Historie Evropské integrace

Evropská integrace je proces industriální, ekonomické, sociální, justiční a kulturní

integrace - požadavek, stav nebo trend sjednocení či ucelení kvalitativně obdobných prvků
společenského systému v jeden celek - států v Evropě nebo v přilehlých oblastech. Vznikla za
účelem vytvoření takových podmínek, aby se druhá světová válka nebo válka jí podobná
nemohla opakovat. Tudíž se tento proces vytváření stále užšího svazku mezi Evropskými
národy zrodil brzy po druhé světové válce. V této době u jednotlivých členských států
zahrnuje přenášení některých svých kompetencí na společné instituce jako je například
Evropská unie nebo Rada Evropy.
Snahu o spojení Evropských území je možné zaznamenat již ve starší historii Evropy.
Například, kdy někteří z vládců toužili po nejrozsáhlejší mocenské nadvládě nad ostatními
zeměmi, nebo kdy vznikaly různé vojenské či jiné spolupráce.

Počátky spolupráce
Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci, neboli OEEC - založena roku
1948 - byla jedním z prvních náznaků spolupráce mezi Evropskými zeměmi. Měla 18 členů,
kteří společně rozhodovali o rozdělení americké pomoci v rámci Marshallova plánu. Roku
1961 z ní vznikla Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, OECD.
S cílem prosazovat demokracii a chránit lidská práva vzniká 5. května 1949 Rada
Evropy. Vytvořilo jí 10 západoevropských zemí. Díky tomuto, roku 1953 vstupuje v platnost
Evropská úmluva o lidských právech.
9. května 1950 Robert Schuman - tehdejší francouzský ministr zahraničních věcí -
uvádí plán větší spolupráce, a to integraci uhelného a ocelářského průmyslu. Tento den se
později slaví jako Den Evropy.
Na základě zmíněného plánu bylo jedním z pokroků k Evropské integraci založení
Evropského společenství uhlí a oceli - 1951. Mělo 6 účastníků a to: Belgii, Francii, Itálii,
Lucembursko, Západní Německo a Nizozemsko. Cílem bylo koordinování produkce k
předejití hospodářským konfliktům, které přispěly ke vzniku první světové války. Tímto
došlo k tomu, že již žádná z jmenovaných zemí nemohla sama vyrobit válečné zbraně, které
by mohla obrátit proti ostatním. Existence Evropského společenství uhlí a oceli vzniká však
až roku 1952.
Na základě úspěchu Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli
rozšiřuje šest základních zemí spolupráci na další hospodářské oblasti. 25. března 1957 je
dvěma Římskými smlouvami založeno Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské
společenství pro atomovou energii (Euratom). Avšak v tomto období po dobu 40 let kontinent
rozděluje studená válka.
Ve francouzském Štrasburku se 1958 konalo první zasedání Evropského
parlamentního shromáždění, jehož zvolený předseda byl Robert Schuman. Zaměňuje
Společné shromáždění Evropského společenství uhlí a oceli a je předchůdce nynějšího
Evropského parlamentu. Svůj název z Evropského parlamentního shromáždění na Evropský
parlament změní roku 1962.
 Následovalo několik událostí jako: vytvoření Evropského sdružení volného obchodu,
EHS podepisuje svou první velkou mezinárodní smlouvu nebo začátek celní unie (zrušení
vnitřních cel).
Rozšiřování společenství
Po událostech z tzv. zlatých šedesátých let, roku 1973 vstupují do společenství první
noví členové: Dánsko, Irsko a Spojené království s Řeckem (1981), Španělskem (1986) a
Portugalskem (1986), Rakouskem (1995), Finskem (1995), Švédskem (1995) a dalšími
zeměmi v zápětí. V této době se v Evropě začíná rozšiřovat demokracie.
V únoru 1992 je podepsána Maastrichtská smlouva, která stanovuje jasná pravidla pro
budoucí jednotnou měnu, zahraniční a bezpečnostní politiku a užší spolupráci v oblastech
spravedlnosti a vnitřních věcí. Smlouva vstupuje v platnost 1. listopadu 1993, a tímto
oficiálně vzniká Evropská unie.
Roku 1995 vstupuje v platnost Schengenská dohoda. Vztahovala se k 7 zemím:
Belgii, Francii, Lucembursku, Nizozemsku, Německu, Španělsku a Portugalsku. Zahrnuje
volný pohyb cestujících bez pasových kontrol na hranicích. V současné době je součástí
schengenského prostoru 26 zemí.
V 11 zemích se 1999 pro obchodní a finanční transakce zavádí euro, avšak mince a
bankovky jsou zavedeny později.
Další rozšíření
Po zasažení budov v New Yorku roku 2001 země Evropské unie posilují spolupráci v
oblasti boje proti trestné činnosti. Zásluhou Lisabonské smlouvy EU obdržuje moderní
instituce a efektivní způsob práce.
Cílem Niceské smlouvy, která vstoupila v platnost roku 2003, je reforma institucí a
jejich příprava ke stálému účinnému fungování i poté co se zvýší počet členů.
1. května 2004 přistupuje k Evropské unii 10 nových zemí, včetně České republiky.
Tímto definitivně uzavírají rozdělení Evropy, k němuž došlo po druhé světové válce.
2007 - 27 zemí podepisuje Lisabonskou smlouvu za účelem vytvoření demokratičtější
EU, schopné čelit například změně klimatu.

Poslední náročné desetiletí

Roku 2008 začala hospodářská krize a několik zemí se dostalo do finančních
problémů, tudíž EU zakládá tzv. bankovní unii s cílem zajistit větší bezpečnost a spolehlivost
bank.
K dalším událostem patří také, Nobelova cena míru udělena Evropské unii (2012),
přistoupení Chorvatska nebo teroristické útoky v řadě evropských měst.
23. června 2016 hlasuje Spojené království o odstoupení z EU - odstupuje roku 2020.

Smlouvy ustanovující Evropskou unii

Mezi smlouvy ustanovující EU (v chronologickém pořadí od nejnovější po nejstarší)
patří: Lisabonská smlouva, Niceská smlouva, Amsterodamská smlouva, Maastrichtská
smlouva - smlouva o EU, Jednotný Evropský akt, Bruselská smlouva - smlouva o jednotných
orgánech, Římské smlouvy o EHS a EURATOMU, Smlouva o založení Evropského
společenství uhlí a oceli.