1.

SOUKROMÉ PRÁVO V SYSTÉMU PRÁVA

*rekodifikace= změna kodexu, právní úpravy, zákona

ZÁKLADNÍ POJMY

Právo = je soubor právních norem, platných na určitém území

Norma =

o pravidlo chování
o je-li něco (podmiňující část), pak má něco být
o mohou být náboženské, etické, ...

Právní normy =

o vymezení oproti jiným normám: za právní normou stojí veřejná moc (vydává, uznává,
vynucuje, (sankce)...)
o výchozí (nepřesné) vymezení: pravidlo chování stanovené
o skutková podstata(hypotéza) a právní následek (dispozice) – sankce (třetí prvek -
vynutitelnost právní moci) = STRUKTURA PRÁVNÍ NORMY

 IMPERFEKTNÍ PRÁVNÍ NORMY nejsou vynutitelné státem, normy bez sankce

 SANKČNÍ PRÁVNÍ NORMA vlastní hypotéza i dispozice (SANKCE může být trestní X
občanskoprávní (náhrada škody))

Právní institut=

o skupina norem, které se zabývají jedním tématem

o pojmové shrnutí věcné souvisejících částí právního řádu (např. vlastnictví, manželství,
odstoupení od smlouvy)
o často věcně související soubor společenských vztahů regulovaný právem
o vliv právní tradice

Právní vztah=

o jakýkoli vztah upraven právní normou

PRÁVNÍ VĚDA

=věda o právu, systematické zabývání se fenoménem práva

Právní teorie - obecné znaky práva jako takového

1. PRÁVNÍ ONTOLOGIE (Co je to právo?)

2. PRÁVNÍ GNOSEOLOGIE (Jak poznávám právo? Jak interpretovat právo?)
Právní dogmatika=

zabývá se pozitivním platným právem, snaží se říct, jak má být aplikováno právo v určitých skupinách
případu

Právní dějiny

SOUKROMÉ PRÁVO

o Upravuje právní vztahy mezi soukromými subjekty (FO, PO), rovnost subjektů, nemůžou si
ukládat práva -> dohoda

§ 1 – Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářející ve svém
souhrnu soukromého práva.

o Veřejné právo zejména upravuje vztahy k veřejné moci (zejména vůči státu)
o Zásada legality veřejné moci X autonomie vůle (na základě rozhodnutí)
o ČLÁNEK 2 ÚSTAVY :
(3)VEŘEJNÉ PRÁVO(LEGALITA)-Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen
v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon
(4)SOUKROMÉ - Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být
nucen činit co mu zákon neukládá
Podobně i čl.2 odst. 2 a 3 LPS

(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon
stanoví.
(3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá .

o základní právní institut soukromého práva – SMLOUVA

STÁTNÍ MOC – STÁT X VEŘEJNÁ MOC – zahrnuje STÁTNÍ MOC, OBCE, ...STÁTNÍ +
SAMOSPRÁVA

ODLIŠENÍ SOUKROMÉHO A VEŘEJNÉHO PRÁVA (TEORIE)

ZÁJMOVÁ TEORIE

D. 1. 1. „Ten, kdo chce studovat právo, musí nejdřív vědět, od čeho je slovo právo odvozeno. Právo
(ius) je pojmenováno podle výrazu spravedlnost (iustitia), aneb jak to trefně definoval Celsus, právo je
uměním dobrého a spravedlivého. 1. Správně nás každý označuje jako kněze spravedlnosti. Vždy
sloužíme spravedlnosti a učíme znalost dobrého a spravedlivého, přičemž rozlišujeme právo od
bezpráví, dovolené od nedovoleného, a toužíme vést lidi k dobru, a to nejen prostřednictvím strachu
před trestem, ale také skrze povzbuzení odměnou, zabýváme se, pokud se nemýlím, skutečnou, a
nikoli předstíranou filosofií. 2. Toto studium má dvě základní části, právo veřejné a právo soukromé.
Právo veřejné je to, které upravuje organizaci římských věcí veřejných, právo soukromé se vztahuje
k zájmu jednotlivce. Vždyť jedny úpravy slouží zájmu veřejnému, druhé soukromému. Veřejné
právo se týká svátostí, kněží a státních úředníků. Soukromé právo se rozděluje na tři části …“

ULPIANUS
  D-DIGESTA, postaveno na římském právu
 IUS – spravedlnost, latinsky právo
 soukromé – v zájmu jednotlivce, upravuje záležitosti v zájmu jednotlivce X ve veřejném zájmu
 pb. 1. veřejný zájem nějaká míra se nachází všude
2. VÁGNOST, nepomůže k řešení složitějších případů, př.koupě počítačů pro soudy
3. ve sporných případech nefunguje
 (totalitární právní teorie – Lenin, všude se vyskytuje veřejný zájem)

MOCENSKÁ TEORIE

 kritériem je nadřazenost, resp., podřazenost, zda lze jednostranně ukládat práva či povinnost
 správní akt X smlouva
 pb. veřejnoprávní smlouva - př. obecní policie pro dvě obce, smlouva, za určitý poplatek,
žádná nadřazenost

TEORIE PŘIŘAZENÍ

 TEORIE ORGANICKÁ rozhodujícím kritériem je skutečnost, zda se právní subjekt ocitá v

určitém právním poměru(vztahu) z důvodu svého členství v některém veřejném svazku či
nikoli (zaměření na právní poměr), nejnovější
 TEORIE ZVLÁŠTNÍHO PRÁVA k veřejnému právu náleží právní normy, které předpokládají
jako svůj subjekt právě nositele veřejné moci (zaměření na normy)
 veřejné právo je takové, které se zaměřuje na to, aby jeden z účastníků byl nositelem státní
moci
 v soukromém právu na tom nezáleží, ale může, není vyloučeno, že jeden z nich je nositelem
státní moci
 př. Rodičovská odpovědnost (nejsou nositelé veřejné moci, ale jsou nadřízení), veřejnoprávní
smlouvy, koupě počítačů pro soudy

pzn. veřejné právo se týká veřejné moci

UŽITÍ TEORIÍ K ROZLIŠENÍ SOUKROMÉHO A VEŘEJNÉHO

 Tzv. TYPOVÉ POJMY: - jsou definovány disjunktivně (nemají společné znaky)

- Lze je popsat pomocí vztahu dvou pojmových znaků v přímé či
nepřímé úměře
- Např. „nepřímý úmysl“, kde jsou dva pojmové znaky „vědění“ a
„vůle“
- Určují okruhy skutků, zájmů, hodnot, tedy určité rámce, nikoli
však třídu předmětů, které do těchto kruhů patří.
 Typické znaky veřejného práva: - Dotčení veřejných zájmů
- Nadřazenost postavení jedné strany právního poměru
vůči druhé
- Spojení alespoň jedné strany s výkonem veřejné moci
 Typické znaky soukromého práva:
 - Rovnost subjektů v tomto smyslu, že jeden druhému
nemůže jednostranně přiznávat práva nebo ukládat
povinnosti
- Regulace vztahů mezi jednotlivci, nikoli vůči nositelům
veřejné moci
- Týká se primárně soukromých zájmů + nedotčení
veřejných zájmů nebo jen malá intenzita spojení
s veřejným zájmem

tzv. METODA PRÁVNÍ REGULACE

=specifický způsob právního regulování, vyjadřující povahu a míru působení jednotlivých účastníků
právního vztahu na vznik a rozvíjení tohoto vztahu, resp. vyjadřující povahu míru účasti subjektů
právního vztahu na formování jeho obsahu … právním řádem předvídaný způsob vzniku a utváření
obsahu právních vztahů posuzovaný z hlediska společenské aktivity samotných účastníků, kteří do
těchto vztahů vstupují (Macur)

= jakým způsobem mají právní vztahy vznikat a jaký má být obsah

NEZÁVISLOST UPLATŇOVÁNÍ SOUKROMÉHO PRÁVA NA UPLATŇOVÁNÍ VEŘEJNÉHO PRÁVA

§ 1 odst. 1 věta druhá: „Uplatňování(výkon) soukromého práva je nezávislé na uplatňovaní práva

veřejného"

VÝZNAM:

= to znamená, že máme nejprve a primárně hledat v soukromém právu, nemělo by se automaticky

promítat do veřejného práva, ne obráceně

o Předpoklady aplikace soukromého práva mají být hledány primárně v

právu soukromém
o Není přípustné mechanické působení veřejnoprávních norem do
soukromoprávní regulace (je třeba zvláště zkoumat smysl a účel)

SROV. NAPŘ:

o § 5 odst. 2: „Proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo

platnost právního jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své
činnosti potřebné oprávnění, nebo komu je činnost zakázána.“
o § 580 odst. 1: „Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým
mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a
účel zákona vyžaduje.“

PRÁVNÍ ODVĚTVÍ

Odvětví soukromého práva, pb.- důvody pro existenci tzv. právního odvětví

 Tradiční
 Pedagogické
  tzv. odvětvotvorná kritéria:
- Samostatná obecná část, samostatná metoda právní regulace atd.
- Systém práva po roce 1950, zejména však kodifikace 60. let
- socialistické rozdělení, v čele každého právního odvětví – kodex
- pb. Z existence tzv. právního odvětví jsou dovozovány určité důsledky, např.
potřeba samostatného kodexu, vědního odvětví, (katedry), …

Odvětví veřejného práva: Ústavní, Správní, Trestní právo, záleží na pojetí právního odvětví (dnes
právo životního prostředí, finanční, zdravotnické, školské,..)

zákoník=kodex

ODVĚTVÍ VEŘEJNÉHO PRÁVA

Ústavní, Správní, Trestní

??? záleží na pojetí právního odvětví

STRUKTURA STUDIA SOUKROMÉHO PRÁVA NA PF UP

Obecná část, Věcná práva, Závazkové, Dědické, Rodinné, Právo obchodních korporací, Pracovní
právo, Právo duševního vlastnictví, Mezinárodní právo soukromé (soudy mohou různé právní řády
použít), Právo cenných papírů, Soutěžní právo

Obecná část soukromého práva –

o základní principy soukromého práva

o právo osob (subjektů)
o vymezení věcí (objektů)
o právní skutečnost – zejména právní jednání

(STUDIJNÍ POMŮCKY A MATERIÁLY

materiály ke studiu: ÚZ úplné znění zákona, č. 89/2012

prezentace z přednášek

příklad ze seminářů

judikatura 1 další doporučené články během přednášek

povinná literatura: Občanský zákoník-velký komentář I a III, MELZER

Občanský zákoník I. Obecná část, LAVICKÝ

Doporučená literatura: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem,

ELIÁŠ

Nový občanský zákoník. Srovnání nové a současné právní úpravy,

SVEJKOVSKÝ

Občanské právo pro každého, ELIÁŠ

Nový občanský zákoník- nejdůležitější změny, BEZOUŠKA

 Obecná část občanského práva, TICHÝ)

K DOPLNĚNÍ :

 Melzer/Tégl, komentář k § 1, s. 20 – 44.

Navíc:
Právní normy

Hypotéza[editovat | editovat zdroj]

Hypotéza je podmínka, která personálně (vymezením povinné osoby), lokálně (místním
vymezením), temporálně (časovým vymezením) a (nebo) modálně omezuje platnost dispozice.
Hypotéza může být jednoduchá nebo může být složená z více podmínek a z vymezení jejich
vzájemného vztahu. U normy platné všeobecně (univerzálně) se hypotéza často neuvádí nebo je
vyjádřena slovy „každý“, „kdokoli“, zvratným slovesem („Trest smrti se nepřipouští“) apod.
Základní rámec hypotézy je dán územním a (nebo) personálním rozsahem legitimity autora
normy – tedy zpravidla územím státu a (nebo) občanstvím osob.
Pokud hypotéza není vymezena typově, ale jmenovitě, nejde o obecně závaznou právní normu
(normativní akt), ale individuální mocenský (správní, soudní) nebo smluvní akt. Rovněž zákony a
prováděcí předpisy však někdy obsahují jmenovitý právní akt – například výčet restituovaných
objektů, vymezení územních nebo samosprávných celků apod.
Hypotéza může být s dispozicí považována za nedělitelný celek, protože změnou formulace téže
normy lze ovlivnit, zda se kritérium jeví jako součást dispozice nebo hypotézy (například výše
uvedené ustanovení občanského zákoníku lze přeformulovat na „Každý je povinen ztracenou
věc, kterou nalezl, vydat vlastníkovi“ – ačkoliv obsah normy je stejný, zdánlivě se rozšířila
hypotéza a upřesnila dispozice. Opačným postupem vznikne formulace „Kdo vydal nalezenou
ztracenou věc vlastníkovi, splnil svou povinnost“, v níž je obsah normy přeneseno do hypotézy –
obdobné formulace užívá přestupkový a trestní zákon.

Dispozice[editovat | editovat zdroj]

Dispozice je vyjádření příkazu, zákazu, dovolení nebo práva (nároku). Dispozice zakládá za
podmínek určených hypotézou závazkový vztah mezi osobami (stranami), tedy komplementární
(vzájemně se doplňující) práva a povinnosti. Není-li některá ze stran jmenována, zpravidla se jí
rozumí stát, případně společnost.
Komplementárními dvojicemi práv a povinností jsou například:

 oprávnění něco vykonat – povinnost něco strpět

 povinnost něco vykonat – právo plnění přijmout
 povinnost něčeho se zdržet – právo takové jednání nestrpět
Například v ustanovení § 135 občanského zákoníku „Kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat
vlastníkovi.“ je dispozicí příkaz vrátit nalezenou věc vlastníkovi, kontravalentně zákaz věc si
ponechat nebo s ní naložit jakýmkoli jiným způsobem a implicitně právo vlastníka nalezenou věc
obdržet zpět. V ustanovení čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod „Každý má právo na
příznivé životní prostředí“ je základní dispozicí právo každého na příznivé životní prostředí,
ovšem pouze v mezích, v jakých mu jej mohou zajistit nebo ochránit možné protistrany (stát,
společnost, každý subjekt), jimž z této normy implicitně vyplývá povinnost nebo omezení.

Sankce[editovat | editovat zdroj]

Sankce je vlastně další dispozicí, která se uplatní v případě, že osoba, jíž vyplývá závazek ze
základní dispozice, jej nesplní. Sankcí může být například trest, výchovné nebo ochranné
opatření, náhradní závazek anebo částečné nebo úplné přenesení původního závazku na jinou
osobu.
Sankce může být uvedena přímo u textu dispozice, k níž se vztahuje, nebo v samostatné části
právního předpisu nebo v samostatném právním předpisu. Právní normy, k nimž nelze žádnou
(účinnou) sankci přiřadit, se někdy označují jako nedokonalé (lat. lex imperfecta). Sankce může
být i nepřímá (porušení zákona například pouze poškodí pověst přestupce nebo ho zbaví
možnosti uplatnit vlastní nárok).

Druhy právních norem[editovat | editovat zdroj]

Tato část článku potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a
styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Konkrétní problémy: formátování textu

Právní norem lze dělit podle různých kritérií:

 z hlediska významu jsou právní normy uspořádány v několika úrovních, přičemž platí, že
normy vyšší úrovně mají vyšší právní sílu a důležitost než normy úrovně nižší. Znamená to,
že pokud nastane nějaký rozpor, platí vždy ustanovení právní normy vyšší úrovně a normy
na nižší úrovni musí vždy respektovat ustanovení silnějších právních norem. Důležitost
právních norem vyplývá z toho, jaký orgán státní správy, z hlediska významnosti jeho
postavení, ho vydal a význam právní normy poznáme z jejího názvu.
 dle prvků struktury právní normy
1. nepodmíněné perfektní – neobsahují hypotézu
2. nepodmíněné imperfektní – neobsahují hypotézu ani sankci
3. podmíněné perfektní – obsahují všechny tři části klasické struktury právní normy (tj.
hypotézu, dispozici a sankci)
4. podmíněné imperfektní – neobsahují sankci
 podle způsobu vymezení pravidla chování
1. přikazující – určují jak se chovat (§ 518 OZ – „Byla-li ve smlouvě stanovena přesná
doba plnění a ze smlouvy nebo z povahy věci vyplývá, že na opožděném plnění
nemůže mít věřitel zájem, musí věřitel oznámit dlužníkovi bez zbytečného odkladu,
že na plnění trvá; jestliže tak neučiní, smlouva se od počátku ruší.“)
2. zakazující – zakazují určitý druh chování (§ 466 OZ – „K odmítnutí dědictví nemůže
dědic připojit výhrady nebo podmínky; rovněž nemůže odmítnout dědictví jen zčásti.
Taková prohlášení nemají účinky odmítnutí dědictví.“)
3. opravňující – dovolují určitý druh chování (§ 29, § 436 OZ)
4. doporučující – stanovují doporučení, ale v právním řádu nejsou příliš časté
5. teleologické (finální) – vyjadřují účel nebo cíl, kterého má být dosaženo, ale
nestanovuje, jak jej dosáhnout. Čili volba prostředků je zpravidla ponechaná
adresátovi.

 podle stupně závaznosti

1. kogentní (kategorické) – jsou formulovány natolik imperativně, že nedávají žádný
prostor po vůli adresáta normy. Ten musí přesně ustanovení normy naplnit. Toto je
typické pro oblast veřejného a procesního práva (§ 46, § 479 OZ).
2. dispozitivní – buď vůbec nestanoví pravidlo chování nebo ho stanoví podpůrně, tzn.
subjekty práv. vztahu si vlastní dohodou stanovily určili pravidlo chování; pokud si ho
nestanovily, nastupuje podpůrné ustanovení příslušné podpůrné právní normy. Toto
je typické pro oblast soukromého práva (§ 507, § 545 OZ).
 podle použité legislativní techniky
1. taxativní – vylučují možnost použití ustanovení, které je vně normy. Tzn. má přesné,
úplné a konečné vymezení
2. demonstrativní – příkladné vymezení, vyjádřeno slovy zejména, apod.,
3. blanketové (bílé, nevyplněné normy) – tato norma neobsahuje vlastní pravidlo
chování, ale zmocnění stát. orgánu k provedení podrobnější práv. úpravy
4. odkazující – vyskytují se uvnitř zákonů, tzv. legislativní zkratky, aby zákonodárce
omezil množství textu (např. odkáže na ustanovení jiného paragrafu)
 podle ostatních kritérií
1. definiční – zákonodárce má zájem na tom, aby často se opakující spol. vztahy
vymezil přesně, aby byla sjednána práv. jistota, tyto vztahy jsou obvykle definovány v
nadpisu (§ 115 OZ – Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a
společně uhrazují náklady na své potřeby.)
2. operativní – objevuje se zde technický postup (např. kompetence, rozsah a
pravomoci orgánů státní moci), patří sem normy blanketové
3. deklaratorní – vymezují např. principy, zásady a normy
4. kolizní – řeší střet dvou právních řádů. Skládají se z tzv. rozsahu (okruh právních
otázek – čeho se to týká) a navázání (spojení s příslušným právním řádem v dané
otázce).

Teorie zájmová[editovat | editovat zdroj]

Teorie zájmová byla vyjádřena již římským právníkem Ulpiánem: „Publicum ius est, quod ad
statum rei Romanae spectat, privatum quod ad singulorum utilitatem“ (Veřejné právo je to, které
se týká římského státu, soukromé to, které se týká prospěchu jednotlivců). Podle zájmu
přiřazoval právní normy nebo právní vztahy buď k právu soukromému nebo k právu veřejnému;
šlo-li o veřejné zájmy nebo o obecní blaho, řídily se právem veřejným a naopak, zájmy soukromé
se řídily normami práva soukromého. Problémem však bylo konkretizovat některé pojmy, např.
obecné blaho.

Teorie mocenská (subordinační)[editovat | editovat zdroj]

Mocenská teorie rozlišuje veřejné a soukromé právo podle toho, zda účastníci právního poměru
jsou k sobě navzájem ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti (tedy subordinace) – v tomto případě
se jedná o právo veřejné, nebo v rovném vztahu – v tomto případě se použije právo soukromé.
Problémem je, že někteří autoři odmítají vztah nadřízenosti a podřízenosti v jakémkoliv právním
poměru vůbec, dalším problémem je, že moderní veřejná správa zná veřejnoprávní vztahy
založené na rovnosti účastníků (např. veřejnoprávní smlouvy).
Ústavní soud České republiky se ovšem ve svých nálezech k prolínání soukromého a veřejného
práva přiklání právě k této teorii. (viz nález Ústavního soudu České republiky č. 147/1998
Sb.: „Veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a
povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt o jehož právech a
povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci není v rovnoprávném postavení ... a obsah
rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektu.“)

Teorie organická[editovat | editovat zdroj]

Neboli subjektová (Subjektstheorie) klade důraz na to, zda právní subjekt se ocitá v určitém
právním vztahu z důvodů svého členství v některé veřejné korporaci (př. stát, obec, profesní
komora) – v tomto případě jde o právo veřejné, či nikoliv – potom jde o právo soukromé.
Někdy se místo právního vztahu zdůrazňuje charakter právní normy. Zda pohlíží na subjekt jako
na člena veřejnoprávní korporace či nikoliv.
V literatuře se setkáváme s modifikovanými organickými teoriemi. Mezi ně patří zejména nová
teorie subjektů, označovaná také jako teorie zvláštního práva. Podle ní je právem obecným právo
soukromé, které upravuje práva a povinnosti všech právních subjektů včetně nositelů veřejné
moci. Právo veřejné je naproti tomu právem zvláštním, které je přiznáno pouze nositelům veřejné
moci při výkonu jejich vrchnostenských pravomocí.

− (Vše)obecný zákoník občanský (OZO), něm. Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die
gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB)

− Vyhlášen 1. 6. 1811 patentem císaře Františka I. (č. 946 Sb. z. s.)

− Úvod a tři díly (1502 ustanovení)

− Připravován cca 50 let (s přestávkami)

− Platný pro všechny země rakouského císařství, s výjimkou zemí Koruny uherské

− V českých zemích platil do 31. 12. 1950, resp. v malé části (služební smlouva) do r. 1965

− Vycházel z tradic římského práva, především však zohledňoval koncepci tzv. přirozeného
práva

− V Rakousku platný dodnes (s řadou změn)

− 28. 10. 1918: okamžité převzetí rakousko-uherského právního řádu (zákon č. 11/1918 Sb.,
tzv. recepční norma)

− Problém tzv. právního dualismu v Československu

- Čechy – OZO

- Slovensko – maďarské středověké zvykové právo Opus Tripartitum (vznik 1500-

1514); autor: Štěpán z Vrbovce (Verböczy István)

- Období 1. republiky: pokusy o unifikaci a rekodifikaci občanského práva

- 1920-1923: ustaveno 5 tzv. subkomisí pro různé části obč. práva; úkol: modernizace
OZO a jeho přizpůsobení novým sociálním a hospodářským poměrům v ČSR

- 1926-1931: kompilace a revize výsledků prací 5 subkomisí ze strany tzv.

superrevizní komise

- 1931: 1. oficiální návrh nového kodexu

- 1934-1935: proces projednání návrhu s oponentními místy

- 1935-1936: změny návrhu provedené superrevizní komisí

- 1936-1937: 2. oficiální návrh schválen vládou; následně odeslán do legislativního

procesu (návrh nebyl nikdy projednán)
OZ 1950
Po 2. sv. válce: zpomalení procesu unifikace (rekodifikace)

− Vítězný únor; 9. 5. 1948 – nová Ústava

− 1948-1950 – tzv. právnická dvouletka; proces totální změny základních odvětví čs. právního
řádu

− Občanský zákoník (zákon č. 141/1950 Sb.), účinnost od 1. 1. 1951

− První unifikovaný OZ pro celou ČSR; neobsahoval však úpravu rodinného práva (zákon č.
265/1949 Sb., o právu rodinném)

− Hlavní rysy

− Inspirace sovětským právem; přesto však stále nešlo o úplný odklon od tradičního
civilního práva

− Ideologizace a nadřazení zájmu celku nad zájem jednotlivce (zejm. preference a

zvláštní ochrana socialistického vlastnictví a socialistických právnických osob,
omezení autonomie vůle osob)

− Zúžení na majetkové vztahy a „komercializace“ (zahrnoval i některé

obchodněprávní instituty, samostatný obchodní zákoník nebyl přijatý)

− Celkové zjednodušení a zestručnění (6 částí, 570 ustanovení); návrh „testován“ na

dělnících v továrnách

− OZ 1964
60. léta 20. stol.

− Ústava z 11. 7. 1960 (tzv. Socialistická ústava): politická představa, že „Socialismus v naší
vlasti zvítězil!“ (nutnost přestavby právního řádu)

− Nový název státu: Čs. socialistická republika

− Občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.), účinnost od 1. 4. 1964 (do 31. 12. 2013); v SR
platný dodnes

− Preambule; zásady občanskoprávních vztahů; 8 částí (510 ustanovení)

− S tradičním občanským právem jen málo společného; zásadní odchylky (systémové,

terminologické atd.) od klasických řešení (představa, že právo v socialistické
společnosti postupně zanikne)

− Ve srovnání např. s Polskem či Maďarskem obrovský úpadek civilního práva (vulgarizace)

− Pozn.: První komentář k OZ 1964 vydán až v r. 1987!

− Hlavní rysy

- Celková ideologizace a paternalismus (zvýšená ingerence státu do soukromých

vztahů; opuštění zásady dispozitivnosti)
 - Tzv. spotřebitelské pojetí (oblast uspokojování osobních potřeb občanů)

- Výrazný odklon od kontinentální právní tradice

- Systém samostatných kodexů: každá část civilního práva měla svůj osobitý (a
nezávislý) kodex: OZ; zákon o rodině (1963); zákoník mezinárodního obchodu
(1963); hospodářský zákoník (1964); zákoník práce (1965)

- Popření principu subsidiarity OZ vůči ostatním zákonům upravujícím určité části

civilního práva

- Po roce 1990: snahy o přizpůsobení tržnímu hospodářství – opakované novelizace

(částečně koncepční změny, nové instituty, terminologie)

- Tzv. velká novela (zákon č. 509/1991 Sb.) – východiskem OZ 1950

- Stále však jen provizorní řešení (legislativní torzo)

OZ 2012 (NOZ)
90. léta 20. stol.: stálá komise Ministerstva spravedlnosti pro rekodifikaci soukromého práva

− 2000: prof. Karel Eliáš (PF Plzeň) a doc. Michaela Zuklínová (PF Praha) pověřeni přípravou
věcného záměru OZ

− 4/2001: schválení věcného záměru vládou ČR

− 5/2005: první oficiální verze plného znění OZ; zahájení veřejné diskuse

− 5/2007: druhá oficiální verze plného znění OZ

− 7/2007-3/2008: projednání návrhu OZ v tzv. minitýmech (OZ rozdělen na 10 oblastí); tzv.

neformální připomínkové řízení

− 6/2008: rozeslání návrhu do 1. připomínkové řízení

− 11/2008: jazykový posudek návrhu OZ

− 1-4/2009: projednání návrhu ze strany LRV, schválení návrhu, postoupení do PS

− Léto 2010: parlamentní volby; nová diskuse o návrhu OZ

− 12/2010: rozeslání návrhu do 2. připomínkového řízení

− 2-4/2011: vypořádání připomínek (cca 2500 připomínek, z toho cca 1300 zásadních)

− 4/2011: předložení návrhu LRV

− 5/2011: schválení návrhu vládou ČR, postoupení do PS

− 6-11/2011: schválení návrhu PS v 1. a 3. čtení

− 1/2012: projednání návrhu Senátem bez přijetí jakéhokoli usnesení

− 20. 2. 2012: zákon podepsán prezidentem

− 22. 3. 2012: publikace ve sbírce zákonů (zákon č. 89/2012 Sb.)

1. 1. 2014: účinnost