Tajemství počasí

Jak vidět znamení v každém mráčku, vánku,

kopci, ulici, rostlině, zvířeti a kapce rosy

Tristan Gooley
Copyright © Tristan Gooley 2021
Illustrations © Neil Gower
Translation © Pavel Pokorný, 2023
Czech edition © Nakladatelství Slovart, 2023

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být

reprodukována v knižní, elektronické ani jiné podobě,
ukládána do databází či rozmnožována bez předchozího
písemného souhlasu vydavatele.

Z anglického originálu The Secret World of Weather,

poprvé vydaného v roce 2021 v nakladatelství Sceptre,
an imprint of Hodder & Stoughton Ltd, an Hachette UK company,
Carmelite House, 50 Victorie Embankment, London EC4Y ODZ,
přeložil Pavel Pokorný
Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v Praze v roce 2023
Editorka Aneta Křižková
Redakce Klára Krásenská
Korektury Jiří Kettner
Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín
Vydání první

ISBN 978-80-276-0630-6
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
www.slovart.cz
Obsah

Úvod 9
1. Dva světy 11
2. Tajné zákonitosti 21
3. Řeč nebes 37
4. Změna ovzduší 54
5. Jak vnímat vítr 68
6. Rosa a námrazové jevy 88
7. Déšť 108
8. Stopař v lese 128
9. Kroupy a sníh 141
10. Mlha 153
11. Mraky mají tajemství 165
12. Žízeň po znameních: mezihra 192
13. Místní větry 207
14. Stromy 233
15. Rostliny, houby a lišejníky 256
16. Skalní věže: mezihra 277
17. Město 289
18. Pobřeží 303
19. Zvířata 314
20. Bouřky 332
21. Nebeské a vznešené 355
22. Naše počasí 362

Zdroje 366
Bibliografie 385
Poznámka překladatele 391
Poděkování 392
Rejstřík 395
Úvod

T
ahle knížka o počasí je neortodoxní.
Nezajímám se o grafy na obrazovkách, místo
nich se soustředím na znamení, která potkáváme,
zatímco obcházíme strom nebo kráčíme po ulici – a na to,
co nám ta znamení prozrazují o současném, minulém a bu-
doucím počasí. Tento přístup nás povede hluboko do ne-
probádané, ale nádherné říše mikroklimat. Budeme se tě-
šit z drobných místních pozorování a obdivovat ty projevy
počasí, jichž si všimne jen málokdo. Jsou všude kolem nás,
na nebi a v krajině, a čekají na nás. Mnohé z nich máme
na dosah ruky.
Doufám, že vás toto putování bude bavit.
Tristan

(Poznámka: Pokud nebude řečeno jinak, budeme se zabývat mír-

ným pásem severní polokoule, v němž se nachází většina obydlené
Evropy, Severní Ameriky a Asie.)

[9]
Kapitola 1
Dva světy

Známý svět – Tajný svět –

Blokující tlaková výše – Vánek pod stromem

V
tom pozdně zářijovém dni bylo dost teplo a vanul
mírný větřík. V krajině ještě panovalo léto. Minul
jsem dub, který jsem dobře znal, a v jasném slunci
se rozhlédl po zelených kopcích South Downs, britských
křídových útesů. Před očima se mi chvěly, jak se vzduch te-
telil horkem. Nízko na nebi plulo pár nadýchaných mráč-
ků, nad nimi ale byla obloha jasná. Viditelnost nestála za
moc, ale moře jsem v dáli rozeznával jako kalný, tmavý pás.
Byl čtvrtek a o víkendu jsme si chtěli vyrazit na rodinný
piknik. V zátylku jsem cítil vánek, ohlédl jsem se a při po-
hledu na dub a jeho stín jsem věděl, že pěkné počasí vydrží.
Našel jsem dokonalé místo pro nedělní piknik.
V této krátké a prosté historce je obsaženo několik stop
a dvě znamení. Každá drobnost nám nějakým způsobem
pomáhá chápat, co počasí zatím dělalo a k čemu se teprve
chystá. Co je ale důležitější, tyto stopy nám ukazují cestu do
tajného světa počasí.

[11]
tajemství poč así

Známý svět
Předpovídání počasí si už dávno získalo špatnou pověst. Ro-
bert FitzRoy, viceadmirál Britského královského námořnic-
tva, byl v devatenáctém století v této oblasti průkopníkem.
To on přišel s pojmem „předpověď“. Jaké odměny se ale
dočkal za snahu zavést nové metody v tak náročném oboru?
Po každé předpovědi, která se nenaplnila, ho veřejnost za-
sypala kritikou. Něco takového se dá těžko snášet. FitzRoy
propadl depresím a v roce 1865 si vzal život.
Předběhl však dobu. Ještě téhož roku, kdy spáchal sebe-
vraždu, přišly učené hlavy z Královské společnosti s tímto
názorem na předpověď počasí: „Domníváme se, že nic ne-
nasvědčuje tomu, že by kterýkoli kompetentní meteorolog
věřil, že by poznatky současné vědy umožňovaly pozorova-
teli předpovídat den po dni počasí na příštích osmačtyři-
cet hodin.“
O sto let později, v polovině dvacátého století, se před-
pověď počasí stala zcela běžnou věcí, leč pochyby přetr-
vávaly. Hlavní prognostik Centrály pro předpověď počasí
v Dunstablu v hrabství Bedfordshire se v roce 1955 nevy-
jádřil právě sebevědomě: „Jakákoliv předpověď vzdálenější
než dvacet čtyři hodin je krajně nejistá.“
Teď, po dalších sedmdesáti letech, nám zabere jen pár
vteřin, abychom našli hned několik zdrojů takových předpo-
vědí, z nichž každá tvrdí, že ví, jak se projeví počasí v příštích
deseti dnech. Jak to? Naučili jsme se číst znamení na nebi
lépe? Stručně řečeno, ne.
V posledním století proběhla revoluce ve čtyřech oblas-
tech: o počasí získáváme mnohem obsáhlejší a přesnější
údaje, lépe rozumíme procesům, které počasí ovlivňují,
máme k dispozici impozantní přístroje na zpracovávání dat
a využíváme prostředky rychlé komunikace. Do počítačů,

[12]
 dva světy

které na nás chrlí své předpovědi, proudí hodnoty namě-

řené po celém světě a ve všech výškách, od teploty moře až
po vysoké vrstvy atmosféry.
Rychlý přenos informací je důležitější, než by se mohlo
zdát. K čemu by bylo měřit tlak vzduchu někde uprostřed
Atlantiku, kdyby k nám výsledná předpověď putovala přes
oceán dva týdny? Je skoro k nevíře, že před méně než sto
lety spoléhala spousta obyvatel přímořských oblastí na to,
že je před blížící se bouří budou varovat signální kužely vy-
tažené na stožár. I kdyby tehdy někdo přišel na to, jak přes-
ně předpovídat počasí na několik dnů dopředu, trvalo by
příliš dlouho, než by lidé signálními kužely předali zprávy
zasaženým oblastem.
Když se ohlédneme do minulosti, vidíme, jak v tomto
oboru postupně docházelo ke změnám, ale pro nešťast-
níky postižené náhlou změnou počasí byl někdy pokrok
příliš pomalý. Krátce před vypuknutím druhé světové války
se u západního pobřeží Irska strhla náhlá bouře. Na moři,
které bylo až do úderu vichřice klidné, tehdy zemřelo čty-
řiačtyřicet rybářů. Meteorologové, kteří bouři předpově-
děli a varovali před ní rádiem, byli od pobřeží kilometry
vzdáleni, ale varovné vysílání na ostrovy u hrabství Mayo
nedosáhlo.
Zmínil jsem se o desetidenních předpovědích. Mezi
předpovědí a spolehlivou předpovědí je ale velký rozdíl.
Zkušenost mě vede k názoru, že dokonce i mocné super-
počítače mají potíž s předpovědí vzdálenější než pět dnů
dopředu: jejich smělé předpovědi už u šestého a sedmého
dne vykazují značnou míru nespolehlivosti. Nyní jsme se
ovšem ocitli v takové fázi pokroku, kdy lze předpovědi na
pět dnů věřit, přičemž ještě před dvaceti lety jsem neměl
důvěru k předpovědím vzdálenějším než tři dny. Rychlý vý-
voj se projevuje v řadě oblastí, ale ne ve všech.

[13]
tajemství poč así

Rozvoj profesionálního předpovídání počasí způsobil,

že máme k počasí zvláštní vztah. Za prvé, většina lidí ztra-
tila víru v to, že bychom jako zdroj předpovědi mohli vní-
mat počasí samotné. Za druhé, počasí se vydělilo ze svého
domovského prostředí: ze země.
Nyní existuje nerovnováha mezi tím, jak počasí popisují
profesionálové a jak jej zakoušíme my. Jistě jste si všimli, že
televizní a internetové předpovědi ukazují rozlehlé víry za-
sahující celé kraje. Kdybychom takovou vzdálenost, jakou
pokrývá předpověď počasí, chtěli přejet autem, zabralo by
nám to třeba pět hodin, jenomže my počasí vnímáme v da-
leko menším měřítku.
Když začne nějaký meteorolog vykládat o „přeháňkách“,
s oblibou se ptám, jestli sprchne i na můj trávník. Takovou
otázkou často vyvolám smích, protože dotyční moc dobře
vědí, kam tím mířím: znají meze svých metod. Kdyby si sto
nejlepších meteorologů na světě půjčilo sto těch nejvýkon-
nějších počítačů, stejně by nedovedli říci, kde přesně zítra
zaprší. Pokud důvěrně neznají krajinu, pro kterou počasí
předpovídají, uznají totální porážku. Jsou to moudří lidé
a zvládají úžasné věci, ale když dojde na škálu, v níž člo-
věk skutečně zakouší počasí, jsou v koncích. V roce 1865
meteorologové tvrdili, že je nemožné předpovídat na příš-
tích osmačtyřicet hodin, dnes je pro počítače, které nezna-
jí krajinu, stále ještě nemožné přesně předpovídat počasí
v malém měřítku.
To ale nemusí platit pro ty z nás, kteří spoléhají na vlastní
smysly. Možná nedokážeme předpovědět, jak se vyvine po-
časí v příštích pěti dnech, ale často zvládneme přesně určit,
kde bude pršet dnes. Na tomto hřišti máme oproti meteoro-
logům ze dvou důvodů nefér výhodu. Za prvé, jejich předpo-
vědi slouží tisícům obyvatel na rozsáhlých územích, zatímco
my se zajímáme spíše o to, jak počasí ovlivní nás samotné, ne

[14]
 dva světy

někoho ve vedlejším kraji. Za druhé, meteorologové vnímají

počasí především jako atmosférický úkaz, ale my jej zažíváme
jako tvorové spjatí se zemí, která počasí utváří.
Každý člověk s citem pro okolní krajinu má moc chápat
věci, které jsou strojům odepřeny.

Tajný svět
Naše krajina formuje naše počasí.
Počítače dovedou brát v potaz velké terénní masy, ale
nezatěžují se otázkou, jak se bude počasí měnit, zatímco
se půjdeme projít kolem kopečku za vsí. V rámci libovolné
krátké procházky se může významně proměnit sluneční jas,
síla větru, teplota vzduchu a viditelnost nebo dešťové pře-
háňky. To je to, čemu odjakživa říkáme „počasí“, které se
může měnit, zatímco obcházíme dokola jediný strom. Je to
prostá pravda, ale když to řeknete profesionálnímu meteo-
rologovi, namítne: „No, to není opravdové počasí. To máte
na mysli mikroklima.“
Tuhle reakci jsem v té či oné podobě slyšel mnohokrát
a vždycky jsem přisvědčil. Ale v duchu jsem si říkal: Říkejte
si tomu, jak chcete, ale to, o čem mluvím, je počasí, které
skutečně zažíváme.
Žijeme ve městech, na kopcích, v údolích, na pobřežích,
v lesích i na ostrovech. Žijeme v krajině, která je tvarovaná
počasím a zase naopak počasí utváří. Kde jsou lesy, tam víc
prší a déšť pomáhá řadě druhů stromů, aby na takovém mís-
tě dobře rostly, což tento cyklus znovu posiluje. Lesy jsou
první indicií, že v krajině bude pršet spíše než v sousední
nezalesněné oblasti. A déšť, který zakoušíme, se mění v zá-
vislosti na tom, jaký druh stromu se nad námi klene.
Malý a plochý ostrůvek bude mít jiné počasí než soused-
ní velký a hornatý ostrov, kde zažijete na různých stranách

[15]
tajemství poč así

různé druhy počasí. Při pohledu shora má spousta ostrovů

při každém pobřeží úplně jinou barvu: jedna oblast zachytá-
vá skoro všechny deště, a na druhé téměř nezaprší. Během
téhož dne se mohou na suchých jihozápadních březích Ka-
nárských ostrovů lidé opalovat, zatímco na zarostlém pro-
tějším severovýchodním pobřeží je průtrž.
Čím blíže si zobrazíme jakoukoliv krajinu, tím pozoru-
hodnější změny najdeme. Klima mezi jedním a druhým
úbočím osm set metrů vysokého pohoří Jura ve Švýcarsku
se liší natolik, že se tu téměř dotýkají dva samostatné eko-
systémy. Na jižní straně naleznete stromy, které potřebují
teplé podmínky, jako je dub pýřitý, na severních svazích se
daří subalpínským druhům, například penízku modravé-
mu. Tato dvě prostředí odděluje hřeben široký pouhých
padesát centimetrů. Z hlediska klimatu tady jediným krokem
můžeme překonat rozdíl odpovídající tisíci kilometrů ze-
měpisné šířky či tisíci metrů nadmořské výšky. Což z defini-
ce znamená, že i počasí se často prudce mění na podobně
malé vzdálenosti, a nemůžeme se tomu divit.
Rozdíl klimatu na severní a jižní straně jalovcové houš-
tiny v mírném pásu Ameriky a Evropy je stejně velký jako
rozdíl mezi pouští a severským lesem. Vědci zjistili, že mik-
roklima v okolí těchto keřů se na několika metrech liší to-
lik jako širší klima zasahující vzdálenosti pěti tisíc kilomet-
rů. Když zkoumáme takový keř, můžeme pažemi obsáhnout
počasí celého jednoho kontinentu.
Chtěl bych zdůraznit, že tady nehovořím o teoretických
odchylkách, akademických faktech či měřeních. Mikroklima-
ta nejenže svědčí o průměrných a pravděpodobných pově-
trnostních podmínkách, ale také je sama určují. Napovídají
nám, co na vlastní kůži zakusíme. Když se naučíme rozezná-
vat, jak jednotlivé lokality odrážejí a ovlivňují počasí, zjistíme,
jak je vzrušující tyto změny předpovídat a poté také zažívat.

[16]
 dva světy

Jednou na začátku prosince jsem pod hvězdnou oblohou

došel na vřesoviště. Když jsem vykročil zpod borovic, očeká-
val jsem, že se vzduch prudce ochladí, a přesně to se také
stalo. Pak jsem si mezi vřesem všiml zamrzlých kaluží, ačkoli
na okolních pastvinách ani v lesích žádné nebyly. Měl jsem
radost, že to všechno mohu vnímat, ale co mě uspokojovalo
především – že rozumím tomu, co právě zažívám. Vřesoviš-
tě v noci velmi rychle ztrácí teplo a snadno se může stát, že
je tu o tři stupně méně než v prostředí vzdáleném pouhých
pár set metrů. (V následující kapitole se dozvíme, proč vře-
soviště tak rychle ztrácí teplo.)
Meteorologové jsou si vědomi dramatických rozdílů, kte-
ré se projevují na malém měřítku. Nenávidí je natolik, že
se vždycky snaží umisťovat své anemometry a teploměry tak
vysoko, aby se těmto výkyvům vyhnuli. Sice to z vědeckého
hlediska dává smysl, nicméně ironií zůstává, že prognosti-
kové mají ve zvyku měřit proměnné jako rychlost větru či
teplota nad úrovní, ve které je vnímáme.
Právě prognostikové však dospěli k úžasnému porozu-
mění, jak počasí funguje ve velkém měřítku: poskytli nám
„známý svět“ velkého počasí. Odvádějí skvělou práci, která
zachraňuje nespočet životů. Ale má to jisté nechtěné násled-
ky: kvůli úspěchu meteorologie uvažujeme o počasí v mno-
hem větším měřítku než v tom, ve kterém žijeme.
V této knize budeme zkoumat stopy a znamení odkrýva-
jící svět počasí, jak jej zakoušíme ve městech či v přírodě,
pod stromy a na kopcích. Některé z těchto jevů sice budou
ukazovat na události velkého měřítka, a přesáhnou tedy do
známého světa meteorologů, ale většinu z nich najdeme
ukrytou v prostoru, který obýváme. Některé máme dokon-
ce na dosah ruky. To je tajný svět počasí.
Začněme tím, že se podíváme na stopy a znamení z mojí
úvodní procházky: pomohou nám ocenit rozdíl mezi zná-

[17]
tajemství poč así

mým a tajným světem a právě do tohoto světa nám ukázat

cestu.

Blokující tlaková výše

Během mé procházky, kterou tato kapitola začala, plulo na
slunečné obloze jen pár nízkých obláčků, nad nimiž se pro-
stíralo čisté nebe. Vanul jen mírný větřík. Horký vzduch se
tetelil, viditelnost byla docela dobrá, ale detaily zůstávaly za-
střené. Každá z těchto skutečností byla stopou – charakteri-
stickou známkou letní oblasti vysokého tlaku.
Když v létě vznikne nad krajem oblast tlakové výše, věs-
tí slunečné a stálé počasí, lehký proměnlivý vítr, poněkud
zhoršenou viditelnost a sem tam nějaký ten mráček. Takové
počasí vydrží, dokud je přítomná tlaková výše, a ta je někdy
hodně vytrvalá – pak se usadí na jednom místě a nechce
se hnout. Takovým se říká „blokující tlaková výše“ a zpravi-
dla stojí za vlnami veder. Pokud tedy zjistíme, že se nachá-
zíme v oblasti vysokého tlaku, stačí, abychom sledovali, jak
je vzhledem k nám rozložená. Z toho poznáme, jak dlouho
vydrží hezké počasí.
Sledovat tlakovou výši není těžké. Jediné, co potřebuje-
me, je vědět, odkud vane vítr. Kolem těchto oblastí se stáčí
doprava – po směru hodinových ručiček –, takže když vám
fouká do zad, oblast vysokého tlaku máte po pravé ruce.
Když jsem při své procházce hleděl ze svahu, vítr jsem měl
v zádech. Věděl jsem, že se dívám směrem na jih, ale pro
jistotu jsem zkontroloval stín dubu: bylo kolem poledne,
takže slunce stálo na jihu a stín dopadal na sever. Centrum
oblasti vysokého tlaku se tedy nacházelo západně ode mne.
Země se otáčí směrem na východ, což znamená, že větši-
na větrů se orientuje stejně a vanou ze západu na východ.
Právě proto přichází změna počasí zpravidla od západu.

[18]
 dva světy

Když jsem si to všechno poskládal dohromady, bylo jas-

né, že jsem v oblasti tlakové výše. Za pomoci větru jsem pak
mohl určit, že centrum této oblasti leží na západ ode mne.
To znamenalo, že velká oblast hezkého počasí se nad kra-
jem začíná teprve zvolna přesouvat, slunečno vydrží i přes
víkend, a počasí se dokonce ještě vylepší, než se po slun-
ných dnech obloha zatáhne.
Detaily zatím nechme stranou: s blokující tlakovou výší
se ještě potkáme a pak se s ní seznámíme podrobněji. Teď
bych vám rád doporučil, abyste si zkusili uvědomit docela
obyčejnou věc. Když přijde období hezkého, slunečného
počasí, sledujte, odkud fouká vítr. Právě tehdy budou vát
lehké, někdy proměnlivé vánky, všimněte si ale, jak se směr
větru změní předtím, než blažené období sluníčka skončí
a obloha se zakaboní.
Blokující tlaková výše je velký a nápadný jev, natolik roz-
sáhlý, že ho můžeme pozorovat i mezi meteorologickými
víry a kruhy, takže přesahuje do onoho velkého známé-
ho světa počasí. Teď se ale vydejme vstříc světu tajnému,
v němž se setkáme s jevy, které nám předpověď počasí ni-
kdy neodhalí.

Vánek pod stromem

To dokonalé místo na piknik, které jsem si vybral na začátku
kapitoly, se nacházelo pod dubem. Všichni jsme už někdy
za horkého dne postávali pod stromy, abychom se trochu
zchladili, ale kupodivu si jen málokdo uvědomuje, proč to
vlastně dělá. Jistě, chceme se schovat ve stínu, ale je tu ještě
jeden tajný důvod – pod stromy nás totiž láká vánek.
Vítr vanoucí krajinou naráží do stromů, které mu stojí
v cestě, což způsobuje, že všude okolo stromu se mění tlak
vzduchu. Na návětrné straně tlak vzroste a na závětrné zase

[19]
tajemství poč así

Vánek pod stromem

poklesne. Vyšší tlak na návětrné straně vede k tomu, že se

proud vzduchu zrychluje v prostoru nad stromem, kolem
něj i pod ním, takže vánek pod stromem je rychlejší a sil-
nější než vánek kdekoli dál od stromu. Za to, že si během
horkých dnů pod stromy užíváme chládku, může nejen
stín, ale také osvěžující vánek.
Tyto dva jevy, se kterými jsme se právě setkali, vytyčují
naše teritorium. Nacházejí se na obou koncích širokého
spektra různých indicií a znamení, které budeme zkoumat.
Blokující tlaková výše je projevem masivního systému poča-
sí, a patří tak do světa, který známe. Díky ní můžeme chá-
pat, jak se počasí během několika dní vyvine na stovkách
kilometrů. Vánek pod stromem patří do tajného světa. Je
to znamení ze sféry mikroklimatu, zcela lokální, ale také
bezprostřední a spolehlivé. Oba tyto jevy dávají dohromady
užitečný a fascinující obraz počasí, které zakoušíme.
Hezké počasí vydrželo tak akorát. Užili jsme si víkendo-
vý piknik, pod dubem profukoval vánek, okolo bečely ovce
a krákaly vrány. Už v neděli se ale směr větru změnil a v pon-
dělí se zatáhlo a ochladilo.
Kapitola 2
Tajné zákonitosti

Umění sedět ve sluneční kapse – Studené nože

a teplé lžíce – Semínka, pavučiny, ptáci –
Zapařené nasycení – Koulelo se jablíčko –
Vlhká deka – Neviditelný strop

A
bychom mohli spolehlivě vykládat znamení týka-
jící se počasí, musíme nejprve dobře porozumět
tomu, co se kolem nás vlastně odehrává. Potře-
bujeme se naučit vnímat, co se za takovými jevy ukrývá,
a k tomu nám poslouží naše smysly. V této kapitole se budu
věnovat logice, která působí na pozadí toho, co ve svém
okolí vidíme. Zpočátku vám možná bude leccos připadat
složité, a proto se nemusíte za každou cenu snažit, abyste
všechny tyto principy pochopili hned napoprvé: setkáme se
s nimi ještě mnohokrát, a tak se s nimi důkladně seznámí-
me. Jakmile si začnete všímat, jak působí v přírodě, rázem
vám budou daleko bližší. Mohu vám slíbit, že díky jevům,
které si v této kapitole vysvětlíme, se zanedlouho naučíte
nacházet a luštit úžasné zákonitosti počasí. Taková schop-
nost vám zůstane na celý život.

[21]
tajemství poč así

Umění sedět ve sluneční kapse

Počasí je jako polévka z tepla, vody a vzduchu, kterou ne-
ustále míchá slunce a zemská rotace. Nikdy není zcela rov-
noměrně prohřátá ani dokonale promíchaná, takže žádné
dva dny nejsou stejné. Každý projev počasí lze rozdělit na
tyto tři složky: teplo, vzduch a vodu. Čím lépe jednotlivým
složkám a jejich chování rozumíme, tím lépe dokážeme číst
počasí. Povězme si nejprve něco o teplu.
Co je příjemnější, než se během zimního dne vyhřívat
na sluníčku! Kdo z nás někdy za tichého a chladného dne,
zatímco všude leží sníh a led, nenastavil tvář hřejivým slu-
nečním paprskům? Slunce se do nás opře svou silou a my
prožíváme radost.
Víme, že slunce vyzařuje energii, která dosahuje i k naší
planetě a ohřívá ji. Víme také, že čím více energie do nějaké
oblasti dopadá, tím je tam tepleji. Předpokládáme, že horko
nám bude třeba za letního odpoledne nebo někde poblíž
rovníku, a nijak nás neudivuje, že v zimě, během chladné
noci nebo ve velkých výškách se třeseme zimou.
Když uprostřed mrazivého dopoledne vychutnáváte teplé
slunce na tváři, otevřete oči, rozhlédněte se a uvidíte, že jsou
místa, kde zmrzlá země na slunci roztála, ale jinde zůstává
beze změny. Stačí, když si sáhnete na svou bundu a ucítí-
te, že tmavá místa jsou mnohem teplejší než ta světlá – ně-
která jsou skoro horká. Vzduch je přitom mrazivý a dělá se
vám pára u úst.
Energie, kterou vyzařuje slunce, prochází vzduchem,
dopadá na vaši tvář a vaše oblečení, ale neohřívá je rovno-
měrně. Vaše tvář se ohřála jen trochu, tmavé části vašeho
oděvu víc, světlejší méně a vzduch ještě méně. To, že se
energie slunečního svitu absorbuje nerovnoměrně, znáte
i z horkých dnů, za kterých je kapota tmavého auta na do-

[22]
 tajné zákonitosti

tek mnohem teplejší než kapota bílého vozu zaparkova-

ného hned vedle. Tmavé barvy absorbují více slunečního
záření než světlé.
I za chladného zimního dne si můžeme najít příjemné
a teplé místečko k posezení. Potřebujeme se jen porozhléd-
nout po takzvané sluneční kapse: místě, kam dopadá co
nejvíce přímého záření, kde je co největší absorpce a od-
kud vzácné teplo neuniká. Skvělým příkladem takového
místa je třeba okraj lesa na jižním svahu, obzvlášť pokud
převislé větve umožňují, aby slunce stojící nízko na oblo-
ze pronikalo dovnitř, ale oblohu přímo nad vámi přitom
zastiňují.
Svah vás vystavuje slunci a stromový porost vám pomáhá
ve třech ohledech. Les vám poskytuje útočiště před větrem,
a protože nakloněné větve chrání zem před sněhem a jino-
vatkou, zůstává tmavá, a absorbuje tak více slunečního zá-
ření. Právě příkrov větví tomuto teplu do jisté míry brání
unikat nahoru, takže zůstává lapené v kapse. Může se vám
zdát zvláštní, že vám radím, abyste si to za slunečného dne
namířili pod stromy, když je vám zima, ale teplotní rozdíl
mezi takovou kapsou a nechráněným pobytem na přímém
slunci je značný. Když potřebujete zůstat v chladném po-
časí nějakou dobu venku a přitom se nehýbat, stojí za to
poohlédnout se po nějaké sluneční kapse. Zvířata o nich
dobře vědí.
Téhož efektu můžete docílit i tím, že se posadíte pod
přečnívající střechu. V Alpách můžete často vidět, jak si
lidé pod střechou sedí v teple a pohodlí s knížkou, zatím-
co v mrazivém vzduchu jdou kolemjdoucím od úst obláč-
ky páry.
Neustále jsme obklopeni zdroji tepelného záření. Všech-
no, co má teplotu vyšší než –273 °C, vyzařuje tutéž nevi-
ditelnou infračervenou energii, které se nám dostává ze

[23]
tajemství poč así

Sluneční kapsa

slunce. Vzhledem k tomu, že všechno na naší planetě má

mnohem vyšší teplotu než –273 °C, všechno kolem nás vy-
zařuje do svého okolí energii a teplo. Horký nápoj na sto-
le vedle vás, země pod vašima nohama i strom stojící o sto
metrů dál, to všechno vydává energii, která vás zahřívá.
Pravda, ve srovnání s velkorysým sáláním tepla ze sluneční
koule žhavé přes 5000 °C a vzdálené sto padesát milionů
kilometrů nás naše okolí zahřívá jen maličko, ale nějaký
vliv přece jen má.
Každá lokalita má svůj vlastní teplotní charakter. Každá
jedinečným způsobem absorbuje teplo a vyzařováním jej
zase ztrácí. V předchozí kapitole jsme pozorovali, jak se
ochladí na studeném vřesovišti. To je typ prostředí, které
vyzařuje teplo obzvlášť rychle. Proto jsem tam mohl nara-
zit na zamrzlé louže, které nikde v blízkém okolí nebyly.
Představit si, jak takové vyzařování vypadá, může být těž-
ké. Záření urazí vesmírem cestu dlouhou miliony kilometrů,
aby ve dne naši planetu ohřívalo, kdežto v noci ochlazený
zemský povrch naopak vyzařuje zpět do vesmíru. Pochopí-

[24]
 tajné zákonitosti

me to mnohem lépe, jakmile se budeme více věnovat je-

vům, které s vyzařováním tepla úzce souvisí, jako je jinovat-
ka a rosa.

Studené nože a teplé lžíce

Další příklad, jak teplo proudí z jednoho místa na druhé,
je daleko prostší a známější. Když se něco teplého dotkne
něčeho, co je naopak chladné, začne se teplo přesouvat ze
zahřátého objektu na ten studený. Kmitající molekuly se
srážejí s molekulami sousedícího tělesa a předávají jim svou
pohybovou energii. Tomu říkáme vedení tepla.
Některé materiály vedou teplo lépe, jiné hůře. Například
kov je dobrý tepelný vodič, dřevo špatný. Proto je kovový
nůž na dotek chladnější než dřevěná lžíce, ačkoli obojí le-
želo ve stejné kuchyňské zásuvce při zcela stejné teplotě.
Kov, ze kterého je nůž vyrobený, umožňuje, aby teplo z va-
šich prstů proudilo rychleji, takže máte ve srovnání se dře-
vem pocit chladu.
Voda je lepším tepelným vodičem než vzduch. Při pro-
cházce ve studeném povětří, která vám bude připadat pří-
jemná, může jít rychle o život, pokud spadnete do vody,
protože vaše tělesné teplo bude proudit do vody mnohem
rychleji. Když ale ležíte ve spacáku na studené zemi, je vám
teplo, protože spací pytle jsou opravdu špatné tepelné vodi-
če, které brání přenosu tepla do země a do vzduchu.
Kdybyste někdy potřebovali přenocovat na holé zemi,
vyplatí se experimentovat. Skála vede teplo lépe než písek
a písek vede teplo lépe než rašelina. Každá půda má svou
vlastní teplotní charakteristiku, na kterou má velký vliv vlh-
kost země.
V tomto ohledu jsou skutečně chytrá divoká prasata.
Právě divočáci přišli na to, že mraveniště jsou velmi špatné

[25]
tajemství poč así

tepelné vodiče, takže je rozhrabávají a používají jako izolač-

ní přikrývku. Tímto příkladem můžeme téma vedení tepla
opustit, protože má vliv spíše na to, jak počasí vnímáme,
než na počasí samotné.

Semínka, pavučiny a ptáci

Teplý vzduch se rozpíná, takže je řidší než studený. Zahřátý
vzduch stoupá nad vzduch, který je chladný. Kouř z ohniště
i pára z konvice stoupá v chladnějším okolí vzhůru. Tak se
projevuje proudění: třetí způsob, jakým se teplo přesouvá
z jednoho místa na druhé.
Všimli jste si někdy, jak v Alpách stoupají chodcům od
úst obláčky dechu a vznášejí se do výšky? Naše tělesná tep-
lota je 37 °C, což je skoro vždycky víc než teplota vzduchu
kolem nás. Za chladných dnů stoupá vzduch, který vyde-
chujeme, nahoru.
Vzduch je průhledný, takže jeho proudění většinou nevi-
díme, ale probíhá všude kolem nás stejně jako tepelné vyza-
řování. Jakmile vyjde slunce, jeho sálající teplo začne zahří-
vat zem, vzduch nad ní se ohřeje a začne stoupat. Sloupci
teplého vzduchu proudícího vzhůru se říká termická kon-
vekce nebo zkráceně termika. Vzdušný sloupec může měřit
na šířku pár metrů, ale také několik set metrů.
První motorová letadla byla velmi křehká, a každý let
tak byl nebezpečný. Piloti plní adrenalinu rozhodně nestáli
o turbulentní proudění vzduchu, takže se snažili létat hlav-
ně brzy ráno, dokud slunce nestačilo ohřát zem a vyvolat
termiky. Letadlové konstrukce od té doby prošly značným
vývojem a moderní letadla většinou proudění vzduchu nijak
neohrožuje, i když jej stále pociťujeme jako otřesy v počá-
tečním a konečném stadiu letu. Když to s vámi při průletu

[26]
 tajné zákonitosti

nízkou vrstvou oblačnosti maličko cukne, je to projev kon-

vekce, proudění vzduchu.
Slunce zahřívá zemský povrch nerovnoměrně a v různé
denní doby. Svahy obrácené na východ se zahřejí mnohem
dříve než ty západní, protože slunce vychází na východě –
a platí, že nejteplejší oblasti vytvářejí nejsilnější termiky. Zčásti
v tom hraje roli povaha krajiny, ale také načasování a úhly.
Kvůli kopci může být v údolí až do odpoledne stín, a když se
tam slunce nakonec dostane, zahřeje jinak les, řeku, pole,
město nebo jezero. Tmavé a suché oblasti se ohřívají rychleji
než světlé a vlhké. Slunce je příčinou termického proudění,
ale teprve ráz krajiny určuje, kde k němu dochází.
Gilbert White, výjimečně bystrý přírodovědec, v osmnác-
tém století pozoroval „malé pavoučky, kterých je na podzim
za hezkého počasí na polích plno a kteří ze svých zadečků
dovedou vypouštět jemná vlákna, takže se mohou vznášet,
lehčí než vzduch“. Ve třicátých letech devatenáctého století
si Charles Darwin všiml, že na loď Beagle přilétali pavoučci
i tehdy, když se plavila sto kilometrů od pobřeží Argentiny.
Pavouci nejsou lehčí než vzduch, jak si myslel White: létají
či vznášejí se tak, že využívají svá vlákna jako plachty a ne-
chávají se vynášet vzdušnými sloupci. Stoupající vzduch je
může zanést přes celé kontinenty, ale obvykle jsou jejich
úžasné výpravy mnohem kratší – jistě na podzim vídáte je-
jich hedvábné pavučinky pokrývající trávu jako lesklé nitě.
S největší pravděpodobností je spatříte, jakmile nastane po-
časí, které pavoučkům obzvlášť přeje: slunečno a lehoulin-
ký vánek. Je zajímavé, že když se země ohřívá příliš a termic-
ké proudy jsou silné, pavoučci zřejmě počkají, až se situace
trochu zklidní, a teprve pak se vydávají na cestu.
Odborníci na chování zvířat už vědí nejméně sto let, že
existuje vztah mezi váhou ptáků, termickým prouděním

[27]
tajemství poč así

a denní dobou. Dravci využívají termických proudů při stou-

pání – pokud jste někdy pozorovali ptáka, který nabíral výš-
ku tím, že za slunného dne kroužil nad tmavým lesem, sle-
dovali jste praktickou ukázku tepelného proudění. Když
slunce vychází, k žádnému teplem vyvolanému proudění
ještě nedochází, ale během dopoledne už se země zahřeje
a proudy se začnou objevovat. Čím je pták větší, tím silnější
proud stoupajícího vzduchu potřebuje, takže nejprve uvi-
díme kroužit menší a lehčí dravce a pak teprve jejich vět-
ší příbuzné. Rád si to představuji jako takové hodiny: ptáci
krouží pořád dokola, a jak den postupuje, jsou větší a vět-
ší. Kroužící ptáci mapují vzestupné vzdušné proudy a teplá
místa na zemi pod nimi.
Hned po rozednění jsou termické proudy slabé a nevy-
nesou zatím ani ty nejmenší ptáčky, ale můžete pozorovat
vážky, jak tohoto nejslabšího proudění vzduchu využívají.
A ještě než vzlétnou vážky, vznesou se semínka. Řada dru-
hů rostlin tvoří semena roznášená větrem. Tyto rostliny ke
svému přežití potřebují právě termické proudy. Gravitace
se ustavičně snaží stáhnout semínka dolů k zemi, ale kdyby
začala klíčit ve stínu mateřské rostliny, nepřežila by. Semín-
ka nemají žádný vlastní pohon a neumějí se sama pohybo-
vat, takže pro mnoho druhů je proudění vzduchu klíčovým
faktorem zajišťujícím, že semínko nepřistane příliš blízko
domova a může začít úspěšný život na novém kousku země.
Abychom mohli sledovat putování všelijakých semínek,
potřebujeme si na ně posvítit. Když do temné místnosti
pronikne okénkem sluneční světlo a ozáří ta nejdrobněj-
ší smítka prachu vznášejícího se ve vzduchu, můžeme sle-
dovat podobný přírodní jev. Dobře nám poslouží i proud
slunečního svitu, ukrajující tenký a jasný pruh mezi dvěma
tmavými stromy. Nemusíte ovšem hledat dokonalé světel-
né podmínky – raději se pokuste zahlédnout semínka, kte-

[28]
 tajné zákonitosti

rá přenáší vítr. V závislosti na ročním období jimi vzduch

někdy bývá prosycený, jak potvrdí každý alergik. Nejsnáze
uvidíte velká a ochmýřená semínka, třeba chlupaté nažky,
jako má starček. Na rostlinném druhu ale nesejde. Díky
každému semínku, které uvidíte letět, se dozvíte i o těch
nejjemnějších vzdušných proudech.
Sledujte semínka a uvidíte, jak je unáší každý závan větru.
To je velmi zajímavé a ještě se k tomu vrátíme ve čtrnácté
kapitole jménem Stromy, ale prozatím se zaměřme na klid-
né dny bezvětří. Bedlivě se dívejte a povšimněte si okamži-
ku, kdy semínko začne dramaticky nabírat výšku, čím svis-
leji, tím lépe. Dostalo se do vzdušné zdviže, do termického
proudu. Dobře si prohlédněte místo, nad kterým k tomuto
pohybu došlo – prozradí vám, jak a proč semínko zachytil
termický proud. Na půdu tam bude zřejmě dopadat více
světla a lze předpokládat, že oproti svému okolí bude také
tmavší nebo sušší, a proto teplejší.
Gratuluji! Právě jste zmapovali dosud neprobádané úze-
mí. Protože jste si dali tu práci a sledovali své semínko a s ním
i maličkou termiku, nepochybně jste se stali prvním člově-
kem v dějinách, který pozoroval, jak se chovají vzdušné prou-
dy nad tímto konkrétním kousíčkem země.

Zapařené nasycení
Všichni víme, co se stane, když položíme kostku ledu na stůl,
kam praží slunce. Změní skupenství z pevného na kapal-
né – roztaje. Když se na stejné místo vrátíme za pár hodin,
možná už na stole nezůstane vůbec nic. Voda opět změnila
skupenství, tentokrát z kapalného na plynné. Vypařila se,
stala se z ní vodní pára. Nějaká část ledu dokonce prostřed-
ní krok přeskočila a sublimovala, přešla z pevného skupen-
ství rovnou na plynné. Na tom všem není nic překvapivého.

[29]
tajemství poč así

Proměna vody v opačném směru se odehrává stejně čas-

to, ale setkáváme se s ní méně. Málokdo z nás může říci, že
viděl, jak voda zamrzá v led. To, jak plynné vodní páry kon-
denzují v opar, ale sledujeme vcelku pravidelně – když bě-
hem mrazivého dne pozorujeme svůj dech, když vidíme,
jak se kouří z horké kávy nebo jak unikají výfukové zplo-
diny aut. Když voda mění skupenství, odehrává se spous-
ta zajímavých věcí, kterých si ale většinou vůbec nevšim-
neme.
Kondenzace – změna plynu v kapalinu – je při sledování
počasí nejvýznamnější. Veškerý vzduch na naší planetě ob-
sahuje vodu v plynném skupenství: nikde není zcela suchý
vzduch, ani nad těmi nejsuššími pozemskými pouštěmi. Čím
je vzduch teplejší, tím více vody v plynném skupenství doká-
že pojmout. Pokud už vzduch nedokáže přijmout víc vod-
ní páry, znamená to, že je „nasycený“. K nasycení dochází
buď tak, že vzroste množství vodní páry, nebo teplota klesne
na takovou úroveň, že už vzduch nedokáže udržet všechnu
vodu v plynném skupenství. V takové situaci pára konden-
zuje na tekutinu a voda začne být vidět: výsledkem tohoto
procesu jsou oblaky, mlha a opar. Mějte na paměti, že když
vodu vidíme, znamená to, že je v kapalném nebo pevném
skupenství. Plynná vodní pára je neviditelná.
Totéž platí i obráceně: když se vzduch vysuší nebo ohře-
je, mlha a mraky zmizí, změní se zpátky v plynnou a prů-
hlednou vodní páru. Pokaždé když pozorujeme, jak se ob-
jevuje či mizí mlha nebo oblak, sledujeme tento proces.
Teplota, na kterou se potřebuje vzduch ochladit, aby
dosáhl nasycení, se nazývá „rosný bod“. Čím víc je ve vzdu-
chu vody, tím vyšší je teplota rosného bodu a naopak. Jiný-
mi slovy, hodně vlhký vzduch vytvoří oblaky už při mírném
ochlazení, naopak hodně suchý vzduch k tomu potřebuje
daleko nižší teplotu.

[30]
 tajné zákonitosti

Když za chladného dne ustane déšť a začne svítit slun-

ce, všimněte si, jak se nad porostem nebo nad silnicí vytváří
opar. Slunce zahřálo dešťovou vodu tak, že se vypařila ve for-
mě vodní páry, která je neviditelná. Ta se ale ve vyšší vrstvě
vzduchu rychle ochladila, dosáhla rosného bodu a saturace.
Pára zkondenzovala, změnila se zpátky na vodu a ukázala se
nám jako hadovité pramínky mlhy.
Zkrátka, klíčová je teplota. Pokud klesne, je pravděpo-
dobné, že se pára změní ve vodu, kterou už můžeme vidět.
Za chladných rán pozorujeme, jak z hladiny rybníků stoupá
opar, zatímco během horkých dnů se s mlhou nesetkáme.

Koulelo se jablíčko – stabilita

Každé ráno se dívám na oblohu a uvažuji, jestli vypadá sta-
bilně. Je to velice důležitý návyk, díky kterému se toho mů-
žete během pár vteřin hodně dozvědět. Jakmile pochopíte,
jak na to, rychle si to zautomatizujete. Než tuhle kapitolu
dočtete, budete to umět.
V přírodě existuje spousta scénářů, kdy se střídají obdo-
bí stability a nestability. Pokud přibývá zvířat, která žerou
predátoři, například králíků, daří se dobře šelmám, které
se jimi živí – v tomto případě liškám. Mají spoustu mladých
a sežerou hodně králíků, čímž populace králíků poklesne.
Pokud lišky uloví králíků příliš mnoho a jejich počet se tak
prudce sníží, lišky začnou hladovět, ale populace králíků
začne opět narůstat. Tak se celý cyklus zopakuje od začát-
ku. Za těchto podmínek by se dalo čekat, že populace krá-
líků bude vcelku stabilní: jakýkoli výkyv způsobí změny,
které povedou k podobnému stavu, jaký panoval na začát-
ku. Kdyby však nějaká nemoc vyhubila všechny lišky, počet
králíků by se mohl načas vymknout kontrole a populace
by ztratila stabilitu.

[31]
tajemství poč así

Ve stabilních systémech vznikají vlivem změn takové síly,

které situaci vracejí zpět do počátečního stavu. V nestabil-
ním systému vede změna k sérii dalších změn, což vytváří
smyčku, kdy změny neustále narůstají. Zcela nevědecky by
se dalo říci, že nestabilní situace je taková, kdy stačí zrnko
a utrhne se celá lavina.
Se stabilitou můžeme experimentovat i doma. Na ku-
chyňský stůl položte velkou mísu a dejte do ní jablko. Když
ho necháte sklouznout po stěně mísy, skutálí se zpátky na
dno. Můžete jablko stokrát postrčit po stěně nahoru, ale
„systém“ se vždycky vrátí do počátečního uspořádání. Je
stabilní.
Pak otočte mísu dnem vzhůru a postavte jablko na něj.
Zase do něj trošku strčte a uvidíte, jak se rychle skoulí z mísy
dolů, spadne z kuchyňského stolu a rozkutálí se po podla-
ze. Stačí malé šťouchnutí a zvrtne se to. Tak takový je ne-
stabilní systém.
Atmosféra je buď stabilní, nebo nestabilní. Abychom
uměli rozpoznat, která je která, potřebujeme se vyznat v la-
tentním teple. Domnívám se, že uvolňování latentního tep-
la je nejméně probádaným procesem ze všech důležitých
faktorů kolem počasí. Sice chvilku trvá, než ho člověk po-
chopí, ale jakmile se s ním seznámíte, bude vám jasné, proč
a jak fungují určité velmi prosté, leč velmi významné projevy
počasí. Skoro okamžitě pak budete umět odhadnout, jest-
li je počasí právě stabilní, nebo ne, a zvládnete to odůvod-
nit. To je něco, co potřebujeme znát a co stojí za námahu.

Vlhká deka – latentní teplo

Energie se může přesouvat a měnit svou formu, ale nikdy
se neztratí. Celkové množství energie zůstane vždycky za-
chováno. Je to zákon vesmíru a ten se nedá porušit.

[32]
 tajné zákonitosti

Vodní pára má více energie než voda v kapalném skupen-

ství, a ta zase má více energie než led. To znamená, že když
se pára mění ve vodu nebo voda v led, tato energie musí ně-
kam přejít: uvolní se do vzduchu ve formě tepla, kterému
se říká „latentní teplo“. Slovo „latentní“ pochází z latinské-
ho latere, což znamená „skrývat se“. Tentýž proces funguje
i v opačném směru: kdykoliv se led mění ve vodu nebo voda
v páru, absorbuje latentní teplo.
Voda jako kapalina se nemůže ochladit na teplotu niž-
ší než 0 °C ani zahřát na teplotu přesahující 100 °C.* Tyto
teploty jsou pevně dané, protože při přechodu vody z jed-
noho skupenství do druhého se veškerá přebývající ener-
gie spotřebuje na samotnou změnu stavu – přechod vroucí
vody na plyn nebo ledu na vodu. Žádná energie není vyna-
ložená na změnu teploty vody.
Představte si velkou mísu vody, ve které plave spousta
kostek ledu. Zkuste změřit teplotu vody a vyjde vám 0 °C.
Když mísu začnete trochu zahřívat, led začne tát. Pokud ji
na pár minut zavřete do mrazáku, ledu přibude. V obou
případech se ale teplota vody nezmění. Pořád to bude 0 °C.
Když budete silněji zahřívat vroucí vodu, dostanete sice víc
páry, ale teplotu vody nezvýšíte. Pokud si v receptu přečte-
te, že se má tekutina „hodně vařit“, neplýtvejte zbytečně
plynem: teplota vody nepřesáhne 100 °C, ale zapaříte si
kuchyni.
Teď jsme připraveni podívat se, jak tohle všechno souvi-
sí s viditelnými projevy počasí. Když dojde k nasycení vzdu-
chu a kondenzaci, vznikne oblak. To ale znamená, že se
musí uvolnit energie ve formě tepla, protože tvorba mra-
ků zahřívá vzduch. Už víme, že teplý vzduch se rozpíná

* Tyto teploty jsou závislé na tlaku vzduchu a na čistotě vody, což je ale
v této souvislosti irelevantní.

[33]
tajemství poč así

a je řidší, takže když vzniká mrak, uvolňuje se teplo, které

ohřeje vzduch, ten se zředí a začne stoupat. To může vést
k dalšímu rozpínání, ochlazování, nasycení a v důsledku
k tvorbě dalších mraků. Jak se oblak zvětšuje, energie uvol-
něná vodními parami může tento proces dál posilovat.
Teoreticky vzato by takový proces mohl pokračovat do-
nekonečna, ale latentní teplo uvolněné vznikem mraků vět-
šinou nestačí k tomu, aby proces pokračoval, takže jde do
ztracena. Vytvoří se oblaky, které nejsou vysoké, ale široké.
Někdy ale uvolněné teplo přece jen umožní, že se proces
nezastaví a cyklus se začne živit sám v sobě – takovým způso-
bem rostou vysoké mraky. Pokud tento růst dále expandu-
je, může se nakonec utrhnout ze řetězu a strhne se bouřka.
Množství tepla, které se uvolní při vzniku oblaku, je pev-
ně dané. Čím to, že některé mraky narostou hrozivě do
výšky, zatímco jiné zůstanou ploché a spořádané? Odpo-
věď se skrývá v tom, jak se s výškou mění teplota atmosféry.
Pokud se vzduch s rostoucí výškou ochlazuje rychleji, než
mrak svým stoupáním a rozpínáním ztrácí teplo, na cestě
vzhůru ho nic nezastaví. To je příklad „nestabilní atmosfé-
ry“. Vždycky když je dole vzduch teplý a nad ním výrazně
chladnější, je atmosféra nestabilní. Pokud vzduch s výškou
chladne postupně a pomalu, mraky trochu vystoupají, ale
pak se zastaví a zploští. To je stabilní atmosféra.
Nelze čekat, že byste stabilitu nebo nestabilitu mohli vi-
dět na vlastní oči, protože vzduch je neviditelný. Oblaky ale
fungují jako indikátory tohoto jevu. Pokud rostou vertikál-
ně, jsou vyšší než širší a nezdá se, že by narážely na nějaký
zjevný strop, je atmosféra nestabilní. Jablko se může každou
chvíli skutálet. Stabilita povětří ovlivňuje skoro všechny jevy
oblačnosti, které budeme zkoumat.
Nestabilní atmosféru jsme všichni zažili. Jsou to ta horká
a vlhká odpoledne na konci léta, kdy cítíme, že se počasí

[34]
 tajné zákonitosti

musí „zlomit“. Za suchého horka takový pocit nemíváme.

To, co v takové situaci nepřímo vnímáme, je energie latent-
ního tepla. Teplý, velmi vlhký vzduch stoupá, pára konden-
zuje a tvoří se mraky. A protože je vzduch tak vlhký, dochází
k silné kondenzaci, při níž se uvolňuje velké množství la-
tentního tepla. To jen přilévá olej do ohně: mraky dál ros-
tou a blíží se bouřka.
Měli jste někdy v teplém a dusném dni tušení, že bude
nepříjemně teplo i v noci? To je znamení, kterému říkám
„vlhká deka“.
Když je vzduch hodně vlhký, není příliš pravděpodobné,
že by se v noci náhle ochladilo. To proto, že latentní teplo
vodních par funguje jako brzda ochlazování. Když se vlhký
vzduch začne ochlazovat, rychle dosáhne rosného bodu
a vodní pára začne kondenzovat. Tím se uvolní spousta
latentního tepla, takže teplota vzduchu nemá možnost
příliš klesnout. Latentní teplo vodních par vytvoří vlhkou
deku.

Neviditelný strop
Všimli jste si, že oblaky někdy vypadají, jako by narazily na
jakýsi neviditelný strop?
Teplota v atmosféře obyčejně se vzrůstající výškou kle-
sá. Jsme na to zvyklí – očekáváme sníh na vrcholcích hor,
ne na úpatích. Ale tento trend neplatí vždycky. Nad chlad-
nějším vzduchem někdy naopak sedí vrstva vzduchu tep-
lejšího, která funguje jako poklička nad nižšími vrstvami.
Když stoupající vzduch narazí na teplejší vrstvu, oka-
mžitě přestane stoupat. Narazí na neviditelný strop známý
jako teplotní inverze a pod touto vrstvou teplejšího vzdu-
chu se rozprostře. V této poloze je atmosféra extrémně
stabilní.

[35]
tajemství poč así

S efektem „neviditelného stropu“ se ještě mnohokrát se-

tkáme – dochází k němu často a objevuje se v nejrůznějších
výškách. Sami jste na něj už jistě natrefili. Pokud jste ně-
kdy shlíželi do údolí, ve kterém ležela plochá vrstva mlhy,
nebo jste sledovali, jak se horní okraj bouřkového mraku
rozprostírá do stran, pozorovali jste inverzi.