1

3
4
 Mira Jakovenková podle vyprávění
Agnessy Mironovové

Zpověď ženy
stalinského čekisty

přeložila Kateřina Šimová Praha 2021

5
Copyright © International Memorial, all rights reserved
Published by arrangement with ELKOST Intl. Literary Agency

Czech edition © Maraton, 2021

Translation © Kateřina Šimová, 2021
Afterword © Irina Shcherbakova

ISBN 978-80-907771-0-1

6
OBSAH

Autorská poznámka (Mira Jakovenková) 9

První část
NEBE PEKLO RÁJ

Můj dědeček 13
Můj otec 16
Máma, Lena 21
Zarnickij 25
Miroša 49
Zarnickij 60
Karaganda 65
Můj život s Mirošou 75
Po Mirošovi 166

Druhá část
KDO TI ODPLATÍ

V porobě 193
Návrat 222

Houpačka osudu (Irina Ščerbakovová) 251

Seznam fotografií 257

Mezinárodní společnost Memorial a zachování historické paměti 258

7
Autorská poznámka
Mira Jakovenková

S Agnessou Ivanovnou Mironovovou jsem se seznámila v roce 1960 u svých

přátel. Bylo jí kolem čtyřiceti (alespoň mi to tak připadalo, ale brzy se uká-
zalo, že je daleko starší) a byla stále velmi krásná. Měla překrásné rysy, živé
zelenohnědé oči neobvykle jasného odstínu, bohatě vlnité kaštanové vlasy
zapletené kolem hlavy, hluboký výstřih (ačkoli už byl podzim), dlouhou šíji
bez jediné vrásky. Byla oblečená do světlých letních šatů, které jí perfektně
obepínaly postavu a zdůrazňovaly velká ňadra. Bylo vidět, že si svou dosud
hezkou postavu hlídá.
U večeře vyprávěla o vězeňském transportu, kterým putovala z Moskvy do
Karagandy. Vyprávěla poutavě, barvitě, živě, napodobovala hlasy jednotlivých
aktérů, všechny detaily jejího vyprávění vyvstávaly před očima jako živé. Její
vypravěčský talent i sama vypravěčka na mě udělaly velký dojem.
Odcházely jsme společně, měly jsme stejnou cestu. Začala jsem se vyptávat.
Agnessa nepatřila mezi ty oběti represí, které před ostatními pečlivě tají,
co prožily, nechtějí o tom mluvit a všechny vzpomínky potlačují hned v zárod-
ku. Nechtěla nic vymazat, nechtěla nic zapomenout, naopak o tom ochotně
a zapáleně vyprávěla, aniž by cokoli tajila, cítila povinnost ukázat neznalým
lidem pravdu. Dokonce se z ní stala vášnivá propagátorka této pravdy, kte-
rou lidé neznali nebo ji nechtěli znát.
Když jsme se ten večer loučily, domluvily jsme se, že mě v blízké době na-
vštíví. Skutečně přišla a přinesla mi nádherné dopisy z lágru od svého třetího
muže Michaila Davydoviče Korola a básně bývalé vězeňkyně ALŽIRu1 Sofie
Solunovové. Pak jsem začala navštěvovat já ji. Tak vzniklo naše přátelství.
Přátelily jsme se až do její smrti, více než dvacet let…
Ráda jsem ji navštěvovala. Pobízela jsem ji k vyprávění a ona potřebovala
vyprávět, vyprávěním tehdy žila.
Ještě to upřesním, nevyjádřila jsem se dost jasně. Nežila jen minulostí. Se
svou aktivní a energickou povahou plně žila přítomností, životem svých blíz-
kých a přátel i vlastním duchovním životem.
Ale abych se vrátila k jejímu vyprávění. Netroufala jsem si navrhnout, že

1 ALŽIR, akmolinský tábor pro ženy vlastizrádců, bylo lidové označení 17. ženského zvláštního
oddělení Karagandského nápravně-pracovního tábora v Akmolinské oblasti v Kazachstánu, který
fungoval v letech 1938–1953. Velkou část vězeňkyň tvořily rodinné příslušnice mužů odsouzených
ve stalinských procesech. Pozn. red.

9
ho budu zapisovat. Nebála jsem se toho, že by nesouhlasila, ale že by své vy-
právění cenzurovala, kdyby věděla, že budou její slova zaznamenána, že by
vybírala, co říct a co ne, a že by se z přirozeného vyprávění stalo něco vymy-
šleného a mrtvého.
Pokaždé, když jsem se od Agnessy vrátila domů, zapsala jsem to, co jsem
si dokázala zapamatovat. Někdy mi však paměť vynechávala. Ale i tak ně-
co zůstalo. Na základě těchto milníků, doplněných o vyprávění Agnessiných
blízkých a o své vlastní vzpomínky na její vyprávění, jsem se o ní pokusila na-
psat to, co se mi podařilo zachovat. Ale bohužel je to jen osnova, jen stručný
výtah, jen kostra jejího vyprávění. Živá intonace, poutavé podrobnosti, emo-
tivní zabarvení situací, to vše je ztraceno…
Agnessa měla výjimečnou paměť. A naprosto fenomenální vizuální paměť.
Ještě po padesáti letech dokázala detailně popsat, co měl kdo na sobě a jakou
to mělo barvu. Barvy a odstíny si pamatovala obdivuhodně. To vše z mého
přepisu mizí, nejen proto, že jsem si řadu věcí nezapamatovala, ale i vědomě,
protože jinak by popis garderoby zabral příliš mnoho místa.
Vytratila se i řada jmen. To je škoda. Včas jsem se na ně Agnessy nepřepta-
la a nezapsala jsem si je přesně.

10
První část
NEBE PEKLO RÁJ

11
Můj dědeček

Víte, já mám teď ze všech spisovatelů nejraději Čechova. Dřív jsem mu nero-
zuměla, dokážu ho ocenit až teď. Děkuji, že jste mi přinesla jeho dopisy.2 To
je přece to nejopravdovější, co napsal.
Čechov je pro mne zajímavý také proto, že byl na Sachalinu3 ve stejné době,
kdy si tam odbýval galeje můj dědeček, otec mé matky. Myslím, že ho Čechov
znal. Vyprávěla jsem o tom v Leninově knihovně a dovolili mi nahlédnout do
fondu jeho rukopisů. Našla jsem tam kartotéku trestanců, kterou Čechov
sestavil. Na každého trestance, o němž se mu podařilo získat nějaké zprávy,
založil kartotéční lístek.
Našla jsem tam lístek na Ivana Zelenova, rodáka z Tomsku. Všechno od-
povídalo, i věk odpovídal, jenže dědeček se jmenoval Zelencov. Že by Čechov
udělal chybu? Nebo tam byl dědeček veden jako Zelenov?
Rodina dědečka Ivana a babičky Anisji (Oni) žila v Barnaulu. Dědeček byl
obyčejný člověk, Rus. Babička byla negramotná Jakutka. Měli hodně dětí, dě-
deček odcházel za prací brzy ráno a vracel se pozdě večer.
Naproti nim žili bohatí Poláci. Nejspíš je poslali do vyhnanství po polském
povstání v roce 1863, nebo už v roce 1830. Na Sibiři zbohatli, měli několik
činžovních domů, v nichž pronajímali byty.
A jednoho dne si ten Polák, už to byl stařec, přes osmdesát let, pozval mé-
ho dědu a řekl mu:
„Jsem starý a slabý, už nemůžu nic dělat, tak tu jen tak sedím a dívám se
z okna, vidím tvůj dům a celý váš život, jak děti běhají v mrazu venku bosé,
jak brzy ráno odcházíš za prací. Nepiješ, do kostela chodíš. Zdá se mi, že jsi
čestný a pracovitý člověk. My se ženou nikoho nemáme, ani děti, ani vnou-
čata, žijeme osaměle a už tu nebudeme dlouho… A tak bych ti chtěl odkázat
všechen svůj majetek, aby ses o mě a o mou ženu ve stáří staral jako náš syn.“
Dědeček nesouhlasil hned, řekl, že se poradí se svou ženou, a když si s ba-
bičkou Oňou promluvil, tak návrh přijal.
Starý Polák zanedlouho zemřel. Stará paní zůstala sama a dědeček se o ni

2 Mira Jakovenková přinesla Agnesse svazek (nebo několik svazků) dopisů Antona Čechova, které
vyšly v rámci vydání Čechovových spisů (Nauka, Moskva 1974–1983, 30 sv.; dopisy zaujímají 12 svazků).

3 Čechov byl na Sachalinu v roce 1890.

13
pečlivě staral – volal k ní doktory, nakupoval léky, sám jí je podával, protože
služebné nedůvěřoval, hlídal, aby měla všechno čisté, a často u ní sedával,
povídal si s ní a ona se k němu chovala jako k vlastnímu synovi.
V domě byla služebná a dva polští vyžírkové, kteří závistí nevěděli, co by
si vymysleli. Možná doufali, že budou sami dědit, a vtom se objeví nějaký
bezvýznamný chudák… Takže když stará paní zemřela, začali říkat, že ji prý
dědeček otrávil, že prý na vlastní oči viděli, jak jí podával na lžičce jed. Stará
paní už byla pohřbená, ale řeči neustávaly. Proběhl soud. Jako hlavní svědek
vystoupil kněz, jehož hlas měl u soudu stejnou váhu jako hlas dvanácti svěd-
ků. Kněz prohlásil, že když ležela nebožka v rakvi, měla na sobě zelené skvr-
ny, takže ji někdo musel otrávit. Pak vystoupila služebná a ti dva vyžírkové
a znovu řekli, že prý viděli, jak jí dědeček dával na lžičce jed.
Mrtvou vykopali, vyřízli jí žaludek a v zapečetěné sklenici ho poslali na ex-
pertizu do Tomsku. Přišla odpověď, že se v žaludku našly stopy arzenu. Ten
arzen byl součástí léku, který staré paní předepsali na povzbuzení apetitu.
Jenže v tom se nikdo nevyznal. Všichni naopak věděli, že arzen je jed, a že
můj dědeček je tudíž travič.
Odsoudili ho na dvacet let nucených prací. Muselo se tam jet parníkem, ale
začínala zima, a žádné parníky už po Obu nejezdily. Dědeček strávil ve vězení
v Barnaulu osm měsíců. Do vězení za ním pouštěli na návštěvu babičku Oňu
a děti. Tam, ve vězení, si roztopili samovar, sesedli se kolem něj na zem, pili
čaj a jedli donesené housky. Byl u toho strážník a pil čaj s nimi.
Na začátku léta parník dědečka odvezl. Stál na palubě spoutaný v řetězech,
okovy na nohou měl přivázány k pasu, na hlavě měl trestaneckou čepici a po
tvářích mu tekly slzy.
Poté, co byl dědeček zatčen, šla jeho nejstarší dcera, maminčina sestra, do
práce a maminku dali do učení do krejčovské dílny, kde musela zametat pod-
lahu, běhat po nákupech a pomáhat kuchařce, ale šít se neučila. Když se ze-
ptala proč, tak jí mistr odpověděl, že ve dne má všechny šicí stroje obsazené,
takže není na čem ji učit. Jestli chce, ať se prý učí sama v noci.
Mamince dávali v dílně každý den dva kousky cukru. Nejedla ho, ale scho-
vávala si ho do pytlíku, který pak nosila domů svým bratříčkům a sestřičkám.
Než byl dědeček odsouzen, dokud nad ním jen visela hrozba, dostala ba-
bička radu od dobrých lidí a začala odnášet z domu Poláků stříbro – nádobí,
svícny a různé tretky –, všechno tam bylo ze stříbra. Babička s tím jezdila
do Tomsku i jinam a prodávala to. Díky penězům, které tak vydělala, doká-
zala nějak vyjít.

14
 Maminka měla čtyři třídy obecné školy. Odešla z krejčovské dílny. Nejstarší
sestra tou dobou pracovala jako pokladní v jednom obchodě a stejnou práci
sehnala i pro maminku.
Tak uplynulo osm let. A vtom přišel telegram: „Děkujte Bohu, osvobodili mě.“
A znovu jsou všichni v přístavu, tentokrát se však neloučí, ale vítají. Na palu-
bě stojí vyhublý muž s dlouhým bílým plnovousem a po tvářích mu tečou slzy.
Jak to, že byl zproštěn viny? Dědeček vyprávěl, že se na Sachalinu setkal
s velmi moudrým a dobrým mužem, kterému vyprávěl všechno, co se mu
přihodilo. A ten si okamžitě všiml jednoho detailu – v době, kdy měl děde-
ček starou paní otrávit, už byl v právním smyslu vlastníkem všeho majetku,
takže neměl důvod ji trávit. Ten muž, o kterém dědeček vyprávěl, brzy nato
ze Sachalinu odjel, podal dědečkovým jménem žádost do Petrohradu a dě-
deček byl zproštěn viny.
Kdo to byl? Mohl to být Čechov? Dochovala se jedna fotografie, na které je
Čechov vyfocen s trestanci a mezi nimi je jeden hubený muž s dlouhým bí-
lým plnovousem. Myslím, že je to můj dědeček, ale nepodařilo se mi to ověřit.
Když se dědeček vrátil, navštívil ho starosta a další městští hodnostáři. Jen
ten kněz, který proti němu svědčil, mezi nimi nebyl – zbláznil se. Hosté přines-
li dědečkovi truhlu se zlaťáky a asignacemi4 a řekli mu, že po celou tu dobu,
kdy byl pryč, pronajímali domy nájemníkům a tady ten výtěžek teď patří jemu.

4 První papírové peníze zavedené do oběhu v roce 1769 za vlády Kateřiny II.; v oběhu byly para-
lelně se stříbrným rublem.

15
Můj otec

Řecko… Nikdy jsem v Řecku nebyla. V Barnaulu ano, ale v Řecku ne, přitom
je Řecko také vlast mých předků.
Můj otec, Ivan Pavlovič Argiropulos, byl národností Řek, turecký poddaný.
Carská vláda umožnila části tureckých Řeků, kteří se zachránili před turec-
kou mstou, aby přijeli do Ruska.5 Otcovi rodiče ho přivezli do Anapy, když byl
ještě úplně malý. Jak a proč se už jako mladík dostal do Barnaulu, to nevím.
Tam z toho byla senzace – jižan, Řek. Přítelkyně přiběhly k mámě do práce:
„Víš, že mají v krámě u Prochorovových nového příručího? Je to Řek! Kra-
savec! Všechny dívky se na něho chodí dívat!“
Šla i máma. Otec byl opravdu krásný, měl černé oči a husté černé vlasy.
Nos měl velký, lehce zahnutý, ale to mu na kráse neubíralo. Nebyl však zají-
mavý jen vzhledem. Byl daleko kulturnější než barnaulští mladíci, velmi mi-
loval knihy, vyznal se v literatuře. Mámě připadal jako nějaký princ z daleké
exotické země.
Seznámili se, potkali se na maškarním plese, otec byl přestrojen za Piero-
ta. Začal se mámě dvořit. Dědeček jí řekl:
„Podívej, jestli se za něj vdáš, odveze tě za devatero hor.“
Máma říkala, že se za něj nevdá a že ji nikam neodveze, ale přitom toužila
jen po tom, aby ji odvezl. Vdala se za něj. Pop je nechtěl oddat:
„Neoddám vás, jste různého vyznání!“
Otec se rozčílil:
„Odkud asi je ta vaše víra, nevíte?“ Pop nevěděl a trval si na svém. Museli
se vzít jinde, u jiného popa, který byl vzdělanější.
Dědeček dal mámě věnem několik tisíc a otec ji odvezl do Majkopu. Uká-
zalo se, že tam má mnoho příbuzných, Řeků, a všichni snili o tom, že zbohat-
nou. Mámino věno jim přišlo zrovna vhod, začali otce zatahovat do různých
machinací a on se snadno nechal ovlivnit.
Vzpomínám si, jak někoho napadlo zbohatnout na vápně. Kdesi se dalo zís-
kat skoro zadarmo. Pořídili vápno, najali si za pět set rublů železniční vagony,

5 Ruští diplomaté v Konstantinopoli a Trabzonu v roce 1863 dojednali dohodu o svobodném přesíd-
lení křesťanského obyvatelstva na ruské území. V jejím důsledku do Ruska přesídlilo značné množ-
ství Řeků kvůli diskriminační politice Osmanů vůči křesťanskému obyvatelstvu.

16
dovezli ho, ale on ho nikdo nechtěl. Podařilo se jim vydělat jen asi padesát
rublů. Železnice už nechtěla dál čekat, požadovala, aby se vagony konečně
vyložily, a tak museli vyvézt vápno na pole a složit ho tam, jenže vtom zrov-
na začalo pršet… Jiné nápady nebyly o moc lepší. Otcovi příbuzní byli špatní
počtáři, všechny jejich plány krachovaly a přinášely ztráty. Otec byl ale také
milovníkem neuskutečnitelných projektů. Později za vlády bílých u nás žil
otec bílého důstojníka (brali jsme podnájemníky kvůli přivýdělku), za toho
důstojníka se pak moje sestra Lena vdala. Jeho otec byl také „podnikavec“.
S mým otcem si vzali do hlavy, že si společně pořídí mlýn. Otec neměl dobrý
odhad, v podnikání se nevyznal, pořád mu připadalo, že ho jeho společník
šidí… Nakonec se na tom mlýnu spálili oba.
Moje vzpomínky začínají ještě dřív, v době, kdy otec nastoupil jako správce
k jednomu velmi bohatému Řekovi. Měl tabákové plantáže, vinohrady, sklady,
obchody, biograf. Otec spravoval obchody a biograf. Dostával plat sedmdesát
pět rublů za měsíc. Na Nový rok dostával ještě obálku s padesáti rubly (jako
by mu nemohl dát alespoň celý měsíční plat, skrblík jeden!).
Otec měl se svým zaměstnavatelem blízké vztahy. Oba byli Řekové, mluvili
spolu v mateřštině, tykali si.
Jeho žena Klio Fjodorovna byla poďobaná a nehezká, ale měla pěknou po-
stavu – byla štíhlá a vysoká. Taky se k nám chovala jako k rodině. Jednou si
přišla popovídat s mámou, a když odcházela, zakopla o nějaký běhoun a upad-
la. Hned jí pomohli vstát, nic se jí nestalo, dokonce se ani neuhodila. Odešla.
Zanedlouho však majitel otci rozčileně oznámil, že Klio Fjodorovně vypadl
z prstenu velmi cenný briliant, dárek od nebožtíka švagra… Ptal se, jestli jsme
ho náhodou nenašli. Otec řekl, že ne. Dali jsme se do hledání. Nejdřív jsme ne-
mohli nic najít, ale pak máma poručila služebné, aby přinesla všechny kobereč-
ky, začala je pečlivě prohmatávat a briliant našla. Hned vytočili otcovo číslo.
Majitel se zaradoval, dal otci na zbytek dne volno, děkoval mu, vychvaloval nás,
nadšeně říkal: „Takhle vypadají poctiví lidé!“ Bylo to ještě před Novým rokem.
Na Nový rok nás majitel všechny pozval na rodinnou večeři. My děti jsme
si hrály s jejich dětmi. Moje kamarádka byla Galatea – majitelé dávali svým
dětem řecká jména. Večeře byla přepychová.
Na začátku večeře Klio Fjodorovna vstala a v nastalém tichu řekla:
„Víte, jaká je tohle večeře? Briliantová!“ a pronesla přípitek na počest sluš-
ných lidi.
Ale žádnou jinou odměnu jsme nedostali. Když přišla sovětská vláda a všech-
no jim sebrali, řekla máma otci:

17
 „Byli jsme, Ivane, hlupáci, že jsme jim ten briliant vrátili. Mohli jsme si za
něj teď koupit dům!“
Vzpomínám si na svatbu sestry Klio Fjodorovny. Nevěsta měla dlouhý závoj,
ženich byl vysoký, podobal se Stolypinovi.6 Vlečku nesly nevěstě dvě gymna-
zistky – Agrippina a Medea. Svatební hostina byla v řecké kavárně. Stoly stály
do podkovy. Nás děti nejdřív za stůl neposadili. Já a sestra Lena jsme byly oble-
čené velmi prostě, v bílých šatech. Máma nám udělala čelenky z modré stuhy.
Po slavnostní hostině byl ples. Zahajoval ho náš otec. Byl urostlý a krásný.
Moc mu slušely velké černé kníry. Tancoval výtečně. S nevěstou tančil val-
čík. Všichni se na ně dívali. Otec plesu kraloval, tancoval celou dobu – s má-
mou, s Klio Fjodorovnou i s dalšími, my ho nadšeně a pyšně pozorovali a ří-
kali jsme si: „Podívejte se, to tancuje náš otec! Vidíte, jakého máme tátu? Vy
jste sice bohatí, my ne, jsme prostě oblečení, ale nejsme o nic horší než vy!
Náš táta je tu nejlepší ze všech!“
Pak nás posadili ke stolu.
Neměli jsme vlastní dům, pronajímali jsme si byt. Na začátku občanské vál-
ky jsme si pronajímali byt ve vile jednoho vysloužilého generála. Generál byl
na penzi a celé dny se staral o zahradu. Měl nádhernou zahradu, velmi pečli-
vě udržovanou, v anglickém stylu, všechno tam bylo prořezané, uklizené, se
zelenými trávníky. Generál znal jména všech stromů, vyprávěl nám o nich.
Byl to hodný a vlídný starý pán.
Přišli rudí. Generála zabili, narazili ho na zahradní mříž jako na rožeň. Ně-
jaký čas tam zůstal viset.
Táta byl v Machačkale, odřízla ho od nás fronta. Když se vrátil, zrovna k nám
do vily přišli rekvírovat věci.
Otec jim řekl:
„To není naše.“
A příchozí všechno vzali. Pak přišli až k nám, rekvírovat naše věci.
Našli Leniny nové malé kozačky.
„Heleďme se, říká se, že buržujové schovávají brilianty do podpatků!“
A chtěli podpatky utrhnout. Lena žadonila, ale oni na to:
„Co když je tam najdeme, co?“
„A co když nenajdete,“ řekla Lena s rázností sobě vlastní, „a já pak nebu-
du mít v čem chodit.“

6 Petr Arkaďjevič Stolypin (1862–1911) byl významný ruský politik, v letech 1906–1911 ministerský
předseda, autor agrární reformy. Zemřel na následky atentátu.

18
 Nechali je být.
Víte, nedávno jsem byla v Majkopu… Jakmile jsem dostala po Charlottě7
dědictví, hned jsem se vypravila „po stopách svého mládí“… Pátrala jsem po
starých známých, po ulicích, které jsem znala z dětství. Hodně se toho změni-
lo, jen někde ještě zůstaly stopy minulosti… A kolik lidí už bylo pryč – umřeli,
nebo je život rozprášil… Někoho jsem však přece jen vypátrala. V Suchumi
jsem našla svou majkopskou přítelkyni. Její rodina byla kdysi velmi bohatá,
opravdu měli cennosti. Zakopali je pod velký kvetoucí keř na zahradě, rekví-
rovači byli sice důslední a skoro všechny květiny překopali, ale tohohle keře
se jako zázrakem nedotkli – nejspíš je omrzelo se s tím pachtit.
Za uchráněné cennosti si pak rodina mé přítelkyně koupila v Suchumi
několik domů, jeden z nich byl ten její. Je to nevelký domek, zářící bělobou
mezi modrým mořem a modrým nebem. Okolo něj je zahrada, kde kvetou
magnolie. Je to ráj.
Má přítelkyně se smála:
„Pamatuješ, jaké jsme mívali v Majkopu růžové keře? Tak tady vidíš jeden
z nich.“
Když zpozorovala můj nechápavý výraz, až teď, po padesáti letech, mi pro-
zradila jejich rodinné tajemství. Ale my jsme neměli co zachraňovat. Po pří-
chodu rudých se roznesla zpráva, že bude vyhlášena volná láska a žádná že-
na nesmí nikoho odmítnout. Táta přemlouval mámu:
„Nepouštěj je z domu!“
Lena si z jeho obav dělala legraci, nevěřila tomu.
Celý svět, ve kterém jsme žili, se obrátil vzhůru nohama.
Otci se to vůbec nelíbilo. Tehdy začali jeho příbuzní usilovat o to, aby moh-
li odjet do Řecka. Ještě předtím se otcův vztah s mámou pokazil. Často jsem
slýchávala, jak mu máma v rozčilení vyčítá, že jeho příbuzní rozfofrovali je-
jí věno. Byla to pravda, ale otec byl těm svým příbuzným velmi oddán a oni
ho zas štvali proti mámě. Nakonec od nás odešel, začal bydlet odděleně od
rodiny. Nás – Lenu, mě a Pavla – však velmi miloval. Už jsme nebyli děti. Le-
na byla vdaná a já se chystala vdávat, jen jsem o tom ještě nikomu neříkala.
Otec o Řecku snil už dlouho, myslel na něj, na svou vlast, kterou neznal, na
zemi svých předků. Zaobíral se tím snem pořád víc a víc. Když pak příbuzní
začali usilovat o to, aby mohli odjet, začalo se to v něm svářit. Chodil k nám,
přemlouval mámu a nás, abychom odjeli s ním. Máma o tom nechtěla ani

7 Vzdálená příbuzná, o niž se Agnessa starala v posledních letech života.

19
slyšet, já s Lenou už jsme měly vlastní životy, já žila v očekávání, že za mnou
přijede můj ženich. Odmítly jsme.
V tu dobu přišla příbuzným z Moskvy odpověď. Lenin jim dovolil odjet do
Řecka. Otec tím byl rozpolcen – mám odjet? mám s nimi zůstat?
Jeho příbuzní už odjeli do Novorossijsku, odkud měli odplout po moři. Otec
za námi přišel úplně zničený. Já jsem to všechno chápala, a začala jsem ho
uklidňovat:
„Proč jsi takový smutný, tati? Chceš odjet? Tak jeď do Novorossijsku, třeba
tam ani žádná loď nebude. A kdyby byla, tak jeď do Řecka, uvidíš, co a jak,
a napíšeš nám. Když to bude dobré, přijedeš pro nás.“
Odjel. V Novorossijsku už loď stála v přístavu, příbuzní už seděli na kufrech.
Na rozmýšlení nebyl čas. A tak se rozhodl. Odjel. A jako by se za ním zavře-
la voda. Žádné zprávy.
O jeho osudu jsme se dozvěděli až o hodně později, když se Pavel doptával –
napsal jednomu bohatému Řekovi do Athén, ten vyhledal otcova bratrance
Alkiviada, který mu řekl, co se stalo.
Na parníku bylo velmi těsno, všichni jeli na palubě. Nakonec uviděli své vy-
sněné Řecko. Ale na břeh je nepustili. Byli z bolševického Ruska, označili je
za „agenty bolševiků“ a vysadili je na ostrově do nekonečné karantény. Ta se
vlekla a vlekla, sužoval je hlad, zima, útrapy. Propukly epidemie. Umřela teta
Lizika s manželem a dítětem. Začali umírat i další bratři, sestry, příbuzní…
Otec se ještě držel, pravidelně se chodil koupat do moře, snažil se to nevzdat.
Ale epidemie podlomila i jeho. Těžce onemocněl, plakal, vzpomínal na své dě-
ti, dlouze si prohlížel fotografii, na které jsme byli vyfoceni my tři, a říkával:
„Kdyby se mnou byla Aga, určitě bych se uzdravil!“ Byla jsem jeho miláček.
Umřel. Naživu zůstal jen Alkiviad.
Moje milá Miro, vy jedete do Francie? A budete na břehu Středozemního
moře, že? V Marseille a na Azurovém pobřeží?
Mám na vás jednu prosbu: přivezte mi, prosím, kamínek ze břehu Středo-
zemního moře. Moře, Středozemní moře, mé moře… Je to pro mě stejně pr-
chavý sen, jako byl pro otce… Ale já Středozemní moře nikdy neuvidím…

20
Máma, Lena

Ráda bych se dožila roku 1986. Proč právě osmdesátého šestého? To by se totiž
měla vrátit Halleyova kometa. Vrací se každých sedmdesát pět nebo sedmde-
sát šest let. Viděla jsem ji jako dítě. Den ode dne se přibližovala, rostla na nebi
čím dál víc. Tehdy se začaly šířit zvěsti o konci světa. Někteří lidé si dokonce
začali kopat díry v zemi, aby se měli kam schovat, kdyby se srazila se Zemí.
Objevila se i za Puškinova života. To ona ho inspirovala k obraznému srov-
nání s Natalijou.8 Vzpomínáte? „Miluji tě, kometo má, ale nemám rád tvůj
dlouhý chvost.“
Pak se zase objevila… Kdy? Hned si vzpomenu. Nejspíš v roce 1910, protože
si pamatuji, že byla zrovna na nebi, když jsme šly jednou s Lenou ke studni
a tam byl chlapec ze sousedství. Řekl nám: „Umřel Tolstoj.“ Nerozuměly jsme
tomu, tak jsme se na to zeptaly táty. Otec nám vysvětlil, že to byl hrabě Tolstoj,
největší ruský spisovatel. Otec smrt Tolstého silně prožíval, měl ho velmi rád.
To se stalo zrovna v době, kdy se objevila kometa, a Tolstoj zemřel v roce
1910, takže někdy na podzim nebo v zimě toho roku.
Chtěla bych se ještě dožít jejího návratu… Kometa se vrátí, ale mládí…
V naší rodině jsme byly tři děti: nejstarší Lena, potom já a potom Pavel (ne-
bo Pucha, jak jsme mu říkali). Otec byl velmi sečtělý. Hodně nám dal, co se
týče našeho vzdělání.
Máma nám také hodně dala. Učila nás dobru – dávat almužnu žebrákům,
modlit se k Bohu, pomáhat lidem.
„Každý dobrý skutek se vám vrátí,“ říkávala.
Vzpomínám si, že mi kdosi vykládal, jak se posmívat Židům: to si člověk při-
loží palec k uchu, roztáhne dlaň a hýbe prsty. Říkalo se tomu „prasečí ucho“.
Židé přece nejedí vepřové.
Mně se ten nápad hodně zalíbil, a jakmile jsem přišla do školy, začala jsem
„prasečí ucho“ ukazovat své sousedce v lavici, která byla Židovka. Jenže ona
to nepochopila. Zkazilo mi to všechnu radost.
Vyprávěla jsem mámě, jak jsem dívku provokovala „prasečím uchem“. Má-
ma se hrozně rozzlobila a řekla mi:

8 Natalija Nikolajevna Gončarovová (1812–1863) byla manželkou Alexandra Sergejeviče Puškina

od roku 1831 do jeho smrti v roce 1837. Pozn. red.

21
 „Tvá babička byla Jakutka a otec Řek. Znamená to snad, že by se ti lidi ta-
ky měli posmívat?“
Řekům se tehdy taky posmívali: když Pavlík dostal kolo a začal jezdit po
ulici, kluci za ním pokřikovali:
„Pindos, natluče si nos!“
Moje sestra Lena byla o dva roky starší než já a o pět let starší než Pucha.
Měla velitelskou povahu, byla takový generál, ještě ke všemu z nás byla nej-
starší. Byla prchlivá a vznětlivá, zvyklá být ve všem první a měla za to, že jí
patří všechno nejlepší.
Vzpomínám si, že v dětství hrávala královnu na trůnu, a když jsme jí s Pu-
chou neposluhovali tak, jak si představovala, vrhala se na nás se zaťatými
pěstmi. My jsme to všechno snášeli, abychom nevypadli ze hry. Vždycky totiž
vymýšlela hrozně zajímavé hry. Pro ty hry jsme byli ochotní jí dělat otroky.
A přesně to ona potřebovala – panovat nad námi, abychom se jí bezvýhrad-
ně podřizovali. Já a Pavel jsme pro ni byli jenom vzduch. Klidně nás mohla ze
hry vyhnat. Nic to pro ni neznamenalo.
Byla takový posměváček a uměla člověka rozesmát k slzám. Když už jsem
byla vdaná, chodíval k nám často na návštěvu jeden Armén, takový nevýrazný
slaboch, nezajímavý a nudný patron. A Lena začala předstírat, že je do něj
zamilovaná. Chovala se k němu přívětivě a pozorně, pořád mu něco podá-
vala, hostila ho, a on vůbec nechápal, že se mu vysmívá, že jen naschvál
hraje vášnivě zamilovanou. Ale my jsme to věděli a jen jsme se drželi, aby-
chom se nerozesmáli. Ještě si přisadila. Stoupla si mu za záda, nasazovala
mu růžky a dělala na něj různé obličeje. Vzpomínám si, že se jednou moje
kamarádka Veročka neudržela (tehdy u nás bydlela) a utekla od stolu, aby
se nerozesmála.
Lena byla opravdová krasavice. Naše máma měla trochu mongoloidní ry-
sy po babičce Oně. Lena byla mámě podobná, ale mongolského v sobě měla
jenom trošičku, sotva náznak, což jí dodávalo ten zvláštní výraz skrývaného
výsměchu. Ve všem ostatním to byla ruská krasavice. Blondýnka s modrý-
ma očima, hustými copy a sytým ruměncem, tak sytým, že občas přiběhla za
mámou s pláčem: „Mami, oni se mi posmívají, že jsem si načervenila tváře!“
Máma ji utěšovala, a když Lena trochu vyrostla, poradila jí, aby se víc pudro-
vala, ale ani to nepomáhalo, ruměnec pudrem prosvítal.
Já jsem byla mladší. Lena rozkvétala, zatímco já byla ještě malá holka a no-
sila jsem po ní oblečení. U nás to fungovalo tak, že se Leně kupovalo všechno
nové a já to po ní donosila.

22
 Najednou jsem však začala Lenu přerůstat, byla jsem mohutnější než ona,
prostě taková kulička. A tak mi museli začít kupovat nové věci.
Všichni kolem říkali: „Holka by neměla být tlustá, není to hezké.“ Já jim
věřila a pořád jsem se snažila míň jíst, styděla jsem se, že tak kynu. Lena ří-
kávala, že mám tlusté i nohy. Vypadaly jako dva soudky. Všem jsem jim věři-
la, ale potom jsem si začala všímat, že mužům se takové kuličky jako já líbí
daleko víc než vyhublé dívky.
Lena měla u mužů velký úspěch. V každé společnosti byla za hvězdu, její
ostrý jazyk nenechal nikoho na pokoji.
Když do Majkopu dorazili bílí, mnoho z nich se o ni ucházelo. Vzpomínám
si, jak generál Kalmykov9 uspořádal ples. Sám měl na sobě tmavě vínovou
čerkesku,10 v ruce bičík. Lena byla středem pozornosti, jeden přes druhého
ji žádali o tanec. Ale generál Kalmykov je všechny zastínil. Ačkoli nepotře-
boval ples, ale řež.
Dva dny nato vzal Lenu její ctitel, bílý důstojník a šlechtic známého jména,
svým spřežením (měl nádherné koně) na vyjížďku za železnici. Chtěl ji ohro-
mit, ukázat jí šibenice. Muži jsou prostě takoví: pořád musí bojovat, zabíjet,
ničit a pak se tím ještě chlubí. Jakmile Lena pochopila, kam ji veze, poručila
zastavit a otočit zpátky.
Rudí stříleli, bílí věšeli. Popravy probíhaly za železnicí a na hlavním náměs-
tí. Pak oznámili, že si příbuzní mají dojít k Sazonťjevovi do sklepení, kde jsou
složeny mrtvoly oběšenců, ať si je odnesou a pohřbí.
Lena chtěla doopravdy zářit, osamostatnit se, vést domácnost, mít vlastní
salon, přijímat hosty. Bylo jí tehdy devatenáct let.
Provdala se za bílého důstojníka a její sen se vyplnil – byla z ní paní vlast-
ního domu a nikomu už se nemusela zodpovídat.
Lenu milovali dva gymnazisté – bratři Rogovovi. Jednou jsem potkala star-
šího z nich.
„Je to pravda, že se Lena vdala?“
Já mlčím a on trpce:
„Pročpak nepočkala? Zanedlouho dostudujeme, oženili bychom se s ní.“
Jestli Lena svého muže milovala? Ne.

9 Tady se Agnessa nejspíš mýlí. Generál Kalmykov v kozácké armádě v Majkopu nesloužil. Popis
odpovídá generálu Pokrovskému, který byl známý svou rozhodností a krutostí. V září 1918, když bílí
dobyli Majkop, došlo ve městě na jeho rozkaz k masovým popravám, tzv. majkopské řeži.

10 Čerkeska je tradiční kavkazský dlouhý vlněný kabát bez límce.

23
 Žila s ním jeden rok. Když do města přišli rudí, bílí odešli bez boje (podle
dohody), ti, kteří chtěli zůstat, odevzdali zbraně a rudí jim slíbili, že je nechají
na pokoji. Začali pracovat na různých místech.
V klidu prožili celý rok. A najednou přišel rozkaz – všichni bývalí bílí dů-
stojníci se musí registrovat a dostavit se na Tichorecké nádraží toho a toho
dne v tolik a tolik hodin.
Lena svého muže vyprovázela. Na nádraží jeli na koních. Když se loučili,
plakal. Pak se Lena vrátila domů. Vyprávěla mi, jak cestou domů náhle pocí-
tila, že je úplně volná. Volná! Měla hroznou radost.
Poslal několik pohlednic z cesty. Informoval, že jedou do Archangelsku.
Pak se odmlčel.
Jednoho dne se jeden z nich vrátil. Vyprávěl, že těžce onemocněl tyfem, le-
žel v baráku stočený na pryčně čelem ke zdi. Považovali ho za mrtvého a ne-
chali ho tam.
A všechny ostatní důstojníky odvezli a postříleli kulometem.11 Tak se Lena
dozvěděla, že je vdovou.

11 Tady se Agnessa nemýlí – několik desítek bývalých důstojníků bylo v roce 1921 odvezeno z Maj-
kopu do archangelských lágrů, kde byli zastřeleni.

24
Zarnickij

1
Bílí u nás v Majkopu zůstali několik let. Když přišli rudí, končila jsem gymnázi-
um. Oznámili nám, že se máme učit politickou ekonomii, poslali nám lektora.
Byl to malý, hubený muž. Ale bylo v něm tolik vášně ke všem těm „komu-
nismům a diktaturám“, byl to takový fanatik, že bylo až s podivem, kde se
v tak neduživém těle vzal tak planoucí duch. Podstatu nauky vykládal takhle:
„Představte si, že mám kabát. A pokud ty žádný nemáš, tak ti ho musím dát,
a dám ti ho rád. Nebo košili, která je tak říkajíc člověku bližší…“
My slečny jsme se na něj dívaly s údivem.
Bylo léto, venku bylo hrozné horko. Byla jsem doma. Vtom přiběhla moje
kamarádka Lila:
„Co tady sedíš, Agnesko? Copak nic nevíš? Už včera přišla do města baškir-
ská brigáda,12 a ty tu sedíš zavřená! A jaké mají kultivované, zajímavé velite-
le. Vojáci jsou Baškirci, ale velitelé jsou úplně jako bílí důstojníci! Čestné
slovo, pojďme honem do městského parku! Zrovna se tam prochází. Uvi-
díš sama.“
Rychle jsem donesla ze studny dvě vědra studené vody a šup s nimi do kůl-
ny. Tam byly na zemi přes sebe naskládané laťky, stoupla jsem si na ně a po-
lila jsem se vodou. Pak jsem si oblékla bílé šaty, punčochy (tehdy se naboso
nechodilo) a černé lakované střevíčky.
Lila mě honila:
„Co se tak loudáš, vždyť odejdou!“
A šly jsme. Cestou mi v rozpacích šeptem vyprávěla:
„Včera jsme si s Irou hrozně naběhly, víš? Večer jsme byly v parku a viděly
jsme tam rudého velitele, na čepici měl rudou hvězdu. Já říkám Iře francouz-
sky, ale tak, aby slyšel, že mluvíme cizí řečí, kterou pochopitelně nezná, ří-
kám jí pohrdavě: Rudou mají rádi jenom hlupáci, a on… Tak si představ, on
nám najednou říká taky francouzsky: ‚Milé slečny, mýlíte se. Rudá barva je
barvou svobody!‘ No já se málem propadla a hned jsme utekly. Dovedeš si

12 Baškirská samostatná jízdní brigáda, vytvořená na území Baškirska a činná za občanské vál-
ky v letech 1919–1921.

25
to představit? Teď se bojím, abych ho nepotkala. Ale vlastně se už stmívalo,
třeba na nás pořádně neviděl.“
Došly jsme do parku. Sedly jsme si na lavičku nad svahem k řece, rozhlíží-
me se a čekáme. Slunce zapadá, od řeky táhne chlad, kousek od nás v altánu
začal hrát dechový orchestr.
Vtom jsme si všimly, jak jdou alejí tři muži, ten uprostřed je vysoký, zají-
mavý, má na sobě čerkesku! Po stranách jde jeden starší a druhý úplně mla-
ďounký. Zadívala jsem se na toho uprostřed a najednou se mi tak zalíbil, že
jsem si pomyslela: Jestli se jednou vdám, tak jedině za něj…
Najednou zafoukal vítr a mně uletěl modrý hedvábný šátek, který jsem měla
přehozený přes ramena. Rozběhla jsem se za ním ze svahu k řece a dohnala
jsem ho. Vracím se celá zadýchaná a Lila mi šeptá:
„Proč jsi pro něj běžela? Vrhli se za tím šátkem jeden přes druhého. Kdybys
ho nedohnala, tak by ti ho přinesli.“
Stojí opodál a pokukují po nás. Rychle jsem pochopila, co a jak. Znovu za-
foukal vítr a mně jakoby náhodou šátek uletěl zas. Tentokrát jsem nepospí-
chala. Přinesl mi ho zrovna ten, co se mi líbil.
„Co tu sedíte v takovém větru, vždyť se můžete nastydnout!“ Dívá se na mě.
„To leda hosté, my jsme si už na naše klima zvykli.“
Dali jsme se do hovoru. Ten, co byl nejstarší, odešel. Brzy jsme se dozvědě-
ly, že to byl velitel baškirské brigády. Měl ženu a rodinu.
Ale ti druzí dva si přisedli k nám na lavičku, každý z jedné strany. Ten, co
jsem si ho vyhlídla, se posadil vedle mě. Představil se: Zarnickij. Ten druhý,
mlaďounký, si sedl vedle Lily. Taky se představil: Žeňa, ale hned se opravil:
Agejev. Nejspíš byl z domova teprve krátce a ještě si nezvykl představovat
se příjmením.
O čem jsme si tehdy napoprvé povídali? To si taky pamatuju. U nás v Maj-
kopu se vyprávěla taková příhoda. Když jednou rudí hnali přes město bílé
zajatce, jeden z nich podal dívce, která stála u cesty (dívala se na zajatce)
tlustou hůl, kterou měl v ruce.
„Na,“ řekl, „stejně by mi ji vzali, schovej ji. Jen mi řekni, kdo jsi?“ Ukázala
na dům: „Tady bydlím.“
Vzala hůl, potěžkala ji. Hůl jako každá jiná. Proč by ji měla schovávat? Ale
schovala ji. Pak zajatce pustili a on přišel. Vyšrouboval rukojeť hole a v ní by-
ly peníze. Byla jich spousta, pevně stočené. Byly to peníze, které byly v oběhu
za bílých, doufal, že se bílí vrátí.
Naši kavalíři se smáli:

26
 „Ti už se nevrátí! Jistě, je intervence, Ententa…13 Ale ubráníme se, určitě
se ubráníme!“
Vtom Agejev, Žeňa, říká Lile:
„A já myslel, že mluvíte jenom francouzsky!“
Zvedla k němu oči a poznala ho. Cukla sebou, že uteče, ale zadržela jsem
ji. Žeňa jí řekl:
„Prosím vás, neutíkejte jako včera.“
Začali jsme se potkávat. Žeňa teprve před rokem dokončil gymnázium a šel
jako dobrovolník do Rudé armády, aby „bojoval za svobodu lidu“, jak říkal.
Předtím, ještě na gymnáziu, byl členem nelegálních skupin. Začali si s Lilou
románek, ale brzy ho poslali někam pryč.
V Majkopu bylo divadlo „Dvacáté století“ a v něm kabaret. Na scéně se hrálo
představení a v sále byly stolky, takže bylo možné ho sledovat a něco malého
u toho sníst. Pak se stolky odsunuly stranou a pořádaly se tance. Ivan Alexan-
drovič (jak se Zarnickij jmenoval) tancoval dobře. Byl o deset let starší než já.
Jednou jsme se šli projít ve třech – on, Lila a já. Začala bouřka a liják. Scho-
vali jsme se pod děravý přístřešek. V jasném záblesku vypadaly proudy deš-
tě, které tekly skulinami ve střeše, jako třpytivé skleněné sloupy. Nakonec
jsme našli místo, kam nezatékalo. Už jsme ale stačili promoknout. Když se
liják utišil, Zarnickij mě šel doprovodit. Měla jsem na sobě červený klobouk
a ten pouštěl barvu. Zarnickij měl bílou košili (byl v civilu), nabídl mi rámě,
já se k němu sklonila a barva z klobouku mu stékala na košili. Až ráno si vši-
ml, že má po celé košili červené skvrny.
Je to zvláštní, že si člověk pamatuje takové maličkosti! V začátcích lásky
má všechno nějaký svůj zvláštní smysl.
Ten liják a klobouk, to už bylo poté, co se mi začal Ivan Alexandrovič ote-
vřeně dvořit. Došlo mi to hned, ale byl to vzdělaný, zdvořilý člověk a zpočát-
ku, dokud byl Žeňa pryč, věnoval pozornost i Lile – dělil svou pozornost mezi
nás obě. Ale bylo čím dál jasnější, že chce mě. Jednou jsme seděli v kině, ve
tmě, dávali film Otec Sergej s Mozžuchinem v hlavní roli.14 Ivan Alexandrovič
seděl mezi mnou a Lilou. Vzal nás za ruce. Ale potom pozvedl tu mou a beze
slov ji políbil – dotkl se jí rty.

13 Z fr. entente, dohoda; míněny jsou tzv. dohodové země (k nimž až do roku 1917 patřilo i Rusko),
které v první světové válce bojovaly proti tzv. ústředním mocnostem (Německo, Rakousko-Uhersko
ad.). Pozn. red.

14 Otec Sergej je němý film režiséra Jakova Protazanova z roku 1918 na motivy stejnojmenné povídky
Lva Nikolajeviče Tolstého. Představitel hlavní role Ivan Mozžuchin byl hvězdou ruského němého filmu.

27
 „To jsou ale silné zuby!“ zvolala jsem.
„Čí zuby?“ podivila se Lila, která si polibku nevšimla.
„Samozřejmě že moje,“ odpověděla jsem nesmyslně. V tu chvíli mezi mnou
a Zarnickým vzniklo jakési tajné spojení, jako bychom se uzavřeli do magic-
kého kruhu: to, co bylo uvnitř, patřilo jen nám, a Lila zůstala venku.
Brzy to pochopila. Ale vůbec se nezlobila. Vrátil se Žeňa a jejich románek
pokračoval.
To já bych se tehdy nedokázala zamilovat do vrstevníka, který stejně jako
já nedávno dokončil gymnázium. Mě přitahovali starší muži, kteří už v životě
něco zažili. I později se mi líbili jen takoví, před jejichž rozumem a autoritou
nebo silou a udatností jsem se mohla sklonit. A právě takový byl Zarnickij.
Hodně jsme se spolu procházeli po městě, nejčastěji po večerech, když jsme
se mohli někde ve skrytu stinného stromu nebo na jiném osamělém místě
líbat. Překvapovalo mě, jak je Zarnickij zdrženlivý. Jiní mě líbali tak, že jsem
se musela odtrhávat silou, ale to on ne.
Když mě doprovázel, podnět k rozloučení dal pokaždé on. „Je čas jít spát,“
říkával, a rozloučili jsme se.
Líbal mě dlouze, ale polibek přerušoval vždy on. A odcházel. Nechápala
jsem to. Nebyla jsem na něco takového zvyklá. Vykali jsme si.
Požádal mě o ruku těsně před odchodem brigády. Nebylo možné se dlouho
rozmýšlet a já souhlasila. Řekl mi:
„Přijedu pro vás, jakmile se někde usadím.“
Začaly mi chodit tlusté dopisy v modrých obálkách. Odpovídala jsem.
Lena si mě v mládí nevážila ani za pětník, mým nápadníkům se vždycky
posmívala. Ale Zarnickij… tomu se neposmívala, oceňovala ho a nejspíš ne-
chápala, jak jsem někoho takového dokázala „ulovit“. Se svou přítelkyní Tá-
ňou Kaplanovovou mě provokovaly:
„Na co čekáš? Kolem je spousta jiných a ty pořád čekáš! Slyšely jsme, že
má v Petrohradu snoubenku. Z hlavního města. Kam se na ni hrabeš! Ty by
ses v Petrohradu ani neuměla chovat!“
Já se jen kousala do rtů a mlčela. Cestou domů jim sama pro sebe opo-
nuju… „Abyste věděly, já bych se i u královské tabule dokázala chovat, jak
se sluší! Kdyby měl snoubenku, kdyby už mě nechtěl, proč by mi tak často
a tak dlouze psal? Kdyby mě nepotřeboval, tak by odjel, a tím by všechno
skončilo!“
Tak jsem se v duchu bránila, dokud mi od něj chodily dopisy, ale pak pře-
staly. A Lena s Táňou se mi hned začaly posmívat, kdykoli mě potkaly:

28
 „Tak co, paní Zarnická, kdepak máte ženicha? Vždyť jsme ti říkaly, ať na
něj nečekáš. Na co čekáš, ten už na tebe dávno zapomněl!“
Proč bývala Lena tak krutá? Už jsem říkala, že byla posměváček, to byla
její charakterová vlastnost, ale copak jako žena nechápala, jak mi to rozdírá
srdce? Nebo mi tenkrát záviděla?
Když mi pošťák nosil dopisy, dávala jsem mu všechny drobné, které jsem se-
hnala. Teď však na mě už zdálky volal: „Pro vás nic, slečno.“ Přestala jsem mu
běhat naproti, styděla jsem se.
Tehdy už jsme žili ve třech – máma, Pucha a já. Otec v červnu odjel do Řec-
ka. Lena vyprovodila svého muže, žila v jeho bytě jako svobodná a samostat-
ná paní domu a rozhazovala majetek, který jí zůstal.
Nás začal navštěvovat Abram Iljič. Velmi se o mě ucházel. Byl to také vo-
ják, ve vojenské uniformě. Neustále mi dával malé dárky, například mi kou-
pil černé přiléhavé rukavičky. Brávala jsem si je do kina, do divadla, ale po
Zarnickém se mi nikdo nelíbil.
Abram Iljič k nám chodíval na čaj. Máma mi jednou řekla: „Vždyť není tak
špatný…“ Také už si začala myslet, že čekám na Zarnického marně.
„Co na tom, že není špatný,“ odpověděla jsem, „ale já se s ním nudím.“
Jednou jsme šli po ulici ve třech – máma, Abram Iljič a já. A najednou jde
proti nám nějaká ženská z „bývalých“, nabízí nám ke koupi perský koberec
a naléhá na nás: „Kupte ho, kupte, nebudete litovat“, tak jsme se k ní zašli
podívat. Byl to opravdu nádherný koberec.
„A kolik stojí?“ zeptala se máma.
„Sto padesát milionů.“15
„Tolik nemám.“
„A kolik dáte?“
„Mám jen padesát milionů.“
„To by bylo moc laciné!“
Vtom se do toho vložil Abram Iljič:
„Já vám sto milionů přidám, Marijo Ivanovno. Tak budete mít dost, abyste
si ho koupila.“
„Děkuju, moc vám děkuju. Já vám ty peníze vrátím.“
Abram Iljič nám pověsil koberec nad pohovku. Ale nic z toho nebylo ono,
nebylo to ono, nebylo… Čekala jsem, nemohla jsem uvěřit, že to všechno
skončilo, po takových schůzkách a takových dopisech!

15 Během inflace se finanční systém v podstatě zhroutil.

29
 To nemohla být pravda! Nevydržela jsem to a zeptala jsem se Lily:
„Píše ti Žeňa?“
„Píše. Proč?“
Odmlčela jsem se. Ale po chvilce jsem řekla:
„Dej mi jeho adresu.“
„Na co ti bude?“ zbystřila.
„Chtěla bych se ho na něco zeptat.“
Dala mi ji, ale nerada. Kdo ví, co si myslela. Zeptala jsem se Ženi na Zarnic-
kého. Odpověděl mi: „Nic o něm nevím. Už jsou to dva měsíce, co jsme se roz-
loučili, teď jsme každý v jiném oddíle, na jiném místě…“
Jak já se trápila!
Když vtom… Vidím, že po dvoře jde pošťák, zdálky mává modrou obálkou…
Hned jsem se vrhla hledat drobné. To bylo radosti! Jak mně se ulevilo, jak mi
bylo veselo, jak krásný byl život!
Zarnickij psal, že tři měsíce ležel se skvrnitým tyfem, že je ještě hodně sla-
bý, ale uzdravuje se. A pak přišel další dopis, že se trvale usadil v Rostově.
„Přijedu pro Vás 16. srpna, čekejte mě.“
„Tak co?“ řekla jsem Leně a Táně. „Co vy na to? Kdo říkal, že prý čekám
marně?“ A ony mlčí.
Pak přišel 16. srpen.
Bydleli jsme nedaleko nádraží. Vidím z okna, jak kočí vezou své vozy k ná-
draží, k rostovskému vlaku. V duchu si představuji: Tak, teď přijel vlak, za
chvíli pojedou zpátky s pasažéry. Už jedou! Projel jeden – není to on… Pak
druhý, třetí… Už projeli všichni, a on nikde.
Proseděla jsem tak celý den. Přijely i jiné vlaky, a já pořád čekala, třeba
přijede tímhle, nebo tímhle… Ale on nepřijel.
„Tak, madam Zarnická, kdepak máte ženicha?“ Zeptala se druhý den Lena.
Teď zas mlčím já.
Za několik dní jsem napsala Zarnickému dopis: Nepřijel jste ve stanovený
den, nejspíš už mě nechcete, můžeme se tedy oba zase považovat za nezadané.
Žádná odpověď. Když zajde pošťák k nám do dvora, na mě se ani nepodívá,
nebo mi v žertu říká: „Někdo vám píše.“ Taková ohraná písnička!
Říkala jsem si, že na takový dopis mi přece Zarnickij nemůže neodpovědět.
A dopis přišel! „Hněváte se na mě zbytečně,“ psal Zarnickij. „Nemohl jsem
za Vámi přijet. Mám teď hodnost náčelníka štábu pohraničních vojsk sever-
ního Kavkazu. Velitel pohraničních vojsk odjel, takže nemohu opustit štáb.
Pošlu svého pobočníka. Přijede pro Vás 20. října.“

30
 Ale dvacátého zase nikdo nepřijel. Den nebo dva dny nato jsem šla ven
a máma byla až do večera na trhu. Když jsme přišly domů, sousedka nám ří-
ká: „Byl tu nějaký voják, čekal na vás celý den, říkal, že přijde zítra ráno, ří-
kal, abyste na něj do dvanácti počkaly.“
Podle popisu to nebyl Zarnickij. Zřejmě sám nemohl přijet, takže to byl jeho
pobočník. Další den na něj čekám. Přišel. Byl mlaďounký, s růžovými tvářič-
kami (mezi sebou jsme mu začali říkat „Selátko“). Byl to Tatar, s tatarským
příjmením, ale to jsem zapomněla. Pak se stal lidovým komisařem Tatarské
republiky na Volze. Zmiňuje ho Jevgenija Ginzburgová ve Strmé cestě.16
Přinesl mi dopis od Zarnického, abych s ním jela k Zarnickému do Rostova.
Celá rozrušená jsem pozvala „Selátka“ na oběd a rozběhla jsem se za mámou
na trh (rozprodávala tam věci, tím jsme si vydělávali na živobytí).
Běžím za mámou a ona mi jde naproti. Nese candáta. Zaradovala jsem se:
To je dobře, budeme mít hostu co nabídnout. Jako předkrm jsme udělali boršč,
k hlavnímu jídlu candáta v omáčce. Máma je ráda, ale má obavy.
„Copak tam můžeš jet jen tak, Ago? Vždyť nic nemáš, ani prostěradlo…
přece s sebou nepovezeš to své zašívané?“
A tak jsme se dohodly takhle. Nepojedu hned. Napíšu Zarnickému, že ješ-
tě nejsem připravená. Za měsíc budu připravená a pak pro mě pošlete. A tak
jsme to i udělaly.
Rychle jsme začaly shánět výbavu. Kvůli tomu jsme prodaly klavír. Když nás
vystěhovali z generálovy vily, nastěhovali jsme se do nevelkého bytu, klavír
nebylo kam dát, tak zůstal u známých. Prodaly jsme ho.
Nakoupily jsme látky a ušily prostěradla, na starou vatovanou pokrývku
jsme ušily povlak, nechaly jsme pro mě ušít šaty – černé, modré a bílé. Lžič-
ky a nádobí jsme koupily na tržišti. Nějaké stříbro mámě ještě zůstalo. Dala
mi ho. A starobylé velké zrcadlo, které kdysi stávalo ještě v Barnaulu, v domě
těch bohatých Poláků, kteří udělali dědečka svým dědicem.
Lena povídá:
„A co já? Co bude pro mě? Já nedostanu nic? Tak tohle bude moje. Mami,
dej mi to zrcadlo.“
Vždycky všechno dostala. Ale tentokrát máma Leně připomněla, že ta-
ky dostala věno, ještě za otce, a daleko větší a lepší věno, než bylo to moje.

16 Vzpomínková kniha Jevgenije Ginzburgové (1904–1977) Strmá cesta chronologicky zazname-

nává události od autorčina zatčení až po její propuštění z lágru. Žádná ze zmiňovaných osob však
tomuto popisu neodpovídá.

31
 Máma si dala dvě podmínky: zaprvé, že svatba bude v kostele, a za druhé,
že se mnou pojede jako doprovod Lena. Na tom trvala Lena, moc chtěla jet
do Rostova, a máma byla ráda – přece jen se to jaksi hodí víc jet se sestrou.

2
Přesně za měsíc, tentokrát už bez zpoždění, pro mě „Selátko“ přijel. Bylo to
20. listopadu roku 1922. Bylo mi devatenáct let, skoro dvacet.
Vydali jsme se, se všemi našimi krámy, na cestu. Kufry jsme tehdy neměli,
u sebe jsem měla jen takový malý kufřík. V něm jsem vezla to nejdůležitěj-
ší – stříbrné lžičky – a nedávala jsem ho z ruky. Pak jsme měli cestovní tašky,
rance, převázané zrcadlo zabalené do slámy a do rohože a tak dále, a tak dále.
Nádraží. Vlak. Nástup.
Nástup! To byla naprostá hrůza! Lidi tehdy jezdili i na střechách. A my
nastupovali s tolika věcmi a do normálního vagonu. My s Lenou bychom
si samozřejmě nesedly, kdyby nebylo „Selátka“ a ještě jednoho vojáka, dě-
lostřelce, který nám hned začal pomáhat. V pranici a tlačenici naložili na-
še věci, pak se dovnitř vmáčkla Lena a já jsem naskočila na schůdky jako
poslední, až když se vlak dal do pohybu. (Nedrala jsem se dopředu, držela
jsem se zpátky, i když vnitřně jsem si byla vědoma toho, že jsem tady nej-
důležitější osobou, ale kvůli téhle své „ctnosti“, kterou jsem si chtěla za-
chovat, jsem tam málem zůstala.) Když jsem skočila na stupínek, slyším
z davu těch, co tam zůstali, nářek a bědování naší majkopské sousedky:
„Leno, Ago, vy si jedete, a já s dětmi tu musím zůstat!“ Ale nemohla jsem
jí nijak pomoct.
Nástup byl divoký, ale ve vagonu bylo klidněji a prostorněji, než jsem če-
kala. Volná místa tam samozřejmě nebyla, ale alespoň jsme nestáli namač-
kaní na sebe.
Protlačila jsem se dopředu a vidím, že náš doprovod obsadil místa na dol-
ních lavicích a věcmi zavalil celou podlahu mezi lavicemi (dřív nebýval pod
sedadly úložný prostor na věci). Na horní lavice věci dát nešlo, všude byli lidi.
Všechno jsme zaplavili našimi věcmi. Dělostřelec, byl z Oděsy, nás varoval:
„Dávejte si pozor, aby těm vašim krabicím pod lavicemi někdo nepřidě-
lal nožičky.“ Tak jsme pořád hlídaly, jestli tam jsou. Tehdy se hrozně kradlo.
A tak jsme vyjeli. Ukázalo se, že na prostředních lavicích a nahoře jeli nějací

32
inteligentní lidé, inženýři a jeden muzikant. Jakmile si všimli Leny a zaslechli
její repliky, hned slezli dolů, vyzvedli nahoru naše věci a sami se vměstnali
k nám na naše lavice a na dva rance, které se nám nepodařilo dát nahoru.
Muži i dělostřelec jako vždycky zaměřili svou pozornost na Lenu. A Lena by-
la hvězdou naší společnosti.
Moje sestra mě vždycky zastiňovala, vždycky jsem byla v pozadí a byla
jsem na to zvyklá. Ale tentokrát ke mně byla shovívavá. „Ago, lehni si nám
za záda a spi,“ řekla mi sestersky, „přikryju tě svým kabátem.“ Lehla jsem si,
ale spát jsem nemohla, byla jsem nervózní a rušily mě výbuchy smíchu, kte-
ré celou noc otřásaly naším kupé.
Lena jim pochopitelně vyprávěla, že jedeme do Rostova na svatbu. Když
řekla, že nevěstou není ona, ale já, nikdo jí to nevěřil, mysleli si, že si z nich
utahuje.
Na stanicích nastupovali další lidé s pytli a krabicemi, ale když se k nám
někdo prodral, naše osazenstvo se snažilo je dovnitř nepustit, a když po nás
chtěli, abychom sundali věci z lavic, neústupně prohlašovali, že jsou to jejich
lavice a že si tam jdou hned lehnout. Musím říct, že je naši vzdělanci odráželi
poměrně agresivně, kdo by si to pomyslel! „Selátko“ a dělostřelec taky nele-
nili. Navíc pomáhalo i to, že kupé bylo daleko od dveří, skoro poslední, a než
lidi došli až k nám, tak už se většina stačila vmáčknout jinam. Dá se říct, že
jsme na tehdejší poměry cestovali velmi komfortně.
V Armaviru jsme přestupovali. Vysypali jsme se na peron se všemi našimi
taškami, ranci a balíky. Sedli jsme si na věci a rozhodli se, že tam počkáme
na vlak. Vtom se na náměstí objevil přepychový kočár. S bílými šlechtěnými
koňmi. Seskočil z něj urostlý voják (velmi zajímavý, kdyby neměl uhry) a ptá
se: „Kdo z vás je Agnessa Argiropulová?“
Jak se ukázalo, volali jim z Rostova, že je na cestě Zarnického nevěsta, aby ji
místní oddělení Čeky17 dobře uvítalo. Vždyť Zarnickij byl jejich vysoký velitel.
Voják, který pro nás přijel, se hned zakoukal do Leny, pořád se kolem ní
točil a mluvil o ní jako o „nevěstě Ivana Alexandroviče“.

17 Čeka – zkrácený název Všeruské mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží (VČK),
tajné politické policie založené v prosinci 1917 při radě lidových komisařů. V únoru 1922 převza-
la její pravomoci Státní politická správa (GPU), která byla v lednu 1923 v návaznosti na vznik SSSR
transformována v celosvazovou Sjednocenou státní politickou správu (OGPU). V jejím čele stál do své
smrti v roce 1926 Felix Dzeržinskij. V roce 1934 přešla OGPU pod lidový komisariát vnitra (NKVD),
který existoval do roku 1946.

33
 Lena namítala: „Co vás nemá? Copak já jsem nějaká nevěsta? Tohle je ne-
věsta.“ Smál se a stejně jako ti ve vlaku tomu nevěřil. To těžko, prý, mě tak
snadno nepřevezeš!
Dovezl nás a „Selátka“ do rekvírované vily. Vevnitř byl starobylý nábytek,
potažený sametem, přepychové zařízení, ale celé takové zašlé a špinavé, ja-
ko bylo za Sovětů všechno.
Na stole stála večeře – kakao a omeleta.
Když jsme večeřeli, přišli za námi čekisté a Lena samozřejmě zase zářila.
Já se držela zpátky. A zase ta samá historie: nikdo nevěří, že nevěsta jsem já.
Jídelna byla ve druhém patře. Odtamtud nás doprovodili dolů. Tam byla
přepychová ložnice s velkou dvoumístnou postelí. Čisté prostěradlo, dobrá
přikrývka, akorát zima tam byla! Ale vtom přišla nějaká žena (řekli nám, že
nám bude pomáhat) a starostlivě se dala do práce: „Hned vám tu zatopím,
slečny!“ A zatopila v kamnech.
„Tady je mísa, kdybyste potřebovaly. Já to pak ráno vynesu.“
Kanalizace, vana – nic z toho pochopitelně nefungovalo. Vodovodní potrubí
popraskalo už minulou zimu.
Ráno jsme zase dostaly omeletu a kakao. Pak nás odvezli v kočáře na ná-
draží. Přijel vlak na Rostov, nastupovalo se stejně jako včera. Čekisté pro nás
vzali vagon útokem. Vzpomínám si na zledovatělá stupátka, horko těžko jsme
se po nich vydrápali. Čekisté naskočili dřív než všichni ostatní a zabrali pro
nás dobrá místa v hloubi vagonu. A zase, jakmile se Lena objevila, vyvolala
všeobecnou pozornost: „Lenočko, Lenočko!“ A zase samý rozruch a smích.
Já jsem si sedla na malou lavičku u okna a zadívala jsem se do tmy za ok-
nem. Nebylo vidět ani míhající se sloupy. Elektřina ve vlaku nebyla. Někde
uprostřed vlaku svítila svíčka v lucerně.
Vagon se zadýchal, zima nebyla. Seděla jsem tam, ztracená ve svých snech.
Představovala jsem si, jak mě přivítá, jak před ním stanu v černém elegant-
ním kabátě a v černém klobouku, v černých rukavičkách obepínajících ru-
ku (dárek od Abrama Iljiče), navoněná francouzskou voňavkou (také dárek
od Abrama Iljiče). Máma mi dala věnem i ten perský koberec, koupený za
peníze Abrama Iljiče. Nechtěla jsem si ho vzít: „To nejde, mami!“ zvolala
jsem vyčítavě, ale ona na to: „Ale prosím tě, jen si ho vezmi, nestyď se, já se
s ním vyrovnám.“
Vlak přijel do Rostova v šest hodin ráno. Byl pozdní podzim, konec lis-
topadu, byla ještě noc, tma… Ale náhle se před námi objevila světla. Moře
světel. Celé nádraží bylo zalité elektrickým světlem. Ještě nikdy jsem takové

34
osvětlení neviděla. Tak takhle vypadá velké město! Říkala jsem si, že je to
dobré znamení.
Vystoupili jsme na peron. Ještě ve vagoně jsem se upravila, srdce se mi sví-
rá – teď mě přivítá, políbí mě, kolem mě bude jemná vůně…
Ale nikde nikdo. Vůbec nikdo. Nástupiště je prázdné. Jsme tu jen my se
všemi našimi krámy… „Selátko“ si všiml, jak jsem rozladěná, a běžel na sta-
nici zjistit, co a jak. Zavolal odtamtud telefonem na štáb. Když se vrátil, řekl
nám, že když Zarnickij zjistil, že jsme přijeli, hrozně ho to rozrušilo. Ukáza-
lo se, že nás čekal už dva dny, a my pořád nikde. A zrovna dneska nás čekat
nešel. Ale hned tam bude.
A to už klapou kopyta, přijíždí kočár a na světlem zalitém nástupišti vidím,
jak k nám téměř běží, rychle, rychle, v dlouhém kabátě s ozdobným zapíná-
ním, na hlavě „buďonovku“ s rudou hvězdou. Zadýchaný, rozrušený.
„Vidíte, já vás dnes nečekal, nejsem ani oholený… Odpusťte mi!“ Netrpělivě
se mi dívá do tváře, ale přede všemi mě nepolíbil, jen se na mě díval.
Vtom vojáci, co přijeli s námi, a „Selátko“ popadli všechny naše krámy…
Zarnickij mě vzal pevně pod paží, odváděl si mě a na Lenu úplně zapomněl.
Hned se urazila.
„A co já?“ zavolala.
„Ano, no ovšem, Lenočko!“ a vzal ji pod paží druhou rukou.
Tehdy jsem poprvé pocítila, že odteď budu první dámou já.

3
Zarnickij, stejně jako ti v Armaviru, bydlel ve velké zrekvírované vile. Byl to
dům Čeky. Zarnickij tam obýval jen dva pokoje, ačkoli byl velitel. Ve všech
ostatních pokojích bydleli jeho podřízení s rodinami. Vila byla jako jedna
velká komunálka.18
Ivan Alexandrovič mě varoval, že všichni sousedi v domě vědí, že čeká ne-
věstu, a až přijedeme, ze všech dveří budou vykukovat zvědavé obličeje – ja-
kápak je? A tak to také bylo. Všechno to byly ženské obličeje.

18 Komunálka (komunální byt) byl byt, v němž byl v závislosti na jeho výměře ubytován určitý
počet rodin nebo jednotlivců. Každá rodina nebo jednotlivec měli přidělen jeden pokoj a společně
užívali příslušenství (koupelnu, toaletu, kuchyň). Pozn. red.

35
 Ivan Alexandrovič nás dovedl do svých pokojů, do ložnice, abychom se
mohly po cestě převléknout. Stála tam jeho postel. Jakmile odešel, Lena z ní
odhrnula přikrývku.
„Podívej, na čem spí tvůj ženich!“ ukázala na potrhaná prostěradla. Ještě
že jsem dostala výbavu!
Pak jsme ve vedlejším pokoji snídaly, přinesli nám omeletu a kakao. Nej-
spíš ani tady, ani v Armaviru čekisté nic jiného neměli.
Před svatbou jsme s Lenou nebydlely u Zarnického, ale u naší příbuzné.
Řekla jsem Ivanu Alexandroviči, že nepřistoupím na nic jiného než na cír-
kevní obřad.
„No co,“ řekl, „tak bude církevní obřad.“
Neprotestoval, už jsem věděla, že jeho otec je kněz. Ve vlaku mi o tom říkal
„Selátko“. Překvapilo mě to, myslela jsem si, že je Žid.
Se svatbou bylo potřeba si pospíšit, protože začínal půst a v postní době
se svatební obřady nedělají.
Měli jsme spoustu zařizování, chystali jsme svatbu, zařizovali jsme náš po-
koj. Všude stály květiny, podzimní chryzantémy. A nad svatebním ložem visel
perský koberec od Abrama Iljiče.
Den před obřadem jsme se formálně vzali v jakési tmavé, neutěšené úřed-
ní budově. Vydali nám potvrzení, že jsme v rostovské matriční knize zapsá-
ni jako manželé.
Druhý den jsme měli církevní obřad. Před obřadem jsme s Lenou jely k Iva-
nu Alexandroviči do vily. Podívala jsem se do skříně a tam byly vyrovnány
různé dorty a pirohy. To nám sousedky napekly na svatbu. Ivana Alexandro-
viče měli všichni rádi.
Sousedky se přišly zeptat, jestli mám nějaký ubrus. Měla jsem, ale jen je-
den. Řekla jsem, že mám prostěradla (a zase jsem si pomyslela, jak je dobře,
že se mi máma postarala o výbavu!). A tak moje prostěradla prostřely na stůl.
Je pravda, že na všech pak byly fleky, ale v čínské prádelně to vyprali. (Tehdy
bývaly čínské prádelny. A jak dobře v nich prali!)
Ivan Alexandrovič mi řekl:
„Ago, pozval jsem kadeřníka, aby vás učesal.“
Kadeřník pořád nikde, už jsme byli nervózní, já už na sobě měla svatební šaty.
Nakonec dorazil. Udělal mi nádherný účes z velkých loken, spletených do věnce
okolo hlavy. Měla jsem tehdy kaštanově hnědé, husté, lesklé vlasy, ne jako teď.
Když mi kadeřník zapletl vlasy a začal je natáčet Leně (měla podle módy
vlasy ostříhané nakrátko), přišel náhle Zarnickij:

36
 „Už musíme jet, máme nejvyšší čas!“
Lena se podivila:
„A co já?“
Žasla, protože byla zvyklá, že je vždycky ta nejdůležitější. Ivan Alexandro-
vič se omluvil:
„Nezlobte se, Lenočko, ale máme určený čas a nesmíme se opozdit.“
Lena se nafoukla, ale musela jet s nedodělanými vlasy.
Pop oddával tři páry naráz, vodil nás kolem analogionu,19 v chrámu zpí-
vali „Raduj se, Izajáši!“. Pak jsme měli svatební hostinu ve velkém sále vily.
Oslava byla hlučná, veselá, hodně jsme jedli a pili; málokdy měl člověk pří-
ležitost ochutnat taková jídla. Byla půlnoc, potom dvě hodiny, pak čtyři, a sva-
tební hosté se pořád nerozcházeli. Pili, tančili, skandovali: „Pusu, pusu!“ Byla
jsem hrozně unavená. Ivan Alexandrovič to pochopil.
„Půjdeme?“ navrhl mi opatrně. Šli jsme k sobě do pokoje, ale tam se nedalo
dýchat, kolik tam bylo všude květin! Lena nás doprovodila.
Kdysi jste mi vyprávěla o indické knize Kámasútra, jak se tam muži přika-
zuje, aby si v intimních chvílích všímal výrazu ženy a laskal ji tak, aby se jí to
taky líbilo, že mu pak bude ještě lépe.
Tak já vám povím o Ivanu Alexandroviči… I když ten Kámasútru nikdy nečetl.
Zůstali jsme v pokoji sami dva. Uviděla jsem se v zrcadle – byla jsem bledá
jako smrt. „Lehněte si,“ řekl mi Ivan Alexandrovič. Postel byla rozestlaná –
nová čistá prostěradla, která jsem přivezla, stará pokrývka nebyla vidět, byla
povlečená do sněhobílé cíchy.
Řekla jsem mu:
„Lehnu si, ale jen s tou podmínkou, že já budu spát tady, a vy támhle,“ uká-
zala jsem na místo u dveří.
Zasmál se.
„Tak dobře!“
„A otočte se, ať se mohu svléknout!“
Poslušně a zvesela mě ve všem poslechl. Otočil se, já si lehla do postele.
Srdce mi tlouklo jako o závod!
„Moc vás prosím, dejte mi valeriánové kapky!“
Podal mi sklenici s valeriánovými kapkami. Já, přikrytá až po bradu, jsem je
vypila. Byla jsem za celý den hrozně unavená. Všechno to chystání, svatební

19 Analogion (z řečtiny) je vysoký stolek se šikmo zkosenou horní deskou, na který se v pravoslav-
ném chrámu pokládají při bohoslužbě liturgické knihy nebo ikony. Pozn. red.

37
obřad, hostina, ale hlavně jsem se celý den strachovala z nadcházejícího veče-
ra a noci. Byla jsem mladé děvče a to tajemné, co mě čekalo, mi nešlo z hlavy.
U tabule jsem pořád pila víno, abych dostala kuráž. Ivan Alexandrovič mi
říkal: „Nepijte už!“ Ale já ho neposlechla, pila jsem a pila. A teď mi tak tlouklo
srdce. Ale vypila jsem kapky, otočila jsem se ke zdi a – věřte nebo nevěřte –
okamžitě jsem usnula, a tak hluboce, jako když mě do vody hodí.
Když jsem se vzbudila, bylo už světlo! Sousedi už byli vzhůru. Rozhlédla
jsem se – v posteli jsem byla sama. Ivan Alexandrovič spal na židli u dveří.
Nejprve jsem si pomyslela – to je dobře, ale pak jsem si řekla – to přece ne-
jde, vždyť je to naše svatební noc!
Vstala jsem a po špičkách jsem šla k němu v dlouhé noční košili. Byla to
starobylá košile koupená na tržišti, samá krajka a volán, s růžovými stužka-
mi na ramenou. Oblékla jsem si ji pod svatební šaty, růžové stužky mi pořád
vykukovaly z výstřihu a Lena mi je upravovala… Dokonce i v kostele.
Přišla jsem k němu a vidím, že spí. Ale ne, nespí! V tu chvíli otevřel oči
a usmál se. Rychle jsem ho políbila a utekla zpátky do postele. Bylo to pozvá-
ní. A on ho přijal. Sedl si na kraj postele, začal mě objímat a líbat, nejprve
opatrně, potom čím dál prudčeji, vášnivěji. Když na to pak vzpomínal, říkal:
„Objímal jsem tě a pod rukama samé krajky, krajky a zase krajky, ani jsem tě
pod nimi nemohl najít!“
Sousedi byli taktní, nerušili nás. Ale v poledne to nevydrželi a zaklepali
na dveře:
„Jste ještě naživu?“
Vyšli jsme ke stolu. Oblékla jsem si černé šaty se zlatou výšivkou. Šíji jsem
si zakryla zlatavým závojíčkem, aby nebyly vidět stopy polibků.

4
Když jsem si chystala výbavu a odjela k Zarnickému, Abram Iljič nebyl ve
městě. Byla to pro mě veliká úleva. Vrátil se až po mém odjezdu. Někdo mu
samozřejmě hned donesl, že jsem se vdala.
Přišel k nám. V kuchyni byl Pucha.
„Nazdárek, kluku,“ řekl Puchovi zamračený Abram Iljič, ale nezastavil se
a prošel k sousedům, zřejmě se chtěl ujistit, co je na těch řečech pravdy.
Sousedi mu řekli i o perském koberci. Vyšel od nich.

38
 „Je Marija Ivanovna doma?“
„Je.“
Zaklepal na naše dveře a otevřel.
„Dobrý den, Marijo Ivanovno, musíme se spolu vyrovnat. Máme spolu jed-
nu neuzavřenou věcičku.“
Máma na něj hystericky (peníze, jako vždycky, neměla):
„Já vám všechno vrátím! Všechno dostanete zpátky! Jenže teď nic nemám!
Seženu peníze a vrátím vám to!“
Ale vtom ji napadlo řešení, hned obrátila, uklidnila se:
„Samozřejmě že vám všechno vrátím, i když vy jste k nám celý rok chodil
na čaj a já vás v takovou těžkou dobu hostila, to také něco stálo! Ale já vám
to vrátím…“
A Abram Iljič na to:
„Není třeba,“ a odešel.
O hodně později, už po válce, potkala Táňa Kaplanovová Abrama Iljiče v Mos-
kvě. Jela tramvají a vtom se jí nějaký postarší tělnatý muž zeptal:
„Nebyla jste náhodou někdy v Majkopu?“
„Byla. Pocházím odtamtud.“
„Mně se zdálo, že vás poznávám. A neznala jste tam nějaké Argiropulovy?“
„Jakpak by ne.“
„A koho z nich?“
„No všechny, celou rodinu.“
Představil se. Táňa si vzpomněla. Začal se na mě vyptávat. Zeptal se:
„A jak se teď jmenuje?“
„Mironovová.“
„Mironovová? A proč ne Zarnická?“
„Se Zarnickým se rozešli.“
Zajásal:
„Já to věděl! Já to říkal! Já to tušil. Pěkně si mě tehdy omotala kolem prstu
ta Agnessa Argiropulová, víte?“
Začal vyprávět o sobě: že je ženatý, má děti, je vedoucí rybárny na Sretěnce.
„Přijďte, když budete něco potřebovat, nechte si zavolat vedoucího, to
jsem já.“
Táňa tam jednou zašla a nechala si ho zavolat. Vzal jí tašku, odešel, vrátil
se a v tašce – co v té všechno bylo. Uzená ryba, kaviár, krabí konzervy!
Povídá:
„Zaplaťte v pokladně rubl osmdesát.“

39
 Byla u něj ještě několikrát a pokaždé se to opakovalo.
Pak mi řekla:
„Pojď tam se mnou.“
Ztuhla jsem:
„Zbláznila ses nebo co?“

5
Ano, uzená ryba. Vzpomínám si, jak se nám s Ivanem Alexandrovičem ta
uzená ryba zprotivila. Byla to obrovská ryba. Někdo z podřízených mu dal
uzenou rybu. Pověsili jsme ji do komory, kde jsme skladovali uhlí. Byla vět-
ší než já. Každý den jsem z ní pro nás s Ivanem Alexandrovičem a pro jiné
kousek odřízla, ale pořád jí nebylo konce. Stékal z ní tuk, i podlaha pod ní
byla umaštěná.
I když se nám ta uzená ryba zprotivila, přišla nám tuze vhod. Já jsem nic
neuměla, nevěděla jsem, jak vést domácnost, nevzpomínám si, jak jsme se
stravovali. Pak se k nám přistěhovala máma a teprve potom se věci zaběhly.
Brzy se do Rostova přestěhovala také Lena. To se stalo tak.
Miloval ji Vasja Gončarenko. A ona ho taky milovala. Vasja byl velmi talen-
tovaný muž. Krásně kreslil, zpíval. Měl nádherný baryton. Někdy vystupoval
na koncertech. Jednou takhle zpíval duet s mladou sopranistkou. Lena sedě-
la v sále, zdálo se jí, že se k sobě zpěváci chovají příliš intimně. Okamžitě se
rozběsnila, zanevřela na něj, rozhodla se s ním rozejít, začala zkrátka straš-
livě žárlit – vždycky byla hrozně majetnická. Opustila všechno v Majkopu
a přijela za mnou do Rostova.
V Rostově se do ní zamiloval krásný a zajímavý muž, měli spolu románek,
ale i tenhle milovaný Lenu něčím naštval, udělal něco jinak, než si předsta-
vovala, a rozešla se s ním.
Chtěl se s ní usmířit. Vzpomínám si, že jsem ho jednou potkala, pozvala
jsem ho k nám, on celý ožil, rozjasnil se.
„To vám řekla Lena, abyste mě pozvala?“
Musela jsem přiznat, že ne.
Tehdy po té hádce se, možná natruc, okamžitě vdala za inženýra Sucho-
tina. Suchotina nemilovala. Ale byl dobře zajištěný a Lena se mohla pěkně
oblékat a předvádět se.

40
 Suchotinovi bylo třicet šest let. Leně něco přes dvacet. Měla s ním syna –
Borju.
Borjovi bylo jedenáct měsíců, když jsem jednou s Lenou o samotě zavedla
řeč na intimní věci. A najednou Lena povídá:
„Já už jsem víc než rok bez muže. Už předtím jsem si všimla, že polyká ně-
jaké prášky, a teď už mu nejspíš nepomáhají ani ty.“
Mluvila podrážděně a přezíravě.
Tu se z ničeho nic v Rostově objevil Vasja Gončarenko. Možná přijel kvůli
Leně. Vasja je začal navštěvovat, začali žít ve třech. Lena otěhotněla, šla na
potrat. Vasja jí to zazlíval.
Suchotin ho nenáviděl. Tajně, aby si Lena nevšimla, to se neopovážil. Když
měli hosty, Vasja zpíval, Lena nebo já jsme ho doprovázely (v dětství nás uči-
li hudbě). Vasja zpíval a Suchotin se schovával za noviny, jako by si četl, ale
když jsem šla kolem, pošeptal mi:
„Kdy už konečně přestane výt?“ A zase se schoval za noviny.
Suchotin byl hrozně roztržitý. Při loučení líbal dámám ruce. Zarnickij mu
někdy podal ruku a on mu ji taky políbil. Jednou si nasypal do čaje místo cuk-
ru sůl. A pil dál, ani si toho nevšiml. Lena mu podrážděně říká:
„Proč to piješ, vždyť to máš slané!“
Možná myslel jen na svou práci. Doma byl pořád obložený knihami a zahra-
ničními technickými časopisy. Byl to dobrý inženýr. Obvinili ho ze záškodnic-
tví, zatkli, odsoudili a poslali do lágru. Lena, a to se jí musí přičíst k dobru,
mu svědomitě posílala balíčky.
Nebyla to žádná obchodnice. Naopak, byla nepraktická, někdy dokázala
roztočit a rozházet všechno naráz. Byla štědrá, pro ty, které milovala, niče-
ho nelitovala.
Nějakou dobu poté, co Suchotina zatkli, si Lena vzala Vasju. Měli spolu
dceru Niku.

6
Ačkoli jsem nebyla žádná hospodyňka a nic jsem neuměla, když jsme se jeli se-
známit s rodiči Ivana Alexandroviče, tak jsem se moc snažila jim pomáhat v do-
mácnosti. To já trvala na tom, abychom za nimi jeli. Ivan Alexandrovič se tomu
vyhýbal, nechtěl se s nimi stýkat. Byl přece velitelem štábu severokavkazských

41
pohraničních vojsk. Nechtěl upozorňovat na to, že je synem popa. A co hůř –
během hladomoru v Povolží se ve všech novinách psalo o velkém majetku círk-
ve, který popové tajili, o tom, že ho popové nechtějí dát hladovějícím, a zmiňo-
valo se tam jméno jeho otce.20 Celé to byla lež, ale bylo to v novinách a Ivanu
Alexandroviči to mohlo zničit kariéru. A tak s rodiči neudržoval žádný kontakt.
Naléhala jsem na něj. Copak to jde, aby on – nejstarší syn – vůbec nic nevě-
děl o svých nejbližších, o otci, matce, bratrech, sestrách! Ivan Alexandrovič
udělal vždycky všechno, co jsem si usmyslela, nikdy mi nic neodmítl. A tak
jsme jeli do Murina u Leningradu, kde tehdy žili jeho rodiče.
Otec vedl farnost při murinském kostele. Měl velkou rodinu, spoustu dětí,
někteří bratři a sestry Ivana Alexandroviče byli ještě docela malí.
Vzpomínám si, jak pěkně nás přijali. Otec měl radost, byl dojatý a šťastný,
matka se radostí rozplakala. Ivan Alexandrovič byl také šťastný, velmi stál
o to, abych se jeho rodičům zalíbila.
Hned první den po našem příjezdu jsem zaslechla otevřeným oknem (hrála
jsem si na zahradě s menšími dětmi), jak mě v pokoji vychvaluje:
„Víš, mámo, ona všechno dokáže, všechno umí, má tak šikovné ruce! Teď jsou
v módě střevíce s korálkovou přezkou a ona si tu korálkovou přezku udělala sa-
ma, a ještě lepší, než jsou ty kupované. Jen si pomysli! A pletenou čapku se střap-
cem, tu si taky upletla sama, dokonce i ten střapec! To je dost složitá práce!“
I já jsem se jim chtěla zalíbit, a tak jsem se pořád snažila uklízet a zametat
po domě. Vzpomínám si, že jsem začala zametat jeden z pokojů a sestra Iva-
na Alexandroviče mi říká:
„To není třeba, tady se nezametá, to je ‚parádní pokoj‘, tady jenom vytírá-
me namokro.“
Zalíbila jsem se jim, a to nejen proto, že jsem se snažila. Už ani nedoufali,
že syna kdy uvidí, a já jim ho vrátila.
Po smrti Kirova21 je vysídlili. Tehdy v Leningradu zatýkali, vysídlovali, po-
pravovali všechny bývalé – příslušníky šlechty, popy, zkrátka všechny, kdo
se „zdiskreditovali“.
Tahle vlna smetla i je.

20 Ke konfiskaci církevních cenností došlo v roce 1922 během hladomoru v Povolží a dalších ob-
lastech Ruska. Doprovázely ji represe proti církevním hodnostářům.

21 Sergej Mironovič Kirov (1886–1934) byl ruský revolucionář a významný sovětský politik, první
tajemník leningradského oblastního výboru strany. V roce 1934 byl zavražděn a jeho násilná smrt
posloužila jako záminka pro rozsáhlé stranické čistky, zejména v Leningradu. Následovalo také vy-
sídlování tzv. „bývalých“, tj. příslušníků bývalé elity.

42
7
Ivan Alexandrovič se sice do té doby s rodiči nestýkal, ale neskrýval, že je
z rodiny popa. Jmenovali k němu inspektora, jmenoval se Frinovskij.22 Michail
Frinovskij měl obličej široký jako lívanec, malá tvrdá očka a měl neomylný
čich na věci. Ivan Alexandrovič vůbec nechápal, co je to za lidi, že všechno
seberou a odnesou, to bylo něco úplně jiného, než byli dřívější soudruzi Iva-
na Alexandroviče nebo on sám, který spal do mého příjezdu na roztrhaném
prostěradle.
Ivan Alexandrovič měl v pracovně nádherný psací stůl na lvích tlapách,
samozřejmě také rekvírovaný. Na stole stála drahá křišťálová souprava na
psací potřeby. Ivan Alexandrovič si toho vlastně ani nevšiml, přidělili mu pra-
covní místo, tak tam pracoval. Frinovskij na něj dotíral, aby mu tu soupravu
dal. Ivan Alexandrovič mu ji s rozpaky dal. Pak se k Frinovskému přestěho-
val i ten psací stůl.
„Víš, on usiluje o mé místo,“ řekl mi Ivan Alexandrovič. Ale Frinovskij před-
stíral, že se o nás stará.
„Proč se tísníte v komunálce? U nás ve druhém patře se uvolní moc hezký
samostatný byt. Bydlí tam Petrjakin, brzy ho propustí z práce, už o tom ví.
Z bytu ho vystěhujeme,“ ušklíbl se s výrazem hybatele lidských osudů, „a vy
se do uvolněného bytu nastěhujete. Přijďte si to tam prohlédnout.“
Nechápali jsme, jak to myslí, vždyť tam ještě bydlí majitelé, ale Frinovskij tak
dlouho dotíral, naléhal a tvrdil, že tam stejně někoho umístí, že jsme tam zašli.
Nejprve jsme se zastavili u Frinovského v prvním patře. Jeho žena23 nás ne-
přivítala moc přátelsky, nelíbilo se mi to… Řekla jsem pak Ivanu Alexandroviči:
„Myslíš si, že ten byt dostaneme? Ani náhodou!“
Přesně tak to taky dopadlo. Zarnického sesadili, Frinovskij byl dosazen
na jeho místo a byt – no jakpak by na něj mohl mít sesazený a degradovaný
Ivan Alexandrovič nárok! Vystěhovali jsme se i z vily OGPU a pronajali jsme
si dva pokoje v jiné čtvrti.
Ještě když byl Zarnickij náčelníkem štábu, snažil se mi Frinovskij dvořit.
Jednou Ivan Alexandrovič odjel na služební cestu a Frinovskij ho na štábu

22 Michail Petrovič Frinovskij (1898–1940), byl pracovník sovětských orgánů bezpečnosti. Od ro-
ku 1936 náměstek lidového komisaře vnitřních věcí Nikolaje Ježova a bezprostřední organizátor
tzv. Velkého teroru. Zatčen 6. dubna 1939, zastřelen v únoru 1940.

23 Nina Stěpanovna Frinovská (1903–1940). Manželka Michaila Frinovského. Zatčena 12. dubna
1939, zastřelena v únoru 1940.

43
zastupoval. Šla jsem tam požádat o lístky do divadla (vydávaly se na štábu).
Přišla jsem tam a Frinovskij se div nepřetrhl – okamžik, hned vám je přinesu!
Nevrátil se sám, ale s Koganem, vstupenky mi přinesli spolu, oba mi licho-
tili, provrtávali mě úlisnými pohledy.
„Přijdeme k vám na čaj.“
Rázně jsem odmítla:
„Ne, já bez muže nikoho nepřijímám!“
Pak tahle tlustá tlama dosedla na místo Ivana Alexandroviče. Přitom od samé-
ho počátku věděl, jak to bude, že Ivan Alexandrovič je synem popa a že bude se-
sazen. Nejspíš na něj donášel špatnosti, aby ho kompromitoval, a sám si v duchu
mnul ruce: „Brzy budu na jeho místě já!“ Pohrával si s námi jako kočka s myší.
Možná mu to taky nebylo příjemné a podlézal nám a pochleboval, aby to
vypadalo, že on jakoby za nic nemůže, že to dělá od srdce.
O Frinovském vám toho povím ještě dost.

8
Ivan Alexandrovič začal pracovat u milice. Měl černou uniformu, na čepici
rudé lemování. To bylo něco úplně jiného než v Rudé armádě. Jako by spadl
o spoustu stupínků níž: nebylo to ono, ani uniforma, ani postavení. Alespoň
to však nebyla nebezpečná práce. Tehdy bylo všude plno banditů, ale zatýkat
je, „sebrat je“, jak se říkalo, Ivan Alexandrovič nechodil. Pověřili ho veške-
rým papírováním, byl něco jako vedoucí protokolárního oddělení nebo co…
Z Majkopu k nám přijela Veročka, už dospělá dívka. Naše rodiny se přá-
telily. Kdysi, když byl otec správcem obchodů, pracoval u něj Veroččin otec
jako vrchní příručí.
Veročka nádherně hrála na klavír a velmi dobře zpívala. Přijela do Rosto-
va, aby se zdokonalila ve hře a v hudebním projevu, brala hodiny u našich
věhlasných učitelů.

Vyprávění Very, Agnessiny přítelkyně

Bydlela jsem u Agnessy a přispívala jsem jim. Strávila jsem u nich tři měsíce.
Žili tehdy poměrně chudě. Pamatuju si, jaká to byla sláva, když se Agnesse
jednou podařilo někde koupit černý krepdešín. Nadšeně psala přítelkyním do
Majkopu, co si z toho krepdešínu nechá ušít.

44
 Ivan Alexandrovič pracoval u milice jako písař, ale chtěl z vojenské služby úpl-
ně odejít a zapsal se do kurzu účetnictví. Byl to večerní kurz. Agnessa se tam
zapsala také; Ivan Alexandrovič kurz dokončil, ona ne, neměla na to dost trpě-
livosti. Občas někde pracovala, ale pak zase odešla. Práce jí připadala nudná.
Ivan Alexandrovič byl velmi precizní, velmi soustředěný, pečlivý. Vzpomínám
si, jak mě překvapilo, když jsem jednou uviděla jeho zápisník a tam stálo: „Veroč-
ce 5 kopějek na tramvaj, Mariji Ivanovně 10 kopějek na svíčku…“ atd.
Překvapilo mě, jak detailně sleduje takové drobnosti, jak si je zapisuje. Jestli
byl lakomý? Myslím, že ne. Nejspíš měli prostě tak napjatý rozpočet, že se mu
sotva dařilo vyjít a musel pečlivě vážit každou kopějku.
Byl vysoký a ještě pořád docela urostlý, ale začal tloustnout.
Po večerech, když nebyly kurzy, jsme se procházeli po ulicích. Ivan Alexandro-
vič uprostřed, my s Agnessou po stranách – vedl nás pod paží. Měl na sobě mili-
cionářskou uniformu a nikdo si netroufal nás obtěžovat.
Chodili jsme večerními rostovskými ulicemi. Z průchodů sem tam vykukovaly
prostitutky, vyhlížející klienty. Agnessa se po nich pořád ohlížela, bylo to pro ni
hrozně zajímavé. Připadalo mi, že s Ivanem Alexandrovičem žijí v dokonalé har-
monii. Agnessa kolem něj pořád něžně vrkala: „Mušo, Mušo!“
Jednou mi ale se spikleneckým výrazem řekla:
„Mám na tebe tajnou prosbu. Odnes, prosím tě, tenhle dopis do hotelu a předej
ho na pokoj číslo 15 Mi-ro-no-vo-vi. Pamatuješ si to? Ale nikomu ani slovo, ano?“
Pochopitelně jsem jí slíbila, že budu mlčet, ale připadalo mi to tak divné, tak
nepříjemné, tak nepochopitelné, vůbec se mi tam nechtělo chodit, styděla jsem
se. Ale Agnessa mě přemluvila. Adresáta jsem tam naštěstí nezastihla (asi bych
se propadla studem), tak jsem nechala dopis vrátnému, aby ho předal.
Lena už tehdy bydlela v Rostově, ale až za městem, na vesnici, za takovou
velkou prolukou – jmenovalo se to Nachičevaň. Jednou Agnessa řekla, že přespí
u Leny, a odešla… Vrátila se však ve dvě hodiny v noci. Já už po tom dopise do
hotelu začala všemu rozumět a dělala jsem si starosti. Teď se určitě všichni pro-
budí, říkala jsem si, a dovtípí se, že nebyla u Leny. Ale nic se nestalo. Ráno řekla,
že se zdržela u kamarádky a bála se jít k Leně přes tu proluku, a tak se vrátila
domů. Všichni jí věřili bez nejmenších pochyb, na mě jen spiklenecky mrkla a já
pochopila, že mé znepokojivé dohady jsou pravda.
Jak já se bála, že se to každou chvíli provalí a bude z toho skandál, že to bude
taková ostuda, taková ostuda! Ale nic se neprovalilo.

45
9
Ivan Alexandrovič pracoval u milice a pak mu řekli: Máte vysokou školu, jste
zkušený a rozumný člověk. Měl byste raději jít pracovat do průmyslu, chybí
nám tam schopní lidé.
Poslali ho do obuvnické továrny jako zástupce ředitele. Fakticky tam však
byl ředitelem on, rozhodoval o všech věcech, protože ředitelem tam byl nedo-
vzdělaný nový kádr, který ničemu nerozuměl, nic nedělal, jen hulákal a spro-
stě nadával.
Brzy začal Ivan Alexandrovič chodit domů celý zamračený. Náš nejmoudřejší
[tak se Agnessa s pohrdáním a nenávistí vyjadřovala o Stalinovi] tehdy spus-
til kampaň proti záškodníkům a sabotérům.24 „Záškodnictví“ bylo odhaleno
i v obuvnické továrně. Našly se tam nějaké zpuchřelé kůže a hned se z toho
udělal případ. Ty kůže prý někdo nastříkal jakýmsi roztokem, který podpo-
ruje tlení, nechal je ležet ve skladu a laboratoř pak dělala falešné analýzy,
schvalovala jako vhodné něco, co vhodné nebylo.
Ze všeho obvinili Ivana Alexandroviče a spolu s ním ještě několik dalších
lidí. Za pět let už by s takovým obviněním nezůstali na svobodě ani minutu,
ale tehdy byla ještě jiná doba a před soudem nebyli zatčeni.
Hlavního „záškodníka“ udělali z Ivana Alexandroviče. No ovšem, nestraník,
syn popa, udržuje styky s otcem, to musí být záškodník!
Byl stanoven termín soudu. Ivan Alexandrovič nechodil do práce a nám
s mámou řekl: „Nechte mě deset dní na pokoji.“ Soud měl být za deset dnů.
Usedl ke stolu, obklopil se papíry, zprávami a výkazy a celých deset dní
se připravoval na to, jak bude před soudem hájit sebe i ostatní. Dovolili mu,
aby se hájil sám. Ivan Alexandrovič byl velmi pečlivý, soustředěný. Posbíral
všechny dokumenty, rozložil je, roztřídil a uspořádal.
Pak začal soud. Na lavici obžalovaných seděl Ivan Alexandrovič a jeho spo-
lupracovníci. Ivan Alexandrovič byl upravený, čistě oholený, v polovojenském,
držel se zpříma. Už jen na pohled udělal dojem.
Začal výslech. Soudce se ptá na jméno, příjmení, kým je otec… Ivan Alexan-
drovič zpříma a hlasitě odpovídá:
„Pop!“

24 Nejspíš se jedná o rok 1928, kdy byla po tzv. šachtinském procesu se „záškodníky“ v uhelném
průmyslu zahájena rozsáhlá kampaň boje proti „záškodníkům“ v průmyslu.

46
 Všimněte si, že neřekl „duchovní“, ale „pop“ – pronesl to zřetelně, zdálo se
mi, že až vyzývavě, ale možná to bylo naopak, jak se tehdy říkalo – nescho-
vávat se za formu, nezlehčovat.
Nejprve zaznělo obvinění. Navymýšleli si hrozné nesmysly.
„Svědci“ všechno potvrzovali.
Ivan Alexandrovič požádal o slovo. Dali mu ho.
„Mohu přečíst jednu zprávu?“
Začal číst oficiální dokument. Ivan Alexandrovič Zarnickij byl přijat do to-
várny v květnu roku 1927 (nebo to bylo 1928?). A ty kůže shnily už předtím!
To se nedalo ničím trumfnout. Všechny ty nesmysly, co s nimi přišel vyše-
třovatel a svědci, byly rázem vyvrácené. Nezůstalo po nich zbla. V soudní sí-
ni to udělalo dojem! Soudce říká:
„Přiložte to ke spisu!“
Pak začali o laboratoři, že se tam dělaly falešné, nesmyslné analýzy, a sa-
mozřejmě to všechno vysvětlují sabotáží a záškodnictvím. Ale Ivan Alexan-
drovič si zase vzal slovo:
„Mohu něco přečíst?“
V soudní síni všechno rázem ztichlo – lidi napjatě čekali, jak se „vykroutí“
tentokrát. A opravdu. Ivan Alexandrovič zřetelně a stručně přečetl své naří-
zení. Nařízení zástupce ředitele, ve kterém na práci laboratoře nezůstala nit
suchá: ty a ty analýzy byly provedeny nekvalifikovaně, tím bylo myšleno, že
byly zfušované, nanicovaté, zkrátka jeden velký podfuk. Vzniklo tím takové
a takové manko.
Závěrem stálo rozhodnutí Ivana Alexandroviče – úplně změnit způsob prá-
ce, dělat analýzy přesně a objektivně (to znamená neodevzdávat to, čemu se
v lágru říkalo „tufta“ – šmejd).
Soudce znovu řekl:
„Přiložte to ke spisu!“
A tak to pokračovalo. Co obvinění, to snůška lživé špíny. Ivan Alexandro-
vič pokaždé jasně a zřetelně přečetl oficiální dokument. Všem bylo hned jas-
né, že všechna ta špína jsou naprosté nesmysly. Působilo to jako na divadle
nebo v ringu.
V soudní síni už všichni netrpělivě čekali, jak bude Ivan Alexandrovič od-
rážet útok, čekali na to se zatajeným dechem jako na výstup známého herce
nebo zápasníka, čekali na efekt. Ivan Alexandrovič – já se na něj prostě ne-
mohla vynadívat! – byl jako samo ztělesnění rozumu.
Tak se Ivan Alexandrovič hájil tři dny, dokud trval soud. Hlas měl klidný,

47
úřední, ne moc hlasitý, ale když něco řekl, byla to pravda. V soudní síni pa-
novalo ticho.
Ostatní obžalovaní přišli první den neoholení, zpustlí, se svěšenými ocasy,
sotva něco zamumlali. Ale postupně, jak Ivan Alexandrovič vyvracel jedno
obvinění za druhým, zvedli hlavy, dodali si odvahy a hned další den už byli
všichni oholení, dobře oblečení a hlavy drželi zpříma.
Všem už bylo jasné, že ty zpuchřelé kůže i všechno ostatní byla vina ředi-
tele, jeho lajdáctví, nedbalosti a neznalosti. Ale nikoho ani nenapadlo ho ob-
vinit, byl to přece nový kádr! Proletariát! Copak to může být škůdce? Nikdo
ho nepodezíral. Neznalost je přece celkem pochopitelná a ospravedlnitelná –
nakonec je proletářského původu, žádné „akadémie“ ani instituty nestudo-
val – kde měl tedy nabrat znalosti?
Sympatie však byly už od prvního dne na straně obviněných, a když je soud
zprostil viny, v soudní síni zahřměl potlesk.
Soudce se usmál na Ivana Alexandroviče a potom na mě. Všiml si mě hned
první den, vysledoval, jak si se mnou Zarnickij vyměnil pohledy po svém prv-
ním vítězství.
Skláněla jsem se před silou rozumu Ivana Alexandroviče.
Ale když jsem nadšeně vykládala Mirošovi o tom, co se dělo na soudu, za-
mračil se, jako by dostal ránu.
„To bych dokázal taky!“ prohlásil samolibě. Hned vám o Mirošovi povím.

48
Miroša

1
Mirošo říkali Serjožovi příbuzní, přátelé a blízcí. Ve skutečnosti se jmeno-
val Miron Josifovič Korol. Ale zvolil si pseudonym (jako se to tehdy dělávalo)
a stal se Sergejem Naumovičem Mironovem.
Poprvé jsem Mirošu spatřila na veřejném shromáždění v Rostově. Bylo to
nejspíš v roce 1923 nebo 1924. Ivan Alexandrovič ještě sloužil jako velitel štá-
bu pohraničních vojsk severního Kavkazu.
Bylo to veřejné shromáždění u příležitosti výročí Rudé armády. Řečníci byli
nedovzdělaní, nezajímaví, partajníci od nás z Rostova.
Najednou na tribunu vystoupil muž, kterého jsem vůbec neznala, byl celý
v černém, v kůži, měl vojenskou čepici a u pasu revolver. Říkal něco o světové
revoluci, o intervenci, která byla odražena, ale prahne po tom na nás znovu
zaútočit. Neposlouchala jsem ho, jen jsem se kochala jeho krásnou mužnou
tváří. Měl překrásné hnědé oči a pozoruhodné řasy, jako vějíře – dlouhé, hus-
té, zahnuté. A dobrácký výraz v tváři – vlídný a sympatický.
Vůči krásným mužům jsem obecně předpojatá. Příliš se líbí ženám, to je
rozmazluje a jejich výhry je zaměstnávají víc, než je zdrávo. A tak jsem tehdy
svůj zájem o řečníka rázem utla.
Ale doma jsem se stejně zeptala Ivana Alexandroviče: „Kdo to byl, Mušo?“
Odpověděl mi: „Jeden z velitelů, kteří přijeli s Jevdokimovem.“25 Pak jsem na
něj zapomněla.
Až jednou jsme byly jako manželky vojáků povolány na štáb, kde nám ozná-
mili, že se zajímáme jen o šaty a o domácnost, že je to měšťáctví, že se musí-
me snažit vyrovnat našim mužům a začít se politicky vzdělávat.
Určili školu, kam jsme se měly každé úterý přesně v pět hodin dostavit
s tužkou a sešitkem na zápisky na kurz politického vzdělávání.
Ivan Alexandrovič mi řekl, že jestli tam nebudu chodit, tak ho zkompromi-
tuju, a tak jsem tam příští úterý přesně v pět hodin dorazila.

25 Jefim Grigorjevič Jevdokimov (1891–1940) byl jedním z nejbližších spolupracovníků vykonava-

tele Velkého teroru Nikolaje Ježova, spolu s ním byl zatčen a zastřelen. V době vyprávění byl jmeno-
ván zplnomocněným představitelem OGPU na severním Kavkaze.

49
 Sedíme tam, povídáme si a díváme se, jak je kdo oblečený, kdo má jaký pří-
věšek na krku, kdo má náhrdelník z pravých perel a kdo z umělých atd. Řada
žen měla dražší oblečení než já, ale bez vkusu, a já si říkala, jak na nich ty
věci nevyniknou a jak by to vypadalo, kdybych si je oblékla já.
Vtom vešel vyučující a já ho okamžitě poznala – byl to ten velitel, kte-
rý mluvil na shromáždění! Jen už neměl vojenskou čepici, tak jsem si ho
mohla lépe prohlédnout. Měl ušlechtilou tvář, vysoké čelo, klenuté obočí,
maličko přimhouřené usměvavé oči nezvyklého tvaru (horní víčka vykle-
nutá, spodní rovná) a ty pozoruhodné husté, dlouhatánské, zahnuté řasy.
Dolíčky ve tvářích. Velká, krásně tvarovaná ústa, rovné bílé zuby, vlasy mu
v hustých vlnách rámovaly obličej. Byl silný, měl široká ramena a ráznou,
jistou chůzi.
Usmál se na nás, ukázalo se, že má okouzlující úsměv, všechny naše dámy
naráz ztichly…
Představil se jako Mironov, jméno a jméno po otci neřekl, to se tehdy ne-
dělalo, a vysvětlil nám, že byl pověřen tím, aby s námi v rámci veřejně pro-
spěšné práce besedoval o politických a celosvětových tématech. A jal se vy-
právět, že naše revoluce je první na světě, jediná, že ji musíme bránit všemi
silami naší Rudé armády, protože proletariát ostatních zemí se nějak opozdil
se světovou revolucí a kapitalisté nespí.
Rozhlédla jsem se po našich dámách a ty z něj nespouštěly oči. Hned mi
bylo jasné, že se do něj všechny zamilovaly, dokonce se snažily i něco si za-
pisovat. Vtom ve mně hrklo! Copak se nechám zahanbit? Copak jsem horší
než třeba Ňuska se svou polární liškou kolem ramen? (Přitom bylo tak horké
jaro! Jak to, že lidi nechápou, že je třeba se oblékat podle sezony!)
Tak jsem si začala taky zapisovat. Jen tak halabala, ale doma jsem požá-
dala Ivana Alexandroviče, aby mi to líp vysvětlil a narychlo mě to naučil. Byl
moc rád, že ho nezahanbím.
Na příští hodině nás Mironov začal vyvolávat a ptát se na minulou be-
sedu. Vyvolal Ňusku. Slyším, jak drmolí něco o světové revoluci a „sicilismu“
a víc ani ťuk. Úplně jsem hořela nedočkavostí – copak mě nevyvolá? Vždyť
to všechno vím! Nevydržela jsem to a zvedla jsem ruku. Mironov na mě
kývl, dal mi slovo a já jsem mu odvykládala všechno o intervenci a zákeř-
né Ententě tak, že si to nemohl vynachválit, a dal mě všem našim dámám
za vzor.
Tak jsem se stala jeho nejlepší žačkou, všechny jsem předstihla. Teď na
mě pořád pokukoval, a jakmile začal zkoušet, pokaždé mě vyvolal, nebo

50
mi dával otázky během besedy, nebo na mě sem tam pohlédl, když něco
vyprávěl.
Tak tehdy jsem byla politicky uvědomělá! Jedinkrát v životě. Bože můj,
kdyby mluvil někdo jiný, vůbec bych takovou hroznou nudu neposlouchala!
Ale Mironov dokázal i tak nudné věci vykládat zajímavě. Jo Miroša, Miroša,
jak ten byl schopný!
Až jednou… to naše jižní město… teplý večerní soumrak, rozcházeli jsme
se po výuce domů, vtom mě Mironov dohnal a už jde vedle mě. Bylo krásné
počasí, domů se nám nechtělo, tak jsme šli do parku. Vzpomínám si, že z ni-
čeho nic začal jen tak spatra skládat verše… A tak jsme se začali setkávat.
Měli jsme své oblíbené místo – na konci naší ulice za zatáčkou, na sva-
hu k řece. Rostl tam mladý topol, každé jaro ho zastřihovali, aby padajícím
chmýřím nezanášel ulici, a tak z něj trčely větve jako z pichlavé koule. Od-
tamtud jsme se chodili toulat prázdnými večerními ulicemi, někam dál od
mého domu – buď do hájku u řeky, nebo do pustých alejí parku. Dokonce ani
v zimě, když vším pronikal sychravý vítr, jsme si nevšímali špatného počasí.
Už jsem věděla, že Miroša bojoval s Buďonným26 na polské frontě, a když
se stal čekistou, dostal řád VČK27 od Felixe Edmundoviče.28 Když trochu před-
běhnu, mohu říct, že k výročí Rudé armády anebo Čeky dostával od Semjona
Michajloviče přátelské pozdravy a adresné dárky, třeba zlaté hodinky nebo
mauserovku.
Mironov mi o sobě vyprávěl.
Pocházel z Kyjeva. Byla tam taková čtvrť – Šuljavka, něco jako Moldavanka
v Oděse. Žila tam hrozná sebranka, samí zloději, banditi a spodina! Žili tam
taky Židé, mezi nimi Mirošovi dědové a pradědové.
Když úsilím babičky Chaji životní úroveň rodiny vzrostla, rodina se ze Šul-
javky odstěhovala. Mirošova babička Chaja byla známá svou dobrotou a ener-
gičností. Pomáhala potřebným, jak jen mohla, všichni ji znali a vážili si jí. Ří-
kalo se jí „šatym malach“, což znamená anděl strážný. Měla na Chreščatyku29
mlékárnu, která byla proslulá čerstvostí a vynikající chutí sortimentu. Mirošu

26 Semjon Michajlovič Buďonnyj (1883–1973) byl sovětský maršál, legendární velitel Rudé armády
v ruské občanské válce, velitel kavaleristické 1. jízdní armády Rudé armády.

27 Odznak Zasloužilý pracovník VČK-GPU.

28 Felix Edmundovič Dzeržinskij (1877–1926). Ruský revolucionář a sovětský politik, zakladatel

a velitel Čeky.

29 Hlavní třída v centru Kyjeva. Pozn. red.

51
a jeho sestru Feňu dokázala dostat na jedno z nejlepších kyjevských gymná-
zií, ale Miroša se učil nerad, i když byl velmi nadaný. Od dětství to byl nena-
pravitelný uličník, a když dorostl, byl krásný a silný (dokázal jen tak ohnout
minci) a stal se vzorem pro mládež.
Se smutkem mi vyprávěl o své první lásce. Dívky k němu vzhlížely a jemu
padla do oka Marusja, ale pak ji podvedl a ona jeho zradu nepřenesla přes
srdce a otrávila se. Miroša na to nikdy nezapomněl a ještě o mnoho let poz-
ději mu píseň „Marusja se otrávila“30 vháněla slzy do očí…
Pro Židy bylo obtížné dostat se na vysokou školu. Člověk musel mít vyzna-
menání a „vejít se do procenta“.31 Ale to se díky babičce Chaje podařilo zařídit,
a když začala první světová válka, Miroša nastoupil na Vysokou školu obchodní.
V roce 1915 šel k odvodu do armády. Byl zapálený patriot a toužil bojovat
za „víru, cara a vlast“. Myslím, že se taky chtěl vyznamenat ve válce. A to se
mu podařilo. Rukoval jako obyčejný voják, ale brzy se dokázal prosadit. Když
v roce 1916 carská moc povolila udělovat Židům – ale jen těm nejlepším z nej-
lepších – důstojnické hodnosti, ihned získal hodnost podporučíka a v roce
1917 už byl poručíkem.
Pak ale přišla revoluce, Miroša svlékl uniformu a nějakou dobu nevěděl, co
dělat, ale se svou povahou nemohl dlouho zůstat stranou a v roce 1918 vstou-
pil do Rudé armády. V Buďonného 1. jízdní armádě se brzy vyznamenal, stal
se rudým velitelem a v roce 1925 vstoupil do strany.32
Jako Židovi mu revoluce otevřela všechny cesty. Byla to jeho revoluce. Rychle
stoupal vzhůru. Byl horlivý a nadšený, miláček štěstěny, všechno se mu daři-
lo. Jeho krása už mě neznepokojovala, pochopila jsem, že ji nevnímá a necení
si jí, tedy ne že by si jí nebyl vědom, ale aby ji využíval k úspěchům u žen, to
nepotřeboval. Vždycky ho zajímaly jenom chlapské záležitosti.
Takhle jsme se setkávali celý rok, ale nic se mezi námi nestalo. Ani jsem
nechtěla, abychom se rychle sblížili.
Pak Serjoža odjel a poslal mi dopis: „Nejspíš mě považuješ za nějakého stu-
dentíka.“ Žádný další dopis nepřišel. Nechápala jsem, co to má znamenat. Za-
pomněl na mě? Potkal jinou?

30 Píseň na verše Majakovského z roku 1929. Pozn. red.

31 Jedná se o procentuální limit, kterým se omezoval počet Židů přijímaných na vysoké školy car-
ského Ruska.

32 Mironov vstoupil do strany na tehdejší poměry pozdě, jeho kariéra čekisty by však bez toho
nemohla pokračovat.

52
 Uplynulo několik měsíců a najednou mi moje kamarádka Susanna z ni-
čeho nic nenápadně předala lístek se vzkazem: „Přijď v šest hodin na naše
místo. Serjoža“
Stál pod topolem, rozhlížel se kolem a kouřil. Jak jen popsat naše setkání!
Pamatuji si každý pohled, každé slovo.
Šla jsem k němu, najednou mě spatřil, usměvavé šťastné oči mu zajiskřily,
zahodil cigaretu a beze slova jsme šli dolů k řece do našeho lesíka. Ale stihla
jsem si všimnout, že má na vojenském kabátě Řád rudého praporu.33 To by-
lo tehdy nejvyšší vojenské vyznamenání a nebylo snadné ho získat. Ten řád
z něj v mých očích okamžitě udělal hrdinu. Ne samotný řád, ale statečnost,
která za ním stojí, to velmi působí na ženskou představivost!
Sotva jsme se ocitli na lavičce ve stínu stromů, pogratulovala jsem mu a za-
čala jsem se vyptávat, jak a za co ho dostal. Serjožovi bylo příjemné, že se
vyptávám, lichotilo mu to. Musel to pro něj být asi velmi opojný pocit přijet
se mi ukázat s nejvyšším vojenským vyznamenáním. Ale zpočátku mi odpo-
vídal vyhýbavě. Přezíravě vtipkoval, ledabyle vykládal něco o chlapských vo-
jenských záležitostech a rozněcoval mou zvědavost čím dál víc.
Ale nijak dlouho mě těmi náznaky netrápil, protože už to nebylo tajemství.
Ten večer mi vyprávěl, že velel oddílům VČK, když spolu s Uborevičovou34
pěchotou potlačili v Osetii a Dagestánu povstání imáma Gocinského,35 kte-
rému Angličané dodávali zbraně. Řád získal za to, že se mu podařilo imáma
zajmout živého a zdravého.
Vyprávěl mi, jak došlo k imámově zatčení. Bylo to hrozně těžké. Horalé se
v kavkazských soutěskách pohybovali jako kamzíci, ale naši na to nebyli zvyklí
a přemísťovali se s velkými obtížemi. Nějaký horal se jim nabídl za průvodce
a zavedl je do neprůchozí soutěsky, kde málem všichni zahynuli, všechny by
je tam postříleli. Mironov toho horala sám vyslýchal a pak ho zblízka zastřelil.
Tahle lekce mu pomohla. Do podobného údolí brzy dokázali jeho čekisté
zahnat imáma a tam mu nabídli, aby se vzdal výměnou za život a odpuštění.

33 Řád rudého praporu byl první ze sovětských řádů. Byl udělován za osobní statečnost, sebeza-
pření a udatnost projevené při obraně socialistické vlasti. Pozn. red.

34 Jeronim Petrovič Uborevič (1896–1937) byl sovětský vojenský velitel. V letech 1925–1927 velel
vojskům severokavkazského vojenského okruhu. V roce 1937 byl zastřelen po procesu s maršálem
Tuchačevským.

35 Imám Nažmudin Gocinskij (1859–1925) byl oblíbený duchovní a politický vůdce severokavkaz-
ských horalů. V letech 1920–1921 vedl protisovětské povstalecké hnutí v Dagestánu. Po nastolení
sovětské vlády v Dagestánu v květnu 1921 se skrýval na území Dagestánu a Čečenska. V roce 1925
byl zatčen a odsouzen k smrti.

53
 Vzpomínám si, že jsme v Rostově imáma viděli, doprovázeli ho dva čekis-
té. Byl to pupkatý stařec v bílém turbanu. Chodil po tržišti, jen si ukazoval,
co chce, a čekisté mu to hned podlézavě kupovali a platili. Pak ho odvezli do
Moskvy.36
„Co s ním bude?“ ptala jsem se Serjoži. Odpověděl mi, že neví.
„Bude popraven?“
„Možná.“

2
Když tehdy Serjoža přijel, stali se z nás milenci. Do Rostova teď jen dojížděl.
Štěstěna ho neopustila. K desátému výročí VČK dostal druhý Řád rudého pra-
poru za boj s banditismem na Kavkaze a za velké zásluhy během občanské
války. Chápala jsem, co to pro něj znamená. Byl velmi ctižádostivý, kariérní
vzestup pro něho byl vším. Vždycky musel být nejlepší, i v takových malič-
kostech, jako jsou šachy nebo biliár. Vím, jak se cukal, když náhodou prohrá-
val, ale hrál výborně a prohrával málokdy.
Zarnickij už pracoval v obuvnické továrně. Neměl velký plat, musel živit
i mojí mámu a pak, když zatkli Suchotina, ještě Lenu s Borjou; později při-
jel Pavel. Peněz nikdy nebylo dost, NEP37 sice ještě neskončil a za peníze se
dalo koupit všechno, na co si člověk vzpomněl, ale parádit jsem se moc ne-
mohla, všechno se muselo „dělat doma na koleni“. Měly jsme s Lenou jeden
módní klobouček, Lena říkala, že jí sluší víc, já zas, že víc sluší mně, a často
jsme se o něj přetahovaly.
Moc jsem nepracovala, děti jsem nechtěla a s Ivanem Alexandrovičem jsme
žádné neměli. Domácnost vedla máma. Jedinou mou starostí bylo hezky se ob-
lékat. Navenek vypadal můj život klidně a spokojeně, nikoho by ani nenapadlo,

36 Jedná se nejspíš pouze o legendu, stejně jako v případě přibarvené historky o zatýkání imáma,
kterou vyprávěli sami čekisté. V Rostově mohl být imám jen velmi krátce, za několik týdnů ho za-
střelili. Do Moskvy ho nikdy neodvezli. Vyznamenání získal Mironov v roce 1926, kdy už byl imám
dávno mrtev. Buď se Agnessa mýlí, nebo jí Mironov vědomě lhal.

37 Nová ekonomická politika – plán hospodářské obnovy sovětského Ruska po občanské válce,
který v roce 1921 nahradil hospodářské principy válečného komunismu a částečně vrátil do sovět-
ské ekonomiky tržní principy. Trval do roku 1928, kdy Sovětský svaz přešel ke státně řízenému pě-
tiletému plánování. Pozn. red.

54
že žiju jen čekáním. Serjoža jezdil do Rostova, kdykoliv mohl, a jakmile jsem
se dozvěděla, že je tu, byla jsem celá bez sebe, doma všechno ztrácelo smysl
a mě se zmocňovala jediná touha – co nejrychleji vyrazit za ním.
Občas jsme bývaly u Miroši v hotelovém pokoji spolu s Lenou, sice se tam
chichotala, vyváděla hlouposti a bavila se, ale čím dál častěji mi začala ří-
kat, že se musím vzpamatovat. Byla přece taková rázná a autoritativní. „Už
to musí konečně skončit,“ říkávala. „Než se to donese k Zarnickému.“ Mys-
lela si, že Zarnického rozhodně nesmím ztratit. Však jsem si i sama říkala:
Jak dlouho se dá hrát taková dvojí hra? A Miroša měl taky manželku – Gus-
tu. Během imámova povstání za ním jezdila do Osetie převlečená za muže,
ale to jen tak na okraj.
A tak jsme se jednou pohádali, rozešli jsme se a já mu řekla: „To je jenom
dobře! Už dávno bylo načase!“ Tvářím se, jako bych byla štěstím bez sebe,
že jsem se ho konečně zbavila. Ale jakmile odešel, zaplavil mě smutek, žárli-
vost, zlost a taková bolest, že bych se snad nejraději vrhla pod vlak! Ale dr-
žela jsem se, flirtovala jsem s jiným. Kvůli sobě, abych se necítila jako sprás-
kaný pes. Serjoža zase nebyl v Rostově. Kde je? Co dělá? Vůbec na to nechci
myslet, nechci ho znát!
Dokonce jsem si pomalu začala na rozchod zvykat a trochu jsem se uklid-
nila. Když vtom zazvonil telefon. Srdce mi poskočilo – co když je to on? Ale
poprosila jsem přítelkyni Susannu, aby řekla, že nejsem doma. Zavolal zno-
vu. Susanna mu řekla:
„Nechce vás vidět, nemá čas, hraje na klavír!“
„Ale já to chci slyšet přímo od ní!“
Přiběhla jsem k telefonu, ani jsem si nedovolila zaslechnout jeho hlas, a kři-
kla jsem do sluchátka jen tři slova: „Ne, ne, ne!“, zahodila jsem sluchátko
a zase jsem začala zprudka, zběsile hrát na klavír, ale v duchu jsem jásala:
„Nemůžeš beze mě být, co?!“
Další den zase zazvonil telefon. To už jsem ho zvedla sama. A on potichu
říká: „Ago, jsi to ty?“
„Ano…“
„Přijď za mnou.“
Jako bych neodpovídala já – mé rty neposlouchají rozum a šeptají: „Přijdu…“
„Opravdu přijdeš? Opravdu?!“
Nemohla jsem se dočkat večera. Nakonec nadešel. Doma všichni usedli ke
kartám: Ivan Alexandrovič, máma, Lena, další z jejích nápadníků. Já s nimi
nikdy nehrávala.

55
 „Mami,“ říkám jakoby nic, ale tak, aby mě Ivan Alexandrovič slyšel, „půjdu
k Susanně!“ (Zítra musím Susannu varovat, že jsem byla u ní.)
Máma jen mávla rukou: Jen si běž! Neruš!
Oblékla jsem si Lenin kabát s kuní kožešinou a ten klobouček, o který se
nemůžeme podělit, vyběhla jsem ven a co nejrychleji se vydala temnými ulič-
kami do hotelu!
Ve druhém patře trvale bydleli naši známí. Říkám si, že kdyby si mě někdo
všiml, řeknu, že jsem byla u nich. Jen abych je teď nepotkala! Nenápadně
stoupám po schodišti, jako bych šla k nim. Ale jakmile jsem došla do prvního
patra, ohlédla jsem se – nikde nikdo – a rychle jsem vběhla do chodby. Serjo-
ža vždycky nechával pootevřené dveře, abych nemusela jeho pokoj hledat.
Rychle jsem vklouzla do pokoje a zabouchla dveře. Stál na druhém konci
místnosti, a jak uviděl Lenin kabát a náš společný klobouček, tvář mu po-
temněla: „A co Aga? Proč nepřišla Aga?“ Stojím tam a usmívám se. Vtom mě
poznal a jen vzdychl: „Jsi to ty, Ago…?“
Proto tak ráda čtu Annu Kareninovou. Ve všem poznávám náš vztah s Mi-
ronovem. Ne, nemyslím to, že pak byla Anna tím, kdo trpěl, myslím začátek
jejich lásky. Ty tajné schůzky, ty hádky, ta bouřlivá usmíření…

3
Mironov byl velmi oddaný sovětské moci. Někdy mi položertem říkal „bělo-
gvardějka“. Tak jsem jednou chtěla vyzkoušet, jak silná je jeho láska, a ze-
ptala jsem se:
„Co kdyby se opravdu ukázalo, že jsem bělogvardějka, špionka? Kdybys
dostal rozkaz mě zastřelit, zastřelil bys mě?“
Čekala jsem, že uslyším, že by za mě dal všechno na světě, na nic by ne-
dbal, všeho by nechal. Ale on pevně, bez váhání, okamžitě odpověděl, jako
by se rázem proměnil v kus ledu:
„Zastřelil.“
Nevěřila jsem vlastním uším.
„Cože?! Ty bys mě zastřelil? Mě?!“
Znovu nesmlouvavě zopakoval:
„Zastřelil.“
Rozplakala jsem se. Tu se vzpamatoval, objal mě a začal mi šeptat:

56
 „Zastřelil bych tě a pak bych zastřelil sám sebe…“ A začal mě líbat.
Slzy mi oschly, a i když jsem ještě opakovala: „Jak tě vůbec mohlo něco ta-
kového napadnout!“, už jsem přistoupila na kompromis: kdyby se taky za-
střelil, znamená to, že mě přece jen miluje.
Náš poměr trval šest let. Miroša o té době mluvil jako o „ilegalitě“.
Ale stále naléhavěji mi říkával:
„Takhle už to dál nejde, Ago. Ty nemůžeš být beze mě a já zase bez tebe. Jak
dlouho budeme takhle žít, jako zloději? Musíme to nějak vyřešit.“
Ale já ho žertem odbývala.
Náhle ho povolali do Alma-Aty.38 Doprovázela jsem ho na nádraží, vešla
jsem do vagonu. Sedli jsme si na lavici. Serjoža řekl:
„Co kdybych si tě odvezl do Moskvy?“ Jel přes Moskvu. Rozesmála jsem se.
„Co se směješ? Já to myslím vážně. Pojedeš se mnou do Moskvy, podíváš
se tam. Vždyť jsi v Moskvě ještě nikdy nebyla. Na nějaký čas, samozřejmě,
pak se vrátíš…“
Měla jsem na sobě jen lehké šaty a sáčko, v ruce malou kabelku.
„Copak můžu? Jen tak?“
Připadalo mi to jako nevyvratitelný argument, ale on ho okamžitě vyvrátil:
„Neboj se, všecko všecičko ti koupím, všechno budeš mít!“ Vtom prochá-
zel vagonem průvodčí:
„Kdo tu jen vyprovází? Vlak odjíždí za dvě minuty.“
Na nástupišti se ozvalo zvonění.
„Já tě nepustím, Ago,“ řekl Mironov a se smíchem mi pevně sevřel ruce.
„Au,“ zasmála jsem se, „to bolí!“
Zazvonilo podruhé, vagon sebou trhnul, budova nádraží za oknem odplou-
vala pryč…
Samozřejmě jsem se rychle vzpamatovala. Představila jsem si, jak večer
u nás doma usednou ke kartám – máma, Ivan Alexandrovič, Lena a ostatní,
ale já tam nebudu. „Kde je Aga?“ Nikdo neví. Začnou hrát a já tam pořád ne-
budu. Pak bude noc a já nikde. Ivan Alexandrovič zburcuje celý Rostov. Tak
jsem se rozhodla, že na nejbližší stanici vystoupím a pojedu zpátky. Ale do-
jeli jsme na nejbližší stanici a já jsem si pomyslela: Jestli teď vystoupím, tak
Serjožu hrozně dlouho neuvidím, ale když pojedu, ještě spolu strávíme něja-
ký čas v Moskvě. A tak jsem nevystoupila.

38 Sedmnáctého srpna 1931 byl Mironov jmenován zástupcem zplnomocněného představitele

OGPU pro Kazachstán.

57
 Na další stanici se všechno opakovalo. Serjoža mi řekl: „Jestli máš obavy,
co doma, tak jim pošli telegram.“ Ale když jsme přijeli na další stanici, do-
stal strach pustit mě ven, a tak zaplatil průvodčímu a dal mu můj text, aby
ho odeslal.
V kupé byl kromě nás jen jeden cestující a ten celou dobu spal na jedné
z dolních lavic, já ležela na té druhé. Miroša mě přikryl svým kabátem (teh-
dy se ve vlacích nedávaly lůžkoviny), seděl vedle, sklonil se ke mně a zpíval
mi. Znáte tu píseň: „Má arba pluje středem moře prachu, v mé arbě usnula
Ketavanna?“
Předělal ji takhle:

Náš vlak letí středem pusté stepi,

V mém kupé usnula Aga Vanna,
Našel jsem ji v rostovském zapadákově…

Dokonce tu noc vůbec neusnul. On, který se sotva dotkl polštáře a už chrá-
pal tak, že nikdo (kromě mě) nedokázal zavřít oči. Ale neodhodlal se vylézt
na horní lavici, hlídal mě, pořád se ještě bál, že na nějaké stanici vystoupím.
V Moskvě jsme se ubytovali v Metropolu,39 tehdy nebylo potřeba mít mat-
riční záznam, aby si muž a žena mohli pronajmout hotelový pokoj, registrace
sňatku vůbec nebyla povinná. První den jsme spolu šli do obchodu a já si vy-
brala všechno, co se mi líbilo, a on to platil. Chtěla jsem to a ono, moje poža-
davky pořád narůstaly, někdy jsem se ostýchala, ale on si všiml, co se mi líbí,
a všechno mi koupil. Ale pravda je, že se tehdy nedalo sehnat úplně všechno.
Blížila se doba Serjožova odjezdu do Alma-Aty. Řekl mi:
„Zamysli se nad tím, Agnesko. Dokud jsem byl na Kavkaze, mohl jsem se
často utrhnout a zajet za tebou do Rostova. Určitě sama chápeš, že z Alma-
-Aty se neutrhnu. To znamená, že buď se mnou teď pojedeš rovnou do Al-
ma-Aty, nebo se spolu tvojí vinou rozloučíme navždycky. Tak se naposledy
rozhodni. Zítra odjíždím.“
Odjela jsem s ním.
Samozřejmě s tím počítal, už když mě odvezl z Rostova.

39 Hotel Metropol v centru Moskvy nedaleko Rudého náměstí sloužil od roku 1918 pod názvem
Druhý dům sovětů jako ubytovna státních funkcionářů, politických pracovníků i některých zahra-
ničních žurnalistů a návštěvníků sovětského Ruska. Koncem dvacátých let se vrátil ke svému pů-
vodnímu účelu a stal se luxusním hotelem, zejména pro zahraniční návštěvníky SSSR. Pozn. red.

58
 Tu písničku o Ketavanně si ještě dlouho rád prozpěvoval, tak se mu líbilo,
že si mě odvezl. Vzpomínám si, že jsme spolu jednou jeli na návštěvu do Tbi-
lisi k jeho přátelům a tam ji zpíval takhle:

Můj vůz pluje středem moře prachu

V mém voze usnula Aga Vanna,
Našel jsem ji v rostovském zapadákově…

59
Zarnickij

1
Odjela jsem náhle a nečekaně. Máma a Pavel s dítětem ještě nějakou dobu
zůstávali u Ivana Alexandroviče. Všechny své věci, včetně podprsenek, že to
tak musím říct, jsem nechala doma a zůstaly tam na svém místě. Prádlo, čer-
né rukavičky, čapka se střapcem, ta, kterou se Ivan Alexandrovič tak chlubil
před svou matkou, a všechno ostatní, co jsem měla, bylo uloženo v zásuvce
velkého prádelníku v naší společné ložnici.
Ivan Alexandrovič byl velmi zachmuřený a skleslý. V den mých narozenin
přinesl stejně jako vždycky kytici velkých růžových růží (a to byla zima, přes-
to je pokaždé někde sehnal). Máma viděla, jak došel k prádelníku, otevřel
zásuvku s mými věcmi, začal otrhávat poupata a házet je dovnitř, pak i květy.
Otrhal všechny stonky a zásuvku zavřel. Vtom uviděl ve dveřích mámu, cosi
ve tváři mu zaškubalo, připadalo jí, že se každou chvíli rozpláče, a vylekaně
vykřikla (přišlo jí to jako špatné znamení):
„Co jste to udělal?! To se ji chystáte pohřbít?“
„Ano, pro mě už je mrtvá…“ A rychle odešel z domu. Měl pistoli. Máma se
vrhla k zásuvce – pistole byla pryč.

2
Po nějaké době, uběhl asi rok, jsem přijela do Rostova za Pavlíkovou dcerou
Aguljou40 a za mámou. Naši se už od Ivana Alexandroviče odstěhovali.
„Ach, cos to provedla, Ago!“ lamentovala máma. „Vždyť se málem zastřelil.“
Pavel žil s mámou, ta se starala o Agulju. Vesele jsem mu řekla:
„Pojďme k Ivanu Alexandroviči.“
Ten den měl narozeniny. Vzali jsme mámu a děti a šli jsme. Ivan Alexandro-
vič nás uvítal dobře oblečený, oholený, jako by nás čekal. A opravdu, s úsmě-
vem mi řekl:

40 Agnessa svou neteř Agulju později adoptovala.

60
 „Já jsem věděl, že přijdeš.“
Než bylo připravené pohoštění, zatímco máma všechno chystala a Pavel
se věnoval dětem, šli jsme s Ivanem Alexandrovičem do naší bývalé ložnice.
Nic se tam nezměnilo. Všechno zůstalo jako v ten den, kdy jsem odešla. Ivan
Alexandrovič mi řekl:
„Vždyť se to všechno seběhlo tak rychle, Ago, to přece nemohlo být nic tr-
valého, nic vážného…“ A začal mě prosit, abych se k němu vrátila:
„Já takhle nemůžu žít, nezastřelil jsem se jen proto, že jsem věřil, že se ke
mně vrátíš!“
Mluvil a po tvářích mu tekly slzy. Pak mě chytil za ruce a začal je líbat. On,
který byl vždycky takový ukázněný a rezervovaný!
V tu chvíli jsem mu nedokázala říct „ne“ – nemůžete přece zranit, zlomit
člověka v takovém stavu. Samotnou mě to dojalo, probudila se ve mně mi-
nulost a já řekla:
„Rozmyslím se, Mušo. Možná se vrátím.“
Řekl: „Seběhlo se to rychle.“ Pochopitelně si myslel, že to byl jen lehkomy-
slný zálet, rozmar. Nevěděl nic o šestiletém „období ilegality“, kdy jsem ho
podváděla!
Odjela jsem do Alma-Aty. Tam za mnou doputoval tlustý, prosebný dopis
s vášnivým voláním k návratu.
Nevrátila jsem se, milá Miro. Znovu jsem ho oklamala.
Všechno, všecičko, čím jsem si potom prošla, byla odplata za něj, za to zlo,
které jsem mu způsobila!

3
Uběhlo téměř deset let. Mironov byl zatčen, nosila jsem mu balíčky do Le-
fortova,41 pak se balíčky přestaly přijímat a nám – zástupu žen – celou noc
předčítali rozsudky, které byly pokaždé stejné: „Deset let bez práva na kores-
pondenci,“ což znamenalo trest smrti zastřelením.
Vtom mi přišel dopis od Ivana Alexandroviče. Stálo v něm: „Vím, že Tvůj muž
byl zatčen, že jsi sama. Vrať se ke mně! Žiji s jinou ženou, ale miluji jenom

41 Lefortovo bylo vyšetřovací vězení NKVD v Moskvě. Za Velkého teroru v něm byli vězni během
výslechů mučeni.

61
tebe, rozvedu se s ní a budeme zase spolu.“ Dopis mi přivezla Susanna. Od-
pověděla jsem jejím prostřednictvím: „Jak bych na to mohla pomyslet, když
je můj muž ve vězení?“
Opět jsem ho oklamala: tehdy už začínal náš vztah s Michailem Davydo-
vičem.
Viděla jsem se s Ivanem Alexandrovičem ještě po několika letech. To už
jsem byla za Michaila Davydoviče vdaná, přijela jsem do Rostova a ubytovala
jsem se u příbuzných. Nejspíš se o tom dozvěděl a přišel na návštěvu. Když
se chystal k odchodu, řekla jsem mu:
„Doprovodím tě, Mušo.“
Něžně jsem ho vzala pod paží a šli jsme večerními ulicemi. Pošeptala jsem
mu:
„Opravdovou lásku stejně člověk zažije jenom v mládí…“
„Ano…“ odpověděl vážně.
Proč jsem se musela zase vrtat v minulosti? Ale tentokrát odolal.
„Spěcháš?“ zeptala jsem se.
„Ano, spěchám.“
„Čeká tě někdo?“
„Ano, čeká na mě moje žena.“
Řekl to pevně. Rozloučili jsme se přátelsky, dokonce něžně, ale už mě ne-
prosil, abych se vrátila.
Z lágru jsem mu napsala do Taškentu (byl tam hlavním inženýrem v obuv-
nické továrně), poslala jsem dopis po Kátě – trestankyni, která byla propuš-
těna dřív než já. Žádná odpověď nepřišla. Napsala jsem Kátě. Odpověděla, že
dopis předala do vlastních rukou.
Poté, co jsem si trest odseděla (když jsem žila v Bogorodsku), jsem mu zno-
vu napsala dopis s připomínkou minulosti. Psala jsem, že jsem teď osamělá
a nešťastná, že Michail Davydovič dostal další, desetiletý trest, že není žádná
naděje, že to vydrží. Opravdu jsem tehdy neměla naději, že by se mohl vrátit.
Ivan Alexandrovič mi zase neodpověděl. Napsala jsem Kátě dlouhý dopis
o tom, jak mi říkal, že žije s jinou, ale že miluje jenom mě, že mi psal verše,
vypisovala a opakovala jsem je v dopise… Proč mi teď neodpovídá, proč mi
nenapíše aspoň jedno slovo? V dopise byly samé výčitky. A ještě takový skry-
tý vzkaz, podtext: „Když mi teď řekneš, přijedu za tebou…“
Bylo mi tehdy hodně těžko. Viděla jsem v něm rodinu a blízkého člověka.
A navíc, já nemůžu žít bez lásky… A tak jsem ji znovu přivolávala a hledala
jsem ji tam, kde byla kdysi tak všepohlcující…

62
 Káťa osobně odnesla dopis Ivanu Alexandroviči do práce. Přečetl si ho před
ní a smutně řekl:
„Psal jsem jí takové dopisy, to je pravda. Ale to už je dávno a od té doby
uteklo hodně vody…“
Za rok jsem napsala znovu, přes Káťu. Odpověděla mi, že zemřel.
Byla jsem u Káti v Taškentu. Zašla jsem do továrny, kde Ivan Alexandrovič
pracoval. Zeptala jsem se na něj. Všichni ho samozřejmě znali a měli ho rádi.
Litovali, že zemřel. Chtěla jsem znát podrobnosti – kde, jak, kdy.
„Víte co, vyplňte si propustku a zajděte si na personální oddělení.“
Na personálním oddělení jsem se zeptala:
„Nevíte náhodou, kde je pohřben?“
„Raději se zeptejte rodiny.“ A dali mi adresu. Ale nešla jsem tam, nechtěla
jsem se setkat s jeho ženou.
Minulý rok – po padesáti letech – jsem byla v těch místech, kam jsme kdysi
jeli za jeho rodiči. Byla jsem u Agulji v Leningradě, vyšel mi volný den, ozva-
ly se ve mně vzpomínky a vypravila jsem se tam. Vždyť víte, už jsem vám to
říkala, že poslední roky jezdím „po stopách svého mládí“, po těch místech,
kde ubíhalo…
Přišla jsem k pokladně na příměstské vlaky, řekla jsem si o jízdenku do
Murina. A pokladní mi říká: „Taková stanice neexistuje.“
„Promiňte, prosím, před padesáti lety na téhle trase stanice Murino byla.“
„Teď už je to město,“ říká mi. A vysvětlila mi, že musím dojet lokálkou na
tu a tu zastávku.
Dojela jsem tam. Zastávka, les nikde, chaty nikde, pole nikde. Tyčí se tam
nové velké domy. Ani nevím, kam jít.
A vtom jsem uviděla zvonici starého kostela. Jdu k ní. Kostel stojí. Prošla
jsem ulicí. V jednom dvoře stál malý domeček, který nezbourali. Uviděla jsem
šedovlasou ženu.
„Promiňte, už tu bydlíte dlouho?“
„Já se tu i narodila!“
„Tak to musíte znát Zarnické, kněze a jeho ženu.“
„Jak by ne, samozřejmě že je znám. A vy jste kdo?“
„Já jsem jejich snacha…“
„A od kterého syna?“
„Od toho nejstaršího, Ivana Alexandroviče.“
„Od Ivana Alexandroviče? Na toho si pamatuju velmi dobře. Jak se má?“
„Zemřel.“

63
 Začala mi o Ivanu Alexandroviči vyprávět:
„To byl tak dobrý kazatel! Ten když si oblékl kleriku, vyšel před věřící a za-
čal mluvit o soucitu, o dobru… Teď nikdo taková slova ani nezná. Lidi zvlči-
li. My mu tehdy naslouchali a duše se nám rozjasnila. A jeho otec, kněz, stál
někde stranou, taky ho poslouchal a radoval se! Ivan Alexandrovič byl přece
jeho nejstarší syn, měl převzít jeho farnost.“
„Ale on odešel do Rudé armády.“
„Vím, vím, všichni tady o tom mluvili. Jednou přijel už v uniformě… Neby-
la jste to tehdy vy, kdo s ním přijel? Byla? Jak nás čas všechny mění! To jste
tehdy udělali starým velkou radost!“
„A co se s nimi stalo pak, po vysídlení, nevíte?“
„O tom já nic nevím, má milá… jako by se nad nimi zavřela voda. Tady u nás
sebrali hodně lidí a po nikom ani vidu ani slechu…“
Našla jsem dům, kde bydleli… Byl větší než ostatní ještě nezbourané dom-
ky a byl přepažen na dvě části, síň byla přepažena vedví, dokonce kulatý pa-
řez v zahradě byl rozdělen. V jedné polovině bydleli nějací lidé a v druhé by-
la mateřská škola. Požádala jsem o dovolení a pustili mě do školky. Všechno
mi připadalo menší, užší, nepatrnější… A kde je „parádní pokoj“? Prošla jsem
všechno, ale mezi veselými pokoji vymalovanými světle modrou a růžovou
barvou jsem ho nenašla…

64
Karaganda

1
V Karagandě jsem byla dvakrát.42 Poprvé to bylo v roce 1931, když jsme s Mi-
rošou přijeli do Alma-Aty. Zplnomocněným představitelem OGPU v Kazach-
stánu byl tehdy Karuckij43 a Miroša byl jmenován jeho zástupcem. (Před
Karuckým byl velitelem OGPU Danilov, který byl odvolán za pašeráctví.)
Hned první den mi hospodář přinesl hromadu odstřižků krepdešínu. Vzala
jsem si je. Mironov se rozzlobil:
„Koukej to všechno vrátit!“
Musela jsem jít k hospodáři domů. Jeho žena se podivila:
„Copak? Nebude se vám hodit?“
Karuckij byl břichatý a opuchlý – hodně pil. Jeho žena byla předtím vdaná
za bělogvardějského důstojníka, měla s ním syna. Karuckému to začali před-
hazovat. Řekl jí tehdy: „Bude lepší, když bude kluk žít u tvé matky!“ A tak
chlapce poslali pryč. Karuckého žena se velmi trápila a krátce před naším
příjezdem spáchala sebevraždu.
Karuckij měl u Alma-Aty chalupu, kde pořádal mládenecké flámy. Jen co
jsme přijeli, tak nás pozval. Viděla jsem tam pornografické pohlednice, kte-
ré vytvořil nějaký hodně známý francouzský umělec, už si nepamatuju, kte-
rý. Jednu z nich si pamatuju dodnes. Byl na ní kostel v Bulharsku, do kterého
vnikli Turci a znásilňovali jeptišky.
Karuckij byl velkým milovníkem žen. Měl pomocníka Abrašku, který mu
je sháněl. Vyhledával je, nadbíhal jim a dohazoval mu je.
A tenhle Abraška si zvykl za mnou chodit, jakmile Mironov odešel do prá-
ce. Pokaždé něco přinesl, hroznové víno, dýně nebo bažanty – toho bylo! Mi-
ronov byl vzteky bez sebe:
„Proč si to od něj bereš? Prostě ho vyhoď!“
Jednou Serjoža přišel domů a popelník byl plný nedopalků.

42 Město ve středním Kazachstánu. Ve třicátých až padesátých letech centrum Karagandského

nápravně-pracovního tábora (Karlag), jednoho z největších táborů gulagu.

43 Vasilij Abramovič Karuckij (1900–1938) byl v letech 1931–1934 zplnomocněným představitelem

OGPU v Kazašské autonomní sovětské socialistické republice. V roce 1938 se zastřelil.

65
 „Ty nejsou moje! Kdo tu byl?“
„Abraška.“
„Zase Abraška? Proč?“
„Nevím.“
„Proč ho zveš dál? Říkal jsem ti přece, že ho máš vyhodit.“
Rozzlobil se a druhý den přišel zamračený jako čert.
„Už vím, proč sem Abraška chodí. Karuckij mě posílá na měsíc na služební
cestu, na inspekci po celém Kazachstánu. To dělá schválně, abych odjel a ty
jsi tady zůstala sama… Ale možná to tak chceš, nevím…“
„Serjožo! S tím pupkatým Karuckým?!“
„Nechceš? Tak co kdybychom ho přechytračili? Budu mít přece celý vagon.
Nechceš jet se mnou?“
„A to bych mohla?“
A tak jsem se vydala se Serjožou na služební cestu.

2
Byl to pullmanovský vagon,44 ještě z carské doby, mikulášovský. Salon byl po-
tažen zeleným sametem a ložnice rudým. Byly v ní dvě široké pohovky. Vla-
koví průvodčí byli zároveň kuchaři, vařili nám výtečně. Mezi spolupracovní-
ky byla (kromě mě) jen jedna žena – písařka.
Byl konec podzimu. V severním Kazachstánu je tou dobou už zima – krutý
vichr, vánice, mrazy. Ve voze se stále topilo, ale vyjít ven se nedalo! Já, jižan-
ka, jsem mrzla. Tak mi dali pelerínu s pořádnou kožešinou – vysokou na čty-
ři palce a krásně hustou! Zabalila jsem se do ní a mohla jsem, kam se mi za-
chtělo – do vánice i do mrazu –, a bylo mi teplo!
Všechno bylo v pořádku, ale Serjoža byl kdovíproč každým dnem mlčenli-
vější, zachmuřenější, a ani já jsem ho nedokázala pokaždé rozptýlit.
Jednou jsme přijeli na nějakou zastávku zavalenou sněhem.
„Tohle je Karaganda,“ řekli nám. „Teprve se staví.“
Náš vagon odpojili a spolupracovníci se šli podívat, co je ta Karaganda zač.
Chtěla jsem jít s nimi, ale Serjoža mě nepustil. Dlouho se nevraceli, a tak jsme

44 Velký spací železniční vůz, označovaný jménem amerického továrníka a výrobce spacích vo-
zů George Pullmana.

66
šli s Mironovem do ložnice. Miroša si lehl na pohovku, mlčel, potom usnul.
Nudila jsem se, a tak jsem šla zase ke spolupracovníkům, kteří se tam všichni
shlukli do jedné místnosti. Ti, co šli do města, se vrátili a vyprávěli:
„Tahle Karaganda je město jenom podle jména,“ říkali. „Jsou to jen samé
chatrče, které postavili vysídlení kulaci. V obchodě vůbec nic není, police
jsou prázdné. Prodavačka nám říká: ‚Nepracuju, neprodávám, není co. Už si
ani nepamatujeme, jak vypadá chleba… Říkáte, že chleba nepotřebujete? Tak
co bych vám tak mohla nabídnout? Myslím, že mi tu někde zůstala malá la-
hvička likéru… Chcete?‘“
Vzali ji a dali se s prodavačkou do řeči. Vyprávěla jim:
„Poslali sem transport s rozkulačenými, všichni tu umírají, protože není co
jíst. Támhle v té chatrči, vidíte ji odsud? Otec i matka tam umřeli a zůstaly
tři malé děti. To nejmladší, dvouleté, brzy taky umřelo. A starší chlapec vzal
nůž, začal z něj odřezávat, jíst a dávat sestře, takhle ho snědli.“
Všichni ztichli. Ukázalo se, že spolupracovníci už o hladomoru věděli.45 Chví-
li bylo ticho, ale po horkém čaji se všichni rozveselili a začali mluvit o něčem
jiném; jeden z nich se přede mnou a před písařkou začal vytahovat.
„Nehleďte na to, že jsem malej,“ zvolal, „žádná ženská si na mě ještě ne-
stěžovala!“
Potom vyprávěl příhodu, jak se jednou s kamarádem fotografovali a na
snímku v pozadí uviděli pěknou ženskou tvářičku. Byla to fotografova žena.
Zašli do ateliéru, když tam manžel nebyl.
„Můžeme na něj počkat?“
Otáčela se v kuchyni a oni jí naštípali březové dříví. Najednou se na scho-
dišti ozvaly těžké kroky – to se vracel manžel.
„Co tady děláte? Vypadněte odsud!“
Hnal je ze schodů a v patách jim letěla březová polena.
„Myslíte si, že tím to skončilo?“ zeptal se vypravěč samolibě. „Sama za
mnou potom chodila!“
A tak dál, samé takové řeči. Pak se začaly hrát karty. Ale já pořád nemoh-
la zapomenout na ty děti.
Když se Miroša vzbudil, vyprávěla jsem mu to, myslela jsem si, že ho pře-
kvapím, ale on mi povídá:

45 Hladomor v Kazachstánu byl součástí vlny hladomoru, která v letech 1932–1933 zachvátila
především Ukrajinu, Povolží, severní Kavkaz, Kazachstán a některé další oblasti Ruska a způsobila
smrt pěti až sedmi milionů lidí. V Kazachstánu zemřelo v důsledku hladomoru 1–1,75 milionu lidí.

67
 „Já o tom vím.“
Obvykle přede mnou všechny služební záležitosti tajil, ale tohle jsem mu
přece řekla sama.
„Já vím,“ říká, „vejdeš tu do chalupy, a tam mrtvoly… Taková je to služeb-
ní cesta.“
Viděla jsem, že ho to tehdy hodně trápilo. Ale už se snažil nad tím nepře-
mýšlet, nepřipouštět si to.
Vždycky si myslel, že je všechno správně, byl velmi oddaný. Vzpomínám si,
jak jsem mu v začátcích našeho společného života říkávala:
„Přece není možné, Mirošo, aby byli všichni vinni!“
Říkala jsem to pod matčiným vlivem, matka byla moudrá žena.
„Ty tomu samozřejmě nevěříš,“ namítal, „ty jsi přece bělogvardějka.“
Mezi vymírajícími vesnicemi bylo tehdy v našem voze potaženém sametem
plno zásob. Vezli jsme mražené kýty, slepice, skopové, sýry, zkrátka všech-
no, co se dalo vézt.
Petropavlovsk byl městem už v carské době. Jakmile jsme tam přijeli, přišel
za Mirošou náčelník OGPU v Petropavlovsku. Serjoža prověřoval práci těch-
to náčelníků, ale nedělal ze sebe žádného hrozivého revizora, spíš naopak.
„Zítra se dáme do práce,“ řekl přátelsky, „a dnes k nám přijďte s manželkou
na oběd, bude pečené selátko.“
Přišli. Jeho žena Aňa byla hezká, ale tlustá! Navíc ty šaty. Jak si může tlus-
tá ženská vzít něco takového na sebe? Plisovaná sukně přece přidává kila!
Vzpomínám si, že se pořád ospravedlňovala: „Byli jsme ve Střední Asii, v létě
je tam hrozné horko, pořád jsem pila vodu, a tak jsem ztloustla.“
V saloně bylo sice prostřeno z erárního, ale přepychově. To už kuchař při-
nášel na podnose pečené selátko, nakrájené na plátky, v omáčce. Obcházel
nás, zřejmě se bál, aby nezavadil o Anin velkolepý účes, naklonil talíř a omáč-
ka jí vytekla přímo na šaty! Vyskočila a rozkřikla se:
„Taková nehoráznost!!!“ a začala nadávat. Kuchař strnul, krve by se v něm
nedořezal – co s ním teď bude?!
Snažila jsem se ji ukonejšit, radila jsem jí nasypat na šaty sůl, ale všechna
radost z oběda už byla tatam. Miroša jí říká:
„Snad vám nějaké šaty nezabrání vyzkoušet takové selátko?“
Manžel vraštil obočí a prý, ať s tím přestane! Ale ona se ne a ne uklidnit.
Tak to šlo během celého oběda.
Následující den pozvali oni nás. To byla hostina, jak se patří! Spousta růz-
ných sluhů, jakýchsi lokajů a přisluhovačů. Podávalo se různé čerstvé ovoce,

68
představte si, dokonce pomeranče. O různých druzích zmrzliny a hroznovém
víně ani nemluvě!

3
Podruhé jsem se do Karagandy dostala za patnáct let. Mironov byl dávno po-
pravený, můj třetí muž, Michail Davydovič, trpěl v lágrech. Měla jsem za sebou
Lubjanku, strašný pochod stepí ve sněžné bouři a dystrofii, která mě málem
zabila. Trest mi pomalu končil. Na jeho konci jsem byla přidělena k nemocnici
v Aratau, vzdálené tři dny a tři noci cesty na koních od Karagandy. Přátelila
jsem se s manželkou velitele tábora Pannou, která mi všemožně pomáhala.
U nás v nemocnici tehdy ležel jeden trestanec, kterému jakoby ochrnuly
nohy. Vyprávěl nám, že s ním kriminálníci kvůli nějakým svým interním zá-
ležitostem silou praštili o skálu. Ale páteř měl celou a náš primář si nebyl jis-
tý, jestli nesimuluje. Tak tohohle trestance se rozhodli poslat do nemocnice
v Karagandě a primář řekl eskortě:
„Posílám s ním sestru. Ta neuteče, zbývá jí odsedět už jen tři měsíce, ale
jím si nejsem jistý, toho si hlídejte.“
O naší ostraze se říkalo, že jsou to děti a vnuci těch rozkulačených, které
sem nahnali ve třicátých letech umírat, a že nás teď nenávidí – jako inteli-
genci, přesněji řečeno, jako bývalou vládnoucí třídu, straníky, co kdysi roz-
kulačovali a posílali do vyhnanství jejich rodiny. Možná mezi nimi byl i ten
chlapec, který kdysi snědl mladšího bratra.
Vyznačovali se takovou zvláštní krutostí a hrubostí, hlavně však byli hroz-
ně necivilizovaní a zdivočelí. Ale mě se jejich krutost nedotkla, rychle jsem
pochopila, jak to tam chodí, a naučila jsem se vycházet s různými lidmi, a bez
podlosti.
A víte, co mi ještě pomohlo? Že jsem nikdy nenosila vězeňské nebo láger-
nické oblečení, ani jeden den. Připadalo mi, že stačí vzít si na sebe to jejich
oblečení – vatované kalhoty nebo bundu, které trčí z děr vata – a už nejsi člo-
věk, už se z tebe stal otrok, v jejich očích i v tvých vlastních, otrok, kterým
je možné smýkat, jak se komu zachce. Bylo třeba zachovat si vlastní důstoj-
nost. Snažila jsem se tak chovat – nevzdávat se, nepoklesnout. Pomáhalo mi
to. Chovali se pak ke mně jinak, dokonce i ostraha.
Ale vrátím se k vyprávění.

69
 Vyjeli jsme. Vepředu vůz se dvěma dozorci, za ním povoz, kde ležel na slá-
mě pacient, a já seděla se svým uzlíkem u jeho nohou. Řídil dozorce.
Byl červen. Slunečno. Okolo step, vysoká tráva a květiny. Ve dne jsme za-
stavovali, rozdělávali oheň, eskorta si pro sebe vařila. Mně a nemocnému
vydávali příděl chleba. Pak mě začali zvát: „Hej, sestřičko, pojď jíst s námi!“
Ale štítila jsem se. Brala jsem si jenom vařené brambory a dělila se o ně
s nemocným.
Přespávali jsme v chalupách. Dva dozorci a já na lavicích, jeden, co hlídal,
s nemocným na povoze.
Když hlídal Vasilij, zbylí dva se báli, jestli nemocný neuteče. Uklidňovala
jsem je:
„Vždyť je tam Vasilij!“
„No dyť, sakra. Ten dyž chrápe, tak spí jak zabitej!“
Několikrát za noc ho chodili kontrolovat.
Řeky byly rozvodněné. Přijeli jsme k řece. Vůz projel snadno. Ale povoz
je posazen níž. Vjeli jsme do řeky a dovnitř se začala valit voda. Já a strážný
jsme se zvedli, ale pacient ležel ve vodě. Vtom koně odplavali. Bůh ví, jak
se vypřáhli. Plavali dolů po proudu a nás zaplavovala voda. Říkám si: „Já
plavat umím, ale co pacient?“ Už byl celý ve vodě, strašně se vyděsil, obli-
čej měl zkřivený strachy… Pak jsem řekla eskortě: „Ten opravdu nemůže
chodit!“
Koně vyšli z vody, zapřáhli je za vůz, přivázali k němu náš povoz a vytáh-
li nás.
Bylo teplo. Sušili jsme se na slunci.
Pacient byl veselejší, měl radost, že se neutopil. Když jsme vyjeli, řekl mi,
za co ho sebrali.
Dobře se mu žilo na svobodě! Vždycky přijel na nějaké překladiště na Trans-
sibiřské magistrále, zaplatil nějaké ženě pár rublů, aby ho u sebe dva tři dny
nechala. Pomalu procházel podél nákladního vlaku, který tam stál. Cestáři
poklepávali na brzdy a nevšímali si ho. Jak šel kolem, čichal, jestli neucítí tex-
tilii. Poznal totiž po čichu látky.
Když se setmělo, spořádaně se oblékl, na vnitřní stranu saka zavěsil sekyr-
ku a kladívko, v kapse měl hřebíky. Našel vlak na vedlejší koleji, vyšplhal na
stupátko. Na dveřích vagonu jsou takové dřevěné destičky, takové krátké
latě, podebral je sekyrkou, povolily a zůstaly viset na hřebíku. Vlezl dovnitř
a latě vrátil na místo, aby tam nezela díra.
Procházel vagonem. Co tam bylo naskládáno rolí, ani projít se nedalo! Ve

70
tmě je očichával. Bavlnu nebral, hledal krepdešín a hedvábí. Hedvábí bylo
zabalené po menších štůčcích, bral si dva. Pak se vrátil ke vchodu, vyhlédl
ven, jestli je kolem ticho. Okolo kolejí bylo obvykle ticho a klid.
Vylezl ven, opatrně zadělal díru, zašel k ženské, u které zůstával, uložil role
do kufru a ráno odjel prvním vlakem ke své překupnici. Ta si na tom pěkně
nahrabala. Jestli stál metr krepdešínu devět rublů, ona mu dávala za metr
rubl. Dohadovali se o ceně. Peníze dostal, až když jí pomohl nastříhat látku
na kusy o rozměru tři na tři a půl metru. Ty pak dávala svým pomocnicím,
které je prodávaly na tržišti.
Kvůli té překupnici ho taky chytili. „Prodala“ ho. Jednou ho schválně pod-
vedla při placení. Vrátil se, aby se dožadoval svého, ale už tam na něj čeka-
li. Rozčílil se: „Půjdu sedět, ale ty taky!“ Všechno na ni řekl a šla taky sedět.

4
To už je Karaganda! Houkání lokomotivy! Poprvé po několika letech jsem uvi-
děla vlak. Vlak, tramvaj! Jo, Karaganda teď už vůbec nebyla tou mrtvou osa-
dou zasypanou sněhem jako před patnácti lety! Už to bylo město. Ale město
lágrů a vysídlenců – těch, co tu zůstávali po propuštění. Jen ta první, vymřelá
vrstva tu nebyla – rozkulačení…
V nemocnici pracovali prvotřídní lékaři, léčili i velení a ostrahu. Náčelní-
ci lágrů si tu vystavěli domy, některé dokonce se sloupovím. Chovali krávy,
prasata, slepice, vězni jim dělali čeledíny. Když onemocněl někdo v rodině ve-
litele, zavolali si domů profesora, aby se podíval dítěti do krku nebo zaléčil
tchýni uskřípnutý nerv. Doma je léčili ti nejlepší profesoři.
Naše eskorta odevzdala trestance do nemocnice. „A teď odevzdáme tebe,“
řekli mi. „Odevzdat“ mě měli do lágru. Tak to udělali. V lágru mě jako „osobu
nepodléhající eskortě“ poslali do hotelu. Byl to úplně prázdný barák s pryč-
nami. Na nich byla sláma a pokrývky utkané nahrubo jako koberce.
Vedoucí toho hotelu se jmenovala Taťána. Dostala jsem povolení jít do měs-
ta. Taťána mi řekla, že se tam dá koupit dokonce i perlivá voda a zmrzlina.
Zmrzlina! Tolik let jsem ji nejedla!
Vynasnažila jsem se obléct, jak nejlépe jsem mohla. Měla jsem dlouhou
černou sukni, byl to dárek od Panny. Vydala jsem se k východu podél plotu,
který rozděloval lágr na mužskou a ženskou část, a na druhé straně drátů

71
stáli chlapi, trestanci. Vyrojili se všichni, dívají se na mě, slyším pokřiková-
ní: „Novicka! Novicka!“
Taťána mi vyprávěla svůj příběh. Její otec byl bohatý rolník z Povolží.
Dva bratři, důstojníci, pláchli ve dvacátém roce s Bílou armádou za hrani-
ce a s Taťánou neudržovali žádné vztahy. Za Ježova46 ji kvůli otci zatkli a do-
stala deset let. Krátce před válkou ji náhle předvolali z lágru i s věcmi. Co to
mělo znamenat? Posadili ji do vlaku a poslali do Moskvy, na Lubjanku. Tam
ji dovedli až k samotnému Berijovi.47 V přepychové pracovně visel Stalinův
portrét v životní velikosti. Berija seděl u psacího stolu, vyzval ji, ať se posadí.
„Vy jste ta a ta?“… a tak dále. „Máte příbuzné v zahraničí?“
Taťána přísahala, že s nimi neudržovala žádné vztahy.
„To je zbytečné,“ říká Berija. „Jaký máte trest?“
„Deset let.“
„No, to je hodně. Až příliš. Teď vám vysvětlím, proč jsme si vás sem pozva-
li. Jeden váš bratr žije v Konstantinopoli, druhý zemřel ve Spojených státech
a zůstalo po něm šedesát milionů dolarů. Nemá žádné přímé dědice. A jen
pokud pojedete do Spojených států, může dědit také váš bratr. Posadíme vás
do letadla, vyřídíme vám doklady. Pojedou s vámi dva naši lidé. Dostanete
peníze a vrátíte se.“
A tak čekala. Jen si představte, jak byla vyděšená! Říká si: Jestli pojedu,
tak se mi snad podaří utéct a zůstat tam. Ale vždyť by mě mohli zabít… Dám
každému pět milionů.
Čekala a čekala, ale vtom vypukla válka. Zase čekala, a pak ji poslali do
transportu. Kam? Proč? Řekli jí: „Rozsudek zůstal v platnosti.“ Teď byla tady.48
Když jsem odcházela do města, Taťána mě poprosila:
„Můžu si vzít váš oběd? Chleba vám nechám.“
Souhlasila jsem. Moji břečku a kaši Taťána snědla.

46 Nikolaj Ivanovič Ježov (1895–1940) byl v letech 1936–1938 nejvyšším velitelem NKVD a z této pozi-
ce byl vykonavatelem Velkého teroru, označovaného také jako „ježovština“. V roce 1940 byl zastřelen.

47 Lavrentij Pavlovič Berija (1899–1953) byl velitelem NKVD v letech 1938–1945. Na této pozici vy-
střídal Ježova, kterému pomohl k trestu smrti. Po Stalinově smrti v roce 1953 byl zastřelen.

48 Agnessa předává tuto široce rozšířenou legendu bez jakéhokoli komentáře.

72
5
V Karagandě jsem si ještě stihla zajít ke kadeřníkovi a nechat si naondulovat
vlasy. Takových let jsem nebyla v kadeřnictví!
Kadeřník se podivil:
„Ještě jsem vás tu nikdy neviděl! Poslali vás sem pracovat?“
Nevymlouvala jsem mu to. Vynasnažil se – naonduloval mě jedna radost.
Zase jsem se cítila jako člověk.
Když jsem se vracela, chlapi se zase vyrojili k plotu. Já si vykračovala v dlou-
hé černé sukni, krásně naondulovaná, hlavu jsem držela vysoko a na nikoho
jsem se ani nepodívala. Jeden z nich plaše tlesknul, a najednou se ozval hla-
sitý potlesk, kterým mě vítali.
Zpátky jsem zase musela jet s eskortou a vzali mě do auta s manželkami
ostrahy, které přijely do Karagandy nakupovat. Všechny si mě prohlížely, po-
divovaly se a vzdychaly:
„Vy máte ale krásný účes! Nás vůbec nenapadlo zajít si ke kadeřníkovi!“
A že prý jsou sice z vedení, ale na tohle by nepřišly!
Udělala jsem si z drátku takovou konstrukci a natáhla na ni gázu, vznikl
tak klobouk s krempou proti slunci, které tam pěkně pálilo. Jeli jsme na ne-
kryté korbě náklaďáku. Strážný, který jel s námi, se pořád nemohl uklidnit,
můj klobouk ho popuzoval a pořád posměšně vykřikoval:
„Sundej si to vrabčí hnízdo!“
Nejspíš mu můj klobouk nějak připomínal inteligenci, panstvo, a to ho
rozčilovalo. Já jsem klidně namítala:
„Proč bych ho sundávala? Nikomu přece nepřekáží.“ Ale on pořád dokola:
„Sundej to, povídám!“
Ale z hlavy mi ho nestrhnul. Ke mně si obvykle nic takového nedovolovali,
navíc se mu asi nechtělo, když u toho byly ty ženské.
Než jsme dojeli, všechny se spálily, rudé nosy jim otekly, a zase začaly
vzdychat:
„Agnesso Ivanovno, jak je možné, že jste se nespálila?“
A to si říkaly ženy! Přitom nedokázaly pochopit ani tak jednoduchou věc,
jako že je třeba se schovat před sluncem!
Když jsem odjížděla z Karagandy, měly jsme s Taťánou takový rozhovor:
„Kdy vám končí trest?“ zeptala se.
„V září 1947.“
„Mně taky!“

73
 Domluvily jsme se, že se v tu dobu potkáme. Taťána mi řekla:
„Budu na vás čekat. Jestli mě nezastihnete, bude to znamenat, že se ně-
co stalo.“
Přilnula ke mně, a když jsem odjela, upadla do těžkého duševního stavu.
Dostala jsem od ní dopis, pak se odmlčela. Tam, kde jsme se domluvily na
setkání, nebyla a já se nemohla zdržet, abych se dozvěděla, co se s ní stalo.
Pak už jsem ji nikdy neviděla a nic o ní nevím.

74
Můj život s Mirošou

1
Sice jsme s Mirošou odjeli do Alma-Aty a potom do Dněpropetrovsku, ale
každý rok jsme Mirošovu dovolenou trávili u Černého moře a pak jsme čas-
to na skok zajeli do Grozného, Vladikavkazu nebo do Tbilisi, kde měl Miroša
hodně přátel z bývalé práce.
Tajemníkem krajského výboru VKS(b)49 v Zakavkazsku byl tehdy Berija
a zástupcem zplnomocněného představitele OGPU v Zakavkazsku Abuljan.50
Abuljan a Mironov byli přátelé. Bojovali spolu v Buďonného armádě; do
Rostova přijel stejně jako Serjoža s Jevdokimovem, ale pak je odveleli na růz-
ná místa na Kavkaze.
Abuljan byl taková nezávislá povaha a nechtěl se Berijovi podřizovat. Byli
jako dva kohouti na jednom smetišti. Berija na něj zanevřel.
To už byl Mironov náčelníkem OGPU Dněpropetrovské oblasti. Jednoho dne
jsme v novinách narazili na zmínku o Abuljanově smrti, prý zemřel při au-
tomobilové nehodě. Mironov se zachmuřil, sice mi nic neřekl, ale pochopila
jsem, že ho to zasáhlo. Když jsme za šest týdnů přijeli do Tbilisi, řekla jsem mu:
„Musíme zajít za vdovou.“ A on na to:
„Běž tam sama, beze mě.“
Měl k tomu své důvody. Zašla jsem tam. Abuljanova žena byla Ruska, zrzka,
měla dvě děti. Vešla jsem do domu. Nikde nikdo. Dveře nebyly zavřené. Děti
nejspíš někam odvezli. Narazila jsem jen na stařenu, která u nich žila, plížila
se po domě jako stín. Přiložila si prst na ústa a ukázala na ložnici.
Nahlédla jsem tam. Abuljanova žena Valentina Vasiljevna, celá v černém,
s rozcuchanými vlasy a zarudlýma, pološílenýma očima, seděla na podlaze,
kolem byly rozházené nějaké fotografie… Jakmile mě uviděla, rozplakala se.
Když se uklidnila, pošeptala mi:

49 Všesvazová komunistická strana (bolševiků) – název sovětské komunistické strany v letech

1925–1952. Pozn. red.

50 Armenak Gerasimovič Abuljan (1895–1935) byl od dvacátých let příslušníkem GPU, v letech
1930–1934 byl velitelem GPU v Arménii, v letech 1934–1935 byl druhým náměstkem lidového komisa-
ře vnitřních věcí Zakavkazska. V roce 1935 zemřel, údajně při automobilové nehodě.

75
 „Víš, to Lavrentij ho zabil, Ago… Je to vrah! Byli to jeho lidi!“
A dala se do vyprávění. V létě byla horka, a tak bydleli na venkovském síd-
le v horách. Abuljan za nimi jezdil. Někdy se vracel hodně pozdě. Jeho auto
se prý srazilo s náklaďákem. Našlo se na dně propasti. Oba dva – Abuljan
i jeho řidič – byli znetvořeni tak, že je nešlo poznat. Přimáčkli je dvěma ná-
klaďáky ke krajnici a srazili dolů. Nebo je nejdřív zabili, a pak teprve sho-
dili? Nikdo nic neviděl, bylo to v noci, byla tma. Berijovi lidé dobře věděli,
kudy jezdí a kdy…
Když jsem to vyprávěla Mironovovi, varoval mě:
„Jestli chceš zůstat naživu, tak o tom mlč! Nikomu ani slovo! Vyšetřování
už skončilo, je to uzavřené, nikdo se neprovinil, byla to nešťastná náhoda.“
Po několika letech jsme se dozvěděli, že je Abuljanova rodina v Moskvě.
Vydala jsem se je navštívit, zašla jsem na adresu, kterou jsem měla, ale tam
už bydleli jiní lidé a o Abuljanových nikdo nic nevěděl. To už bylo v době, kdy
Stalin povolal Beriju do Moskvy a ten se stal Ježovovým zástupcem.
Abuljanovi zmizeli beze stopy.
Berija obecně neměl v lásce bývalé kavkazské čekisty, věděli toho o něm
příliš mnoho.
Pro Mironova bylo přeložení do Dněpropetrovsku povýšením. Tady byl zpl-
nomocněným představitelem OGPU v Dněpropetrovské oblasti, zatímco v Al-
ma-Atě byl jen zástupcem. Bydleli jsme v nádherném domě…

Vyprávění synovce Ljovy

Vzpomínám si na starobylou patrovou vilu, v prvním patře byla spousta pokojů
pro členy rodiny a pro hosty, promítací sál, místnost s biliárem a v každém kří-
dle koupelna s vanou.
V přízemí žil strýčkův osobní řidič s rodinou. Taky tam byla prostorná pracov-
na s vchodem na zasklenou verandu.
Přivezli mě do Dněpropetrovsku a začal jsem chodit do školky. Jakmile jsem
se ve školce pochlubil, že Mironov je můj strýc, začali mi podlézat a pochle-
bovat vychovatelé, rodiče dětí i samy dětičky. Všichni vnímali mou výjimeč-
nost. Jak by taky ne, vždyť jsem byl synovcem mocného muže – samotného
Mironova!

76
2
Ještě pár let poté, co jsem s Mirošou odjela z Rostova, na mě můj muž Zarnickij
čekal a věřil, že se vrátím. Po pěti letech požádal o rozvod – chtěl se znovu oženit.
Všechny matriční úřady v Dněpropetrovské oblasti podléhaly Mirošovi.
A tak si pozval domů matrikáře, ten mě rozvedl se Zarnickým a Mironova
s Gustou (tehdy to bylo možné provést v nepřítomnosti) a se Serjožou nás
oddal. Tohle všechno – dva rozvody a jedna svatba – netrvalo ani půl hodiny.
Serjoža musel do Kyjeva a já se vždycky snažila jezdit s ním. Zvěsti o tom,
že jsme se vzali, dorazily do Kyjeva ještě dřív než my, takže když jsme do Ky-
jeva přijeli, všichni nám gratulovali. Lidový komisař vnitřních věcí Ukrajiny
Balickij51 se smál a volal: „To se musí oslavit!“
Celé to bylo tak nečekané, že jsem si ani nestačila dát ušít bílé šaty. Peníze
na svatební oslavu nám dal Balickij, samozřejmě z erárního, jak jinak? V ta-
kové obálce, víte? Místo pro oslavu vybrali na břehu Dněpru, na letním sídle
lidového komisaře! Bylo tam snad úplně všechno! Spolupracovníci všechno
bleskem zorganizovali, všichni se chtěli pobavit.
Jen ty šaty… Jedna osoba mi nabídla své svatební, ale ty přece byly nošené!
Tak jsem zdvořile odmítla.
A tak jsem měla světle zelené šaty ozdobené zlatými knoflíky. Nikomu to
nevadilo. Dobře jsme se bavili! Všichni volali: „Pusu! Pusu!“, a když Mironov
prohlásil, že už jsme spolu dvanáct let – šest let spolu žijeme nesezdaní a šest
let jsme „byli v ilegalitě“, tak začali všichni volat: „K čertu s ilegalitou! To
nás nezajímá! Chceme, aby váš život začal dnes! Abyste byli novomanželé!“
Všichni si přáli, aby to bylo jako doopravdy.
Všichni zpívali lidovou o poháru, já nosila talířek se sklenkou vodky a po-
každé, když jsem k někomu přistoupila, vypil vodku, políbil mě a položil na
talířek nějaké peníze. A já zase dolila sklenku a šla jsem k někomu dalšímu.
A přišla jsem i k Balickému. Byl to krásný, vysoký, statný blondýn, takový
árijský typ. Všichni zazpívali a čekali, co bude.
Věděla jsem, že se Balickému líbím, ale seděla tu jeho žena – malá, zlostná
ubožačka – a nespouštěla z něj oči. Bodře vypil vodku, ale políbit mě před ní
si netroufl, zato položil na talířek stříbrný rubl. To byla tehdy velká vzácnost.

51 Vsevolod Apollonovič Balickij (1892–1937) byl od roku 1934 lidovým komisařem vnitřních věcí
Ukrajiny. V květnu 1937 byl jmenován velitelem NKVD Dálněvýchodního kraje, kde organizoval re-
prese. V roce 1937 byl zastřelen.

77
 Po hostině začali všichni volat: „Zavřete je do ložnice!“ A tak nás tam zavře-
li. Jenže já jsem jim řekla, že Mironov usne, jen co se dotkne polštáře (býval
hodně unavený), a já že chci zůstat s ostatními a bavit se, tak mě pustili ven.
A tak jsem se v létě třicátého šestého roku stala Mironovovou zákonnou
manželkou.

3
Mirošova první žena Gusta jeho nevěry akceptovala a odpouštěla je. Brala
to tak, že manželka má být přítel, ke kterému se muž vždycky vrátí jako do
bezpečného přístavu. Ale já jsem takovou roli nechtěla! Ve všem jsem se mu
chtěla rovnat. Když se někde objevil, všichni říkali: „To je ale zajímavý člo-
věk, ten Mironov!“ Bála jsem se, že se bude říkat: „On je zajímavý, ale ta jeho
žena – pchá!“ Chtěla jsem dosáhnout toho, aby každý hned dodal: „Ale jeho
žena není o nic horší!“
„Někdy je to vedle tebe těžké,“ přiznával Serjoža, „mně by nevadilo se někdy
trochu uvolnit, rozepnout si knoflíky, povolit kravatu, ale pak se podívám na
tebe a vidím, jak jsi krásně upravená, jako ze škatulky, a tak si to nedovolím,
přijde mi, že vedle tebe nesmím povolit.“
„Vadí ti to?“
„Ale kdepak, co tě nemá! Jsem ti za to hrozně vděčný.“ A dodával: „Víš, co je
zvláštní? Že už jsem s tebou celých dvanáct let a ani jednou jsem tě nepod-
vedl! Jak je to možné, co?“ smál se.
Jak to bylo možné? Měli jsme to tak, že celý náš vztah od začátku do konce
byl jeden nekonečný románek, ve kterém nebylo nic všedního, obyčejného,
otravného, prozaického, žádná nekonečně se opakující každodennost! Mezi ná-
mi bylo stále napětí, tajemství, byli jsme jako zamilovaný pár, z něhož se zrov-
na stali milenci, pořád jsme byli takoví – zamilovaní, milenci, novomanželé.
A taky proto, že jsem byla neustále ve střehu. Miroša se ženám hrozně líbil.
A jemu se líbilo, že se jim líbí. Chlapské záležitosti pro něj byly samozřejmě
nejdůležitější, ale lichotilo mu, když měl úspěch u žen.
Jednou mi někdo donesl, že v důvěrném hovoru mezi několika ženami jed-
na z nich zvolala:
„Ach, oddat se Mironovovi, a umřít!“
„A já neumřela,“ odfrkla jsem posměšně.

78
 Ale uši jsem měla nastražené. Když jsem musela z Alma-Aty na čas odjet
do Rostova za mámou a Aguljou (obvykle jsem se snažila od Mironova ne-
vzdalovat), doneslo se mi, že byl na pikniku a doprovázela ho jedna kolegy-
ně – hezounká žena s bílou porcelánovou tvářičkou, dlouhými černými vlasy
a ofinou. Hned jsem zpozorněla:
„Zůstali spolu sami? Ne? A co dělali?“
„Vytáhla z košíku pirohy a nabízela mu.“
To se mi ale taky nelíbilo. A zrovna v tu dobu byly svátky a měli jsme hosty.
Hodně jsem dbala o svou postavu. Kdybych si dovolila jíst, kolik bych
chtěla, to bych za pár dní vypadala! Ale já se držela, vždycky jsem jedla
do polosyta, dodržovala jsem dietu a všichni se divili, jak jsem štíhlá. Jed-
nou jsem si nechala ušít šaty podle vlastního návrhu. Představte si – černé
hedvábné šaty (černá zeštíhluje) s barevnými odlesky, pas a boky takhle
obepínají šikmé sklady jako lesklé střely – já vám to raději nakreslím, ni-
kdy později jsem podobný střih neviděla. Nahoře se lesknou tyhle sklady
a dole, téměř u kolen, se rozbíhá širokým lehkým volánem bohatá sukně,
vzdušná jako podvečerní jarní opar. A spona na boku hraje všemi barvami
stejně jako třpytivá látka.
Měli jsme v domácnosti na výpomoc několik lidí. Marija Nikolajevna nám
vařila a všude s námi jezdila jako člen rodiny, bez ní bych nemohla být; Irina
nám nosila příděly a ze speciálních obchodů a jídelen všechno, na co jsme
měli nárok; pokojská uklízela a obsluhovala u stolu; pradlena prala, žehlila,
a když nebylo prádlo, pomáhala ostatním. A do toho se k nám ještě přistě-
hovala máma.
Všechny mě rády oblékaly. Tu mi pomohly něco utáhnout, když to šlo špat-
ně, nebo zapnout, a pak se dívaly a kochaly se. Máma byla sice o něco rezer-
vovanější, ale před tímhle večírkem to nevydržela:
„Dneska je všechny zastíníš!“
A přesně to jsem potřebovala. Zastínit je! Všechny je zastínit, smést jako
prach všechny ty, co se snažily se mnou soupeřit.
Když jsem se v těch šatech objevila mezi hosty, všichni se po mně otáčeli,
a ta jeho kolegyně s černou ofinou a porcelánovou tvářičkou, zavěšená do
přítelkyně, tu byla v obyčejné bílé blůzce a sukni… Kam ty se na mě hrabeš?
Jen co jsem vešla do sálu, jako by neexistovala. Mironov se na vlastní oči pře-
svědčil, kdo jsem já a kdo ona.
A nadobro ji znemožnily válenky.
Vzpomínám si, jak mi Mironov jednou překvapeně řekl:

79
 „Představ si, Ago, že Z. ke mně do kanceláře přišla ve válenkách.“
To pro něj bylo něco nepředstavitelného! Ani jsem se nezeptala, proč za ním
chodila, pochopila jsem, že kvůli těm válenkám ztratil všechen zájem, jestli
kdy nějaký měl. Kdybyste viděla ten jeho výraz! Mluvil o těch válenkách, ja-
ko by to bylo něco nemístného, nevhodného, protože jsem ho naučila vnímat
a oceňovat, na jaké úrovni by se žena měla držet. Válenky… Něco takového
na mně nikdy neviděl, a tak pochopil, že Z. je jen taková obyčejná, šedivá,
laciná ženská – až tak tím v jeho očích klesla.
Měla jsem takové břitké chvíle i v Dněpropetrovsku.
Hodně jsem si oblíbila poker. Chodívaly ke mně Šura Okrujová52 a Naďa
Rezniková. Když byl Mironov pryč, krátily jsme si dlouhé chvíle pokerem.
A pak jsme zase jednou pořádali večírek.
Naďa, a to se jí musí nechat, taky měla úroveň. Byla to blondýnka a měla na
sobě šaty chrpové barvy, které jí moc slušely. To jsem nemohla strpět. Světle
modrá byla moje barva. Jako brunetce mi mimořádně slušela. Jeden spolu-
pracovník mi pomohl v obchodě pro cizince vyměnit kávově hnědý žoržet,
ale ne za chrpový, kdepak, ale za bleděmodrý, to byl odstín, který mi slušel
ještě víc než chrpově modrá.
Měla jsem v Dněpropetrovsku švadlenu, úplnou kouzelnici. Jaký ta doká-
zala vymyslet střih: shora od pasu vedly dva jemné sklady, které se při chůzi
rozevlály jako šaty řecké bohyně vítězství Niké.
Bylo vybraně prostřeno, u každého místa byly květiny. U stolu jsem kra-
lovala, ale po hostině jsem si všimla, že Mironov s Naďou sedí sami na po-
hovce ve vzdáleném pokoji a celou dobu jsou zabráni do živého rozhovoru…
Prošla jsem kolem, pak znovu, sklady na sukni vlály jako vítr, jako blankyt-
ný vzduch, vypadalo to, jako bych doopravdy letěla, úplná Niké. Ale Miroša
jako by mě ani neviděl.
Tak jsem vzala přípojku telefonu a odnesla ji k sobě do ložnice. Hlavní tele-
fon zůstal blízko Nadi a Mironova. Zavolala jsem Mariju Nikolajevnu a říkám jí:
„Řekněte, prosím, Nadě po telefonu, že ji okamžitě volají domů.“
Naďa se znepokojila.
„Co se stalo? Cože? Proč?“ Ale komorná už jí přinesla kabát a čapku.
Naďa odešla.
Zanedlouho zazvonil telefon a ozval se Nadin pohoršený hlas:

52 Manželka vlivného čekisty Vladimira Okruje, tehdejšího zástupce velitele NKVD Dněpropetrov-
ské oblasti. V roce 1937 byl zatčen a zastřelen.

80
 „Co je to za vtipy?“
Já na to chladně:
„Člověk se musí umět v cizím domě chovat.“ A zavěsila jsem.
Když se hosté rozešli, zamířili jsme s Mirošou do ložnice.
„Víš, proč Naďa odešla?“ ptám se.
„Ne, proč?“
A tak jsem mu řekla, jak jsem ji vyprovodila. Nadšeně se rozchechtal:
„Tak to ty jsi ji vyprovodila? To ty jsi ji vystrnadila? Teda, Ago!“
Uběhlo několik dní. Naďa se neukázala. Zavolala jsem jí, jako by se nic
nestalo:
„Co že jsi u nás tak dlouho nebyla? Co máš dneska v plánu? Nudím se…
Přijď na poker.“ Zaradovala se, okamžitě přišla a o tom, co se stalo, nepadlo
už ani slovo… Ale po Mironovovi už nepokukovala.
Takhle jsem o něj bojovala, abych já jediná vévodila jeho životu.

4
Když jsme žili v Alma-Atě, v Kazachstánu umírali nejprve rozkulačení, pak
Kazaši, a nejen tam, taky na Ukrajině byl hladomor. O tom jsem samozřejmě
nic nevěděla, protože my jsme měli všechno. Dozvěděla jsem se to až od Le-
ny. Napsala jsem jí dopis: Co ti mám poslat? Můžu zaslat hedvábí, punčochy,
šaty… Odpověděla mi rusky, tak a tak, a uprostřed dopisu byla věta v řečti-
ně (otec nás naučil číst i psát): „Oblečení neposílej, raději pošli jídlo.“ Ale jak
víte, sytý hladovému nevěří, nevěnovala jsem tomu pozornost a mámě jsem
jen tak ledabyle řekla: „Nachystej jim, co je třeba…“ Máma byla obyčejná žen-
ská, ale životu rozuměla dobře, a do toho ještě někdo přijel z Ukrajiny. „Co vás
nemá,“ povídá, „tam je opravdový hlad!“ Zrovna tam nějací spolupracovníci
jeli vlakem. Okamžitě jsme poslali všechno, co nám přišlo pod ruku – pytel
mouky, jáhly, brambory…
Lena potom vyprávěla: „Všechno jsem dávala Borjovi (synovi), všechno, co
jsem dostala na lístky, a sama jsem chcípala… Na ulici a ve vchodech se vá-
lely mrtvoly, pořád jsem si říkala, že takhle taky brzy skončím… Ale najed-
nou před domem zastavilo auto a voják z něj začal shazovat pytle. Zazvonil
u mě, plaše se usmíval:
‚To bude asi pro vás… od sestry.‘

81
 Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Otevřela jsem pytel, a v něm jáhly.
Samozřejmě jsem mu taky trochu odsypala… A běžela jsem vařit kaši. Nasy-
pala jsem jáhly do kastrůlku, zalila je vodou, dala vařit, ale nemohla jsem se
dočkat, až to bude hotové, tak jsem to hltala ještě syrové…“
Na podzim jsem odjela ze sanatoria do Alma-Aty o týden dřív než Mironov,
abych se stavila u našich v Rostově. V sanatoriu v Soči mi za těch osm dní
s sebou nabalili balíčky jídla – pečené kuře, uzenou rybu, pirohy, sladké pi-
rožky, zákusky, ovoce a spoustu dalších věcí, dostala jsem dokonce zelenou
větvičku s mandarinkami a velkou kytici chryzantém.
A tak jsem přijela do Rostova a vrazila jsem k našim s velkou kyticí chryzan-
tém a všemi těmi balíčky. Naši strnuli. Vzpomínám si, že mě nejvíc překvapil
Borja, byl to tehdy ještě úplně maličký chlapec. Bez radosti, bez úsměvu, váž-
ně a beze slova jenom jedl a jedl jedno po druhém všechno, co jsem přivezla.
Lena plakala: „Zachránila jsi nás, Ago!“
Žili tehdy jen z našich zásilek.
Když jsme přijeli do Dněpropetrovsku, ještě zuřil hladomor.53 Na podzim
jsme s Mironovem jezdívali jako dřív do Soči, Gagry nebo Chosty do sanatorií
a v létě nás Mironov vozil do Berďansku, kde měli služební chatu.
Třikrát denně nám nosili jídlo z vyhrazeného sanatoria. Nosil nám to mili-
cionář. K obědu jsme na zákusek mívali celý zmrzlinovač se zmrzlinou.
Žena, která nám tam posluhovala, se jednou zeptala:
„Mohla bych si brát zbytky jídla? Mám tři děti…“
„Samozřejmě!“ zvolala máma. Další den se nás ta žena zase zeptala:
„Mohla bych přivést děti, že by si hrály s těmi vašimi?“
Přivedla tři děti – chlapce a dvě dívky. Byly tak vyhublé, až jsme se zděsili.
Chlapci Vasjovi vystupovala žebra jako kostlivci. Vedle našeho obtloustlého
Borji vypadal jako smrt. Někdo je spolu vyfotografoval. Povídám:
„Pamatujete si, jak kdysi bývala taková reklama: kupujte rýžovou mouku,
byl na ní hubený člověk, předtím, než začal jíst rýžovou mouku, a potom tlou-
štík. Tahle fotka je jako ta reklama. Vasja před moukou, Borja po ní.“
Pak ta žena, ta naše hospodyně, přivedla ještě svou čtrnáctiletou neteř,
protože viděla, že je nám jich líto (přivezli ji z Charkova, byla tak slabá, že by
ji mohl odfouknout vítr).

53 Během hladomoru na Ukrajině v letech 1931–1932 zemřely nejméně 4 miliony lidí. Hladomor
byl řízen státem a doprovázely ho rozsáhlé represe.

82
 A nás najednou bylo devět (včetně Borji a Ljovy). V sanatoriu nám začali
vydávat obědy pro všechny, netroufli si odmítnout. Byl to takový malý ostrů-
vek v moři hladu…
Vzpomínáte, jak jsem vám říkala, že ženy jsou daleko odolnější než muži?
Nepozorovala jsem to jenom v lágru.
Tehdy na Ukrajině jsem začala studovat na lékařské fakultě. Byla jsem star-
ší než ostatní studenti, už mi bylo přes třicet. Ale studenti se ke mně chovali
pěkně, půjčovali mi poznámky (často jsem vynechávala přednášky), starali
se o mě… Dotáhli mě i do pitevny… Pořád jsem se vymlouvala, odkládala to,
ale v prvním ročníku je to přece jen povinné. Na pitevně byl ukrajinský ná-
pis „TRUPNA“. Byly to dvě sklepní místnosti. Všechny regály byly plné mrtvol
mužů, přesněji řečeno koster potažených kůží, ty mrtvoly se snad ani neroz-
kládaly, jak byly vychrtlé; na podlaze jeden přes druhého leželi chlapci, kaž-
dý měl na sobě inkoustovou tužkou napsané číslo. Patolog povídá zřízenci:
„Dejte nám ženské tělo.“ Ten jen rozhodil rukama a prohodil ukrajinsky:
„Tady není ani jedna ženská, jen samí chlapi!“
Podobné to bylo v lágru v Dolince. V zimě tam ve velkých chladných ne-
mocničních chodbách ležely až do jara nahé zmrzlé mrtvoly a pořád jich při-
bývalo, blokovaly dveře a člověk na ně musel pořádně zatlačit, aby se dostal
dovnitř… Ale nevšímali jsme si toho, byla to naše každodenní rutina. Na dně-
propetrovskou pitevnu jsem si ani nevzpomněla.
Když mi bylo nejhůř, myslela jsem na něco jiného. V myšlenkách jsem se
vracela do svého bývalého světa, snažila jsem se představit si, že jsme zase se
Serjožou, že jsme na jihu v tom ráji, který pro nás vytvářela speciální sanatoria
ústředního výboru. Vzpomínáte, jak píše Někrasov: „Ach, to je jih! Ach, to je
jih! – (zpívá jí dobrý sen) – má ruka zas je, drahý, v tvých, jsi opět svoboden!“54
Jen na jednu věc jsem nevzpomínala – na to, jak nás krmili, na naše snída-
ně, obědy a večeře. To pro mě bylo zapovězené téma, jinak by ten hlad byl
k nevydržení.
Ale teď už ten zákaz můžu porušit a zahrnout do svého vyprávění i naše
hostiny.

54 Citát z poémy Nikolaje Alexejeviče Někrasova Ruské ženy (1871) o osudech žen děkabristů, kte-
ré následovaly své muže na Sibiř. Citováno v překladu Zdeňky Niliusové. Pozn. red.

83
5
Tak tedy to v lágrech zapovězené téma. Do sanatoria jsme jezdívali na podzim,
když se stromy prohýbaly pod tíhou ovoce. V říjnu, začátkem listopadu. Babí
léto. Už nejsou horka, ale moře je ještě teplé, dozrávají hrozny všech druhů,
kaki, mandarinky. Zahrnovali nás nejen místním, ale i dovozovým, exotickým
ovocem. Na stolech ho stály plné mísy.
Jednou jsme si s Mirošou koupili ořechy a jen co jsme se vrátili, hned se
ořechy – lískové i vlašské – objevily na všech stolech. Miroša řekl v žertu ve-
doucímu sanatoria:
„Co nám to děláte? Vždyť jste nás připravil o poslední možnost, jak utra-
tit peníze!“
Ten se rozesmál:
„Nezlobte se, to byla moje nedbalost, že jste vůbec musel utrácet peníze.“
Jaké tam měli kuchaře a jaká jídla nám připravovali! To kdybychom se
nedrželi zkrátka… Serjoža měl přece taky sklon k tloustnutí, jenže když vi-
děl mě, snažil se nepovolit a udržovat se ve formě. Lékař mu stanovil post-
ní dny, kdy dostával jen suchary a mléko. Každý takový den Miroša shodil
půl kila… A žádná siesta, pochopitelně. Naopak, hned po obědě jsme hrá-
vali biliár. Několik hodin nad kulečníkovým stolem člověka pěkně zpevní.
To já jsem Mirošu pobízela k takovým tréninkům, on mě poslouchal, věděl,
že mám pravdu, že by se na nás pohádkové hostiny v sanatoriu pěkně po-
depsaly.
Před odjezdem do sanatoria jsem obvykle nejprve zajela do Kyjeva pro lát-
ky, které jsem kupovala v Torgsinu,55 šaty jsem si nechávala šít v Kyjevě nebo
u své kouzelnice v Dněpropetrovsku.
Mironov mi říkával, abych se oblékala skromněji, ostýchal se před mými
nápadnými toaletami, ale já jsem si kromě skromných šatů stejně nechávala
šít i přepychové a čas mi dal nakonec za pravdu.
Když jsme toho podzimu přijeli do Chosty do sanatoria ukrajinského ústřed-
ního výboru, všechny mladé dámy se tam předváděly jedna před druhou,
kdo je lépe oblečen. Řekla jsem Mirošovi: „Vidíš? Ještě že jsem tě neposlech-
la!“ Předváděly se jedna před druhou a pokradmu hodnotily ostatní toalety.

55 Síť valutových obchodů, která v SSSR existovala v letech 1931–1936. Cizinci a sovětští občané
v nich mohli nakupovat potraviny a další předměty denní potřeby za valuty nebo zlato.

84
Všechny nás „strčila do kapsy“ manželka Danily Petrovského.56 Měla na sobě
nádherný benátský šál, to si ani neumíte představit! Byl černý, s třásněmi,
a hrál tmavě i světle modrou barvou, zelenou, bílou, tu zazářila jedna barva,
hned zase jiná… Nesundala ho z ramen a naše dámy mohly puknout závistí.
Seděly jsme opodál, zpovzdálí ji pozorujeme a užíráme se. Vtom k nám při-
skočil jeden pracovník ústředního výboru – jmenovat ho nebudu –, naklonil
se k nám, hrozně se chtěl zavděčit, oči se mu lstivě leskly, a šeptá:
„Víte, proč má na sobě ten šál?“
„Proč?“ A on potichu:
„Protože jí psi ukousli levé ňadro!“ Všechny dámy: „Cha, cha, cha!“, nadše-
né jeho „důvtipem“. Takhle jsme tam trávili čas. Sedmého listopadu byl svá-
tek. Náš vedoucí řekl:
„Za chvíli pro vás budou přistaveny automobily, jeďte na piknik do hor a my
všechno připravíme na večer k vašemu návratu.“
Usedli jsme do otevřených automobilů a tam už byly koše s všemožným jíd-
lem a víny. Jeli jsme na trh do Adleru, pak jsme se koupali a pak jsme vyjeli
do hor, procházeli jsme se, byl to krásně strávený den. Vrátili jsme se ozdo-
bení girlandami z cypřišových větviček.
Slavnostní stoly už byly prostřené, kolem každého talíře byly květiny a pří-
bory ležely na malých kyticích.
Trochu jsme si odpočinuli, převlékli jsme se. Vzala jsem si bílé šaty, vpře-
du měly velkou bílou mašli s modrými slzičkami, a bílé lodičky (sandály se
tehdy nenosily).
Ten večer tam byl Postyšev,57 Čubar,58 Balickij, Petrovskij, Uborevič a ze
Zenzinovky, kde se rekreoval Stalin, přijel Mikojan.59
Balickij byl ten večer tamadou,60 už jsem o něm mluvila, byl urostlý, živý,
veselý, takový vtipálek. Všiml si, jak jsme se rozsadili, a naoko se rozzlobil:

56 Daniil Ivanovič Petrovskij (1893–1938) působil v řadě vládních a stranických funkcí na Ukraji-
ně. V době, o které je řeč, byl náměstkem předsedy Svazu lidových komisařů Ukrajinské SSR. V ro-
ce 1938 byl zastřelen.

57 Pavel Petrovič Postyšev (1887–1939) byl v letech 1930–1933 tajemníkem ústředního výboru
VKS(b), od roku 1937 tajemníkem Kujbyševského oblastního výboru VKS(b). Zastřelen v roce 1939.

58 Vlas Jakovlevič Čubar (1891–1939) byl v letech 1923–1934 předsedou Rady lidových komisařů
Ukrajinské SSR. Zastřelen v roce 1939.

59 Anastas Ivanovič Mikojan (1895–1978) byl v době vyprávění lidovým komisařem potravinář-
ského průmyslu SSSR.

60 Tamada je muž, který vede tradiční hostinu. Jeho úkolem je (zejména prostřednictvím přípitků)
udávat tempo a ducha hostiny a vtáhnout do děje všechny přítomné hosty. Pozn. red.

85
 „Tak co je to tady? Proč jsou všechny dámy u sebe a muži jinde? Vztyk!
Všichni vstaňte!“
A už popadl za ruku dámu, za druhou pána, posadil je vedle sebe a hned
šel pro další pár… Přiskočil ke mně a já si postavila hlavu:
„Já nechci sedět jen tak s někým! Nejdřív mi ukažte, ke komu mě posadíte!“
Zamyslel se, na chvíli se zarazil, povytáhl obočí a tiše mi řekl:
„Vy se posadíte vedle mě!“
A vrhnul se rozsazovat ostatní. Všechny rozsadil. Posadil i mě, ale sám si
ještě nesedl. Proti mně seděla jeho žena a přezíravě se na mě dívala přimhou-
řenýma očima… Najednou se ozval všeobecný smích. Mironov si přinesl židli
a vtisknul se mezi mě a Balického. Ten si toho všiml:
„To se mi nelíbí!“
Pošeptal něco dvěma sloužícím, ti popadli židli i s Mironovem, zvedli ji a od-
nesli k dámě, která mu byla určená. Všichni málem brečeli smíchy.
Nakonec Balickij usedl a začal se mi věnovat, ale ne nadlouho – tamada
musí pronášet přípitky, vést hostinu… Snažila jsem se nedívat naproti, abych
se nenabodávala na ostny zlých očí jeho ženy.
Po večeři se tančilo. S kým vším já tancovala! Začala jsem s Balickým, to ješ-
tě tančili všichni, ale když jsme s Petrovským začali tancovat tango, udělal se
kolem nás kruh, všichni ustoupili, aby se na nás mohli dívat. A my jsme přehrá-
vali – tu si mě hodil přes ruku a já se zaklonila, jako bych padala dozadu, pak
mě od sebe zase odstrčil, já vyskočila a zase jsme vyrazili bok po boku s nata-
ženýma rukama… Copak dnes ještě někdo umí tancovat opravdové tango? Da-
nila to uměl, rozuměli jsme si beze slov. V křesle seděl Postyšev, umíral smíchy
a jeho žena se řehtala. Když jsme skončili, všichni nám mohutně aplaudovali…
Bylo mi horko, vyběhla jsem do haly, tam stál klavír, usedla jsem k němu
a pořád ještě v rytmu tanga jsem bouřlivě zahrála nějaký nápěv.
Vtom jsem zahlédla Uboreviče. Měl cvikr, byl hubený, vypjatý, nespouštěl
ze mě oči a ty mu jiskřily. Na chvilku jsem přestala hrát a on nadšeně pronesl:
„Vy jste tak krásně tančila!“
A já znovu udeřila do kláves! A znovu!
Tu vešli do haly Balickij a Petrovskij. Balickij v žertu pronesl:
„To je zase ona! Ta je snad všude!“ Jako by na mě natrefil náhodou, neče-
kaně. Přitom však za mnou přišel schválně.
Zčistajasna se objevil Mironov a pošeptal mi, jakmile tóny utichly:
„Nech toho! Přestala ses ovládat…!“ Vůbec se mu nelíbilo, jaký jsem mě-
la úspěch.

86
 Vstala jsem od klavíru a rychle jsem seběhla po schodišti k vstupním dve-
řím. Ostatním jsem se omluvila:
„Je mi hrozné horko!“
Dole mě dohnal nějaký neznámý člověk a taky mi povídá:
„Vy jste tak krásně tancovala!“
Přistoupil ke mně a potichu mi říká:
„Vidím, že je vám horko. Mám tu auto, nechcete se trochu provětrat? Ni-
kdo se to nedozví, za deset minut jste zpátky. Nebojte se, jen se trochu pro-
jedeme…“
I když jsem něco vypila, měla jsem silný pud sebezáchovy. Pochopitelně
jsem odmítla.
A víte, co si teď myslím? Sedm kilometrů odtamtud byla Zenzinovka, kde
se rekreoval Stalin. Allilujevová61 se už zastřelila, byl sám. A tenhle nezná-
mý muž v civilu, s nevzdělaným, tupým výrazem… Mironov mě je naučil po-
znávat. Bývají na všech recepcích, kde se vmísí mezi hosty, obyčejní, nená-
padní… Kdo to byl? Dodavatel? Nebo jen snaživý ochránce, který si chtěl
šplhnout tím, že přivede dámu, která měla ten večer takový úspěch u mužů?
Dovézt a nabídnout mě… Ráno by se pak našla někde v horách moje mrtvo-
la. Můžu jenom hádat…62
O několik dnů později nás Balickij pozval na návštěvu. Bydlel nedaleko od
sanatoria ve vile, která dřív sloužila jako něčí bohaté letní sídlo. Zván byl jen
úzký kruh nejbližších spolupracovníků.
A bylo tam hodně veselo, jako všude, kde byl Balickij. Pilo se šampaňské,
tančilo se. Zase jsem tancovala s Balickým. Z rozmaru jsem otevřela čínský
slunečník a schovala nás za něj.
Mironov se pak rozčiloval:
„Zase jsi vypila moc šampaňského? Co sis to umanula s tím parapletem?
To bylo naprosto netaktní.“
To on dělal vždycky, když žárlil.
Baličtí odjížděli dřív než my. Přistavili jim vagon. Vyprovázelo je několik
manželských párů včetně nás s Mirošou.
Rituál byl následující: dáma podala ruku Balickému, předala jeho ženě kvě-
tiny a pak se objaly.

61 Naděžda Sergejevna Allilujevová (1901–1932) byla druhou manželkou Josifa Stalina. V roce 1932
se zastřelila. Dodnes se spekuluje, že ji Stalin nechal zabít.

62 To jsou spíše fámy z pozdější doby (pozn. autorky).

87
 Když přišla řada na mě, podala jsem Balickému ruku, předala jeho ženě
květiny, ale jakmile jsem ji chtěla obejmout, najednou mě od sebe prudce,
demonstrativně odstrčila.
Skousla jsem ret – styděla jsem se přede všemi. Myslela jsem si, že si to-
ho Mironov nevšiml, ale jakmile odjeli, zlomyslně mi pošeptal: „Hořká pilul-
ka, co?“
Balickij to za mě asi taky pěkně schytal. Proto si ani netroufl mě na naší
svatbě políbit – pamatujete, jak jsem vám to vyprávěla?

6
V lágru, když jsem chtěla přijít na jiné myšlenky, na chvíli tomu všemu unik-
nout, snažila jsem se vzpomínat… A vzpomínat… Ale byla doba, kdy jsem
vzpomínat vůbec nemohla, protože mě paměť hlady zrazovala. To až na far-
mě, když jsem na letní brigádě trochu přibrala, se mi paměť vrátila. Tehdy
jsem v těžkých chvílích nejčastěji vzpomínala právě na tuhle dobu – na můj
rodný jih, na Černé moře, cypřiše, palmy, na naše toalety a na bezstarostnou
zábavu… Ale o svých vzpomínkách jsem pochopitelně nikdy nikomu nevy-
právěla. K čemu? Aby se mi vysmívali jako té prostitutce z Gorkého hry Na
dně, vzpomínáte si? V lágru jsme byli všichni tak zanedbaní, ubozí, hladoví,
ponížení, že by zkrátka bylo směšné vyprávět o svých úspěších.
Ve vězení jsem ze všech těch nervů kdoví proč celá zežloutla, říkali mi tam
„Japonec“…
Vzpomínám si, že v jednom baráku v Kazachstánu mi ženské kvůli mému
kožíšku sprostě nadávaly.
„Copak, novicka?“
„No jo, novicka, lalala, a v takovým zavšiveným kožichu, lalala, vši milujou
kožešiny, lalala…“ Pokusila jsem se je opravit:
„To není pravda, vši mají rády kůži, ne kožešiny…“
„To je jedno, sakra, jen co jsi přišla, už se drbu. To jsou vši z tvýho koži-
chu, sakra!“
Takhle mě v tom baráku přivítaly, stěží se zase uklidnily. Přišla služba, ta
ženská nebyla úplně při smyslech, ale to jen tak na okraj.
„Novicka?“ zeptala se. „Jak se jmenuješ?“
„Mironovová.“

88
 „Mironovová? Kdysi jsem jednoho Mironova znala, býval vysokým velite-
lem v Alma-Atě. Takový krasavec to byl! Jeho žena, to byla úplná princezna!
Ještě navíc krasavice. Nebyli jste náhodou příbuzní?“
Potichu jsem odpověděla:
„Ne, nebyli…“ a přetáhla jsem si přes hlavu ten smradlavý kus hadru, kte-
rému se tam říkalo „přikrývka“. Copak by mělo smysl jí vykládat, že jsem
to byla já, tahle ženská v roztrhaném šátku, ze kterého kouká akorát nos?

7
Už jsem vám říkala, že jsem si pro šaty jezdila do Kyjeva. Nemohla jsem náku-
py svěřit Mironovovi, vždycky koupil něco jiného, než měl. Ale snažila jsem
se to zařídit tak, abychom jezdili společně.
Jeden z Balického náměstků nás začal zvát každý večer do své vily nedale-
ko domu s mořskými potvorami – víte, který dům v Kyjevě to je?63
Chodívali jsme k tomu Balického náměstkovi denně. Mironovovi se ty ná-
vštěvy velmi zalíbily, zůstával tam málem do rána – hrávali hazardní karet-
ní hry. Obvykle usedali ke kartám ve třech – Balického náměstek, Mironov
a ještě někdo z velení –, a hráli o velké peníze. Balickij nehrál, dokonce o tom
ani nevěděl. Sedávali v pracovně a my ženy v salonu, kde jsme z nudy drbaly
všechny známé. Po nějaké době Mironov přiběhl:
„Ago, dej mi peníze!“
To znamenalo, že prohrával. Dala jsem mu je, co jsem měla dělat, ale zlo-
bila jsem se, že už se nebudu moct při nákupech příliš rozšoupnout! Stávalo
se, že za jeden večer prohýřil všechny peníze. Když jsme pak odtamtud od-
cházeli, vyčetla jsem mu to:
„Ty teda rozhazuješ!“
Ale on se jen pochechtával:
„Neboj se, všechno se ti vrátí.“ A jako zázrakem se to opravdu vracelo. Ne-
uběhl ani jeden den a Mironov přinesl peníze, hodně peněz.
Všechno jsem to pochopila, až když Serjožu poslali do Moskvy a já jela

63 Jedná se o secesní „Dům s chimérami“, pojmenovaný po chimérách na fasádě, postavený v le-

tech 1901 až 1902 architektem Władysławem Horodeckým. Od roku 2005 dům slouží jako sídlo
ukrajinského prezidenta.

89
s ním. V Metropolu nám dali pokoj se dvěma místnostmi. Večer k nám přišli
hrát dva muži – ten Balického náměstek a ještě jeden Serjožův spolupracov-
ník. Vešla jsem do pokoje, kde hráli, a postavila se za Serjožovu židli. Vidím,
že má dobré karty, ale on jen bezradně pokrčil rameny a říká:
„No jo, je to vaše…“
Vtom si mě všiml a vyčítavě mi řekl:
„Co tady stojíš? Běž pryč!“
Poslechla jsem. Říkala jsem si, proč mě asi vyhnal? A vtom mi svitlo – vždyť
jsem mu viděla do karet! Nechtěl, abych pochopila, že se vzdal! Že prohrá-
val schválně!
Jestli se snažil někomu zavděčit? Nevím…
On i ten druhý náčelník v Kyjevě prohrávali s náměstkem. Když prohráli,
pozval je brzy nato k sobě do pracovny a vydal jim peníze v obálce – takové
obálky se za Stalina dávali všem vysoce postaveným: to prý máte za to a za
to. Byly to nějaké peníze, které náměstek nemohl utratit sám, ale mohl to
zúřadovat jako vyplacení odměny podřízeným. A tak ty peníze získával jako
výhru a jim vynahrazoval ztrátu a ještě na tom vydělali.
Ale pak se něco stalo. Jednou dostal Mironov obálku s pěti tisíci rubly. Ně-
jak to vyšlo tak, že jsme s těmi penězi šli přímo k náměstkovi do vily. Serjo-
ža mi říká:
„Schovej to a ani za nic mi to nedávej, i kdybych prosil sebevíc! Řekni, že
žádné peníze nemáš.“
Zabalila jsem peníze do papíru, a když jsme přišli k náměstkovi, na toa-
letě jsem si je schovala do prádla pod dlouhé šaty. Začali hrát. Vtom přišel
Mironov z pracovny.
„Ženuško, dej mi peníze!“
„Jaké peníze?“ pronesla jsem roztrpčeně (jsem přece herečka a před ostat-
ními ženami jsem to musela sehrát). „Žádné nemám…“
„Jak to, že ne? Vždyť jsem ti je dal!“
„Ajaj, já jsem je zapomněla doma, víš?“ a ukázala jsem mu prázdnou kabel-
ku. Manželka jeho spolupracovníka okamžitě vyskočila:
„Já vám můžu půjčit!“
Mironov na to:
„To není třeba.“ A šel zpátky. Co se tam stalo, proč tentokrát Mironov ne-
chtěl peníze vrátit, to mi neřekl.
Michail Davydovič Korol (Serjožův bratranec) se pořád rozčiloval, jak Serjo-
ža žije, hrozil se karet, lehce vydělaných peněz a přepychového života.

90
 „Jak to žiješ?“ říkával. „Co je to za lidi? Dostal ses do jejich vlivu… To ne-
může dobře skončit.“
Ale Serjoža se jen smál a neposlouchal ho. Byl prostě dítětem štěstěny. Měl
úplně všechno – krásu, rozum, schopnosti, úspěch. Všechno se mu dařilo a ne-
přetržitě stoupal vzhůru. Zrovna se tehdy zaváděly nové vojenské hodnosti
a výložky. Tehdejší lidový komisař vnitřních věcí Jagoda64 Mironovovi udělil
čtyři kosočtverce (dnes by to odpovídalo armádnímu veliteli).

8
Serjoža měl dva životy. Jeden se mnou, ten jsem znala a o tom vám vyprávím,
jenom o něm, protože o jeho druhém životě – o pracovních záležitostech –
jsem nevěděla nic. Rázně a jednou provždy mě od něj odstřihl.
Jakmile se vrátil domů, okamžitě ze sebe setřásl všechny pracovní staros-
ti, jako by sundával brnění, a už ho nezajímalo nic jiného než naše radostné
záležitosti. Byl o osm let starší než já, ale věkový rozdíl jsem nepociťovala,
byli jsme kamarádi, vyváděli jsme hlouposti a hráli svou milostnou hru, kte-
rá se nám nikdy nezprotivila.
Někdy jsme chodívali pěšky na dlouhé výlety, moc nás takové výšlapy ba-
vily. Nebo jsme šli do divadla, nebo jsem si někam vyjeli „vyhodit z kopýtka“,
třeba do Tbilisi, Leningradu nebo do Oděsy…
Vzpomínám, že když jsme ještě žili v Alma-Atě, přijela tam příbuzná Gusel-
nikovových, našich společných přátel s Ivanem Alexandrovičem z Rostova.
Jejího syna zatkli. Věděla, že Mironov má vysoké postavení v OGPU a spolé-
hala na to, že jí pomůže. Navštívila mě, když Serjoža nebyl doma. Dobře jsem
věděla, že u nás nemůže zůstat, a tak jsem ji ubytovala u jednoho mladého
muže, kterému jsem předtím pomohla. Byl to nešťastný, bezvýznamný úřed-
ník, který hodně klesl. Bylo mi ho líto. Dala jsem mu nepotřebné Mirošovo
prádlo a oblečení, nějaké jídlo a domohla se, aby mu přidělili pokoj. Teď jsem
ho poprosila, aby u sebe ubytoval našeho hosta. Ochotně souhlasil, a dokon-
ce byl velmi spokojený, protože mu začala dobře vařit.
Pořád jsem se nemohla odhodlat, abych o ní řekla Mironovovi, ale nakonec

64 Genrich Grigorjevič Jagoda (1891–1938) byl v letech 1934–1936 lidovým komisařem vnitřních
věcí SSSR. V roce 1938 byl zatčen a zastřelen, následovaly čistky jeho spolupracovníků.

91
jsem si vybrala chvíli, kdy byl zrovna hodně veselý. To byste musela vidět, jak
z něj všechna dobrá nálada rázem vyprchala. Suše, chladně, stroze mi odpo-
věděl, že veškeré záležitosti se řeší na příslušných místech, a pokud byl ten
člověk zatčen v Saratově, tak se bude jeho případ projednávat tam, a on, Mi-
ronov, s tím nemá vůbec nic do činění a nikde za nikoho nebude orodovat.
Dokonce ani tehdy, kdyby šlo o moje nebo jeho vlastní příbuzné.
„No ovšem,“ vykřikla jsem ukřivděně. „Pamatuju, jak jsi říkal, že bys mě
vlastnoručně zastřelil, kdybys dostal rozkaz.“
Okamžitě ho to obměkčilo.
„Agnesko,“ řekl laskavě, „za co bych tě, prosím tě, měl zastřelit? Za to, že
jsi taková moje šibalka? Že je nám spolu tak dobře a tak veselo? Vždyť jsem
ti říkal, že kdybych tě musel zastřelit, zastřelil bych se taky… Tak co, zase
dobré? Jen už nikdy za nikoho nepros. Víš co? Pojďme se na tom domluvit
jednou provždy. Moje práce se tě zkrátka netýká.“
A tak se taky stalo.
Nikdy jsem o jeho záležitostech nic nevěděla, vlastně téměř nikdy. Téměř
říkám proto, že ke mně občas nějakou skulinkou přece jen nějaké útržky
prosákly.
Jednou, to bylo v Dněpropetrovsku, jsem se během dne vrátila domů. V před-
síni visela Mironovova čepice. Překvapilo mě, že už je doma, a rychle jsem šla
do pracovny. Seděl tam v kabátě, ani se nesvlékl, ve tváři nepřítomný výraz,
v myšlenkách byl kdoví kde. Hned jsem pochopila, že se něco stalo.
„Co je s tebou?“ zeptala jsem se vylekaně. A on na to stručně:
„Zabili Kirova.“
„Jakého Kirova?“
„Víš přece, jak jsem ti ho ukazoval v Leningradě na nádraží.“
Vzpomněla jsem si. Já mám dobrou vizuální paměť. Opravdu jsem Kirova
v Leningradě zběžně zahlédla.
Serjožovi jednou vyšlo několik volných dnů a rozhodli jsme se vyrazit do
Leningradu: z Moskvy Rudou střelou65 tam a zpět a jeden den si tam „vyhodit
z kopýtka“. Na nádraží mi Serjoža někoho ukázal a pošeptal mi:
„To je Kirov, tajemník oblastního výboru.“
Byl střední postavy, vypadal sympaticky, přívětivě se s námi pozdravil a řekl:
„Copak? Rozhodli jste se poctít náš Leningrad svou návštěvou?“

65 Noční vlak na trase Moskva – Leningrad.

92
 Velitelem NKVD Leningradské oblasti byl Medveď,66 pak se tam objevil ješ-
tě Zaporožec.67 Oba jsme dobře znali ze sanatoria v Soči. Filipp Medveď byl
velký a mohutný. Zaporožec byl vysoký, urostlý, vyznamenal se v občanské
válce, kde byl raněn do nohy, takže kulhal. Zaporožcova manželka Roza byla
krasavice. Dlouho neměli děti, ale říkalo se, že je konečně ve čtvrtém měsíci.68
Každý den chodívala na dlouhé procházky – sedm osm kilometrů tam, sedm
osm kilometrů zpátky –, posilovala, připravovala se na porod…
„A kdo ho zabil?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Vraha chytili. Jmenuje se Nikolajev.“ A s příkrým úsměškem dodal: „Lenin-
gradští soudruzi čekisté nepracují zrovna nejlépe.“69
To u něj by se prý něco takového nestalo! Ale ulevilo se mu, že se to ne-
stalo v jeho rajonu.
Pochybení kolegů bylo zjevné a všichni čekali, že si to Medveď a Zaporožec
odpykají. Kolovaly různé řeči, chytala jsem je od manželek ostatních spolu-
pracovníků, jejichž manželé nebyli takoví tajnůstkáři. Mezi ženami se říkalo,
že Nikolajev Kirova zastřelil ze žárlivosti. Kirov byl prý hodně na ženské, na
herečky, měl patronát nad Mariinským divadlem (které podle něj pak pře-
jmenovali). Jeho milenkou se stala nádherná Lotyška, prý také herečka, Ni-
kolajevova manželka.70 Nikolajev se ho už jednou pokusil zabít, byl zadržen,
ale z nějakého důvodu ho tehdy pustili… Jestliže první den Mironovovi zlost-
ně a s jistou dávkou škodolibosti vyklouzlo, že leningradští soudruzi čekisté

66 Filipp Děmjanovič Medveď (1890–1937) byl v letech 1930–1934 velitelem OGPU/NKVD v Lenin-
gradě a Leningradské oblasti. V souvislosti s vraždou Sergeje Kirova v roce 1934 byl suspendován,
krátce nato zatčen a odsouzen na tři roky nápravných prací. Byl deportován na Kolymu, kde se stal
jedním z velitelů na hlavní správě výstavby Dálného severu (Dalstroj) spadající pod NKVD. V roce
1937 byl znovu zatčen a zastřelen.

67 Ivan Vasiljevič Zaporožec (1885–1937) byl v roce 1932 jmenován zástupcem velitele Leningradské
správy NKVD Medvedě. V souvislosti s vraždou Sergeje Kirova v roce 1934 byl suspendován, krátce
nato zatčen a odsouzen ke krátkému trestu odnětí svobody. V roce 1937 byl zastřelen.

68 Agnessa se mýlí. Roza Proskurovská (1895–1973) se v tu dobu se Zaporožcem rozváděla. V ro-
ce 1937 byla zatčena a odsouzena k pěti letům v nápravně-pracovních táborech. V roce 1956 byla
rehabilitována. Měla dvě děti.

69 Atentátník Leonid Nikolajev byl 15. října 1934 zadržen u Kirovova domu. Byla u něj nalezena
zbraň, nicméně vyšetřovatelé NKVD ho propustili. Prvního prosince 1934 si Nikolajev počkal na Ki-
rova u jeho pracovny ve Smolném a střelil ho do týla, pak se neúspěšně pokusil spáchat sebevraždu.
Byl zatčen na místě atentátu. Trestní řízení s ním bylo vedeno za účast v nelegální zinověvské or-
ganizaci řízené „leningradským centrem“. Spolu s ním bylo odsouzeno k smrti dalších třináct osob.

70 Vytrvale kolující verze o tom, že Nikolajev zabil Kirova ze žárlivosti na svou manželku Mildu
Draulevou (1901–1935), nemá žádné reálné základy.

93
nepracují zrovna dobře, tak tohle pochopit nedokázal, vůbec si nedokázal
představit, jak mohli čekisté takhle pochybit.
Medvedě odvolali (na jeho místo byl jmenován Agranov),71 měl být sou-
zen a spolu s ním celá špička leningradského NKVD. Všichni čekali, že bu-
dou popraveni.
Stalin přijel osobně do Leningradu Nikolajeva vyslechnout. Říkalo se, že
v Leningradu byla odhalena bělogvardějská vzpoura. „Vzpoura“ byla odhale-
na i u nás v Kyjevě. Šlo o skupinu ukrajinské inteligence, o tzv. „neoklasiky“,
spisovatele a kulturní činitele, byl mezi nimi básník Vlizko, pamatuju si ho
proto, že jsem slyšela, že je hluchý. Prý to byli nacionalisté a chystali teroris-
tické útoky na zástupce sovětské moci.72
Ihned po Kirovově vraždě bylo přijato usnesení ústředního výboru – urych-
lit soudy, nepřijímat žádné žádosti o milost a okamžitě popravovat. Všude se
vyzývalo ke zvýšení bdělosti.
Serjoža zůstával v práci od rána do pozdní noci.
Možná že v souvislosti s kyjevským případem pátrali po spolupachatelích,
ale to je jen moje domněnka. Jestli se toho opravdu účastnil, to nevím.
Soud s Medveděm a Zaporožcem proběhl v polovině zimy. Jak už jsem ří-
kala, všichni jsme čekali, že budou popraveni. Ale Medvedě odsoudili jen na
tři roky a ostatní na dva. Bylo to zvláštní.
Nedávno, už po rehabilitacích, jsem byla u Šaninové (její manžel byl myslím
Jagodův zástupce)73 a ta mi vyprávěla, že Šanin poslal Zaporožcovi do lágru
rádio a desky ke kufříkovému gramofonu, a Bulanov74 (další Jagodův zástup-
ce) je nechal poslat do lágru ve zvláštních pohodlných vagonech a postaral
se o jejich rodiny. Zaporožec se stal na Kolymě nějakým vysokým velitelem.
Ze Solovek75 tam pak přijel i Medveď a taky se z něj stal velitel.

71 Jakov Saulovič Agranov (1893–1938) byl od července 1934 prvním náměstkem lidového komisa-
ře vnitřních věcí SSSR. V roce 1938 byl zastřelen.

72 Olexa Fjodorovič Vlizko (1908–1934) byl ukrajinský básník a prozaik. V prosinci 1934 byl v sou-
vislosti s vraždou Sergeje Kirova zatčen a zastřelen za účast ve smyšlené teroristické organizaci.
Spolu s ním byli zatčeni i další představitelé ukrajinské inteligence. Vlizko v dětství těžce onemoc-
něl spálou a ztratil sluch.

73 Alexandr Michajlovič Šanin (1898–1937) byl pracovníkem bezpečnostních orgánů a jedním

z nejbližších Jagodových spolupracovníků. V roce 1937 byl zastřelen.

74 Pavel Petrovič Bulanov (1895–1939) byl v roce 1934 tajemníkem NKVD a tajemníkem Zvláštní
porady NKVD, mimosoudního orgánu s právem vynášet rozsudky. V roce 1939 byl zastřelen.

75 Solovecký tábor zvláštního určení vznikl v roce 1923 na Soloveckých ostrovech v Bílém mo-
ři. Poté se stal součástí bělomořsko-baltského tábora, zajišťujícího výstavbu Bělomorsko-baltského

94
 Ačkoli jsme tyhle podrobnosti tehdy neznali, mírný rozsudek nás všech-
ny překvapil.
Ale potom najednou všichni zmlkli, jako když utne. Naďa Rezniková mi taj-
ně řekla, že jí manžel kategoricky zakázal se o tom byť jen zmínit.
Teď, po XX. sjezdu, už víme, že Kirov byl zabit z vůle „nejmoudřejšího“, že
se Jagoda a Zaporožec řídili jeho tajným rozkazem. Podrobně mi to vyprávěl
jeden spisovatel. Skupina spisovatelů se po sjezdu mohla seznámit se spisem
o Kirovově smrti. Byla to řada tlustých svazků. Všechno to přečíst nestačili,
ale alespoň něco z toho prošli. Velitel Kirovovy osobní stráže Borisov, který
mu byl velmi oddán a velmi těžce nesl jeho smrt, něco tušil. Když ho vezli do
Smolného na výslech ke Stalinovi, tak ho cestou zastřelili a navlékli to tak,
aby to vypadalo jako automobilová nehoda…76 O jednom vyšetřovateli, kte-
rý začal něco rozplétat, prý Stalin řekl: „Co je to za hrozného vyšetřovatele,
copak nevidí, že jde o spiknutí, že Nikolajev byl členem kontrarevoluční or-
ganizace?“ Pak vyšetřovatel zmizel.
O „největším vůdci všech dob a národů“ tam samozřejmě nebylo ani slovo!
Ti bělogvardějci, které v Leningradu chytali a stříleli ve velkém, ani naši ukra-
jinští „nacionalisté“ s tím samozřejmě neměli vůbec nic společného. Právě
v tu dobu, jak už jsem zmiňovala, vysídlili z Leningradské oblasti Zarnické-
ho rodiče. Teď si myslím, že je prostě všechny zastřelili. Stalin jako vždy brzy
zatočil i s katy: nejprve vraždil jejich rukama, pak zavraždil i je. V NKVD ve-
lel Jagoda, zapletl do toho i Zaporožce; Medvedě do toho prý ani nezasvětili.
Teď, po Chruščovově referátu, už to všechno víme, ale tehdy to byla záha-
da. A bylo smrtelně nebezpečné vědět příliš mnoho.
Medveď a Zaporožec byli ve třicátém osmém roce zastřeleni. Přivezli je
do Moskvy. O Medveďovi mi nedávno někdo říkal, že byl okamžitě ocho-
ten podepsat cokoli, co na něj svalovali – atentát, vztahy s levými i pravý-
mi, se zahraničními rozvědkami a různé další kousky. Slyšela jsem, že prý
rovnou řekl:
„Je mi jasné, že se odsud živý nedostanu. Vím, jak to tady chodí. Podepíšu
vám všechno, co chcete, ale za jedné podmínky – každý den dostanu koňak
a novou holku, a až mě povedete na popravu, dáte mi napít víc…“

kanálu. V letech 1937–1939 zde fungovala solovecká věznice zvláštního určení spadající pod NKVD.
Velkou část jejích vězňů tvořili bývalí aktivní členové a vedoucí činitelé komunistické strany, inteli-
gence a další představitelé sovětské elity.

76 Agnessa tlumočí verzi, kterou zformuloval na XX. sjezdu Chruščov, ale neexistují pro ni archivní
důkazy, stejně jako pro druhou verzi, podle níž Stalin vraždu Kirova jen využil k rozpoutání teroru.

95
 A tak se zrodilo „zločinecké spiknutí“. Ale to vám takhle říkám až teď. Opa-
kuji, že tehdy jsme nic z toho nevěděli a všechno nám to připadalo hrozně
záhadné.

9
Vzpomínáte si, jak jsem vám vyprávěla o Frinovském, který nastoupil na mís-
to po Ivanu Alexandroviči? Frinovskij byl pohraničník. Ale k operativní práci
ho nikdy nepustili. Jagoda ho neměl v lásce.
Teď Frinovskij velel pohraničním vojskům celého Svazu. S Mironovem spo-
lu kdysi začínali. Frinovskij nejspíš taky patřil mezi ty, které s sebou do Ros-
tova přivedl Jevdokimov.
Setkávali jsme se v sanatoriích na Kavkaze. Frinovskij byl takový obhroublý
typ. Jeho žena Nina byla velmi vulgární – nehezká ženská s pršáčkem, která
se výrazně a nevkusně líčila. S Mirošou jsme se často bavili na její účet. Vzpo-
mínám si, jak se Mironov jednou dusil smíchy, když mi vyprávěl:
„Seděl jsem naproti ní v restauraci, bylo horko, zpotila se a najednou kou-
kám, jak jí z řas a z obočí stékají černé pramínky, na tvářích se mísí s červe-
nou tvářenkou a po bradě odkapávají do talíře…“
Ale když jsme přijeli na podzim třicátého šestého roku do Soči, řekl mi
Serjoža:
„Jen se podívej na Ninu! Vypadala jako prostitutka, a teď je z ní zajímavá
ženská!“
Uviděla jsem ji a nemohla jsem věřit vlastním očím, jak se změnila! Ukázalo
se, že přijela rovnou z Paříže. Tam si ji „vzali do parády“, našli jí styl, ukázali
jí, jaký nosit účes, vybrali jí kosmetiku i šaty. Vzpomínám si, že měla světle
modré kostkované šaty, ve vlasech blankytnou stuhu a tak jí to slušelo, že by
ji člověk snad ani nepoznal. Věděla o tom a chovala se nafoukaně.
Pak náhle odvolali Jagodu (začal jeho pád) a lidovým komisařem vnitra se
stal Ježov. Jakmile se k nám ta zpráva donesla, Nina úplně rozkvetla. Neskrý-
vala své naděje a říkala mi:
„To je dobře, Ježov je náš dobrý přítel.“ Byli spolu někde na rekreaci a spřá-
telili se.
Po nějaké době jsem se opravdu v novinách dočetla, že náměstkem lidové-
ho komisaře vnitra byl jmenován Frinovskij.

96
 Neumíte si představit, co se v sanatoriu začalo dít! Všichni patolízalové se
vrhli na Ninu a začali si ji předcházet.
Odjela hned druhý den. Vzpomínám si, že jsme ji doprovázeli k automobi-
lu. Měla na sobě černý klobouček, elegantní upnutý černý kostýmek a svět-
lé rukavičky, se všemi se loučila, nás s Mirošou si vzala stranou, objala mě,
významně se mi podívala do očí…
Když stoupal Frinovskij, mohli i pohraničníci, jeho soudruzi z minulých let,
doufat v povýšení.
Očekávání se naplnila. Serjoža dostal rozkaz, aby co nejrychleji předal
všechny záležitosti v Dněpropetrovsku a jel do Novosibirsku jako náčelník
NKVD celé západní Sibiře.

10
Na Sibiř jsme jeli přes Moskvu. Dostali jsme pozvání do paláce, do Kremlu.
Stalin nám vyvoleným předčítal novou ústavu.77 Četl potichu. Spolu s ostat-
ními manželkami jsem měla vstupenku pro hosty na balkon a neslyšela jsem
z toho ani polovinu. Dole v přízemí seděli novináři a naši manželé.
Stalina jsem viděla zblízka několikrát v životě. Vůbec nebyl takový jako na
portrétech. Byl nižší postavy, na tváři měl dolíčky po neštovicích a silný gru-
zínský přízvuk. Mluvil potichu a pomalu, aby to znělo důležitě. I když říkal
ty největší banality, působilo to impozantně.
Na balkoně bylo hrozné dusno. Na takových setkáních jsme přece musely
vypadat jako „modré punčochy“,78 člověk si nemohl vzít ani lehké šaty. Jen
strohý kostýmek, leda tak s bílým límečkem, a v tom bylo hrozné horko! Ne-
vydržela jsem to a rozhodla jsem se, že ať se děje, co se děje, zajdu si do bu-
fetu, abych se alespoň trochu nadechla čerstvého vzduchu!
Hned ve dveřích mě zadrželi dva muži, zavedli mě do foyer, požádali mě, ať
jim ukážu vstupenku a doklady – fotografii dlouho srovnávali s originálem.
Kdybych bývala potřebovala na toaletu, asi bych to nevydržela…

77 Na přelomu listopadu a prosince 1936 se v Moskvě konal VIII. mimořádný sjezd sovětů. Referát
o návrhu nové ústavy, která měla nahradit ústavu z roku 1924, přednesl Stalin ve Velkém kremel-
ském paláci. Pozváni byli jen vysocí státní a straničtí představitelé.

78 Výraz vznikl původně v angličtině v 18. století v době osvícenství. Jde o mírně hanlivé označení
ženy, která má převážně intelektuální zájmy a dává přednost strohému oblečení. Pozn. red.

97
 Koupila jsem si mandarinky a vracela se zpátky, ale zase mi zahradili ces-
tu a zase chtěli vidět můj pas. A zase začali srovnávat tvář s fotografií. Když
jsem šla do sálu, jeden z nich mi šel v patách. Co si mysleli? Že jsem si v bu-
fetu koupila bombu a hodím ji na „nejvyššího“?
Posadila jsem se. Sousedky mě prosily, ať jim dám mandarinku, že je o pře-
stávce koupí a vrátí mi je. Skoro všechny jsem rozdala a zase jsem se snažila
poslouchat, abych alespoň něco pochopila. Tvářila jsem se vážně a důležitě,
přitom však nebylo skoro nic slyšet.
Když konečně domluvil, ozval se aplaus a ovace. Trvaly dlouho, a když ko-
nečně utichly, řekla jsem své známé, která se ocitla vedle mě, abych alespoň
něco řekla:
„Jaká skvělá ústava.“
Ale ona na mě povýšeně a pohrdavě pohlédla:
„My s našimi slepičími mozky nemáme o takových věcech co mluvit!“
Pochopitelně tím myslela, že já o tom nemám co mluvit, ale ona nejspíš
může. A tak opovržlivě mě zpražila – co ty asi můžeš vědět o tak důležitých
věcech!
Brzy ji zatkli, zničili a zadupali. Ale teď, po tolika letech, ji rehabilitovali. Má-
me společnou známou a té jsem jednou řekla: „Až s ní budete mluvit, připomeň-
te jí ‚Velkou ústavu‘, že my s našimi slepičími mozky o ní nemáme co mluvit.“
Pak jsem se dozvěděla, že se nerozzlobila, ale rozplakala se… Však já jí to
přece nemám za zlé.

11
Do Novosibirsku jsem vzala všechny. Mariju Nikolajevnu, bez ní by to samo-
zřejmě nešlo, výborně vařila a já tehdy nic uvařit neuměla. Já jsem se vlastně
o domácnost nikdy nestarala, vedla jsem „společenský“ život. Všechno nám
přinášeli hotové, člověk na to ani nemusel myslet, všechno to zařizovali a dě-
lali naši „lokajové“.
Vzala jsem samozřejmě i naše – mámu, Lenu s Borjou, Agulju.
Agulja – jmenovala se po mně Agnessa – byla dcera mého mladšího bratra
Pavla, Puchy, jak jsme mu říkávali. Pucha se oženil s velmi mladou dívkou,
narodily se jim dvě dcery – starší Táňa a mladší Agnessa. Pavlova žena byla
běhna, brzy od něho odešla a děti mu hodila na krk.

98
 Miroša hodně toužil po dětech. Stala se z toho taková jeho utkvělá předsta-
va. S Gustou děti neměli (tehdy za občanské války je asi ani nechtěli, vždyť
Gusta taky harcovala na koni s buďonnovskou jízdou) a neměl je ani se mnou.
Kdo z nás za to mohl, to nevím.
A teď tu byla dvě opuštěná děvčátka, o která v podstatě nikdo nestál – Pu-
cha se chtěl znovu oženit… Tak jsme si vzali Agulju. Vzali bychom si i Táňu,
ale ta už všemu rozuměla a dobře se vyznala v rodinných vazbách. Přivezli
jsme Táňu do Dněpropetrovsku. Agulje byly tehdy tři roky. Táňa jí hned řek-
la, že nejsme její příbuzní a Agulja k nám přiběhla s pláčem… Tak jsme se
museli Táněčky vzdát, ale Agulja u nás vyrůstala jako naše vlastní a ani na
chvilku nezapochybovala, že jsme její vlastní rodiče. Vyrostlo z ní rozmazle-
né dítě, jedináček, byla drzá, energická, rozpustilá. Miroša říkával: „Celá ty.“
V Mirošově rodině dokonce vznikla legenda, že jsme se Serjožou tak dlou-
ho jeden druhému vyčítali, čí je to vina, že nemáme děti, až jsem se mu roz-
hodla dokázat, že ne moje, oznámila jsem mu, že jsem těhotná, někam jsem
odjela a vrátila jsem se s Aguljou.
Alter (Michail Davydovič) si nadšeně mnul ruce. „Převezla čekistu!“ říká-
val o mně nadšeně.
Ale nic z toho samozřejmě nebyla pravda. Miroša věděl, že Agulja je moje
neteř, ale přilnul k ní stejně jako k vlastní dceři a Agulja ho taky zbožňovala.
V Novosibirsku jsme dostali vilu po bývalém generálním gubernátorovi.
V bráně stál milicionář a hlídal nás.
Byla tam velká zahrada, kde stálo pódium, na němž pro nás vystupovali
místní herci, a ještě tam byl samostatný domek s kulečníkem. Přímo v bu-
dově pro nás zřídili promítací sál. Já jako první dáma města jsem vybírala ze
seznamu, na jaký film se zrovna dnes chci podívat.
Měla jsem vlastní „dvůr“, na němž mě jako „dvorní dámy“ obklopovaly man-
želky velitelů. Já rozhodovala o tom, koho pozvu a koho ne, a ony soupeřily
o mou přízeň. Filmy jsem vybírala sama, jen jsem se s nimi radila.
Sedávali jsme v promítacím sále, dívali jsme se na film, „lokajové“ nám no-
sili ovoce nebo zákusky… Ano, ano, máte samozřejmě pravdu, že to slovo ne-
používám správně. Přesněji bych samozřejmě měla říct „sluhové“, ale já jim
říkala „lokajové“, protože se nám tak moc snažili zavděčit a předstihnout kaž-
dé naše přání. Pořád se kolem nás motali. Teď se jim říká „personál“ (nikoli
„služebnictvo“, služebnictvo mívala „bývalá“ elita)…
… Víte, jaké nám nosili zákusky? Uvnitř byla zmrzlina s hořícím alkoholem,
ale daly se jíst, aniž by se člověk popálil. Představte si, jak se v přítmí sálu

99
mihotají modré plamínky zákusků. Já jsem je po pravdě moc nejedla, hlídala
jsem si figuru, nejčastěji jsem jedla jenom pomeranče.
Mé dvorní dámy proti mně nesměly ani pípnout, byly to taky lokajové; jen
s Mirošou jsme se občas dohadovali, na jaký film bychom se měli dívat. Po-
řád chtěl „Cikánský tábor“ s Ljaljou Čjornou.79 V tom filmu probíhal souboj
s karabáči, ve kterém se dva Cikáni vzájemně zabijí. Miroša chtěl pokaždé vi-
dět „Tábor“, dokud jsem se nerozzlobila: Už ses na ten svůj „Tábor“ vynadíval
dost, nech si vystříhat záběry s Ljaljou a kochej se tím o samotě.
Pochopitelně jsem žárlila.

12
Krátce po příjezdu jsme byli pozváni k Ejchemu. Ejche byl tajemník Západo-
sibiřského krajského výboru.80
Jen si představte. Zima. Sibiř. Čtyřicetistupňový mráz, kolem samý les – smr-
ky, borovice, modříny. Úplný zapadákov, tajga, a najednou, uprostřed té zimy
a sněhu stojí v hloubi paseky plot a za ním palác zářící odshora dolů světly!
Vystoupali jsme po schodech, uvítal nás portýr, uctivě se nám ukláněl, ote-
vřel před námi dveře a my jsme z mrazu vešli rovnou do jižního teplíčka. Vrh-
li se na nás „lokajové“, tedy promiňte, „obsluha“, pomohli nám se svlékáním,
bylo tam teplo jako v létě. Vešli jsme do obrovské vstupní haly zalité světlem.
Přímo před námi bylo schodiště pokryté měkkým kobercem, na každém scho-
du stály zleva i zprava květináče s živými kvetoucími liliemi. Takový přepych
jsem ještě nikdy neviděla! Ani u nás v gubernátorské vile.
Vešli jsme do sálu. Stěny byly potažené červenohnědým hedvábím, a ty zá-
věsy a prostírání… to se nedá ani vypovědět!
Uvítal nás samotný Ejche, byl to vysoký, vyzáblý muž s přísným výrazem,
říkalo se o něm, že je to charakterní a vzdělaný člověk, ale s velkopanský-
mi choutkami.

79 Jedná se o film Poslední tábor z roku 1935 režiséra Jevgenije Šnejdera. Hlavní roli sehrála popu-
lární herečka cikánského původu Ljalja Čjornaja (1909–1982).

80 Robert Indrikovič Ejche (1890–1940) byl od roku 1925 předsedou Sibiřského krajského výkon-
ného výboru, poté od roku 1929 prvním tajemníkem Sibiřského, resp. Západosibiřského krajského
výboru. V letech 1937–1938 lidový komisař zemědělství. Zastřelen v roce 1940.

100
 Serjožovi podal ruku, na mě jen tak zběžně pohlédl – byla jsem pěkně a ele-
gantně oblečená – a jaksi lhostejně mě pozdravil. Okamžitě jsem pocítila, že
mnou opovrhuje, dodnes se na to pamatuju. V sále bylo prostřeno jako v car-
ském paláci. Bylo tam několik žen, samé „modré punčochy“, oblečené do tma-
vých barev, nenalíčené. Ejche nám je představil, i svou ženu Jelenu Jevsejev-
nu81 ve strohém, velmi dobře ušitém anglickém kostýmku (už jsem věděla, že
je to velmi vzdělaná dáma, vystudovala dvě fakulty). Já měla na sobě světlé
šaty šeříkové barvy se zlatavým odleskem, odhalenou šíji a ramena (vždyc-
ky jsem tvrdila, že žena nemá své tělo schovávat, ale v rámci slušných mezí
ho odhalovat – je to přece krásné!), vysoké podpatky, byla jsem přiměřeně
nalíčená. Můj bože, jaké srovnání! V jejich očích jsem byla samozřejmě jen
vymóděná panička, nicka… V tu chvíli jsem pochopila, proč se na mě Ejche
díval s takovým opovržením.
U stolu se však snažil být milý, podal mi menu jako první, zeptal se, co si
dám, ale já nevěděla, co si z toho všeho vybrat. Tak jsem se přiznala, že ne-
vím… A on mi řekl shovívavě jako dítěti, kterému to chcete zjednodušit, do-
konce celkem mile:
„Ale já vím. Objednejte si telecí frikasé.“
Tak jsem si to objednala. Ukázalo se, že jsou to průsvitné kousky telecích
chrupavek slisované do velkých placek, obalené ve vajíčku a ve strouhance
a osmažené.
„Tak co, chutná?“
„Ohromně!“
U hostiny se mluvilo o všem možném. Všichni se nás ptali, jak se nám líbí
na Sibiři a co říkáme na místní zimu. Že prý je tu velmi sucho, tak se mrazy
dají lépe snést – takové ty věci, co se o Sibiři vždycky říkají.
Potom muži odešli do sousední místnosti hrát biliár. Mironov podsaditý,
mohutný, široký; Ejche vysoký, suchý, hubený.
Nejraději bych taky šla hrát biliár, ale viděla jsem, že by se to nehodilo,
žádná z žen nešla, všechny seděly v kroužku, samé „modré punčochy“ a mezi
nimi jediná já jako pestrý kanárek. Povídaly si a sem tam po mně koutkem
oka vrhaly takové vražedné pohledy! Všechny byly určitě vzdělané, možná
vystudovaly dvě fakulty jako Jelena Jevsejevna, pracovaly ve straně, velké
partajnice.

81 Ejcheho manželka se ve skutečnosti jmenovala Jevgenije Jevsejevna. Jevgenije Jevsejevna Ejche-

-Rubcovová (1898–1938) byla v roce 1938 zatčena spolu se svým manželem a zastřelena.

101
 Mlčela jsem, do jejich rozhovoru jsem se pochopitelně neměla jak zapojit,
ale zaposlouchala jsem se. A víte, ukázalo se, že se jejich řeči od těch našich
moc neliší. U nás se pořád řešilo, co kdo nosí, co zahraničního kdo sehnal, co
si kdo nechal ušít, a tady – tu a tu jmenovali tam a tam, tu zas někde povýšili,
jinou kvůli něčemu sesadili, tamtoho odvolali a na jeho místo nejspíš dosadí
tamtu. Celý ten kaleidoskop jmen a příjmení si nepamatuju, ale vzpomínám
si, že to znělo jako nějaká hazardní hra – ten vyhrál, ten prohrál, toho sesadí,
ten není na správném místě, ta zas na svoji funkci nemá.
Nakonec nám díky bohu přinesli seznam filmů. Jelena Jevsejevna vybrala
a šly jsme do jejich promítacího sálu.
Když jsme se vrátili domů, Serjoža se zeptal:
„Tak co?“ Pochopil, že jsem se tam necítila dobře.
„Co asi!“ říkám. „Ti mě ani nepovažují za člověka.“
A on mě začal poučovat:
„Já jsem ti přece vždycky říkal, aby ses oblékala trochu střídměji.“
Ale sám ty „modré punčochy“ nemohl vystát.
„Miluju tě proto, že jsi žena,“ říkával.
„A co bych měla být jiného?“
„Nemám rád ženské v čepici, bagančatech a ještě s cigaretou v puse – fuj!
Ty se hezky učešeš, a mně se to líbí, vezmeš si něco nového na sebe, a mně
se to líbí.“

13
Mironov si přebíral práci, chodil domů pozdě, byl hrozně unavený a zača-
la jsem si všímat, že se nervuje. Dřív, když měl v práci starosti, tak je uměl
skrývat, ale teď v něm něco hlodalo. Ta skulinka, v níž se mi občas podařilo
zahlédnout jeho druhý život, se začala rozšiřovat a sem tam ke mně něco
proklouzlo…
Když jsme přijeli do Novosibirsku, Mironovovým zástupcem tam už byl Us-
penskij.82 Mironovovi se vůbec nezamlouval. Říkával o něm, že to není člověk,

82 Alexandr Ivanovič Uspenskij (1902–1940) byl v letech 1936–1937 zástupcem velitele NKVD Zá-
padosibiřského kraje. V listopadu 1938 se stal lidovým komisařem vnitra Ukrajinské SSR. V roce
1939 byl zatčen a poté zastřelen.

102
ale sliz. Neměl tím na mysli, že by snad byl nějak obtloustlý, to nebyl ani tro-
chu, myslel jeho bezzásadovost, kariérismus a další podobné vlastnosti. Jeho
práce Mirošu rozčilovala a pobuřovala.
Krátce před naším příjezdem se v Novosibirsku odehrál „kemerovský pro-
ces“ se záškodníky na Kuzbasu.83 Uspenskij se chvástal tím, jak ho dokázal
„zorganizovat“, že prý odhalili i podzemní tiskárnu, inženýři že se přiznali…
Miroša, jak už jsem říkala, normálně spal spánkem spravedlivých. Jen co
se dotknul polštáře, už chrápal. Řeknu vám, jen tak na okraj, že s ním nikdo
kromě mě nedokázal spát v jedné místnosti. Já jsem si na to zvykla, klidně
jsem spala, i když chrápal, ani jsem si toho nevšimla. Dokonce se mi při je-
ho chrápání spalo líp.
Normálně spal jako zabitý, ale teď si lehl a nechrápal. Ani já jsem v tom ne-
zvyklém tichu nemohla usnout. Ale žerty stranou, to nebylo jen tak. Pocho-
pila jsem, že se muselo něco stát. Šeptem jsem se zeptala:
„Serjožo, co se stalo?“
Z ničeho nic mi to začal vyprávět, což byl při jeho zdrženlivosti skoro zázrak.
Když sem Mironova poslali, jeden inženýr odsouzený v „kemerovském pro-
cesu“ za záškodnictví se pořád dožadoval, aby se s ním mohl setkat. A ten
inženýr – dostal nejvyšší trest – Mironovovi mezi čtyřma očima řekl přesvěd-
čivým tónem:
„Nevím, co mě čeká, ale chtěl bych vám říct, že jsem se ničím neprovinil.
Opakovaně jsme psali o bezpečnosti práce, ale všechny naše žádosti zůsta-
ly bez povšimnutí, jenže když pak došlo k těm výbuchům, odsoudili nás za
záškodnictví.“
A ještě mu vyprávěl, v jakých podmínkách tam dělníci žijí a pracují a jak
jim oni, inženýři, nemohli vůbec nijak pomoct.
Jeho hlas a slova uvízly Mironovovi v hlavě, takže až do rána nemohl us-
nout. Tehdy mi o Uspenském řekl, že to není člověk, ale sliz.
„To o něm nemůžeš napsat hlášení, aby ho odvolali a přesunuli někam ji-
nam?“ zeptala jsem se.
„Jak bych mohl, vždyť je to nějaký Ježovův příbuzný.“

83 Dne 23. září 1936 vybuchl na jedné šachtě Kemerovského dolu v Kuzněcké pánvi (Kuzbasu) plyn
a při výbuchu zemřelo devět horníků. Neštěstí bylo označeno za diverzní záškodnickou činnost troc-
kistů a jeho vyšetřováním byli pověřeni tehdejší velitel NKVD Západosibiřského kraje V. M. Kurskij
a jeho zástupce A. I. Uspenskij.

103
 O něco později mi vyprávěl o našem dobrém známém z Alma-Aty Šatovo-
vi, staviteli Turksibu.84 Jednou přivezli nějaké vězně a Mironovovi hlásili, že
jeden z nich žádá o setkání s ním. Mironov rozkázal, aby ho přivedli. Šatov
nedal nijak najevo, že se znají. O čem mluvili, to mi Serjoža neřekl, ale hodně
se pak trápil, nespal, kouřil, přemýšlel a na mé vyptávání nereagoval.
Často se teď sama sebe ptám, jestli byl Miroša kat. Samozřejmě bych si rá-
da myslela, že nebyl. To, co jsem vám teď řekla, hovoří v jeho prospěch. Ješ-
tě si vzpomínám na další fakta. O těch budu mluvit později, teď vám prostě
řeknu, co si o tom myslím.
Bojoval v Rudé armádě a válčil s bandity na Kavkaze za sovětskou vládu,
byla to jeho vláda, otevřela mu cestu a dala mu všechno. Byl jí oddán až do
konce, byl ctižádostivý a horlivě dělal kariéru. Když pak začaly ty hrozné
procesy a vyhlazovací vlny šly jedna za druhou, už nemohl z rozjetého vlaku
vystoupit, musel ho řídit dál a dělat, co se mu řeklo. Ale už viděl, už prozřel,
už chápal… To si myslím a to si chci myslet.
Stejně jako Ejche. Toho jsem tehdy neměla ráda. Vy jste mi teprve nedávno
říkala, že na jaře třicátého sedmého roku, když bylo, jak se to jen jmenova-
lo, únorovo-březnové plénum, říkám to správně, že? Tehdy že se Ejche nebál
vystoupit proti represím, a že když ho zatkli, tak mu dávali za vinu, že na zá-
padní Sibiři nebyli v dostatečné míře odhaleni nepřátelé lidu a záškodníci.85
To jsem do té doby nevěděla.
Tak to se přece týká i Serjoži! Oni tam tomu přece tehdy veleli! Přesně tak!
Hned vám dám jeden příklad, teď už tomu všemu rozumím! Stalo se to ještě
předtím, než přivezli Šatova.
Jednoho dne se mi po Serjožovi hrozně zastesklo a rozhodla jsem se, že za
ním zajdu do práce. V předpokoji tam byla spousta lidí – samí vysoce posta-
vení velitelé s lejstry, nikoho jsem neznala, nejspíš odněkud přijeli. Já jsem
prošla se zvednutým nosem kolem nich do pracovny. Miroša seděl u psacího
stolu – široký, mohutný, vážný – a soustředěně četl nějaký dokument. Na čele
mezi obočím se mu udělala vráska. Když mě uviděl, rozmrzele řekl:
„Vidíš, že mám práci, Ago. Počkej chvíli.“

84 Vladimir Sergejevič Šatov (1887–1937/1943) od roku 1927 vedl výstavbu turkestánsko-sibiřské

železnice spojující Střední Asii a Sibiř. V roce 1937 byl zatčen, podle jedné verze byl vzápětí zastře-
len, podle jiné byl odsouzen k dlouhému trestu odnětí svobody a zemřel v roce 1943.

85 Jedná se o jeden z mnoha mýtů, že v rámci politbyra existovala nějaká liberální opozice pro-
ti stalinskému teroru, což nikdy nebylo podloženo žádnými archivními prameny. Plenární zasedání
ústředního výboru komunistické strany SSSR se konalo ve dnech 23. 2. – 5. 3. 1937.

104
 Šla jsem do vedlejší místnosti, kde bylo všechno slyšet, ale on na mě zavolal:
„Ne, tam ne, běž k tajemníkovi.“
„Ale já chci být tady,“ odpověděla jsem rozmarně.
Proč mě posílá pryč? říkám si. Čeká snad nějakou ženskou?
Serjoža stiskl zvonek, zavolal tajemníka a ten mě zdvořile požádal, abych
šla k němu. Ale já jsem si postavila hlavu: Ne, nepůjdu!
Vtom Mironov rozčileně vyskočil a odešel spolu s tajemníkem do jeho pra-
covny. A já, jako by mnou projel proud, jsem proběhla kolem všech těch ve-
litelů s lejstry a chtěla jsem vyběhnout ven kolem strážných. Ti na mě – Pro-
pustku! Propustku! Ale já jsem se kolem nich prosmýkla a utekla pryč.
Dobrá, říkám si. Jen počkej, Serjoženko!
Domů jsem nešla. Do noci jsem seděla v parku a říkala jsem si, že teď při-
jde domů, zeptá se, kde je Aga, a oni mu řeknou – nevíme, ráno odešla a ještě
se nevrátila. Jen ať se trochu bojí…
Nakonec, když už jsem promrzla na kost, jsem se okolo půlnoci vrátila.
Serjoža ležel, ale nespal. Lehla jsem si zády k němu a neřekla jsem ani slovo,
a on se ke mně smířlivě lísá, jako by se nic nestalo:
„Podívejme, jak jsi dokázala proklouznout kolem všech strážných bez pro-
pustky!“
Ale já se pořád zlobím a mlčím. Už dál nenaléhal, jen trpce řekl:
„Agnesko, Agnesko!“ Vyskočil, vzal si Luminal a polknul ho. To znamená,
že nemohl usnout. Určitě kvůli mně, pomyslela jsem si. Přece jen mě miluje.
Ale tím to nebylo.
Druhý den večer mi to před promítáním vyzradily mé „dvorní dámy“. Tak
přísně střežené tajemství, taková velká tajnost a člověk se ani nenaděje, a je
to venku. Tak to u nás holt bývá… Pak jsem pochopila, proč byl Serjoža tak
rozrušený. Ukázalo se, že měl tajnou poradu, na kterou byli pozváni všichni
velitelé kraje. Přišel tajný rozkaz k zatčení Rudě,86 toho Rudě, o kterém psa-
la Jevgenija Ginzburgová, vzpomínáte si? Miroša s ním pracoval na Kavkaze,
pak byl Ruď náčelníkem severokavkazského NKVD, potom působil v Kazani.
Měl být zatčen za to, že nepochytal dost nepřátel lidu, trockistů a tak dále,
že se u něho málo zatýkalo. Aha, ty máš málo zatčených, takže dost nebo-
juješ? Takže je chráníš a schováváš? Ten rozkaz četli všem náčelníkům pro
ponaučení. Na pokyn NKVD.

86 Petr Gavrilovič Ruď (1896–1937) byl v letech 1936–1937 náčelníkem NKVD Tatarské autonomní
SSR a v roce 1937 jejím lidovým komisařem vnitra. V červnu 1937 byl zatčen a zastřelen.

105
 Všem začalo být jasné, že kdo se chce zachránit (to už nešlo jen o povýše-
ní!), musí se snažit. Jinak bude zle.87
Následujícího dne se to všechno potvrdilo. Miroša přišel domů na oběd se
svým podřízeným, s nímž se přátelil. Sedli si ke stolu. Serjoža mu říká:
„Jen aby to s námi nedopadlo jako s Ruděm… Neplníme normu, Ivane Jefi-
moviči. Pořád nám dávají hrozně vysoká čísla!“88
Předtím zrovna Ejche u Serjoži orodoval za nějaké bývalé trockisty. Us-
penskij je chtěl všechny pozatýkat, ale Miroša rozkázal, aby je nechali být.
S jedním z nich se Miroša dobře znal. Jednou jsme ho někde potkali. Serjo-
ža mu řekl:
„Máš trockistické názory!“
„Těch jsem se dávno zřekl!“
„To máš štěstí!“ pohrozil mu Serjoža prstem, ale nerozesmál se. Jako by to
byl naoko žert, ale ve skutečnosti hrozba.
Říkáte, že straničtí tajemníci měli dovoleno uchránit bývalé trockisty, pokud
byli potřeba v průmyslu. Možná. Možná že za ně Ejche neprosil, jen informo-
val o svém rozhodnutí, to nevím. Vím jen, že je Miroša nezatkl.
Zatkli je až později.

14
Ještě jsme měli se Serjožou jednu rozmíšku. Náhle ho okamžitě povolali do
Moskvy. Vždycky jsem jezdila s ním. Býval rád. Ale tentokrát mi řekl:
„Zůstaň tady. Můj vagon je navíc v opravě. Nebude hotový dřív než zítra.
Poletím letadlem.“ Nasedl do auta a odjel na letištní plochu.
Zašla jsem za náčelníkem nádraží.
„Bude Mironovův vagon zítra hotov?“
„Zítra? Ano, bude.“
„Chtěla bych jet do Moskvy.“
„Mám ho nechat připravit?“

87 V polovině června bylo opravdu zatčeno hned několik velitelů oblastních správ NKVD, takže
se Mironov měl čeho obávat.

88 Možná je řeč o tom, že západosibiřská správa NKVD měla podle Ježovova návrhu zaujmout po-
dle počtu zatčených nepřátel lidu druhé místo v zemi.

106
 Bylo přece potřeba zajistit otop, ložní prádlo a kdovíco ještě. Když se mé
„dvorní dámy“ dozvěděly, že jedu, vrhly se na mě: Vezměte mě s sebou! Mě
taky! Mě taky!
Bylo to pro ně výhodné. Když chtěl člověk jet do Moskvy, musel si opatřit
jízdenku a zaplatit ji, kdežto takhle to bylo zadarmo. Udělají si výlet, proje-
dou se. A v Moskvě se projdou po obchodech. Pochopitelně jsem souhlasila.
Doma mi „sloužící“ přichystali jídlo, na stanici nachystali vagon. Vyjeli
jsme. Byl únor, venku byl ukrutný mráz, ale ve vagoně se hodně topilo, tak-
že tam bylo teplo. O zimě jsme ani nevěděly. Hned první den jsme si sedly
k pokeru a už jsme se od něj nezvedly, z cesty jsme nic neviděly. Vlakvedou-
cí, který náš vagon doprovázel, byl takový mladičký hoch. Dal se s námi do
hry a prohrál všechno do poslední kopějky. Až před Moskvou jsme si uvědo-
mily, jak jsme ho obraly, podívaly jsme se po sobě, porozuměly si, že ho mu-
síme nechat něco vyhrát zpátky, a začaly jsme úmyslně prohrávat. Začal
myslet, že se mu skutečně daří, oči mu svítily a hrozně se před námi na-
paroval!
Najednou jsme přijely do Moskvy a ani jsme si toho nevšimly! Neměly jsme
sbaleno, všechny věci byly roztahané. Ve spěchu jsme začaly balit. Na nástu-
pišti čekal Mironov, dostal zprávu z Novosibirsku. Tvářil se přísně, ani se ne-
usmál. Vrhla jsem se k němu. On se mě potichu zeptal: „Proč jsi přijela?“ Pak
kývl směrem k ostatním ženám: „A proč jsi je sem vozila?“
Já na to ani muk.
V hotelu Moskva jsme měli luxusní apartmá – obývací pokoj a ložnici. Na
stole stála mísa s hroznovým vínem a velkými šťavnatými hruškami. Tajem-
ník Osipov mi řekl:
„Sergej Naumovič žádal, abych vám sehnal čerstvé ovoce. Vynasnažil jsem
se. Jste spokojená?“
Aha, říkám si v duchu, takže jsi mě čekal! Vešla jsem do ložnice. Mironov
mi potichu říká:
„Zemřel Ordžonikidze.89 Ale hlavně to nikomu neříkej. Prý to byla sebevraž-
da. Podle oficiální verze to byl infarkt.“
A zase:
„Teď už chápeš, v jakou chvíli jsi přijela? Navíc s těma ženskýma, a ještě

89 Grigorij Konstantinovič Ordžonikidze (1886–1937) působil od roku 1932 ve funkci lidového ko-
misaře pro těžký průmysl. Osmnáctého února 1937 se zastřelil.

107
k tomu tak rozjařeně. To jste celou cestu mazaly karty? Proč, proboha? Ří-
kal jsem ti přece, ať zůstaneš doma! Proč jsi přijela, prosím tě? Co mám říct,
kdyby se mě někdo ptal?“
Udělala jsem truchlivou, tragickou grimasu.
„Řekneš, že jsem s tebou přijela sdílet smutek po velikém vůdci,“ vzdych-
la jsem.
To Mironov nevydržel a rozchechtal se. Tak vtipně jsem to pronesla.
Víte, po pravdě mi tehdy byl Ordžonikidze „ukradený“, jak se teď říká, teh-
dy se říkalo „šumafuk“. Všichni ti vůdcové mi byli úplně lhostejní, vůbec jsem
se v nich nevyznala.
Mironova jsem rozesmála a rozptýlila, vždycky jsem věděla, jak na to, už
za půl hodiny mi povídá:
„Co já bych si bez tebe počal? Co říkáš, Agulko, ty jedna… uličnice, čtve-
račko. ‚Paprsku světla v temné říši.‘“
To měl z knihy, ale v tu chvíli se to opravdu hodilo.
Já jsem tehdy vůbec ničemu nerozuměla! Mironov si ale podle všeho mys-
lel, že je to tak dobře.
Ničemu jsem nerozuměla. Zatýkalo se jako na běžícím pásu. Zatkli všechny
jagodovce. Zatkli Šanina, Bulanova, Agranova. S Valjou Šaninovou jsem se
dobře znala. Její muž byl Jagodovým náměstkem. Nedávno umřela. Ale viděly
jsme se spolu až po rehabilitacích, a to mi vyprávěla, jak jejího muže zatkli.
Krátce předtím jsem u nich byla na návštěvě. Nebyla to veselá návštěva. Žili
v úzkosti a v očekávání nejhoršího.
Valja byla aktivní, pracovala pro stranu. Když se vrátila z práce domů,
hospodyně jí říká, že manžel spí. Měl žaludeční vředy, tehdy se to léčilo Lu-
minalem. Vešla do ložnice. Lehla si. Vtom se dovnitř nahrnulo plno chlapů
v uniformě NKVD, hned se vrhli k jeho posteli a chytili ho za ruce (báli se,
aby nebyl ozbrojen). Probudil se, pokoušel se zvednout. „Jste zatčen!“ Požá-
dal, aby zavolali hospodyni, poradili se a zavolali ji. Řekl jí, ať mu sbalí nějaké
teplé věci a prádlo. Odvedli ho. Valja se oblékla, vešla do vedlejšího pokoje,
a tam byl Frinovskij – sám se zatýkání neúčastnil, jen přivedl svoje lidi. Po-
líbil jí ruku: „Jakpak se máte?“ Myslíte, že se jí posmíval? Kdepak, vůbec ne,
jen se snažil být „galantní“.
Pak ji poslali na pracovní cestu do Astrachaně. Sbalila si do kufříku všechny
potřebné věci. Předtucha ji nezklamala: za necelé dva týdny ji v Astrachani
zatkli. Když pro ni přišli, ustoupila k oknu, hned se na ni vrhli a ona jim říká:
„Nebojte se, neskočím!“

108
 Říkalo se, že z okna vyskočil Čertok90 a ještě kdosi, jiní se stihli zastřelit…
Později jsem se dozvěděla, že v tom roce zlikvidovali přes tři tisíce jagodovců.
O trockistech a všech těch dalších pravých levých nemluvě.
Po rehabilitaci Valje přiznali za zásluhy důchod 120 rublů. Šanin rehabi-
litován nebyl.
Když jsme se vrátili z Moskvy, přijela k nám do Novosibirsku nějaká komise
v čele se Serjožovým jmenovcem Mironovem.91 Tenhle Mironov byl velitelem
ekonomické sekce NKVD, řídil různé inženýrské záležitosti. Byl Jagodovým
pomocníkem, ve své době vyslýchal Kameněva.92 Stalin byl nespokojen, že
se mu Kameněv nepřiznal… Vlastně vystoupal dost vysoko, tenhle Mironov.
Akorát teď ho u Ježova považovali za jagodovce.
Přijel k nám s celou suitou. Samí milí důstojníci, co líbali dámám ruce a vý-
borně tancovali. Serjoža pro ně uspořádal recepci. Byla zima, ale měli jsme
čerstvou zeleninu ze speciálních novosibirských skleníků. Všichni se na ni
vrhli… i na ovoce, samozřejmě…
Našeho hosta Mironova jsme usadili v čele. Jakmile uviděl naši Agulju, tehdy
jí byly čtyři roky, nemohl se od ní odtrhnout. Posadil si ji na klín, hladil ji po hla-
vičce a ona se k němu tulila… Přišlo mi to takové zvláštní – nevěnoval se dámám,
nedržel se mužů, aby s nimi popil a pohovořil, ale projevoval něžnost děcku…
Pak jsem Serjožovi řekla:
„Mironov byl nějaký smutný…“
Celý se naježil a vyštěkl:
„Co si to vymýšlíš? Proč by měl být smutný? Vždyť jsme ho tak uctivě přijali.“
Za týden byl náš host Mironov a celá jeho suita zatčeni. Záměrně je posla-
li pryč z Moskvy, aby je mohli zatknout v tajnosti. To se tak tehdy dělávalo.
Teď si říkám, jestli Serjoža neměl za úkol je pozatýkat. Uvítat je, pozvat je
do rodiny a pak bác – rozkaz, aby je zatknul a potají dopravil do Moskvy. Že
by to provedli Serjožovýma rukama?
To opravdu nevím…

90 Leonid Isaakovič Čertok (1902–1937) byl pracovníkem NKVD. Při svém zatčení v roce 1937 spá-
chal sebevraždu skokem z okna.

91 Lev Grigorjevič Mironov (1895–1938) byl od roku 1936 velitelem hlavní správy NKVD, pověřené
bojem s protistátními zločiny. Mironov byl vyslán odhalit špiony a škůdce na sibiřské a dálněvýchodní
železnici. Po návratu do Moskvy se účastnil výslechu Jagody. Poté byl zatčen a v roce 1938 zastřelen.

92 Lev Borisovič Kameněv (1883–1936) byl blízkým spolupracovníkem Lenina. V roce 1936 byl ob-
viněn z vytvoření trockisticko-zinověvského teroristického centra a zastřelen.

109
15
Zima… Sibiřská zima se mi líbila, obzvlášť v předjaří, když přibývalo slunce.
Moje máma přece byla ze Sibiře, já jsem sice vyrostla na jihu, ale suchý mráz,
když pod nohama křupe sníh, to byla paráda! To dokáže zvednout náladu!
Ráda jsem lyžovala. Byla tam lesní bouda, kde mi dali lyže a boty, sám ve-
doucí je pro mě vybíral, aby mi padly. Vozili mě tam autem. Běžkovat jsem se
naučila rychle, skoro od začátku jsem zdolávala velké vzdálenosti. Nádhera!
Sníh jiskřil, křupal, husté smrkové větve se pod tíhou sněhu skláněly k zemi,
mezi nimi se rýsovala běžkařská stopa.
Instruktor si všiml, že jezdím hodně daleko, a řekl mi:
„Vidím, že vás lyžování baví, ale rád bych vás varoval – sníh v předjaří ta-
je odspodu, takže se člověk může propadnout do takové jeskyně. Už se nám
v lesní rokli pár lidí takhle propadlo, dlouho jsme je nemohli najít a oni tam
zahynuli.“
Já jsem ho ale neposlechla, a tak začal jezdit se mnou… Zpětně tomu rozu-
mím, všichni se hrozně báli, aby se mi něco nestalo, protože se báli Miroši.
A Serjoža… Serjoža se taky bál.
Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, jak je uvnitř celý napjatý děsivým oče-
káváním. Až jednou… Měl v práci velký kulečníkový stůl. Někdy, když jsem za
ním přišla a zrovna měl volnou chvíli, jsme si dali jednu dvě partičky. Jednou
jsme taky takhle hráli. Serjoža byl na řadě. Vtom se zastavil s tágem v ruce
a zbledl… Podívala jsem se, kam se dívá. Z velkého okna místnosti s kulečníkem
bylo vidět, jak do dvora rázně vešli tři vojáci v čepicích s rudým lemováním.
„Co je s tebou, Mirošo?“ A vtom mi to došlo. „Vždyť se jen střídá stráž.“
Velitel skutečně přivedl dva vojáky na střídání ve strážnici u brány.
Už jsem vám vyprávěla, jak pro nás Ejche uspořádal recepci v tom svém pa-
láci v lesích. Poté jsme se s ním často setkávali. Měli ještě jedno menší letní
sídlo, taky luxusně zařízené, jen o něco příjemnější a útulnější.
Jednou jsme tam přijeli ve dvou. Byl tam jen Ejche a jeho žena (sluhy ne-
počítám). Byla oblečená po domácku, v zářivě růžovém pyžamu (taky jsem
doma chodila v pyžamu, jen světle modrém). Byl to velmi příjemně strávený
čas. Oni dva a my dva. Byl to velmi svorný pár, stejně jako já s Mironovem.
Už to nebylo jako poprvé, ale úplně jiné, takové přátelské, prosté, domácké.
Je pravda, že Ejche se ke mně choval pořád stejně, nejspíš si stále myslel: Ta
se zajímá jen o hadry, to je něco úplně jiného než moje žena, která vystudova-
la dvě fakulty a teď dělá důležitou stranickou práci! Byl na Jelenu Jevsejevnu

110
velmi hrdý. Tehdy mi připadal takový velkopanský a namyšlený. Dnes bych
ho možná hodnotila jinak. Podle vás se o něm říká, že to byl velmi čestný,
zásadový člověk, který se dokonce nebál ozvat proti represím, čímž na sebe
upoutal pozornost „nejmoudřejšího“ a postavil se mu do rány. Jenže nic z to-
ho jsem tehdy nevěděla a zdálo se mi, že mnou opovrhuje.
Dali nám pokoj v prvním patře, přepychově zařízený, byť po pravdě trochu
chladný, ale byly tam medvědí kožešiny, přehodili jsme si je přes přikrývku
a dalo se krásně vyspat – člověku se dobře spí, když je chladno a je teple
přikrytý… Ale nad ránem jsem se probudila, zdálo se mi, že Serjoža nespí.
A skutečně. Když jsem se probudila, bylo ticho. Zaposlouchala jsem se do je-
ho dechu a bylo mi jasné, že nespí.
„Děje se něco?“
Odpověděl mi šeptem:
„Víš, mně se zdá, že mě můj tajemník sleduje…“ řekl mi.
„Osipov? Prosím tě!“
„Nasadili ho na mě…“
„No tak, Serjožo, to je zase jako s tou výměnou stráží…“
Tulím se k němu a snažím se ho rozptýlit, aby přišel na jiné myšlenky…
Přitom i já… I na mě už ta všeobecná psychóza a strach dolehly. Nedávala
jsem to na sobě znát, ale v duchu jsem si říkala: Snad už nejdou i po Serjo-
žovi? Nešlo mi to z hlavy.
Ráno po snídani se naši muži někam vypravili. Přišla za mnou Jelena Jev-
sejevna v růžovém pyžamu, zajímavá, sebevědomá, chovala se ke mně, jako
by byla moje matka. Byla skutečně o něco starší než já a samozřejmě taky
chytřejší. Vždyť já jsem vystudovala jenom gymnázium.
Vešla.
„Copak, moje milá, něco vás trápí?“
Pohlédla jsem k ní a v tu chvíli jsem se rozplakala! Celá se polekala, sedla
si ke mně a podívala se mi do tváře.
„Copak se stalo?“ zeptala se s účastí, aby mě uklidnila a utěšila.
Řekla jsem jí:
„Pohádali jsme se s Mironovem.“
A ona na to udiveně:
„To se vám vůbec nepodobá.“ A pronikavě se na mě zadívala, srdečně, ale
nechápavě. Neumíte si představit, jaká to byla doba. Přiznat něco takového
by znamenalo vyvolat v ní podezření. Každý každého podezíral, stačila ma-
lá záminka.

111
 Vzchopila jsem se, uklidnila a navrhla jsem jí, abychom se šly projet na ly-
žích… Pak už se to všechno nějak samo srovnalo, vždyť já jsem taková vese-
lá, lehkomyslná povaha.
Ach, Jeleno Jevsejevno, Jeleno Jevsejevno, kéž bych se s vámi teď mohla se-
tkat! Všechno bych vám vypověděla! I to, co jsem tehdy tajila! Teď bychom
si rozuměly!

16
Jak jsem tehdy mohla vědět, že i Ejcheovi se báli! A jak! Možná už po tom
plénu, o kterém jste mluvila. Teprve teď, když vzpomínám na tu dobu, chá-
pu, jak moc se báli.
Serjožovi přímou linkou oznámili nové umístění. Kam a proč – to mi neřekl,
ale bylo jasné, že jde o povýšení. Měl pro nás přijet zvláštní vlak.93
Kdybyste viděla, co to udělalo s Ejchem! Najednou jsem viděla úplně jiného
Ejcheho než toho, který nás slavnostně vítal ve svém paláci za městem, nebo
toho po domácku vlídně shovívavého, který nás hostil v intimní atmosféře
lesní chaty… Najednou jsem viděla servilního, podlézavého člověka, při vší
jeho hrdosti! Začal být nekonečně laskavý, ochotný, velmi všímavý, dokonce
i ke mně. Sedl si vedle mě u stolu, dal se se mnou do řeči o politice, o Číně
a Čankajškovi.94 Když jsem se upřímně přiznala, že se mi všechna ta čínská
a japonská jména pletou (čímž jsem se doznala k naprostému ignorantství),
neobjevil se mu ve tváři ani stín pohrdání nebo povýšenosti, okamžitě změnil
téma a začal se vyptávat na můj názor na jakýsi film, který jsem viděla. Velmi
se snažil najít se mnou společnou řeč a s nadějí, že se to dostane k Mirono-
vovi, mi pořád opakoval, jak lituje našeho odjezdu. Že jsme se tu tak hezky
spřátelili, jak dobře se mu s Mironovem pracovalo…95 Už tehdy jsem pocho-
pila, že to všechno říká jen proto, že Mironovovo náhlé povýšení s sebou nese

93 Dne 19. srpna 1937 byl Mironov jmenován zplnomocněným představitelem SSSR v Mongolsku.

94 Čankajšek (1887–1975) byl vrcholným představitelem Čínské republiky. V červenci 1937 došlo
k Japonci vyvolanému incidentu na mostě Marca Pola na předměstí Pekingu, jenž se stal záminkou
pro vypuknutí druhé čínsko-japonské války (1937–1945).

95 Agnessa nevěděla, že v červenci 1937 poslal Mironov Ježovovi na Ejcheho stížnost, že se vmě-
šuje do záležitostí NKVD, chodí na výslechy apod.

112
nějakou sílu a vliv. Když půjde Mironov nahoru, může mu poskytnout záštitu,
být jakýmsi opěrným bodem ve světě, který se okolo nás hroutí… Že to bylo
patolízalství? Ale jak bych mohla toho člověka soudit, když jemu i jeho ženě
šlo skutečně o život? Už cítil, že visí na tenoučkém vlásku nad propastí. Ne-
hrálo roli, že se zanedlouho stal nakrátko lidovým komisařem zemědělství –
o to drtivější byl pád.96
Miroša dostal rozkaz, aby do tří dnů odjel. Neměli jsme s sebou brát žádné
velké věci, jen kufry. Část cesty bude nutné jet automobily, bude to náročná
cesta. Proto jsem s sebou nemohla vzít mámu – v tu dobu už byla nepohyblivá.
„Ty mě opouštíš, Ago?“ zeptala se hořce.
„Vždyť bys tu cestu nevydržela, mami. Bůh ví, kam nás posílají.“
V duchu jsem si dokonce říkala, jestli nás nezatknou jako toho druhého Mi-
ronova. Že nás pošlou někam pryč, a pak nás zatknou všechny naráz. Mohlo
se stát cokoli. Snažila jsem se mámu uklidnit a přesvědčit:
„Pojedeš s Lenou do Rostova. Dala jsem Leně pět tisíc rublů, aby v Rostově
vyměnila byt za třípokojový. Budeš tam mít vlastní pokoj.“
Jen co to začalo vypadat na povýšení, Miroša viditelně pookřál a rázem se
mu vrátilo bývalé sebevědomí, hrdý postoj, nadšená rozhodnost a ctižádosti-
vost. Oči se mu rázem změnily – zaplály v nich jiskry úspěchu, jako by se do
nich vrátilo mládí, „opravdová práce“, boj s kontrarevolucí, rostovské časy.
Na sbalení jsme měli tři dny, ale měli jsme spoustu věcí! Nakoupila jsem
všechno možné. U vedoucího jídelny jsem za dva tisíce koupila jen broušené
sklo. A spoustu zavařenin! Lena si vzala všechno, co se dalo, ale stejně toho
ještě spousta zbyla, a tak jsme rozdávaly potraviny, cukrovinky a různé věci
strážným, uklízečkám, „lokajům“, zkrátka všem, kdo tu zůstával.
Za tři dny pro nás přijel vlak. Byla v něm spousta mužů, evidentně samí
vojáci, ale mnoho z nich bylo v civilu.
Vlaku velel Frinovskij. Jak ten se změnil! Zatímco Ejche začal být servilní
a podlézavý, Frinovskij se naopak blýskal, byl sebevědomý, samolibý, ještě
aby ne – byl druhým mužem po Ježovovi a nad Ježovem tehdy v celé zemi ne-
byl nikdo, kromě Stalina.

96 V lednu roku 1954 vypověděl bývalý náčelník 1. zvláštního oddělení NKVD L. F. Baštakov o po-
sledních Ejcheho hodinách: „Před mýma očima Rodos a Esaulov na Berijův rozkaz Ejcheho surově
tloukli obušky, až pod ranami upadl, ale tloukli ho, i když ležel na zemi, pak ho zvedli a Berija se ho
pořád dokola ptal: ‚Přiznáváš, že jsi špion?‘ Ejche mu odpovídal: ‚Ne, nepřiznávám.‘ Tak se do něj za-
se pustili. Vyrazili mu oko, vyteklo mu. Pak, když se Berija přesvědčil, že z Ejcheho žádné přiznání
ke špionáži nevytluče, přikázal, ať ho odvedou na popravu.“ N. V. Petrov, Novaja gazeta, 22. 9. 2010,
č. 105, str. 1–2.

113
 Když uviděl Serjožu, samolibě se usmál, blahosklonně ho poplácal po ra-
meni, že prý je jeho, Frinovského, chráněncem a že ho nedá!
Na Ejcheho se sotva podíval. Ejche a Jelena Jevsejevna nás vyprovázeli na
nádraží. Ejche mi znovu opakoval, jak lituje, že odjíždíme. „Ztrať za mě kdyžtak
slovíčko,“ zaznívalo skrze ty přátelské výlevy. Mluvil jen se mnou, Mironova
se okamžitě zmocnil Frinovskij, Ejche se s ním nemohl ani pořádně rozloučit.

17
Teprve ve vlaku jsem se dozvěděla, kam nás posílají: do Mongolska místo
Tairova, zatčeného za špionáž ve prospěch Japonska.97
Uf. Pocit ohrožení a obavy ze mě rázem spadly. Miroša se zase vezl na vl-
ně úspěchu – a jakého! Vyrval se ze spárů strachu, a ne ledajak, ale vzhů-
ru. Dostal důležitý politický úkol – stát se zplnomocněným představitelem
v Mongolsku v klíčovém mezinárodněpolitickém okamžiku! Copak to není
úspěch? Copak to není výrazem důvěry? A to ve chvíli, kdy okolo zatýkají
jednoho po druhém?
Dlouho postávali s Frinovským nad mapou – bývalí pohraničníci přemýšleli
a plánovali. Tady je Vnější Mongolsko, tady Vnitřní, tady Mandžusko, oku-
pované Japonskem, tady odsud se teď chystají táhnout na Bajkal, odříznout
Dálný východ… Japonci už se tehdy ozvali – ihned po popravě Tuchačevské-
ho98 a dalších vojenských velitelů vyvolali přestřelku přes Amur a zabrali
ostrov Bolšoj.
Frinovskij a Miroša dlouhé hodiny studovali mapy a já… Já jsem okamži-
tě zapomněla na všechny své obavy, zase se mi začalo lehce dýchat a vesele
žít. Zaujatě jsem studovala „pravidla chování zplnomocněných představite-
lů v zahraničí“, která jsme dostali k prostudování. Jak se oblékat na recep-
ce: frak, náprsenka, manžetové knoflíčky z pravé perleti, nikoli z umělé. Cizí

97 Vladimir Christoforovič Tairov (1894–1938) byl v letech 1935–1937 zplnomocněným představi-

telem SSSR v Mongolsku. V roce 1937 byl vyznamenán Leninovým řádem, krátce nato byl zatčen
a v roce 1938 zastřelen.

98 Michail Nikolajevič Tuchačevskij (1893–1937) byl vojenský velitel, maršál Sovětského svazu
(1935). V roce 1937 byl zastřelen v souvislosti s tzv. případem antisovětské trockistické vojenské or-
ganizace spolu s dalšími vysokými důstojníky Rudé armády.

114
diplomaté nosili briliantové, to si naši samozřejmě nemohli dovolit, bylo to
drahé, ale umělá perleť je nevkusná, vulgární, vyvolá opovržení a posměch,
zato pravá perleť působí stroze, skromně…
Stavěli jsme v Irkutsku. Místní náčelník NKVD nás pozval k sobě domů pře-
nocovat a odpočinout si. Výborně jsme poobědvali. Agulja si hrála s dětmi,
já se bavila s manželkou toho velitele, muži kamsi odešli. Byli dlouho pryč.
Uložili jsme se ke spánku. Miroša pořád nikde. Už jsem pomalu začala usí-
nat, když jsem zaslechla, že přišel. Lampu jsem nechala svítit. Pohlédla jsem
mu do tváře a hned jsem pochopila, že je rozladěný. Znovu mě zachvátila hrů-
za. Přišel snad nový rozkaz? Chtějí nás snad vrátit a zatknout? V té horečna-
té době se mohlo stát cokoli…
Serjoža si sedl na postel a náhle schoval tvář do dlaní.
„Copak? Co se stalo?“
Už jsem vám říkala, jaký to byl tajnůstkář, ale teď to v něm prasklo…
„To si nedokážeš představit!“
„Co? Tak co se stalo?“ Taky už jsem byla strachy bez sebe.
Dal se do vyprávění. Vstoupili s Frinovským do pracovny místního velitele
NKVD a tam probíhal výslech. Koho, to mi neřekl. Vyslýchali ho, ale on se ne-
přiznal. Vtom ho Frinovskij vší silou praštil do ucha. A začal ho mlátit! Sva-
lil ho na podlahu a kopal do něj. Mirošu to úplně zaskočilo. Když odcházeli,
Frinovskij byl celý rudý, ztěžka dýchal, sotva se vzpamatoval. Když si všiml,
že je Miroša otřesen, ušklíbl se:
„Copak ty to ještě nevíš? Tajný rozkaz soudruha Stalina – když se nechce
přiznat, tak to z něj vymlátit…“
Vzpomínáte, jak jsem vám říkala, že se někdy sama sebe ptám, jestli byl
Miroša kat? Samozřejmě bych si ráda myslela, že nebyl. To, co jsem vám teď
vyprávěla, ten dojem, jaký v něm vyvolalo to zvěrské bití, to všechno hovo-
ří v jeho prospěch… Znamená to, že do té doby ještě nikdy mučení nepouží-
val, že je to tak?99
Už jsem vám říkala, že Tairova, který byl před Mironovem zplnomocněným
představitelem v Mongolsku, odvolali.
Jednou během zastávky vlaku jsme se šly s Aguljou projít podél naší sou-
pravy. Obě jsme měly pelerínky z polární lišky, já měla nádhernou čapku.

99 Ve výpovědi po svém zatčení v roce 1939 Sergej Mironov uvedl, že se o používání tzv. donuco-
vacích prostředků mluvilo na schůzi nejvyššího velení NKVD v červnu 1937.

115
Nikde nikdo, pusto prázdno, jen opodál stál nějaký domek. Najednou se ozval
srdceryvný křik, strašlivý, nelidský křik plný utrpení. A pak všechno ztichlo.
„Slyšela jsi to, Aguljo? Odkud to šlo?“
Agulja si začala vymýšlet, že prý kolem proletělo letadlo a někdo z něj kři-
čel. Ve vlaku jsem se zeptala Mironova.
„To byl nejspíš Tairov,“ řekl mi s kamenným výrazem.

18
Přijeli jsme do Ulan-Ude. Dál už železnice nevedla. Zbývajících šest set kilo-
metrů jsme museli jet auty. Mironov, Marija Nikolajevna a já s Aguljou v uza-
vřeném automobilu, ostatní v otevřených. Vyrazili jsme. Vypadalo to, jako by-
chom jeli ve stopách války – před námi prošel Koněvův sbor.100 Keře a stromy
byly polámané, cesta rozrytá tanky.
Déšť, sníh, vítr. Dokonce i my v uzavřeném autě jsme promrzli, co teprve
ostatní!
Dojeli jsme k nějaké osadě ve stepi, kterou tvořilo několik domků asi den
cesty do Ulánbátaru. Serjoža říká:
„Já s Frinovským odsud poletíme letadlem – bude nás volat Moskva, musíme
ohlásit, že jsme dorazili do Ulánbátaru. Vy tu přenocujte, vždyť jsou všichni
hrozně unavení, ženy už nemůžou…“ Ale já na to: „Kdepak, i my pojedeme
dál, ještě můžeme!“
Svolala jsem svůj „dvůr“ sestávající z několika žen, jejichž manželé byli
posláni s námi, a několika úřednic a zeptala jsem se jich: „Pojedeme dál?“
A všechny odpověděly: „Pojedeme!“ Řekla jsem Mironovovi: „Ženy chtějí jet
hned!“
Ale chlapi už chrápali po všech koutech domku. Pochopila jsem, že spíš
muži „už nemohli“, byli unavení a chtělo se jim spát, akorát potřebovali ně-
jakou výmluvu, tak to svedli na ženy.
Mironov jen mávl rukou a já mu řekla:

100 Ivan Stěpanovič Koněv (1897–1973) byl sovětský vojevůdce, maršál Sovětského svazu. Od čer-
vence 1937 působil jako poradce Mongolské lidové armády, začátkem roku 1938 se stal velitelem
střeleckého sboru v Mongolsku, do kterého byla sjednocena sovětská vojska v Mongolsku. V čer-
venci 1938 převzal funkci velitele 2. armády, dislokované na Dálném východě. Od května 1940 ve-
lel zabajkalskému vojenskému okruhu a od ledna 1941 severokavkazskému vojenskému okruhu.

116
 „Tak ať tu všichni zůstanou, ale já s Aguljou pojedeme s tebou.“
„Umíš si vůbec představit, co je to za letadlo? Vždyť je celé z překližky!“
Ale když se zeptali pilota, tak říkal něco úplně jiného.
„Doletíme na chlup přesně!“ řekl zvesela.
Když jsem se vyptávala na tu překližku, vysvětlil mi, že je podružná a že
to hlavní je v pořádku.
Ale Mironov se postavil proti. Já jsem se taky polekala. Že poletíme, bylo
jen takové ukvapeně odvážné rozhodnutí. Já se letadel bojím dosud, nikdy
jsem neletěla. Jsem přesvědčená, že kdybych někdy letěla nějakým letadlem,
tak se určitě zřítí.
Dojeli jsme další den k večeru, už byla tma, zase jsme přenocovali v něja-
kém domku, všichni v jedné místnosti. Já s Aguljou na pohovce, ostatní jak
se dalo. Chlapi si rozhodili na podlaze kabáty a spali jeden vedle druhého.
No a ráno… Teď už je nejspíš Ulánbátar opravdové město s domy, dopra-
vou a s veškerým komfortem, ale tehdy! Tehdy jsem byla z té „ciziny“ a její-
ho „hlavního města“, kam poslali Mironova jako „velvyslance“, celá sklíčená.
Step, vítr, jen pár evropských domů, jinak samé jurty. Hrozná nuda. To mi
bylo jasné od prvního dne. Byli tam sice naši vojáci, Koněvův sbor, důstojní-
ci, ale kromě nich vůbec nikdo.
Frinovskij s Mirošou byli pořád ve spojení s Moskvou, měli nějaké důleži-
té hovory.
Když se Miroša konečně vrátil, řekl mi:
„V domě zplnomocněného představitele zatím bydlet nebudeme. Jeho žena
(tj. Tairovová) zatím neodjela, ale za den za dva odjede…“
Odvedl nás do nějakého volného bytu. Nevím, kdo tam bydlel před námi,
ale alespoň byl zařízený.
Naproti stál dům zplnomocněného představitele, kde na příkaz Tairovovy
ženy nakládali jejich věci na náklaďák. Několikrát se tam mihla, rozdávala
příkazy. Měla jsem sto chutí za ní jít a pošeptat jí: „Tvůj muž byl zatčen…“
Pak jsme jeli za město, na letní byt zplnomocněného představitele a ona
tam byla, něco odtamtud taky odvážela. Měla s sebou dítě… Kdyby se se mnou
pozdravila, určitě bych jí to pošeptala. Ale nepozdravila, tvářila se, jako by
mě vůbec neviděla, jako bych byla jen kus nábytku. Vůbec se mě to nedotklo,
pochopila jsem, že jsem pro ni někdo, kdo ji vytlačil a koho nechce poznat,
ale pošeptat jí něco, to jsem nepošeptala… Bylo to něco, co se mě vůbec ne-
týkalo, byla jsem mezi ní a našimi neutrální. Ještě jsem všemu nerozuměla,
ještě jsem sama neprošla svými kruhy pekla.

117
 Služebná Tairovových přeběhla ke mně a hned mi řekla, že její paní ne-
pojede do Moskvy, ale že se nejprve chystá zajet k sestře do Novosibirsku.
Večer u nás Frinovskij s Mirošou vzpomínali na staré záležitosti – na se-
verní Kavkaz a kdesi cosi. Mirošovi hořely oči, oba byli opojení mocí, kterou
tu měli, záležitostmi, které konali. Vtom jsem zaslechla, že Frinovskij mluví
o Tairovové:
„Až se teď madam objeví v Moskvě, tak si tam s ní popovídáme.“
Hned mi došlo, o jakém povídání je řeč.
Co bych udělala, kdybych byla podlá? Hned bych jim přece řekla: „Ale ona
nejede do Moskvy, jede do Novosibirsku.“
Ale abyste věděli, tak vám nic neřeknu!
Tak odjela.
Mironova teď nechtějí rehabilitovat, protože prý v Mongolsku plnil Ježovovy
rozkazy. Ale copak mohl jinak? Ježov byl tehdy „bystrozraký komisař“ (jak ho
opěvoval Džambul),101 nejmocnější muž po Stalinovi. Vždyť i Ježov sotva mohl
udělat nějaké rozhodnutí v mezinárodních otázkách bez Stalinova pokynu
nebo rozkazu. A Koněvovo vojsko bylo samozřejmě povoláno do Mongolska
na Stalinův rozkaz. Dorazilo tam ještě před námi, však jsem vám říkala, že
to vypadalo, jako bychom jeli ve stopách války.
Než jsme přijeli, byl hlavou vlády v Mongolsku Amar.102 Potkala jsem se
s ním, chodil k nám s manželkou. Měl tučnou tvář, přimhouřená očka, usmí-
val se jako Buddha. Mironov mi řekl, že je podezřelý z náklonnosti k Japon-
sku. Amarova vláda byla tehdy odvolána. Nic víc o něm říct nemůžu. Brzy
nato zmizel. To nevím, nevím, kam zmizel a jestli na tom měl podíl Miroša.
Miroša ještě ve vlaku svlékl uniformu a oblékl civil. Zpočátku tam všechno
organizoval Frinovskij.
Kam Amar zmizel, to nevím. Jeho úředníky povolali do Moskvy, ale cestou
ve vlaku se otrávili nějakými konzervami, ani jeden nedojel do Moskvy živý.
Teď se dá asi snadno odhadnout, co to bylo za konzervy…
Čojbalsan103 byl náš chráněnec, vystudoval u nás vojenskou akademii. Ne

101 Džambul Džabajev (1846–1945) byl sovětský kazašský lidový zpěvák, laureát Stalinské ceny.
V roce 1937 napsal ódu na Nikolaje Ježova.

102 Agdanbuugijn (Anandyn) Amar (1886–1941) byl od roku 1928 vrcholným státním představite-
lem Mongolské lidové republiky. V roce 1939 byl zatčen, dopraven do Moskvy a v roce 1941 zastřelen.

103 Chorlojgín Čojbalsan (1895–1952) byl vrcholným státním představitelem Mongolské lidové
republiky v letech 1939–1952. Byl Stalinovým stoupencem, vedl masové represe nejen proti svým
politickým odpůrcům, ale i proti bývalým aristokratům, mnichům apod.

118
že bychom mu moc důvěřovali, ale měli jsme ho v hrsti, vždyť naše vojska
ovládala Mongolsko.104

19
Teď vám budu vyprávět o Mongolsku, jaké to tam v té době bylo.
V Mongolsku tehdy bujela syfilis, porodnost byla velmi nízká. Děti se ce-
nily nade vše. Dívka, která porodila dítě, byla nejžádanější nevěstou. Proto
se dívky před svatbou spouštěly, s kým chtěly, a čím více, tím lépe. A když si
holka uhnala děcko, tím ochotněji si ji chtěli vzít.
Vzpomínám si na jednu dívku, která neustále střídala milence, a rodiče
z toho měli radost. Jednou jsem se jich zeptala: „Neměli byste ji co nejrychle-
ji provdat?“ – „Proč?“ podivili se. „Jen ať si ještě užije, třeba dojde i na dítě!“
Vzpomínám si, jak jeden z Čojbalsanových ministrů vysvětloval Mirono-
vovi, proč jeho žena nepřišla na recepci. Ten ministr se zrovna odněkud vrá-
til, a zatímco byl pryč, jeho žena žila s cirikem (vojákem). Ten cirik si ji často
bral k sobě do jurty, ale asi až moc často, protože ji úplně utahal. Měla s tím
vojákem mít dítě, ale potratila – jaká hanba pro manžela! A teď stoná, proto
nemohla přijít k nám na recepci.
V Ulánbátaru už stálo divadlo, ve kterém byl úsilím mongolských herců
uveden Ovčí pramen od Lope de Vegy. Pamatujete si, o čem ta hra je? Komtur
se chystá uskutečnit „právo první noci“. Když na scéně hrdinka bránila svou
čest, celé divadlo – Mongolové – se chechtalo.
Zdálo se jim směšné, že utíká před kavalírem, který za ní přišel. Proč tako-
vý humbuk? Měla by přece mít radost!
Přátelili jsme se s Koněvovými. Jednou jsem se u nich zdržela, protože Mi-
ronov nebyl doma, a netroufala jsem si vydat se sama zpátky do sovětského
městečka – už bylo pozdě. Jeden mongolský ministr a další dva muži mi na-
bídli, že mě odvezou, ale já ani za nic – počkám si na vlastní automobil! Řekla

104 V březnu 1936 byl podepsán sovětsko-mongolský protokol o spolupráci. Podle tohoto protoko-
lu Rudá armáda spolu s Mongolskou lidovou armádou odrazila útok japonských vojsk, které v čer-
venci a srpnu 1938 zaútočily na území Mongolska v oblasti jezera Chasan. Od roku 1937 do roku
1939 v Mongolsku probíhaly čistky, zejména proti představitelům vlády, armády a buddhistického
duchovenstva. Jedním z nejběžnějších obvinění byla spolupráce s údajnými projaponskými špion-
skými kruhy. Čistky měly přibližně 22–35 tisíc obětí, tedy 3–4 % tehdejšího obyvatelstva. Okolo 18
tisíc obětí byli buddhističtí mniši.

119
jsem Koněvově ženě – copak s nimi můžu jet? Hned se roznesou drby – sama
v mužské společnosti… Ale ona se jen smála: „Co vás nemá! Oni to tak vůbec
neberou, u nich to vůbec nic neznamená, ať by byla žena s kýmkoli, dokonce
to berou jako něco chvályhodného.“
Čojbalsan jako hlava vlády měl evropský dům, ve kterém pořádal recepce.
Ale ve dvoře toho domu stály dvě jurty, kde žil se svou manželkou.
Vzpomínám si, jak na recepci servírovali uzeninu. Usilovně jsem se snažila
udržovat si figuru a nic tučného jsem nejedla. Z uzeniny jsem vydloubávala
kousky tuku a jedla jsem jen masitou část. Vtom jsem si všimla, že všechny
Mongolky začaly taky vydloubávat kousky tuku. Bože můj, vždyť to dělají
proto, že to tak dělám já!
Opatrně jsem zatahala mladou Čojbalsanovu manželku za cíp pláště, po-
kývala jsem hlavou a ukázala na sebe: Proč máš na sobě ten plášť, měla bys
mít šaty. Vyhrnula si rukáv pláště, ukázala mi zápěstí – že prý má tenké ruce,
moc hubené, a já na to – vždyť to je dobře, to je hezké!
Byla jsem tehdy ostříhaná podle poslední módy, měla jsem na sobě dlouhé
pomněnkově modré šaty a Čojbalsanova žena měla nádherný cop a ve vla-
sech šňůry pravých perel.
Ale hned na příští recepci jsem ji spatřila ostříhanou přesně tak, jako jsem
byla já, a ve světle modrých večerních šatech. Sice ne z krepžoržetu, jako
jsem měla já, ten tam nebyl k dostání, ale z hedvábí. Všechny ostatní dámy
měly také takové světle modré šaty. Vtom mi došlo, že všechno nejen slepě
napodobují, ale že má slova chápou jako rozkaz!
V létě skoro všichni Mongolové odjížděli z města kočovat do stepi. I Čoj-
balsan. Jednou jsme ho navštívili v jeho letním tábořišti, v jurtě. Vešli jsme,
on tam seděl s rukou obnaženou po loket, na ní vyrovnané kousky tučného
vařeného skopového a s obratností kouzelníka je posílal jeden po druhém do
úst. Kolem samé přepychové koberce. Z druhé jurty přiběhla jeho manželka
v plášti. Podivila jsem se – vždyť je to skoro královna, a doma chodí takhle
oblečená. Snad nedělá domácí práce? Když nás uviděla, okamžitě zmizela –
běžela se převléknout.
Některé aristokratky měly účesy na několik měsíců. Vlasy se jim natřely
jakýmsi lepidlem a na hlavě udělaly dva zakroucené rohy, takže pak vypa-
daly nadřazeně…
Ale mladé dívky jsou kouzelné – štíhlé jako kůzlata, v dlouhých kalhotách,
se spoustou černých copánků a ve vyšívaných čepičkách ťubetějkách… Jako
by voněly větrem.

120
 Čojbalsan neměl děti, ale jedno si osvojili. Čojbalsanova manželka, kterou
jsme znali, brzy zmizela. Vysvětlil nám, že se z ní vyklubal nepřítel Sovětské-
ho svazu, a tak ji vyhnal. Teď mi to připadá jako úplný nesmysl. Ta divoká
kočovnice, která mě ve všem poslušně napodobovala! Prostě spíš Čojbalsana
přestala bavit, tak ji vyhnal a vzal si jinou.
Celou dobu jsme se báli, že se něčím nakazíme. Když nás na návštěvě hosti-
li vařeným skopovým, ořezávali jsme ho kolem dokola a z každého kousku
jedli jen vnitřek, kterého se nikdo nedotýkal rukama.
Jedna známá, které se odtud dařilo vyvážet hedvábné pláště, je dezinfiko-
vala žehličkou. Pláště se vyvážet nesměly, a tak mě jednou poprosila, abych
si ho vzala na sebe, až budu odjíždět, a tak ho dostala přes celnici. Ale Miro-
nov bez ohledu na dezinfekci žehličkou protestoval a řekl: „Kdo ví, jaký sy-
filitik to měl na sobě.“
A co teprve hygiena! Komu se chtělo, ten si prostě čapnul u plotu, i když
ho, pravda, zakrýval plášť. Jak mě viděl, co nejpřívětivěji mě zdravil, a při-
tom…
Snažili jsme se zavést nějaké kulturní zvyklosti. Příkaz zněl hnát všechny
od plotů a stavět záchody. Ale u nich se nesmělo kopat do země. Je to přece
Boží tělo.
Teď vám řeknu o tom nejhorším – o údolí smrti. Mongolové jsou buddhis-
té. Buddha jim zakázal kopat do země. Jsou to pastevci, obdělávat zemi kvůli
obživě nepotřebují.
Ryby a psi jsou pro ně posvátní. Je dovolené jíst ovce a krávy. Mrtvé nepo-
hřbívají do země. Oblečou je do rubáše a odvezou do údolí smrti. Těla v ru-
báších se na slunci a větru vysuší. Zajeli jsme tam s Frinovským a Mirono-
vem automobilem.
Je to rozlehlé údolí, které je po celé ploše poseté lebkami a kostmi. Na je-
ho okraji žijí děsiví divocí psi, ověšení barevnými hadříky. Když přivezou ně-
koho pohřbít, tak ty psy zavolají (ti už jsou na to zvyklí) a uvážou jim na krk
barevný ústřižek látky. Někteří mají takových ústřižků bezpočet – znamená
to, že sežrali spoustu mrtvol…
Slyšela jsem takový příběh. Jednou jedna mongolská dívka onemocněla
(byla zrovna epidemie neštovic). Když někdo umřel na nakažlivou nemoc,
doktoři přikázali spálit všechno, čeho se nemocný dotýkal – věci, jurtu. Pří-
buzní té dívky se báli, že se přižene doktor a poručí jim všechno spálit, a tak
nečekali, až umře, oblékli ji do rubáše a odvezli do údolí smrti.
Psi mrchožrouti se na ni nevrhli hned, tak se stačila probrat a začala sténat.

121
Tou dobou kolem jel automobil s Rusy. Uslyšeli sténání, zastavili, zjistili, že je
naživu, vzali ji a odvezli do města do nemocnice. Tam se vyléčila.
Když se uzdravila, Rusové, co se o ni starali, zajeli k tomu rodu, odkud po-
cházela, všechno jim vyložili a zeptali se: „Vezmete ji zpátky?“ Tam jim řekli:
„Ano, ovšem, vezmeme!“ Pověděli to té dívce, jenže ta že se prý nevrátí ani
za nic! „Zabili by mě,“ řekla. „Protože když se někdo vrátí z údolí smrti, zna-
mená to, že je zlý duch.“ A začala Rusy prosit, aby nikomu ve městě neříkali,
že se odtamtud vrátila. Nakonec zůstala v nemocnici, vyučila se tam a zača-
la pracovat jako sestra.
Rusové nařídili pochovávat do země. Dokonce vykopali v údolí smrti hlubo-
ké příkopy. Ale nikdo na ten rozkaz nedbal. Mrtvoly nosili v noci a nechávali
je tam, jen aby nemuseli kopat do země…
Měla jsem tehdy z toho údolí hrozný pocit, který se ještě umocnil tím,
co vyprávěl Frinovskij Mironovovi, když jsme se odtamtud vraceli. Přede
mnou se neostýchal a řidič byl náš člověk, navíc sotva mohl něco slyšet –
seděl vpředu a v tak silném větru to slova odnášelo pryč (byl to otevřený
automobil).
Kdoví proč si vzpomněli na Jevdokimova. Už jsem vám myslím vyprávěla,
že Jevdokimov byl Mirošovým velitelem, když pracoval na severním Kavka-
ze. Jagoda Jevdokimova neměl v lásce. Měli mezi sebou velké spory, až ho Ja-
goda odstavil od veškeré čekistické práce. Jevdokimov pochopitelně Jagodu
ze srdce nenáviděl.
Tak jsme jeli zpátky z toho údolí, bylo nám úzko, vítr svištěl kolem, dali
jsme se do řeči o Jevdokimovi, abychom nějak zahnali ty dojmy, a vtom se
Frinovskij zeptal Miroši:
„Víš, že vyslýchal Jagodu?“
A vyprávěl tuhle historku. Jagoda nechtěl dát potřebná svědectví. Informo-
vali o tom Stalina. Stalin se zeptal:
„Kdo ho vyslýchá?“
Řekli mu to.
Stalin se ušklíbl, potáhl z dýmky, přimhouřil oči:
„Tak tím pověřte Jevdokimova,“ řekl.
Jevdokimov už tehdy neměl s výslechy nic společného, v NKVD už nepraco-
val. Stalin z něj udělal člena ústředního výboru a prvního tajemníka rostov-
ského oblastního výboru strany. Našli ho a povolali do Moskvy. Vypil sklen-
ku vodky, sedl si ke stolu, vykasal si rukávy, rozložil lokty – pořádnej chlap
to byl, s takovými pěstmi!

122
 Přivedli Jagodu – s rukama za zády, kalhoty mu padaly (knoflíky mu po-
chopitelně utrhali).
Když Jagoda vešel a uviděl Jevdokimova u stolu, cuknul sebou, všechno po-
chopil. Jevdokimov mu říká:
„Tak co, mezinárodní špione, přiznáš se?“ a prásk ho do ucha…
Stalin se dobře bavil, když mu to vyprávěli, smál se na celé kolo…
Frinovskij ještě vyprávěl o svých setkáních se Stalinem. Stalin si ho někdy
volal, byl mu nakloněn. Jednou si ho zavolal, byl s ním spokojen:
„Tak jak to jde?“ zeptal se.
Ptal se na práci bezpečnostních orgánů. Frinovskij se osmělil a řekl:
„Všechno v pořádku, Josife Vissarionoviči, jen jestli neteče zbytečně moc
krve.“
Stalin se ušklíbl, přistoupil k Frinovskému, dvěma prsty ho šťouchnul do
ramene, jako by ho vlídně odstrkoval.
„To nevadí,“ řekl, „strana to všechno vezme na sebe.“
Vzpomínáte si, jak jsem vám říkala, že za mnou Frinovskij pálil? Teď si mě
vůbec nevšímal, ani trochu jsem ho nezajímala. S Mironovem dělali politiku.

20
Ačkoli byl tehdy Ulánbátar jen velkým kočovným táborem, ve kterém stály
hlavně jurty, žalostné krámky tu přetékaly zbožím. Anglické a americké lát-
ky, pletené svetříky – co všechno tam bylo k dostání! Fungoval tam volný ob-
chod. I Sověti tam vozili spoustu věcí. Například naše střevíčky se tam daly
koupit za půlku ceny.
A čokoláda! Té jsme se první dny úplně přejedli. Když ke mně přišly dámy
na návštěvu, hned mi říkaly: „Hlavně nám nenabízej čokoládu, nemůžeme ji
ani vidět. Všimly jsme si, že se na stole pokaždé objeví ta samá mísa!“
Pochopitelně že to byla pořád ta samá mísa, když se jejího obsahu nikdo
ani nedotknul.
Jako manželka velvyslance jsem měla na každou recepci k dispozici dvě
stě tugriků.105 Říkávala jsem Mironovovi:
„Serjožo, řekni tajemníkovi, ať mi dá peníze na šaty.“

105 Tugrik je národní mongolská měna vydávaná od roku 1925. Pozn. red.

123
 „Vždyť už jich máš dost!“
„Copak jsi nečetl instrukce? Na každou recepci musí mít člověk novou toa-
letu.“ Tajemník okamžitě řekl:
„Tady se podepište, Agnesso Ivanovno, a zde jsou peníze na toaletu.“
Jaké nádherné látky se tam daly sehnat! Našla se švadlena, která uměla
dobře šít. K říjnovým oslavám mi ušila bleděmodro-bílé šaty, bohatě řasené
rukávy na nich přecházely do stojáčku à la Marie Stuartovna. Takové šaty
nikdy nikdo neměl! Ještě je mám před očima.
Posílala jsem našim zásilky po diplomatickém kurýrovi, který jezdil do
Moskvy. Do velké krabice jsem na dno položila peníze, pak látky a nakonec
čokoládu. Do jedné tabulky čokolády „Miňona“ jsem schovala hodinky pro
Borju a poslala jsem dopis: „Borjo, žádnou tabulku čokolády nikomu nedávej,
dokud si je všechny neprohlédneš.“
Celé se to zašilo do barevné látky, která se v Mongolsku používala na široké
pánské pásky. Kurýr to dovezl do Moskvy, látku sundal a balík s nadepsanou
adresou vypravil obyčejnou poštou. Vždycky všechno došlo.
Po první zásilce jsem dostala z Rostova dopis, ve kterém stálo:
„Dlouho jsme o tobě neměli žádné zprávy, báli jsme se, nevěděli jsme, co
si myslet“… Je jasné, co si mohli myslet, Leně jsem přece řekla, že nás mož-
ná posílají pryč, aby nás zatkli. „… a z ničeho nic takový balík. Přišel pozdě
večer, otevřeli jsme ho a do rána jsme nespali, vybalovali jsme věci, jednu
úchvatnější než druhou. Borja prozkoumal všechny čokolády, našel zlaté ho-
dinky a na dně peníze…“
Už si nevzpomínám, kolik tisíc jsem jim poslala…
Pak jsem si říkala, že možná právě kvůli tomu, že jsme s sebou nevzali
mámu, skončila naše cesta do Mongolska málem tragicky. Do té doby mě-
ly všechny naše cesty mámino požehnání, byla jako náš anděl strážný. Ten-
tokrát jsme mámu nevzali a Agulja onemocněla nějakou strašnou, těžkou
formou spály. Byla to samozřejmě moje vina, nechtěla jsem Agulju nechat
v Novosibirsku očkovat.
Mironovova zvláštní mise v Mongolsku skončila. Odvolali ho do Moskvy,
ale my jsme s ním jet nemohly, Agulja byla na pokraji smrti. Mironov se ne-
mohl zdržet, a tak jsem zůstala s umírajícím dítětem sama.

124
21
Během té první, nejstrašnější noci, když Agulja umírala, jsem seděla u její-
ho lůžka a modlila se k Bohu: „Jestli to přežije, jestli se uzdraví, tak…“ A dala
jsem slib. Do té doby jsem na rodinu svého muže nedbala. Našim jsem posí-
lala jeden balík za druhým, ale jim ani jeden. Přitom měl v Rostově bratra,
takového slabocha a smolaře, který ale měl ženu a děti. Tak jsem přísahala,
že jim taky začnu pomáhat.
Koněv svolal všechny armádní lékaře, ale nezůstal u toho, povolal z Novosi-
birsku specialistu na dětské nemoci a ten okamžitě přiletěl letadlem. To on
Agulju zachránil. Do smrti za to budu Ivanu Stěpanoviči vděčná.
Jakmile se Agulje ulevilo, poslala jsem Mironovovu bratrovi do Rostova
zásilku. Pak mi jeho žena Naďa vyprávěla, že jakmile se rozneslo, že přišel
balík, seběhli se sousedi, a když uviděli, co v něm všechno je, říkali Nadě:
„Až Agnessa přijede, tak by ses jí za takový balík měla poklonit až k zemi.“
O Mirošově bratrovi vám pak ještě něco povím, ale teď se vrátím k Aguljině
nemoci. Bylo třeba jí udělat rentgen. Kategoricky jsem prohlásila, že nedo-
volím, aby ji někdo někam vozil! Velitel zdravotnické sekce mě uklidnil: „To
nebude potřeba, přivezeme rentgenové zařízení k vám domů.“
A skutečně. Přivezli ho velikým automobilem, donesli dovnitř, technik ho
seřídil, ale lékař rentgenolog zůstal stát ve dveřích jako zařezaný, jako by mu
jazyk zdřevěněl rozpaky z toho, k jak významné dámě se dostal.
Ještě předtím mi velitel zdravotnické sekce řekl jeho jméno, zdálo se mi
povědomé, a tak jsem ho požádala, aby mi zjistil, jestli nebyl v Majkopu. Od-
pověď zněla, že ano, že tam byl. Když tam tak stál ve dveřích, hned jsem zpo-
zorovala rodinnou podobu – všichni v téhle rodině našich majkopských sou-
sedů si byli vzájemně podobní. Tak jsem se zeptala:
„Doneslo se mi, že jste z Majkopu. Nepamatujete si náhodou rodinu Argi-
ropulových?“
Ještě víc znejistěl.
„Pamatuju…“
„Dvě sestry a jeden bratr, vzpomínáte?“
„Tak to musíte být Lena, nebo Agnessa?“
„Agnessa.“
Snímek udělal, ale z rozpaků nevyšel.
Vyvolával ho u nás a já si mezitím vzpomněla na všechny podrobnosti. Je-
ho rodiče byli bohatí obchodníci, měli vlastní obchod. Byl to ještě usmrkaný

125
desetiletý kluk a my s přítelkyněmi jsme byly o pár let starší (Lena už se s ná-
mi nezahazovala), sice už skoro slečny, ale stejně jsme nadšeně hrály nějakou
vymyšlenou hru, ve které jsme potřebovaly stopovacího psa. Všimly jsme si,
že nedaleko stojí kluk a závistivě nás pozoruje. „Chceš si hrát s námi?“ ze-
ptaly jsme se. „Chci!“ – „Teď zrovna potřebujeme stopovacího psa, aby nám
pomohl pochytat nebezpečné zločince…“ Okamžitě si klekl na všechny čtyři
a začal horlivě štěkat.
Ty rozpaky nebyly kvůli tomu, ale spíš proto, že jsem byla z Majkopu a vě-
děla jsem, že jeho otec měl obchod a že jeho starší bratr byl podvodník, to
věděl celý Majkop.
Večer jsem ho s manželkou pozvala na večeři, vyparádila jsem se. Musela
jsem se přece před majkopskými blýsknout! I večeře se podávala s královskou
pompou. Teď mi přijde, že jsem se před nimi vychloubala zbytečně, stejně roz-
paky skoro ztratili řeč. Pak jsem se ještě zeptala na bratra (toho podvodníka)
a můj doktor rázem strnul, jako by spolkl pravítko.
„Kdepak, žádného takového bratra jsem neměl, to musí být mýlka,“ řekl.
Ještě že jsem se nezmínila taky o obchodě! Teď je mi jasné, že nebyl z naše-
ho setkání moc nadšený. Nejspíš byl celý večer jako na jehlách, že se o tom
obchodě zmíním.
S Koněvovými jsme se v Mongolsku přátelili a často jsme se vzájemně na-
vštěvovali. Když k nám přišli poprvé, manželka Ivana Stěpanoviče, mohutná
tlustá žena s výrazně načerněným obočím, pořád poučovala naši pradlenu,
jak má správně prát, vykládala, že je třeba prádlo předem namáčet a nechá-
vat ho „odležet“. Hned bylo vidět, že se v tom vyzná, že to musela dělat dost
často sama. S Mirošou jsme jí darovali zlaté hodinky – tehdy se ještě špatně
sháněly, byla to vzácnost…
Mironov se z Moskvy pořád ptal, jak se nám s Aguljou daří, dával o sobě
vědět, ale žádné podrobnosti jsem se od něj nedozvěděla, jen záhadně říká-
val – uvidíš sama, až přijedeš. Hned, jak se dalo s Aguljou cestovat, jsme vy-
razily do Moskvy.
Vzpomínám si, že na zpáteční cestě jsme překračovali nějakou hranici.
Do Ulan-Ude jsme jeli automobily. V Ulan-Ude na nás čekal vagon, který při-
pojili k vlaku. Vezla jsem z Mongolska tolik věcí, že zaplavily celý „salon“ až
do stropu.

126
22
Vjíždíme do Moskvy. Nástupiště Jaroslavského nádraží. Agulja uviděla z okna
Serjožu a skákala radostí: „Tati! Tati!“ Jakmile vešel do vagonu, vrhla se mu
kolem krku. Byla po nemoci hrozně bledá, úplně průsvitná.
Miroša měl nádherné oči – světle hnědé, velké a výrazné, ledasco jsem
z nich dokázala vyčíst. Setkali jsme se pohledem a já poznala, že je šťastný,
a nejen proto, že se s námi konečně shledává… Hořela jsem netrpělivostí,
abych se všechno dozvěděla, ale on neřekl ani slovo a jen se tajemně usmí-
val. Pouze jsem si všimla, že na sobě nemá uniformu NKVD, ale nádherný vl-
něný kabát z ciziny.
Nemuseli jsme se starat, jak vyložit a odvézt věci, na to jsme měli „lokaje“…
Před nádražím nás čekal přepychový automobil, usedli jsme do něj a vyrazili
jsme moskevskými ulicemi. Ve srovnání s Ulánbátarem to bylo, jako bychom
se octli ve vroucím kotli. Už jsme projeli Mjasnickou (tehdy už se jmenovala
Kirovova), náměstí Dzeržinského, Sverdlovovo náměstí, čekala jsem, že za-
bočíme k hotelu. Ale kdepak! Pokračovali jsme na Ochotnyj rjad, na Mocho-
vou, kolem univerzity a Manéžního náměstí… Vůbec jsem tomu nerozuměla!
Velký kamenný most… Kam to jedeme?
Vtom jsme vjeli do dvora Vládního domu.106 Pak výtahem do sedmého pat-
ra, k nádhernému šestipokojovému bytu. To zařízení! Čerstvé květiny, čerst-
vé ovoce! Podívala jsem se na Mironova, usmíval se, byl rád, že mi přichystal
takové překvapení, objal mě a pošeptal mi:
„Divíš se? Tak se nediv. Jsem teď náměstek lidového komisaře zahraničních
věcí pro Dálný východ. Vedoucí druhého odboru. Jen se pořádně podívej!“
Vidím, že má na prsou Leninův řád. Oči mu jen hrály, dobře jsem ten lesk
úspěchu znala.
Strašlivá houpačka Mirošu ještě jednou vyhoupla vzhůru.
Zdá se mi, že jsme ten večer byli pozváni do Velkého divadla na nějaké
slavnostní zasedání…
Vy jste nejspíš Ježova nikdy neviděla, že? Já ho viděla. Byl to malý neduži-
vý muž, jednu tvář měl křížem krážem zjizvenou. Nevýrazná nicka. Říká se,

106 Vládní dům, známý jako Dům na nábřeží nebo též První dům sovětů či Dům ústředního vý-
konného výboru a rady lidových komisařů SSSR byl obytný komplex na Berseněvském nábřeží řeky
Moskvy na Bolotném ostrově, v němž byla ubytována sovětská politická, vědecká a kulturní elita.
Mnozí jeho obyvatelé se v době Velkého teroru stali oběťmi stalinských represí.

127
že jeho manželka byla slušná ženská.107 Erenburg108 píše, že ji chodíval na-
vštěvovat Babel,109 který s ní kdysi studoval, protože chtěl pochopit, jakou
záhadnou mocí ten skrček vládne, a provokoval osud tak dlouho, dokud sám
neuvízl v jeho pavučině.
Ta jeho moc byla sice prázdná, ale sám si myslel, že je skutečná, a tak se
dmul, až se ho (jak se nám doneslo) báli všichni členové ústředního výboru
i politbyra. Když mu kupříkladu telefonoval Molotovův110 tajemník, aby do-
mluvil schůzku, Ježov se ho povýšeně zeptal:
„Proč mi voláte vy? Jestli něco potřebuje, ať mi zavolá sám. Nebo ať rov-
nou přijde.“
Tak za ním šli. Prosebně. Podlézavě.
Vzpomínám si, že ten večer ve Velkém divadle111 vyběhl na pódium Mi-
kojan, malý, hbitý muž ve vojenské blůze a bagančatech – všichni se tehdy
oblékali „podle Stalina“. Kaganovič112 si dokonce nechal narůst takhle vel-
ký knír, aby se mu podobal. Mikojan vyběhl na pódium a začal vychvalovat
v předsednictvu sedícího „ocelového komisaře“, „talentovaného Stalinova
učedníka“ a jeho „železné pěsti“, „miláčka sovětského lidu, který bedlivě
střeží jeho bezpečnost“, „od kterého by se měli učit všichni čekisté“ atd.,
atd. To bylo dílo, když skončil! Potlesk, ovace, všichni přímo řičeli nadše-
ním, jako by všechny zachvátilo jakési šílenství. S Mirošou jsme si taky má-
lem utleskali ruce – co jsme měli dělat? Ještě by si někdo mohl všimnout,
že jsme dost netleskali!
Tak to tehdy v Moskvě chodilo…
Brzy mě od toho však odvedly jiné starosti: najít si švadlenu, nachystat
si toalety. Tohle nebylo žádné Mongolsko, žádný Čojbalsan a jeho pláště!

107 Jevgenija Solomonovna Chajutinová, roz. Fejgenbergová (1904–1938) byla sovětská novinářka
a redaktorka. V roce 1931 se provdala za Nikolaje Ježova. Ve své domácnosti vedla literární salon,
který navštěvovala řada významných spisovatelů. V listopadu 1938 spáchala v nemocnici sebevraždu.

108 Ilja Grigorjevič Erenburg (1891–1967) byl sovětský spisovatel, novinář a veřejný činitel.

109 Isaak Emmanuilovič Babel (1894–1940) byl sovětský spisovatel a dramatik. V roce 1939 byl
zatčen a v roce 1940 zastřelen.

110 Vjačeslav Michajlovič Molotov (1890–1986) byl v letech 1930–1941 předsedou Rady lidových
komisařů. V květnu 1939 se stal lidovým komisařem zahraničních věcí.

111 Jednalo se o slavnostní shromáždění u příležitosti dvacátého výročí ČK-NKVD, kde s referá-
tem vystoupil Anastas Mikojan.

112 Lazar Moisejevič Kaganovič (1893–1991) byl blízkým spolupracovníkem Josifa Stalina.

128
Recepce v Litvinovově113 vile pro velvyslance ze všech zemí! Nemohla jsem
se nechat zahanbit.
V rychlosti jsem obvolala všechny známé a nakonec jsem švadlenu našla.
To už mi Miroša neříkal, že bych se měla oblékat skromněji, to už mi dovolil
se „rozšoupnout“!
Vzpomínám si, že jsem jednou viděla jedny bělogvardějské emigrantské no-
viny a v nich fotografii Litvinova s manželkou v zahraničí, byla samý briliant.
Dopisovatel ironicky napsal: „Kvůli tomu se dělala revoluce?“
Ale Litvinovová měla pravdu. Musela se držet vysoko, aby v zahraničí ne-
vyvolala posměch.
Nadešla recepce u Litvinova, na kterou jsme byli s Mirošou pozváni. Měla
jsem na sobě brokátové večerní šaty probrané v pase, odhalenou šíji a rame-
na, vlečku. Střevíčky protkávané zlatem, vysoko vyčesané vlasy. Doma mi
pomáhali se obléct a pozapínat – Marija Nikolajevna, ještě jedna služebná
a máma. Když mě dooblékly, nemohly věřit svým očím a vzdychaly obdivem.
Máma mi povídá:
„Budeš tam nejkrásnější ze všech!“
Nadzdvihla jsem si vlečku a prošla jsem se s nosem nahoru. Mironova to
překvapilo a říkal mámě:
„Jen se podívejte, jak se nese! Kde se to naučila? Člověk by si řekl, že je to
rozená vévodkyně!“
„Už od dětství se nakrucovala před zrcadlem,“ řekla máma, „přidělala si
zezadu hadr a nacvičovala, jak se postavit tak a zase tak, aby si na tu ‚vleč-
ku‘ nešlápla.“
„To není pravda, Mirošo,“ namítala jsem, „já to mám vrozené. Jsem přece
opravdová vévodkyně! Copak sis toho ještě nevšiml?“
A on na to nadšeně:
„Ty bělogvardějko jedna! Jak jsem si tě jenom mohl vzít?!“
Přišli jsme na recepci. Všechno bylo zalité světlem. Co tam bylo za dámy!
A za nádherné šaty! Mladé měly hluboké dekolty jako já. Náhrdelníky, prs-
teny, zlato. Ale i ty starší vypadaly dobře. Jedné bylo kolem padesáti. Měla na
sobě rudé šaty, rudou růži ve vlasech, výrazný ruměnec – tehdy byly v módě
červené tváře.

113 Maxim Maximovič Litvinov (1876–1951), sovětský diplomat a vládní činitel, byl v letech 1930–
–1939 lidovým komisařem zahraničních věcí SSSR.

129
 Velmi zajímavá byla manželka amerického velvyslance – měla na sobě čer-
né, nahoře průsvitné šaty, rovnou pěšinku ve vlasech. Její muž byl také v čer-
ném, jen ozdobné šňůry měl zlaté – vypadalo to prostě a krásně. Ostatní byli
v blyštivých uniformách. Japonci měli ohnutou ruku, na které drželi přilbu.
Litvinovova manželka s ním tehdy nežila, recepci pořádala jeho chráněn-
ka. Měla zelené šaty, byla nazrzlá, hezounká a povýšená.
Přistoupili jsme k Litvinovovi, ucítila jsem na sobě jeho pohled. Bylo v něm
uznání. Ocenil mě. Vtom se jeden Japonec, který ze mě nemohl spustit oči,
takový protiva, najednou ocitl vedle mě a očividně naschvál mi přišlápl vleč-
ku. Jenže já to v dětství necvičila nadarmo (jako bych očekávala a tušila, že
vystoupám vzhůru), trochu jsem do něj šťouchla loktem a obratně, zlehka
jsem vlečku vyškubla a věnovala mu přezíravý pohled. Zazubil se na mě ta-
kovým neupřímným úsměvem.
Máma říkala: „Budeš tam nejhezčí ze všech.“ To mi pochopitelně nepřísluší
soudit, vím jen, že si mě každý všiml, že jsem nezůstala bez povšimnutí. Ani
já, ani Mironov. Ve fraku mu to moc slušelo s tou jeho bohatou vlnitou hří-
vou, už silně prokvetlou šedinami.
Pak jsem se dozvěděla, že se na té recepci řada lidí ptala: „Odkud je ten nový
velvyslanec se svou manželkou?“ Tak impozantně jsme s Mirošou vypadali.
Zatýkalo se. To jsme samozřejmě věděli. V Domě na nábřeží neuběhla je-
diná noc, aby někoho neodvezli. I po nocích kroužila ulicemi černá auta. Ale
strach, který nás tak silně přepadl v Novosibirsku, jakoby nás teď nechal vy-
dechnout. Ne že by zmizel úplně, ale zeslábl a ustoupil. Snad proto, že Ježov
a Frinovskij byli v plné síle a jejich chráněncům se zatím zatýkání vyhýbalo.
Žilo se nám tehdy úplně báječně! Mirošovi se jeho nová funkce líbila. Teď mi
občas dokonce vyprávěl nějaké kuriózní případy ze své práce – o „Japončících“,
„Číňáncích“ a dalších, se kterými měl co do činění. Serjoža býval často veselý,
hodně času trávil s rodinou, věčně u nás byly na návštěvě děti, vymýšlel pro
ně zábavu, dělal s nimi různé hlouposti, šprýmoval a hrozně je rozmazloval.
Jednou Serjoža oznámil:
„Dnes je Den žen, všechno budu dělat já, jen ať si dámy odpočinou.“
Začal prostírat stůl a naschvál všechno pletl, maličká Agulja se kolem něj
nadšeně motala a zalykala se smíchy:
„Tak ne, tati! Tak ne, tati!“
Jindy, když si měl Miroša o svátcích připevnit všechny řády (a měl jich hod-
ně, dokonce mongolský řád od Čojbalsana), vyndal je, kochal se jimi, chlubil
se a samolibě vtipkoval:

130
 „Tak už jste s Aguljou nadosmrti zabezpečené. Peníze za tyhle řády nechá-
vám na knížce, šetřím je tam pro vás.“
Vzpomínám na tu dobu jako na klidné a dobré časy, jako na takovou pře-
stávku, na oddech. Ale stávaly se i nepříjemnosti. Jednou k nám náhle zate-
lefonovali z milice:
„Soudruh Mironov? Máme tu vašeho bratra…“
Šlo o toho bratra, jehož rodině jsem podle přísahy posílala balíčky. Pocho-
pitelně teď za námi přitáhl do Moskvy. Chodil za Mirošou jako stín, jako zlo-
věstný stín – kam se Miroša hnul, tam byl taky. Pil jako duha, chodil k nám,
plakal, tloukl se do prsou, přísahal, že už nebude, prosil, aby mu Miroša na-
šel nějakou práci. Miroša mu se skřípěním zubů našel místo někde mezi svý-
mi podřízenými. Ale on ho kompromitoval, protože se zase opil jako zvíře.
Nebo nám vyváděl různé kousky. Vzpomínáte, jak jsem vám vyprávěla, že
jsme se v létě rekreovali v Berďansku, když byl na Ukrajině hlad? Vyprávěla
jsem vám, že tam bylo speciální sanatorium, ze kterého nám nosili skvělé obě-
dy a jako zákusek celý zmrzlinovač se zmrzlinou. Brala jsem tam naše, abych
je trochu přikrmila. Ale Naďa, manželka Mironovova bratra, malá, nehezká
ženská s nosem jako knoflík, vypadala jako Uzbečka a toho ochmelku si stejně
vzala jenom proto, že to byl Mironovův bratr, tak tahle Naďa jednou do Ber-
ďansku zavolala a ptala se, jestli už Lena brzy odjede. Chtěli totiž taky přijet.
Když Lena odjela, objevili se tam. Jedli, pili, Mirošův bratr se pochopitelně
opíjel, ale v den odjezdu náhle vystřízlivěl a zatelefonoval řediteli sanatoria:
„K našemu odjezdu nám prosím připravte půl druhého pudu114 přepuště-
ného másla.“
„Kdo volá?“
„Mironov,“ napodobil jeho hlas. Mysleli si, že opravdu volal on. A tak při-
nesli máslo v zapečetěných sklenicích.
Nechtěla jsem to Mironovovi říkat, nechtěla jsem vyvolávat hádku, ale když
jsem se o tom potom nějak zmínila, Mironov se rozčílil:
„Ten parchant jeden!“
Bratr se mu vzhledem podobal, byl taky krásný, měl své kouzlo, milou tvář,
kterou si dokázal člověka získat. Naďa mu všechno strpěla. Když se napil,
zavírala ho doma, aby nevycházel, pil tak strašně, že se málem upil k smrti.
Volali k němu doktora…
Jen si představte, že v té době se v Moskvě zatýkalo pro nic za nic a tenhle

114 Pud je stará ruská jednotka hmotnosti odpovídající 16,38 kg. Pozn. red.

131
bratr se opil někde mimo domov a vedl antisovětské řeči… Někdo ho oka-
mžitě udal, sebrali ho, ale díky bohu to nebyla bezpečnost, ale milice. A on
na ně začal machrovat:
„Jak si dovolujete mě zatknout? Víte vůbec, kdo je můj bratr?! Ten vás
všechny rozdrtí na prach.“
Tak k nám zatelefonovali, aby se přesvědčili.
Serjoža vyletěl, ale rychle se ovládl a jel tam.
Vůbec nevím, kolik nervů ho to muselo stát, ale nějak to urovnal. Rozzlo-
bila jsem se a zatelefonovala jsem Nadě:
„Víš, co vyvádí tvůj muž? Co kde vypráví? Proč ho pouštíš ven? Proč jsi ho
nezamkla doma? Měla bys ho zavírat, když je opilý.“
A ona mi hrubě odvětila:
„Starej se radši o toho svého!“
„Já si o svého muže dělám starosti, ale ty po tom svém nejspíš ani nevzdech-
neš!“ A zavěsila jsem.
Tak takhle se mi za mé balíčky poklonila k zemi.
A ještě Karuckij s Abraškou, vzpomínáte si, jak jsem vám o nich vyprávě-
la? Karuckij Mirošovi velel v Alma-Atě. Jagoda Karuckého převelel do Mosk-
vy. Abraška přijel s ním. A stejně jako v Alma-Atě si Abraška zvykl ke mně
přes den chodit, když byl Miroša pryč. Vyprávěl mi různé drby, například že
se Stalin oženil s Kaganovičovou mladší dcerou Rozou,115 někdy mi dokonce
nosil nějaké dárky.
Před Mirošou jsem ty návštěvy netajila, ale z ničeho nic začal strašně žárlit.
Na takového šeredu zakrslého! Dokazoval mi, že některé ženy mají zvrácený
vkus, že se jim líbí i takové obludy. Vzpomněl si na Hugův román Muž, který
se směje. Jednou jsme se kvůli tomu hrozně pohádali.
Karuckij dělal na komisariátu nějakou operativní činnost a hrozně pil. Jed-
nou se po pitce s přáteli zastřelil. Myslím, že čekal, že ho každým dnem za-
tknou, a nevydržel to čekání…
Ale já, já jsem žila jako slepá. Bylo nám dobře a zdálo se, že to tak zůstane
napořád, jako bychom se dostali na šťastný, bezpečný ostrov. Všichni kolem
padali, ale my stoupali vzhůru.

115 Šlo o široce rozšířené zvěsti, o kterých však nejsou žádné důkazy.

132
23
Zrovna v tu dobu se vrátil ze zahraničí Alter – Michail Davydovič Korol, Mi-
rošův bratranec. Alter bylo jedno ze jmen, která dostal při narození. Znamená
„starší“. Byl ze všech svých bratrů a sester nejstarší, proto se mu tak doma
často říkávalo. Oženil se se svou sestřenicí, Mirošovou sestrou Feňou. Byla to
krasavice, úplná Júdit. Měli dvě dcery. Mladší Maja byla také krasavice, celá
matka (bylo jí tehdy patnáct let), starší Bruše bylo osmnáct, nebyla to sice
krasavice, ale ve tváři měla takovou „milost“ (od slova „milý“), takovou dob-
rotu, že si ji nešlo nezamilovat celým srdcem. Měla obdivuhodně mírnou po-
vahu, pohotový vlídný humor – těžko se to popisuje, člověk by ji musel znát.
Takové dvě kouzelné dívky to byly.
Všechny byly nepraktické, v domácnosti se nevyznaly. Feňa pracovala ja-
ko ekonomka v Gosplanu, bývala dlouho v práci a dívky ve škole nebo na
brigádách. Na věci nemyslely, Feňa jim vštěpovala, že myslet na hadry není
důstojné, že je to měšťáctví. Byly to opravdové, zásadové „modré punčochy“,
ale velmi milé a hodné.
Michail Davydovič strávil několik let v zahraničí na služební cestě s tajným
posláním. Než se usadil ve Spojených státech, žil nějakou dobu v Evropě, pak
v Číně a v Japonsku, aby „zametl stopy“. Do Spojených států přijel z Kanady
jako židovský obchodník, usadil se v New Yorku. Ve Spojených státech měl
založit firmu, jejíž příjmy by šly na financování americké komunistické stra-
ny a na komunistický tisk. Takže tam nebyl jako špion, ale kvůli propagandě
a agitaci ve prospěch změny zřízení.
Celkem takhle bylo vysláno pět lidí. V zahraničí se rozdělili na dvě skupi-
ny: v jedné byli tři a ve druhé dva – Michail Davydovič a Mark Pavlovič Šnej-
derman.116
V roce 1938 byli všichni povoláni zpět do Moskvy. Když se Michail Davy-
dovič vracel domů, jeden známý na velvyslanectví v Paříži mu řekl: „Vy se
vracíte domů? Víte, co se tam děje?“ Vyprávěl mu o zatýkání. „Pokuste se tu
ještě alespoň rok zůstat,“ poradil mu. Michail Davydovič mu uvěřil, ale bál
se, že kdyby zůstal, odnesla by to rodina, a že by ho stejně dostali kdekoli.
A tak se vrátil.

116 Mark Pavlovič Šnejderman (1899–1948) byl sovětský rozvědčík, vyslaný do Evropy, Japonska,
Číny a USA. V letech 1937–1938 a znovu v roce 1939 byl zatčen a odsouzen k osmi letům nápravných
prací, které strávil na Magadanu (1939–1947).

133
 Jakmile se vrátil, okamžitě se dostal do hrůzného koloběhu zatýkání. Tu
trojici, která se od nich se Šnejdermanem oddělila, zatkli ihned po návratu,
ještě před příjezdem Michaila Davydoviče. S Markem se sotva stačili vrátit,
když ho taky zatkli. Michail Davydovič byl zatím na svobodě, ale stranickou
knížku mu sebrali, práci žádnou nedostával a nečinně se nervoval.
Miroša ho měl rád, ale teď, když se zrovna vrátil ze zahraničí, se mu raději
vyhýbal. Viděla jsem se s ním sama, bez Miroši. Alter s rodinou žil na chatě
v Kraskově, naše erární letní rezidence byla v Tomilinu. Ráda chodím pěš-
ky a často jsem se k nim vypravila. Bylo léto, teplo, měla jsem na sobě letní
krepdešínové šaty s odhalenou šíjí a rameny, po vesnici přece člověk nebu-
de běhat v sáčku.
Feňa mě vždycky vítala vlídně a laskavě. Měla úžasnou povahu. Vzpo-
mínám si, že když mě Miroša „unesl“ a cestou do Alma-Aty jsme spolu jeli
přes Moskvu, nikdo z Mirošových příbuzných se se mnou nechtěl setkat –
všichni se zlobili, že Miroša opustil Gustu, kterou znali od dětství a měli ji
rádi. Ani Michail Davydovič se se mnou nechtěl setkat, příkře řekl: „Štěs-
tí se nedá stavět na cizím neštěstí.“ Tehdy mě „přijala“ jenom Feňa. Přije-
la se se mnou seznámit k nám do Metropolu v černých sametových šatech
s prošívaným límečkem, s rovně učesanými vlasy, byla překrásná, mladá,
oslňující – ztělesněná přívětivost. Úplně mě tehdy okouzlila. Padly jsme si
do oka a pak se tak ke mně chovala celý život. V Kraskově mě vítala jako
dobrá přítelkyně.
Michail Davydovič se doma trápil. Nedá se říct, že by byl krásný na první
pohled. Zatímco Miroša byl mohutný, široký, silný, na Michaila Davydoviče
by spíš sedělo, že byl zavalitý. Vždycky měl trochu bříško. Miroša měl hus-
tou, bujnou, vlnitou hřívu, hřívu Michaila Davydoviče jsem nikdy neviděla –
velmi brzy zplešatěl. Oba měli krásné oči, ale každý jinak. Miroša měl nád-
herné, krásně „klenuté“ oči s hustým vějířem řas, oči Michaila Davydoviče
nebyly ani tak krásné, jako chytré, výrazné, hloubavé. Byl to zajímavý, se-
čtělý muž, který toho v životě mnoho viděl, byl velmi chytrý, měl smysl pro
humor. Z cesty se vrátil jako rozený Američan – zvyky i chováním. Někdy
mu chyběla ruská slova (celé předcházející roky nepromluvil rusky ani slo-
vo, hrál přece svou roli). Vyprávěl spoustu zajímavých věcí. Třeba jak se po-
dle učebnic a s našimi učiteli naučil anglicky. Jenže když přijel do Ameriky,
ukázalo se, že mu nikdo nerozumí. První den vyšel z hotelu, zabloudil, ptal
se na cestu, ale všichni na něj jen koukali a krčili rameny. Nakonec se ze-
ptal čističe bot, ten mu sice taky nerozuměl, ale byl to Žid a rázem pochopil,

134
že Michail Davydovič je taky Žid, tak se s ním dal do řeči hebrejsky. A tak si
porozuměli. Čistič bot mu poradil, aby mluvil hebrejsky, to prý mu vždycky
bude aspoň někdo rozumět.
Michail Davydovič si koupil gramofon a desky a v hotelu den za dnem na-
hlas opakoval texty. Byl to laciný hotel, přes stěny bylo všechno slyšet, lidé
z vedlejších pokojů to poslouchali den, dva a pak usoudili, že jejich soused
je pomatený, a zavolali psychiatra. Ale Michail Davydovič mu vysvětlil, že je
německý Žid, že se učil jen podle učebnic a teď že se snaží zdolat výslovnost.
Když si osvojil jazyk, založil obchodní firmu. Ale o tom tehdy v mé přítom-
nosti nemluvil…
Bylo pro něj těžké jen tak nečinně sedět. Feňa pracovala a vydělávala. Měli
pomocnici v domácnosti Mariju Alexandrovnu, Mordvinku, z rozkulačených,
byla velmi oddaná, ale taková neotesaná. Feňu zbožňovala, ale když přijel
Michail Davydovič a začal vysedávat doma, připadal jí zřejmě jako parazit,
který se rozhodl pověsit na krk její milované paní, a začala jím hluboce po-
hrdat. Podrážděnost vůči Michailu Davydoviči v ní rostla a rostla, až jednoho
dne vybublala na povrch.
K obědu bylo maso. Marija Alexandrovna servírovala – Feně, mně, dívkám,
ale Michailu Davydoviči (kterému vždy nandávala až jako poslednímu) dala
jenom přílohu. Ten v žertu zvolal:
„Mně jste zapomněla dát maso!“ Myslel si, že se spletla. Ale Marija Alexan-
drovna pěkně zostra odsekla:
„Kdo nepracuje, ten nejí!“
Michail Davydovič se na ni nejdřív podíval nechápavě, ale pak mu to došlo,
zrudl, vstal a odešel z místnosti.
Feňa byla sice samá dobrota, ale teď Mariji Alexandrovně vmetla:
„Od zítřka už u nás nepracujete!“ a vyběhla za Michailem Davydovičem.
Marija Alexandrovna potom prosila, plakala a Feně se jí zželelo.
Tak se mu Marija Alexandrovna trefila do bolavého místa.
Už jsem vám říkala, že k nim Miroša raději nechodil. Jednou se s Michai-
lem Davydovičem setkali někde u příbuzných… Tam nebyl nikdo cizí, a tak
zapředli důvěrný rozhovor. Odsedli si od ostatních. Miroša se se zájmem vy-
ptával, Alter mu odpovídal, pak se taky začal vyptávat.
Alter měl vždycky vlastní názor. Viděl přímo do hloubi věcí, beze všech
pokryteckých příkras.
Nevzpomínám si, co mu Miroša povídal, jen si vzpomínám, že se mu Alter
z ničeho nic zadíval přímo do očí a ostře ho odsoudil, jako kdysi za karbanictví:

135
 „Určitě máš ruce celé od krve. Jak můžeš takhle žít? Teď už ti zůstala jenom
jedna možnost – sebevražda.“
„Jsem stalinský pes,“ ušklíbl se Miroša, „nemám na vybranou!“
Opravdu. Už jsem vám říkala, když jsem vyprávěla o Novosibirsku, že Serjo-
ža už nemohl vyskočit z rozjetého vlaku, ani kdyby chtěl, musel ho řídit dál.
I když tady v Moskvě se zdálo, že z toho vlaku vyskočil.
A já… Já jsem zatím byla v bezpečí a náš „diplomatický“ život se mi moc
líbil. Jednou se Serjoža dokonce zmínil, že by mohl získat post velvyslance,
jenže už ne v Mongolsku, ale někde výš. Maxim Maximovič Litvinov se k ně-
mu choval velmi dobře…
Tehdy Serjožovi řekli o Marku Šnejdermanovi. Už jsem vám říkala, že ho
zatkli hned po návratu ze zahraničí.
Za nějaký čas k nám přiběhl Michail Davydovič. Bylo to nezvyklé. Chápal,
že se mu Miroša raději vyhýbá, a normálně by si to nedovolil.
„Poslyšte, Marka osvobodili!“ Znamenalo to, že se mračna rozestupují i nad
ním. Serjoža to nijak nekomentoval.
Hned jsme se vypravili – Miroša odvolal svůj zákaz – a jeli jsme ke Korolo-
vým. Michail Davydovič zatelefonoval Šnejdermanovi a jeho ženě Veře Vasil-
jevně, a vesele jsme to oslavili.
Po mnoha letech mi Michail Davydovič řekl:
„To byla Mirošova práce, že Marka osvobodili, víš.“
Myslím, že měl pravdu. Vzpomínám si, jak mi tehdy Miroša vyprávěl:
„Pozvali si mě na Lubjanku, ptali se na Šnejdermana.“
„A co chtěli?“
„Chtěli na něj posudek.“
Teď si myslím, že mi Miroša neřekl celou pravdu. Nepozvali si ho, šel tam
sám, využil své velké konexe.
Taky si myslím, že když zatýkali každého, kdo měl nějakou vazbu na za-
hraničí, tak Altera nezatkli, protože nad ním Miroša držel ochrannou ruku.
Pochopitelně, bylo to taky v Mirošově vlastním zájmu. Nebylo žádoucí, aby
měl někoho z rodiny ve vězení, a jakmile zatkli Marka, znamenalo to, že mů-
žou zatknout i Altera, a tak Miroša mobilizoval všechny svoje známosti, aby
Marka osvobodili a Altera nechali na pokoji.
Michail Davydovič byl velmi sečtělý, hodně toho viděl, věděl, hodně přemýš-
lel, rád si zafilozofoval. Vzpomínám si, jak jednou Miroša přišel z nějakého za-
sedání, možná z Kremlu nebo ze Sloupové síně, a začal vyprávět o vystoupení

136
Naděždy Krupské,117 že mluvila o pedagogice. Miroša se o ní v souladu s teh-
dejším všeobecným míněním vyjádřil s despektem – že prý ji musí poslouchat
jen proto, že byla Leninovou ženou.
Michail Davydovič ji vášnivě hájil, chápal, v jak poníženém postavení je,
chápal, že nesmí ani ceknout, jinak nevyvázne. („Nejmoudřejší“ se přece do-
vedl vypořádat i s historií, říká se, že Krupské pohrozil: Jestli se budeš do
něčeho plést, tak uděláme vdovou po Leninovi Inessu Armandovou118 nebo
Fotijevovou.)119 Začal Mirošovi dokazovat, že celá řada leninských principů
a ustanovení – leninských a marxistických – byla teď u nás potichu zavržena.
Alter kladl Lenina velmi vysoko, a to v tu dobu nebylo úplně bezpečné, ví-
te, otevřeně se o tom nemohlo mluvit, aby si někdo nepomyslel, že se člověk
staví proti Stalinovi.
Takové vedli občas rozhovory, ale nic z toho se pochopitelně nedostalo za
práh našeho domu.

24
Byli jsme pozváni na Frinovského letní sídlo v den narozenin jeho ženy Niny.
Byl pozván i Čojbalsan, který tehdy zrovna přijel do Moskvy. S Čojbalsanem
se zřejmě chystali uzavřít nějakou dohodu, kterou s ním projednávali v ko-
misariátu zahraničních věcí.
Toho zasedání se Mironov účastnil jako náměstek lidového komisaře pro
otázky Dálného východu.
Serjoža se odtamtud vrátil rozčilený, kouřil, přemýšlel. Něco se na tom za-
sedání muselo stát. Když šla Agulja spát, začal mi to vyprávět. Nejdřív se mi
zdálo, že je všechno v pořádku. Stalin se na Mirošu několikrát osobně obrátil,
ptal se ho na jeho názor jako znalce a člověka, který v Mongolsku pobýval,

117 Naděžda Konstantinovna Krupská (1869–1939) byla ruská revolucionářka, manželka V. I. Le-
nina. Věnovala se zejména ochraně dětí, problematice vzdělávání a boje s negramotností. Ještě za
Leninova života byla terčem Stalinových útoků. Po Leninově smrti podpořila G. Zinověva a L. Kame-
něva v jejich mocenském boji proti Stalinovi, ale poté se od nich distancovala a připojila se k poža-
davku na jejich vyloučení ze strany.

118 Inessa Armandová (rozená Elisabeth Pécheux d’Herbenville, 1874–1920) byla rusko-francouz-
ská revolucionářka a blízká přítelkyně V. I. Lenina.

119 Lidija Alexandrovna Fotijevová (1881–1975) byla v letech 1918–1924 Leninovou osobní tajemnicí.

137
dokonce ho očividně vyzdvihl. To nemohlo nechat Serjožu při jeho ctižádos-
tivosti lhostejným. Ale na zasedání se stalo i něco divného a znepokojivého.
Stalin se obracel na všechny – na Čojbalsana, na Serjožu, na Molotova a na
všechny ostatní, kdo tam byli přítomni, kromě… Litvinova. Litvinov – lidový
komisař – tam seděl, naslouchal, ale Stalin mu neřekl ani slovo, jako by ani
neexistoval. Jeho směrem ani jednou nepohlédl, přehlížel ho jako krajinu, a to
dokonce i v těch otázkách, kde bylo třeba znát právě jeho, Litvinovův názor.
Přede všemi ho zostudil.
Litvinov tam seděl bledý, ale na pohled klidný. Měl neuvěřitelné nervy.
Serjoža mi tehdy řekl, že už se Litvinov asi dlouho neudrží, když jím Stalin
tak otevřeně pohrdá.120 Pokud však bude Litvinov sesazen, může v komisari-
átu dojít k velkým změnám… Došlo mi, na co myslel – udržím se tam v tom
případě já? co bude? padnu? ale co když, co když… vystoupám ještě výš?
Byl opojený úspěchem, ale zároveň velmi znepokojený.
Krátce poté jsme jeli k Frinovskému na letní sídlo. Frinovskij se nedávno
vrátil z Dálného východu, kam jel s Mechlisem121 „udělat čistku“ v dálněvý-
chodní armádě. Jel s nimi celý vlak zvláštních vojsk. Nejeli „udělat čistku“ jen
v armádě – Frinovskij zlikvidoval také všechny náčelníky NKVD na Dálném
východě. Vzpomínám si, jak mi Miroša řekl: „Ještě že už tam nejsem, jinak by
se Frinovskij vypořádal i se mnou.“ A hned dodal:
„Jen jeden se dokázal zachránit.“
„Zachránit?“ podivila jsem se.
„Ljuškov. Utekl do Japonska.“
Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. „Zachránil se!“ A to řekl Miroša se
svou oddaností straně!
Frinovského letní sídlo byl bývalý statkářský dům se sloupovím. Dolní te-
rasa byla otevřená, před sloupy stály všude koše s živými květinami, mezi
nimi sem tam lehátka. Za ní byla prosklená veranda, kde se potom podával
přepychový oběd.
Přijeli jsme dřív než ostatní hosté. Nina se ještě věnovala přípravám. Při-
jal nás Frinovskij. Stal se z něj tak velkomožný pán, že jsem ho málem ne-
poznala. Srdečným gestem pána domu nám pokynul, abychom se usadili
do lehátek.

120 Maxim Litvinov byl odvolán z místa lidového komisaře zahraničních věcí v dubnu 1939.

121 Lev Zacharovič Mechlis (1889–1953) byl v letech 1937–1940 náměstkem lidového komisaře
obrany a náčelníkem hlavní politické správy Rudé armády.

138
 Hned se dali do řeči o přijetí Čojbalsana v komisariátu. Frinovskij se vyptá-
val, pořád si upřesňoval nějaké podrobnosti, kdo ví, k čemu mu to bylo. Jak se
choval Stalin, co řekl, jak se choval k Čojbalsanovi a k ostatním…
„Jo, Litvinov,“ řekl nakonec Mironovovi. „Copak ty nevíš, že ho Stalin nemá
v lásce?“ A s úšklebkem pokračoval:
„Dávno bychom ho zatkli, ale zatím to nejde. Kvůli pánům kapitalistům.“
Došlo mi, že šlo o Litvinovovu popularitu v zahraničí! Jenom ta Litvinova
držela nad vodou.
Nejzlověstnější na tom však bylo slovo „zatím“.
Pak přešli k záležitostem Dálného východu. Frinovskij Mirošovi podrobně
vyprávěl, jak utekl Ljuškov – osobně jeho případ vyšetřoval. Slyšela jsem ten
příběh a budu vám ho vyprávět.
Ljuškov122 byl velitelem útvaru NKVD pro oblast Dálného východu, spadala
pod něj pohraniční vojska i naše rozvědka. Když se k němu doneslo, že Frinov-
skij decimuje speciální dálněvýchodní armádu, nečekal, až pro něj přijdou.
Frinovskij neměl Ljuškova v lásce, považoval ho za svého soupeře – oba byli
Ježovovi přátelé. Jen díky tomu se Ljuškov jako Jagodův muž zachránil, když
likvidovali jeho stoupence.
Když to vyprávěl, zněl Frinovskij jako mrzutý predátor – ech, toho se nám
nepovedlo chytit, ten nám proklouzl, parchant jeden!
Frinovskij vyprávěl o podrobnostech Ljuškovova útěku.
Ljuškov svým podřízeným čekistům řekl, že se má na mandžuské hrani-
ci osobně setkat s naším agentem v Japonsku. Pozdě večer nasedl do auto-
mobilu s řidičem a dvěma čekisty a zajeli až k hranici. Pohraničníci se na
nic neptali, velení přece ví, co dělá. Ljuškov rozkázal svému doprovodu, ať
na něj na pohraničním stanovišti počkají. Sám odešel pěšky do stepi, mezi
keře, na území nikoho.
Čekali na něj hodinu, dvě, tři, a on nikde. Svítalo. Začali mít obavy, poradi-
li se a opatrně se vydali po něm pátrat. Dlouho ho hledali, až ho objevili, jak
spí v dolíku pod keřem.
„Mysleli jsme si, že vás zabili,“ řekli mu.
On na to:
„Nějak se to nepovedlo. Nejspíš jsem na něj dlouho čekal a ani jsem si

122 Genrich Samojlovič Ljuškov (1900–1945) byl vysoce postavený příslušník ČK/OGPU/NKVD.
V roce 1938 ze strachu před zatčením utekl do Mandžuska a aktivně spolupracoval s japonskou roz-
vědkou. V zahraničí podrobně vysvětloval svou účast na Velkém teroru a odkrýval metody NKVD.

139
nevšiml, že jsem usnul…“ Teď je jasné, že tam Ljuškov prostě potmě zablou-
dil a nejspíš jen předstíral, že usnul.
Druhý den zase řekl svým podřízeným: „Jedeme, měl jsem s ním na setkání
domluvené dva dny. Včera nepřišel, tak snad přijde dnes. Vezmu si něco na
povzbuzení, abych neusnul.“
Zase odešel. Zase na něho čekali a čekali, zase se ho vydali hledat, ale ten-
tokrát ho nenašli a následující den už zahraniční rozhlas vysílal, že vysoce po-
stavený příslušník NKVD, bývalý zástupce velitele tajného politického útvaru
Ljuškov přešel mandžuskou hranici a požádal o azyl v Japonsku.
Byla to senzace! Na tiskové konferenci se jeden dopisovatel přezíravě zeptal:
„Co vás přimělo zradit svou vlast?“
A Ljuškov na to řekl:
„Stalinovy vraždy!“
To vám takhle samozřejmě říkám až teď, Frinovskij to tehdy říct nemohl,
ani já bych si netroufla.
Ljuškovova manželka byla okamžitě zatčena…
Vtom přišla Nina. Ještě v ní zůstávalo něco z Paříže, ale už tím prorůstala
její přirozená vulgárnost. Zase byla zmalovaná jako prostitutka. Vzala mě na
prohlídku jejich zahrady, měli kouzelnou zahradu.
„Támhle má rezidenci Mikojan a támhle…“
„A kde je Stalinova?“
Mlčí jako zařezaná:
„Nevím.“
„Koho si vzal?“
„Nevím.“
Dokonce stiskla rty. Hned mi začala vykládat, jak se snažila promluvit do
duše Mikojanovu synovi, jak ho plísnila za dívku, kterou přivedl do jiného
stavu. Byli to ještě školáci, spolužáci. Měl automobil a pořád v něm tu dívku
vozil. A pak se ukázalo, že čeká dítě. Nina ho plísnila a on se jen smál a vy-
mlouval se. „To není moje!“ říkal.
Mikojan má prý hrozně rozmazlené děti. Nina náznakem zdůrazňovala, že
její děti takové nejsou.
Měli s Frinovským dva syny. Staršímu Olegovi bylo sedmnáct, mladšímu
tři roky. Nina mě odvedla do dětského pokoje, aby mi svého miláčka ukáza-
la. Přede dveřmi mě donutila umýt si ruce a obléct si čistý plášť. Ukázalo se,
že pokoj je sterilní, aby chlapec nechytil nějakou infekci.
Ninina sestra mi pak vyprávěla, jak jednou přijela k Nině, velmi spěchala

140
a v kabátě vyběhla nahoru, do toho sterilního pokoje, a Nina se na ni vrhla:
„Co si to dovoluješ?“ Div že na ni nekřičela, ať vypadne. Urazila se a okamži-
tě odjela.
Když mi to o mnoho let později Ninina sestra vyprávěla, zrovna dostala
z vězení dopis od tohohle mladšího Frinovského, kterého kdysi drželi ve ste-
rilním pokoji. Nezůstal v něm dlouho – vytrhli ho z té sterility a vrhli ho do
krutého světa. Dostal se do dětského domova, utekl, dal se ke zlodějské par-
tě, stal se z něj profesionální zloděj a v tu dobu, kdy jsem s ní mluvila, zrov-
na seděl ve vězení.
Ten den jsme se nahoře příliš nezdržely. Přijel Čojbalsan. Byl oblečen na
evropský způsob, v obleku. Když mě uviděl, zazubil se na mě a uklonil se…
Když teď nechtějí Mirošu rehabilitovat, říkají mimo jiné, že prý tam v Mon-
golsku byl kult osobnosti Čojbalsana. I kdyby byl, co s tím měl Serjoža spo-
lečného?
Po přepychovém obědě jsme šli do promítacího sálu, stál tam kulečník
a u něj jsem uviděla Frinovského staršího syna Olega…123 Hráli s ním dva mlá-
denci arménských rysů – Mikojanovi synové (ale nevím, jestli mezi nimi byl
i ten „svůdník“, Mikojan měl hodně dětí). Vtom jsem uslyšela nadšený šepot:
„Vasja, Vasja přišel!“
Rozhlédla jsem se a ve všech tvářích se zračila naprostá servilnost. Kdo že
to vyvolal takové nadšení a rozechvění? Vidím mladíka v khaki uniformě, byl
bledý, měl nazrzlé vlasy, obličej celý uhrovitý. Na sobě měl jezdecké kalhoty,
naleštěné boty s ostruhami. Bylo vidět, že je nesmělý. Všichni na něj: „Vasjo!
Vasjo! Vasjo!“ Rázem se na něj upřela pozornost celé společnosti a on rozpa-
ky neví, kam s očima.
Frinovskij ho představil Čojbalsanovi, dokonce změněným hlasem, málem
zpíval radostí:
„To je Vasja, syn Josifa Vissarionoviče!“124
Tak to jo! Hned mi bylo všechno jasné. Frinovskij jako by na nás zapomněl.
Zavolal svého správce a řekl mu:
„Tak zítra budeme rozpouštět některé stáje, předveďte prosím Vasiliji Josifo-
vičovi koně, ať si vybere jednoho dva, kteří mu budou po chuti.“

123 Manželka Michaila Frinovského a jeho starší syn Oleg byli zastřeleni v roce 1940.

124 Vasilij Josifovič Stalin (1921–1962), syn Stalina a jeho druhé ženy Naděždy Allilujevové, byl ge-
nerálmajorem letectva (1947). Velel letectvu moskevského vojenského okruhu. Po Stalinově smrti
v roce 1953 byl obviněn ze zneužití služebního postavení a odsouzen k osmi letům odnětí svobody.
Zemřel v Kazani v roce 1962.

141
 Vasja radostí dokonce zčervenal.
Brzy nato Frinovského převeleli z NKVD do armády, přesněji řečeno k ná-
mořnictvu – stal se lidovým komisařem námořnictva. Miroša mu záviděl.
Jen jedna věc byla zvláštní a Mirošu trápila – proč bylo oznámení v novi-
nách tak malé a skromné, jako by ho otiskli jen tak mimochodem. Proč ne-
bylo otištěno velkými tučnými písmeny přes celou stránku spolu s portrétní
fotografií, jak to bylo v takových případech zvykem? Na šíření slávy a popu-
larity svých favoritů Stalin obvykle nešetřil.

25
Máte o té hrozné době alespoň nějakou představu? Vzpomínáte, jak jsme
spolu poslouchaly projev generála… teď mi to jméno vypadlo! Mluvil o svých
vzpomínkách na zasedání ústředního výboru krátce po popravách vojáků.
Vzpomínáte si? Mluvil o tom, jak stál Vorošilov125 na tribuně, bil se pěstí do
prsou a do čela a pořád dokola se kál: „Byl jsem hlupák, starý hlupák! Neod-
halil jsem zrádce a spiklence!“ A během toho velitel Kremlu co chvíli odváděl
ze sálu nějakou skupinku k zatčení.
My s Mirošou jsme tehdy sice byli v Mongolsku, ale třicátý osmý rok nebyl
o nic lepší. Začal procesem s Bucharinem, Rykovem, Jagodou,126 vzpomíná-
te? Byl souzen Zaporožec, Medveď, „vrazi v bílých pláštích“. Všichni byli od-
souzeni. Na schůzích se skandovalo: „Žádáme trest smrti! Žádáme, aby byli
zrádci zastřeleni!“
Říká se, že Leninova sestra Anna Iljinična byla celý život zamilovaná do
Bucharina a zemřela šest týdnů po jeho popravě, neunesla to.

125 Kliment Jefremovič Vorošilov (1881–1969) se v roce 1925 stal lidovým komisařem armády a ná-
mořnictva, od roku 1934 vedl transformovaný lidový komisariát obrany. Ve funkci setrval do roku
1940. Aktivně se podílel na represích v armádě.

126 Třetí moskevský proces se skupinou 21 bývalých vysoce postavených vládních a stranických
představitelů byl oficiálně veden proti pravicově trockistickému antisovětskému bloku. Veřejný pro-
ces probíhal od 2. do 13. března 1938 před vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR. Hlavními
obviněnými byli Alexej Rykov, Nikolaj Bucharin a bývalí trockisté Nikolaj Krestinskij a Christian Ra-
kovskij. Klíčovým obviněným byl rovněž lidový komisař vnitřních věcí Genrich Jagoda. Byli obviněni
ze zrady vlasti, špionáže, diverze, terorismu, záškodnictví, podrývání vojenské síly SSSR, provokace
vojenského útoku zahraničních mocností na SSSR, znovuzavedení kapitalismu a odtržení svazových
republik od SSSR. Kromě tří byli všichni odsouzeni k trestu smrti.

142
 Mironov mi tvrdil, že proces s Bucharinem a dalšími zosnovali Frinovskij
a Zakovskij.127 Počátkem třicátého osmého roku se Frinovskij těšil velké váž-
nosti. V létě odjel s Mechlisem na Dálný východ, o tom už jsem vám říkala.
Když se Japonci dozvěděli o rozvratu dálněvýchodní armády, vtrhli na naše
území v oblasti jezera Chasan, ale Bljucher128 dokázal zorganizovat obranu.
Jakmile však byli Japonci odraženi, byl Bljucher povolán do Moskvy a tam na
podzim zatčen.
Mironov se s Bljucherem znal dlouho. Viděla jsem Bljuchera zblízka. Měl
mohutnou tvář, silné čelisti, tuhé kníry, prošedivělé vlasy. Jednou jsme se
s ním a s jeho třetí ženou potkali v divadle. (Oženil se třikrát, potřetí si
vzal mladinkou komsomolku, dceru tehdy známého strojvedoucího Krivo-
nosa129 – byla hezounká, měla růžové tvářičky a vážný výraz.) Mironov si
s Bljucherem tykal, ale ten nám svou ženu nepředstavil. Možná to byla jen
jeho milenka…130
Od té doby uplynulo několik let. Teď byl Bljucher zatčen, ale žádný soud
s ním nebyl. Říkalo se, že byl během výslechů strašlivě mučen, že mu vy-
dloubli oko, že ho Ježov zastřelil ve své pracovně.
Když Bljucher vstoupil, Ježov na něj prý zlomyslně houknul:
„Copak? Nepodařilo se ti utéct do Japonska bratrovým letadlem? Ty jedna
tlamo špionská, ty japonský špione!“
Bljucher mu na to řekl:
„A ty jsi kdo? Kde ses tu vzal?“
Ježov, který už vystoupal tak vysoko, že si nejspíš myslel, že řídí osudy všech
lidí, do něho prý zblízka střelil a zabil ho.
Připadalo nám, že snad Ježov vystoupal dokonce až nad Stalina. Ale… Už

127 Leonid Michajlovič Zakovskij (1894–1938) byl jedním z organizátorů stalinských represí včetně
třetího moskevského procesu. V roce 1938 byl náměstkem lidového komisaře vnitra a náčelníkem
moskevské správy NKVD. V dubnu roku 1938 byl zatčen a zastřelen.

128 Vasilij Konstantinovič Bljucher (1890–1938) byl sovětský vojenský, vládní a stranický předsta-
vitel, maršál Sovětského svazu. Stalin předal Bljuchera pod pravomoc speciálního soudního tribu-
nálu, který odsoudil na smrt skupinu vysokých vojenských činitelů v rámci tzv. „případu Tuchačev-
ského“. V roce 1938 byl zatčen a zemřel během vyšetřování. Posmrtně byl zbaven hodnosti maršála
a odsouzen k trestu smrti.

129 Petr Fjodorovič Krivonos (1910–1980) byl sovětský železničář, jeden z iniciátorů stachanov-
ského hnutí na železnici.

130 Bljucher byl ženatý třikrát. První dvě manželky – Galina Pokrovská a Galina Kolčuginová – byly
zastřeleny. Třetí Bljucherova manželka, Glafira Bezverchovová (1915–1999) byla odsouzena k osmi
letům nápravně-pracovních táborů.

143
o dva nebo tři roky dříve vyšla stať o bolševicích Zakavkazska, která vychva-
lovala Stalinovy zásluhy.
Byla podepsána jménem, které tehdy v Moskvě ještě nikdo neznal: „L. Be-
rija“131 (To my jsme ho znali!)
Teď jsme se s tím jménem setkávali stále častěji. Miroša mi řekl, že Stalin
povolal Beriju z Kavkazu a udělal z něj Ježovova náměstka.
Začalo se dít něco zvláštního. Ježov seděl u sebe v pracovně, ale všichni
jeho spolupracovníci, úplné krysy na potápějící se lodi, se mu začali vyhý-
bat, jako by měl mor, nikdo mu nenosil žádná hlášení, všechno nosili jeho
náměstkovi – Berijovi. Ježov sice pořád ještě zastával funkci, ještě byl ve ve-
dení a seděl v pracovně lidového komisaře, ale všichni už se od něj odvrátili.
Pak byl jmenován lidovým komisařem říční dopravy. Ta nicka nedokáza-
la pochopit, jak a kam se vytratila jeho moc, nemohl se s tím smířit, přichá-
zel o rozum, šílel… V lidovém komisariátu říční dopravy se ho taky opatrně
stranili, vyhýbali se mu. Potom byl odvolán i odtamtud. Nakonec byl popra-
ven, ale ne hned.
V lidovém komisariátu zahraničních věcí se zatýkalo. Zatýkalo se sice už
předtím, ale ne tolik. Dokud byl Frinovskij v NKVD, Miroša se cítil chráněný.
Ale Frinovskij se stal lidovým komisařem námořnictva. Ježovovy lidi začali
odstraňovat, stejně jako předtím odstraňovali stoupence Jagody…
Jedno zatčení následovalo za druhým. Jeden den Miroša pracoval s nějakým
podřízeným, a když přišel nazítří, už byl pryč. Byl zatčen!
A diplomaté! Kolik jich tehdy sebrali! V těch dnech začal Miroša opako-
vat jako nějakou mantru: „Ne, vůbec tomu nerozumím! Ničemu nerozumím!“
Už jsem vám říkala, že u nás ve Vládním domě neuběhla jediná noc, aby
nepřijelo černé auto. Někoho zatkli a odvezli, do jeho bytu se nastěhoval no-
vý nájemník, po nějaké době si přijeli i pro něj, zatkli ho a odvezli a do bytu
se nastěhoval někdo další. Teď už se jelo třetí kolo.
Vyděšené hospodyně s hrůzou běhaly do kuchyně za naší Marijou Niko-
lajevnou:
„V tomhle domě pracovat, to je o život, sem aby se člověk bál chodit, co
když seberou i hospodyni!“

131 Agnessa má nejspíš na mysli Berijovu knihu K otázce dějin bolševických organizací v Zakavkaz-
sku (1935), která opěvovala Stalinovu roli v předrevolučním boji s carismem.

144
 Už si nevzpomínám, čí hospodyně to byla, ale úplně propadla hysterii. Na-
povídali jí kdoví co, chystala se dát výpověď – řekla jsem to Mironovovi, šel
do kuchyně a pokusil se ji přivést k rozumu.
„Copak budete věřit takovým pomluvám?“ říkal. „Nikdo se vás ani nedo-
tkne. Uklidněte se a běžte pracovat.“
Ale sám už klidný nebyl. Život nám otravoval strach, ne takový, jako v No-
vosibirsku, ale desetkrát větší.
Když jsme se jednou vraceli domů, nastoupil Mironov do výtahu spolu
se Švernikem132 a náhle tam za nimi naskočil neznámý muž v bílých ko-
začkách. Mironov i Švernik zkameněli… Co asi prožili během té chvíle, co
jel výtah nahoru? Komu z nich jede ten zjevný pracovník NKVD předložit
rozkaz k zatčení? Do sedmého patra k Mironovovi, nebo do osmého k Šver-
nikovi?
Vystoupil v šestém patře a teprve v tu chvíli pocítili, že jsou ještě naživu.
Jen se na sebe chápavě podívali, ani se jeden na druhého neusmáli. V tako-
vých situacích se tehdy nikdo neusmíval.
Můj bratr Pavel pracoval v Suchumi v Něftězbytu, jehož ředitelem byl ne-
vlastní Berijův bratr Kvaracchelija.133 Pucha mi poslal dopis, že tenhle Kvara…
Kvara… fuj, to se ani nedá vyslovit! – že má přijet do Moskvy.
„Přijede k vám můj nadřízený,“ psal Pucha, „přivítej ho a pohosti, jak se slu-
ší a patří. Bude se tam léčit, budou mu dělat protézu na pahýl.“
Ihned jsem odeslala telegram: „Čekám!“ Ale čas plynul a nikde nikdo. Mi-
roša se každý den, jak se vrátil domů, hned od dveří ptal: „Přijel?“ Já na to:
„Ne, nepřijel.“ Naděje postupně umírala. Ach, jak jsme na toho bratra spolé-
hali! To by znamenalo Berijovu přízeň. To by znamenalo jeho důvěru.
Ale uběhl týden dva a Miroša mi řekl:
„Víš, já myslím, že vůbec nepřijede!“
A mně to došlo. Došlo mi, co to znamená. Ale stejně jsem pořád ještě trochu
doufala – třeba se zdržel, třeba onemocněl, třeba si to rozmyslel… Zeptala
jsem se bratra: „Proč tvůj nadřízený nepřijel?“
Pavel jako by do mě vrazil nůž: „On už v Moskvě byl a vrátil se.“ Ale zno-
vu nám svitla naděje – Pucha napsal, že mu ten „Kvara“ řekl: „Zůstal jsem

132 Nikolaj Michajlovič Švernik (1888–1970) byl předsedou prezidia Nejvyššího sovětu SSSR v po-
sledních letech Stalinovy vlády (1946–1953).

133 Kapiton Dmitrijevič Kvaracchelija byl bratrem Lavrentije Beriji v mateřské linii.

145
u Lavrentije, poslal pro mě automobil, chodili jsme spolu po restauracích a za
holkama, tak jsem se u nich ani nestihl zastavit.“ Že by to byla pravda? Že by
mu bylo s bratrem tak veselo, že se u nás opravdu nestihl zastavit?
Ale Mironov se nenechal ukolébat. Řekl mi: „Jestli mě přijdou zatknout,
zastřelím se.“
Jednou v noci náhle vyskočil z postele, vyběhl do předsíně a rychle holí za-
blokoval dveře nákladního výtahu, který ústil přímo do bytu, potom zajistil
vchodové dveře řetízkem, ale s tím se nespokojil. Jako smyslů zbavený popadl
komodu, přitáhl ji do předsíně a přistrčil před dveře výtahu.
„Co to děláš, Serjožo?“ zašeptala jsem.
„Nechci, nechci, aby přišli tudy a překvapili nás!“ zakřičel.
Hned mi to došlo, chtěl, aby museli bušit, nebo aby ho probudil rachot
komody či praskot zlomené hole, aby k nám nevrazili, když bude spát, jako
kdysi k Šaninovi.
„Musím vědět, že jdou… musím to vědět!“
A já zase pochopila: aby se stihl zastřelit.
„Prosím tě, Serjožo?!“
Vtom se hystericky rozplakal a zoufale křičel:
„Oni zatýkají i ženy. I ženy!“
Ještě nikdy jsem neviděla Serjožu plakat. Nemohla jsem uvěřit vlastním
očím a uším… A vtom mi došlo, že přišla chvíle, kdy musím být silnější než
on, musím ho utěšit a uklidnit. Objala jsem ho, začala jsem mluvit a mluvit…
Vždyť i když tě zatknou, nemusí to ještě znamenat konec, ještě tě můžou
zprostit viny, propustit, vždyť jsi nic neudělal, ještě může být nějaký život,
ale jestli to nevydržíš a zastřelíš se, tak už není cesty zpět, to už bude napo-
řád, to už bude úplný konec…
Dala jsem mu valeriánové kapky a po několika hodinách, kdy jsme si spo-
lu povídali, konečně usnul…
Té noci jsme si dohodli heslo. Jestli bude opravdu zatčen a bude mi moct
napsat, tak „vroucně tě líbám“ bude znamenat, že je všechno v pořádku, „lí-
bám tě“ bude tak napůl a „všechny pozdravuj“ nebo něco takového bez „líbám
tě“, to bude znamenat, že je to zlé.

146
26
I když se mi podařilo Mirošu trochu uklidnit, stejně čekal neštěstí. V komisariátu
zatýkali a odváděli jednoho za druhým. Každý den nastupovali noví lidé, ale i ti
se měnili jako v nějakém kaleidoskopu. Miroša čekal, kdy přijde řada na něj…
Tu mi náhle krátce před Novým rokem zatelefonoval, uslyšela jsem veselý
hlas, kterým se mě uličnicky jako dřív zeptal:
„Už máš připravenou toaletu na novoroční večírek?“
Nechápala jsem to, nikdy dřív ho to nezajímalo, sice všechno chválil se za-
milovaným nadšením, ale nikdy se o to nezajímal předem.
„Ano, mám večerní šaty… na setkání v komisariátu…“ odpověděla jsem.
„Tam ale nepůjdeme!“ volal radostně jako malý kluk poskakující po jedné
noze. „Máme pozvání na novoroční večírek do Kremlu.“
Zůstala jsem stát jako opařená. Málem jsem se rozplakala, takové závaží
ze mě rázem spadlo! Cítila jsem se veselá a lehká, všechny obavy se rázem
rozplynuly, zdály se malicherné, směšné. Miroša pokračoval:
„Z komisariátu jsme pozváni jen dva – Maxim Maximovič a já.“
Pane jo, říkám si, a hned jsem si vzpomněla na tu schůzku s Čojbalsanem.
Takže Stalin je Serjožovi nakloněn, ocenil ho, vyzdvihl… Jestli tohle není
úspěch, nový vzlet, vítězství, tak co?
Tak či tak jsme pookřáli. Bylo přece jasné, že jsme neupadli v nemilost, že
se nám to jenom zdálo, proč by k nám taky ten Berijův beznohý bratr chodil?
Ten potřeboval holky, restaurace…
Miroša byl šťastný: „To znamená, že mám důvěru.“ Ach, to byla strašlivá
houpačka! V jednu chvíli má člověk duši spoutanou strachy a najednou hou –
a je nahoře, může dýchat, žít, myslet na jakékoli hlouposti, jako by to byly
vážné věci (to je na tom nejlepší, to znamená, že má člověk v duši klid a že se
mu dobře žije). Už ale nemyslí na to, že ho další zhoupnutí zase smete dolů.
Říká se, že Stalinovi se líbilo houpat lidi na takové houpačce. Ale to asi nebyl
Mirošův případ. Tam nešlo o Stalina.
Musela jsem si narychlo chystat novou toaletu. Na novoroční setkání v ko-
misariátu jsem si nechala šít černé večerní šaty s vlečkou a rudou růží u pa-
su, ale v tom jsem do Kremlu nemohla, tam budou samé partajní dámy, tam
musím jít jako „modrá punčocha“, ve strohém kostýmku, nedejbůh abych tam
šla s odhalenými rameny a šíjí!
Nadešel 31. prosinec roku 1938. Noc na 1. ledna 1939. Pozdě večer jsme
jeli do Kremlu.

147
 Velký sál Kremelského paláce se dvěma řadami oken. Ukažte, namaluju
vám plánek, kde stály stoly, kde byl vánoční stromek a kde kdo seděl.
Uprostřed sálu stál impozantní vánoční strom ze tří spojených smrků. Sta-
lin seděl v hloubi sálu u širokého stolu. Naproti Stalinovi u stejného stolu
seděla Molotovova manželka Žemčužinová134 a další partajní dámy, všechny
v modrých kostýmcích a šatech různých odstínů. Sloužící roznášeli jídlo – je-
den kaviár, druhý jesetera, třetí horké šašliky a další věci. Chody byly vybra-
né a rozmanité, převládala ostrá kavkazská kuchyně, byla tam ale i spousta
jiného jídla. Na stolech stála různá vína.
Stalin miloval takové noční hostiny, hodně jedl a pil jako pravý Kavkazan –
mastné skopové, trpké víno. Když se mu doktoři odvážili říct, že to v jeho vě-
ku není zdravé, neposlouchal je.
Seděli jsme se Serjožou u bočního stolu vlevo, když se podíváte na plánek,
který jsem vám nakreslila, tak tady, přímo u stromku. Naše místo uprostřed
sálu nedaleko od Stalina svědčilo o našem postavení – velmi důkladně se tu
dbalo na subordinaci. Pokud nám bylo přiděleno takové místo, znamenalo
to, že jsme v přízni. Tady seděli lidé z poměrně blízkého Stalinova okolí, ti,
kterým byl v tu chvíli nakloněn.
Všichni jsme se dívali jeho směrem, na čelo jeho „důvěrného“ stolu, kde
hodoval s přáteli. Naproti němu, jak už jsem říkala, seděly dámy. Molotovo-
va žena Polina Žemčužinová si kolem sebe ráda vytvářela suitu z pochlebu-
jících mužů, obvykle se chovala vyzývavě a nevázaně. Abraška mi vyprávěl,
že byla o svém pevném postavení a nezranitelnosti tak dokonale přesvědče-
ná, že když potkala někoho známého, cynicky se ptala: „Vás ještě nezatkli?“
Takhle ona žertovala.
Ale tady, naproti Stalinovi, samozřejmě nesměla ani ceknout, seděla tam
co nejskromněji a podle toho byla samozřejmě i oblečená.
Ale teď vám povím, co se stalo ještě předtím, než začala večeře. Vchod byl
za vánočním stromkem. Podívejte se na plánek: tady jsou dveře, a aby se člo-
věk dostal ke Stalinovi, musel projít přímo kolem nás. Všichni se zrovna začali
usazovat, když vtom se ve dveřích objevil Berija – nevysoký, plnoštíhlý muž
s pleší, s šedou, nezdravě odulou tváří, zlatý cvikr házel odlesky. Všimla jsem

134 Polina Semjonovna Žemčužinová (1897–1970) byla sovětská stranická představitelka, od roku
1921 manželka Vjačeslava Molotova. V roce 1948 byla vyloučena ze strany, obviněna ze styků s ži-
dovskými nacionalisty a odsouzena k pěti letům vyhnanství. V lednu 1953 byla ve vyhnanství znovu
zatčena, dopravena do Moskvy, ale krátce po Stalinově smrti na příkaz Lavrentije Beriji osvobozena.

148
si ho a zlehka jsem šťouchla do Serjoži. Berija došel ke stromečku, procházel
kolem nás a najednou přímo před sebou uviděl Serjožu. Jako by do mě uho-
dilo, nebo spíš jako by se ve mně všechno sevřelo. Střetli jsme se pohledem,
ale Berijovi se ve tváři nic neodráželo. Lhostejně prošel kolem.
A přece to byl osudový okamžik. Berija se ocitl tváří v tvář s bývalým sou-
druhem Abuljana, kterého zabil. Nemohl to nevědět!
Mohu se samozřejmě utěšovat tím, pokud se tomu dá říkat „útěcha“, že při
odstraňování Ježovových lidí a instalaci svých kádrů si Berija třeba podrob-
ně prostudoval všechny seznamy pracovníků hlavních komisariátů a že by
si i bez tohoto setkání zjistil, jestli to náhodou není ten Mironov, který kdysi
pracoval na Kavkaze.
Ale já stejně tomu setkání, tomu, že jsme náhle stanuli tváří v tvář, připi-
suju vše, co se potom stalo. Odehrálo se to až příliš brzy potom, jako příčina
a následek.
Tehdy jsme se však zlověstným dojmem dlouho netrápili. V Berijově výrazu
se nic nezračilo a to, že byl Miroša jako jediný z komisariátu (kromě komisa-
ře Litvinova) pozván do Kremlu na noční hostinu, zastínilo všechny obavy. Po
tomto novoročním pozvání nás všechny strachy a úzkosti opustily a prožili
jsme v úplném klidu krásných a bezstarostných šest dní.

27
Šestého ledna měl Serjoža volný den (tehdy byl ještě šestidenní pracovní tý-
den). Celý den jsme strávili s dětmi – s Aguljou, Borjou, myslím, že u nás byl
i Ljova. Přes den jsme děti vzali do Parku kultury. Bylo tam kluziště, sáňky,
ruské kolo, kolotoč a různé další atrakce. Serjoža dováděl, aby děti pobavil,
a tropil s nimi hlouposti jako malý kluk. Agulje pro radost schválně padal na
bruslích a klopýtal po ledu (i když bruslil dobře), jezdil na malých sáňkách
z kopce dolů a převracel se s nimi na bok.
Pak už jsme jen s Aguljou zašli k našim přátelům Kolesnikovovým, abychom
večer společně vyrazili do cirkusu.
Když jsem toho dne ráno stlala postele (stlaní jsem komorné nesvěřova-
la, protože to pokaždé udělala špatně, neuměla přehozy a pokrývky srovnat,
jak bych si představovala), z ničeho nic jsem objevila u Serjoži pod polštá-
řem jeho mauserovku. Ach, tak přece jen tu myšlenku neopustil, pomyslela

149
jsem si. Ještě by se mohl opravdu zastřelit! A schovala jsem mauserovku do
skříně mezi své prádlo.
Kolesnikov pracoval spolu s Mirošou v komisariátu. Serjoža na pracovišti
vždycky uměl navázat dobré a přátelské vztahy.
Serjoža se rád předváděl a ten den mi řekl: „Říkám si, že si ke Kolesnikovo-
vým obleču uniformu.“ Byla to vojenská blůza s řády, ve výložkách měl koso-
čtverce. Uniforma mu slušela, jako každému muži. Zvykl si na ni a stýskalo
se mu po ní. V komisariátu chodil v civilu.
Kolesnikovovi bydleli u Pokrovské brány, v sedmém patře velkého domu
bez výtahu.
Bylo tam hodně veselo. Najednou zazvonil telefon. Někdo chtěl mluvit se
Serjožou. Vzal sluchátko, naslouchal. Všimla jsem si, že má ve tváři nepo-
chopení:
„Ale to už je všechno dojednané.“
Ale na druhém konci evidentně naléhali. Serjoža řekl s ještě větším nepo-
chopením:
„Dobrá. Hned vyrazím.“ Pomalu položil sluchátko, stál u telefonu, díval se
na aparát a přemýšlel.
Já na něj:
„Kdo to byl, Serjožo?“
„Naléhavě mě volají do komisariátu kvůli koncesi k rybolovu s Japonskem,
vznikla tam prý nějaká nedorozumění… Ničemu nerozumím. Všechno už by-
lo finálně dojednané…“
Pak mi pošeptal:
„Co když mě chtějí zatknout?“
Až do Nového roku jsem se snažila ten jeho psychotický strach rozptylovat,
už jsem na to byla zvyklá. Tak jsem jen zvesela mávla rukou:
„Co tě nemá, Mirošo! Vrať se co nejdřív, počkáme na tebe. Zkus hlavně ne-
zmeškat ten cirkus.“
Oblékl se, ale jeho obavy se nerozptýlily, požádal Kolesnikova o vůz, že se
s ním prý potom vrátí. Šla jsem ho doprovodit na schodiště.
„Zavolej mi, jakmile přijedeš do komisariátu, ano?“
Slíbil mi to. Ten den byl mráz, ale Serjoža ani v mrazu nenosil šálu. Měla
jsem kvalitní zahraniční vlněný šál.
„Je tam hrozný mráz a ty kašleš,“ řekla jsem. „Vezmi si můj šál.“
Nečekaně souhlasil. Za normálních okolností by nikdy nesouhlasil, ale
teď si ho hned vzal. Něžně se na něj podíval, pohladil ho a dal si ho kolem

150
krku. Teď už to chápu – byl přece můj, jediná věc, která mu po mně mož-
ná zůstane.
Pak se na několik vteřin odmlčel, pohlédl mi do očí, pevně mě objal, polí-
bil, zlehka mě od sebe odstrčil a bez ohlédnutí rychle seběhl dolů. Stála jsem
tam a dívala jsem se, jak se jeho postava míhá tu v jednom průhledu schodiš-
tě, tu v dalším, jak se objevoval na odpočívadle pořád níž a níž. Ani jednou se
neohlédl! Pak bouchly vstupní dveře a bylo ticho…
Ach, víte, já vůbec nekouřím, ale teď si jednu cigaretu dám… Tahle je leh-
ká. Ne, nebojte se! Trochu mě to rozrušilo, jsou to velmi těžké vzpomínky, ale
je lepší to někomu vyprávět, než to v sobě nosit jako kámen…
Vrátila jsem se do bytu. Tam bylo veselo, děti si hrály, ale já byla myšlen-
kami pořád s Mirošou… Za nějakou chvíli zazvonil telefon. Zaradovala jsem
se – to bude Miroša z komisariátu! Zvedla jsem sluchátko, ale ozval se cizí
mužský hlas:
„Dejte mi prosím Mironova.“
„Není tady.“
„A kde je?“
„Jel na komisariát.“
„Už je to dlouho?“
„Tak dvacet minut.“
Nevzdalovala jsem se od telefonu, čekala jsem, že Miroša zavolá, zvesela
mi řekne, že za námi hned přijede zpátky a vezme nás všechny do cirkusu…
Vtom opravdu telefon zazvonil!
Znovu se ozval stejný cizí hlas se stejnými otázkami. Znovu se ptal, kdy odjel.
„Teď už to bude tak čtyřicet minut,“ říkám.
Šla jsem za ostatními, bavili jsme se o všem možném, ale Miroša pořád ne-
volal. Najednou někdo zazvonil u dveří. Hospodyně otevřela. Do pokoje vešel
člověk ve vysokých bílých kozačkách (jaké se tehdy nosily v NKVD), omlou-
val se, byl velmi milý.
„Promiňte prosím, že jsem sem takhle vpadl, ale potřeboval bych mluvit se
soudruhem Mironovem. Je tady?“
„A vy jste odkud?“ zeptal se Kolesnikov.
„Z komisariátu zahraničních věcí.“
„Mironov tu není. Odjel na komisariát.“
„Už je to dlouho?“
„Tak dvě hodiny.“
„Promiňte prosím, že jsem vás vyrušil…“

151
 Byl nesnesitelně uctivý. Odešel. Kolesnikov se mě zeptal:
„Znáte ho, Agnesso Ivanovno?“
„Ne.“
„Já znám všechny, kdo u nás v komisariátu pracují. Ten nebyl od nás, ale
z NKVD.“
Strnula jsem. Vtom zase zazvonil telefon.
„To je pro vás, Agnesso Ivanovno.“ Chvíli jsem čekala, že to bude Miroša.
Ale byla to… Marija Nikolajevna.
„Agnesso Ivanovno, přijeďte prosím co nejrychleji domů!“
„Proč? Co se stalo?“
„Vaší matce je zle…“ Ale mně už všechno došlo.
„To není pravda, Marijo Nikolajevno,“ říkám. „Řekněte mi po pravdě, co se
stalo. U nás v bytě je někdo cizí, že?“
Mlčí. Slyším, jak se šeptem někoho ptá: „Mám jí to říct? Můžu? Můžu jí to
říct?“ Nejspíš jí to dovolili.
Řekla mi jen jedno slovo:
„Ano.“
Kolesnikov se úplně sesypal:
„To je hrozné, to je hrozné, já nemohu (co přesně nemůže, nebylo jasné),
jsem hrozně rozčilený, já…“
„Uklidněte se,“ říkám mu, „vy se bojíte, ale já ne. Jedu domů.“
Zatelefonovala jsem pro Serjožův vůz. Přijel rychle. Agulka nic nechápala,
poskakovala, radovala se, dělala hlouposti, schválně strkala ruku do špat-
ného rukávu…
„Jedeme do cirkusu, viď? Táta tam na nás čeká, viď?“ Sešli jsme dolů. Řidič
byl taky veselý, jako by se nic nedělo (ještě nic nevěděl). Dojeli jsme k Vlád-
nímu domu. Říká mi:
„Zítra mám přijet pro Sergeje Naumoviče na devátou, že?“
Vyhýbavě jsem mu odpověděla:
„On vám zavolá sám.“ Ale řidič na to ochotně (Mirošu měli všichni rádi):
„Já přijedu na devátou.“
Vešla jsem do bytu. Bylo jich tam plno. Fašistické ksichty. Vzpomínám si,
že jeden měl vystrčenou dolní čelist, na rtu měl drze přilepenou papirosu,
jako by měla každou chvíli upadnout. Čekali…
A já… já nikdy neztrácím duchapřítomnost. Klidně jsem si v předsíni sun-
dala kabát, sedla jsem si na židli a zouvala si boty. Agulka ztichla a upřeně
se dívala na cizí lidi. Říkám jí:

152
 „Svlékni se, už jsme doma.“
„A co cirkus?“
„Teď máme cirkus doma.“
„Ale já chci do cirkusu…“
Máma mi přišla naproti o berlích, bílá jako smrt, rty se jí chvěly.
„Co se děje, Ago. Co je to za lidi? Co chtějí?“
„Neboj se a běž si klidně lehnout. Marijo Nikolajevno, uložte prosím Agul-
ju a pomozte mámě.“
Máma byla na pokraji pláče.
Už byli netrpěliví, protože domovní prohlídku museli podle zákona dělat
v mé přítomnosti, to byla taková formální náležitost. Sedla jsem si ke sto-
lu, opřela se o lokty a dívala se na ně. V první místnosti všechno přehrabali,
všechno obrátili vzhůru nohama, šli do další a já musela jít s nimi. Vtom při-
běhl ten člověk v bílých kozačkách, který tvrdil, že je z komisariátu zahra-
ničních věcí, ale všechna jeho vlídnost a zdvořilost byly ty tam, vrazil dovnitř
a hned na mě začal zhurta křičet:
„Kde je váš muž? Celou dobu jste mi lhala! Schovala jste ho! Kam jste ho
schovala?!“
Já klidně odpověděla:
„Ujišťuji vás, že odjel do komisariátu.“
A radovala jsem se – aha, říkám si, to znamená, že vám utekl! Nedostal se
vám do spárů!
Ten v bílých kozačkách křičel dál:
„Jakým vozem odjel?“
„Netuším.“
Vrhnul se k telefonu, zavolal ke Kolesnikovovým a zase mluvil zdvořilým
hlasem, sladkým jako med:
„Dobrý den, mohl byste mi prosím říct, kde je váš vůz?“
Kolesnikov nejspíš řekl, že neví. Tak ten v kozačkách zavolal do garáže.
Ukázalo se, že Kolesnikovův vůz už tam je. Ale Miroša ne, a já se radovala
a byla jsem šťastná, že ho nechytili! Nechytili ho! Je volný! Ten v bílých ko-
začkách na mě hulákal:
„Máte nějaké příbuzné?“
„Máme,“ říkám.
„Dejte mi na ně číslo.“
Otevřela jsem kabelku, vytáhla zápisník a on mi ho hrubě vytrhnul z ru-
ky. Už mi ho pak nevrátil. Vytočil Mirošova bratra. Miroša tam samozřejmě

153
nebyl… Takhle se tam vztekal do dvou hodin do noci. Ve dvě hodiny jsem za-
slechla dlouhý rozhovor s komisariátem vedený klidným tónem. To jsem po-
chopila, že Serjoža přišel. Jeho svoboda byla u konce.
Všichni to byli banditi, kromě jednoho. On jediný se mnou mluvil jako s člo-
věkem. Byl mladý, neměl takový hulvátský ksicht. V kuchyni mi nadiktoval
adresu a řekl mi:
„Sem se můžete obracet s dotazy ohledně svého muže. Tam vám všechno
vysvětlí.“
„Už zítra?“
„No, zítra bude ještě brzy. Až tak za několik dní.“
„Můžu mu přinést balíček?“
„Oni vám tam všechno řeknou.“

28
Po domovní prohlídce nám zapečetili pět místností, jen jednu nám nechali.
Tam jsme se všichni mačkali: máma, oddaná Marija Nikolajevna, Agulja, mys-
lím, že i Borja (ze začátku, než jsem ho poslala k sestře), a já.
Tři týdny po Serjožově zatčení mi jednou večer zatelefonovali z Lubjanky.
Celý den jsem běhala v různých záležitostech po známých a přátelích, dokon-
ce Abrašku jsem pozvala do parku, abych si s ním popovídala a třeba se od
něj něco dozvěděla – pořád se přece kolem někoho motal. Práci jsem zatím
nehledala. Peníze, a ne málo, byly uloženy ve spořitelně na mé jméno – Mi-
roša myslel i na tohle.
Po celém dni běhání jsem přišla domů. Máma mi řekla:
„Celý den tě někdo sháněl.“
„Kdo?“
„To mi neřekl.“
Hodně pozdě, už po půlnoci, zazvonil telefon. Ozval se velmi zdvořilý mla-
dý mužský hlas:
„Agnessa Ivanovna? Dobrý den. Omlouvám se, že volám tak pozdě. Zkoušeli
jsme to několikrát přes den. Tady komisariát vnitřních věcí. Nemohla byste
k nám teď zajet? A nezapomeňte si s sebou vzít doklady.“
Zeptala jsem se přímo:
„Chcete mě zatknout?“

154
 „Bojíte se? Jestli se bojíte, tak nejezděte. Ale je to ve vašem zájmu. Pokud
se rozhodnete přijet, musíte do přijímací kanceláře na Kuzněckém mostě 24.
Víte, kde to je? Tam vám všechno povědí.“
Samozřejmě věděl, že přijdu. Strašně jsem se bála, ale musela jsem zjistit,
co se stalo se Serjožou!
Oblékla jsem si to nejteplejší, co jsem měla – vlněné kamaše, vlněný svetřík,
kožíšek z veverky. Mámě a Mariji Nikolajevně jsem doma rozdala všemožné
pokyny pro případ, že bych se nevrátila.
Obsluhující personál domu – vrátní, domovníci, uklízečky – nás měli velmi
rádi, vždycky jsme jim nechávali něco ze svého přídělu.
Když jsem odcházela, vrátný a domovník se divili, kam jdu tak pozdě. Řekla
jsem jim, že si mě zavolali z NKVD. Domovník se okamžitě nabídl:
„Já vás doprovodím, mám teď volno.“
A hlídač říká:
„Nepůjdu domů, počkám na vás, abych vám otevřel vstupní dveře.“
Domovník mě doprovodil na stanici metra „Leninova knihovna“. Dojela
jsem na „Dzeržinskou“ a došla na ulici Kuzněckij most. V okénku přijímací
kanceláře už o mně věděli, podle dokladu mi vypsali propustku a dali mi do-
provod, který mě odvedl do hlavní budovy NKVD.
Vyjeli jsme výtahem. Byla tam dlouhá chodba, koberce, ticho. Vešli jsme
do pracovny.
U stolu seděl velmi zajímavý mladý muž, blondýn, choval se ke mně hezky,
hned mi nabídl, abych se posadila. Doprovodu zdvořile řekl:
„Děkuji, Ivane Alexejeviči, můžete se vrátit ke své práci.“
Hned mě napadlo: K jaké práci? K přípravám na mé zatčení?
Mladý muž u stolu se mi nepředstavil. Ale ten, co mě přivedl, mu řekl: „Pro-
vedu, Pavle Jakovleviči!“ A odešel.
Osmělila jsem se:
„Kdo jste?“ zeptala jsem se sedícího muže.
„Mironovův vyšetřovatel. Něco tady pro vás mám.“
A položil přede mě dopis.
Byl to Serjožův rukopis. V dopise stálo:
„Milovaná ženo a přítelkyně!
Teprve teď mi došlo, jak moc Tě miluji. Nikdy bych si nemyslel, že je můj
cit k Tobě tak silný. Všechno je v pořádku, neměj strach. Brzy se všechno vy-
světlí a vrátím se domů. Vroucně Tě líbám. Serjoža“
I když to byl jeho rukopis, zpočátku jsem nevěřila, že to opravdu napsal

155
on, dokud jsem neuviděla poslední větu: „Vroucně Tě líbám. Serjoža“ To bylo
naše smluvené znamení. Když napsal „vroucně Tě líbám“, znamená to, že je
všechno v pořádku.
„Tak, a teď napište odpověď,“ řekl Pavel Jakovlevič (byl to Berijův pomoc-
ník Mešik).135
Napsala jsem o všech našich společných známých a o tom, že chci odjet.
Pavel Jakovlevič si to přečetl.
„Kdepak, takhle psát nesmíte,“ řekl mi. „Můžete psát jen o sobě a o rodině.
A o tom odjezdu nepište.“
Zmačkal napsaný dopis a vyhodil ho do koše.
Napsala jsem znovu, jen velmi stručně, že je vše v pořádku, a zakonči-
la dopis slovy „vroucně Tě líbám“. Vzal si to, řekl, že je to v pořádku a že to
Serjožovi předá.
„A teď mi povězte, zda vás něco netrápí,“ obrátil se na mě velmi zdvořile.
Řekla jsem mu, že máme zapečetěný skoro celý byt a že si ani nemůžeme
vzít své věci.
„To napravíme.“ Zmáčkl tlačítko a vstal. Také jsem vstala. Do pracovny ně-
kdo vešel.
„Vyprovoďte ji,“ řekl Mešik.
Rozloučila jsem se a odešla za doprovodem. Chodba mi teď připadala
temná a hrozivá, výtah na jejím konci jsem nerozpoznala. Náhle mě pře-
padla hrůza:
„Kam mě to vedete?!“
Doprovod se ohlédl a já spatřila takovou prostou, dobráckou tvář ruské-
ho mužika…
„Nebojte se…“ řekl mi potichu.
Vtom už jsem uviděla výtah. Sjeli jsme dolů, doprovodil mě k východu,
kde jsem nechala propustku podepsanou Mešikem, dveře se otevřely a já se
ocitla na svobodě – na prázdném nočním náměstí Dzeržinského. Nadechla
jsem se z plných plic.

135 Pavel Jakovlevič Mešik (1910–1953) byl v roce 1939 pomocníkem náčelníka vyšetřovací sekce
NKVD. V roce 1953 byl krátce ministrem vnitra Ukrajiny. V souvislosti s procesem proti Berijovi byl
jako jeho blízký spolupracovník zatčen a zastřelen.

156
29
Ale co se stalo s Mirošou? Proč se objevil na komisariátu až ve dvě v noci,
když od Kolesnikovových odešel mezi pátou a šestou? Kde byl? Co si v těch
posledních hodinách na svobodě prožil?
Od řidiče Kolesnikovových jsem se dozvěděla, že Serjoža nejel na komisa-
riát, ale domů. Poprosil ho, aby zastavil kus od brány, poděkoval mu a od té
chvíle už ho řidič neviděl.
Hodně jsem přemýšlela, co s ním bylo. Dopis, který mi dal přečíst Mešik,
mi ledacos objasnil.
Nejel na komisariát, ale domů, aby si vzal mauserovku, která, jak si mys-
lel, ležela připravená pod polštářem. Přes všechno moje ujišťování pochopil,
že to podivné předvolání může znamenat jen jediné – zatčení. Už dávno se
rozhodl, že zatknout se nenechá. Jenže když vešel do dvora, zkušeným okem
okamžitě odhalil špicly v průchodu a odešel pryč – do hlučných ulic zimní
večerní Moskvy. U nikoho nebyl, to by se ke mně doneslo. O čem přemýšlel?
Že odjede kdoví kam? Že uteče? Že se zachrání? Ale copak by to byla nějaká
záchrana? Copak by ho nenašli? A co já? A Agulja?
Že by se mohl zabít jinak, bez mauserovky? Vrhnout se do schodišťové šach-
ty vysokého domu nebo skočit po hlavě pod autobus, trolejbus nebo tramvaj?
Existuje spousta způsobů, jak se dá ukončit život. Bylo by to pro něj dale-
ko snazší než prožít to, co ho čekalo. Nevěřil, že by ho mohli propustit. Před
očima mu prošel příliš dlouhý zástup popravených známých a přátel, náčel-
níků a podřízených…
Že by se mohl zabít? Jenže když se zabije, bude se říkat: Aha, on se zastře-
lil, nebo se vrhnul do schodišťové šachty, nebo skočil pod tramvaj, takže byl
vinen, byl to nepřítel, přiznal svou vinu! Gamarnika,136 který se zastřelil, za-
tratili jako nepřítele lidu a vypořádali se s jeho rodinou. Se mnou a s Aguljou
se vypořádají stejně, jestli se taky zabije.
A tak se rozhodl podstoupit fyzická a duševní muka, aby zachránil rodinu,
to říkala věta v dopise: „Teprve teď mi došlo, jak moc Tě miluji.“
Co si prožil tu noc předtím, než se jim vydal?
Hodně jsem o tom přemýšlela, o té větě, jak mě miluje. Znamená to, že
se kvůli mně obětoval? Nechci říct, že by mě nemiloval. Samozřejmě že mě

136 Jan Borisovič Gamarnik (1894–1937) byl sovětský vojevůdce. Zastřelil se před svým zatčením
v souvislosti s procesem proti Tuchačevskému.

157
miloval! Miloval mě, jak jen je možné milovat jiného člověka – vášnivě, silně.
Ale myslím si, že to nebyla ta hlavní, opravdová příčina, proč se vzdal myš-
lenky na sebevraždu… Prostě si to tak vsugeroval a pak sám věřil tomu, že
je to jediný důvod. Ve skutečnosti však příliš miloval život a nemohl se jen
tak sebrat a zmařit ho, zničit sám sebe – zdravého a plného sil. Zabít se…
Pomohla mu má slova, když jsem ho zrazovala od sebevraždy, když jsem
mu dokazovala, že i když bude zatčen, zůstane naděje, že by mohl obhájit
svou nevinu, domoci se spravedlnosti, vždyť se mu v životě všechno dařilo…
Mohl si myslet, že vyhraje i tuhle poslední hru?
Šance byly malé, ale přece jen nějaké…
A tak se nezabil.
Věřím, že nějakou šanci měl. Mešik si mě zval celý rok a dával mi číst Mi-
rošovy dopisy, v nichž pokaždé stálo: „Vroucně tě líbám.“ Odpovídala jsem
mu krátkými, povzbudivými dopisy. Někdy jsem si říkala, že si Miroša tře-
ba dokázal naklonit i tyhle Berijovy pohůnky, vždyť byl tak okouzlující. Proč
se ke mně Mešik choval tak mile a ochotně, proč nás tak dlouho nechali ve
Vládním domě a proč se mě nikdy nepokusili zatknout jako manželky jiných
„nepřátel lidu“?137
Nebo s ním jen hráli nějakou lstivou hru? Možná potřebovali nějaké důle-
žité svědectví a drželi si mě jako trumf. Byla jsem já a má svoboda tou cenou,
kterou měli v úmyslu Mirošovi zaplatit za potřebná „doznání“? Možná jim ne-
věřil, že jsem na svobodě, proto mu ukazovali mé dopisy. Dávali mu mé dopisy
a slibovali mu, že mě nechají na pokoji, když jim vyjde vstříc.
Co já vím? Copak můžu něco vědět? Vždyť mi dodnes nechtějí ukázat jeho
spis… Co je v něm napsáno? To kdybych věděla! A tak jsou to všechno jen
samé domněnky…
Říkala jste mi, že jednoho diplomata – Gnědina138 (říkám to správně?) – se
pokoušeli „zlomit“, aby dali narychlo dohromady proces proti Litvinovovi.
Třeba chtěli k tomu procesu „přifařit“ i Serjožu.
Vím jen jedno: ve Vládním domě jsme žili ještě docela dlouho a já neby-
la zatčena ani v tom roce, ani v tom dalším, ani o dva roky později. Vlastně

137 Agnessa nevěděla, že na počátku roku 1939, v době, kdy byl Mironov zatčen, už nebyly auto-
maticky zatýkány manželky „zrádců vlasti“. Mironov po svém zatčení začal okamžitě svědčit proti
Ježovovi a Frinovskému, možná doufal, že si tak zachrání život.

138 Jevgenij Alexandrovič Gnědin (1897–1983) byl sovětský diplomat, spisovatel, vězeň gulagu a di-
sident. V roce 1939 byl zatčen. Během vyšetřování byl mučen, nepřiznal se k předkládaným obviněním
a nesvědčil proti M. Litvinovovi. Po ukončení vyšetřování byl odsouzen k deseti letům odnětí svobody.

158
jsem vůbec nebyla zatčena kvůli Serjožovi, mé zatčení v roce 1942 s ním ne-
mělo žádnou spojitost.

30
Dvacátého prvního ledna najednou přišel „rudohlávek“139 (jak jim říkal Mi-
chail Davydovič) a podal mi obálku: „Podepište mi to.“
Vidím, že je to pozvánka pro Mironova do Velkého divadla na smuteční ve-
čer u příležitosti výročí Leninovy smrti. Dovedete si to představit? Kdybychom
byli opravdu „nepřátelé lidu“, mohla bych tam vzít bombu…
„Ale Mironov byl zatčen,“ říkám.
„Zatčen? No tedy! No tedy!“ a odcházel dolů po schodech. Nejel výtahem,
šel pěšky. A celou cestu si dokola opakoval: „No tedy! No tedy!“
Nejspíš si říkal: „To jsem se mohl dostat do pěkné šlamastyky!“
Už jsem vám říkala, že nám pět pokojů zapečetili. Začali k nám chodit pří-
slušníci NKVD, nejdřív jeden, pak druhý. Zazvoní u dveří, vejdou, sundají pe-
čeť, zajdou do pokoje, nějakou dobu tam pobudou, pak ho zase zaplombují
a odejdou. Pokaždé něco odnesli. Dlouho jsme to nechápali. Když pak jednou
někdo z nich přišel, řekla jsem:
„Já tam mám věci!“
„Svoje věci?“ přeptal se a tak nějak krotce řekl: „No tak si je vezměte.“
V rychlosti jsem začala tahat ze skříně své šaty – večerní, vlněné, hedváb-
né. Honem jsem popadla jeden kožich (víc jsem nestihla, měla jsem jich ně-
kolik). Vtom mě „rudohlávek“ zastavil:
„To stačí!“
Jednou přišel milicionář s balíčkem, rozbalil ho a v něm byly stříbrné lžič-
ky, vidličky a nože.
„Ty jsou vaše?“
„Ano!“
„Potvrďte mi převzetí.“
Já na to:
„To vám klidně potvrdím, ale vzít si to nemůžu, protože byly zapečetěné.“
„No dobrá, tak se jen podepište,“ a podal mi nějaké lejstro.

139 Podle čepice s rudým lemováním, kterou nosili příslušníci vnitřních vojsk NKVD.

159
 Podepsala jsem to a přečetla si, co tam bylo napsáno: zadrželi někoho se
stříbrnou soupravou… Pak jsme litovali, že jsem to odmítla přijmout.
Během domovní prohlídky si ta tlupa banditů nacpala kapsy drahými drob-
nostmi – pouzdry, pery, suvenýry.
Chodili si k nám do zapečetěných místností, dokud mi Marija Nikolajevna
jednou neřekla:
„Agnesso Ivanovno, podívejte, co je to za pečeti. Jenom takový protažený
provázek. Dá se vytáhnout a pak zase vrátit na místo.“
A skutečně. Hned jsme to udělaly. Zavřely jsme dveře na řetízek, aby se
moc neotevřely, kdyby někdo přišel, a začaly jsme vynášet své věci. Udělaly
jsme to takhle: vynesly jsme křišťál a místo něj jsme tam daly obyčejné ná-
dobí (aby soupis seděl). Z truhly jsme vytáhly nádherné ubrusy a místo nich
tam daly stará prostěradla. Braly jsme nové šaty a na ramínka pověsily staré.
Totéž jsme udělaly s látkami a dalšími věcmi.
Ukázalo se, že jsme to tak nedělaly jen my. Jednou jsem seděla s nějakou
ženou na poliklinice, čekala jsem, až se dostanu k lékaři. Daly jsme se do ře-
či. Stejně jako já si prošla těmi pekelnými muky. A vyprávěla mi, jak se do-
stávali ke svým věcem. Jen jiným způsobem. Otočili zapečetěnou šatní skříň,
vytáhli zadní desku a vzali si teplé oblečení.
Takhle jsme kradli vlastní věci.
Když nás vystěhovali z Vládního domu, přidělili nám pokoj nedaleko za ře-
kou Moskvou v Kurzové ulici, ve starém domě, jehož fasáda byla ozdobená
Vrubelovými freskami. Určitě ho znáte.
Do našeho bytu ve Vládním domě nastěhovali někoho jiného, ale taky je
brzy zatkli.
Dobří lidé mi vysvětlili, jak si podat žádost, aby nám vrátili zkonfiskované
věci mé matky. Zatelefonovali mi:
„Vy jste si podala žádost?“
„Ano.“
„Tak si přijeďte.“
Nebylo to daleko, jen přes most. Do sklepa Vládního domu. Tam na mě če-
kal doprovod. U vchodu do sklepa seděl vrátný, kterého jsem znala. Dopro-
vod mu ukázal lejstro – povolení ke vstupu do skladiště. Zeptal se mě, co jsou
máminy věci. Řekla jsem mu, že medvědí kožešina, nějaký křišťál, kožich…
No a další věci…
„Já vám to ukážu.“
Úplně se vylekal:

160
 „Kdepak, kdepak, to není třeba, zůstaňte tady, já to přinesu.“
Odešel do skladiště. Hlídač mi začal soucitně vyprávět, jakými věcmi je
sklep nabitý. Až do stropu! Ale pořád prý někdo něco vynáší. Vždycky někdo
přijde s nějakou propustkou a odnese si spoustu věcí a tak pořád dokola.
Do toho ještě zloději vylamují mříže v oknech a taky si pořád něco odnášejí.
Tak jsme si povídali, když vtom se vrátil doprovod. Nepřinesl vůbec nic –
ani medvědí kožešinu, ani křišťál, ani kožich. Příkře se mě zeptal:
„Vaše matka u vás bydlela samostatně?“
„Ne.“
„Takže bydlela celá rodina pohromadě?“
„Ano.“
„Tak v tom případě nic nedostanete. Jsou to Mironovovy věci, byly zkonfis-
kovány v souladu se zákonem, a tudíž vám nemohou být vráceny.“
„Ale jak to?“
„Prostě tak!“ řekl a odešel.
Vrátný dokonce vzteky švihnul čepicí o podlahu.
„Ech!“ Nic víc na takovou nezákonnou nestydatost říct nedokázal.
Jenže kdyby to byla pravda, tak by mě odmítli hned při podání žádosti a ne-
tahali by mě do sklepa, kde se ukrývalo bohatství „tisíce a jedné noci“. Jen
využil příležitost, trochu se na tom přiživil a byl ten tam.
Vrátní a hlídači nás litovali, soucítili s námi, říkali: „Jak je to možné? Jen co
se objeví nějací dobří lidé, hned je zatknou!“
Když jsme se stěhovali, pomáhali nám nakládat věci na auto. Už jsme od-
jížděli, když vtom jsem si vzpomněla: „Jejda, zůstal tam náš příborník!“ Byl
moc krásný a drahý. Vrátný hned na to: „Já vám ho donesu!“ A opravdu ho
v noci přinesl na zádech.

31
Celou tu dobu mě neopouštěla naděje. Mešik mě pravidelně zval, abych do-
stala a odeslala dopis, dal mi na sebe telefonní číslo, dovolil mi, abych mu
volala. A z tónu Mirošových dopisů se mi začalo zdát, že všechno spěje k dob-
rému konci.
Michail Davydovič také věřil v Serjožovu „šťastnou hvězdu“. „Není možné,
aby se z toho Miroša nedostal,“ říkával mi.

161
 Tak uběhl celý rok. Potom byla uzavřena dohoda s fašisty, obsadili západní
Ukrajinu, západní Bělorusko a Pobaltí. Pak začala zimní válka.140
Jednoho dne si mě Mešik zavolal, dal mi dopis od Serjoži a v něm stálo:
„Milovaná ženo a přítelkyně! Radím ti, abys odjela z Moskvy…“ Pak tam by-
lo ještě něco a na konci: „Všechny zdravím, Serjoža“
„Všechny zdravím.“ Žádné „vroucně tě líbám“, dokonce ani „líbám“.
Rozplakala jsem se. Mešik nechápal:
„Proč pláčete?“
„No, protože píše: Odjeďte z Moskvy,“ snažila jsem se z toho vymotat.
„A vy nechcete odjet?“
„Dokud o něm něco nezjistím, tak ne.“
„Tak neodjíždějte. Myslím, že Mironov nevyhodnotil události správně.“
Za nějaký čas jsem Mešikovi zatelefonovala, ale jeho tón se úplně změnil.
Chladně mi řekl:
„Já už Mironova nevyšetřuji.“
„A kde se o něm tedy něco dozvím?“
„Obraťte se na Lefortovo.“ A zavěsil.
Zatelefonovala jsem do Lefortova. Žádné zprávy.
Znovu jsem zatelefonovala na Mešikovo číslo. Ozval se neznámý hlas:
„Pavel Jakovlevič tu není. Už tu nepracuje. Kdo volá?“
„Manželka Sergeje Mironova. Chci se dozvědět, co se s ním stalo.“
„Mironov už tu také není. Obraťte se na Lefortovo.“
Ženské mě naučily, ať se prý na nic neptám a donesu tam peníze. Pokud
je přijmou, je tam.
A ještě mě naučily nedávat všechny peníze naráz, ale rozdělit je na dvě čás-
ti, to se o něm pak budu moct dozvědět dvakrát za měsíc. Bylo dovoleno po-
sílat 75 rublů. Peníze měly tehdy jinou hodnotu, ta částka znamenala daleko
méně než teď. Poradily mi, abych začátkem měsíce přinesla třeba sedmdesát
rublů a v půlce měsíce pět. Udělala jsem to tak. Peníze přijali! To znamená, že
tam Miroša opravdu je! A tak jsem tam začala dvakrát měsíčně nosit peníze.
Lefortovo. Vzpomínáte, jak jsme byly naposledy u Moiseje Josifoviče a já se
pořád vyptávala Poljaka na podmínky v Lefortovu?
Poljak říkal, že měl štěstí, že byl zatčen v třicátém šestém, protože kdyby

140 Sovětsko-finská válka, ozbrojený konflikt mezi SSSR a Finskem v době od 30. listopadu 1939
do 13. března 1940. Válka skončila podpisem moskevské mírové smlouvy. Sovětskému svazu připad-
lo 11 % finského území s druhým největším městem Vyborgem.

162
to bylo později, tak by tu s námi neseděl… Byl v Lefortově ve třicátém šestém
a začátkem třicátého sedmého. Na samotce. Dveře samotek tam byly umís-
těny podél vnitřní strany oválu, vedly na terasu, která byla obehnaná mříží,
aby nikdo nemohl skočit dolů. V každé cele byla postel, umyvadlo a zácho-
dová mísa; oběd jim nosili na tácu a nebyl špatný… Jen člověku nedovolili
spát tváří ke zdi. Jakmile se ve spánku trochu pootočil, dozorce to uviděl ve
špehýrce a okřiknul ho: „Čelem ke dveřím.“
To proto, aby se nikdo neudusil. Člověk se mohl udusit ručníkem – přivá-
zat ho k noze postele, napnout ho a hlavou se smyčkou kolem krku trhnout
na opačnou stranu.
Vzpomínáte si, jak jsem se divila: „Vy jste tam měli i ručníky?“
To znamená, že tam byly dobré podmínky. Ale vzpomeňte si na Strmou ces-
tu Jevgenije Ginzburgové, jak tam píše, že čím bylo vězení špinavější a horší,
čím byl personál hrubší, cely stísněnější a jídlo nuznější, tím tam bylo bez-
pečněji. Čím bylo vězení světlejší, upravenější, čím větší v něm byl pořádek
a „pohodlí“ pro vězně, tím hůř, tím blíž měl člověk ke smrti.
Jednou jsem přinesla balíček. Za zdí ve dvoře pracoval nějaký stroj. Přišla
jsem k vrátnici a okénko bylo zavřené! Už jsem chtěla zklamaně odejít, když
vtom vyšel z vrátnice mladý důstojník a dával na dveře zámek. Říkám mu:
„Ach, to jsem přišla pozdě, že?“
Ohlédl se po mně, na chvíli zaváhal, pak zámek odemkl, vrátil se do vrát-
nice a otevřel okénko.
„Jméno?“
„Mironov.“
Prohlížel seznam. Pak řekl:
„Ten tu není.“
„Jak to?“
Podíval se na mě a z jeho pohledu mi okamžitě došlo, že mě lituje (určitě to
věděl, věděl pravdu!). To říkaly jeho oči. Ale nahlas řekl jen:
„U nás už není. Zajděte na Kuzněckij most,141 tam se všechno dozvíte.“
Neměl právo mi říct nic jiného.
Zrovna v tu dobu se stalo tohle. V noci jsme s Aguljou tvrdě spaly, zejmé-
na k ránu jsem vždycky spala tvrdě. Vtom jsem se vzbudila, jako bych do-
stala ránu. Podívala jsem se na hodiny – bylo šest hodin ráno, spát už se mi

141 Přijímací kancelář NKVD na Kuzněckém mostě 22.

163
vůbec nechtělo a na srdce mi padla nějaká hrozná tíseň. Zapsala jsem si da-
tum: 22. února 1940.
Vyprávěla jsem to Michailu Davydoviči. Často jsem k nim tehdy chodíva-
la. Říkám mu:
„Vím, že už je konec, Altere.“ A on na to:
„Co vás nemá, Agnesso! Ještě tu budeme jednou sedět pohromadě u toho-
hle stolu a budete s Mirošou zvesela vzpomínat, jak jste si to datum zapsala!“
Už se to nestalo…
Na Kuzněckém mostě všem řekli, aby si došli pro rozsudky, a oznámili kam.
Bylo to cestou dolů z Dzeržinského náměstí u památníku zakladatele knih-
tisku. Byla tam jakási přijímací kancelář. To už jsem pracovala a mohla jsem
přijít až okolo čtvrté odpoledne. Byly tam stovky žen! Fronta, nával.
Postavila jsem se do řady a dostala se do pracovny až okolo půlnoci. Pouš-
těli dovnitř vždycky několik lidí naráz.
Vypadalo to tam takhle: uprostřed pracovny stál postarší muž v uniformě
vojenského prokurátora, vyčerpaný únavou, vlasy se mu potem lepily na čelo,
bylo tam dusno a těsno. Prohlížel seznamy a jednotvárně drmolil:
„Mironov… Sergej Naumovič… Podle článku toho a toho… to a to… deset
let bez práva na korespondenci.“
Všem říkal totéž: „Deset let bez práva na korespondenci.“
To v té době znamenalo trest smrti. Tehdy jsme to sice nevěděli, ale domýš-
leli jsme se a už nás poučily různé zvěsti.
Vyslechli jsme si to a šli jsme pryč. Nikdo neplakal, nevzlykal, nikdo nic
neříkal… Všichni mlčeli.
Tehdy to na finské frontě nevypadalo dobře, a jak to při takových neúspě-
ších bývalo, náš „nejmoudřejší“ se rozzuřil, běsnil zlostí a rozkázal všechny,
všechny, všechny zastřelit, všechny naráz. Proto tam byl takový nával žen –
byla to masová akce.
Znovu se vrátím k tomu, co vyprávěl Poljak. Nevyptávala jsem se ho tehdy
přece pro nic za nic! Vzpomínáte, jak nám vyprávěl, že se tam v Lefortovu vy-
slýchalo nahoře, kde byly koberce, dokonce přepychové zařízení, ale že cesta
vedla i dolů. A koho odvedli dolů, ten už se nevrátil.
Dole byl puštěný obrovský větrák. Takže v tom sklepení mohl člověk před
popravou křičet cokoli: „Ať žije revoluce!“, „Ať žije Josif Vissarionovič Stalin!“,
„Umírám za revoluci!“…, stejně ho nikdo neslyšel – ani jeho hlas, ani zvuk vý-
střelu… Tak si umím představit, jak to tehdy bylo.

164
32
Poté, co mě v roce 1958 rehabilitovali, jsem potřebovala potvrzení o Serjožově
úmrtí. Na prokuratuře mi řekli: „Dostanete ho na obvodní matrice.“
Šla jsem tam. Mladá dívka se mě zeptala:
„Co byste potřebovala? Narození v rodině?“
„Ne, potřebuji potvrzení o úmrtí,“ říkám.
Dala mi formulář, abych ho vyplnila. Byly tam otázky na příjmení, jméno,
jméno po otci, rok narození, datum úmrtí, příčina smrti. Začala jsem ho vy-
plňovat, ale pak říkám:
„Vždyť já vůbec nevím, kdy a proč umřel.“
Dívka se podivila:
„Jak to, že to nevíte?“
Ale jiná, starší, potichu a významně řekla:
„Káťo, to je odsud…“ a vytáhla seznamy.
„Aha!“ pochopila Káťa, začala listovat v seznamu, až to našla. Vidím, že za-
pisuje datum smrti. Dívám se, co píše, ale předem vím, co tam bude. A taky
že ano: 22. února 1940.
Kolonku „příčina smrti“ proškrtla.142 Vystavila mi potvrzení a říká:
„Bude to padesát kopějek.“
Ale ta starší si od ní vzala formulář a nahoru napsala: „Bezplatně.“ Říkám jim:
„Takže jsem za smrt muže dostala padesát kopějek. On nezemřel, milé dá-
my, zastřelili ho.“
Sklopily oči a mlčely.
Ach Mirošo, Mirošo! Často mě teď přemáhají sny. Zdá se mi o Rostovu a o do-
bě našich tajných schůzek, kdy jsme se hádali, rozcházeli a zase scházeli,
všechno si odpouštěli a vrhali se jeden k druhému v bláznivém štěstí. Ale se-
tkání, ta setkání mi unikají. Jsem v Rostově, vím, že Serjoža je tam také, ale
z nějakého důvodu se s ním nemůžu setkat. Nebo už se rozhodnu, že s ním
odjedu, už jsme na nádraží, za chvíli by tu měl být vlak, ale Serjoža najednou
zmizí, já už nastupuju do vagonu, a on nikde.
Probouzím se po té honičce za přízrakem s rozervanou duší…
Serjožův synovec Ljova má stejný tvar hlavy a čelo jako Serjoža, vlasy mu
rostou stejně, má stejnou hřívu. Někdy pohladím Ljovu po hlavě a zdá se mi,
že je to Miroša…

142 V tu dobu platil pokyn neuvádět v osvědčeních skutečnou příčinu smrti.

165
Po Mirošovi

1
Za svého skutečného manžela pokládám Serjožu. Ne Zarnického, ani Michai-
la Davydoviče, před jehož rozumem a talentem jsem se skláněla.
Ale Serjoža byl pryč. Když zaznělo „deset let bez práva na korespondenci“,
brzy mi začalo být jasné, že je to konec. Prosakovaly nejrůznější zvěsti, zprá-
vy zpoza kamenných zdí, dokonce i Abraška se ještě občas objevil. Mé tuše-
ní, že Serjoža už není, se potvrdilo.
Pochopila jsem, že se Serjoža nikdy nevrátí.
Nedokázala bych žít jako vdova, sama. Na to příliš miluji život.
Ivan Alexandrovič mi napsal dopis, ve kterém mě zval k sobě. Psal mi, že
je sice ženatý, ale když se rozhodnu vrátit, s manželkou se rozvede, protože
celé ty roky miloval a miluje pouze mě.
Odpověděla jsem mu: „Jak bych za tebou mohla odjet a opustit manžela,
když je ve vězení?“
Ani když byl Serjoža pryč, jsem Ivanu Alexandroviči nenapsala. V tu dobu
už jsem se často vídala s Michailem Davydovičem.

Majino143 vyprávění
Táta byl bratrancem strýčka Miroši a máma byla jeho sestra. Jejich otcové byli
bratři, proto měli všichni stejné příjmení – Korolovi. Všichni pocházeli ze Šuljav-
ky. Když pak životní úroveň rodiny mé matky a strýčka Miroši vzrostla díky úsilí
prababičky Chaji, která si otevřela mlékárnu na Chreščatyku, odstěhovali se ze
Šuljavky pryč, zatímco tátova rodina tam zůstala. Táta byl v té početné židov-
ské rodině nejstarší syn. Vášnivě toužil studovat, ale na žádné škole studovat
nemohl, protože musel brzy začít vydělávat.
Své touhy se ale nevzdal, začal studovat gymnázium jako samouk, dálkově,
a dychtivě a hodně četl.
Přestože všechny ročníky dálkově absolvoval, ke zkouškám připuštěn nebyl.
V roce 1912 byl odveden do armády. Pak začala světová válka.

143 Maja Korolová byla dcera Agnessina třetího muže Michaila Davydoviče Korola.

166
 Potom byl táta těžce raněn. Když se vyléčil, odešel na frontu a získal Svato-
jiřský kříž.
V roce 1915 vstoupil do Židovské dělnické strany.144 „Můj vstup do této stra-
ny byl důsledkem zuřivého antisemitismu, se kterým jsem se setkal na frontě,“
napsal ve své autobiografii.
Únorová revoluce ho zastihla na frontě u Dvinsku,145 začal být volen – do pra-
porního výboru, na armádní sjezd 1. armády atd. Byl mezi útočícími dobrovolní-
ky v červencových bojích,146 utrpěl těžké pohmožděniny a skončil v nemocnici.
Po říjnové revoluci se dostal do Kyjeva, za Děnikina147 vedl podzemní hnutí Ži-
dovské dělnické strany, za Rudých se stal velitelem obrany města, velel první
rotě komunistického pluku v Kyjevě, byl tajemníkem pravobřežní organizace Ži-
dovské dělnické strany.
To všechno vám cituji podle jeho autobiografie, sama o téhle jeho životní eta-
pě vím jen málo, jen to, že se vrhnul do revoluce po hlavě a celý se obětoval pro
její ideály. Připadalo mu, že jsou to ideály pravdy, spravedlnosti, všeho dobrého
a světlého, o čem v mládí snil… Židé velmi strádali antisemitismem, pogromy
a pohrdáním. Revoluce s antisemitismem skoncovala. Byla to jejich revoluce.
Otec se stal spolupracovníkem ukrajinské zpravodajské služby. V roce 1920
byl nelegálně vyslán do Polska, aby tam organizoval podzemní činnost „rudých“.
Byl to odvážný muž, rád riskoval. V podzemí se udržel sedm měsíců. Pak padl
do zajetí a málem zahynul – vojenský polní soud ho odsoudil k smrti oběšením.
Ale vložilo se do toho naše vyslanectví a tátu zavřeli do vězení a pak do koncen-
tračního tábora. Soudruzi z podzemí mu pomohli utéct.
Vrátil se v roce 1922, organizoval sjezd Židovské dělnické strany, kde všechny
přesvědčoval, aby stranu rozpustili a přidali se ke komunistům… Pak se stal čle-
nem komise pro vstup do ruské komunistické strany, jejímž členem už sám byl.
V roce 1923 začal pracovat v politické správě Rudé armády, pak v redakci „Ru-
dé hvězdy“, pak jako redaktor „Válečného krokodýla“.148 Napsal řadu článků, fe-
jetonů, několik knih a brožur.

144 Socialistická židovská dělnická strana (SERP), známá také jako Levicová politická strana ži-
dovského obyvatelstva Ruského impéria.

145 Dvinsk, v roce 1920 přejmenovaný na Daugavpils, je druhé největší město v Lotyšsku. Pozn. red.

146 Protivládní protesty, které se odehrály ve dnech 3.–5. (16.–18.) července 1917 v Petrohradě
v souvislosti s vojenskými porážkami na frontě a vládní krizí. Pozn. red.

147 Anton Ivanovič Děnikin (1872–1947) byl ruský vojevůdce, za občanské války velitel Dobrovolnic-
ké armády (1918–1919) a vrchní velitel ozbrojených sil jižního Ruska (1919–1920). Zemřel v emigraci.

148 Válečný krokodýl byl satirický časopis, který vycházel v Moskvě v letech 1924–1926.

167
 V letech 1930 až 1934 byl vedoucím hlavní správy kinematografie a odpověd-
ným redaktorem periodika „Kino“.
V letech 1934 až 1938 byl ve zpravodajské službě Rudé armády a na služební
cestě se zvláštním posláním… To jsou údaje z jeho autobiografie.
Nám dívkám, mně a Bruše, se táta zdál nehezký. Byl střední postavy, měl sklo-
ny k tloustnutí, občas byl úplný „pupkáč“. Měl velké, výrazné oči, ostře klenu-
té obočí, velký nos a tenké rty. Někdy jsem se divila, proč si ho máma – taková
krasavice – vzala.
Ale stačilo, aby se rozhovořil… Měl překrásnou výslovnost, humor, byl velmi
vzdělaný – nešlo se nezaposlouchat.
Ze všeho na světě otec nejvíc miloval knihy. Neustále nějaké kupoval. Pořád.
Když je nebylo kam dávat, tak přidělával ze shora i ze stran nové police.
Když bylo Bruše deset let, dal jí Cervantesova Dona Quijota. Kdyby to nečetla,
táty by se to dotklo, tak se přiměla číst. Dychtivě se jí vyptával:
„Líbí se ti to?“
„Líbí…“ odpovídala zdvořile Bruša s kyselým výrazem a otcovo nadšení rá-
zem pohaslo.
Ano, častokrát jsme mu způsobily rozčarování. Bruša se učila na „velmi dob-
ře“ („výborně“ se tehdy ještě nedávalo). Jednou, když byla na druhém stupni, se
jí táta zeptal, kdo byla Kateřina II. Bruša s jistotou odrecitovala podle učebnice:
ztělesnění zájmů feudální třídy, produkt samoděržaví…
Táta se zhrozil, chytil se za hlavu, vypravil se do školy za učitelkou a rozči-
loval se:
„Za co jí dáváte ‚velmi dobře‘? Vždyť vůbec nic neví!“
Táta byl vznětlivý, popudlivý, prchlivý, velmi emocionální, žárlivý. Ovšem jeho
ideálem byli klidní a zdrženliví lidé, vždycky se snažil chovat podle svého ideálu,
ale bohužel se mu to pokaždé nedařilo!
Otec měl velmi silný smysl pro vlastní důstojnost, už jsem o tom mluvila. Ni-
kdy se nestyděl za to, že je Žid. Rozčilovalo ho, že se vůbec nezajímáme o mi-
nulost svého národa, nesnažíme se ho poznat… nemluvě o jazyce! O tom jsme
neměly ani ponětí. Otec nás brával do židovského divadla, ničemu jsme tam
nerozuměly, ale Michoelsovo149 herecké umění a jeho temperament nás uchva-
covaly.

149 Solomon Michajlovič Michoels (1890–1948) byl sovětský divadelní herec a režisér, pedagog,
veřejný a politický činitel. Byl hlavním režisérem Moskevského státního židovského divadla (GO-
SET) a předseda Židovského antifašistického výboru. Byl zavražděn pracovníky ministerstva státní
bezpečnosti, jeho smrt byla maskována jako dopravní nehoda.

168
 Otcovi rodiče, naše babička a dědeček, byli před válkou ještě naživu, otec nás
brával k nim do Kyjeva. Babička mi říkávala:
„Jestli si vezmeš góje, tak ti nedám žádné věno. Ani polštáře, ani prachovou
peřinu, ani prostěradla.“
Bylo mi třináct let a smála jsem se tomu. Vždycky se urazila… Ale pak mi uká-
zala obsah tajemné truhly, kterou jsme měly s Brušou zdědit.
Svých rodičů si otec vážil a velmi svědomitě jim materiálně pomáhal. Každý
měsíc, když dostal „velkou“ výplatu, šla máma nejprve na poštu a odesílala po-
měrně velkou částku. Otcovi bratři a sestry pomáhali nepravidelně, bratr Borja
dokonce nepomáhal vůbec a odůvodňoval to tím, že staří jsou věřící, ale on je
komunista a v Boha nevěří.
V rodině si otce vážili jako nejstaršího syna, nesl tohle „označení“ automaticky
odedávna, odtud pramenilo, že starým poskytoval největší pomoc, i to, že nikdy
nikomu ze sourozenců nevyčítal, že pomáhají málo. Byl přesvědčen, že podporo-
vat rodinu musí především on jako nejstarší syn.
Táta byl velmi společenský, vždy byl obklopen příbuznými a přáteli. Často
jsme mívali hosty, mluvilo se o mezinárodní situaci, literatuře, umění, divadle,
historii, filozofii. Také jsme hodně hrávali šachy. Otec hrál dobře, naučil to Bru-
šu, dokonce získala titul.
Pak začali otce připravovat na tu služební cestu se zvláštním posláním… Při-
pravovali ho na odjezd do Spojených států. Začaly se u nás objevovat poukázky
do Torgsinu a mohli jsme něco nakoupit pro tátu i pro sebe. Do té doby (otec byl
tehdy brigádní komisař, což odpovídá dnešní hodnosti generála) měli se souse-
dem, který byl stejně jako on chuďas s vysokou hodností, jedny uniformové raj-
tky pro oba… Začali ho učit nejen angličtinu, ale také západní chování a tan-
ce – foxtrot a tango.
Ačkoli připravovali také nás, otec nakonec odjel sám. Nám dívkám bylo řečeno,
že jede na Dálný východ. Byla to náročná cesta. Měl přikázáno, aby se do Spoje-
ných států dostal tak, aby se mezi přesuny zametly stopy jeho cesty. Nejprve od-
jel do Číny, odtud do Japonska, kde málem zahynul. „Rozkryli je“, jak se teď říká,
ale pozdě a jejich letadlo ostřelovali, až když už bylo ve vzduchu. Z Japonska ces-
tovali do Evropy, do Francie a do Německa. Pak do Kanady a odtamtud už jako
němečtí židovští obchodníci do New Yorku. Otec tam byl spolu s Markem Šnejder-
manem, nadělali spoustu chyb. Aby ušetřili, tak si například společně pronajali
jeden pokoj v levném hotelu. To by žádný (dostatečně zabezpečený) obchodník
nikdy neudělal. Ale i v tom měli štěstí – jednoduše je považovali za homosexuály.
Máma mě nutila psát otci dopisy anglicky. Psala jsem o tom, čím jsem zrovna

169
žila, co se mi zdálo zajímavé, například: „U nás v Kraskově zřídili pionýrský tá-
bor.“ Máma dopisy kontrolovala.
„Tohle škrtni,“ řekla mi.
Zase jsem napsala něco o pionýrském oddíle, s Brušou jsme přece byly aktivní
členky, ale máma zase, ať to vyškrtnu.
„A co mám teda napsat?“
„Napiš, že jsi zdravá, že je teplé léto, že se chodíme koupat a tak, o pionýrech
a komsomolcích se psát nesmí.“
Samozřejmě jsem to vůbec nechápala. Nechápala jsem ani to, co se dělo ko-
lem, a to nastal třicátý šestý, sedmý a osmý rok… Máma to dobře věděla! Pro-
vedla pečlivou čistku otcových knih, byly mezi nimi takové, které vycházely ve
dvacátých letech – Trockij, Bucharin, Radek150 a další. Ve všech bylo otcovo ex
libris. Máma ty knihy vzala, převázala a uložila do komory, aby je při první pří-
ležitosti na chatě spálila.
Ale já hrozně ráda pila kakao s mlékem a zapíjela ho studenou vodou! A na
Tišinském tržišti ve smíšeném zboží vykupovali papír na cigarety. A tak jsem
tam odnosila vyřazené knihy, prodala je, koupila si kakao a pochutnávala si!
Jednou máma nahlédla do komory a zděsila se: Kde jsou knihy?! Přiznala jsem
se. Co si máma musela vytrpět!
„Ty hloupá, copak bych ti nedala na trochu kakaa?“ řekla mi. „Chápeš, že nás
teď všechny můžou zatknout?“
Několik měsíců čekala, že nás přijdou zatknout, že se ozve to strašné noční
zvonění u dveří… Ale přehnalo se to.
Pak nadešel rok 1938. Táta se vrací! Vítali jsme ho na nádraží. Byla zima, mr-
zlo. Čekala jsem, až tátu spatřím, ale z vagonu vystoupil dobře oblečený udržo-
vaný cizinec a nesl kufr s nějakým podivným zapínáním („na zip“). Poznal nás,
objali jsme se, políbili, táta promluvil a zase jsme ho nemohli poznat. Měl silný
přízvuk, mluvil s obtížemi, hledal slova nebo je nahrazoval anglickými výrazy…
Místo „zavazadla“ řekl:
„Náklad přijede zvlášť.“
A ten „náklad“! Byl uložený do ohromných lodních kufrů, byly to úplné skří-
ně s šatní tyčí na oblečení. Pamatuju si úplně všechno, co táta přivezl, ale ne-
budu vám to vyjmenovávat, řeknu jen, že toho přivezl spoustu, ale máma, která

150 Karl Radek (1885–1939) byl představitelem mezinárodního sociálně demokratického a ko-
munistického hnutí. V roce 1936 byl vyloučen z VKS(b) a zatčen. Jako jeden z hlavních obviněných
byl souzen v tzv. druhém moskevském procesu proti tzv. „paralelnímu antisovětskému trockistické-
mu centru“. Třicátého ledna 1937 byl odsouzen k deseti letům odnětí svobody. Ve vězení byl zabit.

170
pohrdala lpěním na věcech a chovala se k nim lehkovážně, protože považovala
majetnictví za měšťáctví, je rozdávala napravo nalevo. Táta se jí pokoušel za-
stavit: „Co to děláš? Máš přece dvě dcery!“ Ale ona nad tím jen zvesela a lehko-
myslně mávla rukou. Myslet na věci bylo přece dědictví zlořečené kapitalistické
minulosti! To si myslela a tak nás taky vychovávala. My jsme však byly bohužel
daleko marnivější!
Ještě si vzpomínám na tátovo vypravování o divech toho druhého světa, o skří-
ních „chladničkách“, které jsou už skoro ve všech bytech, o „zipech“, které na-
hrazují knoflíky, atd., atd.
Do nás se táta pustil od prvního dne – vůbec si prý nehlídáme postavu! Přejí-
dáme se a vůbec nesportujeme. Žádné rozcvičky, žádný tělocvik!
Ve Státech, vyprávěl nám, nemůže žádná žena pracovat jako učitelka, pokud
váží víc jak šedesát kilo. Děti by se jí vysmály.
„A ty vážíš kolik?“ vystartoval po mně.
„Šedesát pět,“ odpověděla jsem provinile.
Táta odmítal vzít v potaz mou výšku a pořád opakoval, že si musíme hlídat
váhu. Ve Spojených státech si váhu nehlídají jen velmi nezabezpečení lidé, pro-
tože musí jíst levnou moučnou stravu, po které se tloustne!
Na nás hartusil a sám sice přijel udržovaný, dokonce štíhlý, ale velmi brzy
ztloustl!
Vzpomínám si, jak jsme na jaře po jeho příjezdu šli ve třech po ulici, táta upro-
střed a já s Brušou po jeho boku, všichni v zahraničních „hadrech“. Najednou ko-
lem projel náklaďák a ohodil nás vodou z kaluže. Táta se rozčílil, začal říkat cosi
o tom, že ho zažaluje, ale pak si vzpomněl, že už není ve Státech a že tady by se
takovou záležitostí soud vůbec nezabýval. Říkal nám, že ve Spojených státech
se za takové hulvátství trestá, přesněji za materiální škodu, kterou to hulvátství
způsobilo, za zničené oblečení.
Po návratu táta nejenže nedostal žádnou práci, ale dokonce mu vzali stranic-
kou legitimaci (vrátili mu ji za rok). Seděl doma, nervoval se a z nečinnosti při-
cházel o rozum.
Pak zatkli Marka Šnejdermana. Táta čekal zatčení každým dnem. Žilo se nám
špatně. Táta pevně trval na tom, že když sedí doma bez práce a nemůže zajistit
rodinu, musíme rozprodávat věci, ale jen ty jeho!
Byla to nejtěžší doba našeho života. Máma onemocněla, měla rakovinu prsu.
Operoval ji sám Gercen. Operace se zdařila, táta mámě v nemocnici říkal:
„Beruško moje, jakmile se uzdravíš, budu tě nosit na rukou!“
Táta s mámou měli velmi blízký, něžný vztah.

171
 Operovali ji nejspíš moc pozdě. Objevily se metastázy. Máma byla velmi ne-
mocná – zvětšila se jí játra, měla bolesti, bylo jí zle.
Nechápala jsem, v jak těžkém je stavu. Diagnózu přede mnou tajili. Bruša by-
la starší, ta to věděla.
Bylo mi patnáct let. V den máminy smrti jsem se vracela z procházky a u na-
šeho vchodu jsem uviděla sanitku. Přepadla mě úzkost: „Pro koho přijeli? Do kte-
rého bytu?“ Někdo řekl číslo našeho bytu. „Umírá tam nějaká žena.“
Rozběhla jsem se nahoru, uviděla jsem mrtvou matku a vykřikla jsem hrůzou.
Když jsem dokončila školu, podala jsem si přihlášku na medicínu. Na zkoušky
mě připravovali Brušini a Borjovi přátelé (Borja byl Brušin milý). Bruša i Borja
už studovali.
Před odjezdem do Ameriky táta pracoval jako zástupce předsedy Sovkina.151
Byl produkčním filmu „Čapajev“.152
Zachoval se scénář filmu s věnováním otci od autorů filmu:
„Našemu drahému Korolovi věrní poddaní, autoři V. Vasiljev, S. Vasiljev. Dou-
fáme, že nás po shlédnutí filmu nenecháte popravit!“
Všichni, kdo měli s otcem co do činění, ho měli velmi rádi.
Krátce před svou smrtí mi filmový scenárista Kapler153 daroval knihu o svém
životě s věnováním: „Dceři našeho drahého Míši.“
Když přečkal nejtěžší dobu, kdy ho nechtěli vzít do žádného zaměstnání, začal
zase pracovat u filmu – psal recenze, podílel se na tvorbě scénářů. Pracoval se
zaujetím, v práci našel uplatnění jeho literární talent. V tu dobu napsal scénář
o přátelství amerického a sovětského lidu, o lásce amerického mladíka k rus-
ké dívce. Později, když kriticky hodnotil svou literární tvorbu, považoval tenhle
scénář za jedinou zdařilou věc, kterou v literatuře udělal. Ale scénář „neprošel“.
Vzpomínám si ještě na jednu událost. Stalo se to těsně před válkou, v roce 1940.
Táta překládal do angličtiny mluvený doprovod k dokumentárnímu filmu o pro-
fesoru Filatovovi, oftalmologovi. Film byl určen pro Spojené státy.
Filatov byl hluboce věřící člověk, před každou operací se modlil, aby se zákrok
zdařil. Ve filmu je scéna, kdy mu vroucně děkuje matka dítěte, kterému Filatov
vrátil zrak.

151 Sovkino – všeruská fotografická a kinematografická průmyslová akciová společnost Sovětské

kino, založená v roce 1925.

152 Čapajev byl sovětský film z roku 1934 režisérů bratrů Vasiljevových.

153 Alexej Jakovlevič Kapler (1903–1979) byl sovětský filmový režisér, scenárista a herec. V roce 1943
byl zatčen kvůli milostnému románu se Stalinovou dcerou. V roce 1954 byl propuštěn a rehabilitován.

172
 Filatov jí odpovídá:
„Neděkujte mně, ale Jemu!“
A prstem ukazuje vzhůru, do nebes.
Náš režisér na to místo vložil detailní záběr Stalinova portrétu. Jako by Filatov
doporučoval poděkovat Stalinovi. Otec odporoval:
„Ten záběr se musí vystřihnout. Američané nepochopí, co s tím má Stalin spo-
lečného.“ Režisér se zamračil:
„Má to snad znamenat, že Stalinovi nevěříte?“
Možná že to otci připomněli po zatčení. Táta pracoval zaujatě, ale už ne bez-
platně. Byla to práce na smlouvu a začal dobře vydělávat. Stala se z něj dobrá
partie. Máma byla ještě naživu, ale všichni už věděli, že je nevyléčitelně nemoc-
ná, a dvě naše dobré známé (jednou z nich byla první žena strýčka Miroši Gusta)
a teta Aga všelijak pomáhaly s péčí o ni.
Když máma umřela, teta Aga své soupeřky „smetla“…

2
Mezi mnou a Michailem Davydovičem se začal rodit vztah se vzrušujícím pod-
textem. Ale Michailu Davydoviči připadalo naše sblížení nemožné, jako bych
od něj byla oddělena Serjožovým osudem.
Z lágru mi pak psal dlouhé překrásné dopisy, vzpomínáte, jak jsem vám
z nich četla krátce poté, co jsme se seznámily? Četla jsem vám z nich úryv-
ky. Pravda, ta milostná místa jsem vám možná nečetla… V jednom dopisu mi
napsal… Ale já vám raději ten dopis rovnou přečtu. Hned ho najdu… Tady,
poslouchejte.
„Poprvé jsem tě uviděl v moskevském hotelu, pamatuješ? Neudělala jsi na
mě dojem, sice jsi v sobě měla něco krásného a příjemného, ale nevryla ses
mi do paměti. Pak jsem se s tebou setkal u vás doma v Dněpropetrovsku. Tan-
čil jsem s tebou. Zalíbila ses mi, ale… bylo to jako s erárními penězi: ani jed-
na kopějka není moje, musím je chránit, a nic víc. V roce 1938 jsi byla u nás
v Kraskově, vyprovázel jsem tě na vlak. Hodně jsme si povídali… Tehdy jsi mě
nezaujala krásnou tváří a postavou, ale něčím jiným. Připadala jsi mi zajímavá
a přitažlivá. Nerad jsem se s tebou loučil. Když jsem se vracel na chatu, myslel
jsem na tebe a bylo mi smutno. Vyvolala jsi ve mně různé pocity, ale byla jsi
zapovězená, byla jsi tabu. Když jsem se s tebou potom vídal, byl jsem k tobě

173
vlídný, ale na to tabu jsem nezapomněl. V roce 1939 jsme se setkali v nemoc-
nici u Feni, vraceli jsme se pak společně domů. Navrhl jsem, že půjdeme pěš-
ky, a ty jsi tak nějak radostně souhlasila. Něco jsem ti vykládal, snažil jsem
se být zajímavým společníkem a myslím, že se mi to dařilo. Viděl jsem, že jsi
spokojená a chováš se ke mně jako k dobrému příteli. Ale tabu přetrvalo.
Poprvé se tabu prolomilo, když jsem ti pomáhal nastoupit do tramvaje.
Chviličku jsem tě přidržel v pase. Ucítila jsi to a otočila ses ke mně. V očích
ti stálo: Ano, můžeš.
Byl jsem na rozpacích. Ale musela jsi zůstat tabu, nešlo to jinak.
Teprve několik měsíců poté, když mezi námi stáli bratr a sestra, kteří nám
byli drazí, ale už neexistovali, jsem tě poprvé opatrně políbil do vlasů, aniž
bych tabu porušil. Upřímně jsem tě chlácholil, líbal tě na tvář, mokrou od slz,
a pronikavě jsem cítil tvé hoře.
Když jsem k tobě následujícího dne přišel, radostně jsi mě přivítala, vyšla
jsi mi vstříc a tak bezprostředně jsi mě políbila, že jsem pochopil, jak moc jsi
mi blízká. Tím polibkem jsme uzavřeli naše manželství. Stala ses mou ženou.“
Jeho láska ke mně byla tak krásná! Vzpomínám si, jak jsme spolu jednou
jeli metrem a on se ke mně najednou sklonil a začal mi do ucha šeptat pře-
krásná slova.
„Před dvěma tisíci lety jsem byl občan Athén a procházel jsem se mezi oli-
vovými háji na kvetoucím Peloponésu,“ šeptal mi. „Přede mnou se modralo
Středozemní moře, olivovníky kvetly a jejich opojná vůně mě omamovala.
Byl jsem filozof, chtěl jsem, aby nade mnou radosti života neměly vládu,
chtěl jsem se nad ně povznést a spatřovat ve všem podstatu a hluboký smy-
sl, nikoli povrchnost. Olivovníky odkvetou, dají plody, uschnou a pak zmizí
docela. A ještě předtím zmizím já sám. Měl by se člověk vázat k tak pomí-
jivému životu?
Vtom jsem však vyšel z olivového háje, dostal jsem se na zelenou vinici
a spatřil překrásnou Helénku, která okopávala vinnou révu. Přistoupil jsem
k ní, pozvedla ke mně oči, naše pohledy se spojily a já jsem rázem pochopil,
že celá moje filozofie není nic, že všechny mé myšlenky a výklady nestojí za
zlámanou grešli a že nic na světě není důležité, jen ona. I když bude naše láska
jen krátkým okamžikem ve věčnosti, jen v ní je smysl celého našeho života…
Tak už před dvěma tisíci lety nade mnou zvítězila tvá antická krása.“
Stali se z nás manželé. Zatímco se Serjožou jsme byli jako veselí kama-
rádi – vyváděli a skotačili jsme jako děti –, můj vztah s Michailem Davydo-
vičem byl jiný. Byl o třináct let starší než já, ale nebylo to věkem, spíš jeho

174
autoritou a rozumem. Byl pro mě jako milovaný otec a učitel, hluboce jsem
si ho vážila a obdivovala jsem se jeho znalostem, talentu a moudrosti.
Miloval mě vášnivě jako mladík.
Žárlil na minulost. Jeho oddanost Mirošovi vystřídala nevědomá nevraži-
vost. Jednou jsem našla dopis adresovaný Serjožovi, který napsal pro případ,
že by Serjoža přece jen přežil a ještě se vrátil. Neodvažoval se přát mu v du-
chu smrt, ale Mirošův návrat by znamenal smrt jeho vlastního štěstí.
Psal Serjožovi a vysvětloval mu, proč se se mnou oženil. Psal, že jsem byla
bezradná a nešťastná a že Židé mají odedávna zvyk, zákon, že na sebe živý
bratr bere povinnost postarat se o rodinu mrtvého bratra a oženit se s jeho
vdovou. Michail Davydovič prý ten zvyk následoval. Vysvětloval, neosprave-
dlňoval se. Dopis byl psaný suchým, nepřátelským tónem. Při všech svých ne-
obyčejných vlastnostech nedokázal Michail Davydovič skrýt egoismus, který
je mužům vlastní. Všichni muži jsou majetničtí. „To je moje!“ říkávají. Serjoža
už pro něj nebyl blízký bratranec, ale jen soupeř.
Stali se z nás manželé, ale nikomu jsme o tom neřekli. Dál jsme žili odděle-
ně, jen jsme se často navštěvovali. To proto, že jsem měla Agulju, která ještě
na Mirošu nezapomněla, a on měl dvě dcery v dívčím věku, které by mohly
takovou „zradu“ své matky vnímat bolestivě a mohly by žárlit. A taky žárlily.

3
Majino vyprávění
Agnessa vám říkala, že měl otec Mirošu rád? Ale bez ohledu na to, že byli pří-
buzní, ho táta často ostře odsuzoval. Například za to, že hrál karty. Jednou nás
dokonce strýček Miroša pozval s celou rodinou na léto k sobě do Dněpropetrov-
sku, my s mámou jsme jely, ale táta ne. Tátu to prostředí, ve kterém se Miroša
pohyboval, rozčilovalo. Strýček Miroša byl talentovaný muž, měl nadání pro vál-
čení. V carské armádě se za necelý rok vypracoval z vojáka na poručíka. I v Ru-
dé armádě rychle stoupal. Kdyby zůstal v armádě a dožil se války, možná by se
stal maršálem. Ale taky by ho vlastně mohli zastřelit jako Tuchačevského. To,
že se stal čekistou, mu nejspíš o několik let prodloužilo život.
Já si na strýčka Mirošu dobře pamatuju. Byl to velký krasavec! Nemohla jsem
z něho spustit oči a nadšeně jsem mu říkávala:
„Strýčku Mirošo, vy jste tak krásný!“

175
 A on mi na to říkal:
„Klidně s tebou vyměním svou krásu za tvých třináct let.“
Táta tu píše, že Agnessu dávno miloval. Ale vzpomínám si, jak k nám chodí-
vala na chatu v Kraskově… Strýček Miroša k nám nechodil, bál se. Ale teta Aga
u nás bývala skoro denně. Bydleli s Mironovem nedaleko, v Tomilinu, mohla
k nám chodit pěšky a často k nám chodila celá vyfintěná, otevřeně dávala na
odiv své nádherné tělo. Nosila výrazné, přiléhavé letní šaty z krepdešínu s po-
odhaleným poprsím, z dlouhé sukně podle tehdejší módy koukaly nohy na vyso-
kánských podpatcích. Byla s mírou nalíčená. Vždycky k nám přiběhla čilá, ve-
selá, upovídaná. Máma ji vítala jako ztělesněná dobrota. Ale vzpomínám si, že
otec se jí posmíval, mluvil o ní jako o paničce a povalečce, připadalo nám, že ty
návštěvy nevidí moc rád.
Po mámině smrti spolu často zůstávali sami, ale nepřikládala jsem tomu žád-
ný význam. Jen o ní táta začal mluvit jinak.
Teď říkával:
„Ta je tak pracovitá! A jaká krasavice, úplně jako máma!“
Dokonce mu přišlo, že se Agnessa mámě podobá.
Ale sousedky v domě mi začaly našeptávat, když mě potkaly:
„Chudinky osiřelé, matčino tělo ještě nevychladlo…“ kroutily hlavou.
„Proč to říkají?“ nechápala jsem.
Nebo ještě otevřeněji říkaly:
„S macechou vám bude zle! Zle vám bude!“
„S jakou macechou?“
„Copak ty to nevidíš? Ta vaše teta, co sem pořád chodí…“
Dívala jsem se na ně nechápavě. Nedokázala jsem si takovou nehoráznost vů-
bec představit. Táta a teta Aga? Co je to za nesmysl?
Pak ale přišel 22. červen. Poledne. Rozčilený Molotovův projev v rádiu – je válka!
Táta šel okamžitě na vojenskou správu. Už mu bylo přes padesát, ale dokazo-
val, že je naprosto zdráv, a protože má zkušenost z první světové války, může
být na frontě k užitku. Odmítli ho. Šel tam znovu a zase ho odmítli. Nejspíš kvů-
li tomu stínu podezření, který v té době ležel na všech, co pobývali v zahraničí.
V prvních dnech války jsem jednou otevřela zásuvku psacího stolu – potřebovala
jsem nějaké dokumenty – a vtom jsem narazila na oddací list… s Agnessou Iva-
novnou Mironovovou! Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Přišla Bruša, říkám jí:
„Viděla jsi to?“
Jen se pousmála:
„Já už to vím dávno.“

176
 Byla úplně stejná jako máma, dobrota sama, všechno lidské chápala a od-
pouštěla.
Možná to tak brala taky proto, že se chystala vdát za Borju, a už byla v myš-
lenkách ve svém novém životě a od naší rodiny se vzdalovala…
Ještě předtím dal otec Agnesse na knížku dvacet tisíc a nám s Brušou každé
pět. A ještě svěřil tetě Agnesse cenné papíry.
Možná že její výběr ovlivnilo i otcovo materiální zajištění. Byla to přece žena,
která se dokázala zařídit.
Bruša si vzala Borju, ale neodvažovala se to otci říct. Občas se u Berkengejmo-
vých (u Borjovy rodiny) zdržela, zůstala tam přes noc, jednu po druhé si tam po-
malu odnášela své věci… Ale jak to říct otci? Poradila jsem jí: „Tak mu neříkej,
že už jste se vzali, řekni mu, že se chcete vzít. Nebo ještě líp – popros ho o dovo-
lení…“ Ale Bruša odpověděla: „Když já neumím lhát.“
Došlo na lámání chleba.
Bruša mi potom vyprávěla, jak to začalo. Když to otci řekla, tvář mu ztuhla
a chladně odpověděl:
„Nevidím důvod říkat svůj názor. Vůbec se mě to netýká…“ Už jsem vám říka-
la, že byl hrozně žárlivý.
O čem mluvili dál, to už jsem se nedozvěděla. Jen že spolu seděli v otcově pra-
covně půl druhé hodiny a pak vyšli oba uplakaní a smíření…
V tu dobu se žádné svatební oslavy nedělaly. Navíc byla válka a nepřítel obsazo-
val jedno naše město za druhým. Bruša a Borja se chystali na evakuaci, měli odjet
s vojenskou továrnou, kde Borja po dokončení vysoké školy pracoval. Odjížděla
celá rodina. Bruša s Borjou do Novosibirsku, Borjovi rodiče (jeho otec byl známý
vědec, chemik) do Molotova.154 Na svatební oslavy neměl nikdo ani pomyšlení!
Jakmile se ale Agnessa o Brušině sňatku dozvěděla, nadchla se, že nutně musí
být oslava! U nás doma už bylo všechno tak, jak chtěla Agnessa.
Oslava se konala v našem velkém bytě. Vlastně nebyl zas až tak velký. Po
mámině smrti nám jeden pokoj vzali, nastěhovali tam nějaké lidi, a tak jsme se
ocitli v komunálce.
Ale jak uměla Agnessa prostřít! Jaké měla nádobí, ubrousky, ubrus a skleni-
ce na víno! Agnessa dokonce někde sehnala čerstvé růže a zasypala jimi stůl.
Nejspíš toužila po slavnosti, abychom nevnímali, co se děje, aby se ještě jednou
blýskla, jako v Mirošových časech, aby se toho ještě jednou nadechla…

154 Velké průmyslové centrum na Urale, dnešní Perm. Jméno Molotov neslo v letech 1940–1957.

177
 Mladým slavnostně darovala přikrývku z velbloudí srsti, kterou si kdysi při-
vezla z Mongolska.
Na sobě měla lesklé brokátové šaty s odhalenou šíjí a rameny, jak to měla ráda,
a s nahýma rukama. Borjův otec Boris Moisejevič Berkengejm jí nejprve políbil
prsty a pak se sunul výš a výš, opojeně líbal její překrásné bílé ruce… Vzpama-
toval se, až když si všiml, jak se na něj manželka dívá, a pak jí doma o Agnesse
vykládal: „Protivná ženská!“ Nemluvil snad stejně i táta, když říkával mámě
o Agnesse, že je to panička?
Bruša byla pohlcená svým životem mladé novomanželky, ale já… Pro mě bylo
tátovo manželství neštěstím, pohromou…

Aguljino vyprávění
To manželství bylo pohromou i pro mě… Vysídlili nás z Vládního domu do do-
mu na druhé straně řeky, na Kursové ulici. Je to výrazný dům, určitě ho znáte.
Je z červených cihel, zdobený cihlami jiné barvy. Na jednom jeho rohu je velký
arkýř. V tom pokoji s arkýřem jsme bydleli. Díky tomu arkýři vypadal větší, než
ve skutečnosti byl.
Nemohla jsem na tátu zapomenout, pořád jsem snila o tom, že se vrátí. Když
k nám začal Michail Davydovič tak často chodit a zůstával až do rána, začala
jsem chápat, že tu něco nehraje, a cítila jsem vůči němu nevraživost. Chodíval
k nám, nosil různé sladkosti, ale já si nic nevzala! Nejedla jsem to! Zamračeně
jsem ho pozorovala. V našem pokoji byl ještě velký výklenek, přes který se za-
věšoval koberec, aby vypadal jako součást stěny, a před ním stála truhla, taky
přikrytá kobercem. Když u nás byl Michail Davydovič, sedávala jsem na té truh-
le zády k němu s nohama ve výklenku. Nechtěla jsem je vidět. A okázale jsem
to dávala najevo.
V roce 1941 jsme začátkem léta jely s mámou do Suchumi k moři, ke strýčkovi
Pavlovi, který tam žil a pracoval. Najednou vypukla válka! Lidé se tlačili u tlam-
pačů. Okamžitě jsme se pokusily odjet do Moskvy, ale na vlak se snažili dostat
všichni, takže jsme sehnaly jízdenky až na dvacátý den.
V červenci v Moskvě začalo bombardování. My děti jsme přespávaly v krytu
ve sklepě. Často nás tam vodili hned zvečera, ještě než zazněla siréna. Jednou
ráno, když jsme vyšli nahoru, byl dvůr posetý vrstvou rozbitého skla. V našem
pokoji bylo všechno posunuté, jako by všechny věci popojely ke zdi naproti oknu,
v oknech nebylo sklo, vyražený rám visel venku na pantech. Nedaleko spadla
bomba a tohle všechno způsobila vzdušná vlna.

178
Z dopisu Michaila Davydoviče Agnesse155
22. dubna 1955156
Tábor Spassk
Má báječná přítelkyně!
Zrovna jsem se vrátil z procházky. Viděl jsem východ slunce, viděl jsem, jak se
vyhouplo zpoza věže a začalo kolem rozsévat své zlato. Kůly, na kterých věž stojí,
znenadání ve slunečním zlatě zahořely. Ozval se hluk motorů, to odlétalo z Kara-
gandy dopravní letadlo. Náhle motory utichly, nebo mi to tak alespoň připadalo,
byl to jen okamžik, než znovu zahučely. Ten okamžik mi připomněl jinou dobu
a přiměl mě hluboce se zamyslet nad jednou věcí. Existuje nádherná legenda,
která vznikla ve starověkém Řecku, o ptáku, který se neustále rodí z vlastního
popela. Když cítí, že se blíží stáří, vzplane a pak se ze svého popela znovu zrodí.
Je nesmrtelný a věčně mladý. Neplatí to také pro naši paměť, která jako ten pták
z legendy křísí z popelu minulost, vše, co tvořilo náš život, naši lásku a radost,
náš zármutek, krev našeho srdce i myšlenky našeho mozku?
Září roku 1941. Vzdušný poplach. Odvedl jsem děti – Agulju a Maju – do krytu
a sám jsem zůstal s manželkou v bytě.
Velice jsem svou ženu miloval a vždy jsem s ní rád zůstával o samotě. Vzali
jsme se nedávno, sotva před půldruhým rokem, a já ji nemiloval mladou, okříd-
lenou láskou, ale láskou pevnou, silnou a hlubokou. Už jsme nebyli mladí, věděli
jsme o životě své. Miloval jsem ji už dlouho, ale byl to hluboko ukrývaný cit, který
se nikdy nedostal na povrch a byl pevně pod zámkem svědomí. Čas nám krutě

155 Deníky a dopisy Michaila Korola vyšly pod názvem Špionská odysea. Polsko – Spojené státy –
Čína – Gulag v Moskvě v roce 1999.

156 Michail Korol byl zatčen v roce 1944 a bezmála 12 let strávil ve stalinských lágrech a ve vy-
hnanství. Tři roky po svém propuštění napsal v dopise generální prokuratuře: „Byl jsem dvakrát
zatčen a během výslechů mučen. Stížnost jsem dosud nepodal, protože mi v tom bránila závažná
srdeční slabost (opakovaně jsem prodělal infarkt), ale nepovažuji to jen za svou osobní záležitost.
Proto jsem sebral poslední síly, abych vám napsal tento dopis. Poprvé jsem byl zatčen v Moskvě or-
gány ministerstva vnitřní bezpečnosti v srpnu roku 1944. Byl jsem obviněn z účasti v kontrarevoluč-
ní organizaci J. B. Gamarnika. Během výslechů mě major Rubljov mučil. Bil mě speciálním gumovým
obuškem, týral mě zimou, ale nejstrašnějším nástrojem v rukou tohoto kata bylo odpírání spánku.
Projděte si vězeňské záznamy, kdy mě vozili na výslechy k Rubljovovi a kdy jsem se vracel, a uvidíte,
že jsem šest dní a nocí nespal ani minutu. V důsledku toho jsem onemocněl a dostal se do nemocni-
ce ve věznici Lefortovo. V noci se z místností vyšetřovatelů ve věznici Lefortovo ozýval křik muče-
ných. Rubljov nebyl mým vyšetřovatelem, ale jen odborníkem na mučení. V důsledku těchto výslechů
a podvodů mě Zvláštní porada odsoudila na pět let v nápravně-pracovních táborech. Odseděl jsem
si trest a v srpnu roku 1949 jsem byl poslán do vyhnanství do vesnice Javlenka v Leninském okresu
Severokazachstánské oblasti. V roce 1950 jsem byl znovu zatčen, tentokrát na základě obvinění ze
skupinové protisovětské agitace, a odsouzen na 10 let ve zvláštním táboře, odkud jsem byl propuš-
těn na základě rehabilitace až v roce 1956.“

179
sebral naše drahé a osvobodil svědomí od těžkého úkolu. Přišel jsem k ní jako
lékař a utěšitel, ale osvobozený cit lásky ji ke mně přitáhl. Stal jsem se jejím mu-
žem, který ji miloval a neustále ji chránil. Nebylo pro mě větší radosti než držet
svou milovanou, svou Agnessu, v náručí a neustále ji opatrovat a ochraňovat.
Zralý věk a velká životní zkušenost ve mně rozvinuly vášeň pozorovat lidi, pro-
nikat do království jejich duše a dívat se na ni jako na zářící drahokam. Byl to
zvláštní zájem – tonout ve štěstí lásky a vidět vše kolem. Ale stejně zvláštní byla
i moje Agiňka! Člověk je vůbec zajímavý a nikdy ho svým poznáním nedokážeme
obsáhnout. Velcí umělci čerpají jen z části lidské duše, té části, s níž souzní nebo
která je pro ně zajímavá. Agiňka byla tím nejpožehnanějším lidským charakterem
i pro taková pozorování! Byla to oddaná hospodyňka a zároveň cirkusačka létají-
cí na visuté hrazdě pod kopulí cirkusu nebo zavřená v kleci s dravými šelmami…
Hodí přes sebe svůj kožíšek z veverky a jako řádná hospodyňka se mnou jde
na půdu sbírat prádlo, opatrně ho ukládat a spravovat. A hned ji spatřím v kleci
v cirkusové aréně v krátké plisované sukýnce s flitry a vysokých kozačkách, jak
s jezdeckým bičíkem v ruce poroučí lvům, kteří poslušně plní její úsečné povely:
„Elá hop!“ Ano, mohla by být krotitelkou dravých šelem! Její velké oči neměly man-
dlový tvar, ale byly téměř kulaté. To dodávalo její tváři jakousi tvrdost, dokonce
dravost. Tenké semknuté rty ten dojem posilovaly. Ale byla to dobrá a citlivá du-
še. Ačkoli tvrdost ji neopouštěla, jakmile mířila k nějakému cíli. Zdálo se, že se ta
žena nikdy nedokáže zamilovat a smířit se s rolí společnice, která bude svou vůli
sdílet s vůlí jiného člověka, která by se dobrovolně podřídila milovanému člově-
ku. A skutečně: vědomí nezávislosti ji nikdy neopouštělo, a i když milovala, zů-
stávala zdrženlivá a nesmělá. Zatímco zdrženlivost se udržovala její nezávislostí,
nesmělost byla závojem, za kterým žárlivě schovávala své tělo, aby svou nezávis-
lost uchránila. Kdyby Agiňka žila ve starověkém Řecku, ve vlasti krásy, účastnila
by se všech her a oslav, aby ukázala své tělo, svou grácii, a sama by se kochala
tou podívanou. Účastnila by se bakchantských her, byla by to rozená bakchant-
ka, vše kolem by rozpalovala ohněm své krásy a lásky, ale sama by zůstávala
chladná a pozorovala by dojem, který vyvolává. Oheň i led, bakchantka i panna.
V té chladné kněžce lásky byla ještě jedna vlastnost, kterou projevovala jen
zřídka. Ta vlastnost ji těšila i děsila. Bylo to mateřství. Milovala svou dceru a vždy
nosila ve svém srdci dítě, které se ještě nenarodilo. Ve společnosti dívek se cítila
dobře a ony s ní také. Nemusela si před nimi na nic hrát, jako to dospělí dělávají,
hrála si s nimi s panenkami nejen jako, ale doopravdy. Sama byla dívkou. Byla
kyprá, s tělem jako od Rubense, střední postavy, živá, s překvapivě příjemným
hlasem, vždycky byla čistě oblečená, nažehlená, útulná. Ano, útulná! Vždy kolem

180
ní byla atmosféra řádu a pořádku. Byla to útulnost, která dělá život příjemným
a přitažlivým. Miloval jsem ji se všemi jejími osobitostmi, těmi jasnými i těmi
zastřenými, pořád jsem v ní četl a pozoroval ji, tu zajímavou lidskou bytost. Ale
copak je možné vyčerpat poznání, obzvlášť pokud člověk miluje předmět svého
zájmu? Každý den ukáže něco nového a staví před člověka nové hádanky. A po-
kud je předmětem tvého zájmu žena, která bere moudrého výzkumníka do svého
objetí, tak člověk ztratí svou objektivitu i vědeckou nestrannost.

4
Majino vyprávění
Když Němci 16. října prolomili frontu, vypukla v Moskvě panika. Táta mi zate-
lefonoval:
„Okamžitě se sbal, vezmi jen to nejdůležitější a přijeď co nejrychleji do Mosfil-
mu. Odjíždíme nákladními auty, nebude se na nikoho čekat.“
Byla jsem nepraktická, máma mě ani Brušu nic nenaučila. Říkala si, že se v dět-
ství sama natrápila dost, tak ať my nic takového nepoznáme.
Věnovaly jsme se jen studiu a brigádám. Chodit na brigády bylo tehdy velmi
důležité.
Byly jsme fenomenálně nepraktické.
Začala jsem rychle sbírat a dávat do batohu všechno, co mi padlo pod ruku.
Tátovy bílé válenky, jeho břitvu, plášť, starý persiánový kožich, svůj lehký kabát,
ale na nohy jsem zapomněla, a tak jsem zůstala ve střevíčkách.

Měla jsem čtrnáct kufrů s věcmi, ve třech z nich bylo to nejcennější. Naklá-
dalo se rychle a ve spěchu. Automobily patřily Mosfilmu. Všichni se vztekali
a vrčeli: „Lidi si nemají kam sednout a tady je to všechno zastavěné věcmi.“
Michail Davydovič se cítil trapně, řekl mi: „Pojďme dát několik kufrů do jiné-
ho auta.“ Museli jsme je tam přenést. V jednom z těch přesunutých kufrů by-
ly mé střevíce s gumovou podrážkou, obutá jsem byla v teplé domácí obuvi.
Jedna kolegyně navrhla, že bychom mohli něco nechat u její tety v Moskvě.
A další věci jsme nechali u Niny, ženy Mirošova bratra.
Vyjeli jsme. Všude byly zácpy. Byl to „exodus z Moskvy“. Lidé šli s ranci,
s dětmi. Dívala jsem se na ně a myslela jsem si – podívej, jak jdou, a my si je-
deme autem, měli bychom děkovat osudu… Bylo mi jich moc líto. Co byly ve

181
srovnání s tím mé věci! Ale stalo se to, čeho jsem se obávala – když jsme do-
jeli, ve druhém autě už moje kufry nebyly.

Majino vyprávění
Agnessa se nemohla smířit se ztrátou věcí, peskovala tátu, že dovolil přenést kuf-
ry na druhý automobil a že něco museli nechat u někoho v Moskvě. „Byla jsem
bohatá, a teď nemám vůbec nic,“ říkala otci.
Ale co mohl dělat? Byla tam panika, nervozita, hysterie, lidi z Mosfilmu kři-
čeli, že je náš automobil celý nacpaný, že si ostatní nemají kam dát věci, křiče-
li: „Sundejte to!“
Když jsme jeli parníkem, Agnessa ještě nevychladla a pořád jen mluvila o těch
věcech. (Byly to věci přivezené z Mongolska, i po konfiskaci toho dokázala hod-
ně zachránit.) Vztekala se.
Na stejném parníku se ocitla Gusta – Mironovova první žena a Agnessina sou-
peřka –, které nejprve přebrala Mironova a pak otce. Pochopitelně naši tetu Agu
jemně řečeno neměla v lásce… Agnessa si před ní začala stěžovat a vykládat,
co měla za věci a co se ztratilo…
Stály jsme na palubě. Agnessa odešla dolů, já zůstala s Gustou. Dobře jsem ji
znala. Jako manželka Miroši, otcova bratrance, byla taky naše teta. Gusta ne-
měla děti, byla osamělá. Řekla mi:
„Maječko, pojeď se mnou do Kazaně, budeš jako moje dcera, půjdeš studovat.
Vždyť sama vidíš, co je zač (myslela tetu Agu), jaká je to měšťačka. Je válka a ona
se zajímá jenom o věci.“
Přemluvila mě. Sešla jsem dolů do třetí třídy (kterou jsme jeli) a řekla jsem ot-
ci, že pojedu s tetou Gustou. Otec klidně odpověděl:
„Jak chceš, Majo, to je tvoje věc.“
Ale pak využil chvilky, kdy jsme spolu zůstali sami, a zeptal se:
„Proč chceš odjet s Gustou? Špatně s Agnessou vycházíš?“
„Ne, to ne, ale tam budu studovat.“ (Už jsem za sebou měla jeden ročník me-
dicíny.)
„Ale v Kujbyševě taky budeš moct studovat.“
Pochopila jsem, že je pro něj těžké se se mnou rozloučit, a jela jsem s nimi do
Kujbyševa.
Tam jsme dostali jeden šestnáctimetrový nebo osmnáctimetrový pokoj pro ně-
kolik rodin, byla to bývalá pracovna ve služebních prostorách studia dokumentár-
ních filmů. V místnosti stálo několik kancelářských stolů, na jednom psacím stole
jsme s Aguljou spaly. Otec s tetou Agou spali na podlaze, vedle nich další páry.

182
 Byl tam i jeden „filmař“, který to začal hrát na dvě strany – na Agnessu i na
mě. Ale mně bylo sedmnáct, byla jsem ještě moc mladá, a tak si řekl, že s Ag-
nessou bude lepší řeč. Jak ta s ním pane vyběhla, jak mu vynadala, to byste mě-
la slyšet! Když se do toho pak po chvíli vložil otec, tak se ten „filmař“ z našeho
pokoje pěkně rychle vypařil.
Kromě Karavajevových s námi bydleli ještě Geninovi a Siňavští. Siňavskij se kaž-
dou noc vracel opilý a dal se do zpěvu Písně o Kachovce,157 dostal se k slovům „její
modré oči“ a rozvzlykal se. Nejspíš měl za občanské války nějakou dívku. Takhle
jsme žili. Začalo to poklidně. Jenže nikdo neměl nic užitečného do domácnosti.

Měli jsme ponorný vařič, který jsme dávali do hrnce a vařili si polívku. Říká-
te, že je to nebezpečné, že se tím má vařit jen voda? To nevím, ale my s tím
vařili polívku a nic se nestalo. Hrnec jsme měli jeden pro všechny. Koupila
jsem ho na trhu. Byl smaltovaný, zaletovaný. Vařili jsme v něm postupně, jed-
na rodina po druhé.

Majino vyprávění
Jakmile jsme se v Kujbyševě trochu usadili, táta šel znovu na vojenskou správu
naléhat, aby ho poslali na frontu, kde by se mohly jeho zkušenosti hodit. Opět ho
odmítli. Nesl to velmi těžce. Nervoval se a začal se domáhat návratu do Moskvy.
Začala jsem pracovat jako pomocnice filmového technika v promítacím sále
studia dokumentárních filmů. Ve dne se tam promítaly týdeníky z fronty, v noci
se konaly vládní projekce týdeníků a ukořistěných uměleckých filmů. Když tam
byli vládní představitelé, sál zaplavili tělesní strážci a všechny místnosti byly
plné ozbrojené ochranky.
Filmového technika nahradila nějaká žena. Propustili ho proto, že spletl dí-
ly filmu o Kirovovi158 a promítl je opačně: nejprve byl Kirovův pohřeb, pak jeho
projev. Byl nejen propuštěn, ale taky zatčen, odsouzen podle padesát osmičky159
a poslán do lágru.
Žena, která nastoupila po něm, byla pořád celá vyděšená. Jednou, když se pro-
mítal film, objevil se v naší projekční kabině docela zajímavý muž. Moje vedoucí

157 Populární píseň na text Michaila Svetlova z roku 1935.

158 Jedná se o film Velký občan (Velikij graždanin) F. Ermlera z let 1937–1939, jehož hlavní hrdina
byl prototypem Sergeje Kirova. Ve filmu je zachycena scéna jeho vraždy.

159 Článek 58 trestního zákoníku se týkal kontrarevolučních aktivit a byl široce využíván během
čistek. Pozn. red.

183
mě poslala do sklepa pro krabice s filmy, které byly těžké. Byla jsem si naprosto
jistá, že nečekaný host je tu jen kvůli mé „nepopsatelné kráse“, tak jsem mu řek-
la, jako bych mu prokazovala nějakou laskavost: „Pojďte, pomůžete mi.“
Šel se mnou, tahal krabice a já jeho pomoc docela klidně přijímala, jen jsem
nechápala, proč se moje vedoucí tváří tak vyděšeně a hází po mně tak výhružné
pohledy. Teprve když odešel, vykřikla:
„Cos to provedla! Vždyť je to velitel celé ochranky! Vždyť by mu mohli klidně
napařit padesát osmičku za to, že se vzdálil, a mně taky.“
Ale prošlo to.
Jednou se mi stala taková věc. Šla jsem po ulici, byla zima, a vtom se otevře-
ly dveře v polosuterénu, někdo odtamtud odcházel a ke mně zavanulo teplo.
Stačila jsem nakouknout a byla tam spousta zboží! Byl to nějaký obchod pro
vyvolené.
Vyprávěla jsem o tom v našem pokoji a všichni se hned rozhodli, že mě ele-
gantně oblečou a dají mi svoje lístky, abych za ně nakoupila. Dali dohromady to
nejhezčí, co kdo měl – někdo sobolí čapku, jiný kožíšek z činčily, další elegantní
botky. Všechno jsem si to oblékla a šla jsem. Přišla jsem ke dveřím jakoby nic,
a když vrátný uviděl tak vybraně oblečenou dívku, otevřel mi dveře – račte!
Šla jsem k pultu. Prodavač si ode mě vzal lístky, prohlédl si je a velmi uctivě mi
řekl: „Vy u nás ještě nejste vedená. Jděte prosím do vedlejší místnosti, tam se to
vyřídí.“ Podívala jsem se na náramkové hodinky (někdo mi dal zlaté) a ledabyle
jsem řekla: „Jé, když já hrozně spěchám, dnes bych si jen vyzvedla věci a zítra to
určitě přijdu vyřídit.“ Vydal mi je.
Jednou jsem se zašla podívat do klenotnictví. Šla jsem pro chleba. Když jsem
vyšla z klenotnictví, chtěla jsem vyndat lístky, a ony nikde! Vzpomněla jsem si,
že se v obchodě motal kolem vitríny jakýsi chlap, díval se do ní tak zblízka, až se
orosilo sklo, vadilo mi to, protože pak nebylo nic vidět. Pořád se na mě mačkal…
Určitě mi ty lístky vytáhl! Co to za války znamenalo, když člověk ztratil lístky,
to si dokáže představit jen někdo, kdo to zažil.
Ale ještě byla malá naděje, že jsem je třeba nechala doma. Vrátila jsem se do-
mů, horečně jsem hledala všude možně a Agulja, takový bystrý rarach, hned
všechno pochopila. Tehdy mě nenáviděla, viděla ve mně svou soupeřku nebo co,
do té doby přece vyrůstala u Mironovových jako jedináček a byla strašně roz-
mazlená. Seděla na hromadě nějakých hadrů a se škodolibým potěšením mi říká:
„Copak, ztratila jsi lístky? Nemůžeš je najít? No to je hezké! To mám radost!
To mám hroznou radost!“ jásala a radovala se. Když jí to teď vyprávím, nevzpo-
míná si na to a diví se: „To jsem byla taková potvora?“

184
 Lístky jsem ztratila. Co teď? V přístavu se dal koupit chleba za peníze, ale mu-
selo se na něj stát celou noc a půl dne. Jeden člověk mohl koupit jeden velký ku-
latý bochník šedavého chleba.
Stála jsem tam od večera do rána. Na ruce jsem měla inkoustovou tužkou
napsané číslo. Byla hrozná zima. Do průjezdu protějšího domu, kde bychom se
aspoň trochu zahřáli, nás místní nepustili, zamykali ho. Choulila jsem se pod
balkonem, tam alespoň tolik nefoukalo. Večer si toho všimli nějací kluci sesho-
ra, začali po nás něco házet a pak lít vodu. Skákali a běsnili radostí, když se
jim podařilo strefit. Vtom se celý balkon i s těmi kluky zřítil na mě… Naštěstí
se nikomu nic nestalo.
V noci nebo brzy ráno přišel táta, aby mě vystřídal: „Běž se trochu ohřát.“ Ag-
nessa nepřišla. Říkala jsem si, kdyby tu byla máma… Pak táta odjel do Moskvy.
Hrozně smutně, hořce a těžce se mi žilo! Jedinou mou radostí bylo psát Bruše.
Komu jinému jsem si mohla vylít srdce kromě ní? A tak jsem jí psala a vylévala
si srdce. Jenže pochopitelně jsem z lehkomyslnosti nechala napsaný dopis jen
tak povalovat. Teta Aga si ho přečetla. Čekala jsem, že přijde bouře, výbuch. Nic
takového. Její reakce se mi moc líbila. Řekla mi dobrácky, s ironií:
„Přečetla jsem si, jak nám všem mydlíš hlavy. Jen tak dál, pokračuj!“
To bylo všechno. Víc nic. Jako by se nic nestalo.
Pochopitelně jsem vůči ní byla zaujatá. Vůbec to nebyla ta „zlá macecha“ z po-
hádek. Za naši rodinu se vždycky dokázala postavit. Vzpomínám si, jak se jed-
nou Siňavská rozčílila, že si pořád nemůžu rozčesat vlasy, a zavrčela na mě:
„Co tu pořád ometáš těma svýma pačesama? Takový vrabčí hnízdo!“
To byste měla vidět, jak Agnessa vyletěla!
„Naše Maja že má pačesy?“ zařvala jako rozzuřená tygřice. „Že má vrabčí hníz-
do? Podívejte se na svoji Mášu, na hlavě má jen pár chlupů, to naše Maja má
nádherné vlasy, každá by jí mohla závidět!“
Agnessa vždycky zveličovala mé „nadání“. Jednou jsem cosi kreslila, všimla
si toho a nadchla se:
„Ty tak krásně kreslíš, Maječko, ty to prostě musíš studovat!“
Odmítala jsem, protože jsem svůj „talent“ uměla střízlivě posoudit, ale ona sa-
ma vyhledala uměleckou školu evakuovanou do Kujbyševa, vychválila mě tam,
domluvila mi, že přijdu „na zkoušku“, a začala mi důrazně domlouvat, abych ta-
kovou šanci nepromarnila.
Kromě toho, že mi osobně přála štěstí, byla přesvědčená, že žena není v ničem
horší než muž, že musí využít všechno, co je jí dáno, nesmí to v sobě pohřbít, mu-
sí se umět prosadit.

185
 Pečovala o mě, jako zkušená žena pečuje o ženu nezkušenou, tedy spíš o mla-
dou dívku. Měla jsem špatné držení těla, hrbila jsem se. Agnessa mi říkávala:
„Co se tak hrbíš? Máš přece spoustu možností. Musíš držet hlavu vysoko jako
carevna.“
Pak mě mobilizovali. Ale ještě před mým odjezdem se naše soužití se sousedy
zkomplikovalo. Zpočátku to bylo kvůli vařiči. Pak Agnessa díky své energičnos-
ti a praktičnosti něco prodala na tržišti a koupila petrolejový vařič. Tak se naše
rodina toho nešťastného ponorného vařiče zbavila.
Ale sousedi nás začali prosit, abychom je taky nechali vařit na našem pet-
rolejovém vařiči v našem hrnci. (Jeden ponorný vařič jim pořád nestačil, navíc
byly problémy s proudem. Někdy dokonce nesvítila ani žárovka, jen se rozpa-
lovala do ruda.)
Teta Aga jim to dovolovala, dělila se s nimi. Ale začaly být hrozné fronty na
petrolej, chodili jsme si je vystát. Agnessa řekla sousedům: „Budu vám ten vařič
a hrnec klidně půjčovat, ale pro petrolej budeme chodit všichni.“

Nechtělo se jim chodit pro petrolej. A tak jsem jim přestala vařič půjčovat.
Stará Geninová (protivná stará bába) začala škemrat: „Půjčte nám ho! My
zítra petrolej přineseme!“ Nevydržela jsem to a ustoupila jsem. Nazítří ni-
kdo žádný petrolej nepřinesl, jenže ona zas škemrala: „Půjčte nám ho!“ To
už jsem jim ho nepůjčila.

Majino vyprávění
S Mášou, dcerou Siňavských, jsme se spřátelily. V květnu 1942 jsme obě dosta-
ly povolávací výzvu. Mášin otec (ten, co po nocích vzlykal u „Kachovky“) byl ta-
jemníkem stranické organizace moskevské pobočky Kujbyševského studia do-
kumentárního filmu. Řekl Máše, že ji může mobilizace zprostit.
„Buď mě i Maju, nebo nikoho,“ odpověděla Máša. „Jinak bych se nemohla po-
dívat jejímu otci do očí.“
Obě nás Siňavskij zprostit nemohl, a tak nás poslali do Saratova, do školy pro
telegrafistky při odborné škole spojů. Příbuzní vyprovázeli povolané dívky do
přístavu. Matky plakaly, žalostně naříkaly, objímaly své dcery. Mě vyprovázela
teta Aga s Aguljou. Teta Aga mi nabalila jídlo na cestu, Agulja pořád fňukala:
„Mami, pojďme už! Pojďme! Kdy už ta Majka konečně odjede!“

Dlouho jsme si lámali hlavu nad tím, proč mě zatkli. Dozvěděla jsem se to až
při rehabilitaci.

186
 Vyprovodily jsme Maječku a zůstaly s Aguljou samy. Sousedky v pokoji –
Karavajevovy, Siňavské, a hlavně stará Geninová – mi hrozně záviděly. Co mi
záviděly? Že jsem nesklonila hlavu, že energicky sháním prostředky k obživě.
Byly úplně neschopné, ani si neuměly představit, co je třeba udělat, a hrozně
je štvalo, že já si to umím nejen představit, ale že to i aktivně dělám.
Sice se při evakuaci hodně věcí ztratilo, ale něco z mongolských pokladů
jsme přece jen dovezli. Zůstal mi dárek od Čojbalsana – kus světle modrého
hedvábí se žlutými a oranžovými květy. Rozstříhala jsem ho na malé šátečky
a krásně, zdobně jsem je olemovala, to umím dobře. Takový šáteček se dal
prodat za dvě stě rublů.
Viděly to sousedky v místnosti, rozstříhaly své hadříky, co kdo měl, a za-
čaly mě prosit, abych jim je olemovala. Udělala jsem to. Ale nikdo jim tolik
nezaplatil, a tak ke mně zahořely ještě lítější nenávistí.
Do toho ten petrolejový vařič. Už jsem vám o tom říkala. Copak jsem ne-
byla v právu? Doneste taky petrolej, říkala jsem jim, my za všechny ve fron-
tě stát nemůžeme.
Dokonce jsem je nechávala přikrývat se mými plédy. Měla jsem z Mongol-
ska několik úžasných vlněných plédů.
I když jsem dokázala ledasco sehnat, kvůli nevraživosti, stísněnosti a z řa-
dy dalších příčin se život v Kujbyševě už nedal vydržet. Němce od Moskvy
zahnali, a tak jsem začala psát Michailu Davydoviči a prosit ho, aby nás po-
zval zpátky, tehdy bylo potřeba pozvání a propustka.
Michail Davydovič šel na milici, aby se nám s Aguljou postaral o propustku.
V tu dobu se na frontách nedařilo, naši zase ustupovali a ze vzteku se zase
začalo „čistit“, „vymetat“, zatýkat a věznit. A když se Michail Davydovič začal
vyptávat na mou propustku, upřela se na mě pozornost. Trklo je, že jsem by-
la manželka Mironova, „důležitého protistátního zločince“ (výsměšně). Proto
mě zatkli. To jsme si mysleli až do mé rehabilitace.
Přišli si pro mě do našeho malého pokojíku, kde jsme bydlely s Aguljou (v tu
dobu už nás z pracovny studia dokumentárních filmů rozestěhovali). Souse-
di – pořád stejní Geninovi, Siňavští, Karavajevovi – u toho byli jako svědci.
Přišli dva uniformovaní banditi. Měla jsem nějaké zásoby. Vypomáhala jsem
si penězi za prodej šátečků a kupovala za ně jídlo na „černém trhu“, jak se teď
říká, tehdy byly takové „černé trhy“ všude, jen se jim neříkalo „černé“. Spíš
naopak, pro některé lidi, kterým zůstaly alespoň nějaké věci, to byla jediná
naděje, jak neumřít hlady. K tomu vám ještě mimochodem něco řeknu: do
Kujbyševa přijeli nějací lidé, velitelé nebo ředitelé, nebo kdo ví, co byli zač,

187
s kufry plnými peněz, nejspíš během paniky vybrali erární pokladny. Vyšpo-
novali ceny, protože penězi nešetřili. Ceny rostly ze dne na den. A tihle „bo-
háči“ si žili z „černého trhu“ jako v bavlnce.
Ale to jsem odbočila. Přišli udělat domovní prohlídku. Do mé skříňky.
Měla jsem tam sklenice s přepuštěným máslem a několik lahví vodky (ta-
ky na výměnu). Jeden bandita kývl hlavou směrem k vodce, ale druhý svra-
štil obočí a zavrtěl hlavou: kdepak… Už odcházeli, ten první znovu mrkal
na druhého… Kdyby v místnosti nebyli sousedi, určitě by si máslo i vodku
odnesli. Ale sousedi tam stáli a dívali se s vyvalenýma očima, tehdy mi při-
padalo, že škodolibě.
Jedenáctiletá Agulja zůstala sama. Celý měsíc prožila s těmi sousedy, mu-
seli ji živit, dokud si pro ni nepřijel Michail Davydovič…
Pak uběhla řada let, řada černých let – vězení, lágr, roky bezpráví a najed-
nou rehabilitace!
Vzpomínám si, bylo to myslím na Arbatu, tam, kde je tabulka „válečný tri-
bunál“. Přijal mě generál, který stejně jako já „nejmoudřejšího“ nenáviděl,
taky si dost vytrpěl.
Prohlížel si můj spis.
„Nechápu, za co vás zatkli!“ říká.
„Já taky ne… Asi proto, že jsem byla Mironovova manželka?“
„Možná, možná…“ říkal roztěkaně, pochybovačně, listoval spisem… Hledal.
O Mironovovi v něm nic nenašel. Ale najednou na něco narazil. „Hm… aha…
ach tak,“ zamumlal neurčitě. A rychle ke mně zvedl oči.
„Nebudeme se hrabat v minulosti,“ řekl smířlivě. „Tady mi podepište, že
jste rehabilitovaná.“
Podal mi „spis“. Můj „spis“!
Vtom jsem uviděla papír – udání! „Protisovětské řeči“, mihlo se mi před
očima a dychtivě jsem četla dál… Podepsáni Karavajev, Geninová, Siňavská!
Mí kujbyševští sousedé!
Ponořila jsem se do „spisu“, čtu dál a dál, píše se tam o mně: říkala to a to,
„elektrické napětí je špatné, nikde se nedá nic koupit, vodovod zamrznul…“
atd., atd. A z toho udělali „protisovětské řeči“!
Generál se mi opatrně pokusil „spis“ vzít, ale já ho nechtěla pustit z ruky.
„To jim nedaruju!“
A on mírně říká:
„Víte co, Agnesso Ivanovno? Rehabilitovali vás? Rehabilitovali. A tohle,“
máchnul rukou, „to nechte být, k čemu vám to bude?“

188
 Michail Davydovič už byl tehdy doma a taky mi říkal – nech to být, nemá
to cenu. Co my víme, třeba je donutili, aby na tebe něco napsali.
Tak jsem se s nimi nepokoušela spojit.
Ale někdy se v noci budím, jako by do mě vjel proud. Karavajev, ten opičák,
co se mi v noci snažil dostat pod deku, Geninová, která škemrala o vařič, Siňav-
ská, které jsem půjčovala pléd, aby se mohla přikrýt! Jako by do mě vjel proud
a v hlavě mi začnou vířit myšlenky – co když si užívají spokojeného života?
Takhle se mi za všechno odvděčili. Holt to vypadá, že mě zatkli kvůli pet-
rolejovému vařiči.

Majino vyprávění
Když otec zjistil, že Agnessu zatkli, začal zoufale „bít hlavou do zavřených dve-
ří“. Psal, kam se dalo – na prokuraturu, dokonce Berijovi, žádal o audienci. Když
se mu podařilo někam dostat, dokazoval, že je to chyba, že určitě nic neudělala.
Berijovi psal, že jestli je vinna, tak prý „i já jsem nepřítel lidu“! Byl celý bez sebe,
jako by byl slepý.
Můj muž Nikifor Zinověvič mi potom říkal s výčitkou vůči otci: „Jak to, že vůbec
nemyslel na děti, na tebe s Brušou? Proč se všude tlačil, proč se domáhal přije-
tí, proč psal ty dopisy Berijovi? Copak nechápal, že když ho zatknou, tak zůsta-
ne hrozná skvrna na jeho dcerách i vnucích? Copak na vás vůbec nepomyslel?“
Ale táta o nikom a o ničem nepřemýšlel, ani nemohl. Byl Agnessou posedlý, vi-
děl ji, jen ji, a dal by cokoli, aby ji zachránil. „Pokud je vinna, tak zatkněte i mě,“
psal. A taky že ho zatkli.160

160 Michail Korol byl zatčen v roce 1944 bez souvislosti s Agnessou.

189
Druhá část
KDO TI ODPLATÍ

191
V porobě

1
Z Kujbyševa mě jako závažného „protistátního zločince“ převezli do Moskvy.
Na nádraží mě od policejního „černého havrana“ doprovázeli do vagonu tři
muži: vpředu důstojník ministerstva státní bezpečnosti, který nesl můj spis,
zprava a zleva ozbrojení vojáci. Tři zdraví muži měli na práci hlídání jedné
nevinné ženské, když byla válka a nepřítel se dral na Kavkaz.
Na Lubjance byla stejně jako v kujbyševské věznici zabedněná okna, jen
svrchu zůstala malá škvíra, kterou se sotva prodrala trocha světla. Ve dne
byla tma a v noci svítila hrozně ostrá žárovka.
Měla jsem na sobě vlněný pletený červený svetřík s bílým chundelatým rac-
kem na prsou. V noci se najednou ozval rachot a do cely vtrhla dozorkyně:
„Vztyk!“ Všechny jsme vyskočily a rychle si sundávaly pásky z očí (bez nich
nešlo v takovém světle spát). Vzteklá dozorkyně se vrhla ke mně. Řvala na mě:
„Ty lalala jedna, jak si dovoluješ spát v červeném! Lezeš mi na nervy!“ Takhle
na mě spustila. Musela jsem si ten svetřík sundat. Víte, proč jsem jí „lezla na
nervy“? Protože červenou barvu má krev. Sledovala nás špehýrkou, aby si ni-
kdo nic neudělal. Na jiném pozadí je krev vidět, ale na červené ne. Nebo se
možná podívala špehýrkou, uviděla jasnou červenou skvrnu a v tu chvíli se
vyděsila, protože se jí zdálo, že je to krev! Že jsem celá od krve! Pak jí pocho-
pitelně došlo, že to je svetr, ale ten šok, který prožila, si na mně vztekle vybila.
Ještě jsem se na Lubjance nestihla rozkoukat, když k nám do cely strčili vy-
hublou zmatenou ženu. Sedla si na volnou pryčnu a pokoušela se v denním
pološeru rozeznat, jestli tu někdo je. Nakonec si oči zvykly. Když si všimla,
že se na ni všechny díváme, zaštěbetala: „Vlasovová.“161
Zpočátku nám to jméno nic neříkalo (na křestní jméno a jméno po otci si
teď nevzpomenu). Měla pytlík s malými černými suchary, všechny nás hosti-
la, braly jsme si podle libosti, dokud jsme jí to nerozebraly všechno. Bylo jí to
jedno – nechtělo se jí jíst, dokonce i oběd odmítla. Přesněji řečeno – ještě se jí
nechtělo jíst. První dny po zatčení to tak většinou bývá, že se člověku nechce

161 Agnessa se nejspíš ocitla v jedné cele s Vlasovovou první ženou Annou Voroninovou, která
byla zatčena v roce 1943 a odsouzena k pěti letům v nápravně-pracovních táborech.

193
jíst. Ani mně se nechtělo. Novicky ještě nevědí, že je čeká hlad. A i kdyby
to věděly, bude jim to všechno jedno – jsou v příliš velkém šoku ze zatčení.
Novicka nám vyprávěla svůj příběh. Její muž byl známý generál, ten Vla-
sov,162 o kterém jsme pořád poslouchali ještě předtím, než se objevila jména
Rokossovskij163 a Žukov.164
V evakuaci žila u svých příbuzných v kolchozu. Vůbec se tam nehodila, ale
přivezla hodně peněz, takže jí příbuzní podlézali a neměla žádné starosti.
Manžel jí posílal vydatné zásilky s potravinami a často jí psal. Pak z ničeho
nic dopisy chodit přestaly. Dopisy i balíky.
Jednoho dne do té vesnice přijel nesjízdnou sněhovou břečkou povoz a na
něm dva důstojníci.
„Bydlí tady manželka generála Vlasova?“
„To jsem já.“
„Sbalte se, pojedete s námi do Moskvy.“
„Proč?“
„Váš muž prosil, abychom vás tam dopravili živou a zdravou.“
Zaradovala se: To znamená, že je živ a zdráv, že budeme brzy spolu! Řekli jí:
„Vezměte s sebou všechny věci. Už se sem nevrátíte.“
Jeli blátem na železniční stanici a tam společně nastoupili do vlaku. Při
přestupu jí důstojníci přinesli vařenou slepici a zákusky. Kde to jen mohli
v takové době sehnat? Oba důstojníci byli samá laskavost, nevěděli, jak by
jí posloužili. Brala to jako samozřejmost, ještě aby ne, vždyť byla manželkou
slavného generála! Byla na takové chování zvyklá.
Ale čím blíž byli k Moskvě, tím víc se chování důstojníků měnilo. Nejprve
byli samá laskavost, pak začali být lhostejně chladní, nakonec hrubí. V Mos-
kvě na nádraží ji posadili do „černého havrana“. Následovala Lubjanka, osobní
a tělesná prohlídka, otisky prstů atd., atd. Pak ji vrazili k nám.
Byla zmatená, bezradná. Rozmazlená milovaná dívka a manželka, ctěná
bohatá příbuzná, a najednou tohle. Vůbec tomu nerozuměla.

162 Andrej Andrejevič Vlasov (1901–1946) byl sovětský generál. V roce 1942 se dostal do němec-
kého zajetí, začal spolupracovat s nacisty a stal se velitelem vojenské organizace sovětských váleč-
ných zajatců – Ruské osvobozenecké armády. V roce 1945 byl zajat Rudou armádou, v roce 1946 od-
souzen za velezradu a popraven.

163 Konstantin Konstantinovič Rokossovskij (1896–1968) byl sovětský vojenský velitel, maršál
Sovětského svazu.

164 Georgij Konstantinovič Žukov (1896–1974) byl sovětský vojenský velitel, maršál Sovětského
svazu (1943), v letech 1955–1957 ministr obrany SSSR.

194
 Začali ji zvát na výslechy. Po návratu nám o tom vyprávěla. Vyšetřovatel měl
na stole štos dopisů od manžela, které jí při prohlídce zabavili. Spustil na ni:
„Tak povídejte, kde je ten dopis, který jste schovala?“
„Jaký dopis?“
On na to posměšně:
„Však vy víte, jaký.“
„Manžel mi už půl roku nenapsal, přestal mi psát už dávno.“
„Lžete! Přiznejte se! Zničila jste ho? Co bylo v tom dopise?“
„V jakém dopise? Nevím, o čem mluvíte…“
„Nedělejte ze sebe hloupou! Ovšem že jste ten dopis zničila, ale teď nám
řekněte, co v něm bylo…“
Takhle ji trápili a ona ničemu nerozuměla. Nevím, co s ní bylo dál. Zastřelili
ji? Shnila v lágru? Sama jsem tehdy nic nechápala, do vězení se přece žád-
né zprávy nedostaly. Tehdy jsem si myslela, že Vlasova zatkli stejně jako Mi-
ronova a další naše manžele. Až v lágru jsem potkala dva vězně, kteří mi na
otázku, co jsou zač, odpověděli: „Vlasovci.“ To jsem si začala něco domýšlet.

2
Mě na výslechy skoro nevodili, jen dvakrát třikrát. Vyšetřovatel se seznámil
s mým spisem a ptal se na nějaké hlouposti. Možná že stejně jako ten gene-
rál při rehabilitaci nechápal, za co mě zatkli. Ale pak ze spisu vyčetl, že jsem
byla Mironovova manželka – ahá – to už mu bylo jasné… Pak na mě kvůli ně-
čemu křičel, ale nechápala jsem, co po mně chce. Po nějaké době si mě zase
předvolali. Špehýrka se pootevřela:
„Kdo tu začíná na ‚Mi‘?“
„Já.“
„Jak se jmenujete?“
„Mironovová.“
„Pojďte ven!“
Vyšla jsem ven. Vedli mě… ne do pracovny vyšetřovatele, ale po jiných
chodbách, jinou cestou. Minuli jsme schodiště dolů – díky bohu, nejdeme do
sklepení! Vystoupali jsme nahoru a došli jsme do širokých chodeb pokrytých
koberci. Bylo tam ticho, čisto, pěkně. Bylo to tam, kam jsem chodila k Meši-
kovi, když si mě zavolal… Ale ještě dál, kde to bylo ještě luxusnější.

195
 Zavedli mě do velké pracovny, na zdi visel Stalinův portrét v životní veli-
kosti, v hloubi místnosti stál stůl, u kterého někdo seděl, nešlo ho moc roze-
znat, jak to tam bylo rozlehlé a velkolepé. Připadala jsem si tam jako kapka
v moři – nešťastná, nicotná. Najednou se ozval laskavý hlas:
„Agnessa Ivanovna, jestli se nemýlím? Pojďte prosím blíž, sem ke stolu.
Posaďte se, prosím.“
No úplný zázrak! Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Po všech těch šťá-
rách a tělesných prohlídkách. Zadní otvor, přední otvor…
Přistoupila jsem blíž. U stolu seděl příjemně vypadající muž. Před ním ležel
nějaký papír, díval se na něj, jako by si cosi ověřoval.
„Vaše jméno, jméno po otci a příjmení.“
Řekla jsem mu to. Mlčel, studoval papíry a něco si nesrozumitelně mum-
lal: „Hm… ano…“
To už jsem se stačila rozkoukat. V pootevřených dveřích vedlejší místnos-
ti jsem zahlédla stůl prostřený sněhově bílým ubrusem, na něm rozestavěné
občerstvení, kdybyste jen věděla… Umíte si představit, jaké to je, spatřit ně-
co takového po dvou měsících řídké břečky?
Seděla jsem tak, že mi světlo dopadalo do tváře, proto jsem moc dobře
neviděla. Muž u stolu se začal účastně vyptávat, jak, kdy a proč jsem byla
zatčena. Řekla jsem mu, že nevím proč, ale jak, kdy a kde jsem mu vyprá-
věla podrobně (vyžadoval podrobnosti, přesněji řečeno nevyžadoval, ale
zdvořile mě požádal, abych mu všecko všecičko vypověděla). Pak si znovu
něco ujasňoval.
„Kdo byl váš muž? Jakou měl funkci? Mám na mysli Mironova.“
„Náčelník druhého odboru lidového komisariátu zahraničních věcí.“
„Mhm… hm… ano…“
Zvedl sluchátko, vytočil krátké číslo. Opatrně a oklikou (abych tomu nero-
zuměla) cosi říkal a vyjasňoval si o Serjožovi.
Tak teď se mě začne vyptávat na Mirošu, říkám si, začne mě týrat. Ale on
říká:
„Promiňte prosím, můžete jít.“ Zmáčkl knoflík a odvedli mě.
Doteď je to pro mě záhada. Hodně jsem o ní přemýšlela a pokoušela jsem
se ji rozluštit. Teď mi přijde, že jsem na to přišla.
Vzpomínáte si, jak jsem vám vyprávěla o Mironovově jmenovci, náčelníku
ekonomického odboru NKVD, který byl u nás na návštěvě v Novosibirsku a po-
tom ho tam zatkli? Takže si myslím, že mě nejspíš považovali za jeho manžel-
ku. Jmenovala se Alla. Takže A. Mironovová. A já jsem taky A. Mironovová.

196
Byla to krasavice. Ale nejen to. Říkalo se, že to byla úplná Messalina, že kvůli
ní mezi muži vždycky vznikaly nelítostné konflikty.
Berija byl milovníkem žen, a když zjistil, že má na Lubjance A. Mironovo-
vou, nejspíš poručil někomu ze svých blízkých spolupracovníků, aby zjistil,
jestli je to ona. Stůl byl prostřen k hostině, pokud by se ukázalo, že ano. Be-
rija byl požitkář. Můj vyšetřovatel pak utrousil větu:
„Tak vás prý vyšetřoval sám lidový komisař!“
Co tím chtěl říct? U toho stolu neseděl Berija, to vím jistě. Ten, co seděl
u stolu, ale možná Berijovi telefonoval, jsem dokonce přesvědčená, že to tak
bylo. Možná se Berija pokradmu díval? Já jsem ve vězení vypadala příšerně.
Nějak jsem celá zežloutla, říkalo se mi Japonka. Takže jsem se mu asi nelíbila.
Třeba se můj vyšetřovatel jen přeřekl. Třeba chtěl říct „zajímal se o vás
sám lidový komisař“ a místo toho řekl „vyšetřoval vás sám lidový komisař“.
Tak mi na Lubjance připravili „námluvy“.

3
Odsoudili mě k pěti letům v nápravně-pracovních táborech.
Vezli nás stolypinským vagonem. Do kupé nacpali dvacet tři lidí – dovede-
te si to představit? Nejlepší horní místa na ležení pochopitelně obsadily kri-
minálnice, my s osmapadesátkou jsme se tísnily dole na lavicích. Osmnáct
dní jsme takhle proseděly namačkané na sebe, spaly jsme, jak se dalo, vsedě.
Vzpomínám si, jak jsme toužily se pořádně napít! Dostaly jsme nasolené ryby,
mizerné slanečky. Byly jsme nezkušené, snědly jsme je naráz a pak: „Vodu!
Vodu!“ Eskorta byla jako hluchá, jako by nás ani neslyšela.
Ráno vešel do chodby náčelník eskorty v kalhotách s kšandami přes odr-
banou košili – rozespalý, tlustý, s tupou, samolibou tlamou. Kriminálnice na
něj podlézavě, prosebně dotíraly:
„Občane náčelníku, potřebujem se napít, rozkažte, ať dostaneme napít, ne-
chtěj nám vodu dát, a to jsme prosily už kolikrát…!“
Stál tam tváří k oknu, zády k nám, ani se neohlédnul. Pak se na nás osopil:
„Polibte mi lalala. Už vás mám po krk, vy lalala!“
Tam se vůbec hrozně nadávalo – od rána do večera, neustále, odporně,
uboze. Nejdřív mi připadalo, jako bych byla po krk ve zvratcích. Pak jsem si
zvykla – byl to prostě jejich jazyk, jinak mluvit neuměli.

197
 Jedna z kriminálnic byla obzvlášť vlezlá. Měla stejné příjmení jako žena ge-
nerála Vlasova. Měla jsem modrý čajník. Byl to úplný poklad – ráno jsme si do
něj nabraly vodu a pak jsme pily z hubičky. Jenže ty seshora mě začaly prosit:
„Dejte mi napít! No tak, aspoň jeden lok! Lalala, dyť mám úplně sucho v krku!“
Bylo mi to nepříjemné (přece jen se pilo z hubičky), ale copak může člověk
odmítnout, když má vodu a ostatní prosí, aby jim dal napít? Tak jsem jim dala.
Vlasovová popadla čajník a drze, hrubě mi řekla:
„A je můj.“
Začala jsem se rozčilovat. Po chodbičce zrovna šel velitel, tak mu říkám:
„Občane veliteli, ty nahoře nám vzaly čajník…“
Vlasovová okamžitě vyměnila hrubý tón za podlézavý:
„To není pravda, občane náčelníku. Ještě ve vězení ho se mnou vyměnila
za příděl chleba.“
Začaly jsme se dohadovat, vysvětlovat. Seshora se místo odpovědí ozývaly
jen nadávky: „Ty lalala!“ Povyk, křik, stížnosti. Velitel na to:
„Vyřešte si to samy a polibte mi lalala!“ A odešel.
Vlasovová se spustila dolů a začala mě kopat botou do obličeje… Nahoře
se tomu chechtaly. Jen jsem si poníženě, bezbranně chránila rukama obličej,
nemohla jsem se s ní přece prát!
Měly jsme takovou žízeň, že když jsme přestupovaly z jednoho vagonu do
druhého, jedna ženská cestou popadla kus ledu černého od uhlí a sazí a za-
čala ho ukusovat, ocucávat a olizovat, aby si aspoň trochu osvěžila vyschlé,
svraštělé rty! Ostatní si toho všimly a hned se na ni vrhly: „Dej mi to. Dej mi
to!“ a jedna přes druhou začaly ten kousek ledu dychtivě olizovat…
Eskorta flámovala a chlastala celou cestu. Najedli se, popili a šli si do zamří-
žovaného kupé vybírat ženské. K nám si zvykl chodit náčelník. Přišel, posta-
vil se k mříži, chvíli nás upřeně pozoroval, přejížděl pohledem z jedné tváře
na druhou, kouřil… Pak ukázal cigaretou na mladou ženu:
„Hej, vy! Za co sedíte?“
Rychle a ochotně, jak v ní náhle vzplála naděje, odpověděla:
„Ani sama nevím… byla jsem učitelka…“
Přece jen měl nějakou moc a třeba by pro ni mohl něco udělat. On na to:
„Mohla byste u mě umýt podlahu?“
Ženské na to:
„Jen běž, běž, dostaneš nějaký chleba!“
Zarachotily klíče, otevřela se mříž a vybranou ženu odvedli. Čas běžel. Noc.
Všechny jsme jakž takž s nataženýma nohama spaly.

198
 Uprostřed noci zase rachocení klíčů… Vrátila se, přelézala ostatním přes
nohy na své místo. Pod kabátem měla bochník chleba, bylo to cítit. Pak se
ze tmy tiše ozvalo:
„Dostala jsem chleba!“
Všechny jsme přece věděly, za co ten chleba dostala!
„Náčelník mi slíbil, že dá můj spis stranou,“ pošeptala mi. „Že ho nechá
stranou a zasadí se o mě.“ Moc. Ať už jakákoli, ale moc. A naděje se chytá
každého stébla.
Tak jsme dojely do Dolinky.165 Nikde nic, jenom písek a poušť. Nízké bará-
ky a drátěné ploty nebylo přes duny vidět. Jakmile jsme vystoupily, okamžitě
jsme si lehly na zem, na písek, abychom se konečně protáhly, natáhly si no-
hy, narovnaly ztuhlé tělo zničené osmnácti dny sezení. Vzpomněla jsem si na
učitelku a pozorovala jsem, jestli náčelník nechá její spis stranou. Ne, zatím
ne. Povel: „Seřadit!“ Vyrazily jsme. Náčelník vpředu nesl stoh našich spisů.
Když jsme došli k bráně, předal všechny spisy naráz, jako by vůbec nic neslí-
bil… Eskorta se zbavila zodpovědnosti a vyrazila zpátky na vlak, aby odjela
pro další várku. A tak tam s námi zůstala, pošpiněná…
Co taky s ní? Pojede další vlak, zase bude velký výběr čistých, skromných,
inteligentních žen, kterým by za jiných okolností nestál za pohled.

4
V Dolince si udělali soupis, jakou má kdo odbornost. Zapsala jsem se jako
„zdravotnický pracovník“ a že jsem vystudovala dva ročníky lékařské fakul-
ty. V nemocnici jsem pracovala jen chvíli, pak mě převedli do denního stacio-
náře. Byl to velký barák pro tři sta osob. Nebyla to nemocnice, ale byli tam
ležící pacienti, kteří už slabostí nemohli chodit.
Vedle stacionáře byl pokoj pro „dojížďáky“. Všechno tam bylo bílé – zdi,
prostěradla, stolky, dveře. Jen tváře a ruce nemocných byly mrtvolně žluté.
Už ani nejedli, jen tam leželi natažení s nepřítomným pohledem.
Z toho baráku a ze stacionáře se každé ráno vynášelo šest až osm mrt-
vol. Byla zima. Ztuhlé mrtvoly se skladovaly vestoje vedle záchodu. Pak se

165 Osada v Karagandské oblasti v Kazachstánu, kde sídlilo vedení Karagandského nápravně-pra-
covního tábora (Karlagu), jednoho z největších lágrů třicátých až padesátých let.

199
vyklidila kůlna, kde se začaly skladovat na hromady, ale ani tam nebylo dost
místa, tak se pak dávaly na terasu k východu. Skladovaly se nahé, jen svr-
chu se přes ně něco přehodilo. Naneslo se jich tam tolik, že šly dveře špatně
otevírat, muselo se na ně zatlačit, aby se dalo dostat ven. Někteří tam leželi
rozcapení, ztuhlá ruka nebo noha jim trčela ven. Když šel člověk kolem, tak
do ní vrazil. Nebo ji musel překračovat.
Na tohle všechno jsme si brzy zvykli. Když jsem se někdy přistihla, jak se
na odchodu snažím mrtvoly dveřmi odtlačit, říkala jsem si: „Co je to se mnou?
Vždyť jsou to mrtví a já se jich vůbec nebojím, jako by to byly kusy dřeva.“
Překročila jsem nohu nebo ruku a prošla jsem kolem, jakoby nic. Myslela
jsem si: „V normálním životě bych nikdy nevěřila, že se takhle dá žít. Ale ta-
dy si toho nevšímám a žiju. Všechno vydržím a neumřu! Neumřu, neumřu,
ze mě mrtvola nebude!“

5
Ve stacionáři dostávali nemocní „zvýšený“ příděl, tedy kromě řídké polévky
ještě tři čtvrtě sklenice mléka a „vitamíny“, což byly dvě polévkové lžíce (ani
o chlup víc!) ruského salátu, tedy trocha brambor, vařené řepy, cibule a kap-
ka slunečnicového oleje.
Já to měla rozdělovat a rozdávat.
Když jsem přišla do baráku, moje předchůdkyně Tamara mě poučila: „Až
budeš rozlévat mléko, trošku nedolévej, ať ti něco zůstane.“
Zkusila jsem to, ale neumíte si představit, jak mě pozorovali, když jsem jim
nalévala! Ne, nemohla jsem nedolít, nedokázala jsem to.
Bydlela jsem v komůrce, kde kromě mě byly ještě čtyři ošetřovatelky.
Jedna z  nich žila s  náčelníkem ozbrojené stráže. To bylo pochopitelně
přísně zakázané, ale tajně se to dělo všude. Ta ošetřovatelka se jmenova-
la Klava.
Když jsem přišla první den a má předchůdkyně mi předávala své „hospo-
dářství“, tahle Klava ji v mé přítomnosti oslovila: „Teto Tamaro, nezůstalo mi
něco k jídlu?“ A ona jí dala trochu mléka.
Tamara šla pracovat jinam a vystřídala jsem ji já. Nejprve šlo všechno hlad-
ce, ale jednou večer mě ta Klava taky oslovila:
„Nezůstalo mi něco k jídlu?“

200
 Nic jsem neměla. Nedokázala jsem nedolévat, už jsem vám to říkala. A proč
bych jí taky něco dávala? Tehdy jsem prostě ještě ničemu nerozuměla…
Vzpomínám si, jak jsem si jednou navečer umyla hlavu, natočila si vlasy,
vyprala prádlo a šla si klidně lehnout. Najednou ve dvě hodiny v noci volají
Mironovovou, aby se dostavila i s věcmi. Co se děje? Kam mě posílají? Proč?
Šla jsem do transportu.
Venku byla tma, zástup se řadil do šestistupů. „Krok stranou a eskorta bude
střílet bez varování!“ A vyrazili jsme na nádraží. Tam se kontrolovaly spisy,
a můj nikde. To znamená, že se to všechno událo narychlo, že ani nebyl čas
sehnat spis. Museli se pro něj vrátit. Všichni čekali. Pak ho donesli.
Na slepé koleji stál nákladní vagon, do kterého nás naložili. Pryčny v něm
nebyly, posedali jsme si těsně vedle sebe na podlahu, vagon zvenku zavřeli
na závoru a vlak se dal do pohybu.

6
K ránu už jsme dojeli. Dveře dobytčáku se otevřely a za nimi jasně svítí slun-
ce, zelená step, rudé tulipány. Byl duben, v tu dobu ve stepi všechno kvete.
Bylo teplo.
Nevedli nás daleko, jen k ukrajinské hliněné chatrči o jedné místnosti upro-
střed stepi. „Tady budeme zatím bydlet,“ řekla nám eskorta a přikázala nám
postavit v té chatrči pryčny.
Byla to malá místnost a nás bylo čtyřicet pět, ale pryčny jsme postavili a na-
máčkli jsme se na ně jeden vedle druhého.
První den nám eskorta dala jenom chleba, začali jsme se rozčilovat, takže
druhý den nám dali jáhly, cibuli a láhev slunečnicového oleje. Na tři dny pro
čtyřicet pět lidí. Ukázalo se, že potraviny už byly tady, na „základně“. Ještě
večer předtím jsem si všimla malé přístavby k chatrči, nejspíš to byla ven-
kovská kůlna pro drůbež, ale teď tam žádná drůbež nebyla a bydlela tam hu-
bená, odrbaná ženská. Byla už na svobodě. Odseděla si trest, ale byla válka
a přišel rozkaz, aby tu propuštěné drželi do konce války. A tak si tu sehnala
místo „provozní“.
Když jsme nafasovali potraviny, řekla nám: „Dobří lidé, vyberte dvě žen-
ské, které budou vařit.“ Naše skupina byla pestrá. Byla mezi námi inteligen-
ce, obyčejní rolníci, dívky ze západní Ukrajiny a šestnáctiletí sedmnáctiletí

201
chlapci z učilišť odsouzení za padělání potravinových lístků nebo za drobné
krádeže z hladu.
K vaření se přihlásily dvě venkovanky. Jídlo se připravovalo venku, kde
stála pod přístřeškem hliněná kamna, jako se to dělá na Ukrajině, aby se
dalo vařit v létě. Navařily. Mohlo se jíst, ale skoro nikdo neměl žádné ná-
dobí. Mít vlastní nádobí je v lágru hrozně důležité. Kdo má vlastní nádobí,
dostává jako první svrchu a nahoře se drží všechen tuk; poslednímu zbude
akorát to, co se vyškrábe ode dna. Ostatní musí počkat, až bude tvoje nádo-
bí volné. Kdo dojedl, předá ho dalšímu, ten zas dalšímu. Ale musíš si pořád
hlídat, kdo má tvé nádobí, aby se ti náhodou „nevypařilo“. Že to není hygie-
nické? Že je nádobí špinavé? Prosím vás, jaká špína? Jaká hygiena? Toho
si nikdo nevšímal.
Už jsem věděla, jak důležité je mít vlastní nádobí. Krátce předtím jsem ná-
hodou vyměnila chleba za půllitrový smaltovaný hrnek v podobě komolého
kužele s menší základnou dole. (Vyprávím vám to schválně tak podrobně,
abyste pochopila, jak jsem si zachránila život.) S tím hrnkem jsem dostávala
mezi prvními. Navíc jsem vyrobila jehelníček. Vyřízla jsem kousek podšívky
z kožíšku (svůj kožíšek z veverky jsem v lágru nesundávala v létě ani v zimě,
nešla jsem bez něj na krok, a i když už dávno nevypadal jako dřív, sloužil mi
věrně). Takže, odřezala jsem kousek růžové hedvábné podšívky malým ka-
pesním nožíkem, který se mi během každé prohlídky podařilo schovat, vy-
tahala jsem z různých svých věcí modré a žluté nitky – jak se dalo, ze sukně,
z košilky, z čeho to jenom šlo, vycpala jsem to kouskem vaty, kterou jsem mě-
la, a ušila jsem „kvítek“ se šesti okvětními lístky, olemovala jsem ho dvojitou
nití a pěkně jsem ho vyšila.
Když byl jehelníček hotový, zaklepala jsem na vchod do přístěnku k „pro-
vozní“. Pootevřela dveře a hrubě na mě houkla:
„Co chceš?“
Ukázala jsem jí jehelníček:
„Nechtěla byste tohle?“
Když ho uviděla, okamžitě změnila výraz. Něco takového se u ženských
v lágru cenilo vysoko, každá chtěla aspoň něco pěkného, nějakou iluzi do-
mácího štěstí. „Provozní“ se rozzářila:
„Co bys za to chtěla?“
„Chleba…“
„Chleba nemám. Ten má eskorta.“
„Ale já ho dám jenom za chleba. Mám hlad.“

202
 „Chápu. A co jáhly?“
„Dobře!“
Nasypala mi půl hrnku jáhel. Poprosila jsem ji ještě o špetku soli.
Na kamnech se vařila naše břečka a já povídám: „Budu hlídat oheň.“ Začala
jsem do něj přihazovat různé třísky a slámu a na kraj jsem skromně a opa-
trně postavila svůj hrnek s jáhlami a po okraj jsem je zalila vodou. Postavi-
la jsem hrnek na kamna a říkám si, co tomu ostatní řeknou. Nevyženou mě
hned od kamen?
Jáhly se začaly vařit, bobtnaly a pomalu vylézaly z hrnku. Sundala jsem ho,
nechala to trochu zchladnout a dala se do jídla zbytkem hřebene – lžíci jsem
neměla. Jedla jsem, bylo to horké a husté! Všechno jsem snědla. Když se do-
vařila břečka, natáhla jsem hrnek jako jedna z prvních. Všichni po mně po-
šilhávali, ale mlčeli. Všechno jsem snědla a ucítila jsem v žaludku tíhu a sy-
tost. Už dávno jsem se neukládala takhle sytá.
Vzpomínáte si na povídku Jacka Londona Kousek hovězího? O boxerovi, kte-
rý si před zápasem nemohl koupit maso a prohrál? Já jsem sice neměla maso,
jen půl hrnku jáhel, ale ty mě zachránily.
Ráno, pamatuju si, že to bylo 13. dubna 1943, nás hnali dál. Svítilo slunce,
ale foukal tak silný protivítr, že jsme neměli sílu proti němu jít.
Řekla jsem strážnému:
„Vždyť nás to odfoukne!“
„Jen koukej šlapat, ty lalala.“
„V takovém počasí? Vždyť bychom tu ještě mohli zůstat.“
„Máme rozkaz.“ A zase: „Lalala.“
Šlo se ztěžka, bylo horko. Vzala jsem si na sebe všechno svoje teplé oble-
čení, samozřejmě i kožíšek. Byli shovívaví: „Komu se jde těžko, ať si dá vě-
ci na povoz!“ Všichni je tam začali dávat. Já jsem si tam část věcí dala taky.
Byla to úleva, ale ne na dlouho. Strašně foukalo, vítr pořád zesiloval, po nebi
se valila černá mračna, začalo pršet. Hned se udělaly louže, cesta rozmokla,
proměnila se v bahnitou řeku. Vlekli jsme se blátem, zakopávali jsme. Déšť
vystřídalo krupobití – bičovalo nás do zad i do tváří. Všichni byli promočení
deštěm, a do toho se začalo ochlazovat. Mokré oblečení začalo namrzat, můj
kožíšek obrostl kousíčky ledu – kdyby nefoukal uragán, určitě by bylo slyšet,
že cinkají jako zvonečky. Začal padat hustý, tuhý sníh. Byla taková vánice, že
na tři kroky nebylo vidět, kde je eskorta a kde jsme my. Všechno se promí-
chalo, eskorta zmizela. Naše mládež šla napřed, staří zůstali pozadu, já ně-
kde uprostřed. Přes skučení větru nebylo nic slyšet (nekřičí někde někdo?),

203
nedalo se dýchat, vítr vyrážel dech. Ale bylo třeba jít dál tou hrozivou sněž-
nou stěnou, jen vpředu je záchrana. Ale síly docházely…
Lidi kolem mě už padali a zůstávali ležet. Byla s námi urostlá polská krasa-
vice. Na svobodě po ní zůstaly čtyři děti. Měla na sobě jenom vatované kalho-
ty a vaťák na holém těle, všechno oblečení, které měla, vyměnila za chleba.
Vatované oblečení na ní promoklo skrz naskrz a teď zledovatělo. Šla kousek
ode mě. Viděla jsem, jak upadla. Mám se zastavit, abych jí pomohla? Musím,
musím! Když to neudělám, bude mě to trápit celý zbytek života. Vtom mi bles-
klo hlavou, že když se zastavím, abych jí pomohla, že už nevstanu ani já…
Jen dál, dál, dál! Toužila jsem po tom, aby se objevila alespoň nějaká zástě-
na před větrem a bouří. Lehla bych si za ni, abych si oddechla, schovala se
před metelicí a zůstala tam ležet bez hnutí! Aby už mi tolik nebušilo srdce.
Ještě dobře, že se tam žádný přístřešek neobjevil! Stačilo by, abych upadla,
lehla si, a už bych se nezvedla.
Chvílemi poryvy sněhu náhle utichaly. Na okamžik se rozjasnilo. Tu jsem
stranou, kousek za sebou, uviděla na horizontu pod temnými mraky úzký
světlý pás nebe – ten sluneční den, do kterého jsme vyšli. Sem tam jsem ten
světlý pás nebe viděla, když jsem se ohlédla. Modlila jsem se k němu, jako by
tam byl Bůh, upínala jsem se k němu. Ať dojdu, prosím, ať dojdu! Bože, jestli
existuješ, jestli vůbec existuješ, pomoz mi dojít! A došla jsem.
Jako zvíře jsem náhle ucítila vůni dýmu, vlekla jsem se, plazila jsem se za
tou vůní skrz další poryvy sněhu. Vtom mi přišlo, že vpředu vysoko vyšlehl
oheň. Uviděla jsem zdi. A najednou bouře utichla, jako když utne. Ocitla jsem
se v hrubém pasteveckém přístřešku pro ovce. Uprostřed něj na podlaze ho-
řel oheň a dým vycházel dírou ve střeše. Okolo ohně stála naše eskorta (ne-
chali nás napospas, aby se sami zachránili), psi, dívky ze západní Ukrajiny
a chlapci z učiliště.
Byl tam proutěný plot, který salaš rozděloval: jedna část byla zřejmě pro ov-
ce. Plot lámali a házeli do ohně. Házeli tam i shnilou slámu, která tu taky byla.
Ještě jsem nic necítila ani nevnímala, jen jsem se doplazila k ohni, k tomu
zázračnému spasiteli lidstva. Sedla jsem si vedle něj a natáhla k němu ruce.
Byla jsem zachráněná!
Pak jsem si sundala kožíšek – ukázalo se, že je uvnitř suchý! – a pověsila
ho na bidlo, aby uschnul. Kousíčky ledu, které pokryly kožešinu, začaly tát
a z kožíšku kapala voda. Přisunula jsem k ohni nohy – boty se mi cestou roz-
bily, roztrhaly, sklouzly mi z nohou a ztratila jsem je. Poslední část cesty jsem
šla ve sněhu v ponožkách… Ale nohy byly živé, už pocítily žár ohně.

204
 Strážní se kvůli něčemu dohadovali, nejspíš posílali jeden druhého zpátky
pro ostatní. „Běž ty, lalala.“ – „Běž si tam sám, ty lalala!“ takový ponurý dialog
vedli a přitom měli čepice ušanky, dlouhé ovčí kožichy a rukavice!
„A co Seňa? Kde je Seňa? Šel přece hned vedle!“ začaly se strachovat dívky
ze západní Ukrajiny. Seňa, chlapec z učiliště, tu nebyl. Dívky začaly prosit es-
kortu, aby ho přivedli (o staré si starost nedělaly). Ale prosit o něco eskortu,
to si člověk jen říká o vzteklé nadávky. Tak se dívky, mladé a silné, rozhodly
ho přivést samy. To už jim jeden strážný začal ochotně radit:
„Vezměte si kus ohořelého dřeva a ve dveřích s ním mávejte. Je už přece
tma, je noc.“
Děvčata radu odmítla:
„To není třeba, oheň je vidět ‚komínem‘.“
Odešly. Hrdinky! Byly zdravé, silné a Seňu přinesly. Nehýbal se. Nestihly
to? Zmrznul? Položily ho k ohni, začaly ho třít. Po nějaké chvíli mu zakmi-
taly řasy a ožil.
Když jsem si sundala kožíšek, zabalila jsem se do vlněného šálu. Najednou
jsem ucítila, že mě za něj někdo tahá. Ohlédla jsem se – nějaký chlap v mokrém
prádle se snažil zalézt pod můj šál. Pustila jsem kraj, on se přikryl, objal mě
a vzal do ruky splasklý váček mého levého prsu. Bylo mi všechno jedno. Tak
jsme tam seděli vedle sebe, přitisknutí jeden k druhému pod mým šálem, bez
hnutí, bez myšlenek. Nevím, kdo to byl, ani jak se jmenoval. Potom už jsem
ho nepotkala. Nemluvili jsme spolu, nešlo to. Byli jsme jak dvě nešťastná zví-
řátka, která se připlazila k teplu, přitiskla se k teplu, zachraňovala se teplem.
V takových mrákotách jsme přečkali noc. Jakmile začal oheň dohasínat,
někdo přišel a přiložil. Celý plot jsme spálili.
Ráno vyšlo nad zledovatělou step jasné slunce. Pod sněhem a ledem nebyla
vidět ani tráva, ani květiny. Kdoví odkud se na vozech přihnali další strážní.
Cosi křičeli. Už se nepamatuju co.
S povozem odjeli sesbírat ty, co nedošli. Přivezli patnáct těl. Na voze ležela
i ta urostlá polská krasavice, u které jsem se nezastavila. Z povozu jí visela
ruka a při otřesech prudce nadskakovala.
Kdosi se začal rozčilovat, ale strážní s klidem, flegmaticky konstatovali:
„To se tady stává každý rok.“
Mrtvými, zmrzlými ani zemřelými se moc netrápili. Jen aby seděla čísla.
To pak velitel jen vyškrtne člověka ze seznamu a uzavře spis. Ale kdyby šlo
o útěk, to by si zodpověděli. To pak hrozně zuří. Ještě vám o tom budu vyprávět.
Teď už by vám mělo být jasné, proč jsem tak dlouze vyprávěla o hrnku,

205
jehelníčku a kožíšku. Zachránily mi život. Byla jsem sytá, měla jsem dost sil,
a kožíšek mi nepustil vodu k tělu.
To mluvím o věcech. Ale taky jsem se přece modlila, vroucně, usilovně
jsem se modlila: „Bože, jestli existuješ, jestli opravdu existuješ, zařiď, abych
došla.“ A došla jsem.
Když jsme byli děti, máma nás učila modlit se, věřit v Boha, chodit do kos-
tela. Věřím, i když do kostela nechodím. Bůh je, něco je, milá Miro, věřte mi.
Věci, které jsme si dali na vůz, se ztratily. Řekli nám, že se vůz ve vánici
převrhl a věci nikdo neposbíral. Lhali, určitě si je nechali. Přišla jsem tam
o svůj hrnek.

7
Znovu jsme vyrazili. Po předcházejícím dni jsme se sotva vlekli. Musela jsem
si ovázat nohy prádlem a obout si plstěné domácí boty (měla jsem je v bato-
hu, který jsem nedávala z ruky).
Šli jsme dlouho. Až k večeru jsme se ocitli v Aratau, středisku ovčích fa-
rem. Tam nikdo nezjišťoval, kdo má jakou odbornost, všechny nás poslali na
společné práce. Většina z nás, včetně mě, nic neuměla.
Pleli jsme obilná pole, plevel jsme vytrhávali rukama. Pleli jsme i zeleni-
nové zahrady, tam jsme dostali alespoň motyčky. Pak byla senoseč a sklizeň
obilí. Měli tam žací stroje, ale my jsme měli vázat snopy a skládat je do paná-
ků. V zimě jsme se starali o ovce – vytahovali jsme zpod sněhu seno, krmili
je, dojili, čistili jim stání. Dojilo se obtížně, šlo to ztuha. Mléko jsme nepili,
vyráběly se z něj sýry (pochopitelně ne pro nás). Někdy jsme v zimě vyháněli
ovce do stepi a ony si škubaly trávu zpod sněhu.
Hrozně jsme tam hladověli. Když jsme na poli našli loňskou bramboru (v hlí-
ze měla bílý škrob), házeli jsme si ji do naší břečky – škrob ji zahustil, takže
byla sytější.
Vypadala jsem jako kostra, říkali mi „babičko“. Z hladu a špíny jsem dosta-
la krvavý průjem a vzali mě do nemocnice. Po vyléčení jsem se tam uchyti-
la, i když, pravda, ne hned. Nejdřív mě poslali jako felčarku na pátou farmu.
Všechny farmy byly ve stepi. Baráky pro vězně byly velké, s ruskou pecí. Vedle
v kasárnách bydlela ozbrojená stráž. Měla jsem na starosti farmu a všechna
její letní pastviště.

206
 Co to bylo letní pastviště? To se do stepi odvezlo asi deset vězňů, aby tam
pásli ovce a starali se o ně. Letní pastviště se zakládala nejlépe u sopečných
kopců. Nebyly sice vysoké, ale jejich stěna přece jen chránila před větrem.
Postavily se salaše ze slámy. Pod přístřeškem se udělalo ohniště – kotel na
vaření se zapustil do hlíny. Vězni tam zůstávali bez stráže, hlídky přijížděly
jen na kontrolu. Chleba se tam vozil na několik dní.
Po hladové zimě a jaru se na letní pastviště toužili dostat všichni. Dojily se
tam ovce a pilo se ovčí mléko – to se špatně evidovalo. Někdy se ovce pod-
řízla, pochopitelně tajně. Pak se v noci narychlo uvařila, hlavně vnitřnosti.
Člověk se nasytil. Nedalo se to sníst celé naráz, takže zbytek se schovával.
Dělalo se to takhle: u ohniště se vykopala jáma, do ní se dalo maso, shora se
to zakrylo prkny a na ně se položily čerstvé drny. Vznikla tak dokonalá iluze
neporušeného travnatého paloučku. Ohlásilo se, že vlci odtáhli ovci. Když se
tam hnala hlídka, aby to vyšetřila, její vůz byl vidět zdálky (v ty dny někdo
hlídal na sopce a varoval kuchaře, že se blíží, takže než přijeli, všechny sto-
py už byly zametené). Byl z toho řev a nadávky – bylo jim jasné, že je to pod-
vod, ale nemohli nic najít. Všichni tvrdili, že to byli vlci, vzali hlídku do křoví,
ukázali jim ohlodané kosti, které tam předtím rozházeli, dokonce to tam po-
stříkali krví. Psi se vrhali na kosti i k ohništi, ale nikdo si toho nevšímal, bylo
jasné, že to dělají proto, že je tam jídlo. Všichni lágerníci svorně tvrdili totéž
a stáli si za tím – odnesli ji vlci. Tak hlídka odjížděla s prázdnou. Ještě se po-
dívali, co se vaří – obyčejná šlichta, ani náznak masa, bylo to neprůstřelné.
Ještě snazší to bylo v době březosti. I když se přibližně vědělo, jaký bude
přírůstek, stejně se to nedalo zjistit přesně, takže se jehně dalo snadno ulít.
Stávalo se to ale pochopitelně jen zřídka.
Všichni se ke mně chovali dobře, na pastvištích na mě čekali a někdy mě
vítali voláním:
„Felčarko, pojď honem, nechali jsme pro tebe srdce a játra!“
Začala jsem se dávat dohromady. Teď už se mi neříkalo babičko jako v létě.

8
Jednou jsem přišla na jedno pastviště. Byla tam hlídka. Pod keři ležel nějaký
muž jako uštvaný, hubený byl na kost. Ležel bez hnutí. Kuchařka mi pošep-
tala: „To je ptáčník.“

207
 Ten muž lovil do ok ptáky a nosil je velení. Před několika dny zmizel. Že
by se ztratil? Říkalo se, že ty ptáky nelovil úplně nevinně, že šel každý den
o něco dál. Až se jednou nevrátil. Považovali ho za zběha a vyhlásili pátrání.
Když hlídka přijela na pastviště, ptáčník najednou vyšel z keřů, nejspíš ho
k lidem zahnal hlad a přilákal dým… Uviděl hlídku, ale nebylo kam utéct, tak
se vysíleně svalil a zůstal ležet.
Zrovna se dovařila břečka. Řekla jsem kuchařce: „Dej mu najíst.“ – „Aj, to
bych se bála!“ – „Já se nebojím!“ Vzala jsem svou misku, kuchařka mi nalila
a šla jsem k ptáčníkovi. Uviděl mě strážný:
„Co mu to dáváš, ty lalala. Je to zběh!“
„To se ještě neví,“ odpověděla jsem klidně a přistrčila mu misku. Ptáčník
otevřel oči, prudce sebou trhnul, úplně ožil a začal lačně chlemtat. Strážný do
misky kopl, ale mně neřekl ani slovo. Vůbec na mě řvali míň než na ostatní.
To už se pro zběha přihnal vůz – na farmu oznámili, že je ptáčník tady. Stráž-
ní seskákali z vozu a začali ho mlátit, byli hrozně vzteklí, nenáviděli zběhy,
každý zběh byl skvrnou na jejich kariéře. Kopali ho a dupali po něm. Přitom
už tak sotva dýchal. Zpočátku sténal, ale pak zmlknul. Oni do něj ale pořád
kopali a tloukli ho a tloukli.
Bylo mi, jako by tloukli mě, nemohla jsem se na to dívat, odešla jsem do sa-
laše, ale ostatní se dívali úplně lhostejně, jako by to tak bylo správně. Ztlouk-
li ho na krvavou kaši a pak ho přivázali zezadu k vozu, a to ne ledajak, ale
sbalili ho do klubíčka jako dítě v matčině lůně, převázali ho provazy a při-
vázali ho svisle, takže ho skoro vláčeli po zemi a on narážel na všechny pře-
kážky, které na cestě byly – tloukl se o kameny, keře ho šlehaly. Strážní na-
sedli a pobídli koně.
Pak mi někdo vyprávěl, že na farmu ho přivezli ještě živého, ale tam ho za-
se bili a utloukli ho k smrti. Už jsem vám říkala, že někoho utlouct nebo za-
střelit bylo normální, za to se dávala jenom pochvala. Ale když někdo utekl,
tak bylo zle…

9
Na farmě jsem bydlela v komůrce oddělené od baráku. V baráku spali chlapi
a v oddělené části ohrazené prkennou přepážkou ženy, nebylo jich mnoho,
jen asi patnáct. A ještě tam byla ta moje komůrka. Pec se zatápěla v baráku,

208
ale do mé komůrky vedla malá kamínka, abych mohla vyvářet nástroje, ale
sama chápete, jaké tam asi byly nástroje. Nebyla tam ani injekční stříkačka
a jehly, ani žádné léky, jen hypermangan, jód a nějaké nejspíš dávno prošlé
prášky na bolest hlavy. To bylo všechno, čím jsem mohla „léčit“. Ještě tep-
loměry, kterými se měřila teplota těm, kdo se chtěli vyreklamovat z práce.
Za tenkou dýhovou přepážkou mé komůrky spal v baráku jeden vězeň. Po-
řád se mi snažil něčím zavděčit, byl do mě asi nějak zamilovaný. Zatápěl mi
v kamnech, kradl trus, kterým se topilo, ale sám z toho samozřejmě taky tě-
žil – usadil se tam u mě v teple.
Jednou někde ukradl pšenici, přinesl ji, já ji uvařila a najedli jsme se. Ale
začalo se vyšetřovat, stráž ho chytila a hrozně zbila. Vrátil se s podlitinami,
ale dělal hrdinu a přezíravě se jim smál. To byste měla slyšet, s jakým pohr-
dáním pronesl slovo „ztloukli“! Že prý ho tím chtěli ponížit, zastrašit, ale on,
jako opravdový chlap, na to kašle…
Městský člověk nepochopí, jaké je to štěstí vrátit se z vánice do teplého
baráku! To ti ten špinavý smradlavý barák připadá lepší než nějaký palác!
Vzpomínám si, jak jsem chodila na druhou farmu, odkud jsem se musela vra-
cet domů. Cesta vyježděná saněmi byla sotva vidět, začínalo fičet, chvátala
jsem – jestli mě zastihne vánice, umřu! Fujavice zametala cestu, bylo třeba
spěchat, dokud ji bylo ještě jakž takž vidět. Jdu a jdu, zapotila jsem se, byla
jsem úplně vysílená. A vítr pořád silněji vháněl sníh do tváře, nedalo se dý-
chat, myslela jsem, že nedojdu! Najednou se všechno zvedlo, zavířilo – to je
konec! Ale už jsem byla kousek, přede mnou vyvstalo něco tmavého – zeď!
Vrazila jsem do dveří… Můj bože! To byl úplně jiný svět! Hořela tam lampič-
ka, bylo tam světlo! (Zdálo se mi, že je tam světlo, protože jsem přišla ze tmy.)
Lidi klidně spali, byly tam dvě roztopené ruské pece…
Vešla jsem celá zasněžená a pětaosmdesátiletý dědek, který spal u vchodu,
mi vyšel naproti, nespal, čekal na mě, měl o mě strach:
„To je dobře! Agnessa Ivanovna přišla, Agnessa Ivanovna přišla!“ Byl rád,
že jsem nezahynula. Já zas byla hrozně ráda, že na mě někdo čeká.
Ten dědek na mně hodně lpěl, mně je přece starých líto, vždycky bylo, jen
v mládí jsem z toho neměla rozum. Ten dědek měl na frontě sedm příbuz-
ných – pět synů a dva bratry. Nebáli se, usilovali o jeho propuštění. Ale bylo
to úplně marné…

209
10
Už jsem vám vyprávěla o esaulovi Petrovském? Že ne? Ale to je ohromně
zajímavé! Počkejte chvíli, hned vám najdu jeden časopis… Tady je. Podívej-
te, časopis Kolem světa, druhé číslo roku 1978. Tady na čtvrté straně začíná
povídka „Mládí nás vedlo do boje na bodáky“. Celé je to o nás, o Majkopu,
o esaulovi Petrovském!
Byla to moje první láska.
Když se k Majkopu začali blížit rudí, jejich velení navrhlo kozáckému ata-
manovi generálu Danilovovi166 a jeho nejbližšímu pomocníkovi esaulu Petrov-
skému, aby jim vydali město. Danilov a Petrovskij souhlasili, ale za podmínky,
že rudí nechají bílé oddíly bez překážek odejít do Gruzie.
Proč město vydali? Myslím, že jim bylo jasné, že ho rudí stejně dobudou,
a chtěli se vyhnout zbytečnému krveprolití. Danilov měl navíc v Majkopu
rodinu a nechtěl ji vystavit nebezpečí během bojů. No a Petrovskij… že by
kvůli mně?
Chcete si to přečíst? Já vám ten časopis půjčím, milá Miro, jen mi ho urči-
tě vraťte. Určitě, ano?
Dva roky u nás byli bílí. Byl klid. Celé zemi pod rudými říkali bílí Sovde-
pie.167 Zpočátku doufali, že ji dobudou a rudé porazí.
Bílí důstojníci obletovali Lenu. Jeden z nich pro ni pořádal projížďky, a tak
jsme se naučily jezdit na koních. Jezdili jsme ve čtyřech. Vpředu Lena, její
nápadník a esaul Petrovskij, pak mě začali brát s sebou, do páru k Petrovské-
mu. Chodila jsem tehdy do šestého ročníku gymnázia, bylo mi šestnáct let,
potom sedmnáct. Lena už gymnázium dokončila, osm ročníků, a studovala
v pedagogické třídě, aby mohla učit na prvním stupni.
Brali mě s sebou „do počtu“, abychom byli v párech. Tak si mě Petrovskij
všiml, i když jsem pro něj byla moc mladá – jemu bylo tehdy nejspíš kolem
třiceti, už to byl hotový člověk, šlechtic, před válkou vystudoval v Petrohradu

166 Generál Fjodor Vladimirovič Danilov byl účastníkem bílého hnutí. Během druhé světové vál-
ky bojoval po boku Němců v kozáckých oddílech. V roce 1942 byl jmenován do funkce předsedy ku-
báňské exilové vlády. Od roku 1944 velel v Německu táboru ruských utečenců ve městě Kempten.
Zemřel 24. února 1949 v táboře Schleissheim.

167 Slovo vychází ze zkratky Sovdep pro Sovět národních poslanců (Совет народных депутатов)
a fungovalo jako dobové neformální označení Sovětského svazu, v protibolševických a emigrant-
ských kruzích mělo pejorativní nádech. V češtině se v předválečném období běžně užívalo bez ne-
gativních konotací. Pozn. red.

210
na univerzitě matematicko-fyzikální fakultu. Byl velmi zajímavý – štíhlý, urost-
lý, v čerkesce s epoletami (byly to přece kozácké oddíly).
Bezhlavě jsem se do něj zamilovala. Víte přece, jak to v mládí bývá. Poetic-
ky, nadšeně. Vídala jsem ho zřídka, byl často vytížen, možná se taky snažil
náš románek moc neutužovat. Vzít si mě nechtěl a svést tak mladou dívku…
to by nemohl, byl to velmi slušný člověk. Odtud nejspíš pramenila i jakási
jeho odtažitost vůči mně, chlad, nebo jak to říct… Ale já, já jen snila o tom,
až se zase potkáme! Jen jsem hledala záminky. Lena to věděla, řekla jsem jí,
jak ho miluju.
Když se vdala, pořádala takové „společenské recepce“. Pamatuji si, že na
její narozeniny tam měli být důstojníci a určitě i Petrovskij. Snila jsem o tom,
že se potkáme mezi hosty! Ale Lena, necitlivá jako vždy, mi řekla: „Ty nechoď,
nebo bude u stolu moc těsno, musím pozvat ještě tchána a tchyni (rodiče její-
ho muže byli Majkopští), to bude víc jak dvacet lidí… Kam bych tě posadila?“
Tak jsem nešla. Celý večer jsem probrečela.
Kdybych jí teď řekla, jak to bylo, odpověděla by, že se nikdy nic takového
nestalo. Nepamatuje si to.
S Petrovským jsme se ale stejně začali scházet. Nejprve jakoby náhodou,
v parku. Cítila jsem takovou hrdost a jásavé štěstí, jako bych se ocitla v kou-
zelné pohádce. Jen si to představte. Procházíme se v parku s přítelkyněmi,
takovými gymnazistkami, jako jsem byla i já. Vtom zdálky vidím, že přichá-
zí. Blíží se a všichni vědí, že jde za mnou, za mladou dívkou, jako kouzelný
princ. Vysoký, urostlý, zajímavý, upnutý v bílé čerkesce. Přistoupil k nám,
všechny pozdravil, ale díval se jen na mě. Odešla jsem s ním, procházeli jsme
se po parku, po cestičkách, alejemi, on se mnou zvesela rozprávěl a všichni
nás spolu viděli. Pak se setmělo, byl čas jít domů, našli jsme mé přítelkyně
a společně jsme je šli vyprovodit (jak ty mi záviděly!), jako poslední dopro-
vodil mě a pak, vedle naší branky, mě ve tmě líbal… Pak jsme si začali do-
mlouvat schůzky.
Jednou na procházce jsme zašli na hřbitov, kde byly pomníky padlých bí-
lých důstojníků. Petrovskij smutně řekl:
„Co asi rudí s těmi pomníky udělají!“
„Co by s nimi mohli udělat? Nic.“
„Že nic? Tady nezůstane kámen na kameni!“
„A dostanou se sem?“
„Doufám, že ne.“
Vzpomínám si, že jsem jednou za městem na pikniku byla vedle něj. Lehl

211
si naznak do trávy a díval se do nebe. Tehdy jsem spatřila jeho tvář zblízka.
Drobné vrásky a jasně modré oči.
Když jsme se dlouho neviděli, stýskalo se mi a soužila jsem se. Vzpomínám
si, že jednou byl hodně dlouho pryč. Napsala jsem mu dopis, proč se neukazu-
je, že se mi hrozně stýská… Poslal mi vzkaz s návrhem sejít se v parku. Seděli
jsme tam vedle sebe na lavičce. O mém dopisu neřekl ani slovo (i když jsem
věděla jistě, že ho dostal), jen se zeptal: „Co jsi mezitím dělala? Stýskalo se
ti? Po mně?“ Něžně mě objímal a díval se mi do očí.
Potom na nějakém večírku u Leny seděl na pohovce a já blízko vedle něj.
Z mé strany měl v pouzdru revolver. Opatrně jsem pouzdro rozepnula, vytáh-
la revolver, otevřela jsem ho (uměla jsem to, Petrovskij mě naučil střílet z re-
volveru, učil nás to s Lenou za městem), v zásobníku bylo sedm kulek. Dvě
jsem vytáhla a vrátila revolver zpátky do pouzdra, takže si Petrovskij ničeho
nevšiml. Vzala jsem si je na památku.
Bílí pořád doufali, že rudí nepřijdou, že je naopak vytlačí a dostanou se až
do hlavního města. Ale vlaječky front se k nám na mapě začaly blížit a sta-
hovat kolem nás smyčku. Od Petrovského jsem dlouho neměla žádné zprávy.
Zase jsem mu napsala, ale odpověď nepřišla.
Vzpomínám si, že jsem šla jednou do lázně. Vracela jsem se v šátku, všed-
ně oblečená, ne tak, jak jsem se snažila oblékat pro něj. A vtom – Petrovskij!
Nečekaně. Jen na sobě neměl čerkesku, ale světle šedý kabát s epoletami.
Uviděl mě a usmál se: „Koho to vidím? Kdo je to?“ Upadla jsem do rozpaků
z toho, jak vypadám, chtěla jsem proklouznout kolem, ale on to celé otočil
v žert: „Vůbec bych tě nepoznal. Jdeš z… maškarády?“ (Tak se u nás říkalo
lázni.) Ale rychle zvážněl:
„Tak podívej… Blíží se rudí. Rád bych doufal, že se tu nebude bojovat. Ale
může se stát cokoli…“
Spěchal, v žertu mi zasalutoval a odešel. To bylo naposledy, co jsem ho vi-
děla. Zpětně chápu, že právě tehdy nejspíš začali s Danilovem vyjednávat
s rudými, že opustí město bez boje… Měl úplně jiné starosti. Když bílí odešli,
přítelkyně se mě ptaly:
„Rozloučil se s tebou Petrovskij?“
Zalhala jsem:
„Samozřejmě. Přijel na koni, seskočil, rozloučil se a odjel.“
Ale nerozloučil se.
Tehdy s rudými uzavřeli dohodu, že všichni bílí důstojníci, kteří budou
chtít zůstat ve městě (byli mezi nimi i Majkopští, kteří už měli války po krk),

212
zůstanou, odevzdají zbraně a budou žít v míru – rudí slíbili, že je nechají na
pokoji.
Zůstal i Lenin muž, byl taky z Majkopu, Lenu vášnivě miloval a nemohl bez
ní odjet. Nějaký čas rudí dohodu dodržovali. Pak ale všechny důstojníky od-
vezli na sever a tam je postříleli.
Ptáte se, jestli v Petrovského životě nesehrály osudovou roli ty dvě kulky,
které jsem mu nepozorovaně vytáhla z revolveru na památku? Ne, naštěstí
ne. Petrovskij zůstal naživu. Když jsme se Serjožou byli v Mongolsku, dalo se
tam mezi starými zahraničními časopisy narazit i na ruský bělogvardějský
tisk, nejspíš ještě z dvacátých let. V jednom z nich jsem náhodou narazila na
fotografii: Petrovskij na velbloudu a vedle něj stál Danilov. Na popisku pod
fotografií stálo: „Kavaleristé přesedlali na velbloudy. Ruští důstojníci sloužící
ve Francouzské cizinecké legii.“
Abych se ujistila, vzala jsem si ten časopis, ukázala ho Leně a zeptala se:
„Kdo je to?“ – „To je přece Petrovskij!“ zvolala.
Uběhlo čtvrt století… Jak jsem vám už říkala, na farmě žili strážní oddě-
leně, ale často se potloukali po našem baráku, jen jsme čekali, až odejdou,
abychom si mohli alespoň něco uvařit (když se nám podařilo něco sehnat).
Byl mezi nimi i nějaký Děnisov, už starší chlap, přes padesát let, ženatý. Byl
střední postavy, zlehka shrbený, na tváři měl spoustu jemných vrásek a jas-
ně modré oči. Když jsem ho poprvé spatřila, strnula jsem – přišlo mi, že se
hrozně podobá Petrovskému, i když už pochopitelně zestárlému. Paměť mi
sice vykreslovala Petrovského jako vysokého muže, ale mohlo mi to tak jen
připadat ve srovnání s generálem, který byl malý, takže jsem se mohla mýlit.
Navíc se na Děnisovovi podepsala léta a shrbila ho. Ale ve tváři vypadal ten-
hle Děnisov úplně jako Petrovskij.168
Díky té překvapivé podobnosti jsem si toho strážného všimla. Pokusila
jsem se ho „rozpovídat“. Nejprve byl plný podezření a opovržení ke mně jako
„vlastizrádci“ (tak jsem si jeho chlad vykládala), ale postupně se začal pod-
dávat, obměkčovat, vyprávěl o sobě stále otevřeněji. Začal za mnou chodit
do komůrky. Sedl si na taburet a vyprávěl, například o tom, že neměl skoro
žádné vzdělání a že se učil spolu se svými dětmi – když dostaly ve škole ně-
jaký úkol, dělali ho společně.

168 To Agnesse pochopitelně jen tak připadalo. I kdyby Petrovskij bojoval jako Danilov v kozác-
kých oddílech a dostal se do zajetí, nemohl by být strážným v lágru. Esaul Petrovskij je zmíněn ve
vzpomínkách na odchod bílých z Majkopu jako starší pobočník velení majkopského útvaru.

213
 Mluvil, já se na něj dívala nejspíš dost zvláštním pohledem. Občas jsem si
říkala, jestli to opravdu není Petrovskij. Vím, že to není možné, ale tu iluzi
nešlo potlačit.
Vtom k nám přišla kontrola, prostě nečekaná šťára, jak se říká v lágru.
Byla tam jedna ženská, u které si všichni schovávali své věci, Proninová.
Snad za to dokonce brala nějaké peníze. Možná u sebe měla schováno něco
nedovoleného, a když to našli, udělali hrozný virvál a zavřeli ji na samotku.
Ke mně si lidi taky nosili věci, abych jim je schovala, mysleli si, že to u mě
bude ve větším bezpečí, protože moje komůrka se dala zamknout.
Byla ta „šťára“ a ty věci se u mě našly.
„Co je to?“
„To není moje,“ řekla jsem.
Začali na mě ječet: Ty lalala! Velitel řval a Děnisov podlézavě, aby se mu
zavděčil, přizvukoval.
„Tahle asi chce taky na samotku, jako Proninová,“ řekl.
Když jsem to uslyšela, nemohla jsem uvěřit vlastním uším: to bylo tak pod-
lé, že mě takhle snadno zradil, jen tak mimochodem, kvůli takové maličkosti!
(Kdyby alespoň šlo o něco vážného!)
Zaječeli si, cizí věci odnesli, ale na samotku mě nezavřeli. Druhý den jsem
vyšla ven. Proti mně šel Děnisov. Obvykle jsem ho vždy pozdravila: „Dobré
ráno!“ a on mi odpověděl. Ale tentokrát jsem mu neřekla ani slovo, dokonce
jsem se jeho směrem ani nepodívala. Pochopitelně si toho všiml a myslím,
že pochopil proč.
Ten den jsem byla na nejbližším pastvišti. Vtom se na voze přihnala Byn-
čukša, žena našeho velitele, a zavolala na mě:
„Hej, Ivanovno! Pojeďte rychle, Děnisov se zastřelil!“
Nemohla jsem tomu uvěřit:
„Děnisov? To není možné!“
„Ach, já nic nevím! Hlavně honem, honem!“
Přijely jsme tam. Ležel v mládeneckých kasárnách. Střelil se z pušky do
úst, urazilo mu to vzadu kus lebky, všechno bylo zalité krví.
„No,“ řekla jsem, „s tím já nic nenadělám, tady není třeba ani zjišťovat smrt,
tělo už je studené.“ A odešla jsem.
Cítila jsem se, jako by někdo střelil do mě. Byla jsem zmatená a otřesená.
Dodnes tu smrt nechápu… Že by to mělo nějakou souvislost s jeho malověr-
ností při té prohlídce den předtím? Nebo se to jen odehrálo souběžně s ně-
čím jiným?

214
 Nevím… Někdy se mi zdá, že to byl opravdu Petrovskij – že se stalo něco
nemožného, mystického… Ale nejsme v pohádce, že? Taková divná příhoda
to byla.

11
Poslední rok před propuštěním už jsem pracovala v nemocnici v Aratau jako
zdravotní sestra. Spřátelila jsem se tam s vězeňkyní Valjou Šeferovou. Šefe-
rová byla vdaná za syna toho ministra prozatímní vlády (ministr obchodu?),
který vystupuje v Bulgakovově hře Útěk169 jako Korzuchin. Pořád se snažím
dozvědět, jak se jmenoval doopravdy, už mi to někdo říkal, ale zapomněla
jsem to. A tak mu prostě budu říkat Korzuchin.
Syn měl příjmení po otci. Vzal si Valju a narodil se jim syn Kolja, který měl
také příjmení po otci – Korzuchin. Ale Valja si nechala své rodné příjmení –
Šeferová.
Za války jejího muže povolali na frontu; zmizel beze stopy a ona byla za-
tčena jako manželka nezvěstného a dostala osm let. Valja se vůbec neuměla
přizpůsobit a bez toho člověk v lágru nepřežije. Přidělili ji na nejtěžší práce.
Jednou v zimě ji poslali do lesa pro chrastí, měla ho vyhrabat ze sněhu, nase-
kat, naložit na sáně tažené voly a přivézt ho. V lese ji zastihla vánice a ráno
ji našli zasypanou sněhem v bezvědomí. Nicméně ještě vykazovala známky
života, tak ji poslali do nemocnice. Tam přišla k sobě, ale nohy jí znehybněly.
Později postupně ožily, ale dostala těžké revma.
Když jsem začala pracovat v nemocnici, už tam ležela, a pokaždé, když při-
šla řeč na propuštění z nemocnice, náš lékař Andrej Andrejevič a civilní lé-
kařka Panna byli proti.
„Tu ne, ta musí ležet,“ říkávali.
Tak jí zachránili život, protože jim bylo jasné, že pokud zase půjde na obec-
né práce, tak umře. Drželi ji tam dva roky, ale když se zvedla, ukázalo se, že
už nemůže chodit, protože klouby měla nenávratně zdeformované. Pak začala
jakž takž chodit o berlích. Andrej Andrejevič mi potom řekl:

169 Hra Michaila Bulgakova (1891–1940) z roku 1926 o osudech ruské emigrace. Za autorova ži-
vota nebyla uvedena. Pozn. red.

215
 „Kdybychom ji tehdy nechali chodit, kdybychom ji k tomu přiměli, kloubům
by se vrátila pohyblivost, nebyl by z ní invalida.“
Ale co mohli dělat? Tehdy stála otázka takhle: buď invalidní život, nebo
smrt. Vybrali pro ni to první. Přátelíme se s Valjou dosud. Teď už se vůbec
nemůže hýbat, ani o berlích, je připoutaná na lůžko a potřebuje, aby se o ni
někdo staral.
V nemocnici tehdy ležel lotyšský spisovatel En V. Tak se jmenoval – En,
proto mu tak budu říkat. En trpěl těžkou formou tuberkulózy, nemoc zašla
příliš daleko a byla malá šance, že přežije. Velmi rád si se mnou povídal. Jed-
nou mi smutně řekl:
„Zítra mám narozeniny, ale nikdo si nevzpomene…“
V noci jsem měla službu. Spolu se mnou měla službu ošetřovatelka. Dřív
byla manželkou tajemníka oblastního výboru Oděské oblasti. Říkávala mi:
„Ach, Agnesso Ivanovno, jak já si dřív uměla žít!“ Řekla jsem jí: „V. má zítra
narozeniny. Musíme mu dát dárek. Poproste prosím kuchařku o můj zítřejší
příděl chleba.“
Přinesla mi ho, napsaly jsme vzkaz: „Drahému En V. vše nejlepší k naroze-
ninám.“ Položily jsme s ošetřovatelkou chleba a lístek na větev jalovce a pak
jsem ji poslala pro Ena. Byla jedna hodina v noci, ale nemocní v pokoji ještě
nespali. Ošetřovatelka řekla Enovi:
„Sestra prosí, abyste za ní zašel.“
Oblékl se a šel za mnou. Řekla jsem mu:
„Támhle na okně je něco pro vás.“
Přistoupil k oknu, přečetl si vzkaz a tak ho to dojalo, že mu po tvářích tek-
ly slzy. Rozrušeně se zeptal roztřeseným hlasem:
„Čí je ten příděl? Čí?“
„To je jedno,“ odpověděla jsem. „To není důležité, čí je. Sedněte si, prosím,
a vyprávějte nám, jak jste dřív doma slavil narozeniny. Řekněte nám všechny
podrobnosti, vyslechneme vás a prožijeme to spolu s vámi.“
Seděli jsme tam až do rána.
Pak přišel do nemocnice rozkaz, abychom všechny chronicky nemocné
přemístili do baráků, které se zvlášť pro ně vyčlenily. Naši pacienti byli roz-
rušení a skleslí, mysleli si, že je chtějí přemístit, aby co nejrychleji umřeli, že
je chtějí zlikvidovat.
Dostala jsem od Ena dopis. Rozloučení. Byla v něm prosba. En mi psal: „Br-
zy se dostanete na svobodu, končí Vám trest. Nemohla byste odvézt můj ru-
kopis? Je to divadelní hra. Už nedoufám, že bych ji mohl vyvézt sám…“ Čekal

216
na smrt. A ještě mě prosil: „Samozřejmě vím, že Vám to možná bude nepří-
jemné, ale stejně jsem se rozhodl Vám napsat. Moc bych si přál, abyste mě
při loučení políbila… Ale pokud by Vám to bylo nepříjemné, což si myslím,
že bude, tak nemusíte, jen mi prostě podejte ruku.“
Opravdu mi to bylo nepříjemné. Ale nazítří, když jsem obcházela nemocné,
jsem k němu přistoupila a potichu jsem mu řekla: „Přečetla jsem si váš dopis
a s radostí vám přání vyplním.“
Nadešel okamžik loučení, odváželi je. Bylo to venku. Šla jsem k němu. Str-
nul, cítila jsem, jak se v něm všechno napjalo – políbím ho, nebo ne?
Objala jsem ho a pevně jsem ho políbila na tvář.
Rukopis jsem schovala.

12
Naším primářem byl Andrej Andrejevič Ovanesov. Byl to Osetinec, tempe-
ramentní černooký muž s pronikavým, planoucím pohledem. Na svobodě,
v jiném životě, měl rodinu, ženu a děti. Ale v našem životě byl osamělý jako
všichni ostatní.
Byl velmi citlivý, neklidný, otevřeně s námi mluvil o tom, jak byl rád, když
ho konečně zatkli, respektive jak se mu hrozně ulevilo. Předtím zatčení pořád
čekal, každou noc ho jímala hrůza, žil, jak se říká, pod Damoklovým mečem.
Když ho konečně zatkli, tohle čekání rázem skončilo, meč se spustil, všech-
no začalo být jasné, nebylo potřeba dál čekat a klepat se strachy.
Jednou napadla spousta sněhu. Musel se odklidit. Zrovna mi přišly dlouhé
palčáky, jaké byly tehdy v módě. Navlékla jsem si je a hned se mi házelo lo-
patou veseleji – když šel někdo kolem, ohodila jsem ho sněhem. I na Andreje
Andrejeviče jsem hodila sníh, bylo to jako výzva. Zastavil se a říká: „To jsem
nevěděl, že jste taková koketa!“
Pak jsme u nás v přístavbě vítali Nový rok. Naředili jsme líh vodou a da-
li dohromady všechno jídlo, co jsme byli schopni sehnat. Valja Šeferová mi
zrovna upletla vlněný svetr a čepici. Obarvily jsme je novikovem – byla z toho
taková jasně zelená barva, moc mi slušela. Všichni se na mě dívali, nejvíc ze
všech Andrej Andrejevič – upřený pohled jeho černých očí byl úplně žhavý.
„Chci sedět vedle Agnessy Ivanovny!“ pronesl. „Jenom vedle ní.“ Se smíchem
ho posadili vedle mě…

217
 Na jaře se k nám dostala devatenáctiletá dívka s diagnostikovanou úplavi-
cí. Byla ze západní Ukrajiny, zúčastnila se tam nějaké mládežnické demons-
trace proti příchodu sovětských vojsk, měli tam jakési hnutí odporu. Všechny
je pozatýkali a poslali na Sibiř, do Kazachstánu, do lágru.
Jednou jsem si všimla, že s ní Andrej Andrejevič odešel do stepi. Byli pryč
hodinu a půl. To se mi tedy vůbec nelíbilo. Když se vrátili, řekla jsem Andre-
ji Andrejeviči:
„Tak vy potřebujete devatenáctileté?“
Z nějakého důvodu se začal ospravedlňovat:
„Já jí vyprávěl, co a jak… Chtěla by se stát pečovatelkou… vysvětloval jsem
jí, co je to za práci…“
„Ale, podívejme se!“
Náhle zbystřil:
„Vadí vám to?“ Pozorně se na mě podíval a tiše řekl: „Stačí říct slovo… a ne-
chám ji.“
Rozesmála jsem se. Bylo to v žertu, ale dala jsem mu na vědomí, že „mož-
ná“… Ze všech, kdo tam v lágru byli, mi jenom Andrej Andrejevič mohl být
partnerem.
Toho jara jsme jednou seděli u nemocnice. Byl moc krásný večer. Seděli jsme
tam dlouho – několik lékařů (mezi nimi i Andrej Andrejevič), moje parťačka
Avgusta a já. Seděli jsme, žertovali, popichovali jsme se s Andrejem. Potom
šla Avgusta na službu a já se vrátila do své komůrky.
Jen co jsem si lehla, ozvalo se zaklepání. Otevřela jsem dveře. Stál tam An-
drej Andrejevič.
„Říkala jste, že trpíte nespavostí…“
„To je pravda, špatně spím. Nesehnal byste mi Luminal?“
Odešel, dlouho byl pryč, pak se vrátil s Luminalem. Položil ho na stůl a ná-
hle mě chytil a objal!
„No tak, Andreji Andrejeviči!“
Pustil mě. Přimhouřil oči a řekl:
„Ale všechno vaše chování…“
„Vždyť to byl jen žert.“
„Tak žert!“ rozzlobil se. „No dobrá, já vám ukážu, jak se žertuje!“
A znovu mě popadl…
Začali jsme se vídat. Když Avgusta sloužila, chodil za mnou. Jindy, když
sloužil lékař, se kterým bydlel, jsem chodila já za ním.
Když jsem si vzala Zarnického, nechtěla jsem děti a několikrát jsem šla na

218
potrat. Potom už jsem děti neměla. Ani se Zarnickým, ani s Mirošou. Teď jsem
ale začala mít nevolnosti a došlo mi, že jsem těhotná. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Co jsem měla dělat. Jiné řešení pochopitelně nebylo – nemohla jsem, ne-
směla jsem porodit. Umíte si představit, co by to udělalo s Michailem Davy-
dovičem? Bylo to vyloučené. Takže potrat. Ale potřebné nástroje jsme v ne-
mocnici neměli, ani gynekologické oddělení.
Takže nástroje nebyly, co s tím? Jen si to představte. Je noc. Tma. V komůrce
hoří jen svíčka, plamínek kmitá a vrhá po stěně stíny. My, dva otroci, se kte-
rými si můžou dělat, co chtějí, jsme jako na trní: čekáme, že se každou chví-
li ozve zabušení na dveře kvůli prohlídce. Andrej Andrejevič se mi pokouší
udělat potrat rukou, natřenou jódem, bez nástrojů. Je tak vynervovaný, tolik
se bojí, že se mu to nepodaří.
Bolest mi nedává vydechnout, ale trpím bez sténání, co kdyby mě někdo
uslyšel… „Nech toho!“ řekla jsem nakonec vyčerpaně, a celá procedura se
odložila ještě o čtyřicet osm hodin… Nakonec se to podařilo – po kouskách,
za silného krvácení. Tak jsem se nikdy nestala matkou.

13
Už mi pomalu končil trest, počítala jsem dny do propuštění. Už jsem byla celou
duší na svobodě. Kam budu žádat o povolení? Do Moskvy mě nepustí, tam se
nesmělo. Lena bydlela v Klajpedě a Agulja u ní. Snad mi povolí odjet za nimi!
Andrej Andrejevič byl čím dál zachmuřenější.
„Agnesso,“ řekl mi nakonec, „copak se jen tak rozejdeme? Třeba až vyjdu
ven, tak…“
„Kdepak, Andrejku, to není třeba. Máš rodinu a děti, já mám manžela. Na-
víc jsi Kavkazan, ještě si tu někoho najdeš…“
„Ach Agnesso, to bylo, než jsem tě potkal, ale teď… Budu ti psát a… třeba…“
„Kdepak, ani psát ne. Rozloučíme se v klidu, po dobrém, rozejdeme se ja-
ko přátelé.“
„Budu ti psát.“
„Nepiš. Udělám všechno, o cos mě požádal, ale dopisovat si nebudeme.“
To bylo v předvečer propuštění. Už mi přišli říct: „Zítra vám končí trest,“
tak se to říká před propuštěním. A nazítří propouštěného odvedou, otevřou
vrata s ostnatým drátem a řeknou: „Tak běž…“

219
 Odjížděla jsem povozem. Za poslední dobu jsem nahromadila řadu věcí.
Povoz pro mě zařídila Panna. Enův rukopis jsem zašila do polštáře spolu s vl-
něnými svetříky, které jsem si upletla v nemocnici. Při odchodu mi prohlédli
věci jen letmo, ale poté, co jsem vyšla a naložila je na povoz, se z ničeho nic
jeden strážný z velení vzpamatoval:
„Stát. Musíme Mironovovou pořádně prohledat, odváží z nemocnice bílé
pláště.“ Vyšel za mnou ven. S ním ještě jeden.
Začala jsem jim dokazovat, že plášť je můj vlastní, že jsem ho dostala z do-
mova, že je to můj studentský plášť. Ale neposlouchali. Ten náčelník sebral
polštář a začal ho prohmatávat.
Panna a Andrej Andrejevič vyšli za mnou (Andrej se mohl částečně pohy-
bovat bez eskorty). Z rozrušení se jim úplně proměnil výraz tváře. Panna to
nevydržela, vytrhla strážnému polštář z rukou a hodila ho zpátky na povoz.
„To stačí!“ vykřikla rozčileně.
Vozka mlasknul, koně se dali do pohybu. Panna a Andrej Andrejevič šli
každý z jedné strany, pak běželi. Panna mě držela za jednu ruku, Andrej za
druhou. Byl bledý, což na snědé tváři vypadalo nazelenale…
Za nějakou dobu za mnou Panna přijela na stanici, takže jsem ji ještě jed-
nou viděla, ale Andreje Andrejeviče už nikdy… Byl to nevolník, na stanici
už nesměl.

14
Barák pro propuštěné byl úplné doupě – nadávky, karty, vši, krádeže. Dosta-
la jsem radu, abych si pronajala postel ve vesnici, tak jsme se daly dohroma-
dy s jednou ženskou, taky propuštěnou, a pronajaly jsme si jednu postel pro
obě za pět rublů na den. Kapitán, který mi vypisoval dokumenty, se mnou
mluvil vlídně, navrhl mi, abych jela k Moskvě, do Petušek, Malojaroslavce
nebo Alexandrova (to byla městečka sto a něco kilometrů od Moskvy, blíž
se bydlet nesmělo).
Ještě štěstí, že jsem nesouhlasila, protože všechny, kdo se tam dostali, pak
zase znovu vysídlili.
Požádala jsem, že chci do Litvy, do Klajpedy, s tím, že tam mám sestru. Vzal
mapu a rozložil ji. „Sem to nejde,“ řekl a ukázal na Litvu. „Sem by to šlo,“ a za-
bodnul prst na vesnici na litevských hranicích. Souhlasila jsem.

220
 Pasy se vydávaly v baráku pro propuštěné, už tam pro nás byly připrave-
né. Přišel nějaký Kazach, celý poďobaný od neštovic, a začal vyvolávat jména.
Došlo na mě. Vzala jsem si pas a přečetla jsem si: „Pas je vydán na půl roku
na základě toho a toho, čl. 39.“170 Když jsem si to přečetla, došlo mi, že budu
jako štvaná zvěř. Taky jsem to tomu Kazachovi tak řekla. On na to: „Tak jste
neměla spáchat zločin!“
Ta sebejistá poďobaná obluda mě ještě bude poučovat! To jim vtloukali
do hlav.
V Moskvě jsem nesměla zůstat déle jak tři dny. Zašla jsem na nádraží do
pokladny a řekla jsem si, že to risknu. Zeptala jsem se:
„Do Klajpedy se dostanu bez povolení?“
„Nevím, zeptejte se támhle v té pokladně.“
„Támhleta pokladna“ byla zavřená.
Příbuzná, která tam byla se mnou, se do mě pustila:
„Co to děláš! Vysadí tě z vlaku a dostaneš další trest!“
„Řeknu, že mi všechno ukradli.“ Tehdy bych dokázala přesvědčit kohokoli
o čemkoli. Nazítří jsem zase přišla k pokladně, která byla den předtím zavřená.
„Můžu si koupit lístek do Klajpedy?“
„Jistě. Lehátkový?“ Prodala mi ho. A cestou ani jedna kontrola!

170 Od roku 1933 tajně (v evidenčních listech milice) a od roku 1936 tajně i veřejně (v evidenčních
listech ministerstva vnitřní bezpečnosti a v pase) byl veden záznam o tom, že byl člověk trestán. Po
přijetí nové vyhlášky o pasech v roce 1940 měl záznam následující znění: Vydán na základě článku
38 (39) vyhlášky o pasech.

221
Návrat

1
Přijela jsem k sestře Leně a zděsila jsem se, v jaké nouzi žili! Už jsem chá-
pala, kam se poděly mé „mongolské“ věci. V lágru jsem se totiž divila, proč
mi je neposílali v balíčkách. Část mých věcí ještě zůstala v Moskvě u mat-
ky spolupracovníka Michaila Davydoviče (vzpomínáte, jak jsem vám říkala,
že jsme u ní nechali dva kufry?) a u Nadi, manželky Mirošova bratra, toho
ochmelky, který Mirošu pořád kompromitoval. V Moskvě jsem k nim zašla,
ale běda! Moje věci už tam nebyly. Matka toho spolupracovníka začala kok-
tat něco o tom, že to ukradli, a Naďa se na mě jednoduše obořila, že tu lidi
umírali hlady a na nějaké hlídání cizích věcí nebylo ani pomyšlení… Takže
to bylo jasné.
Agulja byla u Leny, vyrostla, vytáhla se, odvykla mi a zprvu se přede mnou
styděla. Michail Davydovič ji tenkrát stihl odvézt k Leně do Rostova a stihl to
tak tak – zakrátko byl zatčen. Vasja171 narukoval hned na začátku války, Lena
zůstala s dětmi sama, schovávala je před dělostřeleckým ostřelováním, jak
mohla, a každou chvíli čekala smrt. Z Rostova se přestěhovali do Kislovod-
sku, ale i tam přišli Němci. Nakonec válka odtáhla na západ a Lena se s dět-
mi vrátila do Rostova. Vasju demobilizovali. Jejich dům byl rozbombardovaný,
a tak dostali dekret na opuštěný domek, jehož majitelka zemřela. Ale vrátil
se její syn, vypátral doklady o tom, že dům náleží jemu, vyházel jim věci do
průchozího pokoje a zbytek domu zabral.
Hrozně hladověli. Náš bratr Pavel, Pucha, který s nimi taky jednu dobu
bydlel, odjel se svou novou ženou do Litvy a vzal Agulju s sebou. Agulja od-
tamtud napsala Leně: „Na trhu tady mají brambory a sádlo.“ A tak se všich-
ni rozjeli do Litvy.
Podařilo se jim najít bydlení, ale bylo tam pro všechny těsno: Lena, její
dcera Nika, Agulja, Vasja a Lenin bývalý manžel Suchotin, který si odseděl
trest v lágru a pak se k nim taky nastěhoval. Borja se zaškolil jako tankis-
ta, dostal se na frontu do Německa, byl tam raněn a teď bydlel taky u Leny.
Hlad měli pořád. Pracoval jenom Borja a vydělával málo. Suchotin byl pořád

171 Manžel Agnessiny sestry Leny.

222
stejně nepřizpůsobivý jako dřív a Vasja už byl nemocný. A teď jsem se u nich
objevila ještě i já.
Rychle jsem si začala hledat práci. Zašla jsem do nemocnice, pokorně jsem
se zeptala, zda nepotřebují zdravotní sestru. Že prý potřebují, ale že se nej-
dřív musím zapsat k pobytu. Byl to začarovaný kruh: abych mohla pracovat,
potřebovala jsem se zapsat k pobytu, ale abych se mohla zapsat k pobytu,
musela jsem pracovat!
Navíc jsem měla pas štvance: „Vydán na základě článku 39“ atd. S tím by
mě nikdo nezaměstnal, navíc jsem ani neměla povolení žít v Litvě. Ale lágr
mě naučil, že je vždycky třeba jednat směle a rozhodně, dalo by se říct, že
až drze – všechno, nebo nic. Jen tak se u nás dá vyhrát. Já se ničeho ne-
bojím, ani smrti. Ať se děje co se děje, hlavní je neztrácet hlavu. Říkávala
jsem to i Agulje: Ničeho se neboj, jednej beze strachu – jen tak se dá něče-
ho dosáhnout.
A tak jsem požádala Lenina muže Vasju (který pěkně kreslil, byl to opravdo-
vý umělec), aby mi padělal pas… Řeknu vám, co udělal: tam, kde bylo napsá-
no „vydáno na základě článku 39“ seškrábal břitvou inkoust ze slov „článku
39“ a vepsal tam stejná písmena, jako měl ve svém pase, nějaké Ž, P, Š nebo
co. Vůbec to nešlo poznat, jen když se člověk podíval proti světlu, bylo vidět,
že je tam něco odstraněno.
Vydala jsem se na milici, abych se zapsala k pobytu. Když jsem přišla po-
prvé, velitel tam nebyl – úplně se mi ulevilo, tolik jsem se bála. Zjistila jsem
si úřední hodiny… Pak jsem tam zašla znovu. Schválně jsem si vybrala den
těsně před svátkem – 4. listopadu. Vím, že před svátky mají spoustu práce
a starostí, musejí chytat „protisovětské živly“ a nějaký počet jich na pár dní
přes svátky zavřít, takže na návštěvníky není čas.
Vzala jsem si Lenin kabát a klobouček se závojíčkem, rukavičky a pod paží
jsem nesla domovní knihu. Cestou jsem si říkala, co se stane, kdyby si velitel
prohlédl můj pas proti světlu…
Zašla jsem do bufetu a koupila si velkého panáka vodky. Půlku jsem vypi-
la, zbytek jsem vylila (z domova jsem si vzala něco na zajedení). Pocítila jsem
sebejistotu a všechno mi bylo fuk. Vydala jsem se na milici.
Před pracovnou velitele seděla za psacím strojem mladá dívka, nejspíš se-
kretářka.
Šla jsem k ní a podlézavě jí říkám: „Má milá, potřebovala bych se zapsat
k pobytu, přijela jsem z evakuace za dcerou…“
Tehdy byla v Klajpedě spousta podivných „existencí“ – evakuovaní, dezertéři,

223
zloději, banditi a kdoví kdo ještě… Ale já jsem si ji dokázala naklonit, vlíd-
ně mi řekla:
„Velitel má teď nějakou práci, musíte si počkat.“ (Zase se mi ulevilo, aspoň
to nebude hned!) Pak vzala mou žádost, domovní knihu a pas, zašla k veliteli
do pracovny a položila mu to na stůl.
Dveře do pracovny za sebou nezavřela, a tak jsem všechno viděla. U veli-
tele seděli nějací vysocí hodnostáři z milice a o čemsi se s ním přeli. Pak se
rozhovor začal chýlit ke konci, viděla jsem, že velitel spěchá. Naklonil se od
stolu a obrátil se na dívku:
„Ještě je tam někdo ke mně?“
„Ano, jeden zápis k pobytu.“
„Ať jde dál.“
Vešla jsem dovnitř. Jen jsem začala vyprávět, že jsem přijela z evakuace,
tak mě netrpělivě přerušil:
„Proč jste přijela sem?“
Zase jsem začala vyprávět, že jsem byla v evakuaci u Karagandy, že tu
mám dceru, že jsem přijela k dceři. (Nejspíš si myslel, že už mám dospě-
lou dceru.)
„A máte tu kde bydlet?“
„Mám! A už mám i práci!“
Vzal mou žádost, na pas se skoro ani nepodíval (spěchal) a na kraj načmá-
ral: Zapsat. Velitel milice ten a ten…
Držela jsem kamenný výraz, jako by to ani nemohlo dopadnout jinak. Ale
uvnitř jsem jásala! Vzala jsem domovní knihu a pospíchala domů.
Zbytek už zařídil švagr na domovní správě, abych byla co nejmíň na očích.
Už jsem se nemusela bát – teď, když mám rozhodnutí velitele, na domovní
správě a na milici udělají všechno automaticky.
Tak jsem se zapsala v Klajpedě k pobytu. Takhle směle je třeba jednat.
Hned vám řeknu, jak to bylo s mým pasem dál. Byl vystaven na půl roku,
pak se musel pořád dokola prodlužovat, a já se pokaždé třásla strachy. Na-
konec jsem se rozhodla, že už je čas pokusit se získat opravdový pas. Zašla
jsem na milici a znovu jsem se obrátila na úřednice: „Milé slečny, už mě ne-
baví si pořád prodlužovat pas, nedalo by se to nějak zařídit?“
„A výpis z matriky máte?“
„Nemám. Ale požádejte o něj v Majkopu, tam jsem se narodila.“
Podali žádost. Přišla odpověď, že se všechny dokumenty za války poztráce-
ly. Na milici mi řekli: S tímhle papírem zajděte na matriku. Tam jsem se zase

224
obrátila na nějaká děvčata. Dokázala jsem si je získat, poradily se, ale pořád
váhaly a pochybovaly, a pak mi řekly:
„Přijďte si zítra.“
Nazítří mi dali potvrzení, že podle matričních údajů se ta a ta narodila
v Majkopu tehdy a tehdy atd. A vydali mi opravdový pas! Bez těch „článků“
a už bez úprav! Neumíte si vůbec představit, jak jsem byla šťastná! Valja Še-
ferová mi se svým pasem záviděla. Pak jsem měla znovu starosti se zápisem
k pobytu – už potom, co jsem se přestěhovala do Bogorodska u Moskvy a po-
tom do Moskvy. Ale musím říct, že i tam se všechno podařilo.
Ale to jsem odběhla.
Zatímco jsem v Klajpedě vyřizovala všechny ty záležitosti s pasem, poby-
tem a prací, byla jsem mezi nebem a zemí a na dopisy z lágru jsem neodpo-
vídala. Ale dopisy přicházely. Byla jsem za ně ráda, ale taky jsem se bála:
vždyť na nich byla zpáteční adresa do lágru. Pak, když už se všechno urov-
nalo, jsem napsala vysvětlení, proč jsem nemohla odpovídat. Hrozně se bá-
li, mysleli si, že mě zase „zabásli“. Andrejko se dokonce telegraficky dota-
zoval, co se mnou je.
Všem jsem tam chyběla. Avgusta mi psala, že po mém odjezdu se Andrej
Andrejevič hrozně trápil. Chodil za ní do komůrky, když byla její nová parťač-
ka ve službě, vysedával u ní dlouho do noci a vzpomínali na mě. Smutně jí
říkával: „Ztratil jsem přítele…“ Začal často opakovat, že se mu tam všechno
zprotivilo a že se nechá přeložit jinam. (Nebylo to lehké, ale u doktorů to šlo.)
Hrozně se trápil a začal mít bolesti na pravé straně břicha. Všichni si mys-
leli, že jsou to játra, dokonce mu zařídili nějakou dietu, ale jaká tam mohla
být dieta! Když začal mít pronikavé, ostré bolesti, odvezli ho do nemocnice,
kde se dalo operovat, a hned ho vzali na sál. Andrej Andrejevič je celou dobu
prosil: „Zachraňte mi život! Hlavně mi zachraňte život!“
Otevřeli mu břišní dutinu a ukázalo se, že to byl prasklý vřed! Vřed! Ten se
přece dělá, když se člověk moc nervuje. Pak dostal ještě zánět pobřišnice. Za
dva dny po operaci Andrej Andrejevič zemřel. Je mi Andrejky líto.

2
Nastoupila jsem do nemocnice. Existovalo tam jasné rozdělení: ruští lékaři
a sestry se drželi ve své skupině, litevští zase ve své. Ruský lékař operoval

225
jen s ruským asistentem a sestrou, Litevec s Litevci. Já se pochopitelně do-
stala do ruské skupiny.
Moc jsem se snažila: chodila jsem brzy, odcházela pozdě, někdy jsem pra-
covala přesčas, měnila jsem si službu s každým, kdo o to požádal, dělila jsem
se o své zkušenosti (které jsem získala v lágru, v nemocnici – Andrej Andre-
jevič mě mnohému naučil). Ukazovala jsem, jak se co dělá…
Jednou za mnou přišla vrchní sestra z interny. Byla to kovaná partajnice,
jak nějaký inkvizitor. Přišla za mnou a povídá mi:
„Víte, Agnesso Ivanovno, potřebovali bychom tady u nás navrhnout do stra-
ny dva lidi, doporučit je. Nechci tam žádné Litevky, tak jsem se rozhodla pro
vás, zaručím se za vás sama.“
Začala jsem se vytáčet: „Jsem vám moc vděčná za důvěru, je to pro mě vel-
ká čest, ale, víte, už nejsem v tom věku, v mládí jsem byla komsomolka, ale
teď… nejsem toho hodna, necítím se na takový krok připravena…“ atd., atd.
Sotva jsem se z toho vykroutila.
Začala jsem se chystat do Moskvy. Ještě před mým odjezdem umřel Vasja.
Před smrtí řekl Borjovi: „Teď budeš jediný chlap v domě.“
Později mi Michail Davydovič psal o té době, kdy za mě v Moskvě interve-
noval:
„Tys mě v srdci odsoudila, myslela sis, že jsem se tě zřekl, že jsem na tebe
zapomněl, ale vůbec nevíš, co se tehdy dělo. Pokoušel jsem se něco udělat…
Nechci mluvit o svých citech, o tom, jak jsem tehdy žil, jak jsem si přál ze-
mřít. Ale nikdy jsem na tebe ani na chvíli nezapomněl a prožíval jsem to ja-
ko své neštěstí.
Ulevilo se mi, až když došlo i na mě. Zbavil jsem se hrozné tíhy nebýt tím,
kým jsem, a přetvařovat se…“ (14. července 1955).
Vyšetřovatel „přišil“ Michailu Davydoviči účast v Gamarnikově vojenském
spiknutí a na Zvláštní poradě172 byl odsouzen k pěti letům v nápravně-pra-
covních táborech.
V lágru ho zpočátku nahnali na běžné práce do šachty, ale byl z toho opa-
kovaně dlouho nemocný. Tak ho přeřadili do lágrového klubu. Pak mu skon-
čil trest a byl vypovězen do vesnice Javlenka Leninského okresu Severoka-
zachstánské oblasti.

172 Orgán disponující soudními pravomocemi, ale stojící mimo oficiální sovětskou justiční a soud-
ní soustavu. Zvláštní porady nechvalně prosluly především během Velkého teroru, kdy na nich bylo
bez přítomnosti obviněných odsouzeno naráz i několik set lidí. Pozn. red.

226
 Ještě z lágru mi Michail Davydovič psal, že Maja prodala chatu v Kraskově
a část peněz že patří mně.
Na podzim Agulja nastoupila do Moskvy na vysokou školu a dostala místo
na koleji. Od Maji mi přišly peníze za prodanou chatu a já se rozhodla odjet
za Michailem Davydovičem do Javlenky. Psal mi, že se nemůže dočkat: „Byla
by tu střecha nad hlavou, teplo a ty.“
Už jsem měla všechno nachystané k odjezdu, vše nakoupené podle sezna-
mu, balila jsem se. Koupila jsem si v předprodeji jízdenku a poslala jsem te-
legram: „Čekej mě tehdy a tehdy, číslo vlaku a vagonu to a to. Potvrď příjem.“
Žádná odpověď. Co se stalo? Proč?
Poslala jsem další telegram.
Tentokrát přišla odpověď: „Korol odvolán do Petropavlovsku.“
Slova „Korol odvolán“ nám řekla vše…

3
Bylo to takhle. Michail Davydovič žil očekáváním mého telegramu. A vtom
k němu přišel nějaký muž v uniformě státní bezpečnosti: „Jste předvolán do
Petropavlovsku.“ Michail Davydovič tam jel s velikými obavami a špatnou
předtuchou, a byl tam zatčen. Zatčen. Michail Davydovič byl několik dní ja-
ko šílený, nemohl se smířit s myšlenkou, že je všechno ztraceno. Později mi
o té době napsal:
„8. července 1955
Má milá přítelkyně Agiňko!
Před třemi dny uplynulo výročí toho památného dne, kdy jsem se dostal
pod lavinu, která mě svrhla do propasti. Je to strašlivé výročí.
Žil jsem v horách v úplné samotě. Okolo mě byl jen smutek, bláznovství,
chamtivost, tupost a spousta krutosti. Obrnil jsem se – stáhl jsem se do sebe,
abych unikl reálné skutečnosti a žil jsem v nadskutečném světě stínů, které
zachycovaly nějaké dávné obrazy a vidiny stvořené z mého stesku. Byla to
naprostá samota, téměř bezútěšná. Jediné pouto, které mě pojilo s životem
na této zemi, s reálným světem, s živou skutečností, byla ona. Čekal jsem na
ni, slíbila mi, že za mnou přijede. Celý smysl života, mého pochmurného ži-
vota, spočíval v jediném přání – spatřit ji.
Hladový stěží tolik touží po jídle. Byla v ní má spása. Počítal jsem dny, žil jsem

227
jejím příjezdem. Snění a aktivní činorodost se snoubily v přípravách na shledání
s ní. Pronajal jsem si domek, veselý čistý domek s prostornou kuchyní, domác-
kou ruskou pecí a s jedním slunným pokojem s dřevěnou nabarvenou podla-
hou. Chvatně jsem zaplatil za dva měsíce předem a toho památného svátečního
dne jsem si s majitelem vypil sklenku. Koupil jsem sekyru a pohrabáč, půjčil
jsem si pilu. Nachystal jsem nočníky, malé umyvadlo se lesklo svou směšnou
výzdobou. Sklípek v kuchyni, velká předsíň a komora byly prázdné. Vymýšlel
jsem různé dekorační okrasy, abych svůj domek na její příjezd pěkně vyzdobil.
Od této aktivní, praktické činnosti jsem přecházel k aktivnímu snění, které
mi připadalo daleko závaznější než celý materiální svět… Pozoroval jsem po-
malu projíždějící vagony… Tady je, zmatená, jakoby trochu provinilá, s mírně
pootevřenými rty… a smutnýma očima.
Kde pro ni vlastně seženu květiny? Koupím je ve městě. Jeden pugét jí při-
nesu na nádraží, druhý dám řidiči, aby ho schoval. Až přijedeme po osmi ho-
dinách domů, květiny už budou na stole. Lázeň bude roztopená. A kachna
upečená…
Stoupal jsem po svahu hory, na kterém nebyly cesty, radostně jsem vdecho-
val zimní vzduch a viděl ji. Ta veliká radost mě nesla, šlo se mi zlehka, zpíval
jsem si a usmíval se… Nepamatuju si, jak se to stalo, ale zřítil jsem se dolů.
Popadla mě lavina a prudce mě svrhla do propasti. Díval jsem se nevidou-
címa očima, slyšel jsem slova, ale nechápal jejich smysl. V uších mi hučelo
od prudkého pádu, ale nebál jsem se. Ztratil jsem ji, už nikdy nebude. A můj
pád do hlubin bude věčný. Zvolna mě pohlcoval stesk po neuskutečněném,
zármutek po ukřižovaném člověku, přemýšlel jsem o podivnostech života,
recitoval jsem verše básníka: ‚Na shledanou, drahý, na shledanou, zůstaneš
v mém srdci navěky. Spočten osud, není na vybranou. Svede nás až zítřek da-
leký.‘173 Básník nelkal jen nad sebou, ale i nade mnou. Celý lidský život spo-
čívá v osamělosti, v noční osamělosti…
Můj pád do hlubin a osamělá noc trvaly čtyři dny. Dosáhl jsem dna propas-
ti a nezabil jsem se. Piplali se se mnou, snažili se mě přivést k sobě, nějaká
doktorka – velmi milá žena – mě soucitně léčila. Pak se mě pevně chopila
jiná, kterou jsem náhodou potkal. Pád a rány o sobě dlouho dávaly vědět.
A teprve tehdy jsem pochopil, co se se mnou stalo: při čekání na ni jsem byl
rozžhaven na nejzazší mez, a pak nečekaně náhle ponořen do ledového roz-
toku. Ztratil jsem vědomí…“

173 Verše Sergeje Jesenina v překladu Jana Zábrany. Pozn. red.

228
4
Obvinění bylo následující: okolo 20. února roku 1950 prý Michail Davydo-
vič, jeho spolubydlící Sinickij a neznámý krejčí vedli v jídelně zemědělského
družstva vesnice Javlenky protisovětské řeči.
Michail Davydovič však v jídelně nikdy nejedl! Okolo 20. února byl nemoc-
ný, nemohl se hýbat, ležel v nemocnici. Navíc, jaký krejčí? V Javlence byli jen
čtyři krejčí, takže nemohlo být tak těžké najít toho pravého, ale nikdo ho ani
nehledal. Prokurátor řekl Michailu Davydoviči posměšně: „Jak ho můžeme
najít, když nám nechcete říct, jak se jmenuje?“ Celý případ řídil oblastní pro-
kurátor Žigalov, který sám výslechy vedl, nebo probíhaly podle jeho pokynů.
Tak takový to byl případ a velmi narychlo spíchnutý. Michail Davydovič
říkával, že zatímco v Moskvě kdysi pracovali virtuosové fantazie, tak na pe-
riferii se šilo tak hrubou nití, že stačilo jednou nahlédnout do spisu a bylo
jasné, že je to do očí bijící podvrh. Dám vám jen jeden příklad: výslech „svěd-
kyně“ – knihovnice. Naléhali na ni:
„Zabýval se obžalovaný protisovětskou agitací?“
Ona vylekaně koktá:
„Já nevím…“
Zatlačili víc. Ona:
„No, umí cizí řeči…“
Náhle ji osvítilo:
„Vyprávěl mi, že se přátelil s Hitlerem!“
Na to už se nedalo nic říct. Soudkyně upadla do rozpaků: „Posaďte se, svěd-
kyně, posaďte se!“
Pěkná komedie to byla u toho soudu… Ale dvacátá léta, kdy Zarnickij doká-
zal svým rozumem a logikou vyvrátit nesmyslná obvinění, už byla pryč. Teď
mohly být ty hlouposti sebekřiklavější, ale vyvrátit už se nedaly. Michaila Da-
vydoviče bylo třeba odsoudit, rozhodnutí padlo ještě před začátkem soudního
přelíčení. Rozsudek zněl deset let lágru s přísným režimem.

5
Zimy v severním Kazachstánu jsou líté a vítr strašlivý. Dne 14. prosince 1957
si Michail Davydovič zapsal do svého deníku:

229
 „Dne 14. prosince. Důležité datum mého života. Toho dne mě zmrzačili a do-
vedli do stavu, ve kterém se nyní nacházím. Angina pectoris a hypertenze
odvádějí svou práci… Po šesti a půl měsících strávených ve vězení, o hladu
a v chladu vlhkých cel, mě odvezli ve stolypinském vagonu do Karagandy.
Vlak dorazil v noci 11. prosince.
Ráno nás odvezli ‚černými havrany‘ do lágru Nový Majkaduk a umístili nás
do baráku se zostřeným režimem, ve kterém se skoro netopilo. Po třech dnech
strávených v takových podmínkách nás vyvedli z lágru a naložili nás do otevře-
ného náklaďáku… Mrzlo. Nevím, kolik bylo stupňů, ale nejmíň minus třicet.
Cesta do Spassku trvala nejméně tři hodiny… Když jsme tam dojeli, nemohl
jsem se z automobilu dostat. Sundali mě a odvlekli. Noc jsme strávili v lázni.
Ohřál jsem se, ale už jsem byl ,zničený‘.
Když mě přemístili do baráku, pořád jsem ležel. Byla mi zima, vůbec jsem
se nemohl zahřát. Felčar, který obcházel baráky, si mě všiml a zavedl mě do
ordinace – měl jsem tlak 240 na 120.“
Michail Davydovič zůstal dlouho ležet ve stacionáři. Dobře vím, co to zna-
menalo – jací tam jsou „dojížďáci“ a kolik se odtamtud každé ráno vynáší těl,
aby se někde v okolí složila na hromadu… Všechno jsem to viděla, takže si
to dovedu představit.
Jakmile mohl Michail Davydovič psát, poslal mi pohlednici. Začínala slo-
vy „Má drahá!“. Byla adresována mně, ale Maje a Bruše jsem ji přečetla jako
„Mé drahé!“, aby jim to nebylo líto… Stálo tam: „Znovu budu moct napsat až
za půl roku…“ V „zostřeném“ lágru se totiž mohlo psát a dostávat dopisy jen
dvakrát do roka.

6
Vzpomínáte, jak jsem vám vyprávěla o Valje Šeferové, že jí doktoři zachráni-
li život za cenu invalidity, jak vlastníma nohama zaplatila za svůj život? Tak
tahle Valja měla příbuzného, který měl chatu v Bogorodsku, něco málo přes
sto kilometrů od Moskvy, a Valja tam bydlela, protože se svým pasem štvan-
ce nesměla bydlet blíž k Moskvě. V chatě bylo několik místností a já jsem se
tam u ní ubytovala. Agulja studovala v Moskvě a bydlela na koleji. Nastou-
pila jsem do práce – vedla jsem hodiny hudební výchovy v mateřské škole.
Nevydělala jsem si tam skoro nic, stačilo to sotva na chleba.

230
 V zimě roku 1952 začal „případ lékařů“. Jakmile jsme se doslechli o „travi-
čích z Kremlu“, okamžitě jsme klesli na mysli. Tak, a teď nás budou chytat
a zavírat s dvojnásobným zápalem, říkali jsme si.174
Vtom jsme se z rádia dozvěděli, že Stalin onemocněl. No, když už se ně-
co takového oznamovalo, znamenalo to, že se blíží… netroufli jsme si tomu
vůbec uvěřit! Mysleli jsme si, že otec všeho pokrokového lidu, velký vůdce
světového proletariátu, velký učenec, náš nejmoudřejší a… no, že je zkrát-
ka nesmrtelný!
Ale Levitan175 předčítal truchlivým hlasem věstníky! Rádio už jsme ani ne-
vypínali, lačně jsme hltali každou zprávu: „Pokles srdeční činnosti… Chey-
neovo-Stokesovo dýchání…“ Že by…? Konečně! „Ústřední výbor se zármut-
kem oznamuje, že dnes ráno v pět hodin a tolik minut v důsledku akutního
srdečního selhání atd.“… Zemřel!176
Popadla jsem koště a začala jsem tancovat kankán. Valja by se dala taky
do tance, kdyby mohla na nohy, tak si alespoň nadšeně podupávala a pro-
zpěvovala.
Vtom někdo zaklepal na dveře. Otevřela jsem. Byla to sousedka z nejbliž-
šího stavení, obličej celý opuchlý od pláče, oči zarudlé:
„Takové neštěstí! Taková pohroma pro celou naši zemi! Co si teď počne-
me? Jak bez něj můžeme dál žít? To je konec, všechno se zhroutí, nepřátelé
nás zadupou do země! Náš nejmilovanější, náš nejdražší…“ Rozbrečela se.
Nasadily jsme zasmušilý výraz a přikyvovaly jsme. Díky bohu jsme měly
okno vysoko nad zemí, takže nemohla vidět, jak jsem tančila.

174 Tzv. případ lékařů travičů byl veden proti skupině významných sovětských lékařů, obviněných
ze spiknutí a vraždy řady sovětských vůdců. Celý případ zesílil obecnou antisemitskou kampaň,
která zachvátila SSSR v letech 1947–1953. Po zatčení skupiny lékařů nabyla kampaň celosvazového
charakteru, ale skončila po Stalinově smrti. Všichni zatčení v souvislosti s „případem lékařů“ byli
3. dubna 1953 propuštěni, přijati zpět do práce a v celém rozsahu rehabilitováni.

175 Jurij Borisovič Levitan (1914–1983) byl ředitelem sovětského rozhlasu. Předčítal všechna dů-
ležitá vládní oznámení.

176 Dne 1. března 1953 našli Stalina na podlaze v malé jídelně na jeho letním sídle v Kuncevu. O den
později, 2. března, tam přijeli lékaři a diagnostikovali paralýzu pravé strany těla. Informace o Sta-
linově nemoci byla zveřejněna 4. března 1953, věstníky o jeho zdravotním stavu byly publikovány
a přenášeny rozhlasem, informovalo se o příznacích těžkého stavu, jako mozková mrtvice, paralýza
těla, agonické Cheyneovo-Stokesovo dýchání. Stalinovo úmrtí bylo oznámeno 5. března 1953. Podle
lékařského nálezu nastala smrt v důsledku krvácení do mozku.

231
7
Pak se začaly hrnout dopisy od Michaila Davydoviče – byla to úplná záplava,
celá povodeň dopisů. Režim padl, teď už se dalo psát podle libosti. Michail
Davydovič, který si za dlouhé roky „zostřeného“ lágru odtrpěl a promlčel své,
pospíchal, aby nám všechno odvyprávěl, aby se o to s námi podělil… Někdy
psal i několik dopisů denně a cenzura už je většinou neprověřovala.
Michail Davydovič žil v baráku se stejnými invalidy, jako byl on sám, na prá-
ce nechodil. Byl nemocný, ale radost z očekávaného štěstí přehlušila všech-
ny jeho neduhy…
Radost z očekávání! Copak jsme tehdy mohli tušit, že se promění v muka?
Že dlouhé tři roky bude svoboda jen dráždit a prokluzovat mezi prsty! Co
všechno se událo! Michail Davydovič byl propuštěn kvůli nemoci, ale rozhod-
nutí pak bylo zrušeno. V roce 1954 napsal žádost generálnímu prokurátorovi
SSSR, zároveň ji podala i Bruša. Přišla odpověď, že případ Michaila Davydoviče
byl přezkoumán a trest snížen na pět let, tudíž se na něj vztahovala amnestie
včetně výmazu z rejstříku trestů. Takové rozhodnutí znamenalo okamžité pro-
puštění. Ale do spasského lágru z nějakého důvodu nedoputovalo. Až koncem
roku dostala Bruša oznámení, že rozhodnutím Nejvyššího soudu Kazašské SSR
(proč Kazašské, když už bylo rozhodnuto v Moskvě?) byl Michail Davydovič
zbaven obvinění ze skupinové agitace a desetiletý trest mu byl snížen na šest
let! Šest let! To znamenalo, že se na něj nebude vztahovat amnestie a bude si
muset „odsedět“ ještě víc jak rok. A co potom? Zase vyhnanství? Zase Javlenka?
Následoval výnos o propuštění invalidů a nemocných. Měli být posláni do
domovů pro invalidy, ale poslali je na práce do sovchozů, čemuž se díky bo-
hu Michail Davydovič vyhnul.
Z prvního obvinění (účast na Gamarnikově spiknutí) byl Michail Davydovič
rehabilitován, ale druhé („hloupá a ignorantská provokace“, jak o něm mlu-
vil) stále nebylo projednáno.
Michail Davydovič mi psal:
„Řeknu ti hlubokou pravdu: propuštění mě utýralo, připravilo mě o srdce
i o nervy. Snažím se nemyslet na nenáviděnou svobodu, považovat svůj život
za běžný život trestance. Ale nedaří se mi to. Táhne mě to k vám a to je těžké…
Přestal jsem ti psát důvěrné dopisy, jaké jsem ti psal dřív, a všechno kvů-
li těm mukám propuštění. Jsem si jist, že bude stačit, abych se s tebou sešel,
a znovu naleznu duševní klid, vrátí se mi schopnost pracovat a radovat se,
které mi vždy pomáhaly. Ale bože můj, jak hrozně obtížné je ovládat se…!

232
 Říká se, že půjdeme před soud, aby nás roztřídili. Nevěřím tomu. Můžou
si dělat, co chtějí, i bez takových tanečků, bez naší přítomnosti. Někdy se
u soudu ptají, jestli si člověk uvědomil svou vinu. Jestli se mě na to někdo ze-
ptá, domů mě nepošlou.“
Michail Davydovič za tím vším viděl intriky oblastního prokurátora Žiga-
lova, osobní pomstu za svou intelektuální převahu, za žertování u výslechů,
což mu nevzdělaný Žigalov, vědomý si vlastní méněcennosti, nemohl odpustit.
A pak konečně!
„10. ledna 1956.
Má milá Agočko! Jedu do Moskvy! Dostal jsem rozhodnutí Nejvyššího soudu
a osvědčení, že byl můj případ přezkoumán z důvodu absence důkazů pod-
staty zločinu. Dostal jsem pas. Už mě i vyfotografovali.
Čekal jsem transport s eskortou do Javlenky, a vtom takový zvrat!
Za týden se tě chystám obejmout, má milá, a už tě nikdy neopustím! Věřím,
že spolu začneme nový život a zaopatříme se.
Ale nechci se moc poddávat radosti, a tak se držím zpátky a čekám další
komplikace a změny.“
Na nádraží jsme na Michaila Davydoviče čekali všichni: Maja, Bruša, jeho
bratři, synovci, příbuzní, přátelé.
Bylo to 19. ledna. Padaly těžké sněhové vločky. Stáli jsme u vagonu, lidé
vystupovali a Michail Davydovič nikde. Dívala jsem se vystupujícím do tváří,
ale pořád to nebyl on! Pak mi došla trpělivost, prodrala jsem se do vagonu
a vydala jsem se chodbičkou. Nahlížela jsem do kupé – do prvního, do dru-
hého – obě už byla prázdná. A ve třetím… stojí úplný stařec s vpadlými tvá-
řemi, koutky úst truchlivě svěšenými, ve vytahaném starém svetru, starém
vaťáku, kožešinové čepici (z balíčku od Maji) – na první pohled bylo jasné,
z jakých krajů přijíždí. Okamžitě mi došlo, že má hrozný strach, nedokáže se
ovládnout, chvěje se mu brada, netroufá si mě obejmout jako první, v očích
má úzkostnou otázku… Nedala jsem na sobě znát, jak na mě zapůsobil, pev-
ně jsem ho objala a políbila.
„Ty… první…“ tiše zašeptal a přitiskl se ke mně.
Pak mi tvrdil, že se zdržel schválně, protože si to tak vysnil, že za ním při-
jdu jako první. Že si to tak přál…
Po svém návratu si Michail Davydovič zpočátku užíval, že je s námi doma.
Nechtěl žádné další starosti a nervy. Chtěl se od všeho odříznout, odpojit se
od toho, co prožil, a žít jen mezi svými milovanými a přáteli…
Při rehabilitaci dostal Michail Davydovič patnáct tisíc (předreformních)

233
rublů, ale bylo mu jasné, že se rychle rozkutálejí… Ačkoli snil o tom, že až se
vrátí z lágru, nebude muset psát komerčně, a ironizoval utilitární scénáře,
na které musel brát zakázky, na obzoru zatím nebyla žádná jistá práce a se-
dět se složenýma rukama nechtěl. A tak vzal práci na dohodu – napsat scé-
nář na téma „Pravidla bezpečnosti práce s venkovskými elektroinstalacemi“.
Michailu Davydoviči obnovili členství ve straně bez přerušení doby člen-
ství. Ale generálskou hodnost nedostal.
„Už jste příliš dlouho v záloze,“ sdělili mu na vojenské komisi a hodnost
mu nepřiznali.
Vyměřili mu nízkou penzi, pořadník na byt byl nekonečně dlouhý…
Zatím jsme bydleli v Majině pokoji (odstěhovala se ke svému muži).
Ale Michail Davydovič se nevzdával. Nandal si zuby a truchlivé vrásky
v koutcích úst zmizely. Neopouštěla ho radostná a povznesená nálada.
V lágru ho měli rádi a ke konci trestu tam měl mnoho přátel. Teď nás na-
vštěvovali, když měli cestu do Moskvy, zůstávali u nás, nocovali s námi v naší
jedné místnosti, chvíli s námi bydleli. Dělali jsme pro ně první poslední – kr-
mili jsme je, dávali jsme jim oblečení, někdy i peníze.
Nejprve jsme dávali my jim, pak nám začaly chodit balíčky. Jednou nám při-
šel z Astrachaně balík s uzenou rybou a černým kaviárem. Bylo léto a ryba
tekla… Připomnělo mi to časy se Zarnickým, akorát že tehdy jsme měli kůl-
nu, kam jsme mohli tu rybu pověsit, teď jsme žádnou kůlnu neměli, tak jsem
ji porozdávala příbuzným, přátelům a sousedům.
Když u nás zůstávali přátelé lágerníci nebo když jsme my byli u Modelo-
vých,177 vzpomínalo se na lágry. Bylo veselo. Teď z odstupu nám ten život ne-
připadal tak strašný. Nevzpomínali jsme na lágr, jaký doopravdy byl – zóna,
obehnaná ostnatým drátem, strážní věže s kulomety, mířícími dovnitř, pro-
mrzlí hlídací psi, kteří v temném zimním ránu vyjí zimou, a do toho lítého
mrazu měl člověk jít v otrhaném kabátě kácet stromy nebo odklízet sníh…
Ne, na to jsme nevzpomínali.
Vzpomínali jsme na „podšálky“. Pamatujete, jak nám o nich Moisej Josifovič
Model vyprávěl? Za jedním vězněm měla přijet na návštěvu manželka a on po
celém lágru sháněl podšálek, protože prý z něj hrozně ráda pije čaj. Ale manžel-
ka potkala na nádraží vojáka, dala se s ním dohromady a za mužem nedojela.

177 Moisej Josifovič Model (1889–1965) byl dlouholetý člen strany. V roce 1937 byl zatčen, dostal
se do vorkutského lágru, účastnil se tam masových protestů a jako zázrakem se zachránil před po-
pravou. Jeho příběh popsal Alexandr Solženicyn v Souostroví Gulag.

234
Všichni se pak bavili na jeho účet, každý se ho ptal, jestli už sehnal ten pod-
šálek. Když na to ten lump Model vzpomínal, pořád se ještě zalykal smíchy.
Nebo jsme si utahovali z toho, s jakou oblibou se u nás věci pojmenovávají
slovem „zvláštní“: zvláštní kontingent znamenal vězně, zvláštní budova vě-
zení, zvláštní náklad mrtvolu, zvláštní bedna rakev.
Michail Davydovič vyprávěl o rozhovoru, který vedl těsně před odjezdem
ze Spassku. Šel takhle po zóně a zaslechl, jak jedna ženská, manželka stráž-
ného, příšerně nadává. Zeptal se jí, na koho se tak strašně zlobí.
„Copak vy, vám je hej,“ odpověděla vztekle. „Vás propustí, půjdete pracovat
tam co dřív, ale co bude dělat ten můj? Kam se vrtne?“
„No tak v tom s vámi nemohu soucítit!“ rozhodil rukama Michail Davydovič.
Bývalo veselo, ale někdy jsem se zlobila. Michail Davydovič nesměl ani kap-
ku alkoholu, ale přátelé se ho vždycky snažili pohostit, neslyšeli na žádné
argumenty, a on se jejich naléhání ochotně podvoloval. Ani rozčilovat se ne-
směl, ale nedokázal to. Všechno, co se dělo, se ho velmi úzce dotýkalo. Vzpo-
mínám si, že jsme jednou byli na návštěvě v nějaké rodině. Michail Davydovič
se dostal s hostitelem do sporu o Stalina – hostitel Stalina bránil, říkal, že je
snadné házet všechno na mrtvého. Pohádali se. Nazítří tam Michail Davydo-
vič zavolal, k telefonu přišel pán domu, ale Michail Davydovič se s ním vůbec
nebavil, ani ho nepozdravil, jen požádal, aby mu předal svou paní. Řekl jí:
„Omlouvám se, že jsem vám zkazil večer!“
Ale když jsem nadávala na jednu svou přítelkyni, která ukončila naše přá-
telství hned, jak zatkli Mirošu, Michail Davydovič se jí zastával.
„Buď shovívavá,“ řekl mi. „Není to její vina, byla to hrozná doba, obyčejný
člověk tápal v mlze a už ani nevěděl, co je správné a co ne.“
Do svého deníku si zapsal:
„Nenávist nemůže být vůdčím citem, tím může být jen láska. Láska lidi sbli-
žuje… Dokonce ani ve jménu osvobození od útlaku v sobě člověk nesmí živit
nenávist. Místo utlačovatelů pak přijdou jen jiní utlačovatelé. Z těch, kdo zví-
tězili nad utlačovateli, se stanou ještě horší utlačovatelé a budou požadovat
oplátku za svůj hrdinský čin, boj a sebeobětování… Vyhnal jsem ze své duše
nenávist ke svým utlačovatelům, hanobitelům a katům. Oni jsou nešťastní,
zatímco já nabyl duševního klidu a rovnováhy…“
Ale ta „rovnováha“ netrvala dlouho. Pokud se zpočátku Michail Davydovič
vznášel na růžovém obláčku radosti z návratu, brzy z toho obláčku začaly
vystupovat škaredé detaily našeho všedního života. Slušná práce se nedala
sehnat. Seděl doma, stejně jako po návratu z Ameriky. Ale tehdy byl plný sil

235
a energie, teď se s obtížemi dostal po schodech do druhého patra. Pocit fy-
zické nemohoucnosti jen stupňoval jeho duševní stav.
Já jsem pracovala na poliklinice. Michail Davydovič se ze všech sil snažil
pomáhat s domácností. Protože byl doma, chtě nechtě se začal utápět v ma-
licherných domácích starostech: jednou šel vrátit lahve, ale nikde je nebrali;
jindy se rozbila záchodová mísa a v podniku bytového hospodářství se neda-
la sehnat nová, takže se sousedi v komunálce museli složit a koupit od údrž-
báře kradenou; nebo se porouchala elektrika a opraváři se muselo pokaždé
přispět na vodku… Všechno ho to hrozně rozčilovalo.
Jediný únik mu poskytoval deník. Ještě v lágru, když se režim rozvolnil, si
do něj zapsal:
„Po mnoha desetiletích tu já – starý člověk – sedím za ostnatým drátem ja-
ko zločinec proti společnosti, kterou miluji, proti státu, kterému jsem věno-
val všechny své síly a nebál se za něj položit život, jako nepřítel strany, která
mi byla tím nejvzácnějším…“
Teď vypadaly jeho zápisky jinak.
„Požehnaný den mého zatčení,“ zapsal si. „Byl to počátek mého očištění
a přípravy na nový život. Žehnám těm jedenácti letům vězení a lágrů jako
počátku svého vzkříšení. Bez těchto útrap bych prožil svůj život v duševním
zmatku, v temnotě, se zamlženými myšlenkami a chybným přesvědčením!“
Ale osvícení se nedostavilo.
U příležitosti čtyřicátého výročí říjnové revoluce 25. října roku 1957 si Mi-
chail Davydovič zapsal:
„Téměř dva roky se trápím se dvěma hřebíky, které mi vězí v mozku a jichž
se nemohu zbavit. Je třeba s tím skoncovat!
… Hřebík číslo jedna: jak se mohlo stát, že byly miliony nevinných lidí vy-
staveny mukám a utrpení jen kvůli jednomu člověku, který měl mizerný cha-
rakter a porušoval vládu práva? Buď byl takový jev zákonný a nevyhnutel-
ný, nebo musím připustit, že se v socialistickém zřízení takové jevy vlamují
zvenčí, tedy že je to opět výsledek systému. Ústřední výbor a XX. sjezd strany
to statečně odhalily a likvidovaly, ale to mi nestačí, já potřebuji vědět, proč
se to stalo. Nejde o mě, ale o něco daleko důležitějšího – o socialismus. Po-
kud se v socialismu může něco takového stát, tak co je potom socialismus?
Začnu tím hlavním. Když jsem seděl ve zvláštním lágru označený číslem,178

178 V roce 1943 byl vydán výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „O opatřeních k trestání vlasti-
zrádců a zrádců a o zavedení nucené práce jako opatření trestu pro tyto osoby“. Podle tohoto výnosu

236
byl jsem přesvědčen o tom, že jsem v právu a že nejsou v právu ti, kdo mě
uvěznili. Byl jsem přesvědčen, že moje uvěznění a utrpení mnoha milionů lidí
byly způsobeny odklonem některých vedoucích představitelů od těch princi-
pů, které byly nadále podstatou mého světonázoru. Dožil jsem se toho, že se
mé přesvědčení potvrdilo. Dokázal to XX. sjezd strany a Chruščov.
Ano, ale za poslední rok se mé někdejší přesvědčení o tom, že jsem byl
v právu, vypařilo…
Druhým hřebíkem je antisemitismus.“

8
Nakonec si Michail Davydovič našel práci podle svého gusta! Generál Chrul-
jov,179 za války velitel našeho týlu, psal memoáry, ale nedařilo se mu to a Mi-
chail Davydovič mu začal pomáhat. Byly to velmi zajímavé vzpomínky. Michail
Davydovič mi o nich vyprávěl.
Chruljov toho věděl hodně a často se jednalo o skandální materiál. Napří-
klad o tom, že jsme na začátku druhé světové války neměli vůbec žádný týl.
Nepřipravenost sahala tak daleko, že se v jedenačtyřicátém roce použily pro
organizaci týlu instrukce, sestavené ještě carskými generály za Mikuláše II.
před první světovou válkou.
Kromě toho začal Michail Davydovič se Saněvičem psát knihu o Frunzem.180
Zaujetí pro tuto práci částečně přehlušilo i ponížení, které byl Michail Da-
vydovič nucen skousnout. Šlo o tohle: smlouva s nakladatelstvím byla uza-
vřena na jména Gamburga, Chorošilova, Saněviče, Struveho a Bragileviče. Ti
vystupovali jako autoři, zatímco Michail Davydovič jim, jak se dneska říká,
dělal černocha – to znamená, že musel pracovat a výsledky své práce jim ode-
vzdat. Jméno Michaila Davydoviče se mezi autory knihy neobjevilo. Saněvič

byla zřízena zvláštní oddělení s obzvlášť přísným režimem: trestanci byli drženi ve zvláštních zónách,
byli využíváni na těžké práce, měli prodloužený pracovní den. Neměli právo nosit civilní šaty, ale
dostávali „zvláštní oděv“: vaťák, plátěnou bundu, vatované kalhoty, ušanku, plstěné boty a galoše.
Na oděv se na třech místech (na zádech, na kalhotách nad kolenem a na ušance) přišívalo číslo.

179 Andrej Vasiljevič Chruljov (1892–1962) byl sovětský armádní generál, v letech 1943–1946 velitel
týlu Sovětské armády. Nedokončený rukopis jeho memoárů byl zveřejněn až o padesát let později.

180 Michail Vasiljevič Frunze (1885–1925) byl jedním z nejvýznamnějších velitelů Rudé armády
za občanské války.

237
mu ale za tu práci slíbil nějaký honorář a Michail Davydovič velmi těžce ne-
sl, že nemá žádný příjem (trápilo ho, že nedokáže zabezpečit svou rodinu).
A tak potlačil svou hrdost a vzal to.
Obecně mu bylo hodně těžko po duševní stránce, práce ho rozptylovala, ale
stále častěji si připadal přežitý, vyvržený za hranice života. Do deníku si zapsal:

23. ledna 1957

Včera mě přišel navštívit A. I. Biněvič, aby se se mnou poradil o potížích, které
má s penzí. Řekl mi, že se o tom bavil s jedním členem byra stranické organizace
ministerstva zemědělství. Ten mu v přítomnosti dalších dvou soudruhů řekl, že
je zbytečné na to upozorňovat, že má jít z cesty a neplést se do toho.
Na to jeden z těch, kdo u toho rozhovoru byli, řekl:
„Kam by měl jít? Kam dál by měl ještě ustoupit? Je to penzista, nikde nepracuje.“
Na to ten z byra jasně řekl:
„Tak má umřít.“
Nevěřil jsem tomu a začal jsem se Biněviče vyptávat podrobněji. Přísahal, že
mu přesně takhle odpověděl – že má umřít.
Zdá se mi, že ten z byra řekl nahlas něco, co si myslí i jiní. Slavin mi vyprávěl
přibližně totéž. Řekli mu – vy patříte do starého železa. Ustupte a nepleťte se tu.
Osobně jsem si vyslechl od jednoho patolízala, který si našel teplé místečko,
prakticky totéž a nebylo to řečeno o nic slušněji.
Co je to? Linie, nebo projev samostatnosti? Vím, že mnozí považují naše pro-
puštění za chybu, měli jsme tam podle nich umřít, ne být v novém životě mezi
živými. Považují takovou výměnu generací za přirozenou a myslí si, že vzkříše-
ní mrtvých a jejich zapojení do života není prospěšné. Mrtví mají být na hřbi-
tovech.

V roce 1958 Michail Davydovič odjel do Kyjeva, aby se tam setkal s příbuzný-
mi a navštívil Babij Jar – místo odpočinku svých rodičů.181 Ačkoli jsem se ho
ze všech sil snažila odvést od těžkých myšlenek, mučily ho víc a víc. Vzpo-
mínky na soud v Petropavlovsku a na prokurátora Žigalova ho bodaly jako
rány nožem. Začal se po něm pídit, chtěl vědět, kde je a jestli byl potrestán.
Neúspěšně. Tupé vypasené tlamy mu lhostejně odpovídaly:
„Ano, jistě, bylo to porušení socialistické zákonnosti.“
Nejspíš se v tom neměl tolik hrabat, stálo ho to příliš mnoho sil. Ale už

181 Babij Jar je místo, kde byli v září 1941 hromadně povražděni kyjevští Židé.

238
nemohl jinak. Ten vnitřní osten ho začal rozdírat, donekonečna ho mučit a ta
muka překryla původní smíření a rovnováhu…
V létě roku 1959 jsme si na celou sezonu pronajali chatu v Kratově. Bydlel
tam s námi ještě bratr Michaila Davydoviče Míťa, přijela i jeho žena Marija
Vasiljevna a dcera Táňa.
Snažili jsme se žít vesele a někdy jsme po večerech dokonce tancovali
u gramofonu. Michail Davydovič velmi dobře tančil. Jednou požádal o tanec
Mariju Vasiljevnu a v žertu jí připomněl, jak se s ní kdysi učil tančit, když ho
„drezírovali“ před výjezdem do zahraničí. Jak už to bylo dávno! Michail Da-
vydovič na to vzpomínal a svou dámu vedl zvesela a s jistotou. Dívala jsem
se na ně a vtom jsem si všimla, že se Michail Davydovič přemáhá, snaží se
potlačit a skrýt dušnost. Hlavou mi najednou zřetelně proběhlo, že tancuje
naposledy… Vylekala jsem se a tu myšlenku jsem hned zahnala, jako by mu
snad mohla ublížit.
Sem k nám na chatu za námi přijel En. Vzpomínáte, jak jsem vám o něm
vyprávěla? V nemocnici v Aratau, ten lotyšský spisovatel s tuberkulózou,
který mě požádal, abych ho na rozloučenou políbila.
Když jsem se vrátila z lágru, zaslala jsem rukopis jeho sestře. Byl svobod-
ný, a tak si sestra pomyslela, že se milujeme, a začala mi velmi přátelsky psát
a zvát mě do Lotyšska. Vysvětlila jsem jí, že mám manžela, chtěla jsem, aby
se všechny iluze rozplynuly.
En přežil a vrátil se z lágru domů. Zrovna tehdy jsem se ptala jeho sestry,
zda je naživu. A najednou mi vroucně odpověděl přímo En. Poslal mi dopis
plný bouřlivých citů. Michailu Davydoviči se ten dopis nelíbil. Snažila jsem
se mu vysvětlit, že mezi námi nic nebylo, že Ena beru jen jako přítele a že se
mu asi jen zdálo, že jde o něco víc.
No, a když jsme byli na chatě v Kratově, En k nám přijel. Povečeřeli jsme,
popili koňak, En kouzelně rozprávěl s Michailem Davydovičem a v něm ne-
zůstalo žádné nepřátelství, žádná žárlivost – byli soudruhy v bídě, dva bývalí
lágerníci, kteří prožili totéž. Okamžitě mezi nimi vzniklo upřímné přátelství,
o kterém jsem vám už vyprávěla.
En byl dramatik, Michail Davydovič redaktor. Domluvili se, že Michail Da-
vydovič udělá redakci jeho hry. Té, co neprošla v první variantě…
Michaila Davydoviče to zaujalo, rozpovídal se. Byl šťastný, že ho ještě někdo
potřebuje, úplně rozkvetl, jak pocítil svou sílu a důležitost.

239
9
Ještě několik dní poté byl Michail Davydovič v povznesené náladě, ale pak
ho znovu začaly pohlcovat myšlenky na Žigalova. Začal sepisovat žádost na
generální prokuraturu, hrozně se u toho rozčílil, přestal spát… Pak dopis
odeslal a čekal na odpověď.
Dušnost byla čím dál silnější, čím dál častěji se zadýchával, začaly mu mod-
rat rty a čím dál častěji mluvil o smrti. Říkal, že se smrti nebojí, že ví, že je
nevyhnutelná, že si pro něj brzy přijde a že na ni čeká klidně.
Z prokuratury přišla odpověď, že Žigalov byl odvolán a řádně potrestán.
Ale Michail Davydovič tomu nevěřil: možná byl opravdu odvolán, z toho kon-
krétního místa, ale jen ho někam přeřadili a žije si spokojeně, možná dostá-
vá vyšší důchod, ať už vojenský nebo civilní, a určitě nestydatě nosí řády.
Michail Davydovič neuvěřil, ani když mu ostatní rehabilitovaní říkali, že
z bývalých soudců, prokurátorů a vyšetřovatelů už nikdo nezůstal. Ale Mi-
chail Davydovič to nepovažoval za dostatečné, myslel si, že by u nás měl pro-
běhnout druhý norimberský proces se zločinci.
Stále častěji se vracel k tomu, jak se to mohlo stát, trýznivě hledal vysvětle-
ní a nějaký smysl, který by to, k čemu došlo, ospravedlnil. Začal chystat dopis
ústřednímu výboru a nahoře připsal: „Předat po mé smrti.“ Pokoušel se v něm
takový smysl najít, rozvíjel celou teorii, že lágry zaplavily naši zemi, protože
v tak chudé zemi bylo potřeba mít armádu otroků na výstavbu, která byla
zahájena, že byla potřeba levná otrocká síla a že Berija (pochopitelně že Beri-
ja, jinak se to nesmělo napsat!) se inspiroval zkušeností starověkého Egypta
a Říma a veškeré obyvatelstvo rozdělil na trestance a rudohlávky, ale s tím,
jak narostla vrstva rudohlávků, se ten systém stal ekonomicky nevýhodným.

10
V posledních měsících svého života upadl Michail Davydovič do hlubokého
pesimismu. Srdeční záchvaty byly stále častější.
Týden před jeho smrtí k nám přišla Maja a vyprávěla nám, že byla u jedné
společné známé a viděla u ní fotografii své matky Feni – byla na pláži, v plav-
kách a vypadala úplně jako živá. Maja si tu fotografii vyprosila a teď ji při-
nesla Michailu Davydoviči.

240
 Michail Davydovič zemřel 1. prosince roku 1959.
Tři roky jsem se jeho archivem neprobírala, bylo to pro mě příliš těžké. Jen
jsem se podívala, co leželo nahoře, a otevřela jsem jeho deník. A tam jsem
na první stránce narazila na tu fotografii: Feňa, moře, pláž… Úplně mě bodlo
u srdce: Tak ty jsi mi ho přišla odvést!
Po nějaké době jsem to vyprávěla Bruše, té se přece dá říct všechno.
„Nikdy jsem na tvou matku nežárlila, ale…“
Bruša mi to začala vymlouvat:
„Co vás nemá, teto Ago, to je jenom náhoda, tak to určitě není!“
Ale já vím, jak to je.
Na hřbitov Michaila Davydoviče vyprovázela spousta lidí. Kolegové z Ru-
dé hvězdy, spolupracovníci z kinematografie, příbuzní, ale většina z nich byli
přátelé – bývalí lágerníci. Na smuteční hostině (u Maji doma) všichni mluvili
o Michailu Davydoviči – jaký to byl skvělý přítel, spolehlivý soudruh, nezištný
člověk, jak uměl vycházet s lidmi různých národností a na různých úrovních.
Byl tam i Moisej Josifovič Model. Pozvedl sklenku a pronesl: „Drahý Míšo, jsem
starší než ty, to já měl umřít, ne ty…“ a rozplakal se…
Tady je nekrolog z Rudé hvězdy:

M. D. Korol
Zemřel jeden z pracovníků sovětského válečného tisku a kinematografie Mi-
chail Davydovič Korol. Michail Davydovič Korol byl vojákem carské armády,
s níž prošel celou imperiální válkou, aktivním účastníkem občanské války a od
roku 1922 pracovníkem politické správy Rudé armády. Od počátku existence
Rudé hvězdy byl vedoucím redakce a zároveň redigoval časopis Válečný kro-
kodýl.
Později strana vyslala Michaila Davydoviče na práci v kinematografii. Jako
zástupce předsedy vedení Sovkina věnoval Michail Davydovič Korol mnoho sil
výrobě filmů vyprávějících o občanské válce a o hrdinství, které projevil náš ná-
rod. Účastnil se mimo jiné i výroby takového klenotu sovětské kinematografie,
jako je Čapajev. V posledních letech života se Michail Davydovič podílel na čin-
nosti studia animovaného filmu Multfilm.
Všichni, kdo Michaila Davydoviče znali, si ho budou navždy pamatovat jako
vynikajícího organizátora, talentovaného publicistu a skromného soudruha,
hluboce oddaného straně.
Kolektiv soudruhů

241
Ani jediné slovo o tom, že byl obětí represí a hodně si vytrpěl, ani jediné slo-
vo o skutečné příčině jeho smrti!

Vyprávění Miry Jakovenkové

Přátelila jsem se s Agnessou až do její smrti, tedy přes dvacet let.
Za tu dobu se hnědá barva jejích očí, kterou jsem ještě zastihla, proměnila
v kalně šedomodrou se sklerotickým leskem. Objevily se vrásky, šedivé vlasy si
začala barvit zlatavým odstínem. Ačkoli se na ní podepisovalo nastupující stáří,
vším prosvítala její bývalá krása. Štíhlá postava, umění držet se hrdě a zpříma
a silné vědomí vlastní důstojnosti – to vše přitahovalo k Agnesse všeobecnou
pozornost. I v tyto pozdní roky měla nápadníky. Jednou ve frontě na ni pohlédl
nějaký ctihodný stařec a vysekl jí poklonu:
„Vy jste musela v mládí být velmi krásná!“
Ne, nechtěla podlehnout věku. Z Mongolska si kdysi přivezla speciální pomůc-
ku, s níž si v jakémkoli ročním období při dokořán otevřeném okně masírovala
nahé tělo. Pak následovala rozcvička a poté po velmi lehké snídani procházka,
často na druhý konec Moskvy za nějakými záležitostmi. Tuhle ranní fyzickou
námahu považovala za nezbytnou. Nikdy si nedovolila poležet o něco déle, tvr-
dila, že tajemství mládí spočívá v tom, že člověk ani na chvilku nepoleví, nikdy
se nepoddává touze lenošit, nehrbí se, „nerozvaluje“ se na židli. Pořád je třeba
být zpevněný, jinak kosti ve vyšším věku získají stařecký tvar a pak už se nedá
vzpřímeného držení těla dosáhnout. Agnessa obdivovala krásné ženy minulos-
ti, pojila ji s nimi solidarita krásy. Ještě dávno předtím, než začali všichni ospra-
vedlňovat a omlouvat Nataliju Gončarovovou, stála za ní neochvějně jako hora.
Říkávala mi, že ji bolí dívat se na to, s jakým opovržením se nakládá s Nataliji-
ným hrobem: byl zpustlý, na náhrobní desce bylo napsáno jen „Lanskaja“ a ani
slovo o tom, že byla manželkou Alexandra Puškina. Agnessa chápala její jedná-
ní a plně jí dávala za pravdu.
Protože sama prožila život krásné ženy, nacházela v minulosti paralely s vlast-
ním osudem.
Agnessa velmi mnoho četla, v oblibě měla hlavně historické knihy. V Lenin-
gradu Aguljin muž sehnal Vitteho182 memoáry, a aniž by je četl, vystavil si je do
knihovny. Agnessa se těšila, že až zeť odjede na delší pracovní cestu, vezme si ty

182 Sergej Juljevič Vitte (1849–1915) byl v letech 1893–1903 ministrem financí, v letech 1905–
1906 předsedou rady ministrů Ruského impéria. Jeho vzpomínky vyšly v roce 1960 v Moskvě ve
třech svazcích.

242
knihy s sebou do Moskvy, aby si je přečetla. Do detailů mi vyprávěla historické
romány Dmitrije Merežkovského,183 které četla kdysi v mládí. Když se jí dostala
do ruky kniha vzpomínek knížete Petra Dolgorukého, vydaná někdy na počátku
století, o osudech mladé manželky Petra II a dalších historických postavách bi-
ronovské epochy,184 nemohla se od ní odtrhnout po několik týdnů.
Hluboko do srdce se jí zapsala slova Michaila Davydoviče o nutnosti druhého
norimberského procesu a do svého tajného zápisníku si podrobně vypsala roz-
sudek vynesený v roce 1946. Mnozí rehabilitovaní, kteří v nedávné minulosti
zakusili udávání a pronásledování, se báli jakkoli ozvat. Jen Agnessa se ničeho
nebála. Byla vášnivou agitátorkou. Kdykoli někdo začal v metru, v tramvaji či ve
frontě ospravedlňovat Stalina a odsuzovat oběti represí, okamžitě se s výřečnos-
tí a vášnivostí sobě vlastní vmísila do hovoru a většinou své oponenty zdolala
tím, že sama byla v lágru, takže nezná pravdu jen z doslechu.
Ráda jsem za ní chodívala na Čtvrtou Tversko-Jamskou ulici. Michail Davydovič
se nedožil přidělení bytu a Agnessa dál bydlela v komunálce, ve stejném pokoji,
kam přijel Michail Davydovič z lágru. Sousedé se měnili, Agnessa zůstávala…
Vešlo se hlavním vchodem, pak se šlo po strmém schodišti nahoru do druhého
patra do bytu číslo 13. Dveře hned otevřela Agnessa, která už návštěvu očekáva-
la. Vždy byla vlídná, veselá, upravená, lehce nalíčená – v plné zbroji. V zimě na
sobě měla světle růžový vlněný svetřík. Ten svetřík se mi líbil; vše, co si oblékla,
působilo velmi krásně, člověk by si nejraději sehnal stejné oblečení i pro sebe…
Pak se ozvalo klapání, šepot, chrastění bambusového závěsu a ocitla jsem se
v pokoji. Velké okno na pravé straně bylo ještě světlé, ale slunce, které tu všech-
no vyhřálo a polaskalo, už zašlo. Stmívalo se.
Zákusky, které jsem přinesla, leží na kulatém stole uprostřed pokoje. Agnessa
je ráda, ale zároveň se hrozí: „Co mi to děláte, milá Miro, vždyť i tak tloustnu!“
Ale neudrží se, aby si nedala, má je moc ráda!
Na stole se objevuje pohoštění – není ho mnoho, ale je pestré; někdy jsou to jen
opečené kostičky housky. A vždy pijeme čaj.
Ó, ten kulatý stolek! Byl stařičký, jeho věk skrývalo veselé voskované plátno.
Stařičký, vetchý stolek, za kterým jsem toho tolik vyslechla.

183 Dmitrij Sergejevič Merežkovskij (1865–1941) byl ruský spisovatel a básník. V roce 1919 opustil
sovětské Rusko a zbytek života strávil v emigraci.

184 Jedná se o roky 1730–1740, kdy vládla carevna Anna Ivanovna a její favorit Ernst Biron.

243
11
Víte, chtěla bych se vdát, netajím se tím. Žena by měla být vdaná, vždycky
jsem si to myslela. Jak je psáno v evangeliu: „Proto opustí muž otce i matku
a připojí se k své manželce.“ To jsou velmi moudrá slova, milá Miro. Agulja má
jednu přítelkyni, kandidátku věd. Byla vdaná, rozešli se, má různé přechodné
milence… No jak to vypadá? Byla to vdaná žena a teď je z ní co? Lehká ženská!
To neschvaluju. A v mém věku je obzvlášť potřeba mít přítele. Velmi po-
třebuji blízkého člověka, abych si s ním mohla popovídat jako s Michailem
Davydovičem, abychom jeden druhému rozuměli… Víte, jak dokážou být ně-
kdy večery osamělé?
Ach, milá Miro, v kočáře minulosti člověk daleko nedojede…
Dlouho jsme si dopisovali s ředitelem konzervatoře ve městě… Kdysi slou-
žil pod Mironovem a byl do mě velmi zamilován. Ale nevyšlo to, z ničeho nic
se oženil s nějakou mladicí. Zdá se, že budu muset dožít sama. No co, však
mě znáte, já nikdy nevěším hlavu. Sice nemám přítele, zato mám kolem sebe
spoustu přátel! Život jde dál.
Samozřejmě se mi nežije snadno. Penzi jsem dostala. Bála jsem se, že se mě
budou ptát, jak je možné, že v pase nemám vyznačeno, že jsem byla tresta-
ná, že tam nemám ten článek 39. Vasja mi to přece tehdy z pasu vyškrábal.
A nikde jsem neuváděla, že jsem byla v lágru. Ale na sociálce se vůbec na nic
neptali, vzali si potvrzení o rehabilitaci a řekli jen: „Připočtěte jí roky v lágru“,
a to bylo všechno. Takže to prošlo hladce.
Ale víte, že s padesáti rubly se dá vyjít těžko. Michail Davydovič sice napsal
spolu s generálem Chruljovem jeho memoáry, a kdyby je otiskli, Chruljov by
se se mnou podělil, dal by mi část honoráře. Ale nikdo je otisknout nechce,
protože teď se musí všechno tajit! Jak jsme to projeli na začátku války – teď
jsme jen hrdinové a vítězové! Potřebují lež, ale Chruljov psal pravdu.
Nějakou dobu po smrti Michaila Davydoviče mi Chruljov zatelefonoval,
chtěl se se mnou setkat, přijet za mnou. Já na něj čekala a čekala a on… um-
řel. Teď už ty vzpomínky nikdy nikdo neotiskne.
Kniha o Frunzem vyšla v roce 1962. Autory jsou Gamburg, Chorošilov, Sa-
něvič, Struve a Bragilevič.
Saněvič mi daroval jeden výtisk, napsal mi na titulní list dlouhé věnování,
kde vychválil Michaila Davydoviče a uvedl, že jedna kapitola v knize je celá
jeho dílem. Jen jméno Michaila Davydoviče mezi autory chybí… A kolik do
té knihy vložil sil!

244
 A sama víte, jak to teď vypadá!
V jedné divadelní hře jsem slyšela následující dialog. Nějakému chlapci
říkají:
„Vždyť tvůj otec osmnáct let seděl!“
„No a co na tom?“ zvesela odpovídá synek. „Byl rehabilitován a teď bude dostá-
vat penzi.“ Nebo: „No co, vždyť zatčených byly dvě nebo tři stovky! Co je na tom!“
Nebo ještě: „Nebudeme jitřit staré rány.“ Čí rány? Katů? Ne, já to prostě
nemůžu klidně poslouchat. Všechno je to lež. Lež! Všechno chtějí zastřít, za-
mlčet, jako by se nic nestalo!
Vezměte si Strmou cestu Jevgenije Ginzburgové. Teď se bojím schraňovat
samizdat, a že se mi ho nahromadilo! Všechno jsem zničila, jen s tímhle ru-
kopisem, s Jevgenijí Ginzburgovou, se nedokážu rozloučit. Ať si dělají, co
chtějí, ať si mě třeba znovu zavřou. Ta kniha je o nás všech, o takových, ja-
ko jsem já, o mně…

12
Samozřejmě se snažím přivydělat si, jak jen to jde. Nejen na živobytí. Víte,
hrozně bych si chtěla koupit pianino. Nějaké opotřebované, levné… Tolik mi
chybí hudba! Ach, milá Miro, rádio, to není ono, tam ti vnucují, co chtějí. Já
bych si chtěla sednout k pianinu a zahrát si, co budu zrovna v tu chvíli chtít!
Ale musím uznat, že mi nedávno doslova četli myšlenky. Ráno jsem uklí-
zela pokoj. Přistavila jsem si židli a vylezla jsem na ni s hadrem, abych utře-
la prach ze skříně. Do očí mi padl gramofon, který tam nahoře ležel pečlivě
zabalený. Chtěla jsem ho sundat a přehrát si oblíbenou desku – Sibeliův Smut-
ný valčík. Ale pak jsem to odložila, nechtělo se mi ho sundávat a rozbalovat.
Pozdě, okolo půlnoci, jsem se chystala ke spaní. Rozsvítila jsem si lampič-
ku u hlavy postele, oblékla jsem si noční košili. Rádio už umlklo, bylo ticho.
Vtom zazněl akord. Hned jsem poznala, že je to Sibelius! Tiše, táhle, smut-
ně zazpívaly housle a celý orchestr. Pokojem se nesl něžný, tajuplný valčík…
A vzpomínky na uplynulý život byly znovu se mnou…
Teď jsem si našla práci, nejspíš velmi stálou a jistou. Příbuzná Michaila Da-
vydoviče Šarlotta mě požádala, abych o ni pečovala. Je chronicky nemocná
a nemůže se o sebe starat. Budu u ní jako ošetřovatelka, budu o ni pečovat.
Nemá už přece na světě nikoho.

245
 „Neopouštějte mě, Agnesso!“ prosila mě. „Že mě neopustíte?“
„Nikdy vás neopustím,“ slíbila jsem jí. „Budu s vámi až do vaší, nebo do své
poslední hodinky.“
Která z nás umře jako první, milá Miro, to nevím, však mně už taky je sedm-
desát sedm let…

13
Milá Miro, jak dlouho jsme se neviděly? Celého půl roku! Ptáte se, co je u nás
nového? Copak nevidíte? Mám přece pianino! Teď si mohu hrát, co chci a kdy
chci… Po čaji vám zahraju. Máte ráda Chopina? Beethoven a Chopin, to jsou
dva velcí hudebníci, kteří mě provázeli celým životem…
Pianino… Nezeptáte se, odkud ho mám? Představte si, že jsem zbohatla!
Smutným způsobem, samozřejmě. Šarlotta zemřela. Klidně, bez trápení. A od-
kázala mi všechny své úspory. Dostala jsem dědictví! Ale „neulila“ jsem ho do
banky. Když má člověk peníze, měl by žít, vždyť život je tak krátký!
Jen jednou žiješ – každé chvíle je škoda, kterou neužiješ…
Nejprve jsem dala každému ze svých blízkých sto rublů – Agulje, Táně, Ma-
je, Borjovi, Nice a všem ostatním… A pak… Však už jsem dlouho toužila po
tom uskutečnit „cestu do mládí“, projet rodná místa – Majkop, Rostov, kav-
kazské pobřeží. Setkala jsem se tam s těmi, kteří si tu dobu ještě pamatují…
už jich je naživu jen pár… Málem jsem ta místa nepoznala – tolik se všechno
změnilo! Země se mnohokrát otočila v nekonečném prostoru… a lidé jsou
pryč. Není ani můj a Mirošův tajný topol, nenašla jsem dokonce ani ten svah
vedoucí k řece…
Ještě předtím jsme zajeli k Černému moři k Veroččiným příbuzným. „Hosti-
la“ jsem je. Vzala jsem naše k moři – Niku se synem, Agulju s dětmi. Jeli jsme
do Suchumi. Veroččini příbuzní nám za bydlení účtovali méně než jiným. Měli
jsme pokoj v patře a kuchyň v přízemí. Jedli jsme venku, pod širým nebem, je
tam přece teplo! Naši mladí se celé dny pekli na pláži, já jsem přes den k mo-
ři nechodila a seděla jsem v sadu. Koupala jsem se jen brzy ráno, když ještě
nebylo horko a na pláži bylo málo lidí. Už takové horko těžko snáším. A to
jsem ho dřív milovala! Vždyť jih, moře, horko, to je moje!

246
14
Serjožu stále nerehabilitovali. Z prokuratury mi odpověděli, že ho rehabilito-
vat nejde, protože v Mongolsku překročil své pravomoci. Ale vždyť všechno
dostal rozkazem z Moskvy. Dostal k vládě Čojbalsana, na jehož hrob všichni
od nás kladou květiny, když tam přijedou. A Cedenbal,185 kterého uznávají, je
přece nástupce Čojbalsana!
Miroša, Miroša! Jak často na něj teď vzpomínám! Přemáhají mě sny, už jsem
vám o tom říkala. Zdá se mi o Rostovu v době naší „ilegality“ – jak jsme se há-
dali, rozcházeli a znovu se vrhali jeden druhému do náručí…
Žila jsem se Zarnickým, byla tam s námi máma, Lena, Borja, potom Pavel
a jeho malá… Ale pak odbilo šest hodin… Kolik důvtipu a lstí na to bylo po-
třeba! Byla jsem v tom mistrem. A už jsem běžela a zdálky jsem viděla, že
stojí pod topolem…
Tak to bylo. Tak to mám zapsáno v srdci a v paměti. Ale ne ve snech. Ve
snech se totiž děje něco, co vynáší na povrch všechno utajené, skryté, všech-
no, na co vůbec nechceš myslet, co chceš zahodit, kvůli čemu hledáš zapo-
mnění – to všechno na tebe ve snu klade svou těžkou dlaň.
Ve snu běžím za Mirošou na dostaveníčko, vidím topol, svah vedoucí k řece,
ale… Miroša nikde. Hledám ho, doufám a věřím, že hned přijde, nutím svůj
sen, své podvědomí, aby mi dalo skutečnost shledání – spatřit ho, dotknout
se ho živého, takového, jaký byl… Ale nelítostná skutečnost prostupuje snem,
otravuje ho a já honím přízrak, slabé obrysy, které mi unikají a rozplývají se…
Nebo – už jsem vám o tom vyprávěla – spolu jedeme automobilem, už jsme
na nádraží, za chvíli tu bude vlak, ale Mironov zmizel, hledám ho, a on nikde…
Ty sny mě mučí nenaplněným hledáním, neuspokojeností. Probouzím se
a nemám ze vzpomínek ve snu žádnou radost. Rostov, sluncem zalitá ulice
i mé mládí – všechno přede mnou ožilo, vše se to ve snu opakovalo, vše se
odehrálo znovu, ale nebyl tam Miroša…
Mohlo by to být kvůli tomu, že nemá hrob? Že není žádné místo, kam bych
mohla zajít a popovídat si s ním?
Na jaře jsem zašla na hřbitov k Michailu Davydoviči v den památky ze-
snulých a dostala jsem se k hrobu Zinaidy Rajchové. 186 Uviděla jsem tam

185 Jumžagín Cedenbal (1916–1991) stál v letech 1940–1984 v čele Mongolské lidové republiky.

186 Zinaida Nikolajevna Rajchová (1894–1939) byla herečka, manželka divadelního režiséra Vse-
voloda Mejercholda (1874–1940). Byla zabita ve svém bytě poté, co byl Mejerchold zatčen.

247
Mejercholdův náhrobek – je to veliký černý obelisk, na jehož vrcholu je
vytesán Mejercholdův profil, jméno, rok narození, přibližný rok smrti a ve-
spod je psáno o ní. Tak se to teď dělá – stavějí se náhrobky, ačkoli se neví,
kde vlastně práchnivějí těla zavražděných. Staví se, aby mrtví nezmizeli be-
ze stopy v Léthé.
Kdyby byl Miroša rehabilitován, také bych to tak udělala – nechala bych
vytesat jeho jméno na náhrobek rodiny Korolových. Aby i pro Serjožu bylo na
zemi místo, kde by se k němu člověk mohl v myšlenkách obrátit…
Když začnu mluvit o svém pohřbu, Maja a Bruša mi říkají, že mou urnu sa-
mozřejmě pochovají vedle Michaila Davydoviče, ale já to odmítám.
„Kdepak, moje milé, kdepak. Ať si Michail Davydovič zůstane s Feňou. Při-
šla si pro něj a odvedla si ho.“
„Teto Ago, vy snad žárlíte,“ říkávají mi.
„Kdepak, moje milé, já nežárlím, ale proč bych tam měla být jako třetí?
Manželkou Michaila Davydoviče byla Feňa, vaše matka, a mým mužem byl
Serjoža Mironov, a když už nemůžeme být spolu, tak nechte mou urnu na
Vagaňkovském hřbitově zazdít do kolumbária, abyste nemusely chodit
na dvě místa. Když už nemůžeme být se Serjožou spolu, tak ať jsem taky
sama.“
Samozřejmě že by se dalo Serjožovo jméno jednoduše nechat vygravíro-
vat i bez rehabilitace, jen by pak nebyl veden ve hřbitovních soupisech. Ale
nějaké soupisy ať vezme čert. Nechce to dovolit neteř Michaila Davydoviče,
nechce, aby se na rodinném hrobě objevilo jméno kata… Ach, je mi úplně
jasné, že to je pravý důvod, proč ho nechtějí rehabilitovat, žádné Mongolsko,
to jsou všechno hlouposti…
Ale byl Serjoža opravdu kat? Nedokážu si to představit. „Jsem stalinský
pes, nemám na vybranou,“ řekl kdysi Michailu Davydoviči. Jak se jednou ocitl
v tom strašlivém vlaku, už z něj nemohl vystoupit, musel ho řídit dál, a co ho
to stálo, to vím jen já… Ale ať prožíval cokoli, nemohl neplnit rozkazy a ne-
vynášet rozsudky. „Nejmoudřejšímu“ to ale bylo pořád málo. Moloch potře-
boval krev, krev a zase krev… Serjoža ji musel prolévat, aby se zachránil…
A tu krev, tu má Serjoža na rukou…
Kde se pohřbívali popravení z Lefortova, v jakém hromadném hrobě, na
jakém smetišti? To nevím.
Vím jen to, že nikdy nebude místo, kam bych mohla přijít a Mirošu oplakat.
A že je to jeho posmrtný trest.

248
Vyprávění Miry Jakovenkové
Ani jednou v životě, dokonce ani v nejtěžších vězeňských a lágrových podmín-
kách, Agnessa nezapomněla na své narozeniny. Slavila je kdekoli a jak nejlépe
mohla. Samozřejmě je slavila i tady, na Pevnině. Ať byla její penze sebemenší,
své narozeniny vždycky slavila bohatě, obzvlášť poté, co dostala dědictví: pekl
se tradiční dort „Napoleon“, dělaly se chlebíčky a různé chuťovky.
Při své nezkrotné přátelskosti se Agnessa dokázala spřátelit s mladými sou-
sedkami z bytu, které jí obvykle pomáhaly tradiční oslavu nachystat. Ale napo-
sledy neměla ani jedna z nich čas, a tak to dělala sama. Zábavně vyprávěla, jak
sehnala čerstvou rybu a jak se u toho málem poprala s nějakým drzounem, který
si usmyslel ji vystrkat z fronty. Bylo jí sedmdesát devět let.
Oslavili jsme to neobyčejně vesele. Pozváno bylo patnáct lidí. Stůl byl tak přepy-
chově prostřený, jako ještě nikdy! Byl to krásný svátek! Agnessa dokonce ustou-
pila ze svého zvyku a místo půl skleničky koňaku vypila hned tři.
Pak se tancovalo. Agnessa tančila se svým synovcem Ljovou. Tančili starobylé
tango, ale Ljova nevěděl jak, neuměl to podle Agnessiných představ. A tak mu
Agnessa v elegantních černých přiléhavých šatech ozdobených černou krajkou
začala ukazovat, jak se tango tančí správně: rázně ho vedla, nataženou rukou
spojenou s jeho rukou, šla vpřed, rovně, hrdě, ladně a my z ní nemohli spustit oči.
Byly to nejveselejší narozeniny za poslední roky.
Nazítří jsem přišla za Agnessou. U průjezdu stála sanitka.
Za dva týdny Agnessa zemřela.

249
Houpačka osudu187
Irina Ščerbakovová

Není snadné určit žánr této knihy. Nejsou to memoáry v čisté podobě, není
to literární záznam ani román. Je v ní od každého trochu. Nejde však o čis-
totu žánru – důležité je, že čtenář má možnost seznámit se s pozoruhodným
textem, který vznikl jako výsledek setkání dvou výrazných žen. Tato kniha je
jejich společné dílo. Agnessa Mironovová, která na jejích stránkách vypráví
svůj život, je neobyčejná hrdinka. Málokdy se autorovi podaří natrefit na ta-
kovou postavu. Ale i Agnessa měla štěstí, že narazila na Miru Jakovenkovou.
Díky jejímu literárnímu talentu k nám tento příběh nejen doputoval, ale má
navíc živou a zajímavou podobu.
Mira Jakovenková (1917–2005) vystudovala fyziku, nebyla profesionální
literátkou, ale nepochybně měla literární schopnosti. A nejvíc ze všeho ji za-
jímaly osudy lidí, kteří přežili gulag.
Vzpomínky lidí propuštěných ze stalinských lágrů začala zapisovat už
v polovině padesátých let. V tu dobu trávila hodiny ve frontách na proku-
ratuře SSSR, na nejvyšším soudu a u vojenského tribunálu, kde se domá-
hala rehabilitace svých pronásledovaných příbuzných (pocházela z rodiny
ukrajinské inteligence) a poslouchala zpovědi bývalých vězňů, kteří seděli
vedle ní přede dveřmi úředních kanceláří. Tehdy se zdálo, že zjistit pravdu
o stalinských věznicích a lágrech bude možné jen od očitých svědků (kte-
ří poprvé promluvili po dlouhých letech mlčení), že tajné archivy, pokud se
v nich vůbec něco zachovalo, nebudou nikdy zpřístupněny. Ale bylo jasné,
že málokteří svědkové budou mít schopnost a odvahu zažité věci popsat.
Proto Mira Jakovenková pokládala za důležité stihnout zapsat to, co budou
moci a chtít vyprávět.
Žádný magnetofon tehdy pochopitelně neměla. Někdy si ani nemohla v pří-
tomnosti vypravěče dělat poznámky rukou, protože se oprávněně obávala, že
by to mělo vliv na míru jeho upřímnosti. Nejčastěji si to, co slyšela, zapisovala
až doma, po paměti. Později říkávala, že její texty nejsou ani tak historická
svědectví, jako literární poznámky, a že to hlavní, čeho chtěla dosáhnout, je
živé vyprávění a živý obraz vypravěče. V případě Agnessy Mironovové se to
Miře Jakovenkové podařilo asi nejlépe.

187 Text Iriny Ščerbakovové byl v ruském originálu publikován jako rozsáhlá předmluva. Se sou-
hlasem autorky jsme z něj vybrali několik pasáží a zařadili je jako doslov. Pozn. red.

251
 V Agnesse není patos sebeospravedlňování, přítomný v řadě vzpomínek
bývalých vězňů gulagu, které byly napsány počátkem šedesátých let hlavně
proto, aby dokázaly, že obvinění vznesená proti jejich autorům během vyšet-
řování byla lživá, přiznání vynucená mučením, že byli vždy věrnými straníky,
bojovali s trockismem, s „pravicovou úchylkou“ atd.
Agnessa Mironovová se nebojí říct něco navíc, vzpomenout si na věci, které
by se jinému mohly zdát nebezpečné. Možná se to dá objasnit tím, že v sobě
neměla žádný fanatismus, slepou víru v komunistickou stranu, v Lenina ne-
bo Stalina, že neprožila těžká rozčarování a nesnažila se lpět na revolučních
ideálech (což je charakteristické pro lágrové vzpomínky napsané v té době
bývalými představiteli stranickonomenklaturního prostředí).
Přirozenost je další důležitý rys, který hrdinčino vyprávění zkrášluje. Je
hluboce přesvědčena o tom, že by bylo pod její úroveň tvářit se jako někdo,
kým nebyla – jako vzdělaná žena žijící vysokými zájmy. Jen jednou v životě
předstírala „politickou uvědomělost“ – když chtěla upoutat pozornost muže,
který ji zaujal.
Agnessa je dost chytrá na to, aby věděla (a to se zcela slučuje s její neotře-
sitelnou ženskou sebedůvěrou), že nemá literární talent a že nedokáže svůj
život popsat tak, jak si myslí, že by si zasluhoval. Právě proto je tak nadšená
vzpomínkami Jevgenije Ginzburgové:
Vezměte si Strmou cestu Jevgenije Ginzburgové. … s tímhle rukopisem … se
nedokážu rozloučit. Ať si dělají, co chtějí, ať si mě třeba znovu zavřou. Ta kniha
je o nás všech, o takových, jako jsem já, o mně…
Ale vyprávět Agnessa umí a dělá to živě, organicky a vcelku upřímně. Díky
tomu před sebou nemáme pouhé převyprávění byť i zajímavé biografie, ale
poutavý text s přesně vystihnutou hovorovou intonací, která předává to, co
nedokážou předat archivní dokumenty: všední život, charaktery, představy
a koneckonců i mýty uplynulé epochy. A to vše na pozadí peripetií poměrně
bouřlivého ženského života. Ve stopách hrdinky se dostáváme z kremelské
novoroční recepce, na které je přítomen sám Stalin, do pěšího transportu
vězňů mrznoucích v kazašské stepi; z bývalé vily generálního gubernátora
v Novosibirsku do moskevské komunálky; ze salonního vagonu náčelníka
NKVD západní Sibiře do cely lubjanské věznice. Ale tato „houpačka“ osudu
sovětské ženy ve třicátých a čtyřicátých letech sama o sobě není nijak uni-
kátní. Podobný úděl mělo mnoho manželek „nepřátel lidu“, které se ocitly
ve stalinských lágrech poté, co byli jejich muži zatčeni a popraveni během
Velkého teroru v letech 1937–1938. Na Agnesse je pochopitelně přitažlivé to,

252
že hrdinka poodhaluje temná místa sovětské minulosti, dává nahlédnout do
světa těch, jejichž rukama se uskutečňoval tento teror. Mnohé postavy jejích
vzpomínek se staly jeho obětí poté, co zničily životy desítek a stovek tisíc li-
dí. Tito organizátoři represí nezanechali ani deníkové záznamy, ani vzpomín-
ky, leda tak výpovědi z vyšetřování, než byli odsouzeni k smrti zastřelením.
Ale ani taková vzácná možnost, kterou dává tato kniha – seznámit se s kaž-
dodenním životem špiček NKVD – by nebyla tak působivá, pokud by chyběl
obraz samotné Agnessy.
Ta nevypráví svůj příběh, aby vyvolala soucit kvůli tomu, že skončila v gu-
lagu, že jednoho muže jí zastřelili a druhý byl dlouhá léta zavřený. Sama chce
ještě jednou oživit v paměti ty jasné a šťastné dny, kdy byla tak úspěšná, mi-
lovaná a překrásná. Agnessa není v žádném případě ideální hrdinka, často
působí jako egoistická a lhostejná nevkusná maloměšťačka, která jde jen
za vlastním prospěchem. Ale je to bezpochyby osobnost se silnou a nezávis-
lou povahou. Ne náhodou ji její vzdělaný a kultivovaný třetí manžel, který ji
vroucně miloval, popisuje následujícím způsobem:
Ano, mohla by být krotitelkou dravých šelem! Její velké oči neměly mandlový
tvar, ale byly téměř kulaté. To dodávalo její tváři jakousi tvrdost, dokonce dra-
vost. Tenké semknuté rty ten dojem posilovaly. Ale byla to dobrá a citlivá duše.
Ačkoli tvrdost ji neopouštěla, jakmile mířila k nějakému cíli. Zdálo se, že se ta
žena nikdy nedokáže zamilovat a smířit se s rolí společnice, která bude svou vůli
sdílet s vůlí jiného člověka, která by se dobrovolně podřídila milovanému člověku.
A dcera jejího třetího muže, pro niž nebylo snadné přijmout Agnessu za
svou macechu, mu v tomto ohledu dává za pravdu:
Byla přesvědčená, že žena není v ničem horší než muž, že musí využít všechno,
co je jí dáno, nesmí to v sobě pohřbít, musí se umět prosadit.
V Agnesse není ani stopa pokrytectví a přetvářky – na to je příliš hrdá a se-
bejistá, vědoma si své ženské přitažlivosti a moci nad muži. Ve chvílích radi-
kálních životních zlomů projevuje rozhodnost, někdy až hazardérství. Její ži-
votní razance a egocentrismus připomínají takové významné ženské literární
postavy, jako je Scarlett O’Harová z Jihu proti Severu Margaret Mitchellové.

Agnessin příběh má svůj epilog. Léta v gulagu a život s Korolem ji nemohly

nepoznamenat. Závěr jejího života tak působí daleko důstojněji než mnohé
předchozí stránky. Agnessa mnoho čte, cestuje za menší peníze, které po-
dědila po příbuzné, o niž se starala, navštěvuje místa svého dětství a mládí.
A vzpomíná. Snad právě to k ní vyvolává obdiv – nebojí se své minulosti, je

253
připravena vyprávět ji každému, kdo je ochoten naslouchat. Agnessa pocho-
pitelně nejvíce vzpomíná na svůj šťastný život s Mironovem, ale nyní, poté co
sama zakusila všechny slasti systému, který on a jemu podobní stvořili, je pro
ni důležité pochopit, do jaké míry je vinen člověk, kterého nikdy nepřestala
milovat. Protože chápe a ví, že má na rukou krev velmi mnoha nevinných lidí.
A to už je samo o sobě hodně, protože zdaleka ne každý byl připraven takto
přemýšlet. A ne každý tak jako ona považoval za důležité vyprávět o stalin-
ské době, nebát se a nemlčet.
Mira Jakovenková napsala:
Mnozí rehabilitovaní, kteří v nedávné minulosti zakusili udávání a pronásle-
dování, se báli jakkoli ozvat. Jen Agnessa se ničeho nebála. Byla vášnivou agitá-
torkou. Kdykoli někdo začal v metru, v tramvaji či ve frontě ospravedlňovat Sta-
lina a odsuzovat oběti represí, okamžitě se s výřečností a vášnivostí sobě vlastní
vmísila do hovoru a většinou své oponenty zdolala tím, že sama byla v lágru,
takže nezná pravdu jen z doslechu.
Ano, její popis šťastného života na pozadí Velkého teroru vyvolává antipa-
tie, ale dozvídáme se o tom z jejích úst, dostáváme tuto informaci přímo od
ní. Žádní svědkové přece nezůstali, a tak by mohla všechno popsat úplně ji-
nak a zpětně ze sebe sejmout odpovědnost. Ale to ona nedělá. O nějakých
věcech pochopitelně mlčí, neřekne úplně vše, něco si přibarvuje, ale svůj
vlastní i Mironovův obraz přesto vykresluje sama. (I když svou roli v tom, že
obraz hrdinky i samo vyprávění jsou tak plastické, bezpochyby sehrál také
literární talent Miry Jakovenkové.)
Agnessin příběh vyvolává důvěru také proto, že ačkoli sama využívá všechny
výdobytky stalinského zřízení, neidentifikuje se s ním. Tím je zřejmě možné
vysvětlit i její ohromující otevřenost. Ale to už je povaha této ženy: život dá-
vá, ona bere. Bere si ochotně a s radostí. Přijímá svět takový, jaký je, neskrý-
vá potěšení z hezkých věcí a materiálního bohatství. Krása a pohodlí jsou jí
bytostně vlastní. Agnessa je vnáší do erárního zařízení vládních rekreačních
objektů i do hrůzy lágrového baráku. Své slavnostní šaty popisuje s takovým
potěšením a s takovými podrobnostmi, že na ně nelze zapomenout, stejně ja-
ko na toalety Scarlett O’Harové: světle zelené svatební šaty se zlatými kno-
flíky a černé šaty s vlečkou na recepci u Litvinova i červený pletený svetřík
a odrbaný kožíšek z veverky, které v lágru nedala z ruky.
Agnessa se nijak netrápí tím, že její hlavní zbraní v boji za přežití byla ote-
vřená, téměř agresivní ženskost a ženský instinkt. Právě to jí umožnilo nejen
přežít, ale také si zachovat důstojnost, což je ještě těžší. Nedařilo se jí to vždy.

254
Ale když vzpomíná na minulost, má dost kuráže na to, aby nelhala sobě ani
jiným a netvrdila, že se za všech okolností chovala bezchybně.
A ještě jedna věc – zpravidla se snažila přežít, ale ne na úkor jiných. Dokon-
ce i tehdy, když se ocitla v situaci, ze které se dostávalo velmi těžko, vštěpo-
vala si, že v žádném případě nebude myslet na nic zlého:
Ať se děje co se děje, hlavní je neztrácet hlavu ... ničeho se neboj, jednej beze
strachu – jen tak se dá něčeho dosáhnout.

255
Seznam fotografií

1. Agnessa, Majkop 1919

2. Potvrzení o absolvování gymnázia, 1920
3. Majkop, počátek dvacátých let
4. S Ivanem Zarnickým, Rostov 1923
5. Prvomájový průvod v Rostově na Donu, dvacátá léta
6. Sergej Mironov, začátek třicátých let
7. S Mironovem, začátek třicátých let
8. Agnessa, třicátá léta
9. Agnessa, Gagra 1930
10. Mironov, Alma-Ata 1931
11. Mironov, Agnessa a Agulja, Alma-Ata 1932
12. Na schodech sanatoria, uprostřed Mironov, Soči 1932
13. Agnessa (druhá zleva) mezi spolupracovníky NKVD, Dněpropetrovsk 1933
14. Mironov, 1934
15. Nikolaj Ježov (uprostřed) a Michail Frinovskij (vpravo)
na prvomájovém průvodu, Moskva 1938
16. Agnessa (zprava v první řadě) mezi studenty lékařské fakulty,
Dněpropetrovsk, třicátá léta
17. Agulja, Agnessina adoptivní dcera, třicátá léta
18. Karaganda, třicátá léta
19. Strážní věž Karlagu, čtyřicátá léta
20. Trestankyně, čtyřicátá léta
21. Ženský barák, čtyřicátá léta
22. Aguljin dopis, 1944
23. Potvrzení o propuštění Agnessy, 1947
24. Agnessa, 1950
25. Michail Korol po propuštění z tábora, padesátá léta
26. Potvrzení o rehabilitaci Agnessy, 1959
27. Michail Korol, 1921
28. Michail Korol, 1959
29. Maja Korolová, 1955
30. Agnessa, 1978
31. Mira Jakovenková, 1944

257
Mezinárodní společnost Memorial
a zachování historické paměti

Společnost Memorial byla založena v roce 1988 na základě širokého sociálního

hnutí, kterého se účastnili lidé nejrůznějších generací a osudů, někdy i různých po-
litických názorů – a to nejen bývalí političtí vězni a jejich příbuzní, ale také mládež,
lidé, kteří podporovali myšlenky budování demokratického a právního státu. Prvním
předsedou Memorialu byl akademik Andrej Sacharov.
Dnes Memorial sdružuje desítky organizací v Rusku, Německu, Itálii, České re-
publice, Francii, na Ukrajině, které provádějí výzkum, lidskoprávní a vzdělávací
činnost. Z iniciativy a za účasti Memorialu byl v roce 1991 přijat zákon o rehabi-
litaci obětí politických represí, který byl vyhlášen 30. října na den památky obětí
politických represí.
Od svého vzniku si Memorial jako jeden z hlavních úkolů vytyčil vytvoření prostoru
kulturní paměti politických represí v SSSR. Nejdůležitější součástí této práce bylo
shromažďování a uchovávání svědectví, které zanechalo podle odhadů Memorialu
během stalinistické éry asi 12 milionů pronásledovaných. Za třicet let byl vytvořen
jedinečný tematický národní archiv v Rusku, muzejní sbírky, dokumentární sbírky
a specializovaná knihovna.
Dalším aspektem činnosti Memorialu je navracení jmen a biografií obětí do ve-
řejného kontextu. Byla vytvořena veřejně přístupná elektronická databáze více než
3 milionů obětí politické represe.
Memorial iniciuje diskuse přímo související s historickou pamětí a analýzou dneš-
ní politiky ve vztahu k historii.
Trvale se zabývá nejen studiem mechanismů přenosu paměti na mezigenerační
úrovni, ale také tento přenos podporuje organizováním celostátní historické soutěže
výzkumných prací pro studenty středních škol „Člověk v historii. Rusko 20. století“.
Vědeckou a výzkumnou činnost považuje Memorial za nedílnou součást práce
s historickou pamětí. Nejdůležitějšími oblastmi této činnosti jsou:
– vytvoření mapy GULAGu a fundamentální práce popisující systém GULAGu;
– vytváření příruček s biografiemi pachatelů a organizátorů teroru;
– studium role a významu sociálně demokratické opozice vůči stalinskému režimu;
– výzkum mechanismů a statistiky teroru;
– studium míst souvisejících s tzv. „topografií teroru“;
– studium rodinných vzpomínek na teror;
– vytvoření a neustálé doplňování muzejní sbírky odrážející historii stalinských
zločinů a represí proti disentu v SSSR;

258
 – studium osudu různých národnostních a náboženských skupin – obětí poli-
tického útlaku a zločinů.

Archivní a muzejní sbírky Memorialu

Archiv Memorialu se začal formovat od okamžiku zrodu samotné společnosti. Oběti

represí, jejich příbuzní a přátelé přidávali své dokumenty, fotografie a ručně psané
vzpomínky. Archiv se skládá z několika samostatných tematických sbírek.

Archiv dějin politických represí v SSSR 1917–1956

Základem sbírky je fond osobních spisů pronásledovaných: těch, kteří byli zastře-
leni, odsouzeni k trestu odnětí svobody, vyhoštěni, rozkulačeni. Fond má více než
60 tisíc osobních fondů. Osobní fondy obsahují materiály přímo související s repre-
semi. Jedná se o originály a kopie úředních dokumentů: zatýkacích rozkazů, pro-
tokolů z domovních prohlídek, stránek z archivů, trestních, táborových, dohlížecích
spisů, rozsudků, úmrtních listů, osvědčení o propuštění a rehabilitaci; dokumenty
osobní povahy: seznamy předání do věznic a táborů, žádosti příbuzných a vězňů
o přezkoumání případu. Dále se jedná o dokumenty z období výkonu trestu odnětí
svobody: charakteristiky, básně, plakáty z táborových aktivit, čestná uznání, pohled-
nice vlastní výroby, noty, osobní poznámky.
Zvláště zajímavá je korespondence mezi vězni a příbuznými. Nejedná se pouze
o oficiální, autorizovanou korespondenci, která prošla prověrkou a často obsahuje
cenzurní zásahy, ale také o dopisy, které byly na svobodu předávány nezákonně:
zprávy z transportního vlaku, poznámky na látkách nebo cigaretovém papíře, skryté
ve švech oblečení nebo v knoflících. Osobní fondy také obsahují dokumenty z doby
před zatčením: výpisy z matriky, certifikáty, diplomy, členské průkazy různých organi-
zací, osobní spisy, diplomy a čestná uznání, dopisy, rodinné a služební fotografie atd.
Sbírka pamětí a literárních děl čítá okolo 1500 položek a představuje unikátní
osobní svědectví o životě v SSSR ve 20. století, o zatýkání, vyšetřování, táborech,
vyhnanství (odráží se v nich celá historie a geografie GULAGu). Kromě memoárů
zahrnuje kolekce sbírky dopisů, deníky, eseje a články, literární a publicistická díla.
Většina textů nebyla zveřejněna.

Archiv programu „Oběti dvou diktatur“

Archiv věnovaný osudům sovětských občanů odeslaných během druhé světové
války na nucené práce do Německa čítá asi 400 tisíc spisů; mnozí z nich byli po ná-
vratu do SSSR vystaveni pronásledování a útisku. Spisy obsahují biografická data,

259
dopisy a vzpomínky, dokumenty vydané německou správou; dokumenty o podstou-
pení „filtrace“ při návratu domů; osvědčení ze státních a resortních archivů SSSR,
jakož i z pátrací služby Mezinárodního červeného kříže; osobní dokumenty (foto-
grafie, dopisy a pohlednice z Německa a „filtračních“ táborů). Na základě materiálů
z archivu byla sestavena osobní databáze obsahující zejména informace o místě
pobytu a práci „ostarbeiterů“ na území třetí říše.

Archiv dějin disentu v SSSR 1953–1987

Sbírka dokumentů Memorialu o historii disentu v poststalinské éře je největší v Rus-
ku a jednou z největších na světě. Zahrnuje 125 fondů a sbírek, jakož i fotoarchiv
a sbírku vzácných a limitovaných vydání.
Celkový objem sbírky je asi 400 tisíc listů. S těmito materiály souvisí sbírka sa-
mizdatů shromážděných Memorialem, osobní sbírky a archivy obsahují dopisy,
deníky, memoáry, koncepty článků a další pracovní materiály významných osob-
ností disidentského hnutí, celkem asi sto osobních fondů. Archiv obsahuje foto-
kopie asi 13 tisíc evidenčních lístků politických vězňů odsouzených v padesátých
až osmdesátých letech za politickou a disidentskou činnost. Tato sbírka je důleži-
tým zdrojem pro výzkumníky opoziční společenské a politické činnosti a represivní
politiky v SSSR v padesátých až osmdesátých letech 20. století. Samizdat a další
materiály související s disentem jsou prezentovány v různých formách a podobách:
strojopisy, fotokopie vytištěné na hektografu, unikátní alba s ilustracemi, dopisy na
plátně, magnetofonové pásky tajně vyrobené v táboře atd. Součástí sbírky je také
asi deset tisíc fotografií.

Centrum orální historie a biografie

Centrum realizuje projekty „Poslední svědek“, „Rodinná paměť o GULAGu“ a „Děti
ALŽIRu“, v jejichž rámci bylo zaznamenáno více než 300 rozhovorů, sebrány tisí-
ce dokumentů, fotografií, memoárových textů, dopisů a deníků ilustrujících osu-
dy manželek „zrádců vlasti“ odeslaných do táborů a jejich dětí umístěných do
dětských domovů. Shromážděný materiál, a především ústní svědectví umožňu-
jí sledovat, jak historie matek, které skončily v GULAGu, ovlivnila životy a osudy
dětí, a nově přehodnotit traumatickou zkušenost sovětské rodiny. V rámci projek-
tů „Pozůstalí v Mauthausenu“ a „Nucená práce v národněsocialistickém Německu“
bylo zaznamenáno asi 300 zvukových a obrazových rozhovorů s bývalými vězni
koncentračních táborů a ostarbeitery, v nichž se odráží tragické peripetie osudů
těchto lidí během války a dlouhá zkušenost s diskriminací v poválečném období.

260
Muzejní sbírka Memorialu se začala formovat již v roce 1988. Společně s dokumenty
přinášeli příbuzní pronásledovaných také suvenýry, kresby a fotografie, které věnovali
Memorialu k archivaci. V roce 1990 vzniklo muzeum. Hlavním zdrojem doplňování
sbírek byly rodiny pronásledovaných, v nichž se zachovaly hmotné památky, obrazy
a grafické práce; některé exponáty přibyly jako výsledek expedic na místa bývalých
táborů. Nyní sbírka muzea čítá asi šest tisíc položek. Nejcennější část sbírky muzea
představují grafická a obrazová díla vězněných umělců – žánrové náčrtky, portréty,
krajiny, skici kulis a kostýmů pro lágrová divadelní představení, rukodělné pohled-
nice. Je to největší světová sbírka umění vytvořená lidmi ve vězení (asi 1500 expo-
nátů). Mezi autory jsou takoví známí umělci jako Boris Svešnikov, Vasilij Šuchajev,
Konstantin Rotov, Michail Sokolov, Julo Sooster, Boris Smirnov-Ruseckij a další.

K muzeální sbírce se přimykají materiály fotoarchivu. Jedná se o originály i kopie

dokumentárních fotografií odrážejících historii politických represí v SSSR ve dvacá-
tých až osmdesátých letech, život a práci vězňů GULAGu, každodenní život SSSR
a sovětskou propagandu.

Adresa Mezinárodní společnosti Memorial

Memorial International
Rusko, Moskva, 127006
Ulice Karetnyj Rjad 5/10
tel. (7495) 650 7883
e-mail: nipc@memo.ru
web: http//www.memo.ru; www.urokiistorii.ru

Dne 4. října 2016 Ministerstvo spravedlnosti Ruské federace zapsalo Mezinárod-

ní společnost Memorial do registru „neziskových organizací plnících funkci zahra-
ničních agentů“.

261
1. Agnessa, Majkop 1919
 2. Potvrzení o absolvování gymnázia, 1920

3. Majkop, počátek dvacátých let

4. S Ivanem Zarnickým, Rostov 1923
5. Prvomájový průvod v Rostově na Donu, dvacátá léta

6. Sergej Mironov, začátek třicátých let

7. S Mironovem, začátek třicátých let
8. Agnessa, třicátá léta
9. Agnessa, Gagra 1930

10. Mironov, Alma-Ata 1931

11. Mironov, Agnessa a Agulja, Alma-Ata 1932
12. Na schodech sanatoria, uprostřed Mironov, Soči 1932
13. Agnessa (druhá zleva) mezi spolupracovníky NKVD, Dněpropetrovsk 1933
14. Mironov, 1934
15. Nikolaj Ježov (uprostřed) a Michail Frinovskij (vpravo) na prvomájovém průvodu,
Moskva 1938

16. Agnessa (zprava v první řadě) mezi studenty lékařské fakulty,

Dněpropetrovsk, třicátá léta
17. Agulja, Agnessina adoptivní dcera, třicátá léta
18. Karaganda, třicátá léta

19. Strážní věž Karlagu, čtyřicátá léta

20. Trestankyně, čtyřicátá léta
21. Ženský barák, čtyřicátá léta
22. Aguljin dopis, 1944
23. Potvrzení o propuštění Agnessy, 1947
24. Agnessa, 1950
25. Michail Korol po propuštění z tábora, padesátá léta
26. Potvrzení o rehabilitaci Agnessy, 1959
27. Michail Korol, 1921

28. Michail Korol, 1959

29. Maja Korolová, 1955

30. Agnessa, 1978
31. Mira Jakovenková, 1944
Mira Jakovenková
Agnessa Mironovová

Agnessa
Zpověď ženy stalinského čekisty

Z ruského originálu Агнесса. Исповедь жены сталинского чекиста,

vydaného nakladatelstvím AST v Moskvě roku 2019, přeložila Kateřina Šimová.
Odpovědná redaktorka tištěné knihy Nina Hřídelová.
Návrh obálky a grafická úprava Eliška Fenclová.
Na frontispisu použita fotografie Agnessy v Gagře z roku 1932.
Sazba tištěné knihy Adam Lederer (ProAL).
Technická spolupráce Václav Štencl.
E-knihu vydal Maraton, nakladatelství, s.r.o.,
Koněvova 1107/54, 130 00 Praha 3,
maraton@emaraton.cz, www.emaraton.cz,
v roce 2021 jako svou 1. publikaci.
Elektronické formáty připravil KOSMAS.
Elektronické vydání první.
Doporučená cena e-knihy 168 Kč.

ISBN 978-80-907771-0-1