ANSELMUS BOËTIUS DE BOODT neboť po smrti Jacoba Typotia napsal komen-
A ALCHYMIE táře ke třetímu svazku Stradových a Sadelero-
IVO PURŠ
Das mineralogische Werk Anselmus Boetius
de Boodts, des Leibarztes Kaiser Rudolfs II.,
Gemmarum et lapidum hitoria (Hanau, 1609)
gehört zu den bedeutendsten wissenschaftli-
chen Taten der rudolfinischen Ära. Im Rahmen
seines „pansophistischen“ Kontextes ist es ein
Beitrag zur analytischen und exakten Richtung
der Naturwissenschaften. Der Autor ging an die
Problematik prinzipiell sachlich, deskriptiv und
rational heran. Anstelle der intuitiven und über-
sinnlichen Erkenntnis bevorzugte er die Empirie
und das logische Erwägen, die auf der scholas-
tischen Interpretation Aristoteles´ fußten. Damit
stimmt auch der Bericht über seine erfolglosen
alchemistischen Experimente nach der Schrift
des französischen Alchemisten Nicolas Barnaud
Commentariolum in Aenigmaticum quoddam
Epitaphium Bononiae studiorum (Leyden, 1597)
überein. De Boodt sollte in einem Buch aus dem
Nachlass seines Vaters ein Transmutationspulver
finden, mit dem es ihm gelungen sei, bei einem
gewissen Prager Goldschmied Quecksilber in
Gold zu verwandeln (offenbar 1588) und des
Weiteren das kurze Traktat Cymbalum aureum,
nach dem er mit dem Landesprobierer Pavel
Griemiller aus Třebsko (zwischen 1588 und
1593) laborierte. Nach dem Misserfolg dieser
Arbeiten sollte de Boodt gegenüber der Trans-
mutationsalchemie wieder einen reservierten
Standpunkt eingenommen haben. Wie aus
seinem mineralogischen Werk, das eine Reihe
von Anleitungen zur Herstellung von Medika-
menten aus Edelsteinen enthält, hervorgeht, war
er Anhänger und Kenner der zeitgenössischen
Chemiatrie, also der Herstellung von Arzne-
ien auf Grundlage der Lehre von Paracelsus.
Mezi učenci, kteří působili u dvora císaře
Rudolfa II., patří významné místo lékaři a mi-
neralogovi Anselmu Boëtiovi de Boodtovi
(1550–1632), jenž vytvořil v Praze své základ-
ní vědecké dílo Gemmarum et lapidum historia
(Hanau, 1609)1, právem považované za první
systematickou klasifikaci doposud známých
minerálů. Původně vystudoval práva, těm se
však ve svém zralém životě nevěnoval, neboť
jej plně zaujaly přírodní vědy. Jak dosvědčují
jeho rozsáhlá alba podle přírody provedených
maleb rostlin a živočichů2, zabýval se kromě lé-
kařství a mineralogie též botanikou a zoologií.
Dále se profiloval jako erudovaný humanista,
44
vých Symbola divina et humana3, a v pozdním
období svého života i jako autor náboženské
duchovní poezie. Kromě toho měl úzký vztah
k hudbě a komponoval pro loutnu.
De Boodt se narodil se roku 1550 v Brug-
gách ve významné katolické aristokratické ro-
dině. Jeho otec Anselm de Boodt (1519-1587)
byl obchodníkem a dlouholetým členem měst-
ské rady. Jeho syn začal studovat na univerzitě
v Lovani roku 1566 a kolem roku 1573 odešel
pokračovat ve studiích práv na univerzitu
v Orleansu, kde, jak se předpokládá, i završil
svá studia civilního a kanonického práva. Poté
vedla jeho cesta do Padovy (1576) a o dva roky
později se navrací do Brugg, kde začíná praco-
vat jako městský úředník. Nicméně téhož roku
získali ve městě moc kalvinisté a jak Anselm,
tak i jeho otec, museli odejít ze správy města.
Anselmův otec se do ní po změně mocenských
poměrů roku 1584 navrací, avšak jeho syn již
hledá své uplatnění jinde.4 Mezi léty 1578
a 1583, kdy přichází do Prahy na pozvání Vi-
léma z Rožmberka5, muselo dojít v de Bood-
tových zájmech k významné změně orientace;
též však lze uvažovat o tom, že se teprve tehdy
mohly otevřeně projevit de Boodtovy osobní
aspirace a inklinace k lékařství a přírodním
vědám. Toto období bylo bezpochyby vyplně-
no další peregrinatio academica, jak ostatně
dokazuje i fakt, že se ve svém hlavním minera-
logickém díle hlásí k slavnému lékaři, filosofo-
vi a teologovi Thomasu Erastovi (1523–1583)
jako ke svému „preceptorovi“. Ten přednášel
v letech 1558-1580 v Heidelbergu, nicméně
de Boodtův imatrikulační zápis se na tamní
univerzitě nedochoval. Zůstává tedy otázkou,
kde se s Erastem setkal a jaká byla povaha je-
jich kontaktů, nicméně blízkost de Boodtova
a Erastova kritického přístupu k paracelsiánské
alchymii je v tomto směru signifikantní. Roku
1586 odchází de Boodt z Prahy opět studovat
do Padovy, tentokrát lékařství; zapsal se v září
a již za rok získal doktorský titul, což lze vy-
světlit pouze tím, že bylo akceptováno jeho dří-
vější studium. Z Padovy se vrací do Prahy a za
několik málo měsíců je roku 1588 jmenován
dvorním lékařem: hofmedico cum privilegio
exercendi proxim für D. Anselmus de Boodt.6
K tomuto roku se s největší pravděpodobností
váže i zpráva o de Boodtově alchymistické
experimentaci (viz níže). V této funkci působí
u dvora 16 let, jež byly bezpochyby vyplněny
mineralogickými a lékařsko-farmakologickými
výzkumy, než je 1. ledna 1604 jmenován osob-
Titulní list prvního vydání de Boodtova mineralogického
díla z roku 1609
ním lékařem Rudolfa II. s měsíčním platem 40
florénů a výsadou, že je kromě vyžádání zproš-
těn denní služby.7 I z této okolnosti je zřejmé,
že si jej císař cenil především jako mineraloga.
Když bylo jeho mineralogické dílo o pět let
později vydáno, zaplatil císař autorovi 1000
florénů.8 Po císařově smrti roku 1612 de Boodt
zůstal ještě dvě léta v Praze, a pak se definitivně
vrátil do rodných Brugg.
De Boodtovo hlavní vědecké dílo, rozsáhlé
Gemmarum et lapidum historia z roku 1609, je
rozděleno do dvou nestejně rozsáhlých knih:
První z nich, rozsahem menší a vznikem s nej-
větší pravděpodobností pozdější, je věnována
teoretickým zásadám autorovy mineralogie,
zatímco druhá přináší soupis 647 minerálů
(včetně fosílií), uvádějící jejich ložiska, mor-
fologické charakteristiky a v neposlední řadě
i vliv na člověka a lékařské využití. De Boodt
jako první studuje optické vlastnosti minerálů
a svým způsobem i anticipuje Stenonovu krys-
talografii a Mersennovu korpuskulární teorii,
nachází spojitost mezi hustotou a váhou, de-
mystifikuje vznik fosílií, zabývá se teorií barev
a přináší i technickou škálu tvrdosti.9 Ve své
knize se snaží zachytit a prezentovat dosavadní
mineralogické názory, pročež přináší i mnoho
údajů o zázračných vlastnostech drahých ka-
menů, legend o jejich původu a využití, a to
nejen z Pliniovy Historia naturalis, ale i z do-
bové hermetické literatury, zvláště z proslulého
a ve své době velice vlivného díla Giambattisty
della Porty Magiae naturalis Libri Viginti (prv-
ní vydání Neapol 1554). Je třeba zdůraznit, že
de Boodt se staví k těmto zprávám skepticky
a v principu odmítavě, a fakt, že u nich není
pokaždé přidáno negativní vyjádření, vyplý-
vá pouze z toho, že de Boodt necítil potřebu
neustále opakovat svá teoretická stanoviska,
která v první knize vysvětlil velmi zřetelně
a poté ještě několikrát zopakoval.10 Pro vznik
díla bylo též bezpochyby mimořádně důležité,
že je podporoval císař Rudolf II. a umožnil de
Boodtovi studovat minerály v jeho kunstko-
moře, za což de Boodt ve své knize vyjadřuje
císaři několikrát svou vděčnost.
V rámci „pansofického“ kontextu rudolfín-
ské vědy a kultury se de Boodtovo dílo profilu-
je jako příspěvek k analytickému a exaktnímu
směru tehdejší přírodovědy. Autor se v něm
snaží přistupovat k problematice minerálů
v zásadě věcně, deskriptivně a zdrženlivě
racionálně. Namísto intuitivního, nadsmyslo-
vého poznání, typického pro novoplatónskou
renesanční magii, de Boodt jednoznačně pre-
feruje empirii a logické uvažování vycházející
ze scholastické interpretace Aristotelova poje-
tí přírody. V principu odmítá teorii analogie
makrokosmu a mikrokosmu, spolu s vlivem
hvězd na pozemský „sublunární“ svět. To jej
bezpochyby velmi vzdaluje jiným významným
protagonistům rudolfínské přírodovědy, a to jak
45
například Osvaldu Crollovi (kol. 1560–1609)
coby představiteli paracelsiánského lékařství,
pevně spojeného s teorií signatur11, tak i Jo-
hannesu Keplerovi (1571–1630), jejž sice s de
Boodtem spojovala exaktnost a přísně racionál-
ní přístup k přírodě, ale na straně druhé se od
De Boodtův portrét od Aegidia Sadelera z jeho díla
Gemmarum et lapidum historia (1609)
něho zásadně lišil v pojetí kosmologie, založe-
ném na pythagorejsky chápané harmonii.
Za zvláštní případ de Boodtova vztahu
k pansofickým (a v širším slova smyslu her-
metickým) idejím lze považovat jeho vztah
k alchymii. Jak ukazuje de Boodtovo dílo,
jeho autor měl o alchymii praktické znalosti,
nicméně jeho postoj k ní byl velmi specifický
a odpovídal dobové diferenciaci alchymie na
několik směrů, které se nadále vyvíjely odliš-
ně – především se od tradiční transmutační
alchymie díky Paracelsovu vkladu oddělila
jako samostatná a vnitřně dále diferencovaná
větev iatrochemie či chymiatrie, tedy alchymis-
tická výroba léků, z níž se postupně vyvinula
46
moderní chemie.12 V de Boodtově případě jde
o zajímavou fasetu v různorodosti postojů, jež
byly v intelektuálním prostředí Rudolfova dvo-
ra zaujímány k hermetickým, alchymistickým
a magickým naukám. Tato různorodost zpět-
ně vrhá zajímavé světlo i na císaře coby jejich
mecenáše.
Do roku 1588, kdy se de Boodt vrátil ze
studia lékařství v Padově do Prahy a byl přijat
za dvorního lékaře, spadá s největší pravděpo-
dobností událost, kterou jako první uvedl ve
svém díle Commentariolum in Aenigmaticum
quoddam Epitaphium Bononiae studiorum…
(Leiden 1597) francouzský alchymista a kal-
vínský aktivista Nicolas Barnaud (1538 – před
1607)13, jenž pobýval v devadesátých letech 16.
století v Praze a byl zde v kontaktu s učenci
i mecenáši, zabývajícími se alchymií14; od něho
ji poté – většinou ve zkrácené podobě – převzala
řada dalších autorů15. Jde o událost, která je pro
pochopení de Boodtova vztahu k alchymii zcela
zásadní, a protože obsahuje několik zajímavých
a doposud nepublikovaných reálií, vztahujících
se k tehdejšímu vědeckému a řemeslnickému
životu v Praze, ocituji ji in extenso. Barnaud
v úvodu svého pojednání, které je celé věno-
váno výkladu enigmatického nápisu ze starého
mramorového náhrobku, přemítá nejen o úloze
odhalování skrytého v alchymistické exegezi,
ale také o důsledcích, jež může mít náhodné
nalezení filosofického kamene, neboť i takovýto
dar nemusí být – nejen podle jeho názoru – bez
Božího přispění náležitě zhodnocen:
Někdy se stává, že jsou takové poklady
vykopány a tajně střeženy, a že je pak
nenalezne ani ten, kdo je jich hoden,
a proto, je-li již poklad vykopán, pře-
nechává se další starost na Bohu dárci.
Pamatuji si, že něco podobného se
přihodilo nedlouho předtím, než jsem
se vrátil z Krakova do Prahy, kde jsem
přijal po dobu jednoho a půl roku po-
hostinství u velmi ctěného a učeného
muže, šlechtice Tadeáše Hájka, doktora
lékařství a slavného matematika. Byl
jsem pozván velmi slavným a věčné pa-
mátky hodným panem Vilémem z Rožm-
berka, tehdejším místodržícím Králov-
ství českého16, abych se coby lékař staral
o jeho zdraví, a šťastným řízením osudu
jsem narazil na belgického doktora lé-
kařství Anselma de Boodt, s nímž jsem
navázal velmi úzké přátelství, jež mi při-
nášelo radost i užitek. Když tento dobrý
muž zařídil, aby byla přivezena z Belgie
do Prahy veliká sbírka knih, již měl po
svém zemřelém otci, všiml si jedné knihy,
kterou jsem pak také viděl. Byla sepsána
na beraní kůži a její titul zněl „Zlatý cim-
bál“. Když ji doktor chtěl potáhnout per-
gamenovou kůží (byla totiž chráněna zlo-
menými deskami), vyňal nejprve kousek
zlomené desky a uprostřed jej překvapila
prázdná skulina potažená pergamenem.
Uvnitř byl jakýsi papírový svitek, v němž
byl enigmatickou formou vylíčen proces
výroby kamene filosofů (ostatně nenalezl
bys ani jednoho člověka, který by jej popi-
soval otevřeným způsobem) a spolu s ním
tam objevil i červený prášek o váze jed-
noho gránu. Na to doktor Anselmus, který
byl až do té doby nejostřejším nepřítelem
filosofie kovů, udělal podle návodu této
knihy zkoušku a polovinu prášku vložil
do ohně spolu se rtutí. Když uzřel, jak
se rtuť proměnila ve slunce [zlato], jež
se podobalo tomu přirozenému, nejprve
zahořel, pak ztuhl a hlas mu uvázl v hrdle
(předávám to, co jsem slyšel z jeho úst).
Poté se sešel s jistým známým zlatníkem,
znalým tohoto umění, a požádal ho, aby
jej naučil destilovat.17 Za to mu slíbil, že
pokud bude chtít, ukáže mu transmutaci
rtuti v opravdové slunce (doktor An-
selmus totiž uchovával ještě polovinu
onoho gránu červeného prášku). Když
se takto domluvili, rozdělil onu zbýva-
jící polovici na dvě části a jednu předal
zlatníkovi. Ten také zkusil onen pokus,
vložil podle pravidel umění rtuť do ohně
a uviděl, jak se změnila ve slunce. Po-
važoval však za jisté, že byl doktorem
oklamán, prostřednictvím zlata, tajně
vloženého do tyglíku.18 Zašel tedy za
doktorem, a tento dobrý muž, aby zbavil
zlatníka pochyb, mu dal – neprozíravě
– zbytek onoho prášku a sám se uchýlil
během projekce, již znovu podnikal onen
zlatník, na zcela jiné místo. Když zlatník
uviděl, že se po projekci opět změnila rtuť
v čisté slunce, padl na tvář, vzdával Bohu
díky a vyprošoval si doktorovo odpuštění.
Potom jej naučil, jak spagyricky zahří-
vat [destilovat]. Doktor se pak pokoušel
o onen proces podle litery (která zabíjí),
a když pak spolu s Pavlem Griemillerem,
vrchním prubířem kovů pověřeným císař-
ským majestátem, marně zkoušel tento
proces podle mnoha jiných knih, upustil
od slunce,19 vzdal se všech chemických
nadějí a začal se věnovat něčemu jinému.
Nakonec celý postup (který se až na ně-
kolik výjimek neliší od postupu prací, jež
popsal Fernelius20 ve své knize o skrytých
příčinách věcí) předal mně a já jej s Boží
pomocí zveřejňuji a přenechávám přízni
filosofů, spolu s dalšími texty obsahující-
mi obdobné a mně velmi drahé chemické
postupy.21
De Boodtův otec zemřel v roce 1587, tedy prá-
vě v době, kdy jeho syn dokončoval svá studia
v Padově, a bylo by pochopitelné, že vyřizování
dědictví se ujal o rok později, tj. roku 1588 po
návratu do Prahy. Právě tehdy byl též přijat
za dvorského lékaře. Co se týče dvou postav,
s nimiž měl de Boodt spolupracovat, Barnaud
bohužel neuvádí zlatníka, od něhož de Boodt
žádal poučení o způsobech destilace, jménem,
nicméně obecně můžeme říci, že tento druh zá-
jmu a znalostí nemusel být u zmíněné řemeslné
profese neobvyklý. Vztahy mezi řemesly zpra-
covávajícími vzácné kovy a alchymií mají velice
dlouhou tradici a provázejí celé dějiny alchymie
od proslulého Leydenského papyru z 3. století až
do 17. a 18. století. Společné pole představovala
technologická báze metalurgické, resp. transmu-
tační alchymie jako práce s kovy, založená na
jejich čištění a zušlechťování. Francouzský al-
chymista Denis Zachaire říká ve svém Opuscule
tres excellent de la vray philosophie naturelle
des métaux z roku 1567: „Poté, co jsem začal
navštěvovat různé řemeslníky jako zlatníky,
47
slévače, skláře či výrobce pecí, slyšel jsem od
nich o tolika dalších, že neminul měsíc, abych
se neseznámil s více než stovkou hledačů. Jedni
používali tinktury kovů k projekcím, jiní k ce-
mentacím, další k disolucím, konjunkcím nebo
k pomalému vaření“. Jiné zprávy o zlatnících
věnujících se alchymii přináší Benvenuto Celli-
ni ve Vlastním životopise (1558–1562), o století
později pak Johann Friedrich Helvetius v díle
Vitulus aureus z roku 1667. Samo de Boodtem
zmiňované destilování představovalo jeden ze
základních pracovních postupů využívaných
v alchymii. V Českých zemích v 16. století
lze doložit, že zlatníci se kromě svého řemes-
la věnovali i jiným aktivitám,22 identifikovat
zmíněnou postavu však bohužel nelze.23
Stejně jako u zlatníka, není zájem o al-
chymii nikterak netypický ani pro prubíře,
u kterého musel vyplývat již z povahy jeho
profese, neboť její stěžejní náplní bylo – ved-
le zkoumání obsahu kovů v rudách – sledování
kvality mince. Zmínka o účasti zemského pru-
bíře24 Pavla Griemillera z Třebska25 (?–1593)
na de Boodtových alchymistických pokusech
je cenná tím, že logicky doplňuje dosavadní
poznatky o této postavě. Griemillerův zájem
o alchymii je doložen již ve sborníku zvaném
Česká alchymie26, konvolutu rukopisů, který
vlastnil a doplňoval alchymista Bavor ml.
Rodovský z Hustiřan.27 V rukopisu Rodovský
uvádí, že od Pavla Griemillera získal jako
vzácné desideratum recept („proces“), za
nějž původně jistý Leopold od Černého slona
zaplatil mimořádnou sumu 6000 tolarů.28 Připo-
meňme v této souvislosti, že Pavel Griemiller
byl patrně v příbuzenském vztahu s autorem
vynikajícího českého iluminovaného alchy-
mistického rukopisu Rosarium philosophorum
Jarošem Griemillerem z Třebska, který své dílo
roku 1578 věnoval Vilémovi z Rožmberka.29 Je
příznačné, že de Boodt se ohledně spolupráce
na alchymistickém díle obrací právě na zlat-
níka a prubíře, a nikoli na jiného alchymistu
(například Barnauda, s nímž byl – jak vyplývá
z textu – v přátelských vztazích), neboť u obou
těchto profesí mohl předpokládat zajištěnu
důkladnou znalost dobového zkoušení kovů,
které bylo technologicky zcela dostačující
48
k rozeznání drahých kovů od obyčejných. Je
to v plné shodě s důrazem, který de Boodt kla-
de ve svém mineralogickém díle na ověřování
poznatků cestou zkušenosti. Co se týče místa,
kde de Boodt spolu s Griemillerem prováděl
své alchymistické experimenty, je více než
pravděpodobné, že jím mohla být samostatná
komora, „kde alchymia byla“, v Griemillerově
dnes již neexistujícím domě U černého orla na
rohu Kaprovy ulice proti kostelu sv. Valentina,
který zakoupil roku 1561.30 Invetář pozůstalosti
jasně ukazuje značný počet knih s odbornou
tématikou, jež Griemiller vlastnil (alchymie,
prubířství, metalurgie, mincovnictví), bohužel
popis „kněh in folio rozličnejch 20, in quarto
vesměs 100“, které byly deponovány přímo
v jeho alchymistické laboratoři a bezpochyby
se k ní bezprostředně tématicky vázaly, v inven-
táři nebyl zaznamenán.31 Lze předpokládat, že
právě v této laboratoři se Griemiller spolu s de
Boodtem pokoušeli o realizaci alchymistického
Velkého Díla, neboť je zcela nepravděpodobné,
že by de Boodt duplicitně vynakládal značné
finanční prostředky na vybudování nezbytného
technického zázemí pro jejich společnou práci,
když toto bylo k dispozici.
De Boodtův pozdější důraz na zkušenost
a verifikovatelnost experimentálních poznatků
jejich opakováním je velmi dobře možné uvést
do souvislosti s jeho poučením z neúspěchu
v alchymistické laboraci. Z epistemologie,
již de Boodt rozvádí v Gemmarum et lapidum
historia, ostatně jednoznačně vyplývá, že chá-
pe přírodu i lidskou zkušenost a její principy
na základě principu identity, zatímco princip
analogie, na němž je založeno alchymistické
myšlení, mu zůstává cizí a je pro něj nepřija-
telný. Ostatně podle Barnaudovy výtky v jeho
textu bylo právě toto nepochopení příčinou jeho
nezdaru („litera zabíjí, duch oživuje“). Velice
výmluvným dokladem tohoto základního
rozporu mezi de Boodtovým racionalistickým
uvažováním, založeným na tertium non datur
a enigmaticko-kryptologickým myšlením
alchymistů, v jehož rámci se významy použi-
tých symbolů a symbolizací měnily podle kon-
textu, v němž byly použity, je jeho reakce na
nejasný popis zpracování azbestu, který cituje
z díla Giambattisty della Porty: „Způsob jeho
tkaní je dnes zapomenut. Battista z Porty ve své
knize o přírodní magii dává najevo, že tento
způsob zná, ale jeho slova jsou tak obskurní, že
pouze ten, kdo je již s tímto způsobem obezná-
men, může mu porozumět (jestliže vůbec jde
o vysvětlení). Protože hovoří takto: Jak jsem
viděl v Benátkách, mnoho slabých žen zná
způsob, jak jej česat a tkát. Jednu kyperskou
ženu jsem viděl, jak vytvořila ve svém obydlí
v pevnosti velké bohatství. Toto v současné
době neznámé, avšak nejlepší, velice užitečné
a překrásné tajemství, je třeba dát ve známost,
třeba i špatnému lékaři. Potud Porta. Vychloubá
se, že se mu dostalo milosti, ale nezdá se v tom
být žádné tajemství, neboť pouze poukazuje na
místo, aniž by ozřejmil způsob. Lze snad toto
nazvat předáním tajemství? (…) Chce-li, aby-
chom skrze obydlí v citadele či špatného lékaře
rozuměli něco jiného, je to tak obskurní, že ani
sto Oidipú by toto tajemství neodhalilo.“32 De
Boodt zde ukazuje, nakolik ho takovýto způ-
sob vyjadřování přímo dráždí, nicméně z textu
vyplývá daleko více – způsob symbolického
výkladu, jejž zavrhuje, je naprosto typický pro
alchymistická pojednání, jež bezpochyby znal.
Sarkastické šlehnutí della Porty pomocí „sta
Oidipú“ lze samozřejmě chápat obecně, jako
odvolávku na tehdy dobře známé mytologické
téma slavného luštitele hádanky, připomínané
v dobové literatuře, nicméně nelze vyloučit, že
svou kritikou della Porty ve skutečnosti míří na
Barnauda,33 jehož Commentariolum připomína-
jící de Boodtův alchymistický exkurz, začíná
slovy: „Poté, co jsem narazil na tento nápis [na
náhrobku], který jsem zkoumal spolu s mnoha
jinými, dále jsem pátral, zda nějaký muž na-
daný oidipovským duchem [zvýrazněno IP] se
neujal vysvětlení tohoto tajemství.“34
Uvedený spor mezi epistemologickými
principy identity a analogie nebyl v dané
době nikterak výjimečný. Právě naopak, zcela
typicky se v něm zrcadlila velká proměna, jež
započala v polovině 16. století a kontinuálně
pokračovala v 17. století v konglomerátu nauk,
jež byly ve středověku a raném novověku shr-
novány pod pojem alchymie. Východiskem
těchto změn bylo Paracelsovo pojetí alchymie
coby prostředku k výrobě léčivých „arkán“.
Tato paracelsovská alchymie byla též nazývá-
na spagyrií, čili „uměním oddělovat a spojo-
vat“, a právě z ní, tedy z aplikace chemie na
výrobu léčiv, se vyvinula moderní chemie.35
Avšak je třeba připomenout jeden paradoxní
rys. Paracelsus sice zaváděl do medicíny jako
léčiva přečišťované substance, zároveň však
nepřestával zdůrazňovat, že jejich účinek ne-
vyplývá z působení těchto substancí samých,
ale z jejich spojení s astrálními silami. Zmíněné
„přečišťování“ mělo smysl a účel potud, pokud
vedlo cestou alchymistických operací k navá-
zání vztahu s nebeskými silami, označovanými
v osobité Paracelsově terminologii jako „Ast-
rum“.36 Lékařem pak nebyl člověk, ale toto Ast-
rum samo, stejně jako nebylo léčeno tělo, nýbrž
jeho inherentní „mikrokosmické“ kvality, tedy
jeho vztahy a vazby k makrokosmu. Nicméně
iatrochemie abstrahovala od astrálních vazeb
laboratorních operací a učinila z nich čistě
materiální manipulace, v nichž posléze zau-
jalo vůdčí postavení hledisko kvantitativních
poměrů reagujících látek.37 Stejnému postupu
abstrakce byla podrobena i Paracelsova „ter-
minologie“, přesněji jeho eruptivní jazyk, plný
neologismů a „barbarismů“. Paracelsovi násle-
dovníci se snažili zpřístupnit jeho díla pomocí
jejich překladů do latiny a systemizace jejich
symboliky, což vyústilo až ve vytváření spe-
ciálních slovníků. Tou měrou, jíž tato redukce
symbolů v pojmy původní smysl Paracelsovy
medicíny zastřela, přispěla k mohutnému roz-
voji farmaceutické chemie.
De Boodtova přírodní filosofie a její vztah
k transmutační alchymii ukazují, nakolik růz-
norodá byla škála osobností, které se v okolí
Rudolfa II. více či méně důmyslně a seriózně
zabývaly alchymií, resp. chemií. Vyplývá z to-
ho jeden základní rys „vědeckého mecenátu“
Rudolfa II., který zatím nebyl náležitě zhod-
nocen. Rudolfův výběr při angažmá vědců se
ukazuje jako velice promyšlený a racionální,
avšak – a to je třeba zdůraznit – v intencích
dobového myšlení. Nelze si nepovšimnout,
že Rudolf vědce – s trochou nadsázky řečeno
– vybíral či „sbíral“ podobně jako předměty
do své kunstkomory, krátce řečeno, měl zájem
49
především o originály. Šlo mu o postižení ce-
lého spektra intelektuálních názorů, proto ona
pestrost a rozličnost jimi zastávaných koncep-
cí. Již Erich Trunz si přesně povšiml, že císař
se nepokoušel budovat na Pražském hradě cosi
na způsob vědecké Akademie, neboť s učenci
jednal individuálně a jejich vzájemné kontakty
nechával pouze na nich samotných.38 Tento pří-
stup nebyl ničím jiným než touhou po dosažení
harmonie, jež se realizovala jak sbíráním před-
mětů coby projevů komplexního Božího řádu
ve věcech a v přírodě, tak i shromažďováním
a recipováním rozmanitých idejích, rodících
se ve vědeckém bádání.39
APPENDIX
Nicolai Barnaudi, a Crista Arnaudi Delphi-
natis, Philosophi & Medici, in Aenigmaticum
quoddam epitaphium bononiae studiorum,
ante multa secula marmoreo lapidi insculp-
tum, cujus verba proxime sequuntur. […]
Commentariolum.
[…]
Solent enim tales thesauri quandoque confondi,
& clanculum asservari, quod vix reperiatur, qui
eis dignus sit: unde fit, ut thesauro confusso
negotium DEO donatori committant, ut acci-
disse memini paulo antequam Cracovia Pragam
redirem, ubi a Clarissimo, simul & Doctissimo
Viro, Nobili Thaddeo Hagecio, Medicinae Do-
ctore, mathematico celeberrimo, hospitio per
sesquiannum exceptus & ab Illustrissimo,
aeterna memoria digno, Domino Guilielmo
Ursino a Rosis, Regni Bohemiae tum tempo-
ris prorege ad suam valetudinem tuendam in
medicum ascitus, bono fato, in virum Belgam
Medicinae Doctorem, cui nomen est Anselmus
a Boodt, indici, cum quo non parva intercessit
mihi familiaritas, cujus & amicitia etiam laetor,
& utor; hic bonus, cum parentis sui demortui
librorum suppellectilem non exiguam, e Bel-
gio Pragam advehi curasset, incidit in libellum,
a me tandem visum, in pelle arietina conscrip-
tum, cui titulus erat Cymbalum aureum, hunc
cum membrana obtegere cogitaret (erant enim
50
quibus obtegebatur asseres confracti) exempta
a Doctore asseris particula fracta, apparuit in-
cogitanti vacuus quidam & concavus in medio
locus, pergameno obductus, in quo & chartula
quaedam obvoluta, in qua lapidis philoso[-
pho]rum processus aenigmatice (neq. enim vel
unum reperias, qui aperto sermone rem descri-
bat) conscriptus erat, simul & rubentis pulvis-
culi particula grani pondere, recondita. Ad haec
D. Anselmus, metallicae philosophiae osortum
temporis acerrimus, hoc spectaculo permotus,
cum periculum, ut scripto illo jubebatur supra
Mercurium fecisset, pulvisculi partem medi-
am ad ignem in ipsum conjiciens, vidissetque
Mercurium in solem nativo non dissimilem,
evasisse, exarsit primum, obstupuit tandem,
& si mavis, vox ejus faucibus haesit (audita
ore ejus refero), insuper aurifabrum quendam,
hujus artis sciolum, sibi notum convenit,
utque eum destillandi artem doceat, rogat, vi-
cissimque pollicetur, id facere si velit aurifaber,
sese ei ostensurum transmutationis Mercurii in
solem verum specimen (asservarat enim Doctor
Anselmus rubei illius pulverisgrani semissem),
cum sit, ipsiusque partem aurifabro tradidit, qui
cum periculum fecisset, eum scilicet in Mercu-
rium ad ignem, lege artis, projiciens, videretque
Mercurium in solem versum, ratus se a Doctore
quem aurum in tigillum clam imposuisse falso
credebat, delusum fuisse, apud doctorem ipsum
coram conqueritur. Hic, inquam, bonus, ne quid
apud aurifabrum haereret scrupuli, reliquum
pulveris, imprudens, aurifabro tradidit, seque
in alium recepit locum, interea dum in no-
vum Mercurium projectionem denuo faceret
aurifaber: qui cum vidisset, projectione hac
facta, & hunc Mercurium in solem purum
versum, procidit in faciem, Deo gratias agens,
& a Doctore veniam exorans: quem etiam tan-
dem spagiricam quam callebat docuit autem:
Doctor vero, tentato postea ad litteram (quae
occidit) processu, & aliis permultis, cum Paulo
Grimmillero, Caesareae Majestatis minerarum
in Bohemia supremo examinatore, frustra ex-
pertis, abjecto clypeo, & omni chemica spe,
animum alio addixit suum, mihique tandem
illum ipsum processum, a Fernelii processu,
in suo de abditis rerum causis libro, paucis
exceptis, non dissimilem tradidit, quem ego,
Deo bene favente, subnectam in philosophorum
gratiam, inque lucem emittam, una cum aliquot
aliis, huc illuc comparatis, mihique charissimis
chemicis processibus.
1. Celý název díla zní Anselmi Boetii de Boodt Brugensis
Belgae, Rudolphi Secundi, Imperatoris Romanorum,
Personae Medici, Gemmarum et lapidum historia, Qua
non solum ortus, natura, vis et pretium, sed etiam mo-
dus quo ex iis, olea, salia, tinctura, essentiae, arcana et
magisteria arte chymica confici possint, ostenditur. Opus
principibus, medicis, chymicis, physicis, ac liberaliori-
bus ingeniis utilissimum. Následují dvě latinská vydání
(Leyden 1636 a 1647) připravil k vydání leydenský lékař
Adriaan Toll, který na závěr každé kapitoly druhé knihy
připojil identifikaci de Boodtových odkazů. Vydání z ro-
ku 1647 bylo ještě rozhojněno o dvě knihy pojednávající
o některý fosíliích, jež de Boodt do svého díla nezařadil,
a o latinský překlad Theofrastova Pojednání o kamenech
(Peri lithón). Francouzský překlad prvního Tollova vydání
vyšel v Lyonu roku 1644 a 1649 pod názvem Le parfaict
joaillier ou histoire des pierreries ou sont amplement
descrites leur naissance, iuste prix, moyen de les cogno-
istre, et se garder des contrefaites, facultez medicinales et
proprietez curieuses.
2. Marie-Christiane Maselis, Arnout Balis a Roger H. Ma-
rijnissen, The Album of Anselmus de Boodt (1550-1632):
Natural History Painting at the court of Rudolph II in
Prague (Ramsen 1999), s. 14–23.
3. Třetí svazek zmíněného díla, obsahující impresy ital-
ských knížat a vládců, se nazývá Symbola varia diverso-
rum principum; byl vydán v Praze roku 1603 a někdy bývá
citován jako samostatné de Boodtovo dílo, přestože jde o
nedílnou součást celku, koncipovaného Jacopem a Ottavi-
em Stradou, v úzké součinnosti s rytcem Aegidiem Sade-
lerem. Viz E. Fučíková, Einige Erwägungen zum Werk des
Jacopo und Ottavio Strada, Leids Kunsthistorisch Jaarboek
1 (1982 [Rudolf II and His Court]), s. 339–356; Nicolette
Mout, A Useful Servant of Princes: The Netherlandish
Humanist Jacobus Typotius at the Prague Imperial Court
Around 1600, Acta Comeniana 13 (1999), s. 27–49.
4. Viz Maselis, Balis a Marijnissen (pozn. 2), s. 14–23;
Johannes-E. Hiller, Die Mineralogie Anselmus Boetius
de Boodt, in Quellen und Studien zur Geschichte der
Naturwissenschaften und der Medizin, Band 8 (Berlin
1942), s. 4–12.
5. Erich Trunz, Wissenschaft und Kunst im Kreise Kaiser
Rudolf II. 1576-1612 (Neumünster 1992), s. 38.
6. Haus-, Hof- und Staatsarchiv, Vídeň, Reichstaxbuch
n. 60 (1588), fol. 24; citují Maselis, Balis a Marijnissen
(pozn. 2), s. 17.
7. Jaroslava Hausenblasová, Der Hof Kaiser Rudolfs II.
(Praha 2002), s. 405.
8. Viz Maselis, Balis a Marijnissen (pozn. 2), s. 21.
9. Ibidem.
10. Tento přístup v sobě skrývá jednu možnost nedoro-
zumění: Čtenář, který de Boodtovu knihu jenom letmo
prolistuje, může nabýt dojmu, že autorem citovaná tvrzení o
magických silách kamenů jsou uváděna jako vážně míněná
a platná. Občas proto dochází k misinterpretaci základní
de Boodtovy intence a kniha je uváděna jako pojednání o
magických silách kamenů.
11. Osvald Croll, Basilica chymica (Frankfurt 1609). O
jeho působení v Čechách naposledy Jaroslava Hausen-
blasová, Oswald Croll and his Relation to the Bohemian
Lands, Acta Comeniana 15–16 (2002), s. 169–182.
12. Allen G. Debus, Iatrochemistry and the Chemical
Revolution, in Alchemy Revisited, ed. Z. R. W. M. von
Martels (Leiden 1990), s. 51–66.
13. Šlechtic z Dauphiné, lékař a alchymista. Narodil se
v Crest z protestantských rodičů. Z jeho korespondence
vyplývá, že 1559 navštívil Španělsko, 1601 Nizozemí; roku
1567 měl získat domovské právo v Ženevě. Pod četnými
pseudonymy publikoval protestantské polemiky, např. Le
Réveille-matin des Francais et de leurs voisins, composé
par Eusebe Philadelphe, Cosmopolite (Edimbourg [Basel?],
1573). Toto dílo je věnováno anglické královně Alžbětě.
Pod svým jménem publikoval pouze alchymistické spisy.
14. Jak dokazují zprávy z různých pramenů, místem, kde
se v Praze v posledních desetiletích 16. století mohla setkat
většina zájemců o alchymii, byl dům Tadeáše Hájka na
Ovocném trhu. Z těchto zpráv nutně nevyplývá, že by mělo
jít o tradované „přezkušování“ alchymistů Hájkem, daleko
spíše šlo o přátelské a společenské kontakty, založené na
společně sdílených přírodovědných zájmech. Viz např. Eu-
gene Olivier, Gilles Penot Du Port, médecin et alchimiste,
Chrysopoeia 5 (1992-1996), s. 586–587.
15. Ewald de Hoghelande, Historiae aliquot transmutationis
metallicae (Coloniae Agrippinae 1604); Michael Maier, Sym-
bola aureae mensae duodecim nationum (Francofurti 1617),
s. 556, příznačně uvádí de Boodtův příběh v oddíle věnova-
ném „Anonymi Sarmata“, tj. Michaelu Sendivogiovi, který
taktéž působil v Praze a pohyboval se i v prostředí císařského
dvora. V moderní literatuře nejobsáhleji cituje tuto událost
Bernard Husson, Transmutations alchimiques (Paris 1974),
s. 242–243, nicméně ani on ji neuvádí kompletně a vypouští
závěrečnou pasáž o de Boodtově zklamání z alchymie.
51
16. Jak vyplývá z formulace, text byl psán po smrti Viléma
z Rožmberka roku 1592; co se týče jeho zemského úřadu,
od roku 1570 až do své smrti byl nejvyšším purkrabím,
tedy stál v čele zemské vlády, jež se stávala vládou místo-
držitelskou za nepřítomnosti panovníka v zemi.
17. Nelze vyloučit, že de Boodtovy znalosti laboratorní
práce, jak ve smyslu alchymistickém, tak i spagyrickém
(tedy co se týče přípravy léků), byly až do této zkušenosti
teoretické; nicméně z jeho díla Gemmarum et lapidum
historia, publikovaného jednadvacet let po nejpravděpo-
dobnějším datu této události, praktická znalost spagyrie
vysvítá poměrně jasně.
18. Šlo o jeden z nejobvyklejších alchymistických podvo-
dů, při němž byl použit tyglík s dvojitým dnem, v němž
se skrývalo zlato.
19. „Abjecto clypeo“ lze též přeložit jako „zahodil štít“;
podle Barnauda tedy de Boodt utekl z boje, neboli „upus-
til od Díla Slunce“, jak byla alchymie tradičně nazývána.
Ve vyjádření může být skryta i narážka na de Boodtovu
devízu Sumes stabile uno, kterou provázel symbol Slunce
a zlata v podobě slunečního štítu. Podle Barnauda by tak de
Boodt vlastně opustil své vlastní krédo, resp. jeho domnělý
esoterický obsah.
20. Joannes Fernelius (Jean Francois Fernel) (1497–1558),
matematik a astronom, osobní lékař francouzského krále
Jindřicha II.
21. Pojednání je přetištěno ve sbírce Theatrum chemicum,
praecipuos selectorum auctorum Tractatus de Chemiae et
Lapidis Philosophici antiquitatae, III (Argentorati 1669),
s. 745–747, odkud autor tohoto článku a Jakub Hlaváček
přeložili citovanou pasáž. Latinský originál přeloženého
úryvku je citován v příloze této stati.
22. Zikmund Winter, Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku
v Čechách (1526–1620) (Praha 1909), s. 405, uvádí příklad
zlatníka Matúše, který „snažil se o vedlejší důchod tím, že
sám třetí sestavil r. 1542 konsorcium na vaření salitru“. Šlo
o výrobu salpetru (ledku), který používali „prachaři“ při
výrobě střelného prachu. Zlatník, který se zároveň věnoval
alchymii, ba dokonce měl pro ni zanechat zlatnické práce
(Jiřík Khymiker) je v Praze doložen v letech 1599–po 1610
(viz Dana Stehlíková, Encyklopedie českého zlatnictví, stří-
brnictví a klenotnictví [Praha 2003], s. 226).
23. Přesto bych chtěl v této souvislosti upozornit na zajímavý
ikonografický detail, který odkazuje na spojitost mezi zlatnic-
tvím a destilací. Na Sprangerovu Epitafu zlatníka Mikuláše
Müllera (Zmrtvýchvstalý Kristus s anděly) z let 1592–93
(Národní galerie v Praze), na němž umělec zpodobil rodinu
svého zesnulého tchána († 1586), spatřujeme pod Kristovou
levou nohou skleněnou kulovitou nádobu, v níž je vložena
lidská lebka, patrně aluze na lebku Adamovu, tradičně ovšem
zobrazovanou na jiném tématu Kristových Pašijí, na Ukři-
52
žování u paty kříže. V kontextu alchymistické symboliky
jde o caput mortuum, něm. Totenkopf, jak byl označován
neodpařitelný pozůstatek po destilaci nebo sublimaci (viz
Alchemie: Lexikon einer hermetischen Wissenschaft, ed.
Priesner a Figala, Munchen 1998, s. 96). Sférická nádoba
zároveň představuje zemi, obtočenou hadem, na níž však
obvykle místo Krista šlape Nanebevzatá Panna Marie. Zřetel-
nou připomínku toho, že v rámci komplikované ikonografie
obrazu jde zároveň o destilační přístroj, můžeme spatřovat
v tom, že svrchní část destilační aparatury (kterou malíř
nemohl na obraze zobrazit, neboť by tím z víceznačné sfé-
rické nádoby učinil jednoznačný předmět), tedy její helmici,
jež se ve variantě chlazené vzduchem nazývala Rosenhut,
naznačil v intencích dobového „maskovaného symbolismu“
kloboukem na hlavě zlatníkovy ženy a růžemi na hlavě nej-
mladší dcery. V rámci našeho pátrání ovšem zlatník Müller
vzhledem k datu úmrtí nepřichází v úvahu.
24. Nikoli císařského, jak uvádí Barnaud, neboť takový
úřad neexistoval, ani královského prubíře – tento úřad za-
stával Hans Harder, v řadě odborných otázek Griemillerův
odpůrce (viz pozn. 25).
25. Základní studií o této postavě je práce Antonína
Kostlána, Václava Ledvinky a Jiřího Peška, Zemský
prubíř Pavel Griemiller z Třebska: Příspěvek k poznání
ekonomické a kulturní aktivity obyvatel pražských měst
ve druhé polovině 16. století, Pražský sborník historický
19 (1986), s. 103–139.
26. Knihovna Národního muzea, sign. I G 22.
27. Otakar Zachar, O alchymii a českých alchymistech
(Praha 1911), s. 197.
28. Viz pozn. 26, fol. 432b.
29. Národní knihovna ČR, sign. XII E 77. Viz Ivo Purš,
„Rosarium philosophorum“ Jaroše Griemillera z Třebska,
in Opus Magnum: Kniha o sakrální geometrii, alchymii,
magii, astrologii, kabale a tajných společnostech v Českých
zemích (Praha 1997), s. 77–87.
30. Viz Kostlán, Ledvinka a Pešek (pozn. 25), s. 107.
31. Ibidem, s. 132–136. Faktem je, že dvacet knih ve for-
mátu in folio věnovaných alchymii a vydaných do roku
1593 je značný počet a po jejich titulech by bylo možné
podle tohoto vodítka pátrat, nicméně nevíme, jaký mezi
nimi mohl být podíl rukopisů.
32. Viz de Boodt (pozn. 1), s. 190.
33. Nikde ve své knize o minerálech sice de Boodt na
Barnaudovu zprávu nereaguje, ale ani ji nevyvrací. Přesto
lze předpokládat, že text znal, nebo s největší pravděpo-
dobností mohl znát zpracování této příhody Ewaldem de
Hoghelandem.
34. Viz Theatrum chemicum (pozn. 21), s. 745.
35. Pod Paracelsovým jménem se dochovala též řada
traktátů, vztahujících se k tradiční transmutační alchymii,
jde však ve většině případů o spisy Paracelsovy pouze
připsané. Viz Karl Sudhoff, Bibliographia Paracelsica: Be-
sprechung der unter Theophrast von Hohenheims Namen
1527–1893 erschienenen Druckschriften (Graz 1958).
36. V tomto kontextu je třeba chápat i lapidární definici
alchymie, kterou podává Martin Ruland ml.: „Alchimia est
impuri separatio a substantia puriore“ (Lexicon Alchemiae
[Francofurti 1612], s. 26).
37. Je jisté, že otázka vah a poměrů hrála důležitou roli
i ve středověké tradiční alchymii coby filiaci alchymie
arabské, nicméně byla chápána v kontextu symbolických
vztahů nebeských a pozemských sil, mezi nimiž bylo třeba
dosáhnout rovnováhy.
38. Viz Trunz (pozn. 5), s. 12–13.
39. Tato stať je výňatek z rozsáhlejší studie věnované
vztahu de Boodtova díla k pansofickým idejím rudolfín-
ské vědy a kultury, která bude publikována v revue Acta
Comeniana.
NEUE ERKENNTNISSE ZUM
REICHSAPFEL FERDINANDS I.
ŠTĚPÁN VÁCHA
Die Ergebnisse bisheriger Forschungen über
den Reichsapfel und das Zepter, die Bestandteil
der böhmischen Krönungskleinodien sind, fass-
ten Beket Bukovinská und Lubomír Konečný
in einer gemeinsamen Studie zusammen, die
in der Festschrift Helmut Selings publiziert
wurde.1 Wie die Autoren selbst am Schluss
betonen, ist das Thema bei weitem nicht abge-
schlossen, und zur Beantwortung zahlreicher
Fragen ist noch eine ganze Reihe von Aspekten
in Betracht zu ziehen. Der vorliegende Bei-
trag, der an ihre Feststellungen anknüpft, hat in
erster Linie das Ziel, auf eine ikonografische,
in diesem Zusammenhang bisher nicht beach-
tete Quelle aufmerksam zu machen. Es han-
delt sich dabei um das Porträt des Erzherzog
Maximilians III. (1558–1618), Großmeister des
Deutschen Ordens und Gubernator von Tirol
und Vorderösterreich (Abb. 1).2 Dieses Bild,
das sich auf Schloss Knillenberg in Südtirol
befindet, enthält die bisher älteste bekannte
Darstellung des Reichsapfels, der Bestand-
teil der böhmischen Krönungskleinodien ist.
Erzherzog Maximilian III. trägt auf dem Kopf
den Erzherzogshut, ist mit dem zeremoniellen
Erzherzogsgewand mit breitem Hermelinkra-
gen bekleidet, hält in der Rechten ein Zepter
und umschließt mit der Linken den Griff des
an seiner Seite hängenden Schwertes. Auf dem
Tisch vor ihm liegen ein zweites Schwert als
Zeichen seiner Großmeisterwürde und der
betreffende Reichsapfel. Die Übereinstimmung
dieses Kleinods mit dem Prager Apfel bzw. mit
seiner Vorderseite ist unbestreitbar (Abb. 2 und
3). Auf dem Gemälde sind originalgetreu bis in
die kleinsten Details die blaurote Kombination
der Saphire und Spinelle auf dem Kreuz, die
unregelmäßig geformten Edelsteine auf dem
Reifen der Kugel und die einzelnen Perlen
wiedergegeben. Gut erkennbar sind auch
die eingerollten Ranken, die die Enden der
Kreuzarme schmücken, und die Figuralreli-
efs auf beiden Hemisphären des Apfels. In
der rechten oberen Ecke des Bildes ist das
Wappen Maximilians abgebildet. Es ist mit
dem Erzherzogshut gekrönt und wird vom Rit-
terkreuz des Deutschen Ordens in vier Felder
geteilt, in denen sich die Wappen von Ungarn,
Böhmen, Österreich und Tirol befinden. Etwas
weiter unten ist die nur zum Teil lesbare
Inschrift: „MAXIMILIANVS / ARCHIDVX
AVSTRIAE /…/…/ SVPREMVS MAGIST-
RUS / COM. TIROL. M.DC.XV […]“ zu sehen.
Für die genauere Datierung des Maximi-
lianporträts hilft uns die Krone, die der Erz-
herzog auf dem Haupt trägt. Diese widmete er
zusammen mit der nicht erhalten gebliebenen
Reliquiarbüste des heiligen Leopold am 15.
November 1616 als Ausdruck seiner persön-
lichen Verehrung des Stammespatrons und als
Bekundung seiner Zuneigung zur Dynastie
dem Stift in Klosterneuburg.3 Dem Vorbild
der Wenzelskrone nach, sollte diese Krone
den Kopf des hl. Leopold schmücken und
53