Historický kontext poválečné Evropy po druhé světové válce

Po druhé světové válce se Evropa ocitla ve stavu politické a ekonomické nestability. Dlouhodobé
bombardování zničilo většinu velkých měst. Zvlášť byla poškozena dopravní infrastruktura, protože
želecnice, mosty a přístavy byly v rámci náletů speciálně cíleny, zatímco velká část obchodních lodí
byla potopena. Veškeré obchodní flotily byly zničeny, zahraniční investice zlikvidovány a finanční i
zahraniční trhy rozvráceny. Ačkoli většina malých měst a vesnic neutrpěla tolik škod, zničení dopravy
je ekonomicky izolovalo (Judt, 2001, s. 1-2). Byly narušeny komunikační kanály a nedostatek potravin
byl všudypřítomný po celé Evropě, zejména během kruté zimy 1946-1947. Narůstala tak bída a sociální
nespokojenost obyvatelstva. Žádný z těchto problémů nebylo možné napravit, protože většina zemí,
která byla zapojena do války, vyčerpala své pokladnice. Během dvou let po válce sovětská kontrola nad
východní Evropou a zranitelnost západoevrospkých zemí vůči sovětské rozpínavosti zvýšily pocit krize
(Ellwood, 1992, s. 31). Winston Churchill v březnu 1946 ve Fultonu pronesl památnou řeč o spuštěné
tzv. “železné opony” na evropské pevnině. Válečné spojenectví mezi Sovětským svazem a Spjenými
státy skončilo a nastalo nové obdomí známé jako “studená válka” (Kissinger, 1999, s. 454). Je důležité
poznamenat, že jedinou hlavní mocností, jejíž infrastruktura nebyla poškozena, byly právě Spojené
státy. Ekonomická obnova Evropy se tak stala naléhavým úkolem a americká pomoc byla dychtivě
vítána (Kissinger, 1999, s. 30).

Prezident Truman si uvědomoval nutnost americké angažovanosti v Evropě, protože moc dobře věděl
že zdroje OSN a UNRRA byly nedostačující. V lednu 1947 prezident Harry S. Truman jmenoval nového
ministra zahraničí George C. Marshalla. Ktátce po Marshallově nástupu do funkce se objevila krize
týkající se Řecka a Turecka. V únoru 1947 Británie oznámila, že si již nemůže dovolit poskytovat
vojenskou ani finanční podporu Řecku. Spojené státy americké ragovaly dne 12. března 1947
vyhlášením tzv. “Trumanovy doktríny”, která stanovila poskytunutí politické, vojenské a ekonomické
pomoci všem demokratickým národům ohroženým rostoucími prvky totality. Doktrína zejména řešila
otázku Řecka a Turecka. Truman požádal Kongres o finanční podporu těmto dvěma státům ve výši 400
milionů dolarů.

Ještě předtím, než byl představen Marshallův plán, se George C. Marshall v březnu 1947 účastnil v
Moskvě konference “Velké čtyřky” o budocnosti Německa. Konference však skončila neúspěchem,
protože Sovětský svaz se západními spojenci se nedokázal dohodnout o budoucím uspořádání
Německa. O pár měsíců později, 5. čevna 1947, pronesl George C. Marshall svůj historický projev na
Harvardské univerzitě, ve kterém nastínil komplexní program hospodářské pomoci pro vekostrukci
válkou zničené Evropy Tento projev znamenal oficiální začátek Programu hospodářské obnovy (ERP),
též znýmý jako “Marshallův plán”. Cílem bylo zabránit šíření komunismu v západní Evropě, stabilizovat
mezinárodní řád způsobem příznivým pro rozvoj politické demokraci a volnotržních ekonomic a co
nejrychleji napravit devastaci evropských oblastí zasažených válkou. Marsahll ve svém projevu vyjádřil
přesvědčení, že prosperující a stabilní Evropa bude pro Spojené státy klíčovým aktérem a přispěje ke
globálnímu míru a bezpečnosti. Zdůraznil, že Spojené státy jsou připraveny poskytnou finanční pomoc
při obnově infrastruktury, revitalizaci průmyslu a stabilizaci ekonomik. Evropská reakce na Marshallův
projev byla rychlá a pozitivní (Brusse, 2020, s. 18-20). Britští a francouzští ministři zahraničí (Ernest
Bevin a Georges Bidault) se setkali a vydali společné komuniké, v němž vyzali dvaadvacet evropských
národů, aby vyslaly své zástupce do Paříže a aby vypracovali kooperativní plán obnovy (Hogan, 1987,
s. 61). Jednání v Paříži začala 27. června 1947 a setkalo se zde 16 států: Francie, Velká Británie,
Rakousko, Belgie, Německo, Dánsko, Řecko, Island, Irsko, Itálie, Nizozemí, Norsko, Portugalsko,
Švédsko, Švýcarsko a Turecko. Marshallův plán přijalo také Československo a Polsko, avšak byly
donuceni Sovětským svazem plán odmítnout (Brusse, 2020, s. 20-21). Stejně tak i ostatní státy
Východního bloku. Odmítnutí Marshallova plánu pro ně znamenalo velkou ránu.

Kongres drtivou většinou schválil zákon o ekonomické spolupráci a dne 3. dubna 1948 prezident
Truman zákon podepsal (Milestone Documents, online).