ZACHRAŇUJE BUDOUCNOST

JAMES PATTERSON
CHRIS GRABENSTEIN
Ilustrovala Beverly Johnsonová

Přeložil Vojtěch Ettler

 Postavy a události v této knize jsou pouze fiktivní.
Jakákoli podobnost se skutečnými osobami,
ať už žijícími nebo zesnulými, je čistě náhodná
a nebyla autorským záměrem.

Copyright © Zero Point Ventures, LLC 2020

Text © James Patterson and Chris Grabenstein 2019
Illustrations © Beverly Johnson 2019
Translation © Vojtěch Ettler 2021
Czech edition © Nakladatelství Slovart, s. r. o., 2021
All rights reserved

This edition arranged with Kaplan/DeFiore Rights

through Graal Literary Agency

Max Einsteinová – Zachraňuje svět

Z anglického originálu Max Einstein – Saves the Future
přeložil Vojtěch Ettler
Redigovala Iveta Poláčková
Korektury Adéla Lapáčková
Editorka Kateřina Eliášová
Sazba ITEM, spol. s r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín
Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v roce 2021
Vydání první

Cena uvedená na obálce je nezávazným

doporučením pro konečné prodejce

ISBN 978-80-7529-971-0
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
www.slovart.cz
 Zatím se událo…

Max Einsteinová není jen tak obyčejná dvanáctile-

tá holka s geniálním mozkem.
Nabourala se do počítačového systému Newyorské uni-
verzity, aby mohla docházet na vysokoškolské přednášky.
Vynalezla různé zlepšováky, aby pomohla lidem bez domo-
va, se kterými žila pod jednou střechou.
Taky si povídá se svým hrdinou, Albertem Einsteinem.
(I když, pravda, jenom v duchu.)
Všechno se ale změnilo, když bezprizorního sirotka
Max, která své rodiče nikdy nepoznala, naverbovala do
svých řad tajemná organizace vystupující pod názvem In-
stitut pro lepší svět. Její cíl: pomocí vědy vyřešit ty nejza-
peklitější celosvětové problémy! Max se postavila do čela

5
různorodé skupiny mladých géniů ze všech koutů země-
koule a společně vymysleli, jak zavést elektřinu do odlehlých
krajů v Africe a zajistit čistou pitnou vodu indickému měs-
tečku v podhůří Himálaje.
Konat dobro i nadále se ovšem Max a jejím novým ka-
marádům podaří jenom za předpokladu, že je nepolapí zlo-
volná nadnárodní Korporace.
Ta se totiž neštítí ničeho, jenom aby Max a její tým re-
belů s dobrým srdcem zastavila.

6
 a v čase
t’ - změn
t - čas
t
v - rychlos
t světla
c - rychlos

u.
„S budoucností si hlavu nelám
Však brzy přijde sama.“
Albert Einstein
 Prolog

1921
Princeton, New Jersey, USA

Mladí manželé svou holčičku opatrně uložili do kar-

tonové krabice vystlané měkoučkou dekou z hnědého fla-
nelu.
„Hezky tu zůstaň,“ řekla jí maminka něžně.
„Dneska večer čekáme velmi vzácného hosta,“ dodal
tatínek.
Maminka přikývla. „Našeho mentora! Toho, kdo za tím
vším stojí!“
Rozpřáhla ruce, aby obsáhla prapodivnou sbírku elek-
tronických udělátek a laboratorního vybavení, která vypl-
ňovala sklepní prostory jejich skromného domku na Battle
Road nedaleko kampusu Princetonské univerzity, kde oba
manželé platili za uznávané odborníky.

9
 Coby geniální fyzikové byli neobyčejně tvůrčí a vynalé-
zaví. Proto taky pro svou dceru vyrobili dětskou ohrádku
z krabice.
Miminko z  ní bylo nadšené. Smálo se a  žvatlalo, ho-
vělo si v huňaté přikrývce a nadšeně sledovalo, jak rodiče
pobíhají po místnosti. Otáčeli regulátory, mačkali tlačítka
a přehazovali páky do horní „zapnuté“ polohy – čímž uvá-
děli v život záplavu barevně blikajících světýlek.
Holčička radostně zavrněla a zatleskala baculatýma ru-
čičkama. Nemohla se na světýlka vynadívat.
Záhy to v celém sklepě začalo hučet.
„Řekl bych, že to na profesora Einsteina udělá dojem,“
nadhodil tatínek.
„Doufám,“ přitakala maminka. „Koneckonců to on nás
k našemu experimentu inspiroval. Všechno to vzniklo je-
nom díky němu.“
Když oba nadaní rodiče na Princetonu ještě studovali
(patřili k nejmladším doktorandům za celou historii uni-
verzity, protože byli pokládáni za zázračné děti), navštívi-
li přednášku proslulého Alberta Einsteina o obecné teorii
relativity. Od té doby zasvětili všechen svůj čas tomu, aby
přivedli na svět její praktické využití.
Předení elektrických turbodmychadel a rotačních alter-
nátorů se už teď sklepem neslo tak hlasitě, že manželský pár
málem přeslechl zvonek u vchodových dveří.

10
 „To bude on!“ vyjekl tatínek. „Profesor Einstein osobně!“
„Nezapomněl jsi vyzvednout ten pomerančový dort
a jahody?“ ujišťovala se maminka, zatímco oba pospíchali
k dřevěným schůdkům ze sklepa.
„To víš, že ne, miláčku. Jenom budeme muset ušlehat
smetanu…“
„Ale až potom, co mu předvedeme náš vynález!“
Vyběhli po schodech, aby návštěvu přivítali, a  svou
dcerku, okouzlenou všemi těmi zvláštními zvuky a pestro-
barevnými blikátky, nechali ve sklepě samotnou.
Holčička vylezla z krabice a vydala se po chladné beto-
nové podlaze, která jako by byla čím dál studenější. Na
sklepních okénkách se zevnitř začala tvořit námraza.
Děvčátko procupitalo kolem haldy dřevěných beden
a namířilo si to přímo k odloženému starému kufru.
Na jeho otevřeném víku byla přilepená lesklá fotogra-
fie muže s legračními rozčepýřenými vlasy. V lesknoucím
se snímku se odrážela oslnivá světelná show ve sklepě, což
děťátko neodolatelně vábilo. V kufru byl ještě zastrčený ja-
kýsi vědecký článek. Ten si miminko samozřejmě přečíst
neumělo. Jediné, co chtělo, bylo natáhnout ručku a do-
tknout se všech těch nádherných světýlek, která se mihotala
a tančila po přívětivé tváři bělovlasého pána.
Vodovodní trubky u stropu pod náporem mrazu sténaly
a řinčely.

11
 Okénka už pokrývala pět centimetrů silná ledová
krusta.
Holčička viděla, jak se jí u pusinky sráží dech.
Vtom se oslnivě zablesklo. Ve sklepě zajiskřil elektrický
oblouk.
A pak, jako když utne, hukot ustal.
Rázem se zase oteplilo.
A dívenčin svět už nikdy nebyl jako dřív.
 LhnąZlghlm
Ehg]ùg%:g`eb^

13
 1

Max Einsteinová rázovala londýnskou mlhou a její

nezapnutý baloňák za ní vlál jako plášť nějaké superhr-
dinky.
Hřívu kudrnatých zrzavých vlasů měla ještě načechra-
nější než obvykle, protože jak samozřejmě dobře věděla,
chemické vlastnosti lidských vlasů je činily náchylnými na
změny množství vodíku v ovzduší a to se samozřejmě pří-
mo pojilo s vlhkostí vzduchu, neboť všechna ta vodnatá
mlha, která visela v ulicích, se skládala ze dvou atomů vo-
díku na molekulu.
Myšlenky na chemické pochody jejích vlasů jí zaměst-
naly mozek. Asi tak na dvě sekundy.
Pak se Max zase začala nudit.

15
 V  Londýně totiž netrpělivě čekala na další zadání od
Institutu pro lepší svět, konkrétně od jeho mecenáše, Ben-
jamina Franklina Abercrombieho, kterému Max říkala
prostě Ben. Možná tomu nebudete věřit, ale i když to byl
bambilionář, byl jenom o dva roky starší než Max. Taky to
byl ohromný fešák. A Max bezvýhradně souhlasila s tím,
jakým způsobem své bohatství utrácí: financoval spolek
dětských géniů, aby se poprali s nejpalčivějšími světovými
problémy, a přitom se nemuseli obávat žádných vládních
tlaků. To je docela cool, ne?
Max na Bena myslela celou nanosekundu, ale pak se
zase dostavila nuda a otrava, protože to vypadalo, že první
Newtonův pohybový zákon, takzvaný zákon setrvačnosti,
se na dvanáctiletou Max Einsteinovou nevztahuje. Newton
stanovil, že těleso v klidu zůstává v klidu a těleso v pohybu
zůstává v pohybu.
V čem byl tedy háček? V tom, že Max Einsteinová v klidu
být neuměla. Prahla po nepřetržité akci. Chtěla se neustále
pohybovat vpřed. Pasivní setrvačnost jí byla naprosto cizí.
Hlavou jí bleskla vzpomínka, jak se dneska nakonec
rozhodla nechat kulich doma a vyrazit na toulky Londý-
nem bez něj – zvažovala ho coby maskovací prvek, pod
který by schovala svou kudrnatou rezavou kštici, protože
ta pro hanebné padouchy, kteří jí možná i zrovna teď šli po
krku, představovala něco jako naváděcí maják.

16
 Ano, bylo to tak.
Jistá zákulisní organizace zvaná Korporace si dělala
zálusk na to, že Max i s její extrémně vysokou inteligen-
cí přetáhne na svou stranu a  zneužije ji ke svým cílům.
I kdyby ji třeba musela unést. Naštěstí Maxin londýnský
spolubydlící, který kdysi – než radikálně změnil názor –
pro zlouny pracoval, ji informoval, že podle jeho rozsáhlé
sítě utajených kontaktů „Korporace nemá nejmenší tušení,
že teď oba dlouhodobě přebýváme v Londýně v územním
celku Anglie“.
Leo, jak se ten spolubydlící jmenoval, městu pokaždé
říkal „Londýn v územním celku Anglie“, i když to nikdo
jiný nedělal. Byl v tomhle ohledu trochu zvláštní.
Když se tedy Max od Lea dostalo ujištění, že jí nic ne-
hrozí, rozhodla se, že čas strávený čekáním v Londýně vy-
užije nějak smysluplně. Začala ze svého stísněného byteč-
ku v ubytovně pro mladé (to byl Benův nápad) podnikat
neohrožené výpravy a navštěvovat všechna místa, na která
během svého někdejšího pobytu v Londýně zavítal její vzor
Albert Einstein. Chtěla se nacházet aspoň ve stejném pro-
storu, když už ne ve stejném čase, v jakém se kdysi nacházel
i sám velký myslitel. Měla dojem, že je to nějakým neur-
čitým způsobem sblíží. A i kdyby ne, přinejmenším zažije
něco zábavného a rozšíří si obzory. Jak říkával profesor Ein-
stein: „Jediným zdrojem poznání je zkušenost.“

17
 A Max se zařekla získávat alespoň jednu novou zkuše-
nost denně.
Proto tedy pochodovala zamlženými ulicemi a  mířila
tam, kde ještě nikdy nebyla: k divadlu Royal Albert Hall.
To se nacházelo v londýnské čtvrti South Kensington, kde
ho v roce 1871 nechala postavit královna Viktorie a na pa-
mátku ho pojmenovala po svém zesnulém choti princi Al-
bertovi. Každoročně se tu odehrálo na čtyři stovky různých
představení a akcí, čítajících všechno od rockových a po-
pových koncertů přes vážnou hudbu až po balet a slavnost-
ní udílení cen. Mezi slavná jména, která se k divadlu nějak
vázala a měla díky tomu po obvodu budovy vlastní rytinu
s hvězdičkou na dlažbě, patřili Adele, Eric Clapton, Win-
ston Churchill, Muhammad Ali a samozřejmě taky – po-
blíž dveří číslo 5 – Albert Einstein.
Toho večera bylo zrovna na programu hudební vystou-
pení.
Max sice neměla lístek, ale byla přesvědčená, že se do-
vnitř dostane i bez něj.
Měla s sebou totiž něco, co pokládala za svou tajnou uni-
verzální propustku.

18
 2

Einstein kdysi prohlásil, že ,,realita je pouhá iluze,

byť velice neodbytná“.
Max se už při odchodu z ubytovny přichystala na to,
že onu iluzorní realitu trochu přibarví. Vzala si s  sebou
prázdné pouzdro na housle, čímž svému idolu zároveň ne-
nápadně vzdala hold. Albert Einstein se na housle začal
učit v šesti letech a v hraní pokračoval celý život. Svůj mi-
lovaný nástroj pojmenoval „Lina“ a uměl nádherně před-
nést Mozartovy sonáty. Hudba mu prý pomáhala, když
přemýšlel o svých teoriích nebo prováděl myšlenkové ex-
perimenty.
Teď Max doufala, že jí hudba pomůže proklouznout do
Royal Albert Hall.

19
 Mozart a Bach skládali s jasnou
vizí, jednoduše a s matematickou
přesností - úplně stejně, jako
Einstein vymýšlel své teorie.

Denní snění na vlnách not a zněn

í!
 „Promiňte,“ oslovila prvního sekuriťáka, kterého uvidě-
la, „kde bych našla vstup pro účinkující?“
Jakoby mimoděk pohodila pouzdrem, aby ho hlídač
nepřehlédl.
„Chodí se zadem. Jenom tady zahnete za roh, je to hned
za dveřmi číslo jedna. Nemůžete to minout. Ať to hraje!“
„Díky!“ Max nijak netížilo svědomí, že hlídače ošálila.
Nikdy mu totiž netvrdila, že k  účinkujícím patří. Prostě
ho jenom nechala, ať si takovou iluzi o realitě vytvoří sám,
a ani ohledně toho nemusela být nijak zvlášť neodbytná.
Cesta zadním vchodem Max umožnila vyhnout se da-
vům, které se houfovaly u hlavní brány, a samozřejmě taky
kontrole vstupenek. Tvářila se, že ví, co dělá, a za chvilku
už stála v zákulisí po straně jeviště.
Na tomhle místě stál Einstein, vydechla v duchu.
Ne, stál jsem trochu víc vlevo, odpověděl jí velký fyzik.
Tedy ne že by k ní Einstein promluvil doopravdy. Tohle
prostě jen Max čas od času dělala. Vedla bezeslovné roz-
hovory s imaginárním Einsteinem ve své hlavě. Pro ni to
totiž nebyl jenom světově proslulý génius – byla to zábavná
dědečkovská osobnost s čtveráckým smyslem pro humor.
Když teď ovšem stála přesně (nebo skoro přesně) tam,
kde 3. října 1933 stál i její hrdina, na rukou jí naskoči-
la husí kůže. Toho večera profesor Einstein k zaplněnému
hledišti promluvil o svých obavách ohledně hrozící krize

21
v Evropě, kde byli na vzestupu Adolf Hitler a fašismus. Do
začátku druhé světové války zbývalo ještě šest let, ale Ein-
stein a ostatní Židé žijící v Německu už nastupující hrůzy
zakoušeli na vlastní kůži.
To, že se Max nacházela na stejném místě jako Einstein
před desítkami let, ji přivedlo na myšlenky o  záhybech
v  předivu časoprostoru. Nebylo by skvělé takový záhyb
překročit, vrátit se v čase a potkat svého hrdinu tváří v tvář?
On tu byl kdysi. Ona tu je teď. Kéž by se jejich časové linie
mohly nějak překrýt a protnout!
Potom by možná společně dokázali najít další zlom
v čase a poskočit do budoucnosti, aby se Max dozvěděla, co
na ni čeká. Nebo by jí profesor Einstein mohl ukázat, jak
odcestovat jenom dvanáct let nazpátek, takže by konečně
zjistila, kdo byli její rodiče.
Max byla sirotkem vlastně skoro celý život. Pár mlha-
vých vzpomínek na rodiče měla, ale nic konkrétního. Byly
to takové ty rozmazané nejasné střípky z kolébky, které si
sice pamatujete, ale nedokážete si je přesně vybavit.
I kdyby profesor Einstein nic z toho nesvedl, Max by ho
přinejmenším mohla varovat před nacistickými lovci lidí,
kteří se mu během jeho londýnského pobytu v roce 1933
věšeli na paty.
Četla jsem o tom, sdělila svému fiktivnímu Einsteinovi.
Zatímco jsi tu pobýval, chystali na tebe atentát.

22
 Vážně? odvětil Einstein v její hlavě. Moc jim to ale nevy-
šlo, co myslíš? Přežil jsem až do roku 1955! A nepřijde ti milé,
že to tady pokřtili Royal Albert Hall? To od nich bylo velice
laskavé, že po mně pojmenovali celé divadlo.
Max se usmála. Zbožňovala, když její vnitřní Einstein
utrousil nějaký ze svých fousatých vtipů. Působil díky to-
mu ještě víc jako dědeček, kterého nikdy neměla.
Pořád tě sledují ti zlí lidé, Maxine? zeptal se jí Einstein.
Jo. Najatí poskoci z Korporace. Ale neměj o mě strach –
tady v Londýně nejsou.
A samozřejmě jen co to dořekla, ze stínů vystoupili dva
hromotluci v černém a zamířili k ní.

23
 3

Co tu pohledáváš, slečinko?“ uhodil na ni jeden

”
z mužů. Od ucha se mu kroutil drát od vysílačky. Taky
měl bicepsy mohutné tak, jako má průměrný člověk velká
stehna. Jeho nabušený kumpán vypadal navlas stejně, je-
nom na hlavě neměl hnědého ježka, ale blonďatého.
Max v  první chvíli napadlo odseknout: „Ladím se tu
na svou múzu,“ ale nakonec usoudila, že takovou odpověď
by ti dva v černém tričku s nápisem SECURITY příliš ne-
ocenili. A tak jim místo toho opět ukázala svoje pouzdro
na housle.
„Já tu hraju?“ Ano, řekla to jako otázku, což zřídkakdy
působí přesvědčivě.
„Vážně?“ zamračil se blonďatý ježek. „Na housle?“

24
 Max přikývla.
„Nějak si nepamatuju, že by vokální skupiny jako ta,
co tu má dneska vystupovat, doprovázeli nějací houslisti.
Obvykle si vystačí jenom se svou pusou.“
Max se podívala vlevo. Do postranní části jeviště vstou-
pil pěvecký sextet. Nikdo z nich hudební nástroj neměl.
„Tak jdeme, madam,“ řekl hnědovlasý vyhazovač, jem-
ně vzal Max pod paží a vyprovodil ji ven. „Rád bych tě
tu nechal zadarmo, ale to bych nejspíš přišel o práci. Ať se
daří.“
O dvě minuty později se Max zase ocitla na ulici před
divadlem. Pravděpodobně to byla stejná ulice, po které od-
cházel i Albert Einstein, ale ten čarovný pocit jako tam
v zákulisí z ní neměla.
Jelikož ji to notně otrávilo, zavřela se do jedné z londýn-
ských červených telefonních budek (která už v sobě dávno
telefonní aparát neměla) a z hluboké boční kapsy baloňáku
vytáhla svůj šifrovaný satelitní telefon.
Bylo načase zavolat Benovi. Naštěstí na něj Max měla
číslo. (Taky to byl on, kdo jí ten nekřesťansky drahý sate-
litní telefon Iridium Extreme pořídil.)
Ben to zvedl přesně při třetím zazvonění. To u něj byla
klasika.
„Ehm, zdravím, Max,“ řekl, aniž se zeptal, kdo vo-
lá. Max si odvodila, že má patrně ten nejvymakanější

25
systém identifikace volajícího ve vesmíru. „Tak co, no,
Londýn?“
„Nuda.“
„Vážně? Londýn? Ten v Anglii? Vždyť tam můžeš dělat
a vidět věcí…“
„Kdy se pustíme do dalšího projektu?“
„Brzy, Max. Měj trpělivost. Právě provádím hodně roz-
sáhlý průzkum. Bude to zatím vaše největší výzva. Nechce-
me, abyste se do ní vrhli bez řádné přípravy.“
„Takže fakt brzy?“
„Ano. Prostě, no, ještě chvilku vydrž. Ozvu se ti. Brzy.“
Max hovor ukončila.
Brzy.
Typické slovo, které dokládá, jak je čas relativní.
Spoustě dětem „brzy“ připadá jako celá věčnost, když
o  Štědrém dni odpoledne čekají na večeři a rozbalování
dárků. A jiným to zase přijde jako mrknutí oka, když sedí
v čekárně u zubaře a sestřička si je „brzy“ vezme dovnitř.
Max rozhodně patřila do té první kategorie. „Brzy“ jí
přišlo jako celé věky.
Holt se ale musela s čekáním smířit, a tak se procház-
kovým krokem vydala zpátky do mládežnické ubytovny
poblíž Hyde Parku, kde měla společně s Leem svůj byt –
což byl v podstatě jenom strohý pokoj na způsob vysoko-
školské koleje.

26
 Cestou zahlédla muže, který před sebou tlačil nákupní
vozík po okraj naplněný trvanlivými balenými sendviči.
To podnítilo její zvědavost, a tak vyrazila za ním, zatím-
co chlapík s  košíkem kodrcal po dlážděné uličce, kterou
osvětlovala jediná pouliční lampa zahalená v mlze.
„Zdravíčko, Franky,“ oslovil muž nezřetelnou hroudu
na zemi. „Jak se daří rodině?“
Pomačkaná hrouda se zavrtěla. Max došlo, že je to ve
skutečnosti nějaký chlap ve spacáku. Jak se ve tmě postup-
ně rozkoukávala, všimla si, že spacáků je na dlažbě rozeseto
víc. Některé byly docela mrňavé.
„Večeře je tu!“ zahlaholil muž s  vozíkem, sáhl do něj
a vytáhl komínek zatavených sendvičů. „Omlouvám se za
zpoždění. Musel jsem čekat, než pro dnešek zavřeme krám.
Wiltshirská šunka v konzervě se sladovým chlebem pro te-
be a tvou paní. Sendviče se slaninou pro děti.“
„Díky, Charlesi,“ řekl chlap, který se svou rodinou pře-
spával na ulici.
Při první zmínce o jídle vykoukly ze spacích pytlů dvě
malé hlavy a Max na jejich tváři navzdory tomu neutěše-
nému pouličnímu nocování rozeznala zářivý úsměv. Dob-
ře věděla, že děti vydrží všechno, ale když se jejich ručky
dychtivě natáhly po sendvičích, trochu se jí sevřelo srdce.
Sama totiž přesně takovým děckem kdysi byla.
Když Max žila na ulici v New Yorku, každodenní pát-

27
rání po jídle mělo nejvyšší prioritu. Občas to znamenalo,
že jedla věci, které ani zdaleka nebyly tak čisté ani úhled-
ně zabalené jako sendviče, které rozdával Charles. V jeho
případě se nejspíš jednalo o zboží, které ve svém obchodě
nestačil prodat před zavíračkou.
Max z uličky opatrně vycouvala. Nechtěla, aby si jí ro-
dina bez domova všimla. Obzvlášť ne ty děti.
Dobře si pamatovala, jak se občas při shánění něčeho
k snědku cítívala trapně a poníženě. Hanbou by se propad-
la. Ale kručení v žaludku bylo silnější.

28
 4

Když Max konečně dorazila do hostelu, pozdravila

se s pár dalšími ubytovanými studenty, kteří posedávali ve
vestibulu.
„Díky za pomoc s úkolem, Maeve,“ zavolala na ni dív-
ka jménem Olivia. „Fakt zírám, kolik toho víš o kvantové
mechanice.“
Max pokrčila rameny. „To jsem tak různě pochytila.“
„Jsi zatraceně chytrá, Maeve,“ básnila dívka. „Jedním slo-
vem génius.“ (Maeve byl pseudonym, pod kterým se Max
v hostelu zapsala. Falešná jména na „M“ se jí zkrátka pama-
tovala nejlépe.)
„Díky,“ odvětila Max. „Klidně zas dej vědět.“
Vydala se chodbou do svého pokoje.

29
 Když odemkla dveře a vešla dovnitř, zrak jí padl na její-
ho spolubydlícího Lea, který se krčil u protilehlé zdi.
Ukazováček měl zastrčený do zásuvky. Už zase.
„Jenom využívám tenhle krátkodobý pokles úrovně na-
ší aktivity, abych si dobil baterky,“ vysvětlil Leo, když Max
obrátila oči v sloup.
Leo byl totiž android, robot podobný člověku. Chodí-
cí a mluvící figurína obdařená neuvěřitelně vyspělou UI
(umělou inteligencí), která vypadala, jako by utekla z od-
dělení s chlapeckým oblečením. Lea vymodelovali do po-
doby dvanáctiletého kluka, aby na pohled nepůsobil tak
hrozivě.
Původně se jmenoval Lenard a  za jeho zrodem stála
Korporace, která si ho nechala sestavit jako tajnou zbraň
ve svém honu na Max Einsteinovou. Naštěstí jeden z Ma-
xiných kolegů v  Institutu pro lepší svět, kluk z  Polska
jménem Klaus, který zbožňoval uzeniny všeho druhu, byl
expert na robotiku. Potom co se Max povedlo Lenarda za-
jmout, Klaus od základů přeprogramoval jeho UI a udělal
z něj velice užitečného a velice přátelského Lea.
„Bude se ti s ním bydlet jedna báseň,“ ujišťoval Klaus
Max. „Na každou otázku bude mít odpověď. A kdybys už
jeho brebentění měla dost, dobře mířeným kopancem do
zadku ho můžeš restartovat.“ Klaus byl totiž vyhlášený vti-
pálek, a tak robotovi resetovací knoflík umístil na pozadí.

30
Naštěstí mám
v prstech univerzální
adaptér, takže se můžu
dobíjet i v zásuvkách
typu G, které se používají
v Hongkongu a Británii.
Londýn v územním celku
Anglie je její hlavní Vlasy vždy perfektní,
město. protože jsou z plastu.
A mají fialový nádech.

Oči jsou kamery

s vysokým rozlišením,
které umějí číst lidská
gesta a mimiku.
Výraz obličeje
úplně jako živý,
což je dost
strašidelné.

V těle má
čtyřiačtyřicet
pneumatických
kloubů.
Rád se po bytě
poflakuje úplně Výška sto třicet
bez oblečení. centimetrů.
 „Venkovní teplota dosahuje třinácti stupňů Celsia čili
padesáti pěti stupňů Fahrenheita,“ oznámil Leo a zněl při
tom jako naspeedovaná Alexa nebo Siri. „Oblačno, vlh-
kost vzduchu šedesát sedm procent. V Londýně v územ-
ním celku Anglie a  přilehlých oblastech platí výstraha
před mlhou –“
„Děkuju, Leo,“ přerušila ho Max, „ale já se tě neptala na
zprávy o počasí…“
„Dělám maximum pro to, abych předjímal tvé dotazy.
Úroveň hrozby je zanedbatelná. V naší blízkosti nebyl za-
znamenán žádný výskyt příslušníků Korporace.“ A pak se
Leo zachichotal. Chichotal se často a rád. Byla to progra-
mová chyba, kterou z útrob roboklukových křemíkových
čipů nedokázal vymazat ani takový machr na roboty jako
Klaus.
„Jdu si lehnout,“ zívla Max. „Dneska už toho mám plné
kecky.“
„Chtěla bys k usínání poslouchat nějakou hudbu?“ ze-
ptal se Leo. „Všiml jsem si, že máš u sebe houslové pouzd-
ro. Možná by se ti trefil do nálady Bachův koncert d moll
pro dvoje housle? Můžu zapojit svůj syntezátor a obstarat
druhou linku…“
„Ne, díky.“
„Už sis udělala plány na zítřek, Max? Na seznamu pa-
mětihodností v rámci tvé einsteinovské exkurze po Lon-

32
dýně v územním celku Anglie ti ještě pár míst zbývá. Kdy-
bys například chtěla navštívit vlakové nádraží Waterloo,
kde byl Einstein spatřen během červencové vlny veder –
přičemž vypadal velice šik v tenké bílé větrovce, triku s lí-
mečkem a volných bílých kalhotách –, doporučoval bych
ti jízdu autobusem N38, který každých pět minut odjíž-
dí ze zastávky Hyde Park Corner do stanice Green Park
Underground, kde bys přesedla na linku metra Jubilee,
která taky jezdí co pět minut, a vystoupila bys přímo na
nádraží Waterloo. Ovšem triko s límečkem bych na cestu
naopak nedoporučoval, protože teď vlna veder není.“
„Leo?“
„Ano?“
„Už jsi někdy slyšel zkratku PMI? Příliš mnoho infor-
mací?“
„Ano. Jednou, když mi Klaus ukazoval, na kolik způso-
bů si umí krknout. Mluvil o tom jako o ‚PMI‘.“
Max přikývla. „Prostě si jenom pamatuj, co říkal Ein-
stein: ‚Teorie je tím působivější, z čím jednodušších zákla-
dů vychází.‘“
„Rozumím. V budoucnu se v komunikaci pokusím dr-
žet protokolu jednoduchosti.“
„Bezva. Tak dobrou, Leo. Na viděnou ráno.“
„Dobře se vyspi, Max. Jak už jsem zmínil, úroveň hroz-
by od Korporace se momentálně nachází na hodnotě nula

33
celá pět set šedesát devět procent. Tedy jinými slovy je
mizivá.“
Leo ani Max ale samozřejmě nemohli vědět, že dale-
ko za oceánem ve skrytém podzemním bunkru v Západní
Virginii právě probíhá jisté tajné jednání.
Za jakým účelem?
Aby ona úroveň hrozby výrazně stoupla.

34
 5

V utajené jeskyni hluboko pod Apalačským poho-

řím v Západní Virginii se totiž nacházela centrála Korpo-
race.
A před chvílí do ní byla svolána krizová schůze předsta-
venstva.
„Z kvalitního zdroje se nám doneslo, že ti mrňaví dob-
rodějové z Institutu pro lepší svět chystají něco velkého,“
prohlásila předsedkyně, která – když zrovna nevedla mí-
tinky hlavounů Korporace – stála v  čele jednoho z  nej-
větších zábavních konglomerátů na světě. Ve skutečnosti
všichni členové představenstva zastávali vrcholovou pozi-
ci v nějakém významném korporátu. Okolo robustního
oválného stolu seděli představitelé velkých bank, velkých

35
farmaceutických výrobců, velkých těžařských firem, vel-
kých médií, velkých agrosdružení a všech dalších velkých
průmyslových odvětví na planetě. Spojovalo je jedno jedi-
né: chamtivost.
Chtěli vydělávat peníze. Čím víc, tím líp. Protože peníze
znamenaly moc. Peníze psaly zákony. Peníze kupovaly vo-
lební výsledky, a tím pádem formovaly a ohýbaly svět tak,
jak si členové Korporace přáli.
Žádný politik si vůli a moci Korporace netroufl odpo-
rovat. Na nic takového neměly odvahu ani žádné sdělovací
prostředky.
Jediné vážné ohrožení celosvětové nadvlády Korpora-
ce představovala skupinka malých geniálních vědátorů
vedená dvanáctiletou holkou jménem Max Einsteinová
a financovaná záhadným mecenášem známým pouze ja-
ko „Ben“.
„Ty dobrodějský projekty ILS nám kříží naše výdělečný
plány!“ rozkřikl se chlap v  obleku a  kovbojských botách.
Aby své znechucení ještě zdůraznil, praštil svým stetsonem
o stůl. „A taky chci zpátky Lenarda! Ti malí spratci ukradli
našeho robota. Na to by měl bejt nějakej zákon.“
„Ne když byl android použitý k účelům, které by ně-
kdo mohl označit za nekalé,“ opáčil jeden z mnoha kor-
poračních právníků. „Mohli by tvrdit, že to byla sebe-
obrana.“

36
 „To je mi ukradený!“ řval chlap s texaským přízvukem.
„Chci Lenarda zpátky, abych ho roztavil a udělal si z jeho
voskový kebule svíčky!“
„Souhlasím, že znovuzískání Lenarda bychom měli
přiřadit nejvyšší prioritu,“ ozval se jiný člen představen-
stva, bankéř z Německa. „Koneckonců jsme do jeho vývoje
a  výroby investovali značné zdroje. Nedělali jsme to pře-
ce proto, aby druhá strana zneužila jeho bezkonkurenční
umělou inteligenci k charitativním misím.“
„Ráda bych vám připomněla,“ vložila se do rozhovoru
předsedkyně, „že stále máme zájem na tom, abychom –
jak bych to tak řekla – přesvědčili Max Einsteinovou, aby
s  námi spolupracovala. Ta holka je génius a  může nám
posloužit jako kýžená pojistka, že s kvantovým počítačem
budeme první na trhu.“
„Ještě si myslíte, že nám ji dokáže přivést doktor Zimm?“
nadnesla žena z Austrálie, jejíž rodina vlastnila několik tele-
vizních stanic po celé zeměkouli. „Disponuje schopnostmi
a kvalifikací, které vyžadujeme?“
Předsedkyně zavrtěla hlavou. „Ne. Doktor Zimm ztratil
veškerou naši důvěru. Několikrát Max vystopoval, jenom
aby si ji nechal proklouznout mezi prsty. A koneckonců to
byl on, kdo přišel o  Lenarda – nemluvě o  našem vysoce
výnosném distributorovi balené vody v Indii. Zkrátka je
načase se s doktorem Zimmem rozloučit.“

37
 „Kdo si hon na Max Einsteinovou vezme na starost?“
„Já,“ zahřímal obr, který právě vpochodoval do zaseda-
cí místnosti. Vysoký byl přes dva metry, na nohou měl těž-
ké vojenské kanady a jeho holá lebka tvarem připomínala
obrovský ananas bez čupřiny. Při každém jeho pohybu to
zacinkalo a zachrastilo – což byla neklamná známka toho,
že měl dlouhý černý kabát zevnitř ověšený smrtonosným
arzenálem.
„Dámy a  pánové,“ ohlásila předsedkyně, „dovolte
mi, abych vám představila profesora Von Hinkla. Jeho
životopis si můžete přečíst na svých vestavěných table-
tech.“
Členové představenstva začali ťukat do tónovaného
skla obrazovek zabudovaných na každém místě u stolu.
Jak projížděli profesorův dlouhý seznam úděsných kous-
ků, sálem se neslo slyšitelné lapání po dechu.
„To byla vaše práce?“ zvedl oči jeden. „Ten únik jedo-
vatého plynu?“
Von Hinkle pokrčil rameny. „Potřebovali jsme tu
oblast vystěhovat, abychom uvolnili místo pro jaderný
reaktor.“
„Ropné požáry, které v poušti zpřístupnily nové ob-
lasti k těžbě,“ ozval se další. „To jste byl taky vy?“
Von Hinkle přikývl. „Nikdy mě ale neusvědčili.“
„A ten rozlitý uhelný kal?“

38
 „Řekněme, že jsme matku přírodu a to bahno prostě
jen popostrčili správným směrem.“
„To je všecko skvělý, profesore,“ vzal si zase slovo kov-
boj z Texasu. „Vážně impozantní reference. Ale jak přes-
ně vás to, že jste nasekal všechen tenhle svinčík, kvali-
fikuje k tomu, že zvládnete čapnout Max Einsteinovou,
nemluvě o našem uneseným robotovi?“
„Jednoduše,“ odvětil Von Hinkle. „Jsem nemilosrd-
ný, brutální a  krutý. Někdo by dokonce řekl nelidský.
A taky velice, ale velice efektivní. Věřte mi. S touhle prá-
cičkou si poradím. Nějaká holčička a robokluk? Nemají
šanci.“

39