Vážení spolužáci,

toto jsou moje poznámky, které jsem si v rychlosti dělala při přípravě ke státnicím. Jsou vypracovány s maximální
pečlivostí (tak aby byly srozumitelné a logické), nicméně i tak se mi podařilo někde udělat překlep a jinde chybku.
Na některé otázky nezbyl čas, respektive je u nich možno čerpat z otázek jiných. Pokud Vás honí čas, možná si
toho ani nevšimnete. Pokud však máte času více, doporučuji konfrontovat tyto výpisky s příslušnými učebnicemi.

Přeji Vám mnoho trpělivosti k učení a štěstí při losování komisí i otázek.

Pokud si někdo z Vás najde čas, může mi své připomínky a poznatky poslat mailem na a.riegerova@gmail.com.
Najdu-li si čas já, tak je i zapracuji ☺

Adinka

© Adinka 1
1. DĚLENÍ ŘÍMSKÉHO PRÁVA ..........................................................................................................................................3
2. PRAMENY PRÁVA ZA REPUBLIKY (6.-5. STOL. PNL (SERVIUS TULLIUS) – OCTAVIANUS ........................3
3. PRAMENY PRÁVA ZA CÍSAŘSTVÍ (OCTAVIANUS – DIOCLETIANUS – 476NL) ...............................................5
4. CORPUS IURIS CIVILIS ...................................................................................................................................................9
5. RECEPCE ŘÍMSKÉHO PRÁVA.....................................................................................................................................11
6. PRÁVNÍ SUBJEKTIVITA V ŘÍMSKÉM PRÁVU ........................................................................................................12
7. ZPŮSOBILOST K PRÁVNÍMU JEDNÁNÍ A JEJÍ OMEZENÍ V ŘÍMSKÉM PRÁVU ...........................................16
8. PŘÍBUZENSTVÍ V ŘÍMSKÉM PRÁVU ........................................................................................................................19
9. PATER FAMILIAS A STRUKTURA ŘÍMSKÉ RODINY ...........................................................................................20
10. MAJETKOVÉ VZTAHY V ŘÍMSKÉ RODINĚ ........................................................................................................23
11. MATRIMONIUM A MANUS.......................................................................................................................................25
12. VÝVOJ A CHARAKTER ŘÍMSKÉHO CIVILNÍHO PROCESU ...........................................................................28
13. EXEKUČNÍ ŘÍZENÍ .....................................................................................................................................................32
14. ACTIO A MIMOŘÁDNÉ MAGISTRÁTSKÉ PROSTŘEDKY................................................................................33
15. NEGOTIUM – POJEM, DRUHY A OBSAH ..............................................................................................................36
16. NÁLEŽITOSTI PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ A JEHO NEPLATNOST..........................................................................38
17. TESTAMENTÁRNÍ POSLOUPNOST ........................................................................................................................40
18. INTESTÁTNÍ POSLOUPNOST...................................................................................................................................44
19. HEREDES A HEREDITAS...........................................................................................................................................47
20. ZVLÁŠTNÍ PŘÍPADY SUKCESE MORTIS CAUSA – DĚDICKÁ SUBSTITUCE, ODKAZY A
FIDEIKOMISY, PRÁVA NEPOMINUTELNÝCH DĚDICŮ...............................................................................................50
21. DOMINIUM – OBSAH, CHARAKTER, DRUHY, OMEZENÍ A ZÁNIK ..............................................................53
22. DERIVATIVNÍ ZPŮSOBY NABÝVÁNÍ VLASTNICTVÍ ........................................................................................55
23. ORIGINÁLNÍ ZPŮSOBY NABÝVÁNÍ VLASTNICTVÍ ..........................................................................................57
24. USUCAPIO .....................................................................................................................................................................60
25. OCHRANA VLASTNICTVÍ.........................................................................................................................................62
26. POSSESSIO – POJEM, OBSAH A VÝZNAM............................................................................................................65
27. POSSESSIO – NABÝVÁNÍ A OCHRANA .................................................................................................................66
28. IURA IN RE ALIENA ...................................................................................................................................................68
29. OBLIGATIO – POJEM, DRUHY, VZNIK .................................................................................................................70
30. OBLIGATIO - PŘEDMĚT A SUBJEKTY..................................................................................................................75
31. ZAJIŠTĚNÍ OBLIGACE ..............................................................................................................................................76
32. PŘEVOD A ZÁNIK OBLIGACE.................................................................................................................................78
33. DELICTUM ....................................................................................................................................................................80
34. VERBÁLNÍ A LITERÁRNÍ KONTRAKTY ..............................................................................................................83
35. REÁLNÉ KONTRAKTY ..............................................................................................................................................84
36. KONSENZUÁLNÍ KONTRAKTY ..............................................................................................................................87
37. INOMINÁTNÍ KONTRAKTY .....................................................................................................................................90
38. OBLIGATIONES QUASI EX CONTRACTU A QUASI EX DELICTO .................................................................91
39. PACTA A NATURÁLNÍ OBLIGACE.........................................................................................................................93
40. CULPA A NÁHRADA ŠKODY....................................................................................................................................95

© Adinka 2
1. Dělení římského práva

2. Prameny práva za republiky (6.-5. stol. pnl (Servius Tullius) – Octavianus

- ŘP = právo původně malé latinské obce, později středomořské a světové říše

- Na rozdíl od ostatních starověkých práv, ŘP velmi záhy rozlišuje mezi:
o Fas = právo božské, které je neměnné
o Ius = právo světské, které je možné relativně pružně upravovat dle potřeb
o Obě tyto sféry ovšem musely být v souladu, neb stát podporoval náboženství

- Praktické dělení ŘP = rozdělení, které ovlivňovalo tehdejší praxi

o Ius civile
1
 = právo římských občanů, tj. Populus Romanus
 Prameny se lišily v závislosti na období (královské, republika, císařství)
• Právní obyčeje, zvyklosti = nepsané normy, které často sakrální charakter
o Tato pravidla tvoří ŘP v ranné době a jejich vznik byl odvozován z vůle
boží => interpretace pontifiky, tj. kněžími (královské zákony byly jen
legendou – jejich sepsání jen podvrhem)
o Právní obyčeje užívány i poté, co vydán Z12D, komiciální zákony
• Zákon 12 desek (Z12D) = Lex doudecim tabularum z pol. 5 stol.
o = primitivní kodifikace římského obyčejového práva, respektive takových
obyčejů, které zatím nebyly ustáleny (byly sporné)
o Právo procesní, rodinné, sousedské, dědické, trestní
o Otroctví se doposud nerozvinulo a praktikovalo se v patriarchální formě
o Vypracovávala jej dvě decemvirální kolegia (10 desek, 2 desky)
o Kodifikace 12 desek byla vystavena na Fóru, aby do ní mohl každý občan
2
nahlížet (jen do vpádu Gallů 390pnl )
o Každý občan měl znát jeho text zpaměti
o Povědomí o něm máme z práce římských právníků
• Pontifikální interpretace
o Interpretace obyčejového práva i Z12D do 3. stol. pnl (v té době se
interpretace ujímají laici, respektive sakrální osoby)
o Cílem rozvedení a upřesnění smyslu jednotlivých ustanovení; případně na
principech Z12D dosáhnout úpravy toho, co upraveno nebylo
 Př. emancipace syna z moci otcovské. Z12D stanovil, že moc otcovská
trvá nad synem doživotně, avšak trojí prodej syna vede k jejímu zániku.
Díky pontifikální interpretaci se tento institut změnil na běžně užívaný
nástroj dobrovolného rozvázání otcovské moci.
• Komiciální legislativa = lex
o = zákony přijímané lidovými shromážděními za republiky (comitia
3
centuriata, tributa, od 287pnl i consilia plebis)
o Postup k přijetí zákonů (= leges) se postupně ustálil:
4
 Zákonodárnou iniciativu: konzulové, praetoři , plebejští tribunové,
5
cenzoři
 Promulgatio legis = zveřejnění návrhu zákona a svoláním
shromáždění
 Recitatio legis = přečtení návrhu na shromáždění
 Hlasování bez diskuze, která nebyla přípustná (buď schváleno či
zamítnuto). Rozhodovala prostá většina.
 Ihned v platnosti a účinnosti (nebyla-li stanovena vacatio legis)
 Vytyty do kovových desek a uloženy v archivu

1
Měl vzniknout spojením tří latinských kmenů, které byly tvořeny 10 příbuznými rody.
2
Takto budu označovat: „před naším letopočtem“.
3
Comitia centuriata = shromáždění organizovaná podle majetkové diferenciace (původně vojensky). Podle výše majetku měly jednotlivé
třídy (6) hlasovací jednotky , tzv. centurie. Byla svolávána nejvyššími úředníky (konzul, praetor) na Martově poli. Comitia tributa =
shromáždění organizovaná podle územní diferenciace (městské a venkovské okresy), s převahou venkovských. CT stejné pravomoci jako
CC, ale pro záležitosti menší důležitosti. Consilia plebis pův. shromáždění plebejů, kam patricové neměli přístup. CP vydávala plebiscita
se závazností pro plebeje ovšem od 287pnl (tzv. lex Hortensia) měla závaznost obecnou.
4
Praetor = magistrát, který měl původně zastupovat konzuly v jejich nepřítomnosti ve městě. Tato magistratura vzniká r. 367pnl (lex Licinia
Sextia) jako praetor urbanus. Později (242pnl) vzniká i praetor peregrinus (= praetor cizinecký). Hlavním úkolem péče o veřejný
pořádek, rozhodování soukromých pří a aplikace práva vůbec.
5
Cenzoři = magistráti (2) volení každých 5 let centurijním shromážděním. Funkci však vykonávali jen 2,5 roku. Měli vést seznam římských
občanů, seznam členů senátu (vyškrtli-li někoho, přestal být senátorem; zapsali-li ho stal se jím, a to doživotně) a před vznikem úřadu
praetora zastupovali konzuly v nepřítomnosti ve městě.
© Adinka 3
 o Tři části:
 Praescriptio = technická data v čele
• Jméno navrhovatele, označení shromáždění aj.
 Rogatio = vlastní ustanovení
 Sanctio = postup proti tomu, kdo zákon poruší
o Zákony se dělily dle sankce:
 Leges imperfectae = nestanovena sankce
 Leges minus quam perfectae = jednání trestné (trest), ale platné
 Leges perfectae = jednání trestné (trest) a neplatné
• Ius honorarium
o Jde o výsledek soudní praxe a ediktální činnosti PRAETORA URBANA a
6
kurulských aedilů
o Účast praetora na soudním řízení:
 Rozhodoval ve stádiu civilního řízení (viz ot. 12) zvaném in iure,
kde rozhodoval:
• Původně o tom, zda je nárok žalobce legální (tj. podle
Z12D + pontifikální interpretace nebo leges)
• Později o tom, zda je nárok žalobce legitimní, tj. podle
aequitas (ius se neměnilo tak rychle jak bylo třeba)
 Uznal-li legalitu či legitimitu žalobcova nároku, dal stranám album
iudicem, tj. seznam soudců, z nichž si strany vybraly soudce (příp.
jim ho vybral sám)
 Litiscontestatio = závěrečná fáze řízení
• Strany formulovaly, co je předmětem sporu
• Praetor navrhl hypotetické řešení (ukáže-li se, že strany
vypovídaly pravdu) a přikázal soudci, aby spor rozhodl
o Praetorské edikty (= vyhlášky)
 Vyvinuly se v důsledku soudní praxe praetora (povolování a
zamítání žalob)
 Vydávány při nástupu do úřadu (přebírána praxe předchozích
praetorů)
o Ius gentium (= právo národů)
 Jde o výsledek ediktální činnosti PRAETORA PEREGRINA (vznik 242pnl) a provinčních
místodržících (tj. praesides provinciarum). Jde o zachycení obchodních obyčejů a zvyků a
psaného práva cizích národů.
 Právo založeno na tzv. personalitě práva, tzn. že cizinci s sebou nosili své právo a po
dlouhou dobu neexistoval soubor norem upravující vztahy mezi římskými občany a cizinci
ani cizinců s cizinci
• Cizinci se nemohli domoci na území Říma ochrany
• Civilní právo neupravovalo obligace, obchod
 Ius gentium se týkalo výhradně majetkového práva, obligačního práva; právo rodinné
bylo nadále řešeno principem personality práva
 Bylo velmi pružné a minimálně formální (snaha usnadnit obchod) – žádná mancipace,
injurecese, žádné povinné formulky a přesně stanovené úkoly. Svou pružností ovlivnilo ius
civile, neboť bylo na rozdíl od ius civile přístupné všem (občanům i neobčanům)
o Ius naturale
 Někteří autoři ho ztotožňují s ius gentium (Cicero), jiní jej oddělují jako právo vlastní ne
všem národům, ale všem živočichům (Ulpianus)
o Republikánská jurisprudence
 Vyvíjí se od 3. století pnl
 3 formy jejich práce:
• Agere = udělování rad a pokynů stranám, jak postupovat na soudě
• Cavere = pokyny, co všechno respektovat v mimosoudním jednání
• Respondere = udílení dobrých zdání, tj. podávání výkladu sporných otázek,
interpretace zákonů

- Teoretické dělní ŘP = rozdělení, které vzniklo později s rozvojem právní vědy a praxi příliš neovlivňovalo
o 1. dělení:
 Právo objektivní (= souhrn právních norem tvořících právní řád)
 Právo subjektivní (= souhrn oprávnění jednotlivců)
o 2. dělení (zakotvené až římskými klasiky):
 Právo soukromé (= právo upravující vztahy mezi jednotlivci; př. majetkové, manželské)
 Právo veřejné (= právo vztahující se na stát; př. ústavní, finanční, mezinárodní)
6
Kurulští aedilové = úředníci s policejní pravomocí dohlídající na pořádek na ulicích a tržištích. Měli na rozdíl od plebejských aedilů
pravomoc soudní v záležitostech trhových.
© Adinka 4
3. Prameny práva za císařství (Octavianus – Diocletianus – 476nl)
- Období od vlády Octaviana (adoptivního syna Caesara) do r. 476, kdy byl germánským vůdcem
Odoakerem sesazen poslední římský císař Romulus Augustulus (malý klučík). R.
- Toto období se dělí na dvě:
o Principát (28pnl – 284nl)
o Dominát (284nl-476nl)

- Principát (od 23pnl do 284nl)

o Právní obyčeje, zvyklosti = nepsané normy, které často sakrální charakter

 Tato pravidla tvoří ŘP v ranné době a jejich vznik byl odvozován z vůle boží =>
interpretace pontifiky a posléze i laiky od 3. století, tj. kněžími (královské zákony byly jen
legendou – jejich sepsání jen podvrhem)
 Právní obyčeje užívány i poté, co vydán Z12D, komiciální zákony
o Zákon 12 desek (Z12D) = Lex doudecim tabularum z pol. 5 stol.
 = primitivní kodifikace římského obyčejového práva, respektive takových obyčejů, které
zatím nebyly ustáleny (byly sporné)
 Právo procesní, rodinné, sousedské, dědické, trestní
 Otroctví se doposud nerozvinulo a praktikovalo se v patriarchální formě
 Vypracovávala jej dvě decemvirální kolegia (10 desek, 2 desky)
 Kodifikace 12 desek byla vystavena na Fóru, aby do ní mohl každý občan nahlížet (jen do
vpádu Gallů 390pnl)
 Každý občan měl znát jeho text zpaměti
 Povědomí o něm máme z práce římských právníků
o Pontifikální interpretace
 Původní interpretace obyčejového práva i Z12D do 3. stol. pnl (v té době se interpretace
ujímají laici, respektive sakrální osoby)
 Cílem rozvedení a upřesnění smyslu jednotlivých ustanovení; případně na principech
Z12D dosáhnout úpravy toho, co upraveno nebylo
o Leges
 Formálně mají zákonodárnou moc stále shromáždění, avšak svolána jen na počátku
Oktaviánovy vlády a poté už ne
o Edikty praetora urbana i peregrina, kurulských aedilů, praesidů provinciales
 = dřívější řešení v rámci soudního řízení sepsána do ediktů, které každý praetor (či jiný
úředník) před vstoupením do úřadu nechal sepsat jako závazné (přebíral vlastně praxi
dřívějšího pretora)
 Vývoj honorárního práva ukončen vydáním Věčného Hadriánova ediktu (Edictum
perpetuum Hadriani)
o Senatus consulta -> oratio principis
 Usnesení, které senát vydával již od republikánských dob s poradním účelem, avšak nyní
se stala zákonem
 Bez námitek dával postupně senát souhlas každému návrhu císaře (proto později
označována jako oratio principis)
o Císařské konstituce (= constitutiones principum)
 Císař měl jako magistrát tzv. ius edicendi, tj. právo vydávat vyhlášky
 Edicta principis
• = vyhlášky týkající se veřejné správy, někdy i rozporům práva soukromého a
veřejného (celostátní nebo regionální působnost)
 Mandata
• = císařovy instrukce pro podřízené úředníky (obecná nebo individuální působnost)
 Decreta
• = rozsudky císařského soudu (consilium principis)
 Rescripta
• = odpovědi císaře na dotazy ohledně práva formou subskripce (přípis pod text
žádosti)
• Z praxe reskriptů se od Hadriána vyvíjí tzv. reskriptový proces
o Císaři poslala strana sporu žádost o autoritativní řešení
o Vycházelo se z uvedených skutečností
o Řešení bylo hypotetické, faktické až pokud se prokázalo, že uvedené
skutečnosti byly pravdivé

© Adinka 5
 o Klasická jurisprudence
 Končí v pol. 3. stol. nl (začíná období anonymních autorů)
 Stojí na:
• Klasické agere, cavere, respondere
• Literární a didaktické činnosti
• Císař navíc některým uděluje „respondere ex auctoritate principis“, tj. právo
udílet dobrá zdání jménem císaře
 Postupně se vyvinulo přesvědčení, že shodná stanoviska autorizovaných právníků
mají sílu zákona (Gaius je uvádí jako pramen práva). Z protichůdných názorů
autorizovaných právníků si soudce mohl vybrat.
 O tom, kdo je autorem které myšlenky je možno se dozvědět z Digest (u myšlenek byla
ponechána jména autorů, tj. právníků). Problém v tom, že myšlenky často upraveny, aby
odpovídaly současným potřebám (= interpolace)
 Říká se, že klasické římské právo je dílem právníků
• Není to pravda s ohledem na fakt, že zákonodárnou moc v jejich době měl císař a
senát
• Je to pravda s ohledem na to, že v rámci pravomoci „respondere ex auctoritate
principis“ měli možnost vytvářet nové právo
 Autoři:
• Labeo = současník Oktaviána, původce četných právnických definic
• Sabinus
o Dílo: Tři knihy civilního práva = podává dokonalý obraz ius civile
• Gaius = v citačním zákoně uveden jako jeden z 5 nejlepších právníků
o Dílo: Instituciones = učebnice
• Papinianus, Paulus, Ulpianus, Modestinus
• Hermogenianus
o Dílo: Codex Hermogenianus = sbírka císařských konstitucí Diokleciána

- Okolnosti
o V 1. stol. pnl je Římská říše obrovským světovým impériem a forma vlády kdysi fungující na území městského
státu neodpovídala tehdejším potřebám:
 Systém provinčních správců, kteří čerpali autoritu jen ze svého římského původu
 V provinciích se postupně vzmáhá provinční aristokracie, která stále méně ochotna snášet
poroučení těchto osob a odvody financí do Říma
 Zánik svobodného drobného rolnictva vedl k podlomením organizace lidové armády a jejím
nahrazením armádou žoldnéřskou (povolnou)
 Upadá víra ve stará božstva, objevují se nové kulty
o Snaha vyřešit krizi vede k využívání institutu diktátora, který původně měl fungovat jen 6 měsíců, ale objevují
se i diktatury trvalé (Sulla, Caesar). Vzhledem ke lpění lidu na starých formách vlády tito diktátoři příliš
neuspěli a úspěch měl až Octavianus (jako jeden z triumvirů měl diktátorskou pravomoc), který dbal na
fasádním zachování republikánských institucí a změny dělal ve jménu restaurace republiky.
o Octavianus na sebe koncentruje veškerou moc v říši:
 36pnl právo na nedotknutelnost osoby
 31pnl každý rok volen konzulem
 30pnl právo soudit odvolání z rozhodnutí magistrátů z celé říše
 29pnl navrhoval jména kandidátů na kněžské úřady
 28pnl titul princeps (princeps inter pares v rámci senátu)
 23pnl postaven nad zákony jako legibus solutis:
• Imperium proconsulare bez časového a místního omezení
• Tribunicia potestas na doživotí (= pravomoc plebejských tribunů)
• Cura morum (= vrchní dozor nad mravností)
 Titul Augustus = vznešený
o Magistratury a úřady:
 Všichni dosazováni Oktaviánem a zároveň jemu odpovědní
 Z rozsudku každého magistráta možnost se odvolat k císaři a císař mohl jakýkoli spor stáhnout
k sobě
 Praetoriáni = císařská garda v jejíž čele praefectus praetorio, který nejednou vystupoval jako
zástupce císaře
 Consilium principis (císařská rada) = profesionální právníci a osoby z řad jezdců a senátorů (pův.
poradní orgán císaře, od 2. století orgán zabývající se soudními záležitostmi)
 Comitia i nadále formálně výlučným zákonodárcem, avšak téměř nesvolávána
 Senát
• Snížen počet na 600 (za Caesara víc než tisíc)
• Rozšířena kompetence
• Vydával senatus consulta jako zákon; postupně označována jako oratio principis
 Konzulové i nadále, jejich pravomoc však Oktavián
 Praetoři i nadále (do Hadriánova věčného ediktu)

© Adinka 6
 - Dominát (od 284 do 476) roku 395 za Theodosia I. Velikého dochází k rozpadu říše na východní a západní
o Doba úpadku ŘP i římské jurisprudence, období nástupu vulgarizace práva
 Opouštějí se pojmy a principy starého práva
 Odstraňování vytříbených právních konstrukcí
 Právo se zjednodušuje a vulgarizuje
o Právní obyčeje, zvyklosti = nepsané normy, které často sakrální charakter
 Tato pravidla tvoří ŘP v ranné době a jejich vznik byl odvozován z vůle boží =>
interpretace pontifiky a posléze i laiky od 3. století, tj. kněžími (královské zákony byly jen
legendou – jejich sepsání jen podvrhem)
 Právní obyčeje užívány i poté, co vydán Z12D, komiciální zákony
o Zákon 12 desek (Z12D) = Lex doudecim tabularum z pol. 5 stol.
 = primitivní kodifikace římského obyčejového práva, respektive takových obyčejů, které
zatím nebyly ustáleny (byly sporné)
 Právo procesní, rodinné, sousedské, dědické, trestní
 Otroctví se doposud nerozvinulo a praktikovalo se v patriarchální formě
 Vypracovávala jej dvě decemvirální kolegia (10 desek, 2 desky)
 Kodifikace 12 desek byla vystavena na Fóru, aby do ní mohl každý občan nahlížet (jen do
vpádu Gallů 390pnl)
 Každý občan měl znát jeho text zpaměti
 Povědomí o něm máme z práce římských právníků
o Pontifikální interpretace
 Původní interpretace obyčejového práva i Z12D do 3. stol. pnl (v té době se interpretace
ujímají laici, respektive sakrální osoby)
 Cílem rozvedení a upřesnění smyslu jednotlivých ustanovení; případně na principech
Z12D dosáhnout úpravy toho, co upraveno nebylo
o Klasická jurisprudence principátu
 Je v období dominátu v rozkladu, anonymní autoři upravují pouze díla klasických
Ius právníků, zejm. autorizovaných, avšak sami netvoří
= staré • Komplilace prací klasických právníků (úprava, zkracování) a jejich vydávání pod
právo jmény původních autorů (zejm. díla Ulpiana a Paula)
o Regulae Ulipani
o Paulovy Sentence
• Sbírky konstitucí
o Gregorianus od Hadriána do Diokleciána
o Hermogenianus pouze Diokleciánovy
• Sbírky citátů a výpisků
o Fragmenta Vaticana = z děl Papiniana, Ulpiana, Paula a císařských
zákonů
o Porovnání zákonů židovských a římských = z děl Gaia, Paula, Ulpiána,
Papiniana, Modestina
• Interpretatio
o Výklady (poznámky) k jednotlivým zákonům
 Citační zákony
• Nepřehlednost práva, které bylo značně tvořeno odkazy na odkazy odkazů (☺) se
snažili římští císaři autoritativně napravit tzv. citačními zákony tj. zákony, kterými
stanovovali závazná interpretační pravidla (co se smí a co se nesmí používat)
• Jsou smutným svědectvím neschopnosti nové tvorby
• Citační zákon Theodosia II. a Valentinina III. Z 426nl
o Nejznámějším ze všech citačních zákonů
o Umožňuje používat u soudů spisy jen: Papiniana, Ulpiana, Paula,
Modestina, Gaia
o Při různých názorech platí stanoviska Papiniana, pokud ten mlčí může si
soudce při rovnosti hlasů vybrat
o Výlučným pramenem nového práva jsou císařské konstituce označované jako leges
 Vzhledem k tomu, že byly psány květnatou (ne precizní právnickou) řečí a mnohdy se
stalo, že si odporovaly navzájem nebo i zákon odporoval sám sobě, byly doplňovány
anonymními dodatky a poznámkami
o Kodifikace do Justiniána (395 dochází k rozdělení impéria na východní a západní)
 Z12D
Leges a  Věčný Hadriánův edikt (konec vývoje honorárního práva)
 Soukromé sbírky císařských konstitucí (neustále v rozvoji, ale nedostatečná publikace konstitucí)
kodifikace • Codex Gregorianus
= nové • Codex Hermogenianus
právo • Sbírka císařských zákonů Konstantina Velikého

© Adinka 7
  Codex Theodosianus z 438 pro východ, 439 pro západ
• Oficiální pokus o kodifikaci práva (starého vč. jurisprudence = ius, nového = leges)
• Nakonec nikoli sbírka ius, ale výhradně leges (konstitucí)
• Dělí se do 16 knih
• Využito předchozích soukromých sbírek (Gregorianus, Hermogenianus)
• Na východě vytlačen Justiniánským kodexem
• Na západě se v důsledku personality práva udržel až do 11. století jako osobní
právo římského obyvatelstva nových germánských států a dále jako právo církve.
Germánští panovníci se pokusili o vlastní kodifikaci práva pro římské poddané =
leges Romanae barbarorum:
o Lex Romana Burgundionum (sbírky Gregoriana, Hermogeniana,
Theodosia, Paulovy Sentence, Galovy Instituce)
o Lex Romana Vizigothorum, tzv. Alarichův breviář (doplnění o interpetace)
o Edictum Theoderici (sbírka závazná pro Římany i pro Góty; interpretace)

© Adinka 8
4. Corpus iuris civilis
- Jde o označení, s nímž se poprvé setkáváme r. 1583 v souborném vydání Tří hlavních děl justiniánské
kodifikace (Instituce, Digesta, Codex). Do té doby bylo používáno souhrnné označení tria volumina.
- Sbírky ius (staré právo) i leges (nové právo) vzniklá již po zániku římského impéria v 1. pol. 6. stol.
7
z iniciativy basiela východní říše Justiniána
o Justiniánova vláda poznamenána snahou o obnovu slávy římského impéria (války s Germány za
účelem získání ztracených teritorií na západě)
o Impérium mělo stát na nových pravidlech a k tomu mělo sloužit přepracované právo:
 Oproštěné od archaismů, zbytečných formalismů, kolizí a kontraverzí
 Přizpůsobené nové době:
• Zakotvení absolutistického postavení basilea-císaře
• Zakotvení výlučného postavení katolické církve (od Theodosia II. oficiálním nábož.)

- Novus Iustinianus Codex (529)

o 528 zřízena kodifikační komise

 Členy komise: quaestor sacri palatii Jan, magister offficiorum Tribonianus, profesor práva
Theofil.
 Pravidla práce uveřejněná v zákoně De novo codice componendo (O sestavení nového
kodexu)
• Sesbírání konsitucí z kodexů: Gregorianova, Hermogenianova, Theodosiova (tj.
konstitucí již několikrát sebraných)
• Doplnění původních sbírek novými konstitucemi vydanými od Theodosiova kodexu
(438) do vlády Justiniána
• Úprava textů konstitucí
o Vypouštění zastaralých a nepraktických ustanovení
o Vyhýbání se opakování a kontradikcím
• Systematika dle Věčného Hadriánova ediktu:
o Inscriptio = zapsat na začátku jméno toho, kdo ji vydal a jméno adresáta
o Subscriptio = na konci uvést místo a datum vydání
o 529 vydán Novus Iustinianus Codex
 Vyhlášen zvláštním zákonem Summa rei publica
 Byl sesbíráním konstitucí
 Měl výlučnou platnost, zakazovalo se používání tří dřívějších kodexů (Gregorinanova,
Hermogenianova, Theodosiova)
 Nedochoval se, nahradil jej Codex Iustinianus repetitae praelectionis (viz dále)

- Digesta seu Pandectae (533)

o 530 zřízena nová kodifikační komise

 V jejím čele Tribonianus
 Pravidla práce uveřejněná ve sbírce zákonů Padesátero rozhodnutí
• Sesbírání ius (= starého práva) a to vybíráním živého a užitečného ze děl
autorizovaných právníků z doby císařské
• Kodifikátoři nebyli vázáni citačním zákonem z 426
• Úprava textů, tj. přizpůsobování potřebám (= interpolace)
• Systematika:
o Inscriptio = zapsat na začátku jméno toho, kdo ji vydal a jméno adresáta
o Subscriptio = na konci uvést místo a datum vydání
• Pravidla se porušovala: Gaius neměl autorizaci
o 533 vydána Digesta seu Pandectae
 Vyhlášena zvláštním zákonem Dedóken – Tanta
 50 knih
 Věnuje se především problematice práva soukromého, tj. majetkového a rodinného; právu
veřejnému se věnuje jen ve 2 knihách

7
Oblíbená perlička: Justinián se oženil s bývalou cirkusovou tanečnicí r. 525 poté, co jeho strýc Justinus zrušil prastarý zákon zakazující
sňatky mezi senátory a „nízkými ženami“ (propuštěnkami, herečkami apod.).
© Adinka 9
 - Institutiones seu Elementa (533)
o Vyhlášeno zákonem Imperatoriam majestátem
o = učebnice práva, která byla úvodem ke studiu Digest
o Inspirace Gaiovou Institutiones, kterou proškrtali, doplnili
o Struktura: osoby, věci, proces
o Jsou zde výklady o základních pojmech a principech práva

- Codex Iustinianus repetitae praelectionis (534)

o 534 zřízena nová kodifikační komise v čele s Triboniánem

o 534 vydán Codex Iustinianus repetitae praelectionis
 Vyhlášen zvláštním zákonem Cordi
 Harmonizace Novus Iustinianus Codex (529) s Digesta seu Pandectae (533) a
Institutiones seu Elementa (533) a jejich doplnění o další konstituce Justiniánovy
 Fikce současného vydání všech 3 děl; pravidlo lex posterior derogat priori zde nelze
uplatnit (nutno tedy, aby si neodporovala – ve skutečnosti však zde vady byly)
 V oboru císařských konstitucí měl výlučnou platnost (nahradil Novus Iustinianus Codex)
 Tímto končí kodifikační práce Justiniána

- Justiniánské novelly
o Většinou jde o sbírky soukromé, které byly vydány po Justiniánově smrti
o Šlo o nové zákony (= novellae leges) vydané od vydání Kodexu (534) do Justiniánovy smrti
o V poměru k Digestům a Kodexu měly derogační platnost (lex posterior derogat priori)

- Tria volumina, CIC a následný vývoj

o Tria volumina byla ve své době výlučným pramenem práva, žádné jiné prameny nesměly být
používány. Císař uznával i existenci obyčejového práva, které však bylo mělo díky rozloze říše pouze
místní platnost (nemohly být právní obyčeje pro celou říši). Partikularismus tedy nebyl vytlačen.
o Tria volumina byla také zákonem Omnem prohlášena za základ vyučování práva
o Tria volumina nesměla být kriticky studována, komentována, vykládána (toto vše náleželo jen císaři)
 Literatura se ovšem začala objevovat, prokázáno to je od 9. století, kdy vznikly Baziliky, tj.
řecký text z kodifikací a justiniánských novel opatřený vysvětlivkami a komentáři (tyto
pocházely už od současníků Triboniána)
o Tria volumina obsažená v Bazilikách se stala základem byzantského práva a svou platnost si
udržela až do 1453, tj. do zániku říše

© Adinka 10
5. Recepce římského práva
Toto mám z cizích poznámek, nevím kdo je autor. Viz zvláštní soubor „Poznámky k recepci“ na vakobobrech.

© Adinka 11
6. Právní subjektivita v římském právu
- Právní subjektivita = způsobilost být nositelem práv a povinnosti (= caput), tj. být uznán za subjekt práva
o Svobodné osoby fyzické (přirozené)
o Právnické osoby
- Plná právní subjektivita byla podmíněna u přirozených osob třemi stavy:
o Status libertatis
o Status civitatis
o Status familiae
o + pohlaví

- Status libertatis = stav svobody

o U dětí manželských rozhodoval stav otce, u nemanželských stav matky při porodu
o Kdo je objektem, nemůže být subjektem; kdo je subjektem, nemůže být objektem ani po smrti (z
toho se vyvozuje nemožnost disponovat s částmi těla svobodného člověka pod sankcí neplatnosti)
o Osoby svobodné
 Jen ony mohly mít právní subjektivitu
 Ingenui = osoby svobodné již od narození; měly plnou právní subjektivitu
 Libertini = bývalí otroci, kteří byli pánem propuštěni na svobodu měli omezenou
subjektivitu (vzhledem k tomu, že některá jejich práva byla omezována)
• Bývalý pán se stal patronem propuštěného otroka
• Propuštěný otrok měl povinnost zachovat bývalému pánovi věrnost a úctu, někdy i
úsluhy a manuální práce
• Pakliže věrnost a úctu, případně formálně slíbené úsluhy, nezachovával, mohl být
za trest povolán do otroctví (= revocatio in servitutem)
• Oprávnění patrona přecházela na patronovy potomky, ne na potomky propuštěnce
• Možnost fingovat narození ze svobodných rodičů díky institutu restitutio natalium
o Otroci
 Vývoj:
• V Z12D se objevuje otrok jako otrok patriarchální
o Jeho subjektivita není zcela potlačena (je méněcenný a moci pána
podřízený, avšak za poranění se platí pokuta, otrok má rodinu)
• Od 4. století s rozmachem římského impéria počet otroků stoupá a jejich
postavení se zhoršuje: otrok je člověk zbavený svobody, jeho právní subjektivita
se zcela popírá
o Otrok je člověk nadaný vůlí, kterou nemá žádná věc jiná (ať živá nebo
neživá)
o Nemůže mít rodinu, nemůže vlastnit majetek (co má, získává pro pána)
o Usmrcení cizího otroka se chápalo jako zničení cizí věci
o Může být jen objektem práv osob svobodných; zejména vlastnického
(neomezené):
 Pán měl moc nad životem i smrtí otroka
 Mohl být prodáván, pronajímán, půjčován, zastavován
 Mohl být propuštěn na svobodu nebo jen vyhozen či pouštěn
• Opuštěný otrok nepřestával být otrokem, byl
derelikvovaným otrokem, tj. otrokem bez pána, který
mohl být předmětem okupace
• Otroci Asklépiovy: staří a nemocní otroci, kteří byli
vyhozeni, aby pán ušetřil na stravě a léčení, nabývali
svobodu
 Vznik otroctví:
• Narození z matky-otrokyně (stav otce nerozhodoval; takové děti patřily pánovy
matky), Mezinárodní obchod, Zotročení pro nevděk = revocatio in servitutem
(otrok, který se choval drze nebo urážlivě ke svému bývalému pánovi mohl být za
trest znovu uvržen do otroctví), Zotročení římské občanky, která neuposlechla
trojího varování majitele a nepřerušila soužití s jeho otrokem, Válečné zajetí
• Za císařství: Zotročení za trest (i římského občana; výjimka ze zákazu; svoboda
se navrací po výkonu trestu), Prodejem sebe sama do otroctví
• Za republiky: Zotročení pro hrubé porušení občanských povinností (vyhýbání
se vojenské službě), Dlužní otroctví od Z12D do lex Poetelia z 326pnl
(stanoveno, že římský občan nemůže být zotročen na území římského státu; ručí
jen majetkem)

© Adinka 12
 • Za spáchání protiprávního jednání: PF odpovídal za jednání všech osob ve své
moci a pokud se chtěl vyhnout povinnosti zaplatit škodu, mohl provinilce vydat
poškozenému do dočasného otroctví
 Zánik otroctví:
• Smrtí otroka (nikoli smrtí vlastníka, pak se otrok dědil jako věc)
• Propuštěním na svobodu
o Manumissio per vindictam = propuštění pomocí hůlky
 Před praetorem nebo preasidem
 Přítomen: propouštějící pán, propouštěný otrok, assertor libertatis
 Postup: assertor libertatis (jako žalobce) se dotkl otroka hůlkou a
prohlásil, že otrok je svobodný. Úředník vyzve vlastníka, aby se
vyjádřil.
Dle
o Manumissio per censum
ius civile  Zápis otroka do seznamu svobodných římských občanů
(nutno mít o Manumissio per testamentum
otroka  V poslední vůli vlastník dával otrokovi svobodu
v kviritském
vlastnictví)
 Nutno, aby to bylo napsáno v rozkazovacím způsobu
 Svobodným se otrok stal, jakmile se dědic ujal pozůstalosti
 Manumissio fideicomissaria libertas = pakliže vlastník sepsal
závěť, ale ne v rozkazovacím způsobu
 Omezení počtu propouštěných otroků na základě testamentu
zákonem lex Fulfia Caninia z 2pnl
Dle práva honorárního o Propouštění před přáteli
(dle ius civile i nadále
otrokem, ale měl ochranu
o Manumisse dopisem
praetora proti žalobám o Manumissio in ecclesia = propuštění před shromážděním
bývalého pána) o Aj.

o Osoby v mancipiu
 = osoby v dočasném otroctví
 Noxae datio = vydání pachatele deliktu poškozenému
• Důvodem bylo nahrazení škody při deliktu, který spáchala osoba podřízená moci
druhého
• Pachatel měl postavení servorum loco
 Další typy: prodej dětí v moci z nouze, zloděj při krádeži dopadený, člověk, který se
nechal dobrovolně najmout ke gladiátorským cvičením a hrám
o Kolónové
 = zvláštní forma osobní závislosti charakteristická pro dominát
 Kolón byl původně pachtýř, tj. svobodný najímající si půdu za pachtovné
 S hospodářskou krizí nejsou kolónové schopni dluhy splácet (silná konkurence otrocké
práce) a jsou připoutáni k půdě, tzn. že nesměli opustit pozemky, na nichž pracovali (také
kvůli daňové evidenci)
 Nadále byli formálně svobodní s plnou právní subjektivitou, vlastní rodinou i majetkem

- Status civitatis = stav příslušnosti k římské obci

o Zaručoval soubor veřejných práv a možnost dovolávat se ius civile (viz omezení subjektivity)
o Cives = ti, kdo se narodili ze svobodných římských rodičů a bývalí otroci
o Hostes, peregrini = cizinci; díky personalitě práva dlouho nebyli subjekty ŘP
o Od 212nl (Caracalla) měli římské občanství všichni svobodní lidé v říši; na základě Constitutio
Antoniina
o Za Justiniána rozlišování mezi Římany, Latiny, peregriny úplně zmizelo

- Status familiae = stav příslušnosti k římské rodině (sui iuris x alieni iuris)
o Římská rodina = jednota osob a majetku, v jejímž čele otec jako pater familias, který nad touto
jednotou vykonával neomezenou moc
o Osoby sui iuris
 Pater familias = jediný plnoprávný a nikomu jinému neodpovědný člen rodiny, tzn. osoba
sui iuris
o Osoby alieni iuris
 = osoby žijící podle cizího práva, práva patera familia (nemají samostatnou subjektivitu
v soukromém práv, ve veřejném však mohou samy fungovat)
 Všichni ostatní členové rodiny, kteří byli v moci pater familias
 PF odpovídal za protiprávní jednání podřízených osob (institut noxae datio)
 Osoby v moci otce mohly být žalovány (deliktní způsobilost), ale nemohly žalovat
 Synové, byť v moci otce, nebyli omezováni v politických právech

© Adinka 13
  Ženy, byť se staly osobami sui iuris, přístup k veřejným funkcím neměly a musely mít
poručníka (tutela mulierum) pro správu svého majetku
 Ve starší době byla subjektivita důsledně popřena:
• Potomci nemohli mít žádný vlastní majetek a cokoli nabývali, nabývali pro otce
• Pakliže se syn oženil cum manu, jeho manželka byla podřízena jeho pater
familias, tj. svému tchánovi
• V moci děda byly i děti narozené v manželství cum manu
- + pohlavím
o Ženy považovány za lehkomyslné a neschopné vést samostatně správu svých záležitostí a tím
méně záležitostí veřejných
o Někdy byla ženám subjektivita zcela upřena (práva veřejná), jindy omezována (práva rodinná,
majetková), a to i v případech kdy šlo o svobodné občanky sui iuris

- Vznik právní subjektivity

o Nasciturus = dítě jako plod v matčině lůně, tj. nenarozené, mělo určitá práva
 Mohl mu být ustaven opatrovník curator ventris
 Při dědění – ten, kdo se má narodit se považuje již za narozeného
o Narozením jako svobodný
 Manželské děti – stav podle otce
 Nemanželské děti – stav podle matky v době porodu
• Výjimky, kdy postupně možno, aby se z otrokyně narodil člověk svobodný, pakliže
byla po dobu těhotenství alespoň chvilku svobodná
o Propuštěním na svobodu (= libertinus)
 Omezená, pokud zachována patronátní práva bývalého pána
 Plná možná díky institutu restitutio natalium (fikce narození svobodným)

- Omezení právní subjektivity

o Capitis deminutio media = ztráta statusu občanství
 Z občana se touto dominutio stával cizinec
 Díky statusu občanství měl občan veřejná práva a právo dovolávat se ius civile (před
praetorem urbanem a ostatními úředníky)
 Jeho manželství přestalo být matrimonium legitimuj a stalo se matrimonium iuris gentium
o Capitis deminutio minima = změna v příslušnosti k římské rodině
 Pokud se žena podřizuje moci manžela (matrimonium cum manus -> to šlo jen dle ius
civile, tj. u římských občanů a Latinů prisci), zrušení dosavadních agnátských vztahů

- Zánik právní subjektivity

o Smrt
o Capitis deminutio maxima = ztráta statusu svobody
 = ztráta svobody vedoucí ke ztrátě právní subjektivity (účinky jako smrt)
 Nastupuje, upadl-li římský občan do moci nepřátel (stává se otrokem v cizině)
 Ius postliminii = vyvázl-li občan ze zajetí a vrátil-li se, vstupoval ihned do všech svých
dřívějších práv a povinností; vztahy faktického rázu se neobnovily (manželství, držební
poměry)
 Fikce Korneliova zákona = zemřel-li občan v zajetí, hledělo se na majetkové i rodinné
vztahy jako by zemřel v okamžiku, kdy byl zajat

- Předmětem právní subjektivity bylo ius connubii a ius commercii

o Ius connubii = právo uzavřít zákonný sňatek, tj. matrimonium legitimum
 Náleželo původně jen občanům, poté i Latinům prisci = staří obyvatelé Latia
o Ius commercii = právo být účastníkem majetkových jednání, uzavírat právní jednaní dle civilního
práva
 Náleželo původně jen občanům, poté i:
• Latinům prisci = staří obyvatelé Latia
• Latinům coloniari = obyvatelstvo osad a některých kolonií zakládaných Římany
• Latinům Iuniani = propuštěnci dle Iuniova zákona (neformálně propuštění otroci
mají mít postavení Latinů)
 Otroci měli na ius commercii omezenou účast
• Jen potud, pokud to pánovi prospívalo
• Mohli spravovat pánův majetek, stejně jako majetek pánem vydělený k jejich
používání (= peculium)
• Faktickou (nikoli právní) cestou se tak rozvíjelo soukromé vlastnictví otroků
• Postupně smlouvy s otroky platily alespoň jako naturální obligace

© Adinka 14
 o Od 3. stol. pnl se říše velmi rozšiřuje, avšak nerozšiřuje se kategorie osob, které mají na ius
commercii ani connubii právo; k regulaci se ustavuje ius gentium

- Právnické (fiktivní) osoby

o = fiktivní útvary existující jen v právu
o Vznikají pro plnění cílů, které mohou být dlouhodobějšího charakteru (dlouhodobější než jeden
život)
o PO mají způsobilost mít práva a povinnosti odlišnou od osob sdružených (např. omezení
v právu dědickém), ale zásadně nemají způsobilost k právnímu jednání ani deliktní
odpovědnost (jednaly vždy FO)
o Druhy:
 Korporace = sdružení osob a majetku (universitates personarum)
• Majetek korporace není ve vlastnictví členů korporace (to je rozdíl mezi korporací
a societas; societas navíc nemá subjektivitu)
• Nemá způsobilost k právním úkonům, musí tedy být zastupována orgány určenými
statutem korporace
• Dělí se na:
o Veřejné: Římský stát (populus Romanus)
 Vztahovaly se na něj normy veřejnoprávní povahy
 Jeho vlastnictví nebylo obyčejné vlastnictví
 Aerarium = pokladna určená pro státní účely; dle veřejného práva,
protože subjektem populus Romanus
 Fiscus = pokladna císařská pros tátní účely; dle soukromého práva,
protože subjektem císař
o Soukromé: collegia (kněžská, cechovní, pohřební, politická)
 Od konce republiky nutný souhlas senátu nebo princeps ke
vzniku
 Ke vzniku potřeba 3 lidé, k trvání i jeden člen
 Nutné stanovy: účel spolku, určení orgánů
 Nadace = sdružení majetku (universitates bonorum)
• Vznikají až za křesťanských císařů k účelům náboženským a humanitním
• Do té doby institut fiduciární nadace (svěření majetku korporaci, tj. sdružení osob,
s pokyny, nač a pro koho má být využit)
• Podrobeny církevnímu dozoru
• Zřizovány sepsáním listiny, kde účel, formy správy a způsoby užívání nadace;
právní subjektivitu až od schválení biskupem
o

© Adinka 15
7. Způsobilost k právnímu jednání a její omezení v římském právu
- Způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivita = caput) byla ovlivněna u osob přirozených
primárně statusem libertatis:
o Svobodný měl subjektivitu, přičemž míra záležela na:
 Satusu civitatis (možnost dovolávat se ius civile a mít veřejné funkce)
 Statusu familiae (osoby sui iuris nebo alieni iuris)
o Nesvobodný neměl subjektivitu, ale mohl jí získat jako Libertinu
- Podmínkou způsobilosti k právním úkonům (způsobilost svým jednáním zakládat, měnit či rušit práva a
povinnosti) je právní subjektivita

- Vznik způsobilosti k právním úkonům, jde-li o osoby sui iuris:

o Vůle spojená s adekvátním skutkem
 Projevit vůli mohou jen FO, nikoli PO
 Vůle se utváří na základě zkušeností (nemohly jí mít proto děti do určitého věku)
 Projevit vůli může jen ten, kdo zná následky jejího projevu (nemůže duševně nemocný ani
ženy, které mají být lehkovážné)
o Podmíněnost věkem (pevně zakotveny věkové hranice až za císařství):
 Projev vůle musí být vědomý (vědom si následků), což je u dětí spojeno se získáváním
zkušeností a právně to bylo ošetřeno dosahováním jednotlivých věkových fází
 Infans (děti 0-7 let) bez vůle, nemůže jednat s právními následky
 Impuberes (nedospělci 7-12 let ženy a 14 let muži) měl způsobilost k právnímu jednání
omezenou:
• Může volně nabývat, nemůže zavazovat (tj. uzavřít manželství, být svědkem aj.)
• Byl-li osobou sui iuris, musel mít poručníka (tutora) v jehož přítomnosti se mohl i
zavazovat
• Odpovídal za krádež a poškození věci
 Puberes (nezletilci do 25 let) – jejich způsobilost k právnímu jednání neomezená, ale od
lex Plaetoria pod zvláštní ochranou (pro nedostatek zkušeností):
• Actio legis Plaetoriae (přístupná všem občanům, trestem infamia)
• Curator minorum může být nezletilcem vyžádán ke kontrole jeho hospodaření
• Restitutio in integrum, ochrana poskytovaná praetorem ve smyslu navrácení
v předešlý stav (praetor prohlásí skutečnost, která nezletilce poškozovala, za
nenastalou)
 Možnost prominutí let – od 3. stol. nl císař mohl udělit mravně zachovalým 20letým mužům
a 18letým ženám
o Plnou právní subjektivitu i způsobilost k právním úkonům měl Pater familias

- Omezení způsobilosti k právním úkonům, jde-li o osoby sui iuris:

o Věk nebyl jedinou podmínkou dosahování způsobilosti k právním úkonům, neb ač dosáhly
příslušného věku, neměly ani poté některé osoby plnou způsobilost k právním úkonům (ženy) nebo
ji ztratily(infamia) nebo jim byla dočasně omezena (šílenec, marnotratník)
o Poručenství a opatrovnictví vycházejí ze zkušenosti, že leckdy svéprávní lidé (sui iuris) nejsou sto
pořádně spravovat své záležitosti, ať už pro svůj věk, nemoc či tělesnou vadu nebo „slabost
pohlaví“
o Poručenství (= tutela)
 Dělí se na poručenství nad nedospělci (tutela minorum) a nad ženami (tutela mulierum)
 U žen menší pravomoci – tutoři dodávali vážnost jejímu jednání
 Vznik:
• Tutor testamentarius = povolán testamentem majitele moci otcovské
• Tutor legitimus = povolán zákonem nebyl-li poručník určen testamentem (agnáti)
• Tutor dativus = povolán úřadem, nebyl-li tutor testamentarius ani legitimuj
• Jak se rozkládala římská patriarchální rodina, ženy dostávaly právo si tutora
vybírat samy
 Trvání:
• Tutor musel na začátku pořídit inventář poručencova majetku a zajistit
rukojmím, že nebude ztenčen
• Poručník poručencovi ručil za škody způsobené zlovolně nebo hrubou nedbalostí
(možnost použít actio tutelae directa), poručenec musel uhradit náklady
poručníkovy (možnost použít actio tutelae contraria)

© Adinka 16
  Zánik:
• Smrtí
• Kapitisdeminuncí (maxima, media; u žen i minima vstoupily-li do manželství cum
manu) poručence nebo poručníka
• Dospělostí poručencovou
• Sesazením poručence (actio tutelae directa, actio tutelae contraria)
o Opatrovnictví (= cura)
 Dělí se na opatrovnictví nad osobami s tělesnými vadami (cura debilium), šílenci (cura
furiosi), marnotratníky (cura prodigi), těhotnými ženami (cura ventris) a nezletilci (cura
minorum)
 Vznik: obvykle úředním rozhodnutím; curator minorum navíc na žádost nezletilce
 Zánik:
• Uzdravením šílence (při intervalla delucida trvala)
• Polepšením marnotratníka
• Narozením dítěte
• Dosažením zletilosti
• Kapitisdeminuncí

o Podmíněnost věkem:
 Infant – nemá způsobilost k právním úkonům
 Impuberes – umožnit, aby mohl nejen nabývat, ale i zavazovat, měl tutor impuberum;
dále se staral o správu poručencova jmění (výlučně tutor) a jeho výchovu (dozor nad tím,
jak vykonává matka)
 Publeres – ochrana kvůli nezkušenosti od lex Plaetoria mj. curatorem minorum
o Podmíněnost pohlavím – žena:
 Myšlenka, že žena je tvor lehkovážný, který nedokáže své záležitosti spravovat ke svému
prospěchu; proto potřebuje vždy muže, který se o to postará (otec, manžel, curator)
 Vyrůstala v moci otce (patria potestas), který spravoval vše, co se jí týkalo
 Vdala se do manželství:
• Cum manu a tím podléhala moci manžela (manus)
• Sine manu a tím stále podléhala moci otce
 Pokud zanikla moc výše uvedených, které podléhala, stávala se osobou sui iuris, avšak
vzhledem k myšlence lehkovážnosti musela mít svého poručníka, tj. tutora mulierum a
v případě, že byla těhotná ji mohl být ustaven curator ventris (chránil majetkové zájmy
nenarozeného dítěte)
o Podmíněnost zdravotním stavem:
 Tělesné vady:
• Překážkou faktickou (hluchý nemohl uzavřít ústní smlouvu, být svědkem aj.)
• Možnost si vyžádat opatrovníka (curator debilium)
 Nemoci duševní:
• Šílený: vyloučení odpovědnosti, možnost ovšem po přechodnou dobu jednat
s plnými účinky (intervalla delucida); možnost opatrovníka (curator furiosi)
• Marnotratník: člověk, který původně rozhazoval jen zděděný, později jakýkoli
majetek, hrozila-li rodině bída; v zájmu jejich ochrany praetor interdiktem odejmul
správu majetku a určil curatora prodigi, ostatní normálně; ke konci kurately stačilo,
že zase získal zdravé mravy (nikoli tedy interdikt)
o Podmíněnost zachovalostí cti:
 Infamia = újma na cti na základě právního předpisu (právní)
• Immediata = přímým následkem nezákonných či nemravných činů
• Mediata = postihovala na základě odsouzení v některých procesech trestních a
soukromých
• Osoby infamované nesměly vystupovat na soudě (nemohl podat ani actio
popularit, tj. žalobu všem občanům přístupnou), být svědkem a svědky mít (tj.
intestabilní), uzavírat manželství s osobou rodem svobodnou,
 Turpitudo = faktická újma na cti pro hanebný způsob života; menší význam než infamia
o Podmíněnost stavem - jen malý význam:
 Zákaz sňatků mezi patriciji a plebeji do 445pnl (lex Canuleia)
 Zákaz sňatků mezi senátory a ženami nízkými do Justina, který zrušil pro Justiniána
o Podmíněnost náboženským vyznáním:
o Jen křesťané mají plnou způsobilost k právním úkonům od 2. pol. 4. stoletíVěkem (postupné
nabývání způsobilosti v souvislosti s nabýváním zkušeností)

© Adinka 17
 - Zánik způsobilosti k právním úkonům
o Faktickou smrtí
o Právní smrtí = kapititsdeminuncí maxima (ius postliminii)
o Kapitisdeminuncí media nemožnost jednat podle ius civile
o Kapitisdeminuncí minima, tj. podřízením se moci manželské (vstup do jiných agnátských vztahů)
žena ztrácí právo nabývat pro sebe apod.

© Adinka 18
8. Příbuzenství v římském právu
- ŘP znalo příbuzenství trojího druhu:
o Kognátské = přirozené, pokrevní
o Agnátské = právní, umělé
o Affinitas = švagrovství, právní a umělé

- Kognátské příbuzenství
o = založeno na společenství krve, jednou založeno nemůže být zrušeno; význam do 7. stupně
o Důkaz pokrevního spojení s matkou: zásada mater semper certa est
o Důkaz pokrevního spojení s otcem:
 Domněnka, že otcem ten, kdo je manželem matky, pokud se dítě narodí PO 181. dnu
od uzavření sňatku nebo DO 10 měsíců po jeho skončení
 Jde o domněnku vyvratitelnou: manžel může prokázat, že se se ženou pohlavně nestýkal
(důkaz musí manžela vyloučit, nestačí jen prokázání nevěry např.).
 Děti nemanželské považovány za děti, které vůbec nemají otce.
o Dělí se na:
 Příbuzenství v linii přímé (= linea recta)
• Zahrnuje osoby nejblíže příbuzné, přičemž jedna pochází od druhé
• Dělí se na:
o Linea superior, kam jsou řazeni ascendenti (= předci)
 Pater, mater, avus, avia, proavus, proavia, abavus, abavia, atavus, atavia
o Linea descendens, kam jsou řazeni descendenti (= potomci)
 Filius, filia, nepos, neptis, pronepos, proneptis, abnepos, abneptis, adnepos, adneptis
• Překážka v manželství relativní (všichni ascendenti i descendenti)
• Počítá se ve stupních podle počtu porodů, které byly třeba k založení příbuzenství:
Rodiče-děti (1), moji rodiče a moje děti (2), můj praděd a můj vnuk (5)
 Příbuzenství v linii pobočné (= linea transversa)
• Zahrnuje osoby, které mají společného předka (= kolateráty)
• Jsou to: sourozenci, strýc a teta z obou stran, bratranci a sestřenice
• Sourozenci se dělí na:
o Polorodé = sourozenci, kteří mají jediného společného rodiče
 Uterini = ze společné matky
 Consanguei = ze společného otce
o Plnorodé = sourozenci, kteří mají oba rodiče společné
• Překážka v manželství jen relativní (do 3. stupně, ne všichni kolateráti)
o Změněno za Claudia, který uvolnil stupeň pro dceru bratra (ne potomka
sestry), tj. 3.
• Počítá se ve stupních: Sourozenci (2), Strýc (3), Sestřenice (4), děti mého bratra (3)

- Agnátské příbuzenství
o = založeno na právu a bylo možné jej rušit i zakládat; zásadně šlo o příbuzenství přenášené
mužem; význam nikoli do určitého stupně, ale neomezeně až kam je možno prokázat (dále pak
gentilita = rod)
o Žily zde osoby, které podléhaly téže moci otcovské nebo manželské, ale také osoby, které
by této moci byly podřízeny, pakliže by její nositel žil
 Za života: otec, matka podřízená moci manželské, synové a dcery (pokud manželství cum
manu), vnuci z manželství cum manu
 Po smrti: všichni, kteří za života a také bývalí podřízení bratři a sestry, poboční příbuzní
z téhož mužského ascendenta
o Moc otcovská kladena na stejnou úroveň jako moc manželská; žena tedy s manželem
příbuzná stejně jako jeho děti (pro svého manžela v postavení dcery, pro své děti v postavení
sestry). Synova manželka je v postavení vnučky vůči PF (Pater familias)
o Možnost být agnátem, ale ne kognátem: manželka syna, pokud uzavřeno manželství cum manu
o Možnost být kognátem, ale ne agnátem: emancipovaný syn, dcera v moci manžela
o Význam pro právo dědické od Z12D, až praetorské právo uznává nárok kognátů

- Affinitas
o = příbuzenství jednoho manžela k příbuzným druhého manžela založené sňatkem a podmíněné
trváním manželství (s koncem manželství končí)
o Affinitou není vztah příbuzných jednoho manžela k příbuzným manžela druhého

© Adinka 19
9. Pater familias a struktura římské rodiny
- Struktura římské rodiny dle ius civile:
o Římská rodina je jednotou osob a majetku, která je podřízena téměř neomezené moci patera
familia (= patriarchální)

Vlastní: Cizí osoby:

Otec rodiny = Pater familius Manželky synů
Matka rodiny = Mater Osoby v mancipiu
= personae in mancipio
Děti = filii, filiae Otroci = servi, servae
Vnuci = nepotes

o Je třeba si uvědomit, že pater familias je instituce ius civile, nikoli ius gentium
 Stane-li se otec a děti zplozené v řádném manželství iuris gentium římskými občany,
vzniká patria potestas
 Přestane-li být otec římským občanem, patria potestas zaniká (protože matrimonium
legitimum je nahrazeno matrimonium iuris gentium)

- Pater familias (PF)

o Kdo je PF:
 Má plnou právní subjektivitu:
• Status libertatis = je svobodný
• Status civitatis = je římským občanem
• Status familiae = je osobou sui iuris (ať smrtí svého PF nebo emancipací)
 Způsobilost k právním úkonům:
• Pohlaví = muž
• Věk = puberes, tj. nad 14 let
 Je manželem a otcem:
• Matrimonium = vstoupil do řádného manželství
• Děti
o Disponuje, resp. může disponovat:
 Manus = mocí nad manželkou
 Patria potestas = mocí nad dětmi

- Manus = moc nad manželkou (široká, ale ne neomezená)

o Muž jí disponoval jen tehdy, vstoupil-li do matrimonium legitimum cum in manus
convencione (konfareací, coempcí, ususem)
o Získal-li muž (nebo jeho PF, pakliže muž byl alieni iuris) moc nad manželkou:
 Původní agnátské vztahy manželky zanikaly, přecházela do agnátských vztahů v rámci
nové rodiny
 Měla postavení osoby alieni iuris; ve vztahu ke svému manželovi pak filiae loco a ve
vztahu ke svým dětem sorroris loco
 Její majetek náležel manželovi
• Ten, co do manželství přinesla i ten, co v rámci manželství nabývala -> nabývala
pro manžela
• Mohla mít tzv. parafernální jmění (majetek manželky stojící mimo věno), jehož
správou však pověřovala muže
• Věno a dary na případ smrti či rozvodu vinou manžela
 Žena je podřízena vůli manžela, avšak pokud ten byl v roli jejího soudce, musel se o trestu
poradit se svou rodinou (agnátskou), stejně jako s bývalou rodinou manželky (pod sankcí
cenzorské důtky)
 Neměl nad ní právo vitae necisque jako nad dětmi
 V testamentu měl právo určit jí poručníka (tutor mulierum)

© Adinka 20
 - Patria potestas = moc nad dětmi (neomezená)
o Otci vzniká:
 Zplozením, pokud uzavřeno matrimonium legitimum (přísné nebo volné)
• Je-li manželství iuris gentium, vzniká moc otcovská jen pokud společně nabudou
římské občanství
 Stane-li se muž se svými dětmi římským občanem a byl-li v řádném manželství iuris
gentium
 Legitimací nemanželského potomka z konkubinátu (= soužití svobodných)
• Sňatkem s konkubínou + nedospělé dítě
• Sňatkem s konkubínou + souhlas dospělého dítěte
• Císařským reskriptem, nebyl-li sňatek možný
 Adopcí = založení otcovské moci osvojením
• Druhy:
o Arrogatio osoby sui iuris
o Adoptio dítěte alieni iuris (i dospělého, avšak s jeho souhlasem)
• Pravidla:
o Adoptovat mohli jen muži
o Nejméně 18 let věkový rozdíl
o Nemožná adopce dětí nemanželských (ty musely být legitimovány) a dětí
propuštěných z moci otcovské
o Možno adoptovat jako syna či vnuka (vnuka bez vztahu k synům nebo
dokonce jako syna svých synů)
o U arrogace podmínka, aby arrogátorovi bylo alespoň 60 let a byl bezdětný
• Postup:
o Arrogatio = před lidovým shromážděním, později císařským reskriptem
o Adoptio (od Justiniána stačí souhlasné prohlášení obou PF):
 Syn třikrát mancipován důvěrníkovi svého otce
 Důvěrník syna 2x propouští a syn se dostává zpět do moci otce
 Po třetí mancipaci však důvěrník syna nepropouští, ale nastupuje
adoptivní otec, který od důvěrníka syna vindikuje a pomocí
injurecesse jej dostává do své moci
o Otci zaniká:
 Smrtí otce
 Smrtí dítěte
8
 Každou kapitisdeminuncí (maxima, media, minima – adopce, arrogace, emancipace )
o Obsah:
 V soukromém právu postavení dětí přirovnáváno k postavení otroků; ve veřejném právu
nebyli synové vůbec omezováni (mohli zastávat vážené magistratury)
 Otec má nad dětmi práva:
• Vitae necisque = právo rozhodovat o jejich životě či smrti
o Měl se sice dle mravu poradit, ale vlastně původně vůbec nemusel
o Od Konstantina Velikého se usmrcení dítěte považovalo za vraždu
příbuzného, tzv. parricidum)
• Ius exponendi = právo nepřijmout dítě do rodiny
o Po narození muselo být dítě zvednuto otcem nad hlavu na důkaz, že jej
přijímá (neučinil-li tak, dítě nepatřilo do rodiny)
o Původně bez omezení u dcer, přičemž prvorozená dcera měla spolu se
syny zvláštní postavení (možno je nepřijmout jen v případě, že měli
tělesnou vadu)
• Ius vendendi = právo prodeje dětí
o Reálný prodej
o Prodej do dočasného otroctví skrze mancipaci (noxae datio)
 Z12D stanovil, že trojí mancipace (prodej) syna vede k jeho
emancipaci (= zbavení se otcovské moci)
 Z12D se nevyjádřil k dcerám a vnukům, z toho právníci dovodili,
že stačí mancipace jediná
• Určit nedospělcům jejich poručníka v testamentu (tutor testamentarius)
• Dával souhlas k zásnubám či uzavření manželství
 Majetkové a obligační vztahy:
• Mohl dětem určovat dědice prostřednictvím pupillární substituce
• Co děti nabývaly, nabývaly pro otce

8
Postup stejný jako u adopce: trojí mancipace, potřetí si přebírá otec syna od důvěrníka, aby jej sám mohl propustit. Tento postup
nahrazen až za císařství reskriptem, později oficiálním zápisem do soudních knih.
© Adinka 21
 • Zavazovat smluvně se mohli jen synové a descendenti mužského pohlaví,
kteří za závazky ručili plně, avšak během života PF byly tyto závazky
nevykonatelné -> syn neměl vlastní majetek (dříve možno provést exekuci osobní,
avšak od Poeteliova zákona ani tu)
o Peculium = majetek, který PF vyděloval pro své syny či otroky, aby na
něm hospodařili
o Praetor však postupně rozšířil oblast, za níž ručili synové a otroci
s peculiem tím, že zavedl možnost podávat tzv. adjektické žaloby ->
synové a otroci ručili do výše svého pekýlka
• Ženy ani jiní descendenti ženského pohlaví, stejně jako otroci, se nemohli
zavazovat vůbec. Jejich závazky pouze jako naturální obligace, které nemožno
žalovat na soudu, avšak přijetí plnění je po právu a nelze žalovat jeho vrácení.
• Závazky vzniklé z protiprávního jednání možno žalovat bez ohledu na
pohlaví a stav pachatele, majetková odpovědnost postihovala PF, který mohl
pachatele vydat poškozenému (noxae datio) do dočasného otroctví, aby škodu
odpracoval.
• Od císařství dochází k uvolňování majetkových vztahů:
o Uznán zvláštní právní stav majetku syna, který nabyl ve vojenské nebo
veřejné službě (duchovní, advokát)
o Oddělování majetku dětí získaného od matčiných příbuzných
o Oddělování majetku, který děti získaly v manželství
 Vyloučena možnost soudních sporů dětí a otce
 Povinnost otce poskytovat dětem přiměřenou výživu (od Oktaviána Augusta navíc
povinnost dceři zřídit věno), což mohlo být vymáháno mimořádným řízením (extraordinaria
cognitione)

© Adinka 22
10. Majetkové vztahy v římské rodině
- Římská rodina je jednotou osob a majetku a vše podléhá výlučně moci PF

- Majetkové právo manželů

o Zákaz darování mezi manželi (výjimky: darování na případ vdovství či rozvodu; dary příležitostné;
darování manželovi, aby mohl dosáhnout čestných hodností aj.)
o Matrimonium cum in manum conventio
 Manželka jako persona alieni iuris vlastní majetek neměla a vše, s čím do manželství
vstoupila, stejně jako to, co za jeho trvání nabyla, nabyla pro manžela
 Muž měl povinnost nést náklady i výlohy spojené se založením rodiny, zejména pak měl
poskytovat přiměřenou výživu manželce i dětem
o Matrimonium sine in manum conventio
 Manželka mohla být personae sui iuris nebo alieni iuris v moci svého PF
 Co bylo manželky sui iuris jí zůstávalo jako parafernální jmění (ale i manželka alieni iuris
jej mohla mít - př. prsten, hřeben, zrcadlo aj.), s nímž mohla volně disponovat, avšak
správu většinou svěřovala manželovi
 Pokud byla alieni iuris nemohla nic vlastnit, neb vše co nabývala, nabývala pro PF
o Dos = věno
 = majetek, který přináší žena manželovi, aby mu ulehčila výlohy spojené se zakládáním
nové rodiny (nejde o darování, ale samostatnou kauzu)
 Žena věno nemusela přinést, bylo to však běžné a žádoucí (manžel by jinak nemusel
poskytovat ženě výživu a zaopatření)
 Věno, které bylo poskytnuto v domnění, že je to povinnost, nemusel manžel vracet
 Zřizoval jej:
• Dos profecticia = zřízeno PF nevěsty (od Oktaviána povinnost otce)
• Dos adventicia = zřízeno kýmkoli jiným (dlužníkem nevěsty, jejím dárcem aj.)
 Způsob zřízení:
• Vyplacením
• Formálním slibem = stipulace, dotis dictio
o Od 5. stol. jeho splnění žalovatelnou kauzou pollicitatio dotis
• Byl zde princip smluvní autonomie, tzn. že strany mohly volně upravovat otázku
věna neformálními dotálními úmluvami (= pacta dotalia), avšak s některými limity
(žena se věna nesmí vzdát apod.)
 Přijímal jej manžel nebo jeho PF, byl-li manžel ještě v moci otcovské
 Předmětem vše, co mohlo rozmnožit manželův majetek (věci, pohledávky, věcná práva
k věci cizí aj.)
 Věno se stává vlastnictvím manžela či jeho PF, avšak od Oktaviána Augusta zákaz
zcizovat nemovitosti, které tvořily věno bez souhlasu manželky
 Věno se manželce vracelo, vč. části výnosu, pakliže manželství skončilo rozvodem
• Podle stipulace vrácení věna (cautio rei uxoriate) a žaloby actio ex stipuatu
• Později dle obyčeje a osobní žaloby ius civile actio rei uxoriae
o Manžel si mohl strhnout z věna:
 1/6 z celkového objemu za každé dítě; maximálně ½
 1/8-1/6 za špatné mravy manželky
 Cenu věcí manželkou odcizených
• Od Justiniána právo na actio ex stipulatu ač nebyl slib vůbec složen, tzn. zkrátka
právo na vrácení věna vždy, a to i když smrt manželky (dos adventicia náležela
dědicům, dos profecticia náležela manželčinu otci). Právo na vrácení věna
zajištěno generálním zástavním právem k majetku manžela
• Žena se vrácení věna nemůže platně vzdát
o Donatio ante nuptias = darování před manželstvím
 = majetek, který daruje muž ženě při uzavření manželství pro případ ovdovění či rozvodu
z viny manžela
 Původně jen před uzavřením manželství, poté i poté ☺ (od Justiniána)
 Darovaný majetek zůstával po dobu trvání manželství ve vlastnictví manžela, ženě
připadnul až po manželově smrti či rozvodu z jeho viny
 Zajišťováno generálním zástavním právem ženy k majetku manžela
 Po smrti manželky se veškeré vazby ruší (nedědí se jako právo na dos adventicia)

© Adinka 23
 - Majetkové právo dětí
o Pakliže měl otec patria potestas, tak cokoli nabývaly, nabývaly pro otce
o Peculium = synům a otrokům vydělený majetek, aby na něm hospodařili
 Formálně:
• PF je nadále vlastníkem, syn či otrok k němu mají pouze vztah faktický
• PF jej mohl kdykoli odejmout
• Cokoli se nabývalo, nabývalo se pro PF
• Po smrti otroka či syna se vracel PF
 Fakticky:
• Aby bylo možno obchodovat, byla třeba určitá právní jistota; předpoklad, že
správce peculia s ním může nakládat jakkoli
• Otec nebo pán ztrácel přehled nad jednáním ohledně peculia
• Přesvědčení, že synovi peculium nelze odejmout bez vážného důvodu (jinak
nemravné a Římana nehodné)
• Pokud emancipuje syna nebo propustí otroka aniž se zmíní o peculiu, má se za to,
že peculium jako jejich vlastní majetek zůstává
o Od císařství dochází ke vzniku zvláštních právních režimů na:
 Majetek, který syn získal ve vojenské službě = peculium castrense
• Nebylo peculiem v pravém smyslu
• Může o něm pořizovat testament (nepořídil-li jej, spadal do majetku PF, a to až do
justiniánských novell)
Bona adventicia • Později jej může převádět inter vivos
= majetek nabytý • Nakonec uznáno, že ve vztahu k tomuto majetku má stejné postavení jako PF
jinak než od otce
 Majetek, který syn získal ve veřejné službě = peculium quasi castrense
• Od císaře, císařovny od 4. stol. nl
 Majetek, který děti získaly od příbuzných matky = bona materni genesis
• Věci připadly otci, ten je však nesměl zcizovat
 Majetek, který děti získaly manželstvím = bona nuptialia

© Adinka 24
11. Matrimonium a manus
- Charakter římského manželství
o = svazek uzavíraný v zájmu muže k udržení trvání jeho rodu
o Předpokladem vzniku i zániku affectio maritalis, tj. vůle muže vzít si ženu za manželku a mít ji
jako matku svých legitimních dětí.
o Pakliže muž ztratil vůli (affectio maritalis), manželství končilo
o Manželé byli osvobozeni od povinnosti proti sobě svědčit, nesměli na sebe použít infamující žalobu
poenální (místo ní měli např. kondikci ex iniustia causa)

- Druhy manželství:
o Matrimonium legitimum = dle ius civile
 Mohly uzavřít jen osoby s ius connubii: cives Romani a z cizinců ti, kdo to měli jako
privilegium (Latini prisci)
 Jen v takovém manželství vznikala muži patria potestas (= moc nad dětmi)
Manželství  Druhy:
řádná • Manželství přísné s mocí nad manželkou
• Manželství volné bez moci nad manželkou
o Matrimonium iuris gentium
 Nezakládalo patria potestas, nebylo zakládáno agnátské příbuzenství

- Uzavření manželství a jeho zánik

o Vznik smlouvou mezi mužem a ženou (sui iuris)
 Pokud alieni iuris, nutný souhlas PF (nebo agnáta stojícího v čele rodiny)
 Nutný projev vůle:
• Affectio maritalis muže (viz výše)
• Pokud vdává PF dceru, stačí i její mlčení jako souhlas
 V zásadě dobrovolné, nelze nikoho do manželství nutit ani pokud se snoubenci na sňatku
dohodli v rámci sponsalia:
• = zásnuby
• Neměly žádné právní následky ani pokud zajištěny pokutou, neb to bylo
považováno za jednání v rozporu s dobrými mravy
• Institut arrha sponsalicia = snubní závdavek (kdo přijal a poruší musí platit
dvojnásobek)
• Zasnoubit bylo možno i proti vůli ženy, tj. z rozhodnutí PF
o Překážky uzavření manželství:
 Absolutní (vylučující manželství vůbec, a to s jakoukoli osobou):
• Pokud osoba nemá ius connubii
• Nedostatek věku (muži pod 14, ženy pod 12 let)
• Duševní choroba, impotence, kleštěnci, stále existující manželství
 Relativní (vylučující manželství jen s někým):
• Kognace (vyloučeni všichni z linie přímé, z pobočné do 7. a později 4. stupně ;
9

počítala se bez ohledu na manželský původ)

• Agnace (překážka ve stejném rozsahu jako kognace; v linii pobočné jen po dobu
co trvá)
• Švagrovství (jen v linii přímé; až od císařství zákaz brát si bývalou manželku
bratra nebo manželčinu sestru)
• Rozdílnost stavu (senátoři a ženy bezectné, odstraněno za Justiniána)
• Poručenství (tutela; zavedeno až v době císařské)
• Náboženství (za pozdního císařství zákaz mezi Židy a křesťany)
• Trest za únos (nelze mezi únoscem a unesenou) nebo cizoložství
• Smuteční rok pro ovdovělou ženu (zákaz nového manželství pod sankcí jeho
neplatnosti + bezectnosti + všeho majetku z původního manželství = nemohla jej
nabýt)
o Zánik:
 Smrtí (přirozenou i právní)
 Z vůle manželů (u manželství přísných jen muž, u manželství volných kterýkoli)
• Rozvod = z vůle obou manželů, zapuzení = repudium z vůle jednoho
 Za císařství omezováno (majetkové tresty, legitimní důvody vymezeny aj.)

9
Císař Claudius to ještě upravil, když otevřel 3. stupeň pro bratrovu dceru, aby se mohl oženit se svou neteří. Pro dceru sestry platí zákaz
dál.
© Adinka 25
 - Manželství přísné (= matrimonium cum in manum conventione)
o V nejstarších dobách, vytlačováno manželstvím volným (existovala paralelně)
o Forma uzavření manželství:
 Confareatio
• Původně pro patricie, později pro kněze (jen ten, kdo narozen z takového
manželství mohl být knězem)
• Ženich, nevěsta, 10 svědků, 2 flaminové (kněží)
• Přísně fomalizované (formulky, ceremoniální úkony – př. obětování špaldového
chleba)
• Zánik manželství: diffareatio
 Coemptio
• Přístupné i plebejům
• Fingovaný prodej dcery ženichovy za symbolickou cenu
• Původně faktický prodej, kdy za dceřinu pracovní sílu byla PF placena náhrada
• Zánik manželství: remancipatio (manžel prodá manželku tomu, kdo ji pak propustí
ze své moci)
 Usus
• Vydržení manželské moci nad ženou, pokud spolu žili po dobu 1 roku (možnost
přerušit tím, že se žena vzdálila na 3 noci ze společného bydliště -> počítala se
nová lhůta)
• Zánik manželství: remancipatio (manžel prodá manželku tomu, kdo ji pak propustí
ze své moci)
o Následky uzavření manželství:
 Agnátské příbuzenství již ne s původní rodinou, ale s rodinou novou (manželovou; tzv.
kapitisdeminuce minima)
 Podřízení se moci manžela, žena jako persona alieni iuris
• Možnost ženu trestat, ale jako ženin soudce se měl muž poradit se svou rodinou i
s její bývalou rodinou
• Muž měl vindikační žalobu stejně jako interdikt De uxore exhibiendis proti tomu,
kdo by mu ženu zadržoval
• Postavení v rámci struktury rodiny:
o Filiae loco ve vztahu k manželovi (= postavení dcery)
o Sorroris loco ve vztahu k dětem (= postavení sestry)
 Majetek přecházel na manžela (ten, který měla před uzavřením manželství i ten, který
v jeho průběhu nabyla)
 Dědické řízení
• Jako dědic vlastní a nutný v první třídě se svými dětmi (filliae loco)
• Možnost ustavit ženě v testamentu poručníka

- Manželství volné (= matrimonium sine in manum conventione)

o Žena ani muž nemění nic na svém dosavadním právním postavení
o Uzavření manželství:
o Následky uzavření manželství:
 Žena ani muž nemění nic na svém dosavadním právním postavení
• Byla-li žena osobou sui iuris, je jí i nadále; byla-li žena podřízena patria potestas,
byla jí podřízena i nadále
• Otec má vindikační žalobu a interdikt De liberis exhibiendis na svou dceru i proti
jejímu manželovi; manžel až do Diokleciána nemá nic (pak interdikt De uxore
exhibienda et ducenda účinný i proti nositeli moci otcovské)
• Žena nebude díky tomu agnátkou svých dětí, které v důsledku uzavření
legitimního manželství připadnou do patria potestas jejího manžela

- Matrimonium iuris gentium

o Uzavírané mezi cizinci, občany a cizinci
o Pokud manželé ztratili příslušnost k římské obci (kapitisdeminuce media), legitimní manželství bylo
nahrazeno manželstvím iuris gentium

© Adinka 26
 - Info navíc:
o Manus = moc nad manželkou byla záhy oddělena od manželství a byla využívána samostatně,
pokud se žena chtěla zbavit svých agnátů (podřídila se manu některého ze svých důvěrníků a ten
ji pak propustil s tím, že byl jejím poručníkem)
o Nemohl-li muž nebo žena manželství uzavřít (např. pro zákonnou překážku), mohli žít:
 V konkubinátu
• = trvalé soužití svobodných osob, kdy muž nemá vůli mít ženu za manželku, ale za
souložnici
• Stav nikoli právní, ale faktický
• Muži nevzniká moc nad dětmi, příbuzenství se počítá od matky
 V contuberniu
• = soužití osob nesvobodných (= otroci) nebo osoby svobodné s osobou
nesvobodnou
• Vztah faktický, závislý na vůli pána, který nezakládá moc nad dětmi ani práva
z kognace (pokud se dostane ovšem daná osoba na svobodu, může být
překážkou manželství takový vztah)
• Senatusconsultum Claudiuanum = žena, která ač třikrát varována majitelem
otroka, nepřestane se s otrokem vídat, budiž zotročena
o Lex Iulia a Lex Papia Poppapea (zákony Oktaviána Augusta)
 Stíhání osob neženatých a neprovdaných (= caelibes) ztrátou způsobilosti nabývat
z testamentu, nežily-li v řádném manželství
 Bezdětní mohli z testamentu zdědit jen polovinu toho, co na ně napadlo
 Výhody pro rodiny s více dětmi (= ius liberorum)
• Ženy se 3 dětmi nemusely mít poručníka (propuštěnky se 4)
 Odsouzeny, obzvláště křesťanskou ideologií prosazující celibát (nutno aby kněží mohli
dědit, tak zrušena nezpůsobilost nabývat z testamentu)

© Adinka 27
12. Vývoj a charakter římského civilního procesu
- Svémoc
o Jde o ochranu práv, které se domáhají poškození nebo jejich příbuzní sami bez nutné ingerence
jiných osob
o Je přežitkem z dob předstátních a boj o její vyhlazení se vede až do císařství pomocí praetorských
interdiktů a na poč. císařství i zákonem Lex Iulia de vi privata = zákon o soukromém násilí (snaha
jej potírat)
o Již za republiky se připouští svémoc jen v případech nutné obrany, nouze a při tvrdošíjném odporu
protivníka k dostavení se na soud
o Snaha nahradit svémoc soudní ochranou práv

- Soudní ochrana obecně

o Postup:
 Ochrana právům byla poskytována na základě žalob (akuzační princip), nikoli z úřední
povinnosti (inkviziční princip). Actor (= žalobce) podal actio/ petitio/ vindicatio (= žalobu)
k odsouzení rea (= žalovaný, reus)
 Soudilo se v tzv. dies fasti, tj. dny, kdy bylo dovoleno soudit (tj. magistráti fungovali);
soukromí soudci však soudili i v dies nefasti (apud iudicem)
 Zásada, že žalobce následuje žalovaného na jeho soud (místo původu žalovaného,
místo stálého bydliště, místo úřední působnosti, místo, kde měla být splněna smlouva, kde
byl spáchán zločin, kde byl pozemek, o němž mělo být rozhodnuto)
 Stranou každý, kdo měl způsobilost k právům (vyloučeni otroci a cizinci). Osoby
podřízené patria potestas mohly být žalovány, samy žalovat nesměly. Za osoby šílené,
děti, PO jednali poručníci, opatrovníci a statutem určení zástupci. Infames nemohli jednat
před soudem vůbec.
 Řízení končilo vydáním rozsudku (= sententia)
o Organizace soudů:
 Království – soudní moc králové
 Republika:
• Ve městě:
o 2 konzulové + cenzoři jako jejich zástupci
o Věci trhové řešili kurulští aedilové
o Od 4. století pnl měl soudní pravomoc praetor urbanus, k němu přibývá v pol. 3. století pnl
praetor peregrinus
• Na venkově:
o Soudní prefektové
• V provinciích:
o Praesides
 Císařství:
• Císař měl nejvyšší soudní moc
o Consillium principis (dekreta, rescripta)
o Praetoři
o Prefekti aj.
o Soudní úředníci

- Charakter soudních řízení - až do doby císařské (do Diocletiana) rozděleno na dvě části a dva druhy:

o 2 stádia řízení:
 In iure
• = před soudním úředníkem (nejčastěji praetor)
• V řízení u praetora nutná přítomnost obou stran (kvůli litiskontestaci = smlouva)
o Jinak indefensus = nehájený a nastupovala exekuce (viz ot. č. 13)
• Žaloba je podána praetorovi, který zhodnotí, zda je účel žaloby nejprve legální
(byl vázán přísně ius civile v rámci legislakčního řízení), později i legitimní na
základě ekvity (formulové řízení)
• Jestliže se tak rozhodne, dá stranám na výběr soudce z tzv. album iudicem
• Praetor vydá soukromému soudci či ostatním rozhodujícím příkaz (ve formulovém
procesu formuli), aby spor rozhodl tak, jak praetor navrhl, jestliže všechny
uvedené informace se ukáží být pravdivými
• Konečnou fází řízení je litiskontestace, kdy se strany dohodnou, že svěřují
rozhodnutí do rukou nestranného soudce a že se jeho rozhodnutí podřídí
o Považovala se za začátek sporu (= smlouva mezi stranami)
o Základem pro vynesení rozsudku byl stav v okamžiku litiskonetestace, tj.
nebyla-li pohledávka dospělá v okamžiku uzavření litiskontestace, pak
žalobce ztrácel nárok, i kdyby dospěla před vynesením rozsudku
o
© Adinka 28
 o Měnila povahu práv a povinností stran = novace:
 V obligačním právu novace dobrovolná (z vůle stran došlo ke
vzniku nové obligace)
 Běžně novace nutná z procesního hlediska:
• Nárok žalobce např. na vrácení věci se mění na nárok na
odsouzení žalovaného
• Povinnost žalovaného věc vrátit se mění na povinnost
splnit rozsudek; původní vztahy se nahrazují = ne bis in
idem
o Všechny žalované nároky přecházely na dědice (i ty osobní povahy
jako žaloba z urážky)
o Věc, která předmětem sporu nesměla být po litiskontestaci zcizena;
plody těžené od litiskontestace povinnost vydat žalobci (jestli vyhraje)
 2. stádium
• Zjišťování zda to, co praetor zjistil, resp. to, co mu bylo řečeno, je pravda:
Apud iudicem Arbitrium Centumvirové Rekuperátoři
(Iudicium)

před soukromým před arbitry (3), Sborový soudní orgán Rozhodovali spory
soudcem v případech, kdy (105 soudců) soudící mezi občany a cizinci
(= iudex privatus), který bylo třeba majetkové záležitosti a mezi cizinci
nemusel mít právnické odborného (za císařství už jen navzájem. Vybíráni
vzdělání posouzení dědické) úředníky (3-5).

• Druhy:
o Iudicia stricta
 Formule byla přesně formulovaná a soudce měl jen zjistit, zda to,
co praetor předpokládal je pravda
o Iudicia bonae fidei
 Intence obecné, soudce mohl přihlížet i k vedlejším dohodám
stran nebo k obyčejům a zvyklostem
• Končilo vydáním rozsudku, který zněl na peníze (= pekuniární kondemnace)
o Před tím soudce vyzval k vydání věci in natura
o Nebyla-li věc vydána pro neochotu, zvyšovala se suma (2-4x)
o Přítomnost obou stran nebyla nutná, soudce pak ale rozhodnul ve
prospěch přítomné strany
o Rozsudek nabýval ihned právní moci, tzn. byla nemožnost odvolání
 Ochrana proti takovému rozhodnutí jen intercesí magistráta
stejného nebo vyššího postavení nebo zákrokem plebejského
tribuna
o Představoval novaci nutnou:
 Nárok žalobce na odsouzení žalovaného se mění na právo vítěze
na splnění rozsudku; analogicky ten, co prohrál má povinnost plnit
• Ztráta nároku
o Vyšlo-li najevo, že skutečnost je jiná než to, co předpokládal praetor
o Nedostavením se k soudu (rozhodnutí ve prospěch přítomné strany)
o Dopustil-li se žalobce pluspetice:
 Časem (žalování nedospělé pohledávky)
10
 Místem (žalování na jiném místě než byl nárok )
 Věcí (žalování něčeho jiného nebo více)
 Kauza (žalování jednoho plnění, když žalovaný měl nárok si
z plnění vybrat, s. 125)

o Legislakční proces dle ius civile

 Nejstarší forma řízení, velmi formální (co do proslovů i symbolických úkonů)
 Vyvinul se z praxe městského praetora, příp. kurulských aedilů
 Žalobce musel přednášet svůj nárok doslovnou citací ze zákona (slovy zákona)
 Magistrát rozhodující v prvním stádiu byl označován jako minister legum, tj. sluha zákonů
 Nahrazeno formulovým procesem, ačkoli až do počátku císařství tyto procesy koexistovaly

10
Žalobce sledoval na soudu žalovaného, tzn. že pokud uplatnil nárok jinde, bylo to znevýhodnění žalovaného. Nebo strany se dohodly plnit
někde a žalobce žaluje jinde.
© Adinka 29
 o Formulový proces
 Na základě lex Aebutia z 2. stol. pnl
 Je méně formální než legislakční řízení
 Nechtěl-li se žalovaný dostavit k praetorovi či soudu, měl žalobce právo jej tam svémocí
dopravit (viz svémoc)
 Vyvinul se pravděpodobně z praxe cizineckého praetora, který rozhodoval o tom, které
právo se bude aplikovat (jestli ius civile nebo gentium) a jaký bude (prokáže-li se
pravdivost tvrzení) vývoj druhého stádia tím, že vydal na konci 1. stádia formuli (shrnutí
faktů a příkaz k rozhodnutí)
 Vzhledem k tomu, že soudce byl vázán formulí (pokud jsou informace praetorovi
podané pravdivé) mohl praetor zavádět do řízení nové principy
 Formule = písemná instrukce, kterou na konci stádia in iure původně jen cizinecký,
později i městský, praetor spolu se stranami sepisoval jako závaznou směrnici pro soudce
druhého stádia:
• Praescriptio
o = to, co je vpředu
o Př. upozornění soudce, že nemá jednat o celém nároku, ale jen jeho části
(tj. jen o dospělých pohledávkách a ne ostatních; jinak by se jednalo o
pluspetici, což by vedlo ke ztrátě pře)
• Iudicis nominatio = určení soudce
o Strany si vybírají z album iudicem, tj. seznamu soukromých soudců, který
jim dá k dispozici praetor
o Nevyberou-li si strany, vybere praetor
• Intentio = určení právního základu sporu (= žalobní nárok)
o Actiones in ius conceptae (sepsané podle platného práva ius civile)
o Actiones in factum conceptae (sepsané podle faktického stavu, nové právo)

o Actiones directae (žaloba přímá – odvozená z už řešených případů)

o Actiones utile (uváděny skutečnosti dosud nezapracované, ale podobné)

o Žaloby s fikcí (pokyn soudci, aby si nedostatečné přimyslel nebo odmyslel)

• Demonstratio
o Právní důvod vzniku žalovaného závazku (zejm. u žalob bonae fidei),
shrnutí relevantních informací
• Condemnatio = příkaz k odsouzení (hypotetické řešení sporu)
o Ukázalo-li se, že žalobní tvrzení je pravdivé, měl soudce žalovaného
odsoudit, ne-li, měl jej osvobodit
o Soudce měl před vynesením rozsudku vyzvat, aby žalovaný vydal
předmět sporu in natura
o Nevydal-li jej, rozsudek zněl vždy na peníze = pekuniární kondemnace
(nebyl způsob, jak vydání věci vynutit; jen se připočítával 2-4násobek za
neochotu)
o Praetor mohl určit i jen limit pekuniární konemnace, tzv. taxatio (odsuď do
5 tisíc … )
o Zastoupení u soudu nebylo v ŘP možné, proto to řešil praetor
v kondemnaci dosazením náhradníků na místo žalobce či žalovaného
např. takto:
 Vyjde-li najevo, že Numeru Negidius (žalovaný) má povinnost zaplatit Publiovi,
odsuď, soudče, Titia, aby zaplatil Publiovi. Zkráceně: vyjde-li najevo, že někdo má
někomu zaplatit, odsuň někoho jiného, aby mu zaplatil.
 Obrana:
• Popření intence, tj. žalobního nároku (oprávněnost musel prokázat žalobce)
• Procesní námitky = exceptio = uvedení okolností, které žalobní nárok relativizují
o Ty, které uznával jen praetor musely být zapsány ve formuli, exceptio uznávané ius
civile zde být nemuselo
 př. praetor uznával nejen mancipaci, ale také tradici; pokud žaluje kviritský vlastník
bonorum possessora, pak ztrácí nárok
o Dělily se na:
 Dilatorní = působící jen určitý čas (nedospělost pohledávky)
 Peremptorní = působící stále
o Exceptio doli = námitka zlého úmyslu (podvedení v určité situaci nebo podvod u soudu, tj.
žalování něčeho když vím, že nemám nárok)

© Adinka 30
 - Charakter soudních řízení od Diocletiana – extraordinaria cognitio:
o Jde o nový typ řízení, kdy rozhodoval jediný soudce (odstraněn rozlišování do 2 stádií)
o Vyvinul se z praxe císařského soudu a císařových rozhodnutí, tj. z reskriptového procesu
(na císařský soud se obraceli strany sporu a chtěly autoritativní výklad, řešení)
 Byl nejvyšším soudem v říši (bylo možno se k němu odvolat odkudkoli)
 V menších sporech soudili delegovaní soudci
o Byl používán vedle formulového procesu původně jako řízení mimořádné
o Od Diokleciána jedinou řádnou formou soudního procesu,
 Ve městě rozhodoval praefectus Urbi
 Upevnění soudní organizace:
• Soudy vyšší
• Soudy nižší, od nichž možná apelace k soudům vyšším
 Mizí pekuniární kondemnace, rozsudek na to, co bylo skutečným předmětem zájmu
žalobce
 Litiskontestace se mění ze smlouvy stran na ukončení podání stran před soudcem
 Soud doručuje žaloby žalovaným
 Nepřítomnost strany není nutně důvodem k odsouzení; možno i rozhodnutí ve
prospěch nepřítomného

© Adinka 31
13. Exekuční řízení
- Rozsudky:
o O zjištění práva (= spor prejudiciální)
o O zjištění práva a uvedení tohoto práva do souladu se skutečným stavem
 Odsouzený měl 30 dní, aby dobrovolně vykonal to, k čemu byl odsouzen
• Do extraordinario cognitio pekuniární kondemnace, od EC pak kondemnace na to,
co je žalobcovým skutečným zájmem (př. vydání věci)
 Nesplnil-li odsouzený v dané lhůtě to, k čemu byl odsouzen, nastupovala exekuce

-Exekuce
o = donucení státní mocí ke splnění obsahu rozsudku
o Exekuce pouze majetková, od lex Poetelia Papiria z 326 pnl exekuce na osobě vyloučena
o Dlužník, který dobrovolně vydal jmění věřitelům není infames a má beneficium competentiae
(právo na zachování části majetku, tzv. životního minima)
o U žalob věcných stačilo zanechat působení na cizí věc, jinak nutná účast na řízení
o U žalob osobních nutno se účastnit řízení a konat vše, co třeba k ustavení druhé fáze řízení,
jinak nastupovala exekuce
o Osoby:
 Věřitelé (= creditores)
 Dlužník (= kridatář)
 Správce konkurzní podstaty (= magister bonorum)
 Kupec majetku (= bonorum emptor)
 Osoby žádající vyjmutí svého majetku nebo uspokojení z určité části majetku
(= separatisté)
o Fáze:
 Nesplnění povinnosti toho, k čemu byl dlužník odsouzen do 30 dnů od vydání
rozsudku
 Zahájení podáním actio iudicati (= žaloba z rozsudku) praetorovi
• Vedla k zabavení všeho dlužníkova majetku (do detence na základě praetorského
missio in possessionem)
• Od Justiniána propadají jednotlivé kusy podle potřeby, nikoli celý majetek
• Zásadně se nezabavovaly věci cizí. Vlastníci těchto věcí mají excisní žalobu na
oddělení svých věcí (= separatisté)
 Vyhlášení konkurzu veřejnou vyhláškou
• Vyzývali se ostatní dlužníkovi věřitelé, aby se přihlásili se svými pohledávkami
• Od vyhlášení je dlužník infamis (mimo případy, kdy vydal majetek dobrovolně),
přesto má dispoziční právo k majetku
o Jeho dispozice jsou však vůči věřitelům neúčinné
o Věřitelé mají právo odporovat dispozicím dlužníka s konkurzní podstatou,
pakliže jde o dispozice in fraudem creditorum
 Ustavení správce konkurzní podstaty z věřitelů ustaven přihlášenými věřiteli
• Jeho úkolem prodat celý majetek ve veřejné dražbě tomu kupci, který nabídl nejvíce
 Prodej majetku ve veřejné dražbě
• Univerzální sukcese
o Kupec = bonorum emptor nabýval aktiva majetku univerzální sukcesí do
bonitárního vlastnictví (vlastnictví nabyté dle práva praetorského –
vydáno praetorským missio a ochraňováno praetorem). Díky univerzální
sukcesi kupci náleží actiones utiles na dluhy i pohledávky. Kupec může
žalovat a být žalován max. do výše, za níž celý majetek vydražil, zbytek
dluží i nadále kridatář (= dlužník)
• Singulární sukcese od justiniánského práva (žalobci vzniká exekuční právo
zástavní; dražba po 60 dnech; nejdříve movitosti, pak nemovitosti; přebytek
prodeje je dlužníka)
 Uspokojování pohledávek
• Od vyhlášení konkurzu je společným způsobem a stejným procentem
• Privilegované pohledávky musejí být uspokojeny přednostně a úplně (pohledávky
fisku, císaře, císařovny, manželky a dětí pro věno, výlohy nemoci a pohřbu)
o Podobné důsledky u dlužníka u:
 Uznání žalobcova nároku na určitou sumu
 Skrývání se za účelem vyhnutí se žalobě, neobhajování se ve stadiu in iure
 Dobrovolné plnění bez rozsudku, tzv. cessio bonorum (= vydání majetku věřitelům)
 Podstoupil-li kapitisdeminuci minima, ale nový majitel moci nepřevzal in solidum jeho dluhy
 Zemřel bez dědice
© Adinka 32
14. Actio a mimořádné magistrátské prostředky
- Actio
o = žaloba; podání, na jehož základě začínalo řízení před praetorem (in iure), od Diokleciána pak
soudcem (= princip akuzační)
o Průběh procesu viz ot. 12, exekuce viz ot. 13
o Tyto jsou civilní žaloby (actiones directa in ius conceptae)
 = vycházejí z podstat, které znalo ius civile (nároky se opírají o jeho normy)
 Actiones in rem = žaloby věcné (viz ot. 25)
• = žaloby směřující proti všem, nikoli proti konkrétní osobě
• Není nutné vstupovat do sporu, tedy účastnit se řízení, stačí zanechat působení
na věc
• Chrání výhradně kviritské vlastnictví
• Př. actio reivindicatio, actio negatoria, actio communi dividundo, hereditatis petitio
 Actiones in personam = žaloby osobní
• = žaloby z obligací, které v intenci míří proti žalovanému
• Povinnost žalovaného se účastnit jednání a splnit vše, co bylo třeba k ustavení
iudicia (apud iudicem)
• Týká se výhradně těch deliktů a kontraktů, které ius civile znalo (furtum, damnum
iniuria datum, iniuria / verbální a literární)
• Žaloby na plnění určité nemusely uvádět kauzu, zatímco žaloby na plnění neurčité
ano
• Druhy:
o Actiones bonae fidei – soudce mohl přihlížet i k vedlejším úmluvám, ke
zvyklostem a obchodním zvykům. Možnost přihlédnout i ke škodě z toho,
že smlouva nebyla splněna, jak být měla nebo nebyla vůbec uzavřena
(culpa de contrahendo). Ze všech kontraktů konsensuálních, z reálných
vyjma zápůjčky, z fiducie, tutely a negotiorum gestio. Suma má být
určena tak, aby výsledek byl spravedlivý.
o Actiones stricti iuris – soudce nemohl nic jiného než zjistit oprávněnost
žalobcova národku. Námitky jen formou excepce. Nemožnost zažalovat
více, než nač je nárok. Z mutua, z kontraktů verbálních, literárních.
Zásadně jen na pevnou sumu.
• Př. actio ex stipulatu, actio certae creditae pecuniae, actio furti, condictio furtiva,
actio legis Aquiliiae, actio iniurianum aestimatoriae
 Actiones poenales = žaloby z deliktů (poenálního a mnohdy infamujícího charakteru)
• = zde vzniká nárok na soukromou pokutu, tj. plnění poenálního charakteru
• Jde o žaloby směřující k potrestání viníka
o Pasivně nezděditelné = nebudou pykat dětičky ☺
o Aktivně nezděditelné někdy (kde úzká souvislost s osobou – tj. urážka na
cti, která ovšem neuráží děti, jinak jsou aktivně legitimované také)
• Uplatňují se kumulativně – tj. kolik pachatelů, tolik žalob
• Za otroka nebo osoby ve své moci odpovídá PF, odpovědnosti se může vzdát díky
institutu noxae datio (vydání pachatele), což je chápáno jako alternativní plnění
(totéž u škody způsobené zvířetem aj.)
• Musely se uplatnit do 1 roku
 Žaloby o dědictví
• Kverella (povinné díly)
o Ostatní jsou praetorské (actiones utiles in factum conceptae)
 Actiones in rem
• Actio Publiciana in rem (chrání bonitární vlastnictví)
 Actiones in personam
• Závazky z innominátních kontraktů
o Actio praescriptis verbis
o Condictio ob causam datorum
o Condictio ob poenitentiam
• Závazky z kvazikontraktů a kvazideliktů
o Condictio indebiti
o Condictio ob causam datorum
o Condictio ob turpem causa
o Condictio iniusta causa
o Condictio sine lege
o Actio tutelae directa / contraria
© Adinka 33
 o Žaloby z nepřikázaného jednatelství (uplatní se u jednatelství a cura)
• Závazky z pacta, stipulatio:
o Pollicitatio dotis
• Závazky z naturálních obligací
o Actio de in rem peculio
o Actio de in rem verso
o Actio tributoria
o Actio quod iussu
o Actio institoria
o Actio excitoria
o Dle času:
 Promlčecí lhůta žaloby začíná běžet od okamžiku, kdy bylo možno žalobu podat na
soud (= actio nata):
• Věcná práva – kdy bylo právo porušeno
• Obligační práva – vznikem obligace nebo okamžikem splatnosti
• Žaloba na vrácení věna – od okamžiku rozvodu
• Žaloba na vrácení zástavy – od okamžiku splnění dluhu
• Pohledávka pod suspenzivní podmínkou – od okamžiku splnění podmínky
 Promlčecí lhůta se přetrhne, tj. propadne lhůta zatím proběhlá:
• Výkonem žalobního práva (př. litiskontestace)
 Promlčecí lhůta se staví (nepropadá, ale ani neběží):

 Žaloby nepromlčitelné (actiones perpetuae) = žaloby dle ius civile

• Od Theodosia II. žaloby nepromlčitelné jen o zrušení věcného společenství a o
práva rodinná
• Ostatní civilní žaloby podrobeny třicetiletému promlčení
 Žaloby terminované (actiones temporales) = žaloby dle ius honorarium, gentium
• Jejich řešení bylo omezeno na úřední činnost soudních úředníků, tj. annalita (= 1
rok)
• Po roce náležela žalovanému proti žalobě námitka exceptio temporis

- Mimořádné prostředky magistrátské

o Běžný výkon jurisdikce: řízení kogniční, formulové, extraordinario cognitio
o Mohlo se stát, že v některých případech vyšetřoval a rozhodoval dekretem přímo ve stadiu in iure
praetor z moci svého impéria (tam, kde hrozila kolize)
o Tyto zásahy nebyly považovány za výkon jurisdikce
o Druhy:
 Praetoské stipulace
• = formální slib dle ius civile, kterým se určité osoby zavázaly k určité činnosti
• Př. hrozil-li pád budovy, majitel budovy se mohl zavázat, že nahradí v případě jejího pádu škodu
sousedům
 Interdikta
• = závazné úřední rozkazy, vydávané praetorem z moci jeho magistrátského
impéria
• Prostředky proti svévolnému zasahování do stávajících poměrů
• Interdicta publica (rušení poměrů věcí extra commercium)
o Praetor vynucoval splnění svého příkazu či zákazu vlastními mocenskými
prostředky: pokuta, zabavení věci aj.
• Interdicta privata (rušení poměrů záležitostí osobních)
o Praetor nerozhodoval ihned
o Vydal prozatímní rozkaz, který základem řízení před apud iudicem
o I tam, kde ochrana ius civile nedostatečná (př. Quorum bonorum)
o Zřizovala se jimi např. cura minorum

• Interdicta prohibitoria (= zakazovací)

• Interdicta restitutoria (= obnovení do dřívějšího stavu)
• Interdicta exhibitoria (= příkaz k vykonání či vydání něčeho)
o De liberis exhibiendis = příkaz k propuštění svobodného
o De uxore exhibienda = příkaz k propuštění manželky

• Interdicta simplicia (= jedna strana jako žalobce a druhá jako žalovaný)

• Interdicta duplicia (= obě strany postavení žalobce a žalovaného)
 Missio in possessionem
• = uvedení do detence cizího majetku v případě ohrožení zájmů detentora

© Adinka 34
 • Př. pokud vyhrál věřitel spor a dlužník neplnil obsah rozsudku ve stanovené lhůtě, mohl věřitel podat
žalobu actio iudicati. Praetor rovnou umožnil zmocnit se dlužníkova majetku a ten rozprodat a uspokojit
svou pohledávku (tedy nikoli si ponechat)

 Restitutio in integrum
• = navrácení do předešlého stavu na základě žádosti
• Původně po prošetření poskytoval jen praetor z moci svého impéria, později na
základě praetorských ediktů vznikal poškozeným právní nárok na restituci a tudíž ji
mohli poskytovat také magistráti nižší
• Předpoklady:
o Škoda utrpěná po právu
o Nebylo možno škodu běžnými prostředky (uspokojivě) odčinit
o Závažné okolnosti vzniku škody:
 Nezletilost (do 25 let)
 Omluvitelná nepřítomnost (vojenská služba, zajetí aj.)
 Kapitisdeminuce
 Dolus
 Vis ac metus
 Omyl
• Nepřípustná:
o Pokud škoda způsobena vlastním dolózním jednáním
o Proti propuštění otroka
o Proti rodičům
o Proti patronovi
o Aj.

© Adinka 35
15. Negotium – pojem, druhy a obsah
- Pojem:
o = pojem, kterým dnes rozumíme: projev vůle, vyjádřený zákonem uznaným a předpokládaným
způsobem, směřující ke vzniku, změně či zániku soukromých právních vztahů

- Základní rozlišení:
o Podle počtu stran:
 Jednostranná = taková, kde stačí projev vůle jedné osoby
• Př. propuštění otroka na svobodu, pořízení testamentu, derelikce věci
 Dvoustranná = taková, která vyžadují souhlasný a vzájemně se doplňující projev vůle
• Př. smlouvy (contractus) nebo neformální dohody (pacta)
o Podle toho, zda mezi živými nebo na případ smrti:
 Inter vivos = úprava vztahů po dobu života stran
 Causa mortis = úprava vztahů na případ smrti (možnost odvolatelnosti)
o Podle poskytnuté protihodnoty:
 Bezplatná = lukrativní
• Př. darování, výpůjčka
 Úplatná = onerózní
• Př. smlouva trhová, pacht, nájem
 Smíšená = negotium mixtum cum donatione
• Protihodnota nižší než obvyklá
o Podle formy projevu vůle:
 Přímé vyplývající z projevu (ústního, písemného, pokynu)
 Nepřímé vyplývající z jednání
 Mlčení jen někdy (pokud mohla-li a měla-li osoba mluvit a nemluvila)

 Formální (dodržení přesných, zákonem stanovených, postupů jinak neplatnost)

 Neformální, volné (opouštění formalismů, nikdy není absolutně neformální)

- Obsah:
o Obsah právního jednání nesmí být v rozporu se zákonem
o Složky obsahu právního jednání:
 Essentialia negotii
• = podstatné části jednání určující jeho typ
• Př. smlouva o koupi a prodeji je svou podstatou výměna věci za peníze. Podstatnou složkou je pak věc
a peníze, jinak to nelze realizovat)
• Podstatnou složkou je hypotéza, tj. podmínka umožňující vůbec možnost
nastoupení právního jednání (podmínka nepravá; př. dědictví z testamentu možné
až po smrti)
 Naturalia negotii
• = účinky jednání pravidelně nastupující bez dalšího u daného typu jednání
• Př. u smlouvy o koupi a prodeji je to ručení za právní vady věci, tj. za to, že nikdo nemá k věci větší
práva než ten, kdo ji koupil
 Accidentalia negotii
• = ustanovení vedlejší, vyplývající z vůle stran a upravující naturalia negotii (tj.
účinky běžně náležející k danému typu essentialia negotii)
• Druhy:
11
o Podmínka = conditio
 = ustanovení činící účinky právního jednání závislými na nejisté
12
události budoucí (podmínka zmařená, pokud nastanou okolnosti,
za nichž k jejímu splnění nemůže nikdy dojít)
 Druhy podle obsahu:
• Suspenzivní (= odkládací, účinky nastupují až po splnění)
• Rezolutivní (= rozvazovací, účinky končí jejím splněním)

• Potestativní (= její splnění je v rukou člověka)

• Kauzální (= její splnění je vázáno na událost, náhodu)
• Smíšené
11
Nebylo přípustné stanovit podmínky u legitimních aktů – př. mancipace, injurecesse, akceptilace (= formální přijetí dluhu), tutori datio,
hereditatis addictio (= formální přijetí pozůstalosti). Někde možno stanovit jen podmínky některé- př. nemožnost rezolutivní u ustavení
dědice (semel heres, semper heres) aj.
12
Takovou podmínkou není podmínka vážící se k událostem minulým či přítomným; ani podmínka, u níž je jisté, že musí nastat (tj. obvykle
dies, tj. uložení času) nebo nastat nemůže. Nemožná podmínka se považuje za nenapsanou. Neúčinností postihovány též podmínky:
nedovolené, nemravné obvykle ohledně rodiny a manželství – rozvedeš se, výsměšné, zmatené.
© Adinka 36
 Uložení času = dies
o
 = ustanovení vážící účinky právního jednání na události, které
13
v budoucnu jistě nastanou
 Od tohoto dne mají buď účinky začít nebo skončit
 Čas se určoval dle kalendáře, lhůty (měsíc, týden) nebo určením
události, která musí nastat
 Druhy (s. 104):
• Dies certus an, certus quando
o = den jistě nastane, ví se kdy
• Dies certus an, incertus quando
o = den jistý, neví se kdy (př. smrt)
Vzhledem ke své • Dies incertus an, certus quando
neurčitosti jde o = neví se, zda den nastane, ale ví se kdy (zletilost)
spíše o podmínky
• Dies incertus an, incertus quando
o = neví se jestli den nastane ani kdy (svatba)
o Určení účelu = modus
 = stanovení, aby někdo něco vykonal (př. postavil náhrobek,
darované peníze použil pro nadaci)
 Na rozdíl od podmínky neodkládá účinky, ale zavazuje, jde-li o
zájem dárce (modus qualificatus), nezavazuje, jde-li o zájem
obdarovaného (modus simplex)
o Navíc nesmí právní jednání obsahovat:
 Nic nemožného:
• Fakticky (př. modré z nebe, perníkovou chaloupku)
• Právně (př. prodej věci extra commercium)
 Nic contra legem, in fraudem legis
 Nic contra bonos mores

13
Nemohlo se ukládat u legitimních aktů. Z logiky věci nešlo stanovit uložit lhůtu končící např. u vlastnického práva.
© Adinka 37
16. Náležitosti právního jednání a jeho neplatnost
- Pojem:
o = pojem, kterým dnes rozumíme: projev vůle, vyjádřený zákonem uznaným a předpokládaným
způsobem, směřující ke vzniku, změně či zániku soukromých právních vztahů

- Náležitosti právního jednání (jednota formy a obsahu):

o Způsobilost k právním úkonům
 Plnou svobodný, dospělý, římský občan mužského původu sui iuris (bez omezení)
 Omezenou svobodní, dospělí, římští občané mužského původu alieni iuris (mohli se
zavazovat plně, avšak po dobu, co podléhali PF, jejich závazky naturální obligací – poté,
co se stali sui iuris, možno žalovat plnění)
 Omezenou nesvobodní, kteří měli peculium např. (mohli uzavírat smlouvy, také měly
formu naturálních obligací)
 Ženy ještě omezenější – vždy nutno, aby pod dohledem; jejich závazky zásadně jen formu
naturální obligace
o Projev vůle v zákonem určené formě
 Vůle a projev vůle musí být v souladu, aby jednání bylo platné
 Přímý a výslovný projev vůle (= expressis verbis) tak, aby nebylo o vůli a jejím obsahu
pochyb (př. písemně, kývnutím, slovy)
 Nepřímý projev vůle, kdy vůle není projevena přímo, ale z jednání její projev nepochybně
vyplývá
 Sporné je mlčení
• Od středověku úsloví kdo mlčí, souhlasí
• Takové pravidlo v ŘP jinak: kde nutné projevit odchylnou vůli a tato vůle projevena
není, znamená mlčení souhlas (kdo mlčí, souhlasí, pokud nepromluvil tam kde
mohl a měl)

 Formální
• = nutno dodržet zákonem nebo obyčejem stanovenou formu
• Nedodržení formy (nebo i vynechání slůvka, přeřeknutí) vede k neplatnosti
právního úkonu
• Obzvláště v ius civile:
o Lidové shromáždění např.u pořízení testamentu a arrogaci
o Větší počet svědků např. při mancipaci a injurecessi
o Pronášení formulek a vykonávání ceremoniálních úkonů
o Pronášení formalizovaných otázek a odpovědí
• Rozdíl mezi pořízením listiny jako základu pro jednání (testament) a pořízením
listiny jako důkazu o jednání, bez níž je jednání ovšem sejně platné (smlouva
trhová)
• Postupně je zbytečný formalismus opouštěn v praetorském právu (ius honorarium,
ius gentium)
 Neformální, volné
• = možnost projevovat vůli jakkoli
• Takovou možnost ŘP neznalo a dodnes vlastně nezná (vždy je třeba adekvátního
projevu vůle)
• Nejblíže kontrakty konsensuální (smlouva trhová, pacht-nájem, smlouva o dílo aj.)

o Obsah jednání musí být právně přípustný

- Neplatnost a naříkatelnost právního jednání

- K platnosti jednání je třeba:

o Aby měl jednající způsobilost k právním úkonům (i právní subjektivitu)

o Aby jeho vůle byla vyjádřená v zákonem uznané či předpokládané formě
14
 = nutný soulad vůle a jejího projevu (není nutno u mentální rezervace )
o Aby obsah jednání nebyl protizákonný

14
Takový projev vůle, o němž nevzniká pochybnost, avšak neodpovídá skutečné vůli a osoba tento projev popírá pro nesoulad se skutečnou
vůlí = jednání je i nadále platné.
© Adinka 38
 - Jednání je neplatné, pokud výše uvedené složky nejsou naplněny

o Neplatnost absolutní = negotium nullum

 = jednání nicotné, které nemá žádné důsledky, protože se na něj hledí tak, jako by
k němu nedošlo
 Příčiny:
o Nezpůsobilost stran k právům nebo k právnímu jednání
o Nedodržení zákonem stanovené formy
15
o Error essentialis, tj. podstatný omyl (in negotium , in corpore, in persone)
 Kdo úmyslně (nebo neopatrností) způsobí nedorozumění, může mu být
přičtena culpa in contrahendo (odpovědnost za škodu)
o Fyzické donucení k projevu vůle (př. někdo vede ruku k podpisu)
 = pohnutka vis ac metus, toto vis absoluta
o Závadný obsah
 Nemožné plnění (fakticky nebo právně)
 Právem nedovolené plnění (contra legem, in fraudem legis)
• Disimulace = zakrývání pravého cíle (pokud pravý cíl
přípustný, pak disimulované jednání platí)
• Simulace = jednání naoko (neplatné)
 Plnění neurčité a nevyjádřené penězi (u smluv)
 Druhy:
oIpso iure
oOpe exceptionis (dle praetorského práva, které paralyzovalo účinnost ius
civile tam, kde by to bylo nespravedlivé procesními námitkami)
o Neplatnost relativní = negotium claudians
 Př. smlouva s nedospělcem : pro dospělého smlouva platí, neplatnost může namítat
jen nedospělec
o Naříkatelnost, odporovatelnost = negotium revocabile
 = možnost bránit se jednání, které je platné i účinné, pakliže by někomu hrozila újma
(jen ten je aktivně legitimován)
 K úmyslu (vůli) ius civile vůbec nepřihlíželo (stačila forma), až praetor poskytoval
ochranu proti jednání platnému, ale nespravedlivému
 Příklady příčin a prostředky ochrany:
o Psychické donucení
 = pohnutka vis ac metus, toto vis compulsiva
 Actio quod metus causa (Oktaviánova formule) = žaloba na
vydání nedobrovolného plnění (není-li vráceno, pak rozsudek na
4x hodnoty plnění). Nutno, aby výhružka: bezprávná, kauzální
nexus mezi výhružkou a jednáním, hrozba značné újmy (smrt,
zmrzačení, nesvoboda) pro jednajícího i jeho blízké
 Restitutio in integrum
 Exceptio quod metus causa = procesní námitka proti žalobě
pachatele (pokud by pachatel žaloval toho, koho přinutil nějak
konat)
o Opomenutí neopomenutelných dědiců v testamentu
o Proti činnosti kridatáře poškozující věřitele, pakliže jeho majetek v konkurzu
o Podvod = dolus
 Restitutio in integrum u osob mladších 25 let na jejich žádost
 Actio doli = podána do 1 roku, mířila na náhradu škody. Byla-li
podána po 1 roce, mířila jen na vydání toho, čím se pachatel
obohatil. Infamující účinky (nepřipouštěla se proti rodičům a
patronovi). Subsidiární charakter, nebylo-li možno použít jinou
žalobu nebo restitutio in integrum.
 Exceptio doli = procesní námitka proti žalobě pachatele (pokud by
pachatel žaloval toho, koho podvedl)
o Konverze = zamýšlené jednání nevznikne pro vady, ale jiné jednání vzniknout může, neb jsou
splněny jeho předpoklady
 Př. chceme uzavřít půjčku = commodatum, avšak sjednáme ji za úplatu, protože jsme přehlédli, že půjčka je
zásadně lukrativní. Konverzí vzniká smlouva o nájmu.
o Konvalidace = právní jednání neplatné, nabude bez dalšího platnosti odpadnutím překážky
 Př. byly-li zcizeny pozemky nezletilce, stává se jednání platným, jestli uplynulo pět let od dosažení
nezletilcovy zletilosti

15
Strana si myslí, že dostává dar, druhá si myslí, že dává zápůjčku. Vzhledem k nutnosti souhlasné vůle při dvoustranném právním jednání
není žádné z jednání platné.
© Adinka 39
17. Testamentární posloupnost
- Dědická polosloupnost = přechod práv, k němuž dochází po smrti zůstavitele ve prospěch jiné osoby,
která je dědicem
o Druhy (obě posloupnosti – CP – se snad rozvíjely již od Z12D):
 Intestátní: civilní (pozůstalost napadá), praetorská (beneficium abstinendi jen pro vlastní a
nutné dědice, ne pro nutné)
 Testamentární: civilní, praetorská
o Aby nastala nutná fyzická smrt zůstavitele a delační důvod (závěť, zákon)

- Testament
- = jednostranný právní úkon, projev vůle zůstavitele, který dělal z druhé osoby UNIVERZÁLNÍHO
SUKCESORA zůstavitele, tj. dědice (buď tím, že si vybral z intestátních nebo dědice zkrátka neměl)
o Univerzální sukcese je podmínkou, aby jednání zůstavitele mohlo být považováno za testament,
pokud přenechává jen jednotlivé věci, práva, jde o různá pořízení na případ smrti, ale ne o
testament

- 2 základní znaky sine qua non:

o Dědická instituce = jmenování dědice CELKU / PODÍLŮ (každý dědic univerzálním sukcesorem)
 Nejdůležitější, podmínkou platnosti testamentu
 Od klasické doby musela být v čele testamentu, vše co před ní neplatné
 Vyjádřena ustálenou IMPERATIVNÍ formou, nutná URČITOST osoby, která má být
dědicem:
• Nemusela být označena jménem
• Mohla být ve jméně chyba
• Zůstavitel mohl odkázat i na jinou listinu obsahující jméno dědice
• Pakliže označena potupným jménem, ustanovení, resp. celý testament neplatný
• Osoby neurčité:
o Tj. osoby, které se narodily po zřízení testamentu, příp. po smrti
zůstavitele (pohrobek). Vzhledem k tomu, že byly dědici nepominutelnými,
o jejichž existenci ovšem v době zřízení testamentu nebylo známo, stával
se testament absolutně neplatným
o Právnické osoby – nemohly být subjektem dědického práva (mimo římský
stát a později křesťanské instituce)
• Možnost ustavit jednu osobu (heres ex asse) nebo více osob (heredes ex parte)
o Vzhledem k tomu, že šlo o univerzální sukcesi, nebylo možno, aby byli
dědicové vlastníky jednotlivých věcí, ale měli podíly k celé pozůstalosti
o Mohlo být vázáno suspenzivní podmínkou, ale ne rezolutivní (semel
heres, semper heres); možnost i negativní potestativní podmínky (budeš
mým dědicem, nevkročíš-li do Asie) , která se ovšem dá splnit jen smrtí
dědice -> proto se možno zavázat stipulací, že poruší-li zůstavitelovu vůli,
pozůstalost vrátí a prozatím se stává cuator bonorum
o Interpretace:
 Více dědiců bez určení podílu
• = podíly rovné
 Více dědiců v jedné větě
• = povoláni společně k jednomu podílu
 Stanoven jediný dědic jen k části
• = nepřihlíželo se k omezení a stal se dědicem všeho
 Stanoveni dědicové podílů, ostatní bez podílů
• = rozdělení mezi ty s podíly a co zbylo rozděleno
rovnoměrně mezi ty, kteří bez podílů
• Pokud navíc podíly převyšovaly pozůstalost, došlo
k rozdělení pozůstalosti na 2/2 a ½ rozdělena dle podílů
mezi ty s podíly a druhá polovina rovným dílem mezi ty bez
podílů
o Co bylo reálně dělitelné, rozdělilo se mezi spoludědice podle podílů; co
reálně dělitelné nebylo, na to vzniklo společenství (consortium); možno
dosáhnout rozdělení na základě actio communi dividundo

© Adinka 40
  Dědická substituce = zvláštní druh ustanovení toho, kdo je dědicem
• Substituce obecná
o = ustavení náhradníka pro případ, že se osoba ustavená dědicem primárně,
dědicem nestane (smrt před nabytím dědictví, nezpůsobilost, odmítnutí)
o Možno i náhradníka za náhradníka, náhradníka náhradníka náhradníka ☺
o Jedna osoba mohla být náhradníkem více primárních dědiců
o Vylučovala, aby podíl jednoho dědice přirůstal jako uprázdněný k podílům
ostatních spoludědiců (akrescence)
• Substituce pupillární
o = PF ustaví dědice svému dítěti (někomu alieni iuris ve své moci) pro případ,
že zemře po otcově smrti aniž dosáhlo dospělosti (14 let pro chlapce, 12 pro
dívky)
o Pupillární substitut se stal dědicem toho, do dítě zdědilo po otci včetně
všeho, co k tomu přibylo; pupillární substitut byl rovněž povoláván, pakliže
se pupillus dědicem měl stát a nestal
o Přestala platit jestliže zemřel pupillus před smrtí otce, přešel do jiné agnátské
rodiny, dospěl
o 2 podmínky:
 Otec musel ustavit ve testamentu dědice a dědic se musel dědicem
opravdu stát (dědicem ovšem nemusel být pupillus)
 V testamentu obsahujícím pupillární substituci byl pupillus jmenován
či vyděděn
• Substituce kvazipupillární
o Ascendent ustavoval dědice svému choromyslnému potomkovi.
o Podmínkou, aby potomkovi po předkovi zůstal povinný díl

o Forma

 Původně šlo o projev vůle zůstavitele, který byl bez vlastních dědiců
• Komiciální (před lidovým shromážděním)
• Testament vojenský (v mimořádných situacích před bitvou a bez formálních
požadavků)
 Posléze o projev svobodné vůle si z dědiců vybrat
• Testament odkazový
o Odkazy, které nezakládaly univerzální, nýbrž singulární sukcesi
o Mancipací převedl zůstavitel majetek na svého důvěrníka (familiae
emptor) a ten jej po jeho smrti měl převést dle pokynů zůstavitele
o Zbytek, tedy to, co zůstalo zůstaviteli v době jeho smrti, bylo předmětem
Civilní intestátní posloupnosti
posloupnost • Mancipační testament
o Jakmile již nešlo o soubor odkazů, ale skutečný projev vůle ustavit
jednotlivce univerzálním sukcesorem
o Mancipace zde je převodem podniknutým naoko, nikoli přímým převodem
o Druhy:
 Ústní, kdy zůstavitel učinil nunkupaci (= prohlášení), koho ustavuje
dědicem
• Dodatečné písemné zachycení bylo jen zápisem, důkazem
 Písemný, kdy zůstavitel ukáže testamentární listinu a provede
nunkupaci, tj. prohlášení, že tato listina obsahuje jeho poslední
vůli. Listina měla jen funkci důkazní, zavazující byla nunkupace.
• Skutečný písemný testament až v právu praetorském
o Oddělení mancipace od testamentní listiny
o Listinu, která byla prohlášena za poslední vůli zůstavitelovu byla
opatřována pečetěmi přítomných (7 pečetí – 5 svědků, 1 vážný, kupec)
o Praetor poskytoval ochranu všem, kdo se prokázali testamentární listinou
zapečetěnou 7 pečetěmi, aniž bylo třeba prokazovat proběhlou mancipaci;
rozhodující se tedy stala sama listina
o Původně byla praetorem udělena věcně nepodložená držba a pokud byl
držitel napaden civilním intestátním dědicem, nemohl se mu ubránit,
pakliže on takovým dědicem nebyl také (současně intestátním i
testamentárním)
o Později věcně podložená držba všem, kdo se prokázali testamentem se 7
pečetěmi (ochrana skrze exceptio doli)
o Postupně rozdíly mezi písemnými testamenty:
 5 pečetí u testamentu písemného holografního (jen na západě)
© Adinka 41
  7 pečetí u testamentu písemného alografního (na východě i u holografního)
o Postupně druhy testamentů:
 Soukromý:
• Řádný (7 pečetí – 5 svědků, vážný, kupec familiae emptor; + zůstavitel)
o Ústní
 Dodatečné zachycení ústního prohlášení bylo jen důkazem, ne
testamentem
o Písemný
 Holografní = zůstavitel nemusel podepsat (7 pečetí)
 Alografní = zůstavitel musel podepsat (8 pečetí)
• Mimořádný
o Zpřísněný
 Testament slepcův (8 svědků, jeden musel listinu přečíst)
o Privilegované
 Testament pořizovaný na venkově (5 svědků u písemného;
negramotní mohli být podepsáni spolusvědky, avšak nutno znát
obsah a po smrti zůstavitele jej přísežně potvrdit)
 Testament morový (svědci nemuseli být přítomni současně)
 Testament ve prospěch svých dětí a dalších přímých potomků
(netřeba svědci, stačila holografní listina, kde určeny podíly)
 Testament vojenský (neformální, nemusil obsahovat ani dědickou
instituci)
 Veřejný:
• Nejstarší komiciální
• Zápisem do úředního protokolu
• Zasláním císařské kanceláři, aby tam byl uložen

- Testamentární způsobilost = jen ti, kteří měli ius commercii (jen občané a Latini)
- Zůstavitele testament pořídit = aktivní testamentární způsobilost
o Neměli ji nesvobodní (otroci), osoby alieni iuris, impuberes, duševně choří (šílení mimo intervalla
dellucida), kleštěnci, marnotratníci, intestabiles (infames), juniánští Latinové aj.
o Ženy mohly činit poslední pořízení až mancipačním testamentem
o Nutná od pořízení testamentu do jeho smrti (výjimky s. 286), jinak testament neplatný
- Svědků pořízení testamentu odsvědčit
- Dědice (odkazovníka) dědictví (odkaz) nabýt = pasivní testamentární způsobilost
o Ti, kdo neměli aktivní nemohli mít ani pasivní; a dále: caelibes = neženatí, bezdětní (orbi) od
Oktaviána Augusta
o Rozdíl mezi heredes sui et necesarri (ti nabývají ze zákona), heredes extranei (na základě
testamentu; musí přijmout dědictví a tudíž mít i způsobilost k právním úkonům) – děti nemohly
využít ius abstinendi ani nemohly přijmout dědictví (musel za ně někdo jednat)

- Neplatnost testamentu a posloupnost proti testamentu

- Testament je neplatným:
o Testamentum nullum = testament neplatný od počátku, tj. nevznikl
 Pro nedostatek způsobilosti testátora, svědků
 Pro nedostatek formy
 Dědic označen potupně
 Testamentum iniustum (ne po právu) = nerespektoval práva nepomituelných dědiců, resp..
pominul syna (ten výsadní postavení)
o Testamentum ruptum = následně zrušený testament
 Pokud zrušen samotným zůstavitelem (např. pořídil nový testament)
• Mancipační testament dle ius civile zůstával v platnosti dokud možno prokázat;
zničení listiny nestačilo, neb ta byla jen důkazem nunkupace (u písemného
testamentu však svědkové nemuseli znát jeho obsah a tudíž nebylo možno jej
dokázat, pakliže byl testament zničen)
• V praetorském právu stačilo pouhé zničení, poškození, otevření (nebylo možno
doplňovat ☺) a testament se stal neplatným; změny možno činit jen novým
testamentem
o Proto otevírání testamentu bylo vlastně úkonem úředním
o Povinnost testamentární listinu vydat k úřednímu otevření
• Od Justiniána možnost rušit jen to, co zůstavitel skutečně zrušit chtěl; možnost
přímého odvolání testamentu prohlášením před 3 svědky

© Adinka 42
  Na základě objektivních skutečnosti
• Pokud přibyla nová osoba podléhající bezprostředně jeho rodinné moci (pohrobek)
o Později ho možno vydědit
• Pokud zůstavitel pozbyl testamentární způsobilost po zřízení testamentu (capitis
deminutio maxima, media, minima)
• Z rozhodnutí soudce, že kverella byla úspěšná (= žaloba na porušení citových
vazeb zůstavitelem tím, že nezanechal povinné díly)
- Posloupnost proti testamentu:
o Institut nepominutelných dědiců = formální práva
 Je výsledkem určitého kompromisu mezi testamentární a intestátní posloupností
• Původně testament pořizován pro případy, kdy zůstavitel neměl přirozené dědice,
později i tehdy, když je měl
• Dědicové intestátní ovšem měli postavení:
o V civilním právu dědiců sui (vlastních, podílejících se na majetkových
poměrech domácnosti) a necesitarii (nutných, tedy osob, které nemohou
dědictví odmítnout)
o V praetorském právu všech dětí zůstavitelových (heredes sui et
necessarii a emancipovaní, adoptovaní)
 Zásada, že zůstavitel určité osoby nemůže v testamentu pominout a musí je jmenovat, byť by
je tím vydědil nebo jim odkázal jen nepatrný díl = formální práva nepominutelných dědiců
• Syn musí být vyděděn jménem, jinak je testament nullum (iniustum)
• Ostatní mohli být vyděděni všeobecným prohlášením (ius civile), přičemž mužští
potomci musí být dle ius praetorio jmenovitě
 Civilní
• Dědici nepominutelnými dle ius civile byli jen heredes sui et necesarii
• Nebyli-li jmenováni (syn jmenovitě, ostatní všeobecným prohlášením), pak
nastávala posloupnost proti testamentu:
o Pokud byl testamentární dědic zároveň dědicem sui et necesarii, dostali
všichni stejně
o Pokud byl testamentární dědic cizím člověkem (univerzální sukcese),
dostali pominutí polovinu dědictví
• Realizovaná praetorem
 Praetorská = rozhoduje přirozená láska (pietas)
• Dědici nepominutelnými dle ius praetorio byli všichni ve třídě unde liberi
• pokud byl pominut syn, pak testamentum iniustum Všichni mužští potomci museli
být jmenováni výslovně;
• Praetor dal držbu (bonorum possessio contra tabulas) tomu, koho za
nepominutelného dědice považoval a kdo nebyl v testamentu uveden (na žádost
pominutého), pakliže o to požádal (ve stanovené lhůtě)
• Nakonec ustálen okruh: descendenti, ascendenti, sourozenci
o Povinný díl = materiální práva
 Náležel jen intestátním dědicům (1. třída dědiců praetorských), tj. praetor jej udělil
osobám, které požádaly o držbu (bonorum possessio) a tím se chovali jakoby intestátními
dědici byly -> osvědčit se to mělo až v případě sporu
• Falcidiánská kvarta se týkala odkazů, ale ovlivnila výši povinných dílů:
o ¼ toho, co by získal jako zákonný dědic
 Povinný díl mohl být zanechán např. formou odkazu nebo jinou dispozicí na případ smrti, i
poskytnutím mezi živými (darování, věno)
 Nárok na povinný díl uplatňován kverelou
• Proti tomu, kdo byl testamentárním dědicem, jen pokud se jím stal
• Stěžování si na porušení citových vazeb mezi příbuznými ustavením dědice
o Žalobce se domáhá zrušení celého testamentu (zejm. pokud dědic extraneus)
o Pokud vyhrál žalobce úplně (byl-li jediný dědic), pak testament zrušen a
nastupovala intestátní posloupnost
o Pokud žalobce vyhrál proti jednomu z mnoha dědiců, pak se ruší jen část
• Stížnost k doplnění toho, co mělo být jako povinný díl zanecháno
o Žalobce se domáhá zrušení darování nebo věna

© Adinka 43
18. Intestátní posloupnost
- Dědická posloupnost = přechod práv (zejména majetkových) ze zůstavitele na druhou osobu, tedy
dědice
o Předpoklady:
 Fyzická smrt zůstavitele
 Delační důvody, tj. skutečnosti ovlivňující průběh dědické posloupnosti:
• Zákon
• Testament = poslední vůle zůstavitelova
• Ačkoli byla intestátní posloupnost starší, přednost měla vždy vůle zůstavitele
 Způsobilost dědice být dědicem
 Delace = okamžik, kdy se dědicovi pozůstalost nabízí
o Druhy:
 Civilní posloupnost = hereditas (cílem uvést ve vlastnictví)
• Dle ius civile
• Druhy: Intestátní, tj. zákonná a testamentární, tj. vyplývající z poslední vůle
zůstavitele
• Žaloba: hereditatis petitio (= žaloba o dědictví)
o Věcná žaloba o právo na prospěch z dědické posloupnosti
o Tím, že věcná, směřovala proti všem, kdo by do tohoto práva zasahovali
 Praetorská posloupnost = bonorum possessio
• Druhy: Intestátní, tj. zákonná a testamentární, tj. vyplývající z poslední vůle
zůstavitele

o Charakter:
 Univerzální sukcese, tj. dědic nastupoval na místo zůstavitele
• Dědil tak všechna jeho aktiva i pasiva (i kdyby pasiva převažovala aktiva)
• Nedědil však osobní závazky (např. moc nad matkou)
 Na pozůstalost se hledělo jako na jeden celek, jednotu věcí, tzv. hereditas, která mohla
existovat nezávisle na osobě dědicově
 Dědicem se člověk stával jednou provždy (semel heres, semper heres)

- Intestátní dědická posloupnost

- = jde o druh dědické posloupnosti, která nastupuje, jestliže zůstavitel zemřel intestatus, tzn.
nepořídil testament nebo pořídil testament neplatný, případně neúčinný (což se může prokázat i
dodatečně)
- Dědicem:
o Římský občan,
o který existuje alespoň jako nasciturus
- Delace = okamžik, kdy se dědicovi pozůstalost nabízí:
o Smrtí zůstavitele
o Momentem, kdy se testament prokáže neplatným

o Civilní intestátní posloupnost (hereditas) – na dědice napadá

 Byla založena na agnátských vztazích (osoby za života podřízené moci PF; NE emancipovaný syn či
dcera vdaná cum manu !!! )
 Žena nemohla tedy mít heredes sui (vlastní dědice), neb nikoho neměla ve své moci; proto se u ní
vždy přistupovalo rovnou k fázi s agnatus proximus
 Heredes sui et necesarii; dědicové domácí, vlastní a nutní
• = osoby, které byly bezprostředně podřízeny moci zůstavitele a jeho smrtí se
stávaly sui iuris; automaticky bez projevu své vůle se stávaly dědici (bez
možnosti odmítnout -> to upravilo až praetorské právo s ius abstinendi)
• Obvykle: manželka cum manu, potomci; Výjimečně: vnuci, manželky synů, pokud
se vdaly cum manu -> myslím, že tito byli v moci nového PF (ostatně se s cum
manu vdala za svého muže, ne jeho otce)
• Patřil sem i pohrobek, který v době smrti zůstavitele žil v matčině těle
• Dědictví se dělilo:
o Podle hlav (in capita) rovnými díly u manželky a dětí
o Podle kmenů (in stirpes) u vzdálenějšího potomstva (to, co by bylo dílem
předka)

© Adinka 44
  Agnatus proximus
• = dědické právo nejbližšího agnáta, zemřel-li zůstavitel bez heredes sui a
intestatus
• Bylo-li více stejně oprávněných agnátů, dělila se hereditas podle hlav, tj. rovným
dílem
• Př. agnátští sourozenci či matka, která postavení sorroris loco (angnátkou jen ta
matka, která v manželství cum manu)
 Hereditas se stávala res nullius
• Nebyl-li nejbližší agnát, dále nebyl nikdo povoláván a hereditas se stala res
nullius
• Zásada civilního práva, že se dědictví nenabízí více dědicům
• Mohla být předmětem okupace, tzv usucapio pro herede (= dědické vydržení)

o Praetorská intestátní posloupnost (bonorum possessio) – dědicům se nabízí

 Po ženě nepřicházelo v úvahu
 Reforma:
• Upřednostňování kognátských vztahů ovšem k otci (vztahy pokrevní)
• Rozšířen okruh osob, které byly povolávány jako intestátní dědicové
• Osoby povolávané rozděleny do dědických tříd
• Pozůstalost se nabízela postupně i v rámci jednotlivých tříd
• Dobrodiní odmítnutí dědictví jen pro dědice vlastní a nutné (ius abstinendi)
 Praetor udělil držbu (bonorum possessio) interdiktem Quorum bonorum tomu, kdo o to
požádal v určité lhůtě (prekluzivní charakter) aniž zkoumal okolnosti (ovšem podle
příslušnosti do dědických tříd); propadla-li lhůta, nabízel dál (nemožno zpět)
 Skutečným praetorským dědicem se stal ten, kdo měl držbu tzv. věcně podloženou (tj. byl
praetorem chráněn i proti civilním dědicům); kdo ji měl věcně nepodloženou, nemohl se
bránit proti civilním intestátním dědicům
 Okolnosti byly prozkoumány až pokud došlo ke sporu o dědictví; praetor posuzoval podle
zásad ekvity
 Dědické třídy:
• Unde liberi
o Všichni heredes sui (tito nemohli dle ius civile odmítnout, dle praetorského
práva však měli ius abstinendi) + potomci, kteří z agnátské rodiny
vystoupili (emancipovaní synové, synové do jiné rodiny adoptovaní, žena
vdaná cum manu do jiné rodiny nikoli, ale žena vdaná sine manu, tj. stále
v moci PF ano)
o Povolání všichni bez ohledu na stupeň příbuzenství
o Dělilo se dle kmenů
o Emancipovaní, adoptovaní synové stejně jako dcery vdané sine manu,
měli dle praetorského práva kollační povinnost (= povinnost přidat vše, co
v době smrti zůstavitele měli, protože na rozdíl od ostatních, mohli nabývat
majetek; žena „vracela“ věno). Nárok na kollaci měli vlastní dědicové jen
tehdy, pokud by jim byla účastí emancipovaného syna
• Unde legitimi
o Všichni, kdo přicházeli v úvahu podle civilního práva, tj. heredes sui +
agnatus proximus
o Heredes sui byli zde povoláváni podruhé
• Unde proximi congati
o Povolání všech pokrevních příbuzných až do 6. stupně (7. stupeň jen
pokud se vztah podobal vztahu bratrance a sestřenice)
o Povolávány manželské i nemanželské děti
o Přihlíželo se ke stupni příbuzenství, bližší vylučuje vzdálenější
o Mezi dědice jednotlivých stupňě se dělilo podle hlav
• Unde vir et uxor
o Povoláván pozůstalý manžel či manželka, pokud matrimonium iustum
o Manželka in manu povolávána potřetí (sine manu poprvé)

o Změny za císařství
 Posloupnost matky po manželském a nemanželském dítěti
 Posloupnost manželských a nemanželských dětí po matce
 Posloupnost descendentů po ascendentech z matčiny strany
 Posloupnost kongánských sourozenců a jejich potomstva po sobě navzájem
 Naprosté vítězství kognátské posloupnosti lze spojit až s justiniánskými novellami,
kdy zákonnými dědici všichni kognáti:
• 1. třída = descendenti zůstavitelovi (bližší x vzdálenější) podle hlav nebo kmenů

© Adinka 45
 o Nemanželské děti jen po matce, po otci jen pokud legitimovány
• 2. třída = ascendenti zůstavitelovi a plnorodí sourozenci s dětmi
• 3. třída = polorodí sourozenci a jejich děti
• 4. třída = další kognátští příbuzní bez ohledu na stupeň (stejný stupeň podle hlav)
• 5. stupeň = vir et uxor (vodva bez hmotného zabezpečení musela mít ¼ bez
ohledu na ostatní dědice)

© Adinka 46
19. Heredes a hereditas
- Heredes = dědicové
o Jejich postavení určeno vztahem k dědické posloupnosti
o Druhy
 Dědicové domácí (heredes domestici)
• = osoby podílející se na rodinném majetku již za života zůstavitele (římská rodina
jednotou osob i majetku)
• Dle ius civile nemohli odmítnout (delace, tj. okamžik, kdy se jim dědictví nabízelo
splývala se smrtí zůstavitele)
• Dle ius praetorio mohli využít ius abstinendi, pokud sui i necesarii
o Pokud se nevměšoval do záležitostí pozůstalosti, posuzoval praetor jeho
postavení tak, jako by se dědicem nestal (nepřipouštěl proti němu žaloby)
o Dle ius civile zůstává i nadále dědicem
o Toto právo neměli heredes necesarii
• Heredes sui et necesarii
o = dědicové bezprostředně pořízení rodinné moci zůstavitele v době jeho
smrti (ať již dědili ze zákona či z testamentu)
• Heredes necesarri
o = dědicové testamentární, kteří kdy patřili do zůstavitelovi rodiny
o Př. otroci, které ustanovil dědici a propustil na svobodu (u předlužených
pozůstalostí, kdy musí jít do konkurzu a majitele tak postihuje infamia),
osoby podřízené rodinné moci nepřímo (vnuci)
 Dědicové vnější (heredes extranei)
• = všichni ostatní dědicové, kteří se dědici mohou a nemusí stát v závislosti na
vlastní vůli
• Delace, tj. okamžik, kdy se jim pozůstalost nabízí je oddělená od smrti, protože oni
museli pozůstalost přijmout, pokud chtěli (adice)
o Krece (cretio) = formální adice slavnostními slovy, byla-li stanovena
v testamentu jako podmínka přijetí, a to do 100 dní
o Neformální adice = člověk se jako dědic začne chovat (gestio pro
herede) nebo prohlásí, že je dědicem (neformálně) -> jakkoli dlouhá doba
 Praetorské právo proto umožňovalo pozůstalostním věřitelům se
dotázat formálně povolaného, zda je dědic a povolaný se tak
musel do určité doby rozhodnout (tzv. deliberační lhůta). Nechal-
li ji uplynout a nenastoupil-li dědictví, pak se posuzovalo, jako by
dědictví odmítl
 Civilní dědicové
• Měli k dispozici žalobu hereditatis petitio
o Působila proti každému, kdo pozůstalost zadržoval nebo zadržoval
jednotlivé věci z pozůstalosti
o Touto žalobou došlo k vindikaci
o Šlo o žalobu věcnou, tedy nenamířenou proti specifické osobě
 Praetorští dědicové
• Měli k dispozici ochranu praetora, zvláště interdiktem Quorum bonorum
o Možnost domáhat se vydání pozůstalostních věcí
o Účinný i proti civilnímu dědici, který musel uposlechnout a až pak uplatnit
hereditatis petitio (ta mohla mít úspěch jen pokud praetor udělil držbu
věcně nepodloženou)
 Testamentární dědicové
• Ex asse = jediný univerzální sukcesor
• Ex parte = spoludědicové, všichni univerzálními sukcesory
o Reálně dělitelné věci si rozdělují dle podílů
o K reálně nedělitelným věcem jim vzniká společnestvi, spoluvlastnictví

© Adinka 47
 - Hereditas = pozůstalost podle civilního práva (podle praetorského jde o bonorum possessio)
o Univerzální sukcese; nemožnost přestat být dědicem; jednota majetku a s tím souvisejících práv,
která může existovat i sama o sobě
o Delace = okamžik, kdy dědic získával právo dědictví přijmout nebo odmítnout (kdy se mu
nabízí)
 Převod práva z delace
• formou injurecesse bylo možné, aby intestátní legitimní dědicové (heredes sui
et necesarii a angatus proximus) převedli své právo z delace (právo přijmout
dědictví) na jinou osobu -> tím ovšem došlo současně k neformálnímu přijetí
dědictví, protože se dané osoby chovaly jako dědicové (dědic nechtěl přijmout, tak
dal dál)
• od Justiniána; na potomky deláta (z delace oprávněného), pokud zemřel před
uplynutím deliberační lhůty (= obecně lze chápat jako lhůty na rozmyšlenou) nebo
do roka od doby, kdy se delát o delaci dozvěděl, avšak o držbu pozůstalosti
nepožádal a navíc si ještě zemřel ☺
• ascendent zemřelého dítěte mladšího 7 let může za své dítě přijmout dědictví
o Ležící pozůstalost
 Ve starších dobách se pozůstalost, pakliže se nenašli heredes sui et necesarii nebo
agnatus proximus, stávala res nullius, která mohla být předmětem okupace a následného
vydržení (usucapio pro herede)
 Praetorské právo ovšem = pozůstalost je jednotou majetku a souvisejících práv, která
může existovat nezávisle na tom, jestli ji někdo (dědic) drží či nikoli, protože se může
sama zvětšovat i zmenšovat; může tedy „ležet“ a to po dobu mezi smrtí zůstavitele a
přijetím pozůstalosti dědicem
o Problém univerzální sukcese
 Univerzální sukcese = dědic nastupuje na místo zůstavitele, tj. do jeho práv i závazků a
ručí nejen do výše aktiv, ale ručí za dluhy i svým majetkem neomezeně
• Ochrana dědiců vlastních a nutných:
o Domácí dědicové (heredes sui et necesarii) nemohli dědictví původně
vůbec odmítnout (stávali se dědici smrtí zůstavitele ex lege nebo ex
testamentum)
o Praetor proto zavádí ius abstinendi jen pro dědice vlastní a domácí (=
právo nebýt dědicem, jestliže se tak nechovám)
o Později beneficium inventáře (od Justiniána, povinnost udělat soupis
všeho, co v pozůstalosti a za dluhy se ručilo jen tím, co bylo v inventáři
jako aktivum)
 Vlastní pohledávky + pohřebné možno odečíst
 Neužil-li dědic beneficium inventáře, ručil neomezeně
• Ochrana dědicových věřitelů:
o Tak, jak byl přijetím dědictví ohrožen dědic – musel vyrovnávat všechny
závazky, mohli být ohroženi i dědicovi věřitelé (to, čím ručil jedněm se
mohlo stát, že bude zabaveno jinými kvůli pozůstalosti)
o Praetor proto zavádí beneficium separationis (= právo nechat separovat
majetek dlužníka dědice od pozůstalosti; rubem je, že mohou své
pohledávky pak uspokojovat jen z takto separovaného majetku)
• Ochrana dědiců nutných:
o = dědicové domácí z testamentu (často otrok)
o Nemají ius abstinendi, ale mají beneficium separace vlastního majetku
získaného jinak než z pozůstalosti
o Později beneficium inventáře (od Justiniána, povinnost udělat soupis
všeho, co v pozůstalosti a za dluhy se ručilo jen tím, co bylo v inventáři
jako aktivum)
 Vlastní pohledávky + pohřebné možno odečíst
 Neužil-li dědic beneficium inventáře, ručil neomezeně
• Akrescence podílů:
o Pokud se někdo neujme svého dědictví a nemá náhradníka, jeho podíl
přirůstá poměrně k podílům ostatních spoludědiců
o Projevená vůle zůstavitele (určení podílů) je proto relativním, nikoli
absolutním vodítkem rozdělení pozůstalosti
o Akrescence měla přednost před sukcesivní delací v rámci praetorské
intestátní posloupnosti, tj. přirůstání podílů ostatních spoludědiců mělo
přednost před tím, aby byly povolávány jiné třídy, respektive dědické
stupně

© Adinka 48
 o Vydržení pozůstalosti = usucapio pro herede
 = případ nabytí podle civilního práva
• V civilním právu, pokud se nenašel žádný z heredes sui et necessarii a agnatus
proximus, věc se stávala res nullius a mohla být předmětem okupace vedoucí
k usucapio pro herede
• V době klasické bylo možno vydržet jednotlivé pozůstalostní věci (ne pozůstalost
jako celek) vydržet, avšak nebylo třeba náležitostí nutných k běžnému vydržení
(stačilo, aby držba trvala jediný rok i u nemovitostí – pod podmínkou, že dědic se
neujal dědictví; držitel nemusel mít titulus iustus ani bona fidei) -> později
odsuzováno jako druh krádeže

© Adinka 49
20. Zvláštní případy sukcese mortis causa – dědická substituce, odkazy a fideikomisy,
práva nepominutelných dědiců

- Dědická substituce = zvláštní druh ustanovení toho, kdo je dědicem

o Substituce obecná
 = ustavení náhradníka pro případ, že se osoba ustavená dědicem primárně, dědicem
nestane (smrt před nabytím dědictví, nezpůsobilost, odmítnutí)
 Možno i náhradníka za náhradníka, náhradníka náhradníka náhradníka ☺
 Jedna osoba mohla být náhradníkem více primárních dědiců
 Vylučovala, aby podíl jednoho dědice přirůstal jako uprázdněný k podílům ostatních
spoludědiců (akrescence)
o Substituce pupillární
 = PF ustaví dědice svému dítěti (někomu alieni iuris ve své moci) pro případ, že zemře po
otcově smrti aniž dosáhlo dospělosti (14 let pro chlapce, 12 pro dívky)
 Pupillární substitut se stal dědicem toho, do dítě zdědilo po otci včetně všeho, co k tomu
přibylo; pupillární substitut byl rovněž povoláván, pakliže se pupillus dědicem měl stát a
nestal
 Přestala platit jestliže zemřel pupillus před smrtí otce, přešel do jiné agnátské rodiny,
dospěl
 2 podmínky:
• Otec musel ustavit ve testamentu dědice a dědic se musel dědicem opravdu stát
(dědicem ovšem nemusel být pupillus)
• V testamentu obsahujícím pupillární substituci byl pupillus jmenován či vyděděn
o Substituce kvazipupillární
 Ascendent ustavoval dědice svému choromyslnému potomkovi.
 Podmínkou, aby potomkovi po předkovi zůstal povinný díl

- Nepominutelní dědicové

o Jmenování či vydědění = formální práva

 Je výsledkem určitého kompromisu mezi testamentární a intestátní posloupností
• Původně testament pořizován pro případy, kdy zůstavitel neměl přirozené dědice,
později i tehdy, když je měl
• Dědicové intestátní ovšem měli postavení:
o V civilním právu dědiců sui (vlastních, podílejících se na majetkových
poměrech domácnosti) a necesitarii (nutných, tedy osob, které nemohou
dědictví odmítnout)
o V praetorském právu všech dětí zůstavitelových (heredes sui et
necessarii a emancipovaní, adoptovaní)
 Zásada, že zůstavitel určité osoby nemůže v testamentu pominout a musí je jmenovat, byť by
je tím vydědil nebo jim odkázal jen nepatrný díl = formální práva nepominutelných dědiců
• Syn musí být vyděděn jménem, jinak je testament nullum (iniustum)
• Ostatní mohli být vyděděni všeobecným prohlášením (ius civile), přičemž mužští
potomci musí být dle ius praetorio jmenovitě
 Civilní
• Dědici nepominutelnými dle ius civile byli jen heredes sui et necesarii
• Nebyli-li jmenováni (syn jmenovitě, ostatní všeobecným prohlášením), pak
nastávala posloupnost proti testamentu:
o Pokud byl testamentární dědic zároveň dědicem sui et necesarii, dostali
všichni stejně
o Pokud byl testamentární dědic cizím člověkem (univerzální sukcese),
dostali pominutí polovinu dědictví
• Realizovaná praetorem
 Praetorská = rozhoduje přirozená láska (pietas)
• Dědici nepominutelnými dle ius praetorio byli všichni ve třídě unde liberi
• pokud byl pominut syn, pak testamentum iniustum Všichni mužští potomci museli
být jmenováni výslovně;
• Praetor dal držbu (bonorum possessio contra tabulas) tomu, koho za
nepominutelného dědice považoval a kdo nebyl v testamentu uveden (na žádost
pominutého), pakliže o to požádal (ve stanovené lhůtě)
• Nakonec ustálen okruh: descendenti, ascendenti, sourozenci

© Adinka 50
 o Povinný díl = materiální práva
 Náležel jen intestátním dědicům (1. třída dědiců praetorských), tj. praetor jej udělil
osobám, které požádaly o držbu (bonorum possessio) a tím se chovali jakoby intestátními
dědici byly -> osvědčit se to mělo až v případě sporu
• Falcidiánská kvarta se týkala odkazů, ale ovlivnila výši povinných dílů:
o ¼ toho, co by získal jako zákonný dědic
 Povinný díl mohl být zanechán např. formou odkazu nebo jinou dispozicí na případ smrti, i
poskytnutím mezi živými (darování, věno)
 Nárok na povinný díl uplatňován kverelou
• Proti tomu, kdo byl testamentárním dědicem, jen pokud se jím stal
• Stěžování si na porušení citových vazeb mezi příbuznými ustavením dědice
o Žalobce se domáhá zrušení celého testamentu (zejm. pokud dědic extraneus)
o Pokud vyhrál žalobce úplně (byl-li jediný dědic), pak testament zrušen a
nastupovala intestátní posloupnost
o Pokud žalobce vyhrál proti jednomu z mnoha dědiců, pak se ruší jen část
• Stížnost k doplnění toho, co mělo být jako povinný díl zanecháno
o Žalobce se domáhá zrušení darování nebo věna

- Odkazy
o = jednostranný právní úkon na případ smrti, kterým zůstavitel ze své pozůstalosti dává
majetkový prospěch osobě, která není jeho dědicem (dědicem může být jen ta osoba, která je
univerzálním sukcesorem), aby ta podle jeho pokynů konala ve prospěch osoby třetí
o Odkázáno mohlo být vše, co mělo majetkovou hodnotu (věci, pohledávky aj.)
o Platnost odkazu závisela na platnosti testamentu (toho, jestli se dědic dědictví ujal)
 Pokud se dědic odmítá dědictví ujmout, odkazovníkův nárok je ohrožen
 Dva momenty (pokud ne heredes necesarii, tehdy splývají):
• Dies cedens = den, kdy odkaz napadá (den smrti zůstavitele)
• Dies veniens = den, kdy má odkazovník právo na odkaz (dědic se ujal dědictví)
o Odkazovník musel mít způsobilost legát/ fideikomis pořídit a tuto musel mít i v okamžiku smrti
o Falcidiánská kvarta = dědicům musí zůstat alespoň ¼ pozůstalosti (nelze přetížit pozůstalost
odkazy)

o Legatum = odkaz dle ius civile (přísně formální)

 Možno je nařídit v testamentu (později kodicilu) rozkazovací formou
 Obtížený (dědic pozůstalosti) musí to, co je předmětem odkazu předat oprávněnému
z odkazu (= odkazovník)
 Druhy:
• Legatum per vindicationem = vindikační legát
o Bylo jím možno odkázat jen takové věci, k nimž měl zůstavitel kviritské
vlastnictví
o Odkazovník získával k předmětu odkazu kviritské vlastnictví, jakmile se
dědic ujal dědictví
o Možno jím zřídit pozemkovou služebnost nebo usufructus k věci, která
byla kviritským vlastnictvím zůstavitele
• Legatum per damnationem = damnační legát
Možno ustanovit jen o Odkazovník získal vůči dědici obligační nárok na vydání předmětu (dědic
testamentárnímu musí převést) odkazu
dědici o Pokud by šlo o věc ve vlastnictví třetí osoby, musí ji dědic sehnat nebo
zaplatit její hodnotu
o U odkazu pohledávky musel dědic postoupit odkazovníkovi příslušnou
žalobu (šlo totiž o actio in personam, tedy na osobu zůstavitele, tj. dědice)
o Možno odkázat věci hmotné i nehmotné (pohledávky); existující i
neexistujíc (ty, které mají vzniknout)
o Možno prominout dluh (projevit přání nebo odkázat dlužní úpis)
o Odkazovník měl na splnění actio ex testamento
• Legatum sinendi modo
o Odkazovník získává obligační nárok na poskytnutí předmětu odkazu od
dědice (stačilo, aby si ji odkazovník vzal sám)
o Odkázány jím mohly být jen hmotné věci ve vlastnictví zůstavitele či
dědice alespoň praetorském
• Legatum per praeceptionem = precepční legát

© Adinka 51
 o Fideikomisy = neformální
 = neformální odkazy, kdy zůstavitel se obracel k někomu, kdo jeho smrtí něco získal,
aby poskytl majetkový prospěch jiným (př. odkazový testament)
Možno ustanovit
všem, kdo ze smrti  Osoba, která měla vyplnit vůli zůstavitelovu nemusela být dědicem
zůstavitele prospěch  Původně vymáhání nebylo možno vymáhat splnění (záleželo na poctivosti); závazné až od
(tj. i intestátním) principátu
 Zakládaly obligační povinnost, jejímž předmětem vše, co dovoleno
 Možnost fideikomisární substituce = náhradnictví, pokud odkazovník odkaz nenabude
nebo nabyde, ale pak zemře apod.
 Rodinný fideikomis = že předmět odkazu má po smrti odkazovníka zůstat v rodině a dále
se takto předávat
 Kodicil = = písemně zachycené vyjádření vůle člověka někomu něco odkázat (fideikomis)
• Druhy:
o V testamentu předem vyhrazený
o Testamentem dodatečně potvrzený
o Obsahem doplňující či měnící testament, ač nebyl v testamentu zmíněn
o Kodicil intestátní
• Testamentární kodicily považovány za součást testamentu a jejich platnost byla
vázána na platnost testamentu (zda se dědic stal dědicem)
• Původně neformální dopis adresovaný tomu, kdo má něco vykonat; později typem
všeobecného pořízení na případ smrti
 Univerzální fideikomis
• Dle ius civile možno odkázat jen část pozůstalosti, nejvýše ½ (dědic je i nadále
univerzálním sukcesorem a společně musejí fugovat – k tomu se zavazují
stipulacemi, že se účastní všech oprávnění i závazků)
• Univerzální fideikomis = fiduciární dědic byl povinen na odkazovníka převést
pozůstalost, a to v okamžiku, kdy se stal dědicem (dies veniens). Splnit tuto
povinnost byl dědic vázán obligačně, i nadále byl univerzálním sukcesorem (nutno
vyjasnit vzájemné vztahy); byl vlastně vykonavatelem poslední vůle

- Darování na případ smrti

o = dvojstranné právní jednání (na rozdíl od ostatních pořízení na případ smrti)
o Nebyl vázán na testament
o Darování se suspenzivní podmínkou = účinky měly nastat až např. pokud obdarovaný přežije dárce
o Darování s rezolutivní podmínkou = účinky nastaly a měly skončit, pokud něco
 Uskutečňovalo se fiduciárním převodem vlastnického práva, kdy obdarovaný stipuluje, že dar vrátí až odpadnou
okolnosti, pro které byl darován

© Adinka 52
21. Dominium – obsah, charakter, druhy, omezení a zánik
- Pojem a charakter:
o = vlastnictví (dominium, proprietas) je všeobecným (neomezeným), přímým a výlučným
právním panstvím nad věcí hmotnou

 Všeobecným (tj. neomezeným) panstvím – vlastník (dominus) může s věcí nakládat

jakýmkoliv myslitelným způsobem, nejen tedy následujícími:
• Ius possidendi = právo věc držet
• Ius utendi = právo věc užívat
• Ius fruendi = právo věc požívat (požívat její plody)
• Ius abutendi = právo věc zničit
 Přímým panstvím – vlastník může svoji věc uchopit kdekoli a kdykoli se mu zachce;
nepotřebuje k tomu žádného prostředníka
 Výlučným panstvím – vlastník může vyloučit kohokoli z jakéhokoli působení na věc
 Jen nad věcí hmotnou

- Omezení vlastnického práva:

o Výše uvedené vymezení vlastnictví je teoretické, v praxi je vlastník omezen:

 Stejnými neomezenými právy ostatních vlastníků
 Právy jiných osob tzv. k věci cizí, tj. věci jeho
 Faktickým omezením (je daleko, někdo mu věc sebral aj.)
 Uložením povinností veřejným předpisem (legální služebnosti)
• V zájmu veřejném
o Př. rozestupy mezi stavbami, výše staveb, nemožnost zrušit hrob na
pozemku a povinen k němu umožnit přístup, povinnost udržovat veřejnou
cestu sousedící s jeho pozemkem
• V zájmu jiných vlastníků, zpravidla sousedů
o Immisse - prach, pach, kouř, hluk, větve aj. ze sousedova pozemku, co je
při běžném provozu vlastník povinen strpět
o Povinnost umožnit sousedovi přístup na svůj pozemek každý druhý den,
aby on si mohl sebrat plody tam přepadané, u polních pozemků povinnost
strpět, aby vlastník při otáčení pluhu překročil hranici o 2,5 stopy (mezi
pozemky vznikalo takto confinium v šíři 5 stop)

o Bylo-li však vlastnické právo omezeno, v duchu elasticity neboli pružnosti vlastnického práva
došlo k jeho obnovení v původní šíři, jakmile omezení opadlo (okamžitě, bez dalšího)

- Spoluvlastnictví:
o Vyloučeno, aby k jedné věci vznikalo více vlastnictví, protože každé by bylo neomezené a
vylučovalo by ostatní; připouštěla se existence jediného vlastnictví několika osob
o Vznik např. u dědické posloupnosti, kdy zděděna věc, která reálně nedělitelná
o Nakládání se společnou věcí potřebovalo souhlasnou vůli všech spoluvlastníků (obzvláště
dispozice přesahující běžnou míru užívání); princip většiny až od justiniánského práva
o Možno zrušit spoluvlastnický vztah žalobou actio communi dividundo:
 Řízení iudicium duplex = všechny strany žalobcem i žalovaným
 Soude rozdělil věci dělitelné, nedělitelné přiřkl jednomu ze spoluvlastníků a ostatním
přiznal náhradu
o Spoluvlastnický podíl = míra účasti jednotlivých vlastníků na vlastnickém vztahu (náklady,
výnosy)
 Vzhledem k tomu, že spoluvlastnictví vznikalo k věcem reálně nedělitelným, byly
spoluvlastnické podíly tzv. ideální (tj. myšlené = pars pro indiviso)
 Se svým podílem mohl spoluvlastník nakládat volně (zcizování, zřizování iura in re aliena)
 Možno podíly vindikovat i proti ostatním spoluvlastníkům
 Vzdal-li se někdo svého podílu (př. dílčí manumissí propustil otroka), došlo k akrescenci, tj.
přirůstání k podílům ostatních v poměru k jejich velikosti

© Adinka 53
 - Druhy vlastnictví:
o ŘP znalo jediné vlastnické právo (všeobecné, přímé, výlučné), ovšem rozdíl byl v míře
poskytované ochrany

o Kviritské vlastnictví = Dominium ex iure Quiritum

 Chráněno ius civile, subjektem mohl být tedy jen římský občan
 Věci mancipační: půda italská, otroci, tažný dobytek, pozemkové služebnosti
 Převáděno mohlo být jen formálními způsoby nabytí vlastnického práva: Mancipací,
Injurecessí
• Asignací (příděl půdy z ager publicus na ager privatus)
 Ochrana civilní vlastnickou žalobou = reivindicatio
 Mytický původ pozemkového vlastnictví v Římě (příděly od Romula jednotlivým rodům)
měl za následek, že se rozlišovalo mezi půdou italskou a provinční (menší ochrana), avšak
tento rozdíl se postupně stíral

o Bonitární vlastnictví = vlastnictví dle práva praetorského, zejména cizineckého

 Původně nebylo vlastnictví peregrinů chráněno vůbec. Postupně se městský stát měnil ve
světovou říši a bylo třeba se přizpůsobit.
 Převádělo se na základě tradice = neformální způsob nabývání vlastnictví (rychlejší
než mancipace a injurecesse)
• Dle ius civile:
o Původnímu vlastníkovi (převodci) zůstalo kviritské vlastnictví a mohl by
tedy věc vindikovat
o Bonitární vlastník (nabyvatel) získal dle ius civile jen držbu
• Dle praetorského práva - praetor začal poskytovat bonitárním vlastníkům proti
vlastníkům kviritským ochranu:
o V podobě procesní námitky: exceptio rei venditae ac traditae
o V podobě žaloby: actio Publiciana in rem (vindikační žaloba)
 Fiktivní žaloba, kdy si soudce měl přimyslet uplynutí vydržecí doby
a to, že se nabyvatel stal tedy civilním vlastníkem na základě
vydržení
 Poskytovala ochranu stejně účinnou jako pro kviritské vlastnictví

o Rozdíly mezi oběma vlastnictvími:

 Úprava: ius civile x praxe zejm. cizineckého praetora
 Převod: mancipace, injurecese, adjudikace, nabytí ze zákona, vydržení x tradice
 Ochrana: reivindikační žaloba občanská x actio Publiciana in rem, exceptio rei venditae ac
traditae

- Zánik:
o Zánikem objektu vlastnického práva
 Fyzickým způsobem (rozbitím, smrtí otroka aj.)
 Právním způsobem (zařazením mezi věci extra commercium)
o Zcizením vlastnického práva jiné osobě
o Derelikcí
o Zabavením za trest státní pokladnou (= konfiskace)

© Adinka 54
22. Derivativní způsoby nabývání vlastnictví
- Pojem vlastnictví:
o = všeobecné, přímé, výlučné právní panství nad věcí hmotnou

- Způsoby nabývání vlastnictví:

o Musí nastat skutečnosti, s nimiž právní řád spojuje nabytí vlastnického práva

- Dle jejich původu:

o Dle ius civile vznikalo kviritské vlastnictví (mancipace, injurecesse, adjudikace, ex lege, usucapio)
o Dle praetorského práva (ius gentium) vznikalo bonitární vlastnictví (tradice)

- Dle formy a kauzy:

o Formální, abstraktní (u mancipace a injurecesse stačí k platnosti forma bez ohledu na kauzu)
o Neformální, kauzální (u tradice nutno znát kauzu)
o K převodu v rámci mancipace a injurecese stačila formálnost (publicita převodu), u tradice nutné
odevzdání držby

- Dle toho, zda jsou odvozené nebo původní:

o Originární = nabývání vlastnictví způsobem, který není odvozen z vůle předchozího vlastníka
o Derivativní = nabývání vlastnictví jeho odvozením od vůle předchozího vlastníka.
 Převodce musel být oprávněn vlastnické právo převádět (nemusel být vlastníkem, mohl
být i jen zástavcem; kviritské vlastnictví tam, kde převodce kviritským vlastníkem)
 Způsobů nahlížení na převod je více:
• Zánik původního a vznik nového vlastnického práva
o Dosavadní vlastník (převodce) se vzdává ve prospěch nabyvatele svého vlastnického práva.
Vlastnické právo původní zaniká. Vzniká nové vlastnické právo ve prospěch nabyvatele,
s tím, že se odvozuje od původního vlastnického práva.
• Přesun vlastnického práva z jednoho subjektu na druhý
 Druhy:
• Mancipace, Injurecesse, Tradice – neformální dle ius gentium (posléze ovlivnilo i
ius honorarium). Asignace, Adjudikace

- Mancipatio – abstraktní a formální jednání

o Nejstarším způsobem nabývání vlastnictví
o Převáděly se do kviritského vlastnictví:
 Věci mancipační = základní výrobní prostředky: pozemky v Itálii, otroci, domácí tažný
dobytek, pozemkové služebnosti; tyto možno převést jen mancipací nebo později
injurecessí
 Věci nemancipační
o Původně reálný trh, kde došlo ke koupi-prodeji, tj. výměně věci za peníze z ruky do ruky
 Trhy ovšem v nejstarších dobách příliš nefungovaly
 Forma mancipace tak zajišťovala publicitu převodu a byla v nejstarších dobách jedinou
zárukou právní jistoty
 Podmínky:
• 5 svědků (dospělých římských občanů)
• Libripens neboli vážný
• Nabyvatel
• Převodce
• Přítomnost věci
 Průběh:
• Nabyvatel uchopil věc (u nemovitostí symbolické uchopení hroudy země na
místě)
• Nunkupace = nabyvatel pronesl ustálenou formuli, v níž prohlašoval, že mu věc
náleží jako kviritskému vlastníkovi (že mu byla prodána pomocí „tohoto kovu a této
železné váhy“ – původně skutečně trhová cena odvažována, neb platidlem
neražený kov)
o Později obrazný trh, kde dochází k převodu vlastnických práv nejen z důvodu koupě a
prodeje, ale také z důvodů jiných (darování, zřízení věna, převody vlastnictví obecně)
 Průběh:
• Nabyvatel uchopí věc
• Nunkupace = nabyvatel pronese ustálenou formuli, do níž možno vložit další
prohlášení, jimiž se např. zřizovaly nebo rušily služebnosti k převáděné věci

© Adinka 55
 • Nabyvatel udeří malým kouskem mědi o kovovou váhu
• Nabyvatel odevzdá převodci obraznou trhovou cenu
• Sepsání listiny o mancipaci
o Mancipace se oddělila od své kauzy, tj. prodeje a stala se tak právním jednáním abstraktním,
tj. jednáním, kdy na kauze nezáleží, důležitá je forma
 Díky tomu se už nemusela vyplácet trhová cena na místě, ale i jindy a jinde
 Mohlo jí být využíváno i pro převod vlastnického práva, kdy ještě neexistuje pro takový
převod důvod – tzv. fiduciární převody vlastnického práva:
• Př. převodce-dlužník převede majetek nabyvateli-věřiteli s tím, že doufá, že až
odpadnou podmínky jeho zřízení, převede jej zase zpět na převodce (při
zástavách; ještě nenastal důvod převodu vlastnictví, protože pohledávka ještě
nedospělá, avšak převodce ručí zástavou)
• Př. převodce-PF převede majetek na svého důvěrníka s tím, že až zemře, má
důvěrník převést jeho majetek např. na jeho děti (to v době, kdy nebylo možné
pořídit testament)
o Právní účinky nastávaly okamžitě, připojení condictio či dies nepřicházelo v úvahu
o Zastoupení bylo vyloučeno

- In iure cessio – abstraktní a formální jednání (řazena jako jednostranné právní jednání)
o Formálním způsobem nabytí vlastnického práva kviritského, ať již u věcí mancipačních či
nemancipačních
o Vyvinula se z legislakčního řízení – odehrávala se před magistrátem:
 Nabyvatel uchopil věc
 Nabyvatel pronesl vindikační formuli
 Magistrát se obrátil na převodce, zda nechce provést kontravindikaci
 Převodce se choval pasivně (mlčel, kdy mluvit mohl a měl) nebo odpověděl záporně
 Magistrát potvrdil jednání stran
o Nezáleželo na kauze, šlo tedy o právní jednání abstraktní a formální
 Také se proto hodila k fiduciárním převodům

- Traditio – kauzální a neformální jednání

o Vycházela z ius gentium
o Neformální, avšak díky absenci formy kauzální právní jednání vyplývající z vůle stran a vedoucí
k převodu věcí mancipačních i nemancipačních do bonitárního vlastnictví
o Druhy:
 Tradice v užším smyslu = předání
• = předání věci z ruky do ruky, které vedlo k nabytí držby (bonitárního vlastnictví)
s vůlí dosavadního držitele
• Zvláštností traditio ad incertam personam (odevzdání neurčité osobě):
o Př. rozhazování peněz do davu
o Otázka, zda jde o okupaci, tradici či darování
 Tradice v širším smyslu = předání + kauza
• = předání věci z ruky do ruky + důvod tohoto odevzdání věci (kauza)
• Kauza musela být spravedlivá: koupě-prodej, darování, zřízení věna, poskytnutí
úvěru, plnění dluhu, smír aj.
• Kauzou není: nájem, vypůjčení, úschova, odevzdání věci poživateli, závazek ze
stipulace (pakliže plnění bylo zajištěno stipulací není kauzou stipulace, ale
závazek z ní)
• Kauza může předcházet tradici v užším smyslu (zřízení věna před uzavřením
sňatku, donatio ante nuptias před smrtí/ rozvodem)

- Asignatio
o = nabytí vlastnictví od státu k přiděleným státním pozemkům (ager publicum), válečné kořisti
prodávané ve veřejné dražbě, k majetku kridatáře jako celku jakmile vyhlášen konkurz (tzv.
bonorum emptor)

- Adiudicatio
o = nabytí vlastnického práva soudním výrokem (communi dividudndo, stanovení hranic pozemků,
rozdělení dědictví)
o Převod bez odevzdání věci jen výrokem soudu

© Adinka 56
23. Originální způsoby nabývání vlastnictví
- Pojem vlastnictví a způsoby jeho nabývání obecně:
o = všeobecné, přímé, výlučné právní panství nad věcí hmotnou
o Vlastnictví je možno nabýt podle ius civile (kviritské vlastnictví) nebo podle ius gentium, později i
honorarium (bonitární vlastnictví)
o Podle toho, zda je vlastnické právo odvozeno z vůle dosavadního vlastníka, rozlišujeme nabývání:
 Derivativní (převodce musel být k převodu oprávněn)
• Mancipace, Injurecesse, Tradice, Asignace, Adjudikace
 Originární
• Vydržení, Okupace, Akcese, Commixtio, Specifikace, Percepce

- Usucapio = vydržení (2 druhy)

o = způsob originárního nabytí vlastnického práva v důsledku trvání:
 Faktického stavu (držba)
 Po určitou dobu (snaha z faktického stavu udělat právní)
 V době pozdější nutno splnit i jiné podmínky
o Nutno rozlišovat mezi:
V justiniánském
 Vydržením podle ius civile, kdy došlo k vydržení kviritského vlastnictví
právu • Co do pozemků se vztahovalo jen na pozemky italské, nikoli provinční
vydržení řádné • K tomu se váží podmínky níže uvedené
 Vydržení v právu římských provincií, kdy došlo k tzv. longi temporis praescriptio:
• Kdo v dané lhůtě (longi temporis) neuplatní žalobu, toto své právo promlčuje
V justiniánském (praescriptio) = vlastník své právo dlouho neuplatnil
právu vydržení
mimořádné
• Jde o procesní ochranu držitelů provinčních pozemků promlčením
vlastnické žaloby
• Postupně dlouhodobí držitelé získávají i vlastní žalobu (dokonce i proti vlastníkovi)
o S rozmachem říše stanoveny další požadavky nutné k nabytí CIVILNÍHO VLASTNICTVÍ
vydržením (tempus se váže i na právo římských provincií):
 Res habilis = způsobilost věci být předmětem vlastnického práva
• K vydržení může dojít jen tehdy, je-li věc způsobilá být předmětem vlastnického
práva
• Vyloučeny věci kradené, peregrinů (Z12D), res extra commercium, věci získané
násilím, dále např. confinium nebo věci ve státní pokladně (aerarium, fiscus)
 Titulus iustus = důvod (kauza) dosavadní držby musí být spravedlivý
• Držba musela být získána způsobem, který vedl zpravidla k nabytí vlastnického
práva, zde ovšem pouze k nabytí držby
• Spojeno zejména s tradicí, při níž nedocházelo dle ius civile ke vzniku vlastnictví,
přičemž kauzou tedy mohlo být to, co kauzou tradice: prodej-koupě, darování,
zřízení věna, zaplacení dluhu, smír
• Kauzy později rozšířeny: držba získaná odkazem nevlastníka, držba získaná
adiudikací (opřena nikoli o ius civile, ale o rozhodnutí praetora; př. praetorského
dědice), okupace věci opuštěné nevlastníkem
• Př. při tradici mancipační věci se z člověka stal dle ius civile jen držitel, ne vlastník;
je zde však titulus iustus (tradice) a k nabytí kviritského vlastnictví může dojít po
uplynutí lhůty
 Bona fides = dobrá víra vydržitele, že nikomu nabytím držby nezpůsobil újmu
• Nemusel si nutně myslet, že je vlastník (dle ius civile jím ani nemohl být, když
převedl věc mancipační tradicí)
• U onerózního nabytí držby se vyžadovala dobrá víra na začátku
• U lukrativního nabytí držby bylo třeba mít dobrou víru po celou dobu držby
 Possessio = držba věci; všeobecné, spravedlivé (titulus), faktické panství nad věcí
hmotnou
• Držba, ač faktickým stavem, přesto právně relevantní z hlediska titulu, tempu
• Bonitárnímu vlastníkovi náležela ochrana jeho bonitárního vlastnictví (civilní držby)
proti komukoli, vč. kviritského vlastníka (actio Publiciana in rem, exceptio rei
vendiae ac traditae)
• Uzurpace vydržení = přerušení držby, které mělo za následek nové plynutí
vydržecí lhůty (změna osoby); později se proběhlá vydržecí lhůta stala předmětem
dědictví (univerzální sukcese) i singulárního nabývání (možnost započíst si lhůtu
proběhlou za svého předchůdce)
• Stavění vydržení = nastala-li překážka vylučující další pokračování držby (jakmile
se držba obnovila, lhůta pokračovala
© Adinka 57
  Tempus
• Dle Z12D (civilní držby) původně stačilo:
o Aby člověk věc užíval (tehdy nikoli possessio, ale usus)
o Po stanovenou dobu
 1 rok u věcí movitých
 2 roky u věcí nemovitých (pozemků)
o Z vydržení byly vyloučeny věci kradené a dále věci peregrinů
• Délka vydržecí doby u prekripce dlouhého času:
o 10 let mezi přítomnými (vlastník i držitel bydlí ve stejné obci)
o 20 let mezi nepřítomnými (vlastník nebo držitel žili jinde)
o Započítávání uplynuté doby držby při univerzální (dědické) i singulární
sukcesi
• Od Justiniána se rozděluje mezi držbou řádnou, mimořádnou :
o Držba řádná (pův. civilní):
 Movitosti 3 roky
 Nemovitosti u přítomných 10 let, u nepřítomných 20 let
 Vyloučeny věci kostelů a nadací.
o Držba mimořádná (pův. praescriptio)
 30-40 let

- Ocupatio = okupace
o = originární nabytí vlastnického práva k věci ničí (= res nullius):
 Věci, která doposud nikomu vlastnickým právem nepatřila
• Věci odloučené od res omnium communes (nové ostrovy)
o Nové ostrovy, pokud nebyly předmětem akcese
• Volně žijící divoká zvířata
o Možno je okupovat i na cizím pozemku, nemožnost takové zvíře
vindikovat
o Domácí zvířata se věcí ničí nestávala ani když uprchla
• Dary, plody moře
 Věci, která někomu již vlastnickým právem patřil, avšak byla vlastníkem opuštěna
• Vlastník zbavením se držby (derelikcí) projevil vůli vlastníkem nebýt
 Věci, které patřily nepřátelům
 Nález pokladu
• = množství peněz nebo jiných cenností tak dlouho ukrytých, že nikdo neví, kdo je
jejich vlastníkem
• Zásadně náležel nálezci (nebylo třeba se uchopit držby)
• Určité právo náleželo také vlastníkovi nemovitosti, kde byl poklad nalezen (od
Hadriána ½ nálezu a pokud byl poklad hledán záměrně bez svolení vlastníka
nemovitosti, náležel mu celý)

- Akcese = přírůstek
o = originární nabytí vlastnického práva přírůstkem, tzn. spojením dvou věcí, které doposud
byly samostatným předmětem práv (jedna ztrácí samostatnost a stává se trvalou součástí
druhé)
 Spojení věci movité a nemovité
• Za věc hlavní považována zásadně nemovitost dle zásady superficies solo cedit
• Vše, co se k věci hlavní dodalo, stalo se vlastnictvím vlastníka věci hlavní
• Vlastník „přírůstků“ nemohl tyto vindikovat, a to ani tehdy, když došlo k jejich
oddělení od věci hlavní (výjimkou stavební materiál, viničné tyče); nemohl se
oddělení ani domáhat
• Zvláštní úprava u pozemků, jejichž hranice byly dány přirozenými mezemi (ne
úředně vytýčené = přesné)
o Nový ostrov, nové řečiště = vše se dělilo mezi majitele pobřežních
pozemků rovným dílem
o Pokud řekla připlavila jinde urvaný kus půdy, nabývalo se vlastnictví
k tomuto kusu půdy, jakmile zde zakořenily rostliny
 Spojení věci movité s movitou
• Rozhodující to, která z věcí ztrácí svou samostatnou hospodářskou funkci

© Adinka 58
 - Commixtio = smíchání sypkých či kapalných látek
o = originární nabytí vlastnického práva smícháním sypkých či kapalných látek, které je trvalé (nelze
od sebe látky oddělit)
 Z vůle dosavadních vlastníků = vzniká spoluvlastnictví
 Bez vůle všech dosavadních vlastníků
• Možnost se domáhat na držiteli směsi vlastnickou žalobou poměrné části
- Specificatio = zpracování
o = originární nabytí vlastnického práva zpracováním původní věci ve věc jinou
o Vlastnictví ke zpracované věci nabýval tvůrce, nebylo-li možné obnovit původní stav (nesmělo jít o
krádež materiálu)
o Bylo-li možné obnovit původní stav, pak vlastnictví látky náleželo původnímu vlastníkovi

- Nabývání plodů
o = originární nabytí vlastnického práva oddělením (separací) plodů od plodonosné věci
 Percepcí (sklizní) nabýval vlastnické právo vlastník věci, poživatel (usufruktář), emfyteuta
(pachtýř nabýval odvozeně)
 Držitel dobré víry nabýval vlastnictví k plodům i v případě, že věc plodonosná byla
vyloučena z řádného vydržení
 Držitel byl povinen vydat všechny plody, které nabyl po litiskontestaci (u extraordinario
cognitio musel vydat i plody, které nespotřeboval a vytěžil před zahájením řízení)

© Adinka 59
24. Usucapio
- = způsob originárního nabytí vlastnického práva v důsledku trvání:
o Faktického stavu (držba)
o Po určitou dobu (snaha z faktického stavu udělat právní)
o V době pozdější nutno splnit i jiné podmínky

- Vydržení dle ius civile (v justiniánském právu známé jako vydržení řádné)
o Co do pozemků se vztahovalo jen na pozemky italské, nikoli provinční
o K tomu se váží podmínky níže uvedené
 Res habilis = způsobilost věci být předmětem vlastnického práva
• K vydržení může dojít jen tehdy, je-li věc způsobilá být předmětem vlastnického
práva
• Vyloučeny věci kradené, peregrinů (Z12D), res extra commercium, věci získané
násilím, dále např. confinium nebo věci ve státní pokladně (aerarium, fiscus)
 Titulus iustus = důvod (kauza) dosavadní držby musí být spravedlivý
• Držba musela být získána způsobem, který vedl zpravidla k nabytí vlastnického
práva, zde ovšem pouze k nabytí držby
• Spojeno zejména s tradicí mezi občany, při níž nedocházelo dle ius civile ke
vzniku vlastnictví, přičemž kauzou tedy mohlo být to, co kauzou tradice: prodej-
koupě, darování, zřízení věna, zaplacení dluhu, smír
• Kauzy později rozšířeny: držba získaná odkazem nevlastníka, držba získaná
adiudikací (opřena nikoli o ius civile, ale o rozhodnutí praetora; př. praetorského
dědice), okupace věci opuštěné nevlastníkem
• Př. při tradici mancipační věci se z člověka stal dle ius civile jen držitel, ne vlastník;
je zde však titulus iustus (tradice) a k nabytí kviritského vlastnictví může dojít po
uplynutí lhůty
 Bona fides = dobrá víra vydržitele, že nikomu nabytím držby nezpůsobil újmu
• Nemusel si nutně myslet, že je vlastník (dle ius civile jím ani nemohl být, když
převedl věc mancipační tradicí)
• U onerózního nabytí držby se vyžadovala dobrá víra na začátku
• U lukrativního nabytí držby bylo třeba mít dobrou víru po celou dobu držby
 Possessio = držba věci; všeobecné, spravedlivé (titulus), faktické panství nad věcí
hmotnou
• Držba, ač faktickým stavem, přesto právně relevantní z hlediska titulu, tempu
• Bonitárnímu vlastníkovi náležela ochrana jeho bonitárního vlastnictví (civilní držby)
proti komukoli, vč. kviritského vlastníka (actio Publiciana in rem, exceptio rei
vendiae ac traditae)
• Uzurpace vydržení = přerušení držby, které mělo za následek nové plynutí
vydržecí lhůty (změna osoby); později se proběhlá vydržecí lhůta stala předmětem
dědictví (univerzální sukcese) i singulárního nabývání (možnost započíst si lhůtu
proběhlou za svého předchůdce)
• Stavění vydržení = nastala-li překážka vylučující další pokračování držby (jakmile
se držba obnovila, lhůta pokračovala
 Tempus
• Dle Z12D (civilní držby) původně stačilo:
o Aby člověk věc užíval (tehdy nikoli possessio, ale usus)
o Po stanovenou dobu
 1 rok u věcí movitých
 2 roky u věcí nemovitých (pozemků)
o Z vydržení byly vyloučeny věci kradené a dále věci peregrinů
• Od Justiniána se rozděluje mezi držbou řádnou, mimořádnou :
o Držba řádná (pův. civilní):
 Movitosti 3 roky
 Nemovitosti u přítomných 10 let, u nepřítomných 20 let
 Vyloučeny věci kostelů a nadací.
o Držba mimořádná (pův. praescriptio)
 30-40 let

© Adinka 60
 - Vydržení dle provinčního práva (v justiniánském právu známé jako vydržení mimořádné)
o Co do pozemků se vydržení dle ius civile jen na pozemky italské, nikoli provinční
o = Praescriptio longi temporis = procesní ochrana držitelů provinčních pozemků promlčením
vlastnické žaloby
 Kdo v dané lhůtě (longi temporis) neuplatní žalobu, toto své právo promlčuje (praescriptio)
= vlastník své právo dlouho neuplatnil
 Postupně dlouhodobí držitelé získávají i vlastní žalobu (dokonce i proti vlastníkovi)
o Délka vydržecí doby u prekripce dlouhého času:
 10 let mezi přítomnými (vlastník i držitel bydlí ve stejné obci)
 20 let mezi nepřítomnými (vlastník nebo držitel žili jinde)
 Započítávání uplynuté doby držby při univerzální (dědické) i singulární sukcesi

© Adinka 61
 25. Ochrana vlastnictví
- = vlastnictví je všeobecné, přímé, výlučné právní panství nad věcí hmotnou
- V rámci ŘP nelze hovořit o různých druzích vlastnictví, neboť vlastnictví bylo jen jedno (viz výše), ne všem
subjektům vlastnického práva se však poskytovala stejná ochrana

- Podle míry ochrany rozlišujeme:

o Vlastnictví kviritské dle ius civile, které se nabývalo mancipací, injurecessí, vydržením, okupací,
specifikací, akcesí, smíšením, separací plodů (percepce = sklizeň) aj.
o Vlastnictví bonitární, které se nabývalo tradicí nebo výše uvedenými způsoby originárního
nabývání vlastnictví; dle ius civile se však jedná pouze o držbu

- Vlastnická žaloba chránící kviritské vlastnictví získané mancipací, injurecessí - reivindicatio

- Charakter:
o Žaloba věcná (actio in rem), tedy žalobu, která nemířila proti konkrétní osobě (takové byly actio in
personam), ale proti všem, kdo do vlastnictví zasahují.
o Žaloba, kterou vlastník užil, byla-li mu věc odňata (byl-li zbaven držby) a tím pádem nemohl
vlastnické právo vykonávat (ius possidendi, utendi, fruendi, abutendi)
o Původně žaloba na dokázání vlastnického práva bez možnosti vymoci věc nazpět
(pekuniární kondemnace; restituce jen když se nedostavil odpůrce k zahájení sporu), později
v rámci extraordinario cognitio možnost získat zpět předmět zájmu
o Jednostranný akt vlastníka, který pozbyl držbu
o Aktivně legitimována osoba dokládající své vlastnictví (osoba, jejíž vlastnické právo mělo být
narušeno
o Pasivně legitimován původně jen držitel věci (ne detentor), později každý, kdo může vlastníkovi
věc vrátit
- V legislakčním procesu:
o Obě strany musely dokazovat své právo a rozhodovalo se o tom, která ze stran (vindikantů) má
právo lepší
- Ve formulovém procesu:
o Šlo o žalobu nedržícího kviritského vlastníka, který měl své právo povinnost dokázat
 Musel označit přesně, které věci se vindikace týká (mimo vindikace při commixtiu)
Je žalobou na  Dokazoval derivativní způsob nabytí od osoby, která byla oprávněna věc převést
dokázání  Důkazem vlastnictví věci hromadné (př. stádo) bylo vlastnictví nadpoloviční většiny kusů
vlastnického
práva, o Žalobce, ačkoli prokázal své právo, nemohl donutit odpůrce osobně k vydání věci
ale nelze se  Odpůrce byl k jejímu vydání in natura vyzván soudcem před vynesením rozsudku
domoci vydání  Nevydal-li věc, byl odsouzen k 2-4x hodnoty věci
věci  Povinnosti vydat věc (restituovat) bylo možno dosáhnout jen na základě magistrátského
interdiktu Quem fundum, když se odpůrce nedostavil k soudu a odmítl zahájit spor
(litiskontestací)
- Za justiniánského úředního procesu:
o Měl být vydán skutečný předmět zájmu žalobce, nikoli peníze (ve smyslu pekuniární
kondemnace)

- Nároky držitele vůči vlastníkovi při vydání věci (na vyzvání soudce)
o Po litiskontestaci nesměl držitel s věcí disponovat tak, aby se její stav zhoršil; ručil za vše, vč.
náhodného zhoršení či zkázy věci
o Pokud už se věc vydávala, musela se vydat se vším, co k ní po litiskontestaci přibylo a zbylo
držiteli (tj. co třeba nesnědl ☺)
o Držitel bonae fidei měl nárok na náhradu všech nákladů nutných k zachování věci i nákladů
užitečných, pakliže zvýšily hodnotu věci; měl-li užitek z věci, pak jen to, co vydal nad hodnotu
tohoto užitku; náklady, které nebyly nutné ani užitečné nemusely být hrazeny, avšak držitel si je
mohl věci pak odejmout a odnést
o Držitel malae fidei měl nárok jen na náhradu nákladů nutných

© Adinka 62
 - Vlastnická žaloba chránící bonitární vlastnictví získané tradicí – actio Publiciana in rem

- Chrání vlastnictví, které nebylo nabyto formálním způsobem, ale tradicí

o Převodce byl i nadále civilním vlastníkem a mohl užít proti nabyvateli (dle ius civile držiteli)
vlastnickou žalobu reivindicatio
- Praetor proto poskytoval nejdříve ochranu prostřednictvím exceptio rei venditae ac traditae, která
suspendovala účinnost reivinditatio (tato námitka byla k uplatnění jen vůči převodci, ne vůči třetím
osobám)
o Postupně se její působnost rozšiřuje na všechny spravedlivé způsoby nabytí (nejen koupě)

- Charakter žaloby:
o Nazvaná podle Praetora Publicia, který ji zařadil do svého ediktu cca 70pnl; až díky jejímu vzniku
můžeme hovořit o praetorském vlastnictví
o Žaloba fiktivní
 Soudce si měl přimyslet, jako by již došlo k vydržecí lhůtě a vlastnictví bylo řádným
kviritským vlastnictvím, ač tyto podmínky ještě nenastaly

- Stala se ochranou proti zásahům třetích stran:

o Možno ji užít, byla-li osoba zbavena držby, tj. možnosti vykonávat náležitosti bonitárního
vlastnictví (ius possidendi, utendi, fruendi, abutendi) stejně jako vlastník kviritský
o Žalobce neprokazoval vlastnické právo, ale titulus iustus
o Chránila bonitárního vlastníka, tj. osobu, která řádně (tradicí) nabyla držbu od vlastníka, a to
proti kviritskému vlastníkovi i třetím osobám
o Osoba, která nebyla bonitárním vlastníkem (nabyla držbu od nevlastníka, byť řádným způsobem a
bona fidei) se nemohla bránit účinně vůči kviritskému ani bonitačnímu vlastníkovi, jen vůči dalším
držitelům bona fidei.

- Actiones utiles – chránící kviritské nebo bonitární vlastnictví získané originálními způsoby nabytí
- Žaloby reivindicationes utiles
o Jde o případy, kdy vlastnictví získal někdo originálním způsobem, avšak využil cizí věci (použil cizí
stavební materiál, zasadil strom do cizího pozemku, vytvořil z cizího materiálu umělecké dílo aj.)
o Vzhledem k tomu, že původní vlastníci „zneužitých“ věcí již nejsou jejich vlastníky, nemohou použít
vlastnické žaloby
- Actio negatoria = žaloba proti částečnému rušení vlastnického práva
o Pro zásahy menší intenzity než odnětí držby
o Vlastník dokazoval své vlastnické právo, ale nemusel dokazovat neoprávněnost jeho rušení,
protože každé rušení vlastnického práva, neopíralo-li se o právní důvod bylo v rozporu s jeho
podstatou (výlučnost)
o Žaloba věcná, mířící proti každému rušiteli, ne proti specifické osobě

- Další prostředky ochrany vlastnického práva

- Mezní žaloba = actio finium regundorum
o Žaloba smíšená (osobní i věcná)
o Cílem stanovit meze pozemků
o Rozhodovali rozhodčí – arbitři (měli odbornou způsobilost) spory ohledně confinia, které bylo 5
stop a nesmělo být předmětem vydržení (okraje pozemků, které mohly být překročeny při
obdělávání)
o Později se stala obecnou žalobou na určení hranic pozemků
o Iudicium duplex = účastníci zároveň žalobci i žalovaní
- Žaloba o odtok dešťové vody = actio aquae pluviae arcendae
o Žaloba osobní
o Řešila se jí změna přirozeného odtoku dešťové vody lidským zásahem
o Nebylo třeba, aby došlo ke škodě, stačilo ohrožení pozemku
o Cílem odstranění změny na náklady žalovaného, který ji způsobil
- Záruka proti hrozící škodě = cautio damni infecti
o Stipulační slib, že v případě, že vznikne škoda na majetku druhého, bude tato nahrazena
o Stačilo nebezpečí škody
o Zpravidla na určitou dobu
o Skládal se do rukou magistráta, který na žádost ohroženého vyzval ohrožujícího k formálnímu slibu
(př. praetor)
o Jestliže ohrožující odmítl stipulaci, mohl praetor uvést v detenci majitele sousedního pozemku a
ten mohl provést potřebná zajištění; jestliže ani to nepomohlo (ohrožující to změnil), tak mohl být
majitel sousedního pozemku uveden do držby na základě magistrátského příkazu (missio in
possessionem)
© Adinka 63
 - Zákaz stavby = operis novi nuntiatio
o Neformální soukromý zákaz pokračovat v započaté stavbě vyslovený přímo u stavby
o Komu byl určen, měl povinnost přestat se stavbou dokud nevykonal cautio damni infecti
o Kdo vyslovil zákaz, musel okamžitě zahájit spor
- Interdikt k odstranění změn, provedených na pozemku násilím nebo tajně = int. quod vi aut clam

© Adinka 64
26. Possessio – pojem, obsah a význam
- = držba jako všeobecné faktické panství nad věcí hmotnou (vlastnictví je právním panstvím), později
se vyvinula i držba práva

- Význam držby:
o 2 náhledy na držbu:
 Jako faktický projev abstraktního vlastnického práva (právní panství), tzv. ius possidendi
• Představa, že faktický a právní stav musí být v souladu (díky této představě se
také vyvinul institut vydržení = uvedení faktického stavu do souladu se stavem
právním)
• Převod držby v rámci mancipace a injurecesse zajištěn publicitou; v rámci tradice
nutné odevzdání držby
 Jako samostatný jev oddělený od vlastnictví
• Realita byla taková, že někdy právní a faktické panství zkrátka nebylo v souladu
• Situace, kdy jedna osoba vlastníkem a jiná osoba držitelem (držitelem je ovšem na
základě vůle vlastníka)
• Ius civile držbu považovalo za pouhou skutečnost bez právního významu
o Význam jen v souvislosti s vydržením dle Z12D = kdo je po určitou dobu
držitelem, musí se stát vlastníkem
• Právně relevantní se jako samostatný jev (oddělený od vlastnictví) začíná držba
posuzovat v praetorském právu (ochrana) a dále v rámci vydržení
o Základem pro vydržení
 Cílem bylo, aby držba a právní panství bylo v souladu s panstvím faktickým
 Bylo s ní ovšem třeba počítat než se tak stane

- Obsah držby:
o Corporalis possessio = faktické ovládání věci, tj. fyzické působení na věc
 Možné zastoupení ve fyzickém ovládání věci (osoby alieni iuris, otroci pro patera familia)
• Detence, naturální držba (naturalis possessio) = pokud má věc, jejímž
držitelem je někdo jiný, někdo ve své moci (fyzicky na ní působí na základě
obligačního nebo jiného vztahu), avšak bez vůle mít věc jako vlastní (ve smlouvě
vyjádřil, že věc vrátí). Nejde však o držbu, která by mohla být projevem nebo
základem vlastnického práva a proto nepožívala ochrany.
• Odvozená držba = kdo na věc působí, nemá vůli s věcí nakládat jako s vlastní.
Není tedy držitelem, avšak je mu poskytována ochrana, jako by jím byl (na pomezí
držby a detence). Tři instituty:
o Zástavní věřitel ruční zástavy = zajištění pohledávky
o Sekvestr = třetí osoba, která bere spornou věc do úschovy
o Prekarista = poskytnutí věci na časově neomezenou dobu -> její vydání
je možno žádat kdykoli
o Animus possidendi = vůle držitele mít věc jako vlastní, tj. mít ji naprosto a úplně pro sebe
 Nemožnost být v tomto zastoupen
 Projevit vůli může ten, kdo má právní subjektivitu a způsobilost k právním úkonům (ne otrok)

- Předmět držby:
o Jen věc, která může být současně předmětem vlastnického práva (nikoli res extra commercium)
o Věc složená je předmětem držby jako celek s jednotlivými součástmi
o Věc hromadná nemůže být předmětem držby jako celek
o U spoluvlastnictví držba náleží všem spoluvlastníkům (uskutečňují ji podle podílů)

- Druhy držby:
o Držba v dobré víře = bonae fidei possessio
 Držitel nemusí být přesvědčen, že je vlastníkem (obzvláště ve vztahu k ius civile), ale musí
být přesvědčen, že nikomu držbou neškodí
o Držba ve zlé vůli = malae fidei possessio
 Obvykle krádež, loupež, nepoctivý nálezce

o Držba práva = pojem odvozený z praxe, kdy praetor chránil interdikty i výkon požívacího práva,
dalších služebností aj. Podmínkou bylo, aby právo bylo alespoň jednou vykonáno a nadále
připouštělo opětovný výkon. Převod tzv. kvazitradicí.

o Odvozená držba = viz výše

© Adinka 65
27. Possessio – nabývání a ochrana
- = držba představuje všeobecné spravedlivé faktické panství nad věcí hmotnou nebo později i nad
právem

- Nabývání držby
o Držba byla považována za faktický stav a aby byla získána, bylo třeba ji stále znovu realizovat
o K nabytí nutno, aby se realizovaly oba obsahové znaky držby:
 Corporalis possessio = uchopením (aprehenzí)
o U věci movité = uchopení a možnost na věc dále působit
o U věci nemovité = vstupem na pozemek, ukázáním hranic v dáli, oplocením

o S vůlí dosavadního držitele (nabytí vlastnického práva tradicí)

 Tradice brevi manu = odevzdání do ruky
 Tradice logni manu = odevzdání klíčů ke skladišti, kde zboží,
odevzdání darovací listiny
o Bez vůle dosavadního držitele (jednostranná aprehenze, př. okupace)
 Animus possidendi = vůle působit na věc jako na vlastní projevena navenek
• Projevit vůli mohly jen osoby, které měly právní subjektivitu a osoby se
způsobilostí k právním úkonům (impuberes mohli nabývat, nemohli se zavazovat,
ledaže měli s sebou tutora impuberes)
• Možný byl případ, kdy PF nabýval držbu bez své vůle (tj. prostřednictvím otroka
nebo syna s peculiem)
• Možný také případ, kdy se nabývalo jen na základě vůle (tj. detentor nabude (byť
závadně) držby tím, že ji odmítá vrátit.
• Možnost nabýt držby na základě mandátní smlouvy
 Z hlediska ochrany držby pak bylo relevantní, zda je nabyta správně či závadně
• Důvodem nabytí držby byly obvykle ty kauzy, které vedly obvykle k nabytí
vlastnického práva

- Ochrana držby (praetorskými interdikty, žalobami, výjimkami)

o Vycházela z myšlenky, že faktický a právní stav jsou v souladu

o Ochrana mohla být držbě poskytována jako:

 Výkonu vlastnického práva (vlastnické žaloby)
• Reivindicatio
• Actio Publiciana in rem
• Exceptio rei venditae ac traditae
 Samostatnému faktickému stavu (spory o držbu)
• Interdikty
o = úřední rozkazy vydávané praetorem z moci jeho impéria
o Podmínkou jejich vydání bylo narušení faktického stavu poslední klidné
držby (rušení, odnětí)
o Nebylo-li interdiktu uposlechnuto, následovalo řízení před praetorem vedoucí
k uložení poměrně vysokých pokut

o Druhy ochrany držby jako samostatného institutu:

 Interdikta sloužící k ochraně držby před rušením (interdicta retinendae possessionis)
• Interdictum „Uti possidentis“ = ochrana držby nemovitostí
o Zákaz měnit držební stav, který platil v době vydání interdikta (retinence)
o Byl-li stávající stav držbou závadnou, mohl interdikt navrátit držbu (restituce)
o Někdy fiktivní rušení, aby se oficiálně určilo, kdo je držitelem a má právo na
případné vydržení
• Interdictum „Utrubi“ = ochrana držby movitostí
o Zákaz použití násilí proti tomu, kdo si movitou věc odnese či odvede
o Kritériem určení bylo to, kdo měl za poslední rok věc déle (nutno řádné
nabytí věci)
 Interdikta sloužící k ochraně držby před odnětím (interdicta recuperandae possessionis)
• = měla restituční funkci; jejich cílem navrátit odňatou držbu
• Interdictum de vi = proti odnětí držby násilím
o Prospíval vypuzenému v roční lhůtě od vypuzení z držby, pokud byl
řádným držitelem
o Závadného držitele bylo možno vypudit násilím
© Adinka 66
 • Interdictum de vi armata = proti odnětí držby mimořádným násilím
o Proti násilí podniknutému se zbraní v ruce nebo tlupou lidí
o Takové násilí nesmělo být použito ani proti závadnému držiteli

- Ztráta držby
o Ztráta corporalis possessio = trvalá ztráta možnosti na věc působit
 Je třeba, aby dosavadní držitel o ztrátě držby věděl a nic nečinil k nápravě
 Převedením držby skrze tradici
o Ztráta animus possidendi = držitel dá najevo, že nechce s věcí dále nakládat jako vlastník (s
vlastní)
 Př. trvale zarostlý, neobdělaný pozemek
o Ztráta animo et corpore

© Adinka 67
 28. Iura in re aliena
- = věcná práva k věci cizí = přímé a výlučné oprávnění, která dávají oprávněnému možnost přesně
obsahově vymezeného působení na věc, která není jeho vlastnictvím
- Spolu s vlastnickým právem je řadíme do práv absolutních (vylučujících každého jiného) nikoli
obligačních, která jsou relativní (upravují vztahy konkrétních subjektů)
- Pojem byl vytvořen až později středověkými římskoprávními školami
- Druhy:
o Služebnosti
o Superficies
o Emfyteusis
o Zástavní právo (viz zajištění obligace, ot. 31)

- Služebnosti = servitutes
- = věcné právo k věci cizí spočívající v přesně vymezeném obsahu oprávnění
- Znaky:
o Předmět služebnosti musí být vůči oprávněnému věcí cizí
 Nikomu nemůže sloužit jeho věc
 Splyne-li osoba vlastníka a ze služebnosti oprávněného, služebnost zaniká konfuzí
o Vlastník věci nemá žádnou pozitivní povinnost, musí jen strpět omezení
 Může být omezen v konání nebo musí něco strpět
 Věcné břemeno naproti služebnosti vyžadovalo aktivitu ze strany vlastníka
- Vznik:
o Zvláštním právním jednáním oprávněného vlastníka služebné věci (služebnosti se zřizovaly dle
civilního i praetorského práva). Dle ius civile:
 Venkovské služebnosti nutno zřídit zásadně mancipací
Formální  Ostatní služebnosti možno zřídit injurecessí
způsoby
o Právním jednáním spolu s převodem vlastnického práva
 Dedukce služebnosti = s převodem se zřizuje služebnost ve prospěch převodce
 Impozice služebnosti = s převodem se zřizuje služebnost k tíži jiného pozemku převodce
o Vindikačním legátem (odkaz na případ smrti)
o Dohodou a stipulací
 Strany se na služebnosti dohodly
 Vlastník se stipulací zavázal výkon služebnosti nerušit
Neformální
způsoby
o Kvazitradice
 Vlastník dovolil oprávněnému, aby fakticky začal vykonávat služebnost na základě určité
kauzy (iusta causa)
o Neformální dohodou připojenou k převodu vlastnického práva tradicí
o Výrokem soudu (adjudikací) při rozdělení společné věci
o Vydržením
 Tento způsob znalo spíše justiniánské právo
 Předpokladem faktický výkon služebnosti (alespoň jednou vykonána, způsobilost být
vykonána opakovaně)
- Výkon služebnosti:
o Byl praetorsky chráněn interdikty
o Podobná ochrana jako vypuzený držitel (retinenční nebo rekuperační interdikty)
- Druhy:
o Pozemkové služebnosti
 Vlastník jednoho pozemku (panujícího) získává možnost užívat v omezené míře pozemek
jiný (služebný) za účelem umožnění stejného hospodářského využití obou pozemků
 Vlastník služebného pozemku měl být co nejméně obtěžován
 Trvalého charakteru
 Služebnosti k pozemkům polním či venkovským:
• Služebnost má být pro pozemek užitečná
• Obvykle se týkaly sousedních pozemků (u služebnosti cesty i jiné)
• Služebnost cesty: právo přechodu přes cizí pozemek
• Služebnost stesky: právo přechodu nebo přejezdu (na koni) přes cizí pozemek
• Služebnost průhonu dobytka: možnost přes cizí pozemek hnát dobytek
• Služebnost vody: právo vodovodu, odběru vody, hnát dobytek k vodnímu zdroji a napájet jej tam
• Služebnost k přisvojování si výtěžků jiného pozemku: právo pastvy, lámat kámen apod.
 Služebnosti k pozemkům domovním:
• Př. právo zapustit do sousedovy zdi část stavební konstrukce, povinnost udržovat
v dobrém stavu svou stavbu (jediná výjimka z pravidla, že vlastník nemusí být
aktivní), právo mít část své stavby nad cizím pozemkem, služebnosti okapu, stoky,
služebnosti zakazující: vyšší stavby, bránit výhledu, přístupu světla aj.
© Adinka 68
 o Osobní služebnosti
 Prospívá FO a omezuje vlastníka věci
 Mají dočasný ráz, zanikají nejpozději smrtí oprávněného
 Právo požívací (usufructus)
• = právo věc užívat a těžit z ní plody; vlastníkovi zůstává jen nuda proprietas
o Neměl ius possidendi, utendi, fruendi a ani abutendi, neb nemohl ohrozit
výkon služebnosti
• Předmětem nemohla být z podstaty věci věc zuživatelná
• Původně zřizován na případ smrti, kdy dědictví díky univerzální sukcesi přechází na
jediného dědice -> snaha zajistit i ostatní (možno zřídit požívací právo k celému
svému majetku, pokud zde věci zuživatelné, musel usufruktář po konci služebnosti
vrátit zuživatelné věci téhož druhu)
• Povinnost věc užívat a těžit z ní plody jen tak, jak by to činil dobrý hospodář
o Část plodů musel proto vynakládat na udržení věci
o Nesměl změnit podstatu věci (ani kdyby tím její hodnotu zvýšil); toto možno
zajistit slibem ve prospěch vlastníka
• Plody: přírodní nebo civilní (úroky)
• Vlastnické právo k plodům získával percepcí (sklizní) na rozdíl od vlastníka, který již
separací
• Zanikal smrtí, u PO dle justiniánského práva nejpozději po 100 letech
 Právo užívací (usus)
• Jestliže předmětem věc plodonosná, pak možnost přisvojit si plody jen v omezené
míře, k vlastní spotřebě (mohl se i podělit např. o ovoce, hostit v cizím domě cizí lidi
aj.)
• Habitatio = právo užívat byt v cizím domě
• Operae = právo výlučně a osobně užívat služby cizího otroka či zvířete
- Zánik služebnosti:
o Zánik služebné věci
o Změna podstaty věci
o Splynutím (konfuzí)
 Osob (vlastníka a oprávněného)
 Pozemků (v jedno vlastnictví)
o Smrtí oprávněného (osobní služebnost)
o Nevykonávání
 Původně 1 rok u movitostí, 2 roky u nemovitostí
 Justiniánské právo: 10 a 20 let
 Možno, aby služebnost vykonal někdo jiný a právo nezanikalo
o Vzdáním se služebnosti

- Ostatní práva věcná: superficies, emfyteusis, zástavní právo

- Východiskem právní vztahy k půdě, která nebyla ve vlastnictví soukromníků (veřejné pozemky), později
však ano (soukromé smlouvy)

- Superficies = právo stavby

o Šlo o dlouhodobý nájem pozemku spojený s právem postavit na něm stavbu a povinností platit
pravidelně solarium
o Postavení superficiáře se podobalo postavení vlastníka
 Se stavbou mohl volně disponovat (zbořit, zřídit věcná práva k věci cizí, zastavit)
 Právo bylo dědičné a převoditelné inter vivos

- Emfyteuzis = dlouhodobý pacht pozemků

o Dlouhodobý pronájem polních pozemků jako usufructus (požívání i užívání)
o Na rozdíl od poživatele mohl měnit hospodářské určení pozemku
o Platil pravidelné pachtovné, tzv. kanon
o Možno převádět mezi živými i na případ smrti
 Nutno však zamýšlené zcizení oznámit vlastníkovi, který měl předkupní právo
 Vlastník, nechtěl-li koupit, oprávněn žádat 2% z prodejní ceny jen za souhlas se zcizením,
tzv. laudemium
o Emfyteuta chráněn podobně jako vlastník

- Zástavní právo (viz zajištění obligace)

© Adinka 69
29. Obligatio – pojem, druhy, vznik
- = vztah mezi dlužníkem a věřitelem, jehož předmětem je nárok a závazek. V případě, že povinnosti
nejsou včas a řádné splněny, může se věřitel hojit na majetku dlužníka (použije hodnotu z jeho
majetku jako náhradu za dlužné plnění; ručení osobní svobodou bylo od Poeteliova zákona 326pnl
zakázáno)
- Na rozdíl od práv věcných není statické (snaha zachovat dané), ale dynamické
- Vlastnické právo zavazuje každého druhého (actio in rem nemusí jmenovat; absolutní povinnost všech),
obligační jen ty zúčastněné (actiones in personam; povinnost jednoho; při sporu má žalovaný defenzní
povinnost)
- Strany obligace:
o Věřitel = strana oprávněná, creditor
 Má nomen, tj. pohledávku
 Může zde být i adstipulátor = osoba způsobilá k přijetí plnění od dlužníka a dále existuje i
věřitelská solidarita
o Dlužník = strana zavázaná, debitor
 Má debitum, tj. závazek
 Může zde být i adpromissor = osoba způsobilá ke splacení dluhu (solidární dlužník,
rukojmí)
- Obligace vznikají v ŘP:
o V typizovaných situacích (nevznikají kdykoli a kdekoli)
 Kontraktem či kvazikontraktem
 Deliktem či kvazideliktem

- Druhy:
o Podle práva, kterým se řídí:
 Civilní = obligatio (formální – verbální, literární)
• Musely mít některé typické znaky
• Původně musela mít obligace určitou formu (vyrůstala jen z typizovaných vztahů)
a příslušela z ní actio in personam ius concepta
• Vznikaly z deliktů, které ius civile znalo (furtum, damnum iniuria datum, iniuria) a
dále z kontraktů (tedy formálních nebo kauzálních)
 Praetorské = pactum (neformální – reálné, konsensuální)
• Musely mít některé typické znaky
• Později pojem obligace rozšiřován
• Pro smlouvy dle praetorského práva se nepoužívá contractus, ale pactum
• V praetorském právu nevzniká obligatio, ale actione teneri (= podléhat žalobě)
• Vznikaly z deliktů i těch, které ius civile neznalo (vis ac metus, dolus) a dále i
z neformálních, avšak ani kauzou civilnímu právu nevlastních kontraktů
(innominátní, kvazikontrakty a kvazidelikty, praetorské delikty, pacta, naturální
obligace aj.)
• Vedle žalob civilních se objevují i žaloby praetorské, tzv. actiones utiles in
factum conceptae
o Actiones utiles = okolnosti jsou podobné těm, které chrání ius civile personálními žalobami
o Actiones in factum coneptae = žaloby s vylíčením skutkové podstaty (neodkazují jen na text
zákona)
o V 6. století uznána obecná závaznost smluv, tj. smluv jakéhokoli
přípustného obsahu, které měly vést k plnění a jedna strana již plnění
poskytla
o Do ut des, do ut facias, facio ut des, facio ut facias
o Př. vetešnická smlouva, smír, směna, prekarium
o PACTA SUNT SERVANDA = pravidlo formulované až STŘEDOVĚKÝMI
právními školami

© Adinka 70
 o Podle obsahu, tj. předmětu (plnění):
 Obsahem obligace je nárok na jedné straně a povinnost plnit na straně druhé
 Plnění může mít formy:
• Dare = dávat
• Facere = dělat
• Praestare = odevzdávat, poskytovat
 Nutno, aby bylo možné plnění, nebylo v rozporu s právem a aby bylo určité a ocenitelné
v penězích (možno se dohodnout, že předmět určí osoba třetí)
• Částečná neurčitost možná, př. alternativní obligace
 Obligace alternativní
• = předmět obligace je neurčitý proto, že si dlužník může vybrat, co bude plnit
• Své povinnosti se dlužník zbavuje až úplným poskytnutím jednoho plnění
• Pokud se dlužník rozhodne plnit jinak, ale již plnil jedním způsobem, musí mu
věřitel vrátit, co doposud plnil
• Obligacím alternativním podobné obligace jednoduché, při kterých ex lege nebo
dohodou stran dochází k poskytnutí jiného plnění: př. noxae datio
 Obligace generická
• = předmět je částečně neurčitý, protože je genericky určen (druhově), tzn.
nezáleží na individualitě věcí a je možno je libovolně zaměňovat
• Obligace zde zaniká výhradně splněním (ani vis maior tomu nemůže zabránit)
 Obligace dílná a nedílná
• = dá-li se předmět obligačního plnění rozdělit na plnění částečná (jinak nedílná)
• Př. dědicové mají určitý podíl na závazcích (podle počtu zúčastněných; až
v pozdějších dobách), jinak jsou oprávněni i zavázáni společně (žalovat lze dlouho
beztak jen celek)
 Obligace úroková
• = jsou-li předmětem úroky (usurae), jde o nesamostatnou obligaci, která je závislá
na jiné, hlavní
• Předmětem hlavní obligace je určitá suma jako mutuum a úroky jsou náhradou za
užívání cizího majetku
• Ze zákona vznikala při dlužníkově prodlení, jinak dle dohody
• Nemožnost úroků z úroků (anatocismus)
• Úroková obligace končí nejpozději se zánikem hlavní obligace (zánik) nebo
jakmile dosáhne výše úroků výše hlavního dluhu (konec načítání úroků)
 Předmětem i náhrada škody
• = pokud došlo ke škodě či zničení předmětu zaviněním nebo náhodou (nižší, ne
vis maior) ručil dlužník
• Dva druhy škody: damnum emergens, lucrum cessans
• Povinnost poskytnout náhradní plnění, pokud s tím věřitel souhlasí
• Nevztahuje se na genericky určené věci
• Může být určena smluvně, vyplývat z obecných premis (objektivní, subjektivní)
 Předmětem může být soukromá pokuta
• = vyplývá z deliktní obligace (př. damnum iniuria datum), plnění poenálního
charakteru
• Pokud situace má znaky uznaných deliktů (ius civile i praetorských)
 Konvenční pokuta
• = stipulací slíbené plnění, pokud dlužník neplní smluvní povinnosti (utvrzení
původní obligace)
o Podle typu ochrany (viz ot. 14): žaloby in personam, poenální

- Kontrakt
- = právní jednání mezi živými založené na souhlasu účastníků, které má za následek vznik obligace,
tj. právního vztahu mezi jednajícími, jehož obsahem jsou vzájemná práva a povinnosti
- Založeny:
o Formou projevu vůle = formální, abstraktní kontrakty
 Na první místě splnění formy, účel je vedlejší (i kdyby sledoval právem neuznaný důvod,
nikoli ovšem zakázaný)
 Z formy není možno poznat účel, proto abstraktní
 Verbální (pronesení formulí) a literární (zápis do úředních knih)
o Účelem projevené vůle = neformální, kauzální kontrakty
 Na prvním místě kauza, tj. důvod, pro který je kontrakt uzavřen, proto kauzální
 Na formě příliš nezáleží, záleží na vůli jednajících

© Adinka 71
  Vznik:
• Dohodou (z vůle kontrahentů) = konsensuální
o Koupě-prodej, Locatio conductio rei, operis, operarum, societas, mandatum
• Dohodou a předáním věci = reálné
o Pojmenované:
 Commodatum, Mutuum, Depozitum, Pignus
o Nepojmenované
 Vetešnická sml., směna, smír, výprosa
- Vzájemná práva a povinnosti:
o Kontrakty jednostranné (unilaterální) = jedna strana má práva, druhá má povinnosti
 Jde o kontrakty verbální, literární, mutuum
 Nemůže se stát, že si přehodí účastníci práva a povinnosti
o Kontrakty dvoustranné (bilaterální) = obě strany mají práva i povinnosti
 Rovné
• Obě strany mají práva a povinnosti stejné a nemůže se to změnit
• Z toho důvodu zde příslušejí dvě žaloby podle toho, komu přísluší (actio empti,
actio venditi)
 Nerovné
• Obvykle má jedna strana práva, druhá povinnosti; může se ovšem stát, že
oprávněnému vznikne závazek a zavázanému právo
• Z toho důvodu příslušejí dvě žaloby, jedna na původní vztah (actio directa), druhá
na vztah, který se objevit nemusí, ale může (actio contraria)
- Vznik:
o Oferta (nabídka) -> akceptace (přijetí nabídky)
o Pokud se akceptace v podstatných náležitostech odlišuje, pak jde o novou ofertu
- Obsahové náležitosti:
o Plnění musí být objektivně možné, nesmí být protiprávní ani právo obcházet, nesmí být ani contra
bonos mores (neplatné ty smlouvy, které mají nemravný předmět plnění)
o Navíc oproti jednání: musí být plnění ze smlouvy objektivně určitelné a ocenitelné v penězích
o Ochrana proti porušení kontraktů pomocí tzv. actiones in personam

- Delikt
- = protiprávný čin, který byl namířen proti zájmům soukromých osob (protiprávné činy namířené proti
veřejnému zájmu byly označovány jako crimen)
o Protiprávné je každé porušení právem uložených povinností
o Protože je možné bezpráví odčinit, vznikají nová práva a povinnosti z porušení primárních
povinností
 Právo na náhradu škody (odčinění újmy)
 Právo na pokutu (trest)
- Delikty tedy dávaly vzniknout obligaci, tj. nároku jednotlivců na soukromou pokutu nebo náhradu
utrpěné škody (obligationes ex delicto). Ovšem jen některé delikty provedené jen některými osobami
(nutno, aby činnost byla jako delikt právem uznána)
- Předpoklady deliktů:
o Jednání musí být objektivně protiprávní (nikoli nutná obrana)
 Jedná-li někdo v nouzi, nejedná protiprávně
 Jedná-li někdo se souhlasem poškozeného, nejedná protiprávně
o Pachatel musí být způsobilý spáchat bezpráví = musí jít o čin vědomý
o Čin je možno pachateli přičíst, klást za vinu (uvědomoval si následky nebo si je uvědomovat měl)
 Dolus = zlý úmysl
• Pachatel jedná, ačkoli ví jaké škodlivé důsledky jeho jednání může mít
• Za dolus pachatel odpovídá vždy, nelze smluvně vyloučit
 Culpa = nedbalost (culpa v užším smyslu)
• = Stav vědomí člověka, který určitým způsobem jedná, ale neuvědomuje si možné
následky svého jednání
• Může spočívat v jednání pozitivním nebo v opomenutí
Culpa • K určení toho co je a není nedbalostí bylo užíváno abstraktní měřítko starostlivého
v širším hospodáře
smyslu jako
zavinění • Druhy:
o Culpa lata = hrubá a nepochopitelná nedbalost (jakoby škodu chtěl)
o Culpa levis = běžná nedbalost, pod průměrnou péči
o Culpa in concreto
 = relativní nedbalost, tj. nedbalost poměřována nikoli abstraktním
měřítkem, ale podle toho, jak se daná osoba chová ke svým
věcem

© Adinka 72
 o Custodia = ručení za náhodu, ručení za nezaviněné bezpráví (např. na
věcech vnesených) jako porušení péče, kterou by věnovat měl -> žalováni
až na dvojnásobek věcí vnesených, pakliže kradl jejich zaměstnanec
(hostince, stáje, dopravní lodě)
 Ochrana proti deliktům pomocí tzv. actiones poenales, actiones ex delicto

- Obligace jakoby ze smlouvy

o Obligace, které připomínaly smluvní poměry nebo situace deliktní, avšak jim chyběl některý
z podstatných znaků smlouvy nebo deliktu
o Kontrakt = právní jednání inter vivos založené na souhlasu účastníků (shodné vůli), které
vede ke vzniku obligace mezi těmito účastníky
o Již v době poklasické je vytvořena speciální kategorie tzv. kvazikontraktů, u nichž chyběl souhlas
obou stran:

 Zavazovací skutečnosti podobné mutuu

• Skutečnosti podobné reálným kontraktům
• Došlo k převedení určitého množství genericky určených věcí do rukou příjemce
(jako v rámci mutuua), avšak
o nikoli z důvodu poskytnutí úvěru,
o ale z důvodu, který
Jde tedy o nabytí věcí nebo  nikdy neexistoval
získání plnění neoprávněně  nebo existoval,
na úkor druhého. • ale pominul
• nebo se nerealizoval
• Žaloby - Condictio sine causa = bezdůvodné obohacení (v širším smyslu)
o Condictio indebiti (kondikce nedluhu)
Žaloby přísného práva,
které požadovaly, aby  Dlužník poskytl plnění v mylném domnění, že je dlužen a věřitel jej
bylo vráceno vše, čím se v tomtéž mylném domnění přijal (kdyby se nemýlil, bylo by to
žalovaný obohatil, tj. furtum)
nejen prosté vydání věci,
 Dluh z naturální obligace je dluhem řádným
ale všeho, co jejím
pomocím nabyl. o Condictio ob causam datorum
 Žaloba na navrácení plnění proto, že druhá strana neplnila řádně
Byl-li v dobré víře, pak a včas (zkrátka se nerealizovalo)
odpovídal jen za o Condictio ob turpem causa
nedbalost, věděl-li o
skutečném stavu,  Namířena proti tomu, kdo se dopustil nečestného jednání (př.
dopouštěl se furta a nechal si zaplatit za vydání věci ve své úschově)
odpovídal i za náhodu o Condictio ob iniustam causam
(vis maior).  Sledovala navrácení plnění, které zákon zakazuje (zaplacení
výhry ze zakázané hry)
o Condictio sine causa v užším smyslu
 Různé nároky

 Zavazovací skutečnosti podobné mandatu

• Právní skutečnosti podobné konsensuálním kontraktům
• Negotiorum gestio = neoprávněné jednatelství
o Gestor obstarává záležitosti CIZÍHO (dominus negotii), aniž by k tomu byl
vyzván (tj. aniž došlo k mandatu, tj. dohodě)
 Pokud alespoň zčásti obstarává záležitosti vlastní, negotiorum
gestio nevzniká
 Gestor musí mít subjektivní úmysl obstarávat věc cizího
 Jestliže dostal příkaz někoho jiného k obstarávání věcí cizího, jde
místo gestora o mandatáře
o Nepravé jednatelství = gestor obstarává cizí záležitosti v domnění, že jsou
jeho; má ovšem právo na úhradu nákladů
o Gestor musí vydat vše, co provádění cizí věci získal, odpovídá za
nedbalost (pokud odvrací nebezpečí či nouzi), a za náhodu
• Tutela = poručenství (actio tutelae directa, contraria; i po skončení tutely)
• Cura = opatrovnictví (žaloby z nepřikázaného jednatelství jen během trvání cury)
• Podobné z hlediska majetkoprávního je tutela (= poručenství) a cura
(opatrovnictví), protože není uzavřena smlouva

© Adinka 73
 - Obligace jakoby z deliktu
o Obligace, které připomínaly smluvní poměry nebo situace deliktní, avšak jim chyběl některý
z podstatných znaků smlouvy nebo deliktu
o Již za republiky byly za důvod vzniku závazku považány i některé skutečnosti mimosmluvní, které
připomínaly situace deliktní, u nichž ovšem chybělo zavinění:
 Majitel nebo uživatel bytu, z jehož okna bylo něco vyhozeno, co na ulici způsobilo škodu
(není zde zavinění přímo majitele, ale ten je odpovědný)
 Provinění soudce, který porušil své povinnosti a procesní straně způsobil škodu
 Zeměměřič udal nesprávnou výměru pozemku
 Znalec uvedl nesprávné počty nebo míry
 Majitel hostince, stáje, lodě nese odpovědnost za to, že jeho zaměstnanci nic neukradnou

© Adinka 74
30. Obligatio - předmět a subjekty

- Strany obligace:
o Věřitel = strana oprávněná, creditor
 Má nomen, tj. pohledávku
 Může zde být i adstipulátor = osoba způsobilá k přijetí plnění od dlužníka a dále existuje i
věřitelská solidarita
o Dlužník = strana zavázaná, debitor
 Má debitum, tj. závazek
 Může zde být i adpromissor = osoba způsobilá ke splacení dluhu (solidární dlužník,
rukojmí)

- Podle obsahu, tj. předmětu (plnění):

o Obsahem obligace je nárok na jedné straně a povinnost plnit na straně druhé
o Plnění může mít formy:
 Dare = dávat
 Facere = dělat
 Praestare = odevzdávat, poskytovat
o Nutno, aby bylo možné plnění, nebylo v rozporu s právem a aby bylo určité a ocenitelné
v penězích (možno se dohodnout, že předmět určí osoba třetí)
 Částečná neurčitost možná, př. alternativní obligace
o Obligace alternativní
 = předmět obligace je neurčitý proto, že si dlužník může vybrat, co bude plnit
 Své povinnosti se dlužník zbavuje až úplným poskytnutím jednoho plnění
 Pokud se dlužník rozhodne plnit jinak, ale již plnil jedním způsobem, musí mu věřitel vrátit,
co doposud plnil
 Obligacím alternativním podobné obligace jednoduché, při kterých ex lege nebo dohodou
stran dochází k poskytnutí jiného plnění: př. noxae datio
o Obligace generická
 = předmět je částečně neurčitý, protože je genericky určen (druhově), tzn. nezáleží na
individualitě věcí a je možno je libovolně zaměňovat
 Obligace zde zaniká výhradně splněním (ani vis maior tomu nemůže zabránit)
o Obligace dílná a nedílná
 = dá-li se předmět obligačního plnění rozdělit na plnění částečná (jinak nedílná)
 Př. dědicové mají určitý podíl na závazcích (podle počtu zúčastněných; až v pozdějších
dobách), jinak jsou oprávněni i zavázáni společně (žalovat lze dlouho beztak jen celek)
o Obligace úroková
 = jsou-li předmětem úroky (usurae), jde o nesamostatnou obligaci, která je závislá na jiné,
hlavní
 Předmětem hlavní obligace je určitá suma jako mutuum a úroky jsou náhradou za užívání
cizího majetku
 Ze zákona vznikala při dlužníkově prodlení, jinak dle dohody
 Nemožnost úroků z úroků (anatocismus)
 Úroková obligace končí nejpozději se zánikem hlavní obligace (zánik) nebo jakmile
dosáhne výše úroků výše hlavního dluhu (konec načítání úroků)
o Předmětem i náhrada škody
 = pokud došlo ke škodě či zničení předmětu zaviněním nebo náhodou (nižší, ne vis maior)
ručil dlužník
 Dva druhy škody: damnum emergens, lucrum cessans
 Povinnost poskytnout náhradní plnění, pokud s tím věřitel souhlasí
 Nevztahuje se na genericky určené věci
 Může být určena smluvně, vyplývat z obecných premis (objektivní, subjektivní)
o Předmětem může být soukromá pokuta
 = vyplývá z deliktní obligace (př. damnum iniuria datum), plnění poenálního charakteru
 Pokud situace má znaky uznaných deliktů (ius civile i praetorských)
o Konvenční pokuta
 = stipulací slíbené plnění, pokud dlužník neplní smluvní povinnosti (utvrzení původní
obligace)

© Adinka 75
31. Zajištění obligace

- Žalobou
- Každá civilní obligace byla chráněna žalobou (formální žalobami ex stipulatu nebo actio certae creditae
pecuniae, ostatní dle příslušné kauzy), přičemž věřitel měl právo si odebrat za asistence státních
orgánů z dlužníkova majetku peněžitý ekvivalent svého nároku, pakliže dlužník neplní řádně a včas
- Hledaly se ovšem i jiné způsoby, které by zvyšovaly věřitelovu jistotu bezprostředně

- Osobní utvrzení obligace

- Ve snaze zlepšit postavení věřitele (osobní):
o Adstipulace
 Adstipulátor = nárok na stejné plnění jako věřitel, avšak jde o obligaci mezi dlužníkem a
adstipulátorem, která má akcesorickou povahu vůči obligaci hlavní (adstipulátor může jen
přijmout, nemůže disponovat s obligací)
o Věřitelská solidarita
 = více subjektů je oprávněno přijmout plnění od dlužníka in solidum (jako celek)
 Dlužník se plněním jednomu zprošťuje závazků vůči ostatním
 Špatně provedená žaloba vede k zániku žalobního práva ostatních
 Vznik: buď napadá smrtí, odkazem nebo tím, že dlužník stipuluje na stejné otázky
(současně pronesené) věřitelů
- Ve snaze poskytnout věřiteli hospodářskou jistotu, aby se nemuselo do soudního sporu:
o Zřizované dlužníkem: konvenční pokuta, závdavek, constitutum debiti
o Zřizované jinými osobami = intercesse
 Intercesse kumulativní = intercessor se zavazuje vedle dlužníka hlavního
• Dlužnická solidarita
o Kterýkoli z dlužníků může zaplatit věřiteli celý dluh a tím zbavuje ostatní
dlužníky závazku
o Špatně provedená žaloba vede k zániku žalobního práva ostatních (=
konzumpční účinek litiskontestace)
o Věřitel může po kterémkoli z dlužníků požadovat splnění celého dluhu
Záleželo na • Rukojemství
hospodářské
situaci dlužníků o = za dluh se zavazuje osoba třetí původně jako hlavní dlužník (takže
nebo rukojmího vlastně dlužnická solidarita), později akcesoricky k hlavnímu dlužníkovi
v době splatnosti (jen pokud on neplatí) -> mohl uplatnit námitku pořadí (první platí hlavní,
= ručí celým svým pak druhý), což umožněno až zrušením konsumpčního účinku
majetkem
litiskontestace při intercessi (jinak by totiž jednou žalobou proti hlavnímu
dlužníkovi ztrácel věřitel nárok na plnění od rukojmího)
o Zřizováno stipulací, tzv. adpromissio
o V pozdější době, jestliže rukojmí zaplatil za dlužníka dluh, hledělo se na
to, jakoby dluh koupil a tak se cessí stal věřitelem dlužníka
 Intercesse privativní = intercessor se zavazuje místo dlužníka; dlužníkův závazek padá
• Novace s výměnou osob
• Soudní proces s náhradníkem (výměna osob)

- Věcné utvrzení obligace = zástavní právo

- = věcné právo k věci cizí, které poskytuje věřiteli věcnou záruku (nezáleží tedy na situaci dlužníka či
rukojmího v době splatnosti pohledávky). Pokud není pohledávka splněna včas, může se věřitel uspokojit
z věci, která je předmětem zástavy
- Dříve jako fiducia (= věrná ruka) = mancipační či injurecessní převod vlastnického práva dlužníka na
věřitele s nadějí, že věřitel věc vrátí, jakmile dojde ke splnění dluhu (věřitel se zavazoval slibem – původně
závazek jen morální, později alespoň actio ex stipulatu); dlužník jej mohl vydržet nazpět (tempus)
- Zástavní právo má nesamostatnou povahu a vždy existuje akcesoricky k obligačnímu vztahu, který
zajišťuje (alespoň jako obligace naturální), i pokud věc (předmět obligace) má teprve vzniknout (úvěrová
hypotéka)
- Zastavit možno vše, co možno prodat (vč. pohledávky, tj. věc nehmotná jako peněžního obnosu)
- Možnost vzniku i podzástavního práva (subpignus)
o = Zástavní právo, jehož předmětem zajištěná pohledávka (= předání dlužního úpisu) nebo věc,
kterou je jištěná pohledávka věřitele (věřitel dá to, čím má ručeno do zástavy jinému věřiteli)
- Vznik: právním jednáním, úředním rozhodnutím (magistrátské nařízení missio in possessionem), ze zákona

© Adinka 76
 - Má funkce:
o Zajišťovací
 = zvyšuje jistotu věřitele, že jeho pohledávka bude splněna tím, že jde o věcné právo
k věci cizí
 Relevantní tam, kde pohledáva zatím není splatná
 Ručí se jen tou věcí, která je v zástavě, nikoli celým majetkem osoby (osobní)
 Pignus = s odvozenou držbou; chráněno držebními interdikty
• = ruční zástava, tzn. že ke vzniku obligace nutno předat věc
• Věc mohla být využita k zajištění jediné pohledávky
 Hypotheca = bez držby
• = obligace vznikne a věřitel má zástavní právo, ale vydání věci mohl vyžadovat až
tehdy, kdy pohledávka nebyla splacena
• Vznikla z emfyteuse, kdy zárukou placení pachtovného bylo to, že cokoli se na
pozemku nacházelo (nářadí vnesené) bylo předmětem zástavního práva
• Salviánským interdiktem praetor umožnil věřiteli, aby se zmocnil věcí, poté měl
věřitel vůči třetím osobám věcnou žalobu – actio Serviana
• Postupně se odděluje hypotekární právo od pachtovních poměrů a získává
všeobecnou podobu -> actio quasi Serviana
• Věc mohla být využita k zajištění více pohledávek = souběh zástavních práv
o Jsou si rovna
 = jedna věc zastavena několika osobám současně
o Nejsou si rovna
 = jedna věc zastavena různým osobám v různých časových
úsecích
 Problém pořadí (poslední se uspokojuje ze zbytku; možnost koupit
pohledávku původního věřitele a postoupit na jeho místo)
o Realizační, uhrazovací
 = uspokojení pohledávky věřitele ze zastavené věci v případě, že dlužník nesplnil včas
 Zástava propadná = pokud dlužník nesplnil dluh, věřitel si zástavu mohl ponechat
 Zástava prodejná = nesplněn-li dluh, mohl věřitel zástavu prodat, odečíst to, co je jeho
pohledávkou a hyperochu (= přebytek) musel dát dlužníkovi
• Nenašel-li se kupec, mohl věřitel žádat o úřední přiřčení zástavy
 Původně záviselo na dohodě stran (propadná, prodejná zástava), ale později od
Konstantina jen prodejná (propadná chápána jako nástroj lichvy)
- Obsah:
o Ius possidendi (držet zastavenou věc u ruční zástavy hned, u hypotekární poté, co pohledávka
nesplněna)
 Právo vymáhat zástavu zpět osobní žalobou (actio pigneratcia directa)
 Retenční právo = právo zadržovat zástavu, pokud dlužník u věřitele více dluhů, a to
nezajištěných
o Právo zástavu realizovat, jakmile pohledávka dospělá a dlužník neplní ani když byl vyzván

© Adinka 77
32. Převod a zánik obligace

- Změna obligace, tj. jejího předmětu

o Původní plnění nemožné
 Bez závazku dlužník, pokud bez jeho viny (vis maior) zanikne plnění individuálně určené
nebo pokud zanikne plnění v době, kdy je věřitel v prodlení (mora creditoris)
 Obligační povinnost dlužníka trvá ve všech ostatních případech, změní se však její
předmět = právo na plnění náhradní, tj. na náhradu škody
• U žalob stricti iuris odpovídal za dolus a culpu in haciendo
• U žalob bonae fidei odpovídal za dolus a dulpu
o Dlužník v prodlení = mora debitoris
 = situace, kdy dlužník svůj závazek nesplní včas a nemůže to ničím omluvit
 Rozšiřuje se míra jeho ručení: ručí i za náhodný zánik věci, musí vydat plody těžené
v prodlení, úroky z prodlení
 Předpoklady:
• Platná žalovatelná pohledávka (nikoli naturální)
• Nastalá splatnost pohledávky (dospělost)
• Dlužníkem zaviněné zmeškání (ne, pokud bez své viny o dluhu neví)
• Upomenutí dlužníka věřitelem (či jeho zástupcem)
 Zánik prodlení:
• Poskytne-li věřitel dlužníkovi novou lhůtu
• Nabídne-li věřitel plnění
• Zánikem v novaci
o Věřitel v prodlení = mora creditoris
 = situace, kdy věřitel odmítá součinnost nutnou k řádnému plnění
 Dlužník odpovídá jen za dolus, nic víc (ani při dluhu generickém)
 Dlužník se může předmětu plnění zbavit
• Uložením u sebe doma
• Na veřejném místě, často soudu
• Prodejem na účet věřitele
• Vydat zkáze (pokud by s tím měl problémy)
 Věřitel povinen hradit veškeré náklady dlužníkovi spojené s uschováváním věci

- Převod obligace mezi osobami

o Obligace byla vztahem individualizovaným (= inter partes) subjekty, tj. osobní; nemohla být proto
převáděna (u dědictví výjimka daná univerzální sukcesí – nedocházelo vlastně k převodu, heres
nastupoval na místo zůstavitele)
o Možno převést pohledávku i dluh, přičemž dluh jen ve formulovém procesu, zatímco pohledávku
způsoby následujícími:
o Novace = novace dobrovolná
 = právní jednání osob zúčastněných na původní obligaci, kdy se obsah staré obligace
převádí do obligace nové
 Pomocí přísně formálního verbálního kontraktu
o Procesní zastoupení = novace nutná
 = změna pomocí záměny subjektů v rámci praetorské formule (v intenci např. věřitel,
v kondemnaci zástupce věřitele -> dlužník platí zástupci)
 K zániku obligace dochází novací (= litiskontestací)
o Cesse
 = smlouva mezi cedentem (věřitel) a cessionářem (nabyvatel pohledávky) o postoupení
obligačního nároku (kauzy: dar, koupě, zaplacení dluhu u cessionáře)
 Perfektní v okamžiku dohody
 Cedent ručí cessionáři za pravost pohledávky, ne za její dobyvatelnost
 Cessionář vázán vůči novému cedentovi až od doby, kdy se o změně dozví
 Nový věřitel nastupuje na místo původního, tj. má všechna práva i všechny povinnosti

© Adinka 78
 - Zánik obligace
o Aby nexum (= vázanost) byl uvolněn, nestačilo jen zaplatit existující dluh, ale musel být vykonán
také formální akt, tzv. nexi liberatio, který ruší akt nexum zakládající. Postupem času se tedy utváří
v pontifikálních interpracích tzv. nauka o opačném jednání (contrarius actus), tj. jednání, které
rozvazuje původní jednání (confareatio – difareatio, dluh – zeptání se věřitele, zda dostal vše
zaplaceno = acceptilatio apod.)
o Až v pozdějších dobách:
 Zánik ipso iure = rozhodujícím momentem zániku obligace je splnění (= solutio), a to i
v případě náhradního plnění nebo opačné jednání
 Zánik ope exceptionis = existovaly i jisté situace, kdy ke splnění nedošlo, ale praetor
poskytoval ochranu pomocí námitky (zbavil žalobu účinnosti)
o Solutio = splnění
 = splnil ten, kdo uděl, co udělat slíbil nebo to, co mu jako závazek vzniklo
v důsledku toho, že neudělal, co udělat slíbil (náhradní plnění)
• Původní obligace ipso iure dohodou obou stran o náhradním plnění zrušena a
nastupuje nová
 Dlužník musí poskytnout plnění celé, úplné. Jen část musí věřitel přijmout tehdy, pokud
dlužník výši dluhu popírá, avšak nespornou část je ochoten zaplatit.
 Věřitelé – hlavní a vedlejší = adstipulator, který může také přijmout plnění, ale nemůže
s pohledávkou disponovat ani ji zažalovat nebo prominout
 Není-li stanoven čas a místo, může dlužník plnit a žalobce žalovat kdekoli a kdykoli
 Plnění nedospělci bez poručníka není možné
 Písemné potvrzení o splacení dluhu = kvintace
o Compensatio = odečtení
 = situace, kdy věřitel je současně dlužníkem svého dlužníka a dlužník je současně
věřitelem svého věřitele. Strany potom přistoupí:
• K vzájemné dohodě, že si vzájemné pohledávky odečtou a budou plnit jen
přebytek (do výše konkurující sumy tak obligace zaniká) = kompenzace
dobrovolná
• Věřitel uplatní nárok v plné výši u soudu a dlužník namítne existenci vlastní
pohledávky = kompenzace nutná
o Později problém tzv. pluspetice věci, kdy se žaluje na víc, než je nárok;
nutno tedy pohledávky odečíst
o Může být namítnut také podvod (exceptio doli), protože žalobce ví, že
nemá proti žalovanému nárok ve výši, kterou uvedl
 Od Justiniána ke kompenzaci nutno:
• Vzájemná pohledávka, která je žalovatelná (není naturální obligací), je splatná
(dospělá), má předmět stejného druhu (př. na obou stranách se mají zaplatit
peníze).
o Novatio = novace
 = situace, kdy je obsah staré obligace přenesen do nové obligace a je přidáno něco
nového (animus novandi)
 Nutno, aby bylo provedeno abstraktním, formálním kontraktem – stipulace nebo
v rámci procesu (tak se nemusela objevit nová kauza a obě strany chárněny
žalobami přísného práva; jinak by do doby ustálení této podoby zániku a vzniku obligace
neměly ochranu)
 Novatio inter nova personas (změna osob)
• Nahrazovala cesii
• Přecházela-li pohledávka (tj. změna v osobě věřitele), nutno 3 osoby (dlužník,
starý a nový věřitel), přičemž dlužník se zavazoval to, co měl plnit starému věřiteli,
plnit věřiteli novému
• Přecházel-li dluh (tj. změna v osobě dlužníka), nový dlužník se zavazoval věřiteli
k tomu, co měl plnit původní dlužník (možno provést i bez účasti starého dlužníka)
• Novací zanikla stará pohledávka/dluh a nastupoval nový
 Novatio inter easdem personas
• Podle Justiniána, nebyl-li animus novandi, pak platily obě obligace akcesoricky
o Confusio = splynutí
 = situace, kdy osoba věřitele i dlužníka splyne v jednu (např. půjčím si od Sestercia a ten
mi damnačním legátem odkázal můj „dluhopis“)
o Prominutí dluhu
 = smlouva mezi dlužníkem a věřitelem (abstraktní), která musí mít podobu opačného
jednání (otázka, zda věřitel dostal zaplaceno) = acceptilatio
 Dlužník musí souhlasit (nesmí to ohrozit např. povědomí o jeho platebních schopnostech)
o Jinak: Splnění rezolutivní podmínky, vypršení lhůty končící, rozsudkem, restitutio in integrum

© Adinka 79
33. Delictum
- = protiprávný čin, který byl namířen proti zájmům soukromých osob (protiprávné činy namířené proti
veřejnému zájmu byly označovány jako crimen)
o Protiprávné je každé porušení právem uložených povinností
o Protože je možné bezpráví odčinit, vznikají nová práva a povinnosti z porušení primárních
povinností
 Právo na náhradu škody (odčinění újmy)
 Právo na pokutu (trest)
- Delikty tedy dávaly vzniknout obligaci, tj. nároku jednotlivců na soukromou pokutu nebo náhradu
utrpěné škody (obligationes ex delicto). Ovšem jen některé delikty provedené jen některými osobami
(nutno, aby činnost byla jako delikt právem uznána)
- Předpoklady deliktů:
o Jednání musí být objektivně protiprávní (nikoli nutná obrana)
 Jedná-li někdo v nouzi, nejedná protiprávně
 Jedná-li někdo se souhlasem poškozeného, nejedná protiprávně
o Pachatel musí být způsobilý spáchat bezpráví = musí jít o čin vědomý
o Čin je možno pachateli přičíst, klást za vinu (uvědomoval si následky nebo si je uvědomovat měl)
 Dolus = zlý úmysl
• Pachatel jedná, ačkoli ví jaké škodlivé důsledky jeho jednání může mít
• Za dolus pachatel odpovídá vždy, nelze smluvně vyloučit
 Culpa = nedbalost (culpa v užším smyslu)
• = Stav vědomí člověka, který určitým způsobem jedná, ale neuvědomuje si možné
následky svého jednání
• Může spočívat v jednání pozitivním nebo v opomenutí
Culpa • K určení toho co je a není nedbalostí bylo užíváno abstraktní měřítko starostlivého
v širším hospodáře
smyslu jako
zavinění • Druhy:
o Culpa lata = hrubá a nepochopitelná nedbalost (jakoby škodu chtěl)
o Culpa levis = běžná nedbalost, pod průměrnou péči
o Culpa in concreto
 = relativní nedbalost, tj. nedbalost poměřována nikoli abstraktním
měřítkem, ale podle toho, jak se daná osoba chová ke svým
věcem
o Custodia = ručení za náhodu, ručení za nezaviněné bezpráví (např. na
věcech vnesených) jako porušení péče, kterou by věnovat měl -> žalováni
až na dvojnásobek věcí vnesených, pakliže kradl jejich zaměstnanec
(hostince, stáje, dopravní lodě)
- Ochrana proti deliktům pomocí tzv. actiones poenales, actiones ex delicto

- Ius civile rozlišovalo mezi:

- Furtum
o Nejstarší delikt civilního práva
o Obsah pojmu:
 Původně jen krádež, tj. neoprávněné odnesení cizí věci
 Později se obsah termínu furtum rozšiřuje i na loupež, zpronevěru, podvod až nakonec
označuje veškeré protiprávní nakládání s věcí v úmyslu obohatit se
o Předpoklady krádeže:
 Objekt způsobilý být předmětem krádeže
• Objektivní předpoklad
• Nejsou např. nemovitosti , res nulliusres sanctae, res religiosae -> odcizení
16

posledních dvou by bylo crimen, nikoli delictum)

 Animus fruandi = úmysl ukrást a obohatit se
• Subjektivní předpoklad
• Krádež nelze spáchat z nedbalosti ani omylem (nelze ukrást věc vlastní ani věc
ničí, ač by byl člověk v přesvědčení, že jsou někoho cizího)
• Nezáleží na pohnutce, stačí, že je zde úmysl ukrást a krádeží se obohatit
 Fyzické působení na věc (= contrectatio rei)
• Objektivní předpoklad
• Tím se projevuje animus fruandi navenek

16
Šlo by jen o zbavení držby, kterou možno získat zpět na základě praetorských interdiktů: interdictum de vi, interdictum quod vi aut clam.
© Adinka 80
 o Obrana proti furtum:
 Actio futi
• Poenální a infamující žaloba
• Tresty (infamia + pokuta):
o Pokud zloděj přistižen (furtum manifestum): 4x hodnoty ukradené věci
o Pokud se u někoho ukradená věc nalezla (furtum conceptum): 3x hodnoty
o Pokud někdo někomu ukradenou věc podstrčil (furtum oblatum): 3x hodnoty
o Pokud zloděj nepřistižen (furtum nec manifestum): 2x hodnoty
• Aktivně legitimován každý, kdo měl zájem na tom, aby věc nebyla ukradena
• Pasivně legitimován zloděj a každý, kdo mu pomáhal radou či skutkem
(kumulativně); žaloba je pasivně nezděditelná (děti nemohou být stíhány za furtum
svého rodiče)
 Condictio furtiva
• Žaloba reipersekutorní
• Slouží k vymáhání vrácení ukradené věci + plné náhrady škody
• Aktivně legitimován jen vlastník ukradené věci, zástavní věřitel
• Pasivně legitimován zloděj; pasivně zděditelná

- Iniuria = urážka na cti

o Dle Z12D jen útoky proti tělesné integritě
o Praetorské právo rozšiřuje pojetí i na urážky verbální, posunky, útoky na cudnost, bránění užívání
věcí veřejných
o Předpokladem:
 Zlý úmysl (= animus iniurandi)
 Provedení:
• Přímo
• Nepřímo – na osobách uraženému blízkých
o Ochrana:
 Actio iniurianum aestimatoria
• Poenální a infamující žaloba mířící na peněžní pokutu
• Výše pokuty určována rozhodčími (arbitři)
• Aktivně a pasivně nezděditelná

- Damnum iniuria datum = protiprávní poškození nebo zničení cizí věci

o Až do 3. stol. pnl posuzována dle kasuistických ustanovení Z12D, poté dle lex Aquiliae de damno
o Sankce stanovené lex Aquiliae de damno byly nikoli náhradou škody, ale pokutou za úmyslně
spáchanou škodu:
 Při zabití otroka či zvířete: nejvyšší cena dané věci v uplynulém roce
 Při poškození otroka či zvířete aj.: nejvyšší cena za posledních 30 dní
o Ochrana:
 Actio legi Acquiliae
• Žaloba ryze poenální
• Aktivně legitimován jen vlastník poškozené věci, později na základě actio utiles i
držitel v dobré víře a osobám věcně oprávněným (zástavní věřitel)
o Dlouhou dobu proto nemohl být postižen útok proti osobě svobodného
člověka (nikdo nemůže být vlastníkem svobodného) -> řešilo se to actio
utile, in factum conceptae (až v právu justiniánském právo na náhradu
škody i zdravotních výloh způsobené ublížením na těle; náhrada i PF osob
alieni iuris)
o Předpokladem:
 Zlý úmysl, později i jednání nedbalé (rozšířením lex Acquiliae interpretací)
 Provedení:
• Přímé tělesné působení na věc
Praetorské interpretace • Pozitivním jednáním bez přímého působení (nechat zvíře pojít hladem)
Aquiliova zákona • Bez zničení nebo porušení věci
o Zde nedošlo ke vzniku škody (škoda musí být objektivní a pak na ni může
navázat i škoda ušlého zisku, ale zde nic objektivního není)
o Stále jde ovšem o delikt

© Adinka 81
 - Praetorské právo doplnilo skutkové podstaty deliktu dle ius civile o:

- Rapina
o Až do 1. stol. pnl bylo násilné odejmutí věcí movitých (= loupež) posuzována jako obyčejná krádež
o Loupež se postupně samostatným deliktem
o Ochrana:
 Actio vi bonorum raptorum
• Uplatněná do 1 roku, na 4x
• Uplatněná po 1 roce, jednoduchý obnos škody
- Vis ac metus
o Psychické donucení = pohnutka vis ac metus, toto vis compulsiva
 Ochrana:
• Actio quod metus causa (Oktaviánova formule)
o = žaloba na vydání nedobrovolného plnění (není-li vráceno, pak rozsudek
na 4x hodnoty plnění).
o Nutno, aby výhružka: bezprávná, kauzální nexus mezi výhružkou a
jednáním, hrozba značné újmy (smrt, zmrzačení, nesvoboda) pro
jednajícího i jeho blízké
• Restitutio in integrum
• Exceptio quod metus causa
o = procesní námitka proti žalobě pachatele (pokud by pachatel žaloval
toho, koho přinutil nějak konat)
o Fyzické donucení k projevu vůle (př. někdo vede ruku k podpisu)
 = pohnutka vis ac metus, toto vis absolutna
 Zakládá absolutní neplatnost právního jednání, tj. negotium nullum

- Dolus = podvod
o Zatajování informací nebo sdělování nepravdivých za účelem zajištění takového jednání, které
jednajícího poškodí
o Ochrana:
 Restitutio in integrum u osob mladších 25 let na jejich žádost
 Actio doli
• Podána do 1 roku, mířila na náhradu škody.
• Byla-li podána po 1 roce, mířila jen na vydání toho, čím se pachatel obohatil
• Infamující účinky (nepřipouštěla se proti rodičům a patronovi)
• Subsidiární charakter, nebylo-li možno použít jinou žalobu nebo restitutio in
integrum.
 Exceptio doli
• = procesní námitka proti žalobě pachatele (pokud by pachatel žaloval toho, koho
podvedl)

© Adinka 82
34. Verbální a literární kontrakty
- Formální, abstraktní, jednostranné

- Kontrakt
- = právní jednání mezi živými, založené na souhlasu účastníků, které má za následek vznik obligace,
tj. právního vztahu mezi jednajícími, jehož obsahem jsou vzájemná práva a povinnosti
- Založeny:
o Formou projevu vůle = formální, abstraktní kontrakty
 Na první místě splnění formy, účel je vedlejší (i kdyby sledoval právem neuznaný důvod,
nikoli ovšem zakázaný)
 Z formy není možno poznat účel, proto abstraktní
 Verbální (pronesení formulí) a literární (zápis do úředních knih)
o Účelem projevené vůle = neformální, kauzální kontrakty
 Na prvním místě kauza, tj. důvod, pro který je kontrakt uzavřen, proto kauzální
 Na formě příliš nezáleží, záleží na vůli jednajících
 Vznik:
• Dohodou (z vůle kontrahentů) = konsensuální
o Koupě-prodej, Locatio conductio rei, operis, operarum, societas, mandatum
• Dohodou a předáním věci = reálné
o Commodatum, Mutuum, Depozitum, Pignus
- Vzájemná práva a povinnosti:
o Kontrakty jednostranné (unilaterální) = jedna strana má práva, druhá má povinnosti
 Jde o kontrakty verbální, literární, mutuum
 Nemůže se stát, že si přehodí účastníci práva a povinnosti
o Kontrakty dvoustranné (bilaterální) = obě strany mají práva i povinnosti
 Rovné
• Obě strany mají práva a povinnosti stejné a nemůže se to změnit
• Z toho důvodu zde příslušejí dvě žaloby podle toho, komu přísluší (actio empti,
actio venditi)
 Nerovné
• Obvykle má jedna strana práva, druhá povinnosti; může se ovšem stát, že
oprávněnému vznikne závazek a zavázanému právo
• Z toho důvodu příslušejí dvě žaloby, jedna na původní vztah (actio directa), druhá
na vztah, který se objevit nemusí, ale může (actio contraria)
- Vznik:
o Oferta (nabídka) -> akceptace (přijetí nabídky)
o Pokud se akceptace v podstatných náležitostech odlišuje, pak jde o novou ofertu
- Obsahové náležitosti:
o Plnění musí být objektivně možné, nesmí být protiprávní ani právo obcházet, nesmí být ani contra
bonos mores (neplatné ty smlouvy, které mají nemravný předmět plnění)
o Navíc oproti jednání: musí být plnění ze smlouvy objektivně určitelné a ocenitelné v penězích

- Verbální kontrakty = formální, abstraktní, jednostranné

o Ústní smlouvy vznikající na základě pronesení právem stanovených slov (formulí)
o Obvyklá je forma otázky a odpovědi
o Nutný absolutní soulad mezi otázkou a odpovědí, tj. spondes? spondeo! Jinak neplatnost.
o Stipulace, pův. sponsio
 Stačí splnit formu a může vzniknout jakýkoli závazek (který tedy není objektivně nemožný,
protiprávní, proti bonos mores, nutno určité plnění a ocenění v penězích)
 Stipulace díky své abstraktnosti umožnila žalovat u kauz, které nebyly uznanými
obligačními kauzami (darování, věno, smír)
 Kauza relevantní až v rámci zkoumání námitek žalovaného
 Žaloba přísného práva = actio ex stipulatu
o Dotis dictio = formální příslib věna
o Cautio damni infecti = příslib úhrady škody pro případ, že vznikne

- Literární kontrakty = formální, abstraktní, jednostranné

- Měly podobu zápisů se souhlasem dlužníka do účetních knih; zápis byl dostačujícím pro vznik kontraktu
bez ohledu na to, zda zápůjčka byla vůbec vyplacena
- Žaloba přísného práva = actio certae creditae pecuniae
- Nepřežily dlouhou dobu

© Adinka 83
35. Reálné kontrakty
- Neformální, kauzální, dvoustranné (mimo mutuum), nerovné

- Kontrakt
- = právní jednání mezi živými založené na souhlasu účastníků, které má za následek vznik obligace,
tj. právního vztahu mezi jednajícími, jehož obsahem jsou vzájemná práva a povinnosti
- Založeny:
o Formou projevu vůle = formální, abstraktní kontrakty
 Na první místě splnění formy, účel je vedlejší (i kdyby sledoval právem neuznaný důvod,
nikoli ovšem zakázaný)
 Z formy není možno poznat účel, proto abstraktní
 Verbální (pronesení formulí) a literární (zápis do úředních knih)
o Účelem projevené vůle = neformální, kauzální kontrakty
 Na prvním místě kauza, tj. důvod, pro který je kontrakt uzavřen, proto kauzální
 Na formě příliš nezáleží, záleží na vůli jednajících
 Vznik:
• Dohodou (z vůle kontrahentů) = konsensuální
o Koupě-prodej, Locatio conductio rei, operis, operarum, societas, mandatum
• Dohodou a předáním věci = reálné
o Pojmenované:
 Commodatum, Mutuum, Depozitum, Pignus
o Nepojmenované
 Vetešnická sml., směna, smír, výprosa
- Vzájemná práva a povinnosti:
o Kontrakty jednostranné (unilaterální) = jedna strana má práva, druhá má povinnosti
 Jde o kontrakty verbální, literární, mutuum
 Nemůže se stát, že si přehodí účastníci práva a povinnosti
o Kontrakty dvoustranné (bilaterální) = obě strany mají práva i povinnosti
 Rovné
• Obě strany mají práva a povinnosti stejné a nemůže se to změnit
• Z toho důvodu zde příslušejí dvě žaloby podle toho, komu přísluší (actio empti,
actio venditi)
 Nerovné
• Obvykle má jedna strana práva, druhá povinnosti; může se ovšem stát, že
oprávněnému vznikne závazek a zavázanému právo
• Z toho důvodu příslušejí dvě žaloby, jedna na původní vztah (actio directa), druhá
na vztah, který se objevit nemusí, ale může (actio contraria)
- Vznik:
o Oferta (nabídka) -> akceptace (přijetí nabídky)
o Pokud se akceptace v podstatných náležitostech odlišuje, pak jde o novou ofertu
- Obsahové náležitosti:
o Plnění musí být objektivně možné, nesmí být protiprávní ani právo obcházet, nesmí být ani contra
bonos mores (neplatné ty smlouvy, které mají nemravný předmět plnění)
o Navíc oproti jednání: musí být plnění ze smlouvy objektivně určitelné a ocenitelné v penězích

- Reálné kontrakty pojmenované = cílem je vrácení věci

o Mutuum = zápůjčka (jednostranná smlouva)

 s cílem poskytnout druhému ÚVĚR
 převede věřitel DO JEHO VLASTNICTVÍ
 určité množství GENERICKY určených věcí
 s tím, že mu bude po čase vráceno stejné množství věcí téhož druhu
 Čas vrácení:
• Musí být dojednán
• Nebo jej může žádat věřitel kdykoli
 Zápůjčka mohla být uzavřena neformálně (pomocí reálného kontraktu) nebo původně i
formálně pomocí zápisu do účetních knih (viz literární kontrakty, ot. 34)
 Žaloby přísného práva jen věřiteli (tj. jen na vrácení věci, nikoli úroků aj.):
• Actio certae creditae peciuniae (když jde o peníze jako výše u literárních
kontraktů)
• Actio certae creditae rei (věci musí být genericky určené)

© Adinka 84
  Př. fenus nauticum = námořní havarijní pojištění, respektive zápůjčka za níž měl dlužník
nakoupit zboží, které odeslal přes moře. Věřiteli pak vrátil zápůjčku + úroky, pakliže se loď
úspěšně dostala na místo určení. Pokud ne, nesl ztrátu věřitel.

o Commodatum = půjčka (dvoustranná smlouva nerovná)

 věřitel (komodant) poskytuje dlužníkovi (komodatáři)
 do BEZPLATNÉHO UŽÍVÁNÍ (držba?)
 INDIVIDUÁLNĚ určenou věc (může být movitá i nemovitá)
 na URČITOU DOBU
• Není-li doba stanovena, jde o prekarium (výprosa) a vlastník může věc žádat
nazpět kdykoli
 s tím, že mu ji dlužník neporušenou vrátí
• Komodatář může věc užívat jen smluveným způsobem, ručí i za vis minor (=
custodia)
 Žaloby:
• Acto comodati directa (žaloba věřitele na hlavní závazekm tj. vrácení
neporušené věci)
• Actio comodati contraria (žaloba dlužníka na to, co v souvislosti s užíváním věci
utrpěl: nálkady užitečné; škoda, o níž měl být informován)
o Komodatář měl právo retenční, tj. právo zadržovat věc, dokud komodant
neuspokojí tyto nároky

o Depozitum = smlouva o úschově (dvoustranná smlouva nerovná) v zájmu deponenta

 Deponent dává do DETENCE depozitáři MOVITOU věc BEZPLATNĚ
 Depozitář ručí za škody dolózně způsobené a dále za náhodu, jestliže věc užívá (to
nesmí)
• Peníze mohly být jako species (tj. individuálně určené) nebo genus (tj. genericky
určené); jako genus je mohl depozitář užívat (tzv. depozitum irregulare)
• Nevrátí-li depozitář deponentovi věc, je to zpronevěra (stíhán na duplum poenální
žalobou)
 Sekvestr = třetí osoba, k níž je dána do úschovy věc o níž je spor; má k ruce žaloby i proti
deponentům (tj. může dané věci vymáhat do svého držení i od osoby, jíž ji jedna strana
dala do detence jako depozitáři). Nejde o depozitáře, ale o odvozeného držitele.
 Žaloby:
• Actio depositi directa (na vrácení věci, na náhradu škody způsobené dolózně)
• Actio depositi contraria (na úhradu užitečných nákladů spojených s detencí věci)

o Pignus = smlouva o ruční zástavě (dvoustranná smlouva nerovná) v zájmu věřitele

 Věřiteli dlužník odevzdává movitou či nemovitou věc k zajištění jeho pohledávky
s tím, že až pohledávku věřitele uspokojí, věřitel mu zastavenou věc vrátí
neporušenou a se vším přírůstkem
 Vyvinul se z fiduciárních převodů, které neměly povahu obligační (tam docházelo
k převodu vlastnického práva a původní vlastník se musel spoléhat na to, že až uspokojí
věřitelovu pohledávku, věřitel mu o své vůli vlastnické právo převede zpět)
 Pignus měl akcesorickou povahu k obligaci hlavní
 Zástavní věřitel měl postavení odvozeného držitele (byl tak chráněn)
 Žaloby:
• Actio pigneraticia directa (na vydání zastavené věci)
• Actio pigneraticia contraria (na úhradu nákladů, které měl věřitel s detencí věci)

- Reálné kontrakty nepojmenované = cílem není vrácení věci, ale něco jiného
- Původně byly právně závazné jen ty kontrakty reálné, které byly pojmenované (mutuum, commodatum,
depozitum, pignus)
- Postupem času se však prosazuje myšlenka, že i kontrakty atypické jsou právně závazné:
o Původně s kauzou alespoň podobnou reálným kontraktům
o Později se vytvářely nové atypické smlouvy, této povahy:
 Do ut des
 Do ut facias
 Facio ut des
 Facio ut facies
o Na rozdíl od původních reálných kontraktů nejde o vrácení věci, ale jiné plnění, tj. protiplnění

© Adinka 85
 - Druhy:
o Vetešnická smlouva = jedna strana odevzdává druhé věc, aby ji za smluvený obnos prodala
o Směna = rei permutatio; smlouva o výměně jedné věci za jinou (do ut des)
o Smír = různá jednání, jejichž kauzou je smír, tj. narovnání sporných otázek
o Výprosa = jako commodatum, ale ne časově omezené
- Šlo o kontrakty chráněné preatorskými žalobami in factum conceptae:
o Actio praescriptis verbis
 Má donutit protistranu k poskytnutí slíbeného protiplnění (ne k vrácení)
o Condictio ob causam datorum
 Má donutit protistranu k vrácení plnění, protože ona včas vlastní vinou nesplnila svou
povinnost
 Oprávněný zde odstupuje od smlouvy, protože protistrana neplnila včas
o Condictio ob poenitentiam
 Má donutit protistranu k vrácení poskytnutého plnění, protože oprávněný již dále ve
smlouvě nechce pokračovat
 Oprávněný odstupuje od smlouvy dříve, než protistrana mohla plnění poskytnout

© Adinka 86
36. Konsenzuální kontrakty

- Neformální, kauzální, synallagmatické, tj. dvoustranné rovné (až na mandatum)

- Ke vzniku smlouvy stačí konsenzus, tj. shodná vůle stran

- Kontrakt
- = právní jednání mezi živými založené na souhlasu účastníků, které má za následek vznik obligace,
tj. právního vztahu mezi jednajícími, jehož obsahem jsou vzájemná práva a povinnosti
- Založeny:
o Formou projevu vůle = formální, abstraktní kontrakty
 Na první místě splnění formy, účel je vedlejší (i kdyby sledoval právem neuznaný důvod,
nikoli ovšem zakázaný)
 Z formy není možno poznat účel, proto abstraktní
 Verbální (pronesení formulí) a literární (zápis do úředních knih)
o Účelem projevené vůle = neformální, kauzální kontrakty
 Na prvním místě kauza, tj. důvod, pro který je kontrakt uzavřen, proto kauzální
 Na formě příliš nezáleží, záleží na vůli jednajících
 Vznik:
• Dohodou (z vůle kontrahentů) = konsensuální (stačí shodná vůle stran)
o Koupě-prodej, Locatio conductio rei, operis, operarum, societas, mandatum
• Dohodou a předáním věci = reálné
- Vzájemná práva a povinnosti:
o Kontrakty jednostranné (unilaterální) = jedna strana má práva, druhá má povinnosti
 Jde o kontrakty verbální, literární, mutuum
 Nemůže se stát, že si přehodí účastníci práva a povinnosti
o Kontrakty dvoustranné (bilaterální) = obě strany mají práva i povinnosti
 Rovné
• Obě strany mají práva a povinnosti stejné a nemůže se to změnit
• Z toho důvodu zde příslušejí dvě žaloby podle toho, komu přísluší (actio empti,
actio venditi)
 Nerovné
• Obvykle má jedna strana práva, druhá povinnosti; může se ovšem stát, že
oprávněnému vznikne závazek a zavázanému právo
• Z toho důvodu příslušejí dvě žaloby, jedna na původní vztah (actio directa), druhá
na vztah, který se objevit nemusí, ale může (actio contraria)
- Vznik:
o Oferta (nabídka) -> akceptace (přijetí nabídky)
o Pokud se akceptace v podstatných náležitostech odlišuje, pak jde o novou ofertu
- Obsahové náležitosti:
o Plnění musí být objektivně možné, nesmí být protiprávní ani právo obcházet, nesmí být ani contra
bonos mores (neplatné ty smlouvy, které mají nemravný předmět plnění)
o Navíc oproti jednání: musí být plnění ze smlouvy objektivně určitelné a ocenitelné v penězích

- Emptio-venditio = smlouva trhová

- = smlouva o výměně věci za peníze (kauzou převodu vlastnických práv)
- Vývoj:
Následkem přímý přechod
o Směna (= rei permutatio) věci za věc (vznik dvojího vlastnického práva) vlastnického práva
o Směna věci za peníze (trh za hotové)
 Oddělení plnění (mohlo být zaplaceno později) Následkem vznik obligace,
 Oddělení odevzdání věci (věc mohla být předána jindy) která základem pro přechod
vlastnického práva
- Je perfektní, jakmile se strany dohodnou na předmětu a jeho ceně
o Cena musela být objektivně určitelná v penězích (pokud ji měla určit osoba třetí, byla v klasickém
právu smlouva neplatná; v justiniánském právu platná jako smlouva s podmínkou)
o Cena nemusela odpovídat skutečné hodnotě
- Předmětem:
o Věc in commercio (ať vadná či bezvadná, existující či ještě neexistující)
o Není možno si koupit věc vlastní
o Smlouva o koupi věci budoucí, tedy věci zatím neexistující:
 S podmínkou suspenzivní, že vznikne (smlouva účinnou až když předmět existuje)
 Bez podmínky, že vznikne (aleatorní = riskantní, účinná i pokud je předmět zmařen, nutno plnit)
- Povinnosti kupce:
o Zaplatit cenu věci a náklady prodávajícího, které má od uzavření smlouvy s prodanou věcí
o Vis maior postihuje kupce od uzavření smlouvy (tj. od dohody)
© Adinka 87
 - Povinnosti projece:
o Odevzdat předmět koupě kupujícímu
o Odpovědnost za právní a faktické vady věci (evinkování věci = uplatnění přednostního práva
k věci) i za nižší náhodu
 Ochrana před kurulskými aedily, v případě faktických vad:
• Actio redhibitoria = zrušení smlouvy, pokud nedostatky brání řádnému užívání
• Actio quanti minoris = nárok na snížení ceny, šlo-li o vady menší
 Za faktické vady zjevné prodejce neodpovídal
- Ke smlouvě trhové mohly být připojovány vedlejší úmluvy = pacta adiecta:
o In diem addictio = negativně formulovaná suspenzivní podmínka, nenajde-li prodávající do
určitého dne kupce lepšího (už se dohodli, takže smlouva je platná, tj. vznikla, ale není účinná)
o Lex commissoria = rezolutivní podmínka, která dávala prodateli právo odstoupit od smlouvy,
jestliže kupec nezaplatí do určitého dne trhovou cenu
o Pactum displicentiae = rezolutivní podmínka, že pokud se kupci nebude věc líbit, má prodávající
povinnost ji odkoupit zpět
o Pactum protimisseos = smlouva o předkupním právu

- Locatio conductio rei = smlouva o nájmu (locatio = pronájem; conductio = nájem)

- Rozdíl mezi smlouvou trhovou a nájemní je v tom, že se předmět vrací do držby vlastníka (př. pokud si
najmu gladiátory a někteří umřou a jiní přežijí, tak na mrtvé mám smlouvu trhovou, na ostatní smlouvu
nájemní)
- smlouva, kdy jedna strana (locator) postupuje straně druhé (conductor)
o do DETENCE
o INDIVIDUÁLNĚ určenou věc,
o aby ji UŽÍVALA (nájem) nebo UŽÍVALA A POŽÍVALA (pacht)
o na určitou DOBU
o za určitou ÚPLATU
- Žaloby:
o Actio locati = žaloba pronajímatele proti nájemci
o Actio conducti = žaloba nájemce proti pronajímateli
- Povinnost pronajímatele (locator):
o Převést věc do detence a zajistit nerušený výkon užívání věci
o Udržovat věc v dobrém stavu a platit veřejné dávky
o Zaplatit nájemci vynaložené užitečné náklady
- Povinnost nájemce (conductor):
o Platit nájemné, pacht
o Užívat věc jen smluveným způsobem (může ji dát do užívání podnájemníkovi, nebylo-li stanoveno
jinak)
o Za běžné opotřebování zásadně neodpovídá

- Locatio conductio operis = smlouva o dílo

- smlouva, kdy jedna strana (locator) dává druhé straně možnost si vydělat (conductor)
- = jde o objednání určitého VÝSLEDKU, k němuž musí objednaný vynaložit pracovní úsilí za odměnu
o Objednaný nemusí pracovat sám, ale ručí za výsledek (culpa in eligiendo et inspiciendo) tím, že si
špatně vybral spolupracovníky nebo nevykonával dostatečnou kontrolu
- Žaloby:
o Actio locati = žaloba objednatele ohledně objednávky (její nesplnění např. viz níže Lex Rhodia)
o Actio conducti = žaloba objednaného (náklady nebo škoda, která mu bez jeho zavinění vznikla)
- Povinnost objednatele (locator):
o Zaplatit smluvenou mzdu
- Povinnost objednaného (conductor):
o Předat výsledek své práce řádně a včas
o Odpovídá za škodu na přinesených věcech
- Lex Rhodia de iactu = Rhódský zákon o vyhozeném zboží
o Úprava náhrady škody při ztroskotání
o Za vyhozené věci kvůli záchraně lodi odpovídali jejich vlastníci, ale i vlastníci věcí zachráněných
o Vlastníci zničených věcí žalovali kapitána, protože nedopravil, co dopravit měl (actio locati) a on
zase žaloval vlastníky věcí zachráněných (actio conducti) za škodu, která mu bez jeho zavinění
vznikla při smluvené činnosti
o Kapitán měl do té doby retenční právo na zachráněné věci

© Adinka 88
 - Locatio conductio operarum = smlouva pracovní (locatio = pronájem; conductio = nájem)
- Předmětem kontraktu bylo užívání cizí síly po sjednanou dobu za sjednanou mzdu
- Námezdní pracovník (locator)
o Poskytuje svou pracovní sílu
- Zaměstnavatel (conductor)
o Platí mzdu
o Dává pokyny

- Societas
- = smlouva, kdy se dva a více lidí zavazují K VZÁJEMNÉMU PLNĚNÍ, aby dosáhli společného,
právem dovoleného CÍLE
- Smlouvou určeno:
o Vklady
 Které přinášejí společníci do společnosti musí být vyjádřitelné v penězích (majetek,
zkušenosti, popularita)
 Není PO a jednotlivé vklady proto nevytvářejí zvláštní samostatný majetek, ale jsou
ve spoluvlastnictví
o Výše podílu na zisku
 Není možné, aby měl někdo jen zisk a nepodílel se na ztrátách
 Je možné, aby někdo měl podíl jen na ztrátách a neměl zisk
o Vzájemnou odpovědnost
 Společnost byla založena na důvěře
- Žaloby:
o Actio pro socio
 Pokud požadovali společníci vyrovnání vzájemných nároků
 To byl důkaz, že důvěra mezi společníky není a společnost zanikala litiskontestací
 Odsouzení mělo infamující účinky
o Actio communi dividundo
 Na rozdělení spoluvlastnictví
- Společník pokud jednal, zastupoval jednotlivé společníky, nikoli společnost

- Mandatum (jediný případ z konsensuálních kontraktů, kdy je smlouva dvoustranná nerovná)

- = smlouva o BEZPLATNÉM OBSTARÁNÍ CIZÍCH ZÁLEŽITOSTÍ, kdy mandant vyzve mandatáře, aby
něco zařídil a mandatář pokyn přijme
- Povinnost mandatáře:
o Zastupovat na základě plné moci osvědčující jeho oprávnění (pro třetí stranu) ve věcech právních i
faktických
o Vykonat příkaz věrně
- Povinnost mandanta:
o Uhradit veškeré přímé náklady a škodu, která by v souvislosti s vykonáním příkazu mandatářovi
vznikla (pokud koupí věc nad cenu a sám dorovná ze svého, pak to není náklad vzniklý
v souvislosti s vykonáním příkazu)
- Žaloby:
o Actio mandati directa
o Actio mandati contraria
- Zvláštní případ mandatum qualifcatum – viz s. 257

© Adinka 89
37. Inominátní kontrakty
- Kontrakt = právní jednání vedoucí ke vzniku obligace mezi jeho účastníky, jejímž obsahem jsou vzájemná
práva a povinnosti
o Obligace ovšem původně vznikala jen tam, kde to právo připouštělo na základě:
 Formy (verbální, literální)
 Kauzy
• Reálné (Mutuum, Commodatum, Depozitum, Pignus)
• Konsensuální (Smlouva trhová, Locatio-conductio, Societas, Mandatum)
o Časem však vznikaly i atypické kontrakty, které však podle původního náhledu nebyly právně
závazné, respektive jim nebyla poskytována ochrana (actio)
o Vývoj praetorského práva však spěl k ochraně všech vztahů, kde se projevila vůle být vázán (byl
uzavřen kontrakt)

- Reálné kontrakty nepojmenované = cílem není vrácení věci, ale něco jiného
- Původně byly právně závazné jen ty kontrakty reálné, které byly pojmenované (mutuum, commodatum,
depozitum, pignus)
- Postupem času se však prosazuje myšlenka, že i kontrakty atypické jsou právně závazné:
o Původně s kauzou alespoň podobnou reálným kontraktům
o Později se vytvářely nové atypické smlouvy, této povahy:
 Do ut des
 Do ut facias
 Facio ut des
 Facio ut facies
o Na rozdíl od původních reálných kontraktů nejde o vrácení věci, ale jiné plnění, tj. protiplnění
- Druhy:
o Vetešnická smlouva = jedna strana odevzdává druhé věc, aby ji za smluvený obnos prodala
o Směna = rei permutatio; smlouva o výměně jedné věci za jinou (do ut des)
o Smír = různá jednání, jejichž kauzou je smír, tj. narovnání sporných otázek
o Výprosa = jako commodatum, ale ne časově omezené

- Šlo o kontrakty chráněné preatorskými žalobami in factum conceptae:

o Actio praescriptis verbis
 Má donutit protistranu k poskytnutí slíbeného protiplnění (ne k vrácení)
o Condictio ob causam datorum
 Má donutit protistranu k vrácení plnění, protože ona včas vlastní vinou nesplnila svou
povinnost
 Oprávněný zde odstupuje od smlouvy, protože protistrana neplnila včas
o Condictio ob poenitentiam
 Má donutit protistranu k vrácení poskytnutého plnění, protože oprávněný již dále ve
smlouvě nechce pokračovat
 Oprávněný odstupuje od smlouvy dříve, než protistrana mohla plnění poskytnout

© Adinka 90
38. Obligationes quasi ex contractu a quasi ex delicto
- Obligace = vztah dvou účastníků vznikající z právního jednání, jehož obsahem jsou práva a
povinnosti
- Obligace půvdně vznikaly dvojím způsobem (tzv. Gaiova bipartice):
o Z kontraktu = jedno nebo dvoustranný právní akt, který má za následek vznik obligace
 Formální, abstraktní
• Verbální a literální
 Neformální, kauzální
• Reálné
o Pojmenované
 Jednostranné
• Mutuum
 Dvoustranné nerovné
• Commodatum, Depozitum, Pignus
o Nepojmenované (do ut des -> facio ut facias)
 Vetešnická smlouva, Smír, Směna, Prekarium
• Konsensuální
o Dvoustranné rovné
 Emptio-venditio, Locatio conductio, Societas
o Dvoustranné nerovné
 Mandatum
o Z deliktu = závazek, který vzniká v důsledku spáchání bezprávného činu

- Obligace jakoby ze smlouvy

o Obligace, které připomínaly smluvní poměry nebo situace deliktní, avšak jim chyběl některý
z podstatných znaků smlouvy nebo deliktu
o Kontrakt = právní jednání inter vivos založené na souhlasu účastníků (shodné vůli), které
vede ke vzniku obligace mezi těmito účastníky
o Již v době poklasické je vytvořena speciální kategorie tzv. kvazikontraktů, u nichž chyběl souhlas
obou stran:

 Zavazovací skutečnosti podobné mutuu

• Skutečnosti podobné reálným kontraktům
• Došlo k převedení určitého množství genericky určených věcí do rukou příjemce
(jako v rámci mutuua), avšak
o nikoli z důvodu poskytnutí úvěru,
o ale z důvodu, který
Jde tedy o nabytí věcí nebo  nikdy neexistoval
získání plnění neoprávněně  nebo existoval,
na úkor druhého. • ale pominul
• nebo se nerealizoval
• Žaloby - Condictio sine causa = bezdůvodné obohacení (v širším smyslu)
o Condictio indebiti (kondikce nedluhu)
Žaloby přísného práva,
které požadovaly, aby  Dlužník poskytl plnění v mylném domnění, že je dlužen a věřitel jej
bylo vráceno vše, čím se v tomtéž mylném domnění přijal (kdyby se nemýlil, bylo by to
žalovaný obohatil, tj. furtum)
nejen prosté vydání věci,
 Dluh z naturální obligace je dluhem řádným
ale všeho, co jejím
pomocím nabyl. o Condictio ob causam datorum
 Žaloba na navrácení plnění proto, že druhá strana neplnila řádně
Byl-li v dobré víře, pak a včas (zkrátka se nerealizovalo)
odpovídal jen za o Condictio ob turpem causa
nedbalost, věděl-li o
skutečném stavu,  Namířena proti tomu, kdo se dopustil nečestného jednání (př.
dopouštěl se furta a nechal si zaplatit za vydání věci ve své úschově)
odpovídal i za náhodu o Condictio ob iniustam causam
(vis maior).
 Sledovala navrácení plnění, které zákon zakazuje (zaplacení
výhry ze zakázané hry)
o Condictio sine causa v užším smyslu
 Různé nároky

© Adinka 91
  Zavazovací skutečnosti podobné mandatu
• Právní skutečnosti podobné konsensuálním kontraktům
• Negotiorum gestio = neoprávněné jednatelství
o Gestor obstarává záležitosti CIZÍHO (dominus negotii), aniž by k tomu byl
vyzván (tj. aniž došlo k mandatu, tj. dohodě)
 Pokud alespoň zčásti obstarává záležitosti vlastní, negotiorum
gestio nevzniká
 Gestor musí mít subjektivní úmysl obstarávat věc cizího
 Jestliže dostal příkaz někoho jiného k obstarávání věcí cizího, jde
místo gestora o mandatáře
o Nepravé jednatelství = gestor obstarává cizí záležitosti v domnění, že jsou
jeho; má ovšem právo na úhradu nákladů
o Gestor musí vydat vše, co provádění cizí věci získal, odpovídá za
nedbalost (pokud odvrací nebezpečí či nouzi), a za náhodu
• Tutela = poručenství (actio tutelae directa, contraria; i po skončení tutely)
• Cura = opatrovnictví (žaloby z nepřikázaného jednatelství jen během trvání cury)
• Podobné z hlediska majetkoprávního je tutela (= poručenství) a cura
(opatrovnictví), protože není uzavřena smlouva

- Obligace jakoby z deliktu

o Obligace, které připomínaly smluvní poměry nebo situace deliktní, avšak jim chyběl některý
z podstatných znaků smlouvy nebo deliktu
o Již za republiky byly za důvod vzniku závazku považány i některé skutečnosti mimosmluvní, které
připomínaly situace deliktní, u nichž ovšem chybělo zavinění:
 Majitel nebo uživatel bytu, z jehož okna bylo něco vyhozeno, co na ulici způsobilo škodu
(není zde zavinění přímo majitele, ale ten je odpovědný)
 Provinění soudce, který porušil své povinnosti a procesní straně způsobil škodu
 Zeměměřič udal nesprávnou výměru pozemku
 Znalec uvedl nesprávné počty nebo míry
 Majitel hostince, stáje, lodě nese odpovědnost za to, že jeho zaměstnanci nic neukradnou

© Adinka 92
39. Pacta a naturální obligace

- Pacta:
- = neformální úmluvy, které vznikaly díky rozvoji praetorského práva a umožňovaly tak modifikovat
jednotlivé právní instituty (dle ius civile nevymahatelné; šlo vlastně o obligace praetorského práva)
- Původně měla formu pouhých vedlejších ustanovení = pacta adiectica
o Př. připojovaná ke smlouvě trhové:
 Pactum protimisseos
 Pactum displicentiae
 In didem addictio
 Lex comissoria
o Jejich význam tehdy spočíval v tom, že k nim soudce musel přihlédnout, neboť měly formu
exceptio, tj. procesní námitky (praetor ji zapsal do čela formule s příkazem, aby k tomu soudce
přihlédnul)
- Později se z některých vyvinul samostatný institut praetorského práva = tzv. pacta praetoria
o Žalovatelné přímo
o Constitutum debiti = slib dlužníka, že dluh zaplatí k určitému dni
 Možno se věřiteli zavázat za svůj dluh (constitutum debiti proprii) nebo za dluh cizího
člověka (constitutum debiti alieni), tj. neformální rukojemská smlouva
 Actio de pecunia constituta
• Akcesorická žaloba k první žalobě
• Význam především tehdy, kdy dluh zanikl jinak než splněním
• Obě žaloby (původní a tato) zanikaly jen splněním dluhu
o Receptum
 Arbitri
• = úmluva sporných stran se soukromým rozhodčím, že rozhodne spor a ony se
mu podřídí
• Strany se zavazovaly poenálními stipulacemi (smluvními pokutai)
 Nautarum cauponum stabulariorum
• = původně slib lodníka, hostinského nebo majitele stájí zákazníkovi, že věci
vnesené budou náležitě opatrovány (později se závazek zakládal jen vnesením)
• Majitel odpovídal za činy svých zaměstnanců, ne za zákazníky (snad)
 Argentarii
• = slib bankéře, že v určitý den vyplatí na účet třetí osoby částku svého klienta
- Pro neformální úmluvy vzniklé v době císařství pak existuje souhrnný název pacta legitima
o Přímo žalovatelné neformální úmluvy
 Slib věna (pollicitatio dotis)
 Slib darovací
• Darování nebylo samostatným jednáním, ale kauzou majetkových či obligačních
jednání
• Darování = bezplatné a dobrovolné rozmnožení majetku obdarovaného, kterým
dárce zmenšuje své vlastní jmnění
• Závazným každý, který insinuován do soudního protokolu; žalovatelným byl
neformální slib darovací uznán až justiniánským právem (před tím nutno formální
stipulace)
• Po celou dobu zakázáno darování mezi manžely (s výhradou věna, které
samostatným institutem a donatio ante nuptias)

- Naturální obligace:
- = situace, kdy vzniknul jedné straně řádný dluh a jiné pohledávka, avšak za svůj dluh dlužník neručí
a jeho plnění nelze vymáhat žalobou
o Takový dluh reálně existuje a pokud je splněn, tak plnění je považováno za právní a nelze se
domáhat jeho vrácení např. z titulu bezdůvodného obohacení (condictio indebiti)
- Takové situace vznikaly v ŘP běžně a souviselo to zejména s pojetím právní subjektivity a
způsobilosti k právním úkonům:
o Plnou subjektivitu i způsobilost k právním úkonům měl jen PF, který byl osobou mužského pohlaví,
svobodnou, římským občanem sui iuris, který měl pod sebou osoby alieni iuris (patria potestas,
manus, personas in mancipio) a dále otroky
o Děti se nemohly zavazovat vůbec, impuberes sui iuris se mohli zavazovat jen s poručníkem
(tutor impuberes) – zavázal-li by je někdo jinak, šlo o nevymahatelnou pohledávku (naturální
obligaci

© Adinka 93
 o Dospělí synové alieni iuris měli možnost se zavazovat, avšak po dobu, kdy byli v moci PF, tak
jejich závazky byly naturálními obligacemi (vymahatelnými obligacemi se stávaly až když se stal
osobou sui iuris nebo v pozdější době pokud měl peculium)
o Ženy alieni iuris se zavazovat nesměly vůbec a pokud se zavázaly, jejich závazek byl vždy
naturální obligací (vzhledem k doktríně o jejich lehkomyslnosti)
o Otroci původně nemají právní subjektivitu (žádný ze tří statusů) ani způsobilost k právním úkonům
 Postupně se faktický stav prosazoval – otrok měl naturalis possessio (detenci) a vzhledem
k tomu, že nebyl subjektem žádného práva (ani ius civile, ani ius gentium), tak povaha
jeho závazků byla také vždy naturální (= soudně nevymahatelná, avšak fakticky splnitelná)
- Nežalovatelné zásadně závazky ze sázky a hry
- Postupně však právo začalo utupovat hospodářským tlakům, kdy otrokům nebo synům alieni iuris
bylo do detence vkládáno PF peculium a ti museli jednat s určitými právními důsledky
o Postulát, že PF z jednání osob sobě podřízených nabývá (majetkově jistě a vždy) a proto může být
volán k odpovědnosti, přičemž ta odpovědnost musí být limitována – zde hodnotou svěřeného
peculia
o Vznikají tedy tzv. adjektické žaloby, které vznikaly z kontraktů osob podřízených PF, jimž bylo
vyděleno peculium
 Praetor v intenci, tj. formulaci žalobního nároku uvedl sice osobu PF podřízenou, ale
v kondemnaci uvedl PF
Žaloby  Actio de in rem peculio = žaloba do hodnoty peculia
limitované  Actio de in rem verso = žaloba do hodnoty prospěchu z daného jednání
hodnotou  Actio tributoria = pokud peculium vyhrazeno k provozu určité činnosti (není tedy přímo
peculia soukromým majetkem, ale majetkem vyděleným); vlastník má stejné postavení jako
ostatní věřitelé (má právo na poměrné odečtení své pohledávky (omezeno ostatními
pohledávkami)
 Actio quod iussu = dal-li majitel moci výslovný příkaz k zavazovacímu jednání
Žaloby na  Pokud vedením podniku či kapitánem na lodi ustavil majitel moci osobu, pak se
neomezené předpokládalo, že ta jedná na základě generální plné moci.
ručení • Actio institoria = proti majiteli podniku
• Actio exercitoria = proti majiteli loďařství

© Adinka 94
40. Culpa a náhrada škody

- Škoda = damnum
- = újma na statcích osoby, která nezvnikla jejím jednáním, ale jednáním a zaviněním jiné osoby
- Druhy:
o Damnum emergens = majetková újma, která skutečně vznikla (objektivní poškození věci)
o Lucrum cessans = majetková újma, k níž by nedošlo, kdyby věc nebyla poškozena (ušlý zisk)
 Škodou podle tohoto pojetí nemůže být puštění cizího zvířete na svobodu, protože na něm nedošlo k poškození
- Vznik:
o Vis maior = zásah vyšší moci (náhoda), který nebylo možno odvrátit; vznikají bez zavinění
 Zásada, že škoda vis maior postihuje zásadně vlastníka; vlastník jako věřitel odpovídá i za
škody, které vzniknou na jeho majetku bez zavinění dlužníka náhodou
 Kdo se dopustil furta, odpovídal i za náhodu
o Vis minor = zásah nezaviněný, který možno ovlivnit, ale nikoli předpokládat (př. krádež, ztráta ->
custodia)
 Držitel v dobré víře odpovídá jen za nedbalost (odstupňována až po custodii)
 Za vis minor odpovídá ten, kdo má věc v držení (vlastník, držitel aj.) nebo detenci
(depozitář) nebo kdo ji jinak může ovlivnit:
• Lex Aquiliae upravoval delikt damnum iniuria datum, kdy může škoda vzniknout:
o Přímým působením (sama věc zničím) + zlý úmysl
o Nepřímým působením (věci se nedotknu, např. nechám dobytek pomřít hlady)
o Nebo tím, že dobytek pustím na svobodu (nevzniká škoda)
• Cautio damni infecti = slib, že pokud dojde ke škodě, bude škůdcem nahrazena ve smluvené výši
o Generických věcí se ani náhody netýkají
- Ručení dlužníka:
o Vždy, když hovoříme o škodě, jde o škodu na majetku jiné osoby než je osoba, která ji způsobila
(viz výše)
 Tím, že porušil povinnost
 Tím, že spáchal protiprávný čin
o Dlužník je osvobozen jen u vis maior, ale i to jen tehdy, jde-li o věc individuálně určenou,
pokud nedojde ke změně obsahu obligace, kdy se původní nárok věřitele mění v plnění
náhradní

- Forma náhrady škody:

o Pekuniární kondemnace až do úřednického procesu vlastně odsuzovala k zaplacení určité částky jako celku
(původní plnění možno rozšířit o náhradu škody aj.), avšak škoda nevystupovala samostatně (nebyla známa
výše škody). Až od justiniánského práva se setkáváme s oddělením hodnoty obligace a náhrady škody, která
může být akcesorická k původní obligaci nebo hlavní, pokud obligace zanikla.
o Náhrada škody vyplývající z abstraktních premis
 Uplatní se, pokud není stanovena náhrada škody ve smlouvě
 Předpoklady:
• Objektivní spojitost mezi jednáním dlužníka a škodou
o Musí dojít ke škodě
o Musí být způsobilý škodu spáchat
• Subjektivní vztah dlužníka ke škodlivému výsledku, neb odpovědnost za škodu
může nést jen ten člověk, který je schopen své jednání ovládat a uvědomit si jeho
následky
o Z deliktu jako soukromá pokuta (trest)
 Předpoklady:
• Objektivní spojitost (objektivně bezprávný čin a způsobilost ho spáchat)
• Subjektivní vztah (zlý úmysl, culpa v užším smyslu)
 Obvykle jde tedy o poenální žaloby znějící na pokutu:
• Actio doli (do 1 roka 4x, po roce jen obohacení)
• Actio quod metus causa (na vydání, jinak 4x)
• Actio legi Aquiliae
• Actio furti
• Actio iniuriana aestimatoria
o Smluvně stanovená náhrada škody = konvenční pokuty
 Musí být ze smlouvy patrno jaká je její výše a jaké jsou předpoklady jejího uplatnění
 Konvenční pokuty = případ, kdy je dlužníkem slíbeno plnění určité částky za trest za
eventuální nesplnění smluvních povinností (nebylo nutno výši škody dokazovat, zažalovala
se prostě slíbená částka)
 Arrha poenitentialis = závdavek, který si druhá strana nechá, pokud první neplní

© Adinka 95
 - Culpa = zavinění, nedbalost
- Culpa v širším smyslu jako zavinění je předpokladem toho, aby někomu bylo možné přičíst, byť již
objektivně přičitatelný, zásah do sféry zájmu jiných osob, jehož výsledkem je škoda
- Zavinění představuje vnitřní, subjektivní vztah jednotlivce ke svému jednání
o Dolus = zlý úmysl
 Pachatel jedná, ačkoli ví jaké škodlivé důsledky jeho jednání může mít
 Za dolus pachatel odpovídá vždy, nelze smluvně vyloučit
o Culpa = nedbalost (culpa v užším smyslu)
 = Stav vědomí člověka, který určitým způsobem jedná, ale neuvědomuje si možné
následky svého jednání
 Může spočívat v jednání pozitivním nebo v opomenutí
Culpa
 K určení toho co je a není nedbalostí bylo užíváno abstraktní měřítko starostlivého
v širším
smyslu jako hospodáře
zavinění  Druhy:
• Culpa lata = hrubá a nepochopitelná nedbalost (jakoby škodu chtěl)
• Culpa levis = běžná nedbalost, pod průměrnou péči
• Culpa in concreto
o = relativní nedbalost, tj. nedbalost poměřována nikoli abstraktním
měřítkem, ale podle toho, jak se daná osoba chová ke svým věcem
• Custodia = ručení za náhodu, ručení za nezaviněné bezpráví (např. na věcech
vnesených) jako porušení péče, kterou by věnovat měl -> žalováni až na
dvojnásobek věcí vnesených, pakliže kradl jejich zaměstnanec (hostince, stáje,
dopravní lodě)

• Culpa in faciendo
• Culpa in non faciendo

© Adinka 96