Říman

ímské právo I.
| Miloslav Pospíšil
Římské právo I.
Přednášky, seminární skupina doktora Falady
Miloslav Pospíšil
S t r á n k a 0 | 126
Římské právo I, prameny římského práva
S t r á n k a 1 | 126
Přednáška první, prameny římského práva I

Pojem římského práva, jeho význam
- římské právo jako pedagogická disciplín
- římské právo jako právní řád, který platil na území starověkého římského státu
- římské právo jako vědní obor, právní romanistika, která se zabývá různými aspekty římského práva
soukromého i veřejného
- římské právo jako propedeutická (přípravná) právní disciplína, která uvádí studenty práva do
problematiky práv
- římské právo je nejstarším právním řádem, který je dochovaný v úplnosti

- římské právo je základem všech velkých evropských kodifikací; římské právo je základem
současného evropského kontinentálního práva
- římské právo je zdrojem inspirace při tvorbě práva, římskoprávní terminologie a právní zásady jsou
dodnes pro svou výstižnost běžně užívány i dnes a je jimi často argumentováno
- římské právo přežilo pád Římské říše, světové války, nedemokratické režimy, pád komunismu a
dodnes je zdrojem informací
- římské právo je jedním z pilířů moderního práva
- San Marino a Andorra jsou 2 státy, kde platí dodnes ius commune, tedy zákoník Digesta z 533 n. l.
- v JAR platí systém římsko-holandského práva, které je téměř totožné s právem římským (holandské
právo je založeno na právu římském)
- Digesty je možno argumentovat i v centru anglosaského práva common law
Problémy spojované s římským právem

- římské právo se dochovalo především v latině a později také řečtině
- problematika personality práva v období starověkého Říma, tedy různorodost práva
- dlouhá doba trvání může být jak výhodou, tak problémem římského práva
- velkým problémem při zkoumání římského práva jsou prameny římského práva
- informace se dochovaly v památkách nejrůznějšího charakteru; jsou to zákoníky, komentáře,
odborné monografie
- kromě těchto pramenů se dochovaly také například některé archeologické památky, epigrafické
památky, zmínky, návody (jak provádět právní jednání), vyobrazení na mincích, jiná široká literatura
(odborná, ale i krásná literatura, divadelní texty)
Periodizace
- periodizace římského práva a státu je odlišná
Periodizace vývoje římského státu

Královská doba
- trvá zhruba 250 let, pověstných 7 římských králů
- Romulus
Republika
- vzniká přibližně roku 510, trvá do přelomu věků
S t r á n k a 2 | 126
Císařství - principát
- založeno císařem Augustem
- císař vládne jako princeps, nejváženější senátor
- období největšího rozkvětu Římské říše
- systém vlády je velice volný
Císařství – dominát
- autokratická centrální a velice tuhá vláda
- období pozvolného úpadku státu a práva
- 476 byl abdikován poslední císař, Romulus Augustulus (Romulus Vznešeňoučký)
Byzantská říše
- centrum v Konstantinopoli, pokračuje dále
Periodizace práva
Období práva archaického
- římské právo je velice jednoduché až primitivní
- římské právo je vysoce formální – přesně dané formy právních formulí
- jednotlivé formule jsou často doprovázeny pohyby, nebo symbolickými úkony
- archaická doba přibližně končí s vítězstvím Říma v druhé punské válce, tedy kolem roku 200 př. n. l.
Období práva klasického

- 200 př. n. l. – 100 n. l.
- období největšího rozkvětu; římské právo se dostává do podoby, kdy je dnes použitelné a dnes je jej
možno označit za inspirační zdroj
- hlavním pramenem práva byly soudní vyhlášky úředníků s jurisdikcí, zejména prétorů
Právo poklasické
- právo se zjednodušuje, vulgarizuje
- právo je co nejjednodušší
- právo se však zároveň komplikuje tím, že je upravováno velkým množstvím císařských nařízení
Justiniánské období
- krátká doba vlády císaře Justiniána
- na počátku vlády Justiniána jsou na jeho popud vytvořeny velké zákoníky, které zachycují předchozí
vývoj římského práva, učebnice římského práva a sbírka císařských nařízení
- tyto sbírky se dochovaly v úplnosti do dnešních dnů
- tyto zákoníky označované jako Corpus Iuris Civilis jsou tím, co podnítilo zájem o římské právo ve
středověku
- dnes je justiniánské období to, co nám dává představu o římském právu
S t r á n k a 3 | 126
Rozdělení římského práva

Fas a Ius
- fas, tedy právo ovlivněné náboženstvím a náboženské normy; nejstarší vrstva pravidel chování
v Římě
- fas se skládá z
- ius divinum, božské právo, souhrn norem upravujících náboženské záležitosti
- ius sacrum, normy týkající se obětí
- ius pontificum, normy upravující činnost sboru pontifiků a část civilního práva, která se
zabývá náboženstvím
- ius augurale, normy upravující činnost augurů
- ius parietum, normy upravující právní režim zdí a hranic
- ius, právo vytvářené lidmi, tedy právo, které neobsahuje žádný náboženský/religiózní prvek
- označováno také jako ius humanum
Ius scriptuum a ius non scriptum (consuetudo)

- ius scriptum, právo psané; zákony, vyhlášky, zákoníky, císařská nařízení, a tak dále, a tak podobně
- ius non scriptum, právo nepsané, tedy právo obyčejové; právní obyčej jsou normy, které vznikají po
velmi dlouhou dobu a k jejich platnosti je potřeba to, aby o jejich správnosti byla přesvědčena většina
společnosti a zároveň je vynutitelná státní mocí; i citlivé oblasti práva jsou po velice dlouhou dobu
nepsané
Právo veřejné a právo soukromé

- ius publicum, právo veřejné (trestní, správní, finanční, ústavní a procesní)
- ius privatum, právo soukromé (rodinné, věcné, závazkové a dědické), dále děleno podle na práva
osob, práva k věcem a žaloby
- existují však obory, které jsou mezi právem soukromým a veřejným rozkročené
- soukromé právo je to, které se týká zájmů jednotlivců; právo veřejné je to, které se týká upořádání
římského státu, a tedy zároveň i jeho zájmu (později označováno jako zájmová teorie právníka
Ulpiana)
- veřejné právo je takové, které jednotlivci nemohou měnit svými normami (Papinianova teorie
mocenská)
Dělení na masy římského práva

- ius civile, právo občanů římských; označováno také jako ius Quiritium, právo kviritské
- římské civilní právo, normy zavazující pouze římské občany
- pramenem ius civile jsou obyčeje (consuetudo), leges, plebiscita, senatus consulta, constitutiones
principum, interpretation a iurisprudentia
- ius honorarium, honorární/úřednické právo

- normy, které římští úředníci vytvářejí (prétoři, kurilští aedilové)
- označováno také jako právo prétorské
- prétoři tvoří postupně prétorské edikty, tedy soubory povolovaných žalob podle zákonu dvanácti
deset; prétorské edikty se rozrůstaly, i přestože zavazovaly pouze prétora, který je vydal
S t r á n k a 4 | 126
- soubor práva, které vytvářeli prétoři, tak dostal označení ius honorarium a toto existovalo vedle ius
civile podle zákona dvanácti desek
- ius gentium, právo národů

- cizí právo, které je jiné, než právo římské; může se však jednat o právo vytvářené v Římě pro cizince
- pravidla mezinárodního práva
- pramenem ius gentium jsou edicta (soudní vyhlášky cizineckého prétora) a decreta (rozhodnutí
týkající se jednotlivého konkrétního případu)
- ius gentium má poměrně zásadní vliv na ius honorarium a ius civile
- ius gentium je postaveno na principu personality práva (každý národ má své právo), který v antice
dominoval; tento je v dnešní době nahrazen principem teritoriality práva
- ius naturale, právo přirozené

- stojí na pomezí práva a filozofie
- právo společné všem lidem a dokonce i živým tvorům (podle právníka Ulpiana)
- podle Cicera jsou to normy vycházející z přírody, nebo od bohů; proto jsou tak dokonalé, že lidé se
k ius naturale nemohou přiblížit
- ius naturale je dobré a spravedlivé právo, bonum et aequm
Dělení podle osob

- ius commune, právo aplikovatelné obecně na všechny subjekty
- také ve významu římského práva aplikovaného subsidiárně ve středověku v Itálii a Německu
- ius singulare, normy týkající se pouze jednotlivce, nebo skupiny osob

- označuje se také jako privilegium
- ve prospěch, nebo neprospěch jednotlivce; právo jednotlivce se pak označuje jako beneficium
Absolutní a relativní práva

- absolutní práva působí vůči všem, erga omnes
- zajišťují nositeli moc, kterou všichni ostatní musí respektovat, nesmí zasahovat do sféry absolutních
práv nositele
- relativní právo působí pouze proti jednomu, nebo více určeným subjektům
- obsahem je konání, nebo nekonání
Další dělení římského práva
- majetková práva (chrání především hospodářské zájmy subjektů) a nemajetková práva (etický
základ, rodinné a manželské právo)
- převoditelná práva a nepřevoditelná práva
- věcná práva a závazkové právo
Královské období
S t r á n k a 5 | 126
- období trvající přibližně 250 let

- rok založení Římského království podle historiků 21. duben 753 př. n. l.
- patriarchální společnost
- poslední římský král byl vyhnán přibližně 24. února 510 př. n. l.;
- toto datum je však silně podezřelé, protože vyhnání posledního tyrana z Athén je datováno ke
stejnému roku, a proto se jedná pravděpodobně o datum podvrhnuté, nebo nepřesné
Organizace společnosti v královském období

- celý lid populus Romanus Quiritium se dělil na 3 kmeny (tribus)
- lid se dále dělí do 30 kurií (curia), které jsou založené na příbuzenském/rodovém vztahu; v čele
kurie stál náčelník, v čele všech curií stál maximus curio (s kuriemi je spojeno kuriátní lidové
shromáždění, comitia curiata)
- další organizační strukturou je 300 rodů (původní patricijské rody, které jsou tvořeny zejména Latini
a kmeney Sabinů); zástupci rodů se označují jako gentiles, každý rod má svého reprezentanta
v senátu
- nejmenší organizační jednotkou je rodina, familia; v čele stojí nejstarší mužský příslušník rodiny,
pater familias
Prameny práva v královském období

Consuetudo
- právní obyčej
- základní pramen práva
- jeho vadou je to, že není úplně dokonalý a vzniká dlouho; změna právního obyčeje je dlouhodobá a
obtížná
- právní obyčej se předává z generace na generaci, mores maiorum, zvyky předků
- právo nepružné a nejisté
Foedera patris gentium

- dohody uzavírané náčelníky římských rodů
Leges regiae, královské zákony

- vyhlašovány římskými králi
- mají často sakrální obsah, tedy formu věštby, nebo orákula
- doplňovaly a konkretizovaly obyčejová pravidla
- na počátku republiky byly údajně sepsány Ius civile Papirianum, sbírka královských zákonů;
nedochovaný komentář k této sbírce napsal právník Granius Flaccus; sbírka samotná se však
nedochovala, ani tento komentář
Res publica, období republiky

- označení vývoje římského státu po dalších 5 století po království
Organizace společnosti za doby republiky, úředníci

- úředníci představovali monarchistický prvek dělby moci; reprezentovali výkonnou moc
- princip kolegiality zastávání úřadů, tedy každý úřad vykonávala alespoň dvojice úředníků, aby žádný
S t r á n k a 6 | 126
z úředníků na sebe nemohl strhnout příliš velkou moc, kterou by mohl zneužít; výjimkou z tohoto
principu je pouze diktátor, který kolegu neměl
- úředníci jsou voleni na jeden rok
Poznámka: v následující části jsou jednotlivé druhy úředníků, které jsou převzaté z učebnice Instituce
Konzulové, consul
- dva nejvyšší úředníci
- teto úřad vzniká již při zřízení Římské republiky
- konzulové stáli v čele římského státu, zastupovali jej a veleli vojsku
- původně se tento úřad nazýval praetores maiores, vrchní prétoři
Tribuni militium consuulari potestate

- vojenský tribun s konzulskou mocí
- mimořádní, občasně zřizováni
- voleni v případě válečných konfliktů, jsou to především zkušení vojevůdci
- tito tribunové jsou považováni za vrchní velitele vojska a zároveň představitelé nejvyšší politické
moci
Prétor, praetor
- praetor urbanus, městský prétor
- měl jurisdikce v soukromoprávních sporech římských občanů
- praetor peregrinus, cizinecký prétor

- tento úřad zřízen 242 př. n. l.
- jurisdikce v soukromých sporech, kde alespoň jednou ze stran byl cizinec
Aedil
- aedil plebis, dva pomocníci tribunu lidu voleni plebeji
- aedil curulis, kurilský aedil

- dva pracovníci, kteří měli jurisdikce v některých trhových věcech
- kurilští aedilové společně zabezpečovali cura urbis, pořádek ve městě, cura annonae, zásobování
Říma a cura ludorum, pořádání her
Kvestor, quaestor
- pomocníci konsulů, také nižší finanční úředníci
- bylo jich cca. 20
Censor
- dva úředníci voleni na 5 let
- prováděli sčítání obyvatelstva a majetku, rozdělení majetku do centurií a tribuí (na toto měli vždy 18
nejvíce 18 měsíců)
- censoři prováděli výběr senátorů, lectio senatus;mohli udělovat důtky, spravovali státní finance
S t r á n k a 7 | 126
Dictator
- úředník jmenovaný konsulem na doporučení senátu na nejvíce 6 měsíců v době ohrožení státu
- po splnění svého úkolu v úřadu musel odstoupit
Tribun lidu, tribunus plebis

- deset úředníků, kteří ochraňovali práva plebejů
- mohli zakázat nařízení jakéhokoliv magistráta (úředníka)
Další římští úředníci

- interrex, mezikrál; ustanoven ze senátorů k zajištění volby magistrátů; ustanoven nejvíce na 5 dní
- decemviri legibus scribundis, desetičlenný úřad zřízený za účelem sepsání obyčejového práva (lex
XII tabularum, zákon dvanácti desek)
Pravomoci úředníků
- imperium, vrchní nařizovací a výkonná moc, velení vojsku; rozděluje se dále na imperium domi (ve
městě Řím) a imperium militiae, tedy mimo město Řím, kde jsou pravomoci neomezené
- potestas, nižší nařizovací moc
- ius auxilii, prevomoc tribunu lidu chránit zájmy plebejů

- ius intercedendi, právo zrušit nařízení stejně postaveného, nebo níže postaveného úředníka
- iurisdictio, jurisdikce, právo organizovat soukromé soudní řízení
- ius spectionis, právo zkoumat věštná znamená
- ius edicendi, právo vydávat závazná nařízení, především pak soudní vyhlášky
- ius coercendi, kázeňská pravomoc aedilů a magistrátů disponujících cum imperio (vrchní nařizovací
a výkonnou mocí); tito mohou uložit, nebo nařídit pokutu (multa), zabrání věci (pignoris capio),
zadržení (prensio), případně mohli nařídit bičování (verberatio)
- ius cum patres (populo) agendi et referendi, právo svolávat senát, lidová shromáždění a předkládat
jim návrhy
Organizace společnosti za doby republiky, senatus, senát

- skládal se z 300 představitelů jednotlivých rodů; později se tento počet rozrostl až na 1 000
- původně složen pouze z patricijů, později do něj byli zařazeni také bývalí magistráti
- senát byl politicky nejvlivnějším republikánským orgánem

- představoval kontrolní moc a reprezentoval aristokratický prvek dělby moci v římské společnosti
Pravomoci senátu
- schvaluje zákony přijaté lidovým shromážděním
- řídí zahraniční politiku
- rozhoduje o uvolňování prostředků ze státní pokladny
- stará se o zachování tradičního římského náboženství
- je poradním orgánem magistrátů
- vydává usnesení, senatusconsultum
- v případě ohrožení státu vydává senatus consultum ultimum, na jehož základě je jmenován diktátor
S t r á n k a 8 | 126
Organizace společnosti za doby republiky, lidová shromáždění, comitia

- představitel zákonodárné moci
- reprezentuje demokratický prvek dělby moci v římské společnosti
- smí (a musí) se jej účastnit všichni muži (cives Romani) soužící ve vojsku
- na lidových shromážděních jsou voleni úředníci a schvalovány právní normy

- rozhodnutí lidových shromáždění jsou přijímána prostou většinou
- nejdříve se hlasovalo v rámci hlasovací jednoty, poté se hlasovalo po hlasovacích jednotkách
(hlasovací jednotka měla jeden hlas)
- lidová shromáždění zanikla na počátku císařství
Comitia curiata, kuriátní lidové shromáždění

- nejstarší, již za doby královské
- 30 kurií podle příslušnosti k rodům; účastní se je patricijové i plebejové
- formálně uděluje pravomoci (imperium) úředníkům zvoleným na jiném lidovém shromáždění, tedy
lex de imperio
Comitia calata, kalátní lidové shromáždění

- podobné kuriátnímu lidového shromáždění
- je svoláváno dvakrát ročně římským veleknězem pontifex maximus
- účastní se jej patriciové a plebejové, a to na základě 30 kurií, tedy podle jejich příslušnosti k rodům
- jsou zde schvalovány, nebo spíše brány na vědomí, některé důležité soukromoprávní akty
- potvrzuje adopce (přechody Římanů z jedné rodiny do druhé) a adrogace
- inauguruje kněží
Comitia centuriata, centurijní lidové shromáždění

- centurií je 193, jsou rozděleny podle výše majetku do šesti tříd
- centurijní shromáždění kopíruje strukturu římského vojska
- tohoto lidového shromáždění se účastní patricijové i plebejové
Pravomoci comitia centuritata

- volí vyšší magistráty (konsulové, censoři, praetoři)
- přijímá zákony, leges
- slouží jako odvolací orgán pro určité případy, tedy rozhoduje o provokaci (comitatus maximus)
Comitia tributa, tributní lidové shromáždění

- rozděleno pouze na 35 hlasovacích jednotek podle místních obvodů
- celé území je rozděleno na 4 městské a 31 venkovských okrsků
- do tribuí jsou Římané zapisováni podle toho, kde leží jejich majetek
- volí nižší úředníky (kurilští aedilové, quaestoři)

- přijímá méně důležité zákony
S t r á n k a 9 | 126
Consilia plebis tributa

- lidové shromáždění, kde se scházejí pouze příslušníci plebejů, tedy nešlechtických rodů
- organizováno stejně jako tributní shromáždění
- volba plebejských úředníků (plebejští aedilové, tribuni lidu)

- přijímání usnesení (plebiscita)
Prameny práva za doby republiky

Přehled pramenů práva za doby republiky, kterým se bude výklad dále věnovat
- consuentudo, právní obyčej
- zákon dvanácti desek, lex duodecim tabularum
- zákony, leges
- plebiscita
- právní věda, iurisprudentia
- usnesení senátu, senatus consultum
- edikty, edicta, vyhlášky
Consuentudo
- nejisté a poměrně rigidní
- právní obyčej je stále základním pramenem zejména pro římskou nepsanou ústavu,
administrativní pravidla a z počátku také pro právo trestní
- okolnost toho, že si někdo chtěl obyčej pamatovat jinak, vedla k sepsání obyčejového práva
v zákonu dvanácti desek
Zákon dvanácti desek, lex duodecim tabularum

- písemný záznam obyčejových norem vytvořený na nátlak plebejů, kteří nemají jinou možnost
obrany svých práv (o právech rozhodují výhradně patriciové, kteří tak mohou záměrně rozhodovat
v neprospěch plebejů)
- pro sestavení zákonu dvanácti desek (449 př. n. l.) byla vytvořena desetičlenná komise decemviri
legibus scribundis, tedy na rok všemocní úředníci, kteří měli sepisovat obyčejové právo, zejména pak
sporné normy
- po roce působení je sepsáno deset desek zákonů, které jsou později schváleny
- protože se zdá, že deset desek je stále málo, je zvolena komise druhá, kdy jsou dodány další 2 desky
- zákon dvanácti desek se později stává základní normou římského civilního práva
- zákon dvanácti desek je na 12 bronzových tabulích vyvěšen na římském fóru, aby se s ním Římani
mohli seznámit
- po zmizení zákonu dvanácti desek není zákoník obnoven, ale je používán dále; žádné z ustanovení
zákonu dvanácti desek není zrušeno
- zákon dvanácti desek je nejdéle platící zákon na světě
S t r á n k a 10 | 126
Zákony, leges
- přijímány na lidových shromážděních
- zákonodárná iniciativa: návrh, rogatio legis, mohl podat pouze římský úředník, magistrát, tedy
v tomto případě rogator legis
- rogatorem, předkladatelem návrhu, se mohl stát konsul, prétor, plebejský tribun a výjimečně i
censoři; tito úředníci měli ius com populo/plebe agendi, právo předkládat návrhy zákona
- vyhlášení zákona, promulgatio legis; římský úředník, který sepsal návrh zákona, jej musel zveřejnit
nejméně 24 dní před konáním lidového shromáždění, tedy trinundium (tři týdny, protože římský
týden měl 8 dní)
- v průběhu 24 dnů mohl úředník provádět úpravy návrhu zákona
- lidové shromáždění rogatio legis celé přečetlo, poté se hlasovalo o jeho celkovém přijetí, nebo
odmítnutí; není možno provádět dodatečné změny, nebo předkládat pozměňovací návrhy na
lidovém shromáždění
- poté, co byl zákon přijat, byl předložen římskému senátu k dodatečnému schválení, který hlasuje
prostou většinou
- později je tato praxe nahrazena tím, že je zákon nejdříve schválen senátem
- zákony byly platné a účinné okamžitě po jejich přijetí
Plebiscitum
- usnesení plebejského shromáždění; přijímají ho consilia plebis tributa
- původně jsou závazná pouze pro plebeje, od roku 339 př. n. l. jsou závazné také pro patricije
- Lex Hortensia mění 287 př. n. l. proces schvalování plebiscit, kdy jsou předběžně schvalována
senátem, jako tomu bylo u zákonů, leges
Přednáška druhá, prameny římského práva II

Navazuje na předchozí přednášku, prameny práva v období římské republiky
Usnesení senátu, senatus consulum

- usnesení senátu – senatus consultum de Bacchanalibus – výrazné omezení náboženských spolků,
usnesení Senátu neměla přímou závaznost a byla přijímána prostou většinou
- usnesení senátu měla charakter doporučení, která prováděla magistráti

- usnesení senátu jsou přijímána prostou většinou senátorů
- pro soukromé právo měla usnesení senátu minimální význam
Právní věda, iurisprudentia

- iurisprudentia – právní věda, zkušenost o právu; římští právníci – iurisprudentes – až ke sklonku
Římské říše neexistuje žádná právnická škola v Římě – vše se muselo získávat pouze zkušeností
- kazuistická právní věda, odvozeno od slova causus, případ

- římské právo je postaveno na řešení případů, případ = kauza; kazuistická právní věda byla velice
S t r á n k a 11 | 126
praktická – vzal se případ, ten se postupně řešil a komentoval

- kazuistická právní věda se vyhýbá teoretickým konstrukcím a zobecněním
- kautelární právní věda, odvozená od slova cautio, opatrnost,

- radit lidem a nabádat je k opatrnosti; ten, komu radí právník, by měl být co nejméně ohrožen, jeho
postavení by mělo být co nejlepší
Poznámka: další část právní vědy se týká vývoje
Pontifikální interpretace
počátek interpretace (kněží – pontifikové – vykládali ustanovení práva obyčejového, nebo právo
Dvanácti desek, pomocí analogie právo doplňovali), do kněžského kolegia se postupně dostávají
plebejové a postupně se právní rady stávají veřejné (vzniká laická právní věda, právo proniká do
všech úrovní společnosti)
- pontifikální interpretace je často tvůrčí, často bývá používána analogie
- monopol pontifiků na výklad práva končí na přelomu 4. a 3. století př. n. l. zveřejněním sbírky
žalobních formulářů (ius Flavianum) a soudního kalendáře písařem Flaviem
- první plebejský pontifex maximus Tiberius Coruncanius žačal podávat odpovědi na právní dotazy
veřejně, čímž vlastně umožnil vznik laické jurisprudence
Laická jurisprudence
- výklad práva již nebyl v rukou kněží
- římští právníci svou činnost vykonávali zadarmo, nechat si jakkoliv platit za právní služby bylo
považováno za nečestné
- laickou jurisprudenci charakterizovaly 4 typy činností, tedy agere, cavere, respondere a scribere,
které jsou popsány níže
- agere, žalovat – římský právník radil, kterou římskou žalobu má jeho klient použít; poradní činnost
při výběru prostředku pro prosazení práva, tedy žaloby, námitky, nebo interdiktu
- cavere – spojeno s kautelární právní vědou, nabádá k opatrnosti a snaží se o co nejlepší postavení
klienta; je dobré, když půjčuješ peníze, aby sis na to vzal ručení
- respondere – odpovídat – odpovídat na právní otázky
- scribere – psát – komentáře, monografická díla na určitá témata
Nejvýznamnější římští právníci republikánské doby

- Servitus Aelius Paetus Catus, první laický právník, consul; napsal komentář k zákonu dvanácti desek
- Marcus Tullius Cicero, vynikající soudní řečník, symbol římského právnictví v období republiky
- Quintus Mucius Scaevola Pontifex, jako první napsal pojednání o civilním právu
Edicta, edikty
- edicta magistratum – vyhlášky úředníků – ius honorarium (právo úředníků)
- ius edicendi – právo vydávat edikty; základní právo římských úředníků
- vyhlášky jsou různého druhu
- speciální soudní vyhlášky – soudní edikty – vyhlašovány soudními úředníky praetory; ius dicere
(říkat, co je v souladu s právem; říkat, jestli se daný spor vůbec může projednávat)
S t r á n k a 12 | 126
- preator – první úřad v 367 př. n. l. – jako vyústění sporu mezi Patrícii a Plebeji; Plebejové chtějí, aby
jeden z nejvyšších státních úředníků byl Plebej; 366 př. n. l. zvolen první praetor a první kurulští
ediktové; preator má soudní moc, která je neomezená
- aediles curules – řeší spory prodávaných a kupovaných otroků, zvířat; řeší například když pes na
ulici někoho pokouše
- praetor urbanus (praetor městský, spory mezi římskými občany)/praetor peregrinus (organizuje
soudní řízení mezi cizinci, nebo když je jednou stranou cizinec) – 242 př. n. l. – zřízen úřad druhého
praetora
– seznamy žalob, námitek a dalších mimosoudních nástrojů, kterými je možno se domáhat práva;
tímto vzniká první soudní edikt
- později se stává zvykem, že praetoři/kurultí ediktové vyvěšují soudní opatření – seznamy žalob a
odvolání – na své úřady; toto se stává hnacím motorem římského práva – jedná se o velice flexibilní
nástroj upravování právní stránky – její modernizace
- lex Aebutia de formulis (1. pol. 2. stol. př. n. l.) – Aebutiův zákon o soudních formulích; Římané mají
2 způsoby, jak se mohou soudit – postaru (na základě přesných formulací, takto se soudilo již v době
království), nebo podle moderního způsobu (který je vytvářen vyhláškami praetorů)
- honorární právo podle Ulpiana – cílem honorárního práva je civilní právo podporovat, doplňovat a
opravovat; tam, kde je to pravidlo příliš přísné, nespravedlivé, nebo zastaralé
- konflikt v rámci římského práva slova proti vůli (forma versus voluntas) – lpění na slovech (na
formě), nebo přiklonění se k záměru jednajících osob; velmi důležitá je rovnost/spravedlnost
(aequitas)
Nástroje využívané úředníky/praetory

- actiones utiles – obdobné žaloby; používají se tehdy, pokud existovala klasická civilní žaloba, která
byla drobnou změnou upravena, aby chránila i další skutečnosti
- actiones in factum conceptae – žaloby založené na popsání skutkového stavu; existují bílá místa
v právu, která nejsou popsána; magistrát vytváří/modeluje žalobu – uznej, je spravedlivé, abys
poskytl ochranu; takovéto žaloby nevytvářejí precedent;
- actiones honorarie – vytvoření zcela nové žaloby, zařazení do římského práva
- exceptiones – procesní námitky – ten, kdo je žalovaný, má nárok podat námitku; například
smlouva, která byla uzavřená podvodem, nebo například 2x soud za jeden přečin
- mimosoudní prostředky ochrany – okamžité příkazy, zákazy, restituce (navrácení právního vztahu
do minulosti – například kvůli zmeškání lhůty)
Konec Římské republiky, principát

- pozvolný proces změny republiky na císařství, předcházelo mu období diktatury (například
Caesarova diktatura)
- první císař Augustus, celým jménem Gaius Julius Caesar Octavianus
- Augustus se snaží navázat na činnost republiky
- dvojkolejnost státní správy – fungují jak republikánské státní orgány (fungují lidová shromáždění,
Senát, úřady), tak se zároveň vyvíjí nové císařské úřady (na republikánských orgánech nezávislé
S t r á n k a 13 | 126
orgány; úředníci jsou jmenováni císařem, placeni císařem, úřady jsou odpovědné pouze císařovi;
císařská státní správa je daleko efektivnější, profesionální úřednický aparát)
- principát vychází od označení princeps, tedy tradiční titul nejstaršího senátora, který se vyjadřoval
k návrhům jako první
- za období principátu je jednotlivým územím a městům nechána poměrně velká míra autonomie
- principát vzniká umožněním – tedy občané pouze přihlíželi, jak Octavián Augustus přebral moc ve
státě, proti tomuto neprotestovali
- sám Augustus říká, že vládl ex consensu omnium, tedy se souhlasem všech; není ale myšlen
konkrétní souhlas, ale faktický stav, kdy obyvatelstvo jeho vládu tolerovalo
Organizace společnosti za období principátu

Republikánské úřady
Magistratury
- voleny senátem na doporučení císaře, jedná se především o čestné úřady s výjimkou prétora
Senát
- převzal úlohu lidových shromáždění
- kontrolován císařem
- měl trestní soudní pravomoci
Lidová shromáždění
- postupně ztrácela na významu, později přestala být zcela svolávána
Císařské úřady
- profesionální placení úředníci jmenováni císařem
- úředníci jsou odpovědní císaři
Praefecti
- nejvyšší císařští úředníci
- praefectus praetorio je jeden, později dva úředníci, kteří jsou veliteli císařské gardy a vojenských
jednotek v Itálii, zastupují císaře při výkonu jeho soudních mocí
- praefectus vigilum, velitel požárních a nočních policejních jednotek v Římě
- praefectus annonae, správce zásobování města Řím
- praefectus Aegypti, správce Egypta
- praefectus Urbi, správce města Říma, velitel denních policejních jednotek; trestní pravomoci 150
mil od Říma a v Římě
- praefectus vehiculorum, vedoucí císařské pošty
Procuratores, správci provincií finanční úředníci, vojenští velitelé a správní úředníci
Curatores, nejnižší stupeň císařských úředníků
Dvorské úřady, pomáhaly císaři jako hlavě státu, pseudo-ministerstva
Prameny práva v období císařství, principátu

S t r á n k a 14 | 126
- právní obyčeje, consuentudo

- zákony, leges
- rozhodnutí senátu, senatus consulta
- soudní vyhlášky, edicta
- císařská nařízení, constitutiones principum
- právní věda, iurisprudentia
Consuentudo
obyčejové právo/pravidla právního obyčeje – platí zejména proto, protože v okrajových částech
(provinciích) římské říše platí místní obyčeje, které dokonce mají v určitých případech přednost před
císařskou úpravou
Leges, zákony
- leges – zákony – usnesení lidových shromáždění – pouze, pokud jsou lidová shromáždění svolávána;
Augustus rekodifikuje celé římské právo, například úprava římského manželství, úprava římského
soukromého a trestního procesu
- později je úloha lidových shromáždění při přijímání zákonů přebrána senátem
Senatus consulta, rozhodnutí senátu

- patří mezi nejdůležitější prameny soukromého práva 1. a 2. století n. l.
- rozhodnutí senátu nahradila zákony lidových shromáždění
- rozhodnutí senátu byla často přijímána na návrh císaře
Edicta, soudní vyhlášky

- magistráti, kteří měli jurisdikci (moc organizovat soudní řízení), si udrželi pravomoc vydávat
každoročně soudní vyhlášky a vytvářet tak soudní právo; úředníci sice byli povinni poslechnout císaře,
mohli však také sami tvořit právo
- edictum perpetum Hadriani, věčný Hadriánův edikt (Salvi Juliani) – věčné soudní vyhlášky
Hadriana (nebo Salvi Julianiho) – konečné znění všech soudních vyhlášek, které byly vybrané ze všech
aktuálně existujících soudních vyhlášek; Hadrian si ponechává pravomoc
- pokud se objeví mezera v dosavadním právu, mohou úředníci s jurisdikcí vydávat actiones a
exceptiones in factum conceptae – žaloby a námitky založené na skutkovém stavu
- měl 4 části, edikt prétora městského, edikt prétora cizineckého, edikt kurilských aedilů a edikt
provinční
- tento věčný Hadrianův edikt mohl být změněn pouze se souhlasem císaře
Císařská nařízení, constitutiones principum

- nový pramen práva – císařská nařízení – constitutiones; za císařské nařízení se považuje vše, co
císař nařídil, a to jakoukoliv formou
Druhy císařských nařízení

- edictum – vyhláška – celoříšská platnost, řeší závažnou otázku; například Edikt Milánský (toleranční
edikt pro křesťany)
S t r á n k a 15 | 126
- mandatum – instrukce – při jmenování do funkce úředníka, zavazuje jej

- decretum – rozsudek císařského soudu – jestliže soudí jako odvolací orgán, je závazný pro daný
případ, občas jsou zveřejňována a tvoří precedent
- rescripta – odepsání – odpověď na právní otázky, která přišla císaři; reskript císaře je závazný
v dané věci, ale zveřejněná reskripta mohou být závazná i pro další případy;
- rescriptum v užším slova smyslu je odpověď na písemný dotaz právní povahy níže
postavené osoby;
- epistula je dopis císaře odpovídající na žádost císařského funkcionáře, nebo úředníka,
který žádá jeho vyjádření na otázku právní povahy
- oratio, návrh usnesení senátu, od přelomu 2. a 3. století n. l. se takto označují všechna rozhodnutí
senátu, senatus consulta
Právní věda v období císařství

- iurisprudentia (právní věda) se dále vyvíjí jako další z pramenů práva; právní věda se stala
bezprostředním pramenem práva
- soukromé názory některých jednotlivých právníků se stávají přímo závazné – ius publicae
respondendi ex auctoritate principis – právo veřejně odpovídat na právní dotazy v zastoupení
císaře, toto právo nemají všichni právníci, ale jen ti nejschopnější (kterým císař věří)
- Hadrianus stanovuje, že pokud se dva názory dvou autorizovaných právníků shodují, musí se soud
tímto názorem řídi, ve sporných případech se tak stanovoval alespoň zčásti jednotný názor soudů
Nejvýznamnější doboví právníci

- Marcus Antistius Labeo – zakladatel právnického myšlenkového směru (proculiani);
- Massurius Sabinus – zakladatel myšlenkového směru (sabiniani)
- proculiani a sabiniani se neshodují v některých velice významných otázkách, některé mohou být
považovány za kontroverzní
- právník Sextus Pomponius – podrobný popis vývoje římského státu a státních orgánů, především
pak římské právní vědy
- právní Gaius – dar jednoduchou a srozumitelnou formou vysvětlit fungování práva; napsal Instituce
– základy (základy práva ve 4 knihách, právnická pomůcka, „právníkem snadno a rychle“, také
považováno za učebnici římského práva soukromého)
- poslední velcí právníci, originální spisovatelé a myslitelé pocházejí právě z této doby
- Aemilius Papinianus – velitel císařské gardy, císař mu svěřuje vyřizování veškerého nejvyššího
odvolání místo císaře
- Domitius Ulpianus – žák Papianův
- Iulius Paulus – žák Papianův
Struktura pramenů práva v době dominátu

- consuetudo – právní obyčej
- leges generales – obecné zákony (vlastně se jedná o císařská nařízení)
- iurisprudentia
S t r á n k a 16 | 126
Nástroje na sjednocení – soukromé sbírky císařských nařízení

- Codex Gregorianus – císařské konstituce od Hadriana do Diokleciána
- Codex Hermogenianus – navazuje na předchozí kodex, doplňuje jej o některé konstituce vydané za
Diokleciána
Obecné zákony a citační zákony

- obecné zákony (císařská nařízení); právo se stává nepřehledným, protože vše, co řekne císař, je
platné
- vlastně je platné vše, co nebylo jiným rozhodnutím zrušeno
- nikdo není schopen řici, jaké právo v dané situaci platí
- tato situace je neúnosná, a proto postupně vznikají citační zákony
- stanovují, která díla používat

- zákaz používat notae (poznámky) k dílu Aemilia Papiana – pouze originál jeho děl
- potvrzení Sententiae Pauli – mohou být používány, protože jsou tak rozšířené
- Valentinianus III. ZŘŘ a Theodosius II. VŘŘ – stanovují, že mohou být používány pouze díla 5
právníků – jde o díla Papiniana, Ulpiana, Paula, Gaia a Modestina; pokud se autoři shodují, má být
použit názor, který se zastává častěji; Papinianus je stanoven jako největší právník
- Codex Theodosianus (438 n. l., císař Theodosius II.) – nepovedená, není sbírkou výlučnou, neruší
ostatní ujednání; kompilační komise má volnou ruku a často zkracuje jednotlivé instituce (mnohdy
končí slovy „a dále“); Theodosius II. přikazuje, aby byl kodex řazen chronologicky (což vede
k absurdním situacím, protože není možno některé císařské nařízení datovat)
Právní věda období dominátu

- dochází k hlubokému úpadku právní vědy
- snižuje se kvalita právní vědy, zhoršuje se situace v rámci práva

- zjednodušování práva – úpadek právní vědy
- chaotická aplikace práva z důvodu nejednotnosti výkladu práva
- v právu není originalita
- Sententiae Pauli (okolo roku 300) – velmi jednoduché dílo, spíše výpisky, nebo jednoduché výroky
- právníci používají všechny dostupné prameny, kterých je sice dostatek, ale jejich úroveň je rozličná;
díla mají různou vypovídací hodnotu
Formy činností poklasických právníků

- interpolace, úpravy prováděné v textech klasických právníků
- glosy, vpisky a kratší poznámky dopisované do starších právních spisů
- parafráze, delší komentáře vpisované do původních textů
- výtahy
- epitome, kratší díla sestavovaná k didaktickým účelům
- kompilace, systematické sbírky sestavované z císařských zákonů, nebo z děl klasických právníků
S t r á n k a 17 | 126
Období vlády císaře Iustiniana

- 527 n. l. na římský trůn (Byzantské říše) nastupuje Iustinianus
- na tehdejší poměry vládne dlouho až do roku 565 n. l.
- chtěl obnovit slávu Římské říše, i když věděl, že na to sám nemá ani zkušenosti, ani intelektuální
kapacit
- chtěl obnovit slávu římského práva
- Tribonianus – kodifikace římského práva – Corpus iuris civilis
Corpus iuris civilis

Codex Iustinianus
- Codex Iustinianus (528-529) – Tribonianus sepsal novou sbírku císařských zákonů; práce postupuje
velice rychle, protože jsou dostupné prameny; původní text kodexu je zničen, aby se nepletl
s kodexem upraveným
- zahrnuje císařské zákony zařazené do Kodexu Gregorianova, Hermogenianova a Theodosianova,

také nové císařské konstituce
- tento zákoník byl po 4 letech zrušen, do dnešního dne se nedochoval
Digesta seu Pandectae

- Digesta seu Pandectae (530-533) – zákoník všeobsahující – digesta jsou tvořena výpisky z děl
klasických římských právníků; digesta jsou vytvořena během tří let, podílejí se na tom právníci ze
všech odvětví práva; údajně je prostudováno až 2 miliony řádků textu
- Digesta jsou kompilací jurisprudenci (iurisprudentia)
- kompilátoři měli používat díla pouze autorizovaných právníků

- ve vybraných textech mohli právníci pracující na Digestech provádět interpolace (nebo občas také
emblemata Triboniani), tedy drobné dílčí změny
- v dílech klasických právníků se škrtalo všechno, co bylo již z pohledu justiniánského práva zastaralé
- Digesta se dochovaly v mnoha rukopisech, nejznámější z nich je littera Florentina

- uspořádání materie v Digestech se drží Ulpiánova uspořádání komentáře
- v některých důležitých sekcích byla Digesta doplňována masy honorárního práva, ius honorarium,
jindy partiemi ius civile
Institutiones seu Elementa

- Institutiones seu Elementa (532-533) – vytvoření učebnice práva vycházející z Institucí Gaiových,
vyhlášeny jako zákon
- constitutio Omnem (533) – Iustinián vydává studijní program – popis toho, co se má na právnických
školách učit, vč. disciplinárního řádu; Iustinián je nadšen svým dílem, ale mnoho důležitých věcí chybí,
a proto postupně vydává
Codex Iustinianus repetitae praelectionis

- Codex Iustinianus repetitae praelectionis (534) – text kodexu byl vytvořen narychlo, Iustinián
přistoupil k přepracování kodexu „znovu přehlédnutý a oprávený“
- tento codex nahradil Codex Iustinianus, protože tento neodpovídal obsahově Digestům a Institucím
S t r á n k a 18 | 126
- ohledně Corpus Iuris Civilis platilo několik zásad:

- neplatil princip lex posterior derogat lex priori
- bylo zakázáno komentovat a vykládat zákony
- bylo povoleno pouze řadit vedle sebe paralelní místa a pořizovat pouze doslovné překlady
do řečtiny, sestavovat výtahy
Novellae
- leges Novellae – nové zákony – spíše se jedná o novely aktuálně platných zákonů
- doplňují Corpus Iuris Civilis
- ze dnešního pohledu jsou důležité pouze ty, které se věnují manželskému a dědickému právu
- oficiální sbírky leges Novellae nejsou nikdy pořízeny, jsou pořízeny pouze soukromé sbírky
Postjustiniánská doba
- Libri Basilicorum (konec 9. století) – vytvoření nového zákoníku, „bazilik“, které vychází
z iustiniánských zákoníků – upravení, aktualizace; baziliky platí i poté, co se řecké oblasti dostávají
pod nadvládu Turků; Libri Basilicorum je poměrně složitou sbírkou
- Hexabiblos (1345) – soluňský soudce zjednodušuje složité Libri Basilicorum do 6 knih; tato příručka
platí jako právo pro řecké obyvatele Osmanské říše až do roku 1946 (s krátkou pauzou německé
okupace)
Poznámka: konec povídání o pramenech a státním zřízení
S t r á n k a 19 | 126
Římské právo I, práva osob
Přednáška třetí , právo osob I, právní subjektivita

Úvod k právům osob
- právo je soubor norem, příkazů, zákazů a dovolení, které regulují vztahy mezi lidmi
- příjemcem je člověk, přikazovat neživé přírodě je samozřejmě nesmysl :)
- otázka, jestli je adresováno všem lidem, nebo provádí výběr, k výběru nepochybně dochází
- v římském právu se vychází z personality práva – právo je vázáno na určitou komunitu
- druhá otázka – může existovat skupina lidí, která na sebe není schopna vázat práva a povinnosti – je
ignorována právním řádem; v římské společnosti existují právní subjekty (svobodní občané, kteří žijí
v právním řádu, jsou adresáti) a objekty práva (otroci, jsou nezpůsobilí přijímat práva a povinnosti,
případně dovolení)
- pozitivistický postoj v rámci římského práva: právo je výtvor zákonodárce, pokud má být
zákonodárce naprosto suverénní, pak je právní řád vytvářen zákonodárcem; zákonodárce vtěluje do
zákona to, co považuje za vhodné (může být morální i amorální, vše je v kompetenci tohoto
zákonodárce);
- dobové prameny římského práva k rozdělení společnosti na osoby a věci se staví rozděleně – otrok
je objektem práva; mnohé antické právní systémy tvoří ústupky v rámci otázky otroctví
- podle právníka Florentina je otroctví ustanovení iuris gentium – právem národů, není to výmysl
Římanů, ti se s tím pouze spokojí
- cizinecký praetor vytváří segment práva v rámci cizineckého práva – snaží se najít kompromis mezi
římským právem a cizincem, který si přináší vlastní právo
- v rámci ediktů cizineckého praetora se formuje segment práva kontaminovaný cizími prvky
- jusnaturalistický přístup – dnešní moderní řády nepřipouští, že by byla sorta lidí diskvalifikovaná
z výkonu práv; jusnaturalistický přístup přiznává práva racionálně všem
- osobní práva existují mimo vůli jednotlivých zákonodárců, vladařů, císařů; existují na základě
přirozeného rozumu
- na začátek je nutné zmínit základní pojmy, kdy římské právo oděluje caput a statut
- caput, jako hlava, jedinec, právní osobnost; dále se rozděluje caput liberum, svobodný člověk a
caput servile, otrok
- statut, jakožto označení pro právní postavení jedince, souhrn jeho práv a povinností; status se dále
dělí na status personae, status libertatis (stav svobody), status civitatis (příslušnost k římské obci) a
status familiae (příslušnost k agnátské rodině)
Právní subjektivita v římském právu, fyzická a právnická osoba

- římské právo rozlišuje osoby na svobodné, tedy caput libertum (způsobilí stát se nositeli práv a
povinností – mají právní subjektivitu – jsou persona) a nesvobodné, caput servile (otroci, nezpůsobilí
mít jakákoliv práva)
- persona v doslovném překladu maska (divadelní)
- vzniká otázka – komu všemu je možno udělit právní subjektivitu?
- stát – tato entita na sebe bere některá práva a povinnosti; v tomto případě se blíží ke konceptu
právnických osob jako právních subjektech, koncept právnické osoby je v římském právu velice
nepodrobný
- právnická osoba v rámci veřejného práva – státní pokladna
- právnická osoba soukromého práva existuje, především pak v ekonomických aktivitách –
S t r á n k a 20 | 126
korporace, universitates personarum (pokud se někdo chce věnovat nějakému řemeslu, předpokládá
se, že se stane členem spolku/kolegia – tento spolek má právní subjektivitu a může na sebe vázat
práva a povinnosti; spolek se chová jako úvěrová banka, pojišťovna, nebo také kartel), nebo například
v církevní rovina
- korporace je
- v mezidobí se vytvářejí politické spolky, které jsou později zakázány – snaží se ovlivňovat veřejnou
moc
- od 4. století se objevuje nový typ právnické osoby – nadace, universitates bonorum – požadavek
v dědickém právu (jestliže sepisuji závěť, pak v zásadě adresuji svá rozhodnutí lidem, jejichž tvář si
dokážu představit – diskvalifikace právnické osoby ze způsobilosti stát se nabyvatelem majetku ze
závěti)
- od 4. století dále se prosazuje křesťanství jako státní náboženství
- nadace vznikají jako právnická osoba nového druhu – nadace je sdružením majetku (svěřeno
nejbližší církevní autoritě), fundátor stanovuje, jak si přeje, aby bylo s majetkem nakládalo – majetek
vlastní sám sebe
Právní subjektivita fyzických osob

- právní subjektivita – schopnost být nositelem práv a povinnosti
- otroci nejsou subjekty práva; otroci nejsou nositeli práv a povinností, proto jsou pouze objekty
práva (v postavení věci), ostatní osoby k otrokům mohou nabýt práva a povinnosti (vlastnictví otroka)
- NEPLÉST PRÁVNÍ SUBJJEKTIVITU A ZPŮSOBILOST K PRÁVNÍMU JEDNÁNÍ; (aktivní) způsobilost

k právnímu jednání – subjekt je svým chováním schopen ovlivňovat vytváření, nebo zánik právních
vztahů a skutečností (u lidí jednoduše představitelné, u právnických osob
- fyzické osoby a způsobilost k právnímu jednání – takový projev vůle, který je právně relevantní,
nese s sebou vznik, změnu, nebo zánik právního vztahu; právní vztah – vznik práv a povinností; pokud
fyzická osoba ví, co chce a ví, jak k tomu dojde
Vznik právní subjektivity fyzické osoby

- narození; dítě se považuje za narozené, pokud opustí matčino tělo, pokud se narodí živé a bude mít
lidskou podobu (Kdo ale určuje lidskou podobu dítěte? Kdo má právo toto soudit? Římská společnost
vykazuje velkou míru pragmatismu – děti s neduhy jsou likvidovány)
- koncept nasciturus – fiktivní promítnutí právnické osoby ještě před její vlastní vznik; již počaté,
ale ještě nenarozené dítě, za podmínky, že se narodí živé a že bude mít lidskou podobu; pokud
nastane situace, kdy vidíme těhotnou ženu, tak je určitá míra pravděpodobnosti, že vznikne nová
fyzická osoba – tato situace vede k odklonění od striktního požadavku a i nenarozené dítě může nabýt
vlastnická práva ještě před okamžikem vlastního narození – ale musí být už počaté, pokud neprojde
testem živosti
- nabytí subjektivity za svého života – propuštění z otroctví
- platí zásada, že manželské dítě sleduje postavení svého otce v okamžiku početí, nemanželské dítě
sleduje postavení své matky v době porodu
- mezi podmínky nabytí právní subjektivity patří splnění status libertatis (tedy, že je osoba svbodná),
status civitatis (osoba je římským občanem) a status familiae (příslušnost k římské rodině)
S t r á n k a 21 | 126
Zánik fyzické osoby

- smrtí
- padnutím do otroctví
- vyvratitelná domněnka – dospělé děti umírají po rodičích, nedospělé děti před rodiči – význam po
dědickém právu
- prohlášení za mrtvého vzniká až v rámci pandektního práva
Obsah právní subjektivity

- ius commercii, právo obchodovat, tedy schopnost uzavírat právní jednání majetkové povahy
- do tohoto ze dále řadí
- testamenti factio aktiva, způsobilost zřídit závěť
- testamenti factio passiva, způsobilost dědit po závěti
- ius postulandi, právo činit podání na soudech
- ius commercii postupně získávali také někteří cizinci, především pak Latini prisci, Latini coloniarii a
Latini Iuniani
- ius conubii, schopnost vstupovat do legitimního manželství, matrimonium legitimum,

matromonium iustum, podle římského práva
- ius suffragii, aktivní volební právo, hlasovat na lidových shromážděních
- ius honorum, pasivní volební právo, právo zastávat veřejné úřady
- ius sacrorum, právo účastnit se náboženských obřadů určených pro římské občany
- ius provocationis, právo obrátit se na lidové shromáždění v případě uložení těžkého trestu římským
úředníkem, jinými slovy také právo provokovat
Způsobilost k právnímu jednání

- schopnost jednat s právními důsledky tak, aby římské právo spojovalo s jednáním osoby vznik,
změnu, nebo zánik právních vztahů
- základním předpokladem pro nabytí právní způsobilosti je existence právní subjektivity a daného
subjektu práva
- z tohoto pravidla existovaly výjimky, tedy osoby, které právní subjektivitu neměly, tedy caput servile
(otrok) a osoby alieni iuris, ale za určitých okolností tyto osoby mohly jednat s právními důslekdy –
nezavazovaly samy sebe, ale nositele moci (otce, vlastníka); tyto případy se později řešily podle
adjektických žalob
- pod způsobilost k právnímu jednání se řadí způsobilosti:

- smluvní, tedy uzavírat právní jednání
- deliktní, odpovídat za své protiprávní jednání
- procesní, ius postulandi, tedy činit návrhy (podávat žaloby, námitky) a žádat o poskytnutí
mimosoudní ochrany)
- testamentární, testamenti factio, tedy pořizovat závěť a dědit ze závěti
- základními podmínkami způsobilosti k právnímu jednání je dospělost, mužské pohlaví a duševní

zdravost
S t r á n k a 22 | 126
Poznámka: v následující části budou probrány důvody omezení způsobilosti k právnímu jednání
Věk
- infans (infantes) – dítě do 6 (případně 7) let věku, zcela nezpůsobilé k právnímu jednání;
justiniánské právo rozeznává infantia minor, tedy děti do 7 let, jejichž právní jednání lze uznat pouze
výjimečně a infantia major, tedy osoby blízké dospělosti;
- k vůli osob mladším sedmi let právo nepřihlíží
- později je toto prolomeno a děti mohou uzavírat ty vztahy, při kterých nemůže dítěti vzniknout
újma (například nabývání vlastnictví, koupě cukroví ve stánku)
- za takovéto dítě jedná otec, nebo příslušný poručník
- impuberes infantia maiores – nedospělci starší než dítě

- jsou způsobilí k omezenému právnímu jednání – jehož význam a důsledky si dokáží uvědomit,
způsobilost je velice pružná; záležitosti impuberes řeší tutor impuberum
- nedospělí se mohou zasnoubit
- nedospělí se nemohou zavazovat
- nedospělí nemohou zcizovat vlastní majetek
- nedospělí nemohou uzavírat sňatky
- nedospělí nemohou vystopovat jako svědkové při slavnostních jednáních civilního práva
- za dospělého (ale dosud neplnoleté), puberes, se označuje osoba, která dosáhla věku (spojeno
s povinností vést evidenci narozených lidí, matrikou; římské právo naráží na neexistenci papíru; osoby
dospělé jsou schopné plodit děti a zakládat rodiny) – 12 let pro dívky a 14 let pro chlapce
- osoby mezi 14 a 25 let byly označovány jako dospělé neplnoleté, minores XXV annis
- s ohledem na nezkušenost osob zavedl hranici zletilosti lex Plaetoria de minoribus
- pomocná hranice 25 let věku pro plnoletost – dospělý neplnoletý může žádat praetora, aby
jednání bylo prohlášeno za neplatné, pokud bylo vylákáno jeho jednání lstí; ten, kdo zneužívá svého
postavení, je prohlášen za bezectného, infamia – nedůvěryhodného (bezectnost omezuje
způsobilost k právnímu jednání, diskvalifikuje jej ze společnosti)
- kdokoliv, kdo využije nezkušenosti nezletilého v jeho podvod, může být označen za infamujícího;
k tomuto slouží actio legis Plaetoriae, žaloba z Plaetoriova zákona, právní jednání však může zůstat
platné
- u nezletilých je možno později využít námitku proti žalobě proti nezletilci, lze požádat o restitutio in
integrum, navrácení ve stav
- od konce 3. století je možnost vyhnout se některým omezením platícím pro nezletilce prominutím
let, venia aetatis
- prominutí let udílel císař mravně zachovalým mužům ve věku 20 let, nebo ženám, které dosáhl let
18
- tímto se lidé stávali zletilými i před dosažením věku
Ženské pohlaví
- ženy pracují pouze uvnitř domácnosti, v blízkosti ženy se pohybuje muž/poručík, který se stará o
veškeré potřeby ženy
- muži stojí na vlastních nohou, starají se sami o sebe, případně o rodinu
- společnost je po generace vychovávána tak, že nejlepší obchodník je ten, který nejtvrdším způsobem
napálí své obchodní partnery; jinými slovy jsou zkušenější = silnější
S t r á n k a 23 | 126
- postavení žen se za císařství uvolňuje; například je později možno, aby ženy samostatně pořizovaly
závěti, nebo dědily ze závěti, případně podávaly žaloby
Duševní a fyzická choroba

- mentální vyspělost – srozumitelnost a vážnost jednání, vědomí o tom, co člověk sám činí, práh pro
dosažení mentální vyspělosti se definuje jako dospělost (spíše biologický pojem, kdy chlapci/muži
jsou schopni zplodit dítě a dívky porodit dítě)
- mentální zdraví – předpoklad pro nabytí způsobilosti k právnímu jednání

- duševní choroba diskvalifikuje osobu z právního jednání
- trojí druhy duševních chorob, tedy šílení (furiosi), psychicky narušení (mente capi, zuřiví) a
slabomyslní (dementes, blbí)
- pokud někdo onemocní takovouto duševní chorobou, pozbývá způsobilost k právnímu chování;
jedná se spíše o faktický stav – není vytvořen formální postup vyhlášení za nepříčetného (což vede
k problému – každý může být prohlášen za nepříčetného, nebo může mít světlé okamžiky, kdy
duševně chorý nabyde zdravého rozumu)
- trvalá nemoc, morbus perpetuus rovněž diskvalifikovala z právního jednání
- tělesné vady diskvalifikovaly z určitých druhů právního jednání;

- impotenti a castrati, kleštěnci, nemohli uzavírat manželství
- hluší, němí a hluchoněmí nemohli uzavírat ta právní jednání, u nichž se vyžadoval ústní projev,
například mancipace, podání žaloby, ústní závěť
Marnotratnictví, prodigi
- marnotratnictví, prodigi, tedy rozhazování zděděného rodinného jmění
- pater familias – otec rodiny je vlastníkem a správcem veškerého rodinného majetku, zajišťuje funkci
řádného hospodáře
- marnotratníci nemohli uzavírat ta právní jednání, kterým by mohli výrazně zmenšit svůj majetek,
poškodit rodinu
- na marnotratné dohlížel curator prodigi
Nečestnost, infamia
- nečestnost, infamia, nebo také bezectnost, hanebnost, snížení na cti
- diskvalifikuje z právního jednání
- vzniká například výkonem některých povolání (gladiátoři, kuplíři, herci, prostitutky), nebo
nařízením exekuce, bigamií, provdáním vdovy, nesplněním dohodnutého smíru, nebo bezdůvodným
udavačstvím
- zprostředkovaná nečestnost, infamia mediata, vzniká odsouzením a může omezit způsobilost

k právním jednáním určitým rozsahem, například ztráta aktivního a pasivního volebního práva,
nemožnost vykonávat procesní zastoupení, nebo zákaz manželství s výše postavenými osobami
S t r á n k a 24 | 126
Další důvody omezení způsobilosti k právnímu jednání

- špatná pověst, turpitudo
- faktický stav, který vzniká důsledkem, například vyloučení z poručenství
- odmítnutí svědectví
- osoba, která odmítla vydat svědectví, nemohla uzavírat právní jednání
- rozdílnost ve společenském stavu

- patricijové a plebejové nemohli uzavírat manželství až do vydání 445 př. n. l.
- rozdílnost sociálních tříd je vidět v celém historickém průběhu římského práva
- náboženské rozdíly
- vedení insolvence proti osobě
- rukojmí, nexi
- dlužníci, kteří se odevzdali jako záruka věřiteli pro uhrazení svého dluhu
Deliktní způsobilost
- řadí se vedle dalších způsobilostí
- být odpovědný za své protiprávní činy
- způsobilost k právnímu jednání – mentálně choří a mentálně nezpůsobilí nejsou deliktně způsobilí
- za delikty rodiny je finančně odpovědný především pater familias (otec rodiny) – noxální ručení
patera familias
- pater familias může poskytnout finanční náhradu, nebo viníka poskytnout do dočasného otroctví
- způsobilost k deliktům právnických osob je vyloučena
Poručenství, tutela
- poručík, tutor, chrání majetkové zájmy nedospělců a žen
- poručíkem může být pouze římský občan a muž
- u zákonného poručenství se vyžadovalo, aby byla osoba sui iuris
- v poklasické době mohla být poručnicí svých dětí jejich matka
- poručníků může být ustanoveno také více, spoluporučníci se starají o záležitosti poručence společně
a odpovídají solidárně
- poručík odpovídá jak za dolus, podvod, tak za culpa, vinu
- poručíky byli původně consortes, tedy mužští členové rodiny poté, co zemřel pater familias
- tutela testamentaria, poručenství ze závěti, ustanovuje pater familias
- tutela legitima, zákonné poručenství, ustanovuje za poručíka nejbližšího agnáta (agnatus proximus)
- tutela datival/Atiliana, přidělené poručenství, kdy osobu poručníka stanoví úředník; přidělené
poručenství se považuje za veřejný úřad
S t r á n k a 25 | 126
Tutela impuberum, poručenství nad nedospělci

- pokud pater familias nedospoělce zemřel, nebo došlo k jeho kapitisdeminuci
- pravomoci poručíka
- gestio, poručník vykonává za dítě veškeré úkony; po dosažení dospělosti jsou právní důsledky
takových jednání převedeny na bývalého poručence
- původně poručník gestio vykonává neomezeně, později je pravomoc v rámci gestio omezena,
například zakazuje poručníkovi zcizit poručencovy venkovské a příměstské pozemky
Tutela mulierum
- dospělá žena nepodléhající otcovské ani manželské moci podléhá moci poručníka tutela mulierum
- žena se dostala do pozice sui iuris, ale římské právo ji tuto pozici přiznat v plném rozsahu nechtělo
- poručník měl dohlížet na to, aby lehkomyslná žena nemohla přijít k újmě svou lehkovážností
- auctoritatis interpositio, ženy potřebují souhlas poručníka k zavazovacímu, zcizovacímu právnímu

jednání a v procesech per legis actiones a per formulas
- kněžky bohyně Vesty nemusely mít poručíka

- koncem republiky mohl manžel v závěti určit, že si žena poručníka zvolí sama
- ženy, které porodily 3 (4 u propuštěnek) děti, nepotřebovaly poručníka
- institut poručnictví nad ženami v pozdní době republiky, na začátku císařství silně upadá
- císař Claudius později poručenství nad ženou ruší
- justiniánské právo institut tutela mulierum nezná
Cura, opatrovnictví
- opatrovník, curator, je zřizován ke všeobecné péči o majetek, nebo k méně intenzivním formám
pomoci osobám omezeným ve způsobilosti k právnímu jednání
Cura furiosi, opatrovnictví nad šílencem

- curator furiosi
- opatrovník spravuje majetek šílence

- pokud je to nezbytné, opatrovník drží šílence v poutech
- opatrovníkem je nejbližší agnát, agnatus proximus, nebo příslušníci rodu, gentiles
Cura prodigi, opatrovnictví nad marnotratníkem

- curator prodigi
- tomuto opatrovnictví podléhá pouze ten, kdo zdědil majetek a jednalo se majetek po předcích
- zřizuje se rozhodnutím prétora, interdiktem
- opatrovníkem je nejbližší agnát, agnatus proximus, nebo příslušníci rodu, gentiles, případně jej
určují magistráti
- opatrovnictví cura prodigi končí v okamžiku, kdy osoba znova získala zdravé mravy, sanos mores
receperit; pro ukončení kurately se nevyžaduje interdiktu, který by opatrovnictví zrušil
S t r á n k a 26 | 126
Cura minorum, opatrovnictví nezletilce

- curator minorum
- opatrovník asistuje u právních jednání muže mladšího 25 let

- opatrovník ručí za jejich platnost a za to, že nezletilce nikdo nepoškodí na majetku
- za republiky si nezletilec mohl rozhodnout, zda bude mít svého opatrovníka, za císařství měl
nezletilec opatrovníka povinně
Cura debilium, opatrovnictví nad tělesně postiženými

- curator debilium
- zřizuje magistrát osobám, které nemohou své záležitosti spravovat z důvodu těžké trvalé nemoci,
nebo kvůli tělesné vadě
Cura bonorum, opatrovnictví majetku

- curator bonorum
- zřizuje magistrát pro správu majetku bez vztahu k osobě; majetek tak patří vlastně nikomu
Cura ad actum, opatrovnictví k jednotlivému úkolu

- curator ad actum
- opatrovnictví k vyřízení jedné záležitosti
Cura impuberis/adiuncti
- curator impuberis
- zřizuje magistrát, jestliže se u tutora objeví překážka znemožňující výkon poručenství, nebo jestliže
je poručík nedospělce ve sporu s tímto nedospělcem
Právnické osoby – osoby fiktivní

- právní jednání je projev vůle, který vzniká v rámci procesu myšlení
- právnická osoba podle římského práva nemá způsobilost k právnímu jednání
- za právnickou osobu musí vždy jednat fyzická osoba – jako zástupce; na konci řetězce musí vždy být
fyzická osoba
- fyzická osoba zástupce je ve vztahu k právnické osobě kvazi mandátním; vzniká zde problém – jak
se fyzická osoba dostala do stavu mandátu – zástupce ustanovuje zakladatelé, nebo členové
právnické osoby (řešení otázky mandátu)
- kvazi mandátní postavení – problém zmocnění – zástupce je zmocněn k tomu činit okruh právního
jednání a pokud jedná v rámci platného zmocnění, pak jsou činy připsány právnické osobě; pokud
jedná bez zmocnění, přičítají se činy pouze fyzické osobě
- vzniká pandektní právo – právo podle Digest
S t r á n k a 27 | 126
Vznik právnické osoby

- korporace vznikají dohodnutím na vytvoření právnické osoby, smluvní model – smlouva o sdružení,
účastníci se musí dohodnout na tom, že vytvoří nový subjekt
- zároveň se musí dohodnout na cíli, který chtějí dosáhnout jako korporace
- tres faciunt collegium – tři tvoří spolek; ke vzniku tak stačí tři osoby
- nadace, universitates bonorum, vzniká vyčleněním majetku v závěti a žádostí na biskupa, aby
převzal správu nad majetkem, pokud biskup souhlasí, vzniká nadace
Zánik právnické osoby

- korporace dosažením cíle
- vymření osob, které tvořily korporaci
- vyčerpání majetku u nadace

- dosažením času u nadace, která byla vytvořena na dobu určitou
- zrušení právnické osoby naráží na tvrzení, kdy právnická osoba není deliktně způsobilá
Přednáška čtvrtá, právo osob II, trojí status římského občana

Právní vztah fyzických osob
- pokud se potkají 2 fyzické osoby a vstupují společně do pohovoru, případně do situace, kdy vzniká
právní vztah, je zájem každého účastníka zjistit si podrobnosti o právním postavení protistrany
- zjištění totožnosti je téměř nemožné – neexistují občanské průkazy ani podobné identifikátory
- trojí status římského občana (kombinace tří dílčích statusů), který dává informace o neznámém –
možno si představit jako sérii tří otázek
1. Jsi subjektem práva? (jste svobodný?) – zda má dotyčný způsobilost nést práva a
povinnosti, jedná se o status svobody – status libertatis; pokud je odpověď ne (nejsem svobodný),
pak je osoba diskvalifikována z navazování právního vztahu
2. Jestliže jsi svobodný člověk, jsi také římský občan? (pokud nejste občanem římským, jste
cizinec); cizinci jsou do určité míry omezení – platí princip personality práva (musí se najít kompromis
mezi jednotlivými právními řády, kterým jsme vázáni); status občanství – status civitatis
3. Jaké je tvoje postavení v římské rodině? (jaký je tvůj status familiae – příslušnost
k římské roidně) Persona svého práva – persona sui iuris; osoba cizího práva – persona alieni iuris
(tj. osoba je podrobena moci otcovské, nebo moci manželské; tato osoba má omezený, nebo
modifikovaný přístup k majetku – podléhá moci patera familias); pokud je odpovědí „jsem osoba sui
iuris“, pak jde o osobu pater familias – která má vlastní majetek, se kterým může sám disponovat;
status rodiny – status familie
- je důležité také zjistit, jestli je osoba způsobilá k právnímu jednání, nebo jestli osoba není nectná
S t r á n k a 28 | 126
Status libertatis, status svobody

- rozhraní, které rozděluje lidi na svobodné (narození na svobodě, ingenui a propuštěnci, libertini) a
nesvobodné (otroci, servi)
- výklad o otrocích by měl patřit do práva o věcech, protože otrok je považován za věc, objekt práva
- otrok se smí prodávat, dávat jako zástavu, může být darován, může být opuštěn s úmyslem nadále
nebýt (pak se z otroka stává věc ničí určená k okupaci), může být zabit (bezdůvodná likvidace
domácích otroků je považována za neúctu k hodnotám římské familie – jde o rozhazování majetku =
marnotratnictví)
- pokud se dítě narodí v řádném manželství, sleduje postavení otce v době početí (jen svobodní
občané mají právo uzavírat manželství), zatímco dítě mimo řádné manželství sleduje postavení
matky v době porodu (z matky otrokyně –> dítě otrok)
- se objevuje úprava, pokud se dítě narodí matce, která není ve sňatku a část svého života byla
svobodná, pak se dítě stává svobodným (ale nikoliv občanem římským, nemá postavení v rodině)
Otrok, servi, satus servorum, status otroctví

- status servorum je označením pro právní postavení otroků; otroci jsou mancipační věci
- otrok může být pouze objektem práv svobodných občanů
- otroci nemohou uzavírat manželství, jejich svazky se označují jako contuberium
- v otázce osobních práv: servi pro nullis habentur, otroci se nepovažují za nic a servus nullum caput
habet, otrok nemá právní subjektivitu
- z praktických důvodů je uznáno, že otrok může jednat s právními důsledky, pokud nabývá držbu pro
svého pána (má do jisté míry ius commercii), při uzavírání smluv zavazuje svého pána a za deliktní
jednání otroka odpovídá jeho pán
- jednání s právními důslekdy otroků se posuzuje podle principu servi conditionem nostram
meliorem facere possunt, deterionem non possunt, otroci mohou naše postavení zlepšit, zhoršit je
nemohou
- otroci nepobírali žádnou přímou právní ochranu
- vlastník otroka může

a) ius vitae ac necis, otroka libovolně trestat
b) ius vendendi, právo nakládat s otroky s právními důsledky, tedy prodat, pronajmout, půjčit
c) ius noxae dandi, právo vydat otroka, který spáchal delikt, poškozenému a tím se vyhnout
odsouzení k náhradě škody
Vznik otroctví
- válečným zajetím cizince
- historické prameny ukazují, že zotročování podrobených národů nebylo největším zdrojem otroků,
jak by se mohlo zdát
- narození z otrokyně, kdy v okamžiku porodu je matka otrokyní

- výjimkou z tohoto je, kdy byla otrokyně po část svého těhotenství svobodná; pak se narodí
svobodný člověk
- děti narozené z otrokyně se stávají majetkem pána otrokyně
- pokud svobodná žena otěhotní s otrokem, narodí se dítě, které je sui iuris, v případě syna pak
persona sui iuris pater familias
S t r á n k a 29 | 126
- prodejem otcem rodiny v archaické době

- případné servorum loco, zotročení dočasné, kdy pater familias poskytne osobu sui iuris do moci
jiného patera familias a zde zůstává tato osoba do doby, než odpracuje svou škodu; osoba servi loco
nepozbývá své právní subjektivity, ale pouze je na subjektivitě omezena
- prodejem do ciziny, protože římský občan nemůže být zotročen na území římského státu; rovněž
osoba, která se nedostavila k cenzu, nebo na výzvu do vojska, může být zotročena
- mezinárodní obchod, tedy obchod otroky je největším zdrojem otroků v Římě
- osoba, která je odsouzeným dlužníkem může upadnout do dlužního otroctví
- zajetí v době válečného konfliktu

- ius postliminii – právo postliminia – obyčejový mechanismus návratu, který umožňuje římskému
občanu návrat ke svému postavení, než upadl do otroctví
- pokud se římský občan vrátí ze zajetí, tak se z něj stane ten, kým byl, než do otroctví upadl,
manželství se však neobnovuje
- majetek bude navrácen, majetek musí být držen v restituované podobě; pokud člověk upadne do
zajetí, je méněcenný; obvykle pater familias nepadá do otroctví, protože není povinen jít do války =
nemůže padnout do otroctví)
- pokud osoba zajatá mezi nepřáteli zemřela, platila fikce Korneliova zákona, fictio legis Corneliae,
kdy se na majetkové a rodinné poměry zajatého hledělo tak, jako kdyby zemřel v okamžiku, kdy upadl
do moci nepřátel; tato právní fikce byla důležitá pro platnost testamentu
- odsouzením v trestním procesu

- hrdelním odsouzením
- znovu povoláním do otroctví pánem pro nevděk, revocatio in servitutem, propuštěnce na základě
úředního rozhodnutí
- zotročení obsazením peregrini dediticii
Zánik otroctví
- propuštěním (propuštěním na svobodu pánem, nebo propuštěním na svobodu ze zákona, pokud
otrok odhalil vraha svého pána); více týkající se propuštění otroků na svobodu níže
- útěkem
- vykoupením
- smrtí – pokud zemře (nakládá se s ním jako s člověkem), propuštění na svobodu (2 roviny,
propuštění otroka na svobodu podle civilního práva – stává se z něj římský občan)
- zneužitím koupené otrokyně k prostituci
Propuštění na svobodu
- jednostranné právní jednání, kterým pán uděluje otrokovi svobodu
- neodvolatelné
- propuštěný otrok se nazývá libertinus, bývalý pán se nazývá patronus
- propuštěný otrok získává rodové jméno svého pána
- propuštění hůlkou, manumissio per vindictam, praetor určuje svobodu člověka – ukáže si na
bývalého otroka a konstatuje, že tento člověk je svobodný
S t r á n k a 30 | 126
- propuštění cenzem, manumissio per censum, v den konání cenzu, před cenzora se dostaví vlastník
s otrokem a nechá zapsat otroka do seznamu svobodných římských občanů
- propuštění testamentem, manumissio per testamento, otrok se stává smrtí majitele svobodným -
propuštění otroka znamená konec hranice absolutní hranice – svobodný/nesvobodný
- je zde možnost, že sestavitel závěti ukládá dědici povinnost otroka propustit; otrok tedy zůstává
otrokem až do splnění konkrétní podmínky stanovené testamentem
- neformální způsoby propouštění otroků (ne podle civilního práva, ale na základě prétorského práva
práva), například propuštění před přáteli, propuštění před shromážděním věřících; takto propuštěný
otrok zůstává otrokem, ale zároveň se stává svobodným – dle civilního práva je otrokem, došlo
k derelikci, ale praetor tomuto zabrání brání;
Osoby v mancipiu, personae in mancipio

- zvláštní kategorie osob
- tvořena svobodnými lidmi, kteří jsou dočasně ze zákonných důvodů v dočasném otroctví, servorum
loco
- takovéto osoby si ponechávají svou způsobilost nést práva, jsou však dočasně v roli otroka, tedy
věci
- nejběžnější důvod dočasného zotročení je způsob náhrady škody při deliktu, noxae datio, noxání
ručení, přičemž osoba, která spáchala delikt, byla osobou alieni iuris, nebo servi
- pater familias v takovém případě škodu hradit nemusel a místo toho mohl převést pachatele
slavnostním mancipačním jednáním do rodiny poškozeného, tedy pod moc jiného patera familias
- po odpracování škody je osoba servi loco převedena remancipací zpět do moci původního patera
familias
- s osobami, které se staly dočasnými otroky, nemohlo být zacházeno hrubě a neadekvátně, protože
toto by bránilo budoucímu propuštění, nebo by takové jednání nebylo reparabilní
- do postavení osob v mancipiu se mohly dostat i osoby, které se dobrovolně staly gladiátory, nebo
například zloděj chycený při krádeži
Status civitatis, status občanství

- rozděluje osoby na občany Římské a cizince, tedy cives Romani, Latini, peregrini a coloni
- římské občanství je stav, kdy jedinec má přístup k veřejným a soukromým právům, ale neplatí to
bez výjimky
- veřejná práva jsou vyhrazena pro muže, mezi tato práva patří právo zastávat úřady, účastnit se
lidových shromáždění, mají právo a povinnost sloužit ve vojsku, mají ius provocationis – právo
odvolávat se od hrdelních rozsudků k lidovým shromážděním, nebo dále k císaři
- soukromá práva bývají uváděna ve dvou blocích – ius commercii (také commercium, právo
vstupovat do majetkoprávních vztahů podle platného civilního práva, právo obchodu) a ius conubi
(také conubium, právo vstupovat do manželství podle platného civilního práva)
- pater familias – otec rodiny – má přístup ke všem právům – jak soukromoprávním, tak
veřejnoprávním
S t r á n k a 31 | 126
- římský občan, který nemá přístup k veřejným právům a ius commercii má omezeno – dospělá
římská občanka
- dílčí složky římského občanství jsou Římané schopni vyčlenit jednotlivá práva a povinnosti – udělují
jednotlivá privilegia i osobám, které by se neměly podle římského práva kvalifikovat pro výkon práv a
povinností; jsou udělována na individuální, nebo kolektivní bázi (například pro jednotlivé celé vesnice)
- s tím, jak roste římská moc, tak se možnost stát římským občanem stává prestižnější – římský občan
má veškeré ochrany, které mu stát může poskytnout
- římská říše se díky tomuto rozdělení obyvatel na občany římské a cizince rozpadá do jednotlivých
„kast“ (podle toho, jak se obyvatelé dělili; žebříček postavení cizinců podle toho, jak se přibližují
civitas romana – římskému občanství)
Cives Romani, pater familias a personae alieni iuris

- na nejvyšší úrovni stojí pater familias (otec rodiny, muž, římský občan, nejstarší mužský příslušník
rodiny)
- pod ním stojí alieni iuris (všichni ostatní římští občané)
Vznik římského občanství

- narozením z manželství mezi římskými občany, nebo z manželství majících ius conubii, jestliže je
otec římským občanem – dítě narozené v řádném manželství sleduje postavení otce v době početí,
dítě narozené mimo řádné manželství sleduje postavení matky v době porodu; podle vztahu rodičů
závisí, zda se dítě stane římským občanem
- vznik římského občanství udělením, civitas Donatio, kdy za republiky bylo občanství uděleno
lidovým shromážděním určitým obyvatelům, například obyvatelům Latia, spojencům Říma; za
císařství uděluje občanství císař
- vznik římského občanství propuštěním otroka na svobodu podle civilního práva
- vznik římského občanství povýšením do jezdeckého stavu císařem pomocí udělení zlatého prstenu
císařem
Pozbývání státního občanství

- přijetím občanství jiného státu, antika nezná dvojí občanství
- upadnutí do otroctví – dochází k velké kapitisdeminuce capitis deminutio magna, dochází ke
kolapsu všech 3 dílčích statusů (svobodný -> nesvobodný, římský občan -> cizinec, kolabuje status
sui iuris/alieni iuris)
- střední kapitisdeminuce capitis deminutio media – římský občan se stává cizincem, rozdíl spočívá
v tom, jaký mají vliv na soukromoprávní poměry – zanikají civilní práva, ius gentium může přetrvávat
- vzdaní se občanství – exilium – římské právo tento proces zná a respektuje jej, vzdání se římského
občanství je považováno za výjimečné a nepobírající logiku tohoto jednání; většina takto jedná pokud
by mělo dojít k trestnímu stíhání osoby – pokud není římským občanem, není subjektem civilního
práva
- deportace není formou zbavení římského občanství, ale naznačuje problematický postoj Říma a
občana; interdikt vody a ohně – nejen formální zákaz poskytovat jedinci pomoc, ale taky skrytý příkaz
zabít takovéhoto člověka – takovýto člověk pozbývá ochrany Říma
Latini prisci
- Latinové – latini prisci latinové původní (cizinci, nemají občanství římské, hovoří podobnými jazyky,
obývají okolí města Řím) – nebyli to římští občané, ale Římané s nimi uzavírají sňatky, obchodují
S t r á n k a 32 | 126
s nimi, mají jak conubium, tak commercium; má možnost se přesídlit do Říma a při nejbližším cenzu
se nechat zapsat do seznamu římských občanů
- Latinové nejstarší
- bezprostřední obyvatelé města Řím, tedy Latinové, nejsou právně upraveni coby obyvatelé, ale
vzhledem k tomu, že se pohybují v okolí města Řím, je s nimi nakládáno jako s vlastními občany
- mají commercium
- co se týče rodiny a rodinného práva, Latinové nabývají všech práv, které se týkají také římských
občanů; jejich děti se stávají legitimními dědici
- nepodílejí se na správě věci veřejných, ale v případě, že se nechají při nejbližším cenzu zapsat do
seznamu římských občanů, stávají se automaticky římskými občany
Latinové koloniální
- Latinové koloniální – Latinové z posádkových měst (tato města vznikají na zelené louce, nebo
kolonie vznikají přivlastněním poraženého města protivníka) – římský občan se usazuje v nové kolonii
a jeho původní římské občanství zaniká, i když jsou jeho vazby na Řím stále silné; Latinové koloniální
mají zachováno ius commercii, mají domovskou příslušnost (kolonii)
- jsou to bývalí římští občané, kteří se usadili v osadách, které patřily pod správu Římské říše
- obsazují buď dobytá města, nebo zakládají nové osady na zelené louce
- takto vytvořená posádková města jsou osídlována osídlovacími akcemi, Římané se sem přesouvají
s vírou nějaké perspektivy života v takovémto posádkovém městě
- takto se vytváří napůl duální status, antické právní řády se tváří, jako by vylučovaly dvojí občanství
- Latinové koloniální ztratili veřejná práva v Římě (ale získali veřejná a soukromá práva v kolonii);
- Latinové koloniální mají commercium
Latinové juniánští
- Latinové juniánští Latini Iuniani – Latinové bez domovské příslušnosti, nemají římské občanství ale
žijí ve městě Řím; civilní právo jim přiznávalo pouze ius commercii, nemohli pořídit závěť
- jsou to propuštěnci podle prétorského práva
Cizinci, peregrini
- cizinci hostes (nepřátelé, hanlivý výraz), později jsou označování jako peregrinus (cizinec bez
hanlivého označení
- Peregrini alicuius civitatis, obyvatelé měst dobytých Římem, ale nezničených

- jurisdikci nad těmito cizinci měl praetor peregrinus, cizinecký prétor
- Peregrini dediticii – cizinci vzdaní; nejnižší článek společenského žebříčku; lidé nejsou zotročeni, ale
je jim zrušená obec; nemají místní příslušnost a téměř žádná práva; mají podřízené postavení – mají
zakázáno vstupovat do okruhu 100 mil od města Řím, jinak mohou být zotročeni - jsou to cizinci,
jejichž osada je poražena Římem
- nemají místní příslušnost
- pokud vstoupili do okruhu 100 mil od Říma, mohou být volně zotročeni – může v tomto okruhu se
tedy považují za res nullius, věc ničí, i když to kdysi mohli být vážení svobodní občané
S t r á n k a 33 | 126
- Římské impérium respektuje svrchovanost Římského státu, města; v rámci tohoto impéria však
existují i jednotlivé menší státy (s vlastními občany)
- interakce mezi jednotlivými právními řády se musí překlenovat – mísení světského pragmatismu
s náboženskými prvky
Coloni
- zvláštní skupina obyvatel vytvořena za dominátu
- jedná se o římské občany, zemědělce, kteří jsou dědičně připoutáni k půdě (dlebae adscripti), kterou
obdělávali; byli v postavení jakoby otroků půdy, servi terrae
- od roku 322 jsou považováni za součást půdy, membra terrae
- měli plnou právní subjektivitu, ale nesměli opustit půdu, jinak by se považovali za uprchlé otroky
- kolónem se osoba stala narozením, jestliže byl jeden z rodičů kolón

- kolónem se osoba stala dobrovolným uvázáním se v kolonát
- nedobrovolně se osoba stala kolónem rozhodnutím císaře, nebo žebrotou
- kolónem se osoba stala, pokud vykonávala zemědělskou činnost po dobu 30 let
Pater plnoprávní římští občané

familias
Alieni iuris římští občané s omezenými právy
Latinové cizinci s možností stát se římskými občany
Latinové koloniální cizinci z kolonií, mají ius commercii
Lainové iuniánští cizinci bez domovské příslušnosti
Hostes - nepřátelé; cizinci z jiných měst impéria

preregrinus - cizinec (neutrální)
bez jakékoliv místní
Peregrini dediticii - cizinci vzdaní příslušnosti, nebo práv
Status familiae, status rodiny

- rozdělení na sui iuris a alieni iuris
- persona sui iuris nepodléhá cizí moci (tedy moci otcovské, nebo moci manželské)
- typickou osobou sui iuris je pater familias (i když byli sui iuris výjimečně i ženy)
- římský občan, který nepodléhá moci svého otce; statusová záležitost, český překlad „otec rodiny“ je
poněkud zavádějící – rodina popisuje prostor kolem jedince bez ohledu na to, jestli jedinec má
rodinu, nebo majetek; dokonce se formuje bez ohledu na věk a majetek (i dítě může být pater
familias)
- archaická patriarchální koncepce
S t r á n k a 34 | 126
- pater familias disponuje nad osobami, které jsou podřízené, mocí patria potestas (moc otcovská) a
manus (nad manželkou)
- pater familias je jako jedinou osobou v římské rodině plně oprávněný a nikomu jinému
neodpovědný, je tedy zcela samostatný
- manželství v Římě se uzavírá v zájmu muže

- ius vitae ac necis – právo nad životem a smrtí – limit moci otcovské a nad manželkou – pater
familias z nějakého důvodu mohl popravit v rámci výkonu domácí jurisdikce – je to jeho moc, která
není státem delegována a není ani kontrolována
- do postavení patera familias se osoba dostává oznámením o úmrtí jeho otce rodiny; nezáleží na
názoru nového patera familias, jeho povinností je převzít kontrolu nad rodinou; teď si musíš pořídit
legitimní manželku a legitimní děti, tyto děti budou sledovat tvoje postavení a budou následovat linii
svobodných občanů
- osoba sui iuris je pater familias – římský občan, muž, který nepodléhá moci svého otce; do tohoto
postavení se mohla dostat v anomálních situacích také žena, kdy není pod mocí otce ani manžela
- koncept římské rodiny je vysloveně hierarchický
- na vrcholu stojí pater familias
- pod sebou má prostor vyplněný majetkem a personami (osobami, které tvoří jeho rodinu)
- osoby paterovi familias jsou podřazené až tak, že má nad nimi právo domácího soudu a
dokonce je může v odůvodněných případech zbavit života
- pater familias je také reprezentantem náboženství v rodině, která je obvykle silně
religiózní;
- pater familias má povinnost se o rodinu starat s péčí řádného hospodáře, diligens pater
familias, a to ať už se mu to líbí, či nikoliv
- pater familias má právo věc zničit, to samé platí i o osobách – může je zničit, zabít, prodat;
zde je však riziko toho, aby nebyl pater familias prohlášen za marnotratníka, aby byl odstaven
z dispozičního práva k majetku
- pater familias může prodat syna do otroctví maximálně 3x, poté se ze syna stane paterem
familias (o tomto hovoří již Zákon dvanácti desek)
- smyslem patera familias je převzít majetek, starat se o něj a předat jej legitimnímu dědicovi
- dispoziční právo patera familias je omezené, i přestože je jeho vlastnické právo výhradní a
nezpochybnitelné
- vazby mezi zúčastněnými lidmi patera familias – příbuzenské vztahy (které se dají rozdělit do 4
druhů)
1. kognace, pokrevní příbuznost
2. agnace, příbuzenský vztah právní povahy
3. švagrovství
4. příslušnost k rodu – gentilitas
Cognatio, kognace
- vztah biologické povahy – kognace – cognatio – pokrevní příbuzenství; pokrevní příbuzenství
nemůže být zrušeno, je přirozené, přírodou určené
- 2 osoby jsou spolu kognátsky příbuzné, pokud pocházejí jedna od druhé, a to buď přímo (přímá
příbuzenská linie, ascendence a descendence,otec-syn), nebo zprostředkovaně (děda a vnuk), nebo
S t r á n k a 35 | 126
pocházejí od stejného předka (linie pobočnásourozenci, sestřenice atd.);

- z tohoto se vytváří linie přímá (ascendentní vedoucí k předkům; descendentní vedoucí
k potomkům);
- sourozenci, kteří mají oba rodiče stejné, se nazývají plnorodí
- sourozenci, kteří mají jednoho rodiče rozdílného, se nazývají polorodí
- tato definice je obrazně neomezená; vzdálenost příbuzenství hraje důležitou roli v rodinném
(kognace vylučuje vznik manželství) a dědickém právu (okruh osob, kteří se kvalifikují jako
potenciální dědici);
- vzdálenost mezi příbuznými se poměřuje ve stupních; čtvrtý stupeň je prvním volným stupněm pro
manželství
- překážky v manželství
- absolutní (osoba není způsobilá uzavřít manželství s vůbec nikým, například nízký věk)
- relativní (vylučuje uzavření manželství mezi uzavřeným okruhem osob, například kognační vztah
v linii přímé, v nepřímé linii je možný od 4. stupně)
- svazek dvou osob, které spolu žijí i přes neuzavřené manželství, protože je zde překážka pro
uzavření manželství, žijí v takzvaném volném vztahu konkubinátu, nebo, pokud je to svazek otroků,
tak contubernium
Agnatio, agnace
- vztah právní povahy – agnace – agnatio – umělé (právní) příbuzenství založené na mocenském
postavení otce římské rodiny
- prostor familias se dá představit jako statek, kde si přivede manželku, vychová děti, a tento proces
se opakuje;
- agnace zahrnuje osoby, které podléhají moci jednoho otce rodiny, tedy pater familias, jeho
manželka (jestliže je podřízena jeho moci, jestliže je in manu), potomci podléhající moci patera
familias (in patria poteste) a manželky mužských potomků (pokud podléhají moci manžela, in manu)-
- agnace zahrnuje i osoby, které podléhaly moci otce rodiny, dokud žil (tedy familias communi iure),
protože agnace nezaniká smrtí, agnátští příbuzní po sobě navzájem dědí
- je možné, aby jedna osoba byla příslušníkem více agnátských rodin
- definice agnace – dvě osoby jsou spolu agnátsky příslušné, pokud podléhají stejné moci otcovské,
nebo moci manželské, počítaje v to i nositele moci, a nebo by té moci podléhali, kdyby její nositel
ještě žil
- u agnace se určuje příbuzenský stupeň, gradus, podobně jako u kognace, ale pouze do sedmého
stupně
- stanoví vzdálenosti mezi příbuznými pro účely dědického práva
- agnátské příbuzenství je důležité především pro stanovení překážek manželství a pro povolávání
k dědění ze zákona
- příbuzenství agnátské povahy je umělé a může být rušeno viz dále (zřízeno adopcí, zrušeno
například emancipací syna – 3x převedení syna do cizí moci; provdání dcery ruší původní agnátský
vztah)
Vznik agnátství
S t r á n k a 36 | 126
- narozením z řádného manželství mezi římskými občany

- narozením z manželství mezi římským občanem a ženou mající ius conubii
- adopcí, adoptio, v užším slova smyslu
- adrogací, adrogatio, kdy se pater familias podřídí moci jiného patera familias, čímž se dostane do
postavení syna
- podřízením se manželky otce rodiny (nebo potomka) manželské moci
- legitimací
Zánik agnátství
- smrtí
- ztrátou svobody, velká kapitisdeminuce, capitis deminutio maxima
- ztrátou občanství, střední kapitisdeminuce, capitis deminutio media
- zrušením manželské moci po zániku manželství
- emancipací, tedy dobrovolným propuštěním podřízené osoby z otcovské moci
- adopcí, tedy přechodem alieni iuris z moci jednoho patera familias do moci jiného patera familias
Pater familias
- v doslovném překladu otec rodiny
- nejstarší mužský člen římské rodiny
- otci rodiny patří veškerý majetek rodiny a pouze on s ním může právoplatně nakládat
- po smrti patera familias se osobami sui iuris stanou všechny osoby alieni iuris, které podléhaly jeho
moci
- pater familias může vykonávat 4 typy pravomocí, tedy patria potestas, manus maritalis, dominica
potestas a mancipium
- patria potestas, moc otcovská, je vykonávána nad všemi potomky otce rodiny, kteří jsou členy
jeho angátské rodiny
- patria potestas vzniká přijetím dětí otce rodiny a dalších potomků z řádných manželství; toto se
provádělo tak, že se dítě postavilo před patera familias a ten jej pozvedl
- zánik patria potestas je smrtí otce rodiny, nebo potomka
- zánik patria potestas adrogací patera familias
- zánik patria potestas adopcí potomka otcem jiné rodiny
- zánik patria potestas trojím převedením syna pod moc jiného otce rodiny, tedy emancipací (kdy se
syn z osoby alieni iuris stal osobu sui iuris; syn je pod moc jiného otce rodina převáděn mancipací,
navrácen původnímu otci rodiny je remancipací, tedy úkonem opačným k mancipaci )
- obsah moci otcovské, tedy ius exponendi (právo odložit novorozence na veřejné místo, pokud
potomek neměl lidskou podobu, nebo dcery, které byly neprvorozené), ius vendendi (právo prodeje,
tedy převést potomka pomocí mancipace na jiného patera familias), ius vitae ac necis (právo nad
životem a smrtí, tedy mohl své potomky zmrzačit, nebo zabít, ale pouze z oprávněných důvodů), ius
vindicandi (právo žalovat, tedy žalovat na vydání osoby alieni iuris)
- manus martialis, manželská moc, je vykonávána otcem rodiny nad ženami, které se staly členkami
agnátské rodiny v důsledku manželství uzavřeného s otcem rodiny, nebo s některým z jeho potomků
a podřídily se jejich manželské moci
- manželka se stává agnátkou svého manžela v postavení jeho dcery, s manželem sdílí společenství
majetku, dědí, a sdílí rodový kult
S t r á n k a 37 | 126
- podřídí-li se manželovi žena sui iuris, svému manželovi přináší veškerý svůj majetek
- manželská moc vzniká confarreatio, tedy náboženským obřadem, coemptio, tedy obraznou koupí
ženy pomocí mancipace manželem, nebo usus, tedy vydržením manželské moci po roce soužití
manželů
- manželská moc zaniká smrtí, kapitisdeminucí jednoho z manželů, nebo rozvodem
- dominica potestas, panská moc, je vykonávána nad otroky a to téměř jakýmkoliv způsobem
- dominica potestas je později omezena ve prospěch humánnějšího zacházení s otroky
- mancipium je vykonáváno nad svobodnými osobami, které jsou dočasně v moci patera familias
- tyto osoby neztrácejí svobodu ani občanství
- tyto osoby nabývají (majetek) pro dočasného otce rodiny
- mancipium vzniká u potomků, u nichž pater familias uplatnil ius vendendi, právo prodat, nebo u
osob, které způsobily škodu a pater familias je dal jako záruku svého dluhu (nexum), případně
z dalších důvodů, jako je vykoupení válečného zajatce, exekvování dlužníků, nebo bytí gladiátorem
Poručenství a opatrovnictví
- více o poručenství zde
- tutela – poručenství – určuje pater familias ve své závěti – přemýšlí, kdo z jeho závěti bude
potřebovat pomoci, a proto ustanovuje poručíka; poručík dává souhlas k dispozici s majetkem
- tuela mulierum – poručenství nad ženami; žena disponuje majetkem, ale poručík musí takovouto
dispozici dovolit
- tutela inpuberum – poručenství nad dětmi; poručík dává souhlas k dispozici s majetkem a zároveň
má nad majetkem správu
- cura – opatrovnictví – zřizuje praetor, je zřizovaná pro určité případy (ad hoc), opatrovnictví zaniká
uplynutím času nebo naplněním všech povinností, které jsou mu ustanoveny
Matrimonium, manželství
- manželství je dlouhodobý (posvátný, sacramentum) faktický svazek muže a ženy
- manželství je založeno na principu monogamie, souhlasu a esogamie

- jsem přesvědčen, že princip monogamie tady vysvětlovat nemusím
- princip souhlasu, tedy ke vzniku manželství je nezbytný projev vůle žít v manželství, affectio
martialis, který musí trvat po celou dobu manželství (v poklasické době postačoval souhlas pouze na
začátku manželství)
- princip esogamie, tedy manželé musí pocházet z různých rodin (kognátských i agnátských)
- zasnoubení, sponsalia, je vzájemným slibem budoucího manželství uzavíraného pomocí sponse,

později stipulace
- otec snoubenky slibuje, že dá svou dceru za manželku muži a otec snoubence slibuje, že ji přijme
- původně mělo zasnoubení právní důsledky, v klasické době již právní důsledky zásnuby nemají
- v poklasické době například snoubenci nesměli uzavírat jiné zásnuby, dopustit se cizoložství
- manželství vzniká na základě svobodného neformálního projevu vůle, nevyžadovalo se provedení

žádného úkonu
- v případě pochybností bylo za den vzniku manželství považováno den uvedení manželky do domu
manžela
- podmínkami pro vznik manželství byl projev vůle, souhlas patera familias snoubenců, conubium,
S t r á n k a 38 | 126
neexistence překážek manželství

- projev vůle snoubenců, že chtějí žít jako manželé a mít spolu děti, tedy affectio martialis
(způsobilost zplodit děti)
- souhlas, auctoritas, otců rodin snoubenců; pokud není přítomen otec, nebo je ve válečném zajetí,
je zde fikce jeho souhlasu; v případě bezdůvodného odepírání souhlasu patera familias je možno toto
nahradit úředním úkonem
- conubium, manželství podle římského práva; osoby vstupující do manželství jsou řádnými občany
Říma, nebo mají obě ius conubii
- neexistence překážek manželství, viz. níže;
- manželství vzniklé v rozporu s podmínkami je nulitní, hledí se na něho jako by vůbec nevzniklo
(matrimonium iniustum)
- majetkové vztahy v manželství
Překážky manželství, impedimenta matrimonii

Absolutní překážky v manželství
- osoba nemůže v daném okamžiku vůbec uzavřít manželství
- nedostatečný věk
- způsobilost k uzavření manželství byla dána schopností plodit děti, tedy 12 let u dívek a 14 let u
chlapců
- existující manželství; bigamie není v římském právu přípustná
- tempus lugendi, vdova mohla uzavřít manželství až po 10 měsících od zániku předchozího

- důvodem pro toto bylo zachování relativní jistoty otcovství dětí narozených vdově
- duševní choroba
- absence orgánu nutného ke zplození dětí, castratus

- sterilní osoba nemůže uzavřít manželství
- kněžky bohyně Vesty nemohou uzavírat manželství po dobu své kněžské služby
- vojáci po dobu vojenské služby
- osoby, které složily slib čistoty
Relativní překážky manželství

- osoba nemůže v daném okamžiku uzavřít platné manželství, nebo může pouze s některými osobami
- pokrevní příbuzenství v přímé linii

- pokrevní příbuzenství v pobočné linii do třetího stupně včetně (později umožněno manželství strýce
a neteře, křesťanstvím zrušeno)
- agnace
- affinitas, švagrovství
- cizoložství mezi snoubenci
- poručník (a jeho potomek) a poručenka, dokud nebyly vypořádány majetkové poměry plynoucí
z poručnictví, tutely
- úředník v provincii a žena pocházející z téže provincie do ukončení úředního poslání
- únosce a unesená
- rozdílnost stavu, tedy členové senátorských rodin s propuštěnkami a osobami trpícími infamií,
S t r á n k a 39 | 126
bezectností; dříve také patricijové s plebeji

- z náboženských důvodů v poklasickém právu; křesťané nemohou uzavírat manželství s kacíři,
odpadlíky od křesťanství a Židy
Druhy manželství
Matrimonium legitimum
- manželství podle římského práva mezi římskými občany, nebo mezi osobami mající ius conubii
a
Matrimonium iure gentium
- manželství podle práva národů uzavřené mezi cizinci nebo s cizincem, který nemá ius conubii
Matrimonium cum in manu conventione

- přísné manželství, manželství s manželskou mocí
- manželka se stává členkou agnátské rodiny svého manžela v důsledku podřízení se jeho moci
manželské, manus martialis
- manželka ztrácí svazky s původní rodinou, kromě svazků pokrevního příbuzenství
- zpočátku bylo pravidlem, že se manželky podřizovaly moci svých mužů
a
Matrimonum sine in manu conventione
- volné manželství
- manželství bez manželské moci
- manželka zůstávala agnátkou ve své původní rodině, podléhala moci svého otce a dědí po něm
Důsledky řádného manželství

- děti narozené jsou legitimi a římští občané (děti následují právní postavení svého otce)
- děti jsou podřízeny moci otcovské, patria potestas
- vzniká švagrovství, affinitas/adfinitas, tedy vztah mezi jedním z manželů a příbuznými druhého
manžela
- manželé proti sobě nemohou použít infamující žaloby
- vzniká zákaz darování mezi manžely
- vznikají vzájemné dědické nároky mezi manžely
Zánik manželství
- smrtí jednoho z manželů
- velkou kapitisdeminucí jednoho z manželů, capitis deminutio maxima; pokud do otroctví upadnou
oba manželé, manželství nadále trvá
- střední kapitisdeminucí, capitis deminutio media, tedy ztrátou občanství; v justiniánském právu
manželství takto nezaniká
- vznikem příbuzenství, například pokud tchán adoptuje zetě nebo snachu-
- zapuzením, repudium, tedy jednostranný projev vůle ze strany muže kvůli travičství, podvržení
dítěte, cizoložství, nebo padělání klíčů
- rozvodem, divortium, na základě dohody manželů (původně pouze z vůle manžela); v průběhu času
S t r á n k a 40 | 126
se podmínky rozvodu proměňují, za republiky je zcela volný; velký posun zaznamenal institut rozvodu
za císaře Justiniána, kdy se k platnosti vyžaduje formální dopis, a iustae cause (důvod) rozšířil
například na to, kdy si manželé usilovali o živo, nebo manžel se pokusil použít manželku k prostituci, a
tak dále, a tak podobně
Švagrovství, affinitas
- umělé příbuzenství
- založené sňatkem a podmíněné očekávaným dlouhým trváním manželství
- zaniká smrtí jednoho z manželů, nebo rozvodem
- definice švagrovství = poměr jednoho manžela k pokrevně příbuzným manžela druhého

- v římském právu má švagrovství pouze omezený význam
- větší váhu švagrovství připisuje až středověké kanonické právo
- affinitas v moderním právu ztratilo význam zcela
Seminář druhý – práva osob, doplnění

- pan doktor Falada miluje Jihočeský kraj, pochází z Bechyně; pokud jej chcete potěšit, doneste mu
růži (i když může být růže pouze metaforou)
- způsobilost k právnímu jednání – aktivní způsobilost činit, projev vlastní vůle

- subjektivita – abstrakt – pasivní způsobilost vázat na sebe práva
- právní jednání lze rozlišit do dvou kategorií

- právní jednání je projev vůle, kterým se zakládají, mění, nebo ruší právní vztahy
- právní vztah vzniká mezi minimálně 2 osobami, kdy vznikají vzájemná práva a povinnosti (například
vztah obligační – dlužník/věřitel)
- kategorie právních jednání – lukrativní (bezplatná, například tedy dar) a onerózní (úplatná)
Majetkové vztahy v římské rodině

- pater familias je jediným vlastníkem věcí patřících rodině
- pater familias jako jediný člen rodiny může právoplatně uzavírat právní jednání
- osoby alieni iuris a otroci nenabývají pro sebe, ale pro nositele moci
- závazky osob alieni iuris a otroků měly původně charakter naturálních obligací, tedy nebyly
žalovatelné; prétorské právo později zavedlo zvláštní žaloby actiones adiecticiae qualitatis, kterými
bylo možno vymáhat tyto závazky
Peculium
- majetek spravovaný osobu podřízenou otci rodiny
- peculium profecticium je majetkový soubor vydělený otcem rodiny z rodinného majetku pro
potomka, nebo otroka (peculium servile, majetek spravovaný otrokem)
- pověřená osoba spravuje takovýto majetek svobodně podle příkazů otce rodiny, kterému za správu
majetku odpovídá
S t r á n k a 41 | 126
- vlastníkem majetku peculium profecticium zůstává pater familias

- syn se stane vlastníkem peculia pouze při emancipaci, jestliže není paterem familias tento majetek
nárokován
- pater familias je zodpovědný za dluhy a škodu vznikající při správě majetku, proto je ze závazků
správců peculia žalován přímo pater familias
- peculium castrense, táborové peculium

- je to majetek potomka získaný v souvislosti se službou ve vojsku
- je v rozporu s dobrými mravy, aby tento majetek odejmul pater familias svému potomkovi
- táborové peculium se rozšiřuje od vlády císaře Hadriana
- peculium quasi castrense, jakoby táborové peculium

- majetek potomka získaný ve státních službách, nebo při výkonu svobodných povolání, případně
získaný v souvislosti s církevní hodností
- potomek o tomto majetku může pořídit závěť, i když je osobou alieni iuris
- je v rozporu s dobrými mravy, aby tento majetek odejmul pater familias svému potomkovi
- peculium adventicium (bona adventicia)

- tento je vytvořen až za císaře Constantina Velikého, je to majetek potomka získaný jako dědictví po
matce
- otec je jeho vlastníkem pouze formálně, nemůže s ním disponovat, ale má k němu zákonný
ususfructus
- pokud dojde k emancipaci potomka, má pater familias nárok na 1/3 (za Iustiniána dokonce ½)
takovéhoto majetku
Majetkové vztahy v manželství

- náklady manželství, onera matrimonii, nese manžel, nebo jeho pater familias
Věno, dos
- majetkový soubor, slíbený nebo odevzdaný, který žena přináší manželovi do vznikajícího
manželství; cokoliv, co má majetkovou hodnotu
- věno je poskytováno v souvislosti se vstupem do manželství – za normálních okolností žena totiž
nevlastní majetek
- věno je určeno k podílení se na nákladech rodinného života
- věno bylo původně pouze morální povinností otce nevěsty, od počátku 3. století je povinnost otce
věno zřídit
- dotální věc = věc, která je/byla součástí věna
- pokud se žena podřizovala manželově moci, pak se stávalo věno součástí rodinného majetku;
vracelo se pouze v případech výslovně sjednaných
- ve volném manželství má věno podobu samostatného majetku, jehož správcem je manžel, který
rovněž za věno zodpovídá
- manžel se stipulací zavazoval k vrácení věna manželce, jejímu nejbližšímu agnátu, nebo osobě, která
věno pořídila
- při smrti manželky se dos profectitia vrací otci manželky, dos adventicia zůstává manželovi
- v případě smrti manžela nebo rozvodu se věno vrací manželce
- císař Augustus zakázal manželovi bez souhlasu manželky zcizovat dotální pozemky v Itálii a zřizovat
k nim iura in re alinea (věcná práva k věcem cizím)
S t r á n k a 42 | 126
Druhy věna
- dos profectitia, věno zřizované paterem familias ženy
- dos adventita, věno zřizované jakoukoliv osobu odlišnou od otce rodiny nevěsty
- dos receptitia, věno zřizované pomocí stipulace (abstraktní smlouva, kterou lze využít k jakémukoliv
plnění), nebo se zárukou, cautio, a to kýmkoliv
Vznik věna
- dotis datio, převod dotálních věcí, pro toto se používalo tradování, injurecese nebo mancipace
- dotis dictio (také dotis promissio), formální slib poskytnutí věna; pro toto se používala stipulace,
později také pouze neformální dohoda (pactum dotis)
- stanovení výše hodnoty věna probíhá dvěma způsoby:

- dotis aestimatio venditionis causa, tedy hodnota věna v době jeho zřízení je závislá na jeho
prodejní ceně v době vzniku; při zániku manželství se vrací hodnota stanovená tímto ohodnocením
- dotis aestimatio taxationis causa, hodnota věna je stanovena odhadem nezávislou osobou; tuto
cenu platí manžel v případě zničení, nebo zhoršení dotálních věcí
Ochrana věna
- actio rei uxoriae, prétorská žaloba na vrácení věna v případě zániku manželství
- aktivně legitimovaná je (bývalá) manželka, nebo její otec
- použitelná pouze v případě, kdy nebyla zřízena záruka na vrácení věna, nebo vrácení nebylo slíbeno
stipulací
- manžel se může bránit exceptio doli, námitkou podvodu
- actio ex stipulatu, žaloba použitelná v případě, kdy vrácení věna bylo slíbeno stipulací
- věno přechází na dědice
- v justiniánském právu je zřízena domněnka zřízení věna stipulací
Paraferna
- také bona recepticia, nebo bona extra dotem
- majetek ženy, který není součástí věna
- žena k tomuto má vlastnické právo
- je možný pouze u volného manželství
- plody z paraferna připadají rodině, nebo o nich rozhoduje žena
- při zániku manželství musí manžel vydat tento majetek neporušený
- ochrana pomocí rei vindicatio, nebo hypotheca
Darování mezi manžely

Darování před manželstvím, donatio ante nupitas
- zásnubní dar
- není možno žádat zpět, pokud nedojde k uzavření manželství
- v poklasické době bylo cílem pokutovat manžela, pokud zavinil rozvod a zabezpečit tak manželku a
děti
Darování pro případ manželství, Donatio propter nuptias

- dar snoubence ženě před uzavřením manželství
S t r á n k a 43 | 126
- ženě takovýto majetek zůstává také v případě, kdy manželství uzavřeno nebude, nebo v případě
zániku manželství v důsledku smrti manžela, nebo rozvodu z jeho viny
- později je umožněno odvolání darování, pokud manželství nevzniklo z důvodů smrti
snoubence/snoubenky, nebo z viny snoubenky
Darování mezi manžely za doby trvání manželství

- od císaře Augusta zakázáno
- výjimkou byly běžné dárky a dar ženy manželovi za účelem vedení volební kampaně a u příležitosti
rozvodu
- vyvratitelná domněnka – vše, co získala manželka, bylo darem od manžela, a proto je jeho
majetkem – praesumptio Muciana
Další formy soužití mezi mužem a ženou

Concubinatus, konkubinát
- trvalé soužití mezi svobodnými osobami rozdílného pohlaví, které nemá charakter manželství
- konkubinát vzniká, protože je zde zákonná překážka v uzavření manželství (vojáci za císařství,
Augustovy manželské zákony), nebo kvůli málo intenzivní affectio martialis (snaha/schopnost zplodit
děti)
- za trestné se považují případy mimomanželských styků:

- adulterium, styk s vdanou ženou
- incestum, styk mezi příbuznými
- stuprum, styk s výše postavenou ženou, nebo vdovou
- v poklasické doby byly děti narozené v konkubinátu považovány za liberi naturales a mohly být
otcem legitimovány
- nemanželské děti, tedy naturales, mají nárok na alimenty, později také mají nárok na určitou část
dědictví po rodičích
- nemanželské dítě může získat postavení manželského dítěte přijetím do rodiny (legitimatio,
legitimace), v jejímž důsledky se dítě stane agnátem svého toce, pokud s tím dítě souhlasí
Contubernium, kontuberát
- trvalé soužití mezi otroky
- pouze faktický stav, který nemá žádné právní důsledky
Poznámka: konec výkladu týkajícího se práv osob
S t r á n k a 44 | 126
Římské právo I, věcná práva
Přednáška pátá, věcná práva I – vlastnictví

Úvod do věcných práv
Poznámka: touto přednáškou začíná nový tematický okruh
- Gaius ve druhém století nazývá tuto oblast právo týkající se věcí
- majetkové právo je považováno za stěžejní učení římského práva, protože zásadně ovlivnilo vznik
aktuálních právních úprav
- věcná práva jsou také vztahy k věci, u nichž existuje negativní povinnost ostatních subjektů do
nich nezasahovat
- věcná právo jsou absolutní, přímá a typizovaná
- absolutní = jsou chráněna proti neoprávněným zásahům kohokoliv; působí erga omnes, vůči všem
- přímá = oprávněný je může vykonávat sám, aniž by potřeboval součinnost jiného subjektu
- typizovaná = věcným právem je pouze vztah upravený právním řádem
- nositel věcného práva k věci ji může následovat na kterékoliv místo, kde se věc nachází
- 3 části věcných práv

- věcná práva – tedy vlastnické právo a spoluvlastnictví, držba
- věcná práva k věci cizí – služebnosti (děleno na služebnosti pozemkové a osobní;
pozemkové se dělí dále na venkovské-polní a městské; osobní – užívací, požívací, bydlení a služby),
zástavní právo (pomezí věcných práv a obligací; nebo například hypotéka), dále superficies (právo
stavby) a enfiteusis (pacht)
- dědické právo
- věcná práva jsou majetková práva, která mají absolutní povahu – působí erga omnes, vůči všem
- vlastnictví je všeobecné přímé neomezené právní panství nad věcí
- středobodem soukromého práva je materiální svět a tématem soukromého práva je ovládání světa
- ovládání věci je možné rozdělit do dvou kategorií
- viditelné ovládání věci – corpus (corporalis possessio)
- abstrahované ovládání věci – animus (animus possidendi) – tímto osoba vyjadřuje světu,
že se staví do polohy vlastníka věci – tedy může věc užívat, požívat, nakládat s věcí, například
dokonce i věc zničit
- osoba, která má corpus, má faktické ovládání věci (faktické panství nad věcí je možno určit pouhým
pohledem)
- naturalis possessio – přirozená držba; situace, ve které konstatujeme, že osoba má pouhou detenci,
ale je mu poskytnuta ochrana, jako by byl držitelem – například ruční zástava
- osoba, která má pouze corpus a nikoliv animus, pak je detentorem a tento vztah je detencí;
detentor nepobírá právní ochrany
- spojení corpu a animu, pak dochází k držbě – possessio; držitel může pobírat právní ochrany (právní
panství nad věcí; toto znamená, že osoba má právní důvod pro ovládání věci)
- pokud je právní panství nad věcí založeno na relativním právu, musí se držitel obrátit na majitele
- přímé panství nad věcí není založeno na relativním, ale absolutním právu
S t r á n k a 45 | 126
Úvod do věcných práv

- podstatou věcných práv jsou věcné žaloby – action in rem – takové žaloby působí erga omnes –
vůči všem; v žalobní formuli nefiguruje jméno žalovaného – pouze jméno žalobce; žalobce má věcné
právo vůči komukoliv – toto je specifikum věcných žalob
- samotný pojem věcná práva je definován až ve středověku; v antických pramenech pojem věcná
práva nenalezneme
- do oblasti věcných práv spadají instituty zajišťované věcnými žalobami, například tyto:
- vlastnictví – dominium
- spoluvlastnictví – condominium
- služebnosti – například usus (právo užívat cizí věc v plném rozsahu), nebo dílčí služebnosti
(tedy například právo stezsky – via, iter); vlastnictví je chráněno v tomto případě reivindikační
žalobou
- zástavní právo
- pokud mluvíme o věcných právech, je nejdříve nutné určit vlastnictví a spoluvlastnictví od věcných
práv k věci cizí
- existují věcná práva, která jsou podobná vlastnictví tím, že z nich plynou věcné žaloby, ale jde o
případy, kdy oprávněný má u sebe cizí věc; disponovat s cizí věcí lze jak v rámci věcných práv, tak
v rámci obligačních práv – rozdíl je zejména právní
- služebnosti – například právo užívací (právo užívat a těžit plody)
- absolutní práva – věcná práva, protože jsou založeny na věcných žalobách, které působí vůči všem
- relativní práva – relativní práva působí pouze v rámci vymezeného právního vztahu – působí inter
partes; definují jej osobní žaloby – actiones in personam – ve své formuli obsahují jak jméno
žalovaného, tak jméno žalobce a ukládají žalovanému defenzní povinnost; relativní práva (od slova
relatio, vztah) – okruh osob, které lze žalovat je omezen okruhem osob, mezi nimiž je právní vztah
ujednán
- hlavní rozdíl je v možnosti aplikace různých druhů žalob; majitel věci má nad věcí absolutní právo;
například nájemce má právo domáhat se svých práv pouze inter partes – pouze ve vztahu
s pronajímatelem, s nikým jiným
- institut věcných práv pro užívaní cizích věcí – trvalý vztah (uzus fructus), který je vázán na osobu
oprávněného
- věcná práva k věci cizí jsou v zásadě bezúplatné
- v římském právu hraje velice důležitou roli žaloba, je to systém založený na žalobách; moderní
instituty věcného práva vznikají z původních římských žalob
S t r á n k a 46 | 126
Vlastnictví
- definice vlastnictví absolutní všeobecné neomezené přímé právní panství nad věcí
- už v předchozí části přednášky je popisováno vlastnictví, jakožto hlavní institut věcných práv, od
něhož se odvíjejí další instituty
- dominium
- institut soukromého vlastnictví vzniká v římském právu v prostředí římské rodiny; i když se
v legendách říká, že král Romulus přiděloval jednotlivé pozemky
- vlastnictví se formuje v prostředí moci patera familias, kdy pater familias má téměř absolutní vládu
nad svou rodinou a svým majetkem – z toho vyplývá patria potestas (moc otcovská) a manus (moc
nad manželkou) a dominium (vláda, panství)
- vlastnictví vzniká jako majetek patera familias – má neomezenou moc nad tímto majetkem a celou
rodinou
- vlastnictví je všeobecné právní panství nad věcí (tato definice vzniká až v období recepce římského
práva ve středověku, římští právníci nemají důvod vyjadřovat definici)
- vlastnictví patera familias – reivindikační žaloba, která umožňuje žalovat erga omnes
- definice vlastnictví
- právní panství – formálně neomezená moc k nakládání s věcí, stát do vlády nad rodinou a
majetkem nemůže zasahovat; úplná vláda nad věcí chráněná právem, vlastník má plná práva k
věcem, svých práv se může domáhat zejména reivindikační žalobou; neplést s držbou
- výlučné vlastnictví – vlastník může vyloučit z užívání jakoukoliv osobu, pokud zde není zapsáno
věcné právo, které má v některých případech silnější vztah k věci
- držba – faktická moc nad věcí; držba je spíše faktický stav, který je velice podobný s vlastnictvím, ale
k věci nemá vlastnické právo; zároveň zde není obligační právo; buďto si někdo myslí, že je
vlastníkem, nebo se chová jako vlastník, i když není vlastníkem, podobný případ je, když kupující koupí
věc od někoho, kdo nikdy nebyl vlastníkem; držba nemá možnost žalovat
- vlastnictví je založeno na žalobách, ze kterých se postupně vyvíjí jednotlivá práva k věcem; v rámci
římského práva šlo o subjektivní právo k věcem, spíše než objektivní právní normu
- předmětem vlastnictví je pouze věc res; římské právo věc definuje jakožto hmotný majetek
- vlastnictví – vlastník má právo:
- právo užívat – ius utendi
- právo požívat – ius fruendi – právo disponovat s věcí a těžit z ní plody
- právo držet věc – ius possidenti
- právo věc poškodit/zničit – ius abutendi
- tento katalog vlastnických oprávnění je pouze demonstrativním výčtem v průběhu recepce
římského práva; tento seznam oprávnění není nikde v klasickém období zaznamenán, není součástí
pramenů římského práva, spadají sem i další oprávnění, která nemají pojmenování
- neomezené vlastnictví – neomezené panství nad věcí – je ve skutečnosti omezené; přirozeně je
každý vlastník omezen výkonem vlastnictví ostatních vlastníků (pokud dispozicí se svou věcí
nezasahuji do výkonu vlastnických práv jinou osobou)
- v římském právu je vlastnictví omezováno především legislativně – například už v Zákonu dvanácti

desek; omezení vlastnictví veřejným zájmem nebo omezení vlastnictví v soukromém zájmu
- omezení vlastnictví ve veřejném zájmu – například omezování výše staveb ve městě Římě, zákaz
kupování staveb za účelem získávání stavebního materiálu
S t r á n k a 47 | 126
- omezení vlastnictví v soukromém zájmu – například imise – případ, kdy vlastník je omezen
v užívání své věci užíváním cizí věci – vlastník je povinen strpět zásah do své věci jiným vlastníkem
- vlastnictví je z hlediska svého významu poměrně kontroverzní institut; na jedné straně se o tomto
hovoří jako o přirozeném právu, na druhé straně se říká, že vlastnictví je krádež
- přístup k vlastnictví se napříč dějinami mění
- ochrana svého majetku – určitých věcí – se objevuje již v předstátní společnosti a u všech tvorů
Klasifikace vlastnictví
- římské právo dospívá k dvěma typům vlastnictví – kviritskému a bonitárnímu vlastnictví
- důvod pro vznik těchto dvou typů spočívá v charakteru římského právu
Kviritské vlastnictví
- absolutní všeobecné neomezené přímé právní panství nad věcí
- právní, uznáváno a chráněno právem
- absolutní, působí proti všem, erga omnes
- všeobecné, vlastník disponuje všemi oprávněními, tedy ius possidendi, ius utendi, ius frutendi, ius
disponendi, ius abutendi
- přímé, vlastník nepotřebuje další osoby k vykonávání vlastnictví
- neomezené, vlastník je omezen pouze právy ostatních vlastníků, do nichž nesmí zasahovat
- pružné, v případě převedení části oprávnění na jinou osobu se práva vrací na vlastníka po odpadnutí
překážky (například depositum)
- kviritské vlastnictví – dominium ex iure Quiritium, vlastnictví podle ius civile, z pohledu civilního
práva se jedná o jediné legitimní vlastnictví; vlastnictví chráněné civilním právem
- omezeno pouze na římské občany; Kvirité – Římané – kviritské vlastnictví = vlastnictví Římanů
- problém civilního práva je ten, že civilní právo je velice statické, neměnné; je zde velký kult předků a
jejich výtvor, ius civile, je tedy měněn pouze výjimečně – je to právo zděděné po předcích a je
považováno za posvátné, neměnné
- zákon dvanácti desek je také téměř neměnný; není možné, aby zákon rušil jiný zákon
- omezení kviritského vlastnictví je možno pouze ve veřejném zájmu (například zachování pruhu
mezi budovami, snášení užívání břehů) a v některých případech zájmu soukromého
- kviritské vlastnictví nereflektuje vývoj společnosti, což je velkým problémem, především po druhé
punské válce, kdy Řím zažívá velký ekonomický rozmach
- problematické jsou především mancipační věci – res mancipi – nejvýznamnější věci spojené
s římskou hospodářskou usedlostí, hospodářské komodity; mezi res mancipi patřili otroci, dobytek,
pozemky na italské půdě
- pro res mancipi, věc mancipační platí speciální právní pravidla pro právní dispozici s nimi; pokud
někdo chtěl prodat věc mancipační, tak musel dodržet pravidla civilního práva (musel použít instituty,
které uznávalo civilní právo; civilní právo uznává pouze formální právní instituty – mancipace a
injurecese)
S t r á n k a 48 | 126
- nabývání vlastnictví, viz. přednáška týkající se nabývání vlastnictví

- pro nabytí vlastnictví je důležitý titulus adquirendi, důvod nabytí vlastnického práva
- modus adquirendi, způsob nabytí vlastnického práva (mancipace, injurecese, tradice, vydržení)
- civilní právo lpí na dodržení formy u převodu vlastnictví u mancipačních věcí – dodržením formy se
zajišťuje publicita převodu – převod se odehrává před svědky, aby mohl být převod doložen
svědectvím osoby
- mancipace – soukromí svědci
- injurecese – svědkem je magistrát, úřední osoba
- pokud dojde k pochybnostem o vlastnictví u mancipačních věcí, obrátí se na svědka
- tradicio – pro převod vlastnictví stačilo předání z ruky do ruky, neformální způsob převodu
vlastnictví
- tradiční převod není možný u mancipačních věcí – pokud nebyl otrok převeden mancipací ani
injurecesí, nenabyl nový majitel vlastnictví otroka, nestal se jeho kviritským vlastníkem
- vlastnictví zaniká z vůle vlastníka, tedy zničením věci, převodem vlastnictví, nebo derelikcí
(derelictio)
- vlastnictví zaniká také proti vůli vlastníka, tedy zničením věci cizí osobou/náhodou,
smrtí/kapitisdeminucí vlastníka, expropriatio (vyvlastněním) ve veřejném zájmu za náhradu,
confiscatio, konfiskací za trest bez náhrady
Poznámka: ochraně vlastnictví bude věnována samostatná přednáška, výčet možných ochran
vlastnictví je zatím neúplný a informativní
Ochrana kviritského vlastnictví, přehled:

- držební interdika
- rei vindicatio
- actio negatoria, negatorní žaloba/zápůrčí žaloba
- actio finium regundorum, mezní žaloba
- actio aquae pluviae arcendae, žaloba proti zahrazení odtoku vody (poznámka: fakt se tohle učíme?)
- actio ae arboribus caedendis/succisis, žaloba proti tomu, kdo porazil strom
- interdictum quod vi aut clam
- interdictum de arboribus succisis/caedendis
- interdictum de glande legenda
- cautio damni infecti, záruka proti hrozící škodě
- operis novinunciatio, zákaz nové stavby
Bonitární vlastnictví
- in bonis habere, mít v majetku/in bonis esse, být v majetku
- prétorské vlastnictví/bonitární vlastnictví
- není vlastnictví v pravém slova smyslu, nýbrž jde o případy držby chráněné prétorem
- z bonitárního vlastníka se kviritský vlastník stane vydržením
- s postupem času se vyvíjejí trhy – potřeba obchodníků rychlého nakládání s majetkem

- v Římě vznikají trhy, kde se schází velké množství obchodníků, kteří nechtějí čekat na úředníky,
nemají čas se zabývat formalitami
- trhy byly obvyklé tím, že se předává zboží za peníze z ruky do ruky
S t r á n k a 49 | 126
- v praxi nastává problém, že obchodníci nedodržovali civilní právo; de iure nebylo převedeno
vlastnictví otroka na nového majitele – vnímání vlastnictví a držby bylo v této době méně důležité;
problematické může být, když prodávající bude uplatňovat své vlastnictví reivindikační žalobou po
kupujícím, který za otroka náležitě zaplatil (de iure toto bylo možné, ale velice nespravedlivé)
- praetor tuto situaci vyřešil zařazením do praetorského ediktu procesní námitku, kterou umožnil
kupujícímu bránit se proti reivindikačnímu nároku námitku prodané a tradované věci (exceptio rei
traditae et venditae) – tedy pokud byla mancipační věc prodaná (bylo za ní řádně zaplaceno na
základě kupní smlouvy) a odevzdána (převedena neformálně, byla odevzdána v dobré víře)
- námitky se používají k odražení žaloby; praetor takto korigoval civilní právo v souladu s aequitas
- bonitární vlastnictví vzniká převodem mancipační věci tradicí, nebo nedodržením formalit u
mancipace, injurecese
- další možnosti vzniku bonitárního vlastnictví
- bonorum emptio, koupě dlužníkova majetku
- bonorum possessio, držba majetku (například udělení pozůstalosti)
- adiudicatio v rámci iudicia imperio continentia, přisouzení
- missio damni infecti nomine ex secundo decreto, uvedení do držby pozemku z důvodu hrozící
škody
- vzniká bonitární vlastnictví – držba, která je chráněna praetorem, jako by šlo o kviritské
vlastnictví; vyjadřuje ochranu majetku z titulu dobré víry navzdory znění civilního práva; de iure
nejde o kviritské vlastnictví, spíše pak o držbu
- praetor chrání poctivého kupujícího, jako by byl vlastníkem, před nepoctivým prodávajícím
- to, co učinilo z bonitárního vlastnictví skutečné vlastnictví ve stejném rozsahu, jako by šlo o
vlastnictví kviritské, je zavedení další věcné žaloby – Actio publiciana (in rem) = publiciánská žaloba
- sloužila pro případ, kdy kupující, který byl chráněn námitkou prodané a tradované věci tuto věc
ztratil – tedy pokud praetor umožnil tuto námitku proti reivindikační žalobě, tak stále kupující není
chráněn vůči třetím osobám
- pokud poctivý kupující platně koupil mancipační věc v dobré víře, která mu byla tradována
(odevzdána ne podle požadavků civilního práva), může vymáhat své právo vůči jakékoliv třetí osobě
- publikační žaloba je analogií reivindikační žaloby – tedy „reivindikační žaloba pro bonitárního
vlastníka věci“
- jde o korekci přílišného formalismu civilního práva
- i dnes je vlastně toto používáno, ochrana domnělého vlastnictví – pokud poctivý kupující nabyl věc a
má právní titul k nabytí věci, ale vlastníkem se z nějakého důvodu nestal, stal se pouze držitelem
- zánik bonitárního vlastnictví je totožný se zánikem kviritského vlastnictví
Ochrana bonitárního vlastnictví

- držební interdicta
- exceptio rei venditae ac traditae, námitka věci prodané a předané
- actio Publiciana in rem
S t r á n k a 50 | 126
Res, věc
- věc = objekt práva
- je zapotřebí odlišit od chápání, jakožto věc = předmět, protože tato definice by byla neúplná
- charakter věci v římském právu vyplývá z pozdějších teorií ze studia recepčních škol; často se hovoří
o věcech, ale samotná definice věci není
- objekt práva je předmětem, se kterým je disponováno v rámci právních vztahů, věc v moderním
právním slova smyslu
- věc musí být hmotná (i když římské právo zná res incorporales – nehmotné věci, ale do této
kategorie řadí výrazně odlišné věci, například tedy služebnosti, smlouvy)
- toto se projevuje například u držby, kdy předmětem mohou být pouze věci hmotné
- věc je samostatná, nikdy není spojená s jinou věcí, proto se rozlišuje pojem součást věci (například
jablko na stromě není samostatnou věcí, je pouze součástí věci; nebo například pokud strom zakoření
na pozemku, stává se součástí pozemku) a rozlišuje se také příslušenství věci (pertinence, věc, která
je v zásadě samostatná a není spojená s jinou věcí fyzicky, ale je s ní spojena právně z titulu
hospodářského významu; například tedy klíče od dveří jsou samotnou věcí)
- římské právo rozlišuje součást věci fyzickou a právní (příslušenství); součást věci sleduje osud věci
hlavní; v praxi může vznikat spor, co je příslušenství, a co příslušenstvím není
- věc je vyjádřitelná v peněžní jednotce – je to výsledek pekuniární kondemnace – odsouzení
v penězích – zásada, která znamená, že rozsudek v civilním řízení musí znít vždy v penězích, nikdy ve
věcech; pekuniární kondemnace je později překonána specifickým způsobem (soudce umožnil
odsouzenému, zda dobrovolně vydá věc, která byla předmětem soudního sporu, nebo zaplatí pokutu)
Res extra commercium

- věci vyloučené z právního obchodu
- res extra commercium – věci, které nemohou být předmětem obchodování; buď nemohou být
vlastněny, nebo mohou být vlastněny v omezeném rozsahu
- platí u nich zvláštní právní režim
- res divin iuris, věci božského práva, věci vážící se k náboženství a určené k uspokojování
náboženských potřeb
- jsou to res sacrae, věci posvátné, tedy například chrámy, obětní nářadí
- jsou to res religiosae, věci zasvěcené, určené k výkonu kultu zemřelých; například náhrobky, věci
použité k ozdobení zesnulého
- res humani iuris, věci lidského práva, která slouží k uspokojení potřeb lidí, jednotlivec však k nim
nemůže nabýt vlastnictví
- jedná se o res publiciae, věci veřejné, které vlastní pouze stát (tedy například kašny, divadla,
stadiony, ulice, náměstí
- res omnium communes, věci všem společné, může užívat každý; pokud se jedná o res nulius, věci
nikoho, tyto nevlastnil vůbec nikdo, nemohou být prodány a za jistých okolností mohou být res nulius
určené k volné okupaci a poté mohou být nabyta vlastnická práva – například u divoké zvěře
- res universalis, věci všech
S t r á n k a 51 | 126
Res in commercii
- věci, se kterými mohly soukromé osoby disponovat v rámci uzavíraných právních vztahů
- věc jako majetkoprávní objekt musí mít vždy cenu; cena se určuje jako
a) verum rei pretium, skutečná/opravdová cena; cena, kterou má věc pro většinu lidí; není-li
stanoveno jinak, cena věci se určuje podle verum rei pretium
b) interesse, cena vyšší, určená zájmem jednotlivce podle jeho individuálních poměrů
c) pretium affectionis, cena obliby; cena, která pro právo prakticky nemá význam, protože
zohledňuje citový vztah, emocionální vazby a jiné další nahodilé okolnosti
Res corporales, věci hmotné

- lze se jich dotknout, jsou vymezitelnou částí reálně existujícího světa
a
Res incorporales, věci nehmotné
- jedná se o práva, s nimiž lze obchodovat, s výjimkou vlastnictví
- pozůstalost, požívací právo (ususfructus), pohledávky
Res mancipi, věci mancipační

- věci základního hospodářského významu pro římskou agrární rodinu
- převod s plnými právními důsledky pouze pomocí formálního jednání, mancipace a injurecese
- pozemky na italské půdě (praedia in solo Italico), nejstarší venkovské pozemkové služebnosti,
zvířata určená k nošení nebo tahání břemen, otroci
a
Res nec mancipi, věci nemancipační
- všechny ostatní věci
- k převodu s plnými právními důsledky se nevyžaduje formální jednání (i když může být použito i
mancipace pro věci nemancipační), postačí předání, traditio
Res immobiles, věci nemovité

- není možno přenést, aniž by byla porušena jejich podstata
- známé také jako res soli; pozemky, fundi, praedia
a
Res mobiles, věci movité
- je možno je přemístit
Res non compositae, věci jednoduché

- jedna nezávislá podstata
a
Res compositae, věci složené
- skládají se z více věcí, jsou mechanicky spojeny, tvoří jeden celek, aniž by jednotlivé části ztrácely
individualitu
- příkladem je budova, loď, nebo prsten s drahokamem
a
Corpora ex distanibus, věci hromadné
- také universitas reum distantium
- skládají se z jednotlivých věcí, které si zachovávají autonomii
- jsou chápány jako jeden celek, ale každá z věcí je předmětem samostatného vlastnického práva
S t r á n k a 52 | 126
- universitates rerum, například stádo dobytka, sbírka soch

- universitates iuris, heterogenní majetkové soubory, soubory majetkových práv, například peculium,
dos, hereditas (pozůstalost)
Věci dělitelné
- je možno je fyzicky rozdělit na více částí, aniž by došlo k poškození
a
Věci nedělitelné
- nelze rozdělit bez poškození
- lze rozdělit ideálně, tedy na části vyjádřené pomocí procent, nebo zlomků, pro účely
spoluvlastnictví, nebo pozůstalosti
Res fungibiles, věci zastupitelné

- lze zastoupit jinou, obdobnou věcí stejné kvality
- dobytek, peníze, potraviny
a
Res non fungibiles, věci nezastupitelné
- není možno zastoupit
- původní umělecké dílo, a tak podobně
Genus/res quae pondere numero mensurave consistunt, věci genericky určené

- zastupitelné věci vyjádřené číslem, například 10 litrů vína, 1 kg brambor atd.
- mohou to být věci pouze zastupitelné
- věc je nahraditelná jinou věcí stejného druhu, množství a kvality
a
Species, věci individuálně určené
- nezastupitelné
- jedinečné
- pokud subjekty označily věc za individuálně určenou, musí být plnění identická
Věci plodonosné
- způsobilé produkovat opakovaně plody, fructus, při zachování své podstaty
- fructi naturales, přirozené plody, například ovoce, obilí, mláďata zvířat; fructi naturales nejsou děti
otrokyň
- fructi civiles, plody civilní, úroky, nájemné, práce otroků
a
Věci neplodonosné
- nezpůsobilé produkovat plody
Res quae usu consumuntur, věci spotřebitelné

- v důsledku užívání jsou spotřebovány a ničí se jejich podstata, nebo jsou zcizeny, nebo zmenšeny
- potraviny, peníze, zrna obilí
a
S t r á n k a 53 | 126
Res quae usu non consumuntur, věci nespotřebitelné

- opakovaným používáním běžným způsobem se nezničí, zachovávají svou podstatu
- sice se v učebnici se píše o nářadí a zvířatech, coby příkladu, jsem si ale jistý, že se nářadí opotřebuje
a
Res quae usu minuuntur, věci opotřebitelné
- opakovaným používáním věci běžným způsobem se jejich hodnota snižuje
- kategorie justiniánského práva
Věci hlavní
- podstata věci
- k této se připojuje pertinence
a
Pertinentia, pertinence, věc vedlejší, příslušenství věci hlavní
- povahou jsou podřízeny věci hlavní a určeny k jejímu užívání, zvýhodnění, zkrášlení
- samostatné věci, které však nejsou hospodářsky samostatné a za běžných okolností sdílejí osud
věci hlavní podle zásady accessorium sequitur principale (příslušenství sdílí osud věci hlavní)
- vlastník věci hlavní může rozhodnout o samostatném určení věci vedlejší
a
Pars/portio, součást věci
- relativně samostatné věci, které vždy sdílejí osud hlavní věci a jsou nezbytnou součástí
Spoluvlastnictví
Úvod ke spoluvlastnictví
- condominium, nebo také communio
- není to společným vlastnictvím jedné věci; je to specifický institut odlišný od vlastnictví
- není možné, aby vícero osob mělo vlastnictví k jedné věci, což vyplývá ze skutečnosti, že vlastnictví
je všeobecné panství nad věcí
- podstatou spoluvlastnictví je to, že spoluvlastníci jsou jeden druhým omezeni, ale současně mají
všichni věcné právo k téže věci
- problematika pars pro indiviso – abstraktně vyjádřený podíl na spoluvlastnictví věci
- vznik spoluvlastnictví – inter vivos (mezi živými na základě určité dohody, v římském právu na
základě smlouvy societas), nebo mortis causa (pro případ smrti; spoluvlastnictví vzniká mezi dědici a
má specifická pravidla)
- v souvislosti se vznikem spoluvlastnictví vznikají podíly; tyto podíly jsou nezávislé na nákladu
vynaloženého na pořízení věci – základním principem pro rozdělní podílu je právo, že pokud se
spoluvlastníci nedohodnou jinak, jsou jejich podíly rovné
- podíly nevyjadřují možnost, jak běžně nakládat s věcí (není potřeba získat svolení spoluvlastníka
k užití věci, pokud není další spoluvlastník trvale vyloučen z užívání věci)
- podíly se projevují při dispozici se společnou věcí, pokud se zasahuje do práv spoluvlastníků
trvale, například zástava věci, prodej věci – původně se vyžaduje konsenzus, později stačí prostá
většina
- podíly se projevují stanoviska spoluvlastníků při dispozicí s věcí; podíly vyjadřují povinnost
spoluvlastníků na nákladech společné věci; při prodeji je rozdělen výnos mezi jednotlivé
spoluvlastníky podle výše podílu
S t r á n k a 54 | 126
- ukončení spoluvlastnictví – pokud se nejsou schopni dohodnout spoluvlastníci sami, mohou se

obrátit na soud s žalobou actio communi dividundo – žaloba na rozdělení spoluvlastnictví;
projednání žaloby vede k ukončení spoluvlastnictví (prodej nedělitelné věci, nebo rozdělení dělitelné
věci)
- spoluvlastnictví má jak závazkovou stránku (rozdělení nákladů), tak věcněprávní stránku
(spoluvlastnictví, kdy sociové – společníci – sledují společný cíl a pro tento účel vytváří společný
majetek – spoluvlastnictví, ale nevytvářejí právní subjektivitu)
- podíly lze převádět, lze odstoupit ze společenství
Domácí společenství
- spoluvlastnictví založeno na příslušnosti k rodin k rodům, jejichž členové využívali společně všech
výhod plynoucí z takovýchto věcí
- nejčastějším typem věcí v domácím společenství byly pozemky
- všichni členové rodu byli oprávnění nakládat s věcmi tvořícími rodinný majetek, res familiares, byli
v postavení bezpodílových spoluvlastníků
- domácí společenství mizí v průběhu 6. století př. n. l.
Consortium ercto non cito

- přechodová forma mezi bezpodílovým a podílovým spoluvlastnictvím
- vzniká v důsledku dědické posloupnosti (consortium fratum suorum), nebo na základě dohody
(consortium ad exemplum fratum suorum)
- každý z consortes byl představitelem celého consortia a měl ke společnému majetku dispoziční
právo, stejně jako možnost žádat o soudní ochranu
- kterýkoliv z consortes mohl dispozici s majetkem zakázat
- rozdělení consortia bylo možné pomocí actio familiae ercisundae
Condominium
- podílové spoluvlastnictví
- díly, pars, jsou ideální části celku, vyjadřují se zlomkem, nebo procentem
- každý se spoluvlastníků může nakládat se svým dílem, aniž by změnil postavení ostatních
spoluvlastníků
- každý ze spoluvlastníků může zlepšit společnou věc, pokud to není ostatními zakázáno pomocí ius
prohibendi, právo zakázat
- každý ze spoluvlastníků může brát užitky z věci
- všichni spoluvlastníci se podílejí na nákladech
- každý se spoluvlastníků může běžně nakládat s věcí
- dispozice s věcí probíhá až na základě domluvy vlastníků bez ohledu na výši podílů
- v případě vzdání se podílu, nebo derelikce podílů, přirůstá jeho díl ostatním spoluvlastníkům
- justiniánské právo později zavádí princip převahy většiny nad menšinou
- spoluvlastnictví vzniká společenskou smlouvou, societas, tzv. communio voluntaria

- spoluvlastnictví vzniká dědickou sukcesí, tedy communio incidens
S t r á n k a 55 | 126
- spoluvlastnictví zaniká:
- zánikem věci
- rozdělením věci
- na základě dohody, to nelze bez souhlasu všech spoluvlastníků
- je nezbytné provést vzájemné zcizovací úkony
- rozdělením věci na základě soudního rozhodnutí

- žaloba na rozdělení spoluvlastnictví, actio communi dividundo
- jedná se o iudicium duplex, civilní proces, kde mají strany postavení žalobce i žalovaného
- jedná se o iurisdictio voluntaria, nesporné řízení
- jednomu z spoluvlastníků je adjudikována věc, pokud je nedělitelná; tento se musí
s ostatními vypořádat podle výše jejich podílu
Přednáška šestá, věcná práva II – držba a vydržení

- přednáška navazuje na přednášku předchozí, tedy vlastnictví v kontextu věcných práv
Držba, posessio
- spontánně vzniká ve spojitosti s vlastnictvím
- doporučení, že držba je velice zrádný institut a jeho studiu je potřeba věnovat zvýšenou pozornost
- příklady, na určení držby

1. situace, kdy vlastních pozemek v Brně, i když sám trvale žiju v Praze – ano, toto je příklad
držby – i když jsem vzdálený z hlediska prostor, může jít o držbu; majitel je zároveň držitel
2. situace – pronájem bytu na 1 rok, jsem v bytě, stanu se držitelem? – ne, toto není příklad
držby, je to předmětem pronájmu; detence podle possessio naturalis
3. situace – ukradnu hodinky z obchodu, stávám se držitelem? – ano, toto držbou je;
possessio malae fidei
4. situace – najdu cizí peněženku na chodníku; jsem držitelem? – ano i ne, záleží na
okolnostech; jak possessio malae fidei, tak possessio bonae fidei
- držba je institut související s vlastnictvím a vlastnictví se podobá; držba je faktické panství nad věcí
- vlastnictví je právo, právem uznaný stav; vlastník má právem uznaný nárok na určitou věc
- držba je faktické panství nad věcí; držitel se chová, jako by byl neomezeným vlastníkem věci,
nepůjde ale o vlastníka, protože není uznaná za vlastníka právem;
- držba je vztah subjektu k věci, který působí erga omnes
- vlastník bývá obvykle držitelem – toto je obvyklý stav, kdy vlastník má ius possidendi = právo věc
držet; pokud vlastník věc u sebe nemá, může se jí právně nárokovat (vydání věci)
- v praxi dochází k situacím, kdy vlastník je právně uznaným vlastníkem, ale fakticky bude věc
ovládat jiná osoba
- vlastník má právo věc držet = ius possidendi; odlišná osoba má věc v držbě, držba = possessio
- toto je typické například při ztrátě věci, respektive jejího nalezení – pokud ztratím peněženku, jsem
stále vlastníkem této peněženky (toto je stanoveno právem, ale nemám její držbu, nevím, kde se moje
věc nachází), nálezce zase není vlastníkem ale držitelem (peněženku našel, nepatří mu, ale má ji ve
S t r á n k a 56 | 126
své držbě; z touto peněženkou si může dělat virtuálně cokoliv, začne se chovat, jako by byl jejím
vlastníkem; pokud peníze z peněženky utratí, je držitelem ve zlé víře)
- vzniká právní problém, kdy jedna osoba je vlastníkem, ale věc nedrží, a druhá osoba, která věc
nevlastní, ale fakticky s ní nakládá
- kvalitativní rozdělení držby

- possessio bonae fidei – držba v dobré víře
- possessio malae fidei – držba ve zlé víře
- základem tohoto je dobrá víra, respektive víra zlá
- pro rozdělení držby se používá čtyř kategorií, držba, detence, odvozená držba a jakoby držba (držba
práva)
1. držba, possessio, je fyzické ovládání věci spojené s vlastnickou vůlí; chráněna interdikty
2. detence, possessio naturalis, u které je splněn pouze hmotný prvek, věc je ovládána pro
jiného; detence není chráněna interdikty
3. odvozená držby, ovládání věci jiného, kdy tato je chráněna interdikty
4. jakoby držba, tedy faktický výkon jiných věcných práv, než vlastnictví
- ochrana držby, viz. přednáška týkající se ochrany věcných práv
Společné atributy držby, obsah držby

- corpus/corporalis possessio, v doslovném překladu předmět držby, faktické nakládání s věcí
- corporalis possessio zahrnuje fyzické ovládání věci, tak možnost na věc působit
- jedná se o ovládání věci
- aktuální
- klidné, nerušené
- veřejné, tedy nikomu potají
- tuto věc nemusím mít u sebe, viz. příklad pozemku, který je sice daleko, ale je v moci držitele)
- animus/animus possidendi, v doslovném překladu držební vůle;

- animus nelze definovat jako vůle věc držet, je to definováno jako vůle nakládat s věcí jako s vlastní
- osoba držící podle animu se chová, jako by byla vlastníkem této věci
- nejčastějším příkladem je, když například někdo koupí věc, za tuto věc zaplatí, věc je mu předána,
ale převodce nebyl vlastníkem (například kradená věc)
- animus vychází z legitimního přesvědčení, že je osoba vlastníkem (držba v dobré víře), nebo z vůle
protiprávního jednání (držba vzniká i na základě protiprávního jednání; zloděj je také držitelem, ale
ve zlé víře)
- držba vzniká tehdy, pokud držitel má současně corpus i animus, pokud jedno z tohoto zaniká, zaniká
také držba
- držitel, possessor, je každý, kdo splňuje jak corpus, tak animus
Druhy držby
- civilní držba, possessio civilis, je založena na právem uznaném důvodu, iusta causa, tedy na civilním
právem uznaném způsobu převodu vlastnictví vydržením
- tomuto druhu držby se také říká possessio ad usucapionem
S t r á n k a 57 | 126
- bezvadná držba je chráněna interdikty

- vadná držba je druh držby, která byla získána násilím, tajně, nebo výprosou, není tedy chráněna
interdiky
Účel držby
- držba je jedním z projevů vlastnického práva, ius possidendi), a proto se má za to, že vlastník je také
držitelem
- účelem držby je legitimní přesvědčení, že osoba držitele věci má právo s věcí nakládat, jako by
byla jejím vlastníkem; takto se vytváří situace, aby se z držitele mohl posléze stát i vlastník, pokud
jednal v dobré víře v době jejího nabytí
- držba je institut, který obvykle vede k vydržení, tedy k přeměně držitele ve vlastníka a ztrátě
původního vlastníka věci
- existuje ještě jeden institut, který se svými atributy podobá držbě, ale o držbu se nejedná – detence
- detence je v římských pramenech označována coby possessio naturalis – v doslovném překladu
přirozená držba; nenese všechny znaky jako civilní držba, přirozená držba vychází pouze z corpu –
nemá animus – tedy věc pouze ovládá, ale nemá přesvědčení, že je vlastníkem věci (příklad pronájmu
bytu – osoba není držitelem, i když věc ovládá; nebo například úschova, výpůjčka – také se nestává
osoba držitelem, i když věc ovládá, nemá vůli nakládat s věcí jako s vlastní)
- osoba vykonávající detenci – detentor
- nakládat s věcí jako s vlastní – tzn. nejen užívat, ale mít právo prodat, zničit, darovat a tak dále a tak
podobně
- držba v římském právu nezakládá subjektivní právo, ale jedná se alespoň o uznaný institut ze své
fakticity
- na ochranu držby není žádná žaloba (kromě jediného výjimečného případu), ale jelikož jde o
institut uznaný civilním právem, zejména preatorem, který korigoval civilní právo, tak držitelé mají
nárok na ochranu jinými prostředky – interdikty
- detentor nemá zcela žádné prostředky, kterými se může chránit
Vznik a nabývání držby

- vyžaduje se fyzické uchopení věci, apprehensio
- držbu lze také nabýt prostřednictvím jiné osoby, osoby alieni iuris nebo otrokem, hostem, přítelem
- nedospělec může nabýt držbu pouze pro svého poručníka

- osoba nezpůsobilá k právnímu jednání nemůže nabýt animus possidendi
Způsoby nabývání držby

- occupatio, jednostranným uchopením věcí
- některé věci, res nullius, byly určené k volné okupaci; okupací věci nabývala osoba držby
- tradicí, traditio, tedy fyzickým předáním věci

- zvláštní případy tradice:
- traditio symbolica je fiktivní tradicí, která spočívá v předání věci, která zastupuje věc
předávanou; příkladem může být, když se prodává pozemek, ale osoby si předají pouze klíče od domu
S t r á n k a 58 | 126
- traditio longa manu, tradice na dlouhou ruku, kdy stačí ukázat na předávanou věc
- traditio brevi manu, tradice na krátkou ruku, kdy spočívá pouze ve změně držební vůle
(animus), kdy osoba držitele se na základě určitého titulu stane držitelem
- constitutum possessorium, držební dohoda spočívající v tom, že kdo drží věc jako vlastník ji
zcizí, ale má ji nadále u sebe (pro tento případ se z původního vlastníka stane detentor), přičemž se
nabyvatel stane novým držitelem
S t r á n k a 59 | 126
Odvozená držba – detence

- odvozená držba – několik případů, které jsou uvedeny v digestech, kdy detentor je chráněn, jako by
byl vlastníkem věci; je to případ někde mezi detencí a držbou
- jinými slovy jsou to případy detence, detentora, kdy mu přiznávají nárok na ochranu
praetorskými interdikty
- sekvestor – osoba, která má věc v úschově po dobu sporu dvou osob o to, kdo má lepší
právo na věc; sekvestor má povinnost vydat věc až té osobě, která má rozsudek
- prekarium – případ výprosa, osoba prekarista, která má zadarmo půjčenou věc bez
časového omezení; tato situace je někde na pomezí výpůjčky a darování, kdy někdo dal někomu
jinému věc na dlouhodobé užívání, ale může ji kdykoliv požadovat zpět
- zástavní věřitel – cizí osoba má věc v souvislosti se zástavou, vlastník nemá možnost
věc=zástavu získat od zástavního věřitele, protože tomuto svědčí vlastnictví v danou chvíli více
- nájem veřejných pozemků, kdy nájemce, ačkoliv byl detentor, tak v případě veřejných
pozemků uzná římské právo přímé interdiktní ochrany
- detence se může změnit na držbu (velice jednoduché je změnit detenci v držbu ve zlé víře); držba se
může změnit na vlastnictví
Držba v dobré víře a ve špatné víře – possessio bonae fidei a possessio malae fidei
- držitel v dobé víře je ten, kdo jedná poctivě
- ten, kdo jedná v přesvědčení o tom, že právní titul by vedl k nabytí vlastnictví, nebo svou držbou
nepůsobí nikomu újmu
- vyjádřit to, kdo je držitelem v dobré víře, je velice složité
- držitelem v dobré jsou všichni ti, kteří nejsou držitelé ve špatné víře
- každý držitel se považuje za držitele v dobré víře, dokud/pokud se neprokáže opak
- držitel ve zlé víře je ten, kdo jedná nepoctivě, protiprávně

- ten, kdo vědomě jedná, nebo by měla vědět, že svým jednáním zasahuje do cizího majetku
- je možné konstatovat, že držba, oproti detenci, pouhým dotazem není zjistitelná;

- pokud se zeptáte držitele v dobré víře, odpoví, že je vlastníkem věci (protože má nabývací titul,
například tedy kupní smlouvu a o tom, že by nebyl vlastníkem, ale jen držitelem, neví)
- pokud se zeptáte držitele ve zlé víře, tento odpoví, že je vlastníkem, protože se chce uchránit, i
když ví, že jedná protiprávně
- identifikovat detentora je velice jednoduché, protože pokud se zeptáte, zda je držitel, odpoví, že
má pouze titul k užívání
- význam rozlišování držby v dobré víře a držby ve špatné víře

- držba v dobré víře je základem pro nabytí vlastnictví – aby se z držitele mohl stát vlastník
- držba ve zlé víře nemůže nikdy nabýt vlastnická práva vydržením, a to ani v případě mimořádného
vydržení; držba ve zlé víře je důsledek skutečnosti, že osoba fakticky ovládá cizí věc; zároveň je
nutné reflektovat, že jelikož tuto věc drží, třetí osoby mohou držitele ve zlé víře považovat za
vlastníka na základě jeho vnějších projevů, chování
- ten, kdo má držbu, se považuje za vlastníka až do doby, kdy někdo jiný prokáže opak (žalovaný je
držitel, žalobce je vlastník, který prokazuje, že je vlastníkem věci; do doby, než vlastník prokáže
vlastnictví, je za vlastníka považovaný držitel)
- držitel má nárok na interdiktní ochranu praetorem, a to jak držitel v dobré víře, tak držitel ve zlé víře
(interdiktum devi armata, tento interdikt nehledí na kvalitu držby, ostatní interdikty ano)
S t r á n k a 60 | 126
- při soudním sporu má vždy držitel výhodu před žalobcem, protože právo jej považuje za vlastníka,
dokud někdo prokáže opak
- dominus habetur qui possidet, držitel je považován za vlastníka; jedná se o vyvratitelnou
domněnku
- ochrana držby na bázi praetorského práva – na základě interdiktu, který neprobíhá u soudu; toto je
vykonáváno úředníkem, praetorem, magistrátem (správní ochrana, představitel výkonné moci)
- ochrana vlastnictví je řešena reivindikační žalobou u soudu
- ten, kdo ztratí držbu (i když se jedná o vlastníka věci), tak je pro něj výhodné, aby nejdříve použil
praetorský interdikt, jelikož má šanci, že získá věc k sobě – že získá držbu zpět - v první věci se
fakticky vyřeší, kdo bude mít věc u sebe, poté může být použit běžný reivindikační proces o právo
k věci
Původ držby
- v římském právu souvisí s bonitárním vlastnictvím
- držba je příkladem bonitárního vlastnictví – jedná se o specifický příklad držby, kdy praetor toto
považuje za vlastnictví, protože je to zcela rozumné a spravedlivé
- bonitární vlastnictví je jediný případ držby, která je chráněna žalobou (publiciánskou/věcnou
žalobou)
- držba je produktem právní teorie; v pramenech římského práva nejsou jasně stanovená kritéria
držby
- je zde velké množství případů, kdy je otázkou, jestli chránit, nebo nechránit držitele
- corpus a animus – držba je jedině taková, kdy corpus a animus jdou ruku v ruce; pokud má jen
corpus a ne animus, jedná se jen o detenci
- vs. teorie držby, kdy držba je založená pouze na corpu, animus není rozhodující – hlavním důvodem
pro toto jsou případy odvozené držby, která se považuje za držbu rozhodující
Vydržení – usucapio
- institut, který reflektuje situace, kdy dojde ke stavu, kdy jedna osoba vlastní věc, ale nedrží a druhá
osoba věc nevlastní, ale drží ji
- případ rozdělení právního a faktického stavu
- držba věci po určitou dobu a za splnění dalších podmínek vede k nabytí vlastnického práva
k předmětné věci, slouží ke sladění faktického a právního vztahu k věci
- řešení situace, kdy se vlastník rozchází od držitele

1. reivindikační žaloba – pokud vlastník má věc, ale nedrží ji a ví, kde ji drží, tak tuto osobu
zažaluje – pokud prokáže své vlastnictví, držitel má povinnost věc vydat
- často ale vlastník neví, kdo má jeho věc, nebo často vlastník neví, že svou věc již v držbě
nemá
- institut vydržení nastupuje tam, kdy osoba držitele drží věc dlouhodobě a umožňuje osobě držitele
změnit jeho status ve vlastníka, kdy jsou původnímu vlastníkovi vlastnická práva ukončena
- jak říká Gaius – vydržení je zavedeno proto, aby vlastnictví dlouhodobě nezůstávalo v nejistotě
- pokud to jde, přemění se držitel ve vlastníka
S t r á n k a 61 | 126
Kritéria pro umožnění vydržení

1. res habilis
2. titulus iustus
3. bonae fides
4. possessio
5. tempus
- vydržet věc může pouze římský občan

- možno vydržet je pouze věc, která může být předmětem kviritského vlastnictví
- k tomu, aby došlo k vydržení, musí být splněny všechny tyto podmínky
Res habilis
- věc musí být vydržitelná; jestli věc může být vůbec předmětem vydržení
- nesmí zde existovat překážky ve vydržení, například věc nesmí být res extra commercium
- res nullius nemohou být předmětem vydržení (věci ničí se nabývaly okupací, nebylo zapotřebí
čekat k jejich vydržení)
- res furtive – věci kradené, protiprávně nabyté nemohou být předmětem vydržení; držitel, byť
v dobré víře, se nemůže stát nikdy vlastníkem věci, když tato věc byla nabyta protiprávním jednáním
(tato překážka směřuje držiteli v dobré víře, tedy když já koupím kradené hodinky, nemohu je
vydržet, protože je chráněn původní vlastník; dnešní zákoníky ochraňují držitele v dobré víře, protože
je to poctivý nabyvatel věci na základě legitimního titulu
- v případě nálezu je rozhodující objektivní status věci – res nullius nemůže být vydržena, je
předmětem okupace; ztracená věc, která měla majitele, také nemůže být předmětem vydržení
Titulus iustus
- titul vydržení, nebo také spravedlivý důvod vydržení
- odpověď na otázku, jakým způsobem držitel držbu získal,
- právní důvody nabytí držby

- koupení
- nájem
- zástava
- úschova
- nález
- neprávní důvod nabytí věci – krádež
- z těchto titulů nejsou všechny tituly vhodné k vydržení; titul k vydržení je právní titul, který
legitimizuje vydržení – to, co vedlo k nabytí držby, což by obvykle vedlo k nabytí vlastnictví
- titulus iustus je tedy
- kupní smlouva,
- dědění ze zákonné posloupnosti, nebo z testamentu
- vydržení nastupuje pouze tam, kde má za úkol něco zhojit – nabyvatel se měl stát vlastníkem, ale
vlastníkem se nestal – místo toho se stal jen držitelem
- otázka, zda je pro vydržení nutná platná smlouva, nebo stačí pouze domnělý titul v dobré víře;
římské právo putativní = domnělé tituly nepřipouští, nabývací titul tedy musel být platný
S t r á n k a 62 | 126
- titulus iustus není

- nájem
- zástavní právo
Bonae fides, dobrá víra

- dobrá víra; specifický význam dobré víry v souvislosti s vydržením
- přesvědčení o tom, že držitel svou držbou nepůsobí nikomu škodu
- vzniká otázka, jak dlouho má být dotyčný v dobré víře; například co se stane, když držitel zjistí, že
osoba, od které věc koupil, nebyla nikdy vlastníkem, a tak držitel získal vědomost, že není v dobré
víře
- v římském právu platí zásada, že následná zlá víra neškodí vydržení
- v římském právu se dobrá víra hodnotí pouze v době nabytí držby
Possessio, držba
- splnění corpus i animus
- věc je ve faktické moci a držitel se k věci chová, jako k vlastní
Tempus, čas
- čas pro vydržení umožňuje vlastníkovi, aby předešel následkům vydržení a ztratil tak své
vlastnictví
- historicky jsou lhůty u movitých věcí 1 rok a u nemovitých 2 roky; později se toto vyvíjí až na lhůtu 3
letou pro věci movité a pro nemovitosti 10 let (mezi přítomnými, vlastník i držitel jsou ze stejné
lokality) a 20 let (mezi nepřítomnými)
- římské právo zná započtení lhůty předchozího držitele – pokud držitel dokáže prokázat, že předchozí
držitel splňoval lhůtu pro vydržení, může nabýt vlastnictví, nebo mu může být zkrácena lhůta
- přetržení vydržení – vydržecí lhůta může dočasně přestat běžet; při obnově běží lhůta pro vydržení
od začátku
- stavení vydržecí doby – vydržení neběží, ale na tuto dobu lze navázat a není potřeba začínat lhůtu
novou
- praescriptio longi temporis, institut vydržení, který nevzniká v Římě, ale z provinčního práva;
doslova toto znamená promlčení dlouhého času (není to vydržení, i když funguje obdobně)
- dlouhodobé nevykonávání vlastnického práva, funguje v procesním právu (zatímco usucapio
působní v právu procesním)
- funguje na základě promlčení vlastnické/vindikační žaloby – držitel se nestává vlastníkem, ale
není jej možno dále žalovat
- praescriptio longissimi temporis – označeno coby mimořádné vydržení; zvláštní druh vydržení
- i věci, které nejsou předměty vydržení je možno vydržet ve speciálních lhůtách, například se
odpouští res habilis (i kradené věci je možno vydržet, ale jen držitelem v dobré víře); u praescriptio
longissimi temporis nevyžaduje nabývací titul, který byl problematický; mimořádné lhůty se pohybují
v dobách 30-40 let
S t r á n k a 63 | 126
Přednáška sedmá, nabývání vlastnictví

Úvod do nabývání vlastnictví
- klasifikace nabývání vlastnictví
1. originární způsoby nabývání vlastnictví – vlastnictví nabývá nový vlastník sám, bez
vázanosti na jinou osobu
2. derivativní způsoby nabývání vlastnictví – odvozené způsoby nabývání vlastnictví; takové,
při kterých nabyvatel odvozuje rozsah nabývaných věcných práv od svého předchůdce – získá jen
tolik věcných práv, kolik měl jeho předchůdce (mancipace a injurecese jako formální způsob, tradice
jako neformální způsob)
- terminologie
- převod – případy derivativního nabývání; na základě vůle převede vlastník svou věc;
příkladem je například kupní smlouva, darování
- přechod – majetek přechází, jedná se o jistou pasivitu, nejčastějším příkladem je dědictví
(na základě zákonné posloupnosti, nebo testamentu), tedy singulární sukcese (přechází pouze jasně
vymezená práva) a univerzální sukcese (dědic nastupuje v celém rozsahu do práv zůstavitele)
- zcizení – alienatio; zcizení neznamená nic jiného, než převod vlastnictví (z vlastní vůle)
- odcizení – ukrást, protiprávně získat majetek do své držby
- titulus adquirendi, důvod nabytí vlastnického práva

- například darování, prodej, dědictví
- modus adquirendi, způsob nabytí vlastnického práva

- například mancipace, injurecese , tradice, vydržení
Originární způsoby nabývání vlastnictví

- typy originárního způsobu nabývání
- okupace, occupatio
- akcese, accessio, přrůstek
- specifikace, zpracování věci
- commixtio, smíšení věci
- confusio, slití
- thesaurus, poklad
- vydržení
- nabytí plodů
- ex lege, ze zákoa
- litis aestimatio
- adiudicatio, přisouzení
- adsignatio, přidělení
- poznámka: je doručeno využít kompendium, kde je kapitola z justiniánských Institucí; já jsem však
využil Institucí M. Skřejpka
- v žádném z pramenů římského práva není pasáž, která se týká čistě jen vlastnictví; pramenech
římského práva se pouze mluví o ochraně vlastnictví a nabývání vlastnictví
- originární vlastnické právo se nabývá bez ohledu na vůli předchozího vlastníka, protože věc
nikomu nepatřila, nebo právo spojuje s určitou událostí vznik vlastnictví k věci, která již vlastníka má
S t r á n k a 64 | 126
Okupace, occupatio
- vědomé zmocnění se držby věci ničí, res nullius, spočívající v jejím uchopení, trvalém ovládnutí
- aprehence (přistoupení k věci), percepce (uchopení věci) a okupace (aprehence a percepce
s úmyslem)
- nabytí vlastnictví k věci ničí, tedy předmětem nabytí je pouze věc ničí, res nullius
- věci ničí mohou vzniknout
- tím, že nikdy neměla vlastníka – vznikla nová věc bez vlastníka
- věc měla vlastníka, ale tento ji opustil, provedl derelictio, derelikci, opuštění věci
- jak poznat věc ničí?

- předmětem okupace je možno pouze objektivně res nullius – pouze věc, která objektivně nemá
vlastníka; toto je odlišné od případu, kdy někdo chce nabýt vlastnictví k pouze domnělé věci ničí
Objektivně určené věci ničí

- divoká zvířata, ferae bestial v římském právu nemají vlastníka, pokud se narodí samy, v lese; pro
tento případ je důležité odlišit divoká zvířata, ulovená zvířata a domestikovaná zvířata
- pokud domácí zvířata uprchnou, jsou stále ve vlastnictví původního vlastníka a nestávají se z nich
res nullius;
- naproti tomu divoká zvířata jsou divoká ze své povahy (holubi, včely, jeleni) a osoba se může stát
vlastníkem;
- pokud divoká zvířata uprchnou, divoká zvířata jsou zajatá jen do doby, pokud uprchnou, pak znovu
nabývají status res nullius
- derelikvované (odložené) věci, res derelictae, tedy věci opuštěné původním vlastníkem;
- z toho, že někdo vyhodí věc neznamená, že přestává být jejím vlastníkem
- pokud někdo vyhodí z lodi nějaké věci proto, aby odlehčil lodi, neznamená, že vlastnictví k těmto
pozbývá
- u derelikce je rozhodná vůle zbavit se majetku
- věci přírodního charakteru, například perly, zlato, nebo drahokamy, které osoba nalezne a jsou
přírodního charakteru
- res hostium, věci nepřátel, tedy věci patřící příslušníkům státu, s nímž je Řím ve válečném stavu
- res inventae in litore maris, věci nalezené na mořském břehu
- znaky okupace
1. je splněn corpus a animus – okupant musí jistě a definitivně ovládnout věc; vlastník musí
mít vůli být vlastníkem; pokud někdo věc ovládne (ochočí, mentálně přesvědčí) a chce být vlastníkem,
stává se vlastníkem; pokud jedna z těchto náležitostí je porušena, osoba se nestává vlastníkem
- domnělá okupace – případ nálezu věci, která není res nullius, ale je věcí cizí
- nálezce věci cizí se nestává vlastníkem; v případě, že je nepoctivý, jedná malae fidei (ve zlé víře) a
dopouští se furta, krádeži;
- poctivý nálezce chce věc opatrovat pro vlastníka a je ochoten mu tuto vrátit; poctivý nálezce nemá
animus a je pouhým detentorem; jedná bonae fidei
- nálezce věc nalezne v dobré víře a věc vykazuje znaky věci ničí – nebude možno poznat, že věc
není věci ničí – nálezce jedná bonae fidei a stane se držitelem v dobré víře; nálezem se však nestává
S t r á n k a 65 | 126
vlastníkem okupací, ale za určitých okolností může dojít k vydržení; nabytí do držby pro suo, pro
sebe
Poklad, inventio thesauri

- poklad, thesaurus, definován jako cenná věc dlouho skrytá, že se ztratí povědomí o tom, kdo je
jejím vlastníkem
- poklad není okupací, je vlastní kategorií originárního nabývání majetku
- poklad je vždycky věc skrytá
- specifická pravidla pro poklad pocházející z doby císaře Hadriana

- pokud je nalezen na vlastním pozemku, stává se automaticky nálezce vlastníkem (poklad není
součástí pozemku)
- pokud je nalezen na cizím pozemku, polovina připadá vlastníkovi pozemku a polovina nálezci
- pokud je poklad nalezen úmyslně na cizím pozemku bez svolení vlastníka, připadá celý vlastníkovi
pozemku
- pokud je poklad nalezen náhodně, nebo na posvátném zasvěceném nebo císařském pozemku, patří
nálezci; od císaře Marka Aurelia patří nálezci polovina, druhá císařské pokladně
Nabytí plodů
- fructus, plod, věc, která vzejde z jiné věci, která přirozeně produkuje, je přirozeně plodonosná
- fructus naturales, plody přirozené – ovoce, zelenina a zvířata
- fructus civiles, civilní plody, například úroky z půjčky nebo nájemné u nájmu
- plody jsou věc, která se oddělí od plodonosné věci (dokud je spojená, tvoří součást věci
plodonosné), až dojde k separaci, vzniká nová věc – vlastníkem plodu je vlastník plodonosné věci,
sekundárně se však vlastníkem plodu může stát osoba odlišná, tedy například nájemce při nájemní
smlouvě nebo usus fructuář – právo požívací, osobní služebnost (kdy tento může věc užívat a těžit
z ní plody, na základě věcného práva k věci cizí)
- u nájmu se jedná o derivativní způsob nabytí vlastnictví; za plody nejsou nikdy považovány děti
otrokyň
Accessio, akcese, přírůstek

- případ spojení dvou věcí, kdy dojde k pevnému a trvalému spojení, čímž splynou 2 věci do jedné
- tedy nabytí věci vedlejší vlastníkem věci hlavní
- při akcesi se uplatňuje principu accessorium sequitur principale, přírůstek následuje věc hlavní
- případ akcese je otázkou, který z vlastníků spojované věci se stane vlastníkem této věci spojené
- nedojde-li k trvalému spojení věcí, vlastník věci vedlejší své právo neztrácí, dokonce může
požadovat její oddělení žalobou actio ad exhibendum
- vlastník vedlejší věci může požadovat náhradu škody, pomocí žaloby rei vindicatio utilis
- spojení věci movité s věcí nemovitou

- nemovitá věc je v římském právu primárně pozemek, stavba na pozemku je součástí pozemku a
není právně speciální věcí
- stavba se stává součástí pozemku okamžitě – superficies solo cedit, povrh ustupuje půdě; tedy vše,
co je pevně a trvale spojeno s pozemkem se stává součástí pozemku
S t r á n k a 66 | 126
- vlastníkem výsledného spojení je vždy vlastník pozemku

- spor o vlastnictví, kdy na vlastním pozemku postavím stavbu z cizího materiálu – tvrdá zásada
superficies solo cedit, i když je použit cizí materiál; takto dochází k neoprávněnému obohacení;
původní vlastník materiálu může čekat, až se materiál oddělí a poté jej vindikuje, nebo může
požadovat dvojnásobek hodnoty materiálu;
- stavba na cizím pozemku z vlastního materiálu, také zde platí zásada superficies solo cedit; stavba
nelze nárokovat s odkazem na to, že jsem stavbu postavil; pakliže někdo staví vědomě na cizím
pozemku, nevzniká žádný nárok na kompenzaci vlastního majetku vloženého do cizího majetku
- příkladem spojení věci movité a nemovité je osetí, pokud někdo zaseje semena do cizího pozemku,
ze kterých mají vzniknout plody; kdo zaseje semena očekává, že bude moct sklidit úrodu; v okamžiku
dopadu semen na cizí pozemek se stávají součástí cizího pozemku
- spojení dvou věcí movitých

- je nejednoznačné určit, která je věc hlavní a která je věc vedlejší
- není zde pevné pravidlo pro určení vlastníka; určováno kazuisticky případ od případu
- například někdo namaluje obraz na cizí plátno, někdo napíše báseň na cizí papír, někdo všije zlatou
niť do cizí látky
- je zřetelné, že neplatí, že vlastníkem hlavní věci je vlastníkem věci cennější; rozhodující je
užitnost, tedy například pokud se zasadí diamant do bezcenného kroužku, vlastníkem se stane
vlastník kroužku (užitnost je dána kroužkem, který dělá z prstenu prsten)
- je však absurdní, aby významný malíř namaloval na cizí plátno obraz a nestal se vlastníkem obrazu
- příklady spojení dvou věcí movitých: ferruminatio (navenek nerozpoznatelné spojení dvou
předmětů z téhož kovu), textura (vetkání), scriptura (napsání), pictura (namalování)
- spojení dvou věcí nemovitých, především pak:

- naplavenina, alluvio, případ, kdy se v řece přirozeným působením toku přesouvá písek z jednoho
pozemku na pozemek jiný;
- jde tedy o pozvolný proces přirozený, jde o nabývací způsob (pokud se něčí majetek – pozemek
zmenšuje, jinému se pozemek o tuto naplaveninu zvětšuje)
- strž, allusio, situace, kdy působením dravé vody se odtrhne kus břehu a tento je působením řeky
stržen k jinému pozemku a je k němu připojen;
- vlastníkem odtrhnutého kusu břehu je původní vlastník a to až do doby, kdy strž fyzicky proroste
s novým pozemkem
- vlastník věci vedlejší ztrácí vlastnictví ve prospěch součásti věci hlavní a vlastníka věci hlavní
S t r á n k a 67 | 126
Specificatio, specifikace, zpracování

- někdo přemění cizí věc ve věc jinou
- vzniká otázka, kdo bude vlastníkem – kdo věc zpracoval, nebo kdo poskytl materiál
- v tomto případě je důležité zdůraznit, že římští právníci dlouho nedokázali přijít k řádnému řešení
tohoto problému
- situaci rozhoduje až justiniánská kodifikace, kdy kompilátoři rozhodli, že tato situace se bude řešit
tak, že rozhodující je to, jestli materiál je možno vrátit do původní podoby
- například kovy lze roztavit – je je tedy možno navrátit do původní podoby, vlastníkem je
vlastník materiálu
- pokud není možno navrátit do původní podoby, vlastníkem se stává zpracovatel, je zde
však nutnost kompenzovat původního vlastníka materiálu
Commixtio, smíšení
- spojení dvou sypkých látek
- pokud jsou látky oddělitelné, zachovává si každý z vlastníků své vlastnické právo ke své látce
- smíšení vede ke vzniku spoluvlastnictví ve výši hodnoty látky
Confusio, slití
- spojení dvou kapalných látek
- jsou-li oddělitelné kapaliny, zachovávají si vlastníci své vlastnické právo a mohou využít rei vindikaci
pro navrácení své kapaliny
- jsou-li neoddělitelné a ke slití došlo z vůle vlastníků, vzniká spoluvlastnictví ve výši hodnot látek před
slitím
- pokud došlo ke slití bez vůle spoluvlastníků, je možné použít rei vindicatio pro parte, nevzniká
spoluvlastnictví
Ex lege, ze zákona
- zákon přiznává možnost nabýt vlastnické právo za splnění určitých specifických podmínek
- například lex Iulia et Papia říká, že uprázdněná dědictví připadají dalším dědicům nebo legutářům,
pokud jsou postavení patera familias; pokud nikoliv, připadají státní pokladně
- v poklasické době platilo, že vlastník, který chtěl násilně, svépomocí, vyhnat neoprávněného držitele
svého pozemku, ztratil vlastnictví ve prospěch tohoto držitele
Litis aestimatio
- v důsledku zaplacení kondemnační sumy
- jestliže dá odsouzený přednost zaplacení kondemnační sumy před vydáním věci samé, stane se
vlastníkem předmětu sporu
- příklad: soudíme se o krávu, jejíž hodnota je vyčíslena na určitou částku; žalovaný a odsouzený
raději zaplatí kondemnační sumu, tedy odhadovanou hodnotu krávy, než aby samotnou krávu vydal
S t r á n k a 68 | 126
Adiudicatio, přisouzení
- iudicium mlegitimum, vynesením konstitutivního rozsudku, kdy je jedna ze stran sporu určena za
vlastníka věci (typickým příkladem je rozsudek actio communi dividundo)
- iudicium imperio continens, vítěz sporu získává držbu věci
Adsignatio, přidělení
- rozhodnutí státního orgánu, kterým je občanovi přidělena část státní půdy (státní půda, ager
publicus)
- toto se dělo například při zakládání kolonií
Usucapio, vydržení
- viz přednáška týkající se držby a vydržení
Derivativní způsoby nabývání vlastnictví

- takové, při nichž se vlastnictví převádí z vůle převodce a nabyvatele
- případy, kdy dochází k převodu vlastnictví, zcizení (neplést s odcizením)
- stěžejní zásada, která platí i dodnes nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet –
nikdo nemůže na jiného převést víc práv, než sám má – nabyvatel odvozuje rozsah věcných práv od
věcných práv svého předchůdce; také recipročně nikdo nemůže nabýt více práv, než měla osoba
převádějící
Mancipace, mancipatio
- mancipace, mancipatio; formální způsob převodu vlastnictví;
- u mancipace se vyžaduje přítomnost pěti svědků a vážného
- vážný = osoba, která drží váhy; relikt z doby, kdy mancipace je skutečným prodejem; váhy protože
neexistují ražené peníze, kov coby peníze se váží na vahách)
- převodce i nabyvatel se dostaví na jedno místo, pronáší speciální formule podle ius civile a provádí
se speciální úkony, jako například ukázání hůlkou na předmět mancipace, cinknutí kouskem mědi o
váhy
- jedná se o obrazný prodej; nemusel být zveřejněn důvod jeho provedení, hledělo se pouze na
formální správnost obřadu, a proto se mancipace mohla používat i k některým ostatním účelům
(například zřízení manželské moci, převod osoby pod moc jiného otce, vytvoření testamentu)
- předmětem mancipace musí být res mancipi, mancipační věci

- nemancipační věci mohou být také předmětem mancipace ve smyslu principu superfluum non
nocet, mancipace zbytečně neškodí
- u mancipace jsou nepřípustné podmínky (conditio) a stanovení času (dies)
S t r á n k a 69 | 126
Injurecese, in iure cessio

- injurecese, in iure cessio
- formální způsob převodu vlastnictví
- u injurecese musí být pouze 1 svědek a tím je magistrát, provádí se před magistrátem
- dochází k převodu kviritského vlastnictví
- injurecese spočívá ve fingovaném procesu, kdy nabyvatel ukazuje hůlkou, fustuca, na předmět
převodu a pronese žalobní formuli
- zcizitel na dotaz magistráta mlčí, ten pak vynese rozsudek ve prospěch nabyvatele
- kořeny injurecese je vindikační žaloba, respektive spor o věc – je to obrazný spor o lepší právo
k věci
- přísně formální právní jednání

- zahajováno podáním žaloby legis actio sacramenti in rem, a to příslušnými slovy
- příslušným magistrátem je praetor urbanus nebo consul
- předmět převodu musí být fyzicky přítomen (umožňuje se však také symbolická přítomnost,
například tedy hlína z půdy, která je předmětem injurecese)
- injurecese je abstraktním právním jednáním

- nemusí být zveřejněn důvod pro injurecese, a proto ji je možno využít i k jiným úkonům, například
propouštění otroka na svobodu hůlkou, manumissio per vindictam
- formou injurecese je možno převádět mancipační i nemancipační věci
Tradice, traditio
- tradice, traditio; neformální způsob převodu vlastnictví kauzální, tedy způsob převodu vlastnictví
bez požadavku na formu (z ruky do ruky)
- i tradice je součástí ius civile pokud se jedná o nemancipační věci – tradicí se převádí věci běžné
denní potřeby
- formální způsob převodu vlastnictví – právní (translační) účinky převodu vlastnictví se váží na
splnění formy při převodu
- formální způsoby převodu vlastnictví jsou abstraktní, to znamená, že jejich prostřednictvím je
možno realizovat řadu kauz (mancipací i injurecesí je možno věc koupit, zároveň je možné zřídit věno,
zástavní právo, služebnost)
- nepřihlíží se ke kauze, ale právní účinky se spojují s dodržením formy
- tradice je kauzální způsob převodu, tedy právní účinky tradice se váží na kauzu – právní důvod;
vždy se zohledňuje, proč si 2 osoby předávají věc
- proč chce převodce odevzdat věc – právní důvod
- pokud je důvodem předání věci detence, vlastnictví nepřechází
- princip mumquam nuda traditio transfert dominium, sed ita si aliqua causa praecesserit, nikdy
samotná tradice, pouhé předání nepřevádí vlastnictví, ale pouze pokud jí předchází určitá kauza
- právní otázka – zda pro převod tradice se vyžaduje platná kauza, nebo stačí kauza domnělá,
putativní (tedy kdy se smluvní strany domnívají, že kauza je platná, i když tomu tak není; například
nesplnění náležitostí)
- například je zde další problematika darování a půjčky – kdy jedna osoba považuje peníze za dar,
druhá za půjčku – kdo z nich má větší právo? Eror v kauze, kdy je dissenzus jednotlivých stan a tím
pádem je právní jednání neplatné
S t r á n k a 70 | 126
- voluntas domini transferendi, vůle převést vlastnictví

- základní atribut tradice, odlišuje se od vůle uzavřít smlouvu
- je zapotřebí odlišit vůli uzavřít smlouvu a vůli převést vlastnictví
- prodávající a kupující se nejdříve domlouvají na vzniku smlouvy (obligace) – jakou věc a za jakou
cenu; poté má prodávající povinnost provést tradici, která vede k převodu vlastnictví;
- je nutno odlišovat kauzu a translační účinky
- pokud někdo odevzdá věc a nedojde k převodu vlastnictví nedostatkem kauzy, u nabyvatele dochází
k bezdůvodnému obohacení
- nejedná se o delikt, nebo protiprávní jednání; je to specifický druh obligace, který je založen na
osobních žalobách (kondikcích), které umožňují navrácení věci
- bezdůvodné obohacení charakterizuje tradici – pokud není legitimní důvod nabytí, jde o
bezdůvodné obohacení
- traditio predi manu – nabyvatel má již věc k dispozici, není zapotřebí předání (půjčím si od
kamaráda knihu a dohodnu se s ním, že ji od něj koupím)
- traditio longa manu – věc se neodevzdává, protože to fyzicky není možné (pozemek, převodce na
něj jen ukáže)
- jde o tradice, kdy převodce nepředává věc nabyvateli, ale nabyvatel nabývá vlastnická práva bez
předání
S t r á n k a 71 | 126
Přednáška osmá, věcná práva k věcem cizím

Úvod do věcných práv k věcem cizím
- iura in re alinea; tento název vzniká až v období recepce římského práva ve středověku
- patří sem tyto pojmy

- služebnosti, servitutes
- superficies, tedy právo stavby na cizím pozemku
- emphyteusis, dědičný pacht polního pozemku
- zástavní právo, bude probráno v souvislosti s obligacemi
Servitutes praediorum, pozemkové služebnosti

- institut známý i pro moderní právo
- také známé jako věcná břemena
- právo vlastníka, nebo jiných osob ve vztahu k vlastníkovi, panujícího pozemku činit, povinnost
vlastníka služebného pozemku strpět
- vztah mezi pozemky, kdy jeden je podřízen druhému

- pozemek panující, praedium dominans, tedy pozemek, v jehož prospěch je služebnost zřízena
- pozemek služebný, preadium serviens, tedy pozemek, který je zatížen služebností
- služebnosti jsou zřizovány mancipací (mancipační služebnosti)

- u nemancipačních služebností se používá injurecese
- vznik pozemkových služebností:

- pozemky musely ležet v Itálii
- vlastníci pozemků musí být cives Romani, římští občané
- musí se jednat o kviritské vlastnictví
- způsob vzniku služebnosti musí uznávat ius civile
- deductio servitutis, zcizitel pozemku si vyhrazuje služebnost ve prospěch jiného svého

pozemku
- impositio servitutis, nabyvatel pozemku si vyhrazuje služebnost ve prospěch svého jiného
pozemku
- adiudicatio, přisouzením v rámci rozsudku na základě actio communi dividundo, pokud je
rozdělen pozemek mezi bývalé spoluvlastníky
- legatum per vindicationem
Obecné zásady pozemkových služebností

- nemini res sua servit, nikomu nemůže sloužit jeho věc; pozemky musejí mít rozdílné vlastníky
- utilitas, pozemková služebnost musí prospívat, nebo být užitečná pro pozemek samotný, a ne jen
pro jeho vlastníka
- musí zde být tedy takzvaná objektivní užitečnost
- protože pozemkové služebnosti slouží pozemku, nejsou zřízeny na určitou dobu podle zásady
prepetuitas, trvalost
- například se bude těžko brát vodu z louže
S t r á n k a 72 | 126
- měl by existovat přirozený a stálý důvod pro zřízení služebnosti, protože služebnosti jsou zřizovány
na dlouhou dobu
- služebnost vzniká v zájmu panujícího pozemku, a tyto zájmy panujících pozemků se často nemění
- omezení práv vlastníka panujícího pozemku v rámci toho, co je možno na služebném pozemku dělat
a jak často
- změní-li se objektivní potřeba pozemku, může se změnit rozsah služebnosti – například jiná odrůda
vína bude potřebovat jiné množství hlinky, nebo vody
- poznámka: co je sakra hlinka, nemůžu to nají na google xd
- propinquitas, pozemky musí sousedit, nebo se nacházet v blízkosti jeden druhého
- servitus in faciendo consistere nequit, služebnost nespočívá v konání

- vlastník služebného pozemku není v zásadě povinen k žádné činnosti, pouze nesmí činit to, co je
v rozporu se služebností, nebo musí strpět její výkon
- výkon služebnosti musí být prováděn ohleduplně
- nezcizitelnost služebností
- služebnost je pevně spojena s pozemkem a přísluší mu
- služebnost zatěžuje každého vlastníka služebného a panujícího pozemku, nelze ji převést
samostatně
- nedělitelnost služebností
- služebnost vzniká a zaniká pouze jako celek
- locare servitutem nemo potest, služebnost není možno pronajmout

- není možno pronajmout ani osobní služebnost, ale je možno pronajmout výkon osobní služebnosti
(tedy například pokud někomu umožním, aby mohl jít trhat višně z pozemku, který mohu požívat já)
Služebnosti cestné, venkovská služebnost

- původním schématem, na základě kterých služebnosti fungovaly, byly polní pozemky
- v případě, kdy polní pozemek se ocitl v situaci, kdy na něj nebylo přístup z veřejné cesty; v tomto
případě bylo potřeba zpřístupnit takovýto pozemek
- nejstarší služebnosti cestné
- servitus via – vlastník panujícího pozemku má právo využít cestu (přejít, přejet, odtáhnout
přes cestu kámen) přes pozemek služebný (tedy pozemek souseda); toto znal již Zákoník dvanácti
desek
- actus, tedy úzký pruh cesty – tedy stezka
- iter, tedy pěšina, pouze nejužší pruh půdy, který je možno k přesunu na vlastní pozemek
přes cizí pozemek
- servitus navigandi, právo přeplavit se na vlastní pozemek přes cizí jezero
- všechna tato práva jsou trvalého rázu; služebnosti jsou velice trvalá práva, kdy vlastník služebného
pozemku musí strpět kteréhokoliv vlastníka panujícího pozemku (nehledě na majitele)
Služebnosti vodní, venkovská služebnost

- další problém, který trápil Římany, je problém s vodou
- polní pozemky byly často obtížně zavlažovatelné
S t r á n k a 73 | 126
- aquaeductus – právo vedení vody; je právo vést strouhu, trubku, nebo kanál přes cizí pozemek, a to
z pramene na služebném pozemku, nebo z řeky, na vlastní pozemek
- aquae haustus – právo čerpat vodu z cizího pozemku
- ius pecoris ad aquam adpulsus – právo přivést dobytek, aby se mohl napojit na služebném pozemku
- služebnost vodní je spojená s cestnou služebností, protože bez tohoto by neměla vodní služebnost
smysl
Služebnosti užitkové (látkové), venkovská služebnost

- práva spočívají v právu vlastníka panujícího pozemku těžit výhodu z pozemku služebného
- ius harenae fodientae – právo těžit písek

- ius calcis coquendae – právo pálit vápno
- ius lapidis eximendae – právo těžit kámen
- ius pascendae – právo pastvy; toto znamená, že každý vlastník panujícího pozemku může pást
dobytek na také na služebném pozemku; pastýř si dokonce na takovémto služebném pozemku může
postavit světnici
Servitutes praediorum urbanorum, městské/domovní služebnosti

- obdobná práva začínají vznikat také mezi zastavěnými pozemky, čímž vznikají služebnosti městské
- rozdíl mezi městskou služebností a venkovskou není v lokaci, ale rozdílem je, že služebnosti městské
vznikají mezi zastavěnými pozemky – tedy ve způsobu užívání pozemku
- městské – mezi zastavěnými pozemky
- venkovské – mezi pozemky polními
- městské služebnosti jsou výrazně mladší, než služebnosti venkovské
Právo ke světlu, iura luminum

- přístup k přirozenému osvětlení
- mnohdy záleží na technických řešeních přístupu ke světlu
- servitus luminum – právo osvětlit

- servitus ne luminibus officiatur – služebnost/právo nepřekážet v osvětlení; vlastník panujícího
pozemku má právo, aby vlastník služebného pozemku nezastínil pozemek panující
- servitus ne prospectui officiatur – právo nepřekážet ve výhledu
- servitus altius non tollendi – služebnost nestavět výše (než je určitá hranice)
Práva ke zdem, iura parietum

- servitus oneris ferendi – služebnost nesení břemene; vlastník služebného pozemku je povinen
strpět to, že si vlastník panujícího pozemku opřel svou stavbu o sousedovu stavbu a navíc je vlastník
služebného pozemku povinen udržovat oporu v pořádku
S t r á n k a 74 | 126
- servitus tigni immitendi – právo vložit trám do sousedovy zdi, tedy nést oporu
Právo odpadů, iura stillicidiorum

- týkají se odpadní vody, kdy se z panujícího pozemku dostává na služebný
- servitus stillicidii – služebnost svádět okap na sousední pozemek, nebo přesah střechy na sousední
pozemek
- servitus cloacae immitendae – právo vést stoku na sousední pozemek
Servitutes personarum, osobní služebnosti

- na služebné straně není takový rozdíl, na jedné straně stojí vlastník služebné věci a na druhé straně
stojí konkrétní oprávněná osoba, která má přiznána určitá práva k věci, a to na určitý čas, nebo
doživotně
- v zásadě jsou osobní služebnosti nezcizitelné a nepřevoditelné

- u osobních služebností je možno postoupení výkonu práva
- osobní služebnosti jsou lukrativní vztahy (tedy jsou bezúplatné)
- osobní služebnosti vznikají mancipací, injurecesí, dedukcí, adjudikací, strpěním výkonu, smlouvou
působící erga omnes, písemně zaznamenanou dohodou, nebo longi temporis praescriptio
- služebnosti zanikají smrtí oprávněného, kapitisdeminucí oprávněného, splynutím osoby vlastníka

a oprávněného (consolidatio), zřeknutím se (remissio) a nevykonáváním (non usus)
Usus
- usus, užívací právo
- obsahem je právo užívat věc cizí, tedy ius utendi

- právo doživotně, pokud není omezeno méně, užívat věc (požívat je později možno pouze pro
aktuální osobní potřebu osoby oprávněné užívat také požívat, nebo pro potřeby své rodiny)
- osoba oprávněná užívat musí s věcí nakládat jako dobrý hospodář, tedy musí dbát na to, aby věc
nebyla poškozena, zničena, nebo jinak znehodnocena
- možnost část věci pronajímat, půjčovat; toto hraničí s ususfructus; toto rozřešil až Justinián
Ususfructus
- ususfructus, tedy požívací právo
- založena na ius utendi frutendi
- právo doživotně, pokud není omezeno méně, užívat a požívat danou věc (těžit z ní plody)
- v tomto případě je oprávněná osoba, kdy osoba nabývá plodů do vlastnictví percepcí – zvednutím,
sebráním; plody se tedy nabývají originárně (cokoliv se stane s věcí, na ususfructuáře toto nemá
žádný vliv – například zástava nemovitosti neovlivní ususfructuáře)
- typickým příkladem je požívací právo k zahradě, kdy osoba může zahradu využívat, slunit se, brát
plody ze stromů; svými činy však nesmí změnit podstatu věci, tedy například stromy zbourat a
S t r á n k a 75 | 126
postavit parkoviště
- i dnes je požívací právo jedním z nejčastějších osobních služebností
- pro ochranu ususfructu je možno použít:

- vindicatio ususfructus chrání oprávněného proti vlastníkovi věci
- actio confessoria servitutis
- interdictum quem usufructum na vydání pozemku, který je předmětem služebnosti
Habitatio
- habitatio, právo bezplatného bytu a poskytování ubytování dalším osobám (pro tyto i za úplatu)
- je možno zdarma bydlet, část je možno pronajímat
Operae servorum vel animalum

- operae servorum vel animaliorum, právo bezplatného díla otroka nebo zvířete
- možnost bezplatně využít zvíře nebo otroka dle libosti
- tato služebnost přechází na dědice oprávněné osoby ke služebnosti
Dělení služebností
- podle práva klasického
- služebnosti městské
- služebnosti venkovské
- mimo pojem služebnosti existují osobní užívací práva usus, ususfructus
- podle klasické větve fungují dodnes románské kultury (Francie, Itálie)
- podle justiniánského práva

- pozemkové (městské, venkovské)
- osobní, tedy usus, ususfructus, habitatio, operae
- podle justiniánského práva vznikaly ostatní kontinentální právní kultury, například naše, německá a
podobně
- definice vlastnictví: vlastnictví je všeobecné přímé neomezené právní panství nad věcí
- služebnosti jsou přímá neomezená právní panství, nejsou však všeobecná; kdo je oprávněn ze
služebnosti, je oprávněn činit pouze to, co mu služebnost dovoluje, ne více
- služebnosti působí vůči všem, erga omnes; například nájem platí pouze v rámci smluvního vztahu
inter partes;
- služebnosti jsou věcným omezením práva; toto postihuje každého dalšího vlastníka služebné věci
- městské a venkovské služebnosti jsou také v porovnání s osobními služebnostmi poměrně
podstatně rozdílné – pozemkové služebnosti omezují velice dlouhodobě ale v malém rozsahu, osobní
služebnosti postihují vlastníka věci až do konce života (tedy přibližně sto let) – po skončení života
osobní služebnost zaniká
S t r á n k a 76 | 126
Další způsoby dělení služebností

- služebnosti negativní, servitutes negativae – práva, kdy vlastník panujícího pozemku je oprávněn
po vlastníkovi služebného pozemku, aby tento něco někonal (služebnost nestavět výše, služebnost
osvětlit)
vs.
- služebnosti afirmativní, servitutes affirmativae – povinnost vlastníka služebné věci spočívá ve
strpění toho, že někdo jiný má právo zasahovat do věci
- servitutes continuae, služebnosti nepřetržité, výkon spočívá v nepřetržité ingerenci, nepřetržitém

zásahu do výkonu vlastnických práv
vs.
- servitutes discontinuae, služebnosti přetržité, pouze časově omezená působení na danou věc;
například občas osoba projde přes cestu
- služebnosti zjevné, servitutes apparentes, například vodovod vedoucí přes pozemek

vs.
- služebnosti nezjevné, servitutes non apparentes, například služebnost nestavět výše; toto může
být sporné v případě zcizování pozemku, kdy nový vlastník nemusel vědět, že nesmí na tomto
pozemku stavět do výšky
Archaické dělení služebností

- servitutes mancipi, služebnost mancipační, pouze 2 nejstarší služebnosti, tedy via a aquaeductus;
tyto vznikaly mancipací
vs.
- servitutes nec mancipi, služebnost nemancipační, všechny ostatní služebnosti mimo italskou půdu a
ostatní služebnosti, které nejsou mancipační
- služebnosti civilní, servitutes iure constitutae

vs.
- služebnosti zřízené prétorským právem, servitutes tutione praetoris
- zvláštní kategorie služebností

- služebnosti nepravidelné, iregulární služebnosti – situace, kdy je některé konkrétní osobě je zřízeno
právo (jehož obsahem je podobné věcné služebnosti)
- například právo cesty pro konkrétní osobu
Obecné základní zásady služebností

- nuli res sua servit, nikomu nemůže sloužit jeho věc
- spíše to znamená, že nikomu nemůže sloužit vlastní věc služebností
- ve chvíli, kdy se vlastník panujícího pozemku stane vlastníkem pozemku služebného, služebnost
zanikne, protože pozbývá smysl
- pokud ususfructuář koupí pozemek, ke kterému má užívací právo, přestane být pozemek věcí cizí a
zanikne jeho požívací služebnost
S t r á n k a 77 | 126
- v mnohých státech je tato zásada dosud platná; tato zásada je v Česko popřená, existuje vlastníkova
služebnost (dokud není vymazána služebnost z katastru nemovitostí, je platná)
- servitus in faciendo consistere nequit, služebnost nemůže spočívat v konání

- vlastník služebného pozemku je povinen strpět, nebo nekonat, ale nikdy není povinen něco konat
- tento princip má výjimku už v římském právu, a to služebnost nesení břemene, kdy vlastník
služebného pozemku má povinnost se o vzpěrku budovy starat, udržovat ji v takovém stavu, aby
mohla nést takovou oporu a plnit úkol
- servitutibus civiliter utendum, služebnost se má vykonávat opatrně/obezřetně/civilizovaně

- služebnost se má vykonávat tak, aby vlastníkovi služebné věci a potažmo věci samotné byl samotný
zásad do věci co nejmenší
- aby omezení vlastníka bylo co nejméně znatelné
- například povede-li cesta přes pozemek, nemá cesta vést středem pozemku, ale po okraji; cesta
nebude vedena přes dům, vinici a podobně; tudy, kudy byla zřízena cesta, tak bude cesta používána i
nadále
Zřízení služebností
- právním jednáním inter vivos, tedy mezi živými
- mancipace, mancipatio; v případě mancipačních služebností
- in iure cessio, injurecese, tedy musí být přítomný svědek – magistrát
- v souvislosti s převodem:
- dedukce – ten, kdo zcizuje, tak v toho prospěch je zřízena služebnost
- imposice – zcizitel je ten, kdo je zatížen služebností
- právním jednáním mortis causa, pro případ smrti

- služebnosti nevznikají děděním, ale pouze odkazem
- legatum per vindicationem
- legatum per damnationem
- vydržením služebnosti
- v případě ususfructu toto není problém, vydržení služebnosti platí bez většího omezení
- v případě pozemkových služebností je zde problém; vydržení pozemkových služebností je zakázáko
lege Scribonia;
- je pravděpodobné, že nejstarší služebnosti byly považovány za věc, a proto byly vydržitelné
- adjudikace služebnosti
- zřízení služebnosti soudním rozhodnutím
- provinční právo
- právním jednáním inter vivos – pactionibus et stipulationibus
- tedy dohodou a slibem
S t r á n k a 78 | 126
Zřízení služebnosti podle justiniánského práva

- zrušení mancipace a injurecese
- právním jednáním inter vivos

- pactionibus et stipulationibus, tedy dohodou a slibem; toto nahrazuje mancipaci a
injurecesi
- traditione vel patientiam, předáním a strpěním práva
- právním jednáním mortis causa
- vydržením, vydržení je nově umožněno obecně u všech služebností; vydržení nově nepožaduje
titulus a bonae fides
- adjudikací; tedy přisouzením
Zánik služebností
- právním jednáním
- vzdáním se služebnosti; v případě prétorských stačí vzdaní, v případě civilních služebností
se obráceně provede injurecese, nebo mancipace
- confusio, splynutí; toto je projev nuli res sua servit; splynutí vlastníka věci služebné a
panující
- závislé na běhu času

- osobní služebnosti jsou omezeny časem
- uplynutím času, smrtí
- u právnických osob je limit 100 let pro služebnost
- služebnost také zaniká, pokud není služebnost užívána po určitou dobu – non utendo
- u negativních služebností usucapio libertatis, vydržením svobody
- zkázou věcí a nemožností výkonu

- studna vyschne, služebnost zanikne
- pozemek zanikne, zanikne služebnost
- ususfructus zaniká změnou podstaty věci
Superficies
- právo stavby na cizím (obecním) pozemku
- věcné právo, na jehož základě osoba odlišná od vlastníka může postavit a vlastnit budovu, aniž by
byla vlastníkem pozemku, na kterém je postavena
- poznámka: podle autora toto věcné právo k věci cizí obchází zásadu superficies solo cedit
- nejprve se jednalo o obligaci, později přišly i věcné žaloby, a proto se toto stalo věcným právem
- superficiář mění podstatu věci, a proto se toto odlišuje od ususfructus

- superficies solo cedit, takže budova je vlastníka pozemku, ale materiál, z nějž budova je
postavena, je ve vlastnictví superfisiáře
S t r á n k a 79 | 126
- superficies je dědičné a samostatně převoditelné právo (superficiář může prodat dům, který
postavil, ale ve skutečnosti neprodává dům, ale prodává své věcné právo k věci cizí)
- ochrana superficies pomocí nástrojů:

- interdictum de loco publico fruendo, slouží k ochraně proti jakémukoliv rušení stavitele na
veřejném pozemku
- interdictuum de superficiebus, oprávněný je chráněn, jako by byl držitelem (quasi possessio, kvázi
držba)
- acito superficiaria, v justiniánském právu je to věcná žaloba, acito in rem, působící také proti
třetím osobám
Emphyteusis, pacht
- věcné právo sui generis spočívající v brání užitků z cizí věci, které emphyteutu opravňuje k užívání
pozemku stejným způsobem, jako by byl jeho vlastníkem
- institut pocházející z východní části říše

- dědičný pacht polních pozemků
- normální pacht je nájem s právem brát plody, tento je však dědičný
- zcizitelný, dědičný, trvá na dobu více než 200 let, původně však trval 5 let, později 100 let
- platí do doby, dokud bude placeno pachtovné
zcizitelné právo, tedy je možno prodat, pronajmout atd; platí zde předkupní právo
- emphyteuta má povinnost platit dávky
Ius in agro vectigali

- pronájem státní půdy censory, později půdy municipií nebo kolonií soukromníkům
- doba pronájmu 5, později 100 let
- oprávněný může pozemek zlepšovat a převádět výkon práva

- nájem byl odvolatelný, pokud nebyly placeny roční poplatky
- toto právo bylo zpočátku chráněno interdikty, později prétor umožňuje nájemcům ochranu pomocí
věcné žaloby podobné vindikaci, která slouží k návratu držby pozemku
Ius perpetuum
- předmětem za císařství byly pozemky patřící státní pokladně, fiscus
- poplatek za pacht pozemku, canon, se nedal mělnit
- ius perpetuum byl časově neomezený pachtovní vztah
Ius emphyteuticarium
- předmětem byly pozemky patříci císaři
- poplatek za pozemky byl měnitelný
- vztah k pozemku byl časově neomezený
S t r á n k a 80 | 126
Emphyteusis, pacht
- tento pachtovní vztah zaveden císařem Zenonem II. koncem 5. století n. l.
- poskytovatelem mohou být také soukromníci
- vzniklé škody díží vlastníka, jestliže je zhoršení pozemku trvalé, nebo emphyteutu, jestliže jde o
dočasné škody na pozemku
- justiniánské právo považovalo emphyteusis jako absolutní věcné právo v nevlastním významu,
tedy nešlo o vlastnictví, ale tomuto se přibližovalo
- emphyteuta má všechny právní prostředky náležící vlastníkovi, které může využít ke své obraně
- emphyteusis je dědičné, zcizitelné právo (vlastník má překupní právo, ius protimeseos)
- pokud vlastník neuplatní předkupní právo, má právo na 2 % z kupní ceny a to za povolení ke zcizení
emphyteusis
- pacht lze zrušit, pokud nejsou 3 roky placeny poplatky, nejsou 3 roky placeny daně za pozemek,
emphyteuta záměrně a úmyslně pozemek zhoršuje, emphyteuta zcizí pozemek bez oznámení
vlastníkovi
- emphyteusis je východisko středověkých společenských institutů
Poznámka: poslední věcné právo k věci cizí, zástavní právo, bude probráno v rámci letního semestru
jako právo obligační; později bude doplněno
Přednáška devátá, ochrana věcných práv

Úvod do ochrany věcných práv
- ochrana práva je jedním ze základním prvků práva (vlastnického práva)
- už v archaické době Římané myslí na to, že pokud existuje právo, musí být vymahatelné;
- vymahatelnost práva je základním znakem práva
- s postupem vývoje společnosti také postupně mizí svémoc jako nástroj uplatnění práva
- vytváří se veřejný proces zajištění veřejnou mocí, formalizované nástroje, které charakterizují celý
proces
- typickým nástrojem pro formalizovaný proces je žaloba

- tímto se rozbíhá formalizovaný proces vymáhání práva
- specifikace určení osoby a toho, co chceme dosáhnout
- legitimace aktivní – kdo žalobu může použít, kdo bude žalujícím
- legitimace pasivní – tedy otázka, koho touto žalobou je možno žalovat, kdo bude žalovaným
- v římském právu je velice silná typová určenost žalob;
- každá římská žaloba říká, kdo je žalovatelný a co po něm je možno chtít – proto je zde místo
normativního systému založeného na právních předpisech římské právo založeno na různých typech
žalob
S t r á n k a 81 | 126
Typy žalob
Žaloby věcné, actiones in rem
- k ochraně zejména věcných práv, je možno je však aplikovat i v rodinných právech (vydání
manželčina majetku), nebo i dodnes v dědickém právu;
- vždy je žalován subjekt z práva na věc
- toto vymezuje okruh absolutních majetkových práv
vs.
Žaloby osobní, actiones in personam
- mohou sloužit také i ve věcných právech (například když dá osoba věc do úschovy)
Rei vindicatio, vindikace

- žaloba na ochranu vlastnictví, a to sice na vydání věci
- reivindikace – moje věc není u mne, já jsem její vlastník a já chci, aby se moje věc vrátila ke mně
- skutková podstata je zbavení držby v situaci, kdy vlastník o tom neví, nebo je proti tomu
- jestliže zásah do vlastnictví nedosahuje do intenzity, kdy nedojde ke zbavení držby, ale pouze
k omezení výkonu vlastnického práva, pak je vindikace nepoužitelná
- původně v archaické době se nejedná o žalobu na vydání věci, jako spíše o spor o to, kdo lže a kdo
ne
- starý proces fungoval v tom smyslu, že před soudním úředníkem byly osoby, které měly protichůdná
tvrzení; spor není o to, čí je věc, ale kdo lže
- archaický spor byl iudicium duplex, kdy obě strany vystupovaly ve stejném postavení
- součástí žaloby je sázka a ten, kdo lhal, tuto částku prohrál
- v klasické době má vindikace určité body, které musí být splněny

- aktivní legitimace: vindikace je použitelná pro kviritského vlastníka, který nedrží věc
- úkolem kviritského vlastníka je že je věc jeho; jestliže dokáže, že je vlastníkem, pak protistrana by
věc zadržovat neměla a věc by měla být navrácena vlastníkovi
- kviritské vlastník by měl dokázat, jakým způsobem nabyl vlastnictví
- pasivní legitimace: původní konstrukce byla taková, že pasivně legitimovaným je držitel věci; žalovat
se bude držitel, který má animus possidendi (chová se, jako by tato věc byla jeho); postupně dochází
k tomu, že pasivní legitimace se rozšiřuje i na detentora, tedy osobu, která má věc aktuálně u sebe
- pasivní legitimace rozšířená na detentora znamená, že i v situacích, kdy vlastník neuspěje na základě
obligační žaloby, má právo vindikační žaloby
- vzhledem k charakteru římského procesu je nutná spolupráce žalobce a žalovaného
- objekt: aby vindikace fungovala, musí být věc určena individuálně, jednotlivě
- kviritské vlastník musí konkretizovat věc, kterou požaduje k navrácení;
- pokud žalovaný není ochoten spolupracovat, pak není možno věc specifikovat, a proto vzniká
zvláštní žaloba actione ad exhibendum, kdy držitel/detentor musí věc předložit
- u každé žaloby vedle subjektu a předmětu je také potřeba, na co žaloba zní – tedy co je účelem
žaloby
- vindikace je žalobou na vydání věci (rei vindicatio), a tudíž by měla znít na vydání věci
- fakticky je zde problém – v římském právu platí princip pekuniární kondemnace, tedy že každý
rozsudek musí znít na určitou částku
- charakteristika vindikace jakožto actio arbitraria, kdy soudce nejdříve vyzve, poté co zjistí, kdo je
S t r á n k a 82 | 126
vlastníkem, žalovaného k vrácení věci; pokud věc nevrátí, pak soudce vynese rozsudek na patřičnou
sumu určenou žalobcem;
- žalobce tuto částku může nadsadit, aby toto motivovalo žalovaného k vrácení věci
- pokud žalovaný zaplatí, pak se hledí na to, jako by věc koupil
- pokud je věc úmyslně poškozena, pak je žalovaný odsouzen na odhad žalobce (tedy tento může říci,
že věc měla několikanásobnou hodnotu)
Obrana proti vindikaci

- vznese se námitka (kdy daná věc a daný případ nedopadne zcela v prospěch žalobce)
- námitka podvodu, exeptio doli – pokud někdo odmítá hradit nutné, nebo užitečné náklady
- námitka uzusfructu – kdy vlastník dokáže vlastnictví, ale držitel prokáže své právo uzusfructu, nebo
superficie
- nejzajímavější námitka ve věci prodané a předané, exeptio rei venditae ac traditae

- zásah prétora do civilně kompaktního systému, kdy prétor navazuje na situaci, kdy osoba (typicky u
mancipační věci) opominula formality k jejímu převodu (někdo chtěl převést vlastnictví otroka, ale
nemancipoval jej)
- prétor říká, že přeci není spravedlivé, že věc byla prodaná a předaná, i když nebyly splněny všechny
náležitosti
Vindicatio servitutis, vindikace služebnosti

- vindikace nemusí být pouze rei vindicatio, ale může být také vindikací služebnosti (vindicatio
servitutis), nebo může jít o vindikaci ususfructu (usucfructus petitio), nebo confessoria in rem actio
(justiniánská žaloba pro služebnosti)
- aktivně legitimovaná je osoba, v jejíž prospěch/v jejíž pozemek je služebnost zřízena

- pasivně legitimován je ten, kdo ruší výkon služebnosti a s rušením musí tato osoba přestat
- vindikace služebnosti může být použita osobou oprávněnou ze služebnosti i k žalobě oprávněného
vlastníka věci
- v případě služebnosti nesmí být použita negatorní žaloba
Actio negatoria, negatorní žaloba

- původ žaloby je ve sporu ve služebnosti, i když pro služebnosti nesmí být použita
- v případě, kdy osoba ruší, nebo omezuje výkon vlastnických práv vlastníka
- aktivně legitimovaný je vlastník

- pasivní legitimovaná je rušitel vlastníka, omezovatel jeho vlastnického práva
- žalobce musí dokázat, že je vlastníkem a jakým způsobem je rušen

- pokud je zde služebnost, kterou má žalovaný a je jí schopen dokázat, pak bude žalobce neúspěšný
- pokud žalovaný nedokáže, že je oprávněn ke služebnosti, pak bude žalobce úspěšný
S t r á n k a 83 | 126
- účelem je konstatovat, že není možno zasahovat do vlastnictví vlastníka (v případě kdy není
zřízena služebnost)
- princip pekuniární kondemnace u tohoto neplatí – není zde nárok na jakékoliv plnění
- negatorní žaloba se pro služebnosti nesmí používat

- vlastník má dva nástroje – reivindikaci a negatorní žalobu
- služebník má na svou obranu k dispozici pouze vindikaci
Actio Publiciana in rem

- prétor Publicius zavedl v 1. století př. Kr. Publiciánskou žalobu, která bude chránit nabyvatele, který
nenabyl věc pro formální vadu, nebo materiální vadu (nabyl věc od nevlastníka)
- Publiciánská žaloba je podobná vindikaci

- liší se především aktivní legitimací – tedy patří do kategorie actio ficticia, je založena na právní
fikci (aktivně legitimován je ten, kdo je vlastníkem věci, pokud by už uplynul vydržecí čas)
- jediné, co nabyvateli chybí k tomu, aby se stal vlastníkem, je čas – a proto se pro tuto žalobu jedná o
právní fikci, kdy se držitel považuje za vlastníka fikcí¨
- Publiciánská žaloba zrovnoprávňuje nabyvatele
- pasivní legitimace: proti držiteli (kterým může být i kviritský vlastník)
- civilní vlastnictví – situace, kdy je někdo vlastníkem v pravém smyslu slova, kdy vlastník má
k dispozici vindikaci a negatorní žalobu
- prétorské, bonitární vlastnictví; tento pojem pochází z 19. století (z období německého zkoumání
římských pramenů práva)
- pokud má osoba k dispozici námitku věci prodané a předané a zároveň Publiciánskou žalobu, pak
je toto bonitárním vlastníkem
- bonitární vlastník se může ubránit i kviritskému vlastníkovi (Publiciánská žaloba může jít také proti
kviritskému vlastníkovi)
- kviritský vlastník mohl Publiciánskou žalobu odrazit námitkou vlastnictví, exeptio iusti dominii
- v Justiniánském právu dochází ke sjednocení obranných nástrojů
Vlastnictví provinční (provinční vlastnictví půdy)

- possessio ac ususfructus
vlastnictví pozemků v provinciích
- toto vlastnictví požívá jiné ochrany, než civilní a prétorské vlastnictví
Actio finiorum regundorum, žaloba mezní

- žaloba mezní
- žaloba na určení, kudy vede hranice
- vychází ze zákoníku Dvanácti desek
S t r á n k a 84 | 126
- není to spor o právo, jako spíše spor o vymezení hranice mezi dvěma pozemky
- zeměměřič (agrimensores, arbitr) má právo rozsoudit takovýto spor
- v případě rozhodnutí sporu je sporná část pozemku přisouzena jedné ze stran
- jelikož nejde o právní spor, není zde možno vydržení, a proto k tomuto zeměměřič nepřihlíží
- pokud osoby chtějí spor vést o větší část pozemku, musí využít vindikaci
- aktivní legitimace: vlastníci sousedního pozemku, nebo jiný věcně oprávněný (emfyteuta,
ususfructuář)
- žaloba funguje jako iudicium duplex – v okamžiku podání se na ni nahlíží, jako by ji podali všichni
proti všem
- pasivní legitimace je vzhledem k iudicium duplex osoba, která je zároveň aktivně legitimovaná
Actio aquae pluvaiae arcendae

- žaloba proti změně odtoku vody (a proti tím hrozící škodě)
- pochází již ze zákoníku Dvanácti desek
- chrání dlouhodobý stav pozemku tím, že brání, aby osoby svévolně měnily tok vody, případně
chrání pozemek před tím, aby byl poškozen jinými osobami/živly
- žaloba se vznáší v případě změny, a to přirozenou změnou, nebo změnou něčí aktivitou
- žaloba nelze použít v případě, kdy žalobce má právo aktivně zasáhnout a odvrátit situaci, také nelze
použít v případě veřejných pozemků
- aktivně legitimovaný je potenciálně poškozený vlastník, nebo emfyteuta, ususfructuář

- zní na to, aby byly změny odstraněny a aby byla případně stanovena výše náhrady škody
- pokud toto způsobil žalovaný/dědic, pak to bude odstraněno na jich náklady
Actio de arboribus succisis caedendis

- žaloba ze Zákona XII. desek proti tomu, kdo by protiprávně porazil cizí stromy
- pokuta zní dvojnásobek způsobené škody
- aktivně legitimovaný je vlastník poraženého stromu
- pasivně legitimovaný je ten, kdo strom porazil
Actio arborum futim caesarum

- prétorská žaloba odvozená od předchozí, tedy týkající se poražení stromu
Cautio damni infecti

- mimosoudní prétorský prostředek ochrany vlastnictví
- povinnost poskytnout kauci pro případ, kdy by došlo (nebo mohlo dojít) ke škodě na pozemku
- škoda ze stavby, nebo ze stromu (nikoliv však z přirozené podstaty, například u svažitého pozemku)
- magistrátní ochranný prostředek

- oprávněnými jsou věcně oprávnění (kteří mají věcné právo k pozemku), nebo osoby, které mají
odpovědnost za škodu na pozemku
- prétor přikáže osobě, která činí něco, z čeho plyne potenciální škoda, musí složit slib, že dá určitou
S t r á n k a 85 | 126
kauci; neslíbí-li to a nevyhoví-li prétorovi, pak pozemek, nebo dané právo dá do detence
oprávněnému
- pokud ke škodě dojde, pak může dojít dokonce k tomu, že osoba, které vznikla škoda, může být
uvedena do držby (chráněné publiciánskou žalobou)
Operis novi nuntitatio, zákaz nové stavby

- mimosoudní prostředek ochrany vlastnictví
- formální jednání
- jedná se o předběžné opatření
- zákaz nové stavby, která by zasáhla vlastníka pozemku

- projev vůle, který pronese osoba soukromě u stavby
- předběžná a akutní zásah, který má zabránit škodě na pozemku
- za účinek má to, že stavební podnik nemá právo pokračovat ve stavbě, jinak by mohla být stavba
zbourána (interdictum demolitorium)
- účinek trvá do poskytnutí kauce, nebo do zrušení operis novi nuntiatio
Interdictum quod vi aut clam

- zákaz toho, co násilím a tajně
- zákaz proti tomu, kdo přes zákaz, nebo předpokládaný zákaz, na pozemku koná ke škodě druhé
osoby
- tento nástroj má k dispozici i detentor proti komukoliv, kdo by se mohl obohatit z tajné činnosti
- pokud se tajná činnost zakáže, je možno ji vykonávat pouze veřejně (například někdo potají staví
přes zákaz)
Interdictum de glande legenda

- omezení kviritského vlastnictví honorárním právem
- uděluje se vlastníkovi stromu, jehož větve přesahují nad sousední pozemek, aby mohl každý 3. den
vstoupit na tento sousední pozemek a sbírat plody svého stromu
Přednáška devátá, část druhá, ochrana držby

- neřeší se primárně žalobami
- interdikta, která řeší ochranu držby, mají podobu žaloby, ale jiný charakter, než klasické žaloby
- interdikta – mimořádné magistrátské prostředky
- interdikt je příkaz nebo zákaz prétora opírající se o jeho právo impéria, příkazu
- interdicta retiendae possessionis, interditka retenční, které chrání ohrožené držby; tedy chrání
rušenou držbu
- interdicta recuperandae possessionis, interdikta rekuperační, držba byla původnímu držiteli již
odebrána
- interdicta adipiscendae possessionis – udělění držby, tedy právní nárok na získání držby nanovo
(nejedná se o ochranu)
S t r á n k a 86 | 126
Interdicta retinendae possessionis

- cílem je chránit držitele proti jakýmkoliv zásahům, které omezují držitele v jeho působení na věc
- často se používají v případech, kdy je věc předmětem sporu a slouží k ručení jejího držitele a
v budoucnu i v soudním řízení
- určení stran v procesu o danou věc

- fungují proti jakémukoliv rušení držby
Interdictum Uti possidetis

- za držitele nemovité věci je určen ten, kdo drží věc v okamžiku vydání interdiktu
- chrání držitele pouze nemovité věci proti tomu, kdo je ruší a přikazují další rušení
- je nutné jej použít do roka
- pokud osoba pokračuje v rušení, mnohdy jen formálně, následně prétor přizná držení nemovitosti
tomu, kdo měl naposled bezchybnou držbu (dá držbu tomu, kdo věc nezískal násilím, tajně a ani
z výprosy)
- prétor vůbec neřeší, jestli osoba má na danou věc právo, nebo nemá – řeší, jestli je osoba
držitelem, která nabyla bezvadně, nebo nenabyla bezvadně
- může se stát, že osoba, která spor vyvolala, věc ztratí
Interdictum Utrubi
- „interdiktum u kterého z obou“
- nechrání držbu toho, kdo byl bezvadný držitel movité věci, ale toho, kdo držel věc nejdéle
bezvadným způsobem v uplynulém roce
- ten, kdo se držby ujal vadně, pak tohoto toto interdictum nechrání
- pokud spor vyvolá osoba, která drží pouze krátce, neuspěje, protože by se mohlo stát, že se najde
jiný bezvadný držitel, který věc držel déle
Interdicta recuperandae possessionis
Interdictum de vi
- také interdictum unde vi
- chráněn je bezvadný držitel, který byl z pozemku vypuzen násilím

- aktivně legitimován je držitel, který se držby neujal násilím
- detentor, nájemce může být také vypuzen násilím (násilí musí být bezprostřední, nebo
bezprostředně hrozit)
- pasivně legitimovaným je osoba, která se držby ujala násilím
- interdiktum je nutno použít do roka, aby se držba navrátila do rukou původního držitele
S t r á n k a 87 | 126
Interdictum de vi armata
- také interdictum unde vi armata
- aktivně legitimována je osoba, která se držby zmocnila i násilím (ale nikoliv ozbrojeným)
- toto interdiktum je směřováno proti osobě, která se držby zmocnila ozbrojeným násilím
- interdictum de vi armata není časově omezeno, je jej tedy možno využit kdykoliv
- i prostý násilník má obranu proti ozbrojenému násilníkovi

- ozbrojené násilí není omluvitelné
Interdictum de precario
- proti prekaristovi, který nechce vydat předmět výprosy
- chrání výprosce, tedy člověka, který poskytl v rámci výprosy věc (tedy může věc žádat kdykoliv státy)
- tedy je v prekérní situaci (kdykoliv vlastník věci může přijít za držitelem a žádat navrácení věci)
- požádat o vydání interdictum de precario je možno do 30 let
Interdicta adipiscendae possessionis

- požíval je držitel majetku, bonorum possessor, a slouží zejména k vydání věci, která je součástí
pozůstalosti
- interdictum Quorum bonorum chránilo každého, kdo držel pozůstalost jako dědic podle civilního
práva, nebo jako držitel pozůstalosti, dědic podle prétorského práva
- interdictum sectorium se vydává ve prospěch vydražitele majetku
- interdictum Salvianum chránilo vlastníka pozemku proti pachtýři, který neuhradil pachtovné
- toto směřuje k nabytí jeho inventáře
Ochrana držby služebností

- rozvinutím institutu držby práva se rozvíjí také institut práva ochrany držby
- pokud je osoba oprávněna ze služebnosti (má držbu služebnosti), může použít za jistých okolností
držební interdicta
- toto se týká především usus a ususfructus
- vindicatio ususfructus, chrání oprávněného proti vlastníkovi věci

- actio confessoria servitutits podle justiniánského práva
- interdictum quem usufructum na vydání pozemku, který je předmětem služebnosti
- interdictum de itinere actuque privato, interdictum de itinere reficiendo, interdictum de aqua

cottidiana
S t r á n k a 88 | 126
Poznámka: konec výkladu týkajícího se věcných práv
S t r á n k a 89 | 126
Římské právo I, obecné nauky o římském právu
Přednáška desátá, obecné nauky o římském právu I

- vznikly relativně pozdě, a to až v 19. století činností školy německé pandektistiky
- zobecňují informace získané v dílech římských zákonodárců, v Digestech, Institucích
- zobecněním vytvořili část občanského práva, která je tradičně zařazována na začátek všech
kodifikací občanského práva
- zařazení obecných nauk je i v našem aktuálním občanském zákoníku
Právní vztahy a právní skutečnosti

- právní vztahy mezi osobami vznikají, zanikají a mění se na základě právních skutečností
- definice právních skutečností; takové skutečnosti, se kterými právní řád takovéto změny spojuje
Právní událost
- právní událost události, tedy například narození člověka, zvířete, otroka, nebo jejich smrt
- za právní událost se považuje také běh času (například díky plynutí času se může stát držitel
vydržením vlastníkem; z věku dětství osoby dospívají)
Jednání lidí
- jednání lidí jako právní skutečnost rozděluje 3 kategorie
1. rozsudky (sentence) a úřední výroky (prohlášení prétorů, tedy například vydání interdiktů, udělení
držby, uvedení do držby)
- rozsudky a úřední výroky mohou mít povahu deklaratorní (konstatují, kdo má pravdu),
nebo konstitutivní (vytvářejí nové právo, je tím například rozsudek ze sporu actio communi
dividundo, kdy se uděluje nové právo vlastnické)
2. protiprávní činy (delikty)

- vzniká nárok na odškodnění a povinnost na zaplacení pokuty, tedy právní vztah
3. právní jednání (negotium)

- římské právo nezná označení pro právní jednání a proto používá výraz negotium, který má mnoho
překladů
- právní jednání by mělo být založeno na soukromé autonomii vůle jednotlivce; římské právo
neumožňuje na výjimky donucení k právnímu jednání
Právní domněnky a právní fikce

- význam pro vznik právních vztahů mají také další instituty, tedy právní domněnky a právní fikce
- právní domněnka
- praesumptiones iuris, právní domněnky, jsou založeny na tom, že z nějaké skutečnosti se vyvozuje
nějaká skutečnost další;
- dále se dělí na domněnky vyvratitelné, praesumptiones iuris tantum, jde o to, že je možno vést
důkaz opaku; mezi typické může patřit domněnka otcovství, nebo praesumptio Muciana – pokud se
neprokáže opak, má se za to, že veškerý majetek, který žena nabyla, nabyla jako dar od manžela,
jelikož je darování mezi manželi neplatné, majetek po zániku manželství patřilo manželovi) a
S t r á n k a 90 | 126
- domněnky nevyvratitelné, praesumptiones iuris et de iure (protidůkaz je zde vyloučený, není

možno je zpochybnit)
- právní fikce, fictiones iuris

- jsou vždy nevyvratitelné
- právo přikazuje, aby si adresát něco přimyslel, nebo si něco odmyslel, aby na něco zapomněl
- právo přikazuje, aby se pracovalo se lží, která se považuje za pravdu
- fictio civitatis, fikce občanství – aby se mohli projednávání mohli účastnit také cizinci
- fictio legis Corneliae – pokud někdo upadne do válečného zajetí, má se za to, jako by zemřel, aby
zůstala jeho závěť platná; pokud někdo upadne do otroctví, pak se jeho předchozí právní jednání
stávalo automaticky neplatným
- fictio usucapionis, fikce vydržení, vložena do Publiciánské žaloby
Tempus, čas
- skutečnost důležitá pro nabývání práv
- čas se počítá podle určitých přesných časových úseků
- den má 24 hodin a počítá se od půlnoci do půlnoci

- týden měl původně 8 dní, později však sníženo na dnů 7
- měsíc, není-li stanoven konkrétní, pak se počítá jako období 30 dnů
- rok se počítal, nebylo-li stanoveno jinak, jako období 300 dnů; romulský rok měl 304 dnů
- druhý římský král Numa Pompilius zavedl rok o 355 dnech; rozdíl skutečného a kalendářního data
se řešil vkládáním desíti dnů do února
- Caesar zavedl rok o 365 dnech, kdy rozdíl kalendářního a skutečného roku byl řešen vkládáním dne
v únoru, který trval 48 hodin
- lustrum, období 5 let

- saeculum, období 100 let
Právní úkon/jednání
- v právní romanistice se užívá spíše termínu právní jednání, které má odlišný význam od dnešní
teorie práva
- římské právo samotné nevytvořilo samostatný termín pro právní jednání, v pramenech se
nejčastěji objevuje termín negotium
- negotium je právem dovolené právní jednání, jehož následky jsou předvídány a upraveny právem,
jsou právem chráněny
- pro římské právo je charakteristická typizovanost právního jednání, kdy jsou chráněny pouze ty
vztahy, které právní řád zná
S t r á n k a 91 | 126
Druhy právních jednání

Majetková
- předmětem právního jednání je majetek
- například zřízení věna, uzavření kupní smlouvy, krádež
- předmět je vyjádřitelný v penězích
vs.
Osobní
- o postavení člověka
- v penězích nevyjádřitelný
- například vůle k uzavření manželství, propuštění otroka
Jednostranná, unilaterální
- taková, kdy k jejich platnosti a uzavření stračí projev vůle jednoho člověka
- například vytvoření závěti, propuštění otroka
vs.
Dvoustranná, bilaterální a vícestranná, multilaterální
- musí dojít k souhlasnému projevu vůle minimálně 2 osob
- každá smlouva je dvoustranným právním jednáním
- některé smlouvy mohou být i vícestranným právním jednáním
Formální
- založena na tom, že k platnosti je potřeba perfektně dodržet předepsanou formu
- zároveň se jedná o abstraktní právní jednání
- stipulatio, mancipatio, testamentum
vs.
Neformální
- neříká se, jak má být provedeno právní jednání, pouze co má být provedeno
- jedná se tak zároveň o kauzální právní jednání
- traditio
Kauzální
- ta, kdy kauza musí být součástí tohoto jednání – musí být zřetelné, proč strany takovéto právní
jednání konají
- tradice
vs.
Abstraktní
- formální právní jednání je vždy abstraktní
- mancipace a injurecese
Inter vivos
- účinky právních jednání nastanou za života jednajících
- právní jednání mezi živými
vs.
Mortis causa
- účinky právního jednání nastávají až poté, co jedna strana, nebo jedna ze stran zemře
- nejtypičtějším je pořízení závěti, nebo například darování pro případ smrti
S t r á n k a 92 | 126
Zavazovací
- všechny obligační vztahy
vs.
Zcizovací
- převody (například převody vlastnictví)
Onerózní
- úplatná
vs.
Lukrativní
- bezplatná, nenabízí se protihodnota
a
Smíšená
Iure civili
- podle civilního práva, jím uznaná a chráněná
- mohou uzavírat pouze římští občané
- formální a abstraktivní právní jednání uzavírané slovně
- například sponsio (slavnostní slib), in iure cessio, emancipatio, mancipatio
vs.
Iure honorario
- podle honorárního/prétorského práva
- zejména se jedná o commodatuum, depositum, pignus
vs.
Iuris gentium
- podle práva národů
- tato právní jednání mohou být uzavírána také cizinci
Podmínky platnosti právního jednání

Způsobilost subjektu
- právní jednání musí uzavírat způsobilý subjekt
- osoba musí být sui iuris (pater familias)
- musí být příslušného věku
- měl by to být muž
- neměl by trpět bezectností
- měl by být duševně v pořádku (nesmí být šílený), nesmí být marnotratný
- musí být tělesně zdráv
Přípustnost obsahu právního jednání

- obsah právního jednání musí být přípustný
- vyžaduje se, aby to, co se vyžaduje, bylo možné – obsah právního jednání musí být možný jak
fakticky, tak fyzicky
- předmět/obsah právního jednání musí být také uznaný, tedy právní jednání musí být typizované
S t r á n k a 93 | 126
právem, upravené právem; právo jej musí znát; jen ty smlouvy, které římské právo zná, jsou chráněné
žalobami
- obsah právního jednání musí být dovolený; pro toto existují 3 podmínky
a) obsah nesmí být contra legem, proti zákonnému zákazu
b) obsah nesmí obcházet zákaz, nesmí právo podvádět, in fraudem legis
c) obsah nesmí být contra bonos mores, proti dobrým mravům; k tomuto se přihlíží
například u noxálního ručení
Projev vůle
- musí zde být evidentní projev vůle
- odlišuje se projev vůle formální a neformální
- formální projev vůle
- formalizovaná otázka a formalizovaná odpověď, jednoznačný, nezpochybnitelný projev vůle
- různé formule používané pro mancipaci a injurecesi
- použití formy žaloby, například při manumissio per vindictam, in iure cessio
- neformální projev vůle
- výslovně (verbálně, nebo neverbálně kývnutím hlavy, napsáním, gestikulací)
- konkludentní jednání, jednání chováním
- mlčení (kdo mlčí, ještě nesouhlasí, ale nepopírá)
Shoda vůle s projevem

- musí zde být shoda vůle jednajícího s jeho projevem
- ten, kdo jedná, kdo vůli projevuje, tak tento projev musí být v souladu s tím, čeho chce dosáhnout
- co je řečeno při nexu a mancipaci, to budiž po právu; civilní právo zkoumalo pouze vnější projev vůle
a neptalo se, proč se tato vůle vytváří;
- shoda vůle s projevem je důležitá pro pozdější prétorské právo
1. vady projevu vůle vědomé

- žert, pro zdůraznění vtipnosti anekdoty, kdy někdo něco zahraje
- vyučování jako demonstrace
- jeviště, tedy herci v divadlech
- právní jednání simulované, předstírané právní jednání; právní jednání uzavírané na oko,
kdy se účastníci domluví, že toto nemyslí vážně a pak toto zahrají; toto má vzbudit mylné představy,
například že je někdo bohatý
- disimulace, případ zakrývání skutečného cíle právního jednání; manželé například mohou
předstírat kupní smlouvu
- fiduciární právní jednání, založená na důvěře lidí; důsledky daleko překračují záměr
jednajících; jediným druhem právního jednání byla v určité době pouze manacipace
- reservatio mentalis, vědomá vada, kdy někdo uzavírá právní jednání i přes vnitřní výhradu
(ty mi to nevrátíš, proč já to dělám?); tato nemá nikdy vliv na platnost právního jednání
2. vady projevu vůle nevědomé

- přehlednutí a přeřeknutí; pokud někdo řekne něco jiného, než chce, tak toto nemůže také
ovlivnit platnost právního jednání; poukázání na přehlédnutí, nebo přepsání, také nemůže mít vliv
S t r á n k a 94 | 126
na platnost právního jednání

- error, omyl
- error může i nemusí mít vliv na platnost právního vztahu
omyl v právu, neznalost práva, ignorantia iuris

- ignorantia iuris non excusat, neznalost práva neomlouvá
- ignorantia iruris nocet, neznalost práva škodí
- toto nezpůsobí neplatnost právního jednání
vs.
omyl skutkový, ignorantia facti
- na tento lze poukázat a způsobí neplatnost právního jednání
- omyl v podstatných prvcích právního jednání, error essentialis

- error in negotio, omyl v druhu právního jednání (když si někdo myslí, že prodává a druhý, že
si pronajímá)
- error in persona, omyl v osobě protistrany (například identická dvojčata)
- error in corpore, omyl v předmětu právního jednání
- error in qualitate (error in materia), omyl v kvalitě předmětu právního jednání
Spor mezi civilním právem a modernějším prétorským právem

- dá se také popsat jako rozpor mezi slovy verbum (slovo ve významu přesně stanovené formule) a
voluntas (vůle, skutečná vůle jednajících)
- civilní právo strnulé a formální
- prétorské právo jako pružné a aktuálnější
- prétoři se postupně od formálního civilního práva přikláněli spíše ke skutečné vůli, voluntas a tedy
k prétorskému právu
- spojeno s pojmem přednost, favor
- favor libertatis (pokud není jasné, jestli je to svobodný člověk, nebo otrok, dá se přednost
svobodnému člověku)
- favor testamenti, tedy pokud možno, dávat přednost skutečné vůli zůstavitelově i přes
vynechání formálních náležitostí
- favor benignitatis, přednost laskavosti při rozhodování soudních sporů, přiklonit se na
stranu čestných
- favor rei (in dubio pro reo), v pochybnostech ve prospěch pro obžalovaného
- favor matrimonii, dává se přednost platnosti manželství v případě pochybností
- favor minoris, přihlédnutí k nízkému věku obžalovaného
Obsah právního jednání

- právní jednání se může skládat až ze 3 složek
1. essentialia negotii
- podstatné části právního jednání
- pokud v právním jednáním nejsou, právní jednání nevznikne
- určují typ právního jednání
S t r á n k a 95 | 126
2. naturalia negotii
- přirozené části právního jednání
- v okamžiku, kdy se osoby dohodnou essentialia negotii, automaticky přibydou práva a povinnosti,
které právní řád, nebo zákon stanovuje
- například odpovědnost za vady prodané věci u kupní smlouvy
- některá naturalia negotii je možno upravit, zpřísnit, ulehčit
3. accidentalia negotii
- připojené/nepravidelné části právního jednání
- možnost pro jednající strany ještě do právního vztahu připojit další dohody, které konkretizují práva
a povinnosti smluvních stran
- accidentalia negotii mohou mít trojí povahu na účinky právního jednání
a) conditiones, podmínky
b) dies, uložení času, stanovení lhůty
c) modus, účelové určení, příkaz
- některá právní jednání nepřipouštějí žádné accidentalia negotii a způsobují jeho nulitu
- toto se projeví například u emancipace, mancipace, injurecese
Přednáška jedenáctá, obecné nauky o římském právu II, právní

jednání
Poznámka: přímo navazuje na povídání o obsahu právního jednání
Conditiones, podmínky
- ujednání, které váže účinky právního jednání na budoucí nejistou událost
- původně označovány jako výminky
- právní jednání je platné v okamžiku, kdy je uzavřeno; platnost, případně účinnost (kdy má trvat, kdy
má skončit) je možno podřídit na budoucí a nejistou událost
- „půjčím ti tuhle knihu a to do doby, než poprvé nezahřmí“
- podmínky afirmativní (předpokládají, že se něco stane) a negativní (předpokládají, že se něco

nestane)
- podmínky kazuální (závislé na budoucí náhodné právní události), potestativní (záleží na splnění
podmínek smluvní strany) a smíšené (kombinace náhodnosti a vůle smluvní strany)
- podmínky rezolutivní (rozvazovací, v okamžiku naplnění podmínky právní vztah končí) a suspenzivní
(odkládací, právní vztah je platný, ale jeho účinky ještě nenastávají, tedy do okamžiku naplnění
podmínky)
- podmínky se nemohou vázat na událost minulou, nebo událost aktuální, ale pouze na událost
budoucí
- podmínky musí být splnitelné, nemohou člověka zesměšnit
- podmínkou není ta podmínka, kterou ustanovil právní řád, tedy zákonná podmínka/legální
podmínka (například nestane se osoba dědicem, pokud zůstavitel nezemře)
- za podmínku se nepovažuje:
- condicio legalis/iuris, zákonná podmínka, protože vyplývá přímo z práva a má se za to, že je
připojena mlčky
- condicio impropria, nevlastní podmínka, tedy účinky právního jednání nevážící se na
S t r á n k a 96 | 126
událost budoucí, ale na událost minulou, nebo současnou

- nedovolená (protiprávní) podmínka, kdy v klasickém právu zneplatňuje jednání in bona
fides; pokud byla připojena ke stipulaci, zneplatňovala ji
- nemožná podmínka, tedy nelze ji splnit
- nemravná podmínka, která je contra conos mores
Právní důsledky podmínek před splněním/nesplněním podmínky, conditio pendent

- pokud se zhorší nabývaná věc, odpovídá jednající za vzniklou škodu
- zcizitel věci, pokud má věc ještě u sebe, nemůže omezit právo případného nabyvatele
- jestliže se podmínka nesplní v důsledku jednání osoby, která má zájem na jejím nesplnění, je
považována za splněnou
Právní důsledky podmínek po splnění/nesplnění podmínky, condicio existit

- v klasickém právu důsledky právního jednání nastávají od okamžiku splnění/nesplnění podmínky
- v justiniánském právu důsledky nastávají od okamžiku uzavření právního jednání
Dies, uložení času

- účinky právního jednání se váží na budoucí jistou právní událost
- spočívá v tom, že čas je vždy stanoven pevně

- účinky právního jednání jsou závislé na události, která musí nastat (je budoucí, ale není nejistá)
- nejčastěji se uložení času ustanoví na základě počítání dnů, tedy kalendářně
- čas je možno počítat různým způsobem, ale tempus běží mimo možnosti lidské (ano, na to bychom
nepřišli); čas se v římském právu počítá jako v právu aktuálním, našem;
- den má 24 hodin, týden má v římském právu 8 dnů (přičemž jednotlivé dny jsou označeny písmeny
a-h) a měsíc v římském právu má dní 30
- největší problém je s rokem; Římané mají původně rok romulský (304 dnů) a rozdíl mezi
astronomickém a právním je obrovské;
- po první reformě kalendáře je zaveden rok s 355 dny, který vydržel po celou dobu republiky
- pontifikové, římští kněží, občas uplatňovali své právo a vkládali období do příslušného roku, aby
zabránili rozcházení kalendářního a astronomického roku
- poslední reformu kalendáře a roku provedl poslední velký republikánský politik Gaius Julius Caesar,
kterému Kleopatra zapůjčila astronoma, který zavedl rok o 365 dnech, kdy každý čtvrtý rok je vložen
jeden den navíc, tedy 24. únor měl 48 hodin; tento rok vydržel až do velké gregoriánské reformy
- počítání času je možno počítat i na delší úseky, tedy období pěti let, a tak dále
- problematika začátku (dies a quo) a konce lhůty (dies ad quem)

- pro začátek lhůty platilo pravidlo, že první den lhůty je ten, kdy se stala určitá událost, nebo bylo
provedeno právní jednání
- konec lhůty je poslední den stanovené lhůty a to podle dohody smluvních stran; otázka je, kdy však
lhůta končí v průběhu dne, jestli na začátku, nebo na konci
- den může končit poslední minutou/vteřinou, například promlčecí lhůty pro žaloby
- běh lhůt, problematika přetržení, tedy stavění běhu lhůty

- pokud se lhůta přetrhne, pak se musí lhůta počítat od počátku
- při stavění běhu lhůty se navazuje na již uplynulou lhůtu
S t r á n k a 97 | 126
- promlčení a prekluze
- pokud je právo promlčeno, zaniká možnost žalovat
- pokud protistrana plní dobrovolně i po uplynutí promlčecí lhůty, pak je to plnění v dobré vůli
- prekluze – uplynutím lhůtu zaniká úplně nárok (například při vydržení)
- v Římě existuje dvojí počítání času (čas běžný, tempus continuum a čas užitečný, čas utile – do lhůty
se počítají pouze například pracovní dny)
Mouds, účelové určení

- příkaz, účelové určení
- situace, kdy k nějakému lukrativnímu právnímu jednání je připojen určitý příkaz tomu, kdo
bezplatné plněné obdržel/obdrží
- do doby, dokud je modus splňován, je právní jednání platné a účinné; pokud je však modus
porušen, pak je možno požadovat plnění nazpátek
- aby byl modus vymahatelný, musí být ve prospěch toho, kdo bezplatné plnění poskytl, tedy musí se
jednat o modus qualificatus
- modus simplex není vymahatelný, protože se týká obdarovaného samotného
Accessio
- spočívá v připojení osoby nebo věci k základnímu obsahu právního jednání
- například budeš plnit (ze smlouvy) mně, nebo Titovi
Damnum, škoda
- škoda je újma, která je vyjádřitelná v penězích, i když to nemusí být vždy pouze majetková újma, ale
také újma na cti
- otázkou je, jakým způsobem se výše újmy počítá, nebo jak se bude újma hradit
- je možno říci, že při výpočtu škody se vychází ze dvou položek

1. damnum emergens
- skutečná škoda
- o co se zmenšil majetek poškozeného
- hradí se vždy
- hradí se především u takzvaných kondikcí, tedy žalob z bezdůvodného obohacení, nebo ze zapůjčky
2. lucrum cessans
- ušlý zisk, částka, o kterou se majetek poškozeného nezvětšil
- rozdíl mezi hodnotou zničené věci a uzavřenou kupní smlouvou (pokud byla domluvena kupní
smlouva)
- damnum emergens a lucrum cessans se obvykle sčítá a žaluje se interesse

- výše škody se vypočítává různě; obvykle se vychází z reálné ceny v daném čase v dané místě (verum
rei pretium), která může být zvětšena v případě přitěžujících okolností
- nikdy nelze připočítat citovou hodnotu
S t r á n k a 98 | 126
- stanovení ceny oceněním, estimatio (úředník s jurisdikcí se obrací na poškozené a tento musí
přísahat, jak velkou hodnotu měla věc, na které vznikla škoda); ocenění se používá typicky při
vindikaci nebo žalobě z urážky na cti
Zavinění, culpa
- škoda se hradí pouze tehdy, vznikla-li zaviněně
- pokud za zničení/poškození věci nikdo nemohl, pak nikdo nemůže být žalován
- zavinění v širším slova smyslu je prezentováno

pyramidou, která by měla naznačit, že formy
zavinění nahoře zahrnují pouze malý okruh dolus
případů, kdy nižší forma zavinění zahrnuje i
formy uvedené výše culpa
- culpa, nedbalost
- k této je přirovnáván průměrně pečlivý otec
lata
rodiny culpa in
- hierarchie zavinění vzniká až v justiniánském concreto
právu
- dolus, tedy dolus malus, zlý úmysl; zavinění se

culpa levis
zlým úmyslem
- pokud někdo odpovídá za úmysl, odpovídá za
malý počet případů
omnis culpa
- za dolus se odpovídá úplně vždy, není možno
se zbavit odpovědnosti za dolosní jednání
custodia
- culpa lata, hrubá nedbalost
- není zde zabráněno škodě, důsledek mentální
nezodpovědnosti
- za hrubou nedbalost se odpovídá také vždy
- culpa in concreto
- situace, jestli se chová osoba ke svým věcem stejně nepečlivě, nedbale; pokud se osoba k majetku
cizímu a vlastnímu chová stejně nedbale, pak za culpa in concreto odpovědná tato osoba není
- culpa levis, nedbalost lehká

- stará pečlivost průměrného otce římské rodiny
- omnis culpa, veškeré zavinění

- odpovídá se za všechny nedbalá zavinění
- custodia, odvratitelná náhoda

- pokud někdo odpovídá i za odvratitelnou náhodu, pak odpovídá nejen za všechny druhy nedbalosti
a za dolus, ale jeho odpovědnost je zvýšená
- za custodii odpovídají všichni, kteří spáchali delikt od okamžiku spáchání, pak provozovatelé
živností, nebo osoby, které se dostaly do prodlení (nesplnily svůj závazek včas)
S t r á n k a 99 | 126
- vis major, vyšší moc

- za vyšší moc se neodpovídá, a to v žádném případě
- za vyšší moc se počítá také vpád vojska na římské území
Pohnutky právního jednání

- irelevantní; to, co někoho vede k právnímu jednání právo nezkoumá; 2 pohnutky mají na platnost
právního jednání vliv
- tyto delikty zavádí prétorské právo
- dolus, podvod
- násilí a strach, vis ac metus
Dolus, podvod
- ten, kdo druhého úmyslně a vědomě uvedl v omyl, aby jej přiměl k právnímu jednání, tak takový
člověk páchá podvod a může být žalován actio doli (arbitrární žaloba)
- dolus jako samostatný delikt zavádí až prétor C. Aqualius Galls v roce 66 př. n. l.
Násilí a strach, vis ac metus

- stává se deliktem až v roce 80 př. n. l. prétorem Octaviem
- žaloba actio quod metus causa (arbitrární žaloba)
- pokud někdo použije přímé násilí, vis absoluta, pak je takové právní jednání neplatné i před
uznáním prétorským právem
Problematika zastoupení
- případy, kdy za sebe nechá osoba jednat jinou osobu
- přímé zastoupení římské právo nezná
- staré ius civile zastoupení neznalo; vychází se z předpokladu, že jednání zavazuje výlučně jednajícího
- zastoupení není možné ani v procesním právu, neboť žalobu mohl podat pouze aktivně
legitimovaný, tedy persona osobně zainteresovaná
- zastoupení se postupně mění s postavení patera familias a s rozvojem hospodářských vztahů

- se zavedením adjekických žalob, actiones adiecticiae qualitatis prétorem se objevuje přímá
odpovědnost patera familias vůči věřitelům za chování osob alieni iuris a otroky, toto je omezeno
na následující případy:
- pater familias takové jednání schválil – odpovědnost bez omezení
- pater familias měl z právního jednání prospěch – odpovídal do výše získaného prospěchu
- závazek vznikl v souvislosti s výkonem živnosti závislou osobou
- závazek vznikl v rámci správy peculia – pater familias odpovídal do výše peculia
- závazek vznikl v rámci správy peculia, ale prostředky vedly ke spekulaci (bude probráno)
- závazek je právním poutem a váže se pouze na osoby, které takovýto vztah uzavírají; proto římské
právo zná pouze zastoupení nepřímé, tedy náhradnictví
S t r á n k a 100 | 126
- přímé zastoupení je, pokud zástupce jedná jménem zastoupeného

- v takovémto případě důsledky právních jednání přecházejí přímo na zastoupeného
- římské právo toto neznalo, toto je typické pro dnešní právo
- nepřímé zastoupen, náhradnictví

- náhradnictví spočívá v tom, že osoba právně jedná se třetí osobou na svůj účet a své jméno a až
následně je toto právním jednáním předáno osobě původně zastoupené
- důsledky právního jednání přecházejí na zástupce, který později dalším právním jednáním převádí
původní důsledky na zastoupeného
„pošlu osobu koupit knihu; ta osobu koupí knihu od obchodníka, ten převede vlastnictví na pověřenou
osobu; pověřená osoba se vrátí a tradicí převede vlastnictví na osobu, která pověřila k nákupu“
- nutné zastoupení
- například tutela impuberum, cura furiosi
- dobrovolné zastoupení vychází z vůle zástupce a zastoupeného
- zákonné zastoupení vychází z právního řádu
- zvláštním druhem zastoupení je procurator

- označuje osobu, která jedná místo někoho
- svobodný nebo otrok, kterého otec rodiny pověřil správou majetku (procurator omnium
bonorum) a má úplnou správu majetku pána – může zcizovat, zřizovat zástavy
- procurator ad litem, procesní zástupce
- v poklasickém právu se objevuje také procurator unius rei jednající v jedné věci, který splývá
s příkazní smlouvou, mandatum
Neplatnost právního jednání

Neplatnost, negotium nullum, jednání nulitní
- absolutní, úplná
- negotium nullum
- hledí se, jako by právní jednání vůbec nevzniklo
- například děti nemohou právoplatně uzavřít smlouvu (kdy osoba nemá způsobilost k právnímu
jednání), nebo není dodržena předepsaná forma
- je neplatné vždy, když strany jednají contra legem, nebo in fraudem legis, nebo jednají proti
dobrým mravům
- takovéto právní jednání je neplatné od počátku, ex tunc [eks tunk]
Naříkatelnost, negotium revocabile, jednání naříkatelné

- rozumí se podání žaloby, tedy domáhání se neplatnosti právního jednání soudní cestou, nebo
obrana neplatností vznesení procesní námitky
- takovéto právní jednání je neplatné až od vyslovení neplatnosti, pokud je naříkáno; tedy je
neplatné od nyní, ex nunc [eks nunk]
- takovéto právní jednání se ruší celé
S t r á n k a 101 | 126
Částečná neplatnost právního jednání

- ruší se pouze část právního jednání (tedy právní jednání nemusí být zrušeno v celém jeho rozsahu)
- negotium claudians, právní jednání kulhavé; platí pouze pro jednu stranu (například smlouva
uzavřená mezi nedospělcem a dospělým)
Zhojení neplatnosti právního jednání

- uzdravení právního jednání, kdy dočasně neplatné právní jednání nabyde platnosti
- není možno u právního jednání, které je neplatné trvalé
Ratihabice, ratifikace/ratihabitio
- dodatečné schválení právního jednání
- smlouvu uzavře syn pod otcovskou mocí, jenže k tomuto nemá právo, ale otec tuto smlouvu
dodatečně schválí; tímto se smlouva stane platnou dodatečně
Konverze
- konverze právního spočívá v tom, že právní jednání neplatí pro formální vadu, ale zároveň
naplňuje znaky jiného právního jednání, které je v něm skryto
- příklad může být mancipace, která trpí formální vadou; člověk však majetek nabyde ne podle
civilního práva (kviritské vlastnictví), ale nabyde věc podle tradice (prétorské právo)
- jiným příkladem může být prominutí dluhu
Konvalidace, convalidatio
- konvalescence
- jde o to, že právní jednání neplatí pro vadu, překážku
- v okamžiku, kdy právní překážka odpadne, se takovéto jednání stane platným
- příkladem může být například smlouva uzavřená se šílencem, ale po vyléčení šílenství smlouva
nabyde platnosti
Causa a titulus
Causa = příčina, důvod
- subjektivní pohnutka k chování, nebo ekonomický cíl chování
- právní vztah
- právní záležitost, spor
- právní důvod (základ) právního jednání; tedy právem uznaná a dovolená iusta causa
Titulus = nadpis, způsob

- objevuje se v 18. století v nauce o nabytí věcných práv (titulus et modus adquirendi)
- kromě právem uznaného důvodu, causa, musí k nabytí přistoupit také uznaná událost, tedy titul,
kterým je tradice, mancipace, injurecese, slití, nebo okupace
S t r á n k a 102 | 126
Římský civilní proces
Přednáška jedenáctá, část druhá, civilní proces

Základní pojmy pro civilní proces
Žaloba
- nástroj k zahájení soudního řízení
- nejčastěji označována jako actio, ale také jako vindicatio, petitio, condictio, querella
- druhy žalob: žaloby věcné, žaloby osobní a žaloby smíšené
- actiones in rem, věcné žaloby

- chrání absolutní práva, zejména práva věcná
- působí erga omnes
- neexistuje u nich defenzní povinnost
- actiones in personam, osobní žaloby

- chrání relativní práva, zejména pak obligace
- použitelné proti určité osobě
- uznačují se také někdy jako condictiones
- actiones mixtae, smíšené žaloby

- žaloby zčásti věcné, zčásti osobní povahy
- poklasické označení
- zaplacením částky se žalovaný osvobozuje
- příkladem jsou v justiniánském právu deliktní žaloby
- další dělení žalob dále
Procesní právo v římském právu

- pro Římany nesmírně důležitá
- právo je pro Římany možnost uplatnění nároku soudní cestou
- procesní pravidla jsou považována za jakési technické normy, než normy právní, se používají, když
to začne mezi lidmi „nějak Skřejpat“
Svémoc
- na počátku vývoje nároku stála svémoc, talio, tedy použití síly své, nebo svého římského
rodu/rodiny, která se svou vahou domáhala toho, aby došlo k jistému plnění
- svémoc snižuje sociální stabilitu ve společnosti, vede k rozbrojům a krevní mstě
- svémoc byla v římském právu odjakživa omezována
- římské právo na násilí pohlíží s despektem, je omezován prétorskými interdikty
- prétor posléze staví svémoc (a násilí) mimo zákon
- poslední tečkou za násilím učinil Marcus Aurelius, kdy vydal rozsudek, že pokud někdo použije
svémoc při vymáhání, je vystaven trestnímu řízení a nárok nenávratně zmizí
Legis actiones
- řízení legis akční; řízení velice strohé, přísné, primitivní a nesmírně formální
- mohou se jej účastnit pouze římští občané, jazykem je latina;
- možnost násilím přivést žalovaného na soud; pokud se žalovaný nedostaví, pak automaticky
prohrává
S t r á n k a 103 | 126
- pokud se někdo chce vyhnout tomu, aby byl nad ním vynesen kontumační rozsudek, pak se musí
dostavit náhradník
- řízení může dopadnout upadnutím do dlužního otroctví
- žaluje se slovy zákona, respektive řízení je zahájeno ustanovenými formulemi a na které musí být
odpovězeno také přesnými formulemi
- velice formální
- tento proces je poměrně nešikovný, strnulý
- používáno až do 17 př. n. l.
- bez náhrady bylo zrušeno staré legis akční řízení
- lex Aebutia de formulis a lex Iulia iudiciorum privatorum stanovila, že si Říman mohl vybrat, jestli se
chce soudit ještě postaru, v rámci legis akcí, nebo v rámci formulového řízení
Iudicium per formulas

- v praxi cizineckého prétora se začíná objevovat jiný způsob řízení
- cizinecký prétor pracuje v případech, kdy minimálně jedou ze stran je cizinec, který neovládá římské
právo natolik, aby se mohl soudit pomocí legis akcí
- prétor musí zkoumat mnohdy právo jednotlivých cizinců
- formulové řízení jako takové se uplatňuje v období největšího rozkvětu římského práva
- pracuje s pojmy jako je dobrá víra, spravedlnost
- soudci mají poměrně volnou ruku co se týče zkoumání případů
- funguje od roku 200 př. n. l. a končí až ve 342 n. l.
- v praxi se přestává používat ještě dříve
Cognitio extra ordinem

- mimořádné soudní řízení
- jiné řízení, než je formulový proces; jedná se o císařský proces
- zrušeno dokonce až v 1917
Principy vymáhání nároku v rámci římského soudního procesu

Princip akuzační
- římský soukromý proces je obžalovací
- žalobu může podat pouze osoba, která je osobně zainteresovaná
- nelze žalovat za jiného, římské právo nezná inkviziční proces, a to ani v trestním řízení
- doveden tak daleko, že je pouze jediná výjimka z akuzačního principu, a to u actiones populares, kdy
člověk žalovat sám nemohl, nebo byl nezkušený a nevěděl, že by žalovat mohl
- acitoones populares se používaly k ochraně práv osob mladších 25 let
Princip pekuniární kondemnace

- odsouzení v penězích
- veškeré rozsudky v klasickém římském právu mohly být vyneseny pouze na finanční částku
- v klasické době není možno tento princip překročit; z této zásady se v rámci císařského procesu
později ustoupilo
S t r á n k a 104 | 126
Princip volného hodnocení důkazů soudcem

- ať se jedná o jakékoliv důkazy, tak má soudce úplně volné ruce při jejich hodnocení
- soudce hodnotí důkazy ve svém srdci
Princip ústnosti
- soudní řízení je ústní, nikoliv písemné a tajné
- rozsudek není písemný
- soudu nejsou předkládány písemné materiály
Princip bezplatnosti
- nejsou soudní poplatky, není nutno platit soudu za to, že je případ řešený
- bezplatnost je opuštěna v rámci císařského procesu, protože je zaveden poplatek ve výši 2,5 %
z vysouzené částky
Princip veřejnosti
- soudní řízení je veřejné vždy; každý se mohl dostavit, aby bylo jasné, kdo a jak rozhoduje
- jedinou výjimkou mohl být proces veden v císařském paláci
Princip nemožnosti odvolání

- pro proces legis akční a pro proces formulový
- vynesený rozsudek je pravda a nelze se odvolat (ono vlastně není kam se odvolat)
- veškerá římská soudní organizace je jednostupňová
- pokud se soudce dopustil závažných pochybení, mohl být žalován na náhradu škody
- dokonce ani soudce sám nemohl svůj rozsudek změnit; jediná možnost změny rozsudku je pro error
calculi, chybu ve výpočtu/vyčíslení
- odvolání se objevuje až v císařském procesu
Princip kontumace
- rozsudek pro zmeškání
- rozsudek je vynášen v neprospěch strany, která se nedostaví
Princip nepromlčitelnosti žalob

- žaloby jsou děditelné (mezi dědici obou dvou stran), není možno je promlčet, jsou věčné
- později je zavedena obecná 30letá lhůta pro podání žalob
- výjimky jsou prétory zaváděné žaloby z deliktů (kde je lhůta 1 rok)
S t r á n k a 105 | 126
Průběh řízení
In iure
- stádium před právem, tedy před někým, kdo má oprávnění právo nalézat, říkat, co je právem
- prétor, nebo jiný úředník s jurisdikcí
- úkolem magistráta je, jestli žaloba podaná žalobcem je po formální stránce v pořádku, a tedy
uděluje, jestli žaloba (actio) bude přijata, datio, nebo zamítnuta, denegatio
- druhým úkolem je uzavření dohody o budoucím sporu mezi žalobcem a žalovaným, tedy
litiscontestatio; mnohdy je v tomto kroku i stanovena suma kondemnace
Apud iudiciem
- před soudcem/u soudce
- soudce vybrán prétorem a je zapsán do příslušného seznamu
- v Digestech se objevuje označení pro soudce jako dobrý muž; soudce je soukromníkem, není to
úředník
- pro každou kauzu je ustavován soudce znovu, probíhá soudní líčení
- nakonec je vynesen rozsudek
- u tohoto kroku se předkládají důkazy, dokumenty (například i písemné dokumenty, vynález papíru
však Římanům dosud znám nebyl)
Přednáška dvanáctá, římský soukromý proces

Poznámka: tato přednáška navazuje na předchozí přednášku
Principy, kterými se soudce řídí při posuzování nároku

Audiatur et altera pars
- musí být slyšeny obě strany, aby se k dané záležitosti vyjádřily
Nullus idoneus testis in re sua intellegitur

- nikdo není považován za vhodného svědka ve své vlastní věci
- tvrzení žalobce je nutno podpořit tvrzením alespoň další osoby
Testis unus nullus testis

- jeden svědek není svědek
- požaduje se, aby svědkové byli alespoň 2
Základní pojmy týkající se soudního řízení

Iudicium
- označení pro soudní řízení jako takové
- římské právo zná několik druhů, tedy iudicia contentiosa a iudicia voluntaria
- iudicium contentiosum, běžný spor, kdy jedna strana napadá žalobou a druhá strana se brání
námitkou
- iudicia voluntaria, tedy „dobrovolné soudní řízení“, kdy je formy žaloby používáno proto, aby
S t r á n k a 106 | 126
projev vůle zúčastněných stran měla náležitou formu a tento projev vůle byl dostatečně vážný
- příkladem iudicia voluntaria může být například injurecese, kdy nový vlastník podává vindikační
žalobu a je vyhověno prodávajícím; jiným příkladem může být propuštění otroka na svobodu
- jiným dělením je na iudicia legitima (spory zákonné) a iudicia imperio continentia (soudní řízení
závislá na impériu, povolení magistráta, který žalobu projednávat povolil)
- iudicia legitima jsou ty, které jsou mezi římskými občany, kde rozhoduje samosoudce; takovéto
spory musely být dokončeny nejpozději do 18 měsíců od udělení žaloby
- iudicia imperio continentia jsou všechny ostatní spory; musí být dokončena do konce funkčního
období úředníka, který impérium vydal
Quis, kdo soudí

- soudci
- žádný soudce nesmí rozhodovat ve své vlastní věci, princip rem sibi non liquere
In iure, před právem

- prétor městský (praetor urbanus), nebo prétor cizinecký (praetor peregrinus);
- kurilští aedilové (aediles curules) pro žaloby týkající se vad zvířat a otroků, kteří byli předmětem
kupní smlouvy, nebo pokud zvíře způsobilo škodu na veřejném prostranství
- iuridici, tedy úředníci s jurisdikcí, ve městech mimo Řím
- praeses, správci provincií
Apud iudiciem, před soudci

- iudex privatus, soukromý soudce; Říman dostatečně zkušený s dobrou pověstí, moudrý; před
začátkem příslušného období je prétorem zapsán do příslušného seznamu, ze kterého si občané
vybírali
- recuperatores, rekuperoátoři, 3-5členné porotní soudy, rozhodují ve sporech povolených
cizineckým prétorem; takovéto spory bývají velice komplikované; bývají příslušní i tehdy, pokud se
projednává žaloba z urážky na cti kvůli delikátnosti záležitosti
- centumviri, centumvirové, příslušní ve sporech, které měly vysokou hodnotu nad 100 tisíc esterciů,
především dědické spory; tvořili stočlenný sbor (ve skutečnosti jich bylo 103), kdy si strany sporu
vybíraly menší senáty
- decemviri stlitibus iudicandis, desetičlenná soudní komise, příslušní při statusových sporech, kde
se rozhodovalo, jestli je někdo otrokem, nebo svobodným občanem
Quando, kdy se soudí

- problém toho, že některé dny se označovaly různě; římský kalendář měl u jednotlivých dnů různá
označení
- u některých dnů je písmeno C, tedy bylo možno svolat Lidové shromáždění, dies commitiari, u jiných
dnů dies fasti (F), dny porážky římského vojska (V)
- dies nefasti, (NF), v těchto se konají náboženské obřady a oběti, slaví se náboženské svátky
In iure
- u dies fasti (F) je povoleno, aby magistráti prováděli úřední úkony, tedy i povolovali projednávání
sporů
- magistráti mohou rozhodovat pouze v komiciárních dnech, kdy Lidové shromáždění není svoláno a
S t r á n k a 107 | 126
ve dnech dies fasti
Apud iudiciem
- soudí se pouze v období actus reum, období, kdy lze konat
- tj. období, kdy se nekonají intenzivní zemědělské práce (je zde vidět silné ovlivnění zemědělskou
organizací roku)
- jednalo se většinou v zimě a v létě
- soudci nebyli omezeni tím, jestli se jedná o den, kdy lze konat soudní řízení (F), nebo den, kdy toto
konat nelze (NF)
- jediná výjimka, a to, že rekuperátoři mohli rozhodovat po celý rok
Ubi, kde se soudí

- nemá pouze 2 odpovědi
- jedná se o veřejné soudní líčení, takže by se mělo jednat na římském fóru, kdy soudcovské křeslo
bylo vlastně ozdobná skládací židlička
- soudce sedí pod stranami
- rozsudek je prováděn kdekoliv, například i v domech samosoudců, pokud k tomu svolí

- později jsou konstruovány budovy se skvělou akustikou, které jsou určeny k soudním sporům
Místní příslušnost – forum

- odvozeno od místa, kde zasedal prétor při povolování, či zamítání žalob
- existuje několik pravidel ohledně místní příslušnosti soudu
- tato otázka vznikla až v okamžiku expanze Říma
- forum domicili (actor rei forum requitur), místo odkud vyřizuje žalovaný své záležitosti (zásada
žalobce následuje místní příslušnost žalovaného)
- forum rei sitae, místo, kde se (věc, nemovitost) nachází bez ohledu na domicil žalobce a žalovaného
(kvůli možnosti například nemovitost přeměřit, nebo prozkoumat)
- forum delicti comissi, místo spáchání deliktu (kvůli přítomnosti svědků)
- forum prorogatum, tedy místo zvolené, na kterém se strany dobrovolně dohodly
Subjekty soudního sporu

Soudce, iudex
- viz povídání o soudcích, odpověď na otázku quis
Žalobce, actor
- ten, kdo jedná, kdo podává žalobu
- má aktivní legitimaci, tedy právo podat žalobu
- žalobce tíží důkazní břemeno, podle zásady Probatio incumbit ei, qui dict, non qui negat, tedy
dokazování zatěžuje toho, kdo něco tvrdí, ne toho, kdo popírá
- žalobce musí své tvrzení doložit; pokud toto nedoložil, automaticky se pronáší osvobozující
rozsudek; pokud své tvrzení doložil, pak důkazní břemeno přechází na žalovaného
S t r á n k a 108 | 126
Žalovaný, reus
- osoba pasivně legitimovaná, tedy může být žalovaná
- Reus in exceptione actor est, tedy žalovaný je v případě použití procesní námitky jakoby žalobcem,
tedy přechází na něj povinnost prokázat, co tvrdí
Advokáti, advocatus
- právní poradci stran
- zpočátku je činnost advokátů zcela bezplatná, až později je možno pobírat odměny za advokátní
služby
- stanoven horní limit pro odměny advokátů
Procesní zastoupení
- cognitor, formálně ustanovený zástupce
- procurator, neformálně ustanovený zástupce

- procurator ad agendum, k obecnému zastupování
- procurator ad litem, k vedení jednoho sporu
- orator, rhetor, řečníci, kteří pouze pronášeli řeči a nezastupovali strany sporu v pravém slova smyslu
- svým řečnickým uměním jsou schopni ovlivnit rozhodnutí
Žaloba
Actio
- například žaloba kupce a prodávajícího
Vindicatio
- vindikace, nárokování věci
- například reivindikace
Petitio
- žádost o vydání (pozůstalosti)
Condictio
- vždy znějí na přesně stanovenou částku
Querella
- nářek nepominutelného dědice že byl pominut v závěti
Charakter římských žalob

- v Římě bylo třeba, aby žalobce provedl přesnou právní diagnózu právní situace a vybral přesnou
konkrétní žalobu, která se na případ hodí
- agere cum, žalovat s někým

- podání žaloby není jednostranný úkon, byť iniciativa vychází pouze z vůle jedné osoby
- aby bylo možno projednat žaloby, je nutno uzavřít dohodu o vedení sporu, litiscontestatio
S t r á n k a 109 | 126
Dělení žalob
Actiones populares, žaloby pro všechny římské občany (aktivní legitimaci má kdokoliv)
Actiones in rem
- věcné žaloby
vs.
Actiones in personam
- osobní žaloby
Actiones stricti iuris

- žaloby přísného práva
- typicky se jedná o veškeré kondikce, nebo žaloby ze zápůjčky/poskytnutí úvěru
- mají velice přísný projednávací režim; ten, kdo vyčísloval majetkovou újmu, které se mu dostalo,
nesměl částku poškození překročit, protože by mu toto právo mohlo být nadosmrti odejmuto
- nikdy se žalující nesměl dopustit plus petice, žaloby na víc (místo 100 žalovat na 101), nebo žalovat
příliš brzo, případně žalovat na špatném místě
- osvobozující rozsudek má za výsledek to, že se žalující nemá možnost znovu domáhat tohoto práva
a to žádnou cestou
vs.
Actiones bonae fidei
- žaloby v dobré víře
- žaloby s volným projednávacím režimem
- nehrozí nebezpečí plus petice, žaloby na víc
- přihlíží se i k dalším okolnostem
Actiones directae
- žaloby přímé
- původní žaloby, tedy ty, které vytvořilo právo civilní, vycházející ze zákonů, nebo původní prétorem
vytvářené žaloby
vs.
Actiones utiles
- žaloby podobné podobným žalobám
- používány díky tomu, že prétor do znění původní žaloby vložil inovaci a tedy žalobu umožnil
používat i v jiných případech
Actiones simplices
- žaloby jednoduché
- normální žaloby pro sporné záležitosti
vs.
Actiones duplices
- žaloby složité
- soudci musí vyřešit situaci, kterou strany nejsou schopné dát do pořádku
- například Actio communi dividundo, žaloba na určení spoluvlastnictví
S t r á n k a 110 | 126
Actiones perpetuae
- žaloby věčné
- nejsou promlčitelné
vs.
Actiones temporales
- žaloby časově omezené
- mají kratší promlčecí lhůtu
Actiones civiles
- žaloby civilní, tedy podle civilního práva
vs.
Actiones honorariae
- žaloby honorární
- zavedeny úředníky, prétory, kurilskými aedily
- také žaloby s fikcí, patří sem actiones in factum conceptae (žaloby založené na popsání skutkového
stavu, tedy jednorázové žaloby, které „vymodeloval“ prétor) a actiones adiectitae qualitatis (žaloby
se záměnou subjektů; například syn pod otcovskou mocí není žalován, ale je žalován otec)
Litiscontestatio
- litiskontestace
- nezbytná náležitost zahájení soudního řízení
- dohoda o vedení soudního sporu

- klíčový okamžik v rámci římského procesu klasické doby
- bez uzavření litiscontestace není možné, aby soudní řízení šlo do druhé fáze, tedy projednání před
soudcem apud iudiciem
- bylo potřeba vyřešit případy, kdy žalovaný vědom si, že bez spolupráce si žalobce nepomůže a tak
by žalovaný nemohl být odsouzen
- toto bylo vyřešeno defenzní povinností, tedy povinností spolupracovat při vytváření
litiscontestace
- pokud někdo nechtěl defenzní povinnost splnit, pak měl povinnost vydat předmět sporu (pokud na
výzvu magistráta žalovaný věc nevydal, pak v rámci žalob defenzní povinnost nastává)
- kdo se nedostaví k soudu, hrozí mu kontumační rozsudek
- prétor mohl donutit osobu, že je indefensus, nebránící se, a tímto se částka sporu dvojnásobila
- pokud ani poté nechce žalovaný spolupracovat, pak prétor žalobce uvedl do detence majetku
žalovaného, kdy žalobce tento mohl majetek po roce vydržet
- na okamžik litiscontestace se váže právní stav důležitý pro vynesení rozsudku, tedy ukotvení sporu
- přestanou se počítat úroky, stanoví se všechny plody, dluhy
- automaticky uzavřením litiscontestace dochází k nutné novaci, novatio necessaria

- když je uzavřena litiscontestace, pak spor, který je založen se automaticky mění na vedení sporu (i
když jsou některé žaloby nezděditelné, litiscontestace je děditelná vždycky a v plném rozsahu)
- konsumpce nároku (ne bis in idem, ne dvakrát ve stejné věci)

- uzavřením litiscontestace dochází ke spotřebování nároku, spotřebování žaloby
- nikdo nemůže být 2x ve stejné věci žalován/souzen
S t r á n k a 111 | 126
- dochází k přetržení promlčení žaloby
- res litigiosa, předmět sporu

- s touto věcí nesmí být disponováno s právními účinky
Formule
Povinné části formule
- písemná instrukce, která je určena soudci ve druhém stádiu (samosoudce, nebo senát soudců)
- závazná; formule je závazná jako zákon pro soudce ve druhém stádiu; pokud soudce formuli
překročí, pak může být žalován soudce samotný
- jmenování soudce, datio iudicis, stanovení soudce na začátku formule; soudce je určen výběrem
stran ze soudcovského alba, pokud si vyberou; pokud se nedohodnou, pak soudce vybírá magistrát
- intentio, intence
- jádro formule
- je řečeno, kdo žaluje koho, z jakého důvodu a o kolik
- condemnatio, kondemnace
- odsouzení, příkaz prétora soudci, aby odsoudil v případě, že shledá osobu vinný; delegace prétorovy
pravomoci
Nepovinné části formule

- taxatio, taxace
- maximalizace částky, o kterou se strany budou soudit
- typicky u žaloby z urážky na cti
- demonstratio, demonstrace
- konkretizace věci, která je předmětem sporu
- rozvádí intenci, tedy rozvádí jádro formule
- adiudicatio, adjudikace
- pokud je podávána žaloba na určení vlastnictví
= zmocnění k přisouzení, bez kterého by soudce nemohl vynést rozsudek, čí bude věc a stanovit
kompenzaci pro ostatní účastníky
Námitky, exceptio
- námitka je vždy tvrzením žalovaného, který popírá nárok žalobce uvedený ve formuli
- jestliže žalovaný prokáže tvrzení v excepci, pak se důkazní břemeno znovu dostane na stranu
žalobce (a tento musí namítat proti soudní námitce, tedy replicatio, replikace, nebo duplicatio,
protinámitka)
Důkazy
- ústní svědectví byla zpočátku výlučným důkazem
- písemné důkazy, listiny

- v průběhu historie jejich význam stoupá, a to především s vynálezem papíru
S t r á n k a 112 | 126
- právní domněnky
- jejich podstatou je vyvození určité skutečnosti z jiné předpokládané skutečnosti
- vyvratitelné domněnky lze proti nim vést protidůkaz
- nevyvratitelné domněnky, nelze proti nim vést protidůkaz
- fikce spočívají v přimyšlení, nebo odmyšlení určité skutečnosti soudem

- fikce jsou vždy nevyvratitelné
Sententia
Odsuzující
vs.
Osvobozující
Konstitutivní
- vytváření nového práva
vs.
Deklaratorní
- pouze poukazují na právo
- princip in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch žalovaného

- nabádání k vydávání lidských rozsudků
- princip res iudicata pro veritate accipitur, rozsouzená věc je považována za pravdu
- proti rozsudkům se není možno odvolat
Odvolání
- v legisakčním a formulovém procesu není možné
- objevuje se až v cognitio extra ordinem
Mimořádné prétorské prostředky

- jejich používání se neopírá o to, že jsou to magistráti se soudní pravomocí, ale o to, že jsou to
magistráti nadaní obecnou pravomocí v podobě impéria, nebo mají potestas a mohou soudit
- tyto prostředky sloužily pro zefektivnění prostředí rozhodování sporů
Interdicta
- příkazy, nebo zákazy, které vydávají prétoři
- příkaz udělat, nebo zákaz udělat
- nejčastěji se hovoří o interdiktech v souvislostech s ochranou držby
- interdikta jsou velice rychlá, obvykle nemají charakter konečného řešení sporu; pokud se strana
musela podrobit interdiktu, pak má právo podat žalobu a celou věc prošetřit, vyřešit
- interdicta prohibitoria, příkazy zakazující

- interdicta de vi armata
S t r á n k a 113 | 126
- interdicta restitutoria, příkaz uvést do původního stavu

- vydání interdiktu není rozsudkem, pak je možno se neřídit principem pekuniární kondemncace
- interdicta exhibitoria, příkaz předložit

- například přeložit věc, která je předmětem sporu
- proč Římané prétora poslechli?

- pokud Říman neuposlechl, bylo možné žalovat bez přísahy; tedy prétor, nebo osoba, v jejíž prospěch
byl interdikt vydán, žaluje a nemusí nic prokazovat, protože prétor má všechny podklady k dispozici
Restitutio in integrum
- navrácení do určitého stavu
- nejedná se o vrácení majetku, ale vrácení minulosti do určitého okamžiku, například kdy nezletilý
uzavřel smlouvu, aniž byl k tomuto způsobilý, nebo pokud například někdo zmeškal lhůtu
z omluvitelných důvodů
- restituce je poskytována také z důvodu spáchání podvodu, nebo vydírání
Missio in possessionem, missio in bona

- uvedení do držby není zcela přesné, je to spíše uvedení do detence
- nátlakový prostředek, aby osoba poslechla
- varování, aby osoba učinila, jak prétor žádá, jinak hrozilo, že osoba, která měla majetek v detenci, se
stane držitelem a může majetek vydržet
Missia in bona
- uvedení do majetku
- běžně používáno v dědickém právu
Prétorské slilby, stipulace; stipulationes praetoriae

- prétor někoho donutí, aby něco slíbil pod pohrůžkou uvedení jiné osoby do držby majetku
- něco jako skládání záruky/kauce
S t r á n k a 114 | 126
Mimosoudní řešení sporů

- svépomoc, talio
- od této je upuštěno
- smír, transactio
- soudní smír
- spočívá v tom, že si strany navzájem poskytnou určitá plnění
- počítá se do skupiny nepojmenovaných reálných kontraktů
- arbitrium, arbitrážní řízení

- situace, kdy osoby nechtějí na soud ale situaci vyřešit neumí; tuto záležitost svěří do řešení arbitrovi
- prvním krokem je uzavření kompromisu, compromissum, o tom, že osoby, které se nemohou
dohodnout půjdou za arbitrem a zároveň si slibují, že výroku arbitra vyhoví
- druhým krokem je receptum arbitri, tedy přijetí prosby arbitrem
Efektivita soudního řízení

- je typické, že tento proces je mimořádně efektivní a efektní; římské soudní řízení se neprotahovalo
- krátké lhůty
- neexistují prostoje v rámci vedení sporu
- kontumace
- velice přísná
- postihuje nepřítomné, nebo osoby, které nesplní defenzní povinnost
- vychází se z toho, co má soud k dispozici, tedy co je prokázáno přítomnou stranou
- defenzní povinnost
- zabránění průtahům soudního řízení spojeným s nespoluprací
- calumnia
- obecný široký pojem, který zahrnuje všechny případy nečestného jednání u soudu
- například vědomě podaná nespravedlivá žaloba, kdy se jedná o šikanování pomocí práva
- vědomé a nespravedlivé popírání nároku pouze za účelem průtahů
- šikana výkonem práva může mít v rámci soudu neblahé následky, zejména soudní řízení protahuje;
záhy jsou vytvořeny nástroje, které zbytečnému žalování mají zabránit
- žalobce mohl být vyzván, že má přísahat, že nežaluje vědomě neoprávněně; pokud se vědomě
šikanózní žaloba prokázala, platí se zvláštní pokuta stanovená podle hodnoty sporu
S t r á n k a 115 | 126
Cognitio extra ordinem

- mimořádné soudní řízení
- císařské soudní řízení
- tento způsob rozhodování sporů byl silně recipován ve středověku a byl použit při řešení sporu
s křesťanskou církví
- mimořádné soudní řízení bylo mimořádné v tom, že bylo jiné, než řízení formulové
- je určeno jako jediné, které je možno používat
- bylo používáno velice široce, nakonec formulový proces vytlačilo
- mělo pouze jedno stádium

- vše měl v rukou pouze jeden soudce, vše je řešeno jako ve stádiu in iure
- soudce je placený
- soudní pravomoc mají specializovaní soudní úředníci, kteří však mohou část svých pravomocí
delegovat
- vzrůstající písemnost
- písemné podání žaloby, soudy tyto zakládaly
- rozsudek je vyhotovován rovněž písemně
- úředník se písemně staral i o obsílky soudem
- listinné důkazy začaly mít podstatně vyšší váhu
- úřední zápis ze soudu
- změny v kontumačním řízení

- aby mohl být vydán kontumační rozsudek, musí být odeslány 4 soudní obsílky žalovanému
- opouští se princip pekuniární kondemnace
- nový fenomén v tom, že soudce je vázán zákonem

- v rámci formulového řízení byl soudce vázán formulí a smyslem pro spravedlnost
- objevuje se moderní institut odvolání

- svůj původ má v pravomoci, která je dána Senátem Augustovi; umožňuje se, aby Augustus
rozhodoval o odvolání v trestních věcech
- postupně vzniká soustava odvolacích soudů
Poznámka: zde končí látka zimního semestru, potažmo

předmětu Římské právo I, na který navazuje předmět Římské
právo II
S t r á n k a 116 | 126
Letní semestr, Římské právo II;
Přednáška první
S t r á n k a 117 | 126
Obsah
PŘEDNÁŠKA PRVNÍ, PRAMENY ŘÍMSKÉHO PRÁVA I 1
POJEM ŘÍMSKÉHO PRÁVA, JEHO VÝZNAM 1

PROBLÉMY SPOJOVANÉ S ŘÍMSKÝM PRÁVEM 1
PERIODIZACE 1
PERIODIZACE VÝVOJE ŘÍMSKÉHO STÁTU 1
PERIODIZACE PRÁVA 2
ROZDĚLENÍ ŘÍMSKÉHO PRÁVA 3
KRÁLOVSKÉ OBDOBÍ 4
ORGANIZACE SPOLEČNOSTI V KRÁLOVSKÉM OBDOBÍ 5
PRAMENY PRÁVA V KRÁLOVSKÉM OBDOBÍ 5
RES PUBLICA, OBDOBÍ REPUBLIKY 5
ORGANIZACE SPOLEČNOSTI ZA DOBY REPUBLIKY, ÚŘEDNÍCI 5
KONZULOVÉ, CONSUL 6
TRIBUNI MILITIUM CONSUULARI POTESTATE 6
PRÉTOR, PRAETOR 6
AEDIL 6
KVESTOR, QUAESTOR 6
CENSOR 6
DICTATOR 7
TRIBUN LIDU, TRIBUNUS PLEBIS 7
DALŠÍ ŘÍMŠTÍ ÚŘEDNÍCI 7
PRAVOMOCI ÚŘEDNÍKŮ 7
ORGANIZACE SPOLEČNOSTI ZA DOBY REPUBLIKY, SENATUS, SENÁT 7
ORGANIZACE SPOLEČNOSTI ZA DOBY REPUBLIKY, LIDOVÁ SHROMÁŽDĚNÍ, COMITIA 8
COMITIA CURIATA, KURIÁTNÍ LIDOVÉ SHROMÁŽDĚNÍ 8
COMITIA CALATA, KALÁTNÍ LIDOVÉ SHROMÁŽDĚNÍ 8
COMITIA CENTURIATA, CENTURIJNÍ LIDOVÉ SHROMÁŽDĚNÍ 8
COMITIA TRIBUTA, TRIBUTNÍ LIDOVÉ SHROMÁŽDĚNÍ 8
CONSILIA PLEBIS TRIBUTA 9
PRAMENY PRÁVA ZA DOBY REPUBLIKY 9
CONSUENTUDO 9
ZÁKON DVANÁCTI DESEK, LEX DUODECIM TABULARUM 9
ZÁKONY, LEGES 10
PLEBISCITUM 10
PŘEDNÁŠKA DRUHÁ, PRAMENY ŘÍMSKÉHO PRÁVA II 10
USNESENÍ SENÁTU, SENATUS CONSULUM 10

PRÁVNÍ VĚDA, IURISPRUDENTIA 10
EDICTA, EDIKTY 11
NÁSTROJE VYUŽÍVANÉ ÚŘEDNÍKY/PRAETORY 12
KONEC ŘÍMSKÉ REPUBLIKY, PRINCIPÁT 12
ORGANIZACE SPOLEČNOSTI ZA OBDOBÍ PRINCIPÁTU 13
S t r á n k a 118 | 126
REPUBLIKÁNSKÉ ÚŘADY 13
CÍSAŘSKÉ ÚŘADY 13
PRAMENY PRÁVA V OBDOBÍ CÍSAŘSTVÍ, PRINCIPÁTU 14
CONSUENTUDO 14
LEGES, ZÁKONY 14
SENATUS CONSULTA, ROZHODNUTÍ SENÁTU 14
EDICTA, SOUDNÍ VYHLÁŠKY 14
CÍSAŘSKÁ NAŘÍZENÍ, CONSTITUTIONES PRINCIPUM 14
PRÁVNÍ VĚDA V OBDOBÍ CÍSAŘSTVÍ 15
STRUKTURA PRAMENŮ PRÁVA V DOBĚ DOMINÁTU 15
OBECNÉ ZÁKONY A CITAČNÍ ZÁKONY 16
PRÁVNÍ VĚDA OBDOBÍ DOMINÁTU 16
OBDOBÍ VLÁDY CÍSAŘE IUSTINIANA 17
CORPUS IURIS CIVILIS 17
CODEX IUSTINIANUS 17
DIGESTA SEU PANDECTAE 17
INSTITUTIONES SEU ELEMENTA 17
CODEX IUSTINIANUS REPETITAE PRAELECTIONIS 17
NOVELLAE 18
POSTJUSTINIÁNSKÁ DOBA 18
PŘEDNÁŠKA TŘETÍ , PRÁVO OSOB I, PRÁVNÍ SUBJEKTIVITA 19
ÚVOD K PRÁVŮM OSOB 19

PRÁVNÍ SUBJEKTIVITA V ŘÍMSKÉM PRÁVU, FYZICKÁ A PRÁVNICKÁ OSOBA 19
PRÁVNÍ SUBJEKTIVITA FYZICKÝCH OSOB 20
VZNIK PRÁVNÍ SUBJEKTIVITY FYZICKÉ OSOBY 20
ZÁNIK FYZICKÉ OSOBY 21
OBSAH PRÁVNÍ SUBJEKTIVITY 21
ZPŮSOBILOST K PRÁVNÍMU JEDNÁNÍ 21
VĚK 22
ŽENSKÉ POHLAVÍ 22
DUŠEVNÍ A FYZICKÁ CHOROBA 22
MARNOTRATNICTVÍ, PRODIGI 23
NEČESTNOST, INFAMIA 23
DALŠÍ DŮVODY OMEZENÍ ZPŮSOBILOSTI K PRÁVNÍMU JEDNÁNÍ 23
DELIKTNÍ ZPŮSOBILOST 24
PORUČENSTVÍ, TUTELA 24
TUTELA IMPUBERUM, PORUČENSTVÍ NAD NEDOSPĚLCI 24
TUTELA MULIERUM 24
CURA, OPATROVNICTVÍ 25
CURA FURIOSI, OPATROVNICTVÍ NAD ŠÍLENCEM 25
CURA PRODIGI, OPATROVNICTVÍ NAD MARNOTRATNÍKEM 25
CURA MINORUM, OPATROVNICTVÍ NEZLETILCE 25
CURA DEBILIUM, OPATROVNICTVÍ NAD TĚLESNĚ POSTIŽENÝMI 25
CURA BONORUM, OPATROVNICTVÍ MAJETKU 25
CURA AD ACTUM, OPATROVNICTVÍ K JEDNOTLIVÉMU ÚKOLU 25
S t r á n k a 119 | 126
CURA IMPUBERIS/ADIUNCTI 26
PRÁVNICKÉ OSOBY V ŘÍMSKÉM PRÁVU 26
VZNIK PRÁVNICKÉ OSOBY 26
ZÁNIK PRÁVNICKÉ OSOBY 26
PŘEDNÁŠKA ČTVRTÁ, PRÁVO OSOB II, TROJÍ STATUS ŘÍMSKÉHO OBČANA 26
PRÁVNÍ VZTAH FYZICKÝCH OSOB 26

STATUS LIBERTATIS, STATUS SVOBODY 27
OTROK, SERVI, SATUS SERVORUM, STATUS OTROCTVÍ 27
VZNIK OTROCTVÍ 28
ZÁNIK OTROCTVÍ 28
PROPUŠTĚNÍ NA SVOBODU 29
OSOBY V MANCIPIU, PERSONAE IN MANCIPIO 29
STATUS CIVITATIS, STATUS OBČANSTVÍ 30
CIVES ROMANI, PATER FAMILIAS A PERSONAE ALIENI IURIS 30
LATINI PRISCI 31
LATINOVÉ KOLONIÁLNÍ 31
LATINOVÉ JUNIÁNŠTÍ 31
CIZINCI, PEREGRINI 31
COLONI 32
STATUS FAMILIAE, STATUS RODINY 33
COGNATIO, KOGNACE 34
AGNATIO, AGNACE 34
VZNIK AGNÁTSTVÍ 35
ZÁNIK AGNÁTSTVÍ 35
PATER FAMILIAS 35
PORUČENSTVÍ A OPATROVNICTVÍ 36
MATRIMONIUM, MANŽELSTVÍ 36
PŘEKÁŽKY MANŽELSTVÍ, IMPEDIMENTA MATRIMONII 37
DRUHY MANŽELSTVÍ 38
DŮSLEDKY ŘÁDNÉHO MANŽELSTVÍ 38
ZÁNIK MANŽELSTVÍ 39
ŠVAGROVSTVÍ, AFFINITAS 39
SEMINÁŘ DRUHÝ – PRÁVA OSOB, DOPLNĚNÍ 39
MAJETKOVÉ VZTAHY V ŘÍMSKÉ RODINĚ 39

PECULIUM 40
MAJETKOVÉ VZTAHY V MANŽELSTVÍ 40
VĚNO, DOS 40
PARAFERNA 41
DAROVÁNÍ MEZI MANŽELY 42
DALŠÍ FORMY SOUŽITÍ MEZI MUŽEM A ŽENOU 42
CONCUBINATUS, KONKUBINÁT 42
CONTUBERNIUM, KONTUBERÁT 42
S t r á n k a 120 | 126
PŘEDNÁŠKA PÁTÁ, VĚCNÁ PRÁVA I – VLASTNICTVÍ 44
ÚVOD DO VĚCNÝCH PRÁV 44

ÚVOD DO VĚCNÝCH PRÁV 45
VLASTNICTVÍ 46
KLASIFIKACE VLASTNICTVÍ 47
KVIRITSKÉ VLASTNICTVÍ 47
BONITÁRNÍ VLASTNICTVÍ 48
RES, VĚC 50
RES EXTRA COMMERCIUM 50
RES IN COMMERCII 50
SPOLUVLASTNICTVÍ 53
ÚVOD KE SPOLUVLASTNICTVÍ 53
DOMÁCÍ SPOLEČENSTVÍ 54
CONSORTIUM ERCTO NON CITO 54
CONDOMINIUM 54
PŘEDNÁŠKA ŠESTÁ, VĚCNÁ PRÁVA II – DRŽBA A VYDRŽENÍ 55
DRŽBA, POSESSIO 55
SPOLEČNÉ ATRIBUTY DRŽBY, OBSAH DRŽBY 56
DRUHY DRŽBY 56
ÚČEL DRŽBY 56
VZNIK A NABÝVÁNÍ DRŽBY 57
ZPŮSOBY NABÝVÁNÍ DRŽBY 57
ODVOZENÁ DRŽBA – DETENCE 58
DRŽBA V DOBRÉ VÍŘE A VE ŠPATNÉ VÍŘE – POSSESSIO BONAE FIDEI A POSSESSIO MALAE FIDEI 58
PŮVOD DRŽBY 59
VYDRŽENÍ – USUCAPIO 59
KRITÉRIA PRO UMOŽNĚNÍ VYDRŽENÍ 60
RES HABILIS 60
TITULUS IUSTUS 60
BONAE FIDES, DOBRÁ VÍRA 61
POSSESSIO, DRŽBA 61
TEMPUS, ČAS 61
PŘEDNÁŠKA SEDMÁ, NABÝVÁNÍ VLASTNICTVÍ 62
ÚVOD DO NABÝVÁNÍ VLASTNICTVÍ 62

ORIGINÁRNÍ ZPŮSOBY NABÝVÁNÍ VLASTNICTVÍ 62
OKUPACE, OCCUPATIO 63
POKLAD, INVENTIO THESAURI 64
NABYTÍ PLODŮ 64
ACCESSIO, AKCESE, PŘÍRŮSTEK 64
SPECIFICATIO, SPECIFIKACE, ZPRACOVÁNÍ 66
COMMIXTIO, SMÍŠENÍ 66
CONFUSIO, SLITÍ 66
S t r á n k a 121 | 126
EX LEGE, ZE ZÁKONA 66
LITIS AESTIMATIO 66
ADIUDICATIO, PŘISOUZENÍ 67
ADSIGNATIO, PŘIDĚLENÍ 67
USUCAPIO, VYDRŽENÍ 67
DERIVATIVNÍ ZPŮSOBY NABÝVÁNÍ VLASTNICTVÍ 67
MANCIPACE, MANCIPATIO 67
INJURECESE, IN IURE CESSIO 68
TRADICE, TRADITIO 68
PŘEDNÁŠKA OSMÁ, VĚCNÁ PRÁVA K VĚCEM CIZÍM 70
ÚVOD DO VĚCNÝCH PRÁV K VĚCEM CIZÍM 70

SERVITUTES PRAEDIORUM, POZEMKOVÉ SLUŽEBNOSTI 70
OBECNÉ ZÁSADY POZEMKOVÝCH SLUŽEBNOSTÍ 70
SLUŽEBNOSTI CESTNÉ, VENKOVSKÁ SLUŽEBNOST 71
SLUŽEBNOSTI VODNÍ, VENKOVSKÁ SLUŽEBNOST 71
SLUŽEBNOSTI UŽITKOVÉ (LÁTKOVÉ), VENKOVSKÁ SLUŽEBNOST 72
SERVITUTES PRAEDIORUM URBANORUM, MĚSTSKÉ/DOMOVNÍ SLUŽEBNOSTI 72
PRÁVO KE SVĚTLU, IURA LUMINUM 72
PRÁVA KE ZDEM, IURA PARIETUM 72
PRÁVO ODPADŮ, IURA STILLICIDIORUM 73
SERVITUTES PERSONARUM, OSOBNÍ SLUŽEBNOSTI 73
USUS 73
USUSFRUCTUS 73
HABITATIO 74
OPERAE SERVORUM VEL ANIMALUM 74
DĚLENÍ SLUŽEBNOSTÍ 74
DALŠÍ ZPŮSOBY DĚLENÍ SLUŽEBNOSTÍ 75
OBECNÉ ZÁKLADNÍ ZÁSADY SLUŽEBNOSTÍ 75
ZŘÍZENÍ SLUŽEBNOSTÍ 76
ZŘÍZENÍ SLUŽEBNOSTI PODLE JUSTINIÁNSKÉHO PRÁVA 77
ZÁNIK SLUŽEBNOSTÍ 77
SUPERFICIES 77
EMPHYTEUSIS, PACHT 78
IUS IN AGRO VECTIGALI 78
IUS PERPETUUM 78
IUS EMPHYTEUTICARIUM 78
EMPHYTEUSIS, PACHT 79
PŘEDNÁŠKA DEVÁTÁ, OCHRANA VĚCNÝCH PRÁV 79
ÚVOD DO OCHRANY VĚCNÝCH PRÁV 79

TYPY ŽALOB 80
REI VINDICATIO, VINDIKACE 80
OBRANA PROTI VINDIKACI 81
VINDICATIO SERVITUTIS, VINDIKACE SLUŽEBNOSTI 81
S t r á n k a 122 | 126
ACTIO NEGATORIA, NEGATORNÍ ŽALOBA 81

ACTIO PUBLICIANA IN REM 82
VLASTNICTVÍ PROVINČNÍ (PROVINČNÍ VLASTNICTVÍ PŮDY) 82
ACTIO FINIORUM REGUNDORUM, ŽALOBA MEZNÍ 82
ACTIO AQUAE PLUVAIAE ARCENDAE 83
ACTIO DE ARBORIBUS SUCCISIS CAEDENDIS 83
ACTIO ARBORUM FUTIM CAESARUM 83
CAUTIO DAMNI INFECTI 83
OPERIS NOVI NUNTITATIO, ZÁKAZ NOVÉ STAVBY 84
INTERDICTUM QUOD VI AUT CLAM 84
INTERDICTUM DE GLANDE LEGENDA 84
PŘEDNÁŠKA DEVÁTÁ, ČÁST DRUHÁ, CHRANA DRŽBY 84
INTERDICTA RETINENDAE POSSESSIONIS 85

INTERDICTUM UTI POSSIDETIS 85
INTERDICTUM UTRUBI 85
INTERDICTA RECUPERANDAE POSSESSIONIS 85
INTERDICTUM DE VI 85
INTERDICTUM DE VI ARMATA 86
INTERDICTUM DE PRECARIO 86
INTERDICTA ADIPISCENDAE POSSESSIONIS 86
OCHRANA DRŽBY SLUŽEBNOSTÍ 86
PŘEDNÁŠKA DESÁTÁ, OBECNÉ NAUKY O ŘÍMSKÉM PRÁVU I 88
PRÁVNÍ VZTAHY A PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI 88

PRÁVNÍ UDÁLOST 88
JEDNÁNÍ LIDÍ 88
PRÁVNÍ DOMNĚNKY A PRÁVNÍ FIKCE 88
TEMPUS, ČAS 89
PRÁVNÍ ÚKON/JEDNÁNÍ 89
DRUHY PRÁVNÍCH JEDNÁNÍ 90
PODMÍNKY PLATNOSTI PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ 91
ZPŮSOBILOST SUBJEKTU 91
PŘÍPUSTNOST OBSAHU PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ 91
PROJEV VŮLE 92
SHODA VŮLE S PROJEVEM 92
SPOR MEZI CIVILNÍM PRÁVEM A MODERNĚJŠÍM PRÉTORSKÝM PRÁVEM 93
OBSAH PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ 93
PŘEDNÁŠKA JEDENÁCTÁ, OBECNÉ NAUKY O ŘÍMSKÉM PRÁVU II, PRÁVNÍ JEDNÁNÍ 94
CONDITIONES, PODMÍNKY 94
DIES, ULOŽENÍ ČASU 95
MOUDS, ÚČELOVÉ URČENÍ 96
S t r á n k a 123 | 126
ACCESSIO 96
DAMNUM, ŠKODA 96
ZAVINĚNÍ, CULPA 97
POHNUTKY PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ 98
DOLUS, PODVOD 98
NÁSILÍ A STRACH, VIS AC METUS 98
PROBLEMATIKA ZASTOUPENÍ 98
NEPLATNOST PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ 99
NEPLATNOST, NEGOTIUM NULLUM, JEDNÁNÍ NULITNÍ 99
NAŘÍKATELNOST, NEGOTIUM REVOCABILE, JEDNÁNÍ NAŘÍKATELNÉ 99
ČÁSTEČNÁ NEPLATNOST PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ 100
ZHOJENÍ NEPLATNOSTI PRÁVNÍHO JEDNÁNÍ 100
RATIHABICE, RATIFIKACE/RATIHABITIO 100
KONVERZE 100
KONVALIDACE, CONVALIDATIO 100
CAUSA A TITULUS 100
PŘEDNÁŠKA JEDENÁCTÁ, ČÁST DRUHÁ, CIVILNÍ PROCES 101
ZÁKLADNÍ POJMY PRO CIVILNÍ PROCES 101

PROCESNÍ PRÁVO V ŘÍMSKÉM PRÁVU 101
SVÉMOC 101
LEGIS ACTIONES 101
IUDICIUM PER FORMULAS 102
COGNITIO EXTRA ORDINEM 102
PRINCIPY VYMÁHÁNÍ NÁROKU V RÁMCI ŘÍMSKÉHO SOUDNÍHO PROCESU 102
PRINCIP AKUZAČNÍ 102
PRINCIP PEKUNIÁRNÍ KONDEMNACE 102
PRINCIP VOLNÉHO HODNOCENÍ DŮKAZŮ SOUDCEM 103
PRINCIP ÚSTNOSTI 103
PRINCIP BEZPLATNOSTI 103
PRINCIP VEŘEJNOSTI 103
PRINCIP NEMOŽNOSTI ODVOLÁNÍ 103
PRINCIP KONTUMACE 103
PRINCIP NEPROMLČITELNOSTI ŽALOB 103
PRŮBĚH ŘÍZENÍ 104
IN IURE 104
APUD IUDICIEM 104
PŘEDNÁŠKA DVANÁCTÁ, ŘÍMSKÝ SOUKROMÝ PROCES 104
PRINCIPY, KTERÝMI SE SOUDCE ŘÍDÍ PŘI POSUZOVÁNÍ NÁROKU 104

ZÁKLADNÍ POJMY TÝKAJÍCÍ SE SOUDNÍHO ŘÍZENÍ 104
IUDICIUM 104
QUIS, KDO SOUDÍ 105
QUANDO, KDY SE SOUDÍ 105
UBI, KDE SE SOUDÍ 106
S t r á n k a 124 | 126
SUBJEKTY SOUDNÍHO SPORU 106

SOUDCE, IUDEX 106
ŽALOBCE, ACTOR 106
ŽALOVANÝ, REUS 107
ADVOKÁTI, ADVOCATUS 107
PROCESNÍ ZASTOUPENÍ 107
ŽALOBA 107
ACTIO 107
VINDICATIO 107
PETITIO 107
CONDICTIO 107
QUERELLA 107
CHARAKTER ŘÍMSKÝCH ŽALOB 107
DĚLENÍ ŽALOB 108
LITISCONTESTATIO 109
FORMULE 110
POVINNÉ ČÁSTI FORMULE 110
NEPOVINNÉ ČÁSTI FORMULE 110
NÁMITKY, EXCEPTIO 110
DŮKAZY 110
SENTENTIA 111
ODVOLÁNÍ 111
MIMOŘÁDNÉ PRÉTORSKÉ PROSTŘEDKY 111
INTERDICTA 111
RESTITUTIO IN INTEGRUM 112
MISSIO IN POSSESSIONEM, MISSIO IN BONA 112
MISSIA IN BONA 112
PRÉTORSKÉ SLILBY, STIPULACE; STIPULATIONES PRAETORIAE 112
MIMOSOUDNÍ ŘEŠENÍ SPORŮ 113
EFEKTIVITA SOUDNÍHO ŘÍZENÍ 113
COGNITIO EXTRA ORDINEM 114
OBSAH 116
S t r á n k a 125 | 126

Říman

Uploaded by

Document Information

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Říman

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

ímské právo I.

Přednáška první, prameny římského práva I

- římské právo je nejstarším právním řádem, který je dochovaný v úplnosti

Problémy spojované s římským právem

Periodizace vývoje římského státu

Období práva klasického

Rozdělení římského práva

- označováno také jako ius humanum

Ius scriptuum a ius non scriptum (consuetudo)

Právo veřejné a právo soukromé

Dělení na masy římského práva

- ius honorarium, honorární/úřednické právo

- ius gentium, právo národů

- ius naturale, právo přirozené

Dělení podle osob

- ius singulare, normy týkající se pouze jednotlivce, nebo skupiny osob

Absolutní a relativní práva

Další dělení římského práva

- převoditelná práva a nepřevoditelná práva

- věcná práva a závazkové právo

- období trvající přibližně 250 let

Organizace společnosti v královském období

Prameny práva v královském období

Foedera patris gentium

Leges regiae, královské zákony

Res publica, období republiky

Organizace společnosti za doby republiky, úředníci

- úředníci jsou voleni na jeden rok

Tribuni militium consuulari potestate

- praetor peregrinus, cizinecký prétor

- aedil curulis, kurilský aedil

Tribun lidu, tribunus plebis

Další římští úředníci

- ius auxilii, prevomoc tribunu lidu chránit zájmy plebejů

Organizace společnosti za doby republiky, senatus, senát

- senát byl politicky nejvlivnějším republikánským orgánem

Organizace společnosti za doby republiky, lidová shromáždění, comitia

- na lidových shromážděních jsou voleni úředníci a schvalovány právní normy

- lidová shromáždění zanikla na počátku císařství

Comitia curiata, kuriátní lidové shromáždění

Comitia calata, kalátní lidové shromáždění

Comitia centuriata, centurijní lidové shromáždění

Pravomoci comitia centuritata

Comitia tributa, tributní lidové shromáždění

- volí nižší úředníky (kurilští aedilové, quaestoři)

Consilia plebis tributa

- volba plebejských úředníků (plebejští aedilové, tribuni lidu)

Prameny práva za doby republiky

Zákon dvanácti desek, lex duodecim tabularum

- zákony byly platné a účinné okamžitě po jejich přijetí

Přednáška druhá, prameny římského práva II

Usnesení senátu, senatus consulum

- usnesení senátu měla charakter doporučení, která prováděla magistráti

Právní věda, iurisprudentia

- kazuistická právní věda, odvozeno od slova causus, případ

praktická – vzal se případ, ten se postupně řešil a komentoval

- kautelární právní věda, odvozená od slova cautio, opatrnost,

Poznámka: další část právní vědy se týká vývoje

Nejvýznamnější římští právníci republikánské doby

Nástroje využívané úředníky/praetory

Konec Římské republiky, principát

Organizace společnosti za období principátu

Procuratores, správci provincií finanční úředníci, vojenští velitelé a správní úředníci

Curatores, nejnižší stupeň císařských úředníků