Jan Pavlík

Zápočtový úkol č.1

Srazil mě z kola!
Kdykoliv se nás někdo zeptá, jak jsme se potkali, vyprskneme smíchy-je to tak směšný příběh. Vyjela
jsem na kole za kamarádem. Jezdím vždy příliš rychle a tentokrát se stalo to, že když jsem zatočila za
roh, objevila se odnikud ruka. Během další chvíle už jsem letěla vzduchem do cizí zahrady.

Nejenom, že jsem byla zmatená, dokonce jsem nevěděla, kde jsem a slyšela jsem lidi, jak říkají: ‘Co jsi
to udělal, Rossi? Myslíte, že je v pořádku?’. Bylo mi příšerně trapně. Po tom všem, jsem stále ležela v
záhonu pod kolem.

Chtěla jsem se odplazit pryč, protože jsem zrzka se světlou pletí, která snadno zčervená. Doslova šlo
cítit, jak mi začíná sálat teplo ve tváři. Vyškrábala jsem se zpět na nohy a naštvaně jsem odvětila:
‘Jsem v pořádku, jsem v pořádku’. Nasedla jsem na kolo a vyrazila po cestě v naději, že už ho a ani
jeho kamarády znovu nikdy neuvidím.

Přesto se to stalo. Až podivným zásahem dvojího osudu, jsem je opět potkala na cestě zpět. A jak
naschvál, uletěla mi baseballová čepice přímo k nim. Stálo mě to veškerou odvahu, abych se pro ni
vrátila a ostýchavě si ji vzala.

Rosse jsem už někde viděla, ale nikdy jsem s ním nemluvila. Takže, když mi druhý den přišla na práh
kytice květin se vzkazem: "Přeji hezký den," věděla jsem, od koho je. Květinářka mi to potvrdila: Ano,
byl to vysoký blonďák a pracoval jako zahradník.

Chtělo to hodně odvahy, ale věděla jsem, že za ním musím jít a poděkovat mu osobně. A byla jsem
ráda, že jsem to udělala-i když se mi třásla kolena. Byla jsem ohromena. Velmi dlouho jsme si
povídali a o pár týdnů později mě pozval na večeři. A bylo to. Nyní jsme manželé už jedenáct let.

Naprosto věřím v osud, ale myslím si, že svůj osud si musíte vybudovat sami. Kdyby mi Ross neposlal
květiny a kdybych mu nešla poděkovat, nic z toho by se nestalo.