COHEN, Gerald Allan: Iluze liberální spravedlnosti. Praha, Filosofia 2006. Přel. M.

Brabec, L. Laubeová, J. Loudín, H. Ondráčková, M. Pokorný a J. Rovenský.

Na podzim roku 2006 vydalo nakladatelství Filosofia (nakl. Filosofického ústavu AV

ČR) s podporou Centra globálních studií výbor textů Geralda Allana Cohena, nazvaný Iluze
liberální spravedlnosti. G. A. Cohen (∗ 1941) je profesorem na oxfordské univerzitě, patří
mezi nejvýznamnější současné sociální a politické teoretiky a řadí se spolu s Johnem
Roemerem, Jonem Elsterem, Adamem Przeworskim, Philippem van Parijsem a Erikem
Olinem Wrightem ke klíčovým představitelům analytického marxismu. Cohenova kniha Karl
Marx's Theory of History: A Defence (1978) je dokonce označována za samotný počátek
tohoto směru, o kterém se dnes stále častěji mluví jako o analytickém socialismu, neboť jeho
představitelé a představitelky se v současné době vedle Marxe stále více zaměřují i na jiné
socialistické autorky a autory.

G. A. Cohen a analytický socialismus

Jak již název napovídá, analytický marxismus vychází ze dvou hlavních zdrojů: jednak
Marxova díla a jednak analytické filosofie. Z Marxových děl přebírá základní koncepty a
témata, zatímco od analytické filosofie přejímá jasnou a logickou argumentaci, s jejíž pomocí
zpřesňuje některé klasické koncepty a jejich obhajobu (např. teorii třídní struktury
společnosti, teorii vykořisťování, náhled na roli státu za kapitalismu), zatímco jiné pojmy jsou
ve světle analytického dovozování zamítány (např. pracovní teorie hodnoty, klesající míra
zisku). Analytický marxismus rovněž odmítá dialektiku jakožto specifickou marxistickou
metodu, která by měla odlišovat marxismus od ostatních sociálních věd a místo toho naopak
přebírá metody z moderní ekonomie a sociálních věd. Nejvýraznějším rozdílem mezi
analytickým socialismem a klasickým marxismem je náhled na úlohu normativní teorie.
Vzhledem k tomu, že tradiční marxistická představa o roli a postavení proletariátu nebyla
naplněna totiž analytičtí socialisté a socialistky odmítají Marxovo přesvědčení o historické
nutnosti vzniku spravedlivé společnosti a přijímají stanovisko (které sdílejí i ostatní směry
politické filosofie), že prvním krokem k ustavení spravedlivé společnosti (ať už je uspořádána
podle jakýchkoliv principů spravedlnosti) je přesvědčit lidi o správnosti daných principů
spravedlnosti a tím je motivovat k jejich prosazování. Na základě tohoto postřehu pak tedy
analytičtí socialisté a socialistky usilují o co nejpřesvědčivější vysvětlení a dokázání vlastních
normativních principů. A právě k čelným normativním teoretikům analytického socialismu
patří G. A. Cohen.
 Cohenovo dílo se dá rozdělit do dvou období, přičemž Cohenův vývoj svým
způsobem odráží vývoj celého analytického socialismu. V prvním období (70. a 80. léta 20.
století) se věnoval analytické rekonstrukci některých prvků Marxovy teorie. Konkrétně šlo o
obhajobu a rekonstrukci Marxovy teorie dějin (Karl Marx's Theory of History: A Defence,
1978), přičemž však odmítal Marxovo podceňování kulturních fenoménů a jeho pracovní
teorii hodnoty. V těchto souvislostech Cohen také analyzoval a reformuloval koncept
vykořisťování, které pro něj představuje klíčovou společenskou nespravedlnost. Ve svém
druhém období (od konce 80. let 20. století dodnes) Cohen kriticky analyzuje nejvýznamnější
současné normativní politické teorie a na základě této kritiky postupně vytváří vlastní
normativní teorii analytického socialismu. Jedná se zejména o vyrovnání se s pravicovým
libertarianismem, resp. s Nozickovou teorií a s jeho pojetím sebevlastnictví (Self-Ownership,
Freedom, and Equality, 1995), a o rozbor a kritiku egalitárního liberalismu, resp. Rawlsovy
teorie spravedlnosti (If You're an Egalitarian, How Come You're so Rich?, 2000).

Český výběr

Svazek Iluze liberální spravedlnosti českému publiku přináší Cohenovy současné

texty. Celý svazek otevírá studie editora výboru Marka Hrubce Cohenova cesta
k analytickému socialismu, kde autor představuje Cohenovův filosofický vývoj a širší kontext
tematiky, kterou se autor v současnosti nejvíce zabývá. Vlastní Cohenovy statě pak začínají
dvěma příspěvky, v nichž autor čtenářky a čtenáře seznamuje s klíčovými motivy normativní
teorie analytického socialismu. Cohen zde osvětluje jednak osobní i teoretické důvody, které
jej vedou k oddanosti ideálům rovnosti, solidarity a svobody, jednak ukazuje žádoucnost
společnosti založené na ideálech rovnosti a pospolitosti a řeší otázku uskutečnitelnosti
socialistického ideálu. Následuje překlad tří za sebou jdoucích kapitol z již zmiňované knihy
If You're an Egalitarian, How Come You're so Rich?, v nichž Cohen nejprve rozebírá důvody,
proč analytický socialismus narozdíl od klasického marxismu potřebuje normativní teorii;
dále se věnuje roli, kterou při obhajobách nerovnosti hraje přesvědčení o nevyhnutelné lidské
sobeckosti; na což navazuje kritikou Rawlsovy teorie spravedlnosti za to, že z oblasti aplikace
principů spravedlnosti vyjímá lidské jednání a omezuje tuto oblast jen na základní strukturu,
kterou sám Rawls navíc definuje dvojznačně a tedy nejasně. Poslední část českého výběru
tvoří přednáška Svoboda a peníze, kde Cohen vyvrací pravicový argument, který však
přijímají i někteří levicově zaměření autoři (např. I. Berlin, J. Rawls), totiž argument, že
nedostatek peněz s sebou nenese nedostatek svobody.
Proč socialismus

První stať (Pražská preambule k příspěvku: „Proč ne socialismus“) je Cohenovým

úvodem připraveným speciálně při příležitosti pražské přednášky jeho příspěvku Je možné
dosáhnout rovnosti a pospolitosti?, který tvoří druhou kapitolu českého výboru. Cohen zde
vysvětluje jednak důvody, proč byl jako západní (kanadský) intelektuál - vychovaný
v levicovém a dělnickém prostředí - přesvědčen, že tzv. lidové demokracie skutečně
„představují společnosti oddané sociální spravedlnosti a naplněné lidskostí“ (s. 38), a posléze
uvádí příčiny, proč toto přesvědčení začal na počátku šedesátých let ztrácet a nakonec jej
definitivně zavrhnul 21. srpna 1968. Hlavním důvodem, proč většina levicově smýšlejících
lidí na Západě odmítala vidět nebo ospravedlňovala některá zjevná negativa evropských
komunistických režimů, byla podle Cohena skutečnost, že tyto informace se k nim dostávaly
prostřednictvím západních médií, o nichž se ale s jistou vědělo, že lžou o některých jevech
odehrávajících se v kapitalismu (stávky, chudoba apod.), a lidé tedy nemohli vědět, že média
nemají zapotřebí „lhát o skutečně existujícím socialismu, aby ho vylíčil[a] v oněch temných
barvách“. (s. 44)
Ovšem skutečnost, že jeden pokus o ustavení socialismu selhal není pro Cohena
důvodem pro odmítnutí socialistických ideálů rovnosti a pospolitosti, ale je naopak motivem
„proč to musíme zkoušet jinak“ (s. 44), neboť faktická neúspěšnost jednoho pokusu o
prosazení ideálu nevypovídá nic o normativní platnosti daného ideálu.
Mimo jiné touto otázkou – tedy je-li ideál socialismu vůbec žádoucí – se Cohen
zabývá v navazujícím textu, v přednášce, kterou při pražském vystoupení v roce 2002 nazval
Je možné dosáhnout rovnosti a pospolitosti?, ale kterou jinak prezentuje pod názvem Proč ne
socialismus?. Kapitolu začíná myšlenkovým experimentem výletu pod stan a ukazuje, že na
takovémto výletě většina lidí přirozeně jedná podle zásad rovnosti a pospolitosti, neboť
organizovat jej podle zásad tržní směny by bylo nejen směšné, ale i neefektivní. Ukazuje tedy,
že socialistické ideály rovnosti a pospolitosti, kde důležité místo zaujímají kolektivní
vlastnictví a vzájemná netržní reciprocita, jsou za určitých okolností přijatelné a žádoucí pro
velké množství lidí. Žádoucnost ideálu socialismu ovšem rozebírá v tomto článku jen
okrajově a přednostně se zde věnuje praktické otázce, totiž zda je zmíněný ideál
uskutečnitelný.
Klíčový problém spojený s uskutečnitelností socialistického ideálu spočívá podle
Cohena v oblasti organizačních technologií, neboli v otázce, jak zajistit fungování společnosti
(a nikoli jen malé skupinky stanujících) na základě nesobectví. Jak k organizaci společnosti
využít sobectví víme a také toho v tržních společnostech využíváme. Jak podobně využít
nesobectví zatím není jasné, nicméně pozitivní indicií je v této souvislosti existence oblastí,
které i v tržní společnosti fungují na netržních podnětech, jako např. zdravotnictví, školství
apod. To neznamená, že by zde lidé pracovali zadarmo či by byli nějak morálně nadřazení
pracujícím v jiných odvětvích, ale znamená to, že jejich „práce vychází z potřeb lidí: signály
trhu pro rozhodování, které nemoci léčit [...] nejsou ani podstatné, ani funkční.“ (s. 56) V této
situaci nejistoty jak docílit fungování socialismu Cohen doporučuje jako možný způsob
přiblížení se ideálům socialistické spravedlnosti tržní socialismus, který by využíval trhu jako
mechanismu určování co a jak vyrábět, čímž by byla zajištěna efektivita systému, ale
nevyužíval by jej k rozdělování odměn, čímž by byla zajištěna spravedlnost a bylo by
odstraněno vykořisťování. Ovšem Cohen zdůrazňuje, že tržní socialismus plně neodpovídá
socialistickým normám distributivní spravedlnosti (např. nerovnost neodstraňuje, ale jen
snižuje), takže není cílem sám o sobě, ale zůstává druhým nejlepším řešením.

Proč socialismus potřebuje normativní teorii

Ve třetím článku (Rovnost: Od faktu k normě) Cohen rozebírá důvody, proč analytický
socialismus potřebuje normativní teorii. Klíčovým důvodem je rozpad tradiční marxistické
představy o historicky nevyhnutelném vzniku spravedlivé společnosti, představy, jež
spočívala za prvé na určité koncepci proletariátu a za druhé na přesvědčení o
nevyčerpatelnosti přírodních zdrojů.
Marxisté se o proletariátu domnívali, že (1) tvoří většinu společnosti a zároveň (2)
vytváří bohatství společnosti a zároveň (3) je vykořisťován a zároveň (4) trpí největší nouzí.
Na základě této kumulace vlastností neměl proletariát v revoluci co ztratit a bylo tedy jasné,
že bude aktérem společenské transformace, která je v jeho zájmu a tudíž nevyhnutelně přijde.
Toto přesvědčení činilo normativní teorii zbytečnou, neboť byla-li spravedlivá společnost
jistou budoucností, bylo zbytečné vytvářet teorie dokazující její žádoucnost. Ovšem tato
představa o proletariátu neodpovídala realitě ani v době svého vzniku a už vůbec neodpovídá
skutečnosti po sociálních proměnách, kterými prošla společnost ve 20. století. V současnosti
rozhodně neexistuje žádná společenská skupina, která by splňovala uvedená čtyři kritéria a
tudíž by měla životní zájem a aktivní potenciál uskutečnit socialistickou transformaci. Proto
dnes socialisté a socialistky musí formulovat vlastní normativní teorii, která bude dokazovat,
proč jsou socialistické ideály spravedlnosti žádoucí. A samotné ideály je nezbytné zpřesnit,
například je zapotřebí odmítnout marxistické ztotožnění těch, kteří prodávají svou pracovní
sílu, s těmi, kteří trpí nouzí (nouzí trpí např. i nezaměstnaní či ženy pracující v domácnosti),
s čímž souvisí nutnost na pojmové rovině rozlišovat mezi vykořisťováním a nouzí. Obecně
tedy před analytickými socialisty vyvstává potřeba adekvátnější formulace toho, v čem
spočívá nespravedlnost a jak se projevuje.
Přesvědčení o nevyčerpatelnosti přírodních zdrojů nám dovoluje počítat s možností
všeobecného nadbytku, jehož dosažení je jen otázkou technologického pokroku, a můžeme
stejně jako Marx počítat s tímto nadbytkem jako s nutnou podmínku budoucí rovnosti a
blahobytu. Dnes ale díky ekologické krizi víme, že všeobecný nadbytek je v předvídatelné
budoucnosti nemožný, a proto socialistky a socialisté do své teorie musí začlenit distributivní
spravedlnost, kterou Marx mohl s poukazem na materiální nadbytek odmítnout.

Sobectví, jednání a principy spravedlnosti

V kapitolách Spravedlnost, podněty a sobectví a Kde je třeba jednat. V oblasti

distributivní spravedlnosti se Cohen věnuje otázkám sobectví a motivace ve vztahu k
distributivní spravedlnosti.
Cohen nejprve připomíná, jak často je při faktuálních obhajobách ekonomické
nerovnosti - tj. při tvrzení, že nerovnost je sice nespravedlivá, ale bohužel nevyhnutelná -
využíván argument o lidském sobectví. Obvykle se přitom odkazuje buďto na přirozenost a
nepřekonatelnost lidské sobeckosti, anebo se argumentuje, že pokud jsou lidé sobečtí (ať už
svou přirozeností či jinak), tak sebespravedlivější pravidla fungování společnosti nezaručí
rovnost. Cohen první argument odmítá, neboť je přesvědčen, že strukturu motivace určujícím
způsobem formují sociální struktury, avšak s druhým tvrzením souhlasí. S toho dovozuje, že
aby společnost byla skutečně spravedlivá, nestačí spravedlivá pravidla, ale musí existovat i
étos, který bude lidi motivovat ke spravedlivému jednání.
Z této pozice pak Cohen kritizuje Rawlsovu teorii spravedlnosti, konkrétně rozsah
oblasti, na kterou Rawls aplikuje princip diference. Cohen uvádí, že proti samotném principu
diference (tj. principu, že sociální a ekonomické nerovnosti mají být uspořádány tak, aby
byly k největšímu prospěchu nejméně zvýhodněných jedinců.), nic nemá, naopak s ním
souhlasí. Souhlasí rovněž s Rawlsovým tvrzením, že společnost lze považovat za
spravedlivou jedině tehdy, když se její členové dobrovolně řídí principy spravedlnosti.
Zde však Cohenův souhlas s Rawlsem končí. Rawls totiž na jiných místech svých
textů uvádí, že dobrovolná akceptace principů spravedlnosti znamená, že lidé respektují
institucionální pravidla a to, zda se principy spravedlnosti řídí i ve svém každodenním
jednání, už není záležitost teorie (spravedlivé) společnosti, ale otázka morálky. Cohen s tímto
nesouhlasí a na příkladu vysokého odměňování talentovaných lidí ukazuje, proč by Rawls měl
do teorie spravedlivé společnosti zahrnout i praxi každodenního lidského jednání. Dokud
Rawls totiž jednání lidí nepovažuje za záležitost teorie spravedlnosti, může princip diference
používat k ospravedlnění nerovnosti ve společnosti. Cohen však právě na příkladu
odměňování talentovaných dokazuje, že Rawls by nemohl používat princip diference pro
ospravedlňování nerovnosti, pokud by všichni členové a členky princip diference skutečně
akceptovali.
Rawls je přesvědčen, že talentovaní lidé by bez nároku na vyšší odměny, nepodávali
stejný výkon, jaký podávají při existenci těchto odměn. Proč by tak tomu ale mělo být?
Jednou možností je, že talentovaní princip diference neakceptují. Ovšem za této situace by se
ani podle Rawlse nejednalo o spravedlivou společnost, ale pouze o spravedlivou vládu. Pokud
ale talentovaní princip diference berou za svůj, proč potřebují vyšší odměny? Proč by neměli
podávat stejný výkon i při egalitárnějším rozvrhu odměn? Vždyť přijali-li princip diference za
svůj, pak jsou pro ně nerovnosti ospravedlnitelné tehdy a jen tehdy když ve výsledku vedou
k většímu užitku těch nejhůře postavených. A jak speciálně vysoké odměňování
talentovaných přispěje k lepšímu postavení těch nejhůře postavených? Podle Cohena nijak.
Pokud tedy talentovaní skutečně akceptují princip diference, pak je jejich vyšší odměňování
zbytečné. Cohena tedy prostřednictvím kritiky Rawlse potvrzuje své předchozí stanovisko,
totiž, že společnost, kde dochází ke spravedlivé distribuci výhod a břemen, nevyžaduje jen
právně donucovací pravidla, ale vyžaduje rovněž étos spravedlnosti, který formuje
individuální volby.
Zastánci Rawlsovy teorie ovšem proti Cohenovu závěru mohou namítat, že Cohen
Rawlse dezinterpretoval, protože principy spravedlnosti se mají aplikovat pouze na to, co
Rawls označuje jako základní strukturu, tj. na instituce a právně donucovací pravidla. Proti
této námitce se Cohen brání tím, že poukazuje na některé prvky Rawlsovy teorie, které hovoří
proti aplikaci principů spravedlnosti pouze na základní strukturu. Nicméně Cohen uznává, že
Rawls může tyto prvky ze své teorie vypustit a pak je tvrzení o základní struktuře pravdivé.
Toto vypuštění však podle Cohena pro udržení argumentu o základní struktuře nestačí,
protože Rawlsův hlavní problém spočívá v tom, že nejasně, resp. dvojím způsobem vymezuje
samotný rozsah základní struktury. Někdy tvrdí, že do základní struktury patří jen právně
donucovací instituce, ovšem na jiných uvádí, že tam spadají i konvence a zvyky a takové
právně nedonucovací struktury jako třeba rodina. Cohen pak prostřednictvím podrobného
rozboru a komparace obou vymezení dochází k závěru, že Rawls, ač tvrdí opak, nemůže
z oblasti, na kterou se mají vztahovat principy spravedlnosti, vyjímat lidské jednání, protože
jeho vliv a význam pro spravedlivé uspořádání společnosti je stejně „pronikavý a přítomný od
počátku“ jako účiny institucionálních pravidel.
Pokud zařadíme do teorie spravedlnosti i lidské jednání, otevírá se před námi
problematika odpovědnosti a viny jednotlivých aktérů za vlastní nespravedlivé jednání a za
existenci nespravedlivých struktur. Tyto otázky Cohen otevírá v jedné ze závěrečných částí
kapitoly Kde je třeba jednat. V oblasti distributivní spravedlnosti.

Chudoba a svoboda

V poslední části (Svoboda a peníze) sborníku Cohen dokazuje tezi, že nedostatek peněz
s sebou nese nedostatek svobody. Jak říká v úvodu, je do jisté míry směšné dokazovat něco
tak evidentního, ale bohužel opačný názor je sdílen mnoha intelektuály i širokou veřejností.
Autor postupuje pečlivou analytickou argumentací, kdy krok za krokem vyvrací jednotlivé
premisy tvrzení, že chudoba nepřináší nedostatek svobody, přičemž jeho základní
argumentační linie se dá shrnout následovně. Cohen v článku svobodu definuje jako absenci
vnějších zásahů. V naší společnosti platí, že pokusíme-li se získat něco bez peněz, staneme se
obětí vnějších zásahů (to zda jsou tyty zásahy legální je zcela jiná problematika). Jestliže tedy
nevykonávám některé činnosti či nemám jisté věci kvůli svému nedostatku peněz, není tomu
tak na základě mého svobodného rozhodnutí, ale na základě vnějších zásahů (či jejich
hrozby). Tedy nedostatek peněz s sebou nese nedostatek svobody.

Závěrem

Výbor Cohenových textů lze jednoznačně doporučit všem zájemcům a zájemkyním o

současné sociálněteoretické a politickofilosofické myšlení. Jedná se o editorsky a
překladatelsky zdařilý počin, který do českého prostředí uvádí významného soudobého
filosofa, jehož práce jsou inspirací pro kritické přemýšlení o současnosti. Ovšem tato
publikace také zaplňuje mezeru v českém odborném prostředí, kde zastoupení alternativního
socialistického myšlení chybělo před listopadem 1989 a de facto chybí stále. Díky Cohenově
kritice Rawlse by navíc tento sborník měl upoutat pozornost všech, kteří se chtějí vyrovnat s
nejvýznamnějším proudem současné politické filosofie, tj. s egalitárním liberalismem.