První rande

Když už jsem dospěl do věku třinácti let, kdy si chlapci začínají všímat děvčat, nemohl jsem zůstat
pozadu. I já si začal děvčat všímat ze všech různých pohledů a úhlů. Jedno děvče mě však obzvláště
zaujalo. Byla to dívka z vedlejší třídy. Její něžné a líbezné jméno mě nutilo se zasnít kdykoliv jsem ho
slyšel. Karla.

Když jsem konečně sebral odvahu, pozval jsem ji na rande. Nadšeně pozvání přijala a mimo řečí
dodala, ať nezapomenu přinést nějakou bonboniéru. „Čím větší, tím lepší!“ přidala ještě, když
odcházela zpět do třídy.

Byl jsem nadšením celý bez sebe. Už v hodině matematiky jsem přemítal nad tím, co si vezmu na
sebe. Konkrétní kusy oděvu mě nenapadly, jistě jsem ale věděl, že se chci obléct co možná
nejelegantněji, abych dal skutečně najevo, jak vážně to myslím. Proto když jsem přišel domů, ihned
jsem letěl tatínkovi prolézt skříň. Našel jsem společenské kalhoty a vínovou košili, kterou nosívá při
štědrovečerní večeři. Kalhoty mi byly v pase trochu větší, tento problém jsem ale hravě vyřešil
pomocí lepicí pásky, ze které jsem si vyrobil pásek. Do všeho jsem se nasoukal a vydal se na místo
srazu.

Když jsem dorazil na sraz, Karla už na mě čekala v šedé teplákové soupravě. Můj dárek spořádala
během pěti minut i s obalem. Když bonboniéra došla, řekla, že už musí domů. Jako správný
gentleman jsem se nabídl že ji vyprovodím. K mému překvapení odmítla a řekla jen, že s takovým
vagabundem ji nesmí nikdo vidět. Domů jsem tedy šel smutný a zklamaný a přísahal jsem si, že na
ženy už nikdy nepomyslím. Kdybych jen věděl…