Božena Němcová- Divá Bára

Božena Němcová: Česká spisovatelka narozená roku 1820 ve Vídni, byla spolu s K.H.Borovským, J.K.
Tylem a K.J.Erbenem v popředí české literatury ve 40. a 50. letech 19.století. Božena Němcová vl.
jménem Barbora Panklová byla dcerou české služky a panského kočího, rakouského Němce. Její
původ je zpochybňován, někteří tvrdí, že by mohla být nemanželskou dcerou sestry vévodkyně
Zaháňské a manželé Panklovi ji adoptovali.bPo jejím narození se rodina usadila v Ratibořicích u České
skalice. Němcová neměla žádné zvláštní vzdělání. V dětství na ní měla velký vliv její babička.
Také pobyt v německé rodině panského správce, kde poprvé přišla do styku s literaturou, měl na ní
velký vliv.bJako sedmnáctiletá byla pod nátlakem své matky provdána za Josefa Němce, který byl
dvakrát starší než Němcová. Manželé se téměř každý rok stěhovali . Během těchto přesunů se jim
narodily čtyři děti. Manželství Němcové nebylo šťastné. Když rodiny konečně zakotvila v Praze, začala
se Němcová scházet se všemi představiteli tehdejší české kultury. Začala psát a uveřejňovat básně v
časopisech. Němcovi přestěhovali na Chodsko. Němcová se začala věnovat sběratelské činnosti a
zajímala se o sociální podmínky lidu. Vlastenectví manželům Němcovým přinášelo nemalé problémy,
tajná policie je stále sledovala. Za nástupu Bachova absolutismu se jejich situace ještě zhoršila,
protože Němcová se nebála říkat nahlas své názory. V roce 1850 byl její manžel přeložen do Uher a
Němcová se vrátila do Prahy. Manžela v Uhrách navštívila asi třikrát a využila těchto návštěv ke
shromažďování materiálů, ze kterých potom psala pohádky. Z malých honorářů za její literární
činnost se jí i dětem žilo bídně. Bohužel onemocněla a svou práci nedokončila. Koncem padesátých
let se Němcová rozhodla žít sama s dětmi. Manžel jí odmítl dávat peníze na chod domácnosti. Potkalo
ji velké neštěstí, když jí zemřel syn Hynek. V této těžké době vznikalo její největší dílo Babička.
Hlavním hrdinou v jejích dílech byl prostý venkovský lid.nBožena Němcová zemřela v lednu 1862. Její
pohádky a povídky zařadila veřejnost do zlatého fondu české literatury.

Dílo Boženy Němcové:

Národní báchorky a pověsti - pohádky, místní pověsti a legendy. Němcová se snažila o vlastní
převyprávění lidové látky. Hlavní myšlenkou pohádek je rovnost všech lidí, vítězství mravních hodnot
nad silou zla.
Slovanské pohádky a pověsti - Němcová je napsala tak, jak je slyšela od vypravěčů.
V zámku a podzámčí - povídka poukazuje na kontrast mezi krutostí chudoby a marnotratností
zbohatlíků.

Divá Bára:
Jakub už odmalička musel pracovat, protože byl chudý. Postupem let se dostal až k práci vesnického
pastýře. Tuto práci měl rád a jakožto pastýř měl ve vesnici všelijaké výhody a žil si dobře. Jednoho
dne se mu ale donesla pověra, že umře-li bez dětí, nepřijde do nebe. A tak se na stará kolena oženil s
rychtářovou dcerou Bárou. Narodila se jim dcera, která dostala jméno po matce.
Brzy po narození Barunky se matce, když vařila oběd, udělalo špatně. Ženy z vesnice jí přiběhly na
pomoc. Vše přičítaly pověsti, že v šestinedělí nemá rodička za poledne vycházet z domu, to prý chodí
Polednice, a hned se běžely podívat na malou Barunku, zda ji Polednice nevyměnila. Některé říkaly že
ano, ale nakonec se shodly, že se nic nestalo. Od té doby byla pastýřova žena stále nemocna, a tak
zůstal Jakub s Barunkou sám. Brával ji s sebou na pastvu, učil ji plavat a trávil s ní všechen čas.
Možná proto, že jí chyběl ženský vzor, nebo že trávila všechen čas v přírodě, byla Bára úplně jiná než
ostatní dívky. Žádná z dívek a málokterý z chlapců byl silnější než ona. Mimo velké síly měla také
velkou odvahu a ničeho se nebála. Bouřka ani vesnické povídačky o strašidlech ji nemohly postrašit.
Také se neparádila jako ostatní dívky. Byla docela jako chlapec. Lidem se její odlišnost nelíbila a začali
se jí různě posmívat. Vzpomněli si na Polednici a říkali jí Divá Bára. Často se jí smáli pro její velké, prý
"buličí" oči. Nejprve ji to všechno trápilo, Jakub jí ale vysvětlil, že lidé jsou hloupí a neví, jaká skutečně
je. Bára tedy přijímala všechny pošklebky statečně a zvykla si na ně.
Lidí, kteří by Báru dobře poznali a měli ji rádi, bylo velmi málo, většina se k ní otáčela zády. Jedním z
těch, co to s Bárou mysleli dobře, byla Elška, dcera panny Pepinky a neteř pana faráře. Často spolu s
Bárou chodili na faru a hrály si nebo povídaly. Na faře byla Bára vítána, ale jinak tomu bylo u
kostelníkových, kde bydlil další její kamarád Jozífek. Jozífek měl Báru rád, ale jeho rodiče, zvláště pak
matka, nikoliv.
Kromě Jozífka a Elšky měla Bára ještě věrného psa Lišaje, kterého měla nadevšecko ráda. Často si
spolu všichni hráli různé hry, smáli se a povídali se. Bylo jim všem dobře, ale museli se rozloučit.
Jozífka poslali rodiče do školy, aby se z něho stal páter a Elška odjela k nemocné tetě do Prahy. A tak
Bára zůstala sama s Lišajem a pásla ovce.
Stále musela na Elšku myslit a často vzpomínala na dětství. Chodila na faru ptát se, jak se Elška má.
Panna Pepinka jí četla dopisy, které posílala Elška z Prahy. A tak se Bára jednoho dne dozvěděla, že
má teta nového lékaře, jehož rady jí pomohly a uzdravily ji, a že se Elška vrátí domů. Bára tomu byla
velmi ráda a těšila se, až přijede. Když Elška skutečně přijela, nemohla ji Bára poznat. V Praze dospěla
a ještě zkrásněla, brzy ale poznala, že je stejná jako dřív.
Jednou šly spolu s Bárou házet věnečky do řeky. Byl to zvyk, kterým si děvčata přivolávala ženichy.
Hodily je oba nejednou, ale zatímco Elščin odplul po řece, Bářin se zachytil na větvi stromu. Elška se
svěřila Báře, že si v Praze našla milého, že je to ten doktor, co uzdravil tetičku a že si spolu píší. Psali si
v dopisech od tetičky domluvenými, tajnými hesly, aby o tom panna Pepinka nevěděla. Panna
Pepinka se rozhodla najít Elšce ženicha, aniž by věděla o její lásce. Namlouvala jí pana správce. Ten
chodil na faru a dvořil se Elšce. Té byl pan správce odporný a svěřila se Báře, že i kdyby milého
neměla, přece by ho nechtěla. Bára se rozhodla pomoci Elšce a věda, že je pan správce bojácný,
převlékla se za strašidlo...
Pohrozila správci, že jestli ještě přijde na faru na námluvy, je s ním konec. Pan správce ale nešel sám a
jeden z mužů, kteří šli s ním, doběhl do vesnice a svolal lidi. Ti se vydali za strašidlem a na břehu řeky
našli odhozenou bílou plachtu a Bářinu sukni a velmi se pobouřili. Když je tedy Bára tak nebojácná a
znevažuje duchy, musí za trest přečkat noc v kostnici.
Bára se vůbec nebála a nechala se tam v klidu zavřít. Jakub i s Lišajem přišli za ní, protože jim bylo
doma smutno a ustlali si před kostnicí.
Zavřená v kostnici Bára přemýšlí nad svým životem. Je jí líto, že ji lidé nemají rádi a poprvé v životě ji
napadlo, že by ráda ležela na hřbitově vedle matky. Přemýšlí i o myslivci, kterého vídala na kraji lesa,
když pásala, a který se jí líbil.
Ráno šel myslivec okolo a vida Jakuba, jak spí před kostnicí, přispěchal k němu. Jakub mu pověděl o
Bářinu trestu. Myslivec vysvobodil Báru ven, třebaže nepotřebovala zachránit, a vyznal jí svou lásku.
Bára nemohla uvěřit, že ji myslivec také miluje.
Zanedlouho se vzali a ona se i s otcem přestěhovala do myslivny.
Také Elška byla velice šťastná. Přišel totiž dopis z Prahy, v němž tetička psala, že odkáže Elšce celé své
jmění, když se vdá za jejího nového lékaře Hynka. Elška dostala svolení vzít si doktora za muže.
S Bárou se všichni lidé, i paní kostelníková, udobřili.

Téma, motiv: Charakteristické mravní vlastnosti českého venkovského lidu, odsouzení jedince, který
se odmítá ztotožnit s ostatními

Časoprostor: 19. století, vesnice Vestec

Kompoziční výstavba: chronologická

Literární druh: epika

Literární žánr: povídka

Vypravěč: er-forma

Postavy:
Bára - silná, nebojácná, přímá, odvážná, svobodomyslná, smělá, hodná, citlivá, prostá, vděčná a
dobrosrdečná dívka; nespravedlivě pomlouvána a urážena lidmi, kteří doopravdy nevědí, jaká je -
nechtějí ji poznat, protože se od ostatních dívek hodně odlišuje; obléká se prostě, ale vždy čistě
Jozífek - hodný, plachý syn kostelníka; má Báru rád, a proto se nechce stát páterem
Elška - neteř pana faráře; velmi milá a laskavá dívka; má Báru velmi ráda i přesto, že sama je neteří
faráře a Bára jen dcerou chudého pastýře; nic nedbá na řeči o Báře; váží si jí pro její odvahu, sílu a
nebojácnost
Jakub - nemluvný, zamračený, nepříliš hezký pastýř; otec Báry; hodný mlčenlivý muž, který má Báru
velmi rád a všemu ji učí

Typy promluv:

Kontext:
Karel Havlíček Borovský- Král Lávra
Heinrich Heine- Kniha písní
George Sandová- Indiana