JAN ŽIŽKA

Život a doba husitského válečníka

Petr Čornej
Kniha vznikla jako součást projektu GA ČR P405/12/G148 Kulturní kódy a jejich
proměny v husitském období.
Lektorovali PhDr. Jaroslav Boubín, CSc., prof. ThDr. Otakar A. Funda, Dr. Theol.,
a PhDr. Zdeněk Vybíral, Ph. D.

Copyright © Petr Čornej; Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2019
Photographs © Tomáš Blažek/MAFRA, CSP_Senohrabek/Fotosearch LBRF, Mary
Evans/ČTK, Fine Art Images/Heritage Image, Naděžda Jirásková-Rosolová, Jana
Kamková, Jiří Ployhar, Phil Robinson/agefotostock, Jan Rychetský/ČTK, Martin Salajka,
Martin Siepmann/ imageBROKER, Libor Sojka/ČTK, Petr Švancara/ČTK, David
Taneček/ČTK, 2019

ISBN 978-80-7432-994-2
 Obsah
I............................................................................................................................6
MLÁDÍ A ZRÁNÍ................................................................................................6
TROCNOV...................................................................................................................7
JMÉNO ŽIŽKA..........................................................................................................24
ČLOVĚK NA OKRAJI..............................................................................................31
V POLSKÝCH SLUŽBÁCH.....................................................................................52
II.........................................................................................................................78
PRAHA-ČECHY-EVROPA..............................................................................78
NOVY ŘÍMSKÝ KRÁL: ZIKMUND LUCEMBURSKÝ........................................79
SOUMĚSTÍ NAD VLTAVOU..................................................................................82
ZÁHADY PRAŽSKÉHO POBYTU..........................................................................85
NA DVOŘE KRÁLOVSKÉM...................................................................................91
POUTA K VYŠEHRADU.........................................................................................94
ČTYŘI OBRATY VÁCLAVA IV.............................................................................96
DOBÝVÁNÍ HRADŮ ANEB O BOJI DUCHOVNÍM A TĚLESNÉM...................99
SVOLÁNÍ KONCILU..............................................................................................104
ČESKÝ REFORMNÍ PROGRAM...........................................................................107
ZRYCHLENÝ TEP DĚJIN......................................................................................111
PŘEROD..................................................................................................................121
III......................................................................................................................145
ZROZENÍ VOJEVŮDCE................................................................................145
V PŘEDVEČER BOUŘE........................................................................................146
PRVNÍ DEN REVOLUCE.......................................................................................155
ŽIVOT BEZ KRÁLE...............................................................................................165
POLNICE SEDMÉHO ANDĚLA...........................................................................172
MĚSTO SLUNCE....................................................................................................181
DO SKONÁNÍ VĚKŮ.............................................................................................189
SUDOMĚŘ...............................................................................................................197
IV......................................................................................................................231
TÁBOR A PRVNÍ KRUCIÁTA......................................................................231
KRVAVÉ VELIKONOCE.......................................................................................235
VYHLÁŠENÍ KRIZE..............................................................................................245
POLNÍ VELITEL.....................................................................................................255
PROTI VŠEM..........................................................................................................264
ZAPAS O PRAHU...................................................................................................280
SPORY O BITVU....................................................................................................298
V.......................................................................................................................324
ŽIŽKA PŘED BRANAMI.......................................................................................324
KŘEHKÉ SPOJENECTVÍ.......................................................................................328
HLEDÁNÍ KRÁLE..................................................................................................336
BOJE NA ČESKEM JIHU A JIHOZÁPADĚ..........................................................340
BODY ZLOMU........................................................................................................346
PRACHATICKÝ MASAKR....................................................................................355
PODSTATNÉ A VEDLEJŠÍ....................................................................................362
TENKRÁT NA ZÁPADĚ (A SEVEROZÁPADĚ).................................................371
TÁBORSKÝ ROZKOL...........................................................................................382
SLAVNÉ TAŽENÍ...................................................................................................391
ČÁSLAVSKÝ SNĚM..............................................................................................400
VI......................................................................................................................429
JOBOVA NOC.................................................................................................429
SVĚTLO V TEMNOTÁCH.....................................................................................433
PRAŽSKÉ VŘENÍ...................................................................................................444
HRA O TRŮNY.......................................................................................................452
SVÁR O ADAMITY................................................................................................459
DRAMATA NEVLÍDNÉHO PODZIMU................................................................470
ZIKMUNDOVA KATASTROFA: KUTNÁ HORA – NĚMECKÝ BROD...........477
PAD JANA ŽELIVSKÉHO.....................................................................................492
LITEVSKÝ KNÍŽE..................................................................................................504
ŽIŽKOVI BOJOVNÍCI............................................................................................517
VII....................................................................................................................551
ČESKÝ VÝCHOD...........................................................................................551
ROZCHOD S TÁBOREM.......................................................................................555
NOVY POČÁTEK...................................................................................................561
HOŘICE...................................................................................................................568
KONOPIŠTĚ – KALICH – PANNA.......................................................................575
STRAUCHŮV DVŮR: REVOLUCE NA ROZCESTÍ...........................................581
ZÁKLADY ŽIŽKOVA SVAZU..............................................................................593
UHERSKY HLAVOLAM.......................................................................................606
SVATOHAVELSKÁ ALIANCE.............................................................................613
HEJTMANOVA OFENZIVA..................................................................................623
LIBEŇSKÝ MÍR......................................................................................................633
NA PRAHU VĚČNOSTI.........................................................................................641
POZŮSTALÍ............................................................................................................652
VIII...................................................................................................................678
TVÁŘ VE STÍNU............................................................................................678
JAKÝ BYL...............................................................................................................682
NA SOUDU HISTORIKŮ.......................................................................................691
ZÁVĚREČNÉ SLOVO............................................................................................706
PRAMENY A LITERATURA.................................................................................708
PRAMENY...............................................................................................................709
LITERATURA.........................................................................................................721
OBRAZOVÝ MATERIÁL......................................................................................796
SEZNAM ZKRATEK..............................................................................................809
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA..........................................................................................813
SUMMARY.............................................................................................................541
„Princi, nad českým královstvím
Nevládne zákon, zato stín
Loupeží, pychu, klid tam ruší.
Pouze s průvodem ochranným
Lze cestovat tím územím.
To pro mě není, na mou duši!

Právo tam není domovem,

marně byste ho hledat chtěli.
Lapka s tulákem vládnou všem.
Slabý je bit, silný je smělý.“

Eustache Deschamps

8
9
10
 České Budějovice (na vedutě z roku 1602), královské město vzdálené čtyři hodiny
chůze od Trocnova, bylo centrem Žižkova rodného kraje.

11
 I.
MLÁDÍ A ZRÁNÍ

12
 TROCNOV
Udělejte si sem někdy výlet či vycházku! Je to půvabné místo, vzdálené jen 16
kilometrů jihovýchodně od Českých Budějovic, pouhých několik desítek minut od
železniční stanice a snadno dostupné z Borovan i Trhových Svinů. Přibližně kilometrová
okružní procházka trocnovským areálem návštěvníka pohladí po duši. Vede od Památníku
Jana Žižky nejprve po louce, poté po okraji smrkového lesa, který na prahu moderní doby
nahradil původní dubinu, brzy se stočí k Žižkovu balvanu a poté obloukem zamíří kolem
zbytků jednoho ze zdejších dvorců a přilehlých rybníčků k výchozímu bodu, někdejší
hájovně a sousední budově s malým muzeem. Kdysi to býval poplužní dvůr. Odtud, hned
u cesty, vidíme kameny vyznačený půdorys druhého dvorce. Půjdeme-li odtud jižním
směrem, vyvstane před naším zrakem působivé modravé pásmo Novohradských hor.
Hranice s Rakouskem se zdá za jasného počasí na dosah. Zvlněná a pozoruhodně tichá
okolní krajina dozajista potěší oči. Ve druhé polovině 14. století však nebyl život v tomto
zdánlivě zapomenutém koutu české země žádnou idylou.
Podle pověsti, doložené až po třicetileté válce, se nejslavnější český válečník a úspěšný
husitský vojevůdce Jan Žižka narodil, podobně jako jiní hrdinové, za prudké bouřky, která
předurčila jeho život. Těhotná žena, která si vyšla do blízkého háje nasbírat houby (v jiné
verzi dohlédnout na čeleď sklízející seno), se před náhlým náporem přírodního živlu
musela schovat pod mohutný dub, kde povila syna. Symbolika je to krystalicky čistá.
Silný syn silné matky měl jako dub čelit mocné a dlouholeté bouři, která v létě 1419
zasáhla České království. Z nastíněné pověsti vytěží kritický badatel jedinou reálii.
Uctívaný Žižkův dub, který neodolal systematickému poškozování ze strany pasáků
i pošetilých zvědavců, odnášejících si úlomky větví na památku, padl na samém sklonku
17. století. Nebyl zdaleka jediný. Zdejší velké duby sloužily už po roce 1550 jako materiál
pro výrobu masivních a trvanlivých koryt, popřípadě jako dřevo k sušení sladu ve
vrchnostenských pivovarech.1
Ve skutečnosti vůbec nevíme, kdy a kde budoucí vojevůdce spatřil světlo světa.
Bezpečně neznáme ani jeho rodiče a současně se můžeme toliko dohadovat, v jakém
kostele obdržel při křtu tehdy nejobvyklejší mužské jméno Jan. V Čechách se tak v oné
době jmenoval minimálně každý osmý muž, v pozdně středověké Paříži dokonce každý
třetí. Obvyklé jméno, odkazující k Janu Křtiteli či k Janu Evangelistovi, stojí na počátku
neobyčejného života.2
Jan se jistě mohl narodit v Trocnově, ale jeho kolébka mohla stejně dobře stát i jinde
v blízkém okolí. Třeba na hrádku u Ostrolovského Újezda, ani ne půl hodiny chůze od
Trocnova, nebo v nedalekých Ledenicích. Variant je více. I když zprávy o Žižkově
trocnovském původu jsou starší, Trocnov jako vojevůdcovo rodiště výslovně uvádí až
správce borovanského panství Jan Nydrthan roku 1569.

13
 Ve zprávě zaslané panu Vilémovi z Rožmberka mluví o trocnovském statku, „kde se
Žižka rodil“.3 Pověstný fabulátor Václav Hájek z Libočan byl sice v roce 1541 opatrnější,
přesto mírně nepřesný. Žižka se podle něho psal z Trocnova, „jenž jest nyní malá véska
pánuov z Rožmberka“. Kronikář tak anticipoval blízkou budoucnost, protože
Rožmberkové zabrali statky borovanského kláštera, mezi nimi i Trocnov, až roku 1564.
14
Tolik pro pořádek.4
Křest, bránu všech svátostí, přijal maličký Jan v některém z blízkých kostelů. Pověst
říká, že ve farním kostele sv. Martina ve Střížově, kontakty Žižkových příbuzných pak
hypoteticky směřují k farnímu kostelu sv. Václava v blízkých Borovanech. Střížov,
vzdálený půldruhé hodiny chůze na západ od trocnovských dvorců, se nicméně zdá
pravděpodobnějším místem. V následujících dobách totiž Trocnov, poprvé písemně
připomínaný až v roce 1378, náležel do střížovské farnosti. Ve Střížově se také zachovala
stará kamenná křtitelnice (nyní součást expozice trocnovského Památníku Jana Žižky),
tradičně spojovaná s vojevůdcovým křtem. Jakýkoliv pramenný doklad pro toto tvrzení
však chybí.5
Pokud Jan vstoupil do křesťanského společenství opravdu ve Střížově, pak ho nejspíš
pokřtil zdejší farář Buzek, dle jména snad příbuzný se šlechtici, kteří měli ke kostelu sv.
Martina patronátní právo a zároveň vlastnili střížovský statek. Byli to Jan, Buzek i další
nejmenovaní bratři (snad Vyšata a Ctibor) z Machovic. V květnu 1368 si farář Buzek
(zesnulý na počátku roku 1370) vyměnil místo s jakýmsi Chýnou, dosavadním kaplanem
na hrádku v Lomnici (nad Lužnicí). Roku 1389 však už Střížov nepatřil zemanům
z Machovic, nýbrž panu Vilémovi z Landštejna. Pro Žižkův životopis mají tyto zdánlivě
podružné detaily značný význam. Vnukem jednoho z bratrů Machovců, usedlých v okolí
Hluboké, respektive v oblasti mezi Strakonicemi a Protivínem, byl známý táborský
hejtman Chval Řepický z Machovic. Čechy jsou malé a lidé v regionech se dobře znali.
Jan Žižka a o generaci mladší Chval Řepický se tak zřejmě potkali ještě v předrevolučních
letech.6
Datum narození Jana Žižky lze odhadnout pouze přibližně. Vědeckých střetů i vášní se
kolem tohoto problému rozhořelo kdysi víc než dost. Po několik desetiletí se badatelé
zuřivě přeli, zda se budoucí hejtman narodil přibližně v roce 1370, nebo kolem roku 1360.
Teprve v posledních desetiletích zvítězilo mínění o správnosti druhého data. Pádné
důvody jsou přinejmenším dva. Toponymum (místní jméno) Trocnov je poprvé doloženo
v listině z 3. dubna 1378 a ani archeologické nálezy nepotvrdily existenci lokality před
rokem 1350. Ve zmíněné listině se vůbec poprvé objevuje i „Johannes dictus Zyzka de
Trucznow“, tedy Jan řečený Žižka z Trocnova. Ten spolu s Oldřichem Drochovcem
z Omleničky vystupoval jako svědek na manželské smlouvě uzavřené v Českém
Krumlově v souvislosti se sňatkem Mikuláše Plachty z Boršova a Kateřiny z Chuchelce.7
Vědecký spor, zda smlouvu pečetil pozdější husitský válečník, nebo jeho stejnojmenný
otec, se dnes ukazuje jako irelevantní.8 Nikdo z prokazatelných vojevůdcových příbuzných
neužíval přízvisko, respektive příjmení, Žižka. Nebylo to tedy jméno rodové, nýbrž
označení vzniklé na základě charakteristického individuálního rysu. Jan Žižka tak byl
nejpozději na jaře 1378, v posledním roce vlády českého krále a římského císaře Karla
IV., zletilý a oprávněný vykonávat úřední úkony. Dosáhl tudíž přinejmenším čtrnácti let,
věku, který dělil chlapectví (pueritia), vymezené sedmým a čtrnáctým rokem, od jinošství
(adolescentia), končícího zpravidla ve čtyřiadvaceti letech. Jan se tudíž narodil nejpozději
na počátku roku 1364, pravděpodobně ale o něco dříve, snad v rozmezí let 1360-1363.
Na otázku, kdo byl otec Jana Žižky, když Jan Žižka starší neexistoval, nedovedeme
uspokojivě odpovědět. Asi nejschůdnější, ač nikoliv stoprocentní řešení nabízí záznam
v nekrologiu minoritského kláštera v Českém Krumlově. Nekrologium je v podstatě
kalendář, do něhož se k jednotlivým dnům zapisovala úmrtí členů konventu, ale i laických
věřících, spjatých s klášterem či řádem. Záznamy připomínaly jejich památku, měly však
i jiný účel. Upozorňovaly řeholníky, že se mají za duše zemřelých modlit, popřípadě za ně

15
sloužit zádušní mše. Tyto bohoslužebné úkony se daly objednat a zaplatit, což církevní
instituce vítaly, neboť tak rozmnožovaly své finanční příjmy. Rozmach modliteb a mší za
mrtvé byl pro pozdní středověk příznačný. Souvisel s vírou v očistec, místo, kde zemřelí,
obtížení v okamžiku fyzické smrti lehkými, nikoliv smrtelnými hříchy, trpí v očistném
ohni, který je připravuje na Poslední soud. Míru útrap a délku jejich trvání mohli pozůstalí
na pozemském světě zkrátit právě zaplacením modliteb a mší, neboť z očistce nevedla
cesta do pekla, nýbrž pouze do nebeského království. Poněvadž existence očistce neměla
přímou oporu v Bibli a protože víra v něj byla úzce spjata s finančními zájmy, stávalo se
„třetí místo“ posmrtného světa, dodatečně vsunuté mezi ráj a peklo, postupně předmětem
kritiky. Na přelomu 14. a 15. století však většina věřících o realitě očistce nepochybovala
a snažila se ulehčit svým blízkým posmrtný osud. 9 Možná tak uvažoval i muž, který někdy
kolem roku 1400 dal do českokrumlovského nekrologia učinit záznam na památku svých
rodičů a manželek.
Zápis, na němž se postupně podíleli čtyři písaři, uvádíme v novočeském překladu: Na
svátek „Mikuláše biskupa a vyznavače. Ješek sladovník z Krumlova. Zemřel Peška, lovčí
pána. Řehoř, otec Jana řečeného Žižka, matka Johana a manželky jeho obě Kateřiny
s předky svými“. Pro úplnost, a hlavně pro srovnání přidáváme znění latinského originálu.
„Nicolai episcopi et confessoris. Gessiko braseator de Crumlow. Obiit Pesca Venator
domini. Gregorius pater Johannis dicti Syzkonis, mater Johanna et contorales sue ambe
Katherine cum predecessoribus suis.“10
Vzpomínky na jmenované zesnulé se dle data vztahovaly ke dni sv. Mikuláše (6.
prosince), v pozdně středověkých Čechách velmi oblíbeného světce. Večer před jeho
svátkem (vigilii) tradičně vyplňovaly bujaré koledy, pořádané především studenty nižších
škol. Českokrumlovský sladovník Jan (Ješek) neměl s následně zmiňovanými osobami nic
společného; záznam o něm byl učiněn až dodatečně. Lovčího Pešku známe jako psovoda
16
pana Oldřicha (I.) z Rožmberka, který na svého služebníka pamatoval v závěti, pořízené
16. února 1390. Jelikož další text pokračuje na stejném řádku, musel vzniknout až po
tomto datu, respektive po smrti lovčího, který roku 1390 prokazatelně ještě žil. 111 Rok
1400 se tak jeví jako přibližné (či spíše orientační) datum, kdy se Jan, řečený „Syzka“,
rozhodl připomenout památku členů své rodiny. V posledních desetiletích převážil názor,
že se záznam opravdu týká pozdějšího válečníka Jana Žižky, byť zde není uveden
s predikátem (z Trocnova), který by ho průkazně identifikoval.12 To ovšem nemusí nic
znamenat, protože zápisy nebyly formalizované a predikát chybí i v případě pana
Mikuláše Zajíce z Valdeka.13 Podstatně závažnější je námitka jazykového charakteru.
Grafický záznam sykavek (r, š, z, ž) ve středověkých a raně novověkých latinských,
německých i českých textech býval víc než rozkolísaný a často závisel na písařově zvyku,
ne-li libovůli. V případě, že čeština nebyla písařovou mateřštinou, se správné podoby
jména nemusíme vůbec dobrat.
Jméno v nekrologiu tak docela dobře mohlo označovat i člověka jménem Šiška. Ostatně
přepis jména Žižka má řadu variant i v případech, kdy jde průkazně o husitského
válečníka.
Přistoupíme-li na domněnku, že zápis dal opravdu pořídit budoucí husitský hejtman,
pak se jeho rodiče jmenovali Řehoř (původní latinská forma Gregorius) a Jana (Johana).
Matčino jméno nepřekvapí, bylo běžné. Nápadněji však působí jméno otcovo. Ve
šlechtických kruzích, a to ani v kruzích nižší šlechty, k níž majitelé Trocnova náleželi, se
nevyskytovalo často. Mezi svěcenci pražské diecéze, tj. v řadách osob určených ke
kněžské dráze, obsadilo dvacáté místo (přibližně 1 % ze všech evidovaných jmen),
v případě jejich otců dokonce až místo třicáté (o,6 %). Tato zjištění potvrzují, že jméno
řeckého původu (ve významu bdělý, pozorný, v latině přeneseně strážce stád, pastýř) mělo
značnou oblibu v církevních kruzích. Odkazovalo k významnému papeži Řehořovi I.
Velikému (590-604), jednomu z církevních učitelů, obecně pak ke kněžské službě jako
pastýřské činnosti. Při křtu je nejspíše dostávali synkové, s nimiž se počítalo pro
duchovenskou dráhu. V městských i vesnických kruzích se jednoznačně frekventovalo
častěji než v rámci vysoké a nižší šlechty. Přesto na Českokrumlovsku
a Českobudějovicku evidujeme na sklonku 14. století mezi nižšími šlechtici minimálně
jednoho Řehoře, který teoreticky mohl být Žižkovým příbuzným. Byl jím Řehoř z Cipína
a Pasovar, člen rozrodu vladyků z Doudleb.14 Za jakých okolností (a zda vůbec) se Řehoř,
ať už pocházel odkudkoliv, ocitl na Trocnově, doložit a vysvětlit neumíme. Pokud jde
o Janovy zesnulé manželky, je vše jasné. Obě obdržely tehdy nejmódnější ženské jméno
Kateřina, odkazující ke vždy čisté Kristově nevěstě, jejíž kult pěstoval císař a král Karel
IV. Okolnosti sňatku ani dobu a místo úmrtí obou žen neznáme. Z faktu, že je Jan Žižka
(Syzka) Přežil, se dá usuzovat na smrt v důsledku porodu, popřípadě epidemické choroby.
Ale to vše jsou jen spekulace.
Kdyby Řehoř skutečně vlastnil Trocnov, pak by byl, asi spolu s bratrem, zřejmě jeho
prvním, nanejvýš druhým majitelem. Poctivě prováděné archeologické výzkumy nenalezly
žádné důkazy o existenci lokality před polovinou 14. století. Přitom širší trocnovské okolí
bylo osídleno podstatně dříve. Souvislejší zalidnění zdejší krajiny dokládá hradiště
v Doudlebech i slovanská pohřebiště z 9. století u Ledenic. Těmto poznatkům odpovídají
nálezy raně středověké a vrcholně středověké keramiky i první písemné zmínky o celé
řadě vesnic, prokazatelně existujících už na konci 12. věku (Borovany, Olešnice, Todně),
i svědectví jazyka. Třeba Ostrolovský Újezd (dříve též Újezdec) musel vzniknout
nejpozději kolem roku 1200, kdy zakládání Újezdů a Újezdců (území vymezené objetím,

17
respektive ujetím) pozvolna končí. Některé vsi v sousedství Trocnova se však
v písemných dokumentech objevují pozdě, až po roce 1350 (Strážkovice, Radostice,
Rankov, Čeřejov, Dvorec, Mysletín, Jedovary), byť tu archeologie prokázala starší
osídlení. Není to nezvyklé. První písemná zmínka o určitém sídlišti se často objevuje až
dlouho po jeho vzniku. V případě Trocnova však shodně mlčí hmotné i písemné prameny.
Jako by právě jeho založením končil v regionu proces středověké kolonizace, která
v Čechách ustala kolem poloviny 14. století.

18
 Trocnov nebyl zrovna ideálním místem pro zemědělskou činnost. Relativně značná
nadmořská výška (490-500 metrů), nepříliš úrodná půda a krajinný ráz limitovaly všechny,
kteří tu od pozdního středověku hospodařili. Písemné prameny označují Trocnov,
situovaný u cesty spojující Ostrolovský Újezd s Radosticemi, slovem villa, zpravidla
překládaným jako vesnice. Ve skutečnosti se tak nazývalo jakékoliv venkovské sídliště.
Už od poloviny 14. století tvořily lokalitu Trocnov jen dva dvory; moderní archeologie
ovšem hovoří o dvorcích, jakkoliv středověká čeština takový pojem neznala. Ke každému
dvoru tu připadal jeden lán (přibližně 20 hektarů) pozemků. To naznačuje, že trocnovský
statek byl původně dvoulánový, leč záhy byl rozdělen na polovinu, snad v rámci
vypořádání mezi dvěma bratry, z nichž každý poté hospodařil na svém. Vypadá to
přesvědčivě, i když jde opět jen o logickou dedukci.

19
 Oba trocnovské dvorce si byly podobné. Větší a starší, archeologicky odkrytý
a prozkoumaný v letech 1921-1937, byl situován asi 200 metrů východně od nynějšího
Památníku Jana Žižky a skládal se ze dvou částí. Západní, zahloubený díl (rozměry 9 m x
12 m) měl možná kamenné obvodové stěny, hliněnou podlahu a vytápěn byl pecí.
Rozsáhlejší východní stavení (10 m x 15 m) s ohništěm sice vyrostlo na kamenné
podezdívce, avšak bylo roubené a částečně sloužilo jako kuchyně. Plocha mezi oběma
objekty byla vydlážděna drobnými valouny. V blízkosti obytného celku stála samostatná
dřevěná stavba plnící funkci stodoly a sýpky. Nutností byla nedaleká studna jako zdroj
pitné vody.
Druhý dvorec ležel, jak už víme, v sousedství zmíněné cesty, nablízku dnešního malého
muzea. V průběhu roku 1956 místo odkryl vynikající archeolog Antonín Hejna. Také tento
objekt se skládal ze dvou částí, z nichž západní (o rozměrech 6 m x 5,5 m) byla obytná
a pravděpodobně vybavená krbem, ve východní, pracovní (6 m x 6 m) pak výstupek pro
ohniště neklamně prozrazuje kuchyni. Obě stavební komponenty menšího dvorce byly
sroubeny na kamenné podezdívce. Studnu, nebyla-li zde jiná, měli obyvatelé poněkud
z ruky. Pro vodu museli několik desítek metrů do prostoru současného muzejního areálu.
Oba trocnovské dvorce představovaly ve své době typ malého šlechtického sídla
s lehkým opevněním ve formě plotu či palisády. O tvrzi nelze mluvit ani v jednom
případě. Charakter archeologických nálezů (keramika, části zámků, nože, pilník, hřebíky,
klíče, zlomky zemědělského náčiní) i výměra půdy vypovídají, že majitelé trocnovských
dvorů, ač náleželi k nižší šlechtě a byli osobně svobodní, se životní úrovní vlastně nelišili
od poddaných sedláků. Pokud nevlastnili jiné statky, měli se co ohánět. Poddané nejspíš
postrádali, a museli se proto spoléhat na vlastní čeleď. Archeologové ovšem pracovali
v Trocnově i po Antonínu Hejnovi. Probírá-li se člověk papírovými sáčky plnými
20
stavebních a keramických zlomků, převážně pocházejících až z 16. století, kdy tu v nájmu
hospodařili jihočeští rolníci, padá na něho až tíseň, jak četná, leč nepatrná svědectví
zůstávají po dávno zaniklých životech.15
V roce 1378 vlastnil jeden z trocnovských dvorů Jan, řečený Žižka, a druhý Mikeš
z Trocnova. Obvykle se předpokládá, že Mikeš či Mikšík (ve skutečnosti Mikuláš) byl
Žižkův strýc z otcovy strany. Zda tomu tak bylo, jisté není. Většina badatelů se domnívá,
že trocnovský Mikeš byl totožný s Mikešem, jemuž patřil hrádek v sousedním
Ostrolovském Újezdě. Který z trocnovských dvorů obýval Mikeš a který Žižka, je ve
hvězdách, byť se část expertů domnívá, že menší patřil budoucímu válečníkovi a větší
Mikešovi. O něm bezpečně víme, že měl bratra Jana, který se sice psal po nedalekých
Ledenicích, ale držel tvrz Hobzí a menší statky vlastnil i v Dobré Vodě a v Borovanech.
Že by další Žižkův strýc? Pokud ano, pak tu byla ještě teta Alžběta, vdova po Hynkovi
z Hobzí a Ředhoště.16
Opusťme alespoň načas hypotetické příbuzenské vztahy, z nichž se čtenářům musí točit
hlava, a zastavme se u prokazatelných pokrevních vazeb. Jan Žižka měl zcela určitě bratra
a sestru. Bratr, dle všeho mladší, se jmenoval Jaroslav, sestra Anežka. Bylo to jméno
odkazující ke zbožné Anežce Přemyslovně, zakladatelce řádu křižovníků s červenou
hvězdou a v Čechách uctívané abatyši kláštera klarisek v Praze na Františku, leč
svatořečené až 12. listopadu 1989. Pojmenování Anežka evokuje možnost, že Žižkovi
rodiče určili svou dceru k životu v klášteře, a to nejspíš u českokrumlovských klarisek,
které do rozestavěného objektu u kostela Božího těla a Zvěstování Panny Marie přišly
roku 1361. Klarisky obývaly jednu část kláštera, v druhé žili minorité. Žádný údaj
o Žižkově sestře však k dispozici není, pouze povídačka, zaznamenaná roku 1552
olomouckým biskupem Janem Dubraviem a vysvětlující údajnou příčinu nenávisti
husitského hejtmana vůči řeholním řádům. Jeho sestru prý zneuctil blíže neznámý mnich.
Věrohodnost podání však oslabuje skutečnost, že se pikantní historky o zvrhlých
řeholnících těšily v západokřesťanském kulturním okruhu popularitě po celý pozdní
středověk a nástup renesance zájem o ně ještě umocnil.17 Pro romantické spisovatele 19.
století bylo ovšem údajné zmrhání vojevůdcovy sestry vítaným soustem, po němž lačně
skočili. Vzrušující téma skýtalo jedinečnou příležitost vylíčit Žižku jako čestného rytíře,
oprávněně mstícího pohanu něžné, čisté a pobožné dívky. Pranic přitom nebrali v potaz, že
kdyby Anežka vskutku pobývala mezi českokrumlovskými klariskami, žádný útok
sexuálního predátora by jí nehrozil. Mravní bezúhonnost zdejších řeholníků a řeholnic
písemně dosvědčil 6. prosince 1417 sám Čeněk z Vartenberka, nejvyšší purkrabí a tehdejší
poručník nezletilého Oldřicha (II.) z Rožmberka.188 Jediná zachovaná zpráva o Žižkově
sestře ji na podzim 1434 představuje jako paní (byla asi již vdovou) a obyvatelku Nového
Města pražského, takže svůj život v klášterním ústraní určitě neskončila. Vzhledem
k zápisu v českokrumlovském nekrologiu však Anežčin (byť pouze dočasný) pobyt ve
společenství českokrumlovských klarisek prozatím neškrtáme.19
Kdy a v kolika letech uzavřel Jan Žižka sňatek, netušíme, možná už před rokem 1380.
Jeho (první) choť se opravdu jmenovala Kateřina a stopy po ní vedou do Čeřejova, vsi 3
kilometry jižně od Trocnova, cestou na Trhové Sviny. Žižka zde své choti zapsal věno
přinejmenším na jednom svobodném lánu a nepochybně stejný vklad přinesla do
manželského svazku také Kateřina. K slušnému živobytí mladého páru však tyto zdroje
ani v souhrnu nestačily.
Trocnovskou každodennost určoval do značné míry rytmus ve spádových lokalitách.
Na severozápadě to bylo opevněné královské město České Budějovice, přibližně s 3 000

21
obyvatel největší v Bechyňském kraji. Na protilehlé straně, slabé dvě hodinky chůze od
Trocnova, ležely nesrovnatelně menší Trhové Sviny, poddanské městečko pánů
z Rožmberka. Několik desítek zdejších domů chránil nevelký hrad a poměrně snadno
zdolatelný plot či palisáda. Přívlastek v názvu městečka, doložený až roku 1460, se plně
ujal po roce 1481, kdy Sviny obdržely od krále právo pořádat dva výroční trhy. Na týdenní
trh, který se tu konal již ve 14. století každou středu, to měl Žižka „co by kamenem
dohodil“.20 Pro úřední a společenské kontakty byla neméně důležitá osa západ – východ,
přibližně v linii Český Krumlov – Nové Hrady. Obě lokality byly důležitými správními
centry rožmberských panství, avšak význam Krumlova umocňovala funkce vrchnostenské
rezidence. Roku 1387 se do této horizontální osy začlenil Rožmberky získaný statek
Velešín. Není divu, že uplatnění ve službách rodu červené pětilisté růže nacházeli mnozí
drobní šlechtici z regionu, působící jako purkrabí, hejtmani, lovčí i jiní úředníci.
Budoucí vojevůdce se fakticky od počátku samostatného hospodaření potýkal
s finančními problémy. Zajímavý vhled do jeho příběhu poskytuje listina datovaná 11.
července 1378 a sepsaná nepochybně v Českých Budějovicích. Je to v podstatě dlužní
úpis, kterým se tři drobní šlechtici, Jaroslav z Krupé (v listině chybně uveden „de
Kropna“), Jan z Mysletína a „Johannes dictus Zuzka de Trocznow“, zavazují pod velmi
přísnými podmínkami splatit 3 kopy a 10 českých grošů, které si vypůjčili
u českobudějovických Židovek Jehue a Stany. Ve skutečnosti činila půjčka rovné 3 kopy,
zbytek připadá na poplatek za sepsání listiny. Na co urození, leč nebohatí muži peníze
potřebovali, se už nedovíme. Důvěru židovských lichvářek však nevzbudili. Splátkový
kalendář, rozložený do 46 týdnů, stanovil šlechticům úrok ve výši 110 %! V případě
nesplacení se měli dlužníci dostavit do takzvaného ležení a setrvat v něm do umoření
dluhu, jinak lichvářky mohly převzít jejich movitý i nemovitý majetek. V případě, že by
dlužníci porušili smluvní závazky, jim hrozila ztráta víry a cti. Výše půjčky nebyla nijak
závratná. Nestačila ani na koupi jezdeckého koně, pořídit se za ni dala tak jedna kráva
a jeden vepř. Lépe prosperující řemeslník si 3 kopy vydělal za 10 týdnů, respektive 60
pracovních dnů. Vysoký úrok i další přísné podmínky nepochybně odrážely riziko půjčky.
Jaroslava z Krupé, středočeské vsi u Kostelce nad Černými lesy, v Budějovicích asi nikdo
neznal, jeho dva společníci sice žili v blízkosti města, ale při jejich hmotné situaci se dalo
s úspěchem pochybovat, že smlouvu dodrží. Obavy obou Židovek byly na místě. Po roce
proto postoupily dluhopis českobudějovickému městskému úřadu, aby zjednal nápravu.
Radnice však měla na starosti naléhavější problémy a vymáhání nízké částky pro ni
představovalo ztrátovou záležitost. Pro všechny případy si ale listinu ponechala, neboť
v ní měla účinnou páku pro případ sporu s mladým Janem Žižkou a zhruba o 10 či 15 let
starším Janem z Mysletína. Díky tomu se dokument dochoval dodnes.21
Proč se Jaroslav z Krupé objevil na Českobudějovicku, říci nedokážeme, nepochybný
se zdá jeho přátelský či příbuzenský vztah k oběma dalším aktérům dlužní miniaféry.
Mysletín není daleko od Trocnova, navíc se Jan z Mysletína pohyboval ve shodné sociální
síti jako Žižka. Oba například udržovali styky s Vilémem Puckem z Trutmaně (nyní
Mezilesí). Právě posledně jmenovanému, který se původně psal po vsi Dvorec, možná Jan
Žižka prodal svůj díl Trocnova. Pokud se transakce uskutečnila, potom se tak stalo před
23. dubnem 1380.22
Záhady vztahující se k Žižkovu nemovitému majetku tím nekončí, spíš začínají. Někdy
na přelomu let 1380-1381 zemřel majitel druhého trocnovského statku Mikeš. Královští
úředníci dospěli k závěru, že skonal bez oprávněných dědiců a prohlásili statek za spadlý
na panovníka, který s ním mohl volně nakládat. Odúmrtní právo patřilo ke královským

22
regálům a bylo samozřejmě významným zdrojem příjmů pro panovníkovu pokladnu.
Poněvadž však i pozdně středověké České království bylo právním státem, museli úředníci
ctít zákon. Ten stanovil závazný postup. V provolacím místě, do jehož distriktu lokalita
náležela, museli v průběhu trhu biřici hlasitě oznámit, že inkriminovaný statek pozbyl
majitele, a zároveň vyzvat všechny, kdo se domnívali, že mají větší právní nárok než král,
k podání odporu. Provolacím místem pro daný region byly České Budějovice, kam
příslušnou provolací listinu dopravil z Prahy „Jessko de Trocznowa“, nepochybně Jan
Žižka. Tento postup naznačoval, že právě on obdrží z královské milosti druhý trocnovský
statek jako takzvanou výprosu. V tom se však přepočítal, neboť proti rozhodnutí podal
prostřednictvím Jana z Mutic odpor Pešek z Trocnova („Pessco de Trocznowa“), Mikšův
příbuzný, zřejmě bratr. Musel tak před dvorským soudem v Praze prokázat s pomocí
hodnověrných svědků, že žil se zemřelým v nedílu, tj. v rovnocenné formě
spoluvlastnictví. Další vývoj pře neznáme. Pokud se Pešek do Prahy před dvorský soud
nedostavil, automaticky svůj právní nárok pohřbil. V takovém případě dostal Mikšův
statek Jan Žižka jako výprosu. Není ovšem vyloučeno, že mezi Žižkou a Peškem,
pravděpodobně příbuznými, došlo k mimosoudnímu vyrovnání. Další záznamy hovoří sice
nejasně, přesto leccos naznačují. Zdá se, že Mikšův díl posléze přece jen získal Pešek,
který buď Žižku vyplatil, nebo od něho nemovitost koupil. Budoucí válečník potřeboval
peněžní hotovost.23
Ne příliš záživný a nutně neúplný exkurz do právních dějin významně obohacuje
Žižkovu biografii. Dokládá, že v polovině března 1381 pobýval v Praze a disponoval
dobrými kontakty na právě dvacetiletého krále Václava IV., svého generačního vrstevníka,
popřípadě na dvorského sudího a panovníkova předního rádce Jindřicha Škopka staršího
z Dubé. Jinak by výprosu, respektive příslib k ní neobdržel. Geografický horizont
Českobudějovicka a Českokrumlovska mladík Žižka přesáhl, přinejmenším částečně
poznal Prahu i chod vysokých úřadů. Téměř jsme v pokušení přitakat italskému
humanistovi Eneu Silviovi, který roku 1458 zpestřil Žižkův životopis údajem o výchově,
které se mu prý dostalo v chlapeckém věku na pražském královském dvoře.24 Žádnou
konkrétní indicii však v rukou nemáme, a tak se aspoň dohadujeme, zda proslulý válečník
uměl číst, což bylo snadnější než se naučit psát. O pozdějším táborském hejtmanu
Mikulášovi z Husi naproti tomu víme z několika zdrojů, že byl „armiger litteratus“, tj.
vzdělaný, respektive gramotný panoš. To se promítlo i do jeho působení.25
Všechny tři údaje zachované o Janu Žižkovi před rokem 1381 se týkají jihočeské
oblasti. Platí to rovněž o listině, která 1. srpna 1378 stvrdila prodej nepříliš rozsáhlých
pozemků, jež v Ostrolovském Újezdě vlastnil Matěj (Mach) z Holkova, bratřím
Bohuňkovi a Jaroslavovi ze Lhotky za 54 grošů. V pozici ručitelů zde figurují Bernard ze
Štěkře, Jan z Vesce a „Jessko dictus Zizka de Trocznow“,26 Stejně jako ve všech
předchozích případech z roku 1378 tu Žižku nacházíme ve společnosti nižších šlechticů
z regionu (Dolní Vesce i Holkov leží u Velešína, Štěkře u Českého Krumlova), přičemž
Matěj z Holkova náležel k jeho velmi dobrým známým, ne-li přímo příbuzným.27
Tento Žižkův generační vrstevník (prameny ho evidují v letech 1378-1416) se spolu
s Čeňkem z Klení objevuje v roli ručitele na listině, kterou pozdější válečník prodal roku
1384 svůj lán v Čeřejově za 19 kop českých grošů bratřím Črncovi z Jedovar a Štěpánovi
z Čeřejova s výslovným upozorněním, že nemovitost není zatížena nároky manželky
Kateřiny, která mu pozemek přinesla věnem. Smlouva byla sepsána v Trhových Svinech,
vzdálených něco přes hodinu chůze od Čeřejova.28 Zda oba kupci byli s Žižkovou chotí
Kateřinou v přízni, netušíme. Jisté je, že Žižka znovu potřeboval finance. Zatímco Črncovi

23
potomci (pod jmény Črnec, Černec či Čenec) vlastnili v Čeřejově pozemky až do roku
1879, Jan Žižka se rokem 1384 z dějin na více než dvě desetiletí vytrácí. 29 Samozřejmě
nezmizel, pouze zprávy o něm ustávají. Je to s podivem, uvědomíme-li si, že jen z let
1378-1384 se jich o mladém, nevýznamném a chudém nižším šlechtici zachovalo pět.
Nepropadl se přece do země.

Nevíme, zda a jak dlouho držel nějaký majetkový podíl v Trocnově, popřípadě
v sousedních vsích. V rodné končině mu však nepatřilo nic, co by stálo za řeč. Logicky
proto hledal štěstí jinde. Kdyby tomu tak nebylo, zřejmě by se objevil jako svědek či
ručitel na listinách zdejších nižších šlechticů, s nimiž udržoval sousedské vztahy. Ale ani
Oldřich Drochovec z Omleničky, ani Jan z Mysletína, ani Vilém Pucek z Trutmaně, Pešek
z Trocnova či Matěj z Holkova ho k uzavírání rozmanitých smluv nepřizvali. Možná
i proto, že nemohl ručit svým majetkem. Samozřejmě, naše postřehy mohou být zkresleny
zničením valné části desek zemských při velkém požáru Malé Strany a Pražského hradu
roku 1541. Přesto je mlčení pramenů výmluvné. Chytíme se proto pověstného stébla.
Pokud je Žižka v českokrumlovském nekrologiu totožný s hrdinou naší knihy, pak byl
kolem roku 1400 dvojnásobným vdovcem a otcem minimálně jednoho potomka, dcery
neznámého jména.

24
25
 Troc
nov a okolí i na sklonku 14. století žily dál svým rytmem. Vilém Pucek z Trutmaně přijal
zavděk postem purkrabího na rožmberských Nových Hradech, ale zemřel už před rokem
1390. Pešek z Trocnova, který vlastnil i část nedalekého Vrcova (2,5 kilometru
severovýchodně od Borovan), zesnul roku 1396. Peškův dvůr v Trocnově i majetek ve
Vrcově spadl jako odúmrť na krále Václava, který ho postoupil ve formě výprosy
Dominovi z Doudleb a ze Slavče (ves u Trhových Svinů) za 30 kop grošů. Celková suma
odpovídala v souhrnu necelým 2 lánům.30 Domin byl nesporně zajímavou postavou nejen
proto, že se později profiloval jako radikální husita. Patřil k poměrně známému
vladyckému rodu a jeho bratry byli Svatomír (někdy uváděný jako Petr Svatomír)
z Doudleb na Hůrce a Čeněk, který vlastnil majetek ve Strážkovicích, v bezprostředním
sousedství Trocnova. Domina zase pojily vazby k Lickovi ze Dvorce, jednomu z mála
dobře situovaných nižších šlechticů v oblasti mezi Trhovými Sviny a Českými
Budějovicemi. Právě Lickovi Domin svou část Trocnova brzy prodal. Licek však
v Trocnově nesídlil a zdejší statek pronajímal sedlákům. Tak tomu zůstalo i v dalších
stoletích. V prvních letech husitské revoluce už oba trocnovské dvory vlastnil Oldřich
26
Licek (starší) ze Dvorce.31 Všechny údaje, jimiž se zde nikoliv s rozkoší probíráme,
směřují k závěru, který už bezpečně formulovali předchozí badatelé. Není pochyb, že
většinu jmenovaných příslušníků nižší šlechty spojoval určitý stupeň příbuzenství. 32
Napovídá tomu i nadání (7 kop grošů stálého platu), které Licek ze Dvorce učinil 9.
července 1399 ve prospěch borovanského kostela, v němž dal zřídit nový oltář zasvěcený
Panně Marii a sv. Maří Magdaléně. K jeho zbudování i vydržování poskytl úroční dávky
několika svých poddaných ve Dvorci, Lhotce, Čeřejově a Trocnově, kde na jednom
z dvorů tehdy hospodařil sedlák Ondřej (Andreas). Lickův skutek měl ve shodě s dobovou
zbožností ulevit fundátorově duši a duším jeho předků i všech zesnulých věrných
křesťanů.33 Podle pozdní zprávy, zaznamenané v borovanském augustiniánském
proboštství, zřízeném roku 1455 nobilitovaným měšťanem Petrem z Lindy, se o založení
oltáře zasloužil též Žižkův bratr Jaroslav. 34 Snad i on měl v okolí Trocnova nějaký
majetek, či byl s Lickem příbuzensky spjat. V každém případě naznačuje tento údaj vztah
Žižkových blízkých k borovanskému kostelu. Čas ale brzy trhnul oponou. Propukla
husitská revoluce a nadaci členové rodu ze Dvorce zrušili. Borovanští augustiniáni se ji
sice pokusili obnovit, ale majitel statku Oldřich mladší ze Dvorce se kategoricky postavil
proti. Vedl pak s borovanským proboštstvím dlouhý, poměrně ostrý, leč v podstatě
úspěšný spor, v jehož průběhu byl dokonce exkomunikován. Nic si z toho ale dělat
nemusel. Rožmberkové, kterým sloužil, ho považovali za velmi schopného úředníka.35
Následuje střih takřka filmový a časový skok do sklonku 17. století. Tehdy Trocnov, na
němž se nežilo nikdy lehce, znovu patřil obnovenému borovanskému klášteru. Protože se
tu sedlákům hospodářsky nevedlo, jejich platební morálka byla nevalná a dva zdejší
dvorce chátraly, přistoupila církevní vrchnost k ráznému opatření. Sedláky vyplatila, obě
stavení strhla a z jejich zdiva vybudovala v letech 1678-1679 nový poplužní dvůr.
Borovanským augustiniánům, kteří dohlíželi na stavbu a posléze i provoz poplužního
dvora, místo spjaté s kacířským vojevůdcem a pronásledovatelem řeholníků vadilo. Proto
se snažili Žižkovu památku překódovat. Z iniciativy probošta Konrada Fischera, Němce ze
Schwarzwaldu, vybudovali v těsné blízkosti takzvaného Žižkova dubu roku 1683 kapličku
zasvěcenou ochraně narození Jana Křtitele. Jan vystřídal Jana, který se tu dle tradice
narodil. Latinský nápis na drobné cihlové sakrální stavbě tuto ideovou proměnu bezelstně
sděloval. Nic nového pod sluncem. Takové překódování, jak dobře víme z vlastní dějinné
zkušenosti, je běžná praxe při všech civilizačních, náboženských a politických zvratech.
Staré modly musí zmizet. Památku na Jana Žižku nahradila ve výklenku kaple dřevěná
soška Jana Křtitele. Brzy nato padl Žižkův dub. Podobu torza mohutného stromu
spatřujeme na vyobrazení, které doprovází mapu Trocnova, vypracovanou roku 1780
Petrem Kašparem Světeckým z Černic, třeboňským archivářem a vrchnostenským
úředníkem. Žižka tu v barokní zbroji ukazuje své rodné místo ve vykotlaném dubu.36

27
 Nic ale netrvá věčně. Císař Josef II. roku 1785 borovanské proboštství zrušil
a náboženská matice prodala borovanský statek i s Trocnovem Janu Josefu Prokopovi ze
Schwarzenbergu. Kaplička se již zvláštní přízni netěšila, v roce 1820 se sice dočkala
opravy, ale roku 1867 spadla a její trosky byly odklizeny. Téměř symbolicky. Husité
a Žižka se pro českou národní společnost znovu stávali obdivovanými a idealizovanými
hrdiny i vzory. Od počátku takzvaného táborového hnutí v roce 1867 sílily hlasy po
vybudování Žižkova pomníku v Trocnově. Kníže Adolf Josef Schwarzenberg však této
myšlence nepřál, ač vojenský um jeho slavného předka Karla I. Filipa ze Schwarzenbergu,
vítěze nad Napoleonem v bitvě u Lipska a zakladatele orlické větve rodu, současníci
nejednou přirovnávali k válečnickému talentu Žižkovu.
Adolfu Josefovi se nedivme. Schwarzenbergové jako hluboce věřící katolíci a potomci
protihusitského válečníka Erkingera ze Seinsheimu zaujali vůči Žižkovi a husitům
převážně kritický postoj, Adolf Josef se navíc obával, že by památník nežádoucím
způsobem umocnil česko-německou řevnivost v blízkosti národnostní hranice. Peněžní
sbírka pro vystavění trocnovského památníku, z třetiny finančně zajištěná americkými
Čechy, tak posloužila k realizaci Žižkovy sochy v blízkých Borovanech. Odhalení díla
28
bratří Ducháčků z Královských Vinohrad se konalo v přítomnosti několika tisíc lidí 24.
července 1893. Nechybělo ale mnoho a Borovany o plastiku nepřemoženého válečníka
přišly. V předmikulášské noci roku 1940 zdevastovali pískovcovou sochu dva zdejší
přívrženci nacismu, německý učitel a český kolaborant. Žižkovi urazili hlavu, kterou
následně hodili do potoka, a zmrzačený pomník poté z náměstí zmizel. Obnovy a opětovné
instalace se dočkal až v roce 1955. Němečtí okupanti poškodili i Žižkův pomníček
v Čeřejově, zřízený v létě 1938 a opatřený bronzovým reliéfem, prací Andreje Petera
z Kremnice, a nápisem „V nejtěžších dobách – v Žižkových stopách“. V Trocnově
samotném připomíná Jana Žižku od jara 1908 seskupení několika balvanů na místě
někdejší kapličky. Nápis na největším kameni, přivezeném z pastviny u Strážkovic, dosud
hlásá: „Zde se narodil Jan Žižka z Trocnova.“ Souhlas se zřízením pomníku vyslovil
Adolf Josef Schwarzenberg až po delším váhání a po přímluvě třeboňského archiváře
Františka Mareše. Sám sice přispěl penězi, ale žádná shromáždění na trocnovském
pozemku si nepřál.
Socha tu ovšem dlouho chyběla. A to i poté, co roku 1923 převzal trocnovský dvůr do
majetku stát. Paradoxně až ve chvíli, kdy komunistický režim, politicky využívající
husitství k vlastní legitimizaci, pozvolna ztrácel o hrdiny 15. století zájem, přišla řada na
Trocnov. Po skončení archeologického výzkumu byl v letech 1957-1960 celý areál
upraven, došlo k obnově jednoho ze zaniklých rybníčků a na velké louce nad někdejším
poplužním dvorem byl odhalen 13 metrů vysoký žulový pomník Jana Žižky, dílo
prominentního režimního výtvarníka Josefa Malejovského a architekta Adolfa Benše.
Roku 1978 se Trocnov stal národní kulturní památkou. Pokusy ahistorické postmodemí
doby zříci se Jana Žižky, odejmout Trocnovu statut chráněné lokality a přeměnit místo
paměti v zábavní lokalitu či v chatovou kolonii se naštěstí podařilo odvrátit. Žižkův
Trocnov nadále dýchá tichým, téměř zasněným půvabem.37

29
 JMÉNO ŽIŽKA
Období, kdy bylo možné Jana Žižku označovat jako trocnovského zemana, skončilo
rokem 1384 či nedlouho poté. Ledva překročil práh jinošství, vytratil se z úředních
záznamů. Téměř čtvrt století trvající mlčení pramenů však neznamená, že si Žižky nikdo
nevšiml a on sám žil v anonymitě. To ani nebylo možné. I kdyby lidé chtěli, přehlédnout
se nedal. Byl od dětství jednooký. Jak, kdy a o které oko přišel, zůstává předmětem
dohadů. O ztrátě oka poskytuje nejpodrobnější a relativně starou zprávu italský humanista
Enea Silvio Piccolomini. Podle něj utrpěl Žižka zranění „in pueritia“, což se zpravidla
překládá „v dětství“ nebo „v dětském věku“. Není to zcela přesné, neboť pojmem pueritia
(doslova chlapectví) středověk i renesance rozuměly časový úsek mezi sedmým
a čtrnáctým rokem života, zatímco vlastní dětství (latinsky infantia) se víceméně krylo
s nynějším předškolním věkem (dítě do tří let věku bylo považováno za nemluvně).
Později Enea ještě dodal, že se tak stalo při hře s vrstevníky. To bychom mohli bez větších
problémů přijmout, kdyby stejný autor v díle Historia Bohemica, sepsaném roku 1458,
sám sebe nepopřel. Zde tvrdí, že Žižka ztratil oko ve statečném boji („quem strenue
pugnans“). Moderní badatele tím dokonale zmátl, i když se někteří z nich pokusili rozpor
překlenout hypotézou o nápodobě rytířských soubojů šlechtickými synky.38
V každém případě si Jan Žižka s sebou od mládí nesl neodstranitelný defekt, ba
poznamenání, neboť jeho charakteristický obličej (zvláště pokud nosil oko překryté
páskou) si každý pamatoval. Výhoda to byla i pro orgány, které tehdy stíhaly pachatele
trestných činů. Při popisu Jana Žižky měly nezpochybnitelné vodítko, i když jednookých
a lidí s nápadnými vadami zraku žilo ve středověké populaci procentuálně více než v éře
moderní medicíny. K ztrátě oka či k jeho vážnému poškození vedly nejen úrazy při
dětských hrách, nešťastné náhody, zranění utrpěná při lovu (vzpomeňme českého krále
Václava I.) či v boji, nýbrž i onemocnění, ať již různé infekce, popřípadě zelený zákal
(glaukom), což byl zřejmě problém krále Jana Lucemburského. Starého člověka dokázal
vyřadit i rozvinutý šedý zákal (katarakta), který v jisté fázi znemožňuje zřetelné vidění.
Přesto ztráta oka budila i v pozdním středověku pozornost. Zvláště mezi urozenými
muži, kteří měli za sebou bojové zkušenosti. Víme, že jednooký byl míšeňský markrabě
Vilém (zesnulý roku 1407) a že oka pozbyli uherští šlechtici Mikuláš (Miklós) Szécsi
a Ondřej (András) z Čopu (de Csap). Asi ještě nápadnější byli četní lidé, kteří utrpěli
vážné úrazy, při nichž přišli o ruku či o prsty nebo trvale kulhali. V tomto srovnání dopadl
Žižka ještě relativně dobře, i když si musel dávat pozor na zdravé oko a jeho tvář měla
k souměrnosti daleko.
Trocnovský zeman již kvůli svému defektu nenaplňoval dobový ideál tělesné krásy.
Většina tehdejších lidí sdílela mínění, že půvabný a příjemný zevnějšek zrcadlí kladné
charakterové vlastnosti a vysoké morální kvality. Hezký člověk byl dobrý, tělesně
nevzhledný špatný. Tělesnost, jakkoliv dočasná, zrcadlila podstatu lidské duše. Snad ještě
více to platilo o tváři, která je vidět a reprezentuje svého nositele. Tvář má zásadní význam
pro navázání vztahu mezi dvěma lidmi, budí důvěru, sympatie, či naopak vyvolává
zábrany, nedůvěru i odpor. Všichni jsme někdy zažili, jak v takovém případě trvá dlouho,
než dojde ke kontaktu a následně i k ochotě poznamenanému člověku naslouchat, vnímat
jej a pochopit.39
Pro křesťanské myšlení je ovšem charakteristický i jiný rozměr, soucit s bezmocnými,
nemocnými, postiženými, trpícími a ponižovanými, kteří mají větší naději na dosažení
30
spásy než boháči a marnotratníci. I defekt může být duši prospěšný, brání-li člověku
v páchání hříchů. Vzpomeňme na Ježíšova drsná slova: „Jestliže tě tvé oko svádí k hříchu,
vyrvi je a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života jednooký, než abys byl s oběma
očima uvržen do ohnivého pekla.“ (Mt 18, 9). Spasitelova slova rozvíjeli od počátku 15.
století husitští myslitelé. Mistr Jakoubek ze Stříbra, asi o 10 let mladší než Žižka,
upozorňoval na jednooké lidi, kteří jsou spravedliví a dobří, protože usilovně hledí k Bohu
a přemáhají hřích. Ačkoliv se Jakoubkův výklad odvíjí na alegorickém principu (věřící
člověk by se měl soustředit, ač má dvě oči, toliko jedním směrem, na dosažení nebeského
království), mohl potěšit i jednooké. Pochybujeme ovšem, že se tímto principem řídil
mladý Žižka. Pokud oko ztratil v chlapeckém věku, na handicap si zvykl a duchovními
významy jednookosti se příliš nezabýval. To až později, když stanul na prahu stáří a začal
pomýšlet na věci poslední. Tehdy pochopil, že jednooký i slepý mohou dojít spasení,
kráčí-li po cestě víry, která jako nejbezpečnější vodítko skýtá i jim nejjasnější světlo.40
Ač Janu Žižkovi chybělo oko, lidé ho až do výbuchu husitské revoluce nepovažovali za
„monstrum“, tedy příšeru či zrůdu, ať už si o něm myslili cokoliv. Jeho vada nebyla
vrozená, nýbrž druhotná. To byl podstatný rozdíl. Spíš mohli pokládat za zrůdné jeho
chování a počínání v lapkovských tlupách a v bojových družinách mnohonásobně
porušujících zákon. Fakt, že trocnovskému zemanovi „něco“ chybělo, však spolu s jeho
činností postupně vytvářel předpoklad pro to, aby ho část společnosti za zrůdu považovala.
Protihusitské prostředí, zvláště církevní, které mělo řadu důvodů nenávidět husitského
vojevůdce jako svého nepřítele, tuto příležitost využilo, zvláště poté, co válečník utrpěl
těžké zranění druhého oka. Výrazně k tomu přispěl evropský věhlas textů Eney Silvia
Piccolominiho, pozdějšího papeže Pia II., jenž Žižku zcela programově označil slovem
„monstrum“.41 Člověka, jehož vizáž se odlišovala od ostatních lidí v důsledku zranění,
postavil na roveň zrůd vyvolávajících pocit nevíry, strachu a děsu.
O takových monstrech, mezi nimi i o jednookých stvořeních, píše již starověká
literatura. Antika však pod pojem monstra zahrnovala výhradně lidi postižené od narození
zjevnou tělesnou deformací, popřípadě tvory, v nichž se lidské prvky doplňovaly se
zvířecími. Tyto bytosti existovaly podle antických autorů proti přírodě (contra naturam).
Ve vyšším významovém plánu upozorňovaly na blížící se katastrofu, byly varováním
seslaným samotnými bohy. V antickém písemnictví se nicméně slovo „monstrum“
objevuje zřídka. Pro nás ale není bez zajímavosti, že jím slavný římský básník Vergilius
označil Kyklopa Polyféma, z Odyssey známého nepřemožitelného obra, který mohl být
zraněn pouze na jediném oku, umístěném uprostřed čela. Augustinus Aurelius (sv.
Augustin), profilující osobnost křesťanské filozofie, se v ranních červáncích středověku
s antickým pojetím rozešel a prohlásil všechna lidská monstra (monstrosa hominosa),
včetně jednookých lidí, za boží stvoření. Neboť kdekoliv se „narodí člověk, tj. rozumný
smrtelný živočich, měj si jakoukoliv tělesnou podobu či barvu nebo chůzi či hlas,
vymykající se naší běžné smyslové zkušenosti, a měj si přirozenost jakkoli silnou
a kdekoli a s jakoukoli vlastností: nikdo z věřících nebude na pochybách, že pochází
z onoho prvostvořeného“. Co Bůh učinil a činí, vše dělá vědomě a dobře ví proč.42
Evropský středověk umisťoval nejrůznější zrůdy s oblibou do vzdálených a křesťanům
v podstatě neznámých oblastí Orientu, kde vlastně byly (díky indické kultuře) domovem.
Přitom zvláštní lidské bytosti v dalekých končinách neoznačoval vždy jako monstra, nýbrž
také slovem mirabilia (podivuhodnosti).43 Bezhlavými i dvouhlavými lidmi, psohlavci,
divochy, lidojedy, krvopijci, trpaslíky, hermafrodity, hrbatci, bezručky, jednonožci,
čtvernožci, beznožky a kentaury se to v bájné Asii přímo hemžilo. Pochopitelně také

31
jednookými lidmi a lidmi s vadou zraku či naopak bystrozrakými. Inspirace indickými
i antickými zdroji, obohacenými středověkou imaginací, která v zájmu encyklopedického
popisu pozemského světa hodlala zabydlit i Evropanům fakticky nepřístupné oblasti, je
mimo jakoukoliv pochybnost.
O úplnou evidenci lidských monster se v českém prostředí pokusil na přelomu
středověku a novověku, v čase, kdy se tradiční obraz světa začínal v důsledku zámořských
objevů hroutit, bosák (člen tehdy módní řehole františkánů observanů) Jan Vodňanský,
latinským jménem Iohannes Aquensis (asi 1460 – po 1534). Ten sice všechny odlišné
lidské tvory řadil mezi lidská monstra, leč s důležitým podotknutím: „Sám Tvůrce všech
věcí se rozhodl stvořit kvůli člověku různé tvory, aby se mu nezošklivil svět, ve kterém by
vypadalo vše stejně.“44 Výčet jednookých, zrakově postižených i mimořádnými
schopnostmi obdařených bytostí je ve Vodňanského práci neobyčejně obsáhlý. Defilují
před námi jednoočci bojující s gryfy (arimaspi), okáči s očima velkýma jako dobytče,
jednoocí lidé s okem na čele (cocletani, cocles a kyklopové), vidourci (nictilope), kteří
nevidí ve dne, ale večer, čtyřočci (quadriptalmi), lovící pantery a lvy, žlutoočci (ravilie)
i šilhavci (strabi).45 Ostatně sem patřil i Bystrozraký ze známé pohádky, již Karel Jaromír
Erben zpracoval na základě středověkého podání o nohatci, tlusťochovi neschopném
chůze a rufci (ryšatci), který viděl stejně dobře jako ryšavý rys ostrovid. I ve známém
románu o Meluzíně, sepsaném Janem z Arrasu v letech 1392-1393, měli synové bájné
bytosti neobyčejně vyvinuté smyslové orgány, například král Renaud pouze jedno oko,
kterým však na moři i na souši viděl třikrát dále než ostatní. 46 Na kyklopy však středověk
nepohlížel právě vlídně. V některých dílech vystupují jako tvorové, kteří používají pouze
oko rozumu, avšak chybí jim vůle. Naopak v díle známého předhusitského kazatele
Johlína z Vodňan představují nevědomé křesťany, upírající jediné oko na požitky
pozemského světa, zatímco druhé oko, kterým by hleděli k vyšším, duchovním
záležitostem, jim zcela chybí.47 To byl motiv, který se v katolickém prostředí mohl uplatnit
právě v souvislosti s Janem Žižkou.
Jak je patrné, byla škála, na níž pozdní středověk, přisuzující všem jevům stvořeného
světa duchovní (symbolický) význam, vnímal Žižkův vzhled ve spojitosti s jeho činy,
značně široká. Jednookost byla pro husitského vojevůdce natolik příznačná, že vzdor
zranění druhého oka žije v historické paměti převážně jako jednooký. Tímto adjektivem
Karel Čapek symptomaticky pojmenoval fejeton, který 12. října 1924 zveřejnil v Lidových
novinách u příležitosti 500. výročí Žižkovy smrti. Jednookost tu však není znakem
zrůdnosti, nýbrž součástí výbavy rytířského hrdiny, jehož charakterizovala „osobní
zdatnost a odvaha pustiti se do toho…“48
Jednookost husitského válečníka současně vyvolává otázku, zda právě s ní nesouviselo
přízvisko Žižka, objevující se na všech čtyřech listinách, které trocnovský zeman v letech
1378-1381 signoval, a poté v úředních i narativních pramenech z období husitské
revoluce. Kladná odpověď se nabízí již proto, že žádný z vojevůdcových příbuzných, jak
už víme, toto přízvisko neužíval. Naznačenému řešení nahrává ještě jeden fakt.
Přinejmenším od počátku 16. století se v češtině vlastní jméno (proprium) Žižka zpravidla
pojí k jednookému člověku. Není to náhoda, Jan Vodňanský v tištěném slovníku Lactifer,
do něhož už jsme nahlédli, uvádí jako ekvivalent latinského pojmu monoculus české
výrazy jednooký, respektive žiška, v tomto případě nikoliv jako proprium, nýbrž jako
apelativum (obecné podstatné jméno).49 Ve stejné době a ve stejném významu užíval slovo
žižka též známý překladatel Řehoř Hrubý z Jelení. Rozšíření významu pak potvrzují
mnohé české lexikony až po Kottův slovník z roku 1887. Za pozornost stojí zvláště

32
Komenského dílo Janua linguarum reserata (1694), v níž se rozlišuje šilhan, šilhavý
člověk, eventuálně mžourající, špatně vidící (věci k očím přistrkavý), a brlooký (s oční
vadou, zvláště šilhavý) od žižky, který jednooký jest, oka druhého zbavený, o oko
připravený.50 K těmto i dalším dokladům můžeme přiřadit ještě Tragédii neb Hru žebračí
(anonymní překlad pořízený v roce 1573 z polštiny), v níž žebrák přezdívaný Žiška sám
sebe charakterizuje: „Já, ač sem o jednom oku, / však mne máš tudíž u boku. / Jestližeť
k tobě přistoupím, / i toběť jedno vyloupím.“51 Pro ilustraci posunu od apelativa k propriu
snad tento doklad postačí. Na vážkách se ocitáme u staršího dokladu zapsaného v dubnu
1423 do popravčí knihy rožmberské, kde se zmiňuje „Žižka nějaký jednooký s Hradiště“.
Není jisté, zda forma zápisu i editorovo čtení jsou oprávněné a zda bychom raději neměli
preferovat variantu žižka. Výpověď Chmela z Boršova se totiž, jak ještě zjistíme, zřejmě
netýkala proslulého husitského hejtmana.52
Ačkoliv materiál od počátku 16. století vypovídá, že slovo žižka bylo původně
apelativum vztahující se k jednookému člověku, celá řada jazykovědců i dalších
odborníků tvrdí, že před rokem 1420 panovala situace jiná, a tudíž nabízejí jiné výklady.
Jejich hlavní argument zní pádně. Platnost rovnice žižka = jednooký nelze pro starší
období pramenně doložit. Uchylují se proto k interpretacím, že substantivum žižka,
respektive starší tvar žužka (připomeňme, že právě v této podobě figuruje jméno
trocnovského zemana na českobudějovickém dluhopisu), má jiné kořeny, avšak
nedokázali se shodnout jaké.
Asi nejvýraznější odezvu dosáhla teorie odvozující proprium Žižka z vlastního jména
Zikmund. S tímto pikantním názorem, z něhož by plynulo, že v husitských válkách
personifikovali nepřátelské strany dva jmenovci, táborský hejtman a římský i uherský král,
vystoupil krátce po polovině 19. století Václav Hanka. Mnoha sofistikovanými důvody ho
aktualizoval a prohloubil jazykovědec Karel Titz, zejména na stránkách brožury vydané
roku 1924. Podle Titze je jméno Žižka hypokoristikon (domácí jméno) od jména
Zikmund. Učený aparát, kterým Titz své mínění podložil, působí sice úctyhodně, avšak
obecného uznání jeho závěry nedošly.53 Jméno Zikmund se v českém prostředí totiž
prokazatelně rozšířilo až poté, co císař Karel IV. přivezl v srpnu 1365 do Prahy údajné
ostatky burgundského světce, začal (jako právě korunovaný burgundský král) propagovat
jeho kult a učinil z něj zemského patrona, dle kterého pojmenoval i svého syna narozeného
v pozdních večerních hodinách 14. února 1368. To vše se ale událo až po narození Jana
Žižky, který roku 1378 dosáhl nejméně čtrnácti let. 54 Do té doby, jak uznal sám Titz, se
jméno Zikmund u nás v podstatě nevyskytuje. I z této pasti se badatel umně vymanil
odkazem na Eneu Silvia, který psal o vychování pozdějšího husitského hejtmana na
pražském královském dvoře. Svůdná hypotéza byla rázem na světě. Žižkovi rodiče si prý
u příležitosti křtu Karlova syna vyprosili, aby jejich Jan (respektive Ješek) obdržel druhé
jméno Zikmund!55 Takovým způsobem ovšem můžeme dokázat cokoliv.
Souvislost mezi jmény Zikmund a Žižka (například kolísání mezi oficiální a domáckou
podobou jména, například Jan – Ješek, písemně zachycené i v Žižkově případě) se dosud
nepodařilo doložit. Navíc známá hypokoristika od jména Zikmund jsou Zich, Ziga, Zika či
Zigáček. Titz sice zjistil, že jména Žižka a Zikmunda nalézáme též u několika žen, leč
právě tento poznatek se obrací proti němu. Označení Žižka (či žižka) se objevuje u matky
pana Racka ze Švamberka na Věžce. Urozená paní se ale narodila dávno před polovinou
14. století, kdy na svatého Zikmunda v Čechách nikdo nepomyslil. Obdobných dokladů
existuje více.56
Z dalších interpretací se relativně značné podpoře těšila hypotéza odvozující jméno

33
Žižka od světla, ohně, jiskry či jiného zdroje světla, ve spojitosti se slovesy žhnout a žíhat.
Ve slovenštině a slovenských nářečích značí žíža světlo, světélko či ohníček, žižka pak
svíčku.57 V jiných slovanských jazycích je tomu podobně. Pak by ovšem proprium Žižka
odkazovalo ke světlu či ohni.58 Odtud pochází vysvětlení, že Žižka přišel o oko
vyžehnutím. Nezní to přesvědčivě, ale zcela vyloučit tuto možnost nelze. Úplný nesmysl
však je prohlašovat přízvisko Žižka za synonymum paliče či žháře (byť i takové teorie
existují),59 a to z jednoho prostého důvodu. Obě substantiva obsahují pejorativní náboj,
svého nositele klasifikují jako zločince. Bylo proto vyloučeno, aby je trocnovský zeman
užíval v rámci úřední podoby svého jména. Pokud proprium Žižka odkazovalo
k individuálnímu znaku, bylo nejspíš hodnotově neutrální, konstatovalo daný stav,
nezesměšňovalo ani nepohoršovalo. Pro příklady není třeba chodit daleko. Žižkovi přátelé
a husitští hejtmani Jan Bzdinka (též Bzdina) z Vícemilic a Jan Řitka z Bezdědic se na
úředních písemnostech nikdy nevyskytují se svými přezdívkami, nýbrž vždy bez nich,
tedy jako Jan Hvězda z Vícemilic a Jan z Bezdědic. Ona by také příjmení Prdek (Prdeček)
či Prdelka nepůsobila v případě šlechticů, ač toliko nižších, zrovna důstojně
a důvěryhodně. Ani kněz Martin Húska nevystupoval pod latinskou přezdívkou Loquis, tj.
mluvka, eventuálně žvanil. Žižka byl zajisté natolik rozumný, aby si nedělal reklamu jako
skutečný či potenciální zločinec.
Na závěr jsme si ponechali hypotézu, nad níž mnozí povytahují obočí, byť i ona má
dílčí opodstatnění. Její zastánci argumentují dávným slovním základem žuž-, obvyklým ve
východoslovanských a jihoslovanských jazycích (viz například slovinské substantivum
žužek, tj. štěnice). Zpravidla se vztahuje k bzučení, hvízdání, hučení a svištění, nejednou
ho proto nacházíme v označení hmyzu, zvláště brouků, ale i plazících se červů (odtud
třeba žížala). Setkáváme se proto s nápady, že jméno Žižka znamená vlastně Broukal. Do
extrému pak zašel jazykovědec, který spojoval vojevůdcovo přízvisko s výskytem pilousů
ve stodole či sýpce jeho předků. Jiný expert zase pomýšlel na žužel ve významu uhel,
takže Žižka by byl černý, respektive snědý člověk.60
Poněkud schůdnější než probírka červy a brouky se ukazuje nahlédnutí do polštiny.
V ní se setkáváme se slovy zez (respektive zezowaty), označující šilhání (strabismus),
popřípadě člověka, který šilhá, švidrá, eventuálně hledí kradmo či úkosem. Ve
staropolštině však mělo toto slovo podobu zyz a šilhavý či kradmo hledící člověk byl
nazýván též zyszka, zyzka nebo zyzek. I proto dává řada odborníků apelativum žižka do
souvislosti s vadou či narušením oka, potažmo zraku. Odtud už je k jednookosti jen krok.
Ve staré polštině však mělo slovo zyz i jiný význam, v hazardu se tak označovala šestka na
kostce, zjevná zkomolenina francouzské číslovky six. Není bez zajímavosti, že ve
staročeštině se vyskytuje jako žíž. V druhé polovině 15. století dokonce známe pražského
řezníka jménem Jan Žíž (respektive Žiež) a na počátku téhož věku evidujeme lapku
s obdobnou přezdívkou. Tolik na okraj.61
Ať již slovo Žižka znamenalo cokoliv (vada zraku by vysvětlovala, proč se u nás
vyskytovalo a vyskytuje tolik Žižků), rozhodně nebylo dehonestujícím přízviskem. To až
Enea Silvio Jana Žižku démonizoval a umně propojil jeho trvale poškozený zrak
s odpudivými monstry, porušujícími harmonii stvořeného světa a známými ze starověké
i středověké imaginace. Velké množství dokladů svědčících o rozšíření přízviska či
příjmení Žižka v českém a moravském prostředí 14-16. století ilustruje, že pozdně
středověká společnost nevnímala toto jméno negativně. Jistě, někdy jsme na pochybách,
zda se dotyčný jmenoval Žižka či Šiška, leč na naše zjištění nemá tato skutečnost žádný
vliv.62

34
 Proslulý vojevůdce měl už na konci husitské revoluce jmenovce na Novém Městě
pražském. Bohatý řezník Jan Žižka se poprvé objevuje roku 1428 a zprávy o něm poté
neutichají několik desetiletí. Na Starém Městě zase v předrevolučních časech evidujeme
ševce Šimona Žižku, zatímco číšník či hospodský Žižka působil v revoluční Praze a pekař
Václav Žižka se v ní vyskytoval až na prahu 16. století. Jeho jmenovec, profesí soukeník,
se připomíná v Českých Budějovicích roku 1407, sirotky Žižkovy (Zuzkonis) evidovala
olomoucká městská kniha v únoru 1421, zatímco řezníka Žižku (Zyzkam) v červenci 1455.
Hojně Žižků obývalo jižní Čechy, nejen České Budějovice. Ve Strážkovicích, hned vedle
Trocnova, registrujeme roku 1456 Jana, řečeného Žižka (!), další Jan Žižka byl ve stejné
době sedlákem v Hlasivu u Tábora, ve Vodňanech zastával konšelský úřad Dobeš Žižka
a v Soběslavi významný měšťan Ondřej Žižka, zmiňovaný v letech 1445-1470.
A pokračovat bychom mohli dále.63 Žižkové žijí, nejen na Českobudějovicku, ale na celém
území České republiky dodnes.64 Avšak asi nikdo z nich už nedosáhne věhlasu husitského
válečníka, který jméno Žižka proslavil tak, že se stalo v dějinách pojmem.
Jan Žižka byl šlechtického původu. Stupeň jeho urozenosti byl sice nízký, přesto si na
ní zakládal. K šlechtici samozřejmě náleželo jméno s přídomkem (predikátem), rodové
sídlo a erb, jímž disponoval a který prokazoval jeho totožnost, rodovou příslušnost i místo
ve společenské hierarchii. Jan Žižka používal predikátu z Trocnova i v době, kdy
v jihočeské lokalitě nic nevlastnil. Manifestoval tak přetrvávající rodové vazby, patrné
i z erbu, jehož barevné vyobrazení se bohužel nezachovalo. K dispozici jsou toliko dvě
pečeti, přivěšené na listinách z roku 1378, u dvou zbývajících úředních dokumentů z let
1381 a 1384 chybějí. Buď si je neznámí „dobrodějové“ odnesli na památku, nebo se
stářím rozpadly.65 Obě pečeti jsou otiskem nevelkého pečetidla, jehož pečetní deska měla
průměr 2,6 centimetru. Pečeti jsou nezřetelné, jakoby sešlé, což se však při detailním
ohledání ukázalo jako optický klam. Nepříliš kvalitní, jak prokázal znamenitý heraldik
Vladimír Růžek, bylo již pečetidlo. Dílna, v níž si je dal trocnovský zeman zhotovit,
odvedla z řemeslného hlediska nedobrou práci, možná úměrnou sjednané odměně. I proto
se svého času diskutovalo, jaké erbovní znamení bylo na pečetidle vyryto, zda včela, nebo
rak. Jednoznačně však jde o druhou figuru, umístěnou na štítu i v klenotu. Výtvarná
kompozice pečetidla byla pozoruhodná. Zahrnovala úplný erb, tj. štít s erbovním
znamením, helm (přilbu) a klenot, přičemž ve vlastním obrazovém poli dominuje helm
s klenotem, zatímco štít se nachází v miniaturizovaném rozměru v poli opisu, který
identifikuje konkrétní osobu: s. IOhAnIs. D/E. TROCnOW (tedy sigillum, tj. pečeť, Jana
z Trocnova). Úplný erb na pečetidle nižšího šlechtice byl v této době výjimkou. Už tato
okolnost představuje mladého Jana Žižku jako sebevědomého a hrdého muže, který se při
volbě výtvarného řešení pečetního pole řídil rožmberským vzorem, pokud ovšem
řemeslnická dílna nezhotovovala své výrobky víceméně sériově podle místních
zvyklostí.66
Ač barevná kombinace Žižkova erbu není známa, běžně se předpokládá červený rak na
stříbrném poli. V Českém království nepatřil rak k častým erbovním znamením, zpravidla
prozrazujícím společný pokrevní původ rodů, jež namnoze užívaly rozdílné predikáty.
Roku 1404 pečetil obrazem raka Sudík z Koclířova, vsi u Třeboně. V jižních Čechách se
pyšnily rakem v erbu, ovšem až v pozdějších dobách, některé vladycké rody z okolí Mladé
Vožice, zatímco Jan Papák z Úvalu, s roztaženým rakem v klenotu, zřejmě nebyl zdejší,
byť s jihočeským prostředím udržoval krátce před husitskou revolucí úzké kontakty. Raka
na štítě měl i Petr z Perče, v letech 1414-1424 purkrabí v Příbrami. Nejblíže k Žižkovu
raku má vyobrazení na pečeti Petra z Červeného a Batelova (u Jihlavy), šlechtice

35
připomínaného na západní Moravě i v Troubkách na Hané. Stejné erbovní znamení
užívaly také některé další moravské rody usedlé v oblasti Vysočiny (z Jemničky, z Lažan).
Jejich možné příbuzenské vztahy k zemanům z Trocnova nám však unikají.67
Dnes erby a erbovní znamení chápeme jako emblémy, ve středověku a raném novověku
však plnily také úlohu symbolů, odkazujících k vyšší skutečnosti. Rak byl nositelem
několika pozoruhodných významů, mimo jiné neštěstí. Kvůli tomu si ho však šlechtici do
znaku nedávali. Pro ně ztělesňoval pozitivní vlastnosti, především vzdor, neústupnost,
zarputilost a vytrvalost, odvozené z poznatku, že co rak uchopí klepety, jen neochotně
pouští.68 Tento poznatek nás vede k otázce, zda rak ve znaku nesouvisel s názvem lokality
Trocnov, vytvořeným sice v souladu se středověkou češtinou, avšak v první části evokující
latinské adjektivum trux, respektive německá substantiva der Trotz, popřípadě der Trutz
(podoba Trucnov je doložena v dokumentech z roku 1378 a 1441). V němčině i latině mají
tyto výrazy obdobný význam, tj. zarputilý, vzpurný, respektive vzdor, umíněnost,
svéhlavost a neústupnost. K rakovi (ale i k Žižkovým osobním vlastnostem) by tato
interpretace dokonale seděla.69 Nevylučujeme ji, třebaže česká toponomastika sdílí jiné
mínění. Trocnov či Trucnov vykládá jako Trucnův dvůr, jehož jmenný základ odvozuje od
přezdívky truteň, označující trubce, tedy včelího samce s velkýma očima a bez žihadla,
v přeneseném slova smyslu pak darmojeda, ničemu či lenocha. 70 Potom bychom ovšem
mohli volně rozvíjet i hypotézy o divokých včelách, které v dubech u Trocnova měly svá
hnízda. Pokud Trocnov skutečně vznikl až v polovině 14. století, lze snad složeninu ze
slov německého a slovanského původu připustit.
Máme k tomu i další dobrý důvod. V roce 1410 se jako účastník Velké války mezi
polsko-litevskou unií a řádem německých rytířů uvádí Sischke von Lakemych, možná
totožný s naším Janem Žižkou. Podivný predikát byl dlouho záhadou. Teprve poměrně
nedávno se podařilo zjistit, že lakemych je polské slangové slovo označující nebojácné,
neohrožené, ostré lidi, dá se říci sekáče. Tento význam se jistě mohl vztahovat k Žižkově
statečnosti prokázané v boji, ale stejně dobře mohl být volným překladem toponyma
Trocnov, jehož první část vyjadřovala vzdor a vzpurnost.71

36
 ČLOVĚK NA OKRAJI
Hrdost, vzdorovitost a sebevědomí jsou krásné vlastnosti, nejednou však přivádějí
člověka do potíží. Kam se Žižka vydal po ztrátě majetků v Trocnově a Čeřejově,
nedovedeme bezpečně říci. Podle úvah některých historiků směřovala jeho cesta do Prahy,
kde jako spižíř královny Jany Bavorské, první manželky Václava IV., působil Přibík,
řečený Hrb, syn Mikše z Ostrolovského Újezda. Podle většiny znalců dějin Trocnova
a okolí to byl Žižkův bratranec. Spolu s ním stejnou funkci zastával též Václav z Újezda,
možná Přibíkův příbuzný. To by nás v podstatě nezajímalo, kdyby po Přibíkově smrti
neobdržel v roce 1388 jeho skromný půllánový majetek ve Dvorci u Borovan (většinu
zdejšího statku vlastnil Licek ze Dvorce) Jan, „pincerna domini regis“, tj. číšník pana
krále. Člověka okamžitě napadne, zda oním královským číšníkem nebyl Jan Žižka. Ale
nalézt ho mezi všemi Jany, kteří se v panovníkově okolí pohybovali, je úkol srovnatelný
s hledáním jehly v kupce sena. Dvorský soud evidoval též nevelký Přibíkův majetek
v Ostrolovském Újezdě, ač ho Mikeš postoupil bratřím z Rožmberka.72 Není vyloučeno, že
Mikše i Přibíka přežila Mikšova manželka neznámého křestního jména. V letech 1385-
1401 se v Českých Budějovicích připomíná jakási Mikšová z Újezda, bydlící na náměstí
v domě rychtáře Klarice a provozující hokynářství. Bylo by hezké identifikovat v ní
Žižkovu tetu, ale jméno Mikeš bylo velmi časté a lehce zaměnitelných Újezdů i Újezdců
nacházíme v jižních Čechách několik. Takže se znovu opájíme pouhou domněnkou. 73
Jakýsi Siska, královský lovčí, si roku 1392 vyprosil u panovníka necelé 2 kopy grošů
ročního platu v Zahořanech u Milevska, ale i zde se ocitáme ve slepé uličce.74
Ať již Žižka opět načas držel nevelký majetek v blízkosti Trocnova, nebo nikoliv,
nabízí se ještě jedna možnost, odkud mu případně plynul stálý, leč nevelký příjem. Podle
poměrně pozdní zprávy vlastnil lán ve vsi Suchá (v sousedství Machovic, po nichž se psali
nedávní majitelé Střížova), položené 7,5 kilometru jihozápadně od hradu Hluboká. Zní to
věrohodně, neboť Suchá byla královskou vesnicí, v níž panovník uděloval drobné statky
svým služebníkům. V takovém případě bychom ale spíše měli pomýšlet na dobu po roce
1412, kdy Žižka prokazatelně působil na královském dvoře. Ves Suchá zanikla v průběhu
třicetileté války a na jejím místě zřídila vrchnost hospodářské dvory a ovčín.75
Téměř bezpečně můžeme tvrdit, že někdy na přelomu 14. a 15. století působil Jan Žižka
ve službách Jindřicha (III.) z Rožmberka. Zprávu chebské kroniky Pankraze Engelharta,
zaznamenanou až v první polovině 16. věku,76 sice leckdo zpochybňoval, doplňuje ji však
záznam v prostějovské městské knize, evidující několik nebezpečných škůdců a zločinců.
Vznikl asi nedlouho po roce 1405 a mezi jinými jmenuje známého násilníka Jana
Spívavého a také Žižku z Krumlova (Zisskonem de Crumlow), kteří se podíleli na zabití
muže, jemuž vzali kuši (balistam).77 Není sice jisté, zda jde o trocnovského Žižku (ostatní
jmenovaní pocházeli vesměs z oblasti Hané), nebo Šišku z Moravského Krumlova
(eventuálně moravského šlechtice Oldřicha Šišku z Kounic), ale tuto pochybnost vyvažuje
fakt, že Žižka a Janek Spívavý měli blízko k Sokolům z Lamberka, pravděpodobně se
osobně znali a možná se později potkali na Táboře.78 Služebný vztah budoucího
táborského hejtmana k Rožmberkům naznačuje rovněž formulace ve známé popravčí
knize. V ní se konstatuje, že Žižka vypověděl nepřátelství „pánu“, tj. Jindřichovi (III.)
z Rožmberka, jehož rezidencí byl Český Krumlov. Připočteme-li k těmto indiciím
Žižkovu pečeť, inspirovanou rožmberským vzorem, závislost řady jeho známých
a příbuzných na členech rožmberského domu i vazby na Český Krumlov (včetně zápisu
37
v minoritském nekrologiu), sotva touto tezí otřeseme.79 Žižkova služba jihočeským
velmožům a jeho pobyt v Českém Krumlově zřejmě netrvaly příliš dlouho. Jinak by snad
nalezly alespoň dílčí ohlas v pramenech.

Šlechtic ve služebném postavení byl označován jako panoš (cliens), v případě lenního
vztahu k určitému hradu či místu jako man; eventuálně, pokud jeho povinnosti měly
vyloženě vojenský ráz, též pojmem armiger. I v tomto případě ale platí, že středověká
terminologie byla značně rozkolísaná (pro muže ve vojenském poměru volila často i slovo
miles, tj. rytíř či bojovník), jednotlivé pojmy se často užívaly synonymicky a chybělo jim
přesné vymezení. Stačí nahlédnout do encyklopedického díla mistra Pavla Žídka. 80 Mnozí
nižší šlechtici ovšem zastávali, jak jsme už konstatovali, funkce ve správním aparátu
rožmberských panství. Rádi bychom věděli, jaké místo či úřad zastával Žižka. Zatím nám
odpovídá jen ticho.

38
 Na otázku, kde Jan Žižka trávil většinu času od sklonku osmdesátých let až do počátku
roku 1405 či 1406, se nabízí jediná schůdná odpověď – ve vojenských službách mimo
území Českého království. Budoucí výzkum snad tuto logickou domněnku, kterou si zde
pomáháme, buď potvrdí, nebo vyvrátí. Žižka by rozhodně nebyl jediný. Existenční
zajištění ve vojenských posádkách a oddílech hledalo a nacházelo stále více nižších
šlechticů. Nebyl to jev specificky český, nýbrž naopak zcela běžný v širokém prostoru
mezi Pyrenejemi a Karpaty, respektive mezi jižním pobřežím Baltu a Středomořím.
Tehdejší velké válečné konflikty (takzvaná stoletá válka mezi Anglií a Francií, obrana
dunajské hranice proti expanzi osmanských Turků, rýsující se střetnutí mezi řádem
německých rytířů a polsko-litevskou aliancí), včetně řady lokálních bojů, vyžadovaly
značné množství v podstatě profesionálních vojáků, najímaných za žold zpravidla v rámci
termínovaných smluv. Pro spoustu nižších šlechticů, jimž skromný majetek nezajišťoval
slušnou obživu, se tak otvíral prostor k uplatnění, a pokud prokázali nesporné schopnosti,
i k společenskému vzestupu.

39
40
 Ne
muselo však nutně jít pouze o účast ve válce. Panovníci a velmoži potřebovali zdatné
vojáky i ke své ochraně. Víme, že takovou službu se svými muži poskytl byzantskému
císaři Janu V. Palaiologovi v době jeho italské cesty roku 1370 moravský šlechtic Jan
Sokol z Lamberka. Právě Sokol, asi o patnáct let starší než Žižka, může sloužit jako
modelový případ šlechtice, který zřejmě celou čtvrtinu století působil jako žoldnéř za
hranicemi českého státu. I o něm totiž na dlouhý čas zprávy v českých i moravských
pramenech utichají a objevují se v nich až v závěru 14. století. Renomé i zkušenosti, které
získal, ho přivedly do blízkosti krále Václava IV. Žižka měl koho následovat. Možná patřil
k Sokolovým oblíbencům, aniž o tom víme, už na konci 14. století.81

41
 Pro mnoho nižších šlechticů byla úřední či vojenská služba jediným schůdným
řešením, pokud se hodlali alespoň zčásti slušně zabezpečit. Starší názor, dle něhož byl
proces chudnutí této složky společnosti přímým důsledkem tlaku bohatých příslušníků
vysoké nobility, programově pohlcující menší statky v dosahu jejích dominií, dnes už
nikdo nehájí. Zjevně totiž přenášel situaci z přelomu 19. a 20. století, kdy velké
kapitalistické podniky likvidovaly menší konkurenty a usilovaly o monopolní postavení,
do vzdálených poměrů pozdního středověku. I na sklonku 14. století k této praxi občas
docházelo, určitě ale neměla masový charakter. Důvodem neutěšeného ekonomického
stavu nižší šlechty byla až neuvěřitelná roztříštěnost její pozemkové držby (v extrémních
případech se o poddanské dávky v jedné vesnici dělilo až pět vrchností), malý rozsah
jejích statků i pokles reálné hodnoty mince, a tím také snižující se příjmy. Poddanské platy
byly totiž sjednány jednou provždy a nezohledňovaly inflační trendy. Každá epidemie,
která snížila počet poddaných, eo ipso daňových plátců, tak představovala citelný zásah do
hospodaření. Morová rána v letech 1380-1381 to beze zbytku potvrdila.

42
 Předpokládáme-li, že Jan Žižka v letech 1378-1384 vlastnil 2-3 lány, činil výnos
z tohoto majetku zhruba 3-5 kop českých grošů ročně. Z této sumy nemohla jeho rodina
rozumně vyžít, byť venkovská nižší šlechta náležela v potravinách mezi samozásobitele.
Trocnovský zeman ovšem nebyl výjimkou. Příjem od 2 do 10 kop grošů ročně vykazovalo
téměř 60 % příslušníků nižší nobility, zhruba pětina na tom byla hůře a jen pětina lépe.
Prostě běžný průměr.82 Hospodařit s tím, co měl, ale Žižka nedovedl. Svým osobním
založením ani nebyl hospodář, nýbrž spíše bojovník, voják, který považoval za důležité
jiné hodnoty než soustavnou péči o nevelké statky. Mentálně se tak nelišil od většiny
tehdejších evropských šlechticů. Ve chvíli, kdy Jan Žižka prodal většinu, ne-li celý svůj
nemovitý majetek, volil stejnou cestu jako mnozí jiní. Ne, Jindřich (III.) z Rožmberka
Žižku ekonomicky nezruinoval. Naopak mu pomohl tím, že ho přijal do svých služeb. Leč
43
trocnovský zeman nepatřil k lidem, kteří by déle setrvali na jednom místě. Jeho naturelu
více vyhovovaly aktivity vojenského typu. Odtud už byl jen krůček k členství v bojových
družinách, mnohdy působících za hranicí zákona.
Rozšířený fenomén, označovaný nepřesně téměř romantickým pojmem loupeživí rytíři,
respektive lapkovství, byl součástí každodennosti snad v celé tehdejší západokřesťanské
Evropě a zároveň jedním z typických projevů pozdně středověké krize. K jejím dalším
rysům patřily, vedle velkých i lokálních válek, úbytku obyvatelstva v důsledku morových
a jiných epidemií i poklesu reálné hodnoty mince, též zásadní politické problémy
s celospolečenským dosahem: oslabení panovnické moci, papežské schizma (v čele římské
církve stáli od roku 1378 dva konkurenční papežové), nesnáze institucionální církve,
vyostřený svár mezi světskou a duchovní mocí, rivalita mezi šlechtou a městy i sociální
neklid, ústící čas od času v mohutná povstání, reflektující nestabilitu i touhu po změně. To
vše mělo daleko k jednotě a harmonii, již středověké filozofické a politické myšlení
proklamovalo jako ideál.83
Země České koruny (vlastní České království, Morava, tj. moravské markrabství,
biskupství olomoucké a vévodství opavské, osmnáct slezských knížectví, Horní a Dolní
Lužice, Braniborsko, ztracené v letech 1415-1417, léna českého krále v německých
oblastech Svaté říše římské a vzdálené lucemburské vévodství), konkrétně jeho
českomoravské jádro, zasáhla krize v porovnání se západní Evropou s časovým
zpožděním. Její neklamné příznaky se projevily už v závěru mimořádně úspěšné vlády
římského císaře a českého krále Karla IV., zesnulého 29. listopadu 1378. V roce 1380
propukla velká morová epidemie, politické napětí však zesílilo až po roce 1390, kdy
eskaloval střet mezi králem Václavem IV. a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna,
odstartovaný sporem o způsob řešení papežského schizmatu. Tento souboj byl českou
variantou dlouhodobého a téměř v celé Evropě probíhajícího zápasu o převahu mezi
světskou a církevní mocí. Panovníkův nesmlouvavý zásah proti Jenštejnovým nejbližším
spolupracovníkům, vrcholící v březnu 1393 umučením generálního vikáře Jana z Pomuku
a arcibiskupovou abdikací roku 1396, anticipoval budoucí dění. Vzápětí vlivná část
vysoké šlechty, nespokojená s Václavovou vládou a usilující v souladu se stavovskými
ambicemi o rozšíření vlastní politické moci na úkor krále a v neposlední řadě o omezení
vlivu králových oblíbených rádců, vytvořila takzvanou panskou jednotu. Ta v květnu 1394
Václava IV. zajala a dočasně internovala. Ani tento razantní krok změny nepřinesl.
Vnitropolitická krize ještě více otřásla postavením Václava IV., od roku 1376 i krále
římského, na evropské scéně. Hrozba ztráty prestižního panovnického důstojenství v Říši
postupně aktivizovala i další členy lucemburské dynastie, především Václavovy bratrance
a moravská markrabata Prokopa a Jošta (současně markraběte braniborského), jejichž
vzájemná animozita byla obecně známa. Králův nevlastní bratr Zikmund, který po četných
komplikacích získal roku 1387 svatoštěpánskou korunu, měl zatím dost starostí
s upevněním své vlády v Uhrách a s tureckou expanzí na Balkáně.
Spory mezi jednotlivými příslušníky lucemburské dynastie (Václav se obvykle spojoval
s Prokopem, zatímco Jošt se Zikmundem) prohlubovaly politickou nestabilitu, jež se na
Moravě po celá devadesátá léta projevovala soupeřením i válečnými konflikty mezi
markrabaty Prokopem a Joštem. Důsledky vnitropolitického rozvratu byly logické.
Václava IV., který svým založením nebyl, na rozdíl od Karla IV. i Zikmunda, bytostný
politik, zbavili 20. srpna 1400 porýnští kurfiřti hodnosti římského krále a na jeho místo
zvolili Ruprechta III. Falckého z konkurenčního rodu Wittelsbachů. Praha přestala být
říšskou rezidencí a Lucemburkové utrpěli těžkou mezinárodní porážku.84 Rozpory mezi

44
Lucemburky se ještě prohloubily a v březnu 1402 vyústily v druhé zajetí Václava IV.,
provedené tentokrát na Zikmundův příkaz. Český král skončil pod dohledem Zikmundovi
nakloněných habsburských vévodů ve Vídni, odkud se mu podařilo uniknout až
v listopadu 1403. Moravský markrabě Prokop, zajatý záhy po Václavovi a internovaný
v Prešpurku (Bratislavě) čekal na propuštění až do roku 1405. Mezitím v Čechách a na
Moravě probíhala válka mezi Zikmundovými a Václavovými přívrženci, přerušená
Zikmundovým stažením do Uher, kde ryšavý Lucemburk musel zlomit opozici, která
zvolila uherským panovníkem neapolského krále Ladislava z Anjou.85
Ve všech těchto (pouze stručně nastíněných) konfliktech potřebovali jejich protagonisté
ozbrojené oddíly, schopné hájit městské a hradní pevnosti i co nejúčinněji škodit
politickým protivníkům. Na velkou regulérní válku nikdo z nich neměl sílu. Soupeření
probíhalo převážně formou guerilly, tj. diverzních partyzánských bojů, jejichž cílem bylo
nepřátele hospodářsky oslabit či podlomit. Pro vojensky zdatné nižší šlechtice, ale
i neukotvené jedince (od selských synků přes čeledíny až po muže s násilnickými
a kriminálními sklony) nastal čas, kdy na sebe mohli upozornit, zajistit si živobytí
a eventuálně i vzestup na společenském žebříčku. Politicky aktivní vysoká šlechta se
v Čechách rozdělila na stranu Václavovu a Zikmundovu, na Moravě na stranu Prokopovu
a Joštovu, přičemž bohatí aristokraté pochopitelně využívali svých klientských sítí
a někteří skrytě těžili i z činnosti bojových družin, jejichž jádro tvořily hradní posádky,
popřípadě nájemní desperáti všeho druhu.
Vůdčí osobností panské jednoty, a tím i politické opozice proti Václavovi IV., byl
Jindřich (III.) z Rožmberka, od roku 1399 manžel Elišky, dcery předního moravského
šlechtice Petra (I.) Plumlovského z Kravař, majitele města Prostějova na Hané. Páni
z Kravař, tehdy nejvýznamnější moravský rod, vesměs podporovali markraběte Jošta.
Stejně tak činili páni z Pernštejna, z Lomnice, z Hradce, z Lichtenštejna i část pánů
z Kunštátu. Na Prokopově straně naopak stáli páni z Lipé, Jevišovičtí z Kunštátu,
Zikmund z Křižanova či Bítovští z Lichtenburka. Bystrý, vzdělaný a politicky obratný Jošt
vykonával jako starší markrabě svrchovanost nad moravskými zeměpanskými městy, což
jen přilévalo olej do ohně. Města se svým bohatstvím byla trnem v oku nejen Prokopovým
přívržencům, ale i mnohým dalším, třebas i politicky neangažovaným šlechticům, kteří na
měšťany hleděli se stavovskou přezíravostí, ne-li opovržením. Obyvatelé měst se živili
fyzickou prací a obchodem, činnostmi nedůstojnými urozených mužů.86
Vnitrodynastické i stavovské konflikty dospěly na přelomu 14. a 15. věku téměř do
stadia anarchie a vedly k oslabení právního systému. V souřadnicích politického zápasu
a drobné války se dala snadno skrýt nejrůznější soukromá nepřátelství, v dobové
terminologii záští (německy die Fehde), tj. mimosoudní násilné vyrovnávání skutečných
i domnělých křivd, plodící ovšem další násilí a křivdy. Zemské právo tuto praxi, sahající
svými kořeny ke krevní mstě a prokazatelně související s rodovou i klanovou mentalitou,
zakazovalo. Posouzení šlechtických pří spadalo do kompetence českého, respektive
moravského zemského soudu. Brát právo do vlastních rukou bylo v rozporu se zákonem.
Přesto v šlechtických kruzích přežívalo dávné zvykové právo, dle něhož bylo regulérní
usilovat o dosažení nápravy násilím v případě, ohlásil-li urozenec svůj záměr veřejně,
formou takzvané odpovědi, doručené protistraně a publikované na frekventovaných
místech. Nejčastěji se tak dělo vylepením textu na městských branách či na vratech
kostelů. Odpovědník tímto způsobem proklamoval nepřátelství a oznamoval záměr škodit
(zpravidla s pomocí svých příbuzných a služebníků) protivníkovi tak dlouho, dokud
nedosáhne svého cíle. Tento postup byl však tolerován pouze tehdy, když právo takzvaně

45
stálo, tj. v časech bezkráloví a válek, kdy zemský soud neúřadoval. Jinak byl kvalifikován
jako zločin moci a odpovědník riskoval, že bude příslušnými orgány prohlášen za psance,
eventuálně za zemského škůdce, dopaden a popraven.87 Český zemský soud vyhlásil
příslušný nález v únoru 1402 se zvláštním zdůrazněním, že hodlá nesmiřitelně trestat
všechny delikty moci, ať se dějí „otpovědí nebo neotpovědí“, včetně loupeží na silnicích,
násilí, výbojů, svévolného zajímání, motivovaného obvykle snahou dosáhnout výkupného,
neoprávněného obsazování hradů a tvrzí, zabavování příjmů a přechovávání zločinců.88
Datum nálezu nebylo náhodné, protože záští, soukromé války a loupení na silnicích
nabyly na teritoriu Českého království od poloviny devadesátých let 14. věku hrozivých
rozměrů a svými dopady způsobovaly značné ekonomické ztráty, nehledě na ztrátu
elementárního pocitu bezpečí. Přesto nález fakticky nevstoupil v platnost kvůli válce, která
po druhém zajetí Václava IV. v zemi propukla.
Poměry byly opravdu hrozivé a povšiml si jich též francouzský diplomat a básník
Eustache Deschamps, který v roce 1397 navštívil České království, včetně Prahy, a jehož
verše tvoří motto této kapitoly. Francouzskému poetovi se u nás nelíbilo. Nerozuměl
česky, latinsky si popovídal jen s několika lidmi, francouzsky asi s nikým. Z pobytu
vytěžil na čtyři desítky básní, jen jediná, popisující krásy Prahy, projevuje k českému
prostředí přívětivost. Jinak mu vadilo všechno: špatné jídlo, zablešené a zavšivené
noclehy, nedostatečná hygiena, barbarské zvyky, drobné zranění, které utrpěl jako divák
při turnaji, a především fakt, že v zemi málokdo respektuje zákon. Poznal to na vlastní
kůži. Dokonce ho přepadli a okradli. I když leckteré jeho nářky motivovala přezíravost
člověka z kulturního centra Evropy vůči periferii západokřesťanského světa, bylo by
chybou mávat nad nimi rukou. Nečteme jen běžná topoi. Podobných hlasů slyšíme celou
řadu a z různých končin.89
Snad ještě divočejší poměry než v Čechách panovaly na Moravě, kde na přelomu 14.-
15. století vrcholila válka mezi bratry Joštem a Prokopem. Ten do svých služeb najal
bojové družiny, vázané na Hynka Jevišovického z Kunštátu, řečeného Suchý Čert, Jana
Sokola z Lamberka, píšícího se po hradu nad řekou Oslavou, a Albrechta (Alšíka)
Bítovského z Lichtenburka. S jejich pomocí i s podporou jiných šlechticů se Prokopovi
podařilo ovládnout Pohořelice, poté (asi počátkem roku 1400) Jemnici a především
Znojmo, čtvrté největší moravské město, situované na hranici s Dolními Rakousy.
Znojemským hejtmanem, tj. velitelem zdejší posádky, byl jmenován Hynek Suchý Čert,
jenž se města náhlým přepadem zmocnil. Naopak pokus o obsazení Jihlavy v noci z 19. na
20. února 1402, podniknutý bojovými družinami pod velením Jana Sokola z Lamberka
a Zikmunda z Křižanova, skončil nezdarem. Bdělý minoritský mnich včas upozornil
měšťany. Ti několik útočníků zabili a zajali i jejich šlechtické vůdce, včetně Sokola, kteří
se museli ze zajetí vykoupit. Není ovšem jisté, zda bojové družiny hodlaly obsadit Jihlavu
na základě Prokopova příkazu, nebo jednaly na vlastní pěst. Bohatství města a měšťanů
bylo pro nejednoho šlechtice pokušením.
Obsadit velké město vyžadovalo ovšem větší nároky než přepadat nedostatečně
chráněné kupecké povozy na silnicích. Tuto činnost s oblibou organizovali někteří
urozenci, avšak její provedení obvykle svěřovali násilnickým skupinám. Renomé si Jan
Sokol napravil v létě 1404, když spolu se svými lidmi pomohl Suchému Čertovi ubránit
Znojmo před vojskem rakouského vévody Albrechta IV. Habsburského a pravděpodobně
i uherského krále Zikmunda Lucemburského, který hodlal svému politickému spojenci
pomoci. Oba mocnáře postihlo na jižní Moravě průjmové onemocnění, zřejmě úplavice,
jehož následkům vévoda Albrecht při kvapném převozu do Vídně v Klosterneuburgu

46
podlehl.90 Jeho (tehdy sedmiletého) syna Albrechta V. si později vybral Zikmund
Lucemburský jako budoucího manžela své dcery Alžběty, narozené roku 1409.
Obrana Znojma se odehrávala v čase, kdy se situace v Čechách po návratu Václava IV.
z vídeňské internace uklidnila. Český panovník zamýšlel v duchu dávné královské devízy
„Pax et iustitia“ nastolit pořádek a vládu zákona. To si ostatně přáli téměř všichni.
Prvořadým cílem bylo zamezit anarchii a obnovit alespoň základní bezpečnost ve
veřejném prostoru. Bez nekompromisních zásahů proti soukromým ozbrojeným tlupám,
permanentně překračujícím zákon, by nastoupený kurz postrádal přesvědčivost. Součástí
této linie byla spektakulární likvidace bojové družiny nižšího šlechtice Jana Zúla (Zoula)
z Ostředka, druhdy Václavova služebníka. Zúl, který měl svého času blízko k Janu
Sokolovi z Lamberka, operoval se svými ostrými hochy v oblasti Kutnohorska,
Benešovska, Sedlčanska a dolního Posázaví, kde měla družina základny na hradě Dubá
a na nedalekém Čejchanově hrádku (několik desítek metrů od nynějšího Komorního
hrádku) nad Chocerady. Řádění násilnické tlupy v širším zázemí hlavního města nebylo
pro centrální instituce dobrou vizitkou, a tak byl Zúl prohlášen za zemského škůdce a jeho
hrady dobyty vojenskou hotovostí pod velením nedávno instalovaného pražského
arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka, člena významného aristokratického rodu
a preláta, s nímž král zatím nalézal společnou řeč. Exemplární trest přišel vzápětí. Jan Zúl
byl spolu s přibližně padesáti muži 9. července 1404 pověšen na Šibeničním vrchu před
Prahou, nad křižovatkou silnic směřujících k Českému Brodu a na Kostelec nad Černými
lesy (tj. nynější Husitské a Seifertovy ulice).
Hromadná poprava, která měla zastrašit všechny skutečné i potenciální narušitele
veřejného pořádku, se nadlouho zapsala do obecného povědomí. Přispěly k tomu i dva
dílčí momenty. Zúl byl oběšen na řetězu, aby jeho mrtvé tělo vydrželo na šibenici co
nejdéle (provaz přece jen časem zetlel), a na popraviště ho v roli zpovědníka doprovodil
čtyřiatřicetiletý mistr Jan Hus. Výmluvný a temperamentní muž působil už více než dva
roky jako kazatel a správce staroměstské Betlémské kaple, určené k šíření božího slova
v českém jazyku.91 Barvitá exekuce sice manifestovala odhodlání skoncovat s rozšířenou
a závažnou kriminalitou, rozhodně však neznamenala konec činnosti četných bojových
družin, s jejichž působením se českomoravský prostor potýkal ještě déle než 100 let. Byla
však projevem odhodlání zlepšit situaci a alespoň zmírnit tíživý problém ohrožující pověst
českého státu.
Zemský soud proto na svém prosincovém zasedání roku 1404 obnovil v plném rozsahu
nálezy přijaté v únoru 1402 a směřující proti deliktu moci. Dne 5. ledna 1405 potvrdil
jejich platnost král Václav IV., který svěřil výkon popravy (tj. zajištění práva a pořádku
s povinností stíhat a trestat zločince; odtud označení popravci) v jednotlivých krajích
předním šlechticům, vesměs příslušníkům panstva. 92 Tento krok se často nepřesně
interpretuje jako Václavova kapitulace před požadavky panské jednoty. Nebylo tomu tak.
Jednoho ze svých hlavních cílů, rozhodujícího postavení v královské radě, panská opozice
nedosáhla. Výběr rádců i nadále závisel na panovníkově vůli. Společný postup zemského
soudu a krále nicméně přispěl k částečnému urovnání vztahu mezi Václavem IV.
a představiteli vysoké šlechty, považující se za reprezentanty i mluvčí zemské obce
a kriticky naladěné vůči královu nejbližšímu okolí. Tomuto sblížení, diktovanému
politickou nutností, napomohl jednak smír mezi panovníkem a Jindřichem (III.)
z Rožmberka a snad ještě více pád vlivného podkomořího Zikmunda Hulera. Ekonomicky
mimořádně zdatný úředník, pocházející z Chebu, schopný zajistit efektivní výběr daní
a považovaný královými kritiky téměř za vtěleného ďábla, doplatil i na zneužívání funkce.

47
V červnu 1405 mu kat v areálu Staroměstské radnice stal hlavu. Zapamatujme si obě
popravy, Zúlovu i Hulerovu. S místy, na nichž byly vykonány, se ještě několikrát
setkáme.93
Určité zklidnění nastalo též na Moravě. Počátkem roku 1405 se pod kontrolu
markraběte Jošta vrátily Znojmo i Jemnice, ta ale za vysoké odstupné, které si vymohl
Zikmund z Křižanova. Dohody uzavřené v první polovině roku mezi Joštem, Václavem
IV. a uherským králem Zikmundem dovršily narovnání mezi Lucemburky. Díky nim se na
svobodu dostal i markrabě Prokop, který ale už 24. září 1405 skonal v kartuziánském
klášteře Královo Pole (nyní součást Brna). Odešel v něm i mocný ochránce a podporovatel
několika bojových družin, které násilím prosazovaly jeho zájmy.94
Teprve v této chvíli se po více než dvaceti letech z dějinného přítmí vynořuje
trocnovský zeman, v pramenech nyní uváděný zpravidla pouze přízviskem Žižka. Jako by
všichni věděli, o koho jde. Pokud by se zápis v prostějovské městské knize, evidující
krátce po roce 1405 Žižku z Krumlova jako nebezpečného násilníka, týkal pozdějšího
vojevůdce, pak by nebyl ojedinělý. Podstatně více údajů přináší Popravčí kniha pánů
z Rožmberka, do níž byly opisovány výslechy dopadených delikventů a psanců, zpravidla
získané s pomocí útrpného práva. I když současná doba by takovým výpovědím přikládala
pouze minimální hodnověrnost, pečlivé srovnání s jinými prameny ukazuje, že většina
údajů odpovídala skutečnosti. Svědectví popravčí knihy rožmberské, do jisté míry
suplující nynější kartotéky policejních ústředen o hledaných pachatelích kriminálních
činů, doplňují (nejen) v Žižkově případě popravčí a psanecké zápisy, které si pro svou
potřebu pořídilo město Jihlava. Jeho obyvatelé měli s aktivitami bojových družin,
působícími převážně v šlechtických službách, dosti neblahé zkušenosti.95
Žižku oba prameny zastihují opět v rodném kraji, tentokrát jako předního člena bojové
družiny Matěje, řečeného Vůdce. Tento blíže neznámý nižší šlechtic (snad pocházející ze
Dvorce) velel skupině čítající několik desítek mužů. Matějova družina nesloužila na
žádném hradě (a nebyla tudíž totožná s hradní posádkou), ani to nebylo čistě lapkovské
tovaryšstvo, číhající na obchodníky a pocestné, ani nestála ve službě jednoho pána, ba
nelze ji považovat ani za profesní vojenské uskupení, regulérně, tj. na základě žoldnéřské
smlouvy, účinkující ve válečných konfliktech. Byla tak od všeho něco. Rozhodně
nefungovala jako pevný útvar s relativně stabilním počtem členů. To v případě podobných
družin nebývalo obvyklé. K jejich charakteristickým rysům naopak patřila permanentní
fluktuace, dalo by se říci „proměnlivost“ či „tekutost“. Členové bojových bratrstev zcela
běžně přecházeli z jedné družiny do druhé, někteří paralelně působili v několika
skupinách, často měnili místa pobytu a pohybovali se na poměrně rozsáhlém prostoru.
Společně se scházeli ad hoc jen k větším a náročným akcím. Matějova družina
„pracovala“ především na zakázku příslušníků tří významných rodů, jejichž zájmy
zasahovaly do jižních Čech a které zaujaly nepřátelský postoj vůči Jindřichovi (III.)
z Rožmberka. Byli to především Albrecht (řečený Alšík) a Litolt Bítovští z Lichtenburka,
obývající hrady Bítov a Cornštejn na moravsko-dolnorakouské hranici při řece Dyji,
Jevišovičtí a Skalští z Kunštátu i původem kraňsko-korutanský rod Krajířů z Krajku
(Kraiger von Kraig), usazený posléze v Dolních Rakousích a vlastnící od konce 14. století
na česko-rakousko-moravském pomezí hrady Landštejn a (Novou) Bystřici. Pokud nemělo
bratrstvo Matěje Vůdce odpovídající „zakázky“, živili se jeho členové víceméně na vlastní
pěst. V menších skupinách přepadávali kupecké povozy a uloupené zboží buď použili pro
vlastní potřebu, poskytli ve formě odměny svým pomocníkům, či rozprodali pod rukou.
Ba nevyhýbali se ani únosům předem vyhlédnutých jedinců, za jejichž propuštění pak

48
požadovali vysoké výkupné. Delikt moci naplňovali Matějovi muži v každém ohledu, a to
včetně zabití několika lidí.96
Dosud známé údaje bohužel neumožňují přesně datovat, do jakého časového úseku
činnost družiny Matěje Vůdce spadala. Z kombinace nepřímých náznaků lze usuzovat na
poměrně dlouhé období, začínající snad už rokem 1404 a končící na jaře 1409. Tehdy byl
Matěj spolu s několika dalšími členy svého tovaryšstva v rámci tažení proti psancům
a zhoubcům zajat, uvězněn v Českých Budějovicích a krátce před 2. červnem podroben
výslechům v mučírně.97 To však bylo už v době, kdy část lidí bratrstvo asi opustila
a uchytila se v jiných družinách.
V první polovině roku 1408 totiž král Václav IV. vyplatil Litoltovi Bítovskému
z Lichtenburka zastavenou Lomnici (nad Lužnicí), čímž skupina Matěje Vůdce ztratila
důležitý opěrný bod.98 Ve stejném roce se ale prokazatelně zrodily plány na ovládnutí
hradu Hus mezi Volary a Prachaticemi. Počítejme proto s tím, že se výpovědi Matěje
Vůdce a dalších zajatých delikventů mohou týkat i záležitostí starých několik let.
Podstatně více je známo o sociální struktuře, vazbách, zaměření a teritoriálním
působení Matějovy družiny. Často čteme, že v ní převažovali nižší šlechtici, leč kritická
prověrka přináší skromnější bilanci. Kromě Matěje Vůdce a jeho bratra Jana byli
šlechtického původu Žižka, jeho bratr (asi Jaroslav z Trocnova), Jan z Todně (u Trhových
Svinů), Jindřich z Doudleb, připomínaný jako držitel vsi Perné a Nedabyle (u Českých
Budějovic), Mikuláš Čelístko z Provodu, majitel manského statku hradu Hluboká, Jan
Kolúch z Pňové Lhoty (severně od Sezimova Ústí), jakýsi „pan Valkún“ (asi totožný
s Oldřichem z Valkounova, vísky u Vyššího Brodu) se synem Petrem a s tovaryšstvem
spolupracující Beneš Macuta z (Českého) Heršláku (u Dolního Dvořiště). U ostatních jsme
na pochybách, třebas i disponovali vlastními střelci. Platí to rovněž o Jiřinkovi
(z Plzeňska) a o Byňovcovi, neboť pod shodným jménem vystupuje v pramenech též
rožmberský kuchař ze vsi Byňova u Nových Hradů.99 Většina členů asi pocházela
z jihočeských vesnic a dvorů, ale evidujeme též Vidláka a Hereše z Plzeňska, Václava
z Třebíče i německá jména. U jejich nositelů, pokud chybí konkrétní odkaz, bývá obtížné
rozhodnout, zda jde o lidi z českých zemí, sousedních rakouských oblastí, Bavor (odkud
pocházel jakýsi Limbergar), respektive odjinud, což byl případ Karlíka z Míšně.
S družinou udržoval úzké kontakty též dolnorakouský šlechtic Georg Volkenstorfer (ve
skutečnosti z Wolkersdorfu) na hradě Kollmitz, jehož romantická zřícenina se vypíná nad
Dyjí nablízku města Waidhofen an der Thaya.100
Akční rádius družiny byl poměrně rozsáhlý. V Čechách zahrnoval oblast mezi Dolním
Dvořištěm na jihu a Soběslavi na severu, ovšem s přesahy k Bechyni, Sezimovu Ústí i na
Písecko (Zvíkov, Milevsko, Mirotice), respektive mezi Netolicemi na západě a (Novou)
Bystřicí na východě. Členové družiny ale operovali i dvě tři desítky kilometrů za zemskou
hranicí, tedy v Horních a Dolních Rakousích. Patrné jsou vazby Matějovy skupiny na
Moravu, zvláště na Jemnici i hrady Jevišovice, Skály (u Jimramova) 101a Rabštejn (nad
řekou Jihlavou), známá střediska dalších obávaných bojových družin. Na základě
povrchního čtení pramenů by bylo možné usuzovat, že Matějovi lidé programově škodili
především Jindřichovi (III.) z Rožmberka, jemuž také několik členů družiny zaslalo
odpověď. Byl mezi nimi i Žižka, což dokládá, jak úzkostlivě dbal o svou šlechtickou čest.
V souladu s dávným zvykem proklamoval nepřátelství otevřeně, pravděpodobně i se svým
bratrem a možná také s částí příbuzných a známých. Ač nevíme, ve kterém roce
Rožmberkovi nepřátelství vyhlásil ani co bylo jeho příčinou (osobní křivda, majetkový
spor, eventuálně jiné záležitosti), postavil se tímto rozhodnutím mimo zákon. Násilné akce

49
Matějovy skupiny ovšem necílily pouze na Jindřicha (III.) z Rožmberka, ale citelně
poškozovaly rovněž město České Budějovice, zvláště obchod na trase Linec – Freistadt
(Cáhlov) – Kaplice – České Budějovice, eventuálně Kremže (Krems an der Donau) –
Zwettl – Trhové Sviny – České Budějovice. U vidiny kořisti se však družina nezastavila
téměř před nikým. V hledáčku jejího zájmu byl stejný artikl jako v případě jiných
obdobných tovaryšstev: peníze, koně, dobytek, sukno, zbraně, zbroj, šperky, ošacení,
koření i potraviny. Proto by bylo chybou si působení družiny jakkoliv idealizovat. Její
členové věděli, že se pohybují za hranicí zákona a že jim v případě dopadení hrozí
mučírna a následně poprava v některé z rožmberských pevností, ale i v Českých
Budějovicích (až do poloviny 16. století se tu stínalo na náměstí, v blízkosti pozdější
Samsonovy kašny), v Písku, v Netolicích i v jiných lokalitách, třeba ve Stráži (nad
Nežárkou).102 Řada členů bojových družin, zvláště nižší šlechtici (a jistě i sám Žižka),
nicméně chápala svou činnost na odvrácené straně zákona také jako riskantní „sport“,
který jim zvyšoval sebevědomí i adrenalin a obohacoval jejich životy o dobrodružný
rozměr, v dobových představách neodmyslitelně spjatý s působením urozených mužů.103
Některé počiny členů Matějovy družiny zaujmou čtenáře i s časovým odstupem. Na
kupce směřující do Českých Budějovic či na jih do Freistadtu a Lince číhalo nebezpečí
v lese, příznačně nazvaném Kramář, nedaleko Kaplice. Obdobně smutnou proslulost získal
též les Hřeben u Velešína. Pozornost si zaslouží rovněž triky uplatňované Matějem
Vůdcem, Benešem Macutou a jistě také některými dalšími. Matěj například při obhlídce
Freistadtu jezdil na vypůjčených koních, aby zmátl případné pozorovatele, a Beneš se před
akcí maskoval plnovousem „z vlasuov koňských a kozích“. K jeho specialitám náležely
únosy a následné vymáhání výkupného. Mimo jiné účinkoval v únosu Mikuláše
z Hvozdna, zajatého na objednávku Ctibora z Hvozdna, budoucího signatáře stížného listu
české i moravské šlechty proti Husovu upálení a jedné z hlavních postav Jiráskovy
epopeje Proti všem.104 Není bez zajímavosti, že k Benešovým přímluvcům a dobrým
známým náležel Oldřich Drochovec z Omleničky, který se, jak víme, osobně stýkal
s Janem Žižkou.105
Není zde bohužel místo pro rekapitulaci všech uskutečněných i zamýšlených plánů
Matějovy skupiny.106 Nás zajímá především Žižka, který, jak je zjevné z popravčích zápisů
rožmberských i jihlavských, patřil k protagonistům družiny. Evidence jeho činů je
dostatečně bohatá i názorná. Už první záznam nepředstavuje Žižku právě v lichotivém
světle. Zajatý lapka Jan Holý na něho prozradil, že spolu s bratrem (zřejmě Jaroslavem
z Trocnova) a Jindřichem (zřejmě z Doudleb) pobral, nepochybně při silniční loupeži,
herynky (tj. slanečky, dovážené jako postní jídlo). Nebyl to ojedinělý počin, neboť
přepady kupeckých povozů patřily k tehdejší Žižkově praxi. Vozy „vzebral“ ještě
několikrát, a dokonce „zabil páně člověka“, tedy rožmberského služebníka či poddaného.
Zda se tak stalo při přepadu kupců, kterým Matěj Vůdce „vzal zlaté“, není z kontextu
výpovědi zjevné.107
U této situace se na chvilku zastavme. Zabíjení a vražd se i ostří hoši z bojových družin
snažili vyvarovat, byť popravčí zápisy evidují rovněž cílené i objednané vraždy. V případě
dopadení to byl každopádně přitěžující faktor. Usmrcování přepadených obchodníků
a jejich doprovodu, eventuálně osob zajímaných kvůli výkupnému, se proto násilníci
snažili vyhnout.108 Jestliže se však někdo postavil na odpor se zbraní v ruce, měl zpravidla
smůlu. Pro nás je epizoda se zabitým rožmberským služebníkem zajímavá z jiného
důvodu. Ukazuje, že se Žižka nerozpakoval zabít člověka. Zdaleka ne každý to dovedl
a dovede. V tomto směru neměl psychické ani mravní zábrany, zápas o přežití vnímal jako

50
realitu. Jinak by ani nemohl být dobrým vojákem, respektive rytířem, který musí umět
prolévat krev, ať již v zájmu vyšších hodnot, nebo v sebeobraně. Setkáme se s tím ještě
několikrát. S ideálním novozákonním principem, vylučujícím z mezilidských vztahů
jakékoliv tělesné násilí, neměl tento přístup nic společného. Žižkova praxe se však
rozcházela i s Desaterem, třebaže si krádeže, loupeže a zabíjení zdůvodňoval (právně
neplatnou) institucí odpovědi. Z pohledu tehdejšího práva byl jednoznačně zločincem,
s jedním, spíše však s několika zářezy, označujícími počet zabitých v neregulérním zápase.
Pro někoho to možná bude v případě nesporného dějinného velikána nepřijatelné
konstatování, ale život hrdinů se zpravidla neubírá ideálními cestami. Hranice mezi
oslavovaným hrdinstvím a odsudkem či přímo zatracením bývá tenká, lehce prostupná,
obvykle i reflektující psychický rozměr osobnosti, slučující v sobě zdánlivé protiklady,
často vypjatý smysl pro spravedlnost se sklony k násilí. Nic však nedevalvuje historickou
vědu (kromě jejího podřizování politickým zájmům) tolik jako černobílé interpretace
a snahy omlouvat nepohodlné skutečnosti za každou cenu.
Ale zpět k družině Matěje Vůdce a Žižkovi, který spolu s Jiřinkem z Plzeňska, Halbou
z Chotěboře, Hansem Uhrem a jakýmsi Polákem pobral kramářské zboží, snad dovezené
z jižní Evropy, a dodal je do Dolních Rakous „na Kobr“ (pravděpodobně tvrz Gaber) a „na
Trnavu“, tj. hrad Thürnau, situovaný nad soutokem potoka Javorky (Gaberbach) a Dyje
v blízkosti lokality Drosendorf u moravské hranice. Hrad Thürnau se jako „loupežnické“
hnízdo připomíná ještě roku 1421. Tato stopa téměř bezpečně vede k už zmíněnému
držiteli hradu Kollmitz Georgu Volkenstorferovi, jenž s Matějovou družinou úzce
spolupracoval. Dolnorakouský šlechtic se dokonce zapojil do záměru ovládnout
rožmberské Nové Hrady, které hodlali „zlésti“ Matěj Vůdce, Žižka, Jan Kolúch a Jiřink
s Byňovcovou pomocí. Plán se sice nezdařil, vzbudil však značnou pozornost. I po více
než šesti stoletích prozrazuje, jak při všech násilných akcích využívaly bojové družiny
důvěrné znalosti krajiny i jednotlivých sídlišť. Nové Hrady a Novohradsko znali Žižka
a především Byňovec dokonale. Při náročnější výpravě tomu bývalo tak, že jí veleli dva
hejtmani, vůdce družiny a člověk, který se v dané oblasti i v místních poměrech skvěle
orientoval, například v okolí Budějovic ptáčník Bradáč. Nebyl-li nikdo takový k dispozici,
poradili si násilníci jednoduše. Chytili někoho místního a přiložili mu meč ke krku, aby
jim ukázal cestu.
Ani pokus zmocnit se královského hradu Hus, střežícího významný úsek hlavní trasy
takzvané Zlaté stezky mezi Volary a Prachaticemi, Matěji Vůdci, Žižkovi a Kolúchovi
v roce 1408 nevyšel. Vilém Sudlice z Litovan, vůdce bojové družiny na moravském hradě
Rabštejně, jim sice dodal provazové žebříky, vyrobené jeho sluhou Hynkem, ale to
nestačilo. Hrad, na němž jako purkrabí působil budoucí táborský hejtman Mikuláš z Husi,
byl příliš velkým soustem. Nicméně existence plánu naznačuje, oč Matějovi a jeho lidem
šlo. Zmocnit se pevnosti a kořistit na významné obchodní trase, po níž do Čech proudila
sůl ze Salcburska a opačným směrem obilí i další komodity. Nepotrvá dlouho a hrad Hus
ovládne táborský spojenec Jan Smil z Křemže. Nezdařilo se ani obsazení rožmberské
Třeboně, ani hradu Velešína, rovněž pevnosti pánů z Růže. V druhém případě se
s Žižkovou účastí kupodivu asi nepočítalo, stejně jako při pokusu získat královskou tvrz
Slověnice (stávala na břehu později rozšířeného rybníka Dvořiště) pro pana Erharta
mladšího z Kunštátu, držitele jihočeské Bechyně a jednoho z organizátorů loupeživých
jízd do Rakous.109
Rozumí se samo sebou, že hradní pevnosti či poddanské město Třeboň nemínila
družina Matěje Vůdce získat pro sebe, nýbrž plnila „objednávku“ významných a bohatších

51
šlechticů, v případě Velešína a Nových Hradů pana Litolta Bítovského z Lichtenburka,
který sliboval hlavním aktérům, včetně Žižky, postoupit blíže neurčenou tvrz na Moravě.
To Matějovu skupinu vysloveně namlsalo. Sama se pak nabídla, že za další tvrz, již
dostane, obsadí Třeboň. Ač tyto záměry (stejně jako úvahu o obsazení hornorakouského
Freistadtu či o poničení arcibiskupského Týna nad Vltavou, který měli zapálit Žižka
s Kolúchem) odvál vítr, bylo zřejmé, že akce většího rozsahu nemohlo Matějovo
tovaryšstvo zvládnout samo.110 V takových případech se potřebovalo spojit s obdobnými
družinami rakouskými a moravskými. Spoléhalo mimo jiné na „všecky lapky z Jevišovic“,
žijící pod ochranou Jindřicha (I.) Zajímače z Kunštátu, bratra Hynka, řečeného Suchý
Čert. Na druhé straně ani pan Jindřich nepohrdl službami Matějových mužů. Navzdory
vysoké míře rizika se život mimo zákon vyplatil více než dobývání chleba v potu tváře.
Například Matějův vyzvědač krejčí Mikeš z Ločenic (u Trhových Svinů) obdržel 20 kop
grošů. Za ně by si v Budějovicích mohl klidně koupit velký kamenný dům.
Žižkovi se zřejmě lépe než při zlézání hradů a měst vedlo na silnicích a v otevřené
krajině. Spolu s Martinem Bradou Plachtíkem a se „svými střelci“ (důkaz, že Žižka velel
vlastnímu malému oddílu) zajali dva muže, aby za ně požadovali výkupné, „chtiece je
mieti nespravedlivě“. U Strážkovic, kudy vedla (a stále vede) silnice z Trhových Svinů do
Českých Budějovic, doslova několik minut od Trocnova, přepadl společně s Karlíkem
Míšněnínem i s dalšími dvěma komplici soukeníka a s pobraným zbožím poté zamířil na
Jemnici. I tato akce byla zjevně provedena na objednávku a Žižka se jí ujal jako člověk,
který se v rodném kraji dokonale vyzná. Je proto s podivem, že dopadení delikventi
nezmiňují jeho „stavy“ (tj. úkryty, v nichž členové bojových družin přespávali
a odpočívali) v okolí Trocnova, Doudleb a Trhových Svinů, nýbrž ve vzdálenějších
lokalitách. Někdejší trocnovský zeman nacházel útočiště u mlynáře v Žibřidově mlýně,
situovaném u vsi Mostka na Kapličku, u jakéhosi Burdy ve vsi Klec nedaleko Lomnice
(nad Lužnicí), pod nedalekým Kleteckým mostem „v třetiem mlýně, jakož leží nad
brodem, přesenžto k Valu jedů“, a také ve vesnici Sedlo mezi (Novou) Bystřicí a Stráží
(nad Nežárkou), v třetím dvoře po pravé ruce „od Bystřice ku Pěnné [nyní Horní Pěna]
jedúc“, u nějakého starého sedláka. Zde také dočasně uschoval zboží, které s kumpány
ukořistil na silnici u vzdálených Mirotic. Asi příjemnější byl stav ve vsi Hlavatce
(nedaleko Soběslavi) u jakési Zdeníkové. Žižka jí dal z vděčnosti pozlatit stříbrný řetízek,
téměř jistě kradený.111 Že by náznak důvěrnějšího vztahu mezi dvojnásobným vdovcem
a ženou, která se nebála ukrývat hledané zločince? Byl by to příběh jako vystřižený
z pokleslé literatury.
Horší bylo skrývat se v lesích. I takové krušné chvíle nejednou nastaly. Žižka při nich
spoléhal na Petra Knaisla, který jako chlapec sloužil v rodině panoše Mikuláše Višně
z Větřní, rožmberského klienta. Sotva odrostl, toulal se jihočeskou krajinou, vydával se za
poutníka a žebral u sedláků o jídlo, které pak nosil Žižkovi. Dokonale věděl, co se kde
šustne, takže občas plnil roli vůdce při kořistnických přepadech kupců na silnicích
vedoucích k Pasovu, popřípadě k rakouské lokalitě Drkolná (Schlägl).112 Co z toho plyne?
I když se družina Matěje Vůdce často pohybovala na Žižkově rodném Doudlebsku
(slyšíme o vesnicích Strážkovice, Otěvěk i dalších), Žižka sám tu stavy buď nevyhledával,
aby nekompromitoval své příbuzné a známé, nebo se uměl skvěle skrývat.
Určitou dobu žil v pozici psance, člověka na okraji, který se vyhýbá ruce zákona,
postrádá nemovitý majetek, nemá manželku a čas tráví s bratrem v tovaryšstvu drsných
mužů, propojených společným údělem i solidaritou vyvržených. Životní způsob
poznamenal zevnějšek většiny z nich; defekty, které utrpěli, sloužily jak ukazují popravčí

52
zápisky, k jejich identifikaci.113 I proto stačilo uvést jméno Žižka, aby se vědělo, o koho
jde. Nebylo třeba nic dodávat. Ve vrcholném a pozdním středověku každý člověk někam
patřil, byl pevným článkem určitého společenství, (křesťanské církve, šlechtické či
městské obce, členem klášterní komunity, poddaným na statku své vrchnosti atd.), v němž
paralelně zastával několik rolí, které ho začleňovaly do složitých sociálních sítí,
vymezovaly jeho povinnosti a stavěly pod kontrolu. Například řemeslník v královském
městě se profiloval jako hlava rodiny, měšťan, příslušník farní osady a člen cechu. Kdo
nikam nepatřil a nepohyboval se v rámci standardních sociálních sítí, eventuálně
provozoval opovrhovanou činnost a zastával výrazně minoritní názory, budil podezření,
ocital se na společenském okraji. Středověk sem řadil „nečisté“ profese (rasy a katy, často
i lazebníky), deklasované jedince (žebráky, tuláky, prostitutky), Židy, kteří se odlišovali
vírou a půjčovali peníze na vysoký úrok, bludaře i kacíře a pochopitelně také delikventy,
jež se snažil dopadnout a potrestat. Trest musel být rychlý a zastrašující, aby pokud možno
omezil kriminalitu ve společnosti, která postrádala v zápase se zločinem účinné nástroje
moderní doby.
Žižka, ač si potrpěl na svůj šlechtický původ, to neměl vůbec snadné. Naštěstí se uměl
ohánět mečem a jako schopný i odvážný bojovník dosáhl jistého renomé. To mu umožnilo
přežít i v situaci, kdy se družina Matěje Vůdce pod tlakem represivních složek v první
polovině roku 1409 rozpadla. Ve vězení a následně na popravišti se ocitli sám Matěj a dále
jakýsi Pivec (činný možná již dříve v družině Jana Sokola z Lamberka), Jan Holý,
Strachota ze vsi Osové, Mikuláš, syn Hanzla z Rychnova (nad Malší), Janek, pacholek
Jana Kolúcha z Pňové Lhoty, a rovněž vladyka Beneš Macuta z Heršláku. Vyloučit nelze
ani násilnou smrt Jindřicha z Doudleb, v září 1409 prokazatelně mrtvého.114 Macuta
vypovídal ochotně a bez mučení, leč život si nezachránil. K rozpadu tovaryšstva jistě
přispěla i změna držitele strategicky položené Lomnice nad Lužnicí, o jejíž ovládnutí se
snad Matějova družina (i s Žižkovou účastí) ještě jednou marně pokusila, a zřejmě také
smrt Jindřicha (I.) Zajímače z Kunštátu. Své učinilo též panovníkovo úsilí učinit přítrž
řádění bojových družin a lapkovských tlup, zvláště v Bechyňském kraji. V březnu 1407
vyzval Václav IV. všechny popravce, ale i pány, rytíře, panoše, purkrabí a úředníky, aby
byli všestranně nápomocni českobudějovickému rychtáři (byl jím Zikmund Klaric),
purkmistrovi i celé městské obci při stíhání silničních zločinců, jejich pomocníků
a přechovávačů.115 Žižka se zanedlouho poté zřejmě ocitl na českobudějovickém seznamu
psanců, které je třeba bezpodmínečně dopadnout. V jižních Čechách ho pálila půda pod
nohama. Proto hledal uplatnění jinde. Nalezl je asi tam, kde se občas pohyboval už dříve.
Na západomoravském hradě Kraví Hora, vystavěném nad údolím řeky Oslavy.
Kraví Hora se nachází dvě hodiny chůze východně od hradu Lamberka a jen malý
kousek cesty od Levnova (též Ketkovický či Ketkovský hrad). Nedaleko odtud jižním
směrem nalezneme hrady Rabštejn, Templštejn a Holoubek (Taubenstein), zbudované nad
tokem Jihlavy. Po celou první polovinu 15. století kolem nich panoval značný rozruch,
částečně kvůli majetkovým sporům, více však kvůli tomu, že sloužily jako základny
bojových družin, které odtud vyrážely za kořistí či plnit jiné nekalé úkoly. Družina vázaná
na Lamberk se podřizovala Janu Sokolovi, který si z vojenského řemesla učinil výnosnou
živnost. I když se v Rakousích angažoval v místních sporech spolu s dalšími českými
i moravskými šlechtici už dříve, vrcholu jeho aktivity dosáhly v letech 1407-1408.
Nejprve, s tichým souhlasem markraběte Jošta, vyvíjel tlak na habsburské vévody, aby
přijali pro ně nepříliš výhodné podmínky urovnání pohraničních konfliktů. Činil tak
vskutku důsledně. Násilně obsadil dolnorakouské město Laa an der Thaya (Láva nad

53
Dyjí), odkud plenil široké okolí, včetně Moravského pole, a vcelku bez nesnází se ubránil
obležení vojskem vévody Leopolda IV. Poté vstoupil do války mezi habsburskými
vévody, kteří se znepřátelili kvůli sporům o správu Rakous po smrti Albrechta IV.
a o poručnictví nad jeho nezletilým synkem Albrechtem V., budoucím římským,
uherským a českým králem. Do rakouského dobrodružství zapojil Sokol i další české
a moravské bojové družiny, včetně skupiny Matěje Vůdce. Bylo by s podivem, kdyby tu
Žižka chyběl. Možná Sokolovi pomáhal i poté, co zkušený válečník spolu s Vilémem
Sudlicí z Litovan přijal nabídku bojovat na straně svého dosavadního protivníka vévody
Leopolda IV. proti jeho bratru Arnoštovi, řečenému Železný. Určité zklidnění situace
v druhé polovině roku 1408 znamenalo návrat českých i moravských bojovníků na domácí
půdu, pro niž ovšem představovali nevítanou zátěž.116
Zatímco Sokolovo působení na Moravě a v Rakousích mělo s přimhouřením obou očí
regulérní charakter, jeho společník Vilém Sudlice si žádné ohledy a zábrany nepřipouštěl.
Původem jihočeský vladyka, který se psal po statku u moravských Hrotovic, ovládal hrady
Rabštejn a Kraví Horu, byť tato fortifikace byla věnem Zdinky z Odlochovic, provdané za
Jindřicha ze Šelmberka. Zda tu Sudlice pobýval s jejím souhlasem, jisté není. Na obou
hradech v podstatě působila stejná družina, která měla úzké vazby na Lamberk, Levnov
i na další podobná hnízda a již tvořili široko daleko obávaní násilníci. Nebylo jich mnoho,
na Kraví Hoře a na Rabštejně celkem 50-60 osob. Vzhledem k personální proměnlivosti
družin se však početní stavy odhadují obtížně. Kraví Hora se jako středisko ozbrojené
skupiny uvádí až na počátku roku 1409, kdy vzbudila obavy města Znojma, které
nezapomnělo na hejtmanování Hynka Suchého Čerta, jemuž Rabštejn určitý čas patřil.
Družina z Kraví Hory podnikala kořistnické výpravy do Rakous, do Čech i na Moravu.
Nepřehlédnutelnými postavami tu byli vladyka Jan Klát, píšící se rovněž po Litovanech
a označovaný jako „velmistr zločinců“ („magister summus furorum“), dále Vlček z Vlčic
a muž přezdívaný Šibal. Podle výpovědi jejich zajatého komplice bez rozpaků věšeli lidi,
kamkoliv přišli. Další skupina z Kraví Hory zase přepadla a oloupila tři (pravděpodobně)
jihlavské sousedy. Jména aktérů známe: Rosek (či Rošek), Paleček, Jan Veliký, Šiška
(Schysska) a – Žižka (Zyzka). Pokud se písař při opisování předlohy nespletl
a nepoznamenal Šišku dvakrát (byť graficky rozdílně), musíme se vyrovnat s Žižkovou
přítomností v jedné z nejdrsnějších tlup řádících na česko-moravsko-rakouském pomezí. 117
V dubnu 1409 byl hrad Kraví Hora obležen vojskem moravské hotovosti, jíž pomáhali
ozbrojenci hraběte Jana z Maidburgu-Hardeggu, držitele dolnorakouského města Retz
a protivníka Krajířů z Krajku. Zda při této příležitosti padl do zajetí Žižka, není
prokazatelné.118
Totožnost otrlého lapky s budoucím vojevůdcem samozřejmě není doložitelná. Přesto
se pochopitelně nabízí, i když na Kraví Hoře mohl přebývat i jiný Žižka.
Příslušnost k bezohledné družině by korespondovala s pozdějším nesmlouvavým
a leckdy krutým postupem husitského hejtmana a zároveň by vypovídala o jeho naturelu.
Nebyl by ovšem jediným z pozdějších známých šlechtických aktérů husitské revoluce, kdo
působil daleko za hranicemi zákona. V bojových družinách figuruje též pozdější táborský
spojenec Přibík Tluksa z Kamene, dále jeden z bratří Kroměšínů a jeden z Rušinovských
(všichni to dotáhli na hejtmany táborského, respektive východočeského svazu) a objevuje
se zde možná i Jan Roháč z Dubé.119 Nejinak tomu bylo na straně protivníků husitství.
Vždyť mezi zřizovateli a podporovateli bojových družin, které si najímali či vydržovali
pro špinavou práci (ať už kvůli obohacení, mimosoudnímu řešení pří či pro dosažení
dílčích politických cílů) nalézáme významné šlechtice, účinkující v průběhu revoluce na

54
husitské (Prokop z Ústí, Hašek z Valdštejna, Mikuláš Sokol z Lamberka, přičinlivý žák
svého otce) i na katolické straně (Půta III. z Častolovic, Čeněk z Ronova, Lipolt Krajíř
z Krajku, Jan, řečený Všembera, z Boskovic, Švihovští z Rýzmberka), ba i moravského
zemského hejtmana Viléma z Pernštejna.120

A to
je značně neúplný výčet. Snahy Václava IV. omezit jevy, které výrazně podlamovaly
právní řád i právní vědomí, poškozovaly jméno českého státu a vedly k nedozírným
ekonomickým škodám, měly úspěch jen relativní. V roce 1410 král hrdě rekapituloval
úspěchy, jichž v tomto směru dosáhl. Měl na mysli pacifikaci hradů Lichtenburka, Ratají
(nad Sázavou), Tachova a Lomnice (nad Lužnicí), které vyplatil ze zástavy. 121 Byl to
ovšem nekončící zápas, protože panovník neměl tolik peněz a bojovníků, aby zjednal
nápravu v celém státě. Výrazně omezit delikt moci a činnost bojových družin se až do
výbuchu husitské revoluce nezdařilo.122 V revoluční bouři pak členové ozbrojených
skupin, tvořících významný rezervoár vojenských sil, plynule nalezli uplatnění
v husitském i katolickém táboře. Hrady nad Oslavou a Jihlavou sloužily jako základny
tlup provozujících násilnou trestnou činnost i po skončení revoluce. Moravská zemská
obec proto před rokem 1450 zvolila účinný postup. Lamberk, Levnov, Rabštejn, Holoubek
a zřejmě též Kraví Horu vykoupila a rozbořila.
Žižkův život na okraji měl šťastný, téměř pohádkový konec. V čase, kdy Matěj Vůdce
putoval do českobudějovického žaláře a odtud na popraviště, král Václav IV. někdejšího
trocnovského zemana amnestoval. Téměř nepochybně se tak stalo zásluhou vlivného
přímluvce, přinejmenším Jana Sokola z Lamberka. Někteří historikové dokonce uvažují
o Bočkovi (starším) z Kunštátu a Poděbrad, ba přímo o Lackovi z Kravař, nejvyšším
hofmistrovi a vůdčí osobnosti moravského politického života, byť právě proti němu
nedávno směřovaly diverzní akce družin, k jejichž členům Žižka nejspíš náležel.

55
V každém případě vyzval Václav IV. listem, datovaným 25. dubna 1409 na hradě
Žebráku, českobudějovickou městskou radu, aby s Janem Žižkou urovnala neshody, které
mezi nimi vznikly. O Žižkově totožnosti není v tomto případě sebemenších pochyb. Ještě
zajímavější je druhý list, adresovaný králem do Českých Budějovic 27. července 1409
z hradu Točníka. Oznamuje v něm, že přijal na milost Jana Žižku z Trocnova (!)
a prominul mu všechny excesy, jichž se proti panovníkovi a Koruně české („contra nos et
coronam regni nostri Bohemie“) dopustil, což mu potvrdil úředně vydanou (žel
nedochovanou) písemností. Přikazuje proto českobudějovickým radním, aby i oni vydali
Žižkovi osvědčení o udělení milosti.123 V Českém království i v tehdejší Francii platilo, že
královský pardon je srozumitelný pro všechny. Obdobné listy proto zřejmě putovaly
i k dalším adresátům, vůči nimž se Žižka provinil, zejména k Jindřichovi (III.)
z Rožmberka. Ve vztahu k Českým Budějovicím se amnestie zcela jistě týkala Žižkova
působení v bratrstvu Matěje Vůdce. Časový kontext je zřejmý. Výslechy Matěje Vůdce
i dalších delikventů dopadených v první polovině roku 1409 znamenaly pro Žižku (ale
i další lidi z jeho okolí) ohrožení, jež bylo třeba minimalizovat zásahem na nejvyšších
místech. Sám tento fakt napovídá, že na Žižkově záchraně měly eminentní zájem
významné osobnosti, které si ho velmi cenily a v dané chvíli jej nepochybně potřebovaly.
Počítaly snad již v předstihu s účastí jednookého bojovníka ve válce v Pobaltí nebo
v jiném konfliktu? I v soudobé Anglii bylo běžné, že před válečným tažením dostávaly
královskou milost stovky násilníků, provinivších se proti zákonu, leč žádaných v bojové
seči.124 Před téměř padesátiletým Janem Žižkou z Trocnova, omilostněným v plném
rozsahu, se otevřela nová perspektiva.
Ale co když vše bylo poněkud jinak? Logickou strukturu našeho příběhu překvapivě
narušují zprávy ze vzdáleného Burgundského vévodství, kde se roku 1404 objevuje jakýsi
Susque le Bahaignon, respektive Jehan Susque (další varianty Susque de Behaigne a Jehan
Sisque), tedy Jan Šiška z Čech. Písaři, neznalí češtiny, jeho jméno zaznamenávali
v různých obměnách, možná i s vědomím, že v tehdejší francouzštině mělo též význam
„hloupý Honza“. Jan sloužil jako panoš u významného šlechtice, který se jmenoval
Regnier (Renerius) Pot a jehož burgundští vévodové využívali jako diplomata při složitých
jednáních v Uhrách i v českém státě. Zachované údaje naznačují, že se český panoš staral
především o koně, které i prodával. V průběhu roku 1407 prodal minimálně tři koně
dovezené z českých zemí. Zájem o tato zvířata projevoval sám burgundský vévoda Jan
Nebojácný. Historik, jenž na přítomnost českého panoše, plnícího na burgundském dvoře
i roli číšníka, upozornil, si vcelku logicky položil otázku, zda Jehan Sisque nebyl totožný
s Janem Žižkou. Tato hypotéza nabývá na síle v souvislosti s poznatkem, že český panoš
doprovázel Regniera Pota do Čech na rozhraní let 1407-1408 a také o rok později, kdy zde
burgundská delegace 27. dubna 1409 definitivně uzavřela smlouvu o sňatku princezny
Elišky Zhořelecké, neteře Václava IV., s vévodou Antonínem Brabantským, bratrem Jana
Nebojácného. Stalo se tak dva dny poté, co Václav IV. vyzval českobudějovické orgány
k narovnání vztahů s Janem Žižkou. Shodou okolností je letopočet 1409 posledním rokem,
kdy se Jehan Susque v burgundských pramenech vyskytuje.125
Kdyby byl Jehan Susque identický s Janem Žižkou z Trocnova, mohli bychom sestavit
alternativní výklad událostí. Jan Žižka by působil v družině Matěje Vůdce již roku 1404,
v obavách o život by se pak raději uchýlil do Burgundska, aniž ztratil kontakt s Českým
královstvím, a roku 1409, když mu Václav IV. zajistil amnestii, se rozhodl zůstat v rodné
zemi. Celá věc se však potýká s takřka neřešitelným problémem. Tvrdil-li Matěj Vůdce, že
v průběhu roku 1408 patřil Žižka k lidem zapojeným do posléze nerealizovaného pokusu

56
dobýt hrad Hus, pak by muselo jít o jiného Žižku. Jen s největšími obtížemi si lze
představit, že by Jehan Susque při pobytu v Čechách na delší čas opustil svého pána
a preferoval adrenalinové povyražení v jihočeském regionu. Každopádně je i tato nejasná
stopa výzvou dalším badatelům, aby si při studiu pramenů italské, nizozemské, anglické,
rakouské i uherské provenience všímali, nevynoří-li se v nich náhodou Žižkovo jméno.
Po omilostnění neměl Jan Žižka o uplatnění nouzi. Rozhodl se však uposlechnout svou
přirozenost a využít nabyté zkušenosti. Přijal nabídku Jana Sokola z Lamberka a spolu
s ním se zúčastnil války mezi polsko-litevskou unií a řádem německých rytířů.

57
 V POLSKÝCH SLUŽBÁCH
Rok 1409 byl přelomovým rokem nejen pro Jana Žižku, ale také pro krále Václava IV.
Byl to rok, kdy český panovník, motivovaný svými politickými zájmy, jednoznačně
podpořil reformní hnutí, v jehož čele nedávno stanul charismatický kazatel a učenec Jan
Hus. Úsilí o reformu reagovalo především na krizi institucionální církve, patrnou
v přetrvávajícím papežském schizmatu. Přitom křesťanská církev, svou povahou
universalistická, měla být názorově i organizačně jednotná, neboť jenom tak mohla plnit
své nejzákladnější poslání – vést věřící ke spáse, ústřednímu smyslu pozemského života.
V případě dvou znepřátelených papežů vznikaly závažné pochybnosti, která část církve
tento klíčový úkol plní. Neduhy církevního organismu se projevovaly i jinak, především
v zesvětštění církve, v jejím prolínání se světskou mocí, v bohatství církevních institucí,
v okázalé gotické nádheře sakrálních staveb a všemožných skvostných obřadů
i v mravním selhání řady duchovních, kteří neplnili své povinnosti.
Na tyto negativní jevy reagovala pozdně středověká Evropa různými způsoby. Nabízela
se cesta hluboké individuální zbožnosti, toužící po přímém dotyku se sakrálnem a zákonitě
ústící v mystiku, či působení v ilegálních kacířských sektách, které si vybudovaly paralelní
církevní struktury a snažily se důsledně řídit slovy evangelia. Obě tyto varianty zasáhly
však jen nevelkou část společnosti, v prvním případě zejména elitní skupiny, v druhém
náboženské nonkonformisty, v Čechách a na Moravě hlavně takzvané valdenské, početné
zvláště mezi německým etnikem. Příslušníci heretických sekt ovšem riskovali
pronásledování, popřípadě fyzickou smrt na zapálené hranici. V českých podmínkách se
ve druhé třetině 14. století začal uplatňovat model nápravy církve a společnosti
prostřednictvím reformních kazatelů, prosazujících programový návrat k principům
Nového zákona, k praxi apoštolské a prvotní církve, a především soustavnou výchovu
věřících šířením božího slova. Právě tento směr se ukázal jako nosný i přitažlivý. K jeho
úspěchu rozhodně přispělo duchovní klima české společnosti, rozčarované z politické
destabilizace po smrti Karla IV., který český stát přivedl k nepochybnému rozkvětu,
nemyslitelnému bez boží přízně. Nebylo přece možné, panovalo obecné přesvědčení, aby
Bůh nejkřesťanštější České království opustil. Naopak, v tíživé situaci mu dal poznat
závazný výklad svých pravd, sdělovaných věřícím ústy oblíbených kazatelů. To byl
pramen živé vody, kterou se v dalších desetiletích napájel český mesianismus,
přesvědčení, že právě z vyvolené české země vzejde obroda celého křesťanstva.126
Nápravné snahy získaly mocný ohlas na počátku 15. století, kdy reformisté na pražské
univerzitě nalezli recept na neduhy církve a společnosti v díle anglického myslitele Johna
Wyclifa, zesnulého roku 1384. Své návrhy a nápady přitom neomezili pouze na učenecké
prostředí, nýbrž začali s nimi z kazatelen seznamovat prosté věřící. Betlémská kaple na
Starém Městě pražském, v níž od 14. března 1402 působil jako správce a hlavní kazatel
mistr Jan Hus, toho byla jasným důkazem. Zprvu se tento reformní proud těšil i přízni
pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka, byť mistři tří cizích národů (saského,
bavorského a polského) na pražské univerzitě prosadili v roce 1403 díky své hlasovací
majoritě odsouzení 45 Wyclifových článků jako bludných. Napětí však eskalovalo až
v letech 1408-1409 v důsledku Husovy kritiky některých církevních činovníků,
a především v souvislosti se svoláním obecného církevního koncilu do toskánského města
Pisy, kde se mělo řešit ukončení papežského schizmatu.
Václav IV. si od volby nového papeže sliboval restauraci svého římského královského
58
důstojenství, zatímco arcibiskup Zajíc i pražská univerzita podpořili dosavadního
římského papeže Řehoře XII. Pro českého krále bylo ovšem nepřijatelné, aby pražské
vysoké učení zastávalo na koncilu jiné stanovisko než hlava státu. Této situace využila
česká reformní skupina na univerzitě. Dne 18. ledna 1409 dosáhla vynikajícího úspěchu.
Král Václav IV. takzvaným Dekretem kutnohorským změnil hlasovací systém na
pražském vysokém učení tak, že příslušníci českého národa obdrželi tři hlasy, zatímco
univerzitáni tří cizích národů hlas jediný. Důsledkem byla secese (odchod) většiny
německých učitelů a studentů na jiné zahraniční univerzity i založení vysokého učení
v Lipsku. Poté se českému reformnímu kruhu otevřela cesta k ovládnutí početné artistické
fakulty, nikoliv však fakulty teologické, lékařské či samostatné právnické univerzity.
Zdar české reformní strany by byl obtížně představitelný bez podpory, kterou jim
poskytla staroměstská rada, v níž roku 1408 získali poprvé převahu etničtí Češi nad
etnickými Němci. Zápas o reformu tak alespoň v pražských městech postupně (byť nikoliv
absolutně) nabýval i podobu soupeření mezi českým a německým živlem. Zároveň
vznikalo zájmové spojenectví reformní skupiny kolem Jana Husa s českým panovníkem,
královským dvorem i vlivnými českými měšťany na Starém Městě.127
Pisánský koncil, první velký reformní synod pozdního středověku, fakticky vyzněl do
ztracena. Dne 26. června 1409 zvolil sice nového papeže Alexandra V., ale ostatní dva
papežové, Řehoř XII. a Benedikt XIII., neodstoupili, takže schizma se ve výsledku ještě
zhoršilo. Západokřesťanská církev měla nyní hlavy tři, což byla neudržitelná situace.
Václav IV., jemuž koncil přiznal důstojenství římského krále, se vcelku pochopitelně
přiklonil na stranu papeže Alexandra V. Naproti tomu jeho rival Ruprecht Falcký setrval
v podpoře papeže Řehoře XII. Český panovník si však příliš nepomohl. Nový pontifex,
odkázaný ve zprávách z Čech na církevní kruhy nepřátelsky zaujaté vůči Husovu proudu,
se totiž bulou vydanou 20. prosince 1409 postavil proti české reformě spočívající na
Wyclifových principech.
Nevíme, zda Jan Žižka sledoval dění v Praze, zda pociťoval sílící napětí ve společnosti,
ani jak pohlížel na papežské schizma. Na politickém počínání českého krále ho jistě
nejvíce zajímalo stanovisko k rýsujícímu se konfliktu mezi řádem německých rytířů
a polsko-litevskou unií. Válka, která vyvstávala na obzoru, měla geopolitické důvody. Řád
německých rytířů (oficiální název zněl Řád bratří německého domu Panny Marie
v Jeruzalémě, respektive Ordo fratrum domus hospitalis sanctae Mariae Theutonicorum
Hierosolymitanorum, v Polsku je však označován jako Zakon krzyżacki) v podstatě
kontroloval téměř celé jižní pobřeží Baltu, přibližně v úseku mezi Slupskem a Finským
zálivem, přesněji řečeno ústím řeky Němen do Baltského moře. V průběhu 13.-14. století
zde po spojení s řádem mečových (livonských) rytířů vybudoval vlastní stát (zahrnující
Prusy, Kujavsko, Dobrzyńsko, Chelmińsko, Michalowsko i nynější Lotyšsko, Estonsko
a část Litvy), přičemž původní baltské kmeny christianizoval a zároveň podporoval
intenzivní německou kolonizaci území.128
Rozmach řádového státu ohrožoval Polsko i Litvu, které vytvořily roku 1401 smlouvou
ratifikovanou ve Vilniusu a v Radomi unii, personifikovanou polským králem
Vladislavem II. Jagiełłem a jeho bratrancem litevským velkoknížetem Alexandrem
Vitoldem (Vytautas), příslušníky litevské dynastie Gedyminovců. Poté, co Vitold roku
1398 řádu za poskytnutou pomoc neprozřetelně postoupil Žmuď (Samogitia), oblast na
severozápadě Litvy, ztratilo litevské knížectví přístup k Baltu, k němuž nemohlo ani
Polsko. Naopak řád scelil své území s teritoriem livonských rytířů a kontroloval souvislé
jižní pobřeží Baltského moře. Vitold, vědom si své chyby, proto logicky usiloval o zpětný

59
zisk Žmudi. Všemožně, i když tajně, podporoval povstání zdejších původních obyvatel
proti řádu. Pouze načas zklidnil situaci mír, uzavřený v květnu 1404 v Raciążu
a potvrzující držbu Žmudi řádu a Dobrzyńsko Polsku. Tenze tím neustaly, neboť
dlouhodobým strategickým cílem Polska bylo ovládnout ústí řeky Visly do Baltského
moře, Litva pak usilovala o opětovné připojení Žmudi. Na rozpoutání války, která by tyto
záměry prosadila, měla jednoznačně zájem polsko-litevská unie, programově podporující
nepokoje ve Žmudi a stupňující územní spory v Nové marce (původně části Braniborska
na pravém břehu Odry), kterou Zikmund Lucemburský postoupil roku 1402 řádu.
Polské a litevské diplomacii se nedá upřít šikovnost. Ačkoliv bezprostřední důvod ke
konfliktu dala Litva, která před polovinou roku 1409 obsadila Žmuď (řád odvetou napadl
a začal pustošit Polskem kontrolované Dobrzyńsko), oficiálně válku zahájil řád
německých rytířů. Stalo se tak 6. srpna 1409. V očích evropské veřejnosti se tudíž
porušení míru nedopustila polsko-litevská unie, nýbrž řád v čele s velmistrem Ulrichem
von Jungingen. To bylo nesmírně důležité z hlediska politické propagandy. Bylo by
zbytečné vypisovat zde dílčí vojenské operace, protože konflikt již 8. října 1409 přerušilo
příměří sjednané do 24. června 1410. Zároveň se obě strany dohodly, že předloží svůj spor
k posouzení českému králi Václavu IV., který měl rozhodčí výrok zveřejnit do 9. února
1410. Pro Václava to byla veliká příležitost předvést se jako mezinárodní arbitr na
evropské scéně. Leč jeho role vůbec nebyla snadná.
Polští zástupci na pisánském koncilu podpořili Václava IV. jako římského krále, navíc
s polskou stranou sympatizoval hofmistr královského dvora a (zřejmě též) nejvyšší
pražský purkrabí Lacek z Kravař. Řád však byl úzce personálně propojen s německými
oblastmi Svaté říše římské. Pokud Václav IV. hodlal posílit svou pozici proti Ruprechtovi
Falckému, nemohl zájmy řádu německých rytířů ignorovat. Asi na druhém místě v jeho
rozhodování přicházela v úvahu finanční motivace. Zástupci řádu prý slíbili českému králi
v případě příznivého výroku 60 000 zlatých. To je ovšem tvrzení polských pramenů, které
z pochopitelných důvodů mlčí o polské nabídce. Václav IV. se sice zachoval jako „chytrá
horákyně“, ale na rozdíl od ní příliš neuspěl. Arbitrážní výrok, vydaný 15. února 1410
v Praze, v podstatě zopakoval úmluvu z Raciąże. Řád měl získat pod kontrolu Žmuď
a prostřednictvím českého krále vrátit Polsku Dobrzyńsko. Posouzení teritoriálních sporů
v Nové marce se Václav vzdal s odůvodněním, že území podléhá svrchovanosti jeho
nevlastního bratra Zikmunda. Polští zástupci v Praze proti výroku hlasitě protestovali,
načež se je český král pokoušel uklidnit, že se celou záležitostí bude 14. května 1410
znovu zabývat rozhodčí soud ve slezské Vratislavi. Tam se ale polská strana nedostavila.
Dala tak najevo, že hodlá spor rozhodnout vojensky.
Václavovo stanovisko zdaleka nebylo kategorické, nýbrž obojetné. Kdyby byl skutečně
důsledný, nedovolil by polské straně, aby v Čechách, na Moravě i ve Slezsku najímala
tisíce žoldnéřů do Velké války, jak dějepisci nazývají konflikt v Pobaltí, vymezený
srpnem 1408 a únorem 1411. V hloubi duše byl český král vlastně rád. Válka za hranicemi
zemí Koruny české skýtala záruku, že se do ní v žoldu obou stran zapojí mnozí šlechtici se
svými bojovými družinami i nejrůznější násilníci, od jejichž řádění si český stát alespoň na
určitý čas odpočine. Bylo tomu tak i později, například v době třináctileté války mezi
Polskem a řádem v letech 1454-1466. Polsko neponechalo nic náhodě a už na počátku
roku 1410 vyslalo na Moravu známého diplomata a válečníka. Urozený Zawisza Czarny
z Garbowa měl prostřednictvím Lacka z Kravař hájit polské zájmy a učinit první kroky
k náboru českých a moravských žoldnéřů. Nelenil však ani řád německých rytířů. Vstříc
mu vyšel, také s ohledem na situaci v německých oblastech Svaté říše římské, uherský král

60
Zikmund Lucemburský, sledující vlastní geopolitické zájmy. V prosinci 1409 se zavázal,
že proti Polsku vojensky zasáhne, pokud mu řád vyplatí 300 000 zlatých a poskytne žold
pro 10 000 bojovníků. V takovém případě Zikmund slíbil řádu Žmuď, Dobrzyńsko
i Kujavsko, přičemž počítal s tím, že perspektivně ovládne Červenou Rus, Podolí
a Moldavsko, spadající pod polskou svrchovanost. V zemích České koruny pak řádoví
vyslanci získali na svou stranu Václava a Beneše z Donína, politicky vlivné šlechtice
s kontakty na královský dvůr, avšak usazené na pomezí Čech, Horní Lužice, Slezska
a Míšeňska, respektive svídnického hejtmana Jana z Chotěmic.129
V jarních měsících měli vojenští podnikatelé v českých zemích předčasné žně. Na
sever, popřípadě na východ, směřovaly tisíce mužů. Řád německých rytířů posílili Češi,
Moravané, ale hlavně žoldnéři z Horní a Dolní Lužice i Dolního Slezska, především
z nížinného trojúhelníku mezi městy Sorau (Żary) – Budyšín – Vratislav. I když to byli
většinou etničtí Němci, národnostní hledisko nehrálo určující roli. Ve středověku i raném
novověku platilo, že žoldnéř nemá vlast, bojuje za peníze a politika ho nezajímá.130
Polskému králi přicházeli pomoci hlavně moravští, čeští i slezští bojovníci. Mezi nimi
vynikali Moravané Zbyslav z Tvorkova, držitel panství Napajedla, Jan Helm z Výškovic,
člověk blízký Lackovi z Kravař, a Jan Sokol z Lamberka,131 který s sebou na jaře 1410
přivedl ostřílené muže, včetně několika členů někdejší bojové družiny z Kraví Hory
a Rabštejna. Podle polského kronikáře Jana Długosze, píšícího pasáže o Velké válce na
základě vzpomínek přímých aktérů událostí, byl mezi Sokolovými lidmi také Žižka
(Szizka), pozdější slavný vojevůdce.132 Długosz ho ovšem zmiňuje až v souvislosti
s děním na podzim 1410. Králi Václavovi, ač svým poddaným vojenskou účast na straně
polsko-litevské unie formálně zakázal, Sokolovo angažmá v žoldu Vladislava II. Jagiełła
zjevně nevadilo. V polovině dubna 1410 rozhodl v jeho prospěch spor o léno v Mateřově,
čímž se Sokol zařadil do okruhu vyšehradských manů. Mezi lidmi z vlastního Českého
království nás ještě zaujme Vilém Kostka z Postupic, budoucí přední husitský politik
a propolský exponent.133
V souvislosti se Žižkou nás zajímá hlavně Sokolův sbor, složený výhradně z Čechů
a Moravanů. Polský král Vladislav II. ho v dubnu poslal do pohraniční lokality Koronowo
s úkolem proměnit zdejší cisterciácký klášter v pevnost schopnou čelit případnému útoku
řádového vojska, které se shromažďovalo na protějším břehu Visly. 134 Podle soudobé
zprávy měl Sokol k dispozici 500 glév (nejmenších vojenských jednotek), což by
v přepočtu znamenalo 1 500 bojovníků. Každou glévu (užíval se i termín kopí, respektive
latinský termín lancea) tvořili tři muži – jízdní ozbrojenec s kopím a dva střelci. V praxi
však tomu bývalo jinak, neboť označení gléva sloužilo též jako početní jednotka při
vyplácení žoldu. Sokolovi lidé tu jednomu útoku řádového vojska opravdu čelili, avšak
před 24. červnem, kdy končilo příměří, se přesunuli k lokalitě Wolbórz, aby posílili polské
oddíly. Ve čtvrtek 26. června se polské vojsko vydalo na pochod a 30. června spořádaně
překročilo po pontonovém mostě řeku Vislu, aby se položilo u Czerwińska
(severozápadně od Varšavy) a setkalo se zde s litevskými sbory. Dne 3. července začalo
spojenecké tažení k hranicím řádového státu. Na jeho teritorium vstoupila polsko-litevská
vojska 9. července. Den předtím opustil velmistr Ulrich von Jungingen hlavní řádovou
pevnost Marienburg (Malbork) a vydal se nepříteli v ústrety. Byla to jediná možnost, jak
zabránit ohrožení Marienburgu. V ranních hodinách 15. července, po deštivé a bouřlivé
noci, se obě vojska zastavila. Dělila je pouze nevelká vzdálenost. Bylo úterý, den
Rozeslání svatých apoštolů.
Události před velkou bitvou, která měla rozhodnout Velkou válku, jsou poučné

61
i z hlediska dalšího výkladu. Především nás upoutá dokonalá organizace tažení, ať již
řádových či polsko-litevských sil. Ve skvěle zvládnutých přechodech velkých vodních
toků a perfektní logistice, umožňující plynulý přísun potravin a nápojů, nebyl mezi
protivníky viditelný rozdíl. Také přesuny, které kolísaly mezi 15-42 kilometry za den,
bojovníci absolvovali v horkém letním počasí, v bouřkách i na rozhraní noci a dne, k plné
spokojenosti svých velitelů. To, co čeští historikové obdivují na husitských operacích,
bylo nezbytnou podmínkou vojenského úspěchu již dříve.
Disciplinovanost však měla na polsko-litevské straně své meze. Součást litevského
vojska tvořily rovněž oddíly ruské i tatarské a mezi samotnými Litevci byli i pohané či
lidé teprve nedávno pokřtění. Tím lze vysvětlit incident, který se odehrál 9. července
v Lautenburgu (Lidzbark Welski), kde dva Litevci vyplenili kostel. Velký kníže Vitold,
který sám přijal křest až v dospělosti, je okamžitě přikázal pověsit. Podstatně horší scény
následovaly 13. července při dobytí malého, leč strategicky významného města
Gilgenburg (Dąbrówno). Byly to skutečně hrůzné hodiny, vyplněné znásilňováním žen
i dívek, pobíjením místních obyvatel, vypleněním kostela, zhanobením svátosti oltářní
a nakonec zapálením vyvrácené lokality. Jako bychom měli před očima výjevy z husitské
revoluce, jenže tentokrát v městečku řádili katoličtí Poláci, pravoslavní Rusové, část
víceméně pohanských Litevců a muslimští Tataři. Ačkoliv právě na jejich konto připsalo
polské veřejné mínění nejhorší excesy, pravda byla jiná. Hlavní podíl na řádění
v Gilgenburgu měli Poláci. Jejich destruktivní agresivita nebyla náhodná. Pramenila
z psychické zátěže, která se před očekávanou velkou bitvou prolnula s programovou
snahou nepřítele ponížit, zastrašit a zdeptat. To se skutečně podařilo. Za několik dní poté
se polskému králi pod dojmem hrůz v Gilgenburgu vzdávalo bez boje jedno město za
druhým. Vzpomeňme si na tuto modelovou situaci, využívanou již starověkými vojevůdci,
až budeme číst o brutalitě husitských vojsk v dobytých Prachaticích, Chomutově či
Jaroměři.
V úterý 15. července kolem osmé hodiny ranní nebylo po bouřce ani památky. Letní
slunce začínalo pálit a jeho paprsky ozařovaly půvabnou, mírně zvlněnou krajinu s lesy,
jezery, bažinami, políčky a nekonečnými plochami porostlými travou. Velmistr Ulrich von
Jungingen a jeho štáb sešikovali vojsko mezi vesnicemi Ludwigsdorf (Łodwigowo)
a Tannenberg (Stębark). Tábor, chráněný vozovou hradbou, měli za zády, nedaleko
vesnice Grünwald (polsky Grunwald, litevsky Žalgiris). Polsko-litevské síly vytvořily
protilehlou linii v jihovýchodní ose podél (dnes již neexistujícího) potoka Wielki
Strumień. Jejich tábor byl umístěn u vsi Faulen (Ulnowo) v těsné blízkosti jezera Lubień.
Nominálním i skutečným vrchním velitelem byl král Vladislav II., byť litevské oddíly
podléhaly velkoknížeti Vitoldovi. Na řízení bitvy se však podílel několikačlenný štáb,
složený ze zkušených a osvědčených osob. Nepřicházelo přitom v úvahu, aby se král
Vladislav osobně zúčastnil bitvy a riskoval zranění či smrt. V tom se poměry od 13. století
pronikavě změnily. Král byl i symbolickou figurou, měl cenu 10 000 bojovníků a jeho
smrt či zajetí mohly způsobit vojenskou i politickou katastrofu s nedozírnými důsledky
pro osudy státu. To se mimo jiné potvrdilo v pozdějších časech, kdy na bojišti zahynuli
roku 1444 a 1526 králové Vladislav III. Jagellonský a Ludvík Jagellonský a v bitvě
u Bosworthu v roce 1485 pak anglický král Richard III. Proto Vladislav, obklopený
šedesátičlennou tělesnou gardou, sledoval a řídil bitvu z úbočí nevelkého návrší,
poskytujícího náležitý rozhled po krajině. Navzdory všem opatřením smrtelnému
nebezpečí neunikl. Dolnolužického rytíře Diepolda z Kockritz, jenž krále vyzval na
souboj, však z boku napadl zlomeným kopím (!) mladý Jagiełłův tajemník Zbigniew

62
Olešnický a poté řádového „hosta“ fyzicky zlikvidovala panovníkova stráž. 135 Ve světle
těchto skutečností snadno pochopíme, proč se o několik let později ani Zikmund
Lucemburský osobně nezapojoval do protihusitských bitev, které sledoval, udíleje patřičné
příkazy, víceméně zpovzdálí (Vítkov, Vyšehrad), a proč v případě hrozící přímé
konfrontace (Kutná Hora, Německý Brod) spěchal do bezpečí.
Jako každá velká bitva je i Grunwald obestřen mnoha dohady, nepřesnostmi
a smyšlenkami. Tradičně největší spory panovaly a panují kolem počtu vojsk, ve
středověkých kronikách zpravidla silně nadhodnocených. Řád postavil do boje 51
korouhví (praporů), tj. vojenských jednotek, leč celkové množství bojovníků nelze
automaticky odvodit podle tabulkového kvocientu.136 Počet mužů v jednotlivých
korouhvích nebyl shodný, kolísal a některé jednotky zdaleka neměly plný stav. Všechna
dosavadní kritická šetření ústí v poznatek, že řád disponoval u Grunwaldu 12 000-15 000
bojovníky. Čtenáře možná překvapí, že se bitvy zúčastnilo asi jen 250 příslušníků řádu
německých rytířů. Vypadá to jako nízké číslo, ale pouze do chvíle, než zjistíme, že
v celém pruském státě žilo toliko 570 aktivních příslušníků řádu. Všichni ostatní muži
dorazili ke Grunwaldu v rámci vojenské hotovosti či jako žoldnéři a takzvaní hosté.
Kromě žoldnéřů najatých v zemích Koruny české (například Lužičan Nickel z Kotwitz
přivedl 1138, Slezan Kaspar z Gersdorfu 476 a Hans z Hackebornu 321 jízdních,
nezanedbatelný byl i oddíl Václava z Donína) slyšíme o bojovnících z různých německých
oblastí Svaté říše římské, Nizozemí, Švýcar i dalších zemí.137
Polsko-litevské síly měly zřejmě výraznou početní převahu. I polský král šikoval 51
korouhví. V čele první, krakovské, v jejímž znaku se skvěl stříbrný orel na červeném poli,
stáli elitní rytíři, z nichž největší proslulosti dosáhl Zawisza Czarny z Garbowa. V druhé,
„honící“ (respektive „stíhající“), zaujal vynikající místo český pán Zikmund Pykna
z Lichtenburka, člen choceňské větve rodu. Většina Čechů a Moravanů se nalézala ve
čtvrté korouhvi (stříbrný kříž na červeném poli), zvané sv. Jiří, tradičně určené pro „hosty“
z ciziny. Jejími vůdci byli Zbyslav z Tvorkova a Jan Sokol z Lamberka, jehož však
prameny zmiňují i v nejbližším okolí krále Vladislava. Do této korouhve podle všeho
náležel též Jan Žižka, jehož účast v bitvě však nikdo výslovně nezmiňuje. Příliš se o ní ale
nepochybuje. Navíc zakotvila i v historické paměti, jistě také zásluhou polského malíře
Jana Matejka, zobrazivšího roku 1878 Žižku na rozměrném plátně Bitwa pod Grunwaldem
(Muzeum Narodowe w Warszawie).138 Mladý pan Jan Jičínský z Kravař shromáždil
v devětačtyřicáté korouhvi, kterou poslal do války jako poděkování polskému králi,
Moravany pod vedením Jana Helma z Výškovic. Čeští, moravští a slezští žoldnéři sloužili
i v padesáté korouhvi, do níž najal bojovníky její vůdce Gniewosz z Dalewic. V čele
padesáté první korouhve (ve znaku měla na koni sedícího jezdce v plné zbroji, parafrázi
znaku litevského velkoknížectví) stál mladý litevský kníže Zikmund Korybutovič, který
v průběhu tažení přišel zřejmě poprvé do styku s Čechy a Moravany. Litevský vládce
Vitold vypravil na bojiště čtyřicet korouhví, mezi nimi i ruské a tatarské, tvořené převážně
lehkou jízdou.139 Řádová propaganda této skutečnosti s gustem využila, aby upozornila
západokřesťanskou Evropu, že se polsko-litevská aliance neštítí podpory schizmatických
Rusů a pohanských Saracénů. Součet bojovníků v polských a litevských řadách se snad
pohyboval mezi 22 000-30 000, ale jisté to není. V každém případě měli spojenci početní
převahu, která rozhodla o výsledku střetnutí.
Průběh velké bitvy, do níž na počátku zasáhla, aniž způsobila viditelné škody, i řádová
artilerie, byl mnohokrát a rozdílně popsán i rekonstruován.140 Zabývat se jím zde
nebudeme, povšimneme si pouze dílčích aspektů, které se mohou vztahovat k Janu

63
Žižkovi. Češi a Moravané na straně polsko-litevské aliance tu, alespoň podle protičesky
zaujatého Jana Długosze, divy udatnosti nevykonali. Čtvrtá korouhev, v níž
předpokládáme i Žižku, stržena ústupem litevských oddílů, jež nevydržely nápor jízdních
těžkooděnců, ustoupila do lesíka, který měla za zády, a nejevila nejmenší ochotu zapojit se
do bitvy. Jedním z důvodů snad byl i spor o žold. Teprve nesmlouvavý postoj polského
podkancléře Mikołaje Trąby přiměl Čechy a Moravany, aby se vrátili na bojiště. Vinu za
zbabělý čin svalili bojovníci na bedra rotmistra a zároveň korouhevníka Jana
Sarnowského, jehož se dosud nepodařilo identifikovat. Podle Długosze zemřel v hanbě,
v opovržení a opuštěný vlastní manželkou nedlouho po příchodu do Čech. 141 Tato epizoda
nepřímo naznačuje, že velitel korouhve Jan Sokol tehdy opravdu dlel spolu s Janem
Tovačovským z Cimburka v blízkosti polského krále. Češi si posléze přece jen stačili
napravit reputaci. Jihočeský šlechtic Jošt ze Želče dokonce zajal mladého slezského
knížete Konráda VII. Bílého Olešnického.
Poslední fáze bitvy se odehrála u řádového ležení opevněného vozovou hradbou. Tato
zkušenost byla podle některých historiků určující pro Jana Žižku, jenž zde mohl získat
inspiraci pro svou oblíbenou a účinnou vojenskou taktiku.142 Je to mínění poněkud
přehnané. Ochrana vojenského tábora vozy byla, jak dokumentují i příklady z takzvané
stoleté války, obvyklá už dříve, takže Žižku, pokud měl za sebou válečnická léta za
hranicemi, tato praxe sotva překvapila. Poznatky získané u Grunwaldu jako husitský
hejtman zužitkoval jen částečně. Mezi Grunwaldem a Ulnowem proti sobě bojovaly jízdní
oddíly. Nasazení pěchoty, o kterou se opírala husitská vojska, prameny nezmiňují.
V úvahu přichází jen účast pěší čeledi při pronásledování poraženého nepřítele.
Účinkování pěších oddílů u Grunwaldu je nejspíš produktem fantazie historiků
a romanopisců 19. století, adorujících prosté „lidové“ bojovníky. Odtud tento motiv
převzalo marxistické dějepisectví i slavný film Křižáci režiséra Aleksandra Forda.
Každopádně byla účast v jedné z největších bitev evropského pozdního středověku
„vysokou školou“ vojenského umění. Pokud v ní Žižka nechyběl a něco si z ní odnesl, pak
především poznatky o způsobu boje jízdních těžkooděnců. Tato zjištění se mu později
nadmíru hodila.143

Ačkoliv řád německých rytířů utrpěl u Grunwaldu zdrcující porážku, z níž se již nikdy
64
plně nevzpamatoval, nepropadli jeho představitelé panice. Tváří v tvář katastrofě (v bitvě
padl velmistr Ulrich von Jungingen a 202 jeho řádových spolubratři) neztratili hlavu
a zajistili účinnou obranu Marienburgu dříve, než gigantickou hradní pevnost 26. července
oblehlo polsko-litevské vojsko. Dobýt Marienburg se vítězům od Grunwaldu nepodařilo,
což značně znehodnotilo jejich předchozí triumf. Prostřednictvím Jana Sokola, který měl
v obležené pevnosti dobré známé, proběhlo tajné jednání o vpuštění Poláků a Litevců do
hradu (zrádci požadovali 40 000 zlatých a záruku beztrestnosti), ale nic z toho nebylo.
Polský král návrh odmítl jako nerytířský a zbabělý. Do polských rukou se tak Marienburg
dostal až v roce 1457, kdy ho za 190 000 uherských zlatých vydal český hejtman Oldřich
Červenka zástupcům polského státu a pruského stavovského spolku. Historie se opravdu
někdy opakuje v žánru frašky.144
Pokud byl před Marienburgem Sokol, měl tu být i Žižka. Jestliže ano, pak si 19. září
vyslechl oficiální královské rozhodnutí o konci obléhání největší řádové pevnosti, načež
spolu s polským vojskem a Sokolovou korouhví nastoupil cestu k Toruni. Dne 21. září se
Polákům podařilo dobýt řádový hrad Rehden (Radzyń Chełmiński). Významný podíl na
jeho obsazení měl zřejmě Jan Sokol, jehož král Vladislav vzápětí jmenoval hejtmanem
zdejší posádky. Spolu s ním tu Długosz výslovně jmenuje budoucího slavného válečníka
Žižku a Čecha Angela (Angelus), zřejmě totožného s Janem Andělem z Ronovce
(Sommerburgu), Žižkovým druhem na Kraví Hoře.145
Z velitelského postu na hradu Radzyń se Sokol dlouho netěšil. Při návštěvě krále
Vladislava v Toruni, do níž polský panovník dorazil 28. září, přijal pozvání na oběd od
jednoho ze zdejších předních měšťanů. Snědl však zkaženou rybu a na následky otravy
zemřel v Brześci Kujawském, kam více než šedesátiletého válečníka a vojenského
podnikatele převezli na královský příkaz. Zde nalezl i poslední spočinutí. Na důkaz, jak
velice si služeb českého šlechtice cenil, převzal Vladislav II. Jagiełło Sokolovy syny
Mikuláše a Jaroslava do „otcovské péče“ a zařídil jim studium latinské a německé
literatury i jiných nauk v Krakově. Jak dlouho zde mladí Sokolové vydrželi, známo není.
Krakovská výuka se jich ale dotkla jen částečně. Okamžitě po návratu domů pokračovali
v otcově řemesle. Radzyńská posádka dostala samozřejmě nové hejtmany. Stali se jimi
Wojciech Malski a Dobieslaw Puchala, který se v revolučních letech výrazně vojensky
angažoval na husitské straně.146 Osobní kontakty navázané v období Velké války přetrvaly
léta a významně ovlivnily podobu česko-polských politických vztahů v několika
následujících decenniích.
Pokud Jan Žižka sloužil v posádce na Radzyńi, logicky tu setrval až do uzavření
(prvního) toruňského míru v únoru 1411 a nezúčastnil se 10. října 1410 bitvy u Koronowa,
v níž polské vojsko porazilo žoldnéře, urychleně naverbované na pomoc řádu v Čechách,
ve Slezsku, v Uhrách i v některých německých regionech.
Zabránilo tím možné odvetě za Grunwald i průniku nepřátelských sil na velkopolské
území.147
Jenže i v případě časového úseku od 15. července 1410 do 1. února 1411 se v Žižkově
biografii otvírá prostor pro jinou variantu. Je-li následující výklad správný, pak někdy před
25. říjnem 1410 odešel žoldnéřský oddíl sloužící na polské straně z Elbingu (Elbląg),
avšak cestou ke svým spolubojovníkům se v blízkosti města Reszel dopustil rabování.
Zdejší měšťané a sedláci si nenechali nic líbit a v nastalé krvavé potyčce žoldnéře
přemohli. Ti zřejmě znovu skončili v Elbingu, tentokrát ale v zajetí řádové posádky,
a čekali, až je vymění za bojovníky zadržované Poláky.148
Ačkoliv editor dokumentu uvádí, že zajatci v Elbingu byli „Bohemi“, tj. Češi, vyhlíží

65
většina jmen německy a neklamně prozrazuje slezský původ (Hannos von Redern, Nickel
von Haugwitz i většina dalších). Česky (respektive polsky) snad zní pouze Niclos
Glynsky, Grsyemal von Pogora a Sischke von Lakemych, respektive dvě tři jména
zajatých knechtů (pacholků). Z dalšího textu vyplývá, že „Grsymale und Siska“ byli 2.
února (zřejmě 1411) vyměněni za šest zajatců, což nesporně vypovídá o jejich vojenské
hodnotě, eventuálně o stupni urozenosti. V případě prvně jmenovaného muže máme téměř
jistotu šlechtického původu, neboť znak zvaný grzymala (v různých barevných
kombinacích hradba s třemi věžemi a ozbrojencem v otevřené bráně) patřil k značně
rozšířeným ve Slezsku, Velkopolsku a po roce 1413 i na Litvě.149 Většina historiků však
totožnost muže jménem Sischke (eventuálně Siske) von Lakemych s Janem Žižkou
odmítá. Věří Długoszovi a předpokládá, že Žižka vždy následoval Jana Sokola a zůstal
i po jeho smrti na hradu Radzyń, k jehož úspěšné obraně významně přispěl. V této
souvislosti padla i odvážná domněnka. Sischke von Lakemych byl prý identický se
Šiškou, členem bojové družiny na Kraví Hoře. 150 Badatel by si však měl zachovat
chladnou hlavu u vědomí, že Długosz psal s odstupem několika desítek let po událostech
(byť na základě vyprávění svého otce a krakovského biskupa Zbigniewa Olešnického,
účastníků grunwaldské bitvy) a nelze, jak se zejména v Polsku občas děje, spoléhat na
každé jeho slovo. O Žižkově životě v období Velké války nevíme vlastně nic. K dispozici
je pouze další Długoszovo tvrzení, dle něhož Žižka sloužil polskému králi delší čas. 151
Možná tedy v polských službách setrval i po 1. únoru 1411, kdy Velkou válku uzavřel
(první) toruňský mír.
Podmínky ukončení války schválili král Vladislav II. Jagiełło a nový řádový velmistr
Jindřich z Plavna, původem z Durynska. Výsledek odpovídal skutečnosti, že se Polsku
nepodařilo dobýt Marienburg. Vítězství u Grunwaldu tak, alespoň na diplomatickém poli,
přišlo zdánlivě vniveč. Na ostrově v řece Visle u města Toruně se obě strany dohodly na
dodržování „trvalého míru“, na propuštění zajatců a na navrácení obsazených území
i jednotlivých lokalit (hradů, měst, klášterů). Zároveň první toruňský mír víceméně
potvrdil status quo z doby před počátkem válečného konfliktu a držení Žmudi přiznával
Vladislavovi a Vitoldovi do konce jejich života. Polsko se vzdávalo všech obsazených
míst na teritoriu řádového státu v Prusích a v jeho moci zůstávalo Dobrzyńsko. Naopak
Chełmińsko, Michalowsko a Gdaňské Pomořany si uchoval řád německých rytířů.
Rozhodnutí o sporných územích v Nové marce přenechávala smlouva mezinárodní
arbitráži. Smlouva pamatovala i na ekonomické záležitosti, zaručovala svobodnou dopravu
polského zboží do přístavů a měst v řádovém státě. Velmistr se musel zavázat též
k finanční kompenzaci. Ve třech termínech v průběhu roku byl povinen vyplatit polskému
králi 100 000 hřiven českých grošů. Mír však nezměnil nic na mocenském a politickém
oslabení řádu v důsledku grunwaldské bitvy. Jeho prestiž uvadala a bylo pouze otázkou
času, kdy polsko-litevská unie dosáhne svých cílů. Oslabení řádu hned v roce 1411
promptně využil král Václav IV., aby v Čechách a na Moravě podťal jeho existenční
kořeny, již dříve nahlodané panovníkovou fiskální politikou.152

66
 Velký konflikt v Pobaltí naplno manifestoval vojenský potenciál zemí Koruny české.
Ze žádného jiného evropského státu nebylo najato takové množství žoldnéřů. Odhaduje se,
že v průběhu Velké války využily Polsko a řád v součtu více než to 10 000 bojovníků
z českých zemí. Pochopitelně ne všichni se střetli u Grunwaldu a Koronowa, mnozí
sloužili v městských a hradních posádkách. Výčet známých šlechticů, kteří se,
pochopitelně s adekvátním množstvím ozbrojenců a čeledi, zúčastnili války, je
impozantní. Na straně řádu bojovali z oblasti obojí Lužice a Slezska mimo jiné Václav,
Jindřich a Jorg z Donína, Kaspar, Kryštof a Hans Gersdorfové, Fritz a Ulrich Schoffové,
Mikuláš Dachs, Nikl z Kotwitz, Hanuš a Václav z Polenska, ale také šlechtic, který odtud
nepocházel, ale brzy se zapojil do zápasu proti husitům – Erkinger ze Seinsheimu.
Z vlastního Českého království to byli například Jan Městecký z Opočna, Jan Chudoba
z Vartenberka na Ralsku, Hynek z Ronova (a jeho moravský příbuzný Jan Hlaváč
z Ronova na Mitrově), Čeněk z Klinštejna, Václav Libák z Radovesic, Bohuslav a Beneš
Doupovcové z Doupova, Gerunk ze Sulevic, Mikuláš z Čečelic, Mikuláš Šrank a jeho
věrný druh Martin ze Soutic, Štěpán Anděl z Ronovce, Jan z Rušinova, Bohuš z Peruce
i služebníci uherského krále Zikmunda Lucemburského Albrecht z Kolovrat na Kornhausu
(nyní Mšec), mimo jiné tchán Jana Roháče z Dubé a pověstný násilník, Jan Zajíc
z Hazmburka na Budyni, Racek z Bubna, Jindřich Malovec či Zdeslav Tluksa z Buřenic.
Jména známějších Čechů, Moravanů a Slezanů v polském žoldu tu již zazněla. K nim je
třeba připočítat také východočeské urozence Bavora z Holovous, Petra Kapouna ze Smiřic
na Krňovicích, Donáta z Poličan, Petra z Choltic a také Jindřicha a Otu z Fulštejna, many
olomouckého biskupství. Tehdejší olomoucký biskup Konrad z Vechty byl, jak ještě
poznáme, politický pragmatik a účasti svých manů na polské straně konfliktu nebránil.153
S naprostou většinou těchto jmen se zanedlouho setkáme v husitských válkách. Ačkoliv
67
se značná část českých šlechticů bojujících v polském žoldu profilovala husitsky a naopak
žoldnéři ve službách řádu protihusitsky, zobecňovat tento poznatek nelze. Byl to pouze
převažující trend. I mezi muži, kteří podpořili řád, nalezneme pozdější husitské hejtmany
(Jan z Rušinova, Václav Libák) i sympatizanty (Jan Zajíc z budyňské větvě rodu, Jan
Hlaváč z Ronova). Naopak řada lidí v polském žoldu proslula protihusitskými postoji
(Moravané Jindřich z Fulštejna a Markvart ze Zvole). Ideová a politická orientace nebyla
v dané chvíli zdaleka tolik motivující jako ekonomický faktor. Přesto se zdá, že v případě
Jana Žižky angažmá v polském žoldu přispělo k vyhrocení jeho negativního postoje vůči
řádu německých rytířů.
I když masivní přítomnost žoldnéřů z českých zemí ve Velké válce nepochybně
ovlivnila geografická blízkost, důvody jevu byly hlubší. Žoldnéřská služba v zahraničí se
stávala pro značné množství šlechticů již před husitskou revolucí dobrou a využívanou
příležitostí k rozmnožení peněžních příjmů, eventuálně prostředkem k společenskému
vzestupu. Dosud jsme zvyklí spojovat fenomén uplatnění českých bojovníků „v cizích
službách“ především se situací, která nastala po skončení husitské revoluce. Ukazuje se
však, že tato tendence byla silná už dříve a husitské války ji pouze načas přerušily.
Naprostá většina bojovníků se po jejich propuknutí uplatnila na domácí půdě. I Jan Žižka
z Trocnova. Stopy po jihočeském zemanovi, který byl v době toruňského míru přibližně
padesátiletý, se opět načas ztrácejí. Přesto se po nich vydejme.

68
„Nech hýření, dbej na spásu duše a mysli na hrob.“

William Shakespeare: Jindřich IV

69
70
71
 Nejstarší vyobrazení Prahy pochází z konce 15. století a zjevně bylo pořízeno
z rozbořeného Vyšehradu.

72
 II.
PRAHA-ČECHY-EVROPA.

73
NOVY ŘÍMSKÝ KRÁL: ZIKMUND LUCEMBURSKÝ
Po toruňském míru mohl Jan Žižka zamířit z jižního Pobaltí přes Polsko zpět do
Českého království. Napsat „domů“ by asi bylo příliš silné a nepřesné. Je totiž otázka, zda
voják a žoldnéř skutečný domov vůbec má. Není ale známo, kdy a za jakých okolností
jihočeský zeman polské služby opustil. Prameny nás nechávají na holičkách i tentokrát.
V propletenci komplikovaných mezinárodních vztahů i v dramaticky vyhroceném českém
dění se jeho postava mihne pouze náhodně, aniž bezpečně víme, zda jde o pozdějšího
vojevůdce. Ať již však byl Žižka v letech 1411-1414 kdekoliv, událostem velkých dějin
neunikl.
Pokud ještě určitý čas setrval v Polsku, jistě vnímal, že toruňský mír nenaplňoval
polské a litevské představy. Vojenské i ekonomické oslabení německých rytířů vybízelo
krále Vladislava II. Jagiełła a velkoknížete Vitolda k další válce, která by srazila kdysi
mocný řád definitivně na kolena. Konfrontační linie však narážela na zájmy nového
římského panovníka Zikmunda Lucemburského, před nímž se po smrti krále Ruprechta
Falckého († 18. května 1410) otevřela cesta k prestižnímu důstojenství. Musel na ní zdolat
několik překážek, neboť z prvního volebního klání, konaného na podzim 1410, vyšel
vítězně jeho bratranec, moravský markrabě Jošt, který obdržel pět kurfiřtských hlasů,
zatímco Zikmund pouze dva. Protože Václav IV. na římskou královskou hodnost
nerezignoval, nastala vpravdě kuriózní situace. Západokřesťanská Evropa měla nyní tři
papeže a tři krále Svaté říše římské, shodou okolností všechny z jedné dynastie. V případě
římských panovníků osud rychle zasáhl. Jošt zemřel již 18. ledna 1411, takže Zikmund
získal při nové volbě ve Frankfurtu nad Mohanem 21. července 1411 hlasy zbývajících
pěti kurfiřtů. Hned následující den se ryšavý Lucemburk ve volební kapitulaci zavázal
respektovat výhradně papeže Jana XXIII., který v květnu 1410 nahradil zesnulého
Alexandra V., zvoleného na svatopetrský stolec reformním koncilem v Pise. Rozhodnutí
pro koncilního papeže bylo předzvěstí věcí příštích. Ostatní dva papežové, římský Řehoř
XII. a avignonský Benedikt XIII., sídlící od roku 1411 na skalnatém ostrůvku (dnes
poloostrůvku) Peñíscola severně od Valencie, Zikmundovu přízeň nezískali a jejich beztak
slabé naděje na zvrat se nezadržitelně rozplývaly.154
I po frankfurtské volbě zůstával Václav IV. titulárním římským králem, avšak
v evropské politice jednoznačně převzal iniciativu třiačtyřicetiletý Zikmund. A dal o sobě
téměř okamžitě vědět. S neobyčejnou energií, tolik kontrastující s Václavovou váhavostí,
začal uskutečňovat velkorysé plány, jimiž rozčeřil hladinu evropského dění. Vlastně jen
čekal na příležitost, která přeje připraveným. Jako římský panovník si stanovil tři hlavní
úkoly. Na prvním místě odstranit papežské schizma a obnovit organizační jednotu římské
církve, což byl současně předpoklad naplnění druhého záměru. Pouze sjednocené
evropské křesťanstvo mohlo uskutečnit grandiózní křížovou výpravu proti osmanským
Turkům, ovládajícím velkou část Balkánu, ohrožujícím jižní uherskou hranici a zle
svírajícím slábnoucí Byzantskou říši. Prostředek k její záchraně spatřoval Zikmund ve
sjednání unie mezi římskou a východokřesťanskou (pravoslavnou, ortodoxní) církví
a v překonání rozkolu existujícího v křesťanstvu od roku 1054. Bylo více než zřejmé, že
chřadnoucí Byzanc nepřežije bez pomoci evropského Západu. Uvedeným cílům
podřizoval diplomaticky obratný Lucemburk, skutečný dědic politických schopností svého
otce Karla IV., dílčí tahy na evropské šachovnici.
Vysněná jednota západního (a potažmo i celého) křesťanstva pochopitelně vyžadovala
74
ukončení velkých válečných konfliktů, ať již vleklé (takzvané stoleté) války mezi Francií
a Anglií, či soupeření o jižní Pobaltí mezi řádem německých rytířů a polsko-litevskou unií.
Na boje v západní Evropě měl Zikmund dosud minimální vliv, válečné ohnisko ve
středovýchodní Evropě se však snažil ihned po svém zvolení římským králem eliminovat.
V sousedství Uherského království vojenský konflikt nepotřeboval. Z těchto úvah se
odvíjely jeho praktické kroky. Ač Zikmund v předchozích letech podporoval řád
německých rytířů, dobře si uvědomoval, že bez součinnosti s polsko-litevskou unií své
protiturecké plány neprosadí. Moc polsko-litevské unie sahala až do Černomoří, a navíc
polským lénem bylo od roku 1387 strategicky důležité Moldavsko. Když Zikmund po
nevlastním bratru Václavovi přebíral roli arbitra ve sporu mezi německými rytíři a polsko-
litevským soustátím, bylo mu jasné, že se musí dohodnout jak s litevským velkoknížetem
Vitoldem, tak zejména s polským králem Vladislavem II., aniž by výrazněji poškodil řád.
Byl to zásadní politický posun, který Zikmund elegantně zvládl. Již v polovině března
1412 uzavřel na hradě Stará Ľubovňa ve Spiši (nyní Slovensko) při osobním setkání
s Vladislavem II. Jagiełłem mírovou smlouvu, schválil status quo Moldavska i dočasnou
polskou kontrolu nad sporným územím Podolí a Haličské (Červené) Rusi. Brzy poté
zastavil polskému králi třináct spišských měst (pod polskou správou zůstala až do roku
1772), přičemž díl získaných financí použil na probíhající válku s Benátkami. V srpnu
1412 pak Zikmund z titulu římského panovníka potvrdil toruňský mír.
Všechny tyto tahy však nedokázaly utlumit polsko-litevské ambice, zklamané
toruňským mírem. Polští i litevští diplomaté opakovaně deklarovali nárok na Gdaňské
Pomoří, Chelmińsko a Michalovsko, zdůrazňujíce porušování toruňských mírových dohod
ze strany řádu německých rytířů. Schylovalo se k dalšímu ozbrojenému konfliktu. Nejprve
ale Polsko a Litva upevnily stávající unii smlouvou uzavřenou 2. října 1413 v lokalitě
Horodlo. Obě země se zavázaly koordinovat i zahraniční politiku. Své odhodlání
demonstrovali Vitold s Vladislavem společnou výpravou na Žmuď, jejíž obyvatele se oba
nedávní pohané rozhodli pokřtít.155
Válku proti řádu Vladislav rozpoutal až v červenci 1414. Připravoval se na ni delší čas.
I tentokrát spoléhal na pomoc Lacka z Kravař, jehož postavení se smrtí moravského
markraběte Jošta změnilo. Přímé vlády na Moravě se ujal sám Václav IV., ale ve
skutečnosti zemi spravoval pan Lacek jako moravský zemský hejtman. V porovnání
s rokem 1410 měl volnější ruce. Václav nyní Polsko podporoval, a Lacek tudíž mohl nejen
organizovat nábor žoldnéřů, ale také se přímo zapojit do bojů proti řádu. V květnu 1414
přijel do Čech známý polský rytíř Zawisza Czarny z Garbowa, aby najaté žoldnéře odvedl
do Polska. Na výpravu se vydala řada českých i moravských pánů a rytířů se svými
družinami, mezi nimi i někteří účastníci Velké války, například Jošt ze Želče a Vilém
Kostka z Postupic, písemně požádaný o nábor žoldnéřů samotným králem Vladislavem.
Vedle něho se připomínají též Moravané Jan Tovačovský z Cimburka, Jan z Tvorkova
a pochopitelně Lacek z Kravař v čele jednoho sta jízdních a tří set střelců. Zajímavý je
i výčet českých bojovníků, mezi nimiž nalézáme Jindřicha z Valdštejna a Matěje (Salavu?)
z Lípy. Po Janu Žižkovi z Trocnova či Lakemychu ale ani vidu, ani slechu. Jako by se po
něm země slehla. To však neznamená, že se tažení nezúčastnil.
Polsko-litevské vojsko vpadlo na teritorium řádového státu a bez odporu postupovalo
Pruskem až k Baltu, do blízkosti města Královce (Königsberg, nyní Kaliningrad). Spatné
počasí a zásobovací potíže (odtud označení konfliktu „hladová válka“) však polského
krále donutily k ústupu. Výsledky tříměsíčního tažení nesplnily očekávání ani
v nejmenším. U pohraniční lokality Brodnice (Brodnica, Strasburg) tak bylo z iniciativy

75
Guillauma de Challant, legáta papeže Jana XXIII., uzavřeno 7. října 1414 dvouleté
příměří, kterým se obě strany zavazovaly řešit své spory formou arbitráže u krále
Zikmunda, papeže Jana XXIII. a na připravovaném obecném koncilu v Kostnici. Zikmund
Lucemburský mohl být spokojen. Alespoň prozatím.156

76
 SOUMĚSTÍ NAD VLTAVOU
Dosud známé prameny o Žižkově angažmá v „hladové válce“ mlčí. Pravděpodobnost,
že se jí účastnil, je přesto poměrně vysoká. Ohledně jednookého Jana z Trocnova máme
totiž v časovém úseku od února 1411 do července 1419 k dispozici jeden jediný
nezpochybnitelný fakt. Nejpozději v roce 1419, pravděpodobně však o několik let dříve,
zakotvil na královském dvoře Václava IV. Znamená to, že ze zahraničí vedly jeho kroky
do Prahy, v níž stárnoucí voják nalezl existenční zajištění a v níž se hodlal, zřejmě
s výhledem na blížící se konec pozemského žití, natrvalo usadit. Padesátku, obecně
považovanou za počátek stáří, měl již za sebou. O chvíli, kdy se Žižka v souměstí nad
Vltavou objevil, ale můžeme pouze spekulovat.
Bez ohledu na přesné datum jeho příchodu měla Praha zenit lucemburské slávy za
sebou. Na první pohled to nebylo patrné. Pražské souměstí, čítající přibližně 40 000
obyvatel a skládající se ze tří královských měst (Staré Město pražské, Nové Město
pražské, Malá Strana), jednoho města poddanského (Hradčany) a dvou hradů (Pražský
hrad a Vyšehrad), nadále pulzovalo obvyklým rytmem. Na velkých sakrálních stavbách,
zahájených za vlády Karla IV., se stále pracovalo, což platí nejen o katedrále sv. Víta na
Pražském hradě, ale také o chrámu Panny Marie před Týnem, o novoměstském chrámu
Panny Marie Sněžné i o dalších objektech. Každoročně druhý pátek po Velikonocích se
konala u kaple Božího těla na Novém Městě největší pražská pouť, přitahující desetitisíce
návštěvníků. Jejím vrcholem bylo předvádění českých a říšských svátostin, zahrnujících
památky na Kristovo umučení i ostatky řady svatých, na věži u kaple Božího těla
uprostřed Dobytčího trhu (nyní Karlovo náměstí). V Praze pořád působilo na 1 500 osob
duchovního stavu, soustředěných u pěti kapitul (metropolitní u sv. Víta a vyšehradská,
respektive kolegiátní kapituly u Všech svatých, u sv. Apolináře a u sv. Jiljí), 23 klášterů
(z nichž 7 bylo ženských a další 2 mužské kláštery se nacházely před hradbami), více než
40 farních kostelů, četných kaplí i v rámci dalších institucí, například univerzity. Interiéry
sakrálních objektů udivovaly bohatstvím shromážděných pokladů, množstvím nádherných
obrazů i plastik a výrobků uměleckého řemesla. Od jara do podzimu tonula Praha v zeleni
díky vinicím, které ji obklopovaly v okruhu širokém až 2 kilometry. Přesto se její třpytivý
lesk nezadržitelně vytrácel.
Po roce 1400, kdy byl Václav IV. porýnskými kurfiřty zbaven římského královského
důstojenství, přestala být Praha rezidencí panovníka Svaté říše římské. Další úder její
mezinárodní prestiži zasadil odchod učitelů a studentů takzvaných cizích národů,
opustivších pražskou univerzitu v reakci na vydání Dekretu kutnohorského. Nejpozději od
roku 1409 se do pražské každodennosti promítalo též sílící napětí mezi přívrženci
a protivníky wyclifsko-husovského konceptu církevní reformy, násobené rivalitou mezi
českým a německým etnikem, svádějícím zápas o převahu na Staroměstské radnici. Na
levém břehu sice čněl Pražský hrad a na Malé Straně se nacházel arcibiskupský palác, leč
těžiště veřejného dění spočívalo v pravobřežní části Prahy, kde sídlili král, královna
i důležité úřady a kde se nacházely též domy předních šlechticů, koncentrované jednak
v prostoru mezi nynější Karlovou ulicí a Betlémským náměstím a rovněž v okolí
klášterního kostela sv. Jakuba, východně od Staroměstského náměstí. Osobní kontakty
mezi měšťany, dvořany a univerzitními učiteli byly běžné, mnozí lidé se navzájem dobře
znali. Nezapomínejme, že celá tehdejší Praha se v počtu obyvatel rovnala přibližně
dnešnímu jednomu okresnímu městu.157
77
 Jan Žižka vstupoval do souměstí, v němž vřel zápas o Jana Husa a o reformní koncept,
který kazatel personifikoval. Tento střet byl natolik zásadní a natolik vyostřený, že ho
nepřehlédli ani příležitostní zahraniční návštěvníci hlavního města. 158 Od časů vítězného
klání o Dekret kutnohorský se Husův kruh opíral o podporu několika vlivných českých
i moravských šlechticů, vůdčích osobností českého etnika v pražských městech a také
o panovníka a jeho dvůr. Toto volné uskupení přirozeně vítalo, že reformní program
hodlal napravovat zkaženou církev s pomocí světské moci, do jejíž kompetence v případě
potřeby svěřoval též zábor církevního majetku, jedné z hlavních příčin odklonu od
Kristových ideálů. Naopak české církevní instituce žily v obavách, že ztratí právo
rozhodovat samy o sobě, a proto logicky hledaly pomoc u svých nadřízených orgánů,
zvláště u papežské kurie, kam zasílaly jednu stížnost za druhou. Vcelku zákonitě nalézaly
spojence i ve skupinách obyvatel vnímajících nástup reformistů jako ohrožení vlastních
pozic, například u většiny pražských Němců a u části nobility nespokojené s královou
politikou. Obě znepřátelené strany spolu sváděly neustálý boj o veřejné mínění, především
prostřednictvím kazatelen, přičemž tribunou reformního tábora byla staroměstská
Betlémská kaple, zatímco Husovi protivníci navštěvovali bohoslužby především
v dominikánském kostele sv. Klimenta, v chrámu Panny Marie před Týnem
i v minoritském sv. Jakubu, vesměs objektech situovaných uprostřed osídlení
s převládajícím německým etnikem. Agitace a spory však probíhaly i na ulicích
a náměstích, nejednou formou více či méně vtipných „performancí“.
Společenské napětí, které se z Prahy postupně šířilo na český a moravský venkov,
rostlo v přímé souvislosti s tím, jak se Husovým protivníkům dařilo na mezinárodním fóru
obviňovat betlémského kazatele a jím reprezentovaný program z kacířství. Tyto horečné
78
aktivity přinášely výsledky už od konce roku 1409, kdy papež vydal první bulu namířenou
proti Husovi, a v průběhu roku následujícího, kdy pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc
z Hazmburka přikázal 16. července 1410, den po bitvě u Grunwaldu, spálit zabavené opisy
textů Johna Wyclifa. Husově apelaci k papežskému soudu pak čelil neprodleným podáním
žaloby u stejné instituce. Mistr Jan, ač předvolán, se však k papežskému soudu nedostavil,
takže na něj kardinál Odo Colonna uvalil klatbu. Praha byla na nohou. Na Husovu obranu
se postavili král Václav, královna Žofie, několik předních českých i moravských šlechticů
i jeho početní pražští přívrženci.159
Ačkoliv Hus jako kněz, univerzitní učitel a bakalář teologie jednoznačně spadal pod
svrchovanost kanonického práva, a tudíž i církevních soudů, včetně papežského, nehodlal
Václav IV. tento fakt respektovat. Vědom si ohrožení vlastní prestiže i poškození dobrého
jména Českého království, zvolil jiný přístup. Argumentoval suverénní pozicí českého
krále, který má povinnost řešit všechny zásadní právní spory vzniklé na teritoriu českého
státu. To bylo ostatně i mínění Husovo.160 V souladu s tímto názorem přikázal panovník
28. dubna 1411 proklamovat z věže u novoměstské kaple Božího těla zábor důchodů
a platů všech církevních činovníků, kteří poškodili pověst Českého království. Vystrašený
arcibiskup Zajíc se v téměř bezvýchodné situaci 6. července 1411 králi podvolil, souhlasil
s formulací, že neví o existenci kacířství v pražské arcidiecézi, a slíbil o tom oficiálně
vyrozumět papeže Jana XXIII. Po několika dnech ale dohodu jednostranně odvolal a poté
v obavách z následků svého činu uprchl do Uher. Tam již 28. září zemřel. Václavovi se
pak podařilo na pražský arcibiskupský stolec prosadit svého chráněnce mistra Zikmunda
Albíka z Uničova a po jeho abdikaci dalšího svého favorita Konrada z Vechty, někdejšího
českého podkomořího a biskupa olomouckého.161
Víceméně jednoznačná podpora, již panovník Husovi v této etapě jeho pře poskytoval,
nacházela přirozeně odezvu u královského dvora. Byli to královští dvořané, kteří v Husův
prospěch veřejně vystoupili po spálení Wyclifových knih, a byli to přední dvorští
činovníci, vyšehradský purkrabí Racek Kobyla ze Dvorce a Vok (Voksa) z Valdštejna, jež
Václav IV. pověřil konfiskací platů vzdorného kněžstva. Ochotně jim asistoval
karlštejnský purkrabí Kuneš z Olbramovic, další z králových oblíbenců.162 Voksa
z Valdštejna byl vůbec zajímavou postavou. Příslušník vysoké nobility se přátelil
s bouřliváckým Husovým druhem mistrem Jeronýmem Pražským a jako velitel
panovníkovy ostrahy zaštítil svými ozbrojenci „maškarádu“ pražských studentů, kteří na
jaře 1412 veřejně zesměšnili papeže jako smilníka, lháře a podvodníka.163 Reformní
uskupení prokazovalo ještě na jaře 1412 svou funkčnost a těšilo se podpoře značné části
pražského veřejného mínění. Převaha však sama o sobě neznamenala vítězství. Brzy to
potvrdily nové turbulence.

79
 ZÁHADY PRAŽSKÉHO POBYTU
Snad právě v této rozbouřené době se Jan Žižka ocitl v Praze. Podle Lukáše Pražského
(asi 1460-1528), vůdčího představitele Jednoty bratrské, přijala někdejšího trocnovského
zemana do svých služeb královna Žofie Bavorská. Druhou manželku Václava IV. pak prý
Žižka jako komorník doprovázel na kázání mistra Jana Husa, zřejmě do Betlémské
kaple.164 Pokud by tomu tak opravdu bylo, může se údaj vztahovat jedině k létům 1411-
1412. V první polovině roku 1413 totiž Hus v Praze kázal už jen sporadicky a poté odešel
do jihočeského exilu. Pro úplnost dodejme, že královna vlastnila od března 1413 velký
dům na Staroměstském náměstí (později číslo popisné, dále jen čp., 930), který jí manžel
daroval z dědictví po markraběti Joštovi.165 Nicméně zpráva o Žižkovi a královně Žofii,
jakkoliv konkrétní, nevzbuzuje přílišnou důvěru. Písemně byla fixována až v roce 1527
a nelze ji podpořit jinými prameny.166
Jinak je tomu s tvrzením mistra Vavřince z Březové, generačního vrstevníka Husova.
Plodný spisovatel a překladatel se v předrevolučních letech pohyboval jako „služebník“ na
dvoře Václava IV. a Žižku osobně znal. Podle jeho sdělení působil Žižka (nejpozději) roku
1419 jako familiaris regis Bohemie, tj. čeledín, služebník, zřízenec, respektive dvořan
českého krále.167 Vavřincova slova o několik desetiletí později opakuje (či spíše
parafrázuje) Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, čeledínu krále Vácslava, a následně
též mistr Martin Kuthen ze Šprinsberka. Kališnický učenec ve známé knize, vydané
v lednu 1539, nazval husitského vojevůdce „dvořenínem krále Václava“, dodávaje, že byl
panovníkův „milostník“, tj. milec, respektive mimořádný oblíbenec. 168 Platnost
hodnověrného svědectví má přitom pouze sdělení Vavřincovo. Z něho zřejmě vychází
i pozoruhodná formulace v neuberském rukopisu Starých letopisů českých, kompilaci
sestavené v letech 1510-1515.169 Žižka je tu charakterizován jako „čeledín najzvláštnější
krále Václava“,170 přičemž superlativní podoba přívlastku „nejzvláštnější“ má v daném
kontextu význam „zcela [eventuálně naprosto] jedinečný, ojedinělý“, respektive
„výjimečný“. Protože stupňování adjektiva „zvlášční“ (zvláštní) nebylo ve středověké
češtině běžné a příliš časté není ani dnes, můžeme u tohoto tvaru předpokládat expresivní
působení.171 Je obtížné rozhodnout, zda Žižkovu výjimečnost vnímali už jeho souvěkovci,
nebo zda zvolené přídavné jméno, mechanicky přejímané i mladšími texty Starých
letopisů,172 tvořilo, stejně jako v případě výše uvedených autorů 16. století, součást
procesu „mytologizace“ husitství a jeho vůdčích postav. Přesto se Žižkova krátkodobá
služba u královny Žofie nedá kategoricky vyloučit. Dosavadní badatelské zkušenosti
ukazují, že stoletý odstup od událostí balancuje z hlediska hodnověrnosti údajů na
pověstné tenké hraně. Dějinná paměť dokázala již tehdy, navzdory relativně dlouhému
časovému odstupu, uchovat s podivuhodnou přesností některé reálie, na druhé straně však
absorbovala též rozmanité fámy i výmysly, nejednou záměrně vytvořené a účelově šířené.
Budeme mít ještě nejednu možnost se u takových případů zastavit.173 Zkusme si představit,
jak by situace vypadala, kdybychom neměli k dispozici Husitskou kroniku Vavřince
z Březové. Autory píšící se stoletou distancí by hyperkritičtí historikové automaticky
prohlásili za nespolehlivé a údaji o Žižkovi jako dvořanovi Václava IV. by nepřikládali
relevantní váhu. Přitom kronikáři v tomto případě nefabulovali, nelhali a udržovali
v historickém vědomí fakt, který nelze zpochybnit.

80
 Bohužel nevíme, kdo Jana Žižku na královský dvůr doporučil. Obvykle se uvažuje
o panu Lackovi z Kravař, který sice s nástupem do funkce moravského zemského
hejtmana opustil (pokud ho opravdu vykonával) úřad nejvyššího pražského purkrabího, ale
snad ještě část roku 1412 působil jako nejvyšší hofmistr, formálně nadřazený úředníkům
i dalším zaměstnancům dvora. Tato úvaha nepostrádá logiku, zvláště osvědčil-li se
jednooký bojovník v polských službách. Pozornosti moravského šlechtice nemohl muž
jeho formátu uniknout. Žižkovo rozhodnutí žít v Praze možná ovlivnily ještě dva faktory.
Předně eventuální vlastní zkušenost s předchozím delším pobytem v pražském souměstí,
popřípadě pomoc dobrého známého. Také tuto variantu prameny připouštějí. Na Novém
Městě pražském vlastnil v roce 1410 dům Žižkův (pravděpodobný) příbuzný Svatomír
(někdy uváděný též jako Petr Svatomír) z Doudleb, držitel statečku Hůrka, situovaného
přibližně 9 kilometrů jihovýchodně od Českých Budějovic. Byl to bratr nám již známého
Domina z Doudleb a zároveň královský služebník. Svědectví o jeho pražském pobytu sice
zachoval až rožmberský archivář Václav Březan (1568 – asi 1618), ovšem na základě
starších listin, o jejichž spolehlivosti netřeba pochybovat. Škoda jen, že údaje
o transakcích s novoměstskými domy jsou pro dobu kolem roku 1410 značně mezerovité.
Netušíme tudíž, kde Svatomírův dům stál, ani jak byl velký. V souvislosti s Žižkou nelze
pominout ještě jeden fakt. Král Václav IV. přijal panoše z Doudleb do svých služeb
81
zřejmě až poté, co jej (16. března, možná roku 1406, možná až roku 1409) amnestoval
a o stejný postup požádal i Jindřicha (III.) z Rožmberka. Zákonitě se tak vnucuje otázka,
zda Svatomírův případ nesouvisel s panovníkovou milostí udělenou roku 1409
trocnovskému zemanovi. V revolučním období pocházejí zprávy o Svatomírovi (a o jeho
manželce Barboře ze statečku Poříčí) výhradně z jižních Čech. Dokládají zároveň tradiční
vazby panošů z Doudleb na rožmberský Český Krumlov, v němž Svatomír se svými
příbuznými uzavíral právní pořízení. Když někdy před rokem 1437 zemřel, zanechal
majetek nejen v Hůrce, ale také v Doudlebech, ve Strážkovicích a v Jedovarech, lokalitách
nedaleko Trocnova. Svatomír přitom nemusel být jediným rodákem, kterého Žižka v Praze
potkával. Hlavní město navštěvoval také Licek ze Dvorce.174
Tázání po náplni Žižkovy činnosti na královském dvoře zahájíme procházkou po jeho
pražských příbytcích. Čeká nás ale cesta plná záludností. V městských knihách, hlavním
zdroji poznatků o majitelích pražských nemovitostí, sice nalezneme Jana Žižku, leč jde
o pouhou shodu jmen. Novoměstský řezník Jan Žižka se navíc připomíná poprvé až roku
1428. Jakoukoliv zmínku o trocnovském zemanovi a vojákovi hledáme v pramenech
marně. Nadějnou stopu skýtají toliko stručné záznamy o dvou domech, jednom
novoměstském a druhém staroměstském, vzdálených od sebe jen tři minuty chůze.
První z nich stál v ulici, které se už tehdy říkalo Na Příkopě, a to v místě budoucího
Vernierovského paláce, přeměněného posléze v Německé kasino a ještě později
v Slovanský dům (nyní čp. 859). V roce 1401 koupil původní objekt Václav Stoherka
z Brodu, který jej 7. listopadu 1414 prodal královskému vrátnému Jankovi (Janek
portulanus regius) za 50 kop českých grošů. Byla to značně vysoká částka, o čtyři kopy
přesahující tehdejší průměrnou tržní cenu domů na lukrativnějším Starém Městě
pražském. V roli ručitelů uzavřené smlouvy vystupují novoměstští sousedé, sladovník
Vojtěch Nymburský z domu (později čp. 861) v ulici Na Příkopě a bečvář Mikuláš z domu
(později čp. 856) na nároží Příkopů s Panskou ulicí, kde dnes stojí kostel sv. Kříže.
Z dalšího zápisu se dovídáme, že vrátný Janek byl jednooký a působil na králově dvoře
(curia regis).175 Toto označení může znamenat jak královský dvůr v obecném slova
smyslu, tak (a možná pravděpodobněji) konkrétní stavbu, v daných podmínkách nejspíš
Králův dvůr, situovaný již na staroměstské straně hradebního příkopu, v místě, kde se od
počátku 20. století skví secesní Obecní dům. Václav IV. sem, do někdejšího paláce Těmy
(Týmy) z Koldic, přesídlil z Pražského hradu kolem roku 1385, možná kvůli probíhající
(novějším bádáním však zpochybňované) přestavbě Královského paláce. K přestěhování
měl však panovník asi silnější důvody. Především nechuť vůči církevním institucím
působícím v hradním areálu a snad také neradostné vzpomínky na dětství, poznamenané
výchovně vzdělávacím drilem náročného otce. Uprostřed rušného života se zřejmě cítil
lépe než v poněkud izolovaném prostředí Pražského hradu. Václav přikázal nové
panovnické sídlo, stavebně začleněné do staroměstského opevnění, rozšířit a vzniklý areál
proměnit v relativně pohodlnou rezidenci. Jednooký vrátný Janek to měl ze svého domu
do Králova dvora doslova několik kroků. Stačilo u klášterního kostela sv. Ambrože
(v místech nynějšího domu U Hybernů) přejít můstek vedoucí přes příkop, který spolu
s hradbami (v linii nynějších ulic Revoluční, Na Příkopě, 28. října a Národní) odděloval
Staré Město od Nového Města, projít brankou a vmžiku byl na „pracovišti“. Mohl ale
zvolit i jinou cestu, přes příkop a loubím Odrané brány, již na konci středověku nahradila
známá Prašná brána.176
Ztotožnění jednookého vrátného Janka s Janem Žižkou není sice bezpečné, leč
schůdnější řešení prameny nenabízejí. Ano, Janů žilo v Praze obrovské množství a také

82
mužů s jedním okem se v ní pohybovalo víc než dost. Žel, zápisy v pražských městských
knihách v případě jednookého vrátného Jana nikdy a nikde neuvádějí přízvisko Žižka.
Pokud by označovalo jednookého člověka, ani nemusely. Někdy však u Janka chybí
i přívlastek „jednooký“, stěžejní identifikační kód. Toho, kdo zná práci středověkých
písařů, zjevná nedůslednost nepřekvapí. Jeden a týž člověk se v tehdejších písemnostech
objevuje s různými přízvisky a charakteristikami, nejednou dokonce bez nich, přičemž
určující bylo jeho křestní jméno. Úředníci však při nevelkém počtu domů (na Starém
Městě přibližně 1 070 objektů) dobře věděli, s kým mají tu čest. Pro současné badatele
ovšem představuje dobová praxe nesmírnou komplikaci. Rozpoznat, že jde o jednu a tutéž
osobu, mnohdy uvedenou s různými přízvisky, predikáty a domicily, není snadné a úlevné
zjištění někdy bývá více výsledkem náhody než systematického výzkumu.
Přijmeme-li hypotézu o totožnosti jednookého vrátného Jana s Janem Žižkou, musíme
z ní vyvodit i náležité konsekvence. Na prvním místě závěr, že si Žižka koupil, s vysokou
pravděpodobností na splátky, drahý a prostorný dům z části peněz, které si vydělal
v polských vojenských službách. Nevíme sice přesně, jak polský panovník trocnovského
zemana platil, pravděpodobně však stejně jako jiné české bojovníky. Jízdní žoldnéř
dostával i kopu českých grošů měsíčně a k tomu finanční náhradu za utrpěné škody. Cena
domu Na Příkopě (tj. 3 000 pražských grošů) se přibližně rovnala výši žoldu (rozumí se
bez náhrad) za čtyři roky nepřetržité vojenské služby polskému králi. I tak mohl jednooký
válečník strávit v polském žoldu delší čas, nevylučující jeho angažmá v „hladové válce“,
ukončené přesně měsíc před podepsáním kupní smlouvy.177

V úvahu však přicházejí i jiné varianty, především Žižkův pobyt v Praze už v letech
1411-1412. Václav Hájek z Libočan na stránkách Kroniky české, vytištěné roku 1541,
uvádí, že budoucí vojevůdce bydlel v domě novoměstského řezníka Bartla. Nedá mnoho
práce tvrzení zdatného pábitele vyvrátit. Předně není řezník Bartl na Novém Městě
pražském v první třetině 15. století vůbec doložen, a navíc Hájkovo vyprávění obsahuje
průhlednou konotaci. Sugeruje čtenářům, že Žižka měl už před revolucí velmi blízko
k řemeslu obecně pokládanému za krvavé, surové a nízké. Ve své praxi husitského
hejtmana toto sepětí ještě umocnil, když si počínal o poznání drsněji než řezníci, kteří sice
zabíjejí němé tvory, ale nemordují nevinné křesťany. Pokud žil trocnovský zeman
v hlavním městě od roku 1411, sotva ho někdy objevíme. Osoby pobývající u příbuzných,
v podruží či ubytované v královských objektech se v dobových pramenech vyskytují jen
výjimečně.178
Doložené působení na panovnickém dvoře i (případná) koupě velkého domu ve
83
výstavné novoměstské ulici nepochybně zvýšily Žižkův sociální status. Z pozice
odpovědníka, lapky, muže mimo zákon a žoldnéře v cizích službách se posunul do pozice
králova chráněnce. Nyní z oken své nemovitosti pohlížel na Králův dvůr, Odranou bránu
a staroměstské hradby. I sousedy měl na novoměstské straně ulice zajímavé. Byli to
například měšečník Jan Křížala, již zmíněný bečvář Mikuláš, významný měšťan, rytíř
a údajný příbuzný Prokopa Holého Jindřich z Cách (všichni na místě pozdějšího čp. 856)
a Mařík Kapalice (nynější čp. 858). Po pravé straně Jankova domu následovali mimo jiné
sladovník Havel Železný (čp. 859b), nám už známý sladovník Vojtěch Nymburský,
přezdívaný Hrbovatý (čp. 861), Mikuláš Chalupa (čp. 862), kovář Petr Rotel (čp. 863)
a řadu uzavírá Václav Rubal či Rúbal (čp. 865), jehož dům stál už na rohu Senovážné
ulice. Někteří ze jmenovaných měšťanů se angažovali v komunální politice.
Několikanásobnými novoměstskými konšely byli Jan Křížala (například ve funkčním
období 1413/1414) a Mikuláš Chalupa (v roce 1414/1415), jiní (Havel Železný, sladovník
Vojtěch Nymburský a Mikuláš Právovic z velkého domu, označeného později čp. 851)
teprve čekali na svou příležitost. Jan Hus a jeho reformní skupina se v této části města
těšili zjevným sympatiím, umocněným blízkou univerzitní bursou U Černé růže (Na
Příkopě čp. 853). V ní našli útočiště nonkonformní němečtí mistři podporující reformní
snahy českých kolegů, na prvním místě radikálně smýšlející Mikuláš z Drážďan.179
Toto svým způsobem prestižní společenství jednooký vrátný Janek záhy opustil. Už 27.
května 1416 prodal dům Na Příkopě, situovaný mezi domy Havla Železného a Manka
Kapalice, Stance (Stanka), vdově po Janovi Cukmanském. Jako ručitel trhu (disbrigator)
se připomíná bohatý měšťan Jakub Ladevský který se v královském žoldu zúčastnil
vojenských tažení proti panovníkovým nepřátelům v západních Čechách a v revolučním
období náležel mezi novoměstské radní.180 Není ale známo, jaké důvody Jana k transakci
vedly. Jistě, nikdy nebyl dobrým hospodářem a potřeboval peníze. Ale proč? Zadlužil se,
neplnil splátkový kalendář, přecenil možnosti, potkala ho rodinná tragédie, či si chtěl
pořídit jiný dům, spíš menší než větší? Nebo se zamýšlel ještě jednou oženit, eventuálně
provdat dospělou dceru? V obou případech by potřeboval peníze na věno. Ve prospěch
poslední varianty hovoří odhadovaná částka. Pokud utržil za dům zhruba 50 kop grošů,
odpovídala by tato suma výši věna obvyklého v Žižkově společenské vrstvě. Ale to vše
jsou pouhé spekulace. O Žižkově dalším sňatku nevíme zhola nic a o jeho (křestním
jménem neznámé) dceři jen o málo více. Vlastně pouze to, že pojala za manžela Ondřeje
či Jindřicha z Dubé. Jakýsi Ondřej z Dubé (Andres von der Tuben) se objevuje mezi
návštěvníky města Kostnice s příznačnou charakteristikou ain ketzer, ve smyslu husitský
kacíř. Nebyl z českých zemí zdaleka sám, kdo se vypravil zhlédnout barvité dějiště
obecného koncilu a zřejmě též morálně podpořit vězněného Jana Husa. Dne 28. března
1415 spolu s dalšími českými šlechtici přítomnými v Kostnici dokonce na příkaz římského
krále Zikmunda Lucemburského vypověděl nepřátelství tyrolskému vévodovi Fridrichovi
IV. Habsburskému. Žel, datum sňatku Žižkovy dcery už asi nikdo nezjistí.181
Ve stejném roce, kdy vrátný Jan prodal dům Na Příkopě, koupil královský vrátný Jan
(Janco portulanus domini regis) na Starém Městě pražském za 13 kop grošů nevelký
domek, přiléhající k areálu Královského dvora a zatížený rentou ve výši 63 grošů,
splatných Magdaleně, vdově po soukeníku Otlinovi. Objekt stával v Králodvorské ulici
(nyní nároží Králodvorské a ulice U Obecního domu) a zřejmě roku 1411 byl spojen se
sousedním stavením. Dnes na místě obou domů
(označených posléze čp. 652) i dalšího objektu (někdejší čp. 653) nalézáme hotelovou
stavbu zbudovanou v letech 1925-1927 ve stylu art deco. Minulé století změnilo tuto část

84
Starého Města k nepoznání. V roce 1416 se přes ulici naproti příbytku vrátného Jana
nalézaly nevelké a laciné domky (v cenovém rozpětí 6-20 kop grošů), přičemž jedinou
výjimku představoval krejčí Ondřej Hedvika, pyšný na svůj dům (čp. 664) v ceně 40 kop
grošů a možná i na svého syna Václava, řečeného mladý Hedvika, krejčího a později
významného staroměstského konšela, zatím žijícího v nedaleké Truhlářské ulici na Novém
Městě. Domek vrátného Janka ladil s okolím. Již dříve plnil funkci příbytku pro zřízence
sousedního Králova dvora. V roce 1402 zde bydlel královský vrátný Mikuláš (Mikšík)
Němec, po něm královský číšník Hrdoň ze Zálezl, následoval kožešník Václav Žitavský
a pak ranhojič Hermann s manželkou Markétou. Jejich zeť holič Mikuláš se tu jako
spolumajitel připomíná od roku 1414, zřejmě v souvislosti s Hermannovou smrtí.
Prodléváme u těchto únavných detailů z jediného důvodu. Logika časových údajů
naznačuje, že se majitelem domku v závětří Králova dvora stal týž vrátný Janek, který se
vyprodal z ulice Na Příkopě. K názoru, že byl totožný s Janem Žižkou, se klonili
významní historikové Josef Pekař a František Šmahel, zatímco Václav Vladivoj Tomek
zachoval zdrženlivost. Zápis v městské knize o jednookém Janovi nehovoří, což ovšem,
jak víme, nemusí mnoho znamenat. Pekařovu a Šmahelovu domněnku nepřímo podporuje
fakt, že k roku 1419, kdy Jan Žižka v průběhu listopadu prokazatelně z Prahy odešel,
městské písemnosti vlastníka domu neuvádějí. Za revoluce dům patřil Václavu z Bystřice.
Z hlediska vrátného mělo laciné stavení jednu malou výhodu. Do Králova dvora,
spravovaného tehdy Petrem z Netvořic, odtud bylo ještě blíže než z ulice Na Příkopě.182
Dohady tím ale nekončí, spíše začínají. Dle anglického historika Williama Gilpina
(1724-1804) působil Žižka po službě u krále Václava kratší čas v Dánsku a Dolním
Sasku.183 A aby problémů nebylo málo, objevují se během 19. století v některých
anglických, francouzských, ale i v německých, rakouských a italských textech údaje
o účasti slavného českého válečníka v krvavé bitvě svedené 25. října 1415
u severofrancouzské vsi Azincourt (Agincourt). V jednom z největších střetnutí takzvané
stoleté války zde anglická vojska krále Jindřicha V. na hlavu porazila početnější
francouzské oddíly. Francouzské ztráty byly obrovské. Zahynuli tři vévodové, pět hrabat,
90 baronů, více než 300 dalších šlechticů a několik tisíc mužů, jejichž jména málokoho
zajímala. Mezi mrtvými aristokraty byl rovněž brabantský a limburský vévoda Antonín,
manžel Elišky Lucemburské, neteře českého krále Václava IV. Jan Žižka údajně bojoval
na straně vítězů. Leč na anglické výplatnici jméno českého žoldnéře chybí. Kdyby to vše
byla pravda (vzpomeňme na kontakty Jeana Sisque de Bohéme s burgundským
vévodským dvorem), pak je fakticky vyloučeno, aby úspěšný válečník, kterého hřál
zasloužený žold z vítězné války, okamžitě po návratu do Prahy prodal objekt v ulici Na
Příkopě a spokojil se s chatrným dvojdomkem v zákoutí Králova dvora. Leda že by
bojoval pro čest a slávu, peníze rozdal příbuzným i potřebným a sám pokračoval
v nenáročném životě vojáka, jemuž ke štěstí stačí čtyři holé stěny a střecha nad hlavou.184

85
 NA DVOŘE KRÁLOVSKÉM
Opusťme na tomto místě více než podezřelá vyprávění novodobých anglických,
francouzských i německých autorů a pokusme se zachytit na pevnější půdě. Pojem
familiaris, který ve spojení s Žižkou užil Vavřinec z Březové, byl mnohovýznamový
a v obecné rovině označoval všechny lidi působící na panovnickém (eventuálně
šlechtickém) dvoře, tj. dvořany (familiares) v nejširším vymezení. V konkrétním případě
se nicméně vztahoval k příslušníkům úřednicko-služebné složky, zahrnující hospodářské
správce, purkrabí, místopurkrabí, komorníky, strážné, pověžné, vrátné, dveřníky,
komorníky, spížníky, kuchaře, číšníky, krejčí, podkoní či posly. Sociální složení této
skupiny bylo poměrně pestré. Na královském dvoře v ní převažovali příslušníci drobné
šlechty a měšťané. Jan Žižka mohl v dvorském systému zastávat různé funkce, například
komorníka, vrátného střežícího bránu (byl-li totožný s jednookým Jankem) a dveřníka,
tedy člena ostrahy. Posledně uvedeným eventualitám napovídá označení jednookého Jana
v novoměstské trhové knize slovem cliens, což může znamenat jak prostého služebníka,
tak šlechtice ve služebném poměru (zpravidla panoše či mana), často plnícího povinnosti
vojenského charakteru.185
Organizační chod dvora měl na starosti takzvaný menší hofmistr, jímž byl dlouhodobě
Mikuláš, řečený Kozí hlava, z Pnětluk, původem nižší šlechtic usedlý na Novém Městě
a připomínaný v této funkci ještě roku 1416. Finanční výdaje obhospodařoval mistr
královské komory, v sledované době asi Jan Sádlo ze Smilkova. Své „šéfy“ měly též
jednotlivé složky. Ve funkci mistra královské kuchyně se postupně vystřídali Jindřich
Kolman z Křikavy, Hájek z Hodětína (od roku 1417 moravský podkomoří) a Vilém Zajíc
z Hazmburka, vrátným, dveřníkům i dalším členům ostrahy velel nejvyšší vrátný Voksa
z Valdštejna a příležitostně Hyncík Klempl.
Z početné dvorské čeledi měli k panovníkovi blízko především komorníci, kteří
pečovali o jeho soukromí, tj. lože, nábytek, šaty, obutí, osvětlení místností i další
náležitosti. Úzký a častý styk s králem umožnil řadě z nich vynikající kariéru. Ta
v posledních patnácti letech Václavovy vlády čekala Jana Řitku z Bezdědic, od roku 1416
vyšehradského purkrabího, už jmenovaného Jana Sádla ze Smilkova, od roku 1417
nejvyššího lovčího, a původem slezského šlechtice Jindřicha z Lažan (nyní Lażany
u Strzegomi v Polsku), přezdívaného Lefl. Tento muž, připomínaný roku 1408 jako
cubicularius (v užším slova smyslu komorník odpovědný za panovníkovu ložnici), získal
přepychový hrad Krakovec, jihočeskou Bechyni a v domovském Slezsku se uplatnil jako
vratislavský hejtman. Panovník choval v oblibě též Milotu z Tvorkova (respektive
z Kravař), Jana Smolíka ze Slavic, Martina Kladného z Těchlovic a Mikuláše Chudého
z Lobkovic. Byla to vlastně druhá až třetí generace Václavových „milců“, jak František
Palacký nazval graciani regis (staročesky „královy milostníky“ či „milovníky“), skupinu
panovníkových důvěrníků, obvyklou i na jiných souvěkých evropských dvorech. I když
tato pojmenování mohla budit (a také budila a budí) rozličné konotace, není o Václavově
heterosexualitě pochyb.186
Své favority měl Václav IV. též mezi vrátnými, hlídajícími brány hradních
i palácových komplexů, a dveřníky, střežícími dveře do panovníkových komnat.187 Za
všechny jmenujme Dětřicha, který však s touto profesí skončil ještě před Žižkovým
příchodem do Prahy a věnoval se, nadále jako panovníkův exponent, komunální politice
na Novém Městě pražském. Pozoruhodná kariéra čekala jeho syna Pavla Dětřichovice,
86
nejprve novoměstského radního a později rožmberského úředníka. Výčet dalších vrátných
a dveřníků by byl sáhodlouhý. Na počátku husitské revoluce na sebe upozornili Pavel
(Pavlík) z Předměřic a Vavřinec Hřebík, oba rovněž usedlí na Novém Městě, zbývající se
ve veřejném životě výrazněji neprosadili, třebaže se těšili panovníkově přízni. 188 V této
souvislosti nelze přehlédnout králova spížníka Pavlíka, který roku 1407 koupil od rychtáře
Mikuláše Bernwalda novoměstský dům (pozdější čp. 171 na rohu nynějších ulic Spálené
a Myslíkovy) a jehož čekal v husitské Praze prudký politický vzestup.189 Ačkoliv
zaměstnání u dvora přinášelo relativně slušné zaopatření, vrátní a dveřníci si rádi
přilepšili. Za to, že zájemcům umožňovali přístup k panovníkovi bez zbytečných
obstrukcí, dostávali zpravidla „všimné“. Tato forma úplatku byla natolik běžná, že ji rada
Nového Města pražského neváhala vykazovat v úředních výdajích.190
Pravděpodobnost Žižkova působení mezi královskými vrátnými zvyšuje tradice, i když
je, stejně jako v případě sporného komornictví u královny Žofie, vzdálena od reality sto
let. V proslulém Jenském kodexu, který vznikal na rozhraní 15. a 16. století, je zobrazen
slepý Jan Žižka s páskou přes obě oči, kterak svírá v levé ruce praporec se zlatým
kalichem v červeném poli a v pravé ruce drží klíč od úzké brány, umožňující spravedlivým
vstup do božího království. V úloze vrátného vystřídal Žižka apoštola sv. Petra, jenž stojí
nablízku a který dle soudobé pověsti povýšil na hofmistra nebeského dvora. Takřka se zdá,
že tu slavný vojevůdce vykonává profesi, jíž se snad jistý čas věnoval na pozemském
světě. V 16. a na počátku 17. věku byla představa o Žižkově pozici v Kristově říši
poměrně rozšířená a dokládají ji též dobové anekdoty.191
Uřednicko-služebnická složka Václavova dvora byla neobyčejně početná, protože
královských objektů bylo jen v Praze několik. Pomineme-li Pražský hrad, Vyšehrad,
u něhož se ještě podrobněji zastavíme, a Králův dvůr, musíme ještě uvést staroměstský
palác U Černého orla (na místě dnešního čp. 922 v Dlouhé třídě) a (již neexistující)
Hrádek na novoměstském Zderaze. Část badatelů dokonce soudí, že panovník ve
staroměstském Králově dvoře pobýval pravidelně pouze do března 1402, kdy tu byl na
příkaz nevlastního bratra Zikmunda Lucemburského zajat. Po svém návratu z vídeňské
internace na sklonku roku 1403 upřednostnil prý Hrádek na Zderaze, zanevřel na Staré
Město a navázal úzkou součinnost s Novým Městem pražským. Zatímco druhá část
výpovědi skutečně platí, tvrzení o králově definitivním přesídlení na Zderaz je nutné brát
s rezervou. Konkrétně, leč zároveň zmateně o něm hovoří až mladší texty Starých letopisů
českých. Z Václavových listin, vydaných v souměstí nad Vltavou, takový závěr nevyplývá.
Až na vzácné výjimky jsou datovány v Praze (Pragae), aniž uvádějí konkrétní lokalitu.192
O přetrvávající důležitosti Králova dvora mezi Odranou branou a kostelem sv.
Benedikta (na místě nynějšího obchodního domu Kotva) svědčí několik skutečností.
Kdyby Václav IV. objekt na konci roku 1403 natrvalo opustil, sotva by si v jeho blízkosti
kupovali i po tomto datu domy lidé spjatí s královskými úřady, například protonotář Jan
z Bamberga, sekretář Jan ze Smržova či podkomoří Hájek z Hodětína. Roku 1411 získal
dva objekty (čp. 649 a 650) mezi Templovou a dnešní Rybnou ulicí, již v sousedství
honosného kostela sv. Jakuba, kutnohorský mincmistr Petr Zmrzlík ze Svojšína.
K samotnému Královu dvoru byl po roce 1409 fakticky připojen dům někdejšího
Václavova kancléře Hánka Brunova (pozdější čp. 587 v Celetné ulici). Poté místo proslulo
jako dějiště významných jednání, jako schrána korunního archivu i jako palác, z jehož stěn
shlížely vymalované nahé lazebnice, tolik rozčilující rigidního Jana Husa. Spolu s divými
muži a ledňáčkem, zřejmě panovníkovým osobním znamením, patřily ke královým
oblíbeným emblémům, stejně jako točenice, která se stala znakem Václavova dvorského

87
řádu, udělovaného domácím i zahraničním celebritám. Všechny tyto symboly, o jejichž
významech se vedou nekončící spory, rychle pronikly i mimo panovnický dvůr.
Nacházíme je na veřejných budovách (Staroměstská radnice, Staroměstská mostecká věž)
i na některých měšťanských domech, kde dotvářely charakteristický kolorit Husovy
a Žižkovy Prahy. V 16. století pak daly vzniknout pověsti o králi Václavovi a lazebnici
Zuzaně.193
Přibližně v polovině roku 1412 ustaly dlouhodobější královy pobyty na hradech
Žebráku a Točníku. Stárnoucí Václav IV. preferoval život v Praze a také na právě
dokončeném Novém hradě (Wenzelstein), vybudovaném u Kunratic, jen dvě hodiny chůze
od pražských hradeb. Určující podíl na výstavbě tohoto objektu připadl Novému Městu
pražskému. I tady s panovníkem trávili čas jeho oblíbenci a dvořané.194 Zda a jak často tu
býval Jan Žižka, zůstává tajemstvím. Zato lze důvodně předpokládat, že služba na
královském dvoře zásadním způsobem ovlivnila jeho příklon k Janu Husovi a reformnímu
programu.
Právě vůdčí osobnosti Václavova dvora náležely od počátku druhého desetiletí 15.
věku k otevřeným přívržencům betlémského kazatele, což dávaly svými činy, mnohokrát
v součinnosti s pražskými měšťany, patřičně najevo. Kronikáři jejich jména obvykle
nezmiňovali, avšak oficiální i soukromé stížnosti, vycházející z nitra českých církevních
institucí, si žádná omezení nekladly. Totéž platí o agitačních katolických skladbách. Snad
všechny tyto texty obviňují Jindřicha Lefla z Lažan, Jana Řitku z Bezdědic a Jana Sádla ze
Smilkova, nejednou zde figurují Voksa z Valdštejna, Mikuláš Kozí hlava z Pnětluk,
Martin Kladný, ale také místopurkrabí Pražského hradu Vikéř z Myšlína a kutnohorský
mincmistr Petr Zmrzlík ze Svojšína. Na některé z nich vydaly církevní úřady už před
rokem 1414 půhon pro šíření hereze. Na mušku si seznamy rovněž braly Jindřicha
Kolmana z Křikavy, Mikuláše Chudého z Lobkovic a Hájka z Hodětína, kteří se však
v letech 1418-1419 s reformním hnutím rozešli. Příklady táhnou. Proto nepřekvapí, že také
četní královští vrátní, kuchaři a číšníci více či méně sympatizovali s Husovou reformou,
což lze dokumentovat konkrétními případy i lapidárním poznatkem. Většina z nich po
výbuchu revoluce setrvala v Praze.195

88
 POUTA K VYŠEHRADU
Velká část významných i méně významných královských dvořanů byla s Václavem IV.
spjata ještě jedním poutem, příslušností k vyšehradské manské soustavě. Té panovník
přisoudil důležitou úlohu při vytváření vlastního mocenského zázemí. Princip byl
jednoduchý. Král propůjčoval nemovité i movité statky, jež na něho spadly jako takzvaná
odúmrť (tj. postrádaly oprávněného dědice), vybraným jedincům, kteří za to byli vázáni
služební povinností (zpravidla vojenského či logistického charakteru) k Vyšehradu. Časem
tak vznikla početná skupinu loajálních osob, o něž se král mohl opřít. Složení
vyšehradských manů bylo neobyčejně rozmanité. Nalezneme zde univerzitní mistry
a církevní hodnostáře (Vavřinec z Březové, Zdeněk z Labouně), měšťany královských
měst (poslední předrevoluční podkomoří Jan Bechyně), vysoké úředníky (Mikuláš
Augustinův z Okoře), všechny důležité dvořany, jejichž jména nemá už smysl opakovat,
i příslušníky vyšší a zejména nižší nobility, hledající obživu zpravidla prostřednictvím
vojenské služby.
Při pozornějším zkoumání se před námi objeví jak plejáda budoucích husitských
hejtmanů, válečníků a politiků (například Mikuláš z Husi, Jan Roháč z Dubé, Jan ze
Smiřic, Jan Kolda ze Žampachu, Bernard z Valečova, Jan Baštín z Porostlé, Rameš
z Hrádku, Václav z Bítova), tak lidí, kteří v revoluci stanuli na katolické straně (Matěj
Brus z Kovářova, Předbor z Radešína, Buzek ze Tmaně, křivoklátský purkrabí Jan Student
z Tachlovic), nehledě na muže, kteří v dramatických dobách lavírovali a hledali své místo
(Menhart z Hradce, Hašek z Valdštejna, Mikeš z Úlibic).196
Poněvadž mezi vyšehradskými many nacházíme též královy číšníky, podkoní, posly
a vrátné,197 zajímá nás, zda se mezi nimi náhodou neobjeví Jan Žižka. Explicitně nikoliv.
Snad byl totožný s některým „vrátným Janem“, z nichž jeden se v sledované množině
vyskytuje už roku 1410. Královského vrátného Jana nacházíme v provolacích knihách
desek dvorských jako vyšehradského mana ještě několikrát. Na jaře 1413 obdržel
s druhem Pavlem poplužní dvůr v Prasetíně (u Pacova) a zřejmě stejná dvojice vrátných
(Johannes a Paulus Trawenecz) dostala v následujícím roce jako léno staroměstský mlýn
po zesnulém Martinu Sedlákovi. V květnu 1415 pak získali poplužní dvůr v Jablonné (na
pravém vltavském břehu, nedaleko nynější Slapské nádrže) Petr Bílý z Nedvězí, Janko
ianitor (dveřník) a Štěpán Kmošek z Nového Města pražského. Jakoukoliv zřetelnější
stopu nicméně postrádáme. A ještě jedno jméno nás zaujme: dávný Žižkův známý Matěj
z Holkova, který se mezi vyšehradské many zařadil roku 1413 a o tři roky později obdržel
od krále takzvanou výprosu.198
Vyšehrad však nebyl pouze pravobřežní pražskou pevností, organicky propojenou
s fortifikací Nového Města, nýbrž také významným profánním i církevním centrem.
Kromě královského paláce se zde nacházelo několik kostelů a kaplí, mezi kterými vynikal
goticky přestavěný chrám sv. Petra. U něho již kolem roku 1070 zřídil kníže (a poté první
český král) Vratislav II. vyšehradskou kapitulu, kterou svěřil pod přímou ochranu
papežského stolce. Hodlal tím oslabit svého mladšího bratra a pražského biskupa
Jaromíra-Gebharta. Václav IV. toto dědictví ve sporu s pražskými arcibiskupy umně
aktualizoval a v dubnu 1397 dosáhl na papeži Bonifácovi IX. vydání listiny, která
vyšehradskou kapitulu i celý Vyšehrad vyčlenila z jurisdikce jakýchkoliv metropolitů
a patřičné pravomoci udělila vyšehradskému proboštovi a vyšehradskému děkanovi.
Panovník tak získal záruku, že vyšehradská kapitula bude oporou jeho politické linie.199
89
 Na loajalitu zdejších prelátů se opravdu mohl spolehnout. Ke královým nejbližším
spolupracovníkům patřil dlouholetý probošt Václav Králík z Buřenic, který byl zároveň
titulárním i skutečným kancléřem Českého království a patriarchou antiochijským. Poté,
co se roku 1413 ujal správy olomouckého biskupství, jej v úřadu vyšehradského probošta
vystřídal mistr Zikmund Albík z Uničova, původem moravský Němec a vynikající lékař,
skvělý především v oboru nefrologie a urologie. Albík, po krátký čas pražský arcibiskup,
náležel k osobním přátelům Václava IV. a proslul jako muž konsenzu, jemuž byly cizí
nesmiřitelné postoje. Husovi protivníci královým mužům nedůvěřovali. Považovali je,
a v tom se nemýlili, za oportunisty a pragmatiky, dovedně oscilující na hraně věrnosti
panovníkovi i církvi. Řadili k nim též vyšehradského děkana a písaře královské kanceláře
Jakuba z Dubé (též z Berouna), více jim však ležel v žaludku vyšehradský a vratislavský
kanovník Vítek z Černčic. Známému mnohoobročníkovi vyčítali, že pořizoval soupisy
církevního majetku zabaveného na králův příkaz.200
Z předcházejících odstavců vyplývá poměrně srozumitelný poznatek. Vyšehrad,
soustřeďující ve svých hradbách panovníkovi věrnou kapitulu a poutající k sobě rozsáhlou
manskou síť, byl symbolickým svorníkem královské strany. Politické snažení Václava IV.
tedy nepostrádalo jistou koncepci. Stmelit a uklidnit český stát však král ani s pomocí
vlastní strany nedokázal. A to nikoliv pouze proto, že ho brzdily osobní limity (psychická
nevyrovnanost, projevující se cholerickými výbuchy, netrpělivost a s ní související sklon
k nahodilým improvizacím), nýbrž především z objektivních příčin.

90
 ČTYŘI OBRATY VÁCLAVA IV.
V životě každého panovníka a každého státníka jsou chvíle, kdy má svázané ruce.
Přesto se musí rozhodnout a zvolit řešení, o němž ví, že přinese problémy a že se může
snadno obrátit proti jeho vlastním zájmům. Tak tomu bylo i s rozhodnutím, jímž Václav
IV. vzdor očekávání povolil na jaře 1412 prodej odpustků, z jejichž výnosu hodlal papež
Jan XXIII. financovat křížovou výpravu proti neapolskému králi Ladislavovi z Anjou,
podporovateli papeže Řehoře XII. Václavův zdánlivě nepochopitelný krok respektoval
zájmy lucemburské dynastie, protože Ladislavova porážka by posílila pozice Zikmunda
Lucemburského. Neapolský panovník, který byl v létě 1403 korunován v Zadaru
uherským králem (vlastně protikrálem), prodal v roce 1409 Dalmácii, ač v ní vládl z titulu
uherského a chorvatského krále Zikmund, za 100 000 zlatých Benátkám.
Politické pozadí kupčení s odpustky však Jana Husa nezajímalo. Ač sám původně
odpustky, jimiž se věřící mohli vykoupit z účinného pokání, kategoricky nezavrhoval,
tentokrát, veden i snahou zpochybnit autoritu vrcholných církevních orgánů, proti
odpustkové praxi ostře vystoupil. Nebylo přece možné, aby o prominutí či zmírnění trestu
za hřích rozhodoval finanční příspěvek určený na válku mezi křesťany, když odpuštění
hříchu je výhradně v kompetenci Boha. Václavův politický pragmatismus narazil v praxi
na Husovo krédo, že každý, tedy i král, se musí řídit božím zákonem jakožto nejvyšší
normou křesťanského života. Výsledek konfrontace byl tragický. Staroměstská rada,
vycházejíc z panovníkových instrukcí, přikázala 11. července 1412 popravit na
Staroměstském náměstí tři mladíky, kteří v rámci smluvené akce dryáčnickým způsobem
protestovali v pražských chrámech proti kramaření s odpustky. Reformní hnutí mělo první
mučedníky, obřadně pochované v Betlémské kapli.201
Odpustková aféra odhalila tenzi mezi dvěma složkami reformního bloku, tj. světskou
mocí, ztělesňovanou panovníkem, a mocí duchovní, reprezentovanou Janem Husem.
I když reformní skupina pražských mistrů královu podporu potřebovala a vyzývala krále
k nápravě a trestání zkaženého kněžstva, vždy vycházela z předpokladu, že duchovní moc,
zprostředkovávající věřícím spasení, je hodnotnější než moc profánní, těsněji spjatá
s hříšným a pomíjivým tělesným světem.202 Spor o odpustky sice neznamenal konečný
Husův rozchod s králem Václavem, nicméně naznačil, že reformní univerzitní kruh i mistr
Jan respektují světskou moc především v situaci, kdy pomáhá prosazovat jejich program.
Napětí a rivalita mezi světskou a duchovní mocí zůstaly od této chvíle trvalým znakem
husitství i celé husitské epochy.
Přesto král zanedlouho učinil druhý obrat a Husovi pomohl v kritické chvíli, po vydání
ztížené klatby, kterou papežská kurie na mistra Jana uvalila (znovu se nedostavil
k papežskému soudu) v létě 1412 a jež byla v případě neuposlechnutí spojena
s interdiktem (zákazem všech bohoslužebných úkonů) v místech kazatelova pobytu. Hus
se poté odvolal ke Kristu jako nejspravedlivějšímu soudci, byť právo takovou instanci
neznalo, a v listopadu odešel z Prahy. Václav IV., který až zoufale potřeboval, aby se
Husova kauza vyřešila na českém teritoriu, vyšel mistru Janovi maximálně vstříc. Komisi,
jíž svěřil posouzení sporu mezi delegáty Husova kruhu a jeho protivníky, zastupovanými
profesory pražské teologické fakulty, sestavil ve prospěch betlémského kazatele (mistr
Zdeněk z Labouně, Husův přítel a rektor pražské univerzity Křišťan z Prachatic, Zikmund
Albík z Uničova, vyšehradský děkan Jakub z Dubé). Katoličtí delegáti však rozhovory na
jaře 1413 rozbili a mistr Jan další pokusy o kompromisní řešení kategoricky odmítl.203
91
Počátkem léta 1413 Prahu opětovně opustil a uchýlil se do exilu na jihočeský hrádek Kozí,
který drželi bratři Jan a Ctibor z Kozího, jejichž rod nacházel uplatnění v službách pánů
z Rožmberka. Od roku 1412 však rozsáhlé rožmberské statky spravoval z titulu poručníka
nezletilého Oldřicha (II.) z Rožmberka pan Čeněk z Vartenberka. Je tedy zřejmé, kdo zde
nad betlémským kazatelem ve skutečnosti držel ochrannou ruku.204
Navzdory taktickým a pro širší veřejnost nesrozumitelným panovníkovým krokům,
které navenek působily jako politika ode zdi ke zdi, Václavovi dvořané své postoje
nezměnili. Věděli, že jim z královy strany žádná perzekuce nehrozí. Na jaře 1413, když
Prahu kvůli Husovu pobytu sužoval interdikt, vlastníma rukama pohřbívali nezaopatřené
mrtvé. Co bychom za to dali, kdybychom mezi nimi zahlédli tvář Jana Žižky.205
Další šok způsobil Václav IV. svému okolí i celému reformnímu proudu v září 1413.
Tehdy z nepochopitelných a dodnes nevysvětlených důvodů vyměnil radu Starého Města
pražského a jmenoval nové konšely, mezi nimiž měli kvalifikovanou většinu v poměru 2:
1 etničtí Němci, přičemž v osmnáctičlenném sboru nebyl ani jediný Husův přívrženec. Byl
to návrat na práh 15. století. Navíc ještě v říjnu udělil Starému Městu privilegium
zaručující německému živlu polovinu míst v městské radě a desetileté osvobození od daní.
Noví vládci nejvýznamnějšího města království neodolali pokušení moci a 2. listopadu
1413 poslali pod katovský meč dva bývalé dlouholeté konšely a představitele české strany,
Jana Ortlova, řečeného Domšík, a kraječe suken Čeňka. Reakce byla zřejmě tak prudká, že
králi nezbylo než provést čtvrtý veletoč. V listopadu už mělo Staré Město jinou radu, v níž
získali jednoznačnou převahu Češi a Husovi přívrženci, mimo jiné budoucí podkomoří Jan
Bechyně, sladovník Jan Bradatý a řezník Jan Frolich (respektive Froleich, řečený rovněž
Pratworst). Říjnové privilegium pozbylo platnosti, německá převaha na Staroměstské
radnici definitivně skončila a z konšelů ustavených v září 1413 zůstal v Praze po výbuchu
revoluce jediný, stařešina řeznického cechu Hensl Clug. Stabilizace poměrů na Starém
Městě pak nepochybně přispěla k dalšímu rozmachu reformního hnutí a k ještě užší
součinnosti mezi královskými dvořany a jejich názorovými souputníky v radní vrstvě. Ta
se záhy projevila ve stupňovaném tlaku na církevní instituce a ve vlně záborů církevního
majetku.206

92
93
 DOBÝVÁNÍ HRADŮ ANEB O BOJI DUCHOVNÍM
A TĚLESNÉM
Ačkoliv násilí bylo v česko-moravském prostoru trvale přítomné od sklonku 14. století,
přece jen šlechtická záští či kriminální činnost měly jinou povahu než prolévání krve kvůli
odlišné interpretaci božího zákona. Souvěká svědectví se shodují, že léta 1412-1413
znamenala přelom, poté už se nepodařilo násilné démony, byť na obou znepřátelených
stranách zaštítěné ideou boje za svaté pravdy, zkrotit. Přitom je třeba říci, že staroměstské
popravy v červenci 1412 a v listopadu 1413, jakkoliv měly politické pozadí, byly
vykonány na základě soudního rozsudku, tj. v souladu s právem (legaliter).
Problematičtější postup zvolila městská rada v Klatovech, když přikázala 2. října 1412
utopit kněze Jana Malíka, člena dominikánského řádu, stejně jako žatečtí konšelé, kteří
poslali do plamenů dva či tři kleriky. Byla to sporná rozhodnutí, neboť všichni popravení,
třebaže se provinili v distriktu městského práva, patřili před církevní soud.207
Od července 1412 bylo pouze otázkou času, kdy příboj násilí propukne naplno. Náběhy
k němu byly patrné už déle, třebaže zpočátku vyhlížely nevinně. Skrývaly se
v posměšných popěvcích a veršovánkách, jimiž se (zvláště mladí) aktivisté obou
znepřátelených stran permanentně častovali na pražských ulicích.
Od agitek a vzájemných slovních urážek (Husovi přívrženci nazývali své odpůrce
„machometány“ a na oplátku se jim dostalo pejorativního označení „viklefisté“ a posléze
„husité“) byl jen krůček k rvačkám či k hrozbě tasenou zbraní. Z mnoha případů vybíráme
pro ilustraci dva.
Postup králových oblíbenců Voksy z Valdštejna a Racka Kobyly při zabavování
kněžských platů inspiroval dav k vybití několika far a perzekuci jejich držitelů, kteří,
vyválení v blátě, museli na pranýři snášet posměch shromážděných čumilů.
Ani protihusitský tábor nezůstával pozadu. Pražští Němci zaútočili v říjnu 1412 na
Betlémskou kapli, byli však odraženi Husovými stoupenci.208
Hus, jeho přítel Jakoubek ze Stříbra i další reformisté sledovali násilné excesy
s obavami, a to i v případech, kdy se k nim uchylovali jejich vlastní přívrženci. Tušení
věcí příštích přimělo Jana Husa, příznačně roku 1412, k rozsáhlému zamyšlení nad
problematikou násilného ukončení lidského života. Ve svých výkladech nezpochybňoval
oprávněnost trestu smrti (pokud není založen na lživém svědectví), leč kategoricky
odsuzoval všechny formy vraždy a varoval před tělesným bojem jako krajně nebezpečnou
záležitostí. Skutečný křesťan se má řídit Desaterem a respektovat zvláště Nový zákon,
který jako zákon milosti vylučuje násilí v mezilidských vztazích a povoluje toliko boj
duchovní. Za zcela nepřípustné pak mistr Jan považoval, aby výzva k tělesnému boji
zaznívala z úst kněží, jejichž povinností není odpovídat na násilí násilím, nýbrž
v Kristových stopách položit tělesný život za poznanou pravdu. Sám o takové oběti
uvažoval přinejmenším od svých pětatřiceti let a od roku 1410 k ní byl psychicky
připraven.209
Vnímal tyto obavy a výzvy voják Jan Žižka? Nic nám nebrání představit si jednookého
dvořana, jak vstupuje do Betlémské kaple, kde naslouchá temperamentnímu Husovi (či
později mistru Jakoubkovi) a zároveň si s úctou prohlíží na stěnách zapsané katechetické
texty Věři v Buoh a Desatero, včetně přikázání „Nezabiješ!“. Jistě, Žižka možná neuměl
číst, navíc nápisy byly poměrně malé a ve skutečnosti ani nebyly určeny ke čtení. To se
ještě více týká latinských autorit k tématu šesti bludů. Hus však neumístil texty do kaple,
94
aby si je lidé předčítali, nýbrž jako doklad spásonosných pravd, které má mít každý
křesťan na očích a jimiž je povinen se řídit. Uvědomoval si Žižka při svých životních
zkušenostech smysl pátého přikázání a jeho interpretace? Slyšel je v životě přinejmenším
tisíckrát, ale nebyl kněz. Byl bojovník a šlechtic, takže válku, a tudíž i tělesný boj, chápal
jako řemeslo. A ve válce se zabíjí. Žižkův výklad pátého přikázání se asi nejspíš blížil jeho
původnímu starozákonnímu významu: „Nebudeš vraždit!“210
Netrvalo dlouho a problém duchovního a tělesného boje nabyl na aktuálnosti. V roce
1413 přikázal král Václav IV. dobýt hrad Skálu (u Přeštic), jejíž posádka, složená ze
známých násilníků, vedla ve službách Švihovských z Rýzmberka proti panovníkovi odboj.
Bylo to vlastně pokračování vleklé vzpoury, do níž se vedle tří mladých bratří (Půty na
Skále, Jana, řečeného Krk a sídlícího na hradu Rabí, a Viléma, držitele Švihova) zapojili
jejich příbuzní, páni ze Švamberka a Janovští z Janovic. Královské vojenské oddíly se pod
velením podkomořího Hájka z Hodětína shromáždily před hradem asi v předjaří 1413
a setrvaly zde přinejmenším do listopadu téhož roku. Někdy poté hradní posádka
kapitulovala a v létě 1414 byl uzavřen mír. V jeho rámci vzal král na milost též mladičké
bratry ze Švamberka (Bohuslava VI., Hynka Krušinu a Jana) i Jana, Půtu a Radslava
(Racka) Janovské z Rýzmberka, jejichž lapkovské tovaryšstvo, vedené Václavem Hronem,
řádilo krátce předtím na Zlaté stezce a jejích odbočkách v Pošumaví i na Šumavě.211
Při obléhání Skály se angažovali i žoldnéři z Nového Města pražského, Domažlic
a Klatov, pozdějších středisek radikálního husitismu. Nebylo proto náhodou, že si tu
pražští husitští bojovníci položili, v souladu s úvahami Jana Husa, otázku, zda účast ve
vojenské kampani není v rozporu s dikcí božího zákona zakazujícího tělesný boj, natož
nespravedlivé války. Bylo to nesporné mravní dilema. Jako poddaní českého panovníka
museli respektovat jeho příkazy. Sloužili ve vojsku, dostávali žold, a měli tudíž povinnost
bojovat. V téměř shodné podobě se tu opakoval model známý z posledního období
existence antické Římské říše, kdy křesťané, kteří byli římskými občany, řešili problém,
zda mohou válčit, ačkoliv to odporovalo jejich víře. 212 Rozpor mezi věrností králi
a věrností božímu zákonu jakožto nejvyšší křesťanské normě se tak obnažoval již před
husitskou revolucí.
Se svými pochybnostmi se husité od Skály obrátili na mistra Jakoubka ze Stříbra, který
se k tématu vyjádřil v kázání De bellis (O válkách) a v pojednání Ad bellum (K válce),
aniž komentoval boje v západočeském prostoru.213 V návaznosti na Tomáše Akvinského,
Alberta Velikého a Johna Wyclifa sice formuloval tři podmínky oprávněné války
(spravedlivá pře, povolení nadřízené vrchnosti, která není obtížena smrtelným hříchem,
a zákaz válčit pro hmotný zisk či pomíjivou světskou slávu), jednoznačně však vyzdvihl
boj duchovní, opíraje se při tom o směrnici sv. Pavla, obsaženou v jeho epištole (Ř 13,12-
14). Opravdovému křesťanu k boji s temným hříchem postačuje duchovní zbroj Kristova,
jehož pravda vítězí nade vším.214 Husitský program nápravy církve a společnosti tedy
s tělesným násilím původně vůbec nepočítal, ba téměř kategoricky ho vylučoval. Spoléhal,
řečeno s jistou nadsázkou, na „revoluci srdcí a myslí“. To však byla krásná a vznešená
teorie, která se ocitala v rozporu s mentalitou světských vrstev, zvláště šlechty, pokládající
tělesný boj na obranu víry, země i bezbranných za svou povinnost.215
Vojáci na rozdíl od filozofů uvažovali prakticky. U příležitosti obležení Skály vznikl
nejstarší známý český (a česky psaný) vojenský řád, který na panovníkovo přání sestavil
podkomoří Hájek z Hodětína. Alespoň tak to výslovně říká úvodní pasáž písemnosti,
určené nejen pro žoldnéře před Skálou, nýbrž i „pro budúcie Čechy bojovné, aby se uměli
u vojskách zpravovati“. Spis, obsahující nařízení kázeňského, organizačního i taktického

95
charakteru, vyvolal mimořádnou pozornost moderních historiků, neboť obsahuje články
zabývající se sestavováním vozové hradby a přesunem ve vozovém šiku, tedy taktickými
prvky, které si většina lidí spojuje až s husitskými válkami, zejména s působením
Žižkovým. Pochybnost, zda řád opravdu vznikl v době, do níž se hlásí, ještě umocnily
přísné tresty stanovené za svévolnou devastaci sakrálních objektů i za ničení ornátů,
kalichů a zvonů. Také tyto obrazoborecké projevy zpravidla považujeme za nedílnou
složku revolučního husitství. Budeme-li však pokládat ustanovení o vozech za dodatečné
aktualizace, vezmeme-li v úvahu vyobrazení bojových vozů v rukopisech prokazatelně
vzniklých před rokem 1410 (Bible Václava IV. a především Bellifortis Konrada Kyesera
s pojednáním o vozové hradbě) a uvědomíme-li si, že začátek husitské obrazoborecké vlny
klade souvěký autor právě do roku 1413, není důvod datum zrodu díla problematizovat.
Skálu přece obléhali i husitští radikálové, jimž obrazoborecké sklony nebyly cizí. Ostatně
cílenou devastaci sakrálních prostorů známe i z paralelně probíhající stoleté války. Jan
Žižka, kterého spojovaly s Hájkem vazby ke královskému dvoru, obsah řádu
pravděpodobně znal.
A možná v rozhovorech s ním i s jinými vojenskými experty diskutoval o využití
bojových vozů (vybavených palnými zbraněmi a osazených střelci s kuší i jinými
ozbrojenci) popsaných a vyobrazených v Kyeserově spisu Bellifortis, prokazatelně
vzniklém v dvorském prostředí Václava IV. Jinak vždy obezřetný historik Václav
Vladivoj Tomek dokonce připustil možnost, že se trocnovský zeman obléhání Skály
zúčastnil a přišel zde o oko!216

96
 Dobývání Skály i následující akce královských vojsk zásadně ovlivnily poměry
v západočeském regionu. Většina příslušníků panských rodů usedlých na Plzeňsku a na
českém severozápadě se již před rokem 1415 vymezila vůči husitské reformě nepřátelsky.
Kromě dlouhodobého nesouhlasu s počínáním Václava IV. a kontaktů se sousedními
říšskými oblastmi k tomu nepochybně přispěly právě zásahy královských oddílů s účastí
husitských žoldnéřů. Nechuť k panovníkovi se ve vědomí zdejších urozenců rychle
propojila se stavovskou záští vůči měšťanům, zvláště pražským, zasaženým nadto
wyclifským kacířstvím. Netýkalo se to pouze Švamberků a Švihovských z Rýzmberka, ale
také Kolovratů, Gutštejnů a Elsterberků. Samostatnou kapitolu představovaly rody, které
si v kraji vylepšovaly hospodářskou bilanci činností za hranicí zákona, eventuálně vedly
s králem neúspěšné majetkové spory. Platí to jak pro bratry Borše z Riesenburka (Oseka),
tak pro Jindřicha z Plavna, příbuzensky spjatého se špičkami řádu německých rytířů.
Rovněž proti Boršům z Riesenburka a s nimi spřátelenému Jindřichovi z Plavna
97
směřovaly akce královských vojsk. V noci na Popeleční středu (ze 3. na 4. března) 1416,
ve chvílích, kdy lidé usínali zmoženi posledními radovánkami před nadcházejícím
čtyřicetidenním půstem, udeřili královští bojovníci pod vedením nového podkomořího
Jana z Lestkova na hospodu pod hradem Přimdou a zajali tu tři desítky opilých členů
hradní posádky, terorizující ve službách Boršů z Riesenburka široké okolí. Zapamatujme
si tuto úspěšnou taktiku, brzy se s ní znovu setkáme. Purkrabí Bohuš ze Štědré, přezdívaný
Tista (tj. čubka), sice udržel Přimdu pro své pány až do jara 1418, zato jeho někdejší rotu
čekala hromadná poprava oběšením na Šibeničním vrchu před Prahou. Štědrá a hrad
Hasištejn Jindřicha z Plavna kapitulovaly před královským vojskem vedeným Mikulášem
Chudým z Újezda a Lobkovic, zakladatelem rodové slávy, na jaře 1418. Také před
Hasištejnem operovaly pražské oddíly, přičemž novoměstským žoldnéřům velel hejtman
Jaroš.217
Systematické zásahy královského vojska v západních Čechách vypovídají o snaze
Václava IV. udržet bezpečnost i pořádek a také o jeho odhodlání zatočit v první řadě
s odbojníky, kteří vystupovali proti královskému majestátu. K potlačení či likvidaci všech
šlechtických ozbrojených družin působících v Čechách a na Moravě za hranicemi zákona
mu však chyběly finance i lidské zdroje. Proto se organizovanou trestnou činnost tohoto
druhu, prohlubující všeobecný pocit nejistoty a rozvratu, nepodařilo výrazně oslabit.
Důkazem budiž velké přepadení jindřichohradeckých kupců u Miličína, na němž se roku
1417 podíleli pod vojenským velením Pinty z Kamenice (nad Lipou) lapkové z velké části
jižních, jihozápadních a západních Čech, včetně urozeného Viléma Švihovského! Část
zajatých kupců pak putovala do vězení na hrad Skálu, který tak nadále fungoval jako
lapkovská základna pod ochranou pánů z Rýzmberka.218
Král se však nemohl plně spolehnout ani na blízké osoby. Po smíření se Švamberky
svěřil Václav IV. počátkem ledna 1417 péči o zajištění bezpečnosti v Plzeňském kraji
Bohuslavu (VI.) ze Švamberka a podkomořímu Janovi z Lestkova. Nově vzniklý krajský
spolek na obranu míru a pořádku, zvaný v dobové terminologii landfrýd a sdružující
opaty, preláty, pány, rytíře, města, městečka i vsi (!), logicky mířil především proti
Jindřichovi z Plavna. Jenže v letních měsících 1417 Jan z Lestkova panovníka z dosud
neobjasněných důvodů opustil. Možná se již ve vyhrocené situaci rozhodl pro Zikmunda
Lucemburského. Trestu za zradu ale unikl. Do úřadu podkomořího král následně jmenoval
staroměstského měšťana Jana Bechyně. Jan z Lestkova, příbuzensky spjatý se
západočeskými šlechtickými rody, se poté profiloval vyhraněně katolicky a roku 1420
dokonce stanul ve vedení plzeňského protihusitského landfrýdu, který kontinuálně
navazoval na krajský spolek z roku 1417 a jehož ústředními postavami byli Bohuslav (VI.)
ze Švamberka spolu s bratrem Hynkem Krušinou ze Švamberka.219
Nastal čas vrátit se k vlastnímu tématu, od něhož jsme zdánlivě zabočili značně daleko.
Ale není tomu tak. Václav Vladivoj Tomek se domníval, že Jan Žižka zřejmě náležel mezi
vojáky královských oddílů, vysílaných v letech 1413-1418 do západních Čech, v jednom
případě pak na Jičínsko, kde roku 1417 Václavovi žoldnéři přinutili ke kapitulaci hrad
Bradlec a zřejmě i Lomnici nad Popelkou. Mohl tudíž v předstihu poznat krajiny, v nichž
často bojoval během husitské revoluce. Svůdnou hypotézu nelze bohužel prokázat. Jisté je
jedno. Nepřáteli, s nimiž sváděl Žižka už jako husitský hejtman v západočeském prostoru
půtky a bitvy, byli převážně šlechtici, kteří se v druhém desetiletí 15. věku postavili na
odpor Václavovi IV. a z nichž mnozí již před rokem 1419 sympatizovali se Zikmundem
Lucemburským.220

98
 SVOLÁNÍ KONCILU
Už jsme se s tím několikrát setkali. V jistých obdobích se Žižkův osobní příběh stává
součástí nejen českých, ale též evropských dějin. I když do nich jednooký muž
nezasahoval vždy zřetelně, tvořily evropské procesy organické pozadí jeho individuálního
osudu. Už proto se jim musíme věnovat i za cenu zdánlivého odbočení, nehledě na zásadní
fakt, že bez pochopení evropského rámce neporozumíme ani Žižkovi, ani zápasu, který
v letech 1419-1424 vedl.
Na sklonku roku 1412 opustil uherský a římský král Zikmund Lucemburský Uhry (aniž
tušil, že se do nich vrátí po více než šesti letech) a vypravil se západním směrem. Učinil
tak ze dvou závažných důvodů. Prvním byla válka, již vedl s Benátkami, motivován
záměrem obnovit říšskou autoritu v severní Itálii a nepřipustit ztrátu Dalmácie, na niž si
činila nárok také republika sv. Marka, která v letech 1409-1410 ovládla většinu jejího
území. Zikmund se s tímto stavem nesmířil, protože přístup k Jadranu byl pro Uhry
životně důležitý. Už na podzim 1411 vyslal proti Benátkám vojsko pod velením svého
důvěrníka, generačního vrstevníka a temešského bána Pipa Spana z Ozory (vlastním
jménem Filippo Buondelmonti degli Scolari, narozený v Tizzanu u Florencie), který
obsadil velkou část Furlandska a plenil severní území mocné městské republiky. Počínal si
při tom s nesmírnou krutostí. Zajatcům kupříkladu přikázal useknout pravou ruku, jindy
zase vypíchat oči nebo po tureckém způsobu uřezat hlavy. V dubnu 1413 uzavřel
Lucemburk, jehož v konfliktu limitovaly ekonomické možnosti, s Benátkami pětileté
příměří, aniž se Dalmácie zřekl. Tím si uvolnil ruce pro úkol, který chápal jako životní
výzvu.
Ač v průběhu severoitalského tažení bájil o chystané cestě za císařskou korunou, jeho
hlavním cílem bylo svolat všeobecný koncil, který by vyřešil papežské schizma a stanovil
zásady církevní reformy. Dne 30. října 1413 oznámil Zikmund v severoitalském městě
Como, že z úřední moci imperátora svolává k 1. listopadu 1414 obecný koncil do říšského
města Kostnice. Hle! Kdyby nebylo světské moci, římskokatolická církev by se k tak
razantnímu kroku neodhodlala! Nástupci Alexandra V., papeži Janovi XXIII., nezbylo na
setkání ve městě Lodi nic jiného než královo rozhodnutí akceptovat. Neúprosné kolo dějin
mohl ještě zvrátit cremonský samovládce Gabrino Fondolo, jehož prý napadlo, že svrhne
krále i papeže, právě se kochající vyhlídkou na krásy Lombardie, z věže dolů. Myšlenku
však ve skutek nepřetavil. Pokus o Zikmundovu fyzickou likvidaci nevyšel roku 1415 ani
benátskému dóžeti Tommasu Mocenigovi, v jehož přítomnosti schválila Rada deseti,
nejvyšší orgán republiky sv. Marka, atentát na římského a uherského krále. Najatý muž
měl slíbenou odměnu 35 000 zlatých, ale navzdory pečlivé přípravě plán ztroskotal.
Historie se nezměnila. Papež Jan XXIII. sdělil křesťanstvu v bule datované 9. prosince
1413 svolání koncilu k datu stanovenému imperátorem.221

99
 Pro Zikmunda byl koncil jedinečnou příležitostí, jak jeho prostřednictvím prosadit své
záměry a předvést se Evropě jako opravdový světský představitel křesťanstva. Velké
pozdně středověké reformní koncily programově opustily výměr římské církve (ecclesia
Romana), tvořené papežem jakožto hlavou a kardinálským sborem jako jejím tělem,
a vykročily k pojetí, v němž je římská církev totožná se společenstvím všech věřících
(ecclesia universalis). Protože není myslitelné, aby se toto společenství shromáždilo na
jednom místě, mají je na všeobecném koncilu zastupovat zplnomocnění delegáti všech
relevantních církevních institucí (arcibiskupství, biskupství, kapitul, řeholních řádů,
univerzit), oprávnění rokovat i spolurozhodovat o nejzávažnějších otázkách církevního
života. Tento posun směrem k protoparlamentarismu byl nepochybně součástí pozdně
středověkých demokratizačních tendencí, patrných ve všech důležitých sférách veřejného
života a inspirovaných funkčním modelem městské obce či korporace. Uvedený trend se
mimo jiné projevil též ve stavovském úsilí prosadit zemské sněmy jako vrcholná politická
fóra, vytvářející žádoucí protiváhu panovnické moci. A patřil sem i zrod husitství jako
široké společenské platformy. I proto husité logicky chovali větší náklonnost k reformním
koncilům než k monarchickému principu papežství.
Při poradách o programu svolaného koncilu vykrystalizovaly tři základní tematické
okruhy. Prvním bylo odstranění papežského schizmatu a organizační sjednocení římské
církve, včetně možné unie s východní ortodoxní církví, ohrožovanou islámskou expanzí
(causa unionis), druhým zásadní reforma církevního organismu (causa reformationis)
a třetím posouzení věroučných otázek s cílem oddělit pravověrné názory od nesprávných
či kacířských (causa fidei). Do tohoto okruhu náležela též debata o wyclifismu, který
dosud nebyl vrcholným církevním orgánem oficiálně odsouzen jako hereze, byť náběhy
100
v tomto směru existovaly. Kdyby se všechny vytčené záměry podařilo naplnit a římskou
církev napravit, potom by si už žádný věřící nemusel klást otázku, zda jejím
prostřednictvím dosáhne spasení.222
Zikmundovým zájmem bylo předložit Husovu (a husitskou) kauzu k posouzení
kostnickému koncilu. Vedly ho k tomu ryze politické důvody. Od osmdesátých let 14.
století se často tituloval jako dědic (heres) Českého království, jímž také de iure byl. Jeho
naději násobil fakt, že Václav byl po roce 1412 impotentní a ztratil jakoukoliv naději
zplodit následníka trůnu. Verdikt koncilních orgánů nad Husem a husovsko-wyclifskou
reformou byl pro Zikmunda důležitý nejen z hlediska budoucího českého panování, ale
i s ohledem na jeho římské královské důstojenství a zamýšlenou císařskou korunovaci.
Jakožto nejvyšší představitel světské moci, která tvořila jeden ze dvou opěrných sloupů
křesťanského universalismu, byl rozhodnut závěry koncilu respektovat a neriskovat
otevřený střet s vrcholnými církevními orgány, jakkoliv mu mnohé husitské požadavky
zněly sympaticky. Týkalo se to především povinností světské moci ve vztahu ke zkažené
církvi. Sám Zikmund v reakci na uherské povstání, podporované v letech 1402-1403
papežem Bonifácem IX., nařídil zastavit všechny poplatky římské kurii, v dubnu 1404
zakázal zveřejňovat a vykonávat papežská nařízení bez svého souhlasu a zároveň si
osoboval nárok disponovat církevními obročími i právo jmenovat v Uhrách všechny vyšší
církevní hodnostáře.223 Výrok o přípustnosti či nepřípustnosti Husova reformního
konceptu Zikmunda eminentně zajímal, což byl jeden z hlavních důvodů, proč usiloval
o osobní přítomnost betlémského kazatele v Kostnici.
Účast mistra Jana na koncilu vítal i Václav IV., jehož Hus na jaře 1413 zklamal
neochotou k jakémukoliv kompromisu. Zikmundova nabídka pozvat Husa do dějiště
vrcholného synodu mu přišla vhod, neboť z něj snímala tíhu odpovědnosti za kazatelův
osud a slibovala zmírnit nevybíravé zahraniční tlaky, kterým byl kvůli podpoře reformního
proudu vystaven. Cestu do Kostnice neodmítal ani Hus, stržený představou, že bude moci
vystoupit na nejvyšším křesťanském fóru a přesvědčit jeho účastníky o své pravověrnosti
a současně o závaznosti vlastní interpretace božího zákona jakožto nezbytné podmínky
nápravy zkažené církve. A to tím spíše, že reformní program existoval už roku 1413 ve
víceméně ucelené podobě, kterou mu vtiskl hlavně mistr Jan.

101
 ČESKÝ REFORMNÍ PROGRAM
Fundament husitského programu tvořilo pojetí božího zákona (zákona Kristova)
jakožto nejvyšší a závazné pravdy i normy, dostupné věřícím prostřednictvím Bible
a autorit, jež text Písma svatého správně vykládají. Neméně zásadní byl výměr křesťanské
církve, která v chápání Husova kruhu (navazujícího na sv. Augustina, Johna Wyclifa
i české reformní myslitele druhé poloviny 14. století) nebyla totožná s institucionální
pozemskou církví, zahrnující všechny křesťany, dobré i zlé, nýbrž s neviditelnou církví
Kristovou (corpus Christi mysticum). Tu tvoří toliko věřící, ať živí či mrtví, předurčení ke
spasení (predestinovaní). Hlavou této církve je Kristus a patří do ní pouze ti, kteří se
zásluhou své opravdové víry stávají jejím údem, lhostejno, zda jde o prostého venkovana
nebo papeže. Ti, kdo jsou předzvědění k zatracení (praesciti), do skutečné církve Kristovy
nenáleží. Tento přístup, vycházející z filozofického realismu, umocňoval Husův akcent na
roli „dobrých kněží“, příkladně se věnujících pastýřské činnosti, především kazatelskému
působení, tj. svobodnému šíření božího zákona jako hlavní povinnosti řádného
duchovního. Z dobrého kněze, říká Hus, mluví Duch svatý. Církevní hodnostář
a panovník, pokud žijí v těžkém hříchu, nemohou podle Husa vykonávat svůj úřad.
V otázce svátostí, které podával smrtelně hřešící kněz, betlémský kazatel váhal, zda jsou
neplatné, či pouze nejsou prospěšné. Rozumělo se samo sebou, že církev musí ctít ideál
apoštolské chudoby, vzdát se majetku, hlavní příčiny svého úpadku, spokojit se s prostým
živobytím a nevstupovat do sféry světské moci. Tak vyhlížela základní duchovní výzbroj,
kterou si Hus bral do Kostnice.224 Podíváme-li se na ni pozorně, rozpoznáme tu
v zárodečné podobě tři ze čtyř slavných pražských artikulů, oficiálně vyhlášených
v květnu 1420 (svobodné kázání božího slova; zákaz světského panování kněží; odstranění
smrtelných hříchů). Čtvrtý, přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou (sub utraque
specie), záhy připojil Jakoubek ze Stříbra.225
O znovuobnovení laického kalicha v rámci mešního ritu se v pražském reformním
kruhu začalo na Jakoubkův podnět diskutovat již na jaře 1414, asi půl roku před Husovým
odjezdem do Kostnice, kam se mistr Jan se svým doprovodem vydal 11. října 1414.
Průkazné doklady o podávání svátosti oltářní sub utraque specie pocházejí až z doby po
tomto datu s cenným upozorněním, že Jakoubkovu výzvu jako první uvedli v život kněží
ve staroměstských kostelech sv. Martina ve zdi, sv. Mikuláše, sv. Michala (zde byl
farářem Husův přítel Křišťan z Prachatic) a v Betlémské kapli, na Novém Městě pak
v kostele sv. Vojtěcha.
V Jakoubkově pojetí nebyl převratný čin pouhým návratem k liturgické praxi, kterou
římská církev opustila až na konci 12. století (východokřesťanská ji vždy zachovávala),
nýbrž měl podstatně hlubší smysl. Naplňoval příkaz samotného Ježíše Krista: „Amen,
amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě
život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev,
zůstává ve mně a já v něm.“ (J 6, 53_56). Jinými slovy řečeno: Kdo nepřijímá při mši,
odkazující k Poslední večeři (cena Domini), svátost oltářní pod obojí způsobou (tj. hostii
jako tělo a víno jako krev Páně) nemůže dosáhnout spasení, protože porušuje Kristovo
nařízení (praeceptum Christi). Toto přijímání je tak pro křesťana stejnou povinností jako
křest. Není tudíž možné, aby sub utraque specie přijímal výhradně celebrující kněz
a ostatní účastníci mešního obřadu dostávali toliko konsekrovanou oplatku jako tělo (byť
102
i v těle je obsažena krev), neboť všichni jsou povinni v zájmu své spásy uposlechnout
Vykupitelovo ustanovení, užitečné a závazné pro každého. Církev tudíž neměla a nemá
právo je měnit. Kněz, jenž odpírá věřícímu svátost sub utraque specie se dopouští
svatokrádeže. Přijímání podobojí je v Jakoubkově pojetí zároveň výrazem absolutní
platnosti božího zákona, jehož nároky se vztahují na všechny věřící, a to bez ohledu na
jejich společenské postavení. V dobových souvislostech ovšem nelze přehlédnout, že
husitský návrat ke kalichu byl ve značné míře vyvrcholením vznícené gotické religiozity
s jejím sklonem k mysticismu.226
Ačkoliv moderní doba mívá sklon vysvětlovat Jakoubkův krok jako demokratizační
opatření stírající rozdíl mezi knězem a laikem, pražský mistr primárně sledoval jiný cíl.
Přijímání pod obojí způsobou, umožňující v souladu s Kristovým příkazem bezprostřední
kontakt s Bohem mělo dodat opravdovým křesťanům posilu pro nadcházející obtížný, leč
duchovní boj s Antikristem, personifikujícím všechny hříšné a démonické síly bránící
člověku v dosažení spásy. Toto pojetí mnohočetného Antikrista (na rozdíl od středověké
legendy, v níž Antikrist vystupuje jako jediná postava, Syn zatracení a svůdce zástupů,
pocházející z židovského kmene Dan) bylo charakteristické pro reformní myšlení
vrcholného a pozdního středověku.
Temný Antikristův přízrak se objevuje na obzoru s počínajícím soumrakem. Působivá
metafora označovala blížící se finále dějinného času, v jehož závěrečných úsecích
Antikristovy útoky na věrné křesťany zesílí, aby se vystupňovaly v šestém věku pozemské
historie. Po něm, nedostaví-li se přechodné zklidnění, už přijde na řadu rozhodující zápas
s Antikristem a drama Posledního soudu, podmanivě vylíčené v poslední biblické knize,
ve Zjevení svatého Jana (Zj 5-21). Podle Jakoubkova mínění se již lidstvo ocitlo v šestém
věku, kdy Antikrist ovládne celý svět. Času proto není nazbyt. Každý skutečný křesťan,
chce-li dosáhnout spasení, je proto povinen přemáhat Antikrista (tj. hříšné sklony) v sobě
samém a zároveň se zapojit pod vedením věrných kazatelů proti jeho řádění, které je
všudypřítomné a zasáhlo především institucionální církev. Ta Antikristovi podlehla už ve
chvíli přijetí (takzvané) Konstantinovy donace (v její pravost husité věřili, ač byla
středověkým falzem), která jí propůjčila majetek i světské panování. Tím církev opustila
úzkou, leč závaznou Kristovu cestu, na niž ji opětovně vrací český reformní program.
V husitském uvažování tak Antikrist fungoval jako symbol smrtelných hříchů i zatracení,
avšak zároveň se vztahoval ke konkrétním osobám, jejichž působení neodpovídalo
reformnímu výměru božího zákona. Proto nepřekvapí, že v reakci na nepřízeň papežství
prohlásili husité za Antikrista všechny své protivníky, včetně papeže Jana XXIII. Od roku
1410 příznačně stoupá frekvence substantiva Antikrist ve spisech Husových
i Jakoubkových, ale také v dalších textech přímo závratně. Slovo Antikrist se stalo jedním
z klíčových pojmů husitského lexika, přičemž zároveň sloužilo jako ideologická nálepka
a nadávka.227
Důkazy o děsivém Antikristově počínání a o blížícím se skonání věků přinášel též
každodenní život. V roce 1414 propukla ve střední Evropě i v některých českých
regionech morová epidemie, tradičně vnímaná jako předobraz nadcházejících
apokalyptických hrůz. Morové vlny zpravidla mívaly v pozdním středověku a v raném
novověku nábožensky i sociálně zneklidňující účinky. Stačí odkázat na pandemii let 1347-
1352, kdy se řadou evropských měst prohnala vlna protižidovských pogromů, či na český
rok 1680. Tehdy „černá smrt“ přispěla k výbuchu velkého selského povstání. Snad právě
obávaná nemoc přiměla Jana Husa, aby v létě 1414 opustil Sezimovo Ústí, kde
u šlechtičny Anny z Mochova nalezl útočiště po odchodu z Kozího hrádku, a přemístil se

103
na odlehlý hrad Krakovec (u Rakovníka) pod ochranu Jindřicha Lefla z Lažan.228
Jakoubkův zásah do liturgie nepopiratelně zhoršil Husovu pozici v Kostnici. Mistr Jan
by se do města na Bodamském jezeře nevypravil, kdyby postrádal bezpečnostní záruky
a kdyby mu Zikmund neslíbil veřejné slyšení na koncilu. Osudové chyby se však dopustil,
když spěchal do Kostnice, aby stihl začátek synodu, zatímco Zikmund směřoval do Cách,
kde byl 8. listopadu 1414 korunován na krále Svaté říše římské. Protivníci českého
kazatele této skutečnosti dokonale využili. Dne 28. listopadu 1414, měsíc před
Zikmundovým příjezdem, dali pražského kazatele zatknout a uvěznit, bez ohledu na
králův glejt, který však postrádal platnost pro sféru kanonického práva.229
Na odsouzení Jana Husa, jehož proces převzal od papežské kurie koncil, měli
eminentní zájem zástupci českých církevních institucí (nikoliv ale pražský arcibiskup),
kterým šlo doslova o všechno. S Husovým prohlášením za kacíře, s jeho popravou (či
alespoň doživotním žalářem) i s oficiálním odsouzením wyclifsko-husovské reformy
jakožto heretické úchylky spojovali lidé typu litomyšlského biskupa Jana Železného
a Štěpána Pálče plány na mocenský zvrat v Českém království i v Moravském
markrabství, na vymýcení wyclifských „bludů“, na návrat domů a na obnovení svých
pozic. Přijímání pod obojí způsobou, k němuž se Hus i z taktických důvodů stavěl zprvu
zdrženlivě, se jim náramně hodilo. Případ pražského mistra, jemuž v obavách před
destabilizací koncilu nepomohl ze žaláře ani Zikmund Lucemburský, začal synod plně
řešit až na jaře 1415, poté, co dopadl uprchlého papeže Jana XXIII. Dekret Haec sancta,
vydaný 6. dubna, proklamoval (ve stavu právní nouze) nadřazenost koncilu nad
papežstvím i nad všemi údy obecné církve, kterou vrcholný synod, odvozující svou moc
od Krista, reprezentuje.230 Koncil si tím otvíral cestu k odstranění papežského schizmatu
(postupně přiměl k rezignaci, respektive sesadil všechny tři papeže, tj. Jana XXIII.,
Benedikta XIII. i Řehoře XII.),231 k obnovení jednoty i k dalším reformním krokům, ale
také k odsouzení Jana Husa.
Dne 4. května koncil oficiálně prohlásil Johna Wyclifa za heretika a v sobotu 15.
června zavrhl přijímání pod obojí způsobou, s nímž Hus, smířený se svým odsouzením
a smrtí, následně vyslovil souhlas.232 Nerovnoprávný dialog mezi reformním koncilem
a reformním českým učencem, jemuž synod poskytl s ohledem na Zikmunda tři veřejná
slyšení, vyústil v tragické rozuzlení. Hus shromážděnou církevní elitu o své pravdě
nepřesvědčil a ani přesvědčit nemohl. Proto jeho fyzický život ukončily 6. července 1415
plameny hranice určené zatvrzelým kacířům.233
Důvody jsou zřejmé. Nespočívaly ani tak v rozdílném filozofickém východisku či ve
věroučných odchylkách, někdy dokonce jen domnělých,234 nýbrž především v politické
výbušnosti českého reformního konceptu. Již před zahájením koncilu bylo patrné, že jeho
vůdčí osobnosti nemohou akceptovat Husovo zpochybňování institucionální církve, ani
jeho výměr božího zákona, nadřazeného kanonickému a civilnímu právu. Nejuznávanější
tehdejší teolog Jean Gerson se už roku 1414 vyjádřil na adresu Husových názorů
nekompromisně. Na celém světě, říká kancléř pařížské Sorbonny, se společnost spravuje
církevními a světskými zákony, nikoliv morálními kategoriemi, které závisejí na
subjektivních interpretacích. Pokud by taková vláda přece jen existovala, pak by byla
krajně nejistá a labilní. Právo prostě není (a ani nemůže být) totožné se spravedlností,
kterou v dokonalé podobě nelze na pozemském světě uskutečnit.235 Pro kostnické soudce
byly Husovy právní názory dokladem jeho společenské nebezpečnosti.
Stejně nemyslitelné pro koncil bylo, aby hierarchicky uspořádaná institucionální církev
přenechala církevní reformu zaníceným aktivistům, subjektivně přesvědčeným, že

104
zásluhou svého (domnělého) osvícení Duchem svatým poznali boží zákon v jeho skutečné
podstatě, a jsou proto disponováni vykládat jeho pravdy a napravovat církev podle
vlastního uvážení, v případě potřeby dokonce s pomocí světské moci. Všeobecný koncil
trval na principu, že o reformě církve i o věroučných a náboženských problémech, včetně
eventuálních úprav ritu, musí rozhodovat nejvyšší církevní orgány, v aktuálním případě
právě koncil. V opačném případě by hrozil rozpad systému a nezbytná náprava církevního
organismu by se nikdy neuskutečnila. Reformní proces tak měl být řízen a kontrolován
z jednoho ústředí.
Proto bylo logické, že koncil dekretem Cum in nonnullis, schváleným 15. června 1415,
odsoudil zavedení laického kalicha jako vzpouru proti církvi a provinění proti víře.
Institucionální církev dávala prostřednictvím koncilu najevo, že si hodlá podržet své
magisterium (učitelský úřad) ve věcech víry i ritu. Učené expertizy sice potvrdily
Jakoubkův poznatek, že se v prvotní církvi podávala eucharistie sub utraque specie,
nicméně římská církev tuto praxi změnila a vtiskla jí povahu zákona, který nikdo nemůže
svévolně nahradit. Každý, kdo tento zákon popírá, má být souzen a trestán jako kacíř.
Kostnický synod nemínil otřást autoritou institucionální církve, naopak ji utvrzoval. Fakt,
že ke kostnickému dekretu o zákazu kalicha připojil své placet i římský král Zikmund
Lucemburský, byl z hlediska pozdějších událostí nad jiné důležitý. Znamenalo to, že
ryšavý Lucemburk ke kalichu nikdy nepřistoupí.236
Postoj k laickému kalichu i Husova poprava dokládají, za jak zásadní nebezpečí koncil
českou reformu považoval. Ruku na srdce, bylo to pochopitelné. V Kostnici se setkaly
a utkaly dva konkurenční koncepty církevní reformy, oba sice sledující stejný záslužný cíl,
avšak lišící se ve způsobu provedení. Z pohledu vůdčích osobností kostnického sněmu
podkopávala česká reforma tolik požadovanou, leč obtížně obnovovanou jednotu
západokřesťanské církve a vnášela do ní riziko dalšího rozkolu v okamžiku, kdy se teprve
rodila shoda na prvních nápravných opatřeních. Uvědomíme-li si, že jednota patřila
k určujícím principům středověkého vnímání světa a byla obecně pokládána za nespornou
hodnotu, neboť pouze na základě jednoty vzniká kýžená harmonie, představovala česká
pozice pro koncil, který s neskrývanou nadějí sledovala veškerá západokřesťanská Evropa,
mimořádné ohrožení. Proto se vrcholný synod vůči husitům nekompromisně vymezil
a nehodlal jejich návrhy tolerovat ani v minimálním rozsahu. Z jeho pohledu sypali Češi,
prosazující alternativní reformní program, do záslužného sjednocujícího díla písek disentu
a sektářství, čímž oslabovali celou Evropu.237 Koncil tudíž nepolevil a po Husovi poslal
30. května 1416 na smrt též mistra Jeronýma Pražského.238
Už tyto momenty, ačkoliv do vypuknutí ostrých válek zbývaly ještě čtyři roky,
naznačily, že čeští husité stojí „proti všem“, když se s kacířskou sveřepostí snaží vnutit
svůj program jako universalisticky platný celému křesťanskému světu. Byl to první a jasný
vzkaz, že římská církev husitský reformní program, koncipovaný nadnárodně a určený
všemu křesťanstvu, nikdy nepřijme. Husité se však této naděje nevzdávali. Nehodlali
vytvářet žádnou novou církev, nýbrž zachránit církev obecnou. I pro ně byla jednota
křesťanstva nezpochybnitelnou hodnotou.239

105
 ZRYCHLENÝ TEP DĚJIN
Rozhodnutí kostnického koncilu zdvihla v Čechách a na Moravě obrovskou vlnu
nevole. Mistr Jakoubek odmítl zákaz laického kalicha a přední čeští i moravští šlechtici se
odhodlali k mohutné akci. Na pražském sjezdu ve dnech 2.-5. září 1415 ustavili reformní
svaz, sdružující více než padesát urozenců a rozhodnutý hájit svobodu kázání božího slova
v duchu Písma svatého. Posouzení věroučné správnosti jednotlivých kazatelů svěřovali do
kompetence domácím biskupům, v případě jejich selhání pak mistrům pražského
vysokého učení, jež prohlásili za nejvyšší věroučnou autoritu v Českém království.
Světská moc se zcela programově vlomila do sféry církevního práva, prohlašujíc současně
za právně neplatné klatby vynesené zahraničními soudy nad obyvateli českého státu.
V čele spolku, uzavřeného na dobu šesti let, stanuli tři jeho zakladatelé – moravský
zemský hejtman Lacek z Kravař, nejvyšší pražský purkrabí Čeněk z Vartenberka a česko-
moravský šlechtic Boček starší z Kunštátu a Poděbrad, otec synů Bočka (mladšího),
Viktorina a Hynka, kteří na historickou proslulost teprve čekali.240
Pražský sjezd schválil i text stížného listu, určeného kostnickému synodu
a protestujícího proti verdiktu nad Janem Husem, dobrým a spravedlivým člověkem,
odsouzeným na „věčnou hanbu a potupení Českého království a Moravského
markrabství“. Osm stejnopisů listu bylo opatřeno 452 pečetěmi českých a moravských
šlechticů. Dne 30. prosince 1415 je v Kostnici převzali zástupci koncilu. Odvahu české
a moravské šlechty, která se, vzdor rozhodnutí všeobecného církevního synodu i mínění
celé západokřesťanské Evropy, postavila na obranu odsouzeného kacíře a riskovala
mezinárodní opovržení i tvrdé sankce, nelze ani s odstupem šesti století patřičně docenit.
Přesto měla své meze. Ačkoliv signatáři stížného listu poroučeli „zmíněné křivdy Pánu
Bohu, jehož je pomsta“ (Ř 12,19), činili tak pouze do zvolení nového papeže, od kterého
si slibovali zjednání nápravy. Větší obezřetnost projevili vůči králi Zikmundovi, jehož
označili za „dědice a pána našeho budoucího“ a o němž věřili, že je v Husově případě
„nevinen“. Dávali tak najevo loajalitu ve vztahu k legitimnímu následníkovi českého trůnu
a ani slovíčkem nezmínili možnost, že Lucemburk nedodržel bezpečnostní záruky
poskytnuté mistru Janovi.241
Razantní vystoupení české a moravské nobility, jejíž vůdci zastávali vrcholné zemské
úřady, bylo logické v situaci, kdy král Václav už delší čas nucené mlčel. Kdyby
intervenoval v Husův prospěch, prezentoval by se celému křesťanstvu jako ochránce
odsouzeného heretika. Přitom podle obecně respektovaných pravidel, zavedených ve 13.
století císařem Fridrichem II. Štaufským a francouzským králem Ludvíkem VIII.,
odpovídal každý křesťanský panovník za vymýcení zločinu kacířství ve své zemi. To byl
jeden z důvodů, proč se obhajoby dobré pověsti českého státu jakožto „nejkřesťanštějšího
království“, poníženého kostnickými rozsudky, ujali příslušníci politicky aktivní složky
vysoké šlechty. Tím, že hájili čest země, k níž je vázalo pouto věrnosti, bránili i svůj
„jazyk“ (tj. národ) a vlastní čest. V daném kontextu také pochopíme, proč se k protestu
přidali i někteří šlechtici, jež zanedlouho nalezneme na Protihusitské straně.
Analýza personálního a regionálního složení signatářů protestního listu potvrzuje
hluboké názorové rozdělení české a moravské šlechty, i když se hlavním organizátorům
akce, zjevně totožným s náčelníky reformního svazu, nepodařilo podchytit celé české
území, nýbrž pouze jižní, jihovýchodní a částečně východní Čechy. Velké oblasti, které se
vbrzku profilovaly jako husitské (například Kouřimsko, Slánsko, jižní Boleslavsko) zde
106
v podstatě chybějí. Asi nikoho nepřekvapí neúčast nobility z převážně katolických
severních a západních Čech, odkud se k protestu připojil jediný pozoruhodný muž, pan
Bavor z Potštejna, zřejmě příbuzný pozdějšího husitského politika a válečníka Přibíka
z Klenové. Na Moravě panovaly jiné poměry, ale i zde nejvíce signatářů pocházelo
z oblastí, v nichž se husitství nejvíce dařilo (západ, severovýchod a jihovýchod země).
Mezi bezmála čtyřmi stovkami signatářů z řad nižší šlechty marně pátráme po Janu
Žižkovi. Pobýval snad v zahraničí či se účastnil vojenského tažení někde v Čechách?
Nebo nebyl osloven v důsledku organizačních zmatků? Nejspíš však absentoval z jiné
příčiny. Nebyl příliš významný, ani nevlastnil svobodný statek (alodium), takže nepatřil
do zemské obce, jež protestní akci organizovala a zároveň mluvila jménem českého státu.
Nicméně není jediný, jehož jméno na dokumentu postrádáme.
Nahlédneme-li do panovníkova okolí, zjistíme, že stížný list signovali pouze někteří
Václavovi oblíbenci a dvořané (Voksa z Valdštejna, Jan Sádlo ze Smilkova, Milota
z Kravař, Vikéř z Myšlína), zatímco jiní následovali panovníka a drželi se zpátky. Husův
oddaný příznivec Petr Zmrzlík ze Svojšína k tomu měl jako přítel klatbou stíhaného
Husova právníka Jana z Jesenice vážný důvod. A královi vrátní, pomineme-li velitele
ostrahy pana Voksu, se mezi signatáři nevyskytují vůbec. Ani pozdější revoluční
angažovanost neposkytuje klíč k objasnění účasti příslušníků nižší nobility na masovém
protestu. V množině pečetitelů se sice objevují dva zakládající členové Žižkova
východočeského svazu (Jan ze Studené a Václav Horyna z Honbic), dva husitští válečníci
(Jošt ze Želče, Jan z Rušinova), proslulí již z bojů v Pobaltí, i členové zemské vlády
ustavené v červnu 1421 čáslavským sněmem (Milota z Bohdanče a z Chřenovic, Mikuláš
z Barchova a Dašic), leč po budoucích táborských hejtmanech se pídíme zbytečně. Jana
Roháče z Dubé, Chvala Řepického z Machovic, Břeňka z Dolan, Mikuláše z Husi, Zbyňka
z Buchova, Jana Bleha z Těšnice či Jeníka z Mečkova zde nenajdeme. Nemá proto smysl
mudrovat nad Žižkovou absencí. Pečetění stížného listu záviselo na mnoha okolnostech,
často i náhodných.242
Šlechtický příklad inspiroval k následování. Pokud tehdy Žižka pobýval v souměstí nad
Vltavou, jistě zaznamenal, že 16. září „pražská česká obec“, sdružující etnicky české
přívržence, vyzvala konšely tří pražských měst, aby prosadili zrušení interdiktu,
vyhlášeného kvůli přítomnosti Jana z Jesenice, a zákaz urážlivých protihusitských kázání.
Ani toto prohlášení ještě nezmiňovalo, stejně jako oba šlechtické dokumenty, svobodu
přijímání podobojí.243 Na rozdíl od šlechtické obce, která neměla k liturgické novince
vyjasněný vztah, se však pražští husité s utrakvistickou praxí ztotožnili.
Počátkem listopadu už „pražská česká obec“ na nic nečekala, od většiny farních kostelů
vyhnala katolické plebány a na jejich místa dosadila kněze podávající eucharistii pod obojí
způsobou. Vypuzení zbylých stoupenců tradiční liturgie následovalo v lednu 1416.
Proměna Prahy ve víceméně husitské souměstí by se neuskutečnila bez přímé podpory
městských rad, v nichž převažovali stoupenci reformního kurzu. Ani Václav IV. proti
drastickému zásahu laiků do sféry církevní moci neprotestoval. Řídil se doporučením
„svých rádců“, z nichž někteří se do „očistné akce“ přímo zapojili. Sám však
z pochopitelných důvodů přijímal pouze tělo Páně. I tak vzniklý stav reformní straně
vyhovoval. Mistr Jakoubek použil ve Václavův prospěch pádný argument. Panovník, který
nebrání přijímání podobojí, není kacíř, neboť popřává svobodu ustanovením božího
zákona.244
Rychlé prosazení laického kalicha v pražském souměstí zároveň vypovídá, jak
zásadním zlomem byla Husova smrt. Stoupenci betlémského kazatele ji vnímali jako

107
doklad Antikristova běsnění i jako předzvěst brzkého střetnutí s ďábelskými silami, které
opravdový křesťan překoná posílen přijímáním krve a těla svého Pána. Eschatologická
úzkost se ve vzrušeném čase prolínala s Jakoubkovým dějinným optimismem, neboť zápas
s Antikristem nemůže přece skončit jinak než vítězstvím věrných křesťanů. Pražská
situace tomu napovídala. Po obsazení far husitskými duchovními muselo vzít zdejší
katolické obyvatelstvo zavděk ponižujícími návštěvami bohoslužeb na Vyšehradě a na
Pražském hradě, popřípadě v kostelících za městskými hradbami.245
Úspěchy sílícího reformního hnutí v pražském souměstí samy o sobě nezajišťovaly
jeho převahu v česko-moravském prostoru. Husitský program zdaleka nevítězil na celém
teritoriu Českého království a velká moravská města s německou převahou v radní vrstvě
zůstávala katolická. Slezsko i obojí Lužice se profilovaly antihusitsky. Už 1. října 1415 se
v arcibiskupském Českém Brodě ustavila katolická liga, sdruživší postupně přední členy
vysoké nobility z českého severu (Ota z Bergova na Troskách, nejvyšší zemský sudí
Hynek Berka z Dubé, nejvyšší dvorský sudí Albrecht z Koldic, Jan starší z Michalovic,
Vilém, Mikuláš a Jaroslav Zajícové z Hazmburka, nechyběli ani Vartenberkové, například
Jan Chudoba z Ralska a Zikmund Děčínský, i několik dalších pánů). Více než šestnáct
mužů panského stavu katolické uskupení dohromady nedalo. Se započtením
západočeských urozenců se však mocenská váha katolického panstva přehlédnout
nedala.246
Václav IV. se zatím tvářil jako král dvojího lidu, jehož cílem je nalézt přijatelný
konsenzus. Neustoupil ani litomyšlskému biskupovi Janu Železnému, kterého koncil
pověřil úkolem zamezit přijímání pod obojí způsobou a v něhož choval neskonale větší
důvěru než v pražského arcibiskupa Konrada z Vechty. Leč Železného snaha ovlivnit
panovníka vyzněla kontraproduktivně. Když 12. září 1416 zemřel Václav Králík z Buřenic
a na olomoucký biskupský stolec zvolila zdejší kapitula právě Jana Železného, podpořil
Václav IV. jako protikandidáta vyšehradského kanovníka Aleše z Březí, příbuzného Jana
Sádla ze Smilkova a možná též Petra Chelčického. Kostnický koncil sice Alešovu volbu
zrušil a ustanovil olomouckým biskupem Jana Železného, ten však až do roku 1420
nuceně setrval v Litomyšli.247
V názorově rozdělené společnosti, lišící se v pojetí spasitelných pravd, rychle přibývalo
zpráv o úmyslném mrzačení, popravách i vraždách ideových protivníků. Největší masakr
se odehrál v Kutné Hoře, městě se silným podílem protihusitsky naladěného německého
obyvatelstva. V neděli 2. února 1416 zde dav, zfanatizovaný kazatelem Hermannem, ubil
vyšehradského purkrabího Racka Kobylu a jedenáct členů jeho doprovodu. Rozzuření
havíři rozsekali Kobylovo tělo na kusy a ostatky dalších povražděných vyházeli z oken.
Byla to jakási posmrtná defenestrace. Jatka přežil jediný člověk, Bořita z Ostředka, který
se prý ukryl v záchodě. I když přijel Racek do města vybírat dlužné částky, ve vyšším
významovém plánu směřoval kutnohorský útok proti panovníkově politice. Král se ale za
zavraždění svého exponenta, jenž vykonával též funkci hejtmana v Domažlicích, nemstil.
Popravu dvou havířů a stříbrné dary zaslané kutnohorskou obcí považoval za dostatečnou
omluvu.248 Kutnohorské krveprolití ovlivnilo i Žižkův osud. Racka Kobylu vystřídal ve
funkci vyšehradského purkrabího Jan Řitka z Bezdědic, s nímž trocnovského zemana pojil
přátelský vztah.
Husův a Jakoubkův ideál duchovního boje někteří jejich stoupenci vůbec nebrali
v potaz. Tak Jindřich mladší Škopek z Dubé umořil v okovech litoměřického děkana,
konšelé Starého Města pražského přikázali popravit kněze Matyáše z Hostouně
(u Slaného) a tělo zavražděného Matyáše z Bíliny, probošta kolegiátní kapituly

108
u staroměstského kostela sv. Jiljí i známého cizoložníka, pohodili vrazi na Hradčanském
náměstí. V roce 1416 napadlo několik vesnických poddaných faru kněze Jana v Heřmani
u Písku a písecká městská rada podrobila útrpnému výslechu klerika Čapka. Obě události
spolu souvisely a zjevný podíl na nich měli reformní kněží Jaroslav, farář v Lažišti
u Prachatic (pravděpodobný příbuzný Mikuláše z Husi) i chelčický farář Vojtěch
z Donína.249
Pod záminkou nápravy duchovenstva a potrestání viníků Husovy i Jeronýmovy smrti se
množily útoky na církevní instituce, spojené se záborem církevních platů, důchodů
i hmotných statků, především dvorů a vinic, zvláště v pražském okolí. Svatokrádežemi, tj.
úchvatem církevního majetku, se zabýval též kostnický koncil. Uvádět jména osmi
šlechticů pohnaných před církevní soud by bylo nošením dříví do lesa. Jsou to stále stejné
postavy z králova okolí, tentokrát se však obsílka týkala i jedenácti staroměstských
měšťanů, vesměs konšelů a obecních starších, například Jana Frolicha, Duchka řemenáře,
Johánka Kbelského, Zikmunda Cháně a také Jana Bechyně. Ze soudních půhonů je ale
hlava bolet nemusela. Nebyl nikdo, kdo by se je odvážil doručit do Čech. Jan Žižka
i v této společnosti chybí, třebaže se s některými osobami dobře znal.250
K ohroženým církevním institucím patřily zvláště kláštery. Přímé fyzické útoky na ně
byly zatím spíše výjimečné, přičemž motivy ataků se lišily. Ideové důvody lze
předpokládat u neúspěšného pokusu řemeslníků v Novém Bydžově, poddanském městě
Čeňka z Vartenberka, obsadit zdejší minoritský klášter, zatímco vpád příbuzensky
spjatých šlechticů Oty z Bergova a Jana Městeckého z Opočna do benediktinského
kláštera v Opatovicích nad Labem měl jednoznačně kořistnický charakter, znásobený
smrtí utýraného opata Petra Lazura.251 K oběma činům došlo v druhé polovině roku 1415,
tedy ve vzrušené atmosféře po Husově smrti. Ostrá husitská kritika neužitečnosti
řeholního života i historicky podmíněný odpor reformního hnutí proti žebravým řádům, tj.
dominikánům a minoritům, kteří v roli strážců pravověří odsuzovali wyclifsko-husovský
směr jako herezi, vytvářela zvláště ve městech výbušnou směs, plnou výhrůžek
adresovaných nenáviděným mnichům. S vědomím nejisté budoucnosti proto začaly
některé konventy pomýšlet na odchod z prostředí, v němž se rozhodně necítily komfortně.
Oslabenou pozici řeholních institucí prohlubovaly množící se útěky nespokojených členů,
kteří využili uvolněných poměrů a nejednou se horlivě zapojili do reformního úsilí. Byli
mezi nimi i Prokop Holý, pocházející z bohaté staroměstské rodiny, jeho přítel Filip,
řečený Filouš (oba údajně někdejší minorité), a Jan, který opustil premonstrátský klášter
v Želivi.252
Zprávy přicházející do Kostnice potvrzovaly nejhorší obavy koncilu z destabilizace
českého prostředí a z rozkladu církevních struktur. I když představitelé husitské strany
usilovali o kontakty s vrcholným synodem a zasílali mu návrhy k jednání, zůstával koncil
neoblomný. Před svůj soud pohnal, pochopitelně bezvýsledně, signatáře stížného listu
české a moravské šlechty, vyvíjel tlak na Václava IV., přemluvil krále Zikmunda, aby
hrozil husitům křížovou výpravou, a soudnímu obeslání musel čelit kvůli nečinnosti též
pražský arcibiskup. Konrad z Vechty se sice vymlouval na násilnou praxi Husových
stoupenců a s jistým smyslem pro humor sděloval, že by raději zemřel jako vyznavač než
jako mučedník, ale koncil neobměkčil. Proto ustoupil. V neděli 10. ledna 1417 vyhlásil na
území pražské diecéze kostnický zákaz kalicha a o deset dní později, navzdory
panovníkově intervenci, zastavil na pražské univerzitě mistrovské zkoušky, na což měl
jako univerzitní kancléř plné právo. Arcibiskupství si poté vyžádalo seznamy všech kněží
podávajících svátost oltářní pod obojí způsobou a zpřísnilo dohled nad obsazováním

109
uvolněných míst farářů a oltářníků. Represivní opatření dodala dynamickému dění ještě
rychlejší spád.253
V kritický moment se iniciativy ujal Čeněk z Vartenberka, který z původního
triumvirátu vůdců šlechtické reformní unie zůstal jediný naživu. Pan Lacek z Kravař
i Boček starší z Kunštátu a Poděbrad zemřeli krátce po sobě na konci roku 1416,
respektive na počátku roku 1417. Nejvyšší purkrabí pražský věděl, že jedinou cestu
k úspěchu představuje ještě užší sepětí reformní šlechty s pražskou univerzitou, po
arcibiskupově „selhání“ hlavní autoritou rodící se husitské církevní organizace. Ustavující
zápis reformního svazu ze dne 5. září 1415 se tak naplnil i v tomto bodě. Poté již vše šlo
ráz naráz. V Německém Brodě, svém poddanském městě, se pan Čeněk zmocnil
titulárního nikopolského biskupa Heřmana Švába z Mindelheimu, odvlekl ho na hrad
Lipnici a zde jej přinutil vysvětit nové husitské kněze. Zapřisáhlý odpůrce wyclifismu,
vystudovaný teolog a člen řádu augustiniánů eremitů tak poprvé učinil v sobotu 6. března
1417 v lipnické gotické kapli sv. Vavřince, která měla statut kolegiátního kostela. Již 10.
března pražská univerzita v souladu se svým předchozím stanoviskem slavnostně
deklarovala přijímání pod obojí způsobou jako užitečné, nezbytné a spasitelné, tedy zcela
v Jakoubkově duchu. Týden plný událostí završilo spektakulární ponížení Husova
protivníka Petra z Uničova, doktora teologie, dominikána a bývalého německého kazatele
ve staroměstském kostele sv. Klimenta, na nádvoří pražské Karlovy koleje. Otřesený muž
s patrnými stopami přestálého fyzického násilí zde před zraky svých potěšených
protivníků, jmenovitě mistra Šimona z Rokycan, „dobrovolně a svobodně“ uznal laický
kalich jako „zákon Svatého čtení“ a omluvil se za svá vystoupení proti Husovi, jehož
kritizoval i v Kostnici.254
Převratná vystoupení završil pan Čeněk 17. června 1417 v Českém Krumlově, kde
z titulu poručníka Oldřicha (II.) z Rožmberka oznámil shromážděnému farnímu kléru, že
všichni kněží spadající pod rožmberské patronátní právo musí podávat pod obojí
způsobou. Stalo se tak v rámci festivity Ukazování svatých ostatků, spojené s osmidenní
oslavou svátku Božího těla. Kdo Vartenberkův příkaz odmítl, byl vyměněn. Faru
v Miličíně, důležité formanské lokalitě, obdržel jako odškodnění Heřman z Mindelheimu,
jehož pražský arcibiskup mezitím suspendoval. Čeňkův tah měl dalekosáhlý význam.
Husitská liturgie se prosadila ve značné části jižních Čech a pronikala i do Čech
jihozápadních, v nichž se Rožmberkové majetkově uchytili (statky Malý Bor na Sušicku,
Čečovice u Domažlic), ba i do Čech západních. Zde je třeba upozornit na hrad Vildštejn
(Vlčtejn) u Blovic, majetek Elišky z Kravař, vdovy po Jindřichovi (III.) z Rožmberka
a Husovy obdivovatelky, respektive panství Zbiroh a Strašice pod Brdy. Jak již to (nejen)
v Čechách bývá, krok nejvyššího zemského úředníka pochopili mnozí šlechtičtí držitelé
patronátních práv k farním kostelům jako závazný pokyn a nutili plebány podávat
eucharistii sub utraque specie, či je v případě neuposlechnutí nahrazovali husitskými
faráři. Světská moc tak znovu zásadním způsobem pomohla reformnímu hnutí.255
Očividný trend k vytvoření husitské církevní organizace komplikovala názorová
nejednotnost, do níž se promítala osobní rivalita mezi mistry Křišťanem z Prachatic
a Jakoubkem ze Stříbra. Oba muži sváděli, aniž to navenek přiznávali, zápas
o nástupnictví po Husovi. Křišťanovou výhodou bylo dlouholeté přátelství s krajanem,
jemuž mnohokrát pomohl v kritických chvílích a za nímž se pod diplomatickým krytím
vydal i do Kostnice. Zde však byl zatčen a propuštěn až na přímý zákrok krále Zikmunda.
V listech z kostnického žaláře mistr Jan svého staršího druha zmiňoval častěji než
Jakoubka a nezapomněl na něho ani v posledním psaní zaslaném do Čech. Lékaře,

110
botanika a především astronoma špičkové evropské úrovně však v porovnání s Jakoubkem
limitovala jeho odbornost. Nebyl svým založením teolog, přesto v kostele sv. Michala
umožnil asi vůbec první podávání eucharistie pod obojí způsobou, zastával spíše
konzervativní názory a od radikálních věroučných i liturgických návrhů si udržoval
odstup. V tomto směru vyjadřoval mínění staroměstských reformních konšelů, kteří k sv.
Michalu pravidelně chodili na bohoslužby, i husitské šlechty kolem Čeňka z Vartenberka
a části královského dvora.256
Jako dědic Jana Husa se nicméně prosadil Jakoubek. Bytostný teolog, skvělý logik,
uznávaný kazatel a Husův univerzitní spolužák vystoupil nejen s objevem závaznosti
laického kalicha, nýbrž stal se (asi již v letech 1415-1416) Husovým nástupcem
v Betlémské kapli a zároveň strážcem i propagátorem kultu kostnického mučedníka.257
Osobně dbal o šíření zprávy, v níž Husovu smrt vylíčil očitý svědek Iohannes Barbatus
(snad Jan Bradáček) a kterou doplnil svým komentářem. Už v roce 1416 proslovil
v Betlémské kapli na shromáždění univerzitní obce latinskou řeč, v níž oslavil Jana Husa,
Jeronýma Pražského i další oběti perzekuce (Jana, Staška a Martina, popravené
v odpustkových bouřích, a dva husity upálené v Olomouci v létě 1415) jako mučedníky
božího zákona. Zasloužil se tak nepochybně o vznik Husova svátku, slaveného vždy 6.
července, a to téměř nepřetržitě až do roku 1621. Nic na tom neměnil ani fakt, že se
v rámci slavnostní husovské bohoslužby četl nikoliv Jakoubkův text, nýbrž do češtiny
přeložená Husova pašije z pera Petra z Mladoňovic, dalšího přímého svědka kostnické
popravy a oblíbeného žáka betlémského kazatele.258
U vědomí své nesporné autority začal Jakoubek důrazně prosazovat další tři novinky,
které pak husity názorově rozdělovaly po dlouhá desetiletí. Vášnivé spory vyvolal
především jeho požadavek, aby svátost podobojí přijímaly též děti v nerozumných letech,
včetně čerstvě pokřtěných nemluvňat. Proti námitce, že si malé dítky neuvědomují
podstatu svátosti, uplatnil mistr Jakub pádný argument. Poněvadž eucharistie sub utraque
specie podmiňuje spasení, není možné, aby nebyla podávána nevinným pokřtěným dětem.
Svátost oltářní se tak v Jakoubkově pojetí dostala na roveň svátosti křtu, činícího člověka
součástí křesťanského obecenství. Mistr Křišťan i další konzervativně smýšlející husité,
například Jan z Jesenice, však Jakoubkův krok odmítli. Méně prudkou kontroverzi vzbudil
Jakoubkův náběh k česky sloužené mši, zdůvodňovaný potřebou, aby účastníci obřadu
porozuměli obsahu božího slova. V národním jazyce tak měla zaznít alespoň četba
evangelia a epištoly, postupně se však tento požadavek rozšiřoval.259
Třetí Jakoubkem prosazovaný princip směřoval k odstranění obrazů, plastik a ostatků
svatých ze sakrálních prostor. Důvodů existovalo více (Starý zákon zakazuje zobrazení
božské bytosti, obrazy tvoří součást pozdní nedůvěryhodné tradice a prvotní církev je
neznala), hlavní argument však byl zřejmý. Většina prostých věřících neuměla dostatečně
rozlišovat mezi obrazem a zobrazeným, takže běžně ztotožňovala obraz svatého
s konkrétním světcem a prokazovala mu nepatřičnou úctu, spojenou
s modloslužebnictvím, pověrečností i lakomstvím, neboť dary přinášené svatým využívali
chamtiví kněží. Opravdový křesťan přece nosí úctu k Bohu ve svém srdci a nepotřebuje ji
manifestovat adorací svatých obrazů či údajných ostatků nepřeberného množství
rozmanitých světců. Ze všech těchto příčin, říkal Jakoubek, je třeba obrazy a ostatky
z chrámových prostor odstranit, aby nerozptylovaly pozornost věřících. Smysly i mysl
opravdového křesťana se při návštěvě kostela měla koncentrovat na vystavenou
eucharistii, podmínku spasení, a na boží slovo, ať již čtené, pronášené z kazatelny či
zpívané, ovšem bez hudebního doprovodu. Právě boží slovo, které se již jednou stalo

111
tělem, poskytuje bezpečí na úzké cestě vedoucí ke spáse. Sám Jakoubek šel příkladem,
když z Betléma přikázal odstranit ostatek (údajného) Neviňátka, jednoho z nemluvňat,
jimž byla kaple zasvěcena a která byla pobita na Herodův příkaz v čase Ježíšova
narození.260
Neotřesitelnost prosazovaných principů i postavení vůdčího husitského teologa
a Husova nástupce manifestoval Jakoubek i novými (latinskými) texty
nezpochybnitelných pravd na západní stěně Betlémské kaple. Obsahovaly dvě jeho
základní pojednání o spasitelnosti, nezbytnosti a užitečnosti eucharistie pod obojí
způsobou, Salvator noster (Náš spasitel) a De communione parvulorum (O přijímání
maličkých).261
V průběhu roku 1417 se společenství přívrženců wyclifsko-husovské reformy
rozčlenilo do tří základních proudů. Převahu si stále udržoval umírněný směr,
reprezentovaný spojenectvím elit, tj. příslušníků vysoké šlechty a mistrů pražské
univerzity, vesměs Husových přátel v čele s Křišťanem z Prachatic a Janem z Jesenice.
Střední linii, inklinující k důslednému dodržování novozákonních zásad, představoval
Jakoubek ze Stříbra, který zároveň vytvářel názorovou spojnici k radikálnímu křídlu,
v němž podněty učeného husitismu splývaly se sektářskými výstřelky (maximální
zjednodušení liturgie, mše vysluhované mimo sakrální prostory, často i ve volné přírodě,
křty v potocích, odmítání kněžských ornátů, zpochybnění výsostné funkce kněze atd.).
Zprávy o nezvyklých náboženských praktikách i názorech se týkají Sezimoústecka,
kolébky formujícího se táborství, Žatecka, ale také Prahy, kam dorazila skupina několika
desítek sektářů z Pikardie (území na nynějších hranicích Francie a Belgie), nesporně
přitahovaná náboženskou svobodou panující v souměstí nad Vltavou. Pražské vysoké
učení tehdy přijalo mezi své členy anglického mistra Petra Payna-Clerka (v Čechách se
mu říkalo Engliš), Wyclifova obdivovatele.262
Názorové diferenciace zákonitě vyústily v pokus stanovit pevné mantinely husitského
pravověří a náboženské praxe. Svatováclavská synoda husitského kněžstva, konaná kolem
28. září 1418, vyzněla jako kompromis mezi stanoviskem Jakoubkovým (schválila
přijímání dítek pod obojí způsobou i části mše v národním jazyce) a Křišťanovým
(závaznost kněžských ornátů, zachování přiměřené úcty obrazům), přihlížejíc ke starším
názorům Husovým (kněz smí vlastnit pouze majetek, který mu stačí k přiměřenému
živobytí). Zavrhla však sektářské, zvláště valdenské názory (odmítání trestu smrti, přísahy,
existence očistce, modliteb za zemřelé atd.). Leč vlnu radikalismu nezastavila. Z pohledu
vrcholných orgánů římské církve byly tyto spory irelevantní, neboť všichni husité bez
rozdílu, ať umírnění či radikální, byli kacíři, jejichž učení předáci i světští vůdci patřili
před soud.263

112
 Římská církev si od jara 1418 mohla ve vztahu ke vzdorným českým heretikům počínat
ještě ostřeji. Kostnický koncil učinil tečku za svým konáním na 45. plenárním zasedání
v pátek 22. dubna. Byl hodnocen jako neobyčejně úspěšný, neboť hned v několika
směrech naplnil naděje, které západokřesťanská Evropa s jeho konáním spojovala.
Především odstranil papežské schizma, trvající nepřetržitě od roku 1378, a obnovil
organizační jednotu římské církve. Novým a nezpochybnitelným papežem zvolil sbor,
složený z 23 kardinálů a 30 zástupců pěti koncilních národů, dne 11. listopadu 1417
italského kardinála Oda Colonnu. Nástup muže, jenž na počest data své volby přijal jméno
Martin V., nebyla pro husity dobrou zprávou. Nový papež proslul jako neúprosný soudce
v počátcích Husova procesu a netajil se odporem k wyclifsko-husitské herezi. Tuto pověst
potvrdil již po několika týdnech, když 22. února 1418 v bulách Inter cunctas a In
eminentis schválil všechny zásadní rozsudky, výnosy a dekrety papeže Jana XXIII.
i kostnického koncilu namířené proti Wyclifovi, Husovi, Jeronýmovi a jejich učení.
Suspendována byla, rovněž na základě dřívějšího rozhodnutí kostnického synodu,
i veškerá činnost pražské univerzity. Arcibiskupům, biskupům a inkvizičním úřadům
v Čechách, na Moravě i v sousedních oblastech byl adresován obsáhlý soupis téměř 120
článků, zahrnující všechny známé husitské bludy, ať již zastávané učenými osobami či
rozmanitými sektami. Sloužit měl k vyhledávání a vyšetřování heretiků s cílem vykořenit
nebezpečné kacířství.
Jistý posun zaznamenal koncil též v případě postupné nápravy církve (causa
reformationis). V souladu s dekretem Frequens, přijatým 9. října 1417, měly další
reformní opatření projednávat a přijímat budoucí koncily, z nichž první se měl konat po
pěti, druhý po sedmi a všechny následující po deseti letech. Nyní již neměl nikdo
pochybovat, že je římská církev znovu jednotná. Záslužné dílo obrody kazili pouze zlí
husité.264
Výsledky kostnického koncilu obrovsky zvýšily prestiž Zikmunda Lucemburského,
který sám sebe prohlásil za „ochránce církve“ a vystupoval jako světský protektor
113
vrcholného církevního sněmu. Bez jeho razantního zákroku po útěku papeže Jana XXIII.
by se koncil rozpadl a církevní jednota by nebyla obnovena. Uvědomíme-li si, že v době
konání synodu Zikmund půldruhého roku objížděl západní Evropu (úctyhodná trasa
z Kostnice do Basileje, Nimes, Narbonne, Perpignanu, Avignonu, Lyonu, Paříže, Calais,
Londýna, Canterbury, Cách, Lucemburku, Lutychu a zpět), jen aby dosáhl politické
dohody, teprve pak pochopíme, jak mu na uskutečnění jeho plánu záleželo a kolik energie
mu věnoval. V roce 1418 stanul padesátiletý Zikmund na vrcholu své dráhy. Získal
mimořádné renomé a byl uznávaným státníkem, v němž křesťanský svět spatřoval
druhého Árona a dokonalého panovníka, který svým dílem a slávou předčí i nedostižné
vzory spravedlivých vládců, Šalomouna, Augusta, Tita, Vespasiana i Justiniana. Ryšavá
barva Zikmundových vlasů a vousů, měnící se v příznivé světelné konstelaci ve zlatou,
potvrzovala, že mu Bůh propůjčil svou přízeň. Jeho nedostatky a slabiny ustupovaly
stranou. Snad jen uherský rytíř a cestovatel Vavřinec z Taru, stolník Zikmundovy
manželky Barbory Celské, nezapomněl na výjev, který se mu údajně naskytl v proslulé
irské jeskyni, zvané Očistec sv. Patrika. Zikmund tu úpěl v ohnivé kádi, trestán za všechna
smilstva a nemravnosti.265
Zikmundův pobyt v Kostnici a diplomatické cesty po Evropě otevřely jeho doprovodu
okna do světa. Uherští šlechtici s nadšením poznávali západoevropskou kulturu i příjemný
životní styl. Palatin Mikuláš Gara (Miklós Garai), Štěpán z Rozhanovců (Isztván
Rozgonyi) i další baroni a rytíři nadšeně hltali nepřeberné podněty a inspirace. Kostnice se
v době konání koncilu stala zřejmě nejnavštěvovanějším místem v Evropě. Každý, kdo
něco znamenal (či mínil něco znamenat), spěchal do města na Bodamském jezeře. Je
zajímavé pročítat jména lidí, kteří na exkluzivní politickou i společenskou událost zavítali.
Defilují tu i příslušníci šlechtických rodů z Horní Lužice, ze Slezska, ale také z Moravy.
Za pozornost stojí zvláště Jindřich Plumlovský z Kravař, Eliščin bratr, který spojil cestu
do Švábska s poutí do Santiaga de Compostela, návštěvou francouzského, aragonského
i kastilského krále a plánem na plavbu do severní Afriky. V Kostnici nechyběl ani jeho
příbuzný Petr Strážnický z Kravař, dědičný nejvyšší maršálek Království českého Hanuš
z Lipé a opavský vévoda Přemysl, řečený Přemek. Z Čech se mimo jiné dostavili Jan starší
z Michalovic, Aleš Holický ze Šternberka, Racek z Bubna, Husův ochránce Ctibor
z Kozího, rovněž poutník do Compostely, a litomyšlského biskupa Jana Železného
doprovázeli Petr ze Šternberka a Půta (III.) z Častolovic i někteří další urozenci. Zmíněni
jsou též Fridrich Schenk von Wartemberg (s poznámkou „is yetz ein Huss“), Hainrich von
Rosenberg von Behen a Hainrich von Losen. Smíme v nich (vzdor zjevným
zkomoleninám a nepřesnostem) hledat Čeňka (popřípadě Jindřicha) z Vartenberka,
Oldřicha z Rožmberka a Jindřicha Lefla z Lažan, byť Jindřichů z Lažan žilo tehdy vícero?
Ale také se tu mihne šlechtic Heinrich z Isenburga, snad týž, jemuž se stane osudnou bitva
na Vítkově. A to vše je pouze malý, vlastně nepatrný vzorek návštěvníků. Kolik možností
k setkání, kolik propletenců lidských životů, kolik nabídek manifestovat zájem o církevní
reformu a kolik příležitostí k rozhovorům s římským králem, dokud pobýval v Kostnici!
A kolik otazníků?!266
Od obdivované světské hlavy křesťanstva očekával nový papež a s ním i obrozená
římská církev nekompromisní postup proti odsouzenému husitskému kacířství. Do
kyselého jablka se však Zikmund příliš pouštět nechtěl, i když na Václava IV. a husitskou
a katolickou šlechtu občas písemně zatlačil. Při zpáteční cestě do Uher v závěru roku 1418
mu však už nic jiného nezbývalo. Z Řezna a Pasova, kde pobýval, to neměl do Čech
daleko. Václav IV. však výzvu k osobní schůzce kategoricky odmítl ve správné předtuše,

114
že by ji Zikmund využil k zásahu do vnitřních záležitostí Českého království. Místo toho
vyslal do Pasova Petra Zmrzlíka ze Svojšína a Voksu z Valdštejna, jimž římský král
zřejmě svěřil svou odpověď bratrovi, datovanou 4. prosince. Zdůraznil v ní vlastní zásluhy
na dosud mírném postupu koncilu a papežství, neboť jinak by už dávno byla na Václava
uvalena klatba. Více však dělat nemůže. Pokud Václav tvrdě nezatočí s husitským
kacířstvím, bude proti Českému království vyhlášena křížová výprava. Zároveň ale
Zikmund v městě nad soutokem tří řek vyjednával v přítomnosti papežského legáta
a florentského kardinála Giovanniho Dominici, člena dominikánského řádu, s Čeňkem
z Vartenberka a novým moravským zemským hejtmanem Petrem Strážnickým z Kravař.
V reakci na Zikmundův list Václav IV. demonstroval, že hodlá sám „kralovati a své země
zpravovati“. Na Starém i Novém Městě pražském a v Plzni jmenoval městské rady,
v nichž jednoznačně převažovali husité.267
Soustředěnému tlaku ale psychicky labilní panovník přece jen podlehl. Zikmundovo
ultimátum ze dne 16. ledna 1419 zahnalo Václava do kouta. 268 Na počátku února,
s výslovným odvoláním na Zikmundův a legátův nátlak, vypověděl z Prahy mistra Jana
z Jesenice a přistoupil k restituci církevních poměrů. Kostely a kaple se vracely do rukou
řádně instalovaných farářů i kaplanů. Převážně husitské městské rady se ocitly ve dvojím
ohni. Vyhovět králi a zároveň protestům nespokojeného husitského obyvatelstva dost
dobře nemohly. Dne 25. února na velké schůzi ve staroměstském domě Petra Zmrzlíka
oznámil Václav IV. kompromisní řešení. Husitská liturgie se může konat v soukromých
kaplích (což byl případ Betléma) a ve svatyních, kde působí řádně prezentovaní faráři
a oltářníci husitské orientace. Pro veřejně zpívané bohoslužby a veřejná kázání vyhradil
panovník pražským husitům klášterní kostely Panny Marie Sněžné a sv. Ambrože na
Novém Městě a sv. Benedikta v sousedství Královského dvora na Starém Městě.269 Tah to
byl průhledný. Všechny tři objekty ležely u příkopu oddělujícího Staré a Nové Město
a byly snadno dostupné královským dvořanům.
Polovičatý krok neuspokojil nikoho. Katolíci ho považovali za nedostatečný a pražští
husité prožívali rozčarování. Obloha potemněla, na horizontu vyvstal děsivý přízrak
Antikristův a chvíle rozhodujícího zápasu vylíčeného v Apokalypse se přiblížila. Scéna
pro Jana Žižku byla připravena.

115
 PŘEROD
Přišel čas položit si otázku, co Jana Žižku přimělo, aby se do boje za husitský výměr
božího zákona položil celou svou bytostí. Odpověď bude mít nutně spekulativní ráz,
protože nahlédnout či dokonce proniknout do mysli aktérů středověkých událostí patří
k nejtěžším badatelským úkolům a řada historiků se problémům tohoto typu raději vyhýbá.
Nelze je bezpečně postihnout ani exaktně interpretovat. Nehodláme se pouštět do čirých
fantazií, nýbrž respektovat dobové souřadnice a reálie. Pro začátek vyjdeme z banálního
konstatování, že Žižkovo rozhodnutí podpořit reformní koncept nepochybně ovlivnila
příslušnost ke královskému dvoru a také život v pražském souměstí.
O Žižkových přímých osobních kontaktech před rokem 1419 sice není mnoho známo,
leccos však naznačují vazby doložitelné v revolučních letech. Prokazatelné nadstandardní
vztahy udržoval jednooký dvořan s vyšehradským purkrabím a domažlickým hejtmanem
Janem Řitkou z Bezdědic, blízko měl též k Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína, k jeho manželce
a velké Husově ctitelce Anně z Frymburka i k jejich synům.270 Na panovnickém dvoře
potkával Žižka též prachatického purkrabího a budoucího táborského hejtmana Mikuláše
z Husi a k vyšehradským manům patřili dva muži, kteří v revoluci stanuli po jeho boku.
Prvním byl Jan Roháč z Dubé, člen zchudlé větve panského rodu, rovněž pozdější
táborský hejtman a možná i Žižkův příbuzný, druhým pak Bernard z Valečova. Oba již
před revolucí pobývali v Praze. Roháč si v letech 1416-1417 pořídil dům na Novém Městě
v nynější Havlíčkově ulici,271 Bernardova matka Alžběta vlastnila v letech 1409-1414
staroměstský dům v Zlaté ulici u (zaniklého) kostela sv. Jana Na zábradlí a Valečovským
patřil také dům na jižní straně Hradčanského náměstí. Kromě toho se Bernard spolu
s bratrem Bartošem připomínají roku 1415 v roli patronů kaple sv. Hypolita na
vyšehradském předhradí.272 Oba se profilovali jako husité ještě před revolucí, když
z kostela ve vsi Boseň pod hradem Valečovem vypudili katolického faráře. 273 Žižkovy
styky však sahaly i do okruhu vysoké šlechty. V letech 1420-1421 několikrát konzultoval
i koordinoval svůj postup s Oldřichem Vavákem z Hradce, jedním ze signatářů stížného
listu do Kostnice.274 Tím spíše komunikoval s novoměstskými měšťany, například Havlem
Železným a sladovníkem Vojtěchem Nymburským, někdejšími sousedy jednookého
vrátného Janka.275
Významných postav, které se prosadily v průběhu revoluce, znal Žižka před 30.
červencem 1419 samozřejmě mnohem více, ať již to byli šlechtici z panovníkova okolí,
královští dvořané, vyšehradští manové či pražští měšťané. Ačkoliv tyto vzájemné vazby
a sociální sítě neumíme zcela postihnout, není pochyb, že sehrály důležitou roli a pomohly
řadě jedinců vstoupit s propuknutím revoluční bouře na dějinné jeviště. Každá revoluce
slouží jako výtah k moci, společenské prestiži, popřípadě majetku. Platí to i o revoluci
husitské. Bez osobních kontaktů by Janu Žižkovi a jeho spolubojovníkům trvala cesta
vzhůru déle, pokud by vůbec začala.
Osobnost však není pouhým průsečíkem vnějších vlivů a společenských kontaktů. Je
především souborem intelektových, emočních i konativních faktorů a zároveň
strukturovaným celkem složeným z vrozených i získaných dispozic. Každý člověk, ač má
shodné rysy s ostatními členy své sociální skupiny, je unikátní, a to v neposlední řadě díky
svým životním zkušenostem. Lidská osobnost se však neustále přetváří v souvislosti
s biologickým věkem a s životní praxí, není setrvalá, v každém okamžiku svého žití je
souhrnem převažující konstantní složky (genetický základ) i proměnných dílčích
116
komponent. Psycholog Josef Durdík řadil svého času Jana Žižku mezi choleriky, což
víceméně koresponduje s dochovanými zprávami o vojevůdcových emotivních reakcích
a o jeho neustálé aktivitě.276 Snad se příliš nezmýlíme, označíme-li ho spíše jako člověka
cholericko-sangvinického temperamentu, schopného, vzdor příboji citů, zachovat i ve
vypjatých situacích chladnou hlavu a umně využít nabízející se prostředky k dosažení
úspěchu, rozumí se především ve vojenské sféře, která mu profesně byla nejbližší.
Silná emocionalita, životní zkušenosti, a především dosažený věk se vší
pravděpodobností dovedly trocnovského zemana k rozhodnutí nejen přijmout husitský
program, nýbrž dát se plně do jeho služeb. Jeho krok přitom nepostrádal existenciální
rozměr. Nezapomeňme, že se jednooký muž usadil v Praze a přijal místo na dvoře Václava
IV. v době, kdy už se minul s Abrahámem a vstoupil do šestého věku života, tehdy obecně
považovaného za stáří (senectus), jakkoliv starověcí i středověcí lidé dobře věděli, že
stárnutí je proces individuální, související s intelektovými a fyzickými dispozicemi
konkrétního člověka. Někteří tehdejší učenci rozdělovali stáří na dvě etapy, úsek, kdy je
člověk ještě poměrně svěží (senior), zatímco stařec (senex) už trpí ochabnutím smyslů
a duševní pomateností.277 My tento stav označujeme jako senilitu, Hus jí říkal šietnost
a vystihl ji s neobyčejnou přesností. Člověku „znamenitě hynú skutkové pěti čichóv
a údóv, že již rucě sě třěsěta, oči blikáta neb tekú…“ 278 Žižkův a panovníkův generační
vrstevník Zikmund Albík z Uničova si jako lékař uvědomoval proces nezadržitelného
stárnutí sám na sobě. Přikláněl se k členění lidského života na čtyři věky, analogické
přírodnímu cyklu jaro-léto-podzim-zima. Podzim, na jehož sklonku se ve chvíli výbuchu
husitské revoluce ocitl, kladl do rozmezí mezi čtyřiačtyřicátým a čtyřiašedesátým rokem
a neměl z jeho typických příznaků (vypadávání vlasů, ubývání tělesných sil,
nekontrolované slintání) žádnou radost. Tím více se obával zimy, která „znamená soužení
a bolest / a popletenou žvatlavost“ a období, kdy člověk už „dobře neslyší, nevidí
a nemluví…“279 Dlužno rychle dodat, že Žižka ani Albík se tohoto stadia, trvajícího „do
osmdesáti let a více“, nedožili. Zemřeli na hraně podzimu a zimy. Přesto po překročení
padesátky museli myslit na poslední věci. Smrt doslova číhala za rohem a mohla kdykoliv
přikvačit.280
S přibývajícím časem tak v nitru sílily obavy a narůstala tíseň, zda člověk dojde
spasení, jaká muka ho očekávají v očistci, jehož existenci však radikální husitští myslitelé
popírali, a zda jej mine zatracení, hrůzná věčná smrt spojená s nekonečným utrpením
v pekelném žaláři. I Žižka jistě zhlédl, ať již na chrámových portálech či v interiérech
sakrálních staveb, vyobrazení Posledního soudu, v němž se před zraky nejvyššího
a nejspravedlivějšího soudce otvírají hroby, archanděl Michael váží duše a archanděl
Gabriel s ohnivým mečem v ruce odděluje spasené, vyváděné do ráje, od zavržených,
které nekompromisně posílá do ďábelských spárů. 281 Každý křesťan má svou knihu života,
v níž jsou evidovány všechny jeho dobré i zlé skutky, takže konečný soudní výrok nemůže
být jiný než absolutně spravedlivý (Zj 20,11-12).
Pokud o sobě jednooký zeman nepochyboval již dříve, pak se v něm jistě hnulo
svědomí, když v Praze naslouchal strhujícím kázáním reformních kněží. Nabádali
k sebezpytování a k uvědomění si hříchů, před nimiž zároveň důtklivě varovali. Hus stále
opakoval, že hřích je slovo, čin nebo touha proti božímu zákonu, takže zhřešit lze už
myšlenkou. Hřích je každé překročení božího přikázání, samozřejmě i nedodržování
Desatera. Absolutní morální nároky nemohl ovšem v úplnosti splnit žádný člověk,
nedokonalý už ve své podstatě, dokonce ani sám Hus. Nejen středověká teologie proto
rozdělovala hříchy na smrtelné, které urážejí Boha (v kategorizaci mistra Jana to byly

117
pýcha, lakomství, smilstvo, závist, lakota, hněv a lenost), a na lehké (též všední), spáchané
za polehčujících okolností a odčinitelné v očistci.282 Ohlížel-li se Jan Žižka za svým
životem a neměl-li příliš široké svědomí, musel se alespoň chvílemi děsit sám sebe. Byla
všechna usmrcení, jichž se dopustil, toliko zabitím, nikoliv vraždou? Nejednal mnohokrát
stržen hněvem? Nepropadal pýše a nezáviděl svým bližním? A to měl ještě na kontě,
stejně jako každý tehdejší voják a šlechtic, další desítky hříchů, které si ani neuvědomoval,
protože vadily jen klerikům. Bojoval za peníze a kvůli kořisti, zabíjel lidi bez souhlasu
nadřízeného, účastnil se nespravedlivých válek a chápal se meče, veden touhou po pomstě.
Věděl však také, že se řadu let pohyboval za hranicí zákona, že byl svého času
proskribován jako zločinec, lapka a škůdce, zkrátka jako kriminální živel, a že ho musel
amnestovat sám panovník.
Co chybělo, aby skončil jako někteří jeho bývalí druzi na šibenici? Naposledy se tak
před vánočními svátky roku 1417 zhouplo v oprátce před několika východočeskými
věnnými městy (Jaroměř, Vysoké Mýto) na třicet násilníků, mezi nimi i pověstný
(a Žižkovi osobně známý) lapka Schönpeter, podrobený 2. prosince útrpnému výslechu
a pověšený před hradbami Hradce Králové. Zprávu o jeho popravě přijal Václav IV. jako
satisfakci. Někdy na přelomu let 1415-1416 totiž Schönpeter spolu s lapkou Mladotou
a dalšími osmatřiceti muži zajal v blízkosti Nového hradu u Kunratic karlštejnského
purkrabího Kuneše z Olbramovic, za něhož pak král musel prostřednictvím Nového Města
pražského zaplatit výkupné ve výši 40 kop grošů! Ve stejný čas skončil na šibenici i další
proslulý násilník Pavel Jabléčko.283
Nebylo divu, že společnost, sužovaná po dlouhá desetiletí lapky a násilníky, by
nejraději viděla duše všech zločinců úpět v pekelných plamenech. Tak je tomu například
ve velikonoční Hře o Kristovu zmrtvýchvstání i o jeho oslavení, sepsané snad na přelomu
14.-15. století. Lapka, dopadený ďáblem na okraji lesa, v němž se hodlal ukrýt, ve
sdružených rýmech kajícně vyznává své viny: „Já bych lapka plné zlosti, / bralať sem bez
milosti / picuje jich obilé, / nenechalať sem té chvíle, / bych nejel na braní v noci / úfaje
v své panské moci; / nebyloť věčího dráče, / pobrach ženám i rubáše.“ Zato Lucifer si nad
podařeným přírůstkem blaženě mne ruce: „To-li je ten lapka plný zlosti? / Pohrám s ním
bez milosti, / rúče s ním do pekelné školy, / ať mu nalém v řit smoly!“284 Nebyl to
předobraz Žižkova záhrobního osudu? Neměl pravdu Hus, když veršoval: „Psota po psotě
leze / a dušě sě do pekla veze.“?285 A existovala vůbec možnost, aby jednooký zeman
věčnému zatracení v pekelné výhni unikl?
S odpovědí ještě posečkejme. Hra o Kristově zmrtvýchvstání nás přivádí k obecnějším
kulturním souvislostem. Všechna středověká umělecká díla (texty, obrazy, plastiky
i složitě komponované performance) plnila ve skutečnosti funkci exempla. Poskytovala,
ve shodě se slovy sv. Pavla (Ř 15, 4), čtenářům, posluchačům a divákům srozumitelné
příklady dobra a zla, předkládala jim vzory hodné následování a demonstrovala, čeho se
musí vystříhat na cestě ke spasení, hlavnímu a jedinému cíli pozemského života.
Formativní, výchovná funkce byla dominantní a všudypřítomná, ať již si lidé prohlíželi
obrazy Bolestného Krista a Piety, sledovali velikonoční hry či ceremoniály, hltali
dobrodružné rytířské příběhy nebo naslouchali podmanivým proslovům vyhledávaných
kazatelů. Optikou snadno srozumitelných antitetických schémat bylo možné vnímat
a interpretovat veškeré dění. Ctnost stála proti hříchu, Kristus proti ďáblu, nebeské
království proti pekelným mocnostem a spása proti zatracení. Bylo to jednoznačné
a přehledné. Každý věřící tak na své cestě životem dostával příklady, které mu pomáhaly
v orientaci i v rozhodování. Většina lidí si však své hříchy, mravní poklesky

118
a nedostatečnost začala uvědomovat až s blížící se fyzickou smrtí a s tísnivou představou
pekelných muk. Tento převládající model chování ostře kritizoval Jan Hus. Opravdového
křesťana má na jeho pozemské pouti motivovat především dosažení věčné blaženosti
v dokonalém Kristově království, nikoliv strach z pekla. Smrti se bojí ti, kteří Boha
nemilují. Kdo dodržuje boží přikázání a žije ctnostně, neuslyší po zabušení na nebeskou
bránu lapidární boží výrok „Neznám vás!“286
To ale nebyl Žižkův případ. Stárnoucí dvořan se téměř jistě bál pekla a dobře věděl
proč. Mistr Jan, Jakoubek ze Stříbra i bývalý premonstrát Jan Želivský, nová hvězda
pražského reformního kazatelství, přece neustále upozorňovali, že před Bohem své hříchy
nikdo neskryje.287 Žižka se sotva utěšoval Husovými teologickými a filozofickými
argumenty, ústícími v logický, leč poněkud deprimující závěr, že předurčení dojdou
spasení, i když hřeší, zatímco předzvědění skonči v zatracení, byť žijí vzorně. Poněvadž se
ale nedá přesně poznat, kdo je kdo, má každý křesťan ctít přikázání a žít ve shodě
s evangeliem. Tyto sofistikované úvahy musely prosté lidi, kteří jim pořádně nerozuměli,
znejistit. To již spíše chápali jiné Husovy výroky, schopné uvrhnout senzitivnější jedince
do hluboké deprese: Člověk má buď všechny ctnosti, nebo žádnou. Z toho pak zákonitě
vyplývá, že kdo se nachází v hříchu, postrádá víru, lásku i naději, tedy tři ctnosti nezbytné
pro spásu, a tím také úctyhodnost.288
Jedinou cestu, umožňující hříšnému člověku vyhnout se pekelnému žaláři a setrvat
v obecné církvi, zprostředkovávající spásu, nabízelo pokání. 289 Pro hříšníka se pokání
stává lékem, který odstraňuje vinu, uděluje milost a láme pouta zatracení. Účinné pokání
sestává ze tří složek, setrvalé lítosti, vyznání, tj. ochoty vyjevit hřích, a zadostiučinění.
Vrcholný středověk pokání institucionalizoval a zařadil je mezi sedm svátostí. Jeho
ústředním bodem byla ušní zpověď, kterou se věřící křesťan vyznával ze svých hříchů
knězi, jenž mu pak udílel rozhřešení a stanovil formu pokání, zpravidla modlitby, almužny
a půsty. Ke všem těmto úkonům chovali radikálně ladění husitští myslitelé nedůvěru,
neboť v nich cítili nebezpečí formalismu a okázalých, leč ne vždy upřímných projevů
religiozity. Výhrady měli též vůči soukromému vyznání, tj. ušní zpovědi, neboť
zpovědníkem nemusel být nutně dobrý kněz. Zato jednoznačně preferovali vyznání
učiněné hříšníkem samotnému Bohu, protože vycházelo z vnitřní aktivity věřícího.
Nedůvěřiví, až odmítaví zůstali husité vůči veřejnému pokání, realizovanému zpravidla
účastí na velkých náboženských poutích, spjatých s celou řadou problémů, od uctívání
podezřelých ostatků a modloslužebnictví až po kramářskou ziskuchtivost. Za nepřijatelné
a skandální pak považovali prominutí hříchů prostřednictvím prodeje odpustků. Podle
Husa postačovala k odpuštění hříchů obecná, leč upřímná lítost, zahrnující v sobě všechny
spáchané hříchy. Kdyby se totiž každý hřích odstraňoval jednotlivě, byl by to nekonečný
proces. Definitivní odpuštění však může dát hříšníkovi jedině Bůh. Kněz, který uděluje po
vykonané ústní zpovědi rozhřešení, odpuštění pouze deklaruje.290
Husitští myslitelé a kazatelé nezapřeli, že jsou odchovanci niterné gotické zbožnosti.
Preferování zpovědi, tryskající z upřímného srdce a obracející se přímo k Bohu,
vyhovovalo vzdělaným duchovním a jedincům mystického založení.291 Většina lidí však
toužila po jistotě, po kotvě bezpečné víry. Zbožnost pojímaná srdcem mnohé laiky
neuspokojovala, potřebovali se řídit zákazy a příkazy, nikoliv improvizací, hrozící
sklouznutím do osidel hereze.292 Jistotu potřeboval i Žižka. Pokud chtěl odčinit předchozí
hříchy a zároveň oživit naději na spasení, musel bezpečně vědět, co je správné a jakých
principů se má držet. Omyl nemá ve víře místo, protože hrozí zatracením. Čas se krátil,
nebylo jej nazbyt. Žižkův fyzický život se s každým novým dnem blížil ke konci

119
a k nezadržitelnému zániku spěl i čas lidských dějin. Nebyl to jen obvyklý pocit
středověkého člověka, že svět stárne a chřadne, že upadá víra, že hyne církev, že chybí
láska a že vše se mění k horšímu. A už vůbec ne mnišské „pohrdání světem“.
Eschatologickou bázeň a tíseň umocňovala v husitském prostředí stále naléhavější
představa brzkého skonání věků, rozhodujícího zápasu s Antikristem a Posledního soudu.
Nebylo nač čekat.293
Jan Žižka učinil k stáru pokání součástí své existence. Nevíme, kdy a kterému dobrému
knězi se vyznával ze svých hříchů, jak často chodil ke zpovědi a kdo mu uděloval
rozhřešení. Zato z jeho listů a vojenského řádu srozumitelně vyvstává, že jistotu pevné
víry a s ní i naději na dosažení spásy nalezl v husitském programu, usilujícím o vítězství
nejvyšší, absolutní, svaté pravdy totožné s Kristovým zákonem. Bylo to v souladu
s křesťanským principem, že člověk může nalézt záchranu jedině v Bohu, nikoliv v sobě
samém. Podle mistra Jakoubka i dalších husitských kazatelů mohl okusit „sladkosti“
poznání boží pravdy a spravedlnosti i „laik anebo bába sprostná“.294 Někdejší trocnovský
zeman pochopil přijímání pod obojí způsobou jako Kristův příkaz, nezbytnou podmínku
spasení pro všechny pokřtěné, včetně nemluvňat, a účinný lék pro hříšníky.295 Kdo tento
boží dar, který by měl křesťan přijímat alespoň každou neděli, odmítá, zasluhuje trest
nejtěžší. Kdo zpochybňuje Kristovu skutečnou (tělesnou) přítomnost v eucharistii, je kacíř.
V tomto směru Žižka nepřipouštěl kompromisy. Za svou povinnost považoval i nápravu
církve, neuskutečnitelnou bez záboru jejího majetku. 296 Praxe husitských vojsk pak
potvrzuje, že mu nevadily ani obrazoborecké požadavky reformního programu. Přitom se
v mladším věku zřejmě opakovaně zúčastnil působivé slavnosti Ukazování svatých
ostatků v Českém Krumlově a ve zdejší hradní kapli si možná prohlížel nádhernou sochu
Madony, špičkové dílo krásného slohu.297 V Žižkových písemnostech pozorného čtenáře
zaujme i odhodlání svést nesmlouvavý boj s Antikristem a vymýtit hříchy.298 Jakoubek ze
Stříbra chápal, jak víme, tento zápas duchovně. Každý křesťan, chce-li být spasen, musí
neustále přemáhat Antikrista, tj. hříšné sklony, sám v sobě. V tomto smyslu lze proto ve
shodě s biblickou knihou Job obrazně vnímat pozemský život člověka jako permanentní
vojenskou službu: Militia est vita hominis super terram (Jb 7,1). Jan Žižka nebyl kněz, ani
filozof, ani teolog, Byl šlechtic a voják. V Antikristovi viděl nepřítele, kterého je třeba
v čase dějinné tísně porazit a zničit.146 Starozákonní sentenci pochopil jinak než mistr
Jakoubek. Učinil to, na co byl zvyklý a co uměl nejlépe. Vzal do ruky meč.

120
„Kdo stojí v čele, ať je horlivý.“

Ř 12,8

121
122
123
 Plzeň, nejprve husitské „město Slunce“ a poté dlouholetá bašta českých katolíků na
vedutě z počátku 17. století.

124
 III.
ZROZENÍ VOJEVŮDCE

125
 V PŘEDVEČER BOUŘE
Sobotou 25. února 1419 Antikristovy úklady nekončily, v dalších dnech se z pohledu
přesvědčených husitů ještě vystupňovaly. Hned následující den zrušil arcibiskup Konrad
z Vechty nad Prahou interdikt a povolil opětné konání bohoslužeb. Do pražských svatyní
se rychle vraceli katoličtí faráři. Netrvalo dlouho a došlo i na zákaz podávání svátosti
oltářní dětem v nerozumných letech. Jakoubek ze Stříbra se marně snažil zvrátit toto
rozhodnutí přímluvou vlivných šlechticů u krále Václava. Křišťan z Prachatic alespoň
v tomto bodě slavil dílčí vítězství. 299 Pro husitský tábor bylo ale důležité, jak se
s Václavovým obratem vyrovná Čeněk z Vartenberka a také Oldřich (II.) z Rožmberka,
který se na počátku roku 1418 ujal správy rodových držav. O nejvyšším purkrabím
v pohnutých týdnech příliš neslyšíme a mladého Rožmberka plně pohltily administrativní
záležitosti i svatba s Kateřinou z Vartenberka, Čeňkovou příbuznou. Jistě i díky této vazbě
zůstávali oba muži v kontaktu. V případě obsazování uvolněných far husitskými knězi
nelpěl Vartenberk na rigidním stanovisku a občas prezentoval se souhlasem arcibiskupské
konzistoře i katolické faráře. Oldřich byl v tomto směru podstatně pružnější, což
signalizovalo jeho možný názorový posun směrem ke katolicismu. Ani další přední
šlechtické osobnosti neskýtaly záruku pevného postoje. 300 Většina reformně smýšlejících
příslušníků vysoké šlechty respektovala králův změněný kurz u vědomí, že byl sice
vynucen zvnějšku, ale umožňuje modus vivendi katolíků a husitů. Tento přístup prakticky
znamenal konec reformní unie, jejíž platformu narušila i radikalizace husitského hnutí,
nepřijatelná pro členy vysoké nobility, většinu pražských univerzitních mistrů i pro
představitele staroměstských měšťanů. Turbulence se dostavily téměř okamžitě.
Pokud se král s arcibiskupem Konradem domnívali, že mají nejhorší za sebou a situaci
ustojí, hluboce se mýlili. Ocitli se ve dvojím ohni. Tlak na ně se stupňoval jak ze strany
nespokojených katolíků, tak frustrovaného husitského obyvatelstva. Václav IV. ztratil
v očích papežské kurie kredit už dříve a někteří čeští i moravští katoličtí šlechtici se
nepokrytě orientovali na Zikmunda jako budoucího panovníka. Na samém sklonku roku
1418 vstoupili do jeho služeb Racek z Janovic na Rýzmberku a Petr Konopišťský ze
Šternberka, manžel Perchty z Kravař, sestry Jindřicha Plumlovského a také Elišky, matky
Oldřicha (II.) z Rožmberka. V lednu 1419 přispěchali za římským králem Jan starší
z Michalovic, Jindřich Plumlovský z Kravař, Vilém Zajíc z Valdeka a Půta z Ilburka.301
Bojovně naladěná část českého katolického duchovenstva vnímala Václavova opatření
jako polovičatá a trvala na realizaci výnosů kostnického koncilu a protihusitských bul
papeže Martina V. s cílem dosáhnout restaurace náboženských poměrů z doby před rokem
1414.
Jako vždy byla hlavním bitevním polem Praha. Souměstí nad Vltavou se ocitlo přímo
ve schizofrenní situaci. Všechna tři pražská královská města se musela řídit
panovníkovými příkazy, v jejich čele ale stály rady s dvoutřetinovou husitskou většinou,
dosazené do funkcí Václavem IV., který nemínil přilévat olej do ohně a neuvažoval
o jejich výměně. Husitští konšelé pochopitelně brali v potaz i veřejné mínění. Stoupence
kalicha doslova šokovalo, že v důsledku únorového verdiktu ztratili pozice, které už
pokládali za definitivní. Proto u některých kostelů bránili, ač neúspěšně, návratu
katolických farářů. Pražské husitské obyvatelstvo pokládalo panovníkovy lednové
a únorové kroky v lepším případě za taktický ústupek, v horším pak za pohromu, která ve
svém důsledku povede časem k úplné likvidaci utrakvismu a k restituci pozic
126
institucionální katolické církve. S tím se ve své většině nehodlalo smířit. V zápase o svaté
pravdy, nejvyšší a absolutní hodnoty, jejichž závaznou interpretaci si obě znepřátelené
strany nárokovaly, nebyl možný kompromis. Vítězství muselo být úplné, jinak ztrácelo na
ceně. Václavova politika proto byla předem odsouzena k nezdaru.302

Nesouhlas s oficiální královou linií a obavy z blízké budoucnosti dávali pražští husité
najevo hojně navštěvovanými bohoslužbami v chrámech sv. Ambrože a Panny Marie
Sněžné, kde kázal Jan Želivský, nucený po 25. únoru opustit novoměstský farní kostel sv.
Štěpána. Sváteční liturgie, spojené s přijímáním svátosti oltářní pod obojí způsobou
a s kazatelskými proslovy, se tu měnily v manifestace oprávněnosti husitského pojetí
božího zákona. Všechny tyto indicie ukazovaly, že na Novém Městě sílí napětí, a bylo
pouze otázkou času, kdy přesáhne únosnou mez.

127
 Na základě dosavadního líčení může vyhlížet poněkud překvapivě, že na Novém Městě
existovaly výbušnější poměry než ve staroměstském sousedství. Vždyť právě staroměstská
husitská obec uvykla mluvit jménem celé husitské Prahy. Staroměstští husitští měšťané
však byli spokojenější než novoměstští utrakvisté. V konšelském sboru měli pohodlnou
převahu a nemínili riskovat eventuální střetnutí s panovníkem, popřípadě s vysokou
šlechtou, vlastnící na Starém Městě domy a paláce (Čeněk z Vartenberka, Oldřich II.
z Rožmberka). Převážná část univerzitních mistrů se držela Husových věroučných
i liturgických zásad, nemínila je překročit a vymezovala se proti radikálům. Ani sociální
128
a profesní složení zdejších obyvatel nenahrávalo revolučním činům. I když český patriciát,
opírající se o obchodní styky, zde absentoval, přece jen byla některá řemesla zaměřena na
movitější klientelu (zlatníci soustředění v nynější Karlově ulici, platnéři a ostružníci
v Platnéřské ulici, kožešníci), která se ztenčila po zbavení Václava IV. římské královské
hodnosti a po secesi německých univerzitánů v roce 1409. Další turbulence by zájmy
Starého Města jen poškodily. Umírnění husitští konšelé, jako byli Zikmund Cháně, Jan
Reček a Duchek řemenář, si tyto souvislosti uvědomovali, ale ani radikálněji smýšlející
radní (sladovník Jan Bradatý, kožišník Václav Štraboch, řezník Jan Frolich, kupec Šimon
z domu U Bílého lva, Jan Kantor ze Žatce) si otevřenou konfrontaci nepřáli. Královu linii
v zásadě akceptovali, ač myslí i srdcem byli husity. Ke všemu nemohli ignorovat ani
katolickou složku městské rady (Prokop z Cách, zlatník Hanuš z Chotěbuze, Zikmund
Taschner, kramář Chval z Jesenice).303
Obyvatelé Menšího Města pražského, respektive Malé Strany, jako by žili ve stínu
rozlehlého arcibiskupského dvora, jehož věž dodnes stojí na dvoře domu U Tří zvonků
(čp. 47), a dalších sakrálních dominant. I mezi zdejšími měšťany však sílily sympatie
k husitství, které panovník nemohl ignorovat. Pro politiku Václava IV. bylo příznačné, že
do malostranské rady jmenoval 9. května 1419 osm (tj. plné dvě třetiny) důsledných
utrakvistů, mezi nimiž vynikal Tiburcí Rak, jenž spolu se sladovníkem Otmarem
Nárožníkem a písařem Václavem z Bítova, vyšehradským manem a nedávným
místopísařem královské komory, náležel k nejvýraznějším husitským osobnostem
v levobřežní části Prahy.304 Králův vstřícný krok vůči malostranským husitům ukazuje, že
jeho politika nebyla černobílá, nemínila husity ostrakizovat a naznačovala, že hodlá být
panovníkem „dvojího lidu“, katolíků i kališníků.305
Velká část pražských utrakvistů nicméně pociťovala královu politiku úkorně, neboť se
obracela proti husitskému výměru božího zákona. Václavova linie se proto v jejích očích
stala součástí Antikristova řádění, projevujícího se represemi věrných křesťanů. Ve
vypjaté dějinné chvíli nalezli důslední přívrženci kalicha, stržení vizí aktuálního zápasu se
silami temnot, svého tribuna v kazateli Janu Želivském.
Historikové již popsali spoustu papíru o sociální rozdílnosti Starého a Nového Města
pražského v domnění, že právě v této diferenci spočívá klíč k pochopení konzervativnosti
staroměstských a radikálnosti novoměstských obyvatel. I když by bylo nesmyslné
odlišnosti v sociální struktuře popírat (na Novém Městě byla mimo jiné soustředěna
řemesla a činnosti, které s sebou nesly znečištění a hluk, kupříkladu kováři, bečváři
a koželuzi, obchod s obilím, dobytkem a koňmi), rozdíly nebyly propastné. Obě města
pravobřežní Prahy měla převážně řemeslnický charakter. Prokazatelnou starobylost
i politickou prestiž Starého Města alespoň částečně vyvažoval fakt, že se u kaple Božího
těla na Dobytčím trhu konala největší česká pouť. Ta se ale nadlouho naposledy konala,
pod záštitou umírněných husitů vedených Křišťanem z Prachatic, v dubnu 1418.306
Důvody, proč Nové Město převzalo na jaře 1419 iniciativu a profilovalo se jako
rovnocenný partner staroměstské obce a načas i jako vůdčí složka husitské Prahy, tkvěly
v odlišném dějinném vývoji. Nové Město bylo od svého založení v březnu 1348 převážně
české. Vzniklo jako efektní tečka za takzvanou velkou kolonizací 13. a první poloviny 14.
století v době, kdy příliv německého obyvatelstva do českých zemí ustal, takže se zákonitě
otevřelo především etnickým Čechům. Do svého obvodu vtělilo i několik vesnic
a vesniček, jejichž jména dosud zaznívají z názvů pražských ulic (Rybníček, Opatovice,
Zderaz). Jedinou původně Němci obývanou lokalitou, kterou Nové Město pohltilo, byla
kupecká osada Na Poříčí. I ta se ale časem zvolna počešťovala. Národnostní složení

129
nehrálo tudíž v novoměstském prostředí významnější roli. Převaha českých jmen mezi
majiteli domů byla k roku 1418 očividná (65 % českých jmen proti 12 % německých;
ostatní se nepodařilo bezpečně určit), což byl velký rozdíl proti staroměstským poměrům
(přibližně 40 %: 35 % v prospěch Čechů). Ještě výraznějšího zastoupení Češi v letech
1401-1420 dosáhli v novoměstské radě (84 %: 9 %; zbytek nejistý). Sympatie či odpor
vůči reformnímu programu tu vědomí etnické příslušnosti neovlivňovalo tak silně jako na
Starém Městě. Tím zřetelněji se ale uplatňovaly motivy striktně náboženské a mocenské,
zvláště tradiční rivalita vůči staroměstskému sousedovi. Nevymazalo ji ani vědomí
společného zápasu za boží zákon.307
Vyvozovat míru náboženského a politického radikalismu ze sociální struktury by bylo
zavádějící. Zápas o reformní program neměl charakter třídního zápasu, jak jej chápalo 19.
a 20. století. Štěpící linie procházela napříč společností a nekryla se s hranicemi
jednotlivých sociálních vrstev a stavů. To, na jakou stranu se kdo přidá, bylo především
individuálním rozhodnutím, ač v praxi se nejednou uplatnil zřetel k profesním,
příbuzenským i sousedským vazbám. Husitství již ve své předrevoluční fázi nejednou
rozdělilo příslušníky jednoho rodu, rodiny, řemeslnického cechu i farní osady. Důležitou
roli hrála, ostatně jako v každé době, podvědomá touha začlenit se do hlavního proudu,
a především do vítězícího a vítězného tábora. V čase vznícené religiozity velmi záleželo
na schopnosti kazatelů oslovit veřejnost a artikulovat její pocity. Jan Želivský ovládal toto
umění dokonale.
K oblibě zběhlého premonstrátského mnicha paradoxně přispěla jeho nezatíženost
pražským prostředím. Nepatřil do okruhu Husových přátel, spolupracovníků a žáků,
betlémského kazatele asi vůbec osobně nepoznal, nepohyboval se na pražském vysokém
učení a neměl za sebou líté zápasy o Dekret kutnohorský či o myšlenkový odkaz Johna
Wyclifa. To byla jeho přednost i nevýhoda. Mohl mluvit otevřeně, nemusel brát ohled na
krále a nelámal si hlavu s míněním žijících husitských celebrit, z nichž si vážil asi jen
Jakoubka. V čase plném taktizování, kdy se nedávní exponenti reformní unie oháněli
nutností nedráždit protivníky kalicha, mluvil naplno a jeho slova souzněla s převažující
náladou pražského husitského obyvatelstva. Univerzitní mistři na Želivského sočili
a zároveň žárlili na jeho oblibu. Přivandrovalec, kterému chyběly univerzitní tituly, jim
vadil, ač to určitý čas nedávali otevřeně najevo.308
Ze zachovaných konceptů a sylabů kázání, jež kněz Jan pronášel na jaře a v létě 1419
v chrámu Panny Marie Sněžné, vyvstává, čím charismatický řečník upoutal své
posluchače. Líčil Prahu jako místo křesťanské obrody a překypoval úctou k „svatému Janu
Husovi“, jehož význam pro Čechy srovnával s významem apoštolů Petra, Pavla. Tomáše
a Jana pro oblasti Středomoří a Asie. Z jeho slov tryskal mesianismus, kořenící ve 14.
století a nesený přesvědčením o vyvolenosti české země, jejímž obyvatelům dal Bůh
poznat svůj zákon jako dávným Izraelitům. Náběh k chiliasmu pak prozrazují věty
o Kristu, který, ač nepoznán, přišel mezi své těžce zkoušené věrné, aby je uklidnil
a posilnil. Proto Želivský Pána naléhavě vyzýval, aby setrval na české půdě v době, kdy se
přiblížil konec hříšného světa: „Nebo se již připozdívá a den se nachýlil, přiblížil se čas
smrti. Večer jest zajisté hodina nebeského hodu, stolování věčného, kde je odpočinutí ode
všech prací. Prosme tedy, aby s námi zůstal jako lékař s nemocnými…“ Posluchači ve
ztichlém chrámu mu zajisté viseli na rtech, když kritizoval „přivandrovalé Němce“,
kterým měly navždy zůstat uzavřeny brány nebeského království, stejně jako milovníkům
nádherných rouch a obrazů, členům žebravých mnišských řádů, nevěstkám, falešným
soudcům, lichvářům, hazardním hráčům i zpěvákům necudných písniček. Opravdovému

130
křesťanu sluší pokora, prostota a střídmost. V Želivského kázáních se ozývala též
nepřehlédnutelná sociální nota, poněvadž před božím zákonem jsou si všichni křesťané
rovni bez ohledu na společenské postavení a úřady, které nesmí nikdo zneužívat.309 Lidé
přicházeli k Panně Marii Sněžné z celé Prahy, nejen z Nového Města. Někdejší
premonstrátský mnich zřejmě zastínil i mistra Jakoubka. Zatímco Husův spolužák
v apokalypticky vzrušené době nadále hovořil o nutnosti duchovního zápasu, zaznívaly
z Želivského kazatelny bojovně laděné výroky, nepochybně blízké Janu Žižkovi. Jejich
zápal se ještě znásobil po Velikonocích, které v roce 1419 připadly na 16. dubna.
Nejvýznamnější křesťanské svátky, zpřítomňující Kristův vykupitelský čin, obsahovaly
v kontextu tehdejšího dění mimořádný mobilizační potenciál. Zřejmě týden před
Velikonocemi, v Květnou neděli 9. dubna, začala u chrámů Panny Marie Sněžné a sv.
Ambrože série procesí, pořádaných v nedělní a sváteční dny. Účastnilo se jich husitské
obyvatelstvo, vedené kališnickými duchovními, ale nechyběli ani žáci, studenti a královští
dvořané.310 Kronikáři je nejmenují, ale tušíme mezi nimi Mikuláše z Husi, který se
z Prachatic přemístil do Prahy, i Jana Žižku. Snad právě v Želivském jednooký válečník
dočasně nalezl svého dobrého kněze. Ten věren své poznané povinnosti kráčel v čele
zástupu a v rukou svíral dlouhou tyč, na které v zavěšené schráně spočívala svátost oltářní
či se na ní skvěla sluneční monstrance, symbol vítězného Krista. 311 Právě tento význam byl
o Velikonocích roku 1419 pro husity určující. Ve svátečních dnech se programově hlásili
k eucharistii pod obojí způsobou jako podmínce spasení, stanovené samotným Ježíšem,
a i když mnozí z nich přijímali krev a tělo Páně častěji, o Velikonocích měl tuto povinnost
každý křesťan. Vyjadřoval tak poděkování za dar Kristovy spásy a manifestoval víru
v setkání s přítomným Pánem. Želivského kázání ve dnech 16. a 17. dubna se zákonitě
dotýkala právě těchto témat.312
Husitská Praha se probrala z utrpěného únorového šoku a její odhodlání vlilo
Želivskému další energii do žil. V nedělním kázání 21. května posiloval pražskou obec
příkladem hrdinné starozákonní Judit, neváhající otevřeně kritizovat malověrné
představitele města Betúlie a odhodlané strhnout vlastním příkladem Izraelce k boji proti
nepřátelům. Želivský částečně citoval a částečně parafrázoval příslušné místo
deuterokanonické knihy (Júd 13, 7-8): „A přistoupivši k přední straně lůžka, kteráž byla
k hlavě Olofernově, sňala meč s ní, a řekla: ‚Posilň mne, Pane Bože, v tento den.‘ A sťala
hlavu jeho…“313 Pobídnutí k přímé vzpouře proti vládnoucí moci nemohlo být
srozumitelnější.
Neprobudila se však pouze Praha, nýbrž i husitský venkov. Už v pátek 21. dubna
Želivský v kázání314 zřejmě reagoval na početné shromáždění venkovských husitů
o velikonoční neděli na jihočeském vrchu, ztotožňovaném zpravidla s kopcem Burkovák
u Bechyně, ač písemná svědectví hovoří spíše ve prospěch jiných návrší blíže ke vsi
Chrášťany.315 Přesto se Burkovák, plnící již od pravěku funkci kultovní hory, jeví jako
místo nejpravděpodobnější. V každém případě husité pojmenovali vrch „horou Tábor“
podle galilejské hory, na níž se shromáždilo Debóřino a Bárakovo vojsko před útokem na
sbory kananejských knížat (Sd 4, 12-15), leč v křesťanské tradici identifikované (byť
evangelisté její název nezmiňují) s horou, na níž došlo k pověstnému Proměnění Páně.
Ježíš zde vyjevil apoštolům Petrovi, Jakubovi a Janovi svou božskou podstatu (Mt 17, 1-
13; L 9, 28-36). Právě tato konotace byla pro husity určující, neboť sdíleli přesvědčení, že
poznali skutečný výklad božího zákona.316 Lze se jen dohadovat, kolik lidí se na návrší,
situovaném na pomezí panství Bechyně (náleželo Jindřichu Leflovi z Lažan) a Týn nad
Vltavou (zástavně je držel utrakvista Jan Sobětický ze Sobětic) napoprvé shromáždilo.

131
Nepochybně převažovali husité z okolí.
Jednorázovým setkáním se putování „na hory“ nevyčerpalo. Obdobná shromáždění se
pak konala v pravidelných týdenních či čtrnáctidenních intervalech (eventuálně
o některých velkých svátcích) na různých návrších, často pojmenovaných biblickými
jmény, až do 22. července. Kromě Tábora u Bechyně víme, ač přesná data nejsou
k dispozici, o setkáních na vrchu Beránek u Mladé Vožice, u kaple sv. Maří Magdalény na
Bradle v těsné blízkosti Kamenice (nad Lipou), poddanského města Prokopa z Ústí (syna
nedávno zesnulé Husovy ctitelky Anny z Mochova), u (zaniklé) kaple sv. Markéty pod
Čížkovým vrchem jižně od Horní Cerekve (tehdy Církvice), statku Jana Leskovce
z Leskova, a na východočeském Orebu u Třebechovic, pouhých 13 kilometrů východně od
Hradce Králové. Názvem Tábor sem možná odkazuje i mohutný vrch mezi Jičínem
a Lomnicí nad Popelkou.317
Husitské „poutě na hory“ byly dokonale organizovány. Tam, kde chyběla kaple nebo
kostel, popřípadě nepostačovala jejich kapacita, se použil stan či stany, v nichž kněží
sloužili bohoslužby, zpovídali a podávali svátost oltářní pod obojí způsobou dospělým
i dětem. Nahrazení kostela stanem nebylo náhodné, nýbrž odkazovalo k Bibli, konkrétně
k verši judského proroka Izajáše o očích, jež spatří „Jeruzalém, nivu poklidnou, stan, který
nebude stržen, jehož kolíky nikdy nebudou vytrženy a z jehož provazů se žádný
nepřetrhne“. (Iz 33, 20). Leckdo si ale vybavil i příslušné novozákonní verše: „Hle,
příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám
jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí.“ (Zj 21, 3-4). Pocity kolektivní
sounáležitosti dotvářel „na horách“ prožitek z kázání a společný zpěv nových
jednohlasých duchovních písní, do jejichž textů vkládali autoři základní (někdy
i nejzákladnější) poučení o principech křesťanské víry a o správném chápání božího
zákona. Sborový zpěv tak byl nedílnou složkou nepřetržité katecheze.
Poutě „na hory“ byly nejen projevem nesouhlasu s oficiální linií krále Václava,
s postoji umírněných husitských šlechticů, kteří začali ustupovat od kalicha, i se snahami
zkrotit reformní hnutí, ale také výrazem vzdoru, i když se vyznačovaly až okázale klidným
průběhem, umocněným vznešeností chvíle a ideou výhradně duchovního zápasu proti
Antikristovi. Tento moment zároveň vypovídá o disciplinovanosti jejich účastníků,
oslovujících se vzájemně „bratře“ a „sestro“. Jako souhrnné pojmenování se pro ně začal
užívat výraz „táboři“ či „táborité“. Není pochyb, že série masových akcí přispěla
k rozšíření radikálních husitských zásad především v jižních a východních Čechách
i k prohloubení rozporů mezi umírněnými a radikálními husity.318
S organizováním poutí „na hory“ jistě pomáhali i zdatní nižší šlechtici, jejich duší však
byli radikální duchovní, kteří již dříve pod ochranou Anny z Mochova působili
v Sezimově Ústí (Petr Hromádka či Hromada z Jistebnice, řečený Velký, Vaněk či
Vaniček, mistr Jan z Jičína), ale i na jiných místech (bakalář Mikuláš z Pelhřimova, tehdy
farář v Kondraci pod Blaníkem, plzeňský bouřlivák Václav Koranda) a později zakotvili
na Hradišti hory Tábor i ve městech táborského svazu, eventuálně v blízkosti
královéhradeckého kněze Ambrože. Část z nich se možná potulovala po Čechách
i Moravě, aby podle apoštolského vzoru šířila světlo boží pravdy v radikálně husitské
interpretaci. Nechyběli mezi nimi ani kněží vypuzení z far po únoru 1419. Z pohledu
prostých účastníků shromáždění „na horách“ byli podmaniví kazatelé proroky a novými
apoštoly, z nichž mluví Duch svatý.319 Stávali se tak uznávanými vůdci zástupů, které
hltaly každé jejich slovo a byly ochotny své oblíbence, v nichž spatřovali vytoužené dobré
kněze kráčející po cestě spásy, slepě následovat. To bylo ovšem i nebezpečné, neboť

132
nikoliv všichni kazatelé se ubránili pokušení manipulace s oddanými posluchači, snadno
podléhajícími náboženskému vytržení i davové psychóze. Mezi pojmy „vůdce“ a „svůdce“
existuje přece jen malý rozdíl.
Ještě před revolučním výbuchem se tak vytvářel teokratický (či k teokracii směřující)
model společenství, v němž stěžejní roli zaujímá kazatel, jenž jako reprezentant duchovní
moci a zvěstovatel božího zákona vede a formuje obec věřících sdílejících společný
náboženský program. Je to model víceméně biblický, apoštolský, fakticky směřující
k oslabení světské moci, avšak zároveň obsahující riziko sektářství. Lze jistě namítnout, že
jde o vzorec obecně známý, typický pro křesťanství a dobře doložitelný například
v pozdně středověkých městech, kde vynikající kazatelé dokázali prostřednictvím svých
posluchačů vyvíjet nátlak na městské rady a usměrňovat nálady veřejnosti. Dokladů ze
středověké křesťanské Evropy by bylo možné uvádět desítky. 320 Jako zářný příklad může
sloužit Jan Hus, jenž stojí na počátku řady excelentních husitských kazatelů, mezi něž se
brzy zařadil Jan Želivský, schopný, a především ochotný vstupovat do konfrontace se
světskou mocí, která se nemůže vyvázat z nároků božího zákona.
Novoměstský tribun, stržený aktuálním zápasem s Antikristem i vědomím krátícího se
dějinného času, byl mužem činu. Cítil podporu přesvědčených pražských husitů, jejichž
exponentem se stal a které vedl do rozhodujícího střetnutí. Navzdory vizionářství však
uprchlý premonstrát neztratil smysl pro realitu. Ač si uvědomoval svůj vliv, nevstoupil na
kolbiště se světskou mocí, reprezentovanou panovníkem, osobně. Role mluvčího
nespokojené novoměstské husitské obce se ujal Mikuláš z Husi, vzdělaný nižší šlechtic
a dlouholetý purkrabí hradu Hus. Politicky obratný muž, pocházející z Rakovnicka
a běžně se pohybující na královském dvoře, byl oddaný stoupenec přijímání podobojí, což
prokázal též ve funkci prachatického hejtmana. Zbývalo jen celou akci načasovat
s ohledem na pražský pobyt Václava IV.
Panovníkova přítomnost v Praze je bezpečně doložena v neděli 18. června 1419, ale
pravděpodobně zde trávil i následující dny. Někdy tehdy navštívil kolegiátní kostel sv.
Apolináře v horní, jen řídce zastavěné části Nového Města pražského. Jaké bylo jeho
překvapení, když ho zde obklopil houf neozbrojených pražských husitů, mužů i žen v čele
s Mikulášem z Husi. Nedávný králův chráněnec přednesl jejich jménem požadavky
pražského husitského obyvatelstva, které se dají sumarizovat do jediného bodu. Byl jím
návrat do náboženských poměrů z počátku roku 1419, včetně dětského přijímání.
Zaskočený Václav vyslechl Mikulášův proslov v předstíraném poklidu. Na nejvyšší míru
se rozčílil až s odstupem času, když si uvědomil, jak hluboké ponížení jeho majestát, na
který byl vždy citlivý, utrpěl. Zklamaný král, jenž nad husity dlouho držel ochrannou ruku
a podstupoval kvůli tomu mnohé nepříjemnosti, propadl záchvatu zlosti, z níž se zrodilo
rozhodnutí, nepochybně spoluurčené nepočetnou skupinou katolických rádců.321
Mikuláše z Husi, o němž protivníci husitismu šířili cílenou dezinformaci, že hodlá krále
sesadit z trůnu a usednout na jeho místo, Václav okamžitě vypověděl z Prahy. A to nebylo
všechno. Ve čtvrtek 6. července, demonstrativně v den, kdy všichni husité vzpomínali
výročí Husovy mučednické smrti, kompletně vyměnil novoměstskou radu, kterou vinil
z totálního nezvládnutí situace. Z konšelských postů se poroučeli vyhraněně husitsky
smýšlející Štěpán Kmošek, bývalý královský vrátný Dětřich, někdejší panovníkův pekař
Hereš, stávající purkmistr František Šilink, nám již známý Mikuláš Chalupa i další tři
muži.322 Jejich místa obsadili měšťané pověstní protireformními názory. Prvním
purkmistrem se stal zkušený komunální politik Jan Podvinský, katolicky se profilovali
písař Mikuláš Navara, řečený Čber, nesmlouvavý oponent Jana Želivského a vlastník

133
domu proti kostelu sv. Štěpána, dále Petr Šilhan, sladovník Jan Zuvač, koželuh Tomášek,
valchář Řehák, soukeník Hanuš Bruxer (Mostský) a Kliment Šťastník, příbuzný probošta
Bernarda z novoměstského kláštera křižovníků Strážců Božího hrobu Na Zderaze.
K umírněným husitům možná patřili jen Václav z Hrobky a Hodislav Jinoch.323 Poměry se
zrcadlově obrátily. Místo devíti husitů zasedlo ve dvanáctičlenné radě nejméně devět
nesmlouvavých katolíků.324 Jejich první opatření byla příznačná. V souladu
s panovníkovými instrukcemi zakázali procesí a v šatlavě na Novoměstské radnici dali
uvěznit několik známých husitů, zřejmě spolustrůjců a účastníků shromáždění u sv.
Apolináře.325
Analogie s perzekucí prvotních křesťanů a přesvědčení, že pohotovost snášet utrpení
náleží k povinnostem skutečných věřících, posilovala Jana Želivského v těžkých chvílích
po 6. červenci. I když královy kroky nezacházely do extrémů a nevyháněly pražské husity
z propůjčených kostelů, přece jen obavy narůstaly. Po Praze se říkalo, že Václav IV. brzy
sesadí i staroměstskou a malostranskou radu, aby zjednal průchod naplnění koncilních
dekretů a papežských bul. Represe měly směřovat i proti venkovským husitům. V neděli
9. července si Želivský poznamenal, že hrozí zákaz kázání „na horách“ 326, a následující
den zakončil sylabus ke kázání autorsky zdůrazněnou zmínkou o čase „mého velikého
pronásledování“.327 Možná ve stejném čase zabil katolický kněz Zikmund, farář v kostele
sv. Michala v novoměstských Opatovicích, v hádce na hřbitově neučeného husitu. Trestu
se zřejmě vyhnul, na rozdíl od klerika Mikuláše, který se s husity pustil do potyčky ve
staroměstském kostele sv. Mikuláše, a to zrovna v den, kdy se slavilo posvícení, což býval
dobrý důvod ke zvýšené konzumaci alkoholu. Nazítří 19. června ho přikázali zdejší
konšelé popravit.328 Napětí se dalo krájet. Něco se muselo stát.

134
 PRVNÍ DEN REVOLUCE
Po událostech prvního červencového týdne číše trpělivosti důsledných přívrženců
kalicha přetekla. Neplatilo to jen o oddaných posluchačích Jana Želivského, ale asi také
o většině staroměstských a malostranských radních, znepokojených šeptandou o jejich
možném sesazení, ba i o královských dvořanech a úřednících, kteří přijímali sub utraque
specie. Z významnějších osob to byli Petr Zmrzlík ze Svojšína, Jan Řitka z Bezdědic, Jan
Sádlo ze Smilkova, který ve funkci karlštejnského purkrabího čerstvě nahradil zesnulého
Kunše z Olbramovic, Mikuláš Kozí hlava z Pnětluk, podkomoří Jan Bechyně a hofrychtéř
Jan Celný z Komína, majitel nejdražšího pražského domu (U Jednorožce), stojícího na
rohu Staroměstského rynku a Železné ulice. Koupil ho i se sousedním objektem roku 1419
za astronomickou sumu 450 kop pražských grošů.329 Snad právě tato skupina nazývala
v kuloárech panovníka žertovně „starým kacířem“, poněvadž z pochopitelných důvodů
odmítal laický kalich.330 Čas pro žerty však minul. Věděli to i husité v služebnické složce
panovnického dvora, konkrétně vrátní Vavřinec Hřebík, Pavel a rovněž Jan Žižka, velmi
pravděpodobně častí návštěvníci chrámu Panny Marie Sněžné. Osobní kontakty mezi
královskými dvořany, úředníky i předními husitskými měšťany vytvářely dobré
předpoklady pro účinnou spolupráci, jejíž naléhavost se každým dnem zvyšovala.
U této součinnosti nezůstalo. Byl to zřejmě Jan Želivský, který kolem sebe ve snaze
zvrátit králův ostrý kurz soustředil okruh osob rozhodnutých uskutečnit na Novém Městě
ozbrojený převrat. Když nebylo možné dohodnout se s panovníkem po dobrém, nezbývalo
než se uchýlit k násilí a postavit Václava IV. před hotovou věc. Nebylo to až takové riziko,
jak se snad zdá, spíše sázka na jistotu. Dosavadní zkušenosti totiž ukazovaly, že krále sice
vzpoura proti majestátu či nerespektování jeho příkazu rozzuří k nepříčetnosti, nicméně
záchvat netrvá dlouho a brzy převáží sklon ke smírnému řešení. Nejpádnější důkaz
poskytla jeho reakce na události ve slezské Vratislavi, kde nespokojení řemeslníci 18.
července 1418 zaútočili na radnici, dali popravit či ubili sedm členů městské rady
a dosadili nové vedení města.331 Václav IV. již 14. září 1418 násilnou změnu posvětil
listinou vydanou v přítomnosti Jana Sádla ze Smilkova, Mikuláše Chudého z Lobkovic,
Jana Sekretáře z Kostelce (nad Černými lesy) a podkomořího Jana Bechyně.332 Vše
nasvědčuje tomu, že vratislavský případ posloužil pražským spiklencům jako podnět
i návod. Konspiraci zjevně chystali lidé, kteří krále znali více než dobře.
Do příprav převratu se zřejmě zapojil i Jan Žižka, odpovědný snad za úspěch násilné
fáze připravované akce. Jako královský dvořan a služebník vstupoval na křehký led
vzpoury proti panovníkovi, jemuž byl zavázán poslušností a kterému vděčil za své
omilostnění. Zároveň se dle tehdejšího nazírání vědomě dopouštěl zrady (chápané
především jako porušení ústního i písemného závazku, nerespektování práva a zapojení do
spiknutí), a tím také provinění proti vlastní cti. Snad jej poněkud uklidňovalo, že nebyl
mezi dvořany v tomto směru osamocen. Dilema, zda zachovat věrnost panovníkovi, nebo
boží pravdě, jej neminulo. Obranu Kristových příkazů, spojenou s nadějí na spasení, však
chápal jako vyšší hodnotu než věrnost králi, který zklamal a otevřeně se postavil proti
svatým pravdám. Právě tento výklad propůjčoval, rozumí se z pohledu osnovatelů,
chystané vzpouře punc legitimity.
Ani informovaný husitský kronikář Vavřinec z Březové nezaznamenal jména lidí, kteří
převrat přichystali. Konkrétně uvádí pouze dva jeho účastníky – Želivského a Žižku.
Neméně dobře zpravený katolický anonym uvádí, že se na akci „radou“ (a ovšem
135
i skutkem) podílela část „dvořanů krále a královny“. Asi nebudeme daleko od pravdy,
když je ztotožníme se známými postavami (Zmrzlík, Řitka, Sádlo). Z novoměstských
měšťanů přicházejí v úvahu konšelé zbavení úřadů na počátku července, nejspíš asi Štěpán
Kmošek, s dobrými kontakty na dvorské prostředí, z dalších sousedů pak řezník Petr Kus,
který ale krále v lásce nechoval.333
Do konspirace byli zasvěceni i organizátoři poutí „na hory“. Dohoda zástupců
pražských a venkovských husitů o vzájemné pomoci byla smluvena na velkém
shromáždění, které se konalo o svátku sv. Maří Magdalény v sobotu 22. července na
proslulém vrchu Tábor u Bechyně. Poslední husitskou pouť před začátkem žní údajně
navštívilo 42 000 lidí. Dorazili sem husité nejen z jihočeských lokalit (mezi královskými
a poddanskými městy, jakými byly Písek, Vodňany, Netolice, Sezimovo Ústí, se ve výčtu
mihne i nám už povědomá Heřmaň) a z jižního okraje středních Čech (Sedlčany,
Vrchotovy Janovice), nýbrž také z Plzně, Domažlic, Hradce Králové, ba i z Moravy.
Nechyběli ani lidé z Prahy. Žižka tu být mohl i nemusel. V početném davu se lehce skryli
špehové, vyslaní novoměstskými konšely s úkolem zjistit další husitské plány. Proklamace
přijatá husitským shromážděním zněla pateticky. Všichni, kteří se na Táboře sešli,
považují přijímání podobojí za nezbytné ke spasení a jsou hotovi „vydat se na smrt bez
odporu nebo jakéhokoli reptání“.334
Vznešená slova, inspirovaná příkladem prvních křesťanů, ale nic neprozrazovala
o obsahu utajených jednání mezi představiteli venkovských a pražských radikálů. Špehové
sice zjistili, že se další „pouť“ uskuteční až po žních, kolem dne sv. Václava v blízkosti
benešovské silnice (již tehdy se asi pomýšlelo na pole nedaleko Kostelce u Křížků), prý
s cílem oblehnout krále na nepříliš vzdáleném Novém Hradě u Kunratic. Zpráva
o panovníkovi byla téměř jistě záměrnou dezinformací (husité přece nemohli tušit, kde
bude Václav IV. pobývat za více než dva měsíce), vypuštěnou s účelem ještě více popudit
krále proti táboritům. Podstatně důležitější byla indicie, že se něco chystá na neděli 30.
července, a to přímo v Praze a u Novoměstské radnice. Čtveřice konšelů v čele
s purkmistrem Janem Podvinským proto v inkriminovaný den oželela pravidelnou nedělní
bohoslužbu a spolu s několika obecními staršími, s podrychtářem Nikláskem i s jeho biřici
se uzavřela v radniční budově. Zbývajících osm členů městské rady a rychtář Jiří Síně se
nedostavili. Možná obdrželi varování, nebo se prostě jen báli.
Konspirátoři měli týden času na sestavení detailního harmonogramu. Novoměstské
i další návštěvníky chrámu Panny Marie Sněžné naladil Želivský už svým kázáním
prosloveným (pravděpodobně) 23. července, týden před stanoveným dnem D. Jeho hlas
burcoval a napřimoval posluchače: „Jestliže někdo tupí krále nebo konšela, je hned
trestán, avšak [člověku] hanobícímu jméno boží nic neřeknou.“ Vzpomněl i husitské
mučedníky Husa, Jeronýma, tři mládence popravené v odpustkových bouřích a dvě oběti
upálené v Olomouci.335 Zasvěcení věděli, co mají příští neděli učinit. Vzít si s sebou na
kázání do kostela zbraně. Protože jejich nošení bylo v pražských městech poměrně přísně
reglementováno, lze odhadovat, že se jimi vybavily vybrané osoby, zvláště královští
dvořané, služebníci a novoměstští měšťané, kteří získali vojenské zkušenosti při
nedávných taženích do západních, severozápadních a východních Čech. Zdar spiknutí
závisel především na nich. A logicky též na Janu Žižkovi.336
V neděli ráno 30. července 1419 vystoupil Jan Želivský na kazatelnu. O tom, jaké téma
pro svou řeč zvolil, se už dlouho vedou spory. Část badatelů se kloní k mínění, že
perikopu Střezte se lživých proroků (M 7,15).337 V 7. neděli po sv. Trojici však bylo
pravidlem přidržet se slov Markova evangelia.338 „Když s ním [tj. Ježíšem] v těch dnech

136
opět byl velký zástup a neměli co jíst, zavolal si učedníky a řekl jim: Je mi líto zástupu,
neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domu hladové, zemdlí na
cestě; vždyť někteří z nich jsou zdaleka“ (Mk 8, 1-3). Byl to, již při pohledu na
shromážděný dav, námět neobyčejně aktuální, odkazující ve vyšším významovém plánu
k přijímání pod obojí způsobou, jež nasytí hladové toužící po Bohu, i k zázraku, který
Ježíš učinil, když sedmi chleby nakrmil 4 000 lidí. „Pán nás dnes posiluje chlebem
života,“ nesl se Želivského hlas prostorou nedokončeného monumentálního kněžiště,
„abychom jako jeho vyvolení byli neotřesitelně stálí.“ A pokračoval: „Každý král,
vytáhne-li válečně do pole, opatřuje svým bojovníkům vše potřebné.“ Činí tak i Kristus,
jenž jako nejvyšší hejtman poskytuje věrným své tělo a svou krev jako nejúčinnější zbraň.
„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný (J 6,53-54). Tak člověk bude jisti chléb
andělů. Pojďme tedy za Pánem.“339
Poté, co Želivský dokončil řeč, postavil se do čela zástupu, nad jehož hlavy vyzdvihl na
dlouhé tyči umístěné tělo boží, analogicky k měděnému (správně bronzovému) hadovi,
který nosil nad hlavami putujících Židů prorok Mojžíš. Zástup pak zamířil k farnímu
kostelu sv. Štěpána Na Rybníčku, který byl novoměstský tribun nucen na sklonku února
opustit. Želivský tak vědomě porušil králův i purkmistrův zákaz pořádání náboženských
procesí a riskoval otevřený konflikt. Když se dav ocitl před kostelem sv. Štěpána, nalezl
jeho dveře uzamčené. Uvnitř probíhala nedělní mše, jejíž účastníci se včas dozvěděli
o husitském záměru. Proti ozbrojenému zástupu však zdejší farář Jan, kazatel Václav,
rektor sousední školy a její žáci, kteří se v roli zpěváků zúčastnili bohoslužby, nemohli nic
dělat. Rozkurážení husité vyrazili vrata, vyhnali faráře, školmistra i žáky, možná vybili
i sousední faru a odevzdali kostel do rukou Jana Želivského. Spravedlnosti, tj. božímu
zákonu, bylo učiněno zadost. Leč nikoliv v úplnosti.340
Krátká bohoslužba, uskutečněná v právě ovládnutém chrámu, byla díkůvzdáním za
dosažené vítězství, avšak podávání svátosti oltářní pod obojí způsobou mělo tentokrát
hlubší smysl. Dodávalo shromážděným posilu pro nadcházející obtížný úkol a zároveň je
zbavovalo hříchu, který mohl na jejich počínání ulpět. Poté se procesí vydalo Žitnou či
Ječnou ulicí dolů na Dobytčí trh. Před Novoměstskou radnicí, která nedávno prošla
rozsáhlou přestavbou, se ale dav zastavil. Bylo krátce po půl desáté.
Muži na radnici očekávali, že se Želivského zástup začne domáhat propuštění husitů
držených v šatlavě ve východním traktu budovy, „ale purkmistr a konšelé a podrychtáři
toho nechtěli učiniti“.341 Výměna protikladných názorů se rychle zvrhla ve slovní
přestřelku, v níž z obou stran padaly urážky, prudce zvyšující hladinu adrenalinu.
Definitivní „ne“, jež zaznělo v reakci na opětovně vznášenou žádost o propuštění
žalářovaných husitů, změnilo dějiny. Jan Žižka se jako voják téměř vždy řídil konvencemi
i pravidly běžnými od starověku a opakovaně utvrzovanými ve středověké praxi.
V tehdejších válkách platilo, že pokud obránci obléhané pevnosti odmítají jednat,
kapitulovat, či dokonce urážejí a zesměšňují své nepřátele, není na ně třeba brát jakékoliv
ohledy. Novoměstská radnice takovou obléhanou pevností byla. Pokud se konšelé a jejich
pomocníci domnívali, že husité neznesvětí sváteční nedělní den krveproléváním, hluboce
se mýlili. Na urážky a posměšky přišla odpověď v podobě ozbrojeného násilí. Zda dal
povel k ataku skutečně Žižka, zmiňovaný jako přímý účastník čtyřmi kronikáři, však
bezpečně říci nedokážeme.342
Útok na radniční objekt se podobal smršti. Konšel Řehák, povoláním valchář, zahynul
v objektu radnice, zbývajících 10 až 13 mužů svrhli vzbouřenci z oken, odkud padali do
davu, který je očekával s oštěpy, sudlicemi, meči a kordy v rukou. Žádný pramen

137
neprozrazuje, zda husité vyhazovali nenáviděné úředníky a biřice z velké zasedací síně
v prvním patře nebo z jiných místností. Ať již tomu bylo jakkoliv, tvrzení, že radní a jejich
pomocníci padali z „vysokých oken“, neobstojí. Okna v prvním patře byla a jsou jen
několik metrů nad terénem, takže samotný pád sotva mohl postiženým způsobit smrtelná
zranění. Znamená to, že všechny oběti byly pravděpodobně ubity až na veřejném
prostranství. Měšťan Jan Humpolec umíral s pohledem na radniční budovu, na jejíž
nákladné rekonstrukci se podílel343 a u které ještě chyběla věž, vybudovaná v letech 1455-
1456. Hrůznost a barvitost krvavého masakru si lze stěží představit.
Jan Želivský jej nesporně chápal jako odplatu za pronásledování svatých pravd. Proto
neváhal vzbouřence povzbuzovat tělem božím, které ze vztyčené žerdě hledělo na
krveprolití, odehrávající se ve Spasitelově jméně. Pravděpodobně se ve vypjatém
dějinném okamžiku vžil do dvojrole proroka Mojžíše, ukazujícího židovskému lidu
měděného hada, i nového apoštola, jenž se symbolem Kristovy vykupitelské oběti v ruce
léčí hříšný pozemský svět a ukazuje mu cestu k nápravě.
V očích mnoha svých souvěrců, například Jakoubkových, proto získal pověst
„krvavého kněze“, zatímco katoličtí autoři nešetřili slovy zděšení.344
Možná ve chvíli, kdy zabíjení skončilo a vzbouřenci vyrovnávali těla usmrcených vedle
sebe, dorazil na náměstí podkomoří Jan Bechyně údajně s třemi stovkami jízdních
ozbrojenců. Kdyby skutečně disponoval takovou silou a kdyby mu opravdu záleželo na
ochraně veřejného pořádku, musel by vzbouřence roznést na kopytech. Jeden jízdní se
totiž kvalitativně rovnal deseti ozbrojeným pěším bojovníkům. Odhad je sice evidentně
nadsazený (300 jízdních už bylo vojsko), leč na rozehnání povstalců Bechyňův oddíl stačit
mohl. Podkomoří však proti husitskému davu vůbec zasahovat nehodlal. Jako husita
a staroměstský měšťan (majitel domů čp. 527 a 353 v nynější Jilské a Vejvodově ulici)
nemínil bojovat proti „souvěrcům“ a ještě se mohl snadno vymluvit. Ať dělal, co dělal, na
místo dorazil, až když bylo po všem. Proto jen obhlédl situaci a poté se svými lidmi obrátil
koně. Opodstatněnost spiklenecké teorie dokládá další životní příběh Jana Bechyně. Hned
při první možné příležitosti, na konci prosince 1419, jej Zikmund Lucemburský zbavil
podkomořského úřadu, zato po roce 1427 obdržel od staroměstské husitské rady velký
dům (pozdější čp. 549) na jižní straně Staroměstského rynku, tedy na místě nanejvýš
prestižním. V letech 1433 a 1434 byl dům osvobozen od městské daně. Všechny tyto
výhody Bechyně získal za služby, jež po dlouhý čas vykonával pro staroměstskou obec.
Naposledy se připomíná 23. července 1435.345
Leč vraťme se zpět před Novoměstskou radnici, kde vedle sebe ležely srovnané
mrtvoly purkmistra Jana Podvinského, tří dalších členů městské rady (Klimenta Šťastníka,
koželuha Tomáška a valcháře Řeháka), dvou bývalých konšelů (Jana Humpolce a Čeňka
Patriarchy), tří jiných měšťanů (dřevník Řehla z Podskalí, Jan Kába, Václav Barbořin,
vlastník domu u kostela sv. Štěpána), podrychtáře Nikláska, 346 jeho pomocníka Sasína
a možná dvou či tří biřiců, eventuálně radničních sluhů. O dokonalém zvládnutí útoku na
radnici svědčí prostý fakt. Ubitým mužům vzbouřenci nic nevzali, naopak, „což sú na sobě
měli, ale čepice i opásáme střiebrná každého z nich na něm položili“.347 Na celou akci
nesměl padnout ani stín podezření z nečestných úmyslů. Vše bylo podřízeno jedinému
záměru. Dokázat nadřazenost božích pravd nad nedokonalými lidskými zákony, které platí
jen tehdy, neodporují-li zákonu Kristovu. Tyranské úředníky, počínající si v rozporu
s božím zákonem, stihl zasloužený trest. Zcela samozřejmé bylo, že v rámci křesťanských
zvyklostí následně nikdo nezkřivil ani vlásek manželkám a dětem ubitých mužů.
Zabránit rozvášněnému davu v rabování jistě nebylo snadné, protože do násilných akcí,

138
jakkoliv idealisticky motivovaných, se téměř vždy zapojí zdivočelá „ulice“. Při pražských
převratech v letech 1422, 1448 a 1483 se jen s nejvyšším vypětím podařilo, ač ne vždy
zcela, zabránit této složce obyvatelstva v plenění křesťanských domů, a to pouze za cenu
jejího nasměrování do židovské čtvrti. Buď tedy organizátoři dokázali v předstihu
eliminovat účast nezkrotného živlu, nebo si udrželi nad průběhem dění dokonalou
kontrolu. Obojí zřejmě byla zásluha Jana Žižky a mužů z jeho okolí, ať členů královské
ostrahy nebo přítomných vyšehradských manů. V daném kontextu nelze přehlédnout, že
v roce 1421, kdy Prahu ovládal Jan Želivský, obdržel někdejší královský vrátný Vavřinec
Hřebík darem od obce staroměstský dům U Bílého medvěda (později čp. 579 na nynějším
Ovocném trhu) a další královský vrátný, Pavel, koupil od samosprávných orgánů za
zvýhodněnou cenu dům (čp. 297 na Dobytčím trhu) uprchlého katolického konšela Jana
Zuvače.348
Žádnému z aktérů krvavého nedělního dopoledne nepřišlo na mysl, že svým činem
zahajuje revoluci. Uskutečnili násilný převrat, který na Novém Městě pražském vytvořil
podmínky pro nastolení důsledně utrakvistické městské rady i dalších samosprávných
orgánů, a tím i základní předpoklad pro svobodu a uplatňování božího zákona v husitském
pojetí. Tomu odpovídaly další kroky řídícího štábu. Ihned po defenestraci byli svoláni
k radnici pod hrozbou ztráty hrdla a vypovězení z města majitelé domů i nájemci
a podnájemníci (podruzi), tedy všichni, kteří byli povinni platit městskou daň. Účastníci
tohoto shromáždění, takzvané „velké obce“, zvolili čtyři hejtmany, každého pro jednu
čtvrť, na něž bylo město administrativně rozděleno, a předali jim městské pečetidlo,
kterým samospráva stvrzovala právní platnost úředních dokumentů a bez něhož bylo řízení
města nemyslitelné. Zabavení pečetidla bylo jednou z nejdůležitějších starostí po vpádu
vzbouřenců na radnici. Hejtmani, jejichž jména neznáme, tak obdrželi pravomoc řídit
město až do ustavení nových konšelů. Volba mužů dočasně odpovědných za chod města
byla důležitá nejen pro nakročení směrem k legalizaci nových poměrů, nýbrž i kvůli
zajištění veřejného pořádku a vyloučení právního vakua. Přesto (či právě proto) byla
radnice obsazena ozbrojenci a střežena ve dne v noci.349
Obavy povstalců však byly zbytečné. Otevření nepřátelé kalicha Nové Město raději
rychle opouštěli. Z pražského prostředí tak navždy zmizeli Jan Zuvač a Petr Šilhan. Oba
jmenovaní bývalí konšelé později udržovali osobní kontakty s pražskou kapitulou, která
po revolučním příboji nalezla roku 1421 útočiště v hornolužické Žitavě, pár kilometrů od
českých hranic. Není vyloučeno, že oba zakotvili v Horní Lužici nebo v některém
pohraničním katolickém městě v Českém království. Další sesazený radní a královský
písař Mikuláš Navara se usadil v Českém Brodě, poddanském městě pražského
arcibiskupství. Svůj dům (čp. 611) u kostela sv. Štěpána Na Rybníčku přenechal dceři
Regině. K Českému Brodu měl určité vazby i jiný uprchlý exkonšel Hanuš Bruxer
(Mostský). O Václavovi z Hrobky a Hodislavu Jinochovi již byla řeč, po ostatních se
stopy ztrácejí.350
Jan Žižka, který 30. července 1419 poprvé vstoupil na osvětlené dějinné jeviště jako
oddaný husita, prožíval jistě dobrý pocit, že svým úsilím pomohl ztrestat stoupence
Antikristovy. Zároveň si však uvědomoval, že se z králova pohledu dopustil, stejně jako
další vzbouřenci, usurpace moci, vražd, veřejného násilí, porušení přísahy a zrady
panovníka. Za každý z těchto deliktů reglementovalo soudobé právo trest smrti. I proto
rebelové okamžitě prezentovali své činy jako výraz vůle novoměstské obce. Nyní napjatě
očekávali královu reakci.
Václav, jehož pražský pobyt je průkazně doložen k 26. červenci a který v době

139
defenestrace pobýval dle Vavřince z Březové na Novém Hradě u Kunratic, se prý po
obdržení zprávy o násilném převratu nevídaně rozběsnil. Přísahal, že vyhladí všechny
husity a především kněze (jistě myslil hlavně na Jana Želivského), podle pozdního podání
dokonce v záchvatu zuřivosti pobodal dýkou svého číšníka. Jeho zklamání a zoufalství lze
snadno pochopit. Otevřená ozbrojená vzpoura proti městské radě, a tím fakticky i proti
králi, neměla v Praze precedens.351
Sázka na znalost královy povahy nicméně vyšla spiklencům dokonale. Po kulminaci
hněvu se dostavilo psychické vyčerpání. To byla vhodná příležitost pro královy husitské
rádce, aby vystoupili jako zprostředkovatelé smíru mezi panovníkem a vzbouřenou
novoměstskou obcí. S organizátory převratu byli již v předstihu smluveni. Ze
staroměstských radních lze nejspíše pomýšlet na Vavřince soukeníka, připomínaného
k 24. červenci v úřadě purkmistra, Václava Štrabocha, Jana Rečka, Jana Bradatého
a Simona z domu U Bílého lva.352 Z Václavových rádců a dvořanů přicházejí jako vždy
v úvahu Jan Sádlo ze Smilkova, Voksa z Valdštejna, Jan Řitka z Bezdědic, Petr Zmrzlík,
podkomoří Jan Bechyně a hofrychtéř Jan Celný z Komína. Zlomený Václav se ani
nevzpíral. Souhlasil s tím, že se mu novoměstští omluví a pokoří, zatímco on jim na
oplátku potvrdí zvolenou městskou radu. To byl moment revoluční povahy. Král se sklonil
před vůlí městské obce, která mu předložila jména navrhovaných radních. Strůjcům
převratu bylo zřejmé, že mezi konšely nemohou usednout lidé odvolaní na počátku
července. To by zavánělo přílišnou provokací, již by bylo možné vykládat jako mstu. Už
ve středu 2. srpna Václav IV. na Novém hradě čerstvě zvolené konšely oficiálně
schválil.353 V čele novoměstské rady stanul jako první purkmistr řezník Petr Kus, králův
oponent, avšak kromě dalších dvou jmen v ní převládali nováčci, převážně řemeslníci
a zřejmě aktivní účastníci převratu.354 Nejméně polovina z nich se připomíná v konšelském
úřadu i v revolučních letech. Od krvavého aktu neuplynulo ještě ani 100 hodin. Všechna
tři pražská královská města opět spravovaly rady s jasnou husitskou většinou. Katolická
naděje na restauraci poměrů se znovu rozplynula. Spoléhání na vratislavský vzor se
spiklencům vyplatilo.
Při vlastní defenestraci (svržení z oken) mohli husitští radikálové hypoteticky využít
také jiných příkladů, byť o některých z nich asi vůbec nevěděli.355 V roce 1324 přihlížel
zajatý flanderský hrabě Ludvík Neverský, jak rebelové shazují dva jeho rádce z věže, roku
1378 bylo z oken radnice v brabantské Lovani (Leuven, Louvain), odkud se i do Prahy
vozilo žádané sukno, svrženo a následně ubito dokonce patnáct patricijů. O pět let později
potkal v Lisabonu stejný osud biskupa Doma Martina. Svým způsobem se mezi
defenestrace, uskutečněné ovšem posmrtně, zařadilo též kutnohorské účtování s tělesnými
ostatky členů družiny Racka Kobyly ze Dvorce. I ve Vratislavi byl v srpnu 1418 shozen
z radniční věže Johann Megerlein. Pro husity však byl asi inspirativnější starozákonní
příběh o pyšné Jezábel, manželce despotického krále Achaba. O pád ctitelky Baalova
kultu se zasloužil pomazaný král Jehú, na jehož příkaz svrhli dvořané hříšnou a pyšnou
ženu z okna na zem, kde ji ušlapali koně (2 Kr 9,32-35). V husitské Praze patřil osud
Jezábel k frekventovaným tématům, což mimo jiné dokládá výrok Jakoubka ze Stříbra, že
zjevní hříšníci jsou hodni „potupenie jako lajno. A protož Jezábel vykládá se lajno.“356
Paralela s pražskou defenestrací je zřejmá. I z oken Novoměstské radnice byli svrženi
(rovněž s pomocí královských dvořanů) zjevní hříšníci. Jinak se ovšem při každé
defenestraci uplatňovaly obecně srozumitelné významové protiklady na ose nahoře – dole,
respektive vznešené – nízké či vzestup – pád.357
Obliba defenestrací v pražském prostředí neustala. Dne 24. září 1483 svrhli důslední

140
husité z oken Staroměstské i Novoměstské radnice nenáviděné konšely358 a 23. května
1618 zahájila defenestrace místodržících Viléma Slavaty z Chlumu, Jaroslava Bořity
z Martinic a písaře Filipa Fabricia, kteří ale násilný akt přežili, třicetiletou válku. Tehdejší
obhájci zvoleného postupu se dovolávali nejen starobylých českých příkladů a „trapičky
lidu“ Jezábel, nýbrž také dávných „Římanův i jiných slavných národův, kteříž takového
obecného dobrého rušitele se skal a jiných vysokých míst metali…“359
Organizátory novoměstského převratu netrápila legitimita jejich počínání.
O té nepochybovali, protože konali ve shodě s božím zákonem jako nejvyšší normou.
Avšak jako všichni revolucionáři řešili problém, jak z nelegality učinit legalitu, neboť
revoluce je vždy změna podmínek legality. Nátlak vyvinutý na krále byl v tomto směru
úspěšný. Po dva týdny se zdálo, že k další erupci násilí nedojde a že se snad život vrátí do
normálu. S odstupem doby se však otázka legality i legitimity novoměstské defenestrace
opakovaně vracela. Ani zdánlivě všemocný argument o nutnosti nastolit vládu božího
zákona nemohl zakrýt, že v jeho jménu došlo k usmrcení řady osob bez soudního výroku,
tj. k vraždám. Stejně nesporné bylo překročení Husova i Jakoubkova příkazu vést ve
jménu všemocné Kristovy pravdy výhradně duchovní boj. I mnozí kališníci (užíváme zde
toto slovo jako synonymum k substantivům utrakvisté, respektive husité, ač původně
rovněž mělo pejorativní konotaci)360 proto charakterizovali defenestraci jako „veliký
a neslýchaný mord“. A „mord“ v dobovém výměru byl totéž co „bezprávná záhuba“, tedy
vražda. Také v tomto případě si husité pomohli. Podle jejich pozdějšího právního nazírání
nebylo možné kvalifikovat usmrcení člověka ve jménu božího zákona jako vraždu, nýbrž
jako pouhé zabití.361 To byl se vší pravděpodobností i názor Žižkův. Vzdor tomuto
sofistikovanému pojetí pachuť z defenestrace přetrvávala. Stárnoucí husitští pamětníci
i následující utrakvistické generace se tak snažili aktéry vzpoury omluvit, čímž zákonitě
proměňovali interpretaci historické události.
Namísto líčení mistra Vavřince z Březové o davu mstícím se za posměšky a slovní
urážky se časem podařilo prosadit příběh o kamenu vrženém z radničního okna na tělo
boží, které Jan Želivský nesl v čele zástupu. Věcně to je samozřejmě nesmysl. Takové
nepředloženosti by se tváří v tvář rozlícenému davu odvážil jen blázen nebo sebevrah.
Podání samo je poprvé písemně doloženo roku 1470, tedy 51 let po defenestraci, má však
zřejmě o něco starší kořeny.362 Přiznejme si, že také lépe vypadá. Husité totiž zaslouženě
ztrestají nepřátele, kteří ve sváteční den neváhají hanobit a urážet samotného Spasitele.
Většina moderních historiků tomuto výkladu uvěřila, aniž si zpravidla povšimla do očí
bijící analogie. Zcela shodně, házením bláta či kamenů na boží tělo, nesené knězem na
Velký pátek k umírajícímu, zdůvodňovali křesťanští propagandisté rozsáhlý pražský
pogrom o Velikonocích roku 1389. Znevažování hostie Židy ostatně patřilo v pozdním
středověku k běžným argumentům omlouvajícím kruté pogromy, nejednou organizované
s časovým předstihem.363
I po staletích zůstává patrná snaha husitských autorů sejmout vinu především z Jana
Žižky. Ani Vavřinec z Březové, ani katolík Bartošek, podle něhož převrat provedl „Žižka
se svými společníky“ (per Zizkam et suos complices),364 ani další kronikáři nevědí, že by
se jednooký zeman osobně podílel na usmrcování defenestrovaných mužů. Ostatně celá
akce měla vyznít a také vyzněla jako akt kolektivní spravedlnosti vykonaný husitskou
obcí. Žižkovu účast však bylo možné vyšperkovat slovy o „najzvláštnějším čeledínovi
krále Václava“, či dokonce smyšleným příběhem, v nynější žánrové klasifikaci pověstí.
Kališnický mistr Martin Kuthen ze Šprinsberka 120 let po události poutavě, leč v rozporu
s realitou, sděluje, jak „někteří protivníci, Němci, s rathauzu hodili cihlou na kněze“,

141
načež Žižka zavelel k „smetání těch konšelů“. V předstihu si však vyžádal souhlas krále
Václava k nápravě neudržitelných poměrů vzniklých po upálení Jana Husa a Jeronýma
Pražského. Sám panovník Žižku nabádá: „Milý Jene, co tomu máme říci, zdaž to již
můžeme opraviti. Pakli ty víš k tomu jakou cestu, oprav sobě, myť tobě toho rádi
přejeme.“ Václav IV., nevěda, co jeho dvořan zamýšlí, tím Žižkovi v podstatě uvolnil ruce
ke krvavému zúčtování. Kronikář tak ze Žižkovy osoby sňal i jakékoliv podezření ze
zrady českého krále. Na českém rekovi bez bázně a hany nesmělo ulpět ani smítko
pochybností. Ještě před započetím krutého díla jednooký válečník bere „odpuštění od
krále a jeho dvoru“, tj. končí služební poměr, aby Václav nemohl být spojován
s nadcházejícím drastickým činem.365 Ve skutečnosti panovník schválením novoměstské
rady amnestoval strůjce a účastníky defenestrace, takže Jan Žižka nadále setrval
v královských službách. Mezi Václavem IV. a jeho jednookým dvořanem nicméně sotva
existoval tak důvěrný vztah, jaký Kuthen naservíroval čtenářům svého „bestselleru“.366
V kronikách Vavřince z Březové a Bartoška z Drahonic i v pozdějších redakcích
Starých letopisů českých Žižka vstupuje do velkých dějin před Novoměstskou radnicí. Ale
i v tomto případě existují výjimky. Italský humanista Enea Silvio Piccolomini uvádí Jana
Žižku na scénu 16.-17. srpna 1419 a nejstarší, latinsky psaná verze Starých letopisů
(takzvaná Chronicon Treboniense), sepsaná asi roku 1432, poprvé zmiňuje válečníkovo
jméno až počátkem listopadu 1419 v souvislosti s boji mezi husity a posádkou Pražského
hradu o Malou Stranu. Zápis doslova říká: „Hic Zizka cepit recipi a pretorio in famam,
quia hic incepit bellare usque ad finem vitesue.“367 Nepříliš obratnou formulaci převedl
souvěký překladatel, jehož práci uchoval text Q Starých letopisů českých, do neméně
toporně znějící češtiny: „Tuto Žižka vznikl [tj. vynikl, respektive povstal] mezi lidem,
nebo tuto počal bojovati a bojoval až do smrti.“368 Poněkud elegantnější i přesnější verze
by zněla asi takto: „Zde od radnice začal být Žižka proslulým, neboť tady počal válčit
a válčil až do konce svého života.“ Existuje však ještě jeden, volnější a oblíbenější
staročeský překlad Chronicon Treboniense, obsažený v textu A Starých letopisů: „A tu
Žižka vzat jest od lidu na slovo, neb jest tu počal bojovati.“ 369 Spojení a pretorio tak
překladatel nejspíš vnímal jako nenáležité a nahradil je smysluplnějším obratem a populo
(od lidu), pokud ovšem tento výraz neobsahovala jeho latinská (dnes neznámá) předloha,
tj. jiný exemplář Chronicon Treboniense. Formulaci „vzat jest od lidu na slovo“ poté
přejaly téměř všechny další texty Starých letopisů i plejáda raně novověkých a moderních
historiků, které obrat doslova fascinoval. Sotva jej lze ale vykládat tak, že byl jednooký
muž zvolen v lidovém hlasování hejtmanem, respektive vyzván, aby se postavil do čela
revolučních zástupů. To by byl nepřípustný sémantický posun. Držme se proto nejstarší
známé verze, která říká, že Jan Žižka získal u radnice nespornou proslulost a široká
veřejnost si od té chvíle pamatovala jeho jméno. Stal se tak svým způsobem „vojákem
z lidu“, jak historikové a etnologové nazývají prosté lidi, kteří se proslavili jako vojevůdci.
Žižka sice nebyl, na rozdíl od irských, skotských a tyrolských hrdinů, pastýř či rolník,
neměl k nim však daleko.370 I tato okolnost přispěla k jeho nimbu a k trvalému zakotvení
v české dějinné paměti.371
Část historiků však vztáhla citované sdělení Starých letopisů k událostem
u Malostranské radnice, zničené v pozdních sobotních hodinách 4. listopadu 1419. Jejich
interpretace má ale značnou slabinu. Ve chvíli, kdy členové posádky Pražského hradu
odnesli z malostranského radního domu městské knihy i pokladnu a poté jej zapálili,
nebyli na levém vltavském břehu téměř žádní ozbrojení husité. Většina z nich se za
soumraku stáhla na pravý břeh. Zničení malostranské radnice nebylo mimořádně důležitou

142
dějinnou událostí, navíc Vavřinec z Březové jednookého válečníka při líčení
malostranských bojů vůbec nejmenuje. Stejné mlčení zachovává také kronika Beneše
minority (a následně její staročeský převod v textu X Starých letopisů), přinášející nejednu
zajímavou podrobnost o pustošení malostranského areálu.372 To ale ještě není vše. Ve
Vavřincově kronice vede husitské oddíly na Malou Stranu Mikuláš z Husi.373 Poněvadž
proslulý husitský autor neměl žádný důvod Žižkovu účast retušovat (učinil tak pouze
v několika málo případech, kdy s jeho počínáním nesouhlasil), vyhlíží celá záležitost
nanejvýš zmatečně.
Nerozuměl jí ani staročeský překladatel Chronicon Treboniense, který slova o radnici
raději vynechal. Získal-li totiž Žižka u nějakého radního domu historickou proslulost, pak
výhradně před radnicí Nového Města pražského. Jediné schůdné vysvětlení nabídl historik
Josef Pekař. Jelikož se původní latinská verze Starých letopisů nezachovala v originálu,
nýbrž v opisu z druhé poloviny 15. století, pokládal výše citovanou latinskou větu za
dodatečnou marginální poznámku, již opisovač zařadil (obdobně jako některé jiné
zprávy)374 na špatné místo. Odtud následně přešla do dalších textů Starých letopisů i do
Kroniky univerzity pražské, kompilace, která ji pochopila jako počátek Žižkovy
hejtmanské dráhy (cepit capitaneatum).375 I Pekařův výklad tak potvrzuje, co již víme.
S husitskou revolucí byl Jan Žižka spjat od jejího prvního dne.376
Do velkých dějin vstoupil někdejší trocnovský zeman pozdě, přibližně na prahu své
šedesátky, dle tehdejších měřítek jako starý člověk. I středověk znal ale muže, kteří
vynikli až v pokročilém věku. Za všechny uveďme alespoň dva. Na prvním místě
římského krále Rudolfa I. Habsburského (1218-1291), zakladatele moci slavné dynastie,
panovníka, který ve svých šedesáti letech zvítězil 26. srpna 1279 na Moravském poli nad
Přemyslem Otakarem II. a začal v Podunají budovat rodovou državu. Z 15. století stojí za
pozornost Giovanni de Capistrano (Jan Kapistran), italský řeholník, který se
v šestašedesáti letech vydal agitovat proti husitům i Turkům a v jednasedmdesáti se roku
1456 zúčastnil vítězné vojenské kampaně proti Osmanům u srbského Bělehradu. Vědomí
boje za boží zákon dodalo Janu Žižkovi nadšení a energii. Vydržely mu po více než pět
let, které mu zbývaly do konce života a jimiž se, ač to zní jako klišé, zapsal do historie.
Z historického hlediska byla novoměstská defenestrace hned v několika ohledech
bodem zlomu. Nikdy dříve se opozice v pražském městě nechopila moci násilným
odstraněním městské rady, natož aby přinutila panovníka tento čin zpětně legalizovat. 377
Už to samo o sobě bylo důkazem hloubky probíhajících převratných změn v české
společnosti a zároveň snahy zapojit do rozhodování o záležitostech veřejného zájmu širší
okruh obyvatel, kteří měli vlastní představy o řízení obce a nemínili se podřizovat zjevně
menšinovému názoru. V pražských dějinách zahajuje novoměstský krvavý akt sérii
předem připravených převratů, jež zásadně ovlivnily politické dění v českém státě (včetně
roku 1989) a které se jako prostředek ke svržení politických režimů osvědčují
i v současném globalizovaném světě.
Novoměstskou defenestrací však především začíná husitská revoluce. Její aktéři
a souvěkovci pojem revoluce neznali. Revoluční události označovali nejčastěji slovy
„búře“ či „vzbúřenie“, eventuálně latinskými a německými ekvivalenty turba, tempestas
a Sturm. Tato pojmenování, vzniklá na základě věcné souvislosti (metonymie)
s přírodními jevy, postihovala extrémnost, výjimečnost a časovou omezenost dění,
chápaného jako narušení odvěkého řádu. Hlavním rysem bouře a vzbouření byly války,
násilí a právní rozvrat, patrný ve všech sférách veřejného života. 378 Za den, který vymkl
zemi z kloubů a po němž už nic nebylo takové jako dříve, považovali prostí obyvatelé

143
právě 30. červenec 1419. Bylo to pro ně stejně osudové a symbolické datum jako pro
následující generace 8. listopad 1620, 7. září 1848, 28. říjen 1918, 15. březen 1939, 25.
únor 1948 či 17. listopad 1989. Univerzitou odchovaní vzdělanci typu Vavřince z Březové
a Mikuláše z Pelhřimova pokládali za významnější historický mezník, ba přímo za vlom
do dějin, jiné momenty. Především obnovu přijímání pod obojí způsobou roku 1414
a mučednickou smrt Jana Husa, neboť tyto události daly křesťanstvu příležitost vrátit se na
závaznou a úzkou cestu spasení, vytyčenou Ježíšem Kristem.379 Ani oni ale nepřehlédli
důležitost roku 1419, zahajujícího dlouhé období válek a násilností, v dobové mluvě „ne-
řádu“.380
Novoměstský převrat v sobě modelově obsahoval klíčové paradigma husitské revoluce,
tj. prolnutí duchovní a světské komponenty. Součinnost jeho hlavního iniciátora, kterým
byl kněz a kazatel, se světskou složkou společnosti je nepochybná. Zjednodušeně řečeno:
Želivský potřeboval Žižku. Dnes již není pochyb, že husitství propojilo snahu o reformu
církve s úsilím o změnu politického zřízení v zájmu krystalizující stavovské společnosti,
tj. vyšší i nižší šlechty a královských měst. Právě symbióza a zároveň vnitřní napětí ve
vztahu obou určujících složek, náboženské a politické, mu dodaly dynamiku a revoluční
charakter. Zatímco v jiných evropských státech se nejprve prosadil stavovský systém
a teprve poté v průběhu 16. století nastoupila reformace (německé oblasti Svaté říše
římské, Anglie, Nizozemí, Uhry, částečně Francie), v Českém království došlo ke
koincidenci obou procesů. To vysvětluje, proč revoluce propukla v Čechách, proč měla tak
široký a hluboký dosah, proč byla historicky jedinečná a proč zůstala v západokřesťanské
Evropě osamocená a izolovaná.381

144
 ŽIVOT BEZ KRÁLE
Ačkoliv byla neděle 30. července 1419 prvním dnem husitské revoluce, v prvních dvou
týdnech po defenestraci se srovnatelná erupce neopakovala, byť násilí neutichlo. Zpráva
o pražské defenestraci možná přispěla k útokům na šest až sedm klášterů žebravých řádů,
tj. dominikánů a minoritů, ve významných českých městech ještě za života krále Václava.
Pamětníci uvádějí zejména dominikánský klášter na klatovském předměstí, který byl podle
svědectví jeho člena Václava Varchaníka zničen a vypálen, přičemž o život přišlo údajně
nejen několik řádových bratří, kteří nestačili utéci, nýbrž i jiní věrní katolíci. Knihovnu se
podařilo v předstihu uložit na hradě Rabí u Jana Švihovského z Rýzmberka, jehož rod měl
s klatovskými dominikány nadstandardní vztahy (dominikán Michal působil jako kaplan
na hradě Skála). Další kláštery dominikánského řádu se staly předmětem útoků v Lounech
(řeholníci z budov včas zmizeli) a v Plzni, kde byli nuceni opustit svůj objekt i minorité,
jež stejný osud stihl v Žatci. K těmto stavebním komplexům je třeba připočítat dva
mendikantské kláštery v Hradci Králové a dominikánský klášter v Písku, napadený 20.
srpna davem převážně rozhořčených žen, které spálily sochy a obrazy.382 Všechna uvedená
města náležela mezi střediska radikálního husitství, jež se zde těšilo podpoře stávajících
samosprávných orgánů.383
Nový a mocný impulz dodal revoluční situaci skon Václava IV. Psychicky i fyzicky
zlomený panovník zemřel ve středu 16. srpna odpoledne po marném týdenním zápasu.
Stačil se ještě vyzpovídat, ale svátost oltářní pod jednou způsobou již kvůli prudkému
dávení nepřijal. Naposledy tak přijal eucharistii na Velký pátek, jak míval ve zvyku,
nikoliv, jak bylo pravidlem, o velikonoční neděli. I v tomto ohledu se prezentoval jako
solitér.384
Osmapadesátiletý král umíral, obklopen svými důvěrníky, prý „s velikým křikem
a řevem takřka lvím…“ Mistr Vavřinec z Březové však v působivé zprávě o panovníkově
smrti jen parafrázoval příslušnou pasáž poslední novozákonní knihy: „…a vykřikl
mocným hlasem, jako když zařve lev“ (Zj 10, 3). Narážku na Apokalypsu rozvedl nadaný
spisovatel o několik řádků níže v patřičné poučení: „Jeho smrt a činy měly by být všem
králům za příklad, aby se báli Boha a ze všech sil jeho zákon a pravdu chránili
a bránili.“385 Kolem Václavova skonu se okamžitě vyrojila řada nepodložených spekulací,
ale ani katoličtí vzdělanci, ani husita Vavřinec z Březové se netrápili snahou postihnout
dějinný význam zesnulého panovníka. Vavřinec psal svá slova pod dojmem králova
vynuceného obratu na počátku roku 1419, aniž vzal v potaz jeho limity i fakt, že husitům
poskytl mimořádný prostor.
Pravdu měli spíše katoličtí autoři, kteří vinili Václava z přímé i nepřímé podpory
husitství a označovali jeho neochotu zasáhnout proti kacířům za hlavní příčinu
revolučního výbuchu a proticírkevního násilí. Ve skutečnosti tento pohled zrcadlil
nesporný fakt, ba téměř dějinnou zákonitost. V Čechách, ale stejně tak v průběhu velkých
evropských reformací, to byla světská moc, nejednou reprezentovaná panovníkem, která
reformní hnutí (nikoliv revoluci!) podporovala a zaštiťovala. Jmenujme kupříkladu saské
kurfiřty Fridricha Moudrého a Jana Fridricha I., ochraňující Martina Luthera, nebo
anglického vládce Jindřicha VIII. Husův a Žižkův král byl svým způsobem jejich
předchůdcem, ač nikoliv zrovna důsledným. Svým kritickým vztahem k představitelům
duchovní moci a zejména osobním podílem na smrti generálního vikáře Jana z Pomuku se
stal již za svého života objektem nenávisti církevních kruhů, neváhajících využívat
145
v politickém zápase proti panovníkovi pomluvy a smyšlenky. Tato „černá legenda“,
rozvíjená katolickým prostředím i v následujících stoletích, vytvořila z Václava druhého
Nerona, ne-li předchůdce markýza de Sade, a zastínila idealizovaný panovníkův portrét,
stvořený kolem poloviny 15. století v husitských kruzích.386
Český stát ztratil krále a Jan Žižka svého nejvyššího nadřízeného. Od smrti Václavova
otce Karla IV. uplynulo téměř jednačtyřicet let, takže pro značnou část obyvatel nastala
výjimečná situace, kterou dosud nezažili. Ani smrt dlouho vládnoucího panovníka však
v relativně stabilních poměrech neznamenala riziko anarchie. V platnost totiž vstupoval
dávný princip, v podstatě ústavní zvyklost, že až do nástupu nového krále zůstávají všichni
úředníci na svých místech. Leč situace v létě 1419 měla k normálu daleko. Václavův skon
pochopili mnozí stoupenci kalicha, stržení zjitřenou atmosférou, jako konec starého věku,
spojeného s pronásledováním věrných křesťanů, a jako bránu do věku nového,
obsahujícího perspektivu druhého Kristova příchodu, zmiňovaného v Apokalypse,
a předjímajícího nastolení božího království. Nechyběla ani představa blízkosti Posledního
soudu, který smete všechny hříšníky a všem opravdovým věřícím zajistí věčný život
v Kristově říši. Vždyť přece ve Zjevení svatého Jana odpovídá na andělův mocný hlas,
připomínající lví řev, sedmero zahřmění, působivá předehra k polnici sedmého anděla (Zj
10,3). Sotva zatroubení dozní, ozvou se z nebes mocné hlasy radostně zvěstující, že se
vlády nad světem „ujal náš Pán a jeho Mesiáš; a bude kralovat na věky věků“ (Zj 11,15).
I husité, kteří nepodlehli apokalyptickým vizím, vnímali královu smrt jako počátek
nové éry. Zpráva o Václavově skonu se po Praze rozšířila rychlostí blesku a doslova
vyhnala lidi do ulic. Slunce právě zapadlo, dle tehdejšího počítání začínala první hodina
čtvrtka 17. srpna.387 Davům v ulicích však noc nevadila. Želivského i Jakoubkovi
přívrženci pochopili, že nastal vhodný čas k odvetě za utrpěná příkoří a k nastolení vlády
božího zákona nad pražským souměstím. V nepopsatelné euforii, se zbraněmi v rukou
a s hvězdným nebem nad hlavami se vrhli na kláštery a kostely, vyháněli z nich řeholníky
i katolické faráře a odstraňovali vše, co podle jejich mínění překáželo upřímné křesťanské
víře a co sloužilo k ohlupování věřících, k modloslužebnictví i k manipulaci s vroucím
náboženským citem. Ze sakrálních staveb mizely, v souladu s názory Matěje z Janova,
Jakoubka ze Stříbra i Jana Želivského, obrazy a plastiky svatých, ostatky, relikviáře,
zdobená bohoslužebná roucha i další předměty, neslučující se s výměrem prostého
křesťanství založeného na textu Písma. Obětí bouře se staly i varhany, jejichž sladký zvuk
odvracel pozornost věřících od božího slova k šálivému a prchavému estetickému
prožitku.388 Ještě po 100 letech evidoval Václav Hájek z Libočan doklady tehdejšího
třeštění: „Tabule pak veliké a malování rozličná po stěnách, a zvláště obraz umučení Pána
Ježíše, bili kamením, huoře než židé naň plijíce, a mnohým oštípy a sudlicemi oči vybodli,
jakož to i dnes ještě po stěnách muož každý znainenati. Kamenným pak obrazuom,
kterýchž odnésti nemohli, bili nosy, tváři, očí vytloukli, aby na ně nehleděly.“ 389
Oslepování a mrzačení obrazů svatých mělo hluboký smysl. Prokazovalo, že světci
v chrámech a na městských prostranstvích nejsou skuteční, nýbrž jen namalovaní či
vymodelovaní, a tudíž nikomu, kdo se k nim modlí nebo je prosí o přímluvu, nemohou
pomoci.
Energie rozvášněných davů se však nezastavila ani před okázalými přepychovými
náhrobky v sakrálních stavbách. Nevratnou újmu tak utrpěl náhrobek, který si dal za svého
života vybudovat z červeného mramoru Zikmund Albík z Uničova ve staroměstském
kostele Panny Marie Na Louži a pod nímž spočívali jeho rodiče.390 Ničení honosných
památníků zemřelých vyjadřovalo odpor vůči zbohatlé církvi, problematizovalo existenci

146
očistce a hlavně zdůrazňovalo, že před Bohem jsou si všichni křesťané, bez ohledu na
sociální status a majetek, rovni.391
Součástí této razantní očisty bylo i vyvrácení pražských nevěstinců, situovaných
v novoměstském Krakově (nynější Krakovská ulice, nedaleko tehdejších hradeb)
a u vltavského břehu v blízkosti staroměstského kostela sv. Kříže. Jan Želivský neopomněl
zdůraznit zjevně koordinovaný a 19. srpna provedený zásah jako mimořádně záslužný
skutek. Všichni husitští kněží smilstvo jako smrtelný hřích nesmlouvavě zavrhovali,
a tudíž odmítali i hampejzy jako místa jeho legalizace. 392 I v tomto ohledu předjímalo
husitství velké evropské revoluce, které s prostitucí rovněž tvrdě zametly, ať již to byla
Velká francouzská revoluce či ruská bolševická revoluce. Je přitom nanejvýš zajímavé, jak
velké revoluce v podivuhodné symbióze slučují pocit svobody a volnosti, přerůstající až
do hédonické roviny, s protikladným, vypjatě asketickým přístupem, prosazovaným
přísnými strážci ideové čistoty.393 Tak bylo zakázáno pohřbívat mrtvé v rakvích, stavět
k zesnulým hořící svíce a líbat monstrance.394
I když katoličtí autoři líčí pražské události po smrti Václava IV. jako ničivou smršť, ve
skutečnosti i toto zdánlivě spontánní dění nezapře jistou organizovanost. Především je
nápadné, že po celé tři dny, kdy „očista“ probíhala, nezahynul ani jediný klerik či
katolický měšťan. Husitské zástupy tedy respektovaly Jakoubkovo stanovisko odmítající
tělesné násilí. To byla zjevná direktiva, které se všichni účastníci pouličních vystoupení
drželi, byť část z nich s krajním sebezapřením. Z mluvy pramenů zároveň vyvstává, že
průběh událostí monitorovaly i usměrňovaly městské rady, které (bezpečně to víme
o úřadujícím staroměstském purkmistru Janovi Bradatém) s obrazoboreckým zaměřením
sympatizovaly.395 Musely však dbát, aby nepřerostla v totální destrukci, zakládání požárů,
rabování a ohrožení lidských životů. Shodným cílem davů v ulicích i konšelů bylo
proměnit Prahu v důsledně husitské souměstí, a tím ji připravit pro očekávaný druhý
příchod Kristův nebo (v realističtější variantě) vytvořit výhodné podmínky pro očekávaná
jednání s legitimním dědicem českého trůnu Zikmundem Lucemburským. Eventuální
krveprolití by znamenalo politickou komplikaci.396
Také z tohoto důvodu konšelé a vlivní kazatelé odklonili v pozdním odpoledni 17.
srpna energii zástupů mimo městské hradby, ke kartuziánskému klášteru Zahrada Panny
Marie, založenému roku 1342 králem Janem Lucemburským před Újezdskou branou na
katastru nynějšího Smíchova. Obdobně si již dříve počínali konšelé v Klatovech, kde
nedovolili husitům napadnout církevní objekty uvnitř hradeb, leč zničení dominikánského
kláštera na předměstí jim nevadilo.397 Svým způsobem představoval kartuziánský objekt
ideální terč. Byl situován na levém vltavském břehu mimo souvislé osídlení a zdejší mniši,
jimž přísná řehole nakazovala věčné mlčení (hovořit směli jen při společné rekolekci
v neděli a o svátcích, jinak se dorozumívali nonverbálně), byli pro husitské společenství
exemplárním případem nepochopitelného kontemplativního života v klauzuře. V dané
chvíli stačilo usměrnit dav vhodně zvoleným sloganem (například „Hej, na ty němice, /
ležé jakž vepři v krmníce“),398 aby se vydal přes Kamenný most a Malou Stranu ke
kartuziánskému klášteru a zahájil zde dílo zkázy. Před očima bezbranných mnichů vtrhl
houf, ozbrojený meči, palicemi, sekerami, oštěpy, sudlicemi, ba i kušemi, do kostela,
pobořil oltáře, zničil obrazy, rozházel i pošlapal ostatky svatých a roztloukl mramorové
náhrobky. Poté vydrancoval sklepy a spižírny, kde k velké radosti nalezl zásoby vína,
z hlediska nižších sociálních vrstev nápoj drahý a vzácný. Řada útočníků se po jeho
konzumaci ocitla v říši blaženství, o níž tak často slýchávala z úst svých kazatelů.
Revoluce není jen destrukcí stávajícího systému, vždy přináší i opojné zážitky, je

147
velkolepou slavností a vybočením ze všedního života a dodává svým stoupencům radost,
naději i pocit, že je vše (či alespoň téměř vše) dovoleno.399
V kartouze bylo sice dovoleno téměř vše, nikoliv ale mučení či zabíjení přítomných
mnichů. Od vůdce či vůdců husitského zástupu vzešel pokyn, aby byli kartuziáni vyvedeni
z kláštera a přemístěni na Staroměstskou radnici, kde s nimi konšelé údajně hodlali
disputovat o spasitelnosti přijímání pod obojí způsobou. I když při cestě po Kamenném
mostě požadovala část husitů svržení mnichů do Vltavy, žádné násilí se nekonalo. Zoufalí
kartuziáni tak mohli upírat oči ke krucifixu na mostě. Staroměstský purkmistr Jan Bradatý
je večer uvítal na radnici, konšel Václav Štraboch zajistil mnichům ubytování a 20. srpna
jim poskytl ozbrojený doprovod ve formátu dvou střelců. Pod jejich ochranou dorazili
kartuziáni 22. srpna do cisterciáckého kláštera v Sedlci u Kutné Hory.400 Nespatřili tak již
smutný konec Zahrady Panny Marie, kterou v pátek 18. srpna skupina opilých husitů
zapálila.401 Staroměstští konšelé se sice vydali zjednat nápravu, avšak na mostě potkali
muže, který se pitvořil v drahocenném ornátu ukořistěném v devastovaném klášteře
a parodoval kněžské úkony. Příliš se s ním nepárali. Odevzdali ho katu kvůli rouhání
a urážce křesťanské víry. Poprava jednoho člověka a zatčení několika dalších (záhy ovšem
propuštěných) výtržníků zchladily horké hlavy a zabránily případné eskalaci násilí.402
Kartouzský klášter se zachránit nepodařilo. 403 Navždy zmizel ze zemského povrchu.
Naštěstí se klášterní klenoty i knihovnu v předstihu podařilo vyvézt do bezpečí. O něco
později, 10. září, strhli obrazoborci velký kříž na Kamenném mostě. 404 Dřevěný Kristus
přece není opravdový. Poslední pražský kartuzián zemřel, pokud je známo, v exilu roku
1463.
Rekonstrukce pražských událostí po smrti krále Václava někdy vyvolává dojem, že se
do „očisty“ souměstí zapojili téměř všichni obyvatelé. To je ale pouze optický klam.
I když jejich většina přijala se zadostiučiněním opětovné vypuzení katolických farářů
a útěk neoblíbených příslušníků žebravých řádů, s obrazoboreckým řáděním se přece jen
mnozí lidé, byť sympatizující s reformním programem, obtížně vyrovnávali. Snad se
nebudeme příliš mýlit, když obrazoborecké vystoupení připočteme na konto radikálních
aktivistů, kteří byli dostatečně agresivní, razantní a hluční, takže ovládli veřejná
prostranství, byť se jejich podíl pohyboval mezi 10-15 % celkového počtu obyvatel
pražského souměstí. Sami o sobě však revoluci vyvolat nedokázali. Ta byla možná až ve
chvíli, kdy získala zřetelnou podporu městských elit, především radní vrstvy, a také
vojensky i organizačně schopných příslušníků nižší šlechty. Část Prahy setrvala nicméně
i v těchto pohnutých dnech v tiché opozici vůči vítězícím husitům. Byla to katolická
složka obyvatelstva, v jejímž rámci zaujímali významné zastoupení etničtí Němci,
i někteří členové královského dvora, očekávající nástup nového panovníka.
Pražské městské obce respektovaly do určité míry autoritu královny-vdovy Žofie
a nejvyššího purkrabího Čeňka z Vartenberka, reprezentujících až do přijetí nového
panovníka státní moc v Českém království. Zároveň ale využily zmatečných poměrů, aby
obsadily rychty a sesadily z úřadu novoměstského i staroměstského rychtáře Jiřího Síně,
tedy královského úředníka. Na Novém Městě se poté ujal funkce známý husita František
Šilink, profesí sladovník, a na Starém Městě (leč pouze dočasně) blíže neznámý Petr. Jen
na Malé Straně zůstal ve funkci dosavadní rychtář. Fakt, že Staroměstští a Novoměstští
bez rozpaků porušili „ústavní“ zvyklost, usurpovali rychtářský úřad a sami se ujali
vybírání cel, což byly vždy panovnické důchody, dali nepokrytě najevo vlastní politické
aspirace. Jejich revolučnost sílila s postupujícím časem. V rozbouřených poměrech si
městské orgány uchovaly pozoruhodnou schopnost posoudit, co zvládnou i na co

148
nestačí.405 Zatímco 1. září osvědčil staroměstský purkmistr Jan Bradatý opětovně rozvahu,
když poskytl ochranu klariskám z klášterního komplexu Na Františku (není jasné, zda
pomohl též magdalenitkám od sv. Ducha), zajistit veřejný pohřeb zesnulého krále Václava
IV. Praha nedokázala. Královna Žofie tak musela postupovat nanejvýš obezřetně.406
Panovníkovy nabalzamované tělesné ostatky zprvu putovaly z Nového hradu na
Vyšehrad, poté do cisterciáckého kláštera na Zbraslavi a odtud byly po půlnoci 21. srpna
potají převezeny na loďce po Vltavě na levý břeh a časně ráno uloženy ve svatováclavské
kapli Svatovítské katedrály. Zde čekaly, až se poměry zklidní. To se však nestalo, takže
Žofii po několika dnech (strávených nejspíš na Novém hradě u Kunratic) opustil její bratr,
vévoda Vilém Bavorský, který přijel ovdovělou královnu ve dnech smutku podpořit. Na
samém počátku října, opět utajeně a v noci, tentokrát ve strachu z venkovských husitů,
kteří přišli do Prahy, přikázala královna Žofie přepravit manželovo tělo zpět do
zbraslavského kláštera. Ten si zesnulý panovník zvolil za místo posledního spočinutí. Na
Pražském hradě, k němuž choval averzi, pochován být nechtěl. Pohřební obřady vykonal
zbraslavský opat Jan asi 2. října, prý v přítomnosti několika konvršů, pekařů, rybářů
a dalších „chudých lidí“. Ostatky panovníka, kterému husitství vděčilo do značné míry za
svůj rozmach, se ocitly v klášterní kryptě za nedůstojných okolností v obavě před
nevyzpytatelným počínáním husitského davu. To však zdaleka nebyl konec Václavova
posmrtného příběhu.407
Rekapitulujeme zde tyto dobře známé skutečnosti z jediného důvodu. Podle některých
zpráv sehrál v pohnutých pražských dnech po králově smrti významnou úlohu jeho
služebník Jan Žižka. Kdyby to tvrdil pouze italský spisovatel Enea Silvio Piccolomini,
bylo by snadné jeho formulaci zpochybnit odkazem na časový odstup téměř padesáti let
i lehké pero evropsky proslulého publicisty.408 Leč jako iniciátora a vůdce zástupů, který
17. srpna „vnikl v Praze se svými spolčenci do kostelů a klášterů a zničil tam mnoho
obrazů“, označuje Žižku i katolík Bartošek z Drahonic, dobře informovaný nižší šlechtic,
jenž začal pracovat na své kronice pět či šest let po výbuchu revoluce. Žižka by tak znovu
potvrzoval autoritu, kterou si vydobyl 30. července. Z Bartoškových nepříliš obratných
formulací vyvstává, že se jednooký voják podílel i na přepadení kartuziánského kláštera,409
jehož destrukci mu kategoricky klade za vinu Enea Silvio. 410 Pokud vůbec, pak Žižka
zřejmě postupoval po dohodě se staroměstskými a novoměstskými radními, k nimž měl
nepochybně blíže. Žižkově účasti v srpnové bouři, byť ji kromě Bartoška žádný pramen
české provenience nezmiňuje, nepřímo nasvědčuje přehlížený fakt. Pouliční řádění trvalo
víceméně tři dny, od 17. do 19. srpna, kdy po cíleném ataku na pražské nevěstince
zesláblo, jakkoliv menší incidenty pokračovaly ještě v několika následujících týdnech.
Toto zklidnění by nebylo myslitelné bez vůdců, kteří se těšili přirozené autoritě a jimiž
mohli být kněží jako Želivský i světští aktéři typu respektovaných měšťanů nebo Jana
Žižky.
V průběhu 72 hodin změnila Praha svůj charakter a přiblížila se prosté, leč vznešené
důstojnosti vysněného Jeruzaléma. Katolický klérus zmizel z farních kostelů, souměstí
opouštěli příslušníci žebravých řádů i některých dalších řeholí, byť ještě nikoliv všichni
řeholníci. Klášterní statky, polnosti i vinice v okolí města zabírali husitští měšťané.
Královští úředníci spolu s dvořany, pokud se nepřipojili k husitům, vyčkávali. V areálu
Pražského hradu ovšem nadále působila metropolitní kapitula a katolický ráz zdejších
kostelů nebyl narušen. Jméno Jana Žižky se až do 25. října z pramenů vytrácí. Můžeme
toho jenom litovat, protože přelom léta a podzimu 1419 byl vyplněn snahou pražských
městských orgánů legalizovat změny, k nimž došlo po smrti krále Václava, a zároveň

149
obnovenou aktivizací venkovských husitů. Žně skončily, budoucnost ale byla v každém
ohledu nejistá. Nikdo nevěděl, jaký postoj zaujme k dění v Čechách legitimní dědic
českého trůnu Zikmund Lucemburský, jenž téměř celý srpen trávil v Budíně.411
Pražská města, která svůj postup koordinovala a snad o něm též informovala další
královská města s husitskou převahou v radách, však nemohla předkládat požadavky
politického a náboženského rázu budoucímu panovníkovi sama o sobě.412 Spadala pod
jeho přímou svrchovanost a očekávalo se, že nového krále přijmou, složí do jeho rukou
slib poslušnosti a slavnostně mu předají klíče od městských bran. Proto se městské rady,
mezi nimiž vůdčí role připadla staroměstským konšelům, byť početně oslabeným (jejich
sbor nejspíše už v této době opustili katoličtí radní a řezník Kunc brzy zemřel), pokusily
dohodnout s představiteli zemské šlechtické obce, především s Čeňkem z Vartenberka.
Právě zemská obec nového krále formálně přijímala a jako podmínku mu předkládala
schválení dosavadních zemských práv a svobod, eventuálně nějaký požadavek navíc.
Převratné doby se však husitská šlechta rozhodla využít k tomu, aby Zikmund potvrdil
status quo existující před lednem 1419, ba ještě jej rozšířil. Z dlouhého seznamu vybíráme
jen nejdůležitější body: souhlas s přijímáním podobojí, odmítnutí světského panování
kněží, kteří nesmějí zastávat světské úřady a vlastnit majetek, respektování Václavova
zákazu předvolávat obyvatele Českého království k zahraničním soudům, povolení
mistrovských zkoušek na pražském vysokém učení, zákaz difamace Jana Husa, Jeronýma
Pražského a jejich přívrženců, zavedení mechanismu, v němž o platnosti papežských
nařízení na teritoriu Českého království rozhodují král, královská rada a vysoká šlechta,
vedení soudního řízení v češtině, nepřipouštění cizinců k úřadům, zrušení práva odúmrti
a šetrné zacházení s královskými poklady pod dohledem vysoké nobility. Šlechta
nezapomínala ani na (husitská) města, která nárokovala vedoucí funkce ve správě pro
etnické Čechy a povolení číst při mši evangelia a epištoly česky. Další městské, konkrétně
pražské požadavky (prominutí defenestrace a drancování církevních objektů, schválení
výnosů pražských rad ze srpna 1419, tj. výměny kněží a rychtářů, zrušení nevěstinců) se
do oficiálního dokumentu nedostaly.413 Byly příliš ožehavé a týkaly se výlučně Prahy.
I tak oficiální žádosti zaslané do Uher stavěly Zikmunda do takřka neřešitelné situace.
Nechtěly nic více a nic méně, než aby legalizoval revoluční změny a nedbal výnosů
kostnického koncilu i nově zvoleného papeže, s nimiž spojil svůj politický vzestup na
evropské scéně. Navíc to nebyly požadavky celého Českého království, v němž se značná
část vysoké šlechty, královských měst i vesnických obyvatel nadále hlásila
k institucionální katolické církvi. Ač, jak víme, některé husitské články Zikmundovi
konvenovaly a odpovídaly (například ve vztahu k papežským nařízením) i jeho uherské
praxi, nemohl je v předloženém rozsahu přijmout. A už vůbec nepřipadalo v úvahu, aby
souhlasil s vyřčenými (natož do dokumentu nezařazenými) požadavky pražských měst.
Kdyby jim ustoupil, projevil by se nejen jako slaboch, ale podlomil by vlastní mocenské
postavení. Královská města, i pražská, patřila mezi přímé poddané českého panovníka,
jehož vůli musela respektovat.
Vůči husitům musel Zikmund vystupovat kategoricky i kvůli svému evropskému
renomé. Jeho postup tomu odpovídal. Na samém sklonku srpna sděloval velmistru řádu
německých rytířů, že nejdříve musí porazit Turky a poté hodlá vykořenit kacířství
v Čechách. A v polovině září plánoval na příští léto „říšskou válku“. Proti komu měla
směřovat, když ne proti husitům? Římský král se nadále prezentoval před světem jako
rozhodný protivník pohanů i heretiků. Varování, že odmítne-li předložené husitské
požadavky, propukne v Čechách občanská válka (v německém překladu „wurde gross

150
krieg under dem volg“), si příliš nepřipouštěl. Výkonem exekutivy v Českém království
pověřil až do svého příjezdu prozatímní vládu, vedenou královnou Žofií, ve skutečnosti
ale kališníkem Čeňkem z Vartenberka. Ze Zikmundova pohledu to byl vůči husitům
vstřícný krok.414
Už v neděli 17. září se na Bzí hoře u Blovic, jižně od Plzně, v těsném sousedství
cisterciáckého kláštera Pomuku (Nepomuku), ba přímo na jeho statcích, uskutečnilo další
velké shromáždění venkovských husitů. Nebezpečí jim nehrozilo. Nepomucký
cisterciácký konvent byl na základě svolení generální řádové kapituly ze dne 22. září 1417
rozpuštěn a rozešel se v průběhu let 1418-1419. Většina řeholníků Čechy opustila
a usadila se při hospodářském dvoře ve Weinzierlu u Kremže (Krems) v Rakousích.
Jednotlivcům pak poskytly útulek cisterciácké kláštery v německých oblastech. Nedaleko
od Bzí hory ležely Žinkovy, statek kališnického pána Bavora z Potštejna, a na nedaleké
Zelené hoře, přímo nad Nepomukem, zřídil ve druhé polovině roku 1419 (přesnější datace
zůstává předmětem odborných diskusí) opěrné husitské stanoviště Mikuláš z Husi, který
vrch nazval Olivetskou horou.415
Na Bzí se vydali zřejmě husité z Klatov, Domažlic, Sušice, Písecka a zejména z Plzně.
„Poutě na hory“ nebyly, jak jsme už zjistili, výlučně záležitostí vesnických husitů, nýbrž
spíše Husových přívrženců z provinčních královských měst i dalších sídlišť městského
typu. Proto zde také programově mluvíme o venkovských, nikoliv o vesnických husitech.
Hlavními organizátory shromáždění na Bzí hoře byli pravděpodobně Plzeňští. Dikce
přijatého provolání prozrazuje totiž názory charismatického plzeňského kazatele Václava
Korandy. Výzva pokračovat v zápase za vítězství božího zákona, tedy proti falešným
prorokům a Antikristovi, byla zjevnou reakcí na eventuální kompromis mezi husitskými
legitimisty (tj. pražskými městy a kališnickou šlechtou) a Zikmundem Lucemburským.
Takové řešení dokument ze Bzí mezi řádky odmítal, neboť cílem radikálů nebylo
království „dvojího lidu“ (kališníků a katolíků), nýbrž úplné vítězství božích pravd na
celém území Českého království s pomocí „Pána Boha, krále, pánóv, rytieřóv a panoší
i všie obce křesťanské“. Jinak řečeno, radikální revoluční program se sice květnatými
slovy, leč dostatečně zřetelně vymezil proti revoluci, která by se zastavila v půli cesty.
Krále Zikmunda i vyšší a nižší šlechtu tento záměr fakticky stavěl před hotovou věc.
Ačkoliv výzva přímo nepodněcovala k ozbrojenému boji, četné odkazy na starozákonní
hrdinky a hrdiny, jakými byli Judit, Ester (na jejíž činy dodnes upomíná židovská slavnost
purim), Jozue, Eliáš, král David i Matatiáš, otec Judy Makabejského a dalších statečných
synů, tuto možnost připouštěly.416

151
 POLNICE SEDMÉHO ANDĚLA
I když o Žižkovi v těchto dnech nic nevíme, prohlášení ze Bzí hory patrně vyjadřovalo
jeho názory a pocity. Zejména odkaz na slavné starozákonní vojevůdce, považované za
pravzory rytířství (Jozue, David, Juda), i důraz na jednotu spočívající v respektu k božímu
zákonu jej musely oslovit. Není proto vyloučeno (ovšem ani doloženo), že se zúčastnil
další velké husitské „pouti“, kterou deklarace ze Bzí hory svolávala, ve shodě s dřívějším
usnesením přijatým na Táboře 22. července, už na sobotu 30. září. Konala se „u Křížkóv,
na úlehléch [tj. ladem ležících polích] na benešovské silnici na té hoře za Ládvým [tj.
mírné návrší Mandava] ku Praze jdúce“.417 K hradbám hlavního města bylo odtud
přibližně 20 kilometrů. Tato vzdálenost zaručovala hojnou účast pražských husitů, kteří
zde pochopitelně měli největší zastoupení.
Na rozdíl od víceméně regionálního charakteru setkání na Bzí hoře se Na Křížkách
shromáždili převážně radikálně smýšlející husité snad z celé země. Lidí přišlo tolik, že se
na lada nevměstnali a pošlapali osení na sousedním poli. Pocit všeobjímající solidarity jim
však velel, aby postiženého sedláka odškodnili finančním výtěžkem narychlo uspořádané
dobročinné sbírky. Průběh akce, která začala již ráno a trvala do odpoledních hodin se
nijak neodlišoval od předchozích shromáždění.418 Podle jedné pozdní zprávy zde kněz
Václav Koranda, snad v návaznosti na proklamaci ze Bzí hory, v reakci na čerstvou
zkušenost s rokycanskými obyvateli, kteří odmítli uvolnit plzeňským husitům průchod
městem, a v předtuše věcí příštích prohlásil: „Bratři, věztež, že jest vinice zakvetla, ale
kozlové chtí ji sniesti. Protož nechoďtež s holmi, ale s braní!“ Byla to průhledná
symbolika. Vinice značí skutečnou Kristovu církev a kozlové hříšníky určené k věčnému
zatracení, na rozdíl od ovcí, alegorie věrných křesťanů (Mt 25,31-34). Není ovšem
vyloučeno, že Koranda pronesl výzvu na jiném místě, rozhodně ale před srazem
v Žinkovech, kam se počátkem listopadu dostavili venkovští husité ozbrojeni
a s vojenským velením.419 Dodává-li pozdější poznámka, že „tu vozy strojili a Žižka byl
hejtmanem“, lze ji chápat pouze obecně, ve smyslu stanovit bod, kdy propukla (občanská)
válka. Žižka ještě hejtmanem venkovských husitů nebyl. 420 Shromáždění se však rozešlo
naprosto pokojně s vědomím, že příští sraz se již neuskuteční na žádné odlehlé „hoře“,
nýbrž v pátek 10. listopadu v Praze.
Většina venkovských husitů poté zamířila ke svým domovům, několik set jich však
doprovodilo své souvěrce do Prahy. V mysli pamětníků zůstal působivý obraz, jak
slavnostně naladěný zástup prochází se svíčkami v rukou nočním Vyšehradem, do jehož
monumentální brány, řečené Špička, ústila benešovská silnice. 421 Purkrabí Jan Řitka
z Bezdědic, ani členové posádky hradu, „v němž se tehdy zdržovali mnozí z čeledi
bývalého krále Václava“,422 jim v cestě nebránili. Nelze se divit, pokud spolu s davem
vstupoval na Vyšehrad i Jan Žižka, který, jak záhy zjistíme, tehdy zřejmě patřil
k hradnímu osazenstvu. Husitská Praha uvítala poutníky „hojností světel“ i „zvoněním
zvonů“ a přespolním zajistila ubytování v uprázdněném klášteře sv. Ambrože na Novém
Městě. Již za několik desítek hodin mnozí Pražané své vstřícnosti litovali. Radikálně
naladění venkované vpadli do staroměstského kostela sv. Michala a k smutku faráře
Křišťana z Prachatic zde rozbili obrazy svatých.423 Zpětně tak máme po ruce důkaz
o řízeném průběhu srpnových bouří, kdy husitské davy kostel sv. Michala, který
o bohoslužbách navštěvovala staroměstská rada, z programové „očisty“ vynechaly.

152
 Poslední zářijový (z tehdejšího pohledu již první říjnový) den dorazili do Prahy
i významní představitelé venkovských husitů, mezi nimi též bakalář a Husův žák Mikuláš
z Pelhřimova, pozdější senior táborské církve. Se zástupci husitské Prahy zamýšleli
projednat společný postup,424 avšak názory legitimistů, jejichž prvořadým cílem bylo
poměry zklidnit a dosáhnout přijatelné úmluvy se Zikmundem Lucemburským, se lišily od
představ venkovských radikálů. Ti prosazovali volbu vlastního husitského biskupa, což by
znamenalo rozchod s obecnou církví. K dohodě mezi husitskými legitimisty a radikály
nedošlo. Pražská města se naopak 6. října přidala ke spolku, který královna Žofie
a regentská vláda, podporovaná předními katolickými a kališnickými šlechtici, ustavila
k ochraně veřejného pořádku, nepochybně s cílem stabilizovat poměry do příchodu
nového panovníka.425 Venkovští radikálové nato již 8. října Prahu opustili, rozhodnuti
vrátit se do ní 10. listopadu.426
Zatímco v Praze rokovali husité, hlavním štábem militantních katolíků byla Kutná
Hora, kam svolal poradu o protihusitském postupu biskup Jan Železný. Odtud vzešel apel,
adresovaný Horní Lužici, aby se zapojila do zápasu proti českým kacířům. Hornolužickou
účast v protihusitském boji zjevně zprostředkovával katolický pán Jan starší
z Michalovic.427
Není jisté, zda výsledky těchto jednání i aktivitu regentské vlády ovlivnila Zikmundova
oficiální odpověď na husitské požadavky. Do Prahy ji posel přinesl pravděpodobně před
polovinou října a pražskou veřejnost s ní v upravené formě seznámilo provolání královny
Žofie a jejího vládního orgánu. Zikmund volil ve vztahu k Pražanům střední cestu.
Povoloval přijímání pod obojí způsobou až do jeho budoucího posouzení, razantně se však
postavil proti ničení kostelů, klášterů i obrazů svatých a požadoval návrat vypuzených
řeholníků, řeholnic i měšťanů do pražského souměstí. Podle očekávání také vyzýval
k respektování stávajících úředníků a zdůraznil své nároky na královské důchody
i obsazování míst pražských rychtářů. Závěr provolání zněl zlověstně. Král zakazoval
nepovolená shromáždění a prozatímní vládě propůjčoval pravomoc utišit „búři“ i za cenu
zvýšených finančních výdajů, krytých z pokladů zesnulého Václava IV.428 Ačkoliv
Zikmund ponechával prostor k dohodě, jeho požadavky byly pro pražské husity i městské
153
rady v zásadě neakceptovatelné. To ještě netušili, co regentská vláda pod Zikmundovým
tlakem chystá.
Ukázalo se to v úterý 17. října, kdy, asi již v souvislosti s chystaným listopadovým
shromážděním venkovských husitů v Praze, umístili nejvyšší purkrabí Čeněk
z Vartenberka, Vilém Zajíc z Hazmburka a Jan Chudoba z Vartenberka na Pražský hrad,
do Strahovského kláštera, do arcibiskupského dvora na Malé Straně, do sousedního
augustiniánského kláštera sv. Tomáše i do Saského domu, přiléhajícího ke Kamennému
mostu, vojenské posádky složené především z hornolužických a slezských Němců,
najatých králem Zikmundem. Byli to vesměs ostřílení profesionální bojovníci, z nichž
někteří (například Mikuláš Dachs)429 válčili na straně řádu německých rytířů proti polsko-
litevské unii v letech 1410-1411. Nechyběli zde ani Hanuš mladší z Polenska (Hans von
Polenz, Jan z Polence) a Hanuš Welfl (Wolfi) z Varnsdorfu, usedlý v severních Čechách.
Jmény jich známe asi čtyřicet. 430 Spolu s nimi se dostavila řada příslušníků nižší katolické
šlechty z Českolipska a Litoměřicka.431
Zaskočené pravobřeží se vzchopilo k odvetě po osmi dnech. Ve středu 25. října
obsadila novoměstská obec Vyšehrad. Nestálo ji to téměř žádné úsilí, snad pouze
vstřícnost vůči purkrabímu Janu Řitkovi, ostatně přesvědčenému husitovi, a dalším
bývalým služebníkům Václava IV. Vavřinec z Březové uvádí, že právě tehdy se
k novoměstské „obci přidal Jan Žižka, dvořan svrchu jmenovaného krále“. 432 To je zpráva
nadmíru důležitá. Naznačuje Žižkovu tehdejší příslušnost k Vyšehradu (asi z pozice
zdejšího mana), a tudíž vazbu k Janu Řitkovi. Současně vypovídá, že až do této chvíle
nebyl přímo spojen s novoměstskou obcí a předchozích akcí se zúčastnil, spolu s dalšími
Václavovými familiares, jako dobrovolník. K novoměstským husitům se jednooký zeman
oficiálně připojil až v okamžiku, kdy již nehodlal zachovávat loajalitu královské stráně,
která vojenským obsazením levobřežní Prahy dala najevo obavy z aktivit pražských
a venkovských husitů, a tím i z důsledného uplatňování zásad božího zákona. Teprve
v této chvíli se Jan Žižka stal „oficiálně“ vojákem revoluce, ač jím fakticky byl od samého
počátku. Je přitom nanejvýš pravděpodobné, že spolu s Řitkou patřil k lidem, kteří předání
Vyšehradu pod kontrolu Nového Města pražského zprostředkovali. 433 Obsazení Vyšehradu
zároveň znamenalo, že se venkovským husitům, svolaným do hlavního města k 10.
listopadu, otvírá volný vstup do Prahy z jihu, po již zmíněné benešovské silnici.

154
 Z pohledu prozatímní vlády bylo odevzdání královského Vyšehradu novoměstské obci
zradou. Nejen proto se České království ocitlo na pokraji občanské (či jak se tehdy říkalo
„domácí“) války. Její příčinou byl nikoliv pouze náboženský, nýbrž hlavně politický svár.
Představitelé kališnické a katolické vysoké šlechty (Čeněk z Vartenberka, jeho příbuzný
a královéhradecký purkrabí Jindřich z Vartenberka, Oldřich z Rožmberka, respektive Jan
starší z Michalovic, Aleš Škopek z Dubé, Vilém Zajíc z Hazmburka i mladý Viktorin
z Kunštátu a Poděbrad, syn Bočka staršího) hodlali určovat osud země a nemínili připustit
k politickému rozhodování ve větší míře pražské souměstí, podléhající panovníkově
svrchovanosti, natož zástupce jiných královských měst. A už vůbec nehodlali brát ohledy
na požadavky obyvatel poddanských měst, vesničanů či na radikální husitské kazatele.
Jejich cílem bylo upevnit pozice vysoké šlechty jak ve vztahu k panovníkovi, tak
k ostatním složkám krystalizujícího stavovského spektra. Tento záměr ovšem
komplikovaly konfesijní rozdíly mezi kališnickými a katolickými pány. Nicméně kontrola
Prahy pro ně byla z hlediska nejbližšího vývoje klíčová, protože kdo řídil dění v hlavním
městě, určoval jeho směr i rytmus v celé zemi. V dané situaci tak vojenské zabezpečení
Pražského hradu nepostrádalo symbolický význam, stejně jako obsazení Vyšehradu
novoměstskými husity. Obojí bylo předzvěstí prvního kola dlouhodobého zápasu
o ovládnutí Prahy, jejíž význam si uvědomovali i radikální venkovští husité. Netrvalo
dlouho a vydali se na pochod.
Husité ze západních a jihozápadních Čech zamířili do Prahy společně. V prvních
listopadových dnech se ozbrojené husitské houfy z Plzně, Klatov, Domažlic, Sušice
i z okolí těchto měst shromáždily v Žinkovech (nedaleko Bzí hory a Nepomuku), vsi, která
byla zřejmě veškerým pozemkovým majetkem Bavora z Potštejna, jediného
západočeského pána mezi signatáři stížného listu proti Husovu upálení. Sraz se
155
vyznačoval dokonalou organizací. Husité z královských měst se dostavili nepochybně se
souhlasem samosprávných orgánů pod městskými korouhvemi, s vozy a s vojenským
velením. Vůdčí ideovou autoritou byl nepochybně plzeňský kazatel Václav Koranda,
vojenskými hejtmany pak Břeněk z Dolan, který snad přivedl klatovský oddíl, a bratři
Chval Řepický z Machovic a Kunáš z Machovic, vlastnící statky v Prácheňsku. Paralelně
se do Prahy vypravili též husité ze Sezimova Ústí. O účasti husitů z Písku, dalšího
významného radikálního centra, prameny mlčí. Západočeši opustili Žinkovy
pravděpodobně 4. listopadu, kdy dorazili do Březnice, již držel Petr Zmrzlík ze Svojšína.
Odtud pokračovali do Nového Knína, kde strávili noc z 5. na 6. listopad. Nebyla to trasa
pohodlná a přímá, zato relativně bezpečná. Navíc jízdní průzkum, jehož existenci musíme
předpokládat, podával nejen zprávy o aktuální situaci, nýbrž zajišťoval též operativní
spojení s husitskou Prahou.434
Asi právě informace o hrozícím střetu západočeských husitů s oddíly Petra
Konopišťského ze Šternberka a kutnohorského rychtáře Václava Donínského na
benešovské silnici přiměla pražské husity, aby se pokusili obsadit Malou Stranu, a otevřeli
tak vstup venkovským souvěrcům do hlavního města Újezdskou branou, nikoliv původně
plánovaným Vyšehradem. V sobotu 4. listopadu vpadly husitské zástupy pod velením
Mikuláše z Husi, který v Praze asi zajišťoval příchod západočeských radikálů, přes
Kamenný most na Malou Stranu, avšak narazili na ozbrojený odpor posádek v již
uvedených opěrných bodech i vojáků umístěných na Pražském hradě. Po dva dny
probíhající boje natolik vyděsily královnu-vdovu Žofii, že v noci ze soboty na neděli, kdy
byla mimo jiné zničena malostranská radnice, opustila v doprovodu Oldřicha z Rožmberka
Pražský hrad. Pražští husité v divokém pouličním zápase vypudili žoldnéře z Malé Strany
na Hrad, zpustošili arcibiskupský palác a vojensky obsadili Saský dům i obě přilehlé
mostecké věže, čímž na levém břehu získali strategicky důležité předpolí. 435 Zda se bojů
o Malou Stranu osobně zúčastnil Jan Žižka, s určitostí nevíme. Žádný jiný pramen než
nejasné podání Starých letopisů a na nich závislá zpráva v Kronice univerzity pražské jej
nezmiňuje. Není proto vyloučeno, že jej povinnosti spíše vázaly k vyšehradské pevnosti.
Původní smysl husitského vpádu na Malou Stranu se rychle vytratil.436
V noci z 5. na 6. listopadu totiž husité ze Sezimova Ústí, postupující po pravém
vltavském břehu, zjistili někde před vsí Nahoruby, že se na ně chystají bojovníci Petra
Konopišťského ze Šternberka, Václava Donínského, Jana Ptáčka z Rataj, nejvyššího
dvorského sudího a od roku 1410 placeného Zikmundova exponenta Albrechta z Koldic,
Jana z Chotěmic a nejmenovaných synů Jana staršího z Michalovic.437 Sezimoústecký
houf nebyl pravděpodobně dostatečně ozbrojen, a tak vyslal rychlého posla
k západočeským husitům do Nového Knína s žádostí, aby se rychle přesunuli na levý
vltavský břeh a společně pak táhli ku Praze. Pamětníci odhadují počet západočeských
husitů, k nimž se cestou přidávali dobrovolníci, na 4 000 osob, sezimoústeckých
utrakvistů pak na 300 mužů i žen. I když u Živohoště (nynější Stará Živohošť) ležel
frekventovaný brod přes Vltavu, přemístění západočeských poutníků nebylo jednoduché.
Na pomoc jako předvoj vyrazili ozbrojenci s pěti vozy, přesto zdolali řeku 6. listopadu se
zpožděním. Pak již pouze přihlíželi, jak nedaleko zpustlé fortifikace Ostromeč rozrazili
jízdní ozbrojenci Petra Konopišťského sezimoústecký houf na dvě poloviny a několik lidí
zabili. Části Sezimoústeckých se podařilo uniknout pod ochranu předvoje vyslaného
z Knína, zbývající se dali panu Petrovi na milost. V Zikmundových službách stojící
šlechtic hodlal donutit ke kapitulaci i spojený ústecko-západočeský houf, ale to mu již
nevyšlo. V obavě ze Šternberkových jízdních vystavěli husité provizorní zídku z kamení,

156
jehož bylo v okolí víc než dost, a zanedlouho uviděli hlavní západočeské oddíly, které
konečně překonaly Vltavu. Střet s ozbrojeným protivníkem Petr ze Šternberka neriskoval.
S 96 husitskými zajatci, které posléze prodal do Kutné Hory, zamířil ke Konopišti. 438
Kdyby měl skutečně 1300 jízdních, o nichž hovoří kronikář, bez nesnází by si
s venkovskými husity poradil. Husitské zástupy přenocovaly na Ostromeči (či spíše
v prostoru blízkého a prostornějšího keltského hradiště Hrazany) a přes Jílové a pod
Novým hradem u Kunratic, kde právě pobývala královna Žofie, se přece jen ve středu 8.
listopadu dostaly přes Vyšehrad do Prahy.
Události prvních listopadových dní roku 1419 jsou v mnoha ohledech důležité.
Ozbrojené střety nad živohošťským brodem ukazují, že pod vedením několika nižších
šlechticů a bez osobní účasti Jana Žižky zvolili husité stejnou taktiku, za jejíhož tvůrce
bývá tradičně považován jednooký hejtman. Pro obranu proti jízdním i k přenocování si
vybrali místa v blízkosti nebo přímo v areálu zanikajících či zaniklých fortifikací
(Ostromeč, Hrazany), přičemž nejsnazší přístup ohradili provizorní zdí, v případě noclehu
pak (ve shodě s instrukcemi obsaženými ve vojenském řádu Hájka z Hodětína) vozy.
Husitská vojenská taktika se zjevně rodila na základě dřívějších dílčích zkušeností
a zároveň pod tlakem. Spoluvytvářeli ji tak rozliční hejtmani, nejen Žižka.
Bedlivý pozorovatel postřehne, že proti venkovským husitům pozdvihli jako první
zbraň lidé, kteří stáli v přímých službách Zikmunda Lucemburského (Petr ze Šternberka),
husity nenáviděli (Kutnohorští), eventuálně ukuli právě v Kutné Hoře antihusitskou alianci
(páni z Michalovic, podporovaní tvrdými katolíky typu Zikmundova straníka Albrechta
z Koldic) se zástupci Horní Lužice. Kališnická vysoká nobilita kolem Čeňka
z Vartenberka se chovala vcelku zdrženlivě. Uniknout naší pozornosti by neměly ani počty
venkovských radikálů směřujících do Prahy. Odhaduje-li pamětník jejich počet v součtu
na 4 300 osob, možná se blíží realitě. V porovnání s (údajnými) 42 000 husity
shromážděnými 22. července na vrchu Tábor to je zhruba desetina. Většina přívrženců
radikálního výkladu božího zákona tedy setrvala ve svých domovech, s nimiž zůstávala
spjata, a časově neurčitý pobyt v Praze považovala za nejistý a (zřejmě i s ohledem na
výzvu chopit se zbraní) za riskantní, ba přímo odporující dikci Nového zákona. Podzimní
mobilizace táboritů byla tudíž úspěšná pouze částečně.
V neposlední řadě nelze přehlížet, že prameny, které nás o dění zpravují, nezachytily
události v úplnosti, nýbrž rámcově, což platí i o jménech jejich aktérů. Vavřinec z Březové
se detaily nezdržoval a pamětnické pasáže ve Starých letopisech vznikly s odstupem
několika desetiletí. Nejsou to úřední dokumenty, ani vědecké práce, zakládající si na
výčtové přesnosti. Vyvozovat proto na jejich základě závěry hraničící s jistotou není dost
dobře možné. Nezmiňují-li například mezi účastníky srazu v Žinkovech Jana Valkúna
z Adlaru či Jeníka z Mečkova, neznamená to, že jmenovaní šlechtici na shromaždišti
chyběli. Mohli tam být, jen je kronikáři nezaznamenali, nebo je vůbec neznali.
Některé jistoty se však zpochybnit nedají. V pravobřežní Praze se nejpozději 8.
listopadu 1419 setkali Mikuláš z Husi, Jan Žižka, Chval Řepický z Machovic, Břeněk
z Dolan, Václav Koranda, Jan Želivský i kněz Ambrož, vypuzený nedlouho předtím,
zřejmě na příkaz purkrabího Jindřicha z Vartenberka, z Hradce Králové. Právě on patřil
k iniciátorům vpádu na Malou Stranu.439 Připočteme-li k nim některé staroměstské,
novoměstské a malostranské konšely, máme tu pohromadě jakési revoluční ústředí. Sešli
se v něm muži, kteří v následujících měsících a letech úzce spolupracovali. Debatovali
zřejmě o tom, jaký postoj zaujmout vůči Zikmundovi Lucemburskému, jehož exponenti se
postavili proti venkovským husitům se zbraní v ruce. Možná v této situaci zazněly

157
i názory, že by nejlepším řešením bylo zvolit si vlastního panovníka, eventuálně svěřit
vládu v zemi podle starozákonního vzoru sboru soudců. Hlavním cílem vůdců
venkovských husitů, zvláště radikálních kněží, i některých nižších šlechticů (ale i části
obdobně smýšlejících Pražanů) bylo přeměnit souměstí na Vltavě v hlavní město božího
zákona, v nový Jeruzalém, jinak řečeno v centrum a baštu revoluce.440
To však bylo v rozporu jak s představami legitimistů v pražském pravobřeží, tak
s postojem regentské vlády a samozřejmě i českých katolíků. Ozbrojený útok na Malou
Stranu i předchozí obsazení Vyšehradu pokládala prozatímní vláda za casus belli
a iniciovala v tomto směru rozsáhlou kampaň, v jejímž průběhu vypovědělo pražským
městům (na Novém Městě aktuálně zastával úřad purkmistra Jan Plzeňský, na Starém
Městě pravděpodobně Václav Litochleb) s nebývalou rychlostí nepřátelství 35 příslušníků
vyšší, přibližně 100 členů nižší šlechty (včetně hornolužických a slezských žoldnéřů)
a čtyři města (Kutná Hora, Čáslav, Kolín, Kouřim). 441 Při pročítání seznamu, v jehož čele
jsou uvedeni Čeněk z Vartenberka a Oldřich z Rožmberka, nás nepřekvapí jména
zatvrzelých husitských protivníků (Vilém a Mikuláš Zajícové z Hazmburka, Zikmund
Děčínský z Vartenberka, Albrecht z Koldic, hornolužický fojt Hynek Hlaváč z Dubé, králi
Zikmundovi oddaný Václav z Dubé, Bohuslav z Doupova, západočeští urozenci Jan
Švihovský z Rýzmberka na Rabí, bratři Fridrich a Hanuš z Kolovrat, Jindřich
z Elsterberka, biskup Jan Železný), nýbrž osoby, které se později výrazně angažovaly na
husitské straně (Heřman z Landštejna na Borotíně, Hašek z Valdštejna, Jan Krušina
z Lichtenburka na Hostinném, Petr Zvířetický z Vartenberka, panoš Srsa, zřejmě totožný
s jednookým Janem Srsou, který roku 1425 sloužil pražskému svazu ve Slaném,
kutnohorský hofmistr Franc z Rožmitálu) i nedávní oblíbenci (Mikuláš Chudý z Lobkovic)
a odpůrci (Beneš Košík z Lomnice) krále Václava IV. Pod záštitou regentské vlády tak
společně vystoupili jak západočeští a severočeští katolíci, tak přední i nevýznamní
signatáři stížného listu proti Husovu upálení a reformní unie ze září 1415. Všichni v dané
chvíli počítali s nástupem Zikmunda Lucemburského a všichni rovněž odmítali revoluční
řešení.
Samozřejmě, proti husitské Praze se nevyslovily zdaleka celé Čechy. Přesto kampaň
ukázala značnou izolovanost pražské politiky a jejích venkovských spojenců. To byla
voda na mlýn pražských legitimistů, kteří si nepřáli válku a preferovali jednání, jež by
vedlo k stabilizaci poměrů. Touha po dohodě s prozatímní vládou, reprezentovanou
královnou Žofií a Čeňkem z Vartenberka, k němuž měli zejména staroměstští komunální
politici blízko, se v pražském prostředí rychle prosadila, zřejmě i zásluhou kompromisům
nakloněného Ludvíka apotekáře, doloženého ve funkci staroměstského purkmistra 25.
listopadu. Příměří mezi Starým a Novým Městem na jedné a regentskou vládou i čelnými
katolickými pány (včetně Jana staršího z Michalovic, Petra Konopišťského ze Šternberka,
Jana mladšího z Hradce) a církevními hodnostáři (arcibiskup Konrad z Vechty, biskup Jan
Železný) na straně druhé bylo uzavřeno 13. listopadu. Jeho platnost končila v den sv. Jiří
(tj. 23. dubna) 1420, přičemž za porušení byla stanovena mimořádně vysoká pokuta
50 000 kop českých grošů. Novoměstští odevzdali královské straně zpět Vyšehrad,
pražské obce se zavázaly, že nebudou ničit obrazy svatých a bořit církevní stavby,
královna Žofie pak garantovala v mezích svých možností svobodu přijímání pod obojí
způsobou a obranu evangelických pravd. Praze, která upřednostnila legitimistické
stanovisko, to stačilo.442
Příměří ale není totéž co mír. Znamená to, že v prvním listopadovém týdnu začala
válka? Podle mínění muže, který krátce po polovině 15. století přepracoval základní text

158
Starých letopisů českých z análů v kroniku, nepochybně ano. V jeho vzpomínkách byly
boje na Malé Straně a střetnutí u Ostromeče prvními akty nejméně patnáct let trvajících
válek. Sám o tom na okraj detailně vylíčených událostí napsal: „Toto sem proto prodlil,
aby věděli potomní, kterak se jest válka ta těžká počala v Českém království po smrti
králově Václavově.“443 Dobové historické povědomí tedy rozlišovalo počátek revoluce
(30. červenec 1419) jako ouverturu zásadních změn a počátek krvavé domácí (v nynější
terminologii občanské) války (4. listopad 1419). Z pohledu úředních míst však zatím válka
neprobíhala. Pražská univerzita pokračovala, bez ohledu na církevní suspendaci,
v činnosti, úřady fungovaly a v Praze jednal zemský soud, který v čase velkých válečných
konfliktů nezasedal.
Příměří sjednané 13. listopadu zasadilo venkovským radikálům těžkou ránu. Naděje na
proměnu pražského souměstí ve vzorovou obec, řídící se božím zákonem, padla. Praha
dala najevo, že se snáze a rychleji dohodne s kališnickými legitimisty. Její rozhodnutí
mělo ovšem i další závažné důvody. Několikadenní soužití Pražanů s venkovskými husity
opětovně ukázalo hluboké rozdíly v mentalitě, v životním stylu i v náboženském cítění
mezi obyvateli metropole a venkovských měst, popřípadě vesnice. Západočeský
a jihočeský venkov, preferující prostotu a náchylný k vizionářství, měl blíže k názorům
valdenských i dalších skupin obecně považovaných za sektářské než k Praze. Paktovat se
s panem Čeňkem znamenalo v očích radikálních venkovanů smířit se i s ozbrojenými
údery katolických militantů proti husitům a upustit od důsledného výkladu božích pravd.
To pro ně bylo nepřijatelné. Vzápětí po uzavření příměří proto Prahu, která se dobrovolně
rozhodla následovat příklad hříšného Babylonu, nikoliv zářný vzor Jeruzaléma, opustili. 444
Od pražských obyvatel již neočekávali podporu a možná tušili, že 13. listopad otevřel
prostor k perzekuci všech, kdo nehodlali respektovat autoritu regentské vlády a vůči nimž
se dalo snadno využít obvinění ze vzpoury a kacířství. Antikrist se objevil naléhavě
a v celé své obludnosti. Na rozloučenou s Prahou frustrovaní venkované pobořili ještě
několik budov na beztak již silně poškozené Malé Straně.445
Vojenští velitelé radikálních husitů neztráceli střízlivé uvažování. Odchod z Prahy
považovali za nezbytný. Dobře věděli, že její situace je strategicky nanejvýš
problematická, neboť souměstí bylo sevřeno Pražským hradem a Vyšehradem. V případě
vojenské konfrontace se pravobřežní Praha mohla snadno změnit v past. Navíc počínání
Zikmundových přívrženců vyvolávalo obavy, jak se po příjezdu do hlavního města
zachová nový panovník. Proto raději spoléhali na jiná královská města, oddaná radikální
husitské interpretaci božího zákona.
Mezi nespokojenci, kteří Prahu po 13. listopadu opustili, byl též Jan Žižka. Z hlediska
prozatímní vlády patřil k zrádcům, kteří porušili věrnost panovníkovi a vydali královský
Vyšehrad do rukou novoměstských husitů. Jeho pohled byl dozajista opačný. Zrady se dle
jeho mínění dopustili staroměstští a novoměstští představitelé, když strategicky významný
Vyšehrad, organicky navazující na novoměstské opevnění, vrátili regentské vládě a tím
fakticky Zikmundovi. Jako zkušeného vojáka ho takový čin pobouřil a zároveň se jej
osobně dotkl. Nepochybně cítil ponížení, možná popustil uzdu hněvu. V Praze už bývalý
královský dvořan neměl co pohledávat. Spolu s Břeňkem z Dolan, Janem Valkúnem
z Adlaru, s Chvalem Řepickým z Machovic i s několika dalšími zamířil do Korandovy
Plzně.446 Prahu nechával za sebou. Byl to vzdorný, viditelný i srozumitelný čin, opětovně
dokládající Žižkovo sebevědomí i přesvědčení o vlastní důležitosti. Muž, který se
zasloužil o převrat na Novém Městě a který před novoměstskou radnicí vstoupil v obecnou
známost, odcházel z pražského souměstí. Vyslyšel tak fakticky slova radikálních kazatelů,

159
vyzývajících s odkazem na Bibli věrné křesťany, „aby utiekali netoliko z hřiechóv, ale
také z prostředku zlých, protivných a neupřímných lidí“.447 Pražští představitelé se svou
nedůsledností zařadili mezi neupřímné a povrchní přívržence husitských principů, zatímco
trocnovský zeman vnímal boj za boží zákon s nesmírnou vážností. Můžeme jen hádat, jak
dalece ovlivnila Žižkovo rozhodnutí sílící představa brzkého tělesného příchodu Kristova
a jeho přísného soudu, kterého se nemusí strachovat opravdoví křesťané, pokud se uchýlí
„na hory“ nebo do pěti vyvolených měst. Jedním z nich byla Plzeň. Sedmý anděl zadul do
své polnice. A Jan Žižka jeho varování i výzvy uposlechl. Zahájil dráhu hejtmana, který
vede boží bojovníky do nelítostného zápasu za vítězství Kristova zákona. Kroky mu
nasměroval Pán a Mesiáš, jenž se v imaginaci radikálních husitů ujímal vlády nad českou
zemí. Ústupky, kompromisy či alibismus neměly na této cestě místo.

160
 MĚSTO SLUNCE
Žižka se vypravil do Plzně, ostatní venkovští husité pak z Prahy odešli, alespoň dle
Vavřince z Březové, do svých domovů. Nikoliv ale všichni. Zle zkoušení Sezimoústečtí,
oslabení o 96 svých druhů, se neměli kam vrátit. Po jejich odchodu katolík Oldřich z Ústí,
který se po smrti Anny z Mochova stal novým pánem města, využil situace a zbývající
husity ze Sezimova Ústí vyhnal. Větší část sezimoústeckého houfu, včetně několika
kazatelů, zamířila z Prahy do Plzně, vyhnanci ze Sezimova Ústí se zřejmě uchýlili do
Kamenice (nad Lipou) pod ochranu Oldřichova nevlastního bratra Prokopa, jenž se,
možná i v důsledku rodinných sporů, přiklonil na husitskou stranu. Konání poutí na
nedalekém vrchu Bradlo, kde se husité scházeli asi již dříve, hovoří ve prospěch této
interpretace. Kamenice poskytovala relativní bezpečí, neboť Prokop měl k dispozici
bojovou družinu, čítající v případě potřeby několik desítek drsných mužů, podílejících se
roku 1417 na známém přepadu jindřichohradeckých kupců u Miličína.448
Útrapy táboritů ale nekončily. V průběhu listopadu se ještě vystupňovaly. Příměří mezi
pražskými městy a prozatímní vládou podnítilo militantní katolíky k pronásledování
venkovských husitů jako nebezpečných heretiků. Rozsah a četnost těchto zásahů i přesné
číslo zajatých husitů a husitských kněží (odhady hovoří o 1 500-1 600 osobách),
odváděných poté do Kutné Hory, která katolickým šlechticům platila za jednoho
dopadeného laika kopu a za kněze pět kop českých grošů, se sotva někdy podaří zjistit. 449
Jejich průběh i drastické završení ve formě masových poprav dokumentuje míru
náboženského fanatismu, propojeného v kutnohorském prostředí s protičeským zaujetím
i s chladným politickým kalkulem.450 Sami Kutnohorští vstoupili v průběhu listopadu do
královského města Kouřimi a zajali zde, nepochybně po předchozí dohodě s místními
katolíky, několik prohusitských konšelů, obecních starších a faráře Jana Chódka (Chůdka),
univerzitního mistra, dosazeného ke kostelu sv. Štěpána. Zajatce odvezli do Kutné Hory
a vsadili do tuhého žaláře. Čekal je osud jiných dopadených husitů. Jejich bezhlavá těla
pohltily opuštěné šachty.451 Začínala svatá válka, v níž obě znepřátelené strany bojovaly
o závazný výklad svatých pravd a ve svých protivnících spatřovaly kacíře, respektive
zplozence Antikristovy.
I mnoha venkovským husitům bylo od nástupu podzimu zřejmé, že bez ozbrojeného
zápasu neobstojí. Představy o výhradně duchovním boji, prezentované roku 1414
Jakoubkem ze Stříbra a akceptované i jihočeskými tábority, ovlivněnými valdenským
pacifismem, se pod tíhou reality hroutily. Byl to sám Jakoubek, který spolu s mistrem
Křišťanem z Prachatic musel na podzim 1419 kvalifikovaně řešit spor mezi husitskými
kněžími Václavem a Mikulášem (většina badatelů je ztotožňuje s plzeňským kazatelem
Václavem Korandou a Mikulášem z Pelhřimova), zda a za jakých podmínek je dovoleno
hájit boží pravdu mečem tělesným. Oba univerzitní učenci se, jak vidno, pořád těšili
mimořádné autoritě. Dobrozdání, konzultované též s dalšími mistry, bylo formulováno
sice obezřetně, leč zřetelně. Lid (respektive communitates, tj. obce) může přistoupit za
přesně stanovených podmínek (správný úmysl, božský pokyn, záměr prospět v konečném
důsledku nepříteli) k spravedlivému tělesnému boji na obranu božího zákona, pokud tak
nečiní světské rameno (domini seculares), tj. panovník a šlechta. Rubikon byl překročen,
byť si Jakoubek s Křišťanem snažili zachovat názorovou konzistenci a opakovaně
zdůrazňovali, že duchovní zápas poskytuje křesťanům za všech okolností nejbezpečnější
cestu.452
161
 Dobrozdání, vzdor opatrným formulacím, zahájilo dlouhou diskusi o dovolenosti války
a o jejích podmínkách, vedenou až do poloviny roku 1421. I když v pojetí husitských
myslitelů přerostl zápas za boží zákon ze spravedlivé války ve válku svatou, což mu
dodávalo mimořádnou důležitost, přetrvávaly mezi jednotlivými účastníky debaty dílčí
rozpory. Jakmile však jednou zazněl podmíněný, leč autoritativní souhlas s ozbrojeným
bojem za svaté pravdy, nedalo se v praxi zabránit překročení stanovených limitů, jejichž
smyslem bylo omezit krutosti i zbytečné ztráty na životech. Rozpor spočíval už v textech,
kterých se husitští mistři dovolávali. Vedle Augustina, Tomáše Akvinského a Johna
Wyclifa, čelných teoretiků spravedlivé války, čerpali argumenty přímo z Bible,
parafrázujíce kromě Nového zákona i starozákonní knihy (Pentateuch, Jozue, První
Samuelova, První královská), včetně deuterokanonických Knih makabejských, v nichž se
nejednou líčí masové pobíjení nepřátel. 453 Pražské prostředí sáhlo po starozákonní
inspiraci teprve na jaře 1420 v souvislosti s odbojem proti Zikmundovi Lucemburskému,
mezi některými venkovskými radikály se však starozákonní příklady vyskytovaly už
v poslední čtvrtině roku 1419. Souhlas s ozbrojeným zápasem byl důležitý jak pro
nesmlouvavé kazatele typu Václava Korandy a Jana Čapka, kteří nehodlali respektovat
Jakoubkovy a Křišťanovy omezující podmínky, tak pro bojovně naladěné šlechtice. Do
jejich hodnotového kodexu tělesný boj za křesťanské ideály neodmyslitelně patřil.
Jakoubek později v reakci na kritiku, vyčítající mu změnu původního pacifistického
stanoviska, přiznal, že v diskusi o dovolenosti války do značné míry ustoupil tlaku
husitské nobility.454
Debata o dovolenosti války věrně reflektovala dynamiku dění. Především husité
162
z Pošumaví a západních Čech se již na podzim 1419 zapojili do ozbrojených konfliktů.
Radikálové z Klatovska a Domažlicka, snad včetně zdejších Chodů, dokonce podnikali
menší ozbrojené výpady šumavskými průsmyky do bavorského příhraničí. Již roku 1419
prý vypálili Zwiesel a několik vesnic v jeho okolí. Není však snadné určit, zda tyto výboje
skutečně organizovali husitští radikálové, nebo čeští šlechtici, kteří se sice hlásili ke
kalichu (v úvahu přicházejí zejména Přibík z Klenové a Jan z Janovic na Pajreku,
spřízněný prostřednictvím své manželky s pány z Kravař), leč víceméně v návaznosti na
starší záští pustošili bavorské pomezí. Obě motivace se pravděpodobně prolínaly. Jistě
nebylo náhodou, že Zikmundův exponent Racek Janovský z Rýzmberka zajal v listopadu
1419 husitského kněze Jana Nákvasu a prodal jej za značný finanční obnos Bavorům, jimž
sám ještě nedávno škodil a kteří nyní vystupovali jako Rackovi spojenci ve válce proti
západočeským husitům. Nákvasa byl zanedlouho upálen jako kacíř. Vavřinec z Březové
dává tyto události do souvislosti s Rackovým bojem proti Klatovům, které se nepřipojily
k listopadovému příměří. Klatovsko samotné pak proslulo doslova jako líheň husitských
válečníků převážně radikální orientace, vesměs z řad nižší šlechty. Je jich doslova zástup:
Jeník z Mečkova, Jan Bleh z Těšnice, Bohuslav z Vlčí, Protiva z Lomce, ale také Břeněk
z Dolan i Jan Valkún z Adlaru, kteří se spolu s Žižkou vydali do Plzně.455
Břeněk, příslušník vedlejší zchudlé větve pánů z Rýzmberka, používal predikát
z Dolan, podle vsi vzdálené pět kilometrů od Švihova. Navzdory zdůrazňovanému
příbuzenství se Švihovskými z Rýzmberka, nepatřil k vyšší šlechtě, byť mu pozdější
kronikáři propůjčili titul pán. Ve skutečnosti byl pouhý panoš (cliens), stojící zpočátku ve
službách mocnějších příbuzných. Jeho pozemkový majetek byl dosti skrovný, přesto
panoš z Dolan prezentoval v klatovském farním kostele kněze k oltáři sv. Agáty (Háty).
To svědčí nejen o jeho zbožnosti profilované v reformním duchu, ale také o potřebě
osobního zviditelnění, neboť Břeněk byl jedním ze dvou šlechticů, kteří v klatovském
farním chrámu vykonávali patronátní právo k oltářům (druhým byl Jan starší z Hradce,
člen vysoké šlechty a majitel hradu Velhartice), patrony zbývajících jedenácti byli
klatovští měšťané. V souvislosti s odezvou husitství ve městě sílilo i Břeňkovo renomé.
Snad vstoupil přímo do městských služeb, v každém případě podpořil převzetí moci
v Klatovech radikálně smýšlející husitskou skupinou. Bez zajímavosti není ani fakt, že jím
vybraný oltářník Bartoloměj bývá ztotožňován s táborským knězem Bártou, usmrceným
v srpnu 1421 před severočeským Mostem.456
Podstatně méně zpráv se zachovalo z předrevoluční doby o Janu Valkúnovi (Valkoun
je domácí podoba jména Valentin, eventuálně český ekvivalent původně německého
jména) z Adlaru, jehož rodiče sídlili původně ve vsi Viteň na Klatovsku. Syn ale již tento
statek neměl a pravděpodobně hledal uplatnění ve vojenské službě, určitý čas asi v cizině,
možná v posádkách královských hradů, snad i v Praze. Nebyl ale postavou bezvýznamnou,
V husitském prostředí se dokázal později poměrně výrazně prosadit.457
Bylo by jistě přirozené, kdyby Břeněk s Janem Valkúnem zamířili z Prahy do Klatov,
v nichž měli určitě řadu známých a jejichž městská rada dávala najevo radikální husitské
stanovisko. Mimo jiné zbavila funkce dědičného rychtáře Jana Švihovského z Rýzmberka
na Rabí a přiměla k odchodu z města čelné katolické měšťany. Přesto byla pro oba muže
Plzeň přitažlivější. Důvodů, proč tomu tak bylo, můžeme uvést hned několik. Plzeň byla
větší a významnější město než Klatovy, ležela na hlavní silnici, spojující Prahu, Cheb
a Norimberk, pyšnila se fortifikací, jež z ní činila nedobytnou pevnost, disponovala skvěle
vybavenou zbrojnicí a v jejím čele stáli od podzimu 1418 konšelé proslulí husitským
přesvědčením.

163
 Husovy myšlenky tu nalezly odezvu již na rozhraní prvního a druhého desetiletí 15.
století. Vítězství reformní strany však nebylo úplné, protože část významných
měšťanských rodů setrvala na katolických pozicích a nostalgicky vzpomínala na léta
1415-1418, kdy jejich zástupci měli v městské radě většinu. Události roku 1418 vnímaly
jako újmu. Plzeňskou faru u chrámu sv. Bartoloměje, spravovanou od roku 1322 řádem
německých rytířů, musel tehdy opustit člen řádu Oldřich a vůdčí duchovní autoritou ve
městě se stal husitský kazatel Václav Koranda, pocházející sice z přední místní katolické
rodiny, leč nadšený přívrženec obrazoborectví, odmítání očistce i dalších radikálních
„novinek“.458
Asi právě charismatický Koranda přesvědčil Žižku, Břeňka z Dolan, Jana Valkúna
i sezimoústecké husity, že Plzeň je tím správným místem, jež poslouží radikálům jako
hlavní základna pro rozhodující zápas s Antikristem. Chvala Řepického z Machovic,
který, jak víme, se znal s Žižkou pravděpodobně již dříve a patřil k zapáleným
přívržencům radikálních řešení, přemlouvat asi nemusel. Zatímco husitská Praha
preferovala legitimistické stanovisko, Plzeň se v listopadu 1419 změnila v hlavní centrum
husitských revolucionářů, odmítajících kompromisy a obávajících se nástupu Zikmunda
Lucemburského na český trůn. Vavřinec z Březové jasně říká, že Žižka spolu se svými
druhy vyhnali z Plzně protivníky boží pravdy a uzavřeli se „v tom městě proti královně
Žofii a pánům i ostatním královským stoupencům, nechtějíce s nimi nijak ujednati příměří
jakožto s nepřáteli Boha a jeho zákona“.459 Přesun revolučního těžiště z Prahy do
největšího západočeského města byl zároveň prvním výraznějším projevem počínajících
decentralizačních tendencí, které poněkud oslabily tradiční pozici pražského souměstí jako
bezkonkurenčního politického střediska českého státu.
V posledních týdnech roku 1419, kdy se stupňovaly represe proti radikálům, Plzeň
nesporně představovala hlavní středisko bojovného husitství, opírajíc se o součinnost
s obdobně důslednými Klatovy a s oddílem Mikuláše z Husi na Zelené (Olivetské) hoře
u Nepomuku. Výhodou obou západočeských měst bylo, že v jejich relativní blízkosti
ležely některé statky Oldřicha (II.) z Rožmberka, jenž zatím proti radikálům vojensky
nezasahoval, i několika dalších husitských šlechticů. Patřil k nim též Petr Zmrzlík ze
Svojšína (držitel Lnářů, Kasejovic a hradů Orlík a Kašperk), o němž v podzimních
měsících roku 1419 vůbec neslyšíme. Jistě i proto, že pokračování jeho angažmá
v bojovně katolické Kutné Hoře nepřicházelo v úvahu. Stejné mlčení provází další urozené
sympatizanty husitské reformy, například karlštejnského purkrabího Jana Sádla ze
Smilkova, Voksu z Valdštejna a Oldřicha Vaváka z Hradce. Všichni tiše vyčkávali, jak
dopadne chystané jednání se Zikmundem. Možná se přitom uklidňovali, že příklon ke
kalichu a husitskému chápání reformy znamená sice roztržku s papežstvím, nikoliv ale
s králem. O Jindřichu Leflovi z Lažan víme, že pobýval jako vratislavský hejtman ve
Slezsku, zatímco počínání Jana Řitky z Bezdědic je nejasné. Po 25. říjnu 1419 nutně ztratil
jako vyšehradský purkrabí v očích regentské vlády kredit a uchýlil se snad na svůj statek
v Lešanech u Prahy, eventuálně do západních Čech, nejspíš do Domažlic.460
Uvědomíme-li si naprostou převahu katolické strany na českém severozápadě, severu,
severovýchodě i ve významných středočeských a východočeských městech (Kutná Hora,
Kolín, Čáslav, Jaroměř, Chrudim, Vysoké Mýto, Dvůr Králové, Trutnov) vynikne faktická
izolovanost radikálních husitských středisek, která nemohla počítat s pomocí významných
kališnických šlechticů ani Prahy a musela spoléhat toliko na vlastní síly. V porovnání
s okolním nepřátelským světem nebyly velké.
Není divu, že tato situace spolu s řáděním katolických bojůvek, cíleně přepadávajících

164
radikální husity, vyvolala psychózu, v níž se úzkost z nejbližší budoucnosti projevovala
bojovým odhodláním i fatalistickými představami, které šířili zapálení kazatelé. V roli
zvěstovatelů božích pravd posilovali, utěšovali i mobilizovali své stoupence strhující
prorockou vizí, že v nejtěžších chvílích pomůže věrným křesťanům v zápase s Antikristem
sám Spasitel. Jeho tělesný příchod (latinsky adventus; odtud označení tohoto směru
adventismus a jeho přívrženců adventisté) a následný nesmlouvavý soud, který
nemilosrdně smete všechny hříšníky, propočítali na dny 10.-14. února 1420. K tomuto
datu upínali táborští radikálové své naděje. Sami mínili přečkat kritické mezidobí „na
horách“ ve skalních soutěskách a v jeskyních nebo v pěti vyvolených městech, kde
opravdoví křesťané naleznou záchranu před hrůzami, které co nevidět zachvátí hříšný
pozemský svět. Podmanivá proroctví husitských kazatelů, přesvědčených o inspiraci
Duchem svatým, vyrůstala z pozoruhodné kompilace izolovaných biblických veršů,
zvláště ze starozákonních proroků Izajáše, Jeremjáše, Ezechiela i Micheáše, evangelií,
epištol a hlavně ze Zjevení sv. Jana.461
Útoky katolických ozbrojenců na radikální husity ve volné krajině poněkud korigovaly
názor o záchraně věrných křesťanů „na horách“ ve prospěch pěti vyvolených měst. Přesto
„hory“ svou přitažlivost zcela neztratily, jak dokládají i pozdější případy Melechova
u Ledče nad Sázavou, Kunětické hory či pískovcových skalních slují na Ostaši. Pět
zaslíbených měst, zmiňovaných v Bibli (Iz 19, 18; Jr 4, 5), ztotožnili vášniví kazatelé
s lokalitami, v nichž samosprávné orgány podpořily jejich výklad božího zákona. Byly to
Slaný, přezdívaný město Hvězda, Louny (latinsky Luna), zvané město Měsíce, Žatec,
označovaný Ségor (respektive Sóar, tj. Město maličké; podle lokality v biblické knize Gn
19, 22-23), Klatovy, jež si vysloužily jméno Záře, a samozřejmě Plzeň, přezdívaná město
Slunce.462 Většina uvedených nebeských těles je v novozákonních textech spojována
s druhým Kristovým příchodem. Poslechněme si za všechny evangelistu Lukáše (21, 25):
„Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam
se podít před řevem valícího se moře.“
Epiteton propůjčené Plzni dokládá její výjimečné postavení v rámci pětice měst, ač
vlastně bylo dílem omylu. Autentický text Izajáše (19, 18) totiž praví: „V onen den bude
v egyptské zemi pět měst hovořících kenaanským jazykem a přísahajících při Hospodinu
zástupů; jednomu se bude říkat ‚Město pobořené‘.“ V latinském znění Vulgáty (biblického
textu užívaného ve středověku, a tudíž i husity) se však chybně uvádí civitas solis
vocabitur una, tj. jednomu se bude říkat „Město slunce“. Jak známo, Slunce
v křesťanském myšlení symbolizovalo Boha, Krista, císaře i dokonalou církev.463 To jen
ilustruje sílu nadějí, jež táborité do Plzně vkládali. Mezi vyvolenými městy kupodivu
chybějí Domažlice i Sušice, jejichž obyvatelé se zúčastnili výpravy ze Žinkov do Prahy,
což sotva bude náhoda. Možná umírněné či katolické skupiny v obou městech využily
situace a (obdobně jako pan Oldřich v Sezimově Ústí) provedly změnu kurzu.
Jedinečná pozice husitské Plzně umožňuje ozřejmit roli, kterou v ní zaujal Jan Žižka.
Všechny relevantní dobové prameny jej v souvislosti s plzeňským děním na rozhraní let
1419-1420 považují spolu s Václavem Korandou za vůdčí husitskou osobnost. Anonymní
kronikář, tradičně nazývaný Starý kolegiát, dokonce s určitostí říká, že „quidam cliens,
dictus lohannes Zizka, qui fuit capitaneus Plzne“ (tj. jakýsi panoš, řečený Jan Žižka, který
byl hejtmanem v Plzni). Jeho slova lze vyložit pouze v jediném smyslu. Jan Žižka byl od
svého příchodu vojenským velitelem města a možná již s vidinou tohoto uplatnění
opouštěl Prahu.464 V Plzni tak byl v závěru roku 1419 použit administrativní model,
obvyklý posléze ve všech husitských městech. Samosprávné orgány, městská rada

165
a obecní starší řídili vnitřní chod města, vojenské záležitosti spadaly do kompetence
hejtmana a klíčovou osobností náboženského života i duchovním vůdcem byl uznávaný
kazatel, v Plzni zcela jednoznačně Václav Koranda. Svým razantním vystupováním
i organizačními schopnostmi zastínil další ohnivé kazatele, kteří se do západočeského
města stáhli z jiných lokalit.
Některé prameny, včetně kroniky Vavřince z Březové, uvádějí, že husitští radikálové
na podnět Václava Korandy přistoupili k boření plzeňských klášterů.465 Nezdá se to příliš
pravděpodobné. Minoritský i dominikánský klášter tvořily součást městského opevnění,
které husité potřebovali vyztužit, nikoliv oslabit. Žižka by něco takového sotva dovolil. Po
ovládnutí Plzně katolickou stranou se brzy podařilo obnovit činnost obou konventů, což by
v případě rozsáhlejší destrukce bylo sotva možné. Poničeno však bylo několik menších
kostelů (sv. Maří Magdalény, Všech svatých), v případě klášterů ovšem víme o silném
poškození interiérů, zasažených obrazoboreckými útoky.466
Průhled do Žižkova plzeňského působení by byl ještě přesnější, kdybychom bezpečně
věděli, že si do západních Čech přivedl z Prahy vlastní družinu (comitiva).467 Nelze však
bezpečně rozhodnout, zda tento pojem nezahrnuje celý houf v čele s Břeňkem z Dolan,
Janem Valkúnem z Adlaru a Žižkou. Je ale symptomatické, že o plzeňském počínání
prvních dvou jmenovaných šlechticů prameny mlčí. Všechny zprávy referují pouze
o jednookém válečníkovi, který sváděl v okolí Plzně četné „šermice“, my bychom řekli
bitky či šarvátky, s Bohuslavem (VI.) ze Švamberka. Mladý a ambiciózní pán, vlastnící
rodový hrad i Bor (u Tachova) a pověřený roku 1417 Václavem IV. péčí o bezpečnost
v Plzeňském kraji, se vyhranil jako nesmlouvavý katolík i věrný stoupenec krále
Zikmunda.468 Cílem Žižkových výpadů bylo dobýt či zničit nepřátelské opěrné body (byly
jimi též některé opevněné kamenné kostely se hřbitovními zdmi a palisádami opatřené
dvory, fungující v časech nebezpečí jako útočištná místa)469 v nejbližším okolí Plzně,
a zajistit tak městu relativní bezpečí. Analogický postup zvolil později na Táboře
a v Hradci Králové. Konkrétní lokality, jichž se Žižka zmocnil či do kterých vložil
posádky, neznáme, až na jedinou výjimku, tvrz Štěnovice, přibližně 7 kilometrů jižně od
plzeňských hradeb.470
Nejvýznamnější vojenský střet mezi Žižkou a Bohuslavem (VI.) ze Švamberka se
odehrál severozápadně od Plzně při cestě ke vsi Nekmíř, vzdálené 17 kilometrů od města.
Někteří historikové datují bitvu k 2. prosinci 1419, leč žádný alespoň trochu věrohodný
pramen konkrétní den neuvádí. Z líčení Vavřince z Březové se dokonce zdá, že ke srážce
mohlo dojít až v průběhu ledna či února 1420.471 Ať tak či onak, pán ze Švamberka Žižku
zjevně překvapil v průběhu jednoho z jeho výpadů namířených proti pevnůstkám katolické
strany. Napovídá tomu okolnost, že husitský válečník vezl na vozech „hady, jimiž zdi
bořili“.472 Znalci staročeského jazyka na základě této formulace (a také s ohledem na
pozdější zmínky bosáka Jana Vodňanského) usoudili, že „hadi“ v daném kontextu
označují vrhací přístroje sloužící k destrukci hradeb.473 Ale pozor! Na místě, kde celá řada
textů Starých letopisů českých hovoří o „hadech“, čteme v rukopise E, že Zizka vezl
„děla“.474 Verze v tomto textu je sice starší než znění jiných manuskriptů, avšak spoléhat
se na ni nedá. K vyřešení záhady může pomoci jedině racionální úvaha. Pokud Žižka
podnikal z Plzně relativně krátké výpady, po nichž se rychle vracel do bezpečí městských
hradeb, sotva s sebou vláčel těžké bombardy či komorová děla, jejichž transport byl
mimořádně náročný a které vyžadovaly kvalifikovanou obsluhu. Argument, že měl
k dispozici plzeňskou zbrojnici, proto sotva obstojí. 475 Píšťaly a hákovnice k boření zdí či
hradeb nepostačovaly. V úvahu tak z palných zbraní přichází jen tarasnice, označovaná ve

166
francouzské jazykové oblasti na základě věcné podobnosti slovem serpentine (tj. had)
a používaná i při dobývání menších fortifikací. Vzhledem ke své ráži mohla účinně ničit
především dřevěné součásti opevnění, například palisády či podsebití, kamenným stavbám
(k nimž náležela i tvrz v Nekmíři) příliš neškodila.476 Údaj, že jednooký hejtman ještě
v noci po bitvě „obořil“ tři nepřátelské posádky (v případě pouhých kostelů či lehce
opevněných dvorů, jejichž osazenstvo nejspíš kapitulovalo bez boje, by to nebyl žádný
zázračný výkon),477 jen potvrzuje rychlost jeho přesunů, které by přeprava těžkých děl
neúnosně komplikovala. Výsledek sondy není zrovna přesvědčivý. Žižka s sebou spíše než
vrhací zbraně vezl pravděpodobně tarasnice.
Neméně zajímavá je otázka, koho husitský válečník hodlal v Nekmíři napadnout.
Posledním známým předrevolučním majitelem zdejší tvrze byl Jan ze Slavic, v bitvě
samotné však zahynul Hynek z Nekmíře, který do roku 1414 fortifikaci i statek vlastnil.
Poměrně masivní tvrz žádnou škodu neutrpěla, neboť 27. července 1420 se jako její
držitel, který tu i sídlil, připomíná katolík Pavel Ebrzvín, pocházející z významného
plzeňského měšťanského rodu. Na jaře 1420 se v pramenech dokonce objevuje jakýsi
Kancek z Nekmíře, prokazatelně katolík, avšak odjinud neznámý. Není ale vyloučeno, že
písař jeho jméno zkomolil. Spletité předivo majetkových a příbuzenských vztahů sotva
rozmotáme, což platí také o průběhu bitvy.478
Jediná podrobnější zpráva, která se k ní vztahuje, byla sepsána tři až čtyři desetiletí po
události. To samozřejmě limituje její vypovídací hodnotu a badatele nutí k obezřetnosti.
Příznačná je absence přesného časového určení (kronikář po paměti zařadil událost někam
na rozmezí let 1419-1420), které je nahrazeno konstatováním, že k boji došlo v „jednu
chvíli, když Žižka z Plzně vytrhl k Nekmieři“. Husitský hejtman ale, jak vyvstává
z kronikářovy formulace, do Nekmíře možná ani nedorazil. Snad ještě před vsí ho zastihl
Bohuslav (VI.) ze Švamberka, který od plzeňských katolíků obdržel echo o Žižkově
záměru. Kde přesně se obě vojska střetla, známo není. Švamberk však byl údajně
přesvědčen, že nepřátele „valem potře“. Hluboce se mýlil. Když se na husity „obořil
s jiezdným húfem […], Žižka s svými odrazí jej od vozuov…“ Kronikářův popis nápadně
připomíná podání o bitvě u Sudoměře v březnu 1420. A to nejen Žižkovou taktikou, v níž
dominuje vozová hradba, chránící pěší bojovníky proti útoku jízdních, nýbrž i propastným
rozdílem v počtech mužů na obou stranách. Zatímco jednooký hejtman velel prý třem
stovkám pěších (o jízdních neslyšíme ani slůvko) a disponoval sedmi vozy, Švamberk měl
celkem přes 2 000 mužů, jízdních i pěších, tedy sedminásobnou početní převahu.
Vezmeme-li v potaz množství jízdních, byl kvalitativní nepoměr ještě vyšší. Na první
pohled je tak patrné, že čísla jsou v případě Švamberkova vojska, posíleného zřejmě
o bojovníky jiných západočeských šlechticů, nepochybně nadsazená. Jinak by si totiž
musel s protivníkem bez problému poradit. Rovněž sebevědomí, s nímž pan Bohuslav
přistupoval k boji, koresponduje s analogickými výroky namyšlených velitelů „železných
pánů“ u Sudoměře. Je proto otázka, zda kronikář, který si už nepamatoval místní a časové
podrobnosti, nepopsal průběh střetnutí podle již obecně známého modelu jiných
Žižkových bitev (výrazná početní převaha nepřátelského vojska, neúspěšný útok na
vozovou hradbu, vítězný Žižka si otvírá prostor k dalšímu tažení). Ani lokalizace bojiště
není snadná. Josef Macek je hledal nedaleko Nekmíře, v místě zvaném Na smrtelnici.479
To je ale pouhý domysl, který by bylo nutné archeologicky prověřit. Starý letopisec pouze
uvádí, že Švamberk Žižku „zastihl od města“, rozumí se někde za Plzní. 480 Ještě neurčitěji
mluví Vavřinec z Březové. Pouze konstatuje, že pan Bohuslav byl zahnán z pole.481
Shrneme-li vše, co o bitvě víme, není bilance nikterak oslnivá. Navíc se můžeme jen

167
dohadovat, zda Žižka sestavil sedm vozů, jimiž disponoval, do půlkruhu, nebo je umístil
u příhodného zděného objektu, popřípadě zda výrazně využil terén. Jistotu mám jedinou.
Bohuslav (VI.) ze Švamberka přišel o několik svých bojovníků a utrpěl porážku, již nesl
velice úkorně a cítil ji jako osobní pohanu. Jednookého hejtmana začal doslova nenávidět.
Švamberkova role zároveň naznačuje, že vystupoval nejen jako Zikmundův exponent,
nýbrž i v roli hejtmana landfrýdu, sdružujícího katolické síly Plzeňského kraje. Střetnutí
mezi Plzní a Nekmíři vzbudilo i pozornost královny Žofie a prozatímní vlády a posílilo
jejich odhodlání v dohledné době proti Žižkovi a Plzni rázně zakročit.482
První Žižkova husitská bitva, historiky nejednou přehlížená, je pozoruhodná hned
v několika ohledech. Pokud mají pravdu Staré letopisy, vyzkoušel si v ní válečník úspěšně
defenzivní taktiku vozové hradby, na které si Švamberkovi jízdní i pěší vylámali zuby.
Pouhých sedm vozů mohlo ovšem jeho bojovníky chránit jen částečně, byť již zmíněný
spis Bellifortis prezentoval možnost sestavení vozové hradby z pouhých pěti vozů. To
implicitně naznačuje, že jednooký hejtman využil terénu, eventuálně zvolil pozici
u kostela, dvora či jiného stavebního objektu, o který se mohl opřít. Povšimněme si i počtu
Žižkových bojovníků. Tři sta lidí víceméně koresponduje se čtyřsetčlenným houfem,
v němž ale byly zastoupeny i ženy s dětmi a který se zanedlouho ubránil u Sudoměře. To
je zásadní zjištění, které znamená, že Žižka v Plzni velel přibližně třem stovkám mužů,
s jejichž pomocí husitští konšelé a Václav Koranda ovládali krajské město i jeho nejbližší
okolí. Dá se dokonce spekulovat o dělbě práce. Zatímco jednooký hejtman odpovídal za
vojenské aktivity, vnitřní pořádek v Plzni mohli udržovat Břeněk z Dolan a Jan Valkún.
Husitská branná síla nebyla oslnivá, ale ke kontrole středověkých měst mnohdy stačily
i oddíly méně početné. Bylo ovšem otázkou, jak dlouho se v Plzni, kde katolické
obyvatelstvo převažovalo, udrží.483

168
 DO SKONÁNÍ VĚKŮ
Několik mrtvých Švamberkových bojovníků nezměnilo nic na rozložení sil na
Plzeňsku, natož v celočeském měřítku. O dalším osudu revoluce se rozhodovalo na samém
sklonku roku 1419 v Brně, kam ihned po Vánocích, strávených v uherské (dnes slovenské)
Skalici, dorazil král Zikmund Lucemburský. Teprve nyní si uvolnil ruce po podzimním
balkánském protitureckém tažení, podniknutém z podnětu jihouherské šlechty
a zakončeném vítězstvím v prostoru mezi městy Niš a Nikopol, respektive následným
pětiletým příměřím s posly sultána Mohameda I.484 Aktuální středoevropské záležitosti tak
začal řešit více než čtyři měsíce po Václavově smrti. Do města pod Špilberkem Zikmund
pozval nejen přední moravské šlechtice, preláty i představitele města, ale také královnu
Žofii, české zemské úředníky, purkrabí důležitých královských hradů, zástupce pražských
a zřejmě i jiných královských měst a asi také významné urozence bez ohledu na jejich
konfesi. Pražská delegace do Brna okázale vstoupila 27. prosince. Manifestovala tak
sebevědomí husitské Prahy tváří v tvář katolickému městu. Pražané dokonce ve svých
příbytcích provokativně přijímali pod obojí způsobou, ačkoliv církevní orgány vyhlásily
v Brně interdikt kvůli přítomnosti husitských heretiků. Hlavním bodem jednání
brněnského sněmu bylo přijetí Zikmunda Lucemburského za moravského markraběte
a jeho potvrzení jako nadcházejícího českého krále, jemuž přítomní zástupci české
i moravské zemské obce slíbili poslušnost.
V pátek 29. prosince 1419 tak učinilo i pražské poselstvo, jehož personální složení
neznáme. Důvodně však smíme předpokládat, že členy staroměstské delegace byli
zkušený komunální politik a stávající purkmistr Duchek řemenář, jeho bezprostřední
nástupce v úřadě Jan Reček a možná Václav Štraboch. Zda Staroměstští jako představitelé
hlavního města království vystupovali jménem celé Prahy, eventuálně zda s nimi
předstoupili před Zikmunda také novoměstští konšelé (v čele s purkmistrem Mikulášem
Právovic z Písku) a malostranští radní, bohužel, nevíme. Jisté je, že Pražané přijali
Zikmunda za svého krále i dědičného pána (pro rege ac domino hereditario acceptando)
a slíbili mu poslušnost. Panovník je nicméně nechal dlouho klečet, což mělo
nezanedbatelný symbolický rozměr. Dával jim i všem přítomným najevo, že od pražských
zástupců vyžaduje pokoru a zároveň manifestoval svou převahu nad veřejně poníženými
poddanými. Každému muselo být jasné, že nový král nestrpí žádné rebelie. Zikmund měl
dobrou paměť. Ještě po sedmnácti letech si vybavil Jana Rečka, když ho v srpnu 1436 po
svém definitivním přijetí v husitské Praze jmenoval staroměstským purkmistrem.

169
 Mezi konšely tehdy dosadil i Zikmunda Cháně, dalšího z předrevolučních radních
a dost možná i člena pražského prosincového poselstva.
Král Pražanům v Brně striktně sdělil, co od nich bezpodmínečně očekává, má-li vůbec
vstoupit do pražských bran a projevit jim milost. Přikázal, aby odstranili z ulic veškeré
zátarasy, zbořili opevnění vybudovaná proti Pražskému hradu a nepronásledovali
řeholníky a řeholnice. Zároveň ale nehnal věci do krajnosti a zachoval se vůči pražské
delegaci velkoryse, když jí slíbil uspořádání veřejného slyšení o husitském programu,
především o přijímání pod obojí způsobou, a dosavadní konšely ponechal ve funkcích až
do svého příjezdu. Byla to politika cukru a biče, kterou pražští zástupci (alespoň prozatím)
akceptovali. Snad si ani plně neuvědomovali, v jaké pasti se ocitli. Od této chvíle mohl
Zikmund každý opoziční projev označit za porušení daného slova a cti, na nichž si
středověk tolik zakládal.485
Příslibem slyšení o kalichu hodlal Zikmund uspokojit i přítomné české a moravské
husitské šlechtice, toužící po dohodě s novým králem jakožto základním předpokladu
obnovy stability, klidu i pořádku. Ve vztahu k zemským a dvorským úředníkům
i purkrabím královských hradů však král benevolentní nebyl. V těchto funkcích
jednoznačně preferoval oddané a spolehlivé muže. Proto okamžitě využil pravomoci
přijatého panovníka a uskutečnil relativně rozsáhlou personální výměnu. Ve funkci
nejvyššího purkrabího pražského sice na znamení dobré vůle ke kališnické šlechtě
ponechal Čeňka z Vartenberka, z úřadu kutnohorského mincmistra se nicméně odporoučel
Petr Zmrzlík ze Svojšína, nahrazený Mikulášem Divůčkem z Cimburka a Jemniště, místo
podkomořího opustil Jan Bechyně (jasný důkaz, že král věděl o jeho sympatiích i roli při
pražské defenestraci), jehož vystřídal Václav z Dubé a Leštna, a funkci královského
hofmistra obsadil západočeský šlechtic Jindřich z Elsterberka. Nejvyšší písař Mikuláš
Chudý z Lobkovic a nejvyšší dvorský sudí Albrecht z Koldic se o své úřady bát nemuseli.
Královna-vdova Žofie rezignovala na post v čele regentské vlády, jejíž kompetence po
dobu své nepřítomnosti v Čechách svěřil Zikmund triumvirátu, který tvořili Čeněk
z Vartenberka, Václav z Dubé a Jindřich z Elsterberka. Zároveň proběhla čistka mezi
purkrabími zeměpanských hradů. Ve funkci karlštejnského purkrabího nahradil Jana Sádla

170
ze Smilkova Zikmundův dvořan (mimo jiné zajatec z bitvy u Koronowa) Zdeslav Tluksa
z Buřenic a velení posádky na Vyšehradě, jenž sloužil jako sídlo nového podkomořího, se
snad už tehdy ujal Jan z Boskovic a Brandýsa nad Orlicí, přezdívaný kvůli své součinnosti
s lapkovskými družinami Všembera. Také posádku Pražského hradu svěřil král pod dohled
loajálních katolických pánů Viléma Zajíce z Hazmburka, Jana Chudoby z Vartenberka na
Ralsku a Zikmunda Děčínského z Vartenberka. Nový hrad u Kunratic se pak stal
působištěm slezského šlechtice Herborta z Fulštejna. K nejviditelnější změně došlo na
Moravě. Zde Zikmund odvolal kališníka Petra Strážnického z Kravař a svěřil úřad
zemského hejtmana jeho katolickému příbuznému Jindřichovi Plumlovskému z Kravař,
kterého osobně znal z Kostnice i Pasova.486

Uskutečněné změny názorně vypovídají o Zikmundově taktice. Panovník jednoznačně

preferoval osoby, jež dlouhodobě stály v jeho službách a zároveň byly přijatelné i pro
umírněné kališníky například tím, že v nich část veřejnosti spatřovala Husovy ochránce na
kostnickém koncilu, ač ve skutečnosti na základě Zikmundových instrukcí betlémského
kazatele hlídali jako oko v hlavě (Václav z Dubé a Leštna, Mikuláš Divůček). Lucemburk
v podstatě zvolil politiku dvou želízek v ohni. Utrakvistickou šlechtu, a zvláště husitskou
Prahu konejšil sliby veřejného slyšení o kalichu i o dalších reformních požadavcích, ač
dobře věděl, že v dané situaci nic takového neprosadí. Byly tu přece výnosy kostnického
koncilu, stanovisko papeže i nekompromisní názor evropské duchovní elity, střežící
magisterium institucionální církve a odmítající jakékoliv ústupky kacířům. Bez vějičky
slyšení by ale nezískal husitské legitimisty, které potřeboval pro zajištění své pražské
korunovace, jež nyní náležela k jeho absolutním prioritám.487 Korunovační akt se
bezpodmínečně musel uskutečnit v katedrále sv. Víta při reprezentativní účasti českého
a moravského episkopátu i příslušníků vysoké nobility, včetně Oldřicha (II.) z Rožmberka,
Čeňka z Vartenberka, Oldřicha Vaváka z Hradce, Hynka Krušiny z Lichtenburka i dalších
přívrženců kalicha.
Od českých pánů, ať již katolických či kališnických, Zikmund očekával, že ještě před
jeho příjezdem do Prahy zlikvidují ohniska husitského radikalismu. V něm spatřoval
171
hlavní nebezpečí, spočívající v prolnutí náboženského extremismu (z jeho pohledu hereze)
s revoltou části městského a venkovského obyvatelstva, tj. vzpourou poddaných proti
vrchnosti. Porážka radikálů by pak umožnila, aby se Lucemburk Evropě znovu připomněl
jako ochránce křesťanské víry i panovník, který si je vědom svého poslání a prosadil ve
svém dědičném království zásadu pax et iustitia (mír a spravedlnost). Vláda práva
a pořádku v jeho pojetí obnášela i poslušnost královských měst vůči panovníkovi (i proto
svěřil úřad podkomořího naprosto loajálnímu Václavovi z Dubé a Leštna) a venkovských
poddaných vůči příslušným vrchnostem. Z této pozice nemínil ustoupit. Zato s vysokou
šlechtou se hodlal dohodnout, neboť řada jejích požadavků, zvláště oslabení politické
a hospodářské moci církve, mu vyhovovala.488 Vztah to byl vzájemný. Vysoká nobilita
panovníka, vzdor snahám zúžit jeho politický prostor, potřebovala. Právě pobyt v králově
blízkosti a na jeho dvoře jí propůjčoval patřičný společenský lesk a byl klíčem
k prestižním úřadům. Tato rovnice platila i obráceně. Bez součinnosti s vysokou šlechtou
nemohl panovník vládnout, válčit, ani okázale reprezentovat. 489 Řečeno slovy pozdně
středověkého encyklopedisty obklopovali páni krále jako „hvězdy přejasné“ ještě zářivější
Slunce.490
Zikmund by byl špatný státník, kdyby vsadil výlučně na jednu kartu. Od počátku
kalkuloval i s možností, že česká (popřípadě) moravská šlechta husitské radikály nezkrotí
a že se dosud legitimistická Praha může vydat cestou vzpoury proti královskému
majestátu. Proto paralelně připravoval mezinárodní vojenský zásah, s nímž čeští urozenci
nesouhlasili, neboť byl výrazem nedůvěry vůči jejich politickým schopnostem a ve svém
důsledku by ještě více poškodil pověst Českého království. Ač obrysy tohoto plánu nosil
římský král v hlavě již dříve, pracovat na nich začal až po příjezdu do slezské Vratislavi,
kam svolal říšský sněm, proponovaný původně k 11. prosinci 1419. Volba Vratislavi
(Breslau, Wrocław), jakkoliv výjimečná (šlo o první říšský sněm konaný východně od
toku Labe), nebyla náhodná. Bylo to po Praze největší město na teritoriu Koruny české,
centrum Slezska a strategicky výhodně položená lokalita, relativně dobře dosažitelná jak
z česko-moravského prostoru a Horní i Dolní Lužice, tak z Polska a z území řádu
německých rytířů.
Ve Vratislavi, kam Zikmund přibyl 5. ledna 1420, se odehrálo další kolo, tentokrát
diplomatického střetu mezi Polskem a řádem německých rytířů. Už následující den vyřkl
římský a uherský král arbitrážní výrok, jímž ho obě strany pověřily v záležitosti
přetrvávajících sporných otázek, které se, navzdory původnímu předpokladu, nepodařilo
vyřešit na kostnickém koncilu, pro nějž byl tento problém víceméně okrajovou záležitostí.
Král Zikmund se ve svém stanovisku, čítajícím patnáct článků, v zásadě opřel o text
toruňského míru, který, jak víme, zdaleka nesplňoval polské ambice. Polskou delegaci,
v níž nechyběli vůdčí představitelé episkopátu (hnězdenský arcibiskup Mikolaj Trąba,
krakovský biskup a kancléř království Wojciech Jastrzębięc), vynikající právník
a diplomat Paweł Włodkowic, expert na řádovou problematiku Zbigniew z Brzezia
i významní šlechtici, budící pozornost už v Kostnici (Janusz z Tuliszkowa, Zawisza
Czarny z Garbowa), rozhořčilo hlavně rozhodnutí týkající se území Žmudi (Žemaitsko,
Źmudź, Samogitia), ležící – jak už víme – při baltském pobřeží na severozápadě dnešní
Litvy. Zikmund je přiznával Litvě, ovšem pouze po dobu života polského krále Vladislava
II. Jagiełła a litevského knížete Vitolda. Řádu německých rytířů vycházel římský panovník
vstříc také v jiných sporných bodech, ač nikoliv ve všech. Dosud dobré vztahy mezi
římským králem a polsko-litevskou unií rázem utrpěly vážnou trhlinu. Polský panovník
Vladislav II. i litevský Vitold poté, co se dozvěděli o výsledku vratislavského výroku,

172
řvali prý jako lvi. Tento obrat, tentokrát použitý polským kronikářem Janem Długoszem,
již dobře známe. Přesto obě složky polsko-litevské unie reagovaly rozdílně. Polsko sice
nepřerušilo kontakty se Zikmundem, nicméně se začalo sbližovat s Fridrichem I.
Hohenzollernem, markrabětem braniborským, a zároveň se odvolalo k papežskému stolci
v domnění, že Martin V. bude vůči jeho nárokům vstřícnější. Na patřičnou odezvu však
čekalo až do konce roku 1421. Zato Vitold Zikmundovo rozhodnutí kategoricky odmítl.
Výsledek vratislavské arbitráže už zanedlouho výrazně ovlivnil poměry mezi husitskými
legitimisty, Zikmundem, Polskem i Litvou a zkomplikoval Lucemburkovy záměry
v Čechách.
Polská diplomacie utrpěla ve Vratislavi porážku, neboť nedocenila situaci v husitských
Čechách. Pokud mínil Zikmund v případě nezbytí zlomit husitskou rebelii silou, aby plně
ovládl Prahu i České království, musel nutně spoléhat na vojenskou pomoc německých
oblastí Říše, sympatizujících z etnických, politických a nejednou i příbuzenských důvodů
s řádem německých rytířů. Potřeboval ovšem též podporu porýnských kurfiřtů (zejména
rýnského falckraběte Ludvíka III. Bradatého z rodu Wittelsbachů a mohučského
arcibiskupa Konrada III. z Daunu), kteří Lucemburkům tradičně nebyli příliš nakloněni.
Po kostnickém koncilu, kde se mu podařilo administrativně sjednotit římskou církev, se ve
Vratislavi hodlal předvést jako příkladný panovník Svaté říše římské a český král.
Mimořádná účast předních říšských knížat, zvláště z východního okraje nadnárodního
útvaru, mezi nimi tří kurfiřtů (nepočítaje v to samotného Zikmunda), mnoha slezských
(především dolnoslezských) knížat, dvou opavských Přemyslovců (Jana II. a Přemka),
řady hrabat, zástupců více než třiceti říšských měst, papežských nunciů, několika biskupů,
anglického vyslance, množství českých, moravských i uherských šlechticů, včetně palatina
Mikuláše Gary, i dvou královen (Lucemburkovy choti Barbory Celské a ovdovělé Žofie)
k tomu poskytovala vhodný rámec. Konáním říšského sněmu v největším slezském městě
zároveň v intencích politického odkazu svého otce Karla IV. sděloval, že země Koruny
české jsou (a navzdory stávajícím turbulencím nadále zůstanou) významnou součástí
Svaté říše římské.491
V čase prvních dnů vratislavského rokování se česká společnost vyrovnávala se závěry
brněnského sjezdu. Zikmundův krátký moravský pobyt vlil naději českým katolíkům
a prohloubil obavy husitských radikálů. Výmluvný je pouhý sled událostí. Pražští radní,
kteří se vrátili do souměstí nad Vltavou 4. ledna 1420, začali okamžitě plnit Zikmundovy
direktivy. Z ulic zmizely řetězy a sloupy, strženy byly i sruby postavené proti Pražskému
hradu a biřici na náměstích vyhlásili, že se mohou vrátit všichni, kteří Prahu v předchozích
měsících opustili. Katoličtí měšťané, namnoze pražští Němci, se upřímně radovali
v předtuše brzkého konce husitské převahy. V Litoměřicích již o Vánocích 1419 přikázala
městská rada zatknout téměř dvě desítky zdejších husitů a uvěznila je ve věži u Michalské
brány. Kutnohorští pak v noci 9. ledna přistoupili k masovým popravám zajatých
stoupenců kalicha, mezi nimi též kouřimského faráře Jana Chódka a dalších tří kněží.
Kutnohorský mincmistr Mikuláš Divůček osobně vedl trestné výpravy proti husitům
v širokém okolí stříbronosného města.492
Viníka stupňujících se perzekucí shledávalo husitské veřejné mínění jednoznačně
v králi Zikmundovi, který prý přikázal zajímat a zabíjet všechny „viklefisty“. Žádný
písemný dokument, jenž by takové kroky přímo nařizoval, se nalézt nepodařilo, pokud
husité neměli na mysli panovníkův oběžník, adresovaný 10. února 1420 vládnímu
triumvirátu, purkmistrům královských měst, purkrabím královských hradů i všem
Zikmundovým poddaným, vyzývající k obnově pořádku a namířený proti husitským

173
radikálům, zvláště proti jejich městským centrům, konkrétně proti Plzni, Písku i Hradci
Králové.493 Stačilo však, že tvrdou linii uskutečňovali šlechtici stojící v Zikmundových
službách. Pražští husité prožívali po brněnském sjezdu hlubokou deziluzi. Antikrist stále
více získával podobu ryšavého Lucemburka. Ten ovšem husity vnímal diferencovaně. Od
svých věrných požadoval úplné potlačení venkovských radikálů, ve všem všudy
heretických sektářů. Jako panovník byl odpovědný za vymýcení kacířství ve svých zemích
a v podstatě jen naplňoval dikci církevních dekretů i nařízení císaře Fridricha II. a svého
otce, kteří kacířství chápali jako nejtěžší zločin proti státu. Není možné projevovat
shovívavost k pohanům či heretikům, neboť, řečeno slovy Spasitelovými, každé
„království vnitřně rozdělené pustne a dům za domem padá“
(L 11, 17). Teprve likvidace center radikálního husitství otvírala možnost jednat
s husitskými legitimisty, kteří se považovali za součást římské církve a toužili přesvědčit
její představitele ve veřejné debatě o závaznosti svého programu.
Husitští radikálové trend Zikmundovy politiky správně vytušili. Nesmlouvavý postup
proti husitům v Litoměřicích a Kouřimi, stovky lidí svržených do kutnohorských šachet
a faktická kapitulace Prahy před Zikmundovými požadavky vyvolávaly stavy úzkosti
a ještě více umocňovaly naděje v naplnění blouzniveckých proroctví o druhém tělesném
Kristově příchodu spojeném se strašlivým soudem nad všemi hříšníky. V lednu a v první
polovině února 1420 vrcholila adventistická kampaň a do pěti vyvolených měst i na
některé „hory“ se stahovali vyděšení i natěšení lidé, kteří uposlechli výzev kazatelů
a rozhodli se vyčkat skonání věků mezi svými, spojeni povznášejícím pocitem solidarity,
a především víry v zázračné Kristovo dílo. Dobová svědectví naznačují, že této psychóze
podléhaly především ženy, zmámeně naslouchající vábení podmanivých hlasů nových
proroků. Strženy vidinou záchrany a dokonalého života, který nastane po zničení hříchu,
opouštěly muže i děti, „aby s nimi nezhynuly“.494 Ale obdobně si počínali i mnozí sedláci,
kteří se v hrůze z nadcházejícího Kristova soudu zbavovali movitého majetku a směřovali
na vyvolená místa. V uších jim zněla slova kazatelů, dovolávajících se Ježíšových výroků
v odpovědi na otázku jeho učedníků, jaká budou znamení Mesiášova druhého příchodu
a skonání věků.495
Vztáhnout ve zjitřené atmosféře počátku roku 1420 Kristovy věty k aktuální situaci
bylo snadné: „Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad
a zemětřesení na mnoha místech. Ale to vše bude teprve začátek bolesti. Tehdy vás budou
vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. A tehdy
mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět […] tehdy ti, kdo
jsou v Judsku, ať uprchnou do hor; kdo je na střeše, ať nesestupuje, aby si něco vzal
z domu; a kdo je na poli, ať se nevrací, aby si vzal plášť. Běda těhotným a kojícím v oněch
dnech! Modlete se, abyste se nemuseli dát na útěk v zimě nebo v sobotu. Neboť tehdy
nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude.“
(Mt 24, 7-10; 16-21) Strach vykonal své, zvláště když radikální kněží s jistotou tvrdili, že
země, které odmítly boží zákon, zničí sirný oheň (Iz 34, 9) a ušetřeno nezůstane ani
názorově rozkolísané město pražské, jež shoří jako hříšný Babylon (Zj 17,18; 18, 2-21).
Adventistická psychóza, zasáhnuvší především český jih, jihozápad a částečně též
severozápad, měla vskutku masový charakter a zůstala nadlouho v paměti obyvatel
Českého království.
O jejích konkrétních projevech v Žatci, Lounech a Slaném se můžeme toliko
dohadovat, bezpečnější, byť pouze dílčí představu si můžeme učinit o náladách
v Klatovech, pokud ve městě již působil bojovný kněz a básník Jan Čapek, a zejména

174
v Plzni. Václav Koranda tu před polovinou února 1420 prohlašoval, že již brzy nastane
den, kdy ve městě zůstane více domů než živých hříšníků. Vyvolení boží, kteří přežijí
všechny příšerné rány, se po Kristově soudu obejdou bez knih, neboť moudrost a učenost
jim propůjčí sám Bůh. Koranda přitom neváhal ukazovat posluchačům svou bibli, za niž
dal svého času „mnoho kop“, řka, že ji klidně zastaví u hokyně za tři haléře a už ji nikdy
nevyplatí, neboť v novém světě k ničemu nebude. Kdo nosí Boha ve svém srdci, číst a psát
nepotřebuje. Do absurdních důsledků tak rozvíjel Jakoubkův názor, že opravdová
moudrost nespočívá v akademických titulech a nastudovaných vědomostech, nýbrž
výhradně v poznání a pochopení božích pravd, které křesťana vedou ke spáse. 496 Převážně
negramotné publikum, nechápající smysl ani podstatu vzdělání, Korandova slova jistě
vítalo. Souzněla s jejich nedůvěrou vůči vzdělancům, převážně klerikům, a nabízela jim
svůdnou vizi, že se bez osobního přičinění stanou chytřejšími, poučenějšími
a dokonalejšími než univerzitní učenci, jejichž teoretické znalosti jsou neužitečné
a zbytečné. Koranda se tak jeví jako jeden z předních a nejúspěšnějších hlasatelů
adventismu, pro který získal značnou část plzeňských obyvatel i husitů uchýlivších se do
města Slunce.497
Množství husitů však zůstalo vůči adventistickým argumentům, šířeným nejen formou
kázání, ale i písemných provolání, letáků a oběžníků, skeptické. Proti se kategoricky
postavil zejména Jakoubek ze Stříbra, který měl mezi adventistickými proroky několik
žáků a kolegů, což mu umírnění husité i katolíci s gustem připomínali. Mistr Jakoubek
(a s ním další shodně uvažující kněží) nekompromisně odmítl proroctví o záchraně
věrných křesťanů „na horách“ i v přesně určených pěti městech jako doslovnou,
nepatřičnou, falešnou a zavádějící interpretaci. Biblický text nelze podle jeho přesvědčení
vykládat v prvoplánovém, materiálním významu, nýbrž výhradně v duchovní rovině.
„Hory“, na něž lidé prchají, je proto chybné interpretovat jako vyvýšeniny, ve skutečnosti
jsou metaforou útočiště, jež křesťanům skýtá pevná víra. Za naprosto pomýlené pak
prohlásil ztotožnění biblických pěti měst s konkrétními českými lokalitami, odmítl, aby
zmatené ženy odcházely od rodin a bořily manželské svazky (pokud jim ovšem muž
nebrání ve víře) a kategoricky zavrhl propočet druhého Kristova tělesného příchodu na
počátek druhé únorové dekády 1420, zdůvodněný jeho kolegou mistrem Janem Jičínem,
který se již před rokem 1419 přidal k radikálům.
To neznamená, že by Jakoubek v druhý příchod Kristův a ve skonání věků nevěřil.
Víme, že žil ve stavu eschatologické tísně, že v jeho pojetí splýval pátý a šestý dějinný věk
v jeden, charakteristický Antikristovým běsněním, víme, že mezi druhý příchod Kristův
a Poslední soud kladl sedmý věk zklidnění, hody věrných se zpřítomnělým Pánem,
nicméně jakoukoliv dataci Biblí předpověděných událostí prohlašoval za scestný pokus
prohlédnout boží záměr. Žádný člověk nemůže zjistit, kdy se Kristus znovu objeví a kdy
zazní polnice sedmého anděla. Proto by lidé měli zachovat rozvahu, neposlouchat falešné
předpovědi a nadále svádět s Antikristem především duchovní zápas. V polovině února
pak nepochybně zjistí, že se žádné z adventistických proroctví nenaplnilo. I z Jakoubkova
pohledu byl adventismus, jakkoliv vyrůstal z hlubokých a upřímných obav o osud husitské
reformy, projevem blouznivecké sektářské mentality.498
Plzeňský pobyt Jana Žižky přímo vybízí k otázce, jak dalece se hejtman ztotožnil
s vizemi strhujícího řečníka Václava Korandy a zda podlehl proroctví o brzkém konci
hříšného světa. Odpověď na ni je naprosto zásadní pro pochopení psychického ustrojení
nejúspěšnějšího husitského válečníka i pro vysvětlení jeho činů. Bohužel, nikdy nebude
uspokojující a úplná, neboť vycházet můžeme toliko z náznaků. Výmluvný je již fakt, že

175
se Žižka do Plzně uchýlil, že se podílel na její obraně a že výrazně pomáhal Korandovým
záměrům. Považoval-li hejtman Korandu za dobrého kněze (a proč by jej jinak
následoval?), pak musíme připustit, že v dané chvíli sdílel i mnohé jeho názory. V potaz je
třeba vzít též Žižkovo odhodlání bojovat s hříchem a silami Antikristovými, vyvstávající
z vojevůdcových proklamací i činů, stejně jako upřímnou religiozitu, nepochybně
ovlivněnou vzníceným náboženským cítěním jakožto jedním z určujících rysů dobové
mentality. Na druhé straně nemůžeme přehlížet existující rozpor mezi veřejně
manifestovanými postoji, podmíněnými převládajícím názorovým proudem (dnes bychom
řekli mainstreamem), a soukromým názorem, který jedinec nemusel, nechtěl (či se jen
obával) dát najevo.
Většina lidí, aby si nezpůsobila potíže, ve vyostřených situacích mlčí a obává se říci
svůj názor. To platí dnes a platilo jistě i tehdy. Pro příklady nemusíme chodit daleko.
Z Plzně, která tehdy čítala zhruba 4 000 lidí, žijících přibližně v 360 domech (z nichž asi
60 stálo na předměstích), odešlo v březnu 1420 s Žižkou a Korandou za vysněným lepším
životem jen nepříliš vysoké procento obyvatel. Vyjdeme-li z počtu 40-50 opuštěných
objektů, zabavených posléze se souhlasem krále Zikmunda katolickou městskou radou,
pak se do exodu zapojilo asi 15 % majitelů plzeňských domů. Toto číslo víceméně
odpovídá podílu aktivistů v každé, nejen pozdně středověké společnosti.499 Přidáme-li
k těmto poznatkům ještě fakt, že autoři, kteří Žižku prokazatelně osobně znali, nikdy
nehovoří o jeho uvážlivosti a prozíravosti, pak je možné s jistou opatrností vyslovit dílčí
závěr. I když Žižkovo plzeňské počínání prozrazuje vojenského praktika, zúročujícího
letité zkušenosti, jeho motivace pramenila z upřímného osobního zaujetí i náboženského
přesvědčení, zasaženého podmanivou vizí blízkého Kristova příchodu, kterému svým
úsilím připravoval cestu. Tvrdit, že vůči adventismu zůstal imunní, by bylo příliš
odvážné.500
V předjaří nicméně došlo na slova mistra Jakoubka i dalších pochybovačů o správnosti
adventistických proroctví. Ve dnech 10. -14. února, kdy měli zahynout všichni hříšníci
a měl vzniknout nový svět s novými nebesy, pršelo. Byla to předzvěst neobyčejně teplého
roku, snad nejteplejšího v celém 15. století. Kristus ke svým věrným v tělesné podobě
nesestoupil. Zmatení sedláci se z útočištných návrší i z hradeb pěti měst, pokud se do nich
uchýlili, udiveně rozhlíželi a s překvapením zjišťovali, že vesnice, které opustili, pořád
stojí. Bohuslav (VI.) ze Švamberka, Jan Švihovský z Rýzmberka i Kutnohorští nadále
pronásledovali, mučili a popravovali radikální husity. Skonání věků nenastalo. Alespoň
prozatím…

176
 SUDOMĚŘ
Zklamání, rozčarování a deziluze nemusí nutně vést k zoufalství či rezignaci, naopak,
jsou chvíle, kdy se přetaví v bojové odhodlání a v činy. Táborité, kteří se uchýlili do
Kamenice (nad Lipou), eventuálně do jiných jihočeských městeček a vesnic, v nichž
marně čekali, až Kristus ukončí jejich exodus a navštíví je na Bradle či jiné „hoře“, vzali
osud do svých rukou. Iniciátory odvážné a promyšlené akce (další důkaz, že se
náboženské poblouznění nejednou snoubí s ryze věcným přístupem) byli radikální kněží
a organizátoři poutí „na hory“ Vanček (Vaněk, Vaněček), známý nonkonformista,
neváhající křtít novorozeňata v potocích a rybnících, Petr Hromádka (Hromada, nazývaný
též Velký), pocházející z Jistebnice, Jan z Bydlína (dvorce u Pacova), původem zřejmě
z rodiny nižší nobility, a jeho krajan Jan Smolín, pravděpodobně nižší šlechtic z tvrze
nedaleko Hořepníka. V případě prvních tří je patrná vazba na předrevoluční sezimoústecké
kazatelské středisko, fungující sice pod ochranou pekaře Johy, leč se souhlasem Husovy
obdivovatelky Anny z Mochova. V listopadu 1419 však Sezimovo Ústí museli
nepochybně opustit a pohybovali se v jeho okolí či pobývali v Kamenici u pana Prokopa
z Ústí, který se na chystaném komplotu podílel.501
Několik dní před koncem masopustu se jmenovaná čtveřice spolu s několika tábority
a zřejmě i s členy kamenické ozbrojené družiny vydala k Sezimovu Ústí a skrývala se
v okolních lesích, čekajíc na určený čas. Ten nastal v prvních ranních hodinách 21. února
1420. Začínala Popeleční středa a celé město, kromě několika zasvěcených spiklenců,
zmoženě vyspávalo alkoholové opojení i masné hody, jimž se obyvatelé radostně oddali
v poslední den před nadcházejícím čtyřicetidenním půstem. Ve větším měřítku se
opakovala situace, již jsme poznali v předjaří 1416 pod Přimdou při zajetí ozbrojené tlupy
Boršů z Oseka. Než se rozespalí měšťané probrali a zjistili, co se děje, bylo Sezimovo Ústí
pod kontrolou radikálních táboritů a družiny Prokopa z Ústí. Katoličtí měšťané buď
uprchli, nebo byli zajati a následně vypovězeni z města, načež si jejich domy i další statky
rozebrali vítězové. Také dominikáni z kláštera u kostela sv. Dominika, stejně jako místní
farář Martin, Sezimovo Ústí opustili, snad bez ztráty na životech, i když veršovaný text,
sepsaný roku 1458, říká „mnichy, kněžie ztopichu“. 502 Dominikánský konvent, živořící
v exilu, se naposledy připomíná roku 1434. Dobytí města mělo legální krytí, neboť
z formálního hlediska se Ústí vracelo pod svrchovanost pana Prokopa na úkor jeho
nevlastního katolického bratra Oldřicha. Co nedokázal Kristus, zvládli v jeho jménu
radikální husité.503
Oldřich z Ústí se ještě nevzpamatoval z jedné rány a již musel snést druhou. Ozbrojenci
Prokopa z Ústí spolu se sezimoústeckými husity obsadili za několik dnů nedaleký hrad
(Kotnov), situovaný na ostrožně nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka a původně
založený k ochraně posléze zaniklého města Hradiště, jehož pozůstatky byly v terénu více
než patrné. Ovládnutí Kotnova byl čin diktovaný nutností. Sezimovo Ústí, kam se
navraceli uprchlíci, dočasně pobývající v Kamenici (nad Lipou) i v jiných lokalitách,
a také radikálové z blízkého okolí, nebylo snadné uhájit. Téměř s jistotou se dalo
předvídat, že se vbrzku stane terčem útoku rozhněvaného Oldřicha z Ústí i Zikmundových
šlechtických stoupenců. Fortifikace na Hradišti poskytovala větší bezpečí. Bylo proto
třeba usadit sezimoústecké husity i zájemce z dalších míst v areálu zaniklého města, jehož
hradby ještě stály, zdokonalit (byť zatím spíše provizorně) opevnění a připravit se
k obraně. K tomu ale síly nestačily. I když se na zaslíbené místo, rovněž formálně převzaté
177
pod správu Prokopa z Ústí, hrnuly stovky nadšenců, byla každá ruka dobrá.504
Petr Hromádka naštěstí neztratil kontakt se sezimoústeckými bratry a sestrami
pobývajícími v plzeňském exilu. Do západočeského města proto k Žižkovi vypravil posla
s žádostí, aby zajistil jejich urychlený přesun na Hradiště. Jednooký hejtman bez váhání
vyhověl. Skupině, která v první polovině března opustila Plzeň a již kromě
sezimoústeckých husitů tvořila i ozbrojená složka, velel Chval Řepický z Machovic.505
Byla to logická volba. Chval, který měl Žižkovu důvěru, znal jihozápadočeskou
a jihočeskou krajinu jako málokdo. Svěřený úkol splnil dokonale. Svůj oddíl bezpečně
dovedl na místo, jemuž se s odkazem na nejslavnější shromaždiště radikálních husitů
začalo říkat Hradiště hory Tábor. Nyní měli táborité svou stálou horu, názvem evokující
Kristovu božskou podstatu a manifestující závaznost jeho zákona pro všechny obyvatele
vznikající vzorové křesťanské obce.506
Každý úspěch něco stojí. Otřepaná gnóma se vztahuje i na Tábor a Plzeň. O početním
oslabení husitských radikálů v Plzni se prostřednictvím místních katolíků okamžitě
dozvěděl Bohuslav (VI.) ze Švamberka spolu s dalšími západočeskými katolickými
šlechtici a zanedlouho také královna Žofie i podkomoří Václav z Dubé. Čas k odvetě za
potupnou porážku pana Bohuslava dozrál. Také proto, že situace Žižkových
a Korandových přívrženců v Plzni nebyla růžová. Katolíci ve městě, dosud neochotně
snášející husitskou správu, zdvihli hlavy a otevřeně vystoupili proti stoupencům kalicha.
Mezi znepřátelenými stranami propukl zápas o ovládnutí města. Husité i katolíci se začali
opevňovat ve svých domech. Převahu postupně získávala katolická strana, které královna
Žofie a Zikmundem jmenovaní úředníci, nepochybně podkomoří Václav z Dubé
a hofmistr Jindřich z Elsterberka, vyslali na pomoc vojsko. To Plzeň sevřelo a v prostoru
před hradbami vybudovalo obléhací bašty. Výpady podnikané z města sice vyústily
v potyčky a šarvátky, avšak sílu katolických oddílů nijak nenarušily. Jejich výsledkem
bylo mrzačení zajatců na obou stranách, zřejmě utínání rukou či jiné formy cíleného
poškozování. Důvod byl, pomineme-li motiv trestu, jasný.
Zmrzačený muž byl z hlediska vojenského využití vyřízený.507 V letech 1433-1434 si
tuto praxi husité a katolíci zopakovali, byť v prohozených úlohách – katolíci Plzeň bránili
a husité město dobývali.508 Není známo, jak dlouho obležení v březnu 1420 trvalo,
nicméně husitské pozice ve městě se každým dnem zhoršovaly. Zkušený bojovník Žižka
tušil, že ve stávajícím rozložení sil Plzeň neudrží. Viděl to, co každý. Natěšené katolíky
v městském areálu, vojsko plzeňského landfrýdu před hradbami a severozápadně i severně
od města moře statků katolické šlechty. Nezbývalo než se pokusit o uzavření dohody,
která by radikálům umožnila opustit Plzeň a zároveň jim zajistila bezpečnou cestu na
Hradiště hory Tábor.

178
 Katolická strana, jista si svým vítězstvím, zprvu rozhovory odmítala. Vycházela přitom
ze stanoviska, že s nevěřícími a kacíři skuteční křesťané žádné dohody neuzavírají.
Zprostředkující role se proto se souhlasem obou stran ujala Praha, která před Plzeň
vypravila delegaci, jež měla sjednat a garantovat podmínky úmluvy. Složení delegace
neznáme (staroměstským purkmistrem zůstával Jan Reček, v čele novoměstské rady tehdy
stál Kříž tandléř, tj. vetešník), jistě ale bylo přijatelné jak pro Žižku, Břeňka z Dolan
a Jana Valkúna, tak pro podkomořího Václava z Dubé, do jehož kompetence problematika
královských měst spadala.509 Byl to paradox. Žižka, který Prahu před nedávnem
nahněvaně opustil, spoléhal nyní na její pomoc. Se značnou pravděpodobností pražské
vyjednavače osobně znal. Na nich nyní záleželo, zda husity sevřené v Plzni nepotká osud
jejich četných bratří, tj. zajetí, přesun do Kutné Hory a smrt v tamních šachtách.
Takovému konci se Žižka se svými druhy hodlal vyhnout. Dohodu se podařilo uzavřít asi
krátce po 20. březnu. Obsahovala víceméně jen dva stěžejní body. Husité dostanou plnou
svobodu přemístit se s ženami i dětmi na Tábor a v Plzni bude i po jejich odchodu
povoleno přijímání pod obojí způsobou.510
Snad 22. března, možná v brzkém ránu 23. března, opustil houf, čítající přibližně 400
husitů, včetně žen a dětí, Plzeň, jejíž správy se dočasně ujal podkomoří Václav z Dubé.
Zikmundův důvěrník nepochybně jmenoval novou, vyhraněně katolickou městskou radu,
která sliby dané husitům nehodlala plnit.511 Husitské město Slunce vyhaslo a Plzeň se stala
největší a nejpevnější baštou katolicismu v Českém království. Tuto roli si kontinuálně
udržela i po následující dvě století, což s patřičnou hrdostí zdůrazňovala zvláště po roce
1620. Jan František Beckovský zaznamenal dokonce pověst, že Žižka před svým útěkem
(sic!) z města „svý koně postaviti dal“ do františkánského kostela, jen aby zneuctil
sakrální prostor.512 Zkušenost s husitskými radikály se nesmazatelně zapsala do historické
paměti plzeňských obyvatel.513 Tento trend posilovaly později různé dějepisné práce
katolického zaměření (například Hájkova Kronika česká) i kázání, pronášená u příležitosti

179
takzvaného Nového svátku,514 zavedeného na vzpomínku ukončení desetiměsíčního
obléhání města husity 9. května 1434. Nechybějí v nich nenávistné výpady proti Žižkovi,
o němž administrátor katolické církve Hilarius Litoměřický roku 1467 v plzeňském
chrámu sv. Bartoloměje prohlásil, že to byl „špinavý, zločinný vrah, arcilotr či slepec, ba
ztělesněná zaslepenost“.515
Několik stovek husitů směřujících na Tábor vzápětí nahradili katoličtí měšťané
vypuzení z Klatov i z některých jiných měst. Klatovská komunita však byla asi
nejpočetnější. Její předáci dokonce v Plzni vytvořili exilovou městskou radu,
připomínanou ještě v letech 1424-1425 a manifestující víru v opětovný návrat do
pošumavské lokality. Nejznámějšími členy tohoto kuriózního konšelského sboru, který se
uskutečnění svého snu nedočkal, byli Ondřej, řečený Andrlík, z Nýrska, Mikuláš
Slavošovský, Heinrich Dietlinův, Wolfram z Týna, Martin Točník, zapletený do činnosti
lapkovských tovaryšstev, a písař Jan Račata, převážně zasedající v klatovských radách už
před revolucí. Kromě toho působila v Plzni část klatovského dominikánského konventu
a několik příslušníků farního kléru, například Johánek a Jan z Horažďovic, oltářníci
farního kostela Narození Panny Marie, i farář Bedřich. Všichni tři během revoluce v exilu
zemřeli.516
Ještě před odchodem husitů se rozlehlé plzeňské náměstí proměnilo v jeviště okázalého
představení. Zdejší husité, kteří se rozhodli odejít s Žižkou a Korandou na Tábor, tu
„dobrovolně“ spálili svůj movitý majetek. Zpřetrhali tak svá pouta se starým, zkaženým
světem a dali najevo, že se v harmonické obci bratří a sester nad řekou Lužnicí budou řídit
jinými než materiálními hodnotami. totiž vzájemnou láskou a upřímnou oddaností
Kristovým pravdám. Mezi účastníky rituálu na sebe strhla pozornost asi třicetiletá
Kateřina Pabianková (Pabiánková), dcera plzeňského měšťana Racka ze Žlutic a vdova po
Václavu Pabiánkovi, členu jednoho z nejbohatších plzeňských rodů, majiteli dvou velkých
domů a několikanásobném konšelovi.517 Pabiankovi sdíleli sympatie k reformnímu hnutí
i k Husovi (Václavův bratr Tomáš studoval svého času na pražské univerzitě), takže
Kateřina přijala náboženskou orientaci svého manžela. Sklony k prohloubené religiozitě,
jejíž vnější výraz předvedla na plzeňském rynku, si zřejmě přinesla už z vlastní rodiny (její
sestra Anna se později připomíná jako jeptiška). Ostentativnost Kateřininých gest by se
lehce dala vyložit odkazem na niterné ztotožnění emocionální ženy se strhujícími vizemi
hlásanými Václavem Korandou i dalšími kazateli, kdyby se pochybnost neskrývala
v detailu. Zbožná paní Kateřina si s sebou na Tábor odnášela pečlivě uschovaný věnný
list, který jí zajišťoval 250 kop českých grošů na pabiankovském majetku. Tato skutečnost
velí k opatrnosti při posuzování projevů identifikace s blouzniveckými adventistickými
a chiliastickými výzvami. Na veřejnosti Kateřina Pabianková až teatrálně zdůrazňovala
svou příslušnost ke komunitě radikálních husitů, nepochybujících o pravdivosti proroctví
horlivých kazatelů, utajeně se však pro všechny případy jistila do budoucna. Další životní
běh paní Kateřiny, jak ještě uslyšíme, vyřčené pochybnosti vítaně doplňuje.
V západočeském městě ale po ní stopa zůstala. Pověst praví, že v někdejším (roku 1911
zbořeném) Pabiankovském domě (na rohu nynějšího náměstí Republiky a ulice Bedřicha
Smetany) žil v době plzeňského pobytu Jan Žižka. U této verze nezůstalo. Někteří
spisovatelé s bujnější fantazií stvořili příběh o mileneckém vztahu vdovy Kateřiny
a slavného vojevůdce.518
Rozdíl mezi veřejným vystupováním, diktovaným snahou nevybočit z řady, a skrytými
privátními postoji není příznačný pouze pro husitství. Maně si vzpomeňme na
Savonarolovu Florencii, kde na sklonku 15. století hořely hranice se zbytečnými

180
cennostmi, šperky i uměleckými díly, jejichž vnějšková okázalost odporovala křesťanské
prostotě, a vybavme si vynikajícího malíře Sandra Botticelliho, jak pod sugestivním
vlivem dominikánského kazatele (údajně) změnil charakter svého výtvarného projevu.
Ostatně k podobnému „pálení marností“ docházelo v italských městech (Florencii, Římě
a Perugii) z podnětu františkána Bernardina Sienského a jeho stoupenců již v letech 1424-
1426, víceméně ve shodné době jako v Čechách.519
Také v případě několika plzeňských husitských konšelů, kteří odcházeli z města po
Žižkově boku, tušíme, že hlavní motiv jejich rozhodnutí byl existenční. Kdyby zůstali,
vítězní katolíci by je nejspíš vyhnali či fyzicky zlikvidovali. Takto ztratili jen nemovitý
majetek.520 Z nepříliš početného zástupu směřujícího na Tábor známe kromě Žižky,
Korandy a vdovy Pabiankové ještě Břeňka z Dolan, Jana Valkúna z Adlaru a kněze
Markolta ze Zbraslavic, který jako žák mistra Matěje z Knína, Husova přívržence, získal
roku 1410 na pražské artistické fakultě bakalářský titul. 521 Kněží bylo ve skupině
nepochybně více, možná i Pešček z Plzně, známý též jako Petřík, respektive Petriolus. 522
Vojenského velení se od počátku ujal, v přímé návaznosti na funkci plzeňského hejtmana,
Jan Žižka, byť jej Vavřinec z Březové neuvádí na prvním, nýbrž až na třetím místě, za
Břeňkem z Dolan a Janem Valkúnem. Budeme mít ještě prostor tuto zdánlivou
nesrovnalost vysvětlit. Oba Žižkovi šlechtičtí druzi plnili nejspíš jako podhejtmani dílčí
úkoly vojenského a organizačního charakteru.
Cestu, kudy se houf ubíral z Plzně až ke Štěkni, neznáme. Prameny o ní mlčí. Obvykle
udávaná trasa přes statky Kasejovice, Lnáře (první patřil určitě a druhý velmi
pravděpodobně Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína), Sedlice a Radomyšl (v sousedství Řepice,
tvrze a vsi Chvala Řepického z Machovic) je toliko domysl moderních historiků. Kroniky
zmiňují až Štěken, majetek umírněného katolíka Oldřicha Kavky z Říčan, klienta Čeňka
z Vartenberka a Chvalova dobrého známého. Směr přesunu jistě diktovaly obavy
z nepřátel i nutnost překročit na bezpečných místech Otavu a následně také Blanici
a Vltavu. S dvanácti bojovými vozy, ženami, dětmi a pouhými devíti jezdeckými koni to
nebylo snadné. Právě při překonávání vodních toků byly vojenské a polovojenské oddíly
nejzranitelnější. Od Štěkně se nabízela možnost postupovat na severovýchod
k nedalekému Písku, nebo na východ k Týnu (nad Vltavou).523
Žižka téměř od počátku anabáze věděl, že putování „božího zástupu“ do obce zaslíbené
sledují vojenské oddíly plzeňského landfrýdu, vedené mladými pány Bohuslavem (VI.) ze
Švamberka a Hanušem z Kolovrat.524 Oba šlechtici však zatím nedisponovali dostatečnou
kapacitou, aby se odvážili na husitský houf zaútočit. Několik desítek mužů neskýtalo po
zkušenosti s bitvou u Nekmíře záruku bezproblémového vítězství. Každá pomoc se hodila,
a proto Švamberk s Kolovratem požádali o podporu Jindřicha z Hradce, generálního
převora rytířského řádu johanitů na území Čech, Moravy, Slezska, Polska, Rakouska,
Štýrska, Korutan a Kraňska. Postarší již převor, přibližně generační vrstevník Žižkův, syn
Oldřicha z Hradce a Anny z Rožmberka, měl za sebou dávnou zkušenost služby
v řádovém centru na ostrově Rhodos, avšak již delší čas sídlil na řádovém hradě ve
Strakonicích. Odtud nebylo do Štěkně daleko. Početných a kvalitních bojovníků měl ale
Jindřich pramálo, neboť mladí johanité z kontinentu hájili Rhodos proti Turkům
a v řádových středoevropských komendách většinou pobývali stárnoucí a nemocní
matadoři. V roce 1373 činil věkový průměr devětadvaceti (!) johanitských rytířů
v distriktu pražského arcibiskupství devětačtyřicet let. Jaký stav panoval na jaře 1420 ve
Strakonicích, známo není, sotva se však podstatně lišil od starších poměrů. Přesto se
Jindřich z Hradce vypravil do boje a s řádovými spolubratry, jichž bylo spíše méně než

181
deset, a s několika many rozmnožil za Strakonicemi západočeský sbor, pronásledující
Žižku po levém břehu Otavy.525 Leč bitva nadále představovala, a to pro obě strany,
neúměrné riziko.
Naštěstí pro Bohuslava s Hanušem hodlali zasáhnout proti Žižkovi i další katoličtí
šlechtici, jmenovitě Petr Konopišťský ze Šternberka a kutnohorský mincmistr Mikuláš
Divůček, kteří obdrželi avízo o přesunu husitského houfu. „Středočeskou“ skupinu posílil
ještě východočeský urozenec Jan Městecký z Opočna, působící v Zikmundových službách
a úzce spolupracující s Divůčkem.526 Jejich oddíly, shromážděné zřejmě v blízkosti Písku,
budily svou výzbrojí i výstrojí respekt („lid dobře jiezdný a v odění velmie oděný tak, že
i podnes slovú železní páni“).527 Původně mínily táhnout Žižkovu houfu v ústrety
a rozprášit ho ještě na území Plzeňského kraje. To ale nestihly, a tak operativně změnily
plán. Časové zpoždění zároveň vysvětluje, proč západočeský sbor musel postupovat až
k Otavě. Šternberk, Divůček a Městecký vyrazili od Písku po pravém otavském břehu
zřejmě s cílem znemožnit husitům přechod řeky u Štěkně. To se jim ale nepodařilo. Kdyby
zde byli včas, Žižkův sbor by se při zdolávání Otavy, jejíž hladinu i průtok zřejmě zvýšilo
tání na Šumavě, ocitl v kleštích. Na levém břehu by jim dýchali na záda západočeští
šlechtici se strakonickými johanity, na protějším by na ně číhali „železní páni“.
Žižka zatím bez problémů překonal za Štěkni Otavu (snad u Přeborovic, v sousedství
Sedlíkovic, které patřily Anně, manželce Oldřicha Kavky z Říčan) a vydal se k nedaleké
Sudoměři, již tehdy asi vlastnili Chvalovi příbuzní Kunáš a Nedamír z Machovic.528 Jeho
kroky svědčí o důvěrné znalosti krajiny, kterou si možná pamatoval z dřívějšího působení,
spíše ale měl po ruce, jak bývalo zvykem i v lapkovských tlupách, místní znalce, v daném
případě lidi Chvala Řepického z Machovic. Sotva dostal zprávu, že se proti němu od Písku
blíží dobře vyzbrojený nepřítel, věděl, že bitvě neunikne. Pokračovat na Putim či Ražice
nemělo smysl, boj v otevřené krajině by znamenal neodvratnou porážku. Proto spěšně
hledal příhodné místo k obraně. Bylo odpoledne 25. března 1420, den Zvěstování Panny
Marie, vzpomínka na chvíli, kdy archanděl Gabriel sdělil Bohorodičce, že za devět měsíců
povije Syna člověka, leč přesto Boží dítě a budoucího Spasitele (L 1, 26-38). Tento výjev
znali všichni, i ti, kdo jeho výtvarné zpracování v obrazoborecké posedlosti ničili.529
S pomocí i radou mužů Chvala Řepického zaujal Žižkův houf pozici necelé dva
kilometry od vsi Sudoměře, již na katastru vsi Mladějovice, 530 u hráze tehdy vypuštěného
rybníka, který se dodnes jmenuje Škaredý. Hráz ovšem byla až do roku 1896 zhruba
o metr nižší.531 Tady se husité „obklopili vozy“, tj. sestavili vozovou hradbu, která jim
sloužila jako obrana proti nepřátelskému útoku. Vozů měli, jak nepřímo plyne
z kronikářova vyjádření, více než dvanáct; k bojovým je nutné připočítat několik
obyčejných, na nichž převáželi píci, nápoje, potraviny a které asi sloužily i k transportu
žen a dětí. Nic víc prameny neprozrazují.532
Hledáme-li místo, které husité zvolili pro svou obranu, připadá v úvahu snad jen
nevýrazná terénní vyvýšenina, chráněná zprava rybníkem Škaredým, z levé strany pak
(prameny nezmiňovaným) rybníkem Markovcem a z jihu i jihozápadu bažinou či dalším
rybníkem, který nyní nese název Prostřední. O něm prameny k roku 1420 mlčí. Kdyby tu
však tehdy byl, nedalo se k husitům proniknout jinudy než po úzké, několik kroků zvící
hrázi, oddělující rybníky Škaredý a Markovec, nebo po dně vypuštěného Škaredého.
I přístup ze západu byl obtížný především kvůli mokřinám. A to ještě nebereme v úvahu
okolní rybniční síť, jejíž rozsah v počátcích husitské revoluce nedokážeme
rekonstruovat.533 Právě cestu po úzké šíji mezi rybníky mohl Žižka snadno přehradit
několika málo bojovými vozy, osazenými zdatnými muži, a zbytek vozů pak využít

182
k obraně před eventuálním útokem vedeným po bahnitém dně Škaredého. Proto, jak říká
Starý letopisec, „vozy přitočil k hrázi“,534 čímž hráz vlastně uměle navýšil. Nicméně počet
vozů neposkytoval Žižkovu houfu dostatečnou ochranu. Hráz byla příliš dlouhá, takže
volný úsek na jihozápadě bylo třeba hájit se zbraní v ruce, ale bez opory vozové hradby.
Ženy, pokud se nechopily zbraní, a děti byly shromážděny na relativně bezpečném místě,
kde byly kryty před střelami z kuší. Se svou rolí byla seznámena i takzvaná práčata.535
Václav Koranda nejspíš krátkým kázáním povzbudil přítomné před nadcházejícím
zápasem. Sám, ač hlasatel tělesného boje proti Antikristovi, se držel Husových slov, že
kněz prolévat krev nesmí. Poté se, jak bylo v Žižkově vojsku pravidlem, všichni pomodlili
k Bohu, přítomnému v pozdvižené schráně či monstranci. Bylo to v souladu s autoritou
Starého zákona, který slovy krále Šalomouna říká: „Vytáhne-li tvůj lid do boje proti
nepřátelům po cestě, kterou je pošleš, a budou-li se modlit k tobě směrem k tomuto městu,
které jsi vyvolil, a k domu, který jsem vybudoval tvému jménu, vyslyš z nebes jejich
modlitbu a prosbu a zjednej jim právo.“ (2 Pa 6, 34-35)536
Jednooký hejtman plně využil nevelký časový náskok. Vybral si bojiště a zvolil formu
obrany, do značné míry eliminující nesporné přednosti protivníka, tj. jeho vojenskou
zkušenost, výzbroj a mobilitu. Prezentoval se jako dokonalý profesionál s mimořádným
citem pro terén a zároveň si vědomý vlastních limitů i možností. Ani v obtížné situaci
nepouštěl z rukou strategickou iniciativu. Nyní husité už jen vyhlíželi nepřítele. Dočkali se
nedlouho před nešporami, okolo čtvrté hodiny odpolední.
Jediný podrobnější popis bitvy, formulovaný snad podle vyprávění pamětníka,
důsledně nazývajícího trocnovského zemana „bratrem“, vznikl se značným časovým
odstupem a dýchá z něj mytizace události i Žižkova vojenského génia. O vlastním průběhu
bitvy říká velmi málo. Nepřátelé husitskou pozici „osuli“ (tj. obklopili, obklíčili), ale
Žižkovi bojovníci si ve více než dvě hodiny trvající bitvě počínali udatně a ubránili se
(podle údaje Starého kolegiáta) 2 000 (!) dobře vyzbrojených mužů. Střetnutí ukončila až
nastupující tma.537 Katolické oddíly odtáhly, zatímco Žižka zůstal na bojišti navzdory
citelným ztrátám. Mezi několika zabitými byl též Břeněk z Dolan, který podle formulace
Vavřince z Březové padl in acie belli (František Heřmanský překládá tento obrat „v čele
bitevního šiku“).538 Řada zraněných husitů byla dopravena do okolních vsí, nepochybně na
tvrze a statky spřátelených šlechticů. V zajetí se ocitlo na třicet táboritů, jež Mikuláš
Divůček odeslal do Kutné Hory. Odhlédneme-li od zraněných a vyjdeme-li
z odhadovaného počtu 400 lidí, pohybovaly se husitské ztráty mírně nad 10 %. Větší počet
mrtvých, ač nikoliv percentuálně, lze předpokládat na katolické straně. Z předních
šlechticů utrpěl zranění Jindřich z Hradce, který byl postřelen šipkou z kuše do palce
u nohy, posléze „od té rány chřadl“ a po čase zemřel. Kronika Starého kolegiáta povahu
zranění, jež zkrátilo generálnímu velkopřevorovi život, nespecifikuje.539
Okolo bitvy u Sudoměře, prvního Žižkova husitského vítězství, které zaznamenalo
hned několik pramenů, se postupem času nahromadila řada nesrovnalostí. Někteří raně
novověcí katoličtí spisovatelé, na prvním místě Václav Hájek z Libočan, dokonce
z husitských ztrát vyvodili, že Žižka utrpěl porážku a zachránil se jen díky útěku na
rychlém koni, s nímž se skryl v lesích, a potom „pěšky do hor pospíšil“.540 Věcně je to sice
nesmysl, avšak zároveň pěkná ukázka Hájkových fabulačních schopností i příklad
beletrizace historické události. Bartoloměj Paprocký z Hlohol se na počátku 17. století
přidržel Hájkova podání a vítězství přisoudil Petru Konopišťskému ze Šternberka, přičemž
zajatých husitů napočítal 360, zatímco Hájek pouze 63. Podle Jana Kořínka a Jana
Františka Beckovského vyvázl Žižka u Sudoměře jako „čáp z konopí“ a Mikuláš Divůček

183
tu v přímém souboji proklál mečem pana Břeňka, čímž jen potvrdil katolický triumf. Oba
barokní autoři v podstatě neopustili dávný starověký a středověký topos, v němž o osudu
bitvy rozhoduje přímý střet dvou jejích předních aktérů, někdy přímo velitelů. Není to jen
čtenářsky vděčná simplifikace a personifikace, nýbrž v podstatě i obdoba ordálu, božího
soudu, praktikovaného od starověku a doznívajícího na sklonku středověku.541 Přání bylo
v případě katolických autorů otcem konečného výsledku střetnutí. Ve skutečnosti není
o čem diskutovat. Podle středověkých pravidel a zvyklostí, platných v celé středověké
Evropě, byl vítěz ten, kdo setrval a přenocoval na bojišti, v daném případě Žižka, který
uhájil svou pozici („Žižka na placu zuostal a na bojišti tu noc“; in campo mansit; tj. na
[bitevním] poli zůstal) a otevřel si cestu na Tábor.542
Husitologické debaty se v případě událostí vojenského charakteru nejčastěji týkají
lokalizace i možného průběhu bitev a také počtu a výzbroje bojovníků, respektive
vyčíslení ztrát.543 Po desetiletích vášnivých sporů lze říci jediné. Pouhá kombinace údajů
písemných pramenů s vnějším ohledáním bojiště k bezpečnějším poznatkům nestačí.
Kronikáři v bitvách zpravidla absentovali (v lepším případě sledovali boj zpovzdálí),
vzpomínky účastníků a pamětníků zkreslil čas a přímé zprávy aktérů, pokud se zachovaly,
postihují toliko výseč reality. Jedinou schůdnou cestu poskytují archeologické výzkumy,
kriticky porovnávané s mluvou písemných pramenů. To platí pro všechny starověké,
středověké i raně novověké bitvy bez rozdílu, stejně jako pro výzkumy zaměřené
k obléhání a dobývání měst, hradů i dalších fortifikací. Hlubší poznání husitské doby
a vojenství této epochy je bez součinnosti historiků a archeologů nemyslitelné. V opačném
případě bude vždy „stát na vodě“. I když ani tato interdisciplinární spolupráce nemusí vést
k přesným a vyčerpávajícím zjištěním, její ignorování by problémy spíše zatemňovalo než
objasňovalo. Archeologické výzkumy jsou ale časově i finančně náročné, takže bádání tu
bude nutně pokračovat krůček po krůčku.
U Sudoměře byly první důležité nálezy učiněny v roce 1896 při opravě Škaredého
rybníka, kdy dělníci brali materiál potřebný pro zvýšení hráze z ostrůvku na západní straně
vodní plochy. Při odkopávce ostrůvku narazili na podkovy, ostruhy, hrot kopí a také osm
až deset takzvaných udic, tj. předmětů užívaných k bolestivému zraňování koňských
kopyt. Bedýnka s nálezy byla po určitý čas uložena v kanceláři panství Štěkeň, poté část
obsahu převzalo městské (nyní Prácheňské) muzeum v Písku, menší díl pak dnešní
Muzeum hlavního města Prahy. Pozdější skromné nálezy, rovněž z ostrůvku (čtyři
podkovy), uschoval správce sudoměřské školy. Významnější série nálezů (tesáky, ostruhy,
sekery, šipka z kuše, součásti koňských postrojů, a především přilba) následovala roku
2007, tentokrát při odtěžení bahna ze severovýchodního výběžku rybníku Prostředního.
Místa i charakter nalezených předmětů naznačují, že útok na Žižkovu pozici vedli jeho
protivníci z jihovýchodu, jihu a jihozápadu, snad okrajem vypuštěného rybníka Škaredého
a v jeho západním sousedství, pravděpodobně do nejméně chráněného a nejzranitelnějšího
prostoru. Oprávněnost těchto úvah však prověří až soustavnější archeologický výzkum.544
O nesrovnalostech v počtu vojsk netřeba ztrácet slov. Starodávný, již biblický topos, že
vítězná strana je téměř vždy výrazně slabší, zatímco poražení mají mnohonásobnou přesilu
i dokonalejší výzbroj, vyvstává z vyprávění Starého letopisce i Starého kolegiáta přímo
vzorově. Stejně jako v případě bitvy mezi Plzní a Nekmíří čítá katolické vojsko 2 000
bojovníků, Žižkův sbor pak 300, respektive u Sudoměře 400 lidí, což snad odpovídá
realitě. Jako by kronikář opisoval sám od sebe, přebíral ústní podání, eventuálně měl
v hlavě zafixovaná čísla, která jen nepatrně korigoval. Podle finančního ocenění
majetkových zástav, poskytovaných Zikmundem Lucemburským českým katolickým

184
šlechticům za nevyplacený žold a vojenské služby, lze alespoň orientačně usuzovat na
velikost jejich oddílů, respektive bojových družin. Pohybovala se v řádu desítek
bojovníků, kdo postavil v roce 1420 více než 100 jízdních, patřil k mimořádným
zjevům.545 O Janovi Městeckém víme, že se do Velké války dostavil roku 1410 s 25 muži,
jejichž žold hradil řád německých rytířů. Vezmeme-li v potaz možnosti dalších předních
urozenců přítomných u Sudoměře, dospějeme k cifře několika set osob. Ani jejich výzbroj
nebyla tak skvělá, jak zpravuje Starý letopisec. Plnou plátovou zbroj si mohl dovolit jen
málokdo, takže „železní páni“ tvořili jen malou, leč nejviditelnější složku katolických
oddílů. Ostatně šlechtici se nepřipravovali k regulérní „velké bitvě“, jaká byla svedena
u Grunwaldu, nýbrž spíše k represivnímu ozbrojenému zásahu. V boji samotném narazili
jízdní na vozovou hradbu, přetínající zřejmě vyústění hráze, po níž vedla jen úzká cesta,
která znemožňovala udeřit plnou silou. Útok přes vypuštěný rybník pak brzdil, i když
nepršelo a sluneční paprsky bahno částečně vysušily, měkký podklad. Proto zřejmě někteří
vojáci raději sesedli z koní.546 Obstát proti vozům, osazenými bojovníky se sudlicemi,
strhávajícími jízdní bojovníky ze sedla, či okovanými cepy, řemdihy, palcáty a dalšími
bijáky, určenými k prorážení plátové zbroje, nebylo snadné. K tomu je zapotřebí připočítat
střelbu z kuší a snad i z lehkých palných zbraní, píšťal a hákovnic, ač o jejich nasazení
u Sudoměře nic neslyšíme. Vozová hradba se tak již podruhé v krátkém čase ukázala,
samozřejmě ve spojení s vhodně zvoleným terénem, jako účinná defenzivní překážka,
paralyzující do značné míry útok jízdních oddílů, o něž se středověké válečnictví namnoze
opíralo. Přesto několik desítek zajatých husitů i smrt Břeňka z Dolan naznačují, že husité
museli bojovat i v otevřeném prostoru, aby zabránili nepřátelům proniknout do míst, které
vozy nechránily.
Využití bojových vozů jako hlavní složky účinné taktiky eliminující u Nekmíře
i Sudoměře úder dobře vyzbrojených jízdních jednotek učinilo v očích několika českých
badatelů z Jana Žižky vynálezce vozové hradby. Je to názor sice patriotický, leč
přinejmenším nepřesný, byť pamětník vzpomíná, jak Žižka učil husity z Plzeňska bojovat
s pomocí vozů.547 Kyeserův spis Bellifortis a vojenský řád Hájka z Hodětína prozrazují, že
bojové vozy sloužily k ochraně převážně pěšího vojska již před propuknutím husitské
revoluce, byť možná jen příležitostně. V každém případě vedli vojenští odborníci
o možnostech využití bojových vozů a vozové hradby debatu již na prahu 15. století.
Nepřímo to dokládá tvrzení samotného Kyesera, který si nedlouho před rokem 1405
reklamoval v tomto směru prvenství: „Je to můj vynález, nikoho jiného“ (Meus est usus,
non aliorum), prohlašoval německý „inženýr“, působící několik let v Čechách. Byli tady
tudíž zřejmě i jiní, kteří si činili stejný nárok. Aby toho nebylo málo, doporučoval Kyeser
spojit vozy kvůli stabilitě řetězy a umístit na ně palné zbraně i několikačlennou osádku
tvořenou střelci z kuší, sudličníky a cepníky (!).548 Patnáct let před revolucí tak popsal
a v sérii vyobrazení představil taktiku, kterou posléze proslavili a k dokonalosti dovedli
husité.
Žižka sice nemusel přímo znát Kyeserův spis, který si autor s sebou odnesl do Němec,
jako voják tělem i duší však podobné předrevoluční diskuse jistě pozorně vnímal a snad
i v praxi ověřoval využití nových taktických prvků. K uplatnění bojových vozů a vozové
hradby v pozdně středověkém válečnictví by zřejmě došlo i bez husitů, neboť účinná
ochrana pěchoty, tvořící stále významnější složku městských i zemských hotovostí
a domobrany, byla na pořadu dne. Stejná slova platí o výzbroji husitských bojovníků.
Různé typy bijáků (řemdihy, palcáty, kyje i pověstné okované cepy) nacházíme na
vyobrazeních v rukopisu Bellifortis i v slavné Bibli Václava IV., přičemž kyje, cepy

185
(a nejrůznější kosy, či spíše kúsy, tj. kosy nasazené kolmo vzhůru na ratiště) považovala
tehdejší francouzská dvorská literatura za zbraně barbarské, nečestné a venkovské.549 Účel
tu ale světil prostředky. V rukou neurozených bojovníků, postrádajících dlouhodobý
profesionální vojenský výcvik, se právě zbraně vzniklé úpravou zemědělského nářadí,
s nímž uměl zacházet doslova každý rolník, stávaly účinnými nástroji proti nepřátelům
chráněným přilbami a (ať již plně či částečně) plátovou nebo kroužkovou zbrojí.
V Kyeserově práci nechybějí ani sudličníci a lidé vyzbrojení ručními praky, rovněž
obvyklá součást husitských vojsk. Tato zjištění však význam husitského vojenství nikterak
nesnižují. Husitům a Žižkovi zvláště nesporně patří zásluha, že dřívější náběhy jako první
rozpracovali a postupně přetavili v ucelený i účinný taktický systém, který celá střední
Evropa skrytě i otevřeně obdivovala, neboť na něj dlouho nenacházela protizbraň.550
Leckterého čtenáře asi střízlivá interpretace sudoměřské bitvy zklame. Přitom se
pohybuje na krajní hranici, k níž může historik dojít, aniž by riskoval označení za fantastu.
V dějinném povědomí (respektive v historické paměti) české společnosti však žije barvitá
a strhující freska bitvy vyplňující závěrečnou část filmu Jan Zizka (1955; premiéra v létě
1956), druhého dílu slavné husitské trilogie režiséra Otakara Vávry a scenáristy Miloše
Václava Kratochvíla. Byl to svým způsobem pokus o ideální rekonstrukci, provedenou na
základě aktuálních poznatků historické vědy (jako odborní poradci se připomínají Josef
Macek a Eduard Wagner), i když pochopitelně obohacenou o smyšlené, leč divácky
přitažlivé momenty. Režisér v duchu dokonalého realismu natáčel 7. dubna 1955 (což
přibližně, nikoliv zcela přesně, odpovídalo 25. březnu juliánského kalendáře, užívaného
v Českém království do roku 1584) přímo v prostoru bojiště a prosadil i vypuštění rybníka
Škaredý. Počet komparsistů, vesměs vojáků základní služby a členů jezdeckých oddílů
Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou), nedosahoval sice čísel uváděných ve Starých
letopisech, nicméně budil iluzi velkého množství. 551 Filmová podoba střetnutí u Sudoměře
dosud v rámci popularizace historických poznatků slouží (zvláště v televizním vysílání)
jako do značné míry přesný obraz klasické husitské bitvy. Zřejmě inspirovala i polského
režiséra Aleksandra Forda, který na shodných principech, opíraje se především o vědeckou
monografii Stefana Kuczyńského, rekonstruoval ve filmu Křižáci (1960) bitvu
u Grunwaldu. V obou případech byla ovšem zákonitým výsledkem jen přesvědčivá fikce,
jíž se místy nedají upřít náběhy k pravděpodobnosti. Režiséři a scenáristé ve snaze co
nejpůsobivěji a zároveň co nejvěrněji evokovat neopakovatelnou, jedinečnou událost
kombinovali řeč zachovaných pramenů s výklady moderních vědeckých autorit
i s vlastními nápady a tuto směs přetavili v divácky atraktivní výsledný tvar. Jinak ani
postupovat nemohli, neboť by jejich příběh nedržel pohromadě.552
Obecně ale platí, že věrně oživit minulost nedokáže ani historik, ani umělec. Historik,
předurčený provádět interpretaci interpretací, bývá vždy veden touhou dotknout se pravdy
a striktně ctí hranici pravděpodobného (proto je jeho text zaplevelen slovíčky asi, možná,
snad, zřejmě, zdá se), umělec tyto limity respektovat nemusí a klidně si vymýšlí
neexistující osoby i události a historickým postavám vkládá do úst smyšlené monology
a dialogy. Zkrátka programově buduje fikci, byť se mu občas povede postihnout ducha
historické doby lépe, hlouběji a výstižněji než mnohým střízlivým badatelům,
neschopným adekvátně prezentovat dosažené poznatky.553
Přinejmenším v jednom bodě tvůrci filmového Jana Žižky aktuální vědeckou
interpretaci a ideologické tlaky, jimž byli vystaveni, záměrně pominuli. Ve filmu velí
husitům u Sudoměře Jan Žižka, jehož dějinný význam se marxističtí historikové snažili
v první polovině padesátých let obmyslně snížit ve prospěch domněle radikálnějších

186
a revolučnějších husitských osobností. Jednou z nich měl být i Břeněk z Dolan. Svým
způsobem se stalinisticky orientovaným badatelům náramně hodil. Byl to dle husitských
textů zchudlý pán (ač ve skutečnosti toliko panoš), jediný svého stavu, který se již na
konci roku 1419 přidal na stranu radikálních husitů, a hned v první či v druhé bitvě padl,
takže nemohl opustit, popřípadě zradit revoluční ideály. Ve vznícených chiliastických
vizích pak zaujal po Husově boku místo v Kristově království.554 Vavřincova slova, že
zahynul in acie belli, interpretovali marxisté tak, že právě Břeněk byl vrchním hejtmanem
husitského houfu a Žižka převzal velení až v okamžiku jeho smrti.555 Věc je nicméně
vcelku jasná. Staročeský překladatel Vavřincovy kroniky, zcela ve shodě s vžitými
dobovými obraty říká, že Břeněk zahynul „na špici“, tj. v čele (bojujícího oddílu,
vojska),556 jak se ostatně na šlechtice slušelo. Vrchním hejtmanem, už vzhledem k svému
postavení v Plzni, ale nebyl. Starý letopisec vidí v Břeňkovi Žižkova pomocníka, nejspíš
podhejtmana. Žižku jako vůdce a vítěze jednoznačně vnímá i takzvaný Starý kolegiát.557
K evergreenům studií věnovaných bitvě u Sudoměře náleží otázka, zda oddíly Petra
Konopišťského ze Šternberka a Mikuláše Divůčka dorazily k Sudoměři z Písku, od Písku
či z Písecka. Starý letopisec, vzpomínající po několika desetiletích, klade soustředění
královských bojovníků jednoznačně „do Pieska“, Vavřinec ale mluví o jejich koncentraci
in districtu Piescensi (v Píseckém kraji). S ním korelují slova Petra Chelčického, který
v traktátu O boji duchovním, prokazatelně sepsaném mezi únorem a dubnem 1421, takřka
mimoděk sděluje zajímavou podrobnost. Písečtí husité v obavách z hrozícího obležení
města spálili předměstí, aby se v něm nepřátelé nemohli uchytit.558 Protože ovládnutí Písku
určil král Zikmund v únoru 1420 jako jeden z hlavních cílů kampaně zaměřené proti
husitským radikálům, kladou badatelé Chelčického poznámku do předjaří 1420. 559 Žádná
zpráva o obléhání, dobývání a podmanění města se ale nezachovala, z čehož logicky
plyne, že k shromáždění katolických oddílů nedošlo ani v Písku, ani v jeho těsné blízkosti,
nýbrž někde v okolí. Písek jako možné místo nástupu katolických vojáků v březnu 1420
zpochybňuje nepřímo i zpráva z konce srpna téhož roku. Tehdy Žižka pobýval v Písku,
avšak branný lid shromažďoval v poli u města.560

187
Leč ani toto řešení není jednoznačné. Město a zejména kamenný most přes Otavu,
vyústění proslulé Zlaté stezky, po které se do Čech přes Pasov, Volary a Prachatice
dovážela kamenná sůl z oblasti Halstattu, střežil mohutný hrad.561 Král Václav ho 26.
července 1419, pouhé tři týdny před svou smrtí, zapsal do zástavní držby svému chráněnci
Hájkovi z Hodětína (a jeho dědicům) v ceně 500 kop grošů českých a ještě mu k tomu
přidal 50 kop grošů královské berně ve městě Písku. Příjem z městské daně měl Hájek,

188
nepochybně jako písecký purkrabí, využít k péči o hradní pevnost. Zastavit či prodat ji
nesměl žádnému cizozemci, pouze „pražskému zeměnínu“. Zápis na Písek vyhlíží však
značně problematicky, což shledala i revizní komise, která roku 1454 prověřovala platnost
královských zástav a nárok Kateřiny z Hodětína na píseckou berni neuznala. Navíc není
jisté, zda se Hájek v hektické době píseckého purkrabství ujal. Na podzim 1419 plynule
přešel do Zikmundových služeb, leč proti husitům v Písku a na Písecku tehdy očividně
nijak nezasáhl. Přesto důvěru nového pána neztratil a od roku 1420 vykonával úřad
purkrabího na blízkém a pevném Zvíkově.562

V souvislosti s Pískem se nabízí ještě jedna zajímavá otázka. Proč Žižka netáhl od
Sudoměře přímo do blízkého královského města, když bylo podle všech indicií
v husitských rukou a mohl si zde odpočinout? Ze všech možných odpovědí znějí
nejrozumněji dvě. Buď nechtěl do Tábora táhnout oklikou, nebo tehdejší písečtí radní
nesdíleli nadšení z představy několika set husitských radikálů ve městě, upřednostnili klid
a sudoměřské vítěze do svého města nevpustili. Za necelý měsíc byl už Písek vůči Žižkovi
vstřícnější.
Vojenský zásah proti husitskému houfu, putujícímu z Plzně na Tábor, mohl být chápán
jako zjevné porušení dohody uzavřené v Plzni i šlechtického slova Václava z Dubé. Leč
znění úmluv neznáme (svobodný odchod se mohl týkat jen území Plzeňského kraje,
eventuálně jej garantovali toliko přítomní signatáři) a Žižka později vyčítal landfrýdu
nikoliv přepadení u Sudoměře, nýbrž nedodržení závazku o svobodném přijímání
z kalicha v Plzni.563 Personální složení šlechticů, usilujících o porážku Žižkova zástupu,
ovšem zjevně koresponduje jak s údajnou směrnicí Zikmunda Lucemburského, aby jeho
přívrženci, pokud nemohou husity zdolat fyzicky, využili lstivých řečí a falešných slibů
k ovládnutí jejich měst (zvláště Plzně, Hradce Králové, Písku a Klatov), tak s jeho
zmíněnou únorovou direktivou.564 Všichni, kdo proti Žižkovi bojovali u Sudoměře, stáli
v Zikmundových službách. Tento fakt posiloval ve svém důsledku revoluční nálady,
vytvářel proti Zikmundovi atmosféru odporu až nenávisti a oslaboval legitimisty.
Velký český historik František Palacký v souvislosti s vítěznými husitskými bitvami
svého času napsal, že „zázrakové nemají místa v dějinách“. Narážel tím na posedlost
husitských autorů vysvětlovat bojové úspěchy stoupenců kalicha nadpřirozenými zásahy.

189
Dějepiscovou povinností je však, tvrdil hodslavický rodák, „nehověti pověrám a vykládati
také mimořádné zjevy ze zákonův a příčin přirozených“.565 Byl to typický projev
osvícenského racionalismu, deklarovaný vědcem, jehož myšlení a tvorba se zároveň
pohybovaly v romantických souřadnicích. Dnes naopak víme, že v okouzleném světě
starověku, středověku i raného novověku byl zázrak součástí reality, ba co více, byla to
nejskutečnější skutečnost. Což nebyl nezpochybnitelný zázrak, že hrstka vyznavačů
Kristových pravd zahnala z bitevního pole početné nepřátele, jejichž množství zprvu
násobily oprávněné obavy a posléze opojný pocit vítězství, které by nebylo myslitelné bez
boží přízně? Což nebyl „div“ (staročeský ekvivalent k substantivu zázrak), že slunce, ač
bylo teprve o nešporách náhle „zřetedlný západ vzalo za horu, jakoby jím lučil, a hned tma
přielišná, že nevěděl, kdo koho bíti“? Šlechtici, kteří se ještě před bojem údajně chlubili,
jak husity „na konská kopyta rozberú“, si nyní stěžovali: „Mé kopie jich nebode, mój meč
jich neseče, mój samostřiel jich nestřielé.“ Byla to zřejmá analogie k vítězství, jehož
dosáhl starozákonní hrdina Jozue nad pěti králi emorejskými. Tehdy „slunce zmlklo
a měsíc stál, dokud lid nevykonal pomstu nad svými nepřáteli […] Hospodin tak vyslyšel
něčí hlas, neboť Hospodin bojoval za Izraele.“ (Joz 10, 13;14) Husitský zástup tak
kronikář nepřímo přirovnává k vyvolenému židovskému lidu a Žižku k Jozuovi, řka, že
„Jest s ním Pán Buoh byl, tu i jinde, neb jest věrný jeho sluha byl“. 566 Jaký to rozdíl proti
skeptickému ironikovi Eneovi Silviovi, který sice bitvu konkrétněji nelokalizoval, leč
anekdoticky připsal podíl na vítězství husitským ženám. Jim Žižka přikázal, „aby naházely
na zem závoje, do nichž se rytíři zapletli svými ostruhami a byli pobiti dříve, než mohli
vyprostit nohy“.567 Věcně je to samozřejmě nesmysl, v alegorické rovině však smyšlená
příhoda význam má. Rozmnožuje množství příkladů, jak snadno udatné bojovníky
přemůže ženská lest.
Dnes, stejně jako před šesti sty lety, zapadá 25. března slunce nad sudoměřskými
rybníky kolem půl sedmé. Mistr Vavřinec se vyznal v astronomii a byť věřil v boží
zásahy, zázrak v nastalé tmě nespatřoval. Bojovalo se, dokud bylo vidět. Čas oběma
stranám, zaujatým řeží, rychle ubíhal. Než se nadály, opanovala bojiště noc. Místo za
rybníkem Škaredým si dosud udrželo magický půvab. Každý, kdo je za hezkého počasí
navečer navštíví, spatří cestou od Sudoměře monumentální Žižkův pomník, dílo sochaře
Emanuela Juliana Kodeta, vybudovaný na památném pahorku a slavnostně odevzdaný
veřejnosti za účasti prý až 20 000 lidí (mezi nimiž nechyběl stařičký historik August
Sedláček) dne 12. července 1925. Bylo krátce po známé Marmaggiho aféře, jíž Vatikán
odmítavě reagoval na uzákonění výročí Husovy smrti 6. července jako památného dne
Československé republiky. Kubisticky formovaná, patnáct metrů vysoká žulová hmota se
temně rýsuje na pozadí červánků, které na obloze zanechává mizející slunce. 568 V tu chvíli
se poutník fascinovaně zastaví. Osloví ho genius loci.569
Žižka se svými lidmi, vyčerpanými cestou (měli v nohách bezmála 90 kilometrů),
bojem i napětím, setrval na bojišti do úsvitu 26. března. I v noci ležení chránila, v souladu
s vojenským řádem Hájka z Hodětína, vozová hradba. Potom se zástup znovu vydal na
cestu, zanechávaje na místě několik poškozených vozů. Unavení husité museli ještě
překonat řeku Blanici570 a teprve poté dorazili „na plac“ k hradu Újezdec na levém
vltavském břehu, asi půldruhé hodiny chůze severozápadně od Týna (nad Vltavou).
Majitelem hradu byl snad již tehdy Jetřich z Újezdce, připomínaný roku 1431 ve funkci
městského hejtmana v Horažďovicích. Několik set metrů proti proudu řeky leželo
příhodné místo, sloužící jako vaziště vorů a umožňující manipulaci s vozy. Sem
následující den dorazil táborský oddíl, aby jistil přechod nových bratří a sester přes

190
vltavský brod (roku 1962 v důsledku napuštění Orlické vodní nádrže, která zvedla vodní
hladinu pod Újezdcem o 3 až 4 metry, zaniklý) a poté je bez problémů přivedl (buď 27.
března večer, nebo až v průběhu následujícího dne) do obce nad Lužnicí. 571 Její obyvatelé
uvítali Jana Žižku i jeho vítězné bojovníky s radostí a „s velikú ctí“.572 Jednooký hejtman
byl pro ně velikou posilou. V Praze, v Plzni i cestou na Tábor prokázal kvality úspěšného
vojevůdce, ale především, řečeno slovy První knihy makabejské (2, 26-27) a Skutků
apoštolských (21, 20), se v očích husitské veřejnosti prezentoval jako „obzvláštní [tedy
výjimečný] horlitel pro Kristův zákon“ (legis Christi zelatore precipuo).573 Měl nesporné
renomé, charisma i autoritu, a tudíž plné oprávnění stanout v čele i na Táboře.

191
„A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný
a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství
královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám. Má na sobě plášť
zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží.“

Zj 19,11-13

230
 IV.
TÁBOR A PRVNÍ KRUCIÁTA

231
232
233
 Tábor v polovině 17. století stále ještě prozrazoval starou husitskou pevnost, byť se
postupem času proměnil v královské město.

234
 KRVAVÉ VELIKONOCE
Žižkův příchod pocítili lidé na Táboře téměř okamžitě. Zřejmě v sobotu 30. března, den
před Květnou nedělí, ohlašující počátek Svatého týdne, bylo záměrně spáleno Sezimovo
Ústí. Jeho obyvatelé, kteří upřednostnili dosavadní život a nepřemístili se zatím na blízké
Hradiště, tak museli učinit pod tlakem okolností i proti své vůli.574 Plameny strávily jak
původní, hradbami opevněné město, založené nad ústím Kozského potoka do Lužnice, tak
jeho pravobřežní předměstí i Nové Město, situované na levém břehu řeky. Tam měli své
příbytky kováři a další řemeslníci pracující s otevřeným ohněm, řezníci a hlavně hrnčíři,
profese, jíž se v Sezimově Ústí mimořádně dařilo. Zničení aglomerace, kterou ještě po
staletí připomínaly kouřem zčernalé zdi farního i dominikánského kostela, vypáleného
hned 21. února,575 bylo z pohledu táboritů nutností. Město, situované na snadno přístupné
rovině, neposkytovalo záruku úspěšné obrany. Části obyvatel se plánovité zničení nelíbilo,
své domy opouštěli nakvap a ve stresu. Hospodyně musely zanechat příprav oběda
a rodiny stihly odnést pouze nejpotřebnější věci. Přesto někteří stačili ještě ve chvatu
zakopat do země nádoby či váčky naplněné mincemi. Zřejmě vizím o Kristově království
až tolik nevěřili, doufali, že se revoluční vichr přežene a život se vrátí do obvyklých
souřadnic. Možná už zaslechli, že po příchodu na Tábor mají noví obyvatelé dobrovolně
odevzdat cenné předměty, aby bylo možné zajistit výstavbu revoluční pevnosti.576
I když archeologický výzkum podrobně zmapoval pouze situaci v levobřežním Novém
Městě (na místě pravobřežního středověkého města vzniklo v 19. století obnovené
Sezimovo Ústí), výsledný obraz je přesvědčivý a působivý. Málokdy se přihodí, aby
archeologové měli datován zánik zkoumané lokality na den přesně. Domy shořely rychle,
byly většinou roubené či hrázděné, zbudované na kamenné podezdívce. 577 Praktický zřetel
se ve vypjatém okamžiku prolnul s duchovním rozměrem. Událost symbolizovala rozchod
se starým světem, ovládaným Antikristovými úklady, a zároveň otvírala prostor
k harmonickému životu ve spravedlivé společnosti bratří a sester na nedalekém Táboře,
jehož jméno evokovalo Spasitelovu proměnu v přítomnosti tří apoštolů na galilejské hoře
a naději ve spasení.578 Nadcházející Velikonoce, spjaté s vykupitelským činem Kristovým,
propůjčovaly zkáze Sezimova Ústí úchvatný eschatologický rámec. Časová souvislost
mezi Žižkovým vstupem na Tábor a likvidací poddanského města pánů z Ústí se zdá
nesporná, byť ji prameny, pomineme-li zmatené líčení Eneovo, explicitně nezmiňují. 579
Zkušený voják okamžitě rozpoznal možné nebezpečí a zvolil, bez ohledu na pocity
sezimoústeckých obyvatel, rychlé a nekompromisní řešení.

235
 I na Hradišti hory Tábor zůstávali mnozí lidé ze zničeného města svázáni s bývalým
působištěm.580 V jeho areálu i v blízkém okolí nadále vlastnili parcely, zahrady, louky,
polnosti a dvory. Ostatně samotné panství Sezimovo Ústí se po brzké smrti Prokopa z Ústí
stalo součástí pozemkové držby obce Tábor.581 Ze Sezimova Ústí a téměř 200 dalších
lokalit, převážně jihočeských měst, městeček a vsí, si příchozí přinášeli životní styl,
v němž pokračovali i na Táboře. Část z nich využila zbytků zástavby a parcel zaniklého

236
města Hradiště, jiní si začali stavět domy na volné ploše. Budovali je rychle, nejednou
jako provizoria s úmyslem, že si po čase postaví solidnější obydlí. Kdo si představuje, že
Tábor byl od počátku kamennou pevností s množstvím zděných domů, propadá omylu. Na
jaře 1420 byl především jedním velkým staveništěm a ani později nepřipomínal pozdně
gotické město, které na nás hledí z raně novověkých vedut. V areálu sevřeném hradbami,
jejichž rekonstrukce i dostavba patřily k nezpochybnitelným prioritám, převládaly po
dlouhá desetiletí typy domů známé ze Sezimova Ústí. Jako stavební materiál se nejčastěji
uplatňovalo dřevo a hlína. Zřetelně to dokládá osobní svědectví Eney Silvia z roku 1451.
Původní husitský Tábor byl plný zahloubených přístřeší (takzvaných zemnic
a polozemnic, sloužících jako dočasná obydlí) i kůlových, roubených a hrázděných
objektů, krytých šindelovými střechami. Skleněná okna byla výjimkou a zděné domy
vzácné.582 Tomu odpovídala i cena, v porovnání s Prahou až směšně nízká. Zatímco
v pražském souměstí bychom dům v ceně pod 3 kopy grošů asi marně hledali (na Starém
Městě nebyl prokazatelně ani jediný), v Táboře jich evidujeme plno. Tím se vysvětluje, že
na ploše necelých 18 hektarů rychle vzniklo 600 domů, mezi nimi jen zlomek zděných.
Teprve s pozvolným nahrazováním maloplošných dřevěných a hrázděných staveb
kamennými objekty počet domů klesal, kolem roku 1530 byl v porovnání s rokem 1440
o téměř 30 % nižší. Dřevěný byl i první táborský kostel, s příznačným zasvěcením
Proměnění Páně na hoře Tábor, podle Eneova mínění „podobný venkovské stodole“,
nicméně odpovídající radikálně husitské představě o prosté a neokázalé křesťanské církvi.
I tento kostel ustoupil na přelomu 15.-16. století pozdně gotickému kamennému chrámu,
dokončenému téměř současně s novou radnicí ve druhém desetiletí 16. věku.583
Výstavba nové obce probíhala v zásadě podle plánu, i když nevíme, kdo ji řídil. Tábor,
ač z čistě právního hlediska nebyl městem a jeho obyvatelé budovali vzorovou obec řídící
se božím zákonem, nepochybně vznikal jako sídliště městského typu. O prvotní podobě
a složení samosprávných orgánů není nic známo. V prvních čtyřech až pěti týdnech
existence táborské komuny však vůdčí role nepochybně připadla kněžím. Na Hradišti hory
Tábor se jich sešlo minimálně dvacet, leč žádný z nich na sebe nestrhl roli uznávaného
vůdce. O důležitých záležitostech asi od počátku rokovala a usnesení přijímala takzvaná
„velká obec“, shromáždění všech dospělých obyvatel, svolávaná na hlavní náměstí nebo
do hradního komplexu.
Snad právě ona, možná na svém prvním setkání, zvolila do čela světské správy čtyři
hejtmany. Pojmenování funkce napovídá, že měli na starosti zejména vojenské záležitosti,
avšak nejen je. Současně byli i „správci lidu táborského“, tedy měli širší (i politické)
kompetence a fakticky řídili celou světskou sféru. Počet čtyř hejtmanů pouze na první
pohled odpovídal systému obvyklému v královských městech, založenému na principu
čtyř čtvrtí, z nichž každá v případě nutnosti stavěla pod svou korouhví vojenskou jednotku
složenou z bojeschopných obyvatel. Tábor však nebyl městem, nýbrž revoluční obcí, jejíž
realita si vynutila vznik specifických organizačních forem.584
Kdy přesně se volba hejtmanů konala, nevíme. Obvykle se uvažuje o Svatém týdnu (1.-
7. dubna), kam ji v podstatě klade Vavřinec z Březové, ač nikoliv s určitostí.585 Tento
termín v zásadě vyhovuje, protože jednání se už mohli zúčastnit přesídlenci ze Sezimova
Ústí, tvořící jádro táborské komunity. Volba nepochybně reflektovala dosavadní zásluhy,
renomé, schopnosti i autoritu a nepřinesla větší překvapení. Spolu s Mikulášem z Husi,
Chvalem Řepickým z Machovic a Zbyňkem z Buchova zaujal ve čtveřici hejtmanů
nepřehlédnutelné místo Jan Žižka. Na Jana Valkúna z Adlaru, ač do lokality nad Lužnicí
dorazil, hejtmanský úřad nezbyl. Fakticky od počátku existence táborské obce se tak při

237
jejím řízení prosadil model prozrazující genetické sepětí s organizačním principem poutí
„na hory“. Součinnost teokratické (kněžské) a vojenské složky, zabezpečované převážně
příslušníky nižší šlechty, zůstala pro Tábor příznačná po celé revoluční období, byť se
správní systém proměňoval. Úzké propojení duchovní a světské moci plodilo však i zde
problémy. Mezi oběma složkami panovala tenze, která čas od času propukala v otevřené
krize.
Ve zprávě o volbě táborských hejtmanů uvedl Vavřinec z Březové Žižku na druhém
místě, tedy za Mikulášem z Husi, ale před Zbyňkem z Buchova. Kronikář přitom asi
respektoval oficiální pořadí, známé z jediné zachované listiny a podmíněné snad stářím či
společenskou prestiží jmenovaných mužů, nikoliv urozeností. 586 V tomto směru mezi
hejtmany neexistovaly zjevné rozdíly. Chval byl z této čtveřice téměř jistě nejmladší,
neboť zemřel (možná až po roce 1465) v mimořádně vysokém věku.587 Jen o několik listů
dále, při líčení táborské pomoci Praze, však Vavřinec zařadil Žižku ve výčtu táborských
hejtmanů až na úplný konec. Se značnou pravděpodobností tu ale jako poučený rétor
použil stylistickou figuru zvanou klimax (tj. žebřík), řadící významy směrem od méně
důležitého k nejdůležitějšímu. Není přitom pochyb, že kronikář sám považoval ze všech
táborských hejtmanů za nejschopnějšího a nejpozoruhodnějšího právě jednookého
válečníka.588
Z přítomnosti Mikuláše z Husi na Táboře nepřímo plyne jeden bezpečný poznatek.
Nedlouho předtím ztratil svůj opěrný bod na Zelené Hoře, kterou, možná ještě před
Žižkovým odchodem z Plzně, dobyl pan Bohuslav (VI.) ze Švamberka. Podle kronik zde
mladý katolický pán pobil a upálil „mnoho lidí“.589 Údaj Starého letopisce, že k tomu
došlo necelý rok po obsazení lokality husity, není třeba brát doslova. Rozporů v časových
údajích nacházíme v tehdejších kronikách víc než dost.590
Zatímco činnost Mikuláše z Husi a Chvala Řepického v průběhu podzimu 1419
a v prvních týdnech roku 1420 alespoň v hrubých obrysech známe, Zbyněk z Buchova se
na dějinném jevišti vynořuje náhle. Takřka jako muž bez minulosti, byť se v srpnu 1419
připomíná mezi patrony kostela (sv. Havla) v Oldřichovci. 591 Zbyňkovo vladycké sídlo
Buchov stálo o samotě nedaleko Votic, na dosah silnice České Budějovice – Miličín –
Benešov – Praha, v kopcovité krajině, nedaleko návrší zvaného dnes Mezivrata.
Z půvabné lokality, která později inspirovala spisovatele Jana Herbena (Hostišov), Karla
Nového (román Rytíři a lapkové) i členy malířského rodu Panušků, vedla a vede příjemná
procházka přes Oldřichovec do Smilkova, po němž se psal přední husitský šlechtic Jan
Sádlo. Je velmi pravděpodobné, že i Zbyněk patřil k účastníkům poutí „na hory“.
Vznikající Tábor byl z Voticka snadno dostupný, z Buchova jen několik hodin chůze. Jistě
i proto z této oblasti přilákal řadu lidí, například z Kamberka, Krchleb, Louňovic,
Miličína, Petrovic, Pravonína, Stupčic i samotných Votic. Zbyněk, který se naposledy
připomíná 31. října 1425, je z čtveřice původních táborských hejtmanů znám paradoxně
nejméně, ač jeho potomci i příbuzní (o dětech Mikuláše z Husi a Chvala Řepického
nevíme nic) náleželi k veřejně činným osobám a nabyli značné proslulosti. Jeho syn
Mikuláš, politicky spjatý s Jiřím Poděbradským, náležel mezi příslušníky pohusitské
válečnické aristokracie a držel poměrně rozsáhlé statky na Chrudimsku. Zbyňkův
stejnojmenný vnuk, setrvávající v husitské konfesi, učinil kariéru jako nejvyšší maršálek
knížete Jindřicha Münsterberského, oblíbeného syna Jiřího z Poděbrad, nikoliv ale
v českém vnitrozemí, nýbrž na českém severovýchodě (Náchodsko) a v Kladsku. Na
rozhraní 15.-16. věku jej však stihl hospodářský úpadek, který přivedl rod
k bezvýznamnosti.592

238
 Díky válečnickému věhlasu zastínil Žižka zbývající tři hejtmany natolik, že v dějinné
paměti zakotvil jako zakladatel Tábora, jímž striktně vzato nebyl. Táborská obec si
několik let po vojevůdcově smrti dala vymalovat jeho podobu na hlavní městskou bránu.
Žižka tu byl vyobrazen na štítě, dle slov Eney Silvia jako homo senex, tedy stařec. Na
sousedním štítě se skvěl anděl s kalichem, motiv známý z tehdejších komorových kachlů
a odkazující k přijímání pod obojí způsobou. Spojení jednoho z hlavních husitských
principů s bojovníkem, jehož prý táborité uctívali „jako božstvo“, 593 bylo zcela
opodstatněné.
Zatímco obraz na městské bráně podlehl času, zachoval se jiný artefakt.
Polychromovaná plastika jednookého Žižky byla spolu s postavami Jana Husa a Jeronýma
Pražského zakomponována do monumentálního městského znaku, umístěného na
táborskou radnici kolem roku 1516, sto let po smrti kostnických mučedníků a nedlouho
před stým výročím založení husitské pevnosti. Dílo uznávaného kameníka a stavitele
Wendela Rosskopfa, pořízené na zakázku městské obce, mělo navždy vyjadřovat úctu, již
táborští obyvatelé chovali k nejvýznamnějším osobnostem husitství u vědomí, že Husovu
působení na Sezimoústecku a Žižkovým činům vděčí Tábor za svou existenci
i proslulost.594
V české dějinné paměti tak vcelku logicky zakořenilo podání Eney Silvia, kterak právě
Žižka dobyl Sezimovo Ústí a poté vybral vhodné místo pro založení nedobytné husitské
pevnosti a sám jí dal jméno Tábor („Civitati Thabor indidit nomen“).595 Chybná zpráva
o ovládnutí Sezimova Ústí Žižkou však nemusí být nutně výmyslem italského humanisty.
Nachází se totiž už v textu F Starých letopisů, sepsaném nezávisle na Eneově Historii.596
Zřetelný ozvuk Eneova vyprávění (ale i druhé redakce Starých letopisů) naopak čteme
v kronice Martina Kuthena, dle něhož sice Tábor založil „nějaký“ Hromádka „z vojska
Žižkova“, ale Žižka poté „město“ velmi „pevně zdmi i jináč ohradil“.597 Eneova verze se
po staletích zalíbila též tvůrcům zmíněné husitské filmové trilogie, v níž jednooký hejtman
odchází se svými věrnými z názorově rozkolísané a kompromisnické Prahy nikoliv do
Plzně, nýbrž na místo, které sám vybral. Na Tábor.598
O tom, jak si čtyři táborští hejtmani rozdělili kompetence, nemá valný smysl
diskutovat. V důsledku absence pramenů spočívá každá argumentace na vodě. Vedle
Žižky si až do své smrti podržel nespornou autoritu Mikuláš z Husi, asi více politik než
válečník. Z kronikářů vzali tento fakt v potaz jedině Vavřinec z Březové a o jeho dílo se
opírající Bohuslav Bílejovský, který z Mikuláše dokonce učinil nejvyššího táborského
hejtmana.599 Důvod měl jediný – pořadí hejtmanů ve Vavřincově Husitské kronice. Do říše
fantazie pak patří úvahy některých moderních historiků o existenci čtyř samostatně
operujících táborských vojsk, vedených již na jaře 1420 Žižkou, Mikulášem z Husi,
Chvalem a Buchovcem. Takovým množstvím lidských zdrojů tehdejší Tábor nedisponoval
i proto, že se většina obyvatel v prvních měsících intenzivně podílela na výstavbě
revoluční pevnosti a vlastních příbytků.600 Výklad věnovaný táborským vojenským
aktivitám o Svatém týdnu vychází právě z těchto zjištění.
Destrukce Sezimova Ústí byla prvním krokem k zajištění elementární bezpečnosti nové
obce bratří a sester, ohrožované z několika blízkých lokalit. Na prvním místě z městečka
(Mladá) Vožice, do níž se stáhla část „železných pánů“, ve skutečnosti Zikmundem
placených žoldnéřů pod velením kutnohorského mincmistra Mikuláše Divůčka z Jemniště.
Jaké byly jejich záměry, těžko odhadovat. Od bitvy u Sudoměře uplynul více než týden.
Přítomnost (možná až několika stovek) ozbrojenců necelých 20 kilometrů od Tábora byla
znepokojující. Divůček se svými muži mohl perzekvovat husitské radikály v táborském

239
okolí a snad i pomýšlet na dobytí revoluční obce. Městečko Vožice s hradem bylo
příhodným opěrným bodem. Zástavně je drželi bratři Materna a Kryštof z Ronova, tvrdí
katolíci, figurující na seznamu šlechticů, kteří 6. listopadu 1419 vypověděli nepřátelství
husitské Praze.601 I v jejich zájmu bylo zničení Tábora, jehož vojenské velení se rozhodlo
proti Vožici preventivně zasáhnout. Průběh operace, vedené Janem Žižkou a zahájené
kolem půlnoci ze 4. na 5. dubna, tedy ze Zeleného čtvrtka na Velký pátek, nápadně
připomíná předrevoluční akce bojových šlechtických družin či lapkovských tovaryšstev.
Pozdě k ránu, ještě za tmy (Starý kolegiát říká in nocte, tj. v noci; shodně staročesky psané
Zlomky rýmované kroniky) a před rozbřeskem (slunce vycházelo ve čtvrt na šest) překonal
táborský oddíl v tichosti kůlovou palisádu chránící městečko a překvapil spící žoldnéře
bojovým pokřikem i podpálením několika domů. To stačilo, aby vzápětí téměř celá Vožice
lehla popelem. V nastalé panice táborité několik nepřátel pobili a několik jich zajali,
většina šokovaných bojovníků (byli mezi nimi i severočeští šlechtici Jan Kaplíř ze Sulevic,
Petr Skála ze Sulevic, Gerunk ze Sulevic a Rüdiger ze Skalky)602 se však spolu
s Mikulášem Divůčkem zachránila na místním hradě.603 Jeho dobývání přesahovalo síly
Žižkových mužů. Zprávy o následném dobytí hradu, respektive o jeho osmidenním
obléhání, občas opakované i v moderní historické produkci, jsou očividně nesmysl.604 Ve
skutečnosti kapituloval hrad před husity po delším odporu až na podzim 1425. Poté byl
zbořen.605
Se zajatci i s ukořistěnou výstrojí, výzbrojí a především s koňmi se vítězové asi ještě
týž den vrátili na Tábor. Byla to kořist nesmírně cenná, protože kvalitních zbraní
a jezdeckých koní se táboritům zoufale nedostávalo.606 Žižka toho okamžitě využil
k vycvičení tolik potřebných jízdních bojovníků: „A tu hned sobě jezdcuov naděla;
a kterého podobného pacholka viděl, na toho dada oděnie a kuoň podeň, a vycvičil jeho
k jiezdě a k boji.“607 Jiný text Starých letopisů, aniž by zmínil Žižku v roli jezdeckého
instruktora, lapidárně konstatuje: „A tu teprv táboři na koniech počeli jezditi.“ 608 Byl to
ovšem pouze rychlokurz. Jízda na koni a jeho ovládání v nejrůznějších situacích nutně
vyžadovaly několikaletý systematický výcvik. Ač na koni jezdili i někteří sedláci, sotva se
jejich um dal srovnávat se šlechtickou praxí, násobenou účastí v turnajích a na lovech.
Sociální složení husitských vojsk i obtíže s pořizováním kvalitních (a drahých) jezdeckých
koní tak od počátku určily poměr pěších a jízdních bojovníků, který se časem ustálil
zhruba v poměru 9: 1. Ani zajatce nebral Žižka samoúčelně. Nehodlal je živit a čekat na
stanovené výkupné. Měl s nimi jiné plány. Záhy je vyměnil za husity zajaté u Sudoměře
a odvlečené do Kutné Hory. Mincmistr Divůček na toto řešení jistě ochotně přistoupil.
Zbraň a zbroj ukořistěnou ve Vožici využili táborité možná již po dvou dnech. Datum,
kdy napadli tvrz Sedlec, situovanou 6 kilometrů jižně od centra Tábora na levém břehu
Lužnice, není bezpečně známo. Takzvaný Starý kolegiát sděluje, že se tak stalo tempore
Pasche, tj. ve velikonočním čase. To je sám o sobě pojem značně široký. V církevním
vymezení zahrnuje plných 50 dnů od Velikonoční neděle až do Letnic. Pojem Pascha
nicméně většinou označuje Hod boží velikonoční, tedy Velikonoční neděli, která roku
1420 připadla na 7. dubna.609 Ani další prameny neoplývají zrovna přesností. Vavřinec
z Březové neurčitě říká hiisdem diebus (v týchž dnech), přičemž sedleckou epizodu
nepřímo klade mezi 8. a 17. duben. Naopak o 120 let později píšící Václav Hájek
z Libočan ví, že k dobytí tvrze došlo v pondělí 15. dubna, den po Provodní neděli, kdy se
prý na Táboře uskutečnila volba čtyř hejtmanů. To je ale snadno rozpoznatelné volné
domýšlení Vavřincových slov. V podání známého fabulátora totiž táhnou k Sedlci
společně Mikuláš z Husi, Žižka, Buchovec i Chval, což by ale znamenalo, že na Táboře

240
k jeho obraně fakticky nezůstala ani noha. A aby byl rébus dokonalý, klade Zacharias
Theobald, autor z počátku 17. století, pád sedlecké fortifikace ke 13. dubnu.610
Ač Starý kolegiát nepracoval vždy s přesnými denními daty, logická úvaha hovoří ve
prospěch Velikonoční neděle. Do sedlecké fortifikace se po ztrátě Sezimova Ústí a hradu
na Hradišti stáhl pan Oldřich z Ústí i se svými lidmi. Bylo mezi nimi též několik členů
někdejší kamenické ozbrojené družiny, jejíž větší část následovala Prokopa z Ústí.
Poměrně dobře opevněná tvrz, chráněná valy, 15 metrů širokým a 3 metry hlubokým
příkopem a pěti rybníky, napájenými prostřednictvím spojovacího kanálu, skrývala ve
svém nitru množství cenných předmětů. Okolní církevní instituce tu ve zdánlivém bezpečí
uložily monstrance, kalichy a ornáty, ohrožené ničivým příbojem husitského radikalismu.
Oldřich možná v koutku duše počítal s pomocí Divůčkových ozbrojenců. Byla to jeho
poslední naděje, protože na Sedlci žil fakticky v izolaci a na pomoc sousedních šlechticů,
vesměs utrakvistů, spoléhat nemohl. Jeho nedávní Sezimoústečtí poddaní zatím čekali na
vhodnou příležitost k rychlému a definitivnímu zúčtování. I tyto okolnosti mluví ve
prospěch Velikonoční neděle 7. dubna.611 Den odpočinku by jistě aktérům vožického
přepadu stačil, nehledě na fakt, že Sedlec dělily od Tábora necelé dvě hodiny pěší chůze.
Podle Starého kolegiáta proběhl útok na Sedlec v Žižkově režii. Totéž praví i Enea
Silvio, závislý ovšem na českých zdrojích a vlastní imaginaci.612 Žádný jiný soudobý
pramen velitele operace výslovně nejmenuje. To platí především o Vavřincovi z Březové,
jehož kronika ale nezmiňuje Žižku ani v Mladé Vožici. Ovšem i Vavřinec mezi řádky
připouští, že jednooký velitel na Sedlci byl, neboť dobytí tvrze spadalo do kompetence
nedávno zvolených hejtmanů.613 Bylo by velkým překvapením, kdyby právě ostřílený
válečník u vojensky náročného podniku chyběl. Důvod, proč pražský učenec Jana Žižku
výslovně neuvedl, mohl být jediný. Z hororových scén, které se v dobyté tvrzi odehrály,
tuhne ještě po staletích krev v žilách. Nebylo to naposledy, co mistr Vavřinec přítomnost
svého oblíbence zamlčel ve snaze vylepšit jeho dějinný obraz.
Krutosti a morbidnosti výjevů, detailně popsaných „českým Plutarchem“ v Husitské
kronice a zachycených i v jiných pramenech, se několik moderních historiků mermomocí
vzpíralo uvěřit. Prohlašovali, že přece není myslitelné, aby je spáchali radikální husité,
natož rekovný Jan Žižka. Proto neváhali označit sedlecké dění za pomluvu, šířenou s cílem
pošpinit táborský štít.614 Tváří v tvář drsnému šklebu minulosti náhle zapomněli, jakých
zvráceností jsou i dnes schopni lidé, jejichž ruce vede představa vlastní výlučnosti,
násobená příslušností k odhodlanému davu, a jejichž činy motivuje zběsilá touha po
pomstě za utrpěná příkoří. Nuže, co se na Sedlci vlastně stalo? Poté, co se táborité
zmocnili vodní tvrze útokem (per impetum), všechny, kdo jim statečně kladli odpor
(strenue restitissent) pobili, Oldřicha z Ústí pak „umlátili cepy a nakonec, usekavše mu
nohy, vhodili do ohně…“615 To ale nebylo vše. Šesti významnějším (pocioribus)
obráncům, kteří smršť přežili, učinili vítězové drsnou nabídku. Kdo z nich si chce
zachovat život, musí srazit hlavy svým druhům. „A tak jeden z nich, řečený Pinta, sťal pět
svých a připojil se k táborům.“616 Poté husitští bojovníci snesli na hromadu všechny
nalezené cennosti a následně je spálili. Kořistí, pokud to nebyli koně, zbraně a zbroj,
programově opovrhovali. Všechny výrobky uměleckého řemesla a předměty nepotřebné
k prostému životu byly v jejich očích součástí hříšného světa předurčeného k neodvratné
zkáze. Té neunikla ani samotná sedlecká tvrz. Zapálený objekt ponechali vítězové osudu.
Myšlenkou, že by na Sedlci umístili posádku, se vůbec nezabývali. Neměli dostatek lidí
a hnízdo Antikristova zplozence, který pronásledoval sezimoústecké husity, si nic jiného
ani nezasluhovalo. Kromě hlavní budovy, takzvaného paláce (o rozměrech 21m x 13,5 m),

241
podlehl zkáze i sousední menší objekt neznámého určení. Poplužní dvůr, ves Sedlec
(časem zaniklou; Matěj ze Sedlce se jako konšel připomíná na Táboře v květnu 1439),617
louky i dva mlýny (přetrval jediný, nazývaný Soukeník), spojené s pravým břehem
Lužnice přívozem, učinila táborská obec postupně součástí své vznikající pozemkové
domény. Téměř veškeré stopy po zmizelé tvrzi zničil v šedesátých letech 20. století
pionýrský tábor. V terénu je dnes rozezná pouze zkušený specialista.618
Jak reagovala na zprávu o exemplárním usmrcení Oldřicha z Ústí jeho manželka Anna
z Říše, nevíme. Byla to další z ran, které jí život uštědřil. Zesnula někdy před rokem 1437.
Její věno obdržel na základě porevolučního rozhodnutí zemského soudu Jan z Ústí,
nevlastní bratr Oldřichův a vlastní bratr Prokopův.619 Ostatně žádná kronikářská zpráva
nezmiňuje na Sedlci ženy a děti, což by jistě Vavřinec z Březové neopomněl zdůraznit.
I tento faktor mohl přispět k vystupňované krutosti.
Nepochybují-li historikové, že barvité okolnosti zániku sedlecké tvrze byly odvetou
sezimoústeckých husitů za příkoří, která jim pan Oldřich způsobil, řada z nich o Žižkově
účasti (i s ohledem na autoritu Vavřince z Březové) raději mlčí. Josef Macek ji
kategoricky vyloučil s poukazem na drastický postup, který prý neodpovídal praxi
jednookého válečníka. Naopak jiní badatelé pokládají vojevůdcovu přítomnost na Sedlci
za jistou.620 Ve skutečnosti neexistuje žádný relevantní důvod, proč ji problematizovat.
Dva texty Žižku konkrétně jmenují a Vavřinec z Březové ji nepopírá. Vědecká skepse
nemůže jít tak daleko, aby zcela ignorovala řeč pramenů. Navíc i další události v průběhu
roku 1420 naznačují, že nesmiřitelný postup proti nepřátelům odpovídal Žižkovým
intencím. Bývalý trocnovský zeman v nich vždy figuruje jako mstitel, který ve jménu
božího zákona trestá všechny křivdy, zrady i protivenství a nikdy nikomu nic neodpustí.
Budeme mít ještě nejednu příležitost dokumentovat tento rozměr Žižkovy osobnosti,
spojující hejtmanský úřad s oprávněním rozhodovat o vině a trestu.
Na Sedlci se ujal výkonu trestu nad svými spolubojovníky tolik diskutovaný Pinta.
Situace, v níž se ocitl, působí dnes sice z právního hlediska absurdně, přesto je poměrně
dobře doložená v sousedních německých oblastech a v Polsku. Středověké zvykové právo
v některých kauzách připouštělo, aby zločinec obdržel příležitost k záchraně vlastního
života, pokud sám popraví jiného zločince, třeba i svého příbuzného či přítele. Někdy se
takový člověk musel po vykonané exekuci natrvalo ujmout výkonu katovské profese,
považované ve středověku za společensky diskvalifikující. 621 V rámci právních a etických
úvah známe takové případy i z českého prostředí. Krátce před husitskou revolucí předložil
na pražském vysokém učení neznámý vzdělanec kvestii, v níž řešil problém, zda je lepší
zabít člověka, či se dát od něho zabít. Jakoby mimochodem zde upozornil na zvyk udělit
odsouzenci milost, popraví-li vlastní rukou jiného delikventa.622
K událostem na Sedlci je odtud pouhý krůček, uvědomíme-li si, že mezi radikálními
táborskými duchovními působili i absolventi a někdejší studenti pražské univerzity,
například mistr Jan z Jičína a militantní Jan Čapek. Inspirace však nemusela nutně
pocházet z prostředí pražské alma mater. Stejně dobře se krutý zvyk mohl uplatňovat
v rámci lapkovských tlup i jiných zločineckých struktur jako „přijímací zkouška“
a současně jako prověrka přeběhlíkovy loajality vůči novému společenství.
Nejasnosti obestírají i postavu samotného Pinty. Téměř nepochybně byl totožný se
stejnojmenným členem kamenické ozbrojené družiny, působící už před revolucí ve
službách pánů z Ústí, a předním aktérem známého přepadu jindřichohradeckých kupců
u Miličína v roce 1417. Podle výpovědi dopadených účastníků byl „Pinta z Kamenice“
dokonce velitelem celého podniku, který svým rozsahem překonal všechny obdobné

242
kriminální činy.623 Snad mu roli hejtmana (tak jej při výslechu označil jeden z kompliců),
vynesla rozhodnost a bezohlednost, které později prokázal na sedlecké tvrzi. V úvahu však
připadá i jeho vynikající znalost krajiny na pomezí jižních a středních Čech. Tento
moment spolu s přízviskem Pinta i příslušností k pociores signalizuje násilníkův
eventuální šlechtický původ. Není to marná stopa. Na počátku 15. století nacházíme
v oblasti mezi Strakonicemi, Pískem a Příbramí řadu nižších šlechticů, jejichž heraldickým
znamením byla pinta (tj. nádoba s podstavcem, vypouklým bříškem, rozšířeným hrdélkem
a ouškem k držení), umístěná na štítu či helmu.624 Užívali ji vladykové ze Škvořetic,
Mirovic, Obděnic, Tušovic, Bukovan i Vratišova a některým z nich se zcela běžně říkalo
Pinta.625 Mimo jiné shodným znamením pečetil rovněž Jan Baštín z Porostlé (u Dubence
na Příbramsku), pozdější člen Žižkova východočeského svazu. Není tudíž vyloučeno, že
ze stejného rozrodu pocházel též kamenický a posléze táborský Pinta. U muže s kriminální
minulostí sotva překvapí otrlost, s jakou sprovodil ze světa pět svých druhů.
Další Pintův životní běh se ztrácí v mlze. V letech 1434-1442 se na Táboře připomíná
Vaněk (Václav) Pinta, profesí bečvář, který zemřel asi roku 1444, zanechav po sobě
manželku a dluhy.626 Proměna ostříleného bojovníka a bezohledného násilníka v usedlého
řemeslníka, vlastnícího dům v hodnotě 5 kop grošů, je ale málo pravděpodobná. Při
značném počtu Pintů, kteří se v oblasti Písecka a Táborska pohybovali, proto zůstává
identifikace sedleckého „kata“ nadále otevřená. Podle pověsti strašil Pinta v lese zvaném
Pintovka na levém břehu Lužnice pod Táborem ještě v nedávných desetiletích, jiné
vyprávění ho posadilo do ohnivého vozu, v němž se prohání po nocích.627
Události v Mladé Vožici a zvláště na sedlecké tvrzi mají obecnější význam. Příkladně
ilustrují zlom, který v táborském prostředí nastal jako důsledek nenaplněného očekávání
konce hříšného světa. Víceméně pasivní adventistický přístup se téměř přes noc změnil
v odhodlání odstranit nevyhovující poměry ozbrojeným bojem, vedeným po boku
Spasitele, jenž už potají sestoupil na pozemský svět, 628 aby tu založil své království, které
potrvá až do Posledního soudu. Užití násilí, příznačné na sklonku roku 1419 pro husity
kolem Jana Žižky a Václava Korandy, se rychle stalo běžnou praxí většiny husitských
radikálů. Zhruba tak lze v hutné zkratce postihnout posun od adventismu k chiliasmu
(respektive millenarismu), jakkoliv je pojem chiliasmus nepřesný a zavádějící, neboť
pozemské panování Kristovo nemuselo ve zjitřených představách středověkých vizionářů
nutně trvat celé tisíciletí.629 Táborským bratřím i sestrám připadl světodějný úkol připravit
prostor pro Kristovu říši a nesmlouvavě očistit zemi od hříchu a všech hříšníků. Z pohledu
táborských kněží nastal čas nelítostného trestání protivníků božích pravd, zdůvodněný
verši Starého i Nového zákona, jediné instrukce, kterou se věrní křesťané musí řídit.
Z traktátu táborského kněze Jana Čapka, básníka a vizionáře,630 dští ještě po staletích oheň
zkázy, šířené táborskými bojovníky. Vede je sám Hospodin, který v přicházející den
sežehne všechny opovážlivce a svévolníky tak, že „nezůstane po nich ani kořen ani větev“
(Mal 3, 19). Bůh totiž stvořil „oheň, krupobití, hlad a smrt… jako trest“ (Sír 39, 29)
a nepřátele božího zákona proto čekají nejen pohromy, „rozbroje a meč“, ale také „zkáza“
a „bič“ (Sír 40, 9). Zato spravedlivým se nic nestane, neboť „Kristus za škody stojí“.
Tento obrat je mimo jiné jedním z několika nepřímých důkazů, že text slavného
husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci (s veršem „Kristusť vám za škody stojí“) složil
právě sršatec Čapek.631
Dva biblické odkazy z Čapkova traktátu lze vztáhnout k dění na Sedlci do té míry, až se
vnucuje představa, že patřil k duchovním, kteří tu husitský zástup podněcovali
k ukrutnostem. Předně je to odvolání na druhý list apoštola Pavla Soluňským: „A je

243
spravedlivé, že Bůh všem, kteří vás utiskují, odplatí útiskem, a vás utiskované spolu
s námi vysvobodí, až se zjeví Pán Ježíš z nebe se svými mocnými anděly, aby v plameni
ohně vykonal trest na těch, kteří neznají Boha, a na těch, kteří odpírají poslušnost
evangeliu našeho Pána Ježíše.“ (2 Te 1, 6-8) Druhý citát pak přímo evokuje konec
Oldřicha z Ústí: „Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé
pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravostí, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč
a skřípění zubů.“ (Mt 13, 41-42) Víme-li, že táborští kněží přirovnávali bojovníky za boží
zákon k andělům rozsévajícím zkázu,632 pak se vykonavatelé ortelu nad panem Oldřichem
nepochybně považovali za spravedlivé, kteří „zazáří jako slunce v království svého Otce“
(Mt 13, 43).
Pokud se exekuce uskutečnila opravdu o Velikonoční neděli, dostávala vyšší,
slavnostní rozměr. Byla poctou vzkříšenému Kristu, jehož království táborité ve svatém
zápalu připravovali. Žižka jako hejtman táborského oddílu toto nadšení a současně
zavazující odpovědnost vůči Bohu nepochybně sdílel. I jeho pohltilo chiliastické
odhodlání, s nímž vedl své trestající anděly do dalších zápasů. Vize i alegorie
starozákonních proroků a odkazy sv. Pavla na drama Posledního soudu proměňovali
táborité v strhující i děsuplnou realitu.

244
 VYHLÁŠENÍ KRIZE
V době, kdy táboři likvidovali nepřátelské opěrné body v blízkosti revoluční obce,
končilo ve Vratislavi jednání říšského sněmu. Král Zikmund na něm řešil kdeco. Plánoval
křížovou výpravu proti Turkům, zabýval se konfliktem s Benátkami, s nimiž se roku 1418
znovu ocitl ve válce, a anglickému králi Jindřichovi V. na základě smlouvy uzavřené roku
1416 v Canterbury sliboval pomoc proti Francii. Obě strany přitom věděly, že ji nebude
moci poskytnout. Především ale chystal vojenské tažení, jehož cílem bylo ovládnutí Prahy,
zakončené triumfální korunovací na českého krále ve Svatovítské katedrále. Zikmund tak
vyjadřoval nedůvěru české katolické i kališnické šlechtě, která nedokázala poměry
v Čechách zvrátit v jeho prospěch.
O vojenském řešení české otázky bylo rozhodnuto nejpozději na přelomu ledna
a února. Poněvadž římský král nedisponoval potřebnou ozbrojenou silou, jež by mu rychle
zajistila kontrolu nad Prahou i celým Českým královstvím, rozhodl se opřít o prostředek,
k němuž se dosud stavěl rezervovaně, totiž kruciátu. Tu však mohl vyhlásit jedině papež.
Současně se Zikmund snažil zajistit loajalitu a podporu německých oblastí Říše, na niž
spolu s Uherským královstvím v nadcházející vojenské konfrontaci spoléhal, i katolických
vedlejších zemí Koruny české. Křížová výprava však byla značně riskantním podnikem
s nepředvídatelným politickým dosahem. Přesto na ni ryšavý Lucemburk vsadil. Shledávat
hlavního iniciátora kruciáty v papežském nunciovi Fernandovi (Ferdinandovi) de Palacios,
který v letech 1418-1434 zastával úřad biskupa v galicijském Lugu, není, vzdor názoru
několika renomovaných znalců, dost dobře myslitelné. Určující byl Zikmundův zájem.
Římský král se nicméně nevzdával naděje, že k otevřenému boji nakonec nedojde,
neboť mohutná vojenská síla husity zastraší a přinutí k jednání, čímž se ožehavý problém
vyřeší politicky. Této strategii přizpůsobil zvolenou taktiku, v níž hrozbu nesmlouvavým
ozbrojeným zásahem umně střídal s nabídkami k rozhovorům o možném kompromisu.
Jeho aktivity cílily především na Prahu jako centrum a srdce království. Oprávněně
a logicky. V případě, že by souměstí na Vltavě otevřelo Zikmundovi brány, byla by
porážka husitského odboje v regionech rychlou záležitostí. Zprávy zasílané z Vratislavi do
německých oblastí Říše proto jednohlasně sdělují, že Lucemburk chystá vojenské tažení
k hlavnímu městu Českého království.633
Představení, které Zikmund ve slezské metropoli režíroval, bylo dokonale promyšlené.
Ještě dříve, než se spolehliví poslové vrátili od papeže Martina V. z Florencie (do Říma se
Svatý otec stále ještě obával vstoupit) s bulou vyhlašující kruciátu, manifestoval, že
nedovolí jakoukoliv městskou rebelii proti panovníkovi. V pondělí 19. února 1420
uspořádal ve Vratislavi v přítomnosti zástupců devíti měst Vratislavského a Svídnicko-
javorského knížectví, bezprostředně podřízených českému panovníkovi, nejvyššího
maršálka Českého království Jindřicha z Lipé, vratislavského hejtmana Jindřicha Lefla
z Lažan, nejvyššího dvorského sudího Albrechta z Koldic, nejvyššího písaře Mikuláše
Chudého z Lobkovic, Jana, řečeného Sekretář, z Kostelce (nad Černými lesy) a Hynce
z Lažan, okázalý soud. Vratislavský podhejtman Georg Cetrys a jeho předchůdce ve
funkci Hans Wiltberg na něm jménem krále Zikmunda obvinili obžalované vratislavské
obyvatele, kteří se podíleli na svržení a pobití městských úředníků v červenci 1419, ze
zrady, násilí, protiprávní popravy nevinných, z krádeží, vražd a zničení úředních
písemností. Rozsudek byl tvrdý. Radní, kteří se dopustili těchto provinění, i ti, kteří jim
pomáhali, propadli svými hrdly a statky. Méně kompromitované osoby mohl Zikmund
245
potrestat dle vlastního uvážení. Poprava se konala 4. března 1420 na hlavním
vratislavském náměstí, snad před budovou radnice (pozdní tradice hovoří o kraji náměstí
před farním kostelem sv. Alžběty). Přesný počet usmrcených není znám, nejčastěji se
mluví o třiadvaceti lidech. Na jejich usmrcení se prý podílelo osm katů. Popravou represe
neskončily. Listinou datovanou 13. března zakázal Zikmund cechovní shromáždění, cechy
podrobil kontrole městské rady, rozpustil náboženská bratrstva, zakázal nošení
i přechovávání zbraní, a řezníci, hlavní aktéři povstání, museli přenést své krámy na kraj
města. Složení nové městské rady, jmenované 23. února, i městského soudu vracelo řízení
města do rukou patriciátu a znamenalo i rehabilitaci osob postižených převratem v létě
1418. Celkem postihy (patřily sem i konfiskace majetku a vyhnání z města) dopadly na 80
lidí. Rozdrcení vzpoury bylo naprosté.634
Už současníci vnímali vratislavské události jako přímý vzkaz husitské Praze. 635 Soud ve
stejném personálním obsazení mohl vynést analogické, ba ještě drakoničtější tresty nad
aktéry novoměstské defenestrace, inspirované vratislavským povstáním, a poslat pražské
husitské představitele jako usurpátory moci a realizátory zvrácených kacířských představ
na popraviště. Zikmund, který ve Vratislavi vystupoval i jako (byť zatím nekorunovaný)
český panovník, dával na srozuměnou, že každou rebelii nekompromisně potlačí a že
obyvatele královských měst na teritoriu celé České koruny pokládá za své přímé poddané,
od nichž vyžaduje nejen loajalitu, ale také poslušnost.
Vratislavská exekuce nebyla na teritoriu zemí České koruny výjimečná. V podstatě
navazovala na nemilosrdná potrestání městských vzpour ve Zhořelci roku 1405 (čtyři
rebelové popravení na městském tržišti) a v Budyšíně. V tomto hornolužickém městě
zaútočil 29. května 1405 soukeníky vedený dav na zdejší hrad Ortenburg, sídlo (naštěstí
nepřítomného) hornolužického fojta Bolka Minsterberského, sesadil konšely a zvolil
novou městskou radu. Král Václav IV. v průběhu své návštěvy města na počátku podzimu
1408 ustavil hrdelní tribunál, který odsoudil k trestu smrti třináct či čtrnáct vůdců
povstání, popravených mečem před zdejší radnicí. Také tady bylo téměř 90 spiklenců
vyhnáno z města a také zde panovník tvrdě ztrestal cechy a sesadil městskou radu. Ve
Vratislavi Zikmund přistoupil k víceméně shodnému řešení, jež v rámci zavedené tradice
mohl zdůvodněně uplatnit též v Praze. Podobné tresty, jimiž královská moc postihovala
městské vzbouřence, jsou známy i odjinud, mimo jiné z Paříže.636
Vratislavské představení pokračovalo dalšími dvěma akty v polovině března. To již měl
Zikmund v rukou papežovu bulu o vyhlášení křížové výpravy proti husitům. V pátek 15.
března byl, na přímý popud papežského nuncia Fernanda, odevzdán k potrestání světské
moci zajatý Jan Krása. Přední a vážený měšťan Nového Města pražského se odmítl zříci
přijímání pod obojí způsobou. Římská církev tak manifestovala závaznost usnesení
kostnického koncilu i bul Martina V. Již letitý muž, profesí věnečník, několikanásobný
konšel a majitel domu (čp. 504) na Dobytčím trhu, byl nejprve smýkán koňmi a poté
upálen. Umíral s vědomím, že si zajistil spasení. Posel pražské univerzity Mikuláš,
„student z Betléma“ (asi z Nazaretské koleje při Betlémské kapli), který se vypravil do
Vratislavi předat Zikmundovi jakožto nastupujícímu českému králi oficiální radostnou
zdravici své (římskou církví suspendované!) alma mater, plamenům unikl. Ovšem pouze
za cenu, že se kalicha (samozřejmě jen naoko) vzdal. I Krásova poprava byla jasným
sdělením adresovaným českým husitům. Zatvrzelé čeká nekompromisní trest, zbloudilé
ovce se mohou zachránit pokorným návratem do poslušného stáda.637
V neděli 17. března 1420 události gradovaly. Papežský nuncius Fernando de Palacios
zveřejnil ve Vratislavi papežskou bulu Omnium plasmatoris domini, kterou Martin V.

246
proklamoval, vycházeje vstříc žádosti krále Zikmunda, křížové tažení proti viklefistům
a husitům. Uložil proto všem králům, vévodům, knížatům i dalším světským vrchnostem,
včetně městských rad, aby přispěli k vyhubení uvedeného kacířství, s tím, že jim budou
prominuty hříchy. Arcibiskupům, biskupům a jiným prelátům pak nařídil, aby vyzývali lid
k přijetí kříže, znamení boje proti heretikům. Všem, kdo tak učiní, zaručoval papež udělení
100 dnů odpustků z pokání uloženého v řádné zpovědi. Těm, kdo výzvu akceptují a jež
příslušný kněz označí znamením kříže, budou, pokud se vyzpovídají a projeví účinnou
lítost, odpuštěny v podstatě všechny hříchy, ať již vytáhnou do války osobně, nebo za sebe
najmou jiné bojovníky.638
Dikce buly nenechává nikoho na pochybách, že papež vyhlásil plnohodnotnou kruciátu,
byť někteří badatelé považují za opravdové křížové výpravy výhradně tažení směřující do
Svaté země s cílem vymanit Jeruzalém a Boží hrob z rukou nevěřících. Ve skutečnosti
splňují i pozdně středověké kruciáty, včetně protihusitských, kritéria kladená na křížovou
výpravu. Vedly svatou válku za křesťanskou víru, vyhlašovalo je papežství, jejich
účastníci obdrželi duchovní benefity (tj. odpustky) a kajícný i zbožný rozměr vojenského
tažení symbolizovalo znamení kříže. Křížové výpravy tak v podstatě plnily funkci
ozbrojené pouti, prosycené zbožností a umožňující účastníkům očistit se od hříchů
a posílit naději na spasení.639
Ač Zikmund kruciátu potřeboval, aby pomocí ní zlomil husitskou Prahu a plně ovládl
Čechy, panovaly kolem jejího vyhlášení nemalé rozpaky. Vratislavské události byly
zřejmě důvodem, proč slezská knížata složila hold a slib poslušnosti novému českému
králi s několikatýdenním zpožděním ve Svídnici, sám Lucemburk pak tušil, že vyhlášení
kříže proti husitům rozhořčí významné české šlechtice, kteří se do Vratislavi sjeli
v hojném počtu a takřka v reprezentativním složení. Pomineme-li urozence účastnící se
soudu nad vratislavskými rebely, zavítali do slezské metropole Čeněk z Vartenberka a Jan
Sádlo ze Smilkova, polský kronikář Jan Dlugosz pak eviduje další utrakvistické šlechtice,
konkrétně Oldřicha z Rožmberka, Oldřicha Vaváka z Hradce, Hynka Krušinu
z Lichtenburka, Hynka Koldštejnského z Valdštejna, ale rovněž katolíky Aleše Holického
ze Šternberka, Jana Městeckého z Opočna a Jindřicha Berku z Dubé. Ba zmiňuje i několik
(žel nejmenovaných) pražských konšelů. Ti všichni, bez ohledu na konfesijní příslušnost,
jistě přesvědčovali krále, aby upustil od vojenského řešení, jež by fakticky bylo důkazem
jejich politického selhání a neschopnosti zajistit v Čechách pořádek vlastními silami.
Kališníci navíc pořád neztráceli naději, že Zikmund prosadí oficiální debatu o povolení
kalicha. Již tehdy platily nadčasové pravdy. Dokud se jedná, existuje šance na dohodu.
Válka je krajní prostředek s oboustranným rizikem.640
To věděl i Zikmund, který se snažil získat přítomné husitské šlechtice, vesměs
legitimisty, na svou stranu. Proto také (zřejmě ve Vratislavi) prokázal Čeňkovi
z Vartenberka mimořádnou poctu.641 Předal mu Dračí řád, odznak vybraného společenství
sv. Jiří, založeného 12. prosince 1408 a sdružujícího původně čtyřiadvacet předních osob
Uherského království, včetně iniciátora Zikmunda Lucemburského a jeho manželky
Barbory Celské. Uherský panovník však brzy začal v rámci svých zahraničních aktivit
udělovat řád i významným postavám křesťanského světa. Jeho nositeli mimo jiné byli
polský král Vladislav II. Jagiełło, litevský velkokníže Vitold Alexander, vévoda Arnošt
Habsburský, řečený Železný, srbský kníže Štěpán Lazarević, Zikmundův zeť Albrecht V.
Habsburský, italští šlechtici Brunorio della Scala, Bertoldo Orsini a Giacomo Carrara
i dánský král Erik VII. Pomořanský. Prvotním smyslem Dračího řádu bylo vytvořit pevné
pouto loajality mezi králem a význačnými představiteli uherského státu, postupem času se

247
ale stal účinným diplomatickým nástrojem i obdobou nynějších nejvyšších státních
vyznamenání.
Rád ale plnil i další poslání. Přispíval k pocitu rovnocennosti uherského panovníka se
západoevropskými vládci, kteří obdobné dvorské řády zakládali již dříve (francouzský
Řád hvězdy, anglický Podvazkový řád z roku 1348, savojský Řád náhrdelníku,
transformovaný později do Řádu Zvěstování, Řád točenice Václava IV., Řád salamandra
Arnošta Habsburského), a především odkazoval k nutnosti boje proti nevěřícím,
ohrožujícím křesťanskou církev a společnost. Tomu odpovídalo řádové znamení, do kruhu
stočený zraněný drak s ocasem uvázaným kolem krku, eventuálně požírající vlastní ocas,
takzvaný uroboros, symbol věčnosti a universa. Drak samotný ovšem odpradávna
symbolizoval nečisté a pekelné síly, satana i Antikrista. Později byl odznak draka opatřen
křížem s latinským nápisem „O quam miserocors est Deus, iustus et clemens“ (Ó, jak
milosrdný je Bůh, jak spravedlivý a laskavý). V uherském a v západokřesťanském
prostředí odkazoval Dračí řád primárně k povinnosti urozené elity bojovat proti islámu,
zvláště proti expanzi osmanských Turků. Na jaře 1420 však získal další konotaci –
zavazoval své držitele rovněž k zápasu proti husitským heretikům, narušujícím obtížně
obnovenou jednotu západního křesťanstva. Zikmund tak dával panu Čeňkovi najevo, co
od něj očekává.

Donedávna byl Čeněk pokládán za jediného českého držitele prestižního řádu, asi
i proto, že se drak stal součástí vartenberského erbu. Ve skutečnosti jich nacházíme mezi
Zikmundovými českými šlechtickými straníky několik, i když nevíme, při jaké příležitosti
vyznamenání obdrželi. Kromě Čeňka to byli Vilém Zajíc z Hazmburka, Půta z Ilburka,
jeden pán z Dubé (Václav?), velmi pravděpodobně také Aleš Holický ze Šternberka
a určitě Oldřich (II.) z Rožmberka, v jehož případě je členství potvrzeno písemnými
248
i hmotnými prameny.642
Pokud se Zikmund domníval, že si pana Čeňka naklonil, hluboce se mýlil. Proklamace
kruciáty, již chápal jako násilný zásah do vnitřních záležitostí Českého království,
nejvyššího purkrabího rozhořčila. Zatímco Zikmund trávil Velikonoce ve Vratislavi
(naposledy je tu doložen v úterý 9. dubna) a ihned poté se vydal do Svídnice (Świdnica,
Schweidnitz), kde shromažďoval vojsko k tažení do Čech, zamířil zhrzený Vartenberk do
husitské Prahy. Ta na zvěsti přicházející ze slezské metropole nereagovala s rukama
v klíně.643

Zpráva o vyhlášení kříže povzbudila pražské katolické měšťany, zvláště Němce, kteří
se obávali, že by v nadcházející vojenské konfrontaci mohli utrpět škody, a raději se (na
základě souhlasu husitských městských orgánů!) přesunuli i s movitým majetkem pod
ochranu Zikmundovi věrných posádek na Pražském hradě a Vyšehradě, eventuálně do
tvrzí a pevnůstek v okolí hlavního města. Zároveň složili na dálku Zikmundovi přísahu
věrnosti a vyjádřili připravenost zapojit se do boje proti husitské Praze po vypršení příměří
23. dubna.644
Husitskou většinou pražského obyvatelstva zmítaly protichůdné nálady. Tendenci přece
jen se dohodnout se Zikmundem a zabránit konfliktu rázně uťal Jan Želivský se svými
přívrženci. Hromadná vratislavská poprava působila jako výstraha před osudem, který by
je v případě dohody či kapitulace čekal. Novoměstský tribun nalezl pochopení
i u některých univerzitních mistrů, rozhodnutých hájit husitský výměr božího zákona,
a celé řady duchovních. Ve středu 3. dubna vstoupil v čele nátlakové skupiny na
Staroměstskou radnici a donutil přítomné konšely přísahat, že setrvají v obraně božích
pravd.645 Mistr Vavřinec ctil kolektivní charakter činnosti samosprávných úřadů
a o konkrétních městských funkcionářích zpravidla zachovával mlčení. Přesto lze jména
staroměstských konšelů (z celkového počtu osmnácti radních nadále setrvávalo ve funkci
249
asi jedenáct) poměrně bezpečně určit. Byli to Jan Bradatý, Václav Štraboch, Jan Reček,
Zikmund Cháně, Václav Litochleb, Šimon z domu U Bílého lva, Jan Frolich, Duchek
řemenář, Jan Kantor ze Žatce, Jan Podjistebský a Vavřinec soukeník. Většině z nich
nečinila přísaha potíže.646 Želivský i další husitští duchovní ji prosadili nepochybně proto,
že někteří z uvedených konšelů přijali v Brně jako členové pražského poselstva Zikmunda
Lucemburského za přirozeného i dědičného pána a neváhali se za Lucemburkem vydat
i do Vratislavi. Problematičtější a znepokojivé bylo z pohledu radních počínání duchovní
moci, která se ve chvíli zvýšeného nebezpečí cítila nadřazena městským úřadům,
zdůvodňujíc svůj zásah obranou svatých pravd a nadřazeností božího zákona nad
městským právem. Tento teokratický náběh, zjevně iniciovaný Želivským, ve značné míře
předurčil pražské dění následujících dvou let.647
Výsledkem shromáždění na Staroměstské radnici zřejmě bylo i schválení působivě
formulovaného listu, jímž se pražská obec obracela na česká královská města s žádostí
o uspořádání sjezdu městských zástupců, kteří by se shodli na co nejúčinnějším postupu
proti kruciátě. Písemnost samotná měla též programový ráz. Argumentovala vyvolenosti
českého národa, jenž poznal závazný výklad božího zákona, ostře odsuzovala proklamaci
křížové výpravy, nesmlouvavě kritizovala rozhodnutí kostnického koncilu i papeže
Martina V. a apelovala na vypjaté národní cítění, zvláště ve vztahu k „okolním Němcům“.
Ty označovala za „nepřátely naše přirozené“ a vyzývala adresáty, aby se jako „stateční
rytieři“ rozpomněli na „udatné otce naše Čechy staré, za svoji vlast milovníky horlivé“,
a postavili se proti každému, „kterýžby chtěl ten zlořečený kříž“ uvést ve skutek. Nepotrvá
dlouho a téměř stejné obraty zazní v listech Žižkových. V textu, deklarujícím kategorický
postoj a koncipovaném jako výzva, zaujme ještě jedna skutečnost. Nikde nezmiňuje krále
Zikmunda. Jako by nehodlal zmařit možnosti případného jednání. 648 To bylo ve zjevném
rozporu s tónem Želivského kázání, pronášených u Panny Marie Sněžné a inspirovaných
Zjevením sv. Jana. Temperamentní kněz podněcoval posluchače, aby se postavili proti
Lucemburkovi, který je onen ryšavý drak z Apokalypsy, neboť dovoluje svým oblíbencům
nosit na prsou zlatého draka. Pro někoho byl Dračí řád vrcholná pocta a symbol boje proti
nevěřícím, pro jiné důkaz, že Zikmund reprezentuje i personifikuje Antikristovy síly.649
V této vzrušené atmosféře vstoupil 15. dubna na Pražský hrad Čeněk z Vartenberka,
stále ještě nejvyšší purkrabí a Zikmundův český místodržící. A již ve středu 17. dubna
přichystal překvapení katolickému kléru i katolickým měšťanům přebývajícím v hradním
areálu. V průběhu oběda dal zatknout dva za tří velitelů Zikmundovy posádky na
Pražském hradě, shodou okolností své příbuzné Jana Chudobu z Vartenberka na Ralsku
a Zikmunda Děčínského z Vartenberka. Poté již šlo vše hladce. Hrad obsadili Čeňkovi
muži, kteří zajistili a vypověděli z hradní pevnosti více než 70 katolických kněží. Stejný
osud potkal také pražské katolické měšťany, využívající zdánlivě bezpečné útočiště.
V pátek 19. dubna postoupil nejvyšší purkrabí Hrad husitské Praze. Vděční pražští husité
vyvěsili Čeňkovu korouhev na věž Staroměstské radnice, odkud široko daleko zvěstovala,
že nejvyšší purkrabí hájí boží zákon po boku hlavního města proti nehodnému
Zikmundovi a všem Antikristovým zplozencům.650

250
 Načasování Vartenberkovy akce bylo dokonalé, necelý týden před vypršením příměří
mezi pražskými městy a královskou stranou a téměř v předvečer svátku Kopí a hřebů
Páně, připadajícího v daném roce na 19. duben. I když v Želivského a Jakoubkově Praze
nepřicházelo v úvahu vystavování ostatků a svátostin, uložených z větší části na
Zikmundovi věrném Karlštejně, datum největší pražské pouti přilákalo do pražského
pravobřeží mnoho lidí. Zpráva o senzační události tak rychle vstoupila v obecnou
známost. Nezastavila však běžný život ani chod úřadů. Vzdor napětí se ve čtvrtek 18.
dubna provolávaly na Starém Městě z podnětu dvorského soudu odumřelé statky. Zato
pražská univerzita, omezená už pouze na artistickou fakultu, přerušila 23. dubna
v souvislosti s koncem příměří a v obavách z možných bouří i válek pedagogickou
činnost. Na dlouhých 10 let. V dodatečné marginální poznámce k děkanské knize kdosi
lapidárně připojil výmluvné jméno „Zizka“. Táborský hejtman, který přerostl v symbol
husitských válek, se ale ještě pohyboval daleko od Prahy.651
Výměna posádek na Pražském hradě měla pochopitelně svůj význam vojenský, ale také
politický a symbolický. Sdělovala světu, že předepsané korunovační místo drží husité,
které Zikmund musí, chce-li uskutečnit svůj záměr, nejprve přemoci silou. Zároveň
naznačovala, že husitská Praha spolu se svými městskými a šlechtickými spojenci,
vedenými panem Čeňkem, nepovažuje ryšavého Lucemburka za vhodnou osobu, která by
měla usednout na český trůn. Čeněk z Vartenberka tak opět stanul v čele obnovené
husitské unie, sdružující pražská města, kališnické duchovenstvo i část šlechty. Praha po
251
vypršení příměří 23. dubna nezůstala sama. Doba se ale změnila. Bylo proto otázkou, jak
široké i pevné bude neorganické spojenectví reformistů s revolucionáři a jak dlouho
vydrží.
Správnost načrtnuté interpretace potvrzují manifesty, vydávané na Pražském hradě ve
dnech 18.-20. dubna jménem pana Čeňka, Oldřicha z Rožmberka, který opět následoval
svého nedávného poručníka, pražských měst i konkrétně neuvedených pánů, rytířů, panošů
a měst usilujících o svobodu božího zákona a o obecné dobré (tedy ve prospěch státu
a jeho obyvatel) „jazyka [tj. národa] českého“. 652 Patetickými slovy uvádějí důvody, proč
odmítají Zikmunda Lucemburského jako českého krále (nesouhlasí s přijímáním pod obojí
způsobou, dal papežskému legátovi vyhlásit křížové tažení k potupě českého národa,
přikázal popravit Jana Krásu a vratislavské měšťany, podporuje Kutnou Horu
v protihusitských represích, zavinil smrt Jana Husa, zapříčinil územní ztráty České
koruny, zvláště Braniborska, a hodlá „potupně a ukrutně vypleti a zahladiti“ České
království i český jazyk). Byla to vášnivá a v mnoha ohledech nespravedlivá obžaloba
panovníka, vůči němuž do této chvíle zachovávaly oficiální husitské dokumenty až
úzkostlivou zdrženlivost. Ta s proklamací křížové výpravy padla.
Fakt, že byl Lucemburk dosud považován za přirozeného dědice českého trůnu a na
brněnském sjezdu akceptován jako český panovník, vyvracela písemnost zcela
kategoricky. Není přece „ještě pány českými za krále volen, ani k Českému království
korunován: ale královstvie a jazyku českého jest veliký a ukrutný nepřietel“.653 V českých
dějinách tak bylo vůbec poprvé deklarováno České království jako volební monarchie,
v níž nastolení panovníka závisí na politické vůli vysoké české šlechty, nikoliv na
dědičnosti trůnu. Část české aristokracie se revoluční situace obratně pokusila využít
k prosazení systému, v němž by byl panovník do značné míry limitován a o kterém
nepřetržitě snila už od druhé poloviny 13. století. 654 S možností, že by o českém králi
spolurozhodovala nižší šlechta a zástupci královských měst, dokument nepočítal. Zato
vyzýval k rebelii proti Zikmundovi veřejnost v Českém království, v Moravském
markrabství i v ostatních korunních zemích.
Odezva byla negativní, v lepším případě rozpačitá. Do vzpoury proti Zikmundovi se
hrnul málokdo.655 Také proto, že král, který se o pražských událostech a o obsahu
písemností dozvěděl nejpozději do třiceti hodin (Prahu od Svídnice přitom dělí 230
kilometrů!), reagoval na nebezpečný vývoj velmi rychle. Vedlejší korunní země pražskou
výzvu odmítly a za Zikmunda se postavila rovněž česká katolická města. 656 Ani česká
šlechta Vartenberkův tah otevřeně nepodpořila. Naopak, po vypršení příměří 23. dubna
začali Praze hromadně vypovídat nepřátelství katoličtí šlechtici z Čech a Moravy (v čele
se zemským hejtmanem Jindřichem Plumlovským z Kravař) i velká města moravská.657
Výjimku představovalo východočeské husitské prostředí, očekávající každým dnem
příchod Zikmundova vojska. Na sklonku dubna se na mírném návrší u Třebechovic,
nazvaném biblickým jménem Oreb, setkali z iniciativy Hynka Krušiny z Lichtenburka
husité z Hradecka, z části Chrudimska i z města Hradce Králové. Vůdčí Krušinova role
není překvapením. Už v předchozích letech proslul příklonem k reformnímu hnutí,
v mnoha ohledech následoval příkladu Čeňka z Vartenberka, s jehož velišským panstvím
Hynkův statek Kumburk sousedil. Podle Vartenberkova vzoru dosazoval již v roce 1417
k farám husitské kněze a stejně jako Čeňka ho popudily vratislavské události, jichž byl
očitým svědkem. Bylo tudíž v řádu věci, že svého staršího a vlivnějšího souseda podpořil.
Výrazné zastoupení měli u Třebechovic též příslušníci nižší šlechty, zejména Aleš
Vřešťovský z Riesenburka, Diviš Bořek z Miletínka, Jakub či Jiří Kroměšín z Březovic,

252
Hertvík z Rušinova (popřípadě jeho syn Hertvík ze Spačic), vesměs pozdější úspěšní
husitští hejtmani a politici. Své královéhradecké přívržence sem přivedl kněz Ambrož,
vedle něhož nechyběl ani další exponent východočeského husitství Matěj Lupák (či
Lupáč). Vojenské jádro asi tvořili členové hradních posádek Hynka Krušiny a jeho klienti,
většina shromážděných nicméně náležela k městským a selským dobrovolníkům. Pro celé
uskupení, jež postrádalo pevnější organizační vazby, se vžilo souhrnné pojmenování
orebští či orebité.
Ze svého shromaždiště se orebité vydali západním směrem, přibírajíce cestou další
posily. V této souvislosti lze pomýšlet hlavně na bratry Bartoše a Bernarda z Valečova,
hradu nedaleko cisterciáckého kláštera Hradiště (nad Jizerou), který orebité 30. dubna
vyvrátili a vypálili. Klášterní poklad se však již dříve podařilo dopravit zřejmě na blízký
hrad Bezděz. Přibližně sedmdesátikilometrovou vzdálenost do Prahy pak na 2 000
Východočechů urazilo v průběhu osmačtyřiceti hodin.658 Do bran hlavního města vešli 2.
května, shodou okolností v den sv. Zikmunda, jehož mezi české patrony prosadil císař
Karel IV. Potěšení Pražané zajistili orebitům ubytování zřejmě na Novém Městě, kde jim
také u kolegiátního kostela sv. Apolináře svěřili obrannou pozici proti Vyšehradu. Navíc
pána z Lichtenburka zvolili, možná na Vartenberkovo doporučení, nejvyšším pražským
vojenským hejtmanem.659 Bylo to zřetelné ocenění zatím jediné pomoci, kterou husitský
venkov vyslal Praze na pomoc.
Čeněk z Vartenberka a Oldřich z Rožmberka možná nezůstali jen u slovních výzev
a pokusili se zatáhnout do vysoké hry polského krále Vladislava II. Jagiełła. Takový krok
by po Zikmundově vratislavském protipolském smírčím výroku nepostrádal logiku. Zda
oba jmenovaní čeští aristokraté předložili na jaře 1420 prostřednictvím posla Vernera
z Rankova polskému panovníkovi nabídku, aby se ucházel o český trůn, však s jistotou
nevíme. O celé záležitosti informuje pouze polský kronikář Jan Dlugosz, jenž byl na jaře
1420 malé dítě a svůj text formuloval s odstupem několika desetiletí.660 Ať tomu bylo
jakkoliv, polský král po svatováclavské koruně na jaře 1420, ba ani později, ruku nevztáhl,
nicméně husitskou kartou nepohrdl. Využíval ji k nátlaku na Zikmunda Lucemburského.
Jak vidno, nabyla otázka volitelnosti českého trůnu v průběhu května 1420 na aktuálnosti,
stejně jako možnost, že jej obsadí příslušník polské vládnoucí dynastie. Tyto úvahy už
z českého politického myšlení nezmizely. Trvalo ale ještě dlouhý čas, než se prosadily.
V případě volby Jagellonce českým králem dokonce až do roku 1471, kdy byl ve
Svatovítské katedrále korunován Vladislavův stejnojmenný vnuk.661
Verner z Rankova byl však skutečnou historickou postavou, která v knize o Janu
Žižkovi nemůže chybět z jednoho prostého důvodu. Je docela možné, že byl hejtmanovým
příbuzným. Ves Rankov, po níž se psal, leží totiž pouhé 4 kilometry severozápadně od
Trhových Svinů, doslova pár kroků od Čeřejova, Jedovar a Trocnova. Ve druhém
desetiletí 15. věku ji však nedržel Verner, byť na ni v roce 1413 uplatňoval právní nárok,
nýbrž bratři Jan (řečený Janda) a Přibík z Odlochovic, jejichž právo úředníci dvorského
soudu (za účasti Licka ze Dvorce!) upřednostnili. Bez zajímavosti přitom není Přibíkův
vztah k hradu Kraví Hora v čase, kdy na něm působil Žižka. Hrad právně náležel Zdince
z Odlochovic. Když Janda zemřel, dostal Rankov v roce 1419 jako vyšehradské manství
právě Přibík. Verner se tak musel spokojit s tvrzí a statkem Lhotka nedaleko Pelhřimova.
Koupil je v roce 1415 a údajně vlastnil po několik dlouhých desetiletí. V roce 1420 byl
tedy poměrně mlád. S vladyky z Odlochovic jej více než pravděpodobně pojil příbuzenský
vztah. Pokud Verner opravdu cestoval za Vladislavem II. Jagiełłem, dá se předpokládat, že
polské prostředí poznal již dříve, nejspíš jako žoldnéř. Jeho příběh tak jen potvrzuje

253
překvapivě široké rozpětí aktivit i mobilitu příslušníků nižší šlechty z kraje pod
Novohradskými horami.662
Slabý ohlas dubnové výzvy, rozpaky husitské veřejnosti, jejíž značná část si nedokázala
představit otevřenou vzpouru proti oprávněnému dědici českého trůnu, odpovědné listy
českých a moravských katolíků husitské Praze, nekompromisní postoj ostatních korunních
zemí, loajalita Moravy vůči Zikmundovi, pokračující přípravy kruciáty i neschopnost
dobýt Vyšehrad tlumily v Praze původní odhodlání postavit se Lucemburkovi se zbraní
v ruce. Ani Zikmund nebyl klidný. Ztráta Pražského hradu komplikovala jeho plány na
brzkou korunovaci. Navzdory oboustranně vypjaté rétorice se proto, vlastně ihned po
příchodu orebitů do hlavního města, začala vést důvěrná jednání s cílem dosáhnout
přijatelného kompromisu. To znovu vyhrotilo napětí mezi reformisty a radikály.
Do jižních Čech zaléhalo echo pražských událostí zatím jen vzdáleně.

254
 POLNÍ VELITEL
Jaro roku 1420 přišlo nezvykle brzy a bylo neobyčejně teplé. Přírodní cyklus měl
přibližně měsíční předstih.663 Do rozkvétající jihočeské krajiny vyrazili bojovně naladění
táborští andělé asi krátce před dnem sv. Jiří. Ve středověku připadal na 23. dubna a lidé jej
tradičně pokládali za opravdový počátek jara. Asi právě v tento čas (udává se 6., 21. a 23.
duben) se na některém z českých či moravských hradů pánů z Kunštátu narodil chlapec,
jenž na přání rodičů (téměř stylově) obdržel jméno Jiří. Možná je dostal na počest kmotra,
jistě však i s odkazem na tradičního patrona křesťanských rytířů. Sv. Jiří v oblíbené
legendě i na četných vyobrazeních hájí s kopím v ruce pravou víru a svádí vítězný zápas
se silami zla, ztělesňovanými nebezpečným a odporným drakem. Pouze pověst ví, že
kmotrem budoucího „husitského“ krále byl Jan Žižka. Jiřího otec Viktorin z Kunštátu
a Poděbrad byl sice syn Bočka staršího z Kunštátu, předního přívržence Husova, leč
v jarních měsících 1420 Žižkovi po boku nestál. To až o tři roky později. Snad proto, aby
pověst získala na přesvědčivosti, položili někteří pozdější autoři Jiřího kolébku do
Horažďovic. Jihozápadočeské město sice nemělo s poděbradskou větví Kunštátů nic
společného, zato v jeho blízkosti operovali na sklonku dubna 1420 Žižkovi bojovníci.664
Táborský hejtman měl tehdy jiné starosti než asistovat při křtu čerstvě narozeného
šlechtického synka. Táhl v čele táborského vojska, tvořeného panoši, vesničany, ženami
a chlapci (garciones), snad výrostky, řečenými „práčata“ (furtdibularii).665 Pomineme-li
panoše, byli to v naprosté převaze lidé pěší, zpravidla beze zbroje, spoléhající se toliko na
okované cepy, palice, Sudlice, popřípadě kuše. Všechny je ale spojovalo přesvědčení
o oprávněnosti vlastního počínání.666 Vyšší smysl bojového zápasu jim připomínal kněz
kráčející před odhodlaným zástupem a držící v rukou dlouhou tyč s tělem božím.667 Řady
Žižkových bojovníků cestou rozmnožovali dobrovolníci, kteří uvěřili táborské agitaci.
Zde parafrázovaný popis táborského vojska, jak je viděl na jaře 1420 Vavřinec
z Březové, v podstatě odpovídá o půl století mladšímu vyobrazení v Göttingenském
rukopisu. Ten v čele zástupu zachytil kněze se sluneční monstrancí, následovaného Janem
Žižkou na bílém koni a s velitelským palcátem v ruce. Nad vojevůdcovou hlavou vlaje
korouhev s kalichem, znamením, pod nímž se za svým hejtmanem vydávají pěší bojovníci,
převážně cepníci, včetně ozbrojených žen. Iluminátoři Jenského kodexu nahradili na
rozhraní 15. a 16. století ženy podhejtmany a cepníky, v rozporu s realitou, oděli do
plátové zbroje.668 Množství komorových kachlů s husitskými motivy, oblíbenými
nejpozději od poloviny 15. věku, i několik dřevořezů z počátku 16. století dokládá, že
zobrazení Žižky v čele vojska patřilo k frekventovaným tématům, zpracovávaným podle
zažitého schématu.669 Jeho archetyp vznikl možná již za vojevůdcova života či krátce po
jeho smrti. Na obou zmíněných iluminacích, ani na známém dřevořezu z Konáčovy české
adaptace Eneova díla Historia Bohemica ale nevidíme bojové vozy, zobrazené naopak na
řadě kachlů.670

255
 Jana Žižku si nedokážeme představit jinak než na bílém koni. Je to v řádu věci, protože
kůň bílé barvy byl po celý starověk a středověk mimořádně ceněný. Odkazoval totiž
k božstvu a nejednou sám míval božskou moc. Tak tomu bylo u Keltů, starých Maďarů
i Slovanů (vzpomeňme na bělouše kněžny Libuše). Rozumělo se samo sebou, že i ke
křesťanským vládcům patřil bílý kůň. Kupříkladu Zikmund Lucemburský snad ani není na
jiném koni zobrazen.671 Spojení křesťanských panovníků s běloskvoucím ořem zároveň
prozrazuje těsný vztah k Bibli, zejména k její závěrečné knize (Zj 6, 2; 19,11-16). Na
bílém koni zde přijíždí vítězný Kristus a za ním jeho nebeská kavalerie, jezdci, oblečení
„do bělostného čistého kmentu“. Je to „Král králů a Pán pánů“. Právě tohoto Kristova
koně měl na mysli Jakoubek ze Stříbra, když propojoval apokalyptické motivy se
sentencemi knihy Job (39, 19) o koni obdařeném bohatýrskou silou: „Kuoň tento
vyznamenává lid boží […]. To zajisté Pán dává svým koňóm, aby měli moc napomínati
srdce lidská. A vypravuje o koni spravedlivém člověku a lidu, že proti nepřátelóm se
raduje a nebojí se žalářuov, smrti.“672 Zatímco učený mistr interpretoval slova Písma
v duchovním smyslu, Žižka a jeho bojovníci se ztotožňovali s božími rytíři, odstraňujícími
vše, co stojí v cestě vítěznému Kristu. S nadšením proto naslouchali kněžím, citujícím
slova prorokova: „Proklet buď, kdo koná Hospodinovo dílo nespolehlivě! Proklet buď,
kdo odpírá jeho meči krev!“ (Jer 48, to).673

256
 Přesná rekonstrukce táborské jarní ofenzivy naráží na limity pramenů, jejichž údaje
nelze uvést ani při pečlivé analýze v náležitý soulad. Vavřinec z Březové klade sice
počátek táborského tažení k 23. dubnu, nelze však vyloučit, že kampaň začala již o jeden
až dva dny dříve. Pak by bylo možné vykládat kronikářovu formulaci ve smyslu „o sv.
Jiří“, tj. okolo sv. Jiří.674 Podle Vavřince vzešel impulz k výpravě od táborských kněží,
velení nad táborským vojskem ovšem připadlo Žižkovi. V daných časových relacích se
nabízí vysvětlení, že Tábor násilnými akcemi reagoval i na čerstvou zprávu o vyhlášení
kruciáty. Včasný, rozhodný a nesmiřitelný zásah proti nepřátelům kalicha by pak tvořil
nejen komponentu vrcholící chiliastické kampaně, ale byl by i projevem vědomé snahy
oslabit a zničit domácí protivníky ještě před intervencí křižáckých vojsk.
První táborský úder směřoval proti premonstrátskému opatství u románského kostela
sv. Jiljí v Milevsku.675 Z vojenského hlediska nepředstavovalo vyvrácení objektu,
vzdáleného 19 kilometrů od revoluční pevnosti, žádný problém. Klášter byl nejpozději od
konce února opuštěný, přičemž někteří členové konventu nalezli útočiště na blízkém hradě
Zvíkov (zde se právě ujímal purkrabského úřadu Hájek z Hodětína), popřípadě na
rožmberských Příběnicích. Většina řeholníků v čele s opatem Svatomírem brzy zakotvila
v premonstrátské kanonii v Louce u Znojma a po jejím dobytí husity na podzim 1425
v západočeské Toužimi.676 Zřejmě žádnému z milevských premonstrátů se na jaře 1420 nic
vážného nestalo, pouze Ondřej Hanibal padl nedlouho poté do husitského zajetí a přijal
program čtyř artikulů. Již v únoru 1427 se ale husitské hereze v listu adresovaném
apoštolské komoře zřekl.677
Na soustavnější destrukci milevského kláštera neměli táborité čas. 678 Proto v něm
založili požár, který poničil především interiér, a pospíchali k Písku. Tam dorazili
257
následující den. Takzvaný Starý kolegiát suše sděluje, že se jim město poddalo (se ipsis
subdidit).679 Písecká obec tedy dobrovolně přijala program prosazovaný Táborem
a zároveň s ním uzavřela spojenectví, uznávajíc nadřazenost revolučního centra. Teprve
nyní se oficiálně stala i Žižkovým spojencem, kterým ve dnech bitvy u Sudoměře ještě
nebyla. Vznikly tak základy táborského svazu, který však téměř od samého počátku
charakterizovala tenze mezi Táborem jakožto hlavou revolučního uskupení
a sebevědomým Pískem, královským městem, dlouhodobě plnícím funkci
administrativního střediska rozlehlého Prácheňského kraje. I když táborité staré krajské
zřízení nerespektovali (Tábor a Sezimovo Ústí spadaly do distriktu Bechyňska), tradici
a dlouhodobé zvyklosti vymazat nedokázali. Přistoupením Písku se každopádně zvýšil
bojový potenciál táborského bratrstva.680
Po odchodu z Písku si Žižka zopakoval, byť v protisměru, část trasy, kterou absolvoval
před necelým měsícem. Zamířil ke Strakonicím se zjevným záměrem potrestat zraněného
generálního převora Jindřicha z Hradce. Na dobytí strakonického hradu Žižkovi lidé
nestačili, a tak alespoň vypálili nepříliš chráněné město. V jaký den tak učinili a kam se
poté vydali, řeší badatelé už 160 let. Uvádí-li Vavřinec, že táborité vypálili milevskou
kanonii v úterý 23. dubna, pak Žižka nemohl být téhož dne ve Strakonicích, jak říká jeden
z textů Starých letopisů, byť omylem klade svatojiřský svátek na pondělí. 681 Ze Strakonic
pak vojsko zřejmě směřovalo přes Vodňany (kde asi podpořilo husitské radikály) do
Pošumaví.682 Jediné pevnější datum představuje čtvrtek 25. dubna, kdy husité vypálili
Prachatice a pobořili i část městského opevnění. Táborské vojsko však ve městě nezůstalo,
nýbrž správu nad ním svěřilo místním utrakvistům. 683 Žižku sice v Prachaticích žádný
pramen nezmiňuje, přesto tu možná byl. Prachatice od Strakonic dělí 37 kilometrů, což
koresponduje s rychlostí přesunů táborského vojska, jež ke zdolání této trasy potřebovalo
přibližně jeden den. Táborité tak opravdu mohli být 24. dubna ve Strakonicích a 25. dubna
v Prachaticích. Leč jisté to není.
Podle Starých letopisů se totiž Žižka obrátil od Strakonic k hradu Rabí. Pokud by zvolil
cestu obloukem přes Prachatice, pak se před Rabím, hradem Jana Švihovského
z Rýzmberka, objevil kolem 28. dubna. Důvod jeho výpravy byl zřejmý. Nám již známý
pan Jan, řečený Krk, působil (stejně jako jeho bratr Vilém) v Zikmundově žoldu a proslul
pronásledováním i mučením dopadených husitů. Prý je dával uvázat na desku, poté jim
nasypal „v hrdlo prachu puškového i přikázal zapáliti; takž všecka střeva prach zapálený
proskočil, až i zadkem ven vyskočil“.684
Rabí v roce 1420 se svým vzhledem lišilo od pozdně gotické pevnosti, v niž je na
přelomu 15. a 16. století přebudoval Půta Švihovský z Rýzmberka se svými potomky.
Bylo podstatně menší, víceméně totožné s nynějším vnitřním hradem, jehož nejstarší
a nejdůležitější stavbou byl mohutný donjon. V průběhu 14. věku byl hrad zřejmě rozšířen
o dvě předhradí, menší s hospodářskými budovami na severozápadě a větší, vystavěné při
bráně a opatřené dvěma hranolovými věžemi v nárožích.685 Zmocnit se tohoto
„přepevného hradu“ (castrum firmissimum) přímým útokem či vyhladověním posádky
nepřicházelo v úvahu. Na řadu proto přišlo vyjednávání, možná s odkazem na přátelské
a příbuzenské vztahy. Vše usnadnila absence mladého hradního pána a přítomnost jeho
dvou malých synů. Jedním z nich byl patrně Vilém, pozdější kanovník v západoněmeckém
Trevíru.686 Rabí husitům otevřelo svou mohutnou bránu bez boje. Starý letopisec jen
konstatoval, že Žižka získal (acquisivit) hrad per tradicionem. Tato formulace umožňuje
dvojí výklad. Stalo se tak buď v důsledku zrady,687 nebo vyjednáváním, považovaným
z pohledu Jana Krka za porušení věrnosti. Záleží na úhlu pohledu.

258
 Následující Žižkovy kroky byly příznačné. O syny Jana Švihovského se v souladu
s rytířskou etikou, zakazující ubližovat dětem, postaral sám. Naopak všichni kněží, kteří se
uchýlili na Rabí, skončili před hradem na ohnivé hranici. Vavřinec z Březové mluví
o sedmi upálených osobách, aniž specifikuje, kolik z nich patřilo k řádovému a kolik
k farnímu kléru, jiný text přidává ještě jednoho klerika navíc. 688 Upozorňujeme na tento
případ s mimořádným důrazem. Vůbec poprvé tu prameny potvrzují hromadnou exekuci
osob duchovního stavu, provedenou na husitský (v daném případě, jak ještě zjistíme,
nepochybně Žižkův) příkaz. Smrt na hranici zároveň dokládá, že táborité považovali kněze
věrné římské církvi za kacíře a neměli s nimi pražádné slitování. Katolická strana se
ovšem chovala k husitským duchovním naprosto shodně. V její neprospěch je ale třeba
dodat, že s popravami příslušníků kněžstva začala. Shodné byly též husitské a katolické
reakce. Obě strany považovaly své usmrcené kněze za muže příkladného života, téměř
světce, skutečné následovníky Krista, apoštolů a prvních křesťanských martyrů. Husitská
shovívavost z roku 1419 a počátku roku 1420 vzala za své. Svatá válka byla vedena všemi
prostředky a táborské kněze i hejtmany sotva zajímaly akademické debaty o podmínkách
ozbrojeného boje. Praxe přestala brát v potaz zdánlivě plané teoretizování.
S kořistí naložili husité stejně jako ve Vožici, na Sedlci a zřejmě i v Milevsku
a v opuštěném nepomuckém klášteře, který vyvrátili a zapálili snad nedlouho před
kapitulací Rabí.689 Ponechali si zbraně, koně, peníze a nepochybně též potraviny, o nichž
kronikáři nehovoří, ale které v době budování Tábora a v citlivém čase přede žněmi nutně
potřebovali. I to byl jeden z nepřehlédnutelných důvodů jejich jarní ofenzivy. 690 Zato zlaté,
stříbrné a drahokamy zdobené předměty i nádherná bohoslužebná roucha, svezená na Rabí
z několika církevních institucí, snesli na jednu hromadu pod hradem a zapálili.691
Rozradostněně pak přihlíželi, jak se v nic proměňují zbytečnosti a marnivosti hříšného
i falešného odcházejícího světa. Zatímco spálení rabských pokladů vstoupilo do místních
pověstí, osud hradní posádky nikdo nepřipomínal. Ani strategicky důležité Rabí neobsadili
táboři vlastními ozbrojenci. V hradě založili oheň a poté ho opustili, aniž je zajímalo, že
plameny kamennou pevnost na vápencové skále příliš nepoškodí. Bojeschopných lidí stále
neměli dostatek a Kristovo království se zdálo na dosah.692
Počátkem května Žižka uzavřel kruh a znovu se položil před strakonickým hradem.
Setrval zde po dva týdny, aniž přiměl johanity ke kapitulaci. 693 Táborité tu však rozhodně
nemarnili čas. Ač o tom kroniky mlčí, menší oddíly podnikaly ze základního ležení
výpady do širšího okolí a vypalovaly kostely, fary, dvorce či menší tvrze. Jistě atakovaly
i rozsáhlé statky cisterciáckého kláštera ve Zlaté Koruně, vlastnícího více než 160 vesnic,
několik městeček a řadu dvorů. Zlatokorunští „rýnští mniši“, jak se cisterciákům říkalo,
zaujali krajně odmítavé stanovisko vůči Husovu učení a husitům, což vyvolalo nesouhlas
mnoha jejich poddaných, mezi nimiž nacházely husitské myšlenky silnou odezvu.
Nespokojenost s klášterní vrchností násobil fakt, že neposkytla vlastním poddaným právo
odúmrti.694 Není divu, že se v Zlaté Koruně obávali výbuchu nespokojenosti a klášterní
klenoty raději předali do úschovy premonstrátskému klášteru v hornorakouském Schlägelu
(Drkolná).695 Útok na zlatokorunský klášter, iniciovaný možná některým z táborských
kněží (v úvahu připadá zejména Václav Rájovec, pocházející z Rájova v těsném
sousedství Zlaté Koruny a někdy ztotožňovaný se spoluzakladatelem Tábora Vaňkem), 696
se uskutečnil 10. či 11. května. Zúčastnili se jej především cisterciáčtí poddaní, z nichž
jménem známe netolického lazebníka Siekla, truhláře Václava a Martina ze vsi Ktiš,
pověstného podhorského husitského hnízda. Rozsáhlý objekt zapálili jen zčásti a snad
zabili i dva mnichy, Jana Kinka a kustoda Jana.697 Obvykle se soudí, že zlatokorunským

259
poddaným pomáhalo táborské vojsko, respektive jeho část v čele se Žižkou, který
Českokrumlovsko důvěrně znal. Mluva pramenů ale není ani v tomto případě
jednoznačná.698

Rožmberská popravčí kniha uvádí, že při pálení klášterních dvorů, respektive

hospodářských budov (přímo o klášteru se tu nehovoří) účinkovali Žižkův pacholek Janek
a Mikulášův pacholek Jindra, pobývající na Táboře. Pokud se údaj o Mikulášovi vztahuje
k Mikulášovi z Husi, pak by to byla jediná konkrétní zmínka o jeho účasti v jarní táborské
260
ofenzivě.699 V každém případě měli táborští hejtmani i v období vypjatého blouznění
o božím království na zemi své sloužící. Život ve zlatokorunském klášteře květnová
epizoda narušila, leč nepřerušila. I když všeho do času… Příběh Zlaté Koruny je v mnoha
ohledech pozoruhodný. Je to jediný dobře dokumentovaný případ, který dokládá odpor
poddaných proti církevní vrchnosti, navíc zdůvodněný husitským přesvědčením,
pozoruhodně rozšířeným na okraji šumavských hvozdů.
Před strakonickým hradem Žižka „nesvedl nic“ ani v první polovině května. Se
značnou pravděpodobností právě u Strakonic dostal jednooký vojevůdce zprávu, že
husitská Praha žádá tábory o pomoc.700 Čekal ho dlouhý přesun na sever do souměstí,
které přesně před půl rokem rozhněvaně opustil.
Průběh táborské jarní ofenzivy vypovídá mnoho o tehdejší situaci a také o Žižkově
postavení. Předně je zřejmé, že táborské vojsko nenarazilo ve volné krajině na žádný
účinný odpor. Sedmnáctiletý Oldřich (II.) z Rožmberka, stále ještě formálně utrakvista,
neměl poté, co spoluinicioval protizikmundovské prohlášení, důvod proti táboritům, kteří
se programově vyhýbali jeho statkům, zasahovat. Navíc mu přišlo vhod, že oslabují pozice
církevních, zejména klášterních institucí v jihočeském regionu.701 Totéž v zásadě platí
o dalších jihočeských a jihozápadočeských urozencích, pokud se hlásili ke kalichu.
Zprávy o jarním tažení, jakkoliv torzovité a zmatené, potvrzují existenci jediného
táborského vojska, jemuž velel Jan Žižka. Jeho vedení se, řečeno slovy Vavřince
z Březové, všechno vojsko podvolovalo a velmi ochotně (libentissime) jej poslouchalo.702
Základ táborského vojska tvořilo nepříliš početné pevné jádro, Žižkova družina
(comitiva),703 rozmnožované v průběhu tažení o dobrovolnickou složku, převážně z řad
zemědělců a neusedlých obyvatel, kteří se k němu připojovali pouze na určitý čas. Tento
„tekutý“ element využíval jednooký hejtman až do konce života. Svým způsobem to byl,
ovšem v podstatně větším měřítku, podobný princip, na jakém fungovaly předrevoluční
bojové družiny, pokud se pouštěly do náročnějších podniků. 704 Existence jednoho
táborského vojska pochopitelně nevylučovala operace menších, eventuálně speciálních
jednotek, čítajících maximálně několik desítek lidí a postačujících k partyzánským akcím.
V celém průběhu jarní výpravy neslyšíme nic o nasazení palných obléhacích zbraní.
Těžkých děl táborité tehdy asi ještě mnoho neměli, nehledě na obtížnost jejich transportu
při rychlých přesunech, zvláště v náročnějším terénu. Nedílnou součástí jarní kampaně
byla snaha získat co nejvíce zbroje a zbraní, nutných k úspěšnému vedení války.705
Tábority zatím limitoval relativně nízký počet bojovníků, což byl asi jeden z důvodů
zapojení žen a výrostků do vojenských akcí. Do dobytých fortifikací tak nemohli vkládat
posádky a uchytit se v nich na delší dobu. Proto je zapalovali, leč ani destrukci
neprováděli kvůli nedostatku času důsledně, takže poškozené pevnosti mohl zanedlouho
znovu obsadit protivník. Ještě po desetiletích se vzpomínalo, jak na jaře 1420 v Plzeňsku,
Vltavsku a Bechyňsku „Žižka s lidem malým rotně / jezdil, pále neochotně / kláštery
i kněžské domy…“706
Po příchodu na Tábor v závěru března 1420 se Žižka zdržoval v revoluční pevnosti
opravdu minimálně. Z tohoto faktu vyvodilo několik badatelů závěr o jeho napjatých
vztazích s Mikulášem z Husi i s některými příslušníky táborského kněžstva. Ačkoliv
osobní sympatie i antipatie hrají v dějinách významnější roli, než většina historiků
připouští, hlavní důvod Žižkovy absence na Hradišti hory Tábor zřejmě spočíval v řádném
výkonu funkce. Zatímco Mikuláš měl spíše politickou roli a snad i řídil světskou správu
vlastní revoluční obce, jednooký hejtman velel vojsku, které často operovalo mimo Tábor,
rozšiřovalo mocenskou sféru jeho vlivu, zajišťovalo potřebnou kořist i zásoby, oslabovalo

261
nepřátele, trestalo hříšníky a do revoluční pevnosti se stahovalo k nezbytnému odpočinku.
Žižka byl prostě mužem, jehož dnes označujeme souslovím polní velitel. K této úloze jej
předurčovaly dosavadní zkušenosti i osobní vlastnosti, které mu zajišťovaly respekt jeho
bojovníků. Byla to role, jež mu vyhovovala, v níž se bezezbytku realizoval a ve které byl
mimořádně úspěšný. Polní hejtman nepobývá zbytečně ve městě a nevede plané rozhovory
v úředních budovách, nýbrž tráví čas na taženích a přebývá ve stanu. Válka byla živel,
s nímž trocnovský zeman srostl, který ho nabíjel energií a v němž se pohyboval
s vědomím, že bojuje za hodnoty nejvyšší. Průběh jarní ofenzivy roku 1420 to potvrdil.
Vztahu Jana Žižky k táborským kněžím se nelze vyhnout již v této fázi jeho životního
příběhu. Hejtmanův obdivovatel Vavřinec z Březové při stručném popisu jarního tažení až
nápadně odděluje Žižku od táborských duchovních, v kterých vidí hlavní viníky všech
ohavných skutků, jichž se táborité dopouštěli. Přitom není pochyb, že Žižkovo vojsko
v intencích táborských kněží postupovalo. Pamětník vzpomíná, jak jednooký hejtman
vycházel vstříc radám táborských kněží, bořil kláštery a zabíjel katolické duchovní, zvláště
„zákonníky“, tj. řeholníky.707 Navíc Žižkova snaha odčinit vlastní provinění
nekompromisním bojem proti všem smrtelným hříchům ladila s chiliastickými výzvami
militantních táborských kazatelů. Kdyby tomu bylo jinak, nespojil by stárnoucí válečník
na jaře 1420 svůj život s Táborem. Důkaz ex silentio poskytuje slavný chorál Ktož jsú boží
bojovníci, dílo „krvavého“ táborského kněze Jana Čapka, vyjadřující v podstatě Žižkovy
principy („pro lakomstvie a lúpeže / životóv netraťte / a na kořistech se nezastavujte!“)
a prosycený makabejskou inspirací (1 Mak 4, 17-18), velmi blízkou mentálnímu založení
jednookého vojevůdce. Nikoliv náhodou spojuje píseň s nejslavnějším husitským
hejtmanem také Jenský kodex.708 Jiná otázka je, jak dalece Žižka sledoval věroučné
a liturgické rozdíly v řadách táborského kněžstva, které dosud nemělo centrální vedení.
Každý kněz-kazatel se tak opíral o vlastní okruh přívrženců.
Chiliastický Tábor byl pestrou názorovou směsicí, která se nedá vměstnat do
zobecňujících a přehledných schémat, byť se o to badatelé dlouhá desetiletí sofistikovaně
snaží.709 Ze soupisů chiliastických článků a z kronikářských svědectví vyplývá, že i po
polovině února 1420 mnoho lidí věřilo v tělesný příchod Kristův, že někteří táboři nadále
očekávali brzké konání Posledního soudu, že četní venkované stále doufali ve spasení „na
horách“, ba dokonce že v tomto prostředí nechyběli ani pochybovači o Kristově božství či
o existenci pekla, ani skeptici, popírající vzkříšení, soudný den, platnost Bible
a křesťanskou povinnost vyvarovat se hříchů. Nejeden táborský kněz zavrhl celibát, oženil
se a zplodil děti, nejeden laik a nejedna žena pochopili požadavek svobody božího slova
jako příležitost veřejně prezentovat své názory. Objevili se i hlasatelé hédonického pojetí
života, libující si v obžerství a smilstvu, které podle nich bylo, na rozdíl od standardního
manželství, projevem lidské přirozenosti a svobody.710 Jistě, byly to názory menšinové,
okrajové, ale budily pozornost a současně nepřímo dokládaly oprávněnost obav, že bez
regulace vyústí svobodné kázání božího slova v nezvládnutelnou anarchii, z našeho
pohledu pak, hyperbolicky řečeno, v chaos téměř postmodemí.
Žižka s těmito excesy vnitřně zcela určitě nesouhlasil a držel se hlavní táborské linie,
prosazující obranu a šíření božího zákona i za cenu ozbrojeného násilí a krveprolití. I on,
jak víme, vnímal Mojžíšův (Ex 32,27) příkaz („Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Všichni
si připněte k boku meč!“). Jednookému bratru Janovi byl blízký i táborský vojenský
komunismus, podmíněný nejen biblickými vzory, ale rovněž diktovaný nutností přežít
krizový čas v nepřátelském světě. Na vojáckou (i lapkovskou) solidaritu byl zvyklý. Jeho
zjevný odklon od táborských kněží nastal až v čase, kdy začali otevřeně popírat Kristovu

262
přítomnost ve svátosti oltářní.
V jedné podstatné věci se mistr Vavřinec nemýlil. Táborská ničivá jarní smršť, plná
krutého násilí, provozovaného ve jménu božího zákona, znechutila Čeňka z Vartenberka
natolik, že se rozhodl pro spolupráci s králem Zikmundem.711 Kališnickému šlechtici
nástup husitských radikálů, vesměs neurozených obyvatel vedených militantními kněžími
a několika panoši, vadil. Jejich počínání bořilo odvěký řád, což bylo pro tradiční elity
zcela nepřijatelné.712 Vartenberk měl ale ke svému kroku ještě jeden, a to pádnější důvod.
Ve chvíli, kdy Žižkova jarní ofenziva vrcholila, vstoupilo Zikmundovo, zatím nepříliš
početné vojsko do východních Čech. Kruciáta začínala.

263
 PROTI VŠEM
Ve Svídnici Zikmund prokazatelně pobýval ještě 2. května, kdy snad vydal povel
k tažení do Čech. Přes Náchod a Jaroměř dorazil se svým vojskem do Hradce Králové asi
6. května, byť je tu bezpečně doložen od středy 8. do pátku 10. května. Největší
východočeské město, čítající kolem 5 000 obyvatel, mu ochotně otevřelo brány. Téměř
všichni zdejší radikální husité odešli pomáhat Praze. Přesto si umírněně husitská městská
rada v Zikmundových očích kredit nevylepšila. Ryšavý král husitské konšely, mezi nimiž
jednoznačně převládali Češi, neprodleně sesadil a nahradil novými. Samozřejmě katolíky
a převážně Němci. Vojenským hejtmanem města jmenoval svého přívržence Aleše
Holického ze Šternberka. Nelibost římského krále i jeho doprovodu vzbuzovaly vybité
klášterní kostely, konkrétní doklad kacířského obrazoborectví. 713 Úsměv na tvářích mu
však brzy vykouzlila zpráva, že v ranních hodinách 7. května předal Čeněk z Vartenberka
Pražský hrad do rukou Zikmundových exponentů Viléma Zajíce, podkomořího Václava
z Dubé a Hynka Hlaváče z Dubé.
Byl to výsledek několik dní trvajícího vyjednávání, které vedli královi pověřenci Vilém
Zajíc z Hazmburka a Arnošt Flaška z Pardubic, majitel hradu Rychmburka a syn
významného politika i básníka. Čeněk své rozhodnutí učinil bez ohledu na husitskou
Prahu, jejíž představitelé sice se Zikmundovými posly rovněž rokovali, ale dohodli se jen
na vyslání delegace k římskému králi. Vysokou hru, s jejíž pomocí hodlal obnovit svou
pozici v čele husitského hnutí, Vartenberk nezvládl. Představa, že vytvoří širokou frontu
proti Zikmundovi, čímž zamezí křížové výpravě a přiměje Lucemburka k jednání
s kališnickou šlechtou, ztroskotala. Jeho plamenné výzvy většina předních husitských
urozenců oslyšela. V čase nadcházející kruciáty se alibisticky stáhli do ústraní a nemínili
účinkovat v riskantní vzpouře proti legitimnímu dědici trůnu. Naopak katolická strana se
proti rebelii jednoznačně vyhranila. Vartenberkovými spojenci tak kromě husitské Prahy,
názorově rozpolcené mezi reformisty a revolucionáře, zůstali Hynek Krušina
z Lichtenburka a namnoze radikální orebité. Nejvyšší purkrabí se ocitl ve faktické izolaci,
neboť po užší součinnosti s radikály, natož tábority, opravdu netoužil. Diskreditovala by
ho v očích evropské i domácí elity, k níž se počítal. Jako poslední trumf zbyl Čeňkovi
v rukou Pražský hrad, korunovační místo a symbolické centrum Českého království. Po
Zikmundově úspěšném vstupu do země Vartenberk pragmaticky vyhodnotil situaci a dal
přednost vlastní záchraně. Římský král Čeňkovi nedávné provinění rovněž pragmaticky
odpustil a zároveň mu i jeho poddaným povolil přijímat pod obojí způsobou až do
konečného vyřešení ožehavého problému. Jako světský činovník sice postrádal
k vydanému souhlasu oprávnění, ale hlavu si tím nelámal. Pražský hrad za případné
kompetenční spory stál. Vidina české korunovace se zase o něco přiblížila. Zbývalo ještě
získat Oldřicha (II.) z Rožmberka a dohodnout se s Prahou. Pak by téměř celé království
spadlo Zikmundovi do klína bez boje.714

264
 Čeňkova kapitulace znamenala stop vyjednávání (pokud k němu vůbec došlo)
s Vladislavem II. Jagiełłem a zasadila i ránu mobilizaci venkovských husitů v prostoru
mezi Kutnou Horou a Lipnicí, Vartenberkovým vyženěným majetkem. I když časové
určení není jisté, shromáždění vesnických přívrženců kalicha a stávkujících uhlířů, kteří
odmítli dodávat do Kutné Hory dřevěné uhlí potřebné pro zdejší hutě, se uskutečnilo asi
počátkem května na nejmenované „hoře“ mezi Ledčí nad Sázavou a hradem Lipnicí (in
monte quodam medio inter Ledecz et castrum Lipnicz). V úvahu nejspíš přichází výrazný
vrch Melechov (709 m n. m.), eventuálně sousední Vlčí hůra (636 m n. m.).
Kutnohorským, vystrašeným zastavením dodávek uhlí, se rychle podařilo uhlíře od
vzpoury odradit, zřejmě zvýšením kupní ceny za jejich produkt, leč oslabení venkovští
husité přesto v odporu setrvali. Přibližně v polovině května se rozhodli vydat na Tábor.
Hned na samém počátku cesty ale museli čelit ataku jízdního sboru vyslaného z Kutné
Hory. Podle domyslu historiků se střetnutí odehrálo v místě zvaném (prý) od té doby
Bojiště (v blízkosti pozdější stejnojmenné vsi), zhruba 3 kilometry od Melechova.
Vesničané se obklopili vozovou hradbou a díky vrhání kamenů a střelbě z kuší i palných
zbraní se jim podařilo ubránit. Ztratili však svého vůdce, ledečského faráře Petra, jehož do
hlavy zasáhla šipka z kuše. Podle Vavřince z Březové se poté sedláci, jsouce jako ovce bez
pastýře, navrátili do svých domovů. Václav Hájek z Libočan nicméně tvrdí, že se pod
vedením rychtáře z nedaleké vsi Zahrádka přece jen připojili k táboritům.
Logická otázka, proč posázavskou epizodu podrobně charakterizujeme v práci
o Žižkovi, který u Melechova vůbec neúčinkoval, vyžaduje srozumitelnou odpověď. Jak je
patrné, nebylo sestavení vozové hradby a užití palných zbraní, eliminujících útok jízdních
ozbrojenců, spojeno výhradně se Žižkovou osobou. Tyto účinné taktické prvky se
v českém prostředí rychle rozšířily v průběhu několika měsíců (vzpomeňme události nad
Živohoští) a osvojili si je husité v různých regionech. Problémem však zůstává, kdo
sedláky z Posázaví naučil bojovat pod ochranou vozů a kde získali palné zbraně. Vavřinec
265
z Březové dokonce mluví o bombardách (sagittas de bombardis), čímž ale nemíní těžká
obléhací děla, nýbrž „pušky“, tedy palné zbraně rozličné ráže. Na stejném místě mluví
Kronika univerzity pražské o pixidubus, tedy o „puškách“, což celou záležitost vyjasňuje.
Tento případ budiž znovu varováním, že pozdní středověk nechápal slova jako termíny,
nýbrž užíval je často nahodile a synonymicky, ovšem v širším významovém záběru, než
jsme zvyklí.715 Vojenskými instruktory venkovanů sotva byli ledečský farář Petr či
(historicky nanejvýš sporný) rychtář ze Zahrádky. O Petrovi máme naštěstí k dispozici
dostatek údajů. Pocházel pravděpodobně z Ústí nad Labem a jako farář působil nejprve
v Jílovém u Děčína, poté ve Starých Hradech u Jičína a od dubna 1414 v Ledči nad
Sázavou. Zdejší husitské prostředí vyhovovalo jeho přesvědčení, neboť oba držitelé
ledečského panství (vzdálení příbuzní Mikuláš starší a Mikuláš mladší z Ledče) signovali
stížný list proti Husovu upálení. Není tudíž vyloučeno, že zbraně užité pod Melechovem
pocházely z ledečského hradu, i když eventualit je nepoměrně více. Nabízí se kupříkladu
hrad v nedalekých Zbraslavicích, popřípadě pomoc jiných husitsky smýšlejících šlechticů,
především bratří Lévy, Ctibora a Miloty z Chřenovic, z nichž první dva sympatizovali
s Táborem a třetí, píšící se po Bohdanči u Ledče, měl blízko k orebitům a posléze se oženil
s vdovou po Janu Řitkovi z Bezdědic.716 Tak by bylo možné pokračovat, protože celý
region byl výrazně husitský a mnozí zdejší šlechtici přivěsili pečeť k protestním listům do
Kostnice.717
Bitva mezi Ledčí a Lipnicí se snad odehrála již v čase Zikmundova pobytu v Kutné
Hoře. Katolické město uvítalo krále asi 12. května či 13. května a proměnilo se na několik
dní v jeho rezidenci. Do stříbronosné lokality směřovala v polovině května i delegace
husitské Prahy, která měla za sebou turbulentní týden. Rozhořčení z Vartenberkovy zrady
bylo obrovské. Husitský dav, včetně některých orebitů, hned odpoledne 7. května
spontánně, ovšem neúspěšně zaútočil na Pražský hrad, který pan Čeněk urychleně opustil.
Z věže Staroměstské radnice poté okamžitě zmizela jeho korouhev, která se, potrhaná
a zneuctěná, ocitla jako výmluvné znamení hanby na pranýři, stávajícím v místě
pozdějšího Šalounova pomníku mistra Jana Husa. Černozlatý půlený vartenberský štít zde
byl umístěn pod namalovaný klobouček, parodující heraldickou přilbici a naznačující, že
nejvyšší purkrabí jednal „pod kloboukem“, tj. skrytě, lstivě a zrádně. Hynek Krušina
z Lichtenburka se, aby nebylo nejmenších pochyb o jeho úmyslech, slavnostně zavázal, že
vydrží při obraně husitského výměru božího zákona. To bylo pro husitskou Prahu v dané
chvíli krajně důležité. Povzbuzením pro ni byl i příjezd Hynka Koldštejnského
z Valdštejna. Spolu s Hynkem Krušinou byli jedinými vysokými šlechtici, kteří hlavní
město otevřeně podpořili.
V obavách ze Zikmundových žoldnéřů na Pražském hradě husité znovu posílili
malostranské předpolí Kamenného mostu, včetně mosteckých věží i Saského domu,
a vypálili premonstrátskou kanonii na Strahově, nejen v rámci tažení proti řeholníkům, ale
také proto, aby nemohla sloužit nepříteli jako opěrný bod. Ze stejných důvodů ve dnech
8.-9. května systematicky ničili malostranský prostor při úpatí Pražského hradu. Měli
strach, aby se tu neukrývali Zikmundovi bojovníci. Vyšehradská posádka odvetou vypálila
část Podskalí. Po několika dnech bylo mezi pravobřežní Prahou a posádkou na Pražském
hradě uzavřeno šestidenní příměří.
Obyvatelé Menšího Města pražského museli, ať chtěli či nikoliv, své příbytky opustit.
Katolíci se přemístili na Hrad, husité na Staré Město, převážejíce přes most movitý
majetek i potraviny, včetně sudů piva a vína zabavených v malostranských klášterech.718
Vše bylo dokonale zorganizováno. Malostranská rada zasedla naposledy 30. dubna,

266
nicméně ještě 7. května řešili malostranští úředníci spor o dvůr ve Vokovicích (dnes
součást Prahy 6). Poté na více než pět let přerušili činnost. Klenoty z malostranských
kostelů a obecní peníze deponovali u jednadvaceti sousedů, kteří nalezli útočiště na
Starém Městě. Jim i několika dalším poskytla radnice domy opuštěné katolickými
měšťany. Dům U Černé hvězdy (dnes čp. 18-19 proti domu Franze Kafky a kostelu sv.
Mikuláše), původně majetek známého protihusitského exponenta Jana z Písku (Johannes
Swarczsterner), obsadil malostranský písař Václav z Bítova, někdejší místopísař královské
komory a vyšehradský man, spolu s manželkou Marií. Až do své smrti v roce 1427 byl
vůdčí osobností malostranských husitů, k jejichž předním postavám náleželi též jeho přítel
Tůma (obdržel Pechanovský dům, pozdější čp. 41 v dnešní Žatecké ulici) a Tiburcí Rak.
Malostranská komunita se okamžitě zapojila do veřejného života v pravobřežní Praze
a patřila k nejaktivnějším Zikmundovým odpůrcům.719
Personální složení pražské delegace, která zřejmě 15. května předstoupila v Kutné Hoře
před krále Zikmunda, známo není. Zastoupení v ní mělo několik konšelů a obecních
starších, k diskusi o přijímání pod obojí způsobou byli připraveni dva muži, anglický
husita mistr Petr Payne a mistr Jan Kardinál z Rejnštejna. Pražští poslové hned na počátku
a na kolenou vyřídili králi pozdrav jménem pražské obce a poprosili ho, aby jim povolil
přijímat z kalicha a odpustil jim všechna provinění. Na důkaz své ochoty jej požádali, aby
přišel do Prahy „nejen otevřenými branami, ale i probořenými zdmi“,720 zdůrazňujíce tak
okázale své poddanství. Pražští řemeslníci snad už v předstihu zhotovovali na pokyn
radnice baldachýny, určené pro slavnostní příjezd Zikmunda a jeho manželky Barbory do
hlavního města, eventuálně pro jejich předpokládanou korunovaci. Na nebesa, částí husitů
ostře kritizovaná, však nedošlo.721
Lucemburk, opojený dosud úspěšným tažením, vybuchl v možná předstíraný, možná
skutečný záchvat zuřivosti, k níž jako bytostný cholerik neměl nikdy daleko. Stržen
pýchou „jako druhý Lucifer“ (tak Vavřinec z Březové), přikázal Pražanům, aby odstranili
z ulic všechny zátarasy a aby odevzdali všechny zbraně i plátovou zbroj na Pražský hrad
a Vyšehrad. Teprve potom přijede do Prahy a zváží, zda a komu udělí milost.722 Tím však
jeho proslov neskončil. Podle nepochybně zveličené husitské interpretace měl dokonce
prohlásit, že hodlá „celé České království zničit a obrátit v plameny“ a místa po
vyhnaných husitských kacířích „osadit cizozemci“.723
Na jednání o kalichu Zikmund vůbec nereflektoval. Ztvrdnul jako ocel a poté začal „na
způsob šílence zmítat rukama nohama, takže bylo jasné,“ tvrdí husitský autor, „že nejedná
ze zápalu pro spravedlnost, ale naopak řádí hůř než tyran“. 724 V přítomnosti nuncia
Fernanda, magdeburského arcibiskupa Günthera ze Schwarzburgu a dalších vysokých
církevních činovníků, kteří krále varovali před jakýmikoliv ústupky, ani nemohl
postupovat jinak. Jako světský hodnostář postrádal oprávnění rozhodovat o věroučných
záležitostech či zasahovat do podoby ritu. I když mu to leckdy bylo proti mysli, musel na
veřejném fóru respektovat oficiální církevní linii. I středověký státník míval svázané ruce
a často nemohl projevit vlastní názor. Mantinely stanovené kostnickým koncilem platily
i nadále.
I Češi byli povinni dodržovat kanonické právo a ctít církevní magisterium. Jeho dikce
byla jasná. Přijímání sub utraque specie není Kristovým příkazem a není nezbytné ke
spasení, proto je také nesmyslné, aby kojenci přijímali eucharistii bezprostředně po křtu.
Toto kategorické stanovisko, formulované v Kutné Hoře ústně („Nebude vám dáno
slyšení, protože tyhle články, které zastáváte, odsoudil kostnický koncil jako bludné,
nesprávné a podezřelé.“),725 předali církevní představitelé v písemné podobě členům

267
pražské delegace. Petr Payne napsal svůj nesouhlasný rozklad až v Praze.726
Rozhovory ztroskotaly. Bylo to ztroskotání osudové. Pražští poslové se vraceli do
hlavního města jako zpráskaní psi, rozčarovaní, roztrpčení a ponížení. O husitském pojetí
božího zákona nemínil Zikmund, ba ani nikdo z jeho okolí, diskutovat. V očích
hodnostářů římské církve byli všichni husité kacíři, lhostejno, zda se hlásili k umírněné, či
radikální interpretaci husitského programu. Podmínka kapitulace, bez jakékoliv záruky
milosti, byla nepřijatelná a urážlivá. Pokud se ale Zikmund s Fernandem domnívali, že se
zastrašená Praha ihned vzdá, hrubě se mýlili. Lucemburk se sice při audienci pražského
poselstva představil v roli nekompromisního obhájce římské církve, nesmiřitelného
nepřítele kacířů a neochvějného světského vůdce křížové výpravy, žádoucí efekt ale jeho
vystoupení nepřineslo. Ve svém výsledku bylo dokonce kontraproduktivní. Míra ponížení
byla neúnosná a pohár trpělivosti pražských husitů přetekl. Reformisté se buď stáhli do
pozadí, nebo se pod tlakem dění radikalizovali. Revolucionáři ovládli pole.
K tomuto posunu mohla napomoci i slavná píseň Povstaň, povstaň, veliké město
pražské! Nepochybně vznikla v jarních měsících, její výzva však pravděpodobně
směřovala k nerozhodnému Starému Městu, jehož oficiální název zněl Veliké město
pražské a které váhalo, zda se má otevřeně postavit přijatému panovníkovi. Zato autor
textu měl jasno. Zikmunda Lucemburského nejprve nelichotivě přirovnal k ukrutnému
vojevůdci Holofernovi a k babylonskému králi Nabuchodonosorovi (Nebúkadnesar), který
vyvrátil Šalomounův chrám a zotročil vyvolený izraelský národ. V závěru ho ztotožnil se
samotným Antikristem a vyzval k volbě nového panovníka. Ovšem Praha, druhý
Jeruzalém, se básníkovi jeví jako statečná Judit a český lid jako obdoba lidu izraelského.
Chybí jen přirovnání husitů k Davidovi, frekventované ovšem v jiných husitských textech
i v ikonografii. Motivická shoda s kazatelskými proslovy Jana Želivského doslova bije do
očí.727
Na shromáždění velkých obcí 16. či 17. května husitská Praha jako celek odmítla
Zikmundovy podmínky,728 vyslovila se pro vzpouru proti přijatému panovníkovi (pokud
Lucemburk odmítá potvrdit její oprávněné požadavky, opírající se o svaté pravdy, chce
pokládat za svého krále Boha, nikoliv obyčejného smrtelníka Zikmunda) a odhodlala se ke
kroku, jehož se reformisté, zvláště po zkušenostech z podzimních měsíců 1419 i pod
dojmem zpráv přicházejících z jihočeského prostředí, obávali. Znovu se slavnostně
zavázala k zápasu za svaté pravdy až do ztráty hrdel i statků a o vojenskou pomoc
požádala venkovské radikály. Spěšný posel vyrazil (snad) 17. května na Tábor, další
poselstva (ač je prameny nezmiňují) směřovala do Žatce a Loun. Východočeští husité
v pražském souměstí setrvali, ačkoliv Hynek Krušina z Lichtenburka odjel hájit svá
východočeská panství. Smršť odpovědných listů české a moravské šlechty, která
vyhlašovala nepřátelství Praze a Hynku Krušinovi (ale i Oldřichovi z Rožmberka), zrovna
vrcholila.729
Tábor nezaváhal. Jeho představitelé si uvědomovali, že porážka Prahy by ve svém
důsledku znamenala konec celého husitství, tedy i táborství. Žádosti pražského souměstí
vyšli vstříc také z dalších důvodů. Předně věřili v její opravdovost, neboť byla hlavně
dílem radikálů, nakloněných součinnosti s venkovem a soustředěných kolem Jana
Želivského. Pomoc Praze vcelku logicky spojovali i s posílením svého vlivu
v nejvýznamnějším českém městě a s možností, že v něm prosadí své zásady a odčiní
neúspěch z podzimu 1419. Tři ze čtyř táborských hejtmanů, kteří v listopadu předchozího
roku v nevoli opouštěli souměstí nad Vltavou, zvláště Jan Žižka, prožívali pocity
zadostiučinění. Na jejich slova došlo. Praha v kritické chvíli pochopila, jaký postoj má

268
zaujmout, a tudíž nemělo smysl její prosbu odmítnout.
Táborité vyrazili na cestu s vozy, ale i s ženami a dětmi, v nejkratším možném čase,
nejspíše 18. května, byť jediný konkrétní údaj se vztahuje ke dni následujícímu. Sotva
však zvládli vzdálenost dělící Tábor od Poříčí nad Sázavou a činící přes 50 kilometrů
během jednoho dne. Takzvaný Starý kolegiát odhadl táborskou pomoc Praze na 9 000 lidí,
číslo nepochybně nadsazené, uvědomíme-li si, že Tábor měl maximálně 3 000 obyvatel,
z nichž část v obci nad Lužnicí setrvala, aby zajistila její chod a eventuálně ji bránila proti
nebezpečí. Blíže skutečnosti je nepochybně jeden z textů Starých letopisů českých, podle
kterého bylo táboritů směřujících do hlavního města zhruba 3 000, ovšem
i s dobrovolníky, jež „Jan Žižka sebral okolo Tábora a Písku“. Jiný pramen k nim přidává
husity z Klatov či Klatovska (Glatovia).730 Lapidární formulace nicméně napovídá, že se
Žižka se svým vojskem, tvořícím nesporně jádro táborských sil, urychleně přesunul od
Strakonic kolem Písku k Táboru, aby odtud, spolu s Mikulášem z Husi, Chvalem
Řepickým a Zbyňkem z Buchova, vytáhl ku Praze.731
Až k Benešovu, poddanskému městu úhlavního husitského protivníka Petra ze
Šternberka, vlastníka nedalekého hradu Konopiště, probíhalo vše hladce. Pán města sice
přítomen nebyl, zato Benešov střežila posádka pod velením hornolužického šlechtice
Hanuše z Polenska, odveleného sem z Pražského hradu i s krajany, kteří v Cechách
působili jako žoldnéři už od podzimu 1419. Hanušovu snahu zastavit husity v odpoledních
hodinách 19. května ještě před městem zmařil Žižka umným manévrem. Do Benešova
táborité nečekaně vskočili z jiné strany a založili v něm, bez ohledu na nedělní den, oheň.
V nastalé panice hledala většina obyvatel záchranu mimo město, jiní se stáhli do
minoritského kláštera, sloužícího v dané chvíli jako základna Hanušova oddílu.732 Táborité
se spokojili s vypálením téměř celého města a farního kostela sv. Mikuláše, útok na klášter
s chrámem Nanebevzetí Panny Marie kvůli nesnesitelnému ohni a dýmu raději vzdali.
Svůj cíl, pomstít se Petrovi ze Šternberka za všechna příkoří, jichž se na husitech dopustil,
splnili. Klášterní komplex i tak utrpěl značné škody. Minorité jej opustili nejpozději roku
1421, kdy Perchta z Kravař, tehdy již vdova po Petrovi Konopišťském ze Šternberka
a sestra Jindřicha Plumlovského z Kravař, zaručila na svých statcích svobodu čtyřem
pražským artikulům. Některé z benešovských minoritů pak nacházíme v Českém
Krumlově i v klášterech moravských a vídeňských. Zásluhou šikovného pera Eney Silvia
Piccolominiho, který ze zničení benešovského kláštera jednoznačně obvinil husity, časem
převládlo mínění, že původcem destrukce byl Jan Žižka. Pozdější papež se prý roku 1451
nedokázal ubránit pláči, když na vlastní oči spatřil zkázu benešovského božího domu
i dalších sakrálních staveb.733

269
 Táboři ale ještě neměli vyhráno. V podvečer se jim podařilo přebrodit u Poříčí Sázavu,
když se ale chystali nocovat na pravém břehu řeky, obdrželi zprávu o blížících se
nepřátelských sborech, vypravených z obou pražských hradů, z benediktinského kláštera
v Sázavě a z Kutné Hory. Nelenili tedy a bez ohledu na soumrak postoupili o něco dále
k severu, aby zaujali vhodné místo k obraně. Byl nejvyšší čas. Mezi vůdci katolických
oddílů evidujeme Jana z Chotěmic, kutnohorského rychtáře Václava Donínského
a Zikmundova důvěrníka Fílippa Scolariho (Pipa Spana). Nechybějí ani Petr Konopišťský
270
ze Šternberka a podkomoří Václav z Dubé a Leštna (nyní Líšno), muži, jejichž statky
ležely mezi Sázavou a Blaníkem. Prvotním úkolem operace zřejmě byla pomoc
ohroženému Benešovu. Toto zadání katoličtí bojovníci nesplnili, ba nepovedlo se jim
zaskočit tábority ani při přechodu Sázavy, kdy byly husitské houfy nejzranitelnější. Noc
jejich naději na úspěch proti připravenému protivníkovi výrazně snížila. Ač žádný pramen
přímo o vozové hradbě nemluví, nebude asi sporu, že i tentokrát poskytla husitům
potřebnou ochranu. V bitce, která se strhla, překvapili táborité nepřátele výpadem, při
němž použili cepů, palcátů, ale také sudlic, kuší a pušek. Katolické oddíly, jejichž ztráty
činily 18-20 mužů (Starý kolegiát spíše nadsazeně uvádí 50 mrtvých), ustoupily z pole
a vrátily se na své základny. Zamezit táboritům v cestě do Prahy se jim nepodařilo. Kdyby
opravdu měly v součtu 11 600 jízdních (!), jak uvádí Starý kolegiát, byla by po táborské
pomoci veta.
Ač místo bitvy, navzdory důmyslným hypotézám, neznáme, prozrazuje její průběh
Žižkův rukopis. Jednookého hejtmana prohlašuje za vítěze kronika Starého kolegiáta,
který v tomto případě nepochybně ctil realitu. Byla to (po Nekmíři a Sudoměři) již třetí
úspěšná Žižkova bitva v otevřené krajině. Ve všech případech setrval na bojišti, zatímco
nepřítel, i když jeho ztráty nebyly vysoké, s nepořízenou odtáhl. Zato táborité si z polí za
Sázavou odnášeli cenné trofeje v podobě ukořistěných praporců s červeným křížem,
důkazem, že kruciáta proti husitským heretikům vstoupila do horké fáze.734
Hlavní město přivítalo v pondělí 20. května kolem 16. hodiny odpolední tábority
vskutku velkolepě. V čele táborských oddílů kráčeli kněží se svátostí oltářní umístěnou na
tyčích nad hlavami věřících. Máme tu krásnou ukázku, jak si každá význačná či slavnostní
chvíle i v husitském prostředí doslova vynucovala formu procesí. Pražské obyvatele
zajímali i táborští hejtmani, z nichž dva dobře znali – Mikuláše z Husi a Jana Žižku,
opředeného aureolou úspěšného vojevůdce. Zatímco táborské ženy byly umístěny na již
tradičním místě v novoměstském klášteře sv. Ambrože, jádro táborského vojska, včetně
jízdních a vozové složky, na ostrově, pojmenovaném později Štvanice. Důvodů bylo více,
na prvním místě kontrola blízkého brodu, dále potřebný prostor pro koně a vozy i snaha
zabránit předpokládaným třenicím mezi tábority a obyvateli hlavního města. S vysokou
pravděpodobností dlel na ostrově i Žižka.735
Už 22. května se odtud, posílen pražským oddílem, vypravil na levý břeh, aby
znemožnil zásobování Zikmundovy posádky na Pražském hradě. V blízkosti Královské
obory (nynější Stromovky) napadl konvoj vezoucí proviant a chráněný ozbrojenci Jana
staršího z Michalovic, Mikuláše Zajíce z Hazmburka na Kosti, Zikmunda Děčínského
z Vartenberka, Jana Chudoby z Vartenberka na Ralsku a Aleše Škopka z Dubé, vesměs
předních Zikmundových přívrženců. Královi stoupenci přišli o devatenáct či dvacet plně
naložených vozů a o několik mužů. Jan z Michalovic, řečený Michalec, byl rád, že se na
Pražský hrad vůbec dostal.736 Ještě týž den táborité spolu s některými pražskými radikály
vypálili benediktinský klášter v Břevnově (nyní Praha 6) a zajali devět mnichů, na něž
čekal staroměstský žalář. Někteří řeholníci a novicové (spolu i s nimi i Matěj z Milkovic,
věkem ještě „robenec“, tj. chlapec) však již dříve klášter opustili a zamířili do
benediktinského proboštství v Broumově.737
Hned nazítří se Žižka vydal ke Královské oboře znovu. Tentokrát pobořil část zdi, která
ji ohrazovala. Zřejmě se obával, že by mohla sloužit nepřátelům jako ochrana. Asi právě
tehdy vypálil též nedaleký dvůr v Ovenci (Bubenči) a pobral z něj koně, k velké nelibosti
jeho držitelky Mařky z Podskalí, švagrové budoucího novoměstského konšela Pavla
Kabáta, pasíře a přívržence Jana Želivského. V Žižkově činu se praxe někdejšího lapky

271
propojila s pragmatismem hejtmana, který plně myslí na prospěch svého vojska. To, co
upoutá moderního historika, sotva zajímalo nešťastnici Mařku. Nebyla to poslední rána,
již utrpěla. O půldruhého měsíce později její nesklizené obilí zabavili křižáci, kteří se
utábořili na jejích polích a Žižkou poničený dvůr zbořili do základů. Větší štěstí měl farář
Mikuláš z oveneckého kostela sv. Gotharda. V obavách před táborským řáděním včas
uschoval liturgické náčiní u staroměstského měšťana Simona z domu U Bílého lva.
Mikrohistorie často nabízí pozoruhodné průhledy, v daném případě na bezohlednost,
s jakou obě strany, vzdor líbivým proklamacím o šetření slabých a nevinných, vedly
válku.738
Srážka u Královské obory avizovala, že husitům i katolíkům jde v dané chvíli
o Pražský hrad, který Zikmund hodlal udržet pod svou kontrolou jako korunovační místo.
Naopak Praze by se jeho případným dobytím výrazně ulevilo. Hrad a Vyšehrad ji držely
v kleštích a po příchodu křižáckých vojsk by se jejich sevření stalo bez nadsázky smrtícím.
V den Michalcovy neúspěšné akce pobýval Zikmund na Novém hradě u Kunratic, odkud
se spolu se svými Uhry a kutnohorským vojenským oddílem přemístil na louky u farní vsi
(později zaniklé) Litožnice, východně od Prahy (nyní katastr Praha-Dubeč), v blízkosti
českobrodské silnice. Tato místa sloužila ještě v 18. století, jistě i s ohledem na dostatečné
zdroje vody, jako ležení početných armád. Lucemburk spíše jen sondoval situaci.
Bojovníků měl málo, a tak již 24. května ráno pozici u Litožnice opustil, nepochybně
k úlevě majitele zdejší tvrze Frencla z Buben, a obrátil se k Staré Boleslavi. Hlavním
motivem jeho přesunu byla obava, že by na něho posílení husité mohli zaútočit.739
Ve čtvrtek 23. května dorazily na pomoc Praze oddíly z českého severozápadu,
především z Loun, Žatce a z jejich venkovského zázemí, sahajícího téměř až ke
katolickému Mostu. Cestou vyvrátily benediktinský klášter Porta apostolorum (tj.
Apoštolská brána) v Postoloprtech, opuštěný sice mnichy, leč bráněný žoldnéřskou
posádkou, a v blízkosti Makotřas upálili dva katolické kněze. I posilám ze severozápadu se
dostalo patřičného uvítání, když je od Slaného, kde se k nim připojili místní husité,
doprovodil do hlavního města Hynek Koldštejnský z Valdštejna, velitel žoldnéřů ve
službách husitské Prahy. Počet severozápadočeských husitů, vedených panoši (clientes)
Závišem Bradatým, Petrem Obrovcem a knězem i univerzitním mistrem Petrem Špičkou,
odhadl Vavřinec z Březové na několik tisíc lidí, ač asi sotva přesáhl 2 000 osob.740
Praha neměla problém ani s ubytováním venkovských husitů v opuštěných klášterech
i v dalších objektech, ani s jejich stravováním. Díky zabaveným zásobám na Malé Straně
a ve sklepech i spížích domů opuštěných katolickými měšťany byly v pražském souměstí
základní potraviny (ale také alkoholické nápoje, včetně vína) nezvykle levné, což
v nervózní situaci částečně vylepšovalo náladu. Někdy až příliš, protože venkovští husité,
nezvyklí na kvalitní víno, se opíjeli na ulicích, vyvolávajíce tak posměch i odsudky
pražských starousedlíků, povýšeně komentujících počínání selských „búrů“ (v dnešní
mluvě buranů či vidláků). Jako bychom slyšeli slova anonymního básníka, který
v satirické skladbě Svár vody s vínem konstatoval, jak vzácný a cenově nedostupný byl
nápoj z vinné révy pro většinu rolníků: „Sedláciť mnozí pijí mnoho vody, / v všední dni,
v svátky nebo v hody; / za vínoť jest jim mnoho dáti, / musieť se vodě neliknovati [tj.
nesmí se štítit].“741
Vesničanům, z nichž mnozí se v souměstí nad Vltavou ocitli poprvé v životě, připadla
Praha, plná nádherných rozlehlých staveb a kamenných domů, nesrovnatelných
s dřevěnými vesnickými chalupami, pokrytými doškovými střechami, opravdu jako
Babylon, jehož hříšnou krásu dotvářeli místní obyvatelé, oblečení v módním, nejednou

272
sexuálně vyzývavém ošacení. A to zálibu v luxusních doplňcích přece jen tlumil husitský
apel na prostotu života. Jestliže Pražanům vadili venkovští opilci, táborité zase z podnětu
svých kněží napadali na veřejných prostranstvích chodce, stříhajíce mužům pečlivě
pěstované vousy, strhávajíce ženám šlojíře a uřezávajíce neprovdaným pannám vrkoče.
Zdobná marnivost odporovala jejich představě o věrných ctitelích božího zákona
a o upřímných následovnících novozákonního vzoru. K němu měl přece blíže jednoduchý
život lidí z vesnice a malých měst, určovaný rytmem polních prací, eventuálně
doplňovaný řemeslnou činností. Sváry a stížnosti uvnitř pražského souměstí ovšem
táborští hejtmani (pomýšlet lze opět zejména na Žižku) nemínili v dané chvíli tolerovat.
Potřebovali semknuté a disciplinované bojovníky, odhodlané položit život za husitský
program, nikoliv zaslepené uskutečňovatele „kulturní revoluce“. Prahu i Pražany znali
dobře, a proto svým lidem podobné chování zakázali. Tím existující napětí zmírnili, ale
neodstranili. Ani nemohli. Civilizační, kulturní a mentální rozdíly mezi velkoměstem
a venkovem byly hluboké a fakticky nepřekonatelné.742
Bez základního ideového i organizačního sjednocení různorodých husitských elementů
nemohli „boží bojovníci“ v konfrontaci s křižáckými vojsky obstát. Společný program
a vytvoření funkčních organizačních struktur projednalo shromáždění pražských
a venkovských (táborských, žateckých, lounských i orebských) husitů (či spíše jejich
zástupců) v pondělí 27. května.743
Prvním bodem schůze bylo odvolání stávajících staroměstských a novoměstských
konšelů, dosazených ještě Václavem IV. Husitské obce tak daly najevo, že nepočítají se
Zikmundem jako českým králem, a bez rozpaků si usurpovaly panovníkovo právo
odvolávat a jmenovat městské rady. Bylo by mylné interpretovat tento krok jako vyjádření
nedůvěry dosavadním konšelům, kteří jednali v Brně i v Kutné Hoře s ryšavým
Lucemburkem. Všichni staroměstští radní, kteří zůstali ve městě (s výjimkou Lojzy
apatykáře, jehož opustila odvaha a z Prahy se vytratil),744 zachovali věrnost revoluci
a v následujících měsících prokázali dostatek rozhodnosti i statečnosti. Totéž platí
o novoměstských konšelech, které navíc do úřadu vynesla defenestrace, na níž se většina
z nich zřejmě podílela. Hlavní příčina výměny městských rad spočívala v právní
a částečně též v morální rovině. Pražské poselstvo, mezi nimi i někteří konšelé, působící
v úřadu do 27. května, přijalo v Brně Zikmunda jako dědičného krále, což bylo v rozporu
s aktuálním názorem husitské Prahy. Představitelé samosprávných městských orgánů, tj.
rady a sboru obecních starších, by se Zikmundovým odmítnutím jednoznačně dopustili
flagrantního porušení právního aktu a přijatých závazků, stvrzených daným slovem.
Takový postup by Zikmund (a nejen on) vnímal a hodnotil jako zjevnou zradu. Ustanovení
nových konšelů mravní i právní dilema z beder odvolaných radních snímalo.
Jména všech dvanácti nových členů novoměstské rady známe. Většina z nich
postrádala s komunální politikou zkušenost, například první purkmistr Kliment Klas (či
Klásek), majitel domů (čp. 257 a 258) v Žitné ulici.745 Ten se pak, stejně jako řada dalších,
v následujících radách nevyskytuje. Z nových konšelů nás automaticky zaujmou dva,
sladovník Vojtěch, řečený Nymburský (či Hrbovatý), a Havel Železný. Oba jsme již
poznali jako sousedy královského vrátného Janka v ulici Na Příkopě, prvního z nich
dokonce jako ručitele Janovy kupní smlouvy. Byla to pouhá náhoda, nebo se znovu
ukazuje, že vrátný Jan byl totožný s pozdějším hejtmanem Žižkou, který svou autoritou
přispěl k jmenování obou mužů mezi novoměstské radní? Okolnosti spíše nahrávají druhé
možnosti, čímž zároveň naznačují míru Žižkova politického vlivu v revoluční Praze.
Každopádně byl podíl mimopražských husitských obcí na instalování nových konšelů

273
nevídaným a neslýchaným zásahem do sféry městského práva. Na jedné straně dokládal
mimořádný význam Prahy pro celé husitské hnutí, na straně druhé vytvářel nebezpečný
precedens, že do obsazování pražských rad budou chtít nadále promlouvat husité odjinud.
To se také zanedlouho potvrdilo.
Zmínky pouze torzovitě naznačují, kdo zasedl ve staroměstské radě. Smíme-li se opřít
o pozdější úřední písemnosti, odkryjeme alespoň šest jmen z osmnáctičlenného
konšelského sboru. Nejznámější z nich byl hofrychtéř Jan Celný z Komína. Jméno
bohatého muže působí vzhledem k zastávaným předrevolučním úřadům a vazbě na dvůr
Václava IV. překvapivě. Ovšem i v novoměstské radě úřadoval kameník Kříž, jehož huť
se podílela jak na přestavbě Novoměstské radnice, tak na budování Nového hradu
u Kunratic. Bez zkušených mužů se ani revoluční Praha neobešla. Dalšími staroměstskými
konšely zřejmě byli řezník Jan Kočička, zástupce cechu, který měl na Starém Městě zcela
mimořádné postavení, Jan Hron, Martin Vačkář (snad kramář), blíže neznámý Ondřej
z domu U Šermířů a někdejší královský úředník Václav z Bítova, zástupce malostranské
husitské složky dočasně působící v staroměstském azylu. Dohromady tvořili pestrou směs
názorů i životních osudů.746 Před nimi i jejich neznámými druhy vyvstával mimo jiné úkol
uhájit politickou prioritu Starého Města jako nejvýznamnějšího města v království. Při
pohledu na počínání táborských radikálů a ambice Jana Želivského jim nebylo co závidět.

V nejdůležitějším bodě se však pražští i mimopražští husité shodli. Ve společném

prohlášení, přijatém hned po schválení nových konšelů, se na prvním místě příznačně
objevil článek, „aby všichni spolu stáli jako jeden muž proti uherskému králi Zikmundovi
nebo proti kterémukoli jinému člověku, který by se protivil zákonu božímu…“ 747
Odmítnutí Zikmunda Lucemburského, jenž jako nepřítel svatých pravd ztratil nárok na
český trůn, zdůvodnili pozoruhodnou právní konstrukcí. Ta nejen ignorovala dědické
nároky, nýbrž zdůrazňovala, že pretendent dosud nebyl zemskou obcí ani přijat, ani
zvolen. Je tak zatím toliko „králem požádaným“. Tento pojem čeština před rokem 1419
neznala. Revoluce tedy neváhala vnést do státoprávní terminologie nový pojem, který se
v převratných poměrech rychle ujal. Ještě v druhé polovině 14. století by bylo něco
takového zhola nemyslitelné. Zikmund také tuto argumentaci, šířenou v husitských listech
a manifestech, nebral v potaz a trval na svých legitimních nárocích.
Odpor proti Zikmundovi byl sice mocným pojítkem, ovšem májové prohlášení
vyrůstalo ze širší shody. Zahrnovalo především pověstné čtyři artikuly pražské, které
v kostce sumarizovaly husitské představy o nápravě církve a křesťanstva (1. závaznost,
nezbytnost, užitečnost a spasitelnost přijímání pod obojí způsobou; 2. svobodné kázání
božího slova; 3. zákaz světského panování kněží; 4. vymýcení smrtelných hříchů). Dne 27.
května byly v hrubé podobě oficiálně schváleny a předány k detailnímu zdůvodnění
teologicky poučeným expertům. Od této chvíle se čtyři pražské články, ač se jejich
interpretace v podání jednotlivých husitských směrů lišila, staly nezpochybnitelným
husitským programem. Plně se s ním ztotožnil i Jan Žižka. Po zbytek svého života ho
nekompromisně prosazoval jako závazný pro všechny obyvatele Českého království.
Rozpaky nicméně budila formulace čtvrtého artikulu, do níž táborští kněží prosadili osten,
směřující proti pražským zvyklostem a prohlašující za zjevný hřích nošení drahých oděvů,
necudné dekolty a zdobné třásně.748
Shoda panovala i v ustavení komisí, které měly vyhledávat a vypovídat z pražského
souměstí nepřátele husitského programu. Zatím z pověření konšelů připadl tento úkol
kněžím, jejichž povinností bylo navštěvovat a poučovat podezřelé o prospěšnosti přijímání

274
z kalicha a v případě odporu jim hrozit vyhnáním z města. Několik desítek majitelů domů
na Starém i Nové Městě však na husitskou katechezi nečekalo a raději Prahu opustilo.749
Represivní opatření i opakovaná shromáždění velkých obcí, zavazující přítomné znovu
a znovu k zápasu za vítězství husitského výměru božího zákona, nicméně signalizují, že
kýžená názorová jednota navzdory pohrůžkám nenastala a že mnozí pražští obyvatelé měli
z nadcházející konfrontace strach a v hloubi duše si přáli dohodu se Zikmundem.
Oficiálně proklamovanou jednotu manifestovali husité již 28. května. Pouhý den po
okázalém schválení společných zásad oblehly husitské oddíly Pražský hrad a k němu
přiléhající poddanské město Hradčany. Pražané a táborité zaujali pozici na Pohořelci,
Žatečtí a Lounští na Strahově. Hodlali se zmocnit levobřežní pevnosti dříve, než se
u Prahy shromáždí početná křižácká vojska. Příliš se jim nevedlo. Obléhání Pražského
hradu si Jan Žižka spolu s dalšími hejtmany za rámeček nedal.
Zikmund, který stále nedisponoval početným vojskem a musel se spoléhat na Uhry,
Slezany a české i moravské šlechtice ve svých službách, zvolil neobyčejně účinnou
taktiku. Využil koncentrace husitských radikálů v Praze, aby ovládl dvě důležitá královská
města. Už 25. května vypustil jeho přívrženec Vilém Zajíc z Hazmburka falešnou zprávu
o kapitulaci Prahy, což přimělo městské úředníky ve Slaném, aby mu otevřeli brány
a poddali se Zikmundovi. V důsledku absence radikální složky, která dlela v hlavním
městě, proběhlo vše hladce. Umírnění měšťané vypudili husitské kněze a za několik málo
dní uvítali ve Slaném krále Zikmunda, který sem přijel z Mělníka, věnného města
královny-vdovy Žofie, většinou pobývající v blízkosti svého švagra.750 Není bez
zajímavosti, že purkrabím mělnického hradu byl Jan z Chlumu, jeden z Husových
průvodců v Kostnici. Po návratu do Čech příznačně zakotvil v Žofiiných službách
a v Mělníku, kam to neměl ze svých hrádků (Svojkov a Pihel) na Českolipsku daleko, si
roku 1418 dokonce zakoupil městskou rychtu. 751 Rozzuření Pražané sice panu Zajícovi
zapálili jeho malostranský dům (na místě pozdějšího čp. 215 v dnešní Nerudově ulici), to
však člen starobylého rodu v dané chvíli oželel.752 Obdobný scénář uspěl vzápětí
i v Lounech. I tady měšťané Zikmundovy žoldnéře do města vpustili.753

Ovládnutí dvou významných husitských měst, prohlašovaných v adventistické kampani

za vyvolená místa, povzbudilo katolickou stranu k represím. Ve Slaném vzplála hranice se
dvěma husity754 a ještě drastičtěji si počínali katolíci v Litoměřicích. Zde dala městská
275
rada na Zikmundův příkaz 30. května utopit v Labi 17 husitských měšťanů, uvězněných
o Vánocích 1419 z iniciativy katolického purkmistra Petra Pichla. Událost nadlouho
vstoupila do dějinné paměti husitského společenství, které ji přetavilo do žánru legendy
ihned poté, co se Litoměřice na jaře 1421, shodou okolností přesně ve výroční den
tragédie, slavnostně přihlásily ke kalichu. Legenda symptomaticky změnila počet
utopených na 24 (násobek dvanáctky jako čísla úplnosti a boží vyvolenosti) a posunula
dataci do roku 1418. Smutný příběh po čase zvěčnila pamětní tabule, zavěšená na bránu
sv. Michala, v jejíž věži byli husité vězněni. Vydržela zde až do nástupu rekatolizace roku
1623.755
Husité, zvláště táborité, neponechali toto řádění bez odvety. Ve dnech 6. a 12. června
upálili v Praze osm osob, konkrétně šest mnichů (z toho dva zajaté břevnovské
benediktiny a čtyři zbraslavské cisterciáky), jednoho příslušníka farního kléru a jednoho
dopadeného Němce, snad člena posádky Pražského hradu. I v těchto případech bylo
zdůvodnění stručné. Popravení odmítli přistoupit k přijímání pod obojí způsobou.756
Spirála násilí, zahájená ve jménu obrany Svatých pravd na konci roku 1419, se roztočila
naplno. Obě znepřátelené strany se cíleně zaměřily na kněze (radikální husité zvláště na
řeholníky) jako zprostředkovatele falešného výkladu božího zákona i jeho zjevné
narušitele. Pokud nehodlali upustit od svého přesvědčení, končili jako kacíři a svůdci lidu
v ohni, pokud si trýznitelé nevymysleli jiné, rafinovanější způsoby popravy.
Zikmund Lucemburský mezitím podnikl víceméně inspekční cestu po oblíbených
hradech Václava IV. Seznamoval se nejen s jejich vojenským využitím, ale také na vlastní
oči spatřil bratrovy poklady, o nichž kolovaly fámy po celé Evropě. Na sklonku května
navštívil v rychlém sledu Křivoklát, Žebrák, Točník, Karlštejn, kam byly zřejmě ještě před
výbuchem revoluce převezeny české korunovační klenoty, Nový hrad u Kunratic a vizitaci
zakončil na Vyšehradě. Od 3. června pobýval na Zbraslavi, kde byl budován základní
tábor jeho zvolna se rozrůstajícího vojska. Pro okolní vesnice byla přítomnost vojáků
pohromou, a tak někteří sedláci odehnali svůj dobytek do bezpečí, například do vsi
Klukovice.757
Prvním Zikmundovým úkolem bylo zásobit strádající posádku Pražského hradu,
ovládající i přilehlé poddanské město Hradčany. Situace obležených žoldnéřů se den ode
dne zhoršovala. Trpěli hladem i beznadějí, již pouze na chvíli rozehnaly skrovné dodávky
chleba a radost nad zničením husitských praků, ohrožujících z Pohořelce hradní areál
i Hradčany. Někteří čeští žoldnéři proto raději Hrad opustili a vstoupili do služeb husitské
Prahy. Nikoliv ale hornolužičtí Němci, pro něž tato možnost nepřicházela v úvahu. Jejich
trpělivost došla odměny.
V podvečer 12. června se v blízkosti Hradčan objevilo Zikmundem vedené vojsko,
proti němuž se ihned sešikovaly husitské oddíly (kronikáři mluví o táboritech i žateckých,
lounských a pražských bojovnících) a pod ochranou vozů se hotovily utkat s králem.
Skvěle připravenou lest však neprohlédly. Podlehly vzrušení z nadcházejícího boje a jejich
hejtmani ztratili obezřetnost. Nevšimli si tak vyčleněné jednotky, která nepozorovaně
dodala na Hrad a Hradčany potřebné zásoby potravin (a zřejmě též hovězího dobytka)
i střelný prach a stačila vyvést několik set zubožených koní. Tím Zikmund považoval úkol
za splněný a chystal se k návratu na Zbraslav. Rozzuření husité se jeho vojsko snažili
pronásledovat, dostali se však jen do potyčky se zadním vojem, který kryl králův ústup.
Výsledkem bylo několik desítek mrtvých na obou stranách a kocovina z totálního nezdaru
na husitské straně. Na ovládnutí Pražského hradu před příchodem hlavních křižáckých sil
mohl Jan Žižka i další husitští vojevůdci zapomenout. O dva dny později přijali racionální

276
rozhodnutí. Upustili od obléhání Pražského hradu i Hradčan a stáhli bojovníky na pravý
vltavský břeh.758
Neúspěch měl okamžité důsledky. U vědomí, že křížové výpravě budou „boží
bojovníci“ vzdorovat jen v pravobřežní Praze, přijali představitelé husitských uskupení
sérii dalších opatření. K strategicky prozíravým tahům náležela cílená devastace
významných malostranských objektů, které mohly v budoucnu sloužit protivníkovi jako
opěrné body. Proto husité zapálili například klášter u sv. Tomáše, klášter magdalenitek
(v místě pozdějšího barokního kostela sv. Maří Magdalény v nynější Karmelitské ulici),
několik větších domů a v rozlehlé zahradě arcibiskupského dvora pokáceli stromy, aby
neposkytovaly úkryt nepřátelům. Kontrolu nad malostranským předmostím si ovšem
ponechali. V souvislosti s blížícím se konfliktem byla pravobřežní Praha postavena pod
vojenskou správu dvanácti hejtmanů, přičemž paritní zastoupení připadlo Staroměstským,
Novoměstským (v obou pravobřežních městech se nepochybně uplatnil tradiční „čtvrtní“
systém) a venkovským husitům. Do své moci hejtmani obdrželi klíče od bran a věží
i pověření řídit všechny záležitosti vojenského charakteru. Ač jejich jména neznáme, sotva
mezi nimi chyběl Jan Žižka. Vzhledem k roli, kterou v následujících týdnech při obraně
husitské Prahy sehrál, není jeho opomenutí pravděpodobné.759
Při této příležitosti (pokud se tak nestalo už v závěru května) byly možná schváleny
i zásady vedení války. Sotva si lze představit, že by k přijetí směrnice vypracované „od
mistrův i od kněží země české“760 došlo jinde a jindy než v Praze na sklonku jara 1420.
Ačkoliv se usnesení dochovalo až v pozdních opisech, jeho obsah souzní s duchem
pohnuté doby.761 Úvodní partie se v souladu s Jakoubkovými názory na spravedlivou válku
odvolává na směrodatné novozákonní principy, připouštějíc tělesný boj na základě
souhlasu mocenských orgánů řídících se božím zákonem a zaměřujíc se výhradně „proti
rušitelům víry a násilníkům nevinných“,762 pokud nemohou být napraveni jinak. Konkrétní
instrukce, čítající v součtu čtrnáct článků a vymezující mantinely počínání husitských
bojovníků, se nicméně dovolává výhradně Starého zákona a má radikálně husitský, takřka
táborský charakter. Jako autority zde vystupují Mojžíš, vojevůdci Jozue a Juda
Makabejský i král Saul. Radikální stanovisko prozrazuje důraz na rovnost všech osob před
božím zákonem bez ohledu na jejich sociální status a příbuzenské vztahy i vyloučení
jakékoliv formy protekce, stejně jako varování před lakotou, neskromností i zálibou
v jídle, v pití a v marné chvále. Podílu Jana Žižky na formulování pozoruhodných zásad
nasvědčuje fakt, že čtyři články (kořist je dovoleno brát až po vítězném skončení boje,
princip nic nezatajovat z kořisti, kolektivní dělení kořisti, povinnost modlitby před bojem)
převzal jeho vojenský řád, sestavený roku 1423. Vzpomeneme-li si na hejtmanův postup
po dobytí Rabí v dubnu 1420, snadno dospějeme k názoru, že se instrukce rodila z jarní
praxe a zkušeností Žižkova táborského vojska.
Ač historikové zpravidla označují zajímavý text jako husitský vojenský řád, není tato
žánrová klasifikace zcela přesná. Absentují v něm konkrétní organizační záležitosti,
spadající do kompetence „starších“, popřípadě „vódce neb zprávce vyvoleného k boji“.
Jeho postavení bylo analogické izraelskému vojevůdci Jozuovi, kterého si izraelský lid
postavil do svého čela: „Všecky věci, které jsi nám přikázal, učiníme, a kamžkolivěk
pošleš, půjdeme, jakož jsme poslouchali ve všech věcech Mojžíše, tak poslouchat budem
i tebe, toliko buď Pán Bůh s tebou, jakož jest byl s Mojžíšem.“ I tato citace biblického
textu (Joz 1, 16-17) byla Žižkovi evidentně blízká. 763 Otázku, zda s nastíněnými zásadami
souhlasili pražští mistři a husitská Praha, není snadné zodpovědět. Vzhledem k tomu, že
v textu chybějí zmínky o nelítostném pronásledování nepřátel, pálení, ničení i zabíjení

277
(naopak se akcentuje povinnost neškodit nevinným a potřebným) a že se příchod křižáků
každým dnem blížil, lze jejich souhlas předpokládat. Možná i proto si táborité o několik
týdnů později stěžovali, že Praha nerespektuje společně schválená usnesení.
Vyhrocené ovzduší plodilo nervozitu. Revoluce se cítila nejistá a nedostatečně pevná,
bála se kolísavců, zbabělců i zrádců ve vlastních řadách a toužila po jednotě, která by jí
propůjčila patřičnou sílu. Částečné východisko nalezla v zostření perzekucí vůči všem,
jimž nedůvěřovala. Praha, odhodlaná vzdorovat smrtelnému nebezpečí, vypověděla ze
svých bran manželky i děti všech měšťanů, kteří v předchozích měsících Staré i Nové
Město opustili. Na Staroměstské radnici zároveň zasedly nově ustavené komise,
předvolávající si (bez rozdílu pohlaví) všechny podezřelé, o nichž se říkalo, že dosud
nepřijímají z kalicha. Často se tak dělo na základě udání, nejednou účelově motivovaného.
Neprověření měšťané byli u pranýře pod zneuctěnou Vartenberkovou korouhví oficiálně
prohlašováni za vyhnance a vyváděni biřici z města. V jejich domy a majetky se uvazovala
obec.764 Po církvi tak přišli na řadu světští protivníci husitského programu. Zabavené
domy a majetky (na Starém Městě převážně německých) katolických či kolísavých
měšťanů se náramně hodily. Rychle je obsazovali aktivní přívrženci revoluční interpretace
božího zákona. Patřil k nim i mistr Vavřinec z Březové.765 Radní si zatím ale nedovolili
zanést převratné majetkové změny do městských knih. Výsledek nadcházejícího
osudového střetnutí byl nejasný.
Na tomto místě nezbývá než si povzdechnout, jak všechny revoluce probíhají podle
modelu, který se víceméně pořád opakuje, v české kotlině častěji než jinde. Apel odlišovat
vinné od nevinných bral za své v okamžiku, kdy šlo do tuhého.
I v husitské revoluci platilo rčení, že kácí-li se les, létají třísky. K důslednému postupu
proti podezřelým elementům přispěl i přesun radikálně smýšlejících táborských bojovníků
z Nového Města (kde setrvaly jen táborské ženy) a Štvanice na Staré Město. Královský
dvůr i palác U Černého orla dostaly nové dočasné obyvatele a klášterní komplexy Na
Františku a u sv. Jakuba sloužily nyní jako sklady zbraní, obilných i jiných zemědělských
produktů či místa k ražení mincí, neboť kutnohorská mincovna byla pod Zikmundovou
kontrolou.766
Vytváření ducha jednoty a odhodlání nebylo snadné. Na počátku třetí červnové dekády
byla husitská Praha zoufale osamocená. Hradec Králové, Louny a Slaný ovládal Zikmund,
který již 31. května vyzval Oldřicha (II.) z Rožmberka, až dosud kališníka, „aby předsě ten
Thábor na Hradiščku rozplašil a zbořil“, protože táborskou „ukrutnost a neřády“ už
nehodlá déle trpět.767 Člen nejprestižnějšího českého rodu, který již v předrevoluční době
sdílel a šířil představu o své pokrevní spřízněnosti se slavným římským rodem Orsini,
nezapřel aristokratickou příslušnost a definitivně změnil strany.768 Dne 23. června oblehl
pan Oldřich v součinnosti s rakouskými žoldnéři českobudějovického hejtmana Lipolta
Krajíře z Krajku Tábor.769
Pohled na pomyslnou mapu zemí Koruny české nedával husitům důvod k optimismu.
Obojí Lužice i Slezsko se vyhranily jasně protihusitsky a Morava zachovávala loajalitu
ryšavému Lucemburkovi. Na zbraslavské stanoviště přicházely stále početnější křižácké
houfy, zřetelný důkaz, že se celá střední Evropa oficiálně vymezila proti husitské herezi
a následuje linii kostnického koncilu i nového papeže. Obnova západokřesťanské církevní
jednoty a pokračování v církevní reformě pod taktovkou ústředních orgánů vylučovaly
toleranci k alternativnímu husitskému programu. V tomto směru byla kruciáta logickým
pokračováním procesů proti Janu Husovi a Jeronýmovi Pražskému. Revoluční husité,
soustředění v pravobřežní Praze, opravdu stanuli proti všem. Ať už s nimi sympatizujeme,

278
nebo nikoliv, zasluhují i po staletích obdiv. Kdyby podlehli, byl by s husitstvím konec.

279
 ZAPAS O PRAHU
Husitští stratégové věděli, že ani v krajně nepříznivých poměrech, kdy sevření Prahy
křižáckými vojsky nemohli zabránit, nesmí ztratit iniciativu a musí podniknout vše
k posílení svých pozic. A to ještě dříve, než se křižáci soustředí před pražskými hradbami
a zablokují komunikace spojující pravobřežní Prahu s venkovským zázemím. Klíčovým
dnem bylo úterý 25. června. V pozdních večerních hodinách opustil Prahu hejtman
Mikuláš z Husi, který se s téměř 350 jízdními vydal na pomoc obleženému Táboru.
Znamená to, že z Prahy zmizela fakticky veškerá táborská jízda, která asi již tehdy tvořila
jednu devítinu či desetinu táborského vojska. Cestou na jih postupoval Mikulášův sbor
obezřetně, převážně v noci a oklikami, aby zachoval utajení a aby se vyhnul eventuálnímu
střetu s křižáckými oddíly stahujícími se ku Praze.770
Ve stejný čas zahájili svou akci také východočeští husité, kteří se pod vedením Beneše
Mokrovouského z Hustířan, jeho příbuzného Jiřího z Hustířan na Chvalkovicích
a Choustníkově Hradišti, Aleše Vřešťovského z Riesenburka a kněze Ambrože
shromáždili na Kunětické hoře mezi Pardubicemi a Hradcem Králové. Místo srazu nebylo
přímo zamýšleno jako husitské putování „na hory“ (byť tu Ambrož kázal a nepochybně
i podával eucharistii pod obojí způsobou), nýbrž podmíněno vojenským zřetelem. Výrazný
znělcový vrch, tehdy součást benediktinského klášterství v Opatovicích nad Labem,
poskytoval vhodné místo k obraně i tím, že na jeho vrcholu stál zpustlý, snad nedostavěný
hrad z přelomu 13.-14. století. Kupodivu mezi účastníky srazu, na který dorazili i rolníci
a znovu také uhlíři, nezmiňuje žádný z pramenů Diviše Bořka z Miletínka, pozdějšího
držitele Kunětické hory. Znamenalo by to, že Diviš Bořek, na rozdíl od Aleše
Vřešťovského a kněze Ambrože, setrval s částí orebitů v Praze, zatímco jiní Východočeši
(zvláště asi Královéhradečtí) se z Prahy na Kunětickou horu vydali. Původně ohlášený
záměr zmocnit se benediktinského kláštera v Podlažicích na Chrudimsku byl jen cílenou
dezinformací. V průběhu noci z 25. na 26. června změnil husitský houf po sestupu
z Kunětické hory nečekaně směr. Obrátil se k Hradci Králové, jehož hradby v ranních
hodinách zdolal a vzápětí největší východočeské město ovládl. Zajatí katoličtí měšťané
byli z Hradce vyvedeni a jejich majetek si rozdělili účastníci zdařilého přepadu. Vojenské
velení ve strategicky významné městské pevnosti převzali tři nově zvolení hejtmani:
Beneš Mokrovouský z Hustířan, Jiří z Hustířan a Chvalkovic a Aleš Vřešťovský
z Riesenburka, „nikoliv malý přívrženec pravdy a Kristova zákona“.771 To byl atribut,
který Vavřinec z Březové hned tak někomu nepropůjčil a jímž stavěl pana Aleše do
blízkosti Jana Žižky.
Nikoliv bez rozmyslu. Oba muži k sobě později našli cestu. Král Zikmund se po
obdržení zprávy o pádu Hradce rozzuřil, avšak jím vyslané vojsko, složené z českých
a moravských bojovníků, ve východních Čechách neuspělo. Hradec zůstal husitský až do
rekatolizace v 17. století.772
Osud Hradce Králové předznamenal neúspěch Oldřicha (II.) z Rožmberka před
Táborem. Sedmnáctiletý šlechtic dovršil svou konverzi kolem 26. června na Žebráku, kam
si „odskočil“ od obléhaného Tábora a kde se v přítomnosti krále Zikmunda i nuncia
Fernanda spolu s několika dalšími českými šlechtici slavnostně zřekl kalicha a obdržel
rozhřešení. Po návratu před Tábor okamžitě zakázal ve svém vojsku podávat pod obojí
způsobou a očekával příchod rakouských posil, vedených habsburskými vévody,
rakouským Albrechtem V. a štýrským Arnoštem, řečeným Železný. Nutně je potřeboval,
280
protože Tábor zatím obléhalo jen asi 800 mužů, včetně nápravníků milevského kláštera,
naleznuvších útočiště pod Oldřichovými křídly. Podle Vavřince z Březové Rožmberk
svými činy jen odhalil „nestálost neupřímné mysli, jejímž vnějším znamením byla
kulhavost jeho nohou“.773 Narážel tím na Oldřichovu vrozenou vadu, která se projevila
v rožmberském rodě i v následujících generacích, konkrétně v případě Oldřichova vnuka
Petra (IV.), nazývaného Kulhavý. To, co se stalo v časné nedělní ráno 30. června, byl
v podání mistra Vavřince zasloužený boží trest za zradu kalicha. Sbor Mikuláše z Husi
udeřil spolu s obránci Tábora na rožmbersko-rakouské ležení a dokonale využil momentu
překvapení. Rozespalí a možná i alkoholem zmámení bojovníci ani nestačili zjistit, co se
děje. Vítězní husité pobili a zajali řadu nepřátel, zbývající protivníci, včetně pana
Oldřicha, uprchli z pole. Tábor byl zachráněn, takže Zikmund již 1. července odpoledne
měnil dispozice a vzkazoval Rakušanům, aby neprodleně táhli ku Praze.774
Oldřich (II.) z Rožmberka neskrýval zklamání a vztek. Jeho kalkulace selhaly, i když
jen do určité míry. Dokud se hlásil ke kalichu, chránil tím zároveň své statky před útoky
táboritů a v podstatě s potěšením sledoval, jak husitští radikálové vyvracejí v jižních
a jihozápadních Čechách kláštery zeměpanského založení. Od utrakvismu odstoupil
a k Zikmundovi se přidal v momentě, kdy síla Tábora vzrostla a husitská obec, sousedící
s rožmberskými statky (Příběnice, Choustník), se z Oldřichova pohledu měnila
v regionálního rivala. Dobytí Tábora jej mělo zbavit nejen mocenského konkurenta, ale
také nepříjemné povinnosti účastnit se kruciáty. I po červnovém neúspěchu se snažil
z přestupu ke katolicismu ekonomicky a politicky vytěžit, co se dalo. Měl Zikmundovi co
nabídnout. Nejen jméno a prestiž svého rodu, ale také loajalitu nejrozsáhlejší šlechtické
državy v zemi jakožto základny boje proti jihočeským husitským radikálům. Rozumí se,
že v odvratu od kalicha následovala Rožmberka též jeho početná klientela. Učinili tak
téměř všichni nižší šlechtici, závislí na mocném patronovi. Ostatně, co jim zbývalo, když
pan Oldřich zakázal na všech svých panstvích podávat pod obojí způsobou. Pouze u toho
však nezůstal. S vášní a rozhodností konvertity začal pronásledovat a věznit husitské
kněze. Jednou z prvních obětí, která zahynula v jeho žalářích, byl údajně mistr Jan
z Jesenice, Husův právník, obviňovaný katolickou propagandou z kanibalismu. Bylo to
v souladu s fámami, které se o husitech v zahraničí i mezi křižáky šířily. Jsou veskrze
zvrácení a uctívají ďábla.775

281
 Opětovné ovládnutí Hradce Králové a záchrana Tábora husitskou Prahu alespoň načas
povzbudily ve dnech, kdy se na levém vltavském břehu rozmístila početná křižácká
vojska. Ještě dříve ale prozíravý Žižka začal budovat víceméně provizorní pevnůstku na
Vítkově hoře, východně od pražského souměstí, několik set metrů od novoměstských
hradeb. Hřbet vyvýšeniny, poskytující téměř kruhový rozhled a ukončené nad Prahou
strmým vrcholem Vítkova, se táhne zhruba v délce dvou kilometrů. Pod jejími severními
srázy leželo (zhruba v prostoru nynějšího Karlina) rovinaté Špitálské pole s leprosariem,
nazývaným U maláta (tj. u malomocných), zemědělskými plochami a zahradnickými
domky. Ještě východněji se nacházela ves Libeň s blízkým (maninským) brodem přes
Vltavu i cestou pokračující k Brandýsu nad Labem.776 Na Špitálsko vedla cesta z Poříčské
brány, pod jižní stráň Vítkova pak z Horské brány směřovala komunikace, která se
nedaleko hradeb (v místě později zvaném U Bulhara), přímo pod pražskou šibenicí,
štěpila. Jedna silnice (sledující trasu nynější Seifertovy ulice) mířila k Olšanům a poté na
Černokostelecko a až ke Kutné Hoře, zatímco druhá (v linii dnešní Husitské a Koněvovy
ulice) pokračovala, zprvu přímo pod svahy Vítkova, do Českého Brodu a odtud dále do
Kolína, popřípadě rovněž do Kutné Hory. Kontrola komunikací pod Vítkovem byla pro
husity klíčová, neboť bránila úplné izolaci pravobřežní Prahy a zajišťovala jí kontakt se
světem, tedy i přísun zemědělských plodin v kritickém čase před žněmi. Všechny ostatní
cesty měl pod dohledem Zikmund. Na levém břehu Újezdskou a Strahovskou bránu, na
pravém břehu střežil přístup od jihu Vyšehrad, jištěný v prostoru Krče a Kunratic Novým
hradem. Silnice ústící do Koňské a Svinské brány ovládala posádka umístěná
v benediktinském klášteře u sv. Prokopa na Sázavě, nehledě na množství hradů, hrádků
i tvrzí katolických majitelů v jižním pražském předpolí.

282
 Žižkův záměr byl zřejmý, jednoduchý a přitom geniální. Má-li Zikmund v rukou
Pražský hrad a Vyšehrad, musí husité učinit z Vítkova „třetí hrad“, který zabrání obklíčení
a naprosté izolaci pravobřežní Prahy. Zkušený válečník věděl, že křižáci se nemohou
zmocnit Starého a Nového Města přímým útokem a že se je pokusí přimět ke kapitulaci
hrozbou vyhladovění. K tomu ovšem potřebovali obsadit Vítkov. Proto se na stavbě
pevnůstky mezi vinicemi, pokrývajícími hřbet i mírnější svahy Vítkova, nepřetržitě
pracovalo. Její vybudování i obranu měli v gesci táborité. Fakt, že to byl Jan Žižka, kdo se
zásadním způsobem zapojil do obrany husitského souměstí, nepřímo vypovídá o jeho
účasti v nejužším čtyřčlenném velení ohrožené Prahy. Narychlo budovaná fortifikace na
Vítkově problémy jen mírnila, leč neodstraňovala. Stačí pohlédnout na mapu. Všechna
větší města lemující pražské hospodářské zázemí byla v katolických rukou: Beroun, Slaný,
Mělník, Český Brod. Připočteme-li k nim Starou Boleslav, Brandýs (nad Labem) a Toušeň
Jana staršího z Michalovic, nebylo husitům v Praze co závidět. I když byl v pravobřežním
souměstí zatím dostatek potravin, v průběhu obležení a krátce před obilnou sklizní se
mohly poměry změnit. Na konci června lidé vnímali jen obtížnější dostupnost soli, citelný
důsledek blokády uplatňované na obchodní styk s „kacíři“.777 Naleziště soli Čechy
postrádaly a komunikace, po nichž se ze Salcburska a od Baltu dovážela, kontrolovali
Habsburkové a Wettinové, přední účastníci kruciáty.
Soustředění křižáků před Prahou oficiálně začalo v neděli 29. června, ve svátek
apoštolů Petra a Pavla, slavnostní mší ve Svatovítské katedrále za účasti krále Zikmunda
Lucemburského, světského vůdce výpravy. Bylo to datum promyšleně zvolené s ohledem
na klima a na počátek obilné sklizně, zahajované v českých nížinách kolem poloviny
července. Dodnes ještě žije rčení, že svatá Margita (tj. Markéta, jejíž svátek připadá na 13.
července) hází srp do žita. Početné vojsko tak v případě nezbytí mohlo rekvírovat obilí
v pražském okolí, ač povinností jednotlivých kontingentů bylo zajistit si potraviny
z vlastních zdrojů, popřípadě si je koupit na místě. Zda přijel Zikmund na Pražský hrad
o den dříve a kdy přesně začaly křižácké sbory budovat ležení na levém vltavském břehu,
není podstatné. Dá se předpokládat, že jako první tak učinilo vlastní Zikmundovo vojsko,
které se do blízkosti Hradu přesunulo ze Zbraslavi. Postupně do prostoru mezi Pražským
hradem a vesnicemi Ovenec (Bubeneč) a Bubny přicházeli další křižáci, pro něž byl 29.
červen pouze orientačním datem. Teprve 9. července, kdy ku Praze dorazila vojska
habsburského vévody Albrechta V., šířící cestou po českém území děs a hrůzu (likvidace
husitského houfu u Soběslavi, dobytí Votic), byly síly první Protihusitské kruciáty
kompletní.778
Z pravého vltavského břehu vypadala křižácká vojska, pokrývající více než
dvoukilometrový úsek letenské vyvýšeniny mezi Bruskou a vsí Bubny, impozantně
i hrůzostrašně. Množství stanů, bud a nejrůznějších provizorních přístřešků působilo spíše
pitoreskně, děs však naháněl počet bojovníků, kteří se před Prahou shromáždili, dle
husitského přesvědčení s cílem dobýt „slavného a nádherného města Pražského“ a zničit
„věrné Čechy obojího pohlaví“, tj. „milovníky přijímání z kalicha“, v naději, že za takové
činy „obdrží odpustky od trestu a viny“.779 Husitští spisovatelé zpětně a s netajenou
pýchou vypočítávají příslušníky téměř padesáti národů (směšujíce přitom, jak bylo tehdy
obvyklé, etnický a geografický původ, tj. „krajiny, vlasti a země“) z celého křesťanstva
přítomných v křižáckém ležení. V jasném letním počasí působily jejich lesknoucí se
zbraně a zbroj, vzdor vzdálenosti několika set metrů, vskutku děsivě a maně evokovaly
popis vojska krále Antiocha V. v tolik aktuálních Knihách makabejských. Obdobně jako
Antiochos shromáždil též Zikmund na druhé straně Vltavy 120 000 bojovníků, jejichž

283
štíty ve slunečních paprscích zářily „jako pochodně“ (1 Mak 6, 29-41). Jen 32 slonů mu
chybělo. Bylo vůbec možné takové převaze odolat? Obavy a úzkost se prolínaly s nadějí
i utěšováním, že Juda Makabejský své nepřátele přesto přemohl. I tato analogie byla
sdělná. Statečný Juda v čele Židů, odhodlaných ubránit pravou víru, porazil v přímé
konfrontaci žoldnéře z rozmanitých „pronárodů“, postrádajících bezpečí pravé víry.780 Ve
výčtu národů, které Zikmund přivedl z Uher, proto husitští autoři zdůrazňují účast
Bulharů, Valachů, Srbů, Rusů a sarmatského kmene Jasů, o jejichž pravověří se
v západokřesťanském kulturním okruhu pochybovalo a kteří byli často kladeni na roveň
kacířům. Tím více to platilo o příslušnících původně asijských Hunů a Kumánů, usedlých
ovšem již dlouho na uherském teritoriu. Není bez zajímavosti, že obdobně
problematizoval složení vojska uherského krále Bély IV. už roku 1260 Přemysl Otakar
II.781 Své pocity prý neskrýval ani Zikmund, jenž umístil svůj hlavní stan už 29. června na
Letné („na březe nad Prahú“, respektive „im Feld vor Prag“).782 Když poprvé pohlédl na
Prahu u svých nohou, objevila se údajně na obloze duha a na ní tři krvavé kříže, neblahá
předzvěst příštích událostí. Ryšavý panovník si prý jen trpce povzdechl: „Ach, Praho! Mé
pravé otcovské dědictví, jak jsem tě shledal…“783
Od rekonstrukce pocitů se přesuňme k rekonstrukci reality, pokud je vůbec možná.
Není pochyb, že strach a posléze úlevný triumf v husitských očích množství křižáků
neúměrně zveličoval. Stejný problém ovšem měla i protistrana, která neunesla tíhu
neúspěchu a umocňovala jej poukazem na neschopnost mimořádně početných křižáckých
vojsk, které se ale do značné míry staly obětí politických pletich. Proto se odhady
husitských a protihusitských kronikářů v podstatě neliší. Vavřinec z Březové mluví
o 150 000 lidech, jeden ze Starých letopisců i přípisek v husitské bibli (dokončené 28. září
1420, tedy v den sv. Václava, a uložené ve švýcarském Einsiedlu) hovoří o stotisícovém
vojsku a anonymní novoměstský měšťan se zastavil na počtu 125 000 bojovníků. Mezi
katolíky zvolil nejnižší odhad (80 000) Zikmundovi blízký Eberhart Windecke, zatímco
magdeburský kronikář a Ondřej Řezenský (Andreas von Regensburg) se shodli na cifře
100 000 mužů. Augsburský měšťan Burkard Zink psal opatrněji o velkém vojsku.784
Na první pohled je zřejmé, že jde o čísla nadsazená, snadno zpochybnitelná dobovými
ekonomickými limity, údaji jiných pramenů (německým oblastem Říše se nikdy
nepodařilo naplnit sněmovní usnesení a postavit proti husitům 30 000-35 000 bojovníků)
i prostou komparací s pozdější skutečností. V letech 1628-1630 stačilo Albrechtovi
z Valdštejna 100 000 vojáků, aby s nimi ovládl celou střední Evropu od Severního moře
až po severní Itálii.785 Ani námitka, že se křižácké vojsko neskládalo výhradně ze
žoldnéřů, které bylo třeba platit, ale částečně i z vojenské hotovosti a z dobrovolníků,
neobstojí. Stotisícové vojsko, soustředěné na malém prostoru, by se před Prahou sotva
uživilo, i když každá jednotka byla povinna přivézt s sebou zásoby potravin, jež by
postačovaly na dobu jednoho měsíce. Pozdně středověká skutečnost byla jiná. Účastníci
tažení obvykle spotřebovali proviant v průběhu čtrnácti dnů a poté si buď museli potraviny
nakupovat za přemrštěné ceny, nebo se uchylovali k násilným rekvizicím. Pražské
zemědělské zázemí by požadavky stotisícového vojska nezvládlo, 786 víme-li, že jen
v pravobřežní Praze tehdy žilo (včetně venkovských posil) asi 30 000 lidí. Ostatně, kdyby
měl Zikmund k dispozici opravdu 80 000-150 000 mužů, bez nesnází by neprodyšně
sevřel celou pravobřežní Prahu (novoměstské hradby, které ji po celém obvodu
obklopovaly, měly délku 3,5 kilometru), takže by nepronikla ani myš, a sotva by se
spokojil s koncentrací křižáckých vojsk fakticky výhradně na levém vltavském břehu.787
U vědomí, že účastníci Protihusitské výpravy pocházeli z německých oblastí Svaté říše

284
římské, katolických oblastí zemí Koruny české i ze západní a severní části Uher
(jihouherská šlechta preferovala obranu proti Turkům), a také s ohledem na torzovitě
zachované údaje o velikosti šlechtických a městských oddílů, lze množství křižáků opatrně
(a s rizikem omylu) odhadnout na 30 000– 35 000 mužů. Odhad 50 000 mužů už je příliš
vysoký.788 Řadě historiků i obdivovatelům husitů a husitství, kteří kronikářská data
ochotně přejímali, se tato čísla asi líbit nebudou. 789 Ale i tak byla křižácká armáda největší
vojenskou silou, jež se v průběhu středověku před Prahou objevila.
Nejvíce křižáků dorazilo z německých oblastí Říše, zhruba třetina připadla na Uhry,
počet bojovníků ze zemí Koruny české se nedá (s výjimkou hornolužického Šestiměstí, jež
vypravilo přibližně 480 mužů)790 bezpečně určit. Zároveň lze potvrdit slova katolického
kronikáře Bartoška z Drahonic, že se před husitskou Prahou shromáždili bojovníci ze zemí
spadajících pod Zikmundovu panovnickou svrchovanost. Z jiných států dorazili víceméně
jednotlivci, zpravidla duchovní (Španěl Martin Talayero) a experti, popřípadě lidé osobně
blízcí Zikmundovi (například italský šlechtic Brunorio della Scala z Verony). O něco lépe
jsme informováni o poloze křižáckých vojsk, která z praktických, logistických
i strategických důvodů nemohla tábořit pohromadě, nýbrž byla rozčleněna zhruba do čtyř
ležení, respektujících geografický původ i jazykové rozdíly. Nejblíže k Pražskému hradu
(nad potokem Brusnicí a na západním okraji Letné) zaujali pozici české, moravské
a slezské oddíly i Zikmundovi Uhři. Křižáci z Bavorska i ze západu Říše (Porýní,
Švábska, Vestfálska, Hollandu a Švýcar) obsadili centrální prostor Letenské pláně proti
Starému Městu a míšeňsko-durynská vojska se položila u vsi Ovenec (Bubeneč)
v blízkosti Královské obory. Pravděpodobně u vesnice Bubny, nedaleko vltavského brodu,
vybudovali svůj tábor rakouští bojovníci. Klíčová byla ve všech případech snadná
dostupnost vodních zdrojů.791
V křižáckých řadách budily přirozeně největší pozornost významné světské a duchovní
celebrity. Kromě habsburských vévodů Albrechta V. a Arnošta Železného mezi ně
nesporně náleželi bavorští vévodové Vilém a Arnošt (bratři české královny Žofie),
Heinrich (Jindřich) Landshutský a Jan z Falce-Neumarktu, vše příslušníci rodu
Wittelsbachů. Dále tu mimo jiné byli míšeňský markrabě Fridrich z dynastie Wettinů se
svými příbuznými Vilémem a Fridrichem, landkrabětem durynským, slezská piastovská
knížata Ludvík (II.) Břežsko-Lehnický, Jan Münsterberský, Jan (I.) Zaháňský, jeho
stejnojmenní bratři Jindřich IX. a Jindřich X. Rumpold Hlohovský i opavský vévoda
Přemek, člen vedlejší větve Přemyslovců, teritoriálně ovšem Moravan. Uherskou šlechtu
zastupovali, pomineme-li Pipa Spana, například palatin Mikuláš Gara, Jan z Perína
(Perényi), Peter Forgáč z Gýmešu, Šimon a Juraj ze známého rodu Rozgonyi
(z Rozhanovců), Imrich a Matúš Palóci (z Pavlovců) či hrabě Juraj z Pezinku. Přítomen
byl i uherský vicekancléř Ladislav Csapi. Knížat a hrabat napočítali kronikáři
v Zikmundově ležení celkem třiačtyřicet. 792 Z vysoké české šlechty nechyběli Aleš
Holický ze Šternberka, Václav z Dubé a Leštna, Mikeš Divůček z Jemniště, Albrecht
z Koldic, Vilém Zajíc z Hazmburka i další hodnostáři. Za zmínku stojí rovněž Jan
z Hradce, který po dobu dvanácti týdnů působil se 180 koňmi v Zikmundově žoldu za
1 450 kop grošů českých. Víme tak, že římský král platil jednomu jízdnímu žoldnéři na
týden 40 grošů, přičemž tři čtvrtiny této částky činil základní plat a čtvrtinu finanční
náhrada za utrpěné škody. Vzhledem k nedostatku hotovosti splácel Zikmund dlužné
částky formou zástav. V daném případě obdržel Jan z Hradce 28. července 1420 do
zástavní držby Lomnici nad Lužnicí, což byla skutečnost, která se následně promítla i do
Žižkovy biografie. Z Moravanů byli přítomni například zemský hejtman Jindřich

285
Plumlovský z Kravař, moravsko-rakouský šlechtic a velký Zikmundův přívrženec
Hartneid z Lichtenštejna, Jan Pňovický ze Sovince či Vok z Holštejna. Na výčet dalších
pozoruhodných šlechticů v Zikmundově vojsku tu chybí prostor. Za všechny připomeňme
alespoň schopného kondotiéra Erkingera ze Seinsheimu, sloužícího roku 1410 řádu
německých rytířů proti Polákům a předka pánů (posléze knížat) ze Schwarzenbergu,
i říšského hofmistra Ludwiga z Oettingen. Významné preláty a teology zatím ponecháme
stranou. Brzy se s nimi setkáme.793
Proti několika desítkám tisíc křižáků shromáždili husité v Praze odhadem 10 000
bojeschopných lidí, jejichž vojenská kvalita byla krajně rozkolísaná. Venkovských husitů
bylo dohromady snad 5 000, neboť část táboritů a královéhradeckých husitů byla, jak
víme, odvelena na konci června k obraně domácích základen. U táborské složky je přitom
třeba počítat i s účastí žen-bojovnic. Na otázku, kolik lidí mobilizovala ke své obraně
husitská Praha, lze dát rovněž jen hypotetickou odpověď, opírající se o analogie a odhady.
Množství stálých pražských obyvatel se v důsledku revolučních událostí zřetelně snížilo,
pravděpodobně pod hranici 30 000 osob. Při absenci královského dvora a nuceném
i dobrovolném exilu mnoha katolických duchovních a měšťanů tomu nemohlo být jinak.
Z italského prostředí je známo, že tamní města v případě válečného nebezpečí
mobilizovala muže ve věkovém rozmezí 14-60 let, flanderské Bruggy, v nichž před
polovinou 14. století žilo přibližně 35 000 lidí, prý roku 1340 povolaly do zbraně 7 000
mužů, tj. pětinu obyvatel. To je číslo asi poněkud nadsazené. Za reálnější bývá
považována sedmina celkového počtu obyvatel. Pokud se přidržíme pětiny, pak v létě
1420 mohla Praha mobilizovat 6 000 osob, ve skutečnosti ale méně, snad 5 000 mužů,
včetně žoldnéřů, které platila. Křižáci tak měli nad husity přibližně trojnásobnou převahu.
Rozdíl to byl sice značný, ale k úspěšnému generálnímu útoku na opevněné pravobřežní
souměstí nestačil.794
Historikové si již dlouhý čas lámou hlavy nad problémem, proč početné křižácké síly,
shromážděné na konci června, ležely před Prahou po čtrnáct dní fakticky nečinně a nudu,
násobenou letním horkem, rozháněly pouze ústním provokováním nepřátel na druhém
břehu a občasnými šarvátkami s husity, kteří se na pramicích vydávali přes Vltavu
a napadali hloučky zlenivělých protivníků. Dosavadnímu bádání zpravidla unikalo, že
kdyby Zikmund chtěl, mohl hned na samém počátku července vyslat na Vítkov početný
vojenský oddíl, který by budovatele rozestavěné pevnůstky smetl a vrch obsadil.
Pravobřežní Praha by pak, fakticky úplně izolována od okolního světa, musela přistoupit
na jednání s „dědičným a přirozeným králem“. Toto prosté řešení jistě napadlo každého
Zikmundova rádce i imperátora samotného. Zikmund však příslušný rozkaz nevydal.
Místo toho udržoval křižáky i husity v přesvědčení, že chystá generální útok na Prahu
a čeká na příchod rakouských posil, vedených Albrechtem V. Habsburským.
Nastávajícímu zeti dokonce prokázal mimořádnou poctu, když mu 9. července vyjel vstříc
až k Novému hradu u Kunratic.795
Královo počínání bylo v mnoha ohledech signifikantní. Naznačuje, že obléhání
husitské Prahy mělo dvě základní roviny. První, viditelná a každému srozumitelná,
spočívala ve vojenské konfrontaci a vyhroceném nepřátelství, projevovaném, jako ve
všech vojenských konfliktech, verbálně (křižáci posměšně pokřikovali z Letné směrem
k Starému Městu: „Ha, ha! Hus, Hus! Katzer! Katzer!“; husité jim jistě nezůstávali nic
dlužní) a fyzickým násilím. Každý husita zajatý v šarvátkách na levém břehu, ať už
v rozlehlé zahradě arcibiskupského paláce nebo Na Písku (v místech pozdějšího
Valdštejnského paláce a Klárova), či dopadený kdekoliv jinde, byl odveden na Letnou

286
a zde upálen. Jen několik zajatců se podařilo zachránit díky intervenci českých katolických
šlechticů. Ohořelá těla popravených pak byla rozsekána na kusy a zůstávala ležet
nepohřbena „jako prasata“ (so de swin) nedaleko křižáckých stanů. Ani v horkém počasí
na základní hygienu a zdravotní prevenci nikdo nedbal (kacířům přece křesťanský pohřeb
nepřísluší), a tak na zohavené mrtvoly i na zdechliny zvířat, povalující se ve vysychajících
kalužích, usedaly ve velkém množství masařky, ovádi a střečkové. Hmyzí havěti bylo
v důsledku velké koncentrace jezdeckých i tažných koní a hovězího dobytka, poráženého
na místě, všude plno.796
Husité, a nebyli to výhradně táborité, si počínali analogicky. Podle vzpomínek
pamětníka „Pražané též kteréhož koli Němce dosáhli, každého vyvedúce na Prelát proti
vojsku“ [křižáckému] upálili. Lze se důvodně domnívat, že tu v nesnesitelných mukách
neskonali pouze dopadení křižáci, nýbrž i zajatí katoličtí kněží, zvláště řeholní, pokud
nepřistoupili ke kalichu. Prelát bylo jméno lokality v blízkosti dotyku Starého a Nového
Města, fakticky při vyústění dnešní Revoluční třídy u Vltavy, tedy ve staroměstském či
novoměstském předpolí nynějšího Štefánikova mostu. Z Letné sem bylo (a stále je) dobře
vidět. Vizualizace exekucí, v nichž se „autodafé“ (tj. čin víry) prolínalo se mstou, byla
nepochybně oboustranná. Husité z pravého břehu zase roztrpčeně přihlíželi, jak jsou na
okraji Letenské pláně upalováni jejich souvěrci.797
Ukrutnosti svaté války utkvěly natrvalo ve vědomí jejích aktérů i pozorovatelů
a překryly paralelní, leč nikoliv srovnatelně barvitou dějovou linii, odehrávající se pod
spektakulárním povrchem. Politická i diplomatická jednání zpravidla probíhají v režimu
utajení a jejich zákruty zná dopodrobna pouze úzký kruh zasvěcených. V červenci 1420 je
zastínila oboustranně vedená propagandistická válka. Ta sice bývá nedílnou doprovodnou
složkou ozbrojených konfliktů, v daném případě však v husitském i křižáckém táboře ve
skrytém významovém plánu tvořila součást snah odvrátit otevřenou vojenskou
konfrontaci, která mohla způsobit, zvláště ze Zikmundova pohledu, nenapravitelné
politické škody. Tyto pozoruhodné iniciativy vydávají zároveň průkazné svědectví, že
prioritou římského a uherského krále nebylo husitskou Prahu dobýt a zpustošit, nýbrž
vojensky ji zastrašit, přimět ke kapitulaci, eventuálně dospět k dohodě, akceptovatelné též
ze strany římské církve a současně otvírající Lucemburkovi cestu k české korunovaci,
a tím i k vládě nad celým Českým královstvím.
Toto řešení jednoznačně preferovali také čeští katoličtí páni v Zikmundově ležení,
působící jako prostředníci v kontaktech s vlivnými pražskými měšťany. Zikmund i čeští
katoličtí urozenci věděli, že případný masakr, uskutečněný cizími bojovníky, by nevratně
pošpinil královo renomé i jeho autoritu v očích české veřejnosti a neúnosně zkomplikoval
poměry. České panstvo, které se nejpozději od dob tak řečeného Dalimila považovalo za
představitele i mluvčí České koruny, by pokládalo za své selhání i potupu, kdyby osud
země určovaly zbraně cizích vojáků, nadto Němců a Uhrů. České problémy si měli vyřešit
obyvatelé českého státu sami. Přitom Lucemburkovi loajální složka české nobility
nezpochybňovala jeho právo vést a vypovídat válku kacířům, neboť to náleželo ke
kompetencím i povinnostem římského panovníka jako ochránce a obránce římské
církve.798
Čeští páni také, seč mohli, vymlouvali Zikmundovi nesmyslné návrhy některých
německých a uherských hodnostářů, doporučujících uskutečnit generální útok na
pravobřežní Prahu. Nejen oni věděli, že taková akce by byla odsouzena k nezdaru, protože
obléhající od obléhaných dělila několik set metrů široká řeka, přičemž Kamenný most
a jeho malostranské předpolí kontrolovali husité a část pravého vltavského břehu (zhruba

287
v úseku mezi Karlovým mostem až k ústí nynější Pařížské ulice) zřejmě ještě (alespoň
částečně) chránily hradby. Jak náročný a nejistý by takový podnik byl, ukázaly neúspěšné
křižácké pokusy strhnout vltavské jezy a zapálit Zárovského mlýny, situované v blízkosti
dnešního hotelu Intercontinental.799
Všechny tyto indicie vedou k poznatku, že Zikmund husitskou Prahu vojensky dobývat
nechtěl. Ostatně v listu, vydaném 5. července „in loco campestri ex opposito civitatis
Pragensis“ (tj. „v polním táboře proti městu Praze“) a adresovaném polskému králi
Vladislavu II. Jagiełłovi, obšírně vylíčil historii svých pohnutek k vojenskému tažení.
Odhodlal se k němu jen „amaro animo et dolenter“ („s hořkou myslí a bolestně“)800.
Vysvětlení, proč se první dva týdny obležení obešly bez většího vojenského střetu, je tak
nasnadě. Potvrzují je též zachované letáky, manifesty, učené rozklady i působivé
prozaické skladby, sepsané na sklonku června a zvláště v první červencové dekádě.
Badatelé je analyzovali do detailu, takže nemá smysl se zde jimi podrobně zabývat.
Postačí stručné shrnutí.801
Husité využili koncentrace křižáků před Prahou, aby je seznámili se svým programem
shrnutým ve čtyřech artikulech pražských, nyní již fundovaně teologicky podložených.
Pověření husitští experti, nepochybně univerzitní mistři v čele s Jakoubkem, odvedli
skvělou práci.802 Cíl jejich úsilí byl od jara 1416 stále stejný – dosáhnout veřejného
slyšení, v němž by bohoslovcům institucionální církve vysvětlili v přítomnosti světské
složky, zejména předních osobností Svaté říše římské, oprávněnost i závaznost principů
svého reformního programu. K tomu pochopitelně přistupovala snaha zpochybnit počínání
špiček katolické církve i krále Zikmunda, podlomit morálku nepřátel, narušit jejich
jednotu a odvrátit křižácké bojovníky od války proti husitům. Už od počátku července
proto husitská Praha posílala do jednotlivých křižáckých ležení obšírné listy, obsahující
nejen latinské, německé a české znění čtyř pražských článků se zdůvodněním husitského
zápasu, nýbrž také vyjádření ochoty přijmout Zikmunda „za krále a pána této země“ (alz
einen kunig und heren des selhen landes). Ovšem pouze s podmínkou, poskytne-li
v Českém království čtyřem artikulům „svobodu“ (freyung). V opačném případě se mu
husité postaví na odpor jakožto „násilnickému podvodníkovi a tyranu“ (einen frevelichen
betriger und tyranen).803 Autoři otevřených listů a manifestů se přitom umně pokusili
využít odlišných politických zájmů Zikmunda Lucemburského, který by na některé
husitské požadavky zřejmě kývl, a Fernanda z Luga, jenž králi takový krok v Kutné Hoře
vymluvil, ba zakázal. Po této návnadě protistrana okamžitě skočila. Husitský list do vojska
míšeňského markraběte (téměř souběžně putovaly obdobné písemnosti i dalším křižáckým
adresátům) dorazil do oveneckého ležení 6. července, kdy si Praha vroucně připomínala
páté výročí mučednické smrti Jana Husa.804
Již o jeden či dva dny později na něj v obsáhlém rozkladu reagoval sám Fernando.
Duchovní vůdce kruciáty připustil oprávněnost tří pražských artikulů, jsou-li aplikovány
uvážlivě a motivovány úsilím zdokonalit život církve i celého křesťanstva. Rovněž
v případě podávání eucharistie sub utraque specie souhlasil s názorem, že se tak dělo už
v prvotní církvi, pro stávající praxi je však podle něj určující magisterium římské církve.
Kategoricky nicméně vyloučil podávání svátosti oltářní nemluvňatům. Nabídku k jednání,
garantovaného králem Zikmundem, nicméně husitské straně zaslal, byť svůj text zakončil
pohrůžkou. Setrvají-li husité v odporuje konec se shovívavostí a bude proti nim
postupováno s patřičnou přísností.805 Od roku 1415 to bylo vůbec poprvé, kdy
institucionální církev slovy svého vysokého a oficiálního činovníka, který ještě v květnu
1420 odmítal jakékoliv ústupky, vyjádřila ochotu rokovat s husity o jejich programu.

288
 Celá věc měla ovšem háček. Fernandův elaborát se zjevně snažil vrazit klín mezi
husitské reformisty a radikály (odsuzoval obrazoborectví, boření kostelů a vyhánění
i zabíjení kněží),806 leč pro značnou část husitské Prahy představoval přijatelný návrh,
zajisté v předstihu konzultovaný se Zikmundem. Lucemburkovi zněla libě formulace
(obsažená v nedochovaném listu Budyšínským), že jej husité uznávají za dědičného
nástupce českého trůnu, byť jim vadí odmítání kalicha. 807 Výroba baldachýnu pro krále
a královnu tak mohla potají pokračovat. Jak se na tyto námluvy, v nichž iniciativní byly
především staroměstské orgány a univerzita, tvářili Žižka, táborité a Želivský, známo není.
Po chuti jim nebyly. I nadále se proto připravovali na ozbrojenou konfrontaci.
Ačkoliv se husitští představitelé seznámili s Fernandovou nabídkou nejpozději 9.
července, k rozhovorům nedošlo. Naopak, v uvedený den obě strany ještě přitvrdily.
Pražští husité nejenže nadále dodávali kamení z pobořených kostelů pro stavbu fortifikace
na Vítkově,808 nýbrž pokračovali v zajímání i usmrcování polapených protivníků. Navíc
10. července datovala Praha obšírný latinský list adresovaný do Benátek. Republiku sv.
Marka v něm vyzývala, aby zesílila vojenský tlak na Zikmunda, jehož působení vylíčila
v nejtemnějších barvách, i na habsburské vévody. Současně jí nabízela vzájemně
výhodnou vojenskou spolupráci. Husitský manifest do Benátek možná ani nedorazil,
přesto jsou jeho dikce a datování příznačné.809 Husité i jejich protivníci, dosud
ponechávající ve hře možnost jednání i alternativu vojenského řešení, začali v závěru
první červencové dekády preferovat otevřený střet. Příčiny tohoto posunu se obtížně
hledají. Možná Zikmund podlehl naléhání německých a habsburských vévodů, aby na
„kacíře“ přitlačil a donutil je k povolnosti, nebo husité z nabízeného rokování sami
vycouvali poté, co se dověděli o zvěrstvech spáchaných rakouskými vojsky na cestě od
Soběslavi do Prahy a vrcholících krutostmi po dobytí tvrze ve Voticích a zvláště upálením
arnoštovického faráře Václava s třemi starci a čtyřmi dětmi v Bystřici u Benešova v neděli
7. července. Časový sled událostí tomu odpovídá.810
Kolem 9. července se Zikmund rozhodl ještě pevněji utáhnout smyčku. Do areálu
poničené Malé Strany vyslal uherské bojovníky a slezského knížete Ludvíka II. Břežsko-
Lehnického pověřil dobytím Saského domu a malostranských mosteckých věží,
střežených husitskými posádkami. V který den se akce uskutečnila a do jaké míry byla
úspěšná, říci nedovedeme. Kníže Ludvík se údajně zmocnil jedné z věží a zajal při tom
100 „kacířů“, což je údaj nepochybně přemrštěný.811 S těmito potyčkami možná souvisel
i dobrodružný kousek několika husitů, kteří se vydali přes most na Malou Stranu, avšak
před přesilou Němců a Uhrů vzali nohy na ramena. Neslavně dopadl též pokus bojovně
naladěné husitské skupiny vypravit se k malostranskému břehu po vodě a vyprovokovat
křižáky k šarvátce. Jedna z pramic se na ústupu uprostřed řeky převrhla.812
Větší a zajímavější střetnutí se odehrálo v pátek 12. července před Újezdskou branou
v blízkosti ruin kartuziánského kláštera. Zikmundovi Uhři zde napadli poměrně velký
táborský oddíl, přičemž prý několik desítek nepřátel zabili a údajně zajali 156 žen, „které
měly vlasy zastřižené jako muži a byly opásány meči“ a jako zbraň užívaly „kameny“.
Obrovský údiv budilo jejich oblečení, nosily prý „kalhoty a holínky“.813 Setkání
s táborskými „amazonkami“, vyhlížejícími jako mužatky (viragines), považovali křižáci
za prvotřídní senzaci. I když shodně popisují táborské bojovnice rovněž další katoličtí
autoři, dá se jen těžko určit, jak dalece jejich slova reflektovala realitu a do jaké míry se
v nich uplatnila tradiční topoi, motivovaná snahou prezentovat co nejpůsobivěji husitskou
zvrácenost. Texty husitské provenience totiž o vzhledu a oblečení bojovných táborských
žen nic neříkají a ani ikonografický materiál nevydává žádná překvapivá svědectví. Na

289
bojující ženy, nesporný dějinný fakt i jedinečný jev revolučního táborství, si však nemohl
zvyknout ani Jakoubek ze Stříbra („Neb velmi neslušný jest, jako svini pancieř, tak ženě
boj.“)814 a za exces, odporující vžitým křesťanským hodnotám a rozcházející se s gotickým
vnímáním ženy, považovala tento způsob emancipace jistě i většina husitů. Táborství tak
v praxi naplňovalo starozákonní vzory (Debora, Júdit) a dávalo najevo, že ctitelky božího
zákona mohou, pokud chtějí, válčit za svaté pravdy i tělesně. S případy bojujících žen se
v této době setkáváme také v západokřesťanském kulturním okruhu, i když nebyly zcela
běžné a vyvolávaly úžas. Stačí vzpomenout Janu z Arku, hraběnku Jeanne de Montfort
(rovněž bojovnici ze stoleté války) či uherskou šlechtičnu Cecilii ze Svatého Jura
(u Bratislavy), manželku Isztvána Rozgonyiho (Štěpán, respektive Štefan z Rozhanovců),
velící lodím, které roku 1428 ostřelovaly z Dunaje Turky obsazenou pevnost Golubac.
Urozenou paní odměnil sám král Zikmund, když jí za prokázanou odvahu daroval tři
vesnice. Zdánlivě přesný, leč vysoký počet táborských bojovnic zajatých na levém
vltavském břehu budí nedůvěru, což však neplatí o jejich osudu. Na část z nich čekala
planoucí hranice, zbývající skončily neznámo kde a jak.815
Houstnoucí atmosféra se dala v horkém počasí krájet. Husité v obléhané Praze měli
nervy napjaté k prasknutí. Cítili, že Zikmund udeří. Nevěděli kdy, ale tušili, že to bude
brzy. Důsledky dlouhého čekání se negativně projevily v sobotu 13. července, v den sv.
Markéty, kdy početný křižácký oddíl přebrodil Vltavu a vjel na Špitálské pole, předstíraje
útok na město. Za hlasitého zvuku radničního zvonu se proti němu Poříčskou branou
neuspořádaně vyhrnuly zástupy husitů, kteří, strženi davovou psychózou a nerespektujíce
příkazu hejtmanů, chtěli v praxi dokázat odhodlání hájit boží zákon. Na rovinatém terénu
za útulkem pro malomocné neměli proti jízdním křižákům naději obstát. Neuvážené
počínání je stálo řadu obětí, jejichž počet se pohybuje od dvanácti do padesáti osob.
Nejnižší číslo samozřejmě udávají husitští autoři, kteří zaznamenali i spořádaný ústup
nepřátel zpět přes Vltavu. Hejtmani v pravobřežní Praze dobře věděli, co se nepovedlo.
Okamžitě začali zjednávat nápravu s cílem předejít nekázni a živelnosti. Zato
v Zikmundově štábu vládla spokojenost. Průzkum bojem se zdařil dokonale.816
Generální zkouška posloužila ve skutečnosti jako klamný manévr, jehož cílem bylo
přesvědčit husity, že další, tentokrát podstatně větší křižácký úder povede znovu proti
městským hradbám. Málokdo však předpokládal, že k zdánlivě zrcadlovému opakování
přistoupí Zikmund hned následující den, v neděli 14. července.817 Klíčový okamžik nastal
o nešporách, tedy v pozdním odpoledni. Na Špitálské pole se opět vypravily početné jízdní
oddíly, složené převážně z míšeňských a rakouských bojovníků, kteří to měli ze svých
ležení k brodu nejblíže. Tentokrát však jejich část nezamířila k městskému opevnění,
nýbrž (snad za zády pomocného sboru, který zaujal pozici na Špitálsku) pokračovala na
východ až k mírnému zakončení vítkovského hřebene. Jeho úbočím (buď dnešní
komunikací Pod Krejcárkem, nebo v místech nynější ulice Spojovací) pak vystoupala na
dlouhé rovinaté návrší. Zde učinili křižáci půlobrat a rozjeli se neobydleným územím
západním směrem k Žižkově fortifikaci na vrcholu Vítkova. Odjinud se na rozestavěnou
husitskou pevnost zaútočit nedalo. Jižní i západní stráň, a zvláště severní svah Vítkova
byly natolik prudké, že nasazení jízdy vylučovaly. Křižáčtí bojovníci rychle minuli vinici,
které se snad už tehdy říkalo V ohradě a jejíž pojmenování zní dosud v názvu známé
křižovatky.818 Odtud zbýval k stanovenému cíli přibližně jeden jediný kilometr.
Král Zikmund, který akci sledoval z Letné, i Žižka, pobývající na Vítkově, odkud mohl
pohodlně monitorovat situaci v křižáckém ležení, měli o přesunu křižáckého jízdního
sboru vcelku dobrý přehled. Zato lidé v pražském souměstí vnímali pouze situaci na

290
Špitálsku a pohyby posádek Pražského hradu i Vyšehradu, udržujících husity v nejistotě,
zda nenapadnou jejich pozice u novoměstských hradeb a u Kamenného mostu. Trvalo
proto určitý čas, než pochopili, že hlavní úder směřuje na Vítkov. Nedokončená pevnost
na jeho západní výspě se skládala ze dvou srubových staveb, spočívajících na kamenné
podezdívce a obehnaných zídkou, před níž dal Žižka na východní straně vykopat tři
nehluboké příkopy, přetínající vítkovský hřbet těsně za jeho nejužším místem. Není
vyloučeno, že nynější můstek před Národním památníkem překlenul terénní nerovnost,
která tu zůstala po husitských příkopech, brzy rozšířených a prohloubených. Na jižní
straně zakomponovali husité do svého opevnění viniční věž, původně snad součást
rozlehlé vinice staroměstského nožíře Michaela Zweijara, podle jména Němce, jenž
husitskou Prahu, ať dobrovolně či nedobrovolně, opustil. Jeho dům U Zlatého půlkola
v Michalské ulici (pozdější čp. 435) zabavila obec, která jej posléze za levný peníz prodala
protonotáři staroměstské kanceláře a známému husitskému politikovi Zdimírovi ze Sedlce.
Také Zweijarova vinice propadla konfiskaci a byla rozdělena na čtyři díly, jež se dostaly
do rukou přívrženců kalicha. Vinic na Vítkově a na jeho svazích bylo ovšem více.
V blízkosti Žižkova hrádku („ultra Novum castrum in monte dicta Vítkova Hora“) ležela
Bernardova vinice, již za revoluce získal staroměstský řezník Franc, a nedaleko odtud se
nacházela vinice číšníka (či hospodského) Maříka. Tu po porážce kruciáty obdržel bohatý
husitský kupec Jíra Oremus spolu s Janem Mokronosem.819 Vinice, jejichž část postrádala
v horkém červenci 1420 majitele, nevyhlížely asi utěšeně, byť jim slunečné počasí
vyhovovalo.
Útočící křižáky ale sotva zajímala zelená idyla, kterou hnali své koně. Spíš jim v mysli
utkvěla povídačka, že se husité na vrchu Vítkově klaní ďáblu. Přesun křižáckého sboru byl
tak rychlý, že ve chvíli, kdy se jeho čelo ocitlo u prvního příkopu, mohla posádka Žižkovy
tvrze jen zoufale snít o pomoci z pražského souměstí. Bez ní byla ztracena. Časový
předstih a moment překvapení ale míšeňští a rakouští bojovníci nedokázali přetavit
v konečný úspěch. Sílu jejich úderu rozmělnil neširoký hřeben, jehož rozpětí činilo
v severojižní ose 40-80 metrů, leč zužovalo se před příkopy chránícími oba sruby. Křižáci
tak fakticky najížděli do jakéhosi trychtýře, což jejich postup podstatně zpomalilo. Princip
byl stejný jako u Sudoměře, terén však odlišný. Žižkova vojenská genialita se názorně
projevila. Jednooký válečník znovu předvedl své mimořádné taktické schopnosti
i předvídavost a potvrdil, že zdaleka nespoléhá na šablonu vozové hradby. To byl
nepochybně jeden z rozhodujících faktorů, které rozhodly o osudu střetnutí.
Množství křižáků vyslaných k dobytí a obsazení Vítkova neznáme. Jejich počet se
určitě nepohyboval mezi sedmi až osmi tisíci, o nichž hovoří Vavřinec z Březové. Tolik
jízdních by si na úzkém návrší spíše překáželo. Proto lze, v neposlední řadě i vzhledem
k následným ztrátám, snížit Vavřincův odhad zhruba na pětinu. I v takovém případě by
měli křižáci nad obránci pevnosti asi dvacetinásobnou převahu, což skýtalo víc než
dostatečnou záruku úspěchu. Anonymní husitský literát mluví, ač v básnické nadsázce,
dokonce o tisícinásobné přesile! Počet obránců, čelících prvnímu náporu, udává Vavřinec
z Březové podezřele přesně. Posádku pevnůstky prý tvořilo šestadvacet mužů a tři ženy.
Nevyhlíží to příliš hodnověrně, i když tehdejší hrady hájily početně srovnatelné oddíly. Tři
desítky lidí by však sotva ubránily nevysokou zídku proti křižáckému příboji.820
Útočící oddíly poměrně snadno zdolaly překážky v podobě prvních dvou příkopů
a zmocnily se viniční věže. Prudký zápas se rozpoutal o třetí příkop a zeď chránící oba
sruby. Situace obránců byla vskutku tragická, neboť postrádali šipky do kuší i prach do
houfnic a k dispozici měli pouze obligátní sudlice, cepy a kameny, svezené sem ke stavbě

291
fortifikace.821 Leč vzdorovali a prokazovali udatenství, vědomi si, že musí vydržet, dokud
nedorazí posily z Prahy. Vavřinec z Březové se svým pověstným smyslem pro
dramatičnost vylíčil strhující scénu, kterak jedna z táborských žen, ač beze zbroje,
nehodlala opustit přikázané místo a zemřela s výkřikem „Neslušíť věrnému křesťanu před
Antikristem ustoupiti!“ Její chování a výrok až nápadně připomínají proslov a rozhodnutí
Judy Makabejského podstoupit s hloučkem věrných bitvu, v níž židovský hrdina nalezl
smrt (1 Mak 9, 10).822 Literární topos se v tomto případě prolnul s realitou natolik, že není
v našich silách bezpečně rozlišit fikci a skutečnost. Od 19. století se husitská bojovnice
stala emblematickou postavou, bez níž se neobejde žádné beletristické ani filmové
zpracování vítkovské bitvy. Vzpomeňme na Jiráskovy romány Slavný den (1879) a Proti
všem (1894), na Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do patnáctého století
(1889) z pera Svatopluka Čecha, na Čtení o Janu Želivském (1953) od Zdeňka Vavříka
i na závěrečný díl Vávrovy filmové trilogie. Ba nechybí ani na bronzových vratech, jež
pro vstup do mauzolea Národního památníku koncipoval v roce 1957 Josef Malejovský.823
Táborská žena se na nich ohání cepem po boku Jana Žižky, který sem, možná po obsazení
viniční věže, přispěchal se svými lidmi a sám se zapojil do boje, ač netušíme, kolik
křižáků zabil či zranil.
V červencové pálavě prokázal na svůj věk obdivuhodnou fyzickou kondici. Málem tu
ale přišel o život, „kdyby ho nebyli jeho lidé cepy vyrvali z rukou nepřátel“ (podle
pozdního dramatického líčení dokonce křižáci „bratra Žižku svrhli již do příkopu“). 824
Takové štěstí naopak neměl hejtman míšeňského oddílu Heinrich z Isenburgu. K žalosti
svých blízkých (k Praze se asi dostavil též jeho příbuzný Dietrich) i německých kronikářů
na Vítkově padl, byť nevíme, v které fázi bitvy. Zcela určitě bojoval „na špici“, stejně jako
Žižka, což byla povinnost každého velitele. 825 Odvaha a statečnost byly v jejich funkcích
samozřejmostí.
Hrdinný odpor obránců Vítkova přispěl k obratu na bojišti. Husitská Praha sledovala
útok na Žižkovu fortifikaci se zatajeným dechem, s úzkostí, v slzách i v modlitbách.826
Byla přesvědčena, že se rozhoduje o její bezprostřední budoucnosti, že v případě pádu
Vítkova ji křižáci nemilosrdně sevřou, donutí kapitulovat a poté rozpoutají represe, jimiž
prosluli už cestou do srdce Čech. Zatímco zvony pražských kostelů svolávaly husity k boji
a vysílaly úpěnlivý vzkaz do nebes s prosbou o pomoc, ženy, tisknouce v náručí své děti,
klečely na ulicích a žádaly Boha, aby nezapomněl na věrné křesťany. 827 Některé se jistě
obracely i k sv. Václavu. Není vyloučeno, že pátá strofa slavného chorálu s obecně
známými verši „Nedajž zahynuti / nám i budúcím (!)“ vznikla roku 1420 v obležené
Praze.828
V těchto vzrušených okamžicích se z Prahy vydala Horskou branou na Vítkov tolik
žádaná posila, složená údajně z padesáti střelců kuší, kterých se obráncům Vítkova zoufale
nedostávalo, a značného množství venkovských cepníků, nechráněných plátovou zbrojí. 829
V čele oddílu kráčel kněz se svátostí Kristova těla, uloženou v monstranci či ve schráně
zavěšené na dlouhé tyči. Podle pozdějších zpráv jím byl duchovní z kostela sv. Petra (Na
Poříčí), jiný pramen mluví o knězi Vítovi Úpickém, u kterého není jasné, zda ze
severovýchodočeské lokality pocházel, nebo v husitské Úpici, postižené roku 1421
řáděním katolických Slezanů, přímo působil. Kněze doprovázel ministrant se zvonkem,
oznamujícím přítomnost Božího těla, vyžadujícího patřičnou úctu. I husité pojímali své
vojenské výpravy jako zbožnou pouť, sledující vítězství evangelických pravd a nápravu
nepřítele. Husitský sbor rychle vystoupal mezi vinicemi na jižním svahu Vítkova (přesun
z Horské brány sotva trval déle než pětadvacet minut), vpadl překvapeným křižákům do

292
levého boku a vyvolal v jejich řadách zmatek. Tento tah, nikoliv, jak byl přesvědčen
Vavřinec, svátost v rukou husitského kněze, způsobil na bojišti zásadní zvrat. Část
křižácké jízdy byla zatlačena k prudkému severnímu srázu a ostatní řady se daly na útěk
přístupovou cestou.830
Nedlouhý boj si na straně poražených vyžádal snad až 200 obětí (jménem kromě
Isenburga známe ještě Petra Hechtla) i ztrátu velkého množství koní. Zatímco německé
a rakouské prameny mluví „skromně“ o 60-70 usmrcených, Vavřincův údaj o téměř třech
stovkách zabitých křižáků vyhlíží v tomto kontextu nadsazeně. Tím více je na místě
skepse v případě 500 mrtvých uváděných ve východočeské větvi Starých letopisů
českých831. Určitě jich bylo podstatně méně než v krvavé bitvě svedené před Vyšehradem
o několik měsíců později. Ne všichni křižáci zahynuli na vítkovském návrší. Někteří
utrpěli smrtelná zranění při pokusu o únik skalnatým severním srázem, jiní byli dostiženi
a pobiti husity, kteří na ustupující nepřátele vyrazili z Poříčské brány, část se utopila při
panickém brodění Vltavy. Tyto skutečnosti vyvracejí slova míšeňského markraběte
Fridricha o organizovaném ústupu, byť utopených nebylo tolik, že se, jak píší autoři 16.
století, o ně „řeka zastavila“.832 I to byl hojně užívaný dávný topos, uplatněný například
v kronikářském vyprávění o slavném vítězství Přemysla Otakara II. u Kressenbrunnu.833
Mrtvoly padlých na Vítkově prý vítězové zbavili všech svršků, samozřejmě včetně tolik
ceněné zbroje, a poté nahé položili „břichy“ na příkop. Po několika dnech je rozsekali na
kusy a spálili, zřejmě vedeni touhou po odplatě za řádění křižáků na Letné. Podle
pamětníka bylo na Vítkově nalezeno 144 mrtvých Němců a Uhrů (o jejichž podílu v bitvě
se jiné prameny nezmiňují). To zní věrohodně, ovšem jen do chvíle, než si uvědomíme, že
jde o násobek dvanáctky, již středověk vnímal v symbolické rovině jako číslo úplnosti.
Jiní, asi padlí na útěku, byli pochováni pod Vítkovou horou.834
Husitská Praha si vydechla. Ovšem pouze na chvíli, než si uvědomila, že protivník
utrpěl jen malé ztráty, které na celkovém rozložení sil nic nezměnily. Pokus o obsazení
Vítkova se mohl kdykoliv opakovat, s čímž počítal i Žižka. Nepřestával proto
zdokonalovat zdejší opevnění. V tom mu pomáhal i Václav Koranda, který na Vítkov
slíbil dodat, v očividné snaze ponížit a rozčílit mistra Křišťana z Prachatic, část mobiliáře
ze staroměstského kostela sv. Michala. Rozštípané kostelní lavice ale ještě v Praze spálily
táborské ženy.835 Jednooký hejtman nepochybně vybavil vítkovský hrádek i palnými
zbraněmi, o jejichž užití v bitvě prameny mlčí. Tak lze nejspíš vysvětlit nález 15
kilogramů těžké kamenné koule o průměru 230 milimetrů, objevené na Vítkově roku 1954
známým historikem vojenství Janem Durdíkem, i skromné výtěžky dřívějších průzkumů
(koule do praků a houfnic).836 Dělostřelba se však v pondělí 15. července nakrátko ozvala
z Letné, odkud několik kulí dopadlo na Staré Město, aniž způsobilo větší škody. Husité
tedy ještě slavit nemohli. I proto Prahou v památný den sotva zněla nová píseň táborského
kněze Jana Čapka Dietky Bohu zpievajme, o níž referuje Vavřinec z Březové. Její text,
hovořící o rozehnání Němců, Míšňanů, Uhrů, Švábů, Rakušanů a „poběhlých [tj.
odpadlých, zpronevěřilých] Čechů“, se pravděpodobněji vztahuje až k rozpuštění kruciáty
v posledních červencových dnech.837
Asi nikdo mezi husity a křižáky 15. července netušil, že střetnutí na Vítkově rozhodlo
o vojenském nezdaru křížové výpravy. Dělostřelba z Letné byla jen ústupkem
bojechtivým říšským knížatům a hrabatům, zklamaným neúspěchem na Vítkově. Sám
Zikmund sice v nedělní podvečer 14. července roztrpčeně opustil letenské stanoviště,
odkud sledoval dobývání Žižkovy fortifikace, avšak vystavit Prahu ostřelování z bombard
a dalších palných zbraní nemínil. Proto jejich nasazení, jež by stejně k ničemu nevedlo,

293
odmítl a dělostřelbu zastavil.838 Generální útok na pravobřežní souměstí riskovat ze
známých důvodů nehodlal a po zmaru ataků na malostranské předpolí Kamenného mostu
a na Vítkov, jejichž smyslem bylo Prahu ještě více izolovat a přimět k povolnosti,
postrádal alternativní plán. Opakovat útok na Vítkov se Zikmund nechystal ze dvou
důvodů. Žižka byl na něj připraven a ani případný úspěch by nic neřešil. Na vyhladovění
husitů už spoléhat nemohl. Svatá Margita hodila v teplém létě srp do žita právě v polovině
července, takže do pražského souměstí začalo Poříčskou a Horskou branou proudit tolik
potřebné obilí, další rostlinné produkty i stáda masného dobytka. Plánovaná blokáda
ztroskotala.839
Křižáci se jen obtížně smiřovali s představou, že se útok na Prahu ani velká bitva
neuskuteční. Děsili se sice husitů, kteří na Vítkově nelítostně a nemilosrdně pobíjeli své
protivníky, vadilo jim ale, že přijdou o požitek z drancování i o slibovanou kořist. Válka,
považovaná za velký svátek rytířstva a vzrušující dobrodružství,840 se u Prahy nekonala.
Své rozčarování si zklamaní bojovníci vybíjeli rozličnými způsoby, nejčastěji
plundrováním a rekvizicemi, ale také pobíjením bezbranných vesničanů, včetně žen i dětí,
a upalováním dopadených husitů. Ke všemu ještě v míšeňském ležení před Královskou
oborou propukl 19. července požár, který strávil část stanů i bud. Po tomto zážitku se část
křižáků rozhodla pro dobrovolný odchod a zamířila do svých domovů. Demoralizace,
pramenící z vojenských neúspěchů, nečinnosti, nudy, horka, špatného zásobování,
předražených potravin i svízelných hygienických podmínek, se v křižáckých řadách rychle
šířila. Husité jim situaci pranic neulehčovali. V pondělí 22. července vtrhl dav
rozhořčených pražských a táborských husitů na Staroměstskou radnici a vynutil si na
nepříliš ochotných radních vydání sedmnácti zajatých Němců. Šestnáct upálili radikálové
v sudech za městem, ovšem tak, aby na ně křižáci dobře viděli. Život darovali jedinému
muži, řeholníkovi, který slíbil podávat pod obojí způsobem.841
Zikmundovi a českým katolickým šlechticům bylo zřejmé, že musí nalézt východisko
ze slepé uličky, v níž se kruciáta po nezdaru na Vítkově ocitla. Každý den pronikavě
zvyšoval vojenské náklady, pražské okolí na míle daleko devastovaly křižácké houfy,
husité neměli důvod kapitulovat a Zikmund neztrácel ze zřetele hlavní cíl křížové
výpravy – českou korunovaci. Nastal čas vážně jednat, pokud nemělo tažení ku Praze
skončit naprostým fiaskem. Více než týden po bitvě na Vítkově se začínal zvolna
vyjevovat její skutečný význam. Slavný husitský text Audite, celi (Slyšte, nebesa), ostře
kárající Zikmunda za kruciátu proti vlastní zemi a datovaný 20. července 1420, se
o střetnutí na Vítkově ještě nezmiňuje. Buď z taktických důvodů, nebo kvůli převládající
nejistotě, co ještě křižáci podniknou. 842 Nepodnikli už nic. Výsledek bitvy zhatil
Zikmundovy původní představy a jen opakovaně potvrdil, že na válečných polích se
ryšavému panovníkovi zdaleka nedaří tolik jako v složitých diplomatických partiích.
Nyní nadešla chvíle pro české pány v Zikmundově ležení, aby dokázali, že platí jejich
výrok: „My jsme Koruna česká, a ne ti burani.“843 Politicky sebevědomí šlechtici,
považující sami sebe za jediné oprávněné reprezentanty zájmů českého státu, se zapojili
jako prostředníci (slyšíme o Václavovi z Dubé, Aleši Holickém ze Šternberka a Mikuláši
Divůčkovi z Jemniště) do předběžných rozhovorů s husitskou Prahou.844 Bez dohody s ní
bylo nemyslitelné, aby husité souhlasili se Zikmundovou korunovací. Víceméně jim šlo
především, ne-li jedině o Prahu, jejíž zastoupení na slavnostním aktu ve Svatovítské
katedrále se předpokládalo, stejně jako možnost, že město posléze přece jen
Lucemburkovi otevře brány. Čtyřiadvacet (českých a možná i moravských) pánů,
přítomných v Zikmundově ležení, proto kolem 20. července nabídlo jménem svým

294
i královým pražským představitelům jednání o případném slyšení (ve smyslu návrhů
podaných nunciem Fernandem před 9. červencem) a o uzavření příměří. Praha tak ovšem
nemohla učinit bez souhlasu svých venkovských spojenců. Nabídku nicméně neodmítla,
rozhodnuta vytěžit z ní maximum. Požadovala však nejen možnost vyložit program čtyř
artikulů katolickým teologům, ale také jeho vysvětlení v národních jazycích vybraným
světským osobám z nejbližšího Zikmundova okolí.

Po rozličných peripetiích posléze k jednání opravdu došlo, pravděpodobně 25.

července, a to na poničené Malé Straně, nedaleko Kamenného mostu. Scenérie to byla
příznačná i přízračná. Katolickou delegaci tvořili akvilejský patriarcha Ludvík (II.)
z Tecku, trogirský biskup Šimon Dominis z Dubrovníka a teologové i církevní právníci
Pietro Paolo Vergerio, Martin Talayero z Tortosy i několik dalších mužů, včetně mistra
Pavla z Prahy, který působil v roli tlumočníka. Milánský arcibiskup Bartolomeo Capra
a pasovský biskup Georg Hohenlohe, ač přítomni na Pražském hradě, 845 se rozhovorů
nezúčastnili. Mezi husitskými experty, vesměs členy pražské univerzity, zastával vůdčí
roli energický Jan Příbram, horlivý stoupenec laického kalicha a stávající děkan artistické

295
fakulty. Na výsledek rozhovorů, probíhajících za zavřenými dveřmi, netrpělivě čekali čeští
šlechtici Zikmundovy strany a několik pražských hejtmanů i obecních starších. Třebaže se
jednání neslo v konstruktivním duchu, k žádné dohodě nedošlo. Katoličtí bohoslovci
zaujali v zásadě stejný postoj jako nedávno Fernando z Luga. Přiznali oprávněnost tří ze
čtyř pražských artikulů a částečně uznali i přijímání pod obojí způsobou jako „dovolené
a záslužné“, nicméně odmítli, že by to byl Kristův příkaz. Stanovisko koncilu,
formulované v dekretu Cum in nonnullis, pro ně bylo nepřekročitelné. Přislíbit husitům
slyšení na evropském fóru nechtěli a ani nemohli. Postrádali k tomu kompetence, které
měl jen obecný koncil. Ač se zástupci obou stran rozcházeli s úsměvem na tváři a s nadějí
v duši, ve skutečnosti dohodu mezi husity a Zikmundem pohřbili. Bez dobrozdání
katolických teologů nemohl římský král souhlasit s legalizací laického kalicha, husité se
pak přijímání pod obojí způsobou jakožto nezbytné podmínky spasení nehodlali vzdát ani
za cenu nejvyšších obětí. Nepochybně k zármutku českých katolických pánů, jejichž
zprostředkování přišlo vniveč.846
Pražská husitská delegace na Malé Straně neustoupila, takže ani táborité či jiní
radikálové jí nemohli upřít rozhodnost a zásadovost. To muselo uspokojit též Žižku, který
se rozhovorů nezúčastnil, nesouhlasil s nimi a nejspíš je považoval za zmarněný čas.
Rozhodně však přivítal stanoviska obcí Starého a Nového Města pražského, jež 26.
července vydaly výnosy o zabavení majetku všech měšťanů, kteří opustili město ve
chvílích nouze, odmítli s ním trpět a spojili se s nepřáteli. Nikdo z odběhlých nesměl být,
ani na základě přímluv, přijat zpět. Byl to neklamný důkaz, že pravobřežní Praha již
věděla o chystaném rozpuštění křižáckých vojsk. Shodou okolností víme, že
purkmistrovský úřad na Novém Městě aktuálně zastával pasíř Vavřinec Kulhavý, majitel
domu v Pasířské (nyní Palackého) ulici.847
Po ztroskotání malostranských rozhovorů nemohl už Zikmund na nic čekat, pokud
chtěl alespoň částečně zachránit svou reputaci. Praha mu brány neotevřela, a tak jeho
korunovace na českého krále, uskutečněná v neděli 28. července, měla trpkou příchuť.
Konala se sice v pravé poledne na správném místě (ve Svatovítské katedrále) a provedla ji
oprávněná osoba (pražský arcibiskup Konrad z Vechty) určeným diadémem
(svatováclavskou korunou, dovezenou z pevného Karlštejna) v přítomnosti výkvětu české
i moravské šlechty, knížat a hodnostářů z ostatních korunních zemí i hostů z německých
oblastí Říše, Uher, Itálie a Pyrenejského poloostrova, leč všichni vnímali, že patřičný lesk
postrádá. Korunovačním řádem Karla IV. předepsaná panovníkova cesta na Vyšehrad se
v předvečer rituálu neuskutečnila, králův vjezd do pravobřežní Prahy pak nepřipadal
vůbec v úvahu. Ostatně v katedrále absentovali i pražští konšelé, jejichž účast ovšem
nebyla obligatorní. Tradiční obřad pasování přítomných mladých mužů na rytíře, z nichž
si husitská propaganda učinila terč posměchu, nepřekryl pociťované nedostatky. Přesto
byla česká korunovace Zikmundovým nesporným úspěchem. Neovládl sice pravobřežní
Prahu a nepodrobil si husity v Čechách, avšak de iure nebylo možné jeho české královské
důstojenství zpochybnit. Sám Zikmund si na něm očividně zakládal. Léta svého českého
panování oficiálně počítal i uváděl od 28. července 1420. Nejen pro své přívržence
v zemích Koruny české, ale pro celou křesťanskou Evropu byl Zikmund Lucemburský
právoplatným a nezpochybnitelným českým králem. Účast předních českých
a moravských pánů legitimitu pražského korunovačního aktu potvrzovala.848
Víme-li, že kolem 20. července pobývalo v Zikmundově blízkosti čtyřiadvacet českých
pánů (možná včetně Moravanů), lze se pokusit o jejich alespoň přibližnou identifikaci. Tu
nabízejí především listiny vydávané Zikmundovou kanceláří od konce června do konce

296
října 1420 a evidující osoby, jež se pohybovaly v panovníkově okolí a stály v jeho
politických i vojenských službách, za které eventuálně obdržely do zástavy nemovitý
majetek. Zjistíme pak, že pánů z Čech opravdu mohlo být až dva tucty. Nepochybně sem
patřili Vilém Zajíc z Hazmburka, udržující jako jeden z velitelů Pražského hradu úzké
kontakty s pražskými husitskými představiteli, Mikuláš Divůček z Jemniště, Jan starší
z Michalovic, Aleš Škopek z Dubé, Půta z Ilburka, Jan mladší z Hradce, bratři Hanuš
a Fridrich (Bedřich) z Kolovrat, Albrecht z Koldic, Aleš Holický ze Šternberka, Václav
z Dubé a Leštna, Zikmund Děčínský z Vartenberka a Arnošt Flaška z Pardubic na
Rychmburku. Se značnou mírou opatrnosti se dá uvažovat také o Jindřichovi
z Elsterberka, Vilémovi a Janovi (Krkovi) Švihovských z Rýzmberka, Janu Chudobovi
z Vartenberka na Ralsku, Bohuslavovi (VI.) ze Švamberka a jeho bratru Hynku Krušinovi,
Půtovi (III.) z Častolovic, Janu Městeckém z Opočna, Hynkovi Červenohorském z Dubé,
Petrovi Konopišťském ze Šternberka a snad též o Mikuláši Zajícovi z Hazmburka na
Kosti.849 Zda se do Prahy vydal Oldřich (II.) z Rožmberka, zůstává v rovině spekulací.
Čtenář si všechna tato jména sice zapamatovat nemůže, ve výčtu však před ním defilují
postavy, proti nimž se již vypravil či zanedlouho vypraví Jan Žižka s ikonickým palcátem
v ruce.
Účast řady předních pánů na Zikmundově korunovaci, jíž poskytli jako zástupci české
zemské obce legitimitu, doslova iritovala husitskou Prahu, která se oprávněnost
Lucemburkova českého královského důstojenství snažila všemožně zpochybnit. Pražští
husitští univerzitní mistři, konšelé, hejtmani i kněží věděli to, co bylo zjevné.
Z vojenského i ekonomického hlediska skončila kruciáta katastrofálně, díky ní však
Zikmund slavil nesporný politický úspěch. Starý lišák se dal pod ochranou křižáckých
zbraní korunovat českým králem, získal pod kontrolu české korunovační klenoty i poklady
svého zesnulého bratra a ze státoprávního i mezinárodně politického hlediska husitům
situaci nesmírně zkomplikoval. Navíc získal do své moci říšský poklad, jehož držitel byl
pokládán za nesporného panovníka Svaté říše římské. Tím považoval svůj úkol před
Prahou za skončený. Mezi 30. červencem a 2. srpnem křižácká vojska levý vltavský břeh
vyklidila. Zikmund dal ještě 31. července vystavit písemnost, kterou z titulu římského
krále schválil a pochválil nedávno uzavřenou smlouvu mezi francouzským králem Karlem
VI. a anglickým panovníkem Jindřichem V. jako významný krok k jednotě křesťanstva
a církve. Bez jednoty by nebylo stability, míru a harmonie. Stávající české poměry
bezděčně propůjčovaly této dávné gnómě ironický nádech. Lucemburk opustil Pražský
hrad zřejmě až po soumraku 1. srpna a na delší čas se usídlil (v přítomnosti obou královen)
v Kutné Hoře. Tam je doložen o šest dní později.850 Ještě před odchodem z Prahy stačil na
Hradě zanechat početnou posádku, k jejímž členům mimo jiné náleželi katolický voják
a kronikář Bartošek z Drahonic, Jan Šváb z Jíkve (oba známí z pozdějšího působení na
Karlštejně) či Beneš z Hořovic, moravští vojáci Jan Svinka z Onšova a Zbyněk z Moravan
i uherští bojovníci Šimon z Csögu, Štefan z Czsobánky, Michal z Rohova a Mikuláš Hus
ze Šankovic. Diviš z Říčan areál opustil a vrátil se na hrad, po němž se psal. 851 Obě
pražské pevnosti i Nový hrad u Kunratic zůstávaly v rukou Zikmundových lidí
a připomínaly pravobřežní Praze, která se ve stylisticky brilantních manifestech
i básnických skladbách prezentovala jako hlava a vůdce úspěšné revolty, že husité zatím
obstáli pouze v první konfrontaci „proti všem“.

297
 SPORY O BITVU
Teprve neslavný konec křížové výpravy zpětně ukázal důležitost bitvy na Vítkově.
Právě toto střetnutí, o jehož více či méně pravděpodobnou rekonstrukci jsme se tu
pokusili, vyrazilo Zikmundovi trumfy z rukou a rozhodlo o jeho vojenském neúspěchu.
V prvních chvílích po boji pociťovali husité v Praze nejen radost, ale ještě více úlevu po
přestálém strachu z případného křižáckého vítězství, které by dříve či později znamenalo
porážku vzpoury proti dědici českého trůnu. Obavy z tvrdých represí, podmíněné
Zikmundovým počínáním ve Vratislavi a křižáckou ukrutností, uplatňovanou i vůči
civilnímu obyvatelstvu, vyvolávaly mezi mnohými přívrženci kalicha stav panické hrůzy.
Ta večer 14. července opadla, byť opravdu svobodné vydechnutí se dostavilo až první
srpnový den, kdy po křižácích zůstala zaneřáděná Letná a poničené polnosti v pražském
okolí. Byly to nepochybně faktory strachu a úlevy, které ovlivnily vnímání bitvy husitskou
veřejností, umocnily její rozsah a zveličily počty padlých nepřátel.
Strach se ale rychle proměnil v ironii a posměšky, jimiž husitská propaganda snad už
v srpnu Zikmundovi připomínala porážku na Vítkově: „A kdyžs je [tj. pražská města]
valně oblehl, své moci chtě zkusiti, bojovně vojska zřiediv, přitrh slavně k srubóm jeho
jakožto ovčince útlým z dřeva stavením ustaveným, a tu udatnú ruku dobývaje, maje tisíc
vybojovníkóv proti jednomu těch chyší braniteli, snad uschlého listu zvukem hrozným
aneb snad cepným štěkotem jsa zastrašen, hanebně poběhl si a statečnějšíchs množstvie
šeradně ztratil, tudiež i zmrhal si vojákóv. Neb tu jedni zbiti, druzí hlavy slámali, třetí
ztonuli, čtvrtí samými strachy zcepeněli.“ Ani drobné potyčky s pražskými obyvateli
nikam nevedly, a proto „počals novú válku s hady, žabami, myšmi i s štíry a muchami“.852
Sluší se dodat, že středověk vnímal, především prizmatem Bible (Sír 39, 30), tyto
živočichy negativně jako symboly hříchu (mouchy), zhouby a hereze (myši), závisti,
zrady, přetvářky a Kristových protivníků (štíři), lstivosti, zákeřnosti a nečistých duchů
(hadi), respektive marnosti a pomíjivosti pozemského světa.853 Ale ani tento boj Zikmund
nevyhrál. A tak „chřbet bojujícím strašlivě [tj. ustrašeně] obrátiv, v nočných temnostech
utekl si před nimi, aby, tě stíhajíce, tvých stopí pro tmy nepoznali a postihnúce tebe
i s tvým udatným vojskem nedobili“.854
Rozpoznání významu boje na Vítkově vedlo už v létě 1420 k úvahám, zda by vrch, na
němž Bůh pomohl svým vyvoleným k zázračnému vítězství, neměl obdržet nový název
a stát se tak vedle Betlémské kaple dalším místem husitské paměti. Pojmenování Bojiště
bylo příliš obecné, takže se neujalo. Obdobně neuspěla ani snaha propůjčit Vítkovu příliš
okázalé a patetické označení „hora Kalicha“. Ze všech navrhovaných variant se
jednoznačně prosadil název Žižkov, vedle něhož nadále fungovalo pojmenování Vítkov či
Vítkova hora. Nový název slavil úspěch i proto, že návrší spojoval s mužem, v němž
většina husitů spatřovala toho, kdo se s nasazením vlastního života nejvíce zasloužil
o záchranu husitské Prahy a následně o porážku celé kruciáty. Kult nepřemoženého
hejtmana Jana Žižky, jehož pouhé jméno nahání nepřátelům děs a hrůzu, se zrodil právě
na Vítkově, kde rozšířená a zdokonalená pevnost ještě po několik desetiletí připomínala
úspěch jednookého vojevůdce.855
Dokladů o užívání názvu Žižkov, respektive Žižkova hora známe z 15. století řadu. Asi
nejstarší pochází z roku 1427 a mluví o vinici položené pod Žižkovem („vinea sita sub
Žižkow“)?856 V souvislosti s bitvou zmiňují Žižkov i některé kronikářské texty z první
poloviny 15. století. Zvláště nejstarší vrstva Starých letopisů českých líčí, jak „Němci
298
míšenští a jiní řítili se k hoře Žižkov“, eventuálně „šturmovali k Žižkovu“.857 Rovněž
takzvaný Starý kolegiát uvádí, že křižáci podnikli útok na tvrz Žižkov, kterou tehdy Žižka
nově postavil na Vítkově hoře.858 Z tohoto základu a samozřejmě zejména z kroniky
Vavřince z Březové vycházeli další čeští pozdně středověcí a raně novověcí autoři.859
Neméně zajímavá jsou úřední svědectví z pokročilejšího 15. věku, vesměs obsažená
v úředních záznamech o vinicích na Žižkově hoře. První nese datum 5. července 1445
a hovoří o vinici „sub monte Vitkonis alias Zizkonis“ (pod Vítkovou, jinak Žižkovou
horou).860 Jako blesk z čistého nebe se tu 18. prosince 1477 objeví Anna, dcera nožíře
Michala Zweijara a jeho choti Anny, disponující vinicí svých rodičů. Možná na rozdíl od
nich setrvala v Praze, přistoupila ke kalichu a posléze se znovu domohla alespoň části
někdejšího rodinného majetku.861
Navzdory běžnému spojování Vítkovy hory s Žižkou nefiguroval v historické paměti
táborský hejtman jako jediný vítěz bitvy. Alespoň Staré letopisy zdůrazňují též
rovnocenný podíl Pražanů. Jejich zásluhy lze vztáhnout jak k členům vojenského sboru,
který vyrazil na Vítkov z Horské brány, tak ke skutečnosti, že to byla Praha, jež se
křižácké přesile ubránila a nekapitulovala. Kromě Žižky se žádný husita v boji na Vítkově
jmenovitě nepřipomíná. Jedinou výjimkou je záhadný „vinař Robych“, jenž podle
pozdního záznamu v Pamětech Mikuláše Dačického z Heslova zabil a zajal „mnoho
Němcuov“. Jakýsi „Robich penesticus“ (tj. hokynář či cibulník) se skutečně v husitské
Praze nakrátko objevuje jako držitel staroměstského domu (pozdější čp. 9) na Malém
náměstí, ale poté z pramenů mizí. Ve stejné době působil ve staroměstském prostředí i jiný
Robich, živící se jako spílač, tedy stáčením zkvašeného piva do sudů. Žil v domě (pozdější
čp. 939 v Haštalské ulici) sladovníka Jíry Nárožného, řečeného Bebtavý. Tím ale pátrání
po zapomenutém hrdinovi, který se (možná) proslavil v bojích s křižáky, končí. Co dodat?
Snad jedinou otázku. Kolik takových osudů, po nichž nezůstalo ani jméno, husitská
historie asi skrývá?862
Dějinný význam bitvy na Vítkově dokládá též počet zachovaných kronikářských zpráv.
Zatímco střetnutí u Sudoměře zmiňují pouze čtyři kroniky, zprávy o boji na Vítkově hoře
se počítají, pokud vezmeme v potaz i reflexi v jiných literárních žánrech, na desítky.
Celým husitským, potažmo nekatolickým dějepisectvím se až do Bílé hory táhne
přesvědčení, že úspěch na Vítkově byl především dílem přízně, kterou Bůh projevil svým
bojovníkům. Kromě Vavřince z Březové přisuzují obrat na bojišti příchodu kněze se
svátostí oltářní také východočeské letopisy („protivníci, zaslyšíce zvonce, i skáčí s huory
a tepů se“)863 a kališnický duchovní Bohuslav Bílejovský. Pražští analisté se však spokojili
s lapidárním konstatování o „divněm“ (tj. zázračném) vítězství, popřípadě s formulací, že
nepřátelé byli poraženi „mocí divnú božskú“.864 Podmanivě spojil Žižku s boží pomocí
Tůma Přeloučský, příslušník zakladatelské generace Jednoty bratrské: „Toliko Pán Bůh
vzbudil proti němu [křižáckému vojsku] lid chaterný v Praze a neoděný a postavil jim
Žižku, hejtmana jednookého a potom slepého, aby ten všecky boje a věci bojové řídil
a porážku činil. A tak [to] Pán Bůh způsobil, aby beze všeho podezření bylo známo, že jest
jeho dílo…“865
Hluboká víra v přízeň, kterou Bůh utěšuje své věrné, byla ve středověkém myšlení
propojena s trestem, jímž Pán drtí nepřátele svého zákona. Výsledek bitvy chápali lidé
jako výrok božího soudu.866 I proto husité vnímali vítězství na Vítkově a rozpad kruciáty
jako nelítostnou odplatu, kterou Bůh seslal na hlavy křižáků za ukrutnosti, jichž se
dopustili na zbožných a nevinných. Vavřincova kronika, podrobně mapující husitský
zápas, o tom vydává svědectví i svou kompozicí. Ač se autor v podstatě pevně držel

299
chronologické osy, mezi popis obléhání Prahy a líčení bitvy na Vítkově vložil obsáhlou
vsuvku o mučednické smrti arnoštovického faráře Václava a Chelčického plebána
Vojtěcha z Donína (předního aktéra heřmaňské aféry v roce 1416), upáleného v Českých
Budějovicích.867 Porážka tak vyhlíží jako zasloužený, rychlý a účinný trest za tyto i další
nelidské činy.
Zázračné vítězství na Vítkově se stalo jedním ze základních stavebních kamenů
husitského mýtu, který husité sami stvořili, jímž se utvrzovali ve svých principech
i postojích a jímž upevňovali kolektivní identitu. Názorným dokladem podoby, v jaké
porážka první kruciáty utkvěla v dějinném vědomí utrakvistických generací, budiž slova
kališnického kněze Bohuslava Bílejovského, vnuka husitského bojovníka Jana Sýkory
z Buku, napsaná počátkem třicátých let 16. věku: „Ale že Pán Buoh milostivý těší své,
protož ač velká vojska jich bývala a zvlášť při obležení Prahy léta 1420 (tu bylo národuov
35 v rozdílu jazyku), však s pomocí Boží ta i jiná vojska zapudili. Nebo sám Buoh mocný
pro pravdu svú bojoval, jako někdy za syny Izrahelské, dávaje na ně hruozu s nebe, že
prve než české vojsko, malé Boží stádečko, opatřili [spatřili], až, kakajíc za nohavice,
strachem běželi.“868
Zatímco husité děkovali Bohu a oceňovali vojenský um Jana Žižky, hledala katolická
strana příčiny neúspěchu a snažila se nalézt viníky. Jednookého hejtmana přitom raději ani
nejmenovala. Tento neadresný postup zvolil vzdělaný autor (snad mistr Ondřej z Brodu)
brilantního literárního pláče (planctus), v němž vyčetl Praze, že ke své obraně povolala
„lidi nejpochybnější, nejkrutější a nejohavnější, ba i lotry, kteří vždy byli podle soudců
držáni za psance a vrahy“.869 Na Žižku se tato charakteristika hodila náramně.
Podle Němců a Rakušanů pomáhal českým kacířům ďábel, jehož vzývali. Křesťanské
rytíře tak u pražských hradeb přemohly temné síly pekel. U jednoho prostoduchého
vysvětlení však nezůstalo. Zdánlivě nepochopitelnou porážku mohutného vojska bylo
snadné svést na zradu, konkrétně na českého pána, který slíbil, že křižákům zajistí
ovládnutí pevnosti na Vítkově, ve skutečnosti je ale zavedl a podtrhl. V této interpretaci
snadno rozpoznáme ohlas sporů mezi německými bojovníky, toužícími dobýt Prahu
i zničit heretiky, a českými katolickými šlechtici, usilujícími o dohodu a křižáky
podezíranými z tiché, ne-li otevřené podpory kacířství. Za jednoho z hlavních viníků
označili katoličtí autoři samotného krále Zikmunda, který Prahu dobývat nechtěl, zabránil
jejímu ostřelování, šel na ruku českým pánům, počínal si bezstarostně a nechoval se ani
jako dobrý křesťan. Dokonce dal sejmout zlaté desky z tumby sv. Václava a neváhal
poškodit Svatovítskou katedrálu i další sakrální objekty jen proto, aby zmírnil finanční
deficit a mohl alespoň částečně vyplatit žold svým bojovníkům.870 I když to byly stížnosti
přehnané (o chrámový poklad se nově korunovaný český král vzorně postaral), je zajímavé
sledovat, jak se výtky, které katolická inteligence (vesměs kněží) vznášela na Zikmundovu
adresu,871 v řadě bodů shodují se stížnostmi husitských vzdělanců.
Tento fakt spolu s poznatkem, že se katoličtí dějepisci zmiňují o bitvě na Vítkově
stručně, či ji dokonce pomíjejí a pouze konstatují tristní rozpad kruciáty,872 vedl ve svém
důsledku k vědeckému sporu, zda střetnutí na vrchu před Prahou nebylo přeceňováno,
neboť poměr sil nijak nezměnilo. V tomto směru se vyslovil především vynikající historik
Josef Pekař, podle kterého nelze mluvit o bitvě v pravém slova smyslu, nýbrž spíše
o střetnutí menšího rozsahu. O neúspěšném konci kruciáty tak rozhodly důvody jiné, na
prvním místě politické, hlavně skutečnost, že se nepodařilo završit rozhovory na Malé
Straně. Svůdná Pekařova teze vyrůstala z historikovy snahy prokázat, že od husitství, byť
jeho historický význam nesnižoval, vede zákonitá cesta k Bílé hoře, která mu jako

300
přesvědčenému státoprávníkovi byla neštěstím bez míry a hranic. Kdyby se roku 1420
neprosadily revoluční elementy a iniciativu si zachovali reformisté, mohlo podle Pekaře
dojít k dohodě, která by zabránila pustošivým válkám, jež podlomily politický i kulturní
význam Českého království. Bělohorská tragédie by se v takovém případě nekonala.
V historii však žádná kdyby, k lítosti přívrženců virtuálních dějin, neplatí. Každá událost
je jedinečná, neopakovatelná a nedá se zrušit, byť se o to cenzoři a ideologové pořád
všemožně snaží. Z předchozích řádek snad dostatečně jasně vyplynulo, že jakákoliv
dohoda mezi husity a jejich protivníky v létě 1420 možná nebyla. Bitva na Vítkově, která
fakticky rozhodla o neúspěchu Zikmundova vojenského tažení, se tak oprávněně stala
symbolem husitského zápasu „proti všem“, třebaže se z vojenského hlediska řadila toliko
k střetnutím středního rozsahu.873 Byla první, v níž husité zvítězili nad převážně cizími
vojsky, ubránili Prahu a křižákům nahnali hrůzu, protože bojovali nesmiřitelně, nikoho
nešetřili, zpravidla nebrali zajatce a neváhali obětovat vlastní život. Strach z husitů a jejich
cepů se od té chvíle šířil střední Evropou a ozvěnou doléhal i do vzdálenějších oblastí.
Velký podíl na úspěchu měl Jan Žižka, který rychle získával kredit mimořádného
vojevůdce.
Tyto důvody a současně skutečnost, že v červenci 1420 husitští Češi porazili před
Prahou Němce, Rakušany, Uhry i poběhlé Čechy a Moravany, učinily z Vítkova, běžně
nazývaného též Žižkaberg,874 od časů národního politického probuzení v šedesátých letech
19. věku kultovní místo. Zásluhou Karla Hartiga, starosty, políra, podnikatele a velkého
ctitele Žižkovy památky, dostala v roce 1877 nová předměstská obec (od roku 1922
pražská čtvrť), rychle se rozrůstající pod památným vrchem, název Žižkov. Jeden
z prvních zdejších domů (čp. XI/160) obdržel již v roce 1869 název U Jana Žižky
z Trocnova.875 Dlouhodobé úvahy i spory o vybudování důstojného pomníku velkého
vojevůdce, který by tak symbolicky znovu chránil Prahu, se naplnily až 14. července 1950.
Tehdy, v den 530. výročí bitvy, byla před Národním památníkem na Vítkově, budovaným
od roku 1928 a původně koncipovaným jako pantheon protirakouského odboje a zrodu
samostatného Československa, odhalena Žižkova monumentální jezdecká socha, dílo
zesnulého výtvarného umělce Bohumila Kafky. Slavnosti využil k vlastní propagaci
nedávno instalovaný komunistický (a fundamentálně ateistický!) režim, který se poněkud
absurdně prohlašoval za dědice a uskutečňovatele husitských ideálů.876 Politickému využití
a zneužití se mrtví bránit nemohou. Vzpomeňme si na tuto banální pravdu, až zase někdy
navštívíme Vítkov, abychom se pokochali panoramatickým pohledem na Prahu. Jan Žižka
za komunisty skutečně nemůže.

301
„Jen aby už bratr Žižka brzo přijel!“

Alois Jirásek: Proti všem

302
 V.
ŽIŽKA PŘED BRANAMI

303
304
305
 Královské město Čáslav, dějiště slavného husitského sněmu (vyobrazení z počátku 17.
století).

306
 KŘEHKÉ SPOJENECTVÍ
Zikmund byl pořád v Čechách, střídal pobyty v Kutné Hoře, Kolíně a Čáslavi, úřadoval
jako český král a jeho uherské vojsko, které si ponechal, plenilo v úrodném Polabí. Přesto
se husitská Praha po rozpadu kruciáty cítila svobodně a vítězně. Tomu odpovídalo její
počínání. Sotva křižáci zmizeli z pražského sousedství, začali husité podnikat krátké
ozbrojené výpravy, jejichž cílem bylo ovládnout hospodářské zázemí velkoměsta. Do
pražských bran pak každodenně přiháněli stáda hovězího i vepřového dobytka a dováželi
obilí, zároveň ovšem zabírali a obsazovali usedlosti, vinice, sady, zahrady i rozmanité
fortifikace, které dosud byly v rukou protivníků kalicha.877 V průběhu srpnových dní
pražské obce nejen zabavily dosud nezkonfiskovaný církevní pozemkový majetek, ale
rovněž objekty katolické nižší šlechty i pražských obyvatel, pokud opustili město či z něj
byli vypovězeni. První velké násilné přerozdělování nemovitého majetku v českých
dějinách začalo.878
Týkalo se pochopitelně i domů v pražském pravobřeží. Z nikoliv úplných úředních
záznamů vyplývá, že na Starém Městě spadlo na obec minimálně 317 domů (ve
skutečnosti jejich počet bezesporu přesáhl čtyři stovky), na Novém Městě pak více než
100 objektů. Konfiskace domů, zatím nezapisované do městských knih, měly ve
staroměstském prostředí i výrazně národnostní rozměr. Přibližně polovina zabavených
objektů patřila vlastníkům s německými jmény (na Starém Městě jim roku 1418 patřilo
zhruba 35 % domů), což názorně vypovídá o převážně protihusitském smýšlení zdejších
Němců. Na Novém Městě s výraznou převahou českého obyvatelstva tomu bylo
samozřejmě jinak; podíl domů zabavených majitelům s německými jmény zde činil asi 17
%. Proces záboru sice probíhal pod dohledem městských rad, ale, jak již víme, dosti
živelně.879 Přednostní právo na zabavené objekty vcelku logicky získali měšťané, kteří se
aktivně zapojili do obrany proti Zikmundovým křižákům, v případě neúspěchu riskovali
ztrátu majetku i životy a vzali na sebe tíhu dějinné odpovědnosti. 880 Byli to vesměs
členové městských orgánů, hejtmani, významnější úředníci a také tvůrci husitské
propagandy, mezi nimi na čelném místě Vavřinec z Březové.881 V průběhu prvního roku
zápasu proti Zikmundovi se tak vytvořila nová revoluční elita, čítající na Starém Městě
necelých dvě stě osob. Z nich se rekrutovala nová radní vrstva, jež se u moci udržela více
než půl století, a významní úředníci.882 S politickou proměnou se odvíjela též proměna
národnostní. V době lipanské bitvy (30. května 1434) napočítáme mezi majiteli
staroměstských domů pouze 5 % lidí s německými jmény. Němci, kteří neodešli, se
v průběhu dvou desetiletí fakticky počeštili, nepochybně i v důsledku uzavírání smíšených
manželství. Tento trend, patrný už před rokem 1419, revoluce urychlila a dovršila.
K Němcům, kteří v Praze setrvali a přihlásili se ke kalichu, se vítězové zachovali, v duchu
božího zákona jako nejvyšší křesťanské normy, v podstatě přívětivě. Na Starém Městě jim
pro bohoslužby v německém jazyce vyhradili kostel sv. Ducha (v jeho blízkosti žili
němečtí měšťané činní především v potravinářských řemeslech) a neodmítali ani jejich
působení v městských orgánech.883

307
 Proces přerozdělování nemovitostí byl sice v létě 1420 teprve na samém počátku,
nicméně názorně vypovídá o revolučních mechanismech. Pro všechny velké revoluce je
charakteristická nejen násilná změna vlastnictví, nýbrž také relativně krátký čas, po který
revoluční síly vytvářejí iluzi pevného spojenectví.884 Toliko od konce května do konce
července, vlastně pouhé dva měsíce, zaujali pražští i venkovští husité jednotný postoj,
podmíněný odporem proti kruciátě. Všichni hájili společný program, shrnutý ve čtyřech
artikulech, a téměř všichni odmítali Zikmunda jako českého panovníka, pokud nedá
svobodu stěžejním husitským principům. V tomto směru nelze žádné složce husitského
spektra nic vyčítat. Sotva se však rozptýlil prach za patami posledního křižáka a Zikmund
opustil Pražský hrad, skrytá permanentní tenze mezi Prahou a venkovskými husity, zvláště
tábority, vyplula na povrch. Začalo nové kolo zápasu o Prahu, tentokrát mezi pražskými
(především staroměstskými) obyvateli a táborskými radikály, kteří cítili podporu Jana
Želivského a novoměstské rady. Zejména táborští kněží neztráceli naději, že se jim
s pomocí prostých venkovských bojovníků a Želivského stoupenců, včetně zbožných žen,
308
okouzlených výmluvností i zjevem radikálních kazatelů, podaří proměnit pražský Babylon
v harmonický Jeruzalém. V něm měla platit stejná pravidla jako na Táboře. Ve skutečnosti
se hrálo o víc. O to, kdo bude hegemonem revoluce. Zda Tábor, bez jehož pomoci by
pražské souměstí horko těžko vzdorovalo křižáckým vojskům, nebo Praha, konkrétně
Staré Město, které se stavělo do role hlavního vítěze nad kruciátou. Rozmíšky propukly již
první srpnový den.
Radikálním táborským kněžím byla trnem v oku hlavně pražská univerzita. Někteří
z nich na vysokém učení studovali, znali názory svých učitelů a nejednomu z nich
nedůvěřovali. Proto již 1. srpna prosadili požadavek, aby univerzita jako celek schválila
čtyři artikuly pražské, neboť dosud se k nim přihlásili toliko jednotliví mistři. Rektor
Martin Kunšův z Prahy se požadavku nezpěčoval a mistři korporativně vyjádřili se čtyřmi
články souhlas. S výjimkou jediného. Byl jím pravděpodobně Vavřinec z Nymburka, který
nesouhlasil s přijímáním pod obojí způsobou jako podmínkou spasení, ani s bodem
o zákazu světského panování kněží. Z Prahy proto vzápětí raději odešel. Uchýlil se do
katolického Berouna, což nebyla zrovna šťastná volba.885
Souhlas univerzity táboritům nestačil. V pondělí 5. srpna jejich zástupci předložili
představitelům novoměstské a staroměstské obce dvanáct článků, jejichž dodržováním
podmiňovali svou další přítomnost v Praze. Zatímco Nové Město je bez diskuse přijalo,
Staroměstští si o nich vyžádali debatu, které se zúčastnili konšelé, obecní starší a mistr
Petr Payne, řečený Engliš, názorově blízký radikálům. K jakému rozhodnutí schůze
dospěla, Vavřinec z Březové neříká. Stanovisko staroměstských orgánů zřejmě nebylo
(a ani nemohlo být) jednoznačné. Kdyby všech dvanáct artikulů odkývaly, podlomily by
nejen mocenskou pozici Starého Města, ale i jeho existenci. Přitom táborité nechtěli nic
jiného než důsledné dodržování usnesení přijatých 27. května a 14. června. To mimo jiné
zahrnovalo nejen úplný zákaz prostituce, ale také vymýcení smilstva a udělování pokut za
veřejné holdování alkoholu, nepřípustnost drahocenných oděvů a módních doplňků,
trestání podvodných prodejců i lichvářů, boření klášterů i nepotřebných kostelů,
odstraňování obrazů Svatých, ale i zákaz užívání zlatých a stříbrných (nikoliv cínových)
bohoslužebných kalichů a také nemožnost návratu zběhlých či vypovězených měšťanů.
Puritánský ráz těchto opatření je zjevný. Stejně tak z něj dýchá snaha upevnit dosavadní
výsledky revoluce. Proti všem těmto požadavkům Staroměstští nemohli nic zásadního
namítat, neboť v praxi už víceméně platily a v zásadě se přidržovaly mínění Jakoubka ze
Stříbra. Kamenem úrazu byly dva články. Pro univerzitní mistry, z nichž někteří patřili
k blízkým Husovým přátelům, byl urážlivý, ponižující a nepřijatelný článek, aby své texty
předkládali komisi k posouzení ideové čistoty. Mezi staroměstskými konšely však ještě
větší zděšení vyvolal požadavek, aby „byla zrušena práva pohanská a německá“ a aby se
celá Praha řídila božím zákonem.886 Srozumitelně řečeno: táborité nechtěli nic jiného, než
aby v pražském souměstí přestalo platit městské právo, na němž spočívala existence
i veškerý chod městského organismu. Kdyby se ale Praha stala druhým Táborem, přestala
by být sama sebou.887 To staroměstští konšelé (ani univerzitní mistři) nemohli připustit.
Odhlédneme-li od biblické inspirace nechuti k městskému způsobu života, údajně
mravně pokleslému v porovnání s životem rolnickým (založení prvního města křesťanství
tradičně spojovalo s bratrovrahem Kainem),888 nemůžeme pominout nadčasovost
táborských snah. Táborští kněží patřili k typu radikálních aktivistů vnucujících společnosti
svou představu univerzálně závazného modelu a dovádějících ad absurdum původně
rozumné návrhy směřující k odstranění společenských neduhů. K harmonii, kterou
argumentovali, však početné zástupy svých stoupenců nikdy nedovedli. Táborité se svými

309
dvěma politicky naprosto nerealistickými požadavky na Starém Městě neuspěli, i když se
jim nikdo nepostavil na otevřený odpor. Sympatie Nového Města, které jako větší, ale
politicky méně významná lokalita žárlilo na prestiž staroměstského souseda a přálo si jeho
oslabení, Táboru nestačily.889
Hned druhý den po jednání na Staroměstské radnici se táborité pustili do díla a začali
ostentativně naplňovat jeden z předložených bodů. Vrhli se na klášter křižovníků Strážců
Božího hrobu, vybudovaný na novoměstském Zderaze. Akce sama asi málokomu vadila.
Řeholníci, kteří se roku 1419 významně podíleli na Protihusitské kampani, byli pryč,
a Nové Město s tábority v podstatě souhlasilo. V pátek 9. srpna si táborité troufli na
rovněž prázdný dominikánský klášter u sv. Klimenta (v místech pozdějšího Klementina)
na Starém Městě. Také tady vše proběhlo bez konfliktu. 890 Zato v případě kostela sv.
Jakuba u minoritského kláštera narazili. A možná se tu s odporem setkal i samotný Jan
Žižka, ověnčený vítězstvím na Vítkově.
Přesné datování události není snadné. Vavřinec z Březové ji vůbec neeviduje a jiný
spolehlivý pramen datum pominul, ba ani nezmínil účast jednookého hejtmana.
Humanistickými a barokními dějepisci uváděné dny (25. červenec, tedy den sv. Jakuba, či
26. červenec, kdy se výročí incidentu později slavilo) nepřipadají vzhledem k přítomnosti
křižáků před Prahou v úvahu. Časové rozpětí prvních dvou srpnových dekád vyhovuje
nejlépe. Když táborský houf zamířil ke klášteru u gotického chrámu, jehož věž patřila
k výrazným dominantám pozdně středověké Prahy, střetl se tu s odhodlanou skupinou
staroměstských řezníků. Ti vlastnili v okolí desítky domů a hned vedle konventu
provozovali masné krámy. Na Starém Městě žilo tehdy více než 50 řezníků, připočteme-li
k nim tovaryše a část rodinných příslušníků, představovali poměrně značnou sílu, uvyklou
ohánět se širočinou i palicí. Krvavá pranice však před vznosnou gotickou architekturou,
navždy zničenou požárem 21. června 1689, nepropukla. Táborité ustoupili řezníkům
a jejich argumentu, že mají v areálu pochované své předky a cechovní starší. Pokud tu byl
osobně Jan Žižka (jeho přítomnost uvádí toliko Enea Silvio), pak čerstvý přemožitel
křižáků odešel od kláštera, sloužícího jako sklad obilí a dalších plodin, s nepořízenou.
Řezníci, mezi jejichž mluvčími tušíme přesvědčeného husitu a nedávného radního Jana
Frolicha i (zřejmě) stávajícího staroměstského konšela Jana Kočičku, uhájili své tradice,
svůj mikrosvět i místa posledního spočinutí svých dědů a otců. Radikálům v tomto případě
nevadila mrtvá těla, ale okázalé náhrobky, nenáležitý projev pýchy, obvykle spjaté se
sloužením zádušních mší a zpravidla dokládající víru v existenci očistce. Naštěstí táborité
a jejich pražští sympatizanti nehnali situaci na ostří nože.891
Po skončení husitské revoluce se stal svatojakubský kostel, navrácený minoritům,
hlavní katolickou svatyní na Starém Městě a postupně i místem paměti na barvitou
epizodu z roku 1420. V roce 1598 instalovali „menší bratři“ v areálu latinský nápis,
připomínající záchranu kláštera a chrámu statečnými řezníky před „svatokrádežným
Janem Žižkou“ (a sacrilego Johanne Zisska). Po Bílé hoře se 26. července, na den sv.
Anny (a den po sv. Jakubu) v klášteře každoročně konala hostina, kterou zdejší řeholníci
pořádali jako výraz poděkování staroměstským řezníkům za nehynoucí zásluhy jejich
dávných předchůdců. Fakt, že v létě 1420 od zničení svatojakubského komplexu husity
radikálnějšího střihu odradili husitští řezníci, strůjce barokních festivit nezajímal. Pro ně
byla důležitá jediná věc. Obávaný Jan Žižka, vnímaný jako pohroma řeholního
duchovenstva, nedokázal naplnit svou vůli a sv. Jakub přečkal husitské války bez viditelné
úhony.892
Podle barokní pověsti ušetřil Žižka v Praze ještě klášter dominikánek u sv. Anny,

310
rovněž na Starém Městě pražském. Prý ale jen proto, že zde byla jeptiškou (v jiné variantě
dokonce představenou) jeho teta. Dojemný příběh o překvapivém setkání drsného
hejtmana se zbožnou pokrevní příbuznou, která před Janem padla na kolena, je už na první
pohled smyšlenkou, zrozenou nicméně na základě útržků dějinné reality. 893 Klášter
u jednolodního gotického kostela přežil revoluční bouři z jiného důvodu. Od roku 1420
fungoval jako jediný ženský klášter v Praze pro jeptišky, které přistoupily ke kalichu (pro
muže plnil stejnou roli novoměstský klášter Na Slovanech, nazývaný též Emauzy), leč
příbuzná obávaného válečníka mezi nimi nebyla. Zato tady v roce 1454 žila (jako
„klášternice“) Eliška, dcera Žižkova přítele, bývalého vyšehradského purkrabího
a předního husitského hejtmana Jana Řitky z Bezdědic.894
Nenaplněné svatojakubské očekávání si táborité vynahradili v sobotu 10. srpna, v den
sv. Vavřince, kdy se, pod vedením kněze Václava Korandy a posíleni o pražské
přívržence, vypravili k cisterciáckému klášteru Aula regia (Síň královská) na Zbraslavi.
Událost, jež se tu odehrála, nezapře rysy hororu. Nikoliv ale ve střízlivém podání mistra
Vavřince z Březové, podle něhož se nic mimořádného nestalo. Radikálové zničili obrazy
a oltáře, pobrali obilí, opili se, vzdor rigidním zásadám, klášterním vínem a za zpěvu písní
se hodinu po západu slunce (přibližně o 20. hodině středoevropského času) rozradostněně
vrátili do Prahy. Zda stejný zástup ještě týž den vyvrátil nepříliš vzdálený benediktinský
klášter Ostrov (Insula) na soutoku Sázavy a Vltavy u Davle, prameny neříkají. Souvislost
se nicméně nabízí, alespoň Starý kolegiát uvádí zničení obou klášterů jedním dechem. 895
K ostrovnímu konventu se dalo snadno dostat. Byl spojen s blízkým břehem a hladina
vody byla podstatně níže než dnes, kdy ji zvedla vltavská kaskáda. Rozkurážený opilý dav
však pořád neměl dost. V Praze táborští kněží přikázali ještě v noci zvonit na poplach
a útočit na Vyšehrad. Nebyl to dobrý nápad. Vyšehradské posádce stačily k zahnání
zpitých agresorů kameny.896
Husitské i katolické texty nabízejí ale i jiné varianty příběhu. Radikálové měli ve
zbraslavském klášteře zhanobit hroby mrtvých, krále Václava IV. dokonce vytáhnout
z rakve a jeho tělesné ostatky ponechat v kostele, který zapálili. Duchapřítomný místní
rybář Múcha (respektive Mucha či Muška) však panovníkovo tělo vynesl z hořícího
chrámu a provizorně je pochoval pod opukovou deskou. V zahraničí se nicméně šířily
zaručené pověsti, že mrtvému králi husité uťali hlavu a jeho kosti buď rozdrtili na prach,
nebo rozházeli po podlaze v znesvěceném chrámu. Zatímco o zničení kostela a kláštera
nelze pochybovat (monumentální ruiny upomínaly na obrazoborecké tsunami dlouhá
desetiletí), kosterní pozůstatky krále Václava se dodnes dochovaly, sice neúplné, leč
neohořelé a bez stop násilí.897 Povídačky o panovníkově dekapitaci a rozmetání jeho kostí
patří mezi fikce, které zrodilo přání militantních katolických duchovních, vinících Václava
z podpory husitství a toužících, aby jej stihl stejný boží trest jako svůdce izraelského lidu
(2 Kr 23, 16) nebo edómského (idumejského) krále. Jeho kosti byly podle starozákonního
učence Ámose spáleny na vápno (Am 2, 1-2). To vše bylo jen pokračování v trendu, který
katolická církev rozpoutala proti Václavovi roku 1393 a v němž neustala ani po králově
úmrtí, absolutizujíc jeho chyby a slabosti. Skvěle se jí hodilo, že Václavovu mrtvolu
zneuctili husité, ne-li přímo jeho bývalí kumpáni, nad nimiž za svého života držel
ochrannou ruku. Morální poučení vyplývalo z příběhu nad slunce jasně.
„Husův panovník“ byl v podání katolických autorů notorický opilec, homosexuál,
násilník, katův přítel a smilník, libující si v černé magii a mučící svého kuchaře. Když si
ale přečteme fámy, které o 100 let dříve kolovaly o papeži Bonifácovi VIII., zjistíme, že se
téměř v ničem (ba, ani v případě nebohého kuchtíka) neliší.898 Nedivme se. I dnes přece

311
publicisté a bulvární pisálci vytvářejí negativní obrazy politiků či umělců analogickým
způsobem. Ani odpudivé nakládání s mrtvolami politických nepřátel, zvláště potentátů,
nebylo a není výsadou středověku. Stačí připomenout zavraždění kyperského krále Petra
z Lusignanu a zhanobení jeho mrtvoly v lednu 1369, události v Anglii 17. století
(vykopání, oběšení a potupné zakopání mrtvoly Olivera Cromwella) i excesy Velké
francouzské a zejména Říjnové revoluce v Rusku (osud Rasputinův i celé carské
rodiny).899 Celé 20. století poskytuje obdobných příkladů takřka nevyčerpatelné
množství.900
Přibližně 100 let po zničení skvostného zbraslavského kláštera se v českém kališnickém
(!) prostředí objevuje ještě barvitější verze makabrálního příběhu. Nejúplněji ji zachytily
některé rukopisy Starých letopisů, například Neuberský: „Potom druhého léta, když
klášter vypálen, král Václav opět vykopán od táboruov a, položen jsa na ten oltář, udělavše
jemu korunu z sena, pivem napájeli jej, pravíce: ‚Však když si živ byl, rád si s námi píjel!‘
A tu jeho nechavše, klášter zapálili.“901 Podle Kroniky velmi pěkné o Janovi Žižkovi,
kompilaci sestavené hlavně na podkladě Starých letopisů, účinkuje na Zbraslavi
překvapivě též Žižka. Ten osobně vede své „dráby“ do kláštera, posezení s mrtvým
panovníkem se však zjevně neúčastní.902 Také v katolickém spisku Incidencia se píše
o Žižkově přítomnosti. Byl to prý on, kdo dal exhumovat panovníkovy ostatky, rozházet
kosti a zapálit klášter.903
Historka o popíjení táborských obrazoborců s mrtvým králem se dá snadno vysvětlit
jako pozdní pověst, podmíněná změnou čtenářského vkusu v čase zvolna nastupující
renesance a oblibou makabrálních motivů, frekventovaných na přelomu 15. a 16. století ve
výtvarném umění (tance smrti, zobrazování rozkládajících se mrtvol, takzvaných transi) 904
i v literatuře (veršované Rozmlouvání člověka se smrtí).905 Žižkův údajný osobní podíl na
odpudivém chování vůči zesnulému králi a devastaci zbraslavského kláštera ale vyžaduje
hlubší zamyšlení. Fakt, že jednookého hejtmana nejmenuje Vavřinec z Březové, není
směrodatný. Kronikář prostě některé neomluvitelné Žižkovy činy pomíjel. Více platí
mlčení anonymního, leč o zbraslavském klášteře výborně informovaného autora spisku
o počátcích táboritů a o smrti Václava IV.906 Žižku by jistě nezapomněl zmínit ani Enea
Silvio, který neví nic ani o děsivém „mejdanu“ táboritů s mrtvým monarchou. Kdyby
takový příběh znal, stoprocentně by si ho nenechal ujít. Táborský hejtman tedy zřejmě
nebyl takový zvrhlík, aby hanobil mrtvolu svého někdejšího dobrodince. Krátká
rekapitulace tak ústí v lapidární konstatování. Žižka na Zbraslavi pravděpodobně chyběl.
Vše, co zde proběhlo, padá zřejmě na hlavu Václava Korandy, stále ještě kněze blízkého
bratru Janovi. To až další generace, bezmyšlenkovitě připisující každý husity zničený
klášter Žižkovi, si nedovedly představit, že by jednooký válečník 10. srpna 1420
v cisterciáckém komplexu nad tehdejším soutokem Vltavy a Mže (Berounky) absentoval.
Přitom Žižka na Zbraslavi klidně být mohl. Podle pozdní, leč důvěryhodné kronikářské
zprávy se přibližně ve stejný čas, kdy cisterciácký klášter zachvátily plameny, zmocnil
tvrzí v (Dolních) Břežanech a zřejmě také v Krči.907 Dolní Břežany, tehdy majetek
zbraslavských cisterciáků, leží pouhých 6 kilometrů od Zbraslavi. 908 Pravda, obě lokality
odděluje Vltava, jejíž snadné zdolání zajišťoval v 15. století frekventovaný přívoz.
Přepravit se přes řeku nebyl tudíž žádný problém. 909 V případě Krče vznikají pochybnosti,
na jakou fortifikaci se táborité zaměřili. Počátkem 15. věku zde stály tvrze dvě. Jedna,
v pozdější Horní Krči, patřila staroměstskému obchodníku Antonínovi z Munheimu, který
dodával do Zikmundova vojska před Prahou síru a ledek, strategické suroviny potřebné
k výrobě střelného prachu. Antonín sám skončil ve vídeňském exilu. 910 Úder byl veden

312
pravděpodobně na Horní Krč, protože Dolní Krč, formálně majetek vyšehradské kapituly,
držela v předvečer revoluce novoměstská, husitsky orientovaná rodina Šilinků. Ani jednu
tvrz, krčskou ani břežanskou, zřejmě nikdo nehájil. Uvádíme tuto Žižkovu akci jako
ilustrativní příklad „čištění“ pražského zázemí od nepřátel kalicha, mizejících zpravidla
dříve, než k jejich dvorům a dvorcům dorazily husitské houfy. To byl i případ
staroměstského kupce Lva (Leo, Léva) z Prachatic, rovněž Němce, držitele poplužního
dvora v Horní Krči. Z Prahy odešel „v ty búřky“, jak tehdy lidé běžně nazývali revoluci.
Časové i topografické souřadnice sice Žižkovu přítomnost na Zbraslavi 10. srpna
teoreticky připouštějí, není ale pravděpodobné, že by ji pamětníci nezaznamenali. Táborité
si zřejmě úkoly rozdělili. Na levém vltavském břehu řádil Koranda, na pravém se činil
Žižka.
Obě podmaněné tvrze postoupila Praha zasloužilým husitům. Břežanskou, větší
a pevnější, obdržel dobře známý Jan Frolich, Horní Krč pak další staroměstský
protagonista Jan Bradatý. Ani jeden z nich se z venkovských nemovitostí dlouho netěšil.
Janek Frolich zemřel již v druhé polovině roku 1421 a Jan Bradatý padl v bitvě před Ústím
nad Labem 16. června 1426. Horní Krč i někdejší Munheimův dům v Celetné ulici, zvaný
podle znamení U Vrše (pozdější čp. 561), tak ve stejném roce koupil od obce za výrazně
sníženou cenu Mikuláš Milen, další člen revoluční radní vrstvy.911
Krátce po polovině srpna bylo zřejmé, že soužití táboritů se staroměstskými obyvateli
má k harmonii daleko. Ani konšelé zasedající na Staroměstské radnici netajili nesouhlas
s radikálními zásahy do každodenního života a se zaujatou kritikou, která se snášela na
hlavy univerzitních mistrů. V tom souzněli s většinovým míněním své obce, nespokojené
s podléháním nejvýznamnějšího českého města táborským direktivám. Poté, co táboři
dospěli k závěru, že Prahu ani tentokrát nepřetvoří k obrazu svému, souměstí nad Vltavou
opustili. Měli k tomu i jiný vážný důvod – rýsující se zápas s Oldřichem (II.)
z Rožmberka, odhodlaným využít nepřehledných jihočeských poměrů a rozšířit rodové
dominium.
Ještě dříve, než táborité odešli, zajistili prostřednictvím Jana Želivského pražským
radikálům výraznější vliv na Starém Městě. V neděli 18. srpna vyzvali radikální kněží
z kazatelen (v pražských svatyních v nich promlouvali i táborští duchovní) staroměstské
obecní starší k odpolední schůzi na radnici. O tom, co se bude dít, věděly pouze vybrané
osoby. Svůj úkol splnily bezezbytku. Při jednání opanovaly pole a prosadily odvolání
stávající rady (která se zasloužila o obranu Prahy!) i jmenování nových konšelů. Aby
nebylo o změně pochyb, odňal Želivský, který fakticky sám sebe pasoval do role
podkomořího, úřadujícímu purkmistrovi pečetidlo a předal je do rukou nového prvního
konšela.912 Byl to nevídaný i neslýchaný zásah do sféry městského práva a principů, jimiž
se samospráva řídila, a současně logické pokračování v trendu nastoupeném v jarních
měsících. Staré Město se také nikdy s tímto krokem nesmířilo, považovalo jej za
protiprávní a takto dosazenou radu za nanejvýš problematickou. Zatím však nespokojenci
mlčeli. Báli se Želivského i táborů. Želivského nekompromisní tah měl nejen praktickou,
ale rovněž symbolickou rovinu. Manifestoval supremaci božího zákona nad „německými
právy“, o něž se městské zřízení v Českém království opíralo, zároveň však naznačoval, že
reprezentantem a vykonavatelem vlády Svatých pravd je sám novoměstský tribun. Bylo to
zřetelné vykročení směrem k teokracii, vládě kněží, v tomto případě radikálně
orientovaných a rozhodnutých zlomit ve staroměstském prostředí silné pozice
univerzitních mistrů. Rozumí se s jedinou výjimkou. Jakoubek ze Stříbra zůstával i nadále
autoritou.

313
 Rádi bychom znali jména všech sesazených konšelů, v květnu okázale instalovaných se
souhlasem venkovských husitů, i jména jejich nástupců. Zatímco v prvním případě jsme
zachytili několik stop, v druhém prameny tvrdošíjně mlčí. Osoby a obsazení srpnového
kusu neprozradil ani mistr Vavřinec, který jednu z příčin táborské nespokojenosti
spatřoval ve sporech s univerzitními mistry o vnější podobu bohoslužebného ritu.913
Většina pražských duchovních hájila vysluhování mše svaté ve zjednodušených ornátech
se zachováním kněžské tonzury a vyholených tváří, naopak táborští kněží viděli v ornátech
projev pýchy i nadřazenosti a mnozí z nich si programově nechali narůst dlouhé vlasy
a plnovous. Dnes by to byl nicotný formální problém, a za nikoliv zcela podstatný ho
pokládali též někteří husitští myslitelé a světští politici. Symboly však mívají velkou moc.
V táborském případě vypovídaly o upřímném úsilí navrátit se k biblické prostotě
a odvrhnout vnější znaky zkažené institucionální církve ovládané Antikristem. Smíme-li
věřit mistru Vavřincovi, iniciátory odchodu z Prahy byli právě táborští duchovní. Zhrzeně
opouštěli Babylon, který propásl příležitost stát se novým Jeruzalémem.
V ranních hodinách 22. srpna nastoupili táborité, rozdělení do dvou velkých skupin,
cestu na jih. Část sboru, směřujícího na Tábor, již následující den (pravděpodobně)
vyvrátila a vypálila kanonii premonstrátek v Louňovicích a dočasně obsadila horu Blaník,
respektive opevněný opěrný bod, zřízený už dříve na jejím vrcholu. Hrad tu archeologové
(alespoň zatím) nenalezli.914 Druhá část se vydala s Janem Žižkou k Písku. Jednooký voják
odcházel z Prahy v průběhu pouhých devíti měsíců už podruhé. Tentokrát asi se
smíšenými pocity.

314
 HLEDÁNÍ KRÁLE
Rozmíšky mezi Prahou a tábority zpochybnily diplomatickou sondáž, kterou zástupci
husitských sil přítomných v souměstí nad Vltavou pověřily Hynka Koldštejnského
z Valdštejna. Jeho polská mise fakticky probíhala v režimu utajení, takže se o ní zachovaly
pouze torzovité zprávy. Poté, co malostranské rozhovory neskončily přijatelným
výsledkem a poté, co se dal Zikmund korunovat českým králem, neměli už husitští
představitelé důvod čekat. Nejurozenějšího muže ze svého středu vyslali ještě v době
obležení Prahy za Vladislavem II. Jagiełłem, aby polskému králi učinil předběžnou
nabídku českého trůnu. Ač iniciativa vzešla pravděpodobně z pražských kruhů, souhlas
s ní vyslovili představitelé všech husitských uskupení přítomných v Praze. Za táborskou
stranu přivěsil pečeť k přijatému usnesení Jan Žižka, snad jako její zástupce ve
dvanáctičlenném sboru hejtmanů odpovědných za obranu Prahy. Vzhledem k Žižkovým
polským zkušenostem a možná i přetrvávajícím osobním vazbám to nebyl překvapivý
krok. Zaskočil ale Mikuláše z Husi, který o něm nebyl, pokud ovšem takticky nemlžil,
informován.915 Z toho logicky vyplývá zásadní zjištění. Po záchraně Tábora před
Oldřichem z Rožmberka a Rakušany se Mikuláš do pražských měst nevrátil a setrval
v pevnosti nad Lužnicí, zatímco nejvýznamnějším světským představitelem v Praze
pobývajících táboritů byl jednooký hejtman.
To ale neznamená, že by Mikuláš z Husi s hledáním nového krále nesouhlasil. Spolu
s Jakoubkem ze Stříbra a anonymním básníkem protizikmundovských veršovaných
skladeb se však klonil k variantě volby panovníka domácího původu a přesvědčeného
utrakvisty, který by byl důsledným garantem programu čtyř artikulů i jeho neústupným
obhájcem vůči českým i zahraničním nepřátelům. Doba však k tomuto revolučnímu řešení,
zdůvodňovanému starozákonním příkazem („Ustanovíš tedy nad sebou za krále jen toho,
koho si vyvolí Hospodin, tvůj Bůh. Ustanovíš nad sebou krále ze svých bratří. Nesmíš nad
sebou dosadit cizince, který není tvým bratrem.“), obsaženým v Páté knize Mojžíšově (Dt
17, 15),916 z mnoha důvodů ještě nedozrála. Asi i proto, že nebyl dostatek vhodných,
a hlavně přijatelných osobností. Sám Mikuláš z Husi, o jehož královských aspiracích si
(neoprávněně) špitali už současníci, nemohl ve skutečnosti na český trůn reálně pomýšlet.
Teprve 2. března 1458 byl zvolen českým králem kališník Jiří Poděbradský.
Rozdílné názory na obsazení českého trůnu vypovídají o existenci zásadních rozporů
uvnitř táborského společenství. Potvrzují názorové diference mezi Janem Žižkou
a Mikulášem z Husi, současně ale vydávají důležité svědectví. Hlavní světští náčelníci
táborské strany nesdíleli ani v létě 1420 chiliastické přesvědčení, že se ještě v daném roce
ujme kralování sám Kristus, a česká země tudíž panovníka nepotřebuje. Správně tušili, že
se pod blouzniveckým nátěrem skrývá snaha táborských kněží po nastolení teokracie,
trvalé supremace duchovní moci nad mocí světskou. Nikdo jiný přece nemůže vykládat
boží zákon, nejvyšší normu života křesťanské společnosti, než kněz. Nastolení teokracie
by ovšem bylo zjevným porušením artikulu o zákazu světského panování kněží.917 Pro
muže, kteří se pohybovali na dvoře krále Václava, nanejvýš kritického vůči politickým
aspiracím duchovenstva, byly teokratické tendence v zásadě nepřijatelné. V monarchii
naopak spatřovali záruku proti teokracii. Zájmy vojáků a politiků se zákonitě střetly se
zájmy ideologů.918
Myšlenka volby českého krále namísto nehodného dědice Zikmunda Lucemburského
se od jara 1420 ujala a frekventovala zvláště v agitačních písních a básních. Píseň Povstaň,
315
povstaň, Veliké město pražské se vyslovila stejně jasně („Protož sobě zvol krále
šlechetného, /ještoť by byl přietel zákona božieho“) jako veršovaný Porok Koruny české
(„Volte sobě muže ctného / již za krále vám českého, / jenžť má vieru, lásku k zemi!“).919
Pokud i vzdělaní husité spojovali s obsazením trůnu obnovu stability, řádu a pokoje, tím
spíše toužila po akceptovatelném panovníkovi prostá, spontánně monarchisticky cítící
většina českých obyvatel.920

Krále Zikmunda mise Hynka Koldštejnského rozlítila. Zprávu o ní dostal od

vratislavských konšelů, kterým 11. srpna odpověděl, aby dali hlídat cesty, po Hynkovi
pátrali a co nejdříve ho zajali. To se nepodařilo. Nevedlo se ani husitskému ambasadorovi,
jehož sice polský král zřejmě přijal ve vzdálené lokalitě Wolbórz, leč poskytl mu toliko
vyhýbavou, i když nikoliv zamítavou odpověď. Jagellonec tak pokračoval ve své partii,
v níž českou otázku využíval k nátlaku na Zikmunda Lucemburského. Zda se pan Hynek
setkal na své cestě, z níž se vrátil v průběhu října, rovněž s litevským velkoknížetem
Vitoldem, není prokazatelně doloženo.921 Zikmundovo znepokojení bylo pochopitelné.
Žádný legitimně korunovaný panovník by nečinně nepřihlížel zpochybňování svého
královského důstojenství, ke všemu na mezinárodní scéně. Husité navíc proti
Lucemburkovi rozpoutali propagandistickou válku, jejímž cílem bylo zpochybnit
i zneplatnit pražskou korunovaci a současně získat na svou stranu českou kališnickou
šlechtu, jež ve své většině zaujala na jaře a v létě 1420 alibistický postoj. Nepodpořila
otevřeně ani Zikmunda, ani vzpouru proti němu. Adresátem těchto působivých apelů byla
také česká královská města, jež se zatím nedokázala v ožehavé situaci orientovat. Agitace,
kterou jménem Prahy jako hlavního města království vedli vzdělanci spjatí s univerzitou
a staroměstskou kanceláří, usilovala ve skrytém významovém plánu rovněž o vytvoření co
nejširšího spojenectví všech kališnických sil u vědomí, že pouze tak lze dosáhnout
v českém prostoru vítězství programu čtyř artikulů a Zikmundova sesazení.
Ostří pražských agitačních spisů, zvláště českých veršovaných skladeb, (zejména
Žaloby Koruny české a Poroku Koruny české) cílilo především na české pány, kteří svou
přítomností umocnili legitimitu Zikmundova korunovačního aktu.922
Představa, že se právě oni, vesměs katolíci, Zikmunda zřeknou, korunovaného krále

316
sesadí a umožní volbu nového panovníka, hrála sice na strunu vypjatého stavovského
sebevědomí vysoké šlechty, byla ovšem naprosto iluzorní. Zikmund sám si hleděl upevnit
loajalitu věrných šlechticů udělováním zástav převážně církevního majetku náhradou za
jejich politické a vojenské služby. V podstatě tak přispíval k rychlému rozpadu
pozemkového vlastnictví katolické církve, která v Čechách, ať již v důsledku husitských
záborů nebo panovníkových zástav, postupně ztratila více než 80 % majetku. I když
zástavy neznamenaly de iure vyvlastnění, neboť umožňovaly zpětný výkup statků po
složení zástavní sumy, oslabené církevní instituce na jejich větší část už nikdy
nedosáhly.923 Podmanivá agitace, v níž husitská Praha mluví jménem celé České koruny
a vysvětluje i hájí program čtyř artikulů, se tak alespoň zatím míjela účinkem. A to
navzdory nesporným uměleckým hodnotám textů (zachovaných v opisech slavného
Budyšínského rukopisu), využívajících tradičních prostředků dvorsko-rytířské literatury,
jen aby zasáhly potenciální adresáty a přiměly je ke změně stanoviska. Pouhá slova
nestačila, pokud revoluce zásadně nezvrátila poměr sil. Katolická nobilita setrvávala na
principu legitimismu a příslušníci vysoké kališnické šlechty, tkvící v tradičních vzorcích
uvažování, se neodvažoval i otevřeně vystoupit proti dědici trůnu a nyní i korunovanému
králi. Nadále si přáli reformu, nikoliv revoluci.
Když selhali čeští páni, jejichž statečnost zmizela s posledním sněhem, musela se do
čela odboje proti Zikmundovi postavit husitská Praha. Převzala tak tradiční roli vysoké
šlechty a stala se reprezentantem, obráncem i mluvčím všech opravdových husitů. To byl
zásadní politický posun, svědčící o politických aspiracích pražského měšťanstva,
vystupujícího jako předvoj formujícího se městského stavu.
Pražské manifesty, oficiální usnesení, Husitská kronika Vavřince z Březové a skladby
Budyšínského rukopisu mají mimořádnou vypovídací hodnotu i z jiného důvodu.
Prozrazují, jak se od jara do podzimu 1420 rodil temný Zikmundův portrét, který radikálně
husitské prostředí přijalo za svůj a jejž v 16. věku znovu aktualizovali kališničtí i bratrští
autoři a posléze také české národní hnutí 19. století, s chutí využívající v politické rivalitě
s Němci a Maďary skutečnosti, že v Praze narozený Lucemburk byl římsko-německým
a uherským panovníkem. Po těchto motivech s gustem sáhli i čeští marxističtí agitátoři,
dovolávající se samotného Marxe. Pro autora Kapitálu byl trojnásobný král
„politováníhodný parazit, darmožrout, loudil, hýřil, opilec, šašek, zbabělec a kejklíř…“924
Zikmund se ve zmíněných husitských textech jeví jako usurpátor, tyran, kat a druhý
Nero, bezohledně pronásledující věrné křesťany, i zpustlý zvrhlík, ignorující Desatero,
ochotně podléhající návalům tělesné vášně a preferující mimomanželský sexuální styk
před státnickými povinnostmi. Co se dá ostatně očekávat od člověka s ryšavými vlasy,
symbolem lstivosti, přetvářky a zrady? Vždyť i Jidáš byl zrzek! Takový muž nedrží slovo,
mluví do větru a není na něho spolehnutí.925 To se ukázalo již v bitvě u Nikopole v září
1396, kdy upřednostnil milkování ve stanu, čímž zavinil zkázu křesťanského rytířstva
v boji s Turky, a zejména v Kostnici, kde v rozporu se svým glejtem neochránil Jana Husa
před potupnou smrtí na hranici. Jeho sliby proto nikdo nemůže brát vážně. Přirovnání
k lišce, dávné personifikaci vychytralosti, falše a proradnosti,926 se přímo nabízelo (viz
například L 13, 21-22), ač v husitských textech Zikmund nikdy nefiguruje jako „liška
ryšavá“, zato jako „liška rvavá“.927 Před ní varovaly i soudobé snáře. Ve zpracování mistra
Vavřince z Březové znamená liška „nepřietele lstivého, bohatého, ale mdlého […] Protož
zdá-li se komu, že by bojoval s liškú, bude váleti [tj. válčit] s takovým mužem.“928 Od
ryšavého zvířete byl krůček ke ztotožnění Zikmunda nejen s apokalyptickým ryšavým
drakem (Zj 12, 3), ale i se zlořečenou apokalyptickou šelmou (Zj 13,1; 15-18),929 ba přímo

317
s Luciferem a Antikristem. Člověku, který se neřídí božím zákonem, pronásleduje jeho
přívržence (vydal na smrt Jana Krásu), škodí české zemi a jako nehodný syn ničí státnické
dílo svého otce Karla IV., svatováclavská koruna nepatří, královskou hodnost si
nezaslouží a zákonitě skončí v pekle.930 Uplatnění v těchto spiscích nalezly i úmyslně
šířené věcné nepravdy a fauly. Pražský rodák Zikmund rozhodně nebyl „Němec, /
z Lucemburka cizozemec“, ani se nehodlal zbavit „českého rodu“. 931 Nikomu přitom
nevadilo, že týmiž či podobnými prostředky malovali čeští i zahraniční katolíci temný
obraz Václava IV.!
Stejnou optikou vnímal Zikmunda nepochybně také Jan Žižka. Na svém hodnocení po
zbytek života vůbec nic nezměnil. Za povinnost proto považoval, jak uvádí jeho list
z rozhraní let 1420-1421, boj proti „kacířskému“ králi. A pro Žižkova názorového
souputníka a druha Jana Roháče z Dubé byl Zikmund i ještě v září 1437 „šelma
zlořečená“.932 V létě 1420 bylo třeba přesvědčit o oprávněnosti těchto argumentů české
prostředí, jež by prohlásilo Zikmundovu korunovaci za neplatnou a obsadilo český trůn
jiným panovníkem.
Praha a její spojenci si stanovili nesnadný úkol, protože Lucemburk se plánu na plné
ovládnutí Českého království nevzdával. V Kutné Hoře a Čáslavi pilně úřadoval, veden
snahou upevnit sloupy své vlády. V dosavadních funkcích potvrdil Albrechta z Koldic,
Mikuláše Divůčka i Václava z Dubé, jenž se po Čeňkovi z Vartenberka ujal též úřadu
nejvyššího purkrabího pražského, zatímco Mikuláš Chudý z Lobkovic byl jmenován
nejvyšším zemským písařem. Zikmund nezapomínal ani na věrná katolická města (Plzeň,
Loket, Karlovy Vary i říšskou zástavu Cheb, kterému poskytl výsadu razit drobnou minci),
ale především se pokusil obnovit landfrýdní soustavu a využít ji k boji proti husitům.
V Bechyňském a Prácheňském kraji, kde radikální husitství zapustilo nejhlubší kořeny,
jmenoval hejtmany Oldřicha (II.) z Rožmberka, Václava z Dubé a Petra Konopišťského ze
Šternberka. Největší Zikmundovou oporou byl ovšem plzeňský landfiýd, znovu potvrzený
29. října 1420 a vedený Bohuslavem (VI.) ze Švamberka. Na tvrdou Plzeň, v níž zaujal
pozici hejtmana Jan z Lestkova, na příslušníky rodů ze Švamberka, z Gutštejna,
z Kolovrat a Švihovských z Rýzmberka i na Jindřicha z Elsterberka se mohl spolehnout.933
Při pohledu na České království, v němž rozsáhlé oblasti kontrolovala katolická šlechta,
v němž většina královských měst stála na jeho straně a v němž kališnická nobilita pořád
vyčkávala, mohl být vcelku spokojen. Rozpad kruciáty o výsledku probíhajícího zápasu
nerozhodl.

318
 BOJE NA ČESKEM JIHU A JIHOZÁPADĚ
Zato pan Oldřich (II.) z Rožmberka v srpnu 1420 příliš spokojený nebyl. Nejprve na
počátku měsíce lehlo popelem jeho poddanské městečko Trhové Sviny, i když se neví, zda
požár způsobili bojovníci Arnošta Habsburského, vracející se do Rakous od Prahy, nebo
zdejší obyvatelé. Někdy kolem 25. srpna obdržel Oldřich zprávu, že Jan Žižka pobývá
v Písku a chystá se udeřit na jeho statky. Byl to předvídatelný tah. Po příklonu ke
katolické straně se Rožmberk logicky stal nejnebezpečnějším protivníkem táboritů. Část
jeho panství (Choustník, Příběnice i poněkud vzdálenější Miličín a Sedlčany) svírala
Tábor a jeho venkovské zázemí ze severu i z jihu a představovala pro revoluční pevnost
permanentní ohrožení.934 Někdejší víceméně neutrální vztahy se změnily v otevřené
nepřátelství, umocněné rivalitou v jihočeském prostoru. Chystané Žižkovo tažení však
kromě strategických cílů opět obsahovalo i morální rozměr. Jednooký vojevůdce je
připravoval též jako trestnou výpravu proti zpronevěřilému Oldřichovi, který cynicky
zradil boží zákon a pokusil se vyvrátit Tábor. Tomu odpovídal původní plán, zaměřený na
dobytí a ovládnutí Českého Krumlova, Oldřichova rezidenčního města. I tentokrát vidíme
v Žižkově blízkosti radikální kněze, vyzývající husitské bojovníky k nemilosrdnému
postupu slovy „nebudete-li páliti, ale sami budete páleni…“ 935 Jejich identifikace není
zcela bezpečná. Michal byl snad totožný s Michálkem, který padl u Lipan, kněz Prokop
mohl být buď pozdější táborský vůdce Prokop Holý, nebo Prokop Chřenovský, popřípadě
Prokop Jednooký. V případě Petra se rozhodujeme mezi Kánišem, Petříčkem z Plzně,
řečeným Pešček, a Hromádkou.936
Od záměru dobýt Český Krumlov a zasadit panu Oldřichovi ránu však museli táborité
ustoupit. Obě strany si od počátku konfliktu vytvořily rozsáhlou síť špehů z řad
vesnického obyvatelstva i řemeslníků cestujících po místních trzích, takže dostávaly
spolehlivé a včasné informace. Podle původní představy, projednané v srpnu 1420 v Písku
„před hradem“, měl prý Žižkovo vojsko dovést ke krumlovskému podhradí na levém
vltavském břehu jakýsi Mareš, bratr Zicha z Křenovic. Mareš však asi dostal jiný úkol,
protože Žižka znal Český Krumlov i cesty k němu doslova jako své boty. Pravděpodobněji
zní údaj, že první úder hodlali vést táborité na klášter pod hradem, zapálit ho, vyhnat
jeptišky i laické panny a nastalého zmatku využít k útoku na hrad. Teprve poté údajně
zamýšleli „město [tj. pravobřežní Vnitřní město] valem obvaléce dobýti a kostel i s domy
vypáliti a zbořiti“. Náročná akce ovšem vyžadovala početné síly. Žižka proto spoléhal na
pomoc Píseckých i nového táborského spojence Jana Smila z Křemže, ambiciózního
nižšího šlechtice, který se nespokojil se statkem pod majestátní horou Kletí a snad již
v první polovině roku 1420 obsadil hrad Hus. S ním získal kontrolu nad důležitým úsekem
Zlaté stezky mezi Volary a Prachaticemi. Právě na panství hradu Hus, u vsi Záblatí,
shromáždil v srpnu 1420 prý na 500 lidí, s nimiž chtěl pomoci Žižkovi. Prozrazení plánu
však pokus o dobytí Českého Krumlova, čítajícího asi 1500 obyvatel a chráněného pouze
jednoduchou zdí, zhatilo. Podobných neuskutečněných vojenských snů zná husitská
historie mnoho. Přesto je překvapivé, že Jan Žižka nemínil ušetřit ani Českokrumlovský
klášter, v němž se každoročně konaly zádušní obřady snad i za jeho nejbližší.937 Jednooký
vůdce setrvával po 25. srpnu u Písku. Kdekdo věděl, že „máť malý lid, ale žeť shoňuje
sedláky zuokolé k sobě“.938 Když doplnil početní stavy, zvolil náhradní cíl. Místo ke
Krumlovu vytáhl k Vodňanům, situovaným 21 kilometrů jižně od Písku.

319
 Vodňany byly sice statutárně královským městem, ale od roku 1395 v nich uplatňovali
vliv Rožmberkové, kteří panovníkovy opěrné body ve svém sousedství neviděli rádi.
I Oldřich (II.) z Rožmberka proti Vodňanům z blíže neznámých důvodů mocensky zasáhl.
V listu, datovaném 3. března 1420, žádala vodňanská rada pana Oldřicha o možnost
obnovit hradební pás i příkop, pobořené na rožmberský příkaz, a dávala najevo ochotu
uznat jeho svrchovanost nad městem. Také ve Vodňanech se uchytila radikální forma
husitismu, doložená mimo jiné účastí zdejších obyvatel při poutích „na hory“.939

320
 Narazila však zřejmě na odpor části sousedů, kteří si razantní změny nepřáli a klonili se
spíše k umírněné reformě husitismu. Zatímco radikály podpořil při svém jarním tažení
Žižka, brzy poté získali převahu umírnění, kteří asi táborské aktivisty vypudili z města.
Také tento aspekt mohl, samozřejmě vedle zájmu nedalekého Písku, padat na váhu při
Žižkově rozhodování o nejvhodnějším postupu. Sotva rožmberská Žoldnéřská posádka ve
Vodňanech zjistila, že jednooký hejtman sbírá u Písku vojsko, vzala nohy na ramena.
Marně rychtář, purkmistr i konšelé prosili 28. srpna 1420 pana Oldřicha o pomoc před
záhubou, která jim hrozí („my zahynem“). Jako by z nich mluvilo špatné svědomí i strach
z nesmlouvavého vojevůdce. Zprávy, že Jan Žižka přitáhne o půlnoci, se naplnily.940 Ve
čtvrtek 29. srpna již byly Vodňany v táborských rukou. Obsadit nevelké město
s pobořenými hradbami, bez ochrany posádky a obývané snad 1 000 lidí bylo pro Žižku
hračkou, zvláště když mu pomohli někteří místní. Neblahé tušení představitelů vodňanské
samosprávy se vzápětí potvrdilo. Osmadvacet měšťanů zemřelo v ohni a dva zdejší kněze,
třebaže podávali pod obojí způsobou, vhodili táborité, asi z iniciativy svých výše
jmenovaných kazatelů, do hořící vápenice na předměstí. Samotný kalich nebyl
dostatečným ospravedlněním, pokud husitští kněží nerespektovali táborská pravidla
a pronásledovali radikály. Vodňany, v jejichž městském areálu napočítáme k roku 1500
asi 150 domů, se staly součástí vznikajícího táborského svazu.941
Nelítostné táborské zúčtování nepochybně zasáhlo citlivou duši poněkud podivínského
myslitele Petra, který žil v Chelčicích či v sousedním Záhorčí, pouhé 3-4 kilometry jižně
od vodňanských hradeb. Pozoruhodný filozof Petr Chelčický, osoba poněkud záhadná,
pravděpodobně nižší šlechtic, zůstával spjat pupeční šňůrou s raným, pacifistickým
táborstvím poutí „na hory“. S hlubokým zármutkem sledoval, jak rychle se původní

321
reformní program, založený na důsledném respektování Nového zákona, zvrhl v nevídané
násilí. Šířili a hájili je táborští kněží, z nichž některé dobře znal. Zatím jen přihlížel,
rozmlouval s hloučkem svých věrných posluchačů a nesouhlasně komentoval krvavé
dění.942 Válečný ryk na Vodňansku však načas utichl, neboť Žižka přenesl aktivity do
krajiny svého mládí a zrání.
Prameny jej zachytily přibližně v polovině září, kdy obléhal Lomnici nad Lužnicí.
Zikmund ji v den své české korunovace zastavil Janovi mladšímu z Hradce, rozhodnému
protivníku husitství a někdejšímu náčelníkovi katolické ligy.943 To byl jistě dostatečný
argument pro Žižkovu akci, i když přehlédnout se nedají ani důvody jiné. Lomnice byla
především strategicky důležitou fortifikací na cestě mezi rožmberskou Třeboní a Veselím
nad Lužnicí, rovněž rožmberským majetkem. Lidé pana Jana z Hradce se navíc spolu
s rožmberskými bojovníky zúčastnili útoku na Kamenici nad Lipou, kterou táborskému
spojenci Prokopovi z Ústí náležitě poničili. A v neposlední řadě byl Jan mladší z Hradce
v neustálých sporech se svým kališnickým bratrem Oldřichem, řečeným Vavák, majitelem
velkého jindřichohradeckého panství, nepříliš vzdáleného od Lomnice. Není proto
vyloučeno, že Oldřich Vavák, koketující ještě v závěru jara s příklonem k Zikmundovi,
podpořil již před Lomnicí Jana Žižku. Přímou součinnost obou mužů dokládají prameny
o několik dní později, ale Vavák měl k spolupráci s táborským velitelem i další důvod,
vyhrocené vztahy s jiným Zikmundovým straníkem, českobudějovickým hejtmanem
Lipoltem Krajířem. Žižka podle výpovědi stařičkého, více než osmdesátiletého Mikuláše
Plznéře, svědčícího roku 1493 (!) ve sporu o zdejší most, obléhal tvrz v Lomnici od pátku,
kdy pronikl do města, do pondělí. Reálně přichází v úvahu pouze časový úsek mezi 13.
a 16., respektive mezi 20. a 23. zářím 1420. Po čtyřech dnech souhlasila posádka hrádku,
který stával v těsném sousedství výrazného gotického kostela, s podmínkami kapitulace.
Na Žižkův příkaz byl prý upálen jen farář Řečický (či řečický, snad z Kardašovy Řečice),
který tu pobýval.944
Ještě před svým odchodem (18. či 25. září) jmenoval Žižka táborským hejtmanem
v Lomnici Jana Roháče z Dubé, zchudlého příslušníka vysoké šlechty, někdejšího
vyšehradského mana a nepřehlédnutelnou postavu radikálního husitství. Nevelká, leč
významná, bažinami obklopená pevnost se ocitla ve spolehlivých rukou husitského
radikála. Zato nad spolehlivostí jeho lomnické posádky se vznášel otazník. Tábor stále
ještě neměl dostatek lidí, kteří by válčení vnímali jako řemeslo, a nadále se opíral
o vojenskou hotovost a dobrovolníky. Lomnice ovšem byla lokalitou, jejíž význam si
Žižka uvědomoval už v družině Matěje Vůdce a o kterou nehodlal v žádném případě přijít.
Proto v ní umístil stálou posádku i za cenu, že byla složena z námezdních bojovníků, mezi
nimiž možná nechyběli ani muži, kteří zdejší tvrz hájili proti táboritům. Část z nich asi
Roháč i Žižka osobně znali. Tato domněnka by vítaně objasňovala hladkou kapitulaci
fortifikace nad Lužnicí. Smlouvu s posádkou uzavíral Roháč, jemuž jednooký válečník
plně důvěřoval. Přednosti i zápory v podstatě žoldnéřského systému se vyjevily po čase.
Ve chvíli, kdy táborští služebníci na Lomnici neobdrželi žold, vyhnali purkrabího Vaňka
a odmítli hejtmana Jana Roháče vpustit do tvrze. Incident, který se odehrál někdy v letech
1421-1423, ustál Roháč pouze díky zprostředkování pana Jindřicha ze Stráže.945
Od Lomnice Žižka pospíchal k Bystřici (součásti panství Landštejn) na česko-
rakouském pomezí. Jeho vojsko, doplněné sedláky z pošumavských vsí zlatokorunského
klášterství, operovalo společně s bojovým oddílem pana Oldřicha Vaváka, jenž měl na
dobytí pohraniční lokality eminentní zájem. Sousedila s jeho jindřichohradeckým
panstvím a držel ji Lipolt Krajíř, výrazný zjev česko-moravsko-rakouského pohraničí.

322
Mezi Krajíři a pány z Hradce panovala dávná rivalita, sahající do počátku 15. století, kdy
Hradečtí městečko Bystřici dobyli.946 Nyní se naskytla vhodná příležitost akci zopakovat.
Ztrestat pana Krajíře hodlali i táboři, kteří mu neodpustili účast při obléhání Tábora
a angažmá v Zikmundových službách. Lipolt v Bystřici chyběl, což bylo jeho štěstí.
Táborští cepníci honili po rynku Krajířovy muže, vesměs Němce, a bez slitování je
pobíjeli. Jen Václav Holý, řečený Hrbek, sedlák z Březovíka, zabil tři nepřátele. Jakou
bilancí se pochlubili Kříž ze Záblatí (u Prachatic) a kovář Vaněk ze Smědče, vsi mezi
Prachaticemi a Českým Krumlovem, prameny neříkají. Zato zaznamenaly zničení
bystřického hradu, vypálení městečka, které po svém zmrtvýchvstání dostalo zpřesňující
pojmenování Nová Bystřice, a zajetí Krajířovy manželky i dcery. Lipoltova choť Anna,
dcera moravského pána Jana mladšího z Lomnice, projevila v roce 1407 nespokojenost
s majetkovým vyrovnáním, načež její manžel najal Jana Sokola z Lamberka, aby nároky
vymohl násilím. Možná mu přitom pomáhal i Žižka. Paní Anně a její dceři Dorotě, zesnulé
před rokem 1446, se nic nestalo. Pravděpodobně za ně Krajíř zaplatil vysoké výkupné,
nebo propustil vězněné husity. Opanovat blízký a pevný hrad Landštejn bylo ovšem nad
Žižkovy a Vavákovy síly.947
U zajetí Krajířovy manželky a dcery se alespoň na chvilku zastavme. Rozhodně nebylo
projevem Žižkova kompromisního postoje a třídních či stavovských ohledů, jak se občas
nesprávně soudí. Ochrana žen, vdov, dětí, nemocných a bezmocných tvořila součást
křesťanské morálky, tkvící hluboko v dávných mentálních strukturách. Táborský hejtman
se touto „rytířskou“ devízou, dobře známou ze starověkého a středověkého písemnictví,
řídil téměř důsledně. Stačí odkázat na záchranu nedospělých synů Jana Švihovského
z Rýzmberka při prvním dobytí Rabí. U Anny Krajířové z Lomnice k tomu přistupoval
ještě jeden moment. Žižka ji zřejmě osobně znal z předrevolučních časů, kdy nejednou
plnil Lipoltovo zadání jako člen bojové družiny Matěje Vůdce.
Od Bystřice zamířil Žižka do rodného kraje. Trhové Sviny, majetek Oldřicha
z Rožmberka, zažily po dvou měsících znovu chvíle hrůzy, když obávaný hejtman dobyl
zdejší hrad.948 Bylo to možná naposledy, co místa svého dětství a mládí uzřel zdravým
okem. Prameny jej poté na dva týdny pouští ze zřetele a znovu nám ho představují
v sobotu 12. října 1420 na Horažďovicku, kam po pěti měsících opět zavítal. I tato
výprava byla součástí zápasu s Oldřichem (II.) z Rožmberka, který nablízku vlastnil statky
Petrovice a Malý (tehdy Panský) Bor, pouhé 4 kilometry západně od Horažďovic. Tvrz
v Malém Boru byla ideálním soustem pro Žižkovo vojsko, které ji oblehlo a vyčkávalo, až
se osazenstvo vzdá. Když tak po určité době učinilo, rozkázal hejtman tvrz zapálit.
Smíme-li věřit obsáhlé kronikářské zprávě, neměl v tu chvíli tušení, že k Boru táhnou
oddíly Bohuslava (VI.) ze Švamberka, Jindřicha z Plavna, propuštěného s výbuchem
revoluce z pražského vězení, Oldřicha (II.) z Rožmberka, českobudějovického hejtmana
Lipolta Krajíře a Hynka, probošta kláštera premonstrátek v Chotěšově. Již tento výčet
napovídá, že se zde, k nepochybné Zikmundově radosti, spojily síly čelných osobností
Plzeňského, Bechyňského a Prácheňského kraje s cílem pomoci rožmberské tvrzi
a zároveň konečně porazit Žižku. Táborský hejtman doslova v posledním okamžiku zaujal
pozici nad vsí, kde stál a stojí románský kostel sv. Maří Magdalény s přilehlým hřbitovem.
Žižkovým bojovníkům posloužil jako pevnůstka, o niž opřeli své obranné postavení.
Stejný kronikář, který popsal bitvu u Sudoměře, sice zaznamenal, že jednooký velitel
sešikoval své lidi na návrší u kostela, o vozech však tentokrát neříká nic. Kdyby je tu
Žižka měl, vozová hradba by nejspíš navazovala na kostelní areál. Nevýrazné převýšení
a pozvolné dlouhé svahy neposkytovaly husitům výhodu, jakou potřebovali. Žel,

323
o průběhu bitvy nic podstatného nevíme. České kronikáře i zahraničního pamětníka
Eberharta Windeckeho více zajímalo národnostní složení katolických sborů, v nichž měli
hojné zastoupení Němci (týkalo se to jistě lidí Jindřicha z Plavna i Rakušanů z Krajířovy
českobudějovické posádky) a údajně zde účinkovali též někteří Uhři. Ačkoliv byl boj
tvrdý a obě strany utrpěly značné ztráty, výsledek dopadl tradičně. Žižka „na bojišti ostal“,
říká stručně Starý letopisec (v podání zprávy začleněné do Vavřincovy kroniky pak „Zizka
campum obtinente“). Od výbuchu husitské revoluce to byla jeho pátá vítězná bitva. Do
konce života mu zbývaly přesně čtyři roky.949
Žižka poté možná (nikoliv určitě) ovládl nedaleké Horažďovice, poddanské město
katolického pána Menharta z Hradce, a začlenil je do táborské sféry.950 Zikmundův
důvěrník Eberhart Windecke zatím v Českých Budějovicích vyzvídal od Krajířových
bojovníků podrobnosti o bitvě. Z jejich vyprávění nabyl dojmu, že ztráty husitů (Hussen)
byly dvakrát vyšší než věrných křesťanů. Sotva si však lze představit, že táboritů zahynulo
800 a katolických bojovníků 400. Tak krvavá bitva jistě nebyla. Badatel prostě nemůže
věřit ani pamětníkům, kteří měli zprávy z první ruky. Husité byli o poznání střízlivější
a také neurčitější. Tvrdili, že pobitých nepřátel zůstalo na bojišti o něco více než obránců
kalicha.951
O tom, kde se Žižka pohyboval v dalších čtyřech týdnech, nepanuje jistota. Část znalců
se domnívá, že se již tehdy zapojil do zápasu o rozsáhlé pošumavské statky vyšehradské
kapituly a cisterciáckého kláštera ve Zlaté Koruně. K nim se upíral nejen zájem husity
Jana Smila z Křemže, ale především Oldřicha (II.) z Rožmberka. Mladý šlechtic by
ovládnutím oblasti (přibližně vymezené lokalitami Rájov – Dolní Vltavice – Volary –
Prachatice – Netolice – Chvalšiny) výrazně rozšířil svou državu, takže by
s českokrumlovským panstvím tvořila organický komplex.952 Stylizoval se proto do role
ochránce zlatokorunských cisterciáků, znepokojených květnovým útokem na klášter,
a brzy dosáhl svého. Dne 1. října 1420 mu král Zikmund udělil zlatokorunské klášterství
do zástavy v celkové sumě 3 000 kop českých grošů.953 Přesto Rožmberk nevýskal radostí.
Velká část zlatokorunských poddaných v kraji mezi Prachaticemi a Českým Krumlovem
se profilovala husitsky a novou katolickou vrchnost si nepřála. Byli to právě zdejší rolníci,
kteří od jara 1420 patřili k „tekuté“ složce, posilující při vojenských taženích Žižkovy
oddíly. Nejednou přitom zavítali do Písku a na Tábor, mezi jehož obyvateli měli své
příbuzné i známé. Poněvadž i táborská strana hodlala opanovat Pošumaví se strategickými
komunikacemi, včetně hlavní trasy Zlaté stezky, byl nový útok na Zlatou Korunu otázkou
času.
Došlo k němu zřejmě v neděli 27. října 1420. Ještě týž den psal opat Rutger do
Českých Budějovic list s žádostí o pomoc. Zbytečně. Většina mnichů stačila spolu
s opatem včas zmizet a brzy nalezla bezpečí v Dolních Rakousích. Husité v objektu, který
zapálili (aniž masivním kamenným stavbám příliš ublížili), nalezli snad jen několik
opozdilců a nemocných jedinců. Podle renesančních a barokních pověstí všechny
dopadené mnichy pobili a oběsili, což se nezdá pravděpodobné. Tresty, reglementované
pro duchovní osoby, byly dané – buď upálení na hranici, nebo utopení. Nás pochopitelně
zajímá, zda úder na klášter vedl Žižka. Soudobé prameny české provenience 15. století ho
nejmenují a staré zlatokorunské nekrologium říká, že usmrcení mnichů bylo dílem
Žižkových stoupenců (ab Hussitis, id est Ziscae complicibus). Konkrétně známe vesničany
Jakuba ze Strunkovic (nad Blanicí), kováře Řehoře a zlatokorunského poddaného Palčeka
z Ktišky. Teprve pozdější, značně nedůvěryhodné texty připisují útok jednookému
veliteli.954

324
 BODY ZLOMU
Bojové aktivity táboritů v závěru léta a v prvních podzimních týdnech poněkud
zastínily dění v revoluční komuně nad Lužnicí. Tak se stalo, že o volbě seniora táborské
církevní organizace máme jen stručné zprávy, které umožňují zásadní krok nepřímo
datovat asi do první poloviny září. Nevíme ani, zda se synoda táborských kněží, kteří
volbu provedli, konala na Táboře, v Klatovech nebo v Písku, kam senior, jímž se stal
bakalář Mikuláš z Pelhřimova, zvaný Biskupec, přesídlil. Není ani jisté, zda se jí zúčastnil
vousatý Václav Koranda, považovaný za nejvlivnějšího táborského kněze. 955 Krátce po 8.
září 1420 byl spolu se svým doprovodem zajat rožmberskou čeledí, když se, zabezpečen
glejtem, vypravil na Bechyni za panem Jindřichem Leflem z Lažan. Rožmberkovi
služebníci postupovali dle instrukcí svého pána a Korandu s několika tábority vsadili do
věže hradu Příběnice, tyčícího se na strmé skále nad řekou Lužnicí, jen 11 kilometrů od
Tábora.956 Korandova absence by Mikulášovu volbu spíše usnadnila. V čele táborské
církve stanul vzdělaný, teologicky fundovaný, přibližně třicetiletý muž, který působil sice
uvážlivě, byl však radikál tělem i duší, ač nikoliv zběsilý. Co na volbu říkal Žižka, který
dosud víceméně vystupoval spolu s Korandou, známo není. Zato víme, že polní velitel
a hlava táborské církve k sobě cestu nenalezli. Jejich přístup ke světu i psychické ustrojení
byly namnoze rozdílné.957
Samotná volba byla inspirována příkladem jeruzalémské volby duchovních, o nichž se
píše v Novém zákoně (Sk 6, 1-6). Zároveň obsahovala dobře srozumitelné poselství.
Křesťanstvo se nevrátí na závaznou cestu spasení, pokud nepřeruší organizační svazky se
zkaženou římskou církví, zvláště papežstvím, ztotožňovaným tábority s apokalyptickou
šelmou a babylonskou nevěstkou. Rozchod ovšem nemohl být naprostý. Mikuláš byl přece
řádně vysvěcený kněz, který nesl štafetu sahající ke Kristovi a apoštolům. Totéž platí
o dalších táborských duchovních. Historická převratnost táborského kroku je nicméně
zřejmá. Tábor ukázal se stoletým předstihem cestu velkým evropským reformacím.958
Zvolení táborského seniora znamenalo počátek konce náboženské volnosti i téměř
bezbřehé kazatelské svobody. I v církevní sféře nastoupil Tábor cestu vytváření pevných
organizačních struktur, bez nichž žádné společenství nemůže trvale fungovat. Přinášelo to
s sebou pochopitelně spory a rozpad dosavadní iluzorní jednoty náboženské obce, v jejímž
rámci si každý mohl víceméně hlásat, co chtěl. Dříve či později ovšem muselo dojít
k vymezení táborské věrouky, která nemohla absorbovat všechna, mnohdy vysloveně
protikladná stanoviska či mínění rozličných sekt, jež v prostředí revoluční komunity
nalezly živnou půdu.
Nikoliv všem proces konsolidace vyhovoval, mnozí ho vnímali úkorně a nedovedli se
rozloučit s opojným pocitem volnosti, s níž přistupovali k interpretaci Bible, křesťanských
principů i k odstraňování lidských nálezků, tj. tradičních zvyklostí, nenalézajících oporu
v evangeliu, a odporujících tudíž Kristovu zákonu. Na krizi, jež uvnitř táborské society
propukla po několika měsících, bylo zaděláno.959

325
 Další rána pro idealisty snící o dokonalém a harmonickém božím království na Zemi,
v němž si budou všichni lidé rovni, přišla 16. října, v den sv. Havla. Byl to tradiční termín
vybírání poddanských úroků, dnes bychom řekli daní. Zatímco v dubnu, na den sv. Jiří,
Tábor ve vsích, které začlenil pod svou svrchovanost, žádné dávky nevybíral, po osmi
měsících bylo vše jinak.960 Jako by se život alespoň v tomto směru vrátil do starých kolejí.
Ideál narazil na limity reality. I když oprávněnost zrušení daní jakožto „dráče chudiny“ (tj.
vesnických poddaných) zdůvodňovali táborští kněží v první polovině roku 1420
biblickými doklady a někteří z nich se netajili názorem, že v obci je majetek společný,
neboť patří každému spravedlivému, v praxi tento přístup vydržel do první sklizně.
Jakmile pominula obava z nedostatku, vzaly náběhy ke spotřebnímu komunismu za své. 961
Podzim roku 1420 nepřežily ani pověstné kádě, do nichž obyvatelé Tábora, Vodňan
a Písku odevzdávali své cennosti, aby z nich mohl profitovat celek. Dvěma na sobě
nezávislými prameny je existence kádí doložena pouze v Písku,962 kde nad nimi bděl
hejtman Matyáš Lauda (latinská forma jména Chval, nikoliv pejorativní přízvisko Louda),
původem nižší šlechtic z Chlumčan u Loun, někdejší student pražského vysokého učení
a před revolucí veřejný písař v Praze.963 První vrcholné vzepětí radikální vlny měla
revoluce za sebou.
Asi v polovině října se vydal do Prahy s oddílem několika desítek bojovníků hejtman
Mikuláš z Husi. Vyhověl žádosti pražských husitů, aby se i táborité podíleli na obléhání
a dobývání Vyšehradu, jehož početná posádka představovala pro pravobřežní Prahu akutní
nebezpečí. Bylo příznačné, že se do souměstí nad Vltavou vypravil právě Mikuláš, který
letní měsíce trávil na Táboře a nebyl zapojen do půtek, jež mezi tábority a umírněnými
pražskými husity v srpnu propukly. Spolu s ním do Prahy dorazil i Prokop z Ústí
a Kamenice. Žižka dal přednost válčení na českém jihu a jihozápadu, zatímco Zbyněk
z Buchova měl na starosti vlastní Tábor a Chval Řepický z Machovic pravděpodobně
Písek. Vavřinec z Březové odhadl táborskou pomoc na 30-40 jízdních, nezapočítal však do
ní pěší bojovníky, například již osvědčeného Václava Holého z Březovíka 964

326
327
 Pražané zahájili blokádu Vyšehradu v neděli 15. září. Brzy jim přišli na pomoc také
Hynek Krušina z Lichtenburka spolu s bratrem Janem, sezením v podkrkonošském
Hostinném, a orebští bojovníci, mezi nimiž vynikal Diviš Bořek z Miletínka. Nechyběli
ani Žatečtí v čele se Závišem Bradatým a pochopitelně také Lounští (a zřejmě i Slánští),
kteří se nemohli po rozpadu kruciáty vrátit do města kontrolovaného Zikmundovými
přívrženci. Při obležení Vyšehradu tak revoluční husité opět manifestovali jednotný
postup. Výrazným posunem v porovnání s červencem byla aktivní účast pěti příslušníků
vysoké šlechty. Kromě Hynka Krušiny z Lichtenburka, kterého pražští husité zvolili svým
hejtmanem, jeho bratra, Prokopa z Ústí a Hynka Koldštejnského z Valdštejna,

328
navrátivšího se v průběhu října z diplomatické cesty do Polska, zde nechyběl Viktorin
z Kunštátu a Poděbrad, čerstvý otec malého Jiříka. Kořistnické výpady Zikmundových
Uhrů na jeho polabské statky i otcův odkaz jej dovedly na revoluční stranu.965
Král Zikmund, pobývající v Kutné Hoře a Čáslavi, začal reagovat na hrozící ztrátu
Vyšehradu až 4. října. Tehdy začal v horečné aktivitě (dle Vavřince z Březové jako
insensatus, tj. smyslů zbavený) objíždět středočeská města, která uznávala jeho
panovnické důstojenství. Jejich prostřednictvím se snažil Prahu přimět k jednání
a současně zajistit potraviny pro Vyšehrad. Ani jeden záměr mu nevyšel. Husitská Praha
byla přesvědčena, že nabídky na slyšení o husitském programu nemyslí Zikmund vážně. 966
Ztroskotalo i Lucemburkovo úsilí dodat potraviny vyšehradské posádce po vodě.
Z Berouna vypravené pramice zachytili husité, kteří na Vltavu pod Vyšehradem umístili
řetězy a obsadili i strategický ostrov (Císařskou louku), zprvu střežený Mikulášem z Husi
a poté Hynkem Koldštejnským z Valdštejna. Početní členové vyšehradské posádky, v níž
měli zastoupení i moravští šlechtici a které velel ostřílený bojovník Jan z Boskovic, řečený
Všembera, pán Brandýsa nad Orlicí, trpěli hladem a byli nuceni konzumovat maso
vlastních koní.967 Ač se zdálo, že do obklíčeného Vyšehradu nepronikne ani blecha, ženská
chytrost si poradila. Vdova po někdejším vyšehradském purkrabím Racku Kobylovi ze
Dvorce, ohavně rozsekaném 2. února 1416 kutnohorskými Němci, využila svých starých
známostí a dodávala sužované posádce za přemrštěnou cenu mouku z nedávno sklizeného
obilí.968
V této situaci posloužil husitské Praze Vyšehrad jako rukojmí pro jednání se
Zikmundem. Prostřednictvím královéhradecké obce nabídla Zikmundovi, aby uspořádal
veřejné slyšení o čtyřech artikulech pražských, přičemž po dobu jeho trvání měl být
Vyšehrad odevzdán pod dohled pozorovatelům z Hradce Králové. Kdyby v ideovém klání
zvítězili husité, byl by Zikmund povinen postoupit jim Vyšehrad a přijmout a uznat
husitský program, v případě porážky pražských univerzitních mistrů by se Praha vzdala
čtyř artikulů a přijala Lucemburka za krále. Audience hradeckého zprostředkovatele
nedopadla v Berouně dobře. Zikmund považoval nabídku za urážlivou, vyhrožoval poslovi
utnutím hlavy a celý výstup zakončil zuřivým výbuchem vzorového cholerika: „Naseruť
jim dříve do rypáků, než bych ustoupil z Vyšehradu; ať mně ti selští chlapi postoupí město
Hradec, kterého se zmocnili podvodem.“ 969 V doznívajícím záchvatu vzteku poté přikázal
zničit několik husitských tvrzí v pražském zázemí, upálit husitského kněze dopadeného
v Kněževsi a zajaté sedláky odvléci do Berouna. 970 To již věděl, že mu zbývá jediné
řešení. Shromáždit co nejpočetnější vojsko z Čechů, Moravanů i Uhrů a zahnat husity
z jejich hlavního ležení na rozlehlé pláni u kostelíka sv. Pankráce před Vyšehradem i ze
stanovišť v údolí potoka Botiče, respektive na svazích pod Karlovem a na protilehlé stráni
u (dávno zaniklé) vsi Psáry.971
Zoufalá vyšehradská posádka zatím ztratila naději na účinnou pomoc. V pondělí 28.
října proto uzavřela při jednání v polovině vzdálenosti (staročesky „na středokratech“)
mezi Vyšehradem a hlavním husitským ležením Na Pankráci se svými protivníky
smlouvu, že nedodá-li Zikmund na Vyšehrad do patnácté hodiny (tj. do bílého dne,
liturgické určení ale odpovídá osmé hodině ranní) 1. listopadu patřičné množství potravin,
postoupí husitům pevnost bez boje, a to „se všemi puškami, prachem i vší střelbu kromě
ručnic našich vlastních“. Duhu, která se objevila nad krajinou, považovali pražští
univerzitní mistři, včetně Vavřince z Březové, očekávající výsledek na blízkých Kavčích
horách za boží znamení, že se Vyšehrad ocitne v husitských rukou. Měli pravdu, ale tak
snadné to nebylo.972

329
 Zikmund, jenž shromažďoval vojsko na lukách u Kunratického potoka pod Novým
hradem, se v inkriminovaný den ráno o hodinu opozdil. Vyšehradská posádka dodržela,
navzdory královým výzvám, smlouvu a do bitvy nezasáhla. Řada jejích členů už asi
kalkulovala s tím, že „změní barvu“ a uplatní se na husitské straně. Byli to profesionálové,
kteří měli mezi husity své známé, nejednou také vyšehradské many. Výsledek mimořádně
krvavého střetnutí je dobře znám. Zikmund utrpěl katastrofální porážku. Na bojišti
zahynulo přibližně 400 jeho mužů a dalších zhruba 100 skonalo na následky zranění
v následujících dnech. Kronikáře bez rozdílu konfese zaujalo množství padlých českých
i moravských šlechticů, mezi nimiž byli Petr Konopišťský ze Šternberka, jeho moravský
příbuzný Jaroslav ze Šternberka a na Veselí (otec malého Zdeňka, pozdějšího souputníka
i protivníka Jiřího Poděbradského), Racek z Rýzmberka, Vilém Zajíc z Valdeka na
Židlochovicích, Jan, řečený Sekretář, z Kostelce (nad Černými lesy) a Vok (IV.)
z Holštejna. Dvěma mužům věnoval Vavřinec z Březové zvláštní pozornost. Někdejší
oblíbenec Václava IV. Jindřich Lefl z Lažan stačil ještě před smrtí přijmout eucharistii pod
obojí způsobou, stejně tak prý učinil katolík moravský zemský hejtman Jindřich
Plumlovský z Kravař, jenž kdysi navštívil Kostnici i Santiago de Compostela. Oba mohou
sloužit jako doklad lpění na šlechtické cti. Pan Lefl, přívrženec Husův a husovské
reformy, zachoval, vzdor svým náboženským názorům, věrnost dědičnému králi, pán
z Kravař pak bojoval jako lev, aby vyvrátil před bitvou vyřčená Zikmundova slova
obviňující moravské šlechtice ze zbabělosti. 973 Tělesné ostatky moravského zemského
hejtmana byly převezeny do Prostějova, kde spočinuly v rodinném klášteře, přesněji
řečeno v kanonii augustiniánů kanovníků.974
Oběma Jindřichy však výčet padlých českých a moravských šlechticů zdaleka nekončil.
Z celé řady osob se zastavme u přehlížených Kunáta (Kuňaty) z Komárova975 a Mikuláše
Šranka, který měl za sebou žoldnéřské angažmá na straně řádu německých rytířů ve Velké
válce proti polsko-litevské unii i dlouhodobější pobyt v Kostnici během koncilu.
Mikulášovi (a Martinovi ze Soutic, který se často objevuje po Šrankově boku) zapsal
Václav IV. v roce 1406 Čejchanův hrádek s několika vesnicemi. Byl to statek
popraveného zemského škůdce Jana Zúla z Ostředka.976 Za další oběti bitvy část historiků
pokládá Jana mladšího z Hradce, který zemřel (snad v důsledku zranění) 3. listopadu,
a Markvarta „von Michelsitz“, ztotožňovaného někdy (s jinak nedoloženým) Markvartem
z Michalovic. Jeden ze synů Jana staršího z Michalovic před Vyšehradem nicméně
zahynul.977
Ztráty utrpěli i bojovníci z vedlejších korunních zemí (v hornolužickém oddílu padl
mimo jiné Niklas z Varnsdorfu),978 z německých oblastí i urození Uhři. Spolu se svým
švagrem, Stiborem ze Stibořic mladším, po otci Polákem a majitelem rozsáhlých panství
v Pováží, se bitvy zúčastnil proslulý polský šlechtic Andrzej Balicki. Od Prahy už se
nevrátil.979 Zikmund osobně želel smrti nejmenovaného uherské šlechtice (zřejmě Petera
Kompolta z Nány), pochovaného v Českém Brodě, kam dal panovník cestou do Kutné
Hory převézt těla několika význačnějších mužů. Odvahu, statečnost a loajalitu nelze
urozencům v Zikmundových službách upřít.980 Urputnost boje a jednoznačné husitské
vítězství dokládá prostý fakt. Podle zpráv, které se šířily Evropou a dostaly se až do
vzdáleného města Tournai v Henegavsku (nyní valonská část Belgie), přišly Zikmundovy
sbory o říšskou korouhev i o korouhev uherského království. Není ale jisté, zda se údaje
týkají této bitvy, nebo až bojů před Německým Brodem v lednu 1422. Také o dalších
uherských korouhvích se zachovaly dílčí zprávy. S vlastní korouhví dorazili na bojiště
před Vyšehradem například Imrich a Matúš Palóci (z Pavlovců), členové Zikmundovy

330
kanceláře. Vítězní husité považovali všechny vybojované praporce a korouhve za
mimořádně cenné trofeje.981
Do té chvíle největší a nejkrvavější bitva husitských válek vyvolala obrovskou
pozornost.982 Po Čechách i v zahraničí kolovaly seznamy nejvýznamnějších zabitých
šlechticů a čáslavský (posléze jihlavský) písař Samson dokonce složil o střetnutí rozsáhlou
báseň. Jména nebohých urozenců přejímali (a komolili) kronikáři ještě po dlouhých
desetiletích. Jeden z takových soupisů zavdal podnět k vytvoření memoriální tabule,
umístěné v kostelíku sv. Pankráce, přímo na někdejším bojišti. Českým a moravským
šlechticům padlým v Zikmundových službách se dostalo uznání i politování také
z husitské strany. Násilná smrt příslušníků starobylých rodů nicméně posloužila husitské
propagandě k dalším výpadům proti Zikmundovi, který výkvět rytířstva zavedl na scestí.
I manifest signovaný vítězi želel pobitých šlechticů „jakožto Čechuov nám přirozených“
a opět obviňoval Lucemburka z pronásledování „našeho jazyka českého“ (tedy českého
národa) a preferování „Němcóv a Uhruov, našeho jazyka najukrutnějších nepřátel…“ 983
K stovkám padlých se vítězové, kteří prý ztratili jen několik desítek mužů, zachovali
relativně velkoryse. Sice je obrali, o co mohli, ale vzdor přání několika radikálních kněží,
toužících vidět, jak nepohřbená těla slouží za pokrm vlkům, psům a ptákům, je, kryti noční
tmou, pochovávali „na rolích“ za Vyšehradem. 984 Starozákonní inspirace („Tvá mrtvola
bude pokrmem všemu nebeskému ptactvu i zemskému zvířectvu a nikdo je nezaplaší.“ Dt
28, 26, respektive 1 Kr 14, 11) se tentokrát nenaplnila.
Opojení triumfem bylo takřka totální. Opět se mluvilo o zázraku (v chladném
podzimním počasí se údajně ve vzduchu ukázal větrný sloup, zjevná paralela k Starému
zákonu, v němž se Hospodin zjevuje svému lidu v oblakovém sloupu), obdivu se dočkali
hrdinové, počínající si zvláště udatně. Husitští šlechtici šli příkladem v odvaze, nasazení
i ve schopnosti povzbudit své bojovníky. Rytířský pás si zasloužili Hynek Krušina
z Lichtenburka, Viktorin z Kunštátu a Poděbrad i táborský hejtman Mikuláš z Husi, který
si zanedlouho přivlastnil jeden ze dvou staroměstských domů pánů z Rožmberka. Nezdá
se, že by pan Mikuláš byl vzorem ctného a chudého rytíře, bijícího se pouze pro čest
a boží zákon. V tom se lišil od Jana Žižky, který před Vyšehradem chyběl. Mikulášův
kredit v očích vůdců husitské Prahy prudce stoupl a zvýšil i jeho politickou autoritu.
Z méně známých bojovníků jmenoval Vavřinec z Březové mladého Ješka Pehma ze
známé staroměstské zlatnické rodiny, svého souseda, který padl na poli cti a slávy.985
Václav Holý z Březovíka a Martin z Tupadel byli pod kronikářovy rozlišovací schopnosti.
Kdyby nebylo výslechu pošumavských chasníků v rožmberské mučírně, vůbec bychom
nevěděli, že Holý splnil i před Vyšehradem normu a svým cepem „zabil také tři člověky,
jako utiekali“. Martin pak „někoho postřelil“.986
Součástí euforie bylo též boření a rabování. Hned v sobotu 2. listopadu vyrazili Pražané
bez ohledu na sociální postavení ve velkém množství na Vyšehrad. Pobořili kostely
a kaple, poškodili královský palác i další budovy a odnášeli si domů, co se dalo.
Důstojnou tečku za mimořádným vítězstvím učinilo nedělní procesí. Muži i ženy se vydali
na bojiště, aby poděkovali Bohu za prokázanou přízeň. Teprve nyní se dočkala uplatnění
nebesa, chystaná pražskými radními pro krále Zikmunda a královnu Barboru. Pod oběma
baldachýny nesli kněží na znamení oddanosti Kristovým příkazům svátost oltářní. Bylo to
působivé a srozumitelné. Husité uznávají za nejvyššího, nejspravedlivější
a nejdokonalejšího vládce Krista, skutečného krále králů, nikoliv tyrana, který se postavil
proti vyvolenému božímu lidu.987
Ne všichni se radovali bezvýhradně. Málokdo si ale ve chvílích úlevy a štěstí položil

331
znepokojující otázky. Jihočeský hloubal Petr Chelčický tak učinil. Krvavý masakr a jeho
oslava se ani v nejmenším neslučovaly s novozákonní myšlenkou nenásilí a s ideálem
duchovního boje, svého času razantně hájeným mistrem Jakoubkem ze Stříbra i raným,
ještě předrevolučním táborstvím. Při podzimní návštěvě Písku vyčetl Petr opuštění
duchovního boje táborským kněžím, v prosinci pak přímo mistru Jakoubkovi v rámci
rozhovoru vedeného v domě kazatele při Betlémské kapli. Když přišla řeč na bitvu před
Vyšehradem a vysoký počet usmrcených, Jakoubek omlouval „ty zabíječe“ slovy: „Jáť jim
nemohu svědomie činiti z těch zabití, nebo stav rytieřský byl by potupen.“ Z Jakoubkovy
chatrné obhajoby jasně vyplývá, že pro husitské šlechtice bojující proti Zikmundovi
zůstávala bitva, zvláště vítězná, velkým svátkem, v jehož rámci mohli uplatnit celý soubor
rytířských ctností, na prvním místě jistě věrnost (v daném případě božímu zákonu), ale
také odvahu, statečnost i fyzickou zdatnost jako neodmyslitelné parametry správného
rytíře. Zklamaný univerzitní mistr vlastně jen respektoval šlechtickou mentalitu,
ukotvenou v tradici sahající hluboko do starověku. Již věděl, že ji stejně nezmění.
Také k Žižkově osobě mířil, byť zamlčeně, Petrův nesouhlas s božími rytíři, kteří se
více řídí zákonem Mojžíšovým než Kristovým a kteří, ještě s krví pobitých nepřátel „na
sudliciech“, pospíchají k přijímání svátostí oltářní pod obojí způsobou. Nezdržel se přitom
hořce ironického komentáře. Mistr Jakoubek by vynadal každému, kdo by v pátek, postní
den, „snědl jelito svině“, ale prolévání lidské krve se husitským bojovníkům neodváží
vyčítat. Chelčickému mysliteli neunikl ani další kardinální problém, který válka nastolila.
Husitští urozenci stavěli vojska složená ze sedláků, z nichž, obrazně i fakticky, nadělali
„rytieřóv“, které vůbec netrápí otázka, zda se nedopouštějí vražd. 988 Brzy mělo být ještě
hůř.
Sedmnáctileté období husitské revoluce neoplývá velkými bitvami typu střetnutí
u Grunwaldu či Azincourtu. Bitva před Vyšehradem byla jednou z mála výjimek, jak
počtem mrtvých, tak svými důsledky. V politické rovině vnesla zásadní zlom do
uvažování české a moravské šlechty, zvláště kališnické. Zatímco většina české husitské
nobility zachovávala téměř po celý rok 1420 neutrální postoj a nedovážila se otevřeně
vystoupit proti dědici trůnu a posléze korunovanému králi, moravská vysoká šlechta,
včetně její utrakvistické složky, zachovala loajalitu Zikmundovi a její čelní příslušníci
bojovali před Vyšehradem v panovníkově vojsku. Věrnost Bohu, panovníkovi a zemi byla
stěžejní šlechtickou ctností. Desítky urozenců zaplatily na pankrácké pláni a v okolních
vinicích svou věrnost životem. Byli mezi nimi i někdejší Husovi přívrženci jako Jindřich
Lefl z Lažan či kališníci typu Jaroslava ze Šternberka. Hromady mrtvol a především síla
husitské Prahy, která podruhé v krátkém čase jako hlava revoluční aliance přemohla
Zikmunda Lucemburského, znamenaly bod obratu. Urození moravští kališníci zajatí
v bitvě, na předních místech Jan Tovačovský z Cimburka i původem český šlechtic
a vyšehradský man Hašek z Valdštejna, se bez rozpaků připojili k vítězům. Mezi zajatými
byl i Jan Bítovský z Lichtenburka.989 Zikmundova pozice na Moravě se zachvěla.
I pro české kališnické, ba i některé katolické pány a další významné osobnosti to byl
signál, aby ukončili váhání. K dosavadním pěti či šesti otevřeným spojencům Prahy
a Tábora se postupně začali přidávat další, například Petr z Janovic na Vysokém Chlumci,
někdejší kutnohorský mincmistr Petr Zmrzlík ze Svojšína, Jan Puška z Kunštátu na
Kostomlatech, a dokonce Hynek z Kunštátu a Poděbrad, bratr Viktorinův, ještě v létě
Zikmundův stoupenec. Trpká zkušenost s uherskými a německými bojovníky, kteří
z Kutné Hory a Nymburka přepadali Hynkovy (ale i Puškovy) polabské statky
a rekvírovali obilí i další plodiny, dodávané následně posádce Pražského hradu, jeho

332
orientaci zásadně změnila. Přehlížet nemohl ani znásilňování bezbranných vesnických žen
a dívek, svých poddaných, které měl chránit.990 Za malou náplast mohl považovat, že při
jednom z výpadů utrpěl přední uherský šlechtic Štěpán (István) Rozgonyi zranění, jež
natrvalo zhyzdilo jeho vzhled. Hrot kopí mu pronikl hluboko do tváře. Odškodněním mu
byl úřad prešpurského župana.991 Psychická bariéra padla. Do vzpoury proti Zikmundovi
se zapojovalo stále větší množství českých šlechticů, byť většina vysoké nobility zůstávala
nadále věrna korunovanému králi.
Z vojenského hlediska odstranila vyšehradská bitva nebezpečí, které pravobřežní Praze
z mohutné pevnosti hrozilo, a definitivně uvolnila krunýř, jenž ji svíral. Důsledkem byla
pražská mocenská expanze, urychlená v polovině prosince Zikmundovým přesunem
z Kutné Hory do severních Čech.992 Husitská Praha, jejíž vojenské oddíly nepochybně
posílili i někteří profesionální bojovníci stojící donedávna v Zikmundově žoldu, se bez
větších problémů zmocnila Brandýsa nad Labem pana Jana staršího z Michalovic,
Kostelce nad Labem Aleše Škopka z Dubé i okolních tvrzí.993 Na samém sklonku roku
1420 oblehla Nový hrad u Kunratic, jehož posádka pod vedením Herborta z Fulštejna
kapitulovala na konci ledna 1421. Archeologové středověku znovu a znovu žasnou, v jak
pozoruhodném stavu se zachovaly stopy po obležení na táhlém hřbetu nazývaném v 15.
století Hřeben. To vše byl ale jen začátek. 994 Svou moc a ambice prokázala husitská Praha
plně až na jaře 1421. Nikoliv tedy Vítkov, ale až bitva před vyšehradskými hradbami
rozhodla zápas o Prahu a přiměla Zikmunda, aby se ze středních Cech stáhl a aby se hlavní
město již nepokoušel dobýt. Je svým způsobem paradoxní, že Žižka v této bitvě
neúčinkoval. Ale i jemu prospěla. Zikmund byl vyšehradskou porážkou natolik ochromen,
že neposlal Oldřichovi (II.) z Rožmberka žádané posily.995 Husitské ofenzivě v jižních
Cechách tak krumlovský velmož nemohl účinně čelit.

333
 PRACHATICKÝ MASAKR
Nastal vhodný čas, aby Tábor rozšířil svou mocenskou sféru. Učinil tak rychle.
Před polovinou listopadu získal pod kontrolu dvě důležité pevnosti. Jan Žižka vedl
cílený úder na Prachatice, které sice od konce dubna byly v husitských rukou, ale asi na
počátku září je ovládli katolíci.996 Zápas o poddanské, leč významné město na Zlaté stezce
byl pochopitelný. Prachatice, přestože náležely vyšehradské kapitule, obdržely v druhé
polovině 14. století práva královských měst Písku a Starého Města pražského i výroční trh,
připadající na den sv. Jakuba (25. července), jemuž byl zasvěcen i zdejší kostel.
Z hospodářského hlediska byly zásadní jejich vztahy s podunajským Pasovem, který získal
„na věčné časy“ oprávnění provozovat obchod se solí, dovážet kupecké zboží do Prachatic
a při zpáteční cestě do Bavor exportovat z Čech obilí. Z Prachatic pak pokračovala hlavní
linie Zlaté stezky, po níž soumaři (jak se říkalo zvířatům, zpravidla koním, kteří pytle se
solí transportovali) putovali, do Písku, kde končila. Odtud se sůl rozvážela do Prahy,
Kutné Hory i do dalších měst. Bylo proto v logice věci, že měl Písek eminentní zájem na
husitské orientaci Prachatic, zvláště když úsek Zlaté stezky u hradu Hus kontroloval jeho
spojenec Jan Smil z Křemže.997

I když byly Prachatice poddanským městem vyšehradské kapituly, husitství zde

i v blízkém okolí nalézalo značnou odezvu už před revolucí. Nespornou zásluhu na tom
měl Mikuláš z Pístného na Křivoklátsku, dlouholetý purkrabí na hradě Hus, po němž se
posléze psal, a následně prachatický hejtman. Víme-li o úzkých vazbách mezi Václavem
IV. a vyšehradskými probošty Václavem Králíkem z Buřenic i Zikmundem Albíkem
z Uničova, kteří proti přívržencům husovské reformy nepostupovali drakonicky, není se
čemu divit. Za Mikulášem přišli na Prachaticko i jeho přátelé, ne-li přímo příbuzní, z nichž
jmény známe Jaroslava, faráře v Lažišti (7 kilometrů severozápadně od Prachatic),
proslulého husitského radikála, a Jana Stebňáka ze Skryjí (na Rakovnicku). I tento nižší
šlechtic byl přesvědčený husita, jak dokládají jeho pozdější kontakty s jihočeskými
zemany Prokopem z Dubného a Benešem z Dubného, z nichž druhý patřil do okruhu
Chvala Řepického z Machovic. Síření husitismu v prachatickém zázemí ovlivnila též
blízkost rožmberských statků, zejména v období poručenské správy Čeňka z Vartenberka.
Díky dobrým stykům s Rožmberky získal Mikuláš z Husi statek Čichtice, původně součást
panství Helfenburk. Pro úplnost dodejme, že stížný list proti upálení Jana Husa signovali
334
dva nižší šlechtici z nejbližšího okolí Prachatic, Vlach z Březí (nynější Vlachovo Březí)
a Petr z Drslavic, tvrze vzdálené necelé 2 kilometry od Lažiště.998
Příklon k husitství souvisel v Prachaticích, podobně jako v mnoha jiných českých
městech, i s národnostním vyhraňováním mezi místními Čechy a Němci. Asi není náhoda,
že ve zdejší městské radě, až do počátku 15. století jednoznačně německé, se roku 1411
poměr českých a německých jmen vyrovnal. Také nejstarší dvě česky psané písemnosti
spojené s Prachaticemi se hlásí do této doby. Zato uvažovaný vliv sekty valdenských na
podhoubí husitismu se v rámci města, jehož okolí bylo převážně české, neprokázal.
Zřejmě větší význam měla skutečnost, že Jan Hus pocházel z nedalekého Husince
(pouhých 5 kilometrů od Prachatic) a v dětství možná navštěvoval prachatickou školu.
S Prachaticemi byl spjat i jeho starší přítel mistr Křišťan z Prachatic. Jak přesně situace
mezi prachatickými obyvateli, jejichž celkový počet nepřesáhl 1 300 osob, vyhlížela, říci
nedovedeme.999 Nejpozději roku 1417 se již v Prachaticích, možná dle rožmberského
příkladu a určitě pod patronací Mikuláše z Husi a zdejšího kněze Václava, začala podávat
eucharistie pod obojí způsobou.
Katolíci se s tímto vývojem nesmířili a pozvali do města českokrumlovského kazatele
Mikuláše Zethera, který se snažil místní obyvatele přesvědčit o škodlivosti utrakvistické
praxe. Sotva se 1. listopadu 1417 postavil v Prachaticích na kazatelnu, řinuly se z jeho úst
expresivní odsudky laického kalicha. Přijímání svátosti oltářní sub utraque přirovnal ke
konzumaci žab a hadů, prastarých symbolů hereze, pomíjivosti a marnosti, ba dokonce
k pojídání „hovna“. Své výpady však musel záhy veřejně a „dobrovolně“ odvolat.
Ponížení, které musel podstoupit, mělo podobný scénář jako odvolání mistra Petra
z Uničova na nádvoří Karolina o osm měsíců dříve. Teprve když se omluvil a složil
přísahu adresovanou Bohu, králi, panu Čeňkovi z Vartenberka a „Mikulášovi, hauptmaně
zdejšiemu“, mohl opustit město. Událost nepochybně vypovídá o síle husitství
v Prachaticích a současně o autoritě, které se mezi přívrženci reformy těšil Mikuláš z Husi.
Ten však záhy zmizel do Prahy a na Prachaticko se již nevrátil. Jeho roli do určité míry
převzali Jan Smil z Křemže a s ním spolupracující Jan Stebňák.1000
Přetahovaná o Prachatice v letech 1419-1420 ilustruje, že husitská i katolická strana
zde disponovaly přibližně stejným počtem přívrženců. Po husitské mezihře se vrátili
k moci na počátku září katolíci, kteří revoluční aktivisty vypověděli z města, čímž je
fakticky nasměrovali do Písku. Protihusitské represe vyvrcholily zajetím a upálením dvou
husitských radikálů i bývalého prachatického zvoníka Ondřeje z Výrova (víska Výrov
v současnosti již splynula s Husincem), obviněného z obrazoborectví.1001 Pronásledování
svých souvěrců neponechal husitský Písek bez odezvy. Právě odtud, jak nepřímo vyplývá
z Vavřincovy formulace, vytáhl Jan Žižka v čele vojska, aby Prachatice natrvalo podrobil
táborské, a především písecké moci. Písek tak manifestoval nárok na správu Prácheňského
kraje, za jehož tradiční centrum se nadále považoval.
V úterý 12. listopadu stanulo Žižkovo vojsko, opětovně tvořené jeho muži, ženami,
vesnickými dobrovolníky a práčaty, před Prachaticemi. Jejich obyvatelé uzavřeli obě
brány (Pasovskou i Píseckou čili Horní a Dolní) a obsadili opravené hradby, připraveni se
bránit.1002 To, co následovalo, byla modelová situace, která může sloužit jako návod
k pochopení mentality středověkého válečníka. Jednooký hejtman přijel na koni před
hradební zeď a vyzval Prachatické: „Otevřete bránu a nechte nás pokojně vejiti do města
s velebnou svátostí těla Kristova a s kněžími a my slibujeme, že vám nezpůsobíme žádné
škody ani na životě, ani na majetku.“ 1003 Byl to, jak dokládají Starý zákon, středověké
„romány“ o Alexandru Makedonském i další díla dvorsko-rytířské epiky, běžný postup,

335
nabídka dobré vůle ve snaze zabránit krveprolití. Obránci města však sebevědomě
odpověděli, že mají svou svátost oltářní a vlastní kněze, takže táborské nepotřebují.
Důvody této reakce nejsou zřejmé. Snad Prachatičtí Žižkovi nedůvěřovali, neboť neměli
čisté svědomí, možná byli přesvědčeni o vlastní síle. Rozhodně však věděli, co nastane,
pokud se Žižka města zmocní.
Znali přece epizodu ze života židovského vůdce Judy Makabejského, který vyzval
obyvatele města Efrón, aby mu otevřeli brány, neboť jenom projde s bojovníky „do své
země“ a nikomu „neublíží“. Když Efrónští odmítli, vydal Juda rozkaz k útoku a následně
„pobil všechno obyvatelstvo mužského pohlaví, zničil město, pobral v něm kořist a prošel
jím přes mrtvoly“ (1 Mak 5, 46-51). Znali i osud města Kaspin, jehož obyvatelé,
spoléhající na pevné hradby, spílali Judovým vojákům. Ti ale s boží pomocí lokalitu
opanovali a „způsobili takové krveprolití, že se zdálo, jako by blízké jezero v rozloze dvou
stadií bylo plné tekoucí krve“ (2 Mak 12, 13-16). Někteří jistě znali i příběhy Alexandra
Makedonského, který po pádu města Týru neušetřil jediného člověka, ani žen a dětí,
protože nepřátelé vyloupali oči šesti jeho poslům, dle tehdy i dnes platných konvencí
chráněným osobám.1004 Prachatičtí tudíž museli tušit, že Žižka míní naprosto vážně svá
slova, zachycená v parafrázi Vavřince z Březové: „Přísahám dnes Bohu, jestliže vás mocí
dobudu, že nikoho nenechám naživu, nýbrž rozkážu pobiti všechny, kolik jen vás
bude.“1005
Skeptik na tomto místě oprávněně poznamená, že zde mistr Vavřinec fabuloval,
poněvadž v Prachaticích nebyl a zprávy čerpal toliko z druhé ruky.
Hyperkritický badatel půjde ještě dál a nadhodí možnost, že si kronikář dialogy
vymyslil, že Žižka žádnou nabídku Prachatickým neučinil, nýbrž byl od počátku
rozhodnut smést je z povrchu zemského za perzekvování husitských bratří a sester. Nebylo
by to poprvé, ba ani naposledy, co by se Vavřinec pokusil učinit portrét táborského
hejtmana snesitelnějším pro dějiny i pro čtenáře. Skepse ale v tomto případě nejspíš není
na místě. Husitští vojenští velitelé tak víceméně postupovali vždy a své slovo drželi. I oni
zpravidla ctili starodávné vzorce závazného chování.
Žižkův rozkaz splnili jeho bojovníci bezezbytku. Okamžitě přistavili na mnoha místech
k hradební zdi žebříky, po nichž rychle vylezli do úrovně cimbuří. Táborští střelci z kuší
a práčata přitom znesnadňovali Prachatickým účinnou obranu. Střelba z několika pušek,
vylévání smůly na hlavy dobyvatelů ani vrhání kamení drtivý táborský útok nezastavily.
Vzhledem k tomu, že prachatické opevnění tvořil jediný hradební pás (parkánová zeď byla
vybudována později), ani nemohly.1006 V momentě, kdy se husitům podařilo proniknout
přes hradbu k městské bráně a otevřít ji, byl osud prachatických katolíků zpečetěn.
Militantně a zároveň slavnostně naladěný táborský dav, včetně žen, vstupoval do města se
zpěvem, určeným k poctě Božího těla, jež, umístěné na dlouhé tyči v rukou kněze,
symbolizovalo závaznost i vítězství Svatých pravd. Důstojnost, euforie a adrenalin se slily
vjedno.
Vzdor vysoké emoční hladině nezapomínali táborité na příkazy velitelů. Rozdělili se do
několika oddílů, z nichž část systematicky prohledávala domy, odnášela majetek a pobíjela
ukryté muže, jiní pak pronásledovali osoby mužského pohlaví po náměstí i v několika
přilehlých ulicích a mordovali dopadené „jako telata“ či „vepře“. Na své si přišel i Martin
z Tupadel, který tu zabil tři lidi. 1007 Bilance táborské smršti byla zdrcující. Na veřejných
prostranstvích leželo 135 mrtvol. Zajatce v počtu 85 pak přivedli k Žižkovi, který je
rozkázal napěchovat do sakristie farního kostela sv. Jakuba a upálit. Jejich smrt netrvala
dlouho, sláma i soudky se smůlou vzplály rychle a zaplnily stísněný prostor dusivým

336
dýmem. K prosbám a žádostem zajatců zůstali vítězové slepí a hluší. Po kruté exekuci pak
táborité rozbořili klenbu sakristie, aby spadlé kamení pokrylo mrtvoly „jako v hrobě“.
Život darovali prý jen sedmi mužům, o nichž věděli, že jsou upřímnými husity.
Prachatickým ženám a dětem vítězové fyzicky neublížili. Vypověděli je ovšem z města,
což byl spolu s psychickou újmou, způsobenou pohledem na smrt nejbližších, trest
dostatečně tvrdý.1008
Z husitských dob se nám dochovalo jen málo podrobných popisů dobytí měst, hradů
a klášterů (srovnatelná líčení máme například v případě husitského vpádu do kladského
Radkówa, tehdejšího Wünschelburgu, a do rakouského kláštera Altenburgu), byť Vavřinec
z Březové v Prachaticích chyběl. Vzdor kronikářově absenci nebudí pasáž v jeho díle
zásadní pochybnosti,1009 třebaže pasáž o dobývání městských hradeb asi přece jen
ovlivnily literární vzory typu Alexandreidy.1010
Nepsanou povinností vítězů bylo spočítat po bitvě či dobytí města mrtvé. Nezvykle
přesná čísla, udávající v souhrnu 220-230 mrtvých, v zásadě odpovídají množství
prachatických mužů ve věku 14-60 let, vezmeme-li v potaz, že místní husité byli z města
vypuzeni. Byla to asi pětina zdejších obyvatel. Podle některých textů Starých letopisů však
nebyli všichni zajatci upáleni v kostele, nýbrž i ve třech jizbách, tedy roubených staveních,
což je vítaný detail. Určité diference existují i v líčení osudů tělesných ostatků ubitých.
Podle Vavřince byli někteří mrtví pochováni (asi husitskými příbuznými), zbylí pak
naházeni do studny jednoho měšťana, zatímco Staré letopisy vyprávějí o utopení
dopadených katolíků „ve studnicích“. Na celkovém vyznění masakru nemohou tyto
drobné odlišnosti nic změnit.1011 Podstatný je naopak Vavřincův údaj o soudcovské roli
Jana Žižky, který rozhodl o smrti zajatých měšťanů. Znamenalo by to, že funkce hejtmana
a správce táborského lidu zahrnovala též soudcovské pravomoci. Je-li tato úvaha správná,
pak Žižka pravděpodobně vynesl i ortel na sedlecké tvrzi. Podržme tato zjištění
v patrnosti. Vrátíme se k nim, až budeme probírat vztah mezi Janem Žižkou a táborským
duchovenstvem.
Rekapitulujeme-li Žižkovo počínání, docházíme k jedinému možnému závěru. Stejně
jako Juda Makabejský respektoval i táborský hejtman Mojžíšův zákon, který říká: „Když
přitáhneš k městu, abys proti němu bojoval, nabídneš mu mír. Jestliže ti odpoví mírem
a otevře ti brány, tu všechen lid, který je v něm, podrobíš nuceným pracím a budou ti
sloužit. Jestliže k míru s tebou nesvolí, ale povede s tebou boj, oblehneš je. Až ti je
Hospodin, tvůj Bůh, vydá do rukou, pobiješ v něm ostřím meče všechny osoby mužského
pohlaví. Ale ženy, děti a dobytek i vše, co bude v městě, všechnu kořist z něho si ponecháš
jako lup. Budeš užívat kořisti po svých nepřátelích, kterou ti dal Hospodin, tvůj Bůh.“ (Dt
20, 10-14) Diference byly zanedbatelné a dané civilizačním posunem.
Podmanění města znamenalo jeho začlenění do táborského svazu, ženy a děti nebyly
vzaty do otroctví, které pozdně středověká křesťanská Evropa jako formu právního
postavení neznala, a kořist byla využita, ve shodě se starozákonním hrdinou Jozue, ve
prospěch celého vojska či obce. V podstatě to bylo paradigma, respektované po celý
(i antický) starověk a namnoze přejaté také křesťanským středověkem.1012 Mějme na
paměti, že se jím Jana Žižka důsledně řídil a v jeho intencích vedl Svatou válku za
vítězství Božího zákona. Součástí vžitého přístupu bylo šetření životů žen a dětí,
dodržované až na výjimky vojsky všech husitských uskupení. Pochopíme tedy, proč
husitská agitace neustále upozorňovala, že Zikmundovi Uhři, a nejen oni, toto základní
pravidlo nedodržují a bezohledně mordují malé děti, ženy i dívky. Z husitských kronik
a manifestů pronikl tento motiv i do výtvarného umění, například na folia Jenského

337
kodexu, v němž křižácká kopí „zdobí“ nabodnutá tělíčka a hlavičky nemluvňat. Zikmund
se pak musel nutně jevit jako druhý Herodes a jeho bojovníci jako poslušní vykonavatelé
vůle svého zvrhlého pána.1013
Dobytým Prachaticím, do nichž se vrátili vypuzení husitští měšťané a v kterých nyní
jednoznačně převážilo české etnikum, přisuzoval Žižka klíčový význam. Sám v nich
později několikrát pobýval. Okamžitě přikázal zdokonalit městskou fortifikaci hlubokými
příkopy a vojenské správy města se ujali hejtmani Chval Řepický z Machovic, vůdčí
osobnost táborského svazu v Prácheňsku, a Jeník z Mečkova, nižší šlechtic z Klatovska.1014
Ovládnutím Prachatic získala táborská strana pod kontrolu hlavní trasu Zlaté stezky
i bývalé statky vyšehradské kapituly, a ještě více posílila sympatie, které měla mezi
zlatokorunskými poddanými. Ti nechtěli podléhat ani cisterciákům, ani Rožmberkovi
a v husitských Prachaticích nyní fakticky spatřovali novou vrchnost. Pokud snil pan
Oldřich o začlenění Prachaticka a zlatokorunského zboží do svých držav, rychle
vystřízlivěl. Přesto se svého úmyslu nikdy nevzdal. Prachatice začaly sloužit táboritům
jako základna pro útoky vedené na Rožmberkovy pošumavské statky, především na
českokrumlovské panství, na vimperské zboží Kunata Kaplíře ze Sulevic, s nímž vedl
prachatický spojenec Jan Smil z Křemže majetkový spor, i k diverzím v okolí katolických
Českých Budějovic.

Většina těchto akcí probíhala s vědomím hejtmanů Chvala Řepického z Machovic

a Jeníka z Mečkova, který do bojůvek vysílal svého pacholka Mikuláše. Často se však do
nich zapojovali i přední prachatičtí měšťané Štěpán Netolický, Mikuláš Lizna a Mandl,
snad totožný s pekařem Mandlinem, členem městské rady roku 1416. Stranou nezůstal ani
Jan Smil z Křemže, ať již spolupracoval s Prachatickými a s Žižkou, nebo postupoval na

338
vlastní pěst. Do partyzánské války proti Rožmberkovi se pak nejvíce zapojovali vesničané
ze zlatokorunského klášterství. Za svou činnost nejeden z nich zaplatil cenu nejvyšší. Po
dopadení rožmberskými zbrojnoši je čekal výslech útrpným právem a šibenice. Pan
Oldřich v nich neviděl boží bojovníky, nýbrž kriminálníky a, řečeno současným jazykem,
teroristy.1015
Obsazení Prachatic tábority alespoň částečně zhatilo Rožmberkovy záměry
v Pošumaví, ještě trpčí pilulku musel pan Oldřich spolknout hned následující den, ve
středu 13. listopadu. Zajatému Václavu Korandovi se podařilo v příběnickém žaláři
vymanit z klády, do níž byl vsazen, osvobodit ostatní táborské vězně, zajmout strážné
a obsadit věž. Strážného Odolena, který se okamžitě přidal k táborům, pak poslal za
hejtmanem Zbyňkem z Buchova, který jako jediný z hejtmanské čtveřice aktuálně pobýval
v revoluční obci. Odolen pomoc skutečně přivedl. Hradní posádka se nevzmohla na větší
odpor, neboť Koranda se svými společníky vrhali z věže kameny a znemožňovali jí
účinnou obranu. Posily z rožmberské Soběslavi dorazily k hradu až ve chvíli, kdy
Buchovcův oddíl atakoval hradní bránu. Táborité zdánlivě nedobytný hrad rychle
opanovali, přičemž zabili rožmberského služebníka Kunce, možná i někoho dalšího. Snad
Kunce zasáhl kámen, neboť Václav Koranda si prý až do smrti vyčítal, že jako kněz prolil
lidskou krev. Odmítal poté sloužit mše a soustředil se výhradně na kazatelskou činnost.
Když se o pádu Příběnic dozvěděla posádka hradu Příběničky na druhém břehu Lužnice,
okamžitě se rozutekla do okolí.1016 Táborité se tak v jednom dni zmocnili dvou
rožmberských fortifikací i nezměrného bohatství, které v nich ukryly církevní instituce.
Do rukou jim zde padl též augustinián Heřman, řečený Šváb, z Mindelheimu, titulární
nikopolský biskup. Ano, byl to tentýž muž, který na Lipnici v březnu 1417 z donucení
světil husitské kněze. V Miličíně, kam jej posléze Oldřich (II.) z Rožmberka umístil, se
necítil bezpečně a raději se ukryl na Příběnicích.
Heřman byl řeholník, který setrval v řadách římské církve. To stačilo, aby jej táborité
bez ohledu na předchozí zásluhy prohlásili za špatného kněze a vynesli nad ním trest smrti
utopením. Marně se biskup zapřísahal, že vysvětí tolik kněží, kolik budou chtít. Pro členy
revoluční obce to po volbě vlastního církevního seniora nebylo žádné téma. Hodili
Heřmana do řeky Lužnice, aniž počítali s tím, že umí plavat (řeka tu ale není zrovna
hluboká). Když se vyčerpán přiblížil ke břehu, tloukli ho kameny do hlavy tak dlouho,
dokud nevypustil duši.1017
Ovládnutí Prachatic a obou příběnických hradů tábority i Zikmundova neochota uvolnit
bojovníky na jih Čech přivedly Oldřicha (II.) z Rožmberka do tristní situace. Jiné řešení
než uzavřít termínované příměří s táborskou stranou neměl. Stalo se tak už v pondělí 18.
listopadu, zřejmě v Písku, a to pod vysokým základem 10 000 kop českých grošů, který
byly smluvní strany povinny zaplatit v případě nedodržení stanovených podmínek. Pan
Oldřich se přitom zavázal poskytnout na svých statcích svobodu čtyřem pražským
artikulům. To svědčí o jeho vojenské i ekonomické tísni, kterou mírnil, seč mohl. Už
v září 1420 zastavil oba hrady v Rožmberku (nad Vltavou) svému švagrovi, rakouskému
šlechtici Reinprechtovi z Wallsee v sumě 4 000 kop grošů.1018 Příměří s táborskou stranou
mělo platnost do 4. února 1421. Oldřichovi poskytovalo alespoň malou naději, že se do té
doby leccos změní.1019
Za táborskou stranu uzavřeli příměří Jan Žižka z Trocnova, Chval Řepický z Machovic,
Zbyněk z Buchova, Pavlík z Mutic a „obec Piesecká“, což vypovídá o jejím relativně
svébytném postavení. Kromě Buchovcovy pečetě se všechny ostatní alespoň částečně
zachovaly. Na Žižkově pečeti se již neskví rak, nýbrž kalich se zasunutou hostií a šesti

339
hvězdami, vždy po třech na každé straně. Programové přihlášení se k stěžejnímu
husitskému symbolu představuje Jana Žižku jako oddaného božího bojovníka do morku
kostí. Samozřejmě nás okamžitě napadne, proč na listině o příměří absentuje Mikuláš
z Husi, kterého v čtveřici hejtmanů nahradil téměř neznámý nižší šlechtic z Mutic
(u Mladé Vožice), rodu, jehož příslušníky později nacházíme v rožmberských službách.1020
Vysvětlení Mikulášovy nepřítomnosti není složité. Od října pobýval převážně v Praze, kde
se pustil do vysoké politické hry.

340
 PODSTATNÉ A VEDLEJŠÍ
Vojenské operace hlavních táborských sil na českém jihu daly Pražanům,
nespokojeným z přílišné závislosti na radikálech, příležitost, aby se od Tábora ještě více
emancipovali. Využili k tomu přetrvávající přítomnosti Hynka Krušiny z Lichtenburka,
Viktorina z Kunštátu a Poděbrad i Hynka Koldštejnského z Valdštejna, kteří se jako páni
a šlechtici Českého království zúčastnili 14. listopadu zasedání pražské obce. Hlavním
bodem programu bylo schválení reprezentativního poselstva k polskému králi s oficiální
nabídkou českého trůnu. Mikuláš z Husi se však kategoricky postavil proti návrhu
s odůvodněním, že si táborská strana vždy přála volbu obyvatele Českého království, tj.
přesvědčeného husity. Asi tím jen posílil půldruhého roku kolující spekulace, že na
královskou korunu pomýšlí sám. Hynek Koldštejnský však jeho slova okamžitě vyvrátil.
Ukázal mu list s pečetěmi pražských měst a dalších husitských obcí, mezi nimiž se
nacházela též táborská pečeť přitištěná k dokumentu Janem Žižkou. Možná šlo
o pověřovací list, s nímž se Hynek vydal v letních měsících do Wolbórze. Zaskočeného
Mikuláše čekalo vzápětí další trpké sousto, neboť schůze zakázala uvádět do praxe
bohoslužebné novoty bez souhlasu čtyřčlenné komise, složené z univerzitních mistrů
(nechyběl mezi nimi Petr z Mladoňovic). To byl tah namířený proti táboritům, kteří
zahájili kampaň ve prospěch mše sloužené bez ornátů, zatímco Praha preferovala prostý
ornát a užívání kalichů, ovšem bez zbytečné nádhery. Rozčílený Mikuláš z Husi opustil
Prahu a vydal se 17. listopadu za svým oddílem, jenž obléhal nevýznamnou tvrz Popovice.
S politickou porážkou se ale nesmířil.1021
Pro všechny pražské kritiky táborského počínání byl Mikulášův odjezd darem z nebes.
Už 19. listopadu sesadila staroměstská obec konšely vnucené jí v srpnu Želivským
i tábority a zvolila do úřadu nové radní, z nichž část působila v těchto funkcích od 27.
května do 18. srpna. Ač celé složení rady neznáme, objevují se v ní již ostřílení komunální
politici, například Šimon z domu U Bílého lva, Jan Kněževeský, ale také dosud
nepovědomí krejčí Bohuněk a Jakub Kunšův. Novoměstští následovali příkladu staršího
souseda ještě týž den. Výmluvné bylo, že prestižní funkci prvního purkmistra obsadil
Mikeš, řečený Kozí hlava, z Pnětluk, někdejší menší hofmistr Václava IV. Zastoupení se
však dostalo i několika Želivského přívržencům a nechyběl ani Mikuláš Chalupa, někdejší
soused jednookého Janka v ulici Na Příkopě.
Vazby s Táborem však, vzhledem ke stále platnému spojenectví, nebylo radno
zpřetrhat. Proto pražské obce nemohly odmítnout rafinovanou nabídku Mikuláše z Husi,
aby mu vyslaly vojenskou pomoc k obléhání strategického hradu v Říčanech (u Prahy),
k němuž se táborský hejtman rychle přesunul po dobytí Popovic a po kratičkém
neúspěšném pokusu o obléhání hradu Leštno (nyní Líšno), majetku Zikmundova
exponenta Václava z Dubé.

341
 Pád Říčan, na nichž se bránil někdejší Husův přívrženec Diviš z Říčan s několika
desítkami mužů a kde nalezla bezpečí řada katolických kněží, by Praze výrazně ulevil.
Říčanská posádka kontrolovala důležitý úsek silnice mezi hlavním městem a Kutnou
Horou a přepadávala povozy směřující do Prahy i z Prahy. Mikuláš si jistě sliboval, že při
společné operaci nalezne čas k opětovnému posílení táborského vlivu v pražském
prostředí. Pražské vojsko, složené částečně ze žoldnéřů, nastoupilo pochod k Říčanům 24.
listopadu, ale již bez Hynka Krušiny z Lichtenburka, který se vzdal funkce vrchního
pražského hejtmana. Jako příslušník vysoké šlechty odmítal užší součinnost s táborskými
radikály a s jejich brutálním pojetím boje za vítězství božího zákona. Spolu s ním opustil
hlavní město též Viktorin z Kunštátu a Poděbrad. Mikuláš z Husi, ač podle Vavřince
chytřejší než liška, se ale přepočítal. I po odjezdu obou šlechticů pražští konšelé jeho
nabídku na posílení ostrahy městského opevnění táborskými bojovníky prohlédli a odmítli
jako neodůvodněnou.1022
Mikulášův nezdar zasluhuje podrobnější komentář. Táborská strana měla pořád málo
bojovníků. Přesto od 25. června 1420, kdy Mikuláš z Husi odjel se svými jízdními na
pomoc Táboru, můžeme hovořit o existenci dvou táborských vojsk, která operovala mimo
mateřské základny. Větší i akceschopnější bylo Žižkovo vojsko, které se pouštělo i do
náročnějších podniků, mezi něž patřilo dobytí Prachatic, zatímco Mikulášův oddíl plnil
342
dílčí úkoly (střežení ostrova pod Vyšehradem) nebo obléhal menší fortifikace. Meze
spekulace nepřekračuje úvaha, zda Žižkou vedené vojsko považovalo za svou základnu
Písek, kde veleli Chval Řepický z Machovic a Matěj Lauda, a Mikulášovi lidé Tábor.
Selští dobrovolníci, onen několikrát zmíněný „tekutý“ element, totiž podle potřeby
bojovali jak pod Mikulášem z Husi, tak pod Žižkou (výmluvný příklad poskytují Václav
Holý z Březovíka a Martin z Tupadel). Přecházeli tedy zcela běžně od jednoho hejtmana
k druhému. V součtu však Žižkovo a Mikulášovo vojsko nestačilo v plném rozsahu na
ambiciózní úkoly, které si Tábor vytyčil. Zajišťovat táborský vliv v Praze, vést zápas
s Rožmberkem na českém jihu, válčit s plzeňským landfrýdem, hájit obec nad Lužnicí,
pomáhat husitským obcím v různých částech Čech a být v pohotovosti proti Zikmundovi
v souhrnu přesahovalo jejich síly. Když byli v Praze, chyběli na jihu či jihozápadě. Stejná
rovnice platila v převráceném pořadí. Pražané této skutečnosti chytře využili.
Existence dvou táborských vojsk vyvolává otázku, do jaké míry byla výsledkem
objektivních potřeb a do jaké míry odrážela tenzi mezi Mikulášem z Husi a Janem Žižkou.
Definitivní odpovědi se sotva dobereme, jisté napětí mezi oběma muži, patrné například
v názoru na obsazení českého trůnu, je však neoddiskutovatelné. Nepochybně pramenilo
i z rozdílných osobních vlastností. Mikuláš byl vzdělanější, říkalo se mu občas i Scriba (tj.
písař), a politicky obratnější.1023 Ačkoliv i on vynikal odvahou, Žižka získal v očích
veřejnosti kredit úspěšnějšího vojevůdce. Je docela dobře možné, že Mikuláš na Žižkovy
vojenské úspěchy žárlil a snažil se spíše prosadit svým rozhledem a uvážlivostí, hraničící
s vychytralostí, i důrazem na společenskou prestiž.
Říčany se pražskému vojsku a Mikulášovým táboritům bránily po několik dní, jejich
osud se však naplnil, když se před hradem objevil (snad již 29. listopadu) Jan Žižka se
svými lidmi, mezi nimiž opět nechyběly obávané bojovnice a práčata. Ještě 22. listopadu
dlel asi v Prachaticích, na nichž mu evidentně záleželo, poté se pravděpodobně pohyboval
v Pošumaví, v prostoru mezi Klatovy a Horažďovicemi.1024 Třecí plochy mezi Táborem
a Prahou ho však přiměly, aby se vydal k hlavnímu městu, v jehož zdech se mělo vbrzku
uskutečnit jednání o sporných záležitostech. Nejdřív ale byly na řadě Říčany.

343
 Po Žižkově příchodu nahlédl Diviš z Říčan marnost obrany a nabídl Pražanům (nikoliv
táboritům) kapitulaci pod zárukou, že se lidem pobývajícím na hradě nic nestane a budou
moci svobodně odejít ve svém svrchním oděvu. Pražští hejtmani na návrh kývli a 4.
prosince poslali do hradu dva obecní starší, aby zajistili plnění dohody. Spolu s nimi do
objektu vniklo několik táboritů, kteří v něm začali kořistit. Podmínky svobodného
odchodu však porušily obě strany.
Ženy na říčanském hradě si na sebe oblékly několikeré šaty a ve vlasech, pod oděvem
i na intimních místech uschovaly drahé šperky a peníze v domnění, že je, jak zněla
úmluva, nebude nikdo perlustrovat. Táborské aktivistky se ale necítily smluvenými
podmínkami vázány (dohoda byla přece uzavřena mezi panem Divišem a Pražany) a hned
při východu z hradu své rivalky svlékly, pobraly jim šperky i dražší šaty, ponechaly prostý
oděv a návdavkem je vyzvaly ke vstupu do táborské obce a k životu v souladu s přísnými
kritérii božího zákona. Můžeme se jen dohadovat, že obdobně porušili sjednané body
i členové hradní posádky. Jinak nevysvětlíme, proč bylo 6. prosince přivedeno z Říčan do

344
Prahy 54 zajatců, mezi nimi i pan Diviš s manželkou, dcerou a synem.
Nejtemnější skvrna však v Říčanech ulpěla na Žižkovi. Devět kněží zajištěných na
hradě postrádalo dle jeho přesvědčení právo na život. Byli to v jeho očích kacíři a svůdci
lidu. Proto osobně přikázal, aby je táborská práčata na místě upálila. Musel to být děsivý
pohled, když zoufalí kněží prosili o milost, odvolávali se na dohodu, k níž Žižka
nepřistoupil, zatímco táborští výrostci se s chutí a uvolněným endorfinem pouštěli do díla.
Mistr Vavřinec tentokrát nemohl Žižkovo rozhodnutí vzhledem k přítomnosti očitých
pražských svědků zamlčet, a tak nám zachoval jedinečný údaj. Jan Žižka jako táborský
hejtman a správce vykonával nejen roli soudce nad osobami světského stavu, ale
prokazatelně také nad duchovními. Není tudíž pochyb, že rovněž v dubnu 1420 na Rabí to
byl on, kdo vyřkl nemilosrdný ortel nad osmičkou zajatých kněží. Již tehdy se považoval
za prodlouženou ruku boží, oprávněnou trestat všechny, kdo nežijí podle Kristova zákona.
Protimluv mezi starozákonní praxí a principem nenásilí si nepřipouštěl.
Ke svému postupu měl jednooký vojevůdce dva pádné důvody. Především čtyři
pražské artikuly, zakazující světské panování kněží. Z dikce tohoto dokumentu vyvozoval
Žižka právo světské moci posuzovat provinění duchovních a udílet jim tresty. A dále tu
byla jeho osobní zkušenost získaná na dvoře Václava IV. I tento český panovník sdílel
mínění o supremaci světské moci nad mocí duchovní a podle toho zacházel s Janem
z Pomuku i s arcibiskupy Janem z Jenštejna a Zbyňkem Zajícem. Chápat a rozvíjet
Wyclifovy i Husovy podněty bylo možné různými způsoby. Táborští kněží dosud
nereptali. Žižkova drsná praxe zaměřená proti katolíkům jim vyhovovala. Brzy ale
zjistíme, že své přesvědčení začal Žižka zanedlouho uplatňovat i v rámci táborské strany.
Zatím zůstaňme ještě na chvíli v Říčanech. Spolu s dvěma kněžími upálenými ještě před
kapitulací hradu stoupl počet obětí na jedenáct. Starý letopisec si ještě jednoho kněze
přidal, aby dosáhl symbolické dvanáctky.1025
Příprava na rokování o sporných bodech mezi pražskou a táborskou stranou probíhala
komplikovaně. Na nedělní odpoledne 8. prosince byla svolána obec Starého i Nového
Města pražského do klášterního komplexu u sv. Ambrože, kam se dostavili i čelní táborité
a také šlechtici Oldřich Vavák z Hradce, Petr z Janovic na Vysokém Chlumci a Petr
Zmrzlík ze Svojšína, kteří 29. listopadu přijeli do Prahy jako mediátoři chystaného
jednání. Mikulášovi z Husi nepomohla ani aureola vyšehradského vítězství, aby mezi
Pražany zasel rozkol. Bdělí konšelé trvali na podmínce, že novoměstská i staroměstská
obec musí vystupovat jako dva subjekty. Nepřipustili ani přítomnost žádného z kněží, ba
ani žen, u vědomí, že mnohé pražské paní a dívky obdivují vousaté táborské kazatele
a fakticky tvoří nátlakovou skupinu, jejímž decibelům muži jen obtížně vzdorují. První
kolo rozhovorů tak skončilo pokojně.1026
V úterý 10. prosince se již v ranních hodinách vyskytl první zádrhel. Mikuláš z Husi,
roztrpčený nedělním nezdarem, odmítl pozvání na oběd chystaný purkmistrem
v prostorách Staroměstské radnice na počest táborských hejtmanů i starších, včetně Jana
Žižky. Byl jediný z táboritů, kdo se nedostavil, navíc s urážlivým zdůvodněním, že mu
konšelé usilují o život. V záchvatu hněvu pak vsedl na koně a opustil Prahu s výrokem, že
se do ní již nikdy nevrátí. Daleko nedojel. V Nuselském údolí jeho kůň v dopravní kolizi
zpanikařil, Mikuláš spadl ze sedla a utrpěl zlomeninu nohy. Byl okamžitě dopraven do
„svého“ pražského rožmberského domu, kde se mu dostalo prvotřídní lékařské péče. Oběd
samotný, jehož se kromě Žižky zřejmě zúčastnili také Chval Řepický z Machovic a Jan
Roháč z Dubé, proběhl v klidu, který pomohl vyřešit i spor o místo konání pražsko-
táborské debaty. Jelikož táborští kněží nehodlali zasedat ve velkém sále Karlovy koleje

345
s poukazem, že v ní jsou doma pražští mistři, navrhli Oldřich Vavák s Janem Žižkou jako
oboustranně přijatelnou lokalitu rozměrný dům Petra Zmrzlíka ze Svojšína
u staroměstského kostela sv. Jakuba. Již podruhé se tak zdejší velká světnice stala místem
historicky významného jednání, na jehož zdárném završení měl, jak vidno, eminentní
zájem také Žižka.1027
To, co se dělo odpoledne a navečer 10. prosince u Zmrzlíků, názorně vypovídá
o vnitřním mechanismu husitské revoluce.1028 Sotva vnější ohrožení jen poněkud minulo,
okamžitě propukly prudké věroučné a liturgické spory mezi umírněnými a radikálními
husity, fakticky mezi pražskými mistry a táborskými kněžími. Svárům rozvášněných,
neústupných, dogmatických a nezřídka fanatických ideologů, vnímajících své názory jako
univerzálně platné a jediné přípustné, světští politikové plně nerozuměli. Ze všeho nejvíce
si proto přáli, aby se rozhádaná křídla hnutí dohodla na přijatelném kompromisu a přesně
trefila zlatý střed, v němž se podle středověkého přesvědčení skrývala pravda. To také
očekávali od debaty u Zmrzlíků. Sešli se tu táborští hejtmani a kněží, pražští mistři,
představitelé pražských měst a šlechtičtí vyjednavači v čele s Oldřichem Vavákem
z Hradce. Už od prvních momentů však bylo jasné, že k dohodě nedojde, poněvadž se
nepodařilo dodržet ani oznámený program.1029
Původní předpoklad, že se diskuse soustředí na podobu mešního ritu, zvláště na spor
o ornáty, vzal za své hned na počátku schůze. Rektor pražského vysokého učení mistr
Prokop z Plzně, někdejší žák Husův, zahájil frontální útok na táborské radikály tím, že
předal slovo svému kolegovi mistru Petru z Mladoňovic, který přednesl pověstných 72
článků, jež pražští mistři vyčítali táboritům jako bludné, eventuálně kacířské. S největší
pravděpodobností je shromáždil a vybral mistr Jan Příbram, kterému asi připadlo při
konečné redakci hlavní slovo.1030 Nemá smysl se tu pouštět do jejich analýzy, vědecká
produkce k tomuto speciálnímu tématu je neobyčejně bohatá. V kostce se dá říci, že
pražská husitská univerzita odmítla a odsoudila jak bohoslužebnou praxi i některé
věroučné názory táborských radikálů, zvláště jejich absolutní důraz na text Písma jakožto
jedinou spolehlivou autoritu, tak jejich neméně kategorické popírání pozdější křesťanské
tradice. Stanovisko zároveň obsahovalo nekompromisní kritiku adventistických
a chiliastických názorů, včetně představy o nastolení Kristova pozemského království už
v roce 1420, i odsouzení krutého, starozákonně zdůvodněného táborského vedení války,
zaměřeného k nelítostné fyzické likvidaci nepřátel božího zákona.1031 Této problematice
bylo dokonce věnováno prvních patnáct článků elaborátu.
Naléhavost dokumentu zvýrazňovala osobnost přednášejícího. Petr z Mladoňovic,
přímý žák betlémského kazatele, doprovázel Jana Husa do Kostnice a proslul jako jeho
evangelista. V roce 1420 vykonával i funkci kazatele ve staroměstském kostele sv.
Michala, kde byl farářem Husův přítel Křišťan z Prachatic. Již tím univerzita naznačovala,
že táborité dalece překročili reformní koncept kostnického mučedníka. Ač univerzitní
stanovisko takticky nejmenovalo nositele a šiřitele kritizovaných názorů, nedala na sebe
táborská reakce čekat. Ke všem kritizovaným bodům se přihlásil hejtman Chval Řepický
a Jan Roháč z Dubé, další Žižkův blíženec, dokonce prohlásil: „V Kostnici nám házeli na
krk čtyřicet kacířských článků a vy nám jich házíte přes sedmdesát.“ 1032 Petr z Mladoňovic
se zachoval korektně. Roháčovi zopakoval, že výhrady nejsou míněny osobně, nýbrž
zaměřují se výhradně na negativní jevy. Táborský kněz Martin Húska, přezdívaný kvůli
své rétorické zdatnosti Loquis (tj. mluvka), odmítl chodit kolem horké kaše a přihlásil se
ke všem článkům s výjimkou zcela malého počtu věcí, které byly formulovány jedovatě.
Nehnal však situaci na ostří nože, a podpořen bakalářem Markoltem ze Zbraslavic,

346
Husovým i Jakoubkovým žákem, si vyžádal opis univerzitního stanoviska k prostudování
a případné odpovědi.
Atmosféru ve světnici zklidnil nedávno zvolený senior táborské církve Mikuláš
z Pelhřimova, který se sice ke kritizovaným bodům rovněž přihlásil, ale pokusil se vrátit
debatu k původnímu tématu, ke sporu o vnější podobu mešního ritu. Střet o to, zda mají
kněží vysluhovat mši v ornátu, nebo po vzoru Krista a apoštolů v prostém nezdobeném
oděvu (což byl už názor sekty valdenských), byl ale jen vrcholkem ledovce podstatnějšího
problému, který rozděloval radikály a umírněné. V zásadě šlo stále o otázku, zda se budou
husité řídit důsledně biblickým vzorem, respektive v jaké míře (a zda vůbec) se mohou
držet pozdější tradice, v Mikulášově pojetí ustanovení papežů z doby, kdy v církvi (řečeno
s Mt 24, 12) „ustydla láska a příliš se rozmohla nepravost“. Mikuláš samozřejmě horoval
pro novozákonní příklad, aniž si plně připouštěl, že absolutní následování evangelia může
vést nejen v liturgii, ale především v každodenním životě k absurditám. Oponenti mu také
ihned namítli, že celebrující kněz přece nebude všem účastníkům mše po Ježíšově vzoru
umývat nohy.
Přítomný mistr Jakoubek ze Stříbra se ocitl v nezáviděníhodné pozici, kterou
v revolučních dobách zažívá asi každý oblíbený univerzitní učitel. Na jeho slova dychtivě
čekaly obě strany sporu, doslova mu visely na rtech. V řadách pražských mistrů měl
Jakoubek své přátele i bývalé studenty, mezi nimi mimořádně nadaného Jana Příbrama,
který s Petrem z Mladoňovic studoval ve stejném „ročníku“. Na bakaláře s oběma muži
promoval i neméně talentovaný Mikuláš z Pelhřimova. Jen o rok později dosáhl
bakalaureátu jiný táborský protagonista Markolt ze Zbraslavic. 1033 Ti všichni společně
prožívali zápas o Dekret kutnohorský i první boje o Husa. Nyní se přeli mezi sebou,
velkými slovy se dovolávali nejvyšších ideálů a svatých pravd, ač v podtextu jejich
vystoupení postřehneme i neklamnou intelektuální rivalitu, snadno pochopitelnou
u výrazných osobností Jana z Příbramě a Mikuláše z Pelhřimova. Zároveň bedlivě
pozorovali svého učitele, k němuž pořád cítili úctu i respekt. I úspěšní absolventi zůstávají
ve vztahu ke svým učitelům navždy žáky. Mistr Jakoubek promluvil na základě
připraveného textu, a byť si to mnozí moderní historikové nemyslí, promluvil moudře.
Upozornil své někdejší studenty, že je nutné v křesťanské víře i v církevním životě
rozlišovat záležitosti bytostné a podstatné (substancialia), které jsou nezbytné ke spasení
(například posvěcující formulaci nad eucharistií), a případkové, respektive přídatné
(accidentalia). Sem řadil mimo jiné sloužení mše v ornátu. Není přece důležité, zda
celebrující kněz má na sobě ornát či prostý šat, zda zachovává tonzuru a hladce vyholenou
tvář, nebo zda je vousatý a vlasatý. Z božího aspektu i z pohledu věřících je stěžejní jeho
mravní profil, musí to být dobrý kněz, neboť pouze takový dokáže vést lidi po úzké cestě
k spasení. Vavřinec z Březové nám z Jakoubkova proslovu sdělil jen část, nicméně
řečníkovo stanovisko zřetelně vyplývá ze zachovaných spisů i ze slavného veršovaného
Hádání Prahy s Kutnou Horou, blízkého názorům druhého zakladatele husitství.1034
K tomu všemu je třeba dodat alespoň pár poznámek. Celé husitství a také Jednota
bratrská, alespoň v rané fázi existence, byly doslova posedlé ideou dobrého kněze jakožto
zprostředkovatele správné interpretace božího zákona, předpokladu spasení. Hledání
dobrého kněze a upínání se k němu bylo společným jmenovatelem religiózní atmosféry od
sklonku 14. až do 16. století. Četné náboženské komunity se v této době formovaly kolem
charismatických kněží, namnoze skvělých kazatelů. Kritérium dobrého kněze je však
ošidné. Kdo byl v očích svých přívrženců dokonalý křesťan a muž svatého života, mohl se
jiným jevit jako svůdce, což se týkalo výrazných osobností typu Jana Želivského nebo

347
Václava Korandy. Až po 100 letech od výbuchu husitské revoluce překročil Martin Luther
reformní paradigma a prohlásil, že spasení může opravdový křesťan dosáhnout i bez
úředního mezičlánku, totiž pouhou vírou v Kristovo dílo, milostí a porozuměním Písmu
svatému. To je podstatný rozdíl proti husitství, s nímž se však Luther shodoval (a nemohl
neshodovat) v názoru, že skutečná křesťanská církev je neviditelná, tvoří ji obecenství
věřících, vztahujících se přímo ke Kristu. K rané luterské reformaci ale bylo ještě daleko
a představy o tom, kdo je dobrý kněz a jaké má být jeho působení, se v husitských
Čechách rozcházely. Brzy se to mělo tragickým způsobem potvrdit.
Shromáždění v domě Petra Zmrzlíka skončilo patem. Jakoubek ze Stříbra a táborští
kněží odevzdali svá písemná stanoviska panu Oldřichu Vavákovi z Hradce, na jehož
rozhodnutí závisel další termín jednání. Oficiální odpověď na předložené písemné
materiály měl do měsíce shromáždit úřadující staroměstský purkmistr. Obě strany tento
úkol splnily.1035
Památná schůze se zapsala do dějin mimo jiné i proto, že její účastník Jan Žižka na ní
nepronesl ani slovo. Mlčel, téměř zarytě. Můžeme však věřit mistru Vavřincovi, že
jednooký hejtman nepromluvil? Nejsme tu náhodou obětí kronikářovy, jak se dnes říká,
narativní strategie? Jeho kronika přece není úřední protokol (byť se tak místy tváří), mohl
si napsat, co chtěl, navíc s vědomím, že ovlivňuje své čtenáře. Co když Žižka do debaty
zasáhl obdobně jako jeho přátelé Chval Řepický a Jan Roháč, nebo pronesl nějakou
bagatelní poznámku? Samozřejmě, je to problém, který nevyřešíme. Upozorňujeme zde na
něj, abychom demonstrovali, jak celé generace moderních badatelů vnímají Vavřincova
slova bezmála jako otisk reality, ačkoliv pražský mistr podal jen stručný výtah z obsahu
několikahodinové schůze. V názoru na (údajné) Žižkovo mlčení se badatelé rozdělili do
dvou skupin. První se domnívá, i když to neříká nahlas, že vojevůdce diskutovaným
problémům příliš nerozuměl, a proto se raději neprojevoval. Druhá předpokládá, že
hejtman mlčel z taktických důvodů, aby si nezadal a ponechal si volné ruce pro další
postup.1036 Nabízejí se ale též interpretace jiné. Žižka mohl souhlasit s Chvalem
i Roháčem, k jejichž reakcím neměl, co by dodal, protože je považoval za dostatečné.
Nebylo by divu, neboť s oběma udržoval přátelské vztahy. Pokud vojevůdce opravdu
nepromluvil, mělo jeho mlčení nejspíš dvě příčiny. I nezasvěcený člověk musel pochopit,
že se první články univerzitního elaborátu obracely, byť nikoho nejmenovaly, proti jeho
nelítostnému způsobu vedení svaté války. Kdyby reagoval, dal by svým kritikům za
pravdu, což v dané situaci nehodlal. Patřil totiž, a to byl zřejmě druhý důvod jeho mlčení,
k stoupencům dohody mezi táborskou a pražskou stranou, neboť jedině společnými silami
bylo možné porazit Antikrista, který vzal na sebe Zikmundovu podobu. To byl pro Žižku
prvořadý úkol, jehož splnění považoval v dané chvíli za nejdůležitější. Kněžská
nesvornost Žižku iritovala. I proto spoléhal na smírčí roli světské komise vedené
Oldřichem Vavákem z Hradce.
Nejdůležitější událostí závěru roku 1420 ale nebylo hádání u Zmrzlíků. Ostatně spor
o ornáty se táhl ještě několik let. Vše podstatné se uskutečnilo o Vánocích, poté, co se
táborité vrátili z Prahy do svých základen. Ještě 23. prosince vystavili rožmberští úředníci
Matěj Višně z Větřní a Víta starší ze Rzavého spolu s Petrem Malovcem z Pacova písemně
formulovanou záruku za osm podmínečně propuštěných rakouských zajatců táborským
hejtmanům Mikulášovi z Husi, Janu Žižkovi z Trocnova, Zbyňkovi z Buchova a Chvalovi
z Machovic.1037 O den později nebyl Mikuláš z Husi mezi živými. Upoután na lůžko
v pražském rožmberském paláci podlehl v mrazivém počasí selhání srdce či plic. Mezi
lidi, kterým dlužil (součet uplatněných pohledávek by stačil ke koupi velmi solidního

348
pražského domu), patřil i mistr Křišťan z Prachatic. Půjčil táborskému hejtmanovi peníze
na nezbytné výdaje jeho sestry. Pan Mikuláš však měl, vzdor svému „panskému“
životnímu stylu, asi blíže k vlastnímu Táboru než Jan Žižka.1038
V každém případě byla rivalita mezi Žižkou a Mikulášem minulostí. Jednooký válečník
se 24. prosince stal i formálně nejvyšším světským představitelem táborské strany.
O den později, ve středu 25. prosince, začínal dle středověku českého kalendáře nový
rok, spojovaný s Kristovým narozením. Naděje chiliastů zhasly. V průběhu roku 1420
Kristus do české země nesestoupil a nezaložil tu své království. Zázrak se nekonal. Mnozí
radikálně smýšlející husité prožívali hlubokou deziluzi. Na Táboře vyvolalo zklamání
z nenaplněné vize téměř okamžitě vnitřní turbulence. Ve stejný den se vydalo z Prahy na
cestu oficiální husitské poselstvo, aby nabídlo polskému králi Vladislavovi II. Jagiełłovi,
popřípadě litevskému velkoknížeti Vitoldovi český trůn. V relativně početné delegaci byli
Hynek Koldštejnský z Valdštejna, královéhradecký hejtman Aleš Vřešťovský
z Riesenburka, rytíř Hlas z Kamenice, působící v pražských službách, mistři Jan Kardinál
z Rejnštejna a Petr Payne i minimálně po dvou měšťanech ze Starého a Nového Města
(úřadující konšelé Šimon z domu U Bílého lva, Prokop Závada a novoměstský řezník
Mikuláš Tkanička, za novoměstskou obec pak další řezník Mikuláš Hrdoňka). 1039 Chyběli
ovšem zástupci Tábora. Mikuláš z Husi poselstvo zadržet nemohl, Kristus nepřišel a země
panovníka už kvůli základní politické stabilitě potřebovala. Jen o něco mladší gnómické
verše varovně připomínaly: „Kdež krále nenie, / tuť jest chudiny zemdlenie, / piva
zkaženie, / bluduov mnohých nakvašenie.“1040

349
 TENKRÁT NA ZÁPADĚ (A SEVEROZÁPADĚ)
Sotva mráz s nástupem ledna 1421 polevil, vyrazil Jan Žižka znovu do pole.
Terčem jeho ofenzivy byl plzeňský landfrýd, zvláště jeho vůdčí osobnosti, které v říjnu
porazil u Malého Boru.1041 V otevřené výzvě, jež se zachovala v pozdním nedatovaném
opisu, se spolu s Chvalem Řepickým pokusil vrazit klín mezi svůdce a svedené, tedy mezi
představitele landfrýdu (Bohuslav VI. ze Švamberka, Švihovští z Rýzmberka, Kolovratové
i Jindřich z Elsterberka) a jeho prosté členy, tedy „rytíře, panoše, měšťany i sedláky…“
Příliš úspěšný asi nebyl. Dokument však prozrazuje, jak dobře byl informován
o signatářích katolického spolku a o předních Zikmundových stoupencích. Vždyť svůj
zápas, zaštítěný čtyřmi spasitelnými artikuly, vedl v dané chvíli hlavně proti ryšavému
Lucemburkovi, „kacířskému králi, zrádci Pána Boha i Čtení [tj. Písma, respektive
evangelia] jeho svatého, násilníku panen i paní, mordéři, žháři, zhoubci jazyka českého…“
Pokud chtěli adresáti uniknout pálení, drancování a hubení svých statků, měli nejvyšší čas
přijmout husitský program a dát se cestou spasení. Neskrývaná závěrečná hrozba tu stojí
v kontrapozici k předchozímu křesťanskému napomenutí nepřátel, kterým se dostalo
poučení o smyslu husitského zápasu, podnikaného i pro dobro jejich duší. Bylo to
vysvětlení v rámci debaty o podmínkách ozbrojeného boje za boží zákon a zároveň alibi,
že pokud protivníci nabídku odmítnou, musí počítat se vším, neboť „selhali před tváří
Boží i před námi“. Oba hejtmani a správci táborského lidu se zjevně vžili do role
vykonavatelů boží vůle. Mínění, že list formuloval písař podle přímého Žižkova diktátu,
působí nanejvýš věrohodně. Obsah písemnosti plně ladí s vojevůdcovými názory
i mentalitou.1042
Nástupištěm tažení byl asi opět Písek, odkud vojsko pokračovalo na Klatovsko, vzápětí
napadlo opuštěný klášter premonstrátek v Chotěšově (jeptišky se uchýlily do Plzně), poté
zřejmě následoval premonstrátský klášter v Teplé a posléze se husité zmocnili (rovněž
prázdného) benediktinského kláštera v Kladrubech. Sem Žižka vložil posádku podřízenou
Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína.1043 To je důležitý údaj. Prozrazuje, že se Zmrzlík přidal jako
spojenec k táborskému vojsku snad u Písku či v Pošumaví, přičemž jeho pomoc byla
nejspíš domluvena už v prosincové Praze. Muž sesazený Zikmundem z úřadu
kutnohorského mincmistra měl pádný důvod bojovat proti římskému králi. Po bok
táborského hejtmana Žižky se nepostavil bez rozmyslu. Znal jej už z panovnického dvora
Václava IV. a součinnost s tábority mu přišla nanejvýš výhodná vzhledem ke geografické
poloze statků, jež vlastnil v Podbrdsku a v Prácheňsku, tedy v sousedství plzeňského
landfrýdu a spolku katolické podbrdské šlechty.1044 Od Kladrub byl jen skok do Stříbra.

350
 Katolické město nestačil Žižka ani pořádně oblehnout, když obdržel senzační zprávu.
Na nedaleký Švamberk (Krasíkov) právě přijel, a to pouze s nepočetnou družinou, majitel
hradu Bohuslav (VI.) ze Švamberka. Jednooký velitel všeho nechal a spěchal si s panem
Bohuslavem vyřídit účty.
Marnost odporu rozpoznal Bohuslav (VT.) ze Švamberka, když táborité dobyli věž
a most. Nehodlal se však ocitnout v rukou muže, jenž ho porazil ve třech bitvách a který
by s ním neměl slitování. Oznámil proto, že vydá hrad (úřad purkrabího zde vykonával
Ancha z Veselé), své lidi a sám sebe pouze do rukou Petra Zmrzlíka ze Svojšína. Na to
táboři, včetně Žižky, který asi jen stěží potlačil vnitřní odpor k navrhovanému řešení,
přistoupili. Švamberkovi muži byli propuštěni na revers a pan Bohuslav setrval pod
pečlivým dozorem v internaci na hradě, po němž se psal. 1045 Zajetí hejtmana plzeňského
landfrýdu, předního Zikmundova stoupence a úhlavního nepřítele, bylo nepochybně
mistrovským kouskem táboritů i jejich spojenců. Znění dohody o Švamberkově kapitulaci
351
neznáme. Bohuslav možná setrval na Švamberku až do Zmrzlíkovy smrti v srpnu 1421,
poté jej táboři převezli na Příběnice. Tady se setkal s jiným urozeným zajatcem, panem
Menhartem z Hradce. Za oba šlechtice nesl odpovědnost Zbyněk z Buchova, do jehož
kompetence příběnický hrad náležel.1046 Tu i onde Bohuslav marně čekal, zda za něho král
Zikmund či příbuzní zaplatí výkupné. Pokud bylo stanoveno, dosahovalo závratných
částek. Po několika měsících netrpělivý Švamberk přistoupil ke kalichu, zařadil se mezi
tábority a díky své prestiži se stal již roku 1422 táborským hejtmanem.1047

Pro Jana Žižku to byl zvrat, s nímž se osobně asi nikdy plně nevyrovnal a vzhledem ke
své nekompromisní povaze sotva někdy získal v pana Bohuslava plnou důvěru. Zato
Švamberk se cítil mezi tábority jako ryba ve vodě. Nespornou odvahu, obětavost
i schopnost riskovat prokazoval tentokrát na druhé straně, která mu poskytla příležitost,
aby uplatnil své přednosti. Možná ho hnala též touha předvést Zikmundovi, o jakého
skvělého bojovníka přišel. Změnou náboženské orientace se Švamberk příliš netrápil.
Vždy válčil jako křesťanský rytíř za vítězství božího zákona, byť zprvu pod rodovou
korouhví se znamením labutě (německy der Schwan) a poté ve znamení kalicha. Bylo by
zajímavé vědět, jak na Bohuslavovu konverzi pohlíželi příbuzní, kteří v plném počtu
setrvali na katolické straně. Bratr Hynek Krušina ze Švamberka fakticky zaujal bratrovu
pozici ve vedení plzeňského landfrýdu a patřil až do smrti k čelným katolickým politikům.
Bohuslava, jenž jako táborský vojevůdce utrpěl v listopadu 1425 při dobývání rakouského
města Retz smrtelné zranění (zásah střelou z kuše do obličeje) a byl pochován
v Moravském Krumlově, přežil o více než tři desetiletí. Nedivme se. Bohuslavovi ve
chvíli skonu nebylo možná ještě ani třicet.1048
352
 Ovládnutí Krasíkova a zajetí pana Bohuslava povzbudily Žižku natolik, že oblehl
městskou pevnost Tachov. Zdejší hrad a městské daně zastavil Zikmund Lucemburský 3.
ledna 1421 západočeskému šlechtici Jindřichovi z Metelska (nyní Dolní Metelsko
u Horšovského Týna), který byl povinen město bránit. Jindřich pocházel z tradičně
katolického rodu (Horšovský Týn byl arcibiskupským zbožím),1049 přesto vznikly
pochybnosti, zda s nepočetnou posádkou proti husitům obstojí. Znepokojený král
Zikmund se po zprávách o Žižkově průniku do západních Čech přesunul z Litoměřic
přímo do Plzně, odkud 15. ledna žádal vévodu Jindřicha Landshutského, člena rodu
Wittelsbachů, o pomoc Tachovu, který obléhají viklefité. O strategické pohraniční město
na hlavní komunikaci mezi Plzní a Norimberkem přijít nehodlal. Polovina ledna je
zároveň jedním z mála pevných denních dat, která se o Žižkově lednové ofenzivě
zachovala. Úkolem zapojit bavorské a hornofalcké posily do operací v západočeském
prostoru pověřil Zikmund Wilhelma Paulsdorfa, exponenta bavorského vévody Jana
z Neumarktu a současně purkrabího na hradě Flossenburg, nejvýznamnější hornofalcké
výspě u české hranice. Pomoc Zikmundovi poskytli též Janův bratr Ota z Mosbachu,
město Norimberk a také chebský městský stát, od roku 1322 říšská zástava českých
panovníků.1050 Takové moci Žižka nemohl čelit. Navíc oheň, zažehnutý v tachovském
předměstí, mu způsobil značné škody na koních i vozech. Poté, co se dozvěděl
o mobilizaci katolických vojsk, upustil 16. ledna od obléhání Tachova a vydal se na Tábor
pro posily. Na Švamberku, v Chotěšově i v Kladrubech nicméně zanechal relativně
početné posádky.1051 Tak se stalo, že Stříbro i Tachov husitům odolaly a zůstaly ještě po
několik let pevnými články katolické strany. Stříbra se zmocnil až 28. září 1426 táborský
spojenec Přibík z Klenové, Tachov pak husitské oddíly dobyly v srpnu 1427.
Žižkova ústupu využil Zikmund, který 21. ledna opustil Plzeň a vydal se do Stříbra,
odkud řídil obléhání blízkého kláštera v Kladrubech, hájeného nyní posádkou Chvala
Řepického z Machovic. Neopomněl přitom zdůrazňovat, jaké nebezpečí představuje Žižka
(Sysko) a jeho pomocníci pro celé Plzeňsko a že je odhodlán jejich kacířství zničit. I když
měl Zikmund kromě svých bojovníků a sborů plzeňského landfrýdu k dispozici také
chebský oddíl, čítající 1 500 osob (veleli jim Nicolas Gumerauer a Hans Kotenplaner),
a snad též hornofalcké a bavorské posily, vylámal si na klášterní pevnosti zuby. Táborité
odolávali dělostřelbě i obrovitým kamenům vrhaným z praků, a nepřátele prý dokonce
každodenně provokovali pokřiky: „Kde je Antikrist, král kacířský? Přimějte ho, aby přišel
útokem dobýt kláštera!“ Kdyby ovšem Zikmundovo vojsko opravdu čítalo 12 000 mužů,
o nichž hovoří soudobý odhad, bylo by husitům v obležených Kladrubech úzko a sotva by
mu úspěšně vzdorovali více než dva týdny.1052
Ačkoliv 4. února 1421 končilo příměří táborské strany s Oldřichem (II.) z Rožmberka,
považoval Jan Žižka v dané chvíli za prioritu porazit Zikmunda a zachránit Kladruby.
Proto se obrátil na Prahu s žádostí o vojenskou pomoc, která by mu umožnila krále jako
Antikrista zahnat z pole („regem, sicut antichristum, de campis repellere“). Pražští radní
i obecní starší měli ještě v čerstvé paměti hejtmanův prosincový konsenzuální postoj
a zachovali se skutečně velkoryse. Ve čtvrtek 6. února vypravili do boje jízdné a pěší
s 320 vozy. Poměr mezi počtem bojovníků a počtem vozů nebýval přesně určen, nýbrž
kolísal v rozpětí 17-27 osob na jeden vůz. Odhaduje-li Vavřinec z Březové sílu pražského
vojska, zahrnujícího i žoldnéře, na 7 000 lidí, lze mu v zásadě přitakat.1053 Na jeden vůz by
tak připadalo 22 mužů. K vůdcům pražských sborů náleželi staroměstští konšelé J. z A.
(ztotožňovaný zpravidla s Janem Kněževeským) a B., zřejmě Bohuněk krejčí, vybaveni
správní i soudní pravomocí. Král Zikmund by byl nejraději, kdyby Rožmberk vázal Žižku,

353
který byl z jeho pohledu „rozšiřovatel a vůdce viklefského kacířství“ („promotor et
director heresis wiklephistice“), na českém jihu. To se ale nezdařilo, ač Jan Roháč
vyhlásil z Lomnice panu Oldřichovi nepřátelství ještě před vypršením příměří.1054
Ve dnech 7.-8. února se Žižkovo vojsko, postupující po trase Tábor-Milín, připojilo
u Dobříše k pražským oddílům a poté spolu s ním vyrazilo přes Hořovice k Rokycanům.
Tentokrát se, na rozdíl od listopadu 1419, místní obyvatelé nezpěčovali a vpustili husity
do města. Vzápětí svého rozhodnutí litovali, protože táborité poničili zdejší augustiniánský
klášter, poplenili několik domů a jednoho z místních kněží zajali a na místě upálili.1055
Speciálně vyčleněný oddíl, snad pod přímým Žižkovým velením, se paralelně vypravil
k hradu Vildštejn (Vlčtejn) u Blovic, vdovské rezidenci Elišky z Kravař, matky Oldřicha
(II.) z Rožmberka. Vildštejnský purkrabí Cikán se zřejmě znal s některými husitskými
válečníky a hrad vydal bez boje. Husité hrad svěřili Vilému Kostkovi z Postupic, který se
po delším čase vynořil na dějinném jevišti a setrval na něm až do své smrti v listopadu
1436. Paní Eliška, sestra nebohého Jindřicha Plumlovského, se přemístila do klidnější
oblasti, na Moravský Šternberk, ale i tady ji později dostihli husité, kteří hrad roku 1430
obsadili. Někdejší stoupenkyně husovské reformy a přijímání podobojí, zesnula až v první
polovině čtyřicátých let.1056 Ačkoliv spojené pražské a táborské vojsko mělo maximálně
10 000 lidí a 11. února je od Zikmunda dělilo půldruhého dne rychlého pochodu, reagoval
Lucemburk na husitský přesun do západočeského prostoru vyděšeně. Nejpozději 12. února
pozici před Kladruby vyklidil, pomocné oddíly rozpustil a sám se svými Uhry i s dalšími
věrnými se stáhl do Litoměřic, kde se, nepochybně v areálu městského hradu, vyskytoval
už následující den.1057 Tento fakt nepřímo dokládá, že množství jeho bojovníků bylo nižší,
než se obvykle udává, a úspěch v případné bitvě nezaručovalo. Riskovat další střetnutí
s husity po zkušenostech od Vyšehradu ryšavý panovník nemínil. Nepodařené dobývání
Kladrub se tak zařadilo mezi sice často přehlížené, leč významné Zikmundovy vojenské
neúspěchy, které mu ještě po letech s jízlivou ironií připomínal Vavřinec z Březové.1058
Husitští hejtmani dosáhli svého primárního cíle, přesto shromážděné vojsko
nerozpustili, nýbrž využili je k obležení Plzně. V pátek 14. února sevřeli město ze všech
stran a ve snaze zlomit katolickou pevnost co nejdříve, povolali též posily z Žatce a Klatov
i spojeneckou šlechtu. Při prvním útoku obsadili předměstí a mlýny, ale tím jejich radost
ustala. V městě, jehož obyvatelstvo rozhojnili katolíci ze širokého okolí, množství kněží
i šlechtici plzeňského landfrýdu, žilo snad až 8 000 lidí, což byl dostatečný počet k účinné
obraně. Po čtyřech týdnech marných pokusů nakonec husité uzavřeli s Plzní a plzeňským
landfrýdem, jehož členy byla též města Stříbro, Tachov a Domažlice, příměří až do
Nového roku 1422. Součástí podmínek bylo povolení čtyř artikulů v Plzni i na území
celého landfrýdu a také povinnost Plzeňských vyslat posly ke králi Zikmundovi s žádostí,
aby přistoupil ke čtyřem pražským článkům a zaručil jim svobodu.1059 Moc z toho nebylo.
Zikmund husitský program přijmout nemohl a Plzeňští dohodu nerespektovali. Plzeň
zůstala striktně katolická a příměří po několika málo měsících skončilo. První obléhání
Plzně husity, po němž následovaly ještě další tři neúspěšné pokusy v letech 1422, 1427
a 1433-1434, se stalo součástí historické paměti katolického města. Událost byla rychle
mytizována a již generace pamětníků se dmula pýchou při vyprávění, kterak Žižka odtáhl
od Plzně s nepořízenou. Fámu o neuvěřitelně statečných činech obránců města později
vyšperkoval Václav Hájek z Libočan a jeho podání se programově přidržel, obohativ je
o několik podrobností, plzeňský radní písař Šimon Plachý z Třebnice. Městský úředník se
na rozhraní 16.-17. věku kategoricky ohradil proti snaze některých vzdělanců
o faktografickou revizi Hájkova textu. Nic, ani jedno jediné slůvko, nesmělo snížit

354
hrdinství katolické Plzně, jejíž obránci údajně vyplňovali těly usmrcených husitů volný
pás mezi parkánovou a hradební zdí.1060
Žižkova snaha odčinit březnové dění roku 1420 a znovu ovládnout Plzeň nevyšla.
Spojené husitské síly však ve svém úsilí o rozšíření spasitelných pravd nepolevily a od
Plzně se obrátily na Žatecko. Také v tomto kraji katoličtí šlechtici i města navázali na
tradici předrevolučního landfrýdu a ohrožovali husitský Žatec. Husité opustili prostor před
Plzní nejpozději ráno 13. března (spíše dříve), poté se zmocnili Kadaně, kde asi pobořili
johanitskou faru, a v sobotu 15. března oblehli Chomutov.1061 Město s hradem zastavil 29.
června 1420 Zikmund Lucemburský Vilému Zajícovi z Hazmburka v sumě 3 000 kop
českých grošů.1062 Jinak byl ovšem Chomutov spojen od svého vzniku s řádem německých
rytířů, po mocenském zásahu Václava IV. roku 1411 ale zboží připadlo královské komoře.
Město mělo výrazně německý charakter, takže se v českém prostředí ujalo rčení „Všudy
lidé, v Chomutově Němci“, opakované ještě Pavlem Stránským.1063 Předpoklad, že je tato
okolnost předurčovala k protihusitským a protireformním postojům, ale neplatí absolutně.
Zde i v nedaleké Kadani působila valdenská komunita, proti níž se na sklonku 14. století
zaměřily údery inkvizice, aniž herezi zcela odstranily. 1064 Od počátku revoluce stáli
Chomutovští na Protihusitské straně, začlenili se do obnoveného krajského spolku,
podpořeného navíc míšeňskými markrabaty, a počátkem roku 1421 se spolu s Mikulášem
Chudým z Lobkovic na Hasištejně a s ozbrojenci města Mostu podíleli na porážce
husitského oddílu ze Žatce.1065
Pro husitská vojska představoval Chomutov obtížnou překážku, byť ho v srpnu 1418
poničil rozsáhlý požár. Podle regionálních znalců chránilo město velmi slušné opevnění,
jehož základ tvořila (snad již tehdy) dvojitá masivní zeď, valy a hluboký příkop, napájený
vodou z mlýnského náhonu a možná i z nedalekého rybníka. Nedílnou složkou fortifikace
byl hrad, původně komenda německých rytířů, dnes nejlépe zachovaný objekt svého druhu
na území České republiky. Příchod do města střežily čtyři brány, z nichž hlavní, nazývaná
Brotbänketor (tj. Chlebná), stála u kamenného mostu. Riziko lidských ztrát při útoku na
město bylo tudíž značné.1066
Husité se o tom přesvědčili hned v sobotu. Ačkoliv v případě dobývání Chomutova
chybí, na rozdíl od Prachatic, detailní popis, situace se zjevně vyvíjela podle podobného
scénáře. Husitští hejtmani vyzvali obyvatele, aby otevřeli brány. Po odmítnutí následoval
útok, který však byl kvůli tuhému odporu odvolán. Sebevědomí obránců se náležitě
zvýšilo. Z hradebního ochozu husity slovně uráželi a jadrnou němčinou špinili jejich
náboženské přesvědčení. Se zlou se potázali, byť až nazítří. Pražští a táborští bojovníci
zaútočili na Chomutov ze dvou stran a nedbajíce nepřátel, kteří jim lili na hlavy
rozpuštěnou smůlu a vařící vodu, opanovali město i hrad. O Květné neděli 16. března
nepřijel do Chomutova Ježíš na oslíku, aby tu šířil pokoj a lásku. Husitští ozbrojenci, kteří
přes hradby a snad také Chlebnou branou pronikli do města, naopak šířili smrt „mečem
i ohněm“ (gladio et igne).1067 Rabování bylo to nejmenší, co místní obyvatele potkalo.
Rozlícení husité nešetřili žádné muže (kroniky hovoří o pobitých panoších, řemeslnících
i kněžích)1068 a hrůza vyvolaná jejich počínáním přežívala v paměti města po několik
staletí. Do kamene tesaný německý nápis na Chlebné bráně sděloval všem, kdo tudy
procházeli: „Když nastala Květná neděle roku 1421, přepadl Žižka Chomutov, způsobil
mnoho nářku a bídy, zabil 1 363 křesťanů. Bůh nás ochraňuj před řáděním takového
velkého tyrana.“ Plasticky vyvedený křížek pak ukazoval výšku, kam dle pověsti sahala
krev usmrcených chomutovských obyvatel.1069 Přinejmenším jednoho (možná dva) měl na
svědomí již osvědčený Martin z Tupadel.1070

355
 Šestkrát vyšší počet obětí než ve srovnatelně velkých Prachaticích se zdá na první
pohled přehnaný. I jiný soudobý pramen však zaokrouhleně uvádí 1 400 mrtvých.1071 Další
analisté a kronikáři prezentují 2 400 obětí, což snadno odmítneme a zároveň vysvětlíme
odkazem na oblibu násobků symbolického čísla dvanáct. 1072 Naproti tomu magdeburský
kronikář mluví o přibližně čtyřech kopách (tj. cca 240) dobrých německých křesťanů. 1073
Masakr byl nepochybně rozsáhlejší i hrůznější než v Prachaticích, protože mezi mrtvými
nechyběly tentokrát ani ženy, jimž vítězové slíbili volný odchod. Táborské bojovnice si
však na některé počíhaly, strhaly z nich drahé šaty, pobraly jim šperky a upálily je ve
viniční boudě, snad před městskou branou, z níž vycházela cesta k vinohradům. Přitom
několik ženských obětí bylo údajně těhotných. Smrt osob obojího pohlaví zmiňuje vícero
pramenů.1074 To, čemu se podařilo zabránit v Říčanech, nastalo v Chomutově. Zdá se, že
tentokrát hejtmani nedokázali (či nechtěli?) své lidi zkrotit. Pro brutální usmrcení žen,
odporující válečným zvyklostem, nalezly pozdější husitské generace až tragikomické
vysvětlení: „Nebo ženy, stojíce na zdech [tj. na hradbách] i obnažovaly se velmi nestydatě
proti bratřím Žižkovým. I Žižka kázal k nim šturmovati i dobyli jsou města. A ty ženy
nestydaté sú spálili.“1075 Mravně rigidní a až protestantsky prudérní vojevůdce nelítostně
ztrestá výsměch, rouhání, vulgarity a oplzlá gesta, projevy nejnižší tělesnosti, tolik
kontrastující se vznešeným posláním jeho bojovníků.
Množství mrtvých rozšířili místní Židé, kteří odmítli přijmout křest a raději volili i se
svými dětmi a s písní na rtech konec v plamenné výhni. I pro ně byla víra nejvyšší
hodnotou.1076 Zato s klidným svědomím můžeme prohlásit za pomluvu vyprávění
magdeburského kronikáře, kterak husitští kacíři na oslavu Květné neděle napichovali tři až
čtyři malé děti na jedno kopí, zpívajíce přitom české znění písně Krist ist erstanden, tj.
Vstalť jest Kristus z mrtvých?1077 Obraz nepřítele se na obou stranách utvářel shodnými
prostředky.
Někteří historikové považují líčení chomutovských ukrutností za přemrštěné a sepsané
s cílem poškodit táborské radikály.1078 Spíše se ale mýlí. Například Vavřinec z Březové
mnohé účastníky vojenského tažení osobně znal, takže sotva mohl psát vyložené
nesmysly. V Chomutově navíc nebyli zabíjeni pouze bojeschopní muži ve věku 14-60 let,
nýbrž téměř veškeré mužské obyvatelstvo, kromě několika jedinců určených k pohřbívání
mrtvých. I tyto údaje se samozřejmě dají zpochybnit, ale jen v případě, zavřeme-li obě oči,
popřeme-li česko-německou národnostní řevnivost (doloženou i německými prameny),
ignorujeme-li touhu po odplatě a odmítneme-li širší komparaci.
V podstatě stejný postup zvolily 9. dubna 1948 židovské ozbrojené jednotky při dobytí
arabské vsi Dajr Jásin. Zpráva o nemilosrdném pobití mužů, žen a dětí okamžitě vyvolala
exodus arabského obyvatelstva a izraelský stát, vyhlášený nedlouho poté, výrazně rozšířil
své teritorium. Podobný efekt mělo i zabíjení v Chomutově. Všechny hrady a města, před
kterými se v druhé polovině března 1421 objevila obávaná husitská vojska, otvírala bez
boje své brány. Historiografie má pro tyto jevy přesahující epochy (a někdy i civilizace)
své pojmenování. Říká jim „dlouhé trvání“.

356
 Je to s podivem, ale je tomu opravdu tak. Kritické bádání pochybuje o všem, například
o existenci dějin. Vyslovilo tedy i provokativní domněnku, že Žižka v Chomutově být
nemusel.1079 Důvod je prostý. Vavřinec z Březové, Starý kolegiát a kronika Beneše
minority jednookého válečníka při dobývání Chomutova výslovně nejmenují, ač jeho
účast logicky vyplývá z kontextu událostí.1080 Ostatní soudobí kronikáři a letopisci
(nejstarší vrstva Starých letopisů českých z roku 1432, východočeská větev téhož pramene,
takzvaná Kronika univerzity pražské i práce pozdější)1081 naopak spojují pád Chomutova
především s Janem Žižkou, jehož rukopis operace zřetelně prozrazuje.
Chomutov zůstal nadlouho fakticky zpustlým městem (byť hrad dočasně obývala
husitská posádka), v němž obnova normálního života trvala několik desetiletí. 1082 Na Dolní
bráně si lidé později ukazovali jednoduchou kamennou plastiku psa s přilbou na hlavě.
Běžně se jí říkalo Ziskakopf, Žižkova hlava. Pověst praví, že se tu táborský vůdce díval
z blízkého okna na zabíjení chomutovských obyvatel. 1083 Na barokním obraze,
namalovaném ve druhé polovině 17. století a předvádějícím dobytí Chomutova husity, velí
ovšem Žižka zdivočelým bojovníkům z koňského sedla. Na náměstí tečou potoky krve
a pod barvitou scénou, oslavující v druhém plánu katolickou zbožnost a mnišskou
vytrvalost, se skví nápis parafrázující slova na Chlebné bráně. 1084 Příkladů, jak hluboce se
zapsaly události ze 16. března 1421 do dějinné paměti nejen severozápadních Čech, by
bylo možné uvádět desítky.1085
Na Jakoubkovy výzvy k duchovnímu boji a varování před zbytečným násilím ve
vyhrocené atmosféře, prosáklé krví a nakažlivým sklonem zabíjet, zapomněli také pražští
husité. Řádění v Chomutově se zúčastnily i staroměstské a novoměstské oddíly, vedené
několika konšely. Na jedné straně si odnášely vítězný pocit, že si ušetřily námahu
s dobýváním dalších měst a hradů, na straně druhé ale v jejich podvědomí zůstávala po
krvavém díle pachuť, kterou přesně vystihl anonymní kronikář v komentáři

357
k chomutovským událostem: „A tu se najprv okrvavili a najviec.“1086 Naštěstí už o svatém
týdnu bojovat nemusely. Vše šlo hladce a samospádem.
Ačkoliv Hynek Berka z Dubé, pán na Lipém (Česká Lípa), s jistotou očekával, že
husitská vojska po dobytí Chomutova oblehnou Most,1087 zamířily pražské a táborské
sbory do Žatce. Cestou se jim vzdala některá opevněná místa, například Mašťov, ale
největší úspěch zaznamenaly právě v Žatci. Za pražskými vůdci sem přišli zástupci Loun
a v obavě, že by se jejich město mohlo stát terčem útoku, uznali Prahu jako svou vrchnost.
Podmínky, sjednané jménem pražských obcí radními Bohuňkem krejčím a (snad) Janem
Kněževeským, byly jasné: respektování čtyř artikulů a návrat husitů a utrakvistických
konšelů, kteří v květnu 1420 poskytli pomoc husitské Praze, popřípadě byli z města
vypuzeni.1088 Snad proto, že do Žatce měli delší cestu než Lounští, představitelé města
Slaný poněkud zaspali a probrali se až ve chvíli, kdy husité stáli pod hradbami jejich
města. I tady ale proběhlo vše bez problémů. Obyvatelé otevřeli husitům brány a stejně
jako sousední Louny přijali pražskou svrchovanost. 1089 Severozápadočeské souhvězdí
Žatec-Louny-Slaný bylo opět husitské. Ještě dříve, než na Bílou sobotu 22. března
vstoupila husitská vojska do Prahy, stačila opanovat tvrz Makotřasy, majetek pražského
katolického měšťana Petra Meziříčského, a hrad Okoř. To značí, že jeho vlastník Lojza
apatykář, rovněž staroměstský měšťan, byl stále považován za uprchlého. 1090 Velikonoční
neděle se v radostně naladěné Praze nesla ve znamení vítězného Krista, o jehož přízni
nebylo možné pochybovat.

358
 Fakt
, že husitská vojska nepřitáhla k Mostu, katolické baště českého severozápadu, překvapil
všechny, nejvíce asi obyvatele samotného královského a etnicky převážně německého
města. Zpětně se hledalo vysvětlení, proč významnou lokalitu husité minuli a oblehli ji až
ve vrcholícím létě 1421, kdy zde utrpěli katastrofální porážku. Únava husitských vojsk po
nepřetržité šestitýdenní kampani, zahájené 6. února, možná nikomu nepřišla na mysl. Zato
dohady a domysly zrodily poměrně rychle příběh, v němž se oblázky historické reality
prolínají s fikcí a v kterém hraje hlavní úlohu Jan Žižka. Základní kontury mu vtiskl
Johannes Leonis (respektive Leo), který údajně již v roce 1493 sepsal latinskou historii
úspěšné obrany města a hradu Mostu proti husitům v letních měsících 1421, zaznamenav
přitom dění, které památnému vítězství předcházelo. Roku 1513 byla jeho práce přeložena
do němčiny, v níž se také v rukopisné podobě zachovala, zatímco latinský text během
první poloviny 19. století zmizel.1091 Nevyřešených záhad kolem tohoto spisku, který
v roce 1593 inspiroval jezuitu Jiřího Bartholda Pontana z Breitenberga k sepsání
časoměrné básně Bruxia Bohoemiae delineata, existuje pořád více než dost.1092
Pro naše téma je podstatné, že se autor, pokud lze na základě německého převodu
zjistit, inspiroval humanisticky orientovanou literaturou (barvité popisy, řečnické otázky,
apostrofy, vkládání přímé řeči, oblíbená topoi), přičemž jeho práce vyznívá jako oslava,
respektive chvála města Mostu a jeho obyvatel, pevných katolíků, vděčících za své
vítězství neochvějné víře a Panně Marii. Ve městě byl její kult živý i aktuální. Farní kostel

359
byl zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie a toto patrocinium přešlo i na nový chrám,
budovaný v letech 1517-1594 a právem pokládaný za perlu pozdně gotické
architektury.1093 Proslulá porážka husitů, marně obléhajících Most, se příznačně odehrála
5. srpna 1421, ve svátek Panny Marie Sněžné. Nebeská královna zachránila své město,
které od té doby vděčně slaví její svátek. Německý název díla je dostatečně výmluvný: Die
historieti der aussaczung des herlichen festes der lobsamen schneefeier Marie in der Stadt
Bruxs (tj. Historie ustavení nádherného svátku chvályhodné Panny Marie Sněžné ve městě
Mostu)?1094
Podrobné líčení obrany Mostu žánrově připomíná pasáže, jež neúspěšnému dobývání
Plzně husity v letech 1433-1434 věnoval ve své plzeňské historii Hilarius Litoměřický.
Mostecký autor však předeslal vlastnímu vrcholu svého vyprávění rozsáhlý dějinný
exkurz, složený ze dvou částí. První, zjevně poučená Eneou Silviem Piccolominim,
seznamuje čtenáře s příčinou husitských válek, v druhé zaujímá klíčové místo jednooký
„Hanuss Zizka“, jehož si husité ustanovili jako polního vůdce (feltführer) a ochránce.1095
Ukrutník Žižka poté plenil celou zemi a 14. března (sic!) 1421 oblehl Chomutov, kterého
se o Květné neděli zmocnil zradou. Husité se v dobytém městě chovali jako šílení, zvláště
ženy se nelišily od pominutých psů a jejich řádění nahánělo hrůzu i otrlým mužům.1096
Ušetřeny nezůstaly ani děti v kolébce. Když se o osudu Chomutova, vzdáleného jen dvě
míle, dozvěděli v Mostě, zachvátil jeho obyvatele strach. Představitelé obce se proto
rozhodli vyslat za Žižkou poselstvo, které jej mělo odvrátit od zamýšleného útoku na
Most. Vyjednavači přitom v rukávě drželi skrytý trumf, někdejší Žižkův slib, že jejich
městu nikdy neuškodí. Složil ho údajně asi dva roky před válkou, když byl jako podezřelý
z trestné činnosti zajat s několika svými tovaryši nedaleko Mostu, odveden do města
a podroben výslechu. Poněvadž ale úřady neshledaly nic, čím by se proti Mostu provinil,
nepředaly ho soudu, nýbrž propustily s podmínkou, že v budoucnu městu a jeho
obyvatelům nikdy neublíží. Slovo šlechtice Jan Žižka při rozhovorech s mosteckou
delegací po pádu Chomutova dodržel, ovšem s výhradou, že neručí za své vojsko. Sám
také odtáhl s několika svými bojovníky (snad vlastní družinou) pryč, zatímco většina
husitů s hejtmanovým návrhem, ač je Žižka varoval před smutným koncem, nesouhlasila
a rozhodla se Most dobýt. Jejich argument byl symptomatický. Mostečtí se spojují
s cizozemci, především s Míšňany, a opovrhují evangelickými pravdami. A mistr
Johannes Leonis dodává, že takoví jsou Češi dodnes. Nenávidí jiné národy, především
Němce, a lásku k vlasti podmiňují jazykovou a politickou jednotou.1097
Co k tomu dodat? Celá epizoda o Žižkovi a Mosteckých zjevně tvoří součást mytizace
událostí i osob revolučního husitství, paralelně probíhající na utrakvistické i katolické
straně od poloviny 15. století. Johannes Leonis, který pocházel skutečně z Mostu a 9.
května 1472 se spolu s krajanem Zikmundem z Ostrova nad Ohří (Schlackenwerth) zapsal
na čerstvě založenou (a posléze proslulou katolickou) univerzitu v bavorském Ingolstadtu,
poznal zřejmě základní kontury příběhu jako chlapec. V době imatrikulace mu mohlo být
asi šestnáct let. To znamená, že původ vyprávění o šlechetném Žižkovi sahá v mosteckém
prostředí snad až k roku 1460, kdy mnozí pamětníci husitských válek, na něž se autor
odvolává, ještě žili. Už proto nelze nad atraktivním podáním mávnout rukou a prohlásit je
za čirou fikci.1098
Věcné i časové nesrovnalosti jsou přesto očividné. Husité stanuli před Mostem až
v červenci 1421 a dobýt se ho snažily pražské, lounské a žatecké oddíly, nikoliv Žižkovo
táborské vojsko. Rozplést od sebe pravdu a výmysly s domysly není tudíž snadné. Platí to
především o údajném Žižkově zajetí v Mostě. Podle některých badatelů se tak mohlo stát

360
v letech 1416 a 1418, kdy na příkaz Václava IV. zasahovaly vojenské oddíly na českém
severozápadě proti hradům, jejichž držitelé organizovali či prováděli trestnou činnost.
V bezprostřední blízkosti Mostu se ocitly při operaci proti Hasištejnu v předjaří 1418. Zda
byl mezi bojovníky, financovanými Novým Městem pražským a vedenými hejtmanem
Jarošem, i Jan Žižka, známo není. Vše se tak odvíjí pouze v rámci spekulace. Do ní náleží
rovněž představa, kterak se Žižka s několika kumpány vydává na vlastní pěst kořistit
k Mostu.1099
Ve významovém plánu Leonisova díla však dnešního historika doslova udeří do očí
charakteristika postavy táborského hejtmana. Katolický autor pracoval s obecně
rozšířeným, nicméně v zásadě husitským pojetím Jana Žižky jako statečného rytíře,
pokládajícího za svou povinnost a za součást kodexu šlechtické cti držet dané slovo. Tím
ale podobnost s husitskou tradicí končí. Bez neporazitelného jednookého vojevůdce
mimořádných, až ďábelských schopností ztrácela husitská vojska své kouzlo a zákonitě se
dala na hanebný útěk v přímém střetnutí s věrným katolickým Mostem, který ochraňovala
sama Panna Marie. Je to nesporně příběh poutavý, dramatický, až renesančně zábavný,
a tudíž i čtenářsky vděčný. Ucelený a působivý literární tvar mu vtiskl humanismem
ovlivněný učenec, který ho obohatil mnohými domysly a propůjčil mu patřičný spád, čímž
vytvořil obraz, který se od dějinné reality lišil. Ostatně ani město Most ve své původní
historické podobě už neexistuje. Muselo ustoupit těžbě hnědého uhlí, katastrofálně
devastující celé Podkrušnohoří. Nezbývá než opakovat slova kdysi oblíbené spisovatelky:
Sbohem, město M.!
Navzdory všem zjištěním má mostecká historie z pera mistra Jana vysokou informační
hodnotu. Nabízí možnost proniknout do dějinného povědomí v závěru středověku
a zachytila též nejednu cennou podrobnost, dosvědčující názorové rozštěpení
společnosti.1100 Ani v jiné věci se učený autor nemýlil. Jan Žižka skutečně musel čelit
neposlušnosti ve vlastním vojsku. Ale až po příchodu do velikonoční Prahy.

361
 TÁBORSKÝ ROZKOL
Zatímco husitská vojska vítězila, kam přišla, v odlehlých Chelčicích či v Záhorčí se
hloubavý Petr chopil pera, aby se pustil do polemiky s krvavou i krvácející, především
však krutou revolucí. Proti válečným hrůzám, jež zachvacovaly stále širší oblast země,
a u vědomí vítězného, leč nelítostného tažení husitských sborů po západních
a severozápadních Čechách, tvořil svůj první větší traktát, příznačně nazývaný O boji
duchovním.1101 Tváří v tvář mobilizaci pražských a zvláště táborských ozbrojenců,
pokládajících se za boží bojovníky, vyzýval Petr v duchu apoštola Pavla k mobilizaci
skutečných Kristových rytířů, svádějících výhradně zápas duchovní. 1102 Byl to programový
návrat k původním ideálům raného táborství i Jakoubka ze Stříbra a vážně míněné
upozornění, že vítězství božího zákona, spasení duší a přemožení ďábla nelze dosáhnout
tělesným násilím, které je nástrojem Antikristovým. Fakticky tak odmítl názor Jana
Roháče z Dubé, který 3. února 1421, den před vypršením příměří, veřejně vypověděl
nepřátelství Oldřichovi (II.) z Rožmberka, odhodlán hájit a šířit boží pravdy „mečem,
jakož to na křesťanského rytieře sluší“.1103 Přímou kritiku pak Petr na foliích svého
zamyšlení adresoval nejslavnějšímu táborskému hejtmanovi a jeho marnému zápasu
s ďáblem: „Nebo Žižka, ten chytrý bojovník, nemá naň střéleti, ale šatan chytřejší v boji
než Žižka o jednom oku, neboť dále vidí.“1104 Chelčický vkládal prsty do bolestivých ran,
ale léčit a zacelit je nedokázal. Tělesné násilí vnímal jako projev „moci“, která je sama
o sobě zlem, protože znevolňuje lidi.1105 O několik století tak anticipoval názory jiných
evropských myslitelů.1106 Málokdo ale jihočeskému podivínovi naslouchal, i když někteří
táborští kněží (zejména Mikuláš z Pelhřimova a Markolt ze Zbraslavic) s ním osobně
diskutovali a četli jeho práce. Jana Žižku by ale Petr stejně nepřesvědčil. Jednooký velitel
o správnosti svého postupu nepochyboval. Dosud užíval tělesné násilí proti nepřátelům
kalicha, nyní nastal čas sáhnout k němu v rámci táborského svazu.
Všechno zdánlivě začalo provokativním, leč asi připraveným vystoupením kněze
Antocha ve středu 26. března, čtvrtý den po příchodu pražských a táborských vojsk do
Prahy. Táborský radikál Antoch, často ztotožňovaný s knězem Antochem z Přelouče,
vyzval v kázání, prosloveném na Staroměstském náměstí, své druhy, aby nezůstávali
v Praze a nepomáhali již více Pražanům, protože jejich duchovní slouží mši v ornátech.
Toto „zjevné kacířství“ (expressa heresis) v gradující řeči odmítl, a dokonce přirovnal
pražské představitele ke dvěma rohům apokalyptické šelmy (Zj 13,11), přičemž prvním
rohem měli být univerzitní mistři a druhým staroměstští konšelé. Pokud jeho hlas doléhal
do oken radnice, přidělal jejímu osazenstvu vrásky. Antoch nicméně pouze podpořil
usnesení, které táborští kněží přijali 20. ledna 1421 v Soběslavi a jímž se zavázali upálit
každého, koho by přistihli, jak slouží mši v ornátu.1107 Byla to přemrštěná reakce na
neúspěch jednání ve Zmrzlíkově domě i na neústupnost pražské strany v otázkách
mešního ritu. Pro tábority sice bylo odmítnutí ornátů výrazem důsledného respektu
k apoštolskému vzoru, nicméně jejich duchovní představitelé brali celou záležitost
navýsost prestižně a věnovali jí energii hodnou důležitějších věcí. Lpění na mši bez
ornátů, prosazované nesmlouvavě zvláště Václavem Korandou, nerozuměli zřejmě ani
někteří radikálové, kteří si byli vědomi, že stěžejní je mravní kvalita kněze, nikoliv jeho
zevnějšek. I Hus, kterého táborité vnímali jako světce, sloužil přece mši v ornátu,
a epizodu s jeho odsvěcením, předčítanou ve výroční den kazatelovy smrti, znal každý
utrakvista. Nikdo se přitom kvůli kněžskému rouchu a tonzuře nad mistrem Janem
362
nepohoršoval. Ve sporu o ornáty, byť ho ani v nejmenším nepodceňujeme, tak máme
zjevně co činit s nesnášenlivostí a fanatismem, kterých jsou revoluce plné a jejichž
hlasateli zpravidla bývají vzdělaní jedinci, vnucující svůj názor každému a za každou
cenu.

Jan Žižka bystře pochopil, že spor o ornáty je pouhá záminka, která má hlubší kořeny
a jejímž cílem je vrazit klín do zatím úspěšné pražsko-táborské spolupráce i oslabit jeho
vlastní pozici. Nespokojenci si nemohli vybrat lepší okamžik a místo. Na Staroměstském
náměstí se zřejmě shromažďovaly táborské oddíly, které měly po boku pražských sborů
vytáhnout k Berounu. Žižka konspiraci sice rozpoznal, ale vzpouře ve vojsku zabránit
nedokázal. Menší část táboritů skutečně odmítla vyrazit k Berounu a následovala kněze,
kteří nad hlavami svých přívrženců provokativně vztyčili monstranci, aby dali najevo, kdo
skutečně ctí nejvyšší pravdy. Rozčílený Žižka se neovládl, vystartoval za vzbouřenci,
snažil se je přimět k návratu a neposlušné kněze, v nichž viděl původce spiknutí, „ztrestal
přečetnými ranami“.1108 Znovu se v něm probudil soudce i exekutor, přesvědčený
o nadřazenosti světské moci nad mocí duchovní, jež se nesmí plést do světských
záležitostí. Válečné tažení bylo přece výsostnou záležitostí vrchního hejtmana
odpovědného i za udržení kázně ve vojsku.

363
 Kolik lidí rozzuřený velitel přinutil k poslušnosti, prameny neříkají. Naléhavá otázka,
zda 26. března uspěl Žižka se svými přívrženci, nebo táborští rebelové, postrádá relevanci.
Prohrály totiž obě strany. Pražané na vlastní oči viděli, že táborské uskupení prožívá
rozkol, o němž si od února cvrlikali vrabci na střechách. Žižka i ve vypjaté chvíli dodržel
dohodu a s lidmi, kteří mu zachovali věrnost, oblehl společně s pražským vojskem
Beroun. Tvrdit, že jej podpořila výhradně jeho stálá družina (comitiva), o níž mluví
Vavřinec, není zcela přesné. Přítomnost Přecha z Hostovnice dokládá i účast takzvaného
„tekutého“ elementu, který spíše následoval charismatického hejtmana než kněžské rebely.
Oslabit Žižkovu vojenskou akceschopnost Antoch a jeho druzi nedokázali.1109
I Beroun, vzdálený zhruba 30 kilometrů od Prahy, patřil k městům, která před
husitskými vojsky odmítla kapitulovat.1110 Zdejší Zikmundově posádce velel Rudolf z Betz
(snad Moravan), který se v letech 1415-1420 osvědčil (spolu s dalšími českými
a moravskými šlechtici, například Oldřichem Skálou z Lulče, Mikulášem Divůčkem
z Jemniště a Habartem z Adlaru) v Lucemburkových službách ve Furlandsku jako
významný účastník války proti Benátkám. Až donedávna jej vědecká literatura (včetně
autora této knihy) mylně považovala za Itala (prý Rudolf Bece), jichž působila na
Zikmundově dvoře celá řada. Zkušeností měl někdejší říšský vikář v Serravalle,
Cordignanu, Bellunu a ve Feltre na rozdávání.1111 Proti husitům vydržel bránit město pět
dní. Šestý den, v úterý 1. dubna, ztekly pražské a táborské sbory při generálním útoku
berounské hradby. Přech z Hostovnice na ně vylezl po žebříku a vzápětí zastřelil mnicha,
asi člena dominikánského kláštera, tvořícího součást městské fortifikace mezi Dolní
(Pražskou) branou a Německou fortnou. Klášter husité poničili natolik, že se již ze zkázy
nikdy nevzpamatoval, a dopadené mnichy i další duchovní zajali.1112 Přech za svůj podíl na
dobytí města obdržel dva ornáty, jež brzy prodal za 50 grošů.1113
364
 Na jedné ze zdejších věží se bránil rytíř Jan Koblih, kterého táborité i s jeho druhy
svrhli dolů, kde cepníci bezmocné a zraněné muže nemilosrdně utloukli. Podle katolické
verze, již šířil Enea Silvio, však husité Kobliha rafinovaně umučili. Pálili rytíře nejprve na
chodidlech, poté na holeních, na kolenou i na stehnech a také na jiných místech, jen aby
ho donutili přijímat pod obojí způsobou. Ale „znamenitý muž“ raději zemřel, „než by
souhlasil s jejich zběsilostí“ („potius quam insanie illorum consentire“). Žádná země
nevydala v naší době více Kristových mučedníků než Čechy, prohlásil obdivně budoucí
papež Pius II. Srovnatelných příběhů ovšem poskytují dějiny katolické církve bez
nadsázky tisíce.1114

365
 Ještě horší smrt čekala berounského faráře, dalších 37 kněží, včetně zajatých řeholníků
(nikoliv jen zdejších), místní radní, několik původem pražských měšťanů, kterým Beroun
posloužil jako útočiště, a tři mistry vysokého učení. Byli to Brikcí z Budy, někdejší
přívrženec reformního proudu Šimon z Rokycan, jehož Jan Hus pozdravoval 16. června
1415 z Kostnice (!), a Vavřinec z Nymburka, který nedávno odmítl schválit dva ze čtyř
pražských artikulů. Většina z nich byla odvedena do dřevěného stavení před městem
a upálena, část z nich stihla smrt utopením. Mezi upálenými byl též rytíř Bohuslav
z Doupova, řečený Doupovec, který jako žoldnéř bojoval na straně řádu německých rytířů
proti Polákům v roce 1410 a poté doprovázel krále Zikmunda v Kostnici, kde se dokonce
podílel na akci ve prospěch Jeronýma Pražského. Nebylo mu to nic platné. Zahynul i se
svým synem. Žižka s ním neměl slitování.1115
Na rozdíl od Prachatic a Chomutova však vítězové postupovali v Berouně selektivně.
Například zajatý Bedřich, farář ze Lhoty u Mýta (na Rokycansku), se v obavách o život
připojil k husitům, a dokonce podával eucharistii pod obojí způsobou. Po dvou letech se
mu ale podařilo uniknout, v září 1423 úspěšně požádal nadřízené církevní orgány
o absoluci a již v prosinci získal zpět původní faru. Podobné byly případy Johánka, člena
řádu německých rytířů z komendy u staroměstského kostela sv. Benedikta, a Jana Engliše,
notáře arcibiskupské komory.1116 Oběti v Berouně se nepočítaly na stovky, spíše na
desítky. Život si možná zachoval i hejtman Rudolf z Betz, byť ho jeden pramen uvádí
mezi zabitými. V říjnu 1422 se totiž jakýsi „Rudolt z Rece“ (písmena B a R jsou si
v dobovém písmu často velmi podobná) uvádí jako brněnský hejtman, a to ve společnosti
Oldřicha Skály z Lulče a Petra Gewsera z Mohelna, dalšího Zikmundova moravského
dvořana. Zdá se tedy, že se Rudolf nějakým způsobem dostal na svobodu a nadále, i když
asi už jen nedlouho, sloužil Zikmundovi.1117

366
 Po pádu Berouna vyslali představitelé Mělníka, dalšího středočeského města, delegaci
do Prahy a přijali její svrchovanost. Purkrabího Jana z Chlumu, který snad ve funkci
přetrvával jako úředník královny Žofie, vystřídal husitskou Prahou ustanovený hejtman
Jan ze Smiřic, řečený Smiřický, někdejší vyšehradský man, už před revolucí rozhodný
přívrženec reformního hnutí a zakladatel rodové moci i slávy. Také Jan z Chlumu stanul
na husitské straně, stejně jako někdejší hofmistr královny Žofie Jan Kyjata ze Zásady. 1118
Snad ještě větší radost než ovládnutí dvou významných měst způsobila v Praze zpráva, že
program čtyř pražských artikulů přijal arcibiskup Konrad z Vechty. Z pohledu většiny
husitů, nadále se považujících za součást obecné církve a lpících na principu apoštolské
posloupnosti, to byl naprosto zásadní moment. Pražský arcibiskup nyní světil utrakvistické
kněze, kteří tak měli potřebnou legitimitu. Ačkoliv Konrad mohl zvolit exil, přiklonil se
k husitům, jimž vycházel v mnoha ohledech vstříc už před revolucí. 1119 Pro katolickou
stranu byl jeho přestup tvrdým úderem, fakticky dovršujícím rozklad církevní správy
v pražské diecézi. Vedení církevního distriktu přešlo na pražskou kapitulu (která roku
1421 přesídlila do Žitavy) a její dva úředníky s titulem generálních vikářů, které do funkce
z pozice administrátora potvrdil olomoucký biskup Jan Železný. Rozumí se samo sebou,
že svůj vliv mohli reálně uplatňovat toliko v zužujících se katolických regionech.
Papežství reagovalo na Konradovu konverzi se značným zpožděním. Oficiální listinu
o Konradově exkomunikaci a o uprázdnění pražského arcibiskupského stolce vydalo až 2.
ledna 1426.1120
Jana Žižku tyto překotné události víceméně míjely. Po dobytí Berouna spěchal na
Tábor, aby v obci nad Lužnicí zjednal pořádek. Podle podbrdské tradice vypálil cestou
augustiniánský klášter ve Svaté Dobrotivé (nyní Zaječov u Hořovic) a řádil tu prý
neskonale hůře než hunský král Attila, zvaný Bič boží. 1121 Pravděpodobnější je však
vyvrácení kláštera už v únoru 1421, kdy husitská vojska postupovala od Dobříše přes
Hořovice k Rokycanům.
Antochova rebelie byla jen vrcholkem ledovce, který hrozil stáhnout revoluční
komunitu ke dnu. Prudké neshody mezi tábority propukly s nástupem nového roku. Marné
očekávání Kristova příchodu, smrt Mikuláše z Husi, obnova poddanských vztahů
a budování struktur táborské církve, která se vymezila proti působnosti laiků, osobujících
si právo kázat boží slovo s odkazem na Ducha svatého, jenž jejich ústy promlouvá, bylo
zklamáním zejména pro členy rozmanitých sekt. S novou realitou se nedokázali a ani
nehodlali smířit. Nebylo jich v souhrnu mnoho, asi 400 osob, přibližně sedmina
táborského obyvatelstva. Netvořili ani názorově homogenní celek a soustřeďovali se
kolem několika kněží, z nichž nejpozoruhodnější byl už zmíněný Moravan Martin Húska,
řečený Loquis.
Húska nebyl originální myslitel, spíše navazoval na podněty sektářů 13.-14. století.
Radikální stanovisko zaujal především v pojetí svátosti oltářní, když razantně odmítl
transsubstanciaci (přepodstatnění) a hájil krajní výměr remanence. Dostáváme se tak
k pojmům, které musíme alespoň ve stručnosti objasnit. Vrcholně a pozdně středověká
římská církev pokládala za pravověrnou pouze transsubstanciaci, dle níž jsou v hostii
(chlebu), respektive ve vínu, po konsekraci celebrujícím knězem skutečně obsaženy
Kristovo tělo a Kristova krev, jež věřící křesťan přijímá jako duchovní posilu.
Eucharistická proměna tak byla vnímána jako mystérium, které si od všech zúčastněných
zaslouží úctu, vyjadřovanou doprovodnými znaky, ať již hmotnými (například zmíněnými
ornáty) či nehmotnými (slova, gesta), tvořícími ucelený rituál. Naproti tomu remanence
(z latinského slovesa remanere, tj. zůstávat, přetrvávat), zdůvodňovaná a hájená například

367
Johnem Wyclifem, zdůrazňovala, že i po konsekraci chléb zůstává chlebem a víno vínem,
ale obojí je účinným Kristovým znamením. Kristus tudíž není ve svátosti oltářní přítomen
svou podstatou (substancialiter), ale působivě (virtualiter) a duchovně (spiritualiter).
Wyclif tak věřil ve skutečnou Kristovu přítomnost v eucharistii, byť nikoliv v tělesné
podobě. Zatímco Jan Hus nepřekročil hranice transsubstanciace, jeho přítel Jakoubek se
dopracoval ke konsubstanciační teorii. Chléb a víno dle něj zůstávají i po konsekraci
fyzikálně a chemicky chlebem a vínem, leč zároveň jsou skutečným Kristovým tělem
a krví.1122 Čtenář, který tento (notně zjednodušený) výklad opravdu pochopil, si zaslouží
obdiv. Jisté je, že prostí středověcí věřící, a mezi ně můžeme počítat také Žižku,
podobným teologickým, filozofickým a logickým argumentům nerozuměli. Pro ně bylo
důležité, že přijímání eucharistie znamená přímý dotek s tělesným Kristem, který je vede
po cestě spasení.
Martin Húska však přijatelné meze překročil, když prohlásil, že ve svátosti oltářní není
pravé Kristovo tělo a jeho krev, nýbrž jen chléb, který je pouze znamením Kristova těla
a krve, respektive Kristovy oběti. Nemůže tomu být jinak, poněvadž chléb i víno jsou věci
stvořené (tudíž podléhající zkáze), zatímco Bůh je sice stvořitel, leč nestvořený a věčný.
Proto prokazovat jakýmkoliv způsobem úctu svátosti oltářní (například klekáním či jejím
vystavováním) je modloslužebnictví, zavedené papeži a udržované zkaženou církví.
Poslední večeře, na niž přijímání upomíná, byla obyčejnou krmí, a Ježíšova známá slova,
pronesená k apoštolům a zaznamenaná v 6. kapitole (verš 53) Janova evangelia („Amen,
amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě
život“), musí věřící chápat metaforicky, tj. jako výzvu k následování Kristových skutků.
Martínek, jak se Húskovi často říkalo, proto místo tradiční mše zavedl takzvané „hody
lásky“ (agapé), při nichž si účastníci u vědomí duchovní sounáležitosti a ve shodě
s apoštolským vzorem sami brali, lámali i rozdělovali chléb či jinou potravu a krmili se do
sytosti, přesvědčeni, že Kristus jako „věčný chléb“ (symbol duchovní potravy) není
totožný s konzumovaným hmotným chlebem.
Odtud byl jen krůček k blasfémii. Húskovi přívrženci rozbíjeli monstrance s tělem
božím, vylévali kalichy s konsekrovaným vínem a svátost oltářní nazývali motýlem,
krtem, hadem a netopýrem.1123 V těchto názorech bezpečně poznáváme mínění pozdějších
radikálních reformačních proudů, včetně Jednoty bratrské, zároveň však prozrazují starší
zdroje, známé z působení heretických sekt předchozího století. Shodné pejorativní
přirovnávání svátosti oltářní k motýlům a netopýrům i tvrzení, že v ní nemůže být uloženo
tělo Kristovo, poněvadž jeho skutečné tělo je na nebesích, čteme už v inkvizičních
protokolech 14. věku. V nich jsou rovněž zaznamenány výroky, že kdyby byla hostie
tělem božím, neožíraly by ji myši, eventuálně primitivní, byť pro někoho možná racionální
argument o Kristově těle, které přece nemůže být tak veliké, aby postačilo nakrmit
všechny věřící.1124
Pro husitství představovala krajní remanence mimořádné nebezpečí, neboť celé hnutí
programově spočívalo na principu přijímání sub utraque specie jakožto podmínky spasení,
ustanovené samotným Kristem. Podrývat či přímo odmítat úctu k svátostí oltářní se
rovnalo stržení nosného pilíře, o který se husitství opíralo a jímž bylo
v západokřesťanském náboženském okruhu ve své době jedinečné. Martínek se však
nezastavil ani před autoritou Jakoubkovou, ani před respektovanou postavou mistra Matěje
z Janova, který stál v českém prostředí u myšlenky co nejčastějšího přijímání. Podle
Húskova mínění oba jen nemístně svedli lidi. 1125 Jeho stanovisko bylo natolik buřičské
a destruktivní, že nemohlo v českém prostředí uspět. Většina husitů vnímala jeho názory

368
jako „pikartství“, což je substantivum odvozené nejspíše od slova beghard, označujícího
kacíře, který popírá význam svátosti oltářní, popřípadě od obyvatel Pikardie, oblasti na
pomezí Francie a Belgie. Odtud přišlo do Prahy krátce před revolucí několik desítek
heretiků, možná právě beghardů.1126
Kategoricky odmítavý postoj zaujal vůči pikartství Jan Žižka. Byla to přirozená
a zároveň spontánní reakce. Pikartská hereze ohrožovala, ne-li přímo bořila jeho vnitřní
svět i nejvlastnější smysl pozemského života. Trocnovský zeman se přece chopil meče,
aby si uchoval naději na spasení, jehož podmínkou bylo přijímání pod obojí způsobou
a boj za vítězství universalisticky platného a závazného křesťanského programu,
obsaženého ve čtyřech artikulech pražských. Pikartství velkolepý husitský záměr
devalvovalo, nejpřednější svátost zbavovalo účinnosti nezbytné pro spásu a nivelizovalo
ústřední symbol božího zápasu, kalich, který Žižka po příchodu na Tábor učinil svým
erbovním znamením. Současně zpochybňovalo podstatu Žižkova vnitřního přerodu, a tím
jej vhánělo do existenciální tísně. Husitský vojevůdce proto pikarty i jejich odnože
upřímně a z hloubi duše nenáviděl a byl odhodlán vymýtit je mečem i ohněm jako
kterékoliv jiné heretiky. Slitování nemělo z jeho pohledu v tomto zápase místo. Také
proto, že sektářství ještě více štěpilo husitství i samotné táborství a ohrožovalo zdar
vojenských akcí.
Na Táboře vyvolalo pikartství poprask a zprvu také snahu vyřešit problém interně a bez
zbytečné vnější pozornosti. Jedním ze skrytých důvodů Žižkovy cesty z Plzeňska na Tábor
v druhé polovině ledna 1421 tak pravděpodobně bylo i řešení nepříjemné a ožehavé
otázky. Jednooký vojevůdce se nejdříve držel zdánlivě v ústraní. Nicméně musel to být
právě on, kdo požádal Oldřicha Vaváka z Hradce, aby 29. ledna zajal a uvěznil Martina
Húsku. Vše zpočátku probíhalo podle předpokládaného scénáře. Táborští kněží napsali
Vavákovi, aby jejich druha propustil, pan Oldřich vyhověl, a Martínek po rozmluvě
s představiteli táborské církevní organizace své názory veřejně odvolal. 1127 Sotva ale Žižka
vytáhl znovu do pole, problém se vrátil. Zatímco v Písku Húskovi pšenice nekvetla, na
Táboře nalezl dostatek přívrženců, kteří se ovšem nescházeli v dřevěném kostele či na
veřejnosti, nýbrž v privátních obydlích. Vědělo se ale o nich. Značná odezva Martinových
názorů v obci nad Lužnicí není překvapivá, víme-li, že se na Sezimoústecku dařilo
takzvanému lidovému kacířství už v předrevolučním období.1128 Část jeho vyznavačů jistě
zakotvila na Táboře a Húska se svými druhy v nich mohl nalézt oddané posluchače.
Tentokrát senior Mikuláš z Pelhřimova a mistr Jan z Jičína nezaváhali a v závěru února se,
ač s těžkým srdcem, obrátili s písemnou žádostí o radu na Jakoubka ze Stříbra a spolužáka
Jana Příbrama, varujíce je současně před eventuálním rozšířením nakažlivé hereze
v Praze.1129 V Žatecku, regionu prostoupeném valdenskými vlivy, už byla.
Chronologie dalších událostí není zcela bezpečná. Víme jen, že Tábor kvůli
nonkonformním názorům opustilo a vzápětí se v příběnickém podhradí usadilo 200-300
osob (tj. 6-10 % obyvatel), včetně žen i dětí. Nebyl to typický exil, poněvadž skupina
setrvala na tábority ovládaném území, navíc pod dohledem posádky, spadající pod
hejtmana Zbyňka z Buchova. Nebyli tak definitivně vypuzeni z táborské komunity, nýbrž
spíše odsunuti na její okraj, aby se v případě nápravy mohli vrátit. Bylo to oboustranně
elegantní řešení, naznačující, že „strana pořádku“ (Mikuláš z Pelhřimova, Jan z Jičína,
Prokop Holý, jeho přítel Filip, řečený Filús, Abraham i někteří další), jež v rámci táborské
církevní organizace získala vrch nad Húskovými stoupenci, nemá zájem na násilném
řešení sporu. Martin Húska ale na Příběnice nezamířil. Po zprávě o Žižkově cestě na Tábor
se spolu s jednookým knězem Prokopem v předtuše nastávajících represí raději vydal na

369
rodnou Moravu. Vůdčí osobností komunity na břehu Lužnice se tak stal kněz Petr,
nazývaný protivníky Kániš (ve významu žvanil, slintal, tlachal, kecal; odvozeno od
slovesa kanit). Ani Húskův druh však nezabránil ostrým konfliktům, které v příběnickém
podhradí záhy vypukly a skončily za nejasných okolností zabitím a upálením několika
osob.1130 To urychlilo další rozpad skupiny. Ta musela Příběnice opustit a její část se pod
Kánišovým vedením usídlila nedaleko, „proti Dražicóm [nyní Dražičky] nad řekú“
Lužnicí.1131
Nevíme, který den Jan Žižka přibyl na Tábor, co tu přibližně od 5. do 20. dubna činil
a jakými způsoby obnovoval rozpadlou jednotu zdejší obce. Není známo, jak vyřešil svůj
spor s Antochem, jenž ale nebyl pikart, neboť by jinak nevztyčoval v čele zástupu
monstranci s tělem božím. Jisté je, že jednooký hejtman podnikl proti pikartům a dalším
heretikům v táborských řadách rozsáhlou razii. Přesnější zpráva se zachovala pouze
o konci Kánišovy komunity. Žižka její destinaci přepadl a zajatce v počtu několika desítek
odvedl na blízký Tábor. Ty, kteří se navzdory dlouhému přemlouvání odmítli vzdát bludů,
přikázal upálit v Klokotech, na dohled od táborských hradeb. 1132 Revoluce poprvé požrala
své děti. Místo exekuce na vyvýšenině nad údolím Tismenického potoka bylo z hlediska
odstrašujícího záměru zvoleno dokonale. Všichni obyvatelé Tábora mohli na vlastní oči
vidět, jak dopadne každý, kdo zastává heretický názor o svátosti oltářní a ocitne se v rukou
nelítostného mstitele božího. Počet obětí kolísá mezi 24 a 50. Byli mezi nimi i dva kněží,
Petr, řečený Kániš, a jménem neznámý muž. Václav Hájek z Libočan uvádí, že jím byl
jakýsi Burian Straus. Nemusíme mu věřit. Německé jméno podporuje (nejen) Hájkovu
tezi, že blud o svátosti oltářní přinesli do Čech Němci, od nichž nelze nikdy čekat nic
dobrého. Martin Húska přišel o dva ze svých dvanácti přívrženců v řadách táborského
kněžstva. Pro jistotu nevěřme ani jemu (kromě Kániše a jednookého Prokopa známe
jmény jen Jana z Bydlína, Bartoše a jakéhosi Tršáčka). Paralela mezi Kristem a apoštoly
se nabízí téměř automaticky.1133
Další táborští heretici, kteří unikli Žižkovu palcátu, se uchýlili do lesů u Bernartic,
nedaleko původní hory Tábor. Z volnosti se netěšili dlouho. Někteří po čase zemřeli
v plamenech.1134 Úspěšný válečník a mstitel se po klokotské exekuci mohl konečně připojit
k velkému vojenskému tažení do východních Čech. Na Táboře po sobě zanechal úlevu,
hrůzu i rozpaky. S Václavem Korandou už stejnou cestu nenašel.1135 V sobotu 26. dubna se
Jan Žižka objevil před Chrudimí.

370
 SLAVNÉ TAŽENÍ
K velké husitské ofenzivě, zaměřené v dubnu 1421 do oblastí východně od Prahy,
vedly, kromě snahy zajistit vítězství programu čtyř artikulů na co nejrozsáhlejším území,
dva důležité podněty. Prvním byl odchod Zikmunda Lucemburského z Čech a jeho přesun
na Moravu, kde Lucemburk pobýval zhruba od počátku druhé březnové dekády do
poloviny května,1136 druhým pak bojové aktivity Zikmundových stoupenců na Kouřimsku,
Čáslavsku, Hradecku a Chrudimsku. Kromě Hradce Králové tu všechna větší města stála
na katolické straně, ke které se hlásili též mnozí šlechtici, z nichž část přímo sloužila
Zikmundovi. Výčet protihusitských vystoupení byl rozsáhlý a nelze je tu v úplnosti
evidovat.
V lednu 1421 vpadly katolické oddíly do Přelouče, husity ovládaného poddanského
města opatovického kláštera, a zajali tu (údajně) 125 utrakvistů, které s knězem
Valentinem odvedli do Kutné Hory. Další úder směřoval v neděli 2. února proti městečku
Chotěboř v tehdejším Čáslavském kraji. Lokalitu v lednu obsadil táborský oddíl, jehož
vůdcem byl známý Petr Hromádka (Hromada). Můžeme jen spekulovat, zda tento čin
souvisel s počínajícími spory na vlastním Táboře, nebo byl spíše motivován vojenským
zřetelem a misijním působením. V každém případě se táborská svrchovanost nesetkala
s pochopením mezi chotěbořskými obyvateli, kteří zásah katolických sil uvítali. Táborská
posádka se po dvou dnech raději vzdala katolickým šlechticům za slib svobodného
odchodu, leč Kutnohorští většinu jejích členů pobili a Hromádku i další dva (či čtyři)
kněze odvlekl Jan Městecký do Chrudimi, kde na základě Zikmundova pověření
vykonával hejtmanský úřad. Pro jednoho ze zakladatelů Tábora a jeho druhy připravili
místní biřici uprostřed rozlehlého náměstí hranici. V drsné praxi, zacílené proti ideovým
odpůrcům, si obě znepřátelené strany skutečně neměly co vyčítat. Významným opěrným
bodem katolických sil ve východočeském prostoru byl benediktinský klášter
v Opatovicích (nad Labem), v němž působila posádka, které veleli Jan Městecký z Opočna
a Hynek Červenohorský z Dubé, působící současně jako hejtman v Jaroměři.
Královéhradečtí husité po celou zimu marně usilovali o dobytí kláštera a při tom
několikrát utrpěli citelné ztráty. Kromě obou jmenovaných pánů se na trestných výpravách
proti husitům podíleli také další šlechtici, zejména kutnohorský mincmistr Mikuláš
Divůček, Arnošt Flaška z Pardubic na Rychmburku, Čeněk z Ronova na Přibyslavi a Půta
(III.) z Častolovic.1137
Velké tažení pražského husitského vojska, zahájené 12. dubna, přineslo v průběhu
prvních dvou týdnů bez nadsázky fenomenální úspěch. Stalo se tak i díky pomoci
východočeských husitů (s osvědčenými již vůdci Hynkem Krušinou z Lichtenburka
a Divišem Bořkem z Miletínka) a také bratrů Hynka i Viktorina z Poděbrad a Kunštátu,
jejich příbuzného Jana Pušky z Kunštátu a Kostomlat (nad Labem) i Petra Zmrzlíka ze
Svojšína. Především páni z Kunštátu měli eminentní zájem na oslabení katolických pozic
v prostoru mezi Prahou a Hradcem Králové. Konkrétní hejtmany, kteří řídili válečné
operace, prameny nejmenují, ví se však, že politickým vůdcem pražské složky výpravy byl
kněz Jan Želivský s titulem „správce vojska“ (director exercitus).1138 Osoba vášnivého
kazatele se na scéně vynořuje po delším čase, od druhé poloviny srpna 1420 o něm vlastně
neslyšíme, i když v Praze působil a zachovával si v ní více než značný vliv. Mlčení
pramenů je krajně nepříjemné, neboť nevíme, zda se podílel na předchozím tažení do
západních a severozápadních Čech, ani netušíme, jaké byly jeho vztahy s Janem Žižkou.
371
Než vraťme se zpět k letmému přehledu vojenských operací.

Pražské vojsko nejprve ovládlo hrádek Toušeň (nad Labem), jehož posádka se po
třídenním obléhání vzdala za právo volného odchodu, takže Jan starší z Michalovic přišel
o jednu ze svých fortifikací. To ale byla jen rozcvička. Těžší úkol čekal pražské husity,
posílené již spojeneckou šlechtou z Polabí a východních Čech, u Českého Brodu.
Poddanské město pražského arcibiskupství, zastavené před revolucí Janu Sekretářovi
z Kostelce nad Černými lesy, padlému před Vyšehradem, bránila Zikmundova posádka,
složená převážně z německy mluvících žoldnéřů. Ve čtvrtek 17. dubna však husité téměř
spontánně vedeným útokem a s poměrně malými ztrátami Brod dobyli a uchýlili se
k vyzkoušené taktice. Kostel sv. Gotharda se zvonicí, kam utekli Zikmundovi žoldnéři,
zapálili, zbývající ozbrojence honili po veřejných prostranstvích a nemilosrdně pobíjeli.
Ze světa sprovodili, ať mečem či ohněm, osmnáct dopadených kněží, včetně zdejšího
faráře Bartoše. Jejich pozornosti neunikli ani někteří místní obyvatelé (na následky zranění
zemřeli mimo jiné rychtář Franěk, měšťané Heřman, Fencl i další) a pražští utečenci, kteří
ve městě hodlali přečkat nepříznivé časy. Vavřinec z Březové zaznamenal tragický osud
muže, jenž se pohyboval na dvoře Václava IV. Někdejší vynikající (egregius) královský
písař Mikuláš Navara, řečený Čber, člen Protihusitské novoměstské rady z července 1419,
byl zabedněn do sudu a upálen. Stalo se tak nepochybně se souhlasem, ne-li přímo na
přání Jana Želivského, který dotyčného, vlastnícího dům u novoměstského kostela sv.
Štěpána, dobře znal. Jednou Želivskému unikl, podruhé už nikoliv. Svou smrt nešťastník
oddálil o pouhých jednadvacet měsíců. Jinak se pražští vůdci zachovali v devastovaném
a zničeném městě (deuastacio siue destructio) k českobrodským měšťanům velkoryse.
Zbavili je závislosti na arcibiskupství a uznali správní i politickou autonomii města
Českého Brodu, který se stal součástí vznikajícího pražského husitského svazu.1139
I v Českém Brodě pražské oddíly prokázaly, že si dovedou počínat stejně krutě jako
táborité. Efekt zastrašení fungoval znamenitě, takže se tažení na východ až do počátku
května změnilo v procházku rozkvetlým sadem. Obyvatelé katolických měst i hradní
posádky se obávali masakrů, o nichž se lavinovitě šířily hrůzné zprávy. Zcela ochromeni
strachem se neodvažovali postavit husitské síle na odpor. Nikdo nechtěl dopadnout jako
obránci Chomutova, Berouna a Českého Brodu.
Dobrovolné kapitulace byly na denním pořádku a s nimi též přijímání programu čtyř
artikulů pražských, pražské svrchovanosti a rovněž odmítání Zikmunda Lucemburského
jako českého krále. Bez vojska ryšavého imperátora v zádech ztrácela katolická města
i předstíranou vůli k obraně.
Z menších lokalit, které se vzdaly husitskému vojsku, jmenujme za všechny alespoň
372
tvrz Klučov, vzdálenou 4 kilometry severovýchodně od Českého Brodu. Její majitel Vilém
z Klučova sloužil v Zikmundově žoldu a patřil k obráncům města Slaný, jež se Praze
husitům podrobilo už ve druhé polovině března. Na dávno zaniklém hradišti v Klučově
nalezli archeologové průkazné stopy po husitském vojenském táboře obehnaném
příkopem a snad též vozovou hradbou, možná právě z jara 1421, ač nelze vyloučit ani
jinou dataci.1140
Pro způsob, jakým katolická města před husitskými oddíly kapitulovala, je
charakteristický případ Kouřimi, jejíž zástupci se v předstihu dostavili do Českého Brodu,
aby tu sjednali přijatelné podmínky a uchránili vlastní město od zkázy. Přesto se husité do
Kouřimi vydali a 20. dubna ji převzali v držení. Poté se obrátili na severovýchod,
vypálivše cestou cisterciácký klášter v (Klášterní) Skalici. Ani městská pevnost na Labi,
přepevný Kolín, nemínila vzdorovat, otevřela husitům 22. dubna brány a slíbila dodržovat
vše, co požadovali. Husitská velkorysost se ovšem nevztahovala na duchovní osoby
a konvent dominikánů, na něž měli reformisté a reformátoři zvláště spadeno. Klášter byl
pobořen (brzy na jeho ruinách vyrostl kolínský hrad) a šest dopadených kněží spolu
s farářem stihla smrt v plamenech. Představitelům Nymburka a Čáslavi se nelze vůbec
divit, že přispěchali do Kolína ochotni přijmout pražskou svrchovanost. Diviš Bořek
z Miletínka si poté „odskočil“ dále na východ, aby vypálil klášter v Opatovicích (nad
Labem) a obsadil přilehlé statky, které pak vytvořily základ jeho pozemkové držby
a následně i rodového vzestupu.1141

Nesmlouvavá Kutná Hora hodlala bojovat, když ale její ozbrojenci spatřili sílu
pražského vojska, chuť je rázem opustila. Riskovat zápas o „klenot království“ s jeho
373
stříbronosnými doly však nemínili ani husité. A tak se v pátek 25. Dubna uskutečnila, ve
shodě s předběžně sjednanou úmluvou, na lukách u sedleckého kláštera před Kutnou
Horou dojemná scéna. O její upřímnosti musel pochybovat asi každý, kdo trochu bedlivěji
sledoval poměry. Procesí kutnohorských obyvatel vyšlo vstříc pražskému vojsku
a představitelé města poníženě požádali své dosavadní úhlavní nepřátele o shovívavost.
Jan Želivský ji z titulu náčelníka vojenské výpravy prokázal. Kutnohorským připomněl
jejich hříchy, vyzval je k nápravě (a nepochybně též k odstoupení od krále Zikmunda)
a poté jim oznámil „mír a milost“. Vzápětí převzali pražští zástupci město pod svou
svrchovanost a brzy ukázali, že je zajímá především provoz kutnohorských dolů
a obnovení tolik potřebné mincovní stability. Upravili horní řád, zachovali se shovívavě
k místním lidem i k uprchlým pražským měšťanům (všem poskytli lhůtu a právní záruky
pro přestup ke kalichu i pro případné vystěhování) a ochotně vyhověli žádosti zdejších
obyvatel, aby úřad mincmistra obdržel po Mikuláši Divůčkovi Petr Zmrzlík ze Svojšína,
sezením na Orlíku (nad Vltavou). Známý šlechtic byl na cestě k Chrudimi, ovšem rád se
vrátil a chopil se úřadu, z něhož byl svého času odvolán. Dočkal se tak nejen politické
rehabilitace, ale navíc i hmotné odměny, když obdržel čerstvě ovládnutý hrad Žleby
u Čáslavi. Nebyl sám. Hynek Krušina se ujal hradu Lichtenburk (Lichnice), kolébky svého
rodu, na strategické poloze v Železných horách.1142 Cisterciácký klášter v Sedlci, na který
se dohoda s Kutnou Horou nevztahovala a který mniši v předstihu opustili, ale pohromě
neunikl. Jeho vypálení bylo zřejmě dílem pražských a východočeských husitů, ač je
tradice mylně připsala na Žižkovo konto. Podle barokních autorů přikázal objekt zničit
táborský hejtman, který hodlal ušetřit pouze klášterní kostel a přeměnit ho ve vojenskou
pevnost. Když jeden z horlivých táboritů kostel zapálil, dal mu „za odměnu“ nalít do hrdla
roztavené zlato. Ještě roku 1828 pojednal dramatické téma známý malíř Antonín
Machek.1143
Ve chvíli, kdy byla jasná kapitulace Kutné Hory, druhého největšího města Českého
království, prozřeli i Čeněk z Vartenberka a Oldřich (II.) z Rožmberka. Vartenberk po
opětovném lavírování a v obavách o své statky na Jičínsku a Německobrodsku vyjádřil
prostřednictvím svých klientů ochotu přijmout pražské podmínky. A pan Oldřich, jehož
českokrumlovské panství se potýkalo s útoky husitů z Prachaticka, znovu deklaroval
svobodu čtyř artikulů pražských na všech svých statcích. Ve stejný den, 25. dubna,
rozesílala městská rada v Jaroměři listy se zoufalou žádostí o pomoc, obracejíc se do
Slezska, v něž vkládala svou naději. Argumentovala pohromou, jež postihla zbožné
křesťany (fromen cristen) v Chomutově, Berouně a v Českém Brodě, i kapitulací řady
dalších měst. Bylo to marné volání, prozrazující hrůzu z „kacířů“, kteří nešetří ženy, panny
ani nemluvňata (unmundiger kinder).1144
Jaroměřský hejtman Hynek Červenohorský z Dubé se v koutku duše utěšoval slezskou
podporou, jeho druh Jan Městecký z Opočna, vojenský velitel Chrudimi, v sobotu 26.
dubna veškerou naději ztratil. Z městských hradeb sledoval, jak město obklíčili pražané,
jejich východočeští spojenci a také Jan Žižka, který sem přibyl poté, co na pochodu spálil
„přemnoho kostelů“. Připisováno mu bývá, leč nejspíš mylně, též zničení komendy řádu
německých rytířů v Drobovicích u Čáslavi i benediktinského opatství ve Vilémově.1145
I Žižkova přítomnost asi urychlila rozhodování Jana Městeckého, který v pondělí 28.
dubna poklekl před svátostí těla Kristova a jistě upřímně poprosil (zřejmě kněze Jana
Želivského) o odpuštění. Měl proč. Události v Chotěboři a upálení Petra Hromádky na
chrudimském náměstí chovali lidé v živé paměti. Způsob, jakým pan Městecký uznal
vítězství husitské Prahy, měl rituální povahu. Zatímco šlechtic protokolárně ukončoval

374
svůj konflikt s panovníkem pokleknutím před královským majestátem, v tomto případě se
skláněl před majestátem božího zákona, který slíbil dodržovat. Byla to situace významově
srovnatelná s využitím původně královských baldachýnů na Vyšehradě. Ačkoliv se
Chrudim vzdala husitské Praze, už o pětatřicet let později si místní vykládali, že se město
poddalo „Žižkovi“. Dějinná paměť prostě potřebuje výrazné tváře. A čím proslulejší, tím
lepší.1146
Na přelomu dubna a května tažení plynule pokračovalo. Před Vysokým Mýtem se
k husitským vojskům přidal se svými lidmi Oldřich Vavák z Hradce, vzápětí se Žižka
zmocnil Poličky a do rukou husitů padla Litomyšl, odkud uprchl biskup Aleš z Březí,
sousední Svitavy i Hrádek nedaleko Jevíčka.1147 Teprve potom došlo na Jaroměř. Nevelké
město nad soutokem Labe, Úpy a Metuje, hájené posádkou hejtmana Hynka
Červenohorského z Dubé, se rozhodlo vzdorovat. Nemělo to snadné, protože před
Jaroměří se k husitským oddílům připojil Jan Městecký z Opočna, který musel osvědčit
svou loajalitu, a rovněž, nepochybně na základě dřívější úmluvy (dohodnuté v Kolíně),
Čeněk z Vartenberka se svou klientelou. Na polích u města došlo také, snad ještě
v průběhu obléhání, k dalšímu okázalému aktu. I pan Čeněk se musel pokořit před svátostí
oltářní, spolu s vybranými účastníky rituálu pokleknout, pomodlit se na znamení pokory
a poté, již ve stoje, odpovědět na dvě otázky Jana Želivského. Na dotaz, zda uznává, že
zhřešil proti Bohu a Praze, když vydal Pražský hrad do rukou Zikmundových lidí,
odpověděl Vartenberk souhlasně. Druhá otázka pak z Čeňka udělala kajícníka, prosícího
o odpuštění Boha i pražskou obec. Fakt, že ji kladl Želivský, reprezentující v dané chvíli
moc husitské Prahy, a tím i sílu vítězícího božího zákona, byl pro bývalého nejvyššího
purkrabího a příslušníka vysoké šlechty nesmírně ponižující. Aristokrat kapituloval před
městskými obcemi, které k němu ještě před dvěma léty vzhlížely jako k autoritě. Pokud
byl svědkem či přímým aktérem této bez nadsázky historické chvíle Jan Žižka, vryla se
mu, stejně jako spektakulární pokání Jana Městeckého, hluboko do paměti. Zapamatujme
si ji i my. Úplného narovnání vztahů s Prahou dosáhl Vartenberk až 22. května,
symbolicky ve svátek Božího těla, když se na Starém Městě definitivně smířil s pražany,
kteří poté sňali jeho potrhanou korouhev z pranýře na náměstí.1148
To již bylo po nesnadno datovatelném pádu Jaroměře, dobyté buď v týdnu před
Letnicemi, nebo, a to pravděpodobněji, o týden později. V důsledku formulací v kronice
Vavřince z Březové a dat uváděných Starým kolegiátem nepanuje mezi historiky shoda,
i když opat Ludolf Zaháňský nepřímo potvrzuje Vavřincovo datum 15. května. 1149 Po
prvním útoku husitů, byť se neobešel beze ztrát, opustila obyvatele města odvaha a začali
jednat o kapitulaci a možnosti volného odchodu. Po dvou dnech bylo dosaženo dohody. Po
zkušenostech z Říčan a Chomutova padlo rozhodnutí, že husité vstoupí do města a všichni
měšťané a jejich ženy se svlečou do košil a poté budou vyvedeni před hradby.1150 Kromě
snahy zabránit vynášení cenností fungoval zvolený postup jako dobře srozumitelný znak.
Forma ponížení a pokání nemohla být zřetelnější. Jaroměřští museli podstoupit obdobný
rituál jako dvanáct představitelů Milána, když se 8. září 1158 vzdávali císaři Fridrichu I.
Barbarossovi, nebo měšťané z Calais, očekávající (rovněž v září, ale roku 1347)
v košilích, se smyčkou kolem krku a s klíči od bran v rukou verdikt anglického krále
Eduarda III. Kulturně založení čtenáři jistě znají působivé sousoší šesti mužů, dílo
Augusta Rodina.1151 Stejný rituál čekal v budoucnu představitele města Gentu za vzpouru
proti císaři Karlu V. Habsburskému. Ne všichni obyvatelé Jaroměře se dočkali milosti.
Některé husitští radikálové utopili a upálili, přičemž i v tomto případě se vedle
náboženského zaujetí uplatnila národnostní rivalita. Většina jaroměřských měšťanů byli

375
Němci. Velké škody přirozeně utrpěl zdejší augustiniánský klášter, a jak již bylo zvykem,
na řadu přišlo i upálení kněží, tentokrát jednadvaceti (mezi nimi též probošta Štěpána),
kteří odmítli přistoupit ke čtyřem artikulům. Pan Hynek Červenohorský z Dubé byl zajat,
převezen do Prahy a uvězněn na Staroměstské radnici.1152
V polovině května tažení, při němž se Praze poddalo ještě město Dvůr Králové, po více
než měsíci končilo. Pražské vojsko se obrátilo zpět k hlavnímu městu, Žižka však nikoliv.
Dovídáme se, že „spálil mnoho vsí“ (možná ještě v čase obléhání Jaroměře) kolem hradů
Opočna a Červené Hory, zřejmě ve snaze poškodit statky Hynka Červenohorského,
popřípadě získat kořist na pozemcích jaroměřského augustiniánského kláštera. Jeho statků
se záhy zmocnil orebita Jiří z Chvalkovic a Hustířan, nepochybně jeden z účastníků dobytí
Jaroměře.1153 Jednooký hejtman poté vpadl do podkrkonošského Trutnova a město vypálil,
nicméně v husitských rukou trvale nezůstalo.1154 Už za necelé dva měsíce, 11. července
1421, byl Trutnov opět katolický. Šest zdejších měšťanů se zaručilo za Hanse
Proschwitze, zajatého ve Vratislavi pro podezření ze styků s českými kacíři, že není
husita, naopak vyniká zbožností a měl by se vrátit domů ke svým dětem. Na česko-
slezském pomezí se poměry rychle měnily a záleželo na tom, kdo kam právě pošle vojáky.
Žižka zřejmě postrádal ambici Trutnov dlouhodobě udržet. Asi právě nebezpečí Žižkova
útoku přimělo zderazské křižovníky, kteří sídlili v Trutnově na faře, aby převezli do
slezské Svídnice na 50 knih a množství šperků. Vše bylo později uloženo v Nise, sídelním
městě vratislavských biskupů.1155
Ač prameny nemluví vždy zřetelně, leccos si lze na základě jejich údajů domyslit. Jan
Žižka v severovýchodních Čechách neoperoval zřejmě samostatně, nýbrž v součinnosti
s královéhradeckým oddílem a orebity. Právě toto vojenské uskupení, posílené ještě
sborem Jana ze Smiřic, se kolem 19. května zmocnilo, ovšem toliko na čas, Mladé
Boleslavi pánů z Michalovic.1156 Asi následující den obsadili Královéhradečtí s Janem
Smiřickým dočasně Bělou pod Bezdězem Jana staršího z Michalovic, zatímco Žižka se
svými lidmi zamířil k Litoměřicím. Smiřický a Východočeši operovali na Českolipsku,
udržujíce v napětí Hynka Berku z Dubé.1157 Obavy Litoměřických se naplnily kolem 25.
května, kdy jednooký vojevůdce stanul před hradbami města, jehož plocha (včetně
kapitulního distriktu a předměstí) činila 43 hektarů a které obývalo na 4 000 lidí. Husitské
vojsko zaujalo, alespoň dle pozdější místní tradice, pozici proti dominikánskému klášteru
u kostela sv. Michala. Radní Petr Pichel, odpovědný za utopení sedmnácti litoměřických
husitů a možná i za útok na zdejší proboštství, spravované mistrem Zdislavem ze Zvířetic,
oblíbeným Husovým žákem, se jistě třásl strachy. Konšelé ale nehodlali vydat Litoměřice
a zdejší královský hrad do Žižkovy moci a vyslali delegaci do Prahy s žádostí o kapitulaci
do rukou zástupců pražských obcí a o odvrácení případného Žižkova útoku. Husitská
Praha ihned souhlasila, přesto se táborský hejtman pokusil Litoměřic zmocnit. Byl však
odražen a poté vyklidil pole. Na dobytí většího města neměl dostatek sil. Litoměřice
přijaly na základě smlouvy, uzavřené 29. května, pražskou svrchovanost a o několik týdnů
později Prahou delegovaného hejtmana Hynka Koldštejnského z Valdštejna, který se 10.
června vrátil z Polska. Pražští husité sice v Litoměřicích nerozpoutali tvrdé represe, přesto
se exponenti katolicismu poroučeli z města. Petr Pichel se spolu s několika dalšími
bývalými členy městské rady (Václav Kníže, Nikolas Czyner) připomíná roku 1424
v České Lípě, kde vytvořili exilovou městskou radu. Přechod na husitskou stranu se
v Litoměřicích promítl i do úřední agendy města. Němčinu v ní nahradila čeština.1158
Zklamaný Žižka si zchladil žáhu v Roudnici nad Labem, rezidenci již husitského
arcibiskupa Konrada z Vechty. Ačkoliv arcibiskup poskytl Žižkovu vojsku požadovaný

376
proviant, poškodili radikální bojovníci augustiniánský klášter, spálili proboštův dům
(probošt Jan dlel na hradě Střekov u Ústí nad Labem), zničili některé obrazy svatých
a pobrali kalichy i zdobené ornáty.1159 Bylo to již železné pravidlo. Úmluvy, dohody
a smlouvy uzavírané Janem Žižkou se nevztahovaly vždy na řeholní instituce a řeholníky.
S nimi, až na výjimky, neměl slitování.
Výprava na Litoměřicko měla pro Žižku i význam ryze osobní. Ve východní části
Českého středohoří obsadil, asi krátce po 20. květnu, výrazný vrch vulkanického původu
nad vsí Třebušínem a dal na jeho terasách v nadmořské výšce 450-536 metrů budovat svůj
privátní hrad. Hejtmanovo sídlo se nacházelo 9 kilometrů východně od Litoměřic a okolní
vesnice převyšovalo o více než 200 metrů. V souvislosti s hradem řeší historikové
i archeologové už 200 let zapeklitý problém, zda Jan Žižka zabral a přikázal rozšířit starší
opěrný bod, který tu v podobě nevelké, částečně ze dřeva vystavěné fortifikace („de lignis
municione“)1160 stál již dříve, nebo zda založil hrad zcela nový. Druhé možnosti
nasvědčuje staročeský překlad Vavřincovy kroniky, ovšem podstatně mladší než latinský
originál.1161 Výsledky pečlivého archeologického výzkumu, provedeného v prvních dvou
desetiletích 21. století, však vyznívají jednoznačně. Archeologové nenalezli žádný hmotný
doklad, který by prokazoval existenci hradu před rokem 1400. Kloní se proto k názoru, že
původcem stavby na trachytovém skalisku byl skutečně Jan Žižka.1162
Budování hradu probíhalo rychle, na konci léta 1421 byl již z vojenského hlediska
funkční. Asi teprve po jeho dokončení změnil táborský vojevůdce svůj dosavadní predikát.
Namísto „z Trocnova“ se začal psát „z Kalicha“ či „z Kalichu“, podle jména, které dal
novému hradu. Kalich měl ve znaku, nyní se skvěl i v jeho úřední titulatuře. Žižkovo
zaujetí pro kalich neuniklo ani Ludolfovi, opatovi augustiniánského kláštera ve slezské
Zaháni (Sagan; Żagaň).1163 Máme tu další důkaz, jak niterně byl Žižka spjat s přijímáním
pod obojí způsobou, jak na něm lpěl, jak bezvýhradně je považoval za podmínku spasení
a jak oddaně mu sloužil. Sám sebe výmluvně označoval slovy „svatého kalicha slouha
nestatečný“ (tj. nedostatečný, nedokonalý).1164 Byl to výraz křesťanské pokory, která
v případě muže preferujícího skromný až asketický život Kristova bojovníka rozhodně
nebyla pózou. Hrad na Litoměřicku byl také, alespoň pokud je známo, jedinou větší
nemovitostí, kterou slavný vojevůdce v průběhu revoluce získal. Na soukromý, přesněji
rodinný charakter pevnosti ukazuje i fakt, že se po Kalichu psal též Žižkův bratr
Jaroslav.1165
Bilance husitských předjarních a jarních tažení byla impozantní. Husité ovládli 17
královských a královských věnných měst (Kadaň, Slaný, Louny, Mělník, Beroun, Kouřim,
Kolín, Nymburk, Čáslav, Kutná Hora, Chrudim, Vysoké Mýto, Polička, Jaroměř, Dvůr
Králové, Trutnov, Litoměřice), významná poddanská města (Chomutov, Český Brod,
Litomyšl, Bělá pod Bezdězem), důležité hrady i tvrze a vyvrátili množství klášterů. Jen při
výpravě na východ to byly, pomineme-li městské konventy, (Klášterní) Skalice,
benediktinský komplex v Sázavě, Opatovice, klášter cyriaků v Pardubičkách, klášter
cisterciaček v Sezemicích, Sedlec, benediktinské Podlažice, Drobovice a Vilémov.1166
Husitské anály a kroniky, které s uspokojením uvádějí (ne vždy úplné) výčty podrobených
lokalit, nezapomněly však ani na povzdech: „…a co jest při těch zámcích a městech lidu
zbito, sám Buoh to najlép vie.“ 1167 Téměř všechna uvedená města se, ač na podmanění
některých měli velkou zásluhu Žižkovi táborité, stala součástí pražského svazu,
bezkonkurenčně nejsilnější složky husitského spektra.
Důvodů pražské mocenské expanze bylo několik. Husitská Praha vystupovala jako
hlavní politická síla, která na sebe v čase bezvládí strhla výkon mnoha panovnických

377
úřadů, zastupovala budoucího krále, jehož zájmy hájila a jemuž ustavením vlastního
městského svazu vytvářela patřičné zázemí. Do této role ji předurčovala tradiční úloha
uznávaného centra Českého království.1168 Podrobit se Praze a začlenit se do jejího svazu
bylo pro představitele i obyvatelstvo ovládnutých měst nepochybně přijatelnější než uznat
supremaci Tábora. Pražané i při respektu k revolučnímu programu projevovali smysl pro
kontinuitu městského života a neuchylovali se, na rozdíl od táborských radikálů,
k pronikavým změnám a sektářským excesům, z nichž měla většina lidí přirozený strach.
Ačkoliv po zlomení pozic katolické strany docházelo v podmaněných městech ke
konfiskacím nemovitého majetku vyhraněných protivníků čtyř artikulů a k jejich
následnému exodu, obvykle se tato praxe uskutečňovala bez krveprolití a s ohledem na
reálné potřeby městského organismu.1169 Vítězství Prahy zároveň poskytovalo náležitý
prostor pro uplatnění českého živlu na radnicích, zejména ve městech, v jejichž úřadech až
dosud dominovali Němci.1170 To se týkalo většiny měst východně od Prahy, kromě
Českého Brodu, Nymburka a Kouřimi. Proslulé německé, katolické a podnikatelsky
i personálně propojené „trojhvězdí“ Kutná Hora, Čáslav a Kolín, vystupující dosud jako
pevná opora Zikmunda Lucemburského, pohaslo. Pod husitský vliv se dostaly i další
Lucemburkovy oblíbené destinace (Litoměřice, Beroun). V tomto směru utržil Zikmund
rány, z nichž se už nevzpamatoval.
Vnitřními rozpory zmítaný a oslabený Tábor postrádal ve vzniklé konstelaci nárok
výrazněji rozšířit svou mocenskou sféru. Danou realitu uznával i Žižka, který v předjaří
a na jaře 1421 opakovaně a programově vystupoval v úloze pražského spojence. Jistě tak
činil ve snaze prosadit čtyři artikuly pražské jako universalisticky závazný program,
zlomit pozice zkažené římské církve a především co nejvíce oslabit „Antikrista“
Zikmunda, o jehož úplnou porážku vehementně usiloval. Zřejmě i nadále zůstával
přívržencem polské královské kandidatury. U vědomí těchto priorit dokázal kupodivu
přistoupit na kompromis i v záležitostech, které odporovaly jeho temperamentu i chápání
práva, spravedlnosti a cti. Máme tu na mysli především velkorysé chování husitské Prahy
k Čeňkovi z Vartenberka a Janu Městeckému z Opočna, motivované snahou získat pro
čtyři artikuly významné šlechtice (v druhém případě dokonce katolíka s rukama
pošpiněnýma krví táborských kněží i bojovníků), kteří jednou, ne-li několikrát, porušili
dané slovo, čímž se dopustili zjevné zrady. Není sporu, že Žižka vůči nim zůstával
ostražitý, stejně jako vůči internovanému Bohuslavu (VI.) ze Švamberka. V dané chvíli
však chápal potřebu získat na husitskou stranu co nejvíce známých urozenců, kteří se
okázale rozešli se Zikmundem a zároveň poskytovali důkaz, že si nepřehlédnutelná část
vysoké šlechty nepřeje Lucemburkovo setrvání na českém trůnu. Odmítnutí Zikmunda
jako českého panovníka bylo tedy nejen nedílnou komponentou dohod s podmaněnými
městy, ale jistě i s jmenovanými šlechtici.
Na jaře 1421 se Tábor nedokázal adekvátně mocensky prosadit i kvůli přetrvávající
nouzi o lidi a v zásadě dobrovolnickému charakteru svých ozbrojených složek. Nedostatek
stálých bojovníků neumožňoval zatím cíleně budovat síť posádek ve městech a na
hradech. Osud Chotěboře naznačil, jaké problémy působí větší vzdálenost od mateřské
základny, v poli pak fakticky operoval jen sbor pod Žižkovým velením a zbývající
vojenské podniky měly víceméně formu partyzánské války. Táboru se tak podařilo v čase
husitské jarní ofenzivy rozšířit své uskupení pouze o město Domažlice, které nebylo
dobyto, nýbrž přiklonilo se na táborskou stranu v důsledku vnitřního převratu,
uskutečněného mezi polovinou března a polovinou května 1421. Husité, kteří měli mezi
obyvateli převahu, tak rozhodli o další orientaci města. To již krátce po 15. květnu dalo

378
najevo své preference dobytím arcibiskupského hradu (Starý) Herštejn, zástavní držby
Petra Ebrzvína z Hradiště, a pobitím šestnácti zde zastižených nižších šlechticů. Při životě
byl uchován jen Bohuslav Janovský z Rýzmberka, bratr známějšího Racka, padlého před
Vyšehradem. Podle Bohuslavova zajetí soudí někteří badatelé, že se Domažličtí zmocnili
též hradu Rýzmberka nad Kdyní.1171
Na zapojení Domažlic do táborského svazu se pravděpodobně podílel starý Žižkův
známý Jan Řitka z Bezdědic, který je roku 1422 doložen jako zdejší hejtman, avšak tuto
funkci možná zastával už dříve. Násilnou smrtí Racka Kobyly v únoru 1416 se totiž
uvolnilo nejen vyšehradské purkrabství, jež poté Řitka obdržel, nýbrž také úřad
purkrabího, respektive hejtmana na domažlickém hradě. Václav IV. tak mohl
s vyšehradským purkrabstvím svěřit Řitkovi i důležitou funkci v pohraničním městě.
Řitkovy těsné styky s Domažlicemi průkazně ilustruje dlužní úpis ze dne 24. července
1420.1172 V každém případě obnovili Žižka s Řitkou někdejší součinnost a pokračovali v ní
až do skonu husitského vojevůdce. Tento osobní kontakt zároveň objasňuje Žižkovu
pozornost věnovanou Domažlickým, jimž adresoval dva ze svých sedmi dochovaných
listů. Jeden z nich se týká bagatelní záležitosti, navrácení uschovaných peřin a svršků
vdově po Kučtajnovi ze Dvorce, ztotožňovaném s panošem Janem Kučtajnem z Otova.1173
Doložený zájem o všední lidské starosti, vyjádřený písemnou přímluvou, dokresluje profil
Jana Žižky, který v souřadnicích svého chápání spravedlnosti neopomíjel ani zdánlivě
okrajové problémy. Slušelo se, aby boží bojovník, šlechtic a správce lidu táborského
zasáhl ve prospěch vdovy, jíž tradičně náležela ochrana. Jen Písmo svaté uvádí desítky
příkladů (například Ex 22, 21-22; Jb 31,16-18; Ž 68, 6; Sk 6,1; Jk 1, 27). I tak získával
Žižka úctu a respekt.

379
 ČÁSLAVSKÝ SNĚM
Hlavním smyslem velké vojenské kampaně, jíž se na jaře 1421 odhadem zúčastnilo asi
10 000-13 000 husitských bojovníků, bylo vytvořit co nejširší spojenectví proti
Zikmundovi Lucemburskému s cílem zbavit jej českého trůnu a připravit vhodnou půdu
pro nového krále. Hybatelem a hegemonem tohoto procesu byla husitská Praha, která však
nemínila vystupovat samostatně, nýbrž jako stěžejní a vůdčí součást širokého husitského
(fakticky stavovského) spektra, zahrnujícího vysokou šlechtu, nižší nobilitu, královská
města a vojensko-konfesijní svazy. Její úsilí se však nezaměřovalo výhradně na teritorium
vlastního Českého království, ale počítalo i se zapojením husitské Moravy, především
utrakvistických šlechticů. Pražané již při dubnovém tažení do východních Čech plánovali
vpád na Moravu „dvěma vojskoma, jednu stranu Žižka, a druhú stranu Pražené se pány“.
K této akci nakonec nedošlo, protože moravští šlechtici rádi a rychle uposlechli instrukci
svých českých příbuzných a přátel (šťastnou náhodou se zachoval list anonymního
českého urozence, snad některého z členů poděbradské větve pánů z Kunštátu), aby i „se
vší obcí rytieřskú a sedlskú“ (!) slíbili, že dobrovolně přijmou čtyři pražské články.
Představitelé moravské husitské nobility tak, hlavně v obavě před pustošivým vpádem,
předběžně učinili. Nic jiného dělat nemohli, a ani nechtěli. Přitom král Zikmund pobýval
pořád na Moravě, chráněn v kritických dubnových dnech nepříliš pevnými hradbami
města Olomouce. Anonymní list moravským šlechticům obsahuje i další cennou
informaci. Sděluje, že čeští husité chystají velký sněm, který se bude zabývat aktuální
královskou otázkou. Pokud se ji nepodaří uspokojivě vyřešit, hrozí dlouhodobé
interregnum („pána mieti nebudem za našiej paměti“), které by řadě lidí, ač to kvůli
veřejnosti nepřiznají, vyhovovalo.1174
Na svolání velkého sněmu pomýšlela husitská Praha zřejmě od počátku dubnové
výpravy, reálně na jeho uskutečnění začala pracovat při obléhání Jaroměře. Zřetelné
kontury nabyl záměr krátce po polovině května, kdy již existovala konkrétní představa
o charakteru a náplni sněmu. Primárním úkolem shromáždění bylo oficiálně potvrdit
neplatnost Zikmundovy české korunovace, zpochybňované zatím husitskou Prahou
a jejími převážně radikálními spojenci. Proto strůjci sněmu, svolaného k 1. červnu 1421 do
nedávno ovládnuté Čáslavi, rozeslali oficiální pozvání nejen šlechticům, městským obcím
i táborskému svazu, ale také představitelům Moravy a do dalších korunních zemí, i když
naděje na účast zástupců obojí Lužice a slezských knížectví byla nulová.1175 Formálně tak
usilovali o uspořádání generálního sněmu zemí Koruny české, který by závazně přijal
politicko-náboženský program obsažený ve čtyřech artikulech, oficiálně zbavil Zikmunda
českého královského důstojenství a diskutoval o obsazení českého trůnu. Přípravu
i organizační zajištění náročné akce třímala pevně v rukou Praha, která návrhem
závěrečného usnesení pověřila v patřičném předstihu úředníky staroměstské kanceláře,
plnící v této době roli správního centra husitských oblastí Čech. Jak se dalo očekávat,
katolické vedlejší země účast na sněmu buď odmítly, nebo na pozvání nereagovaly. Na
Moravě pak vznikly značné rozpaky, neboť státoprávně byla celá záležitost krajně
problematická. Do Čáslavi tak moravští šlechtici zrovna nespěchali. Zato natěšení pražští
zástupci vyrazili 31. května, aby byli na místě včas.1176
V čáslavském farním kostele sv. Petra a Pavla zasedlo do lavic přibližně 80 mužů. Byli
zde příslušníci vysoké i nižší šlechty (včetně čtyř táborských hejtmanů a mnoha
východočeských panošů), zástupci husitských královských měst i arcibiskup Konrad
380
z Vechty, který vlastníma rukama vsadil Zikmundovi na hlavu svatováclavskou korunu.
Duchovní vůdci pražanů Jan Želivský a mistr Jan Příbram nesměli, vzdor svému
nepopiratelnému politickému vlivu, do jednání světského orgánu zasahovat. Vlastní
rokování začalo asi v úterý 3. června, hlavní program však byl odložen až do příjezdu
moravské delegace, která se v Čáslavi objevila o dva dny později v reprezentativním
složení: moravský zemský hejtman Vilém z Pernštejna, jenž ve funkci nahradil Jindřicha
Plumlovského z Kravař, Petr Strážnický z Kravař, který ještě v polovině dubna slíbil
věrnost Zikmundovi (!), a Jan z Lomnice, vesměs signatáři stížných listů do Kostnice. 1177
Teprve poté mohlo být projednáno a přijato sněmovní usnesení, které se Zikmund,
pobývající tehdy v Trenčíně a v Prešpurku, pokoušel diplomatickými prostředky
zmařit.1178
Závěrečný zápis, datovaný v sobotu 7. června, obsahoval v podstatě pět hlavních bodů.
Na prvním místě potvrzení čtyř pražských artikulů jako nábožensko-politického programu,
dále odmítnutí Zikmunda Lucemburského coby českého krále, neboť je zjevným tupitelem
„svatých pravd“ a nepřítelem „cti i osob jazyku [tj. národa] Českého“, schválení Jana
Příbrama a Jana Želivského jako expertů v záležitostech víry, svolání kněžské synody ke
dni 4. července a také volbu dvacetičlenné zemské vlády, která měla spravovat České
království do 28. září 1421. V ní zasedlo pět příslušníků vysoké šlechty (katolík Oldřich
II. z Rožmberka, Čeněk z Vartenberka, Oldřich Vavák z Hradce, Hynek Krušina
z Lichtenburka a katolík Jindřich Berka z Dubé na Housce), sedm členů nižší šlechty
(táborští hejtmani Jan Žižka z Trocnova a Zbyněk z Buchova, dále Jan Sádlo ze Smilkova,
Mikuláš z Barchova a Dašic, Milota z Chřenovic a Bohdanče, Oneš z Míkovic a Jindřich
z Boharyně, všichni přesvědčení husité) a osm měšťanů, přičemž zástupci pražských měst
(radní Jan Kněževeský a obecní starší Lideř z Radkovic ze Starého Města, z Nového
Města pak konšel Pavel z domu rychtářova a za obec Jan Charvát) byli v zápisu uvedeni
hned za vysokou šlechtou. Dále ve vládním orgánu figurovali měšťané Vacek ze Žatce,
Matěj Pražák z Hradce Králové, Petr Hostic z Kouřimi a Kutnou Horu zastupoval nedávný
protivník husitů hofmistr Franc z Rožmitálu, který byl zároveň nižší šlechtic. Mimo jiné
právě u něj a u jeho manželky uložili benediktini ze Sázavy klášterní poklad, který Franc
postupně rozprodal. Fakticky i de iure tak byl početní stav mezi měšťany a nižší šlechtou
vyrovnaný. Kompromis se zjevně hledal na lékárnických vahách, jen aby se nikdo necítil
ukřivděn.1179

381
 Přítomnost dvou katolíků ve vládě reflektovala sněmovní zastoupení katolické vysoké
nobility (vedle Oldřicha II. z Rožmberka Aleš Škopek z Dubé na Dražicích, Jan Chudoba
z Vartenberka na Ralsku, Jan Městecký z Opočna, Arnošt Flaška z Pardubic na
Rychmburku),1180 ochotné povolit na svých statcích svobodu čtyřem artikulům,
i dominantní převahu husitů v plénu. Na první pohled překvapí téměř třetinový podíl
Východočechů, nicméně adekvátní jejich aktivitám při dubnovém tažení a celkovým
zásluhám o úspěchy revoluce. Nelze však pominout, že mnoho orebitů, a zvláště
orebských vůdců, mělo již od jara 1420 blízko k Praze, s níž stále úžeji spolupracovalo.
Pouhá dvě místa připadla táboritům, polnímu veliteli Žižkovi, jehož autorita byla
nepominutelná, a správci táborské obce Zbyňkovi z Buchova. Na další dva hejtmany, Jana
Roháče a Chvala Řepického, kteří ve Zmrzlíkově domě hájili radikální názory, včetně
nastolení Kristova království, se nedostalo. Vnitřně stále ještě nestabilní Tábor nemohl
více očekávat.
V životě Jana Žižky bylo zvolení do vládního husitského orgánu událostí nesporně
mimořádnou. Drobný šlechtic, někdejší lapka a námezdní voják i bývalý zřízenec
královského dvora se ocitl po boku českých aristokratů, nedávného nejvyššího purkrabího
Čeňka z Vartenberka a člena nejstarobylejšího českého rodu Rožmberků, jimž svého času
sloužil. To byl vzestup zcela jedinečný, možný pouze v revoluci, rozvolňující sociální
bariéry, nicméně anticipovaný Žižkovými předrevolučními styky s Petrem Zmrzlíkem
i s dalšími osobnostmi v okolí Václava IV. a až překvapivě přátelskými kontakty
s Oldřichem Vavákem z Hradce. I když je obtížné proniknout do Žižkovy psychiky, zdá se
neoddiskutovatelné, že zvýšená společenská prestiž posílila jeho sebevědomí. Místo
v zemské vládě nepřímo prozrazuje ještě jednu skutečnost. Husitská veřejnost spatřovala
v jednookém hejtmanovi zkušeného, osvědčeného a úspěšného muže, který ví, co dělá, má
jasný názor a zůstává krajně podezíravý ke kompromisům všeho druhu. Takové lidi
revoluce potřebovala. Ve varovném listu, který účastníci čáslavského sněmu adresovali 7.
382
června hornolužickému Šestiměstí (ale i Slezanům), je jmenována řada českých pánů, ale
jediný nižší šlechtic – Joannes Ziska de Trotznow. Je to další doklad Žižkova významu,
byť list známe pouze v neúplném opisu, který méně známé osoby vypustil. 1181 Nespornou
hodnotu má i v rámci vojevůdcovy biografie. Poskytuje nepřímý důkaz o Žižkově setrvání
v Čáslavi až do konce jednání a zároveň je to poslední známý úřední dokument, v němž se
hejtman píše po svém původním sídle.
Historikové se často přou, kdo v Čáslavi zaujal vůdčí postavení, zda pražská města,
která do zemské vlády prosadila čtyři muže, nebo páni, kteří ve vládním orgánu obsadili
pět křesel a figurují na prvním místě jak v seznamu sněmovních účastníků, tak ve výčtu
vladařů. Je to spor čistě akademický, více vycházející z formálních právních kritérií
a méně přihlížející k složitější a pestřejší politické realitě. Jistě není pochyb, že husitské
úspěchy dosažené od léta 1420 do jara 1421 i svolání čáslavského sněmu byly především
dílem Prahy, jež jako vůdčí element revoluce razantně usilovala o zrušení Zikmundovy
české korunovace právní cestou, tj. vyjádřením vůle Českého království. To, že
Lucemburk svým počínáním pozbyl dědičný nárok na český trůn, byl i názor Jakoubka ze
Stříbra.1182 Zástupci pražských měst ve Svatovítské katedrále 28. července 1420 chyběli,
zato korunovačnímu aktu asistovalo 24 českých pánů, kteří jako tradiční reprezentanti
zemské obce propůjčili, spolu s arcibiskupem Konradem z Vechty, Zikmundovu
královskému důstojenství patřičnou legitimitu. Proto na ně pražské manifesty i agitační
básnické skladby tolik útočily i apelovaly. Nyní se situace obrátila. Pokud pražská města
hodlala Zikmunda sesadit z trůnu, nemohla tak učinit sama či s táborskými a orebskými
spojenci, nýbrž bezpodmínečně s oficiální podporou alespoň části vysoké šlechty. Do
Čáslavi se posléze dostavilo přibližně 20 českých pánů (včetně Oldřicha z Rožmberka
a Čeňka z Vartenberka!), jen o málo méně, než jich asistovalo ve Svatovítském chrámu.
Právě jejich účast dodávala sněmovnímu usnesení o neplatnosti Zikmundovy české
královské hodnosti právní relevanci. Kdyby se v tomto směru usnesli jen zástupci nižší
šlechty a měst, byl by to víceméně pouhý výkřik. Do panovníkovy korunovace nesměli
zasahovat a vůli české zemské obce tradičně vyjadřovala vysoká nobilita.
V protokolu jí proto logicky připadlo první místo. Na její mínění musel brát politicky
zdatný Lucemburk ohled především. Snadno tak pochopíme Zikmundovo rozčílení
a snahu zvrátit sněmovní závěry. Na královo ohrazení však sněm reagoval seznamem
čtrnácti výtek a pěti požadavků (mezi nimi čteme výzvu k navrácení svatováclavské
i říšské koruny, českých i říšských svátostin, korunního archivu a několika svazků desek
zemských, které král vyvezl z Čech), po jejichž splnění by byl ochoten se Zikmundem vést
dialog.1183 Pro imperátora byly ovšem tyto podmínky v dané chvíli nepřijatelné. Přesto
jeho naděje neumírala. Sněmovní usnesení nebylo formulováno absolutně, nýbrž
připouštělo možnost uznání Zikmundova královského titulu, bude-li to boží vůle. 1184
Slabším článkem se z husitského pohledu jevila kališnická Morava, jejíž zástupci se
k čáslavským závěrům připojili v podstatě podmíněně.1185
V českých dějinách zaujímá čáslavský sněm převratné postavení. Nikoliv jen proto, že
byl dovršením kontinuálních snah husitské Prahy jako vedoucí síly revoluce, ale
i složením účastníků, reflektujícím krystalizaci stavovského politického spektra
a potvrzujícím pokračování v trendech zahájených před rokem 1419. V čáslavském
kostele usedlo minimálně 15 z 25 šlechticů, kteří 2. září 1415 signovali první stejnopis
stížného listu proti Husovu upálení.1186 Jejich počet by byl ještě vyšší, kdyby někteří
mezitím nezemřeli (i tak tu měli své přímé potomky, například Boček starší z Kunštátu
a Poděbrad syny Viktorina a Hynka), nebo nebyli v dané chvíli vázáni povinnostmi jinde.

383
V Čáslavi nechyběli dva Husovi kostničtí průvodci (Jan z Chlumu na Pihli, Jindřich
Lacembok z Chlumu), přední úředníci krále Václava a královny Žofie (Petr Zmrzlík ze
Svojšína, Jan Kyjata ze Zásady, Oneš z Mikovic), přinejmenším tři pečetitelé stížného
listu z řad nižší šlechty, ani klienti Čeňka z Vartenberka. Všichni dohromady tvořili
pestrou směsici, jejímž společným jmenovatelem byla opakovaně prokazovaná ochota
angažovat se ve veřejném životě.1187
Čáslavský sněm tvoří ale především mezník v české politice, neboť představoval
zásadní krok na cestě k vytvoření stavovského systému. V předrevolučním období byly
sněmy jen okrajovou složkou politického ústrojí. K svolávání zemských sněmů, respektive
generálních shromáždění zástupců zemí Koruny české, docházelo pouze výjimečně,
v mimořádných situacích, přičemž hlavní slovo si na těchto fórech udržovali panovník
a vysoká šlechta, ač přítomni na nich bývali i představitelé Prahy a Kutné Hory.1188 Hlavní
politickou institucí byl v Českém království zemský soud, ovládaný vysokou nobilitou
a projednávající kromě právních záležitostí též otázky veřejného zájmu. Tento
nejvýznamnější orgán však od jara 1420 v důsledku válečné situace nezasedal, takže
nefungoval ani úřad desek zemských. Jak se tehdy říkalo, právo nešlo. Takový stav ovšem
nebyl setrvale možný, aniž by se země nepropadla do zničujícího chaosu.

384
 V husitských oblastech suplovala úřad desek zemských alespoň částečně staroměstská
kancelář, která evidovala především koupě a prodeje zpupného (svobodného) majetku
i další závazky právní a ekonomické povahy. Právě lidé spjatí s činností staroměstské
kanceláře nalezli východisko z politické anarchie ve svolání sněmu jakožto víceméně
stavovského orgánu, na němž měly rozhodovat o osudech království všechny relevantní

385
politické složky, tedy nejen vysoká šlechta, ale také nižší nobilita, jejíž sílu i ambice
podpořil získaný vojenský význam, zástupci královských měst a také představitelé
husitských svazů. To, že závěry čáslavského sněmu zůstaly omezeny fakticky na husitské
oblasti Českého království, nebylo z hlediska budoucího vývoje určující. Podstatný byl
jiný moment. Tím, že první husitský sněm zřetelně vystoupil proti Zikmundovi, jehož
české panovnické důstojenství neuznával, se konstituoval jako vědomý protihráč
královské moci a reprezentant i mluvčí celé země. Tento „genetický kód“ pak předal jako
odkaz budoucím českým zemským sněmům, které se po skončení husitské revoluce v roce
1436 staly centrální stavovskou politickou institucí, protoparlamentním orgánem, jenž
spolurozhodoval o životě obyvatel Českého království a na němž nalezli zastoupení
příslušníci vyšší i nižší šlechty a královská města.
Fakt, že již v Čáslavi vedle sebe seděli utrakvisté a katolíci, předznamenal porevoluční
situaci. Z původně husitských sněmů vzniklo po roce 1434 fórum, na němž konfesijní
příslušnost nebyla chápána jako limitující faktor, protože pro účastníky sněmů byl
prioritou prospěch české země a jejích obyvatel, tedy „obecné dobré“. Čáslavský sněm tak
stojí u kořenů českého politického stavovského systému a lze v něm oprávněně shledávat
demokratizační náboj, typický pro tehdejší evropské společenské a politické procesy.
Žižka, který patřil k jeho účastníkům, by ovšem s profilací pozdějších zemských sněmů
nesouhlasil. Nejen jemu splýval prospěch státu s universalisticky chápaným nábožensko-
politickým programem, shrnutým ve čtyřech pražských článcích. Právě tato názorová
vyhraněnost a náboženská nekompromisnost byly důvodem, proč husitské sněmy
nepřinesly po patnáct let trvalejší řešení a proč se v preambulích jejich usnesení až
stereotypně opakuje odhodlání zastavit „rozličné a velké nesnáze, búře, záhuby, pálenie,
násilé i jiné ozbrojené neřády v království našem Českém“, tedy obnovit řád, svornost
a stabilitu.1189 Stavovský systém se v českém prostředí rodil těžce a bolestně
v komplikované symbióze s řešením náboženských a církevních problémů.1190
Čáslavský sněm působí s odstupem času jako triumf husitů a husitské Prahy,
symbolicky završený 7.-8. června kapitulací Zikmundovy posádky na Pražském hradě,
obléhané od 11. května pražskými oddíly pod velením hejtmana Václava Cardy z Petrovic
a sbory Mikuláše Zajíce z Hazmburka na Budyni i nyní již husitského arcibiskupa
Konrada. Mezi katolickými vojáky, kteří Hrad v rámci svobodného odchodu opustili, byl
také kronikář Bartošek z Drahonic.1191 Účastníci sněmu přijeli do Prahy v pravý čas,
v pondělí 9. června.1192 Mírný optimismus vzbuzoval též očekávaný návrat poselstva
z Polska a Litvy. Zemská vláda dostala v Čáslavi časově limitovaný mandát
s předpokladem, že se obsazení českého trůnu podaří vyřešit v perspektivě čtyř měsíců.
Přesvědčené husity pak těšila převaha, kterou prokázali v domácí válce, v níž se konflikt
po Zikmundově odchodu z Čech opětovně změnil. Budoucnost ale nebyla tak růžová.
Papežství, Zikmund, Říše i vedlejší korunní země chystali od jara proti husitům další
kruciátu a utrakvisté rozhodně neovládali celé Čechy. Na českém severu, zvláště
v Krušnohoří, v podhůří Lužických a Jizerských hor i Krkonoš a v Podorlicku přetrvávaly
rozsáhlé katolické enklávy (namátkou uveďme statky Mikuláše Zajíce z Hazmburka na
Kosti, Oty z Bergova na Troskách či Půty III. z Častolovic), silná zůstávala katolická
šlechta v Podbrdsku, kam spadal též pevný hrad Karlštejn, jehož posádka i manové
obsadili velkou část statků zbraslavského kláštera, a poslední slovo zdaleka neřekl
plzeňský landfrýd.1193 Právě toto uskupení ohrožovalo k Táboru se hlásící města
v Pošumaví.
Sotva sněm skončil, zamířil Jan Žižka neprodleně k hradu Rabí, který znovu oblehlo

386
táborské vojsko. Jan Švihovský z Rýzmberka se totiž neosazené pevnosti opětovně ujal
a umístil do ní své bojovníky. Zpráva, že se obávaný Žižka objevil před branami, zněla
vždy zlověstně.

387
„Čekáme na světlo, a je tma, na úsvit, a chodíme v šeru.
Ohmatáváme stěnu jako slepí,
hmatáme jako ti, kdo nemají zrak.“

Iz 59, 9-10

388
 VI
JOBOVA NOC

389
390
 Kutná Hora druhé největší město Českého království, na raně novověké vedutě.
Vyobrazení kalicha na městském znaku vypovídá o identifikaci města s husitstvím, které
zdejší obyvatelé zprvu ostře odmítali.

391
 SVĚTLO V TEMNOTÁCH
V dubnu 1420 kapituloval hrad Rabí před Žižkovými tábority bez boje. O necelých
čtrnáct měsíců později se hradní posádka vzmohla na odpor a vzdorovala táborskému
vojsku po několik dní. Už v sobotu 7. června 1421 sdělovala rada města Tachova do
Chebu, že kacíři obléhají Rabí (ligen mit macht vor Roben) a že je s nimi Žižka (und der
Szyska ist mit in)1194. Tato zpráva pozorného čtenáře zarazí. Jak je to možné? Vždyť 7.
června pobýval jednooký hejtman v Čáslavi, husité pak museli oblehnout hrad Jana
Švihovského z Rýzmberka nejpozději 6. června. Ke zdolání zhruba 175 kilometrů
z Čáslavi k Rabí přitom Žižka potřeboval nejméně dva až tři dny. Rozpor v časových
údajích přivedl historika Josefa Pekaře k mínění, že se Jan Žižka čáslavského sněmu
možná ani nezúčastnil, že zplnomocnil ke zpečetění sněmovního zápisu některého
z táborských hejtmanů a sám preferoval dobytí katolické pevnosti.1195 Odvážná hypotéza
však není schůdná. A to jak vzhledem k závažnosti, již Žižka čáslavským rokováním
přikládal, tak k postavení, které na sněmu získal. Někteří historikové se proto pokusili
překlenout protichůdnou řeč pramenů domněnkou, že táborský vojevůdce nevyčkal na
příchod moravské delegace a opustil Čáslav už 3. nebo 4. června. Nápad to je sice
elegantní, leč nepodložený, neboť Žižkovo jméno figuruje na dokumentech, datovaných
v Čáslavi 7. června.1196 I další vysvětlení, byť s ním věda občas pracuje, vykazuje slabiny.
Tachovští prý buď neměli přesné informace (překvapivá je jejich obava, že se táborité
mohou v nejbližších dnech objevit před Domažlicemi, které byly už několik týdnů
husitské), nebo se snažili umocnit naléhavost vojenské hrozby uvedením jména obávaného
válečníka. Do Žižkova příjezdu tak mohl táborským bojovníkům klidně velet někdo jiný.
Třeba Jeník z Mečkova, který krajinu kolem Rabí jistě dobře znal.
Nevíme, zda Jan Žižka věřil snům, jejichž výklady byly oblíbené na dvoře krále
Václava IV. i v českém šlechtickém a měšťanském prostředí. Ačkoliv oficiální křesťanství
zaujalo vůči předpovídání budoucnosti ze snů v podstatě negativní postoj a uznávalo
toliko věštecké a prorocké sny (vize a zjevení), snahám nahlédnout do budoucnosti
nezabránilo. Kdyby se táborskému hejtmanovi zdálo, že oslepne, což v tradičním výkladu
znamenalo buď ztrátu víry, nebo výrazné zkrácení života, možná by se k Rabí ani
nevypravil. Ale třeba by stejně jako král Jan Lucemburský nad takovým varováním mávl
rukou a sám pro sebe by si řekl „Nevěř snům!“ 1197 Neúprosný osud (z vojevůdcova
pohledu ovšem projev boží vůle) se naplnil asi ještě v červnu, i když přesné datum zůstane
navždy tajemstvím. Před Rabím utrpěl Žižka vážné zranění dosud zdravého oka a byl
převezen k léčení do Prahy.

392
 Událost sama zanechala v pramenech zřetelnou stopu, ovšem bez zpřesňujících detailů.
Nejstarší vrstva Starých letopisů, zrozená asi jedenáct let poté, sděluje, že Žižku poranila
střela (sagitta), vypuštěná z kuše („z samostřiela“), eventuálně, že byl hejtman „zastřelen“
(tj. postřelen) v zdravé oko.1198 Kronika Starého kolegiáta suše konstatuje ztrátu druhého
oka (secundum oculum perdidit). Vavřinec z Březové místo a příčinu zranění neuvádí,
zato píše o hejtmanově léčení v hlavním městě.1199 Mladší texty Starých letopisů vědí jen
o málo více. Vojevůdci „vystřelil“ oko někdo „s hradu“, a to „u šturmu“ (při útoku).1200
Charakter takřka soudobého svědectví má podání Silviovo. Podle něho byl vojevůdce
zasažen střelou (Veleslavín překládá šipkou, Peter Eschenloer volí výraz Pfeilschuß, Jan
Húska latinské slovo sagitta otrocky překládá jako střela, ač může znamenat i šíp), avšak
díky lékařům zůstal naživu, což poměrně dramaticky („ledva živ zuostal“) zdůraznil
kompilátor Kroniky velmi pěkné o Janovi Žižkovi1201. I této pozdní formulaci je nutné
přiznat oprávněnost, neboť zmatená německá zpráva z léta 1421 vyjadřuje nejistotu, zda je
Žižka živ, nebo mrtev (man kan nicht gewissen, op Sischko tot oder lebendig sei).1202
Povaha zranění závisela na použité zbrani. Prameny se v zásadě shodují, že Žižkovo
oko poškodila střela z kuše, otázkou však je, z jaké vzdálenosti. Kdyby jednooký hejtman
dostal zásah do nechráněného obličeje, zranění by nepřežil. Na vzdálenost 60-100 metrů
dokázala střela prorazit ochrannou kovovou zbroj a zásah do nekryté hlavy byl smrtelný
i v případě delší distance (250 metrů).
Určitou roli mohla sehrát též velikost a typ kuše. Zranění šípem vystřeleným z luku se
dá téměř vyloučit, poněvadž Češi si už tehdy libovali v technice, preferovali samostříly
a luky v jejich výzbroji téměř nenacházíme.1203 Žižka byl tedy nejspíš zasažen ze značné
dálky, kdy střela již ztratila razanci. Ale i v tomto případě by mu úder kovové šipky
způsobil vážné poranění. Nabízí se ovšem též jiné vysvětlení. Pokud byl Žižka raněn při
„šturmu“, měl s největší pravděpodobností na hlavě přilbu vybavenou hledím. Zrak si
v nejvlastnějším zájmu musel chránit. Střela z kuše tak mohla prorazit spuštěné hledí,
které její náraz ztlumilo, leč nezabránilo proniknutí šipky či jejího zlomku do oka. 1204
Nastíněnou interpretaci lze uvést v soulad se zprávou Matyáše Laudy z Chlumčan,
známou v parafrázi Bohuslava Balbína. V době, kdy Žižkovi „vytahovali střelu z oka“,
dlel písecký hejtman zrovna v Praze.1205 Shodou okolností víme kde. Staroměstská rada

393
mu v červenci 1421 potvrdila darování domu U Černého beránka (pozdější čp. 243
v Husově ulici). Tato okolnost přidává hodnověrnosti Laudova sdělení na váze. 1206 Naproti
tomu výklad Václava Hájka z Libočan o poranění Žižkova oka třískou z hrušky, zasažené
projektilem z houfnice, reflektuje buď místní rabskou tradici, nebo je kronikářovým
domyslem, který v dějinném vědomí nicméně zapustil hluboké kořeny.1207
Porovnání většiny zachovaných zpráv z 15. století ústí v závěr, že táborský hejtman
před Rabím „ztratil druhé oko“ a zůstal „na obě oči“ slepý.1208 Úsilí lékařů přišlo, jak
vyplývá z kroniky mistra Vavřince, vniveč.1209 Enea Silvio si v této souvislosti neodpustil
drsný, leč mimořádně úspěšný, na biblické aluzi založený bonmot: „Caeco populo caecus
placuit ductor“ (Slepému lidu se líbil slepý vůdce). Zaslepenci ve víře slepě následovali
slepce, který vzdor handicapu neztratil zájem o válčení a nadále ochotně snášel tvrdý život
polního velitele.1210
To však byl zároveň důvod, proč někteří badatelé o Žižkově slepotě pochybovali.
Nedokázali si ani v nejmenším představit, že by těžce zkoušený starý muž neslevil pranic
ze svého nasazení a ve třech letech, které jej dělily od věčnosti, dokázal nadále suverénně
vítězit nad nepřáteli. Jistou skepsi vyslovil v tomto směru už Josef Pekař,1211 jehož
nedůvěru v roce 1951 absolutizoval Václav Chaloupecký. Ačkoliv pro tvrzení, že Žižka
u Rabí neoslepl zcela a uchoval si alespoň matné či obrysové vidění, přinesl pouze dva
sporné doklady, sveřepě je hájil. Přání bylo v tomto případě otcem myšlenky. Kdyby
Žižka přišel bezezbytku o zrak, sotva by na podzim 1423 prokázal válečnickou genialitu
při uherském tažení, v jehož historičnost Chaloupecký věřil. Smrt stihla Pekařova
následovníka dříve, než vyšla polemika Františka Michálka Bartoše, který jeho závěry
kategoricky odmítl.1212
Přesto není možné Chaloupeckého názory bagatelizovat. Těžký kalibr vnáší do debaty
o vojevůdcově slepotě především zpráva kroniky takzvaného Starého kolegiáta, účastníka
bitvy u Strauchova dvora, kde Jan Žižka 4. srpna 1423 zabil vlastní rukou pražského
kněze! Eventualita, že se tak stalo až po boji, na meritu věci nic nemění. 1213 V případě
zcela slepého člověka je to výkon nanejvýš pozoruhodný. Neméně přesvědčivě vyznívá
i sdělení Kroniky velmi pěkné o korouhvi, na níž si Královéhradečtí dali snad už na konci
roku 1424 vymalovat Žižku „na bílém koni v rytířské zbroji s palcátem v uoděnie, tak
jako, živ jsa, jezdil“.1214 I tato formulace úplnou slepotu zpochybňuje, ne-li vylučuje.

394
 Další argumenty, ač se nabízejí, Chaloupecký neuplatnil. Nejpádnější z nich zná každý.
Nejen čeština v nadsázce často užívá pro lidi se špatným zrakem expresivní pojmenování
slepec, eventuálně slepej. Tak je tomu například v parafrázi proslovu papeže Pia II. (Eney
Silvia) k české delegaci v březnu 1462. Žižka tu jako „slepý“ figuruje už k roku 1419.1215
Z obdobného zdroje čerpá výpisek ze ztracené kutnohorské městské knihy. K Žižkovi se
tu pojí přívlastek caecutiens, což může znamenat slepého i špatně vidícího člověka.1216 Ve
prospěch Chaloupeckého hypotézy nepřímo hovoří rovněž takzvaná čáslavská kalva,
vlastně vrchní část lebky, objevená spolu s několika kostmi 21. listopadu 1910 za
mimořádně podezřelých okolností v děkanském kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi.
Záhadami opředený nález bývá často považován za autentický kosterní pozůstatek Jana
Žižky. Vojevůdcovy kosti měly být do Čáslavi, alespoň dle nespolehlivých raně
novověkých zpráv, převezeny z královéhradeckého kostela sv. Ducha někdy na přelomu
15. a 16. století. Pravost ostatků však vědecké, zvláště historiografické kruhy dlouho
zpochybňovaly a jejich skepsi sdílel i Chaloupecký.1217
Určitý posun v kauze čáslavské kalvy přinesla až antropologická šetření, prováděná
Emanuelem Vlčkem od roku 1974 a postupně (alespoň zdánlivě) zpřesňovaná. Kromě
poznatku, že kosti odkryté v čáslavském kostele patří třem rozdílným jedincům, se
Vlčkovi podařilo určit charakter zranění na obou neúplně zachovaných očnicích zkoumané
lebky. Kalva náležela člověku, který na levé oko oslepl zřejmě mezi 10. a 14. rokem
života, pravděpodobně v důsledku sečné rány. V těsné blízkosti pravého oka pak dotyčný
již v dospělosti utrpěl úraz po úderu tupým předmětem, aniž bezpečně víme, zda mu
zranění poškodilo zrak. Hematom, jehož stopy jsou na lebce patrné, se časem zhojil.
395
Rozsah eventuálního poškození rohovky a sítnice věda v případě čáslavského nálezu
bohužel rekonstruovat neumí.1218 Vzdor této nejistotě vedl charakter poranění nad pravým
okem Emanuela Vlčka k závěru, že čáslavská kalva je skutečným tělesným ostatkem Jana
Žižky. Ráz poškození obou očí pokládal známý antropolog za natolik jedinečný, že
shodný případ nelze nalézt ani v několikamilionové populaci. To je ovšem názor poněkud
přehnaný, neboť jednookých lidí, kteří si nárazem způsobili hematom v blízkosti zdravého
oka, jistě existovaly a existují stovky, ne-li tisíce.1219 Ani Vlček, zastávající názor, že úraz
na pravém oku způsobil tupý předmět, snad odražený kámen, nedovedl rozhodnout, zda
postižený po vyhojení hematomu opět viděl.1220
Navzdory Vlčkově exaktnosti pochyby kolem čáslavské kalvy přetrvávají. Pomineme-li
neprůkaznost translace vojevůdcových kostí z Hradce Králové do Čáslavi
i problematičnost nálezu z roku 1910, jehož hodnověrnost podpořila trapná falza, zůstává
ve hře několik nejasností. Na prvním místě je to věk, jehož se zkoumaný jedinec dožil.
Podle srůstu lebečních švů i dalších znaků, což ale nejsou průkazná kritéria, zemřel
dotyčný kolem padesátého roku, maximálně v šedesáti letech, neboť lebka nevykazuje
degenerativní změny. Žižkovi bylo v roce 1424 minimálně šedesát, leč až do smrti
projevoval neobyčejnou vitalitu. Vlčkovi tak vychází vše do puntíku přesně. 1221 To je ale
současně důvod k opatrnosti.1222 Respektovaný badatel totiž tiše ignoroval prameny 15.
století, shodně referující o poškození Žižkova oka střelou z kuše, a vždy hovořil, v souladu
se spisovateli 16. věku, o zranění způsobeném jiným předmětem. Ani lékařsko-
antropologický výzkum tak tajemství obestírající čáslavskou kalvu nerozptýlil. Přesto by
nebylo správné o jeho serióznosti pochybovat. I přírodní vědy mají své limity, a již proto
by neměly přehlížet některá fakta, například zprávy o spálení domnělých Žižkových kostí
na čáslavském náměstí v roce 1638. Ostatně čáslavská lebka vůbec nemusela patřit
člověku zesnulému v 15. století. Ani výsledky počítačové tomografie uskutečněné
nedávno na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně nic průkazného v tomto
směru nepřinesly.
Lidé, kteří na sklonku středověku a počátkem novověku zobrazovali nejslavnějšího
husitského vojevůdce, buď zvýrazňovali jeho slepotu páskou přes obě oči, nebo
prezentovali Žižku jako jednookého bojovníka. Přitom jim bylo lhostejné, jaké oko mu
zakryjí.1223 V moderní době tomu nebylo jinak, byť v současném historickém povědomí
převažuje zásluhou výtvarného umění a filmu více představa jednookého než slepého
válečníka. Ani po staletích jsme se kýžené jistoty nedobrali.
Naše předchůdce vcelku pochopitelně zajímalo datum, místo a jméno původce Žižkova
zranění. Humanismus, posedlý snahou přesně určit dny významných i méně důležitých
událostí, si s určením času hlavu nelámal. Rok byl zřejmý a denní datum se nějak odhadlo.
Václav Hájek mluví o pátku 14. února (tehdy ale Žižka začínal obléhat Plzeň) a Zacharias
Theobald o 29. březnu, kdy vojevůdce dobýval Beroun.1224 Badatelé 19. a první třetiny 20.
století uvažovali, ovšem bez znalosti tachovského listu do Chebu, o červenci. Ani místo,
kde husitský válečník utrpěl osudný úraz, nedokážeme zjistit. Lokální tradice klade
událost na nynější první hradní nádvoří, v roce 1421 ještě neexistující, či na protilehlé
návrší, kde opětovně vysazovanou Žižkovu hrušeň nahradila kaplička, později zpustlá.1225
Ještě větší pozornosti se těšila osoba střelce, který hejtmana zasáhl. Podle podání
zaznamenaného roku 1681 Bohuslavem Balbínem jím byl Přibík Kočovský. Vlastenecký
jezuita vycházel z obrazu namalovaného na hradní bráně, kterou si při své návštěvě nejen
důkladně prohlédl, ale i popsal: „Z levé strany přijíždí Žižka s železným palcátem, oděný
brněním, doprovázen několika pěšími bojovníky. Z pravé strany malby vysílá obránce

396
hradu Kočovský z pevné hradní věže, jež dodnes ční nad branou, střelu namířenou Žižkovi
přímo do oka.“1226 Obraz nejspíš vznikl v rámci rozsáhlé přestavby Rabí během první
čtvrtiny 16. století. Tehdejší katoličtí majitelé hradu, pověstný Půta Švihovský
z Rýzmberka či jeho synové Břetislav, Vilém a Jindřich, se tak vědomě přihlásili
k Protihusitské orientaci svých předků a k epizodě, kterou se Rabí navždy zapsalo do
dějin. Táborský hejtman byl nepochybně vymalován v plátové zbroji, která chránila celé
jeho tělo, a zřejmě s přilbou na hlavě, takže nekrytý měl pouze obličej. Charakter zbroje
odpovídal pravděpodobně vyobrazením šlechticů z rozhraní 15. a 16. století, jak je známe
například z epitafu Jiříka Řepického ze Sudoměře či z votivního obrazu Půty
Švihovského.1227 Obraz možná reflektoval i některá dochovaná a nedochovaná ztvárnění
husitského hejtmana, například zmíněnou, leč později ztracenou královéhradeckou
korouhev. Není bez zajímavosti, že také na titulním listu tištěného vydání Kroniky velmi
pěkné o Janovi Žižkovi přijíždí vojevůdce rovněž zleva, doprovázen korouhevníkem
a zástupem cepníků.1228
Bohuslav Balbín zaznamenal v původní české podobě též dialog mezi střelcem
a táborským hejtmanem připojený k malbě na hradní bráně. „Přibík Kočovský: Ty-li si,
bratře Žižko? Žíž: Já jsem. Přib: Krejž holýho!“ 1229 Žižka si má chránit obličej, do něhož
nezadržitelně míří Přibíkova střela. Pod vyobrazením se nacházely též latinské časoměrné
verše, jejichž autorem byl vacovský biskup (a pozdější ostřihomský arcibiskup) László
(Ladislav) Szalkai. Tento významný prelát, diplomat a rádce Ludvíka Jagellonského
navštívil v první polovině dvacátých let 16. století Čechy a také Rabí. V moderním
přebásnění jeho dílko zní: „Do oka jediného byl šípem zasažen Žižka / právě pod touto
věží, o zrak zde přišel i boj, / nemohl slepec dál hubit svou vlast a obecnou víru, / čert si
ho po zásluze do říše pekel vzal.“1230
Přibíka Kočovského z Kočova (respektive Kocovského z Kocova) historikové mezi
protihusitskými bojovníky hledali marně. Dospěli proto k názoru, že jde nejspíš o záměnu
se Sezemou Kočovským z Kočova, poměrně známým členem plzeňského landfrýdu,
popřípadě s jeho bratrem Zbyňkem. Tak tomu bylo až do roku 1918, kdy katolický kněz
Jan Pavel Hille upozornil na opomíjenou poznámku genealoga Gottfrieda Daniela
Wunschwitze, který v říjnu 1712 navštívil Rabí a opravil Balbínovo čtení střelcova jména
na „Přibík Kadovský“.1231 Takový muž opravdu žil. Jeho rod pocházel z Kadova u Blatné,
on sám vlastnil před revolucí část Starého Smolivce i statek a tvrz Řesanice (dříve též
uváděny jako Žasanice), přibližně 3 kilometry jihovýchodně od Kasejovic. Odtud bylo na
Rabí podstatně blíže než z Kočova (nedaleko Plané u Mariánských Lázní). Přibík
Řesanický z Kadova patřil po roce 1430 k předním členům posádky hradu Lopata, který
držel katolický šlechtic Habart z Hrádku. V roce 1431 zapsal král Zikmund Přibíkovi
z Žasanic a Janu Jezovcovi z Rakovic za vojenské služby dvě vsi v zástavní sumě 200 kop
grošů a na řesanického panoše nezapomněl ani roku 1437. Všechny tyto indicie, stejně
jako dobrodružný únik z hradu Lopaty, obléhaného od konce října 1432 do začátku února
1433 husitským vojskem, naznačují, že Přibík Kadovský skutečně mohl být oním
střelcem, který Jana Žižku vážně zranil.1232 Ale možná to všechno jsou, jak soudil už
Palacký, jenom „povídačky, třebas i malované…“1233
Pověsti i reálné epizody se pojí také k bráně, na níž byl příběh ztvárněn a které se říkalo
Žižkova. Už dávno nestojí. Byla zbořena na konci 18. století, kdy její zdivo posloužilo
sedlákům z okolních vsí či bylo použito ke stavbě jezu na nedaleké Otavě. Aby byla
destrukce rychlejší, vesničané bránu podkopali, přičemž část zdiva zavalila a usmrtila
sedláka Vondrouška ze sousedních Budětic. V kraji si lidé jeho skon vykládali jako

397
Žižkovu pomstu. Možná se husitský hejtman za neštěstí před Rabím mstil už podruhé. Ani
László Szalkai, veršotepecký hanobitel Žižkovy památky, totiž nezemřel přirozenou smrtí.
Zahynul v bitvě proti Turkům u Moháče 29. srpna 1526. Stržením brány příběh Jana Žižky
na Rabí neskončil. V roce 1924, podnícen 500. výročím vojevůdcovy smrti, začal známý
pražský nakladatel a okultista Bedřich Kočí se souhlasem výboru Spolku pro zachování
uměleckých, historických a přírodních památek kopat na prvním hradním nádvoří. Pátral
zde po Žižkovu hrobu. I když to zní absurdně, uvěřil pověsti, že sem válečníkovy tělesné
ostatky přikázal z Čáslavi v truhle, obsahující i nebožtíkovu přilbu a meč, převézt
neznámý husitský hejtman. Jakmile vyšlo najevo, oč Kočímu jde, výbor další práce
zakázal. Přesto v nich na vlastní pěst potají pokračoval hradní správce. Zbytečně. Na Rabí
nikdy žádná husitská posádka nebyla. Po odchodu táboritů v létě 1421 se na hrad vrátili
lidé Jana Švihovského z Rýzmberka.1234
Problém, zda Žižka v létě 1421 oslepl úplně, nebo si zachoval slabé zbytky zraku, je
v současnosti sotva řešitelný. Vážné zranění, které postihlo nejdůležitější tělesný smysl,
mu ale téměř jistě způsobilo trauma, s nímž se postupně, ač asi nikoliv zcela, vyrovnal.
Nedokážeme říci, co se Žižkovi ve chvílích bezmoci honilo hlavou, jaké myšlenky ho
pronásledovaly před Rabím, v čase transportu do Prahy a v následné péči pražských
lékařů. Rádi bychom zaslechli, o čem hovořil s lidmi, kteří se střídali u jeho lůžka, kdo mu
byl nablízku, jakému knězi se svěřoval. Odpovědí je nám mlčení. Nabízejí se pouhé
analogie. Sáhněme tedy alespoň po některých.
Tak v jednom z anonymních výkladů k sedmé, závěrečné prosbě Otčenáše („Ale zbav
nás od zlého!“) čteme vysvětlení: „Tu prosíš, aby tě uchoval ode všeho zlého, na očí úrazu
i na životě…“1235 Strach z poškození či ztráty zraku, jevu ve středověké společnosti velmi
častého, cítíme z vroucích slov, zapsaných v druhé polovině 15. století, ještě po staletích.
Možná si strádající Žižka ještě naléhavěji uvědomoval svou nedostatečnost v porovnání
s všemocným Bohem, v jehož jménu se bil. Snad jej zranění učinilo vnímavějším pro
zoufalství pozemského světa a prohloubilo v něm pokoru vůči Nejvyššímu, Kristu,
ideálnímu Pánu a Králi. Na mysl se v této souvislosti derou působivé formulace
v oblíbeném pseudoaugustinovském spisu Soliloquia animae ad Deum (Promluva duše
k Bohu), jehož autor brilantně zachytil úzkost upřímného křesťana, pociťujícího svou
bezmocnost a nicotnost u vědomí velikosti božího majestátu: „…Pane, Ty jsi opravdu
dobrý, já špatný, Ty zbožný, já bezbožný, Ty svatý, já bídný, Ty spravedlivý, já
nespravedlivý, Ty jsi světlo, já slepý. Ty jsi život, já smrtelník, Tys lékař, já trpící, Ty
radost, já smutek, Ty nejvyšší pravda, já naprostá marnost…“1236
Upoután na lůžko měl Žižka dostatek času přemítat, zda rána, která jej postihla, není
projevem boží vůle, trestu seslaného na jeho hlavu Nejvyšším. Nemohl si však být jist,
z jaké příčiny. Zda pro dávné hříchy, či za kruté vedení války, kritizované i četnými
husity, nebo naopak za příliš mírný postup vůči protivníkům božího zákona. Pán ale
v každém případě dával najevo nespokojenost s dosavadními kroky svého služebníka.
Uvrhl ho do tmy, synonyma zla, pekla i zatracení, a odepřel mu světlo, jímž Bůh ozařuje
svět (Gn 1, 4) a ohlašuje výjimečné události či sám sebe. „Slepému darmo světlo
ukazovati a hluchému mluviti,“ pravilo tehdejší úsloví1237 Vždyť Kristus se zjevil Saulovi
jako prudké světlo z nebe, které jej na tři dny oslepilo, aby se po prozření stal
z pronásledovatele křesťanů jiným člověkem, apoštolem Pavlem, šířícím Spasitelovu zvěst
a slávu (Sk 9, 3-10). Právě apoštol, naplněný Duchem svatým, poté na Kypru oslepil
kouzelníka Elymase se slovy, že neuzří sluneční světlo, dokud se nad ním „Bůh neslituje.
Tu Elymase náhle obestřela mrákota a tma, tápal kolem sebe a hledal, kdo by ho vedl za

398
ruku“ (Sk 13, 8-11).
Tyto obecně známé příběhy možná tanuly sužovanému hejtmanovi na mysli
a vyvolávaly úzkost, podmíněnou kardinální otázkou, zda se ještě někdy osvobodí ze tmy
a zásluhou nekonečné boží milosti spatří světlo. Naplňoval tak staročeské rčení o slepci,
který „s sebou sám slepecky přemýšleti bude“. Pochybnosti se přitom mísily s nadějí, že
přívaly obav i utrpení přece jen pronikne záblesk, který bezmocnému poskytne úlevu
a usměrní jeho kroky. Sám se snad kdysi utěšoval slovy evangelia, že lépe je pro člověka,
vejde-li do života jednooký, než aby byl s oběma očima uvržen do ohnivého pekla (Mt 18,
9). Ale co má dělat nyní, když je na obě oči slepý? Nezkouší ho Bůh, podobně jako
biblického Joba, zda mu zůstane věrný, zda vytrvá na nelehké úzké cestě a zda bude
pokračovat i v zatemnělém čase v boji za vítězství Kristova zákona? Byla to mezní,
v pravém slova smyslu existenciální situace. Leč Žižka jako boží bojovník nemohl opustit
Pána, jemuž sloužil. Popřel by sám sebe, dopustil by se zrady a zavrhl by naději na
spasení. Písmo svaté jej nutilo k meditaci, ale i povzbuzovalo. Což neříká prorok
v děkovném žalmu (Ž 146, 8), že „Hospodin otvírá oči slepým“, napřimuje sehnuté
a miluje spravedlivé? Bylo se k němu možné obrátit prostřednictvím proroka Izaiáše (Iz
29, 18; 35, 5; 42, 7; 43, 8), ale i žalmu (Ž 31, 17) s prosbou tryskající z hlubin trápené, leč
přesto oddané a doufající duše: „Rozjasni tvář nad svým služebníkem, ve svém
milosrdenství mě zachraň…“
Nevíme, zda Bůh Jana Žižku vyslyšel a dopřál mu alespoň zamlžené vidění
pozemského světa. Vyzbrojil ho však pevnou vírou, díky níž kritické okamžiky překonal,
téměř v duchu veršů Karla Orleánského „ač slepý jsem, vždy cestu dobře znám“ (aluze na
Iz 42, 16).1238 Vždyť pravda otvírá věřícím oči.1239 Eucharistie pod obojí způsobou,
zajišťující přímý dotek s Kristem a zároveň (dle mistra Matěje z Janova) vymaňující
křesťana z vnitřní slepoty,1240 byla touto pravdou a současně zdrojem Žižkovy osobní síly
i jistoty. Za těchto okolností nemohl dostat hrad u Litoměřic jiné jméno než Kalich.
Z lůžka určeného nemocným a bezmocným vstal Žižka prosycený bezmeznou vírou
v Pána a plný odhodlání bojovat za vítězství božího zákona usilovněji než dosud. Byl to
týž, a přece jiný člověk. Tragický prožitek zvýraznil charakteristické rysy jeho osobnosti.
Nyní to byl ještě horlivější mstitel božího zákona, vojevůdce, z něhož šla hrůza, nikoliv
jen kvůli změněnému zjevu, ale hlavně kvůli nesmlouvavému postupu. Přesto se v očích
Vavřince z Březové, Jana Příbrama i dalších husitů stal teprve nyní „bratrem“ Žižkou,
naplniv Písmem inspirovanou prosbu husitského básníka: „Osvěť oči vódciem slepým, / ať
tvé vedú krokem lepým…“1241 Jedna anonymní postila zase neváhala uvést do souvislosti
hejtmanovu slepotu s jeho charakterem. Kdo je slepý, není dychtivý a skoupý. Šálivé
pozlátko pozemského světa ho neláká. Neboť co „oko nevidí, toho srdce neželé“.
Bezprostřední důvod, který táborského hejtmana přiměl ukončit rekonvalescenci
a opustit lůžko, byl příznačný. Poté, co se poražené pražské oddíly vracely večer 6. srpna
s hanbou od Mostu, představitelé hlavního města zřejmě požádali Jana Žižku, aby jim
v zoufalé situaci pomohl. Možná se ale sám válečník rozhodl vytáhnout s pražskými sbory
do pole proti Míšňanům, jejichž bojovníci Most před husity zachránili. Stalo se tak nejspíš
8. srpna.1242 Žižkova přítomnost u vojska byla v dané chvíli výhradně symbolická. Na
účast v boji nemohl pomýšlet. Jel proto, „aby aspoň nahnal Němcům strachu“. 1243 To
stačilo. Když pražané s Žižkou dorazili do Loun, stáhli se Míšeňští, kteří již svůj úkol
splnili, za hranice. Do této doby (eventuálně do první poloviny září) lze datovat i ztracený
Žižkův odpovědný list, jímž jménem svým i táborského svazu vyhlašoval nepřátelství
míšeňským markrabatům Fridrichovi a Vilémovi i durynskému lankraběti Fridrichovi.

399
V něm, jak si postěžoval Zaháňský opat Ludolf, nazval husitský hejtman slavná a ctihodná
říšská knížata zatvrzelými kacíři, vrahy a bezprávnými krve prolévači.1244 Žádný majestát
neobstál před rozhorlením upřímného božího bojovníka, oprávněného napomínat,
pronásledovat a trestat všechny protivníky svatých pravd.
Jan Žižka se brzy znovu chopil palcátu. Upřímným husitům se jeho návrat do čela
táborského vojska jevil jako zázrak. Ano, husitský válečník disponoval mimořádnou
osobní vůlí a vynikající fyzickou kondicí, hlavní sílu mu však propůjčoval Bůh. Jeho
úkoly plnil, a proto znovu vítězil všude, kde se objevil. Zázrak považovali husitští autoři
za součást reality, čímž mimo jiné znesnadnili moderní vědě odpověď na otázku, zda
Žižka oslepl zcela.1245 Snad lze k vojevůdcovu zotavení vztáhnout i slova radikálně
smýšlejícího kališnického kněze, který na foliích své Postily v připomínce uzdravení
malomocného Ježíšovým dotykem (Mt 8,1-4) zmínil i husitského hejtmana.1246 Stejně jako
malomocný, jemuž Kristus poručil, aby za své uzdravení a návrat do lidského společenství
obětoval dle Mojžíšova přikázání stanovený dar, tj. dva živé ptáky a cedrové dřevo (Lv
14,4-32), měl by se nyní Žižka očistit obětí, pojatou ovšem ve shodě se sv. Augustinem
duchovně.1247 Pátráme-li po momentu, kdy Žižka unikl z mimořádného nebezpečí, které jej
ohrožovalo na životě a vyřazovalo z veřejného dění, napadne nás jedině zranění u Rabí.1248
V podání českých a zahraničních katolíků nabyl Jan Žižka po osudném létě 1421 na
nestvůrnosti. Byl pro ně ještě strašlivějším a odpudivějším monstrem než dříve. Vcelku
pochopitelně: Tehdejší doba chápala tělesnou slepotu jako znak duchovní (vnitřní) slepoty
(„slepí“, tj. „hlúpí“, postrádají světlo Ducha svatého a žijí ve tmě),1249 ba, jak už víme díky
Eneovi, zaslepenosti. Z Bible je přece dobře známo, že vede-li slepec slepce, spadnou oba
brzy do jámy (Mt 15,14). V širokém výčtu zaslepenců nalezneme Židy, pohany,
schizmatiky, odpadlíky, kacíře a nevěřící.1250 Žižka byl jedním z mnoha zaslepených
a zavržených. Pro lepší představu uveďme výběr z ilustrativních dokladů.
Augustinián Oswald Reinlein přirovnal ve svých vídeňských kázáních Žižku
k sedmihlavé apokalyptické šelmě vystupující z moře a rouhající se Bohu i všem, kdo
přebývají v nebi (Zj 13,1-10). A takovou bestii upřednostňoval kacířský lid na místě
vládce.1251 Jako faktického husitského panovníka, aniž se zmiňoval o jeho slepotě,
představil táborského hejtmana rovněž písař Václav z Jihlavy, úředník olomoucké městské
kanceláře. Podle něj si Češi vyzdvihli jako krále nějakého padoucha jménem Žižka, pod
jehož vedením se obrátili proti Bohu i proti právnímu řádu.1252 Zaháňský opat Ludolf
vykreslil obávaného vojevůdce jako vyvolenou hlavu ďábelské sekty a zvrhlíka, který za
každého dopadeného katolického kněze slíbil vyplatit finanční odměnu ve výši 2 kop
grošů.1253 Považoval-li husitský válečník za své vzory biblické hrdiny Jozua a Judu
Makabejského, viděli v něm čeští katolíci spíše obdobu Mojžíše, odhodlaného,
neústupného a Bohu oddaného vůdce i soudce židovského lidu. Anonymní katolický
básník, píšící roku 1424, se v polemice s husity vyjádřil jasně: „…když váš Mojžieš, Žižka
kat, s bohem bude mluviti…“1254 Ačkoliv jeho slova působí jako hyperbola, v podstatě
věrně postihují vliv rabského zranění na změnu Žižkovy psychiky. Ještě se o tom
mnohokrát přesvědčíme.

400
 PRAŽSKÉ VŘENÍ
Dějiny se nezastavily ani v době Žižkova léčení. Co ze vzrušených a překotných
událostí doléhalo k lůžku osleplého hejtmana a zda alespoň svými pokyny do dění
zasahoval, netušíme. Přitom historie kráčela hned za zdmi domu, v němž se Žižka rval se
svým zraněním.
Dramatický byl už začátek léta. V pondělí 30. června se nečekaně rozezněl zvon na
věži u kostela Panny Marie Sněžné. Jan Želivský svolával své novoměstské přívržence,
s nimiž v předstihu dohodl scénář dalších událostí. V následujících minutách vpadli
kazatelovi věrní i se svým vůdcem na Staroměstskou radnici, obvinili přítomné konšely
z nedostatečného hájení božího zákona, zabavili jim (v krátké době podruhé) pečetidlo
a sesadili je z úřadů. Pro jistotu totéž provedli i s novoměstskými radními. Ve středu 2.
července pak Želivský na shromáždění velké obce prosadil revoluční volbu nových
konšelů v celkovém počtu 30 osob, z nichž 15 zastupovalo Staré a 15 Nové Město.
Současně bylo pražské pravobřeží administrativně spojeno v jeden celek s tím, že se
zásadní záležitosti budou řešit na Staroměstské a méně závažné problémy na Novoměstské
radnici. Želivský si tak znovu, ač kněz, usurpoval výkon podkomořského úřadu, aniž
respektoval městské právo. I když se opíral o nepatrnou většinu v obci, neváhal riskovat.
Vláda nad Prahou mu za to stála. Mnozí měšťané proti dalšímu násilnému zásahu do
samosprávy sice reptali, někteří dokonce nahlas, ale na odpor se nevzmohli.
Novoměstskou defenestraci chovali ještě v živé paměti. To byla voda na Želivského mlýn.
Se strachem a zastrašováním uměl virtuózně nakládat. Vnitřní odpor staroměstských
obyvatel, vnímajících novoměstský vpád na radnici a zabavení pečetidla jako pohanu,
kterou musí y budoucnu odčinit, však překonat nedokázal.1255
Z nově zvolených konšelů se dosud podařilo identifikovat zhruba polovinu. Na Starém
Městě to byli Matěj Žatecký z domu U Hřebenů, už několikrát zmíněný Jan Frolich,
bývalý student pražského vysokého učení a Husův obdivovatel Jeroným Šrol (syn
německého kloboučníka a posléze soukeníka Ludwiga Schrolla, který přišel do Prahy asi
v roce 1384 a v průběhu roku 1420 jako katolík emigroval), Matěj řezník (snad totožný
s Matyášem z Vildštejna) a jakýsi Tiburcí, zřejmě Tiburtius Rak, připomínaný před
revolucí na Malé Straně. Mezi novoměstskými radními usedli Matěj bečvář, který zaujal
pozici prvního purkmistra, někdejší králův vrátný Pavel, sladovník Aleš, Vavřinec
Kulhavý, pasíř Jakeš, sedlář Blažek, zelník Valeš, nám už povědomý pasíř Pavel Kabát
a Beneš z domu Na Vschodci (de Gradu). Známe i jména několika obecních starších, ze
staroměstských mimo jiné Jana z domu U Ruky a z novoměstských Havla Železného,
kdysi souseda jednookého vrátného Janka. Uvádíme tu jejich jména, aby bylo zřejmé, kteří
lidé Želivského převraty podporovali a vzali na sebe odpovědnost řídit souměstí bez
ohledu na tradici a zvyklosti.1256
Nad Želivského krokem zůstává i po staletích rozum stát. Prosadil výměnu úspěšných
městských rad (asi vůbec nejúspěšnějších v dějinách husitské Prahy), které se zasloužily
o podmanění dvaceti měst a o vytvoření pražského svazu, které prosadily konání
čáslavského sněmu a jimž nebylo možné ani v náznaku předhazovat nedostatek
rozhodnosti. Politika ovšem byla a je nelítostná profese, v níž člověk nezná dne ani
hodiny. Důvodů, proč kazatel z chrámu Panny Marie Sněžné zvolil riskantní řešení, jež se
mohlo snadno obrátit proti němu, bylo více. Především počítal s podporou táboritů, zvláště
jejich kněží, kteří se sjížděli do Prahy na synodu svolanou ke 4. červenci. Obnovená užší
401
součinnost, vyzkoušená v letních měsících roku 1420, vyhovovala oběma stranám.
S táborskou pomocí hodlal kněz Jan umenšit vliv Křišťana z Prachatic a konzervativně
smýšlejícího kališnického duchovenstva.1257 Nepochybně sledoval i oslabení pozic
dvacetičlenné zemské vlády, jmenované čáslavským sněmem. Čeňkovi z Vartenberka
a Oldřichovi (II.) z Rožmberka po smutných zkušenostech oprávněně nedůvěřoval a ke
všemu se obával, že skupina vysoké šlechty ve vládě na sebe strhne vůdčí postavení, bude
usilovat o co nejrychlejší obsazení českého trůnu a získá pro tuto myšlenku i vlivné
pražské komunální politiky. Kdyby k tomu opravdu došlo, byl by s Želivského výsadní
pozicí konec. I když si to novoměstský tribun v hloubi duše nepřipouštěl a sám sebe viděl
jako člověka inspirovaného Duchem svatým i oddaného ctitele Kristova, upřímně
usilujícího o vítězství božích pravd, ve skutečnosti byl uhranutý mocí. To byla alfa
i omega jeho vzestupu a pádu, úspěchu i tragédie.

Želivský dokázal využít každý podnět proti svým konkurentům a rivalům. Více než
vhod mu přišla stížnost královéhradeckého kněze Ambrože, který 23. června přijel do
Prahy, aby tu rozvířil kampaň proti Čeňkovi z Vartenberka a Hynku Krušinovi
z Lichtenburka. Oba muže pověřil čáslavský sněm jako členy zemské vlády vojenským
zásahem proti slezským oddílům, pustošícím Náchodsko odplatou za husitské řádění
v Jaroměři. Slezané poničili Polici nad Metují, zmasakrovali její obyvatele, kteří se skryli
ve skalnatém bludišti na nedaleké hoře Ostaš, a vpadli též do městečka Úpice. Nešetřili
prý ani ženy a děti. Před východočeskými husitskými bojovníky ale v polovině června
rychle ustoupili do Broumova. Zde se opevnili v hradním areálu, jehož součást tvořilo
i benediktinské proboštství, sloužící jako rezidence břevnovského opata Mikuláše
z Jistebnice. Pánové Čeněk a Hynek Krušina překvapivě umožnili Slezanům volný odchod
a souhlasili též s umístěním jejich posádky v Broumově. Nekonalo se ani očekávané
402
husitské tažení do Slezska. To vše rozlítilo kněze Ambrože a jeho přívržence, před jejichž
cepy oba šlechtici raději zmizeli. Hynek Krušina přijel někdy kolem 25. června do Prahy,
aby hájil sám sebe i čest pana Čeňka. Oficiálně sice uspěl, leč pražské veřejné mínění
zcela nepřesvědčil.
Pouhé tři neděle po skončení čáslavského sněmu ztrácela zemská vláda akceschopnost.
Vzájemnou nedůvěru i odlišné zájmy jednotlivých složek husitského spektra nebylo
možné překlenout. Čeněk z Vartenberka se opět přesvědčil, že s lidmi Ambrožova typu
nikdy společnou řeč nenajde, zhrzený Hynek Krušina z Lichtenburka pak po trpké
červnové zkušenosti ukončil spolupráci s Želivského Prahou i s východočeskými radikály.
Orebské uskupení se ocitlo ve fázi pozvolného rozkladu. Část jeho šlechtických
protagonistů nalezla ostatně už dříve uplatnění ve službách husitské Prahy.1258
Broumovská aféra sice nepatřila k přímým důvodům pražského převratu, ale
Želivskému hrála do karet. Své vítězství na pražských radnicích završil novoměstský
tribun úderem směřujícím proti Křišťanovi z Prachatic a jeho skupině. Tentokrát mu
nepřímo pomohl též mistr Jakoubek, jemuž vadil charakter bohoslužeb husitských
konzervativců zachovávajících latinu a odmítajících podávat svátost oltářní nemluvňatům.
V několika pražských kostelech nahradili proto umírněné kališnické faráře a kazatele
kněží radikální orientace, včetně několika táborských, kteří i po skončení synody setrvali
v hlavním městě. Byli mezi nimi též Prokop Holý, pocházející z bohaté staroměstské
rodiny, a jeho přítel Filip, dosazení do kostela sv. Petra na novoměstském Poříčí. Zbavit
mistra Křišťana jeho fary u sv. Michala se Želivskému ale nepovedlo. Nepochybně i kvůli
velkému povyku, jenž propukl. Některé ženy a dívky, zvyklé na dosavadní duchovní
pastýře, projevily svou nespokojenost přímo na Staroměstské radnici. Vysoké hlasy rvaly
konšelům uši natolik, že raději zbaběle opustili místnost a ženy v ní načas uzamkli ve
snaze zmírnit jejich rozčílení. I když pražské měštky nejednaly pouze o své vůli, nýbrž po
domluvě se svými faráři, neměla by jejich aktivita uniknout pozornosti. Jedna z dívek
dokonce na radnici přečetla dlouhou stížnost, nepochybně sepsanou některým z kněží, což
pozoruhodně vypovídá o vzdělanosti pražských žen.1259
Výsledky husitské synody, formálně svolané arcibiskupem Konradem z Vechty
a uskutečněné 4.-7. července v Karlově koleji, potvrdily autoritativní pozici Jakoubka ze
Stříbra. Pod vedením mistrů Jana Příbrama, Prokopa z Plzně, Jakoubka ze Stříbra
a kazatele Jana Želivského (arcibiskup se pro nemoc omluvil) se shromáždění rozdělilo do
čtyř samostatně jednajících regionálně vymezených kurií (pražské, hradecké, táborské
a žatecké), které se vyslovily k návrhu usnesení, v základu koncipovaného neúnavným
Jakoubkem. Synoda se nepřekvapivě přihlásila k Bibli jako nejbezpečnějšímu vodítku
křesťanské víry i k vyznáním a výnosům apoštolské i prvotní církve, deklarujíc
sounáležitost s církví obecnou. Vyslovila se též pro zachování všech sedmi svátostí,
včetně problematické, leč v husitském prostředí fakticky dobrovolné ušní zpovědi.
Stěžejní místo připadlo svátosti oltářní, kterou ve formě sub utraque specie mohl věřící
přijímat každý den, pozřít ji museli i pokřtění novorozenci a souběžně měla být podávána
i při vysluhování všech šesti zbývajících svátostí. Ve sporné otázce ornátů synoda přijala
stanovisko Jakoubkovo. Mši má kněz sloužit v prostém rouchu, zbaveném veškerých
nadbytečností. Samozřejmostí bylo, že husitští kněží nesmějí zasahovat do světských
záležitostí, pronajímat církevní úřady za peníze, vybírat poplatky za svátosti a stýkat se či
bydlet se ženami, zvláště mladými. Jejich povinností byl střídmý život, pojímaný jako
vzor pro ostatní věřící. Červencová synoda, která za správce husitského duchovenstva
zvolila všechny čtyři své předsedající, učinila, vzdor proklamovanému universalistickému

403
přesvědčení, zásadní krok k vytvoření zemské (národní) církve a stanovila principy, jimiž
se utrakvistická církev řídila dlouhá desetiletí.1260 V tom tkví její historický význam.
Táborská církevní organizace se však s řadou synodálních závěrů neztotožnila a do půl
roku začala pořádat vlastní synody, navazujíc tak na okolnosti svého ustavení v září 1420.
Synoda zásadně ovlivnila i vztah Jana Žižky k táborskému duchovenstvu. Zraněný
hejtman jistě souhlasil s usnesením o ornátech, především se však bezvýhradně ztotožnil
se synodálním pojetím eucharistie. Formulace, „aby všichni kněží v nejsvětější svátosti
oltářní srdcem velmi věřícím věřili a ústy velmi upřímně vyznávali, že jak pod způsobou
chleba, tak pod způsobou vína je s námi celý Pán Ježíš Kristus, pravý Bůh a člověk, se
svým vlastním tělem a krví svou přítomností skutečnou“, souzněla s jeho osobním
přesvědčením, umocněným tíživou osobní situací. Vojevůdcův pozvolný rozchod
s táborským kněžstvem, klonícím se k remanenčnímu pojetí, byl od této chvíle
nezadržitelný.1261
Synodální vymezení eucharistie vyvolalo záhy tažení proti přívržencům pikartství
v pražských městech. Dne 23. července byl v sudu upálen staroměstský švec Václav a ve
vazbě se vedle několika obyvatel hlavního města načas ocitli i táborští kněží Prokop Holý,
Filip a zřejmě také Jíra z Klatov, ač v jejich případě sehrálo asi hlavní roli udání ze strany
pražských konkurentů.1262 Inkriminovaný věroučný článek však především rozhodl
o osudu Martina Húsky a jednookého Prokopa. Cestou na Moravu byli oba kněží asi na
konci května zadrženi v Chrudimi a na příkaz městského hejtmana Diviše Bořka
z Miletínka vsazeni do klády. Když Diviš slyšel Húskovy názory, nezdržel se a udeřil ho
pěstí. Ihned po skončení čáslavského sněmu předal chrudimský hejtman oba zatčené
královéhradeckému faráři Ambrožovi, který se je snažil vyprostit z tenat bludů. Nesvedl
nic. Proto je dal 22. června transportovat do Roudnice (nad Labem), kde sídlil arcibiskup
Konrad z Vechty, do jehož kompetence záležitost spadala. Proslulý alibista však několik
týdnů čekal na pokyny z Prahy, zatímco Martin s Prokopem sdíleli v souladu
s inkvizičními předpisy tvrdý žalář. Ve prospěch uvězněných se neodvážil zasáhnout ani
Želivský, ba neslyšíme nic ani o táborské intervenci. Naopak Žižka požadoval, aby byli
oba převezeni do Prahy a jako kacíři, znevažující nejvýznamnější svátost, exemplárně
upáleni uprostřed Staroměstského náměstí. V obavách z reakce pražské veřejnosti konšelé
posléze vyslali do Roudnice jednoho radního spolu s katem, aby se po dobrém i mučením
(rovněž dle inkvizičních regulí) pokusili ze zajatců vypáčit jména jejich pražských
přívrženců a zároveň je přimět k nápravě. První požadavek se splnit podařilo, druhý
nikoliv. Ve čtvrtek 21. srpna byli oba kněží zabedněni do sudu a veřejně upáleni.1263
Je to pozoruhodné datum. V roce 1968 se Tábor rozhodl připomenout upálené pikarty
skromným památníčkem. Jeho slavnostní odhalení se však ve středu 21. srpna
z pochopitelných důvodů nekonalo. Táborští nonkonformisté čekali na připomínku své
násilné smrti až do roku 1996, kdy byl na návsi v Klokotech, místě prvního nesmiřitelného
Žižkova zásahu proti odpadlíkům, instalován velký otesaný kámen s nápisem „Táborští
pikarti 1421-1996“. Reliéfní deska, realizovaná podle návrhu Františka Bílka z roku 1936,
upozorňuje nejen na osud Petra Kániše, Martina Húsky a jednookého Prokopa, nýbrž na
všechny, kdo v onom roce skončili na hranici či byli pobiti rukama svých revolučních
spolubratři. Plní tak i vyšší poslání. Vede k zamyšlení, v jak kruté činy ústí revoluční
intolerance.
Tragický příběh dvou táborských kněží leccos vypovídá o Žižkovi i Želivském.
Naznačuje, že už v létě 1421 měl uznávaný válečník názorově blízko ke
královéhradeckému knězi Ambrožovi, Jana Želivského pak ukazuje jako radikála, který

404
však ve výměru svátosti oltářní následoval Jakoubka ze Stříbra. To zatím usnadňovalo
jeho kooperaci s Žižkou. I kdyby chtěl, nemohl novoměstský tribun ve prospěch
táborských pikartů nic podniknout. Jeho prestiž výrazně oslabilo na počátku srpna dění
před severočeským Mostem.
Zpočátku šlo vše hladce. Pražské oddíly vytáhly do pole krátce po ukončení synody
a ve spojení s žateckými i lounskými husity navázaly na dílo přerušené v březnu. Snažily
se opanovat oblast pod Krušnými horami a střední i dolní Poohří. Asi před 11. červencem
vypálily klášter premonstrátek v Doksanech a ve dnech 12. a 13. července dobyly Bílinu,
město a hrad Zikmundova straníka a vratislavského hejtmana Albrechta z Koldic. Počínaly
si přitom dost nemilosrdně. Do ohně údajně poslaly mnoho kněží, panošů i rytířů.
Obsadily též Duchcov, klášter benediktinek v Teplicích a poničily opuštěný cisterciácký
klášter v Oseku. Na dobytí Mostu zatím nestačily, a proto požádaly Prahu o posily, které
vyrazily na sever 22. července.1264
Za vojenskou operaci, jejímž cílem bylo obsazení Mostu i hradu (Landeswarte,
respektive Hněvín), vybudovaného na vysokém kopci u města a hájeného míšeňskou
posádkou, osobně odpovídal Jan Želivský. Kazatel, opojený jarními úspěchy, opět stanul
v čele pražského vojska. Neúspěch si nepřipouštěl. Plán měl jednoduchý a logický.
Husitské síly, povzbuzené dobytím Bíliny, nejprve ovládnou hrad a poté se město, podle
zprávy Ludolfa Zaháňského rovněž obležené, samo vzdá. Dva praky a dvě bombardy
zasypávaly pevnost kamennými projektily a do rukou husitů padli i dva synové purkrabího
mosteckého hradu. Kapitulace pevnosti byla otázkou času, a tak si někteří husitští
bojovníci, v rozporu s přísnými mravy a misogynstvím kněze Jana, krátili chvíli
znásilňováním žen a dívek v okolí města i mučením a někdy také upalováním místních
Němců. Mostečtí jim opláceli stejnou mincí. Dopadené „Čechy z vojska“ upalovali za
jásavého zvuku trub.1265 Národnostní rivalita vyostřovala nepřátelství, podmíněné odlišnou
náboženskou orientací. Netrvalo dlouho a hradní posádka skutečně projevila ochotu
kapitulovat. V rozporu s míněním přítomných hejtmanů z řad utrakvistické nižší šlechty
Jan Želivský nabídku odmítl. Volný odchod nic neřeší, neboť by husité museli propuštěné
bojovníky dobývat na jiném hradě. Nebyla to chyba, byla to hloupost pramenící
z namyšlenosti. Novoměstský tribun za ni také téměř okamžitě zaplatil.1266
Zatímco husité nadále dobývali hrad a hrozili městu, zformovala míšeňská knížata,
která perspektivně hodlala získat Mostecko pod svou vládu, vojsko, posílené bojovníky
severočeských katolických šlechticů Zikmunda Děčínského z Vartenberka, Mikuláše
Chudého z Lobkovic na Hasištejně a Hynka Hlaváče z Dubé. V úterý 5. srpna dorazily
katolické sbory k Mostu a střetly se zde s husitskými oddíly, jejichž řady při prvním
kontaktu s nepřítelem zakolísaly, podlehly panice a daly se na útěk. Chaotický ústup
zřejmě prohloubil výpad ozbrojenců z města. Husitskou hanbu alespoň částečně přikryla
milostivá noc. Každý prchal, kam mohl, někteří do blízkých měst Žatce a Loun, jiní do
Chomutova, kde setrvala husitská posádka, a další do Slaného. Většina se zastavila až
v Praze. Ne všichni unikli včas z dosahu míšeňských zbraní. V bitvě padl radikální kněz
Bárta i četní pražané, celkem prý na 400 lidí. Byla to největší husitská porážka od
propuknutí revoluce. Pro Jana Želivského měla o to trpčí pachuť, že bitva začala o svátku
Panny Marie Sněžné. I královna nebes a patronka Želivského chrámu odvrátila tvář od
novoměstského tribuna a svou přízeň věnovala Mostu, který se pyšně hlásil
k mariánskému kultu. Podle Vavřince z Březové stihl husitská vojska boží trest za
zvěrstva, jichž se v Podkrušnohoří dopustila.1267 Následná manifestační pražská výprava,
které se zúčastnil i Žižka a o níž už byla řeč, nic nezměnila. Míšeňští, kteří splnili zadaný

405
úkol, ustoupili za hranice. Žižkovo gesto nepochybně mělo svůj význam i ve vztahu
k Želivskému. Podpořil jej hejtman, nebo naznačoval, že co nezvládl kazatel, dokáže
zkušený, byť slepotou stižený válečník?
Ostudná porážka otřásla Želivského postavením. Přesto sebevědomý kazatel nadále
ovlivňoval pražskou politiku. Hned po návratu do hlavního města se ostře vyslovil proti
obeslání sněmu, který do Českého Brodu svolali na neděli 17. srpna členové zemské vlády
Čeněk z Vartenberka a Oldřich (II.) z Rožmberka. Shromáždění se mělo zabývat stavem
země (jistě též otázkou postupu po vypršení časového mandátu vládního orgánu)
a především řešit obsazení českého trůnu. Představitelé pražské městské samosprávy
nejprve oficiálně potvrdili účast na sněmu, ale návrat Želivského od Mostu vše změnil.
Kazatel se v obavách o další osud nedokončené revoluce i o vlastní pozici postavil proti
a názorově rozštěpil veřejné mínění. Výsledkem byl nemastný neslaný kompromis, že
pražská města vyšlou své čtyři zástupce na sněm přenesený z Českého Brodu do Kutné
Hory, ovšem v roli pouhých pozorovatelů. Ani jedno rozhodnutí nebylo šťastné.1268
V Kutné Hoře se právě vzmáhala morová nákaza, které po příjezdu do Prahy 16. srpna
podlehl mincmistr Petr Zmrzlík ze Svojšína. Krále Václava přežil přesně o dva roky. Za
místo posledního odpočinku si zvolil staroměstský kostel sv. Michala. Dal tak najevo
sepětí s mistry Křišťanem z Prachatic a Petrem z Mladoňovic, blízkými přáteli Jana Husa,
k jehož ochráncům a obdivovatelům se zesnulý šlechtic oprávněně počítal. Manželka
Anna z Frymburka přežila pana Petra téměř o čtvrtstoletí.1269 Neplnohodnotný mandát
pražské delegace šlechtické účastníky sněmu rozhněval, protože bez zástupců hlavního
města, nejmocnější husitské síly, nebylo možné dosáhnout žádných smysluplných závěrů.
Proto Oldřich Vavák z Hradce a Jan Sádlo ze Smilkova intervenovali v Praze, aby vyslala
na sněm zplnomocněné delegáty, a současně vyčetli Želivskému vážné provinění proti
jednomu z pražských artikulů, když jako kněz zasahuje do světských záležitostí. V tu
chvíli si pan Sádlo nevědomky podepsal ortel smrti. Kazatel Jan byl na veřejnou kritiku
své osoby krajně citlivý. A nezapomínal.1270
Posléze do Kutné Hory odcestovali pražští zástupci, doplnění o mistry Jana Příbrama
a Prokopa z Plzně, ale co tam dva týdny, po které sněm zasedal, dělali, nevíme. Text
sněmovního usnesení tentokrát Vavřinec z Březové neopsal. Praha se tedy na jeho
formulacích nejspíš nepodílela. Přece jen však známe hlavní závěry, k nimž jednání,
skončené 4. září, dospělo. Na uvolněné místo kutnohorského mincmistra schválil sněm
Oldřicha Vaváka z Hradce, leč podstatnější byly další body. Dne 18. září se měla vojska
pražského svazu shromáždit u Českého Brodu, aby odtud vytáhla, kam pražané poručí. 1271
Nejspíš proti křižákům, kteří 28. srpna překročili na Chebsku hranice Českého království,
popřípadě proti jinému křižáckému vojsku, shromažďovanému v Kladsku. Neméně
důležitá byla reakce na vzkaz litevského velkoknížete Vitolda, tlumočený Hynkem
Koldštejnským z Valdštejna, Hlasem z Kamenice, Mikešem Hrdoňkou a Wyszkem
Raczyňským, panovníkovým osobním pověřencem.1272 Šlechtici se usnesli vyslat oficiální
poselstvo k velkému knížeti se zprávou, že ho přijímají za pána a krále a prosí jej, aby se
co nejrychleji „přiblížil k Českému království“.1273
Z přípravy a průběhu kutnohorského sněmu vyplývá nejeden poznatek i nejeden
otazník. Spory o jeho obeslání v hlavním městě ukazují, že Jan Želivský neměl pražské
radní zcela pod kontrolou a že jejich významná část brala závěry čáslavského sněmu
opravdu vážně a hodlala pokračovat ve spolupráci s kališnickou šlechtou, tedy zřejmě
i v jednání o obsazení trůnu. Tyto skutečnosti novoměstského tribuna znepokojovaly
a nemínil se s nimi smířit. Snad ještě zajímavější by bylo zjistit, jaký poměr ke

406
kutnohorskému rokování zaujal Žižka, udržující i v tomto čase stále dobré vztahy
s Oldřichem Vavákem z Hradce. Někteří badatelé proto usoudili, ač přímé doklady
neexistují, že se hejtman kutnohorského rokování zúčastnil, jiní to, s odkazem na mlčení
pramenů o přítomnosti zástupců táborského svazu, pokládají za vyloučené. Zpráva
v kronice Starého kolegiáta nicméně naznačuje, že v závěru srpna podnikl Jan Žižka tažení
proti pikartům, prý s podporou ozbrojenců pánů z Hradce (jistě Oldřicha Vaváka) a ze
Stráže (tj. Jindřicha). Vavák sám tehdy prokazatelně pobýval v Kutné Hoře.1274

407
 HRA O TRŮNY
Neúspěch křížové výpravy před Prahou, následná husitská vítězná tažení i snahy
sesadit krále Zikmunda z českého trůnu a nabídnout vládu polskému či litevskému
panovníkovi vyvolaly znepokojení papežské kurie, knížat Svaté říše římské, a především
samotného Lucemburka. Od jarních měsíců 1421 se na mezinárodní scéně intenzivně
hledalo řešení, jehož cílem bylo porazit husity a vykořenit wyclifské kacířství.
Papeže Martina V. nenechávala situace chladným, protože husité ohrožovali dílo
kostnického koncilu i jeho vlastní záměry. Kýženou názorovou a organizační jednotu jako
předpoklad účinné nápravy církve se v důsledku českých událostí nepodařilo uskutečnit,
což značně komplikovalo ambiciózní reformní plány. Prvořadým úkolem papežství tudíž
bylo zamezit šíření husitských myšlenek v Evropě a zlomit husitství silou. Snaha skloubit
ideové a politické působení s přípravou druhé Protihusitské kruciáty zaměstnávala
římskou kurii od počátku jara 1421. Papeži i dalším významným hodnostářům
institucionální církve bylo zřejmé, že nejbezpečnější a nejúspěšnější cestou k oslabení
husitské hereze je náprava kněžstva. Pokud by se plošně opravdu podařilo odstranit
oprávněně kritizované nedostatky církevního života, vypadl by husitům trumf z rukou. To
byl ovšem úkol dlouhodobý, vyžadující nejen dílčí reformní kroky v jednotlivých
církevních institucích (farnostech, diecézích, kapitulách a klášterech), nýbrž také lepší
náboženskou výchovu věřících, zejména prostřednictvím přesvědčivých kazatelů. Na
jejich činnost, zvláště v krajích sousedících s českým státem, tj. zejména v německých
oblastech, kladlo papežství mimořádný důraz.1275
Generální linii římské kurie měli na teritoriu Germánie a jejích východních sousedů
prosazovat papežští zmocněnci s titulem legatus a (de) latere. Činnost těchto oficiálních
papežových zástupců diktovalo hlavně husitské nebezpečí. Po smrti legáta Giovanniho
Dominiciho, kardinála a dominikána pověřeného působením v Uhrách i v českých zemích,
a po nepříliš úspěšném angažmá nuncia Fernanda jmenoval Martin V. legátem a latere už
letitého kardinála Brandu da Castiglione, účastníka kostnického koncilu. Papež se pro něj
rozhodl i s ohledem na přání krále Zikmunda a s nadějí, že Lucemburk vyjde vstříc
plánům římské kurie. Branda byl pověřen bojem proti herezi v Čechách, na Moravě
i v Míšeňsku s působností v celé Germánii (per universam Germaniam). Nuncius
Fernando však ve střední Evropě ještě nějakou dobu setrval.1276
Branda se vydal na svou první legační cestu do Germánie v polovině roku 1421.
V zavazadle si vezl papežskou bulu, která ho zmocňovala k udělování všemocných
odpustků pro účastníky a podporovatele nové křížové výpravy proti husitům. V dalších
listinách, jimiž kardinála vybavil, vyzýval Martin V. obyvatele Germánie, aby poskytli
Brandovi pomoc a podporu.1277 Všechny tyto úřední písemnosti nesou, nikoliv náhodou,
datum 13. dubna, k němuž král Zikmund svolal do Norimberka říšský sněm. Do
jihoněmeckého města se však nedostavil, poněvadž stále dlel na Moravě a zlostně sledoval
vrcholící husitské tažení do východních Cech. Organizace kruciáty se tak na říšském
sněmu ochotně chopili porýnští kurfiřti (mohučský arcibiskup Konrad z Daunu, kolínský
arcibiskup Dietrich z Mörzu a trevírský arcibiskup Otto z Ziegenhainu) v čele
s falckrabětem Ludvíkem Wittelsbašským, synem zesnulého římského krále Ruprechta
a přímým aktérem Husovy popravy. Porýnští volitelé sledovali svůj dávný cíl. Oslabit
Lucemburky, přenést politické těžiště z východního okraje Říše do jejího centra na Rýně
a vrátit královské důstojenství do rukou Wittelsbachů. Pokud by se jim zdařilo
408
Protihusitské tažení, jejich kredit v Říši by prudce stoupl, samozřejmě na Zikmundův
úkor. Na norimberském sněmu se jim povedlo získat pro kruciátu říšská města, nikoliv
však jejich souhlas s politickými záměry kurfiřtského spolku. Jeho antizikmundovský
osten zástupci městského stavu snadno prohlédli.
Na rozložení sil nezměnil nic ani sjezd říšských knížat v Oberweselu, kde v přítomnosti
kardinála Brandy padlo 30. května rozhodnutí uspořádat křížovou výpravu proti husitům.
Bojovníci se měli shromáždit 23. srpna, tedy už po žních, na Chebsku, de iure říšském
území. Branda poté ve prospěch kruciáty rozvinul mohutnou agitaci. 1278 Na konci června
se k plánu připojili na sjezdu hornolužickém ve Zhořelci též zástupci Míšeňska
a vedlejších zemí Koruny české. Tady se také nejspíš zrodil plán uskutečnit paralelně
s příchodem křižáckých oddílů ze západu invazi do Čech i ze severu a severovýchodu.1279

Král Zikmund se proti své vůli ocitl ve vleku událostí. Ačkoliv v porýnských kurfiřtech
oprávněně viděl politické konkurenty, sdílel zájem na úspěchu kruciáty. V případě
husitské porážky by obnovil svou vládu v Čechách, anuloval polský i litevský zájem
o český trůn a zvýšil papežovu důvěru ve svou osobu. Proto účast na křížové výpravě
i s uherským vojskem závazně přislíbil. Pevně počítal s tím, že překročí uhersko-
moravskou hranici kolem 3. září. Koordinovanému útoku ze tří světových stran by husité
sotva odolali.
Vše ale dopadlo jinak. Uherská šlechta z jihu království, respektive ze Sedmihradska,
se do války proti husitům nehrnula. Za prioritu tradičně považovala obranu země proti
osmanským Turkům. Z česko-moravského prostoru jí, alespoň zatím, nebezpečí nehrozilo,
neboť husité na expanzi východním směrem nemohli pomýšlet. Vojenské aktivity
v zemích České koruny chápala především jako Zikmundovu záležitost. I když ne všichni
uherští urozenci smýšleli obdobně (tažení do Čech a na Moravu se zúčastňovali šlechtici
z většiny žup, na něž byly Uhry rozčleněny), uvedený faktor Zikmunda přece jen
omezoval.1280 Další limitující okolností byl nedostatek financí nutných k vedení války
i k účinné kontrole Moravy, jejíž pacifikace byla nezbytnou podmínkou tažení do Čech.
Bez zkrocení moravských husitských šlechticů, jejichž hlavou byl Petr Strážnický

409
z Kravař, by markrabství neskýtalo odpovídající zázemí. Zikmund proto potřeboval nejen
peníze, ale také spolehlivého spojence, který by se s ním vydal do války.
To byl důvod jeho ještě těsnější součinnosti s rakouským vévodou Albrechtem V.
Habsburským, oficiálním snoubencem jediného legitimního Zikmundova dítěte,
dvanáctileté princezny Alžběty. Dne 7. července 1421 uzavřel Zikmund s Albrechtem
spojeneckou smlouvu, na jejímž základě zastavil budoucímu zeti České Budějovice a na
Moravě města Jihlavu, Znojmo, Pohořelice a Jemnici ve vysoké zástavní sumě 200 000
zlatých. Habsburský vévoda se však nerozpakoval nastávajícího tchána tlačit ke zdi. Když
Zikmund dorazil v polovině září do Trnavy, odkud zamýšlel vpadnout na Moravu, musel
akci odložit.1281 Albrechtovo poselstvo ho přimělo zajet do Prešpurku, kde 28. září uzavřel
sňatkové a dědické smlouvy, které Habsburkovi zajišťovaly ruku princezny Alžběty
a současně mu usnadňovaly cestu k nástupnictví po Zikmundovi, tedy reálnou vyhlídku na
uherský i český trůn a v případě příznivých okolností rovněž na důstojenství římského
krále. I když nad finančními podmínkami smlouvy Albrecht rozhodně nejásal (Alžbětě, ve
skutečnosti však nadcházejícímu tchánovi, musel okamžitě zaplatit věno 100 000 zlatých
v hotovosti), otvírala se před ním skvělá budoucnost. Zikmund vstoupil v únoru do
čtyřiapadesátého roku života a naděje na mužského potomka zplozeného v manželském
svazku se každým dnem snižovaly. Pro budoucnost střední Evropy byly prešpurské
smlouvy, logické pokračování úmluv z let 1402 a 1411, zcela zásadní. Na prahu podzimu
1421 ale výrazně zdržely Zikmundovu intervenci do Čech. 1282 Plánovaný koordinovaný
zásah, který měl husity zlomit, se poté rozdrolil a ztratil na účinnosti. V Zikmundův
neprospěch hrál čas i jinak. Jednání husitských zástupců o obsazení českého trůnu
s polskou a litevskou stranou mezitím pokročilo, ač se je římský a uherský král snažil
diplomatickými prostředky zhatit.
Zatímco Vladislav II. Jagiełło nabídku husitského poselstva, které opustilo Prahu 25.
prosince 1420, zamítl, litevský velkokníže s ní v únoru 1421 při rozhovorech v Oranech
(nyní na území Ukrajiny) vyslovil faktický souhlas. Nebyl tolik vázán ohledy na římskou
kurii jako jeho polský bratranec a po královském titulu až zoufale toužil. Přesto si
s ohledem na evropskou politickou scénu počínal opatrně a husitům nedal žádný písemný
souhlas, z něhož by vyvstávalo, že hodlá respektovat čtyři artikuly, zásadní podmínku
českých vyjednavačů. Do Prahy pak obezřetně vyslal s panem Hynkem Koldštejnským,
Hlasem z Kamenice a Mikešem Hrdoňkou Wyszka Razczyńského (ostatní členové
husitské delegace zůstávali na polsko-litevském teritoriu) toliko s ústní dispozicí.1283
Husitské poselstvo dosáhlo i dalšího dílčího úspěchu, když mistři Petr Payne a Jan
Kardinál z Rejnštejna představili 30. března 1421 královskému dvoru v Krakově program
čtyř artikulů i vlastní představy o reformě církve a vznesli požadavek na veřejné slyšení za
účasti církevních hodnostářů a vybraných světských osobností. Dojem z vystoupení ale
kazil fakt, že jim krakovská univerzita odmítla poskytnout prostor k disputaci na církevní
půdě se zdůvodněním, že o herezi odsouzené vrcholnými církevními orgány nelze
diskutovat. V tomto směru husité od Kostnice žádného průlomu nedosáhli.
Husitské námluvy s Krakovem i Litvou Zikmund Lucemburský pozorně sledoval. Jeho
španělský diplomat Martin Talayero žádal v dubnu 1421 polského krále Vladislava, aby
přerušil veškerá jednání s husity, neboť s kacíři musí světská moc hovořit jedině
prostřednictvím „železa“. Dobře a včas byl imperátor zpraven o únorových jednáních
husitské delegace s Vitoldem, jistě tedy také o tom, že velkokníže na přímé panování
v Cechách zatím nepomýšlí.1284 Klidně spát ale nemohl. Další příležitost ovlivnit polskou
politiku se mu naskytla v létě 1421, kdy za ním přijeli polští vyslanci Jan Tarnowski

410
a protonotář královské kanceláře Zbigniew Oleśnicki. Jménem polského panovníka
Vladislava mu údajně nabídli politickou, eventuálně vojenskou pomoc proti husitům
výměnou za postoupení Slezska Polsku. Zda tomu tak opravdu bylo, jisté není. Zikmund
spíš uvažoval o možnosti provdat královnu Žofii, vdovu po Václavovi IV., za
sedmdesátiletého trojnásobného vdovce Vladislava II. Jagiełła. Podle polských výkladů
měla prý odkvétající krasavice obdržet věnem Slezsko a 100 000 zlatých. Představa
obětování slezského území však není pravděpodobná.1285 Problematická varianta
s královnou-vdovou stejně brzy padla, protože čiperný Vladislav, který se nevzdával
naděje na mužského potomka, pojal v únoru 1422 za choť mladičkou a půvabnou
litevskou kněžnu Žofii (Sonku) Holszańskou,1286 s níž po nedlouhém čase zplodil budoucí
slavné polské krále Vladislava III. a Kazimíra IV.
Vzdor veškerému zaneprázdnění neuniklo Zikmundově zraku ani husitské poselstvo,
vypravené po skončení kutnohorského sněmu v září 1421 na Litvu za požádaným králem
Vitoldem. Vavřinec z Březové sice tvrdí, že delegaci sestavilo husitské panstvo, leč
personální skladba jeho slova zpochybňuje. Mezi posly byl jeden urozenec panského
původu (Václav z Vlašimi a Jenštejna) a tři příslušníci nižší šlechty, přičemž všichni
(Vaněk Pivo ze Zhoře, Hlas z Kamenice a znalec polského prostředí Vilém Kostka
z Postupic) stáli ve službách husitské Prahy. Příznačně absentovali konšelé a obecní starší,
jejichž účast by Želivský nepovolil. Oficiální poselstvo Praha sice nevyslala, své zájmy si
však prostřednictvím vojenských i jiných „služebníků“ hlídala. Část Pražanů zjevně
kalkulovala s Želivského otřesenou pozicí a snažila se ji dále oslabit. A ještě jeden
moment tu hrál roli. Bez kladného stanoviska hlavního města by Vitoldův zájem o české
angažmá nedával smysl.
Podle zmateného podání druhé redakce Starých letopisů českých směřovalo poselstvo
„ke králi polskému“ a vypravili je „Pražené a Žižka“. Jde tu o záměnu s delegacemi
vyslanými na evropský severovýchod už v průběhu roku 1420. Není totiž vůbec jisté, zda
táborský hejtman se vstřícným krokem vůči Vitoldovi souhlasil. Na druhou stranu
nezapomínejme na Žižkovy osobní vazby k polsko-litevské unii i na vztahy pojící jej
s Vilémem Kostkou a zejména s Oldřichem Vavákem z Hradce, přívrženci litevské
kandidatury. Jindřichohradecký pán ale kolem poloviny září nečekaně skonal a Žižka
přišel o významného spojence. Jako stoupence obsazení českého trůnu „knížetem
z Polska“ eviduje Žižku v roce 1421 mimo jiné slezský opat Ludolf Zaháňský. Husitská
delegace, jejíž doprovod čítal asi pětatřicet osob, daleko nedojela. Krátce před polovinou
září ji v Ratiboři, k velké Zikmundově potěše, zajali služebníci kladského hejtmana
a opavsko-ratibořického vévody Jana II. Byl z toho velký mezinárodní poprask. Zikmund
však po cenné kořisti toužil. Vévoda Jan mu zajaté husitské posly předal a ti poté okusili
slasti věznění na brněnském Špilberku a v uherském Trenčíně. Členové jejich doprovodu
takové štěstí neměli. Byli popraveni na brněnských jatkách.1287
Počátkem září byla již druhá kruciáta v plném proudu. Její říšská část, vedená třemi
porýnskými kurfiřty (mohučský arcibiskup se nedostavil), opustila 28. srpna Chebsko
a pronikla ve dvou proudech na území Českého království. Jeden křižácký sbor postupoval
podél Ohře směrem na Chomutov, druhý přes Kynžvart a Žlutice. Nikde nenarazily na
větší odpor. Husitská posádka v Chomutově, vědoma si své slabosti, pobořila hradby,
zapálila důležité budovy a v předstihu se uchýlila do Žatce, kam zamířila i většina
bojovníků z Kadaně. Na městském hradě tu prý s několika bojovníky setrval rytíř Ojíř
(z Očedělic), avšak věž, v níž hledal útočiště, Němci zcela zničili. Husitský velitel hradu
v Mašťově se 3. září vzdal poté, co hrozilo rozdrcení jím hájené fortifikace dělostřelbou.

411
Byla to ovšem kapitulace eticky neúnosná, protože hejtman si zachoval život spolu
s každým svým desátým vojákem, zatímco 84 ostatních bylo popraveno. Decimování
naruby jen ilustruje hrůznost dění, které husitské války přinášely.1288
Spojená křižácká vojska, posílená o míšeňské oddíly, oblehla krátce po 15. září Žatec
a pokusila se město, do něhož se stáhla většina husitských posádek i mnoho prostých lidí
ze širokého okolí, dobýt. V menším měřítku se zde opakovala podobná situace jako
v červenci 1420 před Prahou. Pokusy o útoky (první se uskutečnil 18. září) husité odráželi
a křižáci, i když si vezli na vozech dostatečné zásoby potravin a nápojů, se brzy začali
potýkat s nedostatkem a plenili kraj široko daleko.1289 Husité v obklíčeném Žatci zatím
úpěnlivě čekali na pomoc pražského vojska, Žižkových táboritů a oddílů kališnické
šlechty. Pražané spolu se selskou domobranou se již 13. září shromáždili u Slaného, aby
zahnali Němce obléhající husitskou posádku v Bílině, eventuálně zastrašili Zikmunda
Děčínského z Vartenberka, který se pustil do dobývání Žižkova hradu Kalicha. Němečtí
bojovníci i pan Vartenberk od svých akcí ale brzy upustili. Jan Sádlo ze Smilkova, ač
vyzván, se ke Slanému nedostavil. Jak to bylo s ostatními a s Žižkou, prameny
neprozrazují.1290 I kdyby se spojené husitské vojsko přece jen vydalo od Slaného k Žatci,
bylo by jeho tažení zbytečné. Křižáky 30. září zneklidnil úspěšný výpad z města,
zaměřený především proti strážním jednotkám, ještě více je ale zaskočil požár
propuknuvší v jejich ležení 2. října. Demoralizovaní a znechucení bojovníci, unavení
pětitýdenním pobytem v poli, se poté vydali zpět do Říše. Ustupovali stejnými cestami, po
nichž přišli. Říšská část kruciáty skončila naprostým fiaskem a ostudou.1291
Porýnští kurfiřti okamžitě nalezli hlavního viníka porážky, krále Zikmunda, který,
vzdor mnoha slibům, nevpadl v září do Čech a nedodržel závazek bojovat proti kacířům.
Naopak imperátor se podivoval, proč kurfiřti české území bez boje opustili a nevyčkali
jeho příchodu.1292 Vztahy mezi Lucemburkem a porýnskými voliteli se ještě více vyhrotily.
Římskému králi začínal hrozit stejný osud jako roku 1400 jeho nevlastnímu bratru
Václavovi. Kurfiřti si odmítali přiznat, že vina je i na jejich straně a že organizaci říšské
složky kruciáty hrubě podcenili. Asi nejsilnější oddíl, čítající 1200 bojovníků, postavilo
Chebsko, zatímco blízké Řezno vypravilo do pole 160 ozbrojenců sice s velkým dělem,
zato s téměř žádnými ručnicemi. Zprávy posílané do německých oblastí zmiňují
i nedisciplinovanost vojáků a jejich zálibu v plenění. Válka proti husitům nebyla
procházkou růžovým sadem, ač tak v prvních dnech tažení mnohým účastníkům připadala.
Přehlédnout nelze ani fakt, že křížovou výpravu sice podpořilo několik severočeských
šlechticů a město Tachov, ale o nobilitě plzeňského landfrýdu nic neslyšíme.1293 Vojenský
vpád, ač posvěcený papežstvím, asi příliš nevítala, protože křižáci mohli páchat (a nejspíš
také páchali) škody i na jejích statcích. I mnozí čeští katoličtí šlechtici sdíleli názor, že
cizinec není našinec, třebas vyznává stejnou konfesi.
Obdobný problém jako porýnští kurfiřti měla se Zikmundem i knížata, šlechtici a města
z Horní Lužice a Slezska. Jejich vojsko se shromažďovalo v Kladsku pod organizačním
vedením vratislavského i Svídnicko-javorského hejtmana Albrechta z Koldic a nového
hornolužického fojta Jindřicha X. Rumpolda Hlohovského. Dva slezské vpády do
severovýchodních Čech, podniknuté v září a v říjnu, husity citelně oslabily. Úspěšný byl
především druhý, k němuž se připojili též Jan z Chotěmic, Půta (III.) z Častolovic i Jan
Městecký z Opočna a v jehož průběhu obsadily katolické oddíly Lanškroun, Žampach,
Svitavy, sousední (Moravskou) Třebovou a možná také Litomyšl.1294 Teprve 16. října však
Zikmund Lucemburský překročil se svým vojskem uhersko-moravské pomezí a ubytoval
se na hradě Brumově. Pro husity bylo jeho zpoždění darem z nebes.

412
 SVÁR O ADAMITY
Pomineme-li pražskou prosbu o táborskou pomoc, není po Žižkovi celé září ani vidu,
ani slechu. Jedinou výjimkou by mohl být druhý Žižkův list Domažlickým, vydaný na
hradě Orlíku a datovaný v pátek po svátku Narození Panny Marie, slaveném 8. září. Je tu
však zásadní problém. Písemnost se nedochovala ani v originále, ani v opisech 15. a 16.
věku, nýbrž ve dvou tiscích z první čtvrtiny 17. století. Bohužel v obou knihách, z nichž
jedna převedla původní český text do němčiny, chybí vročení, které pravděpodobně
absentovalo už v originále. Relevantnější je samozřejmě česká verze, byť setřela ráz
jazyka 15. století.1295 Datace se nabízí dvojí: buď 12. září 1421, nebo 11. září 1422. Spory
o ni vedou badatelé už dlouho a ostře.1296
Obsah listu, adresovaného „Statečným hauptmanóm a obci města Domažlického,
bratřím milým“, odpovídá na první pohled více poměrům v září 1421. Jan Žižka z Kalichu
jako „zprávce lidu táborského“ v něm dává na vědomí, že sbírá vojsko proti nepřátelům
božím a „zhoubcím České země“. Zároveň vyzývá, aby domažličtí kněží burcovali na
kázáních posluchače k zápasu proti Antikristu, hejtmani a konšelé pak mají během trhů na
domažlickém náměstí apelovat, aby byl bojeschopný lid připraven co nejdříve vytáhnout
do války. Mobilizační opatření vstoupí v platnost ve chvíli, kdy do města dorazí Žižka
s táborskými bojovníky: „A myť k vám bůhdá brzy přijedeme. Jedno mějte chléb, pivo,
obrok koňům připravený a všickni braň vojenskou, neb již jest čas netoliko proti domácím,
ale proti cizozemcům.“ Narážky na zhoubce české země a cizozemce korespondují se
zmínkou o „zlostech [tj. špatnostech, zlých skutcích, hříších], které se od těch Němců
dějí“.1297 Právě užití přítomného času patří k důvodům pro datování listu do roku 1421.
Před 12. zářím již křižácká vojska operovala v Poohří a v Podkrušnohoří, 13. září se
oddíly pražanů a jejich spojenců scházely u Slaného a zanedlouho požádaly Žižku
o pomoc. Táborský hejtman se jim možná snažil vyhovět. 1298 Ani vojevůdcův pobyt na
Orlíku (nad Vltavou) není překvapivý. Město Písek bylo odtud vzdáleno nedlouhý kus
cesty a hrad Orlík náležel bratrům Petru (mladšímu) a Janu Zmrzlíkům ze Svojšína, synům
zesnulého kutnohorského mincmistra.1299 Písek od Domažlic dělí 108 kilometrů, tři dny
pochodu. Zda se Žižka v září 1421 na Chodsko vypravil, ale zřejmé není. Vyloučit totiž
nelze ani dataci listu k 11. září 1422. Tato alternativa je však z mnoha důvodů ještě
neschůdnější.1300
Malá ochutnávka nesnází, s nimiž se hejtmanovi životopisci potýkají, snad trpělivé
čtenáře neodradila. Žižkův list totiž za pozornost stojí. Svým charakterem se vymyká
z jiných vojevůdcových písemností, a to jak stylistickou úrovní, tak zajímavým
propojením motivů Starého a Nového zákona.1301 Obojí bylo dílem Žižkova kaplana, který
ovšem musel respektovat vůli vydavatele listu. Vojevůdci nepochybně mluvila z duše
výzva k následování starých Čechů, udatných bojovníků, 1302 stejně jako odkaz na
jednoduché zbraně zmiňované v Bibli, kyje a především kámen, jenž vržený rukou anděla
dokáže zničit Babylon (Zj 18, 21). Prizmatem biblického textu čtěme též závěrečná slova
o ruce boží, která ještě „není ukrácena“ (Iz 59,1). Tato ruka dopadne i na hříšníky mezi
husity, pokud se nezřeknou nepravostí!1303 Žižka, považující sám sebe za vykonavatele
boží vůle, byl rozhodnut rozdrtit všechny, kdo se svatým pravdám protiví. Prokázal to
zřejmě už v říjnu 1421.
Na počátku měsíce se údajně pohyboval na Čáslavsku, snad v souvislosti
s očekávanými vpády Slezanů a Zikmundových Uhrů do Čech.1304 Odtud vedly jeho kroky
413
do jihočeského regionu. Naléhavě jej volal Jan Roháč z Dubé. Táborskou posádku
v Lomnici (nad Lužnicí) oblehl českobudějovický hejtman Lipolt Krajíř z Krajku, stojící
nyní už ve službách vévody Albrechta V. Habsburského, nového zástavního držitele
největšího jihočeského katolického města. Jakmile se Krajíř dozvěděl, že se proti němu
vypravil Žižka, zmizel. Lomnici, kterou mu král Zikmund udělil po smrti Jana z Hradce do
zástavy, pod kontrolu nezískal.
Táborský hejtman přesto do Lomnice zavítal, aby posílil zdejší posádku, a poté využil
příležitosti zlikvidovat poslední větší skupinu táborských sektářů, známých pod
označením „adamité“.1305 Ti se v počtu několika desítek osob usídlili nedaleko Lomnice,
v odlehlé končině u Valovského lesa (nyní Valské polesí) „na ostrově“ v řece Nežárce
(nazývané tehdy Včelnice), blízko vsi Val, asi 6-10 kilometrů jihovýchodně od Veselí nad
Lužnicí.1306 V těchto místech Žižkův sbor na komunitu zaútočil a její členy buď pobil,
nebo upálil. Zdejší krajinu měl bývalý lapka zapsanou hluboko v paměti, ba lze říci, že se
v ní dokonale vyznal i poslepu. Vzpomeňme si! Družina Matěje Vůdce, včetně Žižky,
mívala jeden ze svých stavů „pod Kleteckým mostem [u vsi Klec nad Lužnicí]
u Lompnice v třetiem mlýně, jakož leží nad brodem, přesenžto k Valu jedú“. Sám Žižka
tehdy nacházel bezpečí u jakéhosi „Burdy v Kleci“.1307 Základní kostra adamitského
příběhu je obalena směsí fantastických domyslů, umožňujících rozličné až protikladné
interpretace. Málokteré téma husitské historie je natolik atraktivní jako adamitství, budící
pozornost, pochybnosti i kontroverze přinejmenším od poloviny 15. století.

414
 Většina zlikvidovaných sektářů patřila původně ke komunitě vyobcované na počátku
roku 1421 z Tábora do Příběnic.1308 Po násilných zásazích, které vedly k její
fragmentarizaci, se jedna ze skupin uchýlila k Nežárce, kde žila v ústraní dle svých
(veřejnost šokujících) zásad. Nežárecká sekta byla typickým revolučním produktem. Pro
všechny velké revoluce je charakteristické, že se v jejím průběhu z hlavních směrů
vydělují nejrůznější frakce, které své principy považují za obecně závazné, i když jsou pro
většinu revolucionářů nepřijatelné. Čím méně mohou tyto skupinky ovlivnit hlavní proudy
a v čím hlubší izolaci se ocitají, tím urputněji lpí na dodržování svých představ a tím
kategoričtěji prohlašují samy sebe za vyvolené a spravedlivé. Jejich mesiášství končí vždy
tragicky. Buď vnitřním rozvratem, nebo násilnou likvidací, uskutečněnou v režii vítězného
revolučního křídla, které jejich zničením posiluje vlastní jednotu a upevňuje svou identitu.
Jaké názory nežárecká komunita zastávala, není zcela zřejmé. Podle zpráv šířených
v českých zemích i v Evropě se vnějšími projevy řadila mezi „adamity“ (staročeské

415
ekvivalenty tohoto původně latinského pojmu jsou adamnik, adámek, adamec a naháč),1309
tj. sektáře, kteří si údajně libovali v nahotě a volné lásce, ignorujíce hřích smilstva, takže
se ocitli mimo normy křesťanského života. Všechna zachovaná svědectví nicméně
pocházejí z druhé či třetí ruky a jejich spolehlivost je nanejvýš diskutabilní. Sami nežárečtí
sektáři žádnou ucelenou autentickou výpověď nezanechali.1310
Nejobsáhlejší, leč v mnoha ohledech více než sporný pramen uchovala Husitská
kronika Vavřince z Březové. Je to opis listu, který do Prahy údajně poslal Jan Žižka a jenž
shrnul programové zásady a částečně i historii sekty, prý na základě výslechu jediného
člena, jehož vítězové ponechali naživu.1311 Již tato tvrzení budí pochybnosti, které zákonitě
vzrostou v důsledku zjištění, že se opis takzvaného Žižkova listu stal součástí kroniky
zřejmě až v její druhé redakci.1312 Tím ale rozpaky nekončí. Česky psaný list, rekapitulující
sektářské nešvary i zločiny a současně ospravedlňující nelítostné zúčtování s vyvrheli
křesťanské společnosti, není striktním úředním záznamem, nýbrž kombinací dokumentu
a literárního díla. Jeho začátek a závěr je sepsán v jednoduchých rýmech, respektive
v asonancích, nepochybně pro snazší zapamatování ze strany negramotných adresátů.
Aby bylo vše jasné, stačí si první řádky textu zarecitovat nahlas a poté převést do
veršů: „Kněh ižádných nemají, / aniž jich tbají, / neb zákon boží v srdci psaný mají, / tak
oni dějí. / Páteř [Otčenáš] když pějí…“ Dílko pak pokračuje dalšími strofami (odmítání
modliteb, svátků i postů), z nichž vyjímáme tu nejbarvitější: „…potom u ohně stojiece /
jeden na druhého hleděli / a, měl-li který muž rúšce, / ženy jemu ztrhaly a řkúce: /‚Vypusť
vězně a dej mi ducha svého / a přijmi ducha mého!‘“ Závěrečné věty obsahují patřičné
poučení i datum likvidace komunity, která sama sebe postavila mimo společnost: „Item
zimy ani horka se nebáli, / než nazí po světě těkati se nadáli / jako Adam s Evú v ráji. / Ale
to sú všecko v hrdlo selhali / a protož jsú hanebnú smrt ten úterý po sv. Lukáši vzali / anno
domini MCCCCXXI.“1313
List, obsahující kromě „veršíků“ i prozaický výčet heretických názorů (ignorování
vysvěcených kněží, popírání existence nebes a pekla) a hanebných, převážně kriminálních
činů (smilstvo, pedofilie, vraždy, loupeže), plnil především zastrašující funkci. Měl odradit
všechny, kdo by jen v náznaku hájili či v praxi uplatňovali podobné postoje. Autoritu
a účinnost propůjčovalo písemnosti, kolující pravděpodobně ve formě pamfletu, jméno
Žižkovo. Ve skutečnosti ovšem byla dílem kněží, rozhodnutých vyvrátit nebezpečné
sektářství se vším všudy.1314 Rozbor textu poměrně snadno odhalí, že uvedené „adamitské“
principy jsou kompilací sestavenou z odsuzovaných chiliastických článků, pikartských
názorů Martina Húsky (v listu ostatně zmiňovaného), ze starších výslechů osob
podezřelých z kacířství a také ze skutečných výpovědí zajatých sektářů od Nežárky. 1315
Tato okolnost spolu s faktem, že mnohé podobné argumenty užívala církevní propaganda
již ke skandalizaci valdenských a později k diskreditaci Jednoty bratrské, vedl již od 16.
století řadu autorů k názoru, že v půvabném jihočeském zákoutí nebyli pobiti či upáleni
stoupenci sexuální svobody a bezohlední násilníci, nýbrž členové skupiny věrné
myšlenkám Martina Húsky a Petra Kániše, zvláště jejich pojetí hodů lásky. Údaje
Vavřincovy kroniky i dalších pramenů prohlásili kritičtí pochybovači (mezi nimiž
najdeme české bratry, osvícenské vzdělance, evangelické myslitele, ortodoxní marxisty
i masarykovské demokraty) za cílené pomluvy, které měly komunitu ve vědomí široké
veřejnosti natrvalo očernit.1316 Politická korektnost a postmodemí porozumění pro
jakékoliv utlačované minority tuto tendenci dovršily, byť každý soudný badatel ví, že
jakákoliv ideologická předpojatost vědeckou práci limituje.
Pochybovačům zdánlivě nahrává i další zjištění. Mistr Vavřinec z Březové ještě jako

416
dvořan Václava IV. přeložil do češtiny tehdejší bestseller, Cestopis takzvaného
Mandevilla.1317 Žánrové označení díla není zcela přesné, spíše jde o encyklopedický popis
pozemského světa, podaný z důvodu větší přesvědčivosti jako vyprávění skutečného
(fakticky ovšem fiktivního) cestovatele. Reálné geografické znalosti se v díle očividně
snoubí s fantastickými představami o oblastech, které Evropa neznala, což platí zejména
o rozsáhlých asijských prostorách. Obsáhlé líčení orientálních zemí zahrnuje v 72. kapitole
též výklad o zemi Lamoim, v níž „mužie i ženy [stejně jako adamité na foliích Husitské
kroniky] chodie vždycky nazi“ po způsobu Adama a Evy. „A mezi těmi lidmi nemá ižádný
své vlastnie ženy, ale každý požívá, kteréž chce, když jest jedno v ta doby jiného prázdna.
A oni za to mají, že by žena zhřešila a velmi zle učinila, kteráž by sebe komu odpověděla,
jenž by jie požádal vedlé toho přikázanie, kteréž Buoh sám vyřekl takto: Rosťte
a vzploďte se a naplňte zemi.“1318 Od adamitské sekty se vybájení lidé vybájené krajiny liší
pouze tím, že nejraději jedí vysušené děti. 113. kapitola poutavého cestopisu pak vypráví
o zemi Genosept, v níž „dobří lidé jsú, ale chodie ovšem nazi a nic se jiným nepřikrývají,
nežli rukama a svými vlasy“.1319 V jiné, tentokrát nepojmenované zemi zase dodržují zvyk,
„že ženy a mužie zvlášť bydlé, ale muž každý móž které chce požívati. A když dietě, která
porodí, tehda dá to dietě tomu, ktož jí jejie panenstvie odjel. A tak otcové svých synóv ani
synové svých otcóv neznají v té zemi“.1320 Není ale obtížné shledat, že autor takzvaného
Mandevilla v těchto i jiných pasážích pouze převzal a obohatil údaje obsažené ve starších
cestopisech a také v četných starověkých a středověkých encyklopediích, evidujících
skutečná a především vybájená lidská monstra. V českém prostředí se takový soupis mimo
jiné dochoval v nám již známém díle Lactifer františkána Jana Vodňanského, působícího
na přelomu 15. a 16. století.1321
Je nanejvýš pravděpodobné, že si mistr Vavřinec při psaní pasáže o adamitské herezi,
jejíž počátek klade už do příběnického podhradí,1322 na příslušné úseky Cestopisu
takzvaného Mandevilla vzpomněl. Poznatek, který ze srovnání obou textů vyplývá, je
zřejmý. Jihočeští vyznavači bezuzdné sexuality byli, pomineme-li kanibalismus, pro
tehdejší publikum stejnými monstry jako obyvatelé vzdálených pohanských končin
Orientu, kam středověk s oblibou projektoval své touhy, sny i tabuizované praktiky.1323
Ani lidé ze zemí Lamoim a Genosept, ani adamité nepatří do okruhu křesťanské civilizace.
Jsou to zvrhlíci určení k věčnému zatracení.
Navzdory zjištěným vazbám mezi Husitskou kronikou a českým překladem takzvaného
Mandevilla však není možné adamitskou epizodu prohlásit za fikci a z českých dějin ji
jednoduše vyškrtnout. I když připustíme, že sektáři na Nežárce nepobíhali po krajině
v rouše Adamově a Evině, nelibovali si v pedofilii (podle Husitské kroniky musela
„i děvčička najmenší […] porušena býti a s nimi smilniti“) a netančili nazí kolem ohně za
zpěvu Desatera,1324 četné prameny existenci svérázné komunity prokazují. Enea Silvio
vzpomínal na rozhovor s Oldřichem (II.) z Rožmberka, jenž mu roku 1451 vyprávěl, že
měl u sebe v zajetí muže i ženy adamitské sekty, přičemž některé z žen ve vězení dokonce
porodily. Pan z Rožmberka dal po čase všechny sektáře upálit. Není to vyloučeno. Veselí
nad Lužnicí bylo na počátku revoluce rožmberským majetkem.1325 V době, kdy kardinál
Piccolomini své věty formuloval, Oldřich ještě žil. To je důležité, neboť pozdně
středověké dějepisectví vnímalo svědectví žijící osoby jako důvěryhodný informační
zdroj.1326 V případě zdatného italského fabulátora si ale nejsme uvedenou zásadou zrovna
jisti. Raději se proto obrátíme ke dvěma husitským autorům.
Mistr Jakoubek sice nepopisuje žádné sexuální orgie, tvrdě se však vymezil proti
blouznění části táborských chiliastů, kteří roku 1420 v předtuše nadcházejícího Kristova

417
království předpovídali takovou lásku „v lidech, že všechny věci budú mezi nimi v spolku
[společné] a obecny, i ženy“.1327 Proti takzvaným adamitům pak pravděpodobně mířila
kazatelova slova: „Již smilstva a tělesné ohavnosti a tak temnosti nazývají
blahoslavenstvím a světlem.“ Na foliích téhož spisu Jakoubek potvrdil i několik údajů
známých z Vavřincovy kroniky: „…již zapierají Trojice v osobách [Otce, Syna a Ducha
svatého], již zamietají ‚Věřím v Boha‘ a ‚Otče náš‘ a křest a stav panenský, vdovský
a manželský i všecky svátosti a čtenie [Bibli], a ty temnosti světlem nazývají!“1328 Odtud
už byl krůček k názoru, že není „hřiech hřešiti s kterauž koli kterau [muž] miluje“.1329
O tom, že by Jakoubek, uznávaná věroučná autorita, postrádal relevantní informace, asi
nebudeme uvažovat.
Podstatně konkrétnější byl jihočeský myslitel Petr Chelčický, udržující těsné kontakty
s táborským kněžstvem. V Replice proti Mikuláši Biskupcovi obvinil táborského seniora
i další radikální duchovní, že zmátli hlavy lidem svým učením o svátosti oltářní,
prohlašujíce „posvátný chléb“ za pouhé Kristovo znamení. Odtud se odvíjí další zlo,
neboť někteří lidé pak hostii tupí a nazývají ji netopýrem, motýlem i modlou, jiní dokonce
ztotožnili přijímání eucharistie s pohlavním aktem „a když chtie mluviti o smilství, tehdy
jmenují chléb bělný a tak sobě rozoumějí“. Tím ovšem bludy nekončí: „A takoví
napáchavše vražd a narúhavše se té svátosti, i obrátili se v smilstvie ohavné do lesóv a do
zákutin, takže sú někteří na ostrově zmordováni i jinde.“1330 Není známo, zda a jak
Mikuláš z Pelhřimova na Petrovy invektivy odpověděl. V zachované části jeho rozsáhlého
literárního díla ale o nežárecké epizodě nezazní ani slůvko. I mlčení bývá výmluvné.
Replika adresovaná seniorovi táborské církve není však jediným textem, v němž
Chelčický hovoří o takzvaných adamitech. V práci O rotách českých, z níž se dochovalo
jen pozdní resumé, napsal: „…a někteří nevěří i o vzkříšení posledním ani o dni soudném,
jiní z nich toliko o smilství stojí, aby jeden muž všecky ženy k smilství měl. A to praví
býti dokonalým životem smilniti svobodně, jisti a píti ustavičně, což břicho může
snésti.“1331 I takto hédonickou podobu mohla mít pro část lidí revoluce. 1332 Ostatně někteří
nynější sektáři (podívejme se třeba do Severní Ameriky) se od svých středověkých
předchůdců příliš neliší.
Působení takzvané adamitské skupiny dosvědčují též topografické údaje. Ze své
základny podnikali sektáři výpravy za kořistí do blízkých vesnic a městeček, přičemž se
nerozpakovali zabíjet. Jako by v nich pořád žila touha andělů pomsty z jara 1420. Krvavé
i ohnivé stopy po sobě zanechali ve Veselí nad Lužnicí, v (Kardašově) Řečici, v Pleších
i ve Stráži nad Nežárkou, lokalitách vzdálených 8-14 kilometrů od adamitského tábora.
Jejich obětí se stal též panoš (armiger) Hanuš Šorc, držitel blízké vsi Valu, na jehož
pozemcích se komunita zřejmě usídlila: „Šorce z Valu, panoši dobrého, jali / a na ten
ostrov s sebú vzeli. / Potom jemu hlavu stěli / a do řeky uvrhše, za nohu přivázali.“1333
Nebožtík nebyl pro Žižku neznámou postavou. Žižkovi lapkovští tovaryši Matěj Vůdce,
Halba a Jiřink mu kdysi „pobrali sú koně“.1334
Svým způsobem náleží k datům regionálního charakteru i zachovaná jména několika
sektářů. Jejich vůdcem a svůdcem byl prý jakýsi sedlák Mikuláš, přezdívaný Mojžíš,
jemuž stál po boku Petr, zvaný Ježíš. V sektě žila i Marie, pojmenovaná snad podle Matky
boží.1335 Na věrohodnost těchto údajů lze mít různé názory už proto, že jiný pramen uvádí
v roli sektářského náčelníka kováře Rohana, pocházejícího z nedalekého Veselí. V tomto
případě jde nejspíš o přízvisko, poněvadž slovo „rohan“ běžně označovalo hrubého,
neotesaného, primitivního člověka, zpravidla vesničana. Byl to český ekvivalent
k latinskému pojmu rusticus quadratus (tj. neotesaný venkovan, respektive rolník,

418
zemědělec).1336 Nežárecká komunita se zjevně obešla bez vysvěcených kněží, k nimž její
členové chovali nedůvěru. Jakéhosi kněze Jana prý sektáři dokonce zabili. 1337 Pozdější
zprávu, že mezi nimi působily „panny i paní krásné“, můžeme oželet. Sloužila
k zatraktivnění eroticky dráždivého příběhu, nehledě na fakt, že obrat „krásné paní“
fungoval nejen jako označení šlechtičen, nýbrž též jako eufemistické či ironické
pojmenování nevěstek.1338
Historikové a filozofové se po několik staletí dohadují, kam názorově nežáreckou
komunitu zařadit. Kromě problematické sekty svobodného ducha hovoří o možných
vlivech gnostické hereze, o modifikovaných podnětech Jáchyma z Fiore,
o zprostředkovaném vlivu bruselských homines intelligentiae, o mystickém panteismu
a o reziduích archaické lidové kultury, přežívajících v prostředí středověké vesnice.1339
Neurovnaná řeč pramenů umožňuje rozmanité interpretace. Názorový profil komunity,
která vzešla z chiliastického kvasu roku 1420, je nicméně zřetelný. Její členové odmítali
institucionalizovanou církev s jejími tradičními obřady i svátostmi, včetně svátosti oltářní
i svátosti manželství, a neuznávali potřebu vzdělání. Zároveň usilovali o návrat do
původního stavu rajské nevinnosti, které mohli dosáhnout toliko dokonalí, Duchem
svatým osvícení lidé.1340 Takový člověk, oproštěný od hříchů, si pak mohl dovolit vše. I to,
co majoritní společnost pokládala za hřích, zejména sexuální svobodu, která byla
nejnápadnějším rysem nežárecké skupiny. Jakoubek a Chelčický nikde netvrdí, že by se
takzvaní adamité promenovali nazí, nýbrž shodně upozorňují na jejich sexuální
promiskuita provázanou s blasfémii svátosti oltářní. To bylo pro většinu husitů
nepřijatelné a urážlivé.
Jana Žižku musely zprávy o hanobení nejvýznamnější svátosti, kterou sektáři ponížili
na roveň nejtělesnější tělesnosti (tj. nemanželského pohlavního aktu), rozlítit a přimět
k ráznému zákroku. Jeho cílem bylo odpornou herezi, znevažující svátost, s níž spojil své
životní úsilí a naději na spasení, navždy vyhladit z povrchu zemského. Kriminální delikty
ho jistě neiritovaly tolik jako kacířství a rouhání. Proto se neváhal spojit s některými
okolními vrchnostmi, jejichž poddaní trpěli sektářskými výpady a na jejichž statcích se již
ve 14. věku dařilo různým herezím, především valdenství. Máme-li věřit kronikám, čítal
oddíl, který takzvané adamity zlikvidoval, asi 400 osob, tedy disponoval zhruba
devítinásobnou či desetinásobnou převahou. Přesto sektáři, kteří se na ostrově
„ohrazovali“, kladli tuhý odpor, a dokonce zabili jednoho panoše z Žižkova vojska.
Veršované letopisy mluví v této souvislosti o jinak neznámém hejtmanu Bořkovi
Klatovském, který snad velel vlastnímu zásahu.1341
Zbývá si ještě položit otázku, kde a kdy se zákrok proti nežárecké sektě uskutečnil.
Míst označovaných jako „ostrov“ („některaký ostrov mezi vodami“, „insula prope Val“)
se na Nežárce v blízkosti Valského polesí nachází několik. V posledních sedmdesáti letech
převážil ve vědecké literatuře názor, že se takzvaní adamité ohradili na místě pozdější
tvrze Ostrov, vybudované na konci 15. století na levém břehu Nežárky v těsném
sousedství vsi Hamru. Ta dostala název podle železného hamru (zmiňovaného poprvé
roku 1395), asi dva kilometry od vesnice Valu. Lokalita to byla příhodná, možná již tehdy
obklopená rybníky, tedy „mezi vodami“.1342 Tím však výčet ostrovů nekončí. Přibližně dva
kilometry proti toku Nežárky, přímo proti Valskému polesí, nalezneme na pravém břehu
řeky místo pojmenované na starších mapách Ostrov. Je to svým způsobem skutečný
ostrov, lemovaný na západě Nežárkou, na severu i jihu menšími toky a ze severu chráněný
Malým Závistivým rybníkem. V úvahu na pravém břehu přichází i „poloostrov“ na
soutoku Nežárky a potoka Řečice mezi Hamrem a lokalitou Metel. Situování sektářského

419
stanoviště na levý břeh Nežárky proti nynějšímu zámku Jemčina nevyhlíží příliš reálně,
byť dlouho žilo v místní dějinné tradici. Snad by více napověděl archeologický průzkum,
jakkoliv někteří odborníci jeho možnosti zpochybňují, argumentujíce důsledky častých
záplav.1343
K rozhodnutí usadit se „na ostrově“ mohly sektáře přimět důvody strategické (nutnost
obrany), praktické (kontrola komunity) i symbolické. K výběru vhodné lokality jistě
napomohla důvěrná znalost krajiny. Možná si tu budovali jakýsi svůj ráj, obdobu
pozemského ráje (nezaměňovat s Kristovým královstvím), kladeného středověkou
geografií na vysokou (ne-li vůbec nejvyšší) horu, zpravidla do blízkosti pohádkově bohaté
Indie či Cejlonu, a velmi často zobrazovaného jako ostrov. Jako doklad poslouží několik
map pozemského světa ze 12.-14. století či Dantova Božská komedie.1344 Od představy
pozemského ráje na vzdáleném ostrově kdesi na Východě k malému ráji na ostrůvku
v Nežárce, obývaném příslušníky bezhříšné komunity, není tak daleko, jak se může jevit.
Tím, že se tu sektáři „ohrazovali“, chránili se nejen proti nepřátelskému okolnímu světu,
ale zároveň též vymezovali svůj ideální, respektive idealizovaný prostor. Bylo to jejich
útočiště a zároveň jakýsi locus amoenus, tedy příjemné, respektive rozkošné místo, jež
mohlo asociativně splývat s tolik rozšířenou představou rajské zahrady, která je současně
zahradou lásky. Jistě, jihočeští sektáři sotva uvažovali tímto způsobem, řídili se vlastními
představami, pocity a potřebami, přesto není bez užitku znát běžná topoi, z nichž se
napájela středověká obrazotvornost. Cestopis takzvaného Mandevilla dokládá, že
přenášení znaků pozemského ráje do sekulárního prostoru bylo poměrně obvyklé.1345
Odlišnou, a přece podobnou optikou vnímala působiště nežárecké sekty většinová
společnost, která v nonkonformistech viděla heretiky a monstra. Středověká fantazie
zabydlovala naháči a smilníky daleké orientální ostrovy, na nichž nejpodivuhodnější jevy
existují samy o sobě a bez ohledu na všeobecně uznávané zákony. Důkazy opět přináší
takzvaný Mandeville i slavná katalánská mapa světa z let 1375-1378, zachycující
v prostorách Indického oceánu místo zvané Insula nudorum, tj. Ostrov naháčů.1346
Necelých 120 let po vzniku mapy narazil Kryštof Kolumbus v Karibiku, dle svého
přesvědčení ovšem v Asii, na ostrovy obývané indiány. „Všichni chodí nazí, jak je matka
porodila, i ženy,“ poznamenal si do deníku v téměř shodné formulaci, jakou známe
z Mandevillova cestopisu. Nijak jej to nepřekvapilo. Realita zpětně potvrzovala dávné
představy i autoritativní názory.1347
Středověká stylizace východních ostrovů jako prostorů zvláštního, nepatřičného, ba
amorálního chování nepřímo utvrzovala negativní postoj společnosti vůči malé komunitě
na Nežárce. Podle husitů i katolíků náleželi takzvaní adamité opravdu na odlehlý ostrov,
izolovanou lokalitu, oddělenou od křesťanského světa, v němž není místo pro šílence,
heretiky a zrůdy. I rodící se Jednota bratrská (a později Jan Amos Komenský)
zdůrazňovala, že nemá nic společného s někdejší komunitou „na Ostrově“.1348 Tím, že se
takzvaní adamité uchýlili na ostrov, vlastně jen naplnili dobově platné schéma. V ostrově
na Nežárce tehdejší veřejnost rozhodně neshledávala obdobu pozemského ráje, nanejvýš
pouhou zahradu zvrácených pozemských rozkoší, jejíž obyvatele poslal o několik
desetiletí později slavný nizozemský malíř Hieronymus Bosch do pekelných plamenů. To,
co velký předchůdce surrealistů učinil obrazně, vykonal strážce božího zákona Jan Žižka
konkrétně a nemilosrdně.
Vysloužil si za to uznání většiny husitů, ale i katolíků, byť v případě Eney Silvia
s kousavým komentářem, že se zločinec zhrozil zločinu. Zákrok proti adamitům kvitoval
i Rakušan Thomas Ebendorfer, pro něhož byl táborský hejtman „nějaký panoš nízkého

420
rodu“ (armiger quidam ignobilis). Vojevůdcův čin nepochybně uspokojil téměř všechny,
kdo spojovali rozmach takzvané adamitské hereze s neúctou k svátosti oltářní, a zvláště
s činností Martina Húsky. Podle Jana Příbrama nesnášel Žižka táborské kněze,
sympatizující s Martínkem; vojevůdcova zášť se posléze obrátila i proti dávnému spojenci
Václavu Korandovi, jehož nazval pikartem a kacířem. Hejtmanův postoj Příbramovi
imponoval. Také ho náležitě ocenil pojmenováním „bratr Žižka“.1349
Už jsme si zvykli, na jak vratké faktografické půdě se pohybujeme. Ani datum, kdy
Žižka udeřil na adamity, není jisté. Prameny uvádějí 26. či 27. srpen (tak Starý kolegiát),
nebo 14. a 21. říjen (Vavřinec z Březové).1350 Výklad je v zásadě možný dvojí. Buď
táborský vojevůdce zlikvidoval sektáře na Nežárce nadvakrát, v srpnu a v říjnu (Chelčický
přece mluví o jejich zamordování „na ostrově i jinde“), nebo pouze v říjnu. Týdenní rozdíl
v říjnové dataci, vyplývající ze dvou rozdílných údajů ve Vavřincově kronice, bývá, jak
víme, poměrně častý a zpravidla vznikal v důsledku nepozornosti při opisování textu.
Na podstatě adamitské epizody však ani případné zpřesnění data jejich tragického
konce nic nezmění. I pro husitské radikály byli členové nežárecké komunity příliš
radikální.1351 Nic jiného než fyzickou likvidaci očekávat nemohli. Přesto z historické
paměti nezmizeli.1352 Jejich příběh byl a je natolik fascinující, že se ho rychle chopili
výtvarníci i literáti. Odborníci stále debatují, zda postavy nahé dvojice v kamenném
táborském znaku z první čtvrtiny 16. století zobrazují Adama a Evu, nebo adamitský pár.
Přibližně v téže době obdařil plodný katolický autor Jan Vodňanský členky nežárecké
sekty čarodějnickými schopnostmi.1353 Návrat na výsluní slavili adamité s nástupem
romantismu a umělecké pozornosti se těšili po celé 19. století. Stručný přehled jmen
(básníci Jan Kollár, Alfred Meissner, Svatopluk Čech, romanopisci Karl Herloßsohn-
Herloš, Alois Jirásek i malíři František Ženíšek a Alfons Mucha) je dostatečně
reprezentativní, jakkoliv se jednotliví autoři v náhledu na zatvrzelé sektáře lišili.1354
Zato publicisté a badatelé radikálně socialistické orientace se až na výjimky shodli.
V takzvaných adamitech shledávali příslušníky chudiny, a tím i nejrevolučnější,
nejpokrokovější, a proto i nejočerňovanější husitský element, nepřijatelný jak pro síly
katolické reakce, tak pro kompromisní husity, k nimž řadili též Jana Žižku. Není divu,
neboť zejména v období stalinistické diktatury vládnoucí režim adoroval radikály
a marginální skupiny shledávaje v nich své předchůdce i blížence.1355 Toto pojetí se
částečně pokusil korigovat levicový filozof a stoupenec otevřeného marxismu Robert
Kalivoda, jenž adamitský naturismus vyložil jako panteismus, ústící v první projev
ateismu „v dějinách českého myšlení“, a zároveň jako program „celosvětové revoluční
přestavby“.1356 Kalivodu lze zpětně pochopit, protože od mládí jako surrealista a stoupenec
osvobození veškerých tvůrčích sil člověka horoval pro oplodnění marxismu freudistickými
i jinými podněty. Paradoxně ve stejném duchu jako marxisté padesátých let pojal
adamitské téma nonkonformní výtvarník Milan Knížák. V loutkové hře Adamité aneb
O zlých skutcích Žižkových, sepsané před listopadem 1989, vystupují příběničtí sektáři
Kániš a Zdena jako disidenti snící o velkém i krásném životě, zatímco Žižka si lebedí
v konkubinátu s vášnivou Kunhutou a snová úkladnou vraždu.1357 Historik by měl vnímat
motivaci umělců, respektovat tvůrčí svobodu, chápat aktualizace i alegorie, stejně jako
touhu bořit pomníky a dívat se na minulost netradičně i provokativně. Přesto se občas
neubrání bezděčnému výkřiku: Chudáci adamité! A chudák Žižka!

421
 DRAMATA NEVLÍDNÉHO PODZIMU
Přesun Zikmundova uherského vojska z Trenčína Vlárským průsmykem do Brumova
a odtud do Uherského Brodu vyvolává otázku, proč Lucemburk zvolil delší cestu, když se
nabízela kratší (i dnes frekventovaná) trasa přes Starý Hrozenkov. Hlavním důvodem byly
zřejmě obavy z případného ozbrojeného odporu husitských šlechticů v oblasti
jihovýchodní Moravy. Opodstatněnost králova rozhodnutí potvrdil útok oddílů Petra
Strážnického z Kravař a Haška z Valdštejna na část Zikmundova vojska nocujícího z 19.
na 20. října v blízkosti Uherského Brodu, zatímco panovník sám již bezpečně pobýval ve
městě. Nevelké střetnutí, v jehož průběhu uherský velitel Ladislav Blagaj přišel o levé
oko, prokázalo, že přinejmenším několik významných moravských šlechticů bere vážně
závěry čáslavského sněmu. Zikmunda, vzdor vítězství uherských zbraní, toto zjištění
varovalo a přimělo ke změně plánu. Odložil původně zamýšlený rychlý postup do
východních Čech a přednostně se věnoval pacifikaci husitské Moravy. Její plné ovládnutí
bylo nutné, protože země byla strategickým teritoriem v prostoru mezi Čechami,
Slezskem, Rakousy i Uhrami a vedly tudy důležité komunikace (Vídeň-Brno-Olomouc-
Vratislav; Prešpurk-Skalice-Hodonín-Brno; Jihlava-Znojmo-Vídeň).
Už po týdnu se mu podařilo zlomit Petra Strážnického, který projevil ochotu
kapitulovat. Povolnost kališnického vůdce byla signálem i pro další husitské šlechtice. Na
moravský zemský sněm, svolaný do Brna, se dostavili téměř všichni moravští utrakvističtí
páni, jimž Zikmund neponechal žádný prostor k lavírování. V neprodyšně uzavřeném
městě, obsazeném uherskými ozbrojenci, se všichni do jednoho zřekli viklefských bludů,
přísahali věrnost církvi i králi a zavázali se k boji proti kacířům. Z rukou příslušného
církevního hodnostáře (snad olomouckého biskupa Jana Železného) pak obdrželi absoluci.
Dne 17. listopadu 1421 vyvrcholil sněm, konaný v augustiniánském klášteře u sv. Tomáše,
vyhlášením landfrýdu, do něhož byli pojati i Zikmund, opavský vévoda Přemek
a olomoucký biskup Jan. Přijatý dokument obsahoval též cílená protihusitská opatření.
Každý husitský obyvatel Moravy jakéhokoliv stavu se měl do 21. prosince dostavit do
Brna, Olomouce, Znojma a Opavy, pod přísahou se zříci čtyř pražských artikulů a od
ustanoveného církevního činovníka dosáhnout zproštění církevních trestů. Jak dalece byla
tato akce úspěšná, známo neni.1358 Represivním zásahům se odmítli podrobit (pomineme-li
Hynka Koldštejnského z Valdštejna) pouze tři páni. Jedním byl Hašek z Valdštejna, který
po přechodu k husitům v listopadu 1420 vybudoval z Uherského Ostrohu (v té době byl
běžně nazýván i Ostrov) nejdůležitější husitskou městskou pevnost na Moravě. Když
seznal, že Zikmundovi neodolá, uchýlil se se svými přívrženci do Čech. Totéž platí
o Václavu Strážnickém z Kravař, synovi známého otce.1359 Třetím opovážlivcem byl
Sezema Jevišovický z Kunštátu, člen bojovně naladěné větve početného rodu. Dopadl ale
o poznání hůře než Hašek s Václavem. Vojenský oddíl Albrechta V. Habsburského,
doplněný o znojemské ozbrojence, oblehl Jevišovice a po pěti dnech je 26. října donutil ke
kapitulaci. Její podmínkou byla internace pana Sezemy v rakouských pevnostech a zboření
jevišovického hradu. Sezemovo zajetí trvalo půldruhého roku. Zatím jeho bratr Boček
(IV.) Jevišovický z Kunštátu zřejmě působil ve službách husitské Prahy.1360
Pacifikace kališnické Moravy a nebezpečí hrozící ze strany krále Zikmunda, Albrechta
V. Habsburského i slezských knížat jako by české husity nezajímaly. Po vytlačení křižáků
od Žatce byli pohlceni vlastními spory a problémy. Platí to zejména o Praze. V den, kdy
Zikmund opustil Brumov, se Jan Želivský odhodlal k dalšímu kontroverznímu kroku.1361
422
V neděli 19. října dal zvonem svolat velké obce Starého a Nového Města
k novoměstskému kostelu sv. Štěpána a zde hlasy svých přívrženců prosadil do funkce
pražského hejtmana Jana Hvězdu z Vícemilic.
Přízvisko Hvězda snad obdržel podle planoucího věnce v erbu, jinak se mu běžně
říkalo Bzdinka (tj. Prdek či Prdeček).1362 Byl to nižší šlechtic, o němž do té doby
neslyšíme, jistě však poučený ve vojenských záležitostech a osobně statečný, neboť patřil
k novým rytířům (miles novellus) vzešlým z revoluce. Hvězda obdržel zplnomocnění
trestat vězením, vyhoštěním i „stínáním hlav“ osoby, které by se provinily proti božímu
zákonu, i právo jmenovat, sesazovat a vyměňovat konšely. K ruce dostal čtyři
podhejtmany (dva ze Starého a dva z Nového Města), z nichž jménem známe
novoměstského Pavla z domu rychtářova (pozdější čp. 171 na rohu nynější Spálené
a Myslíkovy ulice), nedávného člena zemské vlády a někdejšího spížníka krále
Václava.1363 Byl to další průlom do městského práva. Ačkoliv diktátorské kompetence
udělily Hvězdovi formálně městské obce, nikdo nepochyboval, že prostřednictvím jeho
osoby bude Praze vládnout Želivský, jenž tak hodlal upevnit svou pozici, blokovat jednání
s litevským velkoknížetem a konečně zlomit vliv Křišťana z Prachatic.1364

Datum Hvězdovy instalace nebylo zvoleno náhodně. Hned nazítří odpoledne přijel do
Prahy Jan Sádlo ze Smilkova, aby se na Staroměstské radnici očistil z podezření, že zradil
boží zákon a ignoroval své povinnosti, když se nedostavil v září na sraz husitských vojsk
u Slaného. Husitský šlechtic se obával následků kampaně, kterou proti němu rozpoutal
Želivský, a dal si proto v předstihu od pražských konšelů zaslat písemné bezpečnostní
garance. Pro všechny případy ale dorazil do hlavního města v doprovodu bratrů Purkarta
423
a Petra z Janovic na Vysokém Chlumci. Ani to nestačilo. Sotva vstoupil na radnici, byl
zatčen, obviněn ze zrady a vzápětí odsouzen k trestu smrti. Kat mu sťal hlavu v druhé
hodině po západu slunce (tj. asi v 19 hodin středoevropského času, dle tehdejšího počítání
již v úterý 21. října) v radničním areálu, aby poprava nevzbudila pozornost. Sádlovy
tělesné ostatky byly okamžitě pochovány u staroměstského kostela sv. Mikuláše, několik
kroků od radnice. Tribunál odmítl odsouzenému, ač o to před smrtí žádal, poskytnout
eucharistii pod obojí způsobou. Odsouzený zrádce božího zákona putoval na onen svět bez
duchovní posily. Jan Hvězda se v novém úřadě uvedl jako Želivského pravá ruka.1365
Sádlova poprava ani pražskému hejtmanovi, ani kazateli od Panny Marie Sněžné oblibu
nezvýšila. I když měla zastrašit nespokojence, byly její okolnosti natolik alarmující, že
vyvolaly reptání a nespokojenost, jež se snesly především na hlavy konšelů, kteří podle
Želivského instrukce a pod Hvězdovým dozorem rozsudek vynesli.1366 Sádlova smrt byla
flagrantním porušením práva. Šlechtic patřil před zemský soud, který však v revolučních
letech nezasedal a jeho pravomoci do značné míry převzala revoluční moc, tedy husitské
svazy. Někdejší královský dvořan se hlásil k pražskému svazu, na Novém Městě dokonce
vlastnil dům (pozdější čp. 137 na nároží nynější Národní třídy a Mikulandské ulice)1367
a kompetence pražských orgánů uznával. Jinak by na radnici, byť s bezpečnostními
zárukami v ruce, nepřišel. Konšelé nicméně respektovali Hvězdovy plné moci, platné od
19. října, a v Sádlově kauze uplatnili retroaktivitu práva, budící vždy nesouhlas. Ostatně
důkazy o Sádlově zradě byly chatrné. I proto nesnesl verdikt odkladu. Aniž to Želivský
věděl, rozhodl 20. října 1421 o svém osudu. Za necelých pět měsíců ho potkal zrcadlově
shodný konec. Kazatel Jan se dopustil další kardinální chyby.
Mnozí lidé chápali Sádlovu smrt jako projev Želivského osobní msty za kritiku, jíž se
mu z nebožtíkových úst dostalo kvůli obcházení artikulu o zákazu světského panování
kněžstva. Málokdo si však uvědomoval širší kontext tribunova rozhodnutí, jež mělo dát
výstrahu zrádné šlechtě, která neváhá při první příležitosti porušit dané slovo a přejít
k nepříteli. Jenže Sádlo nebyl Jan Městecký z Opočna, který v říjnu rychle zapomněl na
chrudimské pokání a ve východních Čechách pomáhal Slezanům proti husitům. Byl to
známý přívrženec Jana Husa a člověk, který se u Václava IV. mnohokrát přimluvil ve
prospěch husitských osobností, možná i Jana Želivského. To veřejné mínění
novoměstskému kazateli nezapomnělo. Částečné ponaučení si Želivský ze Sádlova
případu přece jen odnesl. Skončil v Praze s popravami politických konkurentů a soustředil
se na měkčí formy zastrašování, pouliční kampaně spojené s vyhrožováním násilnou smrtí
i na výměny neloajálních konšelů. Hvězda jich sesadil a dosadil, zřejmě i v reakci na vření
po Sádlově smrti, asi pět. Sádlova poprava znamenala také zvrat ve vztazích mezi
Jakoubkem a Želivským. Pro Husova přítele byla nepřijatelná teokratická tendence,
neslučitelná s husitským programem. Vahou své autority se nyní postavil proti „krvavým
kněžím“, kteří vodí vojska do boje. Svému někdejšímu obdivovateli kritické výhrady
osobně sdělil. U výměny názorů ale nezůstalo. Jakoubkův Betlém začal sloužit jako místo
schůzek nespokojenců s Želivského režimem.1368
Napětí mezi Jakoubkem a Želivským ilustrovaly události první poloviny listopadu.
Tlak Želivského stoupenců na mistra Křišťana neustával. Neurvalý dav mu pod okny fary
vyhrožoval utopením. Určitým kompromisem bylo dosazení radikálního kněze Viléma
jakožto kazatele do kostela sv. Michala, kde byl Křišťan farářem. Spory nenechaly
chladnými komunální politiky. Synoda pražského kněžstva, uskutečněná 12. listopadu
a v několika následujících dnech v Karlově koleji, se konala z jejich iniciativy. Usnesení
synody, kterou ovládl Jakoubek spolu s Petrem Paynem, však novoměstský tribun díky

424
svým hlasitým stoupencům na radnici dokázal částečně eliminovat a zároveň rozšířit
o zákaz církevních obřadů při pohřbech. Leč snaha, aby se správy pražského duchovenstva
ujal výhradně Želivský, neprošla. Administrátory se spolu s ním stali Jakoubek, Petr Payne
a Jan Kardinál z Rejnštejna, přičemž dva posledně jmenovaní se 23. října vrátili z polsko-
litevské cesty. Účinkem se minul následný pokus oslabit skupinu univerzitních mistrů
úředním přezkoumáním, zda zakládací listina pražského vysokého učení a jeho statuta
neodporují božímu zákonu! Samozřejmě, Želivský mezi univerzitní absolventy nepatřil. 1369
Atak proti univerzitě, ideové kolébce husitství, byl součástí mocenského zápasu,
zároveň však odrážel obecný trend všech velkých evropských revolucí. Kromě snah
o odstranění prostituce touží vždy a všude zpochybnit též společenský význam nepočetné
vrstvy inteligence, jejíž vzdělání, rozhled i obhajoba tradičních hodnot radikálním
revolucionářům zákonitě vadí. Podvědomě v ní vidí elitu, která se věděním i kulturním
zázemím cítí nejen nadřazena „zbytku“ společnosti, nýbrž vahou nesporné autority brzdí
rozličné excesy. V husitské epoše i v pozdějších dobách vycházely útoky proti tradiční
vzdělanosti a vzdělancům vstříc náladám prostých, z velké části negramotných obyvatel,
jejichž hodnotové priority (pomineme-li víru) bývají pochopitelně jiné než v případě
univerzitních učenců. Snadno tudíž pochopíme hlas pražské ulice, volající po utopení
nenáviděných mistrů či alespoň po jejich spektakulárním vyhnání smečkou psů. 1370 Tehdy
i v novověku však tyto útoky iniciovali a vedli mladí, radikálně smýšlející vzdělanci, snící
o změně kulturního paradigmatu a zároveň se přirozeně vymezující proti generaci svých
učitelů i otců. Tím krutější a bolestnější bývalo (a bývá) jejich vystřízlivění z revoluční
euforie. Na prověření univerzitních dokumentů naštěstí nebyl čas.
Zikmundův pobyt na Moravě a výpady jeho jízdních sborů na česko-moravské pomezí
přiměly pražany, aby v posledních říjnových dnech vyslali vojsko pod velením Jana
Hvězdy z Vícemilic na Kutnohorsko a Čáslavsko. Nebylo pochyb, že Lucemburkovo
tažení, ostatně jako vždy, zamíří ke Kutné Hoře. Proto pražští bojovníci zabezpečovali
prostor v okolí stříbronosného města i Čáslavi a 19. listopadu obsadili tvrz v Malešově,
před revolucí držbu Martina Kladného z Těchlovic, bývalého milce Václava IV.
a vyšehradského mana. Římský král dlel od 7. listopadu v Brně a s tažením do Čech otálel
i po uzavření moravského landfrýdu. Sotva ale velitelé pražského sboru obdrželi avízo
o jeho záměru přesunout se do Jihlavy, posílili posádky v Kutné Hoře i v Čáslavi
a rozhodli se načas vrátit do Prahy. Jejich síly by k zastavení Zikmundova vojska
nestačily.1371
Žižka měl jiné starosti. V průběhu října zřejmě nakrátko dobyl Soběslav, pobořil její
hradby a v blízkosti Netolic vypálil hrádek Poděhusy (respektive Poděhúsy). Výslech
vesničana Borovce z pošumavských Boletic naznačuje, že při této výpravě byla zřejmě
poničena také tvrz ve vsi Deštná na panství Choustník a snad i tvrz ve Vlhlavech nedaleko
Poděhus. Soběslav, Poděhusy i Deštná patřily Oldřichovi (II.) z Rožmberka, který byl
členem zemské vlády ustavené v Čáslavi, Vlhlavy náležely Hrůzovi z Chelčic,
rožmberskému purkrabímu na Helfenburku.1372 Znamenalo by to, že jeden ze zemských
vladařů (Žižka) útočil proti druhému. Mandát vlády však vypršel 28. září a v říjnu už bylo
vše jinak. Dle Vavřincova sdělení ukončili někteří páni (kromě Rožmberka také Čeněk
z Vartenberka a Jan Městecký z Opočna) právě v říjnu součinnost s radikály, poněvadž
nehodlali snášet jejich kritiku ani nadále spolupracovat s kmány a obrazoborci. Jan
Chudoba z Vartenberka odpadl z kruhu signatářů čáslavského zápisu už dříve.1373 Závěry
převratného sněmu rychle odvál čas. Příslušníci vysoké šlechty se nevzdávali nároků na
vůdčí politické postavení a nemínili respektovat jako rovnocenné vládní partnery zemánky

425
či měšťánky, z nichž některé poznali na královském dvoře v subalterní pozici spižířů
a vrátných. I Rožmberkův list z první poloviny listopadu prozrazuje, že Českokrumlovský
kulhavec opět považoval Žižku za nepřítele. Kdybychom bezpečně věděli, že táborský
hejtman všechny čtyři jmenované lokality poničil na podzim 1421, znali bychom i jména
několika lidí, kteří se zúčastnili likvidace nežárecké sekty. Asi nás už nepřekvapí, že to
byli především poddaní ze zlatokorunského klášterství.1374
Pevnější oporu skýtá list Oldřicha (II.) z Rožmberka, který 11. listopadu informoval
svého švagra Reinprechta z Wallsee, zástavního držitele panství Rožmberk, o Žižkových
bojích s plzeňským landfrýdem.1375 Západočeský katolický svaz porušil už v létě 1421
příměří platné do konce roku. Na konci července dobyly jeho oddíly Rokycany a 26. října
tvrz Štěnovice, obsazenou svého času Žižkou. Husity obojího pohlaví v počtu přibližně 60
osob zde nelítostně pobily.1376 S jídlem roste chuť. Zanedlouho členové landfrýdu,
nepochybně z podnětu Hynka Krušiny ze Švamberka, oblehli husitskou posádku na hradu
Švamberk (Krasíkov). A právě tuto událost zmiňuje pan Oldřich v závěru listu
rakouskému švagrovi. Po neúspěšném pokusu hrad zásobit ustoupil Jan Žižka raději ke
Klatovům, kde shromáždil 400 jízdních a 1500 pěších. Jsou to reálná čísla. Jádro Žižkova
vojska málokdy přesáhlo 2 000 lidí. S tímto sdělením ladí obsah dalšího listu, kladeného
Palackým i několika dalšími badateli k 18. listopadu 1422, ač mohl být vydán už ve středu
12. listopadu 1421. Dobře totiž zapadá do tehdejšího Žižkova itineráře. Vojenský hejtman
města Plzně Fridrich z Kolovrat (uveden je i Vilém z Nečtin a několik dalších členů
landfrýdu) v něm žádá město Cheb o pomoc proti Žižkovi, který spolu s Bohuslavem (VI.)
ze Švamberka leží u Nepomuku a hodlá celý Plzeňský kraj „zničit a spálit“ (vorterben und
vorbrennen). Vyzývá proto Chebské, aby vyslali vojsko, vybavené vozy, tarasnicemi
a spíží na osm dní, ke Stříbru, kde se shromažďují katolické síly.1377
Pokud by datování do listopadu 1421 bylo správné, potvrzoval by list přestup
Bohuslava (VI.) ze Švamberka na táborskou stranu pouhých 10 měsíců poté, co skončil
v zajetí. Pro Zikmunda Lucemburského, jenž zhrzeného západočeského šlechtice
z příběnického vězení nevykoupil, i pro plzeňský landfrýd to byla v každém případě
katastrofální zvěst. Pan Bohuslav se jednak ocitl ve formálním nepřátelství s rodným
bratrem Hynkem Krušinou a zároveň vznášel nárok na své statky, čímž hrozil vrazit klín
do území katolického landfrýdu. Týkalo se to i Nepomuku, který král Zikmund udělil 22.
srpna 1420 do zástavního držení bratrům Bohuslavovi a Hynku Krušinovi ze Švamberka
náhradou za nevyplacený žold v sumě 4 500 kop grošů. Přesun táborského vojska z Klatov
k Nepomuku byl logický, poněvadž cílem tažení bylo podpořit husitskou posádku na
Švamberku, hradu pana Bohuslava. Možná právě z tohoto důvodu vzal Jan Žižka s sebou
svého někdejšího úhlavního nepřítele. Bratři ze Švamberka tak poprvé otevřeně stanuli
proti sobě. Potřebné zásoby se do pevnosti skutečně podařilo dodat včas.1378
Táborité se ale dlouho neradovali. Cestu na jih odřízly Žižkovi oddíly plzeňského
landfrýdu, včetně početné družiny pana Jindřicha z Plavna. Táborský hejtman se jim
v prostoru mezi Planou (u Mariánských Lázní) a Chodovou Planou sice ubránil, avšak
před zjevnou přesilou se snažil co nejrychleji uniknout do relativně vzdáleného Žatce. 1379
Brzy bylo zřejmé, že se záměr nezdaří. Po zhruba 40 kilometrech vysilujícího pochodu
nalezl Jan Žižka se svými lidmi útočiště na čedičové hoře Vladař (693 m n. m.),
majestátně se tyčící u města Žlutice, majetku Jindřicha z Elsterberka, stále ještě
Zikmundova českého hofmistra, a Viléma z Nečtin. Táborskému vojevůdci začaly
v mrazivém počasí hektické dny.
Jak to tehdy na Vladaři vypadalo, zůstává obestřeno listopadovou mlhou. Víme jen, že

426
panovalo nevlídné počasí a bojovníky sužoval mráz, násobený prudkým větrem. Žižkovo
vojsko, odříznuté od světa a chráněné vozovou hradbou, trápil hlad. Dvě jediné (a stručné)
zprávy zaznamenali kronikáři, kteří tu chyběli. Poskytli tak prostor pro imaginaci
moderním historikům. Není tudíž zřejmé, zda Žižka zaujal postavení na dlouhém vrcholu
stolové hory, kam vedla nepříliš sjízdná cesta, nebo spíš, jak bývalo u husitů zvykem, na
některé z teras mohutného vrchu.1380 Archeologický výzkum zatím věnoval soustředěnou
pozornost keltskému hradišti na vrcholu výrazné hory, nikoliv husitskému ležení. 1381
Vozová hradba, opatřená děly, poskytovala Žižkovým lidem alespoň částečně pocit
bezpečí, nebylo zde však možné setrvávat delší čas. Málokdy se slavný vojevůdce ocitl tak
blízko záhubě. Po třech dnech se mu podařilo za blíže neznámých okolností z Vladaře
„mocnou rukou“ (manu potenti) uniknout, snad s přispěním žateckého oddílu, který
táboritům přispěchal na pomoc.1382 Byl to jeden z Žižkových mistrovských kousků. Ani
v Žatci neměl polní velitel příliš času k odpočinku. Možná ho ještě zde zastihl pražský
posel s oficiální žádostí, aby se okamžitě vydal do hlavního města a podpořil je v boji proti
Zikmundovi. Rozhodnutí zapojit do nadcházejícího zápasu Žižku, tábority i všechna další
husitská města a kališnické šlechtice přijaly pražské obce 25. nebo 26. listopadu.
Rozhádané husitské strany znovu dokázalo spojit až akutní ohrožení. Bylo doslova za pět
minut dvanáct.1383

427
 ZIKMUNDOVA KATASTROFA: KUTNÁ HORA –
NĚMECKÝ BROD
Zikmund se konečně odhodlal k nástupu, který působil impozantně. Ve dnech 6.-7.
prosince se ubytoval v Jihlavě, přímo na česko-moravské hranici. Louky před městem
byly určeny jako shromaždiště Lucemburkových vojsk ze zemí Koruny české a Uher, ale
i rakouských sborů. Mezi přítomnými Slezany vynikali vratislavský biskup Konrád (IV.)
Olešnický, jeho bratr kníže Konrád V. Olešnický, řečený Kantner, a hornolužický fojt
Jindřich X. Rumpold Hlohovský. Dostavil se též vratislavský hejtman Albrecht
z Koldic.1384 Ještě dříve, než všichni bojovníci dorazili, podnikaly křižácké oddíly
záškodnické výpady do Čech, kde se jim s pomocí několika místních konšelů podařilo
obsadit věnné město Poličku, pobít některé zdejší obyvatele a vyhnat husitské měšťany.
Počet usmrcených utrakvistů fáma neúměrně zveličila. 1385 Již v průběhu října rakouské
a znojemské oddíly brutálně zlikvidovaly husitskou základnu v (Červeném) Martínkově
u Moravských Budějovic.1386 Všechny tyto kroky spolu s brněnským sněmem
signalizovaly, jaký postup Zikmund zvolí při pacifikaci českého prostoru. Žádná diskuse
o husitském programu nepřicházela v úvahu. V případě králova vítězství se měla vysoká
šlechta výměnou za amnestii bezpodmínečně zříci čtyř pražských artikulů a přísahat
věrnost dědičnému českému králi. Jenže v husitských Čechách nebylo, na rozdíl od
Moravy, hlavní politickou silou panstvo, nýbrž vojensko-náboženské svazy, sdružující
především města a nižší šlechtu. Ke královským městům a příslušníkům nižší nobility by
Zikmund téměř jistě volil diferencovaný přístup. Vzpurní radikálové a strůjci jeho
sesazení však s panovníkovou shovívavostí počítat nemohli. I v Čechách bylo
Zikmundovým cílem plošné obnovení náboženského statu quo z doby před rokem 1414.
Pro české husity to byly chmurné vyhlídky.
Čeští páni, kteří si zadali na čáslavském sněmu či spoluprací s husitskými svazy,
bryskně pochopili, co se od nich žádá. Do Jihlavy se za Zikmundem ochotně dostavili
Oldřich (II.) z Rožmberka, Čeněk z Vartenberka, Jan Městecký z Opočna i někteří další.
Uznali Lucemburka za českého krále, vzdali se čtyř artikulů a zavázali se osobně k boji
proti kacířům. Od svého panovníka na oplátku žádali, aby uherská vojska postupovala
šetrně a neničila českou zemi. Uherská lehká jízda, složená částečně z Kumánů, se však na
daný slib neohlížela. Vojska se u Jihlavy scházela asi týden. To hrálo většině českých
husitů, rozhodnutých znovu porazit „nelidského krále“, do not.1387
V pondělí 1. prosince prožil Jan Žižka jeden z nejkrásnějších dnů svého života. A byl
by ještě krásnější, kdyby hejtman v plném rozsahu viděl, jaké uvítání mu Praha připravila.
Vojevůdce, dle kronikáře „na obě oči slepý“ (utroque oculo cecus), přijel do hlavního
města „se svými bratřími a sestrami, jezdci a vozy i kněžími“ (icum suiis fratribus et
sororibus, equitibus et curribus sacerdotibusque), nesoucími v čele vojska svátost
Kristova těla, za zvuku zvonů, které se rozezněly v kostelech i na Staroměstské radnici.
Pražané vítali muže, v němž spatřovali zachránce husitského programu a jemuž vzdávali
poctu za dosud vykonané činy, vstřícným procesím „jako knížete země“ (velut terre
princeps).1388 Žižka byl v tuto chvíli znovu jejich nadějí a navzdory jeho tělesnému
postižení věřili, že vůdcovské kouzlo opětovně zapůsobí a bratr Jan vyžene nepřátele
božího zákona z Českého království. Byl to akt plně srovnatelný s panovníkovým
příjezdem. Snad již během týdenního pobytu v Praze, kdy probíhaly pečlivé přípravy
k vojenskému tažení, obdržel Jan Žižka z Kalichu funkci „správce obcí země České“,
428
uznávajících a hájících boží zákon.1389 Stanul tak v čele celých husitských Čech. Byl to
výraz nejvyššího uznání a současně důkaz, že se táborský polní velitel proměňuje
v symbolickou, ba ikonickou postavu husitské revoluce, nahánějící protivníkům strach již
pouhým jménem.
Už před tažením ke Kutné Hoře, kam hodlala zamířit i Zikmundova vojska, si husité
rozdělili úlohy. Žižka s tábority opustil Prahu 8. prosince, další den ho následovaly
pražské oddíly, vedené Janem Hvězdou z Vícemilic. V Kutné Hoře, skrytě podporující
Lucemburka, nevyvolal jejich příchod nadšení. Zvláště průběh táborské bohoslužby
kutnohorské obyvatele urážel. Pohoršovali se proto nad Čechy (in Boemis) jakožto
nejhoršími kacíři.1390 Tato formulace je zajímavá sama o sobě, neboť naznačuje, že mezi
kutnohorskými měšťany nadále převažovali Němci a že z města na jaře 1421 odešla pouze
malá část obyvatel. Na trase z Jihlavy ke Kutné Hoře ležela Čáslav, rovněž se silným
podílem německého obyvatelstva. Za její obranu odpovídali husitští šlechtici Viktorin
z Kunštátu a Poděbrad, jemuž Slezané nedávno poplenili statky Litice a Náchod, Václav
Strážnický z Kravař a nová hvězda husitského válečnictví Hašek z Valdštejna. Ti do města
umístili spolehlivou posádku v reakci na zprávu, že Zikmund s vojskem opustil (asi 12. či
13. prosince) Jihlavu, kde se k jeho výpravě připojila i většina panských signatářů
moravského landfrýdu. Přes Humpolec přitáhl do Ledče (nad Sázavou). Tady se zastavil,
protože stále ještě čekal posily a zřejmě tu s kutnohorskými konspirátory sjednával plán,
jak by se rychle a bez boje zmocnil stříbronosného města, v němž hodlal strávit Vánoce.
Žižka s tábority a pražany zatím před Kutnou Horou obsadili srubovou pevnůstku,
vybudovanou na Zikmundův příkaz v roce 1420 a nazvanou Tábor. Zatím se nic
nedělo.1391
Napětí eskalovalo až v pokročilém adventu. V neděli 21. prosince vydali Žižka
a pražští hejtmani spolu s třemi výše jmenovanými pány jasný příkaz. Kněží museli hned
po mši vyzvat z kazatelen posluchače, aby se připravili na boj se Zikmundem a aby
zachovali věrnost Praze i husitským vojskům, která je neopustí. Totéž provolali na
veřejných prostranstvích biřici. Hned nato pražské i táborské vojsko, doplněné některými
kutnohorskými obyvateli, opustilo Kouřimskou branou, umístěnou v západní části
hradebního pásu, městský areál. Žižka se nerad bránil v uzavřeném městě, natož v Kutné
Hoře, v níž nemohl spoléhat na podporu většiny obyvatelstva, smýšlením nadále převážně
katolického. Dobře si pamatoval, co prožil v Plzni během března 1420. Hodlal proto
sestavit vozovou hradbu v příhodném terénu nedaleko města, s nímž mínil udržovat
spojení kvůli přísunu potravin a nezbytného materiálu. Tentokrát ale Zikmunda
nepřechytračil.1392

429
 Imperátor a velitelé jeho vojsk provedli v koordinaci s kutnohorskými exulanty i se
svými početnými stoupenci ve městě dlouho promýšlený plán. Zikmundovy síly se
vyhnuly Čáslavi a přiblížily se ke Kutné Hoře od západu nedlouho poté, co husité vytáhli
z města a ve vzdálenosti několika set metrů od něho se uzavřeli ve vozové hradbě,
opatřené četnými palnými zbraněmi. Byli rozhodnuti zabránit křižákům vstoupit do Kutné
Hory a zahnat je z pole. Tomu odpovídala pečlivá duchovní příprava. Před nadcházejícím
střetnutím vyslechli husitští bojovníci kázání, pasovali nové rytíře, jimž slavnostním
aktem dodávali odvahy, a vykonali upřímnou modlitbu. Kutnohorským zájemcům se
zároveň naskytla jedinečná příležitost, která je vylákala do otevřené krajiny. Chtěli na
vlastní oči sledovat průběh bitvy a být svědky porážky pražských i táborských kacířů.
Přitom měli jistotu, že se jim nic zlého nepřihodí. Podívaná na bitvu z bezpečné
vzdálenosti byla v Evropě obvyklá až do poloviny 19. století, kdy průmyslová revoluce
zásadně změnila charakter válek. U Kutné Hory prožili natěšení diváci asi zklamání,
protože se žádného velkého střetnutí nedočkali. Přesto viděli leccos zajímavého.
Překvapivý byl již začátek. Zikmundovo vojsko před sebou hnalo jako živé štíty
několik set kusů hovězího dobytka, jenž měl bojovníky chránit před palbou z husitských
děl a pušek. Generální útok na vozovou hradbu ale křižáci nemysleli vážně a brzy ho
cíleně proměnili v sérii menších ataků. Jejich smyslem bylo udržet husity v uzavřeném
prostoru vozové hradby a zabránit jim v zásahu u Kolínské brány, situované
v severozápadním rohu kutnohorské fortifikace. Byla to stavba, jež hrála stěžejní úlohu
v konspiraci přichystané na přísně utajených jednáních kutnohorské Protihusitské opozice
se Zikmundovými zástupci. Opravdových husitů setrvalo ve městě jen málo, takže neměli
žádnou šanci zabránit otevření brány, do níž, jak název napovídá, ústila cesta z Kolína.
430
Zatímco pražské a táborské bojovníky zaměstnávala obrana vozové hradby, hrnuli se
otevřenou branou do města kutnohorští katoličtí exulanti spolu s vyčleněným sborem
Lucemburkových vojáků. Zikmund si mohl odškrtnout první bod svého plánu. Kutná Hora
byla znovu v jeho rukou.1393
To, co nastalo ještě za denního světla 21. prosince, vylíčil Vavřinec z Březové jako
předehru Bartolomějské noci. Kutnohorští obyvatelé, kteří smýšlením zůstali katolíky,
postupovali na základě dokonale připraveného scénáře. Místní bojůvky, složené
i z horníků opustivších úkryty ve sklepeních a dolech, prý nemilosrdně pobíjely všechny,
kdo neznali smluvené heslo nebo nevystavili v oknech obrazy svatých, znamení
příslušnosti k pravé víře. Ve skutečnosti asi nebyl masakr tak strašlivý, neboť násilí se
obrátilo především proti exponentům husitské Prahy, zvláště proti úředníkům a osobám
duchovního stavu. Terčem útoku se stal Vlašský dvůr, sídlo mincmistra Mikuláše
z Dědibab, jmenovaného do funkce po skonu Oldřicha Vaváka z Hradce, a samozřejmě
kostely i fary. Vavřinec evidoval smrt minimálně dvou husitských kněží. Jednoho katolíci
probodli přímo před oltářem, slovenského kněze Matěje pak svrhli z kostelní věže, kam se
spolu s několika dalšími husity uchýlil, jiní prý zahynuli při obsazení fary. 1394 Hlavního
husitského duchovního představitele, kněze Petra (nepochybně Husova „evangelistu“
Petra z Mladoňovic), nedopadli.1395 Prozíravě odešel s vojskem do boje. Pro Vavřincovo
vnímání je charakteristické, že velký prostor věnoval hanobení husitské eucharistie
kutnohorskými katolíky, zatímco osud Mikuláše z Dědibab pominul. Nepřímá svědectví
ale hovoří poměrně průkazně. I husitský mincmistr se stal s velkou pravděpodobností
obětí kutnohorského převratu. Zanechal po sobě manželku Elišku, jež se rychle vdala za
Jindřicha Srsu (či Sršu), a syny Václava, Arona a Mojžíše. Ti se v roce 1424 připomínají
jako spolumajitelé staroměstského domu U Bílého medvěda (čp. 579 na Ovocném trhu,
v místě pozdějšího Kolovratského paláce), který obec zabavila někdejšímu radnímu
Zikmundu Klementerovi.1396
Petr z Mladoňovic spolu s ostatními husity ve vozové hradbě zatím držel nechtěný půst
a trpěl mrazem. Ze sevření Zikmundových vojsk, která husitské bojovníky, byť nikoliv
neprodyšně, obklíčila, zdánlivě nebylo úniku. Situace se ještě zhoršila poté, co jeden
z křižáckých oddílů přeťal cestu z Kutné Hory, a zajistil tak zásobování katolických vojů.
Přesto si husité poradili. Kolem deváté hodiny večerní, již za naprosté tmy, podnikli
riskantní manévr. Kryti palbou z děl, umístěných na vozech, dokázali uniknout ze sevření
Zikmundových vojsk. A když nastalo ráno 22. prosince 1421 (Et facto mane), což jsou
poslední slova kroniky Vavřince z Březové,1397 snad ještě jednou, pro případ
pronásledování, sestavili vozovou hradbu. Bránit se už nemuseli. Bez problémů pak
vstoupili do pevného Kolína, který kromě hradeb chránila řeka Labe.1398
Mistr Vavřinec nepřipisuje autorství úspěšného manévru, na rozdíl od mladších textů
Starých letopisů, výhradně Janu Žižkovi, nýbrž mluví o společné akci pražského
a táborského vojska. Z kronikářových slov nepřímo vyvstává, že se na postupu dohodli
velitelé obou složek, respektive pražsko-táborský štáb, jehož členy nepochybně byli i Jan
Žižka a Jan Hvězda z Vícemilic. Své si jistě řekli přítomní husitští páni, zejména Hašek
z Valdštejna, jeden z hejtmanů pražského vojska. Přesto únik z obklíčení nese pečeť
táborského vůdce a velmi připomíná nedávný mistrovský kousek na Vladaři. Nikoliv
pouze z dnešního pohledu je však nepochopitelné počínání křižáků, kteří si nechali husity
utéci přímo pod rukama. Prozaické vysvětlení bohorovnosti Zikmundových bojovníků,
kteří měli zjevnou převahu, se nicméně nabízí. Byla tma, mráz a hlavní úkol dne, obsazení
Kutné Hory, vojsko zvládlo brilantně. Blížily se Vánoce a morálka mnoha uherských

431
vojáků, včetně urozenců, byla, jak zanedlouho zjistíme, dosti nízká. Noční manévry byly
náročné na koordinaci a zároveň riskantní. V neposlední řadě chápali křižáci husitský
ústup z pole jako přiznání porážky. Vše nasvědčovalo tomu, že se husité uchýlí do
městských pevností a křižáckému náporu budou čelit chráněni jejich hradbami. Dle mínění
Zikmundových vojevůdců bylo nejlepším řešením stáhnout se zatím do zimních kvartýrů
v kutnohorském okolí, vyčkat na příchod dalších posil a ovládnout blízké husitské opěrné
body, především Čáslav. První na řadě byla tvrz Perštejnec, ležící v jižním předpolí Kutné
Hory a obsazená na jaře 1421 členem čáslavské vlády Onšem z Míkovic, někdejším
purkrabím na Lichtenburku Brzy po 21. prosinci se jí zmocnil Oldřich (II.) z Rožmberka.
Tvrz, německy nazývanou Birkenstein, navštívil 2. ledna 1422 dokonce sám Zikmund.1399
Hůře se zodpovídá dotaz, na jakém místě v kutnohorském předpolí husité vozovou
hradbu sestavili a odkud unikli do Kolína. Názory badatelů se liší. Shoda panuje v názoru,
že se husitská pozice nacházela v nevelké vzdálenosti (snad jediný kilometr) západně či
severozápadně od města, v blízkosti cesty umožňující únik přes Nebovidy ke Kolínu.
Mladší texty Starých letopisů, pocházející až z rozhraní první a druhé třetiny 16. věku,
mluví o poloze „pod Kaňkem“, rozlehlým vrchem severně od Kutné Hory. To je ale
lokalizace značně vágní, připouštějící rozmanité výklady. Václav Hájek z Libočan klade
ve stejné době husitské ležení chybně na Turkaňk, tedy na severovýchod od města.
Budoucí archeologické průzkumy snad jedno z četných bílých míst husitské historie časem
odstraní.1400
Zikmund spolu s vůdčími osobnostmi opožděné části druhé kruciáty trávil vánoční
a povánoční dny v Kutné Hoře, která se kromě královské rezidence stala dočasným sídlem
církevní správy pražské diecéze. S Lucemburkem tu pobýval též olomoucký biskup Jan
Železný, jmenovaný po přechodu Konrada z Vechty na husitskou stranu administrátorem
pražského arcibiskupství. Kolem Vánoc také Zikmund navázal prostřednictvím polských
diplomatů kontakt s pražany v Kolíně, aniž toto oťukávání vedlo k jakýmkoliv výsledkům.
V sobotu 3. ledna 1422 nacházíme Zikmunda ve vojenském táboře před Čáslaví, již
křižácká vojska zřejmě obléhala.1401 Žižka zatím nemarnil čas. U vědomí početní slabosti
husitských vojsk, která musela před králem-Antikristem ustoupit, zvolil obvyklé řešení.
Pro posily z řad vesnických poddaných se ale tentokrát vypravil na Turnovsko a Jičínsko,
kde snad mohl počítat s pomocí bratrů Bernarda a Bartoše z Valečova i dalších příslušníků
nižší šlechty.1402 Zmocnil se přitom na chvíli i Jičína, poddanského města Čeňka
z Vartenberka. Statky dvojnásobného zrádce jistě nijak nešetřil a jeho poddané začleňoval
do svého vojska snad i pod pohrůžkou násilí. Tak se mezi Žižkovými bojovníky ocitl též
klerik Petr Janův (Petrus Johannis), pocházející z malopolské lokality Czchów a působící
na jičínské škole. Přistoupil ke čtyřem artikulům, přijímal pod obojí způsobou a poznal též
půvaby obrazoborecké praxe. Dost pravděpodobně sdíleli shodný osud také kněží Jakub
z Libáně a v Turnově působící duchovní Valentin, respektive Jan Chroust (Chrust,
Chrúst), člen turnovského dominikánského konventu.1403

432
 Posílené táborské i pražské vojsko se setkalo ve stanovený termín 6. ledna u Kolína.
Není proto možné, aby Zikmund nevěděl, co se chystá. I při tehdejších možnostech
vyzvědačství nepochybně dostával včasné informace. Pro srovnání: ve stejných dnech si
hornolužický Zhořelec pohotově obstaral potřebné údaje o Žižkově počínání na
Jičínsku.1404 Jeden fakt přesto zůstává nezpochybnitelný. Zikmundovo uherské vojsko,
jemuž velel Filippo Scolari (Pipo Spano), s tak rychlou přímou konfrontací nepočítalo.
Bylo dislokováno v okolí Kutné Hory, některé oddíly snad stále ležely před Čáslaví,
jednotlivé skupinky plenily vesnice, a jak shodně hovoří české kroniky i anály,
znásilňovaly dívky a ženy a usmrcovaly pacholátka. O oprávněnosti husitských nářků
nemusíme tentokrát pochybovat, Vzpomeneme-li si, jak brutálně řádil svého času Pipo
Spano ve Furlandsku.1405
Zastavit husitské vojsko při cestě ke Kutné Hoře se křižáci pokusili na poslední chvíli
a zřejmě nekoordinovaně. Když husité vstoupili do vsi Nebovidy, 5 kilometrů od Kolína,
nalezli tu prý ve stodole „jednu dievku“, které „Uhři, pášíce s ní smilstvo, násilé až do
smrti učinili“. Byl to jeden případ z mnoha, kronikářovi však po desetiletích posloužil jako
pars pro toto k náležitému mravnímu vyznění příběhu. V jeho podání se „Čechové“ nad
barbarským zločinem rozhořčili a zapřísáhli slovy: „Nám jest toho pomstíti, aneb za to
hrdla dámy!“ O motivaci vyhnat ze země nelidské Zikmundovy Uhry měli postaráno. Není
jisté, zda křižáčtí bojovníci stáli na návrších před Kutnou Horou (tj. zřejmě nad Červenými
Pečkami, na Miskovickém kopci a na Kaňku) tak hustě, jako by „na les hleděl“. 1406 Nejspíš
tu opět máme co činit s nadsázkou, která posloužila k epizaci a beletrizaci líčené události.
Přibližně mezi 19. a 20. hodinou středoevropského času Zikmund pochopil, že město,
obtížně hajitelné hned ze tří světových stran, neudrží a že na své vojáky nemůže plně
spoléhat. Proto vydal pokyn k urychlenému přesunu směrem na Německý (nynější
433
Havlíčkův) Brod, který určil jako místo další obrany s možností úniku na moravskou
stranu zemské hranice. Jeho vojsko neustupovalo v panice, nýbrž v předstihu naložilo
získanou kořist na vozy a připoutalo ke koním několik kutnohorských obyvatel, snad
důlních expertů, aby je husité nemohli využít. Teprve poté (údajně na radu Pipa Spana)
stříbrnou klenotnici Českého království zapálilo. Spolu se Zikmundovými bojovníky
znovu opouštěli město přední katoličtí měšťané, oprávněně se obávající husitské odvety.
Mrazivou noc z úterý 6. na středu 7. ledna ozařovaly plameny hořícího města, nikoliv
hvězda, jež do Betléma přivedla tři krále. Část husitů se nepochybně věnovala hašení
požárů v Kutné Hoře, větší část vojska však pronásledovala křižácké oddíly, které si
zajistily časový náskok.1407
Zikmundovi bojovníci se lednovou krajinou pohybovali zvolna. Brzdily je plně
naložené vozy, které bylo třeba chránit před nepřítelem. Padesátikilometrovou vzdálenost
od Kutné Hory k Německému Brodu zdolávali křižáci přes půldruhého dne. Ve čtvrtek 8.
ledna už měli husity téměř v patách a museli je alespoň zdržet, pokud se zamýšleli opevnit
v Německém Brodě, poddanském městě Čeňka z Vartenberka a strategicky významné
lokalitě, střežící cestu do Jihlavy. Úkolem byl pověřen uherský oddíl, který se husitům
postavil u městečka Habry, zhruba 19 kilometrů před Německým Brodem. Místní tradice
klade pozici uherských bojovníků na návrší Peklo (dříve se mu říkalo Táborec), vlevo od
silnice, asi 2 kilometry jihovýchodně od Habrů ve směru na Německý Brod. 1408 Lokalizaci
na mírnou vyvýšeninu (545 m n. m.), přesahující okolní terén zhruba o 30 metrů,
nasvědčují kronikářova slova o uherském postavení „in monte“ („na hoře“, respektive „na
vrchu“). Svou úlohu však Uhři každopádně nezvládli. Po krátkém boji ukázali nepříteli
záda a pospíchali k Německému Brodu. Potěšili tím takzvaného Starého kolegiáta, který
husitské vítězství v nevelkém střetnutí vylíčil v časoměrných verších, byť částečně
sestavených ze starších předloh. Úprk křižáků komentoval patetickou otázkou, obsahující
typicky husitské ponaučení: „Co by tehdy mohla dokázat královská moc, když na ně Bůh
seslal silný strach?“1409

434
 Po Habrech mělo Zikmundovo vojsko jediný cíl, dostat se u Německého Brodu přes
Sázavu, jejíž břehy zde spojoval jediný most široko daleko, a buď se uchýlit do města,
nebo uniknout na Moravu. Necelé tři míle dlouhá cesta od Habrů k Brodu se rychle měnila
v pobíjení křižáckých opozdilců.1410 Ani Německý Brod bojovníky se znamením kříže
nespasil. Obrany města, chráněného jedním pásem hradeb z poloviny 14. století,
příkopem, valem a částečně tokem Sázavy, se ujal slavný polský šlechtic Zawisza Czarny
z Garbowa, voják a diplomat, účastník kostnického koncilu. Pobýval právě jako
ambasador polského krále v Zikmundově doprovodu. Znal se s řadou českých
i moravských urozenců, takže ho imperátor využíval k zprostředkování kontaktů
s husitskou stranou. Před necelými dvanácti lety válčil pan Zawisza s několika budoucími
husitskými válečníky proti řádu německých rytířů v Pobaltí, nyní někteří jeho bývalí
spolubojovníci stanuli před Německým Brodem. Nevelké město všem křižákům útočiště
poskytnout nemohlo. Část z nich zahynula při přechodu Sázavy, když nápor tisíců
bojovníků nevydržel ani zdejší most, ani led na řece. Husité s nimi neměli slitování.
Zkazky o utopení několika set Zikmundových mužů ve studené řece ale patří mezi typické
povídačky starých zbrojnošů. V Sázavě pod Německým Brodem je vody tak po kolena.
Husité prostě uherské opozdilce v ledovém korytě ubili. Řeka byla překážkou zvláště pro
vozy naložené kořistí. Do husitských rukou se jich údajně dostalo několik set, z nichž
mnohé přetékaly zlatem, stříbrem, klenoty a knihami.1411

435
 Král Zikmund na poslední chvíli stačil ještě přejít most přes Sázavu a o pověstný fous
uniknout i s výkvětem účastníků kruciáty a elitními jednotkami obávaným cepníkům.
Aspoň na moment si vydechl v moravské Jihlavě, zhruba 25 kilometrů od Německého
Brodu. Odtud pak přes Telč pospíchal do Uherského Hradiště.1412
Dobývání Německého Brodu zahájili husité v pátek 9. ledna. Urputná obrana,
spoléhající na palbu z pušek a děl, však všechny pokusy o útoky odrážela až do západu
slunce. Přesto bylo zřejmé, že dlouhodobější obležení město nevydrží. Obě strany proto
v sobotu hned po ranní mši zahájily rozhovory o podmínkách kapitulace. Když se jedná,
zbraně mlčí. Toto odvěké pravidlo ale někteří husitští vojáci vědomě porušili, využili
snížené pozornosti obránců, vylezli na hradby a zahájili ve městě masakr, cíleně namířený
proti bojeschopným mužům. Náměstí i několik ulic, jimiž Německý Brod zrovna
neoplýval, se rychle plnily mrtvolami křižáků a místních obyvatel mužského pohlaví.
I když husité vyvedli ženy a dívky (a jistě i děti) z města,1413 nezadalo si krveprolití pranic
s jatkami v Prachaticích. Pozdější tradice obohatila barvité líčení o podrobnosti, snad
převzaté odjinud, například o svržení řady mužů z oken německobrodské radnice na
oštěpy a Sudlice, respektive o čáře označující na zdi místo, kam až stříkala krev zabitých.
Odhadovaný počet 1 500 mrtvých se zdá silně nadsazený, třebas zahrnuje také křižáky,
kteří se uchýlili do města. Petr Janův z Czchówa se později zaklínal, že on sám
v Německém Brodě na nikoho ruku nevztáhl. Naopak Martin z Tupadel tu „zabil dva
Uhry“, Petr ze vsi Mlýny (pod Choustníkem) jednoho a jejich druh Jíra z Březovíka dostal
aspoň, asi jako podíl z kořisti, sukni. Nutno říci, že husité tentokrát brali zajatce. Mezi
nimi vynikali tři polští šlechtici, Zawisza Czarny, Wawrzyniec Borowski a jakýsi rytíř
Mrvice, občas uváděný v českých pramenech pod jménem Mrtvice. Vítězové věděli, co
s nimi. Internovali je na Staroměstské radnici, kde již pobýval Hynek Červenohorský
z Dubé, a poté nabídli Zikmundovi k výměně za husitské posly zajaté v září 1421
v Ratiboři. Po čase vše dopadlo k oboustranné spokojenosti.1414
V souvislosti s dobytím Německého Brodu se nabízejí dvě podstatné otázky. První zní,
proč část husitů porušila obecně respektované normy a dopustila se činu kvalifikovaného
jako zrada či věrolomnost, druhá pak, zda s jejich postupem souhlasil Jan Žižka. Odpověď
na první není složitá. Město náleželo Čeňkovi z Vartenberka, dvojnásobnému zrádci,
jehož bylo třeba potrestat bez ohledu na stávající pravidla, neboť si nic jiného
436
nezasluhoval. Zároveň bylo krveprolití výstrahou všem, kdo by se v budoucnu odvážili
srovnatelného podvodu jako Vartenberk a zbaběle opustili pravdy božího zákona. K této
motivaci se družilo oprávněné rozhořčení nad křižáckými surovostmi vůči ženám a dětem.
Asi žádná jiná protihusitská kruciáta si v tomto směru nezískala horší pověst.
Řešení druhého problému není jednoznačné. Mnohé indicie nicméně napovídají, že se
Žižkovi věrolomné dobytí Německého Brodu příliš nezamlouvalo. Klíč k hádance snad
poskytují nepřehlédnutelné formulace v jeho listech, sepsaných s vysokou
pravděpodobností 26. března a 1. dubna 1423 a oznamujících svolání sjezdu do
Německého Brodu, „abychom sě pokáli tu, kdež sme shřěšili, a tu zóstali podle rady Božie
za jeden člověk“, respektive „abychme na témž místě pokání učinili, svých hříchův
želejíc…“1415 Těžko říci, co hejtman v daném kontextu myslil slovy o místu, „kdež sme
shřěšili“.1416 Bylo v jeho nazírání hříchem masové pobíjení nepřátel božího zákona, nebo
snad způsob ovládnutí města, příčící se Žižkovým rytířským zásadám? Či se vysvětlení
skrývá v záměru „zóstat za jeden člověk“, tj. opětovně obnovit jednotu, narušenou možná
i v lednu 1422, kdy se část Žižkova vojska řídila vzory Alexandra Makedonského a Judy
Makabejského, zatímco druhá část preferovala nesmlouvavý postup v souladu
s Mojžíšovým příkazem (Dt 20,10-14)? Jisté provinění Jan Žižka nepochybně cítil. 1417
Sotva ale pramenilo z přílišné euforie nad velkým vojenským úspěchem.1418
Radost nad další porážkou Zikmunda Lucemburského a nad opětovným vyhnáním jeho
křižáků z Čech měli vítězové obrovskou. V poli před Německým Brodem uspořádali po
dobytí města okázalou vojenskou parádu v tradičním stylu. V neděli 11., méně
pravděpodobně v pondělí 12. ledna 1422, po ranní mši, předvedli na shromáždění vojska
pět až sedm ukořistěných uherských korouhví (čtyř z nich se zmocnili ve čtvrtek a v pátek,
přičemž jedna z nich byla uherského krále) a poté pod nimi pasovali nové rytíře, kteří se
mimořádně zasloužili o husitský triumf. Snad právě jedna z těchto trofejí zůstala
v táborském držení.1419 Můžeme-li věřit údajům pramenů, dostalo se této pocty Janu
Žižkovi v neděli 11. ledna. Tehdy byl, říká pražský analista, „bratr Žižka učiněn
rytieřem“.1420 V předrevolučních Čechách uděloval rytířský titul v rámci stanoveného
ceremoniálu král. Husitské oblasti však panovníka postrádaly, respektive prohlásily jej za
sesazeného a neuznávaly jeho důstojenství. Nevíme, kdo táborskému hejtmanovi rytířský
pás předával, ale jistě tak činil ve jménu Ježíše Krista, krále králů a nejvyšší autority.
Teprve v tuto chvíli se někdejší trocnovský zeman oficiálně stal božím bojovníkem,
respektive Kristovým rytířem (miles Christi). Dnes můžeme s jistým zobecněním říci, že
toto vyznamenání obdržel z vůle vítězící revoluce, která do značné míry jeho zásluhou
přemohla dvě kruciáty.1421 Většina husitů vnímala Žižku jako božího rytíře už dříve.
Německobrodský akt toto přesvědčení jen stvrdil. Byl to ovšem jiný boží bojovník, než si
představoval Jakoubek ze Stříbra. Místo duchovního rytířství preferoval v souladu se
šlechtickým uvažováním tělesný boj za boží zákon, maje v souladu s Mojžíšovou výzvou
u pasu zavěšený meč. Táborského hejtmana, který ani den před pasováním nezapomínal
vyřizovat běžné záležitosti (do rožmberské Třeboně posílal svého posla Rybku), 1422 pocta
nepochybně zavazovala, aby byl ještě horlivějším obráncem božích pravd než dosud.
Žižkovo pasování vnáší jasno do diskuse, kdo se nejvíce zasloužil o sérii husitských
vítězství na počátku roku 1422. Husitské veřejné mínění nemělo žádné pochyby.
S odstupem času můžeme hodnotit ocenění, kterého se Žižkovi dostalo, především jako
hold vojevůdci, jehož přítomnost dodávala bojovníkům pod korouhvemi s kalichem
odvahu i sebevědomí. V důsledku Žižkovy zrakové nedostatečnosti však spočinula tíha
spolurozhodování i na dalších hejtmanech, jak táborských (o nichž ale prameny mlčí), tak

437
pražských, zvláště na Janu Hvězdovi z Vícemilic a na Haškovi z Valdštejna, který
v průběhu kampaně získal značné renomé. Historie ale bývá nespravedlivá. Pozdější anály
a kroniky, domácí i cizí, znají jediného vítěze, Jana Žižku. Postava husitského válečníka
dominuje samozřejmě také v německobrodských pověstech tradovaných v 19. a 20.
století.1423
Žižka a Hašek Ostrovský (v polštině Ostrowski) z Valdštejna (Uherskému Ostrohu se,
jak víme, říkalo též Ostrov) se objevují i v polsky psané epické básni či písni, zapsané
kolem roku 1440 a známé pod názvem Nowina o wegierskim kroli (Novina o uherském
králi), respektive pod incipitem Slyszeli sme nowinę (Slyšeli jsme novinu)?1424 Vznikla
pravděpodobně v prostředí polských bojovníků, kteří přišli do Čech spolu s litevským
knížetem Zikmundem Korybutovičem v květnu 1422, kdy byla vzpomínka na boje
u Německého Brodu pořád živá. Její anonymní tvůrce se inspiroval vyprávěním svých
českých druhů a rozvernou dialogickou formou se smyslem pro ironii zachytil klíčové
okamžiky dramatického dění (například „Žižka z Hory odjel, / král do Hory jel“). 1425
I když je opis skladby porušený a místy obtížně srozumitelný, není pochyb, že se v textu
střídají promluvy krále Zikmunda a jeho straníků s promluvami husitských válečníků,
kteří se těší autorovým sympatiím. Na Zikmundovy výtky, adresované nevěrným
„Pražákům“, odpovídají oslovení se smíchem: „Ale nevěrný králíčku, / nemluv tak; / než
Žižka vytáhne, / nejeden Němec cepy přeskočí.“ 1426 Sám Zikmund naříká, že ho bolí
hlavička („Aa juž mnie glowka boli“), protože v Čechách se mu nedaří podle představ.
Hašek (v záznamu mylně Jeszk) Ostrovský komentuje jeho počínání: „Nemluv tak králi
uherský! / lépe ti šlo v Kostnici / zapírat vinu, / nežli dobývat Pražáčky mečem.“ 1427
Marnost boje proti husitům si uvědomuje i Jan Krawowski (Crauofskky), pravděpodobně
moravský katolický šlechtic Jan (VI.) Jičínský z Kravař.1428 Proto králi radí, aby rychle
opustil Čechy. Závěrečné strofy důvěrnou zdrobnělinou oslovují Jana Žižku: „A ty, pane
Janíčku, / nedej se zabít, / pojď s námi do Kostnice, / budeme tě střežit!“ 1429 Skladba končí
v rozpustilém duchu. Natěšení bojovníci podléhají vidině, že se do sytosti napijí
svídnického piva (proslulého svou kvalitou a dováženého, navzdory blokádě, i do
husitských oblastí Čech)1430 a zmocní se drahých pancířů a pásků či opásání (pokud ovšem
básník nemínil pušky).1431
Haška z Valdštejna, blízkého spolupracovníka Zikmunda Korybutoviče, i Jana (VI.)
Jičínského z Kravař, jehož statky ležely na severní Moravě a částečně v Malopolsku, polští
vojáci osobně znali. Proto také oba páni ve skladbě figurují. První jako vůdce pražských
vojsk, druhý v roli Zikmundova poradce. Pro naše téma je ale zajímavější důvěrný vztah
k Žižkovi, o jehož život projevují bojovníci obavy a v jehož válečnické schopnosti
bezmezně věří. Verše tak opětovně dokládají mimořádnou popularitu táborského hejtmana
ve vojenském prostředí i Žižkovu starost o prosté bojovníky, včetně jejich náležitého
zaopatření.
Husitská vojska nastoupila zpáteční cestu do Prahy ještě v průběhu 12. ledna. Pražané
asi krátce předtím jmenovali nového kutnohorského mincmistra, jímž se stal dosavadní
urbární písař Diviš ze Srbče.1432 Zeměmi České koruny i bližším a vzdálenějším
zahraničím se zatím šířila zpráva o úděsném teroru rozpoutaném husity v Německém
Brodě. Podle přehnaných a nepravdivých zpráv zůstalo město pusté sedm, v jiném podání
dokonce čtrnáct let.1433 Sedmička a její násobky upozorňují, že jde o odhad symbolický
a že trvalo relativně dlouho, než se Německý Brod znovu probral k plnohodnotnému
životu. Kritickou optikou musíme nazírat i tvrzení, kterak „vlci a psi jedli těla mrtvá na
rynku…“1434 I v tomto případě, obdobně jako u pobitých v bitvě před Vyšehradem, jde

438
o parafrázi biblického obratu: „Kdo zemře Jarobeámovi v městě, toho sežerou psi, kdo
zemře na poli, toho sežere nebeské ptactvo“ (1Kr 14,11). Povědomí o německobrodských
událostech nicméně přežilo několik desetiletí. Ještě v prosinci 1459 uváděla vratislavská
městská rada papežským legátům jako jeden z důvodů, proč nemůže složit přísahu
věrnosti kališnickému králi Jiřímu z Poděbrad, krveprolití spáchané husity v Německém
Brodě.1435
Zatímco Jan Žižka stanul na pomyslném vrcholu své dráhy, pro krále Zikmunda
skončila účast v druhé kruciátě katastrofou. V očích husitů Lucemburkův nezdar pouze
ilustroval, že Bůh po zásluze trestá muže zbaveného českého trůnu a postrádajícího
všechny čtyři stěžejní ctnosti, které ve středověku dělaly krále králem: spravedlivost,
moudrost, skromnost i duchovní a tělesnou sílu.1436 Krutější porážku připravili
Zikmundovi jen osmanští Turci roku 1396 v bitvě u Nikopole.
Příčin pohromy bylo více. Na prvním místě nekoordinovaný postup mezi říšskou,
slezskou a uherskou složkou kruciáty, vyvěrající ve značné míře z rozdílných mocenských
zájmů jejích účastníků. Neméně závažný důvod lze shledávat v nedisciplinovanosti
a chabé morálce křižáckých bojovníků. Někteří uherští šlechtici již před prvním vážnějším
střetnutím s nepřítelem zběhli z vojska a co nejrychleji se na vlastní pěst vraceli do Uher.
Už 16. ledna 1422 psal rozčílený Zikmund z Uherského Hradiště nitranskému županovi
Petru Forgáčovi z Gýmešu, aby zabavil statky Mikuláše z Lefantovic, Pavla a Tomáše ze
Stredy (de Zeredehaly), Juraje ze Žabokriek a Ladislava z Viesky, kteří svévolně opustili
výpravu. Pozoruhodné je, že Peter Forgáč, rovněž účastník tažení, dlel již v polovině ledna
doma, na Horní Nitře. Z předních uherských šlechticů nebyl sám. Krále pochopitelně
projevy neloajality a zbabělosti trápily. Na základě těchto i dalších neblahých zkušeností
včlenil Zikmund do uherské vojenské reformy, vyhlášené v březnu 1435, strohé opatření.
Každému, kdo nesplní brannou povinnost, popřípadě bez povolení opustí vojsko, zabaví
panovník majetek a rozhodne o jeho dalším osudu.1437
Zikmundovo vojsko nedokázalo využít ani svou počáteční početní převahu. Vojenští
historikové odhadují jeho sílu maximálně na 20 000 mužů (podle Eney Silvia bylo
jízdních 15 000), což by znamenalo výraznou přesilu nad husitskými sbory, které
v prosinci 1421 operovaly na Kutnohorsku a musely před křižáckými bojovníky ustoupit.
Posíleným husitským oddílům již Uhři v lednu 1422 čelit nedokázali. Přesto u katolických
kronikářů opakovaně čteme nářky, že Zikmund měl trojnásobnou až čtyřnásobnou
převahu, že bojovat proti husitům ve skutečnosti ani nechtěl a že si ostudnou porážku
zavinil sám.1438 Odhadovat, kolik mužů ztratil, je velice ošidné. Kdybychom vzali za
bernou minci kronikářské údaje, přišlo by v průběhu husitského tažení od 6. do 10. ledna
o život přinejmenším 1 500 protivníků kalicha, zhruba o tisíc lidí více než
v nejkrvavějších bitvách husitských válek. Zpráva z února 1422 však věrohodněji mluví
o 1 200 mrtvých. Tentýž zdroj, rytíř Tomšík z Tanfeldu, se snad jako jediný pokusil očistit
krále Zikmunda od nařčení, že byl hlavním viníkem pohromy. Chybu viděl spíše v jeho
neschopnosti zamezit uherským oddílům v drancování a přinutit je k boji. O 265 let
později se snažil nalézt pro imperátora jakás takás slova omluvy i Jan Kořínek. Barokní
učenec sice přiznal, že Zikmund na svátek Tří králů Kutnou Horu „zapálil (než
nevypálil)“, ale jedině proto, aby Žižka, „ten pes slepý s svýma štěňaty tím země klenotem
a pokladem se nesílil“.1439 Lucemburk se však dokázal obhájit sám a bez výmluv.
V rozpravě s říšskými posly upozornil na nezdar křižáků u Žatce a realisticky popsal
příčiny krachu u Kutné Hory a Německého Brodu, kde zbytečně ztratil velké množství lidí
i koní. V mrazivé zimě („in dem winther kelten“) značně trpěla i jeho tělesná schránka,

439
zvláště dolní končetiny, sužované dnou.1440
Z pohromy u Německého Brodu si Zikmund odnesl trvalé ponaučení. Vojensky se
spálil v Čechách podruhé – a také naposledy. Svou českou politiku zcela zásadně
a racionálně přehodnotil. Válečnou silou husity přemoci nedokázal, finanční výdaje spjaté
s bojem proti husitům byly neúnosně vysoké (za léta 1420-1423 dosáhly výše téměř
jednoho celoročního příjmu uherské královské komory) a rána, kterou utrpěla jeho
politická prestiž, byla nevyčíslitelná.1441 Porýnští kurfiřti začali dokonce uvažovat o jeho
sesazení.1442 Proto od dalších vojenských intervencí do Čech definitivně upustil,
organizování pozdějších protihusitských kruciát podpořil jen slovně a v prvních měsících
po katastrofě se soustředil na zabezpečení moravských hradních a městských pevností.
Jako jeden z prvních nejvýše postavených hodnostářů západokřesťanské Evropy pochopil,
že k urovnání konfliktu s husity a případnému vítězství může vést jen trpělivá cesta
politických a diplomatických tahů. To také byla imperátorova nejvlastnější doména. Opět
tak potvrdil pověst racionálně uvažujícího státníka, schopného poučit se z vlastních
chyb.1443
Zikmundovou porážkou na počátku roku 1422 pohasly naděje katolických exulantů
z východočeských měst na návrat domů. I lokality obsazené Slezany v průběhu podzimu
1421 se znovu ocitly v husitské moci. Husité se opětovně ujali vlády také v nevelké
Poličce. Se šesti zrádci, z nichž každý prý obdržel za vpuštění nepřátelských bojovníků do
města 6 kop grošů, se tvrdě vypořádali. Tři z nich kat rozčtvrtil, jeden spáchal sebevraždu
oběšením a dva byli jako mladí ponecháni naživu, leč, stejně jako rodiny všech
odsouzených, museli natrvalo odejít z města. Konfiskace majetku se rozuměla sama
sebou. Byla to drsná tečka za druhou protihusitskou kruciátou.1444
Vlastně nebyla.
Krvavý šrám, táhnoucí se od Kutné Hory k Německému Brodu, netvořil zlom pouze
v Zikmundově české politice, ale zanechal i stopu v historické paměti. Když se roku 1455
řešil majetkový spor o ves Olešnou v Kouřimském kraji, nevzpomněli si svědkové na rok,
kdy zemřela Jitka Dlúhomilova, sestra zvíkovského purkrabího Hájka z Hodětína, ale
věděli, že se tak stalo „v postě toho léta, když Horu vypálili a Uhry u Německého Brodu
porazili“.1445

440
 PAD JANA ŽELIVSKÉHO
Ve středu 14. ledna 1422 se vítězná vojska vrátila od Německého Brodu.1446
Možná právě tímto triumfálním příjezdem pražských a táborských bojovníků v čele
s Janem Žižkou, správcem obcí příchylných k božímu zákonu, efektně končila kronika
mistra Vavřince z Březové. Vynikající literát si připravoval půdu pro strhující závěr
fiktivní promluvou k Zikmundovi Lucemburskému, umístěnou bezprostředně před počátek
líčení bojů o Kutnou Horu: „Počkej málo a pohleď, neboť Pán připraví pomoc těm, kdož
se ho bojí, a tebe, který skládáš naději v množství lidu, malou hrstkou porazí a na útěk
obrátí a za přeopravdový kalich krve Kristovy, který u jeho věřících pronásleduješ
a usiluješ zničiti, krev tvých ukrutných šelem v krátkém čase vzteklí psi lízati budou.“1447
Po opojném vítězství nastaly všední dny. Přítomnosti významných osobností
táborského svazu i několika příslušníků vysoké šlechty, osvědčivších věrnost husitskému
programu, využila Praha k řešení vnitřních problémů, které jí zmítaly od porážky před
Mostem. Byl k tomu příhodný čas. Jednota husitských sil vyústila v drtivou Zikmundovu
porážku, blahodárná jednota jako záruka funkčního celku měla být proto obnovena
i v pražském souměstí. Pozice Jana Želivského se zvolna hroutila. Jak nepřímo vyplývá
z textu Vavřince z Březové, tribun v prosinci 1421 neodjel s pražským vojskem na
Kutnohorsko, nýbrž setrval v hlavním městě a nepřítomnosti předních komunálních
politiků využil k prosazení dalších radikálních kroků.1448 Tím si ale nepomohl. Po 14.
lednu se atmosféra v Praze proměnila a prim v ní hráli obdivovaní vítězové od Německého
Brodu. Přesto trvalo tři týdny, než na Staroměstské radnici zasedl sbor světských autorit,
které měly rozhodnout o stížnosti několika komunálních politiků na porušení zákona
v případě zabavení staroměstského pečetidla 2. července 1421 a při jmenování stávajících
konšelů. Ačkoliv kauza měla charakter sporu mezi Starým a Novým Městem pražským,
bylo zřejmé, že staroměstská iniciativa směřuje proti Želivskému a jeho teokratické praxi
při správě hlavního města. Podpořily ji také husitští univerzitní mistři, včetně Jakoubka ze
Stříbra.1449
Rozhodčí komise, složená z devatenácti osob vesměs šlechtického původu, vynesla
konečný výrok 5. února 1422. Personální složení orgánu stojí za bližší pozornost. Pět
mužů patřilo k příslušníkům starobylých panských rodů (nymburský hejtman Jan Puška
z Kunštátu, Viktorin z Kunštátu a Poděbrad, Hašek z Valdštejna, litoměřický hejtman
Hynek Koldštejnský z Valdštejna a Moravan Václav Strážnický z Kravař), zbývajících
čtrnáct patřilo převážně k nižší nobilitě. Na prvním místě mezi nimi příznačně figuruje Jan
Žižka z Kalichu a až po něm další táborští hejtmani Jan Roháč z Dubé, pocházející
z panského rodu, a Zbyněk z Buchova. Následují Moravan Hyncík z Holštejna, donedávna
Zikmundův přívrženec Petr z Chrástu a dva Východočeši (Diviš Bořek z Miletínka, Jan ze
Smiřic) ve službách husitské Prahy, k níž se přiklonil též Jan Valkún z Adlaru, který se
v letech 1420-1421 rozešel s Táborem. Jiří Kroměšín z Březovic, Bernard z Valečova, Jiří
z Chvalkovic a Beneš Mokrovouský z Hustířan patřili k výrazným postavám orebského
bratrstva, Jan Hvězda z Vícemilic a Jan Rozvoda ze Stakor byli hejtmany vlastního
pražského vojska, první asi městské hotovosti, druhý nájemných bojovníků. Pohromadě se
tak sešli téměř všichni muži, které věnčila čerstvá sláva Zikmundových přemožitelů. Lichý
počet členů komise neznamenal, že by znění výroku bylo přijímáno na základě hlasování
jednotlivých účastníků. Takový postup se v pozdním středověku nepraktikoval. Proto jsou
víceméně irelevantní názory, že ve sboru měli Želivského protivníci převahu jednoho
441
hlasu. Usnesení se schvalovalo kolektivně, přičemž určující byl konsenzus, k němuž
účastníci v rámci debaty dospěli.
Závěry byly jednoznačné. Všichni staroměstští i novoměstští hejtmani a konšelé měli
neprodleně odstoupit ze svých funkcí a odevzdat pečetidla, aby již nemohli činit žádná
rozhodnutí. V obou městech byly vypsány volby městských rad. Ty měly zůstat u moci
přinejmenším po dvanáct měsíců a nesměl do nich kandidovat nikdo, kdo zastával úřad
v předchozích třech konšelských sborech. Tím komise fakticky prohlásila způsob instalace
městských rad v srpnu a v listopadu 1420 i v červenci 1421 za nelegitimní a vyzvala
k obnově zákonného stavu v souladu s městským právem, podlomeným Želivského
zásahy. Administrativní jednotu pravobřežní Prahy však nadále ponechala v platnosti.
Zvláště ožehavé body se týkaly duchovních. Smírčí soudci zakázali vstup na radnice i do
dalších úředních budov všem kněžím a mistrům, pokud k tomu nebudou přímo vyzváni.
Jako duchovní správce pražského duchovenstva komise stvrdila Jakoubka ze Stříbra, Petra
Payna, Jana Želivského a Jana Kardinála z Rejnštejna. Měly tak být omezeny teokratické
tendence a zřetelně odděleny kompetence světské a duchovní moci. Nebezpečí, plynoucí
z permanentních konspirací, komisařům velelo přísně zapovědět veškeré schůze konané
mimo radnice, tedy především v soukromých domech. Usnesení, zapsané „pro pamět
budúcí“ do městských knih, končilo obligátní výzvou k odpuštění vzájemných křivd
a k zachování jednoty pod ztrátou cti.1450

442
 Volby nových konšelů proběhly okamžitě, nikoliv ale na schůzích velkých obcí, nýbrž
(i z důvodů proporcionálního zastoupení) v rámci jednotlivých čtvrtí. Na Starém Městě
zasedli v radě Prokop Jidášek z Rakovníka, notář Jan, řečený Zmrzlík, manžel proslulé
kramářky Mandy a jeden z revolučních rytířů, Jakub helméř, Johánek z domu U Peřestého
[tj. strakatého, eventuálně pernatého či opeřeného] vola, knihař Antoniš, Martin Vačkář,
zastávající konšelský úřad zřejmě již při obležení Prahy Zikmundovou kruciátou,
a sladovník Mareš. Zbývající konšely jmény zatím neznáme. Se značnou
pravděpodobností mezi nimi nechyběl kupec či kramář Martin Zumberger. 1451 Na Novém
Městě nedokážeme identifikovat žádného radního, neboť dva konšelé zmiňovaní
Václavem Hájkem (zvonař Brychta a Jarošek z domu U Stříbrné hvězdy) jsou
kronikářovým výmyslem.1452 Personální změny tím nekončily. V pondělí 9. února byl
pražským hejtmanem ustanoven Hašek z Valdštejna, jistě díky vojenským zásluhám
prokázaným v zápase proti Zikmundovi.1453 Spolu s ním se dostal do popředí Petr z Věžky
443
(Vížky) a Chrástu, rovněž bývalý Lucemburkův přívrženec, který nedávno přešel na
husitskou stranu. Oba muži se již před revolucí dobře znali s Janem ze Smiřic.1454
Připočteme-li k nim Martina Vačkáře, jenž kazateli od Panny Marie Sněžné neodpustil
sesazení městské rady, v níž působil, i další konšely, spjaté spíše s konzervativní složkou
husitského spektra, nebylo pochyb, že se kruh kolem Jana Želivského stahuje. Trvalo však
rovný měsíc, než pečlivě nastražená past sklapla.
Výzva smírčí komise k udržení klidu a jednoty se již po několika dnech ukázala jako
zbožné přání. Noví konšelé pro výstrahu uvěznili několik nejhlasitějších reptalů z okruhu
stoupenců kněze Jana a k jejich nevoli začali přerozdělovat konfiskované domy a vinice,
jež velká obec postoupila Želivského přívržencům. Na počátku března uvedl hejtman
Hašek z Valdštejna, zjevný spiritus agens nadcházejících událostí, do stavu pohotovosti
pražské vojenské klienty, jimž přikázal, aby v tichosti přibyli do města.1455 Dne 7. března
se na výzvu konšelů dostavil na radnici Jakoubek ze Stříbra, který si postěžoval na pražské
radikály.1456 Obdobné pozvání měl v neděli 8. března obdržet Jan Želivský, ale posel ho na
faře nezastihl. Kazatel si tak o několik hodin prodloužil život. Představitelé odložili
jednání na pondělní ráno.1457 Želivský, nic zlého netuše, na Staroměstskou radnici opravdu
přišel, a to v doprovodu blíže neznámého duchovního, často mylně ztotožňovaného
s knězem Vilémem.
Zde již tribuna čekali Petr Věžecký (nikdo jiný než Petr z Věžky a Chrástu nepřichází
v úvahu, poněvadž žádný pražský měšťan jménem Petr tehdy nevlastnil věž, věžovitý
objekt ani jakýkoliv dům situovaný u věže),1458 purkmistr Martin Vačkář (majitel domu
U Zlaté podkovy) i další úředníci. Schůze zpočátku žádné podezření nevzbuzovala. Petr
Věžecký položil kazateli otázku, zda má pražské vojsko pomoci táboritům zachránit znovu
ohrožovaný hrad Švamberk (Krasíkov), nebo podpořit moravské husity. Želivský se
vyslovil pro první možnost a dodal, že by pražské oddíly oblehly též Křivoklát. Druhý bod
jednání, urovnání sporů uvnitř pražské obce, začal ostrou slovní přestřelkou mezi
novoměstským tribunem a hejtmanem Haškem z Valdštejna, který se mezitím dostavil na
radnici. Kněz Jan mu tvrdě vmetl do tváře propuštění Jana Hvězdy z pražských služeb
a následný exhejtmanův odchod z hlavního města (na Tábor). Ohradil se rovněž proti
revizi přidělených konfiskátů. V průběhu rokování dorazili na radnici téměř všichni
pozvaní Želivského přívrženci. Jedinou výjimkou byli staroměstský měšťan Jeroným Šrol
a novoměstský Jíra rukavičník, kteří nepochybně obdrželi výstrahu a skryli se na utajeném
místě. Počet obětí se tak z původně zamýšlených symbolických dvanácti snížil na deset.
Debata o narovnání měla krátký a ryze formální charakter. Nekompromisně ji uťal
staroměstský rychtář, který Želivského a jeho přítomné stoupence (jménem známe toliko
staroměstského Petra Rezka, vlastnícího dům v nynější ulici U Radnice) prohlásil za
zatčené a přikázal biřicům, aby je spoutali.1459
Novoměstský kazatel se tváří v tvář smrti zachoval důstojně. Odmítl pouta, vyzpovídal
se svému duchovnímu průvodci a učinil poslední pořízení, týkající se především knih.
Vzdělanec se nezapře ani na prahu věčnosti. Vyslovil i politickou závěť: „Milý bratře,
pomuož-liť pán buoh, praviž tam kněží, ať s obcí, nebožátky chudými [neplnoprávnými
obyvateli města], až do té krve vylití věrně pracují a zraditi se nedadí!“ I všichni ostatní
zajatci se vyzpovídali, přičemž vyznali, že nikdy nepochybovali o „těle a krvi pána Ježíše
Krista“, tj. nehájili eucharistii pod jednou způsobou, ani remanenční stanovisko. 1460 Potom
již zajatce čekal sestup na radniční dvůr. Ke studni, kde čekal s naostřeným mečem mistr
kat.
Právě od neznámého kněze a mistra popravčího zjistili Želivského přívrženci

444
podrobnosti o posledních chvílích svého idolu. Kat ke klečícímu a modlícímu se kazateli
promluvil takřka prosebným tónem: „Milý kněže Jene, dáš ruce, ať svieži, nebť bych
nemohl tak nic učiniti.“ Snad to byla součást oné omluvy, kterou mistři popravčí pronášeli
k odsouzencům a kterou dobře známe i ze soudobých textů české provenience.1461
Je to známý příběh. Krev vytékající zpod radničních vrat prozradila kolemjdoucím
utajené nekalé dílo. Smrt deseti husitských radikálů, včetně jejich uznávaného vůdce,
vyvolala na Novém Městě pozdvižení. Ozbrojenci Haška z Valdštejna proto přehradili ústí
Železné ulice do Staroměstského náměstí. Právě tudy se hnal rozhořčený novoměstský dav
pod vedením Vítka z domu U Tří červených zvonů (pozdější čp. 38), stávajícího na
nynější Národní třídě v místě funkcionalistického Domu uměleckého průmyslu. Poněvadž
Vítek žil jen několik kroků od chrámu Panny Marie Sněžné, a navíc nedaleko Jana
a Václava Charvátových, čelných Želivského stoupenců, zdá se zřejmé, že útok na Staré
Město vedli lidé z nejbližšího okolí kazatelova působiště. Pan Hašek se svými muži před
rozvášněným davem po krátké, leč hlasité výměně názorů raději uprchl. Další dva strůjci
komplotu, Petr Věžecký a purkmistr Martin Vačkář, zmizeli ze Staroměstské radnice
zadním východem na poslední chvili.1462
Skutečná bouře propukla poté, co lidé nalezli těla popravených. Kněz Jan Gaudencius,
farář v podbrdské Březnici, poté chodil po Praze, drže uťatou tribunovu hlavu v rukou.
Paralelu s násilnou smrtí Jana Křtitele chápal každý.1463 Rozčílený zástup, hledající
Želivského vrahy, se zmocnil alespoň mincíře Mikuláše a krejčího Bohuňka, bývalého
staroměstského konšela (sesazeného 30. června 1421) a úspěšného hejtmana, majitele
domu v Dlouhé ulici (čp. 743). Na Novém Městě byli oba ještě týž den sťati. Stranou
ničivé pozornosti běsnícího davu nezůstaly ani univerzitní koleje a příbytky mistrů, kteří
se s Želivským navzájem upřímně nesnášeli. Posléze se frustrace vybila na domech
tribunových odpůrců a na závěr se dav vyřádil v židovské čtvrti, jíž se tehdy ještě neříkalo
ghetto. Bilance pondělí 9. března 1422 byla tristní. Deset mrtvých mužů Želivského
skupiny a dva popravení kazatelovi protivníci. Krvavému dění ale ještě nebyl konec.
V úterý se konal v kostele Panny Marie Sněžné Želivského pohřeb za velkého nářku
především ženských účastnic. Byla to obrovská událost, jejímiž aktéry se stávali všichni
přítomní, sdílející přesvědčení o Janově výjimečnosti a o jeho vstupu do nebeského
království. Kněz Jakub Vlk pronesl nad mrtvým řeč na perikopu o pochování svatého
Štěpána (Sk 8, 2). Poté, co Janovo tělo, uložené v prosté rakvi, vlastně vydlabaném kmenu
(„korytu“), spočinulo na čestném místě pod kazatelnou, 1464 vzali spravedlnost do svých
rukou noví konšelé. Nedávno instalovanou radu pouliční nepokoje smetly. Jmény známe
několik z nich. Na Starém Městě Jeronýma Šrola, jenž o vlásek unikl katu, dále Jana
ryméře (jircháře) z Podžidí, nožíře Jana Hracha, mladičkého Jana z domu U Stříbrné
hvězdy (pozdější čp. 612 v Týnské uličce) a jakéhosi Macáka, z novoměstských pak bratry
Jana a Václava Charvátovy ze sousedství chrámu Panny Marie Sněžné, Simona
z Vraného, soukeníka Hrona, Jiřího Velvara, Beneše pasíře, Václava (syna Pavlova),
kraječe sukna Jana Sedlského z Truhlářské ulice, Víta kožešníka a Jana Srsu.1465
Jedním z prvních činů nových radních bylo rozhodnutí popravit pět dopadených
staroměstských konšelů. Asi týž kat, který sťal Jana Želivského, vykonal ve středu 11.
března stejný ortel na knihaři Antonišovi, Jakubu helméřovi, Johánkovi z domu
U Peřestého vola, Prokopu Jidáškovi a Janu Zmrzlíkovi, manželu kramářky Mandy.
Spravedlnosti však ještě nebylo učiněno zadost. Bilance popravených zatím byla 7: 10
v neprospěch Želivského přívrženců. Ve čtvrtek proto katův meč ukončil život dalších tří
lidí: rychtáře (či podrychtáře) Jíry, staroměstského měšťana Martina Zumbergera

445
a jednoho dosud neznámého muže.1466 Teprve v tomto okamžiku se poměr usmrcených
srovnal a spravedlnost naplnila. Nezapomínejme, že úskočné vylákání kněze Jana na
Staroměstskou radnici a jeho poprava byly odvetou za lstivé zajetí i smrt Jana Sádla ze
Smilkova. I 10 popravených radikálů bylo třeba vykoupit smrtí stejného počtu jejich
protivníků. Jak patrno, přežívaly v pozdně středověkém pojímání práva a spravedlnosti
archaické zvyklosti. Mír, řád a harmonie byly obnovovány na základě kompenzace
a vyrovnaných účtů, odkazujících k starověkému i starozákonnímu rčení „oko za oko, zub
za zub“.
Na shromáždění obcí Starého a Nového Města pražského v neděli 15. března 1422 se
už nevolalo po krvi. Nicméně vystoupení Želivského chráněnce kněze Viléma, jenž využil
příležitosti, aby odplatil univerzitním mistrům všechny předchozí ústrky, atmosféru
vyhrotilo. Svůj proslov zahájil Vilém mírně. Jeho žaloba nechce nikoho přivést na
popraviště, nýbrž hodlá přítomným mistrům připomenout zlo, které spáchali a jež vedlo
k smrti kněze Jana a dalších nevinných osob. Po výzvě k pokání ale rozpoutal smršť
podmanivě formulovaných stížností (Jakoubka ze Stříbra neváhal absurdně nazvat
„knězem krvavým“) a řeč zakončil efektní otázkou: „Tieži vás, milá obci, kněz Jan svaté
paměti a ti bratři, kteříž s ním stínáni, byli-li sú Pánu Bohu a vám věrni a pomocní ve
všech pravdách poznalých od počátku až do smrti?“ Velká obec, v níž měli v dané chvíli
hlavní slovo Jeroným Šrol a s ním shodně uvažující měšťané, nemínila poslat na smrt
Husovy přátele a nedávné spojence, s nimiž hájila Prahu proti Zikmundovi. Želivského
konce využili k pokusu definitivně zlomit vliv univerzitních mistrů (Jan Příbram, Martin
z Volyně, Křišťan z Prachatic, Prokop z Plzně, Martin Kunšův, Jan Kardinál z Rejnštejna,
Petr Payne), včetně Jakoubka ze Stříbra, tím, že je prohlásili za ideové původce událostí 9.
března.1467 Přímou vinu na popravě jim prokázat nemohli, jakkoliv byla averze
konzervativně smýšlející mistrovské skupiny vůči Želivskému obecně známa. Ani
Jakoubek se nezdržel na Želivského adresu ostrého a často připomínaného výroku: „Ty jsi
vinen všemi těmi búřemi a tímto vším krve prolitiem, a zavedl jsi Českú a Moravskú
zemi.“1468 Předem připravené rozhodnutí vyhlíželo velkoryse. Mistrům, pokud neopustili
Prahu již dříve (oblíbený Jakoubkův žák bakalář Jan Rokycana tak učinil hned 9. března),
byl přikázán pobyt v Hradci Králové. Nikdo nemohl vědět, že vyhnanství potrvá pouhé
dva měsíce.1469
Důvody Želivského pádu jsou zjevné: dlouhodobá rivalita Starého a Nového Města,
nespokojenost vlivných staroměstských kruhů s linií, kterou kazatel od Panny Marie
Sněžné prosazoval, nechuť univerzitních mistrů, vesměs Husových spolupracovníků,
k uprchlému premonstrátovi i nesouhlas s autokratickým a teokratickým trendem, který
kněz Jan nastolil a jenž se projevil destruktivními zásahy do sféry městského práva. Přesto
se vnucuje otázka, proč byl novoměstský tribun odstraněn tak drasticky, navíc s početným
okruhem svých přívrženců. Strůjci Želivského konce, tj. umírnění staroměstští kališníci,
preferující součinnost s husitskými šlechtici typu pana Haška z Valdštejna, zřejmě
uvažovali přímočaře a ke všemu mylně. Zahyne-li Želivský se svými nejbližšími,
nevzmůžou se již zastrašení radikálové k významnější aktivitě a rozhodující moc
v pražském souměstí získají lidé toužící po obnově politické stability, narušené
nekončícími převraty a nátlakovými akcemi. Tento kalkul však selhal. Praha zůstala
nadále názorově rozdělena a převraty rytmizovaly její život dalších 100 let.
Fyzická likvidace kněze Jana měla nepochybně i širší politické pozadí. Praha se zvolna
připravovala na příjezd litevského knížete Zikmunda Korybutoviče jakožto náměstka
požádaného českého krále velkoknížete Vitolda. Želivský s tímto řešením, které by

446
podstatně redukovalo jeho vliv, sotva souhlasil. I proto přišel o život. Revoluce, k jejímž
strůjcům patřil, ho semlela jako stovky a tisíce jiných. Ano, Jan Želivský byl typ
revolucionáře upřímně oddaného nejvyššímu ideálu, za nímž kráčel s planoucím srdcem
a v hlubokém přesvědčení, že je nástrojem boží vůle. Byla to cesta dlážděná násilím
i mrtvolami protivníků, ač na rukou obdivovaného i nenáviděného kazatele ulpěla krev
pouze symbolická. Spolu se smrtí novoměstského tribuna zároveň opadla kulminující vlna
pražského radikalismu, jakkoliv spory mezi radikálními a umírněnými husity nebraly ani
poté konce.
Nenaplnila se ani naděje kazatelových posluchačů, že kněz Jan získá místo v kruhu
uctívaných husitských světců, jejichž pozemskou existenci ukončila násilná smrt. Slova
soudobé relace („Budiž pán buoh na věky pochválen, že Českú zemi takovým jest
mučedlníkem oslavil!“),1470 zjevně směřující k zařazení novoměstského tribuna po bok
Jana Husa a Jeronýma Pražského, zůstala pouhým přáním. V husitské tradici nezaujal
Želivský srovnatelné místo a relativně brzy se na něj pozapomnělo. Nikdo, ani
schematicky, nezachytil jeho fyzickou podobu. Nestal se symbolem, neboť
nereprezentoval celé hnutí, byl „pouze“ ideovým vůdcem radikálního směru v Praze,
především na Novém Městě, budil kontroverze, a navíc zemřel v důsledku rozhodnutí
svých souvěrců. I po smrti tak veřejné mínění spíše štěpil než sjednocoval.
Toto konstatování v zásadě platí rovněž pro naši současnost. Zatímco komunistická
publicistika a stalinisticky laděná marxistická historiografie učinily z někdejšího
premonstrátského mnicha vůdce pražské chudiny, spatřovaly v něm předchůdce politicky
uvědomělých politických komisařů i adorovaly nekompromisnost, s jakou postupoval
proti nepřátelům a kolísavcům, po listopadu 1989 nastala jiná situace. 1471 Pomník kněze
Jana, dílo sochařky Jaroslavy Lukešové, potichu zmizel z prostranství před Novoměstskou
radnicí. V roce 2003 byl umístěn v Želivi, ovšem tak, aby nerušil poklid premonstrátského
kláštera a kostela. Někteří premonstráti dokonce tvrdí, že husitský kazatel nikdy nebyl
členem jejich řádu a želivské kanonie. Stydí se za něj. Kněz Jan se tak paradoxně
v podobě sochy vrátil na místo, kde se cítil nespokojen a odkud utekl. Busta, vytvořená
Karlem Lidickým a odhalená v dubnu 1960, na Staroměstské radnici naštěstí (i s poněkud
bizarním textem) zůstala, stejně jako pojmenování důležité stanice pražského metra na
rozhraní Žižkova, Strašnic a Vinohrad. Shodně jako Žižka a Hus nemůže ani Želivský za
to, že si ho přisvojil komunistický režim, který mu na pražském Žižkově věnoval
významnější ulici,1472 než byla ta, jež nesla jeho jméno v letech 1875-1951. Byl nesporně
významnou historickou postavou, jež se výrazně zapsala do českých dějin, a jako takový si
zaslouží pozornost, nikoliv, vzdor všem zjevným chybám, zapomenutí či jednostranný
odsudek. Už bychom jednou měli dospět a smířit se s tím, že dějiny jsou jedinečné
i neopakovatelné a snaha změnit je či retušovat působí směšně.
Obšírné vylíčení Želivského konce zde má své opodstatnění. K Janu Žižkovi měl kněz
Jan blízko. Velmi pravděpodobně spolu připravovali novoměstskou defenestraci, Žižka se
podílel na vydání Vyšehradu novoměstské obci, Želivského Praze poskytl táborský
hejtman třikrát (na jaře 1421, na konci dubna a v prosinci 1421) významnou vojenskou
pomoc a v době prvního pražského pobytu táborského vojska provedl tribun protiprávní
výměnu staroměstských konšelů. I poslední vystoupení osudného 9. března jej představuje
jako horlivého stoupence úzké součinnosti s táborským bratrstvem a jistě i s Žižkou, jenž
měl na záchraně hradu Švamberka eminentní zájem. Přesto táborský vojevůdce Želivského
nepodržel a jako člen rozhodčí komise souhlasil 5. února s jejím výrokem, který oslabil
pozici výmluvného kněze. Možná Žižka opravdu věřil v urovnání pražských poměrů,

447
možná ale začínal vnímat Želivského kritičtěji kvůli jeho teokratickým sklonům, s nimiž
byl konfrontován v táborském prostředí a vůči nimž byl jako zástupce světské moci
kritický. Rovněž kazatelův blahovolný postoj k duchovním, kteří sympatizovali
s remanencí, vojevůdce zcela jistě netěšil. Želivský, ač se jeho názor na pojetí svátosti
oltářní nelišil od hlavního husitského proudu, je toleroval především proto, že v nich cítil
oporu proti konzervativcům. Odtud pramenil tribunův vstřícný vztah ke knězi
Vilémovi.1473 Žižkův hlas v devatenáctičlenné komisi rozhodně nepostrádal váhu. Jako
„správce“ husitských obcí, respektovaný válečník, opětovný vítěz nad Zikmundem
a stěžejní postava husitského hnutí se jistě těšil patřičné autoritě. Existovaly asi i jiné
důvody, proč razantně nezasáhl v Želivského prospěch. Polní velitel byl muž činu, vleklé
mnohomluvné schůze ho unavovaly, a tudíž se na nich choval zdrženlivě. V konečném
výsledku tak Želivskému nepomohl. Jistý Žižkův chlad vůči někdejším přívržencům
radikálního kazatele nicméně potvrzují pražské události, které se seběhly na podzim 1422.
Dotkneme se jich na patřičném místě.
Co vlastně dělal Žižka poté, co krátce po 5. únoru odešel z Prahy? Neustával v zápase
proti Oldřichovi (II.) z Rožmberka, který nedodržel závazky z Čáslavi, angažoval se na
straně nepřátel kalicha a své Protihusitské stanovisko již nezměnil až do smrti. Vzhledem
k sousedství táborské sféry s rožmberským dominiem byl kulhavý šlechtic první na ráně.
Táborský hejtman již v prvním čtvrtletí roku 1422 podpořil riskantní záměr otrávit
Oldřicha (II.) z Rožmberka, stržen i vidinou ovládnutí Českého Krumlova.
S plánem jako první vyrukoval bývalý člen čáslavské vlády panoš Oneš z Míkovic,
jehož tvrz Perštejnec u Kutné Hory se na sklonku prosince 1421 dostala do
Rožmberkových rukou v důsledku zrady zdejšího šafáře Petra. Onše hnala především
touha pomstít se panu Oldřichovi za ztrátu lukrativního objektu. Organizací nebezpečné
akce pověřil někdejšího královéhradeckého měšťana a pražského spojence Jana Domašína,
který v úloze husitského vyjednavače na přelomu let 1421-1422 pendloval mezi Kolínem
a Kutnou Horou. Domašín vydíráním i finanční motivací získal jako vykonavatele msty
prodejného šafáře Petra, jemuž Oneš vyhrožoval fyzickou likvidací, Žižkova špeha
Mikuláše z Kamýku, který se v době Zikmundova kutnohorského pobytu ukryl v jedné ze
šachet (!), a Oldřichova osobního kuchaře Dietla, jenž měl svému pánovi předložit
otrávenou štiku. Spiklenci se scházeli v domě kutnohorského měšťana Aleše Pokšicha
a poté ještě v Telči, když tu nocovalo Zikmundovo vojsko cestou od Německého Brodu na
jihovýchodní Moravu. Plán postupně nabýval fantastické rozměry a zapojovalo se do něho
stále více lidí, včetně nám již známého Přecha z Hostovnice. Spiklenci počítali se
zapálením Českého Krumlova, s vpuštěním Žižkova vojska do města i s pomocí
prachatických husitů. Nic z těchto představ se ale neuskutečnilo. Rožmberským
vyzvědačům se podařilo komplot rozkrýt a v letech 1422-1423 postupně dopadnout
Mikuláše z Kamýku, Přecha z Hostovnice, kuchaře Dietla, šafáře Petra i několik dalších
aktérů. Všichni dopadení byli vyslýcháni, převážně s využitím útrpného práva, a poté
nepochybně popraveni. Místo odměny, kterou jim v řádu několika desítek až stovek kop
grošů sliboval Oneš z Míkovic, skončili v rukou kata. Mikuláše z Kamýku (a možná
i některé další spiklence) rozčtvrtil, což byl trest reglementovaný pro zrádce.1474
Příběh nezdařeného atentátu je poučný v několika ohledech. Předně ukazuje, jaké
animozity panovaly mezi členy zemské vlády, ustavené na čáslavském sněmu, a jak byl
tento orgán nutně nesourodý a nevýkonný. I když k sporu o Perštejnec došlo až po 28. září
1421, vztahy mezi Onšem z Míkovic a Rožmberkem musely být napjaté už dříve. Neméně
zajímavé je zjištění, jak snadné bylo v každé době podplatit služebnictvo, často

448
nerespektující základní loajalitu vůči nadřízenému, vrchnosti či zaměstnavateli.
A nepřehlédněme ještě jeden fakt. Lehkost, s jakou se mohl téměř kdokoliv vetřít do
blízkosti důležité osobnosti a plnit vyzvědačské úkoly. Při dopadení musel ovšem počítat
s exemplárním trestem. Zastrašující účinek přesto nebyl takový, aby všechny odradil.
Hmotná motivace mnohdy převážila.
O chystaném otrávení Oldřicha (II.) z Rožmberka Žižka věděl, zda měl ale prsty
v jiném tehdejším komplotu, pokusu získat pro husity Brno, jedno ze dvou hlavních měst
Moravy, už nikdo nevypátrá. Zprávu o spiknutí zaznamenal, asi na základě ústního
podání, Eberhart Windecke, ovšem až s dvacetiletým odstupem. I proto ji nedůvěřiví
historikové občas zpochybňují. Hlavním hrdinou příběhu je Zikmundův oblíbený šašek
Antoni (Antonio) Tallander, přezdívaný mossén Borra (eventuálně Boira či Borro),
původem asi Katalánec, jehož imperátor poznal na podzim 1415 při setkání s aragonským
králem Fernandem (Ferdinandem) I. v Perpignanu. V Zikmundových službách setrval
Borra několik let, navštívil Kostnici, pobýval v Budíně a po boku svého pána přitáhl na
konci roku 1421 do Čech. Nejspíš u Německého Brodu se ocitl v husitském zajetí a byl
konfinován v Hradci Králové, předním městě pražského svazu. Zde se mu prý náhodou
podařilo vyslechnout podrobnosti o chystaném převratu v Brně. Sotva se dostal
(pravděpodobně za odpovídající výkupné) z Hradce, zamířil do Brna, kde informoval
konšely o hrozícím nebezpečí, přičemž jim prozradil několik jmen zdejších spiklenců,
ochotných otevřít husitům městské brány. Pak už bylo vše záležitostí rutiny. Komplot byl
odhalen a jeho brněnští aktéři popraveni. Jistě jich nebylo 500, jak říká Windecke, a ani
Borra neobdržel od Zikmunda odměnu 100 000 zlatých. Kde a jak by král a jeho dvořané
dali takovou obrovskou sumu dohromady? Přesto zní podání o brněnském spiknutí
věrohodně. Dne 7. července 1422 udělil král Zikmund Antoniu Tallanderovi erb
a současně ho povýšil do šlechtického stavu. To byla pocta poměrně výjimečná,
vypovídající o mimořádných zásluhách, možná o šaškově podílu na likvidaci chystaného
brněnského převratu. Mossén Borra zemřel roku 1446 v Neapoli a jeho tělesné ostatky
byly asi uloženy v barcelonské katedrále sv. Eulalie, v blízkosti kovové náhrobní desky
zobrazující Tallandera jako rytíře i šaška, s typickými rolničkami zavěšenými kolem krku
a pasu. Většina českých turistů míjí tuto upomínku na muže, který zasáhl do pohnuté
husitské historie, bez povšimnutí.1475
Jan Žižka od počátku jara 1422 bojoval i s dalším tradičním nepřítelem, plzeňským
landfrýdem a jeho spojenci. Mohl přitom spoléhat na podporu Prahy, vedené Jeronýmem
Šrolem a bratry Charvátovými, postupujícími v souladu s plánem, který několik minut
před svou smrtí navrhl Jan Želivský. Ještě než vypršelo kratičké příměří, jež za pražský
svaz uzavřel s plzeňským landfrýdem krátce po nástupu do funkce hejtmana Hašek
z Valdštejna, vytáhlo pražské vojsko na severozápad, zmocnilo se nedávno vyhořelého
hradu Křivoklátu1476 a o velikonoční neděli 12. dubna ovládlo Žlutice. Podle pozdní zprávy
přitom pražským oddílům pomáhal též Žižka.1477 Jisté to ale není, protože táborský
hejtman měl plné ruce práce s hájením hradu Švamberka (Krasíkov), na který si proti
bratru Bohuslavovi (VI.) činil nárok katolík Hynek Krušina ze Švamberka. Žižkova pozice
se znovu (pokolikáté už!) jevila natolik beznadějnou, že se o ní šířila zpráva až ve Slezsku
a v Pobaltí. Zbožní šlechtici z Plzeňska snad konečně zlého kacíře Žižku i s jeho
pomocníky porazí a spálí (dem bozen ketczer Syszka und seyn helfer do gewynnen und
vorbornen), psal nadšeně slezský protivník husitské hereze. 1478 Jak katolická naděje rychle
vzešla, tak rychle pohasla. Žižka, možná s přispěním pražského vojska, sevření, na němž
se podílelo i 400 ozbrojenců z Chebska, prorazil a vzápětí dobyl nedaleký hrad Gutštejn

449
bratří Jana a Buriana z Gutštejna a pravděpodobně i další pevnosti plzeňského landfrýdu.
Od Gutštejna, pokud nezamířil nejdříve ke Stříbru, vedly jeho další kroky k Horšovskému
Týnu, sídlu arcijáhenství, které od roku 1420 spravoval Neostup (III.) ze Švamberka.1479
Jako by se dokola opakovala stejná situace. Jan Žižka, disponující poměrně malým
vojskem, se dostane do úzkých, z hrozící katastrofy zázračně vyvázne, poté rychle navýší
počet svých bojovníků a překvapeného nepřítele zaskočí. Ačkoliv kromě Kroniky velmi
pěkné žádný pramen o Žižkově přítomnosti před Horšovským Týnem nehovoří, vyhlíží
jeho účast při obléhání katolické pevnosti, jejíž posádce velel purkrabí Zdeněk z Drštky
a ze Dvorce, pravděpodobně.1480 Významnou složku táborských sil tvořili husité z blízkých
Domažlic a zřejmě i z dalších husitských pošumavských měst. Eventuální pád důležité
katolické pevnosti, kterou hájili též četní katoličtí kněží, vyděsil na počátku května 1422
přilehlá německá území i jihoněmecká města. Bavorští vévodové Ota z Mosbachu a Jan
z Neumarktu chystali vojenskou výpravu do Čech. Zda táborité, v jejichž řadách se znovu
připomínají bojující ženy, ustoupili před blížícími se bavorskými sbory, nebo spíše před
oddíly Hanuše z Kolovrat, není podstatné. Horšovský Týn, na rozdíl od tvrzení Kroniky
velmi pěkné, Žižka nedobyl a pevnost setrvala na katolické straně až do konce husitské
revoluce.1481
Plzeňský landfrýd a Oldřich (II.) z Rožmberka zůstali Žižkovými hlavními domácími
nepřáteli i v následujících měsících. Sluší se poznamenat, že v první polovině roku 1422
vypověděl stručným otevřeným listem, sepsaným na Hradišti hory Tábor a zaklínajícím se
věrností božímu zákonu až „do toho hrdla“, nepřátelství Oldřichovi (II.) z Rožmberka pan
Bohuslav ze Švamberka.1482 Názorové přemety, které působí s odstupem času paradoxně,
ne-li úsměvně, bývají v revolucích časté. Drobnou denní válku i osobní animozity však
v polovině května překryly jiné události.

450
 LITEVSKÝ KNÍŽE
Ve čtvrtek 16. dubna 1422 vypověděl litevský kníže Zikmund Korybutovič nepřátelství
uherskému, římskému, dalmatskému a chorvatskému králi Zikmundovi Lucemburskému.
V latinské písemnosti se vydavatel označuje jako gubernator (správce) Českého království
a Moravského markrabství, zastupující v těchto zemích litevského velkoknížete a svého
nejdražšího strýce (patruum nostrum carissimum) Vitolda, na jehož místě nepřátelský akt
zveřejňuje. Nejen Lucemburk, ale celá Západokřesťanská Evropa tak byla oficiálně
informována, že požádaný český král Vitold pověřil svého synovce (a zároveň synovce
polského krále Vladislava II. Jagiełła), aby v jeho jménu převzal vládu nad Čechami
a Moravou. Litevský panovník vycházel prostřednictvím svého náměstka vstříc husitské
žádosti a pokládaje český trůn za uprázdněný vysílal zatím do Prahy blízkého příbuzného,
aby jej zastupoval. Už 21. dubna protáhl Korybutovičův vojenský sbor v síle asi 2 000-
2 500 jízdních kolem slezské Osvětimi a přes Těšín mířil k Moravské bráně.1483
Nečekaně rychlý postup nevelkého vojska zaskočil Zikmunda Lucemburského, který
od poloviny ledna pobýval na jižní, respektive jihovýchodní Moravě a asi od 14. dubna
obléhal nepoddajný Uherský Ostroh (Ostrov, německy Steinitz), na němž se úspěšně
bránila posádka Haška z Valdštejna. Musel se přitom obejít bez pomoci rakouských
oddílů, neboť vévoda Albrecht V., jmenovaný Zikmundem 23. března místodržitelem na
Moravě, se k Ostrohu nedostavil. Král tak spoléhal na uherské bojovníky, many
olomouckého biskupa Jana Železného i oddíly několika moravských měst. Tyto síly
nestačily ani k dobytí Uherského Ostrohu, ani nebyly připraveny čelit Korybutovičovu
sboru. Zikmund, jemuž tehdy poskytovalo zázemí Veselí nad Moravou, se proto 24. či 25.
dubna raději stáhl do blízké Holiče, již na uherském teritoriu. Tím fakticky neslavně
uzavřel vojenské angažmá v českomoravském prostoru. Nepřímým přiznáním skutečnosti,
že ozbrojenou mocí s husity nic nesvede ani na Moravě, bylo 6. května 1422 opětovné
uvedení kališníka Petra Strážnického z Kravař do funkce moravského zemského hejtmana.
Do úřadu ho instalovali Zikmundovi pověřenci a rádci Jan Švihovský z Rýzmberka
a Václav z Dubé a Leštna. Oficiální jmenovací dekret nese datum 4. července.1484
Zikmund Korybutovič, zkráceně nazývaný též Korybut, neuspěl před katolickou
Olomoucí, kde dokonce utrpěl menší ztráty, chuť si však spravil v nedalekém Uničově,
který ovládl a v němž (podle pozdní zprávy, jde tu ale spíš o záměnu s rokem 1424) prý
přijímal pod obojí způsobou.1485 Pokud tak vůbec učinil, dával okázalým gestem najevo, že
plní podmínky, které husitské poselstvo vyjednalo s litevským velkoknížetem. Mohl však
svůj čin vnímat i jako přihlášení se k náboženské praxi svých pravoslavných rodičů.
Zikmund Lucemburský, který ještě 5. května utěšoval sám sebe i své okolí poukazem na
neochotu viklefů (Wicleffen), pikartů (die Bickarten), tj. táboritů, a pražanů Korybuta
přijmout, se opětovně mýlil, byť se opíral o spolehlivé zdroje. Radikálové v čele českého
hlavního města se sice pokusili svolat sjezd pražského svazu na 21. května do Českého
Brodu, ale litevský kníže byl rychlejší.1486 V sobotu 16. či v neděli 17. května vjel bez
problému do Prahy, která ho spontánně uvítala. S otevřenější náručí se kupodivu shledal
na Novém Městě, odkud jej lidé s radostí uvedli na Staré Město, jehož představitelé nebyli
Korybutovi nakloněni. Věděli, co přijde. Kníže, vnímaný jako zástupce požádaného krále,
a tudíž i jako záruka nadcházející stability, řádu i pokoje, brzy suspendoval městské rady
a svolal velkou obec, jež 25. května zvolila nové, jím potvrzené konšely, aniž zrušila
administrativní jednotu pravobřežní Prahy. Dvouměsíční „panování“ Jeronýma Šrola
451
a bratří Charvátů skončilo. Za projevenou vstřícnost navýšil kníže počet novoměstských
konšelů na 18, čímž je v kvantitativní rovině zrovnoprávnil se staroměstskými radními.
Prahu nyní řídil sbor 36 radních.1487
Personální složení konšelského sboru je nanejvýš zajímavé a vyvrací obecně
tradovanou představu, že reprezentoval umírněné kališnické měšťany. Ano, mezi konšely
byly i osoby známé z předrevoluční Prahy (Václav Litochleb, Duchek řemenář, Václav
z Hrobky, pekař Hereš), ale převažovali rozhodní husité, soustředění po roce 1427 kolem
Jana Velvara, konkrétně staroměstští měšťané krejčí Václav Hedvika, Matěj Žatecký
z domu U Hřebenů, platnéř Kříž, Václav Holec, Václav z domu U Kaprů či Jan z domu
U Ruky, kteří tu poprvé vytvořili pevnější skupinu. Názorově se od nich příliš nelišili
František Šilink, první revoluční novoměstský rychtář, Velík z domu U Kocourů, Valeš
Mudrák, Pavel z domu rychtářova i někteří další novoměstští radní. Zřetel ke Korybutovi
se projevil ve zvolení Prokopa Závady a řezníka Mikuláše Hrdoňky, kteří byli členy
delegace vyslané k polskému králi a litevskému panovníkovi v prosinci 1420. Noví
konšelé zastupovali všechny pražské názorové proudy, s výjimkou krajně radikálního. To
svědčí o aktuálním rozložení sil a o atmosféře panující v souměstí, stejně jako o politické
rozvaze litevského knížete a hlavně jeho českých poradců.1488
Snahu o vzájemné dorozumění korunovaly 28. a 30. května (resp. 23. července) výnosy
velké obce o návratu všech osob, které v uplynulých měsících opustily, ať již z donucení
či ze strachu, pražská města. Týkalo se to samozřejmě i univerzitních mistrů
konfinovaných v Hradci Králové a někdejších členů městských rad, nikoliv však katolíků.
Na výslovnou Korybutovu žádost byl z internace propuštěn Zawisza Czarny z Garbowa,
nepochybně i další Poláci a také pan Hynek Červenohorský z Dubé. Pražská obec pak
knížeti postoupila k užívání Pražský hrad. Bylo to symbolické i praktické. Náměstek
požádaného krále měl sídlit v tradiční panovnické rezidenci, jež zřejmě sloužila též jako
„ubytovna“ pro Korybutovičovy polské a ruské bojovníky. Tíhu jejich financování nesla
Praha, která každému jízdnímu platila žold ve výši 24 grošů týdně. I s ohledem na
přítomnost cizího vojenského živlu zdůrazňovaly výnosy stálou platnost mravně rigidních
zásad, tj. zákaz hazardních her, oplzlých nadávek i prostituce, a stanovily odstrašující
tresty za násilnou kriminalitu. Důležité bylo rovněž obsazení úřadu podkomořího, v němž
se 13. června připomíná proslulý staroměstský měšťan Jan Bradatý, jehož do funkce
jmenovala (asi už dříve) Praha a který jejím jménem instaloval konšely ve městech
pražského svazu.1489 Sympaticky vyznívalo opatření proti svévolné ražbě nehodnotných
mincí, doplněné později rozhodnutím zastavit činnost pražských mincoven, produkující
nekvalitní minci, a ponechat v provozu pouze mincovnu kutnohorskou.1490
Ustavení nových městských úředníků okamžitě využila podnikavá kramářka Manda,
vdova po popraveném konšelovi Janu Zmrzlíkovi. Tak dlouho běhala na radnici, aby si
vymohla náhradu za škody utrpěné při pouličních bouřích po Želivského popravě, až jí
konšelé raději postoupili nádherný dvoupatrový konfiskovaný dům uprchlého měšťana
Johanna Gewiczera (čp. 646 na rozhraní Malé Stupartské a Stupartské ulice), jehož tržní
cena činila před revolucí 180 kop grošů. Manda si však škody vyčíslila na více než 300
kop. Majetkovou újmu rozhodně neutrpěla a v krátké době se provdala za panoše
Zikmunda z Kotenčic, pozdějšího staroměstského hejtmana. Od té doby se mu říkalo
Zikmund Mandin. Pražané dobře věděli, kdo v rodině vládne. Ženy, pokud byly agilní
a rázné, se dokázaly prosadit i v nelehkých časech, byť nemohly zastávat komunální
funkce. Pokud měly náležitou vyřídilku, úředníci jim raději vyhověli, než aby riskovali
nervy drásající hádky.1491

452
 První dva měsíce Korybutova pražského působení doložily, že litevský kníže patří
k energickým i organizačně schopným lidem a že přihlíží k názorům svého okolí, s jehož
pomocí relativně rychle pronikal do spletité české reality. V tomto směru mu jistě
pomohly osobní známosti s českými šlechtici, kteří se zúčastnili Velké války proti řádu
německých rytířů, včetně bitvy u Grunwaldu, popřípadě takzvané hladové války, v níž
devatenáctiletý Korybutovič průkazně zastával velitelskou funkci a podílel se na dobytí
tvrze Prabuty (Riesenburg). Údaj o věku vychází z předpokladu, že bitva u Grunwaldu
byla Zikmundovým bojovým křtem, který mladí šlechtici podstupovali po dovršení
čtrnácti let. V té době měl už jinoch za sebou poměrně pestrý osud. Jako syn knížete
Dimitrije Korybuta a kněžny Anastasie Rjazaňské strávil rané dětství ve městě Nowogród
Siewierski (nyní Novhorod-Siverskyj na Ukrajině, 270 kilometrů severovýchodně od
Kyjeva, již nedaleko hranice s Ruskou federací), odkud byl po otcově smrti převezen roku
1404 do Krakova a vychováván spolu se sestrou Helenou na královském dvoře Vladislava
II. Jagiełła, Dimitrijova vlastního bratra. Obě děti, pocházející z pravoslavné rodiny, zde
přijaly katolické náboženství. Spolu s vojenskými zkušenostmi získával Korybutovič
i politickou praxi na zasedáních královské rady. Na sklonku druhého desetiletí 15. věku se
zřejmě vrátil na Litvu a do Podolí, aby se ujal rodinných statků.1492
Litevský velkokníže Vitold prokázal neomylný politický instinkt, když si mladého
synovce vybral pro náročnou českou misi. Potřeboval dostatečně rozhodného a zároveň
obratného člověka, který se osobně znal s českými šlechtici, a tudíž měl předpoklady pro
rychlou adaptaci v cizím prostředí. Ačkoliv pramenné doklady absentují, lze tušit, že se
Korybut v průběhu válek proti řádu německých rytířů setkal s českými i moravskými
bojovníky, velmi pravděpodobně s Vilémem Kostkou z Postupic, a že v Krakově poznal
Mikuláše a Jaroslava, syny zesnulého Jana Sokola z Lamberka. Navzdory nesporným
předpokladům však byl kníže Zikmund nucen plnit roli Vitoldovy figury v riskantní
mezinárodní hře.1493
Velkokníže Vitold dával v letech 1421-1422 najevo zájem o český trůn přinejmenším
ze tří důvodů. Vyvíjel tím tlak na Zikmunda Lucemburského, aby ustal v podpoře řádu
německých rytířů, prezentoval se jako svébytný státník, schopný provádět nezávislou
zahraniční politiku bez ohledu na Vladislava II. Jagiełła, a především toužil po královském
důstojenství, jímž by se vyrovnal jiným evropským monarchům, na prvním místě
polskému bratranci. Zároveň ale nemínil ztratit přízeň papeže Martina V., jehož si nechtěl
kvůli napjatým vztahům s Lucemburkem znepřátelit. Popudit proti sobě imperátora i hlavu
západokřesťanské církve si někdejší pohan z bahnitého a pralesy pokrytého okraje Evropy
nemohl dovolit. Ještě před Korybutovým odjezdem do Čech se proto Vitold 5. března
1422 obrátil na papeže s alibistickým vysvětlením, že celá akce má vést ke smíření husitů
s obecnou církví. Martina V. přitom požádal, aby pozastavil platnost protihusitských
výnosů z roku 1418 a aby zajistil cestu husitského poselstva na slyšení k římské kurii
a zpět. Vycházel tak vstříc i husitské straně, usilující o veřejnou diskusi s církevními
orgány nad programem čtyř pražských artikulů.1494 Jak se dalo čekat, Martin V. Vitoldovu
licitaci prohlédl a 21. května obě jeho prosby kategoricky odmítl. Velkoknížeti jasně
sdělil, že jakékoliv rozhovory s českými heretiky může vést pouze papež, eventuálně jím
pověřené duchovní osoby. O suspenzi protihusitských dekretů se nehodlal bavit vůbec
a návdavkem oznámil, že proti českým kacířům chystá další kruciátu. Vladislav II.
Jagiełło se proto od Vitoldových kroků rychle distancoval. 1495 Martin V. poté zahájil proti
litevskému vládci diplomatickou kampaň, do níž se s chutí zapojil i Zikmund
Lucemburský.1496 To už byl Zikmund Korybutovič v Praze a na svých bedrech nesl celou

453
tíhu strýcovy politiky. Kdyby Vitold ve snaze o opětovné sjednocení husitů s církví uspěl
a získal český trůn, neminul by ho evropský věhlas, v případě nezdaru by byl ovšem
viníkem Korybut, od jehož českého působení mohl dát velkokníže kdykoliv ruce pryč.
Vskutku nezáviděníhodná pozice!
Přesto se mladý muž činil, seč mohl. Svou prestiž upevnil i díky spontánnímu lidovému
monarchismu a očekávání veřejnosti, že zástupce požádaného krále zajistí elementární
pořádek. Korybut věděl, co se od něho čeká. Za své prvořadé povinnosti správně
považoval upevnění vlastní autority a utlumení vnitročeských ozbrojených konfliktů,
včetně války probíhající mezi Táborem a Oldřichem (II.) z Rožmberka. Proto se písemně
obrátil jak na pana Oldřicha, tak (se značnou pravděpodobností) na Jana Žižku. Zachoval
se však jen list adresovaný českokrumlovskému pánovi a datovaný 21. května. Kulhavého
urozence v něm kníže vyzval, aby přestal hubit „země pána a strýce našeho“, neprotivil se
božímu zákonu a dostavil se na Letnice (svatodušní neděle připadla na 31. května) do
Prahy.1497 Psaní podobného obsahu, datované údajně ještě na Moravě, zřejmě obdržel též
Žižka. Zatímco Rožmberk do Prahy nepřijel, táborský hejtman v reakci na Korybutovu
žádost, aby „země nehubil a neplenil“, prý nazval litevského mladíka „knížetem
vražedlným a paličem proklatým“.1498
U výměny ostrých slov se zastavme. Známe ji pouze z parafráze, obsažené až v textu
fixovaném roku 1619. Korybutovičova výzva nicméně odpovídá realitě jara 1422. Lze
důvodně předpokládat, že se list určený Žižkovi podstatně nelišil od psaní adresovaného
Oldřichovi (II.) z Rožmberka. I táborského velitele zval asi kníže k osobnímu jednání. Zda
Žižka reagoval opravdu nenávistně, či jde o chybný domysl pozdějšího kronikáře, který
sem začlenil hejtmanova slova určená kdysi míšeňským a durynským knížatům, ponechme
stranou. Korybut se po příchodu na Moravu a do Čech každopádně nemohl prezentovat
vražděním bezbranných osob nebo vypalováním vsí. Pokud Žižku dikce listu rozzlobila,
pak asi z jiné příčiny. V psaní Rožmberkovi se totiž litevský kníže oficiálně představuje
jako zplnomocněný Vitoldův zástupce „bez zmatku i s svorností přijatý“ pány, pražany,
rytíři, panoši, městy „i všemi obcemi k zákonu božiemu příchylnými…“1499 Nebyla to ale
pravda, protože táborský svaz Korybuta v gubernátorském úřadě zatím neuznal. Kromě
toho měl problém další skrytý a citlivý háček. S oficiálním titulem správce obcí
příchylných k božímu zákonu vystupoval ještě 10. ledna 1422 Jan Žižka. V podstatě to
znamenalo jediné. Litevský kníže a všichni husité, kteří ho přijali jako náměstka
budoucího krále, v tichosti ignorovali postavení starého, zasloužilého vojevůdce a ani se
nenamáhali svolat k projednání navýsost důležitých záležitostí sněm. Prostě se snažili
vnutit svou linii celému husitskému spektru. Žižkovo roztrpčení bylo ovšem pochopitelné
i z čistě lidského hlediska. Korybut si chybný krok záhy uvědomil a učinil vše, aby
hejtmana přesvědčil o svých dobrých úmyslech.
Rozpory se zřejmě podařilo odstranit při osobním setkání, zakončeném zápisem, který
je příznačně datován ve „čtvrtek po svaté Trojici“, tj. o svátku Božího těla (11. června
1422). I v tomto případě vročení chybí. Text, kaligraficky zanesený do staroměstské
pamětní knihy, dává všem na vědomí, že táborský svaz, reprezentovaný Janem Žižkou,
Chvalem Řepickým z Machovic a Zbyňkem Buchovcem z Buchova přijal Zikmunda
Korybutoviče „za pomocníka a za zprávci najvyššieho této země“. Táborité zároveň „před
Pánem Bohem slíbili“ poslouchat knížete „ve všech řádných věcech“ a současně,
s působivým odkazem na Otčenáš, vyzvali členy svého uskupení i další obyvatele země,
včetně Prahy, k překonání nesvárů a k vzájemnému odpuštění.1500 Hrozící střet mezi
Žižkou a knížetem byl zažehnán. Husitský válečník uznal Korybutovo postavení a otevřel

454
prostor ke svolání zemského sněmu.
Z dikce písemnosti, formulované týmž mužem, který v následujícím roce vtiskne
konečné znění takzvanému Žižkovu vojenskému řádu, zaujmou pozorného čtenáře
přinejmenším tři skutečnosti. Na prvním místě způsob, jakým zde vystupuje Jan Žižka.
Nenechává nikoho na pochybách, že je to především on, kdo stojí (byť má po boku další
dva hejtmany) v čele táborského svazu a kdo disponuje rozhodujícím slovem.
Zaposlouchejme se do melodie alespoň části první, neobyčejně rozměrné věty: „Račtež
slyšeti, páni a bratřie, že my s bratřími Táborskými, Domažlice, Klatovy, Sušice, Piesek
i jiní páni, rytieři, panošě i jiné obce, Prachatice a Horažděvice, kteréžto dobrovolně k nám
hledie, ke mně, k Chvalovi, k Buchovcovi, a nám sebe svěřili…“1501 Sebevědomý, ač slepý
(či téměř slepý) vojevůdce dobře vnímal autoritu, které se těšil, a svou poslušnost
zemskému správci programově omezil na plnění „řádných“ příkazů. Ponechal si tak
s celým táborským uskupením možnost vlastního postupu v případě, kdyby Korybut sešel
z cesty božího zákona. Uniknout by nám rovněž nemělo, kdo se v létě 1422 hlásil
k táborskému svazu. I když kromě tří hejtmanů tu nejsou jmenovitě uvedeni žádní
jednotlivci, nalézáme v textu (mimo vlastní Tábor) šest měst, z toho dvě poddanská. Do
roka se situace změní.
Ač některé historiky překvapuje, že Jan Žižka Zikmunda Korybutoviče ve funkci uznal,
ve skutečnosti nemohl učinit nic jiného. 1502 Kdyby se vůči knížeti nepřátelsky vymezil,
riskoval by nevoli většiny husitů, kteří by ho považovali za rušitele kýženého smíru
i stability. Proti převažujícímu veřejnému mínění táborský hejtman jít (alespoň zatím)
nehodlal, projevil dobrou vůli a také ochotu vyčkat, jak si zemský správce povede. Přímá
vojenská konfrontace by v dané chvíli byla zbytečná i proto, že se na obzoru rýsovala další
kruciáta, která vyžadovala jednotu husitských sil. Přesto si vztah mezi Žižkou
a Korybutovičem nelze idealizovat. Nic na tom nemění ani dojemné vyprávění,
zaznamenané počátkem 16. století. Náklonnost mezi oběma muži prý šla tak daleko, že
Korybut říkal Žižkovi „otče“ a hejtman knížeti „synu“.1503 I kdyby kronikáře neinspirovalo
shodné povídání o domněle idylickém vztahu mezi Ladislavem Pohrobkem a Jiřím
Poděbradským a opravdu zachytil realitu, postrádají jeho slova náležitou váhu. Nepřesáhla
totiž rámec zdvořilostní floskule, určené široké veřejnosti. Urozený mladík, věkem stále
ještě jinoch, vyjadřoval formální úctu zasloužilému starci, který jeho uznalý postoj
opětoval.1504 Ve skutečnosti zůstal táborský hejtman vůči knížeti obezřetný a s nedůvěrou
možná pohlížel i na litevskou kandidaturu, byť sotva pronesl výrok, „že svobodní lidé
nemají mít krále, zejména ne takového, který žije jako pohan“.1505
I když zdání shody nevydrželo dlouho, zástupci táborské strany se asi přece jen
dostavili na zemský sněm, svolaný Korybutem a pražským svazem k 1. srpnu 1422 do
Čáslavi. V místech, kde byl Zikmund Lucemburský slavnostně zbaven královského
důstojenství, husité oficiálně uznali Zikmunda Korybutoviče správcem Českého
království, ovšem až poté, co kníže slavnostně odpřisáhl věrnost čtyřem pražským
artikulům.1506 Sněm vzal asi na vědomí, že funkci podkomořího obsadil Vilém Kostka
z Postupic, který po návratu do Čech zaujal místo nejvlivnějšího Korybutova poradce, a že
úřad kutnohorského mincmistra obsadí Hašek z Valdštejna, odškodněný tak za námahu
spojenou s uvedením litevského knížete do českých zemí. Oba muže jmenovala na klíčové
posty Praha s Korybutovým souhlasem.1507 Průběh druhého čáslavského sněmu potvrdil
dosavadní trend a tábority příliš nepotěšil. Otěže politického rozhodování jednoznačně
přebíral pražský svaz a s ním spjatí husitští páni Hašek z Valdštejna, Hynek Koldštejnský
z Valdštejna, Hynek Krušina z Lichtenburka a v Čechách žijící příslušníci rodu Kunštátů.

455
Vysoká kališnická nobilita, vytvářející si předpolí pro eventuální příchod „voleného
a milostivého“ českého krále Vitolda, byla nepřehlédnutelným mocenským faktorem. 1508
Vedle ní sílil vliv nižších šlechticů ve vojenských službách husitské Prahy, zvláště Jana ze
Smiřic, Diviše Bořka z Miletínka, někdejšího Žižkova druha Jana Valkúna z Adlaru,1509
Hlase z Kamenice a Viléma Kostky. Oba posledně jmenovaní obdrželi za diplomatické
cesty i měsíce strávené v zajetí Zikmunda Lucemburského patřičnou hmotnou náhradu.
Kostka městečko Mnichovice, součást majetku benediktinského kláštera sv. Prokopa
v Sázavě, i několik vsí na Černokostelecku, Hlas pak o něco později dům na
Staroměstském náměstí a vinice německé katolické rodiny Ottlingerů, z nichž pocházela
jeho choť Kateřina.1510
Bezprostředně po druhém čáslavském sněmu (a možná i na základě jeho usnesení)
přitáhl Korybutovič do Hradce Králové, který jej zřejmě dosud neuznal v úřadě.
Suspendoval konšely, vzápětí internované v Třebechovicích (pod Orebem), dosadil novou
městskou radu a hejtmanem města jmenoval Diviše Bořka z Miletínka, který už stejnou
funkci zastával v Litomyšli, v Chrudimi a ve Vysokém Mýtě. Faráři Ambrožovi
součinnost s Divišem Bořkem, jenž do Hradce přesídlil, zatím nevadila. Následný pokus
dobýt hrad Opočno, obležený kolem 10. srpna, nevyšel. Korybut v obavách před Slezany
a Zikmundovi věrnými Moravany ustoupil směrem na severozápad, čímž na chvíli
vystrašil Horní Lužici. Ani síly podporující litevského knížete nebyly nevyčerpatelné,
zvláště když podnikaly několik náročných vojenských operací souběžně.1511
Od 20. května, intenzivněji ovšem od počátku června 1422, obléhaly pražské oddíly
spolu se spojeneckou šlechtou a Korybutovými Poláky hrad Karlštejn, poslední velkou
katolickou pevnost v blízkosti hlavního města. Podle pozdní a krajně nevěrohodné zprávy
jim pomáhali také někteří táborité.1512 Dobývání Karlštejna bylo motivováno vojensky,
politicky (ovládnutí královského hradu husity by zasadilo další úder prestiži Zikmunda
Lucemburského) i prakticky. Z pohledu pražských konšelů bylo lepší zaměstnat
Korybutovičovy vojáky mimo město než snášet alotria nudících se žoldnéřů na veřejných
prostranstvích. Karlštejnská posádka se však pod vedením purkrabího Zdeslava Tluksy
z Buřenic a bývalého podkomořího Jana z Lestkova bránila udatně a odmítala kapitulovat.
Její odpor byl už mnohokrát podrobně vylíčen, takže u něho nemusíme blíže prodlévat.1513

456
 Převrat v Hradci Králové i potlačení pražských radikálů z někdejšího okruhu Jana
Želivského znepokojily onu část táboritů, kteří nehodlali vyklízet pole litevskému knížeti
a jeho kališnické suitě. Na sklonku září 1422 využili konspirativní nabídky Želivského
pražských pohrobků k pokusu ovládnout hlavní město a zvrátit politickou situaci. Na první
pohled vyhlíželo vše legálně, neboť část novoměstské obce oficiálně požádala táborské

457
představitele Jana Hvězdu z Vícemilic, řečeného Bzdinka, a Bohuslava (VI.) ze
Švamberka, aby přišli i se svými lidmi do Prahy. Většina pražských vojenských sil
obléhala Karlštejn, u něhož aktuálně pobýval též Korybut. Podkomoří Vilém Kostka
a pražský hejtman Václav Carda z Petrovic vytušili nebezpečí, vydali se táboritům vstříc
ke Krči, ale ve vstupu do Nového Města jim nezabránili. Táborský sbor, který vjel do
Prahy i s vozy, si zřídil ležení na Koňském trhu (nynějším Václavském náměstí), odkud
byl Havelskou branou snadný přístup na Staré Město. Vše podstatné nastalo až následující
den, snad 29. září.1514 Poté, co konšelé při rozhovorech na Staroměstské radnici odmítli
požadavek táborských vůdců na svolání velké obce, uspořádali jihočeští radikálové
provokativní pochod Prahou. Vzdor očekávání se k nim nikdo ze Staroměstských
nepřipojil. Když v okolí Železné ulice obsadili několik domů, zasáhli proti nim ozbrojenci
hejtmana Cardy, posílení o polské žoldnéře. Táborité se s hanbou stáhli na Koňský trh,
ovšem bez několika mužů, kteří skončili v šatlavě na Staroměstské radnici. Teprve potom
se podařilo Vilému Kostkovi při jednání s Bohuslavem (VI.) ze Švamberka zjitřenou
atmosféru zklidnit. Zklamaní táborité vzápětí Prahu opustili.1515
Incident byl natolik závažný, že velká obec přijala 3. října odpovídající opatření. Na
prvním místě to byla branná povinnost všech měšťanů a podruhů v případě pokusů
o vnitřní převrat. Uprchlým stoupencům táboritů byl zakázán vstup do Prahy a jejich
majetek Praha zkonfiskovala. Přesto mělo dění z přelomu září a října ještě dohru. Při
shromáždění velké obce na Staroměstském náměstí se vzbouřili přítomní radikálové
a zaútočili na radniční šatlavu, z níž osvobodili uvězněné tábority i katolické bojovníky
zajaté na Křivoklátě. Vzpouru v čele pražských a polských ozbrojenců osobně potlačil
kníže Korybut, který poté vydal příkaz zajaté iniciátory vzpoury popravit na radnici. Jen
tím přilil olej do ohně. To okamžitě pochopil Vilém Kostka a další stínání zastavil. Pěti
lidem však život nevrátil. Rok 1422 se tak z hlediska počtu politicky motivovaných
poprav zapsal do pražských dějin krvavým písmem. V sérii převratů či pokusů o ně sťal
kat pětadvacet osob. Jmény z nich zatím známe slabou polovinu.1516
Nevěnovali bychom líčení podzimních střetů v Praze takový prostor, kdyby nás
nezajímalo, jaký vztah k nim zaujal Jan Žižka. Všimněme si, že se pokusu o ovládnutí
Prahy, stejně jako Chval Řepický a Buchovec, nezúčastnil a že celou akci podnikli Jan
Hvězda z Vícemilic a Bohuslav (VI.) ze Švamberka, jejichž jména nenalezneme na
dokumentu, kterým táborský svaz uznal Korybuta gubernátorem Českého království.
Žižka ctil svůj závazek, držel dané slovo a vyvaroval se jeho porušení. Možná i proto, že
ho pojily dobré vztahy s některými pražskými radními, s Vilémem Kostkou z Postupic
a s lidmi z Korybutovičovy družiny. Část táboritů, jež popudila linie druhého čáslavského
sněmu, však dávala najevo nechuť k politice litevského knížete i hlavního města. Své
vůdce logicky nalezla v Hvězdovi a Švamberkovi, kteří měli s Prahou nevyřízené účty.
První se nevyrovnal s ponižujícím odvoláním z postu pražského hejtmana, druhý zase
nezapomněl na příkoří, které hlavní město způsobilo jeho rodu (poprava strýce Jana roku
1409 či 1410, předrevoluční tažení pražských oddílů proti západočeské šlechtě). Pomsta za
osobní příkoří se, jak bylo tehdy běžné, v obou případech prolnula s ideovou a politickou
motivací. Tehdejší analisté právě od této první, byť nevelké ozbrojené konfrontace datují
počátek ozbrojených bojů mezi Prahou a Táborem.1517

458
 Jan Žižka v této riskantní akci neúčinkoval. Opět tak musíme konstatovat, že se
zachoval zodpovědně, že zřejmě vnímal širší kontext událostí a že se nedal strhnout
k nepředloženému dobrodružství. Podle pozdní, leč podezřelé zprávy se prý pražanům za
vpád dokonce omluvil.1518 Samozřejmě můžeme spekulovat, jak by si počínal, kdyby
Švamberk s Hvězdou Prahu ovládli, eventuálně uvažovat, že úmyslně zůstával v pozadí
a že alibisticky vyčkával výsledku. Spekulacím nikdy nikdo nezabrání. K jejich odmítnutí
stačí, kromě odkazu na sled dalších událostí, jediná námitka. Žižka byl muž činu.1519
Obléhání Karlštejna se na podzim stalo součástí dění na evropské scéně, zejména
v souvislosti s chystanou protihusitskou křížovou výpravou, na niž spoléhal papež Martin
V. a jejíž přípravou pověřil opět legáta Brandu da Castiglione. Italský kardinál neměl
snadný úkol, protože vztahy mezi většinou kurfiřtů a Zikmundem Lucemburským se
v teplém létě ocitly na bodě mrazu. Hmatatelné napětí se projevilo nejen v rozepřích
o místo konání říšského sněmu (římský král musel nakonec ustoupit vůli říšských knížat
a přijet s celým dvorem na konci července do Norimberku), ale i v Lucemburkově
neochotě k osobnímu vojenskému angažmá v Čechách. Zikmund sice přijal 4. září
v norimberském chrámu sv. Sebalda jako světský vůdce kruciáty papežem vysvěcenou
bojovou korouhev se symbolem kříže, hned následující den ji však předal braniborskému
markraběti Fridrichu I. Hohenzollernovi. Od počátku bylo zřejmé, že tentokrát bude
křížové tažení říšskou záležitostí, takže se korouhev ocitla v povolaných rukou říšského
hejtmana. Touha zorganizovat kruciátu vyústila v upřímně míněnou snahu náročný podnik
patřičně finančně zajistit a zároveň stanovit závazný počet bojovníků, které měli říšští
feudálové i města proti husitům vypravit. Základní vojenskou jednotkou byla, jak už víme
z pasáží o Velké válce, gléva (kopí), čítající tři muže (plně vyzbrojeného jízdního a dva

459
střelce). Ze zachovaného podrobného rozpisu vyplývá, že Říše měla v roce 1422
shromáždit proti českým kacířům více než 40 000 mužů. To byl ovšem ideální stav, jehož
nebylo dosaženo ani vzdáleně.1520
Jako hlavní nástupní prostor třetí kruciáty byly určeny západní Čechy. Jistě i proto
nechyběli na sněmu v Norimberku příslušníci plzeňského landfrýdu v čele s Hynkem
Krušinou ze Švamberka, dále Aleš Holický ze Šternberka a také Oldřich (II.)
z Rožmberka, známý svou nechutí k dlouhodobějšímu cestování.1521 Pro řadu z nich bylo
studenou sprchou rozhodnutí, které král Zikmund učinil 23. srpna. Pod tlakem papežské
kurie i říšských činovníků odvolal zástavy církevních statků, jimiž českým a moravským
přívržencům nahrazoval plnění svých finančních povinností za vojenské i další služby.
Přiznával tak, že v předešlých letech postupoval nezákonně a že ani jako držitel
zakladatelských práv neměl právo zastavovat zboží církevních institucí zeměpanského
založení. Zastavené statky tak de iure nikdy nepřestaly být církevním majetkem. Zikmund
se ovšem záhy ocitl v úzkých, protože čeští šlechtici na něm ušlé peníze začali okamžitě
požadovat. Lucemburk následně od zástav církevního zboží fakticky upustil a zaměřil se
na zastavování komorních statků. K zásadní nápravě majetkových poměrů ve prospěch
církevních institucí však v průběhu husitské revoluce ani v letech po jejím skončení
nedošlo a dojít nemohlo. V průběhu let 1420-1422 se mnoha Zikmundem zastavených
církevních statků (především ve středních, východních, severozápadních a jihozápadních
Čechách) zmocnili husitští šlechtici a husitská města, vyznávající princip zákazu
světského panování kněží. Představa, že se jich noví držitelé dobrovolně zřeknou, byla
ovšem zcela iluzorní. Zikmund mohl vyzývat k odevzdání zastaveného majetku pouze
katolické šlechtice, jichž postupně ubývalo. Šedivá je každá teorie… Praxe o míle
předběhla legislativu, která se zoufale snažila dohnat ztrátu. 1522 V dané chvíli bylo nicméně
důležité, že se do Protihusitské kruciáty, jež si jako první dílčí cíl stanovila záchranu
Karlštejna, zapojila katolická nobilita českého západu a severozápadu. Nejvíce jízdních,
200, měl postavit Hynek Krušina ze Švamberka, a stejný počet i bratři Hanuš a Fridrich
z Kolovrat. Podstatně nižší závazky se týkaly Jindřicha z Elsterberka i dalších urozenců.
Vzdor všem přípravám skýtala třetí křížová výprava tristní pohled. Její nástup se zdržel
nejen kvůli ostrým sporům uvnitř početného rodu Wittelsbachů. Shromaždiště u Chebu
zelo ve stanovený den sv. Michala, kdy se táborité pokusili o Prahu, prázdnotou. Částečně
se zaplnilo až kolem 10. října, kdy se zde sešlo asi 4 000 mužů. V porovnání s papírovými
předpoklady to byl pouhý zlomek. Vázla i koordinace se severní větví kruciáty, kterou měl
na starosti markrabě Vilém Míšeňský, soustřeďující zhruba stejný počet bojovníků na
severní straně Krušných hor u Saské Kamenice (Chemnitz). I když obránci Karlštejna 13.
října naléhavě žádali o okamžitou pomoc, nikdy se jí nedočkali. Zmatky byly takové, že se
část křižáckých oddílů stáhla z českého pohraničí zpět a kurfiřt Fridrich I. Braniborský na
sklonku října pověřil operacemi na záchranu Karlštejna Jindřicha z Plavna a Aleše
Holického ze Šternberka! Sotva však oba šlechtici stačili dát dohromady sbor o síle
maximálně 2 500 mužů, uzavřela karlštejnská posádka a její spojenci s pražským svazem
8. listopadu roční příměří s platností od 11. listopadu. Kruciáta tím sice formálně
neskončila, ale přes všechny snahy vyzněla do ztracena. 1523 Nedokázala ani využít
dramaticky zhoršených vztahů mezi pražským svazem a tábority, byť se tato možnost
nabízela.1524 Tábor totiž Korybuta před Karlštejnem nikterak nepodpořil. Zikmund
Lucemburský se o proměnách situace na českém válčišti dozvídal ve Vídni a v Prešpurku,
kam se na konci října přesunul a kde pobýval ještě na začátku následujícího roku.1525
O osudu české mise Zikmunda Korybutoviče se tak nerozhodlo ani na norimberském

460
sněmu, jehož účastníci vyzývali polského i litevského vládce k okamžitému stažení
mladého knížete z Čech, ani u Karlštejna, nýbrž v Pobaltí.
Sotva v polovině července 1422 vypršelo příměří s řádem německých rytířů, vstoupilo
polsko-litevské vojsko na jeho území a začalo je strašlivým způsobem plenit. Němečtí
rytíři se sice jako vždy stáhli do hradních pevností, ale drastický postup nepřítele donutil
velmistra Pavla Rusdorfa k historickým rozhovorům u jezera Melno, kde byly v poslední
zářijové dekádě stanoveny podmínky mírového narovnání. Jeho ratifikace se sice protáhla,
znamenala však obrovský Vitoldův úspěch. Zatímco Polsko získalo drobné územní
výhody, řád německých rytířů se definitivně zřekl Žmudi ve prospěch Litvy, která tak
získala přístup k moři. Zároveň byla mezi Litvou a řádovým územím stanovena hranice,
jež zůstala v platnosti i po vzniku Pruska a vydržela až do uzavření versailleského míru
roku 1919. Toruňský mír a vratislavský výrok Zikmunda Lucemburského se staly
minulostí. Polsko-litevská unie triumfovala. Nová smlouva ale měla naději na trvalý
úspěch pouze v případě souhlasu římského krále a papeže Martina V. Polská diplomacie
proto okamžitě začala připravovat schůzku Vladislava II. Jagiełła s ryšavým
Lucemburkem.1526 V souvislosti s chystaným summitem se nezadržitelně chýlila ke konci
Korybutovičova česká mise.

461
 ŽIŽKOVI BOJOVNÍCI
Při rekonstrukci života nejslavnějšího husitského válečníka se znovu ocitáme v situaci,
již důvěrně známe. V polovině roku 1422 nás prameny na delší čas opouštějí. Tápeme
tudíž v temnotách, úpěnlivě hmatáme po náhodných oporách a jsme vděční za každý
záblesk, který alespoň na chvilku matně osvětlí osamocený detail, aniž máme jistotu, že
neklopýtáme za mámivou bludičkou. Možná obdobně vnímal okolní svět po zranění
u Rabí Jan Žižka. Pokud se ztotožníme s Pekařovou redatací Žižkova listu Domažlickým
k 12. září 1421 a psaní Fridricha z Kolovrat do Chebu ke dni 12. listopadu téhož roku,
zůstane nám pro druhou polovinu roku 1422 jediný relativně spolehlivý údaj. Nesnadno
datovatelné jsou totiž i události zaznamenané v Popravčí knize pánů z Rožmberka. Vše by
bylo jinak, kdyby zachované písemnosti obsahovaly vročení či chronologicky bezpečně
zařaditelný fakt. Tak tomu ale není. Badatelé se proto musí pouštět do důvtipných
a rádoby logických konstrukcí, které stejně plavou na vodě. Přitom by stačilo málo,
objevit zapomenutý dokument s úplnou datací, s jejíž pomocí by sestavili roztroušené
a nejisté údaje ve smysluplnou strukturu. Co dělal Žižka od 11. června do 29. listopadu
1422, se jen dohadujeme. Přesto se asi nezmýlíme, když řekneme, že bojoval proti
plzeňskému landfrýdu, vedl válku proti Oldřichovi (II.) z Rožmberka a snad nezapomínal
ani na svůj hrad Kalich. Na tomto konstatování by se paradoxně nezměnilo vůbec nic,
i kdyby Pekař neměl pravdu. Rok 1422 připadal v Žižkově historii prázdný
i kompilátorovi z počátku 17. století, který právě do tohoto časového úseku vsunul
vyprávění o údajném hejtmanově tažení do Uher.
Pátrání po Žižkových stopách kuriózně začíná hned 11. června 1422, kdy podle mínění
některých historiků podnikl táborský hejtman ve večerních hodinách útok na hrad Pannu,
nově vybudovaný Zikmundem Děčínským z Vartenberka.1527 Hrad, postavený na vysokém
kuželovitém kopci (594 m n. m.), vzdáleném vzdušnou čarou necelé 2 kilometry
severozápadně od Žižkova Kalicha, rovněž obdržel symbolické jméno. Sama Panna Marie,
boží rodička, tu čelila husitské herezi. Záměrnost pojmové kontrapozice je očividná. 1528
Panna vyrostla stejně jako Kalich na statku, který z právního hlediska patřil komendě řádu
německých rytířů v nedalekých Býčkovicích, avšak už před revolucí s ním disponoval
panovník. Zizka i Vartenberk tak manifestovali, že si na býčkovické zboží činí nárok,
který král Zikmund Lucemburský potvrdil 27. listopadu 1422 svému vartenberskému
jmenovci. Býčkovice mu udělil do zástavního držení. Listina obsahuje zároveň první
doklad o existenci hradu Panny.1529 To ale není jediný důvod, proč musíme o Žižkově
útoku na konkurenční hrad v červnu 1422 pochybovat.
List, v němž se zmínka o Žižkově útoku nachází a který zaslala žitavská rada do
Lubáně (Lubaň, Lauban),1530 může být datován jednak k 13. červnu 1422, ale také k 5.
červnu 1423. Víme-li, že Žižka dlel 11. června 1422 pravděpodobně v Praze, kde signoval
smír se Zikmundem Korybutovičem, sotva mohl navečer téhož dne atakovat 70 kilometrů
vzdálenou Pannu. V písemnosti se navíc nehovoří o Panně, nýbrž o útoku na
Vartenberkův „Newehaws“ (tj. Nový hrad, spíše asi nový hrad), snad totožný s Pannou.1531
Hornolužická města, bedlivě sledující pohyby husitských vojsk v severních Čechách,
nicméně Žižkovu přítomnost v regionu během června 1422 nezmiňují. Jejich pozornost
budila na počátku měsíce koncentrace sborů husitské Prahy a šlechtických spojenců. Tyto
oddíly však nevytáhly směrem přes Bělou (pod Bezdězem) a Jablonné na Žitavu, čehož se
Hornolužičtí obávali, nýbrž ke Karlštejnu.1532 Otázka, zda Žižka dobýval (a nedobyl)
462
v červnu 1422 Pannu, sice zůstává otevřená, nicméně schůdněji přece jen vyhlíží možnost,
že na hrad zaútočil, a to (nejspíš) úspěšně, až o rok později.1533
Obraťme raději zrak ze severních do jižních Čech, kde po celý rok 1422 probíhala
permanentní drobná válka táboritů proti Oldřichovi (II.) z Rožmberka. I nadále si
udržovala charakter guerilly, jejíž formy se nijak nelišily od škůdcovské činnosti
předrevolučních bojových družin. I když prameny evidují množství těchto případů,
většinou je není možné přesně datovat. Jisté je, že léta 1422 a 1423 představovala pro pana
Oldřicha těžkou zkoušku, neboť permanentní konfrontace sice nepodlomila rožmberské
dominium, zato je ekonomicky vyčerpávala. Vydržovat posádky v četných hradech
a poddanských městech, neustále si zajišťovat loajalitu úředníků i služebníků a nahrazovat
či odstraňovat způsobené škody bylo mimořádně náročné. Tlak Tábora a jeho spojenců
přitom nepolevoval. Na sklonku července 1422 referovali Vilém Lopata z Potštejna
a Českokrumlovský purkrabí Buzek z Rovného Oldřichovi, pobývajícímu na říšském
sněmu v Norimberku, o zoufalé situaci rožmberských posádek, postrádajících prostředky
k živobytí, a o jejich neochotě setrvávat za těchto podmínek ve službě. Ač pisatelé
poněkud přeháněli, aby Oldřicha přiměli k rychlému zaplacení dlužných částek, v podstatě
měli pravdu. Sám Buzek doplatil na aktivity prachatických táboritů, kteří mu vypálili
statek Rovné.1534
Rožmberkova panství čelila nekončící sérii menších a nepředvídatelných ataků,
zaměřených na kostely, poddanské vsi a městečka i na tvrze a dvory Oldřichových
úředníků, klientů a spojenců. Noční přepady, žhářství, vybíjení, braní kořisti a fyzická
likvidace vybraných jednotlivců i náhodných obětí tvořily kolorit každodennosti. Větší
akce organizovaly a uskutečňovaly ozbrojené družiny řízené z městských center
táborského svazu, především z Prachatic, Písku, Klatov a vlastního Tábora. Stranou
nezůstávaly ani posádky v Lomnici nad Lužnicí i v dalším opěrném bodě, druhdy
arcibiskupské (Červené) Řečici. Rožmberské dominium se muselo bránit doslova na všech
stranách. Mezi organizátory a občas i vůdci větších záškodnických akcí se často objevují
prachatický hejtman Jeník z Mečkova, dále přední hejtmani táborského svazu Chval
Řepický z Machovic, Zbyněk z Buchova, velitel lomnické posádky Jan Roháč z Dubé a od
svého příchodu do jižních Čech i Jan Hvězda z Vícemilic, řečený Bzdinka. Nechybějí ani
táborští spojenci Jan Smil z Křemže a Buzek, řečený Pilík, ze Smolotel (na Příbramsku),
svého času purkrabí Petra Zmrzlíka staršího ve Lnářích. Kupodivu však absentuje
Bohuslav (VI.) ze Švamberka, zaměřený nejspíš na západočeský prostor. Nezůstávalo
ovšem jen u rožmberských statků, táborité pochopitelně škodili i dalším jihočeským
katolickým vrchnostem, církevním institucím a nepouštěli ze zřetele ani České
Budějovice, vojensky zajišťované Lipoltem Krajířem. Terčem přepadů byly pochopitelně
též kupecké povozy, směřující do jižních Čech z Rakous a z Bavorska.
Žižkovo jméno se v daném kontextu vyskytuje méně často, než bychom čekali. Slyšíme
vlastně jen zprávy o jeho dohodě s Janem Smilem z Křemže a o vojevůdcově
neutuchajícím zájmu zmocnit se, tentokrát s pomocí prachatických husitů a jejich
vyzvědačky Anny z Hórky, Českého Krumlova. Anna byla nevěstka a zlodějka, která
dokázala obrat i českokrumlovského kata Jecha. Na Oldřichovu rezidenci, ale ani na
Třeboň, natož České Budějovice táborské síly nestačily. Bez získání dostatečného
množství spojenců uvnitř městských areálů postrádaly šanci na úspěch. Totéž lze říci
o velkých hradech, jako byly rožmberské pevnosti Helfenburk, Choustník a Dívčí Kámen
(Mejdštejn) nebo královský Zvíkov. Jan Žižka byl po celý rok 1422 vrchním velitelem
táborského vojska a odpovídal za operace většího rozsahu. Jich se účastnil i v jihočeském

463
regionu. Sem patří jeho přítomnost při dobytí a spálení poddanského města Bechyně Jana
z Lažan, přičemž na bechyňský hrad si táborité zřejmě netroufli. Útok na město v létě
1422 ovšem nevedl přímo Žižka, nýbrž Jan Hvězda z Vícemilic a táborský spojenec Přibík
Tluksa z Kamene. S Žižkovým vědomím se jistě konaly též vpády do rožmberských
Nových Hradů a Trhových Svinů, provázené pálením i kořistěním. Doložen máme Žižkův
zájem o ovládnutí hradu Pořešína i rožmberského Velešína, který střežil purkrabí Matěj
Višně z Větřní. Důvěrných znalostí jihočeské krajiny využíval i handicapovaný vojevůdce
jistě beze zbytku.1535
K diverzním akcím menšího rozsahu vypravoval táborský svaz nepočetné a pohyblivé
skupiny, čítající mezi pěti až třiceti členy. Mívaly relativně pevné jádro, k němuž se ad
hoc připojovali další zájemci. Vedli je zpravidla zkušení násilníci, jejichž jména budila
svého času hrůzu, byť z historické paměti dávno zmizela. To byl případ prachatických
bojovníků Šondry a Robila, kteří mimo jiné upálili faráře ze Soběnova, dalšího
prachatického válečníka s výmluvným přízviskem Děsitel nebo vesničanů Jíry a Maříčka
z Březovíka, upálivších roku 1421 faráře Mikuláše Běleče z premonstrátského statku
Svéraz. Motivace členů těchto bojůvek byla rozmanitá. Někteří se do nich zapojovali
z přesvědčení, jiní ve snaze odčinit osobní příkoří, další za podíl na kořisti, se kterou
následně kupčili, a mnozí jen proto, že je husité zaplatili. V jejich činech se tak zákonitě
prolínaly ideové zřetele s násilnou kriminalitou (vraždy na objednávku), postihující
i bezbranné jedince, včetně vesničanů a žen. K ideálu Kristových rytířů měli takoví lidé
daleko. Přitom riskovali až neúměrně. Často končili jako dopadení a usvědčení diverzanti
na popravištích.1536
Mnozí bojovníci spjatí s Janem Žižkou nebyli v tomto směru výjimkou. Několik z nich
jsme už poznali. Martina z Tupadel, Přecha z Hostovnice a Mikuláše z Kamýka můžeme
označit jako muže pověřované náročnými úkoly. K nim se řadí též prachatický Jan Polák,
jenž jako člen Žižkova vojska prošel výhní řady bitev, či soběslavský pacholek Mikuláš,
řečený Senátor. Ten v roce 1420 či 1421 pobýval s Žižkou v Praze a zúčastnil se pod jeho
velením bojů s plzeňským landfrýdem. Přesto nepohrdl drobnými krádežemi a lupy. Spolu
s Duchoněm a Jakubem Holým z Chelčic i kumpány z Veselí (nad Lužnicí) přepadali
selské usedlosti a pobírali „sýry, šaty, plátno a co se jim nahodilo“.1537 V souvislosti se vsí
Chelčice se tak maně vybavují slova zdejšího myslitele Petra, který v úvaze O trojiem lidu
řeč s notnou dávkou ironie poznamenal: „Horliví milovníci zákona božího nemohú otrpěti
[strpěti] nižádného sajra, kde se jeho doberú!“ 1538 Do jihočeského prostředí zavál osud také
Jana ze Železnice u Jičína, původně podkoního ve službách Čeňka z Vartenberka.
K táboritům ho naverboval nejspíš sám Žižka v závěru roku 1421. Předtím, než skončil
v rožmberském žaláři, „chodil a jezdil s Žižkú, kradě, lúpě a morduje etc“. Jeho asi
nejproslulejším činem byla asistence při zabití panoše Leskovce z Leskova, kterému jakýsi
Vaněk Šrám rozťal kordem hlavu.1539 Celkem se zatím podařilo identifikovat 26 jmen
táborských bojovníků, kteří se v letech 1420-1422 zúčastnili Žižkových vojenských
tažení.1540 Někdejší trocnovský zeman díky svým zkušenostem, nabytým v ozbrojených
družinách i lapkovských tlupách, dokázal mnohdy problematické jednotlivce zvládnout
a využít jejich potenciál v zápase za vítězství husitského programu.
Jihočeská guerilla neminula ani Žižkovy příbuzné a známé. Ne všichni stáli na straně
táborského vojevůdce. Ve prospěch táboritů se angažoval Domin ze Slavče, naproti tomu
Lickovi ze Dvorce (či jeho potomku Oldřichu Lickovi) sebrala táborská bojůvka dva koně.
V šestadvacetičlenné skupině, vázané na Prachatice a přepadávající na silnicích rakouské
kupce, se mihne i „Němec Holkovcóv“, zjevně pacholek či poddaný Matěje z Holkova.1541

464
 Z dosavadního líčení nevystupuje možná dostatečně plasticky pozoruhodná skutečnost.
Četní táborští bojovníci preferovali život ve svých vsích a do Písku, Prachatic či na Tábor
se vydávali pouze v případě nezbytí. Navíc řada vesničanů, přilákaných do obce na
Hradišti nadějemi roku 1420, se uvnitř opevněného areálu městského typu necítila šťastna.
Po pádu iluze o nastolení říše Kristovy se část z nich v letech 1422-1424 vrátila na své
grunty, nejednou do rožmberského poddanství. Pan Oldřich je s radostí uvítal, protože
každý groš z poddanských dávek potřeboval. Změnit radikálně životní styl a prostředí
nebylo snadné ani v 15. století.1542
Vesničtí „zběhové“ z Tábora nebyli sami. Vzpomínáte si ještě na paní Kateřinu
Pabiankovou, která okázale opustila hříšnou Plzeň, aby se s dobře ukrytým věnným
zápisem vydala přes Sudoměř do zaslíbené obce nad Lužnicí? Nuže, i této vdově bylo na
Táboře těsno. Při návštěvách Prahy nalezla nové životní štěstí a usadila se v ní natrvalo.
Někdy na sklonku dvacátých let přesídlila na Staré Město a provdala se za Martina
Brázdu, majitele domu U Bílé točenice (pozdější čp. 221 v nynější Liliové ulici) a v letech
1433-1434 staroměstského konšela. Roku 1435 ovdověla, přesto se jí nevedlo špatně. Se
svými syny z prvního manželství, Janem a Tobiášem, si v roce 1437 koupila krám na
Staroměstském náměstí v těsné blízkosti radnice. Její snaha, aby spolu s oběma potomky
získala plat ze Suchdolské vinice u Koňské brány, hned za novoměstskými hradbami,
vyšla naprázdno. Získala však alespoň finanční odškodné. Díky soudnímu sporu víme, že
se po skonu druhého muže živila jako kramářka. Zemřela asi v květnu 1451 ve věku
přibližně šedesáti let, možná na mor, který tehdy řádil, zcela jistě však s myšlenkou na
syna Tobiáše a jeho děti, jimž odkázala (propadlý) nárok na nemovitý majetek v Plzni (!).
O rok dříve se připomíná její sestra Anna, jeptiška ve staroměstském klášteře sv. Anny. 1543
I v rámci jedné rodiny se lidé s revolučními výzvami, iluzemi a zborcenými ideály
vyrovnávali po svém, respektujíce, alespoň v daném případě, příbuzenská pouta.
Mnoho nejasností přetrvává kolem vztahu Jana Žižky k táborské obci na Hradišti. Jako
polní velitel dlel převážně v terénu, pobýval však i v městských pevnostech táborského
svazu, především v Písku, ale také v Prachaticích, Domažlicích a samozřejmě i na Táboře.
Nevíme ale jak často. Celý problém je navíc komplikovaný, neboť v Táboře se
pravděpodobně vyskytovali dva Žižkové, vojevůdce a prostý bojovník, označovaný
stejným přízviskem. Na Bílou sobotu (3. dubna) 1423 o něm vydal svědectví mučený
Chmel z Boršova. Krevnímu písaři sdělil, že „ve středu ještě za masopusta“ plánoval spolu
s dalšími čtyřmi muži, mezi nimiž byl „Žižka někaký jednooký s Hradiště“, přepadení
kupeckých povozů na silnici u Českých Budějovic. Výpověď se zřejmě vztahuje k předjaří
roku 1423, kdy již hejtman Žižka, dle obecného mínění slepý na obě oči, pobýval mimo
jižní Čechy. Zařadit zprávu do roku 1421 a ztotožnit jednookého Chmelova společníka
s věhlasným vojevůdcem teoreticky sice můžeme, leč realita se takovému řešení vzpírá.
Lze si jen stěží představit, jak se hejtman, který právě shromažďoval vojsko k tažení proti
Zikmundovi, odebírá 29. ledna o své vůli do vsi Bukvice u Trhových Svinů, zabavuje
zdejšímu mlynáři „koníka“ a poté, v době platného příměří s Rožmberkem, číhá na
kupeckou kolonu. Leda, že by si nostalgicky připomínal kraj svého dětství i mládí a čas
strávený v družině Matěje Vůdce. Není to ale jediná Chmelova zmínka o Žižkovi. O den
dříve; 2. dubna 1423, vypověděl, že osobně, se souhlasem prachatického hejtmana Jeníka
z Mečkova, vedl kořistnickou výpravu jedenácti mužů, mezi nimiž byl „Žižka jednooký
s Tábora“, do okolí Trhových Svinů. Není ovšem pravděpodobné, že by se první táborský
hejtman ocitl v subalterním postavení vůči Jeníkovi z Mečkova, či dokonce Chmelovi
z Boršova.1544

465
 Jiná zachovaná poznámka o Žižkově vojenském působení badatelské vášně
nerozněcuje. Málokdo si jí totiž povšiml. Nachází se na verzální straně možná nikdy
neodeslaného listu, který na konci ledna (asi) roku 1445 adresoval Kuneš, řečený Rozkoš,
z Dubé, pán na Kostelci (nad Sázavou), Martinovi (z Boskovic), písaři v úřadu desek
dvorských. Jeden z písařů na papír, který používal jako makulaturu, zapsal několik
vtipných hlášek (například „Dám dosti piva za haléře“, respektive „Mnich, pane tatíku,
bývá u nás, když tebe doma nenie“), ale také formulaci zdánlivě převzatou z jiného listu:
„Služba má ovšem velmi pilná, urozený pane, dávám Tvé Milosti věděti, měl jsem šermici
s Žižkú a s tábory, jal jsem jich.“ Jednadvacet let po hejtmanově skonu šlo nejspíš
o typickou písařskou hříčku. V jejím sousedství čteme i konvenční milostné veršíky
(„Prosím tebe, paní milá, / pro mé zaslúženie, / by mi pověděti chtěla, / které tvé
myšlenie“)1545. To už jsme ale odbočili příliš daleko. Rychle se vraťme zpět do končícího
roku 1422. V neděli 29. listopadu sděloval plzeňský měšťan Mikuláš Hynek (Nyklass
Hynko) svým chebským přátelům, že Žižka byl v Klatovech a nyní táhne k Rabí. Maršálek
řádu německých rytířů však odněkud pochytil a vzápětí sděloval králi Zikmundovi
Lucemburskému jinou novinku. Táborský hejtman „Siszko“ se chystá táhnout do Benátek,
aby se spojil s republikou sv. Marka proti imperátorovi. Skutečnost byla přece jen
prozaičtější. Jan Žižka se přesouval do východních Čech. Stejným směrem vytáhl se
svými polskými bojovníky také kníže Korybutovič, jehož strýc Vitold 24. prosince
odvolal z Prahy.1546 Po dohodě u jezera Melno už nebylo vhodné, aby litevský vládce
okatě upozorňoval katolickou Evropu na své styky s husity.

466
„Vyjádřím se jenom zkrátka:
jako kdysi neviňátka
zabil krutý Hérodés,
tak tys, Žižko věrolomný,
poslal počet přeohromný
zbožných duší do nebe;
tam však čeká na tebe zbožný mstitel,
soudce mrtvých; ten na soudě posledním
vyrovná se s tebou, s ním.
Bude soudit krátce
věčný nebes vládce,
spravedlivé odmění;
všem, kteří mu sloužili,
sídla v nebi udílí.“

Svět plný zla a nenávisti (Alia cancio; incipit Ordo katholicus)

467
 VII.
ČESKÝ VÝCHOD

468
469
470
Hradec Králové – pevná opora husitství.

471
 ROZCHOD S TÁBOREM
Ve východních Čechách, severovýchodně od Chotěboře, na dosah Železných hor, leží
malá víska s nevelkou tvrzí. Jmenuje se Rušinov. Sídlí tam jakýsi panoš (cliens), který
slouží benediktinskému opatství ve Vilémově. Tento panoš spolu s dalšími lidmi, mezi
nimiž bývá také známý násilník Cerda, loupí na veřejných cestách i jinde. Tolik strohé
údaje v dobře známých jihlavských popravčích zápisech. Zpráva se nepochybně týká
jednoho z členů rodu Rušinovských, ať již Hertvíka či jeho syna Jana, signatářů stížného
listu proti Husovu upálení. Vilémovští benediktini, kteří na tom před revolucí nebyli
ekonomicky nijak dobře, z opatství na jaře 1421 odešli a opuštěný objekt vzápětí poničili
husité, kteří obsadili též městečko Vilémov. Ačkoliv Rušinovští se jako držitelé
vilémovského statku připomínají až roku 1427, je nanejvýš pravděpodobné, že se ho
zmocnili hned v roce 1421. Nuže, právě na Vilémově se náhle, po třech měsících od
poslední zmínky, vynořuje 26. března 1423 Jan Žižka z Kalicha. Zda tu pobýval
u Hertvíka, nebo jeho syna Jana, kterého jsme poznali jako žoldnéře ve službách řádu
německých rytířů, bychom sice věděli rádi, ale není to podstatné. Další události ukazují
spíše na starého Hertvíka.1547
Jak se tu Žižka objevil, zůstává záhadou. Nicméně právě odtud svolával sjezd svých
přívrženců na první povelikonoční středu a čtvrtek, tj. na 7. a 8. dubna, do Německého
Brodu. Byla to příznačná volba. Žižka si stále vyčítal, že zde husité po velkém vítězství
nad Zikmundem nevzdali náležitou chválu Pánu Bohu, který „sám za nás ráčil bojovati“.
Z textu listů bezděčně plyne i další zjištění. Zkáza Německého Brodu jistě nenabyla
katastrofálních rozměrů, když město mohlo po patnácti měsících poskytnout zázemí
několika desítkám osob. Ačkoliv vojevůdce sděloval, že zůstal s Táborskými „za jeden
člověk“, že jej nadále považují za svého vůdce, jemuž se zavázali „poslušně býti jakožto
kdy“, a že jim poručil, aby sbírali lid do „pole“, skutečnost byla jiná. Vztahy mezi Janem
Žižkou a Táborem procházely hlubokou krizí a už nikdy se je nepodařilo vrátit na bývalou
úroveň.
Příčiny roztržky spočívaly jak uvnitř táborského svazu, tak v otřesech, jimiž procházelo
celé husitské společenství. Po neslavném rozpadu třetí kruciáty přestalo husitským
Čechám hrozit bezprostřední nebezpečí velké vojenské invaze zvnějšku, zato se plně
obnažily domácí problémy. Pokračoval zápas mezi husity a stále ještě dostatečně silnými
českými katolíky, ovládajícími rozsáhlé oblasti Podorlicka, Podkrkonoší, Podkrušnohoří,
Plzeňska, Podbrdska, rožmberskou državu i řadu pevností ve vnitrozemí. Navíc král
Zikmund zastavil v březnu a dubnu 1423 saskému kurfiřtu Fridrichovi I. Bojovnému
města Most a Ústí nad Labem.1548
V severních Čechách tak vznikla saská enkláva, víceméně organicky navazující na
míšeňské území za hranicemi. Trvalo poté několik desetiletí, než se nebezpečný saský klín
podařilo odstranit.1549 Po pádu Želivského a zvláště po stažení knížete Zikmunda
Korybutoviče z Prahy se zákonitě rozpoutal boj o orientaci hlavního města a o vyplnění
uvolněného politického prostoru. Od nepovedeného Švamberkova a Hvězdova pokusu
prosadit v pražských městech vliv táboritů z Hradiště nad Lužnicí vyvstával na obzoru
přízrak přímé ozbrojené konfrontace mezi husitskými svazy. Ke dvěma dosavadním
válečným rovinám (boje mezi husity a zahraničními interventy, respektive mezi
husitskými bloky na jedné a domácími katolíky na druhé straně) přistupoval nyní ještě třetí
rozměr, střety mezi husitskými uskupeními o dominantní roli v rámci revoluce.
472
 Jeden důvod Žižkovy rozepře s Táborem už známe. Tichá tenze mezi ním
a Bohuslavem (VI.) ze Švamberka měla několik příčin. Kromě dřívějšího nepřátelství, jež
nebylo snadné překonat, také v rozdílném generačním ukotvení a možná i v ambicích
dravého, zdravého, sotva třicetiletého příslušníka starobylého šlechtického rodu. Míru
rivality prohlubovaly Švamberkovy vojenské aspirace. Rovněž Bohuslav byl válečník
tělem i duší, v bitevní vřavě se cítil jako ryba ve vodě a toužil vítězit. Statečnost a odvahu,
dvě z typických vlastností správného rytíře, mu nemohl nikdo upřít. Uznávanému
vojevůdci vyrostl v rámci táborského svazu konkurent, který své nejvlastnější uplatnění
nalézal, stejně jako Žižka, na Martových polích. Pokud v něm bývalý trocnovský zeman,
byť třeba jen podvědomě, cítil rivala, měl vzájemný vztah k ideálu daleko. Jan Žižka příliš
uvykl vůdčí roli, než aby se s novou situací smířil. Zasloužilého bojovníka předurčovala
dosavadní činnost i autorita, jíž se těšil, nadále do čela nekončícího zápasu za vítězství
božích pravd. Příležitostnou spolupráci s Bohuslavem (VI.) ze Švamberka sice tyto
okolnosti nevylučovaly, ale zároveň pro ni nevytvářely vhodné podmínky. Dvě výrazné
a sebevědomé osobnosti málokdy harmonicky koexistují. Tak tomu bylo, je a bude.
Odlišnosti vyvstávaly i v dílčích otázkách, třeba ve vztahu ke Korybutovi. Na rozdíl od
pana Bohuslava proti němu Žižka nepodnikl žádný nepřátelský krok. Držel se záměrně
zpět. Knížeti však z jednoho prostého důvodu nevěřil. Korybutovič, ač přísahal věrnost
čtyřem artikulům, se pečlivě řídil Vitoldovými instrukcemi a odmítal přijímat pod obojí
způsobou. To stačilo, aby pozbyl Žižkovu důvěru. Hejtman se zřejmě těšil na chvíli, až
Vitold svého synovce odvolá z Českého království, čímž ztratí platnost dohoda, kterou
uzavřel s knížetem v červnu předchozího roku.1550 I to byl jeden z důvodů jeho přesídlení
do východních Čech.
Ještě závažnější příčina Žižkova rozchodu s Táborem však kořenila v jeho kritickém
poměru k táborským kněžím. Vzájemný vztah nelze redukovat pouze na spor o ornáty, byť
k tomu údajný hejtmanův výrok, zaznamenaný v Kronice velmi pěkné, svádí. Táborští
duchovní prý Žižku chovali „v nenávisti“, neboť jeho kněží sloužili mši „v ornátě
a s pleší“. Proto jim říkali „pláteníci“, zatímco pro vojevůdce byli táborští kněží
„ševci“1551. Anekdotická zkratka však postihuje jen vnější stránku podstatně hlubšího
sporu.
Nedlouho po slavném vítězství u Německého Brodu, asi ve dnech 20.-25. února 1422,
se v Písku konala synoda táborského duchovenstva, které tímto činem manifestovalo
svébytnost vlastní církevní organizace a její nezávislost na kněžích „pražské“ strany. Ještě
před úkladnou popravou Jana Želivského cítili táborští duchovní představitelé potřebu
zaujmout ke stěžejním diskutovaným problémům jiné stanovisko než takzvaný hlavní
proud, řídící se v zásadě Jakoubkovými a Příbramovými názory.1552 Očividné to bylo
v pojetí svátosti oltářní. Zřejmě právě tato synoda přijala definici kněze Jana Němce ze
Žatce, který odvrhl transsubstanciační stanovisko i konsubstanciační výměr Jakoubkův
a víceméně se přiklonil k remanenci. Byl to návrat k Wyclifovi a svým způsobem rovněž,
ač utajeně, k Martinu Húskovi. Schválená definice však byla natolik sofistikovaná, že ji
prostý věřící neměl šanci pochopit. Petra Chelčického tento přístup rozhněval. Nesmlčel,
že táborské pojetí eucharistie, jakkoliv se vyznačuje snahou o pojmovou přesnost, je
záměrně komplikované, aby z něho remanence nevyčnívala příliš okatě a aby byla
přijatelná pro široký okruh věřících.1553 Poučeným ale bylo vše jasné. Pokud neměla být
hostie ztotožňována „s tělem Kristovým ani hmotně, ani tělesně, ani mocnostně“, pak jiné
označení než remanence sotva přicházelo v úvahu. Píseckou synodou doporučované časté
„přijímání těla a krve“ se tím fakticky měnilo ve znamení a připomínku Kristova

473
utrpení.1554 Spasitelova památka nicméně stačila k tomu, aby se také táborští kněží zřetelně
ohradili proti rozšířenému znevažování eucharistie i proti rouhačským projevům. Byl to
ale marný boj, protože sami vypustili džina, jehož vtlačit zpátky do láhve bylo obtížné, ne-
li nemožné.
Jan Žižka jistě pochopil eucharistické stanovisko písecké synody jako zastřený útok
proti sobě samému, jako nepřímou kritiku inkvizičního postupu proti Kánišovým
pikartům, Martinu Húskovi a snad i proti takzvaným adamitům. Táborského polního
velitele redukce eucharistie na fakticky symbolickou záležitost nepochybně rozhořčila.
Byla pro něj zcela nepřijatelná, bortila pilíře, na nichž spočívala jeho upřímná, leč
nekomplikovaná víra i jeho zápas za boží pravdu. Jistě také pochopil osten, který na něj
táborští kněží vystřelili. Samy o sobě by tyto skutečnosti byly dostatečně pádným
důvodem, aby se s Táborem rozešel a zanevřel na táborské duchovenstvo, chránící jím
odsouzené a zlikvidované heretiky. Mikuláš z Pelhřimova a jeho společníci mu však
poskytli i další argument.
Několik týdnů po německobrodském krveprolití se táborská synoda pravděpodobně
zabývala též podmínkami spravedlivé války. I když její závěry splývají do značné míry se
stanovisky pozdějších synod, konaných v letech 1424 a 1425, ani v tomto případě
nevyzněly v Žižkův prospěch. Táborští kněží se vraceli k původnímu Jakoubkovu pojetí
tělesného boje, vedeného výhradně proti „ničitelům víry, utiskovatelům nevinných“,
respektive proti „porušovatelům Božího zákona“, leč odmítajícího nepřiměřené násilí,
touhu po kořisti i snahu vydobýt si na válečném poli světskou slávu. Cílem zápasu za
nejvyšší hodnoty „je láska“. Pokud nepřítel projeví ochotu „nastoupit cestu pravdy“,
postrádá násilí smysl. Kromě nepřípustné krutosti zavrhla synoda též vynášení rozsudků
motivovaných Starým zákonem a zákony lidskými (rozumí se tehdejším trestním právem),
pokud se protiví evangeliu. Opravdový křesťan se musí vždy řídit pravidlem přirozeného
zákona: „Co sobě nepřeješ, to vědomě nečiň jinému.“ Synoda ovšem cílila i do vlastních
řad. Žádný kněz Kristův, říká usnesení, „nemá a nesmí osobně nikoho zabít nebo zranit“,
nesmí „řídit válečné šiky“, ba ani vyzývat k zabíjení a „omlouvat ukrutnosti spáchané
světskými lidmi“.1555 To vše byla nesporně reakce na události v Prachaticích, Chomutově,
Berouně, Jaroměři a Německém Brodě i na počínání kněží Václava Korandy a Jana
Čapka. Vzedmutá vlna chiliasmu byla minulostí a s ní měla pozvolna vyšumět též éra
„krvavých andělů“, ničících vše, co uznali za vhodné. Ozbrojené násilí kvetlo po celé zemi
a ničilo mezilidské i ekonomické vztahy. Proto bylo třeba říci dost, i když naděje na zvrat
byla zatím iluzorní.

474
 Jan Žižka, ač jej usnesení nejmenovalo, pociťoval nevděk i příkon. Bez jeho
nesmlouvavosti, pramenící z hluboké oddanosti božímu zákonu, by táborský svaz
nezapustil pevné kořeny, nerozšířil sféru svého vlivu a nepřispěl k vítězství nad
křižáckými vojsky. Bez vojevůdcových razantních zásahů proti pikartům a adamitům by
donekonečna pokračovalo názorové štěpení, jež ohrožovalo existenci táborského
uskupení, ba celého husitského hnutí. Táborští kněží v čele se seniorem Mikulášem
zpochybňovali i válečníkovy kompetence vyplývající z pozice hejtmana, slučujícího ve
své působnosti velitelské, exekutivní a soudní pravomoci. Zasahovat do světské sféry ale
duchovenstvo podle Žižkova přesvědčení nemohlo a nesmělo. Bylo by to nejen v rozporu
s artikulem zakazujícím světské panování kněžstva, ale také s celou jeho životní
zkušeností, nabytou ve vojenských službách i na královském dvoře Václava IV. Táborská
teokracie se s takovým chápáním světa neslučovala. Dávný svár mezi mocí světskou
a mocí duchovní se opět vyjevil naplno a v ostrých konturách. Ani jedna strana nehodlala
ustoupit. Táborští kněží věděli, že víra latentně prostupuje veškeré konání věřících,
a odtud odvozovali své nároky. Jako duchovní pastýři měli povinnost zastávat se trpícího,
válkami sužovaného obyvatelstva a brojit proti násilí. Otrlý a úspěšný vojevůdce vnímal
problémy jinak. Sám sebe považoval za vykonavatele vůle Nejvyššího, který mu
propůjčoval vítězství na důkaz správnosti i závaznosti nastoupené cesty. Jan Žižka mohl
učinit jako projev dobré vůle (a snad i v reakci na píseckou synodu) opožděné pokání na
místě německobrodského masakru, leč sejít z dosavadní dráhy nehodlal. Mikuláš
z Pelhřimova s ním nesouhlasil. Ve svém obsáhlém díle Žižku příznačně nejmenoval ani
jednou, a to ani v souvislosti s hejtmanovými vítěznými bitvami. Nenaplňoval jeho
představu božího bojovníka. Ani nemohl. V zachovaných Žižkových písemnostech je
poměr odkazů na Starý a Nový zákon výmluvný, 75: 25 %, tj. 3:1.

475
 Soužití polního velitele s táborským duchovenstvem dospělo do kritického stadia. Jan
Žižka se rozhodl z dosavadních struktur vymanit a vybudovat ve východních Čechách
nový Tábor, v jehož čele osobně přinutí všechny obyvatele české země k dodržování
svatých pravd.1556 V očích husitských i katolických vzdělanců tak pozvolna nabýval
obdoby starozákonního Mojžíše, vůdce, zákonodárce i soudce, rozhodnutého dovést
vyvolený lid po letech soužení do zaslíbené země. Tou zemí bylo České království, řídící
se bezvýhradně božím zákonem v Žižkově pojetí.1557

476
 NOVY POČÁTEK
Volba východočeského prostoru jakožto základny Žižkova nového husitského svazu
byla na první pohled překvapivá, nicméně logická. Východočeské husitství představovalo
poměrně mohutnou sílu, sdruženou od jara 1420 v orebském uskupení, zahrnujícím jak
(především nižší) utrakvistickou šlechtu, tak stoupence kalicha z Hradce Králové,
nejvýznamnějšího města oblasti. Vojenské tažení pražských husitských vojsk,
podporovaných Žižkovými tábority, urychlilo sekularizaci většiny církevního
pozemkového majetku (litomyšlské biskupství, klášterství Opatovice, Vilémov, Podlažice,
Želiv, Svaté Pole, Pohled, Sezemice, Drobovice, statky vyšehradské kapituly) a začlenilo
zdejší královská, respektive věnná města (Čáslav, Chrudim, Jaroměř, Dvůr Králové,
Polička, Vysoké Mýto) do pražského svazu. Mocenská převaha Prahy, v jejíchž službách
se exponovali i vojensky zdatní příslušníci východočeské nobility (Diviš Bořek
z Miletínka, Jan ze Smiřic), pozvolna podlomila poměrně volnou organizační strukturu
orebského svazu, který se v průběhu roku 1422 ocitl v rozkladu. Korybutův zásah do
královéhradecké samosprávy a dosazení Diviše Bořka na post městského hejtmana tento
trend názorně ilustrovaly. Nepopiratelné rozdíly mezi jednotlivými českými regiony si
však existenci východočeského husitského bloku vyžadovaly. Zájmy Hradecka, Čáslavska
a Chrudimska se nekryly zcela se zájmy Prahy, takže bylo jen otázkou času, kdy se
diference projeví. Pražské dominanci začala s Žižkovým příchodem do východních Čech
zvonit hrana.
Výchozí pozice Jana Žižky ve východočeském regionu nebyla záviděníhodná. Ani
nevíme, jak dalece zdejší prostředí znal. Jistě, vojensky zde operoval v dubnu, květnu
a v průběhu podzimu 1421, na přelomu let 1421-1422 se pohyboval v okolí Jičína
a následně pronásledoval na Čáslavsku krále Zikmunda. Žel, netušíme, zda ve
východočeské oblasti působil i před revolucí, buď v roli člena bojových šlechtických
družin, nebo příslušníka královských oddílů. S jeho důvěrným vztahem k jižním Čechám,
kde se mohl pohybovat doslova poslepu, se východočeská situace srovnávat nedala. Navíc
mu po rabském zranění zdejší realitu zprostředkovávali spíše jeho poradci. Ač můžeme
předpokládat, že Žižku na český východ následovali jeho nejvěrnější přívrženci i větší část
jeho družiny (comitiva) a že tu využíval též starších osobních kontaktů, bylo vytváření
základů nového husitského svazu náročné. Uznávaný vojevůdce nekontroloval zpočátku
žádné velké východočeské město, které by mu poskytovalo ekonomické a logistické
zázemí. To byla zásadní změna v porovnání s Táborem, Pískem, Klatovy a Domažlicemi.
Bez spolehlivého a pevného městského střediska nemohl se svou vizí uspět.
Naštěstí se mohl opřít o zdejší početnou a vojensky zdatnou nižší utrakvistickou
šlechtu, jejíž roztříštěná majetková držba byla typická pro jižní část Hradecka a většinu
Chrudimska i Čáslavska až do Bílé hory.
Východočeská vysoká nobilita byla konfesijně rozdělena. Od prosince 1421 v regionu
znovu posílily pozice katolíků, hlavně v důsledku opětovného příklonu Čeňka
z Vartenberka, Jana Městeckého z Opočna, Arnošta Flašky z Pardubic na Rychmburku
a Půty (III.) z Častolovic na Zikmundovu stranu, na které neochvějně setrvávali Ota
z Bergova na Troskách a Chlumci (nad Cidlinou), Jan Všembera z Boskovic na Brandýse
(nad Orlicí), Čeněk z Ronova, jeden z aktérů chotěbořského masakru, a Hynek
Červenohorský z Dubé.1558 O něm se tradovalo, že při vpádu do městečka Krčína, držby
Aleše Vřešťovského z Riesenburka, dal ve zdejším kostele pobít shromážděné husity
477
a svého koně napájel z kalicha, dávaje tak najevo, co si myslí o přijímání pod obojí
způsobou. V součtu to byla stále velká síla, disponující množstvím hradů, tvrzí, městeček
i schopnou klientelou. K tomu všemu musíme připočítat třeba pevnosti Broumov a Žacléř
i zázemí, které katolíkům poskytovalo Kladsko, tehdy vnější český kraj (ovšem se
značným podílem německého etnika), spravovaný od roku 1422 hejtmanem Půtou (III.)
z Častolovic. K pražskému husitskému svazu se hlásili Hynek Krušina z Lichtenburka
s bratrem Janem, Hynek Hlaváč z Třebechovic, Smil Holický ze Šternberka a Hašek
z Valdštejna, jenž asi zrovna získal hrad Žleby. K předním stoupencům husitství patřili
Viktorin z Kunštátu a Poděbrad, majitel Litic, Pardubic a Náchoda, Jiří z Dubé na
Vízmburku a členové vedlejších větví Kolovratů usazených v Čáslavsku.1559
Z letmého a neúplného přehledu vyplývá několik zjištění. Východní Čechy byly sice
oblastí silně husitskou, katolíci však měli relativně silné postavení v Podkrkonoší,
Podorlicku i při moravském pomezí. Pokud se zde chtěl Žižka prosadit, musel počítat
nejen s odporem katolické šlechty, ale perspektivně také pražského husitského svazu.
O strategické důležitosti východočeského prostoru přitom nebylo pochyb. Mohl sloužit
jako zázemí pro moravské husitství, jako obranné i nástupní teritorium proti Kladsku,
eventuálně proti Slezsku, a navíc zde procházely komunikace směrem do Polska. Právě
tudy odcházel někdy v polovině března 1423 kníže Zikmund Korybutovič a právě tudy
mohly do Čech vpadnout polské oddíly, o jejichž zapojení do antihusitských plánů krále
Zikmunda i papežské kurie se začínalo mluvit.
Zvrat ve středoevropské politice způsobily dohody sjednané u jezera Melno. Nesporný
Vitoldův úspěch i oslabení řádu německých rytířů vedly k sblížení polského krále
Vladislava II. Jagiełła a Zikmunda Lucemburského. Od listopadu 1422 připravovali
oblíbení diplomaté obou panovníků (na polské straně například Jan Tarnowski, Zbigniew
Oleśnicki a Jan z Tuliszkowa, na straně uherského a římského krále mimo jiné kancléř
a pasovský biskup Georg Hohenlohe, palatin Miklós Garai a Zikmundův tchán Hermann
II. Celský) summit, který se na sklonku března 1423 uskutečnil v podtatranském
Kežmarku. O jeho zdárném završení nebylo dlouho dopředu pochyb. To byl také důvod
Korybutova odvolání nejdříve z Prahy a poté i z českého území, snad z Hradce Králové.
Zikmund Lucemburský dokonce zaslal mladému litevskému knížeti písemnou garanci pro
eventuální pobyt v Kežmarku, avšak účast Vitoldova českého náměstka nebyla
z litevského pohledu žádoucí.1560 Do spišského města totiž nepřicestoval ani velkokníže
Vitold, jehož vztahy s polským královským bratrancem pronikavě ochladly. Král Zikmund
v kežmarské smlouvě, uzavřené 30. března, mlčky vyjádřil souhlas s dohodou dosaženou
u jezera Mełno a vzdal se podpory řádu německých rytířů v Pobaltí. Současně byl obnoven
polsko-uherský mír, sjednaný roku 1412 v nedaleké (Staré) Ľubovni. To sice litevskému
vládci vyhovovalo, avšak z jeho pohledu obsahovala smlouva také pasáže, které se s jeho
zájmy nekryly. Byl to především závazek Vladislava II. Jagiełła, že se polské vojenské
síly zapojí do chystané války proti husitům, přičemž Zikmund sliboval očistit polského
vládce v očích evropské veřejnosti z podpory poskytnuté husitům. Římský a uherský král
splnil slovo manifestem vydaným na počátku dubna v Levoči. Kežmarská smlouva tak
znamenala zmar Vitoldova snu o českém královském důstojenství. Lucemburk zářil
spokojeností. Jako legitimního českého panovníka jej před celou Evropou uznal i polský
vládce. Vitold byl v podstatě vyřazen ze hry.1561
Rokování v Kežmarku sledovala s nadějemi česká katolická šlechta a především
papežská kurie, která výsledky summitu radostně uvítala. Papež Martin V. v něm viděl
kýžené znovusjednocení křesťanské Evropy, jež společnými silami (vedle Říše, Uher

478
a Polska se uvažovalo též o zapojení dánského krále Erika VII. Pomořanského,
vládnoucího i v Norsku a Švédsku) z kořenů vyvrátí husitské kacířství.1562 Byl to ale opět
jen přelud. Na válku proti husitům nepomýšlel po dosavadních zkušenostech ani Zikmund
Lucemburský, ani Vladislav II. Jagiełło. Itineráře obou panovníků přesvědčivě
dokumentují, že se v průběhu jara a po většinu léta 1423 rozhodně nepohybovali
v místech, která sloužila jako nástupní prostory pro invazi do česko-moravského
prostoru.1563 Zikmund, ač vzápětí po kežmarských jednáních oznamoval zeti Albrechtovi
(V.) Habsburskému časový plán vojenského tažení do Čech, ve skutečnosti preferoval
politické řešení a Vladislav zaujal ve vztahu k husitům víceméně neutrální stanovisko,
podmíněné i protichůdnými názory jeho okolí. Preláti sice prosazovali ostrý protihusitský
kurz, leč vlivná skupina polských šlechticů kolem Piotra Szafrance s husity sympatizovala.
Pokud Žižka dostával spolehlivé zprávy z polského prostředí, mohl být klidný. Křižácká
intervence, vzdor výzvám kardinála Brandy a bojovým výkřikům evropských monarchů,
nehrozila.1564 Hejtman mohl pokračovat v započatém díle.
Naplno se do něho pustil, sotva obdržel zprávu o Korybutovičově odchodu z Čech, tedy
po 20. březnu. Je to další ze série dokladů, že vůči litevskému knížeti zachovával
zdrženlivost a nemínil narušit vztahy mezi husity, Vitoldem a polsko-litevskou unií. Jistý
mezinárodní rozhled i schopnost taktizovat nelze starému vojákovi upřít. Ve chvíli, kdy
očekávaný den nastal, se už necítil ničím vázán. Již dříve musel zvažovat, komu nabídne
spolupráci s perspektivou brzkého vytvoření nového husitského svazu.

Listů, jimiž z Vilémova zval adresáty na povelikonoční německobrodský sjezd, bylo

jistě více. Zachovaly se však pouhé dva. První, datovaný 26. března a určený bratřím
Bartošovi a Bernardovi „z Menšieho Tábora na Valečově“, byl konkrétnější. Sděloval, že
„jest knieže vyjelo pryč z země“, a zároveň oba bratry nabádal, aby „příměřie… se panem
Čeňkem nečinili“, čímž naznačoval směr zamýšleného vojenského úderu. Tuto záležitost
hodlal Žižka s Valečovskými na německobrodském sjezdu (a možná i před ním) detailně
probrat: „A o ty věci bohdá rozmluvíme.“1565 Druhá písemnost, s datem 1. dubna, má
obecnější ráz. Je sice adresována do (České) Skalice a Náchoda, ale působí spíše jako
oběžník a pozvánka na německobrodské jednání s cílem vykonat pokání na místech
krveprolití a sjednotit husitské síly „proti všem pokrytcům domácím i cizozemcům“.1566
Pokusíme-li se je interpretovat v celistvosti, dospějeme k závěru, že vojevůdce zvolil

479
Německý Brod za místo sjezdu záměrně, nejen s odkazem na více než rok staré události,
ale také ve vztahu k Čeňkovi z Vartenberka. Poddanské město, vyrvané z moci
dvojnásobného zrádce husitského programu, mělo posloužit jako nástupiště pro vojenskou
výpravu na Čeňkovy statky v okolí Jičína a Nového Bydžova. Rozměr pomsty a trestu,
tolik příznačný pro Žižkovo počínání, se tu opět vyjevuje v čisté podobě, zaštítěný milostí
Ducha svatého („Milost Ducha svatého račiž přebývati s vámi i s námi a rač osvietiti srdce
i rozomy náše i všech věrných…“). Je to právě Duch svatý, který vede Žižkovy kroky
i kroky jeho bojovníků, aby „se zasadili o pravdu Pána našeho všemohúcího“.1567

Nepůsobí-li výklad obsahu obou listů větší problémy, zádrhel nastane v okamžiku,
začneme-li pátrat po adresátech. Bernard a Bartoš z Valečova, které znal vojevůdce již
z předhusitské Prahy a s nimiž spolupracoval na jaře 1421 i na počátku roku 1422, jsou
sice nezpochybnitelní, otazník se ale vznáší nad souslovím „Menší Tábor na Valečově“
Byli snad oba bratři členy nějakého regionálního bloku, který se, na rozdíl od „velkého“
Tábora nad Lužnicí, nazýval Menší Tábor? Napovídalo by tomu Žižkovo konstatování, že
posílá listy také „do vašich měst“, aniž uvádí kterých. Nabízí se ale i jiné vysvětlení.
Nemáme tu co do činění s orebským bratrstvem, které se skrylo pod jiným názvem?1568
Zřetelná odpověď zní: nikoliv! Sousloví Menší Tábor se nikdy předtím, ani nikdy potom
nevyskytuje, je doloženo výhradně v těsném spojení s Valečovem. Řešení tak obsahuje
formulace adresy, zaznamenané Žižkovým písařem. Menší Tábor existoval přímo na hradě
Valečově, vystavěném na pískovcových skalách nedaleko Mnichova Hradiště. Potvrzují to
údaje mladších písemných pramenů i novější archeologické výzkumy.
Valečovský Menší Tábor byl asi opravdu jakousi miniaturní obdobou Tábora nad
Lužnicí. V těsném sousedství skalního hradu vznikly v husitské době další dvě sídelní
jednotky. Menší v jižním předpolí, rozsáhlejší a relativně samostatnější na severovýchodě.
Oba tyto prostory, ať již chráněné hradbou nebo skalními útvary, zjevně plnily funkci
základny (ležení, tábora) i řemeslnického zázemí pro husitské vojsko. Nedochované
dřevěné stavby i do skal vyhloubené kaverny sloužily jako příbytky, schopné pojmout
480
desítky, ne-li stovky osob. Plným právem lze proto mluvit o valečovské sídelní
aglomeraci.1569 Listina, datovaná 9. prosince 1431, přináší důkaz, že se vojenskému ležení
u hradu skutečně říkalo Tábor. K jinému místu nelze totiž zmínku („na tábor pod
Valečov“) vztáhnout. Pojmenování Tábor, ať již související s biblickou inspirací nebo
vojenským ležením, dokládají pro tuto lokalitu také předbělohorské zemské desky,
a dokonce i nejstarší český katastr, berní rula.1570 Největší skalní hrad v Čechách měl navíc
vynikající strategickou polohu. Bylo odtud blízko k silnicím spojujícím Prahu s Horní
Lužicí (především k Niské cestě, ale také ke Krkonošské cestě, vedoucí z Nymburka přes
Mnichovo Hradiště k severu) i na statky Čeňka z Vartenberka, Mikuláše Zajíce
z Hazmburka na Kosti, Oty z Bergova na Troskách a k (Hrubému) Rohozci i Bezdězu
pánů z Michalovic. Zvláště panství Kost a Bezděz patřily k významným katolickým
enklávám, kde nacházeli útočiště katoličtí duchovní, vypuzení z oblastí ovládnutých
husity.1571 Bernard a Bartoš z Valečova se do Německého Brodu nejspíš dostavili
a vstoupili (i s Menším Táborem) do rodícího se Žižkova uskupení. Bartošovým válečným
aktivitám nikterak nepřekážel nejnižší stupeň svěcení, které obdržel v září roku 1399.
I jako akolyta zůstal laikem a chutě se chopil zbraně.1572
Nemenší badatelské trauma představuje list zaslaný do (České) Skalice a Náchoda,
poddanských měst Viktorina (a částečně snad též Hynka) z Kunštátu a Poděbrad, z nichž
hrazený Náchod, situovaný pod stejnojmenným pohraničním hradem, byl důležitější než
Česká (tehdy Velká) Skalice s pouhou tvrzí. Brzká součinnost, kterou bratři Viktorin
a Hynek z poděbradské větve pánů z Kunštátu navázali s Janem Žižkou, vede některé
historiky k názoru, že alespoň jeden z nich na německobrodský sjezd přijel. Jisté to ale
neni.1573 V případě možných účastníků sjezdu se pohybujeme na tenkém ledě, neboť jiné
osoby, snad s výjimkou zmíněného Hertvíka, jmenovat nedovedeme.
Jsou chvíle, kdy historikovi nezbývá než se uchýlit k hypotéze, která nepřekračuje
hranice pravděpodobnosti. Německobrodský sjezd, jehož usnesení se nedochovalo, zřejmě
vytvořil platformu pro součinnost členů uvadajícího orebského uskupení, Menšího Tábora
na Valečově, některých příslušníků východočeské šlechty, Diviše Bořka z Miletínka,
hejtmana pražského svazu v Hradci Králové (a v dalších třech městech), pod vedením Jana
Žižky. Obávaný válečník se zatím neprofiloval jako protivník husitské Prahy, nýbrž jako
člověk, který s ní hodlá spolupracovat proti zjevným zrádcům božího zákona. Tento fakt,
ale i další okolnosti fakticky vylučují, že by německobrodský sjezd přijal ustavující zápis
husitského východočeského svazu v podobě, kterou zachoval takzvaný Žižkův vojenský
řád. Pokud tu byl nějaký dokument schválen, pak asi v podobě programového prohlášení,
dovolávajícího se čtyř pražských artikulů a nutnosti pokračovat v zápase proti nepřátelům
božích pravd. Bylo by rovněž chybou užívat pro vzniklou alianci označení Menší
(eventuálně Malý) Tábor, ač tak odborná produkce běžně činí. Žádný Žižkův blok takový
oficiální název nikdy nenesl.1574 Ačkoliv Žižka starý Tábor nad Lužnicí opustil (a podle
nevysloveného mínění Mikuláše z Pelhřimova opravdovým táboritou nikdy ani nebyl),
většina české společnosti jej nadále za táboritu považovala, jistě i proto, že prostředky,
které volil k prosazení vlády božího zákona od jara 1423, se v porovnání s jeho dřívější
(starotáborskou) praxí takřka v ničem nelišily.

481
 HOŘICE
Provolání německobrodského sjezdu sice v rukou nemáme, ale příliš mrzet nás to
nemusí. Důležitý je i v tomto případě výsledek, který možná předčil očekávání. Síly, které
se v Německém Brodě organizačně propojily, prokázaly mimořádnou akceschopnost. Jan
Žižka, Hertvík (zřejmě z Ostružna a Rušinova) a Diviš Bořek z Miletínka
s královéhradeckým oddílem téměř okamžitě napadli statky Čeňka z Vartenberka, jehož
zboží zasahovalo do blízkosti Hradce Králové. O Valečovských bratrech prameny
kupodivu mlčí. Někdejší nejvyšší purkrabí a náčelník husitské šlechty, stále pohlcený
politickým děním, čelil ataku s podporou vlastní klientely, dávného známého Arnošta
Flašky z Pardubic na Rychmburku a zřejmě i bývalého člena čáslavské vlády Jindřicha
Berky z Dubé, v obou případech rovněž katolíků.1575 Přímá vojenská konfrontace se
odehrála v úterý 20. dubna 1423 (byť se někdy objevují i chybná data 23. či 27. dubna).1576
Jejím dějištěm bylo návrší u sv. Gotharda nad Hořicemi, rasochy vybíhající z dlouhého
a působivého pásma Chlumů, oddělujícího zvrásněné Podkrkonoší od rovinaté
Středočeské tabule. Volba bojiště byla tentokrát dílem Diviše Bořka z Miletínka, který
zdejší terén znal vskutku brilantně. Lokalita Miletínek, vlastně pouhý dvůr, po němž se
psal, je od kostela sv. Gotharda vzdálená asi hodinu chůze. Dnes tu pouze rozpadající se
zemědělské budovy připomínají zašlou dějinnou slávu. 1577 Je odtud pěkně vidět na
majestátní Kumburk, kdysi hrad Hynka Krušiny z Lichtenburka, dominující spolu
s mohutnou Zvičinou celému Podkrkonoší. Každý den měl Diviš Bořek tento obraz před
očima, ať již pobýval v Miletínku nebo v sousední Červené Třemešné. V době bitvy
u Hořic už Hynku Krušinovi závidět nemusel. Sám držel podobný hrad na neméně
výrazné Kunětické hoře, široko daleko ovládající polabské panorama na Pardubicku.
O průběhu boje nezachovaly nejstarší prameny podrobnější zprávu. Na základě analogií
(nabízí se především střetnutí u Malého Boru) jsme v pokušení dedukovat, že husitské
oddíly zaujaly defenzivní postavení na poměrně širokém a nevysokém návrší, kde snad
sestavily vozovou hradbu, využívajíce pro posílení obrany zdejší kruhovou tvrz a tehdy
dřevěný kostelík sv. Gotharda. Katoličtí šlechtici by v takovém případě útočili zřejmě
z jihu (na východě je svah příliš prudký, na západní straně ve směru do města rovněž není
terén pro úder nejvhodnější), leč jejich snaha skončila nezdarem. Ale to vše je pouhý
domysl. Nejstarší prameny, základní vrstva Starých letopisů, nic takového neříkají.
Uvádějí pouze datum, místo a výsledek: „Žižka pana Čeňka s jeho lidem bojem jest
přemohl a vozy i braň bojovní jest jemu odjal.“ Pozdější verze rozmnožují základní zprávu
o dva zpřesňující dodatky: Vartenberk „s pole utekl s málem lidu svého“ a vítězové mu
pobrali především „pušky“. Václav Hájek z Libočan uvádí mezi mrtvými na straně
poražených Mikeše (Mikšíka) z Úlibic na Jičínsku, účastníka čáslavského sněmu
a pravděpodobně předního klienta Čeňka z Vartenberka. Tento údaj je nepochybně
pravdivý. Bojoval-li po Žižkově a Divišově boku známý orebita Beneš Mokrovouský
z Hustířan, pak byl očitým svědkem smrti svého tchána. Díky sňatku s Mikšíkovou dcerou
Dorotou a tchánově skonu získal úlibické zboží, byť asi nikoliv celé. 1578 I takové situace
přinášela válka mezi znepřátelenými domácími bloky.

482
 Starší vědecká literatura udiví čtenáře detailním líčením boje u Hořic. Ale jen do
chvíle, než vyjde najevo, že zpravidla vychází z textů zapsaných na počátku 17. století.
Zacharias Theobald ví, že střetnutí bylo tuhé, že se štěstí klonilo tu na jednu, tu na druhou
stranu a že trvalo tři hodiny.1579 Mnohými podrobnostmi přímo hýří dva nejmladší texty
Starých letopisů. Podle nich disponoval husitský vojevůdce „dvěma řady“ (tj. asi 120)
vozů, což v běžném přepočtu odpovídá přibližně počtu 3 000 pěších bojovníků (u táboritů
a východočeských husitů připadalo v průměru 25 mužů na 1 vůz). Poté, co Žižka protáhl
Hradeckem a zjistil, že se na něj „páni“ sbírají, zaujal „s svými děly“ postavení u kostela
sv. Gotharda. Nepřátele tak donutil sesednout z koní a útočit do vrchu pěšky, což
bojovníky, zatížené zbrojí, patřičně unavilo. Dříve, než pronikli do blízkosti Žižkovy
vozové hradby, uvítala je dělostřelba.1580 Následoval ústup a poté úprk před výpadem
čerstvých mužů, kteří dovršili vítězství. Je to popis vyhlížející věrohodně i logicky. Má ale
jednu zásadní slabinu.
Vznikl až v závěru 15. století a stvořil ho autor, který z pozice vojenského odborníka
preferoval taktiku založenou na využití bojových vozů. V ní shledával základ úspěchů
českého pozdně středověkého vojenství a nadšeně ji prosazoval. Svá naučení, rady
a instrukce, určené profesionálním válečníkům, zaštiťoval anonymní expert, sám možná
zkušený praktik, autoritou Jana Žižky, neporaženého českého vojevůdce, jemuž připsal
i výkony, o nichž dobové zdroje nic nevědí. Některé z nich však lze nalézt, ovšem bez
zmínek o Žižkovi, v rozmanitých zahraničních speciálních pojednáních o válečném umění,
nejednou doprovázených názornými iluminacemi. Budeme mít ještě několik příležitostí
práci muže, který se narodil v průběhu či nedlouho po skončení husitské revoluce,
483
podrobně komentovat. Jeho pojednání byla v průběhu 16. století začleněna do několika
textů Starých letopisů, nikoliv však v celistvé podobě, nýbrž ve výtazích, vztahujících se
k zajímavým vojenským operacím, svedeným v letech 1423-1484 v Čechách, na Moravě,
v Pobaltí i v Rakousích. V relativně kompletní podobě je nacházíme v nejmladších
rukopisech L a M, sestavených na počátku 17. věku. Tomu odpovídá i jejich čeština, byť
inkriminovanými záznamy občas prosvitne reziduum starší jazykové vrstvy, odpovídající
sklonku 15. století.1581
Stejná slova platí o vylíčení hořického střetnutí. Nápadný však není jen mladý jazyk,
ale rovněž subjektivní poznámky a komentáře, jimiž autor popis bitvy prokládal (například
„pak mi se tak zdá, že to z té příčiny udělal a k tomu rozumu“). Tyto skutečnosti jsou
nápadné a snad každého čtenáře uhodí do očí. Většina badatelů moderní éry
i popularizátorů vědeckých poznatků však na nejmladších textech Starých letopisů přesto
založila rekonstrukci hořické bitvy.1582 Proč tak postupovali, je zřejmé. Příslušné pasáže
rukopisů L a M nepoznávali v autentické podobě, leč prostřednictvím edice mladého
Františka Palackého, který téměř dvě desítky jemu známých textů Starých letopisů vydal
roku 1829 knižně, ovšem umně zredigované a sestavené v souvislý celek. Nejenže tak
fakticky vytvořil nové, nikdy předtím neexistující dílo, nýbrž v souladu s tehdejší ediční
praxí důsledně archaizoval jazyk zveřejňovaných textů do podoby odpovídající podle jeho
mínění době zrodu ztracených archetypů (původních znění). Zpráva o hořické bitvě není
výjimkou. Například místo tvaru jdouc, který čteme v textu M, tiskne Palacký jdúc, místo
k vozům uvádí k vozuom. V naznačeném výčtu bychom mohli pokračovat. 1583
Nepodivujme se proto, že historiky 19. a první poloviny 20. století tato skutečnost zmátla
a že byli přesvědčeni o vzniku zprávy někdy okolo roku 1450. Trvalo téměř šest desetiletí
(od roku 1930 do roku 1988), než se podařilo tento problém v plném rozsahu zjistit
a Palackého ediční přístup vysvětlit.1584 Renomé velkého historika bylo ovšem takové, že
ještě Otakar Odložilík, který jako první zveřejnil autentické znění pasáže bitvy u Hořic
z nejmladšího rukopisu Starých letopisů, si nepoložil otázku po věrohodnosti popisu a bral
vše jako nesporný historický fakt.1585
Budeme-li respektovat základní principy kritiky pramene, mohlo se střetnutí u sv.
Gotharda odehrát v souladu s vyprávěním anonymního vojenského experta, ale spíše
nemuselo.1586 Žádný starší pramen o vozové hradbě a dělostřelbě nehovoří, navíc výzbroj
a vybavení oddílů české katolické šlechty bylo víceméně shodné (vozy, palné zbraně)
s husitskými sbory. Obdobná či shodná tudíž mohla být též uplatněná taktika. Zakořeněné
mínění, že ani tři roky nepřetržitých porážek Žižkovy české nepřátele v ničem nepoučily
a že jejich těžká jízda nadále stereotypně útočila na vozovou hradbu, činí z katolických
hejtmanů prosťáčky, nezvládající abecedu vojenského řemesla. 1587 Ač prameny mlčí,
neodoláme a pustíme se na tomto místě do spekulace. Dokážeme si docela snadno
představit, že u Hořic obě vojska spoléhala na přednosti vozové hradby. Jak bitva začala
a jak se odvíjela, ale říci nedovedeme. Amatérské archeologické vykopávky, provedené na
hořickém tvrzišti už roku 1770 vynesly na světlo šipky, luky (!) a drátěnou košili, nálezy
však není nutné spojovat přímo s bojem. Jediné, co zůstává nezpochybnitelné, je Žižkovo
vítězství.
Vlastně nikoliv. Z východočeské větve Starých letopisů vysvítá, že vítězové zamířili od
Hořic na jižní Jičínsko. Zjevně pronásledovali poraženou klientelu Čeňka z Vartenberka.
Ve vsi Kozojedy, ležící mezi Čeňkovým statkem Vysoké Veselí a Kopidlnem, zbožím
Vartenberkova klienta Jana Straníka, dobyli zdejší tvrz a upálili na 60 jejích obránců.1588
Mezi nimi byl patrně i majitel fortifikace (snad Mikuláš z Kozojed), který stejně jako jeho

484
předci stál v Čeňkových službách. Pokud se počet usmrcených obránců blíží skutečnosti,
nabízí se vysvětlení, že tu část poražených bojovníků od Hořic hledala bezpečné útočiště.
S tímto činem se husité nespokojili a vzápětí asi ovládli další dvě blízké tvrze, Ledce
a Zliv, jejichž držitelé byli rovněž spojeni s panem Čeňkem. Zvláště na Hynka Drštku
z Labouně, majitele Zlivi, měli husitští vůdci spadeno kvůli jeho nesmlouvavě
katolickému smýšlení. S držiteli venkovských pevnůstek se vskutku nemazlili. V lednu
1426 postoupil Zikmund Lucemburský všechny tři statečky jako odúmrť svému oblíbenci
Půtovi (III.) z Častolovic, který se jich ale ujmout nemohl, protože byly v husitských
rukou. Teprve po skončení revoluce je převzala kněžna Anna Osvětimská z Častolovic,
matka mezitím zesnulého Půty. Nelukrativní zboží téměř okamžitě prodala. 1589 Zda při
dobytí Kozojed, Ledců a Zlivi účinkoval Žižka, už asi nezjistíme. Možná však s touto akcí
souvisí pozdně středověké vojenské ležení, zachycené leteckou prospekcí severně od
hradiště Češov, přibližně tři kilometry severozápadně od Kozojed. Obdélný objekt
o rozměrech 270 m x 170 m datují archeologické nálezy (hrot kopí, nůž, šipky, keramika)
bezpečně do 15. století. Pověst, která propůjčila raně středověkému hradišti v Češově
název Žižkovy valy, možná nebyla až tak daleko od pravdy.1590
Téměř všichni analisté a kronikáři, kteří bitvu u Hořic zaznamenali, připisují vítězství
automaticky již slepému Žižkovi. Pouze Starý kolegiát jmenuje také Hertvíka a především
Diviše Bořka z Miletínka, jehož zásluha na úspěchu byla nepochybně mimořádná. Lidé,
kteří handicapovanému Janu Žižkovi radili s výběrem bojiště i vhodných cest a podíleli se
na volbě taktiky, zůstávají, nejednou nezaslouženě, skryti za dějinnou postavou,
symbolizující velké vojenské úspěchy. Přitom Diviš Bořek byl neobyčejně zdatný
válečník, který u sv. Gotharda prokázal své schopnosti, v budoucnu opakovaně potvrzené,
ať už při obraně Kolína v druhé polovině roku 1427 či jako vrchní velitel (a snad též
strůjce taktiky) vítězných vojsk kališnicko-katolické aliance v bitvě u Lipan 30. května
1434. I on byl jedním z mnoha desítek nižších šlechticů, jimž revoluce poskytla příležitost,
kterou dokonale využil.
Jeho rod pocházel z Hořicka, kde se jako držitel patronátních práv ke kostelům
v Jeřicích, v Červené Třemešné, ve Vidonicích a v Nové Vsi (nynější Lázně Bělohrad)
připomíná Diviš Mrzák z Miletínka, otec pozdějšího husitského hejtmana a jeho bratrů
Václava (Vaňka), Jetřicha, Ondřeje a Petra. Starý Diviš zemřel pravděpodobně roku 1411,
zanechav po sobě vdovu Magdalenu, řečenou Machna, která spolu se syny prokázala svou
zbožnost založením oltáře sv. Kateřiny v kostele v Červené Třemešné. Výše nadace svědčí
o relativně slušném hmotném rodinném zaopatření. Osobní kontakty šlechticů z Miletínka
není snadné postihnout. Jistá je jejich vazba na vladyky z Mokrovous, stopy vedou
k pánům z Kravař i ke královskému dvoru (starý Diviš působil mimo jiné jako zpravodaj
pro desky vyšehradského manství), v případě mladého Diviše Bořka pak k Hynku
Krušinovi z Lichtenburka. Po jeho boku a zřejmě i v jeho službách (prameny označují
příslušníky rodu pojmy cliens, respektive famosus cliens, tedy panoš, což evokuje závislé
postavení) vstoupil na dějinnou scénu. Brzy získal věhlas téměř srovnatelný
s kumburským pánem a také rozsáhlý majetek, jehož základ tvořily statky opatovického
kláštera i přestavěný hrad na Kunětické hoře. Toto regionální zaměření nebylo náhodné,
protože majetkové zájmy rodu lze na Pardubicku sledovat již před revolucí. Pro
charakteristiku Diviše Bořka mají uvedené skutečnosti zásadní důležitost. Výrazná
osobnost husitské „válečnické aristokracie“ (termín Josefa Petráně) a tvůrce rodové slávy,
která přetrvala do sklonku 15. století, se jeví jako ambiciózní, sebevědomý, pyšný a hrdý
muž.1591 Jinak by nemohl zastávat úřad hejtmana paralelně ve čtyřech městech a zaujmout

485
roku 1422 vůdčí pozici mezi východočeskými husity. Takoví lidé se dříve či později
s Janem Žižkou zpravidla ocitli v rozepři. Zatím tento čas nenastal.1592
Žižka nezastínil v roli vítěze od sv. Gotharda Diviše Bořka jen na foliích pozdně
středověkých kronik, ale také v dějinné paměti Hořic a Hořicka. Na šlechtice z Miletínka
si v historismem prosáklém 19. století vzpomněl jen málokdo, i když byl zdejší. Pro
Hořické byl hrdinou nejslavnější husitský vojevůdce, nikoliv Diviš, jehož dějinnému
renomé ublížilo vítězství u Lipan nad husitskými radikály, v nichž česká národní
společnost spatřovala ztělesnitele pokrokových demokratických ideálů. V čase vrcholícího
táborového hnutí, usilujícího o prosazení českých státoprávních požadavků, předložil
v hostinci U Kalicha hořický vlastenec Josef Šťastný, velký obdivovatel Husův i Žižkův,
návrh na zbudování pomníku Jana Žižky u sv. Gotharda, kde se tábory lidu konaly již
v letech 1862 a 1869. Finanční prostředky se díky dobrovolným sbírkám i aktivitě členů
hořického Sokola podařilo rychle shromáždit a úspěšně proběhl též konkurz, z něhož vyšel
vítězně dvaadvacetiletý sochař Pavel Jiříček, příznačně pocházející z Hořic. Doprava
kamene pro pomník se symbolicky uskutečnila 20. dubna 1873, v den 450. výročí bitvy.
Hotové dílo bylo slavnostně odhaleno za účasti 5 000 (podle jiných údajů až 15 000) lidí
v neděli 7. září téhož roku, u příležitosti 25. jubilea zrušení poddanství a roboty. Pomník
českého velikána byl umístěn na tvrzišti, které bylo pro tento účel náležitě upraveno.
Ačkoliv umělec, jemuž pomáhal bratr Josef, zřejmě nekonzultoval svůj návrh s čelnými
znalci husitství, reflektuje jeho práce téměř dokonale dobovou představu o nepřemoženém
válečníkovi. Dávné a v romantismu oživené pojetí Žižky jako rytíře se tu snoubí
s uměřeností vlastní rozvážnému a zároveň odhodlanému státníkovi. Na podstavci, který
nese téměř dva a půl metru vysokou sochu, se skví odpovídající nápis: „Jan Žižka
z Trocnova, vůdce lidu českého v bojích XV. věku.“ Netušíme, zda Pavel Jiříček věděl
o zranění, které hejtman utrpěl před Rabím. Jeho Žižka je, v rozporu s realitou dubna
1423, jednooký, slepý pouze na pravé oko. V časech zápasu za politické požadavky
českého národa se nehodilo, ba ani neslušelo, aby český lid vedl slepý vůdce.
Hořická socha (odhlédneme-li od vojevůdcovy postavy vytesané Václavem Levým do
pískovcové skály u Liběchova) byla vůbec prvním pomníkem Jana Žižky na teritoriu
českých zemí. Ve stejném roce ozdobily dům U Božích bojovníků (čp. 404) na pražském
předměstí Žižkově busty Jana Husa, Jeronýma Pražského, Jana Žižky (model již z roku
1870), Prokopa Holého, Jiřího z Poděbrad a Jana Amose Komenského. Jejich tvůrcem byl
sochař František J. Heidelberg, pracující na zakázku stavitele Karla Hartiga. Rok 1873 tak
stojí na počátku mohutné vlny Žižkových sochařských ztvárnění, umocněné hned
v následujícím roce připomínkou 450 let, uplynuvších od vojevůdcovy smrti.
Hořice jako významné sochařské centrum však ani poté nezůstaly pozadu. Neúnavný
vinárník Josef Šťastný inicioval u příležitosti 470. výročí hořické bitvy vznik dalšího
monumentu, který sám navrhl a jehož realizaci svěřil sochaři Antonínu Šešinovi. V jižním
sousedství města, směrem ke vsi Chvalině, na vršku zvaném Mohejlík, stojí stylizovaný
husitský vůz, naplněný válečnými trofejemi. Přední stranu vozu, na němž trůní český lev,
zdobí kalich s husitskou devízou Veritas vincit – Pravda vítězí, na boku pak v češtině
i v ruštině (!) provedený text dedikuje dílo „Vítězným plukům Žižkovým, porubavším na
těchto polích hoře lidských zbytky poraženého na vrchu gothardském u Hořic dne 20.
dubna 1423 nevěrného panstva českého. Na památku věčnou zbudováno 1893.“
Slavnostní odhalení mohyly, ohlášené na 28. září, bylo v politicky vypjaté atmosféře
úředně zakázáno. Pouze několik lidí se odvážilo, vzdor policejnímu dohledu, položit věnce
k památníku, který se stal v následujících letech místem mnoha oslav.1593

486
 KONOPIŠTĚ – KALICH – PANNA
Snad nic nemůže lépe ilustrovat odcizení mezi Žižkou a původním Táborem než jediný
fakt. V době, kdy husitský vojevůdce úspěšně bojoval s východočeskou katolickou
šlechtou, leželo táborské vojsko pod velením Bohuslava (VI.) ze Švamberka u vodní tvrze
Kříženec, kterou dobývaly pražské oddíly, částečně posílené o katolické bojovníky. Je to
první přímý důkaz branné součinnosti umírněných husitů s katolickými silami. Tvrz
Kříženec, dávno zaniklá, stávala u stejnojmenné vsi, zhruba 6 kilometrů severovýchodně
od Mladé Vožice. Na počátku revoluce se zde připomíná katolík Mikuláš Zajíc z Valdeka,
poté ji obsadili táborité. Důvod, proč pražští a katoličtí bojovníci zamířili právě k této
pevnůstce, již s pomocí palných zbraní a snad i praků po několik týdnů marně dobývali,
není znám. Událost sama nicméně slouží jako doklad pronikavě zhoršených vztahů mezi
táborským a pražským svazem, který ve východočeském regionu spolupracoval s Janem
Žižkou. Počet obléhatelů byl zřejmě nevelký, když se „roztřásli“ před Švamberkovým
sborem, narychlo vyslaným k záchraně malé, leč strategicky důležité fortifikace na okraji
táborské domény. Pan Bohuslav zjevně velel mužům vypraveným ke Kříženci přímo
z Tábora, což opětovně potvrzuje úzký vztah, který jej k obci nad Lužnicí poutal. Obě
znepřátelené strany se bleskově dohodly, že Kříženec setrvá v táborských rukou a že se
zástupci táborského a pražského kněžstva pokusí odstranit sporné problémy na jednání
u Konopiště, v polovině cesty mezi Prahou a Táborem. Hrad, střežící stěžejní komunikaci
a poddanské město Benešov, patřil Perchtě z Kravař, vdově po Petru Konopišťském ze
Šternberka a tetě Oldřicha (II.) z Rožmberka. Urozená paní povolila již roku 1421 na svém
panství čtyři pražské artikuly.1594
Nedůvěra nicméně přetrvávala. Ke Konopišti dorazili spolu s bohoslovci rovněž
pražské a táborské vojenské oddíly, připravené ke konfrontaci, k níž však nedošlo. Zdravý
rozum tentokrát zvítězil. Pražané se zřekli spojenectví s katolíky a táborští kněží připustili
možnost bohoslužby v nezdobených ornátech. Na důkaz dobré vůle odsloužil táborský
kněz Prokop Holý, původem z Prahy, mši v ornátu, leč pražský zástupce, který měl dle
dohody celebrovat bez ornátu, odložil jen svrchní roucho. Veřejně se tak projevila
podstata v rozdílném pojetí bohoslužby. Zatímco pražští mistři ji nepřestávali chápat i jako
oběť bohu, táborští kněží v ní viděli především shromáždění věřících, toužících po
přijímání eucharistie a lačnících po božím slovu. Přesto obě strany zachovaly zdrženlivost
a uzavřely smír s tím, že neshody mezi duchovenstvem projedná další rokování, svolané
k 24. červnu opět na Konopiště.

487
 Druhé konopišťské „hádání“ zajímá spíše teology, pozornost Žižkova biografa více
upoutají personální záležitosti. S početnou delegací táborského kněžstva, vedeného
seniorem Mikulášem z Pelhřimova, se v roli světských smírčích soudců dostavili písečtí
hejtmani Chval Řepický z Machovic a Matyáš Lauda. Chyběli Jan Hvězda z Vícemilic
a Bohuslav (VI.) ze Švamberka, které vojenské povinnosti zaměstnávaly na jiných
místech. Ani v pražském týmu, k němuž patřili též smírčí soudci Smil Holický ze
Šternberka a Šimon z domu U Bílého lva, asi nevládly idylické vztahy. Na delší čas
naposledy se na veřejném fóru značného významu objevil Jakoubek ze Stříbra, který však
odmítl spolupráci s táborským knězem Václavem (nejspíš Korandou), jehož excesy
nedokázal strávit. Na roli Jakoubkova nástupce se už připravoval bakalář a vynikající
kazatel Jan Rokycana, přítomný zde i s mistry Janem Příbramem a Janem Kardinálem
z Rejnštejna.1595 Projevenou vůli k nalezení shody mezi bohoslovci, zahrnující též složitý
eucharistický problém, však zásadně narušily politické události.

488
 Na první konopišťské jednání se nečekaně dostavil polský ambasador Mikolaj
(Mikuláš) Kornicz Siestrzeniec s listem, který král Vladislav adresoval pražskému svazu.
Jagellonec v něm nabízel zprostředkování v eventuálních rozhovorech o dosažení míru
a jednoty mezi husity a ostatním křesťanstvem. Podmínkou ovšem bylo, aby se husitská
strana srovnala s církví a uznala velké dílo i závěry kostnického koncilu. Poněvadž
Siestrzeniec byl pouhý posel, nikoliv panovníkův rádce, vypravil pražský svaz do Polska
delegaci, tvořenou Vilémem Kostkou z Postupic a předním staroměstským měšťanem
Václavem Štrabochem. Hodlala Vladislavovi II. doručit oficiální stanovisko, které 6.
června 1423 vzešlo z pera mistra Křišťana z Prachatic. Ani pražská strana neustupovala
zahraničnímu tlaku, nadále požadovala oficiální slyšení o čtyřech artikulech, neochvějně
trvala na laickém kalichu (vždyť i koncil uznal, že přijímání sub utraque specie ustanovil
Kristus) a přemlouvala polského krále, aby se nezapojoval do chystaného protihusitského
tažení. Oba muži daleko nedojeli, neboť cestou potkali Vitoldova posla Wangla. Nebyl
jediným, kdo měl husity seznámit se stanoviskem litevského velkoknížete. Nejpozději
v průběhu července vešlo ve známost, že Vladislav II. i Vitold předkládají husitské straně
nabídku k budoucímu jednání s vědomím Zikmunda Lucemburského. Zoufalou pražskou
prosbu, aby splnil své sliby a přijel osobně do Čech, Vitold kategoricky odmítl. Nikdy prý
nic husitům negarantoval a Korybuta stáhl z Čech kvůli usmíření s českým králem (!)
Zikmundem Lucemburským.1596 To byla ledová sprcha. Dosavadní politická linie
pražského husitského svazu, počítající s obsazením českého trůnu litevským
velkoknížetem, se v důsledku kežmarských úmluv hroutila.

489
 Naopak geniální politický stratég Zikmund Lucemburský se radoval. Pokud husité
opravdu stáli o jednání, slyšení a narovnání, museli se nyní obracet na něj jakožto
mezinárodně plně respektovaného českého krále. V Praze se zřejmě již ozývaly hlasy
doporučující toto řešení. Ve staroměstské složce konšelského sboru totiž usedli
kompromisně naladění muži, které nacházíme v posledních předrevolučních radách
(Vavřinec soukeník, Jan Podjistebský), mezi nimi také pověstný řezník Henzl, vyznačující
se až neuvěřitelnou schopností politicky přežít všechny převraty. Možnost vysněné
oficiální disputace s představiteli obecné církve, byť zprostředkované Zikmundem
Lucemburským, se pro některé, zdánlivě realisticky uvažující husitské představitele stala
mámivým světélkem, za nímž se vydali v bláhovém domnění, že uspějí a přinesou těžce
zkoušené zemi mír. Řadu pražských měšťanů a zejména šlechtických spojenců pražského
svazu svůdná bludička lákala, ačkoliv hrozila husitské společenství ještě hlouběji
a osudověji rozštěpit.
Žižkovy květnové aktivity nám bohužel unikají. Snad se věnoval budování nového
bratrstva, součinnost s Divišem Bořkem jej nicméně chránila před nařčením, že patří
k protivníkům pražského husitského uskupení. Kdo vedl počátkem května 1423 husitská
tažení do severních Čech, završená dobytím České Kamenice a tvrze Pihel, někdejšího
majetku zesnulého Jana z Chlumu, nevíme.1597 Když se v průběhu června slepý hejtman
opětovně vynoří, bojuje proti katolické šlechtě rovněž na českém severu. Překvapivě, ale
také naposledy, mu při tom pomáhá táborský hejtman Bohuslav (VI.) ze Švamberka. Co
přimělo oba muže k navázání dočasné spolupráce, se marně dohadujeme. Snad Žižka
potřeboval Bohuslavovu pomoc, aby zlomil pozice Zikmunda Děčínského z Vartenberka
a dalších katolických šlechticů v oblasti Českého středohoří. Na to by jeho síly, ač
opětovně podpořené Královéhradeckými a Valečovskými, asi nestačily. Snad navečer 4.

490
června zaútočily Žižkovy sbory na hrad Pannu (respektive newehaus), zatím neúspěšně.
Znamená to, že vojevůdce, ač máme doložen jeho nocleh v Hošťce, nejspíš navštívil i hrad
Kalich, který snad svěřil pod kontrolu svého bratra Jaroslava. Této domněnce nasvědčuje
nejen fakt, že Žižka fortifikaci vybudoval jako rodové sídlo (i Jaroslav se přece psal
z Kalicha), nýbrž též jiná okolnost. Na sklonku léta či na podzim se Jaroslav objevuje
mezi členy Žižkova vojenského uskupení. Kromě Žižky a Švamberka však pod malebnou
kulisou kuželovitých hor operovaly i pražské sbory pod velením Jana ze Smiřic
a litoměřického hejtmana Hynka Koldštejnského z Valdštejna. Všichni husitští velitelé tu
zároveň nabírali lidi do plánovaných vojenských kampaní, aniž si navzájem překáželi.
Pražský svaz a Žižkovo uskupení nebyly nepřáteli. Alespoň prozatím.1598
Koncentrace husitských vojsk v regionu budila paniku u místní katolické šlechty
i v Horní Lužici. Hynek Hlaváč napsal z České Lípy (tehdy Lipá) do Šestiměstí žádost
o pomoc zhruba stovky střelců, aby se mohl Žižkovi bránit. Žitavští zase 11. června
sdělovali do Zhořelce zprávu o soustředění husitských vojsk u lokality Czobnik, pod níž je
třeba rozumět Sovínky (nyní místní část obce Bezno), asi 9 kilometrů jihozápadně od
centra Mladé Boleslavi, na tehdy významném rozcestí u nevelké fortifikace, nazvané
později Syslov.1599 Obavy z husitského vpádu do Horní Lužice se ale nenaplnily, ač
Žižkovo vojsko i pražské oddíly podnikaly výpady směrem k Děčínu. Asi kolem 25.
června hrad Panna zřejmě padl do husitských, pravděpodobně Žižkových rukou, byť se tu
husitský hejtman Hašek Čelechovec připomíná až v říjnu roku 1432. Dlouhé obléhání
nevelké pevnosti Žižkou a jeho pomocníky nemusí budit podiv, Vzpomeneme-li si na
situaci u Křížence.1600 Dobytí severočeského hradu nepřímo potvrzuje zpráva, kterak se
(nejspíš) v neděli 27. června 1423 vracel Bohuslav (VI.) ze Švamberka od Panny kolem
Prahy. Samo nebe ale nesneslo pohled na „šibalstvo“, jemuž velel, a spustilo na tábority
„veliké krúpy“. Dobře tak, naznačuje kronikář, jenž nezapomněl na Švamberkův pokus
ovládnout hlavní město. Zločinci si přece zasluhují vyobcování, spektakulárně potvrzené
veřejným vymrskáním pod šibenicí. Etymologie substantiva šibal, odvozeného od
potupného aktu, se však dávno vytratila z našeho jazykového povědomí.1601 Švamberk
Žižkovi pomohl, nyní se opět vydal po svých. Oddíly pražského svazu se o něco dříve
přemístily z Litoměřicka na východ, aby posílily husitské sbory určené k tažení na
Moravu.
Pouze Jan Žižka nikam nespěchal. Kolem 3. července se pohyboval u Dubé mezi
Mělníkem a Českou Lípou. Žitavští zpravodajové přestali jeho přesuny sledovat v týdnu
mezi 18.-24. červencem, kdy nebezpečí husitského vpádu zjevně pominulo a Žižkovo
vojsko region opustilo.1602 Mezi bojovníky slavného válečníka zřejmě nechyběl Duchek,
pocházející z výše zmíněných Sovínek. Nad Duchkem by se asi dějiny zavřely jako voda
nad utopencem, kdyby ho (neznámo kdy) nepasoval Jan Žižka na rytíře. Pouze díky
bezděčně pronesené a úředně fixované poznámce víme, že husitský vojevůdce zastoupil
svým způsobem českého krále a jako pasovaný „rytíř boží“ sám uděloval zasloužilým
bojovníkům rytířské důstojenství. Pojmy miles Christi (Kristův rytíř) či boží bojovníci
tedy nefungovaly výhradně metaforicky, nýbrž označovaly i konkrétní lidi, příkladně
válčící za vítězství svatých pravd. Etika doznívajícího středověkého rytířství silně
prostupovala i husitské společenství. Duchek, „rytieř Žižkú pasovaný“ se krátce po
polovině dvacátých let usadil na Novém Městě pražském, kde z konfiskátů koupil dva
sousedící domy (pozdější čp. 554 a 555) na Dobytčím trhu (Karlově náměstí). O něco
později, roku 1430, je rytíř Duchek ze Sovínek („Duchko miles de Sowyniek“) doložen
jako majitel domu (čp. 796) na rohu Koňského trhu (Václavského náměstí) a Štěpánské

491
ulice. Načas získal do držení též poplužní dvůr v Horní Krči.1603 Pro člověka z českého
venkova to byla jistě slušná životní dráha. Pokud Duchek v červenci 1423 vytrval
v Žižkově vojsku, čekaly ho dny plné vzrušení a nebezpečí.

492
 STRAUCHŮV DVŮR: REVOLUCE NA ROZCESTÍ
První velká vojenská výprava, kterou husitské Čechy podpořily utrakvisty na Moravě,
se vyvíjela víc než slibně. Vedli ji Hašek z Valdštejna, Hynek Koldštejnský z Valdštejna,
bratři Viktorin a Hynek z Kunštátu a Poděbrad, leč na prvním místě neuvádí takzvaný
Starý kolegiát žádného příslušníka vysoké šlechty, nýbrž královéhradeckého hejtmana
Diviše Bořka z Miletínka. Možná vzhledem k jeho válečnickému umu, možná proto, že
východočeská města, včetně Hradce Králové, dodala do vojska nejvíce lidí. Ale možná ho
měl ze všech účastníků rejsy, jak se tehdy říkalo vojenským výpravám, nejraději. Hlavním
cílem tažení, zastřešeného pražským svazem a zahájeného zřejmě na konci června, bylo
zlomit pozice olomouckého biskupa a nekompromisního odpůrce husitství Jana
Železného, pomoci Janu Tovačovskému z Cimburka, setrvávajícímu v opozici vůči králi
Zikmundovi, a zřejmě také podpořit členy moravských větví pánů z Kunštátu, mimo jiné
Hynkova a Viktorinova bratra Bočka. O tom, že byl úder namířen i proti Lucemburkovi,
který od února 1422 koketoval s myšlenkou předat Moravu Albrechtovi V.
Habsburskému, netřeba pochybovat.
Husitský vpád na Moravu uvedl do pohotovosti přilehlé uherské oblasti. Ostražitost
projevovala zejména prešpurská městská rada, která se nejen starala o vylepšení
městského opevnění, ale 11. července horečnatě obesílala jihomoravské adresáty, aby ji
vyrozuměli o pohybech husitských vojsk. Husité však na Uhry nepomýšleli, bohatě si
vystačili s Moravou. Rychle dobyli několik měst a hradů, v bitvě u Kroměříže porazili
oddíly Jana Železného, vévody Přemka Opavského i jiných šlechticů, zmocnili se dočasně
Kvasic, Přerova i Kroměříže a pomohli Janu Tovačovskému z Cimburka natolik, že
Tovačov nadále zůstal významným husitským střediskem. Jeho majitel v následujících
letech těsně spolupracoval s východočeskými husity.1604 Z čistého nebe nad úrodnou
Hanou však náhle udeřil blesk. Vůdci husitského vojska obdrželi šokující zprávu, že Jan
Žižka využil nepřítomnosti Diviše Bořka a zmocnil se Hradce Králové.
Přesné datum události, která otřásla husitským společenstvím, známo sice není, přesto
jisté orientační vodítko nepostrádáme. Podle Starých letopisů se tak stalo o žních. Na
Hradecku se obilí prokazatelně sklízelo i v prvních srpnových dnech, takže vše nasvědčuje
poslednímu červencovému týdnu.1605 Na přímé dobytí městské pevnosti, před kterou v létě
1420 neuspělo Zikmundovo vojsko, nemohl husitský vojevůdce vůbec pomýšlet. Plně se
spolehl na pomoc královéhradeckého kněze Ambrože, s nímž celý komplot v předstihu
sjednal. Ambrožovi lidé otevřeli Žižkovým bojovníkům jednu z bran či forten a provedli
ve městě převrat, usnadněný absencí značné části bojeschopných mužů, aktuálně válčících
na Moravě. Zbývalo ještě dobýt městský hrad, střežený posádkou pod velením Jetřicha
z Miletínka, do jehož rukou bratr dočasně svěřil vojenskou správu města. Výsledek
stručně a výstižně zachytil anonymní letopisec, obeznámený s východočeským
prostředím: „Žižka uvázal se v Hradec Králové a hrad v něm zbořil. A pana Jetřicha,
Divišova bratra, s čeledí sehnali s Hradce s pomocí kněze Ambrože a měšťan.“1606

493
 Hrad stával v severozápadní části městského areálu, v blízkosti Pražské brány, střežící
nejpohodlnější přístup do vnitřního města. Hradní komplex, obývaný před revolucí
českými královnami, byl při bojích poškozen, nikoliv ale zbořen. Na úplné destrukci
neměl Žižka zájem, protože objekt tvořil organickou součást městské fortifikace, jež
musela zůstat funkční. Upomínkou na zápas o hrad, který později téměř zcela pohltila
novověká zástavba, je unikátně zachovaná lebka muže, jehož kosterní pozůstatky vykopal
svého času královéhradecký badatel Ludvík Domečka. Nešťastník prokazatelně zemřel
v důsledku zranění utrpěného po zásahu střelou z kuše. Kovový hrot uvízl v lebce, jejíž
mozkovnu rozdrtil a způsobil okamžitou smrt. Jan Žižka nelítostnému osudu před Rabím
shodou okolností unikl.1607
I když obávaný hejtman se svým vojskem ovládl Hradec a kněz Ambrož prosadil volbu
nových konšelů, nespokojených s Korybutovičem a Divišem Bořkem, nemohli si oba
muži být jisti zdarem. Nepochybně počítali s okamžitou odvetou, protože čin, který
provedli svému dosavadnímu spojenci, se vymykal všem tehdy uznávaným morálním
kritériím a veřejné mínění ho logicky vnímalo jako zradu. Odpověď přišla brzy. Diviš
Bořek z Miletínka ihned upustil od dalších akcí na Moravě a vracel se s celým vojskem do
494
Čech. Před očima zkrvavenýma pomstou měl jediný cíl – získat zpět Hradec a ztrestat
proradného Žižku. Zároveň zřejmě vypravil do Prahy posly s žádostí o pomoc. Zatímco
bratři Viktorin a Hynek z Kunštátu a Poděbrad se do Divišovy odvetné akce nezapojili,
jejich příbuzný a nymburský hejtman Jan Puška z Kunštátu na Kostomlatech i Hynek
Krušina z Lichtenburka s tažením k Hradci neváhali.
Ve středu 4. srpna 1423 Diviš Bořek se svými spojenci a pravděpodobně i s pražskými
posilami (Starý kolegiát zřetelně uvádí „Pragenses“) stanul na dohled královéhradeckých
hradeb. Jan Žižka zvolil analogický postup jako v prosinci 1421 v Kutné Hoře. V obavě,
že by část měšťanů mohla vpustit do Hradce Divišovy bojovníky, se rozhodl nehájit
vnitřní město a postavil se nepřátelům ve volné krajině, v blízkosti (dávno zaniklého)
Strauchova dvora. V Hradci Králové opravdu žil na sklonku 14. století měšťan Henslin
Struch či Strauch, zjevně Němec, ale přesná lokalizace jeho objektu známa není. Náznaky
pramenů a logické úvahy umisťují jeho dvůr západně od středověkého města, na pravý
labský břeh, do míst, kde roku 1776 povstala obec Kukleny (nyní součást Hradce), tedy
mezi Plačice a Pražské předměstí. Mínění, že Žižka zaujal pozici na mírném návrší
v západní části pozdějších Kuklen, je však pouhou domněnkou. Bitva samotná byla, jak
sdělují kroniky, svedena „na poli blíž ot města“. Pole a pastviny se tu rozkládaly ještě ve
třetí čtvrtině 18. století.1608 O průběhu střetnutí nevíme vůbec nic. Pro kronikáře byl
podstatný výsledek. Překvapení se nekonalo. Žižka zvítězil a Diviš Bořek, vedený snahou
zachránit si holý život, s hanbou uprchl na nedalekou Kunětickou horu. Takzvaný Starý
kolegiát si na okraj zprávy o bitvě úlevně poznamenal: „Já jsem stěží utekl“ („Ego vix
ejfugi“). Na rozdíl od stovky spolubojovníků, kterým už nikdo nepomohl. Vítězové
přivedli do Hradce na 200 zajatců a nabytou kořist složili v jednom z hradeckých domů.1609
Překvapení se sice nekonalo, ale situace byla zcela jiná. U Strauchova dvora se poprvé
střetla dvě uskupení bojující pod korouhví s emblémem kalicha, spoléhající na stejnou
vojenskou taktiku a vyznávající program čtyř pražských artikulů. Nastal bod zlomu. Až do
této chvíle husitské bloky, navzdory rozličným diferencím a z nich plynoucímu napětí,
neřešily spory ozbrojenou konfrontací, nýbrž jednáním. Nyní se strhl boj, jemuž lze bez
nadsázky přiřknout adjektivum bratrovražedný. Občanská válka vstoupila do stadia,
v němž se přívrženci revolučních změn začali, vedeni touhou dosáhnout mocenské
hegemonie, bít mezi sebou. Nešlo již o potlačení či likvidaci několika desítek osob jako
v případě pikartů a adamitů, nebo o vytlačení táboritů ze tří či čtyř staroměstských domů,
ale o dominanci v rámci celého husitského hnutí. Stručně a velmi zjednodušeně řečeno:
revoluce stanula na rozcestí. Rozhodovala se pro jednu ze dvou základních variant. První
spočívala v co nejrychlejší politické stabilizaci poměrů, tj. v obnovení královské vlády
a vytvoření pevných administrativních struktur, které by garantovaly revoluční výsledky
ve světské i církevně-náboženské sféře, zajistily základní funkce státu a uskutečnily
narovnání s římskou církví i s domácími katolíky. Druhá, radikální, považovala takovou
alternativu za nedůslednou a neschůdnou, protože neodstraňovala vlastní příčiny konfliktu,
tj. náboženské a politické rozštěpení země, ani nezajišťovala existenci husitství ve vztahu
k nepřátelsky naladěnému zahraničí. Počítala naopak s perspektivou dlouhé války až do
úplného vítězství husitského programu v celém českomoravském prostoru, tedy se
sjednocením veškerého obyvatelstva na principech čtyř pražských artikulů. Pouze
naplnění tohoto dílčího cíle bylo zárukou, že se Čechy promění v zaslíbenou zemi, odkud
se světlo božích pravd rozlije po celém křesťanstvu. Radikální husité tak pokračovali
v linii českého mesianismu, propůjčujícího jejich úsilí nesporný étos.
Hluboký rozpor uvnitř hnutí dostal u Strauchova dvora konkrétní výraz. Kronikáři

495
zdůrazňují, že tu šla „archa proti arše“, tedy dva husitští kněží proti sobě, jeden v čele
oddílů pražského svazu a druhý v čele Žižkova vojska. Oba přitom drželi v rukou
monstranci (eventuálně na tyči zavěšenou schránu) se svátostí oltářní. Za nimi, s pohledy
upřenými na přítomného Boha, který jim určoval směr a dodával odhodlání, kráčeli do
osudové bitvy znepřátelení bojovníci. V obecné rovině to byl opravdu zápas „archy proti
arše“, dvou schránek, evokujících i starozákonní Hospodinovu archu (truhlu) smlouvy,
o níž hovoří Pátá kniha Mojžíšova (Dt 10, 8; 31, 9). Časem tento slovní obrat přerostl do
polohy metafory, označující svár dvou základních variant husitské revoluce, spor
rozhodnutý až po jedenácti letech v bitvě u Lipan.1610
S bojem „archy proti arše“ v předpolí Hradce Králové je neoddělitelně spojen hrůzný
výjev, z něhož ještě po šesti stoletích tuhne krev v žilách. Tím spíše pochopíme radost
Starého kolegiáta, že se mu podařilo vyváznout z bitvy bez tělesné újmy. Anonymní
východočeský letopisec lakonicky sděluje, co se stalo: „A toho kněze, kterýž nesl archu
božie s strany pražské, Žižka zabil palcátem.“ Vlastní „rukou“, dodává Starý kolegiát. 1611
Je to mimo jiné první písemný doklad, že nepřemožený vojevůdce skutečně používal
palcát, s nímž byl od své smrti tradičně zobrazován. Debatu, zda takový čin mohl
uskutečnit zcela slepý člověk, jsme už zmínili. Sotva se tak mohlo stát přímo v bitvě.
Pravděpodobněji vyhlíží, že rozlícený Žižka vykonal po bitvě exekuci, demonstrující jeho
odhodlání ztrestat všechny špatné kněze, odchýlivší se od závazné interpretace božího
zákona. Jakým způsobem ortel provedl, zůstává záhadou. Jen obtížně si představujeme,
jak dva husitští radikálové přivádějí před Žižku spoutaného muže, donutí ho pokleknout
a poté jej přidrží ve vhodné poloze, aby mohl slepý hejtman pádným úderem palcátu
prorazit odsouzenci lebku. Budeme-li u vojevůdce předpokládat zbytky zraku, stane se
drastická scéna pochopitelnější.
Kruté „divadlo“ mělo i svůj symbolický rozměr. Ba právě kvůli tomu je Žižka
zinscenoval. Uvědomme si základní významovou souvislost. Vede-li vyvolený lid do boje
v arše reálně přítomný eucharistický Kristus, není přece myslitelné, aby současně zaštítil
dvě znepřátelená vojska.1612 Pouze jedno z nich sdružuje skutečné boží bojovníky a jim
také Bůh v bitvě vyjevil svou přízeň. Jen Žižkův zástup je Bohem vyvolený, jeho
protivníci, ač se hlásí ke stejné symbolice, nemohou být opravdovými vyznavači svatých
pravd, jsou toliko falešníci, skrývající svou podstatu za fasádou emblémů, jež si
neoprávněně přivlastnili. Trest, který Žižka vynesl a vlastnoručně vykonal, manifestoval
světu, že existuje jediný správný výměr božího zákona a jediný vyvolený lid. Všichni, kdo
si neprávem přisvojují boží pravdy a eucharistického Krista, se dopouštějí nejstrašnějšího
a nejodpornějšího rouhání. Platí to především o kněžích, lživých prorocích a svůdcích,
které po zásluze čeká tělesná smrt a věčné zatracení. V chápání vítězů proběhla bitva jako
boží soud, ordál.
Václav Hájek z Libočan, ač sám duchovní a bývalý utrakvista, 110 let po události už
nastíněné významy plně nechápal. Zabitému muži propůjčil jméno Havel Sršata, aby
čtenářům naznačil, že se Žižkovi znelíbil zuřivý a odbojný kněz. Vojevůdce si v jeho
podání přitáhne kněze levou rukou a pravou, v níž svírá palcát, ho jedinou ranou zabije.
Neodpustí si přitom cynickou a rádoby vtipnou průpovídku: „Musil jsem toho pražského
kněze posvětiti.“ Hájek byl spisovatelskou náturou ironik. Svou poznámkou však hrůzné
téma odlehčil, ba posunul téměř do groteskní roviny. Věděl totiž, že pouze úsměv a smích
mohou vyvážit tragický rozměr reality.1613
Přízračnost výjevu ještě více vynikne v širších dějinných souvislostech. Ve starověku
a raném i vrcholném středověku bylo oslepení či oslepnutí panovníka nebo pretendenta

496
trůnu zpravidla důvodem k jeho abdikaci. Slepec nevidí, a nemůže tudíž posuzovat činy
svých poddaných a vykonávat spravedlnost. Většina čtenářů zná případy
velkomoravského knížete Rastislava, přemyslovského knížete Jaromíra a potíže krále Jana
Lucemburského, který se od roku 1341 neobešel bez spoluvlády svého nejstaršího syna
Karla. Slepý Žižka, vykonávající spravedlnost vlastníma rukama, toť přece důkaz světa
„naruby“, v němž se věci převrátily ve svůj protiklad. Takový svět ovšem nemůže trvale
fungovat, nezadržitelně spěje ke zkáze. Žižkovo počínání tvoří předzvěst apokalyptického
finále lidských dějin.
Hororové představení u Strauchova dvora hovoří i ve prospěch našeho dosavadního
průhledu do Žižkova nitra. Znovu v roli hejtmana vyvolených božích rytířů propojil
velitelské i soudcovské pravomoci, ale tentokrát se obsadil též do úlohy mistra
popravčího, který okamžitě provedl vyřčený verdikt. Připomeňme si ještě jednou verš,
v němž roku 1424 katolický básník nazval Žižku Mojžíšem a zároveň katem.1614
Pravděpodobnost, že ho k těmto slovům inspirovala krvavá událost před
královéhradeckými hradbami, hraničí bezmála s jistotou. Starý zákon nabízí ještě jednu
interpretační možnost. Husitský válečník si počíná jako prorok Eliáš, který poté, co mu
Hospodin projevil přízeň, vlastní rukou zabil zajaté proroky falešného boha Baala (1 Kr
18, 20-40).
Inspirace starozákonním vzorem prosvítá rovněž ze zprávy o dělení kořisti po bitvě. Po
jejím uložení v královéhradeckém domě si část rozdělili „jedni před druhými“, tedy pod
vzájemným dohledem, a zbytek „kradéři vynesli na obec i spálili“.1615 Nikdo si, v souladu
s knihou Jozue (7, 1-26) a instrukcí přijatou na jaře 1420, nesměl vzít z kořisti nic o své
vůli. Jinak ho čekal tvrdý trest. 1616 Co přebývalo, popřípadě bylo nepotřebné a hříšné,
strávil oheň. Na tomto principu se v Žižkově vojsku od dubna 1420 nic nezměnilo.
Dodržování pravidel při shromažďování a dělení kořisti platilo ovšem ve většině
evropských středověkých válek, v opačném případě by vojsku hrozilo uvolnění disciplíny
a následný rozklad.1617 Bitva u Strauchova dvora, vzdor všem hrůzám, však nebyla
svedena ve starozákonním modu jako nemilosrdný vyhlazovací zápas. Snad ohledy
k nedávným spolubojovníkům a možná i zřetel k jejich náboženskému vyznání způsobily,
že počet zajatců zhruba dvojnásobně převyšoval množství padlých. Celkové ztráty
nesvědčí zrovna o mimořádné velikosti vojsk, která se u Hradce Králové střetla. Na každé
straně sotva bojovalo více než 2 000-3 000 lidí.
Vítězství u Strauchova dvora zajistilo Žižkovi to, co nezbytně potřeboval k vybudování
vlastního vojenského svazu – základnu a zázemí v podobě velké městské pevnosti, kterou
Hradec Králové opravdu byl. Už se nemusel spoléhat pouze na Valečov a Kalich, u něhož
však archeologický výzkum neprokázal tábořiště určené pro husitské vojsko, nýbrž měl
k dispozici prakticky nedobytnou fortifikaci.1618 Toto označení lze ovšem vztáhnout pouze
na vnitřní, hradbami obehnané vyvýšené město, nikoliv na poměrně rozsáhlá a nesnadno
hajitelná předměstí (Pražské, Mýtské a severní s někdejší komendou řádu německých
rytířů), která Hradec obklopovala spolu s příměstskými sídlišti (Soukenice, Rybáře)
a vesnicemi. Výhodou, která se občas mohla změnit v opak, byl dostatek vody, neboť
hradecká aglomerace leží nad soutokem Labe (tekoucího tehdy blíže k vnitřnímu městu)
a Orlice. Četné vodní mlýny, sádky, sladovny, dvory i zahrady na březích obou řek
dokreslovaly obraz jednoho z největších měst v Čechách, velikostí srovnatelného přibližně
s Plzní. V předrevolučním Hradci Králové, který byl věnným a zároveň krajským městem,
žilo odhadem asi 5 000 obyvatel. Na počátku 15. století mezi nimi měli už většinu etničtí
Češi. Hradec tehdy udržoval čilé kontakty nejen s východočeskými městy, ale i s Prahou

497
a Kutnou Horou, s Kladskem a s městy ve Slezsku a Malopolsku. Proslulý byl zdejší
jarmark, konaný 8. září ve svátek Narození Panny Marie.
Na prahu 15. věku se v Hradci nacházelo značné množství církevních objektů,
vzhledem k absenci biskupství či kapituly nezvyklé. Byly tu čtyři kláštery (dominikánů,
dominikánek, minoritů a německých rytířů), vesměs řádů, na něž měli husité zvláště
spadeno. Jejich vyvrácení se proto předpokládá již v letních a podzimních měsících roku
1419. Vedle klášterních, filiálních a čtyř malých farních kostelů (sv. Petra, sv. Mikuláše,
sv. Martina a sv. Jakuba) vynikal farní chrám sv. Ducha, situovaný v závěru západní části
Velkého rynku, jednoho ze dvou náměstí ve vnitřním městě (druhým byl Malý rynek,
zvaný i Koňský trh v blízkosti Mýtské brány). V revolučních letech však ještě každý viděl
na pozoruhodné cihlové architektuře následky požáru, který v květnu 1407 způsobil
v městském centru katastrofální škody a zničil chrámové krovy, nahrazené až po roce
1440, v době, kdy tu působil mistr Jan Rokycana. Bez ohledu na všechny klimatické,
politické a ekonomické nesnáze fungovala i v revolučních letech u sv. Ducha skvělá škola
s vynikajícími učiteli a několika desítkami žáků.1619
V roce 1423 zastával úřad faráře u sv. Ducha kněz Ambrož, jehož Žižka dobře poznal
na podzim 1419 a v jarních měsících roku 1420. Ambrož byl jedním z hlavních důvodů,
proč slavný vojevůdce do Hradce zamířil. Po rozchodu s Václavem Korandou a neshodách
s táborským duchovenstvem hledal „dobrého kněze“, s nímž by si rozuměl, který by neměl
přehnaně teokratické ambice a s nímž by se shodl na interpretaci základního výměru
božího zákona. Takového člověka nalezl právě v Ambrožovi, knězi dostatečně razantním,
leč nespekulativním a zároveň požívajícím náležitou autoritu mezi husitskými radikály. 1620
Oba muži si padli do oka a vytvořili dvojici, která se rozhodla obnovit orebské bratrstvo
na pevnějších základech a jež vtiskla východočeskému husitství určující rysy. Zdejší
husité nebyli v náboženské sféře tak biblicky důslední jako táborité, přidržovali se
v zásadě Jakoubkových názorů, ale tím radikálnější byli politicky. Odmítali uvažovat
o Zikmundovi Lucemburském jako českém králi, čtyři pražské artikuly vnímali jako
„ústavní zákon“ a řeč krve a železa jim byla bližší než kompromisní licitace. Ačkoliv se
i v Hradci obyvatelé názorově dělili na radikály a umírněné, s Žižkovým příchodem
naděje konzervativních kališníků na změnu poměrů pohasly. Největší východočeské město
se stalo baštou husitského radikalismu a tento charakter si uchovalo až do předjaří roku
1437.
Důvody k ovládnutí Hradce a k opuštění součinnosti s pražským svazem a jeho
východočeskými spojenci měl Jan Žižka vskutku pádné. K omluvě hejtmanova postupu
však nepostačují. Z pohledu pražského bloku a bratří z Miletínka se Žižka jednoznačně
dopustil zrady, věrolomnosti a podrazu. Využil nepřítomnosti svého spojence, aby mu za
zády vyrval velkou městskou pevnost. Takové počínání odporovalo rytířskému kodexu
a bylo ve zjevném rozporu s principy cti, jimiž se dosud úspěšný válečník ve svém životě
někdy až úzkostlivě řídil. I současný historik tápe v rozpacích, má-li Žižkův krok
adekvátně vysvětlit. Účel zřejmě světil v daném případě prostředky, i když hejtmana
zaštiťovalo vědomí nadosobního poslání a přesvědčení o boží vyvolenosti. Omluva by
byla myslitelná jedině v případě, kdyby Žižka zabránil jednání pražského svazu se
Zikmundem Lucemburským. Žádný takový bezpečný důkaz však nemáme. V Žižkův
prospěch hovoří toliko jediná okolnost. K rozpadu husitské fronty a následnému zápasu
jednotlivých uskupení o moc by dříve či později stejně došlo. Někdejší trocnovský zeman
dějinnou logiku pouze uspíšil.
Žižkův překvapivý krok zaskočil nejen představitele pražského svazu, ale i nejednoho

498
hejtmanova přívržence v hlavním městě. Dopustil-li se Čeněk z Vartenberka vydáním
Pražského hradu Zikmundovým žoldnéřům zjevné zrady, sotva mohlo veřejné mínění
hodnotit vojevůdcův vpád do Hradce jinak. Čtenářům, jimž se slovo zrada zdá
v souvislosti s Janem Žižkou příliš silné, nabízíme krátký exkurz. V tehdejší češtině měl
tento pojem širší významové spektrum. Zahrnoval nejen zradu panovníka a státu (dle
současné klasifikace velezradu a vlastizradu), nýbrž také porušení ústního i písemného
závazku, nerespektování práva, zveřejnění utajované skutečnosti, záměrné uvedení
v omyl, zisk neoprávněné výhody, náhlou změnu stanoviska, pomluvu, nactiutrhání,
porušení náboženské víry i opuštění přátel.1621 Rytíř Žižka, který si tolik zakládal na
respektování závazků, se proti dobovým normám jednoznačně provinil. V Praze již
nemohl očekávat silnější sympatie a většina vlivného husitského panstva se s ním ocitla
v otevřené válce. Také autor českého přípisku, zřejmě dodatečně učiněného do latinské
kroniky Starého kolegiáta, smýšlel o vojevůdcovi nekompromisně. Ke zprávě o Žižkově
smrti s gustem doplnil emotivní hejtmanovu charakteristiku – „zradcze wytiepeny“.
Úderné vyjádření, narážející možná i na obsazení Hradce Králové, badatelé často a rádi
citují, ačkoliv donedávna nevěděli, co staročeské adjektivum vytěpený, respektive
vytípený, ve skutečnosti znamená. Odvozeno bylo od (dávno zaniklých) sloves tiepati
a těpiti a označovalo člověka nechvalně proslulého, či, řečeno expresivně (a přesněji),
profláklého. Není bez zajímavosti, že tato slova známe v 15. století především od autorů
spjatých s okolím Plzně, která měla Žižky doslova plné zuby. V západočeském katolickém
prostředí působil se značnou pravděpodobností i muž, který na počátku 16. století pořídil
jediný dnes známý opis kroniky takzvaného Starého kolegiáta.1622
Pro Jana Žižku bylo v dané chvíli důležitější cítit podporu Hradce Králové a co
nejrychleji rozšířit budovaný východočeský svaz o další členy a spojence. Úvaha a instinkt
polního velitele ho přinutily opustit záhy po bitvě u Strauchova dvora Hradec a ovládnout
další města. Ještě předtím však svěřil hejtmanskou funkci v Hradci Matěji Lupákovi (též
Lupáčovi či Lupáčkovi), jedné z prověřených osobností orebského bratrstva. Dle tradice
Žižka před svým odchodem vyzval královéhradecké obyvatele, aby „věnečky hladem
zmořili“.1623 Je-li to opravdu autentický Žižkův výrok, sotva ho můžeme vztahovat
k řeholníkům, kteří se z Hradce klidili už roku 1419. Navíc husité vyvrátili i všechny
kláštery v širokém okolí. Snad několik mnichů přežívalo v hradeckém zajetí, snad
vojevůdce mínil kněze působící ve farnostech na statcích katolických vrchností. Sám pak,
pravděpodobně s Ambrožovým přičiněním a bez odporu místních obyvatel, obsadil
v následujících dnech Jaroměř a Dvůr Králové. Tato poměrně malá věnná města vyrval ze
svrchovanosti pražského svazu a do konšelských úřadů v nich jmenoval stoupence
radikálního husitství. Kutná Hora však byla jiné sousto.

499
 Jan Žižka do ní se svým vojskem vstoupil bez odporu v pátek 13. srpna. Pražský svaz
se ještě nestačil vzpamatovat z porážky u Strauchova dvora, takže stříbronosné město
nikdo nehájil. Kutnohorský mincmistr Hašek z Valdštejna, souběžně zastávající i funkci
hejtmana Čáslavského a Kouřimského kraje, se před Žižkou stáhl do Čáslavi, ale ani tady
500
neměl klid. S problémy se ovšem potýkal i Žižka. Vzhledem k nízkému stavu bojovníků
nemohl v Kutné Hoře zanechat posádku a zdejším měšťanům po trpké předloňské
zkušenosti nedůvěřoval. Zbavil sice úřadů konšely, dosazené 5. ledna 1423 panem
Haškem, ale nevěděl, na koho se spolehnout. Poněkud bezradně proto jména nových
radních určil v neděli 15. srpna, o svátku Nanebevzetí Panny Marie, losem (!). Bylo to
řešení nezvyklé, provizorní a kratičké. Polní velitel vzápětí Kutnou Horu opustil a vydal se
do Čáslavi, odkud Hašek z Valdštejna ustoupil do pevného Kolína. Tam za ním Žižka
opravdu nemohl a raději setrval v městě prvního husitského sněmu.1624 Teprve v tuto chvíli
se pražský svaz probral k životu a vyslal k Čáslavi vojsko, které zde obávaného válečníka
asi 20. srpna oblehlo. Na poslední chvíli se Žižkovým poslům podařilo doručit do Hradce
a Jaroměře žádost o pomoc.
Příkazu svého vůdce uposlechli nejen Hradečtí, ale i Jaroměřští. Jejich oddíl, složený
z dobrovolníků1625 a vedený Matějem Lupákem, vyrazil k Čáslavi nejspíš v sobotu, protože
v neděli 22. srpna zdolával u Týnce nad Labem, vzdáleného od Hradce Králové téměř 50
kilometrů, široký říční tok. V tom spočíval kámen úrazu. O přesunu Lupákova sboru byl
pražský svaz v předstihu informován a vyslal proti němu ozbrojence z nedalekého Kolína.
Lupákovy muže čekala krvavá lázeň na obou labských březích. Hašek z Valdštejna
neponechal nic náhodě. Jeho lidé (nazvaní jedním z letopisců „Haškovici“) vyrazili
k přívozu u Týnce jak po levém břehu z Kolína, tak po pravém břehu ze Zálabí, tvořícího
součást kolínské aglomerace. Únik nepřicházel v úvahu, sevření bylo smrtící. Na místě
zahynulo či v zajetí skončilo na 300 členů východočeského sboru. Hejtmana Matěje
Lupáka zabil v konopném poli panoš Černín, majitel vsi Mlázovice u Miletína. Lokalita
naznačuje Černínovo sepětí s Divišem Bořkem nebo s Hynkem Krušinou z Lichtenburka.
Zajatci byli odvedeni do Kolína a nejspíš vyměněni za osoby zadržované v Hradci.
Alespoň částečná odveta za Strauchův dvůr se vydařila. Žižka musel zásah
východočeského pomocného sboru oželet.1626
Nesnadné situace Žižkova vojska uzavřeného v Čáslavi využili katoličtí páni Půta (III.)
z Častolovic a Jan Městecký z Opočna, přední exponenti Zikmunda Lucemburského,
k diverzní akci proti Hradci Králové. Na vnitřní město si však netroufli. Pravděpodobně
v pátek 27. srpna vpadli do královéhradeckých předměstí, poplenili Křižovnickou
(respektive Křižovničí) ulici, obývanou ševci, pláteníky i výrobci číší, a v kostele sv. Anny
zabili kněze Jana. Své náboženské přesvědčení pak dali najevo zničením archy se svátostí
oltářní. Jiný výsledek jejich řádění nepřineslo. Hradeckým pouze poněkud drsně
připomněli, že jsou nablízku a pokračují ve válce.1627
V tuto chvíli nás prameny znovu opouštějí. Jak dlouho se Jan Žižka bránil v Čáslavi,
nevíme. Ale ubránil se. Podle pozdního podání Zachariase Theobalda pražské vojsko po
několika dnech bezvýsledných šarvátek odtáhlo do Kutné Hory. 1628 Příliš početné asi
nebylo, protože středověká Čáslav sice zabírala poměrně značnou plochu, ale město bylo
ze tří stran snadno přístupné.
Čáslavský úspěch měl pro Žižku naprosto zásadní důležitost. Jím vedené uskupení se
v husitském spektru prosadilo jako svébytná třetí síla, vedle pražského a táborského svazu.
Obsazením Hradce Králové, Jaroměře, Dvora Králové a Čáslavi zahájil Žižka demontáž
pražského mocenského bloku, od roku 1419 dominantní husitské síly. Oslabování
pražského svazu pak, navzdory úsilí mu zabránit, pokračovalo až do konce roku 1425, kdy
z někdejšího hegemona hnutí zůstal skrovný zbytek, spoléhající víceméně na tradiční
politický význam Starého Města pražského. Žižkův blok, ač jeho základna ležela ve
východních Čechách, se však nemínil spokojit s regionální působností. Hodlal vnutit svůj

501
program celému husitskému společenství i celé zemi, a proto rozšiřoval aktivity nejen na
úkor pražského, ale i táborského svazu. Husitské Čechy se ocitly v krizi dosud nevídaných
rozměrů, vyvolávající chvílemi dojem rozvratu. Ve skutečnosti všichni hlavní aktéři
(pražský svaz, táborité, Žižkovo bratrstvo i čeští katolíci) mezi sebou urputně zápasili
o moc. V sérii hlubokých otřesů, které neustaly ani po Žižkově smrti, vznikalo v křečích
a v bolestech nové rozložení sil, plně stabilizované až v dubnu 1427. Do té doby sužovala
zemi krutá občanská válka, jejíž nejsilnější poryvy zaznamenáváme od léta 1423 do
podzimu roku 1425.

502
 ZÁKLADY ŽIŽKOVA SVAZU
Pražský blok pochopitelně na Žižkovy kroky reagoval. V souvislosti s událostmi
v Kutné Hoře a Čáslavi svolal do Kolína sněm (či spíše sjezd), konaný asi na začátku září
(ne-li už koncem srpna) a navštívený též několika katolickými šlechtici. Hlavním smyslem
shromáždění bylo zastavit Žižku. Ač se závěrečné usnesení nezachovalo, dostatečně
plastickou představu o výsledcích jednání skýtá výtah, pořízený ve třinácti bodech zřejmě
pro Oldřicha (II.) z Rožmberka. Vyplývá z něho, že pražský svaz uzavřel s katolickou
stranou, nepochybně reprezentovanou katolickými pány, příměří s platností do 11.
listopadu a zároveň předběžnou úmluvu o opatřeních k stabilizaci politických
i hospodářských poměrů v zemi. K této rámcové úmluvě mohl přistoupit kdokoliv,
nicméně Jana Žižku sjezd vyzval, aby tak učinil neprodleně. Pokud by odmítl (což se
s naprostou jistotou předpokládalo), měl být prohlášen zemským zhoubcem a postaven
mimo zákon. Každý, kdo by s ním v této situaci spolupracoval, by riskoval ztrátu hrdla
a propadnutí majetku. Už v předstihu svolával sjezd na nejbližší pátek (datum žel chybí)
vojska určená k zásahu proti Žižkovi do Běchovic, 12 kilometrů východně od Prahy (dnes
součást Prahy 9), na českobrodské silnici. V pozdním středověku to bylo oblíbené místo
vojenských srazů (vzpomeňme si, že v květnu 1420 u sousední vsi Litožnice krátce tábořil
Zikmund, na konci léta 1448 zde ležely oddíly zemského správce Jiřího z Poděbrad, který
poté ovládl hlavní město).1629 Zda se tady vojska opravdu shromáždila, zda odtud táhla
k Čáslavi, nebo se vydala někam jinam, známo není. Proti radikálnímu válečníkovi a jeho
praxi (ale i proti táboritům) směřoval též článek zakazující pod drakonickými tresty
vesnickým poddaným účast ve válce bez souhlasu vrchnosti. Kromě závazku vzájemné
pomoci signatářů dokumentu a proponovaných záměrů k zlepšení ekonomického stavu
země zaujme čtenáře ještě několik bodů. Na prvním místě souhlas s oficiálním, králem
Zikmundem garantovaným „slyšením” husitské delegace před zástupci obecné církve.
Tato vyhlídka potěšila pražské mistry, marně usilující o disputaci v tomto formátu už od
roku 1416, i Zikmunda, který se tak nepřímo dočkal uznání alespoň od části husitů. Zato
krajně znepokojila Žižku, který zůstával vůči Lucemburkovi i jakýmkoliv uvažovaným
kompromisům nesmiřitelný. Poslední článek dokumentu oznamoval uspořádání zemského
sněmu v Praze na den sv. Havla, tj. 16. října.1630
V souvislosti s kolínským sjezdem se snad konal i sjezd pražského svazu 28. září
v Nymburce, kde působil jako hejtman Jan Puška z Kunštátu. Znám je ale pouze zvací list,
vydaný jménem kutnohorského mincmistra Haška z Valdštejna, podkomořího Viléma
Kostky z Postupic a H. D. (snad Hlaváče z Deštnice), purkrabího vyšehradského. Pražský
Vyšehrad sice již nebyl královskou pevností, ale jeho opevnění stále tvořilo nedílnou
součást pražské fortifikace, za jejíž obranu v prostorách poničeného hradu purkrabí
odpovídal. Bylo tomu tak, jak ukazuje případ Jana z Rabštejna v září 1448, i později.1631
Zda se v Nymburce projednávalo usnesení kolínského sjezdu, respektive ladily noty
pražského svazu k chystanému svatohavelskému sněmu, netušíme. Část historiků klade
konání nymburského sjezdu ještě před kolínské rozhovory, což ale z časových důvodů
sotva přichází v úvahu.1632 Kolínský sjezd totiž projednal nabídku krále Zikmunda na
uskutečnění disputace mezi pražskými husitskými bohoslovci a experty římské církve dne
11. (eventuálně 30.) listopadu a vyslovil se i ke třem navrhovaným lokalitám (Vratislav,
Olomouc, Brno). Lucemburkovi ponechal volné ruce. Názorové klání se mělo uskutečnit
tam, „kdež král uloží bezpečně“.1633 Poslové vyslaní za Zikmundem do Uher (od 25. září
503
přinejmenším do 6. listopadu pobýval panovník na budínském hradě) se museli vrátit do
Prahy k datu zahájení svatohavelského sněmu a na cestu tam a zpět potřebovali minimálně
tři týdny.1634

504
 Po stručném nástinu srpnového a zářijového dění není pochyb, že Žižkův vpád do
Hradce Králové a následné ovládnutí několika měst pražského svazu vedly k rychlému
sblížení vlivné části kališnické a katolické šlechty na stavovském principu. Po událostech
v Hradci a po bitvě u Strauchova dvora nebylo již myslitelné, aby Diviš Bořek
z Miletínka, vnitřním přesvědčením důsledný husita, spolupracoval s radikálním křídlem
revoluce. Shodný postoj zaujal už dříve Hynek Krušina z Lichtenburka. Žižkův postup
svým způsobem ospravedlňoval Čeňka z Vartenberka, který opět vytušil příležitost stanout
v politickém popředí. Stárnoucí hejtman, jenž znovu obdržel označení „zemský zhoubce“,
jistě nelenil, byť o něm prameny v první polovině září neprozrazují vůbec nic. V těchto
dvou týdnech měl zřejmě dostatek času, aby vtiskl svému svazu pevný řád a připravil ho
na zápas s vlažnými husity, jimž se nepříčilo porušit závěry prvního čáslavského sněmu,
smlouvat s králem Zikmundem a paktovat se s lidmi typu pana Čeňka či představiteli
505
plzeňského landfrýdu. Za zcela nepřijatelné osoby považoval Zikmundovy vyjednavače
Půtu (III.) z Častolovic a Jana Městeckého z Opočna, stejného zrádce, jako byl
Vartenberk. Nepřipadalo ani na moment v úvahu, že by proslulý válečník na kolínské
úmluvy kývl. Naopak, tvrdě se proti nim vymezil.
Takzvaný Žižkův vojenský řád, který se dochoval v krasopisném, leč velmi pozdním
opisu, není bohužel datován.1635 Ani jeho tradiční označení není přesné. Ve skutečnosti jde
o ustavující zápis, programové prohlášení a kázeňský řád Žižkova východočeského svazu,
zvláště jeho branné složky. Pravděpodobně vznikl v první polovině září 1423, i když nelze
zcela vyloučit ani jeho zrod během prvních dvou listopadových dekád. Duben 1423,
o němž část badatelů uvažuje, nepřichází v potaz, protože ho signovali i zástupci měst, jež
Jan Žižka opanoval až v červenci a srpnu 1423 (Hradec Králové, Dvůr Králové, Jaroměř
a Čáslav). Místo sepsání dokumentu, často se usuzuje na Hradec Králové jako hlavní
centrum svazu, není příliš důležité. Více by nás zajímal průběh sjezdu, jenž zásadní
principy schválil a vyhlásil, ale v tomto ohledu jsme odsouzeni k tápání. Naštěstí relativně
věrný opis umožňuje bezpečně poznat program východočeského svazu a zároveň
nahlédnout do Žižkovy duše. „Magna charta“ Žižkova bratrstva nepochybně vznikala na
základě hejtmanových dispozic, i když své si zajisté řekli „dobří kněží“, jimž důvěřoval
a mezi nimiž smíme hledat i muže, který textu vtiskl konečný tvar.1636 Nemusel být
totožný s knězem Ambrožem, na něhož se nejednou pomýšlí,1637 spíše jím mohl být
Žižkův kaplan, neboť některé slovní obraty připomínají formulace v uznání Zikmunda
Korybutoviče z 11. června 1422 i v obou vilémovských listech z počátku jara 1423.
V úvodu dokumentu příznačně stojí čtyři pražské artikuly, přijaté z „milosti a z daru
Otce a Pána Boha všemohoucího“, definované v Žižkově pojetí a chápané jako pravdy
„spasitedlné“, tedy nezpochybnitelné podmínky dosažení věčného života. Článek
o svobodě slova božího klade důraz především na kázání, hlavní prostředek katecheze,
a šíření božích pravd, vůči nimž musí mít věřící otevřené nejen srdce, ale také mysl.
Artikul o přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou, na kterém vojevůdci osobně velmi
záleželo, se víceméně drží Jakoubkových principů, včetně povinného přijímání dítek
v nerozumných letech, v tom i čerstvě pokřtěných nemluvňat. Dávný požadavek českého
reformního hnutí na co nejčastější, třebas i každodenní přijímání, však dokument poněkud
redukoval na povinnou účast při nedělní bohoslužbě. Jistě tomu tak bylo z praktických
důvodů (například s ohledem na déletrvající přesuny vojska či neodkladné bojové
aktivity), ale asi i proto, aby klíčový projev husitské víry nezevšedněl a uchoval si
výjimečnost chvíle vázané na sváteční den, spjatý s Kristovým zmrtvýchvstáním. Až
překvapivě krátce, leč úderně je formulována povinnost přivést kněžstvo k životu podle
vzoru „syna Božího“ a „k životu apoštolskému“, nemyslitelná bez zrušení církevních
nadací a bez odebrání „svatokupeckého“ majetku. Vypjatým étosem se vyznačuje znění
čtvrtého článku, požadujícího očistit celou křesťanskou společnost od smrtelných
i všedních hříchů s nevyřčeným cílem dosáhnout harmonických lidských vztahů,
předjímajících dokonalost božího království.1638 Úkolem zřizovaného husitského svazu
bylo čtyři pražské články v předložených formulacích hájit, bránit a prosazovat nejen
v rámci ustaveného společenství jak ve vojsku, tak v celé sféře civilního života, „žádného
miesta nevyměňujíce“, ale rovněž přimět k jejich dodržování „všecky“ a „všudy“
u vědomí, „že všecky věci tohoto světa jsou padúcí [tj. nestálé, pomíjející] a minulé, ale
pravda Pána Jezu Krista, Boha všemohoucího zůstává na věky“. I Žižkovým stěžejním
dokumentem prostupuje universalistická idea a zřetel k Husovu odkazu.1639
Po tomto programovém expozé následuje výčet signatářů, který není konečný, nýbrž

506
otevřený všem zájemcům, pokud se s tímto prohlášením ztotožní a současně se zavážou
respektovat další ustanovení, povýtce již kázeňského charakteru. Tato druhá, obsáhlejší
komponenta zápisu se týká především vojenských záležitostí, pro Žižkův svaz mimořádně
důležitých. Má ráz organizačních opatření doprovázených reglementovanými tresty
v případě jejich nedodržení. Zaměřuje se především na kázeň a disciplínu ve vojsku, ať již
složeném z profesionálních bojovníků, dobrovolníků či městských hotovostí. Zvláštní
pozornost přitom věnuje šikování vojsk před tažením do válečné kampaně, při pobytu
v poli i během přesunů. Tento akcent je pochopitelný v souvislosti s obecnými zásadami,
podmiňujícími válečné úspěchy, i vzhledem k struktuře Žižkových vojsk a taktice,
opírající se o využití vozů. Při sestavování vozové hradby a vozového šiku i při přesunu
pod ochranou vozů bylo vojsko snadno zranitelné a zdárné zvládnutí operace záviselo
opravdu na každém detailu, plnění stanovených úkolů i míře osobní odpovědnosti. Za
jakoukoliv hrubou nekázeň (svévolné opuštění vojska, paličství a žhářství, nedodržení
pochodové či bojové formace, nedbalost při výkonu strážní služby, promeškání
stanovených termínů, zjevnou neopatrnost a samozřejmě i neuposlechnutí příkazů
hejtmanů a „starších“) hrozily tvrdé pokuty a často též hrdelní tresty.1640
V některých těchto i dalších formulacích (zákaz hazardu, přítomnosti prostitutek
a zlodějů, svárů, vzájemného osočování i fyzického násilí uvnitř vojska) prokazuje
dokument zjevnou souvislost s řádem Hájka z Hodětína, byť jeho dikci rozšiřuje
a zpřísňuje (za nepřípustný delikt považuje například cizoložství a přítomnost cizoložníků
a všech zjevných hříšníků a hříšnic).1641 Na jiných místech je pak zřejmá věcná
i argumentační souvislost s několikrát již zmíněnými zásadami přijatými v Praze během
jara 1420. Týká se to zejména dělení kořisti, která má být nejprve svezena na určité místo
a poté spravedlivě rozdělena dle usnesení starších z jednotlivých obcí (panské, rytířské,
městské a „robotěncuov“, tj. fyzicky pracujících lidí, převážně vesničanů a pomocného
personálu).1642 Předcházelo se tak nepřístojnostem, sporům i snahám obohatit se ve vlastní
prospěch. I zde se opakuje, že každý, kdo by se takového deliktu dopustil, bude, bez
ohledu na společenské postavení, potrestán jako starozákonní Achan, respektive Akár,
Akór či Akán, jehož jméno znamená zkáza (Joz 7, 19-27). Achana Izraelci na Jozuův
příkaz ukamenovali, tělo spálili a navršili nad ním „velkou hromadu kamení“ (Joz 7, 25-
26). Fakt, že se Žižkovo vojsko tímto principem skutečně řídilo, ilustruje dělení kořisti po
bitvě u Strauchova dvora.
Badatelé svého času s odkazem na takzvaný Žižkův vojenský řád s oblibou
upozorňovali, že respektoval stavovské členění i v rámci východočeského svazu
a neprosazoval ideu společenské rovnosti všech věřících. Poněkud tak směšovali hrušky
s jablky, protože ustavující zápis sice počítá s existencí stavovsky vymezených obcí, ale
práva přisuzuje i obci „robotěncuov“, jejichž starší se podíleli na řízení společných
záležitostí vedle volených starších jiných obcí.1643 To je demokratický náběh, který dalece
předešel svou dobu. Zároveň s tímto poznatkem je třeba neustále opakovat, že před
zákonem si v Žižkově vojsku a svazu byli všichni rovni, ať „kníže, pán, rytíř, panoše,
měštěnín, řemeslník nebo robotěž nebo kterýžkolivěk člověk“, a že se na všechny
vztahovaly tresty vynášené dle zákona božího, tj. podle vzorů Starého a Nového
zákona.1644 Kdo hodlá tvrdit, že žádný kníže ve východočeském svazu nebyl, bude mít sice
pravdu, ale nikoliv úplnou. Je to vlastně doklad, jak Žižka myslil v předstihu na dobu, až
vnutí své pojetí božího zákona celé české zemi a celé Koruně české. Jinak bychom
nevysvětlili, proč zamýšlel vymýtit hříchy i „na králích“.1645
Vláda božího zákona byla v Žižkově chápání absolutní. V zájmu jejího vítězství se

507
v ustavujícím zápisu objevují často citovaná a diskutovaná slova: „Míníť také bratr Žižka
i jiní páni, hejtmané, rytíři, panoše, měšťané, řemeslníci a robotězi svrchupsaní
a jmenovaní, i všecky obce s pomocí Boží a obecní ze všech neřáduov trestati i biti,
trestáním honiti, mrskati, bíti i zabíjeti, stínati, věšeti, topiti, páliti i všemi pomstami
mstíti, kteréž pomsty na zlé slušejí vedlé zákona Božího, nižádných osob nevynímajíce ze
všech stavuov, mužského i ženského pohlaví.“1646 Všimněme si úvodního obratu,
formulovaného ve třetí osobě singuláru a vyjadřujícího nejvlastnější záměr Žižkův
a možná i názorovou distanci písaře, který text stylizoval, leč vnitřně nesdílel vojevůdcův
nesmlouvavý, v pravém slova smyslu starozákonní postup.1647 Žižka se tu opravdu jeví
jako druhý Mojžíš, eventuálně druhý Jozue, jak jsme ho poznali u Strauchova dvora
i jinde, vedený přesvědčením, že je prodlouženou a trestající rukou boží, která palcátem
zmůže to, co nelze zmoci laskavým slovem. Neznamená to ale, že vycházel toliko z dikce
Starého zákona. I v jeho pojetí měl být boží boj veden „křesťansky“, ve shodě
s novozákonními principy. Starozákonní paradigma se uplatňovalo až ve chvíli, kdy
bloudící křesťan nápravu slovem odmítl.1648 Praxe však nejednou bývala jiná.
Zápis Žižkova bratrstva končí výzvou k lidem všech stavů a především všem věrným
Čechům, aby se připojili k předloženému programu a byli jeho signatářům nápomocni
činem i radou. Členové svazu na oplátku slibují, že „pro milého Pána Boha, pro jeho svaté
umučení, pro vysvobození pravdy zákona Božího, svatých a jich zvelebení, ku pomoci
věrným církvi svaté a zvláště jazyka českého i slovenského [tj. českého a slovanského
národa], i všeho křesťanství“ budou plnit přijaté principy, aby jim „Pán Buoh
všemohoucí“ dal „svítěziti nad nepřátely svými i našimi…“1649 Tento vroucí závazek jistě
souzněl s charakterem Žižkovy víry i s jeho úsilím prospět českému národu, pokud se řídí
božími pravdami, ovšem na prvním místě veškerému křesťanstvu a křesťanské církvi,
mimo niž nelze dosáhnout spasení.1650
Naši výchozí hypotézu, že se nejproslulejší husitský bojovník chopil meče na obranu
husitského pojetí božího zákona, aby dosáhl spasení, nepřímo, leč zřetelně potvrzuje
pasáž, kterou pro její důležitost uvádíme v nezkrácené podobě: „A tak budeme-li
zachovávati, činiti a plniti artikule svrchupsané a spasitedlné, Pán Buoh bude s námi svú
svatú milostí a pomocí, neb to přísluší k boji Božímu tak činiti, dobře, křesťansky, v lásce
zřízeni, v bázni Boží živu bejti, své žádostí potřeby i naděje v Pánu Bohu setrvale bez
pochybení položiti, čekajíce od něho věčné odplaty.“ 1651 Tato jediná věta, byť ji stylizoval
vojevůdcův kaplan, obsahuje v kostce Žižkovo vyznání víry. Byla to víra upřímná, čistá,
hluboká, ale také přehledná a jednoduchá, vymezená čtyřmi pražskými články, niterným
vztahem k všemohoucímu Pánu, jemuž hejtman sloužil oddaně, i když dle svého mínění
„nestatečně“ (tj. nedostatečně), neboť si s pokorou uvědomoval limity lidské existence ve
srovnání s dokonalostí „nestvořené a na věky požehnané Trojice svaté“.1652 Je to vyznání,
které není poznamenáno teologickými spekulacemi o tajemstvích dogmatu, nýbrž má
jasný a zřetelný výměr. Kdo působí v jeho rámci, je správný křesťan, kdo se z něho
vymyká, zasluhuje nápravu, leč v případě zatvrzelosti přísný trest jako zjevný či skrytý
hříšník, ne-li přímo kacíř. Je to prosté, srozumitelné a zároveň imponující. Víra
vojenského profesionála, nezasaženého vyšším vzděláním, zasluhuje i po šesti stoletích
respekt, třebaže s jeho počínáním nemusíme souhlasit. Ne, takový člověk nikdy nemohl
přistoupit na kompromis se Zikmundem Lucemburským nebo s římskou církví, odmítající
husitský program. Ztratil by jakoukoliv naději na život věčný.
Ano, ve spojení s Žižkovými činy nám jeho víra připadá téměř fanatická, drtící vše, co
jí stojí v cestě. Nutně si proto klademe otázku, do jaké míry se stárnoucí válečník

508
považoval za vyvolence božího, oprávněného prosazovat všemi prostředky vítězství
svatých pravd, když na druhé straně sám o sobě prohlašoval, že je „svatého kalicha slouha
nestatečný“ (tedy, jak už víme, nedostatečný). Ve skutečnosti mezi oběma stanovisky
žádný vnitřní rozpor není. Žižkův pocit vlastní nedostatečnosti a nedokonalosti vyplýval
z vědomí nesplnitelnosti vysokých božích nároků kladených na Kristovy rytíře. Avšak
právě nemožnost překonat meze pozemské existence a touha přiblížit se co nejvíce ideálu
božího bojovníka podněcovala husitského vojevůdce k stále důraznějším a vypjatějším
aktivitám. Tyto viditelné skutky násobila důslednost, podmíněná bezmeznou láskou
a oddaností Bohu, který byl jeho Pán i velitel a jemuž věrně i s veškerým nasazením
sloužil. Uznával-li, že si Bůh vyvolil husitskou část českého národa, aby vedla v jeho
jménu zápas za nejvyšší pravdy a nápravu křesťanstva, musel sám sebe zákonitě vnímat
jako součást vyvoleného božího zástupu, v jehož čele od propuknutí revoluce působil.
Tyto pocity i myšlenky však byly příliš silné, ve vztahu k Bohu až opovážlivé a hraničící
s pýchou (latinsky superbia), jedním ze sedmi smrtelných hříchů a kořenem zla, tradičně
zobrazovaným v podobě jezdce padajícího z koně. Dosud žije přísloví o pýše, která
předchází pád. Žižka však hodlal sedět pevně v sedle, a proto pýchu přemáhal pokorou
(latinsky humilitas), patřící do galerie sedmi křesťanských ctností. Od chvíle, kdy stanul
na velké dějinné scéně a zejména po prvních vítězstvích, která mu přinesla slávu, obdiv
i uznání husitského společenství, prožíval vnitřní tenzi, vzrostlé sebevědomí vyvažoval
a korigoval akcentováním vlastní nedokonalosti. Nesměl zpychnout, protože by v takovém
případě podlehl hříchu, a tím by ztratil oprávnění vést nadosobní zápas za vítězství
křesťanských principů. Naopak musel v sobě neustále pěstovat skromnost a pokoru, jež
propůjčovaly jeho úsilí věrohodnost i legitimitu. Zaznívá-li občas z laického publika
dotaz, proč se Jan Žižka nestal českým králem, zde máme odpověď. Alegorie Pokory
nenosí korunu na své hlavě, nýbrž po ní šlape.
Přesto v řadě signatářů ustavujícího dokumentu východočeského husitského svazu
nacházíme hejtmanovo jméno v plné a příznačné titulatuře („My, Jan bratr Žižka
z Kalichu“) na prvním místě, teprve za ním následují osoby urozenějšího původu,
příslušníci vysoké šlechty. Je to doklad Žižkova výsostného postavení, ale také vyjádření
skutečnosti, že nově konstituované bratrstvo je jeho projekt a jeho dítě. Už tady se rýsuje
vztah mezi vůdcem, respektive otcem-zakladatelem a jím vedeným zástupem, který sám
v sobě vidí děti, následující přísnou a spravedlivou rodičovskou autoritu. Když po Žižkově
smrti přijal východočeský svaz oficiální název „sirotci“, vlastně jen pojmenoval realitu.
Rovněž pořadí signatářů takzvaného Žižkova vojenského řádu vyvolává rozličné
debaty. Hned za Žižkou se objevují muži vysoké urozenosti, leč majetkem a profesním
uplatněním stojícím namnoze na úrovni panošů. Byli to Jan Roháč z Dubé, který se
k příteli okamžitě připojil a jenž snad brzy obdržel funkci hejtmana v Čáslavi, bývalý
královéhradecký hejtman Aleš Vřešťovský z Riesenburka,1653 Jan z Potštejna a ze
Žampachu, zřejmě syn Husova přívržence Mikuláše ze Žampachu, a Boček (IV.)
Jevišovický z Kunštátu, Moravan, naleznuvší už v roce 1421 uplatnění v Čechách.
Následují proslulí již bratři Bartoš a Bernard z Valečova, bratrská trojice Jan (zřejmě
Černín), Martin a Jan z Vysoké (mezi Novým Bydžovem a Hořicemi), ostřílený Beneš
Mokrovouský z Hustířan, Žižkův bratr Jaroslav z Kalicha, Václav Horyna z Honbic a Jan
ze Studené (oba signatáři stížného listu proti Husovu upálení) a Jíra z Řečice (u Čáslavi).
Vedle vesměs východočeské nižší šlechty (Ondřej ze Studené, Aleš z Hostačova, Jakub
z Březové, totožný asi s hejtmanem Jakubem Kroměšínem z Březovic) zde evidujeme lidí
z okolí Žižkova hradu Kalicha (Polévka z Hošťky a především Křišťan ze Žernosek či

509
Vinného), ale také Středočechy (Frenclin z Litožnice, Jan z Tehova, Petřík Královec
z Příbrami i pozdější známé hejtmany Blažka z Kralup a Jana Baštína z Porostlé), jednoho
muže snad ze západočeského regionu (Litobor z Trubče; Trubec byl dvůr u Stříbra)
i obtížně identifikovatelné jednotlivce s predikátem (Veta z Chlumčan, Martin
z Borovnice, přičemž v případě Šárky ze Slavného a Chústníka z Košova může jít
o chybný přepis toponym). Dva z uvedených (Vavřinec Polák z Panova a Linhart ze Sleze)
přišli možná do českého prostředí z Polska a Slezska. V jiných osobách (Kříž setník,
Beneš setník, Mikát Brada Odraný, Jíra Roh, Mařík Velek i v několika dalších) tušíme
představitele robotězeckých či městských obcí. Města Hradec Králové, Čáslav, Jaroměř
a Dvůr Králové vystupují v zápisu jako korporace. Jedno jméno si však zaslouží speciální
pozornost Jan z Domažlic. Nejeden historik se, zřejmě oprávněně, domnívá, že se pod ním
skrývá někdejší vyšehradský purkrabí a domažlický hejtman Jan Řitka z Bezdědic. Město
Domažlice tu však výslovně zastoupeno neni.1654
Zajímají nás pochopitelně i jména, která v dokumentu absentují, byť z tohoto faktu
nemůžeme vyvozovat upřílišněné závěry. Tak je tomu v případě Hertvíka z Ostružna,
který s Žižkou spolupracoval dříve i poté, či Jana z Rušinova a Jiřího z Chvalkovic.
Znamenat to nemusí vůbec nic. Třeba byli jen momentálně zaneprázdněni. Naproti tomu
Jan Hvězda z Vícemilic se připojil k Žižkovu svazu zřejmě krátce před 19. zářím,
pravděpodobně proto, aby ve funkci nahradil padlého Matěje Lupáka. Průkazně doložen
v Hradci Králové je ale až 22. listopadu. V zápisu rovněž postrádáme bratry Hynka
a Viktorina z Kunštátu a Poděbrad, brzy poté zaznamenávané v úloze pomocníků
i důvěrníků obávaného vojevůdce. Zde je vysvětlení vcelku logické. Oba šlechtici nebyli
přímými členy Žižkova svazu, nýbrž jeho spojenci, kteří si zachovávali relativní volnost
rozhodování. Hynek sice na sklonku jara 1423 nepřímo podpořil neúspěšný pokus
radikální husitské opozice o převrat v Českém Brodě, není však jasno, zda jako solitér,
nebo v dorozumění se vznikajícím Žižkovým svazem.1655
Jakkoliv složení signatářů vykazuje regionální pestrost, jádro svazu leželo na
východočeské půdě, což doložil jeho vývoj v následujících letech. Mluvit o Žižkově
(respektive husitském) východočeském svazu je tudíž zcela na místě. Pojítkem uskupení
byl samozřejmě program, nicméně důraz na vojenskou problematiku v konstitutivním
zápisu ukazuje na jeho hlavní poslání – přemoci nepřátele a rozšířit Žižkovu interpretaci
čtyř pražských artikulů především ozbrojeným bojem. Pro úspěšné vedení války již
nestačily dosavadní organizační formy, tj. Žižkova garda (comitiva), hradní i městské
posádky, městské hotovosti, ozbrojené šlechtické družiny a ad hoc nabíraní dobrovolníci.
Vojenskou složku svazu bylo nutné profesionalizovat. Zároveň se zrodem
východočeského uskupení tak vzniklo stálé polní vojsko, kterému jako vrchní hejtman
přímo velel Jan Žižka. Příslušníci „obce polem pracující“ měli válku a boj jako svou
profesi, jiným činnostem se věnovat nemuseli. Žižkovo polní vojsko nebylo příliš početné,
základ zřejmě vytvořila jeho družina spolu s posádkami hradů a měst i zájemci, kteří
v ozbrojené službě nalezli životní uplatnění. Celkový počet Žižkových polních bojovníků
lze kvalifikovaně odhadnout na 2 000 osob. Polní obec, která měla i svého duchovního
představitele (zřejmě od roku 1424, ne-li od samého počátku jím byl kněz Prokůpek,
zvaný též Prokop Malý), tvořila pevné jádro vojenských sil východočeského svazu.
Všechny další složky byly nadále k dispozici, takže v případě potřeby mohlo
východočeské uskupení vypravit do války asi 5 000 bojovníků (včetně dobrovolníků). To
ale až v čase po Žižkově smrti. Nejsou to vysoká čísla, ale ani tak nebylo vydržování
polního vojska snadné. S nadsázkou se dá říci, že polní bojovníky živily daně, válka

510
a takzvané holdy. Neméně náročné bylo udržet ve vojsku kázeň a disciplínu. Velký
prostor, který tomuto tématu věnoval ustavující dokument, doceníme, pohlédneme-li na
text prizmatem vrchního hejtmana. I v rámci husitského společenství si Žižka udržoval
náskok. Teprve v letech 1425-1426 se konstituovalo polní vojsko táborské a později se
dozvídáme též o existenci pražské polní obce.
Vybudováním stálého polního vojska, podřízeného pevné kázni a ustavičně
poučovaného o smyslu vedené války, získal Žižka v souřadnicích Českého království
předstih, který náležitě využil. Jeho počin byl nicméně součástí obecnějších trendů pozdně
středověkého evropského vojenství. Potřeba stálých vojsk, připravených k okamžitému
nasazení, se dostala na pořad dne v souvislosti s proměnou charakteru válčení (nástup
palných zbraní a pěchoty na úkor těžké jízdy) a s velkými dlouhodobými konflikty (stoletá
válka, obrana jihovýchodní Evropy proti osmanské expanzi a posléze vleklé zápasy
o převahu ve středoevropském prostoru). Možností se nabízelo několik, především
zdokonalování a rozvíjení žoldnéřského systému na principu pevných dlouhodobých
smluv, ale též vydržování stálých vojsk v gesci panovníka, respektive státu (případ
Francie) či, jako tomu bylo u husitů, regionálních vojensko-politických svazů. I stálá
vojska, existující v čase války i míru a průběžně doplňovaná, musel ovšem někdo živit.
Ekonomické nároky byly mimořádné. Francouzský král Karel VII. (1422-1461) se proto
rozhodl pro kombinaci daní a rozmístění jednotek v různých oblastech země, aby zatížení
diverzifikoval a současně zmírnil. Přesto musel v určitých chvílích kvůli nedostatku
financí vysílat stálé vojsko za hranice, aby se zaopatřilo na účet sousedů. Víceméně stejný
postup volili i husité. Velká tažení husitských polních vojsk za české hranice, takzvané
rejsy (pojem spanilá, tj. holdovací jízda se v pramenech vyskytuje ojediněle), jejichž
smyslem bylo nejen šířit program čtyř artikulů a oslabit nepřítele na jeho vlastním území,
ale také získat kořist k zajištění vlastní existence, příznačně začala na podzim 1425.
Mnohé naznačují čísla. V poslední čtvrtině 15. století vydržovala Francie stálá vojska
v síle 20 000-25 000 mužů, což bylo přibližně 1 % mužů ve věku 18-45 let. Kolem roku
1430 čítala husitská polní vojska asi 6 000 stálých bojovníků. A to v zemi ještě působily
stálé posádky v katolických městských a hradních pevnostech. Přitom Francie měla
odhadem 10 milionů, zatímco vlastní Čechy snad 1200 000 obyvatel.
Také mechanismus vzniku Žižkova stálého vojska (a následně i dalších husitských
polních obcí) se příliš nelišil od procesů známých v západní Evropě nebo v italských
oblastech. Základem bývala panovníkova tělesná garda, k níž náleželi i členové vládcovy
ostrahy (také dveřníci a vrátní!). K tomuto jádru byly přičleněny posádky pevností
a teprve v třetí fázi (především) mladí muži, hledající ve vojenské službě životní
příležitost, včetně hmotného zaopatření a kariérního vzestupu. V pozdně středověké
Evropě se tak otvírala šance pro selské syny, kteří postrádali naději na otcovský grunt, lidi
živící se toliko příležitostně, nezakotvené jednotlivce a samozřejmě i pro osoby
s dobrodružnými sklony či z okraje společnosti. Museli ovšem počítat s tím, že působení
ve stálém vojsku znamená podrobit se výcviku a kázni. To byl rovněž důvod, proč se
zrodem stálých vojsk vznikaly v míře dosud nevídané vojenské řády.1656
Žižkovo polní vojsko prodělalo první křest za českými hranicemi na Moravě. Právě
před touto výpravou byla vhodná situace k přijetí a vyhlášení ustavujícího zápisu
východočeského svazu. Mnoho ale o této „jízdě“ nevíme. Dohadujeme se, jaký byl cíl
tažení, zahájeného v polovině září (zřejmě podpora pánů z Kunštátu i dalších husitských
šlechticů a oslabení pozic Zikmunda Lucemburského a Albrechta V. Habsburského), kam
až Žižka pronikl i zda se zmocnil nějakých pevností. K dispozici máme toliko dva

511
důvěryhodné údaje. Na počátku výpravy se východočeští husité přiblížili k Jihlavě, ale
Jihlavští (asi zdejší posádka, sestávající hlavně z rakouských žoldnéřů, jimž velel hejtman
Wilhelm Waldner, a snad též část městské hotovosti) na ně preventivně vyrazili z města.
Se zlou se potázali. Žižkovi bojovníci je obrátili na útěk a hnali až k příkopům před
městskými hradbami. Ztráty Jihlavských činily až 100 mužů, kteří většinou padli do zajetí,
dílem pak byli pobiti. Na obléhání a dobytí pevného města, jehož obyvatelstvo bylo z 90
% německé, ale nemohli husité vůbec pomýšlet. Pokračovali tudíž dále k Telči. Hrad
a poddanské město pánů z Hradce v neděli 19. září oblehli a podle nespolehlivých zpráv
na několik hodin i ovládli. Toť vše.1657 Další detaily, jež čteme i v seriózních historických
pracích (vložení husitské posádky na hrad Moravský Krumlov, boje s Menhartem
z Hradce atd.), vycházejí z textů barokních učenců, zejména Tomáše Jana Pešiny
z Čechorodu.1658 Co Žižka na Moravě dokázal a jak dlouho tu setrval, známo není. Určitě
ale nepronikl do Rakous až k Dunaji ani zde nepředvedl jeden ze svých legendárních
kousků, přilákání dobytka pasoucího se na ostrově uprostřed řeky. Kýžená kořist pak měla
posloužit jeho bojovníkům. Je to pouze výplod fantazie Eney Silvia Piccolominiho nebo
jím zachycená varianta tradovaných historek. Dunaj byl pro husitská vojska po celý
revoluční čas nepřekročitelnou překážkou. Ostatně dlouhodobější nepřítomnost Žižkova
vojska v Čechách by byla vzhledem k napjatým poměrům sotva možná.1659
Další zpráva o slavném válečníkovi se poté objevuje až po dvou měsících, 22.
listopadu, a následně počátkem roku 1424. Jako by se na celý podzim a první zimní dny
propadl do země. Husitský letní vpád na Hanou a Žižkovy zářijové aktivity dávají badatelé
do souvislosti s rozhodnutím Zikmunda Lucemburského konečně předat vládu nad
Moravou zeti Albrechtu Habsburskému. Zikmundovi se do tohoto kroku příliš nechtělo,
ale přece jen 1.-4. října 1423 vystavil Albrechtovi předávací listinu na Moravské
markrabství, z něhož ale vyňal panství Brumov a Světlov. Dokud však moravské stavy
nesložily novému markraběti hold, zůstával vládcem markrabství Zikmund.1660

512
 UHERSKY HLAVOLAM
Více než dva měsíce, po které Jan Žižka na podzim 1423 mizí z hledáčku pramenů,
přiměly Františka Palackého, aby „bílé místo“ zaplnil. Velký historik zařadil do tohoto
mezičasí Žižkovo tažení do Uher, konkrétně do oblasti jihozápadního Slovenska.
Vyprávění je známé toliko z rukopisu M Starých letopisů českých, kde je však začleněno
mezi dobytí Německého Brodu v lednu 1422 a popravu Jana Želivského 9. března
1422.1661 Mladý Palacký správně usoudil, že takové datování je nesmyslné, neboť Žižka se
tehdy prokazatelně připomíná v Čechách, a přesunul je na místo, které se mu zdálo
logické, aniž upozornil na důvody svého postupu. Z pohledu dnešní vědy by to byl krok
obtížně akceptovatelný, v období vrcholícího romantismu, kdy Palacký svou edici Starých
letopisů připravoval, však nikomu zvláštní nepřipadal. Přesto zvolené řešení nepřímo
naznačuje, že si nadějný badatel uvědomil jedinečnost pasáže, která se z charakteru
Starých letopisů vymyká a tvoří uzavřený a svým způsobem samostatný celek, teprve
dodatečně zařazený do kronikářského souboru.1662 Napovídá tomu i fakt, že text M je
nejmladším rukopisem Starých letopisů a byl pořízen až roku 1619 rukou kutnohorského
měšťana Martina Brazidina (spíše Brázdy či Brazidýma) a jeho druha, jehož jméno
neznáme. Oba kronikářské texty doplnili o opisy několika důležitých dokumentů. I když je
podání o Žižkově jízdě do Uher zaznamenáno převážně jazykem počátku 17. století,
prozrazuje na řadě míst starší původ, ukazující na sklonek 15. věku. To byl i důvod, proč
Palacký celou pasáž, ve shodě s tehdejší ediční praxí, usilující o rekonstrukci původního
znění textu, důsledně archaizoval, takže v jeho publikaci vyhlíží jako nesporná památka
z 15. století. Zvolil tedy stejný postup jako v případě bitvy u Hořic. Naprostá většina
badatelů, dlouho využívající Palackého edici, proto nepochybovala o historičnosti Žižkovy
uherské výpravy, zvláště když potvrzovala vysoký kredit geniálního válečníka a tvůrce
husitské vojenské taktiky, spočívající na využití bojových vozů. Pozoruhodná epizoda
dlouho posilovala i české politické sebevědomí, které v průběhu 19. století při soupeření
s Uhry (respektive Maďary) utrpělo nejeden šrám. Žižkovo tažení (a zveličovaný úspěch
Jiřího Poděbradského v diplomatickém jednání s Matyášem Korvínem u Vilémova
v únoru 1469) fungovalo jako historická náplast.
Tak tomu bylo až do roku 1930, kdy Josef Pekař brilantní analýzou popřel historičnost
Žižkova uherského tažení a doložil, že celé podání vykazuje znaky pozdní fikce, která ale
může vycházet z pravdivého jádra, totiž rejsy sirotčího vojska do Uher na podzim 1431,
podniknuté pod velením hejtmana Jana Čapka ze Sán a omylem (či spíše záměrně)
připsané Žižkovi.1663 Pekařovy argumenty, založené i na prostudování rukopisu M (pozdní
uchování a jazyk zprávy, nejasná datace, naprostá absence zmínek o konkrétních osobách
kromě Jana Žižky, uvedení pouhých dvou uherských lokalit, tj. Trnavy a Nyárhídu, mlčení
souvěkých uherských, rakouských, říšských, polských i českých pramenů, věcná
i stylistická souvislost s podezřelým vyprávěním o Žižkových vítězstvích u Hořic
i Malešova, sporný editorův postup), přesvědčily většinu vědecké obce, aby nejslavnější
výpravu nejslavnějšího husitského hejtmana z dějin vyškrtla.1664 Učinil tak i umanutý
Pekařův oponent František Michálek Bartoš, který jako znalec Starých letopisů správně
postřehl, že líčení Žižkovy uherské rejsy pochází z dílny téhož autora jako detailní popisy
bojů u Hořic a Malešova i některých dalších bitev, svedených ve druhé polovině 15.
století.1665

513
 Změně pohledu výrazně napomohlo též expozé k uherské pasáži, posílající Žižku hned
po vítězství u Německého Brodu vyvrátit kláštery v Želivi, Vilémově i v Sedlci u Kutné
Hory a upálit všechny dopadené mnichy. Vojsko pak pokračuje k Chrudimi, Vysokému
Mýtu, Litomyšli a Svitavám, odkud v hrůze před ním uprchnou všichni obyvatelé, aby si
zachránili holý život, neboť rozlícení husité mordují všechny, včetně dětí. V moravských
Letovicích usmrtí 11 000 lidí, přičemž těla mrtvých zdejších soukeníků zastaví dokonce
řeku (dobře známý dávný topos) a poté přijmou hold obyvatel Boskovic, odkud mimo jiné
obdrží tři vozy s pivem. Bilance tažení cestou do Uher činí 18 000 zabitých a k tomu 300
upálených. Kromě toho ve Slezsku pobili husité 212 00 Němců. „A tak mnoho dobrého
udělal věrný bratr Jan Žižka, neb sou chtěli Němci Prachylové český jazyk [národ],
moravský a polský zahladiti etc.“ Příčiny běsnění jsou zřejmé – smrt Jana Husa
a Jeronýma Pražského, vraždění husitů kutnohorskými Němci a upálení Jana Krásy.1666
Z pohledu moderního historika je vše zřejmé. Raně novověký autor tu spletl

514
dohromady husitská tažení z jara 1421, z podzimu 1424 (Letovice, Mohelnice,
Boskovice), z jara 1425 i velké výpravy do Slezska, zvláště rejsu uskutečněnou roku
1428.1667 Všechny tyto akce (ač se vojevůdce zúčastnil pouze první z nich) připsal Žižkovi
a okořenil zcela nesmyslnými počty mrtvých i vypjatým protiněmeckým postojem,
poměrně častým v předvečer třicetileté války a zároveň varujícím současné badatele před
nemístnou idealizací česko-německých vztahů v období raného novověku. Ostatně ani
Palacký tyto hrůzy do své edice Starých letopisů záměrně nezařadil. Nebylo to sice
vědecky korektní, avšak metternichovská cenzura by stejně tento odstavec nepustila.
Teprve po řádění na Moravě se Žižka vydává do Uher. Zde také začíná inkriminované
vyprávění. V době, kdy odpočívá u moravského Kramicu (snad Kroměříže), jej „bratři“
přemlouvají, „aby někam tažení učinili“. To je situace zcela nemyslitelná v případě
husitského vojevůdce a náčelníka východočeského svazu, vždy zdůvodňujícího válečné
akce konkrétním a zároveň nadosobním posláním. Docela dobře si ji však dovedeme
představit v prostředí takzvaných bratříků či zrovna nezaměstnaného žoldnéřského vojska
ve druhé polovině 15. století. Jan Žižka naléhání svých bojovníků vyhoví, sešikuje čtyři
řady (240) vozů (tj. asi 6 000 mužů), vezme co nejvíce děl a táhne „přes hory“ do Uher,
aniž zprvu naráží na jakýkoliv odpor. Uhři ho prostě lákají co nejdále do vnitrozemí, aby
na něho udeřili až ve chvíli, kdy mu zamezí v ústupu. První dvě noci Žižka přečká bez
nesnází, protože vozová hradba, chránící jeho muže, je postavena na výhodném místě, na
které se nepřítel neodváží zaútočit a jemuž nemůže uškodit ani dělostřelba. Třetí den,
u Narhedu (tj. Nyárhíd, přibližně v místě pozdějších Nových Zámků) se vojevůdce ocitne
v téměř bezvýchodné pasti, ale sestaví z vozů provizorní most přes řeku, čímž na poslední
chvíli unikne z hrozící záhuby. Čtvrtý den se vyhne útoku uherské lehké jízdy u rybníků
nedaleko Trnavy a pátý den se opevní ve vozové hradbě na jednom návrší, aby protivníci
z koní „dolův ssedali a pěšky k němu šturmovali“ (povšimněme si stejné formulace jako
v případě popisu bitvy u Hořic). Vrchol svého umění předvádí vojenský génius šestý den,
kdy ve snaze dosáhnout při cestě zalesněným terénem moravské hranice přivádí uherskou
jízdu, marně usilující zaskočit a rozrazit vozový šik, k zoufalství. Šťastně se tak dostane na
Moravu, zatímco Uhři vztekle nadávají, že Žižka není člověk, „než že je čert…“ Šest dní
český válečník tvrdě pracuje a odráží protivníky, sedmý den, již na moravském území,
zaslouženě relaxuje.1668 Biblická paralela je nepřehlédnutelná. Šest dní tvoří Bůh svět
a sedmý den odpočívá.
Každý, kdo si pasáž o Žižkově uherském tažení přečte, zná alespoň rámcově dobové
souvislosti a získal základní poučení o pozdně středověkém válečnictví, rychle pochopí, že
před sebou nemá kronikářský záznam, ba ani pamětnickou relaci o konkrétní hejtmanově
rejse, nýbrž spisek plnící funkci vojenského naučení. To na příkladu fiktivní Žižkovy
výpravy poskytovalo adresátům vzorové ukázky jak v rozmanitých situacích (překonání
vodního toku, zdolání soutěsky, pochod v blízkosti nepřítele, přesun pod ochranou
vozového šiku, zabezpečení pozice při nocování a odpočinku) správně manévrovat
a manipulovat s vozy. Co den, to jiný taktický problém. Zasazení těchto taktických forem
do krajiny jihozápadního Slovenska nebylo náhodné. Právě neobyčejně mobilní a rychlá
uherská lehká jízda představovala velké nebezpečí pro taktiku založenou na využití
bojových vozů, neboť svými luky a šípy ohrožovala tažné koně i pavézníky, kteří je
chránili, s cílem roztrhnout přesunující se vozový šik a způsobit mu těžké ztráty. Ukázalo
se to už při prvních husitských taženích do Uher v letech 1428-1433 i při pozdějších
válkách českého panovníka Jiřího z Poděbrad a jeho nástupce s uherským králem
Matyášem Korvínem v letech 1468-1490. Vznik podezřelých popisů Žižkových bitev

515
i jeho uherského tažení lze bezpečně položit až za rok 1484, neboť i vylíčení boje
u rakouského Korneuburgu pochází prokazatelně z pera téhož autora.1669 Tento názor
v obecné rovině formuloval už roku 1960 Otakar Frankenberger mladší a na jeho mínění
nemusíme ani po šedesáti letech nic podstatného změnit.1670
Podezřelé údaje spisku zviklaly i zralého Františka Palackého, který se
v monumentálních Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě vyslovil k jeho
obsahu s jistou zdrženlivostí, ač Žižkův čin nadále považoval za historický fakt:
„O Žižkovu tažení do Moravy, do Rakous i do Uher ku podzimku r. 1423 podávají se
zprávy tak chudé, nejisté a částkou báječné, že nelze v nich dobrati se jádra pravdy.“1671
Palacký ale nebyl z českých historiků první, kdo si pasáže o Žižkově uherské výpravě
povšiml a představil ji veřejnosti. Měl znamenitého předchůdce, o jehož činu nejspíš ani
nevěděl, neboť se na něj nikde neodvolává. Tímto badatelem byl osvícenec a obrozenec
František Martin Pelcl, který text o uherské rejse vydal na jaře 1797 v novoněmeckém
překladu na stránkách lipského časopisu Apollo, leč s nepřesným údajem, že jde o výňatek
z kroniky Vavřince z Březové. Pelcl parafrázoval tento zdroj i v připravovaném čtvrtém
dílu své Nové kronyky české, kterou však cenzura nepovolila vytisknout a edice se dočkala
až v 21. století. Žižkovu (údajnému) řádění ve východních Čechách a na Moravě ale
v plném rozsahu nevěřil ani on, a proto je patřičně upravil a zkrátil.1672
Pelclovy práce neznali ani badatelé sdílející tvrdošíjné přesvědčení o historičnosti
Žižkovy uherské anabáze.1673 Bylo jich i po Pekařově kritice několik, pozornost si však
zasluhují dva. Na prvním místě Václav Chaloupecký, v meziválečném období dlouholetý
profesor československých dějin na bratislavské univerzitě a přední obhájce pojetí
jednotného československého národa. Ačkoliv se profiloval jako Pekařův žák a nadšeně
vyzdvihl jeho knihu o Žižkovi,1674 v tomto bodě se se svým učitelem rozcházel, i když to
za jeho života nedával najevo. Inicioval nicméně alespoň vznik studie, v níž docent
geografie Jan Hromádka dokazoval, že autor spisku o Žižkově uherském tažení znal
z autopsie dokonale krajinu jihozápadního Slovenska i zdejší komunikační síť, zvláště
takzvanou Českou cestu (Holič – Jablonica – Sereď – pozdější Nové Zámky – Parkan, tj.
nynější Štúrovo – Ostřihom). Ve skutečnosti to žádné relevantní argumenty pro pravost
textu nejsou a nikdy nebyly, pochází-li vyprávění z pera kohokoliv, kdo se po určitý čas
v této oblasti pohyboval, například člena žoldnéřských vojsk či bratřických rot.1675
Teprve v roce 1947 se Václav Chaloupecký veřejně zapojil do debaty přednáškou, jejíž
závěry podpořil z politických důvodů (posílení česko-slovenské vzájemnosti) přítomný
ministr Zdeněk Nejedlý. Hlavní trumfy však Chaloupecký hodlal vynést v připravované,
leč nevydané knize Zizka a husité na Slovensku. V ní shromáždil nejen veškerý tehdy
dostupný pramenný materiál, jehož edici mínil do chystané publikace zahrnout, nýbrž
i výsledky svého studia zachovaných rukopisů Starých letopisů českých (o Palackého edici
se chvályhodně neopřel), včetně všech záznamů, u nichž rozpoznal společný zdroj
i autora, specialistu na válčení s bojovými vozy.1676 Tyto zprávy se zachovaly výhradně
v rukopisech R (vratislavském), sepsaném kolem roku 1530, L a M. Chaloupecký je
transkriboval v autentickém znění a nikterak je jazykově nearchaizoval. Na první pohled
vědecky korektní postup přesto obsahuje skrytou vadu na kráse. V textech připravených
k vydání chybí pasáž o bitvě u dolnorakouského Korneuburgu (respektive
u Leitzersdorfu), obsažená v rukopisu R a zjevně pocházející z pera shodného autora jako
všechny ostatní zkoumané záznamy.1677 Příčina byla jediná. K bitvě došlo až 11. května
1484, což se Chaloupeckému nehodilo, neboť za autora inkriminovaných zpráv
prohlašoval muže, který psal v období vlády Jiřího Poděbradského (1458-1471) a jenž

516
využil starého záznamu o Žižkově tažení do Uher. Datace na samý sklonek 15. století
věrohodností Žižkovy uherské rejsy silně otřásala.
Pátráme-li po důvodech, proč Chaloupecký tvrdošíjně lpěl na historičnosti uherské
rejsy, shledáme přinejmenším dva. Jednak podvědomou snahu přemistrovat Josefa Pekaře
a samozřejmě i touhu upevnit česko-slovenské vztahy odkazem na mimořádný výkon
slavného válečníka, skvěle využívajícího terénu i vozů k dokonalé obraně proti Uhrům.
Kdyby byl Zizka opravdu slepý na obě oči, nikdy by nic podobného nedokázal, poněvadž
by nemohl „číst“ krajinu. Odtud pramenilo Chaloupeckého mínění, že táborský hejtman
neoslepl roku 1421 úplně a uchoval si zbytky zraku. Nebyla tu však jen snaha umocnit
slávu českého reka a upevnit česko-slovenské vazby, ale také ryze subjektivní motivace,
podmíněná Chaloupeckého životními osudy i vroucím osobním vztahem k oblasti, kterou
Žižka (údajně) protáhl, čímž ji historicky zvýznamnil a zároveň propojil s českými
dějinami. Chaloupeckého manželka Ľudmila byla dcerou slovenského luterána Pavla
Groebla, učitele v Holiči, lokalitě na uherské straně hranice oddělující země Koruny české
od zemí Koruny svatoštěpánské.1678 Pokud by Žižka táhl do oblasti nynějších Nových
Zámků, musel procházet kolem Holiče, kudy vedla dávná a frekventovaná cesta,
dotýkající se i dalších míst spjatých s příbuzenstvem vzdělané paní Ludmily.
Chaloupeckého bytostné přesvědčení o historičnosti Žižkovy uherské rejsy zasáhlo i jeho
bratislavského kolegu a později profesora brněnské univerzity Rudolfa Holinku, který ale
svůj názor zveřejnil pouze v populárně naučné publikaci.1679 Víceméně shodnou
mimovědeckou motivaci měly též pokusy mladé slovenské marxistické historiografie
zachránit Žižkovu uherskou výpravu v zájmu nalézání (či spíš vytváření) společných
česko-slovenských dějinných tradic.1680
Naproti tomu Rudolfa Urbánka, Pekařova mladšího vrstevníka, vedl k tvrdošíjné
obhajobě Žižkovy uherské rejsy především obdiv k vynikajícímu vojevůdci, který spolu
s Jiřím Poděbradským a Vavřincem z Březové patřil do hvězdné trojice, k níž enormně
pilný badatel vzhlížel s netajenou úctou. Tiché soupeření s Pekařem, zastávajícím odlišné
politické názory, hrálo v tomto případě spíše druhotnou roli. Proti Pekařově analýze se
Urbánek sice veřejně neozval, své mínění však dal srozumitelně najevo v přehledném
zpracování husitské doby.1681 Jeho skryté úsilí zvrátit Pekařův poznatek vyvrcholilo po
druhé světové válce. Tehdy jako autoritativní znalec husitství prosadil, aby první svazek
akademického Výboru z české literatury doby husitské otiskl pasáž o Žižkově uherském
tažení podle Palackého edice Starých letopisů (!), navíc se zavádějícím komentářem („Od
Žižky samého nemáme sice výklad jeho vozové taktiky, ale náhradou za to je podrobné
její líčení při nesnadném ústupu z Uher v září až říjnu 1423 od některého z jeho
účastníků.“).1682 Práci mu značně usnadnila okolnost, že rukopis M Starých letopisů byl
dočasně nezvěstný.1683 I Urbánek měl ovšem na zřeteli česko-slovenské vztahy.
V souvislosti s aktualizací husitské tradice přisuzoval svému milovanému Jiřímu
z Poděbrad úmysl spojit české země a Slovensko, záměr, jehož průkopníkem by tak byl
Jan Žižka.1684
Od poloviny šedesátých let nevystoupil ve prospěch obhajoby Žižkovy výpravy do
Uher žádný přední historik. Pravdivost tažení několikrát odmítl Chaloupeckého žák
Branislav Varsik, relevantní pramenné doklady nenalezli ani mladší slovenští badatelé. 1685
Rovněž v rozsáhlém maďarském regestáři, zahrnujícím všechny známé listy a listiny
z časů Zikmundovy uherské vlády, nenacházíme v letech 1422 a 1423 ani jednu zmínku,
která by Žižkovo tažení potvrzovala.1686
Zatím poslední odmítnutí fakticity tažení přinesla historická, jazyková a stylistická

517
analýza příslušných partií Starých letopisů. Ta zřetelně prokázala, že text věnovaný
uherské anabázi nepochází z pera účastníka či pamětníka tažení, nýbrž vznikl jako
vojenské naučení v závěru 15. století, jehož autor (detailně vylíčivší též bitvy u Hořic,
u Malešova, u polské Chojnice roku 1454, o třebíčský klášter v roce 1468
a u Korneuburgu) se zaštítil Žižkovým věhlasem. 1687 Někdy v druhé polovině 16. věku
bylo pojednání začleněno do nyní neznámého rukopisu Starých letopisů, jejichž
prostřednictvím vstoupila Žižkova uherská výprava po roce 1600 do českého dějinného
povědomí. Přispěla tak svým dílem k heroizaci vojevůdcovy osobnosti.1688
Prolínání reality a fikce, zakódované v původním textu, však vykonalo své. Někdejší
vojenské naučení chápala moderní doba jako věrohodný pramen i jako pověst. Za tu ji
považoval, dávno před specializovanými badateli, historicky skvěle poučený beletrista
Alois Jirásek.1689 Pouze mírně upravenou pasáž o uherské výpravě příznačně zařadil do
knihy Staré pověsti české.1690 Přesto nepochybujeme, že se navzdory všem uvedeným
argumentům znovu objeví lidé, kteří v obdivu k velkému vojevůdci budou jeho uherskou
rejsu hájit jako historický fakt.

518
 SVATOHAVELSKÁ ALIANCE
Jeden z nejpádnějších důvodů pro odmítnutí Žižkovy uherské výpravy a její datace do
podzimu 1423 skýtá prostá logická úvaha. Proč by hejtman s celým svým vojskem v počtu
6 000 bojovníků (tj. polní obcí, městskými hotovostmi a dobrovolníky) opouštěl česko-
moravský prostor a nesmyslně uvolňoval místo svým protivníkům z pražského svazu,
hledajícího podporu u katolické šlechty? Nepřátelé by jeho minimálně třítýdenní
nepřítomnosti okamžitě využili k tomu, aby se rychle zmocnili pozic, které jim Žižka
vyrval. Ze západní či jihozápadní Moravy se starý vojevůdce mohl v případě nezbytí ihned
stáhnout zpět, ze Záhoří či z okolí Trnavy to tak snadné nebylo. Navíc by se dopustil
stejné chyby jako v červenci Diviš Bořek z Miletínka. Dokonce i badatelé, kteří kdysi
věřili v pravdivost uherského tažení, nechápali, proč by Žižka podstupoval naprosto
neúnosné riziko kvůli víceméně propagační akci, postrádající konkrétní cíl, tj. obsazení
strategicky důležitých měst či hradů. A to v situaci, kdy spojenectví pražského svazu
s katolickou nobilitou v severních a západních Čechách nabývalo konkrétní obrysy.
Zřetelné kontury získalo na pražském sněmu, jehož začátek byl stanoven na den sv.
Havla (16. října), leč závěrečné usnesení nese datum 1. listopadu 1423. Takzvaný
svatohavelský sněm, pokud nezačal se zpožděním, trval poměrně dlouho, což vypovídá
o jeho důležitosti a možná též o obtížném hledání konsenzu. Ne všichni účastníci v Praze
vydrželi po celou dobu. Na rozdíl od sjezdů, jak označujeme shromáždění jednotlivých
svazů či regionální rokování, šlo tentokrát opravdu o sněm, který hodlal reprezentovat vůli
celého Českého království. Fakt, že na něm chyběli zástupci táborského svazu i Žižkova
uskupení, na podstatě věci nic neměnil. Klíčová byla přítomnost katolických šlechticů
a měst, dávajících najevo, že i oni považují sněm za hlavní politické fórum, na němž se
rozhoduje o budoucnosti země. Bylo to výrazné vykročení směrem ke stavovskému
systému, neboť právě stavovský princip byl bází, na které se protínaly zájmy utrakvistické
šlechty a kališnických měst se zájmy jejich katolických partnerů.
Ve sněmovním zápise je na prvním místě mezi účastníky uveden arcibiskup Konrad
z Vechty, následují téměř tři desítky příslušníků vysoké šlechty obou vyznání (včetně
Zikmundových emisarů Půty III. z Častolovic a Jana Městeckého z Opočna, ale také
kališníka a někdejšího Žižkova nadřízeného Voksy z Valdštejna i táborského spojence
Heřmana z Landštejna na Borotíně), poté pražská města a několik významných členů nižší
nobility, mezi nimi příznačně Diviš Bořek z Miletínka, Jan ze Smiřic, Vilém Kostka
z Postupic, Hlas z Kamenice, Petr z Chrástu a Vížky (Věžky), vesměs husitů. Při pohledu
na prezenci se dá říci, že si poražení od Hořic (Čeněk z Vartenberka, Jindřich Berka
z Dubé na Housce) podali ruce s poraženými od Strauchova dvora (Hynek Krušina
z Lichtenburka, Diviš Bořek z Miletínka, Jan Puška z Kunštátu, Hašek z Valdštejna). Ale
to by přece jen bylo nemístné zjednodušení. Důležité slovo připadlo plzeňskému landfrýdu
a severočeským katolíkům, které na sklonku jara ohrožoval Žižka (Jan starší a Jan mladší
z Michalovic i další).
Podle vzoru čáslavského sněmu zvolili účastníci zemskou vládu, čítající tentokrát
dvanáct osob. Její členové obdrželi kompetence správců a hejtmanů, tj. odpovídající
administrativní, exekutivní a vojenské pravomoci. Na rozdíl od Čáslavi zde měli paritní
zastoupení katolíci (Čeněk z Vartenberka, Jan starší z Michalovic, Oldřich II.
z Rožmberka, Aleš Holický ze Šternberka, Hynek Hlaváč z Lipé, Fridrich z Kolovrat)
a utrakvisté (Hašek z Valdštejna, Heřman z Landštejna a Borotína, Hynek Koldštejnský
519
z Valdštejna, Hynek Krušina z Lichtenburka, Diviš Bořek z Miletínka, Jan ze Smiřic),
přičemž na zástupce královských měst (ani pražských!) se nedostalo. Také nižší nobilita
s pouhými dvěma zástupci (Diviš Bořek, Jan ze Smiřic) v porovnání s Čáslaví ostrouhala.
Vysoká šlechta se chopila příležitosti, aby obnovila na české politické scéně svou převahu
a ukázala, že to bude ona, kdo povede boj proti Žižkovi i jednání se Zikmundem
Lucemburským. Politickému oslabení Prahy se nelze divit. Staroměstská garnitura, která
aktuálně zasedala na radnici, byla na dominanci panstva zvyklá z předrevolučních let.
Kromě pražských měst nejsou jiná královská města v zápisu vůbec jmenována, obecně se
hovoří jen o městech a obcích. Přitom glejty zaslali pražané katolickým městským radám
v Plzni, Tachově, Stříbře i v poddanském Horšovském Týně a sněmu se nepochybně
zúčastnili delegáti měst pražského svazu.
Závěrečný zápis vyvolával v prvním plánu dobrý dojem a nepostrádal schopnost oslovit
širokou veřejnost. Sliboval obnovit řád, pořádek, svornost i stabilitu a oznamoval přijetí
konkrétních kroků k prosazení avizovaných záměrů. Pražský svaz a jeho spojenci uzavřeli
s katolickou stranou roční příměří, všechny sporné body, týkající se sporů o statky, hrady
a městské pevnosti, měly být co nejrychleji vyřešeny, zemští správci získali oprávnění
prověřovat platnost zástav na církevní a královská zboží, proklamována byla opatření proti
špatné minci (včetně obnovy ražby kvalitních stříbrných grošů) i snaha zajistit bezpečí na
silnicích v zájmu posílení válkou postiženého obchodu. To vše znělo sympaticky,
z politického hlediska však byly významnější další články. Především se obě strany
zavázaly vzájemnou pomocí proti všem, kdo by se pokoušeli „úkladně“ dobýt či obsadit
jejich města, hrady a tvrze, i proti každému, kdo by jim způsobil bezpráví. Usnesení
nikoho z taktických důvodů nejmenovalo, bylo však zřejmé, že míří proti táborskému
svazu a zvláště proti Žižkovi. Přesto sněm nepouštěl ze zřetele ani vnější ohrožení. Na
znamení dobré vůle se mohl k sněmovním závěrům připojit kdokoliv, výslovný zájem
deklaroval zápis o přistoupení pánů, rytířů, panošů, měst a obcí Moravského markrabství,
zjevně reagující na předávací smlouvu mezi Zikmundem Lucemburským a Albrechtem V.
Habsburským. V budoucnu totiž hrozilo roztržení tradičního státoprávního svazku Čech
a Moravy. Přesto moravská husitská šlechta (v tom i zemský hejtman Petr Strážnický
z Kravař) pozvání do Prahy oslyšela.1691
Jedním z ústředních témat sněmovního jednání byla příprava disputace husitských
bohoslovců pražské strany s oficiálními zástupci římské církve v Brně pod patronací
Zikmunda Lucemburského. Předběžně se počítalo se dvěma termíny, na samém počátku
roku 1424 a o příštím středopostí. Sněm dokonce určil katolické šlechtice, kteří měli
husitské poselstvo na cestě do Brna a zpět chránit (Jan starší z Michalovic, Čeněk
z Vartenberka, Aleš Holický ze Šternberka, Fridrich z Kolovrat a Mikuláš Zajíc
z Hazmburka na Kosti, někdy zaměňovaný se svým kališnickým jmenovcem a rovněž
účastníkem svatohavelského jednání Mikulášem Zajícem na Budyni). Umírnění husité si
na sněmu počínali dost důsledně, takže do usnesení vložili svou představu o podobě
kýženého slyšení. Disputace se měla konat před laickým sborem, složeným z českých
a moravských šlechticů, oprávněných posuzovat přesvědčivost argumentů, předložených
znalci Bible, a vynést konečný výrok. To byla ovšem podmínka, na níž musela dohoda
o veřejném slyšení, husity tolikrát požadovaném, ztroskotat.1692
Sotva se Zikmund Lucemburský v druhé polovině listopadu seznámil v Ozoře či ve
Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár) s usnesením svatohavelského sněmu, zůstal jako
opařený. Napevno věděl, že v tomto formátu legát Branda da Castiglione, pobývající na
jeho dvoře, chystanou disputaci nepovolí. Proto okamžitě psal Oldřichovi (II.)

520
z Rožmberka, aby nepřistupoval k sněmovním úmluvám bez jeho výslovného souhlasu.
Pan Oldřich zatím na Českém Krumlově vyřizoval běžnou agendu; mimo jiné dosvědčil,
že Markéta z Doudleb postoupila svá zboží v Doudlebech, Hůrce a Strakonicích Petru
Svatomírovi z Hůrky, který se z velkých dějin, na rozdíl od Jana Žižky, vytratil.
Zikmundovo tušení bylo správné. Přesto od možnosti uspořádat v Brně diskusi, byť toliko
formou školské výměny názorů mezi husitskými a katolickými delegáty, ovšem bez
rozhodčí role laického elementu, neustupoval. Dokonce garantoval příchod husitských
zástupců s doprovodem až 1 000 osob. Své návrhy poslal do Čech po osvědčených
emisarech Půtovi (III.) z Častolovic a Janu Městeckém z Opočna někdy na sklonku
listopadu.1693 Termín jednání se tím zákonitě posunul až na 2. únor 1424.
Jan Městecký z Opočna a Půta (III.) z Častolovic se na sklonku listopadu vraceli domů
možná se vzrušeným očekáváním. Minimálně jeden z nich byl iniciátorem připravovaného
atentátu na Jana Žižku. Rozhodnutí fyzicky zlikvidovat obávaného hejtmana padlo buď
v době kolínského, nebo svatohavelského jednání a okolnosti napovídají, že úkladný čin
měl být vykonán v čase, kdy oba muži dleli v Uhrách. Zůstali by tak alespoň na určitou
dobu mimo podezření. Žižku katolická strana jednoznačně považovala za hlavní překážku
dohody s umírněnými kališníky a právem v něm spatřovala též nesmiřitelného odpůrce
jakéhokoliv paktování se Zikmundem i pokusů o nedůstojné kompromisy s římskou
církví.
O připravovaném atentátu víme z listu, který 22. listopadu 1423 Žižkovi adresovali Jan
Hvězda, purkmistr, královéhradečtí konšelé a kněz Ambrož, z jehož rukou písemnost
vzešla. List je znám pouze z pozdního opisu v textu M Starých letopisů českých, avšak
o jeho autenticitě není pochyb. Hradečtí Žižkovi sdělovali, že zajali významného člena
strany Opočenských, který je zpravil o přísně utajovaném záměru. Nájemný vrah, který
působí v Žižkově vojsku, už dostal zálohu 10 kop grošů v hotovosti a zbývajících 30 kop
obdrží, až svůj čin uskuteční. Zároveň pisatelé hejtmana informovali, že dotyčného muže
zná doručitel jejich listu, Pavel s černou hlavou kadeřavou.1694 Výstraha byla úspěšná.
Další osud potenciálního atentátníka si můžeme jen domýšlet.
Vzdor krátkému a jasnému sdělení vyvolává list několik otázek. Na jedné straně
dokládá blízký vztah mezi Žižkou a knězem Ambrožem („tvůj kněz Ambrož“), na straně
druhé z něj však zřetelně nevyvstává, jakou funkci (hejtman či purkmistr?) zastával
v Hradci Králové Jan Hvězda. Václav Chaloupecký by jistě zaplesal, kdyby nepřehlédl, že
posel Pavel má bratru Žižkovi atentátníka „okázati“. Leč pro stav vojevůdcova zraku to
není relevantní informace. Uvedené sloveso lze sice chápat ve smyslu „postavit před oči“,
leč obsahuje též významy „vyjevit“, respektive „upozornit“, „odhalit“ či „dokázat“. 1695 List
byl prokazatelně sepsán v Hradci Králové a doručen Žižkovi do pole. Kde se však tehdy
vojevůdce se svými bojovníky právě nacházel, vůbec netušíme. Nejspíš někde v Čechách,
podle odhadů humanistických autorů pak na Moravě.
Větší badatelské pozornosti se těší záhadné sousloví „strana Opočenských“. Starší
a dodnes rozšířené mínění, že jde o uskupení sdružující čelné a příbuzensky spřízněné
šlechtické stoupence Zikmunda Lucemburského v severovýchodních Čechách (Půta III.
z Častolovic, Hynek Červenohorský z Dubé, Jan Městecký z Opočna, eventuálně Arnošt
Kácovský z Černčic či regionálně vzdálenější Ota z Bergova), nepůsobí přesvědčivě.1696
Vyskytuje se v pramenech pouze jedinkrát, právě v listu adresovaném Žižkovi. Přitom
není ani bezpečně známo, kdo v roce 1423 držel hrad Opočno. Předpokládá se sice, že Jan
Městecký, ale průkazný doklad stále chybí. Slovní spojení „strana Opočenských“ je
natolik vágní, že umožňuje několik výkladů, vždy ovšem s vazbou na Opočno a jeho

521
aktuálního držitele. Téměř vyloučená je však možnost, že by v čele regionálního
šlechtického uskupení, pokud opravdu existovalo, stál Jan Městecký. Jednoznačně
nejvýznamnější a nejurozenější postavou ze všech jmenovaných byl Půta (III.)
z Častolovic, syn slezské kněžny Anny Osvětimské, od roku 1422 kladský hejtman a (na
rozdíl od Jana Městeckého) neochvějný Zikmundův přívrženec. Mnohovýznamové slovo
strana pak vůbec nemusí označovat konfesijně-politický blok, nýbrž jen skupinu spojenou
s určitým místem či osobou. Uvažovaná odměna atentátníkovi se pohybovala, jak ukazuje
srovnání s rovněž neuskutečněným atentátem na Oldřicha (II.) z Rožmberka v dobových
relacích. Za 40 kop českých grošů se dal na Starém Městě pražském pořídit slušný dům,
v provinčním královském městě pak přinejmenším domy dva až tři. Stejná částka stačila
ke koupi osmi dobrých jezdeckých koní. Záleželo na vkusu, potřebách a životním stylu.
Odveta za pokračující spolupráci se Zikmundem Lucemburským, za svatohavelskou
alianci i za chystaný atentát na sebe nedala čekat. Na počátku roku 1424 zastihujeme Jana
Žižku v další z jeho vítězných bitev. Tentokrát u České (tehdy Velké) Skalice, přesně
v polovině cesty mezi Jaroměří a Náchodem, kde ve čtvrtek 6. ledna porazil Hynka
Červenohorského z Dubé, Arnošta Kácovského z Černčic a ovšem i Jana Městeckého
z Opočna a Půtu (III.) z Častolovic. Formulace, že pod ním bojovali též „Hradčané“,
naznačuje účast královéhradecké městské hotovosti i lokalitu, odkud Žižka vytáhl do pole.
Průběh a přesné místo boje souvěké prameny nezaznamenaly. Spokojit se tak musíme
s bezpečným určením Žižkovy motivace, k níž lze asi ještě přiřadit pomoc poskytnutou
Viktorinovi (a snad též Hynkovi) z Kunštátu a Poděbrad, jemuž skalická tvrz patřila. Oba
bratři se příznačně nezúčastnili svatohavelského sněmu, avšak kupodivu se nepřipomínají
ani v samotném střetnutí.
Podrobnosti o bitvě uvádí až Václav Hájek z Libočan. Podle něj „páni“ překvapili
Žižku ze zálohy, ale husitský hejtman povzbudil své bojovníky, kteří obrátili nepřátele na
útěk. Jan Žižka potom „svým rytířům činil velké poděkování“. Humanistický autor
a sušický erbovní měšťan Adam Rosacinus z Karlsperka v oslavné řeči, přednesené
v Karolinu 13. a 14. července 1615, přidává další detaily. Žižka prý při tažení z Moravy
přemohl u Skalice „urozené podkopníky“ (nobiles cunicularios), což je termín vojenský,
označující muže hloubící příkopy a podkopávající opevnění. Takové práce ovšem
nevykonávali šlechtici. Jak se toto sousloví do Rosacinova sáhodlouhého proslovu dostalo,
netušíme. Manýristická a barokní obraznost, libující si ve skalních rozsedlinách
a jeskyních, nicméně propojila specializovanou vojenskou činnost s krajinou v okolí
České Skalice a situovala úkryty katolických šlechticů do nedalekých opukových slují na
levém břehu Úpy. Tento výklad, který v ucelené podobě několikrát předložil Bohuslav
Balbín, pak nadlouho zdomácněl v populárně naučné literatuře romantického zabarvení.
Střízlivější pohledy ho nahradily domněnkou o přesunu katolického vojska úzkým údolím
říčky Úpy, ale ani tuto hypotézu nelze bez průkazných archeologických dokladů potvrdit.
Vzhledem k situaci u Malého Boru a u sv. Gotharda můžeme s nezbytnou mírou rizika
předpokládat, že se vítězný válečník se svými poradci rozhodl pro postavení u skalické
tvrze.1697 Jistý je ale jen vyšší počet zajatců, které s sebou Žižkovi ozbrojenci odvedli
z bojiště.
I další Žižkova výprava, jejímž východiskem byl pravděpodobně Hradec Králové, měla
trestný charakter. Odehrála se snad v první polovině března (pevná denní data opět
chybějí), a tak musíme vzít zavděk sporným údajem Václava Hájka o masopustní neděli
(5. března), kdy Jan Žižka oblehl podkrkonošské Hostinné, město s hradem, majetek Jana
Krušiny z Lichtenburka, bratra člena svatohavelské vlády. To samo o sobě stačilo, aby ho

522
vojevůdce považoval za nepřítele. Zda se v Hostinném poslední neděle před
čtyřicetidenním půstem slavila rozmařile, prameny neříkají. Kupodivu v nejstarších
textech větve Starých letopisů zpráva o obležení Hostinného schází, z pozdějších záznamů
však vyplývá, že se útok na město příliš nepovedl. A „tu sú jich několiko lidí zranili
a zbili, i odtrhli pryč“. Zda se ztráty týkají obránců, nebo Žižkových lidí, kronikář neuvádí.
Z kontextu se dá spíše usuzovat na druhou možnost, opakovaně potvrzovanou pozdějšími
autory i místní tradicí. Podle Hájka se město ubránilo hlavně zásluhou střelby, Theobald
odhadl počet usmrcených východočeských husitů na 100 osob, neodpustiv si přitom drsný
komentář. Táborité (!) se tu o masopustu zásluhou statečných měšťanů nažrali koláčů, tj.
dostali pěknou nadílku. V místních romantických pověstech zachraňuje Hostinné dokonce
bílá paní. Zda při tažení Podkrkonoším vyvrátili husité proboštství opatovických
benediktinů (Cella S. Mariae) v sousedství nedaleké Klášterské Lhoty, určit nedovedeme.
Možná se tak stalo už na jaře 1421. Probošt odtud každopádně utekl a ještě roku 1436 žil
v slezské Středě (Środa Śłąska, Neumarkt).1698
Od Hostinného se Žižka obrátil na jih, k severnímu úpatí hořických Chlumů. Dobyl
tvrz v Mlázovicích, jejichž držitel Černín zaplatil životem za smrt Matěje Lupáka, kterého
v srpnu 1423 zabil u Týnce nad Labem. Žižka nezapomínal a neodpouštěl. Je téměř jisté,
že mu v Mlázovicích pomáhal někdo z trojice bratří z nedaleké Vysoké (Jan, Martin,
Bartoš), kteří signovali ustavující zápis východočeského svazu a zároveň náleželi
k blízkým příbuzným ubitého Černína. Některé Žižkovy akce zřejmě motivovala nejen
touha po pomstě, nýbrž také snaha pomoci svým spojencům při řešení sousedských
a příbuzenských sporů, vyostřených odlišnou politickou či konfesijní orientací. Vracíme-li
se znovu do oblasti dlouhého hřebene podkrkonošských Chlumů, žasneme, kolik
vynikajících husitských válečníků z malého a malebného regionu vzešlo. Kromě Aleše
Vřešťovského z Riesenburka a Diviše Bořka z Miletínka rovněž Jan Černín z Vysoké
(jeden z výše uvedených bratří), pozdější sirotčí hejtman, který na poslední chvíli opustil
husitské radikály a v bitvě u Lipan velel na vítězné straně vozovému šiku. Vrchním
hejtmanem byl tehdy jeho ještě úspěšnější někdejší soused Diviš Bořek. Tím ale výčet
schopných válečníků nekončí. V poděbradské době se proslavil další hejtman z této
oblasti – Petr Kdulinec z Ostroměře.1699
Cestou zpět k Hradci Králové Žižkovo vojsko dobylo a vypálilo tvrz Smidary (6,5
kilometru severně od Nového Bydžova) Jana Ohništka, klienta Čeňka z Vartenberka,
účastníka čáslavského sněmu a dobrého známého Mikeše z Úlibic. S Mikešem uzavřel
Ohništko roku 1413 majetkový spolek. Tyto indicie naznačují, že se i smidarský panoš
zúčastnil hořického střetnutí a měl u Žižky pěkný vroubek. Sám stačil ze své tvrze včas
uprchnout, leč tragickému osudu neunikl. Dne 21. ledna 1426 byl v Praze popraven, neboť
v době zasedání zemského sněmu zabil v hádce člena táborského svazu Prokopa Trčku.
Teprve v květnu 1427 však vartenberští úředníci z Veliše a Nového Bydžova spolu
s okolními panoši vyřizovali Ohništkovy dluhy a zřejmě i poslední vůli.1700
Snad někam do dnů po návratu z výpravy patří zpráva o Petříkovi z Bařic, který
v královéhradeckém „Albrechtově domě“ odevzdal v přítomnosti Křišťana z Litoměřic
(a ze Žernosek) blíže neurčené zlato Janu Hvězdovi, řečenému Bzdinka, a „Ziezkoni“, což
může být sotva někdo jiný než Žižka. Je to vlastně jediný, byť sporný, údaj, že slavný
válečník v Hradci Králové prokazatelně pobýval, a pokud nebyl zrovna v poli, i žil.1701
V předjaří 1424 byl Jan Žižka jedním z mála, kdo v Čechách, věren svému programu
nápravy církve a společnosti, válčil. Vymykal se tím obecné tendenci, která velela uzavírat
příměří, vyjednávat a pěkně nahlas projevovat zájem o blaho země. Táborský svaz se

523
k převažujícímu trendu přidal. Dne 10. února uzavřel příměří s plzeňským landfrýdem,
reprezentovaným hejtmanem Fridrichem z Kolovrat. Příměří sice platilo jen do 23. dubna,
avšak upoutá oboustranně tolerantním duchem. Faráři měli setrvat ve svých působištích,
lidé se mohli zúčastňovat náboženských obřadů podle své vůle a v platnost vstupoval
zákaz smrtelných hříchů dle husitského výměru (tedy i hazardu, opilství a tanců). Příměří
nicméně ukazovalo, jak dalece se Tábor vzdálil Žižkovu východočeskému uskupení. Jako
by hodlal neúprosného válečníka přesvědčit, že pokojnými prostředky lze dosáhnout
větších úspěchů než permanentním tělesným bojem. Leč zdání klame. Ve skutečnosti si
táborité díky příměří zajišťovali volné ruce k bojům proti Rožmberkovi.
Počínání Tábora velkým překvapením nebylo. Od počátku roku 1423 vojensky pomohl
Žižkovi jedinkrát, při obléhání Panny. Součinnost mezi oběma radikálními husitskými
svazy víceméně ustala, pomineme-li působnost Roháčovy posádky v Lomnici nad Lužnicí.
Jistě tu sehrál značnou roli vliv táborských kněží, nadále kritických vůči Žižkově praxi,
a zřejmě i obavy Chvala Řepického a Zbyňka z Buchova, že nesmlouvavý válečník k sobě
odláká řadu táboritů, kteří s kompromisní taktikou nesouhlasili. Pohled na táborské
signatáře příměří takovému vysvětlení nahrává. Vedle Bohuslava (VI.) ze Švamberka tu
sice čteme jména tradičních šlechtických spojenců (Petr mladší a Jan Zmrzlíkové ze
Svojšína, Jan z Janovic na Pajreku, Přibík z Klenové a nově též Menhart z Hradce, další
„velká ryba“, která se k táborskému svazu přidala) a městských obcí (Tábor, Písek,
Klatovy, Prachatice, Sušice), leč absentují Domažlice. Připojily se snad již dříve
k Žižkovu uskupení? Tato možnost, vyvozená toliko ex silentio, vyhlíží okamžitě
pravděpodobněji, ztotožníme-li Jana z Domažlic v ustavujícím zápisu Žižkova svazu
s domažlickým hejtmanem Janem Řitkou z Bezdědic. Stará láska nerezaví. Nezkorodoval
ani vztah mezi bratry Švamberky. V květnu 1424 se již katolík Hynek Krušina opět píše
seděním na rodovém hradu, kam ho vpustil bratr-husita Bohuslav. Možná právě jejich
kontakty usnadnily dohodu o příměří. Přesto musel Hynek rodový hrad táboritům později
vyplatit.1702
Žižka se tak ocital ve stále zjevnější izolaci. Starý polní velitel jako by vůbec nebral
ohled na změny, k nimž kolem něho docházelo. Na přelomu let 1423-1424 bylo patrné, že
se administrativní jednota pravobřežní Prahy, oktrojovaná svého času Želivským,
pozvolna rozpadá. Příčiny neznáme, jen se domýšlíme. Trvalé proporcionální partnerství
se ukázalo jako neschůdné, nejen v důsledku rivality mezi Starým a Novým Městem,
nýbrž také ve vztahu k svatohavelské alianci. V městských radách, které se ujaly v obou
obcích moci na počátku roku 1424, vykazovaly převahu konzervativci. Ve staroměstském
prostředí měli navrch umírnění husité, nejednou známí z předrevolučního období (Ondřej
Krajsa, Vavřinec soukeník, Henzl řezník, Jan Podjistebský, Šimon z domu U Bílého lva,
bývalý královský krejčí Jakeš z Rychnova, ekonomicky zdatný Antoniš z domu U Oslů),
na Novém Městě v zásadě také (Mikeš Kozí hlava, řezník Mikuláš Tkanička, někdejší
královský vrátný Dětřich). Většinu z nich můžeme označit jako přesvědčené roajalisty.
Přesto zdaleka nereprezentovali pražské veřejné mínění.1703
Neméně zajímavě se odvíjely události na mezinárodní scéně. Zikmund Lucemburský
živil pořád naději na brněnskou diskusi husitských a katolických bohoslovců. Přitom mu
bylo zřejmé, že ani jedna strana ve věci formátu „hádání“ neustoupí. Zatímco husité, byť
oželeli soudcovskou roli světských osob, trvali na řádné disputaci, připouštěl kardinál
Branda toliko poučení, jež měli kališníci pokorně přijmout, eventuálně nezávaznou
výměnu názorů. Zikmund marně k účasti v Brně přemlouval teology z krakovské
univerzity, posléze se mu podařilo získat několik vídeňských mistrů a doktorů, kteří se na

524
svá vystoupení pečlivě připravovali. Jejich snaha ale vyzněla naprázdno. Husitští experti
se počátkem února do Brna nedostavili, protože představitelé pražského svazu nesouhlasili
s podmínkami navrhovanými Zikmundem. Přijelo pouze několik nižších kališnických
šlechticů. Bylo to fiasko, jež nemohla zastřít ani Zikmundova vstřícnost posunout jednání
k 11. červnu. Vídeňští profesoři se vrátili domů, nicméně vévoda Albrecht V. Habsburský,
který je do Brna doprovázel, se při této příležitosti oficiálně ujal vlády v Moravském
markrabství.1704
Ztroskotání dlouho chystaných brněnských rozhovorů muselo svatohavelskou aliancí
otřást. Katolická strana pochopitelně vyčítala nezdar husitům, konkrétně pražskému svazu,
na nějž mířila vyčítavá slova poučeného básníka: „Král jim dával častokrát čas i miesto
k slyšení, / viklefi sú byli vždycky lstiví, k tomu léní.“1705 Pražskému uskupení naopak
došla trpělivost se Zikmundem Lucemburským. Pod politickou taktovkou Viléma Kostky
z Postupic oprášilo polsko-litevskou kartu. Kostka bryskně využil svých dávných
kontaktů. Vleklé dohadování s římským králem nahradil rychlý diplomatický atak. Už
v průběhu března se ve Wislici, kde právě pobýval Vladislav II. Jagiełło, objevili pražští
poslové Jan Vrbata z Orlice a (zřejmě) mistr Matěj z Hnátnice požadující, aby polský
panovník zajistil husitům veřejné slyšení, které nedokázal uspořádat římský král.
Vladislav se ovšem neunáhlil a celou záležitost prostřednictvím důvěrných poslů
konzultoval právě s Lucemburkem, jenž s polskou iniciativou vyslovil souhlas. Vladislav
poté vypravil do Čech rychlého posla s nabídkou čtyř měst (Vratislav, Svídnice, Lehnice
a Kladsko, vesměs katolické lokality na teritoriu Koruny české) a s pevně stanoveným
termínem 11. června.
Oba pražští ambasadoři mezitím nemarnili čas a vydali se za litevským knížetem
Vitoldem, který je přijal 26. dubna v Prelomu u Grodna. Vrbata s Matějem se mu
představili jako oficiální vyslanci pánů i měst Českého království a bez obalu mu sdělili,
že sesazeného krále Zikmunda Lucemburského husité i nadále jako panovníka odmítají,
a proto žádají o jeho svolení, aby si za krále, pána a správce mohli zvolit jeho synovce
Zikmunda Korybutoviče, což už dříve fakticky učinili. Vitold však po krátkém zdůvodnění
jejich požadavek odmítl a přikázal, aby ho už více neobtěžovali. Bylo to logické. Litva
dosáhla u jezera Metna svého a nepotřebovala si komplikovat vztahy se sousedy, ba ani
s papežem. Již 7. května předstoupil před krále Vladislava další pražský posel, který mu
nesl odpověď na jeho návrhy. Byl jím nám dobře známý Jan Valkún z Adlaru, někdejší
Žižkův druh, už tři roky vystupující jako věrný spojenec husitské Prahy. Vyhýbavá
pražská odpověď Vladislava přesvědčila, že v dalších rozhovorech o podmínkách slyšení
nemá cenu pokračovat. A stejně jako Vitold sdělil českým poslům, že ani on nepodpoří
Korybutův návrat do Čech. Pokud by mladý kníže podnikl takovou cestu, sám se stane
jeho největším nepřítelem.
Mohlo to být dobře sehrané divadlo, ale také nemuselo. Polští historikové dosud vedou
debatu, zda se Zikmund Korybutovič vydal do Čech s tichým souhlasem blufujícího
jagellonského strýce, nebo proti jeho vůli. Pražští poslové poté navštívili Korybuta, s nímž
pražský svaz už dříve vedl utajená jednání, a oficiálně mu předložili nabídku, aby se vrátil
do Českého království, ujal se vlády a organicky pokračoval v přerušeném působení.
Podmínky byly jasné. Musí hájit boží zákon a trvale přijímat pod obojí způsobou.
Korybutovičovy odpovědi vyznívaly souhlasně, nadšeně, ba pateticky. Rád se stane
požádaným pánem Českého království a je ochoten zemřít pro pravdu čtyř artikulů, a „to
nikoli z touhy po vládě a po zisku, nýbrž pro Boha a pro zvláštní lásku k českému
národu“. Sám na polském královském dvoře i jinde činil vše pro dorozumění s husity

525
a ovlivnil v tomto směru mnoho významných osob. Zároveň sliboval, že bude, ještě dříve
než vkročí na českou půdu, přijímat z kalicha a tomuto božímu příkazu zachová věrnost.
V průběhu prvního českého pobytu tak nečinil, poněvadž musel respektovat Vitoldovu
instrukci, nyní je však zcela svobodný. Nepřijde sice s velkým vojskem jako minule, nýbrž
jen s malou družinou bojovníků, navíc bude muset vložit do podniku i vlastní finanční
prostředky. Své prohlášení stvrdil Korybut osobní přísahou. Spolu s ním přísahalo prý
i 150 příslušníků jeho dvora. Kníže nato okamžitě vyslal do Prahy šlechtice Petra
Zakowicze, aby na shromáždění obcí Starého a Nového města potvrdil vykonanou přísahu
a vyčkal zde na odpověď s oficiálním pozváním.1706
Husitská Praha byla navýsost spokojena. Prohlášení, které rady pražských měst zaslaly
věrným přívržencům božího zákona, seznamovalo českou veřejnost s úspěšným jednáním
a vyjadřovalo nejen naději na částečné mezinárodní uznání Korybutovy vlády, ale
i předpověď, že se litevský kníže stane po smrti svých strýců pánem Polska a Litvy.
Celým dokumentem prostupuje ústřední myšlenka. Bez panovníka, který je oddán božímu
zákonu a kolem jehož osoby se sjednotí všichni husité, nemůže být obnoven mír
a pořádek. Byla to politická linie zastávaná pražským svazem kontinuálně od jara 1421,
avšak nerespektující názory katolických obyvatel. Vycházela z premisy, že obnova
panovnické moci, řídící se normou čtyř artikulů, přispěje k sjednocení království,
k vítězství husitského programu a k zdárnému jednání s římskou církví. Byla to i linie
Viléma Kostky. Žižka zastával jiný názor. Nejprve je třeba sjednotit zemi na principu
božího zákona a teprve poté uvažovat o panovníkovi. Kníže Zikmund Korybutovič
nastoupil cestu do Čech snad 11. června. 1707 Přijížděl do království, jímž znovu zmítala
domácí válka. Jan Žižka z Kalicha nemínil ustoupit ani o píď.

526
 HEJTMANOVA OFENZIVA
Katolická Horní Lužice situaci v Čechách pozorně monitorovala, i když se jí přímé
husitské vpády poměrně dlouhý čas vyhýbaly. Až na konci února 1424 zasáhly vojenské
aktivity Žižkova spojence Hynka z Poděbrad Žitavsko. Výbojný šlechtic dobyl a pobořil
pomezní hrad Karlsfried, vybudovaný Karlem IV., a po tři dny pustošil žitavské okolí.
Jana Chudobu z Vartenberka vystrašila Poděbradova výprava natolik, že hledal bezpečí ve
Zhořelci a pomezí překročil zpět až po čtyřech dnech, kdy ho zhořelečtí střelci doprovodili
na hrad Grabštejn. Obavy z husitů panovaly v Horní Lužici po celý březen. Zvláště
působení neurvalého Hynka z Poděbrad, jemuž se (stejně jako jeho bratru Viktorinovi)
běžně říkalo Boček (ve zhořeleckých písemnostech figuruje jako Poczko von Podebrad),
nechávalo v prostoru severně od Lužických hor jen málokoho klidným.1708
Žižky se zatím Hornolužičtí bát nemuseli. Ač se jeho jarní itinerář kvůli zmatenému
datování v kronice Bartoška z Drahonic nesestavoval historikům snadno, díky účtům
hradu Karlštejna bezpečně víme, že v květnu podnikl velké tažení do jihozápadních
a západních Čech. Jako by chtěl potrestat vedení táborského svazu za nedůslednou politiku
a zároveň předvést plzeňskému landfrýdu, že ho může tvrdě zasáhnout i ze vzdálených
východních Čech. Především ale dával najevo, že hodlá razantně určovat směr veřejného
dění a nenechá se odstavit do vedlejší role zatvrzelého a podivínského, byť zasloužilého
starce, který má už zenit za sebou. Přívrženců se k němu hlásilo víc než dost. Zbyněk
z Buchova, Bohuslav (VI.) ze Švamberka i dávný spolubojovník Chval Řepický museli
jen zírat, jak snadno pod Žižkovu svrchovanost přecházejí města i šlechtičtí spojenci
táborského svazu.
Umanutý hejtman nejprve zamířil na jihozápad, kde se mohl opřít o podporu
domažlických husitů a kde se na jeho stranu okamžitě přidala nejen města Sušice
a Klatovy, ale i Přibík z Klenové a Jan z Janovic na Pajreku. Táborský svaz tak ztratil
v Pošumaví všechna tři královská města i dva zdatné šlechtické válečníky. Klatovská obec
dokonce posílila Žižkův sbor, tvořený hejtmanovým polním vojskem, královéhradeckým
oddílem pod velením Jana Hvězdy a družinami spojenecké šlechty, o 300 mužů. To vše již
byla značná síla, schopná způsobit západočeským katolíkům velké škody. Přesto se
soustředila především na pálení a plenění vesnic i dvorů v prostoru jižního Plzeňska.
Ničení obilných polí v období předcházejícím sklizni bolelo nejen katolické vrchnosti, ale
především jejich poddané. V pozdním středověku to byl sice zcela běžný způsob vedení
války, který měl protivníka vyčerpat, leč Žižkovi muži zřejmě postupovali s mimořádnou
důsledností.

527
 Jejich řádění pochopitelně mobilizovalo plzeňský landfrýd, jenž pod vedením Hanuše
z Kolovrat sestavil početné vojsko, složené i z ozbrojených družin Hynka Krušiny ze
Švamberka, Jana Hanovce ze Švamberka, Viléma Švihovského z Rýzmberka, Buriana
Calty z Kamenné Hory i města Plzně. Stranou nezůstali ani někteří šlechtici z Podbrdska.
Navíc 36 jízdních, vedených Janem Švábem z Jíkve a Vilémem z Doupova, dodal hrad
Karlštejn, udržující s Plzní čilé styky. Středa 17. května, kdy karlštejnský písař vydal 12
kop a 24 grošů členům karlštejnské posádky za osmidenní pobyt v poli, je bohužel
jediným pevným a nezpochybnitelným datem v celé vojenské kampani. Landfrýdní síly se
postavily Žižkovi v jižním předpolí Plzně, k bitvě, po níž toužily, ho však nedonutily.
Pokud měli pravdu pamětníci, přímého střetnutí se starý vlk příliš obávat nemusel. Na 500
jízdních, 7 000 mužů a 300 vozů bylo velké vojsko, jakému velel málokdy. Přesto se
dostal do úzkých poté, co ho u Plzně opustila většina (jiho) západočeských spojenců. Přes
Kralovice a na dohled Vladaře ustoupil do Žatce a tažení korunoval začleněním města do
svého mocenského uskupení. Zda na úkor pražského svazu totéž učinil s nedalekými
Louny, jisté není. Město si mohl podrobit i na sklonku srpna téhož roku.1709
V polovině jara 1424 sčítaly táborský i pražský svaz ztráty, které jim způsobil nedávný
spojenec. Prahu asi trápily dvojnásob. Vyjednávala s Korybutem a přitom reálně hrozilo,
528
že nejsilnějším husitským uskupením v zemi bude Žižkův svaz. Ten se již neomezoval na
východočeské regiony a neskrýval ambici vnutit svou vůli celému království. Rány si lízal
též plzeňský landfrýd. Žižkova taktika „spálené země“ hrozila v podzimních měsících
vyvolat stav potravinové nouze. Tato situace opravdu nastala. Jejím důsledkem byly
kořistnické výpady husitských (asi především domažlických a klatovských) bojůvek za
hranice, zejména směrem na Cham. Vyzkoušenou praxi následoval nejeden český
katolický šlechtic, poněvadž doma nebylo kde brát. Poměry ještě zhoršovala obnovená
obchodní blokáda. Bída se tak rozmohla i v bavorském a hornofalckém pohraničí.1710 Zato
Žižka byl v ohromné kondici. Výprava na český západ opětovně ukázala jeho
akceschopnost, vůli a mimořádnou fyzickou zdatnost, u více než šedesátiletého
a zrakovým handicapem sužovaného muže obdivuhodnou. A doložila i vojevůdcovo
nesporné charisma. Nejen síla programu, ale (ba možná hlavně) síla osobnosti způsobila,
že se k Žižkovu svazu přidávali šlechtici, městské obce i lidé prostého původu.
Hejtmanův úspěch a zemětřesení, které vyvolal, nedalo spát jeho nepřátelům a rivalům.
Porazit, či přinejmenším neprodleně zastavit Žižku se stalo heslem dne. Plzeňský landfrýd
se zatím spokojil s menší odvetou, vypálením klatovského předměstí. Tábor, i když skřípal
zuby, zachovával neutralitu a postrádal bezprostřední zájem proti svému někdejšímu vůdci
vystoupit. Nechtěl oslabit husitské radikály, ale zkrocení tvrdohlavého Žižky by uvítal.
V nejhorší situaci byl pražský svaz. Zatím nic nenasvědčovalo souhlasu obávaného
velitele s obnoveným působením Zikmunda Korybutoviče. Kníže už jednou Žižku zklamal
v určující záležitosti. Nepřijímal pod obojí způsobou, čímž projevil lhostejnost a neúctu ke
Kristovu příkazu a vyloučil sám sebe z naděje na spasení. Mohl Žižka opět nabýt
k takovému člověku důvěru, nebo bylo pravděpodobnější, že ve snaze sjednotit zemi svým
pověstným palcátem nepoleví?
Vedení pražského svazu, potýkající se s časovou tísní, neváhalo. Korybuta oficiálně
pozvalo do země a rozhodlo ve spolupráci s Čeňkem z Vartenberka i dalšími šlechtici na
Žižku udeřit. Naplňovala tak závěry svatohavelského sněmu. Nejpočetnější vojsko proti
svému dvojnásobnému zachránci vypravila pražská města, jejichž veřejné mínění
formovala nová kazatelská hvězda. Jan Rokycana, odchovanec Husův i Jakoubkův, se
rychle propracovával na místo svého zklamaného učitele. Rokycanův vliv v těchto
měsících nepochybně sílil, i když o jeho působišti a nabytí kněžského svěcení postrádáme
bezpečnější údaje. Rozhodně však patřil k těm, kteří v dané chvíli prosazovali vůči
Žižkovi nekompromisní postup. Ozvuk jeho aktivity slyšíme i v pozdějším expresivním
vyjádření: „Povstal potom Rokycan, baccalář, a počel kázati a počne Prahú silně vlásti.
I vykřikne [tj. povolá, vyvolá, poštve] lid proti slepci Žižkovi.“1711

529
 Vhodný okamžik k vojenskému zásahu nastal poté, co Jan Žižka opustil Žatec. Jeho
sbor, čítající snad 2 000-3 000 bojovníků, se přesunoval ze severozápadních do
východních Čech či na Mladoboleslavsko. Pražské oddíly, složené z posádky Pražského
hradu, jemuž velel Oneš z Míkovic, žoldnéřů a městské hotovosti, v jejíchž řadách
evidujeme množství významných komunálních politiků, mínily dostihnout vynikajícího
stratéga ještě dříve, než zdolá Labe. Žižka sice překonal (asi v blízkosti Kralup) Vltavu,
ale Labe nepřešel. Uvízl několik set metrů od toku řeky v poddanském městě Kostelci
(nad Labem), jehož se na konci roku 1420 zmocnili pražané. 1712 Ti ho nyní ve strategicky
důležité lokalitě, kudy vedly významné cesty a v jejíž blízkosti se už po roce 1323
připomíná most přes Labe, obklíčili. Spoléhali přitom i na pomoc Čeňka z Vartenberka
a jeho klientů, svým dílem přispěli i Karlštejnští. Do ležení před Kostelcem („ante
Costelecz“) vyslali v pátek 2. června panoše Předbora z Radešína a v neděli 4. června
osvědčeného Viléma z Doupova s 46 jezdci. Tentokrát je jako účel platby ve výši 11 kop
a 30 českých grošů uvedena pomoc pražanům proti Žižkovi („in adiutorium Pragensibus
contra Zizkam“).1713
Písemné prameny nám nedovolují bezpečně rozhodnout, zda byl Žižka sevřen přímo ve
městě, založeném ve 14. století a chráněném nejen palisádovou hradbou, ale ze tří stran
také Labem a jeho rameny, či v původní vsi u farního kostela sv. Martina, na sklonku
středověku změněného ve hřbitovní svatyni. V prvním případě, jemuž se zdá nasvědčovat
mluva řady textů z 15. věku, by bylo jeho postavení prakticky bezvýchodné, 1714 v druhém
pouze o málo výhodnější.1715 Pozorovatelé nicméně považovali Žižkovu pozici za
beznadějnou. Na Zikmundově dvoře v Budíně vyvolala zpráva o brzkém konci
nenáviděného zloducha mezi českými šlechtici výbuch nepředstírané radosti. Oldřich (II.)
z Rožmberka se údajně s králem Zikmundem hodlal vsadit o drahého koně-
mimochodníka, že tentokrát už Žižka neunikne. Panovník nicméně zachoval prozíravou
skepsi, vědom si rčení o zajících počítaných až po honu. Měl pravdu. Jan Žižka opět
upláchl. Past sklapla naprázdno.1716
Žižkovi nepomohl zázrak, nýbrž vojenská zkušenost a schopnost improvizace. Ve
530
chvíli, kdy rozpoznal beznadějnost svého postavení, vypravil na Poděbrady, vzdálené
přibližně 45 kilometrů, rychlého posla. Pan Hynek nelenil a (asi před úsvitem) 5. června
stanul se svou ozbrojenou družinou na pravém břehu Labe proti Kostelci. Jak se mu
podařilo Žižkovo vojsko vyprostit a převést z levého břehu na pravý, zůstává a možná
navždy zůstane záhadou.

V úvahu přichází obsazení zdejšího mostu i přebrodění původního řečiště, snad severně
od města. i tak to byl vzhledem k manipulaci s vozy náročný a nebezpečný podnik.
Jakmile se Žižkovi bojovníci dostali na druhou stranu Labe, získali výhodu. Most se dal
uhlídat s menším počtem lidí a při přechodu řeky by se pronásledovatelé stali snadno
zranitelnými terči. Hynek z Kunštátu a Poděbrad byl nepochybně hrdinou či padouchem
dne. Záleželo na úhlu pohledu. Duchapřítomnost, jakou Žižka za těžkých podmínek
v Kostelci prokázal, opět potvrzuje výjimečnost jeho vojenského talentu. Některé
kronikářské zprávy i vědecké spisy uvádějí, že mu z městečka pomohl uniknout Hynkův
bratr Viktorin, avšak jde o snadno rozpoznatelný omyl.1717
Ani po dokonale provedené operaci si nemohli Žižka, Hynek a jejich lidé vydechnout.
V rovinách Polabské nížiny neměli šanci svést rovnocennou bitvu s početnějším
protivníkem. Po určitý čas střetnutí ani nehrozilo. Vojska táhla sice na dohled, avšak „ob
vodu“, tedy každé po jiném břehu Labe. V rámci středověkého válečnictví to nebyla
neobvyklá situace. Další zápletka napínavého příběhu se možná odehrála v blízkosti tehdy
nevelkých Poděbrad. Snad někde tady, v blízkosti Hynkovy mohutné hradní rezidence,
došlo „nazajtřie“, tedy 6. června, k rozhovorům mezi znepřátelenými stranami.1718 Žižka
toho využil, podle Eneova tvrzení (nejde-li o záměnu s Kostelcem) protáhl „městečkem“

531
(oppidum) a dostal se na levý labský břeh, odkud usiloval co nejrychleji dosáhnout
Čáslavi. Jak Labe znovu zdolal, dosud nikdo věrohodně nevysvětlil. Využil dřevěného
mostu přes Labe, příhodného brodu, který umožňoval přesun vozů na protilehlý břeh, nebo
přívozu? Otazník vedle otazníku a vedle nich prostý úsudek. Žižka měl časový předstih,
který mu bezpečný přechod na druhou stranu řeky umožňoval. 1719 Jednání, jež pan Hynek
vedl, nebylo asi ničím jiným než zdržovací taktikou. Také na ni osobně doplatil. Když
představitelé svatohavelské koalice pochopili, že rozhovory slouží toliko jako kouřová
clona, už se s poděbradským pánem nebavili, zajali ho a odvedli do nedalekého
Nymburka, kde byl internován pod dohledem vzdáleného příbuzného Jana Pušky
z Kunštátu. Enea Silvio obsadil, ať bezděčně či záměrně, do role Žižkova poděbradského
zachránce Hynkova bratra Viktorina, otce Jiřího Poděbradského. Celé vzdělané Evropě
mělo být zřejmé, že zkažené jablko nepadlo daleko od zkaženého stromu. Kacíř, který
(údajně) vodil Žižkovi koně, zákonitě zplodil syna, jenž stanul v čele českých kacířů.1720

Od Poděbrad do Čáslavi bylo ještě daleko, přes 40 kilometrů. Žižkův náskok se třetí

532
den pronásledování, ve středu 7. června, smrskl na minimum. 1721 Starý hejtman se musel
obloukem vyhnout Kolínu a poté minout i Kutnou Horu. Jeho protivníci překročili Labe,
možná v Kolíně, možná u Týnce, odkud bylo do Čáslavi nejblíže, a vystupňovali tempo.
Žižka brzo zjistil, že čáslavskou obranu, tolik úspěšnou v srpnu předchozího roku,
nezopakuje. Spolu s ostatními veliteli, mezi nimiž kronikáři uvádějí Hynkova bratra
Viktorina, Jana Roháče z Dubé, (Bernarda?) Valečovského a Jana Hvězdu z Vícemilic (tři
posledně jmenovaní zřejmě absolvovali celé tažení z Pošumaví až na Kutnohorsko) se
rozhodli překvapit nepřítele přímo v terénu.1722 Zdejší krajinu dobře znali. Vzpomeňme si!
Viktorin se kdysi podílel na zabezpečení Čáslavi proti Zikmundovi Lucemburskému,
Roháč už možná zastával funkci čáslavského hejtmana a na podzim 1421 v regionu
operoval Janek Hvězda, který se zřejmě účastnil dobývání malešovské tvrze. A právě terén
u Malešova seznal Žižkův štáb jako příhodný k zdrcujícímu úderu.
Malešovská bitva bývá obecně považována za vrchol Žižkova vojenského umění.
S tímto hodnocením příliš nekorespondují zprávy soudobých pramenů, které jsou sice
četné, leč stručné. Původní, latinsky psaný text nejstarší vrstvy Starých letopisů konstatuje,
že Žižka porazil pražany s landfrýdem (cum lantfridone), kteréžto označení se nejspíš
vztahuje k silám svatohavelské aliance, v blízkosti malešovské tvrze u jakési prolákliny,
jámy, dolu či lomu (circa quandam foveam). Toto určení by se snad mohlo týkat lomu
v Písečném vrchu, pravděpodobně však jde o nešťastné vyjádření. Staročeští překladatelé
totiž uvádějí, že Žižkovi nepřátelé utrpěli pohromu, když „v jeden údol vjeli sú“.1723
Výklad o porážce v údolí lze dobře uvést v soulad s poznatky o husitském válečnictví.
Vojsko, postupující s vozy údolím, se vystavovalo značnému nebezpečí. Kolona,
roztažená do délky až několika kilometrů, riskovala, že se stane cílem útoku, který ji
roztrhne, aniž jí dá možnost sestavit vozovou hradbu. U Malešova zřejmě došlo k právě
takové situaci. Terén pro léčku a smrtící útok tu byl neobyčejně příznivý. Malešov se
rozkládá nad údolím potoka Vrchlice (dříve zvaného Pách) a přiléhá ke svahu Písečného
vrchu, který dosahuje nadmořské výšky 356 metrů. Vrchlice a její přítoky vytvořily před
i za Malešovem několik kilometrů dlouhé údolí, které je dnes na severní straně uzavřené
vodní nádrží a níže na jih vyplněno rybníky. Zda tu Hamerský rybník a Prosík existovaly
už v roce 1424, není známo, ale vyloučit to nelze, byť se o nich dochovala zpráva až
z konce 15. století.
Pro výsledek střetnutí bylo rozhodující, že si Žižka udržel strategickou iniciativu,
vybral si bojiště a bitvu zahájil jako první. Stačilo úzké údolí jakkoliv přehradit, mít pod
kontrolou okolní svahy, vesnici i pevnou tvrz (její obytná věž je dosud největším
zjištěným objektem svého druhu na českém teritoriu) a očekávat, kdy se nepřítel objeví.1724
Pražané a jejich spolčenci o Žižkovi věděli a chystali se k boji. Proto si v předstihu ovinuli
kolem paží ještě nezralé žito, aby se odlišili od nepřátel, rovněž válčících převážně pod
symbolem kalicha. Netušili ale, co Žižka provede. Úder byl mistrný a zdrcující, ztráty
poražených obrovské. Zahynulo prý na 1 200, podle jiných zpráv až 1 400 mužů (jde ale
opět o násobek dvanáctky, respektive sedmičky), především příslušníků pražských oddílů,
jejichž čelní řady byly doslova zmasakrovány. Na bojišti zůstali rytíř Petr Turkovec, který
držel pražskou korouhev, ostřílený válečník a diplomat Hlas z Kamenice, vyšehradský
purkrabí Hlaváč z Deštnice, Čeněk z Myšlína, syn bývalého místopurkrabího Pražského
hradu Vikéře z Myšlína, ale i Prokop Závada, významný staroměstský měšťan, vyslaný
svého času v poselstvu do Polska. Bartošek z Drahonic referuje s časovým odstupem
o 326 pobitých pražských hospodářích (hospites, tj. snad majitelů a nájemců domů) kromě
dalších osob spjatých s Prahou. Číslo je pozoruhodně přesné, možná někdo opravdu mrtvé,

533
jak bývalo pravidlem, spočítal. Množství vdov na Starém Městě pražském sice kolem roku
1425 vzrostlo (poměry v novoměstském prostředí nelze přesně postihnout), nicméně
o dramatickém úbytku mužských majitelů domů se mluvit nedá. O tom, že Malešov byl
chápán především jako pražská pohroma, svědčí kronikáři zaznamenané rčení: „Item
zesrali se pražané u Malešova žitem.“ Byla to narážka na použité rozlišovací znamení.
Pražští spojenci zřejmě vyvázli bez větších ztrát, výsledek střetnutí však byl i jejich
potupnou vizitkou. Vítězný válečník si ale triumf, při němž pobral značnou kořist (vozy,
zbroj, zbraně, zvláště palné) nemohl plně vychutnat. 1725 Mezi padlými je jmenován i jeho
záhadný zeť Jindřich (či Ondřej) z Dubé. Z kontextu se zdá, že bojoval proti svému
tchánovi, stoprocentní to ale neni.1726
Na snahu lokalizovat bojiště zde záměrně rezignujeme. Pokusů v tomto směru podnikli
historikové i vášniví amatéři přinejmenším osm, aniž dospěli k jednoznačnému závěru.1727
Důležitou zmínku o mlýnech Na Bojišti, tedy nejspíš v údolí u potoka, obsahuje kupní
smlouva z rozhraní 15.-16. století.1728 Hlavní slovo musí patřit archeologům. Většina
dosavadních rekonstrukcí průběhu bitvy vycházela bohužel ze záznamů pozdních textů
Starých letopisů českých, konkrétně rukopisů L a M, které převzaly vyprávění nám už
dobře známého vojenského experta. Jeho výklady, sepsanými na sklonku 15. století, jsme
se detailně zabývali již v případě bitvy u Hořic a údajného Žižkova uherského tažení.1729
Není divu, že líčení boje u Malešova, prokazatelně pocházející z téhož pera, odmítli již
Josef Pekař a F. M. Bartoš, ale ne všichni vědci a zvláště nekritičtí obdivovatelé Žižkovy
geniality vzali jejich mínění v úvahu.1730 Nemá smysl opakovat tu argumenty, které už
zazněly. Historická, jazyková i stylistická analýza dospěla ke stejným zjištěním, jiný je
pouze obsah sdělení.1731 Tentokrát Žižka podle neznámého autora využil v taktickém plánu
i při jeho realizaci vozy jinak než obvykle. Účinný defenzivní prostředek nečekaně změnil
na útočný. Sestavil vozovou hradbu na návrší, avšak „rozkázal několik vozův pícovných
odděliti a kamením naplniti“. Když nepřátelé vstoupili do údolí, vydal příkaz „na ně ty
vozy s vrchu pustiti. A tu jejich šiky těmi vozy rozrazil“. 1732 Moment překvapení byl
dokonalý. Zkázu zaskočeného protivníka dovršila palba z děl a následný výpad z vozové
hradby. Tím autor mezi řádky vysvětlil i mimořádné množství mrtvých, v husitských
válkách nezvyklé a srovnatelné jedině s bitvou u Lipan, případně před Ústím nad Labem.
Jak Žižka, slepý na obě oči, vymyslil dokonalou taktiku v terénu, který neznal, ovšem
spisovatel neobjasnil.
I když nápad s útočným využitím vozů vyhlíží půl tisíciletí před nasazením tanků jako
předzvěst moderního válečnictví, ve skutečnosti je starší. Vyobrazení vozu naplněného
kamením a spouštěného do řad údolím pochodujícího nepřítele nacházíme už ve známém
díle Bellifortis Konrada Kyesera a po husitské revoluci i v jiných, shodně tematicky
zaměřených spisech. Například v Hartliebově Liber de arte bellica a v Alte Armatur und
Ringkunst Hanse Thalhofera z roku 1459, zde dokonce s upozorněním, že tento taktický
prostředek byl využit v bitvě u Nikopole v září 1396. Vojenský odborník, doslova
zamilovaný do válčení s vozy, měl tedy kam sáhnout pro instruktivní příklad, který
z důvodu větší přesvědčivosti spojil s legendárním Janem Žižkou. Měl nejvyšší čas.
Zanedlouho, na prahu 16. století, ukončil slávu husitské taktiky nástup švýcarské pěchoty
a výrazné zdokonalení palných zbraní.1733
Snad ještě 7. června, pravděpodobně ale o den později, se Jan Žižka zmocnil Kutné
Hory, vzdálené od Malešova pouhých 7 kilometrů. 1734 To, co se mu nepovedlo v srpnu
1423, zvládl po vítězném střetnutí s lehkostí. Pozdější zprávy, že vypálil celé město
„z kořen“, silně přehánějí a souvisejí s posmrtným obrazem Žižky jako obsedantního

534
paliče, ničitele a bořitele. Ve skutečnosti neměl hejtman na poškození stříbronosného
města zájem. Kutná Hora byla kořist z nejcennějších, jejím podmaněním vyrval
z náhrdelníku pražského městského svazu nejzářivější kámen.1735
Na výsledek konfliktu mezi Žižkou a pražany byla zvědavá celá země. Karlštejnští
hned ve čtvrtek 8. června posílali do Prahy svého muže, aby zjistil žhavé novinky. 1736
Žižkovy úspěchy zaznamenalo i zahraničí, nejen Zikmundův Budín. Měsíc po
malešovském střetnutí psal z Prešpurku vévoda Vilém Bavorský, který v uherském městě
právě pobýval u své sestry, královny-vdovy Žofie, bratru Arnoštovi (Ernst) do Bavor.
Zarmoutily ho zprávy o tom, že se v Čechách vyvíjejí události špatně. Žižka vypálil
Kutnou Horu a v bitvě porazil pražany, mnohé pobil „a obdržel pole“ („und das felt
gehabt“).1737 To ještě nevěděl, co následovalo poté. Sveřepý hejtman dominoval, vezl se na
vítězné vlně a v letních měsících začlenil do svého uskupení další města, spadající dosud
pod svrchovanost pražského svazu – Kouřim, Český Brod a Nymburk.1738 Pražský
náhrdelník silně prořídl.
Ještě před pádem Nymburka do Žižkových rukou byl vzácný zajatec Hynek z Kunštátu
a Poděbrad převezen na Mělník pod dozor Jana ze Smiřic. Dlouho zde nesetrval. Byl
propuštěn na vysokou kauci, již sice nesplatil, ale do vězení se nevrátil. Stanovenou sumu
tak museli zaplatit jeho ručitelé. Dobrou pověst si Hynek tímto činem nezískal, přesto se
v následujících měsících účastnil bojů na straně husitských radikálů a krutě se pomstil
svému nedávnému vězniteli Janu Puškovi z Kunštátu. Přepadl ho na hradě Kostomlaty
(nad Labem), vsadil do žaláře a umořil hlady. I s radikály se však poděbradský pán
v průběhu roku 1426 rozešel ve zlém. Jeho konec byl tragický. V polovině října 1426 se
pokusil obsadit Nymburk, ale město se ubránilo a pan Hynek našel smrt v městské bráně.
Verzí, jak zemřel, je vícero. Podle nejbarvitější (a nejméně pravděpodobné) ho pivovarská
chasa umlátila palicemi. Hle, téměř hrabalovský moritát v Hrabalově městě.1739 Hynkovu
smrt dodnes v Nymburce připomíná pamětní tabule na místě někdejší Bobnické brány,
zato o malešovském kostele, zasvěceném Janu Žižkovi a zmiňovaném ještě ve druhé
polovině 16. století, ví jen málokdo.1740

535
 LIBEŇSKÝ MÍR
U Malešova svedl Žižka svou poslední bitvu. To ale nikdo netušil. Ani v Praze, která se
obtížně probírala z utrpěného šoku. Nastoupenou politickou linii, už vzhledem
k očekávanému příjezdu Zikmunda Korybutoviče, opustit nemohla. Pouze ji modifikovala.
Malešovská porážka a zároveň snaha vyjít litevskému knížeti vstříc vedly zřejmě
k výměně staroměstské rady. Kdy k tomu přesně došlo, se zatím nepodařilo ověřit, snad
před 29. červnem, možná až po příjezdu knížete. Konzervativní kališníky, odpovědné za
malešovskou katastrofu, vystřídali lidé částečně spjatí s Korybutovým předchozím
působením, respektive muži zastávající radikálnější postoje. V dějinách husitské Prahy
tvoří jejich mocenský nástup důležitý mezník, neboť právě v tomto čase začalo formování
skupiny, která staroměstskou politiku určovala v letech 1427-1436 a neustupovala
konzervativním tlakům. Z konšelů, kteří měli s Korybutem dřívější zkušenosti, do ní sice
tři nepatřili (Václav Litochleb, Pecha valchář, Mikeš Ryšlavý), ale jádro, k němuž náleželi
Matěj Žatecký z domu U Hřebenů, Matěj z domu U Bílého jelena, Václav Holec, Jan
z domu U Ruky, platnéř Kříž a krejčí Václav Hedvika, se tu již jasně rýsovalo.
V Hedvikově společnosti se tu poprvé mezi radními objevuje Matěj Smolař. Právě tito dva
přátelé a sousedé, doplnění o něco později vzdělaným Janem Velvarem, se stanou od
dubna 1427 duší staroměstského veřejného dění. Už v létě 1424 k nim měli blízko další
radní, švec Maněk z domu U Bab, Jan Propheta z domu U Páteřů a řezník Kliment Krček.
Většina jmenovaných byla ideově spjata s kazatelem Janem Rokycanou, zatímco mistři
Křišťan z Prachatic a Jan Příbram se jejich oblibě netěšili.1741 Poměry na Novém Městě
jsou bohužel zřetelnější až od počátku podzimu 1424.
Pomaleji než změny politické probíhalo vyřizování dědických sporů po předních
osobách padlých u Malešova. Více než dva roky po bitvě svědčil rytíř Jan Valkún
z Adlaru ve prospěch Kateřiny, vdovy po Hlasovi z Kamenice, která uložila po manželově
smrti jeho nejcennější předměty (stříbrný pozlacený pás, pozlacený kord a tři „šuby“,
z toho dvě kuní a jednu sobolí, zřejmě dar získaný při polsko-litevských cestách) na hradě
Kokoříně. O roucho zabitého korouhevníka Petra Turkovce se ještě v červnu 1428
dohadovala nebožtíkova sestra Zdena s Alžbětou, manželkou zesnulého staroměstského
měšťana Lidéře z Radkovic.1742
Malešovská bitva nemile narušila i představy knížete Zikmunda Korybutoviče, který
přijel do Prahy mezi 29. červnem a 4. červencem. Přesné datum není v tomto případě
podstatné. Důležitější bylo, že kníže, jak slíbil, přijímal hned po vstupu na moravskou
půdu pod obojí způsobou a brzy nato vypověděl nepřátelství Zikmundovi Lucemburskému
i Albrechtovi V. Habsburskému. Vůči oběma potentátům, jejichž vládu v Českém
království a Moravském markrabství neuznával, se v dokumentu vymezil jako „požádaný
a volený král“ („gevorderter und erwelter Künig“), ač pražský svaz v něm viděl toliko
„pána voleného“. Pozoruhodné je i Korybutovičovo přiznání ke čtyřem artikulům
pražským, zvláště k přijímání sub utraque specie, jehož závaznost nebeský Otec
prostřednictvím Ducha svatého zjevil českému a moravskému národu („den behemischen
und merherischen zungen“).1743
Polský král i litevský velkokníže se na mezinárodním fóru od akce svého synovce
okázale distancovali a Vladislav II. Jagiełło manifestoval ochotu vojensky zakročit proti
husitům. Na Moravu dokonce poslal v květnu vojenský sbor, leč toto gesto ho nic
nestálo.1744 Žádná kruciáta se nekonala. Zikmund Lucemburský na ni fakticky rezignoval,
536
přestože čelil kurfiřtské opozici, jež právě panovníkovu nečinnost vůči husitským kacířům
uváděla jako jeden z hlavních důvodů proklamované nespokojenosti. Tím druhým byla
obava z umenšování Říše, zvláště na jejím severozápadě. Šest kurfiřtů proto již v lednu
1424 vytvořilo v Bingen spojenectví proti Lucemburkovi, zdůraznilo své nároky na
neomezený výkon vlády v době panovníkovy nepřítomnosti, a připravilo dokonce elaborát
zdůvodňující Zikmundovo odvolání z důstojenství římského krále. Ryšavý taktik dostal
roční ultimátum k napravení situace. Byla to hrozba více než vážná, třebaže kurfiřtové
postrádali protikandidáta Zikmundova kalibru. I proto obratný Lucemburk posléze
komplikace zvládl.1745
Po Korybutově příjezdu se vůdčí osobnosti pražského svazu i rady pražských měst
snažily předstírat, že se vlastně nic nestalo a že se, vzdor malešovské tragédii, poměry
vrací k normálu. Jako by na sklonku roku 1423 litevský kníže souměstí nad Vltavou
dočasně opustil a nyní se opět vrátil k rozdělané práci. Personální kontinuita ve
staroměstské radě i potvrzení Viléma Kostky z Postupic v podkomorském úřadě se zdály
tuto návaznost potvrzovat. Ale bylo to pouhé zdání. Korybut sám už nesídlil na Pražském
hradě, kam se uchýlila část jeho polského doprovodu, nýbrž užíval dům na Staroměstském
náměstí (čp. 930), dříve majetek moravského markraběte Jošta a posléze královny Žofie.
Sepětí litevského knížete a Starého Města pražského bylo očividné. Protože Korybut
postrádal hmotné zabezpečení, postoupily pražské městské rady 19. července „pánu
našemu volenému a milostivému“ město Litoměřice a také nespecifikovaná církevní
zboží, zabavená pražským svazem v předchozích letech, včetně měst. V úvahu přichází
hlavně Český Brod, který však za několik dní otevřel brány Žižkovi.1746
Manifestačním zdůrazněním návratu k stabilitě, kterou zajišťuje a reprezentuje
panovník, bylo uspořádání oficiálního pohřbu Václava IV., jehož tělesné ostatky byly stále
provizorně uloženy na Zbraslavi. Tentokrát měl králův pohřeb téměř všechny předepsané
náležitosti. Rakev byla v slavnostním procesí, kterého se zúčastnily i cechovní korporace,
nesena přes pražská města do Svatovítské katedrály. Zde nebohý panovník spočinul po
boku svého otce Karla IV., jehož vládu si většina obyvatel Českého království bez ohledu
na konfesi stále více idealizovala. Korybutovo přihlášení se k tradici českých vládců na
chvíli možná vzbudilo dílčí naděje v lepší příští, tísnivou realitu však překrýt
nedokázalo.1747
Litevského knížete uznaly sice městské orgány Žižkova Dvora Králové (!) za „pána
našeho požadaného a milostivého“ („domino nostro postulato et gracioso“), ale jedna
vlaštovka jaro nedělá.1748 V Kouřimském a Čáslavském kraji se pražské pozice hroutily.
Válečný stav s Žižkovým svazem nadále pokračoval a Praha jen bezmocně sledovala
vítězná tažení nezastavitelné konkurence. Žižkovo uskupení mělo nyní dostatek sil i lidí,
aby souběžně podnikalo vojenské operace v různých částech království. Hejtman Jan
Hvězda z Vícemilic obsadil 13. července zpustlý hrad Ostromeč nad Žihovoští
a z obnovené fortifikace učinil strategický bod, kontrolující spojení mezi vltavskými břehy
i provoz na řece.1749 Jan Žižka ve stejné době vpadl do Turnova, poddanského města,
o které se dělili Jindřich z Vartenberka na Valdštejně, někdejší královéhradecký purkrabí,
a katolík Ota z Bergova. Zdejší dominikánský klášter, který stával v místech nynějšího
kostela Panny Marie, lehl popelem. Na akci proti Turnovu se zjevně podíleli Valečovští,
kteří tehdy zřejmě obsadili hrad Valdštejn. Horní Lužice se při vyslovení Žižkova jména
třásla strachy. Žitava žádala Zhořelec o urychlenou vojenskou pomoc a poněkud se
uklidnila až na sklonku července, kdy nejobávanější středoevropský válečník zamířil
k Labi. Možná naposledy ve svém životě navštívil hrad Kalich, aby tu nabral sil a připravil

537
se na úkol, který v jeho pojetí slučoval trest s perspektivou sjednocení české země.1750
V pátek 1. září se Žižka objevil v Libochovicích, městečku na dohled z majestátního
hradu Hazmburka pana Viléma Zajíce. I tady šířil strach. Přikázal zde upálit čtyři kněze.
Jejich jména prameny kupodivu zaznamenaly. Byli to Pavel Rybka, Jíra (Jiří) Tibista,
Tobiáš Vlček z Litoměřic a Václav Passer, někdejší střídník ve Vraném, odkud nejspíš
odešel do libochovického farního kostela, v němž působil jako kaplan v kapli Navštívení
Panny Marie. Teprve 10. února 1425 obdržel úřední jmenování na jeho místo kněz Havel
(Gallus), kterého měl do funkce uvést správce hazmburského panství Beneš z Vrbna. Co
dělali čtyři duchovní v malém městečku, netušíme, snad tu nalezli dočasné útočiště. Navíc
pátý kněz, jménem Jindřich, byl zabit „za tou vsí za poplužím“. Ať již se zde sešli
z jakéhokoliv důvodu, Žižka opět potvrdil pověst nekompromisního soudce, který
nelítostně trestá všechny duchovní, pokud odmítají jeho výměr božího zákona. Jeden
z opisovačů či redaktorů Starých letopisů vyjádřil s hejtmanovým počínáním souhlas ještě
po desetiletích: „Tak jest ty lotry mnichy kázal páliti i ty kněží, násilníky panen i paní.“
Do jedné věty tak vměstnal hned dva stereotypy. Obecnou středověkou představu zvrhlých
a vilných řeholníků i obraz Žižky, který systematicky posílá na hranici všechny dopadené
katolické duchovní, zvláště mnichy. Tento stereotyp sdíleli jak kališníci, tak katolíci,
i když se pochopitelně v hodnocení vojevůdcových kroků diametrálně lišili.1751
Nevíme-li, co hledalo v Libochovicích pět katolických nešťastníků, tušíme, proč sem
zavítal Žižka. Sháněl na Lounsku (možná Louny odňal pražskému svazu až v těchto
dnech) i na sousedním Žatecku bojovníky a pomocný personál pro velké tažení.
Nepochybně byl úspěšný, dokonce za ním na český severozápad přispěchaly posily
z Klatov a snad (byť to prameny výslovně neříkají) i z Domažlic. Měst, která hejtmana
podpořila, bylo však více. Nebylo pochyb, že cílem Žižkovy výpravy bude Praha.
Karlštejnský purkrabí Zdeslav Tluksa z Buřenic monitoroval pozorně situaci a od konce
srpna vypravoval na všechny strany posly, roznášející vzkazy a chvátající zpět
s odpověďmi. Směřovali na Bezděz za Janem starším z Michalovic, za bratry Hanušem
a Fridrichem z Kolovrat na Žebrák, na Křivoklát za Alešem Holickým ze Šternberka, který
se dokonce se svou družinou načas ubytoval pod Karlštejnem, do Plzně, za Vilémem
Kostkou z Postupic na (Čejchanův) Hrádek u Chocerad, ale hlavně do Prahy. Ať už
všichni jmenovaní hodlali učinit cokoliv, v neděli 10. září bylo už pozdě.1752 Žižka se svým
vojskem i s oddíly svých spojenců již ležel před pražskými městy, kterým ještě nedávno
dvakrát pomohl v nouzi nejvyšší. Nyní je zamýšlel potrestat za zradu, jíž se dopustila
spojenectvím s katolíky a nespolehlivými šlechtici, a zejména za válku, již proti Žižkovu
svazu vedla. I když rozměr trestu zaujímal v Žižkově počínání důležité místo, kladl si
náročný podnik ve skutečnosti vyšší cíl, sjednotit opravdové husity, aby v blízké
budoucnosti ovládli celé České království. Jinak než krví a železem to podle Žižkova
mínění nebylo možné.
Jan Žižka z Kalicha se položil východně od pražského souměstí, u vsi Libně, situované
blízko ústí říčky Rokytky do Vltavy a nedaleko maninského brodu. K novoměstským
hradbám odtud bylo po dlouhé rovině Špitálského pole kolem 2 kilometrů. Táhlý hřeben,
zakončený Vítkovou horou, které se už možná říkalo Žižkov a jež připomínala
vojevůdcovo vítězství nad první kruciátou, se vypínal téměř na dosah. Byl to další
paradox, který přinášejí revoluce. Jeden z jejích protagonistů se nyní chystal ovládnout
Prahu, s níž ještě nedávno bojoval bok po boku. Scéna jistě vypjatá a dramatická,
umocněná zažitou představou, že Žižka hodlal dobýt pražské souměstí za cenu
bratrovražedného boje, byť část jeho mužů s tímto záměrem nesouhlasila. A právě tady

538
musíme tok vyprávění na moment zastavit a zamyslit se nad problémem, zda geniální
válečník mohl uspět se záměrem, který mu přisuzuje historická beletrie i část badatelů.
Připadalo vůbec v úvahu, aby se zmocnil Prahy generálním útokem, když si město na
Vltavě nedokázal podmanit ani Zikmund Lucemburský s vojskem několikrát početnějším?
Ač shromáždil na své poměry výjimečně silné sbory (vedle vlastní polní obce též oddíly
z Hradce Králové, Žatce, Loun, Klatov a možná dalších měst i ozbrojené družiny několika
šlechticů), sotva disponoval více než 7 000 mužů. To na dobytí Prahy nestačilo a k jejímu
dlouhodobému úspěšnému obléhání, navíc po skončených žních, už vůbec ne. Ostatně
vleklé dobývání městských pevností nepatřilo k Žižkově oblíbené činnosti.
Táborský svaz mu v dané chvíli nepomohl, byť mu porážka a pokoření Prahy nebyly
proti mysli. Posily k Libni sice nevyslal, zato 10. září uzavřel s Oldřichem (II.)
z Rožmberka a jeho spojenci (mimo jiné Jan Švihovský z Rýzmberka, zvíkovský purkrabí
Hájek z Hodětína, Kunat Kaplíř ze Sulevic na Vimperku a Jan z Rožmitálu na Blatné)
příměří platné do 16. října. Úmluva přerušila od jara probíhající drobné ozbrojené
konflikty mezi panem Oldřichem a tábority, kteří snad ohrožovali Český Krumlov
a Třeboň. V rámci táborského bloku byli do příměří pojati nejen Zbyněk z Buchova, Chval
Řepický z Machovic, Bohuslav (VI.) ze Švamberka a Tábor, Písek i Prachatice, ale
i šlechtičtí spojenci, předně Jan Smil z Křemže, Petr Zmrzlík mladší ze Svojšína, Mikuláš
Sokol z Lamberka, ovládající někdy arcibiskupskou (Červenou) Řečici, a Heřman
z Landštejna, pobývající právě tehdy v Praze a udržující čilé kontakty s karlštejnskými
posly. Přímo se tak nabízí domněnka, že právě on zprostředkoval, aby do příměří byla
pojata i ona část táborského svazu, která následovala osleplého válečníka (Přibík
z Klenové, Jan z Janovic na Pajreku, Anna z Frymburka, matka mladého Petra Zmrzlíka,
Roháčova posádka na Lomnici a města Klatovy i Sušice). Do příměří byl zahrnut i Žižka,
ovšem pouze jako představitel části táboritů, nikoliv jako vůdce východočeského bloku,
jehož se úmluva netýkala. Nevztahovala se ani na Domažlice, Louny a Žatec, spadající
zjevně pod Žižkovu svrchovanost.1753
Co tyto šachy znamenaly? Takzvaný starý Tábor se na jedné straně sice distancoval od
Žižkovy politiky, na straně druhé mu však naznačoval, že nic nenamítá proti případnému
úderu na pražské souměstí. Zároveň ovšem prostřednictvím svého spojence Heřmana
z Landštejna rozehrál další partii a zapojil se do dalších jednání, probíhajících mezi
pražským svazem, plzeňským landfrýdem a rožmberskou stranou s cílem Žižku zastavit.
Jeho postup ohrožoval všechny zúčastněné. Snaha přimět umanutého hejtmana
k rozumnějšímu chování a zklidnit poměry byla očividná. Žižkův svaz stál proti všem.
V takové situaci bylo dobývání Prahy hazardní záležitostí. Všeobecným útokem se
vojevůdce souměstí zmocnit nemohl. Jediné, s čím snad kalkuloval, byla pomoc, kterou by
mu ve stěžejním okamžiku poskytli jeho radikální přívrženci uvnitř městského areálu. Ale
i to byla riskantní sázka, která nemusela vyjít a jež by s určitostí rozpoutala krvavý zápas
uvnitř města. Této varianty se představitelé pražského souměstí obávali nejvíce. Po
několika dnech, bezesporu vyplněných intenzivními rozhovory, o nichž však není nic
známo, zvítězil zdravý rozum.
Ve čtvrtek 14. září, v den Povýšení svatého Kříže, se Špitálské pole stalo dějištěm
výjevu, který se natrvalo zapsal do dějinné paměti. Delegace pražských měst, vedená
Janem Rokycanou, stanula tváří v tvář obávanému Janu Žižkovi a jeho spojencům. Ne,
situace od Strauchova dvora se neopakovala, ač před průvodem, který vyšel z Poříčské
brány, pravděpodobně nesl kněz „archu“ s božím tělem. Rokycana se před Žižkou pokořil,
omluvil se za nepřátelství i pronásledování, jímž ho Praha stíhala, i za to, že on sám

539
vyzýval z kazatelny posluchače k boji proti němu. Přítomní konšelé a obecní starší jistě
učinili jménem všech pražských obyvatel totéž a vyjádřili naději na uzavření oboustranně
přijatelného míru. Ne, Žižka se nechopil palcátu a nerozbil Rokycanovi lebku. Naopak,
omluvu a nabídku k míru velkoryse přijal. Vše bylo jistě do detailu předjednáno, nicméně
dojem byl velkolepý. Nebezpečí bratrovražedné konfrontace pominulo a strany, které
spolu po více než třináct měsíců válčily, si podaly ruce.
Nepochybujeme, že nastíněná rekonstrukce v zásadě odpovídá dějinné skutečnosti, byť
právě tento průběh mimořádné události, zvláště pak Rokycanovu roli, navrhovali někteří
významní badatelé vyškrtnout z Žižkovy biografie.1754 Vadilo jim nejen to, že ji (navíc
kratičce) zaznamenal pouze protihusitsky smýšlející Enea Silvio, 1755 nýbrž zřejmě i jistá
kýčovitost celé scény. Ta ovšem právě proto oslovila několik generací českých spisovatelů
19. a 20. století (namátkou Otakara Červinku, Svatopluka Čecha, Miloše Václava
Kratochvíla), mezi nimi samozřejmě též Aloise Jiráska. Smířením na Špitálském poli
a Rokycanovými slovy „Jak radostně tě Praha pozdraví!“, pronášenými k slepému
vojevůdci,1756 končí jeho drama Jan Zizka, uvedené v premiéře na scéně Národního
divadla dne 4. července 1903, v předvečer položení základního kamene k pomníku mistra
Jana Husa na Staroměstském náměstí.1757
Názor zpochybňující Rokycanovu úlohu zní sice nekonvenčně, nicméně zcela odporuje
středověkým zvyklostem. I v 15. věku bývalo, stejně jako v předchozích stoletích, běžné,
že viník předstupoval před osobu, jíž ukřivdil či kterou jinak poškodil, omlouval se jí,
žádal o odpuštění a dával se jí na milost. Průkazné a nikým nezpochybňované příklady
(Jan Městecký z Opočna u Chrudimi, Čeněk z Vartenberka před Jaroměří na jaře 1421)
jsme již v této knize uvedli. Bylo proto v řádu věcí a v souladu s tehdejšími symbolickými
formami komunikace, že Rokycana, který politicky i agitačně podpořil vojenskou kampaň
proti Žižkovi, prosil jako hlavní řečník o prominutí viny. Záleželo na Žižkovi, jak se
rozhodne. Budiž mu připočteno ke cti, že se zachoval, byť neměl příliš na vybranou, jako
opravdový státník.
Ve prospěch věcné správnosti údaje o Rokycanově vystoupení svědčí zpráva
pocházející z roku 1461 a zjevně nezávislá na Eneově spisu. Jedna z vícera žalob na
Rokycanu končí slovy, kterak se nedlouho po malešovské bitvě „dohodl s Žižkou jako
zrádce“ („et postmodum cum Zischka ut traditor composuit“). Podobné sdělení známe
také odjinud.1758 Rovněž senior táborské církve Mikuláš z Pelhřimova po letech
Rokycanovi vyčítal, že zavinil pronásledování táborských bratří „v Kostelci, Malešově,
v Hradci Králové a v Čáslavi”, aniž se slůvkem zmínil, že šlo ve všech případech
o přívržence Jana Žižky. Tábor přitom pro ně nehnul ani prstem. Jak vidno, kalkulovali
i pozdně středověcí agitátoři s krátkou lidskou pamětí.1759 Historik Josef Pekař využil
většiny těchto zpráv k tomu, aby ve své monumentální práci o Žižkovi vylíčil Jana
Rokycanu jako rozvážného protihráče fanatického vojevůdce. Strhující Pekařovo podání
však v tomto konkrétním případě událost nepatřičně zjednodušilo.1760 Výmluvný kazatel
asi nestál na Špitálském poli sám. Spolu s ním či krátce po aktu omluvy se zřejmě
dostavili i kníže Korybut jako náčelník pražského svazu a rovněž vybraní novoměstští
i staroměstští konšelé, respektive obecní starší. Jména Rokycanovi blízkých
staroměstských radních tu už zazněla, stačí se vrátit o několik desítek řádků výše. Bylo
jich devět, jako desátého k nim musíme připočítat konšela Svojše, ztotožňovaného
obvykle s panošem Svojšem ze Zahrádky, který načas zakotvil v Praze. Patřil k zajímavým
a rozporuplným osobnostem (na konci života se prý zbláznil), jeho bratr (Jan) Brus ze
Zahrádky byl později rožmberským hejtmanem v Třeboni.1761 Ve staroměstské radě měla

540
tato skupina početní převahu. I jejich důsledná husitská orientace přispěla k dohodě
o mírových podmínkách. A nepochybně při tom důležitou úlohu sehrála také, na což se
obvykle zapomíná, Žižkova znalost pražského prostředí, včetně vojevůdcových osobních
kontaktů.1762
Text úmluvy se nedochoval. Přesto stěžejní zásady, na nichž spočívala, známe.
Nedůvěřivý Žižka, roztrpčený účastí Prahy ve svatohavelské alianci, se nedal uchlácholit
pouhými sliby. Potřeboval garance, jejichž smyslem bylo zabránit restauračním snahám
i zmařit eventuální pokusy o dohodu pražských měst se Zikmundem Lucemburským.
Hlavním výsledkem však byla obnova spolupráce mezi Žižkovým a pražským svazem,
podpořená dodatečně asi i takzvaným starým Táborem. Libeňský smír byl smluven pod
vysokým základem 14 000 kop českých grošů, které měla zaplatit smluvní strana
v případě jeho porušení. Ale ani to nestačilo. Na Špitálském poli (některé kroniky udávají,
že u novoměstského kostela sv. Ambrože, ale může jít o záměnu se situací v září 1429)
byla na paměť smíření snesena veliká hromada kamenů určených k ubití všech, kdo by se
proti smlouvě provinili.1763 Byl to srozumitelný odkaz na Starý zákon, tolik blízký Žižkovu
uvažování. V 5. knize Mojžíšově se praví, že bude ukamenován každý, kdo se pokusí
odvrátit lid od Hospodina, který vyvedl Židy z Egypta (Dt 13, 9-12). Libeňský mír totiž
především obnovoval jednotu vyvoleného božího lidu, husitů, opětovně spojených ideou
neúprosného zápasu za vítězství čtyř artikulů. Slovo „jednota“ (rozumí se ve významu
vnitřní soudržnost, soulad, pořádek, svornost, shoda) bylo kouzelné. Na středověkého
člověka působilo jako zaklínadlo.
Jednotu však bylo třeba světu náležitě manifestovat. Proto padlo rozhodnutí podniknout
vojenskou výpravu všech husitských svazů na Moravu. Bratrství ve zbrani, zaměřené proti
společnému nepříteli, mělo scelit rozklížené vztahy. Stalo se tak poprvé, nikoliv ale
naposledy. I v pozdějších letech následovala po okázalých smířeních rozhádaných
husitských uskupení velká vojenská tažení, podnikaná za hranice Českého království.
Smíme-li věřit kronikářům, sám Žižka v respektování úmluvy příliš nevěřil. Údajně
skepticky pronesl, že „míru tak bude dlúho jako po smieřenie u Konopiště…“1764 Přesto se
po Mojžíšově vzoru rozhodl postavit do čela husitských vojsk. Názor mistra Jakoubka,
z podstaty nedůvěřivého vůči harašení zbraněmi, neznáme. Přehnaně optimistický asi také
nebyl.
Ještě před výpravou na Moravu bylo třeba naplnit některé klíčové body libeňské
smlouvy přímo v Praze. V jejím areálu se po zdárném završení rozhovorů asi na několik
dní ubytoval též Žižka, prý znovu (údajně 15. září) přivítaný s okázalou slávou.1765
Staroměstská rada přijala již 23. září výnos, který potvrzoval starší nálezy, především
dekret ze dne 26. července 1420. Domy katolických měšťanů, kteří odešli či byli
vypovězeni z města, byly s konečnou platností zabaveny a úředně připsány novým
majitelům, kteří je obdrželi buď darem, nebo (a to podstatně častěji) koupí od obce za
zvýhodněnou cenu. Zároveň ustanovení obsahovalo článek, jenž hrozil vyhnáním z města
každému, kdo by se přimlouval za návrat emigrantů. Minimálně osm osob bylo ihned
exemplárně vypovězeno z Prahy.
Staroměstští konšelé dávali nekompromisním krokem na vědomí, že cesta do
předrevolučních časů není myslitelná. Rozprodej konfiskátů i další rozhodnutí, jejichž
zmatený ohlas čteme v Hájkově Kronice české, přirozeně posílily pozice upřímných
husitů, poněvadž noví majitelé domů i dalších nemovitostí nehodlali v žádném případě
připustit obnovu statu quo z doby před výbuchem revoluce. Fakt, že převody nemovitého
majetku formálně zaštítil kníže Zikmund Korybutovič jako světská hlava pražského svazu,

541
propůjčoval záboru punc legitimity.1766 Na Novém Městě se úřední převody domovního
majetku uskutečnily s jistým zpožděním, převážně až v roce 1426.
Staroměstská rada překročila v září 1424 pomyslný Rubikon a její tehdejší přední
členové museli od této chvíle vehementně hájit změny, jež revoluce v pražském souměstí
přinesla. Matěj Smolař, krejčí Václav Hedvika i další muži (a spolu s nimi také nový
staroměstský kancléř Mikuláš Humpolec, který se ujal funkce právě roku 1424) obtížný
úkol pod vedením Jana Rokycany opravdu plnili. Kdykoliv vyvstalo nebezpečí
restauračních náběhů, okamžitě zaujali nesmlouvavý postoj. Na jejich bedrech spočinula
obrana zájmů husitské Prahy při náročných jednáních o legalizaci revolučních výsledků
v letech 1434-1436. Po Rokycanově vynuceném útěku z Prahy na jaře 1437 se zhroutily
i pozice této skupiny. Její představitelé byli v lednu 1438 vypovězeni, zajati, či dokonce
(jako Vavřinec Babka a Matěj Smolař) popraveni a k moci se vrátili až v září 1448, po
dobytí Prahy Jiřím Poděbradským. Libeňský mír tak měl zcela zásadní význam pro dějiny
hlavního města. Návrat domovního majetku do rukou katolických vyhnanců a emigrantů
se ani po skončení revoluce neuskutečnil a pražská města si uchovala výrazně husitský
charakter i po další desetiletí.1767

542
 NA PRAHU VĚČNOSTI
V neděli 17. září obdržel karlštejnský posel Všenorský 5 grošů za cestu do Prahy
a obstarání novinek o jednání „mezi Žižkou a Pražany“ („inter Zizkam et Pragenses).”1768
Libeňský mír způsobil katolické straně šok. Definitivně pohřbil svatohavelskou alianci
a razantně přeskupil síly na české scéně. Plzeňský landfrýd, podbrdská a severočeská
katolická šlechta, Oldřich (II.) z Rožmberka i ostatní přívrženci Zikmunda
Lucemburského nyní, navzdory relativní početnosti, čelili vojensky silnějšímu
protivníkovi. Spojenectví pražského a Žižkova svazu, fakticky podporované táborským
uskupením, zcela změnilo situaci. Případné husitské ofenzivě by katolíci jen stěží čelili,
neboť i jejich vlastní poddaní na mnoha místech sympatizovali s programem čtyř artikulů.
Nebylo také jisté, jak se zachová Žižka, zda svou nesmiřitelnost s ještě větším zaujetím
nezamíří proti katolickým enklávám. Času nebylo nazbyt a na ozbrojenou konfrontaci
chybělo katolické straně jakékoliv pomyšlení. Nabízela se jediná možnost, jak alespoň
udržet dosavadní pozice – vyjednat dlouhodobější mír s pražským svazem i tábority
a v jeho souřadnicích udržet na uzdě sršatého vojevůdce. Jistá naděje se rýsovala.
Prokázal-li Žižka ústupnost před Prahou, proč by si ji nezopakoval, i když dohoda
s katolíky byla přece jen něco jiného než úmluva mezi husitskými bloky.
Série intenzivních kontaktů mezi Karlštejnem, Žebrákem, Křivoklátem, Prahou
a tentokrát i Poděbrady, kam se nejpozději po libeňském míru vrátil pan Hynek,
pokračovala s cílem najít řešení schůdné pro všechny strany. 1769 V průběhu posledních
zářijových dnů (jako výchozí datum připadá v úvahu 28. či 30. září, tj. den sv. Václava
a sv. Jeronýma) a na počátku října se uskutečnily rozhovory, jejichž výsledkem měla být
stabilizace poměrů v Českém království. Zástupci katolické strany se ubytovali v Žebráku,
hradě a městečku Hanuše a Fridricha z Kolovrat, delegace pražského a táborského svazu
spolu s pověřenci Žižkova uskupení (pokud je sem svéhlavý hejtman vůbec vyslal) pak
v Berouně.1770 Sám Žižka se k rozhovorům, které měly charakter „obecního sněmu“,
nedostavil a nadále pobýval v Praze, kde připravoval výpravu na Moravu. Dával tím na
srozuměnou distanci od chystaného jednání, které se, dle dobových diplomatických
zvyklostí, uskutečnilo na „středokratech“, tedy v polovině vzdálenosti mezi dočasnými
sídly zplnomocněných vyslanců obou stran. Volba padla na Zdice, jež ovšem postrádaly
jakékoliv odpovídající ubytovací kapacity, takže se vyjednavači vraceli přenocovat na
Žebrák, respektive do Berouna.1771 Jaké osoby se rozhovorů zúčastnily, není jasné, protože
se definitivní znění zápisu nedochovalo a k dispozici máme pouze nedokončený česky
psaný koncept katolické strany a německý překlad utrakvistického návrhu smlouvy. 1772
Prokazatelně tu byli karlštejnský purkrabí Zdeslav Tluksa z Buřenic, bratři Hanuš
a Fridrich z Kolovrat, Aleš Holický ze Šternberka, který se snad právě tehdy poprvé
přiklonil ke kalichu, a možná i Oldřich (II.) z Rožmberka. O zbývajících se můžeme
dohadovat.

543
 Navzdory absenci schváleného dokumentu je obsah závěrečného usnesení zřejmý.
Všechny strany se především dohodly na svolání českého zemského sněmu ke středopostí
1425 do Kouřimi. Volba tohoto města je zajímavá, neboť se nedávno ocitlo v moci
Žižkova svazu. Byl to zřejmě ústupek učiněný nekompromisnímu vojevůdci ve snaze
naklonit jej pokojnému řešení problémů. Sněm se měl v první řadě zabývat náboženskými
poměry. Posouzení stanovisek a návrhů, vypracovaných duchovními různých proudů,
svěřovaly zdické úmluvy do kompetence stočlenného laického tělesa, tvořeného padesáti
katolickými a padesáti husitskými zástupci z řad vysoké a nižší šlechty (tj. panošů
a rytířů), měst i obcí. Protože takový kolos, jakkoliv ve svých náhledech limitovaný
textem Písma svatého, by sotva dospěl ke shodě, počítalo se s volbou
osmačtyřicetičlenného výboru, složeného ze čtyřiadvaceti zástupců katolické a stejného
počtu utrakvistické strany, vždy po osmi pánech, osmi nižších šlechticích a osmi
delegátech měst. Stavovská parita, tak příznačná pro pozdější fázi českého stavovství, se
544
tu hlásila v pozoruhodném předstihu. Teprve po projednání „božských věcí“ bylo úkolem
avizovaného sněmu vyřešit světské záležitosti, zejména spory o statky a majetky, jejichž
držbu rozkolísaly a změnily revoluční události. Smluvní strany se zavázaly respektovat
časově nestanovené příměří. Do kouřimského sněmu zůstával v platnosti status quo,
týkající se majetkové držby, včetně nároků na poddanské daně, vybírané k 16. říjnu
(svatohavelský úrok), i na poplatky odváděné kněžím na katolických územích.
Usnesení pamatovalo též na personální status quo u farních kostelů a na volný pohyb
kněží, „z posádky na posádku, z města do města, ze vsi do vsi“, ač katolíci navrhovali, aby
nesměli kázat ve farnostech spravovaných farářem jiné konfese. To ovšem bylo zcela
iluzorní. Úmluvy proklamovaly také dílčí zlepšení hospodářských poměrů (zdůrazňovaly
potřebu bezpečných silnic a deklarovaly zákaz vývozu drahých kovů a obilí, což bylo
opatření přijímané i v pozdějších desetiletích v období neúrod a vyčerpávajících válek),
vytváření pozitivního obrazu Českého království v mezinárodním měřítku, obranu země
proti případné zahraniční vojenské intervenci i podmínky stanovené pro zásobování vojsk.
Míšeňským knížatům, zvláště saskému kurfiřtovi Fridrichovi I. Bojovnému, zástavnímu
držiteli severočeských měst Mostu a Ústí nad Labem, bylo nabídnuto příměří, které však
adresáti neakceptovali.1773
Pročítáme-li si zachované varianty zdických úmluv, nemůžeme se zbavit dojmu, že
jejich přijetí diktoval nejen prospěch země, ale také snaha vměstnat Žižku, jehož jméno
v textu nepadne, do rámce, který by postavil jeho svaz pod kontrolu a vojevůdcovy
záměry, nápady i aktivity podřídil kolektivnímu husitskému souhlasu. V tomto směru
museli zdické závěry uvítat i čeští katolíci, jakkoliv vyjednané zásady jejich dosavadní
pozici oslabovaly. Zikmunda Lucemburského proto zdické dohody pořádně rozčílily. Svůj
negativní postoj otevřeně vyjádřil ve dvou listech zaslaných 28. října Oldřichovi (II.)
z Rožmberka. Podle římského krále se čeští katolíci „dali podtrhnúti a oklamati“. Snad
ještě více Lucemburka popudilo, že vysoká šlechta vyklízí své odvěké vůdčí místo
a svoluje, aby ji „měštěné a chlapi [tj. sedláci] súdili“. Byla to narážka na uvažované
paritní zastoupení v orgánech kouřimského sněmu i na účast zástupců „obcí“ při
posuzování náboženských problémů. Svou ústupností čeští katolíci jen otevírají cestu
„k záhubě“ a také k husitskému tažení na Moravu proti Albrechtovi Habsburskému.
Zikmund tudíž svým přívržencům přikázal, aby „z těch úmluv“ jakkoliv „vynikli [tj.
unikli] a jich nekonali…“ Na Oldřichovu námitku, že českým katolíkům nic jiného
nezbývalo, poněvadž jsou v dané chvíli příliš slabí, nebral ohled. Pokud Rožmberk
k dohodám přistoupí, učiní tak „na svú věčnu hanbu a potupu…“ Zikmund si zároveň
uvědomoval, že zásahy laického živlu do jednání o věroučných záležitostech římská
církev nepřipustí. I to mu dělalo těžkou hlavu. Ostatně ze stejného důvodu se na Oldřicha
obracel o něco později též kardinál Branda.1774

545
 Korybutova orientace na důsledné husity, libeňský mír a zdické dohody učinily zároveň
dočasnou tečku za politickými snahami Haška z Valdštejna v Českém království. Obratný
muž se na počátku roku 1425 přiklonil na stranu vévody a markraběte Albrechta V.
Habsburského, který ho vzápětí jmenoval moravským zemským hejtmanem.1775
Nespokojený se zdickými závěry byl ale také Žižka. Jeho zásadám odporovala
například dohoda o svobodném pohybu kněží i o možnosti poddaných navštěvovat
bohoslužby dle vlastního uvážení, tedy formulace, ve kterých se s desetiletým předstihem
ohlašoval duch kompaktát. Zikmund i Žižka se však trápili zbytečně. Zdické úmluvy, jež
vyvolaly pozornost a kontroverze, stejně nikdy nenabyly právní platnosti. Život byl
rychlejší a situace na bojišti se měnila každým okamžikem. Jan Žižka tak zdické úmluvy
ani nesignoval. Ve dnech, kdy jednání mezi Žebrákem a Berounem kulminovala, se znovu
postavil do čela vojska. Naposledy.
Na Moravu se vydal někdy po sv. Václavu, možná na prahu října. Jako by mu na
546
zdických jednáních vůbec nezáleželo. Krátce před 30. zářím se jeho jméno naposledy
objevuje ve zhořeleckých materiálech v souvislosti s informací o opětovném sjednocení
i záměrech Žižky a pražanů („der Syskaw unde Prager“). Senzační novinky z Čech
nemohla Horní Lužice ponechat bez povšimnutí.1776 Výpravu na Moravu nemotivovalo
pouze úsilí manifestovat obnovenou jednotu husitských sil, nýbrž i tíseň moravských
husitů. Albrecht V. Habsburský se rozhodl upevnit svou moc a dosáhl od července do září
značných vojenských úspěchů ve středomoravském regionu, ba přiměl řadu moravských
šlechticů, aby mu složili slib poslušnosti a zřekli se hereze. Legát Branda da Castiglione
jim poté udělil absoluci. Albrecht, který si vysloužil Brandovu pochvalu jako důsledný
bojovník proti husitům, se prozřetelně neuchýlil k represím, přesto byla jeho pozice na
Moravě poměrně vratká. Rejsa husitských sborů, zacílená do západomoravské a částečně
jihomoravské oblasti, to v následujících týdnech prokázala. Albrecht byl o výpravě
informován, sotva začala, takže 9. října ujišťoval znepokojené Znojmo, že na jeho ochranu
posílá ozbrojený oddíl.1777
Pokud hodlali husité veřejnosti předvést, jak se po libeňském míru sjednotili
a zapomněli na všechny hořkosti i kyselosti, příliš se jim to nepovedlo. Na Moravu se sice
vydaly pražské sbory, formálně vedené knížetem Zikmundem Korybutovičem jakožto
nejvyšším představitelem pražského svazu, dále oddíly šlechtických spojenců pražského
bloku pod velením Diviše Bořka z Miletínka i síly Žižkova uskupení (polní obec, městské
hotovosti řízené královéhradeckým hejtmanem Janem Hvězdou i šlechtici v čele
s Viktorinem z Kunštátu a Poděbrad), leč zastoupení táboritů bylo toliko symbolické.
Chyběli Bohuslav (VI.) ze Švamberka, Zbyněk z Buchova i Chval Řepický a prameny
nezmiňují ani prachatického hejtmana Jeníka z Mečkova. Takzvaný starý Tábor pořád
dával od Žižky ruce pryč. Jedinou výjimkou potvrzující pravidlo byl táborský spojenec
Mikuláš Sokol z Lamberka, jehož k Janu Žižkovi poutaly dávné přátelské vztahy; možná
se k němu dokonce přidal na vlastní pěst. Ostatně takzvaný starý Tábor tehdy
prostřednictvím Oldřicha (II.) z Rožmberka projevoval zájem o navázání kontaktů
s králem Zikmundem!1778 Absence hlavních táborských sborů každopádně svědčila
o nezacelených trhlinách, příznaků nezhojených jizev však bylo více. Diviš Bořek
z Miletínka ostentativně postupoval jinou cestou. Jistě, byla to taktika, zároveň ovšem také
manifestace osobního postoje. S člověkem, který ho zradil, sice nemohl Diviš Bořek přímo
spolupracovat, avšak přesto dodržel závěry libeňského míru a výpravy se zúčastnil.1779
Kdybychom měli věřit humanistickým i barokním historikům, stanula husitská vojska
6. října u Přibyslavi, situované ještě na východočeském teritoriu, a zahájila obléhání
poddanského města.1780 Bylo to jistě přání Jana Žižky a jeho mužů, kteří nezapomněli
zdejší vrchnosti, zarputilému katolíku Čeňkovi z Ronova, podíl na vyvraždění
chotěbořských husitů v únoru 1421. I poslední Žižkova vojenská akce v sobě zahrnovala
rozměr trestu. Při cestě na Moravu znamenalo dobývání Přibyslavi nevelké zdržení. Přesto
nastala nepředvídaná komplikace. Jan Žižka zde onemocněl a ve středu 11. října skonal.
Zemřel tak, jak žil posledních pět let. Jako polní velitel. Na válečném poli a mezi svými
bojovníky. Vzápětí poté (či krátce předtím) husitské vojsko dobylo přibyslavský hrad
a zabilo v něm na 60 lidí. Shodný počet obětí uvádí týž analista v případě zničení tvrze
Kozojed na jaře 1423. Zřejmě odhadoval počet mrtvých v kopách.1781
Podle pozdějších zpráv, považovaných vcelku za důvěryhodné, nezemřel Žižka náhle,
nýbrž stačil projevit svou poslední vůli a pověřit jejím naplněním Kuneše z Bělovic, Jana
Hvězdu z Vícemilic, řečeného Bzdinka, a představitele spojenecké šlechty Viktorina
z Kunštátu a Poděbrad.1782 Pro čtyřletého Viktorinova syna Jiříka, budoucího českého

547
krále, byla tato okolnost skvělou vizitkou i prokletím. Nejsou to nutně kronikářovy
domysly. Bartošek z Drahonic nepřímo potvrzuje, že východočeská polní obec přání
zesnulého vůdce respektovala, když svým hejtmanem opravdu zvolila Kuneše z Bělovic,
zřejmě Hvězdova blízkého druha.1783 Do historie vstoupila, stejně jako v případě jiných
velikánů, i Žižkova poslední slova, ač pouze v kronikářově parafrázi. Své nejbližší
spolupracovníky umírající vojevůdce vyzval, „aby se milého Boha bojíce, i stáli a bránili
věrně pravdy boží pro věčnu odplatu“. 1784 Tato ideová směrnice plně souzní s tónem
vojevůdcových dochovaných listů i takzvaného vojenského řádu a zároveň dokládá
upřímnost Žižkovy hluboké, vroucí i čisté víry. Zda její síla stačila k ospravedlnění
nebožtíkových skutků, ví jen Bůh.
Husitský vojevůdce nepochybně umíral posílen tělem i krví Páně a s modlitbou na
rtech. Možná jej naplňovalo vědomí, že tělesná smrt je sice mzdou hříchu, avšak „darem
Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ř 6, 23). Netušil ale, zda tento
dar jako pokorný, vytrvalý, leč ne (do) statečný sluha boží obdrží. Byly za ním stovky, ne-
li tisíce mrtvých, zničená pole, spáleniště, pláč, nářek, slzy a v mladších letech i kriminální
činy. Čekala ho buď pekelná muka, nebo dokonalost boží říše, nic mezi tím. Jako správný
křesťan jistě před smrtí vyznal přítomnému knězi, že žil jako hříšník, vyslovil nad svými
hříchy lítost, vyjádřil vděčnost Pánu Kristu za nesmlouvavost i nekonečnou laskavost
a odpustil všem, kdo se proti němu provinili. I Žižka zřejmě sdílel dobovou představu
o dobré smrti.1785 V tomto smyslu se nevymykal z kontextu tehdejší zbožnosti.
V porovnání s jinými umírajícími ho však možná při závěrečném bilancování zklidňovala
myšlenka, že v posledním období svého života byl vykonavatelem boží vůle, což
zvyšovalo jeho naději na spasení. Právě touha jej dosáhnout motivovala nejpozději od
výbuchu revoluce všechny jeho skutky.
Východočeští husité měli jasno. Jejich vůdce si zasloužil věčný život v nebeském
království. Kněz Prokůpek a farář Ambrož pak spolu s vybranými bojovníky doprovodili
tělesné ostatky zesnulého hejtmana do Hradce Králové a pochovali je v provizorně
zastřešeném kostele svatého Ducha u velkého oltáře.1786 Bylo to čestné místo, tradičně
určené pouze pro nejvýznamnější a zasloužilé osobnosti, ať již fundátory či jiné
dobrodince chrámu. Královéhradečtí obyvatelé a vedení města tak prokázali Janu Žižkovi
výjimečnou poctu.1787 Podle pozdějších zpráv, z nichž žádnou nelze datovat před rok 1500,
byly Žižkovy kosti v blíže neznámé době přeneseny do Čáslavi a uloženy v kostele sv.
Petra a Pavla.1788 Ještě roku 1532 existovaly pochybnosti o místě vojevůdcova posledního
spočinutí. Bohuslav Bílejovský, který v čáslavském kostele jistý čas působil, tehdy do své
kroniky bezelstně napsal: „Pochován praví někteří v Hradci, jiní v Čáslavi. A tu
podobněji, neb oltář u hrobu a dvě kopě grošuov bílých kaplanu a já ho také užíval.“1789
Kosti byly poskládané v prkenné truhle, umístěné, neznámo kdy a kým, v kostele sv. Petra
a Pavla u oltáře s Husovým a Žižkovým vyobrazením, opatřeným nápisy na hejtmanovu
počest. Čáslavští je, vzdor existující nejistotě, považovali za autentické tělesné pozůstatky
slavného vojevůdce.1790 Časem proto v chrámu zřídili důstojný kamenný náhrobek
s jednoduchým latinským nápisem, doprovázený dalšími epitafii a snadno
identifikovatelný i díky nad ním zavěšenému palcátu.1791 Mínění o Žižkově druhém pohřbu
v Čáslavi přijaly předbělohorské Čechy (i zahraniční oblasti) dost rychle za své.1792
Čáslavský památník však nepřečkal první rekatolizační vlnu na počátku dvacátých let 17.
věku. Pan Vilém Vřesovec z Vřesovic, potomek husitského hejtmana Jakoubka
z Vřesovic, přikázal záhy po svém nástupu do úřadu nejvyššího mincmistra (domnělý)
Žižkův hrob zničit. Věděl, co dělá. Od pozdní antiky platilo, že centrem světcova kultu je

548
hrob.1793 I dnes existuje v Čáslavi Žižkova síň, v níž je možné spatřit svrchní část lebky,
prohlašované za skutečný ostatek nepřemoženého válečníka. Průkazný důkaz o její
pravosti chybí, přesto relativně pevně zakotvila v dějinném vědomí.1794
Problém údajné translace vojevůdcových ostatků z Hradce Králové do Čáslavi je
natolik komplikovaný a současně až extrémně zatížený mimovědeckými zájmy, že ho
nelze na stránkách této knihy řešit. Ostatně patří až do Žižkova „druhého života“.1795
Podobné kontroverze jsou spojeny s charakterem vojevůdcova smrtelného onemocnění
i s místem skonu. Nejstarší záznamy příčinu smrti nezmiňují. Až v polovině 15. století se
objevuje zpráva, že slavný válečník „umřel ot hlízy“. 1796 Pojem „hlíza“ není ale nutné
vztahovat pouze k dýmějovému moru, jak se zpravidla děje. V pozdně středověké češtině
mělo toto slovo širší význam, označovalo nežit, vřed, nádor (tj. zduřeninu tkáně různého
původu), zkrátka jakýkoliv novotvar, nejen kožní.1797 Proto se příčina úmrtí jen obtížně
odhaduje. Hypotézy mohou oscilovat mezi dýmějovým morem, jinou epidemickou
chorobou, sepsí v důsledku rozedřeného karbunklu, popřípadě furunklu, onemocněním
žláz až po některou z forem rakoviny, která se (asi náhle) rozvinula do konečného
stadia.1798 Není přitom pochyb, že Žižkova fyzická kondice byla i v poměrně vysokém
věku obdivuhodná a energie, která jej hnala do nových a nových tažení, zdánlivě
nevyčerpatelná, násobená vírou v Boha i přesvědčením o vlastním poslání.
Ošidná historická paměť, v níž se udržuje Čáslav jako místo uložení Žižkových
tělesných ostatků, sdílí i mínění, že proslulý válečník zemřel v důsledku morové choroby.
Původem tohoto tvrzení je zřejmě Enea Silvio Piccolomini, který si údaj českých pramenů
o hlíze vyložil jako dýmějový mor, při němž se zpravidla v podpaží a tříslech tvoří zduřelé
ganglie. Ke svému úsudku měl skvělý fabulátor ještě jeden dobrý důvod. Bylo přece
v logice věci, že hrůzu nahánějící bojovník, ohavné, kruté, strašlivé a bezohledné
monstrum, tj. příšera, zrůda a stvůra (každá stvůra je přece nestvůra), šířící uprostřed
evropského křesťanstva mor husitského kacířství, podlehne božím rozhodnutím právě
morové nákaze. Autorita renomovaného spisovatele, z jehož díla čerpala od roku 1458
vzdělaná Evropa základní poučení o českých dějinách, dodala efektnímu vysvětlení punc
nepochybnosti. Stejně tak se roznesla Eneova povídačka, kterak si na Žižkův příkaz
udělali táborité z hejtmanovy kůže buben, před jehož zvukem se nepřátelé obraceli na
útěk. Ani tento motiv se ve vyprávění italského humanisty neobjevil náhodou. 1799 Velké
bubnování při vojenských taženích převzala Evropa z pohanského Orientu, z prostředí
křesťanům nepřátelského. A husité byli v očích západního křesťanstva stejně urputnými
protivníky správné víry jako Turci.1800 Eneovo tvrzení o příčině Žižkovy smrti se traduje
v některých západních publikacích dodnes. Pravda ale je, že o morové epidemii v Čechách
během roku 1424 nic neslyšíme, jen drobné náznaky nasvědčují jejímu výskytu v Polsku.
S plnou silou postihla „černá smrt“ České království až v jarních a letních měsících
následujícího roku.1801
Nejistota panuje i ohledně místa Žižkovy smrti. Východočeští analisté konstatují, že
skonal „u Přibyslavě v drahách“, tj. na cestě či na neobdělaném, respektive ladem ležícím
poli.1802 Podle místní, leč velmi nespolehlivé přibyslavské tradice útočili husité na město
od západu, kde mohl být i Žižkův tábor. Přísahat na tuto verzi nemůžeme. Jednu větu však
můžeme pronést s určitostí. Vojevůdce naprosto jistě neskonal v místě, kde byla 20. září
1874 u příležitosti 450. výročí jeho smrti odhalena za velké účasti lidu Žižkova mohyla.
Mohutný památník byl zbudován u vsi Šenfeldu (roku 1921 přejmenované na Žižkovo
Pole), více než 3 kilometry od Přibyslavi. Zřízení vojenského ležení v takové vzdálenosti
od města nedávalo žádný smysl. Ostatně tradici spojující polní trať, nazývanou buď

549
U Kříže, nebo Plaček (původně nejspíš Plácek), s Žižkovým úmrtním místem nelze doložit
před rokem 1782. Preromantický náhled mylně spojil toponymum Plaček s pláčem
husitských bojovníků, hluboce želících ztráty milovaného vůdce. Přesto se Plácek-Plaček
s mohutným keřem černého bezu stal v říjnu 1848 místem politického shromáždění,
organizovaného nadšeným přibyslavským národovcem Augustinem Bedřichem Čeplem.
Agilní muž zde pak po dvacetiletém odmlčení začal v roce 1868 pořádat „tábory lidu“
a měl i lví podíl na vybudování Žižkovy mohyly.1803

Nedlouho poté byly odhaleny Žižkovy pomníky v Táboře a Čáslavi. Dříve se tak stalo
26. srpna 1877 v Táboře. Zdejší Žižka však neměl šťastný osud. Již o rok později se
bronzová plastika, vytvořená Josefem Václavem Myslbekem, v důsledku chyb při
odlévání naklonila a musela být odstraněna. Mladý umělec se ale nenechal odradit
a vytvořil nového Žižku, který od 29. srpna 1880 zdobí náměstí v Čáslavi. Táborští se
však přece jen dočkali. Roku 1884 nahradil rozřezanou Myslbekovu sochu kamenný
hejtman z dílny Josefa Strachovského. Obě pojetí jsou si blízká. Zobrazují odhodlaného

550
a rozvážně stojícího vojevůdce svírajícího nezbytný palcát.1804 Jako by si táborští husité po
více než čtyřech a půl stoletích Žižkovým prostřednictvím podávali ruce se svými
čáslavskými druhy, věrně setrvávajícími ve východočeském svazu. Jen Hradec Králové se
výrazně opozdil, Žižkova socha, práce Jiřího Duška, byla v parku pod hradbami
historického města slavnostně předána veřejnosti až v červnu 1971. Vojevůdce se od
svých zpodobení, vytvořených Pavlem Jiříčkem, Josefem Strachovským a J. V.
Myslbekem, příliš neliší. Sokl s reliéfem znaku Hradce Králové nese letopočet 1423,
datum Žižkova příchodu do východních Čech.1805
Idylické vztahy mezi táborskými a východočeskými husity zkraje podzimu 1424
rozhodně nepanovaly. Hmatatelné napětí mezi husitskými bloky téměř okamžitě, byť jen
dočasně, uvolnila Žižkova smrt. Diviš Bořek z Miletínka zřejmě přijal zprávu
o vojevůdcově skonu s úlevou, poněvadž ihned zamířil k Velkému Meziříčí, kde se
připojil k hlavním husitským silám táhnoucím od Přibyslavi. Žižkovo polní vojsko se pak
po dobu trvání moravské operace spojilo s oddílem Mikuláše Sokola a zřejmě se podřídilo
jeho velení. Součinnost východočeské polní obce se sborem táborského šlechtického
spojence byla předobrazem táborsko-orebské unie, která vznikla v následujícím roce,
avšak po několika měsících se rozpadla v důsledku rozdílných mocenských i jiných zájmů.
Výprava na Moravu byla úspěšná. Albrechta Habsburského donutili husité k ústupu,
obsadili Ivančice, do nichž vložili posádku, a zmocnili se též Boskovic, Letovic
a Mohelnice, kde prý zahubili všechny muže. Právě poslední příklad prozrazuje
neklamnou účast bojovníků nyní již bývalého Žižkova svazu. Mezi upálenými katolickými
duchovními byl i někdejší benešovský minorita Petr, který sice unikl z dosahu Žižkových
ozbrojenců v květnu 1420, nikoliv ale v moravském útočišti.1806
Rychlé obroušení hran po Žižkově skonu nicméně napovídá, že nepřemožený válečník
budil posledních osmnáct měsíců svého života v řadách pražského svazu i ve
starotáborském uskupení nesouhlas, nevoli, ba přímo animozitu. Příčiny těchto kritických,
či přímo odmítavých postojů jsou zřejmé. Svou nekompromisností, nesmiřitelností,
neochotou brát v potaz jiné názory i způsobem vedení války husity v letech 1423-1424
více rozděloval, než spojoval. U velkých a výrazných osobností tomu tak bývá. Pro mnohé
stoupence kalicha, jakkoliv uznávali jeho předchozí zásluhy, znamenala smrt neústupného
starce v danou chvíli úlevu a naději ve zklidnění i stabilizaci poměrů. Nedošlo k tomu
hned, nýbrž po více než roce. Husitská revoluce ale pokračovala, byť od roku 1426 stanuli
v jejím čele do značné míry noví lidé. Rok 1425 byl z hlediska lidských ztrát pro husitské
radikály katastrofální. Jan Hvězda z Vícemilic zahynul přibližně rok po Žižkově smrti při
obléhání mladovožického hradu, Bohuslav (VI.) ze Švamberka utrpěl zranění neslučitelné
se životem při dobývání rakouského pohraničního města Retz jen několik týdnů po
Hvězdovi a konec roku zřejmě nepřežili ani Zbyněk z Buchova a Hertvík z Rušinova.
Krátce po polovině září však zemřel také Čeněk z Vartenberka. I personální obměna ve
vedení radikálních svazů asi přispěla, jistě ruku v ruce s množícími se vojenskými
úspěchy, ke změně politické taktiky a k dílčímu ztišení revoluční vřavy.
Katolická komunita Žižkovu smrt jednoznačně uvítala. Eneův odsudek husitského
hejtmana jí mluvil z duše. Později s chutí akceptovala i další autorův výmysl, který Žižkův
konec učinil pro čtenáře napínavějším, a tím zároveň atraktivnějším. V Eneově podání si
už král Zikmund neví s husitským válečníkem rady a potají mu slíbí správu Českého
království, vrchní velení nad vojskem a pravidelný roční příjem ve zlatě, jen si od něho
a ostatních husitů vymohl uznání za krále. Slepec, svatokrádežník, kacíř a zločinec
souhlasí, vydává se do Uher, ale cestou ho, k štěstí celého křesťanstva, sklátí u Přibyslavi

551
mor.1807 Poutavá beletristická fikce měla ovšem i hlubší smysl. V druhém plánu představila
Zikmunda, jemuž autor (stejně jako všem ostatním Lucemburkům) nemohl přijít na jméno,
v roli nespolehlivého, vypočítavého a egocentrického muže, který si vysoká světská
důstojenství z hlediska mravního principu nezaslouží.
Výčet pomluv, nadávek a dehonestací, jimiž mrtvého Žižku častovala česká katolická
veřejnost, která mu nikdy neprominula ničení církevních objektů a pobíjení příslušníků
farního i řeholního kléru, pokud nepřijali vojevůdcův výměr božích pravd, by byl
sáhodlouhý. Nejen katolický básník, jehož verše posloužily jako motto k této kapitole,
posílal husitského vojevůdce do pekelných plamenů věčného zatracení. Za všechny
ocitujme slova vratislavského biskupa Jošta z Rožmberka, Oldřichova syna, adresovaná
roku 1465 královně Johaně z Rožmitálu, manželce Jiřího z Poděbrad: „Aneb, která jest
památka Žižkova, i všech jiných násilníkuov, než v hanbě a v zlořečenství a věčném
zatracení, těch však, kteříž sú v smrtedlném hřieše sešli?“1808 Václav Hájek z Libočan, jenž
pročetl množství textů husitské provenience, alespoň po svém vyložil a zpřesnil Žižkovu
závěť, parafrázovanou ve Starých letopisech. Umírající vojevůdce zavázal své nástupce
a následovníky, „aby od začatých bojův nepřestávali, a kdož by se koli s nimi při víře
nesrovnávali, buď Pikhari, neb Římanin, aby mu pokoje nedali, ale takové všecky napořád
mordovali, klášterům ani kosteluom neodpouštějíce, tím aby zákon vyplnili“. 1809 Na dvojí,
naprosto protikladný obraz Jana Žižky v české historické paměti bylo ovšem zaděláno už
dávno. Ještě za válečníkova života.

552
 POZŮSTALÍ
Významnou, často pouze jedinou náplní poslední vůle byly dispozice týkající se
majetku. Umírající obvykle činil odkazy ve prospěch příbuzných i přátel a zpravidla
nezapomínal ani na prospěch církevních institucí a charitu. Polní velitel Jan Žižka kromě
hradu Kalicha žádný nemovitý majetek neměl a peníze nepotřeboval. Žil prostě, jak se na
božího bojovníka slušelo. Na sourozence a pokrevní příbuzné ale zapomenout nemohl.
Hrad Kalich po něm zřejmě zdědil bratr Jaroslav, který se naposledy objevuje (asi v září)
roku 1427 v textu úmluvy uzavřené mezi plzeňským landfrýdem na jedné a táborským
i východočeským svazem na druhé straně. Figuruje tu však s predikátem „z Trocnova“,
nikoliv „z Kalicha“.1810 Potom z dějinného jeviště mizí. Podle poznámky učiněné na
sklonku 15. století v augustiniánském klášteře v Borovanech byl popraven na králův
příkaz v Českých Budějovicích.1811 Pokud upadl do zajetí, nedá se Jaroslavův konec na
popravišti vyloučit. Sotva lze však předpokládat, že by o osudu vojevůdcova bratra
rozhodoval ve vzdáleném Prešpurku Zikmund Lucemburský. Docela dobře může jít
o neúmyslnou záměnu s Matějem Vůdcem či jiným členem jeho tovaryšstva. Většina
historiků proto preferuje verzi zachycenou Zachariasem Theobaldem na počátku 17.
století. Podle ní zahynul Žižkův bratr při kontrole stráží během obléhání hradu Bechyně
táborským vojskem, tj. v létě či na podzim 1428. Zní to pravděpodobně, i když také ne
úplně přesvědčivě.1812 Objevila se rovněž domněnka, že Jaroslav z Trocnova byl totožný
s násilníkem Ja1813rošem, evidovaným v rožmberských popravčích zápisech. Jmenovaný
muž se podílel na výše zmíněném upálení soběnovského faráře v Kaplici a hodlal prý
s pomocí svých kumpánů vpadnout do Českých Budějovic. V letech 1421-1422 se
pohyboval na Doudlebsku, leč přídomek z Trocnova u něj nikde nenacházíme. Kdyby
tomu tak bylo, nepobýval by Jaroslav na hradě Kalichu, nýbrž by setrval v jižních
Čechách.1814
Jana Žižku přežily i dvě jeho příbuzné, amita (teta či sestřenice z otcovy strany) Anna
a sestra Anežka. Obě ženy k sobě měly blízko, což víme díky úředním záznamům
v knihách Nového Města pražského. Kruh se uzavírá. Dne 8. prosince 1428 darovala
novoměstská rada, v níž tehdy zasedali Havel Železný a Jakub Ladevský, staří známí
královského vrátného Janka, dům Anně, která se tu výslovně uvádí jako amita kdysi
„strenui Johannis Ziscae“, tedy statečného (rytíře) Jana Žižky. Zmíněný objekt stál
v nynější Panské ulici v místě pozdější piaristické koleje (čp. 892), několik desítek metrů
(téměř za rohem) od bývalého příbytku jednookého vrátného. Dar nebyl příliš velkým
překvapením. Nové Město se roku 1429 začlenilo do východočeského (tehdy již sirotčího)
svazu a vstřícným vztahem k Žižkovým příbuzným se přihlásilo k památce zesnulého
vojevůdce a zřejmě i svého někdejšího obyvatele. Anna však někdy mezi lety 1430-1433
zemřela, protože jako majitelka (či držitelka) domu se v roce 1434 připomíná Žižkova
sestra Anežka. Té ale v přelomovém roce, kdy se Nové Město dostalo do područí
Staroměstských, nastaly zlé časy. Na dům vznesl právní nárok kožešník Janek (syn
Jindřicha, leštiče kamene) a uspěl. Rada, v níž už, na rozdíl od předchozí, nezasedal Havel
Železný, přisoudila 13. listopadu 1434 dům jemu. Anežka se k projednání kauzy osobně
nedostavila a vyslala za sebe dva zplnomocněné měšťany.1815 Dlouhodobější pobyt dvou
Žižkových příbuzných na Novém Městě znovu naléhavě upozorňuje na vojevůdcovy
přehlížené těsné kontakty s důležitými osobami pražské komunální politiky.
Kam se po prohraném majetkovém sporu Anežka poděla, bůh suď! Podle poměrně
553
nosné domněnky se mohla uchýlit na hrad Kalich. Delšího klidu by na něm stejně nedošla,
pokud neumřela před počátkem roku 1437. Hrad přikázal Zikmund Lucemburský, již jako
obecně uznaný český král, zbořit, protože se na něm údajně zdržovali loupežníci. Jeho
přání bylo splněno. Tahanice o někdejší Žižkovu pevnůstku pokračovaly ještě nějaký čas
po Zikmundově skonu. Hrad obsadil zástavní držitel býčkovického zboží katolík Heník
z Valdštejna, který tu měl svého pomocníka. Nebyl jím nikdo jiný než Jan Řitka
z Bezdědic, který se v této době připomíná sezením na Kokoříně. Co vedlo Žižkova přítele
k součinnosti s tvrdým katolíkem Heníkem, nevíme. A nevíme ani, zda tu opravdu
ochraňoval Žižkovu sestru.1816
Nedochovaly se ani žádné zprávy o případných potomcích Žižkova bratra Jaroslava.
Snad krev trocnovských zemanů pokračovala v ženské linii, možná rod Anežčiným
skonem, eventuálně smrtí Žižkovy dcery, vyhasl úplně. Přesto se musíme zastavit ještě
u jedné nepřehlédnutelné stopy. Dne 20. dubna 1434, téměř 10 let po smrti hejtmana Jana
Žižky a šest týdnů před bitvou u Lipan, prodal nám známý táborský bečvář Vaněk Pinta
„domek nebožce Žižkov“ za 2 kopy a 40 grošů „Borovcovi starému“. Borovec, ač cena
skromného objektu, zcela jistě polozemnice, byla nízká i v táborských poměrech, koupil
domek na splátky.1817 Na otázku, zda tento příbytek skutečně kdysi vlastnil Jan Žižka
z Trocnova, odpovídají historikové různě.1818 K obezřetnosti nutí především jeden prostý
fakt. Současně s uzavřením kupní smlouvy omezili úředníci disponování s nabytými
penězi. Pinta byl nucen se o ně starat v souladu se zájmy „sirotka“, tj. právně nezletilé
Dory (Doroty), nepochybně Žižkovy dcery, jejímž byl poručníkem. Kdyby Dora opravdu
byla vojevůdcovou dcerou, musela by pocházet z (třetího) manželství, o němž není vůbec
nic známo. Již tato okolnost vede k pochybnostem, které se ještě stupňují u vědomí, že
hejtman Žižka od počátku roku 1423 na Táboře nežil, ba ani nepobýval. Proto nedává
valný smysl, aby v Táboře zanechal vlastního potomka. Ostatně v případě válečníkovy
dcery by byla poručníkem asi ustanovena významnější osoba než pouhý bečvář.
Pravděpodobnější se tudíž jeví výklad, že domek patřil hejtmanovu táborskému jmenovci,
jenž zemřel roku 1433 či na počátku roku 1434.
Bratr, sestra a teta (či sestřenice) nebyli jedinými pozůstalými, které Jan Žižka po sobě
zanechal. Tesknilo po něm jeho polní vojsko a svého zakladatele i vůdce ztratil celý
východočeský husitský svaz, rozšířený o přívržence z táborské sféry i severozápadních
Čech. Smrt vůdčí a zastřešující autority uvedla záhy v život odstředivé tendence, jež
znamenaly dezintegraci Žižkova uskupení. Jeho jihočeská a jihozápadočeská složka se
vrátila do táborského svazu a Žatec i Louny s přilehlým okolím vytvořily vlastní
mocenský blok. Východočeši, kteří v průběhu roku 1425 dočasně oprášili označení
orebité, zůstali až do lipanské bitvy svázáni především se svým regionem, tj. Hradeckem,
Čáslavskem, Chrudimskem, východním Kouřimskem a ve značné míře též
s Boleslavskem.1819
Úcta k Žižkovi byla v tomto prostředí všudypřítomná a živá. Královéhradečtí si dali
vojevůdce vymalovat na svou korouhev, pod kterou pak „nikdy jsú boje neztratili“. Žižka
se tu skvěl „na bílém koni v rytířské zbroji s palcátem v uoděnie, tak jako, živ jsa, jezdil“.
Tvůrci se zjevně inspirovali vcelku běžnou korouhví s obrazem sv. Jiří na bílém koni,
popřípadě jim nápad vnukl pohled na litevskou korouhev s jezdcem ve zbroji (takzvaný
pogoň), známou v Čechách díky působení Zikmunda Korybutoviče.1820 Východočeské
polní vojsko si pak začalo říkat „sirotci“. Zesnulého bratra Žižku vnímalo jako svého otce,
který je opustil a jehož smrti želelo.1821 Toto označení se rychle ujalo a od roku 1426
fungovalo jako oficiální pojmenování východočeského husitského svazu („obce Sirotčie“),

554
který zanikl záhy po bitvě u Lipan. Upřímný vztah mezi charismatickým Žižkou a jeho
bojovníky asi žádné jiné slovo nevystihovalo lépe. Ve výtvarné rovině tomu mohlo být
i jinak. Na pečeti polního sirotčího vojska nacházíme nad kalichem s hostií vyobrazení
pelikána krmícího masem z vlastních prsou svá mláďata. Je to známý motiv, odkazující ke
Kristově vykupitelské oběti. Docela dobře však mohl symbolizovat i vazbu mezi Janem
Žižkou a jeho bojovníky, na které nepřemožený vojevůdce za žádných okolností
nezapomínal a otcovsky se o ně staral.1822

555
„Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“

Mt 7,1

556
 VIII.
TVÁŘ VE STÍNU

557
558
559
 Göttingenské pojednání o strašlivém táborském vojevůdci využilo oblíbeného
a rozšířeného pojetí husitského hejtmana jako renesančního rytíře, ztvárněného na
mědirytině Jacoba Strenga von Notzing.

560
 JAKÝ BYL
Proslulý německý filozof Wilhelm Dilthey považoval biografii mimořádné osobnosti za
klíč k pochopení historické etapy, v níž vynikající jedinec žil a kterou spoluvytvářel. Podle
jeho přesvědčení nachází duch doby (Zeigeist) svůj nejvlastnější výraz právě v působení
výjimečné individuality. Pokud jí badatel porozumí, pak pronikne i k určujícím
souřadnicím dané dějinné epochy. Hermeneutický přístup, prosazovaný německým
myslitelem proti suché a ploché faktografické deskripci, se ukazuje jako nosný v případě
jednotlivců, kteří po sobě zanechali rozsáhlé dílo, popřípadě dosáhli velkého věhlasu.
Schůdněji se proto jeví při výzkumu novověku, příznačně začínajícího nástupem
knihtisku, explozí portrétů a masovým nárůstem korespondence, než při bádání o starších
obdobích, pro která neexistuje srovnatelně bohatá pramenná základna.
O Janu Žižkovi byla napsána bez nadsázky hora knih. Jen málokterá však splňuje
náročná Diltheyova kritéria. Vlastně ani nemůže. Pár listů, stylizovaných navíc
vojevůdcovým kaplanem, takzvaný vojenský řád a několik písemností úředního charakteru
představují v souhrnu příliš úzký a fragmentární materiál. Podstatně ho nerozmnožují ani
delší či kratší kronikářské záznamy, zmínky v korespondenci, stručné úřední záznamy, ba
ani verše sem tam rozeseté v básnických skladbách. Toť z období Žižkova života vše.
Navzdory četným pozdějším vyobrazením nevíme, jak Jan Žižka vypadal, jakou měl barvu
hlasu, jak gestikuloval ani v jakých zvycích si liboval.1823 Zůstává pro nás postavou
zahalenou v dějinném přítmí, jeho tvář zakrývá stín nebytí i nedostatečných svědectví.
Wilhelmem Diltheyem preferovanou metodu introspekce, respektive vcítění, jež by nám
umožnila nahlédnout do Žižkovy duše, tak můžeme využít jen ve velmi omezené míře.
Nezbývalo nám proto nic jiného než diltheyovský postup obrátit a pokusit se
o rekonstrukci Žižkova vnitřního světa s pomocí ducha doby, v níž nepřemožený hejtman
žil. Poznatky o tehdejší mentalitě, religiozitě a každodennosti, čerpané ze širokého okruhu
pramenů, z textů Bible i dešifrování pozdně středověkých kulturních kódů, v nichž je
historická skutečnost často zakleta, byly bází, z níž jsme při pokusu o vojevůdcovu nutně
neúplnou biografii vycházeli.
Jan Žižka se v pětiletí, kdy spoluutvářel velké dějiny, objevuje ve dvojjediné roli
polního velitele a zároveň božího rytíře, jehož kroky vedla upřímná, čistá a nespekulativní
víra, z níž čerpal své jistoty. Na podstatu vojevůdcovy víry můžeme usuzovat z jeho listů
i z takzvaného vojenského řádu. Jejich charakter se ve všech základních rysech shoduje
s husitskými katechismy, přehledně shrnujícími věroučné principy. Nedá se předpokládat,
že by Žižkův obzor přesahoval rámec pouček, které kněží opakovaně předkládali laickým
věřícím a které poměrně bezpečně vypovídají o úrovni požadovaných vědomostí.1824 Lišit
se mohla pouze míra hejtmanovy zbožnosti, pozoruhodně ilustrované vyprávěním z druhé
poloviny 15. století. Podle Žižkových nepřátel si prý hejtman natíral tváře práškem
rozmíchaným ve vodě, aby dosáhl strašlivého vzezření, nahnal hrůzu svým protivníkům
a zároveň poznal, kdo je jeho skutečným přítelem. Jeho obdivovatelé naopak prohlašovali,
že si nechával přinést vodu za vůz, kde se v ústraní modlil a poté smýval slzy, jež mu
vytryskly při vášnivé, z hloubi duše prýštící modlitbě. Kontrast tohoto podání ovšem
naznačuje, že asi není věrohodné. Spíše dokládá protikladnost Žižkova obrazu
v katolickém a husitském prostředí.1825
Průkaznější je porovnání husitských katechismů s Žižkovými písemnostmi a zejména
s jeho činy. Je nepochybné, že vojevůdce usiloval žít ve shodě s živou, tj. dobrými skutky
561
ozdobenou vírou, která se věrně řídí zásadami „Pána Jezu Krista a jeho zákona“. Neboť
opravdový křesťan je ten, kdo Krista „v skutciech následuje a jemu v ctnostech
přirovnává“, který se kaje ze spáchaných hříchů, plní boží přikázání a neposkvrňuje svatou
Trojici. Žižkova víra v trojjediného Boha byla pevná a neotřesitelná. V Bohu-Otci viděl
nejen všemohoucího stvořitele nebe i země a „svého milého tatíka“, ale také svého Pána,
kterému oddaně sloužil. Bůh byl i v jeho chápání svrchovaným a nejlepším dobrem, „nad
něž nemuož lepšie pomyšleno býti“, a současně nejvyšším vládcem, jehož se všichni
upřímní křesťané musí bát, jej poslouchat i nade všechno milovat. Doufal, že obdržel
alespoň některé ze sedmi darů Ducha svatého („múdrost, rozum, rada, síla, uměnie,
dobrotivost a bázeň”), toužil se vyvarovat sedmi smrtelných hříchů a snad i naplňovat
sedm tělesných a sedm duchovních milosrdenství, mimo jiné trestat hříšníky a „modliti sě
za přátely i za nepřátely“. Beze sporu spoléhal na poslání církve bojující, respektive
„rytieřující“ (ecclesia militans), která přemáhá svět, tělo i ďábla a ve své vítězné podobě,
tvořené Kristovým nebeským vojskem, dosáhne konečného triumfu (ecclesia triumphans).
I pro Žižku byla skutečná církev Kristova sborem „všech vyvolených ke spasení“. 1826
Mimo církev si husitský hejtman nedokázal spásu představit. I proto spočinul na
posvěceném místě v královéhradeckém chrámu sv. Ducha, u velkého oltáře, na němž
chyběly obrazy svatých, ale na jehož menze byla nepochybně vystavena eucharistie,
posila, naděje i podmínka života věčného. Enea Silvio to nejspíš věděl. Právě z tohoto
důvodu poslal Žižku s gustem do věčného pekelného ohně, jeho kůží potáhl táborský
válečný buben a tělo i vnitřnosti dal, v souladu se starozákonní inspirací (Dt 28, 26; 1 Kr
14,11), předhodit ptákům a šelmám. Obraznost italského kardinála ale nenapájela pouze
Bible. Barbarský zvyk stahovat lidi z kůže i ponechávat na poli vnitřnosti mrtvých
pocházel z Orientu a Enea ho spojoval s osmanskými Turky, s nimiž husity nepřímo
srovnával.1827
Ze sedmi svátostí Žižka nepochybně považoval za mimořádně významný křest, jehož
prostřednictvím přijal víru a který byl chápán jako brána všech svátostí. Ústřední místo
mezi svátostmi však přisuzoval eucharistii, již vnímal jako nezbytnou podmínku spasení
i sepětí s božstvím. Vztah k svátosti oltářní byl pro něho určujícím kritériem při
posuzování správné víry. Dobrý křesťan v jeho pojetí přijímal tělo a krev Páně pod obojí
způsobou minimálně jednou týdně (zpravidla v neděli) a nepochyboval o Kristově tělesné
přítomnosti v posvěceném mešním víně a hostii. Jedině prostřednictvím svátosti oltářní
podávané sub utraque specie mohl věřící čerpat posilu pro svůj zápas a uchovat si naději
na život věčný. Každý, kdo se z tohoto výměru vymykal či jakkoliv eucharistii
znesvěcoval, porušoval boží zákon. Takoví lidé potřebovali napravit a v případě
zatvrzelosti zasluhovali přísný a okamžitý trest jako zjevní kacíři. V tomto směru
postupoval Žižka neúprosně jak proti katolíkům, tak proti „heretikům“ v husitských
řadách. Bylo to zásadové, prosté, jednoduché a v podstatě odpovídající Žižkovu
vojáckému přístupu, nezatíženému teologickým a filozofickým mudrováním. Právo
vynášet a vykonávat rozsudky vyplývalo z Žižkovy hejtmanské funkce, nicméně snaha
posuzovat pravověří a osobovat si inkvizitorskou roli nutně vyústila v rozpory s táborským
duchovenstvem, odmítajícím intervenci světské moci do věroučných záležitostí i neúnosně
kruté vedení války za boží pravdy.
Vroucí úctu k eucharistii projevil Žižka již roku 1420 umístěním kalicha na své
pečetidlo a brzy poté přijetím nového predikátu z Kalicha, podle hradu, jemuž dal jméno.
Víme, že i tato přejmenování a překódování, tolik typická pro všechny evropské revoluce,
tvořila nedílnou komponentu obecného trendu. Vavřinec z Březové vypráví, jak v době

562
obležení pravobřežní Prahy první kruciátou husité, aby se poznali, „nosili na svých šatech,
oděních i praporcích kalich červený nebo bílý“.1828 Leč žádné vyobrazení jeho slova,
o nichž nelze pochybovat, bohužel nepotvrzuje.
Žižka byl i v tomto kontextu výjimečný. Zda opravdu nadobro opustil rodový erb,
s určitostí nevíme. Samo o sobě však bylo umístění kalicha v pečetním poli vzácné.
Známe pouze případy táborských hejtmanů Matyáše Laudy z Chlumčan a Bedřicha ze
Strážnice, který byl ovšem zároveň knězem, respektive jakéhosi Štěpánka z Protivína.
Žižka však jediný na svém novém pečetidle významově propojil kalich jako symbol
husitského hnutí a zároveň jako výraz odhodlání tento boží příkaz vojensky prosazovat.
Vždyť kalich přece v křesťanské ikonografii náleží mezi takzvané Kristovy zbraně (arma
Christi). Válečník tak dával na srozuměnou, že svůj život beze zbytku podřídil
nadosobnímu veřejnému zájmu.1829
Ve spojení s Janem Žižkou se kalich běžně objevuje na korouhvích a praporcích
vlajících nad hejtmanovým zobrazením v čele vojska. Pokud je známe v barevném
provedení, doloženém ve druhé polovině 15. století, vždy spatřujeme stejnou kombinaci –
zlatý kalich na červeném podkladě. Nepochybně jde o oficiální husitskou symboliku, v níž
zlatá je barvou boží, respektive Ježíšova závazného příkazu, a červená odkazuje k barvě
Kristovy krve i k jeho královskému důstojenství. Shodné barvy nese i emblém zavěšený
na stanu uvnitř husitské vozové hradby, zobrazené katolickým tvůrcem krátce po skončení
revoluce.1830
Žižka, přesvědčený o úkolu, který mu svěřil Pán, nepochyboval, že pouze jeho cesta
vede ke sjednocení obyvatelstva ve víře a ke konečnému vítězství programu čtyř
pražských artikulů. I pro něho bylo dosažení jednoty, harmonických vztahů řídících se
božím zákonem, vysněným cílem. Idea křesťanského universalismu, z níž se husitské
pojetí reformy napájelo, velela v konečné fázi sjednotit na principech božího zákona
veškeré křesťanstvo a veškerý svět. Tak daleko snad Žižka ani nepomýšlel, jeho prvotním
úkolem bylo dosáhnout vítězství v rámci Českého království, jemuž projevil Bůh velikou
milost tím, že dal „věrným“ obyvatelům poznat správnou interpretaci svých pravd.
Žižkovo úsilí nesporně bylo nedílnou a organickou součástí českého mesianismu, pocitu
vyvolenosti národa, který byl mocí Páně vybrán, aby napravil křesťanstvo a přemohl
v časech dějinné tísně Antikrista. Hejtmanovo upřímné, byť instinktivní češství, vázané na
jazyk a patrné mimo jiné v negativním poměru k řádu německých rytířů, naléhavě
promlouvá především z jeho listů (Zikmund Lucemburský je zhoubce „jazyka českého“,
Domažličtí si mají vzít příklad od „starých Čechů“ a postavit se statečně proti zlostem,
„které se od těch Němců dějí“, výzva do boje se týká „věrných Čechů“). Obecně
křesťanské zásady však i v Žižkových písemnostech zůstávají formálně nadřazeny
etnickému společenství (nenávidí „všechny špatné křesťany“, tedy i „nevěrné“ Čechy).
Ovšem i v proklamacích akcentujících potřebu pomoci celému křesťanstvu se objeví
příznačné zpřesnění – „zvláště jazyka českého i slovenského…“ Nemohlo tomu být jinak.
Žižka byl údem vyvoleného národa a sám sebe pokládal za prodlouženou ruku boží.
V historické paměti proto zakotvil jako upřímný Čech, vlastenec, jehož češství dovedla
pozdní anekdota až do absurdnosti, když o něm prohlásila, že uměl jen málo německy.
O tom lze v případě člověka, pohybujícího se léta na česko-německém jazykovém pomezí,
v žoldnéřských družinách pestrého etnického složení a nejednou i v zahraničí, s úspěchem
pochybovat.1831
Jana Žižku jsme charakterizovali jako polního velitele. Ve funkci hejtmana táborského
i východočeského svazu nesetrvával na jednom místě, nýbrž téměř neustále se pohyboval

563
na vojenských taženích, v dobové i pozdější mluvě „v poli“. Tato, někdy až neuvěřitelná
mobilita, navazující na Žižkovo působení v bojových šlechtických družinách,
v lapkovských tovaryšstvech a v žoldnéřských oddílech, byla přirozenou složkou života
vojevůdce, který fakticky neměl domov a často měnil hrady i města, v nichž sloužil.
Zděděný či zakoupený nemovitý majetek neudržel, starostlivým a pečlivým hospodářem
nikdy nebyl. Husitské městské pevnosti (Písek, Tábor, Hradec Králové) i hrad Kalich mu
sice poskytovaly nezbytné zázemí, ale nikdy v nich delší čas nežil. Psychické založení jej
pudilo znovu a znovu do boje. Pro revoluční léta můžeme hledat vysvětlení v Žižkově
touze pomoci ozbrojeným zápasem k vítězství božích pravd, přesto se však neubráníme
dojmu, že příčiny hejtmanova takřka permanentního prodlévání „v poli“ nebyly dány
výlučně plněním velitelských povinností, nýbrž tkvěly hluboko v jeho osobnosti, neklidné,
dobrodružné, hledající, a právě proto upřené v závěru života k jedinému cíli. Přesto byl
Žižka svým způsobem konzervativní člověk, pevně zakotvený ve vlastních stereotypech.
Husitský program prosazoval tak, jak byl zvyklý z předrevolučních časů, s mečem v ruce.
Obdobně neměnil ani životní styl. Mezi ozbrojeným lidem se zřejmě cítil nejlépe. Bylo to
jeho nejvlastnější prostředí i částečná náhrada za rodinu, třebaže se bratr Jaroslav často
vyskytuje po jeho boku. Vojsko bylo jeho domovem i širší rodinou. Tento fakt do značné
míry objasňuje, proč se mezi svými bojovníky těšil oblibě. I jako úspěšný a spravedlivý
velitel zůstával jedním z nich. Byl to prostě „bratr Žižka“.

V historické paměti žije Žižka jako nepřemožený vojevůdce, vlastní tvůrce husitské
taktiky, opírající se o vozovou hradbu, a válečník, jemuž se dařilo vše, na co sáhl. 1832 Často
se předpokládá, že bez střízlivého uvažování by srovnatelných úspěchů nedosáhl, a proto
nepodléhal (alespoň nikoliv příliš) emocionální chiliastické vlně. Kritická prověrka jeho
životního běhu však tento obraz zpochybnila. V jarních měsících roku 1420 stál Jan Žižka
564
v čele jediného táborského vojska, jež se právě pod dojmem strhující vize o Kristově
druhém příchodu proměnilo v „krvavé anděly“, připravující ohněm a mečem cestu
kralování Páně. Na jiné táborské vojsko není možné svědectví chiliastických článků
vztáhnout, poněvadž žádné takové do konce června 1420 neexistovalo. Jistě, evidujeme
menší bojůvky, vytvářené ad hoc a čítající 5-30 lidí, ale jejich síla stačila leda tak na
vypálení či poničení dvorů, far a vesnických kostelíků, nikoliv na ovládnutí hradů
a klášterních komplexů. Ani Jan Žižka po určitý čas neodolal strhující představě nastolení
Kristova království na zemi a snažil se pro ně vytvořit podmínky. Ostatně přesun z Prahy
do Plzně a poté z Plzně na Tábor (horu Proměnění Páně), změna pečetního znamení
i plánovité ničení kořisti, s výjimkou potravin, hovoří dostatečně zřetelně. Tento zápal,
nesený nadějí ve spásu a neustávající v důsledném trestání hříšníků, zůstal pro Žižkův
postup příznačný i po opadnutí chiliastických vášní.

O Žižkově válčení zdánlivě víme dost, ve skutečnosti však překvapivě málo. Pouze
čtyři z jeho husitských bitev (Sudoměř, Vítkov, Malý Bor a návrší sv. Gotharda nad
Hořicemi) dokážeme lokalizovat, u zbývajících (Nekmíř, západočeská Planá, Vladař,
Habry, Strauchův dvůr, Malešov, respektive zásah proti adamitům) si nejsme jisti, kde
přesně se odehrály. Ve všech případech by byl žádoucí důkladný archeologický výzkum,
bez něhož stávající znalosti nerozšíříme. O tom, že Žižka využíval ve svých bitvách vozů,
víme rovněž. Taktika spoléhající na vozovou hradbu a bojové vozy, jakkoliv spojovaná se
jménem trocnovského zemana, se však rodila v průběhu prvního revolučního roku na více
místech, nepochybně inspirovaná i staršími evropskými zkušenostmi. Byli to však teprve
husité, kteří dřívější náběhy dokonale zužitkovali a jednotlivé komponenty propojili ve
funkční celek. Už druhá polovina 15. století viděla tvůrce této husitské taktiky výhradně
v Žižkovi, což bylo podmíněno vojevůdcovou úspěšností. Od Žižky samého však žádná
565
naučení o bojování s vozy nemáme. Jeho taktiku vlastně odvozujeme z vojenského řádu
Hájka z Hodětína, ze spisku (Naučení o šikování jízdních, pěších i vozů) proslulého
válečníka Václava Vlčka z Čenova, vojensky činného po roce 1450 a píšícího na sklonku
15. věku,1833 z několika pasáží nejmladších textů Starých letopisů, respektive z německých
vojenských řádů, „kriegsbuchů“ a dalších pramenů zahraniční, vesměs středoevropské
provenience.1834 O konkrétním průběhu jednotlivých Žižkových bitev a tažení mnoho
známo není. Přesto vědecké (a samozřejmě i amatérské) bádání předložilo a nadále
předkládá četné domysly a rekonstrukce, z nichž většina nepřekračuje hranice pracovní
hypotézy.1835
Přesto jeden poznatek můžeme vyřknout s určitostí. Žižka nepatřil k válečníkům, kteří
spoléhali na osvědčená schémata či šablony. V jeho taktice najdeme téměř vždy moment
improvizace, uplatňované se zřetelem k daným podmínkám, především k terénu, ke
komunikační síti a k dostupnosti pevností, kam se mohl v případě nouze stáhnout.
Vynikající schopnost improvizace, daná zkušenostmi z předrevolučního působení, byla
jednou z hlavních příčin, proč Žižka dokázal nepřátele zaskočit, překvapit, ba šokovat.
Jako vojevůdce rád sváděl bitvy v otevřené krajině, zvláště mohl-li se opřít o pevný bod,
ať již v podobě rybníka (Sudoměř), kostela a tvrze (Malý Bor, sv. Gothard, snad
i Malešov) či narychlo vybudované fortifikace (Vítkov). Naopak nerad se bránil
v uzavřených městských areálech, nepochybně i proto, že necítil dostatečnou loajalitu
obyvatelstva (Plzeň, Kutná Hora, v srpnu 1423 čerstvě obsazený Hradec Králové,
Kostelec nad Labem). Výjimku představovala v srpnu 1423 Čáslav. K jeho oblíbeným
činnostem nepatřila ani pevnostní válka, zdlouhavé dobývání velkých měst a hradů, na něž
tehdejší zbraně (nízká účinnost dělostřelby) nestačily. Ani několikatýdenní obléhání
nemuselo vést k úspěchu (jako v případě Plzně na počátku roku 1421), a navíc bylo
spojeno se zvýšenými logistickými nároky. Ať samostatně či v kooperaci s jinými
husitskými svazy dokázal Žižka generálním útokem dobýt menší města, čítající kolem
1 000 obyvatel, například Prachatice, Chomutov či Jaroměř. Větších se obvykle zmocnil
díky jejich dobrovolné kapitulaci, eventuálně „domluvě“ s místními sympatizanty, kteří
mu otevřeli brány (Hradec Králové). Na ovládnutí Plzně, Českých Budějovic a Jihlavy
postrádal kapacity, ale, vzdor připraveným plánům, nedokázal vniknout ani do pečlivě
střežených klíčových rožmberských měst, jakými byly Český Krumlov a Třeboň.
Žižkova válečnická přednost spočívala nejen ve schopnosti překvapivého řešení, ale
rovněž v dokonalém odhadu vlastních možností. To mu usnadňovalo vyhýbat se příliš
riskantním operacím. Přesto ho nepřátelé nejednou zaskočili (Vladař, Kostelec nad
Labem), ale vždy si s jejich sevřením poradil. Zásluhou průpravy v soukromých bojových
družinách dokonale zvládl partyzánské formy boje (přepady ze zálohy, rychlé
improvizované přesuny, diverzní akce), zdařile uplatňované po celý čas revolučního
působení. Škála prostředků, jichž využíval k dosažení vojenských cílů, byla neobyčejně
bohatá. Směřování husitského válečnictví k schematickému spoléhání se na vozovou
hradbu je až záležitostí vývoje po Žižkově smrti.
Ačkoliv byl Jan Žižka, stejně jako většina velkých osobností, kontroverzní postavou,
budící nadšený obdiv i zuřivou nenávist, měl nepopiratelné charisma, schopnost oslovit,
strhnout a vést zástupy. Ve středověku bylo charisma úzce vázáno na světce, zázračno
a zázraky. A Žižka zázraky činil, i když mezi svaté (alespoň zatím) nepatřil. Husitská
veřejnost vnímala jako zázrak jeho vítězství u Sudoměře, na Vítkově i u Německého
Brodu, zázračné byly jeho úniky ze zdánlivě beznadějných situací a zázrakem byl i fakt,
že všech „divných“, tj. zázračných výsledků dosahuje člověk s nevratně poškozeným

566
zrakem. To byl pro husity nesporný důkaz, že nepřemoženého vojevůdce obdařil svou
přízní Bůh, legitimizující jeho zápas za svaté pravdy. Válečné úspěchy pak násobily
Žižkovu autoritu a získávaly mu nové přívržence. Charisma nebývá nutně spojeno
s vnějším vzhledem, bezprostředně souvisí především s ideou, již dotyčná osobnost
prosazuje a ztělesňuje. Podmínkou je, aby program, který hájí, dokázala sdělit
i reprezentovat srozumitelně, jednoduše a přesvědčivě, zpravidla ve vyostřeném kontrastu,
usnadňujícím bezpečně rozlišit (údajné) dobro a zlo. Žižka to zřejmě dovedl. V jeho
případě nevadilo ani vzezření. I ošklivost a tělesné handicapy mohou působit pozitivně
a podmanivě, nahánějí-li protivníkům hrůzu a zároveň potvrzují pravdivost rčení, že
skutečná krása tkví v duchovní podstatě, nikoliv v pomíjivém fyzickém vzhledu. Nesporné
Žižkovo charisma museli uznat i ti husité, kteří se jinak vůči nekompromisnímu
hejtmanovi netajili kritickými výhradami. Praha, jež se nikdy neztotožnila s vyhraněným
radikalismem venkovských husitů, uspořádala Janu Žižkovi třikrát slavnostní uvítání,
přičemž minimálně druhé, na sklonku podzimu 1421, připomínalo vjezd panovníka
(adventus regis). I představitelé umírněných husitů nacházeli pro někdejšího trocnovského
zemana uznalá slova, připomeňme za všechny mistra Jana Příbrama.
Jan Žižka přerostl ještě v závěru svého života v legendu a ikonu, na niž museli brát
ohled i mnozí z těch, kteří mu nemohli přijít na jméno. Smíření na Špitálském poli budiž
důkazem. I nekompromisní, přímočarý a zásadový vojevůdce alespoň na chvíli roztál
a projevil ochotu ke kompromisu, když uslyšel čarovné slovo „jednota“. Ve skutečnosti
ovšem kompromisu schopen nebyl. Představoval si ho tak, že mantinely jednoty bude
určovat sám.
Své obdivovatele nalezl Žižka po smrti nejen v místech, s nimiž byl spjat svým
hejtmanským působením (Tábor, Hradec Králové), nýbrž i v relativně umírněném
pražském a kutnohorském prostředí. Uvádíme pouze dva příklady z mnoha. Roku 1459 se
na Starém Městě připomíná dům U Jana Žižky, na němž byl slavný válečník vymalován,
snad z podnětu majitele, krejčího Vespasiana. Stával v Michalské ulici (pozdější čp. 437)
a určitý čas ho vlastnil Jan Manda ze Zbyslavic (nyní Zbyslav), syn proslulé kramářky
Mandy a jejího prvního (?) manžela, konšela Jana Zmrzlíka, popraveného v březnu 1422.
Dnes bychom dům marně hledali. Obraz zmizel dávno (po Bílé hoře se domu říkalo podle
nového znamení U Stříbrného medvěda), stavba pak na sklonku první republiky. Tehdy
majitel využil chyby úřadů, které objekt omylem nezařadily mezi památkově chráněné
nemovitosti, dal ho strhnout a nahradil funkcionalistickou budovou. Kratší životnost mělo
Žižkovo vyobrazení na domě kutnohorského měšťana Matěje Máši, vyšetřovaného v roce
1539 kvůli případnému porušení zákona, zakazujícího veřejně malovat symboly, jež by
mohly urážet náboženské cítění obyvatel jiné konfese. Politická a náboženská korektnost
má asi v Čechách hlubší kořeny, než bychom čekali.1836

567
 NA SOUDU HISTORIKŮ
Středověcí a ještě i barokní dějepisci měli jasno. Svůj úkol shledávali v zaznamenávání
událostí, jež dokládaly platnost božího záměru, popřípadě usilovali objasnit, jak se jimi
popisované děje podílejí na předurčené cestě lidstva ke spasení. Přibližně do poloviny 18.
století tak logicky existovala dvě zcela protikladná a neslučitelná pojetí života, činů
a významu Jana Žižky. Husité, kališníci i evangelíci rozmanitých denominací vnímali
nepřemoženého vojevůdce převážně pozitivně a – navzdory některým jeho
problematickým skutkům – věřili, že dosáhl spasení. Oceňovali především Žižkův
nekompromisní boj proti zkažené církvi a nejednou jej prohlašovali za boží metlu seslanou
k potrestání neužitečných, líných mnichů a k zničení jejich lotrovských peleší.
I personifikovaná Smrt sděluje v rozsáhlém dialogu, sepsaném kolem roku 1500,
umírajícímu, že kláštery a vysoké kostely „s pomocí boží / Žižka bojovník oboří / a ty
neužitečné mnichy / zavazuje dobře v měchy“.1837 Naproti tomu katolické společenství
nepochybovalo, že svatokrádežníka, paliče a vraha čeká zatracení v pekelném žaláři.
Žižkovu památku v zásadě nahlíželo očima Eney Silvia. Spolu s italským humanistou
víceméně sdílelo názor, že „ohavnou, krutou, strašlivou, bezohlednou“ příšeru „zhubil
boží prst, když ji nemohla zničit lidská ruka“. 1838 S dvojím pojetím korespondovalo i dvojí
výtvarné zobrazení. Proti Žižkovi-rytíři, vítěznému vojevůdci a božímu mstiteli, stál lapka,
násilník a zlosyn s rysy krutosti vepsanými do tváře, budící strach, odpor i úsměšek
(takzvaný Räubergestalť). V pobělohorských Čechách dominovala druhá, jednoznačně
záporná podoba, zatímco kladnější vztah k Žižkovi přežíval v evangelických komunitách
za hranicemi, byť i sem pronikalo echo Eneova podmanivého hlasu.1839
S nástupem osvícenství se historiografie do značné míry vymanila z rámce
náboženského uvažování a začala budovat nové paradigma, utvářené moderní racionalitou,
která však do výkladu minulosti promítala představy, programy a hodnoty dynamicky se
vyvíjející moderní společnosti. Změněná optika zplodila i jinou řeč. Ve středověku
užívané pojmy (například jazyk, národ, lid, obec, společnost, autorita, moc, demokracie)
pozměnily své sémantické spektrum a získaly nové významy i hodnotící náboj. Vedle nich
se i v české slovní zásobě od počátku 19. století objevují slova nová, usilující o zpřesněné
pojmenování složitých společenských jevů (revoluce, stát, feudalismus, socialismus,
komunismus) i představ o dějinách jako lineárním či spirálovitém, v každém případě však
kvalitativním vzestupu, pro který se vžilo označení pokrok. Právě pokrok, spjatý s ideou
štěstí dosažitelného na pozemském světě, vystřídal křesťanské chápání dějin jakožto
putování lidstva za spasením. Spolu s myšlenkou pokroku se prosadila nově chápaná idea
svobody, spojená s konstituováním občanské společnosti a zahrnující nejen volnost
myšlení, projevu a pohybu, včetně odstranění poddanských vztahů, nýbrž také rovnost
všech lidí před zákonem. Tento zásadní zlom se logicky promítl do pohledu na husitskou
epochu a její protagonisty. Paralelně s tímto myšlenkovým zvratem však pozvolna, leč
nezadržitelně slábl zájem o teologickou a religiózní složku husitství.
Osvícenská historiografie se zprvu soustředila na rehabilitaci významu Jana Husa, který
byl jako vzdělanec a myslitel usilující o církevní reformu pro racionalisticky uvažující
a někdy i konfesijně tolerantní badatele aktuálnější než válečník rozsévající zkázu a ničící
lidské životy. Nepřehlédnutelný náběh k pozitivnějšímu ocenění Jana Žižky souvisel na
přelomu 18. a 19. století se dvěma momenty. Jednak s politicky motivovanou snahou
povzbudit prostřednictvím vzoru velkého vojevůdce české vlastenectví a získat český
568
národ pro válku vedenou Habsburky proti napoleonské Francii, a dále s vymezováním se
zatím nepočetné jazykově české kulturní elity proti němectví. Přesto Žižka vyvolával
rozpaky. Jsou přítomny i ve známé básni Antonína Jaroslava Puchmajera, který sice roku
1802 vyzdvihl hejtmanovy úspěchy v zápase proti německým interventům, ale zároveň
nesmlčel odsudek nad – z básníkova pohledu – nesmyslným bořením hradů, tvrzí
i kostelů.1840 Nejednoznačný a spíše kritický vztah prvních obrozeneckých generací vůči
Žižkovi měl dvě hlavní příčiny. Předně osvícenský odpor proti středověkým náboženským
válkám, považovaným za fanatismus nedůstojný člověka nové doby, a rovněž fakt, že
obrozenecká kultura namnoze spočívala na úsilí katolických kněží, kteří pro anticírkevní
činy radikálního hejtmana neprojevovali zvláštní pochopení. Tehdejší historická malba
a beletrie také až do sklonku třicátých let 19. věku prezentovaly Jana Žižku jako jedince,
v němž se podivuhodně snoubí náboženský fanatismus a krutost s vlastnostmi
opravdového rytíře i smělého rebela. Romantismus, libující si v dobrodružných,
sentimentálních i hrůzostrašných příbězích a vyzdvihující vzdorné a silné individuality,
tuto barokně-osvícenskou Žižkovu image výrazně umocnil i zpopularizoval.1841 Poněkud
dříve než etnicky čeští tvůrci tak Jana Žižku spojili s ideály svobody a pokroku němečtí
umělci, převážně pocházející z českých zemí (Karl Herloš-Herloßsohn, Alfred Meissner,
Moritz Hartmann).1842
Skutečný zlom v nazírání na husitství přineslo působení Františka Palackého (1798-
1876). Obrat to byl vpravdě kopernikánský. Z historické epochy po více než dvě století
soustavně odsuzované i ostouzené učinil hodslavický rodák, vyškolený v evangelickém
prostředí, nejslavnější období českých dějin, etapu, jež otevřela prostor velkým evropským
reformacím, a tím i demokratickým (občanským) revolucím 18.-19. století, přinášejícím
lidstvu svobodu a pokrok. Zásadní změnu paradigmatu překvapivě rychle akceptovala, a to
i zásluhou publicistů, politiků a umělců, kteří Palackého vědeckou koncepci náležitě
zjednodušili, většina jazykově české národní pospolitosti. Svým způsobem to byl zázrak,
neboť 97 % obyvatel českých zemí zůstávalo, přinejmenším matrikově, katolíky. Pozitivní
mínění autora Dějin národu českého v Čechách a v Moravě se týkalo Jana Husa
a husitství, leč nikoliv v plné míře Jana Žižky.1843

569
 Palacký už v mladém věku obdivoval Husa, avšak vůči skvělému válečníkovi zůstával
zdrženlivý. Odmítal v něm sice vidět „nějakého strašáka“, nicméně s kritickým ostnem
upozorňoval na hejtmanovo přesvědčení, že je bojovníkem božím, pověřeným „ztrestat
pokrytce a věrolomné“. Opakovaně pak Žižku charakterizoval slovy „fanatik pro
pobožnost“. Odchovanci pozdního osvícenství i přívrženci liberálních politických zásad
nesmiřitelný válečník imponovat nemohl. Palacký měl pro svůj postoj i skrytý důvod.
V dětství načas podlehl záchvatu náboženského blouznění a od těchto chvil si uvědomoval
jeho nebezpečnost. Uznával samozřejmě nepopiratelné vojevůdcovské kvality
trocnovského zemana, přesto však jeho skon prohlásil „za příběh pro zemi vítaný
a prospěšný“, neboť ji zbavil „bojův ukrutných o věc, která v duchu věku svého neměla
dostatečného kořene a základu“. Ani neoblomnou vůlí, ani „krveprolitím nekonečným“ by
Žižka podle Palackého nedokázal zemi a národ natrvalo sjednotit. Nebyl to portrét ani
lichotivý, ani povzbudivý.1844 Česká vlastenecká společnost, spatřující od roku 1848,
a zejména od politického uvolnění v šedesátých letech 19. věku v Žižkovi (vedle Husa)
svého hlavního hrdinu, ho také odmítla.
Vyhovoval jí jiný obraz slavného velitele. Téměř souběžně s Palackého Dějinami se
kolem poloviny 19. století zrodila odlišná interpretace. Vzešla z pera Václava Vladivoje
Tomka, královéhradeckého rodáka a neobyčejně pilného, svědomitého a heuristicky
náruživého badatele, který zpočátku působil v roli Palackého asistenta. Tomek představil
Žižku v jiném světle, jako člověka, který je „v poli ostražitý“ a v „míru rozvážný“ a své
hlavní úsilí napíná k uchování jednoty husitských stran. Byl to takřka „zázračný
vojevůdce“ a zároveň muž „rytířský“, který sice „vykonával právo války bez slitování“,
jemuž ale přesto nebyla válka „živností“, nýbrž „povoláním z poznané povinnosti k vlasti
a k základům náboženským“, ohrožovaným ukrutným nepřítelem. Hlavním smyslem
hejtmanova počínání bylo sjednotit všechny husitské síly „k obraně vlasti“ a k „zavedení
pevného pořádku v zemi“. Ve sdělné a přehledné biografii, vydané roku 1879, vykreslil
Tomek Jana Žižku jednoznačně jako uvážlivého státníka, ctitele královské moci
570
a politického vůdce českého národa.1845
Značná část české společnosti se s tímto pojetím ztotožnila, neboť jí poskytovalo
životopis příkladného hrdiny právě v době, kdy se obrozenci proklamovaná národní
jednota politicky tříštila (rozdělení národního tábora na staročechy a mladočechy, vznik
sociální demokracie), a navíc v květnu 1876 zesnul František Palacký, obecně uznávaná
politická, mravní a vědecká autorita. Tomkův Žižka živil ve vlastenecké pospolitosti
naději, že usilovat o národní jednotu v zájmu dosažení české politické svébytnosti patří
k trvalým úkolům, jež se podaří naplnit, až se objeví nový, uvážlivý a současně rozhodný
vůdce. Tomkův obraz Žižky v české dějinné paměti zdomácněl, nepochybně hlavně
zásluhou umělecké sféry, která ho šířila a popularizovala. Sochař Josef Strachovský
obdržel při tvorbě pomníku pro Tábor přímo zadání, aby se držel Tomkova pojetí, které
respektovali i další uznávaní výtvarníci (Mikoláš Aleš, Adolf Liebscher). Stěžejní roli
přitom sehrál Tomkův někdejší univerzitní student Alois Jirásek, který se v románu Slavný
den (1879), v románovém cyklu Mezi proudy (1891), v epopeji Proti všem (1894)
a v dramatu Jan Žižka (1903) věrně přidržel vzoru svého učitele. Výčet dalších
spisovatelů, zastávajících shodný názor, by byl neúnosně dlouhý. 1846 Tuto představu
o Žižkovi, sdílenou v zásadě rovněž Hugo Tomanem,1847 pak petrifikovaly velkolepé
oslavy 500. výročí vojevůdcovy smrti roku 1924, tedy již v období Masarykova
Československa, jež se k husitskému odkazu oficiálně hlásilo. V meziválečné republice ji
rozvíjela a utvrzovala celá plejáda vynikajících historiků, zejména Václav Novotný,
Rudolf Urbánek, Jaroslav Prokeš a František Michálek Bartoš, v druhé polovině 20. a na
počátku 21. století asi nejvýrazněji Jiří Kejř.1848
Na Palackého výhrady vůči Žižkovi se však nezapomnělo. V monumentální
čtyřsvazkové monografii, věnované Janu Žižkovi a jeho době, se jimi inspiroval
mimořádně nadaný Josef Pekař, enfant terrible českého dějepisectví. Pekař rád a s chutí
provokoval. V reakci na obdivný souzvuk vojevůdcových ctitelů kategoricky prohlásil, že
„Tomkův Žižka je výtvor omylu; Žižka Palackého je mnohem bližší skutečnosti“.
Slavného vojevůdce pak představil jako tribuna „násilného převratu“ a člověka
zasaženého chiliastickými vlivy. Žižka byl podle něho ojedinělý historický zjev, součást
„nábožensky vzrušené chvíle k samému nebi, chvíle, jež bezpečna souhlasem božím, chce
domnělý zákon jeho vnutiti mocí všem a všemu, co odporuje zjevené vůli jeho“.1849
Státnickou rozvahu, ochotu ke kompromisu i mezinárodně politický rozhled Pekařův
Žižka postrádá. Je to ještě vyostřenější charakteristika než Palackého výrok o fanatikovi
pro pobožnost, avšak zároveň jediný moment, kdy Pekař s Palackým bezvýhradně
souhlasil. Jinak naprosto odmítal jakékoliv úvahy o demokratičnosti a pokrokovosti
husitství jako ahistorická tvrzení a politicky motivované spekulace. Husitství je
v Pekařově chápání výronem gotické duše, dnes bychom řekli mentality, která nemá
s novověkým, či dokonce moderním světem nic společného.

571
 Bylo by zde možné ukázat, jak Pekařovo vynikající dílo, založené na bohaté heuristice
a důkladné analýze pramenů, zrcadlí autorovy aktuální obavy a existenciální úzkosti
(strach z revolucí, z rozpadu prověřených hodnot i z nejisté budoucnosti vlasti a národa),
jak se v něm projevuje syndrom Bílé hory (představa, že kdyby husité uzavřeli v červenci
1420 dohodu se zástupci římské církve, zabránili by vývoji směřujícímu ke „konci
samostatnosti české“) i noetická skepse badatele, uvědomujícího si, jak dalece závisí
572
poznání a interpretace minulosti na historikově individualitě.1850 Pro tyto výklady zde ale
chybí prostor. Z našeho pohledu je důležitý jiný fakt. Pekařovo vrcholné dílo sice vyvolalo
prudké polemiky, jeho obrazu Jana Žižky však přitakal další velký historik. Neprávem
zapomínaný Kamil Krofta se s Pekařem sice shodl v hodnocení nepřemoženého hejtmana,
nikoliv ale ve významu husitské revoluce, jejíž dějinný přínos programově oceňoval. 1851
Ani Pekař, ostrakizovaný po únoru 1948 komunistickým režimem, nezůstal názorově
izolovaný. Mezi řádky mu dal později tiše za pravdu evangelický historik a teolog
Amedeo Molnár, sympatizující s táborským seniorem Mikulášem z Pelhřimova.1852
Dva odlišné portréty jedinečné historické osobnosti stojí vedle sebe (či spíše proti sobě)
i v současnosti. Široká veřejnost však (pokud nevidí v husitském hejtmanovi zločince)
Žižku nejspíš stále vnímá optikou filmové husitské trilogie (Jan Hus – Jan Žižka – Proti
všem), v níž režisér Otakar Vávra a scenárista Miloš Václav Kratochvíl sice učinili veliké
úlitby stalinsko-marxistické interpretaci husitství, ale slavného válečníka důsledně pojali
v Jiráskově (a Tomkově) duchu. Zafixovaný má jistě i jezdecký monument na pražském
Vítkově. Na mincích a bankovkách se v 21. století s Janem Žižkou už nesetkává.
Pokusíme se nyní odpovědět na otázku, které pojetí je bližší historické realitě, zda
Tomkovo a Urbánkovo, nebo Palackého a Pekařovo. Nebudeme přitom vycházet
z obdivných či odmítavých dobových svědectví 15. století, nýbrž přidržíme se víceméně
bezděčných zmínek lidí, kteří Jana Žižku osobně znali.
První je mistr Vavřinec z Březové, jehož některé soudy jsme už zaznamenali. Učený
kronikář, jenž k Žižkovi choval sympatie a leckterý jeho problematický čin raději zamlčel,
nepatřil k nekritickým hejtmanovým přívržencům. Již jsme se zmínili, že kromě
charakteristiky „obzvláštního horlitele pro boží zákon“, přiřadil na dvou místech k Žižkovi
hodnocení supra modum audax et strenuus, tj. nadobyčej odvážný (smělý) a statečný.
Vynikající znalec literatury, včetně literatury dvorsko-rytířské, však dobře věděl, že mezi
vlastnosti dokonalého rytíře patří nejen udatnost a statečnost, nýbrž také sapientia
(moudrost), respektive její složky prudentia (uvážlivost) a providentia (prozíravost).
V textu Husitské kroniky se ale moudrost, uvážlivost a prozíravost neobjevují ve spojení
s Janem Žižkou ani jednou. Zato je v témže díle nacházíme jako přívlastky Mikuláše
z Husi, který byl dle Vavřincova mínění homo magni consilii et providencie, tedy muž
veliké rozvahy a prozíravosti.1853
Středověkému čtenáři pochopitelně neuniklo, že je v praxi téměř vyloučeno, aby v sobě
jeden člověk harmonicky propojil všechny požadované ctnosti (respektive obdržel
všechny dary Ducha svatého) a beze zbytku naplnil rytířský ideál, jehož kořeny průkazně
sahají až do časů Homérovy epiky. Spojení protikladných vlastností, jakými jsou fortitudo
(odvaha, statečnost, ráznost) a sapientia, považovali v případě opravdových hrdinů za
dokonalé například Vergilius, Fulgentius a Isidor Sevillský, který dokonce takové muže
prohlašoval za „hodné nebe“. Prostá lidská zkušenost se v tomto postřehu prolínala
s filozofickým pohledem na vztah části a celku. Statečný muž totiž obvykle nebývá
rozvážný, uvážlivému zase často chybí odvaha.1854 Pregnantně tuto realitu vyjádřil
nedlouho po roce 1310 kronikář zvaný Dalimil: „…nebo to každý za jisto jměj, / že
bláznóm jest hrdinství dáno, / múdrým neudatstvie vzdáno.“ Zcela ve smyslu Isidorově
pak pokračuje: „A jest-li pak múdrý udaten, / věz, že jeho skutek nenie zmaten; / neb sě
taký nebojí mar. / A toť jest vláščí boží dar!“1855
Je tedy zřejmé, že Vavřinec z Březové nepokládal Jana Žižku za uvážlivého politika či
státníka, obdařeného schopností obratného diplomatického vyjednávání a ochotného ke
kompromisům. Zato oceňoval jeho smělost a rozhodnost. V případě Mikuláše z Husi tomu

573
bylo přesně naopak. To ale neznamená, že Mikuláš nebyl schopen statečných činů
(vzpomeňme na jeho podíl při porážce Oldřicha II. z Rožmberka a Rakušanů před
Táborem či na jeho účast v bitvě před Vyšehradem) a že Žižka neuzavíral kompromisy
(viz uznání Zikmunda Korybutoviče nebo mír na Špitálském poli). Kronikář pouze
pojmenoval vlastnosti, které byly pro daného člověka příznačné. O tom, že naše
interpretace nestojí na vodě, vypovídají charakteristiky údajného Žižkova kmotřence
Jiřího z Poděbrad a Kunštátu. Pozdější český král se jevil pozorovatelům ještě před
nástupem na trůn jako moudrý, prozíravý, uvážlivý i lstivý, i když se v nezbytných
případech postavil do čela vojska. V opačném případě by představitelé světské moci, natož
panovníci, ztratili v očích tehdejších obyvatel úctu. Text Vavřince z Březové tak dává za
pravdu Palackého a Pekařovu mínění o Žižkovi.
To ale není vše, co lze z Vavřincova díla vyvodit. Husitský dějepisec upozornil ještě na
další Žižkovy vlastnosti, čestnost a poctivost, i když bychom je v Husitské kronice marně
hledali. Jsou totiž zašifrovány v adjektivu statečný, respektive strenuus. Statečný člověk
byl ve středověkém chápání nejen jako chrabrý, ale rovněž čestný a poctivý, což naznačují
dosud existující významy přídavného jména statočný v jazykově blízké slovenštině.
Uvědomíme-li si důraz, který Žižka kladl už v předrevolučních časech na dodržování
přijatých závazků, zcela ve shodně s kodexem šlechtické cti (v duchu kréda „urozenost
zavazuje“), musíme dát Vavřincovi opět za pravdu. Navíc ve středověké češtině mělo
slovo statečný též význam adjektiva dostatečný ve smyslu morálním. Na foliích Husitské
kroniky tak Jan Žižka figuruje jako čestný, vnitřně poctivý, odvážný, statečný, hluboce
věřící a rovněž poněkud přímočarý člověk. Ve svém životě i v literárních záznamech
téměř beze zbytku naplňuje dobový ideál rytíře, který uznává čestnost a spravedlnost,
pohrdá bohatstvím, je neustále na cestách a jeho zbožnost má puritánský charakter.1856
O výmluvném mlčení Mikuláše z Pelhřimova a o výhradách Jakoubka ze Stříbra vůči
Žižkovu nelítostnému vedení války jsme tu již několikrát referovali. Závěrečný svědek,
Petr Chelčický, si však pečlivější pozornost zaslouží. Už jsme slyšeli Petrova slova, že Jan
Žižka, spoléhající na tělesný zápas, nikdy nepřemůže satana, který podlehne toliko v boji
duchovním. Originální myslitel se ale k úspěšnému vojevůdci vyjádřil nesouhlasně
i nepřímo, když v traktátu O trojiem lidu řeč polemizoval s proslulou formulací
v takzvaném Žižkově vojenském řádu. Copak Kristus chtěl, říká Petr, aby se věřící „o jeho
zákon sekli, věsili, topili, pálili a jinak krev z lidí cedili, takéž by onen zákon stál bez
svého pohnutí s těmi krvavými skutky, jako jest prvé stál“.1857
S husitským vojevůdcem shodné stanovisko nalézt nemohl. Žižka by mu nejspíš
odpověděl, kdyby byl schopen poetické formulace, asi stejně, jako vyjadřovali své pocity
soudobí francouzští bojovníci: „Když člověk ví, že se bije za správnou věc, vloží do boje
tělo i duši, nemůže zůstat chladným. Hluboký pocit sounáležitosti zaplaví jeho nitro, když
vidí přítele statečně nasazovat život za našeho Pána a Stvořitele. Je připraven jít s ním na
život a na smrt a za nic na světě ho neopustit. Zažije pocit, jaký zná jen ten, kdo tím sám
prošel. Myslíte si, že takový muž má strach ze smrti?“1858
Zdálo by se, že v rámci husitského názorového spektra nelze nalézt dva protichůdnější
typy, než byli na jedné straně nekompromisní válečník Žižka a na straně druhé důsledný
pacifista Petr Chelčický, rigidně lpící na slovech evangelia. Česká badatelská obec si
v těchto vyhraněných polohách od konce 19. století víceméně libovala. Žižka a Chelčický
sice představovali dva krajní póly, oba však reprezentovali jasně formulovaný radikální
program, nikoliv kolísavý střed, který nikdy ničeho pořádného nedosáhne, protože uzavírá
nedůstojné kompromisy. Zaujetí pro radikály nebylo příznačné pouze pro české duchovní

574
klima druhé poloviny 19. a první půlky 20. století, nýbrž, jak nás poučil Zdeněk V. David,
prostupovalo celou evropskou kulturní a politickou sférou jako reakce na bezbřehý
mainstreamový liberalismus.1859 Tomáš Garrigue Masaryk ve slavné České otázce, poprvé
knižně vydané roku 1895, vyzdvihl Jana Žižku, a dokonce neváhal hrdě vyřknout: „Žižka,
to jsme my.“ Natolik podle něho ovlivnil husitský válečník národní charakter. Přesto nad
úspěšného hejtmana postavil Chelčického, který v osudné chvíli po lipanské bitvě
překonal „husitism rozumem“ a „táborství láskou“. Jihočeský myslitel byl v jeho chápání
ztělesněním reformační ideje, na níž v 19. století navázali obrozenci, především Palacký,
a která je pro moderní českou společnost výzvou k aktivní veřejné práci.1860 Poté, co se stal
Masaryk československým prezidentem, zaplavily úvahy na téma Žižka, či Chelčický
odborná i populárně naučná pojednání. Příznačně se znovu aktualizovaly v prvních
měsících po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Tehdy, tři
čtvrtě století po Masarykově výroku, považoval František Šmahel za štěstí, že husitská
revoluce měla své Žižky, bez nichž se „nemohla obejít“. Bylo ale dobře, že měla „i své
Chelčické, kteří jí vkládali ruce do ran a stavěli před oči pokleslé ideály…“1861
Letitá snaha překlenout zdánlivě nepřekonatelnou propast mezi dvěma protagonisty,
personifikujícími dva rozdílné, názorově vyhraněné směry přítomné v husitství, byla
možná zbytečná. Žižka a Chelčický k sobě měli blíže, než by se mohlo zdát. Analýza
modliteb, které Chelčický zaznamenal do své rozsáhlé Postily, překvapivě doložila, že se
pověstný protivník jakéhokoliv násilí neubránil výzvám, aby Bůh zničil římskou církev
a co nejdříve ztrestal všechny hříšníky. Obdobně jako v případě jiných husitských
myslitelů pramenily tyto prosby, tryskající de profundis Petrovy osobnosti,
z eschatologické nedočkavosti, z naděje v brzký Kristův příchod a ve spasení věrných
křesťanů. K proklamovanému ideálu lásky projevované i vůči nepřátelům, které je třeba
napravovat mírnými prostředky, však měly víc než daleko. V tomto ohledu nenalézáme
mezi Chelčickým a Žižkou zásadní diferenci. Nepřemožený hejtman, pokládající sám sebe
za prodlouženou ruku Hospodinovu, zatvrzelé hříšníky nelítostně fyzicky likvidoval,
zatímco Petr, důsledný odpůrce trestu smrti, sice na člověka vztáhnout ruku nedokázal,
avšak rychlou a naprostou zkázu protivníků božího zákona si v hloubi duše upřímně
přál.1862 I jím občas cloumali běsi, které má každý z nás ukryté kdesi v sobě, v utajeném
zákoutí, kam raději nedohlédne.
Jestliže pro marxisty třicátých až padesátých let 20. věku byl Žižka málo radikální, 1863
pro české katolíky byl naopak radikální až přespříliš. V řadách katolických historiků jistě
nalezneme i badatele snažící se o relativně vyvážené hodnocení husitského hejtmana,1864
část katolicky orientovaného obyvatelstva však nemůže Žižkovi stále přijít na jméno
a nahlíží ho prismatem dávných pozdně středověkých a barokních stereotypů. S husitskou
tradicí se neztotožňuje a upozorňuje, že byla vždy tradicí národně českou (nikoliv však
moravskou), vázanou na evangelíky, pokrokáře, socialisty, komunisty a odpadlíky,
sdružené od roku 1920 v Církvi československé. Proslulý vojevůdce je pro ni stále
především nepřítel římské církve, bezohledný ničitel posvátných objektů a vrah nevinných
kněží, zvláště řeholníků. Žižku a celé období revolučního husitství vnímá jako dovršení
zkázy kdysi mocného a kulturně vyspělého českého státu, který král a císař Karel IV.
pozdvihl k nebývalému a všestrannému rozkvětu, jako násilné přerušení kulturní
kontinuity a mnohdy i jako tragické české specifikum.
Právě v tomto posledním bodě se však dopouští zásadního omylu. Změnu kulturního
paradigmatu, přímý důsledek husitství, by bylo nesmyslné popírat, stejně jako cílenou
devastaci umělecky často mimořádně hodnotných klášterních kostelů a kaplí

575
i rozchvácení, potažmo zničení, mnoha církevních pokladů a knihoven. Byla to opravdu
devastující smršť, která se neomezila jen na první revoluční roky, ač tehdy kulminovala.
O výjimku v rámci evropských dějin však rozhodně nešlo. Stejné či obdobné projevy
charakterizují nástup reformace všude, kde se prosadila, v německých oblastech Říše,
v Nizozemí, v Anglii i jinde. Stačí se podívat na ruiny klášterních kostelů, dosud tvořících
kulisu anglického venkova, či si vzpomenout, jaký šok způsobili luterští žoldnéři římského
i španělského krále Karla V., Habsburka a katolíka, při „očistě“ Říma roku 1527. Husitství
velké reformace v mnoha směrech anticipovalo, sypat si kvůli němu ještě dnes popel na
hlavu a stydět se za ně před dějinami, by bylo u vědomí evropských souvislostí nenáležité,
ne-li trapné. Spíš bychom si měli připomínat, že velké reformace byly daní za nezdařenou
reformu institucionální církve v 15. století a že husité i přívrženci reformačních idejí
nedílně patří do křesťanské ekumeny, neboť věřili a věří v Kristovo vykupitelské dílo.
I Žižka spočinul v kostele před velkým oltářem, aby vyčkal Posledního soudu.
Kult Jana Žižky z Trocnova dosáhl svého vrcholu dvakrát, vždy zhruba ve stoletých
úsecích. Poprvé od sklonku 15. věku do roku 1620, poté přibližně v letech 1860-1960.
Tato druhá etapa násilně přizpůsobila husitského válečníka svým představám a potřebám.
Ponechala mu sice podobu úspěšného vojevůdce, ale namnoze mu vtiskla „moderní“ rysy
rozvážného, pokrokového a demokratického státníka. Náboženskou složku jeho osobnosti
příliš nezdůrazňovala, v sekularizovaném světě její význam ostatně slábl. Naopak
pohusitské a reformační předbělohorské Čechy ji preferovaly, byť také ony viděly
v Žižkovi světského vůdce jedinečné historické důležitosti. Martin Kuthen ze Šprinsberka
ve své kronice, vydané v lednu 1539, Jana Žižku (spolu s Janem Husem a Jeronýmem
Pražským) dokonce zařadil do obrazové galerie českých panovníků! Zatímco
korunovaným potentátům se v medailonu skví kolem hlavy označení Rex B[ohemiae], tj.
český král, u Žižkovy schematické podoby čteme v opise Rek Czes[ký], Záměna jedné
hlásky vypadá jako hříčka, obsahuje však jasné poselství. 1865 Svým dějinným významem je
husitský hejtman srovnatelný s českými králi, ale i s devíti reky, které „podzim
středověku“ považoval za ideální rytíře. Byli to tři starozákonní (Jozue, David, Juda
Makabejský), tři antičtí (Hektor, Alexandr Makedonský, Caesar) a tři středověcí (král
Artuš, Karel Veliký a Gottfried z Bouillonu) hrdinové. Jejich kult se v českém prostředí
rozvinul až ve druhé polovině 15. století, husitského hejtmana, jehož vůdčí autoritou byla
Bible, zprostředkovávající věřícím boží zákon, však každopádně inspirovala první,
starozákonní trojice.1866
O Žižkově upřímné a hluboké víře jeho obdivovatelé nepochybovali. Skvělých
vojenských úspěchů nemohl přece dosáhnout bez boží pomoci. Byli proto přesvědčeni, že
charismatický husitský válečník patří na nebesa, do věčné Kristovy říše, kde pobývá spolu
s apoštoly, anděly, mučedníky i vyznavači božího zákona. Iluminace v Jenském kodexu,
zasvěcení malešovského kostela, úcta prokazovaná domnělému čáslavskému hrobu
i mnohé texty o tom vydávají pádné svědectví. Snad nejpůsobivěji toto mínění vyjádřila na
počátku 16. věku jedna z verzí českého korunovačního řádu.1867 V předepsané litanii,
kterou se biskupové a zpěváci obracejí na svaté patrony v nebesích s prosbou, aby poskytli
přízeň korunovanému panovníkovi, užasle čteme:

„Svatý Václave, pros za nás,

svatý Vojtěše, pros za nás,
svatý Zigmunde, pros za nás,
svatý Jiří, pros za nás,

576
svatý Žižko, pros za nás…“

577
 ZÁVĚREČNÉ SLOVO
Kniha o Žižkovi je dopsána. Splnil jsem úkol, k němuž mě předurčily
sudičky a který jsem chápal jako svou povinnost od dětských let. Nebylo zbytí.
Křest jsem obdržel v Církvi československé (husitské), příznačně ve sboru
Jana Žižky na pražském Žižkově. Můj děda z matčiny strany pocházel ze vsi
nedaleko Sudoměře a nejčastějším místem mých dětských her byl Vítkov.
Pořád si dobře pamatuji, jak mě v osmi letech nadchly Malejovského dveře
v Národním památníku a s jakým potěšením jsem, ve stínu monumentálního
Kafkova pomníku husitského vojevůdce, prohlížel a osahával postavičku Jana
Žižky zahánějícího palcátem křižáka v plátové zbroji. Asi ve stejné době se mi
v hlavě zrodil nápad, že o nepřemoženém hrdinovi napíši knihu. Závazek
plním na sklonku vědecké dráhy se svíravým pocitem, že se mi dílo zdaleka
nepovedlo tak, jak jsem si vysnil.
Od dětských let se pochopitelně proměnilo mé vnímání husitského
válečníka. Postupně jsem opouštěl obraz ideálního hrdiny a s bolestí v duši
zjišťoval, že Žižka byl komplikovanější osobností, než jsem se původně
domníval, že i on měl své problémy a negativní stránky, ostatně jako celá
husitská epocha. Tím zajímavější, napínavější a dobrodružnější pro mě bylo
poznávat životní běh trocnovského zemana, pokoušet se o průnik do jeho
vnitřního světa a snažit se o pochopení jeho činů v kontextu převratné, barvité,
vzrušující a každopádně velké doby. Jistotu, zda se mu to podařilo, nebude mít
autor nikdy.
Žižku i husitství jsem usiloval vyložit zevnitř, oproštěn (byť to v úplnosti
není možné) od projektování současných problémů do dávné, neopakovatelné
i jedinečné minulosti, dobře si vědom toho, jak nedozírné škody způsobily při
hodnocení husitství vyhraněné ideologické přístupy rozmanitého zaměření.
Citová exponovanost při výběru a zpracování tématu vysvětluje, proč jsem text
napsal v majestátním plurálu. Přece jen mi propůjčoval určitý nadhled a nutil
mě k obezřetnějším formulacím než ich forma, která by byla nesporně
atraktivnější ze čtenářského hlediska.
Kniha je poměrně rozsáhlá. Hlavní text ovšem mohl být dvakrát delší
(přibližně tolik shromážděného materiálu zůstalo zatím ladem), poznámkový
aparát, pokud by měl odkazovat na všechny využité zdroje a zachytit odlišné
badatelské názory, by bez problémů vzrostl na desetinásobek. K čemu by to
bylo dobré, nevím. Každý historiografický text je podle mého soudu též
literárním dílem, které musí ctít jisté proporce, pevnou kompozici
a odpovídající stylistické ztvárnění, aby se dalo číst. Z tohoto pohledu se
nabízel i opačný přístup, tedy napsat práci poloviční a víceméně přehledovou.
V takovém případě by se ale nedostalo na dobové souvislosti a Žižkův životní
příběh by ztratil mnoho ze své plastičnosti.
Neskrývám, že jsem práci napsal především pro české publikum, k němuž
promlouvám celý život. Téma samotné sotva niterně osloví zahraničního

578
čtenáře, pokud nemá k husitství, k českým dějinám a k českému prostředí
hlubší vztah. I když jsem „neobsluhoval anglického krále“, dokážu ve svém
věku bezpečně předpovědět, kdo knížku pochválí, kdo ji odmítne, kdo se
pozastaví nad její staromódností i (zdánlivě) chabým teoretickým zázemím
a kdo s gustem předestře, co všechno v ní chybí, kde jsem se dopustil chyb,
přehlédnutí i překlepů. Patří to k věci. Starobní důchodce se ale těší svobodě
a „dobové tance“ ho nemusí trápit. Nežene se za tituly, za posty, ani za body,
ryze formálně hodnotícími odvedený badatelský výkon. Ví, že každé dílo,
natož vědecké, je nedokonalé, protože poznání se řítí neustále kupředu
a dosažené poznatky rychle zastarávají. Tak tomu je a bude i v případě knihy,
na niž jsem se několik desetiletí připravoval (viz až trapně dlouhý výčet mých
studií v seznamu literatury) a kterou jsem musel napsat, abych zůstal sám
sebou.
Bonton velí poděkovat v závěru všem lidem, kteří přispěli k dokončení díla.
To by ale byl dlouhý výčet. V duchu vděčně tisknu ruku svým blízkým i všem,
kteří mi drželi pěsti. Přesto považuji za povinnost uvést lidi, jejichž pomoc
jsem naléhavě potřeboval, jmenovitě. Byli to Alena M. Černá, Iva Beránková,
Helena Stejskalová, Jan Hrdina, Otakar A. Funda, Zdeněk Vybíral a Jaroslav
Boubín, jehož hluboký vhled do husitského myšlení mi sloužil jako inspirace
a rozhovory s ním byly balzámem ve vyprahlém světě. Hlubokou poklonu
zaslouží také pracovníci i redaktoři Nakladatelství Paseka, zvláště Viktor
Bezdíček a Jana Jůzlová. Nakonec si neodpustím osobní poznámku. Po celou
dobu studentského a profesního působení jsem se potýkal s neochotou,
nevstřícností i přezíravostí knihovníků, pokud se nejmenovali Pavel R.
Pokorný, Aleš Zach a Jiřina Urbanová. Až poslední léta vše napravila. Od roku
2012 se v knihovnách setkávám s lidmi, kteří projevují o mou práci zájem
a všemožně mi pomáhají. Výslovně zde děkuji Evě Hrachové z Ústavu pro
jazyk český AV ČR a Tomáši Baťkovi i Janu Rexovi z Historického ústavu
AV ČR. Můj dík patří rovněž obětavé bibliografce Věře Hanelové z téže
instituce. Omluvu pak zasílám všem, jejichž knihy a stati jsem přečetl, ale kteří
se v poznámkách a v seznamu použité literatury nenašli. Každá kniha má
bohužel (i zaplaťpánbůh) své limity.

579
 PRAMENY A LITERATURA
Soupis obsahuje pouze rukopisné a tištěné zdroje, které jsou uvedeny
v poznámkovém aparátu. Vzhledem k únosnému rozsahu knihy není bohužel
možné uvádět zde v úplnosti všechny prostudované tituly a materiály. Takový
výčet by vydal na samostatnou publikaci. Vědecká a populárně naučná
produkce k problematice husitství je natolik rozsáhlá, že není v silách jednoho
člověka prostudovat ji detailně. Evidujeme proto především práce zásadního
charakteru a novější vědeckou literaturu, včetně regionalistické, ne vždy
náležitě doceňované.
Poznámku zaslouží i základní členění. Hranice mezi pramenem
a sekundární literaturou nebývá totiž zcela zřetelná. Do pramenů
v následujícím výčtu řadíme též itineráře a sekundární produkci do roku 1650,
zatímco historiografické publikace vydané po roce 1650, soupisy rukopisů, ale
i memoáry autorů z 19.-21. století nalezne zájemce v seznamu literatury.
V oddílu Prameny volíme v případě individuálních autorů řazení podle
principu uplatněného v Lexikonu české literatury (odhlížíme tak od zásad
knihovnických či medievalistických), jinak se řídíme názvem publikace,
nikoliv jmény editorů.

580
 PRAMENY
NEVYDANÉ

Bautzen
• Stadtbibliothek Bautzen: sign. MS 2°5ó (zde text U SLČ).
Brno
• Moravský zemský archiv: sign. G 10/432 (zde text F SLČ).
České Budějovice
• Státní okresní archiv České Budějovice: Archiv města České Budějovice;
Listiny II; Listiny III; Archiv města Trhové Sviny.
Göttingen
• Niedersächsische Staats – und Universitätsbibliothek: sign. 2°Cod. Ms.
Theol. 182 Cim.
Praha
• Archiv Univerzity Karlovy: Listiny I.
• Kapitulní knihovna (Archiv Pražského hradu): sign. F 40.
• Knihovna Národního muzea: sign. 1 A c 31; II C 2; III B 12 (zde text L
SLČ); IV B 24; IV B 25 (zde text P SLČ); V E 43 (zde texty S a S1 SLČ); V E
89 (zde text O SLČ).
• Národní archiv: Archiv pražského arcibiskupství – Listiny, inv. č. 49.
• Národní knihovna České republiky: sign. XI E 4; XIII G 27; XIV B 15; XVII
F 20; XIX C 19 (zde texty I a C SLČ); XIX C 21 (zde texty b a E SLČ); NK
ČR XIX A 50 (zde text M SLČ); XXIII D 139 (zde text M1 SLČ).
Třeboň
• Státní oblastní archiv: sbírka Historica; rukopisy A 7; A 16; fond Velkostatek
Český Krumlov I 1A @ Nr. 144.

VYDANÉ

• Acta summorum pontficum res gestas Bohemicas aevi praehussitici et

hussitici illustrantia I, ed. Jaroslav Eršil, Praha 1980; II, ed. Jaroslav Eršil,
Praha 1980.

• Adam z Veleslavína, Daniel: Kalendář historický, 2. vydání, Staré Město

pražské 1590.

• Aeneas Silvius Piccolomini viz Piccolomini, Eneas Silvius, resp. Der

Briefwechsel.

• Akty Jednoty bratrské I-II, ed. Jaroslav Bidlo, Brno 1915-1923.

• Alexandreida, ed. Václav Vážný, Praha 1963.

581
• Apologie druhá stavův Království českého, tělo a krev Páně Ježíše Krista pod
obojí spůsobou přijímajících, ed. Václav Šubert, Praha 1862.

• Archiv český I, ed. František Palacký, Praha 1840; II, ed. František Palacký,
Praha 1842; III, ed. František Palacký, Praha 1844; IV, ed. František Palacký,
Praha 1846; VI, ed. František Palacký, Praha 1872; VII, ed.

Josef Kalousek et alii, Praha 1887; VIII, ed. Josef Kalousek et alii, Praha 1888;
X, ed. Josef Kalousek et alii, Praha 1890; XV, ed. Josef Kalousek et alii, Praha
1896; XVI, ed. František Dvorský, Praha 1897 XVIII, ed. Josef Kalousek et
alii, Praha 1900; XXI, ed. Josef Kalousek et alii, Praha 1903; XXVI, ed. Josef
Teige, Praha 1909; XXVIII, ed. Josef Teige, Praha 1912; XXXI, ed. Gustav
Friedrich, Praha 1921; XXXV, ed. Gustav Friedrich, Praha 1935; XXXVI, ed.
Gustav Friedrich, Praha 1941; XXXVII, ed. Gustav Friedrich, Praha 1941-
1944; XXXVIII, ed. František Hoffmann, Praha 2000; XL/1-2, ed. František
Hoffmann, Jihlava – Praha 2004; XLII, edd. Alena M. Černá – František
Šmahel, Praha 2017.

• Archiv Koruny české 5. Katalog listin z let 1378-1437, ed. Antonín Haas,
Praha 1947.

• Augustinus Aurelius, O Boží obci (II), překlad Julie Nováková, 2. vydání,

Praha 2007.

• Bartolini, Richard: Ricardus Bartholinus: Odeporicon – Richard Bartolini:

Odeporicon, ed. Eva Frimmová, Bratislava 2014.

• Berní knihy Starého Města pražského (1427-1434), ed. Hana Pátková, Praha
1996.

• Betlémské texty, ed. Bohumil Ryba, Praha 1951.

• Bílejovský, Bohuslav: Bohuslava Bílejovského Kronika česká, ed. Ota

Halama, Praha 2011.

• Der Briefwechsel des Eneas Silvius Piccolomini. Zweite Abteilung, Briefe als
Priester und als Bischof von Triest (1447-1430), ed. Rudolf Wolkan, Wien
1912.

• Der Briefwechsel des Eneas Silvius Piccolomini III. Briefe als Bischof von
Siena. I. Band: Briefe von Seiner Erhebung zum Bischof von Siena bis zum
Ausgang des Regensburger Reichstages (23. September 1430-1. Juni 1434). I.
Teil. Privatbriefe, ed. Rudolf Wolkan, Wien 1918.

• Cestopis tzv. Mandevilla, ed. František Šimek, Praha 1963.

582
• Codex diplomaticus Lusatiae superioris II/1. Band umfassend die Jahre
1419-1428, ed. Richard Jecht, Görlitz 1896-1899.

• Codex diplomaticus Lusatiae superioris II/2. Band umfassend die Jahre

1429-1437, ed. Richard Jecht, Görlitz 1900-1903.

• Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae XIV. Vom Jahre 1408-1411, ed.

Berthold Bretholz, Brünn 1908.

• Codex diplomaticus Silesiae XI, edd. Hermann Markgraf – Otto Frenzel,

Breslau 1882.

• Codex epistolaris Vitoldi magni ducis Lithuaniae (1376-1430), ed. Antonius

Prochaska, Kraków 1886.

• Codex juris municipalis. Díl I. Privilegia měst pražských, ed. Jaromír

Čelakovský, Praha 1886.

• Codex juris municipalis. Díl II. Privilegia královských měst venkovských z let
1223-1419, ed. Jaromír Čelakovský, Praha 1895.

• Codex juris municipalis. Díl III. Privilegia královských měst venkovských

z let 1420-1326, edd. Jaromír Čelakovský – Gustav Friedrich, Praha 1948.

• Cochlaeus, Iohannes: Historiae Hvssitarvm libri dvodecim, Apud S.

Victorem prope Moguntiam 1549.

• Conciliorum Oecumenicorum Decreta. Band 2: Konzilien des Mittelalters.

Vom ersten Laterankonzil (1123) bis zum fünften Laterankonzil (1312-1317),
ed. Josef Wohlmuth, Paderborn – München – Wien – Zürich 2000.

• Conrad Kyeser aus EichStädt: Bellifortis (faximile), ed. Götz Quarg,

Düsseldorf 1967.

• Dačický z Heslova, Mikuláš: Prostopravda – Paměti, edd. Eduard Petrů –

Emil Pražák, Praha 1955.

• Decreta regni Hungariae 1. 1301-1437. Gesetze und Verordnungen

Ungarns, edd. Franciscus Dory – Georgius Bónis – Véra Bácskai, Budapest
1976.

• Deutsche Reichtagsakten. VII. Deutsche Reichtagsakten unter Kaiser

Sigmund. Erste Abtheilung 1410-1420, ed. Dietrich Kerler, München 1878.

• Deutsche Reichtagsakten. VIII. Deutsche Reichtagsakten unter Kaiser

Sigmund. Zweite Abtheilung 1421-1426, ed. Dietrich Kerler, Gotha 1883.

583
• Długosz, Jan: Joannis Dlugossii Annales seu cronicae incliti Regni Poloniae.
Liber decimus et undecimus. 1406-1412, edd. Danuta Turkowska –
Cristophorus Baczkowski – Franciscus Sikora, Varsaviae 1997; Liber
undecimus 1413-1430, edd. Georgius Wyrozumski – Stanislaus Sroka –
Cristophorus Ozóg, Varsaviae 2000.

• Documenta Mag. Joannis Hus vitam, doctrinam, causam in Constantiensi

concilio actam et controversias de religione in Bohemia annis 1403-1418
motas illustrantia, ed. Franciscus Palacký, Pragae 1869.

• Dokumenty strony polsko-litewskiej pokoju mełneńskiego z 1422 roku, edd.

Przemyslaw Nowak – Piotr Pokora, Poznań 2004.

• Döllinger, Ignaz: Beiträge zur Sektengeschichte des Mittelalters Zweiter Teil.

Dokumente vornehmlich zur Geschichte der Valdesier und Katharer, München
1890.

• Dubravius, lohannes: Historia Boiemica, Basileae 1575.

• Ebendorfer, Thomas: Chronica Austriae, ed. Alphons Lhotsky, Berlin 1967.

• Ebendorfer, Thomas: Chronica regum Romanorum (MGH: Scriptores rerum

Germanicarum. Nova series XVIII), ed. Harald Zimmermann, Hannover 2003.

• Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten zur Geschichte des Zeitalters Kaiser

Sigmunds, ed. Wilhelm Altmann, Berlin 1893.

• Eschenloer, Peter: Geschichte der Stadt Breslau. Teilband I. Chronik bis

1466, ed. Gunhild Roth, Münster – New York – München – Berlin 2003.

• Fontes rerum Bohemicarum III, ed. Josef Emler, Praha 1882.

• Fontes rerum Bohemicarum V, edd. Josef Emler – Jan Gebauer – Jaroslav

Goll, Praha 1893.

• Fontes rerum Bohemicarum VII (nedistribuovaný svazek), Praha s. d.

• Fontes rerum Bohemicarum VIII, ed. Václav Novotný, Praha 1932.

• Froissart, Jean: Kronika stoleté války, překlad Alois Bejblík, Praha 1977.

• Gąsiorowski, Antoni: Itinerarium króla Władysława Jagiełły 1386-1434,

Warszawa 1972.

• Geschichtschreiber der husitischen Bewegung in Böhmen. Theil I, ed. Karl

Constantin Höfler, Wien 1856. Theil II, ed. Karl Constantin Höfler, Wien

584
1865.

• Hájek z Libočan, Václav: Kronika česká, Praha 1541.

• Die Historien des Magister Johannes Leonis. Ein Quellenbeitrag zur

Geschichte der Husitenkriege, ed. Ludwig Schlesinger, Prag 1877.

• Hrdina, Jan: Liber summarius bernarum Nove civitatis Pragensis. Příjmy

a výdaje Nového Města pražského v letech 1411-1418 (Úvod a edice), PSH 43,
2015, s. 203-307.

• Hus, Jan: Husova výzbroj do Kostnice. Řeč o míru, O postačitelnosti

Kristova zákona, Řeč o víře, Prohlášení a článcích Pálčových, ed. a překlad
František Mrázek Dobiáš – Amedeo Molnár, Praha 1965.

• Hus, Jan: Magistri Johannis Hus Opera omnia I. Výklady, (zamlčený) ed. Jiří
Daňhelka, Praha 1975; II. Česká nedělní postila. Vyloženie svatých čtení
nedělních, ed. Jiří Daňhelka, Praha 1992; III. Česká sváteční kázání, ed. Jiří
Daňhelka, Praha 1995; IV. Drobné spisy české, (zamlčený) ed. Jiří Daňhelka,
Praha 1985; XVII. Enarratio psalmorum (Ps. 109-118), edd. Jana Nechutová,
Helena Krmíčková et alii, Turnhout 2013; XIXa. Questiones, ed. Jiří Kejř,
Turnhout 2004; XXII. Polemica, ed. Jaroslav Eršil, Praha 1966.

• Hus, Jan: O církvi, překlad František Mrázek Dobiáš – Amedeo Molnár,

Praha 1965.

• Hus, Jan: Tractatus De ecclesia, ed. Sammuel Harrison Thomson, Praha

1958.

• Hus a Jeroným v Kostnici, ed. Milada Nedvědová, Praha 1953.

• Husitské manifesty, ed. Amedeo Molnár, Praha 1980.

• Husitské skladby Budyšínského rukopisu, ed. Jiří Daňhelka, Praha 1952.

• Chelčický, Petr Petra Chelčického Postilla. Díl I, ed. Emil Smetánka, Praha
1900; Díl II, ed. Emil Smetánka, Praha 1903.

• Chelčický, Petr: Drobné spisy, ed. Eduard Petrů, Praha 1966.

• Chelčický, Petr: Zprávy o svátostech – O rotách Českých – O nejvyšším

biskupu Pánu Kristu (Acta reformationem Bohemicam illustrantia), edd.
Amedeo Molnár – Milan Opočenský – Noemi Rejchrtová, Praha 1980.

• Chelčický, Petr Spisy z Pařížského sborníku, ed. Jaroslav Boubín, Praha

2008.

585
• Chelčický, Petn Spisy z Olomouckého sborníku, ed. Jaroslav Boubín, Praha
2016.

• Chelčický, Petr Spisy z Kapitulního sborníku, ed. Jaroslav Boubín, Praha

2018.

• Chrestomatia staropolska. Teksty do roku 1543, edd. Wiesław Wydra –

Wojciech Ryszard Rzepka, Wrocław – Warszawa – Kraków – Gdańsk – Łódź
1984.

• Chronik des Konstanzer Konzils 1414-1418 von Ulrich Richental, ed.

Thomas Martin Buck, Ostfildern 2011.

• Die Chroniken der deutschen Städte vom 14. bis ins 15. Jahrhundert. Bd. V,
ed. Ferdinand Frensdorff, Leipzig 1866; Bd. VII, ed. Karl Janicke, Leipzig
1869.

• Die Chroniken der Stadt Eger, ed. Heinrich Gradl, Prag 1884.

• lohannes Aquensis (Jan Vodňanský), De monstruosis hominibus /

Vocabularius dictus Lactifer IV/ Lidská monstra / Vokabulář zvaný Lactifer
IV, ed. a překlad Hana Šedinová, Praha 2013.

• Isidor ze Sevilly: Etymologiae XI / Etymologie XI, edd. a překlad Barbora

Kocánová – Hana Šedinová – Lenka Blechová-Čelebič, Praha 2009;
Etymologiae XII / Etymologie XII, ed. a překlad Jana Fuksová, Praha 2004.

• Jahrbücher der Stadt Breslau I, ed. Johann Gustav Gottlieb Büsching,

Breslau 1813.

• Jakoubek ze Stříbra: Mistra Jakoubka ze Stříbra překlad Viklefova Dialogu,

ed. Milan Svoboda, Praha 1909.

• Jakoubek ze Stříbra, Výklad na Zjevenie sv. Jana I, ed. František Šimek,

Praha 1932; II, ed. František Šimek, Praha 1933.

• Jakoubek ze Stříbra: O válkách (překlad Amedeo Molnár), Theologická

příloha KR, 1967, s. 33-36.

• Jan z Příbramě: Život kněží táborských, ed. Jaroslav Boubín, Příbram 2000.

• Jan z Rabštejna: Dialogus, ed. Bohumil Ryba, Praha 1946.

• Jan ze Žatce, Oráč z Čech, překlad Jaromír Povejšil, 2. vydání, Praha 1994.

• Jenský kodex. Faksimile, ed. Marta Vaculínová, Praha 2009.

586
• Jenský kodex. Komentář, ed. Marta Vaculínová et alii, Praha 2009.

• Johannes Aquensis, Vocabularium cuius nomen Lactifer, Plzeň 1511.

• Johannes de Thurocz: Chronica Hungarorum. I. Textus, edd. Elisabeth

Galántai – Julius Kristo, Budapest 1985; II/2. Commentarii. Ab anno 1301
usque ad annum 1487, edd. Elemér Mályusz – Julius Kristo, Budapest 1988.

• Karel IV.: Vlastní životopis / Vita Caroli, ed. a překlad Jakub Pavel, Praha
1978.

• Királyok és királynék itineráriumai (1382-1438), edd. Pál Engel – Norbert C.

Tóth, Budapest 2005.

• Komenský, Jan Amos: Historie o těžkých protivenstvích církve české, ed.

Miloslav Kaňák, Praha 1952.

• Komenský, Jan Amos: Historie o těžkých protivenstvích církve české, in:

Dílo Jana Amose Komeského 9/1, edd. Věra Petráčková – Martin Steiner,
Praha 1989, s. 49-198.

• Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, čeledínu krále Vácslava, ed. Jaroslav
Šůla, Hradec Králové 1979.

• Kuthen ze Šprinsberka, Martin: Kronika o založení země české a prvních

obyvatelích jejich, Staré Město pražské 1539.

• Kyeser viz Conrad Kyeser.

• Liber cancellarius Stanislai Ciolek. Ein Formelbücher der polnischen

Königskanzlei aus der Zeit der husitischen Bewegung, ed. Jakob Caro, AÖG
45,1871, s. 319-545; 52, 1874, s. 1-273.

• Liber vetustissimus Antiquae Civitatis Pragensis 1310-1318, ed. Hana

Pátková ve spolupráci s Věrou Smolovou a Alešem Pořízkou, Praha 2011.

• Libri civitatis III. Městská kniha Litoměřic (1341-1362) v kontextu

písemností městské kanceláře, edd. Barbora Kocánová – Jindřich Tomas
a kolektiv, Ústí nad Labem 2006.

• Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per

archidioecesim. Liber sextus. Ab anno 1393 usque ad annum 1410, ed. Josef
Emler, Pragae 1883; Liber septimus. Ab anno 1410 usque ad annum 1419, ed.
Josef Emler, Pragae 1886; Liber octavus, nonus et decimus. Ab anno 1421
usque ad annum 1436, ed. Josef Emler, Pragae 1889.

587
• Libri erectionum archidioecesis Pragensis saeculi XIV. et XV. Liber VI
(1397-1403), ed. Antonius Podlaha, Pragae 1921.

• List císaře Zikmunda Lounským o králi Václavovi, zastánci husitů, aby nebyli
shovívaví k Čechům, ed. a překlad Aleš Kepart, Žatec 2002.

• Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka. Svazek I. 1418-1437, ed. Blažena

Rynešová, Praha 1929.

• Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad. Část I. Od r.

1300-1430, ed. Josef Strnad, Plzeň 1895; Část II. Od r. 1430-1326, ed. Josef
Strnad, Plzeň 1905.

• Listiny a zápisy bělské o věcech městských i sedlských z let 1343-1708, ed.

Josef Kalousek Praha 1899.

• Loserth, Johann: Beiträge zur Geschichte der husitischen Bewegung V.

Gleichzeitige Berichte und Actenstücke zur Ausbreitung des Wiclifismus in
Böhmen und Mähren von 1410 bis 1419, AÖG 82,1895, s. 327-418.

• Ludolf von Sagan viz Ludolf Zaháňský

• Ludolf Zaháňský: Der Tractatus de longevo schismate des Abtes Ludolf von
Sagan. Beiträge zur Geschichte der husitischen Bewegung, III, ed. Johann
Loserth, AÖG 60,1880, s. 343-561.

• Lupáč z Hlavačova, Prokop: Rerum Boemicarum Ephemeris sive

Kalendarium historicum, Pragae 1584.

• M. Jana Husi Korespondence a dokumenty, ed. Václav Novotný, Praha 1920.

• Manualník M. Vácslava Korandy, ed. Josef Truhlář, Praha 1888.

• Mikuláš z Pelhřimova: Vyznání a obrana táborů, edd. a překlad František

Mrázek Dobiáš – Amedeo Molnár, Praha 1972.

• Die Matrikel der Ludwig-Maximilians – Universität Ingolstadt-Landshut-

München. Teil I. Ingolstadt. Band 1:1472-1600, ed. Georg Wolff, München
1937.

• Monumenta conciliorum generalium seculi decimi quinti. Concilium

Basileense I, edd. Franciscus Palacky – Ernestus Birk, Vindobonae 1857.

• Monumenta Germaniae Historica, Scriptorum tomus IX, Hannoverae 1851.

• Monumenta historica Boemiae nusquam antehac edita III, ed. Gelasius

588
Dobner, Pragae 1774; IV, ed. Gelasius Dobner, Pragae 1779.

• Monumenta historica Universitas Carolo-Ferdinandeae Pragensis ab anno

Christi 1367 usque ad annum 1383. Tomus I. Pars II, Pragae 1832.

• Monumenta Poloniae Historica III, ed. Aleksander Semkowicz, Lwów 1878.

• Monumenta Vaticana resgestas Bohemicas illustrantia. Tomus VII. Acta

Martini V. 1417-1431. Pars 1.1417-1422, ed. Jaroslav Eršil, Pragae 1996;
Pars 2.1423-1431, ed. Jaroslav Eršil, Pragae 1998; Pars 3. Index personarum
et locorum, ed. Jaroslav Eršil, Pragae 2001.

• Ondřej z Brodu: Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů. Visiones

Ioannis, archiepiscopi Pragensis, et earundem explicaciones (alias Tractatus
de origine Hussitarum), ed. Jaroslav Kadlec, Tábor 1980.

• Památná kniha olomoucká (kodex Václava z Jihlavy) z let 1439-1492,1528,

edd. Libuše Spáčilová – Vladimír Spáčil, Olomouc 2004.

• Paprocký z Glogol a Paprocké Vůle, Bartoloměj: Diadochos id est svccessio,

jinák Posloupnost knížat a králův českých […],Praha 1602.

• Paulerinus viz Žídek, Pavel

• Piccolomini, Aeneas Silvius: Aeneae Silvii Historica Bohemica / Enea Silvio

Historie česká, edd. a překlad Dana Martínková – Alena Hadravová – Jiří
Matl, Praha 1998.

• Piccolomini, Aeneas Silvius: Historia Bohemica. Band 1: Historisch-

kritische Ausgabe des lateinischen Textes, ed. Josef Hejnic, deutsche
Übersetzung Eugen Udolph, Köln – Weimar – Wien 2005.

• Piccolomini, Aeneas Silvius: Historia Bohemica. Band 3: Die erste

alttschechische Übersetzung (1487) des katholischen Priesters Jan Húska, ed.
Jaroslav Kolár, Köln – Weimar – Wien 2005.

• List Eneáše Silvia o cestě na sněm do Benešova a o dvojí zastávce v Táboře,

ed. a překlad Augustin Kadlec, JSH 22,1953, s. 107-112, 133-148.

• Plachý z Třebnice, Šimon: M. Šimona Plachého z Třebnice Paměti Plzeňské,

ed. Josef Strnad, Plzeň 1883.

• Plán Prahy podle indikačních skic stabilního katastru (1840-1842), edd.

Barbora a Marek Lašťovkovi, Praha 2005.

• Plán Prahy a Vyšehradu na základě mapování stabilního katastru (1836),

589
edd. Barbora a Marek Lašťovkovi, Praha 2008.

• Popravčí kniha pánů z Rožmberka, ed. Adolf Kalný, Třeboň 1993.

• Poselství ducha. Latinská próza českých humanistů, ed. Dana Martínková,

Praha 1975.

• Prvý cisár na uhorskom tróne. Slovensko v čase polstoročnej vlády

uhorského, českého, lombardského a nemeckého kráľa a rímského cisára
Žigmunda Luxemburského, syna Karola IV., ed. Július Bartl et alii, Bratislava
2001.

• Próza doby Karla IV., ed. Jan Vilikovský, Praha 1938.

• Příběhy římské (Staročeská Gesta Romanorum), ed. František Šimek, Praha

1967.

• [Pseudo-Augustinus]: Soliloquia, Winderperg 1484.

• Regest a Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. (1378 dec. – 1419 aug.
16). Tomus III. Fontes Archivi publici Trebonensis, ed. Božena Kopičková,
Pragae 1977.

• Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. (1378 dec. – 1419 aug.
16). Tomus V. Pars 1. Fontes Archivi Nationalis. Litterae monasteriorum.
Fasciculus I (1378-1397), edd. Karel Beránek – Věra Beránková, Pragae 2006.

• Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. (1378 dec. – 1419 aug.
16). Tomus V. Pars I. Fontes Archivi Nationalis. Litterae monasteriorum.
Fasciculus 2 (1398-1419), edd. Karel Beránek – Věra Beránková, Pragae
2007.

• Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. (1378 dec. – 1419 aug.
16). Tomus V. Pars I. Fontes Archivi Nationalis. Litterae monasteriorum.
Fasciculus 3. Index, edd. Karel Beránek – Věra Beránková, Pragae 2012.

• Regesta Imperii XI. Die Urkunden Kaiser Sigmunds (1410-1437). I. Band

(1410-1424), ed. Wilhelm Altmann, Innsbruck 1896-1897.

• Regesta Lippensia. Anotovaná edice pramenů k dějinám České Lípy do roku

1437, ed. Jaroslav Panáček, Česká Lípa 2000.

• Regesten Kaiser Sigismunds (1410-1437) nach Archiven und Bibliotheken

geordnet herausgegeben von Karel Hruza. Band 1. Das Urkunden und Briefe
aus den Archiven und Bibliotheken Mährens und Tschechisch – Schlesiens, ed.
Petr Elbel, Wien – Köln – Weimar 2012.

590
• Regesten Kaiser Sigismunds (1410-1437) nach Archiven und Bibliotheken
geordnet herausgegeben von Karel Hruza. Band 2. Das Urkunden und Briefe
aus den Archiven und Bibliotheken West-, Nord– und OstBöhmens, edd. Petr
Elbel – Stanislav Bárta – Přemysl Bar – Lukáš Reitinger, Köln – Weimar
2015.

• Regesten Kaiser Sigismunds (1410-1437) nach Archiven und Bibliotheken

geordnet herausgegeben von Karel Hruza. Band 3. Die Urkunden aus den
Archiven und Bibliotheken SüdBöhmens, edd. Petr Elbel – Přemysl Bar –
Stanislav Bárta – Lukáš Reitinger, Wien – Köln – Weimar 2016.

• Rosacius, Adam: Oratio panegyrica de Boemiae reviviscentia / Řeč

oslavující ožití Čech, ed. a překlad Dana Martínková, Praha 2000.

• Rožmberské kroniky krátký a summovní výtah od Václava Březana, ed. Anna

Kubíková, České Budějovice 2005.

• Ruch husycki w Polsce. Wybór tekstów źródlowych (do r. 1454), edd. Roman
Heck – Ewa Maleczyńska, Wrocław 1953.

• Sedláček, August: Zbytky register králův římských a českých z let 1361-1480,

Praha 1914. Sacrorum conciliorum nova et amplisisma collectio. Tomus
XXIX, ed. Joannes Dominicus Mansi, Venetiis 1788.

• Scriptores rerum Silesiacarum. VI. Geschichtsquellen der Hussitenkriege, ed.

Colmar Grünhagen, Breslau 1871; XII. Geschichtschreiber Schlesiens des XV.
Jahrhunderts, ed. Franz Wachter, Breslau 1883.

• Siegl, Karl: Briefe und Urkunden zur Geschichte der Husitenkriege, ZVGMS
22,1918, s. 16-58, 167-196.

• Slovem obnovená. Čtení o reformaci, ed. Amedeo Molnár za spolupráce

Noemi a Luďka Rejchrtových, Praha 1977.

• Das Soldbuch des Deutschen Ordens 1410/1411.

• Die Abrechnungen für die Soldtruppen. Teil I: Text mit Anhang und
Erläuterungen, ed. Sven Ekdahl, Köln – Wien 1988.

• Soudní akta konsistoře pražské VII (1420-1424. Dodatky), ed. Ferdinand

Tadra, Praha 1905. Staré letopisy české (Texty nejstarší vrstvy). FRB. Series
nova, tomus II, edd. Alena M. Černá – Petr Čornej – Markéta Klosová, Praha
2003.

• Staré letopisy české (Východočeská větev a některé související texty). FRB.

591
• Series nova, tomus III, edd. Alena M.Černá – Petr Čornej – Markéta
Klosová, Praha 2018.

• Staré letopisy české z rukopisu křižovnického, edd. František Simek –

Miloslav Kaňák, Praha 1959.

• Staré letopisy české z vratislavského rukopisu, ed. František Šimek, Praha

1937.

• Staročeská kronika tak řečeného Dalimila (1), (2). Vydání textu a veškerého
textového materiálu, edd. Jiří Daňhelka – Karel Hádek – Bohuslav
Havránek – Naděžda Kvítková, Praha 1988. Staročeské drama, ed. Josef
Hrabák, Praha 1950.

• Staročeské satiry Hradeckého rukopisu a Smilovy školy, ed. Josef Hrabák,

Praha 1962.

• Staročeské vojenské řády. Hájek – Vlček. Žižka. Listy a kronika, ed. František
Svejkovský, Praha 1952.

• Staří letopisové čeští od roku 1378 do 1527, čili Pokračování v kronikách

Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané, ed. František
Palacký, Praha 1829.

• Stránský ze Zápské Stránky, Pavel: Český stát. Okřik, ed. a překlad Bohumil
Ryba, Praha 1953.

• Teksty źródłowie do historii Wrocławia. I. Do końca XVIII w., edd. Karol

Maleczyński – Jan Reiter, Wrocław 1951.

• Theobald, Zacharias: Hussitenkrieg, Nürnberg 1621.

• Tůma Přeloučský: Tůmy Přeloučského Spis o jednotě bratrské a o chudých

lidech, ed. Vojtěch Sokol, Praha 1947.

• Účty hradu Karlštejna z let 1423-1434, ed. Josef Pelikán, Praha 1948.

• Urkundenbuch des ehemaligen Cistercienstiftes Goldenkron in Böhmen

(Fontes rerum Austriacarum XXXVII), ed. Mathias Pangerl, Wien 1872.

• Urkundenbuch der Stadt Budweis in Böhmen. I. Band. 1. Hälfte. 1231-1391,

ed. Karl Kopl, Prag 1901.

• Urkundenbuch der Stadt Krummau in Böhmen. I. Band. 1233-1419, edd.

Valentin Schmidt – Alois Picha, Prag 1908.

592
• Urkunden und Regestenhuch des ehemaligen Klarissinnen-Klosters in
Krummau, ed. Johann Matthäus Klimesch, Prag 1904.

• Urkundliche Beiträge zur Geschichte des Hussitenkrieges vom Jahre 1419

an. I. Band. Von den Jahren 1419-1428, ed. Franz Palacký, Prag 1873.

• Urkundliche Beiträge zur Geschichte des Hussitenkrieges in den Jahren

1419-1436. II. Band. Von den Jahren 1429-1436, ed. Franz Palacký, Prag
1873.

• Vasari, Giorgio: Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů (1),

překlad Pavel Preiss (recte Jan Vladislav), Praha 1976.

• Vavřinec z Březové: Husitská kronika. Píseň o vítězství u Domažlic, ed.

Marie Bláhová, překlad František Heřmanský – Jan Blahoslav Čapek, Praha
1979.

• Vavřinec z Březové, Píseň o vítězství u Domažlic, ed. Bohumil Ryba –

překlad Jan Blahoslav Čapek, Praha 1951.

• Vavřinec z Březové, Snář (elektronická edice Michala Hořejšího přístupná

na webových stránkách Ústavu pro jazyk český AV ČR; Vokabulář webový).

• Veršované skladby doby husitské, ed. František Svejkovský, Praha 1963.

• Vita Caroli viz Karel IV.

• Vodňanský, Jan viz lohannes Aquensis

• Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první, edd. Bohuslav

Havránek – Josef Hrabák – Jiří Daňhelka a spolupracovníci, Praha 1963;
Svazek druhý, edd. Bohuslav Havránek – Josef Hrabák – Jiří Daňhelka
a spolupracovníci, Praha 1964.

• Windecke, Eberhart viz Eberhart Windeckes

• Ze Starých letopisů českých, edd. Jaroslav Porák – Jaroslav Kašpar, Praha

1980.

• Ze zpráv a kronik doby husitské, ed. Ivan Hlaváček, Praha 1981.

• Zprávy pramenů o boji na hoře Vítkově 14. července 1420, ed. Josef Pekař,
Praha 1926.

• Zprávy pramenů o bojích u Hory a Brodu kol Vánoc 1421, ed. Josef Pekař,
Praha 1928.

593
• Zsigsmondkori oklevéltár VII. (1419-1420), ed. Iván Borsa, Budapest 2001;
VIII (1421), ed. Iván Borsa – Norbert C. Tóth, Budapest 2003; IX (1422), ed.
Iván Borsa – Norbert C. Tóth, Budapest 2004; X (1423), ed. Norbert C. Tóth,
Budapest 2007.

• Želivský, Jan: Dochovaná kázání Jana Želivského z roku 1419. Díl I. Od

neděle velikonoční do páté neděle po sv. Trojici, ed. Amedeo Molnár, Praha
1953.

• Želivský, Jan: Výzva Jana Želivského. Výbor z kázání, ed. Amedeo Molnár,
Praha 1954.

• Žídek, Pavel: M. Pavla Židka Spravovna, ed. Zdeněk Václav Tobolka, Praha
1908.

• Žídek, Pavel: Paulerinus (Pavel Žídek), Liber viginti arcium (ff.185ra-

190rb), ed. Alena Hadravová, Praha 1997.

• Žídek, Pavel: Kniha dvacatera umění mistra Pavla Žídka. Část

přírodovědná, ed. a překlad Alena Hadravová, Praha 2008.

594
 LITERATURA
• Adam, Petr: Řád německých rytířů a jeho působení v Čechách, na Moravě
a ve Slezsku, Praha 2005.

• Adámek, Jan: K dramatickým událostem v Písku a Heřmani roku 1416,

Výběr 30,1993, s. 229-235.

• Adámek, Jan: K osudům komunity milevského kláštera za husitských

válek, TA 9, 1999, s. 91-101.

• Adámek, Jan: Mučedníci písečtí. K zániku píseckého dominikánského

kláštera roku 1419, in: Evropa a Čechy na konci středověku. Sborník
příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi, edd. Eva Doležalová – Robert
Novotný – Pavel Soukup, Praha 2004, s. 221-231.

• Adámek, Jan – Sommer, Jan: Kostel dominikánů v Písku, jeho gotické

pozůstatky a barokní proměna, Průzkumy památek 4,1997, č. 1, s. 43-62.

• Adámek, Karel Václav: Jan Žižka na českém východě, Vlastivědný

sborník východočeský 2, 1924 (zvláštní otisk), s. 3-89.

• Anděl, Rudolf: Husitství v severních Čechách, Liberec 1961.

• Anděl, Rudolf: Liberecko v době husitského revolučního hnutí (Zprávy

České besedy, č. 37), Liberec 1982.

• Antonín, Robert: Ideální panovník českého středověku. Kultumě-

historická skica z dějin středověkého myšlení, Praha 2013.

• Antonín, Robert – Borovský, Tomáš: Panovnické vjezdy na středověké

Moravě, Brno 2009.

• Aries, Philippe: Dějiny smrti I, Praha 2000.

• Auštěcká, Božena: Jan Želivský jako politik, Praha 1925.

• Baďura, Bohumil: Styky mezi Českým královstvím a Španělskem ve

středověku, TA 7, 1995-1996, s. 5-87.

• Bachtin, Michail Michajlovič: François Rabelais a lidová kultura

středověku a renesance, 2. vydání, Praha 2007.

• Balbín, Bohuslav: Vita venerabilis Arnesti (vulgo Ernesti), primi

595
archiepiscopi Pragensis, Pragae 1664.

• Balbín, Bohuslav: Epitome historica rerum Bohemicarum, Pragae 1677.

• Balbín, Bohuslav: Miscellanea historica regni Bohemiae. Liber I Decadis

I, Pragae 1679.

• Balbín, Bohuslav: Miscellanea historica regni Bohemiae. Liber III

Decadis I, Pragae 1681.

• Balbín, Bohuslav: Bohemia docta. Pars II., ed. Raphael Ungar, Pragae
1778.

• Balbín, Bohuslav: Krásy a bohatství české země. Výbor z díla

Rozmanitosti z historie Království českého (Miscellanea historica regni
Bohemiae), ed. a překlad Helena Businská, Praha 1986.

• Baletka. Tomáš: Dvůr, rezidence a kancelář moravského markraběte

Jošta (1373-1411), SAP 46,1996, s. 259-536.

• Baletka, Tomáš: Páni z Kravař. Z Moravy až na konec světa, Praha 2004.

• Bar, Přemysl: Údajný satirický list krále Zikmunda Pražanům z podzimu

1419. Rukopisné dochování a edice, MedHB 18, 2, 2015, s. 163-178.

• Bar, Přemysl: Diplomacie, právo a propaganda v pozdním středověku.

Polsko-litevská unie a Řád německých rytířů na kostnickém koncilu (1414-
1418), Brno 2017.

• Barborová, Eva: Češi a Moravané jako účastníci válek Polska s řádem

německých rytířů v letech 1410 a 1414, SMM 86,1967, s. 191-201.

• Barborová, Eva: Jan Žižka v materiálech Státního archívu v Třeboni, in:

Jan Žižka z Trocnova. Sborník k 550. výročí úmrtí, edd. František Crkovský –
Eva Barborová, České Budějovice 1974, s. 30-38.

• Bárta, Stanislav: Zástavní listiny Zikmunda Lucemburského na statky

chotěšovského kláštera (1420-1437), MedHB 15/2, 2012, s. 7-45.

• Bárta, Stanislav: Zástavní listiny Zikmunda Lucemburského na církevní

statky (1420-1437), Brno 2016.

• Bartlová, Milena: Husitské obrazoborectví, in: Umění české reformace

(1380-1620), edd. Kateřina Horníčková – Michal Šroněk, Praha 2010, s. 63-
70.

596
 • Bartlová, Milena: Národ, stát a oficiální místo paměti, in: Místa paměti
česko-německého soužití. Sborník příspěvků z konference pracovní skupiny
Česko-německého diskusního fóra Místa paměti v Chebu 5. 6. 2010, edd.
Katharina Meyer – Josef Šebek, Praha 2011, s. 91-100.

• Bartlová, Milena: Prout lucide apparet in tabulis et picturis ipsorum.

Komunikační úloha obrazů a textů v počátcích husitismu, SMB 3, 2011, s.
249-274.

• Bartlová, Milena: Na paměť svatých předků: husité a vizuální umění, in:

Husitské století, edd. Pavlína Cermanová – Robert Novotný – Pavel Soukup,
Praha 2014, s. 456-473.

• Bartlová, Milena: Pravda zvítězila. Výtvarné umění a husitství 1380-1490,

Praha 2015.

• Bartlová, Milena: Jakou identitu označoval obraz kalicha? In: Kalich jako
symbol v prvním století utrakvismu, edd. Ota Halama – Pavel Soukup, Praha
2016, s. 39-57.

• Bartoš, František Michálek: K počátkům Petra Chelčického, ČMKČ

88,1914, s. 307-314.

• Bartoš, František Michálek: O stáří Jana Žižky z Trocnova a pravosti

čáslavského nálezu jeho ostatků, Kalich 6,1918-1919, č. 1, s. 11-20.

• Bartoš, František Michálek: Z Žižkových mladých let, ČSPSČ 30,1922, s.

18-46.

• Bartoš, František Michálek: Jan Žižka z Kalicha (Žižkova doba. Cyklus

přednášek k pětistému výročí smrti Žižkovy. Svazek VIII.), Praha 1924.

• Bartoš, František Michálek: Jan Žižka z Kalichu, Praha 1924.

• Bartoš, František Michálek: Jan Žižka z Trocnova, Praha 1924.

• Bartoš, František Michálek: Studie o Žižkovi a jeho době I. Žižka

a Rokycana, ČNM 98,1924, s. 2-9.

• Bartoš, František Michálek: Žižka v dějepisectví. Z půltisíciletého zápasu

o dějinnou pravdu, in: Sborník Žižkův 1424-1924. K pětistému výročí jeho
úmrtí, ed. Rudolf Urbánek, Praha 1924, s. 170-195.

• Bartoš. František Michálek: Literární činnost M. Jakoubka ze Stříbra,

Praha 1925.

597
 • Bartoš, František Michálek: Eneáš Silvius. Jeho život a jeho Česká
kronika, Praha 1925.

• Bartoš, František Michálek: Z Husových a Žižkových časů. Črty

a podobizny, Praha 1925.

• Bartoš, František Michálek: Studie o Žižkovi a jeho době. V. O Žižkovy

vozy a nejstarší vojenský řád český, ČNM 99,1925, s. 13-22.

• Bartoš, František Michálek: Eine neue Handschrift der Historien des M. J.

Leonis, Prager Presse 7,19. 10.1928, č. 291, s. 7.

• Bartoš, František Michálek: Husitství a cizina, Praha 1931.

• Bartoš, František Michálek: Do čtyř pražských artikulů. Z myšlenkových

i ústavních zápasů let 1415-1420, SPDMP 5,1932, s. 481-591.

• Bartoš, František Michálek: Husitika a bohemika několika knihoven

německých a švýcarských (zvláštní otisk z VKČSN 1931), Praha 1932.

• Bartoš, František Michálek: Nové zprávy o Žižkovi a jeho rodině, JSH

5,1932, s. 113-115.

• Bartoš, František Michálek: Dva Žižkovy zápisy a problém jeho povahy,

JSH 6,1933, s. 96-108.

• Bartoš, František Michálek: Kdy byl Žižka vzat od lidu na slovo? JSH
6,1933, s. 120-121.

• Bartoš, František Michálek: Kolem „Kroniky velmi pěkné o J. Žižkovi“,

JSH 6,1933, s. 125-131.

• Bartoš, František Michálek, Manifesty města Prahy z doby husitské,

SPDMP 7,1933, s. 253-309.

• Bartoš, František Michálek: O krumlovský zápis o rodině Jana Žižky, JSH

6 1933, s. 94-96.

• Bartoš, František Michálek: Odchod Žižkovy rodiny z Trocnova, JSH

6,1933, s. 8-10.

• Bartoš, František Michálek: O Žižkovu jízdu na Slovensko, JSH 7,1934, s.

124-127.

• Bartoš, František Michálek: Zápisky v breviáři kněze Antocha z Přelouče

z let 1422-1432, ČAŠ 12, 1934, s. 99-110.

598
 • Bartoš, František Michálek: Česká královna v husitské bouři, JSH
10,1937, s. 15-30.

• Bartoš, František Michálek: Národní kronika…, in: Staré letopisy české

z vratislavského rukopisu, ed. František Šimek, Praha 1937, s. I-XVII.

• Bartoš, František Michálek: Nové světlo do dějin posledního roku života

Žižkova, JSH 11,1938, s. 102-107.

• Bartoš, František Michálek: Doktor Heřman z Mindelheimu, oběť táborů,

JSH 12, 1939, s. 17-18.

• Bartoš, František Michálek: Čechy v době Husově, 1378-1415 (ČDII/7),

Praha 1947.

• Bartoš, František Michálek, Druhý sněm husitské revoluce v Čáslavi, JSH

17,1948, s. 89-91.

• Bartoš, František Michálek: Světci a kacíři, Praha 1949.

• Bartoš, František Michálek: O Žižkův list z Orlíka Domažlickým, JSH

20,1951, s. 74-75.

• Bartoš, František Michálek: Žižka a Korybut, JSH 20,1951, s. 33-57.

• Bartoš, František Michálek: Oslepl Žižka r. 1421 opravdu? JSH 21,1952,

s. 93-95.

• Bartoš, František Michálek: O čest táborského hejtmana, JSH 22,1953, s.

77-81.

• Bartoš, František Michálek: O horu Bzí, JSH 23, 1954, s. 59-60.

• Bartoš, František Michálek: Písek v březnu 1420, JSH 23,1954, s. 26-27.

• Bartoš, František Michálek: Zaniklá památka z doby husitských táborů r.

1419, JSH 23, 1954, s. 27.

• Bartoš, František Michálek: Dvě studie o husitských postilách (Rozpravy

Československé akademie věd – Řada společenských věd, sešit 4), Praha 1955.

• Bartoš, František Michálek: Z politické literatury doby husitské, SH

5,1957, s. 21-70.

• Bartoš, František Michálek: Kníže Zikmund Korybutovič v Čechách, SH

6,1959, s. 171-221.

599
 • Bartoš, František Michálek: Husitský hejtman Petr z Chrástu, Theologická
příloha KR 26, 1959, s. 44-45.

• Bartoš, František Michálek: Kolem poslední bitvy Žižkovy, ČSPS 68,1960,

s. 197-203.

• Bartoš, František Michálek: Žižkova jízda na Slovensko a sirotčí anabase,

JSH 31,1962, s. 83-87.

• Bartoš, František Michálek: Osud Husova evangelisty Petra Mladoňovice,

Theologická příloha KR 30,1963 (sešit 4), s. 79-85.

• Bartoš, František Michálek: Žižkův zeť, jeho sestra a děd, JSH 32,1963, s.
1-6.

• Bartoš, František Michálek: Husitská revoluce I. Doba Žižkova 1415-1426

(ČDII/7), Praha 1965.

• Baťková, Růžena a kolektiv: Umělecké památky Prahy. Nové Město,

Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1), Praha 1998.

• Baum, Wilhelm: Císař Zikmund. Kostnice, Hus a války proti Turkům,

Praha 1996.

• Bažant, Jakub: Příběhy stadického krále. Několik pohledů na jednu

událost, in: Středověký kaleidoskop pro muže s hůlkou. Věnováno Františku
Šmahelovi k životnímu jubileu, edd. Eva Doležalová – Petr Sommer, Praha
2016, s. 13-25.

• Beauneová, Colette: Jana z Arku, Praha 2018.

• Beausobre de, Isaac: Dissertation sur les Adamites de Boheme, in: Jacques
Lenfant, Histoire de la guerre des Hussites et du concile de Basel. Tome
Second, Aamsterdam 1731, s. 304-406.

• Beausobre de, Isaac: Rozprava o českých adamitech, překlad a edd.

Augustin Kadlec – Amedeo Molnár, Praha 1954.

• Beckovský, Jan František: Poselkyně starých příběhův českých aneb

Kronika česká, Praha 1700.

• Bělič, Jaromír – Kamiš, Adolf – Kučera, Karel: Malý staročeský slovník,

Praha 1978.

• Bělina, Pavel: Ze správní a hospodářské agendy města Hradce Králové ve

14. a na počátku 15. století, SAP 23,1973, s. 156-191.

600
 • Bělina, Pavel: K předpokladům vzniku husitství ve východních Čechách,
SH 29,1982, s. 63-118.

• Bělohlávek, Miloslav: Antihusitská tradice v Plzni a boj proti ní (Nový

svátek), HT 4,1981, s. 197-202.

• Beneš, František – Beránek, Karel: Soupis česky psaných listin a listů do

roku 1526. Díl I. Originály listin. Svazek I/1. 1578-1471, Praha 1974.

• Benešovská, Klára: Pražská sídla Václava IV., in: Lucemburkové. Česká

koruna uprostřed Evropy, edd. František Šmahel – Lenka Bobková, Praha
2012, s. 389-396.

• Benešovská, Klára – Ječný, Hubert – Stehlíková, Dana – Tryml, Michal:

Nové prameny k dějinám klášterního kostela cisterciáků na Zbraslavi, Umění
34,1986, s. 385-409.

• Beňová, Eliška: Václav Koranda ml.: O zpievaní a čtení českém tractat.

Příspěvek k dějinám užívání českého jazyka v liturgii. Hudební věda 46, 2009,
s. 31-57.

• Beran, Zdeněk: Poslední páni z Michalovic. Jan IV. († 1435/1436)

a Jindřich († 1468), České Budějovice 2010.

• Beran, Zdeněk: Tradice, sídla a majetek východočeské šlechty v procesu

formování krajské správy, in: Zdeněk Beran a kolektiv, Východočeská šlechta,
její sídla a teritoria, Praha – Hradec Králové 2013, s. 11-19.

• Beran, Zdeněk: Landfrýdní hnutí v zemích České koruny. Snahy o zajištění

veřejného pořádku a bezpečnosti ve středověké společnosti, České Budějovice
2014.

• Bezold von, Friedrich: König Sigmund und die Reichskriege gegen die
Husiten bis zum Ausgang des dritten Kreuzzugs, München 1872.

• Biederman, Jan: „Kule, sanytr, dílo ohnivé a šípy“. Příspěvek

k historickému vývoji munice a palných zbraní v 15. a 16. století, HaV 62,
2013. č. 1, s. 4-14.

• Biederman, Jan: Vojenství husitského století, in: Husitské století, edd.

Pavlína Cermanová – Robert Novotný – Pavel Soukup, Praha 2014, s. 333-
351.

• Biederman, Jan: Organizace a vybavení vojska v 15. století: paralelní

vývoj ve Francii, Burgundsku a střední Evropě, nepublikovaná disertační
práce, Univerzita Karlova – Filozofická fakulta: Ústav českých dějin, Praha
601
2015.

• Biederman, Jan: Vozová hradba a vojenský řád. Univerzální vzor, nebo

národnostní specifikum ve vztahu k válečnému umění? In: Kacíři, barbaři,
nepřátelé. Odlišnost a stereotypy v pozdním středověku, edd. Vojtěch
Bažant – Věra Vejrychová, Praha 2016, s. 247-268.

• Binder, Simon: Die Hegemonie der Prager im Husitenkriege, II. Teil,

Prag 1903.

• Biskup, Marian: Z badań nad „Wielką wojną“ z Zakonem krzyżackim, KH

66,1959, s. 671-715.

• Biskup, Marian: Grunwaldzka bitwa. Geneza – przebieg – znaczenie –

tradycje, Warszawa 1991.

• Biskup, Marian: Wojny Polski z Zakonem krzyżackim (1308-1521),

Gdańsk 1993.

• Biskup, Marian: Grunwald 1410, Warszawa 2003.

• Biskup, Marian – Czaja, Roman: Państwo zakonu krzyżackiego w

Prusach. Władza i społecze¨nstwo, Warszawa 2008.

• Bláha, Radek: Putování po hradeckých středověkých kostelech

a klášterech, Hradec Králové 2011.

• Bláhová, Marie: Historická chronologie, Praha 2001.

• Bobková, Lenka: Jan Lucemburský. Otec slavného syna, Praha 2018.

• Bobková, Lenka – Bartlová, Milena: Velké dějiny zemí Koruny české IVb.
1310-1402, Praha – Litomyšl 2003.

• Boháč, Pavel: Územní rozsah majetku vyšehradského proboštství na

Prachaticku v 13.-14. století, HG 21,1983, s. 337-370.

• Boháč, Zdeněk: Ostrov. Tisíciletá historie zmařeného kláštera, Jílové

u Prahy 1999.

• Boháč, Zdeněk: Topografický slovník k církevním dějinám předhusitských

Čech. Pražský archidiakonát, Praha 2001.

• Boháčová, Ivana – Podliska, Jaroslav a kolektiv, Průvodce pražskou

archeologií, Praha 2017.

602
 • Boldan, Kamil: Letopisné záznamy v Bibli utrakvistického kněze Jana
Gaudencia, StR 46, 2016, s. 85-106.

• Bolina, Pavel – Klimek, Tomáš – Cílek, Václav: Staré cesty v krajině

středních Čech, Praha 2018.

• Borovský, Tomáš: Kutná Hora 1437-1461, ČNM 167,1998, s. 17-36.

• Borůvka, Vlastimil: Genealogie rodu pánů z Kolovrat, Heraldika

a genealogie 25,1992, č. 1, s. 1-120.

• Boubín, Jaroslav: Příspěvek k hodnocení táborských pikartů a adamitů,

HT 4,1981, s. 107-109.

• Boubín, Jaroslav: Počátek literární činnosti Petra Chelčického, HT

5,1982, s. 145-152.

• Boubín, Jaroslav: Tři korybutovské písemnosti, FHB 4,1982, s. 219-232.

• Boubín, Jaroslav: Epizoda z dějin pražsko-táborských vztahů za husitské

revoluce, FHB 5, 1983, s. 119-150.

• Boubín, Jaroslav: Problém teokracie v husitských Čechách, in: Soudce

smluvený v Chebu. Sborník příspěvků přednesených na sympoziu k 550.
výročí, květen 1982, Cheb – Praha 1982 [recte 1984], s. 47-50.

• Boubín, Jaroslav: Česká „národní“ monarchie. K domácím zdrojům

a evropskému kontextu království Jiřího z Poděbrad, Praha 1992.

• Boubín, Jaroslav: Mistr Jan z Rokycan. Stručný náčrt jeho životních

osudů, in: Žaloby katolíků na mistra Jana z Rokycan, edd. Jaroslav Boubín –
Jana Zachová, Rokycany 1997, s. 5-19.

• Boubín, Jaroslav: Jan Příbram a jeho nejslavnější dílo, in: Jan z Příbramě:
Život kněží táborských, ed. Jaroslav Boubín, Příbram 2000, s. 7-31.

• Boubín, Jaroslav: Petr Chelčický. Myslitel a reformátor, Praha 2005.

• Boubín, Jaroslav: Petr Chelčický a mistři pražské univerzity, in: Jakoubek

ze Stříbra. Texty a jejich působení, edd. Ota Halama – Pavel Soukup, Praha
2006, s. 241-255.

• Boubín, Jaroslav: Modlitby Petra Chelčického, in: Angelus pacis. Sborník

prací k poctě Noemi Rejchrtové, edd. Pavel B. Kůrka – Jaroslav Pánek –
Miloslav Polívka, Praha 2008, s. 227-236.

603
 • Boubín, Jaroslav: Peter Chelčický und seine Ausführungen zur
Gesellschaft, in: Die hussitische Revolution. Religiöse, politische und
regionale Aspekte, ed. Franz Machilek, Köln – Weimar – Wien 2012, s. 77-91.

• Boubín, Jaroslav: Písemnictví, in: Husitské století, edd. Pavlína

Cermanová – Robert Novotný – Pavel Soukup, Praha 2014, s. 490-518.

• Boubín, Jaroslav: Husitský chorál a jeho číselná symbolika, in:

Středověký kaleidoskop pro muže s hůlkou. Věnováno Františku Šmahelovi
k životnímu jubileu, edd. Eva Doležalová – Petr Sommer, Praha 2016, s. 26-
33.

• Boubín, Jaroslav: Chelčického spisy v Kapitulním sborníku, in: Petr

Chelčický, Spisy z Kapitulního sborníku, ed. Jaroslav Boubín, Praha 2018, s.
9-45.

• Boušek, Václav Klement: Slavný návrat Žižkův z Uher v polovici října

1423, JSH 5,1932, s. 1-22.

• Brandl, Vincenc: Osvědčení Petra z Uničova, ČMM 11,1879, s. 95-105.

• Brandmüller, Walter: Das Konzil von Konstanz 1414-1418. Band I. Bis

zur Abreise Sigismunds nach Narbonne, Paderbom – München – Wien –
Zürich 1991; Band II. Bis zum Konzilsende, Paderborn 1997.

• Braun, Karl-Heinz: Die Konstanzer Dekrete Haec sancta und Frequens,

in: Das Konstanzer Konzil 1414-1418. Weltereignis des Mittelalters. Essays,
edd. Karl-Heinz Braun – Mathias Herweg – Hans W. Hubert – Joachim
Schneider – Thomas Zotz, Darmstadt 2013, s. 82-86.

• Braun, Vladimír: Žižkovo bojiště u Sudoměře, Památková péče 25,1965, s.

27-29.

• Braun, Vladimír: Sudoměř, Výběr 5,1968, s. 57.

• Braun, Vladimír: Žižkovo bojiště u Sudoměře, Výběr 11,1974, č. 3, s. 158-

161.

• Brázdil, Rudolf – Kotyza, Oldřich: Kolísání klimatu v českých zemích

v první polovině našeho tisíciletí, AR 49,1997, s. 663-699.

• Brčák, Marek et alii: Rukopisné zlomky Knihovny Národního muzea.

Signatura 1 A, Praha 2014.

• Brejník, Bohuslav: Procházka Gothardem, in: Hořice – město kamenné

krásy, Hořice 1959, s. 20-24.

604
 • Brych, Vladimír: Kachle s motivem pětilisté ruže. Příklad rodové
a městské reprezentace ve středověku a raném novověku, in: Rožmberkové.
Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami, ed. Jaroslav Pánek, České
Budějovice 2011, s. 198-201.

• Buck, Thomas Martin – Kraume, Herbert: Das Konstanzer Konzil.

Kirchenpolitik – Weltgeschehen – Alltagsleben, Ostfildern 2013.

• Bukač, Václav – Tomíčková, Oldřiška: Hořice odedávna do dneška,

Hořice 2008.

• Burckhardt, Jacob: Úvahy o světových dějinách, Praha 1971.

• Buśko, Cezary – Goliński, Mateusz – Kaczmarek, Michał – Ziątkowski,

Leszek: Historia Wrocławia, Wrocław 2001.

• Bůžek, Václav a kolektiv: Světy posledních Rožmberků, Praha 2011.

• Büttner, Theodora – Werner, Ernst: Circumcellionen und Adamiten,

Berlin 1959.

• Bylina, Stanislaw: Na skraju lewicy husyckiej, Warszawa 2005.

• Bylina, Stanisław: Hussitica. Studia, Warszawa 2007.

• Bylina, Stanisław: Rewolucja husycka. Przedświt i pierwsze lata,

Warszawa 2011; Rewolucja husycka. Tom 2. Czas chwały i zmierzchu,
Warszawa 2015; Tom 3. Kontrrewolucja i opór pokonanych, Warszawa 2016.

• Bystrický, Vladimír: Západní Čechy v husitských válkách, České

Budějovice 2013.

• Cardini, Francesco: Válečník a rytíř, in: Středověký člověk a jeho svět, ed.
Jacques Le Goff, Praha 1999, s. 69-99.

• Cermanová, Pavlína: V zajetí pojmu: Definice husitského chiliasmu, in:

Pojmy a koncepty v hádání o husitství, edd. Pavlína Rychterová – Pavel
Soukup, Praha 2013, s. 139-169.

• Cermanová, Pavlína: Čechy na konci věků. Apokalyptické myšlení a vize

husitské doby, Praha 2013.

• Cermanová, Pavlína: Zbožnost husitského století, in: Husitské století, edd.

Pavlína Cermanová – Robert Novotný – Pavel Soukup, Praha 2014, s. 435-
455.

605
 • Cermanová, Pavlína: Krev Kristova jako apokalyptický symbol? In:
Kalich jako symbol v prvním století utrakvismu, edd. Ota Halama – Pavel
Soukup, Praha 2016, s. 77-101.

• Ciciora-Czwórnóg, Barbara: Jan Matejko, Olszanica 2005.

• Cikán, Martin – Rožmberský, Petr: Štědrý hrádek, Plzeň 2013.

• Cikhart, Roman: Hromádka z Jistebnice, zakladatel města Tábora, a Jan

z Borotína, obhájce kompaktát. Příspěvky k dějinám husitství, Tábor 1920.

• Cikhart, Roman: Domek nebožce Žižkov na Táboře, JSH 6,1933, s. 92-94.

• Cikhart, Roman: Rod Kozských z Kozího, JSH 8, 1935, s. 86-88.

• Cikhart, Roman: Po stopách husitství na Táborsku (dokončení), JSH

12,1939, s. 89-92.

• Cikhart, Roman – Lískovec, František: Tvrz Sedlec, JSH 17,1948, s. 38-

49.

• Contamine, Philippe: Válka ve středověku, Praha 2004.

• Cook, William R.: The Kutná Hora Meeting of May, 1420, CV 17,1974, s.
183-191.

• Coufal, Dušan: Die katholischen Magister Peter von Mährisch Neustadt,

Johann von Königgratz, Nicolaus von Pavlíkov und die Formierung der
utraquistischen Universität in Prag 1417, AUC – HUCP 49/2, 2009, s. 127-
141.

• Coufal, Dušan: Neznámý postoj Jana Husa k mučednictví v jeho Enarratio

Psalmorum (cca 1405-1407): Na cestě do kruhu zemských svatých, ČMM 129,
2010, s. 241-257.

• Coufal, Dušan: Polemika o kalich mezi teologií a politikou 1414-1431.

Předpoklady basilejské disputace o prvním z pražských artikulů, Praha 2012.

• Ctibor z Kozího, poutník do Compostely [nepodepsáno], JSH 14,1941-

1945, s. 106.

• Czechowicz, Bogusław: Między katedrq a ratuszem. Polityczne

uwarukowania sztuki Wrocławia u schylku średniowiecza, Warszawa 2007.

• Čáňová, Eliška: Zanikání drobných statků na Hradecku, Práce Krajského

muzea v Hradci Králové 1959 (série B), s. 115-149.

606
 • Čapek, Jan Blahoslav: K vývoji a problematice bratrstva orebského, JSH
35,1966, s. 92-109.

• Čapek, Jan Blahoslav: K otázce tradic o Žižkově pobytu v Anglii, JSH 48,
1979, s. 127-139.

• Čapek, Karel: Od člověka k člověku I, edd. Emanuel Macek – Miloš

Pohorský – Milada Chlíbcová – Stanislava Mazáčová, Praha 1988.

• Čapek, Ladislav – Netolický, Petr – Plzák, Jindřich – Vladař, Jan: Nové

poznatky o stavební podobě tvrze v Řesanicích, AH 39, 2014/2, s. 473-501.

• Čapský, Martin: Vévoda Přemek Opavský (1366-1433). Ve službách

posledních Lucemburků, Brno – Opava 2005.

• Čapský, Martin: Osudové zvraty lipanského vítěze. Diviš Bořek

z Miletínka jako představitel umírněného husitského křídla, in: Jan Žižka
z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum
3), edd. Miloš Drda – Zdeněk Vybíral ve spolupráci s Jakubem Smrčkou,
Tábor 2007, s. 585-608.

• Čapský, Martin: Město pod vládou kazatelů. Charizmatičtí náboženští

vůdci ve střetu s městskou radou v pozdně středověkých českých korunních
zemích, Praha 2015.

• Čarek, Jiří: K vývoji cen staroměstských domů v letech 1400-1830, PSH

7,1972, s. 39-49.

• Čarek, Jiří: Z dějin staroměstských domů, PSH 12, 1980, s. 5-69.

• čarek, Jiří: Z dějin staroměstských domů, PSH 13, 1981, s. 5-49.

• Čarek, Jiří: Z dějin staroměstských domů, PSH 15, 1982, s. 5-43.

• Čarek, Jiří: Z dějin staroměstských domů, PSH 17, 1984, s. 5-43.

• Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích, Praha 1985.

• Čarek, Jiří – Hlavsa, Václav – Janáček, Josef – Lim, Václav: Ulicemi

města Prahy od 14. století do dneška, Praha 1958.

• Čáslav památce Žižkově, Čáslav 1945.

• Čečetka, František Josef: Jan Žižka. Život a dílo geniálního vůdce národa,
Praha 1924.

607
 • Čechura, Jaroslav: Mikuláš z Husi a Zelená Hora (Klášter Pomuk na
počátku husitství), MZK 18, 1982, s. 199-209.

• Čechura, Jaroslav: Sión a Kunětická Hora – hrady husitské revoluce? HT

5,1982, s. 153-163.

• Čechura, Jaroslav: Na okraj interpretace jednoho Žižkova listu, HT 6-

7,1983-1984, s. 413-420.

• Čechura, Jaroslav: Rozsah a dynamika sekularizace církevních statků

v západních Čechách na počátku husitské revoluce (v letech 1419-1420), PHS
29,1989, s. 43-69.

• Čechura, Jaroslav: Dějiny Plzeňska, in: Gotika v západních Čechách

(1230-1530) I. K 700. výročí založení města Plzně, ed. Jiří Fajt, Praha 1995, s.
37-55.

• Čechura, Jaroslav – Stachurová Kucrová, Veronika – Vlasáková, Zuzana:

Smiřičtí. Krátké dějiny úspěšného rodu, Praha 2018.

• Čechura, Martin: Hmotná kultura husitského věku, in: Husitské století,

edd. Pavlína Cermanová – Robert Novotný – Pavel Soukup, Praha 2014, s.
519-545.

• Čejka Mirek – Krmíčková, Helena: Nad dvěma utrakvistickými díly

Jakoubka ze Stříbra (O Boží krvi, Zpráva, jak Sněm konstantský o svátosti
večeře Kristovy nařídil), in: Dvě utrakvistická díla Jakoubka ze Stříbra, edd.
Mirek Čejka – Helena Krmíčková, Brno 2009, s. 5-27.

• Čelakovský, Jaromír: Hrad pražský a majetková práva k němu do r. 1526,

SPDMP I, 1907, s. 1-60.

• Čelakovský, Jaromír: O vývoji středověkého zřízení radního v městech

pražských, SPDMP I/2, 1920, s. 124-389.

• Černá, Alena M.: „Nectný Matěj Lauda z Piesku“, NR 87, 2004, s. 51-52.

• Černá, Alena M.: Staročeské názvy chorob, Praha 2009.

• Černá, Alena M.: Žižka po Žižkovi, in: Zrození mýtu. Dva životy husitské
epochy. K poctě Petra Čorneje, edd. Robert Novotný – Petr Šámal, Praha –
Litomyšl 2011, s. 299-305.

• Černá, Alena M.: Spanilá jízda po internetu,NŘ 95, 2012, s. 113-121.

• Černá, Alena M.: Kronikářovy emoce, MedHB 20/1, 2017, s. 227-240.

608
 • Český hraný film III. 1943-1960, Praha 2001.

• Činátl, Kamil: Dějiny a vyprávění. Palackého Dějiny jako zdroj historické

obraznosti národa, Praha 2011.

• Čornej, Petr: Žižkova bitva u Malešova 7. června 1424, JSH 49,1980, s.

152-166.

• Čornej, Petr; Nad Palackého edicí Starých letopisů českých, Slavia

51,1982, s. 69-79.

• Čornej, Petr; Rozhled, názory a postoje husitské inteligence v zrcadle

dějepisectví 15. století, Praha 1986.

• Čornej, Petr; Bitva na Vítkově a zhroucení Zikmundovy křížové výpravy

v létě 1420, HT 9, 1986-1987, s. 101-152.

• Čornej, Petr; Lipanská křižovatka. Příčiny, průběh a důsledky jedné bitvy,

Praha 1992.

• Čornej, Petr; Sudoměř (25.3.1420), in: Pavel Bělina – Petr Čornej

a kolektiv, Slavné bitvy naší historie, Praha 1993, s. 40-46.

• Čornej, Petr; Vítkov (14. 7.1420), in: Pavel Bělina – Petr Čornej
a kolektiv, Slavné bitvy naší historie, Praha 1993, s. 47-55.

• Čornej, Petr; Otázky a otazníky kolem Jana Žižky (I.). Cesta do nebe či
pekel? DaS 15,1993, č. 2, s. 11-15; (II.) Vojevůdcovy osobní styky:
improvizace nebo záměr? DaS 15,1993, č. 3, s. 21-25; (III). „Rytíř boží“ na
panovníkově místě? DaS 15,1993, č. 4, s. 14-18.

• Čornej, Petr; Poslední rok Jana Žižky, in: Přibyslav. Sborník příspěvků
k dějinám města vydaný u příležitosti 570 let úmrtí Jana Žižky, edd. Petr
Čornej – Ladislav Macek – Pavel Rous, Přibyslav 1994, s. 25-43.

• Čornej, Petr; Husitská tematika v českém filmu (1953-1968) v kontextu

dobového nazírání na dějiny I., Iluminace 7,1995, č. 3, s. 13-43.

• Čornej, Petr; Husitská tematika v českém filmu (1953-1968) v kontextu

dobového nazírání na dějiny II., Iluminace 7,1995, č. 4, s. 43-75.

• Čornej, Petr; Potíže s adamity, MH 2,1997, s. 33-63.

• Čornej, Petr; Nové Město pražské na počátku a v závěru husitské revoluce,

ČČH 96,1998, s. 736-753.

609
 • Čornej, Petr; Adamité – tabu 15. i 19. století?, in: Sex a tabu v české
kultuře 19. století, ed. Václav Petrbok, Praha 1999, s. 142-159.

• Čornej, Petr; Jan Žižka a východočeské husitství, ČMM 118,1999, s. 331-

357.

• Čornej, Petr; Tajemství českých kronik. Cesty ke kořenům husitské tradice,

2., rozšířené a přepracované vydání. Praha – Litomyšl 2003.

• Čornej, Petr; Původní vrstva Starých letopisů českých, in: SLČ – SN II,
Praha 2003, s. VII-XLIII.

• Čornej, Petr; Zapomenutá oběť bouřlivého roku 1422, in: Vlast a rodný
kraj v díle historika. Sborník prací žáků a přátel věnovaný profesoru Josefu
Petráňovi, ed. Jaroslav Pánek, Praha 2004, s. 215-230.

• Čornej, Petr; Záhadný Jan Zvíkovec, in: Pokušení Jaroslava Kolára.

Sborník k osmdesátinám, ed. Barbora Hanzová, Praha 2009, s. 101-114.

• Čornej, Petr: 30. 7.1419. První pražská defenestrace. Krvavá neděle

uprostřed léta, Praha 2010.

• Čornej, Petr: Prachatice, Zlatá Koruna (a Praha) v roce 1420, in: Za

zdmi kláštera. Cisterciáci v českých dějinách, edd. Dana Dvořáčková-Malá –
Petr Charvát – Bohumír Němec, České Budějovice 2010, s. 137-166.

• Čornej, Petr; Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437. 2.,

revidované vydání, Praha – Litomyšl 2010.

• Čornej, Petr; Jan Žižka v Čáslavi, in: Muzejní spolky včera a dnes, ed.
Drahomíra Nováková, Čáslav 2011, s. 139-147.

• Čornej, Petr; Jan Žižka z Trocnova, in: Husité. Na cestě za poznáním

husitského středověku. Slova – obrazy – věci, ed. Zdeněk Vybíral, Tábor
2011, s. 49-61.

• Čornej, Petr; Přibyslav – město Žižkovo? in: Paměť míst, událostí

a osobností: Historie jako identita a manipulace, edd. Milan Hlavačka –
Antoine Marés – Magdaléna Pokorná et alii, Praha 2011, s. 442-462.

• Čornej, Petr: Světla a stíny husitství (Události – osobnosti – texty –

tradice). Výbor z úvah a studií, Praha 2011.

• Čornej, Petr: Zikmundův boj o otcovu korunu, in: Lucemburkové. Česká

koruna uprostřed Evropy, edd. František Šmahel – Lenka Bobková, Praha
2012, s. 732-746.

610
 • Čornej, Petr; Kočička, Kurvička, Kokot a Múdrá Hlavička aneb
Staroměstští řezníci v husitské revoluci, PSH 40, 2012, s. 7-129.

• Čornej, Petr; Pražský husita Jeroným Šrol, SMB 4, 2012, s. 57-74.

• Čornej, Petr: Vzbúřenie, búře, búřka a husitská revoluce, in: Heresis

seminaria. Pojmy a koncepty v bádání o husitství, edd. Pavlína Rychterová –
Pavel Soukup, Praha 2013, s. 111-137.

• Čornej, Petr; Vnímání husitství v české moderní a postmodemí společnosti,

AUC-HUCP 53/I, 2013, s. 25-34.

• Čornej, Petr; Kam sahá paměť („Zrádceu Čapek a svědectví Bohuslava

Bílejovského“), TA 16, 2014, s. 7-28.

• Čornej, Petr: Praha – hlava království, in: Husitské století, edd. Pavlína
Cermanová – Robert Novotný – Pavel Soukup, Praha 2014, s. 108-130.

• Čornej, Petr; Kolébka a středisko husitského hnutí, in: Praha Husova

a husitská 1415-2015, edd. Petr Čornej – Václav Ledvinka – Jan Hrdina, Praha
2015, s. 86-112.

• Čornej, Petr: „Prozatím poroučíme zmíněné křivdy Pánu Bohu, jehož je

pomsta…“ (Stížný list české a moravské šlechty proti Husovu upálení
v historických souvislostech), in: Petr Čornej – Aleš Knápek – Ladislav
Macek – Pavel Rous, Stížný list české a moravské šlechty proti upálení mistra
Jana Husa 1415-2015, Okrouhlice 2015,17-43.

• Čornej, Petr: Tři sondy do historiografie doby husitské, Historická dílna

IX. Sborník příspěvků přednesených v roce 2014, edd. Lenka Špačková – Jiří
Stočes, Plzeň 2015, s. 39-67.

• Čornej, Petr: Jan Hus jako dějinná výzva, AUC – HUCP 56/1, 2016, s.
29-34.

• Čornej, Petr: Praha po Husovi, TR 87, 2016, s. 24-44.

• Čornej, Petr: Politické a náboženské aktualizace husitství v českých

kronikách na rozhraní středověku a novověku, MedHB 20/1, 2017, s. 159-179.

• Čornej, Petr; Jan Zajíc z Hazmburka, katolický šlechtic, politik

a vzdělanec druhé poloviny 15. století, in: Modrá krev Sobotecka. Sborník
k 520. výročí povýšení Sobotky na město 1498-2018, ed. Karol Bílek, Sobotka
2018, s. 17-26.

• Čornej, Petr; Východočeská větev Starých letopisů a související texty, in:

611
SLČ – SN III, Praha 2018, s. VII-XLVIII.

• Čornej, Petr; Husitská revoluce: nástin proměny pojmu v českém

historickém myšlení a v dějinné paměti (v tisku).

• Čornej, Petr – Bartlová, Milena: Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437-
1526, Praha – Litomyšl 2007.

• Čornej, Petr – Černá, Alena M.: Žižkovo tažení do Uher a související

texty, in: Středověký kaleidoskop pro muže s hůlkou. Věnováno Františku
Šmahelovi k životnímu jubileu, edd. Eva Doležalová – Petr Sommer, Praha
2016, s. 454-494.

• Čornej, Petr – Zilynskyj, Bohdan: Jan Roháč z Dubé a Praha. Konec

Jana Roháče – pověst a skutečnost, PSH 20,1987, s. 35-61.

• Čumlivski, Denko: Vyšehradská kapitula od založení do poloviny 19.

století, in: Vyšehrad. Historické podoby, ed. Pavla Státníková, Praha 2000, s.
43-65.

• Čumlivski, Denko: Dokumenty k „husovské“ problematice ve fondech

Národního archivu, jejich historický původ a osudy, in: Mistr Jan Hus, 1415-
2015, ed. Denko Čumlivski, Praha 2015, s. 74-119.

• Daňhelka, Jiří: Husitské skladky Budyšínského rukopisu a jejich základní

problémy, in: Serta slavica. In memoriam Aloisii Schmaus, ed. Rudolf
Trofenik, München 1971, s. 112-119.

• Daňhelka, Jiří: Husitské skladby Budyšínského rukopisu a funkční vztahy

v nich, in: Literárněvědné studie. Profesoru Josefu Hrabákovi k šedesátinám,
Brno 1972, s. 49-55.

• David, Zdeněk V.: Nalezení střední cesty. Liberální výzva utrakvistů Římu
a Lutherovi, Praha 2012.

• Dědková, Lidmila: Itinerář Jana Žižky z Trocnova, in: Jan Žižka

z Trocnova. Sborník k 550. výročí úmrtí, edd. František Crkovský – Eva
Barborová, České Budějovice 1974, s. 10-18.

• Deníky Josefa Pekaře. 1916-1933, ed. Josef Hanzal, Praha 2000.

• Dějiny Brna 2. Středověké město, ed. Libor Jan, Brno 2013.

• Dějiny Chomutova, ed. Zdena Binterová, Chomutov 1997.

• Dějiny města Plzně 1. Do roku 1788, edd. Marie Malivánková Wasková –

612
Jaroslav Douša, Plzeň 2014.

• Dějiny Plzně I. Od počátků do roku 1788, ed. Miloslav Bělohlávek, Plzeň

1965.

• Dějiny Prahy I. Od nejstarších dob do sloučení pražských měst (1784), ed.

Jan Vlk, Praha – Litomyšl 1997.

• Dějiny Univerzity Karlovy 1.1347/48-1622, ed. Michal Svatoš, Praha

1995.

• Dějiny Zlaté Koruny. Zlatá Koruna, Plešovice a Rájov v proměnách

staletí, ed. Jindřich Špinar, Zlatá Koruna 2013.

• Dekarli, Martin: Od pravidla (regula) k zákonu (lex), od nápravy

k reformě: doktrinální analýza transformace principů myšlení rané české
reformace (1392-1414), in: O felix Bohemia! Studie k dějinám české
reformace, ed. Petr Hlaváček, Praha 2013, s. 39-58.

• Delumeau, Jean: Hřích a strach. Pocit viny na evropském Západě ve 13.

až 18. století, Praha 1998.

• Delumeau, Jean: Dějiny ráje. Zahrada rozkoše, Praha 2003.

• Denkstein, Vladimír: Husitské revoluční hnutí. Průvodce výstavou (1953-

1955), Praha 1953.

• Derdej, Piotr, Koronowo 1410, Warszawa 2004.

• Dobiáš, Josef: Dějiny královského města Pelhřimova a jeho okolí I. Doba

předhusitská, Pelhřimov 1927.

• Dobiáš, Josef: Dějiny královského města Pelhřimova a jeho okolí. Díl II.
Doba reformační. Část I, Pelhřimov 1936.

• Dolejší, Josef – Křížek, Leonid: Husité.Vrchol válečného umění

v Čechách 1419-1434, Praha 2009.

• Doležalová, Eva: Svěcenci pražské diecéze 1395-1416, Praha 2010.

• Doležel, Lubomír: Fikce a historie v období postmoderny, Praha 2008.

• Doležel, Lubomír: Heterocosmica II. Fikční světy postmodemí české

prózy, Praha 2014.

• Doskočil, Karel: Berní rula 2. Popis Čech r. 1634. Souhrnný index obcí

613
k berní rule, Praha 1953-1954.

• Drabina, Jan: Historia miast śląskich w średniowieczu, Kraków 2000.

• Drabina, Jan: Kontakty listowne papieża Marvina V z królem

Władystawem Jagiełłq, Studia Historyczne 45, 2002, s. 3-16.

• Dragoun, Zdeněk: K lokalizaci pobřežní partie opevnění Starého Města

pražského, SP XXII, 1992, s. 127-134.

• Drda, Miloš: Archeologický výzkum Tábora 1974-1977 (Tábor 11/1),

Tábor 1978.

• Drda, Miloš: Soubor nálezů ze Sezimova Ústí, HT 1,1978, s. 7-44.

• Drda, Miloš – Tecl, Rudolf: K předhusitskému osídlení Tábora, ČsČH

26,1978, s. 740-764. Drobná, Zoroslava – Durdík, Jan: Jan Žižka z Trocnova.
Demokratické a bojové tradice našeho lidu. Výstava k 550. výročí smrti Jana
Žižky z Trocnova, Praha 1975.

• Duby, Georges: Věk katedrál. Umění a společnost 980-1420, Praha 2002.

• Ducháček, Milan: Václav Chaloupecký. Hledání československých dějin,

Praha 2014.

• Durdík, Jan: K vojensko-technickým problémům na počátku 15. století.

(Bellifortis Konrada Kyesera), HaV 2,1953, s. 29-50.

• Durdík, Jan: Husitské vojenství. 2. vydání, Praha 1954.

• Durdík, Josef: O letorách, Praha 1896.

• Durdík, Tomáš: Hrady Václava IV. v pražských městech a jejich

nejbližším okolí, DP 6/1,1986, s. 24-46.

• Durdík, Tomáš: Královský hrad v Písku, Písek 1993.

• Durdík, Tomáš: Encyklopedie českých hradů, Praha 1995.

• Durdík, Tomáš: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha 2000.

• Durdík, Tomáš: Rožmberské hrady, in: Rožmberkové. Rod českých

velmožů a jeho cesta dějinami, ed. Jaroslav Pánek, České Budějovice 2011, s.
182-195.

• Durdík, Tomáš – Frolich, Jiří: Nové poznatky o hradu Újezdci u Týna nad

614
Vltavou, CB 10, 2006, s. 337-348.

• Durdík, Tomáš – Kašička, František – Nechvátal, Bořivoj: Hrady, hrádky

a tvrze na Písecku, Písek 1995.

• Dvořák, Miloš: Dobytí Českého Brodu v r. 1421, Českobrodský kulturní

zpravodaj 11-13/36-37, prosinec 1964, s. 22-24.

• Dvořák, Miloš: Král Zikmund v Českém Brodě r. 1420, Českobrodský

kulturní zpravodaj 1/38, leden 1965, s. 20.

• Dvořák, Miloš: Městská správa v Českém Brodě a její písemnosti do roku

1623, SAP 32,1982 s. 170-224.

• Dvořák, Miloš: Český Brod. Stručné dějiny. Umělecké památky.

Pamětihodnosti na Českobrodsku, Český Brod 1992.

• Dvořák, Tomáš a kolektiv, Žižkov. Svéráz pavlačí a strmých ulic, Praha

2012.

• Dvořáková, Daniela: Poliaci na dvore Žigmunda Luxemburského,

Historické štúdie 40,1999, s. 5-33.

• Dvořáková, Daniela: Rytierská kultura v živote uhorskej šľachty na

prelome 14. a 15. storočia, HČ 50, 2002, s. 560-586.

• Dvořáková, Daniela: Rytier a jeho kráľ. Stibor zo Stiboric a Žigmund

Luxemburský. Sonda do života stredovekého uhorského šĺáchtica s osobitným
zreteľom na územie Slovenska, Budmerice 2003.

• Dvořáková, Daniela: Kôň a človek v stredoveku. K spolužitiu človeka

a koňa v Uhorskom královstvie Budmerice 2007.

• Dvořáková, Daniela: Žofia Bavorská a Žigmund Luxemburský.

K bratislavskému pobytu českej kráľovnej, SMB 2, 2010, s. 75-114.

• Dvořáková, Daniela: Čierna kráľovná Barbora Celjská (1392-1451).

Životný príbeh uhorskej, rímsko-nemeckej a českej kráľovnej, Budmerice –
Bratislava 2013.

• Dvořáková, Vlasta – Menclová, Dobroslava: Karlštejn, Praha 1965.

• Dvořáková, Zora: Josef Václav Myslbek. Umělec a člověk uprostřed své

doby, Praha 1979.

• Ebel, Martin: Husitství a česká reformace v Žatci, in: Žatec, ed. Petr

615
Holodňák, Žatec 1992, s. 32-38.

• Eco, Umberto: Umění a krása ve středověké estetice, Praha 1998.

• Eco, Umberto et alii: Dějiny krásy, Praha 2005.

• Eco, Umberto et alii: Dějiny ošklivosti, Praha 2007.

• Ekdahl, Sven: Die „Banderia Prutenorum“ des Jan Długosz – eine Quelle
zur Schlacht bei Tannenberg 1410, Göttingen 1976.

• Ekdahl, Sven: Die Schlacht bei Tannenberg 1410. Quellenkritische

Untersuchungen. Band I. Einführung und Quellenlage, Berlin 1982.

• Ekdahl, Sven: Quellenaussagen uber die Taktik in der

Tannenbergschlacht, in: Tannenberg – Grunwald – Žalgiris 1410: Krieg und
Frieden im späten Mittelalter, edd. Werner Paravicini – Rimvydas
Petrauskas – Grischa Vercamer, Wiesbaden 2012, s. 285-300.

• Elbel, Petr: Neznámý list krále Zikmunda litomyšlskému biskupovi Janovi

Železnému ze 4. září 1417. Edice, rozbor a komparace se Zikmundovým listem
Čechům téhož data, in: Querite regnum Dei. Sborník příspěvků k poctě Jany
Nechutové, edd. Helena Krmíčková – Anna Pumprová – Dana Růžičková –
Libor Švanda, Brno 2006, s. 515-534.

• Elbel, Petr: Ve znamení draka a kříže. Vláda Zikmunda Lucemburského na

Moravě (1419-1423), in: Vládcové Moravy, ed. Jiří Mitáček, Brno 2007, s. 53-
82.

• Elbel, Petr: „Scio, quod vos Moravi estis timidi et michi non jideles“.
Moravané ve strukturách dvora Zikmunda Lucemburského, MedHB 12/2,
2009, s. 43-132.

• Elbel, Petr: Bitva u Uherského Brodu. Zapomenutá epizoda druhé křížové

výpravy proti husitům, in: Zrození mýtu. Dva životy husitské epochy. K poctě
Petra Čorneje, edd. Robert Novotný – Petr Šámal a kolektiv, Praha 2011, s.
73-89.

• Elbel, Petr: Jan Soběslav a Prokop, in: Lucemburkové. Česká koruna

uprostřed Evropy, edd. František Šmahel – Lenka Bobková, Praha 2012, s.
710-718.

• Elbel, Petr: Morava, in: Husitské století, edd. Pavlína Cermanová –

Robert Novotný – Pavel Soukup, Praha 2014, s. 189-223.

• Elbel, Petr: In tota christianitate non fuit maior hereticus quam iste. Král

616
Zikmund a mistr Jan Hus, in: Jan Hus 1415 a 600 let poté (HT –
supplementum 4), edd. Jakub Smrčka – Zdeněk Vybíral, Tábor 2015, s. 95-
128.

• Elbel, Petr – Bárta, Stanislav – Ziegler, Wolfram: Die Heirat zwischen

Elisabeth von Luxemburg und Herzog Albrecht V. von Österreich. Rechtliche,
finanzielle und machtpolitiche Zusammenhänge (mit einem Quellenanhang),
in: Manželství v pozdním středověku (Colloquia mediaevalia Pragensia 14),
edd. Pawel Kras – Martin Nodl, Praha 2014, s. 79-152.

• Emler, Josef: Dvě nekrologia krumlovská, VKČSN 1887, č. 11, Praha

1888, s. 197-228.

• Emler, Josef: Nekrologium Zlatokorunské, VKČSN 1888, č. 3, Praha

1889, s. 42-83.

• Encyklopedie českých tvrzí. 1. díl. A-J, ed. Ladislav Svoboda a kolektiv,

Praha 1998; II. díl. K-R, ed. Ladislav Svoboda a kolektiv, Praha 2000; III. díl.
S-Ž, ed. Jiří Úlovec a kolektiv, Praha 2005.

• Erneé, Michal: Gotické a renesanční kamnové kachle z hradu a zámku

v Českém Krumlově, CB 9, 2004, s. 251-268.

• Erneé, Michal: Gotické kamnové kachle z hradu a zámku v Českém

Krumlově, České Budějovice 2008.

• Eršil, Jaroslav – Pražák, Jiří: Archiv pražské metropolitní kapituly II.

Katalog listin a listů z let 1420-1361, Praha 1986.

• Ertl, Václav: O původu jména Žižka, NŘ 8,1924, s. 268-286.

• Favier, Jean: François Villon. Život středověké Paříže, Praha 2001.

• Feigl-Procházková, Krista: Frei sollen sie sein, die Söhne und die Töchter
Gottes. Chiliastisches Gerüst und gnostisches Fundament des taboritischen
Radikalismus, HT 13, 2002, s. 9-30.

• Felcman, Ondřej – Fukala, Radek a kolektiv: Poděbradové. Rod

českomoravských pánů, kladských hrabat a slezských knížat, Praha 2008.

• Felcman, Ondřej – Musil, František a kolektiv: Dějiny východních Čech

v pravěku a středověku (do roku 1526), Praha 2009.

• Felcman, Ondřej – Gładkiewicz, Ryszard a kolektiv: Kladsko. Dějiny

regionu, Hradec Králové – Wrocław – Praha – Kłodsko 2012.

617
 • Fiala. Michal et alii: Nové Město pražské 1348-1784, Praha 1998.

• Fiala, Zdeněk: O životě a díle M. Petra z Mladoňovic, in: Petra

z Mladoňovic Zpráva o mistru Janu Husovi v Kostnici, Praha 1965, s. 9-30.

• Fialová, Anděla – Hejnic, Josef: Český Krumlov v době husitské (Podle

rejstříku městské sbírky z roku 1424), SNM (Řada A – Historie) 29, 1975/1, s.
1-48.

• Fialová, Ludmila – Horská, Pavla – Kučera, Milan – Maur, Eduard –

Musil, Jiří – Stloukal, Milan: Dějiny obyvatelstva českých zemí, Praha 1996.

• Fišera, Zdeněk: Skalní hrady zemí Koruny české, Praha 2004.

• Flegl, Michal: K problematice regionálních pověstí a tradic (Žižka před

hradem Rábí), in: Acta regionalia. Sborník vlastivědných prací, Praha 1965, s.
84-90.

• Flegl, Michal: Dobývání Říčan Janem Žižkou, SSH 4,1969, s. 211-219.

• Flegl, Michal: Žižka ve světle svých listů, JSH 38, 1969, s. 169-177.

• Flegl, Michal: Žižkův boj s hříchem, KR 36, 1969, s. 84-86.

• Flegl, Michal: Hrad Rábí a Žižkovy válečné akce na Prácheňsku, MZK

7,1970, s. 289-298.

• Flegl, Michal: Bojiště u Sudoměře a vznik Žižkova pomníku, Památková

péče 33,1973, s. 240-242.

• Flegl, Michal: Žižka a bitva u Poříčí, SSH 9, 1974, s. 201-207.

• Flegl, Michal: Žižka a bitva u Sudoměře, JSH 48,1974, zvláštní číslo, s.

11-18.

• Foltýn, Dušan: „Me Miroslav struxit. Me Zisska cremavit.“ Barokní pokus

o rekonstrukci stavební podoby kláštera v Sedlci, in: Sedlec. Historie,
architektura a umělecká tvorba sedleckého kláštera ve středoevropském
kontextu kolem roku 1300 a 1700, ed. Radka Lomíčková, Praha 2009, s. 441-
453.

• Frajdl, Jiří – Zikmunda, Vlastimil: Listy z dějin východních Čech,

Havlíčkův Brod 1965.

• Frankenberger, Otakar: Naše velká armáda. Prvý svazek. Vítkov –

Vyšehrad – Kutná Hora, Praha 1921; Druhý svazek. Karlův Týn – Malešov –

618
Ústí, Praha 1921.

• Frankenberger, Otakar (mladší): Husitské válečnictví po Lipanech, Praha

1960.

• Franková, Lidmila: Mikuláš Sokol z Lamberka, Vlastivědný sborník

Pelhřimovska 13, 2002, s. 29-34.

• Frenken, Ansgar: Gregor XII., in: Das Konstanzer Konzil 1414-1418.

Weltereignis des Mittelalters. Essays, edd. Karl-Heinz Braun – Mathias
Herweg – Hans W. Hubert – Joachim Schneider – Thomas Zotz, Darmstadt
2013, s. 116-120.

• Friedl, Jiří – Jurek, Tomasz – Řezník, Miloš – Wihoda, Martin: Dějiny

Polska, Praha 2017.

• Frind, Anton: Die Kirchengeschichte Böhmens in der Husitenzeit, Prag

1872.

• Frinta, Antonín: Etymologie jména Žižkova, ČMF 1,1911, s. 193-198.

• Fröhlich, Jiří: Přehled popravišť Prácheňského kraje, in: Sborník

Společnosti pro výzkum kamenných křížů 2008, Aš 2008, s. 110-119.

• Frýda, František: Plzeň, středověká městská pevnost a její zbrojnice, in:

Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT –
supplementum 3), edd. Miloš Drda – Zdeněk Vybíral ve spolupráci s Jakubem
Smrčkou, Tábor 2007, s. 379_393.

• Fudge, Thomas A.: Želivský’s Head. Memory and New Martyrs Among
the Hussites, BRRP 6, 2007, s. 111-132.

• Fukala, Radek: Velká válka s křižáky 1409-1411. Světla a stíny

grunwaldského vítězství, 2. vydání, Praha 2018.

• Funda, Otakar Antoň: Masarykova interpretace Jana Husa, in: Jan Hus
mezi epochami, národy a konfesemi, ed. Jan Blahoslav Lášek, Praha 1995, s.
300-304.

• Gabriel, František: Model vývoje valečovské sídelní aglomerace, AH 40,

2015/1, s. 131-147.

• Gabriel, František – Panáček, Jaroslav: Severočeské hrady na kupách, CB

6/1,1998, s. 69-105.

• Gabriel, František – Panáček, Jaroslav: Hrady okresu Česká Lípa, Praha

619
2000.

• Gabriel, František – Peřina, Ivan – Podroužek, Kamil: Nový doklad

opevnění valečovské sídelní aglomerace, ČSPS 115, 2007, s. 110-112.

• Galandauer, Jan: 6. 7.1915. Pomník mistra Jana Husa. Český symbol ze

žuly a bronzu, Praha 2008.

• Galandauer, Jan: Čtyřikrát o pomníku Jana Žižky na vrchu Vítkově (1884-

1904-1920-1950), in: Zrození mýtu. Dva životy husitské epochy. K poctě
Petra Čorneje, edd. Robert Novotný – Petr Šámal a kolektiv, Praha – Litomyšl
2011, s. 364-372.

• Galandauer, Jan: Chrám bez boha nad Prahou. Památník na Vítkově,

Praha 2014.

• Gebauer, Jan: Staročeský slovník. Díl I. A-J, Praha 1903.

• Gilpin, William: The Lives of John Wiclijf; and oj the most Eminent of his
Disciples; Lord Cobham; John Huss, Jerome of Prague, and Zisca, London
1765.

• Głogowski, Stefan: Potomci krále Jiřího z Poděbrad (Genealogie knížat

z Minstrberka), Ostrava 1989.

• Goll, Jaroslav: Quellen und Untersuchungen zur Geschichte der

böhmischen Brüder II, Prag 1882.

• Goll, Jaroslav: Čechy a Prusy ve středověku, Praha 1897.

• Goll, Jaroslav: Chelčický a Jednota v XV. století, Praha 1916.

• Goll, Jaroslav: Vybrané spisy drobné II, Praha 1929.

• Górny, Maciej: „Husitské revoluční hnutí“ v české historiografii

stalinského období, in: Husitský Tábor a jeho postavení v české historiografii
v 70. a 80. letech 20. století (HT – supplementum 2), edd. Doubravka
Olšáková – Zdeněk Vybíral, Tábor 2004, s. 129-148.

• Graff, Tomasz: Biskup krakowski Zbigniew Oleśnicki (1423-1455) wobec

husytyzmu i polityki polsko-czeskiej. MedHB 17/1, 2014, s. 127-167.

• Grajewski, Henryk: Kara śmierci w prawie polskim do polowy XIV wieku,

Warszawa 1956.

• Graus, František: Das Spätmittelalter als Krisenzeit. Ein Literaturbericht

620
als Zwischenbilanz, Mediaevalia Bohemica 1,1969 (Supplementum).

• Graus, František: Struktur und Geschichte. Drei Volksaufstände im

mittelalterlichen Prag, Sigmaringen 1971.

• Graus, František: Prag als Mitte Böhmens 1346-1421, in: Zentralität als
Problem der mittelalterlichen Stadtgeschichtsforschung, ed. Emil Meynen,
Köln – Wien 1979, s. 22-47.

• Graus, František: Rundgruppen der Städtischen Gesellschaft im

Spätmittelalter, Zeitschrift für historische Forschung 8,1981, s. 385-437.

• Graus, František: Pest – Geissler Judenmorde. Das 14. Jahrhundert als

Krisenzeit, Göttingen 1987.

• Graus, František: Živá minulost. Středověké tradice a představy

o středověku, Praha 2017.

• Graus, Igor: Dračí rád Žigmunda Luxemburského a jeho symbolika,

Slovenská archivistika 31, 1996, s. 86-106.

• Grollová, Jana – Rywiková, Daniela: Militia est vita hominis. Sedm

smrtelných hříchů a sedm skutků milosrdenství v literárních a vizuálních
pramenech českého středověku, České Budějovice 2013.

• Grunt, František: Osudy táborského hejtmana Chvala Řepického

z Machovic, MH 3,1999, s. 41-60.

• Grunt, František: Počátky a vzestup pánů z Kolovrat v západních

Čechách, MZK 37, 2002, s. 7-23.

• Grygiel, Jerzy: Życie i dzialalność Zygmunta Korybutowicza. Studium

z dziejów stosunków polsko-czeskich w pierwszej połowie XV wieku,
Wrocław – Warszawa – Kraków – Gdańsk – Łódź 1988.

• Grygiel, Jerzy – Zilynskyj, Bohdan: Kníže Zikmund Korybutovič a Praha

(1422-1427), PSH 23,1990, s. 7-27.

• Guth, Karel: Žižka ve výtvarném umění, in: Sborník Žižkův 1424-1924.

K pětistému výročí jeho úmrtí, ed. Rudolf Urbánek, Praha 1924, s. 290-304.

• Gutkas, Karl: Geschichte Niederösterreichs, Wien 1984.

• Haas, Alois Maria: Tod und Jenseits in der deutschen Literatur des
Mittelalters, in: Himmel, Hölle, Fegerfeuer. Das Jenseits im Mittelalter, ed.
Peter Jetzler, Zürich 1994, s. 69-78.

621
 • Haas, Antonín: Archiv Koruny české 6. Katalog listin z let 1438-1526,
Praha 1958.

• Hadravová, Alena: Druhý Vatikánský mytograf. Dva nově identifikované

rukopisy z Národní knihovny v Praze, Praha 2017.

• Hadravová, Alena – Hadrava, Petr: Úvod, in: Křišťan z Prachatic, Stavba

a užití astrolábu, edd. Alena Hadravová – Petr Hadrava, Praha 2001, s. 11-131.

• Hajiček, Jakub: Vrata Národního památníku na Vítkově – učebnice

československých dějin? MH 7, 2016, č. 2, s. 21-41.

• Halama, Ota: Otázka svatých v české reformaci, Brno 2002.

• Halama, Ota: The Martyrs of Kutná Hora, 1419-1420, BRRP 5/1, 2004, s.
139-146.

• Halama, Ota: Kniha Job v husitském výkladu strahovského sborníku, StR

43, 2013, s. 5-14.

• Halama, Ota: Svatý Jan Hus. Stručný přehled projevů domácí úcty
k českému mučedníku v letech 1415-1620, Praha 2015.

• Hammerschmidt, Jan Florian: Prodromus gloriae Pragenae, Vetero-

Pragae 1723.

• Hanzl, Zdeněk: Kodetův model pražského pomníku Jana Žižky z roku

1913 a Žižkův památník u Sudoměře. Kámen 10, 2004, č. 1, s. 10-13.

• Harnack, Adolf: Militia Christi, Tübingen 1905.

• Hás, Jiří: Aleš Vřešťovský z Rýzmburka, Heraldika a genealogie 38, 2005,

s. 21-24.

• Hás, Jiří: Z rodinného života husitských hejtmanů, Praha 2008.

• Havelka, Emanuel: Husitské katechismy, Praha 1938.

• Havelka, Tomáš: „Abych z pořádku kroniky nevyšel a v posměšné se

nedal rozprávky, maličko něco oznámím.“ Groteskní plán Hájkovy Kroniky
české, in: Na okraj Kroniky české. Studia Hageciana I, ed. Jan Linka, Praha
2015, s. 111-128.

• Havrlant, Jaroslav: Bouřlivý rok 1412 v Žatci. K Husovu pobytu ve městě,

in: Poohří 3. Ohře – spojnice lidí a osudů, ed. Jana Sílová, Kadaň 2013, s. 6-
12.

622
 • Hay, Denis: Evropa pozdního středověku 1300-1500, Praha 2010.

• Hazlbauer, Zdeněk: Zobrazení Dračího řádu Zikmunda Lucemburského

na vrcholně gotických středoevropských kachlích, AH 24. 1999, s. 387-399.

• Heck, Roman: Jan Žižka z Trocnova v Annales Poloniae Jana Długosze,

JSH 43,1974, zvláštní číslo, s. 64-73.

• Hejna, Antonín: Trocnovské dvorce, ČNM 126, 1957, s. 35-48.

• Hejna, Antonín: Výsledky archeologického výzkumu v Trocnově, JSH

26,1957, s. 1-4.

• Hejna, Antonín: Trocnov a jeho archeologický výzkum, JSH 43,1974,

zvláštní číslo, s. 1-10. Hejnic, Josef: Čáslavská humanistická epitafia k poctě
Jana Žižky z Trocnova, ČNM 136,1967, s. 69-79.

• Hejnic, Josef – Polívka, Miloslav: Plzeň v husitské revoluci. Hilaria

Litoměřického „Historie města Plzně“, její edice a historický rozbor, Praha
1987.

• Herold, Vilém: Jan Hus a husitství, in: Politické myšlení pozdního

středověku a reformace (Dějiny politického myšlení II/2), edd. Vilém Herold –
Ivan Muller – Aleš Havlíček, Praha 2011, s. 237-320.

• Heymann, Frederick Gotthold: John Žižka and the Hussite Revolution,

Princeton – New Jersey 1955.

• Heymann, Frederick Gotthold: Kutná Hora – Malešov. Dva problémy

topografie Žižkových bitev, ČsČH 9,1961, s. 75-81.

• Hille, Jan: Přibík Kadovský, SHK 19,1918, s. 170-171.

• Hille, Jan: Přibík Kadovský, Otavan 4 (39), 1919-1820, č. 9-10, s. 137.

• Hlaváček, Ivan: Husitské sněmy, SH 4,1956, s. 71-109.

• Hlaváček, Ivan: Boj o Zlatou stezku na počátku 15. století (K výkladu

některých listin Václava IV. pro Prachatice), JSH 31,1962, s. 76-79.

• Hlaváček, Ivan: Středověké soupisy knih a knihoven v českých zemích.

Příspěvek ke kulturním dějinám českým, Praha 1966. Hlaváček, Ivan: Matyáš
Škorně z Jehnědna, český bibliofil 15. věku, in: Z českých dějin. Sborník prací
in memoriam prof. dr. Václava Husy, edd. Zdeněk Fiala – Rostislav Nový,
Praha 1966, s. 97-106.

623
 • Hlaváček, Ivan: Das Urkunden und Kanzleiwesen des böhmischen und
römischen Königs Wenzel (IV.) 1376-1419. Ein Beitrag zur
spätmittelalterlichen Diplomatik, Stuttgart 1970. Hlaváček, Ivan: Z knižní
kultury doby Karla IV. a Václava IV. v českých zemích, AUC – HUCP 18/1, s.
7-60.

• Hlaváček, Ivan: Vratislavská epizoda českého korunního archivu,

Archivní časopis 30,1980, s. 100-106.

• Hlaváček, Ivan: K organizaci státního správního systému za vlády

Václava IV. Dvě studie o jeho itineráři a radě, Praha 1991.

• Hlaváček, Ivan: Aktivita české šlechty na dvoře Václava IV., MedHB

1,1991, s. 205-216.

• Hlaváček, Ivan: Die Wiener Haft Wenzels IV. der Jahre 1402-1403 aus
diplomatischer und verwaltunsgeschichtlicher Sicht, in: Husitství –
Reformace – Renesance, Sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela I, edd.
Jaroslav Pánek – Miloslav Polívka – Noemi Rejchrtová, Praha 1994, s. 225-
238.

• Hlaváček, Ivan: Václav IV., in: Čeští králové, edd. Marie Ryantová – Petr
Vorel, Praha – Litomyšl 2008, s. 208-221.

• Hlaváček, Ivan: Höfe, Residenzen, Itinerare, Prag 2011.

• Hlaváček, Ivan: Kancléři na dvoře Václava IV., in: Lucemburkové. Česká

koruna uprostřed Evropy, edd. František Šmahel – Lenka Bobková, Praha
2012, s. 420-424.

• Hlaváček, Ivan a kolektiv: Skryté edice a regesty listin a listů k dějinám

husitské revoluce (1419-1437). I. část, TA 1,1987, s. 8-56.

• Hlaváček, Ivan – Tecl, Rudolf – Vondráček, Milan a kolektiv: Skryté

edice a regesty listin a listů k dějinám husitské revoluce (1419-1437). II. část,
TA 4,1992, s. 5-31.

• Hlaváček, Petr; „Fuerunt de secta Waldensi“. Kadaňsko-chomutovská

valdenská komunita na prahu české náboženské reformace. In: Comotovia
2002. Sborník příspěvků z konference věnované výročí 750 let první písemné
zmínky o existenci Chomutova (1252-2002), ed. Petr Rak, Chomutov – Ústí
nad Labem 2003, s. 16-22.

• Hlaváček, Petr: Žižka a český severozápad aneb dobytí města Chomutova

husity roku 1421, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských

624
dějinách (HT – supplementum 3), edd. Miloš Drda – Zdeněk Vybíral ve
spolupráci s Jakubem Smrčkou, Tábor 2007, s. 67-78.

• Hledíková, Zdeňka: Erkinger ze Seinsheimu a husitské Čechy, in: Soudce

smluvený v Chebu. Sborník příspěvků přednesených na sympoziu k 550.
výročí, květen 1982, Cheb – Praha 1982 [recte 1984], s. 79-87.

• Hledíková, Zdeňka: Kacířské Prachatice?, JSH 59,1990, s. 195-198.

• Hledíková, Zdeňka: Arcibiskupové a kaplani za Václava IV., in:

Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy, edd. František Šmahel –
Lenka Bobková, Praha 2012, s. 777-784.

• Hlinka, Vít: Služebníci slova v čase znamení konce, Studia Theologica 17,
2015, č. 4, s. 37-58.

• Hlubuček, Karel: Trocnov – Žižkův kraj, Praha 1952.

• Hoensch, Jorg Konrad: Kaiser Sigismund. Herrscher an der Schwelle zur

Neuzeit 1368-1437, München 1996.

• Hoensch, Jorg Konrad: Prager Fensterstürze, in: Deutsche und

Tschechen. Geschichte – Kultur – Politik, edd. Walter Koschmal – Marek
Nekula – Joachim Rogall, München 2001, s. 535-542.

• Hoensch, Jorg Konrad: Lucemburkové. Pozdně středověká dynastie

celoevropského významu 1308-1437, Praha 2003.

• Hoensch, Jorg Konrad – Kees,Thomas – Nieß, Ulrich – Roscheck, Petra:

Itinerar König und Kaiser Sigismunds von Luxemburg 1368-1437, Warendorf
1995.

• Hoffmann, František: Litomyšl v husitském revolučním hnutí, in: Sborník

příspěvků k dějinám Litomyšle a okolí, Pardubice 1959, s. 33-105.

• Hoffmann, František: Jihlava v husitské revoluci, Havlíčkův Brod 1961.

• Hoffmann, František: K počátkům Tábora, ČsČH 15,1967, s. 103-120.

• Hoffmann, František: K prehistorii moravských táborů, SMM 86,1967, s.

202-218.

• Hoffmann, František: Vilém z Pernštejna. Pokus o portrét moravského

pána husitské doby, ČMM 87,1968, s. 163-186.

• Hoffmann, František: K povaze drobné války, záští a násilných činů před

625
husitskou revolucí, in: Pocta akademiku Václavu Vaněčkovi k 70.
narozeninám, ed. Karel Malý, Praha 1975, s. 55-75.

• Hoffmann, František: Morava před husitskou revolucí, Časopis

Moravského musea 69,1984, s. 49-78; 70,1985, s. 103-146.

• Hoffmann, František: Bojové družiny před husitskou revolucí na jižní

Moravě, JM 22 (25), 1986, s. 99-116.

• Hoffmann, František: Bojové družiny před husitskou revolucí ve

východních Čechách, ČsČH 35,1987, s. 75-104.

• Hoffmann, František: Bojová družina Erharta Pušky z Kunštátu, VVM

40,1988, s. 56-64.

• Hoffmann, František: Bojové družiny před husitskou revolucí na západní

Moravě, in: Moravský historický sborník (Historica moravica), edd. Antonín
Verbík – Karel Blažek, Brno 1986, s. 72-88.

• Hoffmann, František: České město ve středověku, Praha 1992.

• Hoffmann, František: Bojové družiny na Moravě a v Čechách, TA 6,1994,

s. 47-144.

• Hoffmann, František: Úvod, in: AČ XL/1,Praha 2004, s. XI-XLVIII.

• Höhne, Steffen: Die literarische Instrumentalisierung der böhmischen

Geschichte im Vormärz. Hus und die Hussiten, in: Brücken nach Prag:
deutschsprächige Literatur im kulturellen Kontext der Donaumonarchie und
der Tchechoslowakei. Festschrift fůr Kurt Krolop zum 70. Geburtstag, edd.
Klaas-Hinrich Ehlers – Steffen Höhne – Václav Maidl – Marek Nekula,
Frankfurt a. M. 2000, s. 43-80.

• Hoch, Karel: Husité a válka, Česká mysl 8, 1907, s. 131-143,193-208,

285-300,375-391 439-453.

• Hojda, Zdeněk – Pokorný, Jiří: Pomníky a zapomníky, Praha – Litomyšl

1996.

• Holec, František: Kronika královské Prahy a obcí sousedních. Díl IV.

Připojené obce a zaniklé osady, Praha 1996.

• Holeček, František Jindřich: Husovo pojetí církve (Příspěvek k diskusi),

in: Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi, ed. Jan Blahoslav Lášek,
Praha 1995, s. 139-146.

626
 • Holeček, František Jindřich: Makkabäische Inspiration des hussitischen
Chorals „Ktož jsú boží bojovníci“ („Ihr, die die Kämpfer Gottes und seines
Gesetzes seid“), in: In memoriam Josefa Macka (1922-1991), edd. Miloslav
Polívka – František Šmahel, Praha 1996, s. 111-125.

• Holeček, František Jindřich: „Ministri dei possunt in dampnacionem

perpetuam papam male viventem detrudere…“ (Hus a problém Antikrista), in:
Jan Hus na přelomu tisíciletí (HT – supplementum 1), edd. Miloš Drda –
František J. Holeček – Zdeněk Vybíral, Tábor – Ústí nad Labem 2001, s. 219-
245.

• Holeček, František Jindřich: Několik poznámek k teologické inspiraci

Božího bojovníka dvacátých let 15. století ve světle indicií Žižkových listů
a Vojenského řádu, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských
dějinách (HT – supplementum 3), edd. Miloš Drda – Zdeněk Vybíral ve
spolupráci s Jakubem Smrčkou, Tábor 2007, s. 195-276.

• Holinka, Rudolf: Počátky táborského pikartství, Bratislava 6, 1932, s.

187-195.

• Holinka, Rudolf: Jan Žižka z Trocnova, in: Hrdinové a věštci českého

národa, ed. Rudolf Holinka, Přerov 1948.

• Holý, Kamil: Žižka stratég. Kritické úvahy o jeho taženích, Praha 1928.

• Homolková, Milada: Spalův votipera a jeho staročeské příbuzenstvo, in:

Dva z prvních. Jaromír Spal, Miloslav Šváb. Respektované osobnosti
vysokoškolské bohemistiky, edd. Helena Chýlová – Viktor Viktora, Plzeň
2015, s. 58-67.

• Homolková, Milada: Jan Hus a páté přikázání, in: Jan Hus, husitství
a husitské války, edd. Daniel Soukup – Matouš Jaluška, Praha 2016, s. 54-63.

• Honl, Ivan: Jan Žižka u České Skalice r. 1424, Česká Skalice 1932.

• Honl, Ivan: Jan Žižka v topografickém názvosloví Čech, Zpravodaj

Místopisné komise ČSAV 11, 1970, s. 168-198.

• Horálek, Jan: Slovo šelma na pozadí kulturní a společenské situace

středověkých Čech, LF 104, 1981, s. 123-131.

• Hořčička Adalbert: „Ein Chronicon breve regni Bohemiae saec. XV“,

MVGDB 37,1899, s. 454-471.

• Hořejší, Michal: Staročeské rukopisy snáře Vavřince z Březové, in: Sny

mezi obrazem a textem, edd. Tomáš Borovský, Radka Nokkala Miltová
627
a kolektiv, Brno 2016, s. 53-71.

• Housley, Norman: The Later Crusades. From Lyons to Alcazar (1274-

1580), Oxford 1992. Housley, Norman: Religious Warfare in Europe, 1400-
1536, Oxford 2002.

• Hrabětová, Irena: Staročeská báseň o Vilémovi z Kounic, ČMM 103,1984,

s. 84-100.

• Hrabětová, Irena: Moravský rod Šišku z Kounic v 15. století, WM 39,1987,

s. 78-86. Hradec Králové. Historie/Kultura/Lidé, Praha 2017.

• Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III. Severní

Čechy, ed. Rudolf Anděl, Praha 1984; V. Jižní Čechy, ed. Karel Tříska, Praha
1986; VII. Praha a okolí, ed. František Holec, Praha 1988.

• Hrachová, Hana a kolektiv: Rokycany. Historie/ Kultura/Lidé, Praha 2011.

• Hrdina, Jan: Kaple Božího těla na Novém Městě pražském v době

předhusitské – dvě drobné sondy, SP 29, 2013, s. 21-38.

• Hrdina, Karel: Studenti z českých zemí na vysokých školách v cizině,

Věstník ČAVU 28-29,1919-1920, s. 32-66.

• Hrdlička, Richard: Žižkovi jmenovci či potomci?, Tábor 1923.

• Hrejsa, Ferdinand: Jan Žižka a jeho náboženský život (Žižkova doba,

Cyklus přednášek k pětistému výročí smrti Žižkovy. Svazek III), Praha 1924.

• Hromádka, Jan: Česká cesta na Slovensku a Žižkovo tažení do Uher r.

1423, Bratislava 7, 1933, s. 416-450.

• Hrubý, Karel: Struktury a postoje husitských skupin pražského politického

systému, AUC – HUCP 9/1,1968, s. 29-78.

• Hrubý, Vladimír: Matěj Louda z Chlumčan, husitský hejtman města Písku,

JSH 47,1978, s. 183-194.

• Hruza, Karel: Schrift und Rebellion: Die hussitischen Manifeste aus Prag
von 1415-1431, in: Geist, Gesellschaft, Kirche im 13.-16. Jahrhundert
(Colloquia mediaevalia Pragensia 1), ed. František Šmahel, Praha 1999, s. 81-
108.

• Hruza, Karel: Audite celi! Ein satirischer hussitischer Propagandatext

gegen König Sigismund, in: Propaganda, Kommunikation und Öffentlichkeit
(11.-16. Jahrhundert), ed. Karel Hruza, Wien 2002, s. 129-151.

628
 • Hubičková, Eva – Vybíral, Zdeněk: Tábor (Zmizelé Čechy), Praha –
Litomyšl 2013.

• Huizinga, Johan: Podzim středověku, Praha 1999.

• Husa, Václav: Uhlířské tovaryšstvo na Kutnohorsku ve 14. až 16. století,

SSH 1,1957, s. 7-66.

• Husitské století, edd. Pavlína Cermanová – Robert Novotný – Pavel

Soukup, Praha 2014.

• Hůlka, Alois: Průvodce rodištěm Jana Žižky z Trocnova, České

Budějovice 1976.

• Hýsek, Miloslav: Žižka v novočeské beletrii, in: Sborník Žižkův 1424-

1924. K pětistému výročí jeho úmrtí, ed. Rudolf Urbánek, Praha 1924, s. 200-
240.

• Chadima, Martin: Jeroným Pražský. Tragický příběh středověkého

intelektuála, Hradec Králové 2016.

• Chaloupecký, Václav: Nový názor na husitskou revoluci, Bratislava l,

1927, s. 291-297.

• Chaloupecký, Václav: Byl Žižka slepý? Věstník ČAVU 60,1951, s. 145-

169.

• Chaloupecký, Václav: Žižka a husité na Slovensku (nevydaný strojopis).

• Chalupný, Emanuel: Žižka. Nástin psychologicko-sociologický, Praha

1924.

• Charvátová, Kateřina: Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142-1420. 1.

svazek. Fundace 12. století, Praha 1998.

• Charvátová, Kateřina: Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142-1420. 2.

svazek. Kláštery založené ve 13. a 14. století, Praha 2002.

• Chlíbec, Jan – Černušák, Tomáš: Savonarola a Florencie. Jeho působení

a estetické názory, Praha 2008.

• Choc, Pavel: Boje o Prahu za feudalismu, Praha 1957.

• Chotěbor, Petr: Výsledky průzkumu tvrze v Hamru (okr. Tábor), AH

22,1997, s. 229-233.

629
 • Chytráček, Miroslav – Šmejda, Ladislav: Opevněný areál na Vladaři
a jeho zázemí. K poznání sídelních struktur doby bronzové a železné na horním
toku Střely v západních Čechách, AR 57, 2005. s. 3-52

• Chvojka, Ondřej: Archeologický výzkum městského opevnění ve

Vodňanech, Zlatá stezka 10, 2003, s. 151-168.

• Chvojka, Ondřej – Krajíc, Rudolf a kolektiv: Poklady, depoty, obětiny…

Jihočeské depoty od doby bronzové do novověku, České Budějovice 2014.

• Ivanov, Miroslav: Kdy umírá vojevůdce aneb Záznam o zkoumání života

i smrti Jana Žižky, kdysi čeledína krále Václava, poté horlitele pro zákon
Kristův obzvláštní, Praha 1983.

• Ivańczak, Wojciech: Babilon czy Jeruzalem. Praga w literaturze

i propagandzie czasów husyckich, PH 84,1993, s. 271-288.

• Ivańczak, Wojciech: Wojsko najemne na zemiach czeskich. Aspekt

wewnętrzny i międzynarodowy. Studia Historyczne 37,1994, s. 309-328.

• Ivańczak, Wojciech: Po stopách rytířských příběhů. Rytířský ideál

v českém písemnictví 14. století, Praha 2001.

• Ivańczak, Wojciech: Husitské války a etika doznívajícího rytířství, in: Jan

Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT –
supplementum 3), edd. Miloš Drda – Zdeněk Vybíral ve spolupráci s Jakubem
Smrčkou, Tábor 2007, s. 183-194.

• Jakobson, Roman: Poetická funkce, Praha 1995.

• Jan Hus 1415/2015, ed. Zdeněk Vybíral, Tábor 2015.

• Jan, Libor: Zkáza českomoravské bailie řádu německých rytířů, ČMM

117,1998, s. 383-391.

• Jan, Libor: Jan Sokol z Lamberka ve službách byzantského císaře aneb

O žoldnéřské cti, in: Historik na Moravě, edd. Hana Ambrožová — Tomáš
Dvořák — Bronislav Chocholáč — Libor Jan — Pavel Pumpr, Brno 2009, s.
237-249.

• Janáček, Josef: Velké osudy, Praha 1972.

• Janáček, Josef: Velké osudy, Praha 1972.

• Janáčková, Jaroslava: Alois Jirásek, Praha 1987.

630
 • Janák, Jan — Hledíková, Zdeňka: Dějiny správy v českých zemích do roku
1945, Praha 1989.

• Jančárek, Petr: Protihusitský pamflet M. J. Leonise a husitství na

Mostecku, Sborník Pedagogického institutu v Ústí nad Labem. Sborník prací
k desátému výročí školy, Praha 1964, s. 71-80.

• Jančárek, Petr: Bitva u Mostu roku 1421, Sborník Pedagogické fakulty

v Ústí nad Labem. Řada regionální, Praha 1966, s. 31-63.

• Jankovec, Otakar: Táborské opevnění, in: Kniha o městě Tábor, edd.

Pavel Augusta – Hana Klínková, Praha 2001, s. 45-47.

• Jánský, Jiří: Kronika česko-bavorské hranice. Díl I. (1400-1426). Od

války Václava IV. s Ruprechtem Falckým k počátkům husitské ofenzívy,
Domažlice 2001.

• Jánský, Jiří: Rytíř Přibík Klenovský z Klenového (1416-1465), „bohatýr

neodolatelný“ a „Jidáš táborů“, Klenová 3, 2004. Sborník pracíz historie
a dějin umění, s. 51-167.

• Jánský, Jiří: Páni ze Švamberka. Pětisetletá sága rodu s erbem labutě,

Domažlice 2006.

• Jánský, Jiří: Hroznatovci a páni z Gutštejna, Domažlice 2009.

• Jánský, Jiří: Dobrohostové z Ronšperka a na Poběžovicích, rod erbu

berana, Domažlice 2013.

• Jansová, Libuše: Hrazany. Keltské oppidum na Sedlčansku, Praha 1965.

• Jecht, Richard: Der Oberlausitzer Hussitenkrieg und das Land der

Sechsstädte unter Kaiser Sigmund. I, Görlitz 1911.

• Jirásek, Zdeněk a kolektiv: Slezsko v dějinách českého státu I. Od pravěku

do roku 1490, Praha 2012.

• Jirásko, František: Žižka před Hostinným. Relace tří kronikářů, in:

Sborník příspěvků k 85. narozeninám Antonína Justa, ed. Václav Horák,
Trutnov 006, s. 93-103.

• Jireček, Hermenegild: Čechoslované a civilisace, Osvěta 29,1899, s. 217-

226.

• Jiroušek, Bohumil: Emanuel Chalupný, Josef Macek; Adamité. Zamyšlení

nad jedním rukopisem, Výběr 38, 2001, s. 277-280.

631
 • Jíšová, Kateřina: Novoměstské radní elity v 15. století, DP 22, 2004, s. 81-
96.

• Jukl, Jakub Jiří: Jan Smiřický ze Smiřic († 1453). Vzestup a pád

zakladatele slavného rodu, České Budějovice 2012.

• Jukl, Jakub Jiří: Adamité. Historie a vyhubení husitských naháčů, Praha

2014.

• Junek, David – Konečný, Stanislav: Dějiny města Poličky, Polička 2015.

• Jurok, Jiří: Moravský severovýchod v epoše husitské revoluce, Nový Jičín

1998.

• Jurok, Jiří: Příčiny, struktury a osobnosti husitské revoluce, České

Budějovice 2006.

• Jurok, Jiří: Straníci markraběte Prokopa kolem roku 1399 a otázka jejich
kontinuity do husitské revoluce, Olomoucký archivní sborník 13, 2015, s. 25-
116.

• Jurok, Jiří: Hašek z Valdštejna, VVM 68, 2016, s. 18-22.

• Jurok, Jiří: Tři dosud neznámí bývalí straníci markraběte Prokopa

a pozdější radikální husité – Mikuláš z Barchova a Dašic, Matyáš Salava
z Lípy a Mikuláš Kotelenský, WM 68, 2016, s. 205-215.

• Justová, Karolina: Tůma Přeloučský. Muž znamenitý, kterýž jiné

převyšoval, Praha 2011. K., Žižkův brod, Výběr 2,1965, s. 54-55.

• Kadlec, Jaroslav: Dějiny kláštera Svaté Koruny, České Budějovice 1949.

• Kadlec, Jaroslav; Námitky M. Jana z Příbramě proti M. Janovi z Rokycan,

VSP 14, 1978, s. 15-21. Kadlec, Jaroslav: Planctus super civitatem Pragensem
a jeho autor, StR 25, 1986, s. 47-73.

• Kadlec, Jaroslav: Katoličtí exulanti čeští doby husitské, Praha 1990.

• Kadlec, Jaroslav: Přehled českých církevních dějin 1, Praha 1991.

• Kahuda-Sterneck, Tomáš: Ze středověkých dějin Střížova na

Českobudějovicku, Výběr 37, 2000, s. 291-306.

• Kalandra, Záviš: Znamení Lipan, Praha 1934. Kalivoda, Robert: Husitská

ideologie, Praha 1961.

632
 • Kalivoda, Robert: Husitské myšlení, Praha 1997. Kalous, Antonín: Matyáš
Korvín (1444-1490). Uherský a český král, České Budějovice 2009. Kalous,
Antonín: Papal Legates and Crusanding Activity in Central Europe, in: The
Crusade in the Fifteenth Century. Converging and Competing Cultures
(Crusades subsidia), ed. Norman Housley, London – New York 2017, s. 75-85.

• Kalousek, Josef: Poznámka redaktora, PAM 10, 1874-1877, s. 220.

• Kalousek, Josef: Dvoje dějiny husitské, Osvěta 9, 1879, s. 123-132.

• Kalousek, Josef: O Trocnově, rodišti Žižkově, VKČSN 1890, č. 14, Praha

1891, s. 349-354. Kaminsky, Howard: The Prague Insurrection of 30 July
1419, Mediaevalia et Humanistica 17, 1966, s. 106-126.

• Kaminsky, Howard: A History oj the Hussite Revolution, Berkeley and

Los Angeles 1967. Karel IV., císař z boží milosti. Kultura a umění za vlády
Lucemburků 1310-1437, edd. Jiří Fajt – Barbara Drake Boehm, Praha 2006.

• Karbusický, Vladimír: Báje, mýty, dějiny, Nejstarší české pověsti

v kontextu evropské kultury, Praha 1995.

• Kašička, František – Nechvátal, Bořivoj: Tvrze a hrádky na Prachaticku,

Prachatice 1990. Kavka, František: Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355-
1378). Země České koruny, rodová, říšská a evropská politika. II. díl (1364-
1378), Praha 1993.

• Kavka, František: Poslední Lucemburk na českém trůně, Králem

uprostřed revoluce, Praha 1998.

• Kejř, Jindřich: Bitva u Vyšehradu roku 1420, HT 6-7,1983-1984, s. 123-

144.

• Kejř, Jindřich: Boje u Vyšehradu na podzim roku 1420, DP 6/1,1986, s.

79-108.

• Kejř, Jiří: Právní život v husitské Kutné Hoře, Praha 1958.

• Kejř, Jiří: Deklarace pražské university z 10. března 1417 o přijímání pod
obojí a její historické pozadí, SH 8,1961, s. 133-156.

• Kejř, Jiří: Stát, církev a společnost v disputacích na pražské universitě

v době Husově a husitské (Rozpravy Československé akademie věd – Řada
společenských věd 74, sešit 14), Praha 1964.

• Kejř, Jiří: Husitský právník M. Jan z Jesenice, Praha 1965.

633
 • Kejř, Jiří: Vznik městského zřízení v Táboře, JSH 40,1971, zvláštní číslo,
s. 31-44.

• Kejř, Jiří: Jan Žižka jako politik a státník, JSH 48,1974, zvláštní číslo, s.
19-26.

• Kejř, Jiří: Mistři pražské univerzity a kněží táborští, Praha 1981.

• Kejř, Jiří: Husité, Praha 1984.

• Kejř, Jiří: Počátky a upevnění stavovského zřízení v Čechách, PHS

34,1997, s. 63-95.

• Kejř, Jiří: Husovo odvolání od soudu papežova k soudu Kristovu, Ústí nad
Labem 1999.

• Kejř, Jiří: Husův proces, Praha 2000.

• Kejř, Jiří: Z počátků české reformace, Brno 2006. Kejř, Jiří: Husitské
učení o pokání a zpovědi, HT 15, 2006, s. 35-70.

• Kejř, Jiří: Jan Žižka – otázky bez odpovědi, in: Jan Žižka z Trocnova
a husitské vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum 3), edd.
Miloš Drda – Zdeněk Vybíral ve spolupráci s Jakubem Smrčkou, Tábor 2007,
s. 25-37.

• Kejř, Jiří: Jan Hus známý i neznámý, Praha 2009. Kejř, Jiří: Konfiskace
majetku katolických měšťanů v husitských městech, HT 16, 2009, s. 9-58.

• Kintzinger, Martin: Westbindungen im spätmittelalterlichen Europa.

Auswärtige Politik zwischen dem Reich, Frankreich, Burgund und England in
der Regierungszeit Kaiser Sigmunds, Stuttgart 2000.

• Klassen, John Martin: The Nobility and the Making of the Hussite
Revolution, New York 1978.

• Klassen, John Martin: Women and Religious Reform in Late Medieval

Bohemia, in: Renaissance and Reformation V/4,1981, s. 203-221.

• Klassen, John Martin: Válčící dívky jako reflexe české středověké

společnosti, Med HB 5,1998, s. 119-134.

• Klein, Andrzej – Sekunda, Nicholas – Czernielewski, Konrad A.:

Banderia apud Grunwald. I. Chorqgwie polskie pod Grunwaldem, Łódź 2000.

• Klein, Andrzej – Nowakowski, Piotr: Banderia apud Grunwald II.

634
Chorqgwie krzyżackie pod Grunwaldem, Łódź 2000.

• Klučina, Petr: Vojenská činnost Jana Žižky z Trocnova v letech 1423-

1424, Štúdie k československým vojenským dejinám 5,1976 (č. 2-3), s. 5-22.

• Klučina, Petr: Jak válčili husité, Praha 1983. Klučina, Petr: Organizace
a dislokace vojsk husitské Prahy, SP 14,1984, s. 89-94.

• Klučina, Petr; Zbroj a zbraně. Evropa 6.-17. století, Praha – Litomyšl

2004.

• Klučina, Petr: Husitská revoluce na pozadí dobových válek a vojenství, in:

Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT –
supplementum 3), edd. Miloš Drda – Zdeněk Vybíral ve spolupráci s Jakubem
Smrčkou, Tábor 2007, s. 523-537. Klučina, Petr – Romaňák, Andrej: Člověk,
zbraň a zbroj v obraze doby. I. díl. 5.-17. stol., Praha 1983.

• Klučina, Petr – Marsina, Richard – Romaňák, Andrej: Vojenské dějiny

Československa I (do roku 1526), Praha 1985.

• Knothe, Hermann: Geschichte des Oberlausitzer Adels und Seiner Güter

vom XIII. bis gegen Ende des XVI. Jahrhunderts, Leipzig 1879.

• Kofránková, Václava: 26. 8.1278. Moravské pole. Poslední boj zlatého

krále, Praha 2006.

• Kolár, Jaroslav: Návraty bez konce. Studie k starší české literatuře, ed.
Lenka Jiroušková, Brno 1999.

• Kolář, Pavel: Peter Chelčický’s Defense of Sacramental Communion.

Response to Mikuláš Biskupec of Tábor, BRRP 6, 2007, s. 133-142.
Kolečková-Veselá, Jana: Kostel sv. Petra a Pavla v Čáslavi a jeho obnova
v letech 1908-1911, Kutná Hora 2012.

• Konrad, Kurt: Dějiny husitské revoluce, Praha 1964.

• Kopičková, Božena: Dvanáct táborských článků ze srpna 1420 v zrcadle

Želivského kázání, FHB 10,1986, s. 173-191.

• Kopičková, Božena: Jan Želivský, Praha 1990.

• Kopičková, Božena: Mnichovský fascikl č. 543: Korespondence královny

Žofie z období březen 1422. až prosinec 1427. Dodatky ke studii F. M.
Bartoše, MedHB 8, 2001, s. 121-137.

• Kopičková, Božena: Česká královna Žofie. Ve znamení kalicha a kříže,

635
Praha 2018.

• Kopičková, Božena – Vidmanová, Anežka: Listy na Husovu obranu z let

1410-1412. Konec jedné legendy?, Praha 1999.

• Kořalka, Jiří: Hesla o Janu Žižkovi v encyklopediích západní a střední

Evropy v 19. století, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství
v evropských dějinách (HT – supplementum 3), edd. Miloš Drda – Zdeněk
Vybíral ve spolupráci s Jakubem Smrčkou, Tábor 2007, s. 121-129.

• Kořínek, Jan: Staré paměti kutnohorské, Staré Město pražské 1675.

• Kořínek, Jan: Staré paměti kutnohorské, edd. Alexandr Stich – Radek

Lunga, Praha 2000.

• Koscelník, Petr; Obléhání hradu Karlštejn roku 1422, in: Archeologická

studia. Sborník z I. studentské konference katedry archeologie FF ZČU
v Plzni, Plzeň 2010, s. 87-98.

• Kosina, Josef: O původu jména Žižka, JSH 21, 1952, s. 95-99.

• Kosman, Marceli: Krzyżacy w historii i legendzie wieków. W 600 rocznicę

grunwaldzkiej wiktorii, Toruń 2010.

• Kotyška, Václav: Úplný místopisný slovník Království českého, Praha, b.

d.

• Kotyza, Oldřich – Tomas, Jindřich – Smetana, Jan a kolektiv: Dějiny

města Litoměřic, Litoměřice 1997.

• Koutský, Karel: Draci středověkého světa, Praha 2005.

• Kovář, Daniel: Tvrz ve Hvozdně na Českobudějovicku, Výběr 42, 2005, s.

237-244.

• Kovář, Daniel: Historická popraviště v Bechyňském kraji, in: Sborník

Společnosti pro výzkum kamenných křížů 2008, Aš 2008, s. 120-127.

• Kovář, Daniel: Nejstarší zprávy o českobudějovickém pranýři, Výběr 46,

2009, s. 129.

• Kovář, Daniel: Žižkova teta v Českých Budějovicích?, TA 14, 2009, s. 55-

56.

• Kovář, Daniel: Středověký hrádek u Ostrolovského Újezda na

Českobudějovicku, Výběr 49, 2012, s. 3-13.

636
 • Kovář, Daniel: Tvrz a statek Holkov u Velešína, JSH 81, 2012, s. 7-46.

• Kovář, Daniel: Ztráta pečetí z listiny Jana Žižky z Trocnova v městském

archivu v Trhových Svinech, Archivní časopis 68, 2018, s. 229-241. Kovář,
Daniel – Odložil, Petr: Borovany, České Budějovice 2000.

• Kovář, Miroslav – Musílek, Martin: Benediktinské opatství sv. Petra

a Pavla ve Vilémově, ČSPS 117, 2009, s. 157-183. Kowalewski, Krzysztof,
Rycerzę, wlodycy, panosze. Ludzie systemu lennego w średniowiecznych
Czechach, Warszawa 2009. Kozler, David: Pobyt Jana Husa na hradě
Krakovci. K novým otázkám a současnému stavu bádání, SMB 8, 2016, s. 7-
40.

• Krahl, P. J.: Geschichte der Königl. Stadt Komotau, Komotau 1914.

• Krajíc, Rudolf: Sezimovo Ústí – archeologie středověkého poddanského

města III/1. Kovárna v Sezimově Ústí a analýza výrobků ze železa, Praha 2003.

• Krajíc, Rudolf: Středověké kamnářství. Výzdobné motivy na gotických

kachlích z Táborska, Ústí nad Labem 2005.

• Krajíc, Rudolf: Tábor – hrad. Současný stav archeologického poznání

národní kulturní památky. Otázky a hledání odpovědí, in: Jan Žižka
z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum
3), edd. Miloš Drda – Zdeněk Vybíral ve spolupráci s Jakubem Smrčkou,
Tábor 2007, s. 343-377. Kramerius, Karel: Putování po českých hradech
(1814-1818), ed. Marcela Kalasová, překlad Jindřich Schwippel – Michaela
Váňová, Praha 2010.

• Krása, Josef: České iluminované rukopisy 13./16. století, Praha 1990.

• Kraus, Arnošt: Husitství v literatuře, zejména německé. Část I. Husitství

v literatuře prvních dvou století svých, Praha 1917; Část III. Husitství
v literatuře devatenáctého století, Praha 1924. Krausová, Milada: Obraz Jana
Žižky v historických pověstech, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství
v evropských dějinách (HT – supplementum 3), edd. Miloš Drda – Zdeněk
Vybíral ve spolupráci s Jakubem Smrčkou, Tábor 2007, s. 709-726. Das
Kriegswesen der Ritterorden im Mittelalter, ed. Hubert Zenon Nowak, Toruń
1991. Krmíčková, Helena: Studie a texty k počátkům kalicha v Čechách, Brno
1997.

• Krmíčková, Helena: Několik poznámek k přijímání maličkých 1414-1416,

SPFFBU C 44, 1997, s. 59-69.

• Krmíčková, Helena: Jakoubkova utrakvistická díla z roku 1414, in:

637
Jakoubek ze Stříbra. Texty a jejich působení, edd. Ota Halama – Pavel
Soukup, Praha 2006, s. 171-181.

• Krofta, Kamil: O některých spisech M. Jana z Příbramě, ČMKČ 73,1899,

s. 209-220.

• Krofta, Kamil: Žižka a husitská revoluce, Praha 1936.

• Krofta, Kamil: Duchovní odkaz husitství, Praha 1946.

• Krško, Jan: Pět životů Jana Husa na Krakovci, Praha – Rakovník 2015.

• Krško, Jan: Otazníky kolem Husova působení na Krakovci, HT 19, 2015,

s. 115-125.

• Krško, Jan: Nové poznatky kolem pobytu Jana Husa na Krakovci?,

Rakovnický historický sborník, 12-13, 2015-2016, s. 257-269.

• Krzenck, Thomas: Johannes Hus. Theologe, Kirchenreformer, Märtyrer,

Zürich 2011.

• Krzyżaniakowa, Jadwiga – Ochmański, Jerzy: Władyslaw II Jagiełło,

Wrocław – Warszawa – Kraków – Gdańsk – Łódź 1990.

• Křesadlo, Karel: Město Slaný za husitství, in: Česká husitská reformace

(Slánské rozhovory 2010), edd. Zdeněk Víšek – Božena Hrabánková, Slaný
2011, s. 16-23.

• Křivánek, Roman: Geofyzikální průzkum v areálu husitského obléhacího

tábora na předpolí Nového hradu v Praze-Kunraticích, AR 66, 2014, s. 633-
650.

• Křivka, Josef: Nové osady na území Čech v letech 1634-1784, Praha 1978.

• Křížek, Pavel: Beneš z Mokrovous – příslušník „druhé linie“, VSH

6,1997, s. 33-64.

• Kubíková, Anna: Jindřich III. a Oldřich II. z Rožmberka, in:

Českokrumlovsko 1400-1460, Český Krumlov 1997, s. 9-26.

• Kubíková, Anna: Jak to bylo doopravdy se zlatokorunskými cennostmi

v době husitských válek, Výběr 35,1998, s. 260-262.

• Kubíková, Anna: Oldřich II. z Rožmberka, České Budějovice 2004.

• Kubínová, Kateřina: Imitatio Romae. Karel IV. a Řím, Praha 2006.

638
 • Kubů, František: Cheb v době husitské, in: Soudce smluvený v Chebu.
Sborník příspěvků přednesených na sympoziu k 550. výročí, květen 1982,
Cheb – Praha 1982 [recte 1984], s. 105-129.

• Kubů, František: Chebský městský stát. Počátky a vrcholné období do

počátku 16. století, České Budějovice 2006.

• Kubů, František – Zavřel, Petr: Zlatá stezka. Historický a archeologický

výzkum významné středověké obchodní cesty. I. Úsek Prachatice – státní
hranice, České Budějovice 2007.

• Kuczyński, Stefan Maria: Wielka wojna z Zakonem krzyżackim w latach

1409-1411, 4. vydání, Warszawa 1980.

• Kuczyński, Stefan Maria: Bitwa pod Grunwaldem, Katowice 1985.

• Kudrnáč, Jaroslav: Vojenský tábor z dob husitských válek v Klučově, PA

64,1973, s. 105-142.

• Kufner, Hanuš: Husitské vojny v obrazech, Praha, b. d. /1908/.

• Kuthan, Jiří: Královské dílo za Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců

Díl první. Král a šlechta, Praha 2010.

• Kutnar, František: Mezi Chlumy a Kamennou hůrou (Obraz dějin

Mlázovic v Podkrkonoší a okolí), Mlázovice v Podkrkonoší 1997. Kutnohorsko
slovem i obrazem II/1, ed. Antonín Josef Zavadil, Kutná Hora 1912.

• Kühndel, Jan: Nejstarší městská kniha prostějovská, Ročenka

Národopisného a průmyslového musea města Prostějova a Hané 6,1929, s. 57-
137.

• Kvaš, Karel: Husitská doba na Havlíčkobrodsku v událostech

a památkách, Havlíčkův Brod 1974.

• Kybal, Vlastimil: M. Jan Hus II/2, Praha 1926. Kypta, Jan – Laval, Filip –
Marounek, Jiří – Neustupný, Zdeněk: Středověká sídla v prostoru Velkého
a Malého Blaníku, Památky středních Čech 31, 2017, s. 1-11.

• Kypta, Jan – Podliska, Jaroslav: Tábor obléhatelů na předpolí Nového

hradu u Kunratic (1420/1421). Povrchový průzkum a srovnání s analogickými
lokalitami, AR 66, 2014, s. 609-632.

• Kypta, Jan – Sýkora, Milan: Předhradí a předpolí hradu Hasištejna,

Průzkumy památek 21, 2014, č. 1, s. 75-88.

639
 • Lambert, Malcolm: Středověká hereze, Praha 2000.

• Lancinger, Luboš: Čtyři artikuly pražské a podíl universitních mistrů na

jejich vývoji, AUC – HUCP 3/2,1962, s. 3-61.

• Lancinger, Luboš: Z místopisu Nového Města pražského v 15.-19. století –

Na Příkopě II, PSH 25,1992, s. 132-171.

• Lang, Prokop: K etymologii jména Žižkova, ČMF 1,1911, s. 289-296.

• Lášek, Jan Blahoslav: Kněz Ambrož a východočeské husitství, Hradec

a Oreb, TR 70, 1999, č. 4, s. 45-57.

• Laštovková, Barbora – Koťátko, Jiří: Pražské usedlosti, Praha 2001.

• Lavička, Roman: Pozdně gotické kostely na rožmberském panství, České

Budějovice 2013.

• Lavička, Roman – Šimůnek, Robert: Městský farní kostel ve středověkých

Čechách. Trhové Sviny 1280-1520, České Budějovice 2011.

• Ledvinka, Václav: Nové Město pražské (od středověku až do 17. století).

Úvod a náčrt problémů, jež navozuje 650. jubileum založení NMP Karlem IV.,
DP 17,1998, s. 7-16.

• Ledvinka, Václav: Jan Hus a pražská městská správa, in: Praha Husova
a husitská 1415-2015, edd. Petr Čornej – Václav Ledvinka – Jan Hrdina, Praha
2015, s. 74-78.

• Ledvinka, Václav – Mráz, Bohumír – Vlnas, Vít: Pražské paláce.

Encyklopedický ilustrovaný přehled, Praha 1995.

• Ledvinka, Václav – Pešek, Jiří: Praha, Praha 2000.

• Le Goff, Jacques: Středověká imaginace, Praha 1998.

• Le Goff, Jacques: Zrození očistce, Praha 2003.

• Le Goff, Jacques – Truong, Nicolas: Tělo ve středověké kultuře, Praha

2006.

• Lehár, Jan: Česká středověká lyrika, Praha 1990.

• Lehký, Ivan – Sýkora, Milan a kolektiv: Kalich a Panna. Hrady Jana

Žižky, Most 2016.

640
 • Lesíkov, Jan: Žižkovo bojiště u Malešova, Kutná Hora 1923.

• Lorenc, Vilém: Nové Město pražské, Praha 1973.

• Loserth, Johann: Zur Geschichte der hussitischen Bewegung: a) Ueber die

Schlacht „beim Wyschehrad“, MVGDB 29,1890/1891, s. 290-291.

• Lövei, Pál: Hoforden im Mittelalter, unter besonderer Berücksichtigung

des Drachenordens, in: Sigismundus rex et imperator. Kunst und Kultur zur
Zeit Sigusmunds von Luxemburg 1387-1437, ed. Imre Takács, Mainz 2006, s.
251-263.

• Łowmiański, Henryk: Polityka Jagiełłonów, 2. vydání, Poznaň 2006.

• Lůžek, Bořivoj: Po stopách husitství v Ústeckém kraji, Ústí nad Labem

1959.

• Lysák, Jiří: Jan Sokol z Lamberka, Třebíč 2012.

• Lysý, Miroslav: Účasť Uhorska na protihusitských vojnách v Čechách

a na Morave, Vojenská história 11, 2007, č. 1, s. 28-48.

• Lysý, Miroslav: Uhorská šľachta a protihusitské vojny, Vojenská história

11, 2007, č. 3, s. 39-54.

• Lysý, Miroslav: Husitská revolúcia a Uhorsko, Bratislava 2016.

• Macek, Jaroslav: 950 let litoměřické kapituly, Kostelní Vydří 2007.

• Macek, Josef: Ktož jsú boží bojovníci. Čtení o Táboře v husitském

revolučním hnutí, Praha 1951.

• Macek, Josef: Husitské revoluční hnutí. 2. vydání, Praha 1952.

• Macek, Josef: Nejstarší husitský bojový řád, HaV 2,1953, s. 61-81.

• Macek, Josef: Tábor v husitském revolučním hnutí I, 2. vydání, Praha

1956; II. Tábor chudiny venkovské a městské, Praha 1955.

• Macek, Josef: Úmluvy zdické, in: Sborník prací k poctě 75. narozenin
akademika Václava Vojtíška (AUC – Philosophica et historica II), Praha 1958,
s. 195-212.

• Macek, Josef: Sémantická analýza slova „moc“ ve slovníku Petra

Chelčického, LF 115, 1992 (Supplementum II. Palaeobohemica Immanueli
Michalek septuagenario oblata), s. 96-119.

641
 • Macek, Josef: Jagellonský věk v českých zemích 1471-1526. 2. Šlechta,
Praha 1994.

• Macek, Ladislav – Rous, Pavel: Havlíčkův Brod v pověstech a historii,

Havlíčkův Brod 1993.

• Macek, Ladislav – Rous, Pavel: Signatáři stížného listu z regionu

dnešního Havlíčkobrodska, in: Petr Čornej – Aleš Knápek – Ladislav Macek –
Pavel Rous, Stížný list české a moravské šlechty proti upálení mistra Jana
Husa 1415-2015, Okrouhlice 2015, s. 75-97.

• Macura, Vladimír: Masarykovy boty a jiné semi (o) fejetony, Praha 1993.

• Mahler, Oldřich: Vítkov 1420 – Žižkov dnes, SP 14,1984, s. 41-54.

• Machilek, Franz: Ludolf von Sagan und seine Stellung in der

Auseinandersetzung um Konnziliarismus und Hussitismus, München 1967.

• Malivánková Wasková, Marie: Zvíře jako prostředek dehonestace ve

středověku a raném novověku. Hlava skopová, německý pes, vůl a svatý
Šebestián, in: Daniela Dvořáková a kol, Človek a svet zvierat v stredoveku,
Bratislava 2015, s. 53-73.

• Mallia, Martin: Lokomotivy dějin. Revoluce a utváření moderního světa,

Brno 2009.

• Malý, Karel: Trestní právo v Čechách v 15-16. století, Praha 1979.

• Mályusz, Elemér; Kaiser Sigismund in Ungarn 1387-1437, Budapest

1990.

• Marczak, Piotr: Wojny husyckie, Warszawa, b. d. Marčal, Antonín: Bitva

u Sudoměře, Písecké listy 28,30. 8. 1924, č. 35, s. 1-2; 6. 9.1924, č. 36, s. 1-2.

• Marek, Jaroslav: Pekařovo dílo v proměnách dobového dějepisectví, in:

Pekařovské studie, ed. Eva Kantůrková, Praha 1995, s. 163-178.

• Marek, Jindřich: Jakoubek ze Stříbra a počátky utrakvistického kazatelství

v českých zemích, Praha 2011.

• Mareš, František: Bratr Žižkův Jaroslav z Trocnova, ČMKČ 73,1899, s.

75-77.

• Marin, Olivier. Geneze pražského reformního hnutí 1360-1419, Praha

2017.

642
 • Markgraf, Hermann: Einleitung, in: CDS XI, edd. Hermann Markgraf –
Otto Frenzel, Breslau 1882, s. V-LXI.

• Martínek, Miloslav: Rybníky u Sudoměře, In: Přísně tajné! 2017, č. 2, s.

139-141.

• Martinovský, Ivan: Dějiny Plzně, in: Gotika v západních Čechách (1230-

1530) I. K 700. výročí založení města Plzně, ed. Jiří Fajt, Praha 1995, s. 56-74.

• Masaryk: Tomáš Garrigue: Česká otázka. Snahy a tužby národního

obrození, edd. Josef Navrátil – Josef Špičák, 7. vydání, Praha 1969.

• Maťa, Petr: Rožmberská rodová legenda o původu z římského rodu Orsini

před Oldřichem II. z Rožmberka (1403-1462), SMB 5, 2013, s. 245-292.

• Matuška, Matěj – Syka, Jan: Husitský válečník. Kdo byli boží bojovníci…,
Praha 2016.

• Maur, Eduard: Ještě jednou Kučtajn Žižkova listu Domažlickým, HT

9,1986-1987, s. 335-349.

• Maur, Eduard: Příspěvek historického demografa k objasnění počátků

lidového kacířství na Táborsku, HT 4,1981, s. 101-106.

• Maur, Eduard: Příspěvek k demografické problematice předhusitských

Čech (1346-1419), AUC – Philosophica et historica 1 (Studia historica
XXXIV), 1989, s. 7-71.

• Maur, Eduard: Hrad Vlčtejn a Pabiankové. K počátkům husitství na

Plzeňsku, in: Seminář a jeho hosté. Sborník prací k 60. narozeninám doc. dr.
Rostislava Nového, edd. Zdeněk Hojda – Jiří Pešek – Blanka Zilynská, Praha
1992, s. 79-87.

• Maur, Eduard: Lokální záští a předpoklady husitství v západních Čechách,

MZK 29,1993, s. 15-47.

• Maur, Eduard: Pavel z Olešné a jeho družina, in: Husitství – reformace –

renesance II. Sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela, edd. Jaroslav
Pánek – Miloslav Polívka – Noemi Rejchrtová, Praha 1994, s. 449-463.

• Maur, Eduard: Zrození husitské Plzně, ZHS 2, 1996, s. 5-28.

• Maur, Eduard: Příspěvky k prosopografii táborského kléru, in: Vindemia.

Sborník k 60. narozeninám Ivana Martinovského, edd. Lenka Bobková –
Kristina Kaiserová, Ústí nad Labem 1997, s. 17-32.

643
 • Maur, Eduard: Příspěvek k biografii biskupa Aleše z Březí, TA 8,1997-
1998, s. 11-35.

• Maur, Eduard: Chelčičtí plebáni 1357-1420, in: Facta probant homines.

Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Zdeňky Hledíkové, edd. Ivan
Hlaváček – Jan Hrdina za spolupráce Jana Kahudy a Evy Doležalové, Praha
1998, s. 259-269.

• Maur, Eduard: Příspěvek k prosopografii duchovních táborské orientace

v počátcích husitské revoluce, TA 9,1999, s. 49-89.

• Maur, Eduard, Chval z Machovic, Břeněk z Dolan a Jan Valkún

z Adlaru – vojenští velitelé táborů před založením Tábora, TA 10, 2000-2001,
s. 25-71.

• Maur, Eduard: Od hory Tábor k svatoludmilskému srazu. K historii poutí

na hory v roce 1419, TA 11, 2002, s. 5-37.

• Mazačová, Lenka: Cestou husitských hejtmanů, Chlístovice 2011.

• Mazalová, Lucie: Eschatologie v díle Jana Husa, Brno 2015.

• Mazancová, Ludmila: Chrám svatého Ducha v Hradci Králové. Oltáře

a oltářní beneficia v době předhusitské, MedHB 10, 2005, s. 291-321.

• Marc, Josef: Chomutov nebo Most – rozcestí husitského roku 1421 (Nad
mosteckými pověstmi o Žižkovi), Památky, příroda, život. Vlastivědný
čtvrtletník Chomutovska 24,1992, s. 52-55.

• Menclová, Dobroslava: České hrady I-II, Praha 1972.

• Mendelová, Jaroslava: Správa Nového Města pražského v letech 1348-

1784, DP 17,1998, s. 43-59.

• Mendl, Bedřich: Hospodářské a sociální poměry v městech Pražských

v letech 1378 až 1434, ČČH 22,1916, s. 54-57, 422-445; ČČH 23,1917, s. 74-
84, 353-364.

• Mendl, Bedřich: Z hospodářských dějin středověké Prahy, SPDMP

5,1932, s. 161-390.

• Mezník, Jaroslav: Venkovské statky pražských měšťanů v době

předhusitské a husitské (Rozpravy Československé akademie věd – Řada
společenských věd 75, sešit 2), Praha 1965.

• Mezník, Jaroslav: Tábor a Staré Město pražské, ČsČH 19,1971, s. 45-52.

644
 • Mezník, Jaroslav: Pražská řemesla počátkem 15. století, PSH 7,1972, s. 5-
38.

• Mezník, Jaroslav: Praha před husitskou revolucí, Praha 1990.

• Mezník, Jaroslav, Lucemburská Morava 1310-1423, Praha 1999.

• Mezník, Jaroslav: Tvář stárnoucího středověku. Výbor článků a studií,

Brno 2008.

• Miethke, Jürgen: Konziliarismus, in: Das Konstanzer Konzil 1414-1418.

Weltereignis des Mittelalters. Essays, edd. Karl-Heinz Braun – Mathias
Herweg – Hans W. Hubert – Joachim Schneider – Thomas Zotz, Darmstadt
2013, s. 77-81.

• Michálek, Emanuel: Antikrist – klíčové slovo v jazyce doby husitské, HT

4,1981, s. 110-112.

• Michálek, Ivan: Duchovenstvo podbrdského děkanátu v době předhusitské

a husitské, Minulostí Berounska 14, 2011, s. 31-80.

• Michałowska, Teresa: Średniowiecze, Warszawa 2006.

• Míka, Alois: Osud slavného domu. Rozkvět a pád rožmberského dominia,

České Budějovice 1970.

• Miketová, Hana: Itinerář vévody Jana II. Opavsko-Ratibořského jako

pramen k fungování pozdně středověké diplomacie, Zpravodaj Historického
klubu 2009, č. 1-2, s. 62-69.

• Mikołajczak, Witold: Wojny polsko-krzyżackie, Zakrzewo 2009.

• Mikota, Miloslav: Karel Hartig a počátky Žižkova v 19. století, PSH

28,1995, s. 34-101.

• Mikulka, Jaromír: Dějiny Hradce Králové do roku 1850 1/1, Hradec

Králové 1996.

• Mikulka, Jaromír: Dějiny Hradce Králové do roku 18501/2, Hradec

Králové 1987.

• Millauer, Maximilian: Diplomatisch-historische Aufsätze uber Johann

Žižka von Trocnow, Prag 1824.

• Molnár, Amedeo: Eschatologická naděje české reformace, in: Amedeo

Molnár – Josef B. Souček – Luděk Brož – Bohuslav Pospíšil – Josef Lukl

645
Hromádka, Od reformace k zítřku, Praha 1956, s. 11-101.

• Molnár, Amedeo: Rok 1419 ve vývoji husitské theologie, in: Vznik

husitské revoluce. Soubor příspěvků k 550. výročí husitské revoluce, ed.
Michal Flegl, Praha 1969, s. 12-16.

• Molnár, Amedeo: Biskupcův problém revoluce, KR 38,1971, s. 9-13.

• Molnár, Amedeo: Valdenští. Evropský rozměr jejich vzdoru, Praha 1973.

• Molnár, Amedeo: Na okraj Žižkova rozchodu s Táborem, JSH 43,1974,

zvláštní číslo, s. 27-35.

• Molnár, Amedeo: Husitství jako výzva, in: Husitské manifesty, ed.

Amedeo Molnár, Praha 1980, s. 7-40.

• Molnár, Amedeo: Mír v husitském myšlení, HT 4,1981, s. 21-30.

• Molnár, Amedeo: Pohyb teologického myšlení. Přehledné dějiny dogmatu,

Praha 1982.

• Molnár, Amedeo: Poslední věci v pohledu Jakoubka ze Stříbra, in:

Směřování. Sborník k šedesátinám Amedea Molnára, ed. Noemi Rejchrtová,
Praha 1983, s. 61-66.

• Molnár, Amedeo: Žižkův kněz, KJ 73, 3. 8. 1988, č. 26, s. 3; 17. 8.1988, č.

27, s. 3; 31. 8. 1988, č. 28, s. 3; 7. 9.1988, č. 29, s. 3; 14. 9.1988, č. 30, s. 2-3;
21. 9.1988, č. 31 s. 3.

• Montanelli, Indro: Dante a jeho doba, Praha 1981.

• Mudra, Aleš a kolektiv: V oplatce jsi všecek tajně. Eucharistie

v náboženské a vizuální kultuře Českých zemí do roku 1620, Praha 2017.

• Muk, Jan: Po stopách Žižkových na Jindřichohradecku, Výběr 11,1974, s.

229-231. Muková, Jiřina – Lancinger, Luboš – Líbal, Dobroslav: Stavebně
historický průzkum Prahy. Nové Město čp. 859/II, Praha 1983 (strojopis).
Musílek, Martin: Apatykáři na Starém Městě pražském ve středověku, MedHB
12/1, 2009, s. 97-137.

• Musílek, Martin: Patroni, klienti, příbuzní. Sociální svět Starého Města

pražského ve 14. století, Praha 2015.

• Mutlová, Petra – Homolková, Milada – Studničková, Milada: Přepis textu

kodexu s ikonografickým komentářem, in: Jenský kodex. Komentář, Praha
2009, s. 87-199.

646
 • Müller-Schauenburg, Britta: Benedikt XIII., in: Das Konstanzer Konzil
1414-1418. Weltereignis des Mittelalters. Essays, edd. Karl-Heinz Braun –
Mathias Herweg – Hans W. Hubert – Joachim Schneider – Thomas Zotz,
Darmstadt 2013, s. 121-125.

• Nadolski, Andrzej: Grunwald. Problémy wybrane, Olsztyn 1990.

• Nadolski, Andrzej: Grunwald, Warszawa 2003. Náchod, edd. Lydia

Baštecká – Ivana Ebelová, Praha 2004.

• Neckářová, Libuše: Historie budování pomníku Jana Žižky z Trocnova na

Vítkově, in: My Jan bratr Žižka, edd. Jaroslav Hrdlička – Jan B. Lášek, Brno
2006, s. 58-63.

• Nedoma, Jan: Pražské Špitálsko, SH 2,1884, s. 86-91.

• Nechutová, Jana: Místo Mikuláše z Drážďan v raném reformačním

myšlení. Příspěvek k výkladu nauky (Rozpravy Československé akademie
věd – Řada společenských věd 77, sešit 16), Praha 1967.

• Nechvátal, Bořivoj: Vyšehrad, Praha 1976. Nechvátal, Bořivoj: Od

počátku Vyšehradu do doby předhusitské, in: Vyšehrad. Historické podoby, ed.
Pavla Státníková, Praha 2000, s. 11-42.

• Nejedlý, Martin: Fortuny kolo vrtkavé. Láska, moc a společnost ve

středověku, Praha 2003.

• Nejedlý, Martin: Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst

Lucemburků, Praha 2007.

• Nejedlý, Petr: K vývoji substantiva Antikrist (us) ve staročeské slovní

zásobě, in: Zrození mýtu. Dva životy husitské epochy. K poctě Petra Čorneje,
edd. Robert Novotný – Petr Šámal a kolektiv, Praha 2011, s. 285-298.

• Nejedlý, Zdeněk: Mládí M. Jana z Rokycan, ČMKČ 73,1899, s. 517-534.

• Nejedlý, Zdeněk: Prameny k synodám strany pražské a táborské v letech

1441-1444 (Vznik husitské konfese), Praha 1900.

• Nejedlý, Zdeněk: Dějiny husitského zpěvu za válek husitských, Praha

1913.

• Němec, Igor – Horálek, Jan a kolektiv: Dědictví řeči, Praha 1986.

• Němec, Richard: Architektura – vláda – země. Rezidence Karla IV.

v Praze a zemích Koruny české, Praha 2015.

647
 • Němeček, Jiří – Hrubý, Vladimír a kolektiv: Chrám sv. Ducha v životě
města a v proměnách času. Katedrála a její sousedé, Hradec Králové 2008.

• Neumann, Augustin: České sekty ve století XIV. a XV., Brno 1920.

• Neumann, Augustin: Katoličtí mučedníci doby husitské, Hradec Králové

1927.

• Neumann, Augustin: Nové prameny k dějinám husitství na Moravě. Studie

a texty VI, Olomouc 1930.

• Neumann, Augustin: K počátkům husitství v Prachaticích, Hlídka

53,1935, s. 433-434.

• Nikodem, Jarosław: Witold. Wielki książę litewski (1354 lub 1355-27.

października 1430), Kraków 2013.

• Nikodem, Jaroslaw: Od Brna do Iglawy. Husyckie misje dyplomaticzne

z lat 1419-1436, KH 121, 2014, s. 107-131.

• Nikodem, Jaroslaw: Polska i Litwa wobec husyckich Czech w latach

1420-1433. Studium o polityce dynastycznej Władyslawa Jagiełły i Witolda
Kiejstutowicza. 2. vydání, Oświęcim 2015.

• La noblesse et la croisade à la fin du Moyen Âge (France, Bourgogne,

Bohéme), edd. Martin Nejedlý – Jaroslav Svátek, Toulouse 2009.

• Nodl, Martin: Česká reformace, in: Umění české reformace (1380-1620),

edd. Kateřina Horníčková – Michal Šroněk, Praha 2010, s. 17-33.

• Nohejlová, Emanuela: Příběhy kláštera opatovického. Příspěvek

k vlastivědě země české, Praha 1925.

• Nováková, Stanislava: Krajířové z Krajku. Z Korutan do zemí České

koruny, České Budějovice 2010.

• Novobilský, Milan: Obléhání hradu Lopaty. Rekonstrukce obléhání hradu

z roku 1432-1433, Plzeň 2008.

• Novotný, David: Buchovcové z Buchova, Genealogické a heraldické listy

28, 2008, č, 2, s. 8-24.

• Novotný, Robert: Žižka mezi lapky, MH 2,1997, s. 19-32.

• Novotný, Robert: Ráj milců? Nižší šlechta na dvoře Václava IV., in:
Dvory a rezidence ve středověku II. Skladba a kultura dvorské společnosti,

648
edd. Dana Dvořáčková – Malá – Jan Zelenka, Praha 2008, s. 215-229.

• Novotný, Robert: Nebesa pro krále, pro Krista či pro měšťany?

K proměně panovnické symboliky v husitských Čechách, in: Moc a její
symbolika ve středověku (Colloquia mediaevalia Pragensia 13), edd. Martin
Nodl – Andrzej Pleszczyński, Praha 2011, s. 155-166.

• Novotný, Robert: „Sloup království“ v počátcích revoluce, in: Zrození

mýtu. Dva životy husitské epochy. K poctě Petra Čorneje, edd. Robert
Novotný – Petr Šámal, Praha – Litomyšl 2011, s. 60-72.

• Novotný, Robert: Spor Václava IV. s panstvem, in: Lucemburkové. Česká

koruna uprostřed Evropy, edd. František Šmahel – Lenka Bobková, Praha
2012, s. 664-674.

• Novotný, Robert: Šlechta, in: Husitské století, edd. Pavlína Cermanová –

Robert Novotný – Pavel Soukup, Praha 2014, s. 290-316.

• Novotný, Robert: Dvě Zikmundovy korunovace, Dějiny a současnost 40,

2018, č. 2, s. 14-17.

• Novotný, Václav: Monitorium patriarchy konstantinopolského Jana na

uchvatitele církevního majetku v Čechách r. 1418, Věstník České akademie
císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 24,1915, s. 417-432.

• Novotný, Václav: M. Jan Hus. Život a učení I/1, Praha 1919; I/2, Praha
1921.

• Novotný, Václav: Katalog výstavy na paměť Jana Žižky z Trocnova, Praha

1924.

• Novotný, Václav: Několik příspěvků k poznání osoby a doby Žižkovy. II.

Žižka a Mostští; IV. K otázce polské kandidatury na český trůn, in: Sborník
Žižkův 1424-1924, ed. Rudolf Urbánek, Praha 1924, s. 85-95; 100-133.

• Novotný, Václav: Žižka. Na paměť 500. výročí jeho úmrtí dne 11. října
1924, Praha 1925.

• Nový, Rostislav: Hospodářský region Prahy na přelomu 14. a 15. století,

ČsČH 19,1971, s. 397-418.

• Nový, Rostislav: Poddaní v husitské revoluci, HT 4,1981, s. 93-100.

• Nowak, Zenon Hubert: Międzynarodowe procesy polubowne jako

narzędzie polityki Zygmunta Luksemburskiego w pólnocnej
i środkowowschodniej Europie (1412-1424), Toruń 1981.

649
 • Nowakowski, Andrzej: O wojskach Zakonu Szpitala Najświętszej Marii
Panny Domu Niemieckiego w Jerozolimie zwanego krzyżackim, Olsztyn 1988.

• Nořížová, Blanka: Synody táborských kněží v letech 1420-1430, JSH

50,1981, s. 203-213.

• Nuhlíček, Josef: Veřejní notáři v českých městech, zvláště v městech

pražských až do husitské revoluce, edd. Ivan Hlaváček – Markéta Marková,
Praha 2011.

• Odložilík, Otakar: Z počátků husitství na Moravě. Šimon z Tišnova a Jan

Vavřinec z Račic, ČMM 49,1925, s. 1-170.

• Odložilík, Otakar: Žižkovo vítězství u Hořic 1423, Praha 1934.

• Opatrný, Dominik: Etika v teologii a životě mistra Jana Husa,

nepublikovaná habilitační práce, Univerzita Palackého – Cyrilometodějská
teologická fakulta, Olomouc 2018.

• Palacký, František: Válečné tažení táboritů do Uher I. 1423, Časopis

Společnosti Vlastenského museum v Čechách 1,1827, č. 3, s. 115-119.

• Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě III.

Podle posledního vydání vyšlého za života spisovatelova, Praha 1939.

• Palacký, František: Ocenění starých českých dějepisců (Dílo Františka

Palackého I), ed. a překlad Jaroslav Charvát, Praha 1941, s. 63-319.

• Panáček, Jaroslav: Mikuláš Chudý z Újezda – první Lobkovic, ČSPS 117,

2009, s. 31-46.

• Pánek, Jaroslav: Poslední Rožmberkové. Velmoži české renesance, Praha

1989.

• Paner, Anna: Jan Žižka z Trocnova, Gdańsk 2002.

• Paner, Anna: Mały Tabor – wspólny czy własny Jana Žižki, in: Wspólnoty
małe i duże w spoleczeństwie Czech i Polski w średniowieczu i w czasach
wczesnonowożytnych, edd. Wojciech Ivańczak – Janusz Smołucha, Kraków
2010, s. 377-392.

• Papajík, David: Jan Čapek ze Sán. Jezdec na konec světa. Vojevůdce,

kondotiér a zbohatlík 15. století, České Budějovice 2011.

• Papajík, David: Ladislav Pohrobek (1440-1457). Uherský a český král,

České Budějovice, 2016. Pastoureau, Michel: Dějiny symbolů v kultuře

650
středověkého Západu, Praha 2018.

• Patschovsky, Alexander: Der taboritische Chiliasmus, in: Häresie und

vorzeitige Reformation im Spätmittelalter, edd. František Šmahel – Elisabeth
Müller – Luckner, München 1998, s. 169-195. Patschovsky, Alexander:
Revolučnost husitské revoluce, ČČH 99, 2001, s. 231-252.

• Patschovsky, Alexander: Bludiště pravé víry. Sektáři, kacíři a reformátoři

ve středověkých Čechách, Praha 2018.

• Pavel, Josef: Pověsti českých hradů a zámků, 2. vydání, Praha 1947.

• Pavlica, Tomáš: Neznámá dcera Jana Žižky, in: Od Jana Žižky

k Poděbradům, ed. Vladimír Wolf, Hradec Králové 2006, s. 39-53.

• Pavlíček, Ota: The Chronology of the Life and Work of Jan Hus, in:
A Companion to Jan Hus, ed. František Šmahel in cooperation with Ota
Pavlíček, Leiden – Boston 2014, s. 9-68.

• Pavlík, Čeněk: Draci v křesťanské ikonografii na kachlích gotiky

a renesance, ČSPS 117, 2009, s. 129-149.

• Pavlík, Čeněk: Velký obrazový atlas gotických kachlových reliéfů. Čechy,

Morava, české Slezsko, Praha 2017.

• Pavlík, Čeněk – Vitanovský, Michal: Encyklopedie kachlů v Čechách, na

Moravě a ve Slezsku. Ikonografický atlas reliéfů na kachlích gotiky
a renesance, Praha 2004.

• Pekař, Josef: Jan Žižka I. Žižka u Eneáše Silvia, ČČH 30,1924, s. 413-
432.

• Pekař, Josef: Žižka a jeho doba I. Doba se zvláštním zřetelem k Táboru,

Praha 1927; II. Jan Žižka, Praha 1928; III. Žižka vůdce revoluce, Praha
1930; IV. Poznámky k dílu třetímu. Opravy a dodatky. – Příloha. Rejstříky,
Praha 1933.

• Pekař, Josef: Deníky Josefa Pekaře 1916-1933, ed. Josef Hanzal, Praha
2000.

• Pelcl, František Martin: Nová kronyka česká. Díl čtvrtý, ed. Jiří Rak,
Praha 2007.

• Pelzel, František Martin: Lebensgeschichte des Römischen und

Böhmischen Königs Wenzeslaus. Zweyter Theil, enthält die Jahre 1595-1419
nebst einem Urkundenbuche von hundert sieben und dreyßšigjetzt erst

651
gedruckten Diplomen und Briefen, Prag – Leipzig 1790.

• Pelzel, František Martin: Des Bruder Zižka Ungarischer Feldzug und

Rückzug, Apollo 4,1797 (Erster Band. Januar bis April), s. 239-251. Pešina
z Čechorodu, Tomáš Jan: Mars Moravicus sive Bella horrida et cruenta,
Pragae 1677.

• Petráň, Josef: Skladba pohusitské aristokracie v Čechách, in: Proměny

feudální třídy v Čechách v pozdním feudalismu (AUC – Philosophica et
historica 1. Studia historica XIV), Praha 1976, s. 9-80.

• Petráň, Josef: Motiv Žižky jako nebeského strážného, MH 4, 2001, s. 103-

110.

• Petráň, Josef: Příběh Ouběnic. Mikrohistorie české vesnice, Praha 2001.

• Petráň Josef (ve spolupráci s Lydií Petráňovou): Dějiny českého venkova

v příběhu Ouběnic, Praha 2011.

• Petráňová, Lydia: Domovní znamení staré Prahy, Praha 1988.

• Petrin, Silvia: Der österreichische Hussitenkrieg 1420-1434, 2. Auflage,

Wien 1994.

• Petřík, Jan: Přehled dějin Trocnova, Brno 1924.

• Petřík, Jan: O jménu kupce Žižkova čeřejovského lánu (Črnec či Kreuz?),

JSH 2,1929, s. 11-13.

• Petřík, Jan: O Janu z Ledenic, JSH 4,1931, s. 72.

• Petřík, Jan: Odúmrť po Mikšovi z Trocnova, JSH 4,1931, s. 41-54.

• Petřík, Jan: Trocnov v XVII. století, JSH 5,1932, s. 73-88.

• Petřík, Jan: Trocnov. Průvodce minulostí a přítomností, České Budějovice

1938.

• Pexa, Herbert: Oldřich ze Dvorce. Příspěvek k dějinám Dvorce

a Trocnova, JSH 60– 61,1991-1992, s. 1-8.

• Pilnáček, Josef: Staromoravští rodové, Vídeň 1930.

• Pinsker, Čeněk: O stáří Jana Žižky z Trocnova, Praha 1912.

• Píša, Petr: Možnosti a meze intervence: František Palacký a rakouská

652
cenzura ve 20. letech 19. století, TA 15, 2011, s. 91-102.

• Plaček, Miroslav – Futák, Peter: Páni z Kunštátu. Rod erbu vrchních

pruhů na cestě k trůnu, Praha 2006.

• Pletzer, Karel: Jiráskovi lapkové a jejich předloha, JSH 22,1953, s. 90-95.

• Pletzer, Karel: Prozrazená akce husitů proti Oldřichu z Rožmberka v roce

1422, JSH 31,1962, s. 79-83.

• Pletzer, Karel: Českokrumlovský záznam o kolínském sněmu v roce 1423,

JSH 32,1963, s. 180-182.

• Pletzer, Karel: Působení bratrstva Matěje Vůdce, Výběr 11,1974, s. 221-

224.

• Pletzer, Karel: Z nejstarší historie Dolní Vesce u Velešína, Výběr 29,1992,

s. 23-25.

• Pletzer, Karel: Sischke von Lakemych v polských pramenech, Výběr

31,1994, s. 37-38.

• Pletzer, Karel: Kde se v Českých Budějovicích popravovalo, Výběr

33,1996, s. 122-123.

• Pletzer, Karel: Jan Žižka z Trocnova spoludlužníkem u budějovických

židovek. Úvaha nad dlužní listinou, JSH 68,1999, s. 249-254.

• Pletzer, Karel: Rozvíjení žižkovské tradice v Trocnově, in: Petr Čornej –

Karel Pletzer – Helena Stejskalová – Michal Kadlec, Významné milníky
husitství v českých a německých dějinách, České Budějovice 2015, s. 15-41.

• Podlaha, Antonín: Soupis rukopisů knihovny Metropolitní kapituly pražské

II, Praha 1922.

• Podroužek, Kamil – Gabriel, František: Typy objektů Valečovského

„městečka“, AH 32, 2007, s. 211-224.

• Pohanka, Viktor: Cesta Husova ochránce do služeb Zikmunda

Lucemburského. Poznámky ke dvorské kariéře Jindřicha Lefla z Lažan,
Historica Olomucensia 41, 2012, s. 117-139.

• Pohanka, Viktor: „Item eynem bothen kein der Sweidenicz zu dem von
Colditz…“ K itineráři Svídnicko-javorského hejtmana a hornolužického fojta
Albrechta z Koldic v čase kalicha, SlSb 112, 2014, s. 91-135.

653
 • Pohanka, Viktor: Jindřich Lefl z Lažan. Reinterpretace jedné politické
kariéry, HT 19, 2015, s. 127-148

• Pochobradský, Ferdinand: Jan Žižka ve výtvarném umění, Vlastivědný

sborník východočeský 2,1924, zvláštní otisk, s. 3-47.

• Pokluda, Zdeněk: Moravští Šternberkové. Panský rod rozprostřený od

Jeseníků ke Karpatům, Praha 2012.

• Polách, Jaroslav: Jan Smil z Křemže. Život táborského hejtmana

a loupeživého rytíře, České Budějovice 2011.

• Polák, Václav: Několik poznámek k původu a významu jména Žižka,

Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 16,1975, s. 179-184.

• Polišenský, Josef – Kollmann, Josef: Valdštejn. Ani císař, ani král, Praha
1995.

• Polívka, Miloslav: A Contribution to the Problem of Property

Differentiation of the Lesser Nobility in the Pre-Hussite Period in Bohemia,
Hospodářské dějiny 2,1978, s. 331-360.

• Polívka, Miloslav: Tábor v českých dějinách, HT 2,1979, s. 7-16.

• Polívka, Miloslav: K biografii Mikuláše z Husi, FHB 3,1981, s. 195-261.

• Polívka, Miloslav: Mikuláš z Husi a nižší šlechta v počátcích husitské

revoluce, (Rozpravy Československé akademie věd – Řada společenských věd
92, sešit 1), Praha 1982.

• Polívka, Miloslav: Předpoklady pro účast nižší šlechty v husitské revoluci

(Klíčové problémy studia), in: Historiografie směrem k budoucnosti. Sborník
k šedesátinám akademika Jaroslava Purše, edd. Ondřej Felcman – Leoš
Jeleček – Tomáš Vojtěch – Josef Žemlička, Praha 1982, s. 205-224.

• Polívka, Miloslav: Vývoj zbrojních řemesel v Praze na konci 14. a v první

polovině 15. století, DP 6/1,1986, s. 47-74.

• Polívka, Miloslav: Bitva na Vítkově (Slovo k historii, č. 8), Praha 1987.

• Polívka, Miloslav: Přípravy vojenských kontingentů města Řezna na

tažení do Čech proti husitům, MedHB 3,1993, s. 253-266.

• Polívka, Miloslav: Dva pramenné dodatky k obléhání Karlštejna a ke III.

křížové výpravě v roce 1422 ze Státního archivu v Norimberku, SSH 22-
23,1996-1997, s. 35-43.

654
 • Polívka, Miloslav: Zprávy o klimatu, přírodních jevech, epidemiích
a jejich důsledcích ve středověku v kronikářském díle Johanna Müllnera
(druhá část), TA 13, 2007, s. 15-26.

• Pospíšil, Ctirad Václav: Husovská dilemata, Kostelní Vydří 2015.

• Prášek, Jiří: Žižkův pomník u Sudoměře, Sborník Společnosti pro výzkum

kamenných křížů 2008, Aš 2008, s. 9-12.

• Pražák, Emil: Svatováclavská píseň v husitství, in: Směřování. Sborník

k šedesátinám Amedea Molnára, ed. Noemi Rejchrtová, Praha 1983, s. 97-103.

• Pražák, Emil: Stati o české středověké literatuře, Praha 1996.

• Prix, Dalibor a kolektiv: Umělecké památky Prahy. Velká Praha M/Ž. 2.

Veleslavín – Žižkov, Praha 2017.

• Profous, Antonín: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam

a změny I. A-H. Dotisk, Praha 1954; II. CH-L, Praha 1949.

• Profous, Antonín – Svoboda, Jan: Místní jména v Čechách. Jejich vznik,

původní význam a změny IV. S-Ž, Praha 1957.

• Prokeš, Jaroslav: Jan Žižka z Trocnova a jeho doba, Praha 1920.

• Prokeš, Jaroslav: Jubilejní literatura o Žižkovi, ČMM 48,1924, s. 280-

313; 50,1926, s. 717-735.

• Prokeš, Jaroslav: M. Prokop z Plzně. Příspěvek k vývoji konservativní

strany husitské, Praha 1927.

• První hora Tábor v Čechách [nepodepsáno], JSH 18,1949, s. 118-119.

• Přichystal, Ivo: Bitva u Azincourtu aneb Byl Jan Žižka v Anglii? In: Přísně
tajné! 2014, č. 2, s. 27-37.

• Pulec, Miloš J.: Z ideologické zbrojnice protihusitského spiknutí.

Theologická příloha KR 30,1963, s. 113-115.

• Rác, Jiří: Nástin dějin předhusitského Mělníka, in: Vlastivědný sborník

Mělnicka I, 1982, s. 41-59.

• Rak, Jiří: Husitství v díle Václava Vladivoje Tomka, HT 4,1981, s. 193-

196.

• Rak, Jiří: Husitské tradice na Žižkově, in: Praha 3. Minulost a současnost,

655
ed. Jiří Rak, Praha 1988, s. 17-22.

• Rak, Jiří: Bývali Čechové… České historické mýty a stereotypy, Jinočany

1994.

• Raková, Ivana: Rožmberské teritorium v předvečer husitské revoluce

(Vztahy Oldřicha z Rožmberka k Čeňkovi z Vartenberka), FHB 3, 1981, s. 263-
284.

• Raková, Ivana: Čeněk z Vartenberka. Příspěvek k úloze panstva v husitské

revoluci, SH 28,1982, s. 57-99.

• Randák, Jan: V záři rudého kalicha. Politika dějin a husitská tradice

v Československu 1948-1956, Praha 2015.

• Ransdorf, Miloslav: [Diskusní příspěvek], HT 4, 1981, s. 116-118.

• Ransdorf, Miloslav: Kapitoly z geneze husitské ideologie, Praha 1986.

• Rapp, Francis: Církev a náboženský život Západu na sklonku středověku,

Brno 1996. Rathmann, Thomas: Geschehen und Geschichten des Konstanzer
Konzils. Chroniken, Briefe, Lieder und Sprüche als Konstituenten eines
Ereignisses, München 2000.

• Ratkoš, Peter: Husitské revolučné hnutie a Slovensko, HČ 1,1953, s. 26-

41.

• Ratkoš, Peter: Husitské revolučné hnutie a Slovensko, in: Mezinárodní

ohlas husitství, ed. Josef Macek, Praha 1958, s. 27-51.

• Rautenberg, Wilhelm: Einwirkungen Böhmens auf die Geschichte des

Ordenlandes Preussen im späten Mittelalter, ZfO 22,1973, s. 626-696. Rázsó,
Gyula: Die Feldzüge des Königs Matthias Corvinus in Niederösterreich 1477-
1490, Wien 1973.

• Razím, Vladislav: Poznámka ke genezi a vývoji městského opevnění

Tábora, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách
(HT – supplementum 3), Tábor 2007, s. 441-462.

• Razím, Vladislav: Opevnění Vnitřního města Českého Krumlova, in:

Český Krumlov od rezidenčního města k památce světového kulturního
dědictví, ed. Martin Gaži, České Budějovice 2010, s. 131-182.

• Razím, Vladislav: Města a městečka jako opěrné body panství

Rožmberků, in: Rožmberkové.

656
 • Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami, ed. Jaroslav Pánek, České
Budějovice 2011, s. 222-233.

• Richter, Miroslav – Krajíc, Rudolf: Sezimovo Ústí – archeologie

středověkého poddanského města 2. Levobřežní předměstí – archeologický
výzkum 1962-1988, Praha – Sezimovo Ústí – Tábor 2001.

• Richterová, Alena: Soupis autografů Bohuslava Balbína z fondů Státní

knihovny ČSR, Praha 1988.

• Richterová, Alena: Děčínské rukopisy Františka Martina Pelcla (1734-

1801), nyní ve fondech Národní knihovny České republiky, Praha 2007.

• Richterová, Alena: Staré letopisy české v rukopisech z knihovny Františka

Martina Pelcla, in: Inter laurum et olivam (AUC – Philosophica et historica 1-
2/2002. Z pomocných věd historických XVI), Praha 2007, s. 501-507.

• Richterová, Julie: Středověké kachle, Praha 1982.

• Roedl, Bohumír a kolektiv: Louny. Historie/ Kultura/Lidé, Praha 2005.

• Rokyta, Jan: Podoby eklesiologie v českém reformním hnutí, Praha 2016

(nepublikovaná disertační práce, obhájená na Husitské teologické fakultě
Univerzity Karlovy).

• Rokyta, Jan: Podoby eklesiologie v českém reformním hnutí, Hradec

Králové 2018.

• Roubík, František: Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách, Praha 1959.

• Roubík, František: Spory jihočeských měst o směr obchodních cest ve 14.

až 17. století, JSH 40,1971, s. 1-18.

• Rous, Pavel: Táborský vůdce Petr Hromádka z Jistebnice v Chotěboři, in:

Almanach městského muzea v Chotěboři 1985, s. 13-25.

• Rous, Pavel: Bitva u Melechova v roce 1420, Havlíčkobrodsko 10,1994, s.

3-23.

• Rous, Pavel: Některé okolnosti Žižkovy smrti v literatuře a místní tradici,

in: Přibyslav. Sborník příspěvků k dějinám města vydaný u příležitosti 570 let
úmrtí Jana Žižky, edd. Petr Čornej – Ladislav Macek – Pavel Rous, Přibyslav
1994, s. 45-60.

• Rous, Pavel: Výzkum profilu městských hradeb v Havlíčkově Brodě v r.

1982, Zpravodaj muzea v Hradci Králové 23,1997, s. 115-122.

657
 • Rous, Pavel: Poznámky k obranné funkci věže u kostela sv. Jana Křtitele
v Přibyslavi, Havlíčkobrodsko 22, 2008, s. 100-109.

• Rous, Pavel: Lipnické svěcení v roce 1417, Havlíčkobrodsko 30, 2016, s.

205-209.

• Royt, Jan – Šedinová, Hana: Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk

v křesťanské ikonografii, Praha 1998.

• Rožmberský, Petr: Střelba z bombard při obléhání Karlštejna, Hláska 28,

2017, s. 61-63.

• Ruth, František: Kronika královské Prahy a oba sousedních I, Praha

1903; II, Praha 1904.

• Růžek, Vladimír: Ikonografie pečetí Jana Žižky z Trocnova a jiných

husitských bojovníků, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství
v evropských dějinách (HT – supplementum 3), edd. Miloš Drda – Zdeněk
Vybíral ve spolupráci s Jakubem Smrčkou, Tábor 2007, s. 491-519.

• Růžička, Jindřich – Krušina, Josef: Dějiny města Poličky. Díl I. Šest

století feudálního řádu, Hradec Králové – Polička 1968.

• Ryba, Bohumil: Drobnosti exegetické. I. K apelativu žižka, jednooký, LF

60,1933, s. 449-452.

• Ryba, Bohumil: Ještě Žižka a žižka (Příspěvek hodně dokumentární), LF

61,1934, s. 94-95.

• Rychterová, Pavlína: Frauen und Krieg in Chroniken uber die

Hussitenkriege, in: Geist, Gesellschaft, Kirche im 13.-16. Jahrhundert
(Colloquia mediaevalia Pragensia 1), ed. František Šmahel, Praha 1999, s.
127-143.

• Říčan, Rudolf – Molnár, Amedeo: 12 století církevních dějin, Praha 1989.

• Říhová, Milada: Dvorní lékař posledních Lucemburků. Albík z Uničova,

lékař králů Václava IV. a Zikmunda, profesor pražské univerzity a krátký čas
i arcibiskup pražský, Praha 1999.

• Říhová, Milada: Byl Václav IV. homosexuál? Příspěvek k dějinám

středověké každodennosti, in: Ve znamení Koruny české. Sborník k šedesátým
narozeninám prof. dr. Lenky Bobkové, CSc., edd. Luděk Březina – Jana
Konvičná – Jan Zdichynec, Praha 2006, s. 489-498.

• Sahula, Jiří: Význam Žižkova díla, Praha 1924.

658
 • Sakař, Vladimír: Jan Žižka. Náš bratr věrný, Praha 2002.

• Sedláček, August: Doklady k otázce o Žižkově stáří, ČČH 19,1913, s.

446-480.

• Sedláček, August: Úvahy o osobách v stížných listech léta 1415 psaných,

ČČH 23,1917, s. 85- 109,310-352.

• Sedláček, August: Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké

šlechty (vše ed. Vladimír Růžek). Svazek 2, Praha 2001; Svazek 3, Praha
2003; Svazek 5, Praha 2003.

• Sedláček, August: Něco o Husových průvodcích do Kostnice, ČSPSČ

29,1921, s. 49-61.

• Sedláček, August: Jan Žižka z Trocnova, 2. vydání, Písek 1924.

• Sedláček, August: Příčinky k životopisu M. Jana Husi, ČČH 30, 1924, s.

307-315, 546-560.

• Sedláček, August: Českomoravská heraldika II. Část zvláštní, Praha 1925.

• Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého (vše reprint

původního vydání; dle katalogu NK ČR 3. vydání) I. Chrudimsko, Praha 1993;
II. Hradecko, Praha 1994; III. Budějovicko, Praha 1994; IV. Vysočina
táborská, Praha 1995; V. Podkrkonoší, Praha 1995; VI. Podbrdsko, Praha
1995; VII. Písecko. Praha 1996. VIII. Rakovnicko a Slánsko, Praha 1996; IX.
Domažlicko a Klatovsko, Praha 1996; X. Boleslavsko, Praha 1996; XI.
Prachensko, Praha 1997; XII. Čáslavsko, Praha 1997; XIII. Plzeňsko
a Loketsko, Praha 1998; XIV. Litoměřicko a Žatecko, Praha 1998; XV.
Kouřimsko, Vltavsko a jz. Boleslavsko, XI. Prachensko, Praha 1997; XII.
Čáslavsko, Praha 1997; XIII. Plzeňsko a Loketsko, Praha 1998; XIV.
Litoměřicko a Žatecko, Praha 1998; XV. Kouřimsko, Vltavsko a jz.
Boleslavsko, Praha 1998.

• Sedláčková, Kristina: Jakoubek of Stříbro and so called „Sermon in Týn

Churche“ of 31 January 1417, BRRP 6, 2007, s. 77-85.

• Sedlák, Jan: Počátkové kalicha, ČKD 55 (80), 1914, s. 75-84,113-

120,315-322.

• Sedlák, Jan: M. Jan Hus, Praha 1915.

• Segeš, Vladimír: Od rytierstva po žoldnierstvo. Stredoveké vojenstvo

v Uhorsku so zreteľom na Slovensko, Bratislava 2004.

659
 • Seibt, Ferdinand: Revolution in Europa. Ursprung und Wege innerer
Gewalt. Strukturen. Elemente. Exempel, München 1984.

• Seibt, Ferdinand: Zu einem neuen Begrijf von der „Krise des

Spätmittlelalters“, in: Europa 1400. Die Krise des Spätmittelalters, edd.
Ferdinand Seibt – Winfried Eberhard, Stuttgart 1984, s. 7-23.

• Seibt, Ferdinand: Hussitica. Zur Struktur einer Revolution, 2., erweiterte

Auflage, Köln – Wien 1990.

• Seibt, Ferdinand: Hussitenstudien. Personen, Ereignisse, Ideen einer

frühen Revolution. 1. Auflage, München 1991.

• Seibt, Ferdinand: Karel V. Císař a reformace, Praha 1999.

• Seibt, Ferdinand: Lesk a bída středověku, Praha 2000.

• Seydl Josef Antonín: Kronika královského města Berouna, edd. Miloš

Garkisch – Marie Tošnerová, Beroun 2003.

• Schatz, Klaus: Všeobecné koncily. Ohniska církevních dějin, Brno 2014.

• Scheinostová, Alena: Stvoření místa ve středověkém cestopise (Cestopis

tzv. Mandevilla), ČL 52, 2004, s. 149-171.

• Schilling, Heinz: Das Reich und die Deutschen. Aufbruch und Krise.
Deutschland 1517-1648, Berlin 1994.

• Schlesinger, Ludwig: Saaz in der Husitenzeit bis zum Tode Žižkas

(zvláštní otisk z MVGDB 27), Prag 1888, s. 42-49.

• Schmidt, Ondřej: Vikáři a hejtmani krále Zikmunda na severu Benátska

(1411/12-1420), SMB 7, 2015, s. 81-113.

• Schneider, Josef (recte Tecl, Rudolf): Jan Žižka a Tábor. K 550. výročí
úmrtí Jana Žižky, Tábor 1974.

• Schnerb, Bertrand: Des nobles de Bohéme à la cour de Bourgogne au

temps des ducs de la Maison de Valois, in: La noblesse et la croisade à la fin
du Moyen Âge (France, Bourgogne, Bohéme), edd. Martin Nejedlý – Jaroslav
Svátek, Toulouse 2009, s. 109-130.

• Schulz, Václav: Historické zprávy v nejstarší knize m. Brodu Českého z 1.

1421-1496, VKČSN 1899, č. 6, Praha 1900, s. 1-45.

• Schumacher, Andreas: Der Maier Sandro Botticelli. Eine Einführung in

660
sein Werk, in: Boiticelli. Bildnis – Mythos – Andacht, ed. Andreas
Schumacher, Frankfurt am Main 2009, s. 15-55.

• Schwabiková, Kateřina: Počátky „orgánu husitského studia“. Jihočeský

sborník historický v dopisech F. M. Bartoše a Romana Cikharta, in: Zrození
mýtu. Dva životy husitské epochy. K poctě Petra Čorneje, edd. Robert
Novotný – Petr Šámal, Praha – Litomyšl 2011, s. 419-430.

• Schweitzer, Franz-Josef: Europäische Texte aus der Hussitenzeit (1410-

1423). Adamiten, Pikarden, Hussiten, Dresden 2009.

• Skýbová, Anna: Brus z Mohelnice – vznik a zachování nejstaršího opisu

Žižkova vojenského řádu, in: In memoriam Zdeňka Fialy. Z pomocných věd
historických, ed. Lubomír Vebr, Praha 1978, s. 141-169.

• Sládeček, Jan: Jan Žižka u Kostelce nad Labem, Týn nad Vltavou 2014.

• Sláma, František Josef – Šofferle, Vincenc: Obraz minulosti starožitného

města Prachatic, Praha 1891.

• Slapnicka, Helmut: Die Entwicklung des Bruxer Kirchenpatronates bis

zum Jahre 1500, Bohemia 1976, Bd. 17 (Nr. 1), s. 378-395.

Sláva barokní Čechie. Umění, kultura a společnost 17. a 18. století, ed. Vít
Vlnas, Praha 2001.

• Smetana, Jan: K počátkům husitství v Litoměřicích, Litoměřicko.

Vlastivědný sborník 11,1974, s. 59-79.

• Smetana, Jan – Gabriel, František: Hrad Kalich u Litoměřic, HT 4,1981,

s. 85-87. Smetana, Jan – Gabriel, František: K otázkám datování, typu a funkce
hradu Kalicha u Litoměřic, FHB 4, 1982, s. 49-82.

• Smetánka, Zdeněk: Hledání zmizelého věku. Sondy do středověkých Čech,

Praha 1987.

• Smrčka, Jakub: K náboženské praxi husitského vojska, in: Jan Žižka

z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum
3), s. 291-308.

• Sokol, Petr: Husité před branami Plzně. K topografii obležení Plzně

v letech 1433 až 1434, in: Tenkrát na západě (Čech). Kapitoly z dějin kultury
a každodennosti Plzně a Plzeňského kraje, edd. Jiří Stočes – Eva Mušková
a kolektiv, Plzeň 2013, s. 25-48.

• Sommer, Tomáš – Šrámek, Josef ve spolupráci s Miroslavem Kovářem:

661
Benediktinské opatství ve Vilémově. Dějiny zapomenutého kláštera na česko-
moravském pomezí, České Budějovice 2015.

• Soukup, Daniel: Kterak Židé mučili Boží tělo – edice a komentář, ČL 59,
2011, s. 697-712.

• Soukup, Daniel: Eucharistické profanační legendy jako polemika

s husitstvím a útok proti Židům, in: Jan Hus, husitství a husitské války, edd.
Daniel Soukup – Matouš Jaluška, Praha 2016, s. 42-53.

• Soukup, Pavel: Dvojí ideál křesťanského rytíře v husitském období, ČČH

99, 2001, s. 1-32.

• Soukup, Pavel: Dobývání hradu Skály v roce 1413 a husitská teorie války.
Ke spisku Jakoubka ze Stříbra o duchovním boji, MedHB 9, 2003, s. 175-210.

• Soukup, Pavel: Rytíři ducha na pražské univerzitě. Jakoubkovo kázání

Abiciamus opera tenebrarum, in: Evropa a Čechy na konci středověku.
Sborník příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi, edd. Eva Doležalová –
Robert Novotný – Pavel Soukup, Praha 2004, s. 413-431.

• Soukup, Pavel: Svatá válka v představách husitských mistrů. K formování

a zdrojům husitského učení o válce, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské
vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum 3), edd. Miloš Drda –
Zdeněk Vybíral ve spolupráci s Jakubem Smrčkou, Tábor 2007, s. 277-289.

• Soukup, Pavel: Křesťanstvo v ohrožení: náboženské konflikty a křižácké

projekty první poloviny 15. století, in: Guillebert de Lannoy, Cesty a poselstva,
edd. Jaroslav Svátek – Martin Nejedlý – Olivier Marin – Pavel Soukup, Praha
2009, s. 13-41.

• Soukup, Pavel: Bible a násilí za válek s husity, in: Pavel Soukup, Jaroslav
Svátek a kolektiv, Křížové výpravy v pozdním středověku. Kapitoly z dějin
náboženských konfliktů, Praha 2010, s. 78-89.

• Soukup, Pavel: „Machometáni“ v polemikách Husovy doby, in: Zrození

mýtu. Dva životy husitské epochy. K poctě Petra Čorneje, edd. Robert
Novotný – Petr Šámal a kolektiv, Praha – Litomyšl 2011, s. 216-229.

• Soukup, Pavel: Reformní kazatelství a Jakoubek ze Stříbra, Praha 2011.

• Soukup, Pavel: Kazatelství a propaganda, in: Husitské století, edd.

Pavlína Cermanová – Robert Novotný – Pavel Soukup, Praha 2014, s. 415-
434.

• Soukup, Pavel: Jan Hus. Život a smrt kazatele, Praha 2015.

662
 • Soukup, Pavel: Několik textů z odpustkové aféry aneb co je nového v roce
1412, SMB 7, 2015, s. 249-288.

• Soukup, Pavel: Kalich jako terč. Znamení hereze v první fázi Protihusitské
polemiky, in: Kalich jako symbol v prvním století utrakvismu, edd. Ota
Halama – Pavel Soukup, Praha 2016, s. 103-133.

• Soukup, Pavel: 11. 7.1412. Poprava tří mládenců. Odpustkové bouře

v Praze, Praha 2018.

• Soukup, Pavel – Svátek, Jaroslav a kolektiv: Křížové výpravy v pozdním

středověku. Kapitoly z dějin náboženských konfliktů, Praha 2010.

• Soukupová, Helena: Život v krumlovském klášteře klarisek, in: Ordo et

paupertas. Českokrumlovský klášter minoritů a klarisek ve středověku
v kontextu řádové zbožnosti, kultury a umění, edd. Daniela Rywiková –
Roman Lavička, Ostrava 2017, s. 101-128.

• Sperka, Jerzy: Król Władyslaw Jagiełło i jego otoczenie wobec husyckich

Czech, in: Jan Hus. Życie i dzielo. W 600. rocznicę śmierci, edd. Anna Paner –
Marcin Hintz, Gdańsk 2016, s. 115-140.

• Spěváček, Jiří: Václav IV. 1361-1419. K předpokladům husitské revoluce,

Praha 1986.

• Spruyt, Bart Jan: Ohlas působení Jana Husa a husitského hnutí

v burgundském Nizozemí, cca 1450 – cca 1520, in: Jan Hus mezi epochami,
národy a konfesemi, ed. Jan Blahoslav Lášek, Praha 1995, s. 225-240.

• Spunar, Pavel: Soupis písemné pozůstalosti Jana Žižky z Trocnova, JSH

43,1974, zvláštní číslo, s. 46-49.

• Spunar, Pavel: Opera Nicolai Biskupec de Pilgram (Pelhřimov), in:

Směřování, Sborník k šedesátinám Amedea Molnára, ed. Noemi Rejchrtová,
Praha 1983, s. 104-116.

• Spunar, Pavel: Repertorium auctorum Bohemorum provectum idearum

post universitatem Pragensem conditam illustrans. Tomus I, Wrocław –
Warszawa – Kraków – Gdańsk – Łódź 1985; Tomus II, Warsaviae – Pragae
1995.

• Spunar, Pavel: Kultura českého středověku, Praha 1987.

• Starý, Václav: Vývoj Prachatic od počátku 14. do počátku 17. století, JSH
47,1978, s. 97-103.

663
 • Starý, Václav: Prameny k dějinám Zlaté stezky, Zlatá stezka 4,1997, s. 91-
98.

• Starý, Václav: Přehled vývoje městské správy v Prachaticích ve 14. a 15.

století, Vlastivědný sborník Muzea Šumavy 4, 2001, s. 34-49.

• Starý, Václav: Vývoz obilí z Prachatic do Pasova ve 14.-16. století.

Vlastivědný sborník Muzea Šumavy 4, 2001, s. 115-117.

• Starý, Václav: Příspěvek ke starším dějinám Prachatic a okolí, Zlatá

stezka 14, 2007, s. 13-40.

• Stehlík, Ladislav: Země zamyšlená [I]. 6. vydání, Praha 1986.

• Stehlíková, Dana: Od andělky po zimostráz. Latinský Herbář Křišťana

z Prachatic a počátky staročeských herbářů, Brno 2017.

• Stejskal, Aleš – Šimůnek, Robert: Územní vývoj rožmberského dominia,

in: Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami, ed. Jaroslav
Pánek, České Budějovice 2011, s. 108-115.

• Stejskal, Karel: O významu jmen Žižka a Žižkov, DaS 8,1966, č. 12, s. 36-
39.

• Stich, Alexander: Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi (lingvoliterámí

studie), Praha 1996.

• Stočes, Jiří: Původ a studium bratří Konráda a Konstantina z Vechty,

MedHB 14, 2011, s. 91-112.

• Studničková, Milada: Kult svatého Zikmunda v Čechách, in: Světci

a jejich kult ve středověku, edd. Petr Kubín – Hana Pátková – Tomáš Petráček,
České Budějovice 2006, s. 283-323.

• Studničková, Milada: Drehknoten und Drachen. Die Orden Wenzels IV.

und Sigismunds von Luxemburg und die Polysemantik ihrer Zeichen, in: Kunst
als Herrschaftsinstrument. Böhmen und das Heilige Römische Reich unter der
Luxemburgem im europäischen Kontext, edd. Jiří Fajt – Andrea Langer,
Berlin – München 2009, s. 377-387.

• Studničková, Milada: Dvorské řády Lucemburků, in: Lucemburkové.

Česká koruna uprostřed Evropy, edd. s. František Šmahel – Lenka Bobková,
Praha 2012, s. 458-460.

• Studničková Milada: Gens fera. The Wild Men in the System of Border
Decoration of the Bible of Wenceslas IV, Umění 62, 2014, s. 214-239.

664
 • Studničková, Milada: Musea, creatura minima. Co vše může znamenat
moucha na středověkém obraze, in: Daniela Dvořáková a kol., Človek a svet
zvierat v stredoveku, Bratislava 2015, s. 39-52.

• Studt, Birgit: Papst Martin V. (1417-1431) und die Kirchenreform in

Deutschland, Köln – Weimar – Wien 2004.

• Studt, Birgit: Zwischen Kurfürsten, Kurie und Konzil. Die Hussitenpolitik

König Sigismunds, in: Sigismund von Luxemburg. Ein Kaiser in Europa, edd.
Michel Pauly – François Reinert, Mainz am Rhein 2006, s. 113-125.

• Studt, Birgit: Obrana víry a reforma církve v protihusitské propagandě

husitství a koncilu, in: Pavel Soukup – Jaroslav Svátek a kolektiv, Křížové
výpravy v pozdním středověku. Kapitoly z dějin náboženských konfliktů, Praha
2010, s. 67-77.

• Studt, Birgit: Martin V. Überwindung des Schismas und Kirchenreform,

in: Das Konstanzer Konzil 1414-1418. Weltereignis des Mittelalters. Essays,
edd. Karl-Heinz Braun – Mathias Herweg – Hans W. Hubert – Joachim
Schneider – Thomas Zotz, Darmstadt 2013, s. 126-131.

• Stuchlá, Pavla a kolektiv: Paměti vodňanských domů. Díl I. 1480-1634,

Vodňany 2003.

• Sudová, Martina – Kovář, Daniel: Tvrze, hrady a zámky jižních Čech.

Život a sídla jihočeské šlechty, Olomouc 2006.

• Svátek, Jaroslav: „Do té země jsem přijel, ale zase ji rychle opustil…“
Návštěva burgundského cestovatele Guilleberta de Lannoy v husitských
Čechách, MedHB 11, 2007, s. 195-210.

• Svatoš, Michal: Jan Reček a jeho písemná pozůstalost v archivu pražské

univerzity, AUC – HUCP 14/1-2,1974, s. 121-160.

• Svatoš, Michal: Listiny k počátkům koleje Matyáše Loudy z Chlumčan,

AUC – HUCP 17/1, 1977, s. 71-96.

• Svatoš, Michal: Husitští mecenáši pražské univerzity, HT 2,1979, s. 47-

54.

• Svatoš, Michal: Cesta k husitské univerzitě. Proměny pražské univerzity

14. a 25. století, in: Zrození mýtu. Dva životy husitské epochy. K poctě Petra
Čorneje, edd.

Robert Novotný – Petr Šámal a kolektiv, Praha – Litomyšl 2011, s. 42-49.

665
 • Svejkovský, František: Z básnické činnosti Jana Čapka, LF 85,1962, s.
282-296.

• Svoboda, Jan: Staročeská osobní jména a naše příjmení, Praha 1964.

• Svoboda, Miroslav: Jindřich z Hradce a bitva u Sudoměře,

Jindřichohradecký vlastivědný sborník 13, 2001, s. 37-45.

• Svoboda, Miroslav: Majetek řádu johanitů v Čechách v husitské době.

Podíl Zikmunda Lucemburského na likvidaci pozemkového majetku církve,
ČČH 103, 2005, s. 269-312.

• Svoboda, Miroslav: Jan Žižka z Trocnova později z Kalicha. Stručný

životopis v datech, Český Krumlov, b. d.

• Svobodný, Petr – Hlaváčková, Ludmila: Dějiny lékařství v českých

zemích, Praha 2004.

• Sýkorová, Lenka a kolektiv: Klatovy. Historie/ Kultura/Lidé, Praha 2010.

• Šandera, Martin: Půta z Častolovic – integrující činitel česko (kladsko) -

slezského pohraničí, in: Korunní země v dějinách českého státu I. Integrační
a partikulární rysy českého státu v pozdním středověku, edd. Lenka Bobková –
Jana Fantysová-Matějková – Jan Zdichynec, Praha 2003, s. 275-292.

• Šandera, Martin: Zikmundovi věrní na českém severovýchodě. Opočenská

strana v husitské revoluci, České Budějovice 2005.

• Šandera, Martin: Páni z Dobrušky a z Opočna. Kolonizátoři, dvořané

a válečníci, České Budějovice 2007.

• Šandera, Martin: Hanuš Welfl z Varnsdorfu. První zemský hejtman

Kladského hrabství, in: 550 let Hrabství kladského (Kladský sborník –
supplementum 6), Trutnov 2009, s. 99-116.

• Šandera, Martin: Hynce Ptáček z Pirkštejna. Opomíjený vítěz husitské

revoluce, České Budějovice 2011.

• Šandera, Martin: Vrtkavý husitský pán Hašek z Valdštejna, Krkonoše –

Podkrkonoší 20, 2012, s. 479-485.

• Šandera, Martin: Dvůr Poděbradova syna Jindřicha Minsterberského.

Stav výzkumu a úkoly bádání, MedHB 17/2, 2014, s. 77-112.

• Šandera, Martin: Jindřich starší z Minsterberka. Syn husitského krále.

Velký hráč s nízkými kartami, Praha 2016.

666
 • Šandera, Martin – Wolf, Vladimír: Jiří z Chvalkovic (Příspěvek k historii
husitských elit), VLH 19-20, 2002, s. 185-193.

• Šebek, František a kolektiv: Dějiny Pardubic. I. díl, Pardubice 1990.

• Šedinová, Hana: Lidská monstra ve Vokabuláři zvaném Lactifer

a v dalších středověkých pramenech, LF 127, 2004, s. 237-283.

• Šimák, Josef Vítězslav: Kde tyl Žižka pochován, ČČH 18,1912, s. 7-20,
463-464.

• Šimák, Josef Vítězslav: Byl-li Žižka v Litoměřicku r. 1422? Newehaus.

Czobnik, ČČH 19,1913, s. 481-487.

• Šimák, Josef Vítězslav: Dějinné paměti okresu mnichovohradišťského, Díl

I, Mnichovo Hradiště 1917.

• Šimák, Josef Vítězslav: Bitva u Sudoměře, in: Sborník Žižkův 1424-1924.

K pětistému výročí jeho úmrtí, ed. Rudolf Urbánek, Praha 1924, s. 75-81.

• Šimák, Josef Vítězslav: Kniha o Housce I, Praha 1930.

• Šimeček, Zdeněk: Lapkovské bratrstvo Václava Hrona na Prachaticka,

JSH 24,1955, s. 27-30.

• Šimek, František: Staročeský překlad spisu Jana Guallensis O čtyřech

stěžejných ctnostech, VKČSN 1951, č. I, Praha 1952.

• Šimánková, Petra: Metamorfózy Jana Žižky z Trocnova v českém umění 2.

poloviny 19. století. Pomníková tvorba versus populární vizuální kultura, Brno
2016 (nepublikovaná magisterská diplomová práce, obhájená na Filozofické
fakultě Masarykovy univerzity).

• Šimůnek, Robert: Rožmberská klientela 15. století I. Pavel Dětřichovic,

novoměstský purkmistr v rožmberských službách, Výběr 37, 2000, s. 307-311.

• Šimůnek, Robert: Terminologie služebných vztahů v pozdně středověkých

Čechách, MedHB 7, 2000, s. 175-190.

• Šimůnek, Robert: Správní systém šlechtického dominia v pozdně

středověkých Čechách. Rožmberská doména 1418-1472, Praha 2005.

• Šimůnek, Robert: Paměť válečných událostí. Memoriální tabule v kostele

sv. Pankráce v Praze, MedHB 12/1, 2009, s. 139-164.

• Šimůnek, Robert: Oldřich II. z Rožmberka, in: Rožmberkové. Rod

667
českých velmožů a jeho cesta dějinami, ed. Jaroslav Pánek, České Budějovice
2011, s. 44-47.

• Škoda, Jan: Husitská a husovská tradice v postobrozenecké Praze a na

pražských předměstích – Karel Hartig a Žižkov, in: Praha Husova a husitská
1415-2015, edd. Petr Čornej – Václav Ledvinka – Jan Hrdina, Praha 2015, s.
208-212.

• Šlajer, Jaroslav: Husitství v našem kraji. Západní Čechy v husitském

revolučním hnutí, Plzeň 1963.

• Šmahel, František: Jan Žižka z Trocnova. Život revolučního válečníka,

Praha 1969.

• Šmahel, František: Antiideál města v díle Petra Chelčického, ČsČH

20,1972, s. 71-94.

• Šmahel, František: Epilog husitské revoluce. Pražské povstání 1483, in:

Acta reformationem Bohemicam illustrantia. Příspěvky k dějinám utrakvismu
[1], Praha 1978, s. 45-127.

• Šmahel, František: Dodatek k historii Tábora v roce 1420: obživa

revoluční obce, HT 2,1979, s. 91-95.

• Šmahel, František: Záhady dvou Žižků a Žižkova věku, HT 3, 1980, s. 5-

50.

• Šmahel, František: Základy města: Tábor 1432-1452, HT 5,1982, s. 7-

134.

• Šmahel, František: Contra Bohemos. Česká otázka v evropské politice

1420-1431, in: Soudce smluvený v Chebu. Sborník příspěvků přednesených na
sympoziu k 550. výročí, květen 1982, Cheb – Praha 1982 [recte 1984], s. 189-
201.

• Šmahel, František: Husitské město „Slunce“. Plzeň na přelomu let 1419-

1420, MZK 19,1983, s. 137-152.

• Šmahel, František: Organizace a skladba táborské strany v letech 1420-

1434, HT 9,1986– 1987, s. 7-90.

• Šmahel, František: Dvanáct pramenných sond k sociálním poměrům na

Táborsku od poloviny 14. do konce 15. století, HT 9,1986-1987, s. 277-322.

• Šmahel, František: Die hussitische Kommune von Tabor 1420-1422, in:

Jan Hus und Hussiten in europäischen Aspekten, Trier 1987, s. 9-28.

668
 • Šmahel, František. Dějiny Tábora I/II. Do roku 1432, České Budějovice
1990.

• Šmahel, František: Husitská revoluce. I. Doba vymknutá z kloubů; II.

Kořeny české reformace; III. Kronika válečných let; IV. Epilog bouřlivého
věku, Praha 1993.

• Šmahel, František: Vom apokalyptischen Drachen zum Städtegründer:

Sigismund und Tábor, in: Sigismund von Luxemburg. Kaiser und König in
Mitteleuropa 1387-1437, edd. Josef Macek – Ernö Marosi – Ferdinand Seibt,
Warendorf 1994, s. 144-155.

• Šmahel, František: Die zweideutige Idee Tabors im hussitischen Böhmen,

HT 11,1994, s. 21-28.

• Šmahel, František: Curriculum vitae Magistri Petri Payne, in: In

memoriam Josefa Macka (1922-1991), edd. Miloslav Polívka – František
Šmahel, Praha 1996, s. 141-160.

• Šmahel, František: Das purgatorium sompniatum in der hussitischen

Topographie des Jenseits, in: Eschatologie und Hussitismus, edd. Alexander
Patschovsky – František Šmahel, Praha 1996, s. 115-138.

• Šmahel, František: Aeneae Silvii Piccolomini a jeho Historie česká, in:

Aeneae Silvii Historia Bohemica – Enea Silvio Historie česká, edd. a překlad
Dana Martínková – Alena Hadravová – Jiří Matl, Praha 1998, s. XIII-LII.

• Šmahel, František: Idea národa v husitských Čechách, 2., doplněné

vydání, Praha 2000.

• Šmahel, František: Husitské Čechy. Struktury. Procesy. Ideje, Praha 2001.

• Šmahel, František: Mistr Jeroným Pražský na soudu dějin, in: Jan Hus na
přelomu tisíciletí (HT – supplementum 1), edd. Miloš Drda – František J.
Holeček – Zdeněk Vybíral, Tábor 2001, s. 313-324.

• Šmahel, František: Mezi středověkem a renesancí, Praha 2002.

• Šmahel, František: Cesta Karla IV. do Francie 1377-1378, Praha 2006.

• Šmahel, František: Die Vier Prager Artikel. Das Programm der

Hussitischen Reformation, in: Kirchliche Reformimpulse des 14/15.
Jahrhunderts in Ostmitteleuropa, edd. Winfried Eberhard – Franz Machilek,
Köln – Weimar – Wien 2006, s. 329-339.

• Šmahel, František: Studie o cestě Karla IV. do Francie 1377-1378– II. Nic

669
než koně: jejich počty, druhy a barvy, in: Inter laurum et olivam (AUC –
Philosophica et historica 1-2/2002. Z pomocných věd historických XVI),
Praha 2007, s. 667-675.

• Šmahel, František: Úcta k svatému Václavu v husitských Čechách, in:

Svatý Václav. Na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého, ed.
Petr Kubín, Praha 2010, s. 281-299.

• Šmahel, František: Život a dílo Jeronýma Pražského. Zpráva o výzkumu,

Praha 2010.

• Šmahel, František: Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku, Praha

2012.

• Šmahel, František: Mistr Jan Hus. Život a dílo, Praha 2013.

• Šmahel, František: Poslední chvíle, pohřby a hroby českých králů, in:

Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, edd. Martin Nodl –
František Šmahel, Praha 2014, s. 121-197.

• Šmahel, František: Was There a Bohemian Reformation?, in: From Hus to

Luther. Visual Culture in the Bohemian Reformation (1380-1620), edd.
Kateřina Horníčková – Michal Šroněk, Turnhout 2016, s. 7-16.

• Šmahel, František: Nahlédnutí do středověku. Mluva písma a četba

obrazů, Praha 2017.

• Šmahel František a kolektiv: Dějiny Tábora I/1. Do roku 1421, České

Budějovice 1988.

• Šmahel, František – Nodl Martin: Kutnohorský dekret po 600 letech.

Bilance dosavadního bádání, ČČH 107, 2009, s. 1-45.

• Šrámek, Josef: Břevnovské opatství ve středověku. Břevnov, Rajhrad,

Police nad Metují a Broumov, Praha 2016.

• Štefánik, Martin: Die Beschlüsse des venezianischen Consiglio dei Died

zu den Attentatsversuchen aus den Jahren 1413-1420, in: Kaiser Sigismund.
Zur Herrschaftspraxis eines europäschen Monarchen (1368-1437), edd. Karel
Hruza – Alexandra Kaar, Wien 2012, s. 161-173.

• Štěpán, Václav: Nové materiály k vývoji česko-polských vztahů počátkem

15. století, Časopis Slezského muzea – série B, 30,1981, s. 85-95.

• Štěpán, Václav: Účast žoldnéřů z českých zemí (zejména Slezska a severní

Moravy) ve „Velké válce 1409-1411“ zachycená prameny z velmistrovského

670
archivu řádu německých rytířů, Časopis Slezského muzea – série B, 39,1990,
s. 1-15.

• Štěpán, Václav: Nový pohled na přepadení Jihlavy v roce 1402,

Vlastivědný sborník Vysočiny. Oddíl věd společenských. 8,1992, s. 7-22.

• Štěpán, Václav: Osobnost Lacka z Kravař. Část druhá: Na vrcholu

politické dráhy, ČMM 112, 1993, s. 11-41.

• Štěpán, Václav: Obležení Znojma v roce 1404 v tradici a skutečnosti, JM

30,1994, s. 35-48.

• Štěpán, Václav: Vražda čtyř členů královské rady na Karlštejně roku

1397, ČČH 92, 1994, s. 24-44.

• Štěpán, Václav: Žižka v proskripčních záznamech Prostějova?, JSH

63,1994, s. 151-152.

• Štěpán, Václav: Osobnost markraběte Jošta a jeho vztah k ostatním

členům lucemburského rodu, in: Moravští Lucemburkové 1350-1411, ed. Jiří
Vaněk, Brno 2000, s. 73-145.

• Štěpán, Václav: Moravský markrabě Jošt (1354-1411), Brno 2002.

• Štěpánek, Pavel: Žižka, husité a Španělé, in: Jan Žižka z Trocnova

a husitské vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum 3), edd. Milš
Drda – Zdeněk Vybáral ve spolupráci s Jakubem Smrčkou, Tábor 2007, s.
131-159.

• Štěpánek, Pavel: Případ jednoho náhrobku v Barceloně – kontakty se

Španěly během husitských válek, Epigraphica & Sepulcralia 2, 2009, s. 331-
338.

• Šůla, Jaroslav: Severovýchodní Čechy v období feudalismu, Hradec

Králové 1963.

• Šůla, Jaroslav: K názvu a lokalizaci bitvy roku 1423 u Hradce Králové,

JSH 43,1974, zvláštní číslo, s. 36-45.

• Šůla, Jaroslav: K názvu a lokalizaci bitvy roku 1423 u Hradce Králové, in:
Od Jana Žižky k Poděbradům, ed. Vladimír Wolf, Hradec Králové 2006, s. 55-
71.

• Šusta, Josef: Úvahy a drobné spisy historické. Díl první, Praha 1934.

• Šusta, Josef: Jindřich z Rožmberka, Praha 1995.

671
 • Tecl, Rudolf: Tábor a bitva u Křeče v roce 1435, HT 9,1986-1987, s. 153-
190.

• Tecl, Rudolf: Drobný doplněk do listáře roku 1420, JSH 59,1990, s. 97-
103.

• Tecl, Rudolf: Soběslavský Žižka, Výběr 31,1994, s. 175-177.

• Tecl, Rudolf: O klokotském Žižkovi či raději Šiškovi, Výběr 31,1994, s.

209-211.

• Tecl, Rudolf: Marginálie k bitvě u Vyšehradu 1. listopadu roku 1420, TA

7,1995– 1996, s. 88-94.

• Tecl, Rudolf: Další doklady k rozšíření jména Žižka na Táborsku v první

polovině 16. století, Výběr 33,1996, s. 230-232.

• Teige, Josef: Základy starého místopisu pražského (1437-1620). Oddíl I.

Staré Město pražské. Díl I., Praha 1910.

• Teige, Josef: Základy starého místopisu pražského (1437-1620). Oddíl I.

Staré Město pražské. Díl II, Praha 1915.

• Teige, Josef: O statcích obcí pražských v 1.1420-1546, SPDMP 3,1922, s.

111-201.

• Teplý, František: Příspěvky k dějinám českého rybníkářství, Praha 1937.

• Thir, Karel: Staré domy a rodiny táborské. I. díl. Na památku založení

města před pěti sty léty, Tábor 1920.

• Thomayer, Josef: Sebrané spisy I, Praha 1919.

• Thomová, Zuzana: Revizní archeologický výzkum Trocnov, Mikšův

dvorec, Výběr 30,1993, s. 262-263.

• Titz, Karel: O původu jména Žižka, Brno 1924.

• Toman, Hugo: O rodu a příbuzenstvu Jana Žižky z Trocnova, VKČSN

1890, č. 4, Praha 1891, s. 44-62.

• Toman, Hugo: O dobrodružstvích a válečných jízdách Jana Žižky před

vypuknutím bouří husitských, Osvěta 21,1891, s. 1021-1029.

• Toman, Hugo: O Žižkovi, jeho rodišti a o pozdějším rodu Žižků

z Trocnova podnes kvetoucím, VKČSN 1890, č. 13, Praha 1891, s. 337-348.

672
 • Toman, Hugo: Literní památky, duch a povaha Žižkova, VKČSN 1983, č.
16, Praha 1894, s. 1-100.

• Toman, Hugo: Husitské válečnictví za doby Žižkovy a Prokopovy.

Příspěvek k dějinám vzdělanosti české v XV. století na základě zkoumání míst
i pramenů, Praha 1898.

• Tomek, Wácslaw Wladiwoj: Děje země české, Praha 1843.

• Tomek, Wácslaw Wladiwoj: Základy starého místopisu pražského I. Staré

Město pražské, Praha 1866.

• Tomek, Wácslaw Wladiwoj: Základy starého místopisu pražského II.

Nové Město pražské, Praha 1870.

• Tomek, Wácslaw Wladiwoj: Základy starého místopisu pražského III.,

IV., V. Malá Strana.Hrad pražský a Hradčany. Vyšehrad, Praha 1872.

• Tomek, Wácslaw Wladiwoj: Dějepis města Prahy II, Praha 1871.

• Tomek, Wácslaw Wladiwoj: Dějepis města Prahy IV, 2. vydání, Praha

1899.

• Tomek, Wácslaw Wladivoj: Dějepis města Prahy V, Praha 1881.

• Tomek, Wácslaw Wladiwoj: Dějepis města Prahy VIII, Praha 1891.

• Tomek, Wácslaw Wladiwoj: Dějepis města Prahy IX, Praha 1893.

• Tomek, Wácslaw Wladiwoj: O rodu a počátcích Jana Žižky až do prvního

vystoupení jeho co vůdce lidu, ČMKČ 50,1876, s. 193-212.

• Tomek, Wácslaw Wladiwoj: Jan Žižka, Praha 1879.

• Tomek, Wácslaw Wladiwoj: Mappy staré Prahy k letům 1200,1348

a 1419, Praha 1892.

• Tomek, Wácslaw Wladiwoj: Oprava a doplněk k životopisu Žižkovu,

ČMKČ 66,1892, s. 107-118.

• Tošnerová, Marie a kolektiv: Beroun. Historie/ Kultura/Lidé, Praha 2008.

• Töpfer, Bernhard: Hoffnungen auf Erneuerung des paradieschen

Zustandes (status innocentiae). Ein Beitrag zur Vorgeschichte des hussitischen
Adamitentums, in: Eschatologie und Hussitismus, edd. František Šmahel –
Alexander Patschovsky, Praha 1996, s. 169-184.

673
 • Tresp, Uwe: Södner aus den Ländem der Böhmischen Krone in den
Kriegen zwischen dem Deutschen Orden und Polen-Litauen zu Beginn des 15.
Jahrhunderts, in: Tannenberg – Grunwald – Žalgiris 1410: Krieg und Frieden
im späten Mittelalter, edd. Werner Paravicini – Rimvydas Petrauskas –
Grischa Vercamer, Wiesbaden 2012, s. 135-158.

• Truhlář, Josef: Paběrky z rukopisů klementinských LXV. Kázání kněze

Jana Želivského z r. 1419, ČČH 9,1903, s. 198-202.

• Tříška, Josef: Životopisný slovník pražské předhusitské univerzity 1348-

1400, Praha 1981.

• Tříška, Josef: Předhusitské bajky, Praha 1990.

• Uhlíř, Dušan: Husitské spiknutí v Brně roku 1422 a původce jeho

odhalení, Forum Brunense 1989, s. 18-26.

• Uhlíř, Jiří: Zánik a zničení kláštera augustiniánů kanovníků v Jaroměři

husity v květnu 1421, Rodným krajem – Vlastivědný sborník kraje Aloise
Jiráska, Boženy Němcové a bratří Čapků 33, 2005, s. 6-10.

• Úlovec, Jiří: Hrad Ostromeč, Podbrdsko 5,1998, s. 9-29.

• Úlovec, Jiří: Tvrz v Hamru – Ostrově, TA 9, 1999, s. 186-211.

• Úlovec, Jiří: Zanikající tvrziště Sedlec u Sezimova Ústí, Výběr 42, 2005, s.
160-173.

• Úlovec, Jiří – Jánský, Jiří: Hrad Gutštejn, ZHS 6, 2000, s. 75-103.

• Ulrychová, Eva: Archeologické nálezy z období husitských válek na

Jičínsku, Z Českého ráje a Podkrkonoší 26, 2013, s. 147-157.

• Urban, Jan: Hynek Krušina z Lichtenburka a husitská revoluce, FHB 4,

1982, s. 7-47.

• Urban, Jan: Vyšehradská bitva a první krize ve vztazích husitské Praly

a Tábora, PSH 18,1986, s. 38-64.

• Urban, Jan: Husitství ve východních Čechách do Žižkova příchodu (I),

HaV 40,1991, č. 6, s. 3-25; (II), HaV 41,1992, č. 1, s. 3-18.

• Urban, Jan: Vyšehrad (1.11. 1420), in: Pavel Bělina, Petr Čornej
a kolektiv, Slavné bitvy naší historie, Praha 1993, s. 56-61.

• Urban, Jan: „Kališnický“ převrat na dvoře Václava IV., in: Husitství –

674
Reformace – Renesance I. Sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela, edd.
Jaroslav Pánek – Miloslav Polívka – Noemi Rejchrtová, Praha 1994, s. 419-
432.

• Urban, Jan: Lichtenburkové. Vzestupy a pády jednoho panského rodu,

Praha 2003.

• Urban, Jan – Vlček, Pavel: Stavební vývoj domažlického hradu, MZK

28,1992, s. 7-31.

• Urbánek, Rudolf: Věk poděbradský (ČD III/1), Praha 1915.

• Urbánek, Rudolf: Věk poděbradský (ČD III/2), Praha 1918.

• Urbánek, Rudolf: Věk poděbradský (ČD III/3), Praha 1930.

• Urbánek, Rudolf: Bitva na Vítkově. K položení základního kamene

pomníku Jana Žižky z Trocnova na vrchu Žižkově dne 28. června 1920, Praha
1920.

• Urbánek, Rudolf: Jan Žižka z Trocnova 1424-1924, Praha 1924.

• Urbánek, Rudolf: Žižka a nové umění válečné (Žižkova doba. Cyklus

přednášek k pětistému výročí smrti Žižkovy. Svazek IV.), Praha 1924.

• Urbánek, Rudolf: Žižka v památkách a úctě lidu českého, Brno 1924.

• Urbánek, Rudolf: Jan Žižka, Praha 1925.

• Urbánek, Rudolf: K diskusi o Žižkovi, ČNM 99, 1925, s. 1-9.

• Urbánek, Rudolf: Husitský král, Praha 1926.

• Urbánek, Rudolf: Prvních sto let utrakvismu (1419-1326), in:

Československá vlastivěda IV. Dějiny, ed. Václav Novotný, Praha 1932, s.
163-340.

• Urbánek, Rudolf: Lipany a konec polních vojsk, Praha 1934.

• Urbánek, Rudolf: Z husitského věku. Výbor historických úvah a studií,

Praha 1957.

• Urbánek, Rudolf: Jan Paleček, šašek krále Jiřího, a jeho předchůdci

v zemích českých, in: Příspěvky k dějinám starší české literatury, ed. Josef
Hrabák, Praha 1958, s. 5-89.

675
 • Urbánková, Emma: Přírůstky rukopisného oddělení Universitní knihovny
od vydání tištěných katalogů, in: Knihovna. Vědecko-theoretický sborník,
Praha 1957, s. 41-64.

• Urbánková, Milena: Sociální a majetková struktura městských rad

v Českých Budějovicích v době předhusitské a husitské, in: Vědecká
konference k 100. výročí narození Bedřicha Mendla, prvního profesora
hospodářských dějin Univerzity Karlovy 1892-1992, Praha 1997, s. 107-143.

• Vacek, František: Dějiny Bubenče, Dejvic, Šárky a okolí, SPDMP 2,1911,

s. 47-516.

• Vacek, František: Dějiny vinic na území nynějších Král. Vinohradů od

počátku XV. století do roku 1526, SPDMP 8,1938, s. 79-227.

• Válka, Josef: Dějiny Moravy I. Středověká Morava, Brno 1991.

• Válka, Josef: Husitství na Moravě. Náboženská snášenlivost. Jan Amos

Komenský, Brno 2005.

• Válka, Josef: Vláda Alše Vřešťovského. Úsilí husitů o obsazení politického

prostoru zemské obce, ČMM 128, 2009, s. 297-326.

• Vančura, Jindřich: Dějiny někdejšího král. města Klatov. První část I. dílu
(od dob nejstarších do r. 1620), Klatovy 1927.

• Vančurová, Silvie: Jan Sádlo ze Smilkova Kariéra králova milce, HT 19,

2015, s. 181-224.

• Vaněk, Vojtěch: Listiny z doby předhusitské a husitských válek

v Okresním archivu v Děčíně (Děčín, Česká Kamenice a Benešov nad
Ploučnicí v letech 1383-1424), Porta Bohemica 3, 2005, s. 315-353.

• Vaniček, Vratislav: Vratislav II. (I.). První český král. Čechy v době
evropského kulturního obratu v 11. století, Praha 2004.

• Vaniček, Vratislav: Svatý Václav. Panovník a světec v raném středověku,

Praha – Litomyšl 2014.

• Varsik, Branislav: Husitské revolučné hnutie a Slovensko, Bratislava

1965.

• Varsik, Branislav: Zo slovenského stredoveku. Výber historických štúdií

a článkov z rokov 1946-1968, Bratislava 1972.

• Varsik, Branislav: Žižka a Slovensko, JSH 48, 1974, zvláštní číslo, s. 61-

676
63.

• Vávra, Josef: Paměti královského města Berouna, Beroun 1899.

• Vávra, Otakar: Podivný život režiséra. Obrazy vzpomínek, Praha 1996.

• Velímský, Tomáš: Hrabišici. Páni z Rýzmburka, Praha 2002.

• Velímský, Tomáš: Páni ze Svojšína. Rod velmožů, pánů a rytířů z povodí

Mže, Praha 2013.

• Venci, Slavomil – Smetánka, Zdeněk: Zaniklá středověká osada

Litožnice, AR 21,1969, s. 396-398.

• Verney, Viktor: Warrior of God. Jan Žižka and the Hussite Revolution,
London 2009.

• Veselý, Jiří: Vznik českokrumlovského městského osídlení a jeho další

rozvoj do poloviny 16. století, in: Český Krumlov od rezidenčního města
k památce světového kulturního dědictví, ed. Martin Gaži, České Budějovice
2010, s. 101-130.

• Vidmanová, Anežka: Sedlák hranatý nebo chlap, jak se patří? LF 123,

2000, s. 52-58.

• Vidmanová, Anežka: Ke zprávě břevnovského mnicha o počátcích

husitství, in: My Jan bratr Žižka, edd. Jaroslav Hrdlička – Jan B. Lášek, Brno
2006, s. 70-84.

• Viktora, Viktor: Puchmajerova Óda na Jana Žižku z Trocnova, in: Jeden

jazyk naše heslo buď 1. Antonín Jaroslav Puchmajer, edd. Jaroslav Vyčichlo –
Viktor Viktora, Radnice – Plzeň 2001, s. 21-25.

• Viktorin, František: Jan Žižka obležen v Kostelci n. Labem (k 550 výročí),

Zpravodaj středočeské vlastivědy a kronikářství 6,1974, s. 77-80.

• Vítková, Martina: Dva palcáty, tři pavézy, kalich a Nepřemožitelný.

Příběh dvou soutěží na sochu Jana Žižky z Trocnova pro Hradec Králové,
Královéhradecko 8, 2011, s. 221-236.

• Vlček, Emanuel: Čáslavská kalva. Pravděpodobný pozůstatek Jana Žižky

z Trocnova. K 550. výročí smrti Jana Žižky, Čáslav 1974.

• Vlček, Emanuel: Čáslavská kalva – pravděpodobný pozůstatek Jana Žižky

z Trocnova v konfrontaci s historickými prameny, JSH 43,1974, zvláštní číslo,
s. 50-60.

677
 • Vlček, Emanuel: Jan Žižka z Kalichu a antropologicko lékařský průzkum
tzv. čáslavské kalvy, Praha 1981.

• Vlček, Emanuel: Kosterní pozůstatky Jana Žižky z Trocnova, SP 14,1984,

s. 55-66.

• Vlček, Emanuel: Jak zemřeli. Významné osobnosti českých dějin

z pohledu antropologie a lékařství, Praha 1993, s. 176-207.

• Vlček, Emanuel: Čeští králové I. Atlas kosterních pozůstatků českých

králů přemyslovské a lucemburské dynastie s podrobným komentářem
a historickými poznámkami, Praha 2000.

• Vlček Pavel a kolektiv: Umělecké památky Prahy. Staré Město, Josefov,

Praha 1996.

• Vlček, Pavel a kolektiv: Umělecké památky Prahy. Malá Strana, Praha

1999.

• Vlček, Pavel a kolektiv: Umělecké památky Prahy. Velká Praha, A/L,

Praha 2012.

• Vlček, Pavel – Foltýn, Dušan – Sommer, Petr: Encyklopedie českých

klášterů, Praha 1998.

• Vlk, Jan a kolektiv: Dějiny Prahy I. Od nejstarších do sloučení pražských

měst (1784), Praha – Litomyšl 1997.

• Vodička, Ondřej: Desintegrace katolické farní sítě v děkanátu Mnichovo

Hradiště během husitských válek, in: Pontes ad fontes. Církevní dějiny ve
světle pomocných věd historických a příbuzných oborů, edd. Martina Bolom –
Kotari – Věra Němečková, Hradec Králové 2011, s. 163-173.

• Vodička, Ondřej: Jan Chudoba z Vartenberka na Ralsku. Pokus o portrét

severočeského pána husitské doby, Bezděz 20, 2011, s. 11-36.

• Vodička, Ondřej: Hrad Bezděz jako katolické centrum za husitských

válek. Rekonstrukce bezdězské katolické enklávy a církevních poměrů
v souvisejících lokalitách mezi léty 1419-1436, Bezděz 22, 2013, s. 5-35.

• Vodička, Ondřej: Mikuláš Zajíc z Házmburka na Kosti a kostecká

katolická enkláva v době husitské, Z Českého ráje a Podkrkonoší 26, 2013, s.
221-226.

• Vodička, Ondřej: Cisterciáci z Nepomuku v exilu za husitských válek

(1419-1436), SMB 6, 2014, s. 255-274.

678
 • Vodička, Ondřej: Katoličtí exulanti ze zemí Koruny české v době husitské
(1419-1436). Nepublikovaná disertační práce, Masarykova univerzita –
Historický ústav Filozofické fakulty, Brno 2015.

• Vodička, Ondřej: Katoličtí exulanti z Čech a Moravy v době husitské

(1419-1436). Katolický klérus v exilu (v tisku).

• Vojkovský, Rostislav: Krasíkov. Zříceniny hradu u Konstantinových

Lázní na Bezdružicku, Hukvaldy – Dobrá 2007.

• Vojtíšek, Václav: Palác hrabat Příchovských Na příkopě v Praze, ČSPSČ

21,1913, s. 1-7.

• Vojtíšek, Václav: Na Táboře v letech 1432-1450, in: Sborník Žižkův

1424-1924. K pětistému výročí jeho úmrtí, ed. Rudolf Urbánek, Praha 1924, s.
134-148.

• Vorel, Petr: Od pražského groše ke koruně české. Průvodce dějinami

peněz v českých zemích, 2. vydání, Praha 2004.

• Vrabec, Václav: Vybočil z řady. Medailón Josefa Smrkovského a doby,

v níž žil, Praha 1991.

• Všetečka, Jiří – Klučina, Petr: Praha husitská, Praha 1986.

•Vybíral, Zdeněk: Tábor v době husitské (1420-1620), in: Husité. Na cestě

za poznáním husitského středověku, ed. Zdeněk Vybíral, Tábor 2011, s. 119-
135.

•Vybíral, Zdeněk: Jan Žižka. O táborském hejtmanu a husitském vojevůdci,

Tábor 2014. Vybíral, Zdeněk – Smrčka, Jakub: Jan Hus. O knězi, myslitelovi
a reformátorovi, Tábor 2015.

•Wagner, Eduard: Jak válčili husité, Praha 1946. Wagner, Eduard –

Drobná, Zoroslava – Durdík, Jan: Kroje, zbroj a zbraně doby předhusitské
a husitské, Praha 1956.

•Weber, Jaroslav (= Jaroslav Kadlec) – Tříška, Josef – Spunar, Pavel:

Soupis rukopisů v Třeboni a v Českém Krumlově, Praha 1958.

•Wefers, Sabine. Das politische System Kaiser Sigmunds, Stuttgart 1989.

•Wefers, Sabine: Die Wirkung des Hussitenproblems auf den politischen

Zusammenhang von König und Reich im Zeitalter Sigmunds, in: Sigismund
von Luxemburg. Kaiser und König in Mitteleuropa 1387-1437, edd. Josef
Macek – Ernö Marosi – Ferdinand Seibt, Warendorf 1994, s. 94-108.

679
 •Wernisch, Martin: Evropská reformace, čeští evangelíci a jeich jubilea,
Praha 2018.

•Wójcik, Marek L.: Chwile strachu i trwogi. Klęsky żywiolowe, konflikty

zbrojne i tumulty w średniowiecznym Wrocławiu, Racibórz 2008.

•Wittlich, Petr: Bohumil Kafka (1878-1942). Příběh sochaře, Praha 2014.

•Wolf, Vladimír: Žižkova bitva u Skalice 1424, in: Jan Žižka z Trocnova
a husitské vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum 3), edd.
Miloš Drda – Zdeněk Vybíral ve spolupráci s Jakubem Smrčkou, Tábor 2007,
s. 61-65.

•Záloha, Jiří: Postavení prvního Žižkova pomníku v Trocnově, Výběr

11,1974, s. 230-231.

•Zane, Barbara: Některé poznámky o stycích mezi Benátkami a husitskými

Čechami po roce 1420, HT 4,1981, s. 139-141.

•Zap, Karel Vladislav: Vypsání války husitské, 2. vydání, Praha 1893.

•Zapletal, Florian: Jan Žižka v Libochovicích nad Ohří 23. dubna 1424,
ČSPS 69,1961, s. 138-140. Zaremska, Hanna: Niegodne rzemiosło. Kat w
spoleczeństwie Polski XIV-XVI wieku, Warszawa 1986.

•Zaremska, Hanna: Jak wyglądali czescy bandyci? Z dziejów rysopisu w

średniowiecznych księgach karnych, in: Biedni i bogacy. Studia z dziejów
społeczeństwa i kultury, Warszawa 1992, s. 105-113.

•Záruba, František: Litoměřický hrad, ČSPS 118, 2010, s. 65-83.

•Záruba, František: Hrady Václava IV. Od nedobytného útočiště k pohodlné

rezidenci, Praha 2014.

•Zilynská, Blanka: Husitské synody v Čechách 1418-1440 (Příspěvek

k úloze univerzitních mistrů v husitské církvi a revoluci), Praha 1985. Zilynská,
Blanka: Jakoubek ze Stříbra a dobová církevní správa, in: Jakoubek ze Stříbra.
Texty a jejich působení, edd. Ota Halama – Pavel Soukup, Praha 2006, s. 9-48.

•Zilynská, Kateřina: Plzeňský Nový svátek v kontextu barokního kazatelství,

in: Celostátní studentská vědecká konference Historie 2005. Liberec 8.-9.
prosince 2005, Liberec 2006, s. 151-186.

•Zilynskyj, Bohdan: Česká šlechta a počátky husitství (1410-1415), JSH

48,1979, s. 52-65. Zilynskyj, Bohdan: Jednota pražských měst v době husitské,
DP 4,1984, s. 138-151. Zilynskyj, Bohdan: Pobyty táborského vojska v Praze

680
roku 1420, TA 3,1991, s. 9-23.

•Zilynskyj, Bohdan: Praha ve stínu Jana Želivského. Glosa k monografii

Boženy Kopičkové, PSH 25,1992, s. 29-39.

•Žalud, Zdeněk: Královští komorníci, dveřníci a vrátní v lucemburských

Čechách (s výhledem do 15. století), in: Všední a sváteční život na
středověkých dvorech (Dvory a rezidence ve středověku III), edd. Dana
Dvořáčková-Malá – Jan Zelenka, Praha 2009, s. 461-473. Žůrek, Václav:
Korunovace českých králů a královen, in: Slavnosti, ceremonie a rituály
v pozdním středověku, edd. Martin Nodl – František Šmahel, Praha 2014, s.
15-65.

681
 OBRAZOVÝ MATERIÁL
Strana:

1-4 Kresba na přídeští Nového zákona; SOkA Tábor, Sbírka rukopisů č.

195.

12-13 České Budějovice (na vedutě z roku 1602), královské město vzdálené
čtyři hodiny chůze od Trocnova, bylo centrem Žižkova rodného kraje; Jana
Willenberga Pohledy na města, hrady a památné stavby král. Českého
z počátku 17. století, edd. Antonín Podlaha – Isidor Zahradník, Praha 1901,
NK ČR, sign. 54 a 000741.

16 Žižkův trocnovský památník, vybudovaný roku 1908 na údajném místě

vojevůdcova narození; Profimedia.

18 Jan Žižka z Trocnova se poprvé objevuje 3. dubna 1378 na listině,

kterou Mikuláš Plachta z Boršova pojistil věno své manželce Kateřině;
Cisterciácké opatství Vyšší Brod.

19 Zápis v nekrologiu českokrumlovského minoritského kláštera, týkající

se snad zesnulých rodičů a manželek Jana Žižky; NK ČR, sign. XIV B 15, fol.
23r.

22 Půdorys hrádku nad Ostrolovským Újezdem v blízkosti Trocnova;

Tomáš Durdík, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha 2000, s. 410.

25 Trhové Sviny zachycené na stabilním katastru; Tomáš Durdík,

Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha 2000, s. 559.

28 Matyáš (Matěj, Mach) z Holkova prodává 1. srpna 1378 své zboží

v Ostrolovském Újezdě bratřím Bohunkovi a Jaroslavovi ze Lhotky. Jako
rukojmí je na listině uveden i Jan Žižka z Trocnova; SOA Třeboň, oddělení
Český Krumlov, Vs Český Krumlov, sign. i 1A alfa, Nr. 144.

29 Listina stvrzující prodej Žižkova lánu v Čeřejově bratřím Črncovi

z Jedovar a Štěpánovi z Čeřejova roku 1384; SOkA České Budějovice, Archiv
města Trhové Sviny, nezpracovaný materiál.

50 Zříceniny hradu Kollmitz; Martin Siepmann/imageBROKER/Allphoto.

52 Vyznání Janka, pacholka Jana Kolúcha z Pňové Lhoty (vlevo), a závěr

výpovědi Zikmunda z Kraví Hory (vpravo – první odstavec nahoře) týkající se
činnosti družiny Matěje Vůdce, včetně Žižky, v popravčích a psaneckých

682
jihlavských zápisech; SOkA Jihlava, Městská kniha IV soudní (1408), fond
Archiv města Jihlava do r. 1848, oddělení Úřední knihy a rukopisy, inv. č. 5,
fol. 21r; 20r.

54 Opis výslechů zajatých členů z družiny Matěje Vůdce (Pivce, Jana

Holého i dalších), zachycující též Žižkovo působení (viz řádky 7-10); SOA
Třeboň, oddělení Třeboň, Historica Třeboň, inv. č. 53, sign. 49, Popravčí
kniha pánů z Rožmberka, fol. 21v.

55 Pokračování výpovědí příslušníků bojové družiny Matěje Vůdce

s dalším záznamem o Žižkovi (viz řádky 8-9); SOA Třeboň, oddělení Třeboň,
Historica Třeboň, inv. č. 53, sign. 49, Popravčí kniha pánů z Rožmberka, fol.
22r.

56 Hrad Rabštejn na západní Moravě, jedno z působišť bojové družiny,

kterou vedl Vilém Sudlice z Litovan; ČTK/Rychetský Jan.

58 Záznam výpovědi Matěje Vůdce v Popravčí knize pánů z Rožmberka,

dotýkající se mimo jiné i Žižky (viz řádky 2, 6,14); SOA Třeboň, oddělení
Třeboň, Historica Třeboň, inv. č. 53, sign. 49, Popravčí kniha pánů
z Rožmberka, fol. 23r, digisnímek 27.

60 Ruiny hradu Kraví Hora nad řekou Oslavou (současný stav);

ČTK/Rychetský Jan.
61 Hmotová rekonstrukce podoby hradu Kraví Hora na počátku 15. století;
Miroslav Plaček, Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí,
Praha 2001, s. 311.
70 Hlavní hrad řádu německých rytířů, pověstný Marienburg (Malbork)
v 15. století; Andrzej Nowakowski, O wojskach Zakonu Szpitala Najświętszej
Marii Panny Domu Niemieckiego w Jerozolimie zwanego krzyżackim, Olsztyn
1988., s. 18.

74 Kresebná rekonstrukce vzhledu hradu Radzyń; Andrzej Nowakowski,

O wojskach Zakonu Szpitala Najświętszej Marii Panny Domu Niemieckiego w
Jerozolimie zwanego krzyżackim, Olsztyn 1988., s. 102

76 Znak „grzymala“, rozšířený mezi polskou a slezskou šlechtou;

Mikołajczak, Witold, Wojny polsko-krzyżackie, Zakrzewo 2009, příloha, obr.
č. 31.

80-81 Nejstarší vyobrazení Prahy pochází z konce 15. století a zjevně bylo
pořízeno z rozbořeného Vyšehradu; Hartmann Schedel, Liber chronicarum,
Nuremberg (tj. Nürnberg), 1493, Archiv hl. města Prahy, Sbírka grafiky, sign.
G 3675.

683
 85 Zavinutá střela (takzvaný odřivous), znak pánů z Kravař, na kachlu
z druhé poloviny 15. století; Čeněk Pavlík, Velký obrazový atlas gotických
kachlových reliéfů. Čechy, Morava, české Slezsko, Praha 2017, č. 1179.

93 Pražské souměstí na počátku 15. století (rekonstrukce); Petr Čornej,

Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437, Praha 2000, s. 118-119,
upraveno.

95 Stanka, vdova po Janovi Cukmanském, kupuje 27. května 1416 dům

(v ulici Na Příkopě) od jednookého Janka, služebníka z královského dvora;
foto ze zničené novoměstské trhové knihy, uložené do května 1945 v Archivu
hlavního města Prahy pod č. 2074, zveřejnil Václav Novotný, Katalog výstavy
na paměť Jana Žižky z Trocnova, Praha 1924, č. 9.

104 „Typizovaná“ podoba Václava IV., která se frekventovala v knižních

publikacích více než dvě století; tentokrát v podání Poselkyně starých
příběhův českých Jana Františka Beckovského (1700); Jan František
Beckovský, Poselkyně starých příběhův českých, Praha 1700, s. 602.

110 Zříceniny hradu Hasištejna na české straně Krušných hor; Vladimír

Brych – Věra Přenosilová, České hrady a tvrze ve starých vyobrazeních.
Výběrový katalog sbírky grafiky a drobné kresby Národního muzea v Praze,
Praha 2002, s. 28.

112 Jeden z nejzobrazovanějších pozdně středověkých panovníků – římský,

uherský a český král i pozdější císař Zikmund Lucemburský ve schematickém
provedení na stránkách Kroniky české Václava Hájka z Libočan (1541);
Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, Praha 1541, fol. 381r.

127 Papež Martin V. (vlastním jménem Odo Colonna), zvolený do úřadu

11. listopadu 1417 a zesnulý 20. února 1431; fotoarchiv autora.

138-139 Plzeň, nejprve husitské „město Slunce“ a poté dlouholetá bašta

českých katolíků na vedutě z počátku 17. století; Jana Willenberga Pohledy na
města, hrady a památné stavby král. Českého z počátku 17. století, edd.
Antonín Podlaha – Isidor Zahradník, Praha 1901, NK ČR, sign. 54 a 000741.

142 Anděl v roli štítonoše drží erb pánů z Rožmberka, pětilistou (červenou)
růži na stříbrném poli (komorový kachel z přelomu 15. a 16. století, uložený
v depozitáři zámku Český Krumlov); Čeněk Pavlík, Velký obrazový atlas
gotických kachlových reliéfů. Čechy, Morava, české Slezsko, Praha 2017, č.
1259.

153 Pomník Jana Želivského od Jaroslavy Lukešové (1920-2007),

vytvořený roku 1952, o osm let později umístěný před Novoměstskou radnicí

684
v Praze, avšak v roce 2003 přesunutý do Želivi; ČTK/ Švancara Petr.

175 Erb rodu Šternberků (zlatá osmicípá hvězda v modrém poli) na kachlu
z rozhraní 15. a 16. věku; Čeněk Pavlík – Michal Vitanovský, Encyklopedie
kachlů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ikonografický atlas reliéfů na
kachlích gotiky a renesance, Praha 2004, č. 953.

178 Zřícenina hradu Borotína u Tábora, kdysi majetek husitsky

orientovaných bratří Jana a Heřmana z Landštejna; Vladimír Brych – Věra
Přenosilová, České hrady a tvrze ve starých vyobrazeních. Výběrový katalog
sbírky grafiky a drobné kresby Národního muzea v Praze, Praha 2002, s. 13

185 Nejstarší veduta Plzně (1480); Kapitulní knihovna Pražského hradu,

sign. L. XXI, fol. 98r.

191 Orel, znak panovníků Svaté říše římské, ve štítu na kachlu z 15. století;
Čeněk Pavlík – Michal Vitanovský, Encyklopedie kachlů v Čechách, na
Moravě a ve Slezsku. Ikonografický atlas reliéfů na kachlích gotiky
a renesance, Praha 2004, č. 886.

192 Erb pánů z Boskovic – stylizovaný hřeben na kachlu z doby před

rokem 1470; Čeněk Pavlík – Michal Vitanovský, Encyklopedie kachlů
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ikonografický atlas reliéfů na kachlích
gotiky a renesance, Praha 2004, č. 898.

201 Plán středověkého Sezimova Ústí na základě archeologických

výzkumů vedených Miroslavem Richtrem; Petr Čornej, Velké dějiny zemí
Koruny české V. 1402-1437, Praha 2000, s. 231.

209 Nálezy zbraní a zbroje z bojiště u Sudoměře; Prácheňské muzeum

Písek.

210 Spojování vozů řetězy „kolo na kolo“ jako základ stability husitské
vozové hradby v rekonstrukci Eduarda Wagnera; Jan Durdík, Husitské
vojenství, Praha 1954, s. 131.

218-219 Tábor v polovině 17. století stále ještě prozrazoval starou

husitskou pevnost, byť se postupem času proměnil v královské město;
Husitské muzeum v Táboře, sign. OP 2119.

226 Zprávy o založení Tábora a o boji v (Mladé) Vožici v předjaří a na jaře

1420 čteme kromě jiných pramenů i v textu A Starých letopisů českých;
Kapitulní knihovna Pražského hradu, sign. H VI/3, fol. 255v.

237 Emblém pověstného Dračího řádu založeného Zikmundem

685
Lucemburským; München, Bayerisches Nationalmuseum, inv. č. T 3792.

238 Znak Dolních a Horních Uher obtočený Dračím řádem (kachel z 15.
století); Čeněk Pavlík, Velký obrazový atlas gotických kachlových reliéfů.
Čechy, Morava, české Slezsko, Praha 2017, č. 1121.

240 Fiktivní podoba Hynka Krušiny z Lichtenburka; Bartoloměj Paprocký

z Glogol a Paprocké Voly, Zrcadlo slavného Markrabství moravského,
Olomouc 1593, fol.72v.

244 Erb pánů z Kunštátu na kachlu z druhé poloviny 15. věku; Čeněk
Pavlík, Velký obrazový atlas gotických kachlových reliéfů. Čechy, Morava,
české Slezsko, Praha 2017, č. 1187.

245 Ustálené zobrazení nej slavnějšího husitského válečníka: slepý Jan

Žižka v čele vojska tvořeného pěšími bojovníky (dřevořez z roku 1510);
Aeneas Silvius Piccolomini, Česká kronika, překlad Mikuláše Konáče
z Hodiškova, Staré Město pražské 1510, fol. G1a.

250 Slavný husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci, zapsaný v neméně
slavném Jistebnickém kancionálu; Sbírka Národního muzea – Knihovna
Národního muzea, sign. II C 7, p. 87-88, foto Jiří Ployhar.

257 Vlašský dvůr v Kutné Hoře na počátku 17. století; výřez z veduty
Kutné Hory uveřejněné v publikaci Jana Willenberga Pohledy na města, hrady
a památné stavby král. Českého z počátku 17. století, edd. Antonín Podlaha –
Isidor Zahradník, Praha 1901, NK ČR, sign. 54 a 000741.

260 Skromné, leč impozantně působící pozůstatky minoritského klášterního

kostela Nanebevzetí Panny Marie v Benešově u Prahy; ČTK/Sojka Libor.

266 Královské město Slaný (veduta ze začátku 17. věku); Jana Willenberga
Pohledy na města, hrady a památné stavby král. Českého z počátku 17. století,
edd. Antonín Podlaha – Isidor Zahradník, Praha 1901, NK ČR, sign. 54
a 000741.

273 Hradec Králové kolem roku 1600; Výřez z veduty Hradce Králové
uveřejněné v publikaci Jana Willenberga Pohledy na města, hrady a památné
stavby král. Českého z počátku 17. století, edd. Antonín Podlaha – Isidor
Zahradník, Praha 1901, NK ČR, sign. 54 a 000741.

285 Jan Žižka a táborská bojovnice zahánějí křižácké bojovníky z Vítkova

(reliéf Josefa Malejovského na vstupních vratech do Národního památníku na
Vítkově vznikl ve druhé polovině padesátých let 20. věku); foto Jiří Ployhar.

686
 300-301 Královské město Čáslav, dějiště slavného husitského sněmu
(vyobrazení z počátku 17. století); Jana Willenberga Pohledy na města, hrady
a památné stavby král. Českého z počátku 17. století, edd. Antonín Podlaha –
Isidor Zahradník, Praha 1901, NK ČR, sign. 54 a 000741.

308 Titulní list Kroniky velmi pěkné o Janovi Žižkovi, vydané v druhé
polovině 16. století; Sbírka Národního muzea – Knihovna Národního muzea,
sign. 25 E 17.

317 Bitva husitů s nepřáteli v staročeském znění Starého zákona; NK ČR,

sign. XVII a 34, fol. 115r, foto Jiří Ployhar.

318 Český Krumlov – půdorys lokality ve středověku (1 – Horní hrad; 2 –

Hrádek; 3 – Latrán; 4 – město s náměstím); Tomáš Durdík, Encyklopedie
českých hradů, Praha 1995, s. 74.

319 Písek – hmotová rekonstrukce hradu vybudovaného po polovině 13.

století; Tomáš Durdík, Encyklopedie českých hradů, Praha 1995, s. 218.

326 Vyšehrad (pohled z jihu) – kresebná rekonstrukce stavu kolem roku

1400; Bořivoj Nechvátal, Vyšehrad, Praha 1976, s. 96.

328-329 Pasáž o odchodu krále Zikmunda a jeho bojovníků z Pražského

hradu v létě 1420 a vylíčení bitvy před Vyšehradem v textu S1 Starých
letopisů českých; Neuberský sborník práv městských, asi 1510, Sbírka
Národního muzea – Knihovna Národního muzea, sign. V E 43, fol. 63v-64r.

336 Celkový pohled na Prachatice počátkem 17. století; Jana Willenberga

Pohledy na města, hrady a památné stavby král. Českého z počátku 17. století,
edd. Antonín Podlaha – Isidor Zahradník, Praha 1901, NK ČR, sign. 54
a 000741.

340 Jan Žižka z Trocnova, další táborští hejtmani a obec města Písku
uzavírají 18. listopadu 1420 příměří s Oldřichem (II.) z Rožmberka; SOA
Třeboň, oddělení Třeboň, Historica Třeboň, inv. č. 245, sign. 216.

343 Zřícenina hradu v Říčanech u Prahy; Vladimír Brych – Věra

Přenosilová, České hrady a tvrze ve starých vyobrazeních. Výběrový katalog
sbírky grafiky a drobné kresby Národního muzea v Praze, Praha 2002, s. 126.

345 Záznamy o událostech druhé poloviny roku a počátku roku 1421,

včetně zprávy o dobytí Říčan, v textu A Starých letopisů českých; Kapitulní
knihovna Pražského hradu, sign. H VI/H3, fol – 256r foto Naděžda Jirásková-
Röselová.

687
 353 Pozdní opis Žižkova listu do Plzeňska, zřejmě z počátku roku 1421;
Moravský zemský archiv v Brně, G 10, Sbírka rukopisů Moravského
zemského archivu, inv. č. 371, fol. 34r.

354 Ruiny hradu Švamberka (Krasíkov), kdysi sídla Bohuslava (VI.) ze

Švamberka; František Alexandr Heber, České hrady, zámky a tvrze. První díl.
Západní Čechy. Překlad Irena Bukačová, Praha 2002, s. 421.

357 Znak Kostků z Postupic na kachlu z přelomu 15. a 16. věku; Čeněk
Pavlík, Velký obrazový atlas gotických kachlových reliéfů. Čechy, Morava,
české Slezsko, Praha 2017, č. 1172.

360 Středověké jádro podkrušnohorského města Chomutova; Dějiny

Chomutova, ed. Zdena Binterová, Chomutov 1997, s. 10.

361 Chomutov v 15. století; Dějiny Chomutova, ed. Zdena Binterová,

Chomutov 1997, s. 11.

368 Táborský bojovník, obtěžkaný kořistí, šíří kolem sebe hrůzu (vlevo
hořící kostel, vpravo prchající drůbež). I proto mu do týla míří šíp. Kresba na
přídeští Nového zákona; SOkA Tábor, Sbírka rukopisů č. 195.

376 Královské město Kouřim na počátku 17. století; Jana Willenberga

Pohledy na města, hrady a památné stavby král. Českého z počátku 17. století,
edd. Antonín Podlaha – Isidor Zahradník, Praha 1901, NK ČR, sign. 54
a 000741, foto Jiří Ployhar.

377 Nejvýraznějším pozůstatkem cisterciáckého kláštera v (Klášterní)

Skalici u Kouřimi, vyvráceného husity v dubnu 1421, je mohutný pilíř
někdejšího chrámu Panny Marie; foto Jiří Ployhar.

381 Zřícenina hradu Michalovice u Mladé Boleslavi; Vladimír Brych –

Věra Přenosilová, České hrady a tvrze ve starých vyobrazeních. Výběrový
katalog sbírky grafiky a drobné kresby Národního muzea v Praze, Praha 2002,
s. 86.

383 Zprávy o událostech první třetiny roku 1421, včetně záznamu

o vyvrácení několika klášterů východně od Prahy, v textu B Starých letopisů
českých; Sbírka Národního muzea – Knihovna Národního muzea, sign. II F 8,
fol. 193V.

384 List, kterým Jan Žižka žádá Domažlické o vydání peřin a šatstva vdově
Kučtajnově; SOkA Domažlice se sídlem v Horšovském Týně, Archiv města
Domažlice, kat. č. 1011, sign. I-B-1067.

688
 387 Národnostní poměry v Čechách na prahu husitské revoluce (podle
údajů Ernsta Schwarze sestavil František Šmahel); František Šmahel, Idea
národa v husitských Čechách, České Budějovice 1971, příloha XVI.

390 Zprávy o událostech let 1420-1423 v textu U Starých letopisů českých;

Stadtbibliothek Bautzen, Sammlungen der Gersdorff Weichaischen Stiftung,
SdBD, sign. 2°56, fol. 122v.

396-397 Kutná Hora, druhé největší město Českého království, na raně

novověké vedutě. Vyobrazení kalicha na městském znaku vypovídá
o identifikaci města s husitstvím, které zdejší obyvatelé zprvu ostře odmítali;
Jana Willenberga Pohledy na města, hrady a památné stavby král. Českého
z počátku 17. století, edd. Antonín Podlaha – Isidor Zahradník, Praha 1901,
NK ČR, sign. 54 a 000741.

400 Zříceniny hradu Rabí; ČTK/Mary Evans/ Rights Managed.

404 Jan Žižka v představě 16. století. Slepota levého oka není vyznačena
páskou či klípcem, nýbrž sklopeným víčkem; Husitské muzeum v Táboře.

414 Hrad nad severočeským městem Most, známý též pod názvem Hněvín,
na počátku 17. století; Jana Willenberga Pohledy na města, hrady a památné
stavby král. Českého z počátku 17. století, edd. Antonín Podlaha – Isidor
Zahradník, Praha 1901, NK ČR, sign. 54 a 000741.

420 Polský král Vladislav II. Jagiełło a litevský kníže Vitold Alexandr
v představě raného novověku; Mikołajczak, Witold, Grunwald 1410. Krok od
kłęski, Zakrzewo 2007, příloha, obr. č. 7, 10.

424 Opis Žižkova listu Domažlickým, pořízený ve druhé polovině 17.

věku; NK ČR, sign. XVII a 5, fol. 1r.

434 Jevišovice – hmotová rekonstrukce Starého hradu; Miroslav Plaček,

Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, Praha 2001, s.
280.

441 Doporučující list, který v lednu 1422 vystavil Jan Žižka poslu Rybkovi
pro jednání s představiteli města Třeboně; SOA Třeboň, oddělení Třeboň,
Historica Třeboň, inv. č. 264, sign. 233a.

447 Německý (nynější Havlíčkův) Brod neztratil ani po několika staletích

středověký charakter (rytina podle kresby Jana Františka Beckovského); Petr
Čornej – Aleš Knápek – Ladislav Macek – Pavel Rous, Stížný list české
a moravské šlechty proti upálení mistra Jana Husa 1415-2015, Okrouhlice
2015, s. 60.

689
 448-449 Žižkův list adresovaný 1. dubna 1423 (v opisu chybné vročení) do
České Skalice a Náchoda s oznámením o svolání německobrodského sjezdu.
Opis uchovaný v textu T Starých letopisů českých; NK ČR, sign. Osek 95, fol.
90v-9irv.

458 Dramatické vylíčení popravy Jana Želivského a jejích důsledků

v kronice Starého kolegiáta pražského; Universitäts und Landesbibliothek
Darmstadt, Hs. 3244, fol. 7r.

470 Zápis o přijetí knížete Zikmunda Korybutoviče za správce české země

Janem Žižkou a dalšími táborskými hejtmany dne 11. června 1422; Archiv hl.
města Prahy, Sbírka rukopisů, sign. Rkp. 993, p. 216.

473 Karlštejn – hmotová rekonstrukce podoby hradu ve druhé polovině 14.

století; Tomáš Durdík, Encyklopedie českých hradů, Praha 1995, s. 132.

486-487 Hradec Králové – pevná opora husitství; Jana Willenberga

Pohledy na města, hrady a památné stavby král. Českého z počátku 17. století,
edd. Antonín Podlaha – Isidor Zahradník, Praha 1901, NK ČR, sign. 54
a 000741.

496 Žižkův list datovaný 26. března 1423 a určený Bartošovi a Bernardovi
z Valečova, které zval hejtman na německobrodský sjezd; Sbírka Národního
muzea – Knihovna Národního muzea, sign. 1 a c 83.

497 Sídelní aglomerace hradu Valečova v 15. století podle výzkumů

Františka Gabriela; František Gabriel, Model vývoje valečovské sídelní
aglomerace, in: Archaeologia historica 40, 2015/1, s. 132.

501 Kumburk, hrad Hynka Krušiny z Lichtenburka – hmotová

rekonstrukce;

507 Konopiště – hmotová rekonstrukce gotického hradu; Tomáš Durdík,

Encyklopedie českých hradů, Praha 1995 s. 141.

508 Hrad Kalich – kresebná rekonstrukce Josefa Otradovce na základě

modelu Milana Sýkory; Milan Sýkora, Kelch, Jungfrau und Litaisch – drei
Hussitenburgen in NordwestBöhmen, in: Burgen und Schlösser. Zeitschrift für
Burgenforschung und Denkmalpflege 53/4, s. 230-240.

509 Hrad Panna – kresebná rekonstrukce Josefa Otradovce na základě

modelu Milana Sýkory; Milan Sýkora, Kelch, Jungfrau und Litaisch – drei
Hussitenburgen in NordwestBöhmen, in: Burgen und Schlösser. Zeitschrift für
Burgenforschung und Denkmalpflege 53/4, s. 230-240.

690
 515 Vylíčení bitvy u Hořic a obsazení Hradce Králové Žižkou v textu M
Starých letopisů českých; NK ČR, sign. XIX a 50, fol. 286r.

520 Chrám sv. Ducha v Hradci Králové (současný stav); ČTK/Taneček

David.

530-531 Takzvaný Žižkův vojenský řád, ve skutečnosti ustavující

programový zápis východočeského husitského svazu, se uchoval pouze
v opisu z druhé poloviny 16. století (zde reprodukovány první dvě strany);
Sborník husitských listin a snesení synodních: kopiář arcibiskupa Arnošta
Harracha z 1627/1689, 16./17. století, Sbírka Národního muzea – Knihovna
Národního muzea, sign. V C 2, fol. 28v-29r.

536 Počátek podrobného vypsání údajné Žižkovy výpravy do Uher v textu

M Starých letopisů českých; NK ČR, sign. XIX a 50, fol. 278v.

552 Fiktivní podoba Jana Rokycany z konce 17. století; Hermann von der
Hardt, Magnum oecumenicum concilium Constantiense III. Francofurti et
Lipsiae 1698).

555 Fiktivní podoba bratří Viktorina a Hynka z Kunštátu a Poděbrad;

Bartoloměj Paprocký z Glogol a Paprocké Voly, Zrcadlo slavného
Markrabství moravského, Olomouc 1593, fol. 33rv.

556 Tvrz v Malešově před opravou; ČTK/ Rychetský Jan.

558 Spuštění vozů naplněného kamením do řad pochodujícího nepřítele

(vyobrazení ve spisu Bellifortis Konrada Kyesera krátce před rokem 1405);
Conrad Kyeser aus Eichstädt, Bellifortis, ed. faksimile Götz Quarg, Düsseldorf
1967, fol. 84r, foto Naděžda Jirásková-Röselová.

570 Koncept textu zdických úmluv sjednaných na počátku října 1424; SOA
Třeboň, oddělení Třeboň, Historica Třeboň, inv. č. 258.

576 Zpráva o Žižkově smrti v textu S1 Starých letopisů českých; Neuberský

sborník práv městských, Sbírka Národního muzea – Knihovna Národního
muzea, sign. V E 43, fol. 67r.

578 Pomník Jana Žižky v Čáslavi, dílo Josefa Václava Myslbeka.

Slavnostní odhalení se konalo v srpnu 1880; z fondů Národního památkového
ústavu.

587-588 Göttingenské pojednání o strašlivém táborském vojevůdci využilo

oblíbeného a rozšířeného pojetí husitského hejtmana jako renesančního rytíře,
ztvárněného na mědirytině Jacoba Strenga von Notzing; Husitské muzeum

691
v Táboře.

597 Jan Žižka na koni – kresba tuší v rukopisu Relatio germanica de

Turcarum moribus, vzniklém v 16. století; http://data.onb.
ac.at/rec/AC14000556, ÖNB, Cod. 8647 HAN MAG.

598 Hrozný vzhled má Jan Žižka i na kresbě Valentina Weydnera,

představeného augustiniánského kláštera v Táboře na počátku 18. století;
fotoarchiv autora.

604 Jan Žižka jako český rek v Kronice o založení země české a prvních
obyvatelích jejich, díle Martina Kuthena z roku 1539; Martin Kuthen ze
Šprinsberka, Kronika o založení země české a prvních obyvatelích, Staré
Město pražské 1539, fol. N1b.

606 České znění korunovačního řádu z počátku 16. století vzývající v litanii
svatého Žižku; Právní kodex hořovický po roce 1500, Sbírka Národního
muzea – Knihovna Národního muzea, sign. II C 2, fol. 617v.

609 Neúspěšný pokus bojových družin několika moravských šlechticů

zmocnit se v noci z 19. na 20. února 1402 města Jihlavy; Muzeum Vysočiny
Jihlava, foto Jana Kamková.

609 Uherský král Zikmund Lucemburský a rakouský vévoda Albrecht IV.

Habsburský obléhají v létě 1404 Znojmo, v němž se úspěšně brání ozbrojenci
Jana Sokola z Lamberka a Hynka Jevišovického z Kunštátu, řečeného Suchý
Čert; http:// data.onb.ac.at/rec/AC 13949973, ÖNB, Cod. 13975, inv. č. 1
HAN MAG, fol. 118v.

610 Pohřeb římského krále a moravského markraběte Jošta

Lucemburského, který skonal 18. ledna 1411 a jehož tělesné ostatky spočinuly
20. března pod velkým oltářem klášterního kostela sv. Tomáše v Brně;
http://data.onb.ac.at/rec/AC13949973, ÖNB, Cod. 13975, inv. č. 1 HAN
MAG, fol. 129r.

611 Mistr Jan Hus na prosté kazatelně. V rozporu s venkovskou scenérií

převažují mezi jeho posluchači urození muži a především ženy, zjevně
z vyšších společenských kruhů; http://data.onb.ac.at/ rec/AC 13949973, ÖNB,
Cod. 13975, inv. č. 1 HAN MAG, fol.153r.

612 Velká bitva mezi francouzským a anglickým vojskem v průběhu

takzvané stoleté války; http://data.onb.ac.at/rec/AC13949973, ÖNB, Cod.
13975, inv. č. 1 HAN MAG, fol. 106r.

613 Korunovace papeže Martina V. v Kostnici v neděli 21. listopadu 1417,

692
deset dní po jeho zvolení. Zobrazený erb se vztahuje k pontifikovu původu
z římského rodu Colonna (tj. sloup); http://data.onb.ac.at/ rec/AC 13949973,
ÖNB, Cod. 13975, inv. č. 1 HAN MAG, fol. 99v.

614 Čeští šlechtici přísahají, že podpoří Zikmunda Lucemburského;

http://data.onb. ac.at/rec/AC 13949973, ÖNB, Cod. 13975, inv. č. 1 HAN
MAG, fol. 143r.

615 Král Zikmund Lucemburský propůjčuje na říšském sněmu ve

Vratislavi léno trevírskému arcibiskupu Otovi; vpravo stíná kat vzpurné
vratislavské měšťany; http://data.onb.ac.at/rec/AC13949973, ÖNB, Cod.
13975, inv. č. 1 HAN MAG, fol. 33r.

616 Král Zikmund Lucemburský vyjednává s Čeňkem z Vartenberka, který

kolísal mezi věrností panovníkovi a husitskému reformnímu programu;
http://data.onb. ac.at/rec/AC 13949973, ÖNB, Cod. 13975, inv. č. 1 HAN
MAG, fol. 15ór.

617 Delegace pražských měst přednáší králi Zikmundovi své požadavky;

http://data.onb.ac.at/rec/AC 13949973, ÖNB, Cod. 13975, inv. č. 1 HAN
MAG, fol. 176r.

618 Husité ve vozové hradbě čelí útoku hornolužického oddílu Hanuše

z Polenska; http://data.onb.ac.at/rec/AC13949973, ÖNB, Cod. 13975, inv. č. 1
HAN MAG fol. 275r.

619 Habsburští vévodové Albrecht V. a Arnošt, řečený Železný, přijíždějí

se svým vojskem 9. července 1420 ku Praze; http://data.onb. ac.at/rec/AC
13949973, ÖNB, Cod. 13975, inv. č. 1 HAN MAG, fol. 159r.

620 Křižáckému ležení na Letné před Prahou dominuje stan římského

a uherského krále Zikmunda Lucemburského; http://data.onb. ac.at/rec/AC
13949973, ÖNB, Cod. 13975, inv. č. 1 HAN MAG, fol. 132r.

621 Ani na podruhé Zikmund Lucemburský v roce 1420 před Prahou

neuspěl. Jeho bojovníci utrpěli 1. listopadu těžkou porážku před Vyšehradem;
http://data.onb. ac.at/rec/AC 13949973, ÖNB, Cod. 13975, inv. č. 1 HAN
MAG, fol. 161v.

622 Král Zikmund vjíždí „s velkou mocí“ do Kutné Hory;

http://data.onb.ac.at/rec/AC 13949973, ÖNB, Cod. 13975, inv. č. 1 HAN
MAG, fol. 144V.

623 Poslední velký vojenský nezdar Zikmunda Lucemburského v bojích

proti husitům na českomoravském teritoriu – marné dobývání Uherského

693
Ostrohu na jaře 1422; http://data.onb.ac.at/rec/AC13949973, ÖNB, Cod.
13975, inv. č. 1 HAN MAG, fol. I34r.

624 Litevský kníže Zikmund Korybutovič přijíždí v květnu 1422 na pomoc

husitům; http://data.onb.ac.at/rec/AC13949973, ÖNB, Cod. 13975, inv. č. 1
HAN MAG, fol. 138r.

625 Husité (pod korouhví s husou, kterou často zobrazovali katoličtí

výtvarníci) obsazují nepřátelské město, tentokrát (roku 1432) uherskou
Trnavu, k níž Jan Žižka nikdy nepronikl; http://data.onb.ac.at/rec/AC
14002613, ÖNB, Cod. 13975, inv. č. 2 HAN MAG, fol. 343r.

626 Jednání krále Zikmunda s polským panovníkem Vladislavem II.

Jagiellem a s braniborským markrabětem Fridrichem I. Hohenzollernem;
http://data.onb.ac.at/ rec/AC 13949973, ÖNB, Cod. 13975, inv. č. 1 HAN
MAG, fol. 181r.

627 Zikmund Lucemburský jako alegorický jezdec planety Slunce,

k němuž bývali imperátoři tradičně přirovnáváni; http:// data.onb.ac.at/rec/AC
13961130, ÖNB, Cod. 3062, fol. 253v.

628 Alexandr Makedonský, jeden z devíti hrdinů a vzorů skutečného

rytířství. Žižka se však více řídil příklady starozákonních vojevůdců Jozue
a Judy Makabejského; http://data.0nb.ac.at/rec/AC13961130, ÖNB, Cod.
3062, fol. 147r.

629 Husitská vozová hradba v podání katolického výtvarníka, který

respektoval oficiální barevné provedení zlatého kalicha v červeném poli;
http://data.onb.ac.at/rec/ AC13961130, ÖNB, Cod. 3062, fol. 148r.

630 Boj husitů s křižáky v pojetí stejného malíře;

http://data.onb.ac.at/rec/AC 13961130, ÖNB, Cod. 3062, fol. 147V.

631 Návod ke spouštění vozů naplněných kamením do řad pochodujícího

nepřítele se v pozdně středověkých válečnických spisech vyskytuje poměrně
často; http:// data.onb.ac.at/rec/AC 13961130, ÖNB, Cod. 3062, fol. 60r.

632 Jiná varianta stejného návodu, vylepšeného o umístění bodců na

relativně snadno ovladatelný vozík; http://data.onb.ac.at/rec/ AC 13960746,
ÖNB, Cod. 3068, fol. 13V.

633 Jan Žižka v čele vojska, mladší obdoba zobrazení známého již
z předchozích desetiletí; Jenský kodex, Sbírka Národního muzea – Knihovna
Národního muzea, sign. IV B 24, fol. 76r.

694
 634 Také bitvu husitů s křižáky pojednal český iluminátor na přelomu 15.
a 16. století podle starší předlohy; přidal jen odpovídající symboliku, tj. kalich,
kříže, vyděšené mnichy a pobitá nemluvňata, dokládající křižáckou krutost;
Jenský kodex, Sbírka Národního muzea – Knihovna Národního muzea, sign.
IV B 24, fol. 56r.

635 Portrét Zikmunda Lucemburského vznikl snad v Praze během

posledního roku panovníkova života; Kunsthistorisches Museum Wien,
Bilddatenbank, inv. č. GG_2630.

636 Říšská koruna, nejviditelnější znak důstojenství imperátorů Svaté říše

římské; Wien, Schatzkammer.

637 Podoba krále Zikmunda se objevuje na pozdně středověkých obrazech

velmi často, v tomto případě na takzvané Desce z Náměště, kde propůjčil svou
tvář pohanskému císaři Maxentiovi (v sedle bělouše), mučiteli sv. Kateřiny
Alexandrijské; Moravská galerie v Brně, inv. č. a 38a,b.

638 Rovněž král Herodes na výjevu stětí sv. Jakuba, práci Mistra
Rajhradského oltáře, prozrazuje svými rysy Zikmunda Lucemburského;
Moravská galerie v Brně, inv. č. a 571.

639 Nahoře: Mapu Trocnova s vyměřením pozemků zdejších dvorů pořídil

Petr Kašpar Světecký z Černčic roku 1780. V levém dolním rohu ukazuje
Žižka na dub, v jehož dutině jej matka podle pověsti porodila; SOA Třeboň,
oddělení Třeboň, Vs Borovany, mapa č. 4.

640 Dole: Pravděpodobná podoba znaku Jana Žižky z Trocnova; Jiří

Louda – Josef Janáček, České erby, Praha 1974, s. 217.

641 V slavném Jenském kodexu střeží nebeský klíčník Jan Žižka, umístěný
po pravici trůnícího Boha, ve společnosti sv. Jana Evangelisty, sv. Jana
Křtitele, sv. Petra a andělů, úzkou bránu, kterou mohou do nebeského
království vstoupit pouze spravedliví; Jenský kodex, Sbírka Národního
muzea – Knihovna Národního muzea, sign. IV B 24, fol. 5V.

642 Nahoře: Vedutu Čáslavi s vyobrazením (údajného) Žižkova hrobu,

umístěného ovšem v děkanském kostele, vytvořil roku 1617 Jacob Hoefnagel;
Husitské muzeum v Táboře, podsbírka Výtvarné umění, sign. OP 1540.

642 Dole: Hlava Jana Žižky z Trocnova, odlomená z vojevůdcovy sošky na

obrubě kamenného táborského městského znaku, vytvořeného Wendelem
Rosskopfem v letech 1515-1516; Sbírka Národního muzea, inv. č. H2-3639.

643 Nahoře: Pečeť Jana Žižky na listině ze dne 15. listopadu 1420; SOA

695
Třeboň, oddělení Třeboň, Historica Třeboň, inv. č. 245, sign. 216.

643 Dole: Jan Žižka v čele vojska a husitský praporečník na kachlu

zhotoveném před polovinou 15. století; Oblastní muzeum v Litoměřicích, inv.
č. SV 6400.

644 Nahoře: Kopie takzvaného ženevského obrazu Jana Žižky,

pojímajícího vojevůdce jako typ křesťanského rytíře; Husitské muzeum
v Táboře, podsbírka Výtvarné umění, sign. OP 1895.

644 Uprostřed: Anonymní zobrazení Jana Žižky z konce 18. století

představuje vojevůdce jako muže zločineckého vzhledu; Husitské muzeum
v Táboře, podsbírka Výtvarné umění, sign. OP 1822.

644 Dole: Jedna z variant takzvaného ženevského portrétu Jana Žižky; Fine
Art Images/Heritage Image/Allphoto.

645 Dva muži, kteří se ve skutečnosti asi nikdy osobně nesetkali: Jan Hus
rozmlouvá s Janem Žižkou na obrazu z druhé poloviny 19. století; Husitské
muzeum v Táboře, podsbírka Výtvarné umění, sign. OP 1893.

646-647 Jan Matejko: Bitva u Grunwaldu, obraz z roku 1878. Vpravo od

polského krále Vladislava II. Jagiella (v koňském sedle) se jako lev bije Jan
Žižka; Muzeum Narodowe w Warszawie, inv. č. MP 443 MNW.

648-649 Adolf Liebscher: Bitva na Vítkově. Originál obrazu z roku 1907 je

umístěn v obřadní síni radnice na pražském Žižkově; Husitské muzeum
v Táboře, sign. D-OP 386.

650 Nahoře: Adolf Liebscher: Portrét Jana Žižky z Trocnova (1904);

Husitské muzeum v Táboře, sign. OP 1709.

650 Dole: Mikoláš Aleš ztvárnil Jana Žižku několikrát. Asi nejznámější je
kolorovaná kresba z roku 1908, nazvaná Jménem Páně!; Husitské muzeum
v Táboře, sign. OP 1088.

651 Alfons Mucha: Jan Žižka jako personifikace Bojovnosti. Malba z roku
1912 zdobí Primátorský sál Obecního domu hlavního města Prahy,
vybudovaného na místě někdejšího Královského dvora; foto Jiří Ployhar.

653 Působivé ztvárnění Jana Žižky, práce sochaře Emanuela Kodeta,

vévodí od roku 1925 bojišti u Sudoměře; Profimedia.

654 Nahoře: Na Žižkovo náměstí v Táboře shlíží od roku 1884 nejslavnější

husitský hejtman v podání sochaře Josefa Strachovského; Profimedia.

696
 654 Dole: Žižka-vojevůdce (plastika Josefa Malejovského) se
návštěvníkům Trocnova poprvé představil 17. července 1960;
CSP_Senohrabek/Fotosearch LBRF/ Allphoto.

655 Od 14. července 1950, kdy byl slavnostně odhalen jezdecký pomník
husitského válečníka, dílo sochaře Bohumila Kafky, leží historická Praha Janu
Žižkovi symbolicky u nohou; Martin Salajka/Profimedia.

656 Nahoře: Jan Žižka na bankovce platné od 2. května 1962 do 31.

prosince 1971 (autor Karel Svolinský, rytina Jindra Schmidt); na rubu Žižkovo
náměstí v Táboře; Phil Robinson/agefotostock/Allphoto.

656 Dole: Poslední bankovka s Janem Žižkou, platná od 1. dubna 1971 do

30. června 1991, využila na líci i rubu artefaktů z počátku 16. století; Phil
Robinson/agefotostock/ Allphoto.

652 Nahoře: Žižkův pomník na vrchu sv. Gotharda u Hořic v Podkrkonoší,

dílo sochaře Pavla Jiříčka z roku 1873; ČTK/ Rychetský Jan.

652 Dole: Žižkova mohyla z roku 1874 na místě údajného hejtmanova

skonu nedaleko vsi Šenfeld (nyní Žižkovo Pole) v blízkosti Přibyslavi; Tomáš
Blažek/MAFRA/

697
 SEZNAM ZKRATEK
AČ Archiv český AH Archaeologia Historica

AÖG Archiv für österreichische Geschichte

AR Archeologické rozhledy

ASP Acta summorum pontificum res gestas Bohemicas aevi praehussitici et

hussitici illustrantia

AUC Acta Universitatis Carolinae

BRRP The Bohemian Reformation and Religious Practice

CB Castellologica bohemica

CDLS Codex diplomaticus Lusatiae superioris

CDM Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae

CEV Codex epistolaris Vitoldi magni ducis Lithuaniae

CIM Codex juris municipalis

CV Communio viatorum

ČAŠ Časopis Archivní školy

ČAVU Česká akademie věd a umění

ČČH Český časopis historický

ČD České dějiny

ČKD Časopis katolického duchovenstva

ČL Česká literatura

ČMF Časopis pro moderní filologii

ČMKČ Časopis Musea Království českého

ČMM Časopis Matice moravské

698
ČNM Časopis Národního muzea

ČSAV Československá akademie věd

ČsČH Československý časopis historický

ČSPSČ Časopis Společnosti přátel starožitností českých

ČSPS Časopis Společnosti přátel starožitností

DaS Dějiny a současnost Documenta Documenta Mag. Joannis Hus

DP Documenta Pragensia

DRTA Deutsche Reichstagsakten

FHB Folia historica Bohemica

FRA Fontes rerum Austriacarum

FRB Fontes rerum Bohemicarum

HaV Historie a vojenství

HČ Historický časopis

HG Historická geografie

Höfler I, II Geschichtschreiber der husitischen Bewegung I, II

HT Husitský Tábor

HUCP Historia Universitatis Carolinae Pragensis

JM Jižní Morava

JSH Jihočeský sborník historický

KH Kwartalnik Historyczny

KJ Kostnické jiskry

KK Kapitulní knihovna

KNM Knihovna Národního muzea

KR Křesťanská revue

699
 LC Libri confirmationum

LE Libri erectionum

LF Listy filologické

LL Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka

MC Monumenta conciliorum generalium seculi decimi quinti

MedHB Mediaevalia historica Bohemica

MGH Monumenta Germaniae Historica

MH Marginalia historica

MHB Monumenta historica Boemiae nusquam antehac edita

MUPr Monumenta historica Universitatis Carolo-Ferdinandeae Pragensis

MVGDB Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in

Böhmen

MVB Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia

MZK Minulostí Západočeského kraje

NK ČR Národní knihovna České republiky

NR Naše řeč

ÖNB Österreichische Nationalbibliothek Wien

PA Památky archeologické

PAM Památky archeologické a místopisné

PH Przegląd Historyczny

PHS Právněhistorické studie

PSH Pražský sborník historický

RBMV Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV.

RI Regesta imperii

700
SAP Sborník archivních prací

SH Sborník historický

SHK Sborník Historického kroužku

SLČ Staré letopisy české

SLČ – SN II Staré letopisy české. FRB. Series nova II

SLČ – SN III Staré letopisy české. FRB. Series nova III

SLSb Slezský sborník

SMB Studia mediaevalia Bohemica

SMM Sborník Matice moravské

SNM Sborník Národního muzea

SOkA Státní okresní archiv

SOA Státní oblastní archiv

SP Staletá Praha

SPDMP Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy

SPFFBU Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity

SRS Scriptores rerum Bohemicarum

SSH Středočeský sborník historický

StR Studie o rukopisech

TA Táborský archiv

UB Urkundliche Beiträge zur Geschichte des Hussitenkrieges

VKČSN Věstník Královské české společnosti nauk

VLH Východočeské listy historické

VSH Východočeský sborník historický

VSP Vlastivědný sborník Podbrdska

701
 VvM Vlastivědný věstník moravský Výbor I, II Výbor z české literatury
doby husitské I, II

ZHS Západočeský historický sborník

ZsI Zsigmondkori oklevéltár

ZVGMS Zeitschrift des Vereines fůr die Geschichte Mährens und

Schlesiens

702
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

703
704
705
706
707
708
709
710
711
712
713
714
715
716
717
718
719
720
721
722
723
724
725
726
727
728
729
730
731
732
733
734
735
736
737
738
739
740
741
742
743
744
745
746
747
748
749
750
751
 SUMMARY
The famous one-eyed Czech Warrior, Jan Žižka, was bom circa 1360 (1364 at the
latest), most likely in Trocnov, 16 kilometres Southeast of České Budějovice. He took the
byname 0f Trocnov from the small South Bohemian region where his parents and relatives
owned two farms, covering a total area of two lans (approx. 40-50 hectares), until 1421.
We cannot be certain who his father and mother were, but they are usually identified as the
Řehoř (Gregorius) and Jana mentioned in the Chronicle of the Dead at the local Minorite
monastery in Český Krumlov. As a lesser noble, Jan Žižka had a coat of arms bearing the
emblem of the crayfish (probably red on a Silver field, although no evidence of the
Colours has been found). None of his proven relatives (his brother Jaroslav, his sister
Anežka or Anna, his aunt or the cousin on his father’s side) used the surname Žižka. This
name referred in the family exclusively to Jan and undoubtedly acknowledged a unique
and characteristic trait, perhaps the permanent damage to his eye, which he became blind
in when he was a child or young adult. Even though the surname Žižka is quite plentiful in
the Czech lands from the 14th Century, evidence of its popular use as a name for a one-
eyed person only appeared after the commander’s death. According to data from the
Chronicle of the Dead in Český Krumlov, Jan Žižka was married twice and survived both
wives, both of whom were named Kateřina. Žižka’s only known child was a daughter,
whose name is Unknown but we know was married to Jindřich (or Ondřej) of Dubé.
We know nothing about Žižka’s childhood, upbringing (later reports mention that he
stayed at the royal court) or education. Jan Žižka appears for the first time in four
documents dating from 1378-1384, linked to the region between České Budějovice and
Český Krumlov. The content of these official documents presents him as a poor manager,
incapable of taking care of his half of the farm, who soon sold off all his property in
Trocnov and the surrounding area. Žižka disappeared from written sources between 1384
and 1408. There is speculation of his Services to the king, but other information indicates
that he served the nobleman Jindřich (III) of Rožmberk in Český Krumlov. The theory that
he was a mercenary who earned a living abroad seems quite probable. Subsequent
information about his involvement in the wars against the Ottomans in Hungary, in Lower
Saxony or in the One Hundred Year War between England and France cannot be proven
from the sources we have. Further research is needed to verify whether he served the
Court of the Dukes of Burgundy at the beginning of the I5th Century. However, in 1408 at
the latest Žižka (and his brother) were members of an armed band that attacked Jindřich
(III) of Rožmberk and the town of České Budějovice on the orders of influential
noblemen. These bands carried out their activities in the broader area of the Bohemian-
Moravian-Austrian borders, and these activities were clearly on the wrong side of the law.
After Matěj, also called Leader, was captured and put to death, Jan Zizka evidently took
Shelter in the West Moravian castle of Kraví Hora, whose garrison also profited from
Criminal activities. King Václav IV (Wenceslaus IV), however, granted him amnesty on
25 April and 27 July 1409. Žižka and the well-known condottiere Jan Sokol of Lamberk
then entered the Services of the Polish king, Władyslaw II Jagiełło, as mercenaries and
fought in the so-called Great War, in which the Polish-Lithuani– an alliance fought against
the Teutonic Order over Control of the Southern Baltic States. It is assumed that Žižka
fought in the famous battle of Grunwald (15 July 1410), but no direct evidence of this has
been found. According to subsequent information, Žižka was a member of the garrison of
752
Radzyń Castle, which had been captured from the Teutonic Order, from autumn 1410 to
February 1411.
We do not know how long Žižka remained in the Baltic region, or more precisely in the
Services of the Polish ruler. In 1414 at the latest he Settled in Prague, possibly in the
Services of Bohemian Queen Sophia of Bavaria initially, but it is more probable that he
started serving as gatekeeper, i.e. a member of the Security forces of the ruling court of
Václav IV and probably also as a liegeman (vassal), bound to the Second Prague castle of
Vyšehrad. He purchased a fairly large house in 1414 in Prague’s New Town, but soon sold
it. As a member of the royal court and a Vyšehrad liegeman, Žižka had the opportunity to
become acquainted with political figures and military commanders (Vyšehrad Burgrave
Jan Řitka of Bezdědic became his friend), who soon played an important role in the
Hussite Revolution. A significant portion of the court of Václav IV sympathised with the
preacher Jan Hus‘ efforts to reform the corrupt church. Supporters of the reforms wanted
the church to surrender its property, reassume its pastoral activities and also submit to the
standards of Goďs law as contained in the Holy Bible, particularly the New Testament, in
order to lead believers along the narrow path to salvation. Žižka also became a supporter
of the reformation efforts, although it is not certain whether he actually met Hus. During
the last three years of the liře of Jan Hus (the Czech scholar was sentenced and burnt to
death on 6 July 1415 at the decree of the Council of Constance) the Hussite program
crystallised and was summarised in the Four Articles of Prague, officially announced in
the Spring of 1420 (communion in both kinds, as an essential condition of salvation;
freedom to preach Goďs word; punishment of mortal sins; expropriation of church
property and elimination of church interference in secular politics). Žižka agreed fully
with this programme, which was considered a binding manual for the whole of Western
Christianity. However, he defended and disseminated this programme in the manner he
was used to – armed force. He paid no heed to the Opinion of strict defenders of the
Principles of the New Testament that prohibited Christians from spilling blood. The reason
for Žižka’s unreserved support of the Hussite reforms was evidently his effort to attain
salvation and atone for the sins he had committed in the past. This was compelling
motivation in the eschatologically tense atmosphere which awaited the Last Judgment.
Jan Zizka entered onto the Stage of history at nearly sixty years of age on Sunday 30
July 1419, when, together with radical priest Jan Želivský, he was involved in the
preparation and execution of the First Defenestration of Prague. This first act of the
Hussite Revolution (1419-1436) violently removed the predominantly Catholic town
councillors, who had recently been appointed by the ruler in Prague’s New Town. King
Václav IV approved the new revolutionary town Council, whereby the whole of Prague
found itself in Hussite hands. Žižka remained on the Stage of history from then on. The
authority he acquired when the revolution exploded into being, and which increased after
the sudden death of Václav (16 August 1419), demonstrates that he was a fairly well-
known figure in Prague, who enjoyed the trust of the Hussite Population. Hussite Prague’s
policy of compromise, which endeavoured to reach an agreement with the heir to the
Czech throne, Holy Roman Emperor and King of Hungary Sigismund of Luxembourg, led
to Žižka’s departure on 13 November 1419 and his journey to the West Bohemian town of
Plzeň, a radical Hussite centre. Žižka became the military commander of the town and
fought against the local Catholic nobles, particularly Bohuslav (IV) of Švamberk. In
March 1420 the radicals‘ position in Plzeň became untenable and they decided to travel to
the newly established Hussite settlement of Tábor, whose name evoked Chrisťs

753
Transfiguration on the mountain and which strictly followed the Principles of Goďs law.
During the journey to the South Bohemian Hussite settlement, Žižka fought in the battle of
Sudoměř, in which he defeated the troops of the Czech Catholic nobles on 25 March. At
Tábor he was elected one of four commanders and granted military, executive and judicial
powers. Žižka immediately assumed the role of field commander and expanded the Tábor
sphere of power as the head of the only military force that was essentially voluntary. His
actions were directed against castles and forts belonging to the Catholic supporters of King
Sigismund, and also against monasteries and other church buildings. Žižka’s iconoclasm
and systematic contempt of any spoils (his soldiers burnt any spoils apart from food)
indicates that even the field commander of Tábor temporarily succumbed to the chiliastic
vision of the Second Coming of Christ, for whom he intended to clear the way.
As the archenemy of King Sigismund, whom he considered the chief enemy of Goďs
law, Žižka became involved in the defence of Hussite Bohemia against the crusade
declared by the Pope, which was politically and militarily conducted by the Holy Roman
Emperor. And he excelled in this role, as demonstrated by his involvement in the
successful defence of Hussite Prague against Sigismunďs crusaders, achieving victory on
Vítkov peak (now part of Prague City District 3) on 14 July 1420. Although Sigismund
did achieve his coronation as Czech King, the Hussite majority in the land did not
acknowledge him as ruler and proclaimed his deposal from the throne at their assembly in
Čáslav (at the beginning of June 1421). Several days later Žižka, who had been elected to
the twenty-member provincial government at the assembly in Čáslav, suffered a serious
injury to his healthy eye during the siege of Rabí Castle and completely (or almost
completely) lost his sight. However, he continued his military activities despite this. His
military career culminated in the defeat of the Second anti-Hussite crusade in the first days
of 1422 and he was knighted for his efforts (most likely on 11 January). Sigismund then
definitively abandoned any further attempts to Control the Czech kingdom by military
force.
The events during the next few months had a significant impact on Žižka’s life. He was
disenchanted by Lithuanian prince Sigismund Korybut, whom the Lithuanian ruler
Vitautas (having been offered the Crown by the Hussites) sent to Prague as his regent.
Immediately afterwards he also split from Tábor, where his former competitor, Bohuslav
(VI) of Švamberk, assumed an important position. The main reason for Žižka’s departure
from Tábor, however, was probably his disagreement with the Tábor clergy, who criticised
him for his excessive cruelty during the war and his efforts to usurp clerical authority, i.e.
interfere in Christian dogma and sentence and punish reputed heretics (during the course
of 1421, Zizka physically exterminated dozens of supporters of the so-called remanence
and the Adamites, who practiced unrestricted sexual relations). However, on a general
level the tension between the Warrior and the Tabor clergy mirrored the typical medieval
reality between secular and clerical power.
In the first quarter of 1423, the renowned Warrior moved to East Bohemia. In the
Summer he captured Hradec Králové, which had previously been controlled by the Prague
Hussite Federation. This event heralded the beginning of a war between Žižka and his
supporters on one side and the Prague Hussites, who had formed a calculated alliance with
the Catholic nobles, on the other side. It lasted over a year. In his military confrontations
Žižka celebrated victory in the bloody battle of Malešov (7 June 1424), after which he
controlled several towns of the Prague Federation, and decided to conquer Prague itself.
On 14 September 1424 he concluded a peace treaty with the Prague Hussite Federation,

754
which was underpinned by a joint military campaign into Moravia. However, Jan Žižka
died at the beginning of this campaign, on 11 October 1424 in Přibyslav, and was buried at
the Church of the Holy Spirit in Hradec Králové. The cause of death was probably an
unidentified tumour and not the plague. The subsequent transfer of the military leader’s
bodily remains to the Church of Saint Peter and Paul in Čáslav cannot be proven.
As a field commander Žižka fought ten battles in the open Country (1419 Nekmíř, 1420
Sudoměř, Vítkov, Malý Bor, 1421 at Kutná Hora, 1422 at Německý Brod, 1423 Hořice,
Strauchův dvůr at Hradec Králové, 1424 Česká Skalice, Malešov) without being defeated.
He entered into fortified battle unwillingly, nor was defence of a besieged town one of his
favourite activities if he was unable to rely on the loyalty of its Citizens. Žižka’s strength
was in his improvisation, in his excellent assessment of terram and also the use of new
tactics that relied on the defensive advantages of a wall of battle wagons, which were used
to protect the predominantly infantry force of the Hussites against the enemy’s heavy
cavalry. After his arrival in East Bohemia, Žižka established the first permanent Hussite
field army, which formed the core of his forces, with the addition of volunteers and also
regiments from the town militia. Strict discipline on the basis of Biblical (predominantly
Old Testament) Principles was enforced within the East Bohemian Hussite Federation.
This is demonstrated by the so-called Žižka Military Code, which was actually the
constitutive code of the East Bohemian Federation, accepted (most probably) in the first
half of September 1423.
Jan Žižka considered himself a soldier of God (miles Christi), and even the extended
fist of God, punishing sinners and endeavouring to unify the entire Czech Population
under the Principles of the Four Articles of Prague. His faith was deep, honest, pure and
simple, free of any speculation. He considered communion sub utraque specie the most
important of all the seven sacraments, as Chrisťs Command (praeceptum Christi), as
a condition for salvation and as spiritual support in the battle against the Antichrist. He
strongly believed in the actual presence of Christ in the Sacrament of the Altar. He
expressed his deep reverence towards the Eucharist in 1420 by accepting the chalice as the
emblem of his seal and by changing his byname in the following year. Instead of Writing
his name with of Trocnov, he began to write his name with of Chalice, referring to the
name of his new castle near Litoměřice. His contemporaries acknowledged his
indisputable charisma and considered him a direct, Valiant, courageous and honourable
knight, with a clearly defined sense of justice. However, they did not consider him a level-
headed and far-sighted politician. That is truly something that Žižka, who was unwilling to
make compromises, was not.
Jan Žižka lives on in historic memory in two forms. While he was a revered hero for
the Hussites (who felt he had ensured himself a place in heaven) and the successors of
their reformation efforts, the Catholics considered him a monster, whose rampage was
stopped only by the will of God. This contradictory Opinion of Žižka persists to this day in
Czech society, even though most people consider the Hussite commander an undefeatable
Warrior and one of the greatest Czechs of all time.

755
 Významný český historik PETR ČORNEJ (1951) se zaměřuje na dějiny pozdního
středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před
rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou [literaturu ČSAV, poté přednášel na
Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě
UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či
spoluautorem; mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české.

756
757
1
1 Josef Kalousek, O Trocnově, rodišti Žižkově, VKČSN 1890, č. 14, Praha 1891, s. 352-353; Rudolf Urbánek, Žižka v
památkách a úctě lidu českého, Brno 1924, s. 18-19. Lépe Jan Petřík, Trocnov v XVII. století, JSH 5,1932, s. 73-88.
2
2 Eva Doležalová, Svěcenci pražské diecéze 1395-1416, Praha 2010, s. 121-124 (14 % všech svěcenců ve vymezeném
období). O počtu pařížských nositelů jména Jean mimo jiné Jean Favier, François Villon. Život středověké Paříže, Praha
2001, s. 58.
3
3 Hugo Toman, O Žižkovi, jeho rodišti a o pozdějším rodu Žižků z Trocnova podnes kvetoucím, VKČSN 1890, č. 13,
Praha 1891, s. 342.
4
4 Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, Praha 1541, fol. 374r. K tomu Jan Petřík, Trocnov. Průvodce minulostí a
přítomností, České Budějovice 1938, s. 11; Jaroslav Pánek, Poslední Rožmberkové. Velmoži české renesance, Praha 1989, s.
105-106; Václav Bůžek a kolektiv, Světy posledních Rožmberků, Praha 2011, s. 370-371.
5
5 Daniel Kovář – Petr Odložil, Borovany, České Budějovice 2000, s. 5; Roman Lavička, Pozdně gotické kostely na
rožmberském panství, České Budějovice 2013, s. 120.
6
6 Ke Střížovu a Machovcům se spolehlivými odkazy na prameny viz Tomáš Kahuda-Sterneck, Ze středověkých dějin
Střížova na Českobudějovicku, Výběr 37,2000, s. 291-292,294-299; Eduard Maur, Chval z Machovic, Břeněk z Dolan a Jan
Valkún z Adlaru – vojenští velitelé táborů před založením Tábora, TA 10, 2000-2001, s. 27-30. Už dříve František Michálek
Bartoš, O čest táborského hejtmana, JSH 22, 1953, s. 77.
7
7 SOA Třeboň, fond cisterciáci Vyšší Brod (zásuvka 72). Poprvé vydal Maximilian Millauer, Diplomatisch-historische
Aufsätze uber Johann Žižka von Trocnow, Prag 1824, s. 20-22. Další starší edice (nejdostupnější pořídil Hugo Toman,
Literní památky, duch a povaha Žižkova, VKČSN 1983, č. XVI, Praha 1894, s. 5) eviduje Katalog výstavy na paměť Jana
Žižky z Trocnova, ed. Václav Novotný, Praha 1924, s. 9 (č. 1), žel s chybným denním datem vystavení listiny. Blíže též Eva
Barborová, Jan Žižka v materiálech Státního archívu v Třeboni, in: Jan Žižka z Trocnova. Sborník k 550. výročí úmrtí, edd.
František Crkovský – Eva Barborová, České Budějovice 1974, s. 30. K Drochovcovi a Plachtovi blíže August Sedláček,
Doklady k otázce o Žižkově stáří, ČČH 19,1913, s. 457-459.
8
8 Z českých badatelů, kteří zastávali teorii dvou Janů Žižků, otce a syna, jmenujme především Wácslawa Wladiwoje
Tomka (Jan Žižka, Praha 1979, s. 2-3; Oprava a doplněk k životopisu Žižkovu, ČMKČ 66,1892, s. 108-109), Čeňka
Pinskera (O stáří Jana Žižky z Trocnova, Praha 1912, s. 64-91) a zvláště Františka Michálka Bartoše (například O stáří Jana
Žižky z Trocnova a pravosti čáslavského nálezu jeho ostatků, Kalich 6,1918-1919, č. 1, s. 11-20; Odchod Žižkovy rodiny z
Trocnova, JSH 6,1933, s. 8-10; Husitská revoluce I. Doba Žižkova 1415-1426, Praha 1965, s. 216-223), na opačné straně
Hugo Tomana (O rodu a příbuzenstvu Jana Žižky z Trocnova, VKČSN 1890, č. 4, Praha 1891, s. 44-48; O Žižkovi, s. 339;
Literní památky, s. 5-9), Augusta Sedláčka, jenž kladl Žižkovo narození asi do roku 1358 (Jan Žižka z Trocnova,2 Písek
1924, s. 10), Josefa Šustu (Úvahy a drobné spisy historické. Díl první, Praha 1934, s. 356-371), Rudolfa Urbánka (Jan
Žižka, Praha 1925, s. 5; K diskusi o Žižkovi, ČNM 99, 1925, s. 8), Josefa Pekaře (Žižka a jeho doba. Díl druhý. Jan Žižka,
Praha 1928, s. 9-12; Žižka a jeho doba. Díl čtvrtý. Poznámky k dílu třetímu. Opravy a dodatky – Příloha. Rejstříky, Praha
1933, s. 201-202) a Františka Šmahela, který se k tomuto řešení klonil už ve své biografii husitského hejtmana (Jan Žižka z
Trocnova. Život revolučního válečníka, Praha 1969, s. 22-25). Diskusi shrnul a charakterizoval právě František Šmahel,
Záhady dvou Žižků a Žižkova věku, HT 3, 1980, s. 21-28, 44-45. V tomto duchu i populárně naučná produkce, například
Josef Schneider (ve skutečnosti Rudolf Tecl), Jan Žižka a Tábor. K 550. výročí úmrtí Jana Žižky, Tábor 1974, s. 3-4;
Miroslav Svoboda, Jan Žižka z Trocnova později z Kalicha. Stručný životopis v datech, Český Krumlov, b. d., s. 7-8; Petr
Čornej, Jan Žižka z Trocnova, in: Husité. Na cestě za poznáním husitského středověku. Slova – obrazy – věci, ed. Zdeněk
Vybíral, Tábor 2011, s. 49-50; Zdeněk Vybíral, Jan Žižka. O táborském hejtmanu a husitském vojevůdci, Tábor 2014, s. 13-
14. Za hranici přijatelných domyslů se při rekonstrukci Žižkova příbuzenstva pohyboval Jiří Hás, Z rodinného života
husitských hejtmanů, Praha 2008, s. 8-12, 29-38.
9
9 Jacques Le Goff, Zrození očistce, Praha 2003; František Šmahel, Das purgatorium sompniatum in der hussitischen
Topographie des Jenseits, in: Eschatologie und Hussitismus, edd. Alexander Patschovsky – František Šmahel, Praha 1996,
s. 115-138. Blíže o klasifikaci hříchů v následující kapitole.
10
10 Viz NK ČR XIV B 15, fol. 23r. Poprvé vydal Josef Emler, Dvě nekrologia krumlovská, VKČSN 1887 (č. XU), Praha
1888, s. 217. Další edice in: Urkunden und Regestenbuch des ehemaligen Klarissinnen Klosters in Krummau, ed. Johann
Matthäus Klimesch, Prag 1904, s. 30. Paleografický rozbor podal F. Šmahel, Záhady dvou Žižků, s. 37-39. Barevnou
fotokopii zápisu otiskl například Z. Vybíral, Jan Žižka, s. 15. Jako první se zápisem podrobně zabýval František Michálek
Bartoš, Nové zprávy o Žižkovi a jeho rodině, JSH 5,1932, s. 113-115; Týž, O krumlovský zápis o rodině Jana Žižky, JSH
6,1933, s. 94-96.
11
11 RBMV III, s. 103 (č. 228). Zde je ovšem uveden v pozici psovoda (canum ductor) jako „Pescha“. Je to jen malý doklad
běžné grafické rozkolísanosti při přepisu jmen, v tomto případě jedné z domáckých podob jména Petr.
12
12 Především F. Šmahel, Záhady dvou Žižků, s. 44. V jeho stopách pak další, zejména Zdeněk Vybíral a Petr Čornej.
13
13 J. Emler, Dvě nekrologia krumlovská, s. 211.
14
14 Viz RBMV III, s. 100 (č. 225), 152 (č. 360), 193 (č. 477). Dále E. Doležalová, Svěcenci, s. 121; Z. Vybíral, Jan Žižka,
s. 15-17.
15
15 Antonín Hejna, Trocnovské dvorce, ČNM 126, 1957, s. 35-48; Týž, Výsledky archeologického výzkumu v Trocnově,
JSH 26,1957, s. 1-4; Týž, Trocnov a jeho archeologický výzkum, JSH 43,1974, zvláštní číslo, s. 1-10; Encyklopedie
českých tvrzí, III. díl. S-Ž, ed. Jiří Úlovec a kolektiv, Praha 2005, s. 859-860; Daniel Kovář, Středověký hrádek u
Ostrolovského Újezda na Českobudějovicku, Výběr 49, 2012, s. 3-4; Zuzana Thomová, Revizní archeologický výzkum
Trocnov, Mikšův dvorec, Výběr 30, 1993, s. 262-263.
16
16 Jan Petřík, O Janu z Ledenic, JSH 4,1931, s. 72.
17
17 Odkazujeme na vydání lohannes Dubravius, Historia Boiemica, Basileae 1575, s. 230-231. K tomu František Michálek
Bartoš, Žižka v dějepisectví. Z půltisíciletého zápasu o dějinnou pravdu, in: Sborník Žižkův 1424-1924. K pětistému výročí
jeho úmrtí, ed. Rudolf Urbánek, Praha 1924, s. 175; R. Urbánek, Žižka v památkách, s. 78.
18
18 Urkunden und Regestenbuch des ehemaligen Klarissinnen-Klosters in Krummau, s. 131-132. Ke každodennosti
zdejších sester podrobně Helena Soukupová, Život v krumlovském klášteře klarisek, in: Ordo et paupertas.
Českokrumlovský klášter minoritů a klarisek ve středověku v kontextu řádové zbožnosti, kultury a umění, edd. Daniela
Rywiková – Roman Lavička, Ostrava 2017, s. 101-103,114-126.
19
19 Urkunden und Regestenbuch des ehemaligen Klarissinnen-Klosters in Krummau, s. 131-132. K osudům Žižkovy
sestry Anežky viz více v VII. kapitole této knihy.
20
20 Roman Lavička – Robert Šimůnek, Městský farní kostel ve středověkých Čechách. Trhové Sviny 1280-1520, České
Budějovice 2011, s. 11,12,17,19,21, 22,35.
21
21 Listinu, která se neznámým způsobem dostala na sklonku 19. století z českobudějovické radnice do Archivu
Národního muzea, zpřístupnila edice Urkundenbuch der Stadt Budweis in Böhmen. I. Band. 1. Hälfte. 1251-1391, ed. Karl
Kopl, Prag 1901, s. 150-151 (č. 248). Příběh rekonstruoval Karel Pletzer, Jan Žižka z Trocnova spoludlužníkem u
budějovických židovek. Úvaha nad dlužní listinou, JSH 68,1999, s. 249-254. K Jaroslavovi z Krupé a Janovi z Mysletína A.
Sedláček, Doklady, s. 461-462.
22
22 RBMV III, s. 28 (č. 31).
23
23 Jan Petřík, Odúmrť po Mikšovi z Trocnova, JSH 4,1931, s. 41-54.
24
24 Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica. Band 1: Historisch-kritische Ausgabe des lateinischen Textes, ed.
Josef Hejnic, deutsche Übersetzung Eugen Udolph, Köln – Weimar – Wien 2005, s. 268.
25
25 RBMVV/I/2, s. 215-216 (č. 1142,1143).
26
26 Originál listiny SOA Třeboň, fond Velkostatek Český Krumlov I1A @ Nr. 144. V úplném znění vydal H. Toman,
Literní památky, s. 7-8. Viz též regest in: Urkundenbuch der Stadt Krummau in Böhmen.
I. Band. 1253-1419, edd. Valentin Schmidt – Alois Picha, Prag 1908, s. 62 (č. 243). K Matějovi a Holkovu A. Sedláček,
Doklady, s. 462-463; Daniel Kovář, Tvrz a statek Holkov u Velešína, JSH 81, 2012, s. 8-10.
27
27 Karel Pletzer, Z nejstarší historie Dolní Vesce u Velešína, Výběr 29,1992, s. 23.
28
28 Listina tvoří součást Archivu města Trhové Sviny, uloženého v SOkA České Budějovice. Její edici pořídil H. Toman,
Literní památky, s. 8-9; regest RBMV III, s. 46 (č. 80). Novočeský překlad otiskl mimo jiné Karel Hlubuček, Trocnov –
Žižkův kraj, Praha 1952, s. 22. Viz i A. Sedláček, Doklady, s. 463-464; Jan Petřík, Přehled dějin Trocnova, Brno 1924, s. 5-
6.
29
29 Jan Petřík, O jménu kupce Žižkova čeřejovského lánu (Črnec či Kreuz?), JSH 2,1929, s. 11-13.
30
30 AČ 33, s. 268; RBMV III, s. 58-59 (č. 109); 60-61 (č. 115), 70 (č. 144), 89 (č. 194), 102 (č. 228).
31
31 A. Sedláček, Doklady, s. 449; F. Šmahel, Záhady, s. 34-36.
32
32 August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého III. Budějovsko,3 Praha 1994, s. 288; Týž, Atlasy erbů a
pečetí české a moravské středověké šlechty. Svazek 2, ed. Vladimír Růžek, Praha 2001, s. 56-57, 59; Týž, Atlasy erbů a
pečetí české a moravské středověké šlechty. Svazek 5, ed. Vladimír Růžek, Praha 2003, s. 446. K Dominovi František
Beneš – Karel Beránek, Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526. Díl I. Originály listin. Svazek I/1. 13/8-14/1,
Praha 1974, s. 163. Vynikající průhled do života a vztahů nižší šlechty v regionu podal J. Pekař, Žižka II, s. 1-5.
33
33 Viz LE VI, s. 247-249 (č. 130); RBMV III, s. 180-181 (č. 438); RBMV V/I/2, s. 27-28 (č. 653); AČ VT/, s. 615-616 (č.
16).
34
34 „Erectio altaris s. Mariae Magdalenae per Liczkonem de Dvorzecz, quam procuraverat Zizkonis frater […] Jaross…“
Viz František Mareš, Bratr Žižkův Jaroslav z Trocnova, ČMKČ 73,1899, s. 76.
35
35 Herbert Pexa, Oldřich ze Dvorce. Příspěvek k dějinám Dvorce a Trocnova, JSH 60-61,1991-1992, s. 1-8.
36
36 J. Kalousek, O Trocnově, s. 350-352; J. Petřík, Přehled dějin Trocnova, s. 24-33; Týž, Trocnov v XVII. století, s. 86-
88; Týž, Trocnov, s. 15-20. Mapa s vyobrazením je uložena v SOA Třeboň, fond Cizí rody – velkostatek Borovany, mapa č.
4. Slušná fotoreprodukce například in: Z. Vybíral, Jan Žižka, s. 132.
37
37 J. Petřík, Přehled dějin Trocnova, s. 35-36; Týž, Trocnov, s. 21-23; Jiří Záloha, Postavení prvního Žižkova pomníku v
Trocnově, Výběr 11, 1974, s. 230-231; K. Hlubuček, Trocnov, s. 23; Alois Hůlka, Průvodce rodištěm Jana Žižky z
Trocnova, České Budějovice 1976, s. 21-24; D. Kovář – P. Odložil, Borovany, s. 35-36, 62-63; Z. Vybíral, Jan Žižka, s.
129-133. Zásadní studii napsal Karel Pletzer, Rozvíjení žižkovské tradice v Trocnově, přetisk in: Petr Čornej – Karel Pletzer
– Helena Stejskalová – Michal Kadlec, Významné milníky husitství v českých a německých dějinách, České Budějovice
2015, s. 15-41. Mimořádnou iniciativu pro záchranu Trocnova jako národní kulturní památky vyvinula na sklonku 20.
století Nadá Johanisová z Ostrolovského Újezda. Od roku 2011 spravuje trocnovský areál Jihočeské muzeum v Českých
Budějovicích.
38
38 Der Briefwechsel des Eneas Silvius Piccolomini III. Briefe als Bischof von Siena. I. Band: Briefe von Seiner Erhebung
zum Bischof von Siena bis zum Ausgang des Regensburger Reichstages (23. September 1430-1. Juni 1434) – I. Teil.
Privatbriefe, ed. Rudolf Wolkan, Wien 1918, s. 23 (č. 12); Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 268. Blíže
Josef Šusta, Úvahy a drobné spisy historické I, Praha 1934, s. 371; J. Pekař, Žižka II, s. 20,120, 251.
39
39 Daniela Dvořáková, Rytier a jeho král. Stibor zo Stiboric a Žigmund Luxemburský. Sonda do života uhorského
stredověkeho šľáchtica s osobitným zretelom na územie Slovenska, Budmerice 2003, s. 198-199; Martin Nejedlý, Fortuny
kolo vrtkavé. Láska, moc a společnost ve středověku, Praha 2003, s. 168; Umberto Eco, Umění a krása ve středověké
estetice, Praha 1998, s. 63; Umberto Eco et alii, Dějiny krásy, Praha 2005, s. 133; Jacques Le Goff – Nicolas Truong, Tělo
ve středověké kultuře, Praha 2006, s. 110.
40
40 Jakoubek ze Stříbra, Výklad na Zjevenie sv. Jana. Díl II, ed. František Šimek, Praha 1933, s. 444. V rámci exempla
Příběhy římské (Staročeská Gesta Romanorum), ed. František Šimek, Praha 1967, s. 160-162.
41
41 Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 340.
42
42 Augustinus Aurelius, O Boží obci (II),2 překlad Julie Nováková, Praha 2007, s. 108. Blíže Hana Šedinová, Lidská
monstra ve Vokabuláři zvaném Lactifer a v dalších středověkých pramenech, LF 127, 2004, s. 237-283, zde s. 237-242.
43
43 Umberto Eco et alii, Dějiny ošklivosti, Praha 2007, s. 116-121.
44
44 „Diversa quippe et ipse omnium Plastes propter hominem facere voluit, ne in uno equali fastidium haberet.“ Viz
lohannes Aquensis [Jan Vodňanský], De monstruosis hominibus (Vocabularius dictus Lactifer IV) I. Lidská monstra
(Vokabulář zvaný Lactifer IV), ed. a překlad Hana Šedinová, Praha 2013, s. 26-27.
45
45 Tamtéž, s. 4-9, 18-19, 22-25. Zde na s. IX-LXXIII editorčina zasvěcená studie (na s. 29-192 vyčerpávající komentář).
46
46 Josef Tříška, Předhusitské bajky, Praha 1990, s. 181; M. Nejedlý, Fortuny kolo vrtkavé, s. 66.
47
47 K tomu H. Šedinová, Lidská monstra, s. 276.
48
48 Karel Čapek, Jednooký, Lidové noviny 32, 12. 10. 1924, č. 514, s. 1-2. Přetištěno in: Karel Čapek, Od člověka k
člověku I, edd. Emanuel Macek – Miloš Pohorský – Milada Chlíbcová – Stanislava Mazáčová, Praha 1988, s. 395-397 (citát
na s. 397).
49
49 Johannes Aquensis, Vocabularium cuius nomen Lactifer, Plzeň 1511, fol. 03a.
50
50 Množství dokladů z 16.-19. století shromáždila Alena M. Černá, Žižka po Žižkovi, in: Zrození mýtu. Dva životy
husitské epochy. K poctě Petra Čorneje, edd. Robert Novotný – Petr Šámal, Praha – Litomyšl 2011, s. 299-305.
51
51 Viz Staročeské drama, ed. Josef Hrabák, Praha 1950, s. 228.
52
52 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, ed. Adolf Kalný, Třeboň 1993, s. 83.
53
53 Karel Titz, O původu jména Žižka, Brno 1924. Této teorie jako nepochybné se přidržel Jan Svoboda, Staročeská
osobní jména a naše příjmení, Praha 1964; s. 181,194. Mínění podrobil důkladné analytické kritice E. (= Václav Ertl), O
původu jména Žižka, NŘ 8,1924, s. 268-286.
54
54 František Kavka, Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355-1378). Země České koruny, rodová, říšská a evropská
politika. II. díl (1364-13/8), Praha 1993, s. 25-27; E. Doležalová, Svěcenci, s. 121, 123; Milada Studničková, Kult svatého
Zikmunda v Čechách, in: Světci a jejich kult ve středověku, edd. Petr Kubín – Hana Pátková – Tomáš Petráček, České
Budějovice 2006, s. 283-323.
55
55 K. Titz, O původu, s. 46.
56
56 August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl XIII. Plzeňsko a Loketsko,3 Praha 1998, s.235.
57
57 Slovník slovenského jazyka. V. diel. V-Ž, ed. Štefan Peciar a kolektiv, Bratislava 1965, s. 818.
58
58 Karel Stejskal, O významu jmen Žižka a Žižkov, DaS 8,1966, č. 12, s. 36-39.
59
59 Prokop Lang, K etymologii jména Žižkova, ČMF 1,1911, s. 289-296.
60
60 Josef Kosina, O původu jména Žižka, JSH 21,1952, s. 95-99; Václav Polák, Několik poznámek k původu a významu
jména Žižka, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 16,1975, s. 179-184.
61
61 M. Samuel Bogumił Linde, Słownik języka polskiego. Tom szósty. U-Z,3 s. 1., 1951, s. 1031,1209; Aleksander
Bruckner, Słownik etymologiczny języka polskiego,6 Warszawa 1993, s. 652; Stanisław Skorupka, Słownik frazeologiczny
języka polskiego. R-Ź, 7 Warszawa 1993, s. 824; Słownik języka polskiego. R-Z. Tom 3, ed. Mieczysław Szymczak,
Warszawa 1999, s. 943. K tomu Antonín Frinta, Etymologie jména Žižkova, ČMF 1,1911, s. 196-197; Bohumil Ryba,
Drobnosti exegetické I. K apelativu žižka, jednooký, LF 60,1933, s. 449-452; Týž, Ještě Žižka a žižka (Příspěvek hodně
dokumentární), LF 61,1934, s. 94-95; Václav Chaloupecký, Byl Žižka slepý? Věstník ČAVU 60,1951, s. 160; Igor Němec,
Jan Horálek a kolektiv, Dědictví řeči, Praha 1986, s. 427. K mínění, že Žižka byla přezdívka pro jednookého, se z historiků
vedle Chaloupeckého klonili mimo jiné J. Šusta, Úvahy I, s. 368-371; J. Pekař, Žižka II, s. 207-208; Frederick Gotthold
Heymann, John Žižka and the Hussite Revolution, Princeton – New Jersey 1955, s. 22-23. K Žížovi a Žížům například AČ
XXXVIII, s. 55.
62
62 Rudolf Tecl, O klokotském Žižkovi či raději Šiškoví, Výběr 31,1994, s. 209-211.
63
63 SOA České Budějovice, Archiv města České Budějovice, Listiny 111/333, inv. č. 480; AČ XXVI, s. 169; Berní knihy
Starého Města pražského (1427-1434), ed. Hana Pátková, Praha 1996, s. 139 (inquilinus Zyzka pincerna); Liber
vetustissimus Antiquae Civitatis Pragensis 1310-1518, ed. Hana Pátková ve spolupráci s Věrou Smolovou a Alešem
Pořízkou, Praha 2011, s. 315, 480 (zde v rejstříku odkazy i na Žíže); Památná kniha olomoucká (kodex Václava z Jihlavy) z
let 1430-1492, 1528, edd. Libuše Spáčilová – Vladimír Spáčil, Olomouc 2004, s. 236 (č. 114), 324 (č. 368), 456 (č. 711),
490 (č. 825); Wácslaw Wladiwoj Tomek, Základy starého místopisu pražského II. Nové Město pražské, Praha 1870, s.
33,45,71, 150,161,327; A. Sedláček, Doklady, s. 452-453; Richard Hrdlička, Žižkovi jmenovci či potomci?, Tábor 1923;
František Vacek, Dějiny vinic na území nynějších Král. Vinohradů od počátku XV. století do r. 1526, SPDMP 8, 1938, s. 88,
130, 139, 152, 159, 166, 176; Rudolf Tecl, Soběslavský Žižka, Výběr 31, 1994, s. 175-177; Týž, Další doklady k rozšíření
jména Žižka na Táborsku v první polovině 16. století. Výběr 33, 1996, s. 230-232; Přehled (bohužel bez odkazů)
všemožných Žižků a Šišků je dostupný na internetu: https://janjuna.estranky.cz/clanky/po-stopach-prijmeni-zizka-v-
cechach-1223-1945.html.
64
64 Ke dni 12. května 2019 bylo evidováno 2 024 nositelů příjmení Žižka (z toho 6 v Trhových Svinech), které bylo 574.
nejčastějším příjmením v České republice. Viz www.prijmeni.cz.
65
65 Daniel Kovář, Ztráta pečetí z listiny Jana Žižky z Trocnova v městském archivu v Trhových Svinech, Archivní časopis
68, 2018, s. 229-241.
66
66 Celá pasáž o Žižkových pečetích vychází z analýzy, již publikoval Vladimír Růžek, Ikonografie pečeti Jana Žižky z
Trocnova a jiných husitských bojovníků, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT –
supplementum 3), edd. Miloš Drda – Zdeněk Vybíral ve spolupráci s Jakubem Smrčkou, Tábor 2007 s. 499-500.
67
67 A. Sedláček, Doklady, s. 455~457; Týž, Českomoravská heraldika II. Část zvláštní, Praha 1925, s. 285; Josef Pilnáček,
Staromoravští rodové, Vídeň 1930, s. 9, 15-16, 94.
68
68 Čeněk Pavlík – Michal Vitanovský, Encyklopedie kachlů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ikonografický atlas
reliéfů na kachlích gotiky a renesance, Praha 2004, s. 73.
69
69 J. Pekař, Žižka II, s. 16.
70
70 Antonín Profous – Jan Svoboda, Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny IV. S-Ž, Praha 1957,
s. 382.
71
71 Marian Biskup, Z badań nad „Wielką wojną z Zakonem krzyżackim“ KH 66, 1959, s. 711-712; Karel Pletzer, Sischke
von Lakemych v polských pramenech, Výběr 31, 1994, s. 37-38.
72
72 AČ XXXI, s. 198 (č. 24, 25), 204 (č. 47), 211 (č. 72). Blíže J. Petřík, Odúmrť, s. 51-52.
73
73 Daniel Kovář, Žižkova teta v Českých Budějovicích? TA 14, 2009, s. 55-56.
74
74 AČ XXXI, s. 132.
75
75 R. Urbánek, Žižka v památkách a úctě, s. 85; J. Pekař, Žižka II, s. 202; Václav Kotyška, Úplný místopisný slovník
Království českého, Praha, b. d., s. 1384; A. Profous – J. Svoboda, Místní jména IV, s. 231; František Roubík, Soupis a
mapa zaniklých osad v Čechách, Praha 1959, s. 47; E. Maur, Chval z Machovic, Břeněk z Dolan a Jan Valkún z Adlaru, s.
32.
76
76 „Sischko […] hievor der herrn von Rosenberg diener gewest… “ Viz Die Chroniken der Stadt Eger, ed. Heinrich
Gradl, Prag 1884, s. 24.
77
77 Jan Kühndel, Nejstarší městská kniha prostějovská, Ročenka Národopisného a průmyslového musea města Prostějova
a Hané 6,1929, s. 113.
78
78 Viz AČ XXXVIII, s. 4, 31, 44, 52, 91. Blíže Irena Hrabětová, Staročeská báseň o Vilémovi z Kounic, ČMM 103,1984, s.
99; Táž, Moravský rod Šišků z Kounic v 15. století, VVM 39,1987, s. 79; Václav Štěpán, Žižka v proskripčních záznamech
Prostějova?, JSH 63, 1994, s. 151-152. Všechny možné identifikace Žižků a Šišků, činných tehdy na střední a jihozápadní
Moravě, prozkoumal Robert Novotný, Žižka mezi lapky, MH 2,1997, s. 23-25.
79
79 Viz Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 49. Slovem i graficky postihl vazby nižší jihočeské šlechty na rožmberský
Český Krumlov F. Šmahel, Záhady, s. 41-43.
80
80 Paulerinus (Pavel Žídek), Liber viginti arcium (ffi.185ra-190rb), ed. Alena Hadravová, Praha 1997, s. 2. Blíže Robert
Šimůnek, Terminologie služebných vztahů v pozdně středověkých Čechách, MedHB 7,2000, s. 175-190.
81
81 Libor Jan, Jan Sokol z Lamberka ve službách byzantského císaře aneb O žoldnéřské cti, in: Historik na Moravě, edd.
Hana Ambrožová – Tomáš Dvořák – Bronislav Chocholáč – Libor Jan – Pavel Pumpr, Brno 2009, s. 237-249; Jiří Lysák,
Jan Sokol z Lamberka, Třebíč 2012, s. 27-30; Wojciech Iwańczak, Wojsko najemne na zemiach czeskich. Aspekt
wewnętrzny i międzynarodowy. Studia Historyczne 37, 1994, s. 309-328; Robert Novotný, Šlechta, in: Husitské století, edd.
Pavlína Cermanová – Robert Novotný – Pavel Soukup, Praha 2014, s. 302.
82
82 Miloslav Polívka, A Contribution to the Problem of Property Differentiation of the Lesser Nobility in the Pre-Hussite
Period in Bohemia, Hospodářské dějiny 2, 1978, s. 331-360; Týž, Předpoklady pro účast nižší šlechty v husitské revoluci
(Klíčové problémy studia), in: Historiografie směrem k budoucnosti. Sborník k šedesátinám akademika Jaroslava Purše,
edd. Ondřej Felcman – Leoš Jeleček – Tomáš Vojtěch – Josef Žemlička, Praha 1982, s. 212-214; František Šmahel,
Husitská revoluce I. Doba vymknutá z kloubů, Praha 1993, s. 282-283.
83
83 František Graus, Das Spätmittelalter als Krisenzeit. Ein Literaturbericht als Zwischenbilanz, Mediaevalia Bohemica 1,
1969 (Supplementum); Ferdinand Seibt, Zu einem neuen Begrijf von der „Krise des Spätmittelaltersu,“ in: Europa 1400.
Die Krise des Spätmittelalters, edd. Ferdinand Seibt – Winfried Eberhard, Stuttgart 1984, s. 7-23; Lesk a bída středověku,
Praha 2000, s. 273-307; Denis Hay, Evropa pozdního středověku 1300-1500, Praha 2010, s. 39-50.
84
84 Přehledně Lenka Bobková – Milena Bartlová, Velké dějiny zemí Koruny české 1310-1402. IVb, Praha – Litomyšl 2003,
s. 330-395. Viz i Václav Štěpán, Osobnost markraběte Jošta a jeho vztah k ostatním členům lucemburského rodu, in:
Moravští Lucemburkové, 1350-1411, ed. Jiří Vaněk, Brno 2000, s. 73-145; Ivan Hlaváček, Václav IV., in: Čeští králové,
edd. Marie Ryantová – Petr Vorel, Praha – Litomyšl 2008, s. 208-221.
85
85 Ivan Hlaváček, Die Wiener Haft Wenzels IV. der Jahre 1402-1403 aus diplomatischer und verwaltunsgeschichtlicher
Sicht, in: Husitství – Reformace – Renesance, Sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela I, edd. Jaroslav Pánek –
Miloslav Polívka – Noemi Rejchrtová, Praha 1994, s. 225-238.
86
86 Josef Šusta, Jindřich z Rožmberka, Praha 1995, s. 22-38; Anna Kubíková, Jindřich III. a Oldřich II. z Rožmberka, in:
Českokrumlovsko 1400-1460, Český Krumlov 1997, s. 9-12; František Hoffmann, Morava před husitskou revolucí, Časopis
Moravského musea 69, 1984, s. 61-71; 70, 1985, s. 113-117; Jaroslav Mezník, Lucemburská Morava 1310-1423, Praha
1999, s. 250-284; Tomáš Baletka, Dvůr, rezidence a kancelář moravského markraběte Jošta (1375-1411), SAP 46,1996, s.
407-483; Jiří Jurok, Straníci markraběte Prokopa kolem roku 1399 a otázka jejich kontinuity do husitské revoluce,
Olomoucký archivní sborník 13, 2015, s. 25-116.
87
86 Josef Šusta, Jindřich z Rožmberka, Praha 1995, s. 22-38; Anna Kubíková, Jindřich III. a Oldřich II. z Rožmberka, in:
Českokrumlovsko 1400-1460, Český Krumlov 1997, s. 9-12; František Hoffmann, Morava před husitskou revolucí, Časopis
Moravského musea 69, 1984, s. 61-71; 70, 1985, s. 113-117; Jaroslav Mezník, Lucemburská Morava 1310-1423, Praha
1999, s. 250-284; Tomáš Baletka, Dvůr, rezidence a kancelář moravského markraběte Jošta (1375-1411), SAP 46,1996, s.
407-483; Jiří Jurok, Straníci markraběte Prokopa kolem roku 1399 a otázka jejich kontinuity do husitské revoluce,
Olomoucký archivní sborník 13, 2015, s. 25-116.
88
88 AČ II, s. 359-360 (č. 102). Blíže Jaroslav Mezník, Tvář stárnoucího středověku. Výbor článků a studií, Brno 2008, s.
74.
89
89 M. Nejedlý, Fortuny kolo vrkavé, s. 232-233.
90
90 František Hoffmann, Jihlava v husitské revoluci, Havlíčkův Brod 1961, s. 163; Václav Štěpán, Nový pohled na
přepadení Jihlavy v roce 1402, Vlastivědný sborník Vysočiny. Oddíl věd společenských 8, 1992, s. 7-22; Týž, Obležení
Znojma v roce 1404 v tradici a skutečnosti, JM 30, 1994, s. 35-48; Miroslav Plaček – Peter Futák, Páni z Kunštátu. Rod
erbu vrchních pruhů na cestě k trůnu, Praha 2006, s. 144-147.
91
91 SLČ z vratislavského rukopisu, ed. František Šimek, Praha 1937, s. 5. Blíže Josef Petráň, Příběh Ouběnic.
Mikrohistorie české vesnice, Praha 2001, s. 38-41.
92
92 CIM II, s. 1000-1010 (č. 771-780).
93
93 Jiří Kejř, Počátky a upevnění stavovského zřízení v Čechách, PHS 34, 1997, s. 80-81; František Kavka, Poslední
Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce, Praha 1998, s. 20-21; Václav Štěpán, Vražda čtyř členů královské
rady na Karlštejně roku 1397, ČČH 92,1994, s. 24-44.
94
94 J. Mezník, Lucemburská Morava, s. 284-286; Petr Elbel, Jan Soběslav a Prokop, in: Lucemburkové. Česká koruna
uprostřed Evropy, edd. František Šmahel – Lenka Bobková, Praha 2012, s. 715-718.
95
95 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 49-53; AČ XXXVIII, s. 37-38, 43-44. Výpovědi Janka, pacholka Jana Kolúcha,
vydali již, ať v úplnosti či parafrázi, M. Millauer, Diplomatisch-historische Aufsätze, s. 32; Hugo Toman, O
dobrodružstvích a válečných jízdách Jana Žižky před vypuknutím bouří husitských, Osvěta 21, 1891, s. 1023; Augustin
Neumann, Nové prameny k dějinám husitství na Moravě. Studie a texty VI, Olomouc 1930, s. 234.
96
96 Typy a činnost těchto skupin precizně charakterizoval František Hoffmann, Bojové družiny na Moravě a v Čechách
před husitskou revolucí a za revoluce, TA 6,1994, s. 47-144 (klasifikace Matějovy skupiny jako relativně nezávislé družiny
na s. 137).
97
97 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 50-53.
98
98 August Sedláček, Zbytky register králův římských a českých z let 1361-1480, Praha 1914, s. 80 (č. 553), 110 (č. 760).
99
99 AČ XXXV, s. 286; RBMV III, s. 103 (č. 228).
100
100 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 49-53, 54-55 (na tento pramen také zde i dále odkazujeme).
101
101 František Hoffmann, Bojová družina Erharta Pušky z Kunštátu, VVM 40,1988, s. 56-64.
102
102 Viz AČ XXXVIII, s. 43. Dále Karel Pletzer, Kde se v Českých Budějovicích popravovalo, Výběr 33,1996, s. 122-123;
Jiří Fröhlich, Přehled popravišť Prácheňského kraje, in: Sborník Společnosti pro výzkum kamenných křížů 2008, Aš 2008,
s. 110-119; Daniel Kovář, Historická popraviště v Bechyňském kraji, in: Sborník Společnosti pro výzkum kamenných křížů
2008, Aš 2008, s. 120-127; Týž, Nejstarší zprávy o českobudějovickém pranýři, Výběr 46, 2009, s. 129.
103
103 František Hoffmann, Bojové družiny před husitskou revolucí na západní Moravě, in: Moravský historický sborník
(Historica moravica), edd. Antonín Verbík – Karel Blažek, Brno 1986, s. 78.
104
104 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 51-53, 55; Daniel Kovář, Tvrz ve Hvozdně na Českobudějovicku, Výběr 42,
2005, s. 238.
105
105 Drochovec patřil k lidem, kteří se roku 1402 za Beneše zaručili, když byl uvězněn kvůli silničním loupežím ve
Freistadtu. Na počátku roku 1406 obdržel malé polnosti ve Světlíku, Klení a dalších jihočeských lokalitách Bernard Cipín z
Heršláku (AČ XXXV, s. 483). Totožnost či příbuzenství s Benešem ponechal otevřené A. Sedláček, Hrady III, s. 284.
106
106. K činnosti tovaryšstva Matěje Vůdce nejpodrobněji J. Pekař, Žižka II, s. 21-58, 208-229: František Hoffmann,
Bojové družiny před husitskou revolucí na jižní Moravě, JM 22 (25), 1986, s. 99-116, zde s. 106-109; Týž, Bojové družiny
na Moravě a v Čechách, s. 65, 110, 134-137, Karel Pletzer, Působení bratrstva Matěje Vůdce, Výběr 11,1974, s. 221-224
(autor se tak rehabilitoval za starší, dobové ideologii poplatný článek Jiráskovi lapkové a jejich předloha, JSH 22,1953, s.
90-95); Václav Štěpán, Moravský markrabě Jošt (1354-1411), Brno 2002, s. 601-602, 626-627. V souvislosti se Žižkou
zvláště důkladně Anna Paner, Jan Žižko z Trocnova, Gdańsk 2002, s. 52-68.
107
107 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 49.
108
108 F. Hoffmann, Bojové družiny na Moravě a v Čechách, s. 105-108.
109
109 M. Plaček – P. Futák, Páni z Kunštátu, s. 315-316,319-320.
110
110 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 50-53; AČ XXXVIII, s. 43. Záměr obsadit Freistadt se v souvislosti s činností
českomoravských bojových družin objevil v letech 1407-1409 několikrát (viz J. Pekař, Žižka II, s. 223-224),
pravděpodobně i v rámci vnitropolitického zápasu habsburských vévodů.
111
111 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 49-52.
112
112 Tamtéž, s. 52.
113
113 Hanna Zaremska, Jak wyglądali czescy bandyci? Z dziejów rysopisu w średniowiecznych księgach karnych, in:
Biedni i bogacy. Studia z dziejów społeczeństwa i kultury, Warszawa 1992, s. 105-113. K lidem na okraji v městském
prostředí František Graus, Randgruppen der städtischen Gesellschaft im Spätmittelalter, Zeitschrift fůr historische
Forschung 8,1981, s. 385-437.
114
114 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 49-50,52-54; AČ XXXV, s. 286; AČ XXXVIII, s. 43-44.
115
115 CIM II, s. 1064-1065 (č. 811). Viz též už k roku 1406 Václavův příkaz do Bechyňska (RBMV III, s. 218, č. 548).
Blíže František Roubík, Spory jihočeských měst o směr obchodních cest ve 14. až 17. století, JSH 40,1971, s. 12-13. Jméno
rychtáře Zikmunda Klarice a členy českobudějovické městské rady, která se v letech 1405-1409 potýkala s řáděním
bojových družin, uvádí Milena Borská-Urbánková, Sociální a majetková struktura městských rad v Českých Budějovicích v
době předhusitské a husitské, in: Vědecká konference k 100. výročí narození Bedřicha Mendla, prvního profesora
hospodářských dějin Univerzity Karlovy 1892-1992, Praha 1997, s. 115.
116
116 František Michálek Bartoš, Čechy v době Husové 1378-1415 (ČD II/6), Praha 1947, s. 225-229; Karl Gutkas,
Geschichte Niederösterreichs, Wien 1984, s. 75-77; F. Hoffmann, Bojové družiny před husitskou revolucí na západní
Moravě, s. 78-80; V. Štěpán, Moravský markrabě Jošt, s. 611-620; V. Plaček – P. Futák, Páni z Kunštátu, s. 218-219,320-
321.
117
117 AC XXXVIII, s. 30-31, 37-38, 49-50. Blíže F. Hoffmann, Bojové družiny před husitskou revolucí na západní
Moravě, s. 81-86.
118
118 Václav Štěpán, Osobnost Lacka z Kravař. Část druhá: Na vrcholu politické dráhy, ČMM 112,1993, s. 11-41, zde s.
28-29..
119
119 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 50; AČ XXXVIII, s. 8, 41,44.
120
120 František Hoffmann, K prehistorii moravských táborů, SMM 86, 1967, s. 202-218; Týž, Vilém z Pernštejna. Pokus o
portrét moravského pána husitské doby, ČMM 87,1968, s. 163-186; Týž, Bojové družiny na Moravě a v Čechách, s. 134-
138.
121
121 AČ III, s. 291-292 (č. 9).
122
122 Působení bojových družin na českém území v předvečer husitské revoluce se věnují příslušné pasáže následující
kapitoly.
123
123 Znění obou listů zpřístupnil již M. Millauer, Diplomatisch-historische Aufsätze, s. 29-31. Jejich novočeský překlad
pořídil Wácslaw Wladiwoj Tomek, O rodu a počátcích Jana Žižky až do prvního vystoupení jeho co vůdce lidu, ČMKČ
50,1876, s. 199-201.
124
124 Philippe Contamine, Válka ve středověku, Praha 2004, s. 283.
125
125 Jméno Renerius Pot čteme i na manželské smlouvě Elišky Zhořelecké a Antonína Brabantského. Viz CDM XIV, s.
30-35 (č. 27). Českého panoše v burgundských službách objevil Bertrand Schnerb, Des nobles de Bohême à la cour de
Bourgogne au temps des ducs de la Maison de Valois, in: La noblesse et la croisade à la fin du Moyen Age (France,
Bourgogne, Bohéme), edd. Martin Nejedlý – Jaroslav Svátek, Toulouse 2009, s. 113-115.
126
126 Pavel Spunar, Kultura českého středověku, Praha 1987, s. 381-388; Francis Rapp, Církev a náboženský život Západu
na sklonku středověku, Brno 1996, s. 131-188; Pavel Soukup, Kazatelství a propaganda, in: Husitské století, s. 415-418.
127
127 František Šmahel – Martin Nodl, Kutnohorský dekret po 600 letech. Bilance dosavadního hádání, ČČH 107, 2009, s.
1-45.
128
128 Andrzej Nowakowski, O wojskach Zakonu Szpitala Najświętszej Marii Panny Domu Niemieckiego w Jerozolimie
zwanego krzyżackim, Olsztyn 1988; Marian Biskup – Roman Czaja, Państwo zakonu krzyżackiego w Prusach. Władza i
społeczeństwo, Warszawa 2008, s. 53-230. Přehledně Petr Adam, Řád německých rytířů a jeho působeni v Čechách, na
Moravě a ve Slezsku, Praha 2005, s. 31-71.
129
129 V. Štěpán, Moravský markrabě Jošt, s. 641-656.
130
130 Uwe Tresp, Söldner aus den Ländern der Böhmischen Krone in den Kriegen zwischen dem Deutschen Orden und
Polen-Litauen zu Beginn des 15. Jahrbunderts, in: Tannenberg – Grunwald – Žalgiris 1410: Krieg und Frieden im späten
Mittelalter, edd. Werner Paravicini – Rimvydas Petrauskas – Grischa Vercamer, Wiesbaden 2012, s. 143-144; P.
Contamine, Válka ve středověku, s. 123.
131
131 Joannis Dlugossii Annales seu Cronicae incliti Regni Poloniae. Liber decimus et undecimus. 1406-1412, edd.
Danuta Turkowska – Cristophorus Baczkowski – Franciscus Sikora, Varsaviae 1997, s. 57.
132
132 „Szizka Bohemus processu temporis famosus exercituum in Bohemia ductor celebris nobilitatus victoriis…“ Tamtéž,
s. 148.
133
133 AČ XXXV, s. 491.
134
134 CEV, s. 206. K tomu Eva Barborová, Češi a Moravané jako účastníci válek Polska s řádem německých rytířů v
letech 1410 a 1414, SMM 86,1967, s. 193-194.
135
135 Radek Fukala, Velká válka s křižáky 1409-1411. Světla a stíny grunwaldského vítězství,2 Praha 2018, s. 159-160.
136
136 Joannis Dlugossii Annales. Liber decimus et liber undecimus, s. 93-99; Sven Ekdahl, Die „Bonderia Prutenorum“
des Jan Dlugosz – eine Quelle zur Schlacht bei Tannenberg 1410, Göttingen 1976 (s edicí a vyobrazením korouhví);
Andrzej Klein – Piotr Nowakowski, Banderia apud Grunwald. II. Chorqgwie krzyżackie pod Grunwaldem, Łódź 2000.
137
137 U. Tresp, Söldner, s. 143-144. K žoldnéřům ve službách řádu i několik statí v publikaci Das Kriegswesen der
Ritterorden im Mittelalter, ed. Hubert Zenon Nowak, Toruń 1991.
138
138 Barbara Ciciora-Czwórnóg, Jan Matejko, Olszanica 2005, s. 6-9.
139
139 Joannis Dlugossii Annales. Liber decimus et liber undecimus, s. 88,89,92-93. Blíže Andrzej Klein – Nicholas
Sekunda – Konrad A. Czernielewski, Banderia apud Grunwald. I. Chorągwie polskie pod Grunwaldem, Łódź 2000.
140
140 Literatura k tématu je natolik rozsáhlá, že odkazujeme pouze na několik, převážně novějších titulů, o něž se opíráme
a které se zabývají též předehrou i dozvuky bitvy. Viz Stefan Maria Kuczyński, Wielka wojna z Zakonem krzyżackim w
latach 1409-1411,4 Warszawa 1980, s. 315-425; Týž, Bitwa pod Grunwaldem, Katowice 1985; Marian Biskup,
Grunwaldzka bitwa. Geneza – przebieg – znaczenie – tradycje, Warszawa 1991; Andrzej Nadolski, Grunwald. Problemy
wybrane, Olsztyn 1990; Týž, Grunwald 1410, Warszawa 2003; Sven Ekdahl, Die Schlacht bei Tannenberg 1410.
Quellenkritische Untersuchungen. Band I. Einführung und Quellenlage, Berlin 1982 (s důkladným zhodnocením písemných
i archeologických pramenů); Týž, Quellenaussagen uber die Taktik in der Tannenbergschlacht, in: Tannenberg – Grunwald
– Žalgiris 1410, s. 285-300. K reflexi bitvy a Velké války v dějepisectví a v historické paměti zajímavě Marceli Kosman,
Krzyżacy w historii i legendzie wieków. W 600 rocznicę grunwaldzkiej wiktorii, Toruń 2010, s. 108-145.
141
141 Joannis Dlugossii Annales. Liber decimus et liber undecimus, s. 98,107-108.
142
142 Například R. Fukala, Velká válka, s. 162.
143
143 F. Šmahel, Jan Žižka z Trocnova, s. 38.
144
144 Joannis Dlugossii Annales. Liber decimus et liber undecimus, s. 142. K dalšímu více Marian Biskup, Wojny Polski z
Zakonem krzyżackim (1308-1521), Gdańsk 1993, s. 209-231.
145
145 Joannis Dlugossii Annales. Liber decimus et liber undecimus, s. 147-149; AC XXXVIII, s. 12, 38. Viz též Josef
Pekař, Žižka a jeho doba III. Žižka vůdce revoluce, Praha 1930, s. 3-4; Týž, Žižka IV, s. 3-4.
146
146 Joannis Dlugossii Annales. Liber decimus et liber undecimus, s. 149-150. Viz též Lidmila Franková, Mikuláš Sokol z
Lamberka, Vlastivědný sborník Pelhřimovska 13, 2002, s. 29-34.
147
147 Piotr Derdej, Koronowo 1410, Warszawa 2004.
148
148 M. Biskup, Z badań, s. 687, 710. Jeho interpretaci se pokusil zpřesnit V. Štěpán, Účast žoldnéřů z českých zemí
(zejména Slezska a severní Moravy) ve „Velké válce 1409-1411“, zachycená prameny z velmistrovského archivu řádu
německých rytířů, Časopis Slezského muzea – série B, 39, 1990, s. 6; Týž, Moravský markrabě Jošt, s. 686.
149
149 M. Biskup, Z badań, s. 710-712. Viz i Witold Mikołajczak, Wojny polsko-krzyżackie, Zakrzewo 2009, obrázek č. 31
za s. 112.
150
150 M. Biskup, Z badań, s. 687; Roman Heck, Jan Žižka z Trocnova v Annales Poloniae Jana Długosze, JSH 43, 1974,
zvláštní číslo, s. 64-73, zde s. 66; Anna Paner, Jan Žižka z Trocnova, s. 75; V. Štěpán, Účast, s. 6.
151
151 Joannis Dlugossii Annales. Liber decimus et liber undecimus, s. 112.
152
152 Libor Jan, Zkáza českomoravské bailie řádu německých rytířů, ČMM 117,1998, s. 383-391.
153
153 Das Soldbuch des Deutschen Ordens 1410/1411. Die Abrechnungen für die Soldtruppen. Teil I: Text mit Anhang
und Erläuterungen, ed. Sven Ekdahl, Köln – Wien 1988, s. 33, 35, 37-42, 69, 70, 74,182, 183, 185,186,
188,193,194,196,197; V. Štěpán, Účast, s. 4-5, 9-12. Pouze rámcově Wilhelm Rautenberg, Einwirkungen Böhmens auf die
Geschichte des Ordenlandes Preussen im späten Mittelalter, ZfO 22,1973, s. 648-650.
154
1 K volbám římských králů v letech 1410-1411 a Joštově skonu Wilhelm Baum, Císař Zikmund. Kostnice, Hus a války
proti Turkům, Praha 1996, s. 86-95; Jörg K. Hoensch, Kaiser Sigismund. Herrscher an der Schwelle zur Neuzeit 1368-1437,
München 1996, s. 149-161; Týž, Lucemburkové. Pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308-1437, Praha
2003, s. 185-191; V. Štěpán, Moravský markrabě Jošt, s. 668-673. K osobnostem tří papežů Walter Brandmüller, Das
Konzil von Konstanz 1414-1418. Band I. Bis zur Abreise Sigismunds nach Narbonne, Paderborn – München – Wien –
Zürich 1991, s. 7-10; Ansgar Frenken, Gregor XII., in: Das Konstanzer Konzil 1414-1418. Weltereignis des Mittelalters.
Essays, edd. Karl-Heinz Braun, Mathias Herweg, Hans W. Hubert, Joachim Schneider und Thomas Zotz, Darmstadt 2013,
s. 116-120; Britta Müller-Schauenburg, Benedikt XIII., in: Tamtéž, s. 121-125.
155
2 Zenon Hubert Nowak, Międzynarodowe procesy polubowne jako narzędzie polityki Zygmunta Luksemburskiego w
północnej i środkowo-wschodniej Europie (1412-1424), Toruń 1981, s. 31-47; Jadwiga Krzyżaniakowa – Jerzy Ochmański,
Władyslaw II Jagiełło, Wroclaw – Warszawa – Kraków – Gdańsk – Łódź 1990, s. 210-224; Krzysztof Baczkowski, Dzieje
Polski późnośredniowiecznej (1370-1506), Kraków 1999, s. 102-107; Daniela Dvořáková, Rytier a jeho kráľ, s. 289-292;
István Baán, Die Beziehungen zwischen Sigismund und Byzanz, in: Sigismundus rex et imperator. Kunst und Kultur zur Zeit
Sigismunds von Luxemburg 1387-1437, ed. Imre Takács, Mainz 2006, s. 438-441; Jaroslaw Nikodem, Polska i Litwa
wobec husyckich Czech w latach 1420-1433. Studium o polityce dynastycznej Wladysława Jagiełły i Witolda
Kiejstutowicza,2 Ošwięcim 2015, s. 114-120.
156
3 Jaroslav Goll, Čechy a Prusy ve středověku, Praha 1897, s. 132-134; Václav Štěpán, Nové materiály k vývoji česko-
polských vztahů počátkem 15. století, Časopis Slezského muzea – série B. 30,1981, s. 93-95; Tomáš Baletka, Páni z Kravař.
Z Moravy až na konec světa, Praha 2004, s. 219; Henryk Łowmiański, Polityka Jagiełłonów,2 Poznaň 2006, s. 116-119;
Marian Biskup – Roman Czaja, Państwo zakonu krzyżackiego w Prusach, s. 237-238; Přemysl Bar, Diplomacie, právo a
propaganda v pozdním středověku. Polsko-litevská unie a Řád německých rytířů na kostnickém koncilu (1414-1418) , Brno
2017, s. 146-149.
157
4 W. W. Tomek, Dějepis města Prahy II, Praha 1871, s. 73-261; Dějiny Prahy I. Od nejstarších dob do sloučení
pražských měst (1784), ed. Jan Vlk, Praha – Litomyšl 1997, s. 204-225; Kateřina Kubínová, Imitatio Romae. Karel IV. a
Řím, Praha 2006, s. 221-275, 291-294; Petr Čornej, 30. 7. 1419. První pražská defenestrace. Krvavá neděle uprostřed léta,
Praha 2010, s. 27-31; Jan Hrdina, Kaple Božího těla na Novém Městě pražském v době předhusitské – dvě drobné sondy,
Staletá Praha 29, 2013, s. 21-38.
158
5 Odkázat lze na záznamy burgundského šlechtice, který Prahu navštívil v dubnu 1414, zrovna o Dnu svátostí: „Item,
celé království bylo rozděleno na dva tábory kvůli jednomu kazateli jménem Hus a většina šlechty vedla válku proti králi a
královně. Do té země jsem přijel, ale zase ji rychle opustil, abych neupadl do žádného nebezpečí.“ Viz Guillebert de
Lannoy, Cesty a poselstva, edd. Jaroslav Svátek – Martin Nejedlý – Olivier Marin – Pavel Soukup, Praha 2009, s. 155-156.
České pasáže cestopisu analyzoval Jaroslav Svátek, „Do té země jsem přijel, ale zase ji rychle opustil…“ Návštěva
burgundského cestovatele Guilleberta de Lannoy v husitských Čechách, MedHB 11, 2007, s. 195-210.
159
6 ASP I, s. 277-279 (č. 419), s. 280-281 (č. 423); Documenta, s. 387-396 (č. 25), 401-408 (č. 28). K tomu Bohdan
Zilynskyj, Česká šlechta a počátky husitství (1410-1415), JSH 48, 1979, s. 53; Jiří Kejř, Husův proces, Praha 2000, s. 19-
66; Božena Kopičková – Anežka Vidmanová, Listy na Husovu obranu z let 1410-1412. Konec jedné legendy? Praha 1999,
s. 34-89; František Šmahel, Mistr Jan Hus. Život a dílo, Praha 2013, s. 99-104, 265 (zde shrnutí vědeckého sporu o pravosti
listů ve prospěch betlémského kazatele).
160
7 Podle Husa, který v Knížkách o svatokupectví sdílel názor Wyclifův, každý „král moc má od boha nad svým
královstvím, aby všecko království zpravoval v pravdě a v spravedlnosti. A poněvadž kněží sú v království, tehdy král má je
zpravovati v pravdě a v spravedlnosti…“ A vzápětí dodává, že „král i jiní páni jsú od boha posláni, aby nad zlými mstili a
dobré aby velebili“. Viz Magistri Iohannis Hus Opera omnia IV, s. 262.
161
8 Z edic pramenů Höfler I, s. 73; Veršované skladby doby husitské, ed. František Svejkovský, Praha 1963, s. 156;
Documenta, s. 437-446 (č. 41-43). K událostem a osobnostem Václav Novotný, M. Jan Hus. Život a učení I/1, Praha 1919,
s. 478-484; František Šmahel, Husitská revoluce II. Kořeny české reformace, Praha 1993, s. 246-250; Milada Říhová,
Dvorní lékař posledních Lucemburků. Albík z Uničova, lékař králů Václava IV. a Zikmunda, profesor pražské univerzity a
krátký čas i arcibiskup pražský, Praha 1999, s. 24; Jiří Stočes, Původ a studium bratří Konráda a Konstantina z Vechty,
MedHB14, 2011, s. 91-112.
162
9 Text F Starých letopisů českých (dále jen SLČ), MZA Brno, sign. G 10/432, p. 169-170; Documenta, s. 735-73b;
Höfler I, s. 73; Veršované skladby doby husitské, s. 156.
163
10 K události Hus a Jeronym v Kostnici, ed. Milada Nedvědová, Praha 1953, s. 118; Documenta, s. 640 (č. 105), 736;
Manualník M. Vácslava Korandy, ed. Josef Truhlář, Praha 1888, s. 149-151; František Šmahel, Život a dílo Jeronýma
Pražského. Zpráva o výzkumu, Praha 2010, s. 59.
164
11 Příslušnou pasáž z Lukášova spisu O původu jednoty bratrské cituje Jaroslav Goll, Chelčický a Jednota v XV. století,
Praha 1916, s. 59.
165
12 Josef Teige, Základy starého místopisu pražského (1437-1620). Staré Město pražské I/1, Praha 1910, s. 342.
166
13 O Žižkovi a o Žofiině dvoře Božena Kopičková, Česká královna Žofie. Ve znamení kalicha a kříže, Praha 2018, s.
103-128 (k Žižkovi s. 116).
167
14 FRB V, s. 345,349,362. Vavřinec sám sebe charakterizuje jako „služebníka“ krále Václava. Viz Cestopis tzv.
Mandevilla, ed. František Šimek, Praha 1963, s. 21.
168
15 Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, čeledínu krále Vácslava, ed. Jaroslav Šůla, Hradec Králové 1979, s. VII;
Martin Kuthen ze Šprinsberka, Kronika o založení země české a prvních obyvatelích jejich, Staré Město pražské 1539, fol.
N1b.
169
16 Dataci upřesnil na základě analýzy filigránů Michal Dragoun. Blíže Petr Čornej, Východočeská větev Starých letopisů
a související texty, in: Staré letopisy české II (Východočeská větev a některé související texty), edd. Alena M. Černá – Petr
Čornej – Markéta Klosová, Praha 2018, s. XXXVII-XLI.
170
17 Tamtéž, s. 166.
171
18 Alena M. Černá, Kronikářovy emoce, MedHB 20/1, 2017, s. 233.
172
19 Například SLČ z vratislavského rukopisu, s. 19; SLČ z rukopisu křižovnického, edd. Miloslav Kaňák – František
Šimek, Praha 1959, s. 51.
173
20 Petr Čornej, Kam sahá paměť („Zrádce“ Čapek a svědectví Bohuslava Bílejovského), TA 16, 2014, s. 7-28; Petr
Čornej – Alena M. Černá, Žižkovo tažení do Uher a související texty, in: Středověký kaleidoskop pro muže s hůlkou.
Věnováno Františku Šmahelovi k životnímu jubileu, edd. Eva Doležalová – Petr Sommer, Praha 2016, s. 454-494.
174
21 RBMV III, s. 201 (č. 499); AČ XXXVI, s. 445-446,467-471; A. Sedláček, Hrady III, s. 288, 291; J. Pekař, Žižka II, s.
224.
175
22 Ke středověké historii domu čp. 859 Václav Vojtíšek, Palác hrabat Příchovských Na příkopě v Praze, ČSPSČ 21,
1913, s. 1-7 (zde na s. 2-3 úplnější znění zápisů o majetkových transakcích v letech 1414 a 1416, citované z dnes již
neexistující novoměstské knihy trhové, č. 2074, fol. 104). Dále viz W. W. Tomek, Základy II, s. 198 (k ručitelům smlouvy
s. 195,199); Týž, Oprava a doplněk k životopisu Žižkovu, ČMKČ 66,1892, s. 117-118; Václav Novotný, Katalog výstavy na
paměť Jana Žižky z Trocnova, s. 13 (zde denní datum koupě domu vrátným Jankem). Podobně vyznívá pasport Státního
ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze, zachovaný ve strojopisu pod názvem Stavebně historický
průzkum Prahy. Nové Město čp. 859/II, zpracovali Jiřina Muková – Luboš Lancinger – Dobroslav Líbal, Praha, červen
1983, s. 1 (za zprostředkování materiálu děkuji Janu Hrdinovi a Robertu Gajovi). Odtud vychází Luboš Lancinger, Z
místopisu Nového Města pražského v 15.-19. století – Na Příkopě II, PSH 25, 1992, s. 146. Viz také Jiří Čarek, K vývoji cen
staroměstských domů v letech 1400-1850, PSH 7,1972, s. 39-49; Václav Ledvinka – Bohumír Mráz – Vít Vlnas, Pražské
paláce. Encyklopedický ilustrovaný přehled, Praha 1995, s. 357-363; Růžena Baťková a kolektiv, Umělecké památky Prahy.
Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1), Praha 1998, s. 481-483. Viz též František Michálek Bartoš, Z Žižkových
mladých let, ČSPSČ 30,1922, s. 44 (poznámka 97); Týž, Žižkův zeť, jeho sestra a děd, JSH 32,1963, s. 6.
176
23 Tomáš Durdík, Hrady Václava IV. v pražských městech a jejich nejbližším okolí, DP 6/1,1986, s. 26-30; Martin
Nejedlý, Fortuny kolo vrtkavé, s. 288-291; Klára Benešovská, Pražská sídla Václava IV., in: Lucemburkové. Česká koruna
uprostřed Evropy, edd. František Šmahel – Lenka Bobková, Praha 2012, s. 390-393; František Záruba, Hrady Václava IV.
Od nedobytného útočiště k pohodlné rezidenci, Praha 2014, s. 155-159; Richard Němec, Architektura – vláda – země.
Rezidence Karla IV. v Praze a zemích Koruny české, Praha 2015, s. 45-46.
177
24 K výši žoldu V. Štěpán, Účast žoldnéřů z českých zemí, s. 7.
178
25 Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 374r. K dobovému míněni o řeznících Petr Čornej, Kočička, Kurvička,
Kokot a Múdrá Hlavička aneb Staroměstští řezníci v husitské revoluci, PSH 40, 2012, s. 29-32.
179
26 W. W. Tomek, Základy II, s. 186-188,195,198-199; Týž, Dějepis města Prahy V, Praha 1881, s. 81-85; L. Lancinger,
Z místopisu Nového Města pražského v 15.-19. století – Na Příkopě II, s. 147, Lydia Petráňová, Domovní znamení staré
Prahy, Praha 1988, s. 270; Jana Nechutová, Místo Mikuláše z Drážďan v raném reformačním myšlení. Příspěvek k výkladu
nauky (Rozpravy Československé akademie věd – Řada společenských věd 77, sešit 16), Praha 1967; Howard Kaminsky, A
History of the Hussite Revolution, Berkeley and Los Angeles 1967, s. 83-89; Amedeo Molnár, Valdenští. Evropský rozměr
jejich vzdoru, Praha 1973, s. 194-201.
180
27 V. Vojtíšek, Palác hrabat Příchovslých, s. 2-3; W. W. Tomek, Základy starého místopisu pražského II, s. 198, 211-
212; V. Novotný, Katalog výstavy na paměť Jana Žižky z Trocnova, s. 13-14 (zde denní datum prodeje domu a v příloze i
fotokopie zápisu z již neexistující novoměstské trhové knihy č. 2074, fol. 131); Jan Hrdina, Liber summarius hemarum
Nove civitatis Pragensis. Příjmy a výdaje Nového Města pražského v letech 1411-1418 (Úvod a edice) , PSH 43,2015, s.
271.
181
28 Chronik des Konstanzer Konzils 1414-1418 von Ulrich Richental, ed. Thomas Martin Buck, Ostfildern 2011, s. 192;
A. Sedláček, Doklady, s. 467-469; Týž, Něco o Husových průvodcích do Kostnice, ČSPSC 29, 1921, s. 58; J. Pekař, Žižka
II, s. 17-19; Josef Petráň ve spolupráci s Lydií Petráňovou, Dějiny českého venkova v příběhu Ouběnic, Praha 2011, s.
52,57.
182
29 Plán Prahy a Vyšehradu na základě mapování stabilního katastru (1856), edd. Barbora a Marek Lašťovkovi, Praha
2008, obr. 54-55; W. W. Tomek, Základy starého místopisu pražského I. Staré Město pražské, Praha 1866, s. 133,140,166-
168; W. W. Tomek, Jan Žižka, s. 12; Týž, Oprava a doplněk k životopisu Žižkovu, s. 117-118; Bedřich Mendl, Z
hospodářských dějin středověké Prahy, SPDMP 5,1932, s. 297; Josef Pekař, Žižka III., s. 5; Týž, Žižka IV, s. 5; F. Šmahel,
Husitská revoluce 1, s. 274; Berní knihy Starého Města pražského (1427-1434), s. 18,92,191; Pavel Vlček a kolektiv,
Umělecké památky Prahy. Staré Město, Josefov, Praha 1996, s. 442.
183
30 William Gilpin, The Lives of John Wicliff; and of the most Eminent of his Disciples; Lord Cobham; John Huss,
Jerome of Prague, and Zisca, London 1765, s. 270. O čtyři roky později vyšlo toto dílo v německém překladu pod názvem
Biographie oder Lebensbeschreibung der hekanntesten Reformatoren von Luthera, nämlich des Joh. Wikliffs und Seiner
berühmtesten Nachfolger des Lord Cobhams, Joh. Huss, Hieronymi von Prag und Ziska, Frankfurt 1769.

184
31 Jan Blahoslav Čapek, K otázce tradic o Žižkově pobytu v Anglii, JSH 48,1979, s. 127-139 (viz k tomu polemickou
poznámku Františka Šmahela in: HT 3,1980, s. 185); Jiří Kořalka, Hesla o Janu Žižkovi v encyklopediích západní a střední
Evropy v 19. století, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum 3), edd.
Miloš Drda – Zdeněk Vybíral ve spolupráci s Jakubem Smrčkou, Tábor 2007, s. 121-129; Ivo Přichystal, Bitva u Azincourtu
aneb Byl Jan Žižka v Anglii? In: Přísně tajné! 2014/č. 2, s. 27-37. Tvrzení, že Žižka bojoval v Pobaltí na straně řádu
německých rytířů, u Azincourtu proti Francouzům a v Uhrách proti Turkům, nalézáme i ve vysoce vědeckých textech,
například v komentáři k slavné uherské kronice Jána z Turce. Viz Johannis de Thurocz, Chronica Hungarorum. 11.
Commentarii. Ab anno 1301 usque ad annum 1487, edd. Elemér Mályusz – Julia Kristó, Budapest 1988, s. 264.
185
32 Podrobněji Josef Macek, Jagellonský věk v českých zemích 1471-1526. 2. Šlechta, Praha 1994, s. 43-89; Krzysztof
Kowalewski, Rycerze, włodycy, panosze. Ludzie systemu lennego w şredniowiecznych Czechach, Warszawa 2009, s. 57-
105; Ivan Hlaváček, Aktivita české šlechty na dvoře Václava IV., MedHB 1,1991, s. 205-215; Týž, Höfe, Residenzen,
Itinerare, Prag 2011, s. 252-258.
186
33. Viz AČ XXXV, s. 481, 484, 488, 489, 491; AČ XXXVI, s. 846, 847, 851, 855, 862, 865, 866, 868; A. Sedláček, Zbytky
register, s. 87 (č. 611), 96 (č. 680), 101 (706). Dále Týž, Příčinky k životopisu M. Jana Husi, ČČH 30,1924, s. 554-555; Týž,
Hrady XI, s. 247; Ivan Hlaváček, Das Urkunden– und Kanzleiwesen des böhmischen und rómischen Königs Wenzel (IV.)
1376-1419. Ein Beitrag zur spätmittelalterlichen Diplomatik, Stuttgart 1970, s. 456-470; Petr Čornej, 30. 7. 1419, s. 39-46;
Viktor Pohanka, Cesta Husova ochránce do služeb Zikmunda Lucemburského. Poznámky ke dvorské kariéře Jindřicha Lefla
z Lažan, Historica Olomucensia 41, 2012, s. 117-139; Týž, Jindřich Lefl z Lažan. Reinterpretace jedné politické kariéry, HT
19, 2015, s. 127-148, zde s. 131-134; Silvie Vančurová, Jan Sádlo ze Smilkova. Kariéra králova milce, HT 19, 2015, s. 181-
224, zde s. 183-210; Milada Říhová, Byl Václav IV. homosexuál? Příspěvek k dějinám středověké každodennosti, in: Ve
znamení Koruny české. Sborník k šedesátým narozeninám prof. dr. Lenky Bobkové, CSc., edd. Luděk Březina – Jana
Konvičná – Jan Zdichynec, Praha 2006, s. 489-498; Robert Novotný: Ráj milců? Nižší šlechta na dvoře Václava IV., in:
Dvory a rezidence ve středověku II. Skladba a kultura dvorské společnosti, edd. Dana Dvořáčková-Malá –Jan Zelenka,
Praha 2008, s. 215-229; Týž, Spor Václava IV. s panstvem, in: Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy, s. 664-674.
Jako Václavovi cubicularii jsou k roku 1396 vedeni i Mikuláš Šrank a Martin ze Soutic (AČ XXVI, s. 289).
187
34 V praxi se však rozdíly mezi vrátnými a dveřníky stíraly, neboť obě slova, a to i v latinské podobě ( portulani,
ianitores), byla běžně užívána jako synonyma. I v případě Voksy z Valdštejna se objevují označení supremus portulanus,
respektive supremus ianitor.
188
35 Pro ilustraci zde uvádíme jména dalších královských vrátných a dveřníků Žižkových časů. S Novým Městem byli
spjati Martin Tas a Jakub, se Starým Městem Mikuláš Němec a Martin z Kopist, u ostatních (Bartoš Kamprle, Rüdiger z
Widberga, Jan z Čisté, Oldřich Šišma, Hanuš z Češova, Vítek) se nepodařilo zjistit pražské bydliště, nejeden z nich se však
objevuje ve dvorských deskách. Viz AČ XXVIII, s. 177, 261,327; AČ XXXV, s. 283-284, 458; AČ XXXVI, s. 299-300; W. W.
Tomek, Dějepis V, s. 48-49, 80-84; Týž, Základy I, s. 76, 132, 134, 180, 192, 233; Týž, Základy II, s. 7, 200, 203, 220, 222,
223, 225, 232, 292,301,306,318,325; Týž, Základy starého místopisu pražského III, IV, V, Malá Strana. Hrad pražský a
Hradčany. Vyšehrad, Praha 1872, s. 220, 228, 243; Robert Šimůnek, Rožmberská klientela 15. století 1. Pavel Dětřichovic,
novoměstský purkmistr v rožmberských službách, Výběr 37, 2000, s. 307-311; Týž, Správní systém šlechtického dominia v
pozdně středověkých Čechách. Rožmberská doména 1418-1472, Praha 2005, s. 415-416,537-538,540.
189
36 W. W. Tomek, Základy II, s. 76.
190
37 AČ XXVI, s. 425; J. Hrdina, Liber summarius bernarum, s. 250, 271, 285, 289, 297; Zdeněk Žalud, Královští
komorníci, dveřníci a vrátní v lucemburských Čechách (s výhledem do 15. století), in: Všední a sváteční život na
středověkých dvorech (Dvory a rezidence ve středověku III), edd. Dana Dvořáčková-Malá – Jan Zelenka, Praha 2009, s.
461-473.
191
38 Jenský kodex, KNM IV B 24, fol. 5V. Viz též Jenský kodex. Faksimile, ed. Marta Vaculínová, Praha 2009. Adekvátní
interpretaci vyobrazení podala, včetně navazujícího protilehlého folia (6r), Milada Studničková in: Jenský kodex. Komentář,
ed. Marta Vaculínová et alii, Praha 2009, s. 96-98. Dále viz Josef Petráň, Motiv Žižky jako nebeského strážného, MH 4,
2001, s. 103-110; František Šmahel, Nahlédnutí do středověku. Mluva písma a četba obrazů, Praha 2017, s. 328-330.
192
39 FRB V, s. 569 (Václavovo zajetí datováno k 6.3., podle jiného pramene k němu možná došlo o několik dní později);
SLČ z vratislavského rukopisu, s. 3. Dále viz František Ruth, Kronika královské Praky a obcí sousedních I, Praha 1903, s.
158-160; Vilém Lorenc, Nové Město pražské, Praha 1973, s. 147-154; T. Durdík, Hrady Václava IV. v pražských městech, s.
30-34; K. Benešovská, Pražská sídla Václava IV., s. 393-395í F. Záruba, Hrady Václava IV., s. 259-264; F. M. Bartoš,
Čechy v době Husově, s. 205; Jaroslav Mezník, Praha před husitskou revolucí, Praha 1990, s. 94-97.
193
40 Magistri Iohannis Hus Opera omnia I, s. 138-139; W. W. Tomek, Základy I, s. 136,163,169-170; Týž, Dějepis II, s.
150-156; František Ruth, Kronika královské Praky a obcí sousedních II, Praha 1904, s. 611-612; P. Vlček a kolektiv, Staré
Město, Josefov, s. 392-393; F. M. Bartoš, Čechy v době Husově, s. 205; Ivan Hlaváček, Vratislavská epizoda českého
korunního archivu, ArČ 30,1980, s. 100-106; Tomáš Velímský, Páni ze Svojšína. Rod velmožů, pánů a rytířů z povodí Mže,
Praha 2013, s. 85; Petr Čornej, Tajemství českých kronik. Cesty ke kořenům husitské tradice,2 Praha – Litomyšl 2003, s. 97-
102; František Šmahel, Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku, Praha 2012, s. 144-181; Týž, Nahlédnutí do
středověku, s. 169-242; Milada Studničková, Drehknoten und Drachen. Die Orden Wenzels IV. und Sigismunds von
Luxemburg und die Polysemantik ihrer Zeichen, in: Kunst als Herrschaftsinstrument. Böhmen und das Heilige Römische
Reich unter der Luxemburgem im europäischen Kontext, edd. Jiří Fajt – Andrea Langer, Berlin München 2009, s. 377-384;
Táž, Dvorské řády Lucemburků, in: Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy, s. 458-460; Táž, Gens fera. The Wild
Men in the System of Border Decoration of the Bible of Wenceslas IV , Umění 62, 2014, s. 214-239; L. Petráňová, Domovní
znamení staré Praky, dle rejstříku (hesla točenice, muž divý).
194
41 I. Hlaváček, Das Urkunden – und Kanzleiwesen, s. 430; Týž, K organizaci státního správního systému za vlády
Václava IV. Dvě studie o jeho itineráři a radě, Praha 1991, s. 113-120; R. Novotný, Ráj milců?, s. 215-229; Týž, Spor
Václava IV. s panstvem, s. 664-674; T. Durdík, Hrady Václava IV. v pražských městech, s. 34-36; F. Záruba, Hrady Václava
IV., s. 265-271.
195
42 Anežka Vidmanová, Ke zprávě břevnovského mnicha o počátcích husitství, in: My Jan bratr Žižka, edd. Jaroslav
Hrdlička – Jan B. Lásek, Brno 2006, s. 78.
196
43 AČ III, s. 483 (č. 139); AČ VI, s. 12 (č. 10), 407 (č. 10); AČ XXXV, s. 477, 491; AČ XXXVI, s. 1, 5, 18, 27, 31, 34, 49,
102, 120,133, 136, 213, 269, 304, 324, 329, 405, 497, 501, 543, 549, 559, 677, 761, 772, 847, 848, 849, 850, 854, 856, 857,
858, 860, 862, 866, 867; FRB V, s. 593, 603; Účty hradu Karlštejna z let 1423-1434, ed. Josef Pelikán, Praha 1948, s. 13,14,
23-28,71,78.
197
44 Z vrátných například Beneš Kamprle, Jan z Čisté, Hanuš z Češova a Mikuláš (asi Němec). Viz AČ XXXV, s. 173,
481,488; AČ XXXVI, s. 108,376, 847, 852, 853.
198
45 AČ XXXV, s. 174, 491; AČ XXXVI, s. 110, 857, 859 (zde na s. 210-211 zmiňován roku 1412 Johannes portulanus
regis, avšak nikoliv jako vyšehradský man); A. Sedláček, Doklady, s. 463.
199
46 Bořivoj Nechvátal, Vyšehrad, Praha 1976, s. 83-108; Týž, Od počátku Vyšehradu do doby předhusitské, in: Vyšehrad.
Historické podoby, ed. Pavla Státníková, Praha 2000, s. 11-42, zde s. 33-40; Denko Čumlivski, Vyšehradská kapitula od
založení do poloviny 19. století, tamtéž, s. 43-65, zvláště s. 44-54; Vratislav Vaniček, Vratislav II. (I.). První český král.
Čechy v době evropského kulturního obratu v 11. století, Praha 2004, s. 106-111; Karel IV., císař z boží milosti. Kultura a
umění za vlády Lucemburků 1310-1437, edd. Jiří Fajt – Barbara Drake Boehm, Praha 2006, s. 475-477.
200
47 D. Čumlivski, Vyšehradská kapitula od založení do poloviny 19. století, s. 41-44; Ivan Hlaváček, Kancléři na dvoře
Václava IV., in: Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy, s. 420-424, zde s. 423-424; Zdeňka Hledíková,
Arcibiskupové a kaplani za Václava IV., tamtéž, s. 777-784; W. W. Tomek, Základy I, s. 57; Týž, Základy II, s. 89; A.
Sedláček, Zbytky register, s. 55 (č. 287), 62 (č. 373), 74 (č. 492), 80 (č. 551), 83 (č. 575,577), 151 (č. 1051); A. Vidmanová,
Ke zprávě břevnovského mnicha, s. 78; Milada Říhová, Dvorní lékař posledních Lucemburků, s. 27; Petr Svobodný –
Ludmila Hlaváčková, Dějiny lékařství v českých zemích, Praha 2004, s. 37-51.
201
48 Iohannis Hus Opera omnia XlXa, s. 67-155; Iohannis Hus Opera omnia XXII, s. 129-139; Documenta, s. 640 (č. 105);
text F SLČ, p. 177-178; Manualník M. Vácslava Korandy, s. 149-151; Hus a Jeronym v Kostnici, s. 118. Dále Jan Sedlák,
M. Jan Hus, Praha 1915, s. 231-241; V. Novotný, M. Jan Hus I/2, Praha 1921, s. 63-119; Ota Pavlíček, The Chronology oj
the Life and Work of Jan Hus, in: A Companion to Jan Hus, ed. František Šmahel in cooperation with Ota Pavlíček, Leiden
– Boston 2014, s. 9-68, zvláště s. 48-52; Pavel Soukup, Několik textů z odpustkové aféry aneb co je nového v roce 1412,
SMB 7, 2015, s. 266-274; Týž, 11. 7.1412. Poprava tří mládenců. Odpustkové bouře v Praze, Praha 2018, s. 102-127.
202
49 Například Mistr Jan Hus, Tractatus De ecclesia, ed. Sammuel Harrison Thomson, Praha 1958, s. 75. Novočeský
překlad Amedea Molnára a Františka Mrázka Dobiáše in: Mistr Jan Hus, O církvi, Praha 1965, s. 83. Též Mistra Jakoubka
ze Stříbra překlad Viklefova Dialogu, ed. Milan Svoboda, Praha 1909, s. 1-3. Více k problému Vlastimil Kybal, M. Jan Hus
II/2, Praha 1926, s. 311-325.
203
50 FRB V, s. 576-579; Jiří Kejř, Husovo odvolání od soudu papežova k soudu Kristovu, Ústí nad Labem 1999 s. 40-41; J.
Kejř, Husův proces, s. 114-119; Dějiny Univerzity Karlovy I. 1347/48-1622, ed. Michal Svatoš, Praha 1995, s. 157-158.
204
51 Roman Cikhart, Rod Kozských z Kozího, JSH 8,1935, s. 86-88; John Martin Klassen, The Nobility and the Making of
the Hussite Revolution, New York 1978, s. 90; Ivana Raková, Rožmberské teritorium v předvečer husitské revoluce (Vztahy
Oldřicha z Rožmberka k Čeňkovi z Vartenberka), FHB 3,1981, s. 265-267; František Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1.
Do roku 1421, České Budějovice 1988, s. 201-205; R. Šimůnek, Správní systém, s. 352-353; Zdeněk Vybíral-Jakub Smrčka,
Jan Hus. O knězi, mysliteli a reformátorovi, Tábor 2015, s. 90-96; Jan Hus 1415/2015, ed. Zdeněk Vybíral, Tábor 2015, s.
195-204.
205
52 K počínání královských dvořanů text E SLČ, NK ČR XIX C 21, fol. 57v-58r; text F SLČ, p. 186 (marginální připis).
206
53 CIM I, s. 208-212 (č. 131); W. W. Tomek, Dějepis V, s. 66-67; J. Mezník, Praha před husitskou revolucí, s. 131-174;
Václav Ledvinka, Jan Hus a pražská městská správa, in: Praha Husova a husitská 1415-2015, edd. Petr Čornej – Václav
Ledvinka – Jan Hrdina, Praha 2015, s. 74-78, zvláště s. 77-78; Petr Čornej, Kočička, Kurvička, Kokot a Múdrá Hlavička, s.
44-48, 59-61; Týž, Praha po Husovi, TR 87, 2016, s. 30-31.
207
54 ASP II, s. 559, 561; Jaroslav Havrlant, Bouřlivý rok 1412 v Žatci, in: Poohří 3. Ohře – spojnice lidí a osudů, ed. Jana
Šílová, Kadaň 2013, s. 6-12; Lenka Sýkorová a kolektiv, Klatovy. Historie/Kultura/ Lidé, Praha 2010, s. 120.
208
55 Magistri Iohannis Hus Opera omnia XXII, s. 266-267; M. Jana Husi Korespondence a dokumenty, s. 186-191 (č. 73);
FRB V, s. 341. Blíže Ferdinand Seibt, Hussitica. Zur Struktur einer Revolution,2 Köln – Wien 1990, s. 10-14; Pavel
Soukup, „Machometáni“ v polemikách Husovy doby, in: Zrození mýtu. Dva životy husitské epochy. K poctě Petra Čorneje,
edd. Robert Novotný – Petr Šámal a kolektiv, Praha – Litomyšl 2011, s. 216-229; Týž, Kalich jako terč. Znamení hereze v
první fázi protihusitská polemiky, in: Kalich jako symbol v prvním století utrakvismu, edd. Ota Halama – Pavel Soukup,
Praha 2016, s. 124-132.
209
56 Magistri Iohannis Hus Opera omnia I, s. 210-240,392; Magistri Iohannis Hus Opera omnia XVII, s. 130– 131,192-
193, 269, 418. Blíže Dušan Coufal, Neznámý postoj Jana Husa k mučednictví v jeho Enarratio Psalmorum (cca 1405 –
1407): Na cestě do kruhu zemských svatých, ČMM 129, 2010, s. 241-257; Milada Homolková, Jan Hus a páté přikázání, in:
Jan Hus, husitství a husitské války, edd. Daniel Soukup – Matouš Jaluška, Praha 2016, s. 54-63; F. Šmahel, Jan Hus, s. 133-
134. Poněkud jinak problém vidí a morální odpovědnost za stupňující se násilí v české společnosti Husovi přisuzuje
František J. Holeček, Husovo pojetí církve (Příspěvek k diskusi), in: Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi, ed. Jan
Blahoslav Lásek, Praha 1995, s. 139-146.
210
57 Bohumil Ryba, Betlémské texty, Praha 1951. K tomu František Šmahel, Nahlédnutí do středověku, s. 40-46; Milena
Bartlová, Prout lucide apparet in tabulis et picturis ipsorum. Komunikační úloha obrazů a textů v počátcích husitismu,
SMB 3, 2011, s. 250.
211
58 J. Hrdina, Liber summarius bernarum, s. 257-265, 268, 271; AČ I, s. 195-196 (č. 9). Z literatury W. W. Tomek,
Dějepis města Prahy III, Praha 1875, s. 544-545; Eduard Maur, Lokální záští a předpoklady husitství v západních Čechách,
MZK 29, 1993, s. 23-25; Jiří Jánský, Kronika česko-bavorské hranice. Díl I. (1400-1426). Od války Václava IV. s
Ruprechtem Falckým k počátkům husitské ofenzívy, Domažlice 2001, s. 76, 106-107; Týž, Páni ze Švamberka. Pětisetletá
sága rodu s erbem labutě, Domažlice 2006, s. 42-47; Zdeněk Šimeček, Lapkovské bratrstvo Václava Hrona na Prachaticku,
JSH 24,1955, s. 27-30.
212
59 Adolf Harnack, Militia Christi, Tübingen 1905; Rudolf Říčan – Amedeo Molnár, 12 století církevních dějin, Praha
1989, s. 109.
213
60 Jakoubkovo kázání De bellis vydal František Michálek Bartoš, Studie o Žižkovi a jeho době. V. O Žižkovy vozy a
nejstarší vojenský řád český, ČNM 99,1925, s. 18-22; česky Jakoubek ze Stříbra, O válkách (překlad Amedeo Molnár),
Theologická příloha Křesťanské revue 34, 1967, s. 33-36. Spisek Ad bellum editoval P. Soukup, Dobývání hradu Skály v
roce 1413 a husitská teorie války. Ke spisku Jakoubka ze Stříbra o duchovním boji, MedHB 9, 2003, s. 205-208.
214
61 Shodně Iohannis Hus Opera omnia I, s. 231; Jakoubek ze Stříbra, Výklad na Zjevenie sv. Jana I, ed. František Šimek,
Praha 1932, s. 62, 146, 453, 594; Týž, Výklad na Zjevenie sv. Jana II, s. 521, 624; Mikuláš z Pelhřimova, Vyznání a obrana
táborů, edd. a překlad František Mrázek Dobiáš – Amedeo Molnár, Praha 1972, s. 94; Petr Chelčický, Drobné spisy, ed.
Eduard Petrů, Praha 1966, s. 31, 59; Týž, Spisy z Olomouckého sborníku, ed. Jaroslav Boubín, Praha 2016, s. 188. Detailně
k tomu Pavel Soukup, Rytíři ducha na pražské univerzitě. Jakoubkovo kázání Abiciamus opera tenebrarum, in: Evropa a
Čechy na konci středověku. Sborník příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi, edd. Eva Doležalová – Robert Novotný –
Pavel Soukup, Praha 2004, s. 413-431; Týž, Reformní kazatelství a Jakoubek ze Stříbra, Praha 2011, s. 255-313.
215
62 V obecnějších souvislostech P. Contamine, Válka ve středověku, s. 324-339; Amedeo Molnár, Mír v husitském
myšlení, HT 4, 1981, s. 21-30; Pavel Soukup, Svatá válka v představách husitských mistrů. K formování a zdrojům
husitského učení o válce, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum 3), s.
277-289.
216
63 Hájkův vojenský řád byl vydán několikrát. Viz například Hugo Toman, Husitské válečnictví za doby Žižkovy a
Prokopovy, Praha 1898, s. 423-427; Staročeské vojenské řády. Hájek – Vlček. Žižka. Listy a kronika, ed. František
Svejkovský, Praha 1952, s. 36-42; Výbor I, s. 511-517 (citace v hlavním textu dle Svejkovského edice). Dále Konrad
Kyeser aus Eichstätt, Bellifortis, ed. Götz Quarg, Düsseldorf 1967, passim; Wenzelsbibel. König Wenzels Prachthandschrift
der deutschen Bibel. I. Genesis und Exodus, ed. Horst Appuhn, Dortmund 1990, s. 298 (fol. 69v); Josef Krása, České
iluminované rukopisy 13./16. století, Praha 1990, s. 224-230; A. Vidmanová, Ke zprávě břevnovského mnicha, s. 76. K
případné Žižkově účasti při dobývání Skály W. W. Tomek, Jan Žižka, s. 12. Blíže P. Soukup, Dobývání hradu Skály v roce
1413, s. 175-210. O využití vozů v předhusitském vojenství Jan Durdík, K vojensko-technickým problémům na počátku 15.
století. (Bellifortis Konrada Kyesera), HaV 2, 1953, s. 47-49; Jan Biedermann, Vojenství husitského století, in: Husitské
století, edd. Pavlína Cermanová – Robert Novotný – Pavel Soukup, Praha 2014, s. 339-340.
217
64 AČ III, s. 279 (č. 13); RBMV III, s. 297 (č. 757), 303 (č. 770); Höfler I, s. 76; A. Sedláček, Zbytky register, s. 115 (č.
800); text F SLČ, p. 194, 197-198; J. Hrdina, Liber summarius bernarum, s. 303. Blíže E. Maur, Lokální záští, s. 22-23;
Tomáš Velímský, Hrabišici. Páni z Rýzmburka, Praha 2002, s. 223-224, 255; J. Jánský, Kronika česko-bavorské hranice I,
s. 110-112; Týž, Páni ze Švamberka, s. 46-47; Jaroslav Panáček, Mikuláš Chudý z Újezda – první Lobkovic, ČSPS
117,2009, s. 38-39; Vladimír Bystrický, Západní Čechy v husitských válkách, České Budějovice 2013, s. 61-63; Martin
Cikán – Petr Rožmberský, Štědrý hrádek, Plzeň 2013, s. 13-14; Petr Čornej, Tři sondy do historiografie doby husitské,
Historická dílna IX. Sborník příspěvků přednesených v roce 2014, edd. Lenka Špačková – Jiří Stočes, Plzeň 2015, s. 63-64;
Jan Kypta – Milan Sýkora, Předhradí a předpolí hradu Hasištejna, Průzkumy památek 21, 2014, č. 1, s. 87-88 (zjišťování
téměř zcela zaniklých stop po obležení).
218
65 AČ XXXVIII, s. 21-29, 60-61; Cenné identifikační doplňky přinesl E. Maur, Lokální záští, s. 18-23.
219
66 Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad. Část I. Od r. 1300-1450, ed. Josef Strnad, Plzeň 1891, s.
289-290, 301-302; J. Jánský, Švamberkové, s. 50-51; Zdeněk Beran, Landfrýdní hnutí v zemích České koruny. Snahy o
zajištění veřejného pořádku a bezpečnosti ve středověké společnosti, České Budějovice 2014, s. 47-48.
220
67 J. Hrdina, Liber summarius bernarum, s. 301. Blíže W. W. Tomek, Jan Žižka, s. 12, 16-17; Ondřej Felcman –
František Musil a kolektiv, Dějiny východních Čech v pravěku a středověku (do roku 1526), Praha 2009, s. 528.
221
68 Zikmundův itinerář in: Királyok és királynék itineráriumai (1382-1438), edd. Pál Engel – Norbert C. Tóth, Budapest
2005, s. 95-97; Itinerar König und Kaiser Sigismunds von Luxemburg 1368-1437, edd. Jorg K. Hoensch unter Mitarbeit von
Thomas Kees, Ulrich Nieft und Petra Roscheck, Warendorf 1995, s. 90-92. Dále D. Dvořáková, Rytier a jeho král, s. 292-
297; Ondřej Schmidt, Vikáři a hejtmani krále Zikmunda na severu Benátska (1411/12-1420), SMB 7, 2015, s. 84-90; W.
Brandmüller, Das Konzil von Konstanz 1414-1418. Band I, s. 15-66; Martin Štefánik, Die Beschlüsse des venezianischen
Consiglio dei Died zu den Attentatsversuchen aus den Jahren 1413-1420, in: Kaiser Sigismund. Zur Herrschaftspraxis eines
europäischen Monarchen (1368-1437), edd. Karel Hruza – Alexandra Kaar, Wien 2012, s. 165. Ke Scolarimu (Spanovi)
Elemér Mályusz, Kaiser Sigismund in Ungarn 1387-1437, Budapest 1990, s. 42-44.
222
69 W. Brandmüller, Das Konzil von Konstanz 1414-1418. Band I, s. 6-11; Klaus Schatz, Všeobecné konaly. Ohniska
církevních dějin, Brno 2014, s. 117-121, 124-129; Jürgen Miethke, Konziliarismus, in: Das Konstanzer Konzil, s. 79-80.
223
70 Decreta regni Hungariae I. 1301-1457. Gesetze und Verordnungen Ungarns, edd. Franciscus Dory – Georgius Bónis
– Véra Bácskai, Budapest 1976, s. 180-182 (zde i komentář k právním aspektům listiny). K Zikmundově církevní politice
před počátkem kostnického koncilu E. Mályusz, Kaiser Sigismund, s. 262-272. Zikmundova politická jednání v době trvání
koncilu přehledně charakterizoval Jorg Konrad Hoensch, Lucemburkové, s. 197-215.
224
71 Své názory Hus prezentoval a zdůvodnil (často přejímaje argumentaci Wyclifovu) ve svých vrcholných dílech
sepsaných v letech 1413-1414. Viz Jan Hus, Knížky o svatokupectví, in: Iohannis Hus Opera omnia IV, s. 187-270; Týž,
Tractatus De ecclesia; respektive Husova výzbroj do Kostnice. Řeč O míru, O postačitelnosti Kristova zákona, Řeč o víře,
Prohlášení o článcích Pálčových, ed. a překlad František Mrázek Dobiáš – Amedeo Molnár, Praha 1965. Blíže například
Jan Rokyta, Podoby eklesiologie v českém reformním hnutí, Hradec Králové 2018, s. 99-166; Dominik Opatrný, Etika v
teologii a životě mistra Jana Husa, Olomouc 2018 (habilitační práce předložená na Cyrilometodějské teologické fakultě
Univerzity Palackého v Olomouci roku 2018).
225
72 F. Šmahel, Husitská revoluce II, s. 94-97; Týž, Die Vier Prager Artikel. Das Programm der Hussitischen
Reformation, in: Kirchliche Reformimpulse des 14/15. Jahrhunderts in Ostmitteleuropa, edd. Winfried Eberhard – Franz
Machilek, Köln – Weimar – Wien 2006, s. 330; Týž, Jan Hus, s. 163.
226
73 Helena Krmíčková, Studie a texty k počátkům kalicha v Čechách, Brno 1997, s. 16-123; Táž, Jakoubkova
utrakvistická díla z roku 1414, in: Jakoubek ze Stříbra. Texty a jejich působení, edd. Ota Halama – Pavel Soukup, Praha
2006, s. 171-181; Mirek Čejka – Helena Krmíčková, Nad dvěma utrakvistickými díly Jakoubka ze Stříbra (O Boží krvi,
Zpráva, jak Sněm konstantský o svátosti večeře Kristovy nařídil), in: Dvě utrakvistická díla Jakoubka ze Stříbra, edd. Mirek
Čejka – Helena Krmíčková, Brno 2009, s. 5-27; Jindřich Marek, Jakoubek ze Stříbra a počátky utrakvistického kazatelství v
českých zemích, Praha 2011; Dušan Coufal, Polemika o kalich mezi teologií a politikou 1414-1431. Předpoklady basilejské
disputace o prvním z pražských artikulů, Praha 2012, s. 17-36. Protože zde chybí prostor k objasnění kultu Božího těla a
eucharistické úcty v českém prostředí druhé poloviny 14. století i dobových diskusí o častém, respektive každodenním
přijímání, podmíněném ovšem ušní zpovědí, odkazujeme na zásadní práce. Viz Olivier Marin, Geneze pražského
reformního hnutí 1360-1419, Praha 2017, s. 335-379; Aleš Mudra a kolektiv, V oplatce jsi všecek tajně. Eucharistie v
náboženské a vizuální kultuře Českých zemí do roku 1620, Praha 2017, s. 39-49, 53-55– Přehledně Martin Nodl, Česká
reformace, in: Umění české reformace (1380-1620), edd. Kateřina Horníčková – Michal Šroněk, Praha 2010, s. 21-23. V
kontextu výtvarné tvorby Milena Bartlová, Pravda zvítězila. Výtvarné umění a husitství 1380-1490, Praha 2015, s. 74-79.
227
74 František J. Holeček, „Ministri dei possunt in dampnacionem perpetuam papam male viventem de trudere…“ (Hus a
problém Antikrista), in: Jan Hus na přelomu tisíciletí (HT – supplementum 1), Tábor – Ústí nad Labem 2001, s. 219-245;
Pavlína Cermanová, Čechy na konci věků. Apokalyptické myšleni a vize husitské doby, Praha 2013, s. 31-67, 132-141 (s
upozorněním, že v husitském myšlení, konkrétně u Jakoubka a Mikuláše z Pelhřimova, splýval pátý věk lidských dějin s
šestým); Lucie Mazalová, Eschatologie v díle Jana Husa, Brno 2015, s. 101-260; Emanuel Michálek, Antikrist – klíčové
slovo v jazyce doby husitské, HT 4,1981, s. 110-112; Petr Nejedlý, K vývoji substantiva Antikrist (us) ve staročeské slovní
zásobě, in: Zrození mýtu, s. 285-298; Vít Hlinka, Služebníci slova v čase znamení konce, Studia Theologica 17, 2015, č. 4,
s. 37-58, zvláště s. 50-57.
228
75 František Graus, Pest – Geissler – Judenmorde. Das 14. Jahrhundert als Krisenzeit, Göttingen 1987, s. 13-37; Jean
Delumeau, Hřích a strach. Pocit viny na evropském Západě ve 13. až 18. století, Praha 1998, s. 106-115. Dále viz anonymní
zprávu in: Documenta, s. 636-638 (č. 104). K tomu Eduard Maur, Příspěvek historického demografa k objasnění počátků
lidového kacířství na Táborsku, HT 4,1981, s. 101-106; Týž, Příspěvek k demografické problematice předhusitských Čech
(1346-1419), AUC – Philosophica et historica 1 (Studia historica XXXIV), 1989, s. 33-34, 54, 56, 58, 66-67; F. Šmahel a
kolektiv, Dějiny Tábora l/1, s. 177-181. K Husovu pobytu na Krakovci Jan Krško, Pět životů Jana Husa na Krakovci, Praha
– Rakovník 2015, s. 9-24; Týž, Otazníky kolem Husova působení na Krakovci, HT 19, 2015, s. 115-125; Týž, Nové
poznatky kolem pobytu Jana Husa na Krakovci? Rakovnický historický sborník, 12-13, 2015-2016, s. 257-269; David
Kozler, Pobyt Jana Husa na hradě Krakovci. K novým otázkám a současnému stavu bádání, SMB 8, 2016, s. 7-40.
229
76 FRB VIII, s. 25-26,32-33,37-39; M. Jana Husi Korespondence a dokumenty, s. 209-210 (č. 88), 212-214 (č. 93). Blíže
J. Kejř, Husův proces, s. 139-155; Týž, Jan Hus známý i neznámý, Praha 2009, s. 74-87; Thomas Krzenck Johannes Hus.
Theologe, Kirchenreformer, Märtyrer, Zürich 2011, s. 150-155; F. Šmahel, Jan Hus, s. 160-161,175-184, 266. Názor, že
Zikmund hrál od počátku s Husem nepoctivou hru a byl s koncilem tiše smluven na zatčení pražského reformisty i na jeho
následném odsouzení proto, aby se předvedl jako ochránce církve, vyslovil Petr Elbel, In tota christianitate non fuit maior
hereticus quam iste. Král Zikmmund a mistr Jan Hus, in: Jan Hus 1415 a 600 let poté (HT – supplementum 4), edd. Jakub
Smrčka – Zdeněk Vybíral, Tábor 2015, s. 95-128.
230
77 Conciliorum Oecumenicorum Decreta – Decrete der Ökumenischen Konzilien. Band 2: Konzilien des Mittelalters.
Vom ersten Laterankonzil (1123) bis zum fünften Laterankonzil (1512-1317), ed. Josef Wohlmuth unter Mitarbeit Gabriel
Sunnus und Johannes Uphus, Paderborn – München – Wien – Zürich 2000, s. 409-410; Karl-Heinz Braun, Die Konstanzer
Dekrete Haec sancta und Frequens, in: Das Konstanzer Konzil, s. 82-84.
231
78 Conciliorum Oecumenicorum Decreta 2, s. 420-421.
232
79 Tamtéž, s. 411-416; M. Jana Husi Korespondence a dokumenty, s. 286-292 (č. 139).
233
80 W. Brandmüller, Das Konzil von Konstanz 1414-1418. Band I, s. 131-359; Thomas Rathmann, Geschehen und
Geschichten des Konstanzer Konzils. Chroniken, Briefe, Lieder und Sprüche ais Konstituenten eines Ereignisses, München
2000, s. 126-133, 251-268; J. Kejř, Husův proces, s. 161-177; Thomas Martin Buck – Herbert Kraume, Das Konstanzer
Konzil. Kirchenpolitik – Weltgeschehen – Alltagsleben, Ostfildern 2013, s. 124-146; P. Soukup, Jan Hus, s. 163-173.
234
81 Na příkladu Husova transsubstanciačního stanoviska (názor o skutečné tělesné přítomnosti Kristově ve svátosti
oltářní), které nikdy neopustil, to doložil Ctirad Václav Pospíšil, Husovská dilemata, Kostelní Vydří 2015, s. 205-245.
235
82 „Non enim fundatur in terra dominium politicum in titulo praedestinationis vel caritatis, quoniam incertissimum esset
et labile, sed aliunde juxta leges ecclesiasticas et civiles stabilitur.“ Viz Documenta, s. 528 (č. 61). Též J. Kejř, Jan Hus
známý i neznámý, s. 77; Týž, Z počátků české reformace, Brno 2006, s. 98-101; Vilém Herold, Jan Hus a husitství, in:
Politické myšlení pozdního středověku a reformace (Dějiny politického myšlení II/2), edd. Vilém Herold – Ivan Muller –
Aleš Havlíček, Praha 2011, s. 279-280.
236
83 Dekret Cum in nonnullis otištěn například in: Conciliorum Oecumenicorum Decrreta 2, s. 418-419. V širších
souvislostech W. Brandmüller, Das Konzil von Konstanz 1414-1418. Band I, s. 360-370; Birgit Studt, Papst Martin V.
(1417-1431) und die Kirchenreform in Deutschland, Köln – Weimar – Wien 2004, s. 39-43,54-58; M. Čejka – H.
Krmíčková, Nad dvěma utrakvistickými díly, s. 18-23; D. Coufal, Polemika o kalich, s. 43-48.
237
84 Petr Čornej, Jan Hus jako dějinná výzva, AUC – HUCP 56/1, 2016, s. 29-34.
238
85 František Šmahel, Mistr Jeroným Pražský na soudu dějin, in: Jan Hus na přelomu tisíciletí (HT – supplementum 1),
edd. Miloš Drda – František J. Holeček – Zdeněk Vybíral, Tábor 2001, s. 314-316; Týž, Život a dílo Jeronýma Pražského, s.
85-88; Martin Chadima Jeroným Pražský. Tragický příběh středověkého intelektuála, Hradec Králové 2016, s. 182-186.
239
86 To je také důvod, proč zde mluvíme o české reformě, byť se dnes husitství obecně považuje za součást české
reformace. Husité však, jak dokládá jejich jednání s basilejským koncilem, usilovali o reformu stávající církve. K vymezení
pojmu česká reformace například František Šmahel, Was There a Bohemian Reformation, in: From Hus to Luther. Visual
Culture in the Bohemian Reformation (1380-1620), edd. Kateřina Horníčková – Michal Šroněk, Turnhout 2016, s. 7-16.
Naše práce má nejblíže k pojetí, které prezentoval Martin Wernisch, Evropská reformace, čeští evangelíci a jejich jubilea,
Praha 2018, s. 13-48.
240
87 AČ III, s. 193-195 (č. 7).
241
88 List vydal v latinském i staročeském znění např. Václav Novotný, Hus v Kostnici a česká šlechta. Poznámky a
dokumenty, Praha 1915, s. 59-80. Blíže J. M. Klassen, The Nobility, s. 95-98; F. Šmahel, Husitská revoluce II, s. 282-286;
Petr Čornej, „Prozatím poroučíme zmíněné křivdy Pánu Bohu, jehož je pomsta…“ (Stížný list české a moravské šlechty
proti Husovu upálení v historických souvislostech), in: Petr Čornej – Aleš Knápek – Ladislav Macek – Pavel Rous, Stížný
list české a moravské šlechty proti upálení mistra Jana Husa 1415-2015, Okrouhlice 2015, s. 17-43 (zde i další literatura k
tématu).
242
89 Staročeské vojenské řády, s. 24; AČ III, s. 228 (č. 24). Blíže August Sedláček, Úvahy o osobách v stížných listech léta
1415 psaných, ČČH 23, 1917, s. 85-109, 310-352; Miroslav Kovář – Martin Musílek, Benediktinské opatství sv. Petra a
Pavla ve Vilémově, ČSPS 117, 2009, s. 167; Jiří Kejř, Husitský právník M. Jan z Jesenice, Praha 1965, s. 95-96; T.
Velímský, Páni ze Svojšína, s. 92-93; Jiří Jurok, Tři dosud neznámí bývalí straníci markraběte Prokopa a pozdější
radikální husité – Mikuláš z Barchova a Dašic, Matyáš Salava z Lípy a Mikuláš Kotelenský, VVM 68, 2016, s. 207-208.
243
90 AČ III, s. 195-196 (č. 8); P. Čornej, 30. 7.1419, s. 27-30.
244
91 Jakoubkovu obranu Václava IV. vydal neúplně Jan Sedlák, Počátkové kalicha, ČKD 55, 1914, s. 113-120, zde s. 117-
119. Evidoval ji, leč ve svých výkladech nezohlednil, František Michálek Bartoš, Literární činnost M. Jakoubka ze Stříbra,
Praha 1925, s. 45-46 (č. 57). Adekvátní interpretaci podal D. Coufal, Polemika o kalich, s. 54-55.
245
92 Höfler I, s. 71; F. M. Bartoš, Do čtyř pražských artikulů. Z myšlenkových i ústavních zápasů let 1413-1420, SPDMP 5,
1932, s. 487-489; Týž, Husitská revoluce I. Doba Žižkova 1415-1426 (ČD II/7), Praha 1965, s. 19-23; J. Mezník, Praha
před husitskou revolucí, s. 187-190; Božena Kopičková, Jan Želivský, Praha 1990, s. 27-30; P. Čornej, 30. 7.1419, s. 32-36.
246
93 Documenta, s. 601-602 (č. 91), 619-621 (č. 98); ASP II, s. 622-624.
247
94 Documenta II, s. 574-579 (č. 83, 84), 602-603 (č. 92); Johann Loserth. Beiträge zur Geschichte der husitischen
Bewegung V. Gleichzeitige Berichte und Actenstücke zur Ausbreitung des Wiclifismus in Böhmen und Mähren von 1410 bis
1419, AÖG 82, 1895, s. 378-381, 386-416; Otakar Odložilík, Z počátků husitství na Moravě. Šimon z Tišnova a Jan
Vavřinec z Račic, ČMM 49,1925, s. 45-51; Eduard Maur, Příspěvek k biograjii biskupa Aleše z Březí, TA 8, 1997-1998, s.
11-35. O pokračující difamaci krále Václava a jeho manželky v Kostnici viz Documenta, s. 638-642 (č. 105).
248
95 Documenta, s. 631-633 (č. 102); Höfler I, s. 47; text F SLČ, p. 188-189; Veršované skladby doby husitské, s. 157.
Událost analyzoval Jiří Kejř, Právní život v husitské Kutné Hoře, Praha 1958, s. 16-17.
249
96 A. Vidmanová, Ke zprávě břevnovského mnicha, s. 76; Jan Adámek, K dramatickým událostem v Písku a Heřmani
roku 1416, Výběr 30, 1993, s. 229-235; Eduard Maur, Chelčičtí plebáni 1357-1420, in: Facta probant homines. Sborník
příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Zdeňky Hledíkové, edd. Ivan Hlaváček – Jan Hrdina za spolupráce Jana Kahudy a
Evy Doležalové, Praha 1998, s. 259-260, 265-269.
250
97 Národní archiv v Praze: Archiv pražského arcibiskupství – Listiny, inv. č. 49. Písemnost vydal a analyzoval Václav
Novotný, Monitorium patriarchy konstantinopolského Jana na uchvatitele církevního majetku v Čechách r. 1418, Věstník
České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 24, 1915, s. 417-432. K tomu Petr Čornej, Praha po
Husovi, s. 36-43 (se zpřesněním jmen obeslaných husitů i s jejich biogramy). Fotografii pergamenu opatřenou regestem
publikoval Denko Čumlivski, Dokumenty k „husovské“ problematice ve fondech Národního archivu, jejich historický původ
a osudy, in: Mistr Jan Hus, 1415-2015, ed. Denko Čumlivski, Praha 2015, s. 82-83,114-117.
251
98 Výbor I, s. 293-295; Emanuela Nohejlová, Příběhy kláštera opatovického. Příspěvek k vlastivědě země české, Praha
1925, s. 35-39; Martin Šandera, Zikmundovi věrní na českém severovýchodě. Opočenská strana v husitské revoluci, České
Budějovice 2005, s. 14, 21-23.
252
99 Viz O. Marin, Geneze pražského reformního hnutí, s. 139-166; J. Mezník, Praha před husitskou revolucí, s. 155-156;
Anton Frind, Die Kirchengeschichte Böhmens in der Husitenzeit, Prag 1872, s. 217-306; Jaroslav Kadlec, Katoličtí exulanti
čeští doby husitské, Praha 1990, s. 40-63. K Prokopovi a Filipovi Veršované skladby doby husitské, s. 99-101; Eduard Maur,
Příspěvky k prosopografii táborského kléru, in: Vindemia. Sborník k 60. narozeninám Ivana Martinovského, edd. Lenka
Bobková – Kristina Kaiserová, Ústí nad Labem 1997, s. 21-25. Dále B. Kopičková, Jan Želivský, s. 34-36.
253
100 List císaře Zikmunda Lounským o králi Václavovi, zastánci husitů, aby nebyli shovívaví k Čechům, ed. a překlad Aleš
Kepart, Žatec 2002; Documenta, s. 647-651 (č. 108), 652-654 (č. 109); J. Loserth. Beiträge V, s. 382-383; MUPr l/1, s. 442-
443; F. M. Bartoš, Husitská revoluce I, s. 32; Petr Elbel, Neznámý list krále Zikmunda litomyšlskému biskupovi Janovi
Železnému ze 4. září 1417. Edice, rozbor a komparace se Zikmundovým listem Čechům téhož data, in: Querite regnum Dei.
Sborník příspěvků k poctě Jany Nechutové, edd. Helena Krmíčková – Anna Pumprová – Dana Růžičková – Libor Švanda,
Brno 2006, s. 515-534.
254
101 K událostem v Německém Brodě a na Lipnici Höfler I, s. 72; Veršované skladby doby husitské, s. 159; Výbor I, s.
288. Blíže Howard Kaminsky, A History, s. 240-242; Ivana Raková, Čeněk z Vartenberka. Příspěvek k úloze panstva v
husitské revoluci, SH 28, 1982, 65-66; F. Šmahel, Husitská revoluce II, s. 296-297; E. Doležalová, Svěcenci, s. 107, 112,
115, 116; Pavel Rous, Lipnické svěcení v roce 1417, Havlíčkobrodsko 30, 2016, s. 205-209. Staročeské znění univerzitní
deklarace o kalichu in: AČ III, s. 203-205 (č. 11). K okolnostem jejího vyhlášení Jiří Kejř, Deklarace pražské university z
10. března 1417 o přijímání pod obojí a její historické pozadí, SH 8,1961, s. 133-156; Michal Svatoš, Cesta k husitské
univerzitě. Proměny pražské univerzity 14. a 15. století, in: Zrození mýtu, s. 42-49, zvláště s. 45-46; D. Coufal, Polemika o
kalich, s. 55_59. K případu Petra z Uničova (i k dalším aktérům kauzy) Vincenc Brandl, Osvědčení Petra z Uničova, ČMM
11,1879, s. 95-105; Dušan Coufal, Die katholischen Magister Peter von Mährisch Neustadt, Johann von Königgratz,
Nicolaus von Pavlíkov und die Formierung der utraquistischen Universität in Prag 1417, AUC – HUCP 49/2, 2009, s. 127-
141.
255
102 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 17; J. M. Klassen, Nobility, s. 108-111; Anna Kubíková, Oldřich II. z Rožmberka,
České Budějovice 2004, s. 25-27. O rožmberských statcích v jihozápadních Čechách a v Podbrdsku E. Maur, Lokální záští,
s. 31-32; R. Šimůnek, Správní systém, s. 46, 47, 49, 51-53.
256
103 M. Jana Husi Korespondence a dokumenty, s. 234, 244-245, 249, 254, 257, 278, 295, 321-323, 329, 336 (č.
100,110,114,117,120,132,141,154,155,160,164). Ke Křišťanovi v Kostnici V. Novotný, M. Jan Hus I/2, s. 396-398. K
učencovým osudům a dílu Alena Hadravová – Petr Hadrava, Úvod, in: Křišťan z Prachatic, Stavba a užití astrolábu, edd.
Alena Hadravová – Petr Hadrava, Praha 2001, s. 11-131, zvláště s. 13-29; Dana Stehlíková, Od andělky po zimostráz.
Latinský Herbář Křišťana z Prachatic a počátky staročeských herbářů, Brno 2017.
257
104 Základní monografii napsal Paul de Vooght, Jacobellus de Stříbro († 1429), premier théologien du hussitisme,
Louvain 1972. Faktograficky spolehlivý životopis sestavila Blanka Zilynská, Jakoubek ze Stříbra a dobová církevní správa,
in: Jakoubek ze Stříbra. Texty a jejich působení, s. 9-48.
258
105 FRB VIII, s. 121-149, 231-242; Hus a Jeronym v Kostnici, s. 151-167; Výbor I, s. 234-239. Blíže Ota Halama. Svatý
Jan Hus. Stručný přehled projevů domácí úcty k českému mučedníku v letech 1415-1620, Praha 2015, s. 15-21; M. Bartlová,
Pravda zvítězila, s. 112-126; P. Soukup, 11. 7.1412, s. 115-127.
259
106 Zásadně k tomu Eliška Beňová, Václav Koranda ml.: O zpievaní a čtení českém tractat. Příspěvek k dějinám užívání
českého jazyka v liturgii. Hudební věda 46, 2009, s. 31-57.
260
107 Helena Krmíčková, Několik poznámek k přijímání maličkých 1414-1416, SPFFBU C 44,1997, s. 59-69; Ota Halama,
Otázka svatých v české reformaci, Brno 2002, s. 116-121; Kristina Sedláčková, Jakoubek of Stříbro and so called „Sermon
in Týn Churche“ of 31 January 1417, BRRP 6, 2007, s. 77-85; M. Bartlová, Pravda zvítězila, s. 89-98; Táž, Na paměť
svatých předků: Husité a vizuální umění, in: Husitské století, s. 456-460.
261
108 B. Ryba, Betlémské texty, s. 105-163, 209-222.
262
109 Documenta, s. 636-638 (č. 104); FRB V, s. 431; František Šmahel, Curriculum vitae Magistri Petri Payne, in: In
memoriam Josefa Macka (1922-1991), edd. Miloslav Polívka – František Šmahel, Praha 1996, s. 144-146.
263
110 Documenta, s. 677-681 (č. 118); Jiří Kejř, Mistři pražské univerzity a kněží táborští, Praha 1981, s. 16-18; Blanka
Zilynská, Husitské synody v Čechách 1418-1440 (Příspěvek k úloze univerzitních mistrů v husitské církvi a revoluci), Praha
1985, s. 15-16,31-39.
264
111 MVB VII/1, s. 96-108 (č. 217, 218); Conciliorum Oecumenicorum Decreta 2, s. 438-443; B. Studt, Papst Martin V.,
s. 62-63; Táž, Zwischen Kurfürsten, Kurie und Konzil. Die Hussitenpolitik König Sigismunds, in: Sigismund von
Luxemburg. Ein Kaiser in Europa, edd. Michel Pauly – François Reinert, Mainz am Rhein 2006, s. 114-115; Táž, Martin V.
Überwindung des Schismas und Kirchenreform, in: Das Konstanzer Konzil, s. 126-131, zvláště s. 126-127.
265
112 Zikmundův itinerář in: Királyok, s. 99-101. Podrobně k Zikmundovým cestám a jeho diplomatické aktivitě Martin
Kintzinger, Westbindungen im spätmittelalterlichen Europa. Auswärtige Politik zwischen dem Reich, Frankreich, Burgund
und England in der Regierungszeit Kaiser Sigmunds, Stuttgart 2000, s. 82-124. Dále J. K. Hoensch, Lucemburkové, s. 199-
212; D. Dvořáková, Rytier a jeho krá“, s. 339-352.
266
113 Chronik des Konstanzer Konzils 1414-1418 von Ulrich Richental, s. 186-192, 204; A. Sedláček, Něco o Husových
průvodcích do Kostnice, s. 49-61; [nepodepsáno], Ctibor z Kozího, poutník do Compostely, JSH 14, 1941-1945, s. 106;
Bohumil Baďura, Styky mezi Českým královstvím a Španělskem ve středověku, TA 7, 1995-1996, s. 33-37, 42, 75-86;
Martin Čapský, Vévoda Přemek Opavský (1366-1433). Ve službách posledních Lucemburků, Brno-Opava 2005, s. 191-194;
T. Baletka, Páni z Kravař, s. 117-120, 428-429; Zdeněk Beran, Poslední páni z Michalovic. Jan IV. († 1435/1436) a
Jindřich († 1468), České Budějovice 2010, s. 22.
267
114 Documenta, s. 682-686 (č. 119); Regesten Kaiser Sigismunds 3, s. 76-78 (č. 14); W. W. Tomek, Dějepis V, s. 68, 83,
J. Mezník, Praha před husitskou revolucí, s. 179-181; František Šmahel, Husitské město „Slunce“ Plzeň na přelomu let
1419-1420, MZK 19, 1983, s. 141-142; Eduard Maur, Zrození husitské Plzně, ZHS 2,1996, s. 8-9.
268
115 Archiv Koruny české 5. Katalog listin z let 1378-1437, ed. Antonín Haas, Praha 1947, s. 170 (č. 276). Fotografii
písemnosti zveřejnil s regestem D. Čumlivski, Dokumenty k „husovské“ problematice, s. 118-119.
269
116 František Martin Pelzel, Lebensgeschichte des Römischen und Böhmischen Königs Wenzeslaus. Zweyter Theil,
enthält die Jahre 1395-1419 nebst einem Urkundenbuche von hundert sieben und dreyjßig jetzt erst gedruckten Diplomen
und Briefen, Prag – Leipzig 1790, s. 171-173 (č. 251); FRB VII, s. 13; Výbor I, s. 478; J. Pekař, Žižka IV, s. 192-193; J.
Kejř, Husitský právník, s. 122.
270
117 Staročeské vojenské řády, s. 17-18, 24; AČ III, s. 247 (č. 32); FRB V, s. 450, 453; T. Velímský, Páni ze Svojšína, s.
99-101,114,115,121.
271
118 Buď na místě pozdějšího čp. 1027, resp. čp. 1043. Viz W. W. Tomek, Základy II, s. 221; Týž, Dějepis města Prahy
VIII, Praha 1891, s. 188; Petr Čornej – Bohdan Zilynskyj, Jan Roháč z Dubé a Praha. Konec Jana Roháče – pověst a
skutečnost, PSH 20,1987, s. 36-37.
272
119 Pozdější staroměstský dům čp. 208, hradčanský dům čp. 186. Viz W. W. Tomek, Základy I, s. 87, 88; III, IV, V, s.
131; LC VII, s. 40,176-177; A. Sedláček, Hrady X, s. 117; Petr Čornej, Jan Žižka a východočeské husitství, ČMM 118,1999,
s. 340-342.
273
120 MVB VII/1, s. 209-210 (č. 472).
274
121 FRB V, s. 450, 452,453, 465, 493.
275
122 W. W. Tomek, Dějepis II, s. 284.
276
123 Josef Durdík, O letorách, Praha 1896, s. 19.
277
124 Isidor ze Sevilly, Etymologiae XI – Etymologie XI, edd. a překlad Barbora Kocánová – Hana Šedinová – Lenka
Blechová-Čelebič, Praha 2009, s. 139-155. Středověké názory na období lidského života charakterizoval v kontextu s
debatou o Žižkově stáří F. Šmahel, Záhady dvou Žižků, s. 24-26.
278
125 Magistri Iohannis Hus Opera omnia I, s. 174. Ještě působivěji pak v Dcerce, in: Magistri Iohannis Hus Opera omnia
IV, s. 168.
279
126 Albíkovy verše o čtyřech ročních obdobích (De quatuor partibus anni) a o čtveru lidském věku (De quatuor etatibus
hominis) vydala se zrcadlovým českým překladem M. Říhová, Dvorní lékař posledních Lucemburků, s. 32-37, citáty na s.
37.
280
127 Magistri Iohannis Hus Opera omnia IV, s. 168-169.
281
128 Jean Delumeau, Hřích a strach, s. 63-81; Philippe Aries, Dějiny smrti I, Praha 2000, s. 132-142.
282
129 Podrobně Jana Grollová – Daniela Rywiková, Militia est vita hominis. Sedm smrtelných hříchů a sedm skutků
milosrdenství v literárních a vizuálních pramenech českého středověku, České Budějovice 2013, zvláště s. 67-108. K očistci
a jeho odmítání J. Le Goff, Zrození očistce; František Šmahel, Husitské Čechy. Struktury. Procesy. Ideje, Praha 2001, s.
330-345.
283
130 AČ XXXVIII, s. 3-5, 7-10; SLČ-SN III, s. 6, 56. 163; J. Hrdina, Liber summarius bernarum, s. 290; W. W. Tomek,
Dějepis III, s. 621; F. Hoffmann, Bojové družiny na Moravě a v Čechách, s. 76, 86; P. Čornej, 30. 7.1419, s. 69.
284
131 Hra o Kristovu zmrtvýchvstání i o jeho oslavení, in: Staročeské drama, ed. Josef Hrabák, Praha 1950, s. 50.
285
132 Magistri Iohannis Hus Opera omnia IV, s. 169.
286
133 Magistri Iohannis Hus Opera omnia I, s. 173-174.
287
134 Magistri Iohannis Hus Opera omnia IV, s. 166-167; Výzva Jana Želivského. Výbor z kázání, ed. Amedeo Molnár,
Praha 1954, s. 114-115; Jakoubek ze Stříbra, Výklad na Zjevenie sv. Jana II, s. 509 i na jiných místech.
288
135 Mistr Jan Hus, O církvi, s. 46,142.
289
136 Tamtéž, s. 85-86.
290
137 Názory radikálního husitského proudu později sumarizoval Mikuláš z Pelhřimova, Vyznání a obrana táborů, s. 80 (o
pokání), 81-83, 256-261 (o ušní zpovědi), 115-122 (o modlitbách), 232-236 (o postech). Blíže J. Kejř, Z počátků české
reformace, s. 49-84; Týž, Husitské učení o pokání a zpovědi, HT 15, 2006, s. 35-70, zvláště s. 36-45; D. Opatrný, Etika v
teologii a životě mistra Jana Husa, s. 106-120.
291
138 Viz např. Mikuláš z Pelhřimova, Vyznání a obrana táborů, s. 80.
292
139 J. Rokyta, Podoby eklesiologie v českém reformním hnutí, Praha 2016 (nepublikovaná disertační práce obhájená na
Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy), s. 103; D. Opatrný, Etika a teologie v životě mistra Jana Husa, s. 71,140-
141; J. Favier, François Villon, s. 44-45.
293
140 Amedeo Molnár, Eschatologická naděje české reformace, in: Amedeo Molnár – Josef B. Souček – Luděk Brož –
Bohuslav Pospíšil – Josef Lukl Hromádka, Od reformace k zítřku, Praha 1956, s. 22-31; J. Delumeau, Hřích a strach, s. 18-
24; M. Nejedlý, Fortuny kolo vrtkavé, s. 299-300; D. Coufal, Polemika o kalich, s. 36.
294
141 Ota Halama, Kniha Job v husitském výkladu strahovského sborníku, StR 43, 2013, s. 12.
295
142 V tomto smyslu kázal 7. června 1419 též Želivský: „…qui semper pecco; semper debeo accipere medicínam.“ Viz
Dochovaná kázání Jana Želivského z roku 1419. Díl I. Od neděle velikonoční do páté neděle po sv. Trojici, ed. Amedeo
Molnár, Praha 1953, s. 173.
296
143 Staročeské vojenské řády, s. 9,11,19, 23.
297
144 F. Šmahel, Nahlédnutí do středověku, s. 145-168; M. Bartlová, Pravda zvítězila, s. 81-82.
298
Ferdinand Hrejsa „Jan Žižka a jeho náboženský život“ (Žižkova doba, Cyklus přednášek k pětistému výročí smrti
Žižkovy. Svazek III), Praha 1924, s. 19; František Michálek Bartoš, Z Husových a Žižkových časů. Črty a podobizny, Praha
1925, s. 75-76; Michal Flegl, Žižka ve světle svých listů, JSH 38,1969, s. 169-177; Týž, Žižkův boj s hříchem, KR 36,1969, s.
84-86.
299
1 Jakoubkovu žádost o přímluvu vydal F. M. Bartoš, Do čtyř pražských artikulů, s. 508.
300
2 LL I, s. 1-11 (č. 1-18); LC VII, s. 232, 255, 258, 279, 289, 291, 292. Blíže A. Kubíková, Oldřich II. z Rožmberka, s.
31-37; Robert Šimůnek, Oldřich II. z Rožmberka, in: Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami, ed.
Jaroslav Pánek, České Budějovice 2011, s. 44; Robert Novotný, „Sloup království“ v počátcích revoluce, in: Zrození mýtu,
s. 61-62.
301
3 AČ I, s. 147 (č. 10); AČ VI, s. 40 (č. 32,33); Archiv Koruny české 5, s. 170 (č. 276).
302
4 Od tohoto odstavce až po závěr třetí podkapitoly slouží jako hlavní opora textu P. Čornej, 30. 7.1419, s. 85-156. Zde
uvedené poznatky byly aktualizovány na základě nových výzkumů a rozšířeny o odkazový aparát.
303
5 O katolických členech rady FRB VII, s. 16. K situaci na Starém Městě především Jaroslav Mezník, Pražská řemesla
počátkem 15. století, PSH 7,1972, s. 5-38; Týž, Praha před husitskou revolucí, s. 49-84; 181-210; Týž, Tvář stárnoucího
středověku. Výbor článků a studií, Brno 2008, s. 244-276,346-357; Václav Ledvinka – Jiří Pešek, Praha, Praha 2000, s. 183-
196; Martin Musílek, Patroni, klienti, příbuzní. Sociální svět Starého Města pražského ve 14. století, Praha 2015.
304
6 Husitskými konšely na Malé Straně kromě Tiburcího Raka prokazatelně byli Zikmund Pertoldův, Jan Šternberský, Jan
Otlův, Diviš mladší z Ejzíře, Diviš starší z Ejzíře, švec Jan a Heřmanec. Viz W. W. Tomek, Dějepis V, s. 96.
305
7 W. W. Tomek, Základy III, IV, V, s. 17, 31; Týž, Dějepis V, s. 96; Petr Čornej, Světla a stíny husitství (Události –
osobnosti – texty – tradice). Výbor z úvah a studií, Praha 2011, s. 93-97. O Václavovi z Bítova, zesnulém v roce 1426, a o
jeho ženě Maruši viz i Josef Teige, Základy starého místopisu pražského (1437-1620). Oddíl I. Staré Město pražské. Díl I.,
Praha 1910, s. 756.
306
8 FRB VII, s. 19.
307
9 Dějiny Prahy I, s. 214-216; Václav Ledvinka, Nové Město pražské (od středověku až do 17. století). Úvod a náčrt
problémů, jež navozuje 650. jubileum založení NMP Karlem IV., DP 17.1998, s. 12-13; Jaroslava Mendelová, Správa
Nového Města pražského v letech 1348-1784, DP 17, 1998, s. 43-45; Michal Fiala et alii, Nové Město pražské 1348-1784,
Praha 1998, s. 31-34, 37-38, 41. 153-164, 167-171.
308
10 P. Čornej, Světla a stíny, s. 126-127.
309
11 Dochovaná kázání Jana Želivského, s. 27,37-38, 49,126-127,184,191,197. Citáty v překladu Amedea Molnára dle
publikace Výzva Jana Želivského, s. 29,30,31,39, 67, 68, 71,77, 78, 98.
310
12 Höfler I, s. 73, 74.
311
13 Jakub Smrčka, K náboženské praxi husitského vojska, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských
dějinách (HT – supplementum 3), s. 293-298.
312
14 Dochovaná kázání Jana Želivského, s. 15-31.
313
15 Výzva Jana Želivského, s. 100.
314
16 Dochovaná kázání Jana Želivského, s. 43-44.
315
17 „…post Becchynam aput Zachrasstian“ (SLČ – SN III, s. 79), respektive „na jednu horu a na místo svobodné u vsi
Chrášťan v krajinách píseckých a bechyňských“ (SLČ – SN III, s. 409). Zachrašťany jsou u Nového Bydžova, u Bechyně
leží Chrášťany (v prvním případě má tedy být správně za Chrášťany). Viz [nepodepsáno], První hora Tábor v Čechách,
JSH 18, 1949, s. 118-119; František Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s. 227-229, 242.
316
18 František Šmahel, Die zweideutige Idee Tabors im hussitischen Böhmen, HT 11,1994, s. 21-28.
317
19 FRB V, s. 344-345, 401-403; FRB VII, s. 13-14; Jan z Příbramě, Život kněží táborských, ed. Jaroslav Boubín, Příbram
2000, s. 47-48; Höfler II, s. 478-481; Veršované skladby doby husitské, s. 151; Bohuslava Bílejovského Česká kronika, ed.
Ota Halama, Praha 2011, s. 36,57; Josef Dobiáš, Dějiny královského města Pelhřimova a jeho okolí I. Doba předhusitská,
Pelhřimov 1927, s. 442; Josef Macek, Tábor v husitském revolučním hnutí. I. díl,2 Praha 1956, s. 208-223, 244-251; F. M.
B. (František Michálek Bartoš), Zaniklá památka z doby husitských táborů r. 1419, JSH 23, 1954, s. 27; Jan Blahoslav
Čapek, K vývoji a problematice bratrstva orebského, ISH 35, 1966, s. 107-109; Umělecké památky Čech 2 [K-O], ed.
Emanuel Poche a kolektiv, Praha 1978, s. 26; F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s. 230; Jaromír Mikulka, Dějiny
Hradce Králové do roku 1850 I/2, Hradec Králové 1997, s. 387; O. Felcman – F. Musil a kolektiv, Dějiny východních Čech,
s. 535.
318
20 A. Molnár, Eschatologická naděje, s. 28-31; H. Kaminsky, A History, s. 280-288; F. Šmahel a kolektiv, Dějiny
Tábora I/1. s. 226-231.
319
21 FRB V, s. 357, 580; Veršované skladby doby husitské, s. 158; Documenta, s. 694. Blíže F. Šmahel a kolektiv, Dějiny
Tábora I/1, s. 317, 318, 319, 321; Eduard Maur, Pavel z Olešné a jeho družina, in: Husitství – Reformace – Renesance II.
Sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela, edd. Jaroslav Pánek – Miloslav Polívka – Noemi Rejchrtová, Praha 1994, s.
449-463; Týž, Příspěvek k prosopograjii duchovních táborské orientace v počátcích husitské revoluce, TA 9,1999, s. 74-78.
320
22 Martin Čapský, Město pod vládou kazatelů. Charizmatičtí náboženští vůdci ve střetu s městskou radou v pozdně
středověkých českých korunních zemích, Praha 2015, s. 14-74.
321
23 FRB V. s. 345; Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 260, 262. Králův itinerář sestavil I. Hlaváček,
Das Urkunden und Kanzleiwesen, zde s. 431. O Mikulášovi více Miloslav Polívka, K biografii Mikuláše z Husi, FHB
3,1981, s. 231; Týž, Mikuláš z Husi a nižší šlechta v počátcích husitské revoluce (Rozpravy Československé akademie věd –
Řada společenských věd 92, sešit 1), Praha 1982, s. 50-51; Též P. Čornej, 30. 7.1419, s. 107-108.
322
24 O výměně rady Jaromír Čelakovský, O vývoji středověkého zřízení radního v městech pražských, SPDMP I/2,1920, s.
159. K Herešovi a Dětřichovi Kateřina Jíšová, Novoměstské radní elity v 15. století, DP 22, 2004, s. 83. O Kmoškovi A.
Sedláček, Zbytky registery s. 81 (č. 557); J. Hrdina, Liber summarius bernarum, s. 304; AČ XXVIII. s. 268.
323
25 Ke všem jmenovaným uvádí četné zmínky J. Hrdina, Liber summarius bernarum, s. 233,235, 246, 247, 254, 256, 258,
262, 265, 270, 272-274, 278, 280, 283, 284, 286, 287, 289, 293, 298, 301-303.
324
26 Složení rady uvádí W. W. Tomek, Dějepis V, s. 83-84. Vlastnictví domů, doložené příbuzenské vztahy i další osobní
vazby jednotlivých konšelů evidoval Petr Čornej, Nové Město pražské na počátku a v závěru husitské revoluce, ČČH
96,1998, s. 742-745; Týž, 30. 7.1419, s. 111-112,122-123.
325
27 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 19.
326
28 „Sed nunc volunt prohibere predicare in monte.“ Viz Dochovaná kázání Jana Želivského, s. 243 (novočeský překlad
pasáže in: Výzva Jana Želivského, s. 101).
327
29 „Has collectas finivi feria secunda ante Margarethe anno m ccc x ix tempore mee magne persecucionis cum fratribus
meis aliquibus. Per Iohannem predicatorem licet inutilem, ecclesie sancti Stephani et monasterii in Arena.“ Viz Dochovaná
kázání Jana Želivského, s. 244 (novočeský překlad in: Výzva Jana Želivského, s. 89).
328
30 Höfler /, s. 73, 75; FRB V, s. 580. K opatovickému kostelu sv. Michala LC VII, 39, 57, 259; LC VIII-X, s. 152 (k 27.
srpnu 1429 je kněz Zikmund uváděn jako mrtvý).
329
31 K domu U Jednorožce W. W. Tomek, Základy /, s. 27; J. Teige, Základy /, s. 551; k Janu Celnému P. Čornej, Světla a
stíny, s. 87-88.
330
32 FRB VII, s. 16.
331
33 Monumenta Poloniae Historica III ed. Aleksander Semkowicz, Lwów 1878, s. 735 (s postřehem o souvislosti mezi
vratislavskou a pražskou situací); SRS XII, s. 44; MC I, s. 387; Joannis Dlugossii Annales seu Cronicae incliti Regni
Poloniae. Liber undecimus 1413-1430, Varsaviae 2000, s. 86-87 (na s. 360-361 stručné biogramy popravených a zabitých
radních); Jahrbücher der Stadt Breslau I, ed. Johann Gustav Gottlieb Büsching, Breslau 1813, s. 158-159; Teksty żródłowie
do historii Wrocławia I. Do końca XVIII w., edd. Karol Maleczyński – Jan Reiter, Wrocław 1951, s. 42-44; Ruch husycki w
Polsce. Wybór tekstów żródłowych (do r. 1434), edd. Roman Heck – Ewa Maleczyńska, Wroclaw 1953, s. 53-55 (překlad
pasáže otištěné Büschingem). Z literatury Hermann Markgraf, Einleitung, in: CDS XI, edd. Hermann Markgraf – Otto
Frenzel, Breslau 1882, s. V-LXI, zde s. XXX-XXXV; Cezary Buśko – Mateusz Goliński – Michal Kaczmarek – Leszek
Ziątkowski, Historia Wrocławia, Wroclaw 2001, s. 177-178; Jan Drabina, Historia miast śląskich w średniowieczu, Kraków
2000, s. 45-46; Marek L. Wójcik, Chwile strachu i trwogi. Kłęsky żywiołowe, konflikty zbrojne i tumulty w średniowiecznym
Wrocławiu, Racibórz 2008, s. 96-98.
332
34 AČ I, s. 197-198 (č. 12); CDS XI, s. 176-177 (č. 36). Za upřesnění Václavovy legalizace vratislavského převratu,
slezskými editory chybně datovaného k 25. 2. 1419, náleží dík Ivanu Hlaváčkovi.
333
35 Řadu zmínek k němu eviduje J. Hrdina, Liber summarius bernarum, s. 230, 237, 291, 293.
334
36 FRB V, s. 402; FRB VII, s. 15.
335
37 B. Kopičková, Jan Želivský, s. 256-257.
336
38 Prameny k defenestraci: SOA Třeboň, A 16, fol. 231; FRB V, s. 345-346, 538, 580, 591; FRB VII, s. 15-17, 20, 22;
MHB III, s. 59; MHB IV, s. 67; SLČ – SN II, s. 16,17, 62, 80,104,130,167,193, 207; SLČ – SN III, s. 7, 57, 79, 166, 321-322;
text E SLČ, NK ČR XIX C 21, fol. 62v-63v; text F SLČ, p. 198-200; text / SLČ, NK ČR XIX C 19, fol. 137v-138r; SLČ z
vratislavského rukopisu, s. 19; Adalbert Hořčička, Ein „Chronicon breve regni Bohemiae saec. XV“, MVGDB 37, 1899, s.
464; SRS XII, s. 44; Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 265; M. Pavla Zídka Spravovna, ed. Zdeněk
Václav Tobolka, Praha 1908, s. 179; Höfler I, s. 74; Veršované skladby doby husitské, s. 151-152; Kronika velmi pěkná o
Janovi Žižkovi, s. XI.
337
39 Tak H. Kaminsky, A History, s. 292; B. Kopičková, Jan Želivský, s. 55-56, 224. Původně i Petr Čornej, Velké dějiny
zemí Koruny české V. 1402-1437,2 Praha – Litomyšl 2010, s. 210.
338
40 Zdůvodnil to Amedeo Molnár, Pohyb teologického myšlení. Přehledné dějiny dogmatu, Praha 1982, s. 238-240 (i se
správným upozorněním, že žánr kázání je podstatně odlišný od deníkových záznamů).
339
41 Výzva Jana Želivského, s. 111, 113,117-118.
340
42 Höfler I, s. 74; FRB VII, s. 15. Viz W. W. Tomek, Dějepis III, s. 637-638.
341
43 SLČ – SN III, s. 166.
342
44 FRB V, s. 345 (Vavřinec z Březové), 591 (Bartošek z Drahonic); SLČ – SN II, s. 16 (k problému obratu a pretorio viz
níže); SLČ – SN III, s. 166 (zajímavá zpráva, jen částečně využívající kroniky Vavřince z Březové).
343
45 Höfler I, s. 74; J. Hrdina, Liber summarius bernarum, s. 229.
344
46 Amedeo Molnár, Rok 1419 ve vývoji husitské theologie, in: Vznik husitské revoluce. Soubor příspěvků k 550. výročí
husitské revoluce, ed. Michal Flegl, Praha 1969, s. 14.
345
47 Höfler I, s. 74; Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 264; AČ XXVIII, s. 215; W. W. Tomek, Základy I,
s. 26, 107, 111; J. Teige, Základy I, s. 544-545; Berní knihy Starého Města pražského (1427-1434), s. 32, 97,170,174,175,
207; Jiří Čarek, Z dějin staroměstských domů, PSH 13,1981, s. 6,14.
346
48 Ve stejné funkci se připomíná roku 1415. Viz J. Hrdina, Liber summarius bernarum, s. 278.
347
49 Text E SLČ, fol. 63r.
348
50 W. W. Tomek, Základy III, IV, V, s. 220; Týž, Základy II, s. 7.
349
51 FRB V, s. 346.
350
52 K Šilhanovi Soudní akta konsistoře pražské VII (1420-1424. Dodatky), ed. Ferdinand Tadra, Praha 1905, s. 116; k
Zuvačovi AČ XXVIII, s. 102; o Bruxerovi-Mostském AČ XXVI, s. 47; o Navarovi W. W. Tomek, Základy II, s. 165.
351
53 I. Hlaváček, Urkunden und Kanzleiwesen, s. 431. K 30. červenci eviduje Václava na Novém hradě Vavřinec z
Březové (FRB V, s. 345), zatímco takzvaný Starý kolegiát píše, že rozzuřený král sem odjel z Prahy, sotva obdržel zprávu o
defenestraci (SLČ – SN III, s. 79). O Václavově reakci FRB VII, s. 16; Aneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s.
264.
352
54 W. W. Tomek, Dějepis V, s. 68; Týž, Dějepis VlIl, s. 443-445; Jiří Čarek, Z dějin staroměstských domů, PSH 12,
1980, s. 63-64; Týž, Z dějin staroměstských domů, PSH 15, 1982, s. 32, 34; Týž, Z dějin staroměstských domů, PSH 17,
1984, s. 30; Michal Svatoš, Jan Reček a jeho písemná pozůstalost v archivu pražské univerzity, AUC-HUCP 14/1-2, 1974,
s. 121-160; Týž, Husitští mecenáši pražské univerzity, HT 2,1979, s. 51.
353
55 FRB V, s. 346; FRB VII, s. 16.
354
56 Dalšími novoměstskými konšely byli Beneš pasíř a Jan Plzenský, dále pak Mikuláš Právovic z Písku, majitel domu v
ulici Na Příkopě, Kryštof pergameník, Mařík soukeník, kožišník Beneš Krosek, sladovník Matěj Panic, krejčí Tomášek,
vetešník Kříž, Jan Rokycanský, zřejmě kabátník, a pasíř Martin Farář. U obou pasířů lze téměř s jistotou předpokládat účast
při defenestraci, jejich domy stály v blízkosti chrámu Panny Marie Sněžné. Viz W. W. Tomek, Dějepis V, s. 84; P. Čornej,
30. 7.1419, s. 147-148.
355
57 Heinz Schilling, Das Reich und die Deutschen. Aufbruch und Krise. Deutschland 1317-1648, Berlin 1994, s. 414-415.
356
58 Jakoubek ze Stříbra, Výklad na Zjevenie sv. Jana I, s. 128-130.
357
59 Vědecká literatura k první pražské defenestraci je natolik rozsáhlá, že zde uvádíme pouze práce, které znamenaly
posun v poznání této události. Zásadní vklad představuje příspěvek Howarda Kaminského, který analýzou pramenů
prokázal, že celá akce byla připravená a dokonale zorganizovaná, čímž antikvoval romantické interpretace o spontánním
činu rozhněvaného lidu. Viz Augustin Neumann, Katoličtí mučedníci doby husitské, Hradec Králové 1927, s. 63-65; J.
Pekař, Žižka III, s. 17-19; Žižka IV, s. 14-16; Howard Kaminsky, The Prague Insurrection 0/30 July 1419, Mediaevalia et
Humanistica 17, 1966, s. 106-126; Týž, A History, s. 292-296; František Graus, Struktur und Geschichte. Drei
Volksaufstände im mittelalterlichen Prag, Sigmaringen 1971, s. 60-67; Týž, Pest – Geissler – Judenmorde, s. 467; F.
Šmahel, Husitská revoluce II, s. 316-317; B. Kopičková, Jan Želivský, s. 55-59; Jörg Konrad Hoensch, Prager
Fensterstürze, in: Deutsche und Tschechen. Geschichte – Kultur – Politik, edd. Walter Koschmal – Marek Nekula –
Joachim Rogall, München 2001, s. 536-537; P. Čornej, Nové Město pražské, s. 743-750; Týž, 30. 7. 1419, s. 117-141.
358
60 Detailně i s přímými citacemi všech pramenů František Šmahel, Epilog husitské revoluce. Pražské povstání 1483, in:
Acta reformationem Bohemicam illustrantia. Příspěvky k dějinám utrakvismu [1], Praha 1978, s. 45-127.
359
61 Apologie druhá stavův Království českého, tělo a krev Páně Ježíše Krista pod obojí spůsobou přijímajících, ed.
Václav Šubert, Praha 1862, s. 40.
360
62 Jako první začali v negativním výměru užívat výraz „kališníci“ členové Jednoty bratrské pro označení utrakvistů
přiznávajících se ke kompaktátům, úmluvám sjednaným mezi husity a basilejským koncilem roku 1436. Jediný zatím
známý doklad původního významu obsahuje text katolického šlechtice Jana Zajíce z Hazmburka († 15. května 1495),
sepsaný roku 1488 a adresovaný husitským mistrům pražského vysokého učení. Pisatel zde jasně praví: „Oni pak pikharti
tím příkladem vaším, též ty také všecky potupují i vás také a přičinějíce vám jméno bludné a posměšné kališníci.“ Viz Akty
Jednoty bratrské II, ed. Jaroslav Bidlo, Brno 1923, s. 139 (opis téhož listu rovněž in: Manualník M. Vácslava Korandy, s.
4).
361
63 Text F SLČ, p. 198; Husitské skladby Budyšínského rukopisu, ed. Jiří Daňhelka, Praha 1952, s. 120 (verš 1437). O
„nelidském“ (abhominabiliter) zabití, provedeném „a communitate Wiklefitica“ hovoří katolický analista. Viz SLČ – SN II,
s. 207.
362
64 Poprvé již s výrazným beletrizačním charakterem: „I šli jsú k rathúzu Novoměstskému muži, ženy, děti a křičeli
hlasem velikým, a páni byli zavřeli rathúz, a někto z huory udeří na monstrancí kamenem a chudina, obořéci se, šturmují k
rathúzu, a dobudúc s meči konšeluov jedenádcte a dvanádctý byl poslán k králi a ztepú všecky.“ Viz M. Pavla Zídka
Spravovna, s. 179. Dále Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, s. XI; SLČ – SN III, s. 166. Staročeský překlad kroniky
Vavřince z Březové říká jen, že někteří „házeli sou z rathauzu“, aniž uvádí, co a na koho (FRB V, s. 345).
363
65 Viz Próza doby Karla IV., ed. Jan Vilikovský, Praha 1938, s. 94. Kromě velké Grausovy knihy (Pest – Geissler –
Judenmorde) se problematikou údajných blasfemických činů evropských Židů soustavně zabývá Daniel Soukup, Kterak
Židé mučili Boží tělo – edice a komentář, ČL 59, 2011, s. 697-712; Týž, Eucharistické profanační legendy jako polemika s
husitstvím a útok proti Židům, in: Jan Hus, husitství a husitské války, edd. Daniel Soukup – Matouš Jaluška, Praha 2016, s.
42-53 (též četné další práce téhož autora).
364
66 FRB V, s. 591.
365
67 Martin Kuthen ze Šprinsberka, Kronika o založení země české a prvních obyvatelích jejich, Staré Město pražské 1539,
fol. N2a. Paradoxně stejné vysvětlení čteme také u katolického autora z přelomu 16.-17. století: „Léta 1420 Jan Žižka,
dvořenín krále Václava, nakažen jsa učením Husovým a dychtě po loupeži a vojnách, vzal odpuštění od dvora královského
a nejprvnější šarvátku učinil na Novém městě pražském, když 13 konšelův s rathouzu dolů smetal…“ Viz AL Šimona
Plachého z Třebnice Paměti Plzeňské, ed. Josef Strnad, Plzeň 1883, s. 13.
366
68 Tyto motivy v průběhu 16. století přejímali a upravovali další autoři, například Václav Hájek z Libočan, Kronika
česká, fol. 374rv (zde Žižkovi pomáhá s dobytím radnice jakýsi Žibřid, dobovými prameny nedoložitelný), respektive
Daniel Adam z Veleslavína, Kalendář historický,2 Staré Město pražské 1590, s. 409. Poznamenaly ale i moderní
historiografickou produkci (zvláště viz Josef Macek, Husitské revoluční hnutí,2 Praha 1952, s. 68; F. M. Bartoš, Husitská
revoluce I, s. 63-64; Jiří Spěváček, Václav IV. 1361-1419. K předpokladům husitské revoluce, Praha 1986, s. 538-539) a
pronikly do známé filmové husitské trilogie Otakara Vávry a Miloše Václava Kratochvíla, konkrétně do snímku Jan Žižka.
367
69 SLČ – SN II, s. 16.
368
70 Tamtéž, s. 17.
369
71 Tamtéž, s. 62.
370
72 P. Contamine, Válka ve středověku, s. 96.
371
73 Záslužně jeho místo v historickém vědomí zmapoval R. Urbánek, Žižka v památkách a úctě, například s. 6-13, 42-49.
372
74 MHB IV, s. 68; SLČ – SN II, s. 193.
373
75 FRB V, s. 350.
374
76 Chybná chronologie zpráv je zřejmá v období od listopadu 1419 do počátku jara 1420 (záznam o příměří mezi
husitskou Prahou a královskou stranou, uzavřeném 13. listopadu 1419, a o následném Žižkově odchodu do Plzně omylem
následuje po údajích o dobytí Sezimova Ústí husitskými radikály 21. února 1420 a o porážce královského vojska v Mladé
Vožici 5. dubna 1420). Viz SLČ – SN II, s. 16, 18.
375
77 FRB V, s. 581.
376
78 J. Pekař, Žižka II, s. 93-94, 239-240. Pekařovu interpretaci kategoricky odmítl František Michálek Bartoš, Kdy byl
Žižka vzat od lidu na slovo? JSH 6,1933, s. 120-121. Bartošova názoru se zprvu přidržel též F. Šmahel, Jan Žižka z
Trocnova, s. 51. Spíše k Pekařovi se kloní A. Paner, Jan Žižka z Trocnova, s. 83-84, 93-94.
377
79 J. Čelakovský, O vývoji středověkého zřízení radního, s. 159,178-179.
378
80 Petr Čornej, Vzbúřenie, búře, búřka a husitská revoluce, in: Heresis seminaria. Pojmy a koncepty v bádání o husitství,
edd. Pavlína Rychterová – Pavel Soukup, Praha 2013, s. 111-137; Týž, Husitská revoluce: nástin proměny pojmu v českém
historickém myšlení a v dějinné paměti (v tisku). V širokém historickém záběru, leč ne zcela komplexně Ferdinand Seibt,
Revolution in Europa. Ursprung und Wege innerer Gewalt. Strukturen. Elemente. Exempel, München 1984, s. 10-38, 203-
229; Alexander Patschovsky, Revolučnost husitské revoluce, ČČH 99, 201, s. 231-252.
379
81 FRB V, s. 329-330; Höfler II, s. 475. K vnímání let 1414,1415 a 1419 P. Čornej, Velké dějiny zemí Koruny české V, s.
361-362.
380
82 A. Molnár, Rok 1419 ve vývoji husitské theologie, s. 15-16.
381
83 P. Čornej, Velké dějiny zemí Koruny české V, s. 664-666.
382
84 FRB V, s. 539.
383
85 FRB V, s. 581; FRB VII, s. 14; MVB VII/2, s. 477-478 (č. 1167). Viz též Pavel Vlček – Dušan Foltýn – Petr Sommer,
Encyklopedie českých klášterů, Praha 1998, s. 234-236, 354-355, 426-430, 702, 415-417, 302-303; Jan Adámek, Mučedníci
písečtí. K zániku píseckého dominikánského kláštera roku 1419, in: Evropa a Čechy na konci středověku, s. 221-231 (s
přílišnou důvěrou v líčení humanistické a barokní historiografie); Jan Adámek – Jan Sommer, Kostel dominikánů v Písku,
jeho gotické pozůstatky a barokní proměna, Průzkumy památek 4,1997, č. 1, s. 43-62; Jindřich Vančura, Dějiny někdejšího
král. města Klatov. První část I. dílu (od dob nejstarších do r. 1620), Klatovy 1927, s. 96-97 (složení předrevolučních
městských rad); L. Sýkorová a kolektiv, Klatovy, s. 122-123; Martin Ebel, Husitství a česká reformace v Žatci, in: Žatec, ed.
Petr Holodňák, Žatec 1992, s. 32; Bohumír Roedl a kolektiv, Louny. Historie/Kultura/Lidé, Praha 2005, s. 80-81; J.
Mikulka, Dějiny Hradce Králové do roku 1850 I/1, s. 84; Hradec Králové. Historie/Kultura/Lidé, Praha 2017, s. 106.
Zmínku Eney Silvia o vyvracení klatovského dominikánského kláštera lze dokonce chronologicky klást ještě před
novoměstskou defenestraci (Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 254).
384
86 FRB VII, s. 16.
385
87 FRB V, s. 346 (v hlavním textu citován novočeský překlad Františka Heřmanského).
386
88 P. Čornej, Tajemství českých kronik, s. 97-114.
387
89 Vyplývá to z takzvaného satirického listu (s datem 5. září 1419), jehož autorem byl Kaspar de Lewbicz, registrátor v
královské kanceláři Václava IV. a poté notář ve službách Zikmunda Lucemburského. Viz Přemysl Bar, Údajný satirický list
krále Zikmunda Pražanům z podzimu 1419. Rukopisné dochování a edice, MedHB 18/2, 2015, s. 163-178, časový údaj na s.
176-177. Novočeský překlad in: Husitské manifesty, ed. Amedeo Molnár, Praha 1980, s. 71-73, zde s. 73.
388
90 Prameny k pražským srpnovým bouřím jsou víceméně totožné s prameny k defenestraci. Nutno k nim ovšem připojit
časové písně, například Již se raduj, cierkev svatá, in: Výbor I, s. 290-292, respektive autentické svědectví
pronásledovaných kartuziánů in: UB I, s. 3-11 (č. 6).
389
91 Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 376r.
390
92 FRB V, s. 347, 539. Blíže M. Říhová, Dvorní lékař, s. 28-29.
391
93 Milena Bartlová, Husitské obrazoborectví, in: Umění české reformace (1380-1620), s. 63-70, zvláště s. 69.
392
94 Josef Truhlář, Paběrky z rukopisů klementinských LXV. Kázání kněze Jana Želivského z r. 1419, ČČH 9, 1903, s. 200;
W. W. Tomek, Dějepis města Praky IV,2 Praha 1899, s. 6.
393
95 Miloslav Ransdorf, [Diskusní příspěvek], HT 4,1981, s. 116-118.
394
96 P. Bar, Údajný satirický list, s. 175.
395
97 FRB VII, s. 16.
396
98 Nejlépe k tomu J. Mezník, Praha před husitskou revolucí, s. 211-214.
397
99 Viz L. Sýkorová a kolektiv, Klatovy, s. 122-123.
398
100 Veršované skladby doby husitské, s. 152. Uvedenou motivaci nepřímo potvrzuje i jiný pramen. Viz P. Bar, Údajný
satirický list, s. 174.
399
101 P. Čornej, Světla a stíny, s. 214-217.
400
102 UB 1, s. 3-11 (č. 6); FRB VII, s. 16-17. K tomu podrobně W. W. Tomek, Dějepis IV, s. 3-5; A. Neumann, Katoličtí
mučedníci doby husitské, s. 39. Nyní nově Ondřej Vodička, Katoličtí exulanti z Čech a Moravy v době husitské (1419-
1436). Katolický klérus v exilu (v tisku).
401
103 P. Vlček – P. Sommer – D. Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, s. 586-587.
402
104 Text F SLČ, p. 200; FRB V, s. 347; FRB VII, s. 17. Podle pozdního podání byl popraveným novoměstský koželuh
Mařík. Viz Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 375r. Jakýsi Mauritius cerdo se opravdu roku 1419 připomíná na
Novém Městě (v místě pozdějšího čp. 227) a poté mizí. Viz W. W. Tomek, Základy II, s. 114.
403
105 Ke klášterní knihovně Ivan Hlaváček, Matyáš Škorně z Jehnědna, český bibliofil 15. věku, in: Z českých dějin.
Sborník prací in memoriam prof. dr. Václava Husy, edd. Zdeněk Fiala – Rostislav Nový, Praha 1966, s. 97-106, zde s. 106;
Týž, Středověké soupisy knih a knihoven v českých zemích. Příspěvek ke kulturním dějinám českým, Praha 1966, s. 90.
404
106 FRB V, s. 581; SLČ – SN II, s. 207.
405
107 J. Čelakovský, O vývoji středověkého zřízení radního, s. 159-160, 178-180; J. Mezník. Praha před husitskou
revolucí, s. 214-215.
406
108 Zprávu o klariskách a magdalenitkách zachoval na základě nyní neznámého staršího rukopisu Daniel Adam z
Veleslavína, Kalendář historický, s. 462.
407
109 Podrobně putování Václavových ostatků rekonstruovali W. W. Tomek, Dějepis IV, s. 6-7,13-14; František Šmahel,
Mezi středověkem a renesancí, Praha 2002, s. 161; Týž, Poslední chvíle, pohřby a hroby českých králů, in: Slavnosti,
ceremonie a rituály v pozdním středověku, edd. Martin Nodl – František Šmahel, Praha 2014, s. 155; P. Čornej, Světla a
stíny, s. 213-214; B. Kopičková, Česká královna Žofie, s. 212 (všichni převážně s detailními odkazy na relevantní prameny).
408
110 Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 268.
409
111 „Feria V in crastino Zizka cum suis complicibus ecclesias et monasterias Prage intrans ymagines fregit multas. Et
eodem die monasterium Carthusiense per eosdem est efractum et in crastino feria VI concrematum.“ Viz FRB V, s. 591.
410
112 „Monasterium Carthusiensium Prage vicinum invasit et direptum incendit, monachos eius ordinis tamquam populo
inutiles, qui veluti sues in claustro saginarentur, migrare alio iussit.“ Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica I, s.
268, 270.
411
113 Királyok, s. 104.
412
114 Komunikační provázanost mezi husitskými městy snad dokládá zmínka o listu, který Buntbruder zaslal do Horní
Lužice. Viz CDLSII/1, s. 3.
413
115 Požadavky uchovány ve dvou verzích. Viz AČ IÍI, s. 206-208 (č. 13); Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten zur
Geschichte des Zeitalters Kaiser Sigmunds, ed. Wilhelm Altmann, Berlin 1893, s. 121-124. Vyčerpávající interpretaci podal
J. Mezník, Praha před husitskou revolucí, s. 216-218. Střízlivě též F. Kavka, Poslední Lucemburk na českém trůně, s. 28-
30.
414
116 J. Pekař, Žižka III, s. 24; Žižka IV, s. 19; H. Z. Nowak, Międzynarodowe procesy, s. 92.
415
117 Například SLČ z rukopisu křižovnického, s. 54. K tomu viz František Michálek Bartoš, O horu Bzí, JSH 23, 1954, s.
59-60; Jaroslav Čechura, Mikuláš z Husi a Zelená Hora (Klášter Pomuk na počátku husitství), MZK 18, 1982, s. 199-209;
M. Polívka, Mikuláš z Husi a nižší šlechta, s. 55-56; Kateřina Charvátová, Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142-1420. 1.
svazek. Fundace 12. století, Praha 1998, s. 213, 230-231, 236; Eduard Maur, Od hory Tábor k svatoludmilskému srazu. K
historii poutí na hory v roce 1419, TA 11, 2002, s. 24-30; V. Bystrický, Západní Čechy v husitských válkách, s. 80-81;
Ondřej Vodička, Cisterciáci z Nepomuku v exilu za husitských válek (1419-1436), SMB 6, 2014, s. 256-267.
416
118 Výbor I, s. 442-444; H. Kaminsky, A History, s. 299-302; Amedeo Molnár, Husitství jako výzva, in: Husitské
manifesty, s. 13-14.
417
119 Výbor I, s. 443.
418
120 Text F SLČ, p. 204-205; SLČ – SN III, s. 325-326, 410.
419
121 Marginální připis rukou z 16. století v textu / SLČ, NK ČR XIX C 19, fol. 139r (zde ovšem Korandovo jméno
zkomoleno na Čakanka, psáno Czakanka). Jiné texty uvádějí, že Koranda těm, kteří „chtěli na tu pút vyjeti“, přikázal, „aby s
sebú kostny, kordy, meče, Sudlice, voštípy, cepy a jinú bran brali i samostřiely, pro kozly, právě, že chtí kozlové štěpy
hlodati“. Viz například SLČ z vratislavského rukopisu, s. 23. Přesná datace naráží na překážky, neboť pamětnické
vzpomínky vznikly přibližně s pětatřicetiletým odstupem.
420
122 Enea Silvio s určitostí sobě vlastní Žižkovu účast Na Křížkách zmiňuje, byť ve zmatených chronologických
souřadnicích. Viz Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 270.
421
123 Text F SLČ, p. 203.
422
124 „…in quo familiares multi olim regis Wenceslai pro tunc demorabantur…“ Viz FRB V, s. 348.
423
125 Tamtéž.
424
126 Höfler II, s. 478-480; SLČ – SN III, s. 410-411.
425
127 UB I, s. 2 (č. 4); LL I, s. 12 (č. 19). Blíže J. Mezník, Praha před husitskou revolucí, s. 223-226; B. Kopičková, Česká
královna Žofie, s. 213. Existenci spolku zpochybnil, prohloubiv naznačené pochybnosti Mezníkovy, F. Kavka, Poslední
Lucemburk, s. 30-31.
426
128 FRB Vy s. 348.
427
129 J. Kejř, Právní životy s. 18-19; F. Kavka, Poslední Lucemburk, s. 32; Z. Beran, Poslední páni z Michalovic, s.23.
428
130 AČ UL s. 209-210 (č. 15) Ohlas provolání in: Veršované skladby doby husitské, s. 152. K dataci a interpretaci textu
přesvědčivě J. Mezník, Praha před husitskou revolucí s. 220-221.
429
131 S. Ekdahl, Das Soldbuch des Deutschen Ordens I, s. 33,35.
430
132 K události FRB V, s. 348,539. Jména hornolužických žoldnéřů zachoval odpovědný list zaslaný obci Nového Města
pražského 6. listopadu 1419. Viz AČ IV, s. 375-377 (č. 35). Mnohé lze identifikovat na základě přehledu, který sestavil
Hermann Knothe, Geschichte des Oberlausitzer Adels und Seiner Güiter vom XIII. bis gegen Ende des XVI. Jahrhunderts,
Leipzig 1879. K Welflovi Martin Šandera, Hanuš Welfl z Varnsdorfu. První zemský hejtman Kladského hrabství, in: 550 let
Hrabství kladského (Kladský sborník – supplementum 6), Trutnov 2009, s. 99-116 (podle autora by se ovšem Hanuš dožil
přibližně pětadevadesáti let; na Pražském hradě tak sloužil možná stejnojmenný otec kladského hejtmana).
431
133 AČ IV, s. 375-377 (č. 35).
432
134 „…communitas Nove civitatis obsedit castrum Wyssegradense, familia olim regis Wenceslai Bohemie inde depulsa.
Cui communitati Johannes Ziska, familiaris prefati regis, se adiunxit.“ Viz FRB V, s. 348-349.
433
135 Tak, i když zmatečně, Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 270.
434
136 Hlavní prameny: FRB V, s. 349-350; text F Starých letopisů, p. 205-211. Zcela zásadně zpřesnil a přehodnotil dění
prvních osmi listopadových dnů E. Maur, Od hory Tábor k svatoludmilskému srazu, s. 5-37. Zásadní byla oprava data v
edici Husitské kroniky Vavřince z Březové (FRB V, s. 350), mylně vztaženého k příchodu venkovských husitů do Prahy,
nikoliv ke střetnutí nad Živohoští. Nepříliš jasné formulaci neporozuměly celé generace historiků (včetně autora této knihy).
Maurovy datace a rekonstrukce se tu v podstatě přidržujeme. Již se znalostí Maurovy studie V. Bystrický, Západní Čechy v
husitských válkách, s. 86-89.
435
137 K levobřežní fortifikaci Kamenného mostu Pavel Vlček a kolektiv, Umělecké památky Prahy. Malá Strana, Praha
1999, s. 120,195.
436
138 Z pramenů FRB V, s. 349-350, 539, 581; MHB IV, s. 68; text F SLČ, p. 210-211, a text X SLČ (in: SLČ – SN II, s.
193). K bojům na Malé Straně W. W. Tomek, Dějepis IV, s. 17-19; Pavel Choc, Boje o Prahu za feudalismu, Praha 1957, s.
274-275; František Šmahel, Husitská revoluce III. Kronika válečných let, Praha 1993, s. 16-17; stručně B. Kopičková,
Česká královna Žofie, s. 215.
437
139 FRB V, s. 349. Viz i Martin Šandera, Hynce Ptáček z Pirkštejna. Opomíjený vítěz husitské revoluce, České
Budějovice 2011, s. 10-14; Z. Beran, Poslední páni z Michalovic, s. 24; Viktor Pohanka, „Item eynem bothen kein der
Sweidenicz zu dem von Colditz…“ K itineráři Svídnicko-javorského hejtmana a hornolužického fojta Albrechta z Koldic v
čase kalicha, SlSb 112, 2014, s. 94-96; Václav z Donína, respektive Donínský, byl členem královské rady Václava IV. a
jako kutnohorský rychtář sídlil na pověstném Hrádku.
438
140 Počet zajatých husitů uvádí přímý účastník střetu Přech z Hostovnic, vsi na Sedlčansku, který srážku lokalizuje na
Ostromeč. Viz Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 76. K Přechovi, jenž se k husitskému zástupu připojil pravděpodobně
cestou, P. Čornej, Světla a stíny husitství, s. 155-57. K zpustlému hradu Jiří Úlovec, Hrad Ostromeč, Podbrdsko 5, 1998, s.
9-29; T. Durdík, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, s. 411-412. Jiní badatelé kladou střetnutí do prostoru blízkého
keltského hradiště Hrazany, kde archeologický výzkum objevil několik pozoruhodných stop, snad včetně základů narychlo
vybudované kamenné zídky a drobné artefakty z 15. století (mince, šipky). Viz Libuše Jansová, Hrazany. Keltské oppidum
na Sedlčanska, Praha 1965, s. 79-81. K poloze brodu u Živohoště Pavel Bolina – Tomáš Klimek – Václav Cílek, Staré cesty
v krajině středních Čech, Praha 2018, s. 120-121,134-135.
439
141 FRB V, s. 349.
440
142 Zpráva týkající se možnosti zvolit si světského vládce pochází až z roku 1433, byla tedy formulována čtrnáct let po
debatě. Do žádného usnesení se zvažovaná eventualita nepromítla. Viz MC I, s. 387. K tomu Jaroslav Boubín, Česká
„národní“ monarchie. K domácím zdrojům a evropskému kontextu království Jiřího z Poděbrad, Praha 1992, s. 17-18.
441
143 AČ IV, s. 375-377 (č. 15).
442
144 UB /, s. 11-12 (č. 8); FRB V} s. 350-351; MHB IV, s. 68 SLČ – SN II, s. 193. Vyváženě hodnotil příměří J. Mezník,
Praha před husitskou revolucí, s. 228-229.
443
145 Text F SLČ, p. 210.
444
146 Wojciech Iwańczak, Babilon czy Jeruzalem. Praga w literaturze i propagandzie czasów husyckich, PH 84, 1993, s.
271-288.
445
147 FRB V, s. 351.
446
148 FRB V, s. 356. Pouze Žižku jmenují SLČ – SN II, s. 62, 81, 104, 131, 168; text F SLČ, p. 211; FRB V, s. 581
(Kronika univerzity pražské zde přejímá znění textu A SLČ). V zásadě shodně vykládá na tomto místě motivy Žižkova
rozhodnutí J. Pekař, Žižka III, s. 28-29. Korandovu roli v Žižkově motivaci akcentovali například W. W. Tomek, Jan Žižka,
s. 24; F. G. Heymann, John Žižka, s. 85-86.
447
149 AČ VI, s. 41 (č. 34). K výkladu tohoto místa P. Soukup, Reformní kazatelství, s. 317.
448
150 AČ XXXVIII, s. 24 (č. 12,43), 60 (č. 44). Viz František Hoffmann, K počátkům Tábora, ČsČH 15,1967, s. 103-120;
Týž, Bojové družiny na Moravě a v Čechách, s. 116 (velikost původní kamenické družiny odhaduje na 120 mužů); F.
Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s. 253-254, 293.
449
151 SLČ – SN III, s. 7, 80. Pozdější nekatolická zpracování počet mrtvých zveličují (udávají přesný počet 4 342 osob),
přinášejí však cennou zprávu, že u jedné z šachet byl později vystavěn kostel, v němž se každoročně 18. dubna konala až do
roku 1621 slavnostní shromáždění na památku usmrcených husitů. Viz Jan Amos Komenský, Historie o těžkých
protivenstvích církve české, Praha 1952, s. 36.
450
152 Podrobně J. Kejř, Právní život, s. 20-21; Ota Halama, The Martyrs of Kutná Hora, 1419-1420, BRRP 5/1, 2004, s.
139-146.
451
153 FRB V, s. 351-352, 353. 539. K tomu J. Kejř, Právní život, s. 19-22.
452
154 Text vydali Jaroslav Goll, Quellen und Untersuchungen zur Geschichte der böhmischen Bruder II, Prag 1882, s. 51-
53; H. Kaminsky, A History, s. 544-547 (tam na s. 323-324 podrobnější úvahy k problému). Datování odpovědi zpřesnil a
do širšího kontextu zasadil Ferdinand Seibt, Hussitica, s. 19-26 (zde na s. 193-195 přetisk Gollovy edice), ovšem ve shodě
se starším míněním. Viz Jaroslav Goll, Vybrané spisy drobné II, Praha 1929, s. 73-74.
453
155 F. M. Bartoš, Do čtyř pražských artikulů, s. 577-580.
454
156 K diskusi o dovolenosti tělesného boje a války za boží pravdy existuje rozsáhlá odborná literatura, například Karel
Hoch, Husité a válka, Česká mysl 8, 1907, s. 131-143, 193-208, 285-300, 375-391, 439-453; V. M. Bartoš, Do čtyř
pražských artikulů, s. 565-572; Josef Macek, Tábor v husitském revolučním hnutí. I. díl,2 Praha 1956, s. 251-256, 379-386;
F. Seibt, Hussitica, s. 16-57, 191-248 (zde vydání klíčových textů); H. Kaminsky, A History, s. 321-329; Jiří Kejř, Mistři
pražské univerzity a kněží táborští, s. 19-23; P. Soukup, Svatá válka v představách husitských mistrů, s. 277-289; Týž, Bible
a násilí za válek s husity, in: Pavel Soukup, Jaroslav Svátek a kolektiv, Křížové výpravy v pozdním středověku. Kapitoly z
dějin náboženských konfliktů, Praha 2010, s. 78-80. Svědectví o Jakoubkovi přináší Petr Chelčický, Spisy z Pařížského
sborníku, ed. Jaroslav Boubín, Praha 2008, s. 85.
455
157 FRB V, s. 352; AČ XXXVIII, s. 27 (Przywyczek z Klenowicz). Blíže Jiří Jánský, Rytíř Přibík Klenovský z Klenového
(1416-1465), „bohatýr neodolatelný“ a „Jidáš táborů“, Klenová 3, 2004. Sborník prací z historie a dějin umění, s. 53-54;
Týž, Kronika česko-bavorské hranice I, s. 123-126; E. Maur, Zrození husitské Plzně, s. 20-21.
456
158 E. Maur, Chval z Machovic, Břeněk z Dolan a Jan Valkún z Adlaru, s. 51-63; L. Sýkorová a kolektiv, Klatovy, s. 94-
95.
457
159 E. Maur, Chval z Machovic, Břeněk z Dolan a Jan Valkún z Adlaru, s. 63-69.
458
160 K situaci v Plzni a jejím okolí od roku 1411 do března 1420 viz Dějiny Plzně I. Od počátků do roku 1788, ed.
Miloslav Bělohlávek, Plzeň 1965, s. 74-78; František Šmahel, Husitské město „Slunce“. Plzeň na přelomu let 1419-1420,
MZK 19,1983, s. 137-152; E. Maur, Zrození husitské Plzně, s. 5-28; Jaroslav Čechura, Dějiny Plzeňska, in: Gotika v
západních Čechách (1230-1530) I. K 700. výročí založení města Plzně, ed. Jiří Fajt, Praha 1995, s. 48-50; Ivan
Martinovský, Dějiny Plzně, in: Tamtéž, s. 59-62; V. Bystrický, Západní Čechy v husitských válkách, s. 90-102; Dějiny
města Plzně 1. Do roku 1788, edd. Marie Malivánková Wasková – Jaroslav Douša, Plzeň 2014, s. 188-195.
459
161 „…se in ipsa civitate emulis veritatis expulsis contra reginam Zophiam, baronesque ac ceteros regales precluserunt,
treugas pacis cum eisdem nullomodo tamquam cum dei et sue legis inimicis inire volendo.“ Viz FRB V, s. 356.
460
162 O Zmrzlíkovi, který se v úřadu kutnohorského mincmistra naposledy připomíná 22. května 1419, T. Velímský, Páni
ze Svojšína, s. 98. O Leflovi více V. Pohanka, Jindřich Lefl z Lažan, s. 136-137. K Sádlovi viz S. Vančurová (Jan Sádlo ze
Smilkova, s. 211-213), k Řitkovi RBMV III, s. 314 (č. 798); AČ IV, s. 237-238 (č. 3).
461
163 Odkazy na konkrétní místa v Bibli uvádějí A. Molnár, Eschatologická naděje české reformace, s. 29-32; P. Soukup,
Reformní kazatelství, s. 315-321. Adventismus a chiliasmus rozlišil H. Kaminsky, A History, s. 310-360. Viz i P.
Cermanová, Čechy na konci věků, s. 127-233.
462
164 Všechna tato označení uvádí V. Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 377r. Nepřímo je potvrzuje vyobrazení na
komorovém kachlu z druhé poloviny 15. století. Viz B. Roedl a kolektiv, Louny, s. 85.
463
164 Všechna tato označení uvádí V. Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 377r. Nepřímo je potvrzuje vyobrazení na
komorovém kachlu z druhé poloviny 15. století. Viz B. Roedl a kolektiv, Louny, s. 85.
464
166 SLČ – SN III s. 80. Ke stejnému poznatku dospěl F. G. Heymann, John Žižka, s. 86. Podle W. W. Tomka (Jan Žižka,
s. 24) byl jednooký bojovník velitelem „nade všemi“.
465
167 FRB V, s. 356.
466
168 Dějiny města Plzně 1, s. 258-260, 276-279.
467
169 FRB V, s. 356.
468
170 J. Jánský, Páni ze Švamberka, s. 52-53.
469
171 Praxi využívat kostely jako opevněné vojenské pevnůstky známe i z porevolučního a poděbradského období. Viz
například Jan z Rabštejna, Dialogus, ed. Bohumil Ryba, Praha 1946, s. 50 (novočeský překlad in: Poselství ducha. Latinská
próza českých humanistů, ed. Dana Martínková, Praha 1975, s. 35). Blíže k tomu Matěj Matuška – Jan Syka, Husitský
válečník. Kdo tyli boží bojovníci…, Praha 2016, s. 132.
470
172 FRB V, s. 516.
471
173 FRB V, s. 356.
472
174 Text I SLČ, NK ČR XIX C 19, fol. 142 v.
473
175 Viz Vokabulář webový (heslo had). In: Webové stránky Ústavu pro jazyk český AV ČR (navštíveno 16. května
2018). V samotném díle Lactifer čteme, že „had“ je „nádoba bojovná“, respektive veliké špičaté dřevo k probíjení zdí. Viz
oddíl Lactifer latinské lístkové kartotéky v Ústavu pro jazyk český AV ČR.
474
176 Text E SLČ, NK ČR XIX C 21, fol. 69v.
475
177 František Frýda, Plzeň, středověká městská pevnost a její zbrojnice, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v
evropských dějinách (HT – supplementum 3), s. 379-380,385-386; Petr Klučina, Zbroj a zbraně. Evropa 6.-17. století,
Praha – Litomyšl 2004, s. 450-461.
476
178 Tomáš Durdík, Encyklopedie českých hradů, Praha 1995, s. 211; Jan Biederman, Organizace a vybavení vojska v 15.
století: paralelní vývoj ve Francii, Burgundsku a střední Evropě, nepublikovaná disertační práce, Univerzita Karlova –
Filozofická fakulta: Ústav českých dějin, Praha 2015, s. 153-154, 156, 179-182; Týž, „Kule, sanytr, dílo ohnivé a šípy“.
Příspěvek k historickému vývoji munice a palných zbraní v 15. a 16. století, HaV 62, 2013. č. 1, s. 12.
477
179 Text I SLČ, fol, 142V; text E SLČ, fol. 69v. V poslední době se objevila domněnka, že Žižka tehdy pobořil hrádek
Všeruby a tvrz Štěpánovice nedaleko Nekmíře. Viz Jiří Jánský, Hroznatovci a páni z Gutštejna, Domažlice 2009, s. 63.
478
180 AČ IV, s. 378 (č. 36); August Sedláček, Hrady XIII. Plzeňsko a Loketsko,3 Praha 1998, s. 227; Týž, Zbytky register,
s. 151 (č. 1052). Blíže Encyklopedie českých tvrzí. II. díl. K-R, ed. Ladislav Svoboda a kolektiv, Praha 2000, s. 497-498;
Dějiny města Plzně 1, s. 168-169; Stanislav Bárta, Zástavní listiny Zikmunda Lucemburského na církevní statky (1420-
1437), Brno 2016, s. 146 (č. 6), 186 (č.176).
479
181 Josef Macek, Tábor v husitském revolučním hnutí II. Tábor chudiny venkovské a městské, Praha 1955, s. 24. O bitvě
též W. W. Tomek, Dějepis IV, s. 23; H. Toman, Husitské válečnictví, s. 6, 8-10; F. G. Heymann, John Žižka, s. 89-90;
zajímavě F. Šmahel, Jan Žižka z Trocnova, s. 66-67; A. Paner, Jan Žižka z Trocnova, s. 96; J. Jánský, Kronika česko-
bavorské hranice I, s. 125; Týž, Páni ze Švamberka, s. 53; Dějiny Plzně 1, s. 77; V. Bystrický, Západní Čechy v husitských
válkách, s. 98-99; Dějiny města Plzně 1, s. 194.
480
182 Všechny citáty in: text / SLČ, fol. 142 v; text E SLČ, fol. 69v. V nich obsažená verze zprávy o bitvě je starší než
texty R (vratislavský) a G (křižovnický). Viz SLČ z vratislavského rukopisu, s. 24-25; SLČ z rukopisu křižovnického, s. 58.
481
183 „de campo cum suis est depulsus…“ Viz FRB V, s. 356.
482
183 184 FRB V, s. 356.
483
185 K odhadu počtu kališníků a katolíků I. Martinovský, Dějiny Plzně, in: Gotika v západních Čechách (1230-1530), s.
60.
484
186 Viz Királyok, s. 104-105, Robert Antonín – Tomáš Borovský, Panovnické vjezdy na středověké Moravě, Brno 2009,
s. 58-59, respektive Z. H. Nowak, Międzynarodowe procesy, s. 93-95.
485
187 FRB V, s. 353-254; UB II, s. 525-527 (č. 3). O klečení jako formě ponížení (byť v souvislosti s požadavky krále
Vladislava II. Jagiella vůči pražským městům po městském převratu roku 1483) SLČ – SN III, s. 246. Dostupná data
vztahující se k zastávaným purkmistrovským úřadům shromáždil W. W. Tomek, Dějepis V, s. 68, 84, 96. K Rečkovi a
Cháněmu roku 1436 viz W. W. Tomek, Dějepis města Prahy IX, Praha 1893, s. 265; P. Čornej, Světla a stíny, s. 196.
486
188 W. W. Tomek, Dějepis V, s. 41,42, 44, 45; F. Kavka, Poslední Lucemburk, s. 39-43; B. Kopičková, Česká královna
Žofie, s. 217-218; T. Baletka, Páni z Kravař, s. 122-123; František Hoffmann, Bojové družiny před husitskou revolucí ve
východních Čechách, ČsČH 35,1987, s. 87-89.
487
189 F. M. Bartoš, Husitská revoluce I, s. 77-78;, D. Coufal, Polemika o kalich, s. 106-108.
488
190 Viz Codex epistolaris Vitoldi magni ducis Lithuaniae (1376-1430), ed. Antonius Prochaska, Kraków 1886, s. 482
(dále jen CEV).
489
191 K brněnským jednáním existuje obsáhlá literatura, nejvyváženější interpretace podali J. Mezník, Praha před
husitskou revolucí, s. 232-234; Josef Válka, Dějiny Moravy I. Středověká Morava, Brno 1991, s. 120-121; F. Šmahel,
Husitská revoluce III, s. 21-22; F. Kavka, Poslední Lucemburk, s. 38-42; P. Čornej, Zikmundův boj o otcovu korunu, in:
Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy, s. 736-737; Dějiny Brna 2. Středověké město, ed. Libor Jan, Brno 2013, s.
128-130; Jarosław Nikodem, Od Brna do Iglawy. Husyckie misje dyplomaticzne z lat 1419-1436, KH 121, 2014, s. 109-110.
Stručně J. Mezník, Lucemburská Morava, s. 416-417.
490
192 M. Pavla Židka Spravovna, s. 11.
491
193 Joannis Dlugossii Anales. Liber undecimus, s. 110-125; Királyok, s. 105; H. Z. Nowak, Międzynarodowe procesy, s.
94-107; J. Krzyżaniakowa – J. Ochmański, Władyslaw II Jagiełło, s. 249-253; J. K. Hoensch, Kaiser Sigismund, s. 289-291;
H. Łowmiański, Polityka Jagiełłonów, s. 121-123; Zdeněk Jirásek a kolektiv, Slezsko v dějinách českého státu I. Od
pravěku do roku 1490, Praha 2012, s. 347-349 (s výčtem dolnoslezských knížat); J. Nikodem, Polska i Litwa, s. 211-224 (s
pochopením pro Zikmundovy politické „hry“ i se zdůrazněním rozdílné reakce Polska a Litvy na Zikmundův výrok).
492
194 FRB V, s. 353, 354-355, 539; SLČ – SN III, s. 7, 80. Viz i Oldřich Kotyza, Jan Smetana, Jindřich Tomas a kolektiv,
Dějiny města Litoměřic, Litoměřice 1997, s. 151-152.
493
195 UB I, s. 15-17 (č. 11).
494
196 Jan z Příbramě, Život kněží táborských, ed. Jaroslav Boubín, Příbram 2000, s. 40.
495
197 Z novější literatury zajímavě Stanisław Bylina, Rewolucja husycka. Tom 2. Czas chwaly i zmierzchu, Warszawa
2015, s. 137-139.
496
198 Tamtéž, s. 51, 53.
497
199 F. Šmahel, Husitské město „Slunce“, s. 146-148.
498
200 Jakoubek ze Stříbra, Výklad na Zjevenie sv. Jana II, s. 104-105; F. M: Bartoš, Do čtyř pražských artikulů, s – 561-
591; J. Macek, Tábor v husitském revolučním hnutí I, s. 253-258,379-386 (zde přehled hlavních pramenů k táborskému
adventismu a chiliasmu); H. Kaminsky, A History, s. 310-319. K Jakoubkově polemice s adventismem výstižně P. Soukup,
Reformní kazatelství, s. 314-324. O eschatologickém rozměru Jakoubkova myšlení Amedeo Molnár, Poslední věci v
pohledu Jakoubka ze Stříbra, in: Směřování. Sborník k šedesátinám Amedea Molnára, ed. Noemi Rejchrtová, Praha 1983, s.
61-66.
499
201 Zikmundova listina ze dne 19. prosince 1420 in: Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad. Část I.
Od r. 1300-1450, ed. Josef Strnad, Plzeň 1891, s. 302-303 (č. 268).
500
202 Zižkovo splynutí s adventistickými a chiliastickými náladami předpokládal ve stopách Palackého J. Pekař, Žižka III,
s. 33-34. Za pravdu mu dal Kamil Krofta, Žižka a husitská revoluce, Praha 1936, s. 65-67. Opačný názor zastávají například
M. Flegl, Žižka ve světle svých listů, s. 170-172; Jiří Kejř, Jan Žižka jako politik a státník, JSH 48,1974, zvláštní číslo, s. 19-
26, zvláště s. 21-22.
501
203 FRB V, s. 357; Veršované skladby doby husitské, s. 158. Z vědecké produkce zejména H. Kaminsky, A History, s.
333-334; F. Hoffmann, K počátkům Tábora, s. 113-119; F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s. 254-255; F. Šmahel,
Husitská revoluce III, s. 30-31; E. Maur, Příspěvek k prosopografii duchovních táborské orientace, s. 56-63, 74-79; Roman
Cikhart, Hromádka z Jistebnice, zakladatel města Tábora, a Jan z Borotína, obhájce kompaktát. Příspěvky k dějinám
husitství, Tábor 1920, s. 4-6; Pavel Rous, Táborský vůdce Petr Hromádka z Jistebnice v Chotěboři, in: Almanach
městského muzea v Chotěboři 1985, s. 13-25.
502
204 Veršované skladby doby husitské, s. 154.
503
205 FRB V, s. 357; SLČ – SN III, s. 80-81; SLČ – SN II, s. 16,17, 62, 81,104,131,168; text F SLČ, p. 212. K literatuře
uvedené v poznámce 203 je třeba doplnit Miloš Drda – Rudolf Tecl, K předhusitskému osídlení Tábora, ČsČH 26,1978, s.
740-764; Rudolf Krajíc, Tábor – hrad. Současný stav archeologického poznání národní kulturní památky. Otázky a hledání
odpovědí, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum 3), s. 348-355;
Vladislav Razím, Poznámka ke genezi a vývoji městského opevnění Tábora, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v
evropských dějinách (HT – supplementum 3), Tábor 2007, s. 441-444; Zdeněk Vybíral, Tábor v době husitské, (1420-
1620), in: Husité. Na cestě za poznáním husitského středověku, ed. Zdeněk Vybíral, Tábor 2011, s. 119-125.
504
206 SLČ – SN III, s. 81.
505
207 Text F SLČ, p. 212.
506
208 F. Šmahel, Die zweideutige Idee Tabors, s. 26-27; Týž, Husitská revoluce III, s. 31.
507
209 FRB V, s. 359; text F SLČ, p. 213. K tomu například V. Bystrický, Západní Čechy v husitských válkách, s. 102;
Dějiny města Plzně 1. Do roku 1788, s. 195.
508
210 K tomu Josef Hejnic – Miloslav Polívka, Plzeň v husitské revoluci. Hilaria Litoměřického „Historie města Plzně“,
její edice a historický rozbor, Praha 1987, s. 95-110 (novočeský překlad na s. 141-167; Petr Čornej, Lipanská křižovatka.
Příčiny, průběh a důsledky jedné bitvy, Praha 1992, zvláště s. 83-99, 123-125, 162-167; Petr Sokol, Husité před branami
Plzně. K topografii obležení Plzně v letech 1433 až 1434, in: Tenkrát na západě (Čech). Kapitoly z dějin kultury a
každodennosti Plzně a Plzeňského kraje, edd. Jiří Stočes – Eva Mušková a kolektiv, Plzeň 2013, s. 25-48; Dějiny města
Plzně 1, s. 203-206.
509
211 W. W. Tomek, Dějepis V, s. 68, 84.
510
212 FRB V, s. 359.
511
213 František Michálek Bartoš, Z Husových a Žižkových časů. Črty a podobizny, Praha 1925, s. 73.
512
214 Jan František Beckovský, Poselkyně starých příběhův českých. Díl druhý. Svazek druhý (L. 1608-1624), ed. Antonín
Rezek, Praha 1879, s. 130.
513
215 M. Šimona Plachého z Třebnice Paměti Plzeňské, s. 13-14.
514
216 Miloslav Bělohlávek, Antihusitská tradice v Plzni a boj proti ní (Nový svátek), HT 4,1981, s. 197-202; Kateřina
Zilynská, Plzeňský Nový svátek v kontextu barokního kazatelství, in: Celostátní studentská vědecká konference Historie
2005. Liberec 8.-9. prosince 2005, Liberec 2006, s. 151-186.
515
217 J. Hejnic – M. Polívka, Plzeň v husitské revoluci, s. 141-142. V latinském originálu „ille immundus sceletisque
homicida, insignis latro vel cecus, ymmo ipsa cecitas, Zizka“ (s. 90).
516
218 LC VII-X, s. 71, 86, 110. Blíže J. Vančura, Dějiny někdejšího král. města Klatov I/1, s. 96-97, 224-225; L. Sýkorová
a kol., Klatovy, s. 123.
517
219 Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad. Část II. Od r. 1450-1526, ed. Josef Strnad, Plzeň 1905, s.
221-223 (č. 264).
518
220 Eduard Maur, Hrad Vlčtejn a Pabiankové. K počátkům husitství na Plzeňsku, in: Seminář a jeho hosté. Sborník prací
k 60. narozeninám doc. dr. Rostislava Nového, edd. Zdeněk Hojda – Jiří Pešek – Blanka Zilynská, Praha 1992, s. 82-86;
Týž, Zrození husitské Plzně, s. 18-19; Dějiny města Plzně i, s. 195. K plzeňským pověstem Milada Krausová, Obraz Jana
Žižky v historických pověstech, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum
3), edd. Miloš Drda – Zdeněk Vybíral ve spolupráci s Jakubem Smrčkou, Tábor 2007, s. 713-717.
519
221 Giorgio Vasari, Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů (I), Praha 1976, s. 414; Jan Chlíbec – Tomáš
Černušák, Savonarola a Florencie. Jeho působení a estetické názory, Praha 2008, s. 92-96,133-137; Andreas Schumacher,
Der Maier Sandro Botticelli. Eine Einführung in sein Werk, in: Boticelli. Bildnis – Mythos – Andacht, ed. Andreas
Schumacher, Frankfurt am Main 2009, s. 15-55, zvláště s. 49-52.
520
222 Stejný pohled u M. Simona Plachého z Třebnice Paměti Plzeňské (s. 13): „…opustivše domy a statky své, toliko aby
hrdla zachovati mohli, se za Žižkou vykradli a tak utečením životy zachovali.“
521
223 K Markoltovi E. Maur, Příspěvek k prosopografii duchovních táborské orientace, s. 71-72.
522
224 O něm E. Maur, Pavel z Olešné, s. 459.
523
225 Rekonstrukci cesty provedl Josef Vítězslav Šimák, Bitva u Sudoměře, in: Sborník Žižkův 1424-1924. K pětistému
výročí jeho úmrtí, ed. Rudolf Urbánek, s. 78-79. Významná doplnění přinesli E. Maur, Chval z Machovic, Břeněk z Dolan a
Jan Valkún z Adlaru, s. 50; T. Velímský, Páni ze Svojšína, s. 71-72.
524
226 SLČ – SN III, s. 83; text F SLČ (Žižka unikal před „mnohými z Plzeňska“), p. 214. K Hanušovi Vlastimil Borůvka,
Genealogie rodu pánů z Kolovrat, Heraldika a genealogie 25,1992, č. 1, s. 37, 38; František Grunt, Počátky a vzestup pánů
z Kolovrat v západních Čechách, MZK 37, 2002, s. 13-15. Hanušovy služby Zikmundovi dokládají zástavy, které v průběhu
roku 1420 obdržel. Viz S. Bárta, Zástavní listiny Zikmunda Lucemburského na církevní statky, s. 67, 68,146 (č. 7), 157 (č.
48), 162 (č. 72).
525
227 Miroslav Svoboda, Jindřich z Hradce a bitva u Sudoměře, Jindřichohradecký vlastivědný sborník 13, 2001, s. 40-42.
526
228 SLČ – SN III, s. 83. Blíže Martin Šandera, Páni z Dobrušky a z Opočna. Kolonizátoři, dvořané a válečníci, České
Budějovice 2007, s. 75-78; S. Bárta, Zástavní listiny Zikmunda Lucemburského, s. 48-50, 58, 134,135,148 (č. 16,17).
527
229 Text F SLČ, p. 214.
528
230 V. B. (= Vladimír Braun), Sudoměř, Výběr 5,1968, č. 1, s. 57; E. Maur, Chval z Machovic, Břeněk z Dolan a Jan
Valkún z Adlaru, s. 49-50.
529
231 F. Šmahel, Nahlédnutí do středověku, s. 58-87.
530
232 Zdejší tvrz patřila Přibíkovi z Mladějovic, který zřejmě působil ve službách Oldřicha (II.) z Rožmberka. Viz
Rožmberské kroniky krátký a summovní výtah, s. 37; A. Sedláček, Hrady XI, s. 242-243.
531
233 Vladimír Braun, Žižkovo bojiště u Sudoměře, Památková péče 25, 1965, s. 28. Všechny tři české prameny uvádějí
ves Sudoměř, Mladějovice, ač i zde stála tvrz, nejmenuje ani jediný.
532
234 Jsou to kronika Vavřince z Březové (FRB V, s. 359-36o), kronika Starého kolegiáta (SLČ – SN III, s. 83-84) a
obšírné podání Starých letopisů, zachované v nejstarší verzi v textu F, p. 214-216, respektive Aeneas Silvius Piccolomini,
Historia Bohemica 1, s. 284. Zřejmě sem patří i obecná formulace anonymního analisty: „Alii venerunt de districtu Plznensi
cum Zizka, qui instruxit eos cum curribus pugnare et postea omnium hereticorum effectus est dux.“ Viz A. Hořčička, Ein
„Chronicon breve“, s. 465.
533
235 K jejímu rozsahu v 18. století a k památkové péči o místo bitvy Vladimír Braun, Žižkovo bojiště u Sudoměře, Výběr
11,1974, č. 3, s. 159.
534
236 Text F SLČ, p. 214.
535
237 Text F SLČ, p. 213.
536
238 Viz válečné zásady, které publikoval F. M. Bartoš, Do čtyř pražských artykulů, s. 582. Rovněž takzvaný Žižkův
vojenský řád klade na modlitbu před akcí mimořádný akcent. Viz Staročeské vojenské řády, s. 25.
537
239 Text F SLČ, p. 215; FRB V, s. 360.
538
240 FRB V, s. 360; Vavřinec z Březové, Husitská kronika. Píseň o vítězství u Domažlic (překlad František Heřmanský –
Jan Blahoslav Čapek), Praha 1979, s. 49.
539
241 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 26; SLČ – SN III, s. 84.
540
242 Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 327v.
541
243 Bartoloměj Paprocký, Diadochos III (O počátku a dávnosti měst v Království českém knihy páté), Praha 1602, s. 57;
Jan Kořínek, Staré paměti kutnohorské, edd. Alexandr Stich – Radek Lunga, Praha 2000 (1. vydání Staré Město pražské
1675), s. 118-119 (v původním vydání s. 102); Jan František Beckovský, Poselkyně starých příběhův českých aneb Kronika
česká, Praha 1700, s. 656. Ke středověkým soubojům pojímaným jako ordály Johan Huizinga, Podzim středověku, Praha
1999, s. 158-161; Wojciech Ivańczak, Po stopách rytířských příběhů. Rytířský ideál v českém písemnictví 14. století, Praha
2001, s. 63-64; Martin Nejedlý, Fortuny kolo vrtkavé. Láska, moc a společnost ve středověku, Praha 2003, s. 148-149.
542
244 Text F SLČ, p. 215-216; SLČ – SN III, s. 84. V obecné rovině blíže J. Huizinga, Podzim středověku, s. 169; P.
Contamine, Válka ve středověku, s. 307.
543
245 Interpretace bitvy u Sudoměře takřka příkladně vypovídá o metodologickém ukotvení historiků, kteří se tématem
zabývali. František Palacký (Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě III. Podle posledního vydání vyšlého za života
spisovatelova, Praha 1939, s. 275-276) poněkud zveličil Žižkovo vítězství („bojiště celé pokryto bylo pobitými jezdci“), W.
W. Tomek (Dějepis IV, s. 32-33; Jan Žižka, s. 28-31) se úzkostlivě držel pramenů. Obdobně postupoval J. Prokeš, Jan Žižka
z Trocnova s. 52. Naproti tomu se J. V. Šimák (Bitva u Sudoměře, s. 75-81) kromě rekonstrukce cesty snažil určit i pozici
vozové hradby. Jeho lokalizaci v zásadě akceptovali Rudolf Urbánek (Jan Žižka, s. 52-55), Jan Durdík (Husitské vojenství,2
Praha 1954, s. 159-160) a zprvu také F. Šmahel (Jan Žižka z Trocnova, s. 69-73). Josef Pekař (Žižka III, s. 34-35) od nutně
hypotetických rekonstrukcí záměrně upustil a analyzoval mentalitu vítězného husitského zástupu i roli zázraku v pramenech
husitské provenience (Žižka IV, s. 23-24). Se samostatným pojetím vystoupil F. G. Heymann (John Žižka, s. 93-94).
Výrazně do debaty zasáhl J. Macek (Tábor II, s. 27-31), jenž ve stopách regionálních badatelů (například pseudonym V. H.
Sudoměřský, Jak bylo vzpomenuto výročí Žižkova vítězství u Sudoměře? Otavan 7,1923, s. 68-69) věrohodněji situoval
Žižkovu pozici na terénní vyvýšeninu, avšak za vrchního hejtmana prohlásil Břeňka z Dolan, což oprávněně zpochybnil
Michal Flegl (Žižka a bitva u Sudoměře, JSH 48, 1974, zvláštní číslo, s. 11-18). Domněnku, že Petr Konopišťský a Mikuláš
Divůček obléhali 25. března 1420 Písek, odkud vytáhli k Sudoměři, publikoval F. M. Bartoš (Husitská revoluce I, s. 83-84).
K Mackově lokalizaci vozové hradby se dodatečně připojil F. Šmahel (Dějiny Tábora I/1 s. 257; Husitská revoluce III, s.
32-33) a za pravdu jí dali též další autoři (například Petr Čornej, Sudoměř/25-3.1420/, in: Pavel Bělina, Petr Čornej a
kolektiv, Slavné bitvy naší historie, Praha 1993, s. 40-46; Anna Paner, Jan Žižka z Trocnova, s. 98-99; M. Svoboda,
Jindřich z Hradce, s. 45; Piotr Marczak, Wojny husyckie, Warszawa, b. d., s. 59-60; Josef Dolejší – Leonid Křížek, Husité.
Vrchol válečného umění v Čechách 1419-1434, Praha 2009, s. 35-36; Z. Vybíral, Jan Žižka, s. 110-114). Velmi stručně a
střízlivě Petr Klučina – Richard Marsina – Andrej Romaňák, Vojenské dějiny Československa I (do roku 1526), Praha 1985,
s. 253.
544
246 O nálezech z konce 19. a počátku 20. století Antonín Marčal, Bitva u Sudoměře (dokončení), Písecké listy 28, 6. 9.
1924, č. 36, s. 1-2. Některé eviduje Vladimír Denkstein, Husitské revoluční hnutí. Průvodce výstavou, Praha 1953, s. 46. Za
informaci o nálezech učiněných v 21. století děkuji Jaroslavu Jiříkovi z Prácheňského muzea v Písku.
545
247 Stanislav Bárta, Zástavní listiny Zikmunda Lucemburského, s. 52-56.
546
248 Uvádí jen Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 284. Fabulací, nejisto, zda Eneovou či české
provenience, je vyprávění, v němž husitské ženy kladou na dno vypuštěného rybníka pleny a roušky s cílem zpomalit
postup jízdních nepřátel. Tato pověst posloužila v květnu 1970 jako podnět k landartovému happeningu (Kladení plín u
Sudoměře), v jehož rámci manželé Zorka a Jan Ságlovi, Věra a Martin Jirousovi, hudebník Josef Janíček a historička umění
Milena Lamarová umístili na travnatém bojišti 700 čtverců do trojúhelníku uspořádané bílé látky, aby zvýšily estetický
účinek krajiny a propojily minulost regionu s vlastní současností.
547
249 Viz A. Hořčička, Ein „Chronicon breve“, s. 465.
548
250 Blíže J. Durdík, K vojensko-technickým problémům, s. 47-49.
549
251 Více na příkladu Jana z Arrasu, píšícího na sklonku 14. století, Martin Nejedlý, Středověký mýtus o Meluzíně a
rodová pověst Lucemburků, Praha 2007, s. 300.
550
252 K výzbroji pěchoty ve 14. a 15. století Petr Klučina – Andrej Romaňák, Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby. I. díl.
5.-17. stol., Praha 1983, s. 176-190; P. Klučina, Zbroj a zbraně, s. 398-417. K vozové hradbě Jan Biederman, Vozová
hradba a vojenský řád. Univerzální vzor, nebo národnostní specifikum ve vztahu k válečnému umění? In: Kacíři, barbaři,
nepřátelé. Odlišnost a stereotypy v pozdním středověku, edd. Vojtěch Bažant – Věra Vejrychová, Praha 2016, s. 248-251.
551
253 Otakar Vávra, Podivný život režiséra. Obrazy vzpomínek, Praha 1996, s. 195_196.
552
254 Český hraný jilm III. 1945-1960, Praha 2001, s. 108-109; Petr Čornej, Husitská tematika v českém filmu (1953-1968)
v kontextu dobového nazírání na dějiny /., Iluminace 7,1995, č 3, s. 3-43; II., Iluminace 7, 1995, č. 4, s. 43-75; Týž, Světla a
stíny, s. 384-386.
553
255 Lubomír Doležel, Fikce a historie v období postmoderny, Praha 2008, s. 35_52, 94-111; Týž, Heterocosmica II.
Fikční světy postmodemí české prózy, Praha 2014, s. 120-149.
554
256 Jan z Příbramě, Život kněží táborských (s. 50): „Item že v tom věku již velmi brzo uzříme pana Břeňka z mrtvých
vstalého i mistra Jana Husi i jiné naše známé zmrlé volené božie.“
555
257 J. Macek, Husitské revoluční hnutí, s. 79-80; Týž, Tábor II, s. 28-31. K tomu Maciej Górny, „Husitské revoluční
hnutí“ v české historiografii stalinského období, in: Husitský Tábor a jeho postavení v české historiografii v 70. a 80. letech
20. století (HT – supplementum 2), edd. Doubravka Olšáková – Zdeněk Vybíral. Tábor – Ústí nad Labem 2004, s. 129-148,
zvláště s. 136-137.
556
258 Jaromír Bělič – Adolf Kamiš – Karel Kučera, Malý staročeský slovník, Praha 1978, s. 504.
557
259 Petr Čornej, Otázky a otazníky kolem Jana Žižky (III). „Rytíř boží“ na panovníkově místě? DaS 15,1993. č. 4, s. 14-
18.
558
260 „Na Piesku, připravujíce se k boji, prvé sežhli sú všecko předměstie, aby nepřietelé přilehúce neměli se za čím
brániti a krýti.“ Viz Petr Chelčický, Spisy z Kapitulního sborníku, ed. Jaroslav Boubín, Praha 2018, s. 418-419 (starší vydání
Petr Chelčický, Drobné spisy, ed. Eduard Petrů, Praha 1966, s. 66). K tomu Jaroslav Boubín, Počátek literární činnosti
Petra Chelčického, HT 5,1982, s. 148-149.
559
261 František Michálek Bartoš, Písek v březnu 1420, JSH 23,1954, s. 26-27.
560
262 LL I, s. 20 (č. 35).
561
263 Tomáš Durdík, Královský hrad v Písku, Písek 1993; Tomáš Durdík – František Kašička – Bořivoj Nechvátal, Hrady,
hrádky a tvrze na Písecku, Písek 1995, s. 35-58.
562
264 O Hájkovi AČ II, s. 185 (č. 320); A. Sedláček, Zbytky register, s. 109 (č. 754); Týž, Hrady VII, s. 190,236; Antonín
Profous, Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny I-A-H, Praha 1954, s. 653.
563
265 Staročeské vojenské řády, s. 12.
564
266 UB I, s. 24 (č. 17).
565
267 F. Palacký, Dějiny III, s. 239.
566
268 Staročeské citáty in: text F SLČ, p. 215. K tomu již R. Urbánek, Žižka v památkách a úctě, s. 43; František Jindřich
Holeček, Několik poznámek k teologické inspiraci táborského božího bojovníka, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské
vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum 3), s. 242.
567
269 „Ut ergo desiliere ab equis adversarii, mulieres, que de more suum exercitum sequebantur, proicere pepla in terram
iussit, quibus impliciti per calcaria equites prius extincti sunt, quam pedes expedire valerent.“ Aneas Silvius Piccolomini,
Historia Bohemica I, s. 284.
568
270 Autor této knihy prožil stejné pocity u Sudoměře navečer 23. září 1984, ale teprve 9. listopadu 2018 se dočetl, že
právě s tímto účinkem sochař Emanuel Kodet počítal. Pomník se měl odrážet „od modrého azuru či purpurových červánků,
anebo od magické záře měsíce, plným výrazem, připomínajícím zblízka i z dalekého okolí ducha velkého vojevůdce, který
stále mezi námi žije…“ Viz J. P., Žižkův památník u Sudoměře, Písecké listy 28,5. 4. 1924, č. 14, s. 1.
569
271 Michal Flegl, Bojiště u Sudoměře a vznik Žižkova pomníku. Památková péče 33,1973, s. 240-242; Zdeněk Hanzl,
Kodetův model pražského pomníku Jana Žižky z roku 1913 a Žižkův památník u Sudoměře. Kámen 10, 2004, č. 1, s. 10-13;
Z. Vybíral, Jan Žižka, s. 113,135; Jiří Prášek, Žižkův pomník u Sudoměře, Sborník Společnosti pro výzkum kamenných
křížů 2008, Aš 2008, s. 9-12. K artefaktům umístěným v prostoru bojiště po roce 2000 Miloslav Martínek, Rybníky u
Sudoměře, in: Přísně tajné! 2017, č. 2, s. 139-141. Jejich barevnou fotografii (čtyři husitští bojovníci vyřezaní z jediného
dubového kmene symbolizují 400 členů Žižkou vedeného zástupu, mají však i svá jména – Jan, Mikuláš, Břeněk a Viktorin)
zveřejnil Z. Vybíral, Jan Žižka, s. 137. Charakteristický příklad záměrné mytizace sudoměřské bitvy, založené na domýšlení
pramenů a vlastních náladových kresbách, podal v romanticky laděné eseji Ladislav Stehlík, Země zamyšlená [I],6 Praha
1986, s. 292-297.
570
272 Na jakém místě se tak stalo, zůstává předmětem dohadů. Viz K., Žižkův brod, Výběr 2, 1965, č. 3, s. 54-55 (zde
úvaha o brodu u Maletic, v místě, kde se říkalo V sedlištích).
571
273 Text F SLČ, p. 216; AČ IV, s. 247-248 (č. 4). K Újezdci více A. Sedláček, Hrady VII, s. 214; T. Durdík – F. Kašička
– B. Nechvátal, Hrady, hrádky a tvrze na Písecku, s. 66-74; Tomáš Durdík – Jiří Frolich, Nové poznatky o hradu Újezdci u
Týna nad Vltavou, CB 10, 2006, s. 337-348 (zde na s. 345-346 o výběru cla, o vazišti vorů pod hradem, o možné existenci
přívozu i o úvozové cestě směřující kdysi k brodu). O hradu i brodu, nazývaném později Žižkův, též Martina Sudová –
Daniel Kovář, Tvrze, hrady a zámky jižních Čech. Život a sídla jihočeské šlechty, Olomouc 2006, s. 153-171.
572
274 FRB V, s. 360; text F SLČ, p. 216.
573
275 Tak Vavřinec z Březové in: FRB V, s. 362. V podstatě shodná charakteristika i v názvu tištěné verze Kroniky velmi
pěkné o urozeném a statečném rytíři Janovi Žižkovi, Čechu i pravdy boží horlivému milovníku etc. [Praha?], b. d.
574
1 Denní datum uvádí Starý kolegiát (SLČ – SN III, s. 80-81), avšak nejstarší texty Starých letopisů (Chronicon
Treboniense a nejstarší překlad tohoto díla, text Q) hovoří o sobotě před čtvrtou nedělí postní ( sabato ante Letare,
respektive „v sobotu před Letare“), tedy 16. března, neděle připadla na 17. března. Viz SLČ – SN II, s. 16, 17. Další texty
nejstarší redakce (A, a, V, D) se ale vyjadřují o sobotě před Květnou nedělí. Tamtéž, s. 62, 81,104,131.
575
2 FRB V, s. 582.
576
3 Ondřej Chvojka – Rudolf Krajíc a kolektiv, Poklady, depoty, obětiny… Jihočeské depoty od doby bronzové do
novověku, České Budějovice 2014, s. 46-47. Zhruba ze stejné doby pocházejí depoty ze vsí Oltyně, Rzavá a Řevnov
nedaleko Tábora. Tamtéž, s. 50-54.
577
4 Miloš Drda, Soubor nálezů ze Sezimova Ústí, HT 1, 1978, s. 7-44; Zdeněk Smetánka, Hledání zmizelého věku. Sondy
do středověkých Čech, Praha 1987, s. 140-158; F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s. 105-116,257-258; Miroslav
Richter – Rudolf Krajíc, Sezimovo Ústí – archeologie středověkého poddanského města 2. Levobřežní předměstí –
archeologický výzkum 1962-1988, Praha – Sezimovo Ústí – Tábor 2001; Rudolf Krajíc, Sezimovo Ústí – archeologie
středověkého poddanského města III/1. Kovárna v Sezimově Ústí a analýza výrobků ze železa , Praha 2003; Martin Čechura,
Hmotná kultura husitského věku, in: Husitské století, edd. Pavlína Cermanová – Robert Novotný – Pavel Soukup, Praha
2014, s. 524-525.
578
5 Výslovně toto sepětí uvádí Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 286.
579
6 Tamtéž.
580
7 Starý kolegiát říká „omnes fere exierunt in Hradisstie“ (SLČ – SN III, s. 81).
581
8 Viz CIM III, s. 200-202 (č. 115). Doklady o vazbách táborských obyvatel k areálu Sezimova Ústí (včetně levobřežního
Nového Města) a zajímavé topografické údaje obsahuje nejstarší městská kniha táborská z let 1432-1452. Viz AČ XLII, s.
27 (č. 125), 39 (č. 178), 57 (č. 258), 59 (č. 265), 67 (č. 313) 7 122 (č. 603), 129 (č. 641), 131 (č. 652), 134 (č. 664), 150 (č.
746), 152 (č. 760), 153 (č. 762), 156 (č. 779), 159 (č. 796), 160 (č. 798,799), 161 (č. 802), 162 (č. 808), 163 (č. 813), 164 (č.
817), 167 (č. 833, 834), 178 (č. 898), 197 (č. 998), 204 (č. 1033), 216 (č. 1098), 218 (č. 1110). K pozemkové držbě Tábora a
jeho obyvatel František Šmahel, Základy města: Tábor 1432-1452, HT 5,1982, s. 108-109.
582
9 Miloš Drda, Archeologický výzkum Tábora 1974-1977 (Tábor 11/1), Tábor 1978; František Šmahel, Dějiny Tábora I/II.
Do roku 1452, České Budějovice 1990, s. 565-581; Otakar Jankovec, Táborské opevnění, in: Kniha o městě Tábor, edd.
Pavel Augusta – Hana Klínková, Praha 2001, s. 45-47.
583
10 Vzhled Tábora (včetně původního kostela) zachytil k roku 1451 Enea Silvio. Viz Der Briefwechsel des Eneas Silvius
Piccolomini III/1 (FRA 68), ed. Rudolf Wolkan, Wien 1918, s. 22-57 (č. 12), zvláště s. 23-24. Novočeské přetlumočení
obsahuje List Eneáše Silvia o cestě na sněm do Benešova a o dvojí zastávce v Táboře, ed. a překlad Augustin Kadlec, JSH
22,1953, s. 107-112,133-148, zvláště s. 107-108. O cenách domů v letech 1432-1452 viz množství údajů v táborské trhové
knize (AČ XLII). Blíže Václav Vojtíšek, Na Táboře v letech 1432-1450, in: Sborník Žižkův 1424-1924. K pětistému výročí
jeho úmrtí, ed. Rudolf Urbánek, Praha 1924, s. 140-141; F. Šmahel, Základy města, s. 35-45; Týž, Dějiny Tábora I/2, s.
571-575. V obecnějších souvislostech Eva Hubičková – Zdeněk Vybíral, Tábor (Zmizelé Čechy), Praha – Litomyšl 2013, s.
6-13. Ke dvěma nejvýznamnějším pozdně gotickým táborským stavbám Petr Čornej – Milena Bartlová, Velké dějiny zemí
Koruny české VI. 1437-1526, Praha – Litomyšl 2007, s. 660-661; Milena Bartlová, Pravda zvítězila, s. 214-215.
584
11 Blíže Jiří Kejř, Vznik městského zřízení v Táboře, JSH 40, 1971, zvláštní číslo, s. 38. Propracovaně a uceleně (i s
řadou hypotéz) František Šmahel, Organizace a skladba táborské strany v letech 1420-1434, HT 9, 1986-1987, s. 11-17.
Pro srovnání s pražským, na tradičním čtvrtním principu založeným miličním systémem Petr Klučina, Organizace a
dislokace vojsk husitské Praky, SP 14,1984, s. 89-91.
585
12 FRB V, s. 362.
586
13 Shodou okolností je listina datovaná 23. prosince 1420, den před smrtí Mikuláše z Husi. Viz SOA Třeboň, Historica
218. Výtah in: AČ III, s. 494 (č. 220), respektive in: V. Novotný, Katalog výstavy na paměť Jana Žižky z Trocnova, s. 17 (č.
15). Regest in: Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526. Díl I. Originály listin. Svazek I/1, edd. František Beneš –
Karel Beránek, Praha 1974, s. 129 (č. 482). Hypoteticky určil věk táborských hejtmanů F. Šmahel, Záhady dvou Žižků, s.
26-27.
587
14 E. Maur, Chval z Machovic, Břeněk z Dolan a Jan Valkún z Adlaru, s. 50. K jeho působení v průběhu revoluce
František Grunt, Osudy táborského hejtmana Chvala Řepického z Machovic, MH 3, 1999, s. 41-60.
588
15 FRB V, s. 371.
589
16 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 22.
590
17 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 35. Odkazujeme na tento text, který zachoval úplné původní znění zprávy, byť její
nejstarší (ale porušenou) formulaci čteme v textu E SLČ, fol. 74v.
591
18 LC VII, s. 64 (v edici uveden chybně jako „Zdenko Buchowecz“, ač Sedláček nepochyboval, že jde o Zbyňka). Viz
Hrady VII, s. 294-295.
592
19 Viz F. Šmahel, Základy města, s. 103-107; SLČ – SN III, s. 402; AČ I, s. 256 (Mikuláš z Buchova signoval roku 1440
landfrýd Kouřimského kraje); AČ XV, s. 272 (č. 164); J. Pekař, Žižka IV, s. 216. Více David Novotný, Buchovcové z
Buchova, Genealogické a heraldické listy 28, 2008, č. 2, s. 8-24; Martin Šandera, Dvůr Poděbradova syna Jindřicha
Minsterberského. Stav výzkumu a úkoly bádání, MedHB 17/2, 2014, s. 90; Tyž, Jindřich starší z Minsterberka. Syn
husitského krále. Velký hráč s nízkými kartami, Praha 2016, s. 128,141,179,185,198, 200, 231, 235; Eliška Čáňová,
Zanikání drobných statků na Hradecku, Práce Krajského muzea v Hradci Králové 1959 (série B), s. 115-149.
593
20 „…hune autem veluti numen Thaborenses habent…“ Viz Der Briefwechsel des Eneas Silvous Piccolomini III/1 , s. 24
(český překlad List Eneáše Silvia, s. 108).
594
21 List Eneáše Silvia, s. 107-108. Dále Rudolf Krajíc, Středověké kamnářství. Výzdobné motivy na gotických kachlích z
Táborska, Ústí nad Labem 2005, s. 147-148; VB (= Vladimír Brych), in: Umění české reformace, s. 113-114,117-118; P.
Čornej – M. Bartlová, Velké dějiny zemí Koruny české VI, s. 660-661; M. Bartlová, Pravda zvítězila, s. 214-217; F. Šmahel,
Dějiny Tábora I/2, s. 604; Týž, Nahlédnutí do středověku, s. 327.
595
22 Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica I, s. 286.
596
23 „A prve v sobotu před Květnú nedělí ztekl Žižka s táborskými Ústie Sezemino a jest i podnes pusté a bude.“ Text F
SLČ, p. 216-217.
597
24 M. Kuthen, Kronika, fol. N3a.
598
25 K tomu P. Čornej, Husitská tematika v českém filmu II., s. 48.
599
26 Bohuslava Bílejovského Kronika česká, s. 64.
600
27 S existencí čtyř táborských vojsk počítal J. Macek, Tábor II, s. 142. Jeho představu vyvrátil F. Šmahel a kolektiv,
Dějiny Tábora I/1, s. 260-261.
601
28 August Sedláček, Hrady IV. Vysočina táborská,3 Praha 1995, s. 230.
602
29 Jan Kaplíř a Petr Skála vypověděli v listopadu 1419 nepřátelství husitské Praze. Viz AČ IV, s. 376, 377 (č. 35); AČ I,
s. 502-503 (č. 39-41, 43-47); A. Sedláček, Hrady IV, s. 231; Týž, Zbytky register, s. 133 (č. 941), 140 (č. 985, 986), 141 (s.
991), 154 (č. 1081), 158 (č. 1108); S. Bárta, Zástavní listiny Zikmunda Lucemburského na církevní statky, s. 43, 44,53, 146
(č. 8), 152 (č. 28), 153 (č. 32), 166 (č. 89).
603
30 Základní prameny k přepadení Mladé Vožice: FRB V, s. 362; SLČ – SN III, s. 81 (kronika Starého kolegiáta odhaduje
počet žoldnéřů katolické strany ve Vožici, nepochybně přehnaně, na 2 000 mužů, stejně jako v případě bitvy u Sudoměře);
text F SLČ, p. 217; text E SLČ, fol. 70r (v starších rukopisech SLČ jen stručné analistické zmínky, lišící se v expresivitě, s
jakou charakterizují usmrcení žoldnéřů); SLČ z vratislavského rukopisu, s. 26; Aeneas Silvius Piccolomini, Historia
Bohemica 1, s. 288, 290 (podle něho Divůček disponoval 1 000 jezdců); respektive Zlomky rýmované kroniky, in:
Veršované skladby doby husitské, s. 155. Žižku jako vůdce výslovně jmenují Starý kolegiát, texty F a R (vratislavský) SLČ,
Enea Silvio i torzo rýmované kroniky (sepsané na počátku vlády Jiřího z Poděbrad), ale nikoliv Vavřinec z Březové.
604
31 Zacharias Theobald, Hussitenkrieg, Nürnberg 1621, s. 153. Viz i A. Sedláček, Hrady IV, s. 231; J. Prokeš, Jan Žižka z
Trocnova, s. 54; Tomáš Durdík, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha 2000, s. 365.
605
32 F. Šmahel, Dějiny Tábora I/2, s. 376-377; Z. Vybíral, Jan Žižka, s. 78.
606
33 Vožický příběh nejlépe analyzovali J. Macek, Tábor II, s. 137-138; F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s. 261-
262. V detailech se od nich náš výklad liší.
607
34 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 26. Zde úplnější formulace než ve starším textu F SLČ, p. 216.
608
35 Text E SLČ, fol. 70r.
609
36 SLČ – SN III, s. 82. K termínu Pascha Marie Bláhová, Historická chronologie, Praha 2001, s. 916.
610
37 FRB V, s. 362-363; Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 378r; Z. Theobald, Hussitenkrieg, s. 154.
611
38 K tomuto datu se přiklonili částečně z týchž, ale dílem i z jiných důvodů August Sedláček, Jan Žižka z Trocnova,2
Písek 1924, s. 19; J. Macek, Tábor II, s. 140; A. Paner, Jan Žižka z Trocnova, s. 104.
612
39 SLČ – SN III, s. 82; Aeneas Silvius Piccolomini Historia Bohemica I, s. 286.
613
40 „Item hüsdem diebus Thaborite de Hradisst electis ac erectis sibi quator capiteneis, […] puta Nicolao de Hus,
Johanne Ziska monoculo, olim familiari regis et legis Christi zelatore precipuo, de quo inferius multa tangentur, Sbynkone
quoque de Buchow ac Chwalone de Rzepicz, municionem firmam Sedlecz nuncupatum prope Ustie manu hostili
aggrediuntur…“ Viz FRB V, s. 362. V novočeském překladu Františka Heřmanského: „Rovněž v týchž dnech táboři z
Hradiště, vyvolivše si a ustanovivše čtyři hejtmany, […] totiž Mikuláše z Husi, Jana Žižku jednookého, někdy dvořana
králova a obzvláštního horlitele za zákon Kristův, o kterém bude níže mnoho pověděno, Zbyňka z Buchova a Chvala z
Řepice, napadli nepřátelskou mocí pevnou tvrz, Sedlec nazvanou, blízko Ústí…“ Viz Vavřinec z Březové, Husitská
kronika, s. 51.
614
41 Tak F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s. 254, 261-262; F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 35. Přitom o
pětadvacet let drive interpretoval události na Sedlci jako dějinnou realitu. Viz F. Šmahel, Jan Žižka z Trocnova, s. 76-77.
615
42 „…dominum Ulricum, dominum civitatis Ustie, militem, trituris triturant et pedibus autem amputatis, ipsum in ignem
poriciunt…“ Viz FRB V, s. 362-363. Obdobně Starý kolegiát píše, že Žižka „dominum Ulricum de Vsk occisum fecit
comburi cum suis…“ Viz SLČ – SN III, s. 82.
616
43 „Sicque unus ex eis dictus Pinta quinque suos decollavit et se Thaboritis adiunxit.“ Viz FRB V, s. 363. Novočeský
překlad viz Vavřinec z Březové, Husitská kronika, s. 52. V podstatě shodně líčí události v Sedlci Aeneas Silvius
Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 286.
617
44 AČ XLII, s. 146 (č. 724).
618
45 A. Sedláček, Hrady IV, s. 149-150; Roman Cikhart, Po stopách husitství na Táborsku (dokončení), JSH 12, 1939, s.
90; Roman Cikhart – František Lískovec, Tvrz Sedlec, JSH 17, 1948, s. 38-49; František Roubík, Soupis a mapa zaniklých
osad v Čechách, Praha 1959, s. 55; F. Šmahel, Základy města, s. 108; Jiří Úlovec, Zanikající tvrziště Sedlec u Sezimova
Ústí, Výběr 42, 2005, č. 3, s. 160-173; Encyklopedie českých tvrzí III, s. 672-675.
619
46 AČ II, s. 382 (č. 157). K příbuzenským vztahům Anny z Říše M. Plaček – P. Futák, Páni z Kunštátu, s. 164-165,574;
P. Čornej, Tři sondy, s. 48-49.
620
47 O Žižkově účasti mlčí či pochybují F. Palacký, Dějiny III, s. 276; J. Prokeš, Jan Žižka z Trocnova, s. 54; R. Urbánek,
Jan Žižka, s. 80; František Michálek Bartoš, Eneáš Silvius. Jeho život a jeho Česká kronika, Praha 1925, s. 32; Lidmila
Dědková, Itinerář Jana Žižky z Trocnova, in: Jan Žižka z Trocnova. Sborník k 550. výročí úmrtí, edd. František Crkovský –
Eva Barborová, České Budějovice 1974, s. 12; A. Paner, Jan Žižka z Trocnova, s. 104; odmítl ji J. Macek, Tábor II, s. 140-
141. Opačný názor zastávají W. W. Tomek, Jan Žižka, s. 35; A. Sedláček, Jan Žižka z Trocnova, s. 19-20; J. Pekař, Žižka
III, s. 37; F. G. Heymann, John Žižka, s. 101-102; J. Dolejší – L. Křížek, Husité, s. 36-37; P. Čornej, Tři sondy, s. 39-50.
621
48 Příznačný je Husův výrok, který má v českých poměrech nadčasovou platnost: „Tu diem, že Chceš-li tiem duovodem
se vymlúvati, tehdy se i kat, i biřic, i prázdná žena vymluví; neb každý z nich die: Nebudu-li já katem, biřicem, ale bude
jiný, nebudu-li já kurvú, ale bude jiná.“ Viz Magistri Iohannis Hus Opera omnia IV, s. 233.
622
49 Blíže Henryk Grajewski, Kara śmierci w prawie polskim do połowy XIV wieku, Warszawa 1956, s. 241; Jiří Kejř,
Stát, církev a společnost v disputacích na pražské universitě v době Husově a husitské (Rozpravy Československé akademie
věd – Řada společenských věd 74, sešit 14), Praha 1964, s. 52-55; Týž, Z počátků české reformace, s. 149; Hanna
Zaremska, Niegodne rzemiosło. Kat w społeczeństwie Polski XIV-XVI wieku, Warszawa 1986, s. 58-67, 83-104; P. Čornej,
Tajemství českých kronik,2 s. 84-86.
623
50 AČ XXXVIII, s. 24-29, 60-61. Viz též F. Hoffmann, K počátkům Tábora, s. 109-113; Týž, Bojové družiny na Moravě
a v Čechách, s. 124-125.
624
51 E. Maur, Lokální záští, s. 18-19; August Sedláček, Českomoravská heraldika II. Část zvláštní, s. 73-74.
625
52 Pečeť Jana Mirovce ze Škvořetic je doložena k roku 1397. Dále viz pečetní znamení Ondřeje z Mirovic (1404,1420),
Přibíka z Obděnic (1418), Alberta z Tušovic (1418), Ondřeje Pinty z Tušovic (1418), Přibíka Pinty z Tušovic (1428), Petra
Housky z Vratišova (1418), Oldřicha z Bukovan (1418) a Jana Širokého z Mirovic (1434). Viz August Sedláček, Atlasy
erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty. Svazek 2, ed. Vladimír Růžek, Praha 2001, s. 180-181.
626
53 AČ XLII, s. 14 (č. 62), 18 (č. 83), 74 (č. 352), 92 (č. 444), 109 (č. 534. č. 535),
627
54 R. Cikhart, Po stopách husitství na Táborsku s. 90; Z. Vybíral, Jan Žižka, s. 70; M. Krausová, Obraz Jana Žižky v
historických pověstech, s. 713.
628
55 FRB V, s. 413-414.
629
56 P. Soukup, Reformní kazatelství, s. 324-326.
630
57 Čapkův spis se dochoval pouze částečně v díle jeho nesmiřitelného oponenta a kritika. Jan z Příbramě, Život kněží
táborských, s. 44-47. K autorově osobnosti a tvorbě František Svejkovský, Z básnické činnosti Jana Čapka, LF 85, 1962, s.
282-296.
631
58 František Michálek Bartoš, Z politické literatury doby husitské, SH 5,1957, s. 21-70, zde s. 39-42.
632
59 „It. bratří Táborští tento čas pomsty jsú boží andělové…“ Viz AČ III, s. 219 (č. 21). Obdobně: „Item že jest již ten čas
nastal, v kterémž Pán Buoh pošle své anjely, to je lidí zástupy…“ Viz Jan z Příbramě, Život kněží táborských, s. 43. Ve
stejném smyslu FRB V, s. 414, 454.
633
60 DRTA VII} s. 407-409 (č. 280). Blíže F. Kavka, Poslední Lucemburk, s. 44-48; M. Kintzinger, Westbindungen, s. 258-
259; Antonín Kalous, Papal Legates and Crusanding Activity in Central Europe, in: The Crusade in the Fifteenth Century.
Converging and Competing Cultures (Crusades subsidia), ed. Norman Housley, London – New York 2017, s. 75-85, zde s.
76.
634
61 SRS XII, s. 45; CDS XI, s. 177-183 (č. 37-39), Joannis Dlugossii Annales. Liber undecimus, s. 126. Blíže H. Markgraf,
Einleitung, s. XXXI-XXXV; Céžary Buśko – Mazeusz Goliński – Michal Kaczmarek – Leszek Żiątkowski, Historia
Wrocławia, s. 178; J. Drabina, Historia miast Śląskich, s. 46; M. L. Wójcik, Chwile strachu, s. 97-98; Boguslaw
Czechowicz, Między katedrq a ratuszem, s. 119-121; P. Čornej, 30. 7.1419, s. 165-167; Z. Jirásek a kolektiv, Slezsko v
dějinách českého státu I, s. 348-349.
635
62 Viz například Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica I, s. 282.
636
63 V. Štěpán, Moravský markrabě Jošt, s. 593-594, 630-632; B. Kopičková, Česká královna Žofie, s. 149; M. Nejedlý,
Fortuny kolo vrtkavé, s. 307-308.
637
64 Viz FRB V, s. 358-359; SLČ – SN III, s. 80; MC I, s. 387; W. W. Tomek, Základy II, s. 16-17; Týž, Dějepis V, s. 79-
82. K žánru legendy míří vypsání Krásovy statečné smrti a Mikulášovy bojácnosti v textu L SLČ, KNM III B 12, fol. 30r-
3ir; resp. vsuvka ve staročeském překladu Vavřincovy kroniky (FRB V, s. 358-359). Odtud čerpal J. A. Komenský, Historie
o těžkých protivenstvích, s. 36-37. Studenta Mikuláše ztotožnil s Mikulášem z Řehovic na základě údaje pražské městské
knihy (J. Teige, Základy II, s. 811) F. M. Bartoš, Husitská revoluce I, s. 85-86. Z další literatury zvláště J. Pekař, Žižka IV, s.
26-27; H. Kaminsky, A History, s. 364-365; J. Mezník, Praha před husitskou revolucí, s. 235-236.
638
65 UB I, s. 17-20 (č. 12); MVB VII/1, s. 247-249 (č. 565).
639
66 Základní práce na toto téma napsal Norman Housley, The Later Crusades. From Lyons to Alcazar (1274-1580),
Oxford 1992; Týž, Religious Warfare in Europe, 1400-1536, Oxford 2002. Viz též knižní soubory studií La noblesse et la
croisade à la fin du Moyen Age (France, Bourgogne, Bohéme), edd. Martin Nejedlý – Jaroslav Svátek, Toulouse 2009;
Pavel Soukup, Jaroslav Svátek a kolektiv, Křížové výpravy v pozdním středověku. Kapitoly z dějin náboženských konfliktů,
Praha 2010, resp. Pavel Soukup, Křesťanstvo v ohrožení: náboženské konflikty a křižácké projekty první poloviny 15. století,
in: Guillebert de Lannoy, Cesty a poselstva, edd. Jaroslav Svatek, Martin Nejedlý, Olivier Marin a Pavel Soukup, Praha
2009, s. 13-41.
640
67 Joannis Dlugossii Annales. Liber undecimus, s. 126.
641
68 Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 130.
642
69 Igor Graus, Dračí rád Žigmunda Luxemburského a jeho symbolika, Slovenská archivistika 31, 1996, s. 86-106;
Daniela Dvořáková, Rytierská kultúra v živote uhorskej šľachty na prelome 14. a 15. storočia, HČ 50, 2002, s. 560-586;
Táž, Rytier a jeho kráľ, s. 203-207; Zdeněk Hazlbauer, Zobrazení Dračího řádu Zikmunda Lucemburského na vrcholně
gotických středoevropských kachlích, AH 24. 1999, s. 387– 399; Karel Koutský, Draci středověkého světa, Praha 2005, s.
138-193, 199-200; Pál Lövei, Hoforden im Mittelalter, unter besonderer Berücksichtigung des Drachenordens, in:
Sigismundus rex et imperator. Kunst und Kultur zur Zeit Sigismunds von Luxemburg 1387-1437, ed. Imre Takács, Mainz
2006, s. 251-263; Michal Erneé, Gotické a renesanční kamnové kachle z hradu a zámku v Českém Krumlově, CB 9, 2004, s.
261, 263 (obr. 5); Týž, Gotické kamnové kachle z hradu a zámku v Českém Krumlově, České Budějovice 2008, s. 54-55,
104 (tabule 12); Vladimír Brych, Kachle s motivem pětilisté růže. Příklad rodové a městské reprezentace ve středověku a
raném novověku, in: Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami, České Budějovice 2011, s. 199; Čeněk
Pavlík, Draci v křesťanské ikonografii na kachlích gotiky a renesance, ČSPS 117, 2009, s. 129-149; Týž, Velký obrazový
atlas gotických kachlových reliéfů. Čechy, Morava, české Slezsko, Praha 2017, s. 289, 317; Č. Pavlík – M. Vitanovský,
Encyklopedie kachlů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, s. 233, 277; M. Studničková, Drehknothen und Drachen, s. 374-
387; Táž, Dvorské řády Lucemburků, s. 458, 460; I. Raková, Čeněk z Vartenberka, s. 70. V obecnější rovině k funkci
dvorských řádů Ferdinand Seibt, Karel V. Císař a reformace, Praha 1999, s. 32-35; M. Nejedlý, Fortuny kolo vrtkavé, s.
326-328. Zajímavé souvislosti uvádí M. Čapský, Vévoda Přemek Opavský, s. 193-195. O oblíbenosti symbolů nachového
kříže (znamení křižáků), spjatého s Kristem, a draka, spojovaného se satanem, Francesco Cardini, Válečník a rytíř, in:
Jacques Le Goff (red.), Středověký člověk a jeho svět, Praha 1999, s. 92. Běžné středověké představy o dracích shrnuje
Kniha dvacatera umění mistra Pavla Žídka. Část přírodovědná, ed. a překlad Alena Hadravová, Praha 2008, s. 320 (č. 425),
325 (č. 437); Jan Royt – Hana Šedinová, Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii, Praha 1998,
s. 182-183.
643
70 Királyok, s. 105.
644
71 FRB V, s. 360-361.
645
72 FRB V, s. 361-362.
646
73 J. Mezník, Praha před husitskou revolucí, s. 263.
647
74 Tamtéž, s. 237-238. Bez přihlédnutí k názorům staroměstských konšelů teokratický náběh poněkud přecenil M.
Čapský, Město pod vládou kazatelů, s. 9-12.
648
75 AČ III, s. 212-213 (č. 17). K písemnosti František Michálek Bartoš, Manifesty města Prahy z doby husitské, SPDMP
7,1933, s. 254-255.
649
76 „…ipsumque regem rufum draconem fore, de quo in apokalipsi, presignabat; et merito, ipse namque rex draconem
aureum suis dilectis in signum societatis deferendum in pectore concedebat.“ Viz FRB V, s. 360. K tomu například B.
Kopičková, Jan Želivský, s. 80; František Šmahel, Vom apokalyptischen Drachen zum Städtegründer: Sigismund und Tábor,
in: Sigismund von Luxemburg. Kaiser und König in Mitteleuropa 1387-1437, edd. Josef Macek – Ernö Marosi – Ferdinand
Seibt, Warendorf 1994, s. 144-145.
650
77 FRB V, s. 363,540,582. Z literatury zvláště W. W. Tomek, Dějepis IV, s. 40-41; I. Raková, Čeněk z Vartenberka, s.
70; J. Mezník, Praha před husitskou revolucí, s. 239-240.
651
78 AČ XXXVI, s. 137; MUPr I/2, s. 4.
652
79 Německé znění manifestu, mírně odchylné od české verze (mezi vydavateli písemnosti není uvedena Praha), se
zachovalo v Norimberku. Blíže F. M. Bartoš, Manifesty města Prahy z doby husitské, s. 255-257; J. Mezník, Praha před
husitskou revolucí, s. 240-241; Karel Hruza, Schrift und Rebellion: Die hussitischen Manifeste aus Prag von 1415-1431, in:
Geist, Gesellschaft, Kirche im 13.-16. Jahrhundert (Colloquia mediaevalia Pragensia 1), ed. František Šmahel, Praha 1999,
s. 90-92.
653
80 AČ III, s. 210-212 (č. 16).
654
81 Staročeská kronika tak řečeného Dalimila. Vydání textu a veškerého textového materiálu (2) , edd. Jiří Daňhelka,
Karel Hádek, Bohuslav Havránek, Naděžda Kvítková, Praha 1998, s. 541. Podrobněji a v širším kontextu P. Čornej, Světla
a stíny, s. 38-39, 267-268.
655
82 K těmto událostem mimo jiné H. Kaminsky, A History, s. 368-370; Petr Čornej, Bitva na Vítkově a zhroucení
Zikmundovy křížové výpravy v létě 1420, HT 9, 1986-1987, s. 109-113; F. Kavka, Poslední Lucemburk, s. 48-52.
656
83 UB I, s. 25-27 (č. 18, 20).
657
84 AČ IV, s. 378-381 (č. 36).
658
85 K počtu orebitů SLČ – SN III, s. 177.
659
86 FRB V, s. 365, 541; SLČ – SN III, s. 7-8, 57-58, 81-82, 177. Viz též Jan Urban, Hynek Krušina z Lichtenburka a
husitská revoluce, FHB 4, 1982, s. 12-13; Týž, Husitství ve východních Čechách do Žižkova příchodu (I), HaV 40, 1991, č.
6, s. 14-17; Týž, „Kališnický“ převrat na dvoře Václava IV., in: Husitství – Reformace – Renesance I. Sborník k 69.
narozeninám Františka Šmahela, edd. Jaroslav Pánek – Miloslav Polívka – Noemi Rejchrtová, Praha 1994, s. 419-432; Týž,
Lichtenburkové. Vzestupy a pády jednoho panského rodu, Praha 2003, s. 257-262; Jaromír Mikulka, Dějiny Hradce Králové
do roku 1850 I/1, Hradec Králové 1996, s. 85; František Šebek a kolektiv, Dějiny Pardubic. I. díl, Pardubice 1990, s. 65-66;
K. Charvátová, Dějiny cisterckého řádu v Čechách I, s. 259-260; Ondřej Felcman – František Musil a kolektiv, Dějiny
východních Čech, s. 535-536.
660
87 Joannis Dlugossii Annales. Liber undecimus, s. 133. K tomu I. Raková, Čeněk z Vartenberka, s. 71; Táž, Rožmberské
teritorium, s. 272; Jerzy Grygiel, Życie i działalność Zygmunta Korybutowicza. Studium z dziejów stosunków polsko-
czeskich w pierwszej polowie XV wieku, Wrocław – Warsza wa – Kraków – Gdańsk – Łódź 1988, s. 16-19; J. Nikodem,
Polska i Litwa, s. 226-231; Týž, Od Brna do Iglawy, s. 111-112; Jerzy Sperka, Król Władyslaw Jagiełło i jego otoczenie
wobec husyckich Czech, in: Jan Hus. Życie i dzielo. W 600. rocznicę śmierci, edd. Anna Paner – Marcin Hintz, Gdańsk
2016, s. 117-118.
661
88 Petr Čornej, Rozhled, názory a postoje husitské inteligence v zrcadle dějepisectví 15. století, Praha 1986, s. 135-140.
662
89 AČ XXXV I, s. 446, 461. K Rankovu a Lhotce A. Sedláček, Hrady IV, s. 281; Týž, Hrady XV. Kouřimsko, Vltavsko a
jihozápadní Boleslavsko,3 Praha 1998, s. 289; J. Pekař, Žižka IV, s. 77; Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve
Slezsku [V]. Jižní Čechy, ed. Karel Tříska, Praha 1986, s. 121. Rankov později získal známý rožmberský služebník Chval z
Chmelného. O něm R. Šimůnek, Správní systém, s. 423.
663
90 Rudolf Brázdil – Oldřich Kotyza, Kolísání klimatu v českých zemích v první polovině našeho tisíciletí, AR 49,1997, s.
679-680 (s četnými doklady z celého evropského kontinentu); Miloslav Polívka, Zprávy o klimatu, přírodních jevech,
epidemiích a jejich důsledcích ve středověku v kronikářském díle Johanna Müllnera (druhá část), TA 13, 2007, s. 20.
Teplotní anomálie si povšiml už J. Pekař, Žižka III, s. 34.
664
91 K spornému datu, ještě spornějšímu místu narození Jiřího z Poděbrad i k údajnému Žižkovu kmotrovství Rudolf
Urbánek, Věk poděbradský (ČD III/1), Praha 1915, s. 213-217. Dále Stefan Glogowski, Potomci krále Jiřího z Poděbrad
(Genealogie knížat z Minstrberka), Ostrava 1989, s. 6-9; M. Plaček – P. Futák, Páni z Kunštátu, s. 375-376; Ondřej
Felcman – Radek Fukala a kolektiv, Poděbradové. Rod českomoravských pánů, kladských hrabat a slezských knížat, Praha
2008, s. 60-62. Horažďovice, v podobě Horaschowitz (nejde-li o chybné čtení lokality Hořovice, zaznamenané v
historickém kalendáři Prokopa Lupáče z Hlavačova) uvádí jako Jiřího rodiště Z. Theobald, Hussitenkrieg, s. 153.
Viktorinův syn zde měl spatřit světlo světa 6. dubna kolem páté hodiny odpolední.
665
92 „Item hiisdem diebus ad instigacionem sacerdotum suorum Thaborite multitudine clientum rusticorumque ac
mulierum communioni calicis favencium necnon et garcionum, quos fundibularios seu praczatas vulgari boemico
nuncupabant, ipsis de die in diem accrescentibus…“ FRB V, s. 364.
666
93 „…ipsum [tj. Žižku] quoque omnes rustici licet inermes cum trituris, cambucis, balistis et cuspidibus sequebantur…“
Viz FRB V, s. 364-365.
667
94 „…sacerdortes Thaborienses cum corpore Chrisi precedentes…“ Viz FRB V, s. 365.
668
95 Popis táborského vojska v dubnových a květnových dnech roku 1420 in: FRB V, s. 540. Vyobrazení v Göttingenském
rukopisu (Niedersächsische Staats und Universitätsbibliothek Göttingen, sign. 2°Cod. Ms. Theol. 182 Cim, fol. 38r) a v
Jenském kodexu (KNM IV B 24, fol. 76r) se v detailech značně liší, ač iluminátoři Jenského kodexu očividně postupovali
podle starší předlohy. Blíže Petra Mutlová – Milada Homolková – Milada Studničková, Přepis textu kodexu s
ikonografickým komentářem, in: Jenský kodex. Komentář, Praha 2009, s. 168-169.
669
96 Č. Pavlík, Velký obrazový atlas gotických kachlových reliéfů, s. 185-186 (č. 517-520 vždy Žižka s korouhevníkem, č.
521 Žižka s korouhevníkem a cepníkem, č. 522 Žižka, korouhevník a střelec).
670
97 Julie Richterová, Středověké kachle, Praha 1982, tabule 55, č. 1, 2, 4.
671
98 Vladimír Karbusický, Báje, mýty, dějiny, Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury, Praha 1995, s. 74, 87;
František Šmahel, Cesta Karla IV. do Francie 1377-1378, Praha 2006, s. 275-278; Týž, Studie o cestě Karla IV. do Francie
1377-1378. II. Nic než koně: jejich počty, druhy a barvy, in: Inter laurum et olivam (AUC – Philosophica et historica 1-2/
2002 (Z pomocných věd historických XVI), Praha 2007, s. 667-675, zde s. 671-675; Daniela Dvořáková, Kôň a člověk v
stredoveku. K spolužitiu človeka a koňa v Uhorskom kráľovstve, Budmerice 2007. s. 38, 78-79.
672
99 Jakoubek ze Stříbra, Výklad na Zjevenie sv. Jana I, ed. František Šimek, Praha 1932, s. 251.
673
100 P. Soukup, Bible a násilí za válek s husity, s. 78-79.
674
101 J. Bělič – A. Kamiš – K. Kučera, Malý staročeský slovník, s. 218.
675
102 O rekonstrukci táborského jarního tažení se s větším či menším zdarem pokusili J. Macek, Tábor II, s. 142-148
(počítá ale minimálně se dvěma táborskými vojsky); F. G. Heymann, John Žižka, s. 102-103; Michal Flegl, Hrad Rábí a
Žižkovy válečné akce na Prácheňsku, MZK 7. 1970, s. 289-298, zvláště s. 289-293; F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora
I/1, s. 263; Petr Čornej, Prachatice, Zlatá Koruna (a Praha) v roce 1420, in: Za zdmi kláštera. Cisterciáci v českých
dějinách, edd. Dana Dvořáčková-Malá – Petr Charvát – Bohumír Němec, České Budějovice 2010, s. 141-146, 156.
676
103 Jan Adámek, K osudům komunity milevského kláštera za husitských válek, TA 9, 1999, s. 91-101. Hájek je doložen
na Zvíkově 23. září 1420, Viz AČ III, s. 493-494 (č. 218); A. Sedláček, Hrady XI. Prachensko,3 Praha 1997, s. 30.
677
104 MVB VII/2, s. 673 (č. 1732).
678
105 SLČ – SN III, s. 82; FRB V, s. 364. Výsledky stavebního i archeologického průzkum areálu kláštera shrnují P. Vlček
– P. Sommer – D. Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, s. 364-370.
679
106 SLČ – SN III. s. 82.
680
107 Fakt, že byl tehdy Písek podřízen Táboru, dosvědčuje FRB V, s. 443.
681
108 „Anno Domini M° CCCC° XX° Zizka progressus est ad confinium Prachensko et venit feria II° in die s. Georgii
circa Strakonicz et exussit opidum.“ SLČ – SN III, s. 178. Při opisu mohl písař nepozorností uvést pondělí (feria II) místo
správného feria III.
682
109 Spíše nahodilá zmínka říká, že se Žižka zmocnil na konci srpna 1420 Vodňan podruhé (altera vice). Viz FRB Vy s.
438. Jiné časové určení než duben 1420 sotva připadá v úvahu. Zda tu již tehdy radikálové zřídili kádě, do nichž lidé
odevzdávali cennosti, sloužící následně k potřebám obce, nelze rozhodnout. Viz SLČ z vratislavského rukopisu, s. 27.
683
110 „Eodem anno MCCCCXX feria V post festum sancti Georgii combusta est civitas Prachaticz in die sancti Marci
Evangeliste.“ Viz FRB V, s. 582. Vavřincova zmínka o poboření hradeb a o existenci hradební zdi in: FRB V, s. 443. O tom,
že táborité použili při útoku děla, jak na téže straně uvádí podstatně mladší staročeský překlad, latinská verze neví.
684
111 SLČ z rukopisu křižovnického, s. 59. O Janových a Vilémových službách Zikmundovi v roce 1420 viz S. Bárta,
Zástavy Zikmunda Lucemburského, s. 47.
685
112 Dobroslava Menclová, České hrady I, Praha 1972, s. 322-325; T. Durdík. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, s.
464-467.
686
113 Viz FRB V, s. 364; Ondřej Vodička, Katoličtí exulanti ze zemí Koruny české v době husitské (1419-1436).
Nepublikovaná disertační práce, Masarykova univerzita – Historický ústav Filozofické fakulty, Brno 2015, s. 59.
687
114 SLČ -SN III, s. 178.
688
115 FRB V, s. 364, 540-541; SLČ – SN III, s. 178. Zajímavý doplněk eviduje V. Bystrický, Západní Čechy v husitských
válkách, s. 113.
689
116 FRB V, s. 364. Viz též K. Charvátová, Dějiny cisterckého řádu 1, s. 213 (s datem 25. dubna, vycházejícím z
předpokladu, že se Žižka vydal ze Strakonic přímo k nepomuckému klášteru); V. Bystrický, Západní Čechy v husitských
válkách, s. 113.
690
117 František Šmahel, Dodatek k historii Tábora v roce 1420: obživa revoluční obce, HT 2, 1979, s. 91-95.
691
118 FRB V, s. 364; SLČ – SN III, s. 178. Viz M. Flegl, Hrad Rábí, s. 291-293. Svůj skutek možná někteří táborité
vnímali jako zápalnou oběť Hospodinovu (řecky holocaustum), o níž se často píše ve Starém zákoně. Tak M. Bartlová,
Pravda zvítězila, s. 96.
692
119 „…pobravše zbožie i zapálili hrad a kněží spálili i brali se pryč neosadivše hradu, neb na něm nesměli [tj. netroufali
si, respektive nemohli] ostati.“ Viz text F SLČ, p. 221. k místním pověstem Michal Flegl, K problematice regionálních
pověstí a tradic (Žižka před hradem Rábí), in: Acta regionalia. Sborník vlastivědných prací, Praha 1965, s. 84-90.
693
120 Žižka „iterum ad Strakonicz rediit et iacuit ibi duabus septimanis et nihil profecit…“ Viz SLČ – SN III, s. 178.
694
121 Kateřina Charvátová, Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142-1420. 2. svazek. Kláštery založené ve 13. a 14. století,
Praha 2002, s. 92,111-117; P. Čornej, Prachatice, Zlatá Koruna (a Praha), s. 142.
695
122 FRA XXXVII (Urkundenbuch des ehemaligen Cistercienstiftes Goldenkron in Böhmen, ed. Mathias Pangerl, Wien
1872), s. 416-418. K tomu Anna Kubíková, Jak to bylo doopravdy se zlatokorunskými cennostmi v době husitských válek,
Výběr 35,1998, s. 260-262.
696
123 E. Maur, Příspěvek k prosopografii duchovních táborské orientace, s. 74-77.
697
124 FRB V, s. 582; Josef Emler, Nekrologium Zlatokorunské, VKČSN1888 (č. 3), Praha 1889, s. 56; Popravčí kniha
pánů z Rožmberka, s. 60.
698
125 A. Neumann, Katoličtí mučedníci, s. 65-66; Jaroslav Kadlec, Dějiny kláštera Svaté Koruny, České Budějovice 1949,
s. 97-98; J. Macek, Tábor II, s. 146; F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s. 263, 297; P. Čornej, Prachatice, Zlatá
Koruna (a Praha), s. 141-142; Dějiny Zlaté Koruny. Zlatá Koruna, Plešovice a Rájov v proměnách staletí, ed. Jindřich
Špinar, Zlatá Koruna 2013, s. 51.
699
126 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 60-61.
700
127 SLČ – SN III, s. 178.
701
128 R. Novotný, „Sloup království“, s. 62-63.
702
129 „…ad cuius ordinacionem totus preparabatur exercitus…“ Viz FRB V, s. 364.
703
130 „Žižka, maje neveliký / králi proti lid sebraný,“ vzpomíná autor rýmované kroniky asi roku 1458 na události jara
1420. Viz Veršované skladby doby husitské, s. 155.
704
131 F. Hoffmann, Bojové družiny před husitskou revolucí v Čechách a na Moravě, s. 82.
705
132 P. Čornej, Rozhled, názory a postoje, s. 110-112.
706
133 Veršované skladby doby husitské, s. 153.
707
134 Tamtéž.
708
135 Text písně například in: Výbor I, s. 324-325. K jejímu autorství, genezi, inspiraci, struktuře a dalším osudům Zdeněk
Nejedlý, Dějiny husitského zpěvu za válek husitských, Praha 1913, s. 252-268; Roman Jakobson, Poetická funkce, Praha
1995, s. 389-402; Emil Pražák, Stati o české středověké literatuře, Praha 1996, s. 154-163; František Jindřich Holeček,
Makkabäische Inspiration des hussitischen Chorals „Ktož jsú boží bojovníci“ („Ihr, die die Kämpfer Gottes und seines
Gesetzes seid“), in: In memoriam Josefa Macka (1922-1991), edd. Miloslav Polívka – František Šmahel, Praha 1996, s.
111-125; Jaroslav Boubín, Písemnictví, in: Husitské století, edd. Pavlína Cermanová – Robert Novotný – Pavel Soukup,
Praha 2014, s. 508-509; Týž, Husitský chorál a jeho číselná symbolika, in: Středověký kaleidoskop pro muže s hůlkou.
Věnováno Františku Šmahelovi k životnímu jubileu, edd. Eva Doležalová – Petr Sommer, Praha 2016, s. 26-33. V Jenském
kodexu (KNM IV B 24) viz fol. 76r.
709
136 H. Kaminsky, A History, s. 310-360; Robert Kalivoda, Husitské myšlení, Praha 1997, s. 158-192; Alexander
Patschovsky, Der taboritische Chiliasmus, in: Häresie und vorzeitige Reformation im Spätmittelalter, edd. František Šmahel
– Elisabeth Müller-Luckner, München 1998, s. 169-195; Pavlína Cermanová, V zajetí pojmu: Definice husitského chiliasmu,
in: Pojmy a koncepty v bádání O husitství, edd. Pavlína Rychterová – Pavel Soukup, Praha 2013, s. 139-169. Různorodost
chiliasmu v závislosti na jednotlivých kazatelích zdůraznil Stanislaw Bylina, Rewolucja husycka. Przedświt i pierwsze lata,
Warszawa 2011, s. 105-109; Týž, Rewolucja husycka 2, s. 137-141.
710
137 Petr Chelčický, Zprávy o svátostech – O rotách českých – O nejvyšším biskupu Pánu Kristu, edd. Amedeo Molnár –
Milan Opočenský – Noemi Rejchrtová, Praha 1980, s. 98-99; Jan z Příbramě, Život kněží táborských, s. 61; SLČ z
vratislavského rukopisu, s. 24-25.
711
138 FRB V, s. 365.
712
139 Pochopení pro změnu Vartenberkova postoje (nechuť „ze spojení s živly tak surovými a rozsápanými“) projevil,
nepochybně i na základě vlastních zkušeností s revolučním děním let 1848-1849 a osvícenského odsudku náboženského
fanatismu, F. Palacký, Dějiny III, s. 286-287. K jeho názoru se přiklonil a dále jej prohloubil J. Pekař, Žižka III, s. 43-45. K
mínění obou historiků I. Raková, Čeněk z Vartenberka, s. 79.
713
140 Denní data (viz Királyok, s. 105; Regesten Kaiser Sigismunds 3, s. 81-82) jsou důležitá, protože česká odborná
produkce se vesměs přidržuje dávné Tomkovy rekonstrukce a uvádí, že Zikmund opustil Svídnici kolem 30. dubna a do
Hradce Králové vstoupil 3. května. Viz W. W. Tomek, Dějepis IV, s. 51, 52-53. K tomu i šoku z obrazoborectví UB I, s. 33
(č. 34); Die Chroniken der deutschen Städte VII, ed. Karl Janicke, Leipzig 1869, s. 352-353; Királyok, s. 105; Regesten
Kaiser Sigismunds 3, s. 81-82 (č. 18).
714
141 FRB V, s. 365-366, 541, 582. Viz I. Raková, Čeněk z Vartenberka, s. 71; J. Mezník, Praha před husitskou revolucí,
s. 241-245; F. Kavka, Poslední Lucemburk, s. 52-54; D. Coufal, Polemika o kalich, s. 108-109.
715
142 FRB V, s. 369-370, 584, 609 (zde je v jiné souvislosti zmíněno „XI pixides seu bombardas dictas hufnicze“); Václav
Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 379v-38or. Z poměrně početné literatury především J. Kejř, Právní život, s. 68-73;
Václav Husa, Uhlířské tovaryšstvo na Kutnohorsku ve 14. až 16. století, SSH 1, 1957, s. s. 20-64; Pavel Rous, Bitva u
Melechova v roce 1420, Havlíčkobrodsko 10, 1994, s. 3-23.
716
143 A. Sedláček, Hrady XII. Čáslavsko,3 Praha 1997, s. 98; E. Maur, Příspěvek k prosopografii duchovních táborské
orientace, s. 71-74, 77-79.
717
144 Ladislav Macek – Pavel Rous, Signatáři stížného listu z regionu dnešního Havlíčkobrodska, in: Petr Čornej, Aleš
Knápek, Ladislav Macek, Pavel Rous, Stížný list české a moravské šlechty proti upálení mistra Jana Husa 1415-2015,
Okrouhlice 2015, s. 75-97.
718
145 FRB V, s. 367-368,583; MHB IV, s. 68; SLČ – SN II, s. 194. Detailně situaci rekonstruoval W. W. Tomek, Dějepis
IV, s. 48-51. K Vartenberkově korouhvi R. Šimůnek, Reprezentace české středověké šlechty, Praha 2013, s. 149-150.
719
146 FRB V, s. 368, 583; J. Teige, Základy I, s. 756. Podrobně W. W. Tomek, Dějepis města Prahy VIII, s. 26-27; J.
Čelakovský, O vývoji středověkého zřízeni, s. 182; P. Čornej, Světla a stíny, s. 93-97.
720
147 „…non solum valvis sibi apertis, sed et muris ruptis venire optassent.“ Viz FRB V, s. 369.
721
148 K jaké příležitosti byl baldachýn připravován, není z pramenů jisté. V úvahu přichází jen Zikmundův příjezd do
Prahy, eventuálně jeho korunovace, uskutečněná 28. července 1420. K druhé možnosti se kloní Robert Novotný, Nebesa
pro krále, pro Krista či pro měšťany? K proměně panovnické symboliky v husitských Čechách , in: Moc a její symbolika ve
středověku (Colloquia mediaevalia Pragensia 13), edd. Martin Nodl – Andrzej Pleszczyński, Praha 2011, s. 165; Týž, Dvě
Zikmundovy korunovace, Dějiny a současnost 40, 2018, č. 2, s. 15.
722
149 FRB V, s. 369.
723
150 „…si deberet totum regnum Boemie penitus destruere et in flammas convertere et alienigenas in loco predictorum
superinducere.“ Viz F. M. Bartoš, Manifesty města Prahy, s. 280. V hlavním textu novočeský překlad Amedea Molnára z
publikace Husitské manifesty, s. 88.
724
151 „…cepit ad furiosi similitudinem membra agitare, ut plane non videretur pro iusticia agere, sed verius tyranno
insanire.“ Viz F. M. Bartoš, Manifesty města Prahy, s. 280 (novočeský překlad Amedea Molnára v knize Husitské
manifesty, s. 88-89).
725
152 UB II, s. 527 (č. 3 B): „…nec vobis aliqua dabitur, quia hi articuli, quos vos tenere profitemini, sunt per sacrum
concilium Constantiense abjudicati tamquam erronei, falsi et suspecti.“ Novočeský překlad Amedea Molnára v knize
Husitské manifesty, s. 77.
726
153 Ke kutnohorským jednáním především J. Kejř, Právní život, s. 27-28; William R. Cook, The Kutná Hora Meeting of
May, 1420, CV 17,1974, s. 183-191; J. Mezník, Praha před husitskou revolucí, s. 245-246; F. Kavka, Poslední Lucemburk,
s. 54-55; D. Coufal, Polemika o kalich, s. 111-114; J. Nikodem, Od Brna do Iglawy, s. 110-111.
727
154 Výbor I, s. 322-323.
728
155 Viz FRB V, s. 369; text E SLČ, fol. 71v. Zajímavě domýšlí text Vavřincovy kroniky redaktor pozdního textu T SLČ
(NK ČR Osek 95, fol. 59v-6or): „Poslové ti řekli králi Zikmundovi, že to chtí rádi vznésti na starší a na obec, a když
vrátivše se, vznesli to na obec a na starší, i nechtěli tomu pro nižádnou věc svoliti a řekli, když toho na ně podává, že o nich
nic dobrého nemyslí a nemíní, jali se králi brániti.“ Otištěno in: SLČ – SN IIl, s. 336
729
156 FRB V, s. 368-369; Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 149-150; AČ IV, s. 378-381 (č. 36).
730
157 A. Hořčička, Ein „Chronicon breve“, s. 465.
731
158 FRB V, s. 370, 583; SLČ – SN III, s. 82,178.
732
159 Takzvaný Starý kolegiát hovoří o 400 mužích, jimiž Hanuš z Polenska disponoval (SLČ – SN III, s. 83).
733
160 FRB V, s. 370, 583; SLČ – SN III, s. 82-83; AČ VIII, s. 339. K osudům benešovských sakrálních objektů Zdeněk
Boháč, Topografický slovník k církevním dějinám předhusitských Čech. Pražský archidiakonát, Praha 2001, s. 231-232,
242; P. Vlček – P. Sommer – D. Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, s. 175-177. O Perchtě T. Baletka, Páni z Kravař, s.
129.
734
161 FRB V, s. 370-371, 583; SLČ – SN III, s. 83. O určení bojiště se víceméně hypoteticky pokusili Otakar
Frankenberger, Naše velká armáda. Prvý svazek. Vítkov – Vyšehrad – Kutná Hora, Praha 1921, s. 70-71; Michal Flegl,
Žižka a bitva u Poříčí, SSH 9,1974, s. 201-207.
735
162 FRB V, s. 371,583.
736
163 FRB V, s. 372; SLČ – SN III, s. 84; MHB IV, s. 68.
737
164 FRB V, s. 372; AČ I, s. 184. Podle textu b SLČ (SLČ – SN III, s. 58) byl klášter vypálen v neděli 2. června. Nově
Josef Šrámek, Břevnovské opatství ve středověku. Břevnov, Rajhrad, Police nad Metují a Broumov, Praha 2016, s. 81-82.
738
165 MHB IV, s. 68; AČ III, s. 217 (č. 19); W. W. Tomek, Základy II, s. 131; Týž, Dějepis IV, s. 58; Týž, Dějepis V, s. 85;
František Vacek, Dějiny Bubenče, Dejvic, Šárky a okolí, SPDMP 2,1911, s. 60-61, 63, 65.
739
166 FRB V, s. 373-374. O Litožnici, vsi s kostelem sv. Gotharda (rovněž zaniklým), situované nad Říčanským potokem
mezi Běchovicemi a Dubčí, Slavomil Venci – Zdeněk Smetánka, Zaniklá středověká osada Litožnice, AR 21,1969, s. 396-
398; František Holec, Kronika královské Prahy a obcí sousedních. Díl IV. Připojené obce a zaniklé osady, Praha 1996, s.
99-100; Z. Boháč, Topografický slovník k církevním dějinám předhusitslých Čech, s. 207-208; Ivana Boháčová, Jaroslav
Podliska a kolektiv, Průvodce pražskou archeologií, Praha 2017, s. 300-301.
740
167 FRB V, s. 372-373. K tomu B. Roedl a kolektiv, Louny, s. 81-82; Karel Křesadlo, Město Slaný za husitství, in: Česká
husitská reformace (Slánské rozhovory 2010), edd. Zdeněk Víšek – Božena Hrabánková, Slaný 2011, s. 17-18.
741
168 FRB V, s. 379; Staročeské satiry Hradeckého rukopisu a Smilovy školy, ed. Josef Hrabák, Praha 1962, s. 132.
742
169 FRB V, s. 371-372. Více P. Čornej, Světla a stíny, s. 225-226.
743
170 FRB V, s. 374. Blíže J. Čelakovský, O vývoji středověkého zřízení, s. 181-182. Výbornou analýzu podal Bohdan
Zilynskyj, Pobyty táborského vojska v Praze roku 1420, TA 3, 1991, s. 11-13.
744
171 Viz FRB VII, s. 16. Viz i Martin Musílek, Apatykáře na Starém Městě pražském ve středověku, MedHB 12/1, 2009,
s. 114-115.
745
172 W. W. Tomek, Základy II, s. 123-124.
746
173 J. Teige, Základy I, s. 731; AČ XXVI, s. 135– Podrobně P. Čornej, Světla a stíny, s. 83-100.
747
174 Usnesení je známo pouze v parafrázi Vavřince z Březové (FRB V, s. 374-375).
748
175 FRB V, s. 374. Blíže Luboš Lancinger, Čtyři artikuly pražské a podíl universitních mistrů na jejich vývoji, AUC –
HUCP 3/2,1962, s. 3-61, zvláště s. 16-18; H. Kaminsky, A History, s. 374-375; F. Šmahel, Husitská revoluce II, s. 95, 98-
99; B. Zilynskyj, Pobyty táborského vojska v Praze, s. 13-14; Stanisław Bylina, Rewolucja husycka 2, s. 113-116.
749
176 FRB V, s. 375.
750
177 FRB V, s. 373,584. Viz i Karel Křesadlo, Město Slaný za husitství, s. 18.
751
178 CIM II, s. 1182-1183 (č. 875). Viz též Jiří Rác, Nástin dějin předhusitského Mělníka, in: Vlastivědný sborník
Mělnická I,1982, s. 41-59 (zde s. 52); František Gabriel – Jaroslav Panáček, Hrady okresu Česká Lípa, Praha 2000, s. 20,
23,116-117,134-137; B. Kopičková, Česká královna Žofie, s. 208.
752
179 W. W. Tomek, Základy III, IV, V, s. 55-56.
753
180 FRB V, s. 376,585. Blíže B. Roedl a kolektiv, Louny, s. 82.
754
181 FRB V, s. 376,585.
755
182 FRB V, s. 375,586; FRB VIII, s. 435,453; Pavel Stránský ze Zápské Stránky, Český stát. Okřik, ed. a překlad
Bohumil Ryba, Praha 1953, s. 72; Jan Amos Komenský, Historie o těžkých protivenstvích církve české, in: Dílo Jana Amose
Komenského 9/1, edd. Věra Petráčková – Martin Steiner, Praha 1989, s. 49-198, zde s. 72 (ve vydání z roku 1952 na s. 37-
38). Blíže Jan Smetana, K počátkům husitství v Litoměřicích, Litoměřicko. Vlastivědný sborník 11,1974, s. 59-79 (zde na s.
75-79 edice záznamu v Nožířově rukopisu z roku 1601); O. Kotyza – J. Tomas – J. Smetana a kolektiv, Dějiny města
Litoměřic, s. 152; Jaroslav Macek, 950 let litoměřické kapituly, Kostelní Vydří 2007, s. 34,36.
756
183 FRB V, s. 377,586.
757
184 AČ I, s. 175.
758
185 FRB V, s. 376-378, 585-586; MHB IV, s. 69; SLČ – SN II, s. 194-195; text SLČ E, fol. 71v; Királyok, s. 105-106.
759
186 FRB V, s. 378. K tomu Jiří Všetečka – Petr Klučina, Praha husitská, Praha 1986, nestránkováno (kapitola Praha v
čele husitských Čech); B. Zilynskyj, Pobyty táborského vojska v Praze, s. 14.
760
187 SLČ – SN III, s. 411.
761
188 Z takzvaného sušického manuskriptu spisu O práviech, súdiech i o dskách země české knihy devatery Viktorina
Kornela ze Všehrd vydal F. M. Bartoš, Do čtyř pražských artykulů, s. 580-582. Neúplné znění v textu T SLČ, fol. 127V-
129V (nyní in: SLČ – SN III, s. 411-412). Obě verze byly zapsány až v pokročilém 16. století. O ideální (leč zjevně
nepřesnou) rekonstrukci původního znění se pokusil Josef Macek, Nejstarší husitský bojový řád, HaV 2,1953, s. 61-81,
zvláště s. 79-81.
762
189 SLČ – SN III, s. 411.
763
190 F. M. Bartoš, Do čtyř pražských artykulů, s. 582.
764
191 FRB V, s. 379.
765
192 W. W. Tomek, Základy I, s. 67.
766
193 FRB V, s. 378; FRB VII, s. 14; W. W. Tomek, Základy I, s. 161,182, 201; Týž, Dějepis VIII, s. 76, 81,132,138.
767
194 LL I, s. 15 (č. 28).
768
195 LL I, s. 16-17 (č. 30). Petr Maťa, Rožmberská rodová legenda o původu z římského rodu Orsini před Oldřichem II. z
Rožmberka (1403-1462), SMB 5, 2013, s. 245-292.
769
196 FRB V, s. 380,587.
770
197 Tamtéž.
771
198 „…veritatis et legis Christi non modicus zelator…“ Viz FRB V, s. 381.
772
199 K události FRB V, s. 381-383,587-588; SLČ – SN III, s. 8,58, 85. Dále Jaroslav Čechura, Sión a Kunětická Hora –
hrady husitské revoluce? HT 5,1982, s. 157-162; Tomáš Durdík, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, s. 309; J.
Mikulka, Dějiny Hradce Králové I/1, s. 86; F. Šebek a kolektiv, Dějiny Pardubic I, s. 66; O. Felcman – F. Musil a kolektiv,
Dějiny východních Čech, s. 537; Hradec Králové. Historie/ Kultura/Lidé, Praha 2017, s. 107-108; Pavel Křížek, Beneš z
Mokrovous – příslušník „druhé linie“ VSH 6,1997, s. 33-64, zvláště s. 35-37; Martin Šandera – Vladimír Wolf, Jiří z
Chvalkovic (Příspěvek k historii husitských elit), VLH 19-20, 2002, s. 187.
773
200 „…indirecte mentis aperiens inconstanciam, quam pedum ipsius claudicitas demonstrabat.“ Viz FTB V, s. 380.
774
201 FRB V, s. 380-381, 587; Thomas Ebendorfer, Chronica Austriae, ed. Alphons Lhotsky, Berlin 1967, s. 366-367; LL
I, s. 15-16 (č. 28-29), 17-19 (č. 31-33); VB I, s. 32 (č. 30), 38 (č. 36), 43 (č. 38); Regesten Kaiser Sigismunds 3, s. 82-83 (č.
19). 4-85 (č. 21), 86-87 (č. 23, 24), 87-89 (č. 27, 28); Rožmberské kroniky krátký a summovní výtah od Václava Březana, s.
35-36 (s datací střetnutí před Táborem k 29. červnu). Dále J. Macek, Tábor II, s. 195-197; M. Polívka, Mikuláš z Husi a
nižší šlechta, s. 58; A. Kubíková, Oldřich II. z Rožmberka, s. 41-44; R. Novotný, „Sloup království“, s. 63-67 (kritická
analýza i s úvahou, kteří šlechtici se mohli spolu s Oldřichem dostavit na Žebrák).
775
202 FRB V, s. 381; Jaroslav Prokeš, M. Prokop z Plzně. Příspěvek k vývoji konservativní strany husitské, Praha 1927, s.
192; J. Kejř, Husitský právník M. Jan z Jesenice, s. 124-125; Rudolf Tecl, Drobný doplněk do listáře roku 1420, JSH
59,1990, s. 97-103; R. Novotný, „Sloup království“, s. 67-69.
776
203 W. W. Tomek, Dějepis II, s. 279-280; Jan Nedoma, Pražské Špitálsko, SH 2, 1884, s. 86-91, 169-194, zvláště s. 88;
Pavel Vlček a kolektiv, Umělecké památky Prahy. Velká Praha. A/L, Praha 2012, s. 601, 808.
777
204 Text E SLČ, fol. 72r. K problému české země se solí v čase blokády uplatňované proti Jiřímu z Poděbrad zajímavě
Jan z Rabštejna, Dialogus, s. 66-69 (novočeský překlad in: Poselství ducha. Latinská próza českých humanistů, s. 17-61,
zde s. 43).
778
205 Thomas Ebedorfer, Chronica Austriae, s. 366-368; R. Novotný, „Sloup království“, s. 64. Podle pozdější zprávy
dorazil Zikmund na Pražský hrad v předvečer svátku Petra a Pavla, tj. 28. června. Viz text U SLČ, Städtebibliothek
Bautzen, MS 2°56, fol. 122V.
779
206 „…pro expugnanda inclita et magnifica Pragensi civitate“, respektive „ad destruendum fideles Boemos utriusque
sexus multipliciter animando“. Viz FRB V, s. 384.
780
207 K makabejským ohlasům přináší obsáhlé zdůvodnění P. Čornej, Tajemství českých kronik, s. 148– 149. Estetické
vjemy, které v pozorovatelích vyvolávaly pozdně středověké vojenské tábory římských imperátorů, postihl na příkladu
sborů Maxmiliána I. působivě Ricardus Bartholinus: Odeporicon – Richard Bartolini: Odeporicon, ed. Eva Frimmová,
Bratislava 2014, s. 194-195, 196-197.
781
208 Nejrozsáhlejší enumerace: „Uhři, Charváti, Dalmatští, Bulgaři, Sikuli, Valasi, Fraňkové, Prušené, Jaši, Slovené
[odborná literatura vede spor, zda jde o obyvatele nynějšího Slovinska, Slavonie či Slovenska, jak se domnívají slovenští
badatelé], Puchneři [?], Grabfeldští, Srbi, Thurinkové, Chúnové, Rusi, Chorutanští, Štýrští, Karniolští [obyvatelé Kraňska],
Míšeňští, Brabanští, Svalfeldští, Švábi, Vestfáli, Francůzi, Engliši, Bavoři, Pannochéři [snad obyvatelé Pannonie], Ryněné,
Holandrští, Fojtlantéři, z Harce, Rakúští, Aragonští, Sasíci, Markysi [není jasno, zda obyvatelé italského regionu Marche,
eventuálně Staré či Nové marky na severovýchodě Německa], Švejcéři, Budyšínští, Lužičští, Perličtí [asi má být Gerličtí, tj.
Zhořelečtí], Žitavští, Poláci, Vratislavští, Moravené, Minstrberští.“ Viz Husitské skladby Budyšínského rukopisu, ed. Jiří
Daňhelka, Praha 1952, s. 41-42, tam na s. 38 též o něco stručnější (26 položek) enumerace. 35 položek (mezi nimi figurují i
Španělé) uvádí Vavřinec z Březové (FRB V, s. 384). Jan Příbram se spokojil s lapidárním konstatování o přítomnosti 40
„principes et gentem de tot regnis collectam“. Viz Kamil Krofta, O některých spisech M. Jana z Příbramě, ČMKČ 73,1899,
s. 209-220, zde s. 213. K podezření z nedostatečného pravověří Václava Kofránková, 26. 8. 1278. Moravské pole. Poslední
boj zlatého krále, Praha 2006, s. 21-22 (na základě FRB II, s. 316); Stanisław Bylina, Hussitica. Studia, Warszawa 2007, s.
103; P. Čornej, Světla a stíny, s. 36.
782
209 LL I, s. 18 (č. 31); UB I, s. 32 (č. 30).
783
210 „…ach Proge min recht veterlich erbe, wie han ich dich funden..“ Viz Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten, s.
132.
784
211 FRB V, s. 384; text E SLČ, fol. 79v; František Michálek Bartoš, Husitika a bohemika několika knihoven německých a
švýcarských (zvláštní otisk z VKČSN 1931), Praha 1932, s. 68; MHB IV, s. 69; Die Chroniken der deutschen Städte vom 14.
bis ins 15. Jahrhundert. Bd. V, ed. Ferdinand Frensdorff, Leipzig 1866, s. 89; Die Chroniken der deutschen Städte VII, s.
352; Josef Pekař, Zprávy pramenů o boji na hoře Vítkově 14. července 1420, Praha 1926, s. 12-13.
785
212 Josef Polišenský – Josef Kollmann, Valdštejn. Ani císař, ani král, Praha 1995, s. 148-177.
786
213 Rostislav Nový, Hospodářský region Prahy na přelomu 14. a 15. století, ČsČH 19,1971, s. 397-418.
787
214 Jako důkaz nesmyslnosti vysokého počtu Zikmundových vojsk lze uvést jeden prostý údaj. Kdyby se souběžně s
novoměstskými hradbami položilo 50 000 křižáků, připadalo by na 1 kilometr jejich délky 14 285 mužů!
788
215 P. Čornej, Bitva na Vítkově, s. 119-122; F. Šmahel, Jan Žižka z Trocnova, s. 88. Pro ilustraci: město Magdeburg
vyslalo do Čech 10 glév (kopí), tj. jednotek složených ze tří lidí, přibližně tři sta mužů dorazilo ku Praze z holandských
měst Dordrechtu, Delftu a Leidenu. Viz Die Chroniken der deutschen Städte, VII, s. 354; Bart Jan Spruyt, Ohlas působení
Jana Husa a husitského hnutí v burgundském Nizozemí, cca 1450 – cca 1520, in: Jan Hus mezi epochami, národy a
konfesemi, s. 226.
789
216 Za všechny P. Choc, Boje o Prahu za feudalismu, s. 294; Oldřich Mahler, Vítkov 1420 – dnes, SP XIV, 1984, s. 46;
P. Klučina – R. Marsina – A. Romaňák, Vojenské dějiny Československa I, s. 255.
790
217 Zhořelec, jenž obvykle stavěl třetinu sil Šestiměstí (Žitava, Budyšín, Zhořelec, Lubava, Lubaň, Kamenec), vypravil k
Praze 160 mužů (včetně žoldnéřů), avšak náklady na tříměsíční vydržování kontingentu si vyžádaly jednu šestinu
městských ročních příjmů. Viz Richard Jecht, Der Oberlausitzer Hussitenkrieg und das Land der SechStädte unter Kaiser
Sigmund I, Görlitz 1911, s. 24-25.
791
218 Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 132. Blíže P. Čornej, Bitva na Vítkově, s. 116-117.
792
219 Viz RI XI, s. 294 (č. 4168, 4169, 4170; tam i jména mnoha dalších účastníků kruciáty); CEV, s. 483; A. Sedláček,
Zbytky register, s. 151 (č. 1048b); Regesten Kaiser Sigismunds. Band 1. Die Urkunden und Briefen aus den Archiven und
Bibliotheken Mährens und Tschechisch-Schlesiens, ed. Petr Elbel, Wien – Köln – Weimar 2012, s. 81-82 (č. 22); Thomas
Ebendorfer, Chronica Austriae, s. 367-368; Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 110-111; FRB V, s. 591; Josef Pekař,
Zprávy pramenů o boji na hoře Vítkově, s. 12-13; F. Kavka, Poslední Lucemburk, s. 63; M. Čapský, Vévoda Přemek
Opavský, s. 219; D. Dvořáková, Rytier a jeho kráľ, s. 377; Miroslav Lysý, Účast Uhorska na protihusitských vojnách v
Čechách a na Morave, Vojenská história 11,2007, č. 1, s. 30-31; Týž, Uhorská šlachta a Protihusitské vojny, Vojenská
história 11, 2007, č. 3, s. 47-49, 51-53; Týž, Husitská revolúcia a Uhorsko, Bratislava 2016, s. 38-39.
793
220 Řadu jmen (například z Horní Lužice, Slezska, Uher, německých zemí a italských oblastí) čteme na vidimaci buly
Omnium plasmatoris Domini ze dne 16. srpna 1420. Viz UB I, s. 46-48 (č. 41). Dále A. Sedláček, Zbytky register, s. 150-
153 (č. 1046, 1048, 1053, 1054, 1056, 1065); Regesten Kaiser Sigismunds 1, s. 80-81, 82-83 (č. 21,23,24); Regesten Kaiser
Sigismunds 3, s. 89-91 (č. 29-30); P. Elbel, „Scio, quo vos Moravi estis timidi et michi non fideles.“ Moravané ve
strukturách dvora Zikmunda Lucemburského, MedHB 12/2, 2009, s. 63-66, 71, 73, 74; S. Bárta, Zástavní listiny Zikmunda
Lucemburského, s. 21; S. Ekdahl, Das Soldbuch I, s. 108; Zdeňka Hledíková, Erkinger ze Seinsheimu a husitské Čechy, in:
Soudce smluvený v Chebu. Sborník příspěvků přednesených na sympoziu k 550. výročí, květen 1982, Cheb – Praha 1982
[recte 1984], s. 79-87.
794
221 P. Čornej, Bitva na Vítkově, s. 122-124 (údaje zde obsažené mírně upravujeme); P. Contamine, Válka ve středověku,
s. 108.
795
222 T. Ebendorfer, Chronica Austriae, s. 368.
796
223 UB I, s. 38 (č. 36); FRB V, s. 384,588; Die Chroniken der deutschen Städte VII, s. 354 (zde barvitý popis pachu,
šířícího s z tělesných pozůstatků prý 200 „kacířů“, a hmyzu, s oblibou vyhledávajícího podobný „marast“).
797
224 Text E SLČ, fol. 72r. K lokalizaci Prelátu W. W. Tomek, Základy I, s. 199; Týž, Dějepis VIII, s. 190.
798
225 V tomto duchu se k diskutovanému problému vyhlašování a realizace kruciát proti husitským Čechám vyslovil o půl
století později humanista Jan z Rabštejna, Dialogus, s. 74 (novočeský překlad in: Poselství ducha, s. 46-47).
799
226 FRB V, s. 384-385. K staroměstské fortifikaci Wácslaw Wladiwoj Tomek, Mappy staré Prahy k letům 1200,1348 a
1419, Praha 1892; Zdeněk Dragoun, K lokalizaci pobřežní partie opevnění Starého Města pražského, SP XXII, 1992, s.
127-134.
800
227 CEV, s. 481-484, zde s. 482, 484.
801
228 Příslušné texty in: UB I, s. 33-37 (č. 34); AČ III, s. 213-216 (č. 18); Husitské skladby Budyšínského rukopisu, s. 23-
31; lohannes Cochlaeus, Historiae Hvssitarvm libri dvodecim, Apud S. Victorem prope Moguntiam 1549, s. 198-199; F. M.
Bartoš, Manifesty města Praly z doby husitské, s. 275-282, 285-290. O rekonstrukci kontaktů mezi husity na jedné a
Fernandem i Zikmundem na straně druhé se průkopnicky zasloužil J. Pekař, Žižka III, s. 59-75. Jeho vývody zpřesnil F.
Kavka, Poslední Lucemburk, s. 64-67. Nejpodrobněji zatím k celé věci D. Coufal, Polemika o kalich, s. 115-127. Zajímavé
postřehy přinesl též Ferdinand Seibt, Hussitenstudien. Personen, Ereignisse, Ideen einer frühen Revolution,2 München
1991, s. 17-25; respektive Karel Hruza, Audite celi! Ein satirischer hussitischer Propagandatext gegen König Sigismund, in:
Propaganda, Kommunikation und Öffentlichkeit (11.-16. Jahrhundert), ed. Karel Hruza, Wien 2002, s. 129-151. K
žánrovému statutu písemností Týž, Schrift und Rebellion, s. 92-93, 99-100.
802
229 F. M. Bartoš, Manifesty města Praky z doky husitské, s. 282-285; FRB V, s. 391-395. Blíže L. Lancinger, Čtyři
artikuly, s. 17-21.
803
230 F. M. Bartoš, Manifesty města Prahy z doby husitské, s. 275-278 (citáty na s. 275, 277). Novočeský překlad Husitské
manifesty, s. 78-83.
804
231 O. Halama, Svatý Jan Hus, s. 22.
805
232 UB 1, s. 33,36,37 (č. 34).
806
233 UB 1, s. 33-34 (č. 34).
807
234 UB 1, s. 36-37 (č. 34).
808
235 Veršované skladby doby husitské, s. 144, v. 990-991 (Pražané, stejně jako táborité, kostely „zbořivše lúpili, /
kostelnie kamenie na Vítkovu horu vozili“).
809
236 F. M. Bartoš, Manifesty města Praly z doly husitské, s. 278-282 (novočeský překlad listu do Benátek in: Husitské
manifesty, s. 84-93); blíže Barbara Zane, Některé poznámky o stycích mezi Benátkami a husitskými Čechami po roce 1420,
HT 4,1981, s. 139-141.
810
237 FRB V, s. 385-386; T. Ebendorfer, Chronica Austriae, s. 367-368.
811
238 K útoku na malostranské předpolí Kamenného mostu došlo ještě před 14. červencem, jak vyplývá z obsahu dvou
vzájemně se doplňujících pramenů. Viz UB I, s. 38 (č. 36); J. Pekař, Zprávy pramen o boji na hoře Vítkově, s. 3.
812
239 T. Ebendorfer, Chronica Austriae, s. 368.
813
240 J. Pekař, Zprávy pramenů o boji na hoře Vítkově, s. 3. Kromě toho (bez zmínky o ženách) MHB IV, s. 69; SLČ – SN
II, s. 195; T. Ebendorfer, Chronica Austriae, s. 368.
814
241 Jakoubek ze Stříbra, Výklad na Zjevenie sv. Jana I, s. 571.
815
242 Blíže John Martin Klassen, Women and Religious Reform in Late Medieval Bohemia, in: Renaissance and
Reformation V/4, 1981, s. 203-221; Týž, Válčící dívky jako reflexe české středověké společnosti, MedHB 5, 1998, s. 119-
134 (spíše obecněji koncipovaná studie). V širokých souvislostech o fenoménu husitských a středověkých bojovnic se
zřetelem k literární topice, včetně epizody u zničené kartouzy, Pavlína Rychterová, Frauen und Krieg in Chroniken uher die
Hussitenkriege, in: Geist, Gesellschaft, Kirche im 13.-16. Jahrhundert (Colloquia mediaevalia Pragensia 1), ed. František
Šmahel, Praha 1999, s. 127-143. Dále P. Contamine, Válka ve středověku, s. 285-286; Colette Beauneová, Jana z Arku,
Praha 2018, s. 165-372; D. Dvořáková, Rytier a jeho kráľ, s. 70-71, 274.
816
243 FRB V, s. 387; FRB VII, s. 20; MHB IV, s. 69; SLČ – SN II, s. 195.
817
244 Ve výkladu střetnutí na Vítkově se přidržujeme novějších obsáhlých analýz i přehledných shrnutí, zejména P.
Čornej, Bitva na Vítkově, s. 126-134 (tam i podrobný rozbor pramenů a téměř vyčerpávající odkazy na starší relevantní
literaturu); Týž, Tajemství českých kronik,2 s. 138-143; Týž, Vítkov (14. 7.1420), in: Pavel Bělina – Petr Čornej a kolektiv,
Slavné bitvy naší historie, Praha 1993. 47-55. Z novější produkce, byť se k střetnutí vyslovuje převážně stručně, zaslouží
pozornost Miloslav Polívka, Bitva na Vítkově (Slovo k historii, č. 8), Praha 1987; F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1,
s. 268-269; F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 46-47; W. Baum, Císař Zikmund, s. 183-184; F. Kavka, Poslední
Lucemburk, s. 67-69; J. K. Hoensch, Kaiser Sigismund, s. 293-294; A. Paner, Jan Žižka z Trocnova, s. 115-119; S. Bylina,
Rewolucja husycka, s. 124-125. Boji na Vítkově se ve větší či menší míře věnují všechny syntézy zabývající se obdobím
husitské revoluce a husitského vojenství i všichni Žižkovi životopisci. K těmto pracím, které není možné na tomto místě z
kapacitních důvodů uvádět, je třeba doplnit starší speciální tituly, například O. Frankenberger, Naše velká armáda I, s. 79-
87; Rudolf Urbánek, Bitva na Vítkově. K položení základního kamene pomníku Jana Žižky z Trocnova na vrchu Žižkově dne
28. června 1920, Praha 1920; Týž, Z husitského věku. Výbor historických úvah a studií, Praha 1957, s. 128-134. Většinu
příslušných narativních pasáží k obléhání Prahy a bitvě (lze k nim přidat pouze skromné dodatky) přetiskl J. Pekař, Zprávy
pramenů o boji na hoře Vítkově.
818
245 AČ XV, s. 549 (č. 38); W. W. Tomek, Dějepis VIII, s. 261; Barbora Laštovková – Jiří Koťátko, Pražské usedlosti,
Praha 2001, s. 208-209, 237-238; Tomáš Dvořák a kolektiv, Žižkov. Svéráz pavlačí a strmých ulic, Praha 2012, s. 84-87.
819
246 AČ XXVIII, s. 676, 678, 679; W. W. Tomek, Základy I, s. 35; J. Týž, Dějepis VIII, s. 260-261; J. Teige, Základy I, s.
731.
820
247 FRB V, s. 387-388; Husitské skladby Budyšínského rukopisu, s. 38.
821
248 T. Ebendorfer, Chronica Austriae, s. 368; J. Pekař, Zprávy pramenů o boji na hoře Vítkově, s. 3.
822
249 FRB V, s. 388.
823
250 Jaroslava Janáčková, Alois Jirásek, Praha 1987, s. 164-166, 303-321; P. Čornej, Tajemství českých kronik 2 s. 153;
Týž, Světla a stíny, s. 400; Jakub Hajiček, Vrata Národního památníku na Vítkově – učebnice československých dějin? MH
7, 2016, č. 2, s. 29.
824
251 „…nisi sui cum trituris eum de hostium manibus eruissent.“ Viz FRB V, s. 388. O Žižkovi strženém do příkopu viz
SLČ – SN III, s. 338.
825
252 Die Chroniken der deutschen Städte VII s. 352; FRB V, s. 388; RI XI, s. 292 (č. 4146).
826
253 FRB V, s. 388; K. Krofta, O některých spisech M. Jana z Příbramě, s. 213.
827
254 FRB V, s. 388; T. Ebendorfer, Chronica Austriae, s. 368.
828
255 Tak Emil Pražák, Svatováclavská píseň v husitství, in: Směřování. Sborník k šedesátinám Amedea Molnára, ed.
Noemi Rejchrtová, Praha 1983, s. 97-103 (přetištěno v souboru autorových studií Stati o české středověké literatuře, s. 164-
171). Této možnosti přitakal František Šmahel (Úcta k svatému Václavu v husitských Čechách, in: Svatý Václav. Na
památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého, ed. Petr Kubín, Praha 2010, s. 288-289), nesouhlasně naopak Jan
Lehár, Česká středověká lyrika, Praha 1990, s. 35 (zde na s. 124 vydání textu chorálu Svatý Václave i s čtvrtou a pátou
strofou).
829
256 Užití cepů a kuší potvrzují archeologické nálezy učiněné na Vítkově. Viz Zoroslava Drobná – Jan Durdík. Jan Žižka
z Trocnova. Demokratické a bojové tradice našeho lidu. Výstava k 550. výročí smrti Jana Žižky z Trocnova, Praha 1975, s.
48-49 (č. 176,179).
830
257 FRB V, s. 388; SLČ – SN III, s. 8; Bohuslava Bílejovského Kronika česká, s. 59; SLČ – SN III, s. 338.
831
258 T. Ebendorfer, Chronica Austriae, s. 368; J. Pekař, Zprávy pramenů o boji na hoře Vítkově, s. 13; FRB V, s. 388;
SLČ – SN III, s. 8. Odtud zjevně čerpaly SLČ z vratislavského rukopisu, s. 33.
832
259 J. Pekař, Zprávy pramenů o boji na hoře Vítkově, s. 3; Bohuslava Bílejovského Kronika česká, s. 59.
833
260 FRB II, s. 317.
834
261 MHB IV, s. 69; SLČ – SN II, s. 195; FRB VII, s. 20; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 33.
835
262 FRB V, s. 389-390.
836
263 P. Choc, Boje o Prahu za feudalismu, s. 302; Z. Drobná – J. Durdík. Jan Žižka z Trocnova, s. 49 (č. 178); V.
Novotný, Katalog výstavy na paměť Jana Žižky z Trocnova, s. 78 (č. 454-463); Vladimír Denkstein, Husitské revoluční
hnutí. Průvodce výstavou (1953-1955), Praha 1953, s. 48.
837
264 FRB V, s. 389. Blíže Z. Nejedlý, Dějiny husitského zpěvu za válek husitských, s. 185, 808; Husitské písně, s. 179-
180, 203; Výbor I, s. 327, 340-341; P. Čornej, Bitva na Vítkově, s. 133.
838
265 T. Ebendorfer, Chronica Austriae, s. 369.
839
266 To naznačil už Josef Šusta, Úvahy I, s. 372-377.
840
267 M. Nejedlý, Fortuny kolo vrtkavé, s. 109.
841
268 MHB IV, s. 69; FRB V, s. 390, 395-396.
842
269 Husitské skladby Budyšínského rukopisu, s. 167-173 (novočeský překlad in: Husitské manifesty, s. 94-104).
843
270 Výrok je znám pouze v německém znění („wir sint die crone von Behem und nit die geburenu“). Viz Eberhart
Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 111.
844
271 Tamtéž, s. 134. Viz i F. Kavka, Poslední Lucemburk, s. 69.
845
272 Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 133.
846
273 Nejvýznamnějším pramenem k jednání je husitský manifest, datovaný 8. února 1421. Nejlépe jej vydal F. M. Bartoš,
Manifesty města Prahy z doby husitské, s. 285-290 (novočeský překlad in: Husitské manifesty, s. 108-119). Viz též FRB V,
s. 390-391. Podrobně k problematice D. Coufal, Polemika o kalich, s. 127-140.
847
274 UB I, s. 44-45 (č. 39); AČ III, s. 217 (č. 19). Blíže Jiří Kejř, Konfiskace majetku katolických měšťanů v husitských
městech, HT 16, 2009, s. 16-17.
848
275 FRB V, s. 396; Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 296, 298; Joannis Dlugossii Annales. Liber
undecimus, s. 137. K tomu Václav Žůrek, Korunovace českých králů a královen, in: Slavnosti, ceremonie a rituály v
pozdním středověku, edd. Martin Nodl – František Šmahel, Praha 2014, s. 26.
849
276 A. Sedláček, Zbytky register, s. 126 (č. 902) 127 (č. 904,905,906), s. 140 (č. 982,983,984), 141 (č. 988), 150 (č.
1045), 151 (č. 1048, 1053), 152 (č. 1056, 1057, 1058, 1059,1060), 153 (č. 1065, 1070, 1071), 154 (1073, 1074); Eberhart
Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 134; S. Bárta, Zástavy Zikmunda Lucemburského (dle rejstříku); F. Kavka, Poslední
Lucemburk, s. 73-74.
850
277 Királyok, s. 106; Husitské skladby Budyšínského rukopisu, s. 38; FRB V, s. 396, 591; Die Chroniken der deutschen
Städte VII, s. 354. K aprobaci francouzsko-anglické smlouvy M. Kintzinger, Westbindungen, s. 297.
851
278 FRB V, s. 591; AČ III, s. 493 (č. 217); P. Elbel, „Scio“, s. 88; M. Lysý, Husitská revolúcia a Uhorsko, s. 34-35.
852
279 Husitské skladby Budyšínského rukopisu, s. 38.
853
280 J. Royt – H. Šedinová, Slovník symbolů, s. 112, 113-114. 120, 137-138, 150-151; Milada Studničková, Musca,
creatura minima. Co vše může znamenat moucha na středověkém obraze, in: Daniela Dvořáková a kol., Človek a svet
zvierat v stredoveku, Bratislava 2015, s. 39-52; P. Čornej, Světla a stíny, s. 35-36.
854
281 Husitské skladby Budyšínského rukopisu, s. 38.
855
282 FRB V, s. 389. Viz K. Stejskal, O významu jmen, s. 36.
856
283 W. W. Tomek, Dějepis IV, s. 81.
857
284 SLČ – SN II, s. 19, 132. Latinský archetyp říká: „Theotunici Misnenses et ceteri impetum fecerunt ad montem
Zyzkow…“ Tamtéž, s.18.
858
285 SLČ – SN III, s. 85 („post impetum in fortalicium dictum Zizkow, quod tunc Zizka ex novo construxerat in monte
Vitkova Hora supra Campum hospitalensem“).
859
286 O vítězství in monte Zizkow mluví též Chronicon Palatinum, o útoku contra montem Zyzkow krátký letopis z let
1378-1432 Viz FRB VII, s. 22. Kompilace, sestavená v jagellonské době, pak říká: „A když to Žižka uslyšel, hned také
osadil Vítkovu horu proti králi a přezděli hradu tomu Žižkov.“ Viz Kronika velmi pěkná, s. XIV. Kališnický kněz Bohuslav
Bílejovský ve své práci z třicátých let 16. století dodává: „A Míšenští od Žižky utíkajíce, s skály skákajíce i s koňmi hlavy
lámali, jakož podnes Žižkova hora slove.“ Viz Bohuslava Bílejovského Kronika česká, s. 59. Ziscae mons eviduje k 14.
červenci též Prokop Lupáč z Hlavačova, Rerum Bohemicarum Ephemeris sive Kalendarium historicum, Pragae 1584.
860
287 V. Novotný, Katalog výstavy na paměť Jana Žižky z Trocnova, s. 14; AČ XVI, s. 549.
861
288 AČ XVIII, s. 363.
862
289 Mikuláš Dačický z Heslova, Prostopravda. Paměti, edd. Eduard Petrů – Emil Pražák, Praha 1955, s. 140; W. W.
Tomek, Základy I, s. 15,191; Berní knihy Starého Města pražského (1427-1434), s. 61,107,143.
863
290 SLČ – SN III, s. 8.
864
291 Text U SLČ, Stadtbibliothek Bautzen, MS 2°56, fol. 122V.
865
292 Tůmy Přeloučského Spis o jednotě bratrské a o chudých lidech, ed. Vojtěch Sokol, Praha 1947, s. 48.
866
293 M. Nejedlý. Fortuny kolo vrtkavé, s. 307-308.
867
294 FRB V, s. 385-387. K tomu E. Maur, Chelčičtí plebáni, s. 265-266, 268-269; P. Čornej, Světla a stíny, s. 63-64.
868
295 Bohuslava Bílejovského Kronika česká, s. 38. Blíže Petr Čornej, Politické a náboženské aktualizace husitství v
českých kronikách na rozhraní středověku a novověku, MedHB 20/1, 2017, s. 170-172; Týž, Světla a stíny, s. 9-10; Týž,
Kam sahá paměť, s. 19-27.
869
296 „Vacasti namque desperatissimos, crudelissimos ac nephandissimos homines, ymmo latrones, qui semper inter
proseriptos ac homicidas secundum iusticiarios tenebantur…“ Viz Jaroslav Kadlec, Planctus super civitatem Pragensem a
jeho autor, StR 25,1986, s. 54 (novočeský překlad in: Výbor I, s. 426).
870
297 Die Chroniken der deutschen Städte V, s. 89-90; VII, s. 353-354; Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 133; T.
Ebendorfer, Chronica Austriae, s. 369; Der Tractatus de longevo schismate des Abtes Ludolf von Sagan. Beiträge zur
Geschichte der husitischen Bewegung III, ed. Johann Loserth, AÖG 60,1880, s. 476, 482-483; J. Pekař, Zprávy pramenů o
boji na hoře Vítkově, s. 13. K tomu František Šmahel, Contra Bohemos. Česká otázka v evropské politice 1420-1431, in:
Soudce smluvený v Chebu. Sborník příspěvků přednesených na sympoziu k 550. výročí, květen 1982, Cheb – Praha 1982
[recte 1984], s. 189-190; P. Čornej, Světla a stíny, s. 300.
871
298 Franz Machilek, Ludolf von Sagan und seine Stellung in der Auseinandersetzung um Konnziliarismus und
Hussitismus, München 1967, s. 160-161.
872
299 Například SRS XII, s. 45; MC I, s. 387-388. Viz též Annales Mellicenses a Continuatio Claustroneoburgensis (oba
texty in: MGH, Scriptorum tomus IX, Hannoverae 1851, s. 517, 738).
873
300 J. Pekař, Žižka III, s. 54-75; Týž, Žižka IV, s. 41-57. Nesouhlasně a fundovaně k tomu již K. Krofta, Žižka a husitská
revoluce, s. 103-126. Pekařovy, v mnoha směrech pozoruhodné, podněty o přeceňování významu bitvy na Vítkově,
rozpracoval a zpřesnil F. Seibt, Hussitenstudien, s. 185-207.
874
301 Plán Prahy podle indikačních skic stabilního katastru (1840-1842), edd. Barbora a Marek Lašťovkovi, Praha 2005,
s. 143b, 144a.
875
302 Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 315; Ivan Honl, Jméno Žižka v topografickém názvosloví
Čech, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 11, 1970, s. 186-187; Jiří Rak, Husitské tradice na Žižkově, in: Praha 3.
Minulost a současnost, ed. Jiří Rak, Praha 1988, s. 17-22; Miloslav Mikota, Karel Hartig a počátky Žižkova v 19. století,
PSH 28, 1995. s. 34-101; Jan Škoda, Husitská a husovská tradice v postobrozenecké Praze a na pražských předměstích –
Karel Hartig a Žižkov, in: Praha Husova a husitská 1415-2015, edd. Petr Čornej – Václav Ledvinka – Jan Hrdina, Praha
2015, s. 208-212; Dalibor Prix a kolektiv, Umělecké památky Prahy. Velká Praha M/Ž. 2. Veleslavín – Žižkov, Praha 2017,
s. 1289-1292,1422-1429.
876
303 Vladimír Macura, Masarykovy boty a jiné semi (o) fejetony, Praha 1993, s. 53-55; Zdeněk Hojda – Jiří Pokorný,
Pomníky a zapomníky, Praha – Litomyšl 1996, s. 150-163; Libuše Neckářová, Historie budování pomníku Jana Žižky z
Trocnova na Vítkově, in: My Jan bratr Žižka, edd. Jaroslav Hrdlička – Jan B. Lášek, Brno 2006, s. 58-63; Milena Bartlová,
Národ, stát a oficiální místo paměti, in: Místa paměti česko-německého soužití. Sborník příspěvků z konference pracovní
skupiny Česko-německého diskusního fóra Místa paměti v Chebu 5.6.2010, edd. Katharina Meyer – Josef Šebek, Praha
2011, s. 91-100; Petr Wittlich, Bohumil Kajka (1878-1942). Příběh sochaře, Praha 2014, s. 192-209; Jan Galandauer,
Čtyřikrát o pomníku Jana Žižky na vrchu Vítkově (1884-1904-1920-1950 in: Zrození mýtu. Dva životy husitské epochy. K
poctě Petra Čorneje, edd. Robert Novotný – Petr Šámal a kolektiv, Praha – Litomyšl 2011, s. 364-372; Týž, Chrám bez
boha nad Prahou. Památník na Vítkově, Praha 2014; Jan Randák, V záři rudého kalicha. Politika dějin a husitská tradice v
Československu 1948-1956, Praha 2015, s. 268-272.
877
1 FRB V, s. 396-397; AČ XXVIII, s. 671-683.
878
2 Jiří Kejř, Konfiskace, s. 16-18.
879
3 W. W. Tomek, Dějepis IV, s. 164-167; Simon Binder, Die Hegemonie der Prager im Husitenkriege, II. Teil, Prag 1903,
s. 82-106; Jan Vlk a kolektiv, Dějiny Prahy I. Od nejstarších do sloučení pražských měst (1784), Praha – Litomyšl 1997, s.
256-263; V. Ledvinka – J. Pešek, Praha, s. 228-229; P. Čornej, Velké dějiny zemí Koruny české V, s. 380-381; Týž, Praha –
hlava království, in: Husitské století, edd. Pavlína Cermanová – Robert Novotný – Pavel Soukup, Praha 2014, s. 124-125.
880
4 AČ XXVIII, s. 682.
881
5 P. Čornej, Světla a stíny, s. 71.
882
6 P. Čornej, Světla a stíny, s. 117. V širším časovém záběru Karel Hrubý, Struktury a postoje husitských skupin
pražského politického systému, AUC – HUCP 9/1,1968, s. 29-78.
883
7 J. Vlk a kolektiv, Dějiny Prahy I, s. 259-260.
884
8 K husitství jako základnímu modelu evropských revolucí Martin Mallia, Lokomotivy dějin. Revoluce a utváření
moderního světa, Brno 2009, s. 76-80.
885
9 MC I, s. 389; W. W. Tomek, Dějepis IV, s. 91-92; Josef Tříška, Životopisný slovník pražské předhusitské univerzity
1348-1400, Praha 1981, s. 355.
886
10 FRB V, s. 397-399. Blíže J. Macek, Tábor II, s. 225-231; H. Kaminsky, A History, s. 375-380; Jiří Kejř, Mistři
pražské univerzity a kněží táborští, s. 43-45; F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s. 270-273; Božena Kopičková,
Dvanáct táborských článků ze srpna 1420 v zrcadle Želivského kázání, FHB 10, 1986, s. 173-191; Táž, Jan Želivský, s. 100-
111; S. Bylina, Rewolucja husycka 2, s. 116-118.
887
11 Jaroslav Mezník, Tábor a Staré Město pražské, ČsČH 19,1971, s. 45-51; B. Zilynskyj, Pobyty táborského vojska v
Praze, s. 15-16; Petr Čornej, Kolébka a středisko husitského hnutí, in: Praha Husova a husitská 1415-2015, edd. Petr Čornej
– Václav Ledvinka – Jan Hrdina, Praha 2015, s. 96-97.
888
12 František Šmahel, Antiideál města v díle Petra Chelčického, ČsČH 20, 1972, s. 71-94; Týž Husitské Čechy, s. 308-
330.
889
13 P. Čornej, Světla a stíny, s. 110.
890
14 FRB V, s. 399.
891
15 O Žižkově účasti na obraně hrobů, v nichž spočívali řezničtí maiores (tj. předci i předáci) Aeneas Silvius Piccolomini,
Historia Bohemica I, s. 414. K události detailně P. Čornej, Kočička, Kurvička, Kokot a Múdrá Hlavička, s. 7-12.
892
16 Z. Theobald, Hussitenkrieg, s. 165; J. F. Beckovský, Poselkyně, s. 664; Jan Florian Hammerschmidt, Prodromus
gloriae Pragenae, Vetero-Pragae 1723, s. 180. Blíže P. Čornej, Kočička, Kurvička, Kokot a Múdrá Hlavička, s. 103-115.
893
17 Na žádost pokrevní příbuzné (consaguinea) válečník odpovídá: „Pro tebe, teto, odpouštím vám a klášteru tomu.“ S
odkazem na text v klášteře J. F. Hammerschmidt, Prodromus gloriae Pragenae, s. 214. Zpracovatelé pražských pověstí (s
výjimkou Aloise Jiráska) epizodu náležitě rozšířili a vyšperkovali. Viz například Alois Jirásek, Staré pověsti české, Praha
1959 (1. vydání 1894), s. 190; Adolf Wenig, Staré pověsti pražské,4 Praha 1931, s. 88-89; Julius Košnář, Staropražské
pověsti a legendy,3 Praha 1992, s. 159-160.
894
18 AČ III, s. 559 (č. 660); W. W. Tomek, Dějepis města Prahy IX, s. 128-129.
895
19 SLČ – SN III, s. 87. Statky kláštera Ostrov obsadil a později získal do zástavního držení Jan Řitka z Bezdědic, AČ II,
s. 183 (č. 313). Blíže Zdeněk Boháč, Ostrov. Tisíciletá historie zmařeného kláštera, Jílové u Prahy 1999, s. 13,14, 24,30; P.
Vlček – P. Sommer – D. Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, s. 211.
896
20 FRB V, s. 399. K osudům zbraslavského kláštera v husitském období Klára Benešovská – Hubert Ječný – Dana
Stehlíková – Michal Tryml, Nové prameny k dějinám klášterního kostela cisterciáků na Zbraslavi, Umění 34,1986, s. 385-
388; K. Charvátová, Dějiny cisterckého řádu v Čechách 2, s. 194-195.
897
21 Téměř všechny relevantní texty analyzoval F. Šmahel, Mezi středověkem a renesancí, s. 162-164; Týž, Poslední
chvíle, s. 155-159. Antropologická šetření publikoval Emanuel Vlček, Čeští králové I. Atlas kosterních pozůstatků českých
králů přemyslovské a lucemburské dynastie s podrobným komentářem a historickými poznámkami, Praha 2000, s. 241-256.
898
22 P. Čornej, Tajemství českých kronik,2 s. 83-104; Indro Montanelli, Dante a jeho doba, Praha 1981, s. 157-158.
899
23 F. Šmahel, Mezi středověkem a renesancí, s. 165; M. Nejedlý, Středověký mýtus o Meluzíně, s. 283.
900
24 Stačí si vybavit rozmetání popela jedenácti popravených mužů v procesu s takzvaným spikleneckým centrem v
prosinci 1952, řádění opilých sovětských vojáků na zámku v Děčíně, kde rozházeli tělesné ostatky členů knížecího rodu
Thunů, i exhumaci a následné zpopelnění Jana Palacha. V povědomí dosud zůstává, jak hanebně nakládala Státní
bezpečnost s urnou obsahující popel Josefa Smrkovského, jednoho z nejvýraznějších představitelů pražského jara. A téměř
shodně jako na Zbraslavi prý v roce 1952 zneuctili podroušení příslušníci československých ozbrojených složek mrtvoly
sklářských rodů Abelů a Hafenbraedlů v kapli sv. Kříže na katastru nyní již zaniklé šumavské vsi Hůrka. K Smrkovskému
viz Václav Vrabec, Vybočil z řady. Medailón Josefa Smrkovského a doby, v níž žil, Praha 1991, s. 182.
901
25 SLČ – SN III, s. 167.
902
26 „Potom jest Žižka vpadl do kláštera Zbraslavě a jeho drábi, otevřevše hrob, i vzali jsú tělo krále Vácslava i posadili
jsú jeho mezi sebú.“ Viz Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, s. XVI.
903
27 NK ČR XIII G 27, fol. 233rv.
904
28 P. Čornej, Tajemství českých kronik, 2 s. 106-107; F. Šmahel, Mezi středověkem a renesancí, s. 167-169.
905
29 Veršované skladby doby husitské, s. 49-89.
906
30 FRB VII, s. 17; MHB IV, s. 68; Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica I, s. 254,256,258,266, 268.
907
31 Například SLČ z vratislavského rukopisu, s. 33.
908
32 K. Charvátová, Dějiny cisterckého řádu v Čechách 2, s. 224, 232.
909
33 SLČ – SN III, s. 19-20; A. Sedláček, Zbytky register, s. 189 (č. 1372).
910
34 Dne 6. března 1421 mu král Zikmund za dodaný materiál přiznal dluh ve výši 204 kop českých grošů. Viz A.
Sedláček, Zbytky register, s. 141 (č. 998). K významu síry a sanytru Miloslav Polívka, Vývoj zbrojních řemesel v Praze na
konci 14. a v první polovině 15. století, DP 6/1,1986, s. 47-74, zde s. 57, 61-63.
911
35 W. W. Tomek, Základy I, s. 140; AČ XXVIII, s. 672; AČ XXXVII, s. 489. Dále Jaroslav Mezník, Venkovské statky
pražských měšťanů v době předhusitské a husitské (Rozpravy Československé akademie věd – Rada společenských věd 75,
sešit 2), Praha 1965, s. 57; Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku [VII]. Praha a okolí, ed. František
Holec, Praha 1988, s. 25-26,31-32,124; P. Čornej, Kočička, Kurvička, Kokot a Múdrá Hlavička, s. 59-60.
912
36 FRB V, s. 399-400. Blíže F. G. Heymann, John Žižka, s. 169-171; F. M. Bartoš, Husitská revoluce I, s. 107; B.
Kopičková, Jan Želivský, s. 111; B. Zilynskyj, Pobyty táborského vojska v Praze, s. 17-18. F. Šmahel, Husitská revoluce III,
s. 52-53; M. Čapský, Město pod vládou kazatelů, s. 110-113.
913
37 FRB V, s. 400.
914
38 FRB V, s. 400; Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 76. Viz též Jan Kypta – Filip Laval – Jiří Marounek – Zdeněk
Neustupný, Středověká sídla v prostoru Velkého a Malého Blaníku, Památky středních Čech 31, 2017, s. 3,10.
915
39 FRB V, s. 447-448. K Mikulášově reakci (s dílčí idealizací hejtmanových motivů) M. Polívka, Mikuláš z Husi a nižší
šlechta, s. 61.
916
40 Verše se dovolává Jakoubek ze Stříbra, Výklad na Zjevenie sv. Jana I, s. 32.
917
41 Jaroslav Boubín, Problém teokracie v husitských Čechách, in: Soudce smluvený v Chebu. Sborník příspěvků
přednesených na sympoziu k 550. výročí, květen 1982, Cheb – Praha 1982 [recte 1984], s. 47-50.
918
42 Josef Válka, Vláda Alše Vřešťovského. Úsilí husitů o obsazení politického prostoru zemské obce, ČMM 128, 2009, s.
302-303.
919
43 Výbor I, s. 323; Husitské skladby Budyšínského rukopisu, s. 74 (v. 483-485). Interpretace citovaných míst se v zásadě
shodují (J. Goll, Čechy a Prusy ve středověku, s. 142-143; Václav Novotný, Několik příspěvků k poznání osoby a doky
Žižkovy. IV. K otázce polské kandidatury na český trůn, in: Sborník Žižkův 1424-1924, ed. Rudolf Urbánek, Praha 1924, s.
105; P. Čornej, Velké dějiny zemí Koruny české V, s. 268-269; Týž, Světla a stíny, s. 37-39). Poněkud jiný názor sdílí J.
Boubín, Česká „národní“ monarchie, s. 16-29.
920
44 K problému lidového monarchismu v kostce Jakub Bažant, Příběhy stadického krále. Několik pohledů na jednu
událost, in: Středověký kaleidoskop pro muže s hůlkou. Věnováno Františku Šmahelovi k životnímu jubileu, edd. Eva
Doležalová – Petr Sommer, Praha 2016, s. 18-19.
921
45 UB I, s. 45-46 (č. 40); Ioannis Dlugossii Annales. Liber undecimus, s. 138 (podle Dlugosze proběhla Hynkova
audience u Vladislava už na konci července, což v kontextu českých událostí nedává příliš smysl, ledaže by k vyslání
poselstva došlo již kolem 10. července). Blíže V. Novotný, Několik příspěvků IV, s. 103,110-111; J. Nikodem, Polska i
Litwa wobec husyckich Czech, s. 231-233; Týž, Witold. Wielki książę litewski (1354 lub 1355-27. października 1430),
Kraków 2013, s. 331-332;]. Sperka, Król Władyslaw Jagiełło, s. 118-119.
922
46 Obě jsou vydány v edici Husitské skladby Budyšínského rukopisu, s. 43-60, 61-79. K nim i k širšímu politickému a
kulturnímu (zvláště literárnímu) kontextu například Jiří Daňhelka, Husitské skladby; Budyšínského rukopisu a jejich
základní problémy, in: Serta slavica. In memoriam Aloisii Schmaus, ed. Rudolf Trofenik, München 1971, s. 112-119; Týž,
Husitské skladby Budyšínského rukopisu a funkční vztahy v nich, in: Literárněvědné studie. Profesoru Josefu Hrabákovi k
šedesátinám, Brno 1972, s. 49-55. Zatím nejpodrobněji P. Čornej, Světla a stíny husitství, s. 25-57.
923
47 Jaroslav Čechura, Rozsah a dynamika sekularizace církevních statků v západních Čechách na počátku husitské
revoluce (v letech 1419-1420), PHS 29,1989, s. 43-69; S. Bárta, Zástavy Zikmunda Lucemburského na církevní statky, s. 45-
50,146-160.
924
48 P. Čornej, Tajemství českých kronik, s. 366-372.
925
49 M. Nejedlý, Fortuny kolo vrtkavé, s. 151, 259; Michel Pastoureau, Dějiny symbolů v kultuře středověkého Západu,
Praha 2018, s. 175-186.
926
50 Isidor ze Sevilly, Etymologiae XII – Etymologie XII, ed. a překlad Jana Fuksová, Praha 2004, s. 86-87; Výbor II, s.
543; Kniha dvacatera umění mistra Pavla Žídka, s. 381; J. Royt – H. Šedinová, Slovník symbolů, s. 148-149; Marie
Malivánková Wasková, Zvíře jako prostředek dehonestace ve středověku a raném novověku. Hlava skopová, německý pes,
vůl a svatý Šebestián, in: Daniela Dvořáková a kol., Člověk a svet zvierat v stredoveku, Bratislava 2015, s. 68.
927
51 Husitské skladby Budyšínského rukopisu, s. 140, v. 2094.
928
52 Výbor II, s. 543.
929
53 Jan Horálek, Slovo šelma na pozadí kulturní a společenské situace středověkých Čech, LF 104, 1981, s. 123-131; Igor
Němec, Jan Horálek a kolektiv, Dědictví řeči, Praha 1986, s. 66-68; Alena M. Černá, Staročeské názvy chorob, Praha 2009,
s. 42, 86, 90, 144 (o slovu šelma jako synonymu pro mor); M. Malivánková Wasková, Zvíře, s. 66-67.
930
54 P. Čornej, Rozhled, názory a postoje, s. 135-142; Robert Antonín, Ideální panovník českého středověku. Kultumě-
historická skica z dějin středověkého myšlení, Praha 2013, s. 451-470; P. Cermanová, Čechy na konci věků, s. 99, 226.
931
55 Husitské skladby Budyšínského rukopisu, s. 72 (v. 412, 413-414).
932
56 Staročeské vojenské řády, s. 11; SLČ – SN III, s. 213.
933
57 CIM III, s. 1-3 (č. 1-2), 5-6 (č. 5), 8-9 (č. 7); LL I, s. 20-22 (č. 36-37). Výstižně F. Kavka, Poslední Lucemburk, s. 73-
77.
934
58 K Trhovým Svinům AČ XXI, s. 279-280 (č. 8). K rozsahu rožmberské domény na prahu husitské revoluce viz AČ VI,
s. 26-27 (č. 20). Více Alois Mika, Osud slavného domu. Rozkvět a pád rožmberského dominia, České Budějovice 1970, s.
13-20; R. Šimůnek, Správní systém šlechtického dominia, s. 36-50; Aleš Stejskal – Robert Šimůnek, Územní vývoj
rožmberského dominia, in: Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami, ed. Jaroslav Pánek, České
Budějovice 2011, s. 108-109.
935
59 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 60.
936
60 SLČ – SN II, s. 96; F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s. 318,319-220; E. Maur, Příspěvek k prosopografii
duchovních táborské orientace, s. 77-79, 87.
937
61 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 60. Zřejmě stejného Mareše (pocházel snad z Křenovic na Českobudějovicku,
byť u Chvalšin nalézáme ves Křenov) se týká záznam z roku 1427 na s. 94. Dále viz Antonín Profous, Místní jména v
Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny II. CH-L, Praha 1949, s. 386-387; Jiří Veselý, Vznik českokrumlovského
městského osídlení a jeho další rozvoj do poloviny 16. století, in: Český Krumlov od rezidenčního města k památce
světového kulturního dědictví, ed. Martin Gaži, České Budějovice 2010, s. 101-130; Vladislav Razím, Opevnění Vnitřního
města Českého Krumlova, tamtéž, s. 131-182; J. Jánský, Kronika česko-bavorské hranice I, s. 130-131; František Kubů –
Petr Zavřel, Zlatá stezka. Historický a archeologický výzkum významné středověké obchodní cesty. I. Úsek Prachatice –
státní hranice, České Budějovice 2007, s. 21-27, 93-955 Jaroslav Polách, Jan Smil z Křemže. Život táborského hejtmana a
loupeživého rytíře, České Budějovice 2011, s. 8, 26-28,34, 38.
938
62 LL I, s. 20 (č. 35).
939
63 LL I, s. 13-14 (č. 23); FRB V, s. 402; Rožmberské kroniky krátký a summovní výtah, s. 35. K tomu A. Kubíková,
Oldřich (II.) z Rožmberka, s. 39.
940
64 LL I, s. 20 (č. 35).
941
65 FRB V, s. 386, 425, 438; text F SLČ, p. 224 (s nepravdivým tvrzením, že Vodňany po dobytí Žižkou zůstaly pusty
„mnoho let“). Dále J. Macek, Tábor II, s. 240-241; F. G. Heymann, John Žižko, s. 171; F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora
I/1, s. 274-275; F. Šmahel, Organizace a skladba táborské strany, s. 52-53; Ondřej Chvojka, Archeologický výzkum
městského opevnění ve Vodňanech, Zlatá stezka 10, 2003, s. 151-168; Pavla Stuchlá a kolektiv, Paměti vodňanských domů.
Díl 1. 1480-1634, Vodňany 2003, s. 3-4; P. Čornej, Prachatice, Zlatá Koruna (a Praha) v roce 1420, s. 146-147; Vladislav
Razím, Města a městečka jako opěrné body panství Rožmberků, in: Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta
dějinami, ed. Jaroslav Pánek, České Budějovice 2011, s. 227.
942
66 Jaroslav Boubín, Petr Chelčický. Myslitel a reformátor, Praha 2005, s. 8-54.
943
67 A. Sedláček, Zbytky register, s. 151 (č. 1053).
944
68 AC X, s. 66 (č. 1072); SLČ – SN III, s. 88. Nejistou zmínku o upálení faráře „Řečického“ zachytil A. Sedláček, Hrady
III, s. 175.
945
69 Opis svědectví o žoldnéřské vzpouře v Lomnici vydal Rudolf Tecl, Tábor a bitva u Křeče v roce 1435, HT 9,1986-
1987, s. 181. Viz též A. Sedláček, Hrady III, s. 175; F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s. 275.
946
70 J. Pekař, Žižka II, s. 212.
947
71 SLČ – SN III, s. 87; AČ X, s. 66 (č. 1072); Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 61,74,78. K tomu J. Pekař, Žižka III,
s. 81; J. Macek, Tábor II, s. 245; Jan Muk, Po stopách Žižkových na Jindřichohradecku, Výběr 11, 1974, s 229-230; P.
Čornej, Prachatice, Zlatá Koruna (a Praha), s. 147; Stanislava Nováková, Krajířové z Krajku. Z Korutan do zemí České
koruny, České Budějovice 2010, s. 27-29.
948
72 AČ X, s. 66 (č. 1072).
949
73 Datum i místo bitvy uváděla vědecká historiografie delší čas mylně. Událost spojovala s Velkým Borem, správnou
lokalitu určil až August Sedláček, in: Ottův slovník naučný IV, Praha 1891, s. 363. Přesné datum dle záznamu v Husitské
kronice Vavřince z Březové sabbato post Dionisii roku 1420 (FRB V, s. 438) bezpečně zdůvodnil teprve J. Pekař, Žižka III,
s. 81; Týž, Žižka IV, s. 59-60. Zde i skvělý rozbor pramenů, z nichž nejvýznamnější je text F SLČ, p. 225-226. Méně
přinášejí Starý kolegiát (SLČ – SN III, s. 94) a Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi (s. XVI), zmateně, ale zajímavě
Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 144. Zatímco Vavřinec a Windecke kladou bitvu správně do podzimu 1420, Starý
kolegiát a Staré letopisy až do roku 1421. Chybná datace byla způsobena skutečností, že od dubna 1420 do června 1421
operoval Žižka na Horažďovicku třikrát, takže kronikáři, píšící s časovým odstupem, nedokázali jednotlivá vojenská tažení
přesně odlišit. Z novější literatury podal nejlepší, byť mírně patetický výklad bitvy J. Macek, Táboři II, s. 246-249.
950
74 Přesné datum začlenění Horažďovic do táborského svazu neznáme. Přijatelný důkaz ex silentio skýtá horažďovická
městská kniha, do níž mezi 25. červencem 1420 a 13. lednem 1422 nikdo neučinil jediný úřední záznam. Není ovšem
yyloučeno, že kapitulace města souvisela se zajetím Menharta z Hradce roku 1421, o níž SLČ – SN III, s. 94. Blíže J.
Macek, Tábor II, s. 246; F. Šmahel, Organizace a skladba táborské strany, s. 18; F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s.
276.
951
75 Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 144; FRB V, s. 438.
952
76 Pavel Boháč, Územní rozsah majetku vyšehradského proboštství na Prachaticku v 13.-14. století, HG 21, 1983. s.
342-345; J. Kadlec, Dějiny kláštera Svaté Koruny, s. 56-72; K. Charvátová, Dějiny cisterckého řádu 2, s. 111-118.
953
77 LL I, s. 24-25 (č. 39). K tomu nově S. Bárta, Zástavy Zikmunda Lucemburského na církevní statky, s. 49-50,149 (č.
19), 185 (č. 171).
954
78 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 71, 72, 74.
955
79 Vavřinec z Březové o něm ještě na počátku roku 1421 říká, že byl jedním z hlavních táborských kněží, vůdce a
správce („Coranda unus ex principalis Thaboritarum presbiter, ductor et director…“). Viz FRB V, s. 466.
956
80 FRB V, s. 445-446.
957
81 FRB V, s. 438. Více František Michálek Bartoš, Světci a kacíři, Praha 1949, s. 175-179; Týž, Husitská revoluce I, s.
114-115; H. Kaminsky, A History, s. 385-391, 511 (na s. 387 upozornění, že o Biskupcovi, což možno vykládat jako
táborského biskupa, hovořil již 3. září 1420 vyslýchaný táborita Slivka; proti tomu stojí mínění, že Biskupec bylo
Mikulášovo rodinné přízvisko); Amedeo Molnár, Biskupcův problém revoluce, KR 38, 1971, s. 9-13; Týž, Na okraj Žižkova
rozchodu s Táborem, JSH 43, 1974, zvláštní číslo, s. 32-35; František Šmahel, Die hussitische Kommune von Tabor 1420-
1422, in: Jan Hus und Hussiten in europäischen Aspekten, Trier 1987, s. 22-23; Týž, Husitská revoluce III, s. 55.
958
82 A. Molnár, Pohyb teologického myšlení, s. 246-247.
959
83 Miloslav Polívka, Tábor v českých dějinách, HT 2,1979, s. 14-15.
960
84 FRB V, s. 438.
961
85 A. Molnár, Pohyb teologického myšlení, s. 245.
962
86 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 27; Jan z Příbramě, Život kněží táborských, s. 41.
963
87 Vladimír Hrubý, Matěj Louda z Chlumčan, husitský hejtman města Písku, JSH 47, 1978, s. 183-194; Alena M. Černá,
„Nectný Matěj Lauda z Piesku“, NŘ 87, 2004, s. 51-52; Josef Nuhlíček, Veřejní notáři v českých městech, zvláště v městech
pražských až do husitské revoluce, edd. Ivan Hlaváček – Markéta Marková, Praha 2011, s. 259 (č. 808).
964
88 FRB V, s. 434; SLČ – SN III, s. 85-86; Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 138; Popravčí kniha pánů z
Rožmberka, s. 74.
965
89 FRB V, s. 431-432; SLČ – SN III, s. 85.
966
90 FRB V, s. 428. Blíže D. Coufal, Polemika o kalich, s. 138-140.
967
91 FRB V, s. 428-429, 433-436.
968
92 SLČ–SN III, s.343.
969
93 FRB V, s. 434-435. Tam na s. 435 citát v originálním znění: „Stercorisabo prius ad eorum rostra, quam de
Vyssegrado cedam; cedant ipsi rustici michi de Grecz civitate, quam per fraudem acquisiverunt.“ 94 FRB V, s. 435.
970
94 FRB V, s. 435.
971
95 K poloze vsi za novoměstskou hradbou nad potokem Botičem viz AČ XXVIII, s. 180-182.
972
96 FRB V, s. 435-437.
973
97 Hlavními prameny k obležení Vyšehradu a k bitvě před ním svedené jsou FRB V, s. 431-442 (zde na s. 439
zaznamenána kontroverze mezi králem Zikmundem a Jindřichem Plumlovským z Kravař), s. 591; FRB VII, s. 12-13; MHB
IV, s. 69; SLČ – SN II, s. 18-19,196; SLČ – SN III, s. 8, 58-59, 85-87,182-183, 339-345; SLČ z vratislavského rukopisu, s.
33-34; Husitské skladby Budyšínského rukopisu, s. 139-140; Veršované skladby doby husitské, s. 160-161; Eberhart
Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 134-138; Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 304; Joannis Dlugossii
Annales. Liber undecimus, s. 140-141. K Leflovi V. Pohanka, Jindřich Lefl z Lažan, s. 139.
974
98 T. Baletka, Páni z Kravař, s. 124-129.
975
99 AČ I, s. 187-188.
976
100 Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 135; AČ XXVI, s. 288-289; FRB VIII, s. 46.
977
101 Veršované letopisy uvádějí mezi mrtvými „Michalce mladého“. Viz Veršované skladby doby husitské, s. 161.
Podobně MHB IV, s. 69. Blíže Z. Beran, Poslední páni z Michalovic, s. 26,142.
978
102 Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 135.
979
103 Nechybí pochopitelně u Dlugozse (Joannis Dlugossii Annales. Liber undecimus, s. 140-141), ani v jiných
pramenech. O něm Daniela Dvořáková, Poliaci na dvore Žigmunda Luxemburského, Historické štúdie 40, 1999, s. 21; Táž,
Rytier a jeho kráľ, s. 288-289, 292, 378, 390, 404, 431. Podle Dlugosze a Windeckeho zahynul v boji též smolenský kníže
Jurij, který žil v emigraci na dvoře Zikmunda Lucemburského. Ani polským historikům se jej však nepodařilo blíže určit.
Viz Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 135; Joannis Dlugossii Annales. Liber undecimus, s. 141,375.
980
104 K padlým šlechticům například Rudolf Tecl, Marginálie k bitvě u Vyšehradu 1. listopadu roku 1420, TA 7. 1995-
1996, s. 89-90 (se zvláštním zaměřením na Svojšeho z Ústupenic, o kterém již A. Sedláček, Zbytky register, s. 171, č.
1231); Zdeněk Pokluda, Moravští Štemberkové. Panský rod rozprostřený od Jeseníků ke Karpatům, Praha 2012, s. 210; M.
Lysý, Husitská revolúcia a Uhorsko, s. 38. Ke králově cestě od Prahy do Kutné Hory Miloš Dvořák, Král Zikmund v
Českém Brodě r. 1420, Českobrodský kulturní zpravodaj 1/38, leden 1965, s. 20.
981
105 František Michálek Bartoš, Husitství a cizina, Praha 1931, s. 184-185; Týž, Manifesty města Prahy, s. 291; F.
Šmahel, Husitská revoluce IV, s. 121-122; R. Tecl, Marginálie k bitvě u Vyšehradu, s. 9l-94; M. Lysý, Husitská revolúcia a
Uhorsko, s. 38.
982
106 K obléhání Vyšehradu, vlastní bitvě i jejím důsledkům se vztahuje rozsáhlá vědecká produkce, z níž uvádíme pouze
významnější novější tituly. Viz J. Macek, Tábor II, s. 260-269; J. Urban, Hynek Krušina z Lichtenburka, s. 14-18; Týž,
Vyšehradská bitva a první krize ve vztazích husitské Prahy a Tábor, PSH 18, 1986, s. 38-64; Týž, Vyšehrad (1. 11. 1420),
in: Pavel Bělina, Petr Čornej a kolektiv, Slavné bitvy naší historie, Praha 1993, s. 56-61; Týž, Lichtenburkové, s. 263-269;
Jindřich Kejř, Bitva u Vyšehradu roku 1420, HT 6-7,1983-1984, s. 123-144; Týž, Boje u Vyšehradu na podzim roku 1420,
DP 6/1, 1986, s. 79-108; F. Seibt, Hussitenstudien, s. 202-206; F. Kavka, Poslední Lucemburk, s. 77-84; Petr Elbel, Ve
znamení draka a kříže. Vláda Zikmunda Lucemburského na Moravě (1419-1423), in: Vládcové Moravy, ed. Jiří Mitáček,
Brno 2007, s. 64-65; Týž, Scio, s. 63, 64, 67, 70, 75, 79.
983
107 Samsonovu skladbu (Strages Christianorum ad Pragam) vydal Johann Loserth, Zur Geschichte der hussitischen
Bewegung: a) Ueber die Schlacht „beim Wyschehrad“, MVGDB 29, 1890/1891, s. 290-291 (novočeský překlad publikoval
Miloš J. Pulec, Z ideologické zbrojnice protihusitského spiknutí, Theologická příloha KR 30,1963, s. 113-115). Dále viz
Husitské skladby Budyšínského rukopisu, s. 139-141; Robert Šimůnek, Paměť válečných událostí. Memoriální tabule v
kostele sv. Pankráce v Praze, Med HB 12/1, 2009, s. 139-164. Velmi výrazně zní tento tón v listu adresovaném Zikmundovi
Lucemburskému a signovaném mimo jiné pěti českými pány (Hynek a Jan Krušinové z Lichtenburka, Viktorin z Kunštátu a
Poděbrad, Hynek Koldštejnský z Valdštejna, Prokop z Ústí), kteří proti němu u Vyšehradu bojovali. Viz FRB V, s. 445;
Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 136-138 (novočeský překlad in: Husitské manifesty, s. 105-107).
984
108 FRB V, s. 441.
985
109 FRB V, s. 441. Není jisté, který rožmberský dům Mikuláš obsadil, protože jihočeský šlechtický rod vlastnil na
Starém Městě dva objekty (pozdější čp. 219 s čp. 948 u kláštera sv. Anny a také čp. 748 v Kozí ulici). Viz W. W. Tomek,
Základy I, s. 86, 189; Týž, Dějepis VIII, s. 117-118, 136. K Pehmům J. Teige, Základy I, s. 2-3.
986
110 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 74, 80.
987
111 FRB V, s. 442-443. Blíže R. Novotný, Nebesa pro krále, s. 162-163.
988
112 Petr Chelčický, Spisy z Pařížského sborníku, ed. Jaroslav Boubín, Praha 2008, s. 84-85. Více k tomu J. Boubín, Petr
Chelčický, s. 24; Týž, Petr Chelčický a mistři pražské univerzity, in: Jakoubek ze Stříbra. Texty a jejich působení, edd. Ota
Halama – Pavel Soukup, Praha 2006, s. 246.
989
113 SLČ – SN III, s. 86. K méně známým zajatcům náleželi Oldřich Močihub z Kralovic a Bartoš ze Sokolovic. Viz AČ I,
s. 187; M. Šandera, Páni z Dobrušky a Opočna, s. 155 (pozn. 5).
990
114 FRB V, s. 443. Blíže M. Plaček – P. Futák, Páni z Kunštátu, s. 366.
991
115 M. Lysý, Husitská revolúcia a Uhorsko, s. 39.
992
116 Királyok, s. 107.
993
117 FRB V, s. 465; FRB VII, s. 13; AČ I, s. 525 (č. 167-169).
994
118 Podrobně FRB V, s. 465-466. Blíže Jan Kypta – Jaroslav Podliska, Tábor obléhatelů na předpolí Nového hradu u
Kunratic (1420/1421). Povrchový průzkum a srovnání s analogickými lokalitami, AR 66, 2014, s. 609-632; Roman
Křivánek, Geofyzikální průzkum v areálu husitského obléhacího tábora na předpolí Nového hradu v Praze-Kunraticích, AR
66, 2014, s. 633-650; I. Boháčová – J. Podliska a kolektiv, Průvodce pražskou archeologií, s. 308-313.
995
119 Tak Zikmundův list Oldřichovi, datovaný 4. listopadu v Kutné Hoře. Viz LL I, s. 28 (č. 42).
996
120 A. Sedláček, Zbytky register, s. 151-152 (č. 1055). K osudům města od dubna do září P. Čornej, Prachatice. Zlatá
Koruna (a Praha), s. 143-148.
997
121 CIM II, s. 744-745 (č. 584), 851-852 (č. 662), 949 (č. 734), 982-983 (č. 760). Blíže Václav Starý, Vývoj Prachatic od
počátku 14. do počátku 17. století, JSH 47, 1978, s. 97-103; Týž, Prameny k dějinám Zlaté stezky, Zlatá stezka 4,1997, s.
97; Týž, Vývoz obilí z Prachatic do Pasova ve 14.-16. století. Vlastivědný sborník Muzea Šumavy 4, 2001, s. 115; Týž,
Příspěvek ke starším dějinám Prachatic a okolí, Zlatá stezka 14, 2007, s. 27-29; Ivan Hlaváček, Boj o Zlatou stezku na
počátku 15. století (K výkladu některých listin Václava IV. pro Prachatice), JSH 31,1962, s. 76-79.
998
122 M. Polívka, K biografii Mikuláše z Husi, s. 200-203; E. Maur, Chelčičtí plebáni, s. 267; Týž, Chval z Machovic,
Břeněk z Dolan a Jan Valkún z Adlaru, s. 31-32, 33-34, 40; V. Novotný, Hus v Kostnici a česká šlechta, s. 68.
999
123 SOA Prachatice, Nejstarší městská kniha Prachatice, sign. II/3, fol. 4r. Blíže František Josef Sláma – Vincenc
Šofferle, Obraz minulosti starožitného města Prachatic, Praha 1891, s. 11 (roku 1584 žilo v Prachaticích 1 371 obyvatel,
přičemž plocha města se v porovnání s rokem 1420 v podstatě nezměnila). K národnostním poměrům Václav Starý, Přehled
vývoje městské správy v Prachaticích ve 14. a 15. století. Vlastivědný sborník Muzea Šumavy 4, 2001, s. 34-49; Týž,
Příspěvek ke starším dějinám Prachatic a okolí, s. 39; František Hoffmann, České město ve středověku, Praha 1992, s. 224-
226, 231-232; Zdeňka Hledíková, Kacířské Prachatice?, JSH 59, 1990, s. 195-198.
1000
123 SOA Prachatice, Nejstarší městská kniha Prachatice, sign. II/3, fol. 4r. Blíže František Josef Sláma – Vincenc
Šofferle, Obraz minulosti starožitného města Prachatic, Praha 1891, s. 11 (roku 1584 žilo v Prachaticích 1 371 obyvatel,
přičemž plocha města se v porovnání s rokem 1420 v podstatě nezměnila). K národnostním poměrům Václav Starý, Přehled
vývoje městské správy v Prachaticích ve 14. a 15. století. Vlastivědný sborník Muzea Šumavy 4, 2001, s. 34-49; Týž,
Příspěvek ke starším dějinám Prachatic a okolí, s. 39; František Hoffmann, České město ve středověku, Praha 1992, s. 224-
226, 231-232; Zdeňka Hledíková, Kacířské Prachatice?, JSH 59, 1990, s. 195-198.
1001
125 FRB V, s. 443. Blíže P. Čornej, Prachatice. Zlatá Koruna (a Praha), s. 156-157.
1002
126 FRB V, s. 443.
1003
127 „Aperite portam et permittite nos cum venerabili corporis Christi sacramento et presbiteris pacifice civitatem
ingredi et promittimus nulla vobis inferre dampna nec in corpore nec in rebus.“ Viz FRB V, s. 444.
1004
128 Alexandreida, ed. Václav Vážný, Praha 1963, s. 94-96.
1005
129 „luro hodie deo, si vos violenter acquiram, quod nullum permittam vivere, sed omnes, quotquot eritis, trucidare
mandabo.“ Viz FRB V, s. 444.
1006
130 K charakteru městského opevnění snad až příliš skepticky (pouze valy a palisáda) F. Kubů – P. Zavřel, Zlatá stezka
I, s. 50. Jinak František Kašička – Bořivoj Nechvátal, Tvrze a hrádky na Prachaticka, Prachatice 1990, s. 96. Lze si jen
těžko představit, že by Vavřinec z Březové popsal v rozporu se skutečností hradby města, které kdekdo znal z autopsie.
1007
131 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 80.
1008
132 FRB V, s. 425, 444-445.
1009
133 Sugestivní podání pražského mistra později napůl citoval a napůl parafrázoval František Palacký na stránkách Dějin
národu českého v Čechách a v Moravě. Po 160 letech se našel postmodemí teoretik, který (bez znalosti Husitské kroniky)
prohlásil celou pasáž za výtvor Palackého imaginace. Viz F. Palacký, Dějiny III, s. 379-380. K tomu (bez znalosti kroniky
Vavřince z Březové) Kamil Činátl, Dějiny a vyprávění. Palackého Dějiny jako zdroj historické obraznosti národa, Praha
2011, s. 34-35.
1010
134 Alexandreida, s. 95.
1011
135 Text F SLČ, p. 220-221; text P SLČ, KNM V B 24, fol. i39v; text L SLČ, KNM III B 12, fol. 34r; SLČ z
vratislavského rukopisu, s. 35.
1012
136 K raně středověké praxi krále Jindřicha I. Ptáčníka například Widukind z Corvey, Dějiny Sasů, překlad Jakub Izdný
– Kateřina Spurná, Praha 2016, s. 59. K tomu Vratislav Vaniček, Svatý Václav. Panovník a světec v raném středověku,
Praha – Litomyšl 2014, s. 110-111.
1013
137 FRB V, s. 443; Jenský kodex, fol. 56r; F. M. Bartoš, Manifesty města Prahy, s. 287.
1014
138 FRB V, s. 445; Staročeské vojenské řády, s. 19.
1015
139 Detailně (na základě rozboru Popravčí knihy pánů z Rožmberka) P. Čornej, Prachatice, Zlatá Koruna (a Praha), s.
158-163.
1016
140 FRB V, s. 446-447; text F SLČ, p. 221; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 35. Podrobně k události J. Macek, Tábor
II, s. 252-254; F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s. 276.
1017
141 K Heřmanovi blíže František Michálek Bartoš, Doktor Heřman z Mindelheimu, oběť táborů, JSH 12, 1939, s. 17-18;
F. Šmahel, Husitská revoluce II, s. 296-297; E. Doležalová, Svěcenci pražské diecéze, s. 107,112,115,116.
1018
142 LL I, s. 22-24 (č. 38).
1019
143 Text smlouvy o příměří (originál uložen v SOA Třeboň, Historica 216) in: Staročeské vojenské řády, s. 9-10.
Podrobný popis dokumentu přinesl V. Novotný, Katalog výstavy na paměť Jana Žižky z Trocnova, s. 16-17. Fotografii této
nejstarší zachované písemnosti táborského bratrstva zveřejnil mimo jiné F. Šmahel, Dějiny Tábora I/2, obr. 119. Důležitý
doprovodný komentář k regestu písemnosti in: LL I, s. 29 (č. 43), kde (na s. 29-31) otištěn pod č. 44 též související list
Křišťana z Prachatic Oldřichovi (II.) z Rožmberka.
1020
144 V. Růžek, Ikonografie pečetí Jana Žižky z Trocnova, s. 491-492,511; R. Šimůnek, Správní systém, s. 408, 530,537.
1021
145 FRB V, s. 447-448. Jako stoupence monarchie si nedokáže Žižku představit A. Paner, Jan Žižka z Trocnova, s. 138-
139. Odvolává se přitom na tvrzení Silviovo (Historia Bohemica 1, s. 316) a následně též Dlugoszovo, ač mínění českých
(Vavřinec z Březové, druhá redakce Starých letopisů) i slezských autorů (Ludof Zaháňský) je jiné. Viz k tomu pasáž v
následující kapitole.
1022
146 FRB V, s. 448-450. Složení městských rad (v případě staroměstské neúplné) uvádí W. W. Tomek, Dějepis V, s. 68,
84. Ztotožnění staroměstského konšela Jakeše s Jakubem Kunšovým vyplývá ze závěti Elišky, vdovy po Petru Kuklovi.
Dokument je datován 20. prosince 1420. Otiskl ho mimo jiné M. Svatoš, Jan Reček, s. 131-132.
1023
147 A. Vidmanová, Ke zprávě břevnovského mnicha, s. 78.
1024
148 Staročeské vojenské řády, s. 19 (list Jana Žižky, Chvala Řepického z Machovic a Jeníka z Mečkova, vydaný v
Prachaticích, leč bez vročení; většina badatelů se kloní k roku 1420). Žižkovo působení v Pošumaví vyvodil z obtížně
datovatelných písemností J. Pekař, Žižka III, s. 83; Týž, Žižka IV, s. 62.
1025
149 FRB V, s. 450-451; MHB IV, s. 70; SLČ – S N II, s. 18,19, 132, 196. Blíže Michal Flegl, Dobývání Říčan Janem
Žižkou, SSH 4,1969, s. 211-219.
1026
150 FRB V, s. 450, 451-452.
1027
151 FRB V, s. 452-453.
1028
152 Hádání ve Zmrzlíkově domě věnovali badatelé značnou pozornost. Viz především F. M. Bartoš, Husitská revoluce
I, s. 114-116; H. Kaminsky, A History, s. 413-418; Kejř, Mistři pražské univerzity a kněží táborští, s. 45-46; B. Zilynská,
Husitské synody v Čechách, s. 39-43; F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 64-65; S. Bylina, Rewolucja husycka, s. 132-133.
Soupis pramenů k jednání sestavila B. Zilynská, Husitské synody v Čechách, s. 25-26.
1029
153 Průběh jednání relativně podrobně, ovšem především s důrazem na argumentaci pražské strany popsal Vavřinec z
Březové. Viz FRB V, s. 453-465. Seznamů bludných chiliastických článků existuje několik, evidovala je například P.
Cermanová, Čechy na konci věků, s. 332.
1030
154 K Příbramově roli a jeho soupisu bludných článku Contra articulos Picardorum, respektive Tractatus contra errores
(Picardorum) například B. Zilynská, Husitské synody v Čechách, s. 41-43; S. Bylina, Hussitica, s. 112-129. Z vídeňského
rukopisu vydal Příbramovu práci Ignaz von Döllinger, Beiträge zur Sektengeschichte des Mittelalters Zweiter Teil.
Dokumente vomehmlich zur Geschichte der Valdesier und Katharer, München 1890, s. 691-700.
1031
155 V syntetičtějším a interpretačním uchopení k tomu P. Soukup, Reformní kazatelství, s. 314-361.
1032
156 „In Constancia imposuerunt nobis XL hereticos articulos et vos imponitis nobis plures quam LXX.“ Viz FRB V, s.
462.
1033
157 Pavel Spunar, Opera Nicolai Biskupec de Pilhram (Pelhřimov), in: Směřování, Sborník k šedesátinám Amedea
Molnára, ed. Noemi Rejchrtová, Praha 1983, s. 104-116; Jaroslav Boubín, Jan Příbram a jeho nejslavnější dílo, in: Jan z
Příbramě: Život kněží táborských, Příbram 2000, s. 7-31; F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s. 318.
1034
158 Viz Husitské skladby Budyšínského rukopisu, s. 105,107-109,122-123,127-128. K uchování Jakoubkova traktátu De
ritibus misse F. M. Bartoš, Literární činnost M. Jakoubka ze Stříbra, s. 57 (č. 83). Práci zachovala též rozsáhlá Mikulášova
Cronica causam sacerdotum Thaboriensium, continens in: Höfler II, s. 502-530.
1035
159 FRB V, s. 465; Höfter II, s. 488-501; Ktož jsú boží bojovníci. Čtení o Táboře v husitském revolučním hnutí, ed. Josef
Macek, Praha 1951, s. 139. Viz k tomu H. Kaminsky, A History, s. 441; F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 71-72.
1036
160 W. W. Tomek, Jan Žižka, s. 75; J. Prokeš, Jan Žižka z Trocnova a jeho doba, s. 68-69; F. Šmahel, Jan Žižka z
Trocnova, s. 116; A. Paner, Jan Žižka z Trocnova, s. 137-138.
1037
161 SOA Třeboň, Historica 218. Regest s podrobným popisem publikoval V. Novotný, Katalog výstavy na paměť Jana
Žižky z Trocnova, s. 17. Pro úplnost uvádíme jména zajatců: Heinrich von Goplpach, Ernst Dorner, Hans Rayfendorff,
Woltizer Ssywr, Caspar Greyffen, Thomas Heyperger, Wilhelm Dratnaher, Concz Wolych. Rakouský vévoda Albrecht V.
Habsburský měl na jejich propuštění eminentní zájem, jak dokládá jeho list, datovaný 16. ledna 1421 ve Vídni, jmenující tři
z osmi internovaných a zpravující, že byli zajati ve službách Oldřicha (II.) z Rožmberka. Viz AČ XXI, s. 281 (č. 10).
1038
162 FRB V, s. 452-453; Josef Teige, O statcích obcí pražských v 1 1420-1546, SPDMP 3,1922, s. 195 (dlužní
pohledávky evidované k 17. lednu 1421). K tomu B. Zilynskyj, Pobyty táborského vojska, s. 20-21; P. Čornej, Světla a stíny
husitství, s. 80. K okolnostem Mikulášovy smrti a jejím důsledkům M. Polívka, Mikuláš z Husi a nižší šlechta, s. 61-62.
1039
163 Složení delegace na základě údajů Vavřince z Březové (FRB V, s. 465), kroniky Beneše minority (MHB IV, s. 70),
polských pramenů (Joannis Dlugossii Annales. Liber undecimus, s. 138,144) a záznamů v pražských městských knihách
rekonstruoval W. W. Tomek, Dějepis IV, s. 126-127 (zde i jméno dalšího člena výpravy staroměstského zřízence Jana
Dúbka). Tomek však mylně klade Mikuláše Tkaničku ke staroměstským členům výpravy, masný krám i dům vlastnil na
Novém Městě a také závěť pořídil jako měšťan Nového Města. Viz AČ XXVI, sl. 152-154. Podle mylného Dlugoszova
tvrzení byli účastníky delegace též Hynek Krušina z Lichtenburka a Boček z Kunštátu.
1040
164 SOA Třeboň, sign. A 19, fol. 201v.
1041
165. Husitské vojenské operace v západočeském prostoru od ledna do poloviny března 1421 v posledních letech
podrobně rekonstruovali J. Jánský, Kronika česko-bavorské hranice I, s. 140-144; V. Bystrický, Západní Čechy v husitských
válkách, s. 127-137. Ze starší produkce zvláště F. G. Heymann John Žižka, s. 199-207; Jaroslav Šlajer, Husitství v našem
kraji. Západní Čechy v husitském revolučním hnuti, Plzeň 1963, s. 54-57; F. Šmahel, Husitská revoluce III., s. 68-71.
1042
166 List, jehož pravděpodobně ne zcela úplný opis pochází až z let 1600-1605 (MZA Brno, sign. G 10/118, fol. 34r-
35v), byl otištěn kriticky in: Staročeské vojenské řády, s. 11-12; Výbor I, s. 448-449. Pekař (Žižka II, s. 272), na rozdíl od
většiny badatelů soudí, že mohl vzniknout už na podzim 1420, celkový kontext i výčet protivníků, většinou známých z bitvy
u Malého Boru, svědčí spíše pro počátek roku 1421.
1043
167 FRB V, s. 469; VB 1, s. 58-59 (č. 59). Starý kolegiát jmenuje v této souvislosti mezi dobytými kláštery též
cisterciácký Nepomuk. Viz SLČ – SN III, s. 88. K Chotěšovu Stanislav Bárta, Zástavní listiny Zikmunda Lucemburského na
statky chotěšovského kláštera (1420-1437), MedHB 15/2, 2012, s. 16.
1044
168 Blíže T. Velímský, Páni ze Svojšína, s. 101.
1045
169 FRB V, s. 469.
1046
170 SLČ – SN III, s. 94.
1047
171 LL I, s. 45-46 (č. 65). Více J. Jánský, Páni ze Švamberka, s. 54-55; Rostislav Vojkovský, Krasíkov. Zříceniny hradu
u Konstantinových Lázní na Bezdružicku, Hukvaldy – Dobrá 2007, s. 9.
1048
172 FRB V, s. 594; SLČ z rukopisu křižovnického, s. 87. Blíže J. Jánský, Páni ze Švamberka, s. 55-61, 65-115.
1049
173 A. Sedláček, Zbytky register, s. 141 (č. 992, 993); Týž, Hrady, zámky a tvrze Království českého IX. Domažlicko a
Klatovsko,3 Praha 1996, s. 119 (zde o mistru Arnoštovi z Metelska, faráři v Mutěnině, kanovníkovi kapituly svatovítské,
vyšehradské i u sv. Apolináře, od roku 1423 titulárním faráři klatovském; církevní dráhu nastoupil i Arnoštův bratr Jan).
1050
174 Királyok, s. 107; UB I, s. 57-59 (č. 58,59).
1051
175 FRB V, s. 471.
1052
176 Királyok, s. 107; UB I, s. 59-60 (č. 60), 61-62 (č. 61, 62), 62-63 (č. 64); FRB V, s. 471 {„…ubi est anticbristus, rex
hereticus? Faciatis eum transire cum impetu ad monasterium acquirendum!“). Viz též František Kubů, Chebský městský
stát. Počátky a vrcholné období do počátku 16. století, České Budějovice 2006, s. 58, 80-83.
1053
177 FRB V, s. 471-472.
1054
178 AČ VI, s. 396 (č. 2); LL I, s. 33-34 (č. 49), s. 34 (č. 50). K oběma konšelům Rudolf Urbánek, Lipany a konec polních
vojsk, Praha 1934, s. 188; F. M. Bartoš, Husitská revoluce l, s. 120.
1055
179 FRB V, s. 472. Blíže Hana Hrachová a kolektiv, Rokycany. Historie/Kultura/Lidé, Praha 2011, s. 29-30.
1056
180 FRB V, s. 472; text E SLČ, fol. 75’ Více R. Šimůnek, Správní systém, s. 53,544; T. Baletka, Páni z Kravař, s.
114,153,273; Jiří Jurok, Příčiny, struktury a osobnosti husitské revoluce, České Budějovice 2006, s. 125,184,185,190, 225;
Tomáš Durdík, Rožmberské hrady, in: Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami, ed. Jaroslav Pánek,
České Budějovice 2011, s. 185-186,192.
1057
181 Királyok, s. 107.
1058
182 „…Vyssegrad, / aput Kladrub et prope Prag“ (v novočeském přebásnění „Vyšehrad, / Kladruby, Vítkov – jaký
pád!“). Viz Píseň o vítězství u Domažlic od Vavřince z Březové, ed. Bohumil Ryba, novočeský překlad Jan Blahoslav
Čapek, Praha 1951, s. 84-85.
1059
183 FRB V, s. 472-473.
1060
184 Viz příslušnou pasáž v Historii města Plzně Hilaria Litoměřického in: J. Hejnic – M. Polívka, Plzeň v husitské
revoluci, s. 90-91,141-142; V. Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 387’; M. Šimona Plachého z Třebnice Paměti plzeňské,
s. 14-15.
1061
185 Ovládnutí Kadaně (Kadaw) v rámci uvedené operace, žel bez denního data, uvádějí toliko Die Chroniken der
deutschen Städte VII, s. 355, respektive UB I, s. 67-68 (č. 70). Viz též Bořivoj Lůžek, Po stopách husitství v Ústeckém kraji,
Ústí nad Labem 1959, s. 22-23; Miroslav Svoboda, Majetek řádu johanitů v Čechách v husitské době. Podíl Zikmunda
Lucemburského na likvidaci pozemkového majetku církve, ČČH 103, 2005, s. 285. Chronologie dění není zcela zřejmá,
neboť údaje pramenů se rozcházejí; vzhledem k trase je však pravděpodobnější dřívější ovládnutí Kadaně než Chomutova.
1062
186 A. Sedláček, Zbytky register, s. 151 (č. 1048).
1063
187 Jan Gebauer, Staročeský slovník. Díl I. A-J, Praha 1903, s. 545.
1064
188 Petr Hlaváček, „Fuerunt de secta Waldensi“. Kadaňsko-chomutovská valdenská komunita na prahu české
náboženské reformace. In: Comotovia 2002. Sborník příspěvků z konference věnované výročí 750 let první písemné zmínky
o existenci Chomutova (1252-2002), ed. Petr Rak, Chomutov – Ústí nad Labem 2003, s. 18-20.
1065
189 FRB V, s. 471.
1066
190 Dějiny Chomutova, ed. Zdena Binterová, Chomutov 1997, s. 9-10; T. Durdík, Ilustrovaná encyklopedie českých
hradů, s. 212-213. Ze starší produkce P. J. Krahl, Geschichte der Königl. Stadt Komotau, Komotau 1914, s. 8-9.
1067
191 FRB V, s. 476-477.
1068
192 SLČ – SN II. s. 20. Smrt kněze Václava (per mortem Wenceslaí), asi Čecha, možná právě v důsledku tělesného
násilí, potvrzují LC VIII-X, s. 6. K chomutovskému kostelu měl být rozhodnutím ze dne 10. listopadu 1421 prezentován
Jakub, člen řádu německých rytířů. Zpustošené město tehdy již zřejmě nebylo v husitských rukou.
1069
193 Dějiny Chomutova, s. 10.
1070
194 „…a v Chomutově zabil jednoho. It. postřelil jednoho.“ Viz Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 80. Martin z
Tupadel byl „pacholek“ prachatického hejtmana Jeníka z Mečkova.
1071
195 FRB V, s. 581.
1072
196 SLČ – SN II, s. 20.
1073
197 Die Chroniken der deutschen Städte VII, s. 356.
1074
198 FRB V, s. 476, 581; SLČ – SN III, s. 90. Hynek Berka z Dubé, sezením na (České) Lípě, zpravoval již 19. března
1421 Hornolužické, že v Chomutově pobili husité muže, ženy i děti (!). Viz UB I, s. 67 (č. 68), s. 68 (č. 70).
1075
199 Tak na počátku 17. věku podle starší předlohy text L SLČ, KNM III B 12, fol. 35r. Obdobně takzvaný text Ml SLČ
(Vejtahy z kronik českých), pořízený Pavlem Nicophorem Horským roku 1612, NK ČR XXIII D 139, fol. 12r. S jinými
podrobnostmi Z. Theobald, Hussitenkrieg, s. 178-179. Epizodu vypráví též katolík J. F. Beckovský, Poselkyně, s. 677.
1076
200 SLČ – SN III, s. 90.
1077
201 Die Chroniken der deutschen Städte VII, s. 356.
1078
202 Například F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 70. Týž autor ale ve svém dřívějším díle (Jan Žižka z Trocnova, s.
121) tyto námitky neuplatnil. Barvitých kronikářských popisů se přidržel J. Macek, Tábor II, s. 316-317.
1079
203 Petr Hlaváček, Žižka a český severozápad aneb dobytí města Chomutova husity roku 1421, in: Jan Žižka z Trocnova
a husitské vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum 3), edd. Miloš Drda – Zdeněk Vybíral ve spolupráci s
Jakubem Smrčkou, Tábor 2007, s. 71.
1080
204 FRB V, s. 476-477; SLČ – SN III, s. 89-90; MHB IV, s. 70-71.
1081
205 Viz SLČ – SN II, s. 20 („civitas Chomutow per Pragenses et Zizkam est expugnata“); SLČ – SN III, s. 10 („bratr
Žižka dobyl Chomutova“); FRB V, s. 581 („per Zizkam et cives Pragenses“). Pozdní Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi
(s. XVII) vypráví, kterak „Žižka táhl k Chomutovu“, a zvyšuje počet usmrcených na 3 000. Pochopitelně je Žižka jediným
původcem zničení Chomutova a upálení místních obyvatel a kněží v dřevěných staveních v podání Eneově. Viz Aeneas
Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 306. Rovněž Žídek ví, že Žižka „zbil potom Chomutova etc.“ (M. Pavla Zídka
Spravovna, s. 180).
1082
206 CIM III, s. 357 (č. 208), 492 (č. 284).
1083
207 Dějiny Chomutova, s. 10.
1084
208 Sláva barokní Čechie. Umění, kultura a společnost 17. a 18. století, ed. Vít Vlnas, Praha 2001, s. 218.
1085
209 Nejzajímavější uvádí P. Hlaváček, Žižka a český severozápad, s. 72-75.
1086
210 Text E SLČ, fol. 75v.
1087
211 UB I, s. 67 (č. 68). Regest a komentář přináší Jaroslav Panáček, Regesta Lippensia. Anotovaná edice pramenů k
dějinám České Lípy do roku 1437, Česká Lípa 2000, s. 115 (č. 250).
1088
212 FRB V, s. 477; AČ VI, s. 396 (č. 2). Blíže B. Roedl a kolektiv, Louny, s. 83.
1089
213 FRB V, s. 477.
1090
214 FRB V, s. 477. Více J. Mezník, Venkovské statky pražských měšťanů, s. 58; M. Musílek, Apatykáři na Starém Městě
pražském, s. 127, 128.
1091
215 Rukopis je uložen v KNM, sign. VI D 18. Vydán byl pod názvem Die Historien des Magister Johannes Leonis. Ein
Quellenbeitrag zur Geschichte der Husitenkriege, ed. Ludwig Schlesinger, Prag 1877.
1092
216 Dotkli se jich například V. Novotný, Několik příspěvků II. Žižka a Mostští, s. 85-95; J. Pekař, Žižka II, s. 148-149,
264-265; Petr Jančárek, Protihusitský pamflet M. J. Leonise a husitství na Mostecku, Sborník Pedagogického institutu v Ústí
nad Labem. Sborník prací k desátému výročí školy, Praha 1964, s. 71-80; Týž, Bitva u Mostu roku 1421, Sborník
Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. Řada regionální, Praha 1966, s. 31-63; Josef Marc, Chomutov nebo Most – rozcestí
husitského roku 1421 (Nad mosteckými pověstmi o Žižkovi), Památky, příroda, život. Vlastivědný čtvrtletník Chomutovska
24, 1992, s. 52-55. Charakteristiku spisu podal kromě vydavatele též Arnošt Kraus, Husitství v literatuře, zejména německé.
Část I. Husitství v literatuře prvních dvou stoletích svých, Praha 1917, s. 140-141.
1093
217 Helmut Slapnicka, Die Entwicklung des Bruxer Kirchenpatronates bis zum Jahre 1500, Bohemia 1976, Bd. 17 (Nr.
1), s. 378-395.
1094
218 Die Historien des Magister Johannes Leonis, s. 17.
1095
219 Die Historien des Magister Johannes Leonis, s. 26.
1096
220 Die Historien des Magister Johannes Leonis, s. 32-36.
1097
221 Die Historien des Magister Johannes Leonis, s. 37-40.
1098
222 O historické existenci autora jménem Johannes Leonis, žijícího na sklonku 15. století, neoprávněně pochybovali dva
vynikající čeští historikové, Josef Pekař (Žižka II, s. 149, 264-265) a František Michálek Bartoš (Eine neue Handschrift der
Historien des M. J. Leonis, Prager Presse 7, 19. 10. 1928, č. 291, s.7), ačkoliv už roku 1920 byl publikován výčet scholárů z
českých zemí na univerzitě v Ingolstadtu. Viz Karel Hrdina, Studenti z českých zemí na vysokých školách v cizině. Věstník
ČAVU 28-29, 1919-1920, s. 32-66 (zde na s. 49 Johannes Leo de Brux). Tento materiál neunikl ale stařičkému Augustu
Sedláčkovi, který si odkaz na Hrdinův článek i s datem Janovy imatrikulace poznamenal do svého exempláře
Schlesingerovy edice (dnes v knihovně Historického ústavu AV ČR, sign. 21 D). Nejstarší ingolstadtská matrika, v níž na
fol. 13V čteme k 9. květnu 1472 inkriminované zápisy (lohannes Leo de Brux, Sigismundus de Slakemverd), byla editována
později. Viz Die Matrikel der Ludwig-Maximilians-Universität Ingolstadt-Landshut-München. Teil I. Ingolstadt. Band I:
1472-1600, ed. Georg Wolff, München 1937, si. 16. Tímto zjištěním padá i Pekařem zvažovaná možnost ztotožnit autora se
stejnojmenným humanistou a diplomatem (lohannes Leo z Eisenachu), působícím na dvoře císaře Rudolfa II. Viz Rukověť
humanistického básnictví v Čechách a na Moravě 3. K-M, Praha 1969, s. 151-152.
1099
223 A. Sedláček, Doklady, s. 455; V. Novotný, Několik příspěvků II, s. 91-92.
1100
224 Die Historien des Magister Johannes Leonis, s. 51-54.
1101
225 Poslední vydání in: P. Chelčický, Spisy z Kapitulního sborníku, s. 381-448. Vznik díla mezi únorem (zmínka o
pohybu husitských vojsk v Mýtě u Rokycan) a dubnem 1421 prokázal J. Boubín, Počátek literární činnosti, s. 147-149.
1102
226 Blíže Jaroslav Boubín, Chelčického spisy v Kapitulním sborníku, in: P. Chelčický, Spisy z Kapitulního sborníku, s.
40-43.
1103
227 LL I, s. 33 (č. 49).
1104
228 P. Chelčický, Spisy z Kapitulního sborníku, s. 428.
1105
229 Josef Macek, Sémantická analýza slova „moc“ ve slovníku Petra Chelčického, LF 115,1992 (Supplementum II.
Palaeobohemica Immanueli Michalek septuagenario oblata), s. 96-119.
1106
230 Jacob Burckhardt, Úvahy o světových dějinách, Praha 1971, s. 31-32.
1107
231 FRB V, s. 470.
1108
232 Jedinou zprávu o Antochově vzpouře obsahuje kronika Vavřince z Březové. Viz FRB V, s. 477-478 (zde i
formulace, jak „Ziska insequens presbiteros plurimis ajfecit plagis…“). Z vědecké produkce jí věnoval největší pozornost
Jaroslav Boubín, Epizoda z dějin pražsko-táborských vztahů za husitské revoluce, FHB 5,1983, s. 119-150. Jeho názory
korigoval F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 75.
1109
233 FRB V, s. 478; Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 76.
1110
234 K dobytí Berouna FRB V, s. 478,581; SLČ – SN III, s. 90.179; MHB IV, s. 71; SLČ – SN II, s. 20, 63, Eberhart
Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 136; text F SLČ, p. 222-223; Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 76.
1111
235 Ondřej Schmidt, Vikáři a hejtmani krále Zikmunda na severu Benátska (1411/12-1420), SMB 7, 2015, s. 107,110.
1112
236 K berounské topografii Josef Antonín Seydl, Kronika královského města Berouna, edd. Miloš Garkisch – Marie
Tošnerová, Beroun 2003, s. 61-76; Josef Vávra, Paměti královského města Berouna, Beroun 1899, s. 37-39; P. Vlček – P.
Sommer – D. Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, s. 177-179; Marie Tošnerová a kolektiv, Beroun.
Historie/Kultura/Lidé, Praha 2008, s. 28-31, 42.
1113
237 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 76.
1114
238 Viz (bez uvedení Koblihova jména) Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 12; (jmenovitě týž už jako
papež Pius II. v projevu předneseném roku 1462) AČ VIII, s. 339.
1115
239 Zjistitelná data k usmrceným pražským mistrům snesli J. Tříška, Životopisný slovník předhusitské pražské univerzity
1348-1409, s. 56, 337, 485; Alena Hadravová, Druhý Vatikánský mytograf. Dva nově identifikované rukopisy z Národní
knihovny v Praze, Praha 2017, s. 22-25. Husův pozdrav in: M. Jana Husi Korespondence a dokumenty, s. 278 (č. 132). K
Doupovcovi Hus a Jeronym v Kostnici, s. 128-129; S. Bárta, Zástavy Zikmunda Lucemburského na církevní statky, s. 157 (č.
50).
1116
240 Soudní akta konsistoře pražské VII, s. 119; LC VIII-X, s. 28; Anton Frind, Die Kirchengeschichte Böhmens in der
Husitenzeit, Prag 1872, s. 366. Uprchlé berounské dominikány, například Jakuba, uvádějí MVB VII/2, s. 527 (č. 1303).
Situaci farního kléru v okolí Berouna zachytil Ivan Michálek, Duchovenstvo podbrdského děkanátu v době předhusitské a
husitské, Minulostí Berounska 14, 2011, s. 31-80.
1117
241 O. Schmidt, Vikáři a hejtmani, s. 107.
1118
242 AČ III, s. 491-492 (č. 202); AČ VI, s. 496-497 (č. 3); FRB V, s. 478. K počátkům strmé kariéry Jana ze Smiřic viz
Josef Vítězslav Šimák, Kniha o Housce /, Praha 1930, s. 50-51; Jakub Jiří Jukl, Jan Smiřický ze Smiřic († 1453). Vzestup a
pád zakladatele slavného rodu, České Budějovice 2012, s. 16-36; Jaroslav Čechura – Veronika Stachurová Kucrová –
Zuzana Vlasáková, Smiřičtí. Krátké dějiny úspěšného rodu, Praha 2018, s. 18-25.
1119
243 FRB V, s. 478; VB I, s. 78-83 (č. 78,79). Viz i F. Seibt, Hussitenstudien, s. 249-250.
1120
244 MVB VII/2, s. 601-603 (č. 1510). Viz též B. Zilynská, Husitské synody v Čechách, s. 44-45; Jan Janák – Zdenka
Hledíková, Dějiny správy v českých zemích do roku 1943, Praha 1989, s. 218-219.
1121
245 M. Tošnerová a kolektiv, Beroun, s. 43.
1122
246 Přidržujeme se zde příslušných definic římskokatolické církve ze 12.-16. století a také výkladu, který podal C. V.
Pospíšil, Husovská dilemata, s. 205-279. K významu a pojetí eucharistie v revolučních letech, zvláště u Jakoubka a
Mikuláše z Pelhřimova P. Cermanová, Čechy na konci věků, s. 238-246.
1123
247 Hlavními zdroji pro poznání Húskových názorů jsou Husitská kronika Vavřince z Březové (FRB V, s. 470-471, 474-
475; na s. 495 Martinův list Píseckým); Jan z Příbramě, Život kněží táborských, s. 66-70; Petr Chelčický, Spisy z
Olomouckého sborníku, ed. Jaroslav Boubín, Praha 2016, s. 103-104 (součást obsáhlé Repliky proti Mikuláši Biskupcovi);
zde na s. 83 a 86-87 cenný popis slovních útoků na svátost oltářní. Martinovo pikartství analyzovali H. Kaminsky, A
History, s. 402-409, 415-428; F. Šmahel, Husitská revoluce II, s. 131-133.
1124
248 Viz již Rudolf Holinka, Počátky táborského pikartství, Bratislava 6,1932, s. 187-195.
1125
249 Jan z Příbramě, Život kněží táborských, s. 66.
1126
250 FRB V, s. 431.
1127
251 FRB V, s. 470-471; Veršované skladby doby husitské, s. 162.
1128
252 Documenta, s. 636-638 (č. 104).
1129
253 FRB V, s. 474-475.
1130
254 FRB V, s. 493, 519; Veršované skladby doby husitské, s. 161-162. K přízvisku Kániš E. Maur, Příspěvky k
prosopograjii táborského kléru, s. 25-27.
1131
255 Veršované skladby doly husitské, s. 162.
1132
256 FRB V, s. 475-476; Veršované skladby doky husitské, s. 162.
1133
257 V. Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 389r; Jan z Příbramě, Život kněží táborských, s. 70; Veršované skladby
doby husitské, s. 161.
1134
258 Veršované skladby doby husitské, s. 162. Blíže k jarní likvidaci táborských sektářů F. Šmahel a kol., Dějiny Tábora
I/1, s. 286-289.
1135
259 Jan z Příbramě, Život kněží táborských, s. 70.
1136
260 Királyok, s. 107-108.
1137
261 K jednotlivým akcím především FRB V, s. 469-470; SLČ – SN III, s. 9, 59, 89. Z novější literatury zvláště Jiří Kejř,
Právní život, s. 31-33; P. Rous, Táborský vůdce Petr Hromádka, s. 18-25; F. Šebek a kolektiv, Dějiny Pardubic I, s. 66-67;
O. Felcman – F. Musil a kolektiv, Dějiny východních Čech, s. 539; M. Šandera, Zikmundovi věrní, s. 45-48; Týž, Páni z
Dobrušky a z Opočna, s. 82-85 (pasáž shodná s předchozím textem).
1138
262 FRB V, s. 482.
1139
263 FRB V, s. 478; Václav Schulz, Historické zprávy v nejstarší knize m. Brodu Českého z I. 1421-1496, VKČSN 1899
(č. 6), Praha 1900, s. 1-45, na s. 4 jména všech členů městské rady instalované po dobytí města husity. Blíže Z. Beran,
Poslední páni z Michalovic, s. 32; Miloš Dvořák, Dobytí Českého Brodu v r. 1421, Českobrodský kulturní zpravodaj 11-
13/36-37, prosinec 1964, s. 22-24; Týž, Městská správa v Českém Brodě a její písemnosti do roku 1623, SAP 32,1982, s.
175-176; Týž, Český Brod. Stručné dějiny. Umělecké památky. Pamětihodnosti na Českobrodsku, Český Brod 1992, s. 7;
Ivan Hlaváček, Z knižní kultury doly Karla IV. a Václava IV. v českých zemích, AUC – HUCP 18/1, s. 54; P. Čornej, 30.
7.1419, s. 128.
1140
264 S. Bárta, Zástavní listiny Zikmunda Lucemburského na církevní statky, s. 165 (č. 87); Jaroslav Kudrnáč, Vojenský
tábor z dob husitských válek v Klučově, PA 64,1973, s-105-142.
1141
265 FRB V, s. 479; MHB IV, s. 71; AČ I, s. 203-204 (č. 16-17); AČ III, s. 300-301 (č. 21); AČ VI, s. 397-398 (č. 4). K
dennímu datu zničení skalického kláštera K. Charvátová, Dějiny cisterckého řádu v Čechách 2, s. 275. Dále S. Bárta,
Zástavy Zikmunda Lucemburského na církevní statky, s. 189 (č. 185); F. Šebek a kolektiv, Dějiny Pardubic I, s. 67. 72-73,
77; M. Čapský, Osudové zvraty lipanského vítěze, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT
– supplementum 3), edd. Miloš Drda – Zdeněk Vybíral ve spolupráci s Jakubem Smrčkou, Tábor 2007, s. 591. V
nymburské dějinné tradici se zdejší měšťané, v rozporu s mluvou pramenů, poddali husitům, vedeným Janem Želivským,
před hradbami své obce. Za upozornění děkuje autor Janě Jůzlové.
1142
266 FRB V, s. 479-481. Oficiální znění smlouvy mezi Prahou a spojeneckou šlechtou na jedné a Kutnou Horou na druhé
straně bylo zpečetěno v Praze 10. května 1421 ve dvou dokumentech. Viz AČ I, s. 198-202 (č. 14-15). Blíže Jiří Kejř,
Právní život v husitské Kutné Hoře, s. 33-37; Tomáš Borovský, Kutná Hora 1437-1461, ČNM 167, 1998, s. 22-24; T.
Velímský, Páni ze Svojšína, s. 101-102; J. Urban, Lichtenburkové, s. 273.
1143
267 AČ III, s. 300 (č. 21); SLČ – SN III, s. 91-92; Die Chroniken der deutschen Städte VII, s. 356 (zde patrně falešná
zpráva o smrti několika pražských kartuziánů, kteří prý tu stále pobývali); Der Tractatus de longevo schismate des Abtes
Ludolf von Sagan, s. 492; J. F. Beckovský, Poselkyně, s. 682. Blíže Augustin Neumann, Katoličtí mučedníci doby husitské,
Hradec Králové 1927, s. 40-44; K. Charvátová, Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1, s. 112-113; Dušan Foltýn, „Me
Miroslav struxit. Me Zisska cremavit.“ Barokní pokus o rekonstrukci stavební podoby kláštera v Sedlci, in: Sedlec. Historie,
architektura a umělecká tvorba sedleckého kláštera ve středoevropském kontextu kolem roku 1300 a 1700, ed. Radka
Lomíčková, Praha 2009, s. 441-453.
1144
268 AČ III, s. 300 (č. 21); LL I, s. 37 (č. 53); UB I, s. 86-87 (č. 82). Viz též I. Raková, Čeněk z Vartenberka, s. 72.
1145
269 Karel Václav Adámek, Jan Žižka na českém východě, Vlastivědný sborník východočeský 2, 1924 (zvláštní otisk, s.
16-17; Tomáš Sommer – Josef Šrámek ve spolupráci s Miroslavem Kovářem, Benediktinské opatství ve Vilémově. Dějiny
zapomenutého kláštera na česko-moravském pomezí, České Budějovice 2015, s. 218-219.
1146
270 FRB V, s. 481; AČ I, s. 159. Blíže B. Kopičková, Jan Želivský, s. 140; M. Šandera, Páni z Dobrušky a z Opočna, s.
86-88; M. Čapský, Osudové zvraty lipanského vítěze, s. 592.
1147
271 UB I, s. 91 (č. 90); FRB V, s. 481-482; SLČ – SN III, s. 92; AČ I, s. 161-162. Z literatury Jindřich Růžička – Josef
Krušina, Dějiny města Poličky. Díl I. Šest století feudálního řádu, Hradec Králové – Polička 1968, s. 34; David Junek –
Stanislav Konečný, Dějiny města Poličky, Polička 2015, s. 63; František Hoffmann, Litomyšl v husitském revolučním hnutí,
in: Sborník příspěvků k dějinám Litomyšle a okolí, Pardubice 1959, s. 33-105, zde s. 52-55; E. Maur, Příspěvek k biografii
biskupa Aleše z Březí, s. 33.
1148
272 FRB V, s. 482. Viz též I. Raková, Čeněk z Vartenberka, s. 72-73; B. Kopičková, Jan Želivský, s. 139-140.
1149
273 FRB V, s. 482; SLČ – SN III, s. 92; Der Tractatus de longevo schismate, s. 493 („quodam die ante festum sancte
Trinitatis“, kterýžto svátek připadl na 18. května). Ve prospěch údaje Vavřince z Březové hovoří i údaj SLČ, že byl Pražský
hrad obležen husity, kteří se obléhání Jaroměře nezúčastnili (text F SLČ, p. 224), o svatodušní neděli 11. května.
1150
274 FRB V, s. 482. Blíže M. Čapský, Osudové zvraty lipanského vítěze, s. 592.
1151
275 FRB II, s. 442; Jean Froissart, Kronika stoleté války, překlad Alois Bejblík, Praha 1977, s. 44-45.
1152
276 FRB V, s. 482. K proboštu Štěpánovi LC VII, s. 267-268; Der Tractatus de longevo schismate, s. 493. Blíže Jiří
Uhlíř, Zánik a zničení kláštera augustiniánů kanovníků v Jaroměři husity v květnu 1421, Rodným krajem – Vlastivědný
sborník kraje Aloise Jiráska, Boženy Němcové a bratří Čapků 33, 2005, s. 6-10.
1153
277 SLČ – SN III, s. 60; Regesten Kaiser Sigismunds (1410-1437) nach Archiven und Bibliotheken. Band 2. Das
Urkunden und Briefe aus den Archiven und Bibliotheken West-, Nord und OstBöhmens, edd. Peter Elbel – Stanislav Bárta –
Přemysl Bar – Lukáš Reitinger, Köln – Weimar 2015, s. 194-196 (č. 135).
1154
278 SLČ – SN III, s. 92. Podle Vavřince se ovládnutí města obešlo bez násilí na lidech. Viz FRB V, s. 482.
1155
279 SRS VI, s. 6-7 (č. 10). Viz i O. Felcman – F. Musil a kolektiv, Dějiny východních Cech, s. 540-541.
1156
280 SLČ – SN III, s. 92. Blíže Z. Beran, Poslední páni z Michalovic, s. 27 a zvláště s. 142-143.
1157
281 UB I, s. 101 (č. 101); FRB V, s. 483; Listiny a zápisy bělské o věcech městských i sedlských z let 1345-1708, ed.
Josef Kalousek Praha 1899, s. 46-49. Blíže Rudolf Anděl, Husitství v severních Čechách, Liberec 1961, s. 45-47; J. J. Jukl,
Jan Smiřický, s. 38-40; J. Čechura – V. Stachurová Kucrová – Z. Vlasáková, Smiřičtí, s. 37.
1158
282 UB I, s. 106 (č. 108), 122 (č. 120); FRB V, s. 483; CIM III, s. 20-22 (č. 15); Libri civitatis III. Městská kniha
Litoměřic (1341-1562 v kontextu písemností městské kanceláře, edd. Barbora Kocánová – Jindřich Tomas a kolektiv, Ústí
nad Labem 2006, s. 103-104, 106-107, 122-124 (zde edice téměř úplného opisu listiny, kterou se Litoměřice podvolily
podmínkám husitské Prahy). Blíže O. Kotyza – J. Smetana – J. Tomas a kolektiv, Dějiny města Litoměřic, s. 152, 189, 369;
Jaroslav Macek, 950 let litoměřické kapituly, s. 42; František Záruba, Litoměřický hrad, ČSPS 118, 2010, s. 65-83; Týž,
Hrady Václava IV., s. 321-328; Ivan Lehký – Milan Sýkora a kolektiv, Kalich a Panna. Hrady Jana Žižky, Most 2016, s.
20-24.
1159
283 FRB V, s. 483; UB I, s. 126-127 (č. 123).
1160
284 FRB V, s. 483.
1161
285 FRB V, s. 483.
1162
286 Názor o starším původu fortifikace publikovali Jan Smetana – František Gabriel, Hrad Kalich u Litoměřic, HT 4,
1981, s. 85-87; Jan Smetana – František Gabriel, K otázkám datování, typu a funkce hradu Kalicha u Litoměřic, FHB
4,1982, s. 49-82; František Gabriel – Jaroslav Panáček, Severočeské hrady na kupách, CB 6/1, 1998, s. 69-105, zde s. 77-
79; T. Durdík. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, s. 237-238. Výsledky archeologického průzkumu 21. století
sumarizovali I. Lehký – M. Sýkora, Kalich a Panna, s. 24-25.
1163
287 Der Tractatus de longevo schismate, s. 533. Zde v textu, průkazně sepsaném v letech 1421-1422, též o kalichu
vymalovaném na táborské válečné korouhvi či praporci („quem calicem eciam in eorum vexillo bellico depinxerunt“).
1164
288 Staročeské vojenské řády, s. 13,14,18, 20, 21, 24.
1165
289 Staročeské vojenské řády, s. 24. V září 1427 se však na oficiálním dokumentu objevuje jako „Jaroslav z Trocnova“.
Viz AČ III, s. 265 (č. 39).
1166
290 Velkou jarní jízdu přibližují AČ III, s. 300-301 (č. 21); FRB V, s. 478-482; SLČ – SN III, s. 10-11. 60, 91-93, 180;
SLČ – SN II, s. 20, 21; MHB IV, s. 71. Z rozsáhlé regionální literatury například K. V. Adámek, Jan Žižka na českém
východě, s. 11-32; Jiří Frajdl – Vlastimil Zikmunda, Listy z dějin východních Čech, Havlíčkův Brod 1965, s. 50-51; J.
Urban, Husitství ve východních Čechách do Žižkova příchodu (II), HaV 41, 1992, č. 1, s. 5-9; F. Šebek a kolektiv, Dějiny
Pardubic I, s. 69-70; M. Šandera, Zikmundovi věrní, s. 48-52; O. Felcman – F. Musil, Dějiny východních Čech, s. 540-541.
1167
291 SLČ–SN III, s. 11.
1168
292 František Graus, Prag ais Mitte Böhmens 1346-1421, in: Zentralität als Problem der mittelalterlichen
Stadtgeschichtsforschung, ed. Emil Meynen, Köln – Wien 1979, s. 22-47; P. Čornej, Praha – hlava království, s. 115-118.
1169
293 Jiří Kejř, Konfiskace, s. 34-44.
1170
294 Už v létě 1420 uvádí pražský husitský básník v této souvislosti Most, Kadaň, Kutnou Horu a Jaroměř. Viz Husitské
skladby Budyšínského rukopisu, s. 78, v. 815-823.
1171
295 FRB V, s. 483 (ač Vavřinec Herštejn konkrétně neuvádí, dávná místní tradice lokalizuje epizodu právě sem); A.
Sedláček, Zbytky register, s. 158 (č. 1113). Blíže J. Jánský, Kronika česko-bavorské hranice I, s. 144; Týž, Dobytí hradu
Rýzmberka a Starého Herštejna domažlickými husity v květnu roku 1421, CB 12, 2010, s. 345-348, zde s. 350-351.
1172
296 Jan Řitka dlužil městu Domažlicím 34 kop českých grošů, které měl splatit do čtyř týdnů. Viz AČ IV, s. 237-238 (č.
3). K tomu F. Šmahel, Organizace a skladba, s. 52; Jan Urban – Pavel Vlček, Stavební vývoj domažlického hradu, MZK 28,
1992, s. 9; Eduard Maur, Ještě jednou Kučtajn Žižkova listu Domažlickým, HT 9,1986-1987, s. 341.
1173
297 Staročeské vojenské řády, s. 14. Blíže Jaroslav Čechura, Na okraj interpretace jednoho Žižkova listu, HT 6-7,1983-
1984, s. 413-420; (hlouběji) E. Maur, Ještě jednou Kučtajn, s. 335-349. Maurovy poznatky zopakoval V. Bystrický,
Západní Čechy v husitských válkách, s. 142-143.
1174
298 AČ III, s. 300-301 (č. 21); UB I, s. 91 (č. 90); Királyok, s. 108.
1175
299 UB I, s. 96-97 (č. 98); SRS VI, s. 5. Koncepčně i přehledně J. Válka, Husitství na Moravě, s. 24-29.
1176
300 MHB IV, s. 71.
1177
301 Obsáhlé materiály z jednání čáslavského sněmu přinášejí AČ III, s. 226-230 (č. 24); AČ VI, s. 398-400 (č. 5); FRB
V, s. 485-491; UB I, s. 116-117 (č. 113); CDLS II/1, 49-50; Der Tractatus de longevo schismate, s. 501-502. Z početné
literatury především F. G. Heymann, John Žižka, s. 220-240; Ivan Hlaváček, Husitské sněmy, SH 4, 1956, s. 78-83; F. Seibt,
Hussitica, s. 170-176; F. M. Bartoš, Husitská revoluce I, s. 35-139; F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 82-88.
1178
302 FRB V, s. 488-489; Királyok, s. 108.
1179
303 AČ III, s. 228, (č. 24); O. Vodička, Katoličtí exulanti z Čech a Moravy (v tisku).
1180
304 AČ III. s. 227, (č. 24).
1181
305 CDLS II/1, s. 49; Der Tractatus de longevo schismate, s. 527.
1182
306 Miloslav Ransdorf, Kapitoly z geneze husitské ideologie, Praha 1986, s. 165.
1183
307 FRB V, s. 488-491.
1184
308 AČ III, S 228 (č. 24).
1185
309 J. Válka, Husitství na Moravě, s. 26-27.
1186
310 Kromě osob, které uvádí obecně přístupný text (AČ III. s. 227), to byli Smil Holický ze Šternberka a Jan Městecký z
Opočna. Viz CDLS II/1, s. 49.
1187
311 AČ III, s. 227 (č. 24).
1188
312 Jiří Kejř, Husité, Praha 1984, s. 111-112; J. Mezník, Tvář stárnoucího středověku, s. 68-77.
1189
313 FRB V, s. 486.
1190
314 P. Čornej, Vzbúřenie, búře, búřka, s. 122-127.
1191
315 FRB V, s. 483-484, 591-592, UB I, s. 104-105 (č. 106).
1192
316 MHB IV, s. 71.
1193
317 F. Kavka, Poslední Lucemburk, s. 112-120; Z. Beran, Poslední páni z Michalovic, s. 58-61; M. Šandera, Zikmundovi
věrní s. 52-56; Ondřej Vodička, Mikuláš Zajíc z Házmburka na Kosti a kostecká katolická enkláva v době husitské, Z
Českého ráje a Podkrkonoší 26, 2013, s. 221-226; Petr Čornej, Jan Zajíc z Hazmburka, katolický šlechtic, politik a
vzdělanec druhé poloviny 15. století, in: Modrá krev Sobotecka. Sborník k 520. výročí povýšení Sobotky na město 1498-
2018, ed. Karol Bílek, Sobotka 2018, s. 17-19; V. Bystrický, Západní Čechy v husitských válkách, s. 146-147.
1194
1 Karl Siegl, Briefe und Urkunden zur Geschichte der Husitenkriege, ZVGMS 22,1918, s. 37 (č. 6).
1195
2 J. Pekař, Žižka III, s. 103-104; Týž, Žižka IV, s. 73.
1196
3 Václav Chaloupecký, Byl Žižka slepý?, s. 161; M. Flegl, Hrad Rabí a Žižkovy válečné akce, s. 295-296. Diskusi
kriticky shrnul F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 349.
1197
4 Vavřinec z Březové, Snář, Moravská zemská knihovna Brno, sign. Mk 14, fol. 53r (elektronická edice Michala
Hořejšího přístupná na webových stránkách Ústavu pro jazyk český AV ČR; Vokabulář webový). Dále viz Jacques Le Goff,
Středověká imaginace, Praha 1998, s. 240-281; Michal Hořejší, Staročeské rukopisy snáře Vavřince z Březové, in: Sny mezi
obrazem a textem, edd. Tomáš Borovský, Radka Nokkala Miltová a kolektiv, Brno 2016, s. 53-71. Sen, který pozdější král a
císař Karel IV. vyložil svému otci Janovi, je obsažen v jeho Vita Caroli. Viz FRB III, s. 546-548, resp. Karel IV., Vlastní
životopis, ed. Jakub Pavel, Praha 1970, s. 74-75. Ke snu zatím naposledy (a s odkazy na novější literaturu) Lenka Bobková,
Jan Lucemburský. Otec slavného syna, Praha 2018, s. 173.
1198
5 SLČ SN II, s. 22, 23, 64,106; text E SLČ, fol. 77r. O střele „z samostřiely“ ještě text L SLČ, fol. 35v.
1199
6 SLČ – SN III, s. 94; FRB V, s. 509.
1200
7 Text F SLČ, p. 224; SLČ – SN III, s. 359.
1201
8 Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 308, 309 (Eschenloerův překlad); Týž, Historia Bohemica III, s.
85 (překlad Jana Húsky); Der Briefwechsel des Eneas Silvius Piccolomini III/1 s. 23; Daniel Adam z Veleslavína, Kroniky
dvě o založení země české a prvních obyvatelích jejich, Praha 1585, s. 156; Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, s. XVIII.
1202
9 CEV, s. 521.
1203
10 P. Klučina – R. Marsina – A. Romaňák, Vojenské dějiny Československa I, s. 232, 248; J. Biederman, Organizace a
vybavení vojska v 15. století, s. 104.
1204
11 Tato hypotéza je výsledkem debaty, kterou autor předložené knihy vedl s Jaroslavem Jiříkem, archeologem
Prácheňského muzea v Písku.
1205
12 „…se Pragae fuisse cum Zisskae sagitta extraheretur ex oculo…“ Viz Bohuslav Balbín, Bohemia docta. Pars II., ed.
Raphael Ungar, Pragae 1778, s. 77.
1206
13 Viz W. W. Tomek, Základy I, s. 79; Týž, Jan Žižka, s. 106-107; Vladimír Sakař, Jan Žižka. Náš bratr věrný, Praha
2002, s. 18.
1207
14 V. Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 387v, 395v. V zásadě stejnou verzi uvádějí B. Paprocký, Diadochos. O
počátku a dávnosti měst v království Českém knihy páté, s. 72; Z. Theobald, Hussitenkrieg. 179.
1208
15 SLČ – SN II, s. 22, 23; text F SLČ, p. 224; text E SLČ, fol. 77r; SLČ – SN III, s. 94.
1209
16 „…de cuius curacione visus medici spem nullam posuerunt…“ Viz FRB V, s. 509. O tom, že byl Žižka slepý na obě
oči, viz s. 517,519,524,529.
1210
17 Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 308.
1211
18 J. Pekař, Žižka III, s. 114-117; Týž, Žižka IV, s. 80-81.
1212
19 V. Chaloupecký, Byl Žižka slepý?, s. 145-169; František Michálek Bartoš, Oslepl Žižka r. 1421 opravdu? JSH
21,1952, s. 93-95.
1213
20 SLČ – SN III, s. 99. (Podobně texty Starých letopisů B a h.) Viz SLČ – SN III, s. 13, 62, K tomu J. Pekař, Žižka III, s.
116; Týž, Žižka IV, s. 81.
1214
21 Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, s. XXIII.
1215
22 „To zlé když jest tak trvalo v České zemi, jeden z toho šibalstva, jménem Žižka, a ten slepý, sebrav vojsko lidi
bojovných, sobě podmaňoval mnohé, a kteříž sú mu odporni byli, vybojoval je, velikú ukrutnosť nad nimi páše.“ Viz AČ
VIII, s. 339. Podobně je tomu v případě latinského slova caecus, které se překládalo i jako špatně vidící, respektive
mžourající. Viz (s odkazem na Klaretův glosář) Lexikon středověké latiny v českých zemích, s. 464.
1216
23 Výpisky vydal Jiří Kejř, Právní život, s. 232-234, zde s. 232. Dále Lexikon středověké latiny v českých zemích, s. 465.
1217
24 Lapidárně shrnul okolnosti čáslavského nálezu a závěry vědeckých komisí (zasedli v nich mimo jiné renomovaní
znalci Jindřich Matiegka a Otakar Hněvkovský) z let 1911 a 1962-1966 F. Šmahel, Záhady dvou Žižků, s. 14-15. Cenné
zprávy regionálního charakteru shromáždil a interpretoval v nápadité, leč problematické knize Miroslav Ivanov, Kdy umírá
vojevůdce aneb Záznam o zkoumání života i smrti Jana Žižky, kdysi čeledína krále Václava, poté horlitele pro zákon Kristův
obzvláštní, Praha 1983, s. 197-279. Přehledně Petr Čornej, Jan Žižka v Čáslavi, in: Muzejní spolky včera a dnes, ed.
Drahomíra Nováková, Čáslav 2011, s. 139-147.
1218
25 K tomu průkopnicky V. Chaloupecký, Byl Žižka slepý?, s. 164.
1219
26 Shodou okolností trpí autor této publikace slabozrakostí i tupozrakostí levého oka a nad pravou očnicí má hlubokou a
dlouhou jizvu po přestálém tržném zranění, v jehož místě mu byl dvakrát diagnostikován basaliom, vždy operativně
odstraněný. Kromě toho mu padající prejza a jednou také rampouch uvolněný ze střechy pročísly vlasy. Podobné zkušenosti
a prožitky může jistě uvádět velké množství lidí.
1220
27 Výsledky průzkumu údajné Žižkovy lebky publikoval známý antropolog několikrát. Viz Emanuel Vlček, Čáslavská
kalva. Pravděpodobný pozůstatek Jana Žižky z Trocnova. K 550. výročí smrti Jana Žižky, Čáslav 1974; Týž, Čáslavská
kalva – pravděpodobný pozůstatek Jana Žižky z Trocnova v konfrontaci s historickými prameny, JSH 43, 1974, zvláštní
číslo, s. 50-60; Týž, Jan Žižka z Kalichu a antropologicko lékařský průzkum tzv. čáslavské kalvy, Praha 1981; Týž, Kosterní
pozůstatky Jana Žižky z Trocnova, SP 14, 1984, s. 55-66; Týž, Jak zemřeli. Významné osobnosti českých dějin z pohledu
antropologie a lékařství, Praha 1993, s. 176-207 (na závěry obsažené v poslední práci zde odkazujeme především).
1221
28 Pozornému čtenáři neunikne, jak Vlček přizpůsobuje dosažený Žižkův věk aktuálním názorům vědecké historiografie
(od muže přibližně čtyřicetiletého až k padesátníkovi, popřípadě šedesátníkovi), ani to, jak názvy jeho příspěvků odrážejí
názorové směřování od opatrnosti a pouhé pravděpodobnosti k téměř nezvratné jistotě. Tento posun není ale podmíněn
dokonalejšími metodami lékařské vědy, například využitím počítačové tomografie, která nic převratného v daném případě
nepřinesla.
1222
29 F. Šmahel, Záhady dvou Žižků, s. 15-16.
1223
30 Například Z. Drobná – V. Denkstein, Jan Žižka z Trocnova, s. 18, 58 (č. 332, 333, 335,336); Č. Pavlík, Velký
obrazový atlas, s. 185 (obr. 517-519), 186 (obr. 520-522). Pregnantně F. Šmahel, Záhady dvou Žižků, s. 17.
1224
31 V. Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 387v; Z. Theobald, Hussitenkrieg, s. 179. Dle posledního Bohuslav Balbín,
Miscellanea historica regni Bohemiae. Liber III Decadis 1, Pragae 1681, s. 94.
1225
32 A. Sedláček, Hrady XI, s. 83; M. Flegl, K problematice regionálních pověstí a tradic, s. 87; I. Honl, Jméno Žižka v
topografickém názvosloví, s. 188.
1226
33 B. Balbín, Miscellanea historica. Liber III, s. 94. Citujeme novočeský překlad Heleny Businské in: Bohuslav Balbín,
Krásy a bohatství české země. Výbor z díla Rozmanitosti z historie Království českého (Miscellanea historica regni
Bohemiae), ed. Helena Businská, Praha 1986, s. 276.
1227
34 NM, inv. č. H 2-3 906.
1228
35 Přetisk titulního listu Kroniky velmi pěkné (exemplář KNM 25 E 17) ve skutečné velikosti přináší Výbor II, obr. 24 u
s. 361.
1229
36 B. Balbín, Miscellanea historica. Liber III, s. 94.
1230
37 Citujeme překlad Heleny Businské in: B. Balbín, Krásy a bohatství, s. 276. Balbínův přepis i s dodatkem: „Zisska
sub hac Turri jaculo percussus, ocellum / Qui tantum unus erat, perdidit atque operam. / Caecus ut oppressit Patriamque
fidemque, vehente /Demone (sic veritus) caeca Barathra petit. Ladislaus Archiepiscopus Strigonensis Regni Ungariae
Cancellarius existens in Rabi faciebat.“ Viz B. Balbín, Miscellanea historica. Liber III, s. 94. Verše i (s dobovým českým
překladem) otiskl též J. F. Beckovský, Poselkyně, s. 678.
1231
38 Jan Hille, Přibík Kadovský, SHK 19, 1918, s. 170-171; Týž, Přibík Kadovský, Otavan 4 (39), 1919-1820, č. 9-10, s.
137.
1232
39 FRB V, s. 609; A. Sedláček, Zbytky register, s. 179 (č. 1297), 216 (č. 1594); Týž, Hrady XI, s. 83, 267; Týž, Hrady
XIII, s. 194; Encyklopedie českých tvrzí II, s. 661-662; Ladislav Čapek – Petr Netolický – Jindřich Plzák – Jan Vladař, Nové
poznatky o stavební podobě tvrze v Řesanicích, AH 39, 2014/2, s. 473-501; S. Bárta, Zástavy Zikmunda Lucemburského na
církevní statky, s. 97, 238 (č. 397); Milan Novobilský, Obléhání hradu Lopaty. Rekonstrukce obléhání hradu z roku 1432-
1433, Plzeň 2008.
1233
40 F. Palacký, Dějiny III, s. 413. O tom, jak pověst mutovala, svědčí například Karel Kramerius, Putování po českých
hradech (1814-1818), ed. Marcela Kalasová, překlad Jindřich Schwippel – Michaela Váňová, Praha 2010, s. 544, 545.
1234
41 A. Sedláček, Hrady XI, s. 83; Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků 2,2 Praha 1947, s. 267; M. Flegl, K
problematice regionálních pověstí a tradic, s. 87-88.
1235
42 SOA Třeboň, sign. A7, fol. 51r~53v (zde 53V).
1236
43 Přeloženo z prvotisku Pseudo-Augustinus: Soliloquia, Winderperg [Vimperk] 1484, fol. b1a.
1237
44 Tak například Tůma Přeloučský roku 1507 ve známých Cedulích bratra Šimona. Vydala je Karolina Justová, Tůma
Přeloučský. Muž znamenitý, kterýž jiné převyšoval, Praha 2011, s. 172.
1238
45 J. Favier, François Villon, s. 260.
1239
46 Tak spisek Hádání Chytrosti s Upřímnosti, obsažený v Jenském kodexu a editovaný in: Jenský kodex. Komentář, s.
186.
1240
47 Martin Dekarli, Od pravidla (regula) k zákonu (lex), od nápravy k reformě: doktrinální analýza transformace
principů myšlení rané české reformace (1392-1414), in: O felix Bohemia! Studie k dějinám české reformace, ed. Petr
Hlaváček, Praha 2013, s. 48.
1241
48 Husitské skladby Budyšínského rukopisu, s. 59, v. 613-614.
1242
49 Odborná literatura neustále opakuje, že Žižka vytáhl proti Míšňanům již 6. srpna, což je naprosto vyloučeno. Ten den
se poražení husité teprve stahovali od Mostu a jistý čas zabralo i formování vojska, které se z Prahy vydalo alespoň částečně
odčinit pohanu. Vavřincova kronika zřetelně říká, že se tak stalo nějaký čas po 6. srpnu, na který připadá den sv. Sixta
{„Item eodem tempore post festum Sixti“). Viz FRB V, s. 508. Správnou dataci má J. Pekař, Žižka III, s. 118.
1243
50 „…ut vel Theutonicis timorem imponeret.“ Viz FRB V, s. 509.
1244
51 „Quamobrem et in eadem diffdacionis litera principibus Misne et lantgravio Thuringie per Johannem Cziska directa
ipse eosdem preclaros, illustres et venerabiles principes obstinatos hereticos apellavit, quos et homicidas et iniuriosos
effusores sanguinis contumeliose vocavit…“ Viz Tractatus de longevo schismate, s. 533, citát na s. 534.
1245
52 Na tento aspekt zvláště upozornil V. Chaloupecký, Byl Žižka slepý?, s. 157-160.
1246
53 KK Praha, sign. F 40, fol. 22v. Popis manuskriptu podal Antonín Podlaha, Soupis rukopisů knihovny Metropolitní
kapituly pražské II, Praha 1922, s. 41-42 (č. 887). K dílu, autorství a připojeným poznámkám lounského husitského kazatele
zatím nejpodrobněji František Michálek Bartoš, Dvě studie o husitských postilách (Rozpravy Československé akademie věd
– Řada společenských věd, sešit 4), Praha 1955, s. 21-43. Stručně J. Marek, Jakoubek ze Stříbra a počátky, s. 98,104.
1247
54 „Secundum preceptum Moysi est scriptum Levit 14, quod mundatus a lepra offerat lignum cedrinum, duos passeres
[…] Sisska nunc dehet offere specialiter mundatus, unde reciperet. Sed secundum Augustinum […] ista omnia spiritualiter
debent offeri.“ Citujeme podle F. M. Bartoš, Dvě studie o husitských postilách, s. 32.
1248
55 Tamtéž, s. 21.
1249
56 Tak latinsko-český hymnář z roku 1429, NK ČR XVII F 20, fol. 19r.
1250
57 V originále inimici, iudei, pagani, scismatici, apostote, heretici, respektive infideles. Viz NK ČR XI E 4, fol. 97r.
Tento odkaz i další významy eviduje Slovník středověké latiny v českých zemích, s. 464-465.
1251
58 F. M. Bartoš, Husitika a bohemika, s. 10.
1252
59 „…wann die Behem mit einem puben Zyzka genant, den sie in zu einem kunig derwelt und ufgewarfen hetten wider
got und wider recht…“ Viz Památná kniha olomoucká (kodex Václava z Jihlavy) z let 1439-492, 1528, s. 217. Substantivum
pube, respektive bube má ovšem vícero významů a může označovat též panoše.
1253
60 Der Tractatus de longevo schismate, s. 494-495.
1254
61 Veršované skladby doby husitské, s. 142, v. 900.
1255
62 FRB V, s. 495-496. Blíže J. Čelakovský, O zřízení středověkého zřízení radního, s. 188-191; F. Šmahel, Husitská
revoluce III, s. 91-92; Božena Auštěcká, Jan Želivský jako politik, Praha 1925, s. 41-44; Bohdan Zilynskyj, Jednota
pražských měst v době husitské, DP 4,1984, s. 141-144; B. Kopičková, Jan Želivský, s. 148-149; V. Ledvinka – J. Pešek,
Praha, s. 230-231; P. Čornej, Světla a stíny, s. 107-108; S. Bylina, Rewolucja husycka, s. 158-160; Týž, Rewolucja husycka
2, s. 120-121.
1256
63 Postupná identifikace konšelů i dalších městských úředníků v letech 1420-1422 je výsledkem práce několika
badatelských generací. Viz W. W. Tomek, Dějepis V, s. 69; J. Teige, Základy I, s. 2; Bedřich Mendl, Hospodářské a
sociální poměry v městech Pražských v letech 1378 až 1434, ČČH 23,1917, zvláště s. 75, Bohdan Zilynskyj, Praha ve stínu
Jana Želivského. Glosa k monografii Boženy Kopičkové, PSH 25,1992, s. 29-39; P. Čornej, Světla a stíny, s. 83-99, 107,
117; Týž, Kočička, Kurvička, Kokot a Múdrá Hlavička, s. 59-60, 63; Týž, Pražský husita Jeroným Šrol, SMB 4, 2012, s. 57-
74.
1257
64 FRB V, s. 496.
1258
65 FRB V, s. 491-492; SLČ – SN III, s. 11,60,93; UB I, s. 116-117 (č. 113). Podrobně W. W. Tomek, Dějepis IV, s. 179-
181; I. Raková, Čeněk z Vartenberka, s. 73-74; J. Urban, Husitství ve východních Čechách (II), s. 8-12; Týž,
Lichtenburkové, s. 274-277; O. Felcman – F. Musil a kolektiv, Dějiny východních Čech, s. 543; J. Šrámek, Břevnovské
opatství, s. 173-178.
1259
66 FRB V, s. 496-499. K Prokopovi a Filipovi E. Maur, Příspěvky k prosopografii táborského kléru, s. 21-25; Týž,
Příspěvek k prosopografii táborských duchovních, s. 69-71.
1260
67 Synodní usnesení přinášejí například FRB V, s. 500-505; UB I, s. 128-134 (č. 125). Další rukopisná uchování a edice
eviduje B. Zilynská, Husitské synody v Čechách, s. 16-17. Část vědecké produkce akcentuje stěžejní roli Jakoubkovu,
například F. M. Bartoš, Husitská revoluce I, s. 142-145; P. de Vooght, Jacobellus de Stříbro, s. 239; Jiří Kejř, Pražští mistři
a kněží táborští, s. 58-59. Dále Zdeněk Nejedlý, Prameny k synodám strany pražské a táborské v letech 1441-1444 (Vznik
husitské konfese), Praha 1900, s. 5-15; J. Prokeš, M. Prokop z Plzně, s. 43-44; H. Kaminsky, A History, s. 453-455; F.
Šmahel, Husitská revoluce III, s. 92-94; B. Kopičková, Jan Želivský, s. 149-152.
1261
68 „Item quod omnes sacerdotes in divinissimo eukaristie sacramento corde fidelissimo credant et ore sincerissime
confiteantur, tam sub forma panis quam sub forma vini totum dominum Jesum Christum, verum deum et hominem, cum suo
proprio corpore et sanguine nobiscum esse sua presencia reali, sicque ab omnibus tenendum fideliter populo annuncient et
credendum.“ Viz FRB V, s. 501-502.
1262
69 FRB V, s. 475, 495, 508. Viz k tomu Jiří Kejř, Mistři pražské univerzity, s. 59-60; F. Šmahel, Husitská revoluce III, s.
94-96.
1263
70 FRB V, s. 493-494. Blíže H. Kaminsky, A History, s. 431-432; F. Šmahel a kolektiv, Dějiny Tábora I/1, s. 289;
Stanislaw Bylina, Na skraju lewicy husyckiej, Warszawa 2005, s. 76-78,128-132,154-157.
1264
71 FRB V, s. 505; SLČ – SN II, s. 22-23; SLČ – SN III, s. 93. Viz i K. Charvátová, Dějiny cisterckého řádu 1, s. 298-
299.
1265
72 „…qui arreptis de exercitu Boemis…“ Viz FRB V, s. 506.
1266
73 FRB V, s. 505-506; SLČ – SN III, s. 94; Tractatus de longevo schismate, s. 532.
1267
74 FRB V, s. 506-508; SLČ – SN II, s. 22-23; SLČ – SN III, s. 94; Die Historien des Magister Johannes Leonnis, s. 58-
63. Blíže H. Toman, Husitské válečnictví, s. 321-328; B. Auštěcká, Jan Želivský, s. 45-46; P. Jančárek, Protihusitský
pamflet, s. 76; F. M. Bartoš, Husitská revoluce I, s. 145-146; F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 96-97; B. Kopičková, Jan
Želivský, s. 154-158.
1268
75 FRB V, s. 509.
1269
76 FRB V, s. 481; T. Velímský, Páni ze Svojšína, s. 102,112-114.
1270
77 FRB V, s. 509-510. Blíže B. Kopičková, Jan Želivský, s. 158-159; P. Čornej, Světla a stíny, s. 111-112; S. Vančurová,
Jan Sádlo ze Smilkova, s. 220-221.
1271
78 FRB V, s. 510. Více I. Hlaváček, Husitské sněmy, s. 83-84.
1272
79 MHB IV, s. 71.
1273
80 „…quod barones suam dirigant ad magnum ducem, videlicet Vitoldum, ambasiatam, quod eum in dominum et regni
sui regem suscipiunt penentes, ne negligat regno Boemie appropinquare…“ Viz FRB V, s. 510.
1274
81 SLČ-SN III, s.95.
1275
82 Blíže B. Studt, Papst Martin V, s. 319-477; Táž, Zwischen Kurfürsten, Kurie und Konzil, s. 113-116.
1276
83 MVB VII/1, s. 309-311 (č. 730, 732, 733). Blíže k Brandovu pověření B. Studt, Papst Martin V., s. 499-501; Táž,
Zwischen Kurfürsten, Kurie und Konzil, s. 117-118; Táž, Obrana víry a reforma církve v Protihusitské propagandě husitství
a koncilu, in: Pavel Soukup, Jaroslav Svátek a kolektiv, Křížové výpravy v pozdním středověku. Kapitoly z dějin
náboženských konfliktů, Praha 2010, s. 69-72.
1277
84 MVB VII/1, s. 311-315 (č. 734-738).
1278
85 K norimberskému sněmu DRTA VlII, s. 1-5. K říšskému dění a Zikmundovi Sabine Wefers, Das politische System
Kaiser Sigmunds, Stuttgart 1989, s. 81-93; Táž, Die Wirkung des Hussitenproblems auf den politischen Zusammenhang von
König und Reich im Zeitalter Sigmunds, in: Sigismund von Luxemburg. Kaiser und König in Mitteleuropa 1387-1437, edd.
Josef Macek – Ernö Marosi – Ferdinand Seibt, Warendorf 1994, s. 98-100; J. K. Hoensch, Kaiser Sigismund, s. 295, 298-
299; Týž, Lucemburkové, s. 220-221; M. Kintzinger, Westbindungen, s. 300; B. Studt, Papst Martin V, s. 502-509.
1279
86 UB I, s. 98-100 (č. 100); CDLS II/1, s. 52, 53-55.
1280
87 M. Lysý, Uhorská šlachta a Protihusitské vojny, s. 51-53; Týž, Husitská revolúcia a Uhorsko, s. 39-45.
1281
88 Királyok, s. 109.
1282
89 Objevně Petr Elbel – Stanislav Bárta – Wolfram Ziegler, Die Heirat zwischen Elisabeth von Luxemburg und Herzog
Albrecht V. von Österreich. Rechtliche, finanzielle und machtpolitische Zusammenhänge (mit einem Quellenanhang), in:
Manželství v pozdním středověku (Colloquia mediaevalia Pragensia 14), edd. Pawel Kras – Martin Nodl, Praha 2014, s.
103-123 (edice pramenů ke smlouvám z léta a podzimu 1421 na s. 141-150); Petr Elbel, Bitva u Uherského Brodu.
Zapomenutá epizoda druhé křížové výpravy proti husitům, in: Zrození mýtu. Dva životy husitské epochy. K poctě Petra
Čorneje, edd. Robert Novotný – Petr Šámal a kolektiv, Praha 2011, s. 74-77; Dějiny Brna 2, s. 134-135.
1283
90 UB I, s. 121 (č. 118).
1284
91 Rámcově a ne vždy přesně o jednáních husitské delegace s Vladislavem II. Jagiellem a Vitoldem Joannis Dlugossii
Annales. Liber undecimus, s. 138-140, 142, 147-148. Zikmundův zájem o husitské poselstvo dokládají mimo jiné UB I, s.
64-66 (č. 66). Z rozsáhlé a názorově nejednoznačné vědecké produkce D. Coufal, Polemika o kalich, s. 162-168; J.
Nikodem, Polska i Litwa, s. 243-273; Týž, Witold, s. 335-340.
1285
92 V podstatě jediný výklad o jednáních v Trnavě a v Prešpurku přináší Joannis Dlugossii Annales. Liber undecimus, s.
148-155. Této zprávě, reflektující dlouhodobý zájem Jagellonců a pozdějšího tvůrce jejich zahraniční politiky Zbigniewa
Olešnického o Slezsko, důvěřují například Daniela Dvořáková, Žofia Bavorská a Žigmund Luxemburský. K bratislavskému
poty tu českej kráľovnej, SMB 2, 2010, s. 78-79; Tomasz Graff, Biskup krakowski Zbigniew Oleśnicki (1423-1455) wobec
husytyzmu i polityki polsko-czeskiej. MedHB 17/1, 2014, s. 137-139; B. Kopičková, Česká královna Žofie, s. 224; Jiří Friedl
– Tomasz Jurek – Miloš Řezník – Martin Wihoda, Dějiny Polska, Praha 2017, s. 154-155. Skeptické stanovisko zaujal
František Michálek Bartoš, Česká královna v husitské bouři, JSH 10, 1937, s. 21. Střízlivou analýzu podal J. Grygiel, Życie,
s. 39-41. Podrobně (a s důvěrou v Długosze) J. Nikodem, Polska i Litwa, s. 281-287.
1286
93 J. Krzyżaniakowa – J. Ochmański, Władyslaw II Jagiełło, s. 271.
1287
94 O Vavákově smrti FRB V, s. 510. Dlouho se vlekoucí spory o Vavákovu závěť dokládají LL I, s. 39-40 (č. 48), 41 (č.
60); AČ IX, s. 318-320 (č. 83, 84). K poselstvu text F SLČ, p. 226-227; Der Tractatus de longevo schismate, s. 532-533; UB
7, s. 146 (č. 136), 148 (č. 138), 152-154 (č. 142,143), 156-158 (č. 146, 147). Blíže J. Grygiel, Życie, s. 44-45; J. Nikodem.
Polska i Litwa, s. 273-275; M. Čapský, Vévoda Přemek Opavský, s. 227-228; Hana Miketová, Itinerář vévody Jana II.
Opavsko-Ratibořského jako pramen k fungování pozdně středověké diplomacie, Zpravodaj Historického klubu 2009, č. 1-2,
s. 68; Dějiny Brna 2, s. 448.
1288
95 FRB V, s. 511; SLČ – SN 777, s. 95; UB 7, s. 143-146 (č. 133-135), 146-147 (č. 137), s. 149 (č.139), 151-152 (č.
141).
1289
96 UB 7, s. 145-146 (č. 135). Blíže k obležení Petr Holodňák – Ivana Ebelová a kolektiv, Žatec, Praha 2004, s. 143-145
(na s. 138-141 průhledy do každodennosti revolučního města).
1290
97 Nepřesnou zprávu, že křižáci ustoupili před Žižkou, přinášejí SLČ – SN 77, s. 208.
1291
98 FRB V, s. 511-512; UB I, s. 158 (č. 48), 161-162 (č. 150). Na české straně věnovali naposledy pozornost říšské části
druhé kruciáty František Kubů, Druhá křížová výprava proti husitům roku 1421, MZK 26, 1990, s. 113-121; F. Šmahel,
Husitská revoluce 777, s. 99-101; J, Jánský, Kronika česko-bavorské hranice 7, s. 145-146; V. Bystrický, Západní Čechy v
husitských válkách, s. 146-152. Ze starší produkce například Ludwig Schlesinger, Saaz in der Husitenzeit bis zum Tode
Žižkas (zvláštní otisk z MVGDB 27), Prag 1888, s. 42-49.
1292
99 UB I, s. 162-163 (č. 151).
1293
100 František Kubů, Cheb v době husitské, in: Soudce smluvený v Chebu. Sborník příspěvků přednesených na sympoziu
k 550. výročí, květen 1982, Cheb – Praha 1982 [recte 1984], s. 111-112; Týž, Chebský městský stát, s. 105-106; Miloslav
Polívka, Přípravy vojenských kontingentů města Řezna na tažení do Čech proti husitům, MedHB 3,1993, s. 253-266.
1294
101 UB I, s. 159-160 (č. 149); FRB V, s. 516; SLČ – SN III, s. 61, 95. Blíže M. Čapský, Vévoda Přemek Opavský, s. 224-
225; Z. Jirásek a kolektiv, Slezsko v dějinách českého státu I, s. 349-350; M. Plaček – P. Futák, Páni z Kunštátu, s. 356,361.
Zásadní poznatky přinesl P. Elbel, Bitva u Uherského Brodu, s. 80 (na s. 85-86 edice důležitého Zikmundova listu
Albrechtovi V. Habsburskému ze dne 20. října 1421).
1295
102 Z. Theobald, Hussitenkrieg, Wittenberg 1609, s. 179; Týž, Hussitenkrieg,2 Nürnberg 1621, s. 143-144 (vždy s
chybnou datací do roku 1418); Havel Phaëton [Žalanský], Spis neb kázání první o svatých a blahoslavených mučedlnících
českých Mistru Janovi z Husince a Mistru Jeronymovi z Prahy, Praha 1619, fol. G7a. Zachoval se i opis z druhé poloviny
17. století (NK ČR XVII A 5, fol. 1r-2r), mylně přisuzovaný Bohuslavu Balbínovi (podrobně Alena Richterová, Soupis
autografů Bohuslava Balbína z fondů Státní knihovny ČSR, Praha 1988, s. 72-73). Nej lepší vydání listu in: Staročeské
vojenské řády, s. 17-18; Výbor I, s. 449-450. V kontextu Žižkových písemností evidoval dopis Pavel Spunar, Soupis
písemné pozůstalosti Jana Žižky z Trocnova, JSH 43, 1974, zvláštní číslo, s. 46-49, zde s. 48; Týž, Repertorium auctorum
Bohemorum provectum idearum post Universitatem Pragensem conditam illustrans. Tomus II, Warsaviae – Pragae 1995, s.
56-57 (č. 49).
1296
103 Do roku 1422 kladl písemnost už Balbín, ač už v jeho předloze roční datum chybělo. Viz Bohuslav Balbín, Epitome
historica rerum Bohemicarum, Pragae 1677, s. 465. V jeho stopách například W. W. Tomek, Jan Žižka, s. 147-148; R.
Urbánek, Jan Žižka, s. 218-219; V. Novotný, Katalog výstavy na paměť Jana Žižky z Trocnova, s. 20-21; František
Michálek Bartoš, O Žižkův list z Orlíka Domažlickým, JSH 20, 1951, s. 74-75. Názor jmenovaných badatelů respektuje
většina vědecké produkce, i když Pekařova analýza vyznívá pro rok 1421 (J. Pekař, Žižka III, s. 119; Týž, Žižka IV, s. 82-
84). Jeho datace se mimo jiné přidrželi V. Chaloupecký, Byl Žižka slepý?, s. 150-151; F. G. Heymann, John Žižka, s. 275-
276.
1297
104 Všechny citáty dle Staročeské vojenské řády, s. 17.
1298
105 Tvrzení, že křižáci utekli od Žatce ante Zizkam, obsažené v dodatcích k Chronicon Treboniense {Höfler l, s. 64), je
zřejmě záměnou se srpnovým Žižkovým vjezdem proti Míšeňským.
1299
106 T. Velímský, Páni ze Svojšína, s. 114.
1300
107 Vysvětlení, že Žižkův list souvisí s husitským obléháním Horšovského Týna, jemuž se na pomoc vypravily oddíly
bavorských vévodů Jana z Neumarktu a Otty z Mosbachu, sotva obstojí. Žižka by totiž vyzýval k mobilizaci domažlické
husity, kteří 12 kilometrů vzdálený Horšovský Týn dobývali. Spojovat Žižkův apel s chystaným táborským tažením proti
plzeňskému landfrýdu také nejde, neboť se uskutečnilo až v druhé polovině listopadu 1422. Proti třetí křížové výpravě,
která překročila české hranice v říjnu 1422, pak Žižka vůbec nezasáhl. Viz J. Jánský, Kronika česko-bavorské hranice I, s.
150-151; Týž, Dobrohostové z Ronšperka a na Poběžovicích, rod erbu berana, Domažlice 2013, s. 77; V. Bystrický,
Západní Čechy v husitských válkách, s. 162-163.
1301
108 Blíže František Jindřich Holeček, Několik poznámek k teologické inspiraci Božího bojovníka dvacátých let 15.
století ve světle indicií Žižkových listů a Vojenského řádu, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských
dějinách (HT – supplementum 3), edd. Miloš Drda – Zdeněk Vybíral ve spolupráci s Jakubem Smrčkou, Tábor 2007, s.
198-199.
1302
109 Shody s husitskými texty sepsanými na jaře 1420 (AČ III, s. 211,213) si všiml František Šmahel, Idea národa v
husitských Čechách,2 Praha 2000, s. 113.
1303
110 Staročeské vojenské řády, s. 17.
1304
111 FRB V, s. 519.
1305
112 FRB V, s. 519.
1306
113 Veršované skladby doby husitské, s. 162; FRB V, s. 517, 519; SLČ – SN III, s. 95; Kronika velmi pěkná o Janovi
Žižkovi, s. XIX.
1307
114 FRB V, s. 517, 519; Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 52.
1308
115 FRB V, s. 517, 518.
1309
116 K původu slov adamiani a adamitae nepřesně Jakub Jiří Jukl, Adamité. Historie a vyhubení husitských naháčů,
Praha 2014, s. 13-15. Latinské slovo adamitae užil pro označení husitské sekty jako první český autor asi Ondřej z Brodu
roku 1421. Viz Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů. Visiones Ioannis, archiepiscopi Pragensis, et earundem
explicaciones (alias Tractatus de origine Hussitarum), ed. Jaroslav Kadlec, Tábor 1980, s. 17. České pojmy například in:
Veršované skladby doby husitské, s. 162; Aeneas Silvius Piccolomini. Historia Bohemica. Band 3: Die erste alttschechische
Übersetzung (1487) des katholischen Priesters Jan Húska, ed. Jaroslav Kolár, Köln – Weimar – Wien 2005, s. 82; V. Hájek
z Libočan, Kronika česká, fol. 202v, 397r. Jinak se pojem adamitae běžně objevuje u katolických latinsky píšících autorů.
1310
117 Téměř všechny hlavní údaje o takzvaných adamitech shromáždil a analyzoval J. J. Jukl, Adamité, s. 111-143.
1311
118 FRB V, s. 517-519.
1312
119 Opis listu by měl správně následovat až po zprávě o Žižkově výpravě k Lomnici, je jí však předřazen, přičemž se
sdělení o likvidaci sektářů opakuje. Viz FRB V, s. 517,519-520.
1313
120 FRB V, s. 517, 519.
1314
121 Blíže k tomu Petr Čornej, Adamité – tabu 15. i 19. století?, in: Sex a tabu v české kultuře 19. století, ed. Václav
Petrbok, Praha 1999, s. 147-148.
1315
122 FRB V, s. 517-519.
1316
123 Tuto galerii zahajuje anonymní raně novověký český překladatel Vavřincovy kroniky, přívrženec radikální
reformace, doplnivší původní znění nesouhlasnými výkřiky už při výkladu Húskovy hereze a sektářských praktik pod
Příběnucemi (FRB V, s. 474, 475). Dále například Isaac de Beausobre, Dissertation sur les Adamites de Boheme, in:
Jacques Lenfant, Histoire de la guerre des Hussites et du concile de Basel. Tome Second, Aamsterdam 1731,304-406 (český
překlad Isaac de Beausobre, Rozprava o českých adamitech, edd. a překlad Augustin Kadlec – Amedeo Molnár, Praha
1954); Z. Nejedlý, Dějiny husitského zpěvu, s. 290-293; Emanuel Chalupný, Žižka. Nástin psychologicko-sociologický,
Praha 1924, s. 110-126; J. Macek, Tábor II, s. 321-330; Alexander Patschovsky, Bludiště pravé víry. Sektáři, kacíři a
reformátoři ve středověkých Čechách, Praha 2018, s. 194-202. K Chalupného pojetí Bohumil Jiroušek, Emanuel Chalupný,
Josef Macek a „Adamité“. Zamyšlení nad jedním rukopisem, Výběr 38, 2001, s. 277-280.
1317
124 Cestopis tzv. Mandevilla, ed. František Šimek, Praha 1963, s. 21.
1318
125 Tamtéž, s. 107.
1319
126 Tamtéž, s. 159-160.
1320
127 Tamtéž, s. 156.
1321
128 lohannes Aquensis, De monstruosis, s. 1-27 (o naháčích a vyznavačích volných sexuálních vztahů viz s. 12-13, 14-
15, 22-23). Zasvěceně k tomu úvodní pojednání i komentář na s. LXIII-LXVI, 81, 106-110,158-159.
1322
129 FRB V, s. 474-475.
1323
130 Alena Scheinostová, Stvoření místa ve středověkém cestopise (Cestopis tzv. Mandevilla), ČL 52, 2004, s. 159-160.
1324
131 FRB V, s. 518.
1325
132 Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 294. Autor psal o adamitech již o osm let dříve. Viz Der
Briefwechsel des Eneas Silvius Piccolomini. Zweite Abteilung, Briefe als Priester und als Bischof von Triest (1447-1450),
ed. Rudolf Wolkan, Wien 1912, s. 168 (č. 44). K Veselí R. Šimůnek, Správní systém šlechtického dominia, s. 38-39. Velmi
cennou zmínku obsahuje řeč Juana Palomara, přednesená v únoru 1433 na basilejském koncilu v přítomnosti husitské
delegace a vzdávající dík Bohu, že sekta „adamianů“ byla v Čechách zničena. Viz Sacrorum conciliorum nova et
amplisisma collectio. Tomus XXIX, ed. Joannes Dominicus Mansi, Venetiis 1788, sloupec 1108.
1326
133 M. Nejedlý, Fortuny kolo vrtkavé., s. 114.
1327
134 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 28.
1328
135 Jakoubek ze Stříbra, Výklad na Zjevenie sv. Jana II. s. 365-366.
1329
136 Jakoubek ze Stříbra, Výklad na Zjevenie sv. Jana I, s. 527.
1330
137 Petr Chelčický, Spisy z Olomouckého sborníku, s. 86.
1331
138 Petr Chelčický, Zprávy o svátostech – O rotách českých – O nejvyšším biskupu Pánu Kristu, s. 99. K Chelčického
výtkám Mikulášovi J. Boubín, Petr Chelčický, s. 87-89; Pavel Kolář, Peter Chelčický’s Defense of Sacramental
Communion. Response to Mikuláš Biskupec of Tábor, BRRP 6, 2007, s. 133-142.
1332
139 O důrazu některých pikartů na tělesnost psal i husitský kněz Martin Lupáč. Viz Manualník M. Vácslava Korandy,
ed. Josef Truhlář, Praha 1888, s. 149 (č. 46).
1333
140 Veršované skladby doly husitské, s. 162-163; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 30.
1334
141 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 52.
1335
142 FRB V, s. 518,519.
1336
143 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 29. Ke slovu „rohan“ Anežka Vidmanová, Sedlák hranatý nebo chlap, jak se
patří? LF 123, 2000, s. 52-58.
1337
144 Jakoubek ze Stříbra, Výklad na Zjevenie sv. Jana I, s. 526-527.
1338
145 Veršované skladly doly husitské, s. 163; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 79 (o odchodu nevěstek z Prahy spolu s
císařem Zikmundem Lucemburským).
1339
146 Rudolf Urbánek, Věk poděbradský (ČD III/3), Praha 1930, s. 622-628; Theodora Büttner – Ernst Werner,
Circumcellionen und Adamiten, Berlin 1959, s. 84-129; H. Kaminsky, A History, s. 426-433; Robert Kalivoda, Husitská
ideologie, Praha 1961, s. 375-383; Týž, Husitské myšlení, Praha 1997, s. 222-230, 249-261; Jaroslav Boubín, Příspěvek k
hodnocení táborských pikartů a adamitů, HT 4, 1981, s. 107-109; Bernhard Töpfer, Hojfnungen auf Emeuerung des
paradieschen Zustandes (status innocentiae). Ein Beitrag zur Vorgeschichte des hussitischen Adamitentums, in:
Eschatologie und Hussitismus, edd. František Šmahel – Alexander Patschovsky, Praha 1996, s. 169-184; F. Šmahel a
kolektiv, Dějiny Tábora I/1 s. 287-291; F. Šmahel, Husitská revoluce II, s. 132-134; Týž, Husitská revoluce III, s. 101;
Malcolm Lambert, Středověká hereze, Praha 2000, s. 480-481; Krista Feigl-Procházková, Frei sollen sie sein, die Söhne und
die Töchter Gottes. Cbiliastisches Gerüst und gnostisches Fundament des taboritischen Radikalismus, HT 13, 2002, s. 9-30;
Franz-Josef Schweitzer, Europäische Texte aus der Hussitenzeit (1410-1423). Adamiten, Pikarden, Hussiten. Dresden 2009,
s. 169-201; S. Bylina, Na skraju lewicy husyckiej, s. 165-197; Týž, Rewolucja husycka, s. 144-147. Výstižnou
charakteristiku nežáreckých sektářů podal J. Boubín, Petr Chelčický, s. 83.
1340
147 „…někteří již dosahují stavu nevinnosti a že již dosáhli ho…“ Viz Jakoubek ze Stříbra, Výklad na Zjevenie sv. Jana
I, s. 527.
1341
148 FRB V, s. 519-520; Veršované skladby doby husitské, s. 163.
1342
149 Blíže Petr Čornej, Potíže s adamity, MH 2, 1997, s. 33-63, zde s. 41-42; Petr Chotěbor, Výsledky průzkumu tvrze v
Hamru (okr. Tábor), AH 22, 1997, s. 229-233; Encyklopedie českých tvrzí. I. díl. A-J, ed. Ladislav Svoboda a kolektiv,
Praha 1998, s. 175; Jiří Úlovec, Tvrz v Hamru – Ostrově, TA 9, 1999, s. 187-190. Tvrz se poprvé, byť nepřímo písemně
uvádí k roku 1529 v souvislosti s Kunrátem Valovským z Úsuší „na Vostrově“ (nepochybně se míní domicil); v roce 1496
je tu doložen toliko poplužní dvůr s dědinami a s železným hamrem. Viz A. Profous, Místní jména v Čechách I, s. 582.
1343
150 František Teplý, Příspěvky k dějinám českého rybníkářství, Praha 1937, s. 110; P. Čornej, Potíže s adamity, s. 42; J.
J. Jukl, Adamité, s. 73-79.
1344
151 Blíže Jean Delumeau, Dějiny ráje Zahrada rozkoše, Praha 2003, s. 63-78,105-106,121.
1345
152 Detailně k tomu P. Čornej, Světla a stíny, s. 241-242.
1346
153 Tamtéž, s. 243.
1347
154 Kolumbův Lodní deník, překlad Jan Brechensbauer, Praha 1942, s. 42.
1348
155 Akty Jednoty bratrské I, ed. Jaroslav Bidlo, Brno 1915, s. 245, 252, 295, 322, 550, 604; Jan Amos Komenský,
Historie Lasitského, in: Dílo Jana Amose Komenského 9/II, ed. Martin Steiner et alii, Praha 2013, s. 168.
1349
156 Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 293; Thomas Ebendorfer, Chronica Austriae, s. 362; Jan z
Příbramě, Život kněží táborských, s. 70.
1350
157 SLČ – SN III, s. 95; FRB V, s. 519 (v úterý po sv. Lukáši), 520 (feria III ante Luce).
1351
158 Výstižně pikartství a adamitství zhodnotil Jiří Kejř, Mistři pražské univerzity, s. 47-55.
1352
159 Adamitům věnovalo pozornost v rámci výčtu českých sekt též zahraničí. Viz SRS I (Catalogus abbatum
Saganiensium), s. 285, respektive MPH V (Jan z Komorowa v práci Memoriale ordinis Fratrum minorum), s. 133, 136.
1353
160 Příslušné pasáže Vodňanského spisu Locustario vydal Augustin Neumann, České sekty ve století XIV. a XV., Brno
1920, s. 73-77.
1354
161 P. Čornej, Adamité – tabu, s. 150-153.
1355
162 Viz Maciej Górny, „Husitské revoluční hnutť“ v české historiografii stalinského období, in: Husitský Tábor a jeho
postavení v české historiografii v 70. a 80. letech 20. století (HT – supplementum 2), edd. Doubravka Olšáková – Zdeněk
Vybíral, Tábor 2004, s. 136-138.
1356
163 R. Kalivoda, Husitská ideologie, s. 383.
1357
164 Adamité aneb O zlých skutcích Žižkových (Loutková hra). Smutnohra ve třech jednáních, Svět a divadlo 1991, č. 5.
s. 107-114; Doktor Ťoupalík a jeho Adamité. Malý rozhovor s Milanem Knížákem, Svět a divadlo 1992, č. 1-2, s. 198-199.
1358
165 AČ VI, s. 400-402 (č. 6); AČ X, s. 246-250 (č. 5); FRB V, s. 526-528; UB I, s. 166-171 (č. 156); Der Tractatus de
longevo schismate, s. 541-542. K tomu J. Válka, Husitství na Moravě, s. 30-35; Týž, Dějiny Moravy I, s. 126-127; J.
Mezník, Lucemburská Morava, s. 420-421; T. Baletka, Páni z Kravař, s. 260-264; P. Elbel, Bitva u Uherského Brodu, s. 82-
83; Dějiny Brna II, s. 135-136.
1359
166 FRB V, s. 473-474; 526-528. Blíže František Hoffmann, Morava před husitskou revolucí, Časopis Moravského
musea 69, 1984, s. 65; J. Válka, Husitství na Moravě, s. 20-21; P. Elbel, Bitva u Uherského Brodu, s. 83; M. Lysý, Husitská
revolúcia a Uhorsko, s. 46-48; Martin Šandera, Vrtkavý husitský pán Hašek z Valdštejna, Krkonoše – Podkrkonoší 20,2012,
s. 479; Jiří Jurok, Hašek z Valdštejna, VVM 68, 2016, s. 19.
1360
167 FRB V, s. 516,517. O Sezemovi M. Plaček – P. Futák, Páni z Kunštátu, s. 168-171.
1361
168 K Želivského činnosti od října do prosince 1421 kromě velkých syntéz především B. Auštěcká, Jan Želivský, s. 48-
54; B. Kopičková, Jan Želivský, s. 158-172; S. Bylina, Rewolucja husycka 2, s. 123-127.
1362
169 A. Sedláček, Hrady XII, s. 90.
1363
170 B. Mendl, Hospodářské a sociální poměry, s. 75; W. W. Tomek, Základy II, s. 76-77.
1364
171 FRB V, s. 514-515.
1365
172 FRB V, s. 515-516.
1366
173 FRB V, s. 515. Blíže P. Čornej, Světla a stíny, s. 112-116; S. Vančurová, Jan Sádlo ze Smilkova, s. 215-223.
1367
174 W. W. Tomek, Základy II, s. 93; Týž, Dějepis VIII, s. 159. Objekt, barokně přestavěný, byl stržen roku 1966; na
místě dlouholeté proluky vyrostl v druhém desetiletí 21. století předimenzovaný kolos.
1368
175 FRB V, s. 515; SLČ z rukopisu křižovnického, s. 81; Jakoubek ze Stříbra, Výklad na Zjevenie sv. Jana I, s. 155, 528,
571, 673; Týž, Výklad na Zjevenie sv. Jana II, s. 195. Blíže P. Čornej, Světla a stíny, s. 125-126; B. Zilynská, Jakoubek ze
Stříbra, s. 34-35.
1369
176 FRB V, s. 516, 520-526. K synodě H. Kaminsky, A History, s. 459-460; Jiří Kejř, Mistři pražské univerzity, s. 60-61;
B. Zilynská, Husitské synody v Čechách, s. 17, 45-46; F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 105-106.
1370
177 FRB V, s. 525-526.
1371
178 FRB V, s. 520, 526,529; AČ VI, s. 21-22 (č. 16). Blíže Jiří Kejř, Právní život, s. 40-41.
1372
179 FRB V, s. 520; Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 64 (o vypálení Vlhlav), 73 (Borovec byl se svými kumpány při
vypalování „zámkóv u Soběslavi, u Poděhus, u Velehlav, v Deštném“). Dále A. Sedláček, Hrady IV, s. 273; Týž, Hrady VII,
s. 161,177; F. Kašička – B. Nechvátal, Hrady a hrádky na Prachaticku, s. 93-96; R. Šimůnek, Správní systém šlechtického
dominia, s. 39-40, 42, 523; T. Durdík, Rožmberské hrady, s. 182-183, 190; Encyklopedie českých tvrzí. III. Díl. Š-Ž, ed. Jiří
Úlovec. Praha 2005, s. 963.
1373
180 FRB V, s. 516, 525.
1374
181 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 73. Shodně už A. Sedláček, Hrady VII, s. 161.
1375
182 LL I, s. 42-43 (č. 61).
1376
183 FRB V, s. 508, 516.
1377
184 UB I, s. 271-272 (č. 247) s problematickou datací k 18. listopadu 1422, kterou ve stopách Friedricha von Bezolda
opravil J. Pekař (Žižka III, s. 122; Žižka IV, s. 86-87), aby se následně sám zapletl do osidel datování. Jeho omyl napravil F.
G. Heymann, John Žižka, s. 283.
1378
185 FRB V, s. 524-525; Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 81 (svědectví přímého účastníka Mikuláše ze Soběslavi);
A. Sedláček, Zbytky register, s. 152 (č. 1059); S. Bárta, Zástavy Zikmunda Lucemburského na církevní statky, s. 146-147 (č.
10); FRB V, s. 524-525. Blíže J. Jánský, Kronika česko-bavorské hranice I, s. 146-147; V. Bystrický, Západní Čechy v
husitských válkách, s. 152-154. Prameny jsou tak nejasné a torzovité, že se výklady badatelů zákonitě liší.
1379
186 Není jasné, zda k těmto bojům došlo před zásobením Švamberka, nebo až poté. Pro přesnost uvádíme celou zmínku
o tom, jak Žižkových „nepřátel častokrát bývalo deset na jednoho, avšak se obraňoval, jakožto u Křimic za Plzněm, u Plané,
u Vladoře i jinde na mnohých miestech…“ Viz SLČ – SN II, s. 137. S tím koresponduje Kronika velmi pěkná o Janovi
Žižkovi, která říká, že se Žižka „u Plané bil“ s Čechy a Němci (s. XIX), i slova soběslavského Mikuláše, řečeného Senátor.
Ten na mučení vyznal, že „s Tábory byl v Plzenště, jako Žižka Krasíkov špížoval44. Pomohl také jednoho osekati páně
Hendrychova [tj. Jindřicha z Elsterberka] podlé Planých [tj. Planá u Mariánských Lázní a Chodová Planá]“. Viz Popravčí
kniha pánů z Rožmberka, s. 81. Chodová Planá byla majetkem Zbyňka z Kočova. Viz A. Sedláček, Hrady XIII, s. 187, 196,
244.
1380
187 FRB V, s. 525; Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, s. XIX. Sporé údaje sotva ospravedlňují tak detailní
rekonstrukce, jaké předestřeli H. Toman, Husitské válečnictví, s. 270-271; O. Frankenberger, Naše velká armáda I, s. 159-
164; R. Urbánek, Jan Žižka, s. 167-168; J. Dolejší – J. Křížek, Husité, s. 53-55. Střízlivěji J. Jánský, Kronika česko-
bavorské hranice I, s. 147; V. Bystrický, Západní Čechy v husitských válkách, s. 153-154.
1381
188 Miroslav Chytráček – Ladislav Šmejda, Opevněný areál na Vladaři a jeho zázemí. K poznání sídelních struktur
doby bronzové a železné na horním toku Střely v západních Čechách, AR 57, 2005, s. 3-52 (i další četné práce Chytráčkova
týmu).
1382
189 Királyok, s. 109; FRB V, s. 525.
1383
190 FRB V, s. 529.
1384
191 Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 120; V. Pohanka, „Item eynem bothen“, s. 97.
1385
192 FRB V, s. 528. Datum dobytí Poličky není jisté, zcela určitě nebyla obsazena v průběhu Zikmundova tažení z
Jihlavy na Kutnou Horu, protože leží mimo trasu. O její dobytí se snad zasloužili Štěpán (István) a Juraj Rozgonyi. Viz M.
Lysý, Husitská revolúcia a Uhorsko, s. 49-50.
1386
193 J. Mezník, Lucemburská Morava, s. 420.
1387
194 FRB V, s. 531.
1388
195 FRB V, s. 529; Joannis Dlugossii Annales, Liber undecimus, s. 153.
1389
196 V plném znění „Jan Žižka z hradu Kalicha, zprávce obcí České země příchylných a plnících zákona Buožieho, v
naději Buoží…“ Viz Staročeské vojenské řády, s. 13. Uvedený Žižkův titul se jinam než na přelom let 1421-1422 nehodí,
ačkoliv v dataci listu (zachovaného v originálu ve SOA Třeboň, Historica 233) chybí vročení. Dán byl „v sobotu u
Německého Brodu na poli“, tedy nejspíš 10. ledna 1422.
1390
197 FRB V, s. 529-530.
1391
198 FRB V, s. 531, 532; Királyok, s. 109. Blíže J. Pekař, Žižka III. s. 128-131; Týž, Žižka IV, s. 89-92; F. G. Heymann,
John Žižka, s. 292; T. Borovský, Kutná Hora 1437-1461, s. 23-24; F. Kavka, Poslední Lucemburky s. 104-105.
1392
199 FRB V, s. 532.
1393
200 FRB V, s. 532-533. Naprostou většinu relevantních pramenů k střetnutí u Kutné Hory (a následně též Německého
Brodu) shromáždil a vydal Josef Pekař, Zprávy pramenů o bojích u Hory a Brodu kol Vánoc 1421, Praha 1928.
1394
201 FRB V, s. 533-534.
1395
202 Mistr Petr z Mladoňovic sepsal v září 1421 v Kutné Hoře závěť pana Oldřicha Vaváka z Hradce. Viz AČ IX, s. 320
(č. 84). O Mladoňovicově kutnohorském působení nepřímo vypovídá i pramen, jehož si povšiml František Michálek Bartoš,
Osud Husova evangelisty Petra Mladoňovice, Theologická příloha KR 30,1963 (sešit 4), s. 84. Viz též Zdeněk Fiala, O
životě a díle M. Petra z Mladoňovic, in: Petra z Mladoňovic Zpráva o mistru Janu Husovi v Kostnici, Praha 1965, s. 12.
1396
203 O Mikulášovi, respektive o jeho rodině viz UB I, s. 124 (č. 121c); W. W. Tomek, Základy I, s. 134; J. Teige, O
statcích obcí pražských v I. 1420-1546, s. 195; Jiří Kejř, Právní život, s. 36, 40, 41, 43, 48, 160.
1397
204 FRB V, s.534.
1398
205 Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, s. XIX-XX.
1399
206 A. Sedláček, Hrady XII, s. 36, 262-263; Királyok, s. 110.
1400
207 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 38; V. Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 397r. O Turkaňku a o jeho významu
pro těžbu stříbra J. Kořínek, Staré paměti kutnohorské, s. 33, 36, 61, 62,166, 256 (v původním vydání s. 6,10,37,39,154,
243, 248), o Sukově vrchu, kam klade husitskou vozovou hradbu Jan Durdík (Husitské vojenství, s. 165) na s. 33. Různá
řešení operací před Kutnou Horou nastínili hlavně J. Pekař, Žižka III, s. 132-137; Týž, Žižka IV, s. 92-95; J. Durdík,
Husitské vojenství, s. 165-166; Frederick Gotthold Heymann, Kutná Hora – Malešov. Dva problémy topografie Žižkových
bitev, ČsČH 9, 1961, s. 75-78.
1401
208 Királyok, s. 109-110. Kontakty s pražským svazem vyplývají z údajů, které poskytuje Popravčí kniha pánů z
Rožmberka, s. 76. Blíže F. Kavka, Poslední Lucemburk, s. 105.
1402
209 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 38 (zde Jičínsko); V. Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 397r (kolem Jičína a
Turnova).
1403
210 MVB VII/2, s. 753-754 (č. 1985); A. Frind, Die Kirchengeschichte Böhmens in der Husitenzeit, s. 366. Petr Janův
obdržel absoluci v roce 1428, ostatní jmenovaní roku 1423.
1404
211 CDLS II/1, s. 73 (v sobotu 3. ledna vyúčtovala zhořelecká radnice výdaj ve výši 8 grošů, které dostal jízdní posel
vyslaný na české hrady Frýdlant a Hamrštejn s cílem získat podrobné údaje o dění v Jičíně). K tomu okrajově už J. Pekař,
Žižka IV, s. 95.
1405
212 FRB V, s. 531; SLČ – SN III, s. 96; MHB IV, s. 72.
1406
213 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 38.
1407
214 F. M. Bartoš, Zápisky v breviáři kněze Antocha z Přelouče z let 1422-1432, ČAS 12,1934, s. 104; Tractatus de
longevo schismate, s. 542; MHB IV, s. 71; SLČ – SN II, s. 22, 23, 64, 134; text 5 SLČ, fol. 78r; Eberhart Windeckes
Denkwürdigkeiten, s. 120; Thomas Ebendorfer, Chronica regum Romanorum (MGH: Scriptores rerum Germanicarum.
Nova series XVIII), ed. Harald Zimmermann, Hannover 2003, s. 575; M. Pavla Žídka Spravovna, s. 180. Blíže Jiří Kejř,
Právní život, s. 44-47.
1408
215 J. Dolejší – L. Křížek, Husité, s. 56-57.
1409
216 „Sed quid tunc potuit regia prodesse potestas, cum Deus terrorem fortem transmittit in illos?“ Viz SLČ – SN III, s.
96.
1410
217 SLČ – SN III, s. 184.
1411
218 CDLS II/1, s. 103; MHB IV, s. 72; T. Ebendorfer, Chronica regum Romanorum, s. 575-57; SLČ z vratislavského
rukopisu, s. 38; Tractatus de longevo schismate, s. 542; Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 312 – Joannis
Dlugossii Annales. Liber undecimus, s. 154-155; Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, s. XX; text L SLČ, fol. 37r; text M
ŠLČ, NK ČR XIX A 50, fol. 278r. K tomu Karel Kvaš, Husitská doba na Havlíčkobrodsku v událostech a památkách,
Havlíčkův Brod 1974, s. 11-13; Pavel Rous, Výzkum profilu městských hradeb v Havlíčkově Brodě v r. 1982, Zpravodaj
muzea v Hradci Králové 23, 1997, s. 115-122.
1412
219 „Und unser gnediger Herre […] der Kunig soll selb yetz etwa in Merherm und die Ungem , die yetz bey Seiner
gnaden waren, heimgetzogen seyn.“ Viz UB I, s. 176 (č. 162). Mezi Čechy se ještě po půl století říkalo, že král, když ho
Žižka stíhal, „jedva uteče“. Viz M. Pavla Žídka Spravovna, s. 180. V Uherském Hradišti se Zikmund připomíná už 16.
ledna. Viz Királyok, s. 110.
1413
220 „…sed mulieres & virgines eduxerunt de civitate predicta…“ Viz MHB IV, s. 72.
1414
221 MVB VII/2, s. 754 (č. 1985); MHB IV, s. 72; Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 66,74-75, 79-80; text E SLČ, fol.
78r; SLČ – SN III, s. 96,184; M. Pavla Žídka Spravovna, s. 180; Joannis Dlugossii Annales, Liber undecimus, s. 154-155. Z
vědecké produkce k německobrodským událostem zvláště J. Pekař, Žižka III, s. 139-140; Týž, Žižka IV, s. 96-97; F. G.
Heymann, John Žižka, s. 299-304; F. M. Bartoš, Husitská revoluce I, s. 163; F. Šmahel, Jan Žižka z Trocnova, s. 140-142;
A. Paner, Jan Žižka z Trocnova, s. 175-178; D. Dvořáková, Poliaci na dvore Žigmunda Luxemburského, s. 27-29; Táž,
Rytier a jeho kráľ, s. 72-73; O. Felcman – F. Musil a kolektiv, Dějiny východních Čech, s. 544-545.
1415
222 Staročeské vojenské řády, s. 20, 21. První list je adresován Bartošovi a Bernardovi z Valečova, druhý do (České)
Skalice a Náchoda, tedy na statky Viktorina z Kunštátu a Poděbrad.
1416
223 Staročeské vojenské řády, s. 21.
1417
224 Korigujeme zde mínění, jež zdůvodnil v jinak podnětném rozboru F. J. Holeček, Několik poznámek, s. 203-207.
Autor totiž přehlédl, že husitská vojska zachovala v Německém Brodě při životě ženy a děti, tudíž se neřídila Mojžíšovým
příkazem nenechat „naživu naprosto nikoho“ (Dt 20,16).
1418
225 Názor, s nímž tu polemizujeme, zastával J. Pekař, Žižka II, s. 183. Zajímavě k tomu F. Šmahel, Jan Žižka z
Trocnova, s. 140.
1419
226 SLČ – SN II, s. 197; SLČ – SN III, s. 184; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 38. Možnost zisku královské korouhve
před Německým Brodem kupodivu pominul, R. Tecl, Marginálie k bitvě u Vyšehradu, s. 93.
1420
227 SLČ – SN II, s. 197. Shodné datum má Z. Theobald, Hussitenkrieg, s. 211.
1421
228 Petr Čornej, Otazníky kolem Jana Žižky III. Rytíř boží na panovníkově místě? DaS 15, 1993, č. 4, s. 14-18; Pavel
Soukup, Dvojí ideál křesťanského rytíře v husitském období, ČČH 99, 2001, s. 14-16.
1422
228 Petr Čornej, Otazníky kolem Jana Žižky III. Rytíř boží na panovníkově místě? DaS 15, 1993, č. 4, s. 14-18; Pavel
Soukup, Dvojí ideál křesťanského rytíře v husitském období, ČČH 99, 2001, s. 14-16.
1423
230 Ladislav Macek – Pavel Rous, Havlíčkův Brod v pověstech a historii, Havlíčkův Brod 1993, s. 24-28.
1424
231 V českém vědeckém prostředí uvedl skladbu v širší známost Josef Pekař Zprávy pramenů o bojích u Hory a Brodu,
s. 12-13), který ji v transliterované podobě převzal z edice Paula Dielse a doplnil o vlastní, ne zcela přesný novočeský
převod. V paralelní transliteraci a transkripci (té se zde přidržujeme) je dílko zveřejněno pod názvem Piešň husycka o królu
Zygmuncie Luksemburczyku, in: Chrestomatia staropolska. Teksty do roku 1543, edd. Wiesław Wydra – Wojciech Ryszard
Rzepka, Wrocław – Warszawa – Kraków – Gdańsk – Łódź 1984, s. 287-288. V čtenářsky přístupné formě ji otiskla
například A. Paner, Jan Žižka z Trocnova, s. 179-180. Literárně historický i teoretický rozbor podala Teresa Michałowska,
Średniowiecze, Warszawa 2006, s. 545-549.
1425
232 „Źyźka z Hore pojachal, / Król do Hore jal…“
1426
233 „A, niewierny kroliczku, / Nie mow tego; / Niź si[e]Žyźka wytoczi, / Niejedny Niemiec cepy przeskoczi.“ 234 „Nie
mow tego, krolu wegierski! / A lepiej ci tylo w Konstanty / Slowki przą daci, / Niźli praźaczków / Mieczem dobywaci.“ 235
Dosud navrhovaná identifikace s Janem Královcem z Královic či Václavem Strážnickým z Kravař neobstojí, protože oba
bojovali na husitské straně. Zato Jan (VI.) Jičínský (rozumí se Novojičínský) z Kravař, signatář brněnského landfrýdu,
manžel Ofky z Pilcze (dcery Alžběty Granowské, třetí manželky krále Vladislava II. Jagiella), držitel tří polských panství a
až do konce dvacátých let přední exponent katolické strany, plně vyhovuje. O něm T. Baletka, Páni z Kravař, s. 238-250;
Jiří Jurok, Moravský severovýchod v epoše husitské revoluce, Nový Jičín 1998, s. 90-91.
1427
234 „Nie mow tego, krolu wegierski! / A lepiej ci tylo w Konstanty / Slowki przą daci, / Niźli praźaczków / Mieczem
dobywaci.“
1428
235 Dosud navrhovaná identifikace s Janem Královcem z Královic či Václavem Strážnickým z Kravař neobstojí,
protože oba bojovali na husitské straně. Zato Jan (VI.) Jičínský (rozumí se Novojičínský) z Kravař, signatář brněnského
landfrýdu, manžel Ofky z Pilcze (dcery Alžběty Granowské, třetí manželky krále Vladislava II. Jagiella), držitel tří
polských panství a až do konce dvacátých let přední exponent katolické strany, plně vyhovuje. O něm T. Baletka, Páni z
Kravař, s. 238-250; Jiří Jurok, Moravský severovýchod v epoše husitské revoluce, Nový Jičín 1998, s. 90-91.
1429
236 „A ty, pane Janiczku, / Nie daj sie zabici. / Podž z nami na Konstancy, / Będziemyž cie b[a[cząty.“
1430
237 „Świnickiego piw[k]a / Damyć dosyć pici…“ Dovoz svídnického piva dokládají například Účty hradu Karlštejna z
let 1423-1434, ed. Josef Pelikán, Praha 1948, s. 163; Berní knihy Starého Města pražského, s. 163,164,166,167.
1431
238 „Ale pancerze i paski/Musí nasze byci.“
1432
239 V úřadu je doložen 15. ledna 1422, kdy jmenoval novou kutnohorskou městskou radu. Viz J. Kejř, Právní život, s.
48, 49, 232.
1433
240 Text L SLČ, fol. 37r; Eneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 312.
1434
241 Text L SLČ, fol. 37r.
1435
242 Peter Eschenloer, Geschichte der Stadt Breslau. Teilband I. Chronik bis 1466, ed. Gunhild Roth, Münster – New
York – München – Berlin 2003, s. 307. Blíže M. Čapský, Město pod vládou kazatelů, s. 84.
1436
243 František Šimek, Staročeský překlad spisu Jana Guallensis O čtyřech stěžejných ctnostech, VKČSN 1951, č. 1,
Praha 1952, zvláště s. 14-15,43-45,51-53,62-63. Práce, sepsaná ve druhé polovině 13. století, byla v českém prostředí 14.-
15. století neobyčejně oblíbená, jak dokládá vysoký počet zachovaných latinských rukopisů v pražských knihovnách i
staročeský překlad, pocházející snad z druhé poloviny 14., možná ale až z 15. století.
1437
244 Viz ZsO IX, s. 40-41 (č. 51); Decreta regni Hungariae I, s. 278-282 (slovenské překlady in: Prvý cisár na uhorskom
tróne. Slovensko v čase polstoročnej vlády uhorského, českého, lombardského a nemeckého kráľa a rimského cisára
Žigmunda Luxemburského, syna Karola IV., ed. Július Bartl a kolektiv, Bratislava 2001, s. 201-202, 265-268). Blíže D.
Dvořáková, Rytier a jeho kráľ, s. 281-283; M. Lysý, Účasť Uhorska, s. 39.
1438
244 Viz ZsO IX, s. 40-41 (č. 51); Decreta regni Hungariae I, s. 278-282 (slovenské překlady in: Prvý cisár na uhorskom
tróne. Slovensko v čase polstoročnej vlády uhorského, českého, lombardského a nemeckého kráľa a rimského cisára
Žigmunda Luxemburského, syna Karola IV., ed. Július Bartl a kolektiv, Bratislava 2001, s. 201-202, 265-268). Blíže D.
Dvořáková, Rytier a jeho kráľ, s. 281-283; M. Lysý, Účasť Uhorska, s. 39.
1439
246 CDLS II/1, s. 103; J. Kořínek, Staré paměti kutnohorské, s. 87 (s. 67 původního vydání).
1440
247 DRTA VIII, s. 374-375 (č. 311).
1441
248 M. Lysý, Husitská revolúcia a Uhorsko, s. 40.
1442
249 W. Baum, Císař Zikmund, s. 195-197; J. K. Hoensch, Kaiser Sigismund, s. 300-301; Týž, Lucemburkové, s. 220.
1443
250 F. Kavka, Poslední Lucemburk, s. 106; P. Elbel, Ve znamení draka a kříže, s. 72.
1444
251 J. Růžička – J. Krušina, Dějiny města Poličky, s. 34.
1445
252 AČ I, s. 164-165.
1446
253 MHB IV, s. 72 (zde se říká „feria III in die Felicisu,“ avšak den Felixe vyznavače, tj. 14. leden, nepřipadl v roce
1422 na úterý, nýbrž na středu).
1447
254 „Expecta parumper et prospice, dominus namque eum timentibus parabit auxilium et te, qui speras in multitudine
gencium, paucorum numero prostemendo in fugam convertet et pro sanguinis Christi calice veracissimo, quem in suis
fidelibus persequens conaris destruere, tuorum crudelium belluarum in brevi temporis spacio canes rabidi sanguinem
lingent!“ Viz FRB V, s. 532. K datu ukončení Vavřincovy kroniky P. Čornej, Světla a stíny, s. 63.
1448
255 FRB V, s. 530-531.
1449
256 Při líčení dalších událostí až do 15. března 1422 vychází text především z analýz a závěrů, které publikoval P.
Čornej, Světla a stíny, s. 101-135. Z četných starších prací například B. Auštěcká, Jan Želivský jako politik, s. 56-63; B.
Kopičková, Jan Želivský, s. 173-193; S. Bylina, Rewolucja husycka, s. 166-170.
1450
257 AČ I, s. 209-212 (č. 21).
1451
258 AČ XXVI, s. 116; Berní knihy Starého Města pražského, s. 70; W. W. Tomek, Základy I, s. 94; Týž, Základy II, s.
246; Týž, Dějepis V, s. 69; B. Zilynskyj, Praha ve stínu Jana Želivského, s. 37; Petr Čornej, Zapomenutá oběť bouřlivého
roku 1422, in: Vlast a rodný kraj v díle historika. Sborník prací žáků a přátel věnovaný profesoru Josefu Petráňovi, ed.
Jaroslav Pánek, Praha 2004, s. 215-230; Týž, Světla a stíny, s. 86, 99,127-128,134.
1452
259 V. Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 398r.
1453
260 SLČ – SN II, s. 197.
1454
261 Blíže, ač ne vždy přesně, František Michálek Bartoš, Husitský hejtman Petr z Chrástu, Theologická příloha KR
26,1959, s. 44-45; J. J. Jukl, Jan Smiřický, s. 25. Král Zikmund zabavil Petrovi rozhodnutím ze 6. září 1422 statky Věžku
(Vížku) a Chrást, které zapsal městu Plzni. Viz A. Sedláček, Zbytky register, s. 168 (č. 1208).
1455
262 Text E SLČ, fol. 79r.
1456
263 SLČ z rukopisu křižovnického, s. 81.
1457
264 Poslední chvíle Jana Želivského vylíčil očitý svědek-kněz v relaci, kterou nejlépe zpřístupnil Výbor I, s. 481-483.
1458
265 Svědek události ho také nikdy nenazývá konšelem. Petr možná plnil funkci Haškova podhejtmana, eventuálně
jednoho z rychtářů. Námitka, že osoby šlechtického stavu nevykonávaly městské úřady, neobstojí. V Praze stačí uvést
případy Svojšeho ze Zahrádky či Zikmunda (Mandy) z Kotenčic, kteří byli staroměstskými konšely. Viz W. W. Tomek,
Dějepis V, s. 70. 73. V předrevolučních Klatovech zastával funkci rychtáře Jan Švihovský z Rýzmberka. V podobných
příkladech by bylo možné pokračovat.
1459
266 K němu P. Čornej, Světla a stíny, s. 79-80,117,125,130,131.
1460
267 Výbor I, s. 482, 483.
1461
268 Výbor I, s. 483; Jan ze Žatce, Oráč z Čech,2 překlad Jaromír Povejšil, Praha 1994, s. 29; Petr Chelčický, Spisy z
Olomouckého sborníku, s. 61.
1462
269 V roce 1439 se připomíná Barbora, vdova po Martinu Vačkářovi, jako majitelka krámce (dnes bychom řekli Stánku)
u Staroměstské radnice. AHMP, rukopisy č. 90 (staroměstská kniha trhová z let 1437-1456), fol. 40v.
1463
270 Výbor I, s. 483. Blíže Thomas A. Fudge, Želivský’s Head. Memory and New Martyrs Among the Hussites, BRRP 6,
2007, s. 111-132; Kamil Boldan, Letopisné záznamy v Bibli utrakvistického kněze Jana Gaudencia, StR 46, 2016, s. 85-86.
1464
271 Výbor I, s. 484.
1465
272 Jan ryméř vlastnil dům přibližně v místech dnešního hotelu Intercontinental, Jan Hrach získal z konfiskací dům
(pozdější čp. 187) v nynější Karlově ulici, Jan Charvát obdržel od obce zabavený dům německé rodiny Junkerů v prostoru
budoucího paláce Adria, Šimon z Vraného obýval Krskův dům na Dobytčím trhu (pozdější čp. 552), Hron žil v nynější ulici
Na Poříčí (čp. 1046), Jan Sedlský v Truhlářské ulici, Vít kožešník v nynější Ostrovní ulici (čp. 128) a Jan Srsa měl dům v
Lázeňské ulici (dnes Na Struze čp. 231). Domicily zbývajících konšelů se zatím zjistit nepodařilo. Viz W. W. Tomek,
Základy II, s. 18-19, 67, 98,116, 226, 229; Týž, Dějepis V, s. 69; Týž, Dějepis VIII, s. 155; B. Mendl, Hospodářské a
sociální poměry, s. 83; B. Zilynskyj, Praha ve stínu Jana Želivského, s. 38; P. Čornej, Světla a stíny, s. 133; Týž, Pražský
husita Jeroným Šrol, s. 64.
1466
273 Není ovšem vyloučeno, že se dá zápis interpretovat tak (byť to zatím nikoho nenapadlo), že jde o tři lidi: Jíru,
rychtáře a Zimbrkéře, tj. Martina Zumbergera. Viz SLČ – SN II, s. 198.
1467
274 SLČ z rukopisu křižovnického, s. 80-81 (citát na s. 81).
1468
275 Vilémovy stížnosti jsou obsaženy v mnoha textech Starých letopisů, např. in: SLČ z rukopisu křižovnického, s. 79-
81, citát na s. 81.
1469
276 Nevyřešeným problémem, zda do Hradce Králové musel odejít i Jakoubek, se zabýval J. Marek, Jakoubek ze
Stříbra, s. 35-36.
1470
277 Výbor I, s. 484.
1471
278 Záviš Kalandra, Znamení Lipan, Praha 1934, s. 34, 60-61; Kurt Konrad, Dějiny husitské revoluce, Praha 1964, s. 35-
40,191, 221, 266-270, 290-291; J. Macek, Husitské revoluční hnutí, s. 100-108.
1472
279 Do roku 1951 nesla Želivského jméno nynější Chlumova ulice, zatímco dnešní Želivského se do konce téhož roku
jmenovala Mladoňovicova. Viz Jiří Čarek – Václav Hlavsa – Josef Janáček – Václav Lím, Ulicemi města Praky od 14.
století do dneška, Praha 1958, s. 466,535.
1473
280 Blíže B. Kopičková, Jan Želivský, s. 190-192. Obdobně už F. G. Heymann, John Žižka, s. 308-318.
1474
281 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 74-78 (výpovědi Mikuláše z Kamýku, Přecha z Hostovnice, kuchaře Dietla,
šafáře Petra a Heřmana ze Zaječic). Blíže Karel Pletzer, Prozrazená akce husitů proti Oldřichu z Rožmberka v roce 1422,
JSH 31,1962, s. 79-83; A. Kubíková, Oldřich II. z Rožmberka, s. 54-55; P. Čornej, Světla a stíny, s. 155-156.
1475
282 Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 115; Regesta Imperii XI (dále jen RI). Die Urkunden Kaiser Sigmunds
(1410-1437). I. Band (1410-1424), ed. Wilhelm Altmann, Innsbruck 1896-1897, s. 344-345 (č. 4885). Blíže Rudolf
Urbánek, Jan Paleček, šašek krále Jiřího, a jeho předchůdci v zemích českých, in: Příspěvky k dějinám starší české
literatury, ed. Josef Hrabák, Praha 1958, s. 31-36; Dušan Uhlíř, Husitské spiknutí v Brně roku 1422 a původce jeho
odhalení. Forum Brunense 1989, s. 18-26; B. Baďura, Styky, s. 51-52; Dějiny Brna 2, s. 138-141; Pavel Štěpánek, Žižka,
husité a Španělé, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum 3), edd. Miloš
Drda – Zdeněk Vybíral ve spolupráci s Jakubem Smrčkou, Tábor 2007, s. 135-136; Týž, Případ jednoho náhrobku v
Barceloně – kontakty se Španěly během husitských válek, Epigraphica & Sepulcralia 2, 2009, s. 335-336.
1476
283 Plameny zachvátily hrad ve čtvrtek 26. března. Viz SLČ – SN II, s. 198.
1477
284 Text příměří zveřejnil K. Siegl, Briefe und Urkunden, s. 40-41 (č. 11). Větší pozornost než členové landfrýdu (města
Plzeň, Tachov, Stříbro, Horšovský Týn, Žlutice a šlechtici Vilém Švihovský z Rýzmberka, Jindřich z Plavna, Jindřich z
Elsterberka, Vilém z Nečtin, Sezema z Kočova, Burian z Gutštejna, Beneš z Hořovic i někteří další) budí šlechtičtí spojenci
pražského svazu, mezi nimiž (vedle Hynka Koldštejnského z Valdštejna, Jana ze Smiřic, Petra mladšího Zmrzlíka ze
Svojšína, Smila Holického ze Šternberka a bratří Petra a Purkarta z Janovic) nacházíme též Onše z Míkovic, Petra z Chrástu
a Krušinu z Lichtenburka, zřejmě Hynka, který nepřešel v prosinci 1421 na Zikmundovu stranu, ale nezúčastnil se ani bojů
proti němu. Pod zkomoleným jménem Sdencko von Woldenburg gesessen zu Tutzy se skrývá Zdeněk Medek z Valdeka s
domicilem v Týnci (nad Sázavou). Za pražský svaz bděl nad dodržováním příměří ve funkci ubrmana Bavor z Potštejna na
Žinkovech. Blíže V. Bystrický, Západní Čechy v husitských válkách, s. 156-158; J. Urban, Lichtenburkové, s. 278.
1478
285 UB I, s. 191 (č. 177).
1479
286 UB I, s. 199 (č. 183); Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, s. XX. Blíže R. Urbánek, Jan Žižka, s. 204; F. G.
Heymann, John Žižka, s. 326; J. Jánský, Kronika česko-bavorské hranice I, s. 150; Týž, Hroznatovci, s. 64; Týž,
Dobrohostové z Ronšperka, s. 72-76; Jiří Úlovec – Jiří Jánský, Hrad Gutštejn, ZHS 6, 2000, s. 82-83; V. Bystrický, Západní
Čechy v husitských válkách, s. 158-159.
1480
287 Podporuje ji zřejmě také svědectví Václava Holého z Březovíka, který „s Tábory chodil, u Bystřice, u Boru a v
Týně…“, není-li tu míněn Týn nad Vltavou. Viz Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 74.
1481
288 UB I, s. 197 (č. 181); 198-199 (č. 83); FRB V, s. 627; Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, s. XXI. Blíže J. Jánský,
Kronika česko-bavorské hranice I, s. 150-151; Týž, Dobrohostové z Ronšperka, s. 76-77 (k Zdeňkovi z Drštky detailně na s.
69-99); V. Bystrický, Západní Čechy v husitských válkách, s. 158-159.
1482
289 Palacký s otazníkem datoval podle (nyní nezvěstného) Březanova opisu odpovědný list k 28. únoru 1422. Viz UB I,
s. 185 (č. 170). Blažena Rynešová na základě originálu (SOA Třeboň, Historica 234) k 6. červnu. Viz LL I, s. 45-46 (č. 65).
List postrádá vročení, ale jiné smysluplné řešení se nenabízí. Blíže J. Jánský, Páni ze Švamberka, s. 56.
1483
290 Korybutovičův odpovědný list otiskl Jaroslav Boubín, Tři korybutovské písemnosti, FHB 4, 1982, s. 227-228. K
průběhu tažení UB I, s. 190-192 (č. 177).
1484
291 Királyok, s. 111; Regesten Kaiser Sigismunds (1410-1437) 1, s. 152-155 (č. 93-95), 166-167 (č. 112); Regesten
Kaiser Sigismunds (1410-1437) 3, s. 112-114 (č. 53-54); Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 112. Blíže J. Válka,
Husitství na Moravě, s. 44-46,50-52; P. Elbel, Ve znamení draka a kříže, s. 73-76; Dějiny Brna 2, s. 137-138,141.
1485
292 Text M SLČ, fol. 284.
1486
293 RI XI/1, s. 342-344 (č. 4875). Dále F. M. Bartoš, Dvě studie o husitských postilách, s. 36-37; Týž, Husitská revoluce
I, s. 171; I. Hlaváček, Husitské sněmy, s. 84.
1487
294 Text E SLČ, fol. 8ov-81r; text L SLČ, fol. 44r; text M SLČ, fol. 285r. Blíže J. Grygiel, Życie, s. 62-63; F. Šmahel,
Husitská revoluce III, s. 122-123; J. Nikodem, Polska i Litwa, s. 301-302.
1488
295 W. W. Tomek, Dějepis V, s. 69-70.
1489
296 AČ I, s. 213-216 (č. 22-24); V. Schulz, Historické zprávy v nejstarší knize m. Brodu Českého, s. 4; W. W. Tomek,
Dějepis V, s. 69-70. Blíže W. W. Tomek, Dějepis IV, s. 243-246; J. Čelakovský, O vývoji středověkého zřízení radního, s.
196-198; M. Dvořák, Městská správa v Českém Brodě, s. 176; F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 122-124; J. Grygiel,
Życie, s. 62-64; Jerzy Grygiel – Bohdan Zilynskyj, Kníže Zikmund Korybutovič a Praha (1422-1427), PSH 23, 1990, s. 10-
11; J. Nikodem, Polska i Litwa, s. 301-303.
1490
297 AČ I, s. 215-216 (č. 26). O Korybutově ubytování zu sante Wenczlaw uff dem hause též CDLS II/1, s. 113. Blíže J.
Grygiel – B. Zilynskyj, Kníže Zikmund Korybutovič, s. 12-13; Petr Vorel, Od pražského groše ke koruně české. Průvodce
dějinami peněz v českých zemích,2 Praha 2004, s. 68-70.
1491
298 Berní knihy Starého Města pražského, s. 8, 89, 182; W. W. Tomek, Základy I, s. 148; Týž, Dějepis VIII, s. 74, 251;
P. Vlček a kolektiv, Umělecké památky Prahy. Staré Město, s. 437-439.
1492
299 J. Krzyżaniakowa – J. Ochmański, Władyslaw II Jagiełło, s. 42; J. Grygiel, Życie, s. 32-37.
1493
300 J. Nikodem, Polska i Litwa, s. 298-299; Týž, Witold, s. 345-347.
1494
301 UB I, s. 186-187 (č. 172).
1495
302 UB I, s. 206-209 (č. 188). K Vitoldovým záměrům a taktice výstižně J. Nikodem, Polska i Litwa, s. 292-294. 299-
301; Týž, Witold, s. 341-347; D. Coufal, Polemika o kalich, s. 166-170.
1496
303 UB I, s. 194-195 (č. 179), 199-202 (č. 184), 203-206 (č. 186-187), respektive MVB VII/1, s. 394-399 (č. 961-964). K
tomu například Jan Drabina, Kontakty listowne papieża Marcina V z królem Wladyslawem Jagiełłq, Studia Historyczne 45,
2002, s. 6.
1497
304 LL I, s. 44-45 (č. 64); UB I, s. 206-209 (č. 188). Blíže A. Kubíková, Oldřich II. z Rožmberka, s. 54.
1498
305 Text M SLČ, fol. 284v.
1499
306 LL I, s. 45 (č. 64).
1500
307 AHMP, městská kniha, č. 993, p. 216. Edice in: Staročeské vojenské řády, s. 15-16.
1501
308 Staročeské vojenské řády, s. 15.
1502
309 Názory na vztah obou mužů se v literatuře diametrálně liší. Viz například W. W. Tomek, Jan Žižka, s. 140-143,148-
150; R. Urbánek, Jan Žižka, s. 208-215; J. Pekař. Žižka III, s. 153-156,159-162,175-176; Týž, Žižka IV, s. 106-115;
František Michálek Bartoš, Žižka a Korybut, JSH 20, 1951, s. 35-39; Týž, Kníže Zikmund Korybutovič v Čechách, SH
6,1959, s. 187-188; F. G. Heymann, John Žižka, s. 326-328, 332-338,340-341; J. Grygiel, Życie, s. 64-66; F. Šmahel,
Husitská revoluce III, s. 122-125; A. Paner, Jan Žižka z Trocnova, s. 184-188; J. Nikodem, Polska i Litwa, s. 304-307, 311-
313.
1503
310 Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, s. XXI. Kompilátor převzal tento údaj ze ztraceného textu SLČ, který měl v
této pasáži blízko k manuskriptu M SLČ, fol. 28sr: „A potom, když sou se spolu seznámili a sešli v přízní, kníže říkalo
Žižkovi otče a Žižka knížeti pane synu.“
1504
311 P. Eschenloer, Geschichte der Stadt Breslau I, s. 171 („das auch czwischen jn beiden die namen des vatirs vnd söns
entstundenli“). Blíže David Papajík, Ladislav Pohrobek (1440-1457). Uherský a český král, České Budějovice, 2016, s. 145-
146.
1505
312 „…qui liberis hominibus regem habendum esse negabat et eum potissime, qui gentium ritu viveret“ Viz Aeneas
Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 316.
1506
313 UB I, s. 287 (č. 262). Na druhý čáslavský sněm se listem psaným 23. července v Řezně obrátil i Zikmund
Lucemburský, který hodlal jeho jednání ovlivnit. Písemnost vydal František Michálek Bartoš, Druhý sněm husitské revoluce
v Čáslavi, JSH 17,1948, s. 89-91. Viz též I. Hlaváček, Husitské sněmy, s. 84-85; F. G. Heymann, John Žižka, s. 333.
1507
314 AČ I, s. 218-219 (č. 29). Hašek nastoupil do mincmistrovského úřadu asi 7. září. Viz Jiří Kejř, Právní život, s. 49-
50; J. Grygiel – B. Zilynskyj, Kníže Zikmund Korybutovič, s. 13.
1508
315 AČ VI, s. 409 (č. 11).
1509
316 P. Čornej, Světla a stíny, s. 77-79.
1510
317 W. W. Tomek, Dějepis IV, s. 249; AČ VI, s. 408-409 (č. 11); AČ XXVIII, s. 678-679. Za legaci na Litvu obdržel ves
Dobrovíz i novoměstský měšťan Mikuláš Tkanička. Viz J. Grygiel – B. Zilynskyj, Kníže Zikmund Korybutovič, s. 13.
1511
318 SLČ – SN III, s. 62,97-98; CDLS II/1, s. 119-121. Blíže J. Mikulka, Dějiny Hradce Králové I/1, s. 90-91; M.
Čapský, Osudové zvraty, s. 594-595; O. Felcman – F. Musil a kolektiv, Dějiny východních Čech, s. 545.
1512
319 Text L SLČ, fol. 44v.
1513
320 Počátek obležení uvádí Bartošek z Drahonic (FRB V, s. 592). K jeho průběhu se vztahuje řada titulů, zatížených ale
dílčími omyly, například W. W. Tomek, Dějepis IV, s. 249-254, 259-265; A. Sedláček, Hrady VI, s. 47-50; Otakar
Frankenberger, Naše velká armáda. Svazek druhý. Karlův Týn – Malešov – Ústí, Praha 1921, s. 10-12,15-18, 28-30; Vlasta
Dvořáková – Dobroslava Menclová, Karlštejn, Praha 1965, s. 190-192. Z novější produkce Miloslav Polívka, Dva
pramenné dodatky k obléhání Karlštejna a ke III. křížové výpravě v roce 1422 ze Státního archivu v Norimberku, SSH 22-
23, 1996-1997, s. 35-43; Petr Koscelník, Obléhání hradu Karlštejn roku 1422, in: Archeologická studia. Sborník z I.
studentské konference katedry archeologie FF ZČU v Plzni, Plzeň 2010, s. 87-98; Petr Rožmberský, Střelba z bombard při
obléhání Karlštejna, Hláska 28, 2017, s. 61-63.
1514
321 Denní datace v pramenech a následně i v dílech moderních historiků kolísá, jako relativně pravděpodobné se jeví
29. září, které uvádí text F SLČ, p. 229. Shodně SLČ – SN III, s. 382.
1515
322 SLČ z rukopisu křižovnického, s. 83; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 45-46. Blíže J. Grygiel – B. Zilynskyj, Kníže
Zikmund Korybutovič a Praha, s. 13-14.
1516
323 AČ I, s. 216-217 (č. 27); SLČ z rukopisu křižovnického, s. 83-84; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 46.
1517
324 SLČ – SN II, s. 24-25; text F SLČ, p. 229-230.
1518
325 Z. Theobald, Hussitenkrieg, s. 220.
1519
326 Rozmanité úvahy na téma Žižkova postoje k Bzdinkově a Švamberkově akci předestřeli zejména J. Pekař, Žižka III,
s. 166-167; Týž, Žižka IV, s. 111; J. Nikodem. Polska i Litwa, s. 311-313.
1520
327 Bohaté materiály k přípravě, průběhu a ozvukům norimberského sněmu přináší DRTA VIII, s. 113-275 (č. 95-234),
kde na s. 156-165 (č. 145) a 168 (č. 148) rozpisy vojenských povinností, respektive finančního zajištění války (s. 166-168).
K organizačním aspektům, politickým souvislostem a průběhu sněmu v kontextu další Brandovy legace B. Studt, Papst
Martin V, s. 519-537; Táž, Zwischen Kurfürsten, Kurie und Konzil, s. 119-121; Táž, Obrana víry, s. 72. Dále viz S. Wefers,
Das politische System, s. 93-110; W. Baum, Císař Zikmund, s. 198-202; J. K. Hoensch, Kaiser Sigismund, s. 303-309; Týž,
Lucemburkové, s. 220-222.
1521
328 DRTA VIII, s. 223 (č. 182).
1522
329 LL I, s. 48-49 (č. 68). Detailně a s důrazem na právní aspekty S. Bárta, Zástavní listiny Zikmunda Lucemburského na
církevní statky, s. 59-73.
1523
330 UB I, s. 232-271 (zvláště č. 208-210, 212-214, 216-239, 242, 244-246); UB II, s. 499-504 (č. 13); AČ VI, s. 402-405
(č. 7-8), 407-408 (č. 10); Jaroslav Eršil – Jiří Pražák, Archiv pražské metropolitní kapituly II. Katalog listin a listů z let
1420-1561, Praha 1986, s. 17 (č. 16). Bezpečnou rekonstrukci pohybu vojenských oddílů třetí křížové výpravy předložil J.
Jánský, Kronika česko-bavorské hranice I, s. 154-160. Viz též F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 128-131; V. Bystrický,
Západní Čechy v husitských válkách, s. 162-164. Mnohé cenné údaje snesl již Friedrich von Bezold, König Sigmund und die
Reichskriege gegen die Husiten bis zum Ausgang des dritten Kreuzzugs, München 1872, s. 89-129.
1524
331 UB II, s. 502 (č. 13).
1525
332 Királyok, s. 112.
1526
333 Dokumenty strony polsko-litewskiej pokoju melneńskiego z 1422 roku, edd. Przemyslaw Nowak – Piotr Pokora,
Poznaň 2004; J. Krzyżaniakowa – J. Ochmański, Władyslaw II Jagiełło, s. 257-273; H. Łowmiaňski, Polityka Jagiełłonów,
s. 122-123; J. Nikodem, Polska i Litwa, s. 315-317; Týž, Witold, s. 348-349 (zde i další literatura k tématu).
1527
334 I. Lehký – M. Sýkora a kolektiv, Kalich a Panna, s. 33-40.
1528
335 Jako kuriózní hypotézu lze uvést mínění, že název hradu reflektoval pádlující pannu v klenotu znaku jedné z větví
vartenberského rodu. Tamtéž, s. 33.
1529
336 AČ I, s. 545 (č. 270).
1530
337 CDLS II/1, s. 114-115. Zcela mylné datum (24. května 1421), byť s otazníkem, uvádějí UB I, s. 102 (č. 103). Blíže
Josef Vítězslav Šimák, Byl-li Žižka v Litoměřicku r. 1422? Newehaus. Czohnik, ČČH 19, 1913, s. 481-485; J. Pekař, Žižka
III, s. 206; Týž, Žižka IV, s. 126-127. Jinak Jaroslav Panáček, Regesta Lippensia. Anotovaná edice pramenů k dějinám
České Lípy do roku 1437, Česká Lípa 2000, s. 121-122 (č. 268-269).
1531
338 Viz A. Sedláček, Hrady XIV, s. 374.
1532
339 CDLS II/1, s. 86,113.
1533
340 Blíže J. V. Šimák, Byl-li Žižka v Litoměřicku r. 1422, s. 481-485; J. Pekař, Žižka III, s. 206; Týž, Žižka IV, s. 126-
127.
1534
341 LL I, s. 47-48 (č. 67).
1535
342 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 62,65, 67, 68,73,79, 80, 85, 87. Viz i V. Starý, Prachatice městem husitským,
s. 227.
1536
343 P. Čornej, Prachatice, Zlatá Koruna (a Praha), s. 162-163.
1537
344 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 81-82.
1538
345 Petr Chelčický, Spisy z Kapitulního sborníku, ed. Jaroslav Boubín, Praha 2018, s. 136.
1539
346 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 88-89.
1540
347 Podrobně P. Čornej, Světla a stíny, s. 152-160.
1541
348 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 82,91. Viz i A. Sedláček, Doklady k otázce o Žižkově stáří, s. 449-450; D.
Kovář. Tvrz a statek Holkov, s. 9.
1542
349 J. Macek, Tábor II, s. 379-382; Rostislav Nový, Poddaní o husitské revoluci, HT 4,1981, s. 97-99; František
Šmahel, Dvanáct pramenných sond k sociálním poměrům na Táborsku od poloviny 14. do konce 15. století, HT 9,1986-
1987, s. 304; Týž, Dějiny Tábora I/2, s. 345-347.
1543
350 W. W. Tomek, Základy I, s. 67; Týž, Dějepis V, s. 73; Josef Teige, Základy starého místopisu pražského (1437-
1620). Oddíl I. Staré Město pražské. Díl II, Praha 1915, s. 560; Berní knihy Starého Města pražského, s. 49,103,137, 224;
František Vacek, Dějiny vinic na území nynějších Král. Vunohradů od počátku XV. století do roku 1526, SPDMP 8, 1938, s.
212. Blíže E. Maur, Hrad Vlčtejn a Pabiankové, s. 85-86 (zde o marné snaze syna Tobiáše dosáhnout na matčino plzeňské
věno; věnný list paní Kateřiny byl definitivně prohlášen za neplatný); P. Čornej, Světla a stíny, s. 77-78.
1544
351 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 82-83, 86-87. Oba Žižky ztotožnil Tomáš Pavlica, Neznámá dcera Jana Žižky,
in; Od Jana Žižky k Poděbradům, ed. Vladimír Wolf, Hradec Králové 2006, s. 42-44. Nepřihlédl ovšem k výskytům dvou
Janů Žižků na Táborsku v období těsně po husitské revoluci, ani k možnosti číst příslušné místo jako apelativum, tedy žižka.
Viz A. Sedláček, Doklady k otázce o Žižkově stáří, s. 453.
1545
352 Viz KNM, sign. 1 A c 31. Popis a regest in: Marek Brčák et alii, Rukopisné zlomky Knihovny Národního muzea.
Signatura 1 A, Praha 2014, s. 125 (č. 262). Za poskytnutí fotokopie děkuji kolegyni Martině Jamborové.
1546
353 List do Chebu vydal K. Siegl, Briefe und Urkunden, s. 47 (č. 18). K tomu Dějiny města Plzně 1, s. 198. List
Zikmundovi ze dne 28. ledna 1423 in: SRS VI, s. 35. O Korybutovi FRB V, s. 592.
1547
1 AČ XXXVIII, s. 41 (č. 25). Blíže A. Sedláček, Hrady XII, s. 304; (se záviděníhodnou jistotou při identifikaci
jednotlivých panošů z Rušinova) M. Kovář – M. Musílek, Benediktinské opatství, s. 165-167. Nejednoznačnost identifikací
je patrná i z dokladů, které shromáždil August Sedláček, Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty. Svazek 3,
ed. Vladimír Růžek, Praha 2003, s. 78-79 (fol. 233v-234r,) 178-179 (fol. 277v-278r); Týž, Atlasy erbů a pečetí české a
moravské středověké šlechty. Svazek S, ed. Vladimír Růžek, Praha 2003, s. 185 (tabule 59, č. 3), 238 (tabule 112, č. 9), 319
(tabule 193, č. 7).
1548
2 UB I, s. 291-293 (č. 265), 294-295 (č. 267); A. Sedláček, Zbytky register, s. 171 (č. 1232,1233).
1549
3 Antonín Haas, Archiv Koruny české 6. Katalog listin z let 1438-1526, Praha 1958, s. 64-65, 66-67 (č. 88, 90).
1550
4 „A když to knieže nechtělo pod obojí zpuosobú přijímati, tehdy jsú jej Pražané opustili, i Žižka.“ Viz Kronika velmi
pěkná o Janovi Žižkovi, s. XXI. Pravdivost této zprávy potvrzuje osobní Korybutovo svědectví učiněné na jaře 1424.
1551
5 Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, s. XXII-XXIII.
1552
6 Jediná zpráva o písecké synodě in: Höfler II, s. 482-488, 688-689 (novočeský překlad in: J. Macek, Ktož jsú boží
bojovníci, s. 132-139, 174-175). Přesto se k ní vztahuje poměrně bohatá literatura, například František Michálek Bartoš, K
počátkům Petra Chelčického, ČMKČ 88,1914, s. 307-311; Týž, Husitská revoluce I, s. 166; H. Kaminsky, A History, s.
465-466, Blanka Nořížová, Synody táborských kněží v letech 1420-1430, JSH 50,1981, s. 204-207; B. Zilynská, Husitské
synody v Čechách, s. 23. O poznatky posledních dvou prací se tu opíráme u vědomí, že nelze bezpečně rozlišit program
táborských synod z let 1422 a 1424.
1553
7 Petr Chelčický, Spisy z Olomouckého sborníku, s. 69. Blíže J. Boubín, Petr Chelčický, s. 85-87.
1554
8 Höffler II, s. 488 (novočeský překlad in: J. Macek, Ktož jsú boží bojovníci, s. 138).
1555
9 Höffler II, s. 483-484 (novočeský překlad in: J. Macek, Ktož jsú boží bojovníci, s. 133,134-135).
1556
10 K problematice už Friedrich von Bezold, K dějinám husitství. Kultumě-historická studie, Praha 1914, s. 20-22.
Veškerou starší relevantní literaturu zhodnotil a náčrt vlastního řešení podal A. Molnár, Na okraj Žižkova rozchodu s
Táborem, s. 27-35. Z novější produkce F. Šmahel, Dějiny Tábora 1/2, s. 340-343; Petr Čornej, Jan Žižka a východočeské
husitství, s. 331-337; Jiří Kejř, Jan Žižka – otázky bez odpovědi, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských
dějinách (HT – supplementum 3), edd. Miloš Drda – Zdeněk Vybíral ve spolupráci s Jakubem Smrčkou, Tábor 2007, s. 30;
Z. Vybíral, Jan Žižka, s. 93-99.
1557
11 Pěkně, byť se sklonem k nadinterpretaci, F. J. Holeček, Několik poznámek, s. 207.
1558
12 M. Šandera, Zikmundovi věrní, s. 57-67.
1559
13 K východočeským (a kladským) poměrům i majetkové držbě například Pavel Bělina, K předpokladům vzniku
husitství ve východních Čechách, SH 29,1982, s. 83-95; O. Felcman – F. Musil a kolektiv, Dějiny východních Čech, s. 510-
514, 529-530; Zdeněk Beran, Tradice, sídla a majetek východočeské šlechty v procesu formování krajské správy, in: Zdeněk
Beran a kolektiv, Východočeská šlechta, její sídla a teritoria, Praha – Hradec Králové 2013, s. 12-15; Martin Šandera, Půta
z Častolovic – integrující činitel česko (kladsko) -slezského pohraničí, in: Korunní země v dějinách českého státu I.
Integrační a partikulární rysy českého státu v pozdním středověku, ed. Lenka Bobková – Jana Fantysová-Matějková – Jan
Zdichynec, Praha 2003, s. 275-292; Ondřej Felcman – Ryszard Gładkiewicz a kolektiv, Kladsko. Dějiny regionu, Hradec
Králové – Wrocław – Praha – Kłodsko 2012, s. 98-99. Ke smyšlené krčínské epizodě (Kůň by se z kalichu nebyl schopen
napít) A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého II. Hradecko,3 Praha 1994, s. 158.
1560
14 Regesten Kaiser Sigismunds (1410-1437) nach Archiven und Bibliotheken geordnet, s. 134 (č. 75).
1561
15 Joannis Dlugossii Annales. Liber undecimus, s. 188-190; CEV, s. 582-584; UB II, s. 504 (č. 15). Blíže F. M. Bartoš,
Husitská revoluce I, s. 180-181; J. Grygiel, Życie, s. 74-75; W. Baum, Císař Zikmund, 15 s. 205; J. Nikodem, Polska i
Litwa, s. 320-331 (s rozsáhlou analýzou starší literatury); Týž, Witold, s. 350-351; Daniela Dvořáková, Čierna kráľovná
Barbora Celjská (1392-1451) – Životný príbeh uhorskej, rímsko-nemeckej a českej kráľovnej, Budmerice – Bratislava 2013,
s. 117.
1562
16 Viz Jakob Caro, Liber cancellarius Stanislai Ciolek. Ein Formelbücher der polnischen Königskanzlei aus der Zeit
der husitischen Bewegung, AÖG 45,1871, s. 207-208 (č. 130).
1563
17 UB I, s. 289-291 (č. 264); Királyok, s. 113-114; Antoni Gąsiorowski, Itinerarium króla Władyslawa Jagiełły 1386-
1434, Warszawa 1972, s. 77. Papežovu naději i zklamání mistrovsky zachytil F. Palacký, Dějiny III, s. 467-468.
1564
18 UB I, s. 288-289 (č. 264), 299-302 (č. 272); Regesten Kaiser Sigismunds (1410-1437) 3, s. 135-136 (č. 76-77). Blíže
B. Studt, Papst Martin V., s. 530-531. Realisticky vnímal situaci už J. Goll, Čechy a Prusy, s. 175-176.
1565
19 Staročeské vojenské řády, s. 20. Nejstarší exemplář listu je uložen v KNM 1 Ac 83; popis podali M. Brčák et alii,
Rukopisné zlomky, s. 154 (č. 315).
1566
20 Staročeské vojenské řády, s. 20-21 (list je znám pouze v pozdních opisech z konce 16. a počátku 17. století).
1567
21 Tamtéž, s. 21. Blíže Amedeo Molnár, Žižkův kněz. Boží válka, KJ 73,31. 8.1988, č. 28, s. 3; F. J. Holeček, Několik
poznámek, s. 205-206.
1568
22 Tak mimo jiné R. Urbánek, Jan Žižka, s. 231-234.
1569
23 Zdeněk Fišera, Skalní hrady zemí Koruny české, Praha 2004, s. 266-271; Kamil Podroužek – František Gabriel, Typy
objektů Valečovského „městečka“, AH 32, 2007, s. 211-224; František Gabriel – Ivan Peřina – Kamil Podroužek, Nový
doklad opevnění valečovské sídelní aglomerace, ČSPS 115, 2007, s. 110-112; František Gabriel, Model vývoje valečovské
sídelní aglomerace, AH 40, 2015/1, s. 131-147.
1570
24 Listinu vydal Rudolf Anděl, Liberecko v době husitského revolučního hnutí (Zprávy České besedy, č. 37), Liberec
1982, s. 17-19 (zmínka na s. 18). Roku 1552 se u Valečova připomíná „krčma pod zámkem Tábor“ (tak Antonín Profous –
Jan Svoboda, Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny IV. S-Ž, Praha 1957, s. 310-311), zatímco jiný
badatel jednoznačně vztahuje název Tábor ke krčmě (A. Sedláček, Hrady X, s. 119). Roku 1592 byl v Táboře u Valečova
evidován jeden osedlý. Viz i Karel Doskočil, Berní rula 2. Popis Čech r. 1654. Souhrnný index obcí k berní rule, Praha
1953-954, s. 119. K vypuzování katolických farářů z okolí Valečova Ondřej Vodička, Desintegrace katolické farní sítě v
děkanátu Mnichovo Hradiště během husitských válek, in: Pontes ad fontes. Církevní dějiny ve světle pomocných věd
historických a příbuzných oborů, edd. Martina Bolom-Kotari – Věra Němečková, Hradec Králové 2011, s. 166-167,171-
172.
1571
25 Z. Beran, Poslední páni z Michalovic, s. 29, 39-40, 43, 58-59; Ondřej Vodička, Hrad Bezděz jako katolické centrum
za husitských válek. Rekonstrukce bezdězské katolické enklávy a církevních poměrů v souvisejících lokalitách mezi léty
1419-1436, Bezděz 22, 2013, s. 5-35.
1572
26 Rozrod Valečovských sestavil (byť jeho řešení není bez otazníků) Josef Vítězslav Šimák, Dějinné paměti okresu
mnichovo hradišťského. Díl I, Mnichovo Hradiště 1917, tabulka č. 3 v příloze (na s. 116, 139-140 životopisné údaje k
oběma bratrům a jejich příbuzenstvu).
1573
27 Žižkův list nebyl konkrétně adresován Viktorinovi (natož Hynkovi), což vyvolává spekulace, zda tehdy otec
pozdějšího krále Náchod a Skalici přímo držel. Existují totiž náznaky, že v průběhu let 1421-1422 Náchod zastavil
Mikulášovi z Veselice, který se tu „seděním“ připomíná v dubnu 1422; hrad však spravoval původní „kunštátský“ purkrabí
Gabriel z Otoslavic. Viz AČ III, s. 494 (č. 223). Blíže A. Sedláček, Hrady II, s. 159; Týž, Hrady V, s. 11; Náchod, edd.
Lydia Baštecká – Ivana Ebelová, Praha 2004, s. 44; M. Plaček – P. Futák, Páni z Kunštátu, s. 369.
1574
28 O „menším“ či „druhém“ Táboru mluví například F. G. Heymann, John Žižka, s. 361-365. Dále viz J. B. Čapek, K
vývoji a problematice, s. 103; Anna Paner, Jan Žižka z Trocnova, s. 196-198; Táž, Mały Tabor – wspólny czy własny Jana
Žižki, in: Wspólnoty male i duze w spoleczeństwie Czech i Polski w średniowieczu i w czasach wczesnonowożytnych, edd.
Wojciech Ivańczak – Janusz Smołucha, Kraków 2010, s. 380; O. Felcman – F. Musil a kolektiv, Dějiny východních Čech, s.
546; Hradec Králové. Historie/Kultura/Lidé, s. 112. Přehledně a jasně J. Mikulka, Dějiny Hradce Králové I/1, s. 95-97.
1575
29 SLČ – SN III, s. 98. Jindřicha Berku uvádějí V. Hájek, Kronika česká, fol. 400r (jen Berka bez uvedení křestního
jména); Z. Theobald, Hussitenkrieg, s. 221. O panu Arnoštovi (hypoteticky přichází v úvahu i Arnošt Černčický z Kácova)
hovoří nejmladší texty Starých letopisů. Účast obou šlechticů vyhlíží pravděpodobně.
1576
30 Nejstarší vrstva Starých letopisů jasně uvádí úterý 20. dubna (viz SLČ – SN II, s. 24, 25, 65, 84,107, 135, 171).
Týdenní posun, jistě v důsledku špatného čtení zkrácené předložky, nalézáme poprvé v textu E SLČ, fol. 83r. Den sv. Jiří
(23. duben) je třeba chápat jako přibližné orientační datum (viz SLČ – SN III, s. 13, 62,185).
1577
31 Blíže A. Sedláček, Hrady V, s. 128-129. Když autor této knihy o Žižkovi obcházel vojevůdcova bojiště, navštívil 11.
srpna 2003 i Miletínek. V zarostlém, zpustlém dvoře stál pojízdný včelín s nápisem „Buď vítán, příteli včel!“
1578
32 SLČ – SN II, s. 65; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 46; V. Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 400r. K Mikšíkovi
A. Sedláček, Hrady V, s. 207 (roku 1429 se na Úlibicích připomíná i Benešův švagr Petr ze Žlunic). O Benešovi P. Křížek,
Beneš z Mokrovous, s. 38.
1579
33 Z. Theobald, Hussitenkrieg, s. 221. Jiný humanistický autor líčí, kterak Žižka po vítězství vedl triumfálně zajaté
šlechtice („plurimos in triumpho captivos duxit“). Viz Adam Rosacius, Oratio panegyrica de Boemiae reviviscentia – Řeč
oslavující ožití Čech, ed. a překlad Dana Martínková, Praha 2000, s. 104.
1580
34 Text L SLČ, fol. 45v; text M SLČ, fol. 286r. Autentické znění „hořické“ pasáže z obou rukopisů otištěny in: P.
Čornej – A. M. Černá, Žižkovo tažení do Uher, s. 475-476.
1581
35 P. Čornej, Tajemství českých kronik 2 s. 159-200 P. Čornej – A. M. Černá, Žižkovo tažení do Uher, s. 454-462 (zde
na s. 475-488 otištěny v původním znění všechny dosud známé pasáže vojenského teoretika sklonku 15. století, porůznu
roztroušené v textech R, L a M Starých letopisů). Hláskoslovný, morfologicky lexikální, syntaktický, stylistický a
kompoziční rozbor A. M. Černé (s. 463-475) prokázal dobu vzniku i jediného autora.
1582
36 F. Palacký, Dějiny III, s. 470; W. W. Tomek, Jan Žižka, s. 160; Karel Vladislav Zap, Vypsání války husitské,2 Praha
1893, s.318-319; H. Toman, Husitské válečnictví, s. 262-263; O. Frankenberger, Naše velká armáda II, s. 39-40; K. V.
Adámek, Jan Žižka na českém východě, s. 52-53; František Josef Čečetka, Jan Žižka. Život a dílo geniálního vůdce národa,
Praha 1924, s. 96; R. Urbánek, Jan Žižka, s. 241; J. Durdík, Husitské vojenství, s. 144; F. G. Heymann, John Žižka, s. 366-
367; F. Šmahel, Jan Žižka z Trocnova, s. 166; P. Klučina – R. Marsina – A. Romaňák, Vojenské dějiny Československa I, s.
262-263; A. Paner, Jan Žižka z Trocnova, s. 201; J. Dolejší – L. Křížek, Husité, s. 62-65.
1583
37 Staří letopisové čeští od roku 1378 do 1527 čili Pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z
rukopisů starých vydané, ed. František Palacký, Praha 1829, s. 56.
1584
38 Rozhodný náběh tímto směrem vykonal analýzou Starých letopisů a jejich zpráv o bitvách u Hořic a u Malešova J.
Pekař, Žižka II, s. 136-146, 257-263; Týž, Žižka III, s. 204-205, 212-221, 241-242; Týž, Žižka IV, s. 125-126, 131-135,144-
148. Systematicky se problému věnoval P. Čornej, Nad Palackého edicí Starých letopisů českých, Slavia 51,1982, s. 69-79;
Týž, Tajemství českých kronik, s. 202-204; Týž, Původní vrstva Starých letopisů českých, in: SLČ – SN II, s. XV-XIX; Týž,
Východočeská větev, s. XVII– XVIII. Pozadí cenzurních zásahů do Palackého edice osvětlil Petr Píša, Možnosti a meze
intervence: František Palacký a rakouská cenzura ve 20. letech 19. století, TA 15, 2011, s. 91-102.
1585
39 Otakar Odložilík, Žižkovo vítězství u Hořic 1423, Praha 1934, s. 8-9.
1586
40 Střízlivé interpretace bitvy podali J. Pekař, Žižka III, s. 204-205; F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 135; M.
Šandera, Zikmundovi věrní, s. 64-66.
1587
41 Například ani sesedání z koní, i kdyby k němu opravdu došlo, nemuselo být podmíněno výstupem do vrchu, nýbrž
obavou pěších, aby je jízdní v případě neúspěchu neopustili a neponechali všanc nepříteli. Pěchota se tímto způsobem
ubezpečovala, že nezůstane na bojišti osamocena. Tyto případy známe ze stoleté války i z bitvy u Lipan. Blíže Johan
Huizinga, Podzim středověku, s. 171; P. Čornej, Lipanská křižovatka, s. 186.
1588
42 SLČ –SN III, s. 13.
1589
43 AČ III, s. 495 (č. 225), 497 (č. 238). Sulek z Kozojed, příbuzný Mikulášův, zastával roku 1406 úřad purkrabího v
Novém Bydžově, v letech 1380-1386 vykonával stejnou funkci Jan Drštka ze Zlivi, připomínaný v letech 1397-1398 jako
purkrabí na hradě Veliši. Jako držitel tvrze Ledce se k roku 1430 uvádí Epík z Klenice. Blíže A. Sedláček, Hrady V, s.
254,305; Týž, Hrady X, s. 342, 402.
1590
44 Eva Ulrychová, Archeologické nálezy z období husitských válek na Jičínsku, Z Českého ráje a Podkrkonoší 26, 2013,
s. 149-150; I. Honl, Jméno Žižka, s. 176.
1591
45 Josef Petráň, Skladba pohusitské aristokracie v Čechách, in: Proměny feudální třídy v Čechách v pozdním
feudalismu (AUC – Philosophica et historica 1. Studia historica XIV), Praha 1976, s. 9-80.
1592
46 K osobě Diviše Bořka F. Šebek a kolektiv, Dějiny Pardubic I, s. 65-69, 72-75 (na s. 76 rozrod Mrzáků z Miletínka);
M. Čapský, Osudové zvraty, s. 585-608.
1593
47 Karel Guth, Žižka ve výtvarném umění, in: Sborník Žižkův 1424-1924. K pětistému výročí jeho úmrtí, ed. Rudolf
Urbánek, Praha 1924, s. 303; Ferdinand Pochobradský, Jan Žižka ve výtvarném umění, Vlastivědný sborník východočeský
2, 1924, zvláštní otisk, s. 38; O. Odložilík, Žižkovo vítězství u Hořic, s. 12-16; Bohuslav Brejník, Procházka Gothardem,
in: Hořice – město kamenné krásy, Hořice 1959, s. 20-24; Václav Bukač – Oldřiška Tomíčková, Hořice odedávna do
dneška, Hořice 2008, s. 211-214; J. Skoda, Husovská a husitská tradice, s. 210; Petra Šimánková, Metamorfózy Jana Žižky z
Trocnova v českém umění 2. poloviny 19. století. Pomníková tvorba versus populární vizuální kultura, Brno 2016
(nepublikovaná magisterská diplomová práce, obhájená na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity), s. 39-44.
1594
48 Höffler II, s. 574-575 (novočeský překlad in: Výbor II, s. 262-264; in: Ze zpráv a kronik doby husitské, s. 303-304);
AČ I, s. 150-151 (č. 14). Blíže A. Sedláček, Hrady IV, s. 242; H. Kaminsky, A History, s. 466; F. Šmahel, Husitská revoluce
III, s. 135; Encyklopedie českých tvrzí II, s. 353-354; T. Baletka, Páni z Kravař, s. 114, 429.
1595
49 Höffler II, s. 576-589. Blíže H. Kaminsky, A History, s. 467-476 (i s výčtem účastníků jednání na sklonku června); B.
Zilynská, Husitské synody v Čechách, s. 26-27; F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 137-138.
1596
50 Detailně k tomu i s výborným rozborem pramenů D. Coufal, Polemika o kalich, s. 172-176.
1597
51 Viz CDLS II/1, s. 164; Ivan Hlaváček – Rudolf Tecl – Milan Vondráček a kolektiv, Skryté edice a regesty listin a listů
k dějinám husitské revoluce (1419-1437). II. část, TA 4, 1992, s. 15 (č. 52). Přehledně na základě hornolužických pramenů
R. Anděl, Husitství v severních Čechách, s. 53-54. O poměrech v poddanských městech této oblasti Vojtěch Vaněk, Listiny z
doby předhusitské a husitských válek v Okresním archivu v Děčíně (Děčín, Česká Kamenice a Benešov nad Ploučnicí v
letech 1383-1424), Porta Bohemica 3, 2005, s. 327-329.
1598
52 CDLS II/1, s. 142; UB I, s. 101-102 (č. 102); zde chybná datace, správně má být 4. června 1423.
1599
53 UB I, s. 119 (č. 116); zde mylná datace. Blíže J. V. Šimák, Byl-li Žižka v Litoměřicku, s. 486; P. Bolina – T. Klimek –
V. Cílek, Staré cesty, s. 624-629.
1600
54 O tom, že Žižka „ležal“ u Panny SLČ z vratislavského rukopisu, s. 46. K Čelechovcovi AČ XXVI, s. 191.
1601
55 SLČ – SN II, s. 24 (datace se jednoznačně vztahuje k neděli před sv. Petrem, „die dominico ante festum sancti Petri“,
tj. k 27. červnu, a její pravděpodobnost značně zvyšuje pražský původ záznamu). Staročeský překlad této zprávy (SLČ – SN
II, s. 25) však uvádí „neděli na svatého Petra“, tj. 1. srpna, na kdy připadala památka sv. Petra v okovech. Tím ale nejsou
všechny varianty vyčerpány. Například text F SLČ (p. 230) píše o „úterý před svatým Petrem“, tedy o 27. červenci. O
dobývání Panny podrobně I. Lehký – M. Sýkora a kolektiv, Kalich a Panna, s. 36-40. K sémantickým posunům pojmu
„šibal“ v náznaku I. Němec – J. Horálek a kolektiv, Dědictví řeči, s. 68.
1602
56 CDLS II/1, s. 144.
1603
57 AČ XXXVI, s. 489 (č. 106); W. W. Tomek, Základy II, s. 19,168. Blíže P. Čornej, Světla a stíny, s. 160; Wojciech
Iwańczak, Husitské války a etika doznívajícího rytířství, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských
dějinách (HT – supplementum 3), edd. Miloš Drda – Zdeněk Vybíral ve spolupráci s Jakubem Smrčkou, Tábor 2007, s.
186-191.
1604
58 SLČ – SN III, s. 13, 98. Blíže J. Válka, Husitství na Moravě, s. 54-56; J. Mezník, Lucemburská Morava, s. 425;
Dějiny Brna 2, s. 141-142; Petr Elbel, Morava, in: Husitské století, edd. Pavlína Cermanová – Robert Novotný – Pavel
Soukup, Praha 2014, s. 200; M. Čapský, Vévoda Přemek Opavský, s. 249-251; Branislav Varsik, Husitské revolučné hnutie
a Slovensko, Bratislava 1965, s. 17-18.
1605
59 Text F SLČ (p. 230) shledává časovou souvztažnost mezi Švamberkovou cestou kolem Prahy, datovanou zde 27.
července, a obsazením Hradce: „Potom hned ve žně Žižka puštěn jest do Králové Hradce.“ Starý kolegiát vztahuje žně
(„tempore messis“) k prvnímu srpnovému týdnu. Viz SLČ – SN III, s. 99.
1606
60 SLČ – SN III, s. 185-186. Obdobně vyznívají i formulace dalších textů východočeské větve Starých letopisů, z nichž
některé nazývají Žižku bratrem (SLČ – SN III, s. 14, 62,384). Obdobně SLČ z vratislavského rukopisu, s. 46. Zdrženlivěji
Starý kolegiát (SLČ – SN III, s. 98).
1607
61 Lebka je uložena v antropologických sbírkách Národního muzea, inv. č. 1929. Zranění analyzoval a ilustrační snímek
publikoval E. Vlček, Čáslavská kalva – pravděpodobný pozůstatek Jana Žižky, s. 59-60, obrazová příloha č. 18.
1608
62 O bitvě u Strauchova dvora vypovídají převážně zprávy východočeské provenience, z nichž nejdůležitější obsahuje
text S1 Starých letopisů. Viz SLČ – SN III, s. 13, 62, 99, 186, 384; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 47. Pražská větev
Starých letopisů se omezuje na stručnou zmínku. Viz například text F SLČ, p. 230; SLČ z rukopisu křižovnického, s. 84.
Blíže (s důkladným zhodnocením starší produkce a s mnoha topografickými detaily) Jaroslav Šůla, Severovýchodní Čechy v
období feudalismu, Hradec Králové 1963, s. 13; Týž, K názvu a lokalizaci bitvy roku 1423 u Hradce Králové, JSH 43,1974,
zvláštní číslo, s. 36-45 (mírně upravený přetisk in: Od Jana Žižky k Poděbradům, ed. Vladimír Wolf, Hradec Králové 2006,
s. 55-71). Dále J. Mikulka, Dějiny Hradce Králové I/1 s. 92-93; J. Urban, Lichtenburkové, s. 279; M. Čapský, Osudové
zvraty, s. 596-597; O. Felcman – F. Musil a kolektiv, Dějiny východních Čech, s. 549; Hradec Králové.
Historie/Kultura/Lidé, s. 113. Ke Kuklenám též Josef Křivka, Nové osady na území Čech v letech 1634-1784, Praha 1978, s.
178.
1609
63 SLČ – SN III, s. 99,186 (Starý kolegiát hovoří o 300 zabitých a zajatých, text S1 SLČ o 300 zajatých).
1610
64 K pojmu „archa“ A. Molnár, Žižkův kněz. Boží válka, KJ 73,3. 8.1988, č. 26, s. 3; M. Bartlová, Pravda zvítězila, s.
197. K symbolickému vnímání s odkazem na Starý zákon podnětně F. J. Holeček, Několik poznámek, s. 205, 241-242.
1611
65 SLČ – SN III, s. 13 (varianty na s. 62,186, 384). Latinsky píšící Starý kolegiát (s. 99) říká, že Žižka kněze, „qui
portabat Corpus Christi, manu interfecit“ (tj. „který nesl Boží tělo, zabil rukou“).
1612
66 F. J. Holeček, Několik poznámek, s. 242.
1613
67 Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 400r. Blíže Tomáš Havelka, „Abych z pořádku kroniky nevyšel a v
posměšné se nedal rozprávky, maličko něco oznámím.“ Groteskní plán Hájkovy Kroniky české, in: Na okraj Kroniky české.
Studia Hageciana I, ed. Jan Linka, Praha 2015, s. 111-128. V obecné rovině Michail Michajlovič Bachtin, François
Rabelais a lidová kultura středověku a renesance,2 Praha 2007, s. 96-97.
1614
68 Veršované skladby doby husitské, s. 142, v. 900.
1615
69 SLČ –SN III, s. 186.
1616
70 SLČ – SN III, s. 412; F. M. Bartoš, Do čtyř pražských artykulů, s. 581. Za upozornění na Elijášův příběh děkuje autor
Jaroslavu Boubínovi.
1617
71 P. Contamine, Válka ve středověku, s. 273.
1618
72 I. Lehký – M. Sýkora a kolektiv, Kalich a Panna, s. 186.
1619
73 J. Mikulka, Dějiny Hradce Králové I/1, s. 23-81; Hradec Králové. Historie/Kultura/Lidé, s. 64-100; Jiří Němeček –
Vladimír Hrubý a kolektiv, Chrám sv. Ducha v životě města a v proměnách času. Katedrála a její sousedé, Hradec Králové
2008, s. 38-40, 45-53; P. Vlček – P. Sommer – D. Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, s. 234-236; B. Kopičková, Česká
královna Žofie, s. 120-121, 127. Ze speciálnější produkce Pavel Bělina, Ze správní a hospodářské agendy města Hradce
Králové ve 14. a na počátku 15. století, SAP 23,1973, s. 156-191; Ludmila Mazancová, Chrám svatého Ducha v Hradci
Králové. Oltáře a oltářní beneficia v době předhusitské, MedHB 10, 2005, s. 291-321.
1620
74 Amedeo Molnár, Žižkův kněz, KJ 73, 3. 8. 1988, č. 26, s. 3; Týž, Žižkův kněz. V zápasech o Hradec Králové, KJ 73,
17. 8. 1988, č. 27, s. 3; Týž, Žižkův kněz. Boží válka, KJ 73, 31. 8. 1988, č. 28, s. 3; Týž, Žižkův kněz, KJ 73, 7. 9. 1988, č.
29, s. 3; Týž, Žižkův kněz. Vydržet při „Chebském soudci“, KJ 73, 14. 9. 1988, č. 30, s. 2-3; Týž, Žižkův kněz. Nakonec
trochu dohadů, KJ 73, 21. 9. 1988, č. 31 s. 3; J. Urban, Husitství ve východních Čechách I, s. 8-9; Jan Blahoslav Lášek,
Kněz Ambrož a východočeské husitství, Hradec a Oreb, TR 70,1999, č. 4, s. 45-57; M. Čapský, Město pod vládou kazatelů,
s. 137-141.
1621
75 K. Malý, Trestní právo v Čechách v 13.-16. století, s. 48-58; P. Čornej, Kam sahá paměť, s. 13.
1622
76 SLČ – SN III, s. 100. Blíže Milada Homolková, Spalův votipera a jeho staročeské příbuzenstvo, in: Dva z prvních.
Jaromír Spal, Miloslav Šváb. Respektované osobnosti vysokoškolské bohemistiky, edd. Helena Chýlová – Viktor Viktora,
Plzeň 2015, s. 58-67; P. Čornej, Východočeská větev, s. XXXIV.
1623
77 Starý kolegiát uvádí, že v druhé polovině srpna byl Lupák „Grecensius capitaneus“. Viz SLČ – SN III, s. 99 (tam na
s. 14 výrok o „věnečcích“).
1624
78 V. Schulz, Historické zprávy v nejstarší knize m. Brodu českého, s. 6; Jiří Kejř, Právní život, s. 51-52, zvláště s. 232.
1625
79 SLČ – SN III, s. 385.
1626
80 SLČ – SN III, s. 14, 62, 99,186,384-385; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 47.
1627
81 Pátek 27. srpna uvádějí SLČ – SN III, s. 14, 385; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 47; SLČ z rukopisu křižovnického,
s. 84. O týden pozdější určení SLČ – SN III, s. 99,186. Blíže M. Šandera, Zikmundovi věrní, s. 69.
1628
82 Theobaldovo líčení je pravděpodobně domyslem, uvedené datum obležení (5. září) pak mylné. Viz Z. Theobald,
Hussitenkrieg, s. 222.
1629
83 LL III, s. 347 (č. 491).
1630
84 Resumé usnesení vydal a analyzoval Karel Pletzer, Českokrumlovský záznam o kolínském sněmu v roce 1423, JSH
32, 1963, s. 180-182. Podruhé zlomek publikovali Anděla Fialová – Josef Hejnic, Český Krumlov v době husitské (Podle
rejstříku městské sbírky z roku 1424), SNM (Řada A – Historie) 29, 1975/1, s. 20. Širší souvislosti vyplývají z listu
Zikmunda Lucemburského polskému králi Vladislavovi II. (UB I, s. 328, č. 286), respektive z usnesení svatohavelského
sněmu (AČ III, s. 241, č. 31). Blíže F. M. Bartoš, Husitská revoluce I, s. 186; D. Coufal, Polemika o kalich, s. 177-178.
1631
85 Rudolf Urbánek, Věk poděbradský (ČDIII/2), Praha 1918, s. 293, 316.
1632
86 AČ VI, s. 410-411 (č. 13). Možnou identifikaci vyšehradského purkrabího naznačil J. Pekař, Žižka IV, s. 138. K
říjnovému datu kolínského sjezdu například I. Hlaváček, Husitské sněmy, s. 85.
1633
87 K. Pletzer, Českokrumlovský záznam, s. 180.
1634
88 Királyok, s. 115.
1635
89 Opis pochází z počátku druhé poloviny 16. století a dochoval se v rukopisu KNM V C 2, fol. 28v – 32r. Blíže Anna
Skýbová, Brus z Mohelnice – vznik a zachování nejstaršího opisu Žižkova vojenského řádu, in: In memoriam Zdeňka Fialy.
Z pomocných věd historických, ed. Lubomír Vebr, Praha 1978, s. 141-169. Edice uvádí P. Spunar, Repertorium II, s. 54 (č.
41). Odkazujeme zde na vydání in Staročeské vojenské řády, s. 23-27.
1636
90 Rozsáhlou literaturu k dokumentu zde nelze v úplnosti evidovat. Z důležitých titulů viz H. Toman, Husitské
válečnictví, s. 15-17; O. Frankenberger, Naše velká armáda II, s. 50-51; R. Urbánek, Jan Žižka, s. 233-241; J. Pekař, Žižka
III, s. 222-228; Týž, Žižka IV, s. 136-137; F. G. Heymann, John Žižka, s. 374-384; F. M. Bartoš, Husitská revoluce I, s.
181-182; F. Šmahel, Jan Žižka z Trocnova, s. 159-161; Týž, Husitská revoluce III, s. 133-134,141-142; A. Paner, Jan Žižka
z Trocnova, s. 270-275.
1637
91 A. Molnár, Žižkův kněz. V zápasech o Hradec Králové, KJ 73,17. 8.1988, č. 27, s. 3.
1638
92 M. Flegl, Žižkův boj s hříchem, s. 85.
1639
93 Staročeské vojenské řády, s. 24-25.
1640
94 Tamtéž, s. 24-25.
1641
95 Tamtéž, s. 26.
1642
96 Tamtéž, s. 25-26.
1643
97 Tamtéž, s. 25.
1644
98 Tamtéž, s. 26.
1645
99 Tamtéž, s. 23.
1646
100 Tamtéž, s. 26.
1647
101 M. Flegl, Žižka ve světle svých listů, s. 175; A. Molnár, Na okraj, s. 34.
1648
102 Detailně k tomuto aspektu F. J. Holeček, Několik poznámek, s. 213-221.
1649
103 Staročeské vojenské řády, s. 27.
1650
104 M. Flegl, Žižkův boj s hříchem, s. 86.
1651
105 Staročeské vojenské řády, s. 26-27.
1652
106 Tamtéž, s. 27.
1653
107 K němu s dílčími nepřesnostmi Jiří Hás, Aleš Vřešťovský z Rýzmburka, Heraldika a genealogie 38, 2005, s. 21-24.
1654
108 A. Sedláček, Hrady XII, s. 327; Týž, Hrady XIII, s. 112; J. Pekař, Žižka III, s. 223-227; F. Šmahel, Dějiny Tábora
I/1, s. 618-619; P. Křížek, Beneš z Mokrovous, s. 39; P. Čornej, Světla a stíny, s. 161; M. Plaček – P. Futák, Páni z
Kunštátu, s. 169-171, 575; I. Lehký – M. Sýkora a kolektiv, Kalich a Panna, s. 243-245. Lokalita Slavné se v Čechách
nevyskytovala (v úvahu přichází Slaný, eventuálně zaniklé Slavany u Humpolce, popřípadě Slavín u Votic). Viz F. Roubík.
Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách, s. 45, 73,119. Nesnadné je i rozhodování mezi Košovem a Kosovem.
1655
109 Miloš Dvořák, Městská správa, s. 176.
1656
110 R. Urbánek, Lipany a konec polních vojsk, s. 66-72; P. Čornej, Lipanská křižovatka, s. 64-68; F. Šmahel, Dějiny
Tábora I/2, s. 378-381; P. Contamine, Válka ve středověku, s. 194-202; Petr Klučina, Husitská revoluce na pozadí dobových
válek a vojenství, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum 3), edd. Miloš
Drda – Zdeněk Vybíral ve spolupráci s Jakubem Smrčkou, Tábor 2007, s. 523-537; Alena M. Černá, Spanilá jízda po
internetu, NŘ 95, 2012, s. 113-121.
1657
111 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 47; Höfler II, s. 63; Ivan Hlaváček a kolektiv, Skryté edice a regesty listin a listů k
dějinám husitské revoluce (1419-1437). I. část, TA 1, 1987, s. 26-27 (č. 104,105, 108, 111, 112). Blíže Josef Dobiáš, Dějiny
královského města Pelhřimova a jeho okolí. Díl II. Doba reformační. Část I, Pelhřimov 1936, s. 39,76-77; František
Hoffmann, Jihlava v husitské revoluci, Havlíčkův Brod 1961, s. 119,171-173. K vnitřním poměrům ve městě Týž, Úvod, in:
AČ XL/1, s. XXVII-XLVII.
1658
112 Tomáš Jan Pěšina z Čechorodu, Mars Moravicus sive Bella horrida et cruenta, Pragae 1677, s. 489-499. Blíže
Silvia Petrin, Der österreichische Hussitenkrieg 1420-1434,2 Wien 1994, s. 5-7; F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 142; J.
Válka, Husitství na Moravě, s. 66-69.
1659
113 Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 322.
1660
114 Výstižně Dějiny Brna 2, s. 142-143; Petr Elbel, Morava, s. 200-203.
1661
115 Text M SLČ fol. 278v-28or. Popis kodexu NK XIX A 50 podala a cenná zjištění připojila Alena Richterová,
Děčínské rukopisy Františka Martina Pelcla (1734-1801), nyní ve fondech Národní knihovny České republiky, Praha 2007,
s. 111-115; Táž, Staré letopisy české v rukopisech z knihovny Františka Martina Pelcla, in: Inter laurum et olivam (AUC –
Philosophica et historica 1-2/2002. Z pomocných věd historických XVI), Praha 2007, s. 504-505.
1662
116 Staří letopisové čeští, s. 57-61. Pojednání však editor otiskl již dříve časopisecky. Viz František Palacký, Válečné
tažení táboritů do Uher l. 1423, Časopis Společnosti Vlastenského museum v Čechách 1, 1827, č. 3, s. 115-119 (pojem
„táborité“ je však zavádějící, neboť se v textu vůbec nevyskytuje). Z knižní edice přetištěno rovněž in: Výbor z literatury
české. Díl druhý. Od počátku XV až do konce XVI století, ed. Karel Jaromír Erben, Praha 1868, sloupec 266-270.
1663
117 O Čapkově výpravě FRB V, s. 605-606; SLČ – SN II, s. 47-49; SLČ – SN III, s. 21, 68,109. Blíže David Papajík, Jan
Čapek ze Sán. Jezdec na konec světa. Vojevůdce, kondotiér a zbohatlík 15. století, České Budějovice 2011, s. 41-48; M.
Lysý, Husitská revolúcia a Uhorsko, s. 95-101.
1664
118 J. Pekař, Žižka III, s. 215-221; Týž, Žižka IV, s. 131-135. K reakci české historiografie P. Čornej – A. M. Černá,
Žižkovo tažení do Uher, s. 454-457, 490-491.
1665
119 František Michálek Bartoš, O Žižkovu jízdu na Slovensko, JSH 7, 1934, s. 124-127; Týž, Národní kronika…, in:
Staré letopisy české z vratislavského rukopisu, ed. František Šimek, Praha 1937, s. XIII– XIV; Týž, Žižkova jízda na
Slovensko a sirotčí anabase, JSH 31,1962, s. 83-87; Týž, Husitská revoluce I, s. 184-186.
1666
120 Text M SLČ, fol. 278rv. Téměř v plném znění otiskl tuto pasáž J. Pekař, Žižka III, s. 213-214. Označení Prachylové
či Prachylové (příjmení Prachýl se dosud vyskytuje na Moravě) snad souvisí s prachem a mělo zřejmě pejorativní význam.
Viz J. Svoboda, Staročeská osobní jména, s. 191, 199.
1667
121 Viz FRB V, s. 478-483; SLČ – SN III, s. 91-93,101,105-107, 187.
1668
122 Pojednání o údajné Žižkově uherské výpravě v transkribované podobě na základě autentického znění v textu M SLČ
(fol. 278v-28or) publikováno in: P. Čornej – A. M. Černá, Žižkovo tažení do Uher, s. 486-488.
1669
123 Blíže P. Čornej, Tajemství českých kronik, s. 169-177; P. Čornej – A. M. Černá, Žižkovo tažení do Uher, s. 461-462.
1670
124 Otakar Frankenberger (mladší), Husitské válečnictví po Lipanech, Praha 1960, s. 175-176. Nově k taktice uherských
vojsk a husitským vpádům na území nynějšího Slovenska Vladimír Segeš, Od rytierstva po žoldnierstvo. Stredoveké
vojenstvo v Uhorsku so zretelom na Slovensko, Bratislava 2004, s. 119-141, 187-193.
1671
125 F. Palacký, Dějiny III, s. 474 (zajímavý dodatek, směřující k vymezení textu jako vojenského naučení, na s. 496).
1672
126 (F. M. Pelzel), Des Bruder Zižka Ungarischer Feldzug und Rückzug, Apollo 4, 1797 (Erster Band. Januar bis April),
s. 239-251; František Martin Pelcl, Nová kronyka česká. Díl čtvrtý, ed. Jiří Rak, Praha 2007, s. 237-239 (dostupná nám byla
pouze digitální verze).
1673
127 Václav Klement Boušek, Slavný návrat Žižkův z Uher v polovici října 1423, JSH 5,1932, s. 1-22. K okolnostem
publikování této stati Kateřina Schwabiková, Počátky „orgánu husitského studia“. Jihočeský sborník historický v dopisech
F. M. Bartoše a Romana Cikharta, in: Zrození mýtu. Dva životy husitské epochy. K poctě Petra Čorneje, edd. Robert
Novotný – Petr Šámal, Praha – Litomyšl 2011, s. 426-427.
1674
128 Václav Chaloupecký, Nový názor na husitskou revoluci, Bratislava 1,1927, s. 291-297.
1675
129 Jan Hromádka, Česká cesta na Slovensku a Žižkovo tažení do Uher r. 1423, Bratislava 7, 1933, s. 417, 433-447.
1676
130 Václav Chaloupecký, Žižka a husité na Slovensku (nevydaný rukopis, za jehož dlouhodobé zapůjčení děkujeme
prof. MUDr. Václavu Chaloupeckému, CSc., historikovu vnukovi).
1677
131 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 139. K bitvě, v níž na straně uherského krále Matyáše Korvína bojoval jako
hejtman moravský šlechtic Dobeš z Boskovic a na straně císaře Fridricha III. Heinrich Prüschenk, blíže Gyula Rázsó, Die
Feldzüge des Königs Matthias Corvinus in Niederösterreich 1477-1490, Wien 1973, s. 16-17; Antonín Kalous, Matyáš
Korvín (1444-1490). Uherský a český král, České Budějovice 2009, s. 274-275.
1678
132 Milan Ducháček, Václav Chaloupecký. Hledání československých dějin, Praha 2014, s. 70-88, 279-288.
1679
133 Rudolf Holinka, Jan Žižka z Trocnova, in: Hrdinové a věštci českého národa, ed. Rudolf Holinka Přerov 1948, s.
242.
1680
134 Peter Ratkoš, Husitské revolučné hnutie a Slovensko, HČ 1, 1953, s. 32; Týž, Husitské revolučné hnutie a
Slovensko, in: Mezinárodní ohlas husitství, ed. Josef Macek, Praha 1958, s. 34.
1681
135 Rudolf Urbánek, Prvních sto let utrakvismu (1419-1526), in: Československá vlastivěda IV. Dějiny, ed. Václav
Novotný, Praha 1932, s. 192.
1682
136 Výbor I, s. 507-510. Podrobně k Urbánkovu postupu P. Čornej – A. M. Černá, Žižkovo tažení do Uher, s. 456.
1683
137 Emma Urbánková, Přírůstky rukopisného oddělení Universitní knihovny od vydání tištěných katalogů, in:
Knihovna. Vědecko-theoretický sborník, Praha 1957, s. 51.
1684
138 Rudolf Urbánek, Husitský král, Praha 1926, s. 268. Za upozornění děkujeme Jaroslavu Boubínovi.
1685
139 B. Varsik, Husitské revolučné hnutie a Slovensko, s. 16-19; Týž, Zo slovenského stredoveku. Výber historických
studií a článkov z rokov 1946-1968, Bratislava 1972, s. 396-397; Týž, Žižka a Slovensko, JSH 48, 1974, zvláštní číslo, s. 61-
63; M. Lysý, Husistká revolúcia a Uhorsko, s. 56.
1686
140 ZsO IX; ZsO X.
1687
141 P. Čornej – A. M. Černá, Žižkovo tažení do Uher, s. 454-494 (na s. 475-488 edice všech zkoumaných textů).
1688
142 „Brzo potom Žižka, vrátiv se z Uher, od hlízy umřel.“ Viz text M1 SLČ, NK ČR XXIII D 139, fol. 14r. Není ovšem
vyloučeno, že tento údaj, zaznamenaný roku 1612 Pavlem Nicephorem Horským, vycházel ze zmínky Eney Silvia o
(smyšlené) Žižkově cestě do Uher za králem Zikmundem. Viz Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s.
338,340.
1689
143 Alois Jirásek, Staré pověsti české, ed. Rudolf Skřeček, Praha 1953, s. 233-235.
1690
144 P. Čornej – A. M. Černá, Žižkovo tažení do Uher, s. 462.
1691
145 AČ III, s. 240-245 (č. 31); 496 (č. 233); AČ VI, s. 411 (č. 14); CDLS II/1, s. 169-178; Eberhart Windeckes
Denkwürdigkeiten, s. 86. Blíže I. Hlaváček, Husitské sněmy, s. 85-88; F. M. Bartoš, Husitská revoluce I, s. 187-188; F.
Šmahel, Husitská revoluce III, s. 144-145; V. Bystrický, Západní Čechy v husitských válkách, s. 168-169.
1692
146 AČ III, s. 241-242 (č. 31). Blíže D. Coufal, Polemika o kalich, s. 178-179 (zde odkazy na relevantní prameny a
literaturu).
1693
147 LL I, s. 56-57 (č. 79-81). Blíže B. Studt, Papst Martin V., s. 534-536; D. Coufal, Polemika o kalich, s. 180-181.
1694
148 Protože mnohokrát editovaný list dosud nikdy nebyl vydán v zachovaném znění, činíme tak na tomto místě: „Pán
Bůh všemohúcí rač býti s tebou, se všemi bratřími věrnými i s námi hříšnými svou svatou milostí i pomocí! Bratře Jene
Žižka a bratři naši nejmilejší! Věz, žeť sme jednoho Opočenských strany jali, vězně dosti znamenitého, kterýž jesti nás
zajisté zpravil, že již jeden jest s tebou u vojště, kterýž tě má zamordovati, a za to má ještě 30 k. gr. vzíti a již 10 k. gr.
hotových vzal. Pak toho jistého mordýře zná Pavel s hlavou černou kadeřavou, tohoto listu ukazatel. A protoť sme my jeho
k tobě vypravili, kterýž tě má všeho v úplnosti zpraviti, kdož to jednají a kterak to má jednáno býti, a kdo to má učiniti, toho
tobě okázati. Kterémužto Pavlovi prosíme, aby jemu věřil, což s tebou od nás v té věci mluviti bude. Pán všemohoucí rač tě
zachovati k své chvále a k prospěchům věrným obcem. Dán v Hradci nad Labem v pondělí v třetí hodinu v noci před svatou
Kateřinou rukou tvého kněze Ambrože. Janek Hvězda, purgmistr, konšelé a tvůj kněz Ambrož.“ List je uveden nadpisem
„Výstraha bratru Žižkovi poslaná o jeho zamordování“. Viz text M SLČ, fol. 285v-286r.
1695
149 Staročeský slovník. Obilé – ožžený, edd. Bohuslav Havránek (†) – Václav Křístek (†) – Jan Petr – Igor Němec,
Praha 1984, s. 373-375; Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník, s. 256.
1696
150 Pojmu se přidržel a zároveň se ho pokusil vymezit M. Šandera, Zikmundovi věrní, s. 11-15 (tam i odkazy na starší
literaturu). Obdobně O. Felcman – F. Musil a kolektiv, Dějiny východních Čech, s. 550.
1697
151 SLČ – SN III, s. 14, 99, 186, 385; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 47; text M SLČ, fol. 286v; Václav Hájek z
Libočan, Kronika česká, fol. 400v; A. Rosacius, Oratio, s. 104; Bohuslav Balbín, Vita venerabilis Amesti (vulgo Ernesti),
primi archiepiscopi Pragensis, Pragae 1664, s. 283-284 (i zde se Žižka vrací z Moravy, nikoliv z Uher); Týž, Epitome, s.
454; Týž, Miscellanea historia regni Bohemiae. Liber I Decadis I, Pragae 1679, s. 33. Blíže se shrnutím starších názorů
Ivan Honl, Jan Žižka u České Skalice r. 1424, Česká Skalice 1932; M. Šandera, Zikmundovi věrní, s. 74-75; Týž, Páni z
Dobrušky a z Opočna, s. 103-105; Vladimír Wolf, Žižkova bitva u Skalice 1424, in: Jan Žižka z Trocnova a husitské
vojenství v evropských dějinách (HT – supplementum 3), edd. Miloš Drda – Zdeněk Vybíral ve spolupráci s Jakubem
Smrčkou, Tábor 2007, s. 61-65; O. Felcman – F. Musil a kolektiv, Dějiny východních Čech, s. 550.
1698
152 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 47; SLČ – SN III, s. 385; Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 4004; Z.
Theobald, Hussitenkrieg, s. 223; A. Sedláček, Zbytky register, s. 190 (Č. 1380); S. Bárta, Zástavní listiny Zikmunda
Lucemburského, s. 199 (č. 223). Blíže J. Urban, Lichtenburkové, s. 280; T. Durdík, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů,
s. 170; P. Vlček – P. Sommer – D. Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, s. 302; František Jirásko, Žižka před Hostinným.
Relace tří kronikářů, in: Sborník příspěvků k 85. narozeninám Antonína Justa, ed. Václav Horák, Trutnov 2006, s. 93-103
(solidně zpracovaný příspěvek vychází z mylného údaje Františka Palackého, že první záznam o obležení Hostinného je
obsažen v textu B SLČ, kde ale ve skutečnosti chybí).
1699
153 SLČ – SN III, s. 15, 385; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 47; Z. Theobald, Hussitenkrieg, s. 223. K tomu A.
Sedláček, Hrady V, s. 122, 309; František Kutnar, Mezi Chlumy a Kamennou hůrou (Obraz dějin Mlázovic v Podkrkonoší a
okolí), Mlázovice v Podkrkonoší 1997, s. 32-33; Encyklopedie českých tvrzí II, s. 470; Encyklopedie českých tvrzí III, s.
719; Petr Čornej, Poslední rok Jana Žižky, in: Přibyslav. Sborník příspěvků k dějinám města vydaný u příležitosti 570 let
úmrtí Jana Žižky, edd. Petr Čornej – Ladislav Macek – Pavel Rous, Přibyslav 1994, s. 35; Týž, Světla a stíny, s. 149-150.
1700
154 SLČ – SN III, s. 15,385; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 47; AČ III, s. 498 (č. 246); Z. Theobald, Hussitenkrieg, s.
223, 234-235. Blíže W. W. Tomek, Dějepis IV, s. 340; A. Sedláček, Hrady V, s. 310-311.
1701
155 Výpověď Petříka z Bařic, který byl 10. srpna 1430 vyslechnut staroměstskou radou, in: AČ XXVI, s. 5.
1702
156 Koncept dohody o příměří vydal K. Siegl, Briefe und Urkunden, s. 48-50 (č. 21). K Švamberku AČ II, s. 190 (č.
344). Více F. Šmahel, Organizace a skladba, s. 24-25; Týž, Dějiny Tábora I/2, s. 363; J. Jánský, Páni ze Švamberka, s. 66-
67; V. Bystrický, Západní Čechy v husitských válkách, s. 170.
1703
157 Seznamy konšelů z ledna 1422 otiskl W. W. Tomek, Dějepis V, s. 70,84. Dále W. W. Tomek, Základy I, s. 19,114;
B. Zilynskyj, Jednota pražských měst, s. 144-145.
1704
158 D. Coufal, Polemika o kalich, s. 181-184; J. Válka, Husitství na Moravě, s. 71; Dějiny Brna 2, s. 143-145.
1705
159 Veršované skladby doby husitské, s. 125, v. 318-319.
1706
160 F. M. Bartoš, Nové světlo do dějin posledního roku života Žižkova, JSH 11, 1938, s. 102-107 (s edicí prohlášení
husitské Prahy, obsahující cenné detaily k jednání s Korybutem); D. Coufal, Polemika o kalich, s. 186-189; J. Grygiel,
Życie, s. 84-87; J. Grygiel – B. Zilynskyj, Kníže Zikmund Korybutovič a Praha, s. 16-17; F. Šmahel, Husitská revoluce III,
s. 146-147; J. Nikodem, Polska i Litwa, s. 344-353; Týž, Witold, s. 351-352. Ve všech těchto pracích i odkazy na relevantní
prameny.
1707
161 Joannis Dlugossii Annales. Liber undecimus, s. 205-206.
1708
162 CDLS II/1, s. 182,183,186, 207; SRL I, s. 59-60 (s přehnanými údaji o počtu Bočkových bojovníků). Blíže R. Anděl,
Husitství v severních Čechách, s. 55-56; Ondřej Vodička, Jan Chudoba z Vartenberka na Ralsku. Pokus o portrét
severočeského pána husitské doby, Bezděz 20, 2011, s. 18; M. Plaček – P. Futák, Páni z Kunštátu, s. 370,582-583; O.
Felcman – R. Fukala a kolektiv, Poděbradové, s. 56.
1709
163 FRB V, s. 592-593; AČ III, s. 245-248 (č. 32); Účty hradu Karlštejna, s. 33-35,13-16, 25-29,37. K tomu J. Pekař,
Žižka III, s. 242-244; F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 148-149; J. Jánský, Česko-bavorská hranice I, s. 163; V.
Bystrický, Západní Čechy v husitských válkách, s. 170-171; Dějiny města Plzně 1, s. 199-200; B. Roedl a kolektiv, Louny, s.
84.
1710
164 UB I, s. 336-340 (č. 293-294). Viz též J. Jánský, Kronika česko-bavorské hranice I, s. 163.
1711
165 M. Pavla Žídka Spravovna, s. 180.
1712
166 Zdejší katolický farář Zbyněk z Litkovic před husity tehdy uprchl do Všeborska u hradu Kost a posléze se uchýlil na
Bezděz. Viz O. Vodička, Bezděz, s. 15,19.
1713
167 SLČ – SN III, s. 186-187; Účty hradu Karlštejna, s. 38. Blíže A. Sedláček, Hrady. XV, s. 163-164.
1714
168 Účty hradu Karlštejna, s. 38; SLČ – SN II, s. 26 („in Costelecz fuit obsessus“), 27, 65 („v Kostelci“), 84, 108,136;
SLČ SN III, s. 186-187 (Žižka unikl „do Kostelce na Labi“); Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, s. XXI („přitáhl do
Kostelce“).
1715
169 Text E SLČ, fol. 83v (poprvé „u Kostelce“); dále například SLČ z rukopisu křižovnického, s. 85; SLČ z
vratislavského rukopisu, s. 47; Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 401r. K cestám, přívozům a mostu A. Sedláček,
Hrady XV, s. 163-164; P. Čornej, Tajemství českých kronik, s. 179-180; P. Bolina – T. Klimek – V. Cílek, Staré cesty, s.
300-326,399-401, 422-426, 547-551. Bez valné poznávací hodnoty František Viktorin, Jan Žižka obležen v Kostelci n.
Labem (k 550. výročí), Zpravodaj středočeské vlastivědy a kronikářství 6,1974, s. 77-80. O něco lépe Jan Sládeček, Jan
Žižka u Kostelce nad Labem, Týn nad Vltavou 2014, s. 28-31.
1716
170 Eberhart Windeckes Denkwürdigkeiten, s. 197.
1717
171 Poděbrady byly rezidencí pana Hynka, nikoliv Viktorinovou. Již texty V a D SLČ (a po nich některé další) jasně
sdělují, že Žižkovi „ku pomoci pan Hynek Boček z Poděbrad přijev, Žižku s jeho lidem“ vyvedl. Viz SLČ-SN II, s. 108,136.
1718
172 Text E SLČ, fol. 83v.
1719
173 Přívozy a mosty na Labi, doložené v 18. století a některé z nich existující nepochybně už dříve (mezi Kostelcem a
Týncem fungovaly kolem roku 1720 mosty v Brandýse, Toušni, Litoli u Lysé, Poděbradech a Kolíně), uvádějí P. Bolina –
T. Klimek – V. Cílek, Staré cesty, s. 220.
1720
174 Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 328.
1721
175 Tři dny trvající pronásledování vyplývá z údaje textu S1 SLČ. Viz SLČ – SN III, s. 187.
1722
176 FRB V, s. 592; SLČ – SN III, s. 100.
1723
177 SLČ – SN II, s. 26, 27, 65.
1724
178 Encyklopedie českých tvrzí II, s. 442-444.
1725
179 FRB V, s. 592; text E SLČ, fol. 83v-84r; text F SLČ, p. 230-231; SLČ – SN II, s. 26, 27, 65, 84,108,136, 171; SLČ –
SN III, s. 15, 63, 100, 187, 386-387; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 47; SLČ z rukopisu křižovnického, s. 85; MHB IV, s.
72; M. Pavla Žídka Spravovna, s. 180; Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, s. XXII; M. Kuthen, Kronika o založení země
české, fol. O2 a-b; Bohuslava Bílejovského Kronika česká, s. 70-71; J. Teige, Základy I, s. 403.
1726
180 K dispozici máme dvě varianty záznamu. Zápis ve starším papírovém kodexu, obsahujícím text F SLČ (p. 231),
říká: „…pan Jindřich z Dubé, Žižkov zeť, a jiní mnozí.“ Mladší zápis v textu E SLČ fol. 84r pak praví: „pan Ondřej z Dubé,
Žižkuov zeť.“ Odtud se pak odvíjejí rozdíly v dalších textech Starých letopisů. Teoreticky je možné připustit, že Jindřich
(respektive Ondřej) z Dubé a Žižkův zeť byli dva rozdílní lidé, přičemž jméno vojevůdcova příbuzného kronikáři
nezachytili.
1727
181 Z rozsáhlého počtu prací například Josef Kalousek, Dvoje dějiny husitské, Osvěta 9, 1879, s. 123-132; H. Toman,
Husitské válečnictví, s. 338-343; Hermenegild Jireček, Čechoslované a civilisace, Osvěta 29, 1899, s. 217-226; Kutnohorsko
slovem i obrazem II/1, ed. Antonín Josef Zavadil, Kutná Hora 1912, s. 232– 233; O. Frankenberger, Naše velká armáda II,
s. 78-85; Jan Lesíkov (= Antonín Vomáčka), Žižkovo bojiště u Malešova, Kutná Hora 1923; R. Urbánek, Jan Žižka, s. 264-
265; J. Durdík, Husitské vojenství, s. 167-171; F. G. Heymann, John Žižka, s. 410-414; Týž, Kutná Hora – Malešov, s. 80-
81; F. Šmahel, Jan Žižka z Trocnova, s. 178-179; Petr Klučina, Vojenská činnost Jana Žižky z Trocnova v letech 1423-1424,
Studie k československým vojenským dějinám 5, 1976 (č. 2-3), s. 5-22, zde s. 18-20; Týž, Jak válčili husité, Praha 1983, s.
55-58; P. Marczak, Wojny husyckie, s. 86-87; (obezřetněji) J. Dolejší – L. Křížek, Husité, s. 76-77; Lenka Mazačová,
Cestou husitských hejtmanů, Chlístovice 2011, s. 48-52 (připouští obě řešení).
1728
182 A. Sedláček, Hrady XII, s. 131. S tím se srovnává poznámka z roku 1499 o vodě, která „jde od Bojiště“. Viz Josef
Kalousek, Poznámka redaktora, PAM 10,1874-1877, s. 220.
1729
183 Text L SLČ, fol. 46v; text M SLČ, fol. 286v Obě pasáže poprvé věrně editovány in: A. M. Černá – P. Čornej,
Žižkovo tažení do Uher, s. 476-477.
1730
184 J. Pekař, Žižka III, s. 240-242; Týž, Žižka IV, s. 144-148; František Michálek Bartoš, Kolem poslední bitvy Žižkovy,
ČSPS 68, 1960, s. 197-203 (se spornou lokalizací bojiště); Týž, Husitská revoluce I, s. 192. V jejich stopách Petr Čornej,
Žižkova bitva u Malešova 7. června 1424, JSH 49,1980, s. 152-166; Týž, Tajemství českých kronik, s. 183-186; P. Klučina –
R. Marsina – A. Romaňák, Vojenské dějiny Československa I, s. 265.
1731
185 A. M. Černá – P. Čornej, Žižkovo tažení do Uher, s. 455, 457-458, 464-475.
1732
186 Text L SLČ, fol. 46v.
1733
187 Konrad Kyeser, Bellifortis, fol. 83v-84a; Johannes Hartlieb, Liber de arte bellica Germanicus, ÖNB Wien, Cod.
3062, fol. 6or; Hans Thalhofer, Alte Armatur und Ringkunst, Kongelige Bibliotek Københaven, Thott 290 20.
1734
188 F. M. Bartoš, Zápisky v breviáři kněze Antocha z Přelouče, s. 105 (zde datum 8. června).
1735
189 Tak například SLČ – SN III, s. 187, 387. Tato tendence vrcholí smyšleným, leč půvabným líčením v Kořínkových
Starých pamětech kutnohorských, s. 122, 153 (s rýmovačkou o „Žižka-peské chásce“) i na jiných místech (původní vydání
s. 106,140). Na pravou míru uvedl tyto povídačky J. Kejř, Právní život, s. 52-55.
1736
190 Ješek, který jel do Prahy „pro novitatibus de bello Zizkonis et Pragensium“, obdržel na výdaje 4 groše. Viz Účty
hradu Karlštejna, s. 38.
1737
191 Božena Kopičková, Mnichovský fascikl č. 543: Korespondence královny Žofie z období březen 142--prosinec 1427.
Dodatky ke studii F. M. Bartoše, MedHB 8, 2001, s. 126 (č. 9).
1738
192 SLČ – SN III, s. 100.
1739
193 SLČ – SN II, s. 32-33, 136; SLČ – SN UL III s. 16, 65,190; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 51; SLČ z rukopisu
křižovnického, s. 88-89; FRB V, s. 595; CDLS II/1, s. 207; Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 402v-403r.
1740
194 Ota Halama, Svatý Jan Hus, s. 31.
1741
195 W. W. Tomek, Dějepis V, s. 70; P. Čornej, Světla a stíny, s. 169-170.
1742
196 AČ XXVI, s. 412; AČ XXVIII, s. 659, 654. Blíže P. Čornej, Světla a stíny, s. 78-79.
1743
197 FRB V, s. 592,593; UB I, s. 356-357 (č. 304). Viz J. Nikodem, Polska i Litwa, s. 357-358.
1744
198 UB I, s. 344-350 (č. 298, 299); I. Hlaváček – R. Tecl – M. Vondráček a kolektiv, Skryté edice II, s. 16-17 (č. 68, 69).
1745
199 S. Wefers, Das politische System, s. 111-126; J. K. Hoensch, Lucemburkové, s. 224-226.
1746
200 AČ I, s. 219 (č. 29); V. Schulz, Historické zprávy v nejstarší knize m. Brodu Českého, s. 6. Blíže Jaromír
Čelakovský, Hrad pražský a majetková práva k němu do r. 1526, SPDMP I, 1907, s. 23; M. Dvořák, Český Brod, s. 7; J.
Grygiel – B. Zilynskyj, Kníže Zikmund Korybutovič a Praha, s. 16-18.
1747
201 SLČ z vratislavského letopisu, s. 25; Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, s. 22; Aeneas Silvius Piccolomini,
Historia Bohemica 1, s. 266. Obvykle udávané denní datum (úterý 25. července) není zcela prokazatelné. Blíže František
Michálek Bartoš, Kolem „Kroniky velmi pěkné o J. Žižkovi“, JSH 6,1933, s. 127-128; F. Šmahel, Mezi středověkem a
renesancí, s. 169; Týž; Poslední chvíle, s. 159.
1748
202 Opis listiny (postrádající datum) vydal F. M. Bartoš, Nové světlo, s. 106-107.
1749
203 FRB V, s. 593.
1750
204 Hornolužické zprávy Žižku obvykle jmenují, kdykoliv se ocitl v severních Čechách. Jeho postava znamenala vždy
zvýšené nebezpečí. Protože se na jaře v hornolužické korespondenci a ve zhořeleckých účtech nevyskytuje, je třeba tažení
na Turnovsko datovat nikoliv na počátek března, jak činila starší literatura, nýbrž spíš do první poloviny července. Viz text
E SLČ, fol. 84r; (v podstatě shodně) SLČ – SN III, s. 387; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 47. Pro srovnání CDLS II/1, s.
196. Blíže J. Pekař, Žižka IV, s. 149; F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 150. Dále P. Vlček – P. Sommer – D. Foltýn,
Encyklopedie českých klášterů, s. 679.
1751
205 SLČ – SN III, s. 387; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 48; LC VIII-X, s. 92. Tomáš J. Pěšina (Mars Moravicus, s.
499) uvádí, že k upáleni kněží došlo 23. dubna a na hranici skončili i dva nižší šlechtici, Jan ze Mšena a Hynek z Račiněvsi.
Stejné údaje, včetně prokazatelně chybného data (na základě špatného čtení „den sv. Jiří“ místo správného „sv. Jiljí“), má i
B. Balbín, Miscellanea historica regni Bohemiae IV, s. 157. Hynka z Račiněvsi a Jana ze Mšeného (u Roudnice nad Labem)
se v pramenech 15. století (zatím) nepodařilo dohledat. Jan z Račiněvsi byl katolík, působící v Zikmundových službách. Viz
A. Sedláček, Hrady VIII, s. 204; Týž, Hrady XIV, s. 27; Týž, Zbytky register, s. 155 (č. 1088). O práce barokních eruditů se
opřel Florian Zapletal, Jan Žižka v Libochovicích nad Ohří 23. dubna 1424, ČSPS 69,1961, s. 138-140
1752
206 Účty hradu Karlštejna, s. 57 58. K tomu Josef Macek, Úmluvy zdické, in: Sborník prací k poctě 75. narozenin
akademika Václava Vojtíška (AUC – Philosophica et historica II), Praha 1958, s. 195-212, zde s. 201-202.
1753
207 AČ III, s. 245-248 (č. 32).
1754
208 Zdeněk Nejedlý, Mládí M. Jana z Rokycan, ČMKČ 73, 1899, s. 528; Kamil Krofta, Duchovní odkaz husitství, Praha
1946, s. 182; Jaroslav Boubín, Mistr Jan z Rokycan. Stručný náčrt jeho životních osudů, in: Žaloby katolíků na mistra Jana z
Rokycan, edd. Jaroslav Boubín –Jana Zachová, Rokycany 1997, s. 12.
1755
209 „Vyšel tedy se souhlasem měšťanů, odebral se do tábora a smířil Žižku s městem“ (překlad D. Martínková – A.
Hadravová – J. Matl). V latinském originálu: „Exit ergo consentientibus civibus et in Castra profectus Civitati Zischam
conciliavit.“ Viz Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 336,338.
1756
210 Alois Jirásek, Jan Žižka. Historická hra o pěti jednáních, ed. Julie Štěpánková, Praha 1955, s. 110.
1757
211 Blíže P. Čornej, Světla a stíny, s. 164-166; Jaroslava Janáčková, Alois Jirásek, s. 347-348, 350-352; Jan Galandauer,
6. 7.1915. Pomník mistra Jana Husa. Český symbol ze žuly a bronzu, Praha 2008, s. 76-105.
1758
212 R. Urbánek, Žižka v památkách a úctě, s. 61; Jaroslav Prokeš, Jubilejní literatura o Žižkovi (část II), ČMM 50,1926,
s. 717-719; J. Kadlec, Námitky M. Jana z Příbramě proti M. Janovi z Rokycan, VSP 14, 1978, s. 15-21. Dále viz J. Weber
(= Jaroslav Kadlec) – J. Tříška – P. Spunar, Soupis rukopisů v Třeboni a v Českém Krumlově, s. 118; P. Spunar,
Repertorium II, s. 160 (č. 305), 182-183 (č. 365).
1759
213 Mikuláš z Pelhřimova, Obrana a vyznání táborů, s. 239.
1760
214 J. Pekař, Žižka III, s. 261-265; Týž, Žižka IV, s. 161-162. Viz i Pekařův starší náběh Jan Žižka I. Žižka u Eneáše
Silvia, ČČH 30,1924, s. 426.
1761
215 Berní knihy Starého Města pražského, s. 66, 109, 156, 242, 315 (dům v pozdějším Židovském městě, čp. 71); A.
Sedláček, Hrady III, s. 129; Sčk (= August Sedláček), ze Zahrádky, OSN 27, 1908, s. 374-375; R. Šimůnek, Správní systém
šlechtického dominia, s. 539.
1762
216 Na politickou orientaci těchto konšelů průkopnicky upozornil František Michálek Bartoš, Studie o Žižkovi a jeho
době I. Žižka a Rokycana, ČNM 98, 1924, s. 2-9; Týž, Husitská revoluce I, s. 196-197.
1763
217 SLČ – SN II, s. 26, 27, 65, 85,108 (zde poprvé zmínka o sv. Ambroži), 137; SLČ – SN III, s. 100,187; text F SLČ, p.
232; SLČ z rukopisu křižovnického, s. 86.
1764
218 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 48.
1765
219 Tak (asi z domyslu) Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 401r; Z. Theobald, Hussitenkrieg, s. 227.
1766
220 UB I, s. 360-362 (č. 309); Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 401r. Blíže J. Grygiel – B. Zylinskyj, Kníže
Zikmund Korybutovič a Praha, s. 17-19; Jiří Kejř, Konfiskace majetku, s. 30-31; P. Čornej, Světla a stíny, s. 168-172.
1767
221 P. Čornej, Světla a stíny, s. 174-185.
1768
222 Účty hradu Karlštejna, s. 58.
1769
223 Tamtéž, s. 59.
1770
224 Karlštejnské účty hovoří pouze o jednáních, která vedli „domini cum Pragensibus et Thaboritis“, přičemž
pojmenování „táborité“ mohlo zahrnovat nejen delegaci táborského svazu, ale i Žižkovo uskupení, byť je s podivem, že
Žižkovo jméno absentuje. Tamtéž, s. 59.
1771
225 AČ III, s. 248 (č. 33).
1772
226 AČ III, s. 248-251 (č. 33); K. Siegl, Briefe und Urkunden, s. 51-56 (č. 23).
1773
227 Na význam zdických dohod existují mezi badateli různé názory a také jejich interpretace (ba i datace) není vždy
shodná. Viz například J. Pekař, Žižka III, s. 266-268; Týž, Žižka IV, s. 163-164; I. Hlaváček, Husitské sněmy, s. 88-89; J.
Macek, Úmluvy zdické, s. 193-212 (s vynikajícím diplomatickým rozborem obou materiálů a upozorněním na nepřesnosti v
Palackého edici českého konceptu); F. Seibt, Hussitica, s. 155-158; F. M. Bartoš, Husitská revoluce I, s. 198-199; H.
Kaminsky, A History, s. 477-478; F. Šmahel, Dějiny Tábora I/2, s. 365; Týž, Husitská revoluce III, s. 156-157; F. Kavka,
Poslední Lucemburk, s. 126-127 (s účastí Žižkova svazu, stejně jako Seibt, nepočítá); P. Čornej, Velké dějiny V, s. 340.
1774
228 LL I, s. 68-71 (č. 97-99); UB II, s. 507 (č. 22).
1775
229 P. Elbel, Morava, s. 204.
1776
230 SLČ – SN III, s. 100; CDLS 11/1, s. 203.
1777
231 I. Hlaváček a kolektiv, Skryté edice I, s. 28 (č. 124); J. Válka, Husitství na Moravě, s. 71-77; Dějiny Brna 2, s. 145-
146; P. Elbel, Morava, s. 203.
1778
232 LL I, s. 65-66 (č. 92).
1779
233 SLČ – SN III, s. 100; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 48.
1780
234 Například Prokop Lupáč z Hlavačova, Rerum Boemicarum Ephemeris sive Kalendárium historicum, Pragae 1584
(VI. octobris); Z. Theobald, Hussitenkrieg, s. 227; J. F. Beckovský, Poselkyně, s. 717.
1781
235 SLČ – SN III, s. 15,187. Zacharias Theobald (Hussitenkrieg, s. 227) klade dobytí přibyslavského hradu k 9. říjnu. K
zcela zaniklému přibyslavskému hradu T. Durdík, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, s. 460. K přibyslavské
fortifikaci v pozdním 15. století Pavel Rous, Poznámky k obranné funkci věže u kostela sv. Jana Křtitele v Přibyslavi,
Havlíčkobrodsko 22, 2008, s. 100-109.
1782
236 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 48.
1783
237 FRB V, s. 594, 595.
1784
238 SLČ z vratislavského rukopisu, s. 48.
1785
239 Alois Maria Haas, Tod und Jenseits in der deutschen Literatur des Mittelalters, in: Himmel, Hölle, Fegerfeuer. Das
Jenseits im Mittelalter, ed. Peter Jetzler, Zürich 1994, s. 75-76.
1786
240 SLČ – SN III, s. 100, 388; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 48.
1787
241 Robert Šimůnek, Reprezentace české středověké šlechty, Praha 2014, s. 54.
1788
242 Nejstarší kronikářskou zprávu o uložení v Čáslavi zřejmě obsahují SLČ z vratislavského rukopisu (s. 48), avšak
podle filigranologické analýzy Michala Dragouna vznikl tento manuskript mezi léty 1515-1535.
1789
243 Bohuslava Bílejovského Kronika česká, s. 71.
1790
244 Martin Kuthen, Kronika o založení země české, fol. 02b; Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 401r.
1791
245 Josef Hejnic, Čáslavská humanistická epitafia k poctě Jana Žižky z Trocnova, ČNM 136,1967, s. 69-79; F. Šmahel,
Záhady dvou Žižků, s. 9-12; Z. Vybíral, Jan Žižka, s. 124-125.
1792
246 Prokop Lupáč z Hlavačova, Rerum Boemicarum Ephemeris, p. H3b-H4a; Daniel Adam z Veleslavína, Kalendář
historický, Praha 1590, s. 528; Bartoloměj Paprocký, Diadochos. O počátku a dávnosti měst v království Českém knihy páté,
s. 89-90; Z. Theobald, Hussitenkrieg, s. 227-230; Mikuláš Dačický z Heslova, Prostopravda – Paměti, edd. Eduard Petrů –
Emil Pražák, Praha 1955, s. 280; Pavel Stránský ze Zápské Stránky, Český stát. Okřik, ed. a překlad Bohumil Ryba, Praha
1953, s. 35-36.
1793
247 Mikuláš Dačický z Heslova, Prostopravda – Paměti, s. 592. V obecné rovině František Graus, Živá minulost.
Středověké tradice a představy o středověku, Praha 2017, s. 84.
1794
248 Prokop Lupáč z Hlavačova, Rerum Boemicarum Ephemeris, fol. H3b-H4a; Daniel Adam z Veleslavína, Kalendář
historický, s. 528; Mikuláš Dačický z Heslova, Prostopravda – Paměti, s. 280.
1795
249 Josef Vítězslav Šimák, Kde byl Žižka pochován, ČČH 18, 1912, s. 7-20, 463-464; R. Urbánek, Žižka v památkách a
úctě, s. 23-40; K. V. Adámek, Jan Žižka na českém východě, s. 65-88 (apologeticky ve prospěch čáslavského pohřbu); F.
Šmahel, Záhady dvou Žižků, s. 8-12; P. Čornej, Jan Žižka v Čáslavi, s. 143-144; Jana Kolečková-Veselá, Kostel sv. Petra a
Pavla v Čáslavi a jeho obnova v letech 1908-1911, Kutná Hora 2012, s. 15.
1796
250 SLČ – SN II, s. 137.
1797
251 Alena M. Černá, Staročeské názvy chorob, Praha 2009, s. 38, 39, 47, 91,111,112,143,151.
1798
252 Lupáč píše, že vojevůdce podlehl epidemické chorobě, proslulý lékař a spisovatel Thomayer uvažoval o sepsi v
důsledku karbunklu, respektive furunklu. Viz Prokop Lupáč, Rerum Boemicarum Ephemeris, fol. H3b; Josef Thomayer,
Sebrané spisy I, Praha 1919, s. 24-30.
1799
253 Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 340.
1800
254 J. Huizinga, Podzim středověku, s. 168.
1801
255 SLČ – SN III, s. 16, 64, 101,392; SLČ z vratislavského rukopisu, s. 50. Viz i Ludmila Fialová – Pavla Horská –
Milan Kučera – Eduard Maur – Jiří Musil – Milan Stloukal, Dějiny obyvatelstva českých zemí, Praha 1996, s. 63-64.
1802
256 SLČ – SN III, s. 15. Méně určitě („u hradu Přibyslavi“) SLČ – SN II, s. 137.
1803
257 Pavel Rous, Některé okolnosti Žižkovy smrti v literatuře a místní tradici, in: Přibyslav. Sborník příspěvků k dějinám
města vydaný u příležitosti 570 let úmrtí Jana Žižky, edd. Petr Čornej – Ladislav Macek – Pavel Rous, Přibyslav 1994, s.
45-60; Petr Čornej, Přibyslav – město Žižkovo? in: Paměť míst, událostí a osobností: Historie jako identita a manipulace,
edd. Milan Hlavačka – Antoine Marés – Magdaléna Pokorná et alii, Praha 2011, s. 449-456.
1804
258 Čáslav památce Žižkově, Čáslav 1945, s. 7-16; Zora Dvořáková, Josef Václav Myslbek. Umělec a člověk uprostřed
své doly, Praha 1979, s. 58-61, 79-84; Z. Vybíral, Jan Žižka, s. 142-151.
1805
259 Martina Vítková, Dva palcáty, tři pavézy, kalich a Nepřemožitelný. Příběh dvou soutěží na sochu Jana Žižky z
Trocnova pro Hradec Králové, Královéhradecko 8, 2011, s. 221-236.
1806
260 SLČ – SN III, s. 101; J. Emler, Dvě nekrologia, s. 216. O táborsko-orebské (sirotčí) unii F. Šmahel, Dějiny Tábora
I/2, s. 373_377; Týž, Husitská revoluce III, s. 166-171.
1807
261 Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 338.
1808
262 Manualník M. Vácslava Korandy, s. 203.
1809
263 Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, fol. 401r.
1810
264 AČ III, s. 265 (č. 39).
1811
265 F. Mareš, Bratr Žižkův Jaroslav z Trocnova, s. 75-77.
1812
266 Z. Theobald, Hussitenkrieg s. 257. Snad všichni Žižkovi biografové od W. W. Tomka (Jan Žižka, s. 209) neodkazují
na stránku, ale na kapitolu XVI. Theobaldova díla. Ve skutečnosti se zpráva nachází v kapitole LXVI.
1813

1814
267 Popravčí kniha pánů z Rožmberka, s. 66, 72, 85. Na jejím základě F. Mareš, Bratr Žižkův, s. 76.
1815
268 W. W. Tomek, Základy II, s. 197 (denní datum výroku uvádí Týž, Jan Žižka, s. 210); dále Týž, Dějepis V, s. 86.
Denní datum domovního daru paní Anně uvádí V. Novotný, Katalog, s. 11 (Tomek má rok 1429). K pozdější historii domu
L. Lancinger, Z místopisu (Na příkopě II), s. 132-136.
1816
269 MC I, s. 854; AČ VII, s. 636-637 (č. 52); A. Sedláček, Zbytky register, s. 200 (č. 1457); S. Bárta, Zástavy Zikmunda
Lucemburského na církevní statky, s. 223 (č. 328). Podrobně I. Lehký – M. Sýkora a kolektiv, Kalich a Panna, s. 45-48. Zde
analýzy příslušných pramenů a kritické zhodnocení starších spekulací, jež předestřeli F. M. Bartoš, Žižkův zeť, s. 5-6;
Hrady zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III. Severní Čechy, ed. Rudolf Anděl, Praha 1984, s. 188-189.
1817
270 AČ XLII, s. 14 (č. 62).
1818
271 Karel Thir, Staré domy a rodiny táborské. I. díl. Na památku založení města před pěti sty léty. Tábor 1920, s. 14;
Roman Cikhart, Domek nebožce Žižkov na Táboře, JSH 6, 1933, s. 92-94. Zaujatě hájil totožnost Dóry s dcerou Jana Žižky
z Trocnova T. Pavlica, Neznámá dcera, s. 49-52.
1819
272 F. Šmahel, Husitská revoluce III, s. 164-169.
1820
273 Kronika velmi pěkná o Janovi Žižkovi, s. XXIII.
1821
274 „Pak jeho lidu zbíranému po jeho smrti jméno ostalo Sirotci; i trvalo jim dotud, až sú je i pobili.“ SLČ z
vratislavského rukopisu, s. 48.
1822
275 UB I, s. 465 (č. 409); AČ III, s. 265 (č. 39); F. Šmahel, Husitská revoluce IV, s. 434 (obr. 86). K motivu pelikána J.
Royt – H. Šedinová, Slovník symbolů, s. 131; Alexandr Stich, Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi (lingvoliterámí
studie), Praha 1996, s. 278-283.
1823
1 Toho si povšiml už Josef Pekař, když si 6. března 1929 poznamenal: „U Žižky nemáme detailu potřebného: chůze,
mluva, hlas, zvyky, fysiognomie. A nejmenší věci jsou často nejinteresantnější.“ Viz Deníky Josefa Pekaře. 1916-1933, ed.
Josef Hanzal, Praha 2000, s. 131.
1824
2 To naznačil i Josef Janáček, Velké osudy, Praha 1972, s. 63-64.
1825
3 Na základě rukopisu SOA Třeboň (A 7, fol. 63rv) F. M. Baroš, Nové zprávy, s. 114-115. Viz i J. Weber (= Kadlec) – J.
Tříška – P. Spunar, Soupis rukopisů, s. 67.
1826
4 Emanuel Havelka, Husitské katechismy, Praha 1938, s. 173-181,187; F. Hrejsa, Jan Žižka a jeho náboženský život, s.
12-20. V obecných souvislostech Pavlína Cermanová, Zbožnost husitského století, in: Husitské století, edd. Pavlína
Cermanová – Robert Novotný – Pavel Soukup, Praha 2014, s. 439-442.
1827
5 Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 340.
1828
6 „…qui calicem rubeum aut album pro suorum noticia in suis vestibus et armis ac vexillo deferebant.“ Viz FRB V, s.
389-390. Více M. Bartlová, Pravda zvítězila, s. 103.
1829
7 K tomu skvěle V. Růžek, Ikonografie pečetí Jana Žižky, s. 496-516.
1830
8 Niedersächsische Staats– und Universitätsbibliothek Göttingen, sign. 2°Cod. Ms. Theol. 182 Cim, fol. 38r; Jenský
kodex (fol. 5V, 56r 76r; Johannes Hartlieb, Liber de arte bellica, fol. 148r. K některým problémům F. Šmahel, Mezi
středověkem a renesancí, s. 176-186; (bez znalosti Růžkovy studie) Milena Bartlová, Jakou identitu označoval obraz
kalicha? In: Kalich jako symbol v prvním století utrakvismu, edd. Ota Halama – Pavel Soukup, Praha 2016, s. 46-47;
Pavlína Cermanová, Krev Kristova jako apokalyptický symbol? In: tamtéž, s. 88-90.
1831
9 Staročeské vojenské řády, s. 11, 17, 19, 27. Blíže F. Šmahel, Idea národa, s. 112-113, 159-161; J. Petráň, Motiv Žižky,
s. 106.
1832
10 Především Rudolf Urbánek, Žižka a nové umění válečné (Žižkova doba. Cyklus přednášek k pětistému výročí smrti
Žižkovy. Svazek IV.), Praha 1924; Týž, Jan Žižka, s. 67-79; Týž, Z husitského věku, s. 60-127. V jeho stopách mimo jiné
Eduard Wagner, Jak válčili husité, Praha 1946; J. Dolejší – L. Křížek, Husité, s. 81-83; A. Paner, Jan Žižka z Trocnova, s.
257-269.
1833
11 Vlčkův spis vydán například in: Staročeské vojenské řády, s. 43-53.
1834
12 K tomu už H. Toman, Husitské válečnictví, s. 184-195 (na s. 395-461 vydání několika vojenských řádů a instrukcí,
včetně Vlčkova Naučení). K využití vozů též J. Durdík, Husitské vojenství, s. 122-136; Eduard Wagner – Zoroslava Drobná
– Jan Durdík, Kroje, zbroj a zbraně doby předhusitské a husitské, Praha 1956, s. 95-97; Petr Klučina – Andrej Romaňák,
Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby. I. díl. 5.-17. stol., Praha 1983, s. 151-152; P. Klučina – R. Marsina – A. Romaňák,
Vojenské dějiny Československa I, s. 243-246; J. Dolejší – L. Křížek, Husité, s. 287-295. Se znalostí mezinárodního
kontextu i v souvislosti s vojenskými řády přehledně J. Biederman, Vozová hradba, s. 247-268.
1835
13 Kromě již vícekrát uvedených prací Tomanových, Frankenbergrových, Klučinových, Jana Durdíka i Dolejšího a
Křižka odkazujeme na pokusy, které rozsáhlými mapovými přílohami a plánky vybavili Hanuš Kufner, Husitské vojny v
obrazech, Praha, b. d. /1908/; Kamil Holý, Žižka stratég. Kritické úvahy o jeho taženích, Praha 1928.
1836
14 W. W. Tomek, Dějepis VIII, s. 101; J. Teige, Základy I, s. 721-722; P. Vlček a kolektiv, Umělecké památky Prahy.
Staré Město, s. 304; O. Halama, Svatý Jan Hus, s. 42.
1837
15 Veršované skladby doby husitské, s. 79, v. 1060-1063. K dataci Rozmlouvání člověka se smrtí viz Jaroslav Kolár,
Návraty bez konce. Studie k starší české literatuře, ed. Lenka Jiroušková, Brno 1999, s. 88-103. Toto určení potvrzuje i
zmínka o bosácích ve verši 1064.
1838
16 „Monstrum detestabile, crudele, horrendum, importunum, quod postquam manus humana conficere non valuit,
digitus dei extinxit.“ Viz Aeneas Silvius Piccolomini, Historia Bohemica 1, s. 340. V širším kontextu Jiří Rak, Bývali
Čechové… České historické mýty a stereotypy, Jinočany 1994, s. 55-56.
1839
17 Blíže František Šmahel, Enea Silvio Piccolomini a jeho Historie česká, in: Aeneae Silvii Historia Bohemica – Enea
Silvio Historie česká, edd. a překlad Dana Martínková – Alena Hadravová – Jiří Matl, Praha 1998, s. XLIII-XLIX.
1840
18 Blíže (i s básní) Viktor Viktora, Puchmajerova Óda na Jana Žižku z Trocnova, in: Jeden jazyk naše heslo buď 1.
Antonín Jaroslav Puchmajer, edd. Jaroslav Vyčichlo – Viktor Viktora, Radnice – Plzeň 2001, s. 21-25.
1841
19 Petr Čornej, Vnímání husitství v české moderní a postmodemí společnosti, AUC-HUCP 53/I, 2013, s. 26-28.
1842
20 Například Arnošt Kraus, Husitství v literatuře, zejména německé III. Husitství v literatuře devatenáctého století,
Praha 1924, s. 71-103, 121-173; Steffen Höhne, Die literarische Instrumentalisierung der böhmischen Geschichte im
Vormärz. Hus und die Hussiten, in: Brücken nach Prag: deutschsprächige Literatur im kulturellen Kontext der
Donaumonarchie und der Tchechoslowakei. Festschrift fü Kurt Krolop zum 70. Geburtstag, edd. Klaas-Hinrich Ehlers –
Steffen Höhne – Václav Maidl – Marek Nekula, Frankfurt a. M. 2000, s. 43-80.
1843
21 Zde i dále podrobněji P. Čornej, Světla a stíny, s. 9-21,337-393.
1844
22 František Palacký, Ocenění starých českých dějepisců (Dílo Františka Palackého I), ed. a překlad Jaroslav Charvát,
Praha 1941, s. 63-319, zde s. 244; Týž, Dějiny národu českého III, s. 490-492, 497-498.
1845
23 Wácslaw Wladiwoj Tomek, Děje země české, Praha 1843, s. 174,183-184; Týž, Jan Žižka, s. 123,131,143. K tomu
Jiří Rak, Husitství v díle Václava Vladivoje Tomka, HT 4,1981, s. 193-196.
1846
24 Blíže Miloslav Hýsek, Žižka v novočeské beletrii, in: Sborník Žižkův 1424-1924. K pětistému výročí jeho úmrtí, ed.
Rudolf Urbánek, Praha 1924, s. 200-240.
1847
25 Toman, byť některá jeho hodnocení jako by vypadla z pera Tomkova, nahlížel Žižku přece jen o něco kritičtěji než
autor Dějepisu města Prahy. Viz H. Toman, Literní památky, s. 66-68 (zde přitakání stanovisku Tomkovu), ale na s.
81,91,95 přece jen diferencovanější pohled (Žižka, „temperamentní, živý a přímý“ muž byl „vznětlivý“, přísný a
„nesnášenlivý“, nikoliv však „ztřeštěnec a fanatik“).
1848
26 Například Václav Novotný, Žižka. Na paměť 500. výročí jeho úmrtí dne 11. října 1924, Praha 1925; František
Michálek Bartoš, Jan Žižka z Kalicha (Žižkova doba. Cyklus přednášek k pětistému výročí smrti Žižkovy. Svazek VIII.),
Praha 1924; Týž, Jan Žižka z Kalichu, Praha 1924; Týž, Jan Žižka z Trocnova, Praha 1924; Týž, Dva Žižkovy zápisy a
problém jeho povahy, JSH 6, 1933, s. 96-108; Rudolf Urbánek, Jan Žižka z Trocnova 1424-1924, Praha 1924; Týž, Jan
Žižka; Týž, Žižka v památkách a úctě; Jaroslav Prokeš, Jubilejní literatura o Žižkovi, ČMM 48, 1924, s. 280-313; 50, 1926,
s. 717-735; Jiří Kejř, Jan Žižka jako politik a státník, s. 19-26; Týž, Jan Žižka – otázky bez odpovědi, s. 25-37.
1849
27 J. Pekař, Žižka III, s. 286, 290.
1850
28 Jaroslav Marek, Pekařovo dílo v proměnách dobového dějepisectví, in: Pekařovské studie, ed. Eva Kantůrková, Praha
1995, s. 175-178.
1851
29 K. Krofta, Žižka a husitská revoluce, s. 66.
1852
30 A. Molnár, Na okraj, s. 32-35.
1853
31 FRB V, s. 364, 371.
1854
32 Blíže P. Čornej, Světla a stíny, s. 140. K vymezení pojmu odvaha P. Contamine, Válka ve středověku, s. 295-297.
1855
33 Staročeská kronika tak řečeného Dalimila (1). Vydání textu a veškerého textového materiálu, edd. Jiří Daňhelka –
Karel Hádek – Bohuslav Havránek – Naděžda Kvítková, Praha 1988, s. 251, v. 10-12, 19-22.
1856
34 P. Čornej, Světla a stíny, s. 141.
1857
35 Petr Chelčický, Spisy z Kapitulního sborníku, s. 117.
1858
36 J. Huizinga, Podzim středověku, s. 118-119.
1859
37 Zdeněk V. David, Nalezení střední cesty. Liberální výzva utrakvistů Římu a Lutherovi, Praha 2012, s. 38-56.
1860
38 Tomáš Garrigue Masaryk, Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození, 7 edd. Josef Navrátil – Josef Špičák,
Praha 1969, s. 221-223. K pochopení Masarykovy intenční kontinuity mezi českou reformací, obrozením a moderní dobou
přesvědčivě Otakar Antoň Funda, Masarykova interpretace Jana Husa, in: Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi, ed.
Jan Blahoslav Lášek, Praha 1995, s. 300-304.
1861
39 F. Šmahel, Jan Žižka z Trocnova, s. 193.
1862
40 Objevně a s analýzou obsáhlých citátů Jaroslav Boubín, Modlitby Petra Chelčického, in: Angelus pacis. Sborník
prací k poctě Noemi Rejchrtové, edd. Pavel B. Kůrka – Jaroslav Pánek – Miloslav Polívka, Praha 2008, s. 227-236; Týž,
Peter Chelčický und seine Ausführungen zur Gesellschaft, in: Die hussitische Revolution. Religiöse, politische und
regionale Aspekte, ed. Franz Machilek, Köln – Weimar – Wien 2012, s. 91.
1863
41 P. Čornej, Světla a stíny, s. 394-404.
1864
42 Například Jiří Sahula, Význam Žižkova díla, Praha 1924; Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin 1, Praha
1991, s. 273-274.
1865
43 Martin Kuthen, Kronika o založení země české, fol. N1b.
1866
44 Georges Duby, Věk katedrál Umění a společnost 980-1420, Praha 2002, s. 254; I. Němec – J. Horálek a kolektiv,
Dědictví řeči, s. 271-272; Jiří Kuthan, Královské dílo za Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců Díl první. Král a šlechta,
Praha 2010, s. 290-293.
1867
45 KNM II C 2, fol. 617v. Za cenné upozornění patří dík Martině Jamborové z Ústavu pro jazyk český AV ČR.