CESTY A PORTRÉTY… I.

Cesty maďarské moderny – Meziválečné období

Herbář na duši aneb léčivá slova1

V doprovodných textech (tzv. paratextech) k překladové literatuře, jakým je např. předmluva
či doslov, je skoro vždy přítomna snaha autora propojit smysl prezentovaného díla v době
jeho vzniku se světem či kontextem, do kterého přeložené dílo právě vstupuje. Autor tak na
sebe bere, vědomky či nevědomky, zodpovědnost nějaké vnější autority, která vstupuje do
intimního vztahu dílo-čtenář, aniž by o to čtenář prosil. Čtenář má naštěstí vždy možnost tyto
texty nečíst či odmítnout. Autor paratextu se v ideálním případě rozhodne nechat čtenářově
interpretaci volnost, která jí přísluší, vstoupit do procesu recepce jen s jakýmsi souhrnem
(někdy i mimoliterárních) informací, které nahodilý čtenář v dané chvíli nemusí mít po ruce, a
dodat tak výkladu jistý rámec.

Výše popsaný postup není od věci zejména v případě, že před sebou (či zrovna za
sebou) máme dílo, jehož tematická vázanost na místo a čas svého vzniku je téměř
indiferentní. Řečeno s trochou nadsázky by Herbář mohl napsat jakýkoli Evropan po Marku
Aureliovi: zásadní témata Máraiho textu se v evropské kultuře v průběhu jejích dějin téměř
nezměnila. Nanejvýše užitečné nástroje pro běžný život člověka nebo naopak prostředky k
násilnému ukončení života člověka prošly závratným vývojem. Máraiho text nicméně vznikl
v konkrétním čase a na konkrétním teritoriu: Herbář byl vydán v roce 1943 v Budapešti, tedy
v době, kdy Evropa prožívala nejtragičtější období svých dějin, a ve městě, které se Máraimu
stalo po rodných Košicích druhým domovem. Žil v  nejluxusnější části hlavního města, odkud
to tehdy pro mnohé vypadalo, že Maďarsko, které vídeňskou arbitráží dostalo zpět některá
území odtržená po 1. světové válce a které tedy čerstvě prožívalo pocit jisté satisfakce, je
bezpečným ostrovem uprostřed rozbouřeného moře. Sám autor na to vzpomínal o deset let
později takto: „Válka už byla skutečností, hmatatelná, ale my jsme ještě čtyři a půl roky žili
v rozšířených hranicích naší vlasti životem v míru. Samozřejmě už to nebyl skutečný mír:
Maďarsko ´vyhlásilo válku´ Sovětskému svazu, Anglii a Spojeným státům, do pracovních
táborů již byli odvlečeny desetitisíce maďarských židů z pomocných vojenských oddílů, na
frontě u Voroněže zahynulo, zmrzlo nebo padlo do zajetí na dvě stě tisíc vojáků a důstojníků
maďarské armády… Už jsme se úplně ponořili do morálního bahna války, ale navenek to
vypadalo, že je mír: projíždějící cizinci s údivem říkávali, že Budapešť je ´ostrovem míru´. Ve
skutečnosti jsme ale nežili na ostrově, nýbrž v bublajícím bahně, na jehož dně burácela
sopka“.2

O burácející sopce na dně bažiny samozřejmě dobře věděli a psali i maďarští

spisovatelé. Nejen ti, jejichž tvorba byla angažovaná: spisovatelé jako básník chudé periférie
velkoměsta Attila József nebo představitel avantgardy Miklós Radnóti. Sándor Márai už ve
své reportáži Messiás a Sportpalastban3 (Mesiáš v Sportpalasu) v roce 1933 strhujícím
1
Text vyšel jako doslov ke knize Márai, Sándor: Herbář, překlad Dana Gálová, doslov: Evžen Gál, Praha,
Academia, 2017.
2
Márai, Sándor: Hallgatni akartam (Chtěl jsem mlčet), Budapest, Helikon, 2013, s. 102-103. Máraiho dílo
v českém překladu je ve chvíli zrodu této publikace v edičním plánu nakladatelství Academia.

3
Máraiho článek byl publikován 29. ledna 1933 v liberálním deníku Újság.

86
 CESTY A PORTRÉTY… I.
Cesty maďarské moderny – Meziválečné období

způsobem vystihl atmosféru slavnostního večera na počest autora textu nacistické hymny (v té
době už nacistického „mučedníka“) Horsta Wessela, večera, na kterém v Berlíně promluvil i
Führer. V závěru svého textu prorocky předpověděl, co může způsobit 12 milionů Hitlerovi
věrných příznivců: „Tahle pětina nakonec nepřemůže šedesát milionů Němců, to dnes ví už i
Mesiáš. Ale tahle pětina ze šedesáti milionů ještě dlouhou dobu bude způsobit nezměrnou
škodu, chaos a neklid Německu, Evropě i celému světu. Dokud tahle pětina je pospolu a drží
při sobě, do té doby na světě nebude mír. Říkám vám, ty tváře musíte vidět.“4

Tou dobou se už ovšem Márai čím dál víc vzdaloval novinařině. Jako mnozí další
pochopil, že na to, co se ve světě odehrává, už publicistika nestačí. Třicátá léta byla vrcholem
jeho spisovatelské dráhy, vycházely mu romány, dramata, eseje, studie, cestopisy i filozofické
úvahy a neuplynul rok, aby tiskem neprošla aspoň jedna jeho kniha. O tomto období napsal:
„V té době jsem byl módním spisovatelem a publicistou v Budapešti. Mé články vycházely ve
velkém liberálním deníku. Jednu mou hru hráli s velkým ohlasem doma i v zahraničí. Bylo až
zneklidňující, kolik mých knih vyšlo maďarsky i v cizích jazycích, a byly chvíle, kdy jsem si
opravdu mohl myslet, že jsem spisovatel se zvučným jménem, který už nemá nic jiného na
práci než ukáznit své schopnosti, regulovat svůj denní řád, dbát správného výběru četby a na
konci svých dnů bude ze mě ve své vlasti poeta laureatus“5. V  úvahách, esejích a studiích (a
pochopitelně i v publicistice, ale dokonce i v cestopisech) se zamýšlel nad stavem světa a roli
spisovatele v něm. A činil tak i ve svém Deníku, který psal od poloviny 40. let až do konce
svého života, po roce 1948 stráveném v evropské a americké emigraci.

Nejen literární tvorba, ale i konkrétní a praktické počiny občana a měšťana Máraiho
svědčí o tom, že si byl nebezpečí, které zachvátilo svět, dobře vědom. Aby ochránil svou
židovskou manželku, požádal ji, aby přijala křest, a v roce 1936 posvětili svůj manželský
svazek i podle římsko-katolického obřadu. V roce 1939, kdy si asimilovaní němečtí Maďaři
masově nechávali změnit maďarská jména na původní německá, udělal Sándor Grosschmid,
pocházející ze saské rodiny pravý opak: změnil si jméno na Máraiho.

Jak je tedy možné, že se korunovaný maďarský spisovatel Sándor Márai zmohl v takto
vyhrocené době skutečně „jen“ na Herbář? Není to trochu málo na autora, který tak mistrně
zachytil fenomén maďarského měšťana 20. století a spolu s ním i dobu po první světové válce
ve své Zpovědi? Nenesla jeho společenská vrstva v neidealizované podobě spolu s nejbohatší
a mimořádně vlivnou tzv. panskou vrstvou maďarské společnosti, s níž Márai sdílel domov
na lukrativním Budíně, za roli Maďarska v druhé světové válce přece jen zodpovědnost, která
by stála za kritické literární zpracování? Ještě než se pokusíme jednoznačně odpovědět,
soustřeďme se na text a témata, která Herbář i jiné Máraiho dobové texty nabízejí. Za starých
časů mívaly hospodyňky sešit zvaný herbář nebo bylinář, plný užitečných rad o bylinách a
jejich léčivém účinku na nejrůznější tělesné či duševní neduhy. V herbářích jste mohli najít
též návody z oblasti zdravovědy či stravování, a vůbec rozličná doporučení pro všemožné
životní situace. I v dobových recenzích na Máraiho dílko nebo dnešních katalogizačních
heslech Herbáře nacházíme slovní spojení „léčivé myšlenky“, v textu samotném však – až na
malé, nepodstatné, někdy až komické, nepatřičné a kratičké odstavce o mrkvi, jablku, citronu,
4
Tamtéž.
5
Márai, Sándor: Hallgatni akartam (Chtěl jsem mlčet), Budapest, Helikon, 2013, s. 8.

87
 CESTY A PORTRÉTY… I.
Cesty maďarské moderny – Meziválečné období

pomerančové šťávě nebo dobových lécích na bolení hlavy – se o tělo člověka, o jeho
fyziologické neduhy a jejich léčbu pomocí obyčejné lidové zkušenosti nebo o správné
stravování a užívání léčivých bylin jedná jen okrajově. Centrem Máraiho úvah je zraněná
lidská duše, úpadek morálky, ztracená či mizející hodnota ctnosti, ctnostného života a jejich
náprava na základě lidské zkušenosti. V Máraiho pojetí je ovšem tato lidská zkušenost opřená
především o Epiktéta, Marka Aurelia, Seneku a další filozofy. Nakonec, jaké jiné otázky stojí
v centru filozofie? „Nejpalčivější otázkou každé staré filozofie bylo: ´Co má člověk ve své
moci?´ A jednotvárná odpověď zněla: ´Pouze svou duši.´ To je ta nejstarší, ano, jediná
pravda, kterou lidská mysl poznala a uznala za bezpodmínečně platnou. Nic na tom nezměnil
čas, zkušenost, vnímání ani rozjímání“ – čteme v Herbáři6. Jinak řečeno a dovozeno: za
vzestup a zrod politického Mesiáše nikdy nemůže jen on sám, na tom se podílejí zástupy
zraněných duší, volajících o pomoc. Ve své eseji z roku 1942 Röpirat a nemzetnevelés
ügyében (Leták ve věci výchovy národa) uvažoval Márai o manipulovatelnosti mas a nastínil
zásadní výchovné úkoly, které Maďarsko po válce čekají: „Maďarsko musí podrobit analýze
své místo mezi národy, musí reálně změřit své síly“ – napsal tehdy. A odsuzoval-li Márai
nacismus od samotných počátků, musel mít pochopitelně zásadní výhrady i proti bolševismu.
V citovaném Letáku… se s odvoláním na vyjádření různých evropských autorit zřetelně
konstatuje, že bolševismus nemůže být životní formou okcidentálních národů. S adekvátním
odstupem od konkrétní dějinné zkušenosti nacismu i bolševismu koresponduje i Máraiho
odstavec O fanatismu v Herbáři: „Vždy, všude, všemi způsoby a při každé příležitosti bojovat
proti fanatismu. Proti vzteku, který vyráží odkudsi ze skrytých hlubin v člověku, aby v křečích
a s pěnou u huby rozděloval a formoval svět. Bojovat proti fanatismu trpělivě, vysvětlováním,
rozumem, důslednou pedagogikou.“7 Márai byl pedant, úzkostlivě dbal na dokonalé literární
provedení každičkého svého díla, někdy možná až přespříliš. Nicméně mesiášství,
doktrinářství, ale třeba jen angažovanost evropského umělce meziválečného typu mu byly
cizí. Individualista Márai nevěřil kolektivním ideologiím. Věřil ale spisovatelům, věřil síle
slova a věřil v poznání podmíněné racionalitou chápanou v duchu stoickém. Racionalitou,
která vše prostupuje, utváří a determinuje, a to i člověka: „chtějícího osud vede, nechtějícího
vleče“ – jak říká slavný stoický citát8.

Márai byl vydáván za příkladného autora oddaného maďarskému národu, a jednotlivé

politické strany o něj paradoxně, byť nepřekvapivě, vedou boj i v současnosti. A jak už to tak
bývá, pádné argumenty mají jedni i druzí. Márai ale „patří tam i tam“ a zároveň „nikam“.
Mám za to, že právě jeho podmíněna věrnost různým idejím umožňuje různé pozice Máraiho:
otevřenost vůči solidaritě i chladný individualismus. „Právo zůstat chladní a povýšení
pozbýváme, pouze když vidíme, že jsou ponižováni a trýzněni nevinní. V takovém případě se,
člověče, nepokoušej, sledovat lidskou bídu nehnutě a chladně z výšin nějaké ideje, filosofie či
postoje. Ve svých vlastních záležitostech zůstaň nad věcí, chladný, pyšný, bez emocí. Ale
mizérii týkající se druhých prociťuj, rozohni se a konej – nerozpakuj se obtěžovat mocné,
žebrej, korumpuj, je-li třeba, učiň vše, abys pomohl. Běží-li o druhé, nesmíš být nestranně a
chladně moudrý, hrdý ani povýšený. Bolest a ponížení nevinných tě zavazují, abys opustil

6
S. 72.
7
Tamtéž, s. 65
8
Volentem fata ducunt, nolentem trahunt (Lucius Annaeus Seneca)

88
 CESTY A PORTRÉTY… I.
Cesty maďarské moderny – Meziválečné období

ostrov svého klidu. Tehdy, pouze tehdy, nemáš právo zůstat osamocený a pyšný. Tohle si
dobře zapamatuj!“– čteme v Herbáři9. Márai tedy byl kosmopolita, světový občan a
maďarský spisovatel. „Maďarská literatura byla veliká, byla větší než národ,“ stojí v prvním
svazku jeho Deníků z roku 1943-6710. Maďarství – krom nepochybně hlubokého maďarského
vzdělání i vlastenectví – pro něj znamenalo především intimní a jedinečnou znalost
mateřského jazyka, které se nevyrovnala znalost žádného jiného jazyka, dokonce ani
německého, který jako novinář píšící do německých listů ovládal výtečně. Právě případná
hrozba ztráty této intimní znalosti mateřštiny ho nejvíce sužovala v letech emigrace v Itálii, ve
Spojených státech i jinde, jak o tom svědčí jeho básnické vyznání Pohřební řeč11 napsané
v italském Possilipu v roce 1951. Jeho úvahy o budoucnosti a úloze spisovatele v ní rozhodně
přesahovaly hranice národního státu či národa, jak to stroze a výstižně formuloval ve výboru
ze své publicistiky Kabala z roku 1936: „Jednou stejně udělají z třiceti zemí Evropu právě
spisovatelé, tito obezřetní dobrodruzi ducha, navzdory všem celníkům. Bude to těžké!”

Přímé, více či méně jednoznačné odkazy na dobu vzniku díla najde pozorný čtenář
pochopitelně i v textu Herbáře. Slova „Když proti tobě kráčí doba se zdviženou pěstí, ty ji
klidně, zdvořile pozdrav, a to tak, že pozdvihneš klobouk”12 můžeme směle interpretovat jako
obraz hajlujících mas, druhá světová válka se svými bombardéry je přímo tematizována
v odstavci o horizontálním a vertikálním útoku, a tak by se dalo pokračovat. Člověk se při
četbě Herbáře nicméně nezbaví pocitu, že víc než obvyklou formu herbáře či bylináře
připomíná žánr prozaické epigramy, sbírku životních moudrostí, učenou rozpravu, neboli
diatribé, anebo zcela konkrétně Rukojeť/ Rozpravy Epiktéta či Hovory k sobě Marka Aurelia,
literární skvost vladaře a filozofa z dob válečných let 170-180. Přiřkneme-li Máraiho dílu tuto
historickou hloubku, Herbář už jistě nevyzní tak nepatřičně.
Je ale načase se vrátit k naší hypotetické otázce, jestli Márai skutečně adekvátně
svému společenskému i spisovatelskému postavení a významu odpověděl na historickou
výzvu doby. Existuje jedno dílo, které mohou i maďarští čtenáři znát až od roku 2013. Jde o
titul příznačně nazvaný Chtěl jsem mlčet, který byl objeven v souboru písemností z Máraiho
pozůstalosti. V něm autor zpracovává historické události i osobnosti Maďarska po anšlusu,
neboli období, které už nepokrývá ve Zpovědi, a do svého díla Země, země…! ho zařadit už
nechtěl, protože v roce 1949 už své beztak oslabené společenské vrstvě nechtěl ještě více
ublížit. Vydání knihy Chtěl jsem mlčet plánuje nakladatelství Academia, čtenář tedy bude mít
možnost se o výše zmíněném sám přesvědčit. Prozraďme jen, že neoznačené citáty tohoto
doslovu pocházejí z pracovní verze českého překladu tohoto mimořádně důležitého díla
Sándora Máraiho.

Už tu bylo zmíněno, že Márai patřil v meziválečném Maďarsku mezi nejvýznamnější

maďarské spisovatele a byl tak vnímán i v zahraničí. Když si uvědomíme jeho odmítavý
postoj vůči evropskému uspořádání hranic, které podobně jako další spisovatelé i celý
maďarský národ nechtěl akceptovat, ale i jeho místy emotivní postoj vůči Československu – a
konkrétně i českému národu –, můžeme českou meziválečnou literární recepci jeho díla
považovat za pozoruhodnou. Ve vrcholném období jeho spisovatelské dráhy a v době velmi
9
Tamtéž, s. 258
10
Míněno je zde české vydání: Márai, Sándor: Deníky, svazek 1 (1943-1967), Praha, Academia 2008, s. 236.
11
Česky viz ilustraci č. 17 in: Maďarská literatura v českých překladech po roce 1945 v tomto svazku.
12
s. 249

89
 CESTY A PORTRÉTY… I.
Cesty maďarské moderny – Meziválečné období

nepřátelských maďarsko-československých vztahů byly do češtiny přeložené a vydané tři

romány Cizí lidé (1936), Host v Bolzanu (1942) a Štěně (1942, 1943).

Po odchodu Máraiho do emigrace následovala dlouhá desetiletí mlčení o něm. O to

triumfálnější byl návrat jeho děl do rodné země po roce 1989 i obrovský evropský comeback
mezi italskou, německou, anglickou a jinou, mezi nimi i českou, čtenářskou veřejnost. Pravda,
o vydávání svých exilových spisovatelů usilovalo Maďarsko už na sklonku kádárovské éry,
Márai však, jak známo, uvalil na domácí vydávání vlastních děl embargo s odkazem na
skutečnost, že v jeho zemi se dosud nacházejí sovětští okupanti. Opuštěný a nemocný autor
spáchal v americkém San Diegu v přelomovém roce středoevropské historie sebevraždu a
obrovské vlny maďarského i evropského zájmu o jeho dílo se už nedožil. Postupem času se
mu dostalo popularity i na slovenském knižním trhu, a v jeho rodných Košicích s ním může
kolemjdoucí dokonce posedět na prázdné židli, vysochané proti sedící kamenné postavě
Máraiho.

V českém překladu vyšla postupně díla (některá i vícekrát) Svíce dohořívají (2003),
Zpověď (2003), Země, země…! (2004), Odkaz Ester (2004), Čutora, pes s charakterem
(2005), Judita (2005), Noc před rozvodem; (2006), Deníky I.-II. (2009), z jeho díla se četlo
v českém rozhlase a podle čtenářsky velmi úspěšných Svící… chtěl dokonce natočit film
Miloš Forman. K Máraiho dílu se v českých mediích vyjadřovali dokonce i někteří politici,
což je v českém společenském diskurzu spíš rarita. Jeho literatura se tedy v českém prostředí
dočkala skutečně neobvykle širokého ohlasu.

Jak jsem slíbil v úvodu, mým záměrem není se interpretačně vklínit mezi čtenáře a
dílo samotné. Možná se však shodneme na tom, že se naše doba, potažmo (postmoderní)
literatura, někdy až cynicky, sebestředně vyžívá v rozklížených jistotách. Dokonce i současná
literární věda často jen rezignovaně zápasí s výzvou, výzvami doby. Nehledá ztracený smysl,
a s odkazem na rozostřené centrum a na relativitu pozic, z nichž může být dílo vnímáno, pátrá
raději po technikáliích – jakkoli jinak důležitých – a nechává mnohdy čtenáře dílu napospas.
Atomizaci společnosti, která je ale zároveň globálněji propojená jako nikdy dřív, samozřejmě
nezpůsobují ani spisovatelé, ani literární vědci, ale mohou ji nechtěně či dokonce proti své
dobré vůli prohloubit. Klasickou, věčnou a nehynoucí výzvu „poznej sám sebe“ lze nabídnout
člověku s odkazem na nicotnost jedince mezi miliardami jiných jedinců, jako to obvykle dělá
moc, ale lze ji také, jako to dělá Márai, předložit čtenáři coby sílu, která je – je-li svobodná,
spravedlivá a své pravdě oddaná – v souladu s Řádem veškerenstva, je jako taková
nepřemožitelná: „Když stojíš tváří tvář moci, mysli vždy na to, od koho tito lidé svou moc
dostali. A co vlastně proti tobě mohou udělat. Mohou ti vzít majetek, svobodu, nebo dokonce
život? A potom? O život, křehký a pomíjivý jako život brouků, tě přece může připravit i
nepatrný mikrob, jediná nakažlivá bakterie. Ne, ani ten největší pán nemá opravdovou vládu
nad tvou duší, a proto je bezmocný, když ty jsi spravedlivý a on nespravedlivý. Může proti
tobě zakročit jen v případě, že sám je spravedlivý, kdežto tebe shledá vinným. A proto nemysli
na to, co velkému pánu řekneš, jak se zachováš; mysli jen na to, že svobodný jsi, dokud jsi
spravedlivý, a že proti tvé pravdě je každý velký pán bezmocný.“13

13
Márai, Sándor: Herbář, Praha, Academia 2017, s. 262.

90
 CESTY A PORTRÉTY… I.
Cesty maďarské moderny – Meziválečné období

V době informační revoluce se se čtenářem možná shodnu i na tom, že Máraiho slova

jsou dnes ještě více alarmující než v době svého vzniku: „Lidský materiál se nezměnil, ale
člověk uprostřed civilizace se stal – díky několika géniům a přístrojům – slepější a hlušší, než
byl na úsvitu časů. Línější a tupější. Informovanější a zároveň hloupější. Myslí si, že bude
řídit svět pomocí tlačítka. Lidská civilizace, ta ohromná struktura, vypudila člověka z
velikého, tajuplného a důvěrného společenství světa.“ Se znalostí dnešního rozmachu
sociálních sítí se nám jeho slova o mizejících pojmech a záplavě slov mohou zdát dokonce
slabá, až úsměvná: „A neexistuje rozkaz nebo varování, které by žvanilovi dokázalo zacpat
ústa. Zaplaví svými bláboly celý svět, který se tak stane nesnesitelným: jakmile žvanil
promluví, pojmy zmizí a svět se zaplní slovy.“14

A do třetice, při pohledu na dnešní konzumní společnost s jejími „šmejdy“, nám

nemůže uniknout ani naše vlastní barbarství: „Kultura nezaniká jen tehdy, když se na
kultivovaných náměstích Athén či Říma zjeví barbaři máchající kyji, ale i tehdy, když stejní
barbaři zaplní veřejný prostor nějaké kultury a bez nároku na kvalitu zorganizují širokou
nabídku, poptávku a výměnu zboží.“15

Herbář ale skutečně nabízí nepřeberné množství rad, návodů a úvah a strohé, hutné
odstavce nás nutí k domýšlení stoických myšlenek, a třeba i k polemice s nimi.

Rád bych se zde věnoval také otázce českého překladu. Není obvyklé se zmiňovat o
překladu a/nebo překladateli přímo v doprovodném textu přeloženého díla, není-li k tomu
pádný, neřkuli mimořádný důvod. V tomto případě máme hned tři.

První je translatologický a editorsky-praktický. Herbář je věnovaný velkým postavám

stoické filozofie a stoikům vůbec, také francouzskému mysliteli a humanistovi, otci
esejistického žánru, Micheli de Montaigneovi. Toto Máraiho věnování do značné míry určuje
formu i jazyk díla, a tím samozřejmě i překladu. Není pochyb o tom, že Máraimu byli
stoikové i stoické myšlení blízcí a znalec této filozofie její stopy v daném díle bezpečně
identifikuje. Stejně tak tedy pochopitelně rozezná i více nebo méně závažné odchylky, včetně
užité terminologie, a to jak v původním jazyce díla, tak i v cílovém jazyce překladu. Máraimu
zjevně nešlo o filozofický traktát nebo spis vázaný na dobově aktuální terminologii. Máraiho
dílo je literaturou, žánrově spíše esej než vědecké pojednání, která připouští místo termínu
metaforu pojmů, třebaže filozofickým záměrem i východiskem zůstává původní inspiraci
věrná. I s touto věrností je však Márai tu a tam na štíru, zcela v duchu svého slavného
francouzského předchůdce, jenž se přímo bouřil proti oficiální univerzitní filozofii, tradicím
filozofických škol i jejich autoritám. Montaigne byl Máraimu blízký i svým požadavkem na
svobodný a nezaujatý pohled na svět, včetně nezávislosti na jednotlivých filozofických
školách a tedy jisté volnosti výběru. Jen pár příkladů za všechny: stoik by patrně neřekl, že
příroda „bezhlavě přehání a plýtvá“, protože příroda je Rozum, nebo by nemluvil tak volně o
„rozumu a duši“, jako kdyby snad duše byla nerozumná. Podobně obtížně by nejspíš běžný
čtenář dešifroval stoickou symetrii coby harmonii, a stejně nesnadno by odhalil za kauzálním
nexem řád přírody. V některých případech byla volba adekvátního výrazu v češtině (obdobně
14
Tamtéž.
15
Tamtéž.

91
 CESTY A PORTRÉTY… I.
Cesty maďarské moderny – Meziválečné období

původní maďarštině) dána jazykovým, popř. stylistickým územ: officium Márai nepoužívá,
ale přeložit podobný výraz mimo filozofický kontext jako funkci je nemožné, a jako
přiléhavější a adekvátnější povinnost není vždy s ohledem na kontext možné. Zůstala tedy
službou, jako v originálu (srovnej: „Přátelství je povinnost, pevná a vážná služba, největší
zkouška a úloha člověka.)“16

Poněkud jiným překladatelským problémem byly nepočetné případy, kdy byl zvolený
ekvivalent podmíněn rozdílnými specifickými možnostmi použití variant v závislosti na
daném kontextu. Maďarskému slovu anyag odpovídá v češtině hmota, materiál, matérie,
látka. Adekvátní český ekvivalent byl v tomto případě volen s ohledem na kontext, stejně jako
byly například místo stoické přirozenosti nakonec na některých místech použity výrazy řád,
nátura či povaha.

Poznámky pod čarou jsou zpravidla poznámkami autora. Jedinou výjimku tvoří
poznámka maďarského redaktora textu, který upozorňuje na Máraiho omyl. Některé
poznámky autora pak byly v českém překladu vypuštěny, jako například ke slovu clown,
vzhledem k tomu, že „klaun“ v českém jazyce nepotřebuje vysvětlivku.

Druhý důvod, proč se v tomto doslovu o překladu a překladateli zmiňuji, je důvod

filologicky a biograficky věcný. Překladatelka na textu pracovala jako těžce nemocná, a
mohla jej dokončit vlastně jen díky moderní technice. Text dokončila v hrubých rysech celý,
ze tří čtvrtin ho dokonce (až na nepatrné výjimky) – jak už to v překladatelské praxi bývá – i
takzvaně dopilovala. Poslední čtvrtinu českého překladu a onen nepatrný zbytek po jejím
úmrtí dokončila rodina, dcera, syn i manžel, shodou okolností vzděláním hungaristé a filozof.

Třetí důvod je zcela nefilologický, osobní, nevěcný, zato stoický. Říká se, že i knihy
mají vlastní osud. Překladatelka Herbáře tvrdívala, že to není ona, kdo si vybírá díla
k překladu, ale že jsou to díla, kdo si volí ji – a že si k ní příslušná literatura postupem času
najde – našla cestu. „Počkat si, s trpělivostí anděla a světce, než se k tobě dostanou věci –
ideje, situace, lidé –, jež k tobě patří. Ani krůčkem jim nespěchat naproti, neurychlovat jejich
příchod ani jediným pohybem či slovem. Protože jistí lidé, ideje, situace, které náležejí k
tvému životu, tvému charakteru, světskému a duchovnímu osudu, jsou na nepřetržité cestě k
tobě. Knihy. Muži. Ženy. Přátelství. Poznání, pravdy. To vše k tobě plyne, pomalým tokem, a
jednoho dne se musíte setkat. Ty se ale neukvapuj, nesnaž se jejich putování, jejich příchod
urychlit. Přílišný spěch by mohl způsobit, že mineš to, co je důležité a co patří osobně tobě.
Vyčkávej, intenzivně, pozorně, celým svým osudem a životem.“ – píše Márai v Herbáři17.
Překladatelka skutečně pracovala na díle „s vědomím konce“, opravdu prostá „sentimentu,
strachu a bezdůvodné zbabělosti“, jako by za každou její „napsanou větu mela udělat tečku
smrt“18. A třebaže v jednom odstavci Márai zcela nestoicky vytýkal přírodě, že „bezhlavě
přehání a plýtvá“19, na jiném místě své tvrzení stoicky upravil: „příroda hospodaří dobře; ty,
které ke svému dílu potřebuje, nepropustí předčasně“.20
16
Tamtéž, s. 264.
17
Tamtéž, s. 92.
18
Všechny krátké odkazy zde: Tamtéž, s. 20
19
Tamtéž, s. 78.
20
Tamtéž, s. 146.

92
 CESTY A PORTRÉTY… I.
Cesty maďarské moderny – Meziválečné období

Kéž i čtenář najde v Herbáři blažený pocit věčného Řádu právě v situaci, ve které ho
zrovna potřebuje.

Márai, Sándor: 11. 4. 1900 Košice – 21. 2. 1989 San Diego, prozaik, básník, esejista, novinář.
Studoval v Budapešti, od roku 1919 v Německu, studia nedokončil. Do roku 1923 žil v
Německu, stal se novinářem německých i maďarských listů. Šest let, až do roku 1929, žil
v Paříži. Od roku 1938 až do své poválečné emigrace žil v Budapešti. Ve třicátých letech
patřil mezi nejvýznamnější maďarské spisovatele doma i za hranicemi. V emigraci
(Švýcarsko, Itálie, USA) se až do momentu, kdy spáchal sebevraždu, věnoval psaní deníku,
několika románů, novinařině i esejistické tvorbě.

Díla21:

Márai, Sándor: Cizí lidé, překlad: Arno Kraus, Praha, Julius Albert, 1936.

Márai, Sándor: Host v Bolzanu, překlad a doslov: Arno Kraus, Praha, Evropský literární klub,
1942

Márai, Sándor: Štěně, překlad: Vilém Peřina, Praha, Literární a umělecký klub, 1942 (1943 –
2. vydání)

Márai, Sándor: Pohřební řeč, překlad Jana Štroblová za jazykové spolupráce Evžena Gála,
Lettre Internationale, 1992/5

Márai, Sándor: Epilog a naučení, ukázka z románu Štěně v překladu Viléma Peřiny, Amicus,
prosinec 1996, s. 29-30

Márai, Sándor: Svíce dohořívají, překlad Anna Valentová, Praha, Academia, 2001 (2003 –
dotisk), 2006 a 2009 – 2. vydání

Márai, Sándor: Zpověď, překlad: Dana Gálová, doslov: Evžen Gál, Praha, Academia, 2003

Márai, Sándor: Země, země…!, překlad: Anna Valentová, úryvky básní přeložil Václav Daně,
Praha, Academia, 2004

Márai, Sándor: Odkaz Ester, překlad Anna Valentová, Praha, Academia, 2004

Márai, Sándor: Čutora: pes s charakterem, překlad: Dana Gálová, Praha, Academia, 2005

Márai, Sándor: Judita, překlad: Dana Gálová, Praha, Academia, 2005

Márai, Sándor: Noc před rozvodem, překlad: Anna Valentová, Praha, Abonent ND, 2006

21
Maďarské názvy klíčových děl i jejich data vydání jsou uvedena v textech.

93
 CESTY A PORTRÉTY… I.
Cesty maďarské moderny – Meziválečné období

Márai, Sándor: Deníky. Svazek I. - II., Překlad: Estera Sládková a Dana Gálová, předmluva:
Robert Svoboda, Praha, Academia, 2008.

Márai, Sándor: Judita, překlad Dana Gálová, Praha, Leda 2012

Márai, Sándor: Svíce dohořívají, překlad Anna Valentová, Praha, Leda, 2014 – 1. vydání
v tomto nakladatelství

Márai, Sándor: Anděli z nebes – běž, pospěš si, překlad Robert Svoboda, in: Kiss Szemán,
Róbert (ed.): Výkřik národa spolklo ticho Revoluce roku 1956 v maďarské literatuře, Praha,
Malvern 2016, s. 86-88

Márai, Sándor: Herbář, překlad Dana Gálová, Praha, Academia, 2017

Márai, Sándor: Chtěl jsem mlčet, překlad Adéla Gálová, Praha, Academia, 2019

O autorovi:22

Hodovníková, Alžběta: Máraiho jubilejní rok – 100. výročí narození Sándora Máraiho (1900-
1989), Amicus, červen 2000, s. 10-11

Berkes, Tamás: Beznaděj velkých vášní, Lidové noviny, r. 15, č. 52 (2. 3. 2002), s. 16
(recenze – Svíce)

Holub, Jiří: Máraiho tázání po nemožném, Reflex, r. 14, č. 46 (13. 11. 2003), s. 57 (recenze –
Svíce)

Morvayová (Pató), Marta: Dohořívající monarchické svíce, Souvislosti, r. 14, č. 3 (2003), s.

366-369 (recenze – Svíce)

Peňás, Jiří: Drama pro dva starce a svíce: Novela spisovatele z času soumraku krásné epochy,
Týden, r. 10, č. 7 (20. 2. 2003), s. 81, (recenze – Svíce)

Heller, Jan: Máraiho evropská odysea, Souvislosti, r. 15, č. 2 (2004), s. 228-231 (recenze –
Zpověď)

Marešová, Milena M.: Hledání až pod povrchem, Host, r. 20, č. 1 (2004), s. 67-68 (recenze –
Svíce)

Moník, Josef: Všechny postavy jsou smýšlené, Literární noviny, r. 15, č. 2 (5. 1. 2004), s. 8
(recenze – Zpověď)

Skorunka, František: Sándor Márai: triumf návratu, Haló noviny, r. 14, č. 49, (27. 2. 2004), s.
2 (recenze – Zpověď)

22
Paratexty k českým předkladům jsou uvedeny u českých vydání Máraiho děl. U recenzí jsou vyznačena díla,
ke kterým se recenze vztahují, vyznačena prvním slovem českého názvu. Závěrečné dva maďarské tituly jsou
monografie, které jsou o Máraim přístupné v českých knihovnách.

94
 CESTY A PORTRÉTY… I.
Cesty maďarské moderny – Meziválečné období

Zidek, Petr: Zpověď měšťana, Lidové noviny, r. 17, č. 38 (14. 2. 2004), s. 16 (recenze –
Zpověď)

Cinger, František: Sándor Márai získává oblibu českých čtenářů, Právo, r. 15, č. 126 (30. 5.
2005), s. 16 (recenze – Judita)

Haloun, Karel: Může Sándor Márai za to, že je Maďar?, Revolver Revue, č. 60 (2005), s.
280-282 (recenze – Svíce, Zpověď, Judita, Země)

Horáček, Filip: Paměť znovu ožívající, Literární noviny, r. 16, č. 7 (14. 2. 2005), s. 8 (recenze
– Odkaz, Země)

Reimanová, Judit: Evropa Witolda Gombrowicze a Sándora Máraie, Listy, r. 35, č. 2 (2005),
s. 75-80

Cinger, František: Sándor Márai a smysl života, Právo, r. 16, č. 238 (12. 10. 2006), s. 20
(recenze – Noc)

Dršatová, Marta (Pató): Máraiho krásné prózy, Souvislosti, r. 17, č. 2 (2006), s. 270-274
(recenze – Čutora, Judita, Země, Odkaz, Svíce, Zpověď)

Dytrtová, Anna: Hledání mezi dnem a noci, Literární noviny, r. 17, č. 49 (4. 12. 2006), s. 11
(recenze – Noc)

Heller, Jan: Poselství z mizejícího světa, Host, r. 22, č. 2 (2006), s. 52-53 (recenze – Judita)

Svoboda, Robert: Bludný Evropan v moři dvacátého století, in: Márai, Sándor: Deníky.
Svazek I., Překlad: Estera Sládková, předmluva: Robert Svoboda, Praha, Academia, 2008, s.
7-13

Brdečková, Tereza: Tajný tikot dvacátého století, Respekt, r. 19, č. 26 (23. 6. 2008), s. 48-49
(recenze – Deníky)

Horák, Ondřej: Březen: Sándor Márai, Lidové noviny, r. 21, č. 79 (3. 4. 2008), s. III (recenze
– Deníky)

Horváthová, Kateřina: Obraz měšťanského zániku, A2, r. 4, č. 22 (28. 5. 2008), s. 31 (recenze

– Deníky)

Plocek, Jiří: Knihovnička: akademická, Literární noviny, r. 19, č. 27 (30. 6. 2008), s. 16

Zizler, Jiří: Bagately o limitech české poezie, Wallaci Stevenovi, Máraiho Denících a nedožité
pětaosmdesátce Ivana Diviše, Souvislosti, r. 19, č. 4 (2008), s. 249-252

Soukupová, Klára: Vznešené svědomí Evropy, Host, r. 25, č. 7 (2009), s. 59-61, (recenze –
Deníky)

Kolár, Jan: Máraiovi lidé na kře, Divadelní noviny, r. 19, č. 11 (1. 6. 2010), s. 6 (recenze –
Představení Divadla Rokoko – hra Dobrodružství – adaptace Máraiho Svící)

95
 CESTY A PORTRÉTY… I.
Cesty maďarské moderny – Meziválečné období

Sikora, Roman: Slušnost nad facku, Lidové noviny, r. 23, c. 100 (29. 4. 2010), s. 11 (recenze
– hra Dobrodružství – viz výše)

Vízner, Oldřich: Drama o vzestupu i pádu: režisér Radovan Lipus připravuje v Rokoku
inscenaci hry Sándora Máraie Dobrodružství, Plzeňský deník, r. 19, č. 84 (10. 4. 2010), s. 17

Vízner, Oldřich: Život a vztah nejsou jen to, že se dva vezmou: herec Oldřich Vízner vypráví o
roli Profesora v inscenaci hry Sándora Máraie Dobrodružství, která má zítra premiéru v
Rokoku (zapsala Gabriela Kovařiková), Plzeňský deník, r. 19, č. 95 (23. 4. 2010), s. 15

Pató, Marta: Dobová recepce prvních českých překladů Sándora Máraiho, in: Slavica
litteraria, Hungaroslavica: památce prof. PhDr. Richarda Pražáka, DrSc. (1931–2010), r. 14,
č. 1 (2011), s. 137-146

Rákos, Petr: Lyrická hlídka, in: Neúnavná slova, Praha, Academia, 2011, s. 252–265.

Pató, Marta: Sándor Márai jako středoevropský spisovatel?, disertační práce, FF MU, Brno
2012

Pató, Marta: Sándor Márai jako československý autor?, Česká literatura, r. 60, č. 5 (2012), s.
694-710

Pató, Marta: Mimeze jako jeden z faktorů recepce literárního díla, Slavica litteraria, r. 15, č. 2
(2012), s. 141-148

Soukup, Jiří - Silvia Szarková, Lucie Mittnerová: Kafkovy překlady za života (1909-1922),
Česká literatura, r. 63, č. 5 (2015), s. 672-706

Státník, Dalibor: Země, země...!, Confluens, č. 9 (2015), s. 259-263 (recenze – Země)

Šístek, František: Sándor Márai: Výběr z publicistiky, Slovanský přehled, r. 103, č. 1 (2017),
s. 203-204, (recenze – slovenské vydání výboru z publicistiky Máraiho)

Chuchma, Josef: Jsi pouhá chvíle, mysli na to, Lidové noviny, 3. 6. 2017 (recenze – Herbář)

Horký, Pavel: Myšlenkový odkaz světoznámého maďarského humanisty, Tvar, č. 15 (2017), s.

19

Vašut, Tomáš: Staré zlaté časy Sándora Máraiho, in: Januška, Jiří – Berkes, Tamás (eds):
Hungarobohemica Pragensia – Studie k 60. narozeninám Evžena Gála / Tanulmányok Gál
Jenő 60. születésnapjára, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2017, s. 138-150

Tabery, Erik: Chtěl jsem mlčet – Sándor Márai přináší zprávu o zkáze a znovuzrození
středostavovského intelektuála, Respect, 12. 5. 2019 (recenze)

Szegedy-Maszák, Mihály: Márai Sándor, Budapest, Akadémiai Kiadó, 1991

96
 CESTY A PORTRÉTY… I.
Cesty maďarské moderny – Meziválečné období

Fried, István: „-egyszer mindenkinek el kell menni Canudosba” /tanulmányok az

ismeretlen Márai Sándorról/ (-jednou všichni musí do Canudosu – studie o neznámém
Sándoru Máraim), Budapest, Enciklopédia Kiadó, 1998.

97