DEREK LANDY

'1­9 !$9 35„¨$

 Text copyright © Derek Landy, 2009
Illuminated letters copyright © Tom Percival, 2009
Cover design © blacksheep-uk.com, 2017
Cover illustration © Tom Percival, 2017
Skulduggery Pleasant™ Derek Landy
Skulduggery Pleasant logo™ HarperCollins Publishers
Translation © Pavel Kaas, 2024
Czech edition © Nakladatelství Slovart, s. r. o., 2024
All rights reserved

Detektiv kostlivec. Hrůza bez tváře

Z anglického originálu Skulduggery Pleasant. The Faceless Ones
vydaného nakladatelstvím HarperCollins Children’s Books
v roce 2009 přeložil Pavel Kaas
Redigovala Viola Somogyi
Korektury Adéla Lapáčková
Editorka Kateřina Eliášová
Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v roce 2024
Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín
Vydání první

ISBN 978-80-276-0898-0
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
www.slovart.cz
 1

MÍSTO ČINU

rtvý muž se nacházel v obývacím pokoji, kde le-

žel obličejem dolů na podlaze vedle konferenční-
ho stolku. Říkali mu Cameron Light, ale to bylo
v době, kdy mu srdce ještě bušilo a plíce dýchaly. Jeho krev
zaschla na koberci ve velké skvrně, která se šířila kolem mís-
ta, kde ležel. Měl bodnou ránu ve spodní části zad. Byl úplně
oblečený, ruce měl prázdné a místnost nevykazovala žádné
stopy násilí.
Valkýra se pohybovala po místnosti, jak ji to naučili, zkou-
mala podlahu a povrchy, ale dokázala se vyhýbat pohledu na
tělo. Necítila žádnou zvláštní potřebu vidět z oběti víc, než
nezbytně musela. Pohled jejích tmavých očí sklouzl k oknu.
Park naproti přes ulici byl prázdný, skluzavky se leskly deštěm
a houpačky skřípaly v chladném ranním větříku.
Za jejími zády se ozvaly kroky. Valkýra se otočila a uvi-
děla, jak Smrtislav Hezoun vytahuje z kapsy saka sáček jaké-
hosi prášku. Detektiv měl na sobě proužkovaný oblek, kte-
rý úspěšně maskoval kostru, a klobouk naražený nízko nad

7
očními důlky. Ponořil prst v rukavici do sáčku a začal mí-
chat, aby rozmělnil hrudky.
„Nějaké postřehy?“ otázal se.
„Útok přišel nečekaně,“ odpověděla Valkýra. „Z absence
jakýchkoli známek obrany vyplývá, že neměl čas bojovat.
Stejně jako ostatní.“
„Takže vrah se buďto umí přiblížit v naprosté tichosti…“
„Nebo mu jeho oběti důvěřovaly.“ Ta místnost ve Val-
kýře vyvolávala dojem, jako by tu něco tak úplně nesedě-
lo. Důkladně se rozhlédla. „Jsi si jistý, že tady bydlel? Nikde
žádné knihy o magii, žádné talismany, žádné ozdoby na stě-
nách, nic.“
Smrtislav pokrčil rameny. „Někteří mágové si užívají živo-
ta na obou stranách. Jejich komunita je tajnůstkářská a uza-
vřená, ale výjimky existují – to jsou ti, co pracují a pohybují
se v takzvaném světě ‚smrtelníků‘. Tady pan Light měl zjevně
pár přátel, co nevěděli, že je čaroděj.“
Na polici byly zarámované fotografie jak Lighta, tak dalších
lidí. Přátelé. Blízcí. Už jen z fotek to vypadalo, že měl dobrý
život, život naplněný přátelstvím. A teď to samozřejmě skon-
čilo. Už nebyl žádný Cameron Light, jen bezduchá schránka
na koberci.
Místa činu, zauvažovala Valkýra, jsou docela depresivní.
Podívala se na Smrtislava, který právě rozsypával prášek
do vzduchu kolem sebe. Říkalo se tomu duhový prach, pro-
tože zbytkové stopy magie měnily jeho barvu. Tentokrát však
prášek barvu nezměnil a jen se zvolna a bez jakýchkoliv pře-
kvapení snášel na podlahu.
„Ani stopa,“ zamumlal detektiv.
Přestože jí pohovka zakrývala výhled na tělo, Valkýra stá-
le viděla jednu nohu. Cameron Light měl na sobě černé boty

8
a šedé ponožky s vytahaným lemem. Jeho kotník byl nápad-
ně bledý. Valkýra popošla, aby jí z dohledu zmizela i noha.
Do místnosti vešel holohlavý muž se širokými rameny
a pronikavýma modrýma očima. „Detektiv Crux se blíží,“ řekl
pan Požehnaný. „Jestli vás přistihne na místě činu…“ Nedo-
řekl. Ani nemusel.
„My už jdeme,“ řekl Smrtislav. Navlékl si kabát a omotal
si šátek kolem spodní poloviny lebky. „Mimochodem, oce-
ňujeme, že jste nás k tomu zavolal.“
„Detektiv Crux se nehodí pro vyšetřování tohoto druhu,“
odpověděl Požehnaný. „Proto Svatyně potřebuje, abyste se
vy a slečna Kainová vrátili do našich služeb.“
Když mu Smrtislav odpověděl, v jeho hlasu bylo znát po-
bavení. „Myslím, že v tom by s vámi Thurid Guild tak úplně
nesouhlasil.“
„Nicméně jsem Velkého mága požádal, aby se s vámi dnes
odpoledne sešel, a on mi to slíbil.“
Valkýra nadzvedla obočí, ale neřekla nic. Požehnaný byl
nejen jedním z nejmocnějších mužů světa, ale zároveň patřil
k těm nejděsivějším. Pořád ještě jí z něj naskakovala husí kůže.
„Guild řekl, že si s námi promluví?“ zeptal se Smrtislav.
„Nebývalo zvykem, že by takhle měnil názor.“
„Zlé časy,“ komentoval to Požehnaný stručně.
Smrtislav kývl a Valkýra ho následovala ven. Navzdory
zatažené obloze si detektiv nasadil sluneční brýle, jež skryly
jeho prázdné oční důlky před pohledy kolemjdoucích. Po-
kud by tam tedy vůbec nějací kolemjdoucí byli. Zdálo se, že
v tomto počasí většina rozumných lidí zůstala pod střechou.
„Čtyři oběti,“ řekl Smrtislav. „A všechno teleporteři. Proč?“
Valkýra si s jistým úsilím zapnula kabát. Její černý outfit
jí zachránil život víckrát, než by se jí chtělo počítat, ale každý

9
pohyb, který v něm udělala, jí připomínal, že od doby, kdy
jí ho Ohavec Náprstek ušil, poněkud povyrostla. Už jí zkrát-
ka není dvanáct. Musela odložit boty, protože jí byly příliš
malé, a koupit si obyčejné v právě tak obyčejném, ničím ne-
zajímavém obchodě. Potřebovala, aby se Ohavec proměnil
ze sochy zpět v muže a ušil jí nové oblečení. Na okamžik ji
přepadl provinilý pocit, že přemýšlí naprosto sobecky, pak
se ale přiměla soustředit znovu na práci.
„Možná, že Cameron Light spolu s ostatními teleportery
vrahovi něco provedli a tohle je jeho – nebo její – pomsta.“
„To je teorie číslo jedna. Něco dalšího?“
„Možná od nich vrah něco potřeboval.“
„Jako co?“
„Nevím. Něco, co souvisí s teleportací.“
„Tak proč by je zabíjel?“
„Možná jde o věc, u které musíš zabít majitele, abys ji
mohl použít, jako je třeba Žezlo Prapředků.“
„A už tady máme teorii číslo dvě.“
„Nebo možná vrah chce něco, co má jeden z nich, a pro-
stě jen likviduje jednoho teleportera za druhým, dokud ne-
najde toho, kdo to má.“
„Taky možnost, a tím se dostáváme k teorii číslo dvě, va-
rianta B.“
„Jsem moc ráda, že to zbytečně nekomplikuješ nebo tak
něco,“ zamumlala Valkýra.
Vedle nich zastavila černá dodávka. Řidič vystoupil, roz-
hlédl se po ulici, aby se ujistil, že ho nikdo nepozoruje, a ote-
vřel boční dveře. Vystoupili dva Sekáči a zůstali mlčky stát.
Oba byli oblečení v šedé kombinéze a jejich tváře skrýval štít
přilby. Každý držel nápadně dlouhou kosu. Pak z dodávky
vystoupil i poslední pasažér a postavil se mezi Sekáče. Re-

10
mus Crux ve sportovních kalhotách a saku, s vysokým čelem
a kozí bradkou zastřiženou tak, aby to alespoň vypadalo, že
má bradu, si Smrtislava a Valkýru pohrdavě změřil.
„Ach,“ řekl, „to jste vy.“ Měl zvláštní hlas, asi jako roz-
mazlená kočka, která se kňouráním dožaduje večeře.
Smrtislav kývl na Sekáče po jeho bocích. „Vidím, že dnes-
ka pracujete inkognito.“
Crux se okamžitě naježil. „Jsem vrchní detektiv Svatyně,
pane Hezoune. Mám nepřátele, a proto potřebuji bodyguardy.“
„A je opravdu nutné, aby stáli uprostřed ulice?“ zeptala
se Valkýra. „Působí poněkud nápadně.“
Crux se ušklíbl. „To je na třináctileté dítě opravdu velké
moudro.“
Valkýra přemohla nutkání jednu mu vrazit. „Ani ne,“ od-
větila. „Je to docela standardní. Navíc je mi čtrnáct. Mimo-
chodem – ta bradka vypadá opravdu stupidně.“
„Není to milé,“ ozval se zvesela Smrtislav, „když si my tři
tak hezky rozumíme?“
Crux na Valkýru chvilku nenávistně zíral a pak se podí-
val na Smrtislava. „Co tu děláte?“
„Šli jsme zrovna náhodou kolem, slyšeli jsme, že došlo
k další vraždě, a tak nás napadlo, že bychom mohli nahlédnout
na místo činu. Vlastně jsme právě dorazili. Šlo by tedy…?“
„Je mi líto, pane Hezoune,“ řekl Crux strnule. „Vzhledem
k mezinárodní povaze těchto zločinů a pozornosti, které se
jim dostává, Velký mág očekává, že se budu chovat s maxi-
mální profesionalitou, a dal mi přísné pokyny, pokud jde
o vás a slečnu Kainovou. Nepřeje si, aby se kdokoli z vás byť
jen přiblížil k záležitostem Svatyně.“
„Ale tohle není záležitost Svatyně,“ namítla Valkýra. „Je to
obyčejná vražda. Cameron Light pro Svatyni ani nepracoval.“

11
 „Je to oficiální vyšetřování Svatyně, a tím pádem její ofi-
ciální záležitost.“
„A jak vyšetřování pokračuje?“ ozval se žoviálním tónem
Smrtislav. „Jste zřejmě pod velkým tlakem, abyste dosáhl vý-
sledků, že?“
„Všechno je pod kontrolou.“
„Ach, tím jsem si jistý. A právě tak jsem si jistý, že mezi-
národní společenství nabízí pomoc a shromažďuje zdroje –
koneckonců není to jen irský problém. Ale pokud budete po-
třebovat případnou neoficiální pomoc, my ochotně…“
„Vy možná pravidla porušujete,“ přerušil ho Crux, „ale já
ne. Tady už nemáte žádnou pravomoc. O tu jste se připravil,
když jste obvinil Velkého mága ze zrady, pamatujete?“
„Matně…“
„Chcete ode mě radu, Hezoune?“
„Ani ne.“
„Najděte si někde v zemi pěknou díru a zalezte si do ní.
Jako detektiv jste skončil. Jste vyřízený.“
Crux s oběma Sekáči a s čímsi, co pravděpodobně pova-
žoval za vítězný úšklebek, vešel do budovy.
„Nemám ho ráda,“ usoudila po krátkém rozmýšlení Val-
kýra.
 2

ZABIJÁK NA SVOBODĚ

mrtislav zaparkoval bentley za zavřeným muzeem vos-

kových figurín a Valkýra vešla za ním dovnitř. Na ně-
kolika zbývajících voskových figurínách, které tu stály
ve tmě, se nahromadila silná vrstva prachu. Valkýra čekala,
zatímco Smrtislav hledal ve zdi panel, kterým se otevíraly
skryté dveře.
Valkýra si z dlouhé chvíle prohlížela voskovou figurínu
Phila Lynotta, frontmana kapely Thin Lizzy. Stál opodál, držel
kytaru a vypadal vlastně docela dobře. Její táta byl v sedm-
desátých letech velkým fanouškem Thin Lizzy, a kdykoli se
z rádia ozvala skladba Whiskey in the Jar, pokaždé si s nimi za-
zpíval, i když falešně.
„Panel je pryč,“ oznámil Smrtislav. „Hned, jak jsme ode-
šli, museli vyměnit zámky. Nevím, jestli se mám cítit policho-
cený, nebo uražený.“
„Mám pocit, že se rozhodneš být polichocený.“
Pokrčil rameny. „Je to přece jen příjemnější pocit.“

13
 „A jak se dostaneme dovnitř?“
Kdosi poklepal Valkýře na rameno. Vyjekla a uskočila.
„Omlouvám se,“ řekla vosková figurína Phila Lynotta.
„Nechtěl jsem vás vyděsit.“
Vytřeštila na něj oči.
„Já jsem zámek,“ pokračovala figurína. „Otevírám dveře
z této strany stěny. Máte schůzku?“
„Přišli jsme za Velkým mágem,“ řekl Smrtislav. „Jsem
Smrtislav Hezoun a toto je moje spolupracovnice Valkýra
Kainová.“
Vosková hlava Phila Lynotta přikývla. „Jste očekáváni,
ale budete potřebovat oficiálního zástupce Svatyně, který
vás doprovodí. Upozornil jsem správkyni. Za chvíli by měla
dorazit.“
„Děkujeme.“
„Nemáte zač.“
Valkýra na něj ještě pár vteřin zírala. „Umíte zpívat?“ ze-
ptala se pak.
„Já otevírám dveře,“ řekl. „To je má jediná činnost.“
„Ale umíte zpívat?“
Viditelně nad otázkou uvažoval. „Nevím,“ prohlásil na-
konec. „Nikdy jsem to nezkoušel.“
Stěna za nimi zarachotila a posuvné dveře se otevřely.
Stála tam žena v tmavé sukni a bílé halence a zdvořile se
usmívala.
„Pane Hezoune,“ řekla správkyně, „slečno Kainová, vítej-
te. Velký mág vás očekává. Prosím, následujte mě.“
Postava Phila Lynotta se nerozloučila, když je správkyně
vedla dolů po točitém schodišti, kde jim na cestu svítily po-
chodně planoucí v nástěnných držácích. Sestoupili až dolů
a vešli do haly. Byl to divný pocit, vejít do míst kdysi tak dů-

14
věrně známých a cítit se tu teď docela jako cizí. Iracionál-
ní část Valkýřina mozku ji přesvědčovala, že Sekáči stojící
na stráži na ně zpod hledí zlobně zírají, i když věděla, že jsou
příliš disciplinovaní a příliš profesionální na to, aby se snížili
k tak malichernému chování.
Svatyně, jak si teprve nedávno uvědomila, měla tvar ma-
sivního trojúhelníku, který jako by se převrátil a nyní ležel
naplocho pod centrem Dublinu. Hala tvořila přesný střed
základny trojúhelníku s dlouhými chodbami táhnoucími
se na obě strany a centrální chodbou vedoucí přímo. Boční
chodby zahýbaly pod úhlem pětačtyřicet stupňů a nakonec
se setkaly s centrální chodbou v hrotu trojúhelníku. Menší
chodby je půlily zdánlivě náhodně a bez systému.
Místnosti, do nichž se vstupovalo z hlavních chodeb, vět-
šinou sloužily ke každodennímu provozu Svatyně a Rady Star-
ších, ale z některých užších chodeb se vcházelo do místnos-
tí mnohem zajímavějších – do Věznice, do cel předběžného
zadržení, do Depozitáře, do Zbrojnice a desítek dalších, které
Valkýra nikdy ani neviděla.
Správkyně si cestou přátelsky povídala se Smrtislavem.
Byla to milá dáma, jež v této funkci nahradila správce, kte-
rý zahynul během útoku Všiváka Hadovce na Svatyni před
dvěma lety. Valkýra si vzpomínku na ten masakr zakázala.
Jednou to už prožila a neviděla důvod, proč by to měla pro-
žívat znovu.
Správkyně je zavedla do prostorné místnosti bez nábyt-
ku. „Velký mág se dostaví za chvíli.“
„Děkujeme,“ řekl Smrtislav, zdvořile pokývl a správky-
ně odešla.
„Myslíš, že budeme čekat dlouho?“ zeptala se Valkýra
tiše.

15
 „Když jsme byli v této budově naposledy, obvinili jsme
Velkého mága, že je zrádce,“ řekl Smrtislav. „Ano, myslím, že
budeme čekat dlouho.“

Téměř o dvě hodiny později se dveře znovu otevřely a do-

vnitř vešel šedovlasý muž s vážnou vrásčitou tváří a chlad-
nýma očima. Zastavil se, když uviděl Valkýru, která seděla na
podlaze.
„Když vejdu do místnosti, postavíte se,“ řekl, a jakkoliv
se snažil, znělo to spíš jako zavrčení než jako cokoli jiného.
Valkýra sice už vstávala, než promluvil, ale když se narov-
nala, držela jazyk za zuby. Tato schůzka byla příliš důležitá,
než aby riskovala, že ji zmaří kvůli nějaké hlouposti.
„Děkuji, že jste souhlasil se schůzkou,“ řekl Smrtislav.
„Chápeme, že musíte být velmi zaneprázdněn.“
„Kdyby to záleželo na mně, neztrácel bych s vámi čas vů-
bec,“ řekl Guild. „Ale pan Požehnaný se za vás opět zaručil.
Nebýt mé úcty ke kolegovi z Rady Starších, vůbec byste tu
nebyli.“
„A v tomto pozitivním duchu…“ začal Smrtislav, ale Guild
zavrtěl hlavou.
„Žádné ty vaše vtípky, pane Hezoune. Řekněte, co jste
chtěl říct, a sarkastické komentáře ponechte stranou.“
Smrtislav mírně nachýlil hlavu. „Výborně. Před šesti
měsíci jste nás během příprav na zákrok proti baronu Msti-
slavovi kvůli neshodě vyhodil. Později téhož dne jsme po-
razili Mstislava i Groteska a hrozba, kterou představovali,
byla odvrácena. A přesto byla naše role v této operaci pře-
hlížena.“
„Očekáváte snad odměnu? Musím říct, že bych byl zkla-
maný, že jsem o vás až dosud neměl dostatečně špatné mí-

16
nění. Nemyslel jsem si, že i vás zajímají peníze. Nebo byste
snad chtěl medaili?“
„Nejde o odměnu.“
„Tak oč jde?“
„Za poslední měsíc byli zavražděni čtyři teleporteři a vy
stále nemáte ponětí, kdo je za to zodpovědný. Vy víte, že by-
chom se do toho měli zapojit.“
„Je mi líto, ale s civilisty nemůžu diskutovat o probíhají-
cím vyšetřování. Ujišťuji vás, že detektiv Crux má všechno
pevně v rukou.“
„Remus Crux je druhořadý detektiv.“
„Naopak, nepochybuji o tom, že Crux je nejlepší člověk
pro tuto práci. Znám ho a věřím mu.“
„A kolik lidí ještě musí zemřít, než si uvědomíte svou
chybu?“
Guild zlověstně přimhouřil oči. „Vy si nemůžete pomoct,
že? Přijdete sem, doprošujete se, abyste dostal svou někdejší
práci, a přece si nemůžete pomoct a jste drzý. Od té doby, co
jste tu byl naposledy, jste se zjevně naučil zavřít ústa jedině
té dívce.“
„Vlezte mi na záda,“ odsekla Valkýra.
„Takže dokonce ani to ne,“ povzdechl si Guild.
Valkýra cítila, jak v ní kypí vztek a jak rudne. Při pohledu
na její brunátnou tvář se Guild samolibě ušklíbl.
„To je ztráta času,“ prohlásil Smrtislav. „Nikdy jste ani
neuvažoval o tom, že byste nás vzal zpátky, že?“
„Samozřejmě že ne. Říkáte, že jste byli vyhozeni kvůli nesho-
dě. Jak jednoduše to zní. Jak nevinně. Jak neškodně. Je to sku-
tečně velmi zdvořilý opis. Vy jste mě obvinil, že jsem zrádce.“
„Mstislav měl ve Svatyni špeha, Thuride, a my víme, že
jste to byl vy.“

17
 „Takhle trávíte svůj čas na odpočinku? Vymýšlíte fantas-
tické příběhy, abyste zaplnil mezery v tom, co nazýváte svým
životem? Řekněte mi, Smrtislave – když už jsme tedy přešli
na křestní jména –, zjistil jste už, jaký je vlastně smysl vaše-
ho života? Muže, co vám vyvraždil rodinu, už jste zabil, tak-
že pomsta to být nemůže. To už máte za sebou. Tak co to je,
co myslíte? Vykoupení za všechny ty hrozné věci, které jste
udělal? Možná jste tady, abyste zhojil všechny rány, které jste
uštědřil, nebo abyste přivedl zpět všechny lidi, které jste za-
bil. K čemu jste na světě, Smrtislave?“
Než mohl Smrtislav odpovědět, Guild ukázal na Valkýru.
„Snad abyste učil tuto dívku? Chcete ji vycvičit, aby byla
jako vy? Kvůli tomu každý den vstáváte? Napadá mě ale
otázka, kterou jste si možná nepoložil – opravdu chcete, aby
byla jako vy? Chcete, aby žila jako vy – bez vřelosti, bez blíz-
kých a bez lásky?“
„Pokud mě podezíráte, že jsem zrádce, pak si musíte
myslet, že jsem monstrum, že? Chladnokrevné monstrum.
A přesto jsem míval zbožňovanou manželku, děti, o něž jsem
se bál, a zodpovědnost v práci, která tíží má bedra celé dlou-
hé všední dny. Takže pokud tohle všechno může mít chlad-
nokrevná nestvůra jako já, a vy nemáte nic, co vám z toho
vychází?“

Vyšli ze Svatyně, v tichosti minuli voskovou figurínu Phila

Lynotta a vrátili se k autu. Valkýře se nelíbilo, když Smrtislav
zmlkl. Obvykle to nevěstilo nic dobrého.
U jejich auta stál muž. Měl ulízané hnědé vlasy a několi-
kadenní strniště. Valkýra se zamračila a snažila se vybavit si,
odkud se tam vzal. Jako by náhle vyrostl ze země.
„Smrtislave,“ řekl ten muž, „myslel jsem, že vás tu najdu.“

18
 Smrtislav na něj kývl. „Emmett Peregrine… to už je do-
ba… Dovolte, abych vám představil Valkýru Kainovou. Val-
kýro, tady Peregrine je teleporter.“
Kromě toho byl Peregrine zjevně muž, který si nepotrpí
na chození kolem horké kaše. „Kdo je za tím? Kdo zabíjí te-
leportery?“
„Nevíme.“
„Jak to, že to nevíte?“ vyštěkl Peregrine. „Vy jste přece ten
velký detektiv, ne? Neříká se to o vás snad?“
„Nepracuju pro Svatyni,“ odvětil Smrtislav. „Nemám ofi-
ciální postavení.“
„Tak kdo tedy? Protože vám na rovinu říkám, že nepůjdu
za tím idiotem Cruxem. Nesvěřím svůj život do rukou něko-
ho takového. Poslouchejte, možná jeden druhého nemusíme,
a já vím, že jsme se nikdy zrovna nevyhledávali, ale potřebu-
ju vaši pomoc, nebo budu další na řadě.“
Smrtislav pokynul ke zdi a všichni tři k ní přistoupili. Moh-
li tak mluvit, aniž by byli viděni.
„Vy máte nějaké podezření? Napadá vás, kdo by mohl
stát za těmi vraždami?“ zeptal se Smrtislav.
Peregrine se viditelně snažil uklidnit. „Vůbec. Snažil jsem
se přijít na to, co by kdo mohl získat tím, že nás všechny za-
bije, ale nic jsem nevymyslel. Nemám ani žádné paranoidní
konspirační teorie, ke kterým bych se mohl uchýlit.“
„Všiml jste si, že by vás někdo pozoroval nebo sledoval…?“
„Ne, a že jsem si dával pozor. Smrtislave, jsem vyčerpa-
ný. Každých pár hodin se teleportuju někam jinam. Nespal
jsem několik dní.“
„Ochráníme vás.“
Peregrine se řezavě zasmál. „Bez urážky, ale neochráníte.
Pokud mě dokážete hlídat vy, může se ke mně dostat i vrah.

19
Jsem na tom líp sám, ale nemůžu utíkat věčně.“ Zaváhal.
„Slyšel jsem o Cameronovi.“
„Ano.“
„Byl to dobrý chlap. Nejlepší z nás.“
„Dalo by se vymyslet, jak vraha vylákat.“
„Nechte mě hádat – chcete, abych fungoval jako návna-
da? Abych seděl jako pecka a nechal ho k sobě přijít, a vy
pak vtrhnete na scénu a zachráníte situaci? Promiňte, ale
nemám chuť čekat, až mě zabijou.“
„Je to naše největší šance.“
„Se mnou nepočítejte.“
„Pak nám musíte alespoň pomoct. Cameron Light i ostat-
ní věděli, že jejich životy jsou v nebezpečí, a přece polevili
v ostražitosti. Znali vraha, Emmette, a vy ho pravděpodob-
ně znáte taky.“
„Co se mi to snažíte naznačit? Že už nemůžu věřit ani
přátelům?“
„Nevěřte nikomu jinému než Valkýře a mně.“
„A proč bych měl věřit vám?“
Smrtislav si povzdechl. „Protože nemáte prakticky jinou
možnost.“
„Existuje osoba, kterou by znali všichni teleporteři?“ ze-
ptala se Valkýra. „Člověk, se kterým byste byl podle vašeho
názoru v bezpečí?“
Peregrine se na chvíli zamyslel. „Úředníci Svatyně,“ řekl
pak, „pravděpodobně hrstka čarodějů, ale nikoho bych ni-
jak mimořádně nevyzdvihoval. Teleporteři nebývají příliš
oblíbení, jak se vám možná doneslo. Naše sociální bubliny
opravdu nejsou z největších.“
„Našel jste si nějaké nové přátele?“ zeptal se Smrtislav.
„Nové známé?“

20
 „Ne, nikoho. Vlastně až na toho kluka.“
Smrtislav tázavě naklonil hlavu k rameni. „Kluka?“
„Taky teleporter.“
„Myslel jsem, že vy jste poslední teleporter.“
„Ne, je tu ještě jeden sedmnáctiletý kluk, Angličan, kte-
rý se tu objevil teprve nedávno. Jmenuje se Renn. Fletcher
Renn. Žádný trénink, žádná disciplína, žádné ponětí o tom,
co dělá – prostě taková neřízená střela. Počkejte, myslíte, že
on je vrah?“
„Nevím,“ zamumlal Smrtislav. „Buď je to vrah, nebo vra-
hova další oběť. Kde je?“
„Může být kdekoli. Cameron a já jsme si s ním před ně-
kolika měsíci zašli promluvit a nabídnout mu, že ho budeme
učit. Ten nafoukaný, sotva odrostlý moula se nám vysmál do
očí. Je jedním z těch ojedinělých čarodějů s přirozeným talen-
tem, co mají magii prostě v krvi. Má sice vlohy, má schopnos-
ti, ale jak jsem řekl, žádný trénink. Pochybuju, že by se doká-
zal teleportovat pár kilometrů na jeden zátah.“
„Podle toho popisu bych ho na zabijáka netipoval. Záro-
veň to ale znamená, že je sám a netuší, co se děje.“
„Myslím, že je pořád ještě v Irsku,“ řekl Peregrine. „Bleko-
tal něco o tom, že tu plánuje chvíli zůstat a že ho máme ne-
chat na pokoji. Zjevně nikoho nepotřebuje. Typický teenager.“
Peregrine pohlédl na Valkýru. „Bez urážky.“
„Valkýra není typická v ničem,“ řekl Smrtislav dřív, než
stačila odpovědět sama. „My ho vypátráme, ale pokud ho
potkáte dřív, pošlete ho za námi.“
„Pochybuju, že mě bude poslouchat, ale pokusím se.“
„Jak se s vámi spojíme, pokud vás budeme potřebovat?“
„Nijak. Za pár dní se ozvu, když bude něco nového.
Všechno by se vyřešilo mnohem rychleji, kdybyste převzali

21
vyšetřování. Nevěřím Cruxovi a nevěřím ani Thuridu Guil-
dovi. Vy máte blízko k Požehnanému, ne? Možná byste mu
mohl něco vyřídit. Jen mu řekněte, že je nás spousta, kteří by
podpořili jako nového Velkého mága jeho, kdyby měl zájem.
Stačí, aby se vyjádřil. Stačí slovo.“
„Nemluvíte o převratu, že ne?“
„Pokud je potřeba revoluce, aby se Svatyně vrátila na správ-
nou cestu, Smrtislave, tak to uděláme.“
„Poněkud drastické řešení, řekl bych. Ale vzkaz předám.“
„Díky.“
„Nic už pro nás nemáte? Nenapadá vás nic, co by nám
pomohlo, jakkoliv by vám to třeba připadalo nicotné nebo
bezvýznamné?“
„Nic, Smrtislave. Nevím, proč byli zabiti ostatní telepor-
teři, a nevím ani, jak se to mohlo podařit. Nás je mimořád-
ně těžké zabít. Ve chvíli, kdy pojmeme podezření, že je něco
špatně, okamžitě mizíme. Než to minulý měsíc začalo, pama-
toval jsem jediný případ, kdy byl zavražděn teleporter, a to
se stalo před padesáti lety.“
„Ale?“ To Smrtislava zaujalo. „A kdo to byl?“
„Trope Kessel. Sotva jsem toho muže znal.“
„Kdo ho zavraždil?“ zeptala se Valkýra.
„To nikdo neví. Řekl kolegovi, že jede do údolí Glenda-
lough, a už ho nikdy nikdo neviděl. Objevili jeho krev na bře-
hu Horního jezera, ale jeho tělo se dosud nenašlo.“
„Mohla by Kesselova vražda nějak souviset s tím, co se
teď děje?“
Peregrine se zamračil. „Nechápu, proč by měla. Pokud by
někdo chtěl teleportery pozabíjet, proč po první vraždě pa-
desát let otálet s těmi ostatními?“
„No,“ odsekl Smrtislav, „alespoň by bylo odkud začít.“

22
 „Vy jste detektivové,“ řekl Peregrine a pokrčil rameny,
„ne já.“
„Tanitu znáte, že?“
„Tanitu Dračici? Ano. Proč?“
„Pokud by vám nevadil pobyt v Londýně, když už potře-
bujete někoho, kdo by vám hlídal záda, jí můžete věřit. Moh-
la by to být vaše jediná šance, jak se vyspat.“
„Budu o tom přemýšlet. Nějaká další rada?“
„Zůstaňte naživu,“ řekl Smrtislav a Peregrine zmizel.
 3

PRVNÍ POLIBEK

dyž se dostali do Haggardu, umělé osvětlení už

zalévalo ulice malého města mlhavým odstínem
oranžové. Bylo skoro deset. V dešti se ven nikdo
nehrnul, takže se Valkýra nemusela na sedadle krčit. To byl je-
diný problém s bentleyem – nebylo to zrovna nenápadné auto.
Alespoň že nebylo žluté.
Dojeli k molu. Před šesti měsíci z něj Valkýra skočila, pro-
následovaná smečkou nakažených – lidských bytostí poma-
lu se měnících v upíry. Zavedla je tak do zkázy, protože slaná
voda, pokud ji požili, pro ně byla zhoubou. Jejich výkřiky
bolesti a úzkosti mísící se se vztekem a postupně zanikající
v rozleptaných hrdlech měla v paměti tak živě, jako by se to
všechno stalo včera.
Bentley zastavil a Valkýra vystoupila. Byla zima, takže se
nezdržovala. Spěšně zamířila k boční zdi rodného domu a roz-
pažila. Snadno našla zlomové linie mezi prostory a prudce
zatlačila dolů. Vzduch kolem ní zavířil a ona začala stoupat.
Dalo se to udělat i lépe – vzduchem by se mohla nechat nést,

24
nikoli ho využívat pouze jako pohon, ale tak daleko se Smrti-
slav ve výuce zatím nedostal.
Zachytila se okenního parapetu, vytáhla se výš, otevřela
okno a seskočila do svého pokoje.
Její zrcadlová kopie vzhlédla od stolu, kde dělala Valký-
řin domácí úkol. „Nazdar,“ řekla.
„Něco nového?“ zeptala se Valkýra, když shodila kabát
a začala se převlékat z černého outfitu do běžného oblečení.
„Večeřeli jsme pozdě,“ informovala ji její dvojnice. „Ve
škole odložili test z francouzštiny, protože polovina třídy se
schovávala v šatnách. Máme už výsledky z matematiky – do-
stala jsi dvojku. Alan s Cathy se rozešli.“
„Tragédie.“
Za dveřmi se ozvaly blížící se kroky. Dvojnice vmžiku
padla na zem a zalezla pod postel.
„Štěpánko?“ zavolala Valkýřina matka, zaklepala na dve-
ře a zároveň vešla dovnitř. Pod paží nesla koš s prádlem. „To
je zvláštní, skoro bych přísahala, že jsem slyšela hlasy.“
„Tak trochu jsem si povídala pro sebe,“ řekla Valkýra
a usmála se. Doufala, že její úsměv vyzařuje přiměřenou míru
trapných rozpaků.
Matka složila na postel hromadu vyžehleného oblečení.
„První známka šílenství, víš o tom?“
„Táta si pro sebe povídá pořád.“
„Ale to jen proto, že nikdo jiný ho neposlouchá.“
Matka vyšla z pokoje. Valkýra si nazula odřené tenisky,
nechala dvojnici pod postelí a seběhla po schodech do ku-
chyně. Nasypala si do misky kukuřičné lupínky, otevřela led-
ničku a povzdechla si, když zjistila, že krabice mléka je prázd-
ná. V okamžiku, kdy ji házela do pytle na odpad, jí zakručelo
v břiše.

25
 „Mami!“ zavolala. „Došlo nám mlíko!“
„Zatracené líné krávy,“ zamumlala matka, když vešla do-
vnitř. „Už máš hotové úkoly?“
Valkýra si vzpomněla na učebnice na stole a schlípla.
„Ne,“ broukla otráveně. „Ale mám takový hlad, že teď počí-
tat nemůžu. Máme něco k jídlu?“
Matka na ni pohlédla. „Vždyť jsi večeřela za dva.“
Kopie večeřela za dva. Valkýra za celý den snědla pár su-
šenek.
„A pořád mám hlad,“ řekla tiše.
„Myslím, že se jen snažíš vyhnout matematice.“
„Nejsou tu nějaké zbytky?“
„Aha, tak teď už vím, že si děláš legraci. Zbytky v domě,
kde slídí tvůj otec? To tu ještě nebylo. Pokud budeš potřebo-
vat pomoct s těmi úkoly, dej vědět.“
Matka opět odešla a Valkýra jen zírala na misku kukuřič-
ných lupínků.
Dovnitř vešel otec, ujistil se, že je nikdo neposlouchá,
a přikradl se k ní blíž. „Štěpánko, potřebuju tvou pomoc.“
„Nemáme mlíko.“
„Zatracené líné krávy. Podívej, v sobotu máme výročí
svatby – ano, měl jsem to všechno řešit už dávno, ale mám
na to zítřek a pátek, abych tvé matce opatřil něco originální-
ho a hezkého. Co by to mělo být?“
„Upřímně? Myslím, že by opravdu ocenila trochu mléka.“
„To jí přece vozí mlékař,“ řekl její otec hořce. „Jak bych
s ním mohl soutěžit? Jezdí s mlékárenským náklaďákem, pro-
boha. S mlékárenským náklaďákem. Takže ne, musím jí koupit
něco jiného. Ale co?“
„Co třeba… co já vím… šperk? Nějaký náhrdelník nebo
tak něco? Nebo náušnice?“

26
 „Náhrdelník je dobrý nápad,“ zamumlal otec. „A uši taky
má, to je fakt. Ale šperky jsem jí dal loni. A předloni.“
„No a cos jí dal rok předtím?“
Zaváhal. „No… nějaké oblečení… Zapomněl jsem. Každo-
pádně oblečení je špatné, protože vždycky vyberu špatnou
velikost a ona je pak buď uražená, nebo v depresi. Myslím,
že bych jí mohl dát klobouk. Má normální velikost hlavy, co
říkáš? Nebo třeba nějaký pěkný šátek. Nebo rukavice.“
Valkýra přikývla. „Rozhodně. Ničím neřekneš ‚všechno
nejlepší k našemu výročí‘ výmluvněji než kvalitními palčáky.“
Otec se na ni zadíval. „To byl jedovatý vtip. Jsi otrávená.“
„Jsem hladová.“
„Právě jsi dojedla. Mimochodem, jak bylo ve škole? Něco
zajímavého?“
„Alan a Cathy se rozešli.“
„Měl bych se o některého z nich nějak zajímat?“
„Spíš ne.“
„No dobře.“ Přimhouřil oči. „A co ty? Máš nějaké… ro-
mánky, o kterých bych měl vědět?“
„Ani náhodou. Nic takového.“
„No dobře. Výborně. Na kluky bude dost času, až dokon-
číš vysokou školu a staneš se jeptiškou.“
Usmála se. „Jsem moc ráda, že se mnou máš tak ambicióz-
ní plány.“
„Jsem přece otcovský vzor. Tak co s tím dárkem k výročí?“
„Co takhle víkendový výlet? Strávit výročí v Paříži nebo
někde jinde? Zítra to můžeš zarezervovat a v sobotu může-
te vyrazit.“
„Ale, to je dobrý nápad. Tohle je opravdu dobrý nápad. Ale
musela bys zůstat u Beryl. Jsi s tím v pohodě?“
„Jistě,“ zalhala Valkýra plavně.

27
 Políbil ji na čelo. „Jsi ta nejlepší dcera na světě.“
„Tati?“
„Ano, zlatíčko?“
„Víš, že tě mám strašně moc ráda?“
„Jistěže vím.“
„A skočíš pro mlíko?“
„Ne.“
„Ale já tě miluju.“
„A já tebe. Ale ne dost na to, abych ti běžel pro mléko.
Dej si toast.“
Vyšel z kuchyně a Valkýra si podrážděně povzdechla. Šla
si udělat toasty, ale došel jim chleba, tak vzala housky na
hamburger a strčila je do toustovače. Když vyskočily, zasypa-
la je ohřátými fazolemi, odnesla si talíř do svého pokoje a za-
vřela za sebou dveře.
„Fajn,“ řekla a položila talíř na stůl, „můžeš se vrátit do
zrcadla.“
Její zrcadlový odraz vyklouzl zpod postele a postavil se.
„Ještě zbývá udělat pár domácích úkolů,“ upozornila Valký-
ru její věrná kopie.
„Ty už dodělám. Jsou těžké? Nevadí. Zvládnu je. Stalo se
dnes ještě něco?“
„Gary Price mě políbil.“
Valkýra vytřeštila oči. „Cože?“
„Gary Price mě políbil.“
„Co tím myslíš? Jak políbil, jako že tě políbil?“
„Ano.“
Chtělo se jí vzteky křičet, ale ovládla se a potichu se ze-
ptala: „Proč to udělal?“
„Líbíš se mu.“
„Ale on se nelíbí mně!“

28
 „Ale líbí.“
„Neměla jsi ho líbat! Nic takového nemáš dělat! Jediný dů-
vod, proč existuješ, je, abys chodila do školy, poflakovala se
tady a předstírala, že jsi já!“
„Já jsem předstírala, že jsem ty.“
„Neměla jsi ho líbat!“
„Proč?“
„Protože líbat ho mám já!“
Valkýřina zrcadlová dvojnice se na ni nevzrušeně zadíva-
la. „Jsi naštvaná. Je to proto, že jsi zameškala svůj první po-
libek?“
„Ne!“ odsekla Valkýra.
Dvojnice si povzdechla a Valkýra se na ni přísně podíva-
la. „Co to bylo?“
„Co jako?“
„Vzdychla jsi, jako bys byla naštvaná.“
„Opravdu?“
„Opravdu. Ty nemáš co být naštvaná. Nemáš žádné poci-
ty. Nejsi skutečný člověk.“
„Nepamatuju si, že bych vzdychla. Omlouvám se, jestli
jsem to udělala.“
Valkýra otevřela skříň a ukázala dvojnici na zrcadlo.
„Jsem připravena vrátit se do života,“ řekla Valkýra. Dvoj-
nice přikývla a prošla dovnitř. Tam zůstala stát v zrcadlovém
odraze pokoje a trpělivě čekala.
Valkýra na ni chvíli zlobně zírala a pak se dotkla zrcadla.
Vzpomínky se vynořily, zaplavily její mysl, sladily se s jejími
vlastními vzpomínkami a uhnízdily se jí v hlavě.
Byla ve školní šatně u skříněk a mluvila s… Ne, odraz mlu-
vil s… Ne, byla to ona, byla to Valkýra. Mluvila s několika dív-
kami a pak přišel Gary, řekl něco, čemu se všichni zasmáli,

29
pak spolužačky odešly a cestou si povídaly. Valkýra si vybavo-
vala, jak tam stála sama s Garym a jak se usmíval, a pak přišla
vzpomínka, jak její úsměv opětoval, a když se k ní naklonil,
aby ji políbil, dovolila mu to.
Ale to bylo všechno. Měla vzpomínku na věc samotnou,
na ten úkon, ale žádnou vzpomínku na ten pocit. Žádní mo-
týlci v břiše, žádná nervozita ani štěstí. Ani si nepamatova-
la, jestli se jí něco z toho líbilo, protože v tom nebyly žádné
emoce, které by to doprovázely. Zrcadlový odraz emocí ne-
byl schopen.
Valkýra přimhouřila oči. Její první polibek a ona u toho
ani nebyla.
Nechala fazole na opečených houskách na stole. Hlad
najednou ustoupil. Protřídila si zbytek vzpomínek a probra-
la se k té nejnovější. Vzpomněla si, jak se na sebe dívala, jak
leze oknem, pak jak vklouzla pod postel, čekala pod ní a po-
tom se vyplazila ven, když jí to bylo nařízeno.
Vzpomněla si, jak říkala, že ji Gary Price políbil, a na hád-
ku, která se mezi nimi strhla, a pak si vzpomněla, jak řekla: „Jsi
naštvaná. Je to proto, že jsi zameškala svůj první polibek?“ Vy-
bavila si i přísné „ne“, které následovalo. Pak přišel okamžik,
jako by se ztlumila světla, a viděla se říkat: „Nepamatuju si, že
bych vzdychla. Omlouvám se, jestli jsem to udělala.“
Valkýra se zamračila. Další mezera. Byly vzácné a nikdy
netrvaly déle než pár sekund, ale rozhodně tam byly.
Začalo to, když byl zrcadlový odraz před několika měsí-
ci zabit místo Valkýry. Možná byl poškozen způsobem, který
nepředpokládali. Valkýra se ho nechtěla zbavit a nechtěla ho
ani nahradit. V poslední době byl přesvědčivější než kdy jin-
dy. Valkýra usoudila, že pokud se musí obávat jen výpadků
paměti, není to zase tak vysoká cena.