Pokrevní pouta 5.

- Stříbrné stíny
Richelle Mead

1. kapitola
Sydney
Probudila jsem se do tmy.
To nebylo nic nového, protože jsem se probouzela do tmy už posledních…
ani nevím kolik dní. Mohly to být klidně týdny nebo dokonce měsíce.
V téhle malé studené cele s drsnou betonovou podlahou, která mi sloužila
jako postel, jsem úplně ztratila přehled o čase. Moji věznitelé mě
udržovali vzhůru nebo ve spánku dle vlastního uvážení. Dělali to pomocí
nějaké drogy, takže pro mě bylo nemožné počítat dny. Nějaký čas jsem si
myslela, že mi drogu podstrkují v jídle nebo pití, a tak jsem začala
držet hladovku. Jediné, čeho jsem tím dosáhla, bylo, že do mě jídlo
nacpali násilím – což nechci už nikdy znovu zažít –, a droze jsem stejně
neunikla. Nakonec jsem zjistila, že mi drogu pouštějí do cely ventilačním
systémem, jenže přestat dýchat jsem nemohla.
Potom jsem dostala nápad, že budu měřit čas podle svého menstruačního
cyklu, jak to dělají ženy v primitivních společenstvích. Když nastal můj
čas, moji věznitelé mě vybavili hygienickými potřebami, jelikož byli
posedlí čistotou. Můj plán ovšem selhal. Jelikož jsem od svého uvěznění
přestala brát antikoncepci, hormony se mi zbláznily a měla jsem
nepravidelný cyklus. Tím pádem jsem nemohla měřit nic, což ještě
zhoršoval můj nepravidelný spánek. Jediné, čím jsem si mohla být jistá,
bylo, že nejsem těhotná, což pro mě představovalo ohromnou úlevu. Kdybych
se musela obávat o Adrianovo dítě, alchymisté by nade mnou měli
neomezenou moc. Ale jsem ve svém těle sama a zvládnu všechno, co si na mě
přichystají, říkala jsem si. Hlad, zima. Na tom nezáleží. Odmítám se
nechat zlomit.
„Přemýšlela jsi o svých prohřešcích, Sydney?“
Kovový ženský hlas se rozlehl po cele, jako by vycházel ze všech směrů
zároveň. Posadila jsem se a škrábavé šaty si přetáhla přes kolena. bylo
to spíš ze zvyku. Kus hadru, který mi dali, neměl rukávy a byl tak tenký,
že absolutně nezahřál. Jediné, co mi poskytl, bylo alespoň zdání
důstojnosti. Šaty mi dali někdy v průběhu mého věznění s tím, že je to
projev jejich dobré vůle. Ale myslím, že ve skutečnosti už mě tam
nechtěli dál věznit nahou, protože viděli, že to stejně nevede tam, kam
doufali.
„Spala jsem,“ odpověděla jsem a potlačila zívnutí. „Neměla jsem čas
přemýšlet.“ Kvůli droze ve vzduchu jsem byla neustále ospalá. Jindy mi
zase pouštěli do cely nějaký stimulant, aby mě udrželi v bdělém stavu,
když potřebovali. A bylo úplně jedno, jak moc jsem unavená. Výsledkem
bylo, že jsem se vůbec nikdy necítila odpočatá, což byl jejich záměr.
Psychologický boj funguje nejlépe, když je mysl unavená.
„Zdálo se ti něco?“ zeptal se hlas. „Zdálo se ti o spáse? Snila jsi o
tom, jaké by to bylo, kdybys znovu mohla vidět světlo?“
„To víte, že ne.“ Dneska jsem byla nějak nezvykle upovídaná. Tyhle
otázky mi pokládali neustále a někdy jsem na ně neodpovídala vůbec. „Ale
kdybyste do mě na chvíli přestali cpát sedativa, možná bych se dokázala
opravdu vyspat a zdálo by se mi něco, o čem bychom se mohli bavit.“
A co by bylo důležitější – kdybych opravdu spala a neměla v sobě
všechny ty drogy, Adrian by mě dokázal ve snu najít a pomoct mi dostat se
z téhle pekelné jámy.
Adrian.
 Jeho jméno mě provázelo spoustu dlouhých temných hodin. Myšlenky na
něj – na minulost i budoucnost – mi pomáhaly přežívat přítomnost. Často
jsem o něm snila a vzpomínala na pár měsíců, které jsme spolu strávili.
Opravdu to byla jen tak krátká doba? Za devatenáct let mého života mi nic
nepřipadalo tak důležité jako čas, který jsem strávila s ním. Moje dny
byly plné vzpomínek na Adriana. V duchu jsem si přehrávala všechny
vzácné vzpomínky, radostné i ty vypjatější. A když už jsem všechny
vzpomínky vyčerpala, snila jsem o budoucnosti. Představovala jsem si
nejrůznější scénáře a všechny naše „únikové plány“.
Adrian.
Jen díky němu dokážu přežívat v tomhle vězení.
Ale taky byl důvodem, proč jsem se sem dostala.
„Nepotřebuješ, aby ti tvoje podvědomí říkalo něco, co už tvoje vědomí
dávno ví,“ oznámil mi hlas. „Jsi poskvrněná a nečistá. Tvá duše je
zahalena temnotou. Zhřešilas proti svému vlastnímu druhu.“
Povzdechla jsem si nad tou starodávnou mluvou a zavrtěla se, abych si
udělala větší pohodlí, což bylo beztak nemožné. Svaly jsem měla neustále
ztuhlé. V těchhle podmínkách zkrátka nebyla žádná útěcha.
„Musím ti říct něco smutného,“ pokračoval hlas. „Zlomilas srdce svému
otci.“
Tenhle nový přístup mě vykolejil natolik, že jsem bez přemýšlení
vyhrkla: „Můj otec žádné srdce nemá.“
„Ale má, Sydney. To víš, že má.“ Pokud jsem se nemýlila, hlas zněl
trochu potěšeně, že ze mě něco dostal. „Velice lituje, žes padla. Zejména
když jsi působila tak slibně v našem boji proti zlu.“
Posunula jsem se, abych se mohla opřít o drsnou zeď. „Má jinou dceru,
která je teď mnohem slibnější, takže jsem si jistá, že to otec překoná.“
„I jí jsi zlomila srdce. Oba dva jsou tak nešťastní, že si to ani
nedovedeš představit. Nebylo by hezké se s nimi zase smířit?“
„Nabízíte mi tu možnost?“ zeptala jsem se opatrně.
„Nabízíme ti tu možnost už od začátku, Sydney. Jen vyslov ta slova a
moc rádi tě povedeme po cestě ke spáse.“
„Tvrdíte, že tohle není její součástí?“
„Tohle bylo součástí snahy pomoct ti očistit duši.“
„Jasně,“ poznamenala jsem. „Pomoct mi hladověním a ponižováním.“
„Chceš vidět svou rodinu, nebo ne? Nebylo by hezké si s nimi sednout a
popovídat?“
Neodpověděla jsem a raději jsem se pokoušela přijít na to, jakou hru
to se mnou hrají. Hlas mi během mého zajetí nabízel spoustu věcí, z nichž
většina mi měla poskytnout pohodlí – teplo, měkká postel, opravdové
oblečení. Nabízeli mi i jiné odměny, jako třeba přívěsek s křížkem, který
mi vyrobil Adrian, a chutnější a pevnější stravu než šlichtu, jakou mě tu
krmili. Pokoušeli mě dokonce tak, že mi do cely klimatizací pouštěli
aroma kávy. Někdo – pravděpodobně rodina, které na mně tolik záleželo –
jim prozradil, co mám ráda.
Ale tohle…, možnost vidět lidi a mluvit s nimi, to bylo něco docela
nového. Nicméně jsem musela uznat, že Zoe ani můj táta se nenacházejí na
prvních místech seznamu lidí, s nimiž bych ráda mluvila. Ale tímto mi
vlastně alchymisté nabízeli něco, co mě zaujalo – život mimo tuhle celu.
„Co bych musela udělat?“ zeptala jsem se.
„To, co víš už dávno,“ odvětil hlas. „Přiznej svoje provinění.
Vyzpovídej se ze svých hříchů a řekni, že jsi připravená na spásu.“
Málem už jsem řekla: Nemám co přiznávat. To už jsem jim řekla stokrát.
Možná dokonce tisíckrát. Ale stejně mě to lákalo. Setkání s jinými lidmi
by obnášelo, že musejí přestat pouštět do klimatizace jed…, ne? A kdybych
mu dokázala uniknout, mohla bych snít…
„Jenom vyslovím ta slova a uvidím svou rodinu?“
Hlas působil blahosklonně, což mě rozčilovalo. „Samozřejmě ne hned.
Musíš si to zasloužit. Ale budeš schopná se posunout do další fáze svého
uzdravování.“
„Nápravy,“ řekla jsem.
„Tvůj tón naznačuje, že si myslíš, že jde o něco špatného,“ oznámil mi
hlas. „Děláme to proto, abychom ti pomohli.“
„Ne, díky,“ opáčila jsem. „už si tady na to místo zvykám. Byla by
škoda ho opustit.“
Bylo mi jasné, že teď začne opravdové mučení a náprava. Jistě by nešlo
o fyzické mučení, ale spíš o ovládnutí mysli, kterého tolik toužili
docílit. Drsné podmínky měly jen vytvářet prostředí vhodné k tomu, abych
si připadala slabá a bezmocná, abych byla otevřená, až se mi během
nápravy budou pokoušet pozměnit mysl. Abych jim byla vděčná a ještě jim
za to poděkovala.
Ale přesto jsem se nemohla zbavit myšlenky, že kdybych se odtud
dostala, mohla bych zase normálně spát a snít. Kdybych se tímhle způsobem
spojila s Adrianem, všechno by se změnilo. Přinejmenším bych věděla, že
je v pořádku…, kdybych ovšem samotnou nápravu přežila. Mohla jsem jen
hádat, jaké druhy psychické manipulace na mě budou zkoušet, ale
s jistotou jsem to nevěděla. Vydržela bych to? Dokázala bych si zachovat
nedotčenou mysl, nebo by mě obrátili proti všem mým zásadám a milovaným
osobám? To bylo riziko, které souviselo s opuštěním cely. Taky vím, že
alchymisté mají drogy a metody, díky nimž jejich příkazy vydrží. Ačkoli
jsem vůči nim nejspíš imunní díky tomu, že než mě uvěznili, pracovala
jsem s magií, stejně jsem se bála, že bych byla příliš zranitelná.
Jedinou jistou metodou, jak se ochránit před jejich nátlakem, bylo
použití magické směsi, kterou jsem dřív vyrobila a úspěšně aplikovala
kamarádovi – ale ne sobě.
Po dalším uvažování mě přemohla únava. Rozhovor s hlasem už zjevně
skončil. už jsem byla natolik poučená, že jsem se nebránila, natáhla se
na podlahu a poddala se těžkému spánku beze snů, který pohřbil veškeré
myšlenky na svobodu. Ale než mě droga přemohla, v duchu jsem vyslovila
jméno, které jsem používala jako mantru, a ta mě udržovala při síle.
Adrian…
Těžko odhadnout, po jak dlouhé době jsem se probudila. V cele jsem
našla jídlo. byla to obvyklá šlichta z horkých cereálií, která byla
pravděpodobně doplněna vitaminy a minerály, abych zůstala zdravá. Ale
nazvat to „horkými cereáliemi“ by bylo příliš laskavé. To spíš „vlažné“.
Museli se hodně snažit, aby to nemělo žádnou chuť. Přesto jsem
automaticky jedla, protože jsem si uvědomovala, že musím být silná, až se
odtud dostanu.
Pokud se odtud dostanu.
Ta zrádná myšlenka se vynořila dřív, než jsem jí stačila zabránit.
bála jsem se toho už od začátku, té děsivé
možnosti, že mě tu můžou věznit navěky a že už nikdy nespatřím nikoho,
koho mám ráda – ani Adriana, ani Eddieho, ani Jill, zkrátka nikoho
z nich. Už nikdy nebudu moct provádět magii. Už nikdy si nepřečtu žádnou
knihu. To poslední mě dneska zasáhlo nejvíc, protože jsem sice temné
hodiny zabíjela sněním o Adrianovi, ale čas by mi lépe utíkal, kdybych se
mohla věnovat tak přízemní činnosti, jako třeba čtení podřadného románu.
Klidně bych se spokojila i s časopisem nebo letákem. Spokojila bych se
s čímkoli, co by nebyla jen tma a ten hlas.
Buď silná, řekla jsem si. Buď silná kvůli sobě. Buď silná kvůli
Adrianovi. Udělal by snad on pro tebe něco menšího?
Ne, neudělal. Ať už je Adrian pořád v Palm Springs, nebo se
přestěhoval někam jinam, nikdy by se mě nevzdal. Musím být připravená, až
budeme zase spolu. Musím být připravená, až se znovu sejdeme.
Centrum permanebit. Ta latinská slova mi vytanula na mysl a posilovala
mě. V překladu to znamená „střed vydrží“ a byla součástí básně, kterou
jsme s Adrianem četli. Teď jsme tím středem my, pomyslela jsem si. A my
dva vydržíme, ať se stane cokoli.
Dojedla jsem řídké jídlo a zběžně se opláchla v malém umyvadle v rohu
cely. Tmou jsem šla po paměti k malé toaletě. Opravdová koupel nebo
sprcha tady nepřicházely v úvahu (i když to moji věznitelé zmiňovali,
aby mě nalákali). Denně (nebo jsem aspoň myslela, že denně) jsem se myla
drsnou žínkou a studenou vodou, která páchla rzí. Bylo to ponižující,
protože jsem věděla, že mě sledují kamerami s nočním viděním, ale přesto
to bylo důstojnější než zůstat špinavá. To uspokojení bych jim nedopřála.
Zůstanu člověkem, i když oni právě o tom pochybují.
Když jsem si připadala dostatečně čistá, schoulila jsem se u zdi a
klepala se zimou, jak mi na vlhkou kůži Pronikal chladný vzduch. bude mi
vůbec ještě někdy teplo?
„Mluvili jsme s tvým otcem a sestrou, Sydney,“ řekl hlas. „Když se
dozvěděli, že je nechceš vidět, byli moc smutní. Zoe plakala.“
Trhla jsem sebou a zalitovala, že jsem to s nimi hrála. Hlas si teď
myslí, že rodinná taktika na mě má nějaký vliv. Jak si můžou myslet, že
chci mít něco společného s lidmi, kteří mě tu nechali zavřít? Jediná moje
rodina, kterou chci vidět – moje máma a starší sestra – se pravděpodobně
nenachází na seznamu návštěv, zejména když otec zapracoval na rozvodu.
Takový výsledek se mi nelíbil, ale v žádném případě jsem to nemínila dát
najevo.
„Nelituješ, žes jim způsobila bolest?“ zeptal se hlas.
„Myslím, že Zoe a táta by měli litovat, že způsobili bolest mně,“
vyštěkla jsem.
„Nechtěli ti ublížit.“ Hlas se snažil působit uklidňujícím dojmem, ale
docílil jen toho, že bych jeho majitele
nejradši praštila, ať už je to kdokoli. A to nejsem typ, který se běžně
uchyluje k násilí. „Udělali, co museli, aby ti pomohli. O to se snažíme
my všichni. Moc rádi by si s tebou popovídali a všechno ti vysvětlili.“
„To jistě ano,“ zamumlala jsem. „Pokud jste s nimi vůbec mluvili.“
Nenáviděla jsem se za to, že se se svými
vězniteli vůbec bavím. Tolik jsem si s nimi nepovídala už hodně dlouho.
Musí se jim to moc líbit.
„Zoe se nás ptala, jestli ti může přinést vanilkové nízkotučné laté,
až tě přijde navštívit. Dovolili jsme jí to.
Rádi bychom uskutečnili civilizovanou návštěvu, abyste si mohli sednout a
pořádně si promluvit. Tak by se ulevilo tvojí rodině i tvojí duši.“
Srdce mi zrychleně bušilo a nemělo to nic společného s lákavou
představou kávy. Hlas mi opět potvrdil to, co jsem si myslela. Opravdová
návštěva, sednout si a pít kávu…, to by se muselo odehrát mimo tuhle
celu. Pokud je takhle fantazie vůbec reálná, v žádném případě přece
nepřivedou tátu a Zoe do mojí cely – tedy ne že bych je toužila vidět.
Ale toužila jsem odtud vypadnout. Pořád jsem totiž byla přesvědčená, že
mě tu můžou držet věčně a že se budu muset smířit se vším, co si na mě
přichystají. A opravdu bych to dokázala. Ale čeho bych tím dosáhla?
Dokázala bych si, že vzdoruju a že vydržím všechno, ale ačkoli jsem na to
hrdá, k Adrianovi by mě to nijak nepřiblížilo. Ani k mým kamarádům…
Potřebuju snít. A abych mohla snít, musím se dostat z drogového opojení.
A nejen to. Až budu někde jinde než v malé temné cele, budu moct zase
pracovat s magií. Mohla bych zjistit, kam mě to vůbec odvezli. Mohla bych
se osvobodit.
Nejdřív ze všeho ale musím opustit tuhle celu. Myslela jsem, že je
statečné tady setrvávat, ale najednou mě napadlo, že moji odvahu
doopravdy otestuje až útěk.
„Líbilo by se ti to, Sydney?“ Pokud jsem se nepletla, z hlasu
zaznívalo nadšení – skoro až nedočkavost –, což
kontrastovalo s dřívějším namyšleným a rozkazovačným tónem, na který jsem
byla zvyklá. Nikdy o mě neprojevovali tak velký zájem. „Chceš začít s
prvními kroky k očištění své duše? Chceš vidět svou rodinu?“
Jak dlouho už chřadnu v téhle cele, upadám do bezvědomí a zase se
z něj probírám? Podle svého těla a paží jsem poznala, že jsem tu hodně
zhubla. Taková ztráta váhy trvá několik týdnů. Týdnů, měsíců… Neměla jsem
tušení. A zatímco jsem tady, svět pokračuje dál beze mě – svět plný lidí,
kteří mě potřebují.
„Sydney?“
Nechtěla jsem, aby to vyznělo příliš nedočkavě. „Jak můžu vědět, že
vám můžu věřit? Že mi dovolíte vidět mou rodinu, když… začnu s tou
cestou?“
„Zlo a podvody nepatří k našim zvyklostem,“ opáčil hlas. „My oceňujeme
světlo a upřímnost.“
Lháři, lháři, pomyslela jsem si. Lhali mi celé roky, když mi tvrdili,
že dobří lidé jsou stvůry, a snažili se mi
diktovat, jak žít. Ale na tom nezáleželo. Je jedno, jestli dostojí svému
slibu ohledně mojí rodiny.
„Dostanu… opravdovou postel?“ Schválně jsem to řekla přiškrceně.
Alchymisté mě naučili stát se vynikající herečkou a teď uvidí, jak skvěle
mě vycvičili.
„Ano, Sydney. Opravdovou postel, opravdové oblečení a opravdové jídlo.
A budeš si moct povídat s lidmi, kteří ti pomůžou, když je budeš
poslouchat.“
To poslední zpečetilo moji dohodu. Pokud mě odtud pustí a získám aspoň
takovou svobodu, že se budu moct pohybovat mezi lidmi, jistě nebudou
pouštět do vzduchu drogu. To mě povzbudilo a už jsem se nemohla dočkat.
Bylo mi jasné, že mi zrovna pustili do cely stimulant, který mě přiměl
k nedočkavosti a uspěchanému jednání. Na moji unavenou mysl to zapůsobilo
přesně tak, jak očekávali.
Ze zvyku jsem si sáhla na krk a chtěla se dotknout křížku, který jsem
už dávno neměla. Nedovol jim, aby tě změnili, modlila jsem se tiše.
Zachovej mi moji mysl. Ať vydržím všechno, co přijde.
„Sydney?“
„Co musím udělat?“ zeptala jsem se.
„Víš, co musíš udělat,“ odpověděl hlas. „Víš, co musíš říct.“
Položila jsem si dlaně na srdce a moje následující slova nebyla
vnitřní modlitbou, ale tichým vzkazem Adrianovi: Počkej na mě. Buď silný
a já budu taky silná. Probojuju se tím, ať už na mě chystají cokoli.
Nezapomenu na tebe. Nikdy se k tobě neobrátím zády, i když jim budu muset
lhát. Náš střed vydrží.
„Víš, co musíš říct,“ zopakoval hlas. Téměř až slintal.
 Odkašlala jsem si. „Zhřešila jsem proti svému vlastnímu druhu a
dovolila jsem, aby mi zkazili duši. Jsem připravená očistit se od
temnoty.“
„A jaké jsou tvé hříchy?“ dožadoval se hlas. „Přiznej se, cos
provedla.“
To bylo těžší, ale přesto jsem dokázala ta slova vyslovit. Pokud mě to
přiblíží ke svobodě a k Adrianovi, řeknu cokoli.
Zhluboka jsem se nadechla a řekla jsem: „Zamilovala jsem se do
vampýra.“
A pak mě oslepilo světlo.

2. kapitola
Adrian
„Nevykládej si to špatně, ale vypadáš příšerně.“
Zvedl jsem hlavu ze stolu a zamžoural jedním okem. Ačkoli jsem měl i
uvnitř na očích sluneční brýle, světlo mi
připadalo až příliš oslnivé pro moji bolavou hlavu. „Vážně?“ podivil jsem
se. „Copak se to dá vykládat dobře?“
Rowena Clarková na mě upřela velitelský pohled, jakým by mě nejspíš
obdařila i Sydney. Sevřelo se mi srdce. „Můžeš si to vykládat
konstruktivně.“ Nakrčila nos. „Máš kocovinu, viď? To znamená, že už bys
měl být střízlivý. Ale vzhledem k odéru jako z továrny na gin si tím
nejsem moc jistá.“
„Jsem střízlivý. Skoro.“ Odvážil jsem se sundat si sluneční brýle,
abych se na ni mohl lépe podívat. „Máš modrý vlasy.“
„Tyrkysový,“ opravila mě a sebevědomě se jich dotkla. „Takhle jsi mě
viděl už před dvěma dny.“
„Fakt?“ Před dvěma dny jsme asi měli tady na Carltonské univerzitě
hodinu smíšených médií. Ale sotva si pamatuju, co se stalo před dvěma
hodinami. „No, je možný, že ani tehdy jsem nebyl moc střízlivý. Ale sluší
ti to,“ dodal jsem a doufal, že mě to uchrání před jejími projevy
nesouhlasu. Neuchránilo.
Pravdou bylo, že poslední dobou jsem chodil do školy střízlivý jen
v polovině případů. Ale vzhledem k tomu, že jsem tam vůbec došel, měl
jsem za to, že si zasloužím nějakou odměnu. Když Sydney zmizela – ne,
když ji unesli –, chtěl jsem se školou seknout. Chtěl jsem nikam nechodit
a nedělat nic, co by nesouviselo s jejím hledáním. Celé dny jsem se jen
choulil v posteli. Čekal jsem a snažil se k ní dostat skrze svět snů
vyvolaných éterem. Ale spojení se nezdařilo. Ať jsem to zkoušel
v jakoukoli denní či noční dobu, nikdy jsem ji nezastihl ve spánku.
Nedávalo mi to smysl. Nikdo přece nemůže zůstat vzhůru tak dlouho.
S opilými lidmi je těžké se spojit, protože alkohol otupuje účinky éteru
a blokuje mysl. Nicméně jsem pochyboval, že Sydney se svými vězniteli
alchymisty pořádá nonstop koktejlovou party.
Mohl jsem pochybovat o sobě a o svých schopnostech, zejména poté, co
jsem bral léky, které mi na čas zabránily pracovat s éterem. Jenže moje
magie se pak vrátila v plné síle a neměl jsem problém spojit se ve snech
s jinými lidmi. Možná jsem ve spoustě věcech nešikovný, ale co se týče
vcházení lidem do snů, jsem ten nejlepší ze všech uživatelů éteru.
Problém je, že znám jen málo dalších uživatelů éteru, takže mi nikdo
nedokázal poradit a říct mi, proč se nemůžu se Sydney spojit. Všichni
vampýři Morojové používají jeden druh živlové magie. Většina z nich se
specializuje na jeden ze čtyř elementů – zemi, vzduch, vodu nebo oheň.
Jen hrstka nás ovládá éter a na rozdíl od jiných živlů neexistuje žádná
zdokumentovaná minulost tohoto druhu magie. Je spousta teorií, ale nikdo
s jistotou neví, proč se k Sydney nemůžu dostat.
Asistent profesorky přede mě hodil štos papírů a stejný před Rowenu,
čímž mě vytrhl ze zamyšlení. „Co to je?“
„Ehm, tvoje závěrečná zkouška,“ odpověděla Rowena s očima obrácenýma
k nebi. „Nech mě hádat. Nepamatuješ si ani tohle. Ani to, že jsem ti
nabídla, že se budu učit s tebou?“
„To jsem asi měl volno,“ zamumlal jsem a nervózně jsem se začal
probírat papíry.
Rowenin káravý výraz se změnil v soucitný, ale nemohla mi už nic
říct, protože profesorka nás okřikla, ať jsme zticha a pustíme se do
práce. Zíral jsem na písemku a uvažoval, jestli bych ji nezvládl napsat
nějakým podvodem. Důvodem, který mě vytáhl z postele a přiměl vrátit se
na univerzitu, bylo částečně i to, že jsem moc dobře věděl, kolik pro
Sydney znamená vzdělání. Odjakživa mi záviděla, že mám možnost studovat
na univerzitě. Její debilní otec jí to nikdy nedovolil. Když mi došlo, že
ji hned tak nenajdu – a věřte mi, že jsem vyzkoušel spoustu obyčejných i
magických možností –, rozhodl jsem se, že půjdu dál a budu pokračovat
v tom, co by chtěla. Dokončím semestr na univerzitě.
Musím uznat, že nepatřím zrovna k nejzapálenějším studentům. Jelikož
většina mých předmětů byly různé úvody do umění, profesoři mi obvykle
přičítali k dobru už jen to, že jsem něco vytvořil. Měl jsem štěstí,
neboť „něco“ bylo pravděpodobně tím nejhezčím popisem mých nepovedených
uměleckých kousků, které jsem poslední dobou vytvářel. Prolézal jsem
s odřenýma ušima – tak tak – ale tahle zkouška může všechno změnit.
Otázky představovaly buď všechno, nebo nic, dobře, nebo špatně. Nemohl
jsem jen nepřítomně něco malovat a pak si nechat přičíst body za snahu.
Když jsem se pokoušel zodpovědět otázky o kresbě kontur a malbě
krajinek, pocítil jsem, jak se mě zmocňuje deprese. A nejen z toho
důvodu, že nejspíš písemku pokazím. Zklamu i Sydney a její vysoké nároky,
které na mě vždycky měla. Ale co znamená jeden předmět, když už jsem ji
zklamal tolikrát? Kdyby se naše role obrátily, pravděpodobně už bych s ní
nebyl. Jenže ona je chytřejší a vynalézavější. Dokáže neobyčejné věci. Já
nedokážu ani ty obyčejné.
Po hodině jsem odevzdal písemnou práci a doufal jsem, že jsem tím
nepromarnil celý semestr. Rowena skončila dřív a čekala na mě před
učebnou. „Nemáš hlad?“ zeptala se. „Zvu tě.“
„Ne, díky. Musím za sestřenkou.“
Rowena na mě obezřetně pohlédla. „Nebudeš řídit, že ne?“
„už jsem střízlivý, díky za starost,“ opáčil jsem. „Ale jestli se ti
uleví, mám v plánu jet autobusem.“
„Tak to je asi všechno, co? Poslední den.“
Překvapeně jsem si uvědomil, že je to tak. Chodil jsem sice ještě na
pár dalších předmětů, ale s Rowenou jen na
tenhle. „Určitě se ještě uvidíme,“ prohlásil jsem.
„To doufám,“ řekla ustaraně. „Moje číslo máš. Nebo jsi ho aspoň míval.
V létě se nikam daleko nechystám. Kdybys chtěl někam vyrazit, zavolej mi
a rády s tebou s Cassie půjdeme… Nebo kdyby sis chtěl o něčem promluvit…
Vím, že jsi poslední dobou zažil krušný časy…“
„už jsem zažil krušnější,“ zalhal jsem. Neznala ani polovinu pravdy a
v žádném případě jsem jí nemohl povědět, co se doopravdy stalo.
Obyčejnému člověku bych to nemohl říct. Nechal jsem ji myslet si, že se
se mnou Sydney rozešla, ale ničilo mě, když mě kvůli tomu litovala. Jenže
jsem ji nemohl vyvést z omylu. „Určitě se brzo ozvu, tak buď na telefonu.
Zatím čau, Ro.“
Polovičatě mi zamávala a já se vydal na nejbližší autobusovou zastávku
v kampusu. Nebylo to nijak daleko, ale pěkně jsem se zpotil, než jsem
tam došel. V Palm Springs byl květen a prchavé jaro už dávno převálcovala
letní vedra. Při čekání na autobus jsem si znovu nasadil sluneční brýle a
snažil se ignorovat pokuřující pár hipíků vedle sebe. Aspoň že jsem se
nevrátil k cigaretám, když Sydney zmizela, ale někdy to bylo těžké. Moc
těžké.
Abych se nějak rozptýlil, otevřel jsem batoh, nakoukl dovnitř a uviděl
malou sošku draka. Pohladil jsem ho po
hřbetě a ucítil jeho malé šupiny. Žádný umělec by nedokázal vytvořit tak
dokonalý umělecký kousek. Drak ovšem žádnou soškou nebyl. Byl to
opravdový drak – vlastně callistana, abych byl přesný. To je druh
laskavého démona, kterého vyvolala Sydney. Říkali jsme mu Skokan. Byl
připoután k ní i ke mně, ale jen ona ho dokázala oživit a pak zase změnit
v sochu. Skokan měl smůlu, že zůstal v neživé podobě, když ji unesli. To
znamenalo, že je takhle uvězněný. Podle Sydneyiny učitelky magie Jackie
Terwilligerové je Skokan technicky vzato stále naživu, ale bez jídla a
aktivity živoří. Všude jsem ho bral s sebou, i když jsem nevěděl, jestli
pro něj kontakt se mnou něco znamená. Ve skutečnosti potřeboval Sydney,
což jsem mu nemohl zazlívat. Taky ji potřebuju.
Roweně jsem řekl pravdu – už jsem byl střízlivý. A to se mi hodilo.
Dlouhá cesta autobusem mi poskytla dokonalou příležitost zase se
porozhlédnout po Sydney. I když už jsem se ji nesnažil zběsile a za
každou cenu zastihnout ve snu, pořád mělo smysl najít si párkrát za den
chvilku střízlivosti a zkusit to. Jakmile se autobus rozjel a já se
usadil na sedadle, vyvolal jsem v sobě magii éteru a na okamžik se nechal
unést nádherným pocitem, který ve mně vyvolával. Ale byla to dvojsečná
radost, protože jsem si uvědomoval, že kvůli éteru se mě pomalu zmocňuje
šílenství.
Šílenství je příliš ošklivé slovo, ozval se hlas v mojí hlavě. Ber to
jako nový pohled na realitu.
Trhl jsem sebou. Hlas v mojí hlavě nepatřil mému svědomí ani ničemu
podobnému. Byl to hlas mé mrtvé tety Taťány, dřívější královny Morojů.
Nebo mi spíš éter vyvolával tyhle halucinace. Obvykle jsem ji slýchal,
když mi nálada klesla nebezpečně nízko. Přelud tety Taťány se ke mně
vrátil, když Sydney zmizela. Světlou stránkou – pokud se na to vůbec dá
takhle pohlížet – bylo, že maniodepresivní vedlejší účinky éteru už
nebyly tak časté. Jako by šílenství éteru změnilo podobu. Je lepší vést
v duchu rozhovory se zesnulou příbuznou, nebo podléhat dramatickým
výkyvům nálad? Upřímně jsem nevěděl.
Běž pryč, řekl jsem jí. Nejsi skutečná. Navíc je na čase, abych se
podíval po Sydney.
Jakmile jsem se napojil na magii, natáhl jsem své smysly a hledal
Sydney – osobu, kterou znám na světě nejlíp. Není snadné najít ve spánku
někoho, koho moc neznám. Ale najít ji – pokud by spala – by bylo
jednoduché. Jenže se mi nepodařilo navázat kontakt, a tak jsem nakonec
magie nechal. Buď nespí, nebo ji přede mnou cosi blokuje. Znovu jsem si
připadal poražený, a tak jsem sáhl do batohu po placatce vodky, abych si
ukrátil cestu do Vista Azul.
Když jsem dorazil do Amberwoodské přípravné školy, byl jsem v
příjemném opojení, odříznutý od magie, ale ne od svého zlomeného srdce.
Odpolední vyučování právě skončilo a mezi budovami pobíhali studenti ve
stylových uniformách. Chodili se učit nebo co už tak děcka dělají. Došel
jsem před dívčí kolej, kde jsem čekal na Jill Mastranovou-Dragomirovou.
Zatímco Rowena jen hádala, co mě trápí, Jill věděla naprosto přesně,
jaké mám problémy. To proto, že patnáctiletá Jill má tu „výhodu“, že mi
vidí do hlavy. Loni se stala terčem vrahů, kteří chtěli svrhnout z trůnu
její sestru, která je královna Morojů a taky moje kamarádka. Technicky
vzato vrazi uspěli, ale díky neobyčejným schopnostem éteru jsem Jill
přivedl zpátky k životu. To si na mně pochopitelně vybralo velikou daň a
zároveň to mezi mnou a Jill vytvořilo psychické pouto, díky němuž znala
moje myšlenky a pocity. Bylo mi jasné, že moje deprese a nadměrné pití
snáší těžce – ačkoli pití někdy pouto úplně otupilo. Kdyby tu byla
Sydney, vynadala by mi, že jsem sobecký a nemyslím na Jilliny pocity.
Jenže Sydney tu není. Tíha zodpovědnosti spočívala jen na mně a já si na
to nepřipadal dostatečně silný.
Přijely tři autobusy, které pendlují po kampusu, a Jill nevystoupila
ani z jednoho z nich. Vždycky jsme se jednou týdně scházeli a já v tom
pokračoval i teď, když už jsem nedokázal pokračovat v ničem jiném. Vytáhl
jsem telefon a napsal jí: Čau. Jsem tady. Všechno v pohodě?
Žádná odpověď mi nepřišla, a tak jsem si začal dělat starosti. Po
útoku vrahů Jill poslali sem do Palm Springs,
aby se tu ukrývala mezi lidmi, protože poušť není zrovna místem, které by
vyhledávali Morojové ani Strigojové – zlí nemrtví vampýři. Alchymisté –
tajné společenství, které udržuje lidi stranou od vampýrů – poslali
Sydney jako prostředníka, aby zajistili, že všechno bude probíhat hladce.
Alchymisté chtěli zabránit tomu, aby ve světě Morojů propukla občanská
válka, a Sydney odváděla dobrou práci, když se vším Jill pomáhala. Sydney
ovšem zklamala, když se zamilovala do vampýra. To se příčilo názorům
alchymistů. byli přesvědčeni, že lidé a vampýři mají existovat odděleně,
a tak zareagovali brutálně a účinně.
I poté, co Sydney zmizela, a nahradila ji kamenná tvář Maura, Jill
měla pořád relativně klid. Nic nenaznačovalo,
že by se odkudkoli blížilo nějaké ohrožení, a dokonce se k nám dostaly
jakési náznaky, že by se Jill mohla vrátit
do morojské společnosti, až jí příští měsíc skončí škola. Pro Jill nebylo
obvyklé, že by takhle zmizela a nedala o sobě vědět, takže když mi
neodpověděla na esemesku, napsal jsem Eddiemu Castilovi.
Zatímco Jill a já jsme Morojové, on je dhampýr – rasa, která se
zrodila smíšením lidské a vampýří krve. Dhampýři se cvičí, aby nás
chránili, a on patřil k nejlepším. Ale jeho impozantní bojové dovednosti
bohužel nestačily, když Sydney pronásledovali alchymisté. Obelstila ho a
přiměla ho, aby se rozdělili. Obětovala se, aby ho zachránila. S tím se
Eddie nemohl vyrovnat. Jeho ponížení zničilo jeho počínající romantický
vztah s Jill, protože si nepřipadal dost dobrý pro morojskou princeznu.
Stále jí oddaně sloužil jako její bodyguard, takže mi bylo jasné, že
kdyby se s ní něco stalo, věděl by to jako první.
Ale ani Eddie mi neodpověděl na esemesku a stejně tak další dva
dhampýři, kteří Jill ochraňují. To bylo zvláštní, ale když mlčí všichni,
nejspíš to znamená, že jsou spolu a v pořádku, jen je zrovna zaměstnává
něco jiného. Jill se jistě brzy ukáže.
Slunce nepříjemně pálilo, a tak jsem obešel budovu a našel jinou
lavičku, která stála ve stínu palem. Pohodlně jsem se na ní usadil a
zanedlouho jsem usnul. Jednak mě zmohlo včerejší ponocování v baru a taky
to, že jsem dopil placatku vodky. Vzbudily mě hlasy a zaznamenal jsem, že
slunce na nebi už vykonalo řádný kus cesty. Nade mnou postávali Jill a
Eddie spolu s dalšími kamarády Angeline, Treyem a Neilem.
„Ahoj,“ pozdravil jsem je ochraptěle a vzpřímil se do sedu. „Kde jste
byli?“
„A kdes byl ty?“ dotázal se Eddie.
Jill na mě něžně pohlédla svýma zelenýma očima. „To je v pořádku.
Celou dobu byl tady. Zapomněl. To je pochopitelné, když… no, prožívá teď
krušný časy.“
„Na co jsem zapomněl?“ zeptal jsem se a nervózně se díval z jednoho na
druhého.
„To je jedno,“ odpověděla vyhýbavě Jill.
„Na co jsem zapomněl?“ vykřikl jsem.
Angeline Dawesová, jedna z Jilliných dhampýrských ochránců, jako
obvykle bezmyšlenkovitě vyhrkla: „Na Jillinu závěrečnou přehlídku.“
Nechápavě jsem vykulil oči a pak mi to došlo. K Jilliným aktivitám
patřilo módní návrhářství a klub šití. Začala s modelingem, ale když se
ukázalo, že vystupování na veřejnosti je pro její pozici příliš
nebezpečné, uchýlila se do zákulisí světa módy a navrhovala oblečení – a
byla v tom hodně dobrá. Poslední měsíc neustále mluvila o velké přehlídce
a výstavě, kterou pořádá její klub u příležitosti konce školního roku.
Těšilo mě, že je zase po dlouhé době z něčeho tak nadšená. Věděl jsem, že
i ji trápí, co se stalo Sydney. Trápí ji i moje deprese a pokažený vztah
s Eddiem, takže žije pod skoro tak temným mrakem jako já. Těšila se na
přehlídku a na možnost předvést svou práci, což byla v celkovém kontextu
událostí maličkost, ale pro dospívající dívku, která potřebuje trochu
normálnosti, to bylo mimořádně důležité.
A já na to zapomněl.
Teď jsem se rozpomínal na útržky rozhovoru, kdy mi sdělovala datum a
čas konání akce, a že jsem jí slíbil, že ji
tam přijdu podpořit. Dokonce mi to připomněla ještě tenhle týden, když
jsme se viděli. Vzal jsem na vědomí, co mi řekla, a vydal se do
nedalekého baru oslavit tequilový čtvrtek. Bylo pochopitelné, že mi to
vyklouzlo z hlavy.
„Sakra, omlouvám se, nezletilá. Zkoušel jsem ti psát…“ Zvedl jsem
telefon, abych jim ho ukázal, jenže to nebyl telefon, ale placatka vodky.
Rychle jsem ji strčil do batohu.
„Během přehlídky jsme museli mít vypnuté mobily,“ objasnil Neil. To
byl třetí dhampýr ve skupině, který do Palm Springs přibyl teprve
nedávno. Časem jsem si ho oblíbil nejspíš proto, že měl taky zlomené
srdce. Byl šíleně zamilovaný do jedné dhampýrky, která jako by se
ztratila z povrchu zemského. Ale na rozdíl od Sydney Olive Sinclairovou
nejspíš neunesli alchymisté, ale mlčela z osobních důvodů.
„Tak… jaký to bylo?“ zkusil jsem to. „Vsadím se, že tvoje věci
sklidily úspěch, že jo?“
Připadal jsem si tak strašně hloupě, že to bylo k nepřežití. Možná
nedokážu bojovat proti tomu, co alchymisté udělali Sydney. Možná se
nedokážu připravit na zkoušku. Ale proboha, snad jsem aspoň mohl přijít
na módní přehlídku! Stačilo jen přijít, sedět tam a tleskat. Ani to jsem
nedokázal, což mě najednou nesnesitelně tížilo. Mysl mi zastřel černý
opar, který způsoboval, že jsem nenáviděl všechno a všechny – a nejvíc
sám sebe. Nebylo divu, že jsem nedokázal zachránit Sydney. Vždyť se
nedokážu postarat ani sám o sebe.
To nemusíš, zašeptala mi v hlavě teta Taťána. Já se o tebe postarám.
 Jill vycítila moje temné rozpoložení a oči se jí zaleskly soucitem.
„Bylo to super. Neboj, ukážeme ti fotky. Byl
tam profesionální fotograf a dá všechny fotky na internet.“
Pokusil jsem se zaplašit temnotu a přinutil se k napjatému úsměvu. „To
rád slyším. Tak co kdybychom teď všichni někam vyrazili to oslavit? Zvu
vás na večeři.“
Jill posmutněla. „Angeline a já večeříme se studijní skupinou. Teda
možná bych to mohla zrušit. Zkoušky budou až za měsíc, takže vždycky
můžu…“
„Zapomeň na to,“ řekl jsem a zvedl se. „Někdo v tomhle poutu musí být
na zkoušky připravený. Užij si to. Uvidíme se jindy.“
Nikdo se mě nepokusil zastavit, ale po chvilce mě doběhl Trey Juarez a
srovnal se mnou krok. Byl nejspíš tím nejpodivnějším členem naší party –
kluk, který dřív patřil k lovcům vampýrů. Zpřetrhal s nimi svazky jednak
proto, že to byli psychopati, a pak taky proto, že se navzdory rozumu
zamiloval do Angeline. Ti dva byli v naší partě jediní, kteří se blížili
k tomu, co připomínalo šťastný milostný život, ale kvůli nám ostatním
nešťastným duším se snažili svůj vztah zlehčovat.
„Jak se chceš dostat domů?“ zeptal se mě Trey.
„Kdo říká, že jdu domů?“ opáčil jsem.
„Já. Na party už nemáš co pohledávat. Vypadáš příšerně.“
„To už jsi dneska druhý, kdo mi to říká.“
„V tom případě bys možná měl začít poslouchat,“ prohlásil a vedl mě ke
studentskému parkovišti. „Pojď. Odvezu tě.“
Byla to od něj snadná nabídka, protože jsme spolu bydleli.
Tak to ale nebylo od začátku. Původně bydlel na Amberwoodu, kde
studoval spolu s ostatními. Jeho bývalá skupina – bojovníci světla – měla
ohledně vztahů lidí a vampýrů stejné názory jako alchymisté. Jenže
zatímco alchymisté před obyčejnými lidmi existenci vampýrů skrývali,
bojovníci k tomu zaujímali brutálnější přístup a vampýry lovili.
Prohlašovali sice, že jdou pouze po Strigojích, ale ani s Moroji a
dhampýry nekamarádili.
Když se Treyův otec dozvěděl o Angeline, udělal něco jiného než
Sydneyin otec. Neunesl svého syna a nenechal ho zmizet beze stopy, pan
Juarez syna prostě vydědil a odřízl od všech prostředků. Trey měl štěstí,
že měl školné zaplacené až do konce školního roku. Ubytování na koleji
ale ne, a tak ho před pár měsíci vyhodili. Přišel za mnou a nabídl mi, že
mi bude na ubytování přispívat ze svého skromného platu z kavárny, aby
mohl dokončit studium na Amberwoodu. Přijal jsem ho jako spolubydlícího a
peníze odmítl, protože jsem věděl, že by to tak Sydney chtěla. Měl jsem
jen jedinou podmínku, a sice, že se nikdy nesmí stát, že přijdu domů a
přistihnu ho, jak se s Angeline válí na mém gauči.
„Piju jí krev,“ řekl jsem po pár minutách jízdy za nepříjemného
mlčení.
„To je nějaký vampýrský vtípek?“ zeptal se Trey.
Střelil jsem po něm pohledem. „Víš, jak to myslím. Podělal jsem to.
Nikdo toho po mně tolik nechtěl. Jediný, co jsem měl udělat, bylo
zapamatovat si, že mám jít na její módní přehlídku, a já to podělal.“
„Stala se ti spousta hrozných věcí,“ řekl diplomaticky.
„Stejně jako všem ostatním. Sakra, podívej se na sebe. Celá tvoje
rodina popírá tvou existenci a dělá, co může,
aby tě vykopli ze školy. Našel sis práci, máš dobrý známky, děláš sporty
a při tom všem jsi ještě dosáhl na stýpko,“ povzdechl jsem si. „Zatímco
já jsem nejspíš prolítl i z úvodu do umění. Vlastně to bude možná z více
předmětů, protože mě tenhle týden pravděpodobně čekají další zkoušky. Ani
o tom nevím.“
„Jo, ale pořád mám Angeline. A to stojí za to, abych se vypořádal
s tím ostatním. Zatímco ty…“ Trey to nedopověděl a v opáleném obličeji se
mu mihl výraz bolesti.
Moji kamarádi tady v Palm Springs o mně a o Sydney věděli. Byli jediní
ze světa Morojů (nebo lidí), kdo věděl o našem vztahu. Bylo jim líto, co
se se Sydney stalo a jaký to na mě mělo dopad. Taky ji měli rádi.
Samozřejmě ne tak jako já, ale Sydney zkrátka byla loajální osobnost,
kterou si kamarádi velice oblíbili.
„Taky mi chybí,“ zašeptal Trey.
„Měl jsem toho udělat víc,“ poznamenal jsem a shrbil se na sedadle.
„Udělals toho až až. Víc než bych čekal. A nejen vcházení do snů.
Hledal jsi jejího tátu, tlačil jsi na Moroje,
Mauře jsi udělal ze života peklo… Vyčerpal jsi už všechno.“
„Umím být otravný,“ uznal jsem.
„Prostě jsi narazil do zdi, to je všechno. Až moc dobře tají, kde ji
vězní. Ale jednou se u nich objeví trhlina a ty na ni přijdeš. A já ti
budu stát po boku. Stejně tak ostatní kamarádi.“
Jeho rázná promluva u něj nebyla právě obvyklá, ale přesto mě
nerozveselila. „Nevím, jak tu trhlinu objevit.“
Trey vykulil oči. „Marcus.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ten už taky vyčerpal všechny možnosti. Neviděl
jsem ho už měsíc.“
„O to nejde.“ Trey zabočil k domu, kde bydlíme, a ukázal před sebe.
„Támhle je Marcus.“
Opravdu. Na schodech před budovou seděl Marcus Finch, rebel a bývalý
alchymista, který Sydney povzbuzoval, aby uvažovala sama za sebe. Snažil
se ji najít, ale bezvýsledně. Otevřel jsem dveře dřív, než Trey zastavil.
„Kdyby neměl nějakou zprávu, nepřišel by sem osobně,“ vykřikl jsem
nadšeně. Vyskočil jsem z auta a rozběhl se přes trávník. Moji letargii
okamžitě vystřídala motivace. To bylo ono. Marcus na to přišel. Marcus
našel odpovědi.
„Co se děje?“ vyhrkl jsem. „Našels ji?“
„Ne tak docela.“ Marcus se zvedl a uhladil si své blond vlasy. „Pojďme
dovnitř a promluvíme si.“
Když jsme dostrkali Marcuse do obýváku, Trey byl skoro stejně
nedočkavý jako já. Oba jsme na něj zírali se založenýma rukama. „Takže?“
pobídl jsem ho.
„Mám seznam lokalit, které alchymisté pravděpodobně využívají jako
nápravná centra,“ začal Marcus. Jenže nevypadal tak nadšeně, jak by měl.
Stiskl jsem mu paži.
„To je úžasný! Začneme je prohledávat a –“
„Je jich třicet,“ přerušil mě.
Nechal jsem ruku zase klesnout. „Třicet?“
„Třicet,“ zopakoval. „A nevíme přesně, kde jsou.“
„Ale řekl jsi, že –“
Marcus pozvedl ruku. „Nejdřív mě to nech vysvětlit. Pak můžeš mluvit.
Tenhle seznam, který jsem dostal od svého zdroje, obsahuje města ve
Státech, kde se alchymisté poohlíželi po tom, kde by mohli vybudovat
nápravná a operační centra. Seznam je několik let starý. Moje zdroje
potvrzují, že v jednom městě ze seznamu alchymisté skutečně vybudovali
nápravné centrum, ale nevíme s jistotou, které město vybrali, ani
umístění v něm. Existuje způsob, jak to zjistit? Jistě. Znám lidi, co to
můžou začít obhlížet. Jenže to musíme dělat místo po místě a každé nám
nějakou dobu zabere.“
Veškerá naděje a nadšení z Marcusovy návštěvy se náhle rozplynuly.
„Nech mě hádat. ,Nějaká doba‘ je pár dní?“
Ušklíbl se. „To bude různé případ od případu a bude záležet na tom,
jak těžké bude každé město prohledat. Odškrtnout jedno ze seznamu může
zabrat pár dní. Ale možná taky pár týdnů.“
Myslel jsem, že po zkoušce a po tom, co se stalo s Jill, už se nemůžu
cítit hůř, ale zjevně jsem se pletl. Poraženecky jsem klesl na gauč. „Pár
týdnů krát třicet. To může trvat víc než rok.“
„Pokud nebudeme mít štěstí a nebude v jednom z prvních měst, které
prohledáme.“ Ale bylo mi jasné, že ani on to nepovažuje za pravděpodobné.
„To, jak se všechno až doteď vyvíjelo, bych rozhodně neoznačil za
štěstí,“ poznamenal jsem. „Nechápu, proč by se to teď mělo změnit.“
„Je to lepší než nic,“ prohlásil Trey. „Je to první opravdové vodítko,
jaké máme.“
„Musím najít jejího tátu,“ zamumlal jsem. „Musím ho najít a za pomoci
nátlaku z něj vymáčknout, kde je sakra Sydney.“ Veškeré pokusy najít
Jareda Sage byly taky neúspěšné. Podařilo se mi jen mu zavolat, ale ihned
zavěsil. Po telefonu nátlak moc dobře nefunguje.
„I kdyby se ti to podařilo, nejspíš by to nevěděl,“ řekl Marcus. „Mají
tajnosti i jeden před druhým, aby se chránili před vynuceným doznáním.“
„A je to tu.“ Zvedl jsem se a zamířil do kuchyně pro drink. „Trčíme na
místě, stejně jako předtím. Za rok mi povíš, že tvůj seznam byl jen slepá
ulička.“
„Adriane ,“ povzdechl si Marcus a vypadal tak poraženě, jak jsem ho
ještě nikdy neviděl. Obvykle působil jako kluk z reklamy na sebevědomí.
Trey zareagoval pragmatičtěji. „Už žádný pití. Dneska jsi toho vypil
až až, kámo.“
„Za to mě budou soudit,“ vyštěkl jsem. Nenalil jsem si panáka, ale
popadl jsem první dvě láhve s likéry, které mi přišly pod ruku. Odkráčel
jsem do svého pokoje a práskl za sebou dveřmi, ale nikdo se mě nepokusil
zastavit.
Než jsem rozjel svou one-man party, znovu jsem se pokusil dostat
k Sydney. Nebylo to snadné, protože jsem v sobě pořád měl trochu vodky
z odpoledne, ale přesto jsem váhavě éter uchopil. Jako obvykle nic, ale
chtěl jsem to zkusit už kvůli tomu, že Marcus byl s jistotou přesvědčený,
že je ve Státech. Na Východním pobřeží byl zrovna podvečer, a tak jsem
chtěl zjistit, jestli už třeba Sydney nemá půlnoc. Evidentně ne.
Zanedlouho jsem se ve společnosti láhví zoufale pokoušel zapomenout na
všechno. Na školu. Na Jill. Na Sydney. Nenapadlo by mě, že je vůbec možné
cítit se takhle mizerně, mít emoce tak hluboké a černé, že z nich
nedokáže vyvstat jediný konstruktivní pocit. Když to skončilo mezi mnou a
Rose, myslel jsem, že žádná ztráta už nemůže být hroznější. Mýlil jsem
se. Mezi námi nikdy nebylo nic významného. Když jsem ji ztratil, ztratil
jsem vlastně jen možnost.
Ale se Sydney…, se Sydney jsem měl všechno – a všechno jsem ztratil.
Lásku, porozumění, úctu. To, že se oba stáváme lepšími kvůli tomu
druhému, a dokud budeme spolu, zvládneme všechno. Jenže už spolu nejsme.
Odervali nás od sebe a já netušil, co se stane teď.
Střed vydrží. Tuhle větu Sydney vytvořila z „Druhého příchodu“, což
byla báseň od Williama butlera Yeatse. Ve svých nejčernějších chvílích
jsem se obával, že původní slova básně jsou mnohem příhodnější: Věci se
rozpadají, střed nemůže vydržet.
 Propil jsem se až do zapomnění, ale docílil jsem jen toho, že jsem se
probudil uprostřed noci s ukrutně bolavou hlavou. Bylo mi na zvracení,
ale když jsem se dopotácel do koupelny, ani to se mi nepodařilo. Jen jsem
se cítil mizerně. Možná proto, že tam pořád ležel Sydneyin hřeben, který
mi ji připomínal. Nebo možná proto, že jsem vynechal večeři a nevzpomínal
si, kdy jsem naposledy pil krev. Nebylo divu, že jsem v tak hrozném
stavu. Během let pití jsem si vybudoval ohromnou toleranci na alkohol,
takže mi z něho skoro nikdy nebylo špatně. Tentokrát jsem to tedy musel
opravdu přehnat. Bylo by moudré začít se zavodňovat a pít litry vody, ale
namísto toho jsem se rozhodl pokračovat v sebedestruktivním chování.
Vrátil jsem se do svého pokoje, dal si další drink, ale bylo mi ještě
hůř.
Hlava i žaludek se mi uklidnily, až když začalo svítat. Přiměl jsem se
ke chvíli spánku v posteli. Po pár hodinách mě ale vyrušilo zaklepání na
dveře. Nejspíš bylo dost tiché, ale s přetrvávající bolestí hlavy mi to
připadalo, jako by do dveří někdo vší silou bušil sbíječkou.
„Běž pryč,“ vypravil jsem ze sebe a zakaleným zrakem pohlédl na dveře.
Trey strčil hlavu dovnitř. „Adriane, je tady někdo, s kým musíš
mluvit.“
„Už jsem slyšel, co má Marcus na srdci,“ opáčil jsem. „S ním už jsem
skončil.“
Dveře se otevřely víc a někdo proklouzl dovnitř kolem Treye. Přestože
se se mnou při každém pohybu točil celý svět, posadil jsem se a
zamžoural. Poklesla mi čelist a uvažoval jsem, jestli nemám halucinace.
Nebylo by to poprvé. Obvykle jsem si jen představoval tetu Taťánu, ale
tahle osoba byla stoprocentně živá a krásná. Ranní slunce jí osvětlovalo
vystouplé lícní kosti a blond vlasy. Ale v žádném případě tady být
nemohla.
„Mami?“ zasípal jsem.
„Adriane.“ Vplula do pokoje a usedla vedle mě na postel. Něžně se
dotkla mojí tváře. Její ruka mě na rozpálené kůži studila. „Adriane, je
čas jít domů.“

3. kapitola
Sydney
Alchymistům jsem jejich světelný šok odpustila, protože jakmile jsem
začala zase vidět, nabídli mi sprchu.
Stěna v mojí cele se odsunula a za ní mě pozdravila mladá žena, možná
tak o pět let starší než já. Byla oblečená ve slušivém kostýmku ve stylu,
jaký alchymisté milují, a černé vlasy měla stažené do pevného
francouzského drdolu. Její makeup neměl chybu a voněla po levanduli. Na
tváři jí zářila zlatá lilie. Pořád ještě jsem neviděla tak jako
dřív, ale jak jsem tak stála u ní, bolestně jsem si uvědomila rozdíl mezi
námi. Pořádně jsem se neumyla celé věky a můj oděv byl jen o trochu lepší
než hadr na podlahu.
„Já jsem Sheridanová,“ oznámila mi chladně. Uvažovala jsem, jestli ona
byla tím hlasem, který se mnou mluvil. Byla jsem přesvědčená, že
pracovali na směny a používali nějaký počítačový program, který hlas
upravil tak, že zněl pořád stejně. „V současné době jsem tady ředitelka.
Následuj mě, prosím.“
Na vysokých podpatcích zamířila do chodby a já ji beze slova
následovala. Zatím jsem si nevěřila natolik, abych
promluvila. Ačkoli jsem se v cele mohla trochu pohybovat, bylo to omezené
a moc jsem nechodila. Moje strnulé svaly náhle protestovaly proti té
změně, takže jsem za ní postupovala jen pomalu, jeden bolestivý krok za
druhým. Minuly jsme spoustu neoznačených dveří a já uvažovala, co se asi
za nimi skrývá. Další temné cely a slabé hlásky? Žádné dveře nebyly
označeny jako východ, což bylo jediné, co mě zajímalo. Nebyla tam ani
okna a naprosto nic nenaznačovalo, jak by se odtud dalo dostat.
Sheridanová došla k výtahu hodnou chvíli přede mnou a trpělivě tam na
mě čekala. Obě jsme nastoupily, vyjely nahoru a vystoupily v podobně
pusté chodbě. Jedny dveře vedly někam, kde to vypadalo jako sprchy u
tělocvičny. byla tam kachličkovaná podlaha a několik sprchových kójí.
Sheridanová ukázala do jedné, kde bylo mýdlo a šampón.
„Až pustíš vodu, poteče jen pět minut,“ upozornila mě. „Tak ji
používej moudře. Až budeš hotová, budeš tady mít připravené oblečení.
Počkám na chodbě.“
Vyšla ze sprch, jako by mi naoko chtěla dopřát soukromí, ale stejně mi
bylo jasné, že jsem sledována. O iluzi
důstojnosti jsem přišla už ve chvíli, kdy jsem se tady ocitla. Začala
jsem ze sebe svlékat ty hadry, když vtom jsem
si všimla zrcadla na stěně. A co bylo důležitější – kdo na mě ze zrcadla
kouká.
Uvědomovala jsem si, že jsem v hrozném stavu, ale pohlédnout pravdě
do očí byl docela jiný zážitek. První věc, která mě šokovala, bylo, jak
moc jsem zhubla. To byla ironie, vzhledem k tomu, že jsem celý život byla
přímo posedlá tím, abych si udržela štíhlou postavu. Svého cíle jsem
rozhodně dosáhla a mnohem víc. Nebyla jsem štíhlá, ale podvyživená.
Košile mi visela na vychrtlém těle a obličej jsem měla propadlý. Prázdný
pohled očí zvýrazňovaly černé kruhy pod nimi v kontrastu s bledou pletí,
která tak dlouho neviděla slunce. Vypadala jsem, jako bych se zotavovala
ze smrtelné choroby.
Vlasy jsem měla taky špatné. Ačkoli jsem se domnívala, že si je ve tmě
cely docela normálně myju, na světle to vypadalo jako vtip. Měla jsem je
mastné a rozcuchané. Bezpochyby jsem byla pořád blondýna, ale barva byla
matná, protože jen studenou vodou jsem z nich nedokázala smýt špínu a
pot. Adrian mi vždycky říkal, že mám vlasy jako ze zlata, a někdy si ze
mě utahoval, že mám svatozář. Co by asi řekl teď?
Adrian mě nemiluje kvůli mým vlasům, pomyslela jsem si a zadívala se
do očí svému odrazu v zrcadle. Aspoň ty
zůstaly hnědé. Pořád stejné. Tohle je jen zevnějšek. Moje duše, moje
aura, moje povaha… nic z toho se nezměnilo.
Odhodlaně jsem se odvrátila od zrcadla, ale vtom jsem si všimla něčeho
jiného. Vlasy jsem měla delší, než jsem
si pamatovala. Dobře o tři centimetry. Sice jsem si uvědomovala, že bych
si potřebovala oholit nohy, ale co se v cele
dělo s mými vlasy, jsem netušila. Teď jsem se snažila vybavit si, jak
rychle vlasy rostou. Asi centimetr za měsíc?
To znamená, že jsem tu strávila dva nebo tři měsíce, pokud budu brát v
úvahu ubohou dietní stravu. Měla jsem z toho větší šok než ze svého
zevnějšku.
Tři měsíce! Ukradli mi tři měsíce života, kdy do mě ve tmě cpali
drogy.
Co se mezitím stalo s Adrianem? S Jill? S Eddiem? Za tři měsíce se jim
mohl úplně změnit život. Jsou v bezpečí a daří se jim dobře? Jsou pořád
v Palm Springs? Zmocnila se mě panika, kterou jsem se snažila mírnit.
Ano, uplynula dlouhá doba, ale nemůžu dovolit, aby mě to ovlivnilo. Už
tak se mnou alchymisté hrají své psychologické hry, tak jim v tom přece
nebudu ještě pomáhat.
Ale stejně… tři měsíce.
Svlékla jsem si hadr, který měl představovat košili, vešla do sprchy a
zatáhla za sebou závěs. Když jsem pustila vodu a tekla teplá, měla jsem
co dělat, abych si v čiré extázi nelehla na zem. Poslední tři měsíce mi
byla tak strašná zima a teď jsem najednou měla teplo, které jsem tolik
chtěla. Tedy ne takové teplo, po jakém bych toužila.
Nastavila jsem teplotu na maximum a litovala, že tu není vana, do které
bych se mohla ponořit. Ale i sprcha byla
úchvatná. Se zavřenýma očima jsem si povzdechla a poprvé po dlouhé době
byla spokojená.
Pak jsem si vzpomněla na varování Sheridanové, otevřela jsem oči a
vzala si šampón. Vetřela jsem si ho do vlasů a opláchla. Tu proceduru
jsem zopakovala třikrát a doufala, že to postačí, abych se zbavila
nejhorší špíny. Chtělo by to ještě několikrát se osprchovat, abych byla
doopravdy čistá. Potom jsem si celé tělo vydrhla mýdlem, dokud jsem
neměla kůži růžovou a páchnoucí po dezinfekci. A pak už jsem si jen
užívala slastného pocitu pod tekoucí teplou vodou, dokud se nevypnula.
Když jsem vyšla ze sprchy, na lavici jsem našla pečlivě poskládané
oblečení. Volné kalhoty a tričko, jaké nosí
pracovníci nemocnic – nebo spíš vězni. Vše bylo okrové barvy, neboť
alchymisté zachovávají svůj vkus. Dali mi dokonce i ponožky a hnědé
pantofle. Ani mě nepřekvapilo, že to byla přesně moje velikost. Dárkový
set doplňoval ještě hřeben, který mi poskytl alespoň zdání upravenosti.
Můj odraz v zrcadle pořád ještě nevypadal dobře, ale aspoň už to bylo o
trochu lepší.
„Cítíš se lépe?“ zeptala se mě Sheridanová s úsměvem, který ovšem
nedosáhl k jejím očím. Vedle jejího upraveného zevnějšku jsem vypadala
uboze, ačkoli jsem se snažila, jak jen jsem mohla. Ale utěšovala jsem se
tím, že mám pořád ještě sebeúctu a že dokážu samostatně myslet.
„Ano,“ odpověděla jsem. „Děkuju.“
„Tohle budeš taky potřebovat,“ řekla a podala mi plastovou kartičku,
na které bylo moje jméno, čárový kód a fotka z časů, kdy jsem vypadala
mnohem lépe. Kartička se dala přicvaknout k límečku.
Vedla mě zpátky k výtahu. „Jsme moc rádi, že sis zvolila cestu spásy.
Opravdu. Těším se, až ti budu pomáhat na cestě ke světlu.“
Výtah nás zavezl do dalšího patra. Vešly jsme do místnosti s tetovacím
stolem. Veškerá útěcha z horké sprchy a opravdového oblečení se rázem
rozplynula. Chtějí mě přetetovat? Samozřejmě. Proč spoléhat jen na
fyzické a psychické mučení, když můžou člověka ovládat pomocí magie?
„Chceme ti jenom trošku poopravit tetování,“ objasnila Sheridanová.
„Už je to dlouho, co ti to dělali.“
Nebyl to ještě ani rok, ale bylo mi jasné, že ona i ostatní to opravdu
chtějí. Alchymistické tetování obsahuje inkoust s vampýří krví, která je
nabitá nátlakem, aby posílila oddanost. Moje tetování zjevně nefungovalo.
Magie
nebo ne, nátlak je v podstatě jen silný příkaz, který se s dostatečným
odhodláním dá překonat. Na mě pravděpodobně zdvojnásobí obvyklou dávku,
abych byla poslušnější a přijala jejich řeči.
Jenže alchymisté nevěděli, že jsem podnikla jisté kroky, abych se
právě před tím chránila. Než mě unesli, vyrobila jsem svůj vlastní
inkoust – nabitý lidskou magií, která alchymisty obzvlášť děsí. Podle
informací, které jsem shromáždila, tahle magie neguje jakýkoli nátlak
obsažený v inkoustu s vampýří krví. Bohužel jsem ale dosud neměla možnost
tenhle inkoust sama použít, takže jsem neměla ochranu navíc. Jediné, co
jsem měla, bylo tvrzení jedné mojí známé čarodějnice, která byla
přesvědčená, že mě chrání moje práce s magií. Podle ní mi lidská magie
pronikla do krve a působí proti vampýří krvi v alchymistickém tetování.
Samozřejmě jsem neměla šanci provozovat kouzla o samotě v cele, takže
jsem mohla jen doufat, že to, co jsem dělala v minulosti, na mně
zanechalo trvalé stopy.
„Staň se znovu jednou z nás,“ prohlásila Sheridanová v okamžiku, kdy
se tatérova jehla dotkla mojí tváře. „Přiznej své hříchy a hledej
vykoupení. Přidej se k nám v bitvě, v níž osvobozujeme lidi od poskvrny
vampýrů a dhampýrů. Jsou to temné stvůry a nemají místo v přirozeném běhu
světa.“
Napjala jsem se a nemělo to nic společného s jehlou pronikající mi pod
kůži. Co když není pravda, co mi ta čarodějnice řekla? Co když mě magie
neochrání? Co když už mi inkoust proniká do těla a zákeřnou mocí mi mění
myšlenky? To byla jedna z mých největších obav – že mi změní mysl.
Najednou se mi těžko dýchalo a zmocnila se mě hrůza. Tatér přestal a
zeptal se mě, jestli mě to moc nebolí. Polkla jsem, zavrtěla hlavou a
nechala ho pokračovat. Svou paniku jsem se snažila skrývat.
Když tatér skončil, nemyslela jsem, že se cítím jinak. Pořád jsem
milovala Adriana a svoje morojské a dhampýrské kamarády. Stačí to? Nebo
inkoustu nějakou dobu potrvá, než začne účinkovat? A pokud mě neochrání
moje magie, bude stačit síla vůle, aby mě zachránila? Předchozí
přetetování jsem evidentně překonala. Dokážu to znovu?
Když mě tatér propustil, Sheridanová mě odvedla pryč a bavila se se
mnou, jako bych za sebou měla proceduru v lázních a ne pokus o ovládnutí
mysli. „Já se po tom vždycky cítím tak osvěžená. Ty ne?“
Připadalo mi neuvěřitelné, že se chová tak nenuceně, jako bychom byly
kamarádky, které si spolu vyrazily na procházku. A přitom mě nechali celé
měsíce polonahou hladovět v temné cele. Čekala snad, že budu natolik
vděčná za sprchu a teplé oblečení, že na všechno ostatní zapomenu? Po
chvilce jsem si uvědomila, že to skutečně předpokládá. Zřejmě existovalo
mnoho lidí, kteří vyšli z temných cel a byli ochotni udělat cokoli, aby
se mohli vrátit k obyčejnému pohodlí.
Když jsme vyjely do dalšího patra, všimla jsem si, že mám hlavu čistší
a smysly ostřejší. Nejspíš to mělo důvod. Když se mnou byla Sheridanová,
už mi nepouštěli ten plyn, takže jsem poprvé po dlouhé době dýchala čistý
vzduch. Až dosud jsem si neuvědomila, jak ohromný je to rozdíl. Teď už mě
Adrian bude moct navštívit ve snu, ale to bude muset ještě počkat. Aspoň
můžu zase provozovat magii, když už nemám otrávené tělo. Snad se zbavím i
účinku tetování. Ale najít nestřeženou chvilku bude těžké.
V chodbě, kterou jsme kráčely, byly několikery otevřené dveře vedoucí
do navlas stejných místností, v nichž stály úzké postele. Zapamatovávala
jsem si všechno, kolem čeho jsme prošly, každé poschodí a každou
místnost. Pořád jsem hledala cestu ven, i když ta patrně neexistovala.
Sheridanová mě zavedla do pokoje s číslem osm.
„Osmičku jsem vždycky považovala za šťastné číslo,“ řekla mi. Kývla
směrem k jedné ze dvou postelí v pokoji. „Ta je tvoje.“
Na okamžik mě pomyšlení na postel ohromilo natolik, že jsem si
neuvědomila, co tohle celé znamená. Ne že by postel vypadala bůhvíjak
pohodlně, ale stejně. S podlahou cely se to nedalo srovnávat, i když
matrace byla tvrdá a deka vyrobená z podobně tenkého materiálu jako moje
předchozí košile. V téhle posteli se bezpochyby vyspím. Budu spát a snít
o Adrianovi…
„Budu mít spolubydlící?“ zeptala jsem se, když jsem zaznamenala i
druhou postel. Těžko říct, jestli tam už někdo bydlí, protože jsem
neviděla žádné osobní věci.
„Ano. Jmenuje se Emma. Můžeš se toho od ní spoustu naučit. Na její
pokroky jsme velice hrdí.“ Sheridanová vyšla z pokoje. „Pojď. Můžeš se
s ní seznámit hned. A s ostatními taky.“
Chodba odbočující z hlavní chodby nás zavedla k místnostem, které
vypadaly jako prázdné učebny. Když jsme došly na konec, ucítila jsem
něco, co už jsem dlouho necítila – vůni jídla. Opravdového jídla.
Sheridanová mě vedla do jídelny. Žaludek se mi bolestně sevřel hlady.
Zvykla jsem si na ubohou vězeňskou stravu natolik, že už jsem svůj stav
považovala za normální. Až teď jsem si uvědomila, jak moc toužím po
stravě, která nesestává jen z vlažných cereálií.
Jídelna byla mnohem menší než ta amberwoodská. Stálo tam jen pět
stolů, z nichž u tří seděli lidé v mundúrech stejných jako ten můj. Tohle
zřejmě budou moji spoluvězni. Všichni měli na tvářích vytetované zlaté
lilie. Bylo jich dvanáct, takže i se mnou to dělalo šťastnou třináctku.
Co by na to asi řekla Sheridanová? Vězni byli různého věku, pohlaví i
ras, ale vsadila bych se, že jsou to všechno Američané. V některých
věznicích je součástí procesu, že z vás udělají outsidera. Ale tady nás
chtěli navrátit do svých řad, a tak dali dohromady jedince se stejnou
kulturou a jazykem. Sledovala jsem je a uvažovala, jaké jsou asi jejich
příběhy a jestli bych v někom z nich mohla najít spojence.
„To je Baxter,“ řekla Sheridanová a kývla směrem k muži v bílém, se
strnulým výrazem. Stál u okénka, kde se vydávalo jídlo. „Jeho jídlo je
vynikající. Určitě ti bude chutnat. A tohle je Addison. Dohlíží na oběd a
lekce umění.“
Nebýt toho představení, nepoznala bych, že Addison je žena. bylo jí
kolem padesáti a měla na sobě naškrobený kostýmek, ale ne tak stylový
jako Sheridanová. Stála u zdi a všechno sledovala ostřížím zrakem. Vlasy
měla oholené a tvrdě řezaný obličej ještě zvýrazňovalo to, že žvýkala
žvýkačku. Jedinou její ozdobou byla zlatá lilie. Rozhodně bych nečekala,
že taková osoba bude vyučovat umění. To mě přivedlo k dalšímu zjištění.
„Budu mít lekce umění?“
„Ano, samozřejmě,“ odpověděla Sheridanová. „Kreativita má terapeutické
účinky při uzdravování duše.“
Než jsme vešly do jídelny, všichni si tiše povídali, ale jakmile jsme
vstoupily, všechny hlasy rázem utichly. Upřely se na mě oči všech vězňů i
dozorců. A nikdo z nich nevypadal přátelsky.
Sheridanová si odkašlala, jako bychom i bez toho nebyly středem
pozornosti. „Máme tady nového hosta, kterého bych vám ráda představila.
Tohle je Sydney. Sydney právě přišla z rozjímání a už se nemůže dočkat,
až se k vám přidá na vaší cestě k očištění.“
Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že „rozjímání“ muselo být moje
uvěznění ve tmě na samotce.
„Vím, že pro vás bude těžké ji přijmout,“ pokračovala sladce
Sheridanová. „A já vám to nezazlívám. Nejenže je pořád velice obklopena
temnotou, ale byla poskvrněna tím nejbezbožnějším způsobem – měla intimní
vztah s vampýry. Pochopím, když se s ní nebudete chtít bavit, abyste se
neposkvrnili, ale doufám, že ji aspoň zahrnete do svých modliteb.“
Obrátila se na mě s nepřirozeným úsměvem. „Uvidíme se později na
komunitě.“
 Od chvíle, kdy jsem se dostala z cely, jsem byla nervózní, ale když se
teď obrátila k odchodu, zmocnil se mě strach a panika. „Počkejte. Co mám
dělat?“
„Jíst, samozřejmě.“ Prohlédla si mě od hlavy k patě. „Pokud se ovšem
nebojíš o udržení váhy. To je na tobě.“
Nechala mě ve ztichlé jídelně, kde na mě zíralo několik párů očí.
Nikdy jsem se necítila příliš sebevědomě, ale teď to bylo o to horší, že
tihle cizí lidé znali moje tajemství. Rychle jsem se snažila vymyslet, co
dělat. Cokoli, co mě dostane od těch upřených pohledů a o krok mě
přiblíží k útěku a k Adrianovi. Jíst, řekla Sheridanová. Ale jak to tady
chodí? Tady to není jako v Amberwoodu, kde z ředitelny pověří starší
studenty, aby pomáhali těm novým. Sheridanová je vlastně odradila od
toho, aby mi pomáhali. Vynikající technika, pomyslela jsem si. Chtějí,
abych se zoufale snažila získat uznání ostatních a dost možná viděla
v Sheridanové cosi jako svou jedinou „kamarádku“.
Úvahy nad psychologií alchymistů mě uklidňovaly. Logika a řešení
hádanek je něco, co dobře zvládám. Tak teda jo. Jestli chtějí, abych se
starala sama o sebe, mají to mít. Odvrátila jsem se od ostatních vězňů a
odhodlaně došla k okénku, kde stál strnule se tvářící Baxter.
S očekáváním jsem si stoupla přímo před něj a doufala, že to bude stačit.
Nestačilo.
„Ehm, promiňte,“ řekla jsem tiše. „Mohla bych dostat…“ Cože to
Sheridanová říkala, že mají za jídlo? Během času stráveného na samotce
jsem ztratila pojem o čase. „… nějaký oběd?“
Něco zavrčel v odpověď, otočil se a dělal něco, na co jsem neviděla.
Když se zase obrátil ke mně, podával mi skromně naplněný tác.
„Děkuju,“ řekla jsem a vzala si ho. Přitom jsem se nechtěně otřela
rukou o tu jeho v rukavici. Překvapeně vykřikl a zatvářil se znechuceně.
Opatrně si sundal rukavici, které jsem se dotkla, zahodil ji a vzal si
novou.
Vytřeštila jsem překvapeně oči, ale radši jsem si hned vzala tác a
odešla. Ani jsem se nepokoušela přisednout si k ostatním a rovnou jsem se
usadila u jednoho z prázdných stolů. Spousta vězňů na mě dál zírala, ale
někteří se vrátili k jídlu a šeptání. Snažila jsem se nemyslet na to,
jestli se baví o mně. Soustředila jsem se jen na jídlo.
Dostala jsem malou porci špaget s červenou omáčkou, která vypadala, jako
by ji někdo vyhrabal z koše, banán a sklenici plnotučného mléka. Před
příchodem sem bych se ničeho z toho ani nedotkla. Všechny bych poučovala
o obsahu tuku v mléce a o tom, že banány patří k druhům ovoce s nejvyšším
obsahem cukru. Zpochybňovala bych kvalitu jídla a poukázala bych na
konzervanty v červené omáčce.
Ale veškeré moje dřívější výhrady vzaly zasvé. Bylo to jídlo.
Opravdové jídlo, ne patlavé cereálie bez chuti.
Nejdřív jsem snědla banán a skoro jsem u toho ani nedýchala. Musela jsem
se mírnit, abych nevypila všechno mléko na ex. Cosi mi napovídalo, že
Baxter by mi nepřidal. Se špagetami jsem si počínala opatrněji, už jen
proto, že jsem předpokládala, že můj žaludek by mohl zareagovat na náhlou
změnu stravy. Žaludek se mnou ale nesouhlasil a chtěl, abych všechno
spořádala a ještě vylízala talíř. Po tom, co jsem posledních několik
měsíců jedla, mi špagety připadaly jako z gurmánské restaurace v Itálii.
Od toho, abych všechno snědla, mě naštěstí ušetřilo zvonění, které se
ozvalo po pěti minutách. Všichni vězni se jako jeden zvedli a odnesli své
tácy k velkému koši, kde hlídkovala Addison. Vysypali z táců zbytky jídla
do koše a pak je pečlivě poskládali na nedaleký vozík. Honem jsem udělala
totéž a vydala se za ostatními ven z jídelny.
Po Baxterově reakci, když jsem se ho omylem dotkla, jsem si už dávala
pozor, abych ostatní ušetřila problémů, a tak jsem si od nich zachovávala
bezpečný odstup. V úzké chodbě se mi všichni zoufale snažili vyhnout a
prováděli u toho takové manévry, že by mě to za jiných okolností
rozesmálo. Ti, kteří byli ode mě dál, se vyhýbali očnímu kontaktu a
předstírali, že neexistuju. Ti, kteří byli tak blízko, že se očnímu
kontaktu vyhnout nemohli, mě probodávali ledovými pohledy. Šokovalo mě,
když jsem zaslechla, jak někdo zašeptal: „Děvka.“
Připravila jsem se na spoustu věcí a čekala, že mě budou nazývat
různými jmény, ale tohle mě vykolejilo. Překvapilo mě, jak moc to bolí.
Následovala jsem hlouček do třídy a čekala, dokud všichni neusedli do
lavic, abych si nevybrala nějakou špatnou. Když jsem si konečně našla
prázdné místo, dva lidé nejblíž u mě si odsunuli svoje lavice co nejdál.
Byli zhruba dvakrát tak staří jako já, takže to celé situaci dodávalo
zvrácený, a přitom komický nádech. Když učitel v obleku uslyšel pohyb
lavic, ostře vzhlédl.
„Elso, Stuarte, tady nemají vaše lavice být.“
Ti dva si utrápeně posunuli lavice zase zpátky do řad, jelikož
pořádkumilovnost alchymistů je silnější než jejich strach ze zla.
Z pohledů, které na mě vrhali, mi bylo jasné, že tímhle jsem rozšířila
svůj seznam hříchů. Učitel se jmenoval Harrison a opět jsem netušila, je-
li to jméno nebo příjmení. Byl to postarší alchymista s řídnoucími bílými
vlasy, který mluvil nosem. Zanedlouho jsem zjistila, že nás má učit
současné záležitosti. Na okamžik mě to nadchlo, protože jsem myslela, že
nám bude vykládat něco o světě venku. Jenže vzápětí mi došlo, že tohle
bude velmi specializovaný pohled na současné záležitosti.
„Na co se teď díváme?“ zeptal se, když se před námi na velkém monitoru
objevila fotka dvou dívek s rozervanými hrdly. Zvedlo se několik rukou a
učitel vyvolal studentku, která se přihlásila mezi prvními. „Emmo?“
„Na útok Strigojů, pane.“
To mi bylo taky jasné. Moje spolubydlící Emma mě zaujala. Věkově jsme
si byly blízké a v lavici seděla tak nepřirozeně rovně, že určitě za pár
let bude mít problém se zády.
„Dvě dívky zavražděné před klubem v Petrohradě,“ upřesnil Harrison.
„Ještě jim nebylo ani dvacet.“ Fotka se změnila na další příšernou scénu.
Tentokrát se před námi objevil postarší muž, kterému někdo zjevně vypil
krev. „Budapešť.“ Pak další. „Caracas.“ A další. „Nové Skotsko.“ Vypnul
projektor a začal přecházet sem a tam. „Rád bych vám řekl, že tyto
fotografie byly pořízeny minulý rok. Nebo minulý měsíc. Ale to by nebyla
pravda. Odváží si někdo tipnout, kdy byly pořízeny?“
Emma se opět přihlásila. „Minulý týden, pane?“
„Správně, Emmo. Studie prokazují, že za poslední rok nedošlo k poklesu
útoku Strigojů. Některé důkazy dokonce naznačují, že naopak vzrůstají.
Proč myslíte, že je tomu tak?“
„Protože strážci je nepronásledují tak, jak by měli?“ Opět odpověděla
Emma. Panebože, pomyslela jsem si. Moje spolubydlící je vychovatelka
Sydney Sageové.
„To je jistě jedna teorie,“ souhlasil Harrison. „Strážce mnohem víc
zajímá pasivní ochrana Morojů, než aby aktivně hledali Strigoje pro dobro
nás všech. Když padl návrh, aby se počty strážců zvýšily tím, že by do
jejich řad vstupovali mladší členové, Morojové sobecky odmítli. Zjevně
jim stačí, když jsou v bezpečí oni, a nemají zájem pomáhat nám ostatním.“
 Skousla jsem si jazyk. Věděla jsem, že to není pravda. Morojové mají
nedostatek strážců, protože je málo dhampýrů. Dhampýři nemůžou mít děti
s jinými dhampýry. Zrodili se v časech, kdy se lidé svobodně mísili s
Moroji, a nyní jejich rasa přežívá tak, že se Morojové mísí s dhampýry,
z čehož vždy vzejdou dhampýrské děti. Je to genetická záhada dokonce i
pro alchymisty. Od svých kamarádů vím, že věk strážců je teď žhavým
tématem, o které se velmi zajímá i morojská královna Vasilisa. Bojovala
za to, aby se dhampýři stávali plnohodnotnými strážci až v osmnácti.
Nedělala to ze sobectví, ale proto, že byla přesvědčená, že dhampýři si
zaslouží normální dospívání, než začnou riskovat své životy.
Nicméně jsem si uvědomovala, že tohle není vhodné místo, kde bych se
mohla podělit o své informace. I kdyby se dozvěděli pravdu, stejně by ji
nikdo nechtěl slyšet a já nemohla riskovat, že si pustím pusu na špacír.
Musím se chovat, jako bych patřila mezi ně a byla na cestě ke spáse,
abych si zachovala tolik privilegií, kolik jich jen můžu získat. Nezáleží
na tom, jak bolestné je poslouchat Harrisonovy tirády.
„Dalším faktorem může být to, že sami Morojové přispívají k nárůstu
populace Strigojů. Když se jich zeptáte, většina Morojů vám odpoví, že
nechce mít se Strigoji nic společného. Ale můžeme tomu věřit, když se tak
snadno přeměňují v tato ohavná monstra? Pro Moroje je to prakticky určité
stadium vývoje. Žijí ,normální‘ životy, mají děti a práci, ale když je
pak začne dohánět jejich věk…, je pro ně příhodné pít o něco déle z
jejich ,dobrovolných‘ obětí. Potom prohlásí, že to byla ,nehoda‘… a je to
tu!“ bylo ubíjející sledovat množství Harrisonových uvozovek, které
naznačoval prsty ve vzduchu. „Stanou se z nich nesmrtelní a nedotknutelní
Strigojové. Jak by také ne? Morojové nemají příliš silnou vůli, ne jako
lidé. A samozřejmě nemají ani silného ducha. Jak mohou taková stvoření
odolat pokušení věčného života?“ Harrison v předstíraném smutku zavrtěl
hlavou. „Obávám se, že právě proto populace Strigojů neklesá. Naši
takzvaní spojenci nám zrovna moc nepomáhají.“
„Kde máte důkaz?“
Hlas opozice překvapil všechny ve třídě – zejména když si uvědomili,
že vyšel ode mě. Nejradši bych si jednu vrazila a vzala svoje slova
zpátky. Z vězení jsem nebyla venku ještě ani dvě hodiny! Jenže už bylo
pozdě a ta slova ze mě vyletěla. Můj soukromý zájem o Moroje stranou, ale
nepřenesu přes srdce, když někdo vydává svoje spekulace a dojmy za fakta.
Alchymisté by to měli vědět, když mě léta cvičili v umění logiky.
Znovu se na mě upřely všechny oči a Harrison došel před moji lavici.
„Ty jsi Sydney, viď? Je okouzlující, že tě mám ve třídě tak brzy poté, co
jsi vyšla z rozjímání. Ještě víc okouzlující je, že tě slyším mluvit,
sotva ses k nám
přidala. Většina nově příchozích si dává na čas. A nyní… byla bys tak
laskavá a zopakovala nám, cos právě řekla?“
Polkla jsem a nenáviděla se za to, že jsem vůbec promluvila, jenže už
bylo pozdě to změnit. „Ptala jsem se, kde máte důkaz, pane. Vaše postřehy
jsou přesvědčivé a dokonce se zdají rozumné, ale pokud nemáme důkaz,
kterým bychom je mohli podpořit, pak sami nejsme nic jiného než stvůry
šířící lži a propagandu.“
Všichni spoluvězni kolektivně zalapali po dechu a Harrison přimhouřil
oči. „Chápu. A ty snad máš nějaké vysvětlení, které by se dalo považovat
za ,důkaz‘?“ Další uvozovky.
Proč jsem jen nezůstala zticha?
„Víte, pane,“ začala jsem pomalu. „I kdyby bylo tolik dhampýrských
strážců, kolik je Strigojů, nemohli by se jim rovnat. Strigojové jsou
skoro vždy silnější a rychlejší. I když někteří strážci zabíjejí
samostatně, Strigoje musejí
pronásledovat ve skupinách. Když se podíváte na aktuální populaci
dhampýrů, uvidíte, že jich rozhodně není tolik jako Strigojů. Dhampýrů je
málo. Nedokážou se reprodukovat tak snadno jako Morojové a lidé – a už
vůbec ne jako Strigojové, když už jste to zmínil.“
„Jak jsem tak pochopil,“ prohlásil Harrison, „ty jsi odbornice na
reprodukování s Moroji. Dost možná máš zájem osobně se podílet na zvýšení
populace dhampýrů, že ano?“
Ve třídě se ozvalo hihňání a já jsem mimoděk zčervenala. „To jsem ani
v nejmenším neměla v úmyslu, pane. Jenom tvrdím, že pokud budeme kriticky
analyzovat důvody, proč –“
„Sydney,“ přerušil mě. „Obávám se, že nebudeme analyzovat nic, protože
je zřejmé, že nejsi připravená studovat s ostatními.“
Srdce se mi zastavilo. Ne, ne, ne, ne. Nemůžou mě poslat zase zpátky
do tmy, sotva jsem se odtamtud dostala.
„Pane…“
„Myslím, že po menší očistě budeš schopná pokračovat s ostatními.“
Netušila jsem, co to znamená. Vtom vpadli do třídy dva rozložití
chlapi, kteří zřejmě byli připraveni kdykoli
zasáhnout. Pokusila jsem se o další protest, ale ti dva mě odtáhli
z místnosti dřív, než jsem stačila škemrat u učitele. A tak jsem se
dohadovala aspoň s těmi hromotluky. Chrlila jsem na ně, že to musí být
nějaké nedorozumění a že kdyby mi dali druhou šanci, všechno by výborně
fungovalo. Dál s kamennými výrazy mlčeli. Žaludek mi poklesl při
představě, že mě zase zavřou. Nadbíhala jsem alchymistům a jejich
psychologickým hrám, abych si polepšila, ale už jsem si neuvědomila, jak
moc jsem na nich závislá. Pomyšlení na to, že mi znovu seberou důstojnost
a základní životní potřeby, bylo pro mě příliš.
Tentokrát mě ale odvedli jen o jedno patro níž, ne až dolů k celám.
Ocitla jsem se v dobře osvětlené místnosti s velkým monitorem a křeslem
vybaveným pouty. Opodál stála Sheridanová a tvářila se klidně jako vždy…
a mávala v ruce stříkačkou.
Nešlo o tetování, byla to hrozivě vypadající stříkačka s velikou
jehlou. „Sydney,“ prohlásila sladce, když mě muži připoutali ke křeslu.
„Jaká ostuda, že tě znovu vidím po tak krátké době.“

4. kapitola
Adrian
Chtěl jsem mámě položit tolik otázek, že jsem nevěděl, kde začít. Tou
nejdůležitější nejspíš bylo, co tady vůbec dělá. Podle posledních zpráv,
které jsem o ní měl, by si měla v morojském vězení odpykávat trest za
křivé svědectví a napomáhání k vraždě.
„Můžeme si promluvit později, máme spoustu času,“ trvala na svém. „Teď
ale musíme chytit letadlo. Lidský hochu, můžeš nám koupit nějaký kufr?“
„Jmenuje se Trey,“ řekl jsem. „A je to můj spolubydlící, ne moje
peněženka.“ Dopotácel jsem se ke skříni a vyndal z ní kufr, ve kterém
jsem si přivezl věci do Palm Springs. Máma si ho ode mě vzala a začala mi
balit věci, jako by mi bylo osm.
„Ty odjíždíš?“ zeptal se Trey ohromeně.
„Asi jo.“ Trochu jsem o tom popřemýšlel a najednou mi to připadalo
jako skvělý nápad. Proč jsem pořád tady v poušti a mučím se? Sydney je
pryč. Jill dělá ohromné pokroky a učí se, jak mě skrze pouto blokovat. To
kvůli mému chování poslední dobou. Navíc za měsíc odtud taky odjede.
„Ano,“ prohlásil jsem jistějším tónem. „Určitě odjíždím. Nájem je
předplacený až do podzimu. Můžeš tu zůstat.“
Musím se dostat z tohohle místa a pryč od vzpomínek na Sydney. Byla
všude, kam jsem se podíval. Nejen v tomhle bytě, ale i v Amberwoodu a v
celém Palm Springs. Každé místo mi ji připomínalo. Nevzdal jsem hledání,
ale hledat ji můžu i někde, kde mi to nebude působit taková muka. Tohle
je možná nový začátek, který potřebuju.
Tohle… a že je moje máma zpátky! Hrozně mi chyběla. Samozřejmě jinak
než Sydney a celou dobu jsme spolu nebyli v kontaktu. Máma nechtěla,
abych ji navštěvoval ve snech, a otec jí odmítal doručovat moje dopisy.
Dělal jsem si starosti, jak Daniella Ivaškovová přežije ve vězení, ale
když jsem ji teď viděl, bylo zřejmé, že jí tam neubližovali. Vypadala
elegantně jako vždycky, byla dobře oblečená a pečlivě nalíčená. Po pokoji
se pohybovala s typickou autoritou a sebedůvěrou, která ovšem sehrála
roli v jejím uvěznění.
„Na,“ řekla a podala mi něco ze skříňky. „Tohle měj u sebe. Nebylo by
dobré, kdyby ti to našli v zavazadle.“
Podíval jsem se do dlaně a spatřil jiskřící diamanty a rubíny zasazené
v platině. Byl to dárek od tety Taťány.
Tyhle zdobené manžetové knoflíčky mi dala pro „zvláštní příležitosti“,
jako bych měl milión důvodů nosit na rukávech věci za tisíce dolarů.
Kdybych zůstal u dvora, možná bych je užil. Ale tady v Palm Springs pro
mě představovaly pokušení a jednou jsem je dal do zastavárny, abych
získal nějakou hotovost. Pevně jsem je sevřel v dlani, až se mi ostré
hroty kamenů zaryly do kůže. Pak jsem si je strčil do kapsy.
Máma mi sbalila ani ne za deset minut. Když jsem jí řekl, že sbalila
jen zlomek mého majetku, mávla rukou. „Není čas, u dvora ti koupíme nové
věci.“
Takže míříme ke dvoru. To mě ani nepřekvapovalo. Moje rodina vlastní
všude možně po světě několik domů, ale jejím hlavním sídlem je morojský
královský dvůr v horách Pocono v Pensylvánii. A upřímně, bylo mi úplně
jedno, kam máme namířeno, hlavně že to bude pryč odtud.
V obýváku na nás čekal ostražitý strážce. Máma mi ho představila jako
Dalea a řekla, že je zároveň i naším řidičem. Neohrabaně jsem se
rozloučil s Treyem, který byl stále ohromený z toho náhlého vývoje
událostí. Zeptal se mě, jestli nemá něco vyřídit Jill nebo ostatním, což
mě zarazilo. Nakonec jsem zavrtěl hlavou.
„To není třeba.“
Jill pochopí, proč jsem musel odjet od svých vzpomínek a selhání.
Cokoli bych jí řekl slovy, by bledlo ve srovnání s tím, co pocítí skrze
pouto. Ostatním buď může říct pravdu, nebo si něco vymyslet. Eddie si
jistě pomyslí, že utíkám, ale to, že jsem tu zůstal tři měsíce, mě
přiblížilo jen k zoufalství a ne k Sydney. Tahle změna je možná vším, co
potřebuju.
Máma nám zarezervovala letenky první třídou do Pensylvánie. Dale seděl
přes uličku. Dlouho jsem žil skromným studentským životem, takže mě
takový luxus trochu vykolejil. Ale čím déle jsem seděl vedle mámy, tím
přirozenější mi to připadalo. Letuška nám nabídla drinky, ale kvůli své
bolavé hlavě jsem si poručil jen vodu. A taky jsem nechtěl poslouchat
máminy komentáře.
„Jsem doma týden,“ řekla, jako by mluvila o tom, že se vrátila
z dovolené. „Samozřejmě jsem měla plno práce s tím, abych všechno dala do
pořádku, ale na tebe jsem myslela především.“
 „Jak jsi věděla, kde mě hledat?“ zeptal jsem se. Jelikož jsem pobýval
s Jill, místo našeho úkrytu bylo dobře střeženým tajemstvím. Nikdo by
neriskoval Jillin život tak, že by mě odhalil.
Svraštila obočí. „Dostávala jsem matoucí zprávy. Anonymní. Psalo se
v nich, že si procházíš ,krušnými časy‘ a že mě potřebuješ. Obsahovaly
tvou adresu a striktní instrukce, abych si to nechala pro sebe, jelikož
děláš pro královnu důležitou práci. Něco jsem o tom zaslechla – o tvojí
práci na naší ochraně před Strigoji. Velice působivé.“
Prochází si krušnými časy. Těmito slovy mě včera večer hájila Jill,
když jsem zapomněl na její módní přehlídku.
Málem jsem zaúpěl. Nikdo by neriskoval Jillino bezpečí, aby pověděl mojí
mámě, kde jsem – nikdo kromě samotné Jill.
„Ví někdo, že jsi tady?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě, že ne,“ odvětila máma a zatvářila se uraženě. „Nikdy
neodhaluju tajemství důležitá pro budoucnost Morojů. Pokud existuje
způsob, jak vymýtit Strigoje, udělám, co budu moct, a pomůžu ti s tím…
Ale musím uznat, broučku, že opravdu nevypadáš dobře.“
Jestli si moje máma myslí, že v Palm Springs provádíme jen nějaký
výzkum, tak prosím. Teď, když mě našla, snad nebude mít důvod se nad tím
zamýšlet.
„Mírně řečeno,“ přitakal jsem.
Položila ruku na mojí. „Co se děje? Vedl sis tak dobře. Vyrozuměla
jsem, že jsi začal zase studovat. A ta práce
pro královnu?“
S překvapením jsem si uvědomil, že jsem se ani nepodíval, co se děje
v mých dalších dvou předmětech. Čekají mě v nich závěrečné zkoušky?
Vrcholí nějaké projekty? Sakra. Příchod mojí mámy a šance uniknout mě
ohromily natolik, že jsem úplně zapomněl na Carlton. Možná jsem zpackal
svůj poslední pokus o úspěch na univerzitě. Ale hrdost v mámině hlase mě
dojala, a tak jsem jí nedokázal sdělit tu poslední část.
„Jo, měl jsem toho spoustu,“ prohlásil jsem neurčitě.
„Tak co se stalo?“ zeptala se.
Podíval jsem se jí do očí a spatřil v nich soucit, což u ní nebývalo
časté. Než se dostala do vězení, byla to pedantská aristokratická
Daniella Ivaškovová, chladná a nezaujatá. Tak jsem ji znal velice dobře,
ale v podobných
chvílích jako je tato, jsem v ní viděl svou matku. A náhle jsem se
přistihl, že jí říkám pravdu… nebo aspoň určitou
verzi pravdy.
„No…, jde o jednu holku, mami.“
Povzdechla si. „Ach, Adriane. A to je všechno?“
„To není všechno!“ vykřikl jsem naštvaně. „Ona byla ta pravá. Změnila
všechno. Změnila mě.“
„Dobře, dobře,“ pokoušela se mě uklidnit. „Omlouvám se. Co se s ní
stalo?“
Přemýšlel jsem, jak přizpůsobit pravdu, abych ji mohl sdělit. „Její
rodina mě neschvaluje.“
Teď se pro změnu naštvala máma, protože předpokládala, že mluvím o
nějaké Morojce. „To je směšné! Pocházíš z té nejlepší morojské pokrevní
linie, jak ze strany Tarusů, tak ze strany Ivaškovů. Ani sama královna by
nemohla chtít lepší rodokmen. Pokud s tebou má rodina toho děvčete
problém, nemá všech pět pohromadě.“
Téměř jsem se usmál. „Tak v tom s tebou souhlasím.“
 „V čem je tedy problém? Pokud je dospělá – proboha, Adriane, řekni mi,
že je dospělá a ne nezletilá.“
„Je dospělá.“
Matce se viditelně ulevilo. „Pak snad o sobě může rozhodovat sama a
být s tebou bez ohledu na to, co si myslí její rodina. A pokud je na
jejich straně, tak za to nestojí a bude ti líp bez ní.“
Chtěl jsem jí říct, že to není tak jednoduché, jenže když jsem chodil
s Rose, moc dobře to nebrala. Dhampýrka byla neodpustitelná. Lidská žena
by byla nemyslitelná.
„Myslím, že to má spíš něco společného se mnou osobně než s mým
rodokmenem,“ řekl jsem.
Matka nesouhlasně sykla. „Tak uvidíme, jestli přijde. Kdo by nechtěl
mého chlapce? A neber si tyhle věci tak těžce. Co ty to s těmi děvčaty
máš, drahý? Buď pro tebe neznamenají vůbec nic, nebo naopak všechno.
Vždycky je to extrém.“
„Protože nedělám nic jen napůl, mami. A hlavně, když se to týká
lásky.“
Když jsme přistáli a mohl jsem si zapnout mobil, objevil jsem zprávu
od Jill: Jo, byla jsem to já. Vím, že jsi přišel do Palm Springs kvůli
mně, ale myslela jsem, že je na čase, abys věci změnil. Když jsem se od
Lissy dozvěděla, že se tvoje máma vrátila, myslela jsem, že by bylo fajn,
kdybys ji viděl. Tak jsem vám pomohla se spojit. Doufám, že je to ok.
Jsi nejlepší, nezletilá, odepsal jsem jí.
Její odpověď mě přiměla k úsměvu. A ještě něco nevíš. Ve tvých dalších
dvou předmětech se neskládaly zkoušky, ale
hodnotily se finální projekty. S Treyem jsme ti prohrabali byt a objevili
jsme pár prací, které jsme tam dali. Nevím, jestli prolezeš, ale nějaká
aktivita je lepší než žádná.
Došlo mi to. Jill dávala pozor, co se děje na mých hodinách, i když já
jsem byl duchem mimo. Začal jsem se spoustou projektů, které jsem nikdy
nedotáhl do konce, takže těžko říct, co do školy odnesla. Ale rozhodně
lepší, než kdybych se v tom svém bídném rozpoložení pokoušel vytvořit
něco, čím bych si mohl vylepšit známky. Teď už to bylo v rukou osudu.
Jak nás Dale vezl ke dvoru, jedna věc mě zarážela. Máma mi řekla, že
je zpátky týden. Jill jí dala mojí adresu, aby mě mohla osobně navštívit,
ale bylo to nutné? Přestože místo Jillina pobytu je tajemstvím, Lissa by
jistě nějak bezpečně zařídila, aby mi máma mohla zavolat, pokud by o to
požádala. Proč to neudělala? Jako by se vyhýbala kontaktu se mnou a
zareagovala, až když Jill upoutala její pozornost a upozornila ji na moje
problémy. Ale i kdyby se mnou bylo všechno v pořádku, máma by se mi přece
hned ozvala…, ne?
Nebo o tom možná moc přemýšlím. Nemůžu pochybovat o její mateřské
lásce. Ať už má jakékoli chyby, záleží jí na mně. Byl jsem rád, že je teď
v pořádku a že ze mě spadly obavy. Ale kdykoli jsem zavedl řeč na její
uvěznění, rychle změnila téma.
„Skončilo to,“ prohlásila, když jsme mířili k branám královského
dvora. „Odseděla jsem si svůj trest a to je vše. Jediné, co potřebuješ
vědět, je, že jsem díky tomu přehodnotila svoje životní priority a vím,
na čem skutečně záleží.“ Něžně se dotkla mojí tváře. „A ty jsi na vrcholu
mých priorit, broučku.“
Morojský královský dvůr vypadal jako univerzita se spoustou gotických
budov roztroušených na rozlehlých pozemcích. Lidé si ostatně mysleli, že
je to vzdělávací instituce, jakási soukromá elitní škola. Nastálo tam
bydleli vládní úředníci a jistí Morojové a samozřejmě tam bylo plno
ubytovacích kapacit pro návštěvníky a veškeré možné služby, které
obyvatelům zpříjemňovaly život. Vlastně to bylo město samo pro sebe.
Čekal jsem, že nás matka odveze do našeho rodinného městského domu,
ale namísto toho jsme skončili u jedné z ubytoven pro hosty. „Když už jsi
žil sám, nedovedu si představit, že bys chtěl být zavřený v domě s otcem
a se mnou,“ objasnila. „Později se můžeme poohlédnout po něčem natrvalo,
ale zatím ti královna zařídila bydlení tady.“
Sice mě to překvapilo, ale v jedné věci měla pravdu – skutečně jsem
nechtěl, aby měl otec přehled o tom, kdy odcházím a kdy se vracím.
Ostatně ani matka. Ne že bych měl v úmyslu provozovat nějaké šílenosti.
Přišel jsem sem kvůli novému začátku, odhodlán najít jiné zdroje, jak
bych mohl pomoct Sydney. Když mě matka pracně našla, předpokládal jsem,
že mě bude chtít držet pod zámkem.
Recepční v budově mi přidělil pokoj a matka mě objala na rozloučenou.
„Teď mám jednu schůzku, ale zítra se zase sejdeme, ano? Na večeři budeme
mít hosty. Tvůj otec tě jistě rád uvidí. Tak přijď a všechno si
povyprávíme. Budeš teď v pořádku, že ano?“
„Samozřejmě,“ ujistil jsem ji. Většinu dne jsme strávili na cestě a
navíc ještě hrála roli změna času. „Nezbývá
moc problémů, do kterých bych se mohl dostat. Nejspíš už si půjdu
lehnout.“
Znovu mě objala a já se vydal nahoru do svého pokoje. Byl to apartmán
s jednou ložnicí, jaký byste našli v jakémkoli pětihvězdičkovém hotelu.
Sotva jsem hodil kufr do ložnice, obvolal jsem pár lidí a začal spřádat
plány.
Pak jsem se rychle osprchoval (dneska poprvé) a šel zase ven. Ale ne
proto, abych vyváděl nějaké šílenosti.
Někomu by pochopitelně schůzka s Rose Hathawayovou a Lissou
Dragomirovou šílená připadat mohla.
Obě žily v královském paláci, který zvenčí vypadal jako univerzita.
uvnitř ale na každého dopadla plná tíha morojské historie a majestátnost
starého světa. Křišťálové lustry, sametové závěsy, obrazy monarchů, kteří
vládli v minulosti. Královniny pokoje ovšem působily moderněji, protože
si je zařídila podle vlastního vkusu a ne jako oficiální kancelář. Byl
jsem rád, že si vybrala jiné pokoje, než ve kterých žila a zemřela moje
teta. I tak mi připadalo neskutečné sem přijít, aniž by mě pronásledovaly
vzpomínky.
Když jsem dorazil, obě dívky seděly v Lissině obýváku. Lissa seděla
s překříženýma nohama na pohovce obklopená knihami, zatímco Rose si
hověla hlavou dolů v křesle, takže jí tmavé vlasy spadaly až na zem.
Jakmile mě uviděla, s neuvěřitelnou dhampýří rychlostí vyskočila,
přiběhla ke mně a přátelsky mě objala. „Fakt jsi tady. Nejdřív jsem
myslela, že si děláš srandu. Myslela jsem, že zůstáváš s Jill.“
„Zrovna teď mě nepotřebuje,“ řekl jsem a došel jsem k Lisse. Zvedla se
od knih. „Končí školní rok, takže má teď plno práce.“
„O tom mi povídej,“ poznamenala Rose, střelila pohledem po Lisse a
obrátila oči v sloup. „Tady s naší pilnou studentkou teď není vůbec žádná
zábava.“
Lissa se na svou nejlepší kamarádku shovívavě usmála. „Zkoušky
začínají už zítra.“
„Moje už skončily,“ řekl jsem.
„A jak jsi je zvládl?“ zeptala se Lissa a zase usedla.
Zadíval jsem se na její knihy. „Řekněme, že mě to nestálo tolik úsilí
jako tebe.“
 „Vidíš?“ zavrčela Rose a zase si dřepla do křesla.
Sedl jsem si do křesla mezi dívky a uvažoval o své pramalé šanci
zvládnout tenhle semestr. „Myslím, že Lissa na to jde správně.“
V osmnácti letech byla Lissa nejmladší morojskou královnou v historii.
Byla zvolena v době chaosu, který následoval po vraždě mojí tety. Nikdo
by jí nevyčítal, kdyby nevystudovala vysokou nebo by studovala dálkově,
jenže Lissa celý život snila o studiu na velké univerzitě a měla za to,
že jakožto vládkyně by měla mít řádné vzdělání. Studovala na univerzitě
v Lehighu, která je vzdálená pár hodin cesty. Zvládala si udržet skvělý
prospěch a k tomu ještě vládnout neklidnému národu. To by kromě ní
zvládala snad jedině Sydney.
Lissa si dala nohy na stolek a já jsem se za použití éteru krátce
podíval na její auru. Byla hřejivá a spokojená,
se záblesky zlaté barvy, které označují uživatele éteru. „Pak určitě
pochopíš, že se ti nemůžu věnovat dlouho. Než půjdu spát, musím se naučit
pár dat a míst. A zítra brzo ráno vstávám do školy. Po zbytek zkouškového
víkendu pak zůstáváme v kampusu.“
„Nebudu tě dlouho zdržovat,“ ujistil jsem ji. „Jen se tě chci na něco
zeptat.“
Lissa se zatvářila trochu překvapeně a já si uvědomil, že si nejspíš
myslela, že ji chci vidět jen tak. „Pátralas trochu po tom, co se stalo
Sydney Sageové?“
Mírné překvapení se změnilo ve veliké překvapení. „Zase tohle?“
podivila se. Vyznělo to podrážděně, ačkoli to tak určitě nemyslela. Nikdo
kromě naší party z Palm Springs nevěděl, co pro mě Sydney znamená. Lissa
na rozdíl od Rose ani nevěděla, že jsme se Sydney kamarádi.
Při zmínce o Sydney se Rose zamračila. „Pořád je pohřešovaná?“
Lissa se na nás dívala z jednoho na druhého. „Nevím nic víc, než když
ses mě na to ptal před pár měsíci. Vyptávala jsem se a bylo mi řečeno, že
ji přidělili jinam a že je tajné kam.“
„To je lež,“ vyhrkl jsem zapáleně. „unesli ji a poslali do jednoho
z těch jejich zatracených nápravných center!“
„Tos mi říkal už předtím a pokud se nic nezměnilo, nemáš pro to žádný
důkaz,“ prohlásila Lissa klidně. „Bez důkazu je těžko můžu nařknout ze
lži… a navíc nemám právo řešit, co dělají se svými vlastními lidmi.“
„Máš na to právo, protože to, co dělají, se příčí základním pravidlům
slušnosti a vzájemné úcty. Drží ji tam proti její vůli a mučí ji.“
Lissa zavrtěla hlavou. „Do toho se jim nemůžu míchat. Strážci taky
často seberou dhampýry, kteří zběhnou, a pak je potrestají. Co kdyby nám
alchymisté zkoušeli mluvit do toho, jak to děláme? Řekli bychom jim
totéž, co ti teď říkám já: Není to v naší pravomoci. Oni mají svoje lidi,
my zase ty naše. Kdyby někomu z mých lidí hrozilo nebezpečí od nich, pak
ano, měla bych právo proti alchymistům zakročit.“
„Jenže to neuděláš, protože Sydney je člověk,“ povzdechl jsem
bezvýrazně. Veškeré naděje, s nimiž jsem sem přišel, se začaly rozpadat.
Aspoň že Rose se tvářila soucitněji. „Vážně ji mučí?“
„Ano,“ odpověděl jsem. „Teda nemám od ní žádnou zprávu a ani mi nikdo
přesně neřekl, co s ní provádějí, ale znám někoho, kdo ví o tom, co tam
s lidmi dělají.“
V Lissiných zelených očích, tak podobných Jilliným, se zračil smutek.
„Adriane, uvědomuješ si, jak šíleně to vyznívá?“
Zmocnil se mě vztek. Jednak kvůli vlastní bezmoci a taky proto, že
alchymisté Lissu obalamutili svým lhaním. „Je to pravda! Sydney se s námi
všemi kamarádila. Už se dávno nechovala jako alchymistka, která nás
považuje za stvůry zla. Stala se naší kamarádkou. Zatraceně, k Jill se
chovala, jako by to byla její sestra, což je ironie, protože Sydneyina
vlastní sestra ji zradila. Zeptej se Eddieho, byl u toho, když ji
unesli.“
„Ale ne u toho, co se dělo pak,“ namítla Lissa. „Neviděl, jestli ji po
únosu mučili, jak tvrdíš. Neviděl, jestli
ji snad nepřidělili někam jinam, někam daleko od vás. Možná, že to je
jediná ,léčba‘ od alchymistů, když si myslí, že se pleteš do jejich
ideologie.“
„Mají v zásobě mnohem víc,“ zavrčel jsem. „Cítím to v kostech.“
„Liss,“ začala nervózně Rose. „Přece musí existovat něco, co můžeš
udělat…“
Vrátila se mi naděje. Když je Rose na mojí straně, pak možná můžeme
přesvědčit i ostatní, aby nám pomohli. „Hele,“ řekl jsem. „Co kdybychom
k tomu zkusili přistupovat jinak? Než aby ses znovu přímo ptala
alchymistů, mohla bys třeba… já nevím… poslat průzkumnou jednotku, která
by prošetřila místa, kde je možný, že ji drží.“ Připadalo mi to jako
geniální nápad. Marcusovi už docházely zdroje na prohledávání míst z jeho
seznamu, ale třeba bychom mohli získat Moroje a další dhampýry.
Rose se rozzářila. „Do toho rozhodně jdu. Sydney je moje kamarádka a
mám zkušenosti s – “
„Ne!“ utnula ji Lissa a zvedla se. „Nechte toho oba dva! Slyšíte se
vůbec, co říkáte? Žádáte mě, abych poslala průzkumnou jednotku, která by
se vloupala do budov alchymistů? To je jako vyhlášení války! Dovedete si
představit, jak by to vyznělo, kdyby to bylo opačně? Kdyby poslali týmy
lidí na nás?“
„Vzhledem k jejich etice by mě nepřekvapilo, kdyby se o to už
pokusili.“
„Ne,“ zopakovala Lissa. „Nic víc s tím dělat nemůžu, pokud to přímo
neovlivňuje moje lidi. Ráda bych pomohla všem na celém světě – ano, i
Sydney. Ale teď mám zodpovědnost vůči svým vlastním lidem. Pokud budu
riskovat, pak jedině kvůli nim.“
Vstal jsem, plný hněvu a zklamání a dalších emocí, které jsem
nedokázal ani pojmenovat. „Měl jsem tě za jinou vůdkyni. Myslel jsem, že
bojuješ za to, co je správné.“
„Ano, to dělám,“ řekla a bylo na ní znát, že se nutí zůstat klidná,
což ji stojí velké úsilí. „A zrovna teď bojuju za větší svobodu pro
dhampýry a podporuju Moroje, aby se bránili sami. Bojuju za to, aby se
upravil zákon o věku
strážců a aby se moje vlastní sestra konečně nemusela ukrývat! A při tom
všem ještě chodím do školy a snažím se držet na uzdě velmi hlasitou
frakci, která neustále požaduje moje sesazení. A ani se mě neptej, kolik
času mám na svůj soukromý život. Jsi teď spokojený, Adriane?“
„Aspoň máš nějaký soukromý život,“ zamumlal jsem a vykročil ke dveřím.
„Promiň, že jsem tě vyrušil od učení. Hodně štěstí u zkoušek.“
Rose se mě pokusila zavolat zpátky a nejspíš za mnou i vyběhla, ale
Lissa ji vzápětí zavolala zpět. Nikdo za mnou nešel, a tak jsem zamířil z
královského budoáru ven palácovými chodbami. Vřel ve mně vztek a
frustrace. Byl jsem si jistý, že když budu s Lissou mluvit osobně – a
dokonce střízlivý! – a vysvětlím jí, o co mi jde, něco pro Sydney udělá.
Chápal jsem, že nemůže podniknout nic proti alchymistům oficiálně, ale
jistě by mohla vyslat skupinu v čele s Rose Hathawayovou, která by
pracovala tajně. Lissa mě zklamala. Tvrdila o sobě, že je průkopnice,
jenže se nakonec ukázalo, že je úplně stejná byrokratka jako všichni
ostatní politici.
Zmocnila se mě temná a zlověstná beznaděj, která mi říkala, že jsem
byl blázen, když jsem sem vůbec přišel. Jak jsem jen mohl věřit, že se
něco změní? Rose sice vypadala, že by mi ráda pomohla, ale jak bych ji
mohl přemluvit, aby jednala za zády své nejlepší kamarádky? To těžko.
Rose je lapená v tomhle systému. A já jsem zase lapený ve vlastní
neschopnosti pomoct Sydney. Jsem k ničemu…
„Adriane?“
Když jsem za sebou zaslechl ten hlas, zrovna jsem se chystal vyjít
z palácových dveří ven. Ohlédl jsem se a uviděl hezkou Morojku s šedýma
očima a tmavými kudrnatými vlasy. Rozběhla se ke mně. Na okamžik moje
emocionální bouře ustala, protože jsem pátral v paměti, odkud tu dívku
znám. Došlo mi to.
„Charlotte?“
Usmála se a nečekaně mě objala. „Jsi to ty,“ vyhrkla nadšeně. „Bála
jsem se, že jsi zmizel. Neodpovídal jsi mi na zprávy a nezvedal telefon.“
„Neber si to osobně,“ ujistil jsem ji a otevřel dveře. „Zanedbával
jsem všechny.“ To byla pravda. Když Sydney unesli, jako bych zmizel
z povrchu zemského.
Její pozoruhodné šedé oči mě sledovaly s obavami. „Je všechno
v pořádku?“
„Jo, jo. Teda ne. Je to složitý.“
„No, já mám čas,“ řekla, když jsme vyšli do teplé letní noci. „Můžeme
zajít někam na jídlo a popovídat si.“
Zaváhal jsem, protože jsem si nebyl jistý, jestli se můžu Charlotte
svěřit. Setkal jsem se s ní letos, krátce poté, co pomohla svojí sestře
proměnit se ze Strigojky do původní podoby. Charlotte byla uživatelka
éteru jako já a trochu mi pomohla, když jsem se snažil zachytit sílu,
která je v proměněných Strigojích. Objevili jsme, že tahle síla
může fungovat jako vakcína, která ostatním zabrání, aby byli proti své
vůli proměněni ve Strigoje. Její sestra Olive
byla objektem Neilovy lásky, pokud se tomu tak dá říkat. Ti dva se
setkali jen párkrát a možná mezi nimi něco málo
proběhlo. Když pak s Neilem přestala komunikovat, vyváděl, jako by spolu
chodili celé roky.
„Jsem dobrá posluchačka,“ naléhala Charlotte, když jsem nic neříkal.
Usmál jsem se na ni. „To jistě jsi. Ale nechci tě unavovat.“
„Unavovat?“ Drsně se zasmála. „Tak to hodně štěstí. Už mě dost unavuje
éter, takže máš tvrdou konkurenci. Od té doby, co jsem zachránila Olive,
tak… Chápeš to? Je to jako temný chmurný oblak.“
„Jo, to znám,“ přisvědčil jsem.
„Zdá se, že to tak budu mít už každý den, takže je to fakt úchvatný.
To si jistě dovedeš představit. A po tom
všem, co jsem pro Olive udělala, ona teď utekla, protože se usnesla, že
potřebuje strávit nějaký čas o samotě, aby přemýšlela o všem, co se
stalo! Ničí náš sen a já nemám možnost s ní ani promluvit. Pokusila jsem
se vydat se ji hledat, jenže Soňa trvá na tom, abych tady zůstala a
pomáhala jí s výzkumem éteru. Zajistili mi tady luxusní ubytování, ale
nemám tady moc co dělat, a tak jsem na poloviční úvazek vzala práci
sekretářky v paláci. A můžu ti říct, že ,zákaznické služby‘ pro bandu do
sebe zahleděných královských jsou horší než peklo.“ Odmlčela se a patrně
jí došlo, s kým mluví. „Bez urážky.“
 Rozesmál jsem se, poprvé po hodně dlouhé době. „Nic se nestalo. Znám
ty týpky, o kterých mluvíš. A kdybys náhodou se sestrou mluvila, vyřiď
jí, že zlomila Neilovi srdce.“
„Jasně,“ řekla Charlotte. „Myslím, že potřebuje přemýšlet i o něm.“
„A to je dobře, nebo špatně?“ zeptal jsem se.
„Netuším,“ zasmála se.
Taky jsem se rozesmál a v tu chvíli jsem se rozhodl, že její nabídky
využiju. „Tak fajn. Zajdeme se někam najíst…, i když po uplynulých
čtyřiadvaceti hodinách… bych spíš zašel na drink. To ty asi nechceš, co?“
Nejspíš to byl strašný nápad, ale nikdy dřív mě to neodradilo.
Charlotte mě chytila za ruku a vedla mě k budovám na druhé straně
trávníku. „Díkybohu,“ poznamenala. „Už jsem si myslela, že mě nepozveš.“

5. kapitola
Sydney
Když jsem viděla Sheridanovou se stříkačkou, na okamžik jsem si
pomyslela, že se rozhodla pro nějakou extrémní formu obnovení tetování.
Napadlo mě, že namísto toho, aby mi vpravila pod kůži malé množství
magicky nabitého inkoustu, hodlá mi píchnout ohromnou dávku, abych byla
poslušná.
Na tom nezáleží, snažila jsem se přesvědčit samu sebe. Ochrání mě moje
magie a nezáleží na tom, kolik toho do mě
vpraví. Znělo mi to rozumně, ale stejně jsem si nebyla jistá, jestli je
to pravda.
Ale jak se ukázalo, Sheridanová si pro mě přichystala něco docela
jiného.
„Po našem posledním rozhovoru všechno vypadalo tak slibně,“ řekla a
zabodla mi jehlu do paže. „Nemůžu uvěřit, žes to sama nezvládla ani
hodinu.“
Málem jsem jí odsekla: „Starých zvyků se člověk těžko zbavuje,“ ale
včas jsem si uvědomila, že se musím chovat kajícně, pokud chci nějaké
výhody. „Omlouvám se,“ řekla jsem. „Ujela jsem. Omluvím se i Harrisonovi,
jestli to…“
V žaludku jsem začala pociťovat podivný pocit, který nejprve začal jen
trochu nepříjemně, ale postupně sílil ve
strašlivou nevolnost, která mi zachvátila celé tělo. Jako bych měla
v žaludku rozbouřené moře. Hlava mi začala tepat bolestí. Cítila jsem,
jak mi stoupá teplota a na kůži mi vyvstává pot.
„Budu zvracet,“ řekla jsem. Nejradši bych sklonila hlavu, jenže jsem
nemohla, protože jsem byla přivázaná v křesle.
„Ne,“ namítla Sheridanová. „Nebudeš. Ještě ne. Užij si představení.“
Měla jsem ruce připoutané ke křeslu a hlavu taky, takže jsem s ní
nemohla ani otočit a byla jsem nucena koukat před sebe na plátno. Zapnuli
projektor a já se v duchu připravila na otřesné fotky. Jenže jsem
uviděla… Moroje.
Šťastné Moroje. Přátelské Moroje. Morojské děti. Moroje při obyčejných
činnostech, jako je sport nebo jídlo v restauraci.
Ale bylo mi příliš zle, než abych přemýšlela, proč mi ukazují takové
překvapivé fotografie. Dokázala jsem myslet jen na to, jak ráda bych se
vyzvracela. Byl to ten druh nevolnosti, kdy je vám jasné, že se vám
uleví, když ze sebe dostanete ten jed. Ale Sheridanová měla pravdu.
Nedokázala jsem se vyzvracet, i když jsem chtěla. Musela jsem tam sedět a
trpět nevolností, která mi převracela útroby. Trpěla jsem. Připadalo mi
nemožné, že mi vůbec může být takhle strašně zle. Úpěla jsem a zavírala
oči, abych ulevila bolesti hlavy, ale Sheridanová myslela, že to dělám
z jiného důvodu.
„Nedělej to,“ řekla. „Mám pro tebe radu: Půjde to mnohem lépe, když se
na to budeš koukat dobrovolně. Máme způsoby, jak ti udržet oči otevřené.
Ale to by se ti nelíbilo.“
Zamrkala jsem, abych rozehnala slzy, a zadívala se zase na plátno.
Přestože jsem trpěla, můj mozek se pokoušel přijít na to, proč jí tak
záleží na tom, abych sledovala fotky šťastných Morojů. Co na tom záleží,
když mám dojem, že mám vnitřnosti vzhůru nohama?
„Snažíte se…,“ vypravila jsem ze sebe a žaludek se mi obrátil tak, až
jsem si myslela, že se mi přece jen uleví.
Neulevilo. „… vytvořit mi Pavlovovu reakci?“
Je to klasická technika. Ukažte mi fotky a vyvolejte mi nevolnost,
když se na ně budu dívat. Cílem je, že si nakonec spojím Moroje –
neškodné, šťastné Moroje – s extrémním nepohodlím a utrpením. Jenže v tom
byl jeden problém.
Sheridanová mě obdařila pohledem, který jasně vyjadřoval, co můžu
v budoucnu očekávat.
Srdce mi pokleslo. Nebo to možná byl můj žaludek. Vzhledem k tomu, co
se mi v těle dělo, jsem to nedokázala rozlišit. Nevím, jak dlouho ten
stav trval. Možná hodinu. Nedokázala jsem vnímat čas, když jsem se
soustředila jen na to, abych přežila další vlnu nevolnosti. Po nějaké
době, která mi připadala jako věčnost, mi Sheridanová píchla další
injekci a plátno potemnělo. Poskoci mi uvolnili pouta a někdo mi podal
kyblík.
Pár vteřin jsem nechápala. Potom už ale přestalo působit to, co mi
bránilo nalézt úlevu. Vyzvracela jsem zbytky skromného oběda a žaludek se
snažil dostat ze sebe ještě víc. Nakonec už jsem neměla co zvracet a
postupně mě to přešlo. Ale byl to dlouhý a bolestivý proces, v jehož
průběhu už mi bylo úplně jedno, že tady dávím před lidmi. Ačkoli to bylo
strašné, ulevilo se mi, že se mi z těla konečně dostalo to, co nevolnost
způsobovalo. Jeden z poskoků mi kbelík odebral a Sheridanová mi velkoryse
nabídla vodu a možnost vyčistit si zuby u malého umyvadla u stěny
místnosti. Umyvadlo se nacházelo hned vedle skříňky plné léků. V zrcadle
nad umyvadlem jsem uviděla, jak příšerně vypadám.
„Tak dobrá,“ prohlásila Sheridanová radostně. „Zdá se, že jsi
připravená na hodinu umění.“
Hodina umění? byla jsem připravená schoulit se do klubíčka a spát.
Byla jsem zesláblá a roztřesená a měla jsem dojem, jako bych měla žaludek
obrácený naruby. Ale o můj stav se nikdo nestaral a poskoci mě vyvedli
z místnosti. Sheridanová mi zamávala na rozloučenou s tím, že se brzy
zase uvidíme.
Můj doprovod mě odvedl nahoru do podlaží, kde se nacházely třídy, a
tam mě postrčili do místnosti, která vypadala jako ateliér pro vězně.
Addison, ta strnulá oboupohlavní matróna od oběda, zrovna začala
vyučovat. Dnešním úkolem zjevně bylo pokračovat v malbě zátiší s miskou s
ovocem. Zdálo se, že alchymistická hodina umění bude tím nejnudnějším
vůbec. Přestože Addison mluvila, všechny oči se upíraly na mě. Většinou
mě všichni sledovali s chladnými výrazy. Někdo dokonce s trošku samolibým
výrazem. Všichni věděli, co se mi stalo.
Tady v nápravném centru už jsem pochopila jednu věc – a sice, že ta
nejlepší místa jsou co nejblíž k učitelům. V Amberwoodu to bylo právě
naopak. Takže jsem aspoň mohla usednout do zadní řady. Tam na mě nikdo
nekoukal, leda by se musel otočit a ignorovat Addison. K tomu se
pochopitelně nikdo neodhodlal. Bylo mi tak bídně, že jsem se soustředila
jen na to, abych se udržela vzpřímená, a učitelku jsem poslouchala jen na
půl ucha.
„Někteří z vás včera učinili obrovský pokrok. Emmo, konkrétně tobě to
jde výborně. Lacey, Stuarte, vy budete muset začít znovu.“
Rozhlédla jsem se kolem a pokusila se přiřadit k obličejům jména,
jenže jsem všechny viděla zezadu. Pomyslela jsem si, že moje očista mi
nejspíš zatemnila mozek, protože Addisoniny komentáře mi náhle nedávaly
smysl. Ale ne, byla jsem si jistá, že jsem studenty určila správně. Byla
to moje spolubydlící Emma, která vypadala, že má asijsko-americké předky.
Černé vlasy měla stažené do tak pevného drdolu, že jí to napínalo kůži
v obličeji. Její obraz mi nepřipadal nijak výjimečný a sotva bylo poznat,
že se jedná o ovoce. Stuart byl jedním z těch, kdo si ode mě odsunuli
lavici na Harrisonově hodině. Zdálo se, že má výtvarný talent, a jeho
obraz jsem považovala za jeden z nejlepších. Chvilku mi trvalo, než jsem
si dala dohromady, kdo je Lacey. Poznala jsem to podle toho, že vyměnila
své pomalované plátno za prázdné. Její obraz nebyl tak dobrý jako
Stuartův, ale přesto byl o mnoho lepší než ten Emmin.
Tohle není o šikovnosti, uvědomila jsem si. Je to o přesnosti.
Stuartovy hrušky byly dokonalé, ale namaloval jich o něco víc. Taky
pozměnil rozmístění ovoce a mísu namaloval modrou. Vypadala mnohem líp
než hnědá, ve které ovoce leželo. Emma odvedla školáckou práci, ale
namalovala správný počet ovoce na správném místě a všechny barvy přesně
odpovídaly skutečnosti. Alchymisté nepožadují kreativitu ani vylepšení.
Tohle je o kopírování a dělání toho, co vám řeknou, bez otázek a bez
zápalu.
Nikdo mi nepomohl ani neporadil, a tak jsem tam chvíli hloupě
postávala a snažila se pochopit, co dělají ostatní. Od Adriana jsem znala
základy práce s akrylovými barvami, ale sama jsem to nikdy nezkoušela. U
ovoce se povalovaly štětce a tuby s barvami, a tak jsem se tam spolu
s ostatními studenty vydala a vybrala si základní barvy. Všichni se mě
stranili, a když jsem si vybrala jednu barvu a pak ji zase vrátila,
protože přesně neodpovídala, ten, kdo si vzal barvu po mně, ji pečlivě
otřel. Nakonec jsem se s několika tubami vrátila na místo, spokojená, že
aspoň barvy odpovídají, když už o svých malířských schopnostech
pochybuju. Aspoň že tuhle část hry alchymistů zvládnu.
Šlo mi to pomalu. Pořád ještě jsem se cítila špatně a zesláblá a měla
jsem co dělat, abych vůbec dokázala malovat. Doufala jsem, že nás nebudou
známkovat za rychlost. Když jsem konečně přiložila štětec k plátnu,
otevřely se dveře a objevila se v nich Sheridanová s jedním ze svých
poskoků. Oba nesli tácy s hrnky a já nemusela říct ani slovo, protože už
z vůně mi bylo jasné, co hrnky obsahují.
Kávu.
„Omlouvám se za vyrušení,“ prohlásila Sheridanová s širokým falešným
úsměvem. „Všichni jste tak tvrdě pracovali, že nás napadlo, že vám
přineseme trošku povzbuzení. Vanilkové laté.“
Polkla jsem a nevěřícně zírala na svoje spoluvězně, kteří se k ní
nahrnuli a každý si vzal hrnek. Vanilkové laté. Kolikrát jsem o něm během
svého zajetí snila, když jsem hladověla a neměla nic než vlažnou šlichtu?
Ani mi nezáleželo na tom, jestli je nízkotučné nebo plné cukru. Podobné
věci mi chyběly tak dlouho, že mi instinkt velel po vzoru ostatních
popadnout hrnek.
enže jsem nemohla. Ne po očistě, jakou jsem právě absolvovala. Bolel
mě krk i žaludek a bylo mi jasné, že kdybych snědla nebo vypila něco
jiného než vodu, okamžitě to půjde zase ven. Kávová píseň sirén mi dlouho
mučila mysl, ale můj podrážděný žaludek věděl svoje. Teď bych nedokázala
pozřít ani tu šlichtu, natožpak něco tak kyselého, jako je laté.
„Sydney?“ zeptala se Sheridanová s úsměvem. Pozvedla tác. „Jeden tu
ještě zbyl.“ Beze slova jsem zavrtěla hlavou a ona postavila hrnek na
Addisonin stůl. „Nechám ho tu, kdyby sis to rozmyslela, ano?“
Nedokázala jsem spustit oči z hrnku a uvažovala jsem, co asi chce
Sheridanová víc – jestli vidět mě trpící a deprivovanou, nebo mě přinutit
riskovat, že se pozvracím před všemi svými spolužáky.
„Tvoje oblíbená?“ zeptal se mě hluboký hlas.
Byla jsem si jistá, že nikdo nemůže mluvit na mě, takže jsem se ani
nepodívala, kdo to řekl. Až po chvíli jsem s velkým úsilím odtrhla zrak
od vytoužené kávy a zjistila, že promluvil můj soused. Byl to vysoký
hezký kluk, možná o pět let starší než já. Měl štíhlou postavu a na očích
brýle s kovovými obroučkami, které mu dodávaly na dojmu intelektuála, což
se alchymistům příliš nezamlouvá.
„Proč jsi to řekl?“ zašeptala jsem.
Vědoucně se usmál. „Takhle to chodí vždycky. Když jde někdo poprvé na
očistu, potom ho odmění nějakým jeho oblíbeným jídlem nebo pitím.
Mimochodem, promiň.“ Odmlčel se, aby se napil laté. „Neměl jsem kafe už
celé věky.“
Trhla jsem sebou a podívala se jinam. „Jen si posluž.“
„Aspoň žes odolala,“ dodal. „Ne každý to dokáže. Addison nerada
riskuje, že by tu někdo rozlil teplý nápoj, ale kdyby se jí někdo
v ateliéru pozvracel, určitě by se jí to nelíbilo.“
Podívala jsem se na naši učitelku, která zrovna něco radila
šedovlasému vězni. „Zdá se, že nemá ráda moc věcí. Kromě žvýkaček.“
Vůně kávy zesílila a byla lákavá. Zoufale jsem se ji snažila nevnímat.
Zvedla jsem štětec a pokusila se začít malovat hrozny, když vtom jsem
vedle sebe zaslechla nesouhlasné mlasknutí. Podívala jsem se na toho
kluka a ten na mě vrtěl hlavou.
„To začneš takhle? No tak, možná nejsi dobrá alchymistka, ale logika
ti snad zůstala. Na.“ Podal mi tužku. „Udělej si nákres. Začni aspoň
mřížkou, abys věděla, kde co udělat.“
„Nebojíš se, že ti tu tužku poskvrním?“ Ta slova ze mě vyšla, než jsem
jim stačila zabránit.
Zasmál se. „Můžeš si ji nechat.“
Otočila jsem se zase k prázdnému plátnu a chvíli na něj zírala.
Opatrně jsem plátno rozdělila na čtyři části a pak se pokusila co nejlépe
načrtnout mísu s ovocem. Dávala jsem si pozor, aby byl každý kus přesně
na svém místě. Pak
jsem si uvědomila, že stojan je pro mě moc vysoký, což mi komplikuje
práci, ale nepřišla jsem na to, jak ho snížit.
Když kluk vedle mě viděl, jak s tím zápasím, naklonil se ke mně, stojan
mi upravil a zase se vrátil ke své práci.
„Díky,“ řekla jsem. Z přátelského gesta jsem se moc dlouho neradovala,
protože mě děsilo moje plátno čekající na obraz. Pokusila jsem se znovu
načrtnout tvary. „Přítele jsem to viděla dělat už stokrát. Ale nikdy by
mě nenapadlo, že na nějaké ujeté terapii budu dělat totéž.“
„Tvůj přítel je malíř?“
„Ano,“ odpověděla jsem obezřetně, protože jsem si nebyla jistá, jestli
se mi chce rozebírat tohle téma. Díky Sheridanové nebylo žádným
tajemstvím, že můj přítel je Moroj.
 Kluk pobaveně odfrkl. „Umělec, jo? To jsem nikdy neslyšel. Většinou
když potkám holku jako ty – která se zamiluje do kluka jako on –,
neustále od ní slyším, jak je milý.“
„Vážně je milý,“ uznala jsem a začalo mě zajímat, kolik holek jako já
už asi potkal.
Pobaveně zavrtěl hlavou a pokračoval v malování. „Samozřejmě. Hádám,
že proto jsi tolik riskovala, co? Alchymistky se nikdy nezamilují do
Moroje, který by nebyl milý a hloubavý.“
„Neřekla jsem, že je hloubavý.“
„Je to ,opravdu milý‘ vampýr, který maluje. Tvrdíš snad, že nikdy není
zahloubaný?“
Trochu jsem zčervenala. „Někdy trochu jo. Dobře…, často.“
Můj soused se znovu rozesmál a potom jsme oba malovali mlčky. Po
chvíli najednou řekl: „Já jsem Duncan.“
Překvapilo mě to natolik, že mi ujela ruka a můj i tak špatný banán
hned vypadal ještě hůř. Po třech měsících to bylo poprvé, kdy na mě někdo
normálně upřímně promluvil. „Já… já jsem Sydney,“ opáčila jsem
automaticky.
„Já vím,“ řekl. „Rád tě poznávám, Sydney.“
Roztřásla se mi ruka, takže jsem musela odložit štětec. Přežila jsem
měsíce strádání ve tmě, přežila jsem pohledy
a nadávky od spolužáků a přežila jsem i nevolnost vyvolanou léky. Ale
tenhle nepatrný projev vlídnosti, obyčejné a milé gesto mezi dvěma
lidmi…, to mě málem zlomilo, když to nedokázalo nic jiného. Uvědomila
jsem si, jak daleko jsem od všeho – od Adriana, od svých kamarádů, od
bezpečí, od zdravého rozumu… Všechno je to pryč. Trčím tady v přísně
střeženém vězení, kde každý můj pohyb ovládají lidé, kteří chtějí změnit
způsob mého uvažování. A nic nenaznačuje, kdy se odtud dostanu.
„Ne, ne,“ vyhrkl Duncan. „Nic takového. Milují, když brečíš.“
Zamrkala jsem, abych rozehnala slzy, přikývla a popadla zase štětec.
Přiložila jsem ho k plátnu a téměř ani nevnímala, co dělám. Duncan také
pokračoval v malování, a když se mnou mluvil, nespouštěl oči z plátna.
„Až bude večeře, nejspíš už budeš moct jíst. Ale nepřeháněj to. Buď
chytrá a vybírej si, co jíš – a nebuď překvapená, když bude na jídelním
lístku nějaké tvoje oblíbené jídlo.“
„Oni vědí, jak to udělat, aby to mělo smysl, viď?“ zavrčela jsem.
„Ano, to ano.“ Nemusela jsem se na něj ani dívat, a přesto mi bylo
jasné, že se usmívá, i když hlas mu brzy zase zvážněl. „Připomínáš mi
někoho, koho jsem tady znal. Byla to moje kamarádka. Když ti nad námi
zjistili, že spolu kamarádíme, poslali ji pryč. Přátelé jsou zbraň a to
oni tady neradi vidí. Chápeš, co ti říkám?“
„A-asi jo,“ vykoktala jsem.
„To je dobře, protože bych byl rád, kdybychom spolu kamarádili.“
Ozvalo se zvonění oznamující konec hodiny a Duncan si začal sbírat
věci. Obrátil se k odchodu a já se ho ještě zeptala: „Jak se jmenovala?
Ta tvoje kamarádka, kterou odtud odvedli?!
Zarazil se a zatvářil se tak zmučeně, že jsem okamžitě zalitovala, že
jsem se ho zeptala. „Chantal,“ zašeptal nakonec. „Neviděl jsem ji víc než
rok.“ Něco v tónu jeho hlasu mi naznačovalo, že pro něj patrně byla něčím
víc než jen kamarádkou. Ale víc mě na tom zarazilo něco jiného.
„Rok…“ Znovu jsem se nad tím zamyslela. „Cos udělal, že ses sem
dostal?“
Obdařil mě smutným úsměvem. „Nezapomeň, co jsem ti řekl o přátelích,
Sydney.“
 Nezapomněla jsem. A když se mnou po zbytek dne nepromluvil a radši
pobýval s ostatními naštvanými vězni, pochopila jsem to. Nemohl se ke mně
chovat jinak než k ostatním, když nás neustále sledovali spoluvězni a
alchymisté. Ale jeho slova ve mně zůstala a dodávala mi sílu. Přátelé
jsou zbraň. Byl bych rád, kdybychom spolu kamarádili. Jsem zavřená v
tomhle otřesném místě plném mučení a ovládání mysli…, ale mám tady
kamaráda – jediného kamaráda – i když o tom nikdo jiný neví. To vědomí mě
posilovalo a pomohlo mi přetrpět další vyučovací hodinu plnou
protimorojské propagandy a pomohlo mi udržet se, když do mě nějaká holka
na chodbě strčila a utrousila: „Vampýří děvka.“
Naše poslední hodina vlastně tak docela hodinou nebyla. Bylo to sezení
nazvané „komunita“ a odehrávalo se v místnosti, které říkali kaple.
Zřejmě tam o nedělích probíhaly i bohoslužby. To mě zaujalo, protože to
znamenalo, že budu mít podle čeho měřit čas. Byl to krásný sál s vysokým
stropem a dřevěnými lavicemi. Ale nebyla tam žádná okna. Evidentně nám
chtěli zkomplikovat možnost útěku – anebo si prostě mysleli, že by pro
nás bylo příliš povznášející občas vidět slunce a nebe.
Jedna stěna v kapli byla pokrytá nápisy. Postávala jsem u ní, zatímco
moji spoluvězni se trousili dovnitř. Na bíle natřených cihlách stály
záznamy o těch, kteří sem přišli přede mnou. Vlastnoručně sem psali.
Některé vzkazy byly stručné a přímočaré. Odpusť mi, zhřešil jsem. Další
zabíraly několik odstavců, v nichž se do detailu rozebíraly zločiny a to,
jak jejich autoři touží po spáse. Někdo se podepsal, někdo psal anonymně.
„Tomuhle říkáme Zeď pravdy,“ objasnila Sheridanová a s deskami v rukou
se zastavila vedle mě. „Lidé se někdy cítí lépe, když tady přiznají své
hříchy. Nechtěla bys taky?“
„Možná později,“ řekla jsem.
Následovala jsem ji ke kruhu židlí, které stály mimo lavice. Všichni
jsme se posadili a Sheridanová nijak nekomentovala, když si ode mě moji
sousedé o pár centimetrů židle odtáhli. Vypadalo to, že komunita bude
jakýsi druh skupinové terapie. Sheridanová začala sezení tím, co kdo dnes
dokázal. Emma mluvila jako první.
„Poučila jsem se, že ačkoli jsem udělala veliký pokrok v záchraně své
duše, mám ještě hodně co dělat, abych dosáhla dokonalosti. Největším
hříchem je vzdát se. Budu pokračovat, dokud nebudu kompletně ponořena do
světla.“
Duncan, který seděl vedle ní, řekl: „Já jsem udělal pokrok v malbě.
Když jsme dneska začali hodinu, nemyslel jsem, že by z toho mohlo vzejít
něco dobrého. Ale pletl jsem se.“
Pokušení se usmát mě přešlo v momentě, kdy promluvila dívka vedle
něho. „Dneska jsem se naučila, že jsem ráda, že nejsem tak špatná jako
Sydney. Zpochybňovat rozkazy bylo dost špatné, ale aspoň jsem nedovolila
jim, aby na mě vložili svou zkaženou ruku.“
Trhla jsem sebou a čekala, že ji Sheridanová vyzve, aby to zopakovala
hlasitěji. Jenže na ni upřela chladný pohled. „Myslíš, že je to pravda,
Hope? Myslíš, že máš právo soudit, kdo z vás je lepší? Všichni jste tady
proto, že
jste spáchali vážné zločiny, o tom není pochyb. Tvoje neposlušnost sice
nepřinesla tentýž příšerný výsledek jako
chování Sydney, ale vyšla jsi ze stejně temného místa jako ona.
Neposlouchat, nebrat zřetel na ty, kdo vědí lépe, jak
se věci mají…, to je hřích a ty jsi stejně vinna jako ona.“
Hope celá zbledla a divila jsem se, že ji někdo nenařkl z toho, že se
právě stala Strigojkou. „Ne-nemyslela jsem… Já…“
 „Je jasné, že ses toho dnes nenaučila tolik, kolik si myslíš,“
prohlásila Sheridanová. „Myslím, že potřebuješ další výuku.“ Na jakýsi
neviditelný rozkaz se objevil poskok a popadl protestující Hope. Udělalo
se mi z toho zle a nemělo to nic společného s mojí předchozí očistou.
Uvažovala jsem, jestli ji čeká stejný osud, ačkoli se provinila jen
pýchou a ne obranou Morojů.
Sheridanová se obrátila na mě. „A co ty, Sydney? Co ses dnes naučila?“
Upřely se na mě všechny oči. „Naučila jsem se, že se mám hodně co
učit.“
„To vskutku ano,“ odvětila vážně. „Uznávám, že to je velký krok
k vykoupení. Chtěla by ses podělit s ostatními
o svoji minulost? Třeba by ti to připadalo osvobozující.“
Zaváhala jsem pod tíhou všech těch pohledů a netušila, jaká odpověď mi
způsobí větší problémy. „Já… ráda bych,“ začala jsem pomalu. „Ale myslím,
že na to ještě nejsem připravená. Pořád jsem ze všeho tak ohromená.“
„To je pochopitelné,“ přisvědčila a já jsem vydechla úlevou. „Ale
jakmile uvidíš, jak tady všichni postupují kupředu, budeš se chtít taky
podělit. Nemůžeš si svoje pokroky nechávat pro sebe.“
Z jejího hlasu zazníval varovný podtón, který nešlo přeslechnout.
Odpověděla jsem vážným přikývnutím. Pak se naštěstí Sheridanová obrátila
na někoho jiného a mě už ušetřila. Zbytek hodiny jsem jen poslouchala
řeči o úžasném pokroku, který učinili při očišťování svých duší od
temnoty. Uvažovala jsem, kolik z nich to asi myslí vážně a kolik jich
odtud chce jen vypadnout jako já. A taky jsem si říkala, že pokud
skutečně učinili takový pokrok, tak proč jsou pořád tady.
Po komunitě nás poslali na večeři. Při čekání ve frontě jsem
zaslechla, jak se spoluvězni baví o tom, že na poslední chvíli změnili
jídelníček a nebude kuře, ale fetuccini. Někdo taky řekl, že fetuccini
jsou oblíbeným jídlem Hope. Když si stoupla na konec fronty, byla bledá a
roztřesená. Ostatní se jí stranili. Uvědomila jsem si, co se stalo. Kuře
bylo moje oblíbené jídlo – což zdejší vedení pravděpodobně zjistilo od
mojí rodiny. Původně ho zařadili na jídelní lístek, aby potrestali můj
zesláblý žaludek. Ale Hopina neposlušnost trumfla tu moji, takže na
poslední chvíli změnili večeři. Alchymisté to myslí opravdu vážně.
Hope seděla sama a zírala na svoje jídlo, aniž by se ho dotkla.
Přestože omáčka pro mě byla příliš hutná, dokázala jsem do sebe vpravit
aspoň trochu jídla a mléko. Hluboce mě zasáhlo, když jsem sledovala Hope,
jak se jí všichni straní, stejně jako mě. Ještě dnes jsem ji viděla ve
společenském kontaktu s ostatními. Teď ji prostě odehnali. Viděla jsem
v tom příležitost, a tak jsem se zvedla a chtěla si k ní přisednout.
Duncan, který seděl na druhé straně jídelny, to zaregistroval a zavrtěl
na mě hlavou. Zaváhala jsem a zase si sedla zpátky. Zastyděla jsem se, že
nedržím s dalším vyděděncem.
„Za to by ti nepoděkovala,“ pošeptal mi Duncan po večeři, když jsme
byli v malé knihovně, kde si každý mohl vybrat knížku na čtení před
spaním. Všechny knihy byly naučné a posilovaly zásady alchymistů. „Takové
věci se stávají. Ona zase zítra bude s ostatními. Kdybys za ní šla,
přitáhlo by to pozornost a možná by to naopak zdrželo její začlenění
zpátky do kolektivu. A ještě horší by bylo, že nadřízení by si toho
všimli a pomysleli by si, že se průšviháři sdružují.“
Náhodně si vybral nějakou knihu a než jsem stačila něco říct, odešel.
Chtěla jsem se ho zeptat, jaký má smysl, aby ji ostatní zase přijali –
nebo kdyby někdy přijali mě. Každý si jistě někdy prošel tím, čím já. A
všichni se zařadili do společenského života vězňů.
 Když jsem vešla do svého pokoje, Emma mi dala jasně najevo, že ona
moje kamarádka rozhodně nebude. „Dělám velké pokroky,“ oznámila mi
škrobeně. „Nechci, abys mi je zkazila svou zvráceností. Jediné, co budeme
v téhle místnosti dělat, bude spánek. Nemluv na mě. Nech mě na pokoji. A
jestli to dokážeš, radši se na mě ani nekoukej.“
S tím si vzala knihu a lehla si na postel zády ke mně. Bylo mi to
jedno. Nijak se to nelišilo od chování ostatních. Navíc jsem měla úplně
jiné starosti. Až dosud jsem se na to ani neodvažovala myslet. Musela
jsem se vypořádávat se spoustou jiných věcí, ale teď nastal ten čas.
Konec dne. Čas jít spát. Převlékla jsem se do pyžama (podobného mému
dennímu mundúru), vyčistila si zuby a s nadšením zalezla do postele.
Brzy usnu. A bude se mi zdát o Adrianovi.
To vědomí mi vířilo v hlavě a pomáhalo mi vše překonat. Po tomhle jsem
toužila, proto jsem přetrpěla všechno to ponižování. Dostala jsem se
z cely a osvobodila se od plynu. Teď budu normálně spát a budu snít o
Adrianovi… Pokud mi ovšem moje nedočkavost dovolí usnout.
Ukázalo se, že v tomhle problém není. Po hodině čtení se ozvalo
zvonění a světla automaticky zhasla. Náš pokoj měl vysunovací dveře s
okýnkem, kterým dovnitř z chodby pronikal proužek světla. Byla jsem
z toho šťastná – po měsících strávených v absolutní tmě. Pak se ozvalo
cvaknutí, jak patrně zapadl jakýsi zámek. Plná nadšení jsem se zavrtala
pod deku… a najednou jsem začala pociťovat hroznou únavu. V jedné minutě
jsem si představovala, co řeknu Adrianovi, a v další minutě už jsem sotva
dokázala udržet oči otevřené. Bojovala jsem s tím a snažila se
soustředit, ale bylo to, jako by na mě sestoupila těžká mlha, která mě
tížila a zatemňovala mi mysl. Ten pocit jsem moc dobře znala.
„Ne…,“ vypravila jsem ze sebe. Plynu jsem se nezbavila. Pořád nám
regulují spánek. Pravděpodobně proto, aby zajistili, že se v noci nebudou
dít žádné nepřístojnosti. Byla jsem příliš vyčerpaná, než abych o tom
dokázala přemýšlet. Brzy se mě zmocnil těžký spánek a zatáhl mě do
temnoty beze snů.
A bez šance na útek.

6. kapitola
Adrian
Charlotte se ukázala jako dobrý parťák na popíjení, a nejen proto, že
uměla pít.
I když neovládala éter tak jako já, měla tutéž intuici, jakou mají
uživatelé éteru přirozeně. Rychle pochopila, o čem chci mluvit a o čem
ne. Začali jsme v jednom tichém baru a já byl rád, že většinu konverzace
obstarávala sama. Nezdálo se, že si za posledních pár měsíců u dvora
našla moc kamarádů. A když byla Olive pryč, neměla možnost se někomu
svěřovat.
„Prostě to nechápu,“ řekla. „Lidi se mě skoro až bojí. Teda tvrdí, že
ne, ale já to poznám. Vyhýbají se mi.“
„Éter prostě plno lidí děsí, to je všechno. A poté, co jsem žil mezi
Moroji, dhampýry i lidmi, ti můžu říct, že
všichni se bojí toho, čemu nerozumí.“ Svá slova jsem zdůraznil mávnutím
brčkem. „A většina jich je natolik líná nebo hloupá, že si o tom nic víc
ani nezjistí.“
Charlotte se usmála, ale vypadala zamyšleně. „Jo, ale zdá se, že
Dimitrije a Soňu všichni přijali. A oni byli Strigojové. Připadá mi těžší
smířit se s tímhle než přijmout holku, která pomohla jednu Strigojku
zachránit.“
 „Když se ti dva proměnili do původní podoby, bylo kolem toho hodně
zděšení, to mi věř. Ale brzo to zastínila Dimitrijova pověst a jeho
heroické skutky. Soňa pak zase sklidila slávu díky práci na
,protistrigojí‘ vakcíně.“
„Tohle se musí udělat?“ zeptala se Charlotte. „Já a Olive musíme
udělat něco velkolepého, aby lidé zapomněli na naši minulost?“
„Nemusíš dělat nic, co nechceš,“ prohlásil jsem. „Proto Olive odešla?
Bylo pro ni moc těžký zůstávat tady s ostatními?“
Charlotte se zamračila a podívala se na svou skleničku. Pila koktejl
cosmos, který byl na můj vkus příliš ovocný. Chvilku jsem zbytečně
uvažoval, co by asi pila Sydney, kdyby se rozhodla pít alkohol. Nějaký
holčičí koktejl jako tenhle? Ne, kdyby Sydney pila, určitě by pila víno a
jistě by z jediného doušku poznala ročník, oblast a složení půdy, kde
hrozny rostly. Já? Já bych tak možná poznal, jestli jde o víno z krabice
nebo z láhve. Vzpomínka na Sydney mi vykouzlila ve tváři úsměv, ale
rychle jsem ho potlačil, aby si Charlotte nemyslela, že se směju jí.
„Nevím, proč Olive odešla,“ řekla nakonec. „A to je skoro stejně
špatné, jako to, že vůbec odešla. Jsem její sestra. Přivedla jsem ji
zpátky!“ Charlotte zvedla hlavu a v jejích šedých očích se zaleskly slzy.
„Kdyby ji něco trápilo, šla by nejdřív za mnou. Po všem, co jsem pro ni
udělala… Myslela by si snad, že bych ji nevyslechla? Copak neví, jak moc
ji mám ráda? Jsme jedné krve, to je pouto, které nikdo a nic nemůže
přetrhnout. Udělala bych pro ni cokoli – cokoli –, jen kdyby mě o to
požádala…“
Chvěla se a působila rozrušeně. To jsem dobře znal od sebe, když mě
éter začal psychicky zneklidňovat. „Třeba má dojem, žes pro ni udělala už
dost,“ řekl jsem a lehce položil svou ruku na její. „Navštívilas ji ve
snech?“
Charlotte přikývla a trochu se uklidnila. „Pořád mi říká, že je
v pořádku a že potřebuje víc času.“
„Tak vidíš. Moje máma mi říkala totéž, když byla ve vězení. Lidi si
někdy musí vyřešit věci sami.“
„Asi jo,“ řekla. „Ale stejně se mi nelíbí pomyšlení, že je sama. Byla
bych radši, kdyby se aspoň upnula na Neila
nebo na někoho jinýho.“
„To on by si přál taky. Ale bude rád, když o ní bude vědět, že si teď
všechno promýšlí. Nejspíš by respektoval
její cestu za samotou.“ Dopil jsem svůj drink a zaznamenal, že ona má
skleničku už taky téměř prázdnou.
„Další rundu?“ zeptala se.
„Ne.“ Zvedl jsem se a položil na stůl peníze. „Pojďme někam jinam.
Říkalas, že chceš potkat víc lidí, ne?“
„Ano…“ Taky vstala a vypadala obezřetně. „Víš, kde je nějaká party
nebo tak něco?“
„Jsem Adrian Ivaškov,“ prohlásil jsem. „Party vyhledávají mě, ne já
je.“
To bylo trošku přehnané tvrzení, protože budu muset nějakou objevit…
Ale podařilo se mi to hned na první pokus. Moje bývalá spolužačka
z Alderu, královská Vanessa Szelská vždycky o víkendu pořádala party
v sídle svých rodičů u dvora. Neměl jsem důvod si myslet, že se to za
necelý rok změnilo, hlavně když jsem věděl, že její rodiče hodně cestují.
S Vanessou jsme se během posledních let několikrát setkali, dost na to,
aby měla radost, že mě vidí, ale zase ne tolik, aby jí vadilo, že přijdu
na její večírek s jinou holkou.
 „Adriane?“ vykřikla a razila si k nám cestu přes narvanou zahradu za
domem jejích rodičů „Fakt jsi to ty?“
„Osobně.“ Dal jsem jí pusu na tvář. „Vanesso, tohle je Charlotte,
Charlotte, tohle je Vanessa.“
Vanessa přejela Charlotte pohledem a překvapeně povytáhla obočí.
Vanessa byla velmi společenská, a přestože by tuhle party nejspíš nazvala
„obyčejnou“, měla na sobě šaty, které bezpochyby pocházely z jarní
kolekce nějakého slavného módního návrháře. Cena za její účes a makeup
pro dnešní večer nejspíš převyšovala cenu Charlottina oděvu, který se
hodil do práce v sekretariátu, ale patrně ho koupila v nějakém laciném
výprodeji. Mě to netrápilo ani v nejmenším, ale viděl jsem, jak Vanessa
přemýšlí. Charlotte to taky zaznamenala a začala si nervózně žmoulat
ruce. Nakonec Vanessa pokrčila rameny a obdařila Charlotte upřímným
přátelským úsměvem.
„Ráda tě poznávám. Jakákoli Adrianova kamarádka je tady vítaná, hlavně
když ho dokázala vytáhnout ven mezi lidi.“ Vanessa našpulila rty, jak si
to bezpochyby zkoušela už stokrát před zrcadlem, když si trénovala, jak
vypadat extrémně rozkošně. „Kdes byl? Zmizel jsi z povrchu zemského.“
„Tajná vládní záležitost,“ odvětil jsem a pokusil se o zlověstný tón,
ale tak, abych zároveň překřičel muziku.
„Milé dámy, rád bych vám o tom pověděl víc, ale čím míň víte, tím líp. Je
to pro vaši vlastní ochranu. Myslete si, že jsem na vás dával pozor.“
Obě se nad tím ušklíbly, ale vysloužilo mi to uvítání a Vanessa nás
pozvala dál. „Tak pojďte a vezměte si něco k pití. Je tady spousta lidí,
co tě rádi uvidí.“
Prodírali jsme se davem a Charlotte se ke mně naklonila. „Asi sem moc
nezapadám.“
Dal jsem jí ruku kolem ramen, abych ji ochránil před klukem, který
cosi vykládal a divoce u toho šermoval rukama. „To bude v pohodě. A tihle
lidé jsou ve skutečnosti stejní jako každý, koho znáš.“
„Lidé, které znám, obvykle nejedí krevety z nejlepšího porcelánu a
v druhý ruce u toho nedrží sklenku šampáňa.“
„Vlastně jedí garnáty a ne krevety,“ opravil jsem ji. „A tenhle
porcelán je jistě druhý nejlepší její matky.“
Charlotte obrátila oči v sloup, ale už neměla možnost mi něco říct,
protože se rychle rozkřiklo, že dorazil Adrian Ivaškov. Vzali jsme si
drinky a usadili se na židle u jezírka s kapry, kam si s námi každou
chvíli přišel někdo popovídat. Někteří z nich byli kamarádi, se kterými
jsem chodil pařit, než jsem odjel do Palm Springs. Jiné zase přilákala
moje dlouhá tajuplná nepřítomnost. Nikdy jsem neměl nouzi o kamarády, ale
díky mojí záhadné minulosti mi jich náhle přibylo ještě víc.
Všem jsem řekl, že Charlotte je taky uživatelka éteru, a nijak jsem
jim nevymlouval jejich domněnky, že je součástí jakési utajené
záležitosti, do níž jsem se zapletl. Schválně jsem ji představil některým
královským mladým, kteří nebyli tak nudní. Doufal jsem, že by se dneska
mohla seznámit s pár dobrými lidmi. A já jsem se ujal role, kterou jsem
nehrál snad léta, a připadal jsem si jako král na svém vlastním
královském dvoře. Během let jsem se naučil jednu věc, a sice, že
sebejistota má na lidi silný účinek. Když se chováte, jako že si
zasloužíte jejich pozornost, uvěří tomu. Vtipkoval jsem a flirtoval, jako
už celé měsíce ne. Samotného mě překvapilo, jak snadno se mi to všechno
vrátilo. Ten pocit byl omamující, ale přesto jsem si připadal prázdný,
když teď z mého života zmizela Sydney. Jak noc pokračovala, pomalu jsem
přestával pít. Sice jsem miloval únik, který mi alkohol umožňoval, ale
byl jsem odhodlán hledat Sydney, než půjdu spát. Na to potřebuju být
střízlivý.
„No podívejme, kdo se vrátil,“ ozval se náhle nevítaný hlas.
„Nenapadlo by mě, že po tom, co se stalo posledně, budeš mít kuráž
objevit se na veřejnosti.“
Zastavil se přede mnou neuvěřitelný kretén Wesley Drozdov, následovaný
svými nohsledy Larsem Zeklosem a brentem Badicou. Zůstal jsem sedět a
schválně se rozhlížel kolem sebe. „Mluvíš sám se sebou? Nikde totiž
nevidím zrcadlo. A tvůj výkon nebyl zase tak špatný. Za menší ztrapnění
by ses nemusel tolik stydět.“
„Menší?“ podivil se Wesley. O krok se ke mně přiblížil a zaťal pěsti.
Já se ale odmítl hnout. Snížil hlas. „Víš,
do jakýho maléru mě to dostalo? Můj táta musel zaplatit spoustu právníků,
aby mě z toho vysekal! Úplně zuřil.“
Nasadil jsem výraz předstíraného soucitu a hlasitě promluvil. „Taky
bych zuřil, kdyby mýmu synovi nakopala zadek lidská holka. Ne, vlastně
počkej, to já ti nakopal zadek.“
Náš hlasitý rozhovor přilákal posluchače, jak se to obvykle stává.
Přispěchala k nám Vanessa. „Hele, hele,“ vykřikovala. „Co se to tu děje?“
„Jako obvykle,“ oznámil jsem jí a obdařil jsem ji líným úsměvem.
„Probíráme staré časy a smějeme se tomu. Zjistil jsem, že Wesley je tak
zábavný, že se musím pořád smát.“
„A víš, z čeho je do smíchu mně?“ vyštěkl Wesley a kývl hlavou směrem
k Charlotte. „Z tvojí laciný partnerky. Už jsem ji viděl. Dělá recepční
v tátově kanceláři. Slíbils jí lepší práci, když se s tebou vyspí?“
Zaznamenal jsem, jak Charlotte vede mě strnula, ale nedovažoval jsem
se spustit zrak z kluků tyčících se nade mnou. Začalo to jako
nepříjemnost, ale teď už ve mně vyvolali netypický vztek. Když jsem se
díval do Wesleyho očí, vzpomínal jsem na tu noc, kdy se svými kumpány
plánoval, jak se zmocní Sydney. Pomyšlení na to, jak jí chtěli ublížit,
se mísilo s mými obavami, jakému neznámému nebezpečí asi čelí právě teď.
Nakonec se to slilo v jediný pocit, který mi sevřel hruď hněvem a
strachem.
Znič je, zašeptala mi v hlavě teta Taťána. Ať za to zaplatí.
Snažil jsem se ji ignorovat a skrývat své emoce, jak jen to šlo. S
přihlouplým úsměvem jsem prohlásil: „Je tady se mnou, protože jsem si ji
vybral. Vzhledem k tvojí minulosti ve vztahu k opačnému pohlaví se ti to
zřejmě zdá zvláštní. Vanesso, myslím, že Wes se zrovna chystal vyprávět
historku o bandě právníků, kterým musel jeho otec zaplatit, aby
zahladili, jak se tady se svými kumpány pokusil udělat dabbling lidské
dívce, která byla navíc hostem královny.“ Velkoryse jsem mávl rukou.
„Prosím, pokračuj. Pověz nám, jak to bylo. A taky by mě zajímalo, jestli
ti nechali tu drogu, kterou jsi jí chtěl podstrčit. Mohla by se hodit na
nějakou dámu tady, ne?“
Spustil jsem zrak z Wesleyho a teatrálně jsem mrkl na skupinku dívek,
které u nás postávaly. Byl jsem si jistý,
že Wesley celou tu záležitost tajil a neměl v úmyslu, aby to prosáklo na
veřejnost, když mi začal vykládat o právnících svého otce. Spousta Morojů
pohlíží na lidi jako na méněcenné, ale dabbling je v naší rase hnusným
hříchem – když vampýři zdrogují člověka, který není dárcem, a proti jeho
vůli z něj pijí krev. Zejména atraktivní lidské dívky jsou lákavým terčem
ubožáků, kteří se o to pokoušejí. Sydney při své poslední návštěvě dvora
padla Wesleymu do oka. Spolu s ostatními se ji pokusil napadnout a myslel
si, že mu s tím pomůžu. Dopadlo to tak, že jsem je mlátil
větví tak dlouho, dokud se neobjevili strážci.
Nepotřeboval jsem slyšet, jak několik lidí kolem zalapalo po dechu,
abych si potvrdil, že tahle událost nepronikla do místních zpráv.
Wesleyho rozzuřený výraz mluvil za vše. „Ty parchante –“
Napřáhl ruku, ale jelikož jsem to očekával, měl jsem přichystaný éter.
Telekineze není zrovna schopností éteru, ve které bych vynikal, ale
trochu jsem ji ovládal.
Znič ho, znič ho! pobízela mě teta Taťána.
Uchýlil jsem se k něčemu trochu méně divošskému. Myšlenkou jsem poslal
jeden z těch nóbl porcelánových talířů, o kterých mluvila Charlotte,
přímo do Wesleyho obličeje. Tvrdě ho udeřil ze strany do hlavy a garnáti
se mu rozpleskli o obličej. Zabil jsem tak dvě mouchy jednou ranou –
bolelo ho to a byl ponížen.
„To je lacinej vzduchařskej trik!“ zavrčel a pokusil se na mě znovu
vrhnout. Dost ho ale zpomalovalo, že si cestou utíral z obličeje garnáty.
„A co tohle?“ zeptal jsem se. Mávl jsem rukou a Wesley se náhle
zastavil. Napínal svaly a snažil se rozpohybovat
svoje končetiny, ale síla éteru mu to znemožňovala. Pro uživatele vzduchu
by bylo těžké vykouzlit naprostou nepohyblivost a pro mě to taky nebylo
nic snadného, jelikož jsem byl tak tak střízlivý a pracoval jsem se
schopností,
kterou jsem moc dobře neovládal. Ale z užaslých pohledů okolostojících
jsem nabyl dojmu, že to za to úsilí stálo. Zbývající éter jsem využil
k tomu, abych na všechny zapůsobil extra charismaticky. Vsugerovat něco
davu je nemožné, ale když se éter správně použije, ostatním se zdáte
milejší.
„Posledně jste se mě ptali, jestli jsem machr v ovládání éteru,“
poznamenal jsem. „Odpověď zní ano. A vážně se mi nelíbí, když se kreténi
jako vy snaží přemoct nějakou holku – lidskou nebo morojskou. Takže
jestli se chceš pohnout dál, nejdřív se omluv tady mojí krásné kamarádce.
A potom se omluv Vanesse, žes jí pokazil večírek, který byl moc povedený,
dokud ses tady neobjevil ty a tvoji hnusní kumpáni, a ještě ke všemu jste
jí vyplýtvali garnáty.“
Blufoval jsem. Využití telekineze ke znehybnění vyžadovalo ohromné
množství éteru a mně už docházel. Wesley to ale nevěděl a bál se, že už
se nikdy nebude moct pohnout.
Proč už chceš skončit? Chtěla vědět teta Taťána. Vzpomeň si, co udělal
Sydney!
Nepovedlo se mu to, připomněl jsem jí.
Na tom nezáleží! Pokusil se jí ublížit. Musí za to zaplatit! Použiješ
éter jen k tomu, abys ho znehybnil? Použij ho k tomu, abys mu rozdrtil
lebku! Musí trpět! Pokusil se jí ublížit!
Na okamžik to vypadalo, že mě přemůžou její slova a bouře emocí, které
ve mně zuřily. Opravdu se pokusil Sydney ublížit, a i když nedokážu
zarazit její současné věznitele, můžu aspoň zastavit Wesleyho. Může za to
díky mně zaplatit, může díky mně trpět už za to, že ho vůbec napadlo jí
ublížit. Můžu se postarat, aby už nikdy nemohl.
„Omlouvám se,“ vyhrkl Wesley směrem k Charlotte. „A tobě taky,
Vanesso.“
Na okamžik jsem zaváhal a nevěděl, jestli mám dát na jeho zoufalý
výraz, nebo na naléhání tety Taťány. Moje temná část by chtěla
podlehnout, ale éter rozhodl za mě. Nedokázal bych ho ovládat déle, ani
kdybych chtěl. Wesley nemotorně spadl na zem. Rychle se vyškrábal na nohy
a vycouval. Brent s Larsem ho následovali jako jeho patolízalové. „Ještě
není konec,“ zasyčel Wesley. Když ode mě poodešel, hned si připadal
statečnější. „Myslíš, že jsi nedotknutelný, ale nejsi.“
Ukázals mu slabost, pověděla mi teta Taťána.
„Vypadněte,“ poručila Vanessa. Kývla na své dva rozložité kamarády,
kteří ochotně vyprovodili Wesleyho ze dveří. „A na žádné mojí party už se
víckrát neukazujte.“
Z mumlání ostatních mi bylo jasné, že Wesley a jeho kumpáni ještě
dlouho nebudou vítáni na žádné party. Ale já? Najednou jsem byl ještě
větší hvězda než předtím. Nejenže jsem byl obestřen tajemstvím, ale
použil jsem pro ně nepochopitelný éter, abych Wesleyho postavil do latě.
Dívkám na večírku to imponovalo. Dokonce i klukům. Najednou jsem měl víc
kamarádů a pozvání na party než za celý svůj život – a to bylo opravdu
něco.
Ale taky jsem byl vyčerpaný. Slunce se chystalo každou chvíli
vyhoupnout na obzor a já jsem jel pořád podle lidského režimu. Gratulace
jsem přijímal s pokorou a pokoušel jsem se procpat ke dveřím. Každému
jsem musel slíbit, že se sejdeme příště. Charlotte mi pomáhala prodírat
se davem, stejně jako jsem já pomáhal jí, když jsme sem přišli. Trousil
jsem narážky, že teď mám nějakou oficiální záležitost k vyřízení.
„Jediná záležitost, kterou teď chci dělat, je spát,“ pověděl jsem jí,
sotva jsme opustili dům Szelských. Zívl
jsem. „Sotva se držím na nohou.“
„To byla drsná magie,“ řekla. „Ani jsem si nevšimla, žes přestal pít.
Hezky jsi ho znehybnil.“
„Mám svoje způsoby. Neustále jsem tak trochu pod parou,“ přiznal jsem.
„Ale párkrát za den se vždycky snažím vystřízlivět. Nemůžu ti to
vysvětlit, ale musím ještě udělat něco, k čemu potřebuju být při smyslech
a pracovat s éterem. Wesley si to naštěstí dneska večer dobře načasoval.
Kdyby došlo na pěsti, nejspíš bych tak nezapůsobil.“
Charlotte se zazubila. „Důvěřuju ti. Vsadím se, že bys byl úžasný.“
„Díky. Mrzí mě, co o tobě řekl.“
„To nic,“ řekla a pokrčila rameny. „Jsem na to zvyklá.“
„To neznamená, že se ti to musí líbit.“
Zranitelný pohled v jejích očích mi napověděl, že jsem se trefil a že
ji ty nevhodné poznámky hluboce zasáhly.
„Jo… Obvykle to neříkají takhle přímo, ale tenhle postoj znám od lidí
z práce. Ale s těmi večírky jsi měl pravdu.
Některé nejsou tak špatné, jak jsem si myslela.“ Náhle působila plaše. „A
děkuju ti…, děkuju, že ses za mě postavil.“
Její slova a malé vítězství nad Wesleym ve mně vyvolaly odhodlání,
jaké jsem nepocítil už celé týdny. Dramaticky se mi změnila nálada, která
byla poslední dobou temná a sebenenávistná. Nakonec třeba přece jen
nejsem úplně k ničemu. Sice jsem zatím nenašel Sydney, ale pořád ještě
dokážu aspoň maličkosti. Ještě se nemůžu vzdávat. Kdo ví? Možná se dneska
všechno změní a budu mít štěstí. Nemohl jsem se dočkat, až doprovodím
Charlotte domů, dojdu do svého pokoje a začnu Sydney hledat.
Ale když jsem s tím začal, bylo mi jasné, že v tomhle směru ani nadále
nebudu mít štěstí. Žádná Sydney. Hrozná nálada se mi zase vrátila, ale
naštěstí jsem byl natolik vyčerpaný, že jsem se netrápil svým zklamáním
dlouho. Rychle jsem usnul a spal skoro do půlky dalšího vampýrského dne.
Moje tělo dál zápasilo s tím, podle jakého režimu vlastně žiju.
Když jsem se probudil, měl jsem v telefonu zprávu od mámy. Připomínala
mi dnešní večeři. Když jsem zkontroloval hlasovou schránku na pevné lince
v hotelovém pokoji, našel jsem milión vzkazů od svých nových „kamarádů“.
Číslo na můj mobil měl málokdo, ale hosté z večírku si zjistili, kde jsem
ubytovaný, a tak mi sem zavolali. Měl jsem společenské vyžití na celé
měsíce dopředu.
Dnes ale záleželo jen na jediné akci. Večeře u rodičů. O tátu jsem se
ani moc nestaral, ale moje máma udělala nemožné, aby mě sem dostala.
Udělala toho pro mě hodně a já jí dlužím, abych dnes večer před jejími
přáteli vypadal úctyhodně. Během dne jsem zůstal střízlivý a věnoval se
nudným činnostem jako třeba praní. Nešel jsem nikam, kam mě zvali,
dokonce ani Charlottino pozvání jsem nevyslyšel. Sice jsem ji měl rád a
dobře jsem se s ní bavil, ale vnitřní hlas mi napovídal, abych si od ní
udržoval odstup.
V městském domě svých rodičů jsem se objevil deset minut před začátkem
večeře. Oblékl jsem si nažehlené kvádro s manžetovými knoflíčky od tety
Taťány. Otec mě přivítal svým obvyklým drsným způsobem. „No, Adriane,
předpokládám, že práce, kterou děláš pro královnu, musí být důležitá.“
Ta poznámka mě zarazila, ale naštěstí hned vplula do obýváku moje
matka. Ve smaragdově zelených hedvábných šatech vypadala úchvatně.
„Nathane, drahý, nesnaž se z něj vytáhnout státní tajemství.“ Položila mi
ruku na předloktí a škrobeně se zasmála. „Vyslýchá mě od té doby, co mi
královna dovolila přivést tě sem zpátky. Říkám mu, že tě chci jenom vidět
a popovídat si, ale on si myslí, že vím něco, co on neví.“
Obdařil jsem ji vděčným pohledem. Matka mu neřekla, že mě našla
opilého v Kalifornii a zachránila mě přede mnou samotným. Nechala ho
myslet si, že dojet pro mě bylo jen jakési impulzivní mateřské gesto, a
dokonce to použila k nápravě mojí pověsti. Neměl jsem dojem, že bych
musel před otcem tajit svoje ostudné chování, ale musím uznat, že život
je rozhodně snazší, když mi to nemůže vmést do tváře. Přeháněl bych,
kdybych řekl, že je na mě pyšný, ale určitě je se mnou spokojený. To mi
stačí, abych přežil dnešní večer.
Hosté u večeře byli další členové královské rodiny, se kterými jsem se
během let setkal. Moc jsem toho o nich nevěděl, jen to, že na ně moji
rodiče chtějí zapůsobit. Moje matka, která nikdy v životě nic neuvařila,
dohlížela na každý detail postupu šéfkuchaře, aby se ujistila, že každý
chod bude dokonalý, aby se k němu hodilo víno a aby pokrmy byly krásně
umístěné na talířích. Poté, co jsem celý den sekal latinu (a hledal
Sydney, než jsem sem šel) jsem si teď dovolil ochutnat trochu vína.
Ačkoli jsem nepoznal odrůdu a typ půdy, bylo mi jasné, že moji rodiče
neskrblili.
Brzy jsem pochopil proč. Byl to první krok mých rodičů do společnosti
od doby, kdy se matka vrátila z vězení. Zatím je nikdo nikam nepozval,
takže učinili tohle úvodní gesto, aby ukázali světu královských Morojů,
že Nathan a Daniella Ivaškovovi jsou dobrou společností. Mě se to taky
týkalo, protože rodiče neustále mluvili o „důležitých záležitostech“,
které údajně vykonávám. Můj vztah k Jill a její izolace byly tajemstvím –
ani moji rodiče neznali podrobnosti –, ale o Sonině práci na vakcíně
věděli všichni a pochopitelně byli zvědaví a chtěli se o tom dozvědět
víc.
Vysvětloval jsem jim to, jak nejlépe jsem svedl, při čemž jsem
používal laické termíny a vyhýbal se státním
tajemstvím. Na všechny, včetně mých rodičů, to udělalo dojem, ale stejně
se mi ulevilo, když se pozornost upřela zase na někoho jiného. Večeře
pokračovala debatami o politice, což mě moc nezajímalo, a pak debatami o
společnosti, což mě nezajímalo vůbec. Tímhle jsem se nezabýval nikdy, ani
před tím, než jsem změnil svůj život a odjel do Palm Springs. Nezajímaly
mě výsledky v golfu, koho povýšili v práci ani jaká společenská událost
se chystá. Uvědomoval jsem si svou roli, a tak jsem se celou dobu
zdvořile usmíval a popíjel vynikající víno. Než odešli poslední hosté,
bylo mi jasné, že jsme uspěli a že Daniella Ivaškovová je znovu vítaná
v královské společnosti, po které tolik prahla.
„No,“ poznamenala s povzdechem a usedla do jednoho z nově čalouněných
křesel v obýváku. „Odvažuju se říct, že to byl úspěch.“
„Vedl sis dobře, Adriane,“ dodal můj otec. To od něj byl obrovský
kompliment. „Hned nám ubylo problémů.“
Dopil jsem sklenku portského, které se podávalo k dezertu. „Neřekl
bych, že problém představuje to, že vás nepozvali na každoroční čajový
dýchánek u Charlene Badicové, ale pokud to jde, rád pomůžu.“
„Oba jste pomohli napravit škody, které jste způsobili naší rodině.
Doufejme, že to bude pokračovat.“ Vstal a protáhl se. „Jdu do svého
pokoje. Uvidíme se ráno.“
Byl pryč asi půl minuty, když mému ovíněnému mozku došel smysl jeho
slov. „Jeho pokoj? Copak to není i tvůj pokoj?“
Moje matka vypadala po dlouhém večeru pořád krásně, ruce měla
elegantně složené v klíně. „Vlastně teď spím ve tvém starém pokoji,
drahý.“
„V mým…“ Snažil jsem se dát si to všechno dohromady. „Počkej. Proto
jsi mě poslala do domu pro hosty? Myslel jsem, žes říkala, že potřebuju
prostor sám pro sebe.“
„Obojí je pravda. Opravdu potřebuješ prostor sám pro sebe. A ten druhý
důvod… Od mého návratu jsme se s otcem usnesli, že všechno půjde snáz,
když si každý budeme žít svůj život…, ale pod jednou střechou.“
Mluvila tak milým a lehkým tónem, že jsem jen stěží dokázal pochopit
vážnost situace. „Co to znamená? Vy se rozvádíte? Už spolu nejste?“
Zamračila se. „Ach Adriane, to jsou tak ošklivá slova. Lidem by se
nelíbilo, kdybychom se rozvedli.“
„Manželé nespí v oddělených ložnicích,“ namítl jsem. „Čí to byl
nápad?“
„Bylo to vzájemné,“ odpověděla. „Tvůj otec neschvaluje, co jsem
udělala, a nelíbí se mu, že to vrhlo špatné světlo na celou naši rodinu.
Řekl, že mi to nemůže odpustit. A upřímně – mně nevadí spát sama.“
Ohromilo mě to. „Tak se rozveďte a buď doopravdy sama! Protože když ti
nemůže odpustit, žes jednala impulzivně, abys zachránila svýho syna… Já
jsem nikdy ženatý nebyl, ale stejně se mi nezdá, že by se takhle měl
chovat dobrý manžel. Takhle se přece nechováš k někomu, koho miluješ. A
nechápu, jak můžeš milovat někoho, kdo se k tobě takhle chová.“
„Zlatíčko,“ zasmála se. „S tímhle nemá láska vůbec nic společného.“
„Má s tím společnýho všechno!“ vykřikl jsem. Okamžitě jsem ztišil
hlas, protože jsem se bál, aby se otec nevrátil. Na to bych nebyl
připravený. „Proč se jinak brát nebo zůstávat v manželství, když ne
z lásky?“
„Je to příliš složité,“ řekla tónem, jakým ke mně mluvila, když jsem
byl malý. „Musíme brát v úvahu společenský status. Nepůsobilo by hezky,
kdybychom se rozešli. A taky… veškeré moje finanční prostředky jsou
vázány na tvého otce. Máme předmanželskou smlouvu a podle ní nedostanu
nic, pokud se rozvedeme. Neuživila bych se.“
Vyskočil jsem. „Tak tě budu živit já.“
Vyrovnaně mi pohlédla do očí. „A z čeho, drahý? Z tvých hodin umění?
Vím, že ti královna za tvou pomoc neplatí – i když by měla.“
 „Najdu si práci. Jakoukoli práci. Do začátku toho moc mít nebudeme,
ale aspoň si zachováš sebeúctu! Nemusíš tady zůstávat, být závislá na
jeho penězích a on tě přitom bude odsuzovat a budete předstírat, že to je
láska!“
„To není žádné předstírání. Tohle se v manželství blíží k lásce
nejvíc.“
„Tomu nevěřím,“ opáčil jsem. „Vím, co je láska, mami. Měl jsem lásku,
která pronikala každou součástí mého bytí, která ze mě dělala lepšího
člověka a dodávala mi sílu každý okamžik dne. Kdybys měla něco takového,
upínala by ses k tomu vší silou.“
„To si myslíš jen proto, že jsi mladý a moc o tom nevíš.“ Byla tak
strašně klidná, že mě to rozčilovalo. „Myslíš, že láska je divoký vztah
s dhampýrkou, protože je to vzrušující. Nebo mluvíš o té dívce, o které
ses mi zmínil v letadle? Kde je? Pokud je tvoje láska tak silná a zvítězí
nade vším, tak proč nejste spolu?“
Dobrá otázka, poznamenala teta Taťána.
„Protože… to není tak jednoduchý,“ procedil jsem skrz zuby.
„Není to tak jednoduché, protože to není skutečné,“ namítla. „Mladí
lidé zaměňují pobláznění za ,pravou lásku‘, když nic takového neexistuje.
Láska mezi matkou a dítětem? Ano, ta je skutečná. Ale nějaké milostné
obluzení, které všechno překoná? Nic si nenalhávej. Tvoji přátelé, kteří
prožívají takové velkolepé romance, nakonec stejně uvidí pravdu. Ať už je
ta tvoje dívka kdekoli, stejně se nevrátí. Přestaň se honit za snem a
zaměř se na hledání ženy, s níž můžeš vytvořit stabilní svazek pro život.
To jsme s tvým otcem udělali. To jsme dělali odjakživa… A můžu říct, že
se nám to vyplatilo.“
„Odjakživa?“ vypravil jsem ze sebe přiškrceně. „Odjakživa jsi žila
v téhle lži?“
„No,“ uznala, „některá období našeho manželství byla přívětivější než
jiná. Ale vždycky jsem to brala pragmaticky.“
„Brala jsi to chladně a povrchně,“ řekl jsem. „Řekla jsi mi, že když
ses vrátila z vězení, pochopilas, jaký věci jsou opravdu důležitý. Ale
zjevně to tak není, když dobrovolně zůstáváš s chlapem, který si tě
neváží, jen kvůli pověsti a penězům! Žádný zajištění za to nestojí. A
odmítám věřit, že to je to nejlepší, v co někdo může v lásce doufat. Je
v tom mnohem víc. A já budu mít mnohem víc.“
Matka se mi smutně podívala do očí. „Tak kde je, drahý? Kde je tvoje
dívka?“
Na to jsem jí nemohl odpovědět. Věděl jsem jen to, že už tady
nevydržím. Vyběhl jsem z domu a překvapilo mě, že mě v očích pálí slzy.
Svoje rodiče jsem nikdy nepovažoval za romantiky, ale věřil jsem, že mezi
nimi pořád jsou silné city i přes to – anebo právě proto –, že jsou oba
tak kousavé osobnosti. Sdělení, že to je podvod, že všechna láska je
podvod, nemohlo přijít v nevhodnější dobu. Samozřejmě jsem tomu nevěřil.
Věděl jsem, že skutečná láska existuje. Zažil jsem ji… Ale matčina slova
se mě přesto dotkla, protože jsem teď byl zranitelný. Ačkoli jsem byl u
dvora populární a měl jsem dobré úmysly, pořád jsem nemohl najít Sydney.
Můj mozek matce nevěřil, ale moje srdce plné strachu a pochybností se
obávalo, že na jejích slovech může být něco pravdy. A temný chmurný éter
to ještě zhoršoval. Pochyboval jsem o sobě. Možná Sydney nikdy nenajdu.
Možná nikdy nenajdu lásku. Možná, že když něco moc chci, nestačí to
k tomu, aby se to opravdu stalo.
Venku se ochladilo a svěží vítr sliboval déšť. Zastavil jsem se a
pokusil se natáhnout smysly k Sydney, ale víno od večeře mi zastřelo
schopnosti. Vzdal jsem to a namísto toho jsem vytáhl mobil a uchýlil se
ke snadnější formě komunikace. Charlotte zvedla telefon po druhém
zazvonění.
„Ahoj,“ řekla. „Když ses mi neozval, myslela jsem… No, to je jedno.
Jak se máš?“
„Je to lepší. Nechceš dneska večer něco podniknout?“
„Jasně. Napadá tě něco?“
„To je jedno,“ řekl jsem. „Můžeš si vybrat. Mám milión pozvání. Můžeme
chodit po večírcích celou noc.“
„Nepotřebuješ si občas dát pauzu?“ utáhla si ze mě. Nevěděla, jak ťala
do živého. „Myslela jsem, žes říkal, že
čas od času vystřízlivíš.“
Pomyslel jsem na svou mámu lapenou v manželství bez lásky. Pomyslel
jsem na sebe a na to, že nemám žádné možnosti. A pomyslel jsem na Sydney,
která je někde uvězněná. Bylo toho na mě příliš, než abych s tím něco
dělal.
„Dneska ne,“ oznámil jsem Charlotte. „Dneska ne.“

7. kapitola
Sydney
Trvalo skoro týden, než si ode mě ostatní vězni přestali odtahovat
židle nebo ucukávat, když jsme se náhodně dotkli. Pořád to ještě bylo
daleko od toho, aby se se mnou přátelili, ale Duncan tvrdil, že je to
pozoruhodný pokrok.
„Viděl jsem, že trvalo týdny nebo dokonce měsíce, než někdo dosáhl
tohohle bodu,“ pověděl mi jednoho dne na hodině umění. „Nebude trvat
dlouho a děcka, co jsou v pohodě, tě přizvou, aby sis k nim přisedla u
oběda.“
„Mohl bys mě požádat ty,“ upozornila jsem ho.
Zazubil se a dotkl se lístku na dnešním projektu – měli jsme namalovat
zátiší s kapradím na Addisonině stole. „Znáš pravidla, kámo. Někdo musí
přijít za tebou. Počkej si. Brzo se někdo dostane do problémů a pak
nastane tvůj čas. Jonah má spoustu průšvihů. Stejně tak Hope. uvidíš.“
Duncan od prvního dne omezoval naše hovory pouze na hodiny umění a
občas mi něco pověděl na chodbě, když nikdo jiný nebyl v doslechu.
Postupem času jsem se začala na umění strašně těšit. Byla to jediná
příležitost, kdy se mnou někdo mluvil jako se skutečným člověkem.
Spoluvězni mě celé dny ignorovali a učitelé, ať už při vyučování nebo při
očistě, mi neustále připomínali, jaká jsem hříšnice. Duncanovo přátelství
mi pomáhalo a připomínalo mi, že ještě existuje naděje. Ale s mluvením si
počínal opatrně i v téhle hodině. Přestože se jen zřídka zmiňoval o
Chantal – své kamarádce, která pro něj dost možná byla víc než jen
kamarádkou, kterou alchymisté odvedli –, poznala jsem, že ho její ztráta
bolí. U oběda nebo u večeře se bavil s ostatními a usmíval se, ale dával
si pozor, aby někomu nevěnoval větší pozornost než jiným. Asi se bál
riskovat hněv alchymistů, i kdyby šlo jen o obyčejný kamarádský vztah.
„Jde ti to moc dobře,“ řekla jsem, když jsem si všimla detailů jeho
lístků. „To proto, že už jsi tu dlouho?“
„Ne. Měl jsem malování jako koníček, než jsem se sem dostal. Ale tahle
zatracená zátiší nenávidím.“ Odmlčel se a zadíval se na svoje kapradí.
„Vraždil bych, abych mohl malovat něco abstraktního. Rád maluju nebe. Ale
koho se snažím obalamutit? Rád bych viděl nebe. Když jsem byl přidělen na
Manhattan, nemaloval jsem moc výjevů zvenku. Myslel jsem, že jsem na to
moc dobrý a že se budu šetřit na arizonské západy slunce.“
 „Manhattan? Ty jo! To je síla.“
„Síla,“ připustil. „A rušno a hlučno. Nesnášel jsem to… A teď bych
udělal cokoli, abych se tam mohl vrátit. Tam bys měla skončit se svým
zahloubaným přítelem.“
„Vždycky jsme mluvili o tom, že bychom odešli třeba do Říma,“ řekla
jsem.
Duncan se ušklíbl. „Řím. Proč překonávat jazykovou bariéru, když ve
Státech můžeš mít, cokoli chceš? Mohli byste si oba najít práci a táhnout
z platů pronájem nějakého pofiderního bytu. Ty bys mohla studovat, co bys
chtěla, a on by se mohl v bushwicku scházet se svými nezaměstnanými
kamarády umělci. Večer by přišel domů, s tebou a vašimi divnými sousedy
by si dal jídlo z korejské restaurace a pak byste se milovali na ošoupané
matraci na podlaze. A další den to všechno znova.“ Přestal malovat. „To
by nebyl špatný život.“
„To by vůbec nebyl špatný život,“ souhlasila jsem a přestože jsem
nechtěla, usmála jsem se. Jenže můj úsměv se vytratil, protože ho
vytlačila bolest v srdci. S Adrianem už mě žádná budoucnost nečeká. To,
co Duncan popsal, bylo stejně dobré jako naše „únikové plány“, které jsme
neustále spřádali… A teď byly nemožné. „Duncane…, cos tím myslel, když
jsi řekl, že bys udělal cokoli, aby ses tam mohl vrátit?“
„Ne,“ varoval mě.
„Co ne?“
„Ty víš co. Jen jsem to tak plácl.“
„Jasně,“ začala jsem. „Ale kdyby existoval způsob, jak by ses odtud
mohl dostat a –“
„Neexistuje,“ vyhrkl. „Nejsi první, kdo mi to navrhl. A nebudeš ani
poslední. A pokud tomu budu moct zabránit, nehodí tě zpátky na samotku za
to, žes vyvedla nějakou hloupost. Říkám ti, že odtud žádná cesta nevede.“
Pečlivě jsem si promýšlela, jak postupovat. Za poslední rok byl zřejmě
svědkem několika pokusů o útěk a z jeho reakce jsem usoudila, že všechny
ty pokusy selhaly. Zeptala jsem se ho na východy, ale stejně jako já ani
on nevěděl, kde jsou. Budu muset vymyslet něco jiného a shromáždit
informace, které povedou k naší svobodě.
„Odpovíš mi ještě na dvě otázky?“ zeptala jsem se ho. „A netýkají se
východů.“
„Když budu znát odpověď,“ pravil obezřetně, aniž by se mi podíval do
očí.
„Víš, kde jsme?“
„Ne,“ vyhrkl okamžitě. „To neví nikdo. Je to součástí jejich plánu.
Jsem si jistý jen tím, že všechna zdejší podlaží se nacházejí pod zemí.
Proto tu nejsou okna ani viditelné východy.“
„Víš, jak sem dostávají plyn? A nedělej, že nevíš, o čem mluvím,“
dodala jsem, když jsem viděla, jak se zamračil.
„Musel sis toho všimnout, když jsi byl na samotce. Teď ho na nás
používají, aby nás v noci uspávali a ve dne nás
udrželi rozrušené a paranoidní.“
„K tomu nepotřebují žádné drogy,“ poznamenal. „Skupinové myšlení
rozšiřuje paranoiu i bez nich.“
„Nevyhýbej se otázce. Víš, nebo nevíš, odkud se ten plyn bere?“
„No tak. To, že je kapradí cévnatá rostlina, neznamená, že vstřebává
oxid uhličitý jiným způsobem,“ skočil mi do řeči. Zarazila mě ta náhlá
změna tématu a taky to, že najednou mluvil hlasitěji. „Jsou přítomny
všechny chemické reakce základní fotosyntézy. Je to jen otázka toho, že
se rozmnožuje spórami a ne semeny.“
 Nechápala jsem, a tak jsem hned nezareagovala. Až pak jsem si všimla
toho, co on viděl už dávno. Poblíž stála Emma a hledala v šuplíku barevné
pastelky. A bylo zřejmé, že nás poslouchá.
Polkla jsem a pokusila se říct něco rozumného. „Na to nic nenamítám.
Jen jsem chtěla poukázat na fosilní záznamy o megafylech a mikrofylech.
To ty jsi zabředl do tématu fotosyntézy.“
Emma našla, co hledala, a odešla. Málem se mi podlomila kolena.
„Proboha,“ vypravila jsem ze sebe, sotva se vzdálila z doslechu.
„Proto si musíš dávat větší pozor,“ prohlásil Duncan.
Hodina skončila a já zbytek dne s nervozitou čekala, jestli mě Emma
napráská vedení a znovu mě pošlou na očistu nebo zpátky do temnoty, což
by bylo ještě horší. Že nás musela poslouchat zrovna ona! Ostatní vězni
se se mnou sice nebavili, ale už jsem vypozorovala, kdo z nich by mohl
být kandidátem na spojence. A Emma? Ta byla ze všech nejhorší. Ostatní
občas uklouznou jako první den Hope. Prostě plácnou něco, co je dostane
do průšvihu. Ale moje příkladná spolubydlící se nikdy neodklonila od
dokonalých alchymistických řečí. Vlastně dělala, co mohla, aby napráskala
každého, kdo nezapadal. Upřímně jsem nechápala, proč je pořád ještě tady.
Nikdo si pro mě nepřišel. Emma se na mě ani nepodívala, a tak jsem se
odvážila doufat, že vyslechla akorát Duncanovy řeči o fotosyntéze.
Nastal čas komunity a všichni jsme se nahrnuli do kaple. Někteří se
usadili na skládací židle, zatímco já a několik dalších vězňů jsme se
procházeli po kapli. Včera byla neděle, takže jsme si spolu s učiteli
posedali do lavic. Hierofant vedl bohoslužbu a modlil se za naše duše. To
bylo jediné vybočení ze stereotypu. Jinak jsme měli vyučování jak ve
všední dny, tak o víkendu. Ale bohoslužba byla posilující. Ne kvůli
poselství, ale protože to byl způsob, jak počítat plynutí času. Každý
útržek informací, ke kterému se tady dostanu, mi může pomoct… nebo jsem
v to aspoň doufala.
Proto jsem každý den před setkáním četla Zeď pravdy. Byla na ní
zaznamenaná historie vězňů, kteří sem přišli přede mnou. Chtěla jsem se
z toho něco dozvědět. Jenže většinou jsem nacházela jen vzkazy stejného
typu a dnešek nebyl výjimkou. Zhřešil jsem proti svému druhu a moc toho
lituju. Prosím, vezmi mě zpět do své náruče. Jediná spása je lidská
spása. Na dalším vzkazu stálo: Prosím, pusťte mě. Zaznamenala jsem, že už
přišla Sheridanová, a tak jsem se chystala připojit k ostatním, jenže
vtom jsem koutkem oka zachytila něco, co mě zaujalo. K téhle části zdi
jsem se ještě nedostala. Bylo tam naškrábáno: Carly, omlouvám se. – K. D.
Poklesla mi čelist. bylo by možné… Opravdu by to tak mohlo být? Čím
déle jsem na to zírala, tím víc jsem si byla jistá, že je to omluva mojí
sestře Carly od Keitha Darnella, který ji znásilnil. Mohlo jít o jinou
Carly a ty iniciály mohly taky znamenat něco jiného, ale instinkt mi
napovídal, že tomu tak není. Věděla jsem, že Keith byl v nápravném
centru. Jeho zločiny byly úplně jiné povahy než ty moje. Nedávno ho
pustili – to nedávno může znamenat déle než pět měsíců. Když se odtud
dostal, působil jako zombie. Připadalo mi neskutečné, že kráčel stejnými
chodbami, chodil na tytéž hodiny a musel přetrpět tytéž očisty. A ještě
víc mě znepokojovalo pomyšlení, že až se odtud dostanu, můžu být jako on.
„Sydney?“ oslovila mě přívětivě Sheridanová. „Sedneš si k nám?“
Zčervenala jsem a uvědomila si, že jsem jediná, kdo stojí. Honem jsem
si šla sednout. „Omlouvám se,“ zamumlala jsem.
„Zeď pravdy může být velmi inspirativní,“ řekla Sheridanová. „Našla
jsi tam něco, co ti promlouvá do duše?“
 Pečlivě jsem přemýšlela, co odpovědět, a nakonec jsem se rozhodla, že
pravda mi neublíží. Může mi spíš pomoct, protože Sheridanová mě neustále
pobízí k mluvení. „Spíš mě něco překvapilo,“ odpověděla jsem. „Poznala
jsem jméno někoho, koho znám…, někoho, kdo tu byl přede mnou.“
„Ta osoba tě pomáhala zkazit?“ zeptala se Lacey s nevinnou zvědavostí.
Jen málokdy se stávalo, že někdo projevil zájem o můj osobní život.
„Ani ne,“ řekla jsem. „Vlastně jsem to byla já, kdo ho nahlásil – kdo
ho sem poslal.“ Všichni mě sledovali se zájmem, a tak jsem pokračovala.
„Obchodoval s Morojem – se starým senilním Morojem – a bral mu krev. Tomu
Morojovi řekl, že ji používá k léčebným účelům, ale ve skutečnosti ji
prodával místnímu tatérovi, který ji přidával do tetování, s jehož pomocí
zvyšoval výkony studentům lidské střední školy. Díky krvi v inkoustu se
studenti zlepšovali, hlavně ve sportech, ale mělo to nebezpečné vedlejší
účinky.“
„A tvůj kamarád to věděl?“ zeptala se Hope s úžasem. „Že tím ubližuje
lidem?“
„Nebyl to můj kamarád,“ prohlásila jsem zostra. „Ani před tím, než
začal s tímhle. A ano, věděl to, ale bylo mu
to jedno. Zajímalo ho jenom, kolik na tom vydělá.“
Zdálo se, že všechny vězně moje vyprávění zaujalo. Možná proto, že mě
nikdy neslyšeli tolik mluvit, nebo proto, že nikdy neslyšeli o takovém
skandálu. „Vsadím se, že ten Moroj o tom věděl,“ poznamenal zachmuřeně
Stuart. „Vsadím se, že věděl všechno – k čemu se ta tetování používají a
jak jsou nebezpečná. Pravděpodobně jenom hrál, že je senilní.“
Stará Sydney – ano, ta Sydney, která sem přišla první den – by
okamžitě hájila Clarence a jeho nevinu. Ale současná Sydney, která
viděla, jak tu vězně trestají za mnohem nevinnější poznámky, a která
tenhle týden přetrpěla
dvě očisty, věděla svoje. „Soudit chování Moroje nebyla moje práce,“
řekla jsem. „Dělají to, co jim napovídá jejich
přirozenost. Ale vím, že žádný člověk by neměl ohrožovat jiné lidi jako
můj kolega. Proto jsem ho nahlásila.“
Kupodivu všichni přikyvovali a dokonce i Sheridanová na mě pohlížela
souhlasně. Potom řekla: „To je velmi moudrý postřeh, Sydney. Ale přesto
se něco muselo hrozně pokazit, když ses z toho incidentu nepoučila a sama
jsi skončila tady.“
Upřely se na mě pohledy všech přítomných a já se na okamžik nemohla
ani nadechnout. Občas jsem se s Duncanem bavila o Adrianovi, ale tohle
bylo něco jiného. Duncan mě neodsuzoval ani můj vztah nehanil. Jak bych
mohla rozebírat něco tak vzácného a silného před touhle skupinou, která
mi bude nadávat a vyzní to tak, že jsem dělala něco hříšného? To, co jsem
měla s Adrianem, bylo krásné. Nechci, aby to tady pošlapali.
Ale jak tomu zabránit? Když jim nic nedám, když nebudu hrát jejich
hry…, jak dlouho tady budu muset zůstat? Rok nebo víc jako Duncan? Už na
samotce jsem si předsevzala, že řeknu cokoli, jen abych se odtud dostala.
Musím svůj slib dodržet. Nezáleží na tom, že budu lhát, když mě to
dostane k Adrianovi.
„Přestala jsem si dávat pozor,“ řekla jsem prostě. „Moje přidělení
vyžadovalo pracovat se spoustou Morojů a přestala jsem o nich uvažovat
jako o stvůrách, jakými skutečně jsou. Po tom, co udělal můj kolega, se
mi zřejmě setřely hranice mezi dobrem a zlem.“
V duchu jsem se připravila na to, že mě Sheridanová začne dusit a
páčit ze mě podrobnosti ohledně toho, co se stalo. Ale zcela nečekaně
promluvila dívka jménem Amelia. „To skoro dává smysl,“ prohlásila. „Teda,
já bych to nedohnala do takových, ehm, extrémů jako ty, ale pokud jsi
měla zkaženého kolegu, mohla jsi ztratit víru ve svůj vlastní druh a
chybně se přiklonit k Morojům.“
Kluk jménem Devin, který moc nemluvil, souhlasně pokýval hlavou.
„Někteří z nich dokonce můžou klamně působit mile.“
Sheridanová se nepatrně zamračila a já uvažovala, jestli ti dva
nebudou mít problémy z toho, že řekli něco trošku vlídného o Morojích.
Ale zjevně se rozhodla nechat to plavat ve prospěch mého dnešního
pokroku. „Je velice snadné nechat se zmást, zejména když plníte misi sami
a události se začnou ubírat nečekaným směrem. Důležité je pamatovat si,
že máme celou infrastrukturu, která vám pomůže. Pokud máte otázky ohledně
toho, co je správné a co špatné, nikdy se neobracejte na Moroje. Obraťte
se na nás a my vám řekneme, co je správné.“
Protože nebesa nám zakazují samostatně myslet, pomyslela jsem si
hořce. Naštěstí jsem byla ušetřena dalších dotazů, protože Sheridanová
zaměřila svou pozornost na další, aby si vyslechla, jakého osvícení se
jim dnes dostalo.
Nejenže jsem unikla z háčku, ale zjevně jsem si u Sheridanové vysloužila
plusové body. A když nastala večeře, zjistila jsem, že jsem si plusové
body vysloužila i u spoluvězňů.
Když jsem šla s tácem od Baxtera ke svému prázdnému stolu, Amelia na
mě zdvořile kývla, abych si k ní přisedla. Sedla jsem si vedle ní, a
přestože se mnou během jídla nikdo nemluvil, nikdo mě nevyháněl ani mi
nenadával. Mlčky jsem jedla a poslouchala, o čem se baví ostatní kolem
mě. Většinou to byly obvyklé rozhovory, jaké jsem znala z jídelny
v Amberwoodu. Bavili se o vyučování nebo o chrápajících spolubydlících.
Ale díky tomu jsem víc poznávala jejich osobnosti a opět jsem začala
uvažovat, kdo by mohl být spojencem.
Duncan seděl s ostatními u jiného stolu, ale když jsme se pak potkali
u východu z jídelny, pošeptal mi: „Vidíš?
Říkal jsem ti, že děláš pokroky. Hlavně si to teď nepokaž.“
Málem jsem se usmála, ale dneska jsem se poučila, že bych neměla být
moc v klidu. A tak jsem si zachovala vážný a pilný výraz. Zamířili jsme
do knihovny, abychom si vybrali další nudné čtení před spaním. Skončila
jsem v sekci historické literatury a doufala, že tam objevím něco
zajímavějšího. Historie alchymistů je plná morálního kázání a lekcí o
dobrém chování, ale aspoň ty lekce nejsou přímo adresovány čtenáři jako
většina poradenských příruček tady. Zvažovala jsem, jaký středověký
svazek si vybrat, když vtom se vedle mě někdo skrčil.
„Proč jsi chtěla vědět o tom plynu?“ zeptal se mě tiše dívčí hlas.
Zarazila jsem se. Byla to Emma.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ řekla jsem. „Myslíš dneska na hodině umění?
Bavili jsme se s Duncanem o kapradí.“
„Aha.“ Vytáhla knihu renesančních zápisků a začala v ní listovat. „V
našem pokoji s tebou nepromluvím ani slovo. Tam nás odposlouchávají. Ale
jestli chceš, abych ti teď pomohla, máš na to půl minuty.“
„Proč bys mi měla pomáhat?“ podivila jsem se. „Proč myslíš, že bych to
vůbec chtěla? Chceš mě na něco nachytat, abys pak sama vypadala líp?“
Odfrkla si. „Kdybych tě chtěla nachytat, udělala bych to už dávno
v našem pokoji, kde nás nahrávají na kameru. Pětačtyřicet vteřin. Proč
chceš vědět o tom plynu?“
S úzkostí jsem uvažovala, co dělat. Když jsem odhadovala, kdo by mohl
být spojencem, Emma mi nikdy nepřišla na mysl. A přitom tu teď byla a
nabízela mi větší vzpouru než kdokoli jiný – dokonce i než můj kamarád
Duncan. Bylo dost pravděpodobné, že se mě jen snaží nachytat, ale tuhle
příležitost jsem si nemohla nechat uniknout.
„Plyn nás tady drží stejně dobře jako ostraha a zdi,“ řekla jsem
nakonec. „Jen to chci pochopit.“ Naštěstí to
nevyznělo tak, aby mě mohla usvědčit.
Emma dala knihu zase zpátky a vytáhla si jiné zápisky, tentokrát
nádherně zdobené. „Ovládání je v operační místnosti ve stejném poschodí
jako očista. Do každé ložnice vede malá trubka, která je napojená na ten
systém. Je hned za ventilačním panelem u stropu.“
„Jak to víš?“ zeptala jsem se.
„Jednou jsem doprovázela opraváře, když to spravovali.“
„Takže by bylo jednodušší zablokovat to místnost po místnosti než
celkově,“ zamumlala jsem.
Zavrtěla hlavou. „Ne, když je to v jedné úrovni s kamerami
v ložnicích. Ostraha by u tebe byla dřív, než bys panel vůbec
odmontovala. A na to bys potřebovala šroubovák.“
Chystala se knihu zase odložit, ale já si ji od ní vzala. Obálku
zdobil třpytivý inkoust a rohy kov. Přejela jsem po něm prsty. „Plochý
šroubovák?“ zeptala jsem se a v duchu si poměřovala, jak je roh knihy
tlustý. Kdybych ho vytrhla, mohla bych z toho vyrobit ucházející nástroj.
Emmě se po tváři pomalu rozlil úsměv. „Vlastně ano. Máš u mě bod za
kreativitu, to ti musím nechat.“ Chvilku si mě prohlížela. „A proč vůbec
chceš zablokovat plyn? Zdá se, že máme mnohem větší problémy – a největší
z nich je, že trčíme tady.“
„Nejdřív mi něco řekni ty,“ vyzvala jsem ji, protože jsem si pořád
nebyla jistá, jestli Emma náhodou není součástí akce, která mě má přivést
do ještě větších potíží. „Jsi ukázkový příklad vzorně se chovající
alchymistky. Cos provedla, že ses sem dostala?“
Chviličku zaváhala, než odpověděla. „Poslala jsem pryč strážce, které
poslali na pomoc mojí alchymistické skupině v Kyjevě. Byli tam totiž
Morojové, kteří potřebovali jejich ochranu víc než my.“
„Chápu, že to mohlo vedení naštvat,“ uznala jsem. „Ale jsou přece
mnohem horší věci. Nechápu to, když ses jinak chovala dobře. Proč jsi
pořád tady?“
Její domýšlivý úsměv zhořkl. „Protože moje sestra se nechová dobře.
Taky si tím vším prošla, propustili ji a ona se chovala ještě divočeji
než předtím. Nikdo neví, kde je. A já teď můžu dělat, co chci, ale oni mi
tvrdí, že neudělají tutéž chybu podruhé, a jen tak brzy mě nepustí. Asi
špatná krev v naší rodině.“
Tím se všechno vysvětlovalo. Zdálo se mi, že mluví upřímně, jenže je
to alchymistka a my jsme zkrátka dobří v tom, abychom obalamutili
ostatní. Pohledem jsem zabloudila na druhou stranu místnosti, kde u
sociologické sekce postával spolu s dalšími Duncan. „A proč je tady tak
dlouho Duncan? Taky mají v rodině špatnou krev?“
Emma sledovala směr mého pohledu. „Víš, co si myslím? Že se chová až
moc dobře.“
„Je to vůbec možné?“ podivila jsem se.
Pokrčila rameny. „Je tak poslušný, že se nejspíš obávají, že by nebyl
schopen postavit se vlivu vampýrů, i kdyby chtěl. Takže se bojí ho
pustit. Ale nechtějí, aby měl páteř, protože to se příčí zdejším
procedurám. Myslím, že by chtěl být odvážnější…, ale něco ho drží zpátky
– tím myslím víc než obvyklé věci, které drží zpátky nás.“
Chantal, pomyslela jsem si. Ta ho drží zpátky. Měl dostatečnou kuráž,
aby se se mnou spřátelil, ale Emmina slova vysvětlovala, proč si i tak
počíná až příliš opatrně. Ztráta Chantal ho poznamenala a vyvolala v něm
strach udělat něco dalšího. Doufala jsem, že nedělám obrovskou chybu,
když jsem se zhluboka nadechla a obrátila se k Emmě.
„Když bude plyn vypnutý, můžu poslat vzkaz ven. To je všechno, co ti
k tomu můžu říct.“
Povytáhla obočí. „Určitě? Dneska v noci?“
„Rozhodně,“ přisvědčila jsem. Adrian mě bude ve snech hledat. Jen
potřebuje, abych chvíli spala přirozeným spánkem.
„Počkej chvilku,“ řekla Emma po krátkém zamyšlení.
Přešla místnost a zastavila se u Amelie. Mluvily spolu, dokud se
neozvalo zvonění, které oznamovalo, že je čas vrátit se do našich pokojů.
Emma přispěchala ke mně. „Prozkoumej tu knihu,“ řekla a kývla na zdobené
zápisky. „Až odtud vyjdeme, už ti neřeknu ani slovo. Běž do našeho
pokoje, počítej do šedesáti a pak udělej, co potřebuješ udělat s tou
ventilací.“
„Ale co kamera –“
„Teď už je to na tobě,“ řekla a bez dalšího slova odešla.
Na okamžik jsem jen zírala a pak rychle doběhla ostatní, kteří
podepisovali knihovníkovi, jaké knihy si půjčili.
Odcházela jsem spolu s nimi a snažila se působit přirozeně, a ne jako že
se mi srdce chystá probít z hrudi ven. Myslela to Emma vážně? Nebo to na
mě jenom nahrála? Co to se mnou provedla jediným rozhovorem, že mi
najednou připadalo možné vrtat do ventilačního systému? Když jsme vešly
do našeho pokoje, viděla jsem, že malá černá kamera míří přímo na
ventilační panel. Kdyby se ho někdo pokoušel otevřít, hned by ho uviděli.
Musí to být léčka. Když jsme se chystaly do postele, Emma svou řečí
těla dávala jasně najevo, že se mnou nechce mít nic společného. V duchu
jsem počítala a ona taky, protože když jsem dopočítala, upřela na mě
významný pohled.
Existují snadnější způsoby, jak mě nalákat, pomyslela jsem si.
Snadnější způsoby s horšími následky.
Přitáhla jsem svoji postel ke stěně, abych si na ni mohla stoupnout a
dosáhnout na ventilační panel. Pak jsem
vytrhla z knihy obálku s kovovým rohem a Emmin odhad se ukázal jako
správný. Plech byl stejně tlustý jako šroubovák. Samozřejmě se s tím
nástrojem nepracovalo ergonomicky tak snadno jako s normálním
šroubovákem, ale po chvíli snažení jsem odšroubovala všechny čtyři rohy
panelu natolik, že jsem ho dokázala sundat. Moje nervozita a třesoucí se
ruce to nijak neurychlovaly a navíc jsem netušila, jak dlouho to můžu
dělat – ani jestli mě Emma bude varovat, než čas vyprší.
Za panelem jsem objevila obyčejnou ventilační šachtu. byla příliš
úzká, než aby se jí někdo mohl protáhnout, takže tudy se žádný útěk hodný
filmu konat nebude. Jak mi Emma řekla, ke straně ventilátoru byla
připevněna malá trubka, která ústila hned za mřížkou panelu, a když
zhasla světla, naplňovala pokoj výpary. Sehnula jsem se na postel pro
starou ponožku, kterou jsem dneska přinesla z koše na prádlo. Alchymisté
pravidelně naše kusy oblečení nepočítají, a kdyby se na to přišlo,
ztratilo by se to v množství oděvů. Kdyby si všimli chybějící ponožky,
nevěděli by, z čího pokoje se ztratila. A i sušičky alchymistů jistě
někdy žerou ponožky.
Co nejtěsněji jsem nacpala ponožku do trubky a doufala, že to bude
stačit a zabrání to tomu největšímu náporu plynu. Za sebou jsem uslyšela,
jak Emma zašeptala: „Dělej.“ Ruce mi klouzaly, jak jsem je měla zpocené.
Našroubovala jsem panel zase zpátky na místo a tak tak jsem si vzpomněla,
že mám odsunout postel, než jsem do ní padla s knihou. Celé to úsilí mi
nezabralo ani pět minut, ale nepřehnala jsem to?
Emma byla pohroužená do své knihy a ani se na mě nepodívala, ale
všimla jsem si u ní náznaku úsměvu. Byl to triumfální úsměv, že mi
pomohla dosáhnout mého cíle? Nebo se bavila tím, že mě přesvědčila, abych
před kamerou předvedla vážný prohřešek?
Ale ten večer pro mě nikdo nepřišel. Naše hodina čtení skončila, pak
zhasla světla a uslyšela jsem dobře známé cvaknutí automatického zámku na
dveřích. Zavrtala jsem se do postele a čekala na něco dalšího, co mi bylo
poslední týden dobře známé – na uměle vytvořenou ospalost, kterou
navozoval plyn. Nepřišla.
Nepřišla.
Sotva jsem tomu dokázala uvěřit. Zastavily jsme to! Zabránila jsem,
aby nám plyn pronikal do pokoje. Ironií ovšem bylo, že bych menší pomoc s
usínáním uvítala, protože jsem byla hrozně rozrušená z toho, že budu
mluvit s Adrianem, takže jsem vůbec nemohla usnout. Připadala jsem si
jako před Vánoci. Ležela jsem ve tmě asi dvě hodiny, než mě přemohla
přirozená únava a usnula jsem. Byla jsem tady neustále vyčerpaná jednak
z psychického stresu a taky proto, že doba spánku, kterou nám odměřovali,
nebyla dostatečná. Krásně jsem spala až do ranního zvonění, které nás
probouzelo. A vtom jsem si uvědomila děsivou pravdu.
Žádné sny se mi nezdály. Adrian nepřišel.

8. kapitola
Adrian
Nemyslel jsem, že se mi věci natolik vymknou z rukou.
Když jsem přišel ke dvoru, měl jsem dobré úmysly, ale po zklamání
s Lissou a po tom, co jsem se dozvěděl o svých rodičích, ve mně něco
puklo.
Pomstychtivě jsem se vrhl zpět do svého starého způsobu života a
přišel jsem o poslední zbytky zodpovědnosti. Namlouval jsem sám sobě, že
se jen trochu bavím a hledám si u dvora nějaké uvolnění. Dokonce jsem si
namlouval, že je to kvůli Charlotte. Tahle výmluva by možná zabrala
v prvních dnech, ale po týdnu téměř nepřetržitých večírků i ona
zaprotestovala, když jsem ji jednoho večera vyzvedl.
„Co kdybychom zůstali doma?“ navrhla. „Budeme mít klid a můžeme si
třeba pustit film. Nebo hrát karty. Cokoli chceš.“
Přesto ale byla oblečená, jako by se chystala vyrazit na party a
pořádně to tam roztočit. V brčálově zelených šatech vypadala moc hezky a
navíc jí ta barva zvýrazňovala šedé oči. Ukázal jsem na šaty. „Abys měla
tohle na sobě zbytečně? No tak. Myslel jsem, že chceš poznat nový lidi.“
„To jo,“ uznala. „Jenže vlastně potkáváme pořád ty samé. Všichni už mě
viděli i v těchhle šatech.“
„A to je problém?“ zeptal jsem se. „Půjčím ti, aby sis mohla koupit
nový.“
Zavrtěla hlavou. „Ještě jsem ti nezaplatila ani za tyhle.“
Poté, co jsem zjistil, v jaké lži žijí moji rodiče, byl jsem
v pokušení odmítnout tučný příjem, který mi otec pravidelně posílal na
účet. Tady jsem nemusel platit složenky jako v Palm Springs a líbilo se
mi pomyšlení, že bych Nathanu Ivaškovovi ukázal, že si nemůže koupit
každého z rodiny. Ale když Charlotte jednou poznamenala, že si na
královských večírcích připadá nuzně oblečená, usnesl jsem se, že když
použiju otcovy peníze na nákup garderoby pro sekretářku, bude to pro něj
stejně tak iritující. Sice o tom zatím nevěděl, ale mě osobně to
uspokojovalo. Charlotte souhlasila jen pod podmínkou, že to bude
považovat za půjčku a nikoli za dárek, ale i ji ohromovalo, když viděla,
jaké částky rozhazuju jen tak. Tichý hlásek rozumu mě varoval, že už zase
začínám se svými příšernými utrácecími návyky, s nimiž jsem měl problémy
v temných chvílích v Palm Springs. Rychle jsem ale ten hlásek umlčel.
Koneckonců od otce brzy dostanu další peníze a poslední dobou mi všichni
nalévají zadarmo.
„Vypadají nádherně,“ pověděl jsem jí. „Byla by škoda takovou krásu
schovávat. Nebo je problém v něčem jiným?“
„Ne,“ odpověděla a zčervenala. Přejela mě pohledem a já měl dojem, že
se dívá na moji auru, která by jí odhalila – pokud už to nepoznala
z ničeho jiného –, že jsem už absolvoval nasávací přípravu na party.
Povzdechla si. „Tak jdeme.“
Nedokáže s tebou udržet krok, prohlásila teta Taťána, když jsme
kráčeli přes pozemky královského dvora. Slunce zrovna zapadalo a
prodlužovalo stíny kolem nás. Ale která dívka by to dokázala?
Sydney by se mnou dokázala udržet krok, pomyslel jsem si. Ne ve
flámování. Myslím… v životě.
Její slova ve mně znovu vyvolala tu strašlivou bolest, kterou
nedokázalo zaplašit žádné hýření. Sydney. Bez ní jsem měl pocit, že se
prostě jen potloukám životem, a svou příšernou existenci ještě zhoršuju
tím, že ji nedokážu najít. Jediné, co jsem mohl dělat, je bezvýsledně a
čím dál sporadičtěji ji hledat ve snech. Dnes večer jsem ji ještě
nehledal a uvažoval jsem, jestli nemám přistoupit na Charlottin návrh, i
kdyby jen z toho důvodu, abych se chvilku udržel ve střízlivém stavu.
Ještě je moc brzy, upozornila mě teta Taťána. Hledej ji později. Ve
Státech teď ještě žádný člověk nespí. Mimochodem, chceš snad, aby se to
vrátilo?
Ohledně času měla pravdu. Jenže pravdou bylo, že celý týden jsem
pokaždé prošvihl dobrou dobu, kdy Sydney hledat, a to mě začínalo trápit.
Ale teta měla pravdu ohledně toho, že se to vrátí – ta strašlivá,
ohromující temnota, která hrozí pohltit celý můj svět. Když Sydney
zmizela, v Palm Springs jsem měl hrozné deprese, které se tady ještě
zhoršily, když jsem zjistil, že mi Lissa nepomůže. Dřív jsem chodil
k psychiatrovi a Sydney by mi nejspíš řekla, že na tyhle svoje nálady
bych měl zase začít brát léky. Jenže jak bych mohl, když potřebuju éter
k tomu, abych ji hledal? Musel jsem uznat, že teď s éterem moc nepracuju,
ale stejně jsem se odmítal magie vzdát. A tak jsem se dál uklidňoval
alkoholem, který mi pomáhal některé účinky éteru otupit. Taky jsem
spoléhal na rady tety Taťány, jejíž přítomnost byla poslední týden čím
dál častější. Uvědomoval jsem si, že není skutečná a že by toho o ní mohl
hodně říct můj psychiatr, jenže ta iluze jako by vytvářela jakousi zeď
mezi mnou a tou nejhorší depresí. Přinejmenším mě každé ráno dostala
z postele.
Dnešní večírek pořádal některý z Contových, kterého jsem sice moc
dobře neznal, ale měl radost, že jsme přišli, a přátelsky na nás zamával
přes celou místnost. Charlotte už všichni přijali jako můj stín a spousta
lidí, kteří se
mnou chtěli být zadobře, se domnívala, že nejlepší bude, když se zalíbí
jí. Poznal jsem, že jí to lichotí, ale mnohem
víc jsem si užíval přehlídku královských, kteří by se k ní normálně
v palácových kancelářích chovali jako ke kusu
nábytku, ale tady se můžou přetrhnout, aby na ni zapůsobili.
 Touhle roční dobou se skoro každá party odehrávala venku, pokud to
dovolovalo počasí. Odmalička nám vtloukali do hlav, že máme zůstávat
uvnitř a schovávat se před Strigoji, takže když se vyskytla příležitost
pobývat venku na bezpečném místě – jako třeba u dvora –, nemohli jsme
takovou možnost odmítnout. Mladý lord Conta dělal, co mohl, aby byla jeho
party legendární, takže použil k zábavě nejrůznější vymoženosti. Jednou
z mých nejoblíbenějších byla ohromná fontána na stole, která ve vysokých
obloucích chrlila šampaňské. Na skleněném podstavci svítila barevná
světýlka, která zabarvovala bublinkovou tekutinu.
Naplnil jsem sklenku sobě a Charlotte a obdivoval měnící se světla.
„Adriane,“ řekla tiše. „Podívej támhle. Tam na druhé straně bazénu.“
Sledoval jsem směr jejího pohledu a uviděl jsem tam Wesleyho Drozdova
popíjet martini a nenávistně na mě zírat. Překvapilo mě, že ho tu vidím.
Od našeho posledního setkání se moc neukazoval, takže mě napadlo, jestli
sem dneska nepřišel proto, že si myslel, že tu nebudu, když hostitele moc
dobře neznám. Odpad, zamumlala teta Taťána v mojí hlavě. Nezaslouží si
královské jméno.
„To je aura,“ poznamenala Charlotte. „Nenávidí tě.“
Už jsem v sobě měl panáka od procházejícího číšníka, takže jsem nebyl
v tom nejlepším stavu na čtení aury. Ale
neměl jsem důvod o Charlottiných slovech pochybovat. Zasmál jsem se
jejímu soucitnému tónu. „Bez obav. Ten si nic nezačne. Vidíš?“
A opravdu. Wesley odložil prázdnou sklenku a k mojí úlevě se vytratil
kamsi mezi stíny. Nechtěl jsem, aby o něm teta Taťána dál řečnila.
Charlotte pořád vypadala nervózně. „Nedopusť, abyste se někdy potkali o
samotě.“
Podal jsem jí sklenku. „Kdyby se to někdy stalo, budeš se mnou?“
zeptal jsem se galantně. „Vždycky na mě dáváš pozor.“
Celá se rozzářila, mnohem víc, než bych očekával po tak přehnané
poznámce. Ale pokud jí to udělalo radost, měl jsem taky radost. Nedokážu
sice napravit ve svém životě všechno, ale Charlotte je milá holka, která
si zaslouží dobré věci po tom všem, čím si prošla. A taky jsem si
nepřipadal až tak ubohý, když se mnou chodila na všechny ty večírky. Pití
o samotě je smutné. Pití ve společnosti se dá ospravedlnit jako
společenská interakce.
Jako obvykle jsme popíjeli a korzovali. Přišel jsem s nápadem, že se
budu krotit, ale brzy jsem přestal. Zazvonil mi telefon a já ho
bezmyšlenkovitě zvedl. Obvykle se nejdřív podívám na displej a pak se
rozhodnu, jestli to zvednu, ale dnes večer mě to ani nenapadlo.
„Haló?“
„Adriane?“
Trhl jsem sebou. „Ahoj, mami.“
Charlotte diskrétně ustoupila stranou a já se přesunul na tišší místo.
Moje matka byla hlavním důvodem, proč jsem poslední dobou koukal na
displej, než jsem zvedl telefon. Od naší výměny názorů po večeři mi totiž
volala skoro neustále. Teď ale nebylo úniku.
„Kde jsi, drahý? Sotva tě slyším.“
„Jsem na večírku,“ pověděl jsem jí. „Nemůžu mluvit dlouho.“ To nebyla
tak docela pravda, protože v tu chvíli mi věnovalo pozornost jen málo
lidí a Charlotte se připojila ke skupince konverzující u bazénu.
„Moc tě nezdržím.“ Pokud jsem se nemýlil, z jejího hlasu vyzařovala
nervozita. „Nevím, jestli jsi dostal moje
vzkazy…“ Významně se odmlčela, protože možná doufala, že jí nějak rozumně
vysvětlím, proč jsem ji celý týden ignoroval. Nic jsem jí nevysvětloval.
 „Dostal jsem je,“ řekl jsem.
„Aha,“ poznamenala. „Takže jak víš, nejsem šťastná z toho, jak to mezi
námi posledně dopadlo. Chybíš mi, Adriane. Když jsem byla pryč, hodně
jsem o tobě přemýšlela a jedna z věcí, na kterou jsem se nejvíc těšila,
až se vrátím, bylo, že budeme spolu.“
To mě rozčílilo, protože jsem si vybavil, jak se mnou ve vězení
nechtěla mluvit, když jsem ji navštívil ve snech.
Sentiment jsem si nechal pro sebe a ona pokračovala.
„Byla bych ráda, kdybychom to zkusili znovu. Jen ty a já. Mohli bychom
si spolu třeba dát v klidu oběd a já bych ti to lépe vysvětlila. Chtěla
bych, abys mě pochopil –“
„Pořád s ním bydlíš?“ přerušil jsem ji. „Pořád si od něj bereš
peníze?“
„Adriane…“
„Ano?“ tlačil jsem na ni.
„Ano, ale jak jsem řekla –“
„V tom případě to chápu dokonale. Nemusíš mi nic vysvětlovat.“
Čekal jsem omluvy nebo přemlouvání, jakých se mi od ní dostalo v mnoha
vzkazech, které mi nechala v hlasové schránce. Už jsem je skoro uměl
nazpaměť. Takže mě trochu překvapilo, když mi to oplatila kousavěji než
obvykle. „A ty, Adriane? Vidím účty. A vidím, že ti pořád posílá peníze.“
Nazývá tě pokrytcem, zašeptala teta Taťána a z jejího hlasu odkapával
jed. Dovolíš, aby jí to prošlo?
„To je něco jinýho,“ namítl jsem se vztekem i zahanbením. „Ty svoje
dávám pryč.“
„To myslíš vážně?“ Její tón naznačoval, že mi ani na vteřinu
neuvěřila.
„Ano, já –“
Moji naštvanou poznámku přerušil výkřik a šplouchnutí. Podíval jsem se
na místo, kde jsem naposledy viděl Charlotte. Nějaký vtipálek ji a pár
dalších hodil do bazénu, kde teď kašlali a vytírali si vodu z očí.
„Už musím jít, mami,“ řekl jsem. „Díky za zavolání, ale dokud
nenabudeš trošku sebeúcty, nemám zájem.“ Uvědomoval jsem si, že je to ode
mě ošklivé. Nedal jsem jí šanci cokoli říct, zavěsil jsem a doběhl k
bazénu. Podal jsem ruku Charlotte, která se ve vodě vyhýbala tácu
s plujícími skleničkami a snažila se vylézt. „Jsi v pořádku?“
„Jo, jo, v pohodě.“ Její hezké a svěží kudrliny jí teď zplihle visely
kolem obličeje. „Kéž bych tak mohla říct
totéž o svých šatech.“
Přiběhli k nám číšníci s ručníky, a tak jsem jeden vzal pro ni. „Šaty
uschnou.“
Obdařila mě hořkým úsměvem a zabalila se do ručníku. „Ty asi moc
nepereš, viď? Tohle je hedvábí. Moc dobře se nesnáší s chlorem a vším, co
se dává do bazénů.“
V hlavě mi stále zněla matčina slova. „Tak splním, co jsem ti už
dneska navrhoval – koupím ti nový.“
„Adriane, nemůžu od tebe přijmout další peníze. Je to od tebe milé a
jsem ti opravdu vděčná, ale musím si je vydělat sama.“
Zaplavila mě směsice pocitů. Prvním z nich byla hrdost. Charlotte byla
ztělesněním toho, k čemu jsem se právě snažil přimět svou mámu. Na druhou
stranu se nedalo popírat, že zatímco Charlotte se obdivuhodně snaží
všechno zvládat sama, já jsem pokrytec, jak matka naznačila. To ponížení
mě spalovalo spolu se zklamáním z toho, že nedokážu najít Sydney.
 „Však si sama vyděláš,“ prohlásil jsem neurčitě. „Oba si vyděláme.
Pojď.“
Vzal jsem Charlotte za ruku a vedl ji přecpanou zahradou ven. Na
následky svého impulzivního rozhodnutí jsem moc nemyslel. Došli jsme
skoro až na opačnou stranu královského dvora, daleko od honosných
rezidencí, v nichž jsme poslední dobou trávili tolik času. Tam mezi
mnohem skromnějšími domy jsem našel adresu, kterou jsem si stále
pamatoval a byl jsem na to patřičně hrdý. Vyšli jsme po schodech a já
hlasitě zaklepal na dveře. Charlotte, pořád ještě zabalená v ručníku, se
vedle mě nervózně ošila.
„Adriane, kde to jsme?“ zeptala se. „Neuvědomuješ si –“
Zmlkla, protože se otevřely dveře a v nich stanula překvapená Soňa
Karpová. Dřív učila na střední škole biologii a taky byla Strigojkou (ale
ne obojí v tu samou dobu). Teď byla znovu Morojkou a uživatelkou éteru,
stejně jako Charlotte a já. Zrzavé vlasy měla rozcuchané, jako by právě
vstala z postele. Až když jsem si všiml, že má na sobě i pyžamo, zaváhal
jsem. Slunce ještě úplně nevyšlo, ale východní nebe mělo spíš purpurovou
barvu než černou. To je pořád vhodná doba pro Moroje.
„Adriane, Charlotte,“ vypravila ze sebe Soňa překvapeně. Vzhledem
k neobvyklým okolnostem byla pozoruhodně klidná. „Jste oba v pořádku?“
„Já… jo.“ Najednou jsem si připadal hloupě, ale rychle jsem svoje
pocity potlačil. Už jsme byli tady, a tak si půjdu za svým. „Musíme
s tebou o něčem mluvit. Ale jestli už je na tebe pozdě…“ Zamračil jsem se
a pokusil se svým alkoholem zatemněným mozkem zorientovat v čase. Nebyl
důvod, proč by touhle dobou měla být v posteli. „Ty žiješ podle lidskýho
režimu?“
„Žiju podle Michailova režimu,“ odpověděla. Narážela tím na svého
dhampýrského manžela. „Měl teď směny v dost podivnou dobu, a tak jsem si
tomu přizpůsobila spánek.“ Všimla si, že je Charlotte zabalená do
ručníku, a ustoupila stranou. „Ale s tím se netrapte. Pojďte dál.“
Ačkoli v Sonině bytě byla kuchyň a v mém hotelovém apartmánu ne,
celkový prostor byl mnohem menší než ten můj současný v domě pro hosty.
Soňa s Michailem si to tu hezky zařídili a celému bytu dodali hřejivou
atmosféru, ale stejně mě zarazilo, že královský návštěvník dvora jako já
dostává mnohem luxusnější ubytování než tvrdě pracující strážce, který
neustále riskuje svůj život. A ještě horší bylo, že jsem věděl, že tohle
je jeden z větších bytů pro strážce, protože Michail je ženatý. Svobodní
strážci žijí v něčem jen o trochu lepším než noclehárna.
„Dáte si něco k pití?“ zeptala se Soňa a pokynula nám, abychom usedli
ke kuchyňskému stolu.
„Vodu,“ řekla rychle Charlotte.
Soňa nám přinesla dvě sklenice a sedla si naproti nám. „Tak co se děje
tak důležitého?“ dotázala se.
Ukázal jsem na Charlotte. „Ona. Pomáhala ti s prací na vakcíně, že jo?
Investovala do toho spoustu času, ale nedostala za to zaplaceno. To není
správný.“
Charlotte zčervenala, když si teď uvědomila, čeho se tahle návštěva
týká. „Adriane, to je v pohodě…“
„Není,“ trval jsem na svém. „Charlotte i já jsme ti hodně pomohli
s výzkumem éteru, ale nedostalo se nám žádný kompenzace.“
Soňa povytáhla obočí. „Netušila jsem, že to je součástí vašich
požadavků. Myslela jsem, že jste rádi, že můžete
pracovat proti Strigojům pro dobrou věc.“
„To ano,“ přisvědčila Charlotte, stále s vyděšeným výrazem.
 „Ale,“ dodal jsem, „nemůžeš po nás chtít, abychom si našli volný čas,
když si při tom musíme vydělávat na živobytí. Chceš naši pomoc? Tak to
nedělej polovičatě. Najmi si komando uživatelů éteru na plný úvazek.“
Zamračil jsem se, protože se mi nelíbilo, jak to vyznělo. „Nebo tým
éterových snů. Nevím. Jenom chci říct, že jestli na to chceš jít správně,
dej nám odměnu, jakou si zasloužíme, a tím zajistíš, že se ti dostane
nejlepší možný pomoci. Charlotte musí zanedbávat svoji práci v kanceláři,
aby ti mohla pomáhat.“
Soňa spočinula pohledem na Charlotte, která se tvářila ještě
nervózněji. „Vím, že pracuješ hodně hodin, a opravdu si vyčítám, že po
tobě chci ještě něco navíc.“ Obrátila se ke mně a už se netvářila tak
soucitně. „Ale připomeň mi, Adriane, co konkrétně děláš poslední dobou
ty?“
Taková drzost, poznamenala teta Taťána.
„No,“ prohlásil jsem tvrdohlavě. „Mohl bych ti pomáhat s masovou
produkcí tvojí vakcíny, kdybys mě najala na plný úvazek.“
Soňa se suše zasmála. „To by se mi líbilo, až na to, že jsou tu dva
menší problémy. Jedním z nich je, že masově
nic neprodukuju.“
„Ne?“ zeptal jsem se. Krátce jsem pohlédl na Charlotte, ale ta
vypadala, že je jí celý ten rozhovor trapný. „Myslel jsem, že to je tvoje
priorita.“
„To je,“ přisvědčila Soňa. „Ale bohužel se ukázalo, že je složité
replikovat éter v Neilově krvi. Zdá se, že éter se ke krvi neváže
stabilně, a já se obávám, že než to tajemství rozlouskneme, za nějaký čas
už vyprchá docela. Mít
po ruce uživatele éteru, kteří mi poradí, je bezpochyby velmi užitečné.
Ale vyřešení tohohle problému vyžaduje taky znalosti biologie a pochopení
složení krve na buněčné úrovni a bohužel existuje jen jediná osoba, která
tyhle požadavky splňuje. A tahle uživatelka éteru to dosud nebyla schopná
vyřešit.“
Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že Soňa mluví o sobě. Věděl
jsem, že Charlotte Soně pomáhá, ale že celý projekt ustrnul, to pro mě
byla novinka – a pro Charlotte zřejmě taky, podle toho, jak se tvářila.
Když jsme vyvinuli protistrigojí vakcínu pro Neila, učinili jsme ohromný
pokrok. Teď bylo rozčilující vědět, že toho nemůžeme nijak využít. Prostě
jsem předpokládal, že po naší tvrdé práci teď Soňa vytváří v nějaké
laboratoři zázračný elixír, o který se co nevidět bude moct podělit se
světem.
„A co je ten druhý problém?“ zeptal jsem se, když jsem si vzpomněl na
její konstatování.
„Druhý problém je, že nejsem v pozici, kdy bych vám mohla platit,“
řekla Soňa. „Věřte mi, že bych moc ráda měla ,tým éterových snů‘ oddaný
téhle práci, ale ani já za to nedostávám zaplaceno. Královna a rada mají
peníze a granty na vědecké výzkumy a já jsem podala žádost. Ale ty peníze
pokryjí jen náklady na potřebné vybavení a cestování. A nějaké další
náhrady? Nedostávám nic, stejně jako vy. Ačkoli… možná by existovala
jedna možnost, která by stála za úvahu. Pokud rada skutečně chce, aby se
tenhle projekt pohnul kupředu, měli by zajistit, aby tomu ti nejlepší
věnovali svůj čas a schopnosti.“
Soňa mluvila upřímně, ale já už si zase připadal jako idiot. Přišel
jsem sem a požadoval od ní peníze, jako by
byla hlavní pokladník, když ve skutečnosti věnuje projektu mnohem víc
práce a úsilí než my – a taky za to nic nedostává. I v alkoholovém
opojení mi docházelo, jaký kretén jsem byl.
„Soňo, omlouvám se,“ řekl jsem.
Ivaškovové se neomlouvají! vyštěkla teta Taťána.
„Nemusíš se omlouvat,“ ujistila mě Soňa. „Je to rozumný požadavek.“
„Ale já jsem o to požádal nerozumně,“ poznamenal jsem rozmrzele.
Přestaneš to dělat? trvala na svém teta Taťána.
Charlotte lichotila pozornost, která se na ni tím vším upřela, ale
přesto se nevědomky přiklonila na stranu mojí imaginární tety a něžně mi
položila ruku na předloktí. „Nevěděls to. A udělal jsi to pro mě.“
„Opravdu se na to zeptám,“ dodala Soňa a pohledem těkala mezi námi.
„Kdo ví? Možná, že ,tým snů‘ by dal věci do pohybu. Teď hlavně čekám na
konec školního roku v Amberwoodu, až se sem vrátí Neil a Jill. Doufám, že
když ho tady budu mít osobně, celou záležitost mi to trochu osvětlí.“
„Možná, že když se vrátí Neil, vrátí se i Olive,“ řekla Charlotte.
Celé tohle setkání se Soňou ji evidentně rozrušilo, ale myšlenka na Olive
ji aspoň trochu povzbudila.
„Možná,“ připustil jsem, ačkoli podle toho, co všechno mi Charlotte o
své sestře řekla, jsem tomu moc nevěřil. „Ale to spíš přijede za tebou
než za klukem, kterýho sotva zná.“
„Zamilovala se do něj docela dost.“ Charlotte si pohrávala s okrajem
ručníku a pak vzhlédla a zadívala se mi do očí. „Když se do někoho
zamiluješ, děláš věci, které bys z lásky k příbuznému neudělal.“
Zamračil jsem se a pozorněji se na ni zadíval. Zaznamenal jsem, že se
třese. „Proboha,“ vyhrkl jsem a zastyděl se za svou zapomnětlivost. „Musí
ti být hrozná zima.“ Venku sice bylo příjemně, ale už ne tak teplo jako
začátkem týdne a dlouhá chůze v promáčených večerních šatech asi nebyla
žádná legrace. Podíval jsem se na Soňu. „Nemohla bys jí půjčit něco na
sebe?“
Charlotte zrudla. „To je v pohodě. Nedělejte si starosti.“
„Samozřejmě,“ odvětila Soňa, zvedla se a pokynula Charlotte, aby ji
následovala nahoru. „Můžeš si vyzkoušet pár věcí.“
Charlotte neochotně Soňu následovala. Ta se vrátila asi za minutu a
přisedla si ke mně ke stolu. „Převléká se.“
Přikývl jsem a pořád uvažoval o naší předchozí konverzaci. „Doufám, že
nebude moc zklamaná, když se Olive ke dvoru nevrátí. Myslím, že Olive
toho má hodně co zpracovávat – však to víš sama nejlíp.“
„To ano,“ přisvědčila vážně Soňa. „Ale abych byla upřímná, netrápí mě,
že Charlotte bude zklamaná z Olive.“
Trochu už jsem vystřízlivěl, ale jen natolik, že mě bolela hlava, ale
mysl se mi ještě neprojasnila. „Co tím myslíš?“
Soňa si povzdechla. „Toho jsem se obávala. Ty nemáš tušení, že je ta
holka do tebe blázen, že ne?“
„Kdo… Ty myslíš Charlotte?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Není do mě blázen.
Jsme jenom kamarádi.“
„Trávíte spolu až moc času. A kdykoli se s ní sejdu a pracujeme,
nemluví o ničem jiném než o tobě.“
„Nemám o ni zájem,“ prohlásil jsem neústupně. „Aspoň ne v tomhle
směru.“
Soňa mě obdařila jedním ze svých vědoucích pohledů, v nichž
excelovala. „Neřekla jsem, že ty máš zájem. Vlastně je mi naprosto jasné,
že nemáš. Ale ona si to neuvědomuje. A od tebe je kruté, že ji takhle
vodíš za nos.“
 „To nedělám!“ zaprotestoval jsem. „Jen spolu chodíme pařit.“
„Řekla mi, žes jí koupil šaty.“
„Půjčil jsem jí na ně peníze,“ prohlásil jsem. „Protože si nevydělá
dost ani na živobytí.“
„Stačilo jí to, dokud ses tady neobjevil ty a netlačil ji do víru
společenského života královských.“ Soňa se mi
zpříma zadívala do očí. „Chceš moji radu? Jestli ti na ní záleží,
vycouvej z toho. Aniž by sis to uvědomoval, vysíláš k ní smíšené signály,
a až nakonec dostane jiný, než v jaký doufala, dopadne to špatně. Bylo by
to těžké pro každého, ale zrovna ty bys měl vědět, jak křehcí jsme my,
uživatelé éteru.“
„No, vlastně o tvoji radu nestojím a z ničeho couvat nebudu, protože
nedělám nic špatnýho. Charlotte je chytrá holka. Ví, že jsme jenom
kamarádi, a takhle je s tím spokojená. Říct mi, abych se jí vzdal, se mi
zdá trochu předčasný.“
„Vzdát se jí?“ Soňa se uchechtla. „To je termín pro závislé. Na co
přesně ji máš? Nebo bych se spíš měla zeptat, co – nebo koho – ti
nahrazuje?“
„Nic. Nikoho. Přestaň se ke mně chovat jako k dítěti! Co je na tom
špatnýho, že mám kamarádku?“
Charlotte se vrátila v Soniných půjčených teplákách a tričku, čímž
ukončila náš rozhovor. Nedošlo jí, do jak napjaté situace právě přišla, a
tak Soně poděkovala a začala se jí vyptávat na pokrok ve vývoji vakcíny.
Jak spolu
mluvily, uvažoval jsem, jestli jsem náhodou Soně nevědomky nelhal.
Ne že by mezi mnou a Charlotte bylo něco víc. Nedovedl jsem si
představit, že bych mohl chodit s kýmkoli jiným než se Sydney. Ale když
jsme pak od Soni odešli a já Charlotte doprovázel domů, přistihl jsem se
při úvahách o další Sonině poznámce.
Co – nebo koho – ti nahrazuje?
Za Sydney samozřejmě žádná náhrada neexistuje. Na celém světě není
nikdo jako ona, nikoho bych s ní nemohl srovnávat. Ale přitom když mi
Soňa poradila, abych od Charlotte vycouval, zpanikařil jsem a první
myšlenka, která mi proběhla hlavou, byla, že budu zase sám. Když tu
Sydney nebyla, v mých emocích převažoval strach, hněv a žal, ale nemohl
jsem popírat, že mezi nimi bylo i osamění. Můj vztah se Sydney zahojil
část mojí duše, která si připadala ztracená a zmítaná světem. Když Sydney
zmizela, tohle pouto jsem ztratil a znovu jsem se nechával volně unášet.
Přestože mi Charlotte Sydney nenahrazovala, jistým způsobem mě
ukotvovala. Ne že bych se poslední dobou choval ukázkově, ale díky
Charlotte jsem měl někoho, s kým si můžu promluvit – a kdo nežije v mojí
hlavě –, a poskytovala mi aspoň jakousi pravidelnost v mém divokém
životním stylu. Když jsem ji každý večer musel vyzvednout a pak zase
doprovodit domů, aspoň jsem totálně nezvlčel. A kromě potěšení z toho, že
tajně trestám svého otce tím, že za Charlotte utrácím jeho peníze, jsem
prožíval uspokojení i z toho, že se o někoho starám. Tak jsem si aspoň
nepřipadal, že jsem úplně k ničemu. Nedokážu najít Sydney, ale aspoň
dokážu ošatit Charlotte tak, aby se mohla účastnit nočního života
královských.
Ale neměla Soňa pravdu v tom, že vlastně Charlotte využívám?
Uvažoval jsem o tom, ještě když jsme přišli k Charlottiným dveřím.
Bydlela v části města, která byla jen o něco málo lepší než ta Sonina.
Odemkla si a otočila se ke mně. Teď už slunce putovalo na obzor a barvilo
jí obličej barvami úsvitu.
 „Jako pokaždý ti děkuju za zajímavý večer,“ řekla mi se smíchem. „A
díky za to, o co ses pokusil se Soňou. Tos
vážně nemusel. Ale díky.“ Nervózně si žmoulala ruce. Už jsem si všiml, že
to dělá pokaždé, když je nervózní.
Pokrčil jsem rameny. „Slyšelas, co řekla. Možná z toho nakonec přece
jen něco bude.“
„Možná.“ Nastala chvíle ticha a potom se zeptala: „Tak zase zítra ve
stejnou dobu?“
Zaváhal jsem a uvažoval, jestli náhodou nevytvářím cosi nezdravého.
Pro sebe i pro ni.
Necháš Soňu, aby ti diktovala, co máš v životě dělat? ozvala se teta
Taťána. Co ta ví?
Vzedmula se ve mně vlna vzteku. Soňa to přehání. Co je na tom
špatného, že mám kamarádku? Co je na tom špatného, že mám někoho, s kým
si můžu promluvit? Mám snad žít v izolaci jen proto, že je Sydney pryč? A
navíc Charlotte má velikou intuici, takže mi jistě nebude věnovat svoje
city. Má svoje starosti a určitě nespřádá nějaké šílené plány o nás dvou.
„Zítra,“ ujistil jsem ji.

9. kapitola
Sydney
Jak to, že za mnou Adrian nepřišel? Je možné, že jsem se nadýchala
plynu už tolik, že mi ještě ovlivňuje tělesné funkce? Vím, že Adrian by
se mě v žádném případě nevzdal. Musí mě hledat. Když za mnou tuhle noc
nepřišel do snů, musel pro to mít dobrý důvod.
Jenže problém spočíval v tom, že nepřišel ani následující noc. Ani tu
další.
Situace se ještě zhoršila ráno poté, co jsme byly s Emmou bez plynu.
Samozřejmě chtěla vědět, jestli jsem uspěla a získala slibovanou pomoc
zvenčí. Přidala se k ní i Amelia, která ode mě ten večer odvedla
pozornost, jak se ukázalo. Naše pokoje byly zjevně monitorovány jedním
střediskem se spoustou monitorů. Amelia podle Emminých instrukcí vyvolala
hádku se svou spolubydlící a řekla jí věci, které musel tým našich
dohlížitelů zaznamenat. Amelia si počínala hodně rozvášněně, takže na
sebe přitáhla pozornost všech, kdo sledovali přenosy z našich pokojů, a
tak jim můj výkon unikl.
„Potřebuju spát hodně dlouho, aby můj plán fungoval,“ pověděla jsem
jim poté, co jsem vysvětlila, že můj plán selhal. „Včera mi trvalo
dlouho, než jsem usnula, tak jsem možná spala moc krátkou dobu. Dnes
v noci to bude lepší.“
Amelia i Emma se tvářily zklamaně, ale měly jistou naději. Věřily mi.
Sotva mě znaly, ale přesto byly obě přesvědčené, že jim můžu pomoct.
To se stalo před pěti dny.
Teď už z jejich výrazů nevyzařovala naděje, ale spíš nepřátelství.
Nevěděla jsem, co se děje. Nevěděla jsem, proč Adrian nepřichází.
Vzrůstala ve mně panika a obavy, že se mu něco stalo a nemůže za mnou
přijít do snů. Možná pořád bere ty prášky…, ale to ne. Byla jsem si
jistá, že je přestal brát, jen aby mě našel. Je možné, že léky nenávratně
poškodily jeho schopnost pracovat s éterem? Nad tím jsem ale nemohla
přemýšlet dlouho, protože můj život v nápravném centru se stal peklem.
Emma a hlavně Amelia, kterou poslali kvůli její hádce na očistu, se
obě cítily podvedené. Nikomu neřekly, co se stalo, jinak by ohrozily samy
sebe, ale nepatrnými signály dávaly všem najevo, že viníkem jsem já.
Ignorovaly moje tvrzení, že pomoc přijde brzy. A zanedlouho už jsem zase
seděla v jídelně sama. Ostatní spoluvězni, kteří už se ke mně po
počátečním odměřeném chování začínali chovat vřeleji, se teď k němu
vrátili ještě urputněji. Cokoli jsem udělala, někdo nahlásil, takže mě
tenhle týden už dvakrát poslali na očistu.
Z kamarádů mi zůstal jen Duncan a i tohle přátelství utrpělo menší
újmu. „Varoval jsem tě,“ pošeptal mi jednoho dne na hodině umění.
„Varoval jsem tě, abys nic nerozpoutala. Nevím, cos udělala, ale rozhodně
jsi tím zvrátila veškerý svůj pokrok.“
„Musela jsem,“ odpověděla jsem. „Musela jsem se chopit šance a udělat
něco, o čem vím, že se vyplatí.“
„Vážně?“ zeptal se smutným tónem, který napovídal, že se o něco
podobného sám pokoušel už mnohokrát.
„Ano,“ prohlásila jsem zapáleně. „Vyplatí se to.“
Obdařil mě spikleneckým úsměvem a vrátil se k malování, ale mně bylo
jasné, že si myslí, že lžu. Děsivé na tom bylo, že jsem nevěděla, jestli
náhodou nemá pravdu.
Celou tu dobu jsem se upínala k naději, že se ve světě snů spojím
s Adrianem. Nevěděla jsem, proč k tomu ještě
nedošlo, ale ani na vteřinu jsem nepochybovala o tom, že mě stále hledá a
miluje. A pokud se něco pokazilo se sny,
jistě si najde jinou cestu, jak se ke mně dostat.
Týden po odpojení plynu se moje postavení v nápravném centru změnilo,
protože přišla nová členka. „To je pro tebe dobrá zpráva,“ pověděl mi
Duncan na chodbě. „Na chvíli se veškerá pozornost upře na ni, takže k ní
nebuď moc přátelská.“
Takovou radu jsem jen těžko mohla poslechnout, hlavně když jsem tu
novou viděla, jak sedí v jídelně sama u snídaně. Duncan na mě upřel
varovný pohled, abych zůstala sedět sama, ačkoli jsem si připadala hloupě
a zbaběle, že se mě i té nové všichni straní. Jmenovala se Renee a
vypadala, že je asi stejně stará jako já, pokud ne o rok mladší. Určitě
bychom si rozuměly, protože ji stejně jako mě poslali na očistu hned při
první vyučovací hodině, když odporovala učiteli.
Ale Renee se na rozdíl ode mě vrátila bledá a nemocně vypadající, ale
nenechala se tím zastrašit. V určitém ohledu jsem to obdivovala. Byla
ubitá dobou, kterou strávila na samotce, ale v očích měla rebelskou
jiskru, která naznačovala sílu a kuráž. Konečně někdo, kdo může být můj
spojenec, pomyslela jsem si. Když jsem se o tom na hodině umění zmínila
Duncanovi, ihned se mi to pokoušel vymluvit.
„Ještě ne,“ zašeptal. „Je moc nová, moc na očích. A sama si to taky
moc neusnadňuje.“
Měl pravdu. Ačkoli se určitě poučila, že by neměla říkat, co jí zrovna
přijde na mysl, netvářila se nijak kajícně a dávala najevo, že nevěří
tomu, co jí alchymisté vykládají. Vypadalo to, že si svoje opovržení
kolektivem užívá. Když jsem ji občas na chodbě obdařila přátelským
úsměvem, úplně mě ignorovala. Při vyučování z ní vyzařoval vztek vůči
učitelům i studentům.
„Trochu mě překvapuje, že už ji pustili z rozjímání,“ poznamenal
Duncan. „Někdo to asi popletl.“
„Právě proto potřebuje s někým kamarádit víc než kdy jindy,“ trvala
jsem na svém. „Potřebuje, aby jí někdo řekl: ,Hele, je v pořádku, že se
cítíš takhle, ale na nějakou dobu se musíš ponížit.‘ Jinak ji pošlou zase
zpátky.“
 Varovně zavrtěl hlavou. „Nedělej to. Nepleť se do toho. Hlavně když
její příchod znamená, že bys mohla brzo postoupit. A oni ji nepošlou
zpátky do cely.“
Z jeho hlasu zazníval zlověstný podtón, takže ačkoli jsem nechtěla,
udržovala jsem si od Renee celý den odstup. Když přišlo ráno – pořád bez
kontaktu s Adrianem –, odhodlala jsem se přisednout si k ní a nepoddat se
tlaku okolí. Jenže jsem svůj plán musela odložit, protože mě pozval ke
stolu jeden z kluků, kteří vždycky jedli s Duncanem. Nejistě jsem tam
postávala s tácem a těkala pohledem mezi Renee a Duncanem. Připadalo mi
správné jít k ní, ale jak bych mohla odmítnout první šanci na společenský
kontakt po tak dlouhé době? Odolala jsem svým instinktům a zamířila
k Duncanovu stolu. V duchu jsem si slíbila, že to s Renee napravím
později.
Jenže později už nenastalo.
V Renee to nejspíš celý den vřelo a už to nemohla vydržet, takže při
třetí hodině vybuchla a začala vykládat ještě delší tirády než včera o
tom, že náš učitel šíří zaslepenou propagandu. Ochranka ji odvedla a mně
jí bylo líto, že musí dva dny za sebou absolvovat očistu, navíc tak
krátce poté, co ji pustili ze samotky. Když ji odváděli z místnosti,
Duncan se mi podíval do očí a jeho pohled jasně vyjadřoval: Já jsem ti to
říkal.
Když nastala doba oběda, čekala jsem, že na poslední chvíli změní
jídelníček na oblíbené jídlo Renee, aby ji potrestali o to víc. Ale na
tabuli bylo napsáno totéž co ráno, a tak jsem uvažovala, jestli se jí to
vyhnulo, nebo jestli náhodou nejsou jejím oblíbeným jídlem kuřecí nugety.
Ale když pak Renee přišla do jídelny, my ostatní už jsme
dávno jedli. Na oběd jsem v tu chvíli úplně zapomněla.
Vzdorovitá jiskra v jejích očích vyhasla. Zmateně se rozhlížela kolem
a vypadala, že nikdy neviděla tuhle místnost nebo jakoukoli jinou
jídelnu. V obličeji měla prázdný výraz, skoro až přihlouplý. Zůstala stát
ve dveřích a ani se nepokusila vejít nebo si vzít jídlo. Nikdo se
neobtěžoval jí pomoct.
Vězeňkyně Elsa vedle mě zadržela dech. „Myslela jsem si, že to
přijde.“
„Co?“ zeptala jsem se nechápavě. „Byla to špatná očista?“
„Něco horšího,“ řekla Elsa. „Přetetování.“
Vybavila jsem si svůj zážitek a uvažovala, jak to může být horší, když
nás tady přetetovávají všechny. „Copak ji
nepřetetovali hned, jak ji pustili ze samotky?“
„To bylo standardní přetetování,“ vysvětlil další můj společník u
stolu jménem Jonah. „Zjevně to nestačilo, a tak jí dali větší dávku – asi
hodně velkou. To se někdy stává. Do člověka přejde poselství, ale nějakou
dobu je pak omámený a zapomíná na obyčejný život.“
Zmocnila se mě hrůza. Toho jsem se obávala. Proto jsem vyrobila
magický inkoust, který potlačí nátlak alchymistů. Tenhle pohled bez
života už jsem viděla – u Keitha. Když ho čerstvě propustili z nápravného
centra, taky se choval jako zombie a nedokázal nic jiného než papouškovat
řeči alchymistů, které do něj vtloukali. Ale Keith aspoň zvládal běžné
každodenní činnosti. Byl původně taky tak vymazaný? Byl to strašný
pohled. A ještě strašnější bylo, že jí nikdo nepomohl.
V okamžiku jsem vyskočila ze židle a ignorovala, jak za mnou Duncan
ostře vdechl.
 Doběhla jsem k Renee, vzala ji za paži a vedla ji do jídelny. „Pojď,“
řekla jsem jí a soustředila se na ni natolik, že jsem nevnímala, jak se
na mě upírá pozornost všech přítomných. „Nechceš se najíst?“
Renee několik vteřin nepřítomně zírala před sebe a pak se pomalu
otočila ke mně. „Nevím. Myslíš, že bych měla?“
„Máš hlad?“ zeptala jsem se.
Mezi obočím se jí objevila malá vráska. „Myslíš, že mám? Jestli
myslíš…“
Vedla jsem ji k okýnku k Baxterovi. „Myslím, že bys měla být, čímkoli
chceš,“ prohlásila jsem odhodlaně. Když došla ke kuchaři, nic mu neřekla
a on jako obvykle nebyl příliš vstřícný. Takže to bylo na mně. „Renee
potřebuje něco k obědu.“
Baxter nezareagoval okamžitě, až jsem si říkala, jestli nečeká na to,
až ho požádá sama. Pokud ano, nějakou dobu bychom si tu nejspíš postály.
Ale po chvíli nerozhodnosti se otočil a začal jí nandávat na talíř kuřecí
nugety. Odnesla jsem jí tác k prázdnému stolu, odtáhla židli a pokynula
jí, aby se posadila. Zdálo se, že na takové příkazy reaguje dobře, i když
jsou beze slov. Sama ale nic neudělala, a tak jsem usedla naproti ní.
„Můžeš jíst, jestli chceš,“ řekla jsem. Když to nic nevyvolalo,
zvolila jsem jiná slova. „Sněz to kuře, Renee.“
Poslušně zvedla jednu nugetu a začala jíst. Pozorovala jsem ji se
vzrůstajícím zděšením. Se zděšením a hněvem.
Vážně si alchymisté myslí, že tohle je lepší, než když někdo zpochybňuje
autority? Mezi všemi hrůzami, které alchymisté dělají, mi připadalo
příšerné, že tohle můžou udělat lidské bytosti. Když jsem zjistila, že
jsem chráněná před přetetováním, myslela jsem si, že jsem v tomto ohledu
v bezpečí. A byla to pravda – skutečně jsem byla v bezpečí. Ale ostatní
kolem mě, ať už jsou to kamarádi nebo nepřátelé, neustále riskují, že to
u nich alchymisté
s přetetováním přeženou. Nezáleží na tom, jestli je tenhle účinek
ojedinělý. I kdyby se to stalo jen jednou, bylo by to až moc.
„Vypij mléko,“ poručila jsem jí, když jsem zaznamenala, že kuře už
dojedla a jen zírá do prázdného talíře. Vypila asi půlku sklenice, když
vtom se ozvalo zvonění. „Je čas jít, Renee. Tenhle zvuk znamená, že
musíme jít někam jinam.“
Když jsem se zvedla, ona taky. Vtom se k nám přiblížili dva poskoci
Sheridanové. „Půjdeš s námi,“ oznámil mi jeden z nich.
Chtěla jsem poslechnout, ale když jsem viděla bezmocný výraz Renee,
nedbala jsem na pobízení poskoků, obrátila se k ní a řekla: „Běž
s ostatními a dělej, co dělají oni. Vidíš, jak teď odkládají tácy? udělej
to a pak s nimi běž na další hodinu.“ Jeden z poskoků mě zatahal za
rukáv, abych už se pohnula. Zůstala jsem tam stát, dokud Renee nepřikývla
a nepřidala se s tácem k ostatním. Až pak jsem nechala ty dva, aby mě
odvedli. Nad mým malým projevem odporu se netvářili nijak potěšeně.
Odvedli mě do výtahu a sjeli jsme o poschodí níž, kde se odehrávala
očista. Uvažovala jsem, jestli díky tomu, že jsem nedojedla oběd, bude
celá ta procedura víc nebo míň nepříjemná. Ale kupodivu jsme obvyklé
dveře minuli a pokračovali dál až na konec chodby, kde jsem ještě nikdy
nebyla. Minuli jsme skříňky pečlivě označené jako kuchyňské a kancelářské
potřeby a pak jsme pokračovali ke dveřím, které byly zlověstně
neoznačené. A do nich mě zavedli.
Místnost vypadala podobně jako ty, které sloužily k očistě, až na to,
že křeslo mělo větší opěradla, než na jaká jsem byla zvyklá. Stejně mělo
popruhy, což bylo jediné důležité. Možná je to nějaký zmodernizovaný
model odněkud, kde nakupují mučicí nástroje. Sheridanová už tam na nás
čekala s malým dálkovým ovládáním v ruce. Dozorci mě připoutali do křesla
a pak nás na její kývnutí nechali o samotě.
„No ahoj, Sydney,“ řekla. „Musím říct, že jsem zklamaná, že máš zase
problém.“
„Opravdu, madam? Tenhle týden už jsem párkrát na očistě byla,“
odpověděla jsem a pomyslela na to, jak mě ostatní poslední dobou
obviňovali.
Sheridanová zamítavě mávla rukou. „Tamto? Ale no tak, obě přece víme,
že to jen ostatní hrají svoje hry. Vlastně sis vedla pozoruhodně dobře –
až dosud.“
Vrátila se mi jiskra mého předchozího hněvu. Sheridanová si jako
ostatní z velení dobře uvědomovala, že když někdo opravdu překročí
hranice, nedá se to srovnávat s tím, když někoho prostě udají ostatní. A
bylo jí to jedno.
Polkla jsem svůj hněv a nasadila zdvořilý výraz. „Co přesně jsem
udělala, madam?“
„Víš, co se dneska stalo s Renee, Sydney?“
„Slyšela jsem, že byla přetetována,“ řekla jsem opatrně.
„To ti pověděli ostatní.“
„Ano.“
„A neřekli ti taky, abys jí nepomáhala, až se vrátí?“
Zaváhala jsem. „Tak vyloženě ne. Ale dali jasně najevo, že oni to
neudělají.“
„A nemyslíš, že bys měla následovat jejich vedení?“ zatlačila.
„Omlouvám se, madam,“ řekla jsem, „ale myslela jsem, že mojí
povinností je poslouchat vaše rozkazy, ne rozkazy mých spolubydlících.
Jelikož jste mi vy ani jiný učitel neřekli, abych Renee nepomáhala,
nemyslela jsem, že dělám něco špatného. Vlastně jsem si myslela, že
soucitný čin vůči jinému člověku je něco správného. Omlouvám se, pokud
jsem to špatně pochopila.“
Dlouho si mě prohlížela a já jsem se jí bez mrknutí dívala do očí.
„Říkáš samé správné věci, ale uvažuju, jestli
je myslíš opravdu vážně. Tak tedy dobrá. Začneme.“
Stiskla tlačítko a rozsvítila se obrazovka s typickou fotkou šťastných
Morojů.
„Co vidíš, Sydney?“
Zamračila jsem se, protože jsem si uvědomila, že mi zapomněla píchnout
látku vyvolávající nevolnost. Ale rozhodně jsem ji na to nechtěla
upozorňovat. „Moroje, madam.“
„Špatně. Vidíš stvůry zla.“
Tenhle nový vývoj událostí mě nechal v nejistotě, jak pokračovat.
„Nevím. Možná ano. Musela bych toho o těchhle konkrétních Morojích vědět
víc.“
„Nepotřebuješ vědět nic jiného, než co jsem ti řekla. Jsou to stvůry
zla.“
„Když to říkáte, madam,“ řekla jsem opatrně.
Zachovala si klidný výraz. „Potřebuju, abys to řekla ty. Opakuj po
mně: ,Vidím stvůry zla.‘“
Zírala jsem na Moroje na fotce. Byly to dvě dívky zhruba mého věku,
které vypadaly, že by mohly být sestry. Usmívaly se a každá držela v ruce
kornout se zmrzlinou. Vůbec nic na nich nepůsobilo zle, pokud by ovšem
nenutily tu zmrzlinu nějakému dítěti s cukrovkou. Jak jsem nad tím
přemýšlela, náhle cvakla opěradla pod mými pažemi. Jejich vršek se
odsunul a odhalil dutý prostor naplnění čirou tekutinou.
„Co je to?“ zeptala jsem se.
„Vidíš stvůry zla?“ odpověděla mi Sheridanová otázkou.
Asi mi trvalo dlouho, než jsem odpověděla, a tak Sheridanová zmáčkla
tlačítko na dálkovém ovládání. Popruhy, které mi držely paži na místě, se
náhle daly do pohybu a tlačily mi ruku dolů. Mechanismus se zastavil,
sotva jsem se dotkla hladiny, a pak mi hned zase ruku zvedal.
Ale ten dotek stačil. Vykřikla jsem bolestí a překvapením, jak mě
začala pálit kůže v místech, kde se moje ruka dotkla tekutiny. Ať už to
byla jakákoli chemikálie, vyvolávala pocit, že jsem se dotkla vařící
vody, která mě popálila. Jakmile jsem měla ruku mimo nádržku, bolest
začala pomalu ustávat.
„A teď řekni,“ vyzvala mě Sheridanová až příliš sladce na to, co právě
udělala, „Vidím stvůry zla.“
Nedala mi šanci zareagovat a okamžitě zopakovala tentýž postup znovu.
Až na to, že tentokrát mi tam nechala ruku o něco déle než předtím. Ale
už jsem na to byla připravená, a tak jsem si skousla ret, abych nekřičela
bolestí. Bolest byla stejná, a když po chvíli Sheridanová moji ruku
nadzvedla, vydechla jsem úlevou.
Úleva netrvala dlouho, protože mě hned vyzvala: „A teď řekni –“
Nedala jsem jí šanci dokončit větu. „Vidím stvůry zla,“ vyhrkla jsem
okamžitě.
Obličej se jí vítězoslavně rozzářil. „Výborně. Teď zkusíme něco
jiného.“ Objevila se nová fotka, tentokrát zobrazovala skupinku
morojských školáků. „Co vidíš?“
Učím se rychle. „Vidím stvůry zla,“ odpověděla jsem okamžitě.
Samozřejmě to bylo směšné. Na těchhle dětech nebylo nic zlého, ani na
jiných fotkách, které mi ukazovala. Když jsem byla na samotce, přísahala
jsem si, že budu hrát jejich hry, jen abych se odtud co nejdřív dostala.
A pokud se po mně chce, abych papouškovala tyhle lži jako odčinění za to,
že jsem pomohla Renee, ráda to udělám.
Morojský pár, morojské děti, starý muž… a tak to pokračovalo pořád
dál. Sheridanová přeskakovala z obličeje na obličej a já pořád
odpovídala: „Vidím stvůry zla. Vidím stvůry zla. Vidím –“
Slova se mi zarazila v hrdle, když jsem uviděla další dva Moroje. Ty
Moroje jsem znala.
Adrian a Jill.
Netušila jsem, kde sehnala jejich fotku, a bylo mi to jedno. Když jsem
se dívala do jejich usměvavých obličejů, které jsem tolik milovala a
které mi tolik chyběly, srdce se mi rozbušilo. Představovala jsem si je
snad tisíckrát,
ale opravdová fotka se nedá nahradit představou. Vpíjela jsem se do
každičkého detailu – jak světlo prosvěcuje Adrianovy vlasy, jak se Jill
vlní rty do plachého úsměvu. Musela jsem polknout vlnu emocí, která se ve
mně vzedmula. Sheridanová mě možná chtěla potrestat, že mi je ukázala,
ale mně to připadalo jako odměna – dokud znovu nepromluvila.
„Co vidíš, Sydney?“
Otevřela jsem ústa, abych zopakovala tu stupidní větu, ale nedokázala
jsem se k tomu přimět. Když jsem se dívala do těch milovaných tváří a do
očí, které jim zářily štěstím… Nedokázala jsem to. I když jsem věděla, že
je to lež, nedokázala jsem odsoudit Adriana a Jill.
Sheridanová nemarnila čas. Mechanismus mi ponořil ruku do tekutiny víc
než předtím, takže jsem ji teď měla napůl v chemikálii. Ten šok mě úplně
vykolejil a bylo to o to horší, že mi tam nechala ruku déle než předtím.
Nevím, co to bylo za kyselinu, ale popálila mi kůži a všechny nervy jsem
měla jako v jednom ohni. Vyjekla jsem bolestí a ještě chvíli poté, co mi
ruku nadzvedla, jsem pořád fňukala z přetrvávající bolesti.
„Co vidíš, Sydney?“
Zamrkala jsem, abych rozehnala slzy, a soustředila se na Adriana a
Jill. Prostě to řekni, přesvědčovala jsem samu sebe. Musíš se odtud
dostat. Musíš se vrátit za nimi. A zároveň jsem uvažovala: Tak takhle to
začíná? Takhle ze mě bude totéž jako z Keitha? Začne to tak, že budu
přesvědčená, že to, co říkám, je lež, kterou vyslovím jen proto, abych se
vyhnula bolesti? Stane se ta lež nakonec pravdou?
Když jsem mlčela, Sheridanová mi znovu ponořila ruku, tentokrát ještě
hlouběji. „Řekni to,“ naléhala hlasem, který postrádal jakoukoli lidskou
emoci. „Řekni mi, co vidíš.“
Zaúpěla jsem bolestí, ale to bylo všechno. V duchu jsem si říkala:
Neřeknu to. Nezradím Adriana a Jill, i když jen prázdnými slovy. Myslela
jsem, že když vydržím bolest o něco déle, dopřeje mi přestávku jako
předtím, jenže namísto toho mi ponořila ruku ještě hlouběji, takže už
byla komplet celá v tekutině. Křičela jsem, jak mi to spalovalo kůži.
Podívala jsem se dolů a čekala, že uvidím, že už se mi rozpouští tkáň,
ale ruku jsem měla jen růžovou. Ať už to byla jakákoli sloučenina,
vyvinuli ji proto, aby způsobovala velkou bolest, ale ve skutečnosti
nepoškozovala.
„Řekni mi, co vidíš, Sydney. Řekni mi, co vidíš, a já to ukončím.“
Snažila jsem se bojovat s bolestí, jenže to bylo nemožné, když jsem
měla dojem, že mě pálí zaživa.
„Řekni mi, co vidíš, Sydney.“
Bolest byla čím dál větší. Nakonec jsem se podívala do očí svých
milovaných a vyhrkla: „Vidím stvůry zla.“
„Neslyšela jsem,“ odvětila klidně. „Řekni to hlasitěji.“
„Vidím stvůry zla!“ zařvala jsem.
Dotkla se dálkového ovládání a ruka se mi nadzvedla, osvobozená od
mučení v tekutině. Nadechla jsem se, abych vydechla úlevou, jenže vtom mi
ruku bez varování opět ponořila. Vykřikla jsem bolestí, která trvala asi
deset vteřin, než mi ruku znovu nadzvedla.
„Co to děláte?“ vykřikla jsem. „Myslela jsem, že jste řekla –“
„To je právě ten problém,“ přerušila mě. Na jakýsi němý rozkaz se
objevili její poskoci a začali mě rozvazovat. „Tys myslela. Stejně jako
jsi myslela, že je v pořádku, když pomůžeš Renee. Jediné, co musíš, je
dělat to, co ti řekneme. Rozumíš?“
Podívala jsem se na svou ruku, která byla sice zarudlá, ale nevypadala
tak příšerně, jak jsem se obávala. Pak jsem se znovu podívala na Adriana
a Jill a připadala si hrozně, že jsem tak slabá. „Ano, madam.“
„Výborně,“ poznamenala Sheridanová a odložila dálkové ovládání. „Tak
můžeme přistoupit k další lekci?“

10. kapitola
Adrian
„Adriane?“
Otevřel jsem oči a zamžoural do obličeje nějaké neznámé dívky. Byla
úplně oblečená a já taky, takže to vypadalo slibně. Když viděla můj
nechápavý výraz, obdařila mě hořkým úsměvem.
„Jsem Ada. Včera v noci jsi tady vytuhl. Ale teď už musíš jít, než se
vrátí moji rodiče.“
 Posadil jsem se a zjistil jsem, že jsem ležel na tvrdé dřevěné
podlaze, což vysvětlovalo bolest zad a hlavy.
Rozhlédl jsem se a uviděl několik hostů včerejšího večírku v podobném
stavu. Sbírali se a potáceli se ke dveřím. Ada se spokojila s tím, že už
se chystám k odchodu, a zamířila k dalším nevítaným nocležníkům.
„Dík, žes mě tu nechala,“ křikl jsem na ni. „Skvělá party.“
Nebo jsem aspoň předpokládal, že byla skvělá, když jsem vytuhl na
podlaze. Vedle mě ležela prázdná láhev od vermutu, ale nepamatoval jsem
si, jestli byla moje, nebo ne. Doufal jsem, že ne. Opít se vermutem je
prostě smutné. Poslední dva týdny se mi slily do jednolitého dekadentního
hýření, ale tentokrát jsem poprvé někde zůstal přes noc. Charlotte
obvykle dohlédla na to, abych se dostal do svého apartmánu. Chvíli jsem
se cítil ublíženě, že tu nebyla a nepomohla mi jako obvykle. Vzápětí jsem
si mlhavě vybavil, že je pondělí, tudíž chtěla jít dřív spát, protože jí
začal pracovní týden.
Když jsem vyšel ven, vypadalo to, že je tak šest ráno. Vycházející
slunce nemilosrdně působilo na moji kocovinu. Venku se pohybovalo jen
málo lidí. Podle našeho vampýrského režimu bylo zrovna hodně pozdě
v noci. Co nevidět už budou všichni v postelích. Dokonce i strážci touhle
dobou hlídkovali jen zlehka. Cestou k domu pro hosty jsem potkal jen dva.
Jeden z nich se zarazil, když mě zaznamenal.
„Adriane?“
Pomyslel jsem si, že mě možná předchází moje pověst, ale vzápětí mi
došlo, že je to Dimitrij. „No ahoj,“ vypravil jsem ze sebe. „Dobrý ráno.
Nebo tak něco.“
„Vypadáš, že už jsi na tom byl i líp,“ poznamenal. „Zrovna mi skončila
směna. Nechceš zajít někam na snídani?“
Zamyslel jsem se a nedokázal si vybavit, kdy jsem naposledy pozřel
něco v pevném stavu. „Mám prázdný žaludek. Nevím, jak by zareagoval na
jídlo.“
„To, že nevíš, nejspíš znamená, že se potřebuješ pořádně najíst,“
řekl. Znělo mi to jako ta nejpodivnější logika, jakou jsem kdy slyšel.
„Aspoň podle mojí zkušenosti.“
Uvažoval jsem, kolik má asi zkušeností v těchhle záležitostech.
Opravdu netuším, co dělá ve volném čase. Možná, že zkonzumuje víc ruské
vodky, než si myslím. Vždycky jsem si představoval, že když zrovna
nepracuje, trénuje s Rose na matracích bojová umění a říkají tomu
milostná předehra.
„určitě nechceš jít domů a přitulit se k Rose?“ zeptal jsem se.
„Počkej… Vrátila už se vůbec? Nebyla s Lissou v Lehighu?“
„Jsou zpátky už týden,“ objasnil Dimitrij trpělivě. „Pojď, zvu tě.“
Následoval jsem ho, neboť Dimitriji Belikovovi se jen těžko dá říct
ne. Navíc jsem pořád zpracovával tu zprávu, že jsem ztratil tolik času a
mezitím už se Rose s Lissou vrátily. „Můžu zaplatit. Nebo spíš,“ dodal
jsem hořce, „můj táta může zaplatit, protože to je zřejmě jediný způsob,
jak já a moje máma můžeme přežít.“
Dimitrij si zachoval neutrální výraz. Vydali jsme se k budově, kde se
nacházela spousta restaurací, z nichž většina byla touhle dobou už
zavřená. „Proto žiješ v takovém zoufalství už od doby, kdy jsi sem
přijel?“
„Spíš bych to považoval za volbu životního stylu,“ pověděl jsem mu. „A
jak vůbec víš, co jsem dělal?“
„Řeči se šíří rychle,“ odpověděl tajemně.
 Restaurace, do které mě zavedl, byla plná strážců, kterým zřejmě
končily směny. Vzhledem k jejich počtu to pravděpodobně bylo
nejbezpečnější místo na celém královském dvoře.
„Co dělám, je moje věc,“ opáčil jsem plamenně.
„To samozřejmě je,“ připustil. „Já jen, že takhle jsi to už dlouho
nevedl. Překvapilo mě, že ses vrátil do starých
časů.“
V restauraci se podávala snídaně bufetovým systémem. Moje matka by
nejspíš upadla do mdlob, že se má obsloužit sama, ale já si poslušně vzal
talíř a zařadil se s Dimitrijem do fronty. Nandali jsme si jídlo na tácy
a usedli k malému stolu v rohu. Jídla se ani nedotkl, jen se ke mně
s vážným výrazem naklonil.
„Máš na víc, Adriane,“ řekl mi. „Ať už k tomu máš jakýkoli důvod, máš
na víc. Nenalhávej si, že jsi slabší, než ve skutečnosti jsi.“
Tolik se to podobalo tomu, co mi dřív říkala Sydney, že jsem se
zarazil. Vzápětí se mi ale vrátil hněv. „Proto
jsi mě sem pozval? Abys mě poučoval? Nedělej, že o mně něco víš. Tak
dobří kamarádi zase nejsme.“
Ta poznámka ho zjevně překvapila. „To mě mrzí. Doufal jsem, že jsme.
Doufal jsem, že tě znám.“
„Neznáš,“ prohlásil jsem a odsunul svůj tác stranou. „Nikdo mě nezná.“
Jedině Sydney, pomyslel jsem si. A ta by se za mě teď styděla.
„Spoustě lidí na tobě záleží.“ Dimitrij byl stále ztělesněním klidu.
„Neodvracej se od nich.“
„Jako se oni odvrátili ode mě?“ vyštěkl jsem a pomyslel na to, jak mi
Lissa odmítla pomoct. „Zkoušel jsem žádat o pomoc, ale odmítli mě! Nikdo
mi nepomohl.“ Náhle jsem se zarazil. „Už nemám hlad. Díky za ,pokec‘.“
Nechal jsem tam svůj tác nedotčený a vyběhl jsem ven. Nešel za mnou,
za což jsem mu byl vděčný, protože by mu nedalo žádnou práci doslova mě
odtáhnout zase zpátky. Odešel jsem ze vzteku, ale i z ponížení. Jeho
slova mě zranila, a nejen proto, že mě odsoudil – už jsem se beztak
odsoudil sám –, ale proto, že mi připomněl Sydney. Sydney vždycky říkala,
že mám na víc a že jsem lepší. Zatraceně dobře se mi podařilo dokázat jí,
že se spletla. Zklamal jsem ji. Dimitrijova slova mě zasáhla, i když si
to neuvědomoval.
Vrátil jsem se do svého pokoje a obrátil do sebe pár panáků vodky. Pak
jsem upadl do postele a téměř okamžitě jsem usnul. Snil jsem o Sydney,
ale ne magickým způsobem za použití éteru. Zdálo se mi, jak se směje a
jak zoufale a přitom pobaveně říká: „Ach, Adriane,“ kdykoli jsem vyvedl
něco směšného. Ve snu jsem viděl, jak jí slunce proměňuje vlasy v tekuté
zlato a zvýrazňuje jantarové odlesky v jejích očích. A nejsladší ze všeho
bylo, že se mi zdálo, jak mě objímá a tiskne svoje na rty na mé a mě
naplňuje vášeň a láska větší, než jsem si myslel, že dokážu pojmout.
Moje světy snů a bdění se prolnuly a najednou mě opravdu kolem pasu
něžně objímaly paže a líbaly mě hebké rty. Na polibek jsem zareagoval
s naléhavostí. Tak dlouho jsem byl sám, že jsem si nepřipadal ztracený
jen ve světě, ale i ve vlastní mysli. Když jsem měl Sydney tady
v posteli, vzpamatoval jsem se víc, než bych si myslel, že je vůbec
možné. Dokážu zvládnout bouře ve svém světě, šílenství v naší rodině…
Teď, když je Sydney tady, vydržím už všechno.
Až na to, že tu nebyla.
Sydney je pryč, drží ji někdo daleko, daleko ode mě…, což znamená, že
mě neobjímají její paže a nelíbají její rty.
Probral jsem se z ospalosti, otevřel oči a pokusil se najít nějaký smysl
v tom, co vidím. Rolety zabraňovaly většině slunečního světla proniknout
dovnitř, ale přesto jsem viděl natolik dobře, že jsem zaznamenal, že
dívka, která je se mnou v posteli, má černé vlasy a ne zlaté. Oči měla
šedé a ne hnědé.
„Charlotte?“
Něžně jsem ji odstrčil a odsunul se od ní na posteli co nejdál. Oči jí
jiskřily pobavením a smála se mému překvapenému výrazu. „Čekals někoho
jiného? Počkej, na to neodpovídej.“
„Ne…, ale co tady děláš?“ Zamrkal jsem ve zšeřelé místnosti. „Jak ses
sem vůbec dostala?“
„Dal jsi mi klíč pro případ nouze, pamatuješ?“ Nepamatoval jsem se,
ale to mě taky nepřekvapovalo. Zatvářila se trochu zklamaně, že jsem to
zřejmě udělal z opileckého impulsu. „Dělala jsem si starosti, když ses mi
ráno neozval, a tak jsem sem zašla, abych tě zkontrolovala, když mám teď
pauzu na oběd. Dneska končím v práci pozdě.“
„Vrhnout se na mě je něco jinýho než mě zkontrolovat,“ poznamenal
jsem.
„To trochu přeháníš, že jsem se na tebe vrhla,“ napomenula mě. „Hlavně
když jsi to byl ty, kdo po mně začal sahat, když jsem si sedla k tobě na
postel.“
„Vážně?“ Opět bych nemohl říct, že mě to překvapuje. „Tak… to se
omlouvám. Napůl jsem spal a nevěděl jsem, co dělám. Měl jsem… sen.“
„Vypadalo to, že si uvědomuješ, co se mnou děláš,“ prohlásila
Charlotte. Natáhla ke mně ruku. „Zdálo se ti o ní?“
„O kom?“
„Ty víš o kom. O ní. O tý holce, která tě trápí. Nezapírej,“ dodala,
když viděla, že už se chystám protestovat.
„Nemyslíš, že to poznám? Ach, Adriane.“ Bylo nepříjemné slyšet ta slova
od ní, když se mi zdálo, že je vyslovila Sydney. Charlotte mě něžně
pohladila po tváři. „Už když jsi přišel ke dvoru, poznala jsem, že ti
někdo zlomil srdce. Nesnáším, že to řešíš takhle. Užírá mě to.“
Zavrtěl jsem hlavou, ale ruku jsem jí neodstrčil. „Ty to nechápeš. Jde
o víc, než si myslíš.“
„Vím, že ona tady není. A že je ti mizerně. Prosím…“ Posunula se na
posteli blíž a sklonila se nade mnou, takže její tmavé kudrliny vytvořily
kolem našich hlav záclonu. „Přitahuješ mě už od chvíle, kdy jsme se
poznali. Chci, aby ti bylo líp.“
Sklonila se, aby mě políbila, ale já zvedl ruku a zarazil jsem ji.
„Ne… Nemůžu.“
„Proč? Vrátí se snad?“
Charlottin tón nebyl krutý, ale působil vyzývavě. Odvrátil jsem zrak.
„Já… Já nevím…“
„Tak proč se tomu bráníš?“ zeptala se prosebně. „Vím, že se ti líbím.
A co je důležitější – vím, že mi rozumíš. Nikdo jiný nechápe, jaké to je,
když mnou zmítají vlny éteru a musím vydržet to, co ty taky. Nestojí to
za to? Prostě mít někoho blízkého, abys nebyl sám?“
Pokusila se mě znovu políbit a já jí v tom nebránil, protože jsem
neměl argumenty proti její logice. Rozhodně jsem ji nemiloval jako
Sydney, ale vzájemně jsme se chápali. Neodsuzovala mě za to, co dělám, a
ani se nesnažila pomoct mi najít lepší cestu z mého zoufalství. A navíc
měla pravdu – je hezké nebýt sám.
Najednou jsem si vzpomněl na slova své matky a bylo to jako facka do
tváře. Přestaň se honit za snem a zaměř se
na hledání ženy, s níž můžeš vytvořit stabilní svazek pro život. To jsme
s tvým otcem udělali.
Dělám to snad s Charlotte? Buduju stabilní svazek s někým, kdo sdílí
moje neřesti a taky potřebuje uniknout – ale koho nemiluju? Určitě by to
bylo snadné. Charlotte by se o to postarala. Mohli bychom spolu strávit
celý život a vzájemně se litovat, jaké to je být uživatelem éteru. Mohli
bychom chodit z večírku na večírek a doufat, že tím o chvilku oddálíme
temnotu. Byl by to příjemný život. Stabilní, jak by řekla moje matka. Ale
nikdy bych se nesnažil zlepšit se. Nikdy bych nedosáhl toho, že bych byl
lepším člověkem, jak vždycky říkala Sydney. A už nikdy bych nezažil
euforii z všepohlcující lásky, která mě obklopovala každičký okamžik, kdy
jsem byl se Sydney. Díky tomu pocitu z lásky jsem si neustále myslel:
Ano, takhle to vypadá, když je člověk naživu.
Bylo by to snadné, zašeptala teta Taťána. Ona je tady. Zažeň tu
bolest. Tvoje druhá dívka je daleko, ale tuhle máš
přímo před sebou. Poddej se tomu. Prostě řekni ano. Ano, ano, ano…
„Ne,“ řekl jsem.
Přerušil jsem polibek s Charlotte a tentokrát si stoupl, aby mě neměla
na dosah. Byl jsem blázen. Slabý a líný blázen. Podlehl jsem depresi ze
situace svých rodičů a z toho, že jsem nijak nepokročil v hledání Sydney.
Nejenže jsem se vzdal Sydney, vzdal jsem se i sám sebe. Proplouval jsem
dekadentním životem večírků u královského dvora, protože to bylo
jednoduché – mnohem jednodušší než se pokoušet hledat Sydney a zároveň
zůstat silný, když bylo všechno beznadějné.
„Charlotte, promiň, ale tohle nemůžu,“ řekl jsem a vložil do svého
prohlášení takovou sílu, jaké jsem jen byl schopen. „Omlouvám se, jestli
jsem tě nějak povzbuzoval, ale k tomuhle nedojde. Jsem s tebou rád, ale
nikdy k tobě nebudu cítit nic víc, než cítím teď. A v tom případě by to
bylo pro nás oba nepřijatelné. Je mi líto. Nás žádná společná budoucnost
nečeká.“
Bylo to trošku přehnané, ale hlavně proto, že jsem poučoval spíš sám
sebe než ji. Trhla sebou a já si příliš pozdě uvědomil, že jsem jí svoje
pocity mohl vyjevit šetrněji – hlavně když vím, jak citliví jsou
uživatelé éteru. Její úsměv zmizel a couvla, jako bych ji uhodil.
Zamrkala, aby rozehnala slzy, a s co největší důstojností vstala
z postele.
„Chápu,“ řekla roztřeseným hlasem. Už zase si žmoulala ruce, ale
tentokrát tak silně, že si zarývala nehty do kůže. „Takže se omlouvám, že
jsem posledních pár týdnů marnila tvůj čas. Taky mi mohlo být jasné, že
úřednice nebude pro lorda Adriana Ivaškova dost dobrá.“
Teď jsem sebou trhl pro změnu já. „Charlotte, takhle to vůbec není. A
opravdu tě mám rád jako kamarádku. Nech mě to vysvětlit –“
„Neobtěžuj se.“ Otočila se ke mně zády a vykročila ke dveřím. „Nechci
už dál marnit tvůj čas a navíc musím něco sníst, než mi skončí pauza na
oběd. Promiň, že jsem tě vzbudila. Jsem ráda, že jsi v pořádku.“
„Charlotte –“ Ale než jsem stihl říct cokoli dalšího, už byla pryč.
Hlasitě za sebou práskla dveřmi.
Usedl jsem na postel a připadal si hrozně, fyzicky i psychicky.
Nechtěl jsem to s ní ukončit takhle. Nechtěl jsem, aby se stala spousta
věcí. Deprese nad mým životem mě znovu hrozila pohltit a bojoval jsem
s potřebou nalít si další drink.
„Ne,“ řekl jsem nahlas. „S tím už jsem skončil.“
Zarazil jsem se. Víc než kdy jindy jsem se obelhával a říkal si, že
můžu s mírou přes den popíjet, když zvládnu
každou chvíli hledat Sydney. Jenže… kdy jsem ji naposledy v noci hledal?
Tím míním dobu lidské noci. Když ji odvedli, hledal jsem ji neustále. Ale
poslední dobou… to byly spíš chabé pokusy, kdykoli jsem se probral
s kocovinou. Když se snesla tma a nastal čas, kdy by s největší
pravděpodobností spala, pokud je opravdu ve Státech, většinou už jsem do
sebe klopil panáky na prvním večírku. Kašlal jsem na to a nechával se
odradit předchozím selháním a rozptyloval se skutečným životem. Ale tuhle
chybu už nebudu opakovat. Musím být střízlivý a plný éteru, abych ji mohl
pravidelně hledat během celého dne i noci. Nezáleží na tom, kolikrát se
mi to nepodařilo. Jednoho dne, jednou ji zastihnu.
Přestože mi hlava tepala bolestí, uvedl jsem se do transu potřebného
k uchopení éteru a natáhl smysly k Sydney. Nic. Ale to bylo v pohodě.
Probral jsem se a slíbil si, že to zkusím znova. Skočil jsem do sprchy a
smyl ze sebe špínu včerejšího večírku. Když jsem vyšel z koupelny, cítil
jsem, že už bych dokázal strávit jídlo, a tak jsem snědl
zbytek koblihy, kterou jsem si včera přinesl. Nebo možná předevčírem.
byla sice okoralá, ale nějaké jídlo to bylo.
Jak jsem ji žvýkal, v duchu jsem si dělal seznam, co všechno musím
udělat, a dnes večer to nezahrnovalo návštěvu večírků. Na prvním místě
mého seznamu byly omluvy. Musím to urovnat s Charlotte a taky
s Dimitrijem, když jsem od něj odešel jako idiot. Taky si musím promluvit
s matkou. Přece nad ní nemůžu zlomit hůl jen proto, že ji nad sebou
zlomila sama. Začnu s ní, protože jsem s ní nemluvil nejdelší dobu. Ale
než to udělám, asi bych se měl zastavit u dárců, protože jsem si
nevybavoval, kdy jsem naposledy pil krev. To mi pomůže pročistit si
hlavu.
Už jsem byl na odchodu, ale na poslední chvíli jsem se rozhodl, že se
ještě poohlédnu po Sydney. Pátrat po ní
každou hodinu je možná přehnané, ale aspoň nevypadnu ze cviku a zůstanu
střízlivý. Pokud chci změnit svůj život, je důležité udržet si dobré
návyky. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl.
Natáhl jsem úponky éteru skrze svět snů a zaměřoval Sydney jako
pokaždé…
… a tentokrát se spojení navázalo.
Vykolejilo mě to. Už tak dlouho jsem ve snu nenavázal spojení, že jsem
snad ani nevěděl, co dělat. Ani jsem si předem nepromyslel scenérii,
protože jsem fungoval na autopilota a vlastně jsem ani neočekával žádný
výsledek. Když se svět kolem nás rozblikal a uviděl jsem, jak se mi
Sydney ve snu materializuje před očima, rychle jsem kolem nás vytvořil
obvyklé místo našich snových schůzek – Gettyho vilu v Malibu. Kolem nás
se objevily sloupy a zahrady, ohromné umělé jezírko a fontána u muzea.
Sydney stála hned u fontány. Chvíli jsem na ni jen zíral přes vodu a byl
jsem si jistý, že si ji jenom představuju. Můžu mít halucinace ve snu,
který jsem stvořil? Ale na absťák alkoholiků je jistě ještě příliš brzy.
„Adriane?“
Promluvila slabým hlasem, který se skoro ztrácel v zurčení vody
z fontány. Ale přesto v jejím hlase a v účinku,
který na mě měl, bylo cosi monumentálního. Už dřív jsem slyšel výraz
„podlamující se kolena“, ale až dosud jsem to na vlastní kůži nezažil.
Svaly jako by mi vypověděly službu a hruď se mi dmula přemírou emocí,
které jsem ani nebyl schopen popsat. Láska. Radost. Úleva. Nemohl jsem
tomu uvěřit. A do toho se míchaly emoce mých posledních několika týdnů –
zoufalství, strach a bolest. To všechno mi tryskalo ze srdce takovou
silou, až mi vhrkly slzy do očí. Připadalo mi nemožné, že jediná osoba je
schopná vyvolat ve mně tolik různých pocitů najednou. Jediná osoba je
schopná vyvolat celý vesmír pocitů jen tím, že vysloví vaše jméno.
Taky jsem věděl, že se mýlili – všichni. Moje máma. Můj táta.
Charlotte. Všichni, kdo věří, že lásku lze vybudovat na základě
společných cílů, ale přitom nikdy nezažili to, co já zažívám se Sydney.
Nemohl jsem uvěřit, že jsem kvůli svému ignorantství tohle všechno téměř
ztratil. Dokud jsem se teď nepodíval do jejích očí, neuvědomil jsem si,
jak prázdný a povrchní život vedu.
„Sydney…“
Trvalo by až příliš dlouho fontánu obejít. Skočil jsem tedy do vody a
brodil se k ní. Udělal bych to, i kdybych
měl na sobě skutečné oblečení, a nejen snové. Fyzická nepohoda teď nebyla
důležitá. Záleželo jen na tom, abych se k ní dostal. Můj svět, celá moje
existence spočívala jen v tom, abych byl s ní. Ta cesta mi zabrala
několik vteřin, ale přesto jsem měl dojem, že za ní putuju celé roky. Na
druhé straně jsem vylezl z vody, která ze mě stékala na kameny zalité
sluncem. Zaváhal jsem jen na chviličku a pak jsem ji objal. Napůl jsem
očekával, že se mi rozplyne pod rukama, ale byla skutečná. Skutečná a
pevná (aspoň natolik, jak to jen ve snovém světě jde). Zabořila mi
obličej do hrudi a roztřásla se potlačovanými vzlyky.
„Ach, Adriane. Kde jsi byl?“
Nebyla to výtka, jen vyjádření její touhy a obav. Nemohla vědět o
démonech, kteří mě posledních pár týdnů pronásledovali, ani o tom, že
chybělo jen málo, abych tuhle příležitost promarnil. Vzal jsem jí obličej
do dlaní a zadíval se do jejích hnědých očí, které jsem tolik miloval a
které se teď leskly neprolitými slzami.
„Promiň,“ vydechl jsem. „Moc se omlouvám. Hledal jsem tě strašně
dlouho…, ale nedostal jsem se k tobě. A pak…, pak jsem zlenivěl. Vím, že
jsem neměl. Ty bys to neudělala. Bože, Sydney, tolik se omlouvám. Kdybych
to zkoušel urputněji a dřív…“
„Ne, ne,“ řekla tiše a rukou mi pročísla vlasy. „Nemohl jsi nic udělat
– ne doteď. Regulují nám tady spánek pomocí nějakého plynu. Byla jsem
zdrogovaná, takže by ke mně éter stejně nepronikl.“ Zachvěla se. „Strašně
jsem se bála, že mě nikdy nenajdeš. Bála jsem se, že se nikdy nedostanu
ven…“
„Pšššt. Teď už jsem tě našel. Všechno bude v pořádku. Kde jsi?“
Udála se s ní pozoruhodná proměna. Vypadala, jako by mě chtěla jen
držet a vyplakat ze sebe všechen strach a rozčilení, které zažívala
posledních pár měsíců. Věděl jsem to, protože mi bylo podobně. Ale
přestože si nejspíš procházela peklem, pořád to byla ta silná a úžasná
žena, jakou jsem znal. Teď odsunula svoje obavy stranou a zase působila
jako Sydney Sageová, když jsem ji poprvé potkal. Byla silná, schopná a
výkonná. Připravená dělat těžká rozhodnutí, aby dosáhla čeho chce.
„Jasně,“ řekla a odmlčela se, aby si otřela uslzené oči. „Možná spolu
nebudeme mluvit dlouho. Nevím, jak dlouho už spím. A… nevím, kde jsem. Od
doby, kdy mě zavřeli, jsem neviděla žádné okno. Vězní nás v podzemí.“
„Koho vás?“ zeptal jsem se.
„Je tu ještě dvanáct dalších – teda už třináct, protože sem přišla
jedna nová holka. Všichni jsou bývalí alchymisté, co se dostali do
maléru. Do různé míry je přeprogramovali. Někdo to jenom hraje, tím jsem
si jistá, ale
těžko říct. Když trochu vybočíme, máme z toho velký problém.“
„Jaký problém?“ zeptal jsem se. Ačkoli jsem se pohledem vpíjel do
jejích rysů, až teď jsem si ji pořádně prohlédl. Měla na sobě jakýsi
příšerný okrový mundúr a vlasy měla delší než dřív. Vypadala, že zhubla
na těle i v obličeji, ale tím jsem si nemohl být jistý. Pokud uživatel
éteru schválně nezmění vzhled druhé osoby ve snu, ta druhá osoba obvykle
vypadá jako směs reality a toho, jak se vidí sama. Často to není stejné.
Řekl jsem si, že se jí pak budu muset zeptat na její fyzický stav.
„To je jedno,“ odbyla mě. „Jsem v pořádku a jsem si jistá, že jsou tu
i jiní jako já, jenom se bojí něco udělat.
Ale spoustu jich úplně přeprogramovali. Jsou jako Keith. Jsou…“ Vykulila
oči. „Keith. To je ono!“
„Keith?“ zopakoval jsem nechápavě. Pořád jsem uvažoval nad tím, jak se
vyhnula otázce ohledně „velkých problémů“, a nechápal jsem, jak do toho
zapadá její bývalý kreténský kolega.
„Byl tady. Dávno přede mnou. Ve stejném zařízení.“ Vzrušeně mě
zatahala za rukáv. „Mají tady takovou zeď, kam lidi píšou svoje zpovědi,
a on tam taky jednu napsal – vlastně je to omluva mojí sestře Carly. Ale
jde o to, že tu byl, a víme, že odešel. Možná ví, kde ta budova je. Přece
musel vyjít ven, když ho pustili, ne?“
„Ale neříkalas, že je úplně mimo?“ zeptal jsem se. „Bude mít vůbec
tolik rozumu, aby s námi mluvil?“
Zachmuřila se. „Ano…, byl víc než mimo. Takhle to vypadá čerstvě po
přetetování. Ale ve většině případů to nejhorší časem odezní, a i když se
lidé chovají poslušně, postupem času už nepůsobí, jako by měli umrtvený
mozek. Kdybys ho našel, možná by ti mohl odpovědět na tvoje otázky.“
„To se snáz řekne, než udělá, abych ho našel,“ zabrblal jsem a
vzpomněl si na komplikace s tím, abych vůbec našel Sydneyina otce a Zoe.
„Alchymisté nejsou zrovna vstřícní, když mají někomu sdělit, kde je
nějaký jejich agent přidělený.“
„Může ti pomoct Marcus,“ prohlásila rozhodně. „A netvař se tak.
Opravdu může. Má svoje zdroje. A já vím, že vy dva dokážete odsunout
stranou vzájemnou nevraživost a spolupracovat.“
Když zaznělo jeho jméno, ušklíbl jsem se, ale ona si to špatně
vyložila. Nevěděla, že jsem s Marcusem v úzkém
kontaktu už od jejího zmizení. Spíš mi to připomnělo, že je jedním
z těch, se kterými jsem se moc dobře nerozloučil, ale to nebyl její
problém.
„Rozběhneme to,“ ujistil jsem ji. „Navíc má ten svůj seznam, nad
kterým –“
Začala mi vybledávat před očima, až si ji nakonec přitáhl reálný svět.
„Čas vstávat,“ poznamenala smutně.
Chytil jsem ji, ale začínala už ztrácet hustotu. Zachvátila mě panika.
Chtěl jsem se jí zeptat ještě na tolik věcí, ale měl jsem jen pár vteřin.
„S Marcusem promluvím a přijdu za tebou znovu. Spíš obvykle touhle
dobou?“
„Ano. Miluju tě.“
„Taky tě miluju.“
Nevím, jestli mě slyšela, protože jsem náhle stál v zahradě v Malibu
sám. Za mnou tryskala voda z fontány a všude kolem sálalo slunce. Ještě
chvíli jsem zíral na místo, kde předtím stála, a pak jsem nechal sen
rozplynout a vrátil jsem se do svého apartmá pro hosty. Pořád jsem stál u
dveří a chystal se za matkou. Teď se ale všechno změnilo. Navázal jsem
kontakt se Sydney. Viděl jsem ji a je v pořádku… relativně, samozřejmě.
Při pomyšlení na mámu mě bodlo u srdce, ale teď jsem za ní jít nemohl.
Chtěl jsem to s ní, s Charlotte, s Dimitrijem, s Rose a Lissou urovnat.
Jenže nikdo z nich mi teď pomoct nedokáže. Tohle musí počkat. Je na čase,
abych se vrátil k lidem, kteří mi můžou pomoct najít Sydney.
Vytáhl jsem telefon a začal hledat ceny letenek do Palm Springs.

11. kapitola
Sydney
Když mě to od Adriana odervalo, bylo to utrpení, ale probudila jsem se
s novou nadějí a optimismem ještě větším, než když jsem zastavila plyn.
Když jsme se chystaly na začátek nového dne, Emma na mě nevěřícně zírala,
takže jsem usoudila, že se mi pocity asi
zrcadlí v obličeji. V pokoji pod dohledem kamery nic neřekla, ale bylo na
ní znát, že je zvědavá. Na chodbě cestou na snídani bylo plno lidí, a tak
jsem s ní srovnala krok.
„Dokázala jsem to,“ řekla jsem tiše. „Poslala jsem vzkaz ven.“
Díky tomu, že se neustále zabýváme nadpřirozenými záležitostmi, jí to
připadalo normální a nepáčila ze mě detaily. Prostě to vzala jako hotovou
věc a zaměřila se na to obtížnější. „Takže pomoc je na cestě? Přijede sem
rytíř na bílém koni a všechny nás osvobodí?“
„Ne tak docela,“ uznala jsem. „Hlavně když nevím, kde jsme… Ty to
víš?“
Rozčileně si povzdechla a obrátila oči v sloup. „Co myslíš? Bydlíme
v jednom pokoji. Mám tam snad svoje soukromé okno?“ S tím odběhla za
Amelií a ostatními.
Moc mě nepřekvapilo, že Emma neví, kde se naše zařízení nachází. Ani
Duncan to nevěděl. Vypadalo to, že je to tajemství, které nesmí znát
žádný vězeň. Já ho ale musím rozluštit, pokud ještě navážu kontakt
s Adrianem – ne, až s ním navážu kontakt.
Emmina nepříjemná nálada už mi pak tolik nevadila, protože se
pozornost přesunula ze mě na protřelého veterána. Jonah byl asi Duncanova
věku a nedávno na hodině dějepisu až příliš hlasitě vyjádřil svoje názory
– mnohem hlasitěji než já první den. Tím si vysloužil výlet na očistu a
zjevný nesouhlas našich nadřízených. Někteří vězni se ho taky začali
stranit, ale Duncan a jeho spolustolovníci ne. Mně dovolili sedět s nimi
u stolu teprve nedávno a teď jsem se dozvěděla celý ten příběh.
„Zvoral jsem to,“ zašeptal Jonah, aby ho dozorci v jídelně neslyšeli.
„Vedl jsem si tak dobře. Mohl jsem odtud vypadnout! Jenže Harrison mě
hrozně naštval, když začal s takzvanými historickými fakty o dhampýrech a
–“
„Ticho,“ sykl Duncan. Nenuceně se usmíval, bezpochyby proto, aby to
viděli ti, kdo nás sledují. „Nezaměřuj se na to. Oni to poznají. Jenom si
to zhoršíš. Usmívej se.“
„Jak se mám usmívat?“ povzdechl si Jonah. „Vím, co bude následovat.
budu jako Renee. Přetetují mě ještě silnějším nátlakem! Pokusí se mě
přinutit, abych jinak uvažoval!“
„To nevíš,“ řekl Duncan, ale jeho výraz ho zradil.
„A ne vždycky to zabere,“ dodala Elsa. Byla jednou z těch, kdo si ode
mě první den odsunuli židli, ale potom jsem poznala, že není špatná, jen
se bojí jako všichni. „Kdyby to fungovalo, nikdo z nás by tady nebyl.
Třeba máš sílu tomu vzdorovat.“
Jonah se zatvářil skepticky. „To závisí na tom, jak velkou mi dají
dávku.“
Vzpomněla jsem si na Keitha a jeho robotické reakce, když jsem ho pak
prvně viděla. Z toho, co jsem si poskládala dohromady, jsem pochopila, že
se toho dá docílit mnoha způsoby a taky silně nabitým inkoustem, jako byl
ten, který použili na Renee. U stolu zavládlo ticho a já bojovala
s rozhodnutím. Duncan mi řekl, že mě skupina musí přijmout po malých
krůčcích, a ačkoli s nimi teď můžu sedět, měla bych radši nějakou dobu
držet pusu a nedávat najevo, že mám až přehnaně moc vlastních názorů.
Nejspíš to byla rozumná rada, ale přesto jsem to nevydržela a promluvila.
„Možná ti dokážu pomoct,“ řekla jsem. Jonah na mě upřel zrak.
„Jak?“
„Dělá si legraci,“ prohlásil Duncan s varovným podtónem. „Že jo,
Sydney?“
Oceňovala jsem jeho pomoc, ale strach v Jonahově tváři byl až příliš
silný. Pokud můžu zabránit tomu, aby se z něj stal druhý Keith, udělám
to. Jsi si jistá? zeptal se mě můj vnitřní hlas. Udělalas pokrok, že ses
spojila s Adrianem. Teď si musíš počínat nenápadně, dokud si nepromluví s
Marcusem. Proč chceš všechno riskovat kvůli tomu, abys pomohla někomu
jinému?
Ta otázka byla namístě, ale odpověď jsem věděla okamžitě – protože tak
je to správné.
„Nedělám si legraci,“ prohlásila jsem rezolutně. Duncan si zklamaně
povzdechl, ale nechal mě, abych pokračovala. „Umím vyrobit sloučeninu,
která odbourá následky nátlaku.“
Jonah se zatvářil zklamaně. „Skoro ti věřím. Určitě ale nevěřím tomu,
že ti tady povolí přístup ke standardním alchymistickým chemikáliím.“
„Nepotřebuju je. Potřebuju jen…“ Pohled mi padl do středu stolu.
„Tuhle solničku. Konkrétně tedy sůl. Myslíte, že ji můžu ukrást, aniž by
si toho někdo všiml?“
Všichni se tvářili nevěřícně, ale Elsa se toho chytla. „Ano…, ale
myslím, že si toho pak všimnou a budou se vyptávat.“
Pravděpodobně měla pravdu. Alchymisté se svou pečlivostí patrně
počítají každý kus nádobí, hned jak odejdeme. A když bude chybět
solnička, můžou si pomyslet, že třeba z toho kusu plastu vyrábíme zbraně.
Jakoby nic jsem položila ubrousek do středu stolu a pak
jsem se pro solničku natáhla. Přenesla jsem ji nad talíř, abych si
osolila míchaná vejce, a jednou rukou jsem přitom nenápadně odšroubovala
vršek. Když jsem ji vracela na místo, vypadla mi z ruky a vysypala se na
ubrousek.
„Jejda,“ poznamenala jsem a solničku zvedla. „Víčko nebylo utažené.“
Přejela jsem ubrouskem po stole, jako bych ho čistila, ale ve skutečnosti
jsem ho mačkala v ruce a vytvářela tak malý sáček. Pak jsem si ho
položila vedle svého tácu. Až budeme odcházet, strčit si ubrousek do
kapsy už bude snadné. Obvykle je při odkládání táců vyhazujeme. Nikdo je
počítat nebude.
„Hezká práce,“ řekl Duncan, přestože se pořád tvářil nesouhlasně. „To
je všechno, co potřebuješ?“
„Víceméně,“ přitakala jsem. S nikým z nich jsem se nesblížila natolik,
abych jim odhalila, že pro zbytek klíčových komponentů použiju magii.
„Bylo by lepší, kdybych měla sloučeninu, která půjde přímo do inkoustu,
ale když ti píchneme solný roztok – až tu sůl upravím –, mělo by to taky
fungovat.“ Sotva jsem to vyslovila, uvědomila jsem si další problém a
zaúpěla jsem. „Nemám nic, čím bych ti to mohla píchnout.“ Sůl je sice
běžná věc, ale stříkačky tady alchymisté opravdu povalovat nenechávají.
„Potřebuješ tetovací pistoli?“ zeptal se Jonah.
Zamyslela jsem se a uvažovala nad tím, co vím o tetovacím procesu
alchymistů a co znám z vlastní zkušenosti.
 „To by bylo ideální. Plnohodnotné tetování inkoustem by poskytlo
permanentní ochranu. Ale krátkodobou ochranu bychom mohli vytvořit pomocí
obyčejné injekční stříkačky – jako to dělají při přetetování.“
Duncan povytáhl obočí. „Krátkodobou?“
„Vyruší se tím, co ti udělají v blízké budoucnosti,“ objasnila jsem a
byla spokojená i s takhle provizorním řešením. „Přinejmenším v řádu
měsíců. Ale na celoživotní ochranu bys to potřeboval dostat do skutečného
tetování.“
„Beru měsíce,“ prohlásil Jonah.
Nedokázala jsem skrýt svoje zklamání. „Jasně, ale bez stříkačky ti to
nedokážu vpravit do těla. V tomhle improvizovat nemůžu. Promiň… Tenhle
plán jsem moc uspěchala.“
„Ksakru,“ zaklel. „Ale v očistné místnosti mají spoustu stříkaček.
Jsou v té skříňce u umyvadla. Prostě se tam nechám poslat a jednu
ukradnu.“
Lacey se vedle něho ušklíbla. „Jestli se znovu projevíš po takhle
krátké době, nepošlou tě na očistu. Pošlou tě na přetetování – nebo něco
horšího.“ Ta hrozba se nad námi chvilku vznášela. „Udělám to já,“
prohlásila. „V první hodině něco provedu.“
„Ne,“ vložila jsem se do toho. „Udělám to já. Tak aspoň budu mít
stříkačku rovnou u sebe. Ušetří nám to čas na předávání v případě, že by
Jonaha poslali na přetetování dřív, než si myslíme.“ Měla jsem pravdu,
ale především jsem nechtěla, aby někdo jiný absolvoval očistu kvůli mým
plánům. Amelia mě vraždila pohledem, kdykoli jsme se na sebe podívaly.
Nebudu riskovat další nepřátele. Očista je sice příšerná, ale nakonec
skončí. A zatím neměla účinek, vzhledem k tomu, že když jsem v noci
uviděla Adriana, mou první reakcí bylo ho políbit a ne se pozvracet.
Moji spolustolovníci to vesměs považovali za hrdinský čin, obzvlášť
pak Jonah. Další, jako Duncan, byli přesvědčení, že dělám ohromnou chybu,
ale nikdo se do toho nemíchal.
„Děkuju ti,“ řekl Jonah. „Vážně. Máš to u mě.“
„V tomhle jsme společně,“ opáčila jsem.
Takový sentiment leckoho překvapil, ale ozvalo se zvonění ohlašující
konec snídaně, což ukončilo naši konverzaci. Cestou na hodinu jsem
předstírala, že si upravuju ponožku, a přitom se mi podařilo nenápadně si
strčit sůl v ubrousku do boty. Všichni si sedli na místa, ale já se
rozhodla, že bude nejlepší uskutečnit můj plán co nejdřív. Nedovolila
jsem Lacey, aby udělala tu práci za mě, ale teď jsem ji použila jako
komplice, protože seděla ve vedlejší lavici.
„Podívej, Lacey,“ řekla jsem, jako bychom pokračovaly v nějakém
rozhovoru z jídelny. „Neříkám ti, že se pleteš…, jen to špatně chápeš.
Dokud nejsou ze světa vymýceni Strigojové, není nic špatného chovat se
k Morojům zdvořile.“
Musela jsem jí přiznat k dobru, že se hned chytla a hrála to se mnou.
„Ale tys nemluvila o zdvořilém chování. Mluvilas o přátelském chování. A
všichni víme, že vzhledem k tvojí minulosti je to dost nebezpečné území.“
Nasadila jsem uražený výraz. „Takže tvrdíš, že není v pořádku se
s jedním z nich třeba najíst?“
„Pokud nejde o práci, tak ne.“
„To přeháníš!“ vykřikla jsem.
Když naše učitelka Kennedyová uslyšela můj zvýšený hlas, vzhlédla od
svého stolu. „Nějaký problém, dámy?“
Lacey na mě ukázala. „Sydney se mě snaží přesvědčit, že je v pořádku
stýkat se s Moroji mimo práci na osobní úrovni.“
 „Nikdy jsem neřekla, že na osobní! Jen tvrdím, že když jsi někde
přidělená a máš kontakt, tak o nic nejde, když zajdete na večeři nebo do
kina.“
„Vede to k problémům, o to jde. Musíš si stanovit hranici mezi černým
a bílým.“
„Jen když jsi tak hloupá, že si myslíš, že jsou stejně nebezpeční jako
Strigojové. Já vím, jak se pohybovat na šedém území,“ opáčila jsem.
Bylo to přesvědčivé, protože včera Kennedyová při incidentu s Lacey
taky použila metaforu s černým, bílým a šedým územím. Pokusila se do toho
vložit, ale nenechala jsem ji a dál jsem útočila na Lacey. O deset minut
později už mě táhli do očistné místnosti. Sheridanovou ani moc
nepřekvapilo, že mě tam vidí.
„Trochu brzy, ne?“ zeptala se. „Tenhle týden sis jinak vedla skvěle.“
„Vždycky jim to ujede,“ poznamenal jeden z jejích asistentů.
Souhlasně přikývla a pokynula mi ke křeslu. „Víš, jak to chodí.“
Věděla jsem. Bylo to příšerné jako vždy – možná ještě víc, protože
jsem měla žaludek nacpaný snídaní. Když jsem po ukázce fotek všechno
vyzvracela, poslali mě k umyvadlu, abych si vyčistila zuby. Kartáčky byly
hned vedle skříňky se stříkačkami. Pustila jsem vodu a předstírala, že
plivu, ale předtím jsem se ohlédla. Nikdo se na mě nedíval, protože asi
nepředpokládali, že bych v té malé místnosti mohla něco napáchat. Natáhla
jsem se pro kartáček a tímtéž pohybem jsem hodlala otevřít skříňku.
Jenže tu byl menší problém a já měla na jeho vyřešení jen zlomek
vteřiny. Jak odtud stříkačku propašuju? Neměla jsem žádné kapsy.
Stříkačka byla zabalená a na jehle měla chránič, takže bych si ji
teoreticky mohla bezpečně strčit do ponožky nebo za podprsenku. Jenže
tolik pohybu by jistě vyvolalo pozornost.
Náhlý rozruch u dveří překvapil mě i ostatní. Všichni jsme se otočili
a spatřili dva další poskoky, jak dovnitř táhnou někoho dalšího –
Duncana.
Krátce mi pohlédl do očí a začal se vzpouzet. „No tak, vždyť jsem si
jen dělal legraci! Proboha, byl to vtip.“ Pokoušeli se ho odtáhnout ke
křeslu, ale on se dál bránil. „Omlouvám se, už to nikdy neudělám. Prosím
vás, nedělejte mi to. Už je to tak dlouho.“
Došlo mi, že není náhoda, že se tu ocitl těsně poté, co skončila moje
očista. Duncan si svůj „vtípek“ načasoval, aby tady v pravý čas udělal
rozruch – rozruch, který marním tím, že jen hloupě zírám. Rychle jsem se
natáhla, popadla kartáček a stříkačku, kterou jsem si rychle strčila za
ponožku, zatímco ostatní věnovali pozornost Duncanovi. Pak jsem si
vyčistila zuby a vůbec jsem na sobě nedala znát, že můj kamarád právě
musí vytrpět něco hrozného, aby mi pomohl.
Když mě pak vedli ven, Duncan už seděl připoutaný ke křeslu.
Sheridanová zoufale vrtěla hlavou. „To je tedy ráno.“
Když jsem se připojila k ostatním vězňům na další hodinu, Jonah a naši
spolustolovníci mě probodávali zvědavými pohledy. Jen jsem přikývla, jako
že jsem uspěla, a promluvila si s ním až po skončení hodiny, když jsme
všichni vyšli na chodbu. „Ještě to není hotové, ale mám všechno, co
potřebuju.“
„Nechci na tebe tlačit,“ zašeptal s pohledem upřeným přímo před sebe.
„Ale slyšel jsem, jak Addison říkala Harrisonovi, že vzhledem k tomu, co
se poslední dobou stalo, by měli co nevidět zvážit ,drastickou akci‘.“
„Beru na vědomí,“ řekla jsem.
 Na další hodinu už přišel Duncan a působil velmi uvědoměle a jako
ztělesnění morálky. Ale bylo na něm znát, že právě podstoupil očistu.
Vypadal patřičně kajícně. Cestou na oběd jsem si to od něj vyslechla.
„Co se stalo s tím, že nebudeš dělat žádné hlouposti?“ zeptala jsem se
ho.
„Hele, já žádnou hloupost neudělal. Zabránil jsem tobě, abys udělala
hloupost. V žádném případě jsi nemohla ukrást stříkačku, aniž by si toho
všimli. Zachránil jsem tě. A teď jsem se dozvěděl, že máme k obědu moje
oblíbené manicotti.“ Žalostně si povzdechl. „Nemáš zač.“
„Cos řekl, že tě to dostalo do maléru?“ zeptala jsem se.
Málem se usmál, ale včas si uvědomil, že nás sleduje spousta očí. „Po
tom tvém výlevu jsem se toho chytil a řekl jsem Lacey, že by neměla
odmítat myšlenku na sblížení s Morojem. Že by po menším ,sblížení‘ možná
přestala být tak upjatá.“
Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. „Věděla, že to jen hraješ,
že jo?“
„Jasně. Díky tobě a mně se dneska vyhnula očistě. Hele, kam to jdeš?“
Došli jsme už skoro k jídelně, ale já se otočila. „Na jediné místo,
kde může mít holka trochu soukromí. Za chvilku přijdu.“
Vešla jsem do chodby, z níž se vcházelo na toalety. Během pauzy na
oběd jsme je směli použít, takže jsem neotálela. V umývárně sice byly
rozmístěné kamery (nejspíš proto, že se báli, aby někdo nerozbil zrcadlo
a nepoužil střep jako zbraň), ale kabinky byly jedním z mála míst, kde
bylo skutečně soukromí. V jedné jsem se zavřela a dala se rychle do
práce, protože mi bylo jasné, že nemám moc času.
Už celé měsíce jsem nepracovala s magií, takže mě překvapilo, jak
přirozeně a rychle se mi všechno vrátilo. Vytáhla jsem svůj vzácný pytlík
soli a pečlivě přesypala jeho obsah do stříkačky, takže jsem získala
výborný skladovací prostor pro začátek magického nabíjení. Nejprve přišla
na řadu země. Na poslední hodině jsem si schválně sáhla do květináče,
abych měla prsty od hlíny. Díky tomu
jsem dokázala vyvolat podstatu země a za tichého odříkávání slov vyslat
její sílu do soli. Zmocnil se mě nával radosti nad magií a málem jsem
zalapala po dechu. Neuvědomovala jsem si, jak moc mi to chybělo a jak moc
jsem si připadala naživu, když jsem s magií pracovala. Obzvlášť viditelné
to bylo na tak strašném místě, jako je tohle.
Pak následovalo vyvolání vzduchu, což bylo snadné, jelikož vzduch je
všude. S vodou to šlo taky snadno, protože jsem měla přímo před sebou
toaletu. Nemusela jsem se obávat, že by to bylo nehygienické, protože
jsem pracovala jen s magickými vlastnostmi a skutečné vody v míse se
nedotýkala. Oheň se ukázal jako nejtěžší, neboť alchymisté samozřejmě
v našem dosahu nenechávají sirky. Žádný div, protože celé tohle místo je
plné hořlavin. Ke zdroji živlu ohně jsem se nemohla nijak dostat, a tak
jsem si vytvořila vlastní.
Profesorka Terwilligerová mě dusila, když mě učila kouzlo ohnivé
koule, takže jsem ho ovládla výborně. Zašeptala jsem pár slov, vyvolala
kouzlo a v dlani se mi objevil maličký plamínek, který skoro nebyl vidět.
Ale jeho podstata byla silná, takže jsem mohla vložit jeho živlovou sílu
do soli. Jakmile jsem skončila, miniaturní ohnivá koule vyhasla.
Opatrně jsem stříkačku zavřela, spláchla a vyšla z kabinky.
Když jsem si myla ruce, překvapilo mě, že se mi trochu motá hlava.
Vyšla jsem ze cviku a to si vyžádalo svou daň. Hlavně to, že jsem oheň
musela vytvořit. Únava ale nebyla ničím ve srovnání s omamným pocitem
vyvolaným magií. Navíc ho ještě umocňovalo vědomí, že
nejsem bezmocná, že dokážu někomu pomoct a zvrátit pořádky alchymistů.
Když jsem došla do jídelny a s tácem usedla k Duncanovu stolu,
vypadalo to, že všichni vedou pohodovou konverzaci. Ale sotva jsem
dosedla, zavládlo mezi nimi nevyřčené napětí. Dál se bavili o čemsi
z dějepisu, přestože mi bylo jasné, že to nikoho nezajímá. Jonah se
usmál, jako bychom byli normální středoškoláci s obyčejnými starostmi, a
řekl: „Když jsem sem šel, Addison mi řekla, abych dnes vynechal hodinu
umění. Že se Sheridanová se mnou sejde před učebnou.“
Z toho, co to znamenalo, se nám udělalo mdlo. „Nemarní čas,“ zamumlala
Lacey. Střelila po mně pohledem. „Vyplatily se srandičky dnešního rána?“
„Tak nějak,“ řekla jsem tiše a míchala si manicotti. Žaludek jsem teď
měla v lepším stavu než Duncan, ale stejně jsem radši jedla jen přílohu.
„Mám stříkačku. Sůl v ní je připravená, ale nemám čištěnou vodu, abych
připravila roztok. Nejlepší by bylo, kdybychom v ní mohli sůl povařit,“
dodala jsem. „Ale stačilo by to jen protřepat, kdybychom získali vodu.
Učitelé mají převařenou vodu. Třeba bychom jim mohli trochu ukrást.“
„Na to není čas,“ řekl Jonah. „Dej mi tu stříkačku. Naplním ji na
záchodě vodou z kohoutku, pokud mě bude někdo stínit před kamerou.“
Trhla jsem sebou. „Budeš si to muset vpravit pod kůži. Voda z kohoutku
není to pravé.“
„Je to pitná voda,“ opáčil. „A nemůže to být o nic horší než to, co mi
chtějí píchnout. Beru riziko na sebe.“
Můj smysl pro sterilnost si nedal říct. „Kéž bychom měli víc času.“
„Nemáme,“ vyhrkl. „Udělalas toho hodně a jsem ti vděčný. Teď jsem na
řadě já, abych na sebe vzal riziko. Až odtud půjdeš, podstrč mi nenápadně
tu stříkačku. Musím s tím provést něco speciálního? Kromě toho, co je
jasné.“
Zavrtěla jsem hlavou. Pořád mě to rozčilovalo, ale věděla jsem, že má
pravdu. „Píchni si do svého tetování menší dávky, jako to dělají při
přetetování. Nemusíš být přesný. Ale musíš si toho dostat do těla tolik,
aby to vyrušilo vlivy jejich magicky nabitého inkoustu.“
„Co je v tom tvém roztoku?“ zeptala se Elsa.
„Neodpovídej,“ varoval mě Duncan. „Čím míň toho víme, tím líp pro nás
– a hlavně pro tebe, Sydney.“
Když jsme dojedli, naši spolustolovníci schválně obklopili Jonaha a mě
u fronty na odevzdání táců, takže jsem mu mohla předat stříkačku. Pak už
se mi to doslova vymklo z rukou. Nezbylo mi než důvěřovat, že Jonah najde
způsob, jak smísit sůl s vodou a píchnout si roztok dřív, než si pro něj
přijdou.
Zbytek dne se táhl, hlavně pak hodina umění. Jonah nepřišel a já
přemýšlela, jaký výplach mozku mu asi provádějí. Duncan sice celou tu
záležitost považoval za vtip a několikrát mi sdělil, jak šílený to byl
nápad, ale přesto byl taky napjatý.
„Jonah je dobrý kluk,“ prohlásil. „Opravdu doufám, že ten tvůj plán
vyjde. Viděl jsem, co dokážou s lidmi udělat. Spousta se jich vrátila
v hodně špatném stavu.“
Když jsem si představila, co Jonahovi můžou udělat, náhle mě něco
napadlo. „Neslyšeli jste tady o klukovi jménem Keith? Měl jen jedno oko.“
Duncan se zachmuřil. „Jo, znal jsem ho. Ale nebyli jsme si moc blízcí.
Byl jedním z těch…, co se vrátili v hodně špatném stavu.“
Následovala komunita a Jonah se vrátil. Vypadal vyděšeně a nemluvil.
Sheridanová ho nechala na pokoji a zaměřila svou pozornost na nás
ostatní. Skoro jsem až doufala, že ho nechá mluvit, abychom se dozvěděli,
co se s ním vlastně stalo, ale zjevně se usnesla, že už toho má pro
dnešek dost. Jen tam seděl, se zakaleným zrakem poslouchal a jeho výraz
se moc neměnil. Srdce mi pokleslo.
Když sezení skončilo a všichni jsme šli na večeři, nezměnil se. Duncan
mu poručil, aby si sedl k nám ke stolu, stejně jako já poroučela Renee,
když se vrátila. Bavili jsme se o nepodstatných věcech a Jonah k tomu
neřekl ani slovo. Byli jsme příliš nervózní, než abychom se ho zeptali,
co mu udělali. Jeho chování přesně odpovídalo tomu, co se s člověkem
stane po přehnané dávce přetetování. Otázkou ale bylo, jestli to Jonah
hraje, nebo ne. Pokud ano, tak kdyby se připojil do rozhovoru, přitáhlo
by to k němu pozornost. Pokud ne, mohl by nás napráskat.
Večeře skončila poklidně a Jonah spořádal svůj dezert – třešňový
koláč, který vypadal jako z mikrovlnky. „Chutnalo to líp, než jsem
čekal,“ poznamenal spíš sám pro sebe než pro nás ostatní.
„Víš, co dalšího je ještě lepší, než čekáš?“ dodal ke mně.
Všichni jsme vzhlédli, překvapeni, že Jonah poprvé po svém přetetování
promluvil. Ozvalo se zvonění oznamující konec večeře, takže se všichni
začali zvedat. Jonah s tácem v rukou povstal také.
„Já,“ prohlásil tiše. „Já se cítím skvěle. Ani trochu mě to
nezměnilo.“ Obdařil mě úsměvem, který se rázem zas vytratil. „Zachránilas
mi život, Sydney. Díky.“ Prošel kolem mě k odpadkovým košům a já jen
lapala po dechu.
Po chvíli jsem ho ohromeně následovala. Po zbytek večera na mě
nepromluvil, ale viděla jsem, jak se mu lesknou oči, když se usmíval. Byl
pořád tady. Jeho osobnost a mysl zůstaly nedotčené. Alchymisté se k němu
nedostali díky mému receptu, který ho ochránil. To vědomí jsem měla na
paměti po zbytek večera a posilovalo mě. Moji věznitelé nade mnou celé
měsíce vítězili, až mi připadalo, že nikdy nemůžu vzdorovat. Dnes večer
ale ano. Bylo to malé vítězství, ale skutečné.
Byla jsem tak hrdá na to, jak jsem mazaná, že když jsem se chystala
večer do postele, ničemu dalšímu jsem moc nevěnovala pozornost. V dívčí
koupelně, kde jsem byla spolu s ostatními děvčaty, jsem se v duchu
plácala po rameni. Nezaznamenala jsem, že se ke mně blíží Emma, takže
jsem se ani nestihla bránit, když mnou praštila o zeď v rohu místnosti.
Na okamžik jsem nemohla uvěřit, že se něčeho takového odvážila pod
dozorem kamer. Vzápětí jsem si ale uvědomila, že si to vyměřila tak, aby
nás kamery neviděly. Amelia a ostatní dívky se začaly hlasitě bavit,
takže Emmin tichý a výhrůžný hlas nikdo neslyšel. Přitiskla mě do rohu a
naklonila se ke mně blíž.
„Jonaha dneska přetetovali,“ řekla. „Bylo to veliké přetetování, po
jakém lidé zapomenou i vlastní jméno. A přitom se povídá, že jeho to
nijak neovlivnilo. A taky se povídá, že je to tak proto, že jsi mu něco
dala.“
„Nevím, o čem to mluvíš,“ vyštěkla jsem. „Zřejmě z toho vyvázl beze
mě.“
Přitlačila mě ke zdi větší silou, než jsem čekala, protože byla menší
než já. „Udělala jsi s ním něco, nebo ne?“
Rozzuřila jsem se. „Proč? Abys mě mohla nahlásit a dostala se odtud
dřív za dobré chování?“
„Ne,“ odpověděla. „Protože chci, abys to se mnou udělala taky.“

12. kapitola
Adrian
Uplynulo jen pár týdnů, ale měl jsem dojem, jako bych z Palm Springs
odjel před několika měsíci. Když jsem šel do svého bytu, nevěděl jsem, co
čekat. Možná tam objevím Angeline, jak bydlí s Treyem. Ale mohlo mi být
jasné, jak se tady situace vyvíjela. Trey se
sice naparoval, ale teď jsem ho zastihl, jak sedí v obýváku obklopený
učebnicemi. Tak strašně mi to připomnělo Sydney, že mě okamžitě zaplavila
vlna emocí. Pak jsem si ale připomněl svoje odhodlání a odsunul
rozptylující pocity stranou.
Trey zvedl hlavu a prohlédl si mě a můj kufr. „Vrátil ses, jo? Jak
bylo na prázdninách?“
„Leccos se mi osvětlilo,“ odpověděl jsem. „Našel jsem stopu k Sydney.
Všichni už jsou na cestě.“
Vykulil oči. „Cože?“
Neměl jsem možnost odpovědět, protože když jsem vešel do své bývalé
ložnice, uviděl jsem, že už si ji zabral Trey. Vzhledem k mému náhlému
odjezdu na to měl samozřejmě právo. Pokrčil jsem rameny, vrátil se
s kufrem do obýváku a tam ho hodil do rohu. Spokojím se se spaním na
gauči – pokud tady vůbec zůstanu. Netušil jsem, kam mě hledání Sydney
zavede, ani jak dlouho se tady zdržím.
O deset minut později klepání na dveře oznámilo příchod Jill, Eddieho,
Angeline a Neila. Všichni se ke mně nahrnuli a objímali mě – dokonce i
stoický Neil –, ale Jill mě držela nejdéle. „Dělala jsem si o tebe
starosti,“ řekla a zadívala se na mě rozzářenýma očima. „U dvora bylo
všechno naprosto šílený. Stíhala jsem toho sledovat sotva polovinu –“
„A teď to skončilo,“ prohlásil jsem rezolutně. „A máme stopu vedoucí
k Sydney.“
„To jsi řekl před chvílí,“ poznamenal Trey, „ale nijak jsi to
nerozvedl.“
„To proto, že –“ Než jsem stačil říct něco dalšího, ozvalo se další
zaklepání. Otevřel jsem a pustil dovnitř Marcuse. Byl jsem tak rád, že ho
vidím, že jsem ho taky překvapil objetím. „Právě včas,“ řekl jsem.
Jeho jsem zastihl ze všech nejobtížněji. Zavolal jsem mu hned, jak
jsem si zarezervoval letenku do Palm Springs, a ulevilo se mi, že je
pořád ještě v Kalifornii, ve své oblíbené Santa Barbaře. Když jsem mu
řekl, co jsem se dozvěděl, slíbil, že přijede a sejdeme se. Byl podvečer
a po dlouhé vyčerpávající cestě jsem si kupodivu připadal plný energie.
To bylo ono. Sešli jsme se tu všichni, kdo máme Sydney rádi, a rozjedeme
tenhle plán.
„Můžeš nám o tom něco říct?“ dožadoval se Trey, sotva jsme si všichni
posedali v obýváku. „Kde je Sydney? Je v pořádku?“
„Nevím a nevím,“ přiznal jsem. „Teda, byla natolik v pořádku, aby se
mnou mohla mluvit ve snu, ale nebyla moc sdílná ohledně toho, co se tam
s ní děje. Nicméně pořád působí jako dřív.“
Marcus souhlasně pokýval hlavou. „Má silnou vůli. To jí hodně pomáhá.
Jenže jde o to, že když to projeví, oni se pokusí něco s tím udělat.
Pohybuje se na nebezpečném území.“
„To už delší dobu,“ řekl jsem a pomyslel na dobu, kdy byla tady v Palm
Springs a bránila se přátelství s námi, které neodpovídalo učení, jaké do
ní vtloukali. Nakonec si vybrala stranu, na které stát – a teď za to
platí. „Ona taky neví, kde je. Ale zjistila, že Keith byl na tom samým
místě, takže teď je naší největší stopou on.“
„Toho těžko najdeme,“ povzdechl si Marcus a opřel se na gauči.
„Obvolal jsem pár lidí a musím uznat, že ho alchymisté ukrývají mnohem
lépe, než to obvykle dělají. Svoje ,zreformované‘ agenty bedlivě sledují.
Nechtějí, aby byl moc na očích. Nejspíš ho šoupli někam do kanceláře.“
 Začal se mě zmocňovat temný mrak zklamání, ale potlačil jsem ho. „Ale
můžeš ho dál hledat.“
Marcus přikývl. „Samozřejmě. Vyptával jsem se i dalších svých
kontaktů, co byli v nápravném centru, jestli si pamatují nějaké detaily,
když je propouštěli, ale zatím jsem se nic nedozvěděl. Většina z nich tam
byla už před dlouhou dobou. Keith je z nich venku nejkratší dobu, takže
doufejme, že jeho paměť bude svěží. Už jsem pověřil svoje zdroje, aby ho
hledali. Snad se v následujících dnech
objeví nějaká informace. Ale… přišel jsem na něco, co by nám mohlo pomoct
dřív. Vím, kde je Carly Sageová.“
Eddie se zamračil. „Myslíš, že ví, kde je Sydney? Moc toho o ní nevím,
ale myslel jsem, že se jí záležitosti alchymistů moc netýkají.“
„To je pravda,“ vložil jsem se do toho a uvažoval, kam tím Marcus
míří. „Ale Keith k ní má, ehm, vazbu.“ Už předtím jsem Marcusovi řekl o
vzkazu, který Sydney viděla a v němž se Keith Carly omlouval. Nerozváděl
jsem podrobnosti ohledně toho, co se v minulosti stalo, řekl jsem jen, že
jí udělal něco hrozného. „Myslíš, že ji kontaktoval?“
„To vážně nevím,“ uznal Marcus. „Nikdy jsem se nesetkal ani s jedním
z nich. Ale je mi jasné, co udělá člověk, který má výčitky svědomí. Pokud
se Keith cítí provinile, že jí nějak ublížil, možná se s ní spojil, když
se ocitl na svobodě.“
„To by byla první slušná věc, kterou by udělal,“ zamumlala Jill
zachmuřeně. Díky poutu se mnou věděla, co Carly provedl.
„Asi by nebylo na škodu to prověřit,“ poznamenal Marcus. „Hlavně když
musíme čekat na zprávy o Keithovi. Carly je celkem blízko. Studuje na
Arizonské státní univerzitě.“ Obdařil mě hořkým úsměvem. „Připraven na
cestu?“
„Rozhodně. Můžeme vyrazit klidně hned.“ Už už jsem se začal zvedat,
ale mávnutím ruky mě zarazil.
„Bude lepší, když vyrazíme ráno – jednak proto, že bude světlo, a taky
proto, že v noci můžeš znovu promluvit se Sydney. Můžeš z ní vytáhnout
něco, co by nám pomohlo, aby nám Carly věřila. Jen si představ, jaké to
pro ni asi bude, když za ní přijdou dva cizí chlápci a budou se vyptávat
na její sestru a organizaci, kterou její rodina uchovává v tajnosti. Asi
bys taky nebyl moc sdílný.“
Trochu jsem se uklidnil. „To je dobrý plán. A dokud Sydney neomamuje
plyn, můžeme být v kontaktu. Vzhledem k tomu, kdy vstává, myslím, že je
v našem časovém pásmu. Ale možná se pletu. Kdo ví, podle jakýho režimu se
ty zrůdy řídí.“
„Pravděpodobně podle typicky lidského, i když jsou v podzemí.“ Marcus
obrátil oči v sloup. „Proboha! Jak by mohli dělat něco byť jen vzdáleně
připomínajícího vampýry?“
Neil se naklonil dopředu. „Počkej, počkej. Říkal jsi plyn?“
Teď když jsme vymysleli provizorní plán zajet za Carly Sageovou, už
jsem se trochu uklidnil a pověděl ostatním, co vím. Můj sen se Sydney byl
krátký, ale pověděl jsem jim z něho co nejvíc, včetně toho, jak ji
zdrogovali, a jejích mlhavých zmínek o potrestání.
Angeline si opřela hlavu o Treyovo rameno. „Ať jí neubližujou. Jinak
ublížím já jim, až tam všichni vpadneme a osvobodíme ji.“
„My všichni?“ pozastavil se nad tím Marcus pobaveně.
Eddie měl ve tváři odhodlaný dimitrijovský výraz. „Snad si nemyslíte,
že vás dva necháme, abyste všechno udělali sami, že ne?“
Snažil jsem se neusmát. „Myslel jsem, že školní rok ještě neskončil a
že by vaší prioritou měla být tady nezletilá.“
 „Už jenom týden,“ prohlásila Jill. „A zrovna děláme závěrečný zkoušky.
Můžete si vzít jednoho dhampýra. Vlastně dva. Se mnou může zůstat
Angeline.“
„Hej!“ vykřikla Angeline. „Jak to, že nemůžu nakopat zadek
alchymistům?“
„Protože jsi z nás jediná, kdo nedodělal střední školu,“ oznámil jí
Eddie.
„Ale úkolem vás všech je chránit Jill,“ připomněl jsem jim. „Takže
s ní zůstanete, aspoň prozatím. Já a Marcus nepotřebujeme k návštěvě
děcek z univerzity bodyguardy.“
Eddie vypadal, že se to v něm pere. „Ale co pak? Co až zjistíte, kde
je Sydney?“ Bylo mi jasné, s čím si dělá starosti. Byl rozpolcený. Jeho
přidělení – i jeho srdce – ho poutalo k Jill. Ale Sydney taky byla jeho
kamarádka a pořád si vyčítal, že dopustil, aby ji odvedli.
„Nevíme, kdy to bude. Do tý doby může skončit škola a všichni už
budeme u dvora.“ Poplácal jsem ho po rameni. „S Carly a s Keithem to
vyřídíme sami. Až se dostaneme do další fáze…, tak to nějak vymyslíme.“
Eddie se z toho netvářil právě nadšeně, ale stejně neexistoval
výsledek, s jakým by teď byl spokojený. Kdyby jel zítra s námi, užíral by
se výčitkami, že opustil Jill. Nic z toho by pro něj nebylo snadné.
Marcus odešel brzy, sotva jsme si domluvili detaily našeho zítřejšího
výletu do Tempe. Ostatní se ještě zdrželi, protože se mnou chtěli
probrat, co všechno se stalo za posledních pár týdnů. Svůj úpadek a
dekadenci u dvora jsem zamlžil, protože bych se styděl, kdyby věděli, že
jsem Sydney málem ztratil. Pravdu znala jen Jill a ta ji nikdy
neprozradí. Nicméně prozradila něco jiného.
„Treyi,“ řekla s rozpustilým úsměvem. „Možná bys měl Adrianovi dát ten
důležitý dopis.“
Trey se taky zazubil, vyskočil a odběhl do kuchyně. Po chvilce se
vrátil s otevřenou obálkou. Byla z Carltonské univerzity, na moje jméno.
„Tys mi otevřel dopis?“ vykřikl jsem.
„Řekla jsem mu, aby to udělal,“ prohlásila Jill, jako by ho k tomu
opravňovalo její svolení. „Jen se mrkni.“
Nechápavě jsem zvedl kus papíru a zjistil, že se dívám na svoje první
hodnocení z univerzity. Ohromilo mě, že jsem prošel. Trojka, trojka a
dvojka. Nad tím jsem povytáhl obočí.
„Jak jsem sakra mohl dostat dvojku z olejomalby? Co jste jim poslali
jako můj konečný projekt?“ zeptal jsem se s nedůvěrou.
„To jsem vybral já,“ prohlásil hrdě Trey. „Ten vysoký obraz, cos měl
opřený v rohu. Byly na něm takový divný žlutý a purpurový jakoby mraky.“
Udělal se mi v krku knedlík. „Sydneyina aura,“ zamumlal jsem. Odložil
jsem hodnocení a objal jsem Jill i Treye. „Vy dva jste mě zachránili. Bez
vás bych neprolezl.“
„Sám ses zachránil,“ pošeptala mi Jill do ucha. „A teď zachráníš ji.“
Ona i ostatní krátce nato odešli, protože v Amberwoodu se už blížila
večerka. Neil se při odchodu ještě zdržel u dveří a pak se vrátil ke mně.
„Adriane,“ začal a nedokázal se mi podívat do očí. „Olive asi není u
dvora, že ne?“
Soucítil jsem s každým zamilovaným, takže jsem byl vstřícný. „Ne, ale
Charlotte tam je. Ani s ní není Olive v kontaktu, ale Charlotte ji
kontroluje ve snech. Prý je v pořádku. Potřebuje být jen nějaký čas o
samotě a všechno si promyslet. Asi není snadný, když se změníš ze
Strigoje zpátky v Moroje.“
 Neilův hranatý obličej se uvolnil úlevou. „Vážně? To je skvělé. Teda…
není skvělé, že se trápí, ale myslel jsem, že to má něco společného se
mnou. Tak dobře jsme si rozuměli, byli jsme v kontaktu… a pak najednou
nic.“
„Ne,“ ujistil jsem ho. „Charlotte tvrdí, že Olive odřízla úplně
všechny. Dej jí čas. Ona se vrátí. Z toho, co jsem viděl, ale soudím, že
je do tebe blázen.“
Neil zrudl a já ho se smíchem poslal za ostatními. Trey se vrátil ke
svým domácím úkolům a já začal svými pravidelnými pokusy zjišťovat,
jestli už Sydney spí. Trey mi nabídl, že mi vrátí moji ložnici, ale to
jsem odmítl s tím, že stejně můžu kdykoli odjet. Bude lepší, když se
pohodlně vyspí on, aby byl odpočatý na zkoušení ve škole.
Nakonec jsem tedy osaměl v obýváku a kolem půlnoci se mi podařilo
navázat se Sydney spojení. Sešli jsme se v Gettyho vile a já ji hned
sevřel v náručí. Až do téhle chvíle jsem si neuvědomoval, jak moc se
bojím, že včerejší sen byl jenom přelud. „Než tě začnu líbat a zapomenu
na všechno, řekni mi, jak dlouho už spíš.“
Opřela si zvou zlatou hlavu o moji hruď. „Nevím. Ani ne hodinu.“
„Hmm.“ Odsunul jsem její krásné vlasy stranou a v duchu počítal.
„Myslím, že podle toho, kdy vstáváš, máš pacifický čas. To je tady asi
pět hodin ráno. To ale moc dlouho nespíš. Šest hodin. Možná sedm.“
„Právě to jim vyhovuje,“ řekla. „Je to jedna z věcí, kterou nás
udržují nervózní. Máme dostatek spánku k běžnému fungování, ale nikdy se
necítíme plně odpočatí. Tím pádem jsme neklidní a vnímavější k tomu, co
nám povídají.“
Chtěl jsem to přejít, ale její zvláštní volba slov mě zarazila. „Co
tím myslíš, že je to jedna z věcí?“ zeptal jsem se jí. „Co dalšího vám
dělají?“
„Na tom nezáleží,“ odpověděla. „Máme jiné –“
„Na tom záleží,“ trval jsem si na svém. Přitiskl jsem si ji blíž. Už
předtím jsem se jí pokoušel na to zeptat, ale vždycky se tomu tématu
vyhnula. „Sama jsi říkala, že na tom místě Keitha úplně předělali, a taky
vidím, jak se tváří Marcus, když mluvíme o nápravným centru.“
„Menší spánková deprivace nic není,“ prohlásila a stejně mi neřekla,
co dalšího se tam děje.
„Co dalšího dělají?“ chtěl jsem vědět.
V očích jí krátce zahořely plameny. „Co uděláš, když ti to řeknu?
Budeš se víc snažit mě najít?“
„Už teď –“
„Přesně tak,“ přerušila mě. „Tak si ještě nepřidělávej starosti –
hlavně když máme málo času.“
Napjatou chvíli jsme tam stáli v objetí. Než Sydney unesli, moc často
jsme se nehádali, takže by mi připadalo divné dělat to teď, ve světle
všeho, co se stalo. Nesouhlasil jsem s tím, že nezáleží na tom, co jí
provádějí v nápravném centru, ale nechtěl jsem ji teď naštvat. Měla
pravdu, že máme málo času, takže jsem neochotně přikývl a změnil téma.
Pověděl jsem jí o našem plánu navštívit s Marcusem Carly.
„To není špatný nápad. I kdyby se s ní Keith nespojil, Carly pochází z
alchymistické rodiny, takže by pro vás možná mohla něco najít.“ Sydney se
mě pořád držela, když mluvila. S tím jsem rozhodně neměl problém, ale
děsila mě úzkost, jaká z ní vyzařovala. Jako by se mě bála pustit.
Chovala se statečně, ale ti bastardi jí ubližovali a já jsem je za to
nenáviděl. Sevřel jsem ji pevněji.
 „Nenapadá tě, co bychom jí mohli říct, aby uvěřila, že jsme s tebou
mluvili?“ zeptal jsem se.
Sydney se na okamžik zamyslela a pak se usmála. „Zeptej se jí, jestli
i na univerzitě vyznává Ciceronovu životní filozofii.“
„Dobře,“ řekl jsem. Nedávalo mi to žádný smysl, ale o to právě šlo.
„A zeptej se jí…“ Sydneyin úsměv se vytratil. „Zeptej se jí, jestli
neví, jak se daří Zoe. Jestli je v pořádku.“
„Zeptám,“ slíbil jsem a udivilo mě, že Sydney tolik záleží na její
sestře, která ji zradila. „Ale teď o tobě. Můžeš mi něco říct – cokoli –
o tom, jak žiješ na takovým místě? Bojím se o tebe.“
Její úzkost ještě vzrostla a já se obával, že se znovu naštve, ale
nakonec se rozhodla poskytnout mi aspoň nějakou informaci. „Jsem
v pořádku… opravdu. A dokonce jsem někomu pomohla. Tak nějak jsem spíchla
dohromady magický solný inkoust a použila ho na ochranu
jednoho člověka před tím, aby alchymisté ovládli jeho mysl.“
Trochu jsem se od ní odtáhl, abych se jí mohl podívat do očí. „Tys
provozovala magii v alchymistickým nápravným centru? Neříkala jsi
náhodou, že se dostaneš do maléru, když něco provedeš?“
„Nikdo mě nepřistihl,“ namítla plamenně. „A opravdu to někomu
pomohlo.“
Znovu jsem si ji přitáhl k sobě. „Spíš se starej, abys pomohla sobě.“
„Mluvíš jako Duncan.“
„Duncan?“ zeptal jsem se s žárlivostí.
Usmála se. „Nemáš se čeho obávat. Je to jen kamarád a vždycky mě
varuje, abych se nedostala do problémů. Ale nemůžu ho poslechnout. Ty
víš, že když těm lidem dokážu pomoct, tak to udělám.“
Už jsem jí chtěl připomenout, kolikrát jsme se bavili o mně a
používání éteru. Vždycky jsem jí tvrdil, že když riskuju, že se něco
stane mně, stojí to za to, když tím pomůžu ostatním. Sydney neustále
namítala, že mám dávat pozor především na sebe, protože když nebudu
opatrný, těžko pak můžu pomoct někomu jinému.
Jenže teď jsem neměl možnost začít ji poučovat, protože si mě nečekaně
přitáhla blíž k sobě, pevně mě objala a políbila. Zaplavilo mě horko a
touha stejně skutečná a silná jako v reálném světě. Přejela mi rty po
tváři a po krku a já měl jen okamžik na to, abych promluvil.
„To není fér takhle mě rozptylovat,“ zašeptal jsem.
„Chceš, abych přestala?“ zeptala se.
Jako bych o tom musel přemýšlet. „Samozřejmě, že ne.“
Naše rty se střetly znovu v hladovém polibku. Sotva jsem se dokázal
soustředit na to, abych změnil naše okolí. Ze sluncem zalitého nádvoří
jsme se náhle ocitli v pokoji horského hotelu. Sydney se zarazila, a když
poznala, kde je, tiše se zasmála. „Tok myšlenek,“ utahovala si ze mě.
„Zpátky na začátek. Dokonce jsi udělal i sníh venku.“
Položil jsem ji na luxusní postel. „Adrian Ivaškov poskytuje plný
servis.“
„I záruku vrácení peněz?“
„To nevím,“ pověděl jsem jí. „Zatím ještě nikdo zklamaný nebyl.“
Její smích udusil další polibek a já znovu pozměnil sen. Namísto
neforemného plandavého oblečení, které měla na sobě, jsem jí udělal
obepnuté černohnědé šaty, ve kterých jsem ji jednou viděl. Její krása mě
ohromila stejně jako tehdy. Pohladil jsem ji a nechal ruku spočinout na
jejím boku. Sydney už mě nedržela kolem krku, ale svlékala mi tričko
s takovou odvahou, jakou bych od ní rozhodně nečekal, když jsme se poprvé
setkali. Když se mi prsty dotýkala odhalené hrudi, bylo to příjemné a
pociťoval jsem sílu a naléhavost. Něco mi napovídalo, že její vzrůstající
vášeň nezpůsobuje jen naše obvyklá přitažlivost – byla v ní potřeba,
potřeba zrozená z měsíců zoufalství a odloučení. Zaklonil jsem jí hlavu,
abych ji mohl lépe políbit, a jednu ruku jsem jí zabořil do vlasů. Lehce
jsem jí přejel zuby po kůži, ale dával jsem si pozor, abych ji jen
škádlil a doopravdy nezranil. Slastně zalapala po dechu.
Pomalu jsem přesunul ruku z jejího boku výš a užíval si, jak na můj
dotek reaguje. Konečně jsem se dopracoval k zipu na jejích zádech a
pokusil se ho rozepnout. To bylo jednou rukou těžší, než jsem očekával.
Otevřela oči a podívala se na mě s pobavením i touhou. „Můžeš ty šaty
prostě nechat odsnít.“
„Jaká by to pak byla zábava?“ opáčil jsem a vítězoslavně zip rozepnul.
Začal jsem jí šaty svlékat.
„Ach, Adriane,“ vydechla. „Nemáš tušení, jak moc –“
Nemusel jsem se ptát, co ji přerušilo. Poznal jsem to podle toho, že
ztrácela na hustotě přímo pod mýma rukama. Budili ji.
„Neodcházej,“ řekl jsem jí, ale samozřejmě to bylo marné. Nešlo ani
tak o nenaplnění fyzické touhy, jako spíš o hluboce zakořeněný strach,
který jsem se bál zformulovat do slov. Bojím se, že když odejdeš, už tě
nikdy neuvidím. Ale z jejího výrazu mi bylo jasné, že moje obavy zná.
„Brzo budeme spolu. V reálu. Střed vydrží.“ Byla čím dál tím
průhlednější. „Běž spát. Najdi Carly a Keitha.“
„Najdu. A potom najdu tebe, přísahám.“
Už skoro zmizela, ale přesto jsem zahlédl, jak se jí v očích lesknou
slzy. „Vím, že mě najdeš. Věřím v tebe. Vždycky jsem v tebe věřila.“
„Miluju tě.“
„Taky tě miluju.“
Zmizela.
Probral jsem se na gauči a připadal si prázdný a neuspokojený, ale
nejen z nenaplnění fyzické touhy. Její srdce a mysl jsem potřeboval
stejně jako její tělo. Potřeboval jsem ji celou, a když tady nebyla,
bolelo mě u srdce. Objal jsem se pažemi a představoval si, že mě objímá
Sydney. Pomalu jsem usínal.
Brzy ráno dorazil Marcus a nastal perfektní začátek našeho výletu – až
na jednu drobnost. Nemohli jsme se dohodnout, kterým autem pojedeme.
„Tvoje je nejspíš kradený,“ prohlásil jsem.
Obrátil oči v sloup. „Není kradené a je to prius.“
„O důvod víc nejet jím.“
„Na rozdíl od tvého auta dojedeme do Tempe, aniž bychom museli
zastavovat kvůli tankování.“
„Když pojedeme stylově, za zastávky to stojí,“ namítl jsem.
„Stojí to za zdržení, když můžeme získat odpovědi, kterými pomůžeme
Sydney?“ To byla jeho trumfová karta, což dobře věděl.
„Fajn,“ zavrčel jsem. „Pojedeme tvým ubohým autem, kterýmu ovšem
vydrží benzín na celou cestu.“
Přestože jsme s Marcusem neměli nejvřelejší vztah – když jsme se
seznámili, pokusil jsem se ho praštit –, naše cesta na univerzitu ubíhala
v poklidu. Nečekal, že se s ním budu vybavovat, což mi vyhovovalo.
Většinu mých myšlenek zaměstnávala Sydney. Každou chvíli
Marcusovi volal některý z jeho kontaktů sledující stopu, což bylo
součástí jeho tajných záležitostí. Něco z toho se týkalo Sydney a Keitha,
něco zase jiných lidí a úkolů, které zněly velmi důležitě, už jen když
jste poslouchali ten rozhovor.
 „Máš rozdělanou spoustu věcí,“ poznamenal jsem, když jsme přejeli
arizonskou hranici. „Znamená to hodně, že sis našel čas pomáhat Sydney.
Vypadá to, že není jediná, kdo na tebe spoléhá.“
Usmál se tomu. „Sydney je zvláštní případ. Ani neví, kolika lidem
pomohla díky inkoustu, který vyrobila. Zjištění, že jim alchymisté
nemůžou změnit mysl, je pro ně ohromné. Teda aspoň tetováním to nesvedou.
Za to jí dlužím pomoc a taky…“
„A taky za co?“ zeptal jsem se, když jsem viděl, jak se zachmuřil.
„Kdykoli někdo udělá něco úžasného jako ona a pak ho chytí jako ji,
pokaždé si pomyslím, že jsem to mohl být já. Když mi všichni pomáhají,
beru to tak, že si pravděpodobně ještě zasluhuju odklad.“
„Sydney by to tak nebrala,“ ujistil jsem ho a vzpomněl si na její
šílené plány pomáhat spoluvězňům. „Dělá to ráda a bere to jako vlastní
riziko.“
„Já vím,“ řekl. „A právě proto jí rád pomůžu.“
Na univerzitu jsme dorazili odpoledne. Panoval tam ruch, ale jelikož
bylo léto, nebylo tam tolik lidí, jako obvykle bývá. Marcus zjistil, že
Carly studuje celoročně a bydlí na smíšené koleji. Takhle uprostřed dne
se nás nikdo nevyptával, co tam pohledáváme, takže jsme v klidu došli až
k jejím dveřím, které byly polepené plakáty. Poté, co jsem poznal Zoe,
jsem se neodvažoval ani hádat, jaká asi bude třetí sestra Sageová. Jen
jsem si ji představoval jako tichou a mírnou dívku, vzhledem k tomu, že
neoznámila, co jí Keith provedl, a ani Sydney to nedovolila.
Holka, která nám otevřela, vůbec nebyla taková, jak jsem čekal. Byla
vysoká, měla sportovní postavu, nakrátko zastřižené vlasy a v nose
náušnici. Ale měla stejnou barvu vlasů a očí jako Sydney a podobala se jí
natolik, že jsem věděl, že jsme našli tu správnou osobu. Její vstřícný
úsměv trochu ochabl, když si mě prohlédla. Nebyla sice rodinnou
alchymistkou, ale Moroje jistě poznala.
„Ať už jde o cokoli, nechci s tím mít nic společného,“ prohlásila.
„Jde o Sydney,“ oznámil jí Marcus.
„A řekla, že se tě mám zeptat, jestli i na univerzitě vyznáváš
Ciceronovu životní filozofii,“ dodal jsem.
Carly povytáhla obočí a po chvilce s povzdechem otevřela dveře a
pozvala nás dál. Na podlaze seděly dvě dívky – zřejmě prvačky. Obdařila
je omluvným pohledem. „Heleďte, teď tady musím něco rychle vyřídit.
Můžeme dokončit naše plánování večer?“
Když se dívky zvedaly a loučily, Marcus se ke mně naklonil a pošeptal
mi: „Určitě jsi zopakoval tu Sydneyinu větu správně? Cicero byl spíš
politik než filozof. Ale ne že by neměl světlé chvilky.“
Pokrčil jsem rameny. „Takhle mi to řekla. A Carly nás pustila dál,
ne?“
Jakmile mladší dívky odešly, Carly usedla na postel a nám pokynula, ať
se posadíme na podlaze. „Fajn. Takže čemu vděčím za návštěvu Moroje a
kluka, který není alchymista, ale má dost podezřele umístěné tetování?“
„Potřebujeme, abys nám pomohla najít Sydney,“ vyhrkl jsem, protože
jsem nechtěl marnit čas.
Carly překvapeně naklonila hlavu na stranu. „Ona je nezvěstná?“
S Marcusem jsme si vyměnili pohledy. „Neslyšelas o ní poslední dobou?“
zeptal se.
„Ne… Vlastně jsem o ní neslyšela už dlouho. Ale to není nic
zvláštního. Táta taky vždycky na čas zmizí. To je součástí práce. Řekl
nám, že vyřizuje nějakou vysoce utajenou záležitost.“ Když jsme na to nic
neřekli, podívala se postupně z jednoho na druhého. „Není to pravda? Je
v pořádku?“
„Je v pořádku,“ vypravil ze sebe Marcus pomalu. Bylo mi jasné, že
pečlivě volí slova. „Ale není nikde přidělená. Za něco se dostala do
problémů a my se ji snažíme najít, než se ty problémy ještě zhorší.“
Carly po něm střelila plamenným pohledem. „Nesnaž se mi to podat
mírně. Vím, co pro alchymisty znamená, když se dostanou do maléru. Někde
ji zavřeli, že jo? Jako Keitha?“
„Mluvila jsi s ním?“ vykřikl jsem. „Osobně?“
Zatvářila se znechuceně. „Osobně a emailem. Objevil se tady zničehonic
jako vy dva. Bylo to v březnu. Přišel s ufňukanou historkou, jak se mi
strašně omlouvá a jak potřebuje moje odpuštění, aby se mohl pohnout dál,
a že ho mám udat na policii.“
„Počkej,“ zarazil jsem ji. „Keith ti řekl, že ho máš udat? Udělalas
to?“
„Ne.“ Založila si ruce a nasadila samolibý výraz, který se k tomuto
tématu příliš nehodil. „Moc mi toho neřekl, jen škemral. Bál se, že ho
jednoho dne zase pošlou do péče alchymistů, a připadalo mu, že
v normálním vězení by to bylo bezpečnější. Řekla jsem ne. Teď aspoň bude
žít v neustálém strachu jako já dřív.“
Byla to tak zvrácená a bizarní logika, že jsem nevěděl, jak na to
reagovat. Marcus se tvářil ohromeně a já si uvědomil, že nezná celý ten
příběh. „Měla s Keithem takový, ehm, ošklivý incident,“ objasnil jsem a
doufal, že to tím vysvětlím.
Carly pohlédla Marcusovi zpříma do očí. „Když jsme si kdysi s Keithem
vyrazili na rande, znásilnil mě. Přesvědčil mě, že jsem ho k tomu
vyprovokovala, a že když to někomu řeknu, všichni si pomyslí, že to byla
moje vina. Sama už jsem tomu taky uvěřila a užíralo mě to. Jediný, komu
jsem to řekla, byla Sydney, a to ještě pod podmínkou, že to nikomu
neprozradí. Trvalo mi léta, než jsem si uvědomila, jaký jsem byla idiot.
A teď se starám o to, aby si tím nemusely projít i jiné holky.“ Kývla
hlavou směrem k plakátům na zdi a až teď jsem poznal, že jsou zaměřené
proti znásilňování. „Pokud dokážu zachránit třeba jen jedinou holku, aby
si neprošla tím ponížením a pochybováním o sobě…, budu mít dojem, že můj
život má smysl.“
Marcuse jen tak něco nepřekvapilo, ale teď se na ni díval naprosto
ohromeně. Viděl jsem už spoustu holek, jak mu padají k nohám, ale
tentokrát jsem poprvé viděl slintat jeho. „To je neuvěřitelné, žes to
dokázala,“ prohlásil. „A velice statečné.“
Sice mě bavilo sledovat jeho milostné omámení, ale museli jsme se
držet tématu. Luskl jsem mu prsty před obličejem. „Soustřeď se.“ Otočil
jsem se zase na Carly. „A ani teď nechceš Keitha udat?“
Zavrtěla hlavou. „Zní to šíleně, já vím, ale takhle trpí víc. Chtěl,
abych to udělala. Skoro se rozbrečel, když jsem mu řekla, že ne. Ale na
něm mi nezáleží. Záleží mi na Sydney. Řekněte mi, jak jí můžu pomoct a
zarazit ty bastardy, ať už jí dělají cokoli.“
„Nepomohla bys nám nějak najít Keitha?“ zeptal jsem se.
„Můžu něco lepšího,“ prohlásila. Vylovila z kapsy telefon, zalistovala
v něm a podala mi ho. „Bude to stačit?“
Vzal jsem si ho a uviděl Keithovo jméno, telefonní číslo a adresu
v Boise v Idahu.
„Boise?“ podivil jsem se. „Copak netrpěl už dost?“
Marcus mi nakoukl přes rameno a zazubil se. „Je tam alchymistické
výzkumné centrum. Přesně na takovém místě bych ho čekal – práce
v kanceláři, nic v terénu, kde by se mohl dostat do nebezpečné situace.
Víš určitě, že je pořád ještě tam?“
Carly obrátila oči v sloup. „Stoprocentně. Každý měsíc mi pošle mail,
kde mě žádá o odpuštění a prosí mě o odpověď, kdybych si to náhodou
rozmyslela. Kdyby se přestěhoval, jistě by mě na to stokrát upozornil.“
Marcus si okopíroval informace do svého mobilu a její jí vrátil.
„Nemyslím, že bychom ho měli na náš příjezd upozorňovat předem. Připraven
na další výlet?“
Moje znalosti zeměpisu nejsou zrovna vynikající, ale i mně bylo jasné,
že tohle je mnohem delší cesta, než jakou jsme absolvovali sem. „Jedině
když si dáme něco k jídlu, než se vydáme na cestu.“
„Vážně Sydney pomůže, když ho najdete?“ zeptala se Carly s vážným
výrazem.
Marcus zněžněl, když se na ni díval, ale nevěděl jsem, jestli kvůli
svému milostnému vzplanutí, nebo kvůli špatné zprávě. „To nevíme jistě,
ale doufáme v to. Myslíme, že Keitha věznili na stejném místě jako
Sydney. Pokud zjistíme, kde to je, dostaneme ji odtamtud.“
Carly zbledla. „Na stejném místě… Myslíte tak zlé místo, že Keith chce
radši do vězení, než by riskoval, že ho tam pošlou zpátky?“
„Dostaneme ji odtamtud,“ ujistil ji Marcus galantně. „Přísahám.“
„Chci vám pomoct,“ řekla.
„Už jsi nám pomohla.“ Zvedl svůj telefon. „Díky téhle adrese. Ty už
nemusíš nic riskovat.“
Carly vyskočila na nohy a vzdorovitě zaťala ruce v pěsti. V tu chvíli
mi hrozně připomněla Sydney. „Je to moje sestra! Samozřejmě, že musím
riskovat. Myslíte, že ona by to pro mě neudělala?“
V krku se mi udělal knedlík. „Máš pravdu. Udělala. Ale zatím jen
sbíráme informace. Pokud získáme jasnou stopu a budeš nám moct nějak
pomoct, dáme ti vědět.“
„To si pište,“ zavrčela. „Dám vám svoje číslo.“
„Já si ho uložím do mobilu,“ nabídl se rychle Marcus.
Zatímco si ho ťukal do telefonu, řekl jsem jí: „Zatím to nejlepší, co
můžeš udělat, je nikomu neříkat – hlavně nikomu z tvojí rodiny –, že jsme
tady byli.“
Ušklíbla se. „Předpokládám, že myslíte tátu a Zoe. To není problém.
Skoro se mi neozývají, hlavně po tom rozvodu.“
„Takže už je to definitivní?“ zeptal jsem se. Přemýšlel jsem o tom,
ale se Sydney jsme neměli čas si o tom ve snu promluvit.
„No.“ Carly se zamračila. „Udělala jsem, co jsem mohla, abych mámě
pomohla získat Zoe do péče, ale nakonec byly důležitější tátovy ,důkazy‘.
Říkala jsem si, proč Sydney nevypovídá ani pro jednu stranu…, a teď už to
vím. Jestli se dostala do maléru s těmi lidmi, zřejmě ji ani táta
nedokáže odtamtud dostat.“
Carly evidentně nevěděla, jak klíčovou roli sehrál jejich táta v tom,
že dostal Sydney do maléru, ale nechtěl jsem v rodině vyvolávat další
nenávist tím, že bych jí řekl pravdu. „Sydney by tam šla, kdyby mohla,“
ujistil jsem ji. „Vím, že chtěla vaši mámu podpořit.“
Carly přikývla. „Kéž by mohla. Teda chápu, proč alchymisté dělají to,
co dělají, ale někdy… nevím. Jako by to přeháněli a ztráceli celkový
pohled na věc. Teď když je Zoe pořád s tátou, bojím se, aby to pro ni
nebylo horší. Sydney mi připadala perspektivnější – nebo jsem tak aspoň
usuzovala z těch několika málo telefonátů. Nevím, co se dělo, ale
připadala mi vyrovnanější. Šťastnější. Doufala jsem, že se Zoe to bude
stejné, ale to asi v dohledné době nehrozí.“
 Nevím, co se dělo, ale připadala mi vyrovnanější. Šťastnější. Carlyina
slova ve mně vyvolala spoustu emocí a nedokázal jsem se přimět k nějaké
reakci. Změnu, kterou u Sydney vypozorovala, jsem měl na svědomí já.
Carly měla za to, že to Sydney prospělo, a já bych si to taky rád myslel
– jenže se nedalo popřít, že právě to přivedlo Sydney do maléru.
Když jsme vykročili ke dveřím, připraveni na další výlet, Marcus se
zarazil a zadíval se na Carly. Myslel jsem, že ji chce pozvat na rande,
ale namísto toho se jí zeptal: „Co je to za citát s tím Ciceronem? Hodně
jsem studoval římskou historii a nikdy jsem neslyšel nic o jeho
filozofii.“
Carly se zazubila. „Cicero je náš kocour. Se Sydney jsme si vždycky
dělaly legraci, že přišel na to, o čem život skutečně je – o jídle,
spánku a koupání. Byla moc smutná, že nemohla taky na univerzitu, a tak
jsem se to pokoušela obrátit v legraci a říkala jsem jí, že se tam
nejspíš stejně nenaučím nic víc, než co mě naučil Cicero. Když jste se o
tom zmínili, věděla jsem, že si nevymýšlíte.“
Možná to způsobila podoba se Sydney nebo zmínka o její touze po
vzdělání, ale pocítil jsem bolest, jakou jsem už dlouho nezažil. Běž
pryč, poručil jsem jí a sobě jsem řekl: Sydney oplakávej později. Teď se
zaměř na to, abys ji přivedl zpátky.
Marcus si s Carly potřásl rukou a tu její držel o něco déle, než by se
hodilo. „Ještě jednou díky za pomoc,“ řekl. „Nezklameme tě.“
„Mě pusťte z hlavy,“ opáčila. „Nezklamte Sydney.“

13. kapitola
Sydney
Magicky nabíjet sůl v nápravném centru bylo přece jen o něco
složitější než by to bylo na svobodě, ale nebylo to nemožné. Byl to
pomalý a těžkopádný proces, při němž jsem v malém množství kradla sůl a v
soukromí toalet ji magicky nabíjela živly. Mnohem těžší ale bylo dostat
se ke stříkačkám.
„V očistné místnosti je někdo skoro každý den. Buď proto, že je to
rutina, nebo proto, že něco provedl,“ prohlásila Emma, když jsem jí
prozradila, v čem spočívá největší problém. „Prostě jenom rozšíříme, aby
každý, kdo tam půjde, stopil stříkačku a pak ti ji předal.“
„I kdyby to dokázali, alchymisté nakonec zjistí, že jim chybí spousta
stříkaček,“ upozornila jsem ji. „A nejsem si jistá, že bych tu informaci
chtěla rozšířit mezi všechny.“
Zavrtěla hlavou. „Nejsem hloupá. Samozřejmě bych to řekla jen určitým
lidem, kterým můžeme věřit. Těm, kteří si cení svojí mysli víc než toho,
aby tě udali. Všichni vědí, že se s Jonahem něco stalo. Zachovají tvoje
tajemství kvůli možnosti, že by to mohlo ochránit i je.“
„To se mi moc neulevilo,“ zavrčela jsem. Po posledním setkání s
Adrianem jsem byla plná optimismu do budoucna, ale to neznamenalo, že
současnost není plná komplikací. „A nevyřeší to problém se stříkačkami.“
Už jsme došly skoro až do učebny, což znamenalo, že musíme náš rozhovor
ukončit.
„Škoda, že je nemůžeme použít víckrát,“ poznamenala.
Ušklíbla jsem se. „Uf. už tak to není dostatečně sterilní, když nemáme
přístup k čištěné vodě.“
„Potřebujeme přístup ke skříňkám v očistném podlaží. Víš, kde jsou.“
„Jo,“ přitakala jsem. „Ale s tím mám trošku problém, protože se k nim
nedostanu, když mě tam kolem vždycky táhne ochranka.“
Pokrčila rameny a usmála se. „Netvrdím, že je to dokonalý plán.“
 „To není žádný plán.“
Ale ten návrh mi celý den ležel v hlavě. Po rozhovoru s Adrianem jsem
byla optimistická, protože jsem věděla, že brzo bude mluvit s Carly.
Zoufale jsem doufala, že jim Keith poskytne nějaké vodítko, které je ke
mně zavede. Netušila jsem, jak mě odtud chtějí dostat, ale představovala
jsem si, že spolu se mnou osvobodí i ostatní. Pokud je můžu dostat do
světa, kde nikdo nebude chtít ovládnout jejich mysl, pak svou práci
odvedu dobře.
V hlavě se mi stále opakovala Emmina slova a pokoušela jsem se vyřešit
problémy, které před námi leží. Potřebuju jen volný přístup do poschodí
se skříňkami. Ale abych se k nim dostala, musela bych se pohybovat tak,
aby mě nikdo neviděl, což by nebylo snadné, ale rozhodně jednodušší než
se vůbec dostat ze svého pokoje. Noční zámky představují obrovský
problém.
Přestože mě Emma – a několik ostatních lidí – celý den nedočkavě
sledovali a chtěli už nějaké výsledky, nakonec to byl Duncan, kdo to téma
na hodině umění vytáhl. O své minulosti nikdy moc nemluvil, ale přesto už
jsem znala věci, které pro něj byly důležité. Jednou
z nich byla samozřejmě ona záhadná Chantal. Občas se také zmínil o své
umělecké minulosti. Moc ale nemluvil o svých mechanických dovednostech,
kterými disponoval, jak jsem tak vyrozuměla. Často měl někdo problém
s lavicí a Duncan to pokaždé spravil. Dokonce jsem ho viděla pomáhat i
našim učitelům, jako když třeba Harrisonovi přestal fungovat projektor.
„Víš, jak fungují zámky na našich dveřích?“ zeptala jsem se ho. Se
zátiším už jsme skončili, ale Duncan mě ujišťoval, že tohle je tady
populární a že brzy zase přijde nějaké na řadu. Teď jsme se věnovali
nudnému vytváření hliněných misek.
„Zamykají,“ vyhrkl. „Zabraňují dveřím, aby se otevřely.“
Snažila jsem se neobrátit oči v sloup. „To vím taky. Myslela jsem,
jestli nevíš, jak –“
„Ano, ano. Vím, co myslíš,“ přerušil mě. „Tím by ses neměla zabývat. I
tak už hraješ dost nebezpečnou hru.“
Rozhlédla jsem se kolem, ale při práci nám nikdo nevěnoval pozornost.
„To není žádná hra!“ sykla jsem. „Je to vážné. Můžu uchránit od vymytí
mozku i ostatní. Stejně jako jsem ochránila Jonaha.“
„A kvůli tomu tě zase šoupnou na rozjímání.“ Jen nepatrná vráska mezi
jeho obočím prozrazovala obavy. „Už nezvládnu, když mi zmizí další
kamarádka, Sydney.“
Musela jsem zamrkat, abych rozehnala slzy, když jsem si vzpomněla, že
Duncan tady byl mým prvním spojencem, který mi nabídl přátelství ne
proto, že bych pro něj eventuelně mohla něco udělat, ale proto, že si mě
oblíbil.
„Já nikam nezmizím,“ ujistila jsem ho a uchýlila se k mírnějšímu tónu.
„Ale jednu noc se potřebuju dostat z pokoje. Ideálně dneska v noci. Je to
důležité. Můžu pomoct mnoha lidem.“
Jeho vymodelovaná miska byla stejně dokonalá jako jeho malby.
Uvažovala jsem, jestli má takové nadání, nebo mu to tak jde proto, že už
je tu moc dlouho. „Zámky se každý večer zamykají centrálním systémem,“
řekl nakonec. „Vlastně je to jen západka, která vystřelí ze
dveří do zdi. Prostá mechanika. Pokud tam bude nějaká překážka, zámek
nezapadne.“
„Bude problém v tom, že to upozorní centrální systém?“ zeptala jsem
se.
 „Ne, pokud ho za poslední rok nezměnili. Asi před osmi měsíci přestaly
fungovat jedny dveře. Vedení by se o tom nikdy nedozvědělo, kdyby toho
kluk z toho pokoje nechtěl využít k útěku.“
To bylo užitečné, ale i nebezpečné. „Opravili to?“
„Tyhle konkrétní dveře? Ano. Ale pokud vím, zámky jsou citlivé. Jenže
na tom stejně nezáleží, protože i kdyby tě nenačapali, jak se to pokoušíš
zablokovat, kamery na chodbě by zaznamenaly…“ Duncan po mně střelil
bolestným pohledem. „Prosím tě, neříkej mi, že se chceš pokusit o útěk.“
„Zůstávám tady…, prozatím.“ Lehce jsem se dotkla svojí identifikační
kartičky přicvaknuté k tričku. Byla o něco tenčí než kreditka. „Něčím
takovým by se zámek určitě dal zablokovat.“
„To dal,“ připustil. „Ale mezi dveřmi a zdí je jen malá škvírka, i
když jsou zavřené. Nemůžeš tam prostě jen strčit kartu.“
„Potřebuju lepidlo, co by ji tam udrželo.“ Pokoušela jsem se vybavit
si, kdy naposledy jsem tady viděla nějaké lepidlo. Neviděla. Pohled mi
padl na Addisonin stůl, kde jsem objevila něco ještě lepšího. „Žvýkačka
by mohla fungovat. Ani bych nemusela použít kartu… Prostě bych jen
nacpala kousek žvýkačky do západky. To by šlo, ne?“
Duncan se uchechtl. „Dětinské, ale ano, šlo by to.“
„Běž jí říct, že potřebuješ s něčím pomoct,“ řekla jsem mu v návalu
inspirace. „Zatímco s ní budeš mluvit, seberu jí tu žvýkačku.“
„Sydney.“ ukázal na svou misku a pak na mou. „Kdo z nás potřebuje
pomoct, co myslíš?“
Prohlédla jsem si naše misky a uznala, že ta jeho by mohla jít rovnou
do pece, zatímco ta moje ani nedrží tvar. „Neschvaluješ můj plán, takže
tě nemůžu žádat, abys kradl žvýkačky.“
„Neschvaluju nelogické plány,“ prohlásil. „A je mnohem logičtější, že
požádáš o pomoc ty. Navíc potřebuju další hrnčířskou jehlu. Tahle už je
tupá.“
„Všechny jsou tupé,“ připomněla jsem mu. Ani kvůli arteterapii nám
alchymisté nedávali k dispozici nic, co by mohlo být použito jako zbraň.
„Ale zeptám se.“
Addison se tvářila naštvaně pokaždé, když jí někdo položil otázku, ale
zároveň sledovala, kdo k ní přichází s žádostí o pomoc. Já byla jednou
z mála, kdo radši trpí, než by vyhledali pomoc našich nadřízených. Bylo
mi jasné, že někteří na to pohlížejí tak, jako že už neodporujeme, když
na ně spoléháme. Přestože se tvářila nepříjemně jako obvykle, poradila
mi, jak to mám udělat, aby se mi miska nekácela. Měla jsem dojem, že mi
do záznamů napíše body k dobru. Jak jsem s ní mluvila, koutkem oka jsem
zaznamenala, jak Duncan přistoupil k jejímu stolu. Málem jsem přestala
dýchat, jak jsem se bála, že se Addison otočí a uvidí ho.
Ale neudělala to. Když jsme se po pár minutách s Duncanem sešli u
našeho stolu, nenápadně mi podstrčil dvě žvýkačky. „Použij je moudře,“
upozornil mě. „Nebo aspoň dneska večer neudělej nějakou úplnou blbost.
Prosím tě, řekni mi, že máš plán, jak tě nechytí, až
se dostaneš z pokoje. Víš, že na chodbách jsou kamery.“
„Mám plán,“ řekla jsem váhavě. „Ale nemůžu ti ho prozradit.“
„Fajn, to mi stačí.“
Přestože jsem byla nervózní ze svého nadcházejícího úkolu, z tohohle
malého vítězství jsem měla dobrý pocit. Bylo mi skvěle a zastihlo mě
nepřipravenou, když mě na komunitě Sheridanová vyzvala: „Sydney, nechceš
nám něco povědět?“
 Strnula jsem a srdce mi jistě vynechalo několik úderů. Pohledem jsem
klouzala po okolních tvářích a uvažovala, kdo z nich mě asi zradil. „Co
prosím, madam?“
„Už jsi s námi nějakou dobu,“ objasnila. „Ale o své minulosti jsi nám
toho moc neřekla. Každý den se nám tu někdo otevře, ale ty si všechno
necháváš pro sebe. To přece není fér, viď?“
Nejradši bych jí řekla, že jí do toho nic není, ale bylo mi jasné, že
můžu být vděčná, že teď nemám na talíři nic, co jsem provedla nedávno.
„Co byste ráda věděla, madam?“
„Řekni nám, proč jsi tady.“
„Já…“ Moje předchozí domýšlivost vzala zasvé. Plánování, jak poškodit
zámek a dostat se z pokoje, abych mohla vytvořit magickou ochranu pro své
spoluvězně, mě neznervózňovalo tolik jako pohledy všech přítomných.
Nezáleželo na tom, že někteří z nich jsou moji kamarádi. Nechtěla jsem se
podělit o svůj příběh s nikým.
Ale musíš hrát hru, Sydney, připomněla jsem si. Nezáleží na tom, co
děláš, pokud nakonec zvítězíš.
Zadívala jsem se na Sheridanovou. „Porušila jsem zásadní pravidla
alchymistů. Vzepřela jsem se našim základním názorům.“
„Jak?“ naléhala.
Zhluboka jsem se nadechla. „Navázala jsem milostný vztah s Morojem.“
Oči jsem upírala na Sheridanovou. Bála jsem se podívat na ostatní,
protože ačkoli jsme byli skoro všichni rebelové, každý z nás se dopustil
jiného hříchu – a ten můj byl opravdu hodně extrémní.
„Proč?“ zeptala se Sheridanová.
Zamračila jsem se. „Madam?“
„Proč jsi navázala vztah s tak hnusnou stvůrou? To se nepříčí jen
názorům alchymistů. To se příčí zákonům přírody. Proč jsi to udělala?“
Moje srdce znalo odpověď, ale tu jsem prozradit nemohla. Protože je
úžasný a citlivý a zábavný. Protože na sebe vzájemně dobře působíme a
díky naší lásce se stáváme lepšími. Protože když jsme spolu, mám pocit,
že vím, kde je ve světě moje místo.
„Ani nevím,“ řekla jsem a snažila se přijít na uvěřitelnou odpověď,
kterou chtěla slyšet. „Protože jsem si myslela, že jsem zamilovaná.“
„Do jednoho z nich?“ podivila se. Kvůli tónu jejího hlasu, když řekla
z nich, bych jí nejradši jednu vrazila.
„Nepůsobil jako jeden z nich,“ řekla jsem. „Připadal mi moc hodný a
okouzlující. byl… je moc dobrý v nátlaku. Nevím, jestli na mě částečně
nezapůsobilo i tohle. Možná jsem byla prostě jen slabá.“
„Nestydíš se?“ rýpla si. „Nepřipadáš si špinavá a využitá? Pokud tě
odtud pustíme, myslíš, že se tě někdo z lidí vůbec bude chtít dotknout,
když ses nechala takhle využít?“
To mě zarazilo, protože to přesně odráželo obavy, které měla kdysi
Carly, když ospravedlňovala, proč nemůže nikomu prozradit, co jí Keith
provedl. Měla jsem přijít s nějakou kajícnou odpovědí, jenže namísto toho
jsem Sheridanové řekla s mírnou obměnou totéž, co jsem
tehdy pověděla Carly: „Doufám, že ten, s kým budu, si mě bude cenit kvůli
mému nitru. Na ničem jiném nezáleží.“
Sheridanová nasadila lítostný výraz. „Nemyslím, že bys někdy našla
někoho takového.“
Už ho mám, pomyslela jsem si. A jde mě zachránit. Dostane mě odtud i
od tebe.
Nahlas jsem ale řekla: „Nevím, madam.“ Přiznat svou nevědomost je tady
vždycky bezpečné.
 „No,“ poznamenala, „doufejme, že už si o vampýrech nic nenamlouváš a
uvědomuješ si, jak ses nechala pošpinit. Co k němu cítíš teď?“
Bylo mi jasné, že pravdu nesmím dát znát ani náznakem. „Zradil mě,“
odpověděla jsem jednoduše. „Tu noc, kdy mě sem odvezli, jsme se měli
setkat. Ale neukázal se. Podvedl mě.“
To byla lež, kterou nikdo z nich nemohl dokázat. Vlastně nikdo
z alchymistů nevěděl, co jsem dělala v noc svého únosu. Jen ať si myslí,
že překazili moje opětovné shledání s Adrianem, a aspoň se mě nebudou
pokoušet obrátit proti němu.
„Takoví oni jsou, Sydney,“ souhlasila Sheridanová s potěšeným výrazem.
„Klamou a podvádějí.“
Když jsme se pak rozešli, všimla jsem si, že někteří spoluvězni – ti,
o nichž jsem si myslela, že už jsem s nimi udělala pokrok – se mi fyzicky
vyhýbají jako v prvních dnech. „Co to má znamenat?“ zamumlala jsem směrem
k Emmě, která šla vedle mě.
„Sheridanová jim připomněla, jak moc jsi poskvrněná,“ objasnila.
Sledovala jsem je a srdce mi pokleslo. „Vážně tomu věří? Myslela jsem,
že někteří z nich…“
Nedokázala jsem to dopovědět, ale Emma věděla, co myslím. „Že jenom
hrajeme jejich hru, abychom tady přežili? Někdo ano, ale i když nebyli
přeprogramováni, naučili se dost. A součástí přežití je držet se dál od
lidí, co tě můžou dostat do problémů. Tys to přehnala – ne, víc než
přehnala. I když si třeba myslí, že to, cos udělala, je v pořádku,
nechtějí, aby to na nich poznala Sheridanová a ostatní.“
„A co si myslíš ty?“ zeptala jsem se.
Obdařila mě přiškrceným úsměvem. „Myslím, že ty a tvůj inkoust mi
můžete pomoct, kdyby se mi pokusili ovládnout mysl. Ale taky si od tebe
budu udržovat odstup. Tak zatím.“
Odběhla a já jsem zbytek dne strávila pečlivým plánováním. Doufala
jsem, že můj plán je proveditelnější, než ve skutečnosti byl. Když jsem
pak večer zašla do koupelny, strčila jsem si do pusy Addisoninu žvýkačku
a žvýkala, dokud nebyla dostatečně zpracovaná. Při odchodu jsem si ji
dala do ruky, a když jsem vcházela do pokoje, lehce jsem se dotkla dveří
přímo v místě, kde zapadala západka. Doufala jsem, že celý mechanismus je
citlivý, jak tvrdil Duncan, a že jedna žvýkačka bude stačit. Málem už
jsem použila obě, ale pak jsem si řekla, že ta druhá by se mi mohla hodit
v budoucnu. Strčila jsem si ji do ponožky.
Později, když se zhasla světla, uslyšela jsem cvaknutí zámku, ale
nevěděla jsem, jestli jsem uspěla. Vyplížila jsem se z postele a váhavě
přistoupila ke dveřím. Čekala jsem a poslouchala, abych se přesvědčila,
že venku nikdo není. Nebyl. Opatrně jsem se pokusila otevřít dveře… a
uspěla jsem. Zámek nezapadl! Zhluboka jsem vydechla a v duchu se
připravila na další část svého úkolu – dostat se ven neviděná.
Už dřív jsem použila kouzlo neviditelnosti, jednou dokonce proto,
abych se vloupala do zázemí alchymistů, což se mi v mojí současné situaci
zdálo dost ironické. Kouzlo neviditelnosti není nic jednoduchého, jinak
by ho používal každý, jak mi vysvětlila profesorka Terwilligerová.
Ideální provedení kouzla vyžadovalo spoustu komponentů a pokud možno i
amulet. I tak se kouzlo někdy pokazí, když někdo ví, kde vás hledat. Tady
jsem neměla nic, takže jsem mohla provést jen menší kouzlo vyžadující
pouze sílu vůle. Vydrží maximálně půl hodiny a může ho porušit každý, kdo
mě hledá nebo kdo se mi podívá přímo do očí. Ale před kamerami mě
ochrání. Vsázela jsem na to, že chodby budou takhle pozdě večer prázdné,
když si naši nadřízení myslí, že jsme všichni zamčeni v pokojích a
zdrogovaní spíme.
Nevěděla jsem, na jaké směny alchymisté pracují, ale předpokládala
jsem, že noční směnu jich tu vykonává jen málo. Sedla jsem si tedy na
svou postel a asi půl hodiny čekala a doufala, že se mezitím všichni
někde uvelebili, aby tu strávili další poklidnou noc. Než jsem vykročila
zase ke dveřím, nacpala jsem svůj polštář pod deku. Doufala jsem, že
takhle a navíc ve tmě nebude bít do očí, že je postel prázdná, kdyby se
někdo podíval dovnitř. U dveří jsem co nejtišeji zašeptala zaklínadlo,
protože jsem nechtěla, aby Emma věděla, co jsem zač. Význam a soustředění
je mnohem důležitější než hlasitost. Když jsem skončila, pocítila jsem
kolem sebe ohromnou sílu. Kouzlo fungovalo a začal mi běžet čas. Znovu
jsem se přesvědčila, že na chodbě nikdo není, pomalu jsem otevřela dveře
jen natolik, abych se mohla protáhnout ven, a pak jsem je zase tiše
zavřela. Tohle je další problém s kouzly neviditelnosti – to, že jste
neviditelní, neznamená, že je neviditelné i to, co děláte. Kdyby někdo
viděl, jak se samy od sebe otevírají dveře, prozradilo by mě to stejně,
jako kdybych do někoho vrazila. Musela jsem tedy všechno provádět opatrně
a nepatrnými pohyby, abych na sebe nepřitáhla pozornost.
Chodba u pokojů byla prázdná a sledovaly ji pouze kamery. Rychle jsem
vykročila k místu, kde se chodby křížily. Tam jsem narazila na prvního
alchymistu na stráži. Byl to muž s tvrdými rysy, kterého jsem tu nikdy
neviděla. Stál na místě, ze kterého mohl obhlížet chodby, držel v ruce
telefon a esemeskoval. Tiše a pomalu jsem kolem něj prošla a zabočila do
chodby vedoucí k výtahům. Ani nezvedl hlavu. Stejně mě pořád
překvapovalo, že jediný východ z podlaží nevede ven pro případ nouze. Ale
alchymisté zřejmě radši riskují své životy, než aby nám poskytli možnost
úniku.
Když jsem došla k výtahům, zjistila jsem, že tady taky mají svoje
opatření – opatření, které jsem úplně opomenula. Bez toho, abyste
přiložili ke skeneru svoji identifikační kartu, si nemůžete výtah ani
přivolat. Viděla jsem to naše věznitele dělat mnohokrát, ale ve svém
plánu jsem na to úplně zapomněla. Výtah pro mě tedy byl nepřístupný,
stejně jako schodiště vedle, na nějž se člověk mohl dostat stejným
způsobem. Jinak bychom ho samozřejmě neustále používali. Stála jsem tam a
přemýšlela, jak tuhle překážku překonat. Vtom se ozvalo cinknutí
signalizující příjezd výtahu. Rychle jsem ustoupila stranou, abych se
dostala z přímého pohledu. Za okamžik se dveře výtahu otevřely a
vystoupila z něj Sheridanová.
Bez váhání jsem nastoupila do výtahu, dokud byly dveře stále ještě
otevřené, a modlila se, aby výtah pořád ještě fungoval na její
identifikační kartu. Pokud ne, zřejmě si v něm pobudu dost dlouhou dobu.
Ale měla jsem štěstí, a když jsem stiskla tlačítko očistného podlaží,
výtah se rozjel. Sjela jsem o patro níž a dveře se otevřely do prázdné
chodby. Vyběhla jsem ven a snažila se nemyslet na to, jak výtah použít
při cestě zpátky.
Pamatovala jsem si, kde jsou skříňky se zásobami, jenže když jsem k
nim došla, narazila jsem na tentýž problém, kterého jsem si předtím
nevšimla – taky se daly otevřít jen pomocí karty. Při naší poslední
návštěvě je zřejmě Sheridanová musela odemknout, ale teď jsem takové
štěstí neměla. Čas mého kouzla neúprosně ubíhal a já nikam nepokročila.
Smutně jsem se smířila s tím, že se budu muset vrátit do svého pokoje a
zítra to zkusit znovu s lepším plánem. Ještě že mám tu druhou žvýkačku.
 Moji pozornost upoutal hlasitý smích a vzápětí jsem uviděla, jak
chodbou kráčejí mým směrem dva alchymisté. Zpanikařila jsem a přitiskla
se ke zdi. Nikde poblíž nebyly žádné rohy ani výklenky, kam bych se mohla
schovat. Pokud budu mít štěstí, ti dva kolem mě vůbec neprojdou. Pokud
ano, musím jen doufat, že když se budu koukat do země, uchrání mě to před
očním kontaktem a prozrazením. Ale pokud vím, nemusí to stačit.
Ti dva se zastavili před provozní místností a já už už vydechla
úlevou. Vtom mě ale něco napadlo a uvědomila jsem si, že mi může uniknout
jedinečná příležitost. Rozběhla jsem se k místnosti, do níž vešli, a
stihla jsem to na poslední chvíli, než se automatické dveře zavřely.
Strnula jsem a se zadrženým dechem se děsila toho, že si mě někdo všimne.
Ale ti dva alchymisté se ani neotočili. Další
osobou uvnitř byl znuděně se tvářící chlápek se sluchátky na uších, který
před stěnou s obrazovkami jedl jogurt. Většina obrazovek byla tmavá a mně
došlo, že jsou to přenosy z našich pokojů. Další obrazovky přenášely
záznamy z učeben a chodeb, z nichž většina zela prázdnotou.
Místnost byla plná stolů a počítačů. Číhala jsem tam a připadalo mi,
že jsem se ocitla v minulosti, kdy jsem něco podobného prováděla v
centrále alchymistů. Až na to, že tehdy jsem měla mnohem spolehlivější
kouzlo neviditelnosti. Přesto jsem se plná odhodlání pustila do hledání,
dokud jsem nenašla, co jsem chtěla. Chlápek pojídající jogurt si nechal
sako přehozené přes opěradlo
židle. Na kapse měl přicvaknutou identifikační kartu. Netušila jsem,
jestli některé karty mají přístup k místům, kam jiné nemají, ale když už
nic jiného, tahle mi aspoň umožní vrátit se výtahem, než moje kouzlo
vyprchá. Chlápek ke mně seděl otočený zády, a tak jsem mu kartu sebrala a
zastrčila si ji za kalhoty. Když jsem viděla jeho sluchátka, nejdřív jsem
myslela, že sleduje zvukové záznamy z kamer, ale když jsem se u něj
ocitla takhle blízko, zjistila jsem, že poslouchá nějakou metalovou
kapelu. Co by tomu asi řekli jeho nadřízení?
To samozřejmě hrálo v můj prospěch stejně jako fakt, že dva
alchymisté, které jsem sem následovala, teď seděli u počítačů a hlasitě
se bavili. Byla jsem si jistá, že se mi podaří odtud nepozorovaně
vyklouznout, aniž by si někdo všiml, že se dveře otevřely. Ale než jsem
k nim vykročila, všimla jsem si něčeho zajímavého, takže jsem se vydala
opačným směrem. Zaujala mě dotyková obrazovka na zdi označená jako
OVLÁDÁNÍ SEDACE. Současné údaje ukazovaly, že systém běží na noční
nastavení a zahrnuje veškeré prostory pro vězně – pokoje, chodby, jídelnu
a učebny. Všechny pokoje ukazovaly 27 procent, zatímco ostatní prostory
nula.
Hladina plynu, uvědomila jsem si. Když jsem byla v izolaci, myslela
jsem, že ovládají moji celu ručně, což dávalo smysl, protože mě v mžiku
dokázali uspat, když se rozhovor se mnou nevyvíjel očekávaným směrem.
Z tohohle monitoru mi ovšem bylo jasné, že běžní vězni jsou ovládání
regulovaným automatickým systémem, který pouští do trubek určitou hladinu
plynu, aby nás každou noc udrželi v tvrdém spánku. Možnosti dole na
dotykové obrazovce ale naznačovaly, že občas je potřebný i manuální
zásah: VYŘADIT – ZASTAVIT CELÝ SYSTÉM, RESET, NOUZOVÝ REŽIM – VŠECHNY
OBLASTI 42 PROCENT.
Na okamžik mě ohromilo jen to číslo. Pokud nás sedmadvacetiprocentní
koncentrace sedativ uspí tvrdým spánkem, co by asi udělala koncentrace
dvaačtyřicetiprocentní? Okamžitě mi to bylo jasné. Takové množství by nás
ve vteřině vyřadilo. Žádné postupné odplouvání
do omámení. Na místě bychom padli a ocitli se prakticky v kómatu – což by
se jim jistě hodilo, kdyby došlo k hromadnému útěku.
Nevěděla jsem přesně, jak to Adrian s Marcusem hodlají provést, až mě
najdou, ale tohle by jistě v jejich plánu udělalo ohromnou trhlinu.
Zastavit plyn v mém pokoji nestačí. budu ho muset odříznout v celém
podlaží, což nebude nic snadného. Vypnout to teď by nebylo k ničemu,
protože by stačil jediný dotek a systém by byl zase zpátky v normálu.
Nejspíš si budu muset poradit s dalšími mechanickými systémy.
Ale na tenhle problém se dnes v noci zaměřovat nebudu. Naposledy jsem
pohlédla na monitor a proklouzla dveřmi ven, nepozorovaně, jak jsem
čekala. Odtamtud jsem rychle běžela ke skříňkám se zásobami. Stejně jako
všechny ostatní dveře jsem i tyhle otevřela jen na škvírku. Z každé
skříňky jsem si vzala, co jsem potřebovala, a nikdo mě přitom nenachytal.
Získala jsem dvě láhve čištěné vody, které jsem si zastrčila za kalhoty,
a dvanáct zabalených stříkaček, které jsem poschovávala do ponožek a
podprsenky. Nebylo to zrovna pohodlné, ale musela jsem si všechno schovat
pod oblečení, aby nadále působilo kouzlo neviditelnosti. Největším
překvapením pro mě bylo, že jsem v jedné skříňce objevila i kuchyňské
zásoby – kečup, hořčici a sůl. Plánovala jsem, že ji budu tenhle týden
v malém množství nenápadně krást z jídelny, ale jedna solnička ukradená
ze skříňky tenhle problém vyřeší.
Zásobená nakradeným zbožím jsem se vrátila k výtahu. Když jsem viděla,
jak netečně se chovají alchymisté v místnosti s obrazovkami, už jsem se
tolik neobávala, že si všimnou dveří, které se otvírají samy od sebe. Ale
když jsem se dostala do poschodí vězňů, esemeskující strážný šel zrovna
po chodbě a všiml si, že se výtah otevřel, aniž z něj kdokoli vystoupil.
Znovu jsem se přitiskla ke zdi, strnula a zírala do země. Zastavil se pár
kroků ode mě a zamračil se na výtah. Zadržovala jsem dech. I kdyby se mi
nepodíval do očí, moje kouzlo už asi pomalu bude vyprchávat.
Po několika vteřinách utrpení nakonec pokrčil rameny a vrátil se na
svoje stanoviště. Prošla jsem kolem něj, naštěstí bez povšimnutí, a
zvládla se vrátit do svého pokoje, kde jsem málem omdlela samou úlevou.
Tam jsem uloupené věci pečlivě ukryla do skrýše mezi matrací a
prostěradlem. Povlečení si tu převlékáme sami každý týden a naposledy
jsme to dělali před dvěma dny. To znamená, že mám pět dní na to, abych
použila svoje zásoby, aniž bych riskovala, že v den převlékání postelí si
někdo všimne, že mi z postele padají injekční stříkačky.
Zesláblá úlevou jsem se konečně zavrtala pod deku. Přestože jsem po
fyzické stránce byla unavená, mysl jsem měla nabuzenou z nočního slídění.
Chvíli mi trvalo, než jsem usnula, a bylo mi jasné, že si Adrian bude
dělat starosti.
A samozřejmě, že když jsem se zhmotnila na nádvoří Gettyho vily,
zastihla jsem ho nervózně přecházejícího sem a tam. Jakmile jsem ho
oslovila, okamžitě se ke mně otočil.
„Díky bohu, Sydney.“ Rozběhl se ke mně a sevřel mě v náruči. „Netušíš,
jak jsem se bál, když jsem tě nezastihl v obvyklý čas.“
„Promiň,“ řekla jsem a pevně ho sevřela. „Měla jsem nějaké
vyřizování.“
Odtáhl se a obdařil mě vědoucím pohledem. „Jaký vyřizování?“
„Ale to víš, takové, co vyžaduje vloupání a práci s magií.“
„Sydney,“ zaúpěl. „Už jsme blízko k tomu, abychom tě našli. Teď musíš
být jenom nenápadná. Uvědomuješ si, jak nebezpečné může tohle tvoje
,vyřizování‘ být?“
 „Ano,“ řekla jsem a vzpomněla si na panel ovládání plynu. „Takže tě
nepotěší, když ti povím, že to brzy budu muset udělat zase.“

14. kapitola
Adrian
Rád bych Sydnex věřil, když mi řekla, že má všechno pod kontrolou. Ale
bylo to těžké, hlavně když zamlžovala podrobnosti ohledně toho, co přesně
dělá v nápravném centru. Než bych si dělal starosti, snažil jsem se
zaměřit na pozitiva, jako třeba, že s ní vůbec můžu mluvit, nebo na to,
že vypadá dobře a zdravě, i když je ohledně nápravného centra
tajnůstkářská.
Teta Taťána mi někdy byla pomocnicí a jindy zase ďáblovým advokátem a
nijak mi to neulehčovala.
Kdo ví, co jí tam provádějí? řekla v mojí mysli. Teď možná trpí a
křičí, abys jí pomohl, a ty jsi tady.
Sydney je v pohodě, opáčil jsem pevně. Zjevně tam nemá ideální
podmínky, ale ona něco vydrží.
Teta Taťána byla nemilosrdná. Tajně touží po tom, abys za ní přišel.
Vzedmul se ve mně vztek – a výčitky svědomí. Snažím se! Už bych tam
byl, kdybych věděl, kde je. Nedělej mi to ještě těžší.
„Adriane?“
To byl Marcus, který promluvil nahlas. Zíral na mě přes jídelní stůl,
což mě vytrhlo z imaginární konverzace.
„Jsi mimo?“ dotázal se. „Oslovil jsem tě už třikrát.“
„Promiň, jsem jenom unavený,“ zalhal jsem.
Přikývl a vzal to jako fakt. „Takže můžeme vyrazit?“
Po setkání s Carly jsme se rychle navečeřeli a teď jsme byli
připraveni vyrazit do Boise. Byla to delší cesta, než jsme mohli ten den
zvládnout, a tak jsme se na noc uchýlili do prostého motelu na předměstí
Las Vegas, daleko od rušného Stripu, kde jsem vždycky rád pobýval. Ale
tentokrát mi to bylo jedno. Staral jsem se jen o to, abych našel slušné
místo k spánku a mohl tak kontaktovat Sydney. To se mi podařilo a
následujícího rána jsme s Marcusem znovu vyrazili na cestu do
bramborového státu.
„Stát drahokamů,“ opravil mě Marcus, když slyšel, jak jsem během cesty
Idaho pojmenoval.
„Cože?“
„Idaho je stát drahokamů, ne brambor.“
„Určitě?“ zeptal jsem se a snažil se skrýt pochyby. „Neustále slyším o
bramborách z Idaha, ale nikdo neříká: Páni, mám zásnubní prsten se
vzácným diamantem z Idaha.“
Na rtech mu hrál úsměv, ale oči upíral před sebe na cestu. „To jistě,“
poznamenal.
Nejsem takový masochista, abych se dohadoval o něčem tak nepodstatném
s bývalým alchymistou, ale když jsme přejeli hranice do Idaha a kolem nás
se začaly objevovat cedule SLAVNÉ bRAMBORY, pocítil jsem zadostiučinění
ohledně toho, kdo z nás měl pravdu.
Nicméně rozhovor o drahokamech mi připomněl, že mám v kapse džínů
manžetové knoflíčky od tety Taťány. Původně jsem si je tam strčil proto,
aby se mi neztratily v letadle, ale teď spíš hrozilo, že bych je mohl
ztratit, kdybych si nedával pozor. Jeden jsem teď vytáhl a obdivoval
jsem, jak si sluneční světlo pohrává s diamanty a rubíny. I když to bylo
hloupé, měl jsem dojem, že když je mám u sebe, přinášejí mi štěstí, jako
by mi teta Taťána pomáhala osobně. Tedy skutečná teta Taťána, ne její
mučivý přízrak.
S Marcusem jsme dorazili do Boise v době večeře a hned jsme se vydali
na adresu, kterou nám dala Carly. Byl to komplex skromných bytů. Ten
Keithův se nacházel v přízemí a patřila k němu malá veranda, na kterou
jsme vešli, když nám nikdo neotevřel dveře. Uvnitř panovala tma a ticho,
takže jsme usoudili, že Keith skutečně není doma a že se před námi
neschovává. Byl příjemný letní večer jak pro Moroje, tak pro lidi.
Uvažoval jsem, jak dlouho tu asi budeme čekat.
„Jak můžeme vědět, jestli třeba nemá noční?“ zeptal jsem se.
Marcus si opřel nohu o zábradlí verandy. „Protože je to alchymista,
který se dostal do maléru za porušení pravidel. Kdyby byl alchymista,
kterého natolik fascinují vampýři, že by chtěl spolupracovat se Strigoji,
tak by mu dali noční směny, aby na něj mohli dohlížet. Za neposlušnost
obecně nejspíš pracuje od osmi do pěti, aby si připomněl, co je to
normální lidský život – a aby ušetřil
noční směny těm, co opravdu riskují.“
O deset minut později se ukázalo, že Marcus má pravdu. Na parkovišti
před domem zastavila Kia Sorento a vystoupil z ní Keith. Sotva nás uviděl
– hlavně mě – zastavil se a viditelně zbledl.
„Ne, ne,“ vypravil ze sebe. „Ty tady nemáš co dělat. Panebože. Co když
už je příliš pozdě? Co když tě někdo viděl?“ Začal se zběsile rozhlížet
kolem, jako by čekal, že se na něj okamžitě vrhne alchymistická jednotka
rychlého nasazení.
„Klídek, Keithe,“ řekl jsem a zvedl se. „Chceme si s tebou jen
promluvit.“
Vehementně zavrtěl hlavou. „Nemůžu. Nemůžu mluvit s nikým tvého druhu,
pokud se nejedná o práci. A navíc nemám povolení pracovat s tvým druhem,
dokud –“
„Jde o Carly Sageovou,“ skočil jsem mu do řeči.
To jeho žvanění zarazilo. Dlouze si nás prohlížel a tvářil se opatrně.
„Dobře,“ řekl nakonec. „Můžete jít dál.“
Nervózně přistoupil ke dveřím a odemkl je, přičemž nepřestával vrhat
úzkostné pohledy na nás a na parkoviště. Jakmile jsme vešli do bytu,
zatáhl všechny závěsy a odstoupil od nás co nejdál. Paže si v obranném
gestu překřížil přes hruď.
„Tak co se děje?“ chtěl vědět. „Kdo je tenhle chlápek? Je Carly
v pořádku?“
„To je můj kamarád, ehm, John,“ řekl jsem, když jsem si uvědomil, že
bych nejspíš neměl zmiňovat jméno nejhledanějšího odpadlíka alchymistů.
Sám si také překrýval indigové tetování makeupem. „A Carly je v naprostým
pořádku. Byli jsme u ní včera.“
Keith se trochu rozněžnil. „Vy… jste ji viděli? Má se dobře?“
„Moc dobře,“ odpověděl Marcus. „To ona nám dala tvoji adresu. Chtěla,
abychom si s tebou promluvili.“
„O-opravdu?“ Keith údivem vykulil oči, což působilo hrůzostrašně,
vzhledem k tomu, že měl jedno oko skleněné.
„Sydney se ztratila,“ oznámil jsem mu. „Carly chce, abys nám pomohl ji
najít.“
Keith nad tím upřímně užasl, ale vzápětí se zatvářil obezřetně. „Kde
se ztratila?“
„Je v nápravným centru,“ vyhrkl jsem.
„Ne,“ zaúpěl. „Ne. Věděl jsem, že vás nemám pouštět dál. S tímhle
nechci mít nic společného. Ani s ní nechci mít nic společného, když je
tam.“ Zavřel oči a svezl se k zemi. „Ach, bože. Zjistí, že jste tady, a
pošlou mě zpátky.“
„Nikdo se to nedozví,“ ujistil jsem ho a doufal jsem, že je to pravda.
Až dosud mě nenapadlo, že bych někdy mohl Keitha litovat. „Jen se
potřebujeme dozvědět, kde je Sydney. Je na tom samým místě, jako jsi byl
ty. Kde to je?“
Otevřel oči a přiškrceně se zasmál. „Myslíš, že nám to řekli? Ani nám
nedovolili vidět slunce! Měli jsme štěstí, že jsme měli aspoň nějaké
světlo.“
Zamračil jsem se. „Co tím myslíš?“
Keithovi se obličejem mihl výraz štvance. „Tak to chodí, když jsi
v izolaci.“
„Sydney není v izolaci,“ prohlásil jsem a moc jsem nechápal, o čem
mluví. „Je spolu s dalšími lidmi.“
„To je svého druhu mučení,“ řekl zahořkle. „Velice rychle se tam
naučíš, co dělat a co nedělat, aby sis usnadnil život.“
Rád bych z něj vypáčil víc podrobností, ale Marcus se vrátil zpátky
k věci. „Fajn. Chápu, že ti neřekli, kde jsi, ale nakonec jsi přece
odtamtud odešel. Musel jsi z toho baráku vyjít.“
„Ano. Se zavázanýma očima,“ řekl Keith. „Neumožnili mi nic vidět,
dokud jsem odtamtud nebyl dostatečně daleko. A nechtějte po mně, abych
odhadoval vzdálenosti, protože absolutně nemám tušení. Jel jsem různými
auty a letěl letadly… Po chvíli už jsem ztratil přehled.
A upřímně, nechtěl jsem se tam už nikdy vrátit, takže jsem tomu ani moc
nevěnoval pozornost.“
„Ale byl jsi při vědomí,“ připomněl mu Marcus. „Neviděl jsi, ale měl
jsi ostatní smysly. Vybavuješ si něco? Zvuky? Vůně?“
Keith zavrtěl hlavou, ale pak se mu v očích mihl záblesk vzpomínky.
Nic ale neřekl a dál se tvářil obezřetně.
„Nevím, jestli ti Carly někdy odpustí, když nám nepomůžeš,“ řekl jsem
tiše. „Ale vím jistě, že ne, pokud zadržuješ informaci, která by mohla
její sestře pomoct.“
Keith vypadal, jako bych mu jednu vrazil. „Zkoušel jsem všechno,“
zamumlal. „Prosil jsem ji, škemral jsem. Dokonce jsem před ní padl na
kolena.“
Uvědomil jsem si, že teď už mluví o Carly a ne o nápravném centru.
„Proč?“ zeptal jsem se. „Proč ti teď tolik záleží na jejím odpuštění? Kde
bylo tvoje svědomí před lety? Nebo kdykoli od té doby?“
„To způsobilo nápravné centrum,“ odpověděl s pohledem upřeným do země.
„Nikdy v životě jsem si nepřipadal tak bezmocně a beznadějně jako tam.
Byl jsem zcela v moci jiných lidí, neměl jsem na koho se obrátit o pomoc,
pořád mi připadalo, že dělám chyby a ubližuju
jim… uvědomil jsem si, že přesně tohle jsem udělal Carly. To se nade mnou
vznáší každý den.“
Znovu jsem ho zalitoval, ale samozřejmě jsem s ním nesoucítil kvůli
tomu, co Carly provedl. I když mě někdy nějaká holka odmítla, prostě jsem
si oprášil ego a šel jsem dál. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych udělal
to, co on. Musel si uvědomovat, že je to špatné, už předtím, než ho
alchymisté poslali do tábora na ovládání mysli. Teď to bylo jen mezí ním
a Carly, a ačkoli působil, že toho opravdu lituje, ona má plné právo
nechat ho trpět po zbytek jeho života.
Ale kdybych mu řekl tohle, nejspíš bych ničemu nepomohl, a tak jsem mu
pověděl: „Teď je to na ní. Ale vím, že by ti byla vděčná, kdybys nám mohl
poskytnout cokoli, co by nám pomohlo najít Sydney. Jakýkoli detail, co si
pamatuješ, když jsi odcházel z nápravnýho centra.“
Zavládlo dlouhé ticho, které na Keitha zřejmě působilo stejně těžce
jako přemlouvání. Nakonec se zhluboka nadechl. „Venku bylo horko,“ řekl.
„Větší teplo, než jsem čekal. I uprostřed dne. Dostal jsem se ven koncem
listopadu, a tak jsem myslel, že bude zima. Ale nebyla. Skoro jako bych
byl pořád v Palm Springs.“
Zalapal jsem po dechu, ale Marcus mě zpražil pohledem dřív, než jsem
stihl dospět k nějakému hroznému závěru. „Tam není. Palm Springs není na
seznamu.“ Obrátil se na Keitha. „Ale když jsi řekl, že to tam bylo
podobné, myslíš tím, že to bylo suché horko? Jako v poušti? Ne tropické
nebo vlhké?“
Keith svraštil obočí. „Suché. určitě.“
„Jak velké horko?“ naléhal Marcus. „Jaká asi byla teplota?“
„Opravdu jsem s sebou neměl teploměr, na který bych se mohl podívat!“
zakřičel Keith. Působil čím dál rozčileněji.
Marcus byl netrpělivý zrovna tak. „Asi tak pětatřicet stupňů?“
„Ne…, tolik ne. Ale na to, že byl listopad, bylo horko. Aspoň pro mě.
Vyrůstal jsem v Bostonu. Mohlo být… nevím, tak pětadvacet.“
Teď jsem věnoval pozornost Marcusovi. Tajně jsem doufal, že náhle
vykřikne: „Aha!“ a bude znát odpověď. Sice ji neznal, ale aspoň se
tvářil, že to je užitečná informace.
„Pamatuješ si ještě něco dalšího?“ zeptal se.
„To by stačilo,“ prohlásil Keith nabručeně. „Můžete prosím odejít?
Snažím se na to místo zapomenout. Nebudu na to vzpomínat, abych ho někomu
pomohl najít.“
Podíval jsem se Marcusovi do očí a on přikývl. „Snad to bude stačit,“
řekl.
Poděkovali jsme Keithovi a vykročili jsme ke dveřím. Vzhledem k tomu,
že nás vyhazoval, mě překvapilo, když najednou řekl: „Počkejte. Ještě
jedna věc.“
„Jo?“ Otočil jsem se a doufal, že má pro nás další užitečnou informaci
o nápravném centru.
„Jestli ještě uvidíte Carly…, řekněte jí, že je mi to opravdu moc
líto.“
„Pořád chceš, aby tě udala na policii?“ zeptal jsem se.
Keithovi se v očích objevil zase ten vzdálený výraz. „Možná by to bylo
lepší. Určitě lepší než se tam vrátit. Možná dokonce lepší než tohle.“
Ukázal rukama kolem sebe. „Technicky vzato jsem volný, ale pořád mě
sledují a čekají, až něco podělám. Takhle jsem si svůj život
nepředstavoval.“
Když jsme pak s Marcusem nastoupili do auta, neubránil jsem se
poznámce: „Dva měsíce. Byl tam jenom dva měsíce. A podívej se na něj.“
„Tohle s tebou to místo udělá,“ prohlásil Marcus pochmurně.
„Jo, ale Sydney je tam už víc než čtyři měsíce.“
Ta slova se mezi námi dlouho vznášela. Nabyl jsem dojmu, že se Marcus
snaží chránit moje city. „Působí takhle poraženě?“ zeptal se.
„Ne.“
„Je silnější než Keith.“
Srdce mi trochu pokleslo. „A proto je nejspíš pořád tam.“ Když na to
nic neřekl, pokusil jsem se vyrukovat s optimističtějším tématem. „Bude
ti ta informace o horku a suchu k něčemu?“
„Myslím, že ano. Pojď se vyměnit.“ Otevřel dveře u řidiče. „Budeš
řídit, takže budu mít čas vyřídit pár telefonátů.“
 Vyměnil jsem si s ním místo a neubránil se otázce: „Jsi si jistý, že
je to dobrý nápad? Možná bychom měli zůstat na místě, dokud nezjistíme,
kde je. Takhle se klidně můžeme vydat opačným směrem.“
„Ne, pokud je pravda, co nám řekl Keith. Není sice v Palm Springs, ale
rozhodně je jižně od nás.“ Vyjel jsem s autem směrem na I-84 a Marcus
vytáhl telefon. „Studoval jsem seznam možných lokalit, kde se můžou
nacházet nápravná centra, natolik, že jsem si ho skoro zapamatoval. Ve
Státech není zase tolik míst, kde je v listopadu pětadvacet.“
„Je jich spousta,“ namítl jsem a připadalo mi, jako bychom znovu vedli
debatu o bramborovém státu. „Havaj, Kalifornie, Florida, Texas. Vždyť v
Las Vegas teď taky bylo jako v peci!“
Zavrtěl hlavou. „Na většině těchhle míst není suché horko. Panují tam
vysoké teploty a v zimě tam prší. A na mnoha suchých a vysoko položených
místech – jako je Las Vegas – není takhle teplo v listopadu. Když vezmu
v úvahu ten seznam, informaci od Keitha a to, že tvrdíš, že je v našem
časovém pásmu…, myslím, že existují jen dvě možnosti. Jednou z nich je
Údolí smrti. Druhá se nachází za Tucsonem.“
Samým překvapením jsem málem sjel ze silnice. „Kalifornie a Arizona?
Dva státy, kterými jsme za posledních čtyřiadvacet hodin projeli?“
„Jsou to velké státy,“ namítl hořce. „Ale ano, jsou to ony.“
Mysl mi pracovala na plné obrátky. Obě ta místa se nacházejí necelý
den jízdy od Palm Springs. Přece není možné, že byla takhle blízko celou
dobu, kdy jsem trpěl a chyběla mi, a přitom nás dělily jen hodiny cesty!
Marcus začal vyťukávat na telefonu číslo, ale vtom si všiml mého
ohromeného výrazu.
„Hej, to je v pořádku,“ uklidňoval mě. „Nemohl jsi to vědět.“
Je to pravda? Chtěla vědět teta Taťána v mojí hlavě. Byla tak blízko!
Celou tu dobu. Byla prakticky na dosah.
Nepotřeboval jsem její postřehy. Sám jsem jich měl dost. Zmocnil se mě
těžký pocit provinění, až se mi z toho dělalo zle. Tak blízko! Sydney
byla tak blízko a já ji zklamal… Stejně jako jsem zklamal ve všem…
„Měl jsem to vědět,“ zašeptal jsem. „Měl jsem to nějak cítit tady.“
Poklepal jsem si na hruď. „Měl jsem vědět, že není daleko.“
Marcus si povzdechl. „Za prvé, dej obě ruce na volant, když řídíš. Za
druhé, uznávám, že jsi přemýšlivý vampýr s fenomenálními magickými
schopnostmi, ale ani ty nedisponuješ takovým šestým smyslem.“
Jeho slova nijak neumenšila tíživý oblak beznaděje. „To se netýká
magie. Týká se to jí a mě. Pokud jsou alchymisté tak zvrácení, že ji
jakožto mučení navíc zavřeli takhle blízko mě, měl jsem to vycítit. To
nepochopíš.“ Marcus, stejně jako Jackie Terwilligerová, patřili k těm
lidem, kterým o mně a Sydney nikdo neřekl, ale přesto si domysleli, co
mezi námi je.
„Nebylo to žádné zvrácené mučení navíc,“ trval na svém. „Prostě je to
jen smutná a ironická shoda okolností. V téhle zemi mají alchymisté jen
jedno nápravné centrum, které se náhodou nachází jen pár hodin jízdy od
místa, kde ji zajali. Ale z toho, co říkal Keith a ostatní, to vypadá,
jako že je několik světelných let vzdálené. I když přesně určíme
lokalitu, stejně na nějakou chvíli budeme
muset naši práci zastavit. Dokážeš se teď soustředit na řízení, nebo mám
řídit já?“
„Dělej co musíš,“ odpověděl jsem mu smutně.
Mlčel jsem a on obvolával svoje agenty a žádal je, aby všeho nechali a
začali zjišťovat, jestli je nápravné centrum v Tucsonu nebo v Údolí
smrti. Taky rozhodil sítě, aby zjistil všechno možné o nápravném centru
samotném, abychom mohli začít pracovat na záchranné operaci. Dokonce i
kohosi neurčitě požádal o uspávací pistole a „další podobné potřeby“.
Celou tu dobu mě tížila deprese a spolu s ní i nelibost tety Taťány. Když
Marcus ukončil svůj poslední hovor, vysvětlil mi, že dodávka potřebných
věcí proběhne, až budeme znát přesné místo.
„Jakmile budeme vědět konkrétní místo, zapátráme ve starých záznamech.
Ani alchymisté nedokážou postavit neviditelnou budovu. Samozřejmě to
nějak zamaskovali, ale když víme, po čem se dívat, musíme objevit nějakou
stopu v dokumentaci pro veřejnost. Mám uvnitř
organizace pár lidí, kteří nám taky pomůžou, až budeme znát víc
parametrů.“
Souhlasně jsem pokýval hlavou a konečně se zbavil svého zoufalství.
Nahradil jsem ho totiž něčím jiným – vztekem. Nebyl to jenom vztek, byl
to prudký hněv. Zuřil jsem na ty, kteří Sydney tohle provedli. Promyšlený
plán byl Marcusův styl. Já bych tam nejradši hned vtrhl a vyrval Sydney
z té pekelné díry. Takhle by to bylo správně.
Ano, ozvala se teta Taťána. Ať zaplatí za to, co provedli.
„Za jak dlouho zjistí, které z těch dvou míst to je?“ zeptal jsem se.
„Předtím jsi říkal, že to může trvat týden nebo dva.“
„To bylo, když jsme hádali naslepo. Když už něco víme, hodně to
pomůže. Jestli je to v Údolí smrti, najdeme to rychle. Tam toho moc není.
Tucson by trval trochu déle, protože je tam hodně městské zástavby – a
poušť, kde se všechno schová. Moji lidé pracují na obou možnostech. Snad
budeme mít štěstí.“
Na noc jsme zastavili v severní Nevadě a vzali si pokoj v hotelu
přilehlém k jednomu z mnoha zdejších kasin, která jsou v tomhle státě
všudypřítomná. Nebyl to žádný luxus, ale na neznámé město to celkem ušlo.
Měli jsme tam kabelovku, internet a minibar, který jsem měl sto chutí
prozkoumat. Od odjezdu z královského dvora jsem nepil a moje odhodlání
zůstat s čistou myslí, abych pomohl Sydney, bylo i nadále silné.
Sotva jsme se ubytovali, napsal jsem esemesku Jill a zanedlouho jsme
měli na Marcusově notebooku videohovor s celou naší bandou z Palm
Springs. „Našli jste Sydney?“ vyhrkl okamžitě Eddie. Jill díky poutu
znala veškeré detaily, ale zatím neměla možnost se o ně podělit
s ostatními.
„Za chvíli už budeme vědět, kde je,“ odpověděl Marcus. „A nebude to od
vás moc daleko, lidi. Údolí smrti nebo Tucson. Čekáme jen na potvrzení.“
Naši kamarádi sdíleli moje překvapení, že je Sydney celou tu dobu tak
blízko. „Hned jak to zjistíte, dejte nám
vědět, a okamžitě tam vyrazíme,“ prohlásila Angeline.
V tu chvíli jsem nic nechtěl tolik jako mít je tam všechny s sebou.
Jenže jsem věděl, že by mi Sydney nikdy neodpustila, kdyby její původní
mise selhala. Jill se na monitoru ušklíbla, jak si přečetla moje
myšlenky.
„Ne,“ řekl jsem. „Vy máte pořád zkouškový týden. Jill nebude podnikat
žádný šílenosti. Její život je pořád ještě v ohrožení.“
„Zbývají už jen dva dny zkoušek,“ zaprotestovala. „A prakticky už mi
žádný nebezpečí nehrozí. Copak jsi to neslyšel, když jsi byl u dvora?
Lissa očekává, že do měsíce proběhne hlasování, které má přepsat zákon o
tom, že panovník potřebuje aspoň jednoho žijícího člena rodiny. Až se
tohle změní a na mně už nebude nikomu záležet, vezme mě zpátky. Než se to
vyřeší, zůstanu na Amberwoodu v letním programu.“
O tom jsem neslyšel, ale to bylo nejspíš tím, že svůj pobyt u dvora
jsem strávil v dost podnapilém stavu. „Na tobě bude vždycky záležet,
nezletilá. A zrovna jsi to sama řekla – ten zákon ještě neprošel. Pořád
jsi klíčem k trůnu a rozhodně teď neopustíš bezpečí, který pro tebe
všichni vytvořili. A nežádej dhampýry, aby šli,“ dodal jsem, když jsem si
vybavil, jak použila tenhle argument při našem posledním setkání.
„Potřebuješ, aby tě chránili.“
„Já nejsem dhampýr,“ namítl Trey. „A nepodléhám žádným rozkazům. Řekni
mi, kam mám přijet, a budu tam.“
Zaváhal jsem, ale pak jsem pomalu přikývl. Měl pravdu. Nepodléhal
závazkům jako ostatní a v boji mu to šlo dobře. Angeline ho praštila do
paže a vypadalo to, že to byla silná rána, ale on to od ní jistě bral
jako projev lásky.
„To není fér,“ zaprotestovala. „Chci taky pomoct.“
„My všichni chceme,“ dodal Neil.
„Můžeš si vzít jednoho dhampýra,“ řekla Jill klidně. „Mně budou stačit
dva, hlavně když zůstanu celou dobu jen v kampusu. Vezmi si Eddieho.“
Překvapeně se k ní otočil. „Ty nechceš…, abych tě chránil?“
Obdařila ho úsměvem královny, který mi trochu připomínal Lissu.
„Samozřejmě, že ano. Nikomu nevěřím víc než tobě. Ale tohle musíš udělat.
A ty, Adriane, víš, že je jedním z nejlepších.“
O každém z nich jsem mohl pochybovat, ale o Eddiem ne. uvědomil jsem
si, jak ohromnou věc mi Jill nabízí. Nedokázal jsem číst její myšlenky,
ale znal jsem ji natolik dobře, abych věděl, že taky touží být součástí
mise za osvobození Sydney. Taky mi bylo jasné, že si uvědomuje, že to
nikdo nedovolí. Než by tomu vzdorovala, zaměřila energii na to, abych s
sebou vzal Eddieho… a nejen proto, že bude přínosem. Její tvrzení bylo
naprosto pravdivé. On to musí udělat. Sledoval jsem ho od té doby, kdy
Sydney odvedli, a viděl jsem, jak se tím užírá, i když jiným způsobem než
já. Já jsem si připadal opuštěný, když jsem ji ztratil, a bezmocný, že ji
nedokážu najít. On si to vyčítal, protože si dával za vinu, že dopustil,
aby ji zajali. Obelstila ho a obětovala se, aby ho zachránila. On se
s tím ale nedokázal vyrovnat. Jill to chápala, jelikož byla moudřejší,
než všichni předpokládali. A taky chápala, že Eddie se může vykoupit,
jedině když Sydney zachrání. Chápala to, protože byla vnímavá a moudrá.
A taky proto, že ho miluje.
Eddie si to ovšem neuvědomoval, takže z toho měl rozporuplné pocity.
„To by bylo porušení mých rozkazů…, mého slibu chránit tě.“
„Osvobozuju tě od něj,“ řekla. „Mám na to právo, protože ten slib jsi
dal mně, a taky proto, že jsem součástí vládnoucí rodiny. Jakožto korunní
princezna tě žádám, abys šel a zachránil Sydney. A pak se vrať ke mně.“
Nikdy dřív jsem Jill neslyšel připomínat její královské postavení,
natožpak použít titul korunní princezny. To
byl ostatně smysl rodinného zákona. Pokud by se něco stalo vládnoucímu
panovníkovi a morojská rada by nezvládala nouzovou situaci, člen rodiny
bývalého panovníka by nastoupil dočasně na trůn, dokud by nebyl zvolen
nový vladař. Když zemřela teta Taťána, tohohle zákona se nikdo
nedovolával. Rada všechno zvládala, ale aby vláda pracovala hladce, staré
zákony pro všechny případy vyžadovaly alespoň jednoho žijícího člena
rodiny.
Eddie na Jill zbožně hleděl, když mluvila, a patrně si ani moc
neuvědomoval, že k němu mluví jakožto zamilovaná dívka a ne jako
rozkazující princezna. Ale zabralo to. „Ano,“ řekl jí. „Dostanu ji
zpátky. A pak se vrátím a budu tě dál chránit. To přísahám.“
Marcusovi to drama unikalo, ale přikývl. „To se mi zamlouvá. Nikdy
neodmítnu dhampýra nebo dva, když se mnou budou bojovat.“
 Jeho zmínka o dvou dhampýrech vyvolala v Angeline a Neilovi naději,
kterou jsem ovšem rychle zaplašil. „Vy dva zůstanete s Jill.
Nepřestávejte být ve střehu. A ať vás nenapadají nějaký šílenosti, jako
že ji vezmete s sebou a pomůžete nám všichni. To, že zákon brzo bude
zrušen, znamená, že nepřátelé teď zdvojnásobí svoje úsilí, aby se k ní
dostali, dokud na tom pořád ještě záleží.“
Všichni si to uvědomili a Neil s Angeline souhlasně pokývali hlavami.
Marcusovi zazvonil telefon a odstoupil s ním stranou, aby si mohl
vyřídit hovor. Zatímco mluvil s jedním ze svých kontaktů, Trey prohlásil:
„Hele, málem jsem ti to zapomněl říct. Včera se u mě zastavila nějaká
holka a ptala se na tebe a na Sydney.“
„Na nás oba?“ zeptal jsem se překvapeně. Neexistuje mnoho lidí, kteří
na nás pohlížejí jako na pár.
„Zajímala ji hlavně Sydney, ale s tebou by se taky spokojila. Byla
člověk,“ dodal, jelikož odhadl moji další otázku. „Blondýna s brýlemi.
Nikdy jsem ji neviděl.“
Nikdo takový mě taky nenapadal. Jediná lidská žena, která se mohla
ptát na mě i na Sydney, byla Rowena, ale ta má tyrkysové vlasy (tedy
aspoň naposledy je takové měla). A kdyby se se mnou chtěla spojit, má
přece moje telefonní číslo. „Nic dalšího neřekla?“ zeptal jsem se. „Proč
nás hledala? Kdo to byl?“
„Netuším. Řekla jenom, že je dávná kamarádka a chce vás vidět. Když
jsem jí řekl, že nevím, kde jste, vypadala
hrozně zklamaně, a tak jsem jí nabídl, že vám od ní vyřídím vzkaz,
kdybych vás viděl. Odmítla, zašla si odskočit a bez dalšího slova
odešla.“
„Neměla tetování s lilií?“ zeptal jsem se významně.
Trey se ušklíbl. „Myslíš, že jsem se nepodíval? Toho bych si určitě
všiml. Pokud nějaký měla, měla ho schovaný.“
Netušil jsem, kdo byla ta záhadná návštěvnice. Zanedlouho se vrátil
Marcus a moje myšlenky se stočily jiným směrem. Prakticky zářil nadšením.
„Pamatujete, jak jsem říkal, že možná budeme mít štěstí?“ zeptal se.
„Máme ho. Údolí smrti. Potvrdili mi to. Teda přesná lokace v Údolí se
ještě musí ověřit, ale zdá se, že už víme, kam zítra vyrazíme.“
„Trey a já se tam s vámi sejdeme,“ oznámil briskně Eddie.
„Musíte dokončit zkoušky,“ pověděl mu Marcus. „Zabere nám pár dní, než
celou akci naplánujeme a získáme potřebné vybavení. Jak jsem řekl,
nejdřív musíme znát přesné umístění a vymyslet, jak se tam dostat.“
Údolí smrti. Ani ne pět hodin jízdy z Palm Springs. Věděl jsem, že
Marcus má pravdu – že skutečně neexistoval způsob, jak bych se mohl
dovědět, že je Sydney právě tam –, ale přesto mi připadalo těžké se s tím
smířit. Tak blízko, pomyslel jsem si. Celou tu dobu byla tak blízko. A
stejně rozčilující bylo, že přestože jsme se dozvěděli zásadní informaci,
stále jsme bezmocní a nemůžeme hned jednat. Jediné, co jsme zatím mohli
udělat, bylo domluvit se s Eddiem a Treyem, než se budou muset spolu s
děvčaty vrátit do Amberwoodu před večerkou. Když jsme se pak rozloučili,
Marcus vyřídil ještě pár telefonátů a potlačil zívnutí.
„Musím si trochu odpočinout,“ řekl a zamířil k jedné ze dvou velkých
postelí v pokoji. „Klidně si nech puštěnou televizi, jestli chceš. Já
usnu při čemkoli. Naučil jsem se využít ke spánku slušných podmínek, když
je mám k dispozici.“
O tom jsem nepochyboval, když strávil roky na útěku, ale stejně jsem
ztlumil zvuk a sledoval jenom obraz. Pak jsem se natáhl na svou postel a
pokusil se spojit se Sydney. Doba, kdy obvykle chodí spát, už minula, ale
nezastihl jsem ji. Pravděpodobně byla vzhůru a vyřizovala svoje tajné
noční záležitosti. Televize bez zvuku byla celkem nuda, a než jsem našel
film s titulky, málem jsem u toho dvakrát usnul. Díval jsem se na
televizi a bránil se spánku, abych mohl průběžně zkoušet navázat spojení
se Sydney. Poslední věc, kterou si pamatuju, byla jakási talkshow kolem
čtvrté hodiny ranní…
… a pak jsem se probudil ve sluncem zalité místnosti. Marcus se
vynořil z koupelny.
„Dobré ráno,“ řekl. „Připraven vyrazit na cestu?“
„Já…“ Přihlouple jsem se rozhlížel kolem a pokoušel se vybavit si, co
se stalo. „Usnul jsem.“
Povytáhl obočí. „Než jsi mluvil se Sydney?“
„Jo, ale ne proto, že bych to nezkoušel… Zkoušel jsem se s ní spojit
asi dvanáctkrát. Nešlo to.“
„Možná si šla lehnout až později,“ řekl.
„Po čtvrtý ráno?“ Když si minule v noci vyřizovala svoje záležitosti,
zastihl jsem ji už po jedné. „Obávám se,
že nešla vůbec spát.“
„A to je problém?“
„Vlastně ne,“ řekl jsem. „Tedy pokud to udělala z vlastní vůle,
protože něco vyřizovala. Problém by byl, kdyby spala… a znovu ji přede
mnou zablokovali.“

15. kapitola
Sydney
Neměla jsem tolik času, abych stihla magicky nabít všechny stříkačky
najednou, protože soukromí jsem měla jen málokdy. Napoprvé jsem jich
nabila pět a dala je Emmě, která je rozdala několika málo lidem, kterým
podle ní můžeme věřit.
Poté, co mi Adrian sdělil, že od Carly získal Keithovu adresu, jsem
byla plná optimismu a nemohla jsem se dočkat, až si s ním dnes v noci
promluvím o pokroku, jaký učinili. Když jsem věděla, že Adrian s Marcusem
už se blíží, bylo mi jasné, že budu muset co nejdřív vyřešit „nouzový
režim“. Taky mě tlačil čas, protože jsem nevěděla, jestli moje ukradená
identifikační karta stále ještě funguje. Jakmile ten chlápek nahlásil, že
ji ztratil, alchymisté ji klidně mohli zablokovat. Vyřadit celý systém by
pak bylo dost těžké, kdybych nemohla použít ani výtah. Musím jednat
rychle.
Na Emmu udělalo dojem, když jsem jí řekla, že jsem byla v provozní
místnosti, ale s tím velkým problémem mi pomoct nemohla. „Tam není
ovládání plynu?“
„Je,“ odpověděla jsem. „Včetně tlačítka, kterým nás všechny kdykoli a
kdekoli okamžitě omráčí do bezvědomí. Ale potřebuju přístup k základním
součástem – jako třeba, odkud se ten plyn vůbec bere. Jak se dostává do
trubek ve ventilačním systému?“
Zavrtěla hlavou a zatvářila se, že ji opravdu mrzí, že mi s tímhle
nemůže pomoct. „Netuším. A neznám nikoho, kdo by to věděl.“
Já ale ano. Později na hodině umění jsem se na to zeptala Duncana.
Zatímco Emmu moje dotazy ohromily, jeho šokovaly. „Ne, Sydney, přestaň.
Tohle je šílenost. Už tak je dost zlé, že ses dostala z pokoje! Celé
poschodí? To je šílenství.“
Pořád jsme pracovali na hliněných miskách a dnes jsme měli za úkol
vyrobit jich několik stejných, což přesně odpovídalo alchymistické
ideologii konformity. „Šílenství je, že nás můžou stisknutím jediného
tlačítka všechny omráčit.“
„No a?“ podivil se. „Udělali by to jen v případě vzpoury nebo tak
něco. Nikdo není tak hloupý.“ Když jsem nic
neříkala, vytřeštil oči. „Sydney!“
„Ty tady snad chceš zůstat věčně?“ zeptala jsem se.
Zavrtěl hlavou. „Jenom s nimi hraj jejich hru a dostaneš se odtud. Je
to mnohem jednodušší a nezpůsobíš si tím problémy, jako když provedeš
nějakou vylomeninu předem odsouzenou k nezdaru.“
„A ty ses odtud dostal?“ Při mojí poznámce sebou trhl, ale já si to
ani nevyčítala.
„Dostal bych se, kdybych mohl,“ zabrblal.
„Tomu nevěřím,“ namítla jsem. „Jsi tady tak dlouho, že bys měl znát
jejich hru líp než kdokoli jiný. Měl bys vědět, co říkat a dělat, aby tě
hned propustili, jenže namísto toho děláš všechno proto, abys tady
zůstal! Bojíš se něco dělat.“
V očích mu zableskl hněv a bylo to poprvé, co jsem ho viděla
naštvaného. „Co se bojím dělat? Co čekáš, že bych
měl dělat, Sydney? Co mě čeká venku? Napravené alchymisty pak sledují
věčně. Aby mě neposlali zase zpátky, musel bych zapomenout na svůj postoj
k Morojům nebo se neustále hlídat, abych nedával najevo svoje skutečné
pocity. Pro nás neexistuje žádné vítězství. Jsme zatraceni. Narodili jsme
se do systému, se kterým nesouhlasíme, a nechali jsme se chytit. Nezáleží
na tom, jestli jsme tady nebo venku. Nám už nic nezbývá.“
„A co Chantal?“ zeptala jsem se tiše. „Copak ona není venku?“
Přestal pracovat s hlínou a spustil ruce podél těla. „Nevím, kde je.
Možná ji poslali do nápravného centra v jiné zemi. Možná se zabila, než
aby dál žila ve lži. Možná ji potrestali ještě hůř. Myslíš, že jediné
zbraně, které mají, jsou temná samotka a nudné výtvarné projekty? Můžou
nám udělat mnohem horší věci. Horší než očistu a veřejné ztrapňování. Zní
skvěle být statečný, ale něco to stojí.“
„Chantal byla statečná, ne? Tak proto se bojíš?“ Žal zračící se v jeho
tváři byl tak intenzivní, že bych ho nejraději objala…, ale zároveň jsem
z něj chtěla vytřást jeho zbabělost. „Bojíš se jednat! Bojíš se, že
skončíš jako ona!“
Polkl a vrátil se k práci na svojí misce. „Ty to nechápeš.“
„Tak mi to vysvětli.“
Mlčel.
„Fajn,“ vyštěkla jsem. „Na to, jak se ovládá plyn, přijdu sama a už tě
nebudu víckrát obtěžovat. A předpokládám, že tohle bys měl taky vyhodit.“
Skrčila jsem se, jako by mi něco upadlo na zem, a rychle jsem přendala
plnou stříkačku ze svojí ponožky do jeho. Ještě jsem mu přes ni přehrnula
nohavici, aby si toho nikdo nevšiml. „Co je to?“ zašeptal.
„Poslední z mých stříkaček. Je v ní roztok, který ruší účinky
tetování. Šetřila jsem ji pro tebe, ale ty budeš zřejmě spokojenější,
když ji nevyužiješ. Vlastně bys je měl spíš požádat o extra silné
přetetování, abys už nemusel
myslet sám za sebe.“
Zvonění ohlásilo konec hodiny a já se obrátila k odchodu a nechala ho
tam zírat. Když jsem se večer v koupelně chystala do postele, magicky
jsem nabila ještě dalších pár stříkaček, které jsem propašovala zase
zpátky do svého pokoje. Znovu jsem provedla fígl se žvýkačkou a nalepila
ji mezi dveře, aby se zámek nemohl zacvaknout. Sice jsem nevěděla přesně,
kde se nachází hlavní ovládání plynu, ale vzhledem k průzkumu, který už
jsem tady udělala, jsem měla docela dobrou představu, kde by to mohlo
být. Emma si všimla, že jsem nalepila žvýkačku mezi dveře, a sotva
slyšitelně se mě zeptala: „To myslíš vážně?“
Rázně jsem přikývla a uvelebila se v posteli s knihou na naši chvíli
povinné četby. Když potom zhasla světla, opět jsem delší dobu čekala, než
alchymisté na stráži zapadnou do poklidné noční směny, a pak jsem se
vrhla do akce. Naaranžovala jsem svůj polštář, zašeptala zaklínadlo
neviditelnosti, strčila si za triko ukradenou identifikační kartu a
protáhla se odemčenými dveřmi. Chodba vypadala podobně jako včera – nic
se tam nedělo a na křižovatce chodeb hlídal ten samý strážný.
Proplížila jsem se k výtahu a ke schodům a přiložila jsem ke čtečce
kartu. Na panelu se rozsvítilo zelené světýlko a já vydechla úlevou, že
mám stále ještě přístup. Přestože dveře na schodiště vrzaly, opatrně jsem
se jimi protáhla a bylo to tišší, než kdybych použila cinkající výtah.
Musela jsem si jen dávat pozor, abych otevřela pouze na škvírku, kterou
se dokážu protáhnout. Na schodišti jsem si všimla té samé věci jako ve
výtahu – neexistuje cesta nahoru. Dá se jít jedině dolů.
Jak se odtud dostaneme? Říkala jsem si už asi posté. Tuhle otázku jsem
si opakovala v hlavě od doby, kdy jsem sem přišla. Ale nějak jsme se sem
přece museli dostat a alchymisté, kteří tu pracují, zjevně také. Duncan
mi vysvětlil, že jinde mají svoje prostory, kde bydlí celé měsíce, než je
pak nahradí zase další směna. Jak to probíhá? Tuhle záhadu vyřeším
později, teď se musím soustředit na to, abych se dostala do patra
s očistnými místnostmi a provozní místností. Zkoušela jsem všechny dveře
a nenašla jsem nic, co by připomínalo jakousi strojovnu, ve kterou jsem
doufala. Uvědomovala jsem si, jak běží čas, a tak jsem se vrátila na
schodiště, kde jsem posílila kouzlo neviditelnosti, takže jsem získala
další půlhodinu navíc. Jenže to takhle nemůžu dělat celou noc, protože to
vyžaduje spoustu energie. Ale aspoň můžu prozkoumat další patro pod
tímhle podlažím.
V tom poschodí jsem nebyla skoro tři týdny. Když jsem vyšla na chodbu,
na okamžik jsem strnula. Tady jsem měla celu, kde mě tři měsíce věznili
ve tmě. Od doby, kdy mě přidali k ostatním, jsem o tom moc nepřemýšlela,
ale když jsem teď zírala na několikery stejné dveře, všechno se mi to
vrátilo. Otřásla jsem se při vzpomínce na tu zimu a na to, jak mě bolelo
celé tělo ze spaní na tvrdé podlaze. Vzpomínka na absolutní temnotu byla
děsivá a já byla vděčná za proužek světla, který byl u dveří mého
současného pokoje. Sebrala jsem veškeré odhodlání, abych potlačila
příšerné vzpomínky, a vykročila jsem chodbou dál. Měla jsem na paměti, co
musím udělat.
Když mě odtamtud pouštěli, nevšimla jsem si, že každé dveře jsou
označené písmenem R a číslem. R jako rozjímání? Celkem jich bylo dvacet,
ale z ničeho se nedalo poznat, jestli jsou všechny cely obsazené.
Neodvážila jsem se použít svou identifikační kartu a jedny z nich
otevřít. Instinkt mi napovídal, že k tomu má oprávnění jen někdo s vyšším
prověřením. A navíc jsou všechny cely monitorovány, takže kdyby se
dovnitř dostalo světlo, alchymisté by to ihned zjistili. A tak jsem kolem
dveří prošla, i když se mi dělalo zle z pomyšlení, že uvnitř trpí lidé
stejně, jako jsem trpěla já.
Jakmile jsem je minula, zastavila jsem se před dvojitými dveřmi
označenými OVLÁDÁNí ROZJÍMÁNÍ. Spousta dveří do kanceláří nebo do
provozní místnosti byla zčásti prosklená, ale tady nic nenaznačovalo, co
se skrývá uvnitř. Uvažovala jsem, jestli mám zkusit identifikační kartu a
podívat se tam, ale vtom se dveře otevřely a vyšli z nich dva alchymisté.
Rychle jsem ustoupila z přímé linie jejich pohledu. Naštěstí se svižnou
chůzí vydali pryč ode mě. Těžké dveře se za nimi zavřely rychle, takže
jsem nestihla proklouznout dovnitř, ale aspoň jsem zahlédla něco málo
z místnosti.
V malých boxech tam sedělo několik alchymistů obrácených zády ke mně.
Na hlavách měli sluchátka a sledovali temné monitory. Před sebou měli
veliké mikrofony a ovládací panely s nápisy, které jsem takhle narychlo
nemohla přečíst. Tak odtud ovládají samotky. Každý vězeň musí mít svého
dohlížitele s mikrofonem zkreslujícím jeho hlas a ten dohlížitel pomocí
panelu ovládá plyn a světlo. Předpokládala jsem, že se dohlížitelé
střídají, a tady jsem měla důkaz. Neměla jsem čas je spočítat a hlavně
jsem podstatnou část místnosti ani neviděla, ale napočítala jsem
minimálně pět dozorců.
A taky jsem naprosto jasně viděla dveře označené jako východ.
Nacházely se na opačné straně místnosti, za dohližiteli a jejich
monitory, ale ta zářící červená písmena nemohla mýlit. Srdce se mi
rozbušilo rychleji. Tohle je
cesta ven! Na okamžik jsem uvažovala, jak by bylo snadné se odtud
vyplížit, vyjít do noci a odkráčet z tohohle místa. Brzy jsem ale musela
uznat, že zase tak snadné by to nebylo. Už jenom proto, že do téhle
místnosti se nedá tak jednoduše dostat. Tyhle dveře se zavírají hrozně
rychle a dělají hluk, takže by někdo zjistil, že se otevřely samy od
sebe. I když je žádný alchymista přímo nehlídal, několik zaměstnanců u
nich sedělo až příliš blízko.
Taky je dost pravděpodobné, že východem nemůže jen tak někdo projít.
Nepřekvapilo by mě, kdyby tam stála ostraha, byly tam čtečky karet a
pravděpodobně i numerické kódy pro vstup a odchod. Alchymisté tady
opravdu hodně hazardují s nebezpečím požáru, když je tu tak málo
únikových cest. Pokud berou izolaci vězňů natolik vážně, že riskují, že
tu všichni můžou uhořet, jistě nenechají východ nezabezpečený.
Přesto pro mě bylo těžké od těch dveří odejít, když jsem věděla, co se
skrývá za nimi. Brzy, řekla jsem si. Brzy. Další pohled do chodby mi
neodhalil nic pozoruhodného, a tak jsem se vrátila zase ke schodišti.
Vtom se otevřely dveře a vyšla Sheridanová. Okamžitě jsem se přitiskla ke
zdi a sklopila zrak. Koutkem oka jsem zaznamenala, že se zastavila, jako
by něco hledala, ale pak zase pokračovala v chůzi. Když prošla kolem mě,
zvedla jsem hlavu a sledovala ji, jak líným krokem kráčí chodbou. Na
konci se zastavila, otevřela dvojité dveře do ovládací místnosti a
zmizela uvnitř. Rychle jsem se rozběhla na schodiště, než se zase vrátí,
a vrhla se k poslední možnosti, která mi zbývala – do posledního podlaží.
Takhle hluboko už ani výtah nejezdil a schodiště tu také končilo.
Tohle poschodí bylo jediné, kde jsem ještě nikdy nebyla, a nedovedla jsem
si představit, co se tady asi děje. Co dalšího tady můžou dělat? Dveře,
které jsem míjela, mi žádnou odpověď nenabízely. Vypadaly stejně jako
dveře na samotky a skoro jsem si až říkala, jestli tu nenajdu další cely.
Tyhle ale byly označené písmenem P a čísly a neobjevila jsem tam žádnou
odpovídající ovládací místnost, která by mi napověděla, co to písmeno
znamená. Ale našla jsem troje dveře označené STROJOVNA 1, STROJOVNA 2 a
STROJOVNA 3. Za nimi hučely generátory a další stroje. Nebyly u nich
čtečky karet, ale zcela staromódní zámky na klíče.
Zapátrala jsem v paměti a vybavila si kouzlo na otvírání zámků, které
jsem kdysi přepisovala pro profesorku Terwilligerovou a které dokáže
otevřít obyčejný zámek. Zašeptala jsem latinská slova a vyvolala v sobě
magii. Doufala jsem, že na těch zámcích není nic neobvyklého. Projela
mnou síla a za okamžik jsem uslyšela cvaknutí zámku. Zatočila se mi
hlava, ale ignorovala jsem to a odemkla i další dvoje dveře.
Za prvními se skrývala místnost s kotlem, topením a ventilačním
systémem, ale nic, čím by se ovládal plyn. Ve druhé místnosti jsem ovšem
narazila na poklad. Spolu s generátorem a jakýmsi vodovodním systémem
jsem tam objevila ohromnou nádrž označenou chemickým vzorcem, který mi
připadal jako sedativum. Z nádrže vedly čtyři trubky, z nichž každá byla
označena číslem podlaží. Každá také měla manuální záklopku, s níž se dalo
volně manipulovat. Všechny byly v pozici „zapnuto“.
Nevšimla jsem si, že by tam byl nějaký senzor, který by alchymisty
upozornil, že se v tomhle poschodí něco děje. Chopila jsem se tedy
příležitosti a záklopku na podlaží vězňů uvedla do pozice „vypnuto“.
Nerozezněl se žádný alarm ani se nerozblikala světla. To mi dodalo kuráž
a uvažovala jsem, jestli nemám vypnout plyn ve všech podlažích. Jenže mi
došlo, že tím by se to prozradilo. Tady sice žádné senzory nejsou, ale
alchymisté by okamžitě zjistili, že je vypnutý plyn na samotky. Tam
ovládají přívod plynu manuálně a pozorují okamžité výsledky. Když vypnu
plyn jen v poschodí vězňů, ovlivní to jejich spánek, ale alchymisté to na
první pohled nepoznají. Možná to nepoznají ani vězni. Stejně nás nikdy
nenechají spát osm hodin, takže není moc pravděpodobné, že by někdo měl
problémy s usínáním.
Nechat napospas vězně v celách rozjímání pro mě bylo těžké rozhodnutí,
ale teď jsem pro ně opravdu nic udělat nemohla. Pro ně to bude
pokračovat, ale ve svém poschodí potřebuju mít plyn vypnutý tak dlouho,
jak to jen půjde. Vzhledem k ohromné velikosti nádrže mi bylo jasné, že
jistě vydrží plná hodně dlouho, ale může přijít údržba a zjistit, že
záklopka je uzavřená. Toho bych se měla obávat. Možná nebude dost času.
Ve stejné místnosti jsem objevila další nádrž s chemickým vzorcem,
který mi nic moc neříkal, ale vsadila bych se, že je to jiná látka,
kterou mi taky občas pouštěli do cely. Byla jsem po ní nabuzená a
paranoidní. Tu nám nepouštěli pravidelně jako sedativa, ale přesto jsem
pro všechny případy záklopku na naše podlaží taky uzavřela. Nepotřebujeme
další stimuly, abychom podezírali jeden druhého.
Když jsem měla práci hotovou, potlačila jsem svou zvědavost ohledně
toho, co se skrývá ve třetí místnosti a za dveřmi označenými písmenem P,
a rychle jsem vyběhla ven. Dnes v noci jsem dosáhla svého cíle a teď jsem
se musela vrátit do pokoje, než kouzlo neviditelnosti vyprchá. A taky mi
bylo jasné, že si Adrian bude dělat starosti, že takhle pozdě nejsem
k zastižení. Po schodech jsem vyběhla do poschodí vězňů, a než jsem
otevřela dveře, podívala jsem se okýnkem do chodby. Nikoho jsem neviděla.
Na škvírku jsem je otevřela, abych nepřitáhla pozornost kamer, a protáhla
se ven…
… a stála tam Sheridanová.
Musela se schválně schovávat u zdi, možná u výtahu, protože stála
stranou mého úhlu pohledu, když jsem vykoukla. Dívala jsem se po lidech,
kteří se za nějakým účelem pohybují po chodbě, a ne po někom, kdo mě
hledá. A ona mě zjevně hledala – nebo aspoň někoho jako mě. Navázaly jsme
oční kontakt a z jejího výrazu mi bylo rázem jasné, že mě poznala. Kouzlo
pominulo.
„Sydney,“ vykřikla. To bylo poslední, co jsem slyšela. Poslední, co
jsem viděla, byla věc v její ruce Připomínající taser. Pak jsem ucítila
bodavou bolest a všechno zčernalo.
Když jsem se probrala, pořád bylo všechno černé. Pomyslela jsem si, že
jsem zpátky na samotce, ale tohle bylo jiné. Tady nebyla drsná kamenná
podlaha a pořád jsem na sobě měla svůj mundúr. Ležela jsem na studeném
kovovém stole, ke kterému jsem měla připoutanou hlavu, ruce i nohy.
„No, Sydney,“ ozval se známý hlas. „Moc mě mrzí, že tě tady vidím.“
„Vím, že jste to vy, Sheridanová,“ procedila jsem skrz zuby. Zkusmo
jsem se zacukala, abych vyzkoušela svoje pouta. Smůla. „Nemusíte se
schovávat ve tmě.“
U stropu se rozsvítilo malé světlo a ozářilo její krásnou, ale krutou
tvář. „Kvůli tomu tady tma není. Jsi ve tmě proto, že tvá duše je také
obklopena temnotou. Nezasloužíš si světlo.“
„Tak proč jsem tady a ne zpátky v cele?“
„Cela slouží k tomu, abys tam rozjímala o svých hříších a uvědomila
si, jak špatně ses chovala,“ objasnila.
„Zahrála jsi to dobře, ale zjevně ses nic nenaučila. Tvoje šance na
rozjímání a vykoupení už pominula. A taky bys nám mohla povědět něco o
svých nedávných aktivitách.“ Pozvedla moji ukradenou identifikační kartu.
„Kde a jak jsi k ní přišla?“
„Našla jsem ji na zemi,“ odpověděla jsem okamžitě. „Měli byste si
dávat větší pozor.“
Sheridanová si dramaticky povzdechla. „Nelži mi, Sydney. Nemám to
ráda. Pojďme to zkusit znovu. Kde jsi přišla k té kartě?“
„Už jsem vám to řekla.“
Náhle mi každou část těla zachvátila bolest. Bylo to podivné, jako by
mě pálila kůže a hořela mi všechna nervová zakončení. Kdybyste mohli
zkombinovat bolest z elektrických šoků, včelích žihadel a pořezání,
vnímali byste něco podobného jako já. Trvalo to jen pár vteřin, ale
stejně jsem křičela bolestí.
Sheridanová zhasla světlo a vše opět zahalila tma. Když znovu
promluvila, poznala jsem, že se nepohnula z místa. „Dala jsem ti okusit
jen to nejnižší nastavení. Prosím, nenuť mě udělat to znovu. Chci vědět,
kdes přišla k té kartě a cos hledala venku.“
Tentokrát jsem jí nelhala. Prostě jsem mlčela.
Bolest se vrátila se stejnou intenzitou, ale tentokrát trvala déle.
Během té doby jsem nedokázala zformulovat
jedinou souvislou myšlenku. Nedokázala jsem vnímat nic než tu příšernou
bolest. Jedna z věcí, kterou jsem milovala na tom, že jsem se fyzicky
sblížila s Adrianem – tedy kromě toho, co je jasné, jako že je šíleně
sexy a dobrý v tom, co dělá –, bylo, že můj vždy naplno pracující mozek
přestal pracovat a jen jsem si užívala fyzický prožitek. Něco podobného
se mi dělo i teď, ale od toho, co jsem prožívala s Adrianem, to snad ani
nemohlo být vzdálenější a vůbec jsem si to neužívala. Můj mozek nedokázal
na nic myslet. Existovalo jen moje tělo a bolest.
Když bolest pominula, měla jsem slzy v očích a sotva jsem slyšela, jak
ze sebe Sheridanová sype tytéž otázky.
Dodala ještě pár dalších, jako třeba: „Jak to, že tě nikdo neviděl?“ a
„Jak ses dostala ze svého pokoje?“ Neměla
bych čas odpovědět, ani kdybych chtěla, a bolest už se zase vrátila. Když
o celou věčnost později skončila, Sheridanová mě začala znovu vyslýchat.
Celý ten cyklus se pořád opakoval.
Během krátkého oddechu jsem se zmohla aspoň na takovou myšlenku, že
jsem pochopila celý ten proces. Zasypávala mě různými dotazy a doufala,
že v určité chvíli se z bolesti zhroutím a vyhrknu odpověď na cokoli.
Nejspíš jim na tom nezáleželo. Chtěli jen, abych začala mluvit, a já měla
dojem, že každý vězeň na mém místě by ze sebe začal sypat informace.
Toužila jsem povědět jim všechno, jen aby ta bolest přestala. Musela jsem
si skousnout ret, abych Sheridanové neřekla, co chtěla slyšet. V duchu
jsem se pokoušela soustředit na obličeje svých milovaných – Adriana a
svých kamarádů. To trošku pomáhalo ve chvílích oddechu, ale když znovu
začalo mučení, nedokázala jsem v hlavě udržet jedinou představu ani
myšlenku.
„Budu zvracet,“ řekla jsem. Nevěděla jsem, jak dlouho už to trvá.
Vteřiny, hodiny, dny. Sheridanová mi nevěřila, dokud jsem opravdu
nezačala kašlat a dávit. Byla to jiná nevolnost než ta vyvolaná léky,
kterou na nás používali při očistě. Tohle byla fyzická reakce na to, že
moje tělo už nedokázalo déle snášet bolest. Přišel ke mně někdo z opačné
strany místnosti a povolil mi pouta natolik, abych mohla ležet na boku,
zatímco jsem zvracela skrovný obsah svého žaludku. Nevěděla jsem, jestli
pode mě stačili strčit nějakou nádobu, a bylo mi to úplně jedno. To byl
jejich problém.
Když mě zvracení přešlo, zaslechla jsem, že Sheridanová na druhé
straně místnosti s někým tlumeně mluví.
„Běž pro asistenta, ať nám pomůže,“ řekla.
Mužský hlas zněl skepticky. „Ti se vzájemně příliš v lásce nemají.“
„Už jsem viděla takové jako ona. Kvůli sobě se nevzdá, ale mohla by
kvůli někomu jinému.“
Klapnutí dveří mi prozradilo, že její kolega odešel. Znovu mě
připoutali a omyli a já si uvědomila, že slova Sheridanové znamenají
jediné. Někdo mě zradil! Sheridanová hledala konkrétně mě a díky tomu se
kouzlo zrušilo. Byla jsem hloupá, když jsem si myslela, že solným
inkoustem vytvořím jakési pouto mezi sebou a ostatními. Jedinou dobrou
věcí bylo, že se mi podařilo zastavit přívod plynu, jak jsem plánovala,
ale jakou za to zaplatím cenu?
Dál už jsem uvažovat nedokázala, protože mučení se vrátilo a tentokrát
bylo ještě příšernější. Už se mi neudělalo špatně, možná proto, že moje
tělo už na to nemělo sílu. Svůj křik jsem ale zastavit nedokázala.
Nenáviděla jsem se za to, že jim ukazuju svou slabost, že uznávám, že mě
dostali… Ale držela jsem se ze všech sil, abych jim v přestávkách
neprozradila všechna svá tajemství. Nepromluvím, přísahala jsem si.
Kdybych to udělala, věděli by, že jsou opravdu tak mocní, jak si myslí.
„Proč nám to děláš, Sydney?“ zeptala se Sheridanová svým falešně
smutným tónem. „Netěší mě to o nic víc než tebe.“
„O tom upřímně pochybuju,“ vydechla jsem.
„A já si myslela, že děláš ohromné pokroky. Už jsem tě chtěla odměnit
za dobré chování. Možná návštěvou tvé rodiny, možná tímhle.“
Znovu ji ozářil reflektor a něco se jí zalesklo v ruce. Byl to můj
dřevěný křížek, který mi Adrian pomaloval kytičkami a daroval. Snažili se
mě jím uplatit hned, když jsem sem přišla, jako by nějaká věc stačila
k tomu, aby
mě zlomili. Když jsem ho viděla teď, zabolelo mě srdce – ale to klidně
mohl být opožděný účinek mučení – a oči se mi zalily slzami smutku, ne
bolesti.
„Můžeš ho dostat hned,“ prohlásila soucitně. „Můžeš ho mít a bolest
přestane. Jediné, co pro to musíš udělat, je říct nám, co chceme vědět.
Je to vážně pěkný šperk.“ Obdivně se na něj zadívala a pak si ho k mému
zděšení pověsila na krk. „Jestli ho nechceš, nechám si ho.“
Už už jsem jí chtěla říct, že ho vyrobil vampýr, jenže jsem se
obávala, že by ho zničila. A tak jsem mlčela a vřel
ve mně hněv – do té doby, než mučení začalo nanovo, a dál ve mně vřela
jen agónie.
 Ztratila jsem pojem o čase, dokud se její kolega nevrátil. Nastala
pauza od bolesti a rozsvítilo se několik dalších reflektorů. Jeden z nich
mi nepříjemně zářil do obličeje. Světlo mi také odhalilo, že ten muž
nepřišel sám.
„Podívej, Sydney,“ řekla Sheridanová. „Přivedli jsme ti kamarádku.“
Muž někoho dotáhl k mému stolu. byla to Emma. Málem jsem ji okamžitě
obvinila ze zrady. Koneckonců byla dokonalou kandidátkou. Musela tady
pykat za zločiny své sestry i za ty svoje. Solný inkoust už ode mě
dostala, a kdyby mě udala, neměla by co ztratit, zejména kdyby je
přesvědčila o vlastní nevině. Taky byla jedinou osobou, která věděla, že
jsem se v noci plížila po budově.
Ale přitom… hrůza v jejích očích mi zabránila z něčeho ji obvinit.
Možná byla nejpravděpodobnější kandidátkou na zrádce, ale byla jsem
přesvědčená, že ona to není. Do svých plánů jsem ji nezasvětila. „Kdo
tvrdí, že je to moje kamarádka?“ zeptala jsem se nakonec.
„No, teď s tebou bude sdílet tvoje zážitky,“ prohlásila Sheridanová.
„Pokud tohle není základem přátelství, pak už nevím, co by bylo.“
Pokynula hlavou a zřízenec Emmu připoutal kamsi mimo můj dohled. Ke mně
přistoupil další asistent a pomohl mi posadit se, abych měla dobrý
výhled, jak Emmu připoutávají ke stolu stejně jako mě.
„P-prosím,“ koktala a bránila se stejně bezvýsledně jako já. „Nic
nevím. Nevím, o co tady jde.“
„Má pravdu,“ řekla jsem. „Ona nic neví. Jen marníte čas.“
„Nám je jedno, co ví,“ řekla zvesela Sheridanová. „Pořád chceme vědět,
co víš ty. A pokud nezabralo přesvědčování, které jsme použili na tobě,
možná budeš vstřícnější, když uvidíš, jak ho používáme na někom jiném.“
„Přesvědčování,“ odfrkla jsem si znechuceně. „Tak tohle znamená P na
dveřích. Jsme v nejnižším podlaží.“
„Vskutku,“ souhlasila Sheridanová. „V noci jsi podnikla celkem velkou
túru, což usuzuju z toho, kolik dveří jsi otevřela kartou. Řekni nám,
proč jsi to udělala, a jak to, že ses neobjevila na žádné kameře, nebo…“
Znovu kývla hlavou a o zlomek vteřiny později Emma začala křičet.
Chápala jsem, co se stalo. Ona mě nezradila. Nikdo mě nezradil. Sama jsem
to podělala. Obávala jsem se, že ten chlápek, kterému jsem ukradla kartu,
ztrátu nahlásil a oni pak kartu zablokovali. Bezpochyby to opravdu
nahlásil, ale místo aby ji zablokovali, raději čekali, jestli ji někdo
nepoužije. Jejich systém zaznamenával každý okamžik, kdy jsem kartu
přiložila ke čtečce. Byla jsem idiot, že jsem pro ně nechala tak
dokonalou stopu, a před dopadením mě chránilo jen kouzlo neviditelnosti.
Snad jsem ale navštívila tolik míst, že z toho moje úmysly nikdo
neodhadne, hlavně když přístup do strojoven kartu nevyžadoval. Existuje
dobrá šance, že nikdo neví, že jsem zastavila plyn.
To ale Emmu před mučením neuchrání. Když jsem ji viděla trpět bolestí,
naskakovala mi husí kůže a bylo mi špatně zase jiným způsobem.
„Ona je v tom nevinně!“ vykřikla jsem, když jí dopřáli pauzu. „Jste
zvrácení, že tohle děláte!“
Sheridanová se uchechtla. „Nikdo není doopravdy nevinný – aspoň tady
ne. Ale pokud věříš, že ona nevinná je, tím hůř pro tebe, že ji necháváš
takhle trpět.“
Zírala jsem na Emmu a nemohla se rozhodnout. Jak bych mohla vzdát
všechny svoje plány? A na druhou stranu – jak můžu tohle nechat
pokračovat? Moji nerozhodnost si přečetli jako vzdor, a tak celý proces
znovu zopakovali. Už jsem se na to nedokázala dívat, a tak jsem při další
přestávce vyhrkla: „Co asi myslíte, že jsem dělala? Hledala jsem cestu
ven!“
Sheridanová pozvedla ruku, aby neviděný mučitel přestal. „A našlas
ji?“
„Myslíte, že bych tady byla, kdyby ano?“ vyštěkla jsem. „Jediné, co
jsem viděla, byla ovládací místnost pro rozjímací cely, a tu máte dobře
střeženou.“
„Jak ses pohybovala po budově, aniž by tě někdo viděl?“ chtěla vědět.
„Vyhýbala jsem se kamerám,“ opáčila jsem.
Sheridanová pokynula hlavou a Emmu opět zachvátil příval bolesti.
V agónii působila jako hadrová panenka. „Odpověděla jsem!“ vykřikla
jsem.
„Lhalas,“ odvětila Sheridanová chladným hlasem. „V žádném případě ses
nemohla vyhnout všem. Na záznamu nikdo nic neviděl, ale když jsme si to
přehráli znovu a dívali se pozorněji, všimli jsme si, že se otevřely
dveře na schodiště – jen nepatrně a samy od sebe. Téměř jsme to
přehlédli, ale při dalším přehrávání jsme si toho všimli. Vysvětli to.“
Mlčela jsem a myslela si, že se snad znovu vydržím dívat na to, jak
Emmu mučí. Jenže jsem to nedokázala. Její křik naplňoval celou místnost a
zběsile sebou zmítala v poutech, aby si ulevila od bolesti. Pokoušela
jsem se rozumem si odůvodnit, že mučení je jen dočasné a že Emma musela
s něčím takovým počítat, když se rozhodla mi pomáhat. Ale určitě stojí
celkové dobro za utrpení jednoho člověka?
Chladná logika mě málem přesvědčila, ale pak jsem uviděla slzy
v jejích očích a vzdala jsem to.
„Magie!“ vykřikla jsem a snažila se překřičet její bolestné skřeky.
„Udělala jsem to pomocí magie.“ Sheridanová dala signál, aby mučení
přestalo, a s očekáváním se na mě zahleděla. „Pohybovala jsem se po
budově pomocí magie. Lidské magie. A jestli si myslíte, že vám o tom
povím víc, když ji budete dál mučit, tak se pletete. Můžete mučit ji i
všechny ostatní, ale nic dalšího už vám neřeknu. To byste se museli
zaměřit na lidi, kteří jsou venku. Ve srovnání s nimi pro mě ti zdejší
nic neznamenají.“
To jsem samozřejmě blufovala. Nevěděla jsem, jestli bych se dokázala
dívat, jak mučí všechny vězně, ale Sheridanová mi buď uvěřila, nebo ji
zajímalo něco jiného.
„Nemyslím, že se to bude ještě opakovat,“ zamumlala.
„Nakonec se to vždycky opakuje,“ prohlásil její kolega. Pokynul
jednomu z asistentů, který stál ve tmě, aby Emmu odpoutal. „Odveďte ji na
její podlaží. Těžko říct, jaká záškodnická propaganda už se tu rozšířila.
Budeme muset všechny hromadně přetetovat.“
Srdce mi pokleslo. Zásobila jsem sotva polovinu vězňů! Zbytek inkoustu
mám pořád schovaný v posteli.
„Nikoho jsem nepřesvědčila, jestli se obáváte tohohle,“ řekla jsem.
„Už jsem ti řekla, že tady není nikdo nevinný,“ namítla Sheridanová.
„Odveďte Emmu na její podlaží a Sydney zase připoutejte ke stolu.“
„Už jsem vám řekla všechno,“ zaprotestovala jsem, když ke mně
přistoupil asistent. Emmu odtáhli. „Vaše mučení na mě nezabírá.“
Sheridanová se tiše zasmála hrdelním smíchem a světla znovu zhasla.
„Ach, Sydney. Když už teď vím, co jsi zač, nebudu si vůbec vyčítat, když
pořádně přidám na intenzitě. O lidech, kteří pracují s magií, nevíme
všechno, ale zato jsme během let zjistili jednu věc – jsou pozoruhodně
odolní. Tak začněme.“
16. kapitola
Adrian
Když se mi ani druhou noc nepodařilo navázat se Sydney kontakt, věděl
jsem, že se něco určitě pokazilo. Bylo mi jasné, že Marcus si taky dělá
starosti, ale přesto se mě snažil uklidňovat.
„Podívej, říkala přece, že jí do pokoje pouštějí nějaký uspávací plyn,
ne? Alchymisté možná zjistili, že je vypnutý, a opravili to. Žila takhle
tři měsíce a neměla problémy – teda ne větší, než jsou v nápravném centru
obvyklé.“
„Možná,“ uznal jsem. „Ale kdyby to tak bylo, nemyslíš, že by je
zajímalo, proč to přestalo fungovat? Mohli ji za to potrestat.“
Než mi Marcus stihl odpovědět, zazvonil mu telefon. Mávl jsem na něj,
aby ho zvedl. Od doby, kdy se potvrdil náš cíl v Údolí smrti, telefonoval
skoro neustále a pořád něco řešil s nějakými agenty. Do Údolí smrti jsme
dorazili včera a zjistili jsme, že to opravdu není místo k životu, jak už
napovídá jméno. Operační základnu jsme si zřídili v ošuntělém motelu,
vzdáleném od národního parku asi dvacet kilometrů. Opodál nebyla žádná
restaurace, a tak jsme si nakoupili jídlo v obchodě přes ulici, který
vedla příjemná paní jménem Mavis. Neustále se o mě strachovala, protože
jsem bledý. „Potřebuješ víc slunce, drahoušku,“ říkala mi.
Potřebuješ krev, poznamenala vzápětí teta Taťána. Samozřejmě ne od ní.
Máme svoji úroveň. Měla pravdu. Od doby, kdy jsem se u dvora naposledy
napil krve, uplynulo už pár dní. Přestože bych vydržel ještě dalších pár
dní, než bych začal pociťovat fyzické problémy, brzy to budu muset nějak
vyřešit.
Zatímco Marcus telefonoval, přešel jsem k oknu našeho pokoje, z něhož
byl výhled na Hlavní ulici, krámek s potravinami a čerpací stanici.
Vzhledem k úrovni tohoto motelu to byl ten nejkrásnější možný výhled.
S překvapením jsem zaznamenal, že na parkovišti před motelem zastavilo
známé auto. Jeho jasná barva kontrastovala s pochmurným městečkem. Aniž
bych Marcusovi řekl slovo, zamířil jsem ke dveřím a seběhl po schodech
dolů.
Když jsem vyšel ven, z mého mustanga už vystupoval Eddie s Treyem.
Ačkoli bylo teprve dopoledne, horko už začalo rozehřívat asfalt a dělat
na něm odlesky. „Přežili jste zkoušky?“ zeptal jsem se.
„Podruhé v životě ano,“ odpověděl Eddie.
„Vlastně ještě dneska probíhají,“ dodal Trey. „Ale profesorka T.
rozhodila sítě a zařídila, abychom mohli skončit už včera. Posílá tohle –
až se Sydney vrátí.“
Přijal jsem od něj tašku plnou nejrůznějších čarodějnických potřeb –
bylin, amuletů a knih, které mi nic neříkaly,
ale pro Sydney by jistě byly důležité. Až se Sydney vrátí. Trey to řekl
s takovou vírou, že jsem doufal, že má jakousi jistotu. Poslední dvě noci
mlčení pro mě byly těžké.
„A já jsem přinesl tohle,“ řekl Eddie s hořkým úsměvem. Podal mi
Skokana, kterého jsem nechal v bytě v jeho neživé zlaté podobě. Dotkl
jsem se pečlivě vytvarovaných šupin a strčil draka do tašky k ostatním
magickým potřebám. „Něco nového ohledně Sydney?“
Pozval jsem je dál. „Pojďte pryč z toho horka.“
Když jsem se s nově příchozími vrátil do pokoje, Marcus už
netelefonoval a pozdravil kamarády přátelským pokývnutím hlavou. „Zrovna
mi potvrdili, že budeme mít na zítra tři lidi na výpomoc – teda jeden
z nich je holka. Dva z nich mají za sebou pobyt v nápravném centru.
Netušili, že je to tady, ale jak si jistě dovedete představit, jsou dost
naštvaní. Mají trochu povědomí o tom, jak to uvnitř vypadá, ale ne tolik,
jak by se mi líbilo. Ale aspoň už jsme dostali informace o exteriéru.
Vydávají budovu za pouštní výzkumné centrum. Budova stojí mimo území
parku, zhruba osmnáct kilometrů od nás. Tohle je nejblíž ležící město.
Nepřekvapovalo by mě, kdyby se tu alchymisté cestou do práce stavovali
natankovat.“
Všechno to byly užitečné informace, ale když se Eddie zeptal: „Máte
nějaké zprávy od Sydney?“ najednou mi připadaly nedostatečné.
Marcusův nadšený výraz nahradil zasmušilý. „Ne. už dvě noci jsme bez
kontaktu.“
„Ale přece nepotřebujeme kontakt, abychom tam vpadli, ne?“ ujistil se
Trey. „Můžeme tam prostě vtrhnout.“
„Jistě,“ souhlasil Marcus, „ale bylo by příjemné mít kontakt uvnitř a
koordinovat se.“
Usedl jsem na jednu z úzkých postelí a ta pode mnou zavrzala. „A taky
by bylo příjemné vědět, že je v pořádku.“
„Škoda, že tam není ještě někdo, koho bychom mohli kontaktovat,“
poznamenal Eddie. „Nevíte nic o ostatních vězních?“
Marcus zavrtěl hlavou a pověděl, co všechno ví. Znovu se mě začalo
zmocňovat staré zoufalství. Být neustále střízlivý a k tomu denně
pracovat s éterem působilo na moje změny nálad jako smrtící kombinace. Až
dosud jsem se celkem držel, ale to, že Sydney opět zmizela, mnou otřáslo.
Divil bych se, kdybych si zachoval duševní zdraví, dokud ji nezachráníme.
Duševní zdraví se přeceňuje, drahý, řekla teta Taťána.
Silou jsem zavřel oči. Běž pryč, řekl jsem jí v duchu. Teď musím
poslouchat je.
K čemu ti to je? zeptala se.
Musím se soustředit. Musím se spojit se Sydney, abych se přesvědčil,
že je v pořádku, a zjistil, co se tam děje.
Tvoje lidská dívka už tě informovala, prohlásil fantom tety Taťány.
Jen jsi tomu nevěnoval pozornost.
Okamžitě jsem otevřel oči. „Duncan,“ řekl jsem nahlas. Moji tři
kamarádi na mě pohlédli s údivem.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Eddie, jelikož už mě viděl i v horších
stavech.
„Duncan,“ zopakoval jsem. „Když jsem jednou mluvil se Sydney, zmínila
se klukovi jménem Duncan, se kterým se tam skamarádila. Je tam už dlouho.
Jestli ho dokážeme najít podle jména a získat jeho fotku…, bude mi to
stačit, abych s ním navázal snové pouto. Pokud má ovšem taky vypnutý
přívod plynu.“ Nebylo mi jasné, co přesně Sydney odpojila. „Každopádně to
není zrovna obvyklé jméno. Dokážeš něco vyšťourat?“
Marcus se zamračil. „Možná… Ale to závisí na tom, jak dlouho je
,dlouho‘. Zítra se k nám připojí jeden z bývalých vězňů, možná ho dokonce
bude znát.“
„Tak mu zavolej,“ prohlásil jsem neústupně. „Hned.“
„Pokud Sydney není k zastižení proto, že jim zase zapnuli plyn, pak se
nespojíš ani s tím Duncanem,“ upozornil mě Marcus.
Zoufale jsem pozvedl ruce. „Máme snad jinou možnost?“
Bylo mi jasné, že to považuje za nereálné, ale po několika
telefonátech skutečně získal informaci od jednoho ze svých lidí – od té
holky. „Tvrdí, že když tam byla loni zavřená, byl tam kluk jménem Duncan
Mortimer,“ oznámil nám Marcus po chvíli. Během mluvení už ťukal do
klávesnice svého notebooku. „Nedá se zaručit, že je to tentýž kluk, ale
zdá se mi to dost pravděpodobné. Mortimer je známé jméno. Uvažuju…“
 Už dál nerozváděl, o čem uvažuje, a zanedlouho našel Duncanovu složku
včetně fotografie a několika kusých informací. Většina uživatelů éteru
nedokáže navázat snové pouto s někým, s kým se nikdy nesetkali, takže
jsem pocítil jednu ze zřídkavých chvil hrdosti, že dokážu něco, co
opravdu stojí za to. Když jsem se spokojil s tím, že mám veškeré potřebné
informace, změnili jsme téma a zbytek dne strávili plánováním, jak se
dostat do budovy. Neoplývám taktickým uvažováním jako ostatní, ale zato
mám na své straně moc éteru a můžu poradit.
Když nastal večer – a čas jít v nápravném centru spát – pokusil jsem
se nejprve spojit se Sydney, ale ani tentokrát jsem neměl štěstí. Tím
pádem jsme začali s plánem b a zatáhl jsem do snu Marcuse. Kvůli tomu šel
brzo spát.
Bylo zásadní, aby promluvil s Duncanem ohledně našeho plánu vloupání.
Marcus se zhmotnil u fontány u Gettyho vily a prohlížel si svoje ruce,
jako by je viděl prvně v životě.
„To mě nikdy neomrzí,“ poznamenal. „Určitě sem toho kluka dovedeš
zatáhnout?“
„Je jen jediný způsob, jak to zjistit.“
Celý den jsem si vrýval do paměti Duncanovy rysy a nyní jsem si
v hlavě vyvolal jeho představu spolu s tím málem, co o něm vím, a pokusil
se na něj dosáhnout přes svět snů. Duncan Mortimer, 26 let, původem
z Akronu, spící osmnáct kilometrů odtud. Znovu a znovu jsem si opakoval
tuhle improvizovanou mantru a představoval si jeho obličej. Nic se
nedělo, takže jsem začal pochybovat o svých schopnostech. Pak jsem se
smířil s tím, že je zřejmě blokovaný, stejně jako Sydney. Jenže po chvíli
se vedle nás zmaterializovala třetí osoba.
Byl vysoký a štíhlý a jeho obličej rozhodně odpovídal fotce, kterou
jsem viděl. Navíc měl na sobě stejný příšerný mundúr, v jakém se mi
zjevovala Sydney. Rozhlížel se kolem s tázavým výrazem, který mívá
většina lidí, když je poprvé vtáhnu do snu. Zpočátku si totiž
neuvědomují, že to není obyčejný sen.
„Ty jo,“ poznamenal. „Už hodně dlouho se mi nic nezdálo.“
„Tohle není sen,“ řekl jsem a vykročil k němu. „Aspoň ne takový druh
snu, jaký předpokládáš. Vytvořil jsem ho z éteru. Adrian Ivaškov.“
Napřáhl jsem k němu ruku. „Jsem tady proto, abych si s tebou promluvil o
Sydney Sageové.“
Duncan se pořád tvářil trochu pobaveně, jako by to celé byl nějaký
trik jeho podvědomí. Vzápětí si ale uvědomil smysl mých slov. „No ne! To
jsi ty. Ten její milý hloubavý vampýrský přítel.“
„Řekla, že jsem milý a hloubavý?“ podivil jsem se. „To je fuk. Proč se
s ní nemůžu spojit? Kde je?“
„Je na místě, odkud nevím, že by se někdo někdy vrátil,“ odpověděl
pochmurně. „Ani jsem nevěděl, že to místo existuje, ale pak to tam Emma
viděla.“
„Kdo je Emma?“ zeptal se Marcus, když došel k nám.
Duncan se zatvářil trochu překvapeně, že tam vidí ještě někoho
dalšího, ale nakonec to zřejmě připsal celému tomuhle podivnému zážitku.
„Sydneyina spolubydlící. Bývalá spolubydlící, protože Sydney už bydlí
jinde.“
Nejradši bych mu položil milión otázek, ale nakonec jsem se rozhodl
jít přímo k věci. „Dovedeš si ji představit? Tu Emmu. Jako vizualizovat
si ji v hlavě a myslet přitom na všechno, co o ní víš.“
„Dobře…,“ řekl a mezi obočím se mu objevila malá vráska.
 Když si někdo, koho zatáhnu do snu, dovede představit někoho, koho
jsem nikdy neviděl, dokážu za pomocí éteru využít tu vizualizaci jako
jakousi kotvu a přivést do snu novou osobu. Není to o nic těžší než
vtáhnout do snu někoho, koho neznám, pokud se na dotyčného zvládnu
dostatečně soustředit. Duncan měl evidentně dobrou představivost, protože
po chvíli se vedle něj objevila štíhlá dívka ve stejném mundúru. Rychle
jsme jí objasnili situaci a vysvětlili jí, v jakém snu se právě ocitla,
což ji znervóznilo podstatně víc než Duncana. Dokonce i liberální
alchymisté mají problém s vampýrskou magií. Zanedlouho ale zvítězila její
zvědavost.
„Tak takhle to Sydney dělala,“ poznamenala Emma. „Kontaktovala se
s tebou pomocí éteru. Proto potřebovala vypnout plyn.“
„Plyn musíme mít vypnutý všichni, když jsem teď tady,“ řekl Duncan.
„Nemyslím, že by to zvládla.“ Emma pochmurně zavrtěla hlavou. „Byla tam
tu noc, kdy ji chytili. Ale nemyslím, že byla přímo tam. Když jsem ji
viděla, zdálo se, že nikdo neví, co kde dělala.“
„Fajn, děcka,“ ujal jsem se slova. „Teď nám hezky všechno do detailu
vysvětlete.“
Ti dva dali dohromady příběh o tom, jak Sydney tajně vyráběla
protialchymistický inkoust a pak svoje působení rozšířila na vypnutí
nouzového systému, který dokáže všechny v centru rázem omráčit do
bezvědomí. Z Marcusova výrazu mi bylo jasné, že takovou strategii
schvaluje. Když pak ale Emma vyprávěla, jakou za to Sydney zaplatila
cenu, i on se tvářil zděšeně.
„Bylo to příšerné,“ prohlásila celá bledá Emma a otřásla se. „Nevím,
jak to udělali. Musí to být zabudované v tom stole. A taky nechápu, proč
se Sydney nepřiznala, když ji začali mučit. Já bych jim vysypala všechno,
ale ona měla pusu na zámek…, teda dokud nezačali mučit mě. Pak jim řekla,
že pracuje s magií. Mě to zachránilo…, ale jí to způsobilo ještě větší
problémy.“
Srdce mi pokleslo. „Ona je zkrátka taková. Nevíš, kde je teď?“
„Předpokládám, že pořád ve čtvrtém podlaží,“ odpověděla Emma. „Pokud
ji teda nepřestěhovali zpátky na samotku.“
Marcus si povzdechl. „Tím pádem aspoň víme, na co se tahle podlaží
používají.“ Pečlivě si prohlédl oba vězně od hlavy k patě a pak jim
oznámil tu bombu. „Už brzy ji přijdeme vysvobodit. Vlastně vás všechny.“
Rozdíl v jejich reakcích byl pozoruhodný. Emma se rozzářila. Duncan
znechuceně rozhodil rukama a odkráčel. „Duncane,“ křikla za ním Emma.
„Vrať se.“
Zastavil se a otočil. „Proč? Tohle nepotřebuju poslouchat. Je to
k ničemu.“
„Vždyť sis ani nevyslechl náš plán,“ ohradil se Marcus skoro až
ublíženě.
„Na tom nesejde,“ řekl Duncan. „Sem se nemůžete dostat. Nedokážete nás
dostat ven. I kdybyste to svedli, co dál? Kam bychom šli? Nemyslíš, že by
nás hledali?“
„Vím, že ano,“ opáčil Marcus. „A já bych vám zajistil úkryt.“
Duncan se pořád tvářil skepticky, ale Emma byla jednoznačně na naší
straně. „Co od nás potřebujete?“
„Tolik podrobností o tom, co je uvnitř, kolik nám jste schopni
sdělit,“ odpověděl Marcus. „Ideálně to, kde se nachází hlavní vchod.
Nikdo, kdo tam byl, totiž nikdy žádný východ neviděl.“
 „Sydney ano,“ řekla Emma. „Slyšela jsem to. Je v poschodí se
samotkami, v jejich ovládací místnosti. Ale pochopila jsem z toho, že je
tam hodně lidí.“
„To si dovedu představit,“ přitakal Marcus. „Pokud je to opravdu
jejich jediná cesta dovnitř a ven. Připadá mi,
jako by to místo postrádalo bezpečnostní předpisy a přímo si koledovalo o
požár.“
„To jo,“ připustil váhavě Duncan. „Proto je tu tolik detektorů kouře.“
„Už tam někdy hořelo?“ zeptal jsem se. Chtěl jsem se účastnit
plánování, ale bylo mi hrozně z představy, že Sydney je někde zavřená a
mučí ji. „Byl někdy jakýkoli důvod vás všechny evakuovat?“
Emma pohlédla na Duncana, jestli snad nezná odpověď. Ten jenom zavrtěl
hlavou. „Ne. Myslím, že jednou hořelo v kuchyni, je to už pár let. Ale
reagovali okamžitě a požár uhasili. Muselo by jít o něco hodně vážného,
aby nás odtud odvedli.“
Na Marcusovi jsem viděl, jak mu to v hlavě šrotuje. „Můžete nějak
založit požár? Nemáte přístup K nějaké hořlavině?“ zeptal se.
„Sydney by dokázala zapálit celou budovu, kdyby byla volná,“
poznamenal jsem.
„Dělají, co můžou, aby nám zabránili přiblížit se k čemukoli
hořlavému,“ řekla Emma. Duncanův výraz se nepatrně změnil a ona to taky
zaznamenala. „Co? Napadlo tě něco?“
Pokrčil rameny. „Na tom nezáleží.“
„Ale ano!“ Napochodovala k němu a pěstmi ho bouchla do hrudi. „Jestli
víš o něčem, co by jim mohlo pomoct, tak nám to řekni! Nebuď už zbabělec.
Odvaž se doufat, že existuje cesta ven! Kdyby ses tolik nebál pomoct
Sydney najít ovládání plynu, možná by ji vůbec nechytili!“
Duncan sebou trhl, jako by ho udeřila do tváře. „Nemohl jsem s tím nic
dělat! Beztak už jí byli na stopě.“
„Tak aspoň nedopusť, aby to, co udělala, bylo zbytečné,“ vykřikla
Emma. „Vážně chceš prožít zbytek života takhle? Já teda ne. Chci se odtud
dostat. A je mi jedno, jestli budu žít na útěku. Pořád lepší, než
přežívat takhle ve vězení. Měl bys to vnímat stejně.“
„A nemyslíš si, že vnímám?“ opáčil naštvaně.
Rozhodila rukama. „Upřímně? Ne. Vidím jenom to, že jsi až moc
bezpáteřný, dokonce je to moc i na naše věznitele.“
Drsně se zachechtal. „Myslíš, že proto jsem tady?“
„Nikdy jsi neměl žádný problém. Proč by tě tu jinak nechávali tak
dlouho?“ chtěla vědět.
Neodpověděl, zato Marcus ano. „Protože je syn Gordona a Sheily
Mortimerových.“
Emma vykulila oči. „Vážně?“
„Čí syn?“ nechápal jsem.
„Došlo mi to, když jsem si vytáhl tvoje celé jméno,“ pokračoval
Marcus. „Jsou to velmi mocní alchymističtí vůdci, Adriane.“
„Takže nemůžou riskovat, že by se svět dozvěděl o tom, jak jejich syn
porušil pravidla a během svého přidělení pomáhal Morojům,“ dodal Duncan
hořce. Pak se obrátil na Emmu. „Proto mě tu drží tak dlouho – a proto mě
tu budou držet dál. I když jsem vězeň s nejlepším chováním, moji rodiče
nemůžou riskovat tu hanbu, že by je pronásledovala minulost jejich syna.“
„Tak je nenech vyhrát!“ vykřikla Emma. „braň se. Nedovol jim, aby tě
takhle odhodili. Pomoz nám. Kvůli sobě. Kvůli Chantal, jestli ji najdeš.“
To jméno pro mě nic neznamenalo, ale Duncana tvrdě zasáhlo. „V žádném
případě ji nemůžu najít,“ poznamenal chmurně.
 „Já ji najít můžu,“ vložil se do toho Marcus. „Ať už je ta Chantal
kdokoli, mám kontakty po celém světě – a spousta z nich je provázána
s alchymisty. Může to nějakou dobu trvat, ale najdeme ji. Našli jsme
přece Sydney, ne?“
Duncan se pořád tvářil nerozhodně. Emma si žmoulala ruce. „Prosím,
Duncane. Udělej to. Chop se příležitosti. Začni žít. Nedovol jim, aby ti
sebrali úplně všechno.“
Duncan zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil.
Přestože jsem se nemohl dočkat, až zachráním Sydney, teď jsem si nemohl
pomoct a bylo mi ho líto. Alchymisté, dokonce i takový kretén jako Keith,
jsou obecně vzato inteligentní a schopní lidé. Duncan býval bezpochyby
stejně schopný – a možná ještě pořád je. Je strašné, že se lidé jako on
můžou nechat takhle zlomit. Modlil jsem se, abychom se dostali k Sydney
dřív, než bude příliš pozdě.
„Ano,“ řekl nakonec a otevřel oči. „Ano, vím, jak založit požár.“
Zbytek noci jsme s nimi strávili plánováním. Marcus a oba vězni celou
tu dobu spali, ale když sen před svítáním skončil, já byl vyčerpaný. Byl
jsem vzhůru celou noc, a když jsem se podíval do zrcadla, měl jsem tak
zarudlé oči, že bych klidně mohl být Strigoj. Eddie a Trey celou noc
spali a teď chtěli vědět, co jsme zjistili.
„Běž spát,“ řekl mi Marcus. „Dám si s nimi kafe, všechno jim povím a
s ostatními domluvím akci. Dneska to uskutečníme.“
Poté, co všichni tři odešli, ulehl jsem do laciné postele s pocitem,
že určitě neusnu, když jsem tak blízko k osvobození Sydney. Nedokázal
jsem myslet na nic jiného. Ale moje tělo mělo jiný názor. Připadalo mi,
že uplynulo teprve pár minut, když mě Marcus budil. „Vstávat a cvičit,“
prohlásil. „Kavalérie je tady.“
Zamžoural jsem do odpoledního slunce a při představování jsem jen
přikyvoval. Dorazili tři Marcusovi lidé jménem Sheila, Grif a Wayne.
Zatímco jsem spal, všichni v plánování hodně pokročili a nechali mě spát
tak dlouho, jak jen to bylo možné. Marcus mi stručně představil nové
členy naší mise a nechal mě, abych jim podrobněji vysvětlil svou roli v
celém plánu. Obeznámil jsem se s mnoha detaily, které za celý den
vypracovali. Marcusův tým odvedl skvělou práci v průzkumu místa. Jakmile
jsme všechno domluvili, nasedli jsme do aut a já konečně pochopil, že se
skutečně odehrává ta nemožná věc, jakou je osvobození Sydney.
Všichni dohromady jsme tvořili opravdový konvoj. Marcus nařídil
jednomu ze svých následovníků, aby přijel dodávkou, kterou pak můžeme
využít k přepravě vězňů. Poté, co jsem viděl Duncanovu zdrženlivost,
pochyboval jsem, že se nám vůbec podaří je přesvědčit, aby s námi odešli,
ale Emma nás ujistila, že určitě. Když Sydney zavřeli, Emma v jejich
společném pokoji našla zbytek solného inkoustu, který využila k tomu, aby
si koupila loajalitu ostatních vězňů. „udělají, co řekneme,“ pověděla mi
se samolibým úsměvem. „A postarají se o to, aby to udělali i ostatní.“
Asi kilometr a půl od budovy se náš konvoj rozdělil na dvě části.
Marcus v mém autě a jeho společníci v dodávce odjeli na místo, kde můžou
nechat auta, aniž by si jich alchymisté všimli, a dál se přiblížit pěšky.
Eddie, Trey a já jsme jeli přímo k hlavnímu vstupu do budovy. Na tvářích
jsme měli namalované zlaté lilie, které nám tam Sheila udělala tak
zručně, že byly k nerozeznání od pravých. Tahle část plánu byla trošku
kontroverzní, protože ideální volbou by byl Marcus, který by prostě
přišel a hrál alchymistu. Jenže jeho obličej každý zná, což jsme nemohli
riskovat. Navíc nedisponuju takovými magickými schopnostmi, abych dokázal
pozměnit svůj a zároveň i jeho vzhled. Možná bych to ještě zvládl,
kdybych mohl vypadat jako nějaký anonymní Moroj, který vůbec nepřipomíná
Adriana Ivaškova, jenže teď jsem musel zcela změnit svou rasu. Žádný
Moroj by totiž nikdy nepřišel do nápravného centra.
Seděli jsme v Marcusově priusu („Tím jezdí alchymisté,“ ujistil nás) a
mířili rovnou ke kontrolnímu stanovišti, které představovala budka
s jedním chlapíkem. Zkontroloval nám falešné alchymistické průkazy, které
nám Marcus nechal vyrobit, a mávl, ať pokračujeme dál. Přesně podle
plánu. Marcus nám vysvětlil, že strážný u brány rozhodně nebude
elektronicky ověřovat naše průkazy v databázi. To se stane až v budově.
„Nedovedete si představit, jak moc mi připadá, že tohle už jsem jednou
zažil,“ poznamenal Eddie, když jsme zastavili na parkovišti. Stálo tam
několik aut s velkou nádrží. „Až moc se to podobá tomu, když jsme se
s Rose a Lissou vloupali do věznice za Viktorem Daškovem. Je to trochu
znepokojivé.“
„Až na to, že on byl zločinec a svůj osud si zasloužil,“ opáčil jsem.
„Teď jsme na straně spravedlnosti a zachraňujeme ty, kdo to potřebují.“
„To vím,“ řekl. „Jenom si říkám, že by to celé bylo mnohem jednodušší,
kdybychom zachraňovali jednu osobu a ne tolik.“
„Tím se to celé usnadňuje, ne?“ ozval se Trey skoro až nadšeně. „Je to
buď všechno, nebo nic. Nemůžeš spoléhat na důvtip, který bys mohl použít,
kdyby se jednalo jen o jednoho člověka. Celý to tu otevřeme.“
„Toho se právě obávám,“ poznamenal Eddie.
Vstupní hala údajného pouštního výzkumného centra vypadala velmi
vědecky a uvěřitelně. Interiér byl zařízen ze skla a kovu a halu zdobily
zarámované fotografie písčitých krajin, které byly pravděpodobně klíčem
k funkci celého místa. Jedny prosklené dveře vedly doleva, do křídla, kde
bydlí zdejší alchymisté, jak zjistili Marcusovi informátoři. Za mladou
ženou na recepci se nacházely další dveře, které musely být vstupem do
nápravného doupěte. Když nás žena uviděla, překvapeně vzhlédla.
„Proboha,“ vyjekla. „Ani jsem vás neviděla na bezpečnostní kameře.“
„Za to se omlouváme,“ řekl jsem a vyvíjel éterem vyvolané charisma.
„Doufám, že jsme vás nevylekali.“ Jeden z Marcusových „veselých chlapíků“
už tady dřív při průzkumu přeprogramoval venkovní kamery tak, že vysílaly
nahranou smyčku, a tudíž nebylo vidět, když někdo přicházel. To mi
vyhovovalo, protože moje éterové přestrojení by kamery odhalily. I pro
Marcuse to bylo dobré, protože aspoň nebude vidět jeho tým.
„Ne, ani v nejmenším.“ Slečna se usmála, čímž mi potvrdila, že mnou
vyvolaná iluze pořád funguje. „Co pro vás můžu udělat?“
„Přišli jsme za Grace Sheridanovou,“ řekl jsem a ukázal jí svůj
průkaz. Eddie s Treyem udělali totéž. Získat křestní jméno té Sheridanové
nám pomohl Duncan.
Recepční svraštila obočí a vzala si od nás doklady, aby je
elektronicky zkontrolovala. „Nikdo mi o žádné schůzce neřekl. Zavolám
jí.“
Její tlumený telefonát se vyvíjel, jak jsme očekávali. Recepční
překvapilo, když jí počítač oznámil, že podle dokladů neexistujeme.
„Naše oddělení je trošku – jak jen to říct – utajené,“ objasnil Trey.
„Nejsou o nás žádné záznamy, protože neradi dáváme všem na vědomí, čím se
zabýváme. Každopádně chápeme, že tady dochází k obnově, a slečna
Sheridanová je středem našeho případu.“
Recepční vyřídila tenhle záhadný vzkaz do telefonu a po chvilce
zavěsila. „Přijme vás. Těmito dveřmi, prosím.“
Šel jsem a nevěděl, co očekávat. Vzhledem k tomu, co jsem slyšel, by
mě tu nepřekvapily ostnaté dráty a řetězy. Ale alchymisté zařídili
přízemí jako běžné administrativní prostory. Stejně tak i místnost, do
níž jsme vešli, korespondovala se stylem haly – až na jednu výjimku.
Stálo tam šest strategicky rozmístěných mužů, kteří hlídali vstup do
výtahu a na schodiště. Měli na sobě obleky, tváře jim zdobily zlaté lilie
a byli to ti největší a nejnamakanější alchymisté, jaké jsem kdy viděl.
Osobní oddělení zřejmě muselo pořádně pátrat, aby ve svém genetickém
jezírku vylovilo takové svalovce. Nejhorší ale bylo, že každý z nich měl
u opasku zbraň – opravdovou pistoli schopnou zabíjet, ne malou uspávací
pistoli, jakými Marcus potají vyzbrojil Eddieho a Treye. Marcus tvrdil,
že naše akce bude mít dostatečně velký dopad i bez toho, abychom za sebou
zanechali fatální následky. Taky se obával, že by ve zmatku mohl utrpět
zranění někdo nevinný. Samozřejmě jsem nekomentoval, že nikdo ani
nenavrhl, že bych měl mít taky zbraň.
Zachovával jsem si chladný úsměv, jako by pro mě bylo naprosto
normální dívat se na bandu ozbrojených chlapů bránících bezmocným vězňům
uprchnout nebo svobodně myslet. Cinkl výtah a vystoupila z něj dobře
oblečená mladá žena. Působila jako někdo, kdo je schopen vám vrazit dýku
do srdce a celou dobu se u toho usmívat. Svůj úsměv si zachovala i při
vzájemném představování.
„Obávám se, že jste mě trochu zaskočili,“ řekla. Nepatrně se naklonila
dopředu, aby si přečetla jméno na mém průkazu. „Nečekala jsem vás. Ani
jsem nevěděla, že existuje nějaké Oddělení okultních a nadpřirozených
přestupků.“
„ONP moc často nezasahuje – a už vůbec ne veřejně,“ vysvětlil jsem.
„Ale když se mi na stůl dostala taková katastrofa, neměli jsme na
vybranou a museli jsme zasáhnout.“
„Katastrofa?“ podivila se Sheridanová. „To je trošku přehnané. Všechno
máme pod kontrolou.“
„Chcete snad popřít, že jedna vaše vězeňkyně unikla vaší kontrole
pomocí nelegálních magických praktik a prováděla věci, kterým stále tak
docela nerozumíte?“ chtěl jsem vědět. „Tohle bych těžko nazval, že máte
situaci pod kontrolou.“
Zčervenala. Za tenhle výstup bych si vážně zasloužil Oscara. „Jak jste
se o tom dozvěděli?“
„Máme oči a uši, o jakých se vám ani nesnilo,“ oznámil jsem jí. „Takže
budete s námi spolupracovat při vyšetřování, nebo musím zavolat našim i
vašim nadřízeným?“
Sheridanová zaváhala a pak sebevědomě pohlédla na postávající stráže.
„Pojďme si promluvit dovnitř,“ řekla a ukázala k místnosti, která
vypadala jako malá kancelář přilehlá k téhle větší místnosti. Následovali
jsme ji tam,
a sotva jsme všichni vešli dovnitř, zavřela za námi dveře. „Podívejte,
nevím, co vám kdo napovídal, ale opravdu tady máme všechno –“
Přerušilo ji vřeštění požárního alarmu v rohu místnosti. Následovalo
zapraskání ve vysílačce, kterou měla připevněnou u pasu, a vzápětí se
z ní ozval hlas: „Sheridanová? Tady Kendall. Máme problém.“
Sheridanová zvedla vysílačku. „Ano. Slyším alarm. Kde je to?“
„Na několika místech ve druhém podlaží.“
Sheridanová sebou trhla, když uslyšela, že hoří na několika místech.
„Jak velké jsou to požáry?“ zakřičela.„Požární čidla by je měla uhasit.“
Podívala se ke stropu a zatvářila se překvapeně. „Máte je zapnutá? Měla
by být
automaticky nastavena na několik zdrojů požáru. Mělo by to tu už být celé
pod vodou.“
 „Ne, zatím se nic nespustilo,“ odpověděl hlas. „Máme čekat? Nebo
chcete, abychom evakuovali?“
Sheridanová nevěřícně zírala střídavě na vysílačku a na neaktivní
požární hlásič na stropě. Duncan tvrdil, že existuje pár situací, při
nichž by evakuovali celou budovu, a tak jsme se pokusili jednu takovou
vytvořit. Učitelka umění bojovala se závislostí na cigaretách, takže ve
svém stole měla nejen zásobu žvýkaček, ale i cigaret a zápalek. Díky tomu
a zásobě odlakovače Duncan spolu s ostatními vězni zařídil, že požár
vznikl na několika místech současně, v jejich podlaží. Za těchto podmínek
to bylo nebezpečné, protože jeden z Marcusových kolegů našel ovládání
vodovodního systému celé budovy a odpojil přívod vody do požárních
hlásičů.
Ve vysílačce to znovu zapraskalo. „Sheridanová, slyšíte? Máme
evakuovat?“
Z jejího výrazu bylo jasné, že ani ve snu nečekala, že bude stát před
takovým rozhodnutím. Po několika vteřinách konečně odpověděla. „Ano, máte
moje povolení. Evakuujte.“ Krátce na nás pohlédla a zamířila ke dveřím.
„Omluvte mě, máme tady naléhavou situaci.“
Ve vedlejší místnosti byli všichni strážní ve střehu z ječení alarmů.
„Oranžový poplach,“ zakřičela na ně. „Buďte připraveni. Vy dva sem
nažeňte vězně a hlídejte je. Vy ostatní mějte zbraně v pohotovosti a
sledujte –“
Z vysílačky se tentokrát ozval mužský hlas. „Sheridanová, jste tam?“
Zamračila se. „Kendall?“
„Ne, tady Baxter. Něco se děje. Vězni to tu přebírají, odporují našim
příkazům –“
Sheridanová zbledla. „Řekněte velícímu středisku, ať zapne plyn.
Všechny omračte. My si vezmeme masky, pošleme pro vás dolů lidi a –“
„To už jsme zkoušeli! Systém nefunguje.“
„Nefunguje?“ vykřikla Sheridanová. „To je –“
Dveře vedoucí z haly se náhle otevřely a stanul v nich Marcus se svými
společníky. Mávali pistolemi s uspávacími šipkami. Nebyly sice smrtící
jako opravdové pistole, ale byly účinné, zejména když v jejich prospěch
hrál moment překvapení. Eddie s Treyem taky vytáhli svoje zbraně a během
několika vteřin počet strážných rapidně klesl. Jen dva z nich se nejdřív
střele vyhnuli, ale napodruhé už ne. Zapotáceli se a klesli k zemi,
omámeni uspávadlem. Marcus vtáhl dovnitř i vyděšenou recepční a zhodnotil
situaci. Poručil Grifovi a Waynovi, aby odtáhli těla omráčených do
kanceláře, zatímco Sheila hlídala Sheridanovou a recepční. Nechal jsem
svoje éterem vyvolané přestrojení pominout a obě alchymistky zalapaly po
dechu, když si uvědomily, jak přátelsky se vybavovaly s Morojem. Šok se
ještě zvětšil, když si Sheridanová pozorně prohlédla Marcuse a uvědomila
si, kdo to je.
„Ty!“ vyplivla.
Ale neměla šanci to rozvádět dál. Otevřely se totiž dveře na schodiště
a propukl opravdový chaos. Ven se vyhrnulo několik vězňů v mundúrech
spolu s decentně oblečeným alchymistickým personálem. Někteří vězni
vypadali vyděšeně a nechtěli jít ven. Jejich kolegové je museli doslova
táhnout. To mi připomnělo Emmino ujišťování, že se postará o to, aby se
ven dostali úplně všichni. Marcus urychleně zařídil pravý opak toho, co
chtěla udělat při evakuaci Sheridanová. Oddělil vězně od alchymistů,
které pak šokované nechal střežit. Všechno jsem to nedočkavě pozoroval a
zatínal čelisti tak silně, že mě začaly bolet. V první skupině nebyl
nikdo známý, ale to se dalo čekat. Když jich postupem času přicházelo čím
dál míň, už jsem začínal být opravdu nervózní.
Je to tu, myslel jsem si. Teď už se každou chvíli vynoří Sydney
s Emmou a Duncanem.
A pak se vynořila Emma s Duncanem – bez Sydney.
„Sakra!“ vykřikl jsem. „Kde je? Říkali jste, že ji vezmete!“
„Pokoušeli jsme se,“ vykřikla Emma. Hodila na zem čtyři identifikační
karty. „Žádná z nich nám neotevřela dveře do čtvrtého podlaží. Asi neměly
povolen přístup… Ale některé z těch lidí jsem tam už předtím viděla
chodit.“
Rozzuřeně jsem se obrátil k Sheridanové. „Proč se neotevřou dveře do
čtvrtýho poschodí?“ zařval jsem. „Kdo má přístup?“
Sheridanová ode mě o krok couvla. „Tam jsou naši nejnebezpečnější
vězni,“ řekla se vší důstojností, na kterou se zmohla. „V případě, jako
je tenhle, je systém okamžitě zamkne uvnitř. Normální přístup kartou se
znemožní. Jsou příliš nebezpeční, než abychom je mohli nechat uniknout.“
Naplno mi došel význam jejích slov. „Takže je tam prostě necháte
umřít? Co jste to za zvrhlý bastardy?“
Vytřeštila oči strachy, ale těžko říct, jestli to způsobil můj hněv
nebo její svědomí. „Je to riziko, které podstupujeme – které podstupují i
moji lidé. Dva z nich tam jsou taky zavření, každý s jedním vězněm.“
„Jste ještě horší, než jsem si myslel,“ zavrčel Marcus. „Něčí karta
přece musí fungovat. Co ta tvoje?“ Neochotně přikývla, načež jí Marcus
vytrhl kartu ze saka. „Požární hlásiče se spustí za chvilku. Pak půjdeme
dolů. Není pravděpodobné, že by se požár rozšířil až tam, ale schody
můžou být –“
„Marcusi,“ ozval se nervózně Grif. „Požární hlásiče už se dávno měly
spustit. Nenastavil jsem tam takhle dlouhou prodlevu.“
Marcus vykulil oči. „Co to sakra povídáš? Poškodils je trvale?“
„Ne úmyslně! Jen na tak dlouhou dobu, aby stihli začít s
vyšetřováním.“
„Tak se na to běž znovu podívat!“ zařval Marcus. „A přiveď s sebou i
strážného u brány.“ Grif odběhl.
Slyšel jsem toho už dost. Víc než dost. Sydney je někde dole, zamčená
v místnosti, a tři patra nad ní zuří požár, který se šíří. Došel jsem
k Marcusovi, vzal mu kartu Sheridanové a otočil se k ní. „Kolik lidí je
dole? Říkalas dva vězni a dva zaměstnanci. Ještě někdo další?“
Rychle spočítala shromážděné alchymisty. „Všichni m-moji lidé jsou
tady,“ vykoktala.
„My jsme tady taky všichni,“ řekla Emma. „Plus šest vězňů z podlaží
samotek. Zkontrolovali jsme tam všechny cely.“
„Fajn,“ řekl jsem. Došel jsem ke dveřím na schodiště a otevřel je.
Nebyly přímo plné dýmu, ale ve vzduchu byl silně cítit kouř, což
naznačovalo, že požár postupuje. „Jdu tam pro ty poslední čtyři. Jde
někdo se mnou?“
Eddie ke mně okamžitě přiskočil. „Že se vůbec ptáš.“

17. kapitola
Sydney
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že požární hlásič nefunguje.
Nejprve jsem si myslela, že se jedná o nějaké nové mučení.
Na rozdíl od rozjímání, kdy alchymisté stavěli na odiv svou moc tím,
že nás kdykoli uspali, tady na takzvaném
přesvědčování kladli důraz na to, abychom zůstali vzhůru. Učenec ve mně,
který si mlhavě vybavoval články o vyslýchání a metodách mučení, tomu
rozuměl. Čím větší nedostatek spánku, tím pravděpodobnější je, že vám to
ujede a řeknete něco, co jste nechtěli. Na samotce a ani při pobytu
s ostatními vězni jsem se nikdy necítila zcela odpočatá, ale teď jsem
zažívala něco na zcela jiné úrovni.
Když mě zrovna nemučili a nepokládali mi ty samé otázky pořád dokola,
svítili na mě oslepujícím světlem a pouštěli mi nepříjemné zvuky, abych
náhodou nemohla usnout. Nepotřebovala jsem žádný plyn, který by mi
zabraňoval snít. Nikdy jsem se ani nepřiblížila REM fázi spánku.
Zanedlouho jsem opět ztratila pojem o čase, čemuž nepomáhala ani občasná
strava (další vlažná šlichta) a přestávky na toaletu.
Ačkoli to bylo trýznivé, nezlomilo mě to. Držela jsem se své historky
o tom, že když mě přistihli, hledala jsem
cestu ven. Odmítala jsem jim prozradit podrobnosti ohledně toho, jak
dlouho pracuju s magií nebo kdo mě to naučil. Nezdálo se mi
pravděpodobné, že by mohli něco udělat profesorce Terwilligerové, ale
nemohla jsem dopustit, aby se o ní vůbec dozvěděli. Museli by mě roztrhat
na kusy, abych jim prozradila její jméno.
Když se rozječel alarm a oslepující světlo v rohu zhaslo, probralo mě
to z otupělého stavu, kterého jsem si užívala. To se nestávalo často a
rozesmutnilo mě to, protože jsem věděla, co bude následovat. Kromě
světýlka alarmu se celá místnost utápěla v neproniknutelné tmě, takže
jsem netušila, kolik je tu se mnou lidí. Pak jsem uslyšela mužský hlas
mluvit do mikrofonu nebo do vysílačky. Jmenoval se Grayson a během mučení
a výslechů byl nepřetržitě mým společníkem – pokud to Sheridanová
neprováděla osobně.
„Haló?“ řekl. „Tady Grayson v P2. Je tam někdo? Je to nácvik požárního
poplachu?“
Pokud mu někdo odpověděl, neslyšela jsem to. Po několika dalších
pokusech jsem ho uslyšela, jak se snaží otevřít dveře.
„Něco snad alchymistům nevychází podle plánu?“ zeptala jsem se. Nebyla
jsem si jistá, jestli mě přes ten randál vůbec slyšel, a taky jsem neměla
tolik sil, abych dokázala mluvit hlasitě. Ale když znovu promluvil, stál
vedle mě.
„Drž hubu,“ přikázal mi. „A modli se, ať se odtud dostaneme. Ne že
bych čekal, že tvoje modlitby zaberou.“
Napětí v jeho hlase mi prozradilo víc než slova, a tak jsem vší silou
přinutila svůj otupělý vysílený mozek, aby
se soustředil a zhodnotil situaci. Ať už se dělo cokoli, evidentně to
nebylo naplánované. Alchymisté nesnášejí, když se jim plány zhatí.
Otázkou bylo – je to v můj prospěch, nebo ne? V nápravném centru je
všechno nadmíru pečlivě zorganizováno, takže se musí dít něco opravdu
výjimečného, že je to takhle rozhodí…, a jedním z nejvýjimečnějších lidí,
jaké znám, je Adrian.
Poté, co se Graysonovi několikrát nepodařilo navázat komunikaci
s vedením, odvážila jsem se znovu promluvit. „Vážně tady hoří?“
Rozsvítilo se několik rozčilujících reflektorů. Jeden z nich ozářil
jeho a druhý mi nepříjemně svítil do obličeje. „Nejspíš. A pokud ano, pak
tu s největší pravděpodobností zemřeme,“ řekl. Přestože mi to sdělil
chladným tónem, zaznamenala jsem jeho nervozitu a taky jsem viděla
krůpěje potu na jeho čele. Když si všiml, jak si ho prohlížím a že vidím
jeho slabost, zamračil se. „Kdo ví? Možná, že v plamenech bude tvoje duše
konečně očištěna od –“
 Cvakly dveře a Grayson se k nim překvapeně otočil, čímž naštěstí
ukončil svou tirádu. Neviděla jsem mu do obličeje, ale moc bych si přála
vidět, jak se tvářil, když jsem uslyšela známý hlas. „Sydney?“
Srdce mi poskočilo a rozhořela se ve mně naděje, jakou jsem už dlouho
necítila. „Adriane?“
Moje naděje ale okamžitě zase pohasla. Ozvala se podezíravost
způsobená několika týdny života v paranoie. Tohle je trik! Musí to být
trik. Ztratila jsem s Adrianem kontakt. Nemohl mě najít. Nemohl se sem
vloupat. Tohle je nejspíš poslední z fíglů alchymistů, kterým se mi snaží
zmást mysl… Jenže když jsem uslyšela jeho hlas znovu, byla jsem si
naprosto jistá, že je to on.
„Cos jí to sakra udělal?“
Chtěla jsem ho vidět, ale popruh přes krk mi nedovoloval zvednout
hlavu. Zato jsem viděla, jak si Grayson odepnul od opasku něco, co
vypadalo jako pistole, a zamířil. Nic dalšího už ale nesvedl, protože
zbraň mu doslova vyletěla z ruky a na druhé straně místnosti dopadla na
zem. „Jaké zlo –“
Do setmělé místnosti vběhl někdo, kdo vypadal jako Eddie, a srazil
Graysona k zemi. Oba dopadli na místo, kam jsem neviděla, a to, co jsem
spatřila vzápětí, bylo to nejkrásnější, co jsem spatřit mohla – Adrian.
Na pár vteřin mě trápily obavy, že je to jen další podvod alchymistů.
Ale ne, Adrian stál u mě. Můj Adrian se na mě díval svýma pronikavýma
zelenýma očima. Přemohly mě emoce, ze kterých mě rozbolelo srdce. Adrian.
Adrian je tady. Nevěděla jsem, co říct. Chtěla jsem mu povědět o veškeré
své lásce a naději a strachu, který ve mně za posledních pár měsíců
vzrůstal.
„Ty máš na sobě oblek?“ vypravila jsem ze sebe nakonec namáhavě.
„Kvůli mně ses nemusel takhle nastrojit.“
„Ticho, Sageová,“ řekl. „Během odvážné záchranné akce musím vypadat k
světu.“ Díval se mi do očí a ty jeho byly vřelé a plné lásky. Chvíli jsem
myslela, že se z toho pohledu snad rozteču. Když pak zabloudil zrakem
k mnoha popruhům, které mě držely připoutanou ke stolu, oči se mu zúžily.
„Proboha, co to je? Středověký mučicí nástroj? Je k tomu potřeba klíč?“
Mezitím kdesi vzadu Eddie s Graysonem pokračovali ve rvačce.
„Nikdy jsem je neviděla použít klíč,“ pověděla jsem Adrianovi.
Zkusil mě osvobodit a po několika pokusech se mu podařilo uvolnit
jeden popruh. Jakmile zjistil, jak na to, zanedlouho uvolnil i ostatní a
já byla volná. Adrian mi opatrně pomohl posadit se. První, co jsem
uviděla, byl Eddie, jak ve světle reflektoru přišpendlil Graysona
k podlaze. Přitiskl mu k hlavě pistoli, což mě nejdřív překvapilo, ale
pak jsem i v tom chabém světle zjistila, že to není normální pistole.
„Vstávej,“ poručil Eddie a slezl ze své oběti. „Pomalu. A ruce za
hlavu.“
„Radši umřu v plamenech, než bych se stal rukojmím nějaké zlé pekelné
stvůry!“ opáčil Grayson, ale přesto poslechl.
„Klídek, my tě jako rukojmí nechceme,“ řekl Adrian. „Zachraňujeme ti
pitomej krk, aby ses mohl připojit ke svým ubohým kolegům.“
Eddie se rozhlédl kolem. „Není tu něco, čím ho můžu spoutat?“
„Určitě je,“ odpověděla jsem. Začala jsem slézat ze stolu, ale
přemohla mě slabost a zatočila se mi hlava. Otočila jsem se k Adrianovi.
„Podívej se támhle u zdi. Tam mají pomůcky.“
Adrian tam odběhl a ze všeho nejdřív našel něco neméně užitečného –
ovladač, který zapínal a vypínal světla v celé místnosti. Po dlouhé době
ve tmě jsem nejdřív ve světle mžourala, ale Adrian aspoň pořádně viděl,
co je tam za věci. Našel plastová pouta, která kluci ihned použili na
Graysona. Police byly plné nejrůznějších chemikálií a ovladačů. Taky tam
stály židle a u nich byly brýle s nočním viděním, aby alchymisté mohli
sledovat mučení, i když se odehrávalo ve tmě. Znechutilo mě to a musela
jsem odvrátit zrak.
„Můžeš chodit?“ zeptal se mě Adrian.
„Snad jo,“ odpověděla jsem.
Podepřel mě paží a mně se podlomily nohy. Ale jeho síla – jak fyzická,
tak psychická – mě posilovaly, takže jsem s jeho pomocí dokázala pomalu
vyjít z místnosti. Eddie šel před námi a před sebou strkal Graysona. Když
jsme došli na chodbu, kde taky houkal alarm, po ohni tam nebylo ani
památky. Eddie se obrátil na svého zajatce.
„Kde je ta druhá obsazená místnost?“ Když Grayson neodpověděl, Eddie
mu zařval do obličeje: „No tak! Snažíme se odtamtud zachránit tvého
kolegu.“
„Radši umřu při výkonu služby, než bych vás žádal o pomoc,“ zavrčel
Grayson.
Eddie s povzdechem podal Adrianovi pistoli. „Miř na něj, než prohledám
všechny.“
Byla jsem si jistá, že Adrian nikdy v životě žádnou pistoli nepoužil,
ale když teď mířil na Greysona, působil opravdu přesvědčivě. Opřela jsem
se o zeď a pozorovala Eddieho, jak přikládá identifikační kartu postupně
ke každým dveřím, které pak otevřel a nakoukl dovnitř. U třetích dveří
vešel dál. Neviděla jsem, co se uvnitř děje, ale slyšela jsem dohadování.
Adrian se na mě podíval a zamračil se, když viděl, jak jsem vyčerpaná.
Po pobytu na samotce jsem už začala vypadat lépe, ale tenhle pokrok
samozřejmě vzal zasvé během nedávného mučení. „Neříkalas mi pravdu.
Pokaždý jsem se tě ptal, co s tebou ještě provádějí –“
„Nelhala jsem,“ přerušila jsem ho a odvrátila zrak.
„Jen jsi mi to prostě neřekla,“ prohlásil. „Kdy jsi naposledy jedla?“
Odpovědi mě ušetřil příchod Eddieho, který před sebou strkal dalšího
alchymistu, na nějž mířil pistolí. Tentokrát to už ale byla opravdová
pistole, takže jsem předpokládala, že alchymistu uvnitř odzbrojil.
„Spoutej ho,“ pověděl Eddie Adrianovi. „A pak běž odpoutat tu holku
uvnitř, protože v tom už jsi profík. Já to nějak nesvedu.“
Povzbudivě jsem na Adriana kývla, protože vypadal, že se mu nechce mě
opustit. Adrian spoutal druhého alchymistu a zmizel v místnosti. Podívala
jsem se na Eddieho. „Určitě tu nehoří? Alarm pořád houká.“
„Ale jo,“ odpověděl Eddie. „Rozhodně tu hoří. Spoléháme na to, že se
k nám oheň nedostane, protože hoří o pár poschodí výš. Nebo to tak aspoň
bylo.“
V hlavě jsem si pořád opakovala jeho slova a potřebovala se ujistit,
že to skutečně chápu, a ne že jsem se jenom nějak přeslechla, když jsem
na pokraji sil. Vlastně jsem si byla jistá, že cítím kouř, ale nevěděla
jsem, jestli to náhodou nezpůsobuje jen moje představivost. Asi o minutu
později vyšel z místnosti Adrian a podpíral dívku oblečenou ve stejném
mundúru jako já. Byla oproti mně o něco starší. Když jsem ji uviděla,
první, co mě napadlo, bylo: Vážně vypadám taky tak špatně? Usnesla jsem
se, že ne. Vypadám hodně špatně, ale něco mi napovídalo, že ona v té
místnosti strávila mnohem víc času než já. Obličej měla propadlý a bledý,
i když dřív asi byla opálená. Mundúr na ní plandal, takže tady asi hodně
zhubla. Černé vlasy měla slepené a zoufale volaly po umytí a zastřižení.
Připomněla mi mě, když jsem se dostala ze samotky, až na to, že ona
vypadala desetkrát hůř. Já jsem nebyla v tomhle podlaží tak dlouho a
posledních pár týdnů jsem si užívala spánku a jídla.
Eddiemu bleskl ve tváři soucitný výraz, ale ihned ho nahradil jeho
přirozený, odhodlaný. „Jdeme. Zvládneš jim pomoct oběma?“
Odlepila jsem se ode zdi a mávla jsem na Adriana. „Pomoz jí. Já můžu
chodit, i když pomalu.“
Adrian se zatvářil nejistě, ale bylo jasné, že druhá dívka ho
potřebuje mnohem víc než já. Šla jsem vedle ní a všichni jsme postupovali
chodbou. Pokoušela jsem se tu holku uklidnit, ačkoli jsem vůbec netušila,
v jaké jsme vlastně situaci. „To je v pořádku,“ ujišťovala jsem ji.
„Všechno bude v pořádku. Dostaneme tě odtud. Jak se jmenuješ?“
Tmavýma očima zírala nepřítomně před sebe a já uvažovala, jestli mě
vůbec vnímá. Možná, že přežívala mučení tak dlouho, až přestala vnímat
lidské hlasy. „Ch-chantal,“ řekla. Její hlas byl sotva šepot a kdybych se
k ní nenaklonila, přes požární alarm bych ji vůbec neuslyšela.
„Chantal…,“ vydechla jsem. „Myslím, že tě znám. Teda ne tebe, znám
Duncana. Je to můj kamarád.“
V očích se jí objevila slaboučká jiskra života. „Duncan? Duncan je
tady?“
„Jo, čeká na nás.“ Tázavě jsem pohlédla na Adriana a ten přikývl na
souhlas, což mi dodalo odvahy. „Brzy ho uvidíš. Bude šťastný, že tě vidí.
Moc jsi mu chyběla. Nevěděl, kde jsi celou tu dobu byla.“
Zamrazilo mě z mých vlastních slov. Celou tu dobu. Duncan říkal, že ji
alchymisté odvedli před rokem. Mohla být takhle dlouho na
„přesvědčování“? bylo to děsivé. Nedivila jsem se, že vypadá tak, jak
vypadá. Ale to, že přežila a stále pro ně evidentně představovala takovou
hrozbu, že ji museli držet pod zámkem, vypovídalo o jejím charakteru
hodně. Možná by nám oběma mělo lichotit, že jsme se dostaly do tak
exkluzivního klubu.
Eddie nás vedl ke schodišti, kde to vypadalo dobře. Ale když jsme se
dostali do poschodí samotek, narazili jsme na neproniknutelnou stěnu
dýmu, která byla mezi námi a řídícím střediskem, kde se nacházel východ.
Eddie se zamračil. „Nečekal jsem, že se požár rozšíří dolů takhle rychle
– hlavně když nehoří na schodišti.“
Nikdo z nás nic neříkal, protože jsme nevěděli, co dělat. Překvapilo
nás, že jako první promluvila Chantal.
„Takhle je nastavená klimatizace,“ zašeptala. „Kde hoří?“
„V ubytovacím podlaží,“ odpověděl Adrian.
Zamyšleně se zamračila a vypadala, že s každou další vteřinou víc a
víc ožívá. „Tak to je nejspíš jen dým. Samozřejmě… neměla bych říkat
,jen‘. Lidé se občas mylně domnívají, že nebezpečný je jen oheň, ale i
dým může být smrtící.“
„Ty jsi vážně alchymistka,“ poznamenal Adrian s hořkým úsměvem. Nic
dalšího už ale říct nestihl, protože se v blížícím se dýmu rozkašlal.
Vykročila jsem kupředu, ačkoli mi nohy moc dobře nesloužily, ale
chtěla jsem udělat něco stejně velkolepého, jako pro mě dneska udělali
moji kamarádi. Není to tak dávno, co jsem použila kouzlo neviditelnosti a
pracovala s živlovou magií…, jenže to bylo po několika týdnech
relativního odpočinku a s přiměřenou stravou. Dokážu udělat to, co chci,
i když jsem na tom fyzicky tak bídně? Ani tentokrát jsem neměla žádné
pomůcky potřebné k magii. Vzpomněla jsem si, jak jsem při výrobě solného
inkoustu vyvolala živel vzduchu, a tak jsem zvedla ruku a zkusila to i
teď. Zvedl se lehký vánek, díky němuž od nás dým pomalu odvanul. Byl to
bolestný a pomalý proces, protože jsem se neodvážila vyvolat nic
silnějšího, aby tím oheň náhodou ještě nevzrostl. Taky to bylo mnohem víc
vyčerpávající, než jsem předpokládala. Než jsem se dostala do půlky
kouzla, roztřásly se mi nohy a volnou rukou jsem se musela opírat o zeď.
Oba alchymisté mě znechuceně pozorovali, a kdyby neměli spoutané ruce,
nejspíš by teď dělali znamení proti zlu.
Dým konečně ustoupil a nám se otevřela cesta do řídící místnosti.
Adrian nebral na vědomí moje řeči, že jsem v pořádku, a podpíral mě
jednou rukou, zatímco druhou pomáhal Chantal. Eddie vypadal, že by mu
taky rád pomohl, ale neodvažoval se spustit z očí oba spoutané
alchymisty. Strčil je do místnosti a pak jsme prošli tajemnými dveřmi,
které jsem letmo zahlédla při svém nočním průzkumu. Další schodiště nás
vedlo nahoru…
… a pak jsem poprvé po čtyřech měsících uviděla sluneční světlo.
Ohromilo mě to natolik, že jsem se náhle zastavila a chudák Adrian
kvůli tomu klopýtl. Chantal také ohromeně zírala na sluneční světlo
pronikající dovnitř jediným malým oknem. Zlaté a oranžové odstíny
naznačovaly, že se blíží západ slunce.
„Nádhera,“ zamumlala jsem.
„Souhlasím,“ řekl Adrian a já si všimla, že kouká na mě.
Usmála jsem se na něj a zalitovala, že nemůžu říct něco víc, ale
místnost byla plná lidí. V rohu se tísnil veškerý personál nápravného
centra spolu s Marcusem, Treyem a nějakým dalším klukem, kteří je
hlídali.
„Kde jsou všichni?“ zeptal se Eddie.
„Kde je Duncan?“ zeptala se Chantal.
„Sheila je odvedla do bezpečí,“ odpověděl Marcus. „Připadalo mi
nejlepší je odtud dostat.“ Obdařil mě svým úsměvem filmové hvězdy. „Rád
tě zase vidím ve skutečném životě, Sydney.“ Přestože se zářivě usmíval,
z jeho očí vyzařoval vztek. Stejně jako Adrian si všiml, v jak zbědovaném
jsem stavu.
„Do bezpečí?“ sykla Sheridanová. Všimla jsem si jí až teď. „Vážně si
myslíte, že existuje nějaké bezpečné místo,
kam můžete jít a kam se my ne–“
Zmlkla, protože Chantal se najednou vytrhla Adrianovi a vrhla se na
ni. „Ty!“ vykřikla Chantal. „Tys mi to udělala! Ať už mě mučil kdokoli,
vždycky jsi za tím stála ty. Vydávala jsi rozkazy!“ V jejím zoufalém
útoku bylo cosi animálního. Napadlo mě, jestli bych se chovala stejně,
kdybych tam byla zavřená tak dlouho. Bodlo mě z toho u srdce.
Chantal ale nikomu neublížila, protože před Sheridanovou si hned
stoupli alchymisté. Zesláblá jsem k Chantal došla a pokusila se ji jemně
odtáhnout. „Už to skončilo,“ řekla jsem jí. „Nech to plavat.“
„Ty víš, co dělala!“ Nenávist a bolest v Chantalině obličeji odrážela
i moje temné emoce, které jsem v sobě dusila a zatím je ještě nevypustila
ven. „Víš, jaká je to stvůra!“
„My na tomhle světě nejsme stvůry,“ řekla Sheridanová. „Bojujeme
s nimi a vy zrazujete svůj vlastní druh.“
Chantal se ji znovu pokusila napadnout a tentokrát mi s ní pomohl
Adrian. „Je po všem,“ přesvědčovala jsem ji. „Ona už ti nemůže ublížit.“
„Fakt si to myslíš, Sydney?“ ušklíbla se Sheridanová. „Opravdu myslíš,
že můžete jen tak odejít? Neexistuje místo, kam bys mohla jít, kam byste
vy všichni mohli jít, ale hlavně ty, Sydney. Za tohle můžeš ty a žádný
alchymista si nedá pokoj, dokud tě znovu nechytíme a –“
Její dramatický proslov byl znovu umlčen, tentokrát proto, že ztichl
požární alarm a zapnuly se hlásiče, které
začaly stříkat vodu. „No, no,“ poznamenal Marcus, když jsme byli všichni
zmáčení. „Zdá se, že Grif to konečně opravil.“
„Měli bychom odtud vypadnout,“ řekl bývalý alchymista, kterého jsem
neznala. „I když jsou jejich posily kilometry daleko, je dost
pravděpodobné, že už o ně někdo zavolal mobilem.“
Marcus přikývl na souhlas. „Jenom se postaráme, aby tu zůstali.“
„Na,“ řekl Adrian a z kapsy u saka vytáhl několik plastových pout.
„Myslel jsem, že by se jich pár navíc mohlo hodit.“
Trey s Marcusovým pomocníkem spoutali všechny alchymisty a Marcus jim
sebral zbraně. „Tohle tady v žádném případě nenechám. Vezmeme si je a
zničíme je.“ Pohledem zhodnotil práci svého týmu a spokojeně pokýval
hlavou. „Můžeme vyrazit.“
Otočila jsem se, abych je následovala, ale Sheridanové hlas mě
zarazil. „Nesmíš nikam jít!“ vykřikla. „Nemůžeš
odtud jen tak odejít!“
Ohlédla jsem se po ní a moji pozornost upoutala zdánlivá maličkost.
Při potyčce jí Chantal urvala horní dva knoflíky u halenky. Napochodovala
jsem k ní a natáhla ruku. Couvla. Bezpochyby si myslela, že jsem ji
přišla proklít. Ale namísto toho jsem jí strhla z krku Adrianův přívěsek.
„Tohle je moje,“ zavrčela jsem.
„Ty si to nezasloužíš,“ zasyčela. „Nemysli si, že je konec. Jenom jsi
nahradila Marcuse Finche na seznamu nejhledanějších alchymistických
zločinců.“
Na to jsem nereagovala a jen jsem si přivázala křížek kolem krku. Pak
jsem se otočila a bez jediného ohlédnutí
jsem následovala svoje kamarády ven.
I když slunce zapadalo, venku panoval žár a naše promáčené oblečení se
ukázalo jako požehnání. „Kde to jsme?“ zeptala jsem se.
„V Údolí smrti,“ odpověděl Marcus. „Nemůžeš popřít, že alchymisté mají
smysl pro dramatičnost.“
„Buď tak, anebo tu byly laciné pozemky,“ poznamenala jsem.
Trey mě překvapil, když mě náhle sevřel v medvědím objetí. „Netušíš,
jak moc jsi mi chyběla, Melbourneová.“
Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. „Ty mně taky. Děkuju… Děkuju
ti za tohle. Nevím, jak se ti můžu odvděčit.“
„Žádné odvděčování nepotřebuju.“ Podíval se na mě a trochu se
zamračil. „Stačí mi jen si odpočinout a najíst se.“
Vzápětí mě objal Marcus. „Trumflas mě,“ řekl a zazubil se na mě.
„Nahradilas mě na jejich seznamu.“
Oplatila jsem mu úsměv a nedala najevo, jak moc mě slova Sheridanové
zasáhla. „Děkuju, Marcusi. A omlouvám se za to, jak jsem ti řekla, že jen
žvaníš a nic neděláš.“ Rozhodila jsem rukama kolem sebe. „Tohle… tohle
byla velkolepá akce.“
„Jo, mě i ostatní jsi víc než inspirovala,“ řekl. „A pravděpodobně i
všechny, koho jsme z tohohle místa vyvedli.“
Nakonec přišel na řadu Eddie. Slzy se mi konečně vyřinuly z očí.
„Eddie, moc se ti omlouvám, že jsem ti tu noc lhala.“
Zavrtěl hlavou a přivinul si mě do náruče. Slyšela jsem, že z jeho
hlasu zaznívá potlačovaný pláč. „Já se ti omlouvám, že jsem je nedokázal
zastavit. Omlouvám se, že jsem tě dostatečně neochránil.“
„Ach, Eddie,“ popotáhla jsem. „Ty jsi ten nejlepší ochránce. Nikdo
nemůže mít lepšího strážce, než jsi ty. Ani lepšího kamaráda.“
Dokonce i Marcus vypadal dojatě. „Lidi, nerad vás vyrušuju, ale vážně
odtud musíme vypadnout. Smát se a brečet můžeme někde jinde.“
 Otřela jsem si oči a naposledy spěšně Eddieho objala. „Udělej pro mě
laskavost,“ pověděla jsem mu. „Vrať se k Jill.“
„Samozřejmě,“ přisvědčil. „Odjedu hned, jakmile budou všichni
v bezpečí. Ona je moje povinnost.“
„Nemyslela jsem, aby ses k ní vrátil kvůli práci. Vrať se k ní proto,
že ji miluješ.“
Poklesla mu čelist. Myslím, že se nikdy nestalo, aby mu někdo řekl
něco podobného, jenže po tom, čím jsem si prošla, mi najednou zdvořilosti
a přešlapování kolem horké kaše připadaly jako ztráta drahocenného času.
Odstoupila jsem, abych se připojila k Adrianovi. Kluk jménem Grif vytáhl
klíčky.
„Když jsem byl venku, přivezl jsem mustanga. Kdo v něm pojede?“
„My,“ řekla jsem, což všechny překvapilo. Vzala jsem si od něj klíčky.
„To je… Máte další auto?“
„Prius,“ odpověděl Adrian pochmurně.
V duchu jsem spočítala všechny přítomné a ověřila si, že se vejdou.
Pak jsem nasadila zamilovaný úsměv. „Nebude vadit, když s Adrianem
pojedeme sami a s vámi se sejdeme až na místě? Já… chtěla bych chvilku
soukromí.“
„Nebudeme tam mít místo na nohy,“ vykřikl Trey. Pak se na mě ale
podíval a jeho výraz změkl. „Ale kvůli tomu přece nebudu stát v cestě
pravé lásce. Budu trpět kvůli tvýmu štěstí, Melbourneová. Jako vždycky.“
Adrian vytáhl z priusu tašku a pak podal klíčky Marcusovi. Ten mi na
oplátku dal něco nečekaného. „Tohle jsem ti nechal vyrobit už před
nějakou dobou,“ objasnil. „Vezmi si je pro všechny případy. Ostatním
vězňům je taky opatřím.“
Podal mi dva řidičáky. Jeden byl můj původní z utahu, který jsem
v Palm Springs nepoužívala, když jsem tam vystupovala pod jménem Sydney
Melroseová. Udivilo mě, že získal od úřadů kopii. To mě ale nepřekvapilo
tolik jako druhý řidičák. Byl falešný, z Marylandu, a stálo na něm to
nejnečekanější jméno.
„Vážně?“ zeptala jsem se. „Misty Steelová?“
Marcus pokrčil rameny. „To byl Adrianův návrh.“
„Drsný jméno,“ poznamenal Adrian.
Rychle jsem Marcuse objala na znamení díků. Ve svém alchymistickém
období jsem se naučila jednu věc, a sice, že k tomu, aby člověk splynul
s davem v moderním světě, je důležitá identifikace. Je těžké sehnat dobré
falešné doklady, nicméně řidičák Misty Steelové neměl chybu. Marcus a
ostatní se nacpali do auta a Eddie se na mě usmál na rozloučenou. Málem
jsem se znovu zadusila přívalem emocí.
„Nikdy jsem nemyslel, že uvidím Castila na pokraji pláče,“ poznamenal
Adrian, když nastartoval mustanga. „Tohle ho vážně sebralo. Sakra,
sebralo nás to všechny, ale on si to opravdu vyčítal. Nikdy si
neodpustil, že tě nechal, abys mu vyklouzla.“
„Tak doufejme, že si to odpustí,“ řekla jsem a zapnula si bezpečnostní
pás. „Protože se to stane znova. Do tajného domu nejdeme.“

18. kapitola
Adrian
V tu chvíli jsem ji miloval víc než kdy dřív. Musíte přece obdivovat
ženu, která právě vyvázla z neuvěřitelně příšerných podmínek a bez
mrknutí oka použila magii, a to se ani nezmiňuju o tom, jak dokázala
ustát situaci, kdy se ocitla tváří v tvář svým mučitelům. Někdo jiný by
se z toho nejspíš zhroutil nebo by začal popisovat své hrozivé zážitky.
Sydney ale ne. Nejenže byla připravená hned začít něco dělat, ale rovnou
chtěla zmařit náš promyšlený, rozumný plán odcestovat do bezpečí.
Bylo to obdivuhodné. A taky to nepřipadalo v úvahu.
„Ne, Sydney. Marcus to má pod kontrolou. Víš, co to stálo plánování?
Sakra, Eddie a já jsme byli jen podpora, ale většinu práce odvedl Marcus
díky svojí předvídavosti. Vyhledal dům, kde se máme setkat. Budeme tam v
bezpečí, dokud nenajde způsob, jak nás všechny poschovávat ve světě.“
Když se pořád tvářila zatvrzele, dodal jsem: „Tohle on dělá. Ukryl už i
jiné. Ukrývá i sám sebe. Ví, co dělá.“
„Čas od času někoho někam ukryje, Adriane,“ řekla klidným tónem.
„Nikdy jich ale nebylo tolik, víc než dvanáct. Tohle nebude jednoduché a
nějakou dobu potrvá, než je bude moct rozdělit. Lidé, kteří právě
opustili samotky, nedokážou přežít sami! Potřebují dohled, nejen místo,
kde se schovat. On svou práci odvedl a já jsem mu přítěží.“
Uviděl jsem, jak se na druhé straně parkoviště rozjel prius. Věděl
jsem, kde se nachází místo, kde se máme sejít, ale stejně bychom museli
vyrazit hned za nimi. „Sydney, nejsi žádná přítěž. Ty jsi ten hlavní
důvod, proč rozjel tuhle akci a všechny zachránil.“
„A teď je ohrožuju.“ Podívala se na mě a její hnědé oči vypadaly v
zapadajícím slunci vážně. „Adriane, slyšel jsi
Sheridanovou. Teď jsem jejich terčem já. Pokud alchymisté budou jen
náznakem tušit, kde jsem, okamžitě po mně půjdou – a to je riziko pro
ostatní, kdybych s nimi byla. Pro všechny bude bezpečnější, když se ty a
já vydáme po svém. Beztak pro nás bude jednodušší zmizet, když jsme jen
dva.“
Tohle byl přesvědčivý argument, mnohem přesvědčivější než bezpečí
ostatních. Nedalo se říct, že jsem bastard bez srdce, kterému na nich
nezáleží – protože mi na nich opravdu záleželo. Připadalo mi strašné, čím
si prošli. Jenže mojí největší a hlavní prioritou vždycky byla Sydney. A
určitě je pravda, že dva lidé zmizí snadněji než dvacet. Otázkou ale
bylo, jestli máme nějaký plán, protože to bylo něco, co jsme právě teď
potřebovali jako sůl.
„Kam navrhuješ jet?“ zeptal jsem se nakonec.
„Nevím,“ odpověděla. „Nejdřív musíme odjet co nejdál od té pekelné
jámy. Budu přemýšlet, kde může být nejbezpečněji – ve Státech nebo i mimo
ně. A netvrdím, že už nikdy nevyužijeme Marcusovy pomoci. Možná ji ještě
budeme potřebovat. Ale když se teď rozdělíme, alchymisté snad budou
pronásledovat nás a ne jeho.“
„To chceš?“ dotázal jsem se nevěřícně.
„Ne, jistěže ne. Nechci, aby pronásledovali nikoho z nás. Ale jestli
budou, věřím, že my dva je dokážeme setřást líp než ostatní.“ Zamyšleně
se zamračila. „Fajn, jeď a půjč mi telefon.“ Podal jsem jí ho a vyjel
jsem. Ulevilo se mi, že od toho místa odjíždíme. „Kde je Marcus chce
schovat?“ zeptala se.
„Na jihu. Směrem do Mexika, ale měli jsme v plánu sejít se asi hodinu
cesty od Údolí smrti. Nevěděl, jestli překročí hranice nebo ne, ale
poblíž je místo, které může posloužit jako dobrý úkryt.“
Přikývla, prohlédla si na telefonu pár věcí a pak ho zase odložila.
„Dobře, takže jedeme na sever. Vlastně na severovýchod.“ Nemohl jsem si
ji pořádně prohlédnout, protože jsem musel sledovat cestu, ale poznal
jsem z jejího hlasu, že se usmívá. „Pořád jsi dobrý v pokeru?“
„Proč? Konečně si se mnou zahraješ svlíkací poker? Žádal jsem tě o to
snad stokrát.“
 „Smůla. Zatím. Ale budeme potřebovat peníze a kousek odtud je Nevada.
Vsadím se, že hned za hranicemi narazíme na kasina.“
„Vím, že tam jsou,“ ujistil jsem ji. „Tenhle týden jsem tudy jel
dvakrát. Nemám co vsadit, takže pokud doufáš, že ihned zbohatneš, v tom
ti nepomůžu.“
„Spokojím se s hotelovým pokojem, jídlem a nějakým oblečením.“
„To zvládnu. Ale…“ Úkosem jsem na ni pohlédl. „Myslel jsem, že
neschvaluješ, abych používal éter ke karetním hrám.“ Samozřejmě nedokážu
číst lidem myšlenky, ale vidět auru poslouží skoro stejně dobře. Vždycky
jsem poznal, kdo blufuje a kdo říká pravdu.
S povzdechem se opřela do sedadla. „Neschvaluju. Ani to, že pracuješ
s éterem z jakéhokoli jiného důvodu. Jenže teď máme celkem mimořádné
okolnosti. Až tohle všechno skončí a my se někde usadíme, snad se budeš
moct vrátit k práškům.“
„Kdybych ty prášky nepřestal brát, teď bys tady se mnou nebyla,“
připomněl jsem jí tiše.
„Já vím… A ty víš, že jsem ti vděčná. Záležitost s éterem jednou
budeme muset vyřešit, ale…“
„Ale teď máme větší problémy,“ dopověděl jsem za ni.
„Na ničem mi nezáleží víc než na tobě,“ prohlásila. „Jak se cítíš?
V jednom ze snů jsi mi řekl, že jsi přestal
brát prášky hned, jak mě zajali. Jak ti bylo? Zdá se mi, že to zvládáš
skvěle, jako bys měl změny nálad pod kontrolou.“
Z jejího hlasu zaznívala naděje a já se proto nedokázal přimět povědět
jí pravý důvod, proč mám změny nálad pod kontrolou – že je totiž nahradil
přelud mojí mrtvé tety.
„Žiju, ne?“ prohlásil jsem nenuceně. „A nesnaž se měnit téma. Ty jsi
prošla mnohem horším peklem než já.“
„Teď se o tom nemusíme bavit,“ namítla.
Zavládlo mlčení a oba jsme si zachovávali svá tajemství ohledně toho,
jak jsme trpěli v nepřítomnosti toho druhého. Uvažoval jsem, jestli se
chceme jen vzájemně chránit, nebo prostě nechceme přiznat svůj strach a
slabost. Ne že bych si myslel, že je Sydney slabá, to ani v nejmenším.
Ale když jsme byli v nápravném centru a ona byla pohromadě s alchymisty,
viděl jsem v její auře náznak strachu, stejně jako u ostatních vězňů.
Bylo mi jasné, že by to považovala za selhání.
„Tak si aspoň rozbal dárky,“ řekl jsem ve snaze ji rozveselit.
„Dal jsi mi dárek jako gratulaci, že jsem se dostala z nápravného
centra?“ podivila se.
„Ne tak docela. Podívej se támhle do tašky.“
Udělala to a překvapeně vyjekla. „Proboha! Kdybych měla tyhle amulety
u sebe v nápravném centru, všechno by šlo mnohem… Skokane!“
Koutkem oka jsem uviděl, jak zvedla malého zlatého dráčka. Když znovu
promluvila, vypadalo to, že se rozpláče.
„Ach, Skokane. Myslela jsem na něj. Říkala jsem si, co se s ním asi
stalo a čím si prochází…“ Začala pronášet zaklínadlo, ale vtom se
zarazila. „Bude mít hrozný hlad. Radši počkáme, až budeme mít něco
k jídlu. Mně by taky nevadilo opravdové jídlo.“
„To můžu zařídit i bez pokeru,“ ujistil jsem ji. „Na co máš chuť? Na
steak? Sushi? Jen si řekni.“
Rozesmála se. „Pro mě radši nic tak luxusního. Nemyslím, že by to můj
žaludek zvládl po –“ Smích ji přešel.
„Po čem?“ zeptal jsem se tiše.
„Později,“ řekla. „O tom ti povím později.“
 Povzdechl jsem si. „Takže pořád budeme říkat, že později.“
„Až budeme dál než pár kilometrů od nápravného centra,“ řekla. „Teď se
musíme soustředit na útěk.“
Měla pravdu, ale to neznamenalo, že se mi ta pravda zamlouvá. Vlastně
mě to cestou znepokojovalo čím dál víc. Bylo mi hrozně z toho, že neznám
podrobnosti o tom, co všechno tam prožila. Rychle mě ujistila, že mě
miluje, že jsem jí chyběl a že ji nic nemůže učinit šťastnější, než když
je zase se mnou. Věřil jsem tomu, ale to neznamenalo, že můžu nechat
minulost jen tak.
Teta Taťána zašeptala: Jsi si jistý, že je to pravda? Možná, že ve
skutečnosti nechceš vědět, co se jí stalo. Letmo jsi zahlédl, jaké to tam
bylo. Opravdu chceš, aby ti potvrdila, jaká zvěrstva tam s ní prováděli?
Pokud to Sydney dokázala přežít, pak jsem snad schopen to přinejmenším
vyslechnout, opáčil jsem. A přitom… jsem
uvažoval, jestli tetin přízrak nakonec nemá pravdu.
Asi po hodině a půl jsme přejeli hranici do Nevady a nezdálo se, že by
nás někdo pronásledoval. Ale když jsme zastavili u malého hotýlku s
kasinem, zavolal mi Marcus.
„Zabloudili jste?“ zeptal se. Nezněl přímo naštvaně, ale jeho tón mi
napovídal, že moc dobře ví, že jsme nezabloudili.
„Spíš jsme si vyrazili na projížďku,“ odpověděl jsem vesele.
Zaúpěl. „Adriane, probrali jsme to! Až doteď všechno vycházelo
perfektně. Jak vás vůbec napadlo odklonit se od plánu?“
„Ehm, protože takhle fungujeme?“
Sydney si ode mě vzala telefon dřív, než jsem mu stihl podat další
neméně přesvědčivá vysvětlení. Použila tytéž argumenty, které sdělila
mně, až na to, že na Marcuse přitom nezapůsobily její krásné oči tak jako
na mě. Když telefonát končil, bylo jasné, že nevyhrál. Sydney se s ním
rozloučila neurčitým: „Budeme v kontaktu.“
Pozval jsem ji na večeři, ale ona odmítala jít ve vězeňském mundúru i
na hotelovou recepci, natožpak do restaurace. Zapsal jsem nás do hotelu a
zjistil jsem, že u sebe mám peníze na menší apartmán. Nebylo to nic
luxusního – rozhodně se to neblížilo našemu hotelovému apartmánu tenkrát
v zasněžené Pensylvánii – ale byla tam samostatná ložnice a větší
koupelna než v obyčejných pokojích. Sice jsem neznal podrobnosti, čím
vším si Sydney prošla, ale bylo mi jasné, že si teď zaslouží trošku
rozmazlování.
Když usedla na postel, její výraz mi to potvrdil. Mně se pokoj zdál
průměrný, ale z jejího nadšeného povzdechu byste usoudili, že je postel
vyrobená z peří andělů. Natáhla se a zavřela oči.
„Tohle je nádhera,“ konstatovala. Natáhl jsem se vedle ní a srdce mi
přetékalo radostí. Kdysi jsem si myslel, že když se se Sydney ocitnu v
posteli, můžeme se věnovat jen jediné aktivitě, ale teď bylo všechno
jiné. Nemohl jsem zažívat větší uspokojení než vidět ji šťastnou a
v bezpečí a na dosah. Po tak dlouhém odloučení se mi zdálo jako zázrak,
že jsme spolu.
„Přes ulici je nákupní centrum,“ řekl jsem. „Dojdu nám něco koupit…
Nebo chceš jít se mnou? Bojím se tě tu nechat samotnou…“
Zavrtěla hlavou. „Budu v pořádku. Navíc v tašce od profesorky
Terwilligerové je amulet, který by dokázal vyhodit do vzduchu celou tuhle
zeď. Tak si pospěš.“
To jsem měl v úmyslu. Přeběhl jsem ulici a až v půli cesty jsem si
uvědomil, že porušuju základní pravidla morojské bezpečnosti, když jdu
sám v noci ven na neznámém místě. Vždyť nás odmalička učili, že je
nebezpečné chodit o samotě ven i na známých místech. Nikdy by mě
nenapadlo, že jednou pro mě Strigojové nebudou představovat největší
ohrožení, co se týká osobního bezpečí.
Znal jsem Sydney natolik, abych byl schopen odhadnout její velikost, a
koupil jsem jí základní kusy oblečení a toaletní potřeby. Ve vedlejším
obchodě jsem koupil sendviče s krůtím masem a nejrůznější sladké tyčinky
v naději, že aspoň s něčím z toho si její žaludek dokáže poradit. Pak už
jsem nakupování nechal, protože mi bylo jasné, že budu ještě potřebovat
peníze na sázky v pokeru. Byl jsem venku asi dvacet minut, ale když jsem
se vrátil do hotelu, Sydney nebyla v obýváku ani v ložnici. Srdce se mi
zastavilo. Připadal jsem si jako v pohádce, kdy se probudíte a uvědomíte
si, že všechno byl jenom sen, který se vám právě rozplynul před očima.
Pak jsem si ale všiml, že dveře do koupelny jsou pootevřené a že se za
nimi svítí. Zaváhal jsem. „Sydney?“
„Pojď dál,“ vyzvala mě.
Otevřel jsem dveře a okamžitě ucítil vůni jasmínu. Sydney ležela ve
vaně, až po krk ponořená v pěně. V koupelně bylo jako v sauně. „Jak
horkou máš vodu?“ zeptal jsem se a sledoval páru ve vzduchu.
Rozesmála se. „Tak horkou, jak jenom vydržím. Ani nevíš, jak je to
dlouho, kdy jsem se naposledy doopravdy ohřála.“ Vytáhla z vody štíhlou
paži a ukázala mi malou plastovou lahvičku s hotelovým logem. „Nebo jak
dlouho jsem necítila něco… příjemného. V nápravném centru bylo všechno
tak sterilní, smrdělo to tam skoro jako v nemocnici. Tohle mě úplně
pobláznilo, takže jsem si dala do vody rovnou celou lahvičku.“
„Když se ti to tak líbí, požádáme je o další.“ Zvedl jsem lahvičku a
přečetl si etiketu. Byl to laciný sprchový
gel. „Nebo ti koupím opravdový jasmínový parfém, až vyhraju v pokeru.“
„Ty to nechápeš,“ řekla a ponořila se do pěny ještě víc. „Po tom, co
jsem zažila…, je tohle ten největší luxus.
Nepotřebuju nic exkluzivnějšího.“
„Možná bychom si mohli promluvit o tom, cos prožila,“ navrhl jsem jí.
„Pomůže mi to pochopit tě.“
„Někdy jindy,“ odpověděla vyhýbavě. „Jestli jsi přinesl jídlo, radši
se nejdřív najím.“
„A opustíš tenhle vařící kotel?“
„Teď se budu koupat pořád,“ řekla. „Konečně jsem si oholila nohy. Po
čtyřech měsících. Uf!“
Potom si bez varování stoupla a mně se naskytl pohled na její nahé
tělo, jen místy obalené pěnou. Zahřálo mě to u srdce a rozproudilo mi to
krev. Měl jsem co dělat, abych skryl svůj šokovaný výraz. Už předtím jsem
si všiml, že hodně zhubla, ale až dosud jsem neviděl, jak moc. Prakticky
bych jí mohl spočítat žebra. Dokonce i ona, ačkoli byla vždycky posedlá
hlídáním své váhy, musela uznat, že tohle už je za hranicí zdravě
vypadajícího těla.
„Tohle jsi nečekal, co?“ zeptala se smutně.
Omotal jsem ji ručníkem a přivinul si ji do náruče. „Čekal jsem, že
uvidím tu nejkrásnější ženu na světě, v jejíž přítomnosti se mi zastaví
srdce a kterou budu chtít odnést do postele, kde spolu prožijeme
nezapomenutelnou noc. Takže abych ti odpověděl, přesně tohle jsem čekal.“
Usmála se a opřela se o mě. „Ach, Adriane.“
Ve vedlejší místnosti jsem jí ukázal, co jsem nakoupil. Probírala se
oblečením, a když vytáhla růžovofialové tričko, zasmála se. „Viděls mě
někdy v něčem téhle barvy?“
 „Ne,“ uznal jsem. „Ale už je na čase. Po tomhle.“ Ukázal jsem na
mundúr, který se válel na hromadě na zemi. „Tohle spálíme.“
Znovu se rozesmála a byl to ten nejkrásnější zvuk, jaký jsem kdy
slyšel. Oblékla si růžovofialové tričko a bílé
šortky. „Jsi nejlepší,“ pověděla mi.
Ale když jsme usedli k večeři, zjistil jsem, že nejsem jediný v jejím
srdci. Proměnila Skokana z jeho neživé podoby. Když se lesklá soška
změnila v zesláblého šupinatého tvorečka, který byl skoro stejně vyzáblý
jako ona, z očí jí vyhrkly slzy. Přitiskla si ho k srdci, chovala ho a
šeptala mu slůvka, jakými lidé uklidňují děti nebo domácí mazlíčky. Znovu
a znovu mu opakovala, že všechno už bude v pořádku. Uvažoval jsem, jestli
tím náhodou neuklidňuje i samu sebe.
Pořád mu ulamovala kousky svého sendviče s krůtím masem a až
v polovině jsem si uvědomil, co se to tu děje.
„Hele,“ řekl jsem. „Nech si taky něco pro sebe.“
„Má veliký hlad,“ řekla. „Dokonce ani nevydává ty žalostné zvuky jako
vždycky, když chce jíst.“
„A na tobě zase plandá tričko velikosti XS. Dojez svůj sendvič a já mu
dám ze svého.“
Neochotně mi Skokana podala a ten se na mě zle podíval, že ho
připravuju o její pozornost. Taky mám toho dráčka moc rád, ale v žádném
případě s ním nebudu zacházet líp než se Sydney. Pod mým dohledem snědla
zbytek sendviče, ale ani přes moje naléhání nesnědla nic z různých
čokoládových tyčinek, které jsem nakoupil. Nejradši bych byl, kdyby je
spořádala všechny, ale nemínil jsem jí připomínat, jak moc by teď
potřebovala cukr a tuk.
Potom Skokan usnul a já myslel, že usne i Sydney. Ale namísto toho mě
zatáhla do ložnice a vedla mě k posteli. „Určitě si nepotřebuješ
odpočinout?“ zeptal jsem se jí.
Objala mě kolem krku. „Potřebuju tebe.“
Naše rty se setkaly v prvním opravdovém polibku od doby, kdy ji
odvedli. Rozpálilo mě to a připomnělo mi to, jak moc mi celou dobu
chyběla. Myslel jsem vážně, co jsem jí řekl – že nezáleží na tom, jak moc
zhubla. Stejně je pro mě tou nejkrásnější ženou na světě a žádnou jinou
nechci. A nejen to – v přítomnosti nikoho jiného se necítím tak správně.
I uprostřed útěku z Údolí smrti a v těchhle podmínkách jsem měl jistotu,
že když jsem s ní, dokážu cokoli.
Líbal jsem ji na krk a v duchu si vynadal, že jsem ten sprchový gel
označil za laciný. Vůně jasmínu spolu s její
přirozenou vůní působila omamně, mnohem lépe než jakýkoli parfém, který
bych jí mohl koupit. Nohy měla jako hedvábné a udivilo mě, jak rychle se
ve mně i v ní rozhořela naléhavá touha. Obával jsem se, aby to na ni
nebylo takhle brzy po útěku příliš, ale když jsem se ji pokusil odradit,
přitáhla si mě blíž.
„Ty to nechápeš,“ zašeptala a jednou rukou mi prohrábla vlasy.
„Nechápeš, jak moc to potřebuju, jak moc potřebuju tebe. Potřebuju si
připomenout, že jsem naživu a že tě miluju. Na tom místě se ti to
pokoušejí sebrat, ale já jsem nikdy nezapomněla. Nikdy jsem na tebe
nezapomněla, Adriane, a když jsi teď tady…“
Nedokázala to dopovědět a ani nemusela. Naprosto přesně jsem věděl,
jak to myslí. Znovu jsme se políbili a spoutávalo nás to mnohem víc než
jen na fyzické úrovni. Pokusil jsem se jí svléknout tričko, ale vtom se
zarazila a bez dechu se zeptala: „Koupil jsi něco v obchodě, že jo?“
 Mozek jsem měl zatemněný touhou a myšlenkami na ni, takže jsem
nechápal. „Co? Koupil jsem spoustu věcí.“
„Ochranu,“ vysvětlila mi významně. „Není naproti drogerie? Tam je
větší výběr než jinde.“
„Já… Aha, takovouhle věc. Ehm, ne, to jsem nekoupil. Asi jsem
zapomněl.“
Než Sydney zajali, brala prášky, takže jsem si s antikoncepcí nemusel
lámat hlavu. Myslím, že takhle jí to vyhovovalo nejvíc, protože mohla
spoléhat jen sama na sebe. Povzdechla si.
„Nezasloužím si uznání aspoň za to, že jsem se staral, jak tě nakrmit
a ošatit do zářivých barev, a ne o to, jak tě dostat do postele?“
Zlehka mě políbila na rty a usmála se. „Zasloužíš si uznání za spoustu
věcí. Za tohle ale bohužel ne.“
Sklonil jsem se k ní a odhrnul jí prameny zlatých vlasů z obličeje.
„Víš, jak jsem teď rozervaný? Teda, samozřejmě jsem zklamaný…, ale na
druhou stranu tě miluju snad ještě víc, protože jsi pořád úzkostlivě
pečlivá i přese všechno, co se stalo.“
„Vážně?“ Posunula se, takže jsem si mohl opřít hlavu o její hruď.
„Moje úzkostlivá pečlivost je to, co na mně miluješ?“
„Miluju na tobě spoustu věcí, Sageová. Nedokážu je ani všechny
vyjmenovat.“
Ačkoli bylo frustrující, že jsme nemohli svou lásku projevit fyzicky,
pořád jsem si užíval, že jsem s ní. Chtěl
jsem sex? Samozřejmě, ale mnohem víc jsem chtěl ji – její přítomnost,
její smích, její duši. Rozbouřené hormony v mém těle se zanedlouho
zklidnily a já nalezl dostatečné uspokojení v tom, že jsme tam jen tak
leželi v objetí. A když krátce poté usnula, nabyl jsem dojmu, že nakonec
bylo nejlepší, že jsem do drogerie nešel, i když Sydney tvrdila něco
jiného. Teď je mnohem důležitější, aby byla zase v plné síle a zdravá, a
já si byl jistý, že v tom jí nejvíc pomůže spánek a sladkosti.
Byl jsem však neklidný. Částečně kvůli dnešním zážitkům a událostem a
částečně kvůli tomu, že jsem tak blízko Sydney. A taky bylo ještě brzy na
to, abych šel spát. Užíval jsem si, jak se k sobě tulíme, ale po chvíli
jsem opatrně vyklouzl z postele a Sydney přikryl. S láskou jsem si ji
prohlížel a pak jsem zhasl, vyplížil se do obýváku a tiše za sebou zavřel
dveře, abych ji nerušil.
Usadil jsem se na pohovce s čokoládovou tyčinkou a potichu si pustil
televizi, abych uklidnil svou přetaženou mysl. Nepochyboval jsem, že
Sydney bude mít spoustu nejrůznějších plánů, které budou lepší než ty
moje, ale stejně jsem nedokázal nemyslet na budoucnost. Kam můžeme jít?
Existuje nějaké bezpečné místo? Ať už budeme s Marcusem nebo sami, co
budeme dělat? Vynaložili jsme tolik energie, abychom mohli být spolu – už
to byl nadlidský úkol –, takže jsme neměli čas se ani zamyslet, co budeme
dělat. Využijeme některý z našich šílených únikových plánů? Začne Sydney
studovat na univerzitě? Povedeme obyčejný život uprostřed ničeho? Budeme
bojovat za svobodu Moroje a bývalé alchymistky?
Vy nikdy nebudete mít klid, zašeptala teta Taťána v jedné ze svých
nepřátelských nálad. Ani ty, ani ta lidská dívka. Tohle byla chyba.
Ne, namítl jsem. Bude to fungovat. Musí.
Jak? Chtěla vědět.
Neznal jsem odpověď ani po hodině civění na televizi. Zvažoval jsem,
že si půjdu lehnout, když vtom jsem z ložnice uslyšel křik. V mžiku jsem
vyskočil a rozběhl se tam. Rozrazil jsem dveře a shromáždil v sobě éter,
abych jím mohl bojovat proti bandě alchymistů, kteří se sem jistě
vplížili oknem. Ale nikdo tam nebyl – jen Sydney. Seděla na posteli a
křičela. Nechal jsem éter zase rozplynout, přispěchal k posteli a
přivinul si Sydney k sobě. K mému ohromení mě od sebe odstrkovala.
„Ne! Ne! Nedotýkejte se mě!“
„Sydney, to jsem já,“ řekl jsem a pokusil se ji chytit za ruce, aby mě
nepoškrábala. I když napůl spala, nezapomněla, co nás učil náš učitel
sebeobrany Malachi Wolfe. „To je v pořádku. Ty jsi v pořádku. Všechno je
v pořádku.“
Zápasila se mnou ještě víc a dokonce i v chabém světle jsem viděl její
zběsilý, vyděšený výraz. Nakonec se uklidnila a uvědomila si, že jsem to
já. Zabořila mi obličej do hrudi a rozvzlykala se – a nebyly to slzy
dojetí jako
při shledání s Eddiem ani slzy smutku, když oplakávala žalostný Skokanův
stav. Celá se třásla vzlyky a moje utěšování ani vyptávání nebyly nic
platné. Nemohl jsem dělat nic než ji držet, hladit po vlasech a čekat, až
se uklidní. Když se po chvíli zklidnila, pořád ještě občas vzlykla.
„Já… Myslela jsem, že jsem tam zpátky, Adriane. V nápravném centru.
Když jsem se probudila…, byla tam hrozná tma. Teda než mě přidali
k ostatním. Ale v té cele nebylo vůbec světlo. Nechávali mě doslova ve
tmě. Když mě pak pustili ven a viděla jsem světlo, bolelo to. Tři měsíce,
Adriane. Tři měsíce jsem strávila ve tmě, v cele menší než je tahle naše
koupelna. Myslela jsem, že to zvládnu… Myslela jsem, že jsem silnější…
Jenže když jsem se probudila a tys tu nebyl… Nic jsem neviděla…“
Znovu propukla v pláč a já měl co dělat, abych v sobě udržel svoje
emoce. Samozřejmě mi jí bylo líto. Bolelo mě, že musela takhle trpět. Ale
taky jsem zuřil. Kdybych tohle věděl, když jsme byli v nápravném centru,
přidal bych se k Chantal a neodtrhával bych ji od alchymistů. Nejsem
násilnický typ, ale vřel ve mně hněv, že alchymisté takhle zacházeli
s ženou tak skvělou a inteligentní, která jim věrně sloužila a ve své
službě by pokračovala i nadále, kdyby se to nepříčilo jejímu srdci.
Snažili se ji zlomit, změnit nejen její myšlení, ale i celou její
osobnost. A když jsem si uvědomil, že to možná ještě neskončilo, že
nestačilo dostat ji odtamtud, dopálilo mě to ještě víc. Jak moc ji
duševně poškodili? Bude nás to pronásledovat po zbytek života, i když už
bude Sydney volná? Následky budou strašlivé. V tu chvíli jsem nenáviděl
alchymisty víc než kohokoli jiného na celém světě.
Znič je! ozvala se teta Taťána. Najdeme je a urveme jim všechny
končetiny!
„Už tam nejsi,“ pověděl jsem Sydney a sevřel ji v objetí pevněji. „Jsi
se mnou a já už nedovolím, aby se ti něco
stalo.“
Přitiskla se ke mně a vykoktala: „Nechci spát potmě.“
„Už nebudeš,“ slíbil jsem jí.
Zůstal jsem s ní v posteli a nechal jsem rozsvíceno, jak jsem slíbil.
Tentokrát jí trvalo o něco o déle, než se uklidnila a znovu usnula.
Poznal jsem, že spí hluboce, což pro ni bylo prospěšné. Já jsem tak dobře
nespal, jednak kvůli světlu a pak taky proto, že jsem se pořád budil a
kontroloval ji. Ale za moje nepohodlí to stálo, když jsem věděl, že je
v bezpečí a v klidu.
Probudila se odpočatá a v dobré náladě a po nočním zhroucení už nebylo
ani památky. Nejlepší bylo, že měla chuť k jídlu. „Nevím, co si
objednat,“ řekla při pročítání hotelového menu se Skokanem na klíně.
„Určitě si dám kafe – netušíš, jak moc po něm toužím. Ale váhám mezi
farmářskou omeletou a borůvkovými palačinkami.“
 Sklonil jsem se k ní a políbil ji do vlasů. „Dej si obojí.“
„Jak jsi na tom s penězi?“ zeptala se obezřetně.
„Bude to lepší. Dneska zajdu dolů do kasina. Chceš jít se mnou a
přinášet mi štěstí?“
Zavrtěla hlavou. „Radši zůstanu tady a budu jíst. Ty si nic nedáš?“
„Dám si dole kafe. To je všechno, co potřebuju.“
Krev by taky nebyla k zahození, což byla další věc, o které jsme zatím
neuvažovali, když jsme rozjeli náš plán. Stejně jako mnoho dalších věcí,
i tohle jsme odložili na později. Zatím jsem ještě nijak výrazně
nestrádal, ale brzy to budu muset nějak vyřešit.
Po nočním incidentu jsem se bál, že Sydney nebude chtít, abych odešel,
ale když bylo venku světlo a měla u sebe Jackiinu tašku, ničeho se
nebála. Osprchovali jsme se spolu – což bylo příjemné i mučivé –, a když
jí přinesli ohromnou snídani, poslala mě dolů. „Ne abys všechno dala
Skokanovi,“ varoval jsem ji. Zasmála se a zamávala mi na rozloučenou.
Dole v kasinu panoval větší klid, než by byl v noci, ale přesto tam
bylo rušno. V tom je půvab Nevady. Lidé zkoušejí štěstí bez ohledu na to,
kolik je hodin. Našel jsem si stůl se čtyřmi hráči, jejichž aury byly
dobře čitelné, a pustil jsem se do práce. Přestože jsem byl ve výhodě,
nestavěl jsem to nijak na odiv, abych nepřilákal
pozornost personálu kasina. Takže pokaždé, když jsem vyhrál, schválně
jsem pak zase prohrál, aby mě nikdo nepodezíral. Taky jsem všem objednal
rundu bloody Mary, což mi pomohlo, že si mě všichni považovali, a zároveň
to zhoršilo jejich výkony.
Po pár hodinách jsem vyhrál dost slušný obnos na to, abych se mohl
vrátit za Sydney. Původně jsem chtěl zůstat ještě na pár her, ale když
došlo na sázky a já rychle zkontroloval aury spoluhráčů, něco upoutalo
moji pozornost. Vlastně to upoutalo moji pozornost už dřív, ale to jsem o
tom moc nepřemýšlel. Když jsem za pomoci éteru koukal na aury spoluhráčů,
samozřejmě jsem zahlédl i aury všech přítomných. Připadalo mi zvláštní,
že je tam tolik lidí se žlutými. Občas se objevila i oranžová, což
naznačuje myslící vědeckou osobnost. V Sydneyině auře je taky hodně žluté
barvy. U chronických gamblerů je to ale zřídkavý jev a už vůbec se
nevyskytuje touhle denní dobou. Ti, kdo hrají jen občas a pro zábavu,
obvykle přicházejí až večer, a ne ráno. Tohle je místo zoufalců a jejich
aury by tomu měly odpovídat.
Uvažoval jsem o tom, vsadil a pustil se do hry. Kolo skončilo tím, že
jsem si rozdělil výhru s chlápkem sedícím vedle mě, což ho potěšilo. Při
dalším kole jsem znovu zkontroloval aury a opět jen samá žlutá. Všiml
jsem si ještě něčeho. Nikdo se žlutou aurou se nedíval přímo na mě, ale
všichni se kolem mě rozmístili hezky symetricky. Jen kolem mě. Když jsem
se podíval za ně, aury ostatních hostů vypadaly přesně tak, jak byste
v kasinu očekávali.
Žlutá. Barva přemýšlivých osob.
Barva alchymistů.
Když začalo další kolo, mávl jsem na spoluhráče, aby počkali, a vytáhl
jsem svůj mobil. Litoval jsem, že jsem
jeden nekoupil taky pro Sydney. To musíme hned napravit. Snažil jsem se
netvářit vyděšeně a vyťukal jsem esemesku Marcusovi.
Zavolej do hotelu Silver Springs ve West Side a chtěj pokoj 301. Řekni
Sydney, ať si okamžitě sbalí a počká na mě
v autě.
Už jsem chtěl zprávu poslat, když vtom se zvenku ozval výbuch. Lidé
křičeli a sypalo se sklo.
 „Tak už ne,“ zamumlal jsem, smazal zprávu a zamířil ke dveřím.

19. kapitola
Sydney
Jedla jsem a jedla a bylo to báječné. Nemyslela jsem, že toho budu
schopná, ale po vydatném nočním spánku bylo moje tělo připraveno přijímat
potřebné živiny. Samozřejmě jsem se o svou bohatýrskou snídani rozdělila
se Skokanem a potěšilo mě, že i on vypadá čím dál tím líp.
Oblékla jsem si další z triček zářivé barvy (tentokrát jasně modré),
která mi Adrian nakoupil, a zvažovala jsem, jestli nezajdu dolů do kasina
povzbudit ho. Věděla jsem, že by mě tam rád viděl, jenže když jsem
pomyslela na dav lidí dole, celá jsem se napjala. Toužila jsem se znovu
zařadit do normálního světa, ale na některé věci jsem zkrátka ještě
nebyla připravená. Už tak mě dost ohromilo, když jsem si pustila zprávy a
dozvěděla se, co všechno se stalo během mého pobytu v nápravném centru.
Reportéři mluvili o událostech, jako by o nich každý věděl – což nejspíš
věděl, když nebyl čtyři měsíce zavřený jako já.
Za svůj nový cíl jsem si vytyčila seznámení s moderním světem. Sbalila
jsem všechny věci, se Skokanem se usadila na pohovce a přemýšlela jsem,
co dál. Budeme muset pokračovat v cestě, a jakkoli jsem si to nechtěla
přiznat, bylo mi jasné, že budeme muset vyměnit mustanga za něco méně
nápadného. Teď máme před sebou stejnou volbu jako Morojové, když se
ukrývají před Strigoji. Máme jít na nějaké hustě osídlené místo, nebo do
úplné pustiny? Obojí má svoje pro a proti.
Ozvalo se zaklepání na dveře a já jsem nadskočila leknutím. Podívala
jsem se na kliku. Včera v noci jsme si dali
ven cedulku „Nerušit“ a uvnitř opravdu nebyla. Strnula jsem a čekala,
jestli si klepající uvědomí svůj omyl a odejde. Po chvilce se ozvalo
další zaklepání, tentokrát následované zvoláním: „Úklidová služba!“ To
rozhodlo. Hotelová služba zaklepe i navzdory cedulce „Nerušit“, pokud si
něco objednáte, ale pokojské nikdy. Nervózně jsem se proplížila ke dveřím
a odvážila se kouknout do kukátka. Stála tam usměvavá mladá žena
v hotelové uniformě. Vypadala nevinně a já jsem uvažovala, jestli nám
cedulka náhodou nespadla.
Vtom něco upoutalo moji pozornost. Vedle ženy byl stín, který jí
nepatřil. Posunula jsem se a uviděla, že vedle ní stojí ještě někdo, koho
jsem kukátkem pořádně vidět nemohla. Možná to bylo víc lidí. Rychle jsem
couvla a zašeptala zaklínadlo, které proměnilo Skokana v sošku. Tu jsem
dala do nákupní tašky s naším oblečením. Popadla jsem ji, přes rameno si
dala tašku profesorky Terwilligerové a přemýšlela, kam utéct. Okno
v ložnici bylo příliš malé, než abych se jím protáhla. V obýváku jsou
šoupací dveře na balkón… ve třetím patře.
Vyšla jsem na balkón a zvažovala svoje možnosti. Moc jich nebylo. Pod
balkónem se nacházelo parkoviště, na kterém nebylo nic, co by zbrzdilo
můj pád. Přímo pod naším balkónem byl další a já přemýšlela, jestli bych
na něj dokázala slézt. Před půl rokem bych řekla, že ano. Teď jsem si tím
tak jistá nebyla. Než jsem se rozhodla, na parkovišti zastavilo velké SUV
a vyskočili z něho dva muži ve slunečních brýlích. Postavili se tak, že
by na mě mohli vidět. Zahlédla jsem, že jeden z nich má v uchu sluchátko
a s někým tlumeně hovoří.
Zřejmě mluvil se skupinou před mými dveřmi, protože klepání náhle
nabralo na intenzitě. Taky už přestali předstírat, že jsou pokojské.
„Sydney, víme, že jsi tam. Nedělej to ještě těžší.“ Pak jsem uslyšela,
jak do dveří
vkládají kartu na odemčení, ale když se pokusili otevřít, zabránil jim
v tom řetízek. „Nemáš kam jít, Sydney.“
„Řekni vašim chlapům venku, ať se honem zdekují od auta!“ zařvala jsem
na tu ženu.
Vyšla jsem na balkón a vytáhla jeden z amuletů, který mi dala
profesorka Terwilligerová. Většina práce se vykonala už při výrobě
amuletu, takže teď stačilo k aktivaci kouzla jen menší zaříkávadlo.
Pronesla jsem ta slova a hodila amulet směrem k autu. Ihned jsem za ním
vyslala vzdušné kouzlo, které ho doneslo dál než můj přirozený hod.
Nevím, jestli ti muži dostali echo od svých kolegů, nebo si sami
uvědomili hrozící nebezpečí, ale rozběhli se od auta pryč, a když
explodovalo, zalehli na zem. Taky jsem couvla, když mě zasáhla vlna
horka. Byla jsem ráda, že venku nebyl nikdo jiný, kdo by se mohl zranit.
Ihned po výbuchu jsem neváhala a přelezla zábradlí balkónu. Díky jeho
zdobeným mřížím jsem se pokaždé měla čeho chytit a kam šlápnout. Ale když
jsem se pokusila slézt na balkón o patro níž a vyšvihnout se na něj,
projevily se měsíce fyzické nečinnosti. V pažích jsem neměla takovou sílu
jako dřív, takže pro mě byl nadlidský úkol vůbec tam viset, natož abych
se dokázala rozhoupat a dopadnout na balkón. Slezla jsem tedy po zábradlí
co nejníž, až se mi nohy houpaly jen kousek nad zábradlím nižšího
balkónu. Dotknout se ho by bylo snadné. Ale dopadnout na něj, a ne mimo
něj, už snadné není. Bolely mě všechny svaly a stisk prstů začal
ochabovat.
„Sydney!“
Poznala jsem Adrianův hlas, ale neviděla jsem ho. Nejspíš stál někde
poblíž SUV.
„Pusť se!“ zakřičel.
„Spadnu!“ křikla jsem na něj.
„Nespadneš!“
Pustila jsem se a na okamžik se zdálo, že nic nemůže zabránit, abych
se nerozplácla o zem. Pak mě najednou do zad udeřila neviditelná síla,
která mě strčila přes zábradlí nižšího balkónu. Dopadla jsem na něj dost
nemotorně, ale bezpečně. Nechápala jsem, co mě zachránilo. Otočila jsem
se na Adriana. Stál na parkovišti, dostatečně daleko od hořícího auta.
Blížili se k němu alchymisté ve slunečních brýlích. Upřel na ně pohled a
odstrčil je neviditelnou zdí, stejně jako postrčil mě. Trhla jsem sebou
nad takovou telekinetickou prací, protože mi bylo jasné, že vyžaduje
spoustu éteru a že to Adrian nemůže dělat celý den.
„Je otevřeno?“ křikl na mě.
Zkusila jsem dveře a přikývla.
„Sejdeme se tam, kam jsem včera večer zapomněl jít. Běž!“
Alchymisté se začali zvedat a Adrian se rozběhl pryč od hořícího auta
a od parkoviště. V dálce houkali hasiči a začali se srocovat první
čumilové. Proběhla jsem hotelovým pokojem, na jehož balkóně jsem
přistála, a ulevilo se mi, že je neobsazený. Vyběhla jsem na chodbu
v druhém patře a uvažovala, co dál. Sejdeme se tam, kam jsem včera večer
zapomněl jít.
Bylo jedině rozumné, že nepůjdeme do auta. Alchymisté už ho bezpochyby
znepojízdnili. Kam mám tedy jít? Po chvilce mi to došlo. Na jedné straně
chodby se nacházel nouzový východ, na druhé výtah a schodiště vedoucí
dolů do haly a do kasina. Snažila jsem se myslet jako alchymisté a
zvolila si schody do haly. Zastrčený nouzový východ budou jistě sledovat.
Dole v přízemí vládl chaos, což bylo přesně to, co jsem potřebovala.
Všichni slyšeli výbuch, ale nikdo nevěděl, co se přesně stalo. Někteří
lidé prchali z hotelu, zatímco jiní, když slyšeli výbuch venku, chtěli
zůstat uvnitř. Hotelová ochranka nevěděla, co dělat. Nakonec jeden
strážný rozhodl, že nejbezpečnější bude vypustit lidi nouzovým východem
na opačné straně, než hořelo auto. Rychle jsem se přidala k tomu shluku a
dívala se, jestli mezi nimi poznám alchymisty. Netušila jsem, jestli na
sobě mají hotelové uniformy nebo normální oblečení. Že je někdo bezpečný,
mi napovídalo jedině to, když se kolem mě protáhl a víc než o mě se
staral sám o sebe.
Už jsem se dostala skoro ke dveřím, když vtom jsem navázala oční
kontakt s mužem v košili s tropickým vzorem, který se o mě rozhodně
zajímal. Začal se ke mně prodírat davem, ale měla jsem štěstí, protože
poblíž stál člen ochranky, který dohlížel na evakuaci. „Mám z pokoje
výhled na SUV, co vybuchlo,“ pověděla jsem mu. „A než se to stalo, viděla
jsem u něj tohohle chlapa!“
Takové tvrzení by mohl kdekdo zpochybnit, ale doufala jsem, že když
zmíním detail, že se jednalo o SUV, dodá to mému nařčení na věrohodnosti.
Navíc člen ochranky byl mladý a vypadal, že se chce vytáhnout. Stoupl si
přede mě a zatarasil cestu muži v havajské košili, který už byl jen pár
lidí ode mě.
„Pane,“ oslovil ho strážný. „Můžu s vámi mluvit?“
Muž byl netrpělivý a chtěl se za mnou dostat, takže udělal tu chybu,
že se pokusil kolem strážného proběhnout. Ten ho ale chytil a zavolal
posily.
„Pusťte mě!“ křičel alchymista. „Musím se dostat ven!“
„K zemi, pane!“
Nezdržela jsem se tam, abych se dozvěděla, jak to dopadne. Nechala
jsem je tam a protáhla se ven. Tam se druhý strážný pokoušel všechny
evakuované srovnat do skupiny. Ignorovala jsem ho, okamžitě se odtrhla od
ostatních a snažila se nějak zorientovat. Ven jsme vyšli východem poblíž
přední části hotelu. Na druhé straně rušné ulice jsem uviděla nákupní
centrum, kde byl včera Adrian. Rozběhla jsem se tam a litovala, že nejsme
v lidnatějším městě – třeba v Las Vegas –, kde bych se mohla ztratit
v davu. Takhle jsem vypadala podezřele a brzy jsem uslyšela výkřiky.
Ohlédla jsem se a spatřila další dva alchymisty ve slunečních brýlích,
jak ke mně běží. Slézání z balkónu mě vyčerpalo víc, než jsem si myslela,
takže v takovém stavu bych měla problém pracovat s magií.
Blížila jsem se ke křižovatce, za kterou už stálo nákupní centrum, a
tak jsem zpomalila. Uvažovala jsem, co chtějí dělat. Jsme přece na
veřejnosti a za denního světla. Myslí si snad, že mě můžou prostě unést
z ulice? Ano, uvědomila jsem si. Přesně tohle mají v úmyslu. Později si
vymyslí, jak to ospravedlnit a vysvětlit případným svědkům.
S nadpřirozenými jevy to tak dělají neustále. O kolik těžší by to bylo
s únosem člověka?
Padla zelená a já se rozběhla přes silnici, jak nejrychleji mě moje
bolavé svaly nesly. To ale nestačilo. Alchymisté mě doháněli. Doběhla
jsem na parkoviště nákupního centra a zamířila přímo do ohromného
obchodu, odkud pocházelo moje oblečení. Neohlížela jsem se po svých
pronásledovatelích, zahnula jsem do oddělení papírnictví a zamumlala
chabé kouzlo neviditelnosti. Ucítila jsem kolem sebe magii a rychle jsem
zaběhla do jiné uličky, kdyby náhodou viděli, jakým směrem jsem běžela
původně. Nikdo mě nepronásledoval, a tak jsem prošla další uličky a
nakonec se zastavila u východu. Ve dveřích stál jeden z alchymistů, takže
jsem předpokládala, že druhý prohledává obchod. Kdybychom na sebe
narazili, kouzlo by přestalo působit, protože mě hledají. V tašce jsem
měla mnohem mocnější amulet pro kouzlo neviditelnosti, ale nechtěla jsem
ho vyplýtvat, když už mám tak blízko k Adrianovi. Buď musím najít jinou
cestu ven – aniž bych narazila na druhého alchymistu –, anebo odlákat
pozornost toho ve dveřích.
Pořád jsem uhýbala, rozhlížela se a cik cak se blížila k regálu
s kosmetikou, která vypadala dost hořlavě. Zažehnout oheň pro mě není
problém. Ohnivou kouli dokážu vytvořit i ve spánku. Problém ale spočíval
v tom, že jsem nechtěla přilákat pozornost okamžitě. Jakmile někdo uvidí
moji ohnivou kouli, veškerá pozornost – i alchymistů – se upře tím
směrem, což bylo přesně to, co jsem potřebovala. Ale až se to stane,
musím já sama být dostatečně daleko.
Zavřela jsem oči a vykouzlila si v dlani několik malých jiskřiček.
Bylo těžké zabránit jim, aby se zvětšovaly,
protože při tréninku s profesorkou Terwilligerovou jsme se zaměřily na
výrobu těch největších a nejsilnějších ohnivých koulí. Tohle měl být jen
zápalný materiál. Jakmile se rozhořel malý plamínek, umístila jsem ho na
khaki
pánské plavky a co nejrychleji vycouvala. Skrčila jsem se za vozíky.
Ačkoli jsem viděla tenký proužek dýmu, plavky se nevzňaly tak rychle, jak
jsem předpokládala. Uplynula dlouhá mučivá chvíle, kdy jsem čekala, až si
toho někdo všimne. Alchymista pořád stál ve dveřích a druhý se k mému
zděšení blížil přímo ke mně. Snažila jsem se vymyslet, jak se mu dostat
z úhlu pohledu, když vtom někdo vykřikl a z laciné látky konečně vyšlehly
plameny.
Alchymista mířící ke mně se zastavil a podíval se na oheň, stejně jako
alchymista ve dveřích. Využila jsem toho odvrácení pozornosti, proklouzla
jsem kolem nich ven a po ulici se rozběhla o tři obchody dál do drogerie.
Před ní stál autobus s nápisem LAS VEGAS, do něhož zrovna nastupoval
zájezd důchodců. Ve spěchu jsem do jednoho z nich vrazila. Překvapeně
zamrkal, když jsme si pohlédli do očí. Muselo mu připadat, že jsem tam
spadla z nebe, ale jak už to bývá, když lidé narazí na něco
nadpřirozeného, jen zavrtěl hlavou a otočil se zase zpátky k autobusu.
Doběhla jsem do zadní části drogerie k lékárně, kde jsem v uličce s
antikoncepcí našla Adriana, přesně jak jsem čekala.
„Doufám, žes vybral něco dobrého,“ řekla jsem mu.
„Díkybohu,“ vydechl a sevřel mě v objetí. „Nerad jsem tě opustil, ale
věděl jsem, že máš větší šanci, když se hned rozdělíme. Bylo mi jasný, že
jsi dost chytrá na to, aby ses sem dostala.“
„Na místo, kam jsi včera večer zapomněl jít?“ zeptala jsem se s
úsměvem. „Jo, přišla jsem na to, ale mám v patách pár pronásledovatelů.
Jsou v hypermarketu…, kde taky začalo nevysvětlitelně hořet. Kéž bych
přišla na něco míň podezřelého.“
„Horší než já být nemůžeš,“ řekl. „Když jsem v kasinu uslyšel tu
explozi, pomocí éteru jsem odhodil celou bandu alchymistů, abych se vůbec
dostal ven. Asi nebylo na první pohled jasný, že jsem to udělal já, ale
tahle místa jsou plná kamer, které nahrály dost podivný záznam.“
„Myslím, že alchymisté stopli všechny kamery nebo je nechali přehrávat
smyčku, než se tam infiltrovali,“ řekla jsem. „Nechtějí o nic víc než ty,
aby někdo nahrával jejich aktivity.“
Adrian vypadal, že se mu ulevilo. „Tak to jo. Jaký je teď plán?
Zavoláme Marcusovi o pomoc?“
„Ne,“ řekla jsem. „Nechci, aby sem jezdil a riskoval, když je tohle
město plné alchymistů.“
„Jak myslíš, že nás našli? Podle auta?“
 Povzdechla jsem si a připadala si hloupě, protože mě to nenapadlo už
dřív. „Myslím, že mají oči a uši ve všech
městech poblíž nápravného centra pro případ, že by se stalo něco
podobného. Nejspíš dali do oběhu náš popis a někdo nahlásil, že nás
viděl. Možná nějaký zaměstnanec hotelu. Měla jsem to vzít v úvahu a na
noc jsme měli zastavit někde mnohem dál. Je to moje vina.“
„Je to vina jedině těch ubožáků, co zavírají lidi do tmavých cel v
Údolí smrti,“ řekl Adrian. „Takže si přestaň
nadávat a používej ten mozek, který znám a miluju.“
Polkla jsem a přikývla. „Dobře. Musíme se co nejrychleji dostat
z tohohle města a myslím, že vím jak.“
„Zahrnuje to kradení auta a startování pomocí drátů?“ zeptal se
s nadějí. „Z morálního hlediska to samozřejmě neschvaluju, ale Rose
s Dimitrijem to dělali často a je to fakt machrovský.“
Vzala jsem ho za ruku a vedla ho z obchodu ven. „Můj plán je o něco
míň machrovský.“
Vyšli jsme ven a zjistili, že na ulici stojí hasičské auto a
shromažďuje se tam dav zvědavců. Nečekali jsme, abychom se přesvědčili,
jestli jsou v tom davu i alchymisté. Rychle jsme doběhli k autobusu, do
kterého už mezitím
všichni nastoupili. Řidič na nás obezřetně pohlédl.
„Vy k téhle skupině nepatříte,“ prohlásil.
Adrian se rozhlédl po autobuse plném bělovlasých a šedovlasých
důchodců. „Všímavý pán,“ zamumlal.
Strčila jsem do něj. „Měl jsi v kasinu štěstí?“
Adrian pochopil narážku a vytáhl peněženku. „Rádi bychom se
připojili,“ prohlásil.
Řidič zavrtěl hlavou. „To by nešlo. Je to zájezd organizovaný
cestovkou, která má smlouvu s mým šéfem a –“ Zmlkl a vytřeštil oči, když
mu Adrian podal dvě stodolarovky. Po chvilce váhání si je vzal a zastrčil
do kapsy. „Tak si nastupte. Myslím, že vzadu ještě budou volná sedadla.“
Když jsme procházeli mezi pasažéry, všichni na nás ohromeně zírali.
Sedli jsme si úplně dozadu. Po chvilce se zavřely dveře a autobus se
rozjel. Adrian mě jednou rukou objal a šťastně si povzdechl.
„Už se nemůžu dočkat, až o tom budeme vyprávět našim dětem. ,Miláčku,
pamatuješ, jak jsme podplatili řidiče autobusu, aby nás vzal na výlet
s důchodci do Las Vegas?‘“
Rozesmála jsem se, i když mi moc do smíchu nebylo. „To je romantika.
Určitě to na ně udělá dojem.“
Přestože se pořád tvářil pobaveně, v jeho výrazu se objevil i smutek.
„Podle toho, jak jsem nedávno nahlédl do manželství, tohle velká
romantika vážně je.“
„O čem to mluvíš?“
Úsměv ho opustil už docela. „O ničem, co by stálo za řeč. Prostě jsem
jenom zjistil, že manželství mých rodičů je podvod a moje matka vede
blahobytný život s mužem, který o ní nemá valné mínění, ale platí jí
výdaje.“
„Adriane,“ vykřikla jsem a položila jsem ruku na jeho. „Proč jsi mi o
tom neřekl?“
Jeho úsměv se vrátil, ale tentokrát byl hořký. „No, tak nějak jsem měl
jiný starosti.“
Naklonil se ke mně a políbil mě na čelo. Díky jeho zmínce o rodičích
vyplulo na povrch něco, na co jsem raději nemyslela – moji vlastní
rodiče. „Viděls Carly,“ začala jsem. „Nevíš, co se stalo s mojí rodinou?“
 Cesta do Las Vegas trvala hodinu a půl a během ní mi Adrian pověděl,
co se dozvěděl o mojí rodině a o rozvodu. Srdce mi pokleslo. Ani mě moc
nepřekvapilo, když jsem se dozvěděla, že můj táta získal Zoe do péče, ale
stejně jsem v hloubi duše doufala, že to mohla vyhrát máma.
„To neznamená, že je Zoe ztracený případ,“ oznámila jsem Adrianovi a
snažila se tím přesvědčit spíš samu sebe než jeho. „Zoe se z toho všeho
může pořád ještě dostat.“
„Může,“ připustil. Bylo mi jasné, že tomu sám nevěří.
Když jsme dojeli do Las Vegas, zjistili jsme, že autobus veze
účastníky zájezdu do hotelu Tropicana. Vystoupili jsme před budovou, kde
už na své svěřence čekala průvodkyně připravená se jich ujmout. Když jsme
vystoupili my, zatvářila se překvapeně. Adrian jí zamával a prošli jsme
kolem ní, jako by bylo docela normální, že jsme taky přijeli. Byla příliš
ohromená, než aby něco řekla nebo udělala, takže nás ani nezastavila.
Bohužel jsme zjistili, že i na nás tam někdo čeká.
„Adriane,“ řekla jsem obezřetně.
Sledoval směr mého pohledu a taky uviděl muže a ženu stojící u vchodu
do hotelu. Oba na nás zírali. „A sakra,“ utrousil Adrian a zastavil se.
Čekala jsem, že se bude opakovat, co jsme zažili nedávno, a že se
alchymisté rozběhnou za námi. Namísto toho se ale žena dotkla paže muže,
který k nám stál otočený zády. Otočil se a já zjistila, že je to člen
ochranky. Něco mu řekla a ukázala na nás. Okamžitě si to k nám namířil
s oběma alchymisty v závěsu. Rozhlédla jsem se kolem, jestli máme kam
utéct nebo jestli si můžeme chytit taxi.
„To jsou oni,“ řekla ta žena. „Říkala jsem vám to.“
„Promiňte,“ pověděl nám strážný. „Potřebuju, abyste se mnou šli
dovnitř a odpověděli mi na pár otázek. Vyrozuměl jsem, že jste nejspíš
zapleteni do něčeho, co by zajímalo policii.“
„Adriane,“ procedila jsem skrz zuby. „Nemůžeme s nimi jít.“ Věděla
jsem, jak tyhle věci fungují. Kdybychom skončili na policii nebo ve vazbě
v hotelu, alchymisté by udělali kouzla s papíry a docílili by toho, že
nás vydají jim.
Adrian pohlédl strážnému zpříma do očí. „To je nějaký omyl,“ řekl
přátelsky. Jeho hlas byl vřelý a tak medový, že přitahoval i mě. „Přijeli
jsme sem jen kvůli zábavě, abychom utratili spoustu peněz v kasinu. Tihle
dva dělají problémy. Snaží se odvrátit vaši pozornost od toho, k čemu se
ve skutečnosti chystají.“
Strážný svraštil obočí, jak na něj začal působit nátlak. Zachvěla jsem
se, protože to na mě udělalo dojem, a taky mě znepokojilo, jak je Adrian
mocný. Alchymisté si taky uvědomili, co se tu děje. „On lže,“ vyštěkl ten
muž. „Chopte se jich a odveďte je dovnitř. Pomůžeme vám je spoutat.“
„,Chopte se jich?‘ Vážně?“ dotázal se Adrian. „Vím, že jste fandové
středověku, ale neuvědomil jsem si, že se v něm snažíte žít.“ Zaměřil
svou energii znovu na strážného. „Pusťte nás. Támhle nám zrovna zastavil
náš taxík. Nenechte je, aby nám bránili v cestě.“
„Samozřejmě,“ přisvědčil strážný.
Adrian mě vedl k taxíku, který tam opravdu zastavil. Alchymisté se
pokusili vyrazit za námi, ale strážný jim
zastoupil cestu, protože byl stále pod vlivem Adrianova nátlaku.
Alchymista zašel dokonce tak daleko, že strážného praštil, čímž
alchymistka získala příležitost rozběhnout se k taxíku. To už jsme ale
s Adrianem byli uvnitř. Adrian zavřel dveře a zamkl, zatímco žena zběsile
bušila do okýnka.
„Jeďte,“ poručil šoférovi. „Hned.“
 Řidič vypadal dost vyplašeně, že mu nějaká ženská bouchá do auta. A
ještě vyděšeněji se zatvářil, když se k alchymistce po chvilce přidal i
její kolega. „Jeďte,“ pobídla jsem ho.
Šlápl na plyn. „Kam?“
Několik vteřin ani jeden z nás neodpověděl. Pak jsem řekla: „Do
Čarodějné hodiny.“
Adrian na mě zostra pohlédl. „Určitě je to dobrý nápad?“ zeptal se
tiše. „Morojové spolupracují s alchymisty.“
„Zkouším štěstí.“ Když jsem uviděla jeho překvapený výraz, dodala
jsem: „Jsme přece v Las Vegas.“
Taxík nás dovezl doprostřed Stripu, a když zastavil, upozornila jsem
Adriana: „Pravděpodobně tam na nás bude čekat jeden nebo dva alchymisté.
Nerozhlížej se a nehledej je. Kdybys je uviděl, dělej, že sis jich
nevšiml. Prostě běž rovnou dovnitř a jdi na toalety. Já udělám totéž. Až
pak vyjdeš zase ven, nečekej na mě. Běž hrát karty nebo tak něco. Najdu
si tě.“
Zamračil se nad tím, ale nic nenamítal. Zaplatili jsme a vystoupili.
V Čarodějné hodině jsem nikdy nebyla, ale
v alchymistických kruzích to bylo známé místo. Kasino a hotel provozovali
Morojové, a ačkoli tam chodilo mnoho lidí, majitelé měli na paměti, aby
vyhověli všem potřebám Morojů. Vešli jsme dovnitř a morojský dveřník nám
zdvořile přidržel dveře. Uvnitř to vypadalo jako kdekoli jinde v Las
Vegas – spousta světel, hluk a rozbouřené emoce. Adrian se dokonale držel
mých rozkazů a zamířil na toalety na druhé straně haly. Já jsem zapadla
na dámy a zavřela se v kabince.
Tam jsem vytáhla z tašky amulet neviditelnosti od profesorky
Terwilligerové, dala si ho kolem krku a pronesla zaklínadlo, které kouzlo
zaktivovalo. I s amuletem to vyžadovalo spoustu energie, ale výsledek byl
opravdu silný. Kouzlo také vydrží mnohem déle než to, které jsem
používala v nápravném centru. Teď jsem se dokonce mohla i dívat lidem do
očí. Kouzlo by dokázal prohlédnout jedině někdo, kdo by věděl, že přímo
před ním stojí neviditelná Sydney Sageová. Neviditelná jsem vyšla
z kabinky a čekala, až sem někdo přijde a otevře dveře, abych mohla
nenápadně vyjít ven.
Adrian právě vycházel z pánských toalet. Následovala jsem ho k baru,
kde si objednal drink a pak vyhledal stůl s pokerem. Popíjel
nealkoholický drink, ale byla v něm krev, což bylo dalším plusem tohohle
místa, protože jsem věděla, že už dlouho krev nepil. Jakmile se usadil a
začal hrát, stoupla jsem si za něj a pošeptala mu do ucha: „Neotáčej se.
Jsem tady s tebou, neviditelná. Jestli se na mě podíváš, pravděpodobně
kouzlo zrušíš. Kývni, jestli rozumíš.“
Přikývl.
Rozhlédla jsem se kolem a sklonila se k němu: „Myslím, že jsem tu
zatím viděla jen jednoho alchymistu, který tě sleduje. Pár kol hraj.
Zatím tě nikdo nesebere. Nepřekvapilo by mě, kdyby se tady za chvíli
objevil další nebo rovnou dva.“
Rychle jsem obešla kasino, a když jsem zjistila, že hlavní ostraha a
vedení sídlí v prvním patře, vrátila jsem se k Adrianovi. Dál jsem
sledovala celou místnost a občas jsem se zarazila, jak dobře Adrian
hraje. Vážně mu to šlo skvěle, takže jsem byla ráda, že jsem mu nikdy
nekývla na svlíkací poker. Já jsem v pokeru taky dobrá, ale hraju spíš
podle statistické analýzy. To se ovšem nevyrovná schopnosti vyčíst pravdu
přímo z hráčů.
 V hracím podlaží se zanedlouho objevil druhý alchymista. „Fajn,“
pošeptala jsem Adrianovi. „Dohraj tohle kolo a pak se běž ubytovat na
pokoj. Přihlaš se pod svým skutečným jménem a hlasitě zopakuj číslo
pokoje, aby ho nikdo nemohl přeslechnout. Pak běž na pokoj. Půjdou za
tebou. Až tam přijdou, neváhej a předveď jim pořádnou rvačku – ale dávej
si pozor, aby oni zaútočili jako první. O všechno ostatní už se postarám.
Až se tě ochranka bude vyptávat, zdůrazňuj kdo jsi, a jak ti ukřivdili.“
Bez mrknutí oka poslechl a já ho následovala k recepci, kde jsem se
zastavila mimo jeho dohled. Alchymisté se taky vydali za ním a postávali
na doslech. Když Adrian dostal klíč, prohlásil: „Pokoj 707, jo? To zní
jako šťastný číslo.“ Oba alchymisté si vyměnili pohledy a zamířili
k výtahu. Adrian nastoupil do dalšího. Já jsem zapadla do zastrčené
chodbičky v prvním patře, přesvědčila se, že nikdo není nablízku, a
zvedla jsem interní telefon. Vytočila jsem číslo ostrahy.
„Prosím, pomoc!“ vykřikla jsem. „Na chodbě v sedmém patře napadli
nějakého muže!“
Pak už jsem mohla jen doufat, že se moje hra vyplatí. Šla jsem zpátky
k hlavní kanceláři ostrahy a vyčkávala. Po deseti minutách dorazili čtyři
členové ostrahy spolu s Adrianem a dvěma alchymisty. Skupina vešla do
kanceláře a já tam proklouzla za nimi, při čemž jsem si dávala pozor,
abych stála v místě, kam Adrian nezabloudí pohledem. Brzy přišel i denní
provozní.
„Co se stalo?“ zeptal se.
Strážný začal mluvit, ale Adrian ho přerušil. „Já vám řeknu, co se
stalo! Šel jsem si po svým, když se tihle dva,“
postupně ukázal na oba alchymisty, „na mě bezdůvodně vrhli! Máte vůbec
ponětí, kdo jsem? Jsem Adrian Ivaškov. Možná jste slyšeli o mojí pratetě,
jejím královském Veličenstvu královně Taťáně Ivaškovové. A možná znáte
jednu z mých nejlepších kamarádek – současnou královnu.“
To provozního zaujalo a pohledem přejel alchymisty. Bylo jasné, že ví,
co jsou zač. „Moc lidí od vás tu nevídáme.“
„Ten muž je zločinec,“ zaprotestoval jeden z alchymistů. „On a lidská
dívka zničili jednu z našich budov! Máme právo je zatknout.“
„Je?“ podivil se provozní. „Vidím tu jen jednu osobu.“
„Ona je tu někde taky,“ trval na svém druhý alchymista.
Strážný ukázal na ohromný monitor. „Máme tady záznam z kasina, pane.
Lord Ivaškov byl sám.“ Přehrál záznam, na kterém Adrian hrál poker, a já
se jen modlila, aby je nenapadlo přehrát, jak jsme do kasina vešli. „A
tady je to napadení.“
Na dalším záznamu se objevili dva alchymisté čekající v sedmém patře
na Adriana, až vystoupí z výtahu. Bylo zřejmé, že si začali a pokusili se
na něj použít uspávací pistoli. Adrian se hezky bránil, a nejen éterem,
jak jsem očekávala, ale dokonce se mu podařilo jednomu z nich zasadit
ránu. Wolfea by to potěšilo. Z pokojů začali vykukovat hosté a zanedlouho
dorazila ostraha, která šarvátku ukončila.
„Tohle je nepřijatelné,“ prohlásil naštvaně provozní. „Nemůžete si jen
tak přijít do mého hotelu a napadnout Moroje! Je mi fuk, kdo jste. Nemáte
právo nám tohle dělat.“
„Je vinen ze spousty zločinů,“ prohlásil první alchymista. „To vy
nemáte právo bránit nám předvést ho k výslechu.“
„Kde máte důkaz?“ zeptal se provozní. „A kde je ta vaše záhadná dívka?
Evidentně jste se spletli.“ Obrátil se na jednoho strážného. „Vyprovoďte
je.“
 „Sledovali mě celý den,“ objasnil Adrian. „Jak můžeme vědět, že se
nevrátí?“
„Nikdo nebude vyhrožovat našim občanům,“ zavrčel provozní. „Upozorněte
ostatní personál. Prohledejte tohle místo, tunely i všechno kolem budovy
a hledejte alchymisty. Všechny vykažte z našeho pozemku a zavolejte ke
dvoru. Při svém pobytu zde budete v bezpečí, lorde Ivaškove.“
„Děkuju vám,“ řekl Adrian vážně a zvedl se. „Pokud už jste skončili,
půjdu teď do svého pokoje a taky si zavolám ke dvoru.“
Strážní odvedli protestující alchymisty a provozní vyprovodil Adriana
ven. Neustále se omlouval a nabízel mu nejrůznější kompenzace za tu
nepříjemnost. Když pak Adrian osaměl ve výtahu, stoupla jsem si za něj a
promluvila.
„Neotáčej se. Potřebujeme, abych nebyla na záznamu z kamer.“
„Vyšlo všechno podle plánu?“ zeptal se.
„To si piš.“
Přidržel dveře do svého pokoje otevřené o něco déle, abych tam za ním
mohla proklouznout. Sotva je zavřel, stoupla jsem si před něj a řekla:
„Tady jsem.“ Kouzlo se ukončilo a Adrian mě objal tak mocně, až mě zvedl
do vzduchu.
„To bylo geniální,“ prohlásil. „Jak jsi věděla, co se stane?“
„Nevěděla,“ uznala jsem. „Teda ne s jistotou.“ Postavil mě na zem a
usedl na pohovku. „Ale byla jsem si jistá, že morojské vedení nedovolí,
aby alchymisté takhle zacházeli s někým z nich, aniž by měli důkaz –
který samozřejmě mít nemohli. Marcus nechal kamery v Údolí smrti zničit.
Alchymisté by tě mohli obvinit jen na základě výpovědi očitých svědků,
což by tady beztak neobstálo. Museli by napsat oficiální stížnost
královně. A já… no, to je jiný případ. Mě by mohli vydat. Morojové by
neměli důvod mě chránit. Proto jsem byla neviditelná.“
Adrian seděl vedle mě a políbil mě na krk. „Už jsem to sice řekl, ale
řeknu to znovu: Sageová, ty jsi génius. Pořád nacházím nový důvody, proč
tě milovat, a nemyslel jsem, že je to vůbec možný.“
„Nejsem žádný génius,“ namítla jsem a pohodně se opřela. Do očí se mi
nahrnuly slzy. Vadilo mi to. Vadilo mi, že mi alchymisté tohle provedli.
Nikdy dřív jsem nebyla takhle přecitlivělá! Když přišly problémy, vždycky
jsem jednala logicky, a ne emocionálně. Jenže teď bych se nejradši
schoulila do klubíčka a plakala. Podepsal se na mně stres z nápravného
centra a teď tohle napadení. „Měla jsem nás nechat jít s Marcusem. Nevím,
jestli dokážeme alchymisty obejít! Myslíš si, že jsem chytrá, ale od koho
jsem se to asi naučila? Vidíš, co všechno dokážou? Mají svoje agenty
v městečkách poblíž Údolí smrti. Museli nás vidět, jak nastupujeme do
autobusu, takže si zjistili, kam jede, a počkali si na nás před
Tropicanou. Tamti alchymisté buď vystopovali náš taxík podle značky, nebo
na nás tady čekali další agenti, protože je to prostě místo, u kterého
bylo pravděpodobné, že tam půjdeme.“ Zpříma jsem pohlédla Adrianovi do
očí. „Jak tomu utečeme? Jak utečeme před skupinou, která má oči a uši
všude? Kdo nás ochrání? Nemůžeme přece po zbytek života používat kouzla
neviditelnosti a nátlak! V tomhle hotelu se nemůžeme schovávat věčně!“
Uvědomovala jsem si, že zním hystericky, a Adrianův klid mi to jen
potvrdil. „Asi mám nápad,“ řekl. „Nápad, který nám zaručí fakt drsnou
ochranu…, ale nevím, co si o tom budeš myslet.“
„Jsem otevřená čemukoli,“ ujistila jsem ho.
Na okamžik zaváhal a potom rozhodně přikývl. Pak přede mnou k mému
naprostému ohromení poklekl a sevřel mi ruce v dlaních. „Sydney Katherine
Sageová,“ začal a jeho zelené oči přetékaly láskou a upřímností.
„Prokážeš hloubavému morojskému povaleči tu čest, že se staneš jeho
ženou?“

20. kapitola
Adrian
Na žádost o ruku jsem čekal různé reakce. Pláč ale ne.
„Fajn,“ řekl jsem opatrně. „Nejspíš by to bylo lepší s prstenem, viď?“
Zavrtěla hlavou a rychle si otřela uslzené oči. „Ne, ne… bylo to
skvělé. Ale já prostě nevím. Nevím, proč brečím. Nevím, co to se mnou
je.“
Já jsem ale věděl, co se s ní děje. Čtyři měsíce byla zavřená a
většinu té doby v naprosté tmě. Prošla si psychickým i fyzickým mučením a
musela poslouchat, že všechno, čemu věří, je špatné a zvrácené – že ona
sama je špatná a zvrácená. K tomu ještě stres z útěku –
z několikanásobného útěku –, jaký jsme právě absolvovali. Nedivil jsem
se, že se teď zhroutila. Potřebovala by si dát pauzu, aby se dala do
pořádku po psychické i fyzické stránce. Jenže ti prokletí alchymisté jí
nedopřejí chvilku klidu.
„Dobře, pokračuj,“ vyzvala mě po chvíli. Bylo na ní znát, že se snaží
krotit svoje emoce, protože si myslela, že
takhle bude silná. Chtěl jsem jí říct, že síla nespočívá ve skrývání
svých pocitů a že je v pořádku, když se takhle
cítí po tom všem, co prožila. „Vysvětli mi, jak vyřeší náš problém, když
se v devatenácti stanu nevěstou.“
Zůstal jsem klečet. „Vím, že to není součástí tvýho plánu,“ řekl jsem.
„Aspoň zatím ne. Vím, že v ideálním případě bys teď studovala univerzitu
a vyhlídku na manželství bys odsunula někam do budoucnosti.“
Přikývla. „Máš pravdu. Ale věř mi, že to není proto, že bych tě dost
nemilovala. Nedovedu si představit, že bych si vzala někoho jiného. Ale
jsme ještě mladí…“
„Já vím.“ Stiskl jsem jí ruce pevněji. „Napadlo mě to, když jsi řekla,
že Morojové by mě chránili jakožto jednoho z nich. Kdybychom se vzali,
byla bys moje žena, takže by tě Morojové taky museli chránit.“
Sydneyina předchozí slova mi připomněla něco, co mi řekla Lissa, když
jsem ji žádal o pomoc při hledání Sydney. Kdyby někomu z mých lidí
hrozilo nebezpečí od nich, pak ano, měla bych právo proti alchymistům
zakročit. Nepochyboval jsem, že kdybych utekl ke dvoru, byl bych
v bezpečí. Lissa by mě ochránila, i kdybychom nebyli dobří přátelé.
Sydney měla pravdu, že ona by takovou záruku očekávat nemohla, což
naznačil i provozní z hotelu. Ale kdyby byla paní Ivaškovová…
Sydney se zamračila. „Uvažuješ o tom jako někdo, kdo může získat
občanství tím, že si vezme někoho z jiné země. Nemyslím, že mezi lidmi a
Moroji to takhle funguje. Když si tě vezmu, nestanu se automaticky
Morojkou. Tvoji lidé mě nepřijmou jako jednu ze svých. Tvoje lidi to
vyděsí.“
„To je pravda,“ uznal jsem. „Ale to neznamená, že by nechali moji ženu
potrestat. Půjdeme ke dvoru a budeme si tam skvěle žít.“ Neodpověděla
hned a její mlčení mě znervózňovalo. Začal jsem si dělat starosti a
hledat další problémy, které neměly nic společného s pochybnou logikou
mého plánu. „Ale jestli si námi nejsi jistá…“
Zadívala se na mě. „Ach, Adriane, to ne. O tohle vůbec nejde. Je to,
jak jsem řekla. Nikdy jsem nemyslela, že bych se vdávala takhle mladá,
ale nedovedu si představit, že bych strávila svůj život s někým jiným než
s tebou. Uvažovala jsem o svatbě někdy v budoucnu. Teď je to pro mě šok.
A taky přemýšlím, jaký bychom měli život. Kdybychom našli útočiště u
Morojů, znamená to, že bychom museli zůstat u dvora navěky? Viděla bych
ještě někdy svou rodinu?“
To mě vykolejilo. Největší komplikace, jakou bych čekal, byla reakce
mojí rodiny a ostatních, jako třeba Charlotte. V tom by byl problém, ale
to, čemu jsme teď se Sydney čelili, bylo moc důležité. Byl jsem
připravený poradit si s jakoukoli reakcí od Morojů, ale opravdu jsem to
nepromyslel natolik, abych se zabýval i Sydneyiným příbuzenstvem. Sice
jsem na to neměl žádnou odpověď, ale přesto jsem sebejistě odpověděl:
„Bylo by to jen na čas.
Nevím, na jak dlouhý čas, ale nakonec by se to přehnalo a my bychom byli
volní a mohli bychom jít, kam bychom chtěli, a scházet se, s kým bychom
chtěli.“
Její zahořklý výraz mi napověděl, že se k tomu staví skepticky. „Jak
to víš?“
„Prostě to vím. A věř mi, že nezáleží na tom, jaká je teď situace, ale
dokud budeme spolu, bude všechno v pořádku.“
„Dobře,“ řekla po krátkém zamyšlení. „Ještě jedna věc. Když ponecháme
stranou to, že bychom našli útočiště u Morojů, myslíš, že jsme dost
silní, abychom to zvládli? Manželství není jen kus papíru.“
Vstal jsem a sedl si vedle ní. „Já vím,“ řekl jsem. „Vím, že to bude
těžký – z nejrůznějších důvodů. Ale myslím,
že zvládneme překonat všechny překážky, pokud se budeme pořád milovat
jako teď.“ Pomyslel jsem na své rodiče a jejich manželství. To mi
připadalo jako větší vtip než uspěchaný sňatek se Sydney.
„Jak to provedeme?“ zeptala se. „V tomhle hotelu určitě mají svatební
kapli, jenže tam v žádném případě jít nemůžeme.“
„To ne,“ uznal jsem. Žádný morojský kněz by tomuhle svazku nepožehnal.
„Teď tady poblíž není žádný alchymista. Máme chvilku času se odtud
dostat. Prostě půjdeme na úřad a… Co se děje?“ už zase začínala plakat.
„Nic, nic,“ ujistila mě. „To jen, že… To je jedno.“
„Pověz mi to,“ naléhal jsem.
„To jen…“ Povzdechla si. „Všechny moje plány tím pádem vybouchnou.
Univerzita, moje rodina… a teď se budu vdávat o spoustu let dřív, než
jsem chtěla. A dokonce ani ta svatba nebude podle mých představ. Vždycky
jsem si představovala, že tam budeme mít kamarády, já budu mít krásné
šaty a všechno, co k tomu patří. Vím, že na ničem z toho nezáleží, a
myslím to opravdu upřímně, když ti říkám, že si tě ráda vezmu i v tomhle
jasně modrém tričku. Jenom je najednou všechno úplně jinak. Potřebuju
čas, abych se s tím vším vyrovnala.“
Pohladil jsem ji po tváři. „Ne, aspoň s tímhle se nepotřebuješ
vyrovnávat. Dej mi chvilku.“
Zvedl jsem se, vytáhl mobil a vyhledal na něm pár věcí, zatímco Sydney
mě zvědavě pozorovala. Během několika minut jsem dal dohromady plán. Jen
jsem doufal, že nám ten plán nezpůsobí ještě větší problémy, než už máme.
„Fajn. Teď odtud vypadneme, dokud tady není žádný alchymista. Nakonec
si zase najdou cestu zpátky – i kdyby si jen měli zakrýt tetování
makeupem. Máš ještě další amulety neviditelnosti?“
Zavrtěla hlavou. „Můžu použít menší kouzlo neviditelnosti, ale na
takhle přelidněném místě nebude moc fungovat. Je tu příliš lidí, do
kterých se dá vrazit.“
„Tak nás tedy budu krýt já. Pojď.“ Podal jsem jí ruku. „Musíme odtud,
a hned.“
 Sešli jsme dolů po schodech a já nás zahalil vlnou éteru, která
způsobila, že jsme vypadali neurčitě a nezapamatovatelně pro kohokoli,
kdo se k nám přiblížil. Poznal jsem, že to funguje, protože když jsme
prošli kolem strážného, který mě sem předtím přivedl, nedal nijak najevo,
že by mě poznal. Ale kdyby se na nás někdo díval z dálky, nefungovalo by
to. Nedokážu ovlivnit mysli, které jsou daleko, proto jsem chtěl odejít
teď, dokud sem alchymisté nenasadí svoje špióny. Vedl jsem Sydney
podzemními tunely pod Čarodějnou hodinou, které se táhly pod celým
Stripem. Vedlo z nich několik východů a já jsem nepochyboval, že
alchymisté je zanedlouho začnou všechny sledovat. Teď jsem ale doufal, že
před nimi máme náskok a že východ, který jsem vybral, je zatím
nestřežený.
Vešli jsme do velkého hotelu na Stripu. Ani jeden z nás nezpozoroval,
že by nás někdo sledoval, a tak jsem při procházení hotelu nechal éterové
kouzlo rozplynout. V hotelu jsme nemarnili čas, vyšli jsme ven a chytili
si taxi. Jeli jsme do nejbližší kanceláře, kde můžeme získat povolení
k sňatku. Štěstí bylo po dlouhé době na naší straně, takže před námi tam
čekalo jenom pár lidí. Pravděpodobně proto, že byl všední den odpoledne.
Když na nás přišla řada, předložili jsme doklady. Zatímco úřednice
zpracovávala papíry, obdařil jsem Sydney úsměvem.
„Ty se nebudeš vdávat jako Misty Steeleová?“
„To by bylo určitě bezpečnější,“ odpověděla s hořkým úsměvem. „Ale
když budeme požadovat azyl u Morojů, musíme to udělat pokud možno
legálně. Vezmeš si Sydney Sageovou, ať se ti to líbí, nebo ne.“
Políbil jsem ji na čelo. „To je to jediný, co chci.“
Zatím se na nás nevrhl žádný alchymista, což jsem považoval za dobré
znamení. Jakmile jsme získali povolení, taxíkem jsme se vrátili na Strip
a zašli do jiného hotelu, pod kterým se nacházel ohromný podzemní nákupní
komplex. Na telefonu jsem si znovu zkontroloval adresu a pak jsem odvedl
Sydney na místo, které jsem našel – do salónu, kde snoubence vybaví vším
potřebným na rychlou svatbu v Las Vegas. Zamířili jsme do části, kde byly
vystavené svatební šaty a v další části se nacházel samotný salón. Sotva
jsme vešli, přistoupila k nám poradkyně.
„Vypadáte jako šťastný pár,“ oznámila nám. Netušil jsem, jestli je to
pravda, protože jsme byli oba nervózní z toho, co bude následovat. „Jak
vám můžu pomoct?“
„Budeme se brát,“ prohlásil jsem. „A vy máte dvě hodiny na to, abyste
jí dali všechno, co bude potřebovat, a přichystali ji.“
To překvapilo dokonce i Sydney. „Adriane…,“ vypravila ze sebe
nervózně.
„Děláte tady i účesy a líčení?“ zeptal jsem se a ukázal do salónu.
„Vezměte ji tam a taky jí pomozte vybrat nějaký šaty. Pěkný šaty, ne něco
z tohohle.“ Kývl jsem k regálu označenému VÝPRODEJ, u něhož jsme stáli.
„Adriane…,“ zopakovala Sydney.
„A já budu potřebovat smoking,“ řekl jsem. Z kapsy jsem vytáhl kousek
papíru a poradkyni jsem vzal z ruky propisku. „Tady jsou moje míry.
Vyberte něco, co se bude hodit k jejím šatům. Důvěřuju vašemu úsudku. A
dejte jí všechno, co bude chtít.“
„Ty odcházíš?“ podivila se Sydney, když jí to došlo.
„Musím ještě zařídit pár věcí. Za dvě hodinky jsem zpátky.“ Sydney i
poradkyně se tvářily ohromeně. „Aha,“ řekl jsem. „Nejspíš bychom si měli
promluvit o penězích. Jsem já to ale hlupák.“ Znovu jsem si vzal propisku
a vedle svých měr jsem napsal částku – ohromnou částku. „Pokryje to
všechny výdaje?“ Když to Sydney uviděla, zalapala po dechu. Poradkyně
nehnula ani brvou.
„Ano, pane. Rozhodně. Ale nepředpokládám, že máte ty peníze u sebe,
abyste mohl poskytnout zálohu, že?“
„Ne,“ odpověděl jsem. „To ale není třeba. Mám upřímný obličej a vy mi
věříte, že až se vrátím, všechno zaplatím.“ Použil jsem nátlak plnou
silou a po chvilce zaváhání poradkyně souhlasně přikývla. Ironií bylo, že
bych ji dokázal přesvědčit, aby nám všechno dala zadarmo. Jenže mi bylo
jasné, že Sydney by mi nikdy neodpustila, že jsem naše manželství začal
takovým podvodem. Navíc by tu nebohou ženu nejspíš vyhodili z práce.
Políbil jsem Sydney na tvář. „Užij si to. Vrátím se brzy.“
Sydney se za mnou rozběhla a chytila mě za paži. „Adriane, co teď
budeš dělat? Ani ty nedokážeš získat tolik peněz za dvě hodiny.“
Znovu jsem ji políbil. „Jdu ti splnit jeden sen, Sageová. Důvěřuj mi.
A pokud se objeví alchymisté…“ Nebylo to moc pravděpodobné, ale musíme
být připraveni na všechno. „Dělej, co budeš moct, abys jim utekla.
Sejdeme se ve snu nebo přes Marcuse.“
„Buď opatrný,“ řekla se starostlivým výrazem.
„Jako vždycky,“ zalhal jsem.
Vyšel jsem z nákupního komplexu a snažil se nedávat najevo, jak moc
jsem nervózní. Bylo by chytré a bezpečné využít tuhle chvilku bez
alchymistů k přesunu z Las Vegas a nechat se oddat někde jinde. Jenže
kromě toho, že tohle město je na rychlé svatby ideální, jsem opravdu
chtěl splnit Sydney její sen. Musel jsem jen doufat, že to dobře dopadne.
Zabzučel mi telefon, tak jsem se podíval, kdo mi píše. Čekal jsem nějaké
zlověstné varování od Marcuse, ale namísto toho jsem objevil zprávu od
Jill.
Tohle je ta nejromantičtější věc na světě. Mám dojem, jako bych
sledovala film.
Díky, odepsal jsem. Nějaký novinky?
Ne, vedete si skvěle. Eddie zuří, že jste utekli. Tohle ho možná
potěší.
Ulevilo se mi, když jsem se dozvěděl, že je zase s ní a nedošlo
k žádné újmě, když jsme si ho vypůjčili na záchrannou akci. Napsal jsem:
Zatím si to nech pro sebe. Pak se připrav na následky. Pokud nás ovšem
odtud dokážu dostat.
S tím bych ti mohla pomoct, odpověděla. Sice jsem nechápal, jak by mi
s tím mohla pomoct, ale už jsem jí nic dalšího nenapsal, protože jsem se
pohroužil do dalších úkolů.
Netrvalo mi dlouho, než jsem se dostal ke svému cíli – do
klenotnictví, kde prodávali i vykupovali šperky. Nebyla to přímo
zastavárna, ale chodilo to tam podobně. To je koneckonců Las Vegas.
Pozdravil mě postarší bělovlasý muž a zeptal se mě, jak mi může pomoct.
Zhluboka jsem se nadechl a udělal jsem něco nemyslitelného. Vytáhl jsem
jeden manžetový knoflíček od tety Taťány.
„Co mi za to dáte?“
Vzal si ho ode mě, prozkoumal pod lupou a zadržel dech.
Jak mi to můžeš udělat? vykřikla teta Taťána. Jak můžeš zahazovat moje
šperky?
Nic nezahazuju, pověděl jsem jí. Tohle je důležitý. Dělám to pro
budoucnost.
Pro budoucnost s člověkem!
 Pro budoucnost s ženou, kterou miluju, opravil jsem ji. Mám tě rád,
teto Taťáno, ale jsi mrtvá. Sydney je živá a moje místo je vedle ní.
Tyhle knoflíčky k ničemu nejsou, když se budou jen někde válet.
Tetin přízrak stále zuřil. Zrazuješ mě!
Vnitřně mi z toho bylo trochu zle, ale odhodlání mě přesto nepřešlo.
Jednou jsem z knoflíčku vyndal rubín a odnesl ho do zastavárny. Měl jsem
v úmyslu ho zase vykoupit. Nakonec jsem ho získal zpátky, ale jen tak
tak. Ten zážitek pro mě byl dost traumatický. Teď už ale nebylo cesty
zpět. Nejenže se vzdávám celého knoflíčku, ale vzdávám se ho pro dobrou
věc. Vzhledem k tomu, jak nás tlačí čas, nedokážu získat tolik peněz a
vrátit se sem, abych ho vykoupil. Tohle je moje oběť za Sydneyin sen.
Částka, kterou klenotník vyřkl, byla pochopitelně nízká, takže jsme se
chvíli dohadovali. Když už jsme se téměř shodli na nějaké ceně (i když
byla nižší, než za kolik knoflíčky stály), udělal jsem další krok a
vytáhl druhý.
„Dejte mi tu sumu,“ řekl jsem. „A nabízím vám tuhle dohodu: chci, abyste
ty kameny zasadil do zásnubního prstenu. Bílé zlato bude stačit. Pak budu
potřebovat dva jednoduché snubní prsteny. Platinu si nechte jako platbu.
Její cena je mnohem vyšší než to, co za ni od vás dostanu. Jo, a
potřebuju to mít hotový za hodinu.“
Dohodli jsme si další detaily, ale klenotník moc dobře věděl, že na
tom vydělá, a tak se nevzpouzel. Domluvili jsme se a pak mi ukázal
nejrůznější prsteny. Neměl jsem moc času, tak jsem rychle vybral klasický
zásnubní prsten, do kterého se dá zasadit obdélníkový diamant a z každé
jeho strany menší obdélníkový rubín. Jako snubní prsteny jsem plánoval
obyčejné nezdobené kroužky, ale ukázal mi prsteny ze stejného bílého
zlata s maličkými rubínky, které se mi líbily. Připadaly mi jako hold
manžetovým knoflíčkům, které jsem kvůli tomuhle šílenému plánu obětoval.
Podepsal jsem klenotníkovi papíry, vzal si hotovost a připomněl mu, že na
to má jenom hodinu.
Odtamtud jsem se vydal do nejbližšího kasina, kde se hrál poker o
velké peníze. Po cestě jsem provedl velice důležitý telefonát. Děsilo mě
hrát o takové peníze, hlavně když jsem věděl, že mám jen málo času a je
toho v sázce tolik. Kdybych prohrál, už bych neměl čas vyhrát ten obnos
zpátky a naše plány by padly. Ale dokázal jsem nepanikařit a zůstal jsem
v klidu. Přistupoval jsem k tomu jako k obyčejné hře a spoléhal na
obvyklý trik se čtením aur. Říkal jsem si, že zdejší hráči se nijak
neliší od těch, se kterými jsem hrál už dřív. Jen sázeli mnohem vyšší
částky.
Po hodině jsem odešel od stolu s dostatkem peněz, abych pokryl veškeré
svatební výdaje a ještě nám zbylo na cestu z Las Vegas. Vrátil jsem se ke
klenotníkovi, který dostál svému slibu. Strčil jsem si prsteny do kapsy,
zase jsem si zatelefonoval a zastavil se už jen v drogerii a v obchodě
s vínem. Když jsem si uvědomil, že jsem zvládl zařídit všechno potřebné,
vydechl jsem úlevou a vrátil se do svatebního salónu, kde už mě
očekávali.
Poslední dvě hodiny proběhly dost zběsile a byl jsem tak nervózní, že
jsem měl dojem, že se celý svět najednou točí rychleji a všechno je
potřeba udělat teď hned. Proto mi připadalo neskutečné, že když jsem
vešel do obchodu a spatřil Sydney…
… čas se najednou zastavil.
Myslel jsem vážně, když jsem jí řekl, ať si vybere, co chce. Bylo mi
to jedno. Vážně by mi nevadilo, ani kdyby šla k oltáři v tom jasně modrém
tričku. Stejně bych ji miloval a vzal bych si ji. Čekal jsem, jaké šaty
si asi vybere.
Tipoval jsem to na nějaké skromné s dlouhými krajkovými rukávy. Nebo
možná nějaké jednoduché s krátkými rukávy, ale bez zbytečných ozdůbek.
Koneckonců to byla Sydney. Očekával jsem od ní pragmatismus.
Lesk starého Hollywoodu jsem rozhodně nečekal. Šaty jí obepínaly tělo,
které v nich vůbec nevypadalo příliš vychrtle. byly ušity z řasené
organzy a zdobené křišťálovými korálky. Od boků dolů jí splývala tylová
sukně ve stylu mořské panny, která byla taky zdobená korálky. Přes jedno
rameno měla delikátní krajkové ramínko s korálky a druhé rameno zůstalo
odhalené. Vlasy, které teď měla delší než dřív, měla vyčesané nahoru, kde
jí je držel křišťálový hřebínek, od něhož splýval dlouhý závoj. Jediným
jejím šperkem byly dlouhé náušnice. Jakýsi umělecký maskér dokázal zakrýt
veškeré známky únavy a zamaskovat zlatou lilii, aniž by celkový efekt
působil přehnaně. bylo to dokonalé.
Sydney byla dokonalá. Rozzářená. Skvostná. Jako sen.
„Mám pocit, že bych si měl znovu kleknout,“ vypravil jsem ze sebe
slabým hlasem.
Obdařila mě nervózním úsměvem a přejela si rukou po třpytivých šatech.
„Jenom mi řekni, jestli si tohle všechno můžeš dovolit, protože se
opravdu klidně můžu vdávat v tričku.“
„Můžu si to dovolit,“ ujistil jsem ji, pořád ještě ohromen její
krásou.
Strčila do mě. „V tom případě by ses měl jít taky obléknout.“
Poradkyně mě s úsměvem odvedla do převlékárny a její úsměv se ještě
víc rozšířil, když uviděla peníze. Smoking, který vybraly, byl klasický a
elegantní, černý s dvojitou řadou knoflíků. Poradkyně se ujistila, že si
ho chci koupit, a ne jen půjčit. Řekl jsem, že ano. Půjčení by vyžadovalo
kreditku, kterou jsem chtěl používat co nejméně, aby nás podle ní
nevypátrali. Čím víc toho zvládnu zaplatit v hotovosti, tím líp.
Když jsem vyšel z převlékárny, Sydney zazářily oči. Vedle ní jsem si
připadal uboze, ale ujistila mě, že vypadám úchvatně. Poradkyně mi
pomohla připnout na klopu bílou pivoňku a já si všiml, že Sydney drží v
ruce malou kytici růžových. V druhé ruce držela dvě tašky, které jsme
s sebou tahali od první chvíle, kdy jsme přijeli do Nevady. Teď jsem
k našemu majetku mohl přidat ještě něco. Než jsme odešli z obchodu,
všechny věci jsme přendali do jedné tašky. Sydney se nechápavě podívala
na tašku z obchodu s vínem.
„Na co to je?“
„Na naše líbánky,“ odpověděl jsem.
„Myslela jsem, že od toho byla ta taška z drogerie,“ poznamenala.
„Ta taky,“ slíbil jsem.
Všechno jsme zaplatili a pak jsme ruku v ruce vyšli ven, abychom
zbytek své pouti dokončili po svých. Naším cílem byla Florencie, nový
hotel v italském stylu, který byl propojen s tímhle nákupním komplexem.
Sydney byla trochu nesvá z toho, že kráčí mezi davy v plné svatební
parádě, ačkoli to v Las Vegas není nic neobvyklého. Lidé se na nás
usmívali a spousta z nich nám gratulovala. Přilákalo to k nám víc
pozornosti, než jsme chtěli, ale dělal jsem, jako by všichni ti lidé,
které jsme míjeli, byli hosty na naší svatbě. A taky jsem byl neskutečně
pyšný na svou nádhernou nevěstu.
Sotva jsme došli ke vchodu do Florencie, přišla mi další zpráva od
Jill. Přečetl jsem si ji a po tváři se mi rozlil široký úsměv. „Co je?“
zeptala se Sydney.
 „Počkej a uvidíš,“ odpověděl jsem jí. „Právě jsme dostali hlavní
svatební dar.“
V hotelu Florencie, stejně jako ve všech velkých komplexech v Las
Vegas, byla i svatební kaple, kam jsem Sydney vedl přes kasino. Namířil
si to k nám nervózně vypadající muž v hotelové uniformě a u nás se
zastavil.
„Vy jste Adrian?“ zeptal se.
„Ano, to jsem.“
Vypadal, že se mu ulevilo. „Dobře. Máte deset minut na to, abyste
vešli a zase se vrátili, než z toho budu mít
velký problém. Chystá se tam velká slavnost a hosté co nevidět začnou
přicházet.“
„To nám bohatě stačí,“ ujistil jsem ho a podal jsem mu štos bankovek.
„Tudy,“ řekl a ukázal na dveře označené nápisem TOSKÁNSKÁ KAPLE, které
nám vzápětí otevřel.
Sydney na mě nechápavě pohlédla. „Tys ho podplatil, abychom se mohli
vzít?“
„Dobrá místa jsou zarezervovaná dlouho dopředu, dokonce i v Las
Vegas.“ Pokynul jsem jí, aby vešla. „Tohle je jediný způsob, jak tě můžu
vzít do Itálie.“
Vešla dovnitř a rozesmála se. Potěšeně se rozhlížela kolem. Kaple byla
malá, tak pro padesát lidí. Byla vymalována tak, jak si Američané
představují italskou velkolepost. Fresky na zdech zobrazovaly vinice,
zatímco kupolovitý strop pokrývaly obrazy andělů. V kapli se to jen
lesklo přemírou zlatých ozdob, což bylo sice známkou dobrého vkusu, ale
ze Sydneyiných rozzářených očí jsem poznal, že jí na tom nesejde.
V přední části stálo pódium vyzdobené květinami. Za pultíkem stál kněz
a poblíž popocházel hotelový fotograf. Těm taky dlužím peníze. Muž, který
nás sem uvedl, pracoval v oddělení rezervací svateb. Zavolal jsem mu
předem a přesvědčil ho, že tahle nezákonná záležitost se mu vyplatí,
pokud nám sežene dobré místo a odpovídající personál. Odložili jsme tašky
do prázdných lavic a vykročili směrem ke knězi, když vtom jsem si na něco
vzpomněl.
„Počkej. Nejdřív potřebuješ tohle.“
Vzal jsem ji za ruku a nasadil jí čerstvě vyrobený zásnubní prsten.
Když Sydney spatřila tu třpytivou nádheru, zadržela dech. Poplašeně se na
mě podívala a konečně jí došlo, kde jsem na to vzal. „Adriane, ty patří
tvojí tetě.“
Vedl jsem ji dál. „A teď jsou tvoje.“
Kněz věděl, že nás tlačí čas, a tak osekal obřad jen na to základní a
pronášel vlastně jen to, co je z hlediska zákona ve státě Nevada
nezbytné. Přidal k tomu jen jednu část podle svého, která se mi vryla do
paměti a pak se mi v hlavě přehrála znovu, když jsem Sydney nasadil na
prst malý lesklý kroužek s rubíny: „Až dosud jste žili svoje životy sami.
Každé rozhodnutí, které jste učinili, bylo jen vaše. Odteď až po zbytek
vašich dní budou vaše životy provázány. Každé rozhodnutí, které učiníte,
bude za vás oba. To, co udělá jeden, ovlivní toho druhého. Jste rodina,
jste tým…, neoddělitelní a nerozlučitelní.“
Pro mě to byla silná slova, protože jsem až doteď vedl svou existenci
dost sobecky. Ale když jsem se podíval do
Sydneyiných rozzářených očí a viděl, jak z ní vyzařuje naděje a radost,
cítil jsem se na to dostatečně silný. Byl jsem připravený učinit s ní
tenhle nesobecký krok a uvědomoval jsem si, že všechno, co odteď uděláme,
bude jen o nás a naší rodině. Bylo to největší rozhodnutí, jaké jsem
v životě učinil…, a taky jsem z něho byl nejšťastnější.
Když jsme pronesli sliby a nasadili si prsteny, kněz nás prohlásil za
muže a ženu. Přitáhl jsem si Sydney k sobě a políbil ji. Byl jsem plný
lásky a života a štěstí, které nás čeká. Když jsme od sebe konečně
odstoupili, kněz dodal: „Velice mě těší, že můžu světu představit Adriana
a Sydney Ivaškovovy.“
Sydneyin úsměv nad tím trochu zhořkl a já se neubránil zaúpění. „Ale
ne. Co se děje?“
Zasmála se. „Nic, nic. Jen jsem si vždycky myslela, že si nechám svoje
příjmení. Nebo aspoň obě.“
„Vážně, ženo?“ ujistil jsem se. „S tím začínáš teď? Za to mi dlužíš
další pusu.“
Znovu jsem si ji přitáhl k sobě a dostal jsem pusy hned dvě. Podepsali
jsme papíry a pak jsem zaplatil knězi i fotografovi. Přes fotografovy
protesty, že obvykle fotky ještě upravuje na počítači a pak je nahrává na
internet, jsem na něm vyhučel jednu teď hned. „Nemáme čas,“ řekl jsem a
mávl kouzelnou hůlkou v podobě svazku bankovek. To je skoro stejně dobré
jako nátlak.
Když všechno skončilo, posbírali jsme si svoje věci a rozloučili se
s tímhle malým kouskem Itálie. „Co teď?“ zeptala se Sydney, když jsme
ruku v ruce kráčeli ke dveřím.
„Teď odtud vypadneme a věř mi, že to uděláme stylově.“
Chlápek z rezervačního nám přidržel dveře a viditelně se mu ulevilo,
že tahle eskapáda už skončila. Znovu jsem mu poděkoval a vyšli jsme do
hlavní haly…
… kde už na nás čekala skupina alchymistů.

21. kapitola
Sydney
Neviditelná síla najednou odhodila alchymisty proti stěnám. Nemusela
jsem se ptát, aby mi bylo jasné, že je to Adrianova práce. Strkal mě
kupředu. „Pojď.“
Rozběhli jsme se halou a neohlíželi se, protože nám bylo jasné, že
alchymisté nezůstanou na zemi dlouho. „Musíme se dostat do Modrý laguny,“
pověděl mi.
„To je bazén, nebo co?“ zeptala jsem se. V šatech a slavnostních
lodičkách se mi běželo dost těžko, a tak mě chytil za ruku a doslova mě
za sebou táhl.
„To je nový hotel. Na jižním konci Stripu.“
„Na jižním konci…“ V duchu jsem si přehrála mapu bulváru v Las Vegas.
„To je víc než kilometr a půl!“
„Promiň,“ řekl. „Nedá se nic dělat. Máme dost konkrétní údaje a tohle
je jedno z mála míst, co odpovídá.“
Neptala jsem se na podrobnosti. Ocitli jsme se v herním poschodí. Za
normálních okolností bych uvítala místo plné lidí, kde můžeme splynout
s davem, ale s Adrianem jsme v plné svatební parádě při vší snaze moc
nezapadli. Vymykali jsme se i tím, že jsme běželi a vráželi do lidí.
„Promiňte,“ křikla jsem na servírku nesoucí tác plný drinků, když do
ní Adrian vrazil. Nápoje se vylily na překvapené lidi u stolu
s blackjackem, ale už jsme neměli čas dál se omlouvat nebo situaci nějak
napravovat. Když jsem se rychle ohlédla, žádné alchymisty jsem sice
neviděla, ale rozruch mezi lidmi mi napověděl, že pronásledovatelé jsou
nám na stopě.
 Poschodí s kasinem mi připadalo jako bludiště, ale zdálo se, že Adrian
ví, kudy jít. Zanedlouho jsme se ocitli venku u kruhového objezdu před
Florencií, kde panoval pro změnu úplně jiný chaos. Jelikož už byl večer,
množství lidí se rapidně zvýšilo. Všude proudily davy mířící do kasin a
na různá představení. Alchymisté nám zatím ještě nebyli v patách, ale
přesto jsme si počínali obezřetně.
„Kde jsou taxíky?“ vykřikl Adrian.
Poblíž nás postávala skupinka mladých, skvostně oblečených žen. Jedna
z nich měla přes šaty šerpu nastávající nevěsty a ve vlasech zdobenou
čelenku. Na první pohled byly v náladě a zdálo se, že vypily víc než jen
jeden drink na oslavě. Sotva nás uviděly, začaly se rozplývat, jak nám to
sluší. „Taky čekáme na taxi,“ řekla dívka, která u mě stála nejblíž.
Zahihňala se. „Teda na taxíky.“
„Máte problém?“ zeptala se jiná.
„Ano,“ řekla jsem a rychle uvažovala. „Utekli jsme. Můj táta byl proti
tomu, abychom se vzali. On a další členové rodiny nás pronásledují a
snaží se nás dostat zpátky, abychom sňatek anulovali.“
Nebylo by to tak daleko od pravdy. Dívky začaly rozčileně vykřikovat.
Adrian je všechny přelétl pohledem a pak svým medovým hlasem pronesl:
„bylo by vážně skvělé, kdybyste nám nechaly první taxi.“ To už jsem
uviděla, jak se k nám blíží žlutý taxík.
Masový nátlak je těžký, ale díky alkoholu měla tahle skupinka slabší
vůli. Navíc myslím, že by nám pomohly i bez toho, protože jim náš příběh
připadal velmi romantický. Rozpovídaly se o pravé lásce a nastávající
nevěsta na nás mávla. „Jen jeďte!“
Když jsme s Adrianem nastupovali do auta, otevřely se prosklené dveře
do budovy a ven se vyhrnulo plno alchymistů. „Hej,“ křikla jsem na holky
a zamávala svou kyticí. „Jen trénujte!“ Hodila jsem jim ji, ale schválně
jsem mířila až za ně – přímo na alchymisty, kteří už se hrnuli tím
směrem. Dívky radostně výskaly a vrhaly se po kytici, přičemž se pletly
pod nohy našim pronásledovatelům.
Neviděla jsem, jak to dopadlo, protože už jsme sedli do taxíku a Adrian
instruoval šoféra k Modré laguně. Auto se rozjelo.
„Doufejme, že prostě jen přejedeme ulici,“ poznamenal Adrian
pochmurně. „Jak nás vůbec našli?“
„Těžko říct. Klidně nás mohli někde zahlédnout nebo zaslechnout.“
Vyděšeně jsem si povzdechla. „Je to moje vina. Kdybych nebyla hloupá a
nechtěla ,opravdovou‘ svatbu, už jsme mohli být dávno pryč z města.“
Jednou rukou mě objal. „To ne,“ řekl. „Jsem rád, že jsme to udělali.
Už tak nám toho vzali až moc. Tenhle den nám nevezmou.“
„Aspoň jsem to mohla předvídat a vybrat si šaty, ve kterých se líp
pohybuje. V tomhle stylu a la mořská panna nemůžu moc hýbat nohama, ale
ta paní mě ujišťovala, že když je vzadu správně sešněruje, budu v nich
vypadat, že vážím víc.“
„Máš hezkou postavu,“ ujistil mě a jedním prstem přejel po ramínku
zdobeném korálky.
Usmála jsem se na něj a pak jsem se zděšeně rozhlédla. „Proč stojíme?“
Řidič roztrpčeně ukázal dopředu. „To je takhle večer normální. Všichni
někam jedou. Doufám, že nespěcháte na obřad, děcka, nebo snad jo?“
„Už jsme byli,“ odpověděl Adrian.
„To je dobře,“ poznamenal řidič a popojížděl po centimetrech dopředu.
Podíval se na nás ve zpětném zrcátku. „Protože si tady možná nějakou
chvíli počkáte. Tohle by se dalo objet jedině na motorce, jako támhlety
paka.“
 S Adrianem jsme se ohlédli. Nejdřív jsem neviděla nic než jen světla
pohybující se mezi stojícími auty. Adrian se zamračil, protože viděl ve
tmě mnohem líp než já. „Sydney, nemám z toho dobrý pocit.“
„Musíme odtud pryč,“ řekla jsem. „Hned.“
Adrian se mě už na nic nevyptával a podal řidiči peníze, což ho
ohromilo. „Zbláznili jste se? Jste mezi miliónem aut.“
Jaké to je, jsme poznali, když jsme vystoupili a pokusili se přejít na
druhou stranu ulice. Cestou přes bulvár na nás neustále troubily
klaksony, ale většina vozů naštěstí stála, takže jsme zase tolik
neriskovali. Jediné dopravní prostředky, které se pohybovaly, byly čtyři
motorky. Pokračovaly naším směrem a já už si začala myslet, že pojedou
ulicí dál a že jim unikneme, ale sotva jsme se ocitli na chodníku, jedna
motorka se prudce stočila naším směrem. Ostatní ji zanedlouho
následovaly.
Chodník byl plný lidí a stejně jako na silnici se i tady zdálo, že
všichni stojí. „Přece nepojedou mezi chodci na motorkách, ne?“ zeptal se
mě Adrian, když jsme co nejrychleji běželi davem.
„Snad ne,“ odpověděla jsem. „Ale když sesednou, rychle nás doženou. A
určitě jim nebude vadit, že tam nechají motorky jen tak.“ Zastavili jsme
se, protože nám v běhu bránil hlouček fotografujících turistů, kterým
jsme se museli vyhnout. „Proč tady všichni stojí?“
„Protože jsme před bellagiem,“ odvětil Adrian, zvedl hlavu a zadíval
se na ohromný hotel. „Zřejmě každou chvíli zapnou fontány. Když to
stihneme, určitě tam bude tramvaj nebo jednokolka, kterou můžeme popojet
dál po Stripu.“
„Zase běhat,“ povzdechla jsem si. Bylo mi jasné, že nás zpomalují
nejen moje šaty, ale hlavně boty. Aspoň že jsem měla tolik rozumu, že
jsem odmítla jedenácticentimetrové jehly, které mi poradkyně původně
doporučovala, ale i v lodičkách s o něco nižšími podpatky mě ukrutně
bolely nohy.
S Adrianem jsme si za další cíl vytyčili vstup do bellagia, ale cestu
nám komplikovaly davy, které houstly čím dál víc, jak jsme se blížili
k fontánám. Museli jsme lidi obcházet, abychom se ke vchodu vůbec
přibližovali, takže jsme nemířili přímo ke dveřím. Když jsme došli ke
straně fontán vzdálenější od ulice, ohlédla jsem se a uviděla, jak k nám
běží čtyři pronásledovatelé a na rozdíl od nás se vůbec nestarají, do
koho cestou vrazí.
„Netušil jsem, že alchymisté mají takovou fyzičku,“ poznamenal Adrian.
„Někdy sáhnou po bezpečnostních jednotkách, zvlášť kvůli –“
Zmlkla jsem, protože se všude kolem nás ozvaly nadšené výkřiky, jak
fontány náhle začaly tryskat. Proudy vody tryskaly desítky metrů vysoko a
zněla píseň „Vivat Las Vegas“ na otevření barů. Adrian se znovu dal do
běhu, ale já jsem ho zadržela. „Počkej,“ řekla jsem.
Alchymisté si razili cestu co nejblíž k fontánám, což rozzuřovalo ty
diváky, kteří na dobré místo už nějakou dobu čekali. Ti čtyři se
rozhlíželi a hledali nás. Jednomu z nich jsem se podívala do očí a on
nasměroval své kolegy k nám. Použila jsem svou magii na ovládání živlů,
kterou jsem dlouho trénovala, a zaměřila se na podstatu vody nedaleko
nás. Alchymistům se podařilo udělat jen pár kroků naším směrem, když vtom
se k nim sklonil jeden proud vody z fontány. Díky tomu, že jsem s živly
hodně trénovala, pracovat s čistým elementem pro mě bylo snazší než
dřív, ale přesto nejsem morojská vodařka. Dokázala jsem proud vody
ovládat jen neohrabaně a nechtěně jsem jím polila plno lidí v okruhu
šesti metrů kolem alchymistů. Zaťala jsem zuby a veškerou svou magii a
energii jsem zaměřila na to, aby byl proud vody co nejsilnější a aby
mířil přímo na alchymisty. Ovinul se kolem nich a vynesl je do vzduchu,
což vyvolalo udivené výkřiky mezi lidmi a taky spoustu cvakání
fotoaparátů. Víc už jsem toho nezvládla, ale i tak to stačilo. Alchymisté
už se vznášeli nad nádrží fontány, a tak jsem magie nechala. Se
žbluňknutím dopadli do vody.
„Páni,“ poznamenal někdo vedle mě. „Když jsem tady byl minule, tohle
v programu nebylo!“
S Adrianem jsme se rozběhli k hotelu a mně bylo jakožto bývalé
alchymistce všelijak z toho, že jsem na veřejnosti předvedla takovou
ukázku nadpřirozena – hlavně když to tolik lidí natáčelo a fotilo.
Příčilo se to všemu, co mě učili – že mám tajit paranormální svět před
obyčejnými lidmi. Utěšovala jsem se jen tím, že nikdo nemůže přijít na
to, jak to ta fontána udělala. A pokud by alchymisty trápily reakce
veřejnosti, jistě by to patřičně objasnili ve zprávách.
Do bellagia jsme se dostali bez problémů a já měla jen chvilinku na
to, abych obdivovala krásné skleněné květiny. Adrian se zeptal nějakého
zaměstnance, kudy se dostaneme k tramvaji. Cesta vedla rovně, ale
vyžadovala znovu opustit hotel. Neodvažovali jsme se zpomalit, takže jsme
napůl běželi, což samo o sobě vypadalo podezřele. Až alchymisté vylezou
z vody, bude jim stačit, když se jen zeptají, jestli tudy někdo neviděl
běžet nevěstu s ženichem. Mohli jsme jenom doufat, že je zadrží ochranka
a že na stanici bude hned stát tramvaj, až doběhneme.
Nestála tam. Přijela až za pět minut, ale do té doby se nikdo
neobjevil. Nastoupili jsme a vyčerpaně klesli na sedadla. „Popadni dech,“
řekl Adrian. „Jedeme až na konečnou.“
Přikývla jsem, unavená jak z běhu, tak z práce s magií. Dala jsem si
nohu přes nohu a vyzula si jednu botu, abych si mohla namasírovat bolavé
chodidlo. Žena v modrých sportovních botách, která seděla naproti mně, si
obdivně prohlížela moje lodičky.
„Ty jsou nádherné,“ poznamenala.
„Jakou máte velikost?“ zeptala jsem se jí.
„Třicet osm.“
„Já taky. Chcete si je vyměnit?“
Vykulila oči. „To myslíte vážně?“
„Jako nevěsta potřebuju něco modrého.“ Zvedla jsem bílou lodičku
s třpytivými křišťálovými ozdobami. „Jsou to Kate Spade.“
Její kamarádka do ní šťouchla loktem. „Jdi do toho!“ zašeptala.
Po chvilce už jsem měla nové boty. Před puchýři, které už jsem si
nadělala, mě sice nezachránily, ale když jsme dojeli do cíle a já jsem
vstala, moje nohy mi rozhodně poděkovaly. Tylová sukně stejně ty
sportovní boty zakryla, takže nikdo neviděl, co mám pod ní. Vystoupili
jsme z tramvaje a žádní pronásledovatelé na nás nečekali. K Modré laguně
nám zbývala jen chvilka chůze. Pět minut jsem se bavila svou fantazií, že
jsme tu na svatební cestě a užíváme si pamětihodností jako jakýkoli
normální pár. Můj krásný sen se ovšem rozplynul, sotva jsme vešli do haly
Modré laguny, kde jsme uviděli ženu v kostýmku, jak se opírá o zeď. Sotva
nás spatřila, narovnala
se a promluvila do svého mikrofonku.
„Volá posily,“ řekla jsem, když mi došlo, že nás jen sleduje, ale nic
nedělá. „Měli celé odpoledne, kdy jsem nakupovala, aby poslali špehy do
všech velkých hotelů.“
 Adriana to nechalo chladným. „Nevšímej si jí. Jsme volní. Neseženou
tolik lidí včas, aby nás mohli zastavit.“ Zamířil rovnou k recepci a
zeptal se: „Promiňte, můžete nás nasměrovat k našemu vrtulníku?“
To mě překvapilo skoro stejně jako recepčního. „Máte oprávnění ke
vstupu na přistávací plošinu? Je to zabezpečené místo, které není veřejně
přístupno hotelovým hostům.“ Přejel nás podezíravým pohledem. „Jste vůbec
hoteloví hosté?“
„Ne,“ odvětil Adrian. „Ale máme domluveno, že nás tam nahoře někdo
vyzvedne. Každou chvíli by tady měl přistát vrtulník z Akademie Olgy
Dobrovové.“ To bylo další překvapení. Akademie Olgy Dobrovové byla nová
malá škola poblíž hranic Kalifornie a severní Nevady.
Recepční něco naťukal do počítače. „Jak se jmenujete?“ Pověděli jsme
mu to a on zavrtěl hlavou. „Je mi líto. Nejste na seznamu oprávněných
osob.“
„Můžete nám aspoň říct, jestli už ten vrtulník dorazil?“ vykřikl
Adrian. „Letěl sem jen kvůli nám!“
Recepční opět zavrtěl hlavou. „Je mi líto, pokud nemáte oprávnění,
nemůžu vám pomoct. Další, prosím.“
Adrian na něj zpříma upřel zrak. „Ne, nebudete –“
„Řekl, že vám nemůže pomoct.“
Netrpělivý muž oblečený jako Elvis se procpal před Adriana, následován
podobně oblečenou ženou a skupinkou dětí. Okamžitě začali mluvit všichni
najednou a barvitě popisovali, jak jim nefunguje klimatizace. Zděšeně
jsme ustoupili a já si všimla, že sledující alchymistka mezitím zmizela.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
„I ty nejlepší plány se zhatí,“ utrousil Adrian. „Tohle byl náš
svatební dar od Jill – plán k úniku z Vegas. Přesvědčila Lissu, že jsem
ve vážném ohrožení, a přemluvila ji, aby sem pro nás poslala vrtulník,
který nás dopraví do školy a odtamtud už sedneme na soukromé letadlo ke
dvoru. Byla by to dlouhá cesta vzhledem k doplňování paliva, ale vyhnuli
bychom se tak veřejným místům a nenarazili bychom na alchymisty. Jill
říkala, že vrtulník pošlou sem, ale nikdo si zřejmě neuvědomil, že bude
vyžadovat spoustu papírování, aby nás k němu vůbec pustili.“
Přestože mluvil v množném čísle, uvažovala jsem, jestli Lissa vůbec
ví, že jsem s ním, anebo jestli ji Jill přesvědčila k využití královských
zdrojů historkou – přestože pravdivou – o Adrianově ohrožení.
Adrian se brzy vzpamatoval. „Dobře. Žádný problém. Máme peníze a
nátlak. Hned, jak to Elvis s rodinou vyřídí, vrátíme se k recepčnímu a –“
Pohledem těkal po hale a sledoval nejrůznější zaměstnance hotelu
vykonávající svoje povinnosti. „Nebo ne. Nepotřebujeme ho. Někdo tady nám
určitě poví, kde je přistávací plošina. Nezáleží na tom, jestli si hotel
myslí, že tam nemáme co
dělat. Záleží jen na tom, že jsme tady a že nás ten vrtulník odveze.“
Když se vyptával zaměstnanců, nikdo nevěděl, ale vrátný, který už byl
po službě, zaváhal dostatečně dlouho na to, aby se Adrian chopil
příležitosti. „Nemusíte nic dělat,“ ujistil ho Adrian. „Jenom nám
řekněte, kde to je, a tady máte sto babek.“
Muž zaváhal, načež zavrtěl hlavou. „Na přistávací plošinu se nikdy
nedostanete. Výtah na Starlight Tower vás do toho poschodí ani nevyveze,
pokud nemáte kartu s přístupem, a tu má jen málokdo. Ale…“
„Ano?“ naléhal Adrian. Nepoužíval přímo nátlak, ale byl opravdu hodně
přesvědčivý. Nebo jsem jen zaujatá.
„S obyčejným klíčem pro hosty byste se dostali na vrchol Aurora Tower.
Odtamtud se dáte západní chodbou a tam jsou dveře vedoucí ven na střechu.
Odtamtud byste teoreticky mohli přejít můstek pro údržbu a po žebříku
vylézt na přistávací plošinu.“ Skepticky se zadíval na moje šaty.
„Teoreticky.“
„Teorie nám stačí,“ ujistil ho Adrian. „Jenže nejsme hosti. Dám vám
další stovku, když nám obstaráte klíč pro hosty.“
„To je snadné,“ řekl ten chlápek. „Ale nemůžu vám obstarat takový,
který odemkne dveře na střechu.“
„S tím už si nějak poradíme,“ vložila jsem se do toho a doufala, že je
to pravda.
Vrátný dostál svému slovu a za pár minut nám přinesl kartu pro hosty.
Adrian mu dal hotovost a pak jsme zamířili k výtahu na Aurora Tower.
„Kolik nám ještě zbylo peněz?“ zeptala jsem se.
„Moc ne,“ přiznal Adrian. „Pár stovek. Ale až budeme na cestě ke
dvoru, už nebudeme nic potřebovat.“
Směr byl správný, karta taky fungovala a zanedlouho jsme se ocitli u
dveří na střechu. Byly těžké, dvoukřídlé a tvořily je dva skleněné
panely. Na nich stálo varování, že jakmile budou otevřeny, spustí se
alarm.
„Pokud se otevřou,“ zamumlala jsem. „Co kdybychom odstranili jednu
skleněnou výplň? Tudy bychom se mohli protáhnout.“
„Myslíš rozbít sklo?“ zeptal se Adrian. „Skokan má teď podobu sošky,
viď? Třeba bychom s ním mohli to sklo rozmlátit.“
„Napadlo mě elegantnější řešení.“
Mezi věcmi od profesorky Terwilligerové jsem našla malý pytlíček
s nahořkle vonícími bylinkami. Posypala jsem jimi větší spodní tabuli
skla a pak si ještě zkontrolovala kouzlo v knize, kterou mi taky přidala
k věcem. Poté, co jsem s magií tolik improvizovala, mi teď připadalo jako
neskutečný luxus provádět standardní kouzlo s patřičnými předměty.
Zamávala jsem rukama kolem skla a pronesla řecká slova. Po chvilce se
sklo začalo roztékat jako led, až vytvořilo na podlaze kaluž. Ta brzy
změnila skupenství zase na pevné, ale spodní část dveří zůstala odkrytá a
nás ovanul čerstvý vzduch zvenčí. Nejlepší ze všeho bylo, že se nespustil
alarm.
„Bezpochyby jsem se dobře oženil,“ prohlásil Adrian.
Sehnuli jsme se a protáhli se otvorem ven na střechu, která byla plná
ústí klimatizací a nejrůznějších značek pro údržbu. Můstek spojující
tuhle věž se Starlight byl naštěstí pevný a nehoupal se, ale žebřík na
druhé straně vypadal mnohem hrůzostrašněji. Sahal o tři patra výš, což ve
dvacetipatrovém hotelu nebyla žádná vzdálenost, ale moje šaty to značně
komplikovaly, i když už jsem měla dobré boty.
Náš strach ale zmizel, když jsme zaslechli vrčení vrtulníku. Vyměnili
jsme si vzrušené pohledy.
„Běž první,“ řekl mi Adrian pod žebříkem. Vzal si ode mě tašku. „Kdyby
se něco stalo, použiju éter a udržím tě ve vzduchu.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, ty běž první. Ve vrtulníku budou strážci.
Bude lepší, když jako prvního uvidí Moroje. Kdybych uklouzla, měla bych
si umět pomoct vzdušnou magií.“
„Měla bys umět?“ zeptal se významně.
„Neplánuju uklouznout.“
Adrian mi dal pusu a začal lézt. Se zatajeným dechem jsem ho
sledovala. Kolem nás foukal vítr. Napjatě jsem Adriana pozorovala, jak
stoupá. Neuklouzl a ani na chviličku nezaváhal. Zanedlouho vylezl nahoru
a zastavil se na vyšší střeše. Zamával na mě a o pár kroků ustoupil,
takže už jsem ho neviděla. Zvuk vrtulníku zesílil a já doufala, že si
Adrian vyjasňuje situaci se strážci ze školy.
Teď byla řada na mně. V nových botách se mi lezlo dobře a na šatech
zase tolik nezáleželo, protože jsem nemusela dělat velké kroky. Žebřík
měl asi spíš jen odstrašovat. Vždyť tu byl pro údržbáře, takže byl
navržen tak, aby po něm mohli lézt co nejpohodlněji. Moje problémy
pramenily z jiných věcí – jako třeba, že mi ve větru hrozně vlály šaty a
závoj, a taky, že se mi točila hlava, když jsem se náhodou podívala dolů.
Pode mnou se rozprostíralo Las Vegas, zářící do tmy spoustou světel. Bylo
to nádherné, ale i děsivé, když jsem si uvědomila, jak jsem vysoko.
Ale ani já jsem neuklouzla a po chvíli, která mi připadala dlouhá jako
tři hodiny, jsem se konečně taky dostala na střechu a zahlédla jsem
vrtulník a přistávací plošinu.
A nevypadalo to dobře.
Byl tam sice vrtulník, ale nemohl přistát, protože přistávací plošinu
blokovali dva alchymisté nebo jejich žoldáci. Další dva alchymisté stáli
poblíž a mířili na mě zbraněmi. Ale to nebyl důvod, proč mi ztuhla krev
v žilách. Srdce mi hrozilo vyskočit z hrudi při pohledu na Adriana na
druhé straně střechy. Klečel na kolenou a někdo na něj mířil z takové
blízkosti, že se zbraň téměř dotýkala jeho hlavy…
… a ten někdo byla Sheridanová.
„Jsem zklamaná,“ zakřičela, aby ji bylo pod vznášející se helikoptérou
vůbec slyšet. Ve větru od vrtule jsme všichni povlávali. „Být vámi, už
bych byla ob deset států odtud, ale namísto toho jsem vás našla jen pár
hodin jízdy od místa, kde jsem vás viděla naposled.“
Nedokázala jsem zformulovat žádnou odpověď a dokonce ani myšlenku.
Nemohla jsem spustit zrak z Adriana, kterému na hlavu mířila pistole.
Žádné mučení, které jsem podstoupila během posledních několika měsíců, se
nemohlo vyrovnat hrůze z pomyšlení, že ho ztratím.
Všechno, za co jsem bojovala, každá výzva, každé vítězství…, nic z toho
by nemělo smysl, kdybych ho ztratila. Bez něj bych neměla odvahu být tím,
kým jsem. Bez něj bych si neuvědomovala, jaké to je, doopravdy žít a
milovat život. Centrum permanebit. On je mým středem a já nemůžu udělat
nic, aby byl v bezpečí.
Když jsem se setkala s jeho pohledem, poznala jsem, že on se cítí
stejně.
Mlčela jsem, a tak Sheridanová pokračovala: „uznávám, že tahle svatba
ve Vegas si zaslouží body za romantiku. Ale obávám se, že si zasloužíte i
body za hloupost, když jste žádali o povolení k sňatku pod svými pravými
jmény. Jako předběžné opatření jsme monitorovali
všechny vládní úřady v okolí, ale opravdu jsem nemyslela, že byste to
takhle zbabrali. Nicméně zarezervovat si kapli mimo záznamy bylo chytré.
Museli jsme obvolat skoro všechny ve městě a tvrdit, že pro vás máme
,překvapení k svatbě‘. Ve Florencii taky nic nevěděli, ale pak si jeden
jejich koordinátor vzpomněl, že viděl svého kolegu mluvit tady s tvým
,manželem‘.“
„Pusťte ho,“ vykřikla jsem. „Přišla jste si pro mě, ne pro něj.“
„Jistě,“ odvětila. Její obličej v měnících se stínech a světlech od
vrtulníku vypadal spíš příšerně než krásně. „Běž a vzdej se jednomu
z mých agentů, a já ho pustím.“
„Její aura je plná lží, Sydney,“ zařval Adrian. Sheridanová mu
přitiskla zbraň těsně k hlavě a poručila mu, ať je zticha.
Věděla jsem, že lhaní je součástí její povahy, ale těžko říct, jestli
lhala i v tom, že mu neublíží. Kdyby takhle zabila Moroje – natožpak
královského Moroje – a byli by u toho svědci, nezůstalo by to bez
následků. Ve dveřích vznášejícího se vrtulníku jsem zahlédla tmavou
svalnatou postavu, bezpochyby to byl nějaký strážce z Akademie Olgy
Dobrovové. Muselo pro něj být těžké vyznat se v tom, co se pod ním
odehrává, ale nepochybovala jsem, že kdyby to věděl, přidal by se na mou
stranu, aby zachránil Adriana. Taková asistence by mi vůbec nevadila,
jenže strážce nebyl zrovna v pozici, kdy by nám mohl nějak pomoct, abych
si mohla být jistá, že Adrian nedojde úhony, pokud Sheridanová zmáčkne
spoušť. V téhle rovnici bylo příliš mnoho neznámých. Potřebovala jsem
rychle převzít kontrolu nad situací.
Zažehla jsem v sobě živlovou magii a zkombinovala jsem kouzlo ohnivé
koule se svou vlastní improvizací. Ze země se vzedmula ohnivá stěna,
která se šířila dál, dokud neuzavřela dva alchymisty, kteří u mě stáli
nejblíž a další dva, kteří bránili vrtulníku přistát. Energie, kterou to
kouzlo vyžadovalo, byla ohromující. Ze všech sil jsem se snažila zachovat
si chladný výraz a nedávat najevo napětí.
„Co to děláš?“ vykřikla Sheridanová.
„Nabízím vám dohodu,“ řekla jsem. „Dejte mi Adriana a vrátím vám vaše
čtyři agenty. Živé.“
Sheridanová se nepohnula – ani její velká pistole –, ale když se
podívala na alchymisty obklíčené ohněm, v její tváři se rozhodně zračil
strach. Alchymisté vypadali ještě vyděšeněji a už na nikoho nemířili.
Stáli k sobě přitisknutí zády, co nejdál od ohně. Ti na přistávací
plošině z ní už téměř odcouvali a teď stáli až skoro u svých kolegů. Tím
pádem jsem mohla zúžit ohnivou stěnu jen kolem nich a uvolnit tak
přistávací plošinu. Vrtulník ale stále nepřistával, protože pilot se bál,
když byl tak blízko otevřený oheň.
„Znají riziko,“ zvolala Sheridanová. „Radši umřou, než by dovolili,
aby v tomto světě zvítězila temnota. Jsou připraveni.“
„A vy?“ vyštěkla jsem. „Vy jste připravená to sledovat?“
Rychle jsem mávla rukou a kruh plamenů kolem alchymistů se zmenšoval a
zmenšoval, takže už se všichni tiskli k sobě uprostřed. Bylo pro mě lepší
udržovat menší ohnivý kruh, i když i to bylo neuvěřitelně vysilující,
když jsem musela udržovat plameny v takové intenzitě, aby alchymisté
cítili žár, ale zároveň se nepopálili. Když jsem slyšela jejich zděšené
výkřiky, zvedal se mi žaludek. Vyvolalo to ve mně spoustu vzpomínek na
nápravné centrum. Čtyři měsíce byl můj život plný strachu a výhrůžek. Už
mě to unavovalo. Chtěla bych to ukončit. Chtěla bych, abychom všichni
mohli žít v míru. Nechci těmhle lidem ublížit. Dokonce je nechci ani
děsit. To Sheridanová mě k tomu přinutila a já ji za to nenáviděla.
Nenáviděla jsem ji za to, že se kvůli ní musím chovat jako násilnická
osoba.
A pravděpodobně jsem se násilnickou osobou stala.
„Zabiješ je, a já zabiju jeho,“ oznámila mi.
„A pak už mi nic nezabrání, abych nechala uhořet i vás,“ opáčila jsem.
„Tak jako tak, já budu volná. Vyberete si tedy tu variantu, kdy vy i vaši
kolegové uhoříte zaživa?“
„To neuděláš,“ řekla. I v hluku a chaosu kolem nás jsem poznala, že si
tím není moc jistá.
„Opravdu?“ K alchymistům už jsem plameny víc přiblížit nemohla, pokud
jsem je nechtěla popálit, ale mohla jsem aspoň ohnivou stěnu zdvihnout o
něco výš. Sheridanová vytřeštila oči. Stálo mě veliké úsilí chovat se,
jako bych neslyšela vyděšený křik uvězněných alchymistů. „Vyzkoušejte si
mě, Sheridanová! Vyzkoušejte si mě a uvidíte, čeho jsem schopná! Uvidíte,
co pro něj udělám!“
Znovu jsem mávla rukou a ohnivé stěny se ještě zvýšily, což vyvolalo
další výkřiky. Z tolika magie se mi točila hlava a sotva jsem se udržela
na nohou, ale přesto jsem nespouštěla z Sheridanové chladný pohled.
Věřila, že jsem zlá a mám černé srdce a že jsem se obrátila zády
k lidstvu. A taky věřila, že jsem hluboce a šíleně zamilovaná do vampýra,
pro kterého udělám cokoliv. Pravda byla jen jedno z toho, ale musela jsem
ji přesvědčit o obojím.
„Vyzkoušejte si mě!“ zakřičela jsem znovu.
„Dobře, Sydney, uklidni se.“ Sheridanová těkala pohledem mezi mnou a
alchymisty, které přes plameny mohla sotva zahlédnout. „Co chceš, abych
udělala?“ zeptala se mě nakonec.
„Dejte zbraň Adrianovi,“ odpověděla jsem.
Uvažovala nad tím a napětí by se v tu chvíli dalo krájet. Hrozilo, že
ztratím nad magií kontrolu, a obávala jsem se, že kvůli nerozhodnosti
Sheridanové se nakonec odhalí, že jen blufuju. Nakonec ale oddálila
pistoli od jeho hlavy a podala mu ji. Vzal si ji a nemarnil čas. Rozběhl
se ke mně a v obličeji byl bledý a ustaraný.
„Miř na ni,“ pověděla jsem mu. Jí jsem řekla: „Až nechám oheň
vyhasnout, poručte jim, ať položí zbraně na zem a dají si ruce za hlavu.“
Nechala jsem magie a ulevilo se mi natolik, že jsem z toho málem
omdlela. Ohnivé stěny zmizely a Sheridanová okamžitě křikla na alchymisty
rozkazy, které jsem jí dala. Poslechli, a jakmile byli odzbrojeni,
zakřičela jsem na ně, ať jdou na druhou stranu střechy k Sheridanové. Teď
když už oheň zhasl, vrtulník nad námi konečně začal přistávat.
„Všichni si lehněte na zem,“ rozkázala jsem Sheridanové a alchymistům.
„A nikdo z vás se ani nepohne, dokud vrtulník neodletí. Pojď, Adriane.“
Pomalu jsme se po střeše blížili k vrtulníku a natáčeli se tak,
abychom pořád viděli na alchymisty. Adrian na ně celou dobu obdivuhodně
mířil pistolí, ale nemyslela jsem, že by někoho z nich mohl zasáhnout, i
kdyby nakrásně chtěl. Ve dveřích vrtulníku stál strážce, kterého jsem
neznala, a pochopitelně se tvářil nechápavě.
„Rád vás vidím,“ pověděl mu Adrian.
„Jsem rád, že můžu pomoct,“ prohlásil ten muž nervózně. Podíval se na
alchymisty ležící na zemi. „I když mám pocit, že jsem měl udělat víc. Co
se tu děje?“
„Zapomeňte na to, i tak jste toho udělali spoustu,“ ujistil ho Adrian.
„Můžeme už odletět?“
Strážce pokynul do nitra vrtulníku. „Až po vás, lorde Ivaškove.“
Zaváhal. „Jste Adrian Ivaškov, že ano?“
„Samozřejmě,“ odpověděl Adrian a naznačil mi, abych ho následovala. „A
tohle je moje žena.“

22. kapitola
Adrian
Myslím, že Sydney ani já jsme si neoddechli, dokud jsme se o pár hodin
později neocitli v soukromém letadle na Akademii Olgy Dobrovové.
Upozornili nás, že s tak malým letadlem budeme muset cestou přistát,
abychom doplnili palivo, ale s tím jsem si nedělal
starosti. Palivo doplňovali na bezpečných místech, a navíc by se
alchymisté neodvážili zaútočit na morojské letadlo v královských
službách.
 Letěli s námi dva strážci a jinak jsme měli celé letadlo pro sebe.
Strážci seděli v přední části a já se pohodlně usadil vzadu s nohama
nataženýma na velkém stole. Sydney krátce po startu zmizela v koupelně,
protože si chtěla upravit vlasy, jak je měla rozcuchané z větru na
střeše. „Dneska je můj svatební den,“ objasnila mi předtím. „Musím si
zachovat důstojnost.“
Když se vrátila, zaznamenal jsem, že si dokázala upravit účes skoro
tak, jak jí ho vytvořil kadeřník. Ne že by mi na tom záleželo. Připadala
mi krásná i rozcuchaná. Když procházela kolem strážců, zdvořile na ni
kývli, ačkoli byli oba z její přítomnosti nesví. Nikdo je neobeznámil
s tím, že s sebou budu mít svou lidskou nevěstu, a ačkoli je cvičili na
spoustu podivných situací, s něčím podobným neměl ani jeden z nich
zkušenosti.
Sotva se ke mně přiblížila, poklepal jsem si na klín. „Pojďte sem,
paní Ivaškovová.“
Obrátila oči k nebi. „Víš, jak mi z toho je,“ zavrčela. Ale potěšilo
mě, že poslechla a sedla si mi na klín. Dost možná to ale udělala proto,
že nedávno probuzený Skokan teď spal na sedadle naproti mně.
Objal jsem ji jednou rukou kolem štíhlého pasu, zatímco druhou jsem
zvedl láhev vína, kterou jsem koupil ve městě. „Podívej, co jsem vybral
na naši oslavu,“ řekl jsem. „Šampaňské.“
Sydney se podívala na vinětu. „Píšou tam šumivý ryzlink z Kalifornie.“
„Skoro jako šampaňské,“ namítl jsem. „Když jsem vyndal špunt, bouchlo.
Chlápek v obchodě mi dal tyhle dvě plastový šampusky zadarmo. Povídal
něco o citrusovým buketu a pozdním sběru. Moc jsem to nepochopil, ale
připadalo mi to takový slavnostní.“
„Alkohol otupuje lidskou i morojskou magii,“ upozornila mě.
„A dneska je náš svatební den,“ opáčil jsem. „Navíc tohle je nejspíš
naše poslední příležitost. U dvora si chci zachovat čistou hlavu…, i když
nečekám, že by se tam dělo něco jako nedávno. Ve srovnání s tím, čím jsme
si teď prošli, bude život u dvora jako procházka růžovou zahradou.“
Čekal jsem další protesty, ale kupodivu mě nechala nalít víno do obou
sklenic, což jsem zvládl i s ní na klíně. Nabídl jsem i strážcům, ale to
je znervóznilo ještě víc.
„Víš,“ poznamenala Sydney po prvním doušku. „Trochu v tom cítím
citrusy. Ale jen trošku. Náznak pomeranče. A je to sladší, než jsem
čekala, ale to dává smysl, když ten chlápek říkal, že je to pozdní sběr.
Čím déle zůstávají hrozny na vinici, tím víc cukru obsahují.“
„Věděl jsem to,“ prohlásil jsem vítězoslavně. „Věděl jsem, že když tě
někdy přiměju pít, stane se přesně tohle.“
Nechápavě naklonila hlavu na stranu. „Co?“
„To je jedno.“ Políbil jsem ji na rty a pak si prohlížel její obličej.
Konečně jsem se odvážil uvěřit, že tahle krásná a statečná žena je mojí
manželkou. Ve světle v letadle vypadala rozkošně a já doufal, že si po
zbytek života budu pamatovat, jak v tuhle chvíli vypadala. „Ha. Podívej
se na to.“
„Na co?“ zeptala se.
Dotkl jsem se její tváře. Většina jejího makeupu zůstala bez
poskvrnky, ale trochu se jí setřel na tetování, takže odhaloval části
lilie. „Začíná být stříbrná,“ řekl jsem.
„Vážně?“ podivila se. „Ta Marcusova už je stříbrná, ale trvalo to
ještě roky po tom, co si tetování zpečetil.“
„Nezměnila se úplně,“ řekl jsem. „Pořád je většinou zlatá. Ale tu a
tam se začíná objevovat stříbrná barva. Malé stříbrné stíny u zlatých
okrajů.“ Přejel jsem jí prsty po hrdle až k jejímu delikátně obnaženému
rameni. „Je to krásné, neboj.“
„Já se nebojím, jen mě to udivuje.“
„Možná, že se celý ten proces urychlil tím, co všechno jsi poslední
dobou udělala.“
„Možná,“ připustila. Znovu se napila a se spokojeným povzdechem se o
mě opřela. „Nepředpokládám, že až budeme u dvora, nechají nás o samotě a
dají nám nějaký luxusní apartmán, kde budeme moct strávit svatební noc,
co?“
Pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem ji znepokojovat. „Nejspíš budeme
muset zodpovědět pár nudných otázek a to bude všechno. O důvod víc užívat
si život teď.“
„Nuda mi nevadí,“ řekla s pohledem upřeným do dálky. „Budu mít ráda
nějaký čas klid. Žádná dramata. Žádné život ohrožující situace. Už jsem
z toho všeho tak unavená, Adriane. Alchymisté mě sice nezlomili, ale v
nápravném centru mi dali zabrat. Je mi zle z bolesti
a násilí. Chci pomoct ostatním, aby to skončilo i pro ně…, ale nejdřív
potřebuju oddech.“
„Budeme odpočívat,“ ujistil jsem ji. Když jsem si vzpomněl, jak ve
třpytivých šatech stála na střeše a bojovala s Sheridanovou ohněm jako
nějaká mstící se bohyně, srdce se mi sevřelo. Byla krásná a strašlivá, a
tak přinutila Sheridanovou vzdát se. Jen já jsem chápal, jaké úsilí ji to
stálo. Jestli tomu dokážu zabránit, už nikdy nedopustím, aby se znovu
ocitla v podobné situaci.
„Jsem na tebe pyšná,“ prohlásila najednou. „Během našeho dobrodružství
jsi hodně pracoval s éterem, a přesto ses dokázal ovládat. To neznamená,
že schvaluju, aby to takhle probíhalo běžně, ale dokázal jsi, že umíš
ovládat éter i bez ošklivých vedlejších účinků.“
Ano, souhlasila teta Taťána. To jistě umíme.
Zmítala mnou nerozhodnost. Chtěl jsem Sydney povědět všechno – je
přece moje žena –, ale přiznat se, že mě mučí moje představivost, pro mě
bylo příliš. Až se tohle všechno vyřeší, najdu způsob, jak se tety Taťány
zbavit, a už na tom nebude záležet.
Hodně štěstí, zašeptala v mojí mysli.
„Je to součást našeho novýho života. Odteď už bude všechno probíhat
v klidu.“
Dolil jsem nám sklenky, ale namísto aby nám víno zvedlo náladu, jen
znásobilo naši únavu. Dneska jsme se vyčerpali psychicky, fyzicky i
magicky. Zanedlouho jsme oba usnuli a Sydney se mi stále choulila na
klíně s hlavou opřenou o moje rameno. Než usnula, řekla: „Kéž bych si
nechala svou kytici.“
„Udělalas těm holkám radost,“ ujistil jsem ji a potlačil zívnutí. „A
já ti budu po zbytek života dávat pivoňky ke každýmu výročí.“
Pak už jsem usnul a probudil mě až nervózní strážce, když už naše
letadlo přistálo. Podíval jsem se z okýnka a uviděl, že jsme skutečně na
královském dvoře, kam se dostane jen pár privilegovaných. Většina
návštěvníků přistává na nedalekém místním letišti nebo si půjčí auto na
nějakém větším letišti, jako je třeba Filadelfie. Vyplatí se, když pro
vás nechá poslat královna, pomyslel jsem si.
Bylo poledne, což znamenalo, že většina Morojů teď spí. Doufal jsem, že
to znamená, že nám hned dají pokoj, kde zůstaneme, dokud se všichni
nevzbudí.
Takové štěstí jsme ale neměli.
 Z letiště nás odvedli rovnou do paláce a bylo nám řečeno, že Lissa „a
ostatní“ s námi chtějí okamžitě mluvit. Neměli jsme ani možnost se
převléknout. Ačkoli by se mi pohled na Sydney v nádherných svatebních
šatech nikdy neomrzel, bylo mi jasné, že teď by bylo mnohem lepší,
kdybychom na sobě měli trička a džíny. Jelikož to ale nebylo možné, aspoň
jsem si sundal kravatu a smoking.
„Tak do toho,“ pověděl jsem čekajícím strážcům.
Zavedli nás do místnosti, kam jsem moc často nechodil, jelikož moje
setkání s Lissou – a v minulosti s mou tetou – byla domáčtější povahy.
Tahle místnost se využívala k formálnějším událostem, když měla Lissa
státnické schůzky a vedla královské záležitosti. Byl tam pro ni dokonce i
trůn, i když skromný a vkusně vyřezávaný z dubového dřeva bez přehnaného
zdobení. Šaty měla pěkné, ale nijak honosné a jejím jediným ústupkem
královskému titulu byla malá čelenka v rozpuštěných vlasech. U zdí stáli
mlčenliví strážci, ale těm jsem nevěnoval větší pozornost než nábytku.
Mnohem víc mě zaujali nejrůznější lidé, kteří posedávali a postávali
kolem a mluvili s Lissou. Vypadali nabroušeně a jako by na někoho čekali.
Došlo mi, že na nás.
Byla tam Rose, Dimitrij a Christian, což mě nepřekvapovalo. Lissa by
se bez svých důvěrníků neobešla, zejména když se to týkalo mě. Opodál
postávala Marie Contová, postarší Morojka, která byla královninou
oficiální poradkyní. Vždycky Lissu podporovala a pomáhala jí
v její kontroverzní vládě, takže dávalo smysl, že je tady i tentokrát.
Dokonce mě ani nepřekvapila přítomnost mých rodičů.
Co mě ale zarazilo – a Sydney taky, vzhledem k tomu, že mi křečovitě
stiskla ruku –, bylo to, že už tu čekali alchymisté. A nejen to; byli to
významní alchymisté – Sydneyin otec, její sestra Zoe a chlápek, kterého
jsem nejdřív nedokázal zařadit. Pak jsem si vzpomněl, že je to Ian. Kdysi
byl do Sydney zamilovaný.
Do takového chaosu jsme vešli v plné svatební parádě.
V životě už jsem provedl spoustu vylomenin, ale teď se stalo poprvé,
že kvůli mně celý sál ztichl. Všichni jen třeštili oči a lapali po dechu.
Dokonce i několik strážců s obvykle kamennými výrazy se tentokrát tvářilo
ohromeně.
„Nemluvte všichni najednou,“ řekl jsem.
Sydneyin otec se zvedl a v obličeji byl celý rudý vzteky. „Co má tahle
ohavnost znamenat?“
Lissa byla o něco taktnější, když se zeptala: „Adriane, to je nějaký
vtip?“
„Vtip je všechny kvůli tomu budit,“ poznamenal jsem nenuceně. „Vím, že
jste nás všichni chtěli vidět, ale není třeba –“
„Požaduju, abys ji okamžitě vrátil do mého opatrovnictví,“ vykřikl
Sydneyin otec. „Tak můžeme zarazit tuhle frašku, než zajde ještě dál.“
„Pan Sage tvrdí, že Sydney spáchala strašlivé zločiny vůči
alchymistům,“ řekla Lissa. „A povídají, že ty taky, Adriane. Ale jsou
ochotni přehlédnout to, co jsi provedl, pokud jim Sydney vydáš, jelikož
jsi jedním z mých podřízených.“
Stál jsem si za svým. „Jediný zločin, který jsme spáchali, bylo to, že
jsme ji spolu s dalšími chudáky dostali z toho úchylného rehabilitačního
centra, kde ji chtěli nechat uhořet. A víte, jaké zločiny ona a ostatní
spáchali? Jednali s dhampýry a Moroji jako s opravdovými lidmi.
Představte si to!“
„Podle nich se Sydney v noci pokusila zapálit několik jejich lidí,“
prohlásila Lissa klidným tónem.
 „To byla jen výhrůžka,“ opáčil jsem. „Všichni jsou naživu, ne?“
„To je irelevantní,“ vyštěkl Ian. Zůstal sedět a vzhledem k jeho
blízkosti u Zoe se dalo usuzovat, že svou přízeň přenesl od jedné sestry
Sageovy na druhou. „Tobě nepřísluší soudit naše lidi. My to zvládneme
sami.“
Právě teď nastala vhodná chvíle na vypuštění té bomby. „Ale jde o to,
Vaše Veličenstvo, že Sydney je jednou z tvých poddaných, když je teď moje
žena. Říkalas, že mě bys jim nevydala, protože jsem pod tvou ochranou,
viď? Chceš snad říct, že pro moji ženu to neuděláš a opustíš ji?“
Celý sál opět zmlkl a Lissa se zmohla na slovo až po chvíli.
„Adriane…, to jste udělali kvůli tomuhle?“ ukázala na Sydney a na mě ve
slavnostním oděvu, ale konkrétnější už nebyla. „Proč jsi udělal, ehm,
tohle? Myslíš, že tím získá morojské občanství, nebo co? Takhle to přece
nefunguje. Ani v nejmenším. Vím, že ti na ní záleží –“
„Záleží?“ vykřikl jsem. Došlo mi, že to nikdo z nich nepochopil.
Kdykoli jsem během posledních několika měsíců Lissu otravoval, aby mi
pomohla najít Sydney, předpokládala, že to dělám z čirého přátelství. A
teď si ona i ostatní u dvora myslí, že to byl ode mě jen bláznivý kousek,
abych dosáhl svého. Jen alchymisté tušili, že jsou moje city upřímné, ale
v jejich očích byly ty city špatné a zvrácené. „Lisso, já ji miluju.
Nevzal jsem si ji jako vtip! Vzal jsem si ji proto, že ji miluju a chci
s ní strávit zbytek života. A doufal jsem, že jakožto moje panovnice
budeš stát na mojí straně a budeš chránit mě i moje milované. Taky jsem
si jistý, že tahle banda nemá žádný důkaz, jakým by nás mohla usvědčit ze
zločinů, ze kterých jsme obviněni. Minulý měsíc jsi mi řekla, že nemůžeš
riskovat kvůli nikomu jinému než kvůli svým poddaným. Vím, že Sydney
technicky vzato není tvoje poddaná ani Morojka, ale já ano. A pokud pro
tebe něco znamenají sliby, které jsi mi dala jakožto jednomu ze svých
lidí, pak se musejí vztahovat i na ni. Jsme manželé. Ona je teď moje
rodina. Jsme spolu svázáni na zbytek života, a pokud ji teď vydáš
alchymistům, můžeš jim klidně vydat i mě.“
Lissa vypadala zaraženě, ale Jared Sage – můj tchán, jak jsem si
uvědomil –, dával najevo jen opovržení. „Tohle je směšné. Lidé a Morojové
nemůžou uzavírat sňatky. Tohle pravidlo platí jak pro vás, tak pro nás.
Tohle není platné manželství.“
„Podle státu Nevada ano,“ prohlásil jsem radostně. „Můžeme to dokázat
oddacím listem. Sežeňte nám notebook a všichni si společně můžeme
prohlédnout svatební fotky.“
Rose se tvářila tak, že se z toho těžko dalo něco vyčíst. Určitě byla
šokovaná stejně jako všichni ostatní, ale něco mi napovídalo, že by časem
zaujala stejný postoj jako naši kamarádi v Palm Springs – smířila by se
s tím a podporovala nás.
„Liss,“ vložila se do toho. „Dovol jim zůstat. Nevydávej Sydney.“
Marie Contová stojící u trůnu se k Lisse sklonila a něco jí pošeptala.
Z Mariina výrazu jsem usoudil, že to byl pravý opak toho, co radila Rose.
Teď už se Ian zvedl. „Tohle rozhodnutí není na vás!“ vykřikl
nevěřícně. „Osud Sydney Sageové není ve vašich rukou. Nemáte právo –“
„Ivaškovové,“ přerušila ho Sydney. To bylo poprvé, co tady promluvila.
Ian se s rozhněvaným výrazem obrátil od trůnu k ní. „Prosím?“
„Ivaškovové,“ zopakovala s vážným výrazem. Jen já jsem z její zpocené
ruky vyčetl její úzkost. Alchymisté jí zasadili krutou ránu, když sem
poslali tyhle tři. „Teď se jmenuju Sydney Ivaškovová, Iane.“
 „K čertu s tím!“ rozohnil se její otec a sálal z něj vztek. „S tímhle
nesmyslem jsem skončil. Odtáhnu tě odtud sám, pokud je to nutné, abych
zachránil tvou duši před touhle špínou.“
Namířil si to k Sydney a ke mně, ale Dimitrij si okamžitě stoupl mezi
nás a jeho. „Pane Sagei,“ řekl klidně. „Nikdo odtud nebude nikoho tahat –
pokud to nebude žádat Její Veličenstvo královna.“
Všechny pohledy se upřely na Lissu. Tvářila se hrdě a vyrovnaně, ale
její aura ji zrazovala. Postavili jsme ji do pozice, v níž pravděpodobně
žádný jiný morojský panovník nebyl. Trochu jsem si to vyčítal, protože
jsme kamarádi, ale stál jsem si za svým rozhodnutím. Myslel jsem vážně
každé slovo ze svých manželských slibů a udělal bych cokoli, aby byla
Sydney v bezpečí.
„Adrian Ivaškov je můj poddaný,“ prohlásila nakonec Lissa. „A jako
takový je oprávněn využít veškerých práv a privilegií této pozice. Jeho
žena sem přišla nalézt útočiště – a já jí ho zaručuju. Teď jsou oba pod
mou ochranou, a dokud budou u dvora, nemáte nad nimi žádné pravomoci.
Nevydám vám je, zejména když jsem neviděla žádný důkaz jejich takzvaných
zločinů.“
„Jejich zločinem je už jen to, že tady stojí před vámi a vůbec se
nestydí!“ vykřikl Ian.
Sydneyin otec evidentně souhlasil. „Tohle je pobuřující! Jestli to
uděláte, obrátí se proti vám hněv celé organizace alchymistů! Myslíte, že
se dokážete vypořádat aspoň s polovinou věcí jako dosud? My vás kryjeme!
Bez nás nejste nic. Jak myslíte, že byste existovali v téhle společnosti,
kdybychom vám nepomáhali? Kdybyste nás neměli –“
„Pak by se celý svět dozvěděl, že vampýři existují,“ prohlásila Sydney
chladným hlasem. „Dovolíš, aby se to stalo, tati? Nebojíš se, že jim
další slabí lidé můžou podlehnout, když alchymisté nebudou existenci
vampýrů skrývat?“
Její otec se tvářil čím dál zachmuřeněji a vypadalo to, že jí chce
sdělit spoustu věcí. Namísto toho se ale zhluboka nadechl a obrátil se
k Lisse. „Alchymisté byli vašimi velice mocnými spojenci. Nechtějte
vidět, jací dokážeme být nepřátelé.“
„Děkuji za vaši radu.“ Lissa vypadala, že jí to neznejistilo, i když
její aura prozrazovala opak. „Glene?“ oslovila jednoho ze strážců
stojících u dveří. „Postaráš se prosím se svými lidmi o to, abyste pana
Sage a ostatní bezpečně vyprovodili z území královského dvora?“
Strážce jí vysekl poklonu, vykročil vpřed a mávl na pět svých kolegů,
aby se k němu přidali. „Samozřejmě, Vaše Veličenstvo.“
Strážci odvedli protestující alchymisty ze sálu a ještě za dveřmi jsme
je slyšeli křičet výhrůžky. Nebo aspoň dva z nich vyhrožovali. Zoe po
celou dobu neřekla ani slovo a jenom pozorovala svou sestru vykulenýma
ustaranýma očima. Těžko říct, jestli si vyčítala svůj podíl na tom, že se
Sydney dostala do nápravného centra, nebo byla prostě jen šokována novým
vývojem událostí. Sydney se vedle mě třásla. Muselo pro ni být těžké
sledovat, jak takhle vyhodili její rodinu. Nepouštěl jsem její ruku.
Zavládlo další nepříjemné mlčení, a tak jsem předstoupil před královnu.
„Děkuju ti, Lisso. Netušíš –“
Lissa pozvedla ruku, aby mě zarazila. Vzápětí si tou rukou promnula
čelo, jako by ji trápily bolesti hlavy. „Ne, Adriane. Ty netušíš, jak
velké problémy mi tohle může způsobit. Jsem za tebe šťastná, opravdu. Ale
pro dnešek už jsem s mluvením skončila. Potřebuju se vyspat z toho, co se
teď stalo, a taky z možného dopadu. Seženeme vám místo, kde budete moct
zůstat, a –“
 „Počkejte.“ Můj otec vykročil vpřed a vzhledem k jeho výrazu jsem se
divil, že se v hádce nepřidal k Jaredu Sageovi. „Chcete říct, že necháte
tohle… tohle… manželství jen tak? Že k němu budete přistupovat, jako by
bylo… skutečné?“
Lissa si povzdechla. Vypadala opravdu vyčerpaně. „Jim připadá
skutečné, lorde Ivaškove, a to mi stačí.“
„Myslel jsem, že to jen hrajete, abyste se zbavila těch alchymistů!
V žádném případě nemůžete jednat, jako by šlo o legitimní sňatek. Žádný
civilizovaný Moroj by se nikdy nesnížil tak hluboko, aby –“ Otec zmlkl a
prohlížel si mě a Sydney. Přiběhl k nám rychlostí, jakou by mu mohli
závidět i strážci, a měl dokonce tu drzost, že popadl Sydney za levou
ruku. „Poznávám ty kameny! Jsou
tvojí tety! Jak ses opovážil?! Jak jsi mohl mít takovou drzost, že jsi
dal královniny drahé šperky na tuhle… tuhle… ruku dárkyně?!“
Vytrhl jsem Sydney z jeho sevření. „Tati,“ řekl jsem tiše, „řídím se
v životě pravidlem neubližovat bezbranným zvířatům, malým dětem a hloupým
starcům. Ale kvůli tobě udělám výjimku, pokud se ještě jednou dotkneš
mojí ženy nebo ji urazíš.“
„Nathane,“ uklidňovala ho moje matka, která už k němu přispěchala.
„Teď je to tvoje snacha. Prokaž jí aspoň náznak úcty.“
Teď můj otec obrátil svůj hněv proti ní. „Nic takového neudělám! Tohle
je absurdní a urážející. Je to –“
„Je to to, co náš syn chce, a já stojím při něm,“ prohlásila matka.
Podíval jsem se jí do očí a vzedmula se ve mně vlna emocí. Po našem
nepěkném rozloučení už jsem to s ní neurovnal. Dokonce jsem jí ani nedal
najevo, že vím o jejích mnoha telefonátech a vzkazech. Nedělal jsem to
proto, že bych ji neměl rád, ale měl jsem plno práce kolem Sydney. Když
jsem se teď na mámu díval, překvapilo mě, že z ní vyzařuje něco, co tam
dřív nebylo – vzdor.
„Proboha, Daniello,“ zavrčel můj otec. „Nepřidávej další hloupou chybu
na seznam těch, které už jsi udělala. Jestli se mnou chceš dnes večer
odejít domů, buď zticha a –“
„Ne,“ přerušila ho. „Vlastně s tebou nechci jít domů dnes večer ani
nikdy jindy.“
„Ty vůbec nevíš, co říkáš,“ sykl. „Ani jaké to bude mít následky.“
„Chápu to dokonale, Nathane.“
Vzhlédl jsem k Lisse, která vypadala hodně překvapeně z tohoto nového
dramatu. „Vaše Veličenstvo,“ řekl jsem. „Zmínila jsi, že pro mě a moji
nevěstu najdeš místo, kde můžeme zůstat. Mohla by nějaké bydlení dostat i
moje matka?“
Lissa se nejspíš obávala, jaký dopad bude mít její rozhodnutí na
situaci s alchymisty, ale ohledně mého otce žádné obavy neměla. „Ano,“
souhlasila. „To se jistě dá zařídit.“
Když jsme konečně odešli, zjistili jsme, že před palácem se mezitím
shromáždil menší dav. Klepy se rozšířily i za tu krátkou dobu, kterou
jsme strávili uvnitř. Přestože už bylo pozdě, sešlo se tu plno zvědavců.
Naše svatební šaty mluvily za všechno. Shromáždění se tvářili šokovaně a
nevěřícně – včetně Charlotte. Ji jsem tady nečekal. Stejně jako s matkou,
ani s ní jsem nemluvil od té doby, co jsem odjel ode dvora. Bylo zřejmé,
že není připravená na to, aby mě viděla s mojí lidskou nevěstou. Tvářila
se tak konsternovaně, že jsem se obával, aby neomdlela. Ruce tiskla pevně
k sobě, a když jsme ji míjeli, měl jsem dojem, že jsem na nich zahlédl
krev, jak si zarývala nehty do kůže.
 Nedaleko ní stál Wesley Drozdov a ten na rozdíl od všech ostatních
vůbec nevypadal šokovaně. Tvářil se radostně, až zlověstně radostně.
S nervozitou jsem si vybavil, jak jsem cestou sem v letadle Sydney
řekl, že odteď už budeme mít klid. Život u dvora bude jako procházka
růžovou zahradou. Bodlo mě u srdce, když jsem se zamyslel nad tím, jestli
jsem náhodou nevědomky nelhal. Byl jsem rád, když se k nám mezi zvědavci
prodrala moje matka.
Rose s Dimitrijem nás doprovodili do domu pro hosty a byli natolik
taktní, že nás nezasypali dotazy – ačkoli jsem na Rose poznal, že má sto
chutí začít se na všechno vyptávat. Obdivuhodně se ovládala, dokud si
Sydney nesedla v hale domu pro hosty. Já nás šel přihlásit k ubytování.
Zpod svatebních šatů Sydney vykoukla špička modré sportovní boty a to už
se Rose neudržela.
„To jsou drsný boty,“ prohlásila. „Váže se k nim nějaký příběh?“
Sydney se na ni usmála. „Máme spoustu příběhů.“
„Zítra, Rose,“ řekl jsem. „Dej nám po zbytek noci volno a zítra ti
všechno povíme. Tím pádem taky budeš mít možnost sehnat nám svatební dar.
Žádný seznam nemáme, ale rozhodně by se nám hodil porcelán a mixér.“
„Lorde Ivaškove?“ ozval se recepční a tvářil se, že je mu trapné nás
přerušovat. „Obávám se, že teď nemáme dostatek pokojů, když tady probíhá
rekonstrukce a jsou tu turisté z Bulharska. Nemáme dva samostatné pokoje,
ale máme větší rodinný apartmán, kam se všichni vejdete.“
Podíval jsem se na Sydney a pak na mámu, ale obě si zachovávaly
neutrální výraz. Pokrčil jsem tedy rameny. „No, teď jsme rodina.“
Jakmile jsme si vše domluvili, Rose s Dimitrijem se s námi rozloučili
a my tři jsme se vydali nahoru do našeho apartmánu. Odemkl jsem a
z náhlého popudu jsem popadl Sydney do náruče a přenesl ji přes práh.
„Vím, že to není náš domov,“ řekl jsem. „Ale dneska nás potkalo o
našem svatebním dnu tolik neregulérních věcí, že mám dojem, že bychom
měli zachovat aspoň nějakou tradici.“
„V každém ohledu,“ zasmála se Sydney.
Opatrně jsem ji postavil na zem a moje matka se zdvořile usmála. Sice
při mně stála a všeho se vzdala, ale znal jsem ji natolik dobře, že mi
bylo jasné, že jí nějakou dobu potrvá, než vřele přijme svou novou
snachu. „Děkuju ti, mami,“ řekl jsem a objal ji.
„Myslela jsem, že jsem všechno pochopila ve vězení,“ řekla. „Ale
opravdu mi to došlo, až když jsi odjel. Nemůžu říct, že tahle situace je
pro mě vítaná, ale radši budu mít takovýhle život s tebou, než abych tě
neměla vůbec – a ani svou sebeúctu.“
Pustil jsem ji z objetí. „Jsem na tebe pyšný. Vyjde nám to. Uvidíš.
Bude to skvělý. Budeme jedna velká šťastná rodina.“
Dvě ženy mého života vypadaly, že si tím nejsou moc jisté, ale obě mě
milovaly a to mi v tu chvíli stačilo. Moje matka brzy zjistila, že může
svou nervozitu skrýt za kritiku našeho ubytování, které bylo stejně
luxusní jako moje předchozí z poslední doby, jen ještě o něco větší.
Nechal jsem ji a ulevilo se mi, že jsem mohl Sydney konečně odvést do
soukromí. Sedla si na postel a skopla si
modré boty. „Nevím, která část dnešního dne mi připadá nejvíc
neskutečná.“
Sedl jsem si vedle ní. „To je právě to. Všechno je skutečný a hlavně
ta nejdůležitější část – my dva napořád spolu. Náš sňatek uznali lidé i
Morojové.“
 „Ale moc nadšení z toho nebyli.“ Úsměv ji opustil. „Polovina mojí
rodiny mě už nikdy nebude chtít vidět. A druhá polovina, která by chtěla…
už nikdy se s mimi nebudu moct sejít.“
„Ale budeš,“ ujistil jsem ji. „O to se postarám.“ Mluvil jsem
přesvědčivěji, než jsem se cítil, a bylo mi jasné, že Sydney to poznala.
Právě se kvůli mně odstřihla od své rodiny – od svého druhu. Ačkoli jsem
nevěděl přesně, co se v ní teď odehrává, v duchu jsem si slíbil, že jí to
pomůžu překonat, jak jen budu moct.
„Měl jsi pravdu.“ Přitáhla si mě k sobě blíž. „Že tady budeme pod
ochranou. I s těmi všemi komplikacemi jsi dokázal, že všechno vychází.“
„My jsme to dokázali a ty komplikace nebudou trvat věčně. Prozatím
můžeme jen odpočívat a užívat si odměn.“ Mluvil jsem galantně, takže jsem
se nezmínil o obavách, které ji trápily. Poté, co jsem viděl reakci
jejího otce, svého otce a dokonce i Wesleyho, začal jsem mít nepříjemný
pocit, že vytoužený klid v dohledné době mít nebudeme. Ale o tom jsem
nemínil mluvit, aspoň ne dnes večer. „A mám na mysli nejrůznější odměny.
Tedy pokud nechceš jít hned spát.“
Objala mě kolem krku a přitiskla rty na moje. „To záleží na tom,
jestli ses cestou do obchodu s vínem zastavil i v drogerii.“
„Zastavil? Zatraceně, všechno jsem jim tam vykoupil, Sydney. Nemínil
jsem opakovat to, co se stalo posledně.“
Rozesmála se a nechala mě, abych ji položil na postel, kde jsem začal
se vzrušujícím a trochu i rozčilujícím pátráním po tom, jak z ní
svléknout propracované svatební šaty. Ale za tu námahu to stálo. Když
jsme pak mnohem později usnuli nazí v objetí a měli na sobě jen naše
snubní prsteny, věděl jsem, že se nám celé to úsilí vyplatilo. Veškeré
zkoušky a trápení, které jsme prožili, vedly k téhle chvíli, k téhle
dokonalé chvíli. Byli jsme přesně tam, kde jsme měli být.
O několik hodin později mě probudilo zaklepání na dveře následované
matčiným tichým hlasem: „Adriane? Máš tady návštěvu.“
Sydney se v mém náručí zavrtěla. Když slunce pronikající skrz rolety
osvětlovalo její obličej, vypadala spokojeně a krásně. Byla tak nádherná
a sexy, že jsem uvažoval o tom, že bych předstíral, že jsem mámu
neslyšel. Jenže zaklepání se ozvalo znovu, tentokrát hlasitěji. „Adriane?
Sydney? Tady Rose. Musíme si promluvit.“
To Sydney probudilo a ukončilo to moje úvahy o případné ranní
romantice. Oblékli jsme se a po chvíli vyšli do obýváku našeho apartmánu.
Seděla tam moje matka s Rose a Dimitrijem. Už jsem se chtěl do Rose
pustit, jestli nemohla počkat na vyprávění o našich vzrušujících
dobrodružstvích o něco déle…, jenže pak jsem si všiml, jak se tváří.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
Ona a Dimitrij si vyměnili pohledy. „Jill je pryč.“
„Jak to myslíš, že je pryč?“ vyhrkl jsem. „Je pořád ve škole. Včera mi
psala esemesku. Zařídila nám odvoz.“
„A má u sebe všechny strážce,“ dodala Sydney. „Eddie se vrátil, že
jo?“
Rose přikývla. „Všichni tři dhampýři byli v kampusu. Angeline s ní
byla dokonce v jedné místnosti, když zmizela.“
„Počkej… Angeline viděla, jak k tomu došlo?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ odpověděl Dimitrij. „To je právě podivné. Angeline a Jill si šly
lehnout v jejich pokoji…, a když se Angeline probudila, Jill byla pryč.“
„Nic neviděla ani neslyšela. Jill prostě zmizela jako nějakým
kouzlem.“ Rose pro efekt luskla prsty. „Angeline se cítí hrozně.“
 Sevřelo se mi srdce a zatočila se se mnou celá místnost. Jill… je
pryč? To není možné. Ne po tom všem, co jsem pro ni udělal. Přivedl jsem
ji zpátky k životu! Tohle se nemohlo stát. To musí být nějaký omyl. Eddie
by to nedopustil.
Vidíš? ozvala se teta Taťána. Říkala jsem ti, že nikdy nebudeš mít
klid. Tak jako tak tě vždycky bude něco sužovat. Ještě že máš mě, abych
ti pomáhala.
Sydney klesla do křesla a spojila si ruce v klíně. „Angeline se cítí
hrozně? Já se cítím hrozně! Měla jsem Jill na starosti. Ona byla jediný
důvod, proč jsem tam šla! Kdybych neodešla –“
„Nezačínej s tím,“ varoval jsem ji a jednou rukou jsem ji objal. Mělo
to utěšit ji i mě. „Protože tys neodešla, tebe unesli. V žádném případě
to není tvoje vina.“ Obrátil jsem se zase k ostatním a zoufale se snažil
nalézt v tom všem nějaký smysl. Když dokážu uvažovat logicky, nebudu
panikařit. „Musíme ji najít. Máte nějakou stopu?“
„Zatím ne, ale naši lidi už to tam prohledávají centimetr po
centimetru a hledají jakékoli náznaky.“ Rose si zdrceně povzdechla. „Už
za měsíc se měla vrátit sem.“
„Pomůžeme vám,“ prohlásil jsem. „Zařiďte nám let odtud.“ Sydney
nedočkavě přikyvovala.
„Zbláznili jste se?“ zeptala se Rose. „Na to mi nemusíte odpovídat. Vy
nikam nepoletíte. Tam venku není nic, co byste teď mohli udělat.“
„Navíc ta ochrana, o kterou jste včera v noci tak tvrdě bojovali, se
nevztahuje na území mimo královský dvůr,“ připomněl nám Dimitrij. „Musíte
zůstat tady – pro vaše bezpečí –, dokud se neustanoví další opatření. A
taky nestojíme o to, aby se na Jill upřela nevítaná pozornost.“ Zadíval
se na moji mámu. „To znamená, lady Ivaškovová, že to, co jste právě
slyšela, neopustí tuto místnost.
Nikdo se nesmí dozvědět, že se Jill ztratila, protože dokud bude
pohřešovaná, nemůžeme dokázat, jestli je živá nebo mrtvá. A pokud to
nemůžeme dokázat – “
„Pak nemůžete dokázat, že královna má jednoho žijícího příbuzného,“
dopověděla za něj Sydney.
Já jsem neuvažoval tak rychle, abych domyslel celou situaci až tak
daleko. Pořád jsem přemýšlel o Jill – o mé sladké soucitné Jill –, která
zmizela beze stopy. Až teď jsem si uvědomil důsledky.
„Hlasování ještě neproběhlo,“ zamumlal jsem. „Hlasování o změně
zákona.“
„Přesně tak,“ potvrdila Rose se zachmuřeným výrazem. „A pokud prosákne
ven, že je Jill nezvěstná, Lissa může ztratit trůn.“