TO M AS Z D US Z Y ŃS KI

GLATZ
Záhadné vraždy v pohraničí
 Copyright © Tomasz Duszyński, 2019
Translation © Michael Alexa, Pavel Peč, 2022
Czech edition © Nakladatelství Slovart, 2022

Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována nebo využita žádným způsobem a žádnými
prostředky, elektronickými nebo mechanickými, včetně
fotokopií, nebo zaznamenána do informačních systémů
bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

Z polského originálu Glatz

vydaného v roce 2019 nakladatelstvím SQN
přeložili Michael Alexa a Pavel Peč
vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., Praha, 2022
Redakce a korektury Jiří Kettner
Editorka Marie Iljašenko
Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín
Vydání první

ISBN 978-80-276-0331-2
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
www.slovart.cz
Gustaw Taube, ředitel a kantor místního gymnázia, opus-
til mlhou zahalené náměstí a zabočil kolem budovy nové
Říšské banky v ulici Brücktorberg, která vedla přes kamen-
ný most na Písčitý ostrov. Bylo pondělí 12. dubna 1920, pět
hodin ráno. Teprve několik minut předtím Taube odešel
z narozeninové oslavy, kterou pro něj uspořádali příbuz-
ní a známí v restauraci hotelu U Černého medvěda. Slavil
dvaašedesáté narozeniny. Právě začal další dlouhý rok jeho
života. Ty dosavadní považoval za slušně a poctivě prožité.
Prostupoval ho pocit, který mohl klidně nazvat naplněním.
Věnoval se své profesi a nalezl své poslání v práci s mladý-
mi lidmi. Domů se vracel plný naděje, sedl si do pracovny
a četl, studoval, rozšiřoval si znalosti, aby se o ně následu-
jícího dne mohl podělit s těmi, které měl léta na starosti.
Večer byl vlahý, přímo horký. To byl na tuto roční dobu
dosti nezvyklý úkaz. V noci teplota malinko klesla, což
mělo za následek, že se objevila mlha. Během dalších ho-
din vodní pára stačila zhoustnout jako pudink. Viditelnost
se zhoršila natolik, že profesor neviděl na konec vlastní na-
tažené ruky.
Šel tak bezmála poslepu a za orientační body mu slou-
žila jen tlumená světla plynových lamp. To mu ale vůbec
nevadilo: dokázal by město projít křížem krážem i se zavá-
zanýma očima. Znal tady každé zákoutí a každičký dům.
Často se zastavoval před branami domů a prohlížel si je-
jich renesanční, secesní či barokní průčelí. Studoval zdobe-
ní portálů, arkýře a korintské sloupy. Později, už v klidu
domova, překresloval na papír každý detail, který se mu
vryl do paměti. A paměť měl profesor přímo fotografickou.
„Dámy a pánové,“ pronesl Taube dost nahlas, přestože
zvuk, který vydávaly jeho hlasivky, se vznášel a znovu kle-
sal pod taktovkou vln neviditelného příboje. Profesor zvedl
ruce, jako by od posluchačů skrytých v mlze očekával ti-
cho a pozornost. „Právě schá… scházíme z Dolního náměs-
tí. Poté přejdeme na Písečný ostrov přes kamenný gotický
most, který se klene nad Mlýnovkou… Tento most, který

9
tolik připomíná nádherný Karlův most v Praze, je skuteč-
ně mimořádný… škyt.“
Taube se otočil kolem vlastní osy a provedl piruetu, jako
by bruslil na ledové ploše. Nato se vrátil na původní trasu,
přičemž pocítil sklon terénu a nabral kurs směrem do údolí.
Možná že zde očekával bývalou mostní bránu, kterou před
nějakým časem zbořili, aby se rozrůstajícímu se městu ule-
vilo. Namísto toho se zapotácel směrem k výkladu krám-
ku s dámskými klobouky S. Loewyho. To mu připomnělo
vlastní pokrývku hlavy, ovšem jeho dlaň, která teď pročís-
la prořídlou kštici, narazila jen na prázdné místo. Buřin-
ka musela zůstat v restauraci hotelu U Černého medvěda.
Profesor se jen zasmál a zcela netknutý tímto nepříjem-
ným objevem pokračoval ve své noční eskapádě.
„Skvělé barokní sochy, které se před vámi objeví… ane-
bo taky neobjeví, kvůli té zatracené mlze…“ Profesor zno-
vu škytl. Ovšem záhy, poté co požádal o prominutí skupinu
turistů skrytou v mlze, se vrátil k přerušenému výkladu:
„… ve vás vyvolají nemalý a nefalšovaný obdiv. Obzvlášť
dvě z nich, které finan… financovali zámožní, zasloužilí,
neřkuli znamenití obyvatelé tohoto města!“
„Drž hubu!“ Nad profesorovou hlavou se ve tmě s prásk-
nutím zavřela okenice. Tento zvuk, podobně jako hlas té
neznámé ženy, okamžitě pohltila lepkavá noční ozvěna.
V mlze se rozpustilo i profesorovo hihňání. Taube si přilo-
žil prst ke rtům, shrbil se a mírně přidal do kroku.
„Dvě z nich si zaslouží ob… obzvláštní pozornost,“ mlu-
vil už šeptem a marně se přitom snažil zachovat serióz-
ní tón. „Pieta, jejímiž mecenáši byli v sedmnáctém století
tehdejší kladský starosta hrabě Johann Georg von Götzen
a jeho žena Marie Elizabeth… a socha Krista s Máří Mag-
dalénou klečící u jeho nohou… tu zase finan… financovala
další význačná postava našeho kraje, hrabě… škyt… Her-
berstein a jeho choť.“
Dlažební kostky na ulici Brücktorberg byly kluzké. Pro-
fesor bezmála ztratil rovnováhu, když mu pod nohy vysko-
čily mrouskající se kočky, které hned nato zmizely v jed-
nom ze sklepních okének.
Taube vyprskl smíchy a teatrálně si přiložil ruku k hrudi.
Zatočila se mu hlava, lehké šumění v uších mu bylo příjem-

10
né. Stejně jako mírná pachuť v ústech, již tam zanechal ma-
gický nápoj Batavia Arrak, který dovážela až z Jávy palír-
na Louise Schotta. Byl to profesorův oblíbený nápoj, rum,
jenž poslední dobou získával ve městě na velké popularitě.
Profesor se odhodlal k dalšímu kroku, šum v jeho hla-
vě však rázem ještě zesílil. Taube se plácl otevřenou dlaní
do ucha, jako by z něj chtěl vytřást vodu. Teprve po chvíli ale
dokázal určit zdroj zvuku a jeho příčinu. Stál na mostě a Mlý-
novka, která pod ním vytékala z drobné, malebné strouhy, se
v noci proměnila ve řvoucí a hučící šelmu, nenažranou příše-
ru. Profesora zpočátku udivilo takové množství vody v ka-
nále, rychle se ovšem vzpamatoval a vzpomněl si, proč tomu
tak je. Přívalové deště a místní záplavy v Kladském hrab-
ství vzbuzovaly každoročně nemalé obavy. Hladina Nisy se
v uplynulých dnech povážlivě zvedla a během dne si člověk
na březích řeky všímal čím dál více procházejících lidí, kte-
rak se nad čímsi pozastavují. S bázní sledovali vodní živel.
Taube potřásl hlavou, aby se zbavil myšlenek na ka-
tastrofu. Závěrečná léta války s její nevýslovnou krutos-
tí dostatečně narušila klid jeho duše. Znovu promluvil až
po chvíli, přestože tentokrát jeho slova pohltil vodní příboj
burácející pod kamenným mostem:
„A teď ještě socha, kterou byste všichni měli znát. Sva-
tý František Xaverský, patron našeho vzácného města…“
Taube se zapotácel a konečně zůstal stát. Zvedl ruku
a zahrozil prstem nepřítomnému obecenstvu. Teprve teď
se rozvzpomněl, že socha neustála nápor času z důvodu
křehkosti materiálu, ze kterého byla zhotovena, tedy pís-
kovce. Na mostě tak zůstal jen piedestal, který čekal na osa-
zení replikou sochy světce a patrona Kladska od sochaře
Bruna Tschötschela.
„Věrná kopie našeho světce se k nám vrátí ve vší slá-
vě a lesku už za týden…“ Profesor škytl. Okamžik bojo-
val sám se sebou a s obsahem žaludku, který se mu dral
do krku: zpola strávenou paštikou z husích jatýrek a skvěle
připravenou místní specialitou neboli „slezským nebem“…
Taube přešel ke kamennému zábradlí a náhle se zarazil.
Zvuk plynoucí Mlýnovky byl náhle přerušen hukotem, kte-
rý profesorovi zatepal ve spáncích. Zalapal po dechu a hla-
va jako by se mu dostala do sevření svěráku. Profesor si

11
byl jist, že ho postihlo pomatení smyslů. Přímo nad ním se
totiž nakláněla socha, bílá jako padlý sníh. Z mlhy se vy-
nořila oválná hlava s chomáči slepených šedivých vlasů.
Nahé tělo pokrývaly tmavohnědé rýhy, ze kterých prýšti-
la vlhkost.
Profesor se otřásl a o krok ustoupil. Nemohl odtrhnout
zrak od obličeje, který se mu zdál povědomý, ale zároveň
tak pronikavě cizí. Taubemu se srdce sevřelo strachem,
když se tmavá propast úst toho muže otevřela, jako by
chtěl cosi pronést. Místo toho se ale z bezzubého masité-
ho otvoru vysunulo něco měkkého, co spadlo profesorovi
pod nohy a s mlaskavým zvukem se rozpláclo na dláždění.
V reakci na to se obsah žaludku páně profesora, po-
dobný zdviži z kladské továrny Thiele & Maiwald, vznesl
do výše a uzený bůček společně se sušeným ovocem vytvo-
řily krajinku, kterou by pan profesor ani při nejlepší snaze
nebyl s to nazvat malebnou.

*
Jako první se na kamenném mostě, poté co je zavolali pro-
fesor Taube a obyvatelé okolních domů v ulici Ross Strasse,
objevili strážmistři Paul Seipelt a Lothar Schulz. Zakrátko
na Svatojánský most dorazilo téměř celé osazenstvo klad-
ské policie. Velení se prozatím ujal strážmistr Ernst Puder,
jehož žaludek byl vůči tomu, co na místě nalezli, rozhod-
ně odolnější než žaludky jeho služebně mladších kolegů.
Pokud už měl Puder jakékoli potíže, způsobily je výhrad-
ně rozkazy starosty města a vrchního velitele kladské poli-
cie. Příkazy Franze Ludwiga se strážmistrovi zdály nemož-
né splnit. Teď se potil a přitom vydával další povely, jejichž
účelem bylo zakázat vstup na kamenný most od náměstí
Rossmarkt a z ulice Brücktorberg na úrovni Zwingeru.
Navíc začalo svítat, což jen prohlubovalo strážmistrovu
nervozitu. Přelétl zrakem po domech. Mlha se pozvolna zve-
dala a postupně odhalovala nová patra a okna. V nich se za-
čaly objevovat hlavy zvědavců. Od náměstí bylo slyšet hluk
a další a další čumilové se zastavovali u provizorních záta-
rasů, které sem postavili policisté. Puder měl pocit, že ten-
to probouzející se lidský úl jej obklopil ze všech stran a on
sám uvízl jako nějaký cizí organismus v jeho středu. Nárož-

12
ní domy u vyústění Zwingeru teď zažívaly doslova obležení.
U kiosku s cigaretami se vytvořila fronta. Majitel musel vyjít
vstříc potřebám zvědavců a krámek otevřel dříve než obvyk-
le. Hlasy se ozývaly dokonce i zpod mostu. Za okamžik měli
všichni uvidět to, co před půlhodinou odhalil profesor Taube.
„Rychleji s tím lešením!“ Strážmistr poháněl Paula
Franckeho, truhláře, kterého narychlo vytáhli z postele,
aby vybudoval konstrukci kolem podstavce, na němž ješ-
tě nedávno stála socha svatého Františka. „Máte plachty?“
„Máme, hned toho ubožáka zakryjeme.“
Francke se tím ranním pohledem vůbec nezdál zasko-
čený, až si Puder zlomyslně říkal, že by se tomu ani neměl
divit, truhlář si totiž navykl na nejeden takový hrůzostraš-
ný pohled, když se každé jitro budil vedle své nepříliš po-
hledné ženy Gertrudy.
„Ne hned, teď! Aby na něj lidi neviděli…“
„Rozkaz, pane strážmistře!“
Puder se vydal za Franckem směrem k dřevěné kon-
strukci. Pomocník truhláře právě roztahoval na deskách
plachtu. Naštěstí nefoukalo, neboť nemotorná, rozložitá
konstrukce se mohla ve větru začít chovat jako lodní plach-
ta. Teď ta vysoká zástěna rozepjatá nad tělem působila do-
jmem obyčejného zabezpečení, jaké se používalo při růz-
ných stavebních pracích.
Strážmistr si tak mohl konečně oddechnout. Sundal si
čepici a otřel pot z čela.
Starosta zakázal s tělem hýbat do příjezdu jistého Wilhel-
ma Kleina. To jméno Puderovi nic neříkalo, ovšem důraz,
s jakým jeho nadřízený toto přání vyslovil, svědčil o tom,
že jde o kohosi významného. Puder neměl v plánu vyvíjet
nějakou horlivou iniciativu. Pouze povolil policejnímu fo-
tografovi, aby pořídil snímky místa zločinu a mrtvoly. Teď,
v odlescích blesku hořčíkové lampy, se jej zmocňoval pocit,
že celou situaci zvládl a svou práci odvedl náležitě. Tepr-
ve po delší chvíli mu došlo, že si upřeně prohlíží předmět,
který leží pod podstavcem. Nebylo nejmenší pochybnosti,
že jde o mužské přirození. Puderovi se to teprve nyní spo-
jilo s chaotickou řečí, kterou pronášel profesor Taube, kte-
rý tělo objevil. Líčil totiž, že z úst mrtvoly vypadlo cosi, co
připomínalo dlouhého červa.

13
 „Nešlápněte na to,“ ukázal prstem na uřezané přiroze-
ní. Fotograf o krok poodstoupil, sklonil se a znovu bleskla
lampa, která zvěčnila část těla toho ubožáka.
Puder vytáhl z kapsy hodinky a zkontroloval čas. Kapi-
tán Wilhelm Klein musel být někdo opravdu důležitý, když
na místo činu nijak zvlášť nespěchal, a přitom starosta byl
známý tím, že dokázal vyhodit za dveře kohokoli, kdo se
zpozdil byť jen o pár vteřin.

*
Jürgen Roth se snažil vymáčknout z vozu Audi typu C, co
to dá. Navzdory tmě a stále husté mlze, která sem putova-
la od oživlého toku Nisy, chvílemi překračoval maximální
rychlost, která u tohoto modelu činila devadesát kilometrů
za hodinu. Automobil, přezdívaný Dobyvatel Alp, si svůj
přídomek rozhodně zasloužil, neboť se osvědčil i v míst-
ním horském terénu a Jürgenovi umožnil dorazit do zá-
mečku Grafenort za necelou půlhodinu.
Řidič projel vstupní branou a ocitl se na zámeckém nádvo-
ří. Poté co vysedl z vozu, narazil na nečekanou překážku v po-
době zavalitého komorníka, který jej zarazil hned na prahu.
„Telefon! Vám ještě nevolali z radnice?!“ zavolal na něj.
„Přijel jsem pro kapitána Wilhelma Kleina! Okamžitě mě
k němu zaveďte!“
Nato sice podsaditý chlapík vpustil návštěvníka do bu-
dovy zámku, přitom mu ale stále bránil v cestě a mlčky hle-
děl do skel motoristických brýlí, které si řidič alpensiegera
ani neráčil sundat.
„Na co čekáte? No tak šup, člověče!“
„Moment…“
Komorník vykročil směrem ke schodišti vedoucímu do
horního poschodí. Přesně v tom okamžiku se rozdrnčel te-
lefon. Muž se zarazil, na jednu či dvě vteřiny zamrzl upro-
střed pohybu se zdviženou nohou, načež provedl půlotáč-
ku a vyskočil směrem k nepříjemnému zvuku.
Jürgen tento okamžik využil k tomu, aby se prosmýkl
na schodiště a vyběhl do patra. Dobře věděl, jak je zámek
obrovský a že nalézt Kleina mu bude trvat nejspíš věky.
Naštěstí narazil na služku, která si to mířila po chodbě.
Prudce ji zastavil, když ji chytil za ruku a otočil k sobě.

14
 „Klein, kapitán Wilhelm Klein. Ten, co přijel včera vlakem
do Kladska, váš člověk ho vyzvedl na nádraží a přivezl sem.“
Žena zavrtěla hlavou.
„Rozumíš, co ti říkám?“ Jürgen začínal ztrácet trpělivost.
Nedokázal si představit, že se vrátí do Kladska, postaví se
před starostu a bude mu muset vysvětlovat, proč jeho vý-
prava na zámek trvala tak dlouho. „Jsem od policie! Kde
najdu Herr Kleina?“
Roth musel své prsty na lokti služky sevřít opravdu sil-
ně, protože se jí zkřivil obličej bolestí.
„Rovně, pak doleva, v salonu za prosklenými dveřmi!“
Jürgen se jí neměl čas ani omluvit. Rozběhl se daným
směrem, aniž by si všímal pískotu gumových podešví
na mramorové dlažbě.
Konečně vrazil do dveří, za kterými byly vidět mihota-
jící se skvrny světla. Zaklepal, a když se nedočkal odpově-
di, vzal za kliku a tahem k sobě otevřel.
Zůstal stát jako opařený. Všudypřítomná zrcadla, křišťá-
lové lustry a stěny zdobené zlatem… Na obrovské posteli
shluk několika těl.
Roth měl pocit, jako by sledoval plátno renesančního
malíře. Ve změti mnoha hlav a končetin propletených do ja-
kési nehorázně krkolomné figury si nakonec všiml kapitá-
nova obličeje.
„Herr Klein!“ Jeho hlas zazněl pisklavě, až plaše. Jürgen
si odkašlal a zavolal znovu: „Pane Kleine!“
„Co chcete, člověče?“
Roth se znovu cítil zmateně. Prohlížel si obličej, jehož
rty se nepohnuly ani o milimetr. Přesto slyšel chraptivý
hlas. Teprve po uplynutí několika dlouhých vteřin si uvě-
domil, že přestože se skutečně dívá do lidské tváře, ne-
patří Kleinovi, ale ženě, jejíž tvář spočívá na mužském
přirození.
„Herr Klein…“ Jürgenův pohled se přesunul výš a zasta-
vil se na kapitánových doširoka otevřených očích. „Musí-
me jet. V noci došlo k vraždě. V Kladsku, na Svatojánském
mostě. Pan starosta Franz Ludwig vám vzkazuje, že je to
už druhá oběť…“
„Druhá oběť,“ zopakoval Klein, aniž by to pomohlo
jemu anebo Rothovi. Možná jen chtěl, aby se jeho slova

15
rozlehla místností a on se tak mohl ujistit, že už nespí. Od-
sunul hlavu spící ženy, načež se s námahou vysvobodil ze
změti rukou a nohou dalších dam, jejichž počet Roth stále
nedokázal určit. „Dejte mi pět minut… A počkejte venku.“
„Samo…“ Jürgen se zakoktal, když jeho zrak spočinul
na těle Wilhelma Kleina, který teď stál před ním. V prv-
ním okamžiku si pomyslel, že kapitán je pokryt jakousi
hmotou, která připomíná rybí šupiny. Teprve za okamžik
si uvědomil, že jeho tělo je pokryto jizvami, zřejmě pozůs-
tatky rozsáhlých popálenin. „Samozřejmě, venku…“
Roth sklopil zrak a s pohledem upřeným k naleštěným
parketám se otočil na podpatku a vyšel na chodbu.
Teprve tam se dokázal zhluboka nadechnout. Polilo ho
horko a cítil, jako by se ocitl v nějakém neskutečném snu.
Dokonce se musel štípnout, aby se ujistil, že ho nestíhají ně-
jaké přeludy. Potřásl hlavou a přitlačil si prsty ke spánkům.
Toho dne nebylo nic takové, jak se mu zdálo. Wilhelm Klein.
Jürgen si byl jist, že počínaje dnem, kdy toho člověka po-
znal, mu tenhle dojem bude až příliš častým společníkem.
Roth se vydal dolů po schodišti. V přízemí prošel kolem
zjevně nespokojeného komorníka a vyšel před palác, kde
za okamžik nastartoval motor auta. Nečekal dlouho, kapitán
se v souladu se svým slibem objevil za pět minut. Jürgen si
jej teprve teď mohl prohlédnout pozorněji. Klein byl nadprů-
měrného vzrůstu, výrazně hubený a jistý v pohybech. Jeho
tělo, jak si Roth všiml už v salonu, bylo prosto byť jen jedi-
ného gramu tuku a svaly působily jako z oceli. Kráčel vzpří-
meně a středně dlouhé vlasy mu čechral vítr. Plavně naskočil
do automobilu a beze slova se usadil na sedadle za řidičem.
Jen co se zabouchly dveře, rozjel se Jürgen prudce smě-
rem na Kladsko. Zpod kol se do všech stran rozletěly drob-
né kamínky, které pokrývaly příjezdovou cestu. Roth se
usmál pod vousy, když za sebou zahlédl oblak prachu. Byl
si jist, že komorník jej sleduje z vysokého zámeckého okna
a že ho proklíná. Teprve po chvíli se podíval do zpětné-
ho zrcátka. Wilhelm Klein si kolem krku ovinul mohutnou
šálu, ale i přesto byla vidět jizva, která sahala až k pravému
oku a spánku. Nepříjemný dojem budilo i silně zdeformo-
vané ucho. Jeho obličej působil hypnoticky, bylo v něm cosi,
co vzbuzovalo respekt. Roth byl poprvé v životě ochoten

16
uznat, že lidé mají vlastní auru. Wilhelm Klein ji kolem sebe
šířil jako málokdo, přestože se jen těžko dalo určit její ráz.
Jürgen nesundal nohu z plynového pedálu a přitom si
dával pozor, aby se auto udrželo na silnici. Nedbal o po-
hodlí pasažéra, ten se však zdál vůči podobným nepříjem-
nostem odolný. Spíš naopak: vypadalo to, že si s jedou-
cím automobilem nalezl společný rytmus, jako by dokázal
předvídat okamžik, kdy zabočí, a dokonce, což Jürgena
překvapilo, předvídal i řidičovy reakce, když se o něco zpoz-
dil s manévrem.
„Nepředstavil jste se.“
Jürgen se znovu podíval do zrcátka. Setkal se s pohle-
dem nehybných hnědých očí.
„Omlouvám se… nebyla k tomu příležitost. Policejní asi-
stent Jürgen Roth.“
„Vidím, že s tímhle strojem jezdíte často, Rothe.“
„To je pravda. Je to skvělý model, k neutahání. Městské
radě jej půjčuje hrabě von Herberstein, který nám ho po-
skytl na dobu vašeho pobytu ve městě.“
„A starosta tím jezdí?“
„Málokdy, jen když nemá na výběr. On totiž…“
„Nemá rád rychlou jízdu?“
„No, moc ne.“ Roth vycenil zuby. Už nedodal, že se sta-
rostou Ludwigem se musel pokaždé vléct po silnicích hrab-
ství pomaleji než trakaře se senem.
„Franz… je jedním z největších odvážlivců, jaké znám,
k automobilům však z neznámých důvodů chová velkou
úctu.“
Jürgen si všiml, že Wilhelm Klein mluví o starosto-
vi křestním jménem, takže míru jejich známosti zhodno-
til jako značnou. A navíc, analyzoval si pro sebe dál Roth,
tenhle chlapík přespával na zámku, který patřil štýrské li-
nii rodu von Herberstein, takže se musel znát i s Maximi-
liánem von Herberstein.
Jürgen se nedokázal zdržet letmých pohledů do zpětné-
ho zrcátka. Klein ho fascinoval čím dál víc. Rothův mozek
pracoval na stejně vysoké otáčky jako motor jeho audi. Teď
už si byl mladý asistent celkem jistý, že i navzdory jizvám
poznává kapitánův obličej, a co víc, to jméno a příjmení…
„Mohu se vás na něco zeptat, Herr Klein?“

17
 „Jestli se to týká toho, co jste viděl v zámecké ložnici, tak
o tom bych raději pomlčel,“ zasmál se neslyšně kapitán.
„Na zámku jsem nic neviděl.“ Pohledy obou mužů se
ve zpětném zrcátku znovu střetly. „Týká se to… Takové
audi, jako je tohle, ještě před válkou několikrát za sebou
vyhrálo Österreichische Alpenfahrt, nejnáročnější horský
závod v Evropě…“
Pasažér mlčel, načež se Roth rozhodl pokračovat:
„Jeden ze závodníků měl stejné jméno a příjmení jako
vy… a…“
„Neznám nikoho se stejným jménem a příjmením, Rothe.“
Jürgen se neznatelně usmál a kývl hlavou. Paměť na ob-
ličeje měl přece jen dobrou, navzdory tomu, že tahle tvář
byla takto znetvořena.
„Sešlápni plyn až k podlaze a ukaž, co ta bestie dokáže.“
Rothovi tohle nebylo třeba opakovat dvakrát. Poprvé
vezl někoho, kdo dokázal ocenit jeho schopnosti a nebál
se rychlé jízdy.
„Rozkaz, Herr Klein,“ odvětil a učinil pasažérovu přá-
ní zadost.

*
Ernst Puder si automobilu všiml už zdaleka. Kapitánův
příjezd ohlašovalo hlasité troubení, jehož ozvěna se odrá-
žela mezi zdmi domů na Sellgittplatz a následně budov
na Písečném ostrově. Řidič se prodíral zástupy čumilů
na Rossmarktu a plašil koně zapřažené do povozů, kteří si
ještě stále nenavykli na hluk mechanické šelmy.
To stačilo k tomu, aby se Puder začal znovu potit. Nesná-
šel pondělky. Ještě včera byli s rodinou na nedělním výle-
tě v blízkých lázních Bad Reinerz. Když popíjel vodu z lé-
čivých pramenů v lázeňském domě, zdálo se mu, že opět
získal vnitřní vyrovnanost a že si snadno poradí s výzva-
mi, jaké přinese příští týden. Stačilo ale jen pár hodin, aby
jej všednodenní život těchto iluzí zbavil.
Na kamenný most už mezitím stačili dorazit doktor
August Kuhnast a policejní komisař Heinrich Richter, oba
zjevně nespokojeni s tím, že musí čekat na blíže neurčenou
osobu a plýtvat drahocenným časem vyhrazeným k výko-
nu svých povinností. Puder tlaku obou mužů odolával,

18
neboť věren rozkazu starosty Franze Ludwiga nedovolil,
aby se k oběti přiblížili byť na jediný krok. Přestože se tak
nacházel mezi dvěma mlýnskými kameny, dobře věděl, že
dobré vztahy s Kuhnastem a Richterem rozhodně nemůže
klást nad přání nejvyššího z nadřízených.
Automobil se nakonec zastavil u Minoritenkirche. Puder
přikázal dvěma mladým policejním asistentům, aby pusti-
li dva muže, kteří sem mířili od auta. Jürgena Rotha znal.
A ten s ním, to musel být Wilhelm Klein.
Ernst si znovu otřel rukávem pot z čela. V duchu si řekl,
že ještě dnes bude muset dát uniformu do čistírny, celou ji
úplně propotil. Jeho Rita mu za to vynadá, co se do něj ve-
jde, ledaže by si ji udobřil podrobným vylíčením ranních
událostí ve městě. Ano, Rita měla podobné historky v ob-
libě. A nakonec se jí jen mimochodem zmíní o propocené
bundě; jistě ji pak z vděčnosti za čerstvou dávku inspirace
ke klevetám ještě sama ráda odnese do čistírny. Poté se již
trochu klidněji vydal vstříc příchozím.
„Starší strážmistr Ernst Puder!“ srazil podpatky před ka-
pitánem Wilhelmem Kleinem. Musel při tom zvednout hla-
vu, neboť příchozí byl velmi vysoký. „Čekali jsme na váš
příjezd, Herr Klein. V souladu s příkazem pana starosty
jsme zatím jen zajistili místo činu a udělali pár fotografií.
Mrtvého těla se nikdo ani nedotkl…“
Poslední větu pronesl natolik hlasitě, aby jeho slova sly-
šeli i Kuhnast s Richterem. Oba stáli u zábradlí s rukama
složenýma na prsou. Ani se na ně nemusel podívat, aby vě-
děl, že skřípou zuby a posílají mu vražedné pohledy.
„Děkuji, pane strážmistře.“
Wilhelm Klein se vyhnul Puderovu pohledu. Zdálo se,
že má namířeno k zábradlí, které ohraničovalo místo činu,
ale namísto toho otočil hlavu nejprve vlevo a pak vpravo,
načež pohledem prozkoumal nejbližší okolí. Ernst zazna-
menal, jak jeho hnědé zornice pokaždé na zlomek vteřiny
znehybní, jako by si Klein všiml nějakých detailů, jež viděl
jen on sám, a snažil se je zafixovat do paměti.
„Můžeme vám s něčím pomoci?“ zeptal se mírně nejis-
tě Puder.
„Ano, když už se ptáte, pane strážmistře. Řekněte pro-
sím vašemu fotografovi, aby nenápadně vyfotografoval

19
celé okolí místa činu, abychom na snímcích měli všechny
přihlížející, a to včetně těch, co se dívají z oken a ze střech.“
Puder si vyměnil pohled s Rothem. Klein se otočil a zleh-
ka se na něj usmál. Ernst si teď pozorněji prohlédl jeho obli-
čej. Levou tvář pokrýval jemný porost vousů, zatímco pra-
vou měl hladce oholenou. Tentokrát Puder pocítil studený
pot na čele. Jizva po popálenině byla hluboká a strukturou
připomínala hrbolatou pískovcovou skálu zvrásněnou ero-
zí. A navíc zde kromě popálenin byly patrné stopy, které
zřejmě způsobil ostrý předmět.
„Jistě.“ Ernst polkl, neboť mu znenadání vyschlo v ús-
tech. „Hned vydám rozkaz.“
S úlevou vykročil směrem k fotografovi. Wilhelm Klein
mezitím pronesl pár slov ke svému řidiči Rothovi a za oka-
mžik už zamířil ke dvojici, která stála u zábradlí: doktoru
Kuhnastovi a komisaři Richterovi.
„Tak začneme, pánové.“
Zdálo se, že Kuhnast v reakci na tento rozkaz vybuchne.
Už se chystal, že pronese nějakou poznámku, a míra rozči-
lení u něj zjevně dosáhla vrcholu. Lehký dotek Richterovy
paže však zabránil blížící se hádce. Trojice mužů, která se
nijak nepozdravila ani navzájem nepředstavila, se vydala
směrem k mrtvole ohrazené plachtami.
„Přejete si zahájit vyšetřování?“ zeptal se Richter. Přesto-
že byl zřejmě podobně jako doktor rozladěný zdlouhavým
čekáním na Kleina, nedal to na sobě znát. Tón jeho hlasu
vyzníval zcela neutrálně.
„Ne, pane komisaři.“ Wilhelm zavrtěl hlavou. „Budu vše
jen sledovat.“
Richter povytáhl obočí, komentář si nicméně odpustil.
Kývl na asistenty, kteří přišli blíž k tělu.
Mezitím Puder pustil na most vůz, který měl odvézt tělo
do márnice. Načež, neboť neměl nic lepšího na práci, za-
čal bedlivě pozorovat Wilhelma Kleina. Snažil se připome-
nout si starostova slova z dnešního rána. Poté co se pozdě
večer vrátil z Dušník, mu šla většina slov nadřízeného jed-
ním uchem tam a druhým ven.
Teprve teď se mu z propadliště paměti začal vynořo-
vat Kleinův obraz. Franz Ludwig se o něm zmiňoval jako
o kapitánovi, důstojníkovi německé císařské armády. Ernst

20
věděl, že po válce byly oddíly Deutsches Heer nahrazeny
prozatímním vojskem, a tak skutečnost, že Klein v armádě
zůstal i poté, musela mít svůj význam. S touto myšlenkou
se strážmistr poškrábal po svědící tváři. Aha, takže rozvěd-
ka. Takový závěr přesto nepůsobil tak fantaskně, jak by se
na první pohled zdálo. Do Kladska by přece nepozvali jen
tak obyčejného oficíra. A co víc, tento muž se musel těšit
důvěře starosty města. Puder byl koneckonců poučen, aby
navzdory postavení a přítomnosti komisaře Richtera bez
dalších otázek vyčkali příjezdu kapitána Kleina.
Zatímco strážmistr Puder pozoroval trojici mužů, kte-
ří se vydali směrem k tělu, byl si jist, že všichni ti přihlí-
žející shromáždění kolem kamenného mostu si teď nepro-
hlížejí místo činu zakryté plachtami, nýbrž bedlivě sledují
vysokého muže napjatého jako struna. Ten se totiž odlišo-
val nejen svou výškou: působil jako ovčák uprostřed ov-
čího stáda.
„Do háje!“ zašeptal Puder a měl co dělat, aby se neplácl
dlaní do čela.
Ta týden stará vražda… Má snad dnešní strašidelný ná-
lez něco společného s tím případem? No jistě! Puder se
rázem zbavil veškerých pochybností. Kleina přece museli
z Berlína povolat už dřív, právě kvůli té předchozí vraždě.
Vražda majora Friedricha Peschkeho a tady toho ubožá-
ka… Ernst zbledl, za okamžik se ale v duchu usmál. Vzpo-
mněl si totiž na Ritu a cítil, že ji uspokojí jako ještě nikdy
předtím. Ta holka bude naslouchat jeho povídání celá roz-
ohněná. Špionážní akce, tajná policie, dvě mrtvoly a šered-
ně zohavený důstojník, který celou věc vyšetřuje. Strážmis-
tr pocítil příjemné mravenčení. Byl si jist, že po tomhle pro
něj Rita z vděčnosti udělá mnohem víc, než že jen zanese
propocenou uniformu do čistírny…

*
Kapitán Wilhelm Klein si s uspokojením všiml, že stráž-
mistr Puder splnil jeho rozkaz. Ve vzduchu byl cítit závan
spáleného hořčíku. Ještě než kapitán věnoval pohled mrt-
vole uvězněné na mostě, pokradmu přelétl zrakem fotogra-
fované čumily. Snažil se odhalit uprostřed davu někoho,
kdo bude při fotografování nervózní, bude uhýbat a scho-

21
vávat se za zády jiných, případně se stáhne směrem k ná-
městí. Ničí chování ale u něj nevzbudilo žádné podezření.
Konečně si prohlédl sokl, konkrétně tělo odhadem pa-
desátiletého muže, které na něm stálo. Ve vzpřímené po-
loze jej udržovala tlustá kovová tyč, ke které byl přivázán.
Trup měl omotaný provazy. Tyč byla zaražena do díry v so-
klu, do hloubky, která zjevně postačovala, aby mrtvola stá-
la nehybně v přehnaně dramatické póze. Nohy oběti byly
zkroucené a brada jí spočívala na prsou.
„Chodidla mu přibili hřeby…“
Klein už si předtím všiml dvou hlaviček špičatých os-
tří, které vykukovaly mezi kostmi střední části chodidla
nebožtíka.
„Pane doktore, dokážete určit přibližný čas smrti?“ Po-
licejní komisař Richter oslovil stále ještě rozrušeného dok-
tora Kuhnasta.
Lékař si namísto odpovědi jen cosi zabručel pod vousy.
Klein zůstal vůči jeho chování lhostejný. Sám se mlčky
díval na křídově bílé tělo. Nikde okolo nebyly stopy krve,
ani na chodidlech v místě zaražených hřebů. Muž tedy mu-
sel být mrtvý už v okamžiku, kdy ho přivazovali ke slou-
pu, a navíc to vypadalo, že ještě předtím z něj vrah vypus-
til tělní tekutiny. Na několika místech na těle byly patrné
otvory, způsobené vpichy ostrým předmětem, nejspíš no-
žem nebo jehlicí.
„Nejsou vidět skoro žádné posmrtné skvrny.“ Zdálo
se, že Kuhnast na okamžik zapomněl na to, že je uražený,
a převážila u něj profesionalita. „Oběť vykrvácela. Přiroze-
ní pachatel uřízl, na těle jsou zjevné četné bodné rány…“
„A kdy byl zavražděn, dnes, nebo včera?“
Doktor zakoulel očima a vypustil z úst vzduch dopro-
vázený hlasitým zvukem.
„Přinejmenším před několika hodinami. Více budu scho-
pen říci po podrobné prohlídce na pitevně. Teď ho sundej-
te… nebo máte ještě nějaké poznámky, kapitáne Kleine?“
Wilhelm zavrtěl hlavou.
Jeden z policejních asistentů, kteří stáli vedle předem při-
pravených nosítek, si nasadil rukavice a s odporem zvedl
přirození, které leželo pod piedestalem, načež jej vložil do
sáčku. Mezitím jeho kolega rozložil žebřík.

22
 „Strážmistře Schulzi, nezapomeňte nejdřív vytáhnout ty
hřeby!“ poučil ho dobráckým tónem Richter.
Lothar Schulz pohlédl s údivem na svého nadřízeného.
Čekal by spíš pokárání a snůšku nadávek než bezmála ot-
covské napomenutí. Nepochyboval o tom, že tato komi-
sařova proměna souvisela s příchodem tajemného Kleina.
Wilhelm Klein zatím se zájmem pozoroval jejich vzájem-
ný vztah. Záhy si stihl udělat názor jak na policisty, kteří
mu asistovali, tak na doktora Kuhnasta. Z každého z nich
čišela nadřazenost, marnivost a malost… slabosti, které se
mohou v budoucnu ještě hodit.
Mrtvola konečně spočinula na nosítkách. Na prsou, mezi
bradavkami, si Wilhelm povšiml podélného, rovnoměrně
provedeného řezu. Víc než výrazně se lišil od ostatních ran
na těle.
„Proříznutá krční tepna.“ Doktor znovu hlasitě mlaskl.
Z náprsní kapsy vytáhl brýle a nasadil si je na nos. Po chví-
li svá slova zopakoval, jako by chtěl potvrdit svou dřívější
poznámku: „Ano, krční tepna…“
„Já toho mrtvého znám…“ Schulz se znenadání otřásl
při pohledu na obličej ležící oběti: „To je městský radní
Heinrich Dinter. Loni se přestěhoval z Kladska do Vrati-
slavi…“
Richter přimhouřil oči a za okamžik pokýval hlavou.
„Ano, teď ho poznávám i já…“ řekl. „Dobrá práce,
Schulzi!“
Po takové pochvale se strážmistr cítil nesvůj. Věděl, že
už zanedlouho za takovou prémii zaplatí. Kdyby nadříze-
ného ještě k tomu napadlo poklepat ho po zádech, nezbylo
by mu nic jiného než skočit z mostu přímo do proudu Mlý-
novky. Pohlédl úkosem na Kleina. Ten se mu podíval zpří-
ma do očí a diskrétně se usmál, jako by mu četl myšlenky.
„Vypadá to, jako by někdo tělo těsně předtím omyl. Jsou
na něm sice neznatelné stopy po krvi, ale mělo by jich být
mnohem víc.“ Druhý strážmistr Paul Seipelt se zjevně také
hodlal ukázat. „Pakliže měl porušenou krční tepnu, tak
na hrudi takřka žádná krev není…“
V tu chvíli se do situace rozhodl vložit Wilhelm Klein.
Přistoupil k nosítkám, dřepl si, dlaní se dotkl oběti a z je-
jích prstů vytáhl lodyhu s dlouhými listy.

23
 „Co to je?“ zeptal se Kuhnast nakláněje se nad Kleinem.
„Nějaká rostlina?“
„Vodní plevel, doktore… přesněji vodní mor kanadský.
Za jeho intenzivním rozšířením stojí zaměstnanci berlín-
ské botanické zahrady. Poté co se jim rostlina nekontrolo-
vaně rozšířila v areálu zahrady, nerozvážně ji vyhazovali
do okolních řek. Tak se dostala i sem.“
„Takže pan radní byl ve vodě…“ Lékař a spolu s ním
i přítomní policisté pohlédli směrem ke kanálu.
„Špagát, ten špagát byl mokrý,“ poznamenal po jisté
chvíli Seipelt. „Byl na něm taky kus tohohle…“
Mladý policejní asistent si nevšiml ledově chladného po-
hledu svého nadřízeného.
Zato druhý asistent, Schulz, si dobře všiml změny v Rich-
terově výrazu a jen silou vůle nevyprskl smíchy. Komisař,
ve tváři brunátný, by za normálních okolností už vybuchl
a pokáral své podřízené, teď si ale své podráždění neměl
na kom vybít. Komisař jen několikrát popotáhl za svůj dlou-
hý napomádovaný knír, na nic víc se však nezmohl. Schul-
zovi náhle došlo, že Richter si hned po překročení prahu
radnice vynahradí veškeré ponížení, kterého se mu dosta-
lo na kamenném mostě. To vedlo k tomu, že okamžitě zjihl.
„Přikryjte pana radního, moji lidé tělo odnesou na vůz.
Dnes večer, nejpozději zítra ráno, připravím pitevní zprá-
vu.“ Kuhnast už měl zjevně po krk událostí dnešního jitra.
Posunul si buřinku na stranu, a aniž komukoli věnoval je-
diný pohled, vydal se směrem k Rossmarktu.
Teď ožil i Richter. Již delší čas jeho pozornost mnohem
víc než prohlídka Dinterova těla poutal starostův tajem-
ný host. Napadlo ho, že jej pozve do své kanceláře. Byl
si jist, že pakliže vhodně rozehraje situaci, podaří se mu
stanovit zásady spolupráce s ním dle vlastních podmínek,
čímž nad Kleinem získá převahu. Otočil se ke kapitánovi,
aby se s ním dohodl, nezbylo mu však než zatnout zuby,
když si uvědomil, že Klein už se nachází na protější stra-
ně mostu. Vzdaloval se doprovázen strážmistrem Ernstem
Puderem a tím mladším policejním asistentem, jehož jmé-
no Richter zapomněl. Komisař zvolna pokýval hlavou. Bůh
je mu svědkem, že si chtěl vyjednat korektní vztahy s člo-
věkem, který měl podporu Franze Ludwiga, teď to ovšem

24
bude Wilhelm Klein, kdo bude muset usilovat o jeho pří-
zeň. A komisař mu pobyt v Kladsku rozhodně nehodlal
ulehčovat, právě naopak. Usmál si při myšlence na diskrét-
ní házení klacků pod nohy tomuto člověku. A znovu stačil
jediný pohled na neschopné strážmistry a asistenty, kteří
se bezcílně pohybovali po mostě, aby to v něm zaburácelo.
„Naložte pana radního na vůz, ať ho zavezou ke Kuhn-
astovi. Seipelte, ty běž pod most a zajisti tam případné sto-
py, a v poledne, vy nemehla, se dostavte s hlášením. A ješ-
tě něco. Okamžitě doveďte na radnici toho profesora, co se
tu v noci potuloval!“

*
Gustaw Taube stále setrvával ve stavu silného rozrušení.
Jeden ze strážmistrů jej odvedl ke čtyřposchoďové budově,
která patřila rodině Stählerových. V přízemí byla pivnice
a bar. Profesor měl tento lokál v oblibě a rozhodl se, že prá-
vě zde utiší své pocuchané nervy. Majitel ho znal a přikázal
barmanovi, aby dveře pivnice otevřel o něco dříve než ob-
vykle. Taube do sebe žíznivě obrátil zlatavý mok a nechal
příjemné teplo stékat do útrob. Snídani ale odmítl, neboť
usoudil, že jeho žaludek stále není připraven přijmout po-
travu. Obrazy z mlžného rána jej totiž stále pronásledovaly.
Profesor poprvé v životě proklínal svou fotografickou
paměť. Uvědomil si, že z hlavy už jen tak nedostane obraz
smrtelně bledé postavy a každý její detail s ním zůstane ne-
jen ve snech, ale i v bdělém stavu. I ty nejdrobnější detaily
se budou vracet v dotěrných vzpomínkách, vynoří se z hlu-
bin paměti, budou člověka trápit a nenechají ho v klidu.
Barman rozevřel vnější okenice a vpustil do místnosti
trochu světla. Ubíhaly další minuty. Na Rossmarktu se ob-
jevovalo čím dál víc lidí, kteří měli namířeno k Mlýnov-
ce a kamennému mostu. Hlasy holoty, vrčení motorů ani
troubení projíždějícího auta však k profesorovým uším nej-
spíš nedolehly.
Taube si ani nevšiml, kdy z vnitřní kapsy pláště vytáhl
svůj nerozlučný skicář a tužky, které rozložil před sebe. Je-
ho dlaň se pohybovala ve známém, plynulém tanci. Třas byl
ten tam, a nebylo to zásluhou dalšího, už druhého půllitru
výtečného teplého piva.

25
 Profesor znovu pocítil charakteristický vlhký závan mlhy,
což v něm vyvolalo obzvláštní vědomí přítomnosti smrti.
V odrazech tlumeného světla, ve stínech a polostínech spat-
řil pobledlou kůži, jizvy, škrábance a rány… Z dalších skic
se čím dál výrazněji vynořovala hmota s tvary lidské po-
stavy, která jako by se potácela, se svěšenou hlavou. Obraz,
který s ním zůstane už navždycky. Taube se snažil překonat
strach, ovšem zahalila ho bezradnost, která se proměňova-
la v netrpělivost a vztek. Ať je ten zločinec tisíckrát proklet.
Ten, kdo se dopustil onoho hanebného činu na tom chudá-
kovi, dopustil se násilí i na něm samém. Taube už nikdy ne-
bude schopen přejít v poklidu přes kamenný most. Už ni-
kdy nepozná klid v oblíbeném zákoutí svého města.
Přitlačil tužku k papíru silněji, až tuha s němou výčitkou
praskla. Teprve tehdy si Taube, který v tu chvíli zvedl zrak
od zápisníku, uvědomil, že proti němu sedí nějaký muž.
Ten člověk si jej musel prohlížet už delší dobu.
„Mohu?“
Profesor pohlédl na ruku nataženou ke skicáři. S překva-
pením konstatoval, že si jeho společník nesundal módní ko-
žené rukavice. Už už se chystal protestovat, neznámého to-
tiž odhadl na typického drzouna, místo toho však nakonec
sáhl po půllitru a upil z něj velkým douškem. Na pár vteřin
zavřel oči a vychutnával si hořkost, která se mu rozplývala
po jazyku a nato stékala do hrdla. Potom si prohlédl skle-
nici. Pěna, která se na ní usadila, vytvořila v její horní čás-
ti krajkový vzor. Nakonec půllitr postavil na desku stolu.
„Pane profesore… Řekl bych, že ten člověk na vašem
nákresu vypadá jako živý. Ovšem nevím, zda jste podob-
ně zapáleným obdivovatelem černého humoru jako já va-
šeho talentu.“
Taube se rozesmál. Prohlédl si příchozího sedícího napro-
ti, tentokrát s náznakem přízně. Nemohlo mu být více než
třicet let, přestože kvůli ráně na obličeji nebylo snadné přes-
něji určit jeho věk. Oči měl ale mladistvé, živé a pronikavé.
„Jmenuji se Wilhelm Klein. Rád bych si s vámi promluvil.“
Klein sundal klobouk, položil ho na stůl a dlaní pravé
ruky si uhladil vlasy, které mu nad vysokým čelem vytvo-
řily ideální vlnku.
„Vy jste policista?“

26
 Kapitán zvedl obočí a naklonil hlavu na stranu, jako by
mu odpověď na tuto otázku působila jisté obtíže.
„Řekněme, že podporuji místní policii dobrým slovem
a radami.“
Taube přitakal, nesnažil se být dotěrný. Všiml si u baru
dvou policistů. Jedním z nich byl strážmistr Puder, který
jako první dorazil na místo činu. Museli do pivnice přijít
společně.
„Po tom, co jsem viděl dnes, nepochybuji, že se jim tako-
vá pomoc bude hodit. O čem byste chtěl mluvit?“
„O vaší kresbě, pane profesore.“
„O mojí kresbě.“ Taube ta slova zopakoval jako ozvěna.
Pohlédl na skicu, jako by ji viděl poprvé v životě. „A co vás
na ní tak zaujalo?“
„Především technika a interpretační schopnosti.“
Profesor sáhl po skicáři a bříšky prstů přejel po hlad-
kém papíře.
„A konkrétně?“
„V dětství jsem se učil, že při kreslení lidské postavy se
mohou využít geometrická tělesa. Místo trupu jsem tak kres-
lil válce, koule nebo krychle… Taková geometrizace obrazu
mi umožňovala lépe dodržet proporce. Vy jste ale, zdá se,
použil opačnou techniku. Nejprve jste nakreslil oběť a tepr-
ve potom jste na jeho tělo nanesl, nebo do něj vlastně vkres-
lil geometrické obrazce… Ten mrtvý tak vypadá, jako by
se zapletl do nějaké konstrukce a zároveň byl její součástí.“
Taube nevědomky pokyvoval hlavou a přitom si pro-
hlížel črtu.
„To je technika, kterou používáte často?“
„Vůbec ne…“
Oba se ponořili do kresby, jako by před nimi měla vydat
jakési nevědomé tajemství.
„Vyučujete kresbu na dívčím gymnáziu… V kontextu
abstraktního umění, konkrétně abstraktní geometrie, je
vaše skica příkladem kombinace malířství s dalšími disci-
plinami, přinejmenším s architekturou.“
„V tomto případě jde spíše o spontánní pohyby a víru
v to, že zafunguje podvědomí,“ přiznal Taube.
Klein se na chvíli zamyslel, po čemž kývl hlavou na zna-
mení toho, že takové vysvětlení přijímá jako opodstatněné.

27
 „Tímto způsobem jste vytvořil překvapivou skicu. Pře-
mítám nad tím, co bylo hnací silou vašeho podvědomí.“
„Odpovím vám s odzbrojující upřímností, Herr Klein:
nevím.“
„Pojďme tedy o tom přemítat společně.“ Kapitán se sklo-
nil nad stolem a upřel pohled na profesora. „Proporce jsou
nepřesné. Hruď…“
„… je slepenec mnohoúhelníků,“ navázal bezděky
na poznámku svého společníka profesor, „a většina z nich
jsou trojúhelníky o různě dlouhých stranách.“
„Kromě jednoho…“
Taube se zavrtěl na židli. Na jednu stranu pociťoval ne-
klid, na druhou rostoucí vzrušení, jako by měl právě vstou-
pit na neprobádané území.
„Umístění vrcholů trojúhelníků není náhodné…“
„Jen pokračujte, pane profesore.“
„Viděl jsem na těle toho muže bodné rány. Nebyly ná-
hodné, pakliže to byl nůž…“
„S největší pravděpodobností tlustý hřeb.“
„Hřeb.“ Taube se otřásl. „Pachatel ho vtloukal do vybra-
ných míst v zrcadlovém odrazu, jestliže tedy považujeme
střed těla za svislou osu. A to znamená, že ten člověk… ten
člověk se stal obětí metodického mučení.“
Profesor vzal do ruky půllitr, nicméně záhy zjistil, že skle-
nice je prázdná. Ani ho nenapadlo požádat barmana o další.
„Trojúhelník, profesore… Proč je ten trojúhelník jiný než
ostatní?“
Tentokrát Taube s odpovědí otálel. Přimhouřil oči a ne-
chal před sebou v kratičkých odlescích vystupovat obrazy.
„Ten člověk byl k něčemu přivázán provazem, ale… všiml
jsem si rány, takové dlouhé, široké čáry, která spojovala bra-
davky…“ Taube si přejel prstem po hrudi. Otřásl se, když to
v něm vzbudilo nepříjemný pocit.
„Vy jste tu ránu vnímal jako základnu rovnostranného
trojúhelníku. Dva jeho vrcholy představují bradavky. A tře-
tí vrchol, to je bodná rána na krku… Nebylo by ale přiroze-
nější nakreslit rovnostranný trojúhelník směrem dolů, kde
by vrcholem byla rána po uříznutém přirození?“
„Kompozice… narušilo by ji to. Alespoň mi to tak při-
padá.“

28
 „Máte pravdu, pane profesore.“
„Ano?“
„Uvažoval jsem stejně a jsem rád, že jste se se mnou po-
dělil o své dojmy.“
Taubeho náhlé ukončení rozhovoru zaskočilo. Výměna
názorů a dojmů s tímto cizím člověkem nebyla nepříjem-
ná ani obtížná, právě naopak. Klein z něj učinil partnera,
přičemž vůbec nedával najevo závislost na ose vyslýchají-
cí a vyslýchaný. Celý rozhovor však ukončil v překvapivém
momentu.
„Neptal jste se na to všechno, nač se policisté obvykle
ptají.“
„A nač bych se vás tedy měl ptát, pane profesore?“
„Kupříkladu v kolik hodin jsem odešel z oslavy, zda
jsem se s obětí znal… Prostě celá škála učebnicových otá-
zek, neboť jistě i policisté mají k dispozici učebnice s in-
strukcemi, jak vést výslechy.“
„Jste profesor na zdejším gymnáziu. Učíte tam kresle-
ní. Krátce před čtvrtou hodinou ranní jste odešel ze své
narozeninové oslavy, která se konala v restauraci hote-
lu U Černého medvěda. Při té příležitosti vám přeji vše
nejlepší k dvaašedesátým narozeninám… Šel jste se pro-
jít, nejspíš abyste překonal či zmírnil nepříznivé násled-
ky konzumace většího množství alkoholu. Během našeho
rozhovoru jste se několikrát dotkl hlavy, jako byste zjiš-
ťoval, zda na ní máte klobouk. Nejspíš jste jej nechal v re-
stauraci. A potom došlo k těm událostem na kamenném
mostě, které…“
„To už stačí.“ Taube zvedl ruku a s podivem pohlédl na
muže před sebou. „Nebo se od vás dozvím víc, než bych
o sobě chtěl vědět.“
Klein to ponechal bez odpovědi, jen se usmál, pak vstal
a uklonil se profesorovi.
„Ještě jednou děkuji, že jste mi věnoval svůj drahocen-
ný čas, pane profesore.“
„K službám.“ Taube mu stiskl pravici. „Byl to příjemný
rozhovor za nepříjemných okolností.“
Klein přikývl, načež spěšně opustil pivnici v doprovodu
mladšího policisty. Taube vyhlédl z okna a sledoval, jak oba
muži kráčejí k automobilu, který stál pod Minoritenkirche.

29
Za okamžik se vůz otočil a odjel směrem ke Koňskému
mostu a dále na Sellgittplatz.
Teprve teď si profesor uvědomil, že většinu skutečností,
které mu jedním dechem vyjmenoval Wilhelm Klein, před-
tím nikomu nesdělil, a to ani strážmistru Puderovi. A už
vůbec se nezmínil o ztraceném klobouku.
Zasmál se pod vousy. Najednou se mu zdálo, že má vcel-
ku dobrou náladu. Cítil se už natolik dobře, že se mu za-
chtělo něčeho k snědku. Vůně linoucí se z kuchyně vypl-
nily celou místnost a příjemně dráždily chřípí a nabudily
slinné žlázy. Otevřel ústa, aby zavolal na servírku, jenže jak
se ukázalo, jeho hlasivky nebyly schopny vydat ani hlás-
ku. Vedle něj se objevil strážmistr Puder s dalším policis-
tou, který se představil jako Lothar Schulz.
„Policejní komisař Heinrich Richter si vás dovoluje po-
zvat k sobě na rozhovor,“ sdělil mu strážmistr.
„Mám hlad. Nejprve musím sníst něco sytého,“ pronesl
s výčitkou v hlase Taube.
„Ale pan komisař na vás už jistě čeká v kanceláři, pane
profesore.“
„Tak to ještě chvíli počká…“
Taube sám nevěděl, kde se v něm vzalo tolik odhodla-
nosti. Policisté se po sobě podívali, ale žádný z nich nic ne-
namítl. Profesor pokynul své známé servírce a objednal si
Der Dooflaf, neboli smažená vejce s mlékem a pšeničnou
moukou. Tohle jídlo mu připomínalo dětství. Zatímco če-
kal na snídani, nedbal policistů, kteří nad ním stáli, a sáhl
po skicáři a tužkách.
Krátce nato se na bílém papíře objevila Kleinova tvář.
Když si ji profesor prohlížel, zdálo se mu, že tone v její
mnohorozměrné hloubi. Představovala jak charakter toho
člověka, tak i jeho myšlení.
Taube náhle pocítil lehký neklid, ale zároveň byl se
svou pronikavostí spokojen. Uvelebil se na židli pohodl-
něji, a když se před ním objevila horká snídaně, objednal
si ještě jedno ohřívané pivo.

*
Na náměstí vjeli z Wasserstrasse. Jürgen několikrát zmáčkl
klakson, když mu nepozorní chodci bezmála skočili pod

30
kola. Projel kolem krámu Oskara Düriga a zabočil vpra-
vo. Krátce nato zaparkoval na prostranství mezi kašnou
a hlavním vchodem do radnice.
„Já tu na vás počkám, Herr Klein, kdybyste se po schůz-
ce s panem starostou chtěl vrátit na zámek.“
Wilhelm pokývl hlavou, načež vystoupil z auta. Dvě
mladé dívky, od pohledu studentky, si ho se zájmem pro-
hlížely. Jedna z nich sklopila zrak, jakmile na ni Klein po-
hlédl. Na tváři druhé se objevil překvapený výraz, když si
všimla jeho jizev, na rozdíl od své kamarádky se však osmě-
lila. Neodvrátila zrak a neznatelně se usmála.
Wilhelm obě slečinky pustil před sebe, zvedl hlavu a se
zájmem si prohlížel budovu kladské radnice. Pokud mělo
neorenesanční sídlo místní městské rady a zároveň policie
dle záměru architekta připomínat zámek, jeho tvůrce kýže-
ného efektu dosáhl. Radnice rozhodně měla líbivý vzhled.
Klein zatlačil do dveří a vstoupil do studené síně. Poté
zdolal schodiště a prošel otáčivými dveřmi. Několik úřed-
níků, kteří pádili po chodbách s hromadou spisů v náru-
čí, si jej zvědavě prohlíželo. Zpráva o jeho příjezdu se již
zjevně stačila zabydlet v kancelářích vedoucích úředníků
a tajemníků. Ti teď zaslechnutý popis příchozího konfron-
tovali se skutečností.
Wilhelm se neptal na cestu, našel si kancelář starosty
na rozpisu oddělení. Pomalým krokem se vydal po chod-
bě. Když se s někým střetl pohledem, pátravě si kolem-
jdoucí měřil, až dotyčný zahanbeně dostal náhle chuť vrá-
tit se ke svým pracovním povinnostem. Klein dobře věděl,
že na lidi takhle působí, a určitým způsobem mu to připa-
dalo zábavné.
Konečně dorazil do cíle.
Franz Ludwig působil na první pohled jako křehký
a jemný člověk. Tmavý knír a obočí kontrastovaly s před-
časně prošedivělými vlasy. Vystupující lícní kosti a zapad-
lé oči ovšem prozrazovaly vnitřní sílu a houževnatost.
Podobně jako jeho pružné pohyby zase napovídaly, že
Ludwig rozhodně nebude jedním z těch typicky obtloust-
lých úředníků za pracovním stolem; působil spíš dojmem
společenského činitele, ošlehaného tvrdým životem a vy-
trvale směřujícího k cíli.

31
 Ludwig vstal. Také on si bedlivě prohlédl příchozího.
Během čekání na svého vzdáleného příbuzného pociťoval
stále palčivější vzrušení. Wilhelma viděl naposledy před
více než deseti lety a zapamatoval si jej jako štíhlého, nepří-
liš vysokého mládence s vážným výrazem ve tváři. Tehdy
k tomu existoval pádný důvod. Bylo jím totiž úmrtí matky,
která sama vychovávala svého jediného syna. Další událos-
ti rovněž otřásly světem tohoto mladého muže: opuštění
rodného města a stěhování do Berlína do péče vzdálených
příbuzných, nakonec služba v armádě a válka, během níž
utrpěl řadu zranění.
Franz svého hosta uvěznil v srdečném objetí. Až příliš
pozdě mu došlo, že Klein již od nejútlejšího věku uvykl ne-
dávat najevo své city. A skutečně, toto gesto u něj zjevně
vyvolalo pocit nepatřičnosti.
„Posaď se, sedni si, můj milý!“ Franz se pokoušel skrýt
své rozrušení. Když svého příbuzného objímal, ucítil, že
jeho tělo ukryté pod pláštěm působí nepřirozeně pohuble.
Klein mu celkově připadal velmi drobný a křehký. Kdyby
nevěděl, že před ním stojí syn jeho sestřenice, nepoznal by
Wilhelma ani na první, ani na druhý pohled. Z mládence,
kterého si pamatoval, zůstal jen ten vážný pohled.
Ludwig mu pokynul k židli naproti pracovnímu stolu,
zatímco sám po chvíli za tímto masivním kusem nábytku
zasedl. Stále pociťoval vzrušení. Klein mu naštěstí poskytl
okamžik na oddech, neboť se se zájmem začal rozhlížet po
skromně vybavené kanceláři.
Ludwig netušil, že jej Wilhelm ve stejné chvíli podro-
buje hodnocení. Informace k tomuto procesu mu ale ne-
poskytovala ani tak osoba samotného starosty, jako spíš
jeho kancelář.
Kdyby nevěděl, jakou funkci Franz Ludwig zastává,
mohl jej Klein považovat za obyčejného úředníčka. Ta-
kového, jakých jsou tisíce, připoutaného ke stolu v jedné
z mnoha kanceláří, kterou den co den obletují hejna žada-
telů. V rohu u okna stála rostlina a krom stolu kancelář za-
plňovaly skříně na lejstra. Z osobnějších prvků se na dosah
ruky nacházela skromná polička, na které stály svazky vě-
nované dějinám Kladského hrabství. Nevšiml si však knihy
Die Grafschaft Glatz in Wort und Bild, jejímž autorem byl

32
sám Ludwig. Starostu rozhodně nebylo možné podezírat
ze zahálčivosti. Wilhelm znal životopis svého strýce velmi
podrobně. Po Velké válce to byla jedině jeho autorita, jež
zabránila krveprolití, když v Kladsku došlo k pokusu o ob-
sazení kasáren a vojenského velitelství. Důvěra obyvatel
v něj nebyla narušena ani během následujících krizových
let. Ludwig byl starostou z povolání, který se zcela oddal
službě svému městu, jež tak miloval.
„Kapitáne, mám radost, že jsi přijel k nám do Kladska
a že jsi to právě ty, kdo byl určen k objasnění nedávných
událostí.“
Ludwig konečně ovládl své hlasivky. Byl sám se sebou
spokojen – zvolil částečně oficiální přístup, což mu usnad-
ňovala skutečnost, že mu jeho příbuzný připadal jako zce-
la cizí člověk.
„A vy jste na můj výběr neměl vliv, strýčku?“
„Zjevně přeceňuješ mé konexe. Teprve před dvěma dny
mi dorazila depeše z Berlína, v níž se píše o vyšetřovateli,
který má být vyslán do Kladska. Mou povinností je poskyt-
nout mu veškerou pomoc. Jméno uvedené v dopise mne
naplnilo nadějí, že se nemůže jednat o náhodu. Neměl jsem
o tobě už dlouho žádné zprávy. Včera mi oznámili, že jsi
přijel a ubytoval ses v sídle hraběte Herbersteina. Přiznám
se, že mi bylo trochu líto, že jsi mi nedal o svém příjezdu
vědět: přišel bych se s tebou přivítat. Skoupé informace,
které jsem doposud obdržel, hovořily o tom, že tě hospita-
lizovali kdesi ve Francii.“ V Ludwigově obličeji se objevil
stín, když nevědomky zabloudil zrakem ke tváři kapitána.
„Nebyl jsem si jist, zda jsi naživu.“
„Sám jsem dlouho nevěděl, zda jsem naživu, strýčku.“
Ludwig se uvolnil. Dokonce se i usmál, jako by jej na-
padla nějaká příjemnější myšlenka.
„Když jsem si v tom telegramu přečetl tvé jméno, cítil
jsem radost, Wilhelme. Zprvu jsem ani nedokázal uvěřit,
že sem posílají právě tebe.“
„Inu, snad se mí nadřízení rozhodli to pojmout jako dal-
ší fázi mé rekonvalescence. Po té tělesné přišla řada na psy-
chickou, a případ, který mi byl přidělen, mi má pomoci
v návratu do těch správných kolejí…“
„Nepůsobíš zrovna vykolejeně.“

33
 Klein se usmál; ocenil starostův smysl pro humor.
Ludwig působil přepracovaně, nicméně neztrácel nic ze
svého důvtipu a pozitivního přístupu, jež ho kdysi charak-
terizovaly. Zcela určitě na to nemělo vliv balení tabletek Ko-
la-Dultz, které leželo na okraji pracovního stolu. Wilhelm
si všiml reklamy na tyto pastilky o den dříve v novinách
„Grafschaft Glatz“. Podle tvrzení výrobce mělo jejich kaž-
dodenní užívání vést ke zklidnění nervů a přílivu energie.
„Jen nynější okolnosti nejsou až tak příjemné…“ dodal
Ludwig, který se díval směrem k oknu, jako by za ním vi-
děl poslední místo činu. „Nejprve atentát na majora Fried-
richa Peschkeho a teď další oběť.“
„Váš policejní asistent, Jürgen Roth, se o druhé oběti také
zmínil. Odkud berete tu jistotu?“
Starosta otevřel zásuvku pracovního stolu a opatrně z ní
vytáhl krabičku. Držel ji v ruce přes hadřík. Nakonec ji po-
ložil na desku stolu a posunul ji tužkou, zakončenou pry-
ží, ke svému hostu.
„Toto je zpráva, kterou jsme dostali. Prakticky jen její
část. Kolem páté hodiny ráno vyzvedl tajemník poštu. Mezi
korespondencí byla i tato krabička. Na ní, v kolonce ,ad-
resát‘, stálo ,Radnice‘ a v kolonce odesílatel pouze slova
,Další oběť‘.
Klein pokýval hlavou.
„Kolik korespondence vám denně dorazí?“
„Hodně.“
„A tajemníka tato zásilka hned zaujala?“
„Dopisy a balíky ještě na místě prohlíží a třídí. A krom
toho, ta krabička protékala…“
„To byla druhá část té zprávy?“
„Ano.“ Ludwig přitakal a s vážným výrazem pohlédl na
Kleina. „Tři palce, uřezané. Byly uvnitř. Nařídil jsem, aby je
odvezli doktoru Augustu Kuhnastovi. Krabičku jsem si tu
nechal, abych ti ji ukázal, než se tím začnou zabývat naši
lidé. Nedávno jsme obdrželi nové instrukce ohledně snímá-
ní otisků prstů. Vytváříme i vlastní kartotéku…“
„Co je to za prsty?“ přerušil ho kapitán.
„Prostředník, prsteník a malík…“
Klein vzal po chvíli zaváhání krabičku do ruky. Ve spo-
lečnosti si obvykle nesundával rukavice, proto se nemusel

34
obávat, že na ní zanechá nežádoucí stopy. Opatrně sejmul
víčko. Prohlédl si ho, přiblížil k nosu a očichal.
„Typický zápach klihu…“
Starosta nakrčil obočí. Naklonil se nad stůl a také očichal
krabičku, kterou mu jeho synovec přistrčil.
„Ječmenný klih… Ano, jsem si jist. Takový teď používá
každá domácnost ve městě. Dá se vyrobit rychle a levně.
Máme těžké časy, tak tímhle si lidi přivydělávají. Děti tím
lepí krabičky na svíčky a jedna rodina jich vyrobí až něko-
lik tisíc za měsíc.“
„Takže nejde o kupovaný klih… Na víčku je stránka
z linkovaného školního sešitu. A na ní písmena vystřižená
z novin… Pisatel nepoužil psací stroj a rozhodl se, že ad-
resu a text zprávy nenapíše ručně.“
„Zřejmě se bál, že poznáme jeho rukopis, že?“
Klein neodpovídal. Odložil krabičku na stůl, aniž by se
podíval dovnitř. Ludwig si mládence prohlížel s čím dál vět-
ší zvědavostí. Pocítil příval vzrušení. Měl často příležitost
pozorovat místní policisty při práci, ale žádný z nich nikdy
neanalyzoval důkazy takovýmto způsobem. Ostatně jen stě-
ží od nich člověk mohl něco podobného čekat. Repertoár
zdejších pachatelů se omezoval na bitky, krádeže a rušení
klidu. Starosta měl pocit, že tenhle chlapec přišel z úplně ji-
ného světa. Bylo tak otázkou, jak si poradí v místní realitě.
„Wilhelme,“ Ludwig se rozhodl položit mu otázku, kte-
rá ho trápila už delší čas, „řekni mi, ty… ty prsty… vážně
patřily radnímu Heinrichu Dinterovi?“
„Na místě jsme nenalezli všechny části těla oběti… ale
zrovna prsty u rukou ani u nohou mu nechyběly.“
Ludwig se usadil v křesle.
„Co tím chceš říct?“
„Pan radní měl uřezané přirození. Strčili mu ho do krku.“
Starostovi se zdálo, že se přeslechl.
„Vždyť to je… bestiální! Máme co do činění se šílencem!
Dvě oběti…“
„Nejméně dvě.“
Ludwig se neklidně zavrtěl a sáhl pro krabičku junek.
Ta byla otevřená a všech šest cigaret bylo uvnitř srovná-
no v úhledné řadě. Starosta po téhle krabičce často sahal
ve chvílích rozrušení či hlubokého zamyšlení, cigarety

35
ale nevytahoval. Ani teď nepodlehl pokušení a krabičku
po chvíli zavřel.
„Tajemník dorazil na radnici nějakou čtvrthodinku před
mým příchodem. Jakmile mě uviděl, hned mi zásilku pře-
dal. Já jsem ji otevřel… A pak se dostavil strážmistr Pu-
der, který obdržel oznámení o vraždě na kamenném mos-
tě. Tak jsem si hned pomyslel, že ten balíček se týká právě
téhle mrtvoly…“
„Ale tak to nebylo.“
„Ne.“ Ludwig energicky zavrtěl hlavou. „Jsou to zjevně
prsty někoho jiného… Předtím jsem si instinktivně spojil
vraždu majora Peschkeho s tou dnešní. A teď netuším, zda
spolu oba případy souvisí.“
„Souvisí.“
Ludwig svého synovce chvíli pozoroval nehnutým po-
hledem, načež kývl hlavou.
„Nemáme příliš často co do činění s tak… krutými zá-
ležitostmi, takže je zde spousta náznaků, že máš pravdu.
Je tu několik věcí, které musíme probrat, než začneš s vy-
šetřováním…“
„Hádám, že jde o choulostivé záležitosti.“
„Přesně tak.“ Ludwig se protentokrát rozhodl odpustit
si zbytečné řeči, kterými většinou častoval své návštěvníky.
Hned přešel k jádru věci. „Jsme na venkově. Jak víš, v tak
malých městech, jako je Kladsko, se v souladu se Steino-
vými a Hardenbergovými reformami policejním vyšetřo-
váním zabývá starosta. V tomto případě jsem za svého zá-
stupce zvolil Conrada Goebela… Conrad se ovšem právě
zdržuje mimo město. Až se vrátí, jistě ti bude nápomocen.
Plně mu důvěřuji.“
„Má to ale nějaký háček…“
„Poslali tě sem z Berlína.“ Ludwig se hořce usmál. „Jsi
vojenský vyšetřovatel, o jehož aktivitách toho moc netu-
ší ani berlínská policie. Vražda majora Peschkeho muse-
la nejspíš pohnout někým na nejvyšších místech armádní-
ho velení. Přestože by tento případ měl zůstat v naší gesci,
případně v kompetenci místního četnictva, zabývá se jím
člověk zvenčí. To je signál, který hodně lidí může vnímat
jako nedostatek důvěry vůči místním orgánům… Jistě, vět-
šinu zaměstnanců místní policie tvoří úředníci, které neza-

36
jímá nic kromě svazků akt na kancelářském stole, ale jsou
tu i tací, kteří mají jisté ambice.“
„K věci, strýčku.“
„Ještě donedávna tady hned vedle sídlilo vojenské čet-
nictvo. Nikdy jsme spolu sice neměli zrovna nejlepší vztahy,
ale… Chápu, že jako voják s námi budeš spolupracovat?“
„Zdejší četnictvo má být z pátrání vyloučeno, takže ne-
budu.“
„Dobře.“ Ludwig se zjevnou úlevou kývl hlavou. „V pří-
padu vraždy majora Peschkeho byla účast četnictva na vy-
šetřování oprávněná. Zabití radního Dintera ovšem změ-
nilo situaci a zkomplikovalo rozdělení kompetencí. Tvé
ujištění o vyloučení četnictva z vyšetřování případu se mi
hodí. Přesto tě varuji, abys neočekával, že tě nechají v kli-
du. Zůstává tak ještě otázka naší vzájemné spolupráce. Rád
bych se dozvěděl, jakým směrem hodláš vyšetřování vést.“
„Chci vytvořit vlastní tým.“
„Tým? To se k tobě přidá ještě někdo z Berlína?“
„Ne. S tvým svolením do něj přizvu několik tvých pod-
řízených.“
Ludwig potřásl hlavou.
„Upřímně, tohle jsem tedy nečekal… Dobře víš, že niko-
mu nemohu spolupráci s tebou přikázat… Navíc k tomu
nemám zjevné důvody. Ty jsi voják, zatímco já velím poli-
cii. Nejspíš jsi si vědom, že jakožto součást tvého týmu by
je čekaly jen samé nepříjemnosti. Narazili by na ústrky ze
strany kolegů a možná i některých nadřízených. Nikdo do
toho nepůjde.“
„To už nech na mně. Nikdy bych tě nežádal o to, abys
svým lidem cokoli vnucoval. Sám si je vyberu a promlu-
vím s nimi. Tebe jen prosím, abys můj výběr schválil, pak-
liže budou souhlasit.“
Ludwig pozvedl obočí. Sledoval Kleina se vzrůstajícím
obdivem. Sebevědomí toho muže hraničilo až s impertinen-
cí. Křehká tělesná schránka tvořila přímý protiklad k želez-
né vůli.
„Řekněme tedy, že ten tým sestavíš. Zbývá komisař
Richter… V Goebelově nepřítomnosti tu první housle hra-
je on. Znám ho a vím, jak je ctižádostivý. Jeho snem je Vra-
tislav a na tom případu by se mohl vyšvihnout…“

37
 „Nevidím žádnou překážku, proč by na případu nemoh-
ly pracovat nezávisle dva týmy.“
„Ale oni ti s ničím nepomohou. S ničím.“
„S tím také počítám.“
Ludwig se zbavil nutkání předkládat další námitky. Po-
chopil, že Klein už má dávno vše promyšleno.
„Tak dobrá. Oba týmy mi budou průběžně podávat zprá-
vy o postupu, alespoň tedy do návratu Conrada Goebela,“
pravil. „Pokud zjistím, že tenhle experiment nemá smysl,
okamžitě ho zarazím. Nemohu dopustit, aby celé město
žilo ve strachu. Ale mám k tobě osobní prosbu, Wilhelme:
prosím tě, ukonči to co nejrychleji. Najdi toho šílence, než
vyděsí celé Kladsko.“
Když Ludwig letmo sledoval svého příbuzného, uvědo-
mil si, že synovec najednou výrazně zbledl. Na čele mu vy-
razily velké krůpěje potu. Starosta nechtěl vyzvídat, proč se
mu náhle udělalo tak špatně, jen přistoupil k oknu, otevřel
ho dokořán a vpustil do místnosti závan čerstvého vzduchu.
„Zařídil jsem ti pokoj v Nádražním hotelu. Adolf Men-
zel poskytl našemu městu velkou slevu.“
„Děkuji. Náklady pokryju z diet, které mi byly přidě-
leny.“
Ludwig pokýval hlavou a naslouchal přitom Wilhelmo-
vu slabému hlasu.
„Potřebuješ, abych ti uvolnil nějakou kancelář na rad-
nici?“
„Ne.“
„Tak kde se bude ten tvůj tým scházet?“
„Restaurace v Nádražním hotelu není dost dobrá?“ Klein
pozvedl koutky úst, oči však zůstaly zamžené jakousi me-
lancholií. Ludwigovi se zdálo, že mladíkovým tělem otřá-
sají křeče.
„Je, proč ne. A věřím, že ti zachutná jejich kuchyně:
knedlíky, knedlíky a zase knedlíky, v různých podobách
a pod rozmanitými názvy. Mastná jídla. Rychle tam nabe-
reš svaly a sílu.“
Klein na jeho slova nezareagoval tak, jak by starosta oče-
kával.
„Ohledně prosby, kterou jsi mi poslal, Wilhelme…“
Ludwig změnil téma.

38