Charles-Valentin Alkan

Moje bakalářská práce bude pojednávat o Charlesu-Valentinu Alkanovi, vynikajicím

francouzským brilantním klavíristou a skladatelem, po jehož smrti jeho hudba upadla rychle v
zapomění. Vybral jsem si jeho osobnost jako téma, jelikož je u nás o něm velmi málo poznatků
a materiálů v českém jazyce a hraje se jen zřídkakdy nebo vůbec, přestože mu novější
technologie jako internet prokázal službu, když byla jeho hudba postupne více přístupna
poslechačům. Chtěl bych se tedy zabývat otazkou „proč“ je Alkan nadále tak málo hraný a
„proč“ se o něm ví v dnešní době tak málo a v konečném důsledku podpořit všeobecné vědění
o tak stěžejním pianistovi hudebního romantismu.

Odpovědi souvisejí s jeho životem jako takovým, který chci prozkoumat za pomocí
materiálů a knižek převážně v anglickém jazyce. Jedním z důležitých faktorů zkoumání je
skutečnost, že žil v období 30. - 40. let 19. století po boku velikánů jak byli Franz Liszt a
především Fredéric Chopin (který byl jeho věrný přítel a soused v Paříži oněch 40. let). A tak
bych se rád chtěl dozvědět o jejich vzájemných vztazích a vlivech co nejvíce a pokud možno
co nejobjektivněji. To dokážu pouze za pomocí ne jednoho ale více materiálů.

Ačkoli jsem omezen pouze na jazyk anglický a český, a vzhledem k jeho teméř
výlučnému působení v Paříži je spousta pramenu v jazyce francouzském, jsem přesvědčen, že
i tak je z čeho čerpat. Mezi mé vybrané knihy patří například od Stephanie McCallum (2007)
"Alkan: Enigma or Schizophreniac?", od Ronalda Smithe (2000). Alkan: The Man, the Music,
který je i jedním z Alkanových předních interpretů, kterých si velmi považuji, od Williama A.
Eddieho (2007). Charles Valentin Alkan: his life and his music. a další.

Kromě toho, že byl Alkan francouz pocházel i z židovské rodiny, kde se práve tyto
vlivy bohatě objevují v jeho tvorbě. Těmto vlivům se věnuje David Conway v několika vydání
magazínu Alkan Society Bulletin s nadpisy "Alkan and his Jewish Roots“, které má několik
částí .

Dalším větším předmětem zkoumání o něm je otázka složitosti jeho klavírní techniky,
která vyvstane na povrch, kdykoliv je jeho jméno vysloveno v kruhu, kde mají ponětí o jeho
tvorbě. Často se jeho dílům říkají nehratelná kvůli enormě dalekým skokům v rychlém tempu,
dlouhým pasážím plné rychle repetovaných not či čistotě složitých kontrapunktických linek.
Alkan byl zázračné dítě, které už od 6 let docházelo na Pařížskou konzervatoř, takže není divu,
že využíval svých interpretačních přednosti při kompozici. Velmi však tato problematika
souvisí s obrozením jeho děl, kdy se propagovaly pouze jeho složitá díla kvůli efektu, což bylo
skutečně efektivní. Ale výsledek působil až přehnaně a spoustu klavíristu se zaleklo jeho tvorby
a od té doby vznikl tento fenomén.

Jeho technika se však odlišuje od všech jeho současníků. Podobá se Lisztově virtuozitě
(proto ho možná i Liszt tak obdivoval, nebo se možná spíše obdivovali navzájem a to je důvod
vzhledu jeho tvorby) ale také má v sobě prvky velkého varhanního zvuku. Nebál se použít
úzkou harmonii akordů tak hluboko jako je kontra oktáva a tak docílit hutného orchestrálního i
když trochu nezvyklého zvuku. Spolu s tímto a širokým užitím polyfonie ve větších formách
jako je například jeho Koncert pro sólový klavír nebo Symfonie pro Sólový klavír trochu
připomíná i Césara Francka, který byl jako Liszt jeho velkým obdivovatelem. Dle jeho
transkripcí Beethovenových symfonických děl pro sólový klavír není těžké uhádnout, kdo byl
jeho dalším velkým kompozičním vzorem. Kým vším byl ještě Alkan ovlivněn rozhodne
neopomenu v práci zmínit.

Alkan měl ale samozřejmě i odpůrce. A jedním s jeho nejpřísnějších kritiků byl právě
Robert Schumann. Tedy dalším předmětem zkoumaní by rozhodně měla být tato kritika ale i
vztah Alkana k nepříznivé kritice, která ho určitě ovlivňovala za jeho života. Nejblíže, co byl
kdy přirovnán je ke „klavírnímu Berliozovi“, na což Schumann zrovna kritizuje, že „pouze
imituje Berlioze na klavír“. Hector Berlioz byl sice starší o 10 let než Alkan, ale nastoupil na
konzervatoř až o 8 let později než Alkan. Podrobnosti těchto vztahů bych rád nadále pozorně
zkoumal.

Dále stojí za zmínku, že jeho osobnost i s Berliozem byla určitě ovlivněna úřadujícím
ředitelem Pařížské kompozice a učitelem kompozice českého původu Antonínem Rejchou.
Tedy jeho studia na Pařížské konzervatoři, ale i celé jeho působení tam bude předmětem mého
zkoumání.

Rozbor jeho díla bude další velká kapitola. Názory na Alkanovo kompoziční umění je
různé. To, že pracoval jen s jeho oblíbeným nástrojem, klavírem, se chtěl odlišit od ostatních
skladatelů, kteří vyhledávali slávu v tehdy „módní“ opeře, jako byl Richard Wagner nebo i
Berlioz. Neměl zájem oslnit davy skrz orchestr, ani necítil svůj účel a potřebu v rozšiřování
pole harmonického hudebního jazyka jako Chopin a Liszt. Vyzbrojen klavírem se snažil
překonat jeho vlastní technická omezení, jakoby necítil překážky, které zadržely jiné
umírněnější skladatele.

Avšak nutno podotknout, že jeho raná díla jsou označována za spíše manuální práci než
tvořivé díla. A právě tyto díla už byly ostře Schumannem kritizována za velmi umělá a je
pravdou, že i současní kritici se s ním shodují a interpreti si obezřetně vybírají. Na druhou stranu
ale Schumann pozitivně reaguje na kompozici Les mois (tehdejší op. 8 než se přiřadilo později
do sbírky op. 74) a L’Opera op. 6, kde chvalí Alkanův smysl pro humor a i smysl pro „vzácnější
klavírní efekty“.

Další zajímavost je snad i jeho prvenství, které míním ověřit, v psaném díle pouze pro
jednu ruku, konkrétně pro levou, jako samostatnou bytost pohybující se po celé klaviatuře jako
sólista s doprovodem či polyfonik.

Postupem času začal Alkan objevovat kompoziční možnosti, které sahající až

k impresionismu. Začal experimentovat s velkými sonátovými formami, kde nejprogresivnější
je asi výběr tempa jednotlivých vět, kdy další věta je vždy pomalejší než její předchůdce
(konkrétně Velká Sonáta Les quatre ages op. 33) a pracuje i s rozšířenou tonalitou (začíná v D
dur a končí v gis moll). Formami a strukturou se však řidil vcelku velmi striktně.

V čem však dle mého názoru exceluje je tvorba etud. 12 etud v dur op. 35 a 12 etud
v moll op. 39, kde se objevují etudy Chant d'amour-Chant de mort (píseň lásky – píseň smti)
op. 35 č. 10 a L'incendie au village voisin (Požár v blízké vesnici) op. 35 č. 7, které předjímají
již nový styl užití klavírního zvuku.

Dále se v jeho životě nachází období asi 20 letého exilu, kdy se stranil větší společnosti
a to asi 4 roky po Chopinově smrti, která ho velmi ranila. Chopin mu dokonce na smrtelné
posteli odkázal jeho nedokončenou práci na klavírní metodice se zamyšlením, aby ji dokončil.
Dalším možným důvodem je, že se již nechtěl angažovat v politickém dění na Pařížské
konzervatoři, které ho rozhořčily. Chci se tedy zabývat touto otázkou, proč se Alkan na tak
dlouhou dobu vytratil z koncertních podií v době vrcholu jeho slávy. V tomto období však
Alkan nezanechal kompoziční činnosti a vznikly jedny z jeho nejvyzrálejších děl, ačkoli možná
kvůli tomuto sociálnímu odloučení byly známé pouze ve Francii.

Od roku 1850 se také začal velmi zajímat o tzv. pedálový klavír a začal vydávat skladby,
u kterých bylo psáno „pro varhany nebo pedálový klavír“. Vzhledem o jak málo známý nástroj
jde, je možné mu věnovat určitou dávku pozornosti, jakmile zjistím pravou podstatu toho, proč
si tento nástroj Alkan tak oblíbil.

Roku 1873 se Alkan znovuobjevil na koncertním pódiu, avšak proč tak náhle učinil je
zřejmě známo jenom jemu. Vystupoval na jeho pedálovém klavíru Érard serii jeho 6 malých
koncertů, kde cituje díla jeho oblíbených skladatelů od Bacha dále. I v jeho pokročilém věku
byl obdivován mnohými pro jeho virtuozitu.

Podle úmrtního listu Alkan zemřel 29. března 1888. O jeho smrti však několik let koluje
mýtus a ještě dodnes někteří věří, že na něj spadla knihovna, když se natahoval pro knížku.
Podrobnosti o okolnostech jeho smrti rozvedu v práci, ale připadá mi k zamyšlení, že o
Alkanovi kolovalo spoustu mýtů (ve většině hanivých) snad i za jeho života, když se uchýlil do
ústraní. Podle všech svědectví o jeho životě si jen těžko budeme moci udělat perfektní obraz o
tom do jaké míry jsou některé příběhy pravdivé a já zastávám názor, že na každém rohu je
pravdy trochu. To, že byl Alkan uzavřený a samotářský se můžeme domnívat s jistotou, ale do
té míry, že byl až misantropický, jak se některé zdroje domnívají se mi zdá přehnané a nezbývá
mi než se zabývat v práci i na to, jakou měl skutečně povahu, abych pronikl hlouběji do podstaty
jeho osobnosti.

Vlivy jeho práce sahají daleko. Po jeho smrti byl studován jak Debussym, tak Ravelem
a jeho díla briliantně zvládli pianisté jako byl Busoni a Rachmaninov. Jeho dílo však bylo stále
interpretováno jen vzácně a první skutečně větší obeznámení s jeho dílem svět dostal až
s příchodem gramofonových desek v 60. letech 20. století, kdy ho nejvíce propagovali interpreti
Raymond Lewenthal a Ronald Smith. Věnoval se budu i právě tomuto odkazu, který Alkan
předal skrze hudebníky napříč generacím.

V poslední řadě bych se chtěl zmínit, jak nesnadné bylo a je pro mnohé probudit
v ostatních zájem, jako zde v případě Charlese-Valentina Alkana. Naneštěstí zkrátka nestačí,
aby hudba mluvila sama o sobě. Obecenstvo si vyžaduje něco více dramatického, hlavně ve
současném věku řízený médii. Proto možná v oněch 60. letech začaly i příběhy o něm býti
přehnanějšími než byly, aby přilákali pozornost a vznikaly tak nové mýty starých mýtů.

Zajímavé je, čím méně se o člověku ví, tím je snadné neporozumět jemu i jeho práci,
kterou vykonal. Jaký životní příběh, ale Alkan skrývá se teprve dozvím.