RECENZE filmu TADY HAVEL, SLYŠÍTE MĚ?

TADY HAVEL, SLYŠÍTE MĚ?: Portrét prezidenta, manžela, kamaráda, umělce, mudrce i občana Havla

Snímek TADY HAVEL, SLYŠÍTE MĚ? mapuje politický, umělecký, ale i soukromý život posledního
prezidenta Československa a prvního prezidenta Česka, který jakožto osobnost světového významu
navštívil mimo jiné například Brusel, New York nebo Paříž, a všude byl vítán, a který se setkával i s
tibetským dalajlamou.

Film Petra Jančárka, který je rovněž spoluautorem dokumentární trilogie Václav Havel, Praha – Hrad,
přichází do kin 12 let po úmrtí prezidenta Václava Havla. Tak dlouhá pauza byla údajně nutná, aby
tvůrce svůj nahromaděný materiál uviděl z jiné perspektivy. Není se čemu divit, 85 minutový
dokument byl sestříhán z 250 hodin materiálu! Vzhledem k množství hodin musel být výběr snímků
skutečně náročný. Střihač Josef Krajbich posuzoval výběr pod vlivem vlastních emocí, ale zbytek
materiálu nepřijde vniveč - využije se i to, co se nevešlo do dokumentu, a dobře to poslouží pro
knihovnu Václava Havla. Dalšími faktory působícími časovou prodlevu bylo zřejmě i shánění
finančních prostředků na dokončení filmu a pandemie, která odsunula premiéru o další roky.

Zajímavý časosběrný dokument plný autentických záběrů režiséra, scénáristy i kameramana v jedné
osobě Petra Jančárka Tady Havel, slyšíte mě? představuje podobně jako snímek Občan Havel od
Pavla Kouteckého našeho prezidenta Václava Havla v polohách, které mohou být někomu známé a
jiným méně - tedy jako prezidenta, manžela, kamaráda, umělce, spisovatele, režiséra nebo také
moudrého mudrce či prostého člověka bez pózy či přetvářky. Dokumentarista sám o sobě tvrdí, že je
stejně plachý jako sám Havel. Dokument zcela jistě mnohého diváka zasáhne svou upřímností,
bezprostředností a laskavostí, kdy si Václav Havel ani před kamerou na nic nehraje a je zkrátka
autenticky spontánní a pravdivý, asi podle svého vlastního hesla „Pravda a láska musí zvítězit nad lží
a nenávistí.“ Havel měl opravdu to srdce a uměl bravurně lidi navzájem spojovat. Bylo pro mne velice
poutavé shlédnout dokument, který divákovi předkládá nikdy nepublikovaný materiál, který byl
natočen v průběhu jeho života a rovněž během jeho posledních tří let. Jeho žena Dagmar Havlová
jako dědička práv odsouhlasila celý dokument, snad až na pár drobností. Během dokumentu padne
mnoho vážných i nevážných slov, mnohokráte nastane prostor pro humor, kdy snímek vyznívá mile
vtipně, někdy je snímek více emoční a divákovi ukápne slza, ale sám Havel ve snímku říká:

„Čím vážnější slova člověk říká, tím méně vážně by se měl brát.“

Těší mne, že tímto heslem se i Havel sám řídil, nikdy nebral sám sebe příliš vážně, dokázal unést svou
vysokou státnickou roli prezidenta a s ní spojenou moc, dokázal ustát své vlastní odcházení a smířit se
sám se sebou i s životem. Snímek sám je velmi otevřený a dojemný. Nálada při sledování snímku je
veskrze pozitivní a optimistická, v některých chvílích je občas melancholická avšak stále plná naděje.
Havel sám ve snímku podléhá sebereflexi a prohlašuje, že neví, kam se po smrti dostane – zda do
pekla, do nebe či do očistce – a proto chce mít svůj stůl čistý a uklizený. Líbí se mi, že dokumentární
snímek je rozmanitý a vyváženě se odehrává nejen na Pražském hradě, ale také doma u Havlů v
soukromí, na Hrádečku u Trutnova nebo také na služebních diplomatických cestách. Na úplném
začátku sledujeme, jak je Havlovi snímán odlitek ruky a v zápětí je střih a již přihlížíme historickým
událostem ze sametové revoluce. Následuje naplněné období Havla jako prezidenta i jeho delší
období jako exprezidenta, kdy je mírně rozčarován a zklamán, protože se osobně těšil na svůj volný
čas, kdy bude žít jako obyčejný občan a věnovat se návštěvě divadel a četbě knih, ale přitom je mírně
unaven svými nikdy nekončícími povinnostmi.

„Exprezidentství je horší než prezidentství. Je totiž nadosmrti,“ jak sám říká.

Havel ve snímku líčí své pocity i myšlenky a to zcela bezprostředně a tím si získal i můj obdiv. Na nic si
nehraje a za nic se neschovává. Je zkrátka pravdivý až do morku kostí. Pozorně jej sledujeme, jak se
stále angažuje a chodí například sázet stromy nebo dává rozhovory. Přitom sám o sobě říká, čím je
starší, tím je více plachý a uzavřený, přitom by sám očekával pravý opak. Zmiňuje, že stále je
v kontaktu s lidmi, ale přitom se cítí být osamělý. To jsou rozpory a paradoxy života, do kterého nám
dokument umožňuje na chvíli nahlédnout.

V závěru film obsahuje také nelehké téma odcházení. Sledujeme, jak při diplomatické návštěvě New
Yorku dostal Havel mrtvici a byl hospitalizován v nemocnici. Máme možnost nahlédnout, jak
postupně vznikal jeho film Odcházení, který stojí na jeho vlastní divadelní hře. Splnil si tak svůj dávný
sen z mládí a natočil svůj první film a dal tím skeptikům najevo, že ještě stále není senilní. Je skvělé
pozorovat Havla jako šťastného a plného síly ve filmařském nasazení. Věta „Tady Havel, slyšíte mě?“
zazněla právě při natáčení Havlova režijního debutu. Dokument zachycuje i poslední závěr života.
Havel končí už jako důstojný slabý starý pán, ale mentálně stále zdravý, svěží a plný naděje. Po svém
druhém setkání s dalajlámou týden před svou smrtí se sbalí na Hrádeček, odkud se ale již nikdy
nevrátí. Dne 18. 12. 2011 ve věku 75 let zemřel v neděli prezident Václav Havel na své chalupě na
Hrádečku na Trutnovsku.

Snímek je barvitým portrétem prezidenta, manžela, kamaráda, umělce, mudrce i občana Havla.
Zachycuje jej jako citlivého, moudrého a upřímného člověka, který si váží více obyčejného lidství
než moci.

TADY HAVEL, SLYŠÍTE MĚ?

Žánr: Dokumentární

Země: Česko,

Rok: 2023,

Stopáž: 85 min
Režie: Petr Jančárek

Scénář: Petr Jančárek

Kamera: Petr Jančárek

Hudba: Michal Rataj

Hrají: Václav Havel

Produkce: Jiří Konečný

Střih: Josef Krajbich

Zvuk: Robert Slezák

KEY

Iveta Bartošová, Málo mě znáš, Tereza Pergnerová, Bára Basiková, Lucie Vondráčková, Lenka
Hornová, Vendula Pizingerová, Aneta Martínková, Michal Penk, Pavel Klusák, Miloš Schmiedberger