1

- „Příruční mluvnice čj“

- „Čeština-jazyk-řeč“
- „Mluvnice češtiny II.“

slovo- zákl. morfolog. jednotka

morf- stavební jednotka slova, hláska nebo skupina hlásek – mají určitý význam

paradigmatické jednotky – jednotky jazyk. systému, jednotky Sauss. lang

- slova systémová
- morfém: zákl. staveb. jednotka slova

syntagmatické jednotky – slovní tvar, textové slovo

- morf

morf- nositelem samost. významu

slovní tvar: 1) jednoduchý (syntetický) – jména (píšu)
2) složený (analytický) – př. slovesa (psala jsem)

Struktura slovesného tvaru

1) nositel lexikálního významu

2) nositel gramat. významu

výstavb/a - tvaroslovný formant (prostředek gramatický: je to žen. r., sg., ...)

tvarotvorný základ (nositelem lexikálního významu)

morfy: 1) kořenné: nejzákl. lexikální význam slova (vý/stav/b/a)

2) afixy:
→ prefixy

→ sufixy: a) tvarotvorné – podílejí se na vytváření tvaru, součástí TF

 koncovka (koncová p.): vyjadřuje GK
 kmenotvorná p. = téma
př. kuř-e břím-ě
-ete -ene
 nekoncová p. (u sloves): pouze ve tvarech neurčitých
(přechodníky, příčestí)
př. psa/l i, a, y : teprve za ní se klade koncovka

b) slovotvorné: součástí TZ, abychom od ZS vytvořili slovo příbuzné

(odvozené)

→ infixy: do kořene se dostane souhláska

→ interfixy: do kořene samohláska (velkoobchod, samoobsluha, tmavězelený..)

→ postfix (zápona): přidává se až za koncovku, typ. u zájmen (př. kdo si...)

1
- jakýkoliv morf se může realizovat v nulové podobě
ň/e/mu _ _ mu

- nulová koncovka (pán, hrad, muž ...)

- morfonologické alternace TZ: kluk > kluci

noha > noze
→ krácení, dloužení, pohyblivé e (láhev – lahve)

- tendence k polymorfii tvaru: příslušné podst. jm. má v daném významu (pádu) více tvarů
(př. k dispozici 2 koncovky - na kmenu, kmeni)
- homomorfie: příslušný tvar není omezen jen na jednu fci, př. –e ve 3. i 6. p. (k noze, na
noze)

Klasifikace slov. druhů

slov. druh- fce výrazu v komunikaci, abstraktní gramat. kategorie
- množina výrazů, kt. mají společ. fci

kritérium: 1) sémantické
2) syntaktické – jak se chová v textu
3) morfologické – je schopno měnit tvar

z hlediska sémantického:
a) zákl. slovní druhy: 1) substantiva – osoby, věci, zvířata, jména, děje...
2) adjektiva – vyjadřují statické znaky podst. jm., jaká jsou, někdy i
dynamické znaky (př. vlající sukně)
3) slovesa
4) příslovce – okolnosti za kt. substance nabývají svých dynam. nebo
statických znaků

b) nezákladní slov. druhy:

1) nástavbové – nejblíže k zákl., označují jevy jinak než pojmenováním

> zájmena
> zájmenná příslovce
> číslovky

2) nesamostatné: > spojky

> předložky
> částice

3) specifické: nejsou označením jevů a vztahů, bezprostřední reakce člověka na

nějakou skutečnost
> citoslovce

- slovní druhy:
1) základní
2) nástavbové

2
 - 4 základní báze:
a) substance S
b) adjektivní A
c) slovesná V
d) okolnostní C

- primární funkce:
s = v pozici podmětu nebo předmětu → S s
v = v pozici přísudku → V v
a = v pozici přívlastku shodného → A a
c = v pozici příslovečného času → Cc

- sekundární funkce:
o S a: podstatné jméno v pozici přívlastku (př. deska stolu)
o S v: podst. jm. ve fci přísudku (př. to je stůl)
o S c: podst. jm. ve fci příslovečného určení (př. stojím za stolem)

o V s: sloveso ve fci podmětu (př. přemýšlet je fascinující)

o V a: sloveso ve fci přívlastku (př. schopnost přemýšlet )
o V c: ve fci příslov. určení nebo doplňkul (př. Viděl Karla vystupovat z vlaku)

Deiktické nástavbové slovní druhy

Zájmena
- D/S s (pozici podmětu nebo předmětu), D/A a (pozice přívlastku shodného), D/ C c
- zájmeno označuje substanci (dej mi tu tužku)
- D/Sv: ten sešit je pro tebe
- D/A: jsou trojrodá (ten, ta, to, všechno, všechna, všechen);
př. naše skupina zvítězila D/A a (ve fci přívlastku shodného)
naši vyhráli D/A s
ten sešit je náš D/A v
Petr je považuje za naše D/A c
- D/C c: příslovce tady je zájmenné, tak se tady domluvíme

Číslovky
- Q/S (chová se jako podst. jméno), Q/A (jako přídavné jméno), Q/C (jako okolnost,
nesklonná)
- Q/S s: přišlo pět chlapců
- Q/A a: pátý člen skupiny
- Q/C c: přiběhl k nám pětkrát
- Q/A s: odbila pátá
- Q/A v: Petr je pátý

Nesamostatné slovní druhy

Předložky
- někdy nazývány volnými morfémovými útvary

3
 - fce:
1) specifikovat bližší význam substantiv
2) modifikovat význam jména ke kterému patří (předložkou slovo posunu do jiné
třídy: př. viděl Petra, viděl až za Petra)

Spojky
- fcí je vyjadřovat syntaktické vztahy ve větných útvarech (vztahy koordinační a
dominančín)
- koordinace: vztah mezi dvěma syntaktickými členy, které jsou obsahově rovnocenné
- dominance: vztah mezi dvěma syntaktickými jednotkami, které nejsou obsahově
rovnocenné, něco je důležitější

Částice
- prostředek, kterým mluvčí označuje svůj postoj k obsahu, výpovědi, k účastníkům
komunikace
- = textové formativy

Gramatické prostředky slovních druhů

- český jazyk je flexivní: významové vztahy v rámci textů vyjadřujeme tím, že měníme
tvary jednotlivých výrazů

1) logicko-gramatické kategorie: mají obrazovou schopnost, vypovídají něco o světě

- kategorie čísla
- kategorie jmenného rodu

2) komunikačně-gramatické kategorie: vypovídají o komunikační události

- kategorie času
- k. způsobu
- k. osoby

3) strukturně-gramatické kategorie: vypovídají o uspořádání výpovědi

- k. pádu
- k. slovesného rodu

Jmenné mluvnické kategorie

Rod
- = genus
- jeho výrazovou složkou je celý tvar slova
- u označení živých bytostí má fci odrazovou, u ostatních: fce strukturační

 přirozený rod
- prostředky lexikální, slovotvorné a syntaktické
- lexikální prostř.: kohout × slepice, muž מena (označení lidských bytostí a hospodář.
zvířat)
- slovotvorné prostř.: tzv. přechylováním se vytváří ženský protějšek (řidič:řidička,
doktor:doktorka ...), nelze u všeho (letuška×letec : není stejné)
- syntaktické prostředky: existují obourodá podstatná jména, běžná mezi domáckými
podobami vlastních jmen (Jára, Stáňa, Péťa..)

4
 - vespolná – vyjadřují gram. rod (vrabec – sýkorka; on, ona je nemehlo, trdlo, divoch)

 gramatický rod
- je vlastní všem podstatným jménům, prostředek strukturační, podílí se na deklinaci
podst. jm.
- kategorie:
o životnosti (jen v muž. rodě, neoznačuje pouze živé (slanečci, sněhuláci)
o neživotnosti – koncovka a (živ. M – předseda, Ž – žena),

o některá pod.jm. kolísají mezi dvěma vzory – př. svízel (RŽ jako obtíž, RM
jako rostlina), oko:oči, kníže (sg. RM, pl. RS)

Číslo = Numerus
- odrazová i strukturační fce
- základní sémantickou složkou je protiklad mezi jedinečností a množstvím = formálně
v č.j. a v mn.č.
- formálním prostředkem je soubor jednotek syntakt. a lexik.
- protiklad jedinečnosti a množství vyjadřuje jazyk různým způsobem (př. Petr dostal
sovu)
- singulár podílný (=j.č. vyjadřuje mn.č. uniformu 1x, všichni mají uniformu = mn.č.)

3 (10. 10.)

Číslo
o singularia tantum
- unika, vlast. jména, abstrakta, látková a hromadná jména

 unikum: označení skutečnosti, kt. funguje jako jediná svého druhu,

v přeneseném významu i plurál (př. Slunce → tisíce sluncí = hvězd)

 vlastní jména: ne každé je v českém jazyce v sg.

 látková jména: hmota z jednotek, kt. nejsou počitatelné; názvy potravin,

nápojů, užitkových hmot (př. petrolej, mouka, písek ...)

 hromadná jména: rotlinné porosty (houští, mlází ...), soubory věcí (uhlí, dříví)
- v č. jed. jsou prostředky slovotvor. přípony –i, -ový, -stvo

 abstrakta: pojmenování citů, postojů, dějů převážně v čísle jed.

- uvedením do plurálu se konkretizují (př. vzpomínal jsem na své lásky –
osoby)
o plurale tantum
- duál není samost. vyjádření čísla, dnes u párových orgánů (oko, ucho)
- velký podíl duálu má i ruka, noha → kombinace plurálu + duálu
- ramena, prsa, kolena, bedra

5
 - existují skutečnosti u kt. je tendence používat plurál (vlasy, nudle)

 pomnožná jména: dveře, kamna, housle, nůžky, kalhoty

- kategorie čísla se vyjadřuje pádovými otázkami

Pád
- vypovídá o struktuře výpovědi, o postavení jména ve větě
- je prostředkem vyjádření významových vztahů v textu

- pád prostý a předložkový (6. pád)

- 5. pád: nevyjadřuje funkci substantiva ve větě, kontaktová, hodnotící funkce,
ekvivalentem výpovědi větné; jednočlenná věta

 nominativ
- typický pád podmětu, je realizací primární funkce podst. jm.
- sekundární fce: často v pozici přísudku (v pozici predikativní): př. Petr je
chlapík
- ostatní sekund. fce jsou méně časté:
př. opera Libuše, divadelní hra Maryša: nominativ jmenovací Sa
Byl ji hlava nehlava Sc
 genitiv
- typický pád, kterým se vyjadřuje přívlastek neshodný
- Sa : v mnoha sémantických okruzích

 g. přivlastňovací: zahrada strýce, střecha domu (g. celku a části)

 g. celkový (část z nějakého celku): hrst borůvek, litr mléka
 g. vlastností: kvalita nějaké skutečnosti, př. dívka štíhlé postavy
 g. vysvětlovací: trest smrti
 g. původce děje: kázání Mistra Jana Husa (Hus je původcem děje)
 g. cíle děje: upálení M. J. Husa (cílem upálení je Hus)
 g. záporový: nemám peněz, nemám jediného důvodu; nebylo tam jediného
světélka (podmět ve 2. pádě)
 g. cílový a odlukový: u sloves, kt. vyjadřují sbližování nebo vzdalování (dojít
úspěchu, zmocnit se něčeho)

 dativ
- vyjadřujeme jím předmět, adresáta nějakého děje
- 1) přímý: předmět ve 3. p. u těch sloves, kt. další předměty nemají; př. učit se
něč

1) přímý: předmět ve 3. p. u těch sloves, kt. další předměty nemají; př. učit se
něčemu
2) nepřímý: velice častý, vyjadřuje toho adresáta

 volný dativ: na hranici mezi příslovečným určením a předmětem

→ přivlastňovací: moucha mi spadla do polévky; děti mi běhají po lese
( → mé děti, cizí fakani :-) )
→ prospěchový: přijít zemědělcům na pomoc

6
 → zřetelový: státu tím vznikají škody
 dativ kontaktový
 dativ sdílnosti: A on vám přišel pozdě

 akuzativ
- typ. pád předmětu
- v jiných funkcích se vyskytuje také velmi často: běžně v pozici příslovečného
určení
- každý pátek: 4. p. (→ řeknu si každou středu)

 lokál
- typ. pád příslov. určení
- vyskytuje se i v pozici primární: předmětu ( to je ale méně časté)

 instrumentál
- typ. pád příslovečného určení, často příslov. urč. prostředku

Skloňování podstatných jmen

1) jmenné skloňování
- typ. především pro podst. jména
- tvarotvorným formantem je převážně pádová koncovka
žen-ami
břímě, kuře: součástí je kmenotvor. přípona (kuř-et-e, břem-en-e)
- jmenné skloňování je dále u někter. přídav. jm. ( šťasten, -a, -o)
- u přídav. jm. přivlastňovacích: otcův (bez koncovky), otc-ov-a
- u některých číslovek a zájmen

2) zájmenné skloňování
a) měkké: vzor náš, naš-e-ho
b) tvrdé: vzor ten, t-o-ho
- hl. u zájmen, ale i u podst. jm. ( cizího původu, vlastních jmen...)

3) složené skloňování

- mlad-é-ho (mlád-a-jego)
- jarn-í-ho

4 (17. 10. )

Polymorfie tvarů
- celá řada skloňovacích typů má k dispozici více koncovek v urč. pádě
- jsou vázány na význam slova (nosiči, nosiče)
- v mnoha případech vázáno užití koncovky z hlediska fonetického
- také vázáno na délku slova ( spíše řekneme chlebodárci než chlebodárcové; Rusové,
Dánové než Rusi, Dáni...)

Základní typy podstatných jmen

- 14 vzorů, skloňování dle rodu

7
  mužský rod
1) životný - neživotný
2) zakončení s nulovou koncovkou - zakončení pozitivní
3) zakončení základu na tvrdou souhl. – na měkkou souhl.
př. muž, stroj: 0 koncovka, měkké zakončení
soudce, předseda: pozitivní zakončení

 střední rod
- 1., 4., a 5. pád se kryjí
- často abstraktní (temno, chladno, teplo...)
- označení mláďat (ptáčata, koťata, štěňata....)
- velká skupina cizích podst. jm. s neobvyklým zakončením (filé, ragú, ...)
- ani jeden vzor nemá nulový formant → -o (město), -e (moře), -í (stavení): í
hodnoceno jako kmenotvorná přípona (vzniklo z ie)

 ženský rod
- pozitivní koncovka: žena (tvrdý vzor), růže (měkký vzor)
- nulová koncovka v 1. pádě: píseň, kost

Polymorfie jednotlivých tvarů

 Mužský rod
- nejbohatší na polymorfii tvarů, mnohem více tvrdé vzory než měkké
- o-kmeny (pán, hrad, muž, stroj) přejímaly i koncovky jiných kmenů (u-kmenů)

→ pán
- 5. p. sg.: -e, -u (pane, hochu, bídníku/bídniče)

- 1.p. pl: -i, -ové, -e

o –i: u zvířat, jm. osobní, činitelská (od sloves) a konatelská (od podst.
jm.) podstatná jména (písař-Č, zvoník-Č, zvonař-K...); podst. jm.
cizího původu

o –ové: původně u- kmenová koncovka, především u vlast. jmen (dva

Karlové, Janové....); u cizích jmen přejatých z řečtiny a latiny
zakončených na –log, -fil, -nom (ekonom, filolog, pedofil...)

o –e: nejméně častá, vyskytuje se ojediněle u zvláštních jmen (Španělé,

horalé...); činitelská podstatná jm. –el; obyvatelská jména

→ muž
- polymorfie méně častá
- 5. p. sg.: -i, -e (u jmen zakončených na –ec: lovec-lovče)

→ soudce

8
 - 1. p. pl.: -i, -ové
- 5. p. sg.: -e = 1. p. sg.

→ předseda
- celá řada koncovek se kryje s koncovkami vzoru žena
- 1. p. pl: -i, -ové,-é
→ -ita, -ista (jezuita, komponista): -é ( v hovorové čj i –i)
→ -ota (despota): -i, -é
- podst. jm. zakončená na k, g, ch (př. monarcha, sluha...) mají v 6. p. pl.
–ích → vyvolává palatalizaci (o monarších....)

syn (u-kmen): 5. p. sg.: -u (synu) × zlosyne

kůň: pravidelně v sg dle vzoru muž × v pl. nemá koncovky, kt. vyjadřují životnost

rodič: 1. p. pl.: -e (zase neživotná koncovka)

člověk: je supletivní (podst. jm. tvoří v rámci paradigmatu jednotlivé tvary od různých
kořenů) → člověk – lidé

lidičky: skloňování dle vzoru žena × je to muž. rod životný → v příčestí –i

přítel: vzor muž, zajímavé v pl.: alternace í-á, v 2. p. bez koncovky

bratr (pán), kněz (muž): obě v pl. hromadný tvar (bratří, kněží)

→ hrad
- nejbohatší polymorfie ze všech
- 2. p. sg.: -u, -a (dvora, kláštera, února, zítřka; les, sýr: -a, -u)
- 6. p. sg.: -u, -ě/-e, -i (na hradě/u, v lese, na kameni/u)
- 6. p. pl.: -ech (hradech), -ích (zámcích, chodnících), -ách (dřevákách,
teplákách, hříbkách...)

svízel, kužel, chumel: vzor stroj i hrad

smíšené skloňování: kmen, kořen, ječmen, plamen....

střední rod
- nejjednodušší rod v deklinaci, nejméně zvláštností a problému
- mají velkou homonymii tvarů
- 3 deklinační typy:
1) měkký (moře)
2) dlouhý (stavení)
3) tvrdý (město)
vzor město
- 6. p. sg.: –u, -e: koncovka u progresivní
- 6. p. pl. : -ech, -ách (u zdrobnělin), -ích( u jmen –isko: př. středisko)

9
vzor moře
- slova zakončená –iště: v 2. p. pl. nemají koncovku (př. bez sídlišť)

vzor kuře
- smíšené koncovky vzoru města a moře

- oblak: 1.p. pl: oblaky, oblaka

- oko, ucho: v množném čísle rodu ženského
- kníže: v jed. č. rodu mužského, v pl. přechází do středního rodu
- lýtko, vrátka, dvířka: v pl. mají některé koncovky žen. rodu
- kasárna: pomnožné,
- dítě: v sg. rodu středního, pl. skloňování podle kostí (ženský rod)
- nebe: uchovalo si rozdíl v sg. a pl. pomocí kmenotvorné přípony, v pl. nebesa jako
města

ženský rod
- taky jednodušší než mužský
vzor žena
- žádné problémy
- 2. p. pl: má pohybné e (karty bez karet, nebo kart), hl. když je to jméno
jednoslabičné, a když je na konci tvarotvorného základu skupina těžko
vyslovitelných hlásek

vzor růže
- 2. p. pl. : ve skupině podstatných jm – ice (lavice) se vyskytuje nulová koncovka, u
cizích jm, může být polymorfie (př. bez definic, definicí)

vzor píseň
- některá podst. jm. vytvářejí dublety od vzoru píseň nebo růže: zem-země
- progresivní × vzor kost
- nová pojmenování podle vzoru kost ve velké skupině adjektiv (rychlý: rychlost)
- 8 typů přechodů od vzoru kosti k písni
1) čisté skloňování podle vzoru kost: př. rychlost,
2) podst.jm. typu pelest: ve 3. a 6. pádě mají dvojtvary
3) podst. jm. moc a jeho odvozeniny: dvojtvary v 3. a 6. p., v 7. p. přechází ke
vzoru píseň
4) typ myš: ve 3. a 6. p. jen koncovky podle vzoru píseň, 7. p. je ještě kost
5) lež: ve 3., 6. a 7. koncovky už podle vzoru píseň
6) trať: podst.jm., kt. mají v 1. p. pl. mají dvojtvary, 2. p. sg. dvojtvar
7) loď: odpověď, v 7. p. pl. s odpovědmi, odpověďmi
8) podst. jm, kt. se dostala ke vzoru píseň

- dcera: vzor žena, v sg. si ve 3. a 6. pádě si ponechává r-kmenové koncovky

- studna: ve dvou tvarech (studna/studně)
- berla: podobně, ale významově rozlišené (berla bez berly: papež; berle – na zlomeninu)
- práce: pravidelně dle vzoru růže
- vánoce, hromnice, Budějovice, letnice ...: skloňování podle vzoru růže, ve 3. p. mají
dvojtvar
- dveře: pomnožné podst. jm., v 7. p. s dveřmi (kostmi), jinak vzor píseň

10
 skloňování podstatných jmen cizího původu
1) podst. jm., kt. jsou cizího původu, ale nejsou pevně začleněná do českého
deklinačního systému
2) na první pohled jsou to cizí slova, ale začlenily se do systému

- dogma, drama: typ, kt. má zakončení typické pro žen. rod, ale je to střední →
soustažnost rodu a zakončení

podst. jm., kt. se dobře začlenila do českého systému

- mají prostředky, kt. se také někde v čes. deklinačním systému vyskytují
- -o, -e
- -o: typ pikolo, šuhajko, dingo, gaučo, impresário: skloňování dle vzoru pán a
nejsou žádné výjimky; zakončení na zadopatrovou v 6. p. vyvolává palatalizaci (o
dinzích); slovo gaučo v pl. přechází ke vzoru muž; obdobně impresiáro ( v sg. pán,
v pl. jako soudce, jako muž)
- -e: (mobile, monsiňore)

- velká skupina řec. a lat. jmen -us, -os, -es, -is, -um: mužského nebo středního
rodu
- české koncovky se připojují pouze k tvarotvornému základu (-us odpadne)
- jestliže je před tím samohláska, musím kouknout na to jaká je (nukleus: nukley),
jeli tam před tím i (genius): smíšené skloňování
- lexikum bez lexika, centrum bez centra: pravidelné skloňování dle město
- kritérium, stádium: v sg. dle město, v pl. dle moře
- luxus: přestali jsme vnímat příponu –us, bez luxusu, v někt. jménech dvojtvary
(cirkusu, cirku, globusu, glóbu ...)
- vir, tyfus: tyf tyfu, vir virusu

1) typ skica, gejša: zakončení na měkkou souhl., ale následuje samohláska, kt. není
přední; dle vzoru žena, ale píše se tam měkké i (skici!!!) × tácy, kecy, hecy: dle
rodu mužského
2) gejša, rikša (před a měkká souhláska): ve 3. a 6. p. dvě koncovky (dle žena a růže)
3) před koncovým a není žádná souhl., ale samohláska –ea, -oa, -ua : Nikaragua,
kongrua
4) řada vlast. jm. typu Korea mají skoro ve všech pádech dvojtvary: žena, růže;
5) typ salovia: pravidelně přecházejí ke vzoru růže
6) typ buržoa: typ oa tvrdý (ia měkký)
střední rod
7) rodeo, kakao, duo: dle vzoru město
8) embryo: v pl. skloňování dle moře

jm, u kt. je velmi jasně patrná jejich dvoukmennovost

- typ farao, Cicero
- typ drama: přidávání kmenotvorné přípony –at, kromě 2. p. : tam není
- panoráma: přecházejí k ženskému rodu
- téma.: tematický, tematický (krátké i v základu)
- farao: rod muž. –o, ve skloňování rozšiřování o kmenotvornou příponu –n
(faraona, Cicerona ...)

11
 - řada podst. jm. střídají souhlásku v kmeni (regents: regenta, sfings: sfinga,
bronchitis: bronchitida ...)

6
 -cizí slova zakončená na –u/-i
vzor Kakadu
-M-životná
-přiřazuje se k pán

 -zakončená na -i
-př.:Grizly
-přidáváme koncovky , které jsou podle vzoru ten, náš
-v pl vzor muž

 zakončení na –í/-ý
-typ Kádí, soudce, úředník-přidáváme koncovky zájmenného skloňování

 na okraj skloňování cizích podst.jmen: přechod do další skupiny(nesklonná skupina)-

bifé, foajé(nesklonné neutrum nebo rod mužský neživotný, dle vzoru hrad)

podst. jm., kt. se nezačleňují do deklinačního systému:

- -á (ve vyslovované podobě): angažmá
- -é: filé, dražé
- -ó: byró, šodó, tabló
- -ú: ragú
- -í: sárí (po tvrdé souhlásce)
→ všechny v rodu středním, v menší míře F, M (abbé, atašé, buklé = koberec,
mamá, lady, brandy, whisky ...)

- podst. jm., kt. mají předpoklad být skloňovány, přesto zůstávají nesklonné (př.
faxsimile)
- nacionále

Skloňování vlastních jmen

- proprium = vlastní jméno
- apelativum (př. město), proprium (České Budějovice)
- lingvistická disciplína, kt. se zabývá studiem vlastních jm. = onomastika
- vlastní jm. = důležitý jazykový identifikátor (dále jsou důležitá zájmena)
- vlast. jm. označuje jedinečný objekt (osobu, zvíře, místo, společ. zařízení, výrobek ...)
- vlast. jm. nemohou klasifikovat skutečnost ani označovat třídu nějakých skutečností

o antroponyma: označení osob, individuální (příjmení, jméno), rodinná (Alexovi,

Roubíčkovi), rodová (Přemyslovci) apod.
o toponyma: vlast. jm., kt. identifikujeme nějaké místo, kosmonyma (Země), choronyma
(přírodní útvary), místní jména (České Budějovice), místní jména (u Křížku)
o chrématonyma: názvy lidský produktů a výrobků (př. škoda octavia)

- mluvnické morfologické prostředky vlast. jm.

12
 - antroponyma: zařazení dle přirozeného rodu (př. Smetana: rodu muž. i když
samotné je to rod žen.)
- u označení neživých skutečností pomocí jména: často se bere v úvahu zakončení
(př. jména měst zakončená na měkkou souhlásku: převážně rod ženský, řeky
zakončené na měkkou většinou mužský rod ...)
- jestliže přijímáme jméno z cizího jazyka pohlížíme na jeho zakončení, ne jakého je
rodu

- gram. kategorie čísla jeví také určité zvláštnosti: mezi vlast. jm. převažuje užití
singuláru
- jména, kt. označují neživé skutečnosti fungují i v pl. (souostroví, často názvy měst,
správní celky)
- mezi vlast. jm., existují skupiny, kt. už svou fcí předpokládají, že je budeme užívat
v pl. (Přemyslovci ...)

- kategorie pádu: nedochází k zvláštním rozdílům; při skloňování vlast. jm. dochází
v mnoha případech k užívání specifických koncovek (i takové u kterých bylo u
obecných upuštěno: př. 2. p. rod. muž. Vinohrady, Karlovy Vary, Hradčany:
zůstalo zachováno původní nulová koncovka)
- Mráz (bez Mráze), mráz (bez mrazu: krácení a jiná koncovka)
- vlast. jm. Kníže (fakticky dle vzoru soudce, normálně N a M)
- je typické i to, že je velice rádi počešťujeme pokud pochází z cizího prostředí
(Ester: Estera, Dagmar: Dagmara, Denis: Denisa)
- u řady cizích vlast. jm, pracujeme s jiným skloňováním (Ludvík van Beethoven,
Leonardo da Vinci, André Moora ...)

osobní vlastní jména

Maskulina
 jména rodu muž. zakončená na tvrdou souhlásku se skloňují dle vzoru pán
- -ek (Horáček, Blažek a pod. mají pohyblivé e: Blažka)
- -er (Karel: zase pohyblivé e, pokud jsou to přijímení: Wolker: pokud Čech
vynechám e, u cizince píšu e, ale nečtu ho)
- -el (Strandel: ve většině případů zachovávaji e)
- velká skupina jmen, původně lat. nebo řeckého původu –os, -us, -as (Ikaros,
Ikara, Augustus/Augusta: vynecháváme)

 jména zakončená na měkkou souhlásku

- -ec, -eš (Jakubec: pohyblivé e, Mareš: zachovává e)
- řec. jména -is (Paris/ Parida, Parise)
- maďarská jména –y (skupiny gy, ly, ty, ny): Petr Nagy (Nať: skloňuje se
jako muž)
- rumunská jm. –i: Popovici ( skloňuje se Popovič, Popoviče)
- ang. jm. Smith (Smitha nebo Smithe (smise) )

- -a (Hlava: ženský rod, Vašica: měkká před-vzor předseda)

- francouz. jm., kt se vyslovují na –a (Dumas): bez Dumase dle vzoru muž,
ale přecházím k měkkému skloňování
- -o, ó (Bidlo, Žito; Nero, Scipio: rozšiřují se o n- Nerona, Scipiona)
- maďarská jména se skloňují dle vzoru pán a něco se připojuje
- jména franc. původu –o ve vyslovování (Diplo: Diplose)

13
 - Kaše, Nevole, Purkyně: všechna se skloňují dle vzoru soudce, ale je pravda,
že v současné čj dávají lidé přednost zájmennému skloňování, kt. se sem
dostalo ze jmen cizího původu
- Dítě, Hrabě, Poupě: kolísá mezi vzorem soudce a kuře + jména, kt. mají
před samohláskou tvrdou souhlásku (Dante, Hajný)
- jm. franc. původu typu René mají pravidelné zájmenné skloňování
- -i/-í: většina z nich podst. jm. cizího původu, většina zájmenné skloňování
(Gándí, Bondy, Shelley)
- franc. zakončená na –y (Danis (Dany), Danise)
- -u/ů (Janů, Pavlů): dvojí způsob (příjimení ponechám nesklonné, nebo
přizpůsobím nejbližšímu o-kmenu)

- maskulina osobní se skloňováním adjektivním jsou velmi časté (Nový,

Novotný,)
- Tolstoj /Tolstého jako mladého
- vlast. jm. vzniklá od přídav. jm. (Šerých): buď adjektivní skloňování nebo
jmenné

Feminima
- většina žen. osobních jm. je zakončena na samohl., většinou –a
- -ea (Andrea): smíšené skloňování, mezi vzorem žena a růže
- -e/é (Matylde): navzdory zakončení přechází ke vzoru žena
- -o (Hanako, Sadako): navzdory zakončení přechází k ženě, nebo nesklonné
- zakončení na souhlásku (Žanet, Ingrid, Dagmar): buď nesklonná nebo vzor žena, řec.
mají v základu změnu
- nesklonná jména: obvykle neobvyklé zakončení (Fany, Stázy, Ančí, Lakšmí...)
- zákl. slovotvorný prostředek pro označení příslušníku rodiny je přípona –ovi, -ů
(Novákovi, Nováků: hovorové), -ovic (Novákových)
- od původu přídav. jm. mají –ích jako jedinou možnou (Nových, Novotných...)

7 (7.11.)
- domácí úkol: z jakékoli literatury si vytáhne souvislý text a analyzuje 15
morfologických jednotek (slovní druh, gramatické kategorie, tvarotvorný základ a
formant u těch, kt. to jde určit, označit symbolicky významovou bázi); poté ještě
školní úkol

- kolokviální práce: analýza barokního kázání

- před Vánoci test

Vlastní jména zeměpisná

 Maskulina, kt. končí na souhlásku
- jména zakončená na -ín, -ov, -štejn, -berg, -ník se vyznačují tím, že mají ve 2. p.
koncovku –a (typ les); Rybník (rybníka, -u: obojí jde)
- typ Hrádek, Písek: souvislost s obecným jménem → pohybné e (Písku, Hrádku)
- slovenské pohybné o (Chorok ...), jihoslovanské pohybné –a
- zakončení na měkkou souhlásku (typ stroj): otázka pohyblivého e: jména
zakončená na –ec (Liberec)

14
 - cizí vlastní jm. zakončená na souhlásku, ale v psané podobě se přizpůsobují
psané podobě (Montelier)
 Feminina
- jména –a se skloňují jako žena (Mekka, Malaga)
- Casablanca bez Casablanky/Casablancy (→ počeštění)
- slovenská jm. –a se v dalších pádech skloňují dle vzoru růže (Kremnica)
- světové metropole –ia (Alexandria) se skloňují dle vzoru růže
- jména –ea, -ua, -oa: mají smíšené skloňování (žena, růže); př. Guinea, Papua,
Samoa
- zakončení na souhlásku → píseň nebo kost
- většina jmen, kt. končí na měkkou souhlásku se skloňují dle píseň (Telč)
- dle vzoru kost se skloňují obvykle jména ženská, kt. jsou od původu přídavnými
jmény přivlastňovacími (Kouřim, Boleslav, Ostřihom): primární dnes kost, ale
původně to bylo dle vzoru píseň
- z žen. vlastních jmen: skupina řeckých jmen zakončených na souhlásku ,ale mají
skloňování dle vzoru žena (Kolchis)

 rod střední
- -o, -ó: pravidelně dle vzoru město
- cizí podst. jm. –ó: obvykle je nesklonné (Bordo)

- -e, -é: u českých jmen běžné, dle vzoru moře

- cizí jména neslovanská –é (Calé, Dušambe): obvykle nesklonná

- -i, -í: (Zubří, Záblatí, Podzámčí): vzor stavení

- cizí podstatná jména (Dilí, Gbilisi): nesklonné

- -u: všechna takhle zakončená jsou cizího původu, jsou nesklonné

- -um. –eum, -ion (Saguntum, Ilion, Koloseum): dle vzoru město¨

Pomnožná zeměpisná jména

- ponechává si některé starobylé koncovky
- často nejistota v poznání rodu
- některá kolísají v rodech

- -y: M, Ž (Vinohrady, Stodůlky): u většiny z nich v 2. pádě nulová koncovka, ať jsou

muž. nebo žen. rodu; Karpaty, Beskydy (kolísání mezi rodem), souostroví často Ž,
pojmenování měst: často Ž (Athény, Helsinky), územní správní jednotky (Prusy,
Tyroly)

- -e: M (Háje, Jince), F – převažují (Budějovice)

- ve skupině jmen –ice pokud vznikly z obecného jména synonymita koncovek ve 3.
pádě (Budějovicím, Budějovicům)

- -a (Napajedla, Blata ...): dle vzoru město

15
 Přídavná jména

- = adjektivum
- základní slovní druh: označuje jevy tohoto světa, obvykle přídavným jm. označujeme
statické věci substancí; dokáže označovat i dynamické znaky (vlající)
- z hlediska sémantického se příd. jm. dělí na 2 velké skupiny:
1) vyjadřují kvalitu nějaké skutečnosti = kvalitativní (jakostní): krásný,
nový, veliký
2) označují vztah substance k nějaké jiné substanci = vztahová (relační):
městský
- v rámci kvalitativních ještě rozlišují:
a) deskriptivní (popisná) přídav. jm. (kvalita je dána fyzikálními hodnotami
skutečnostmi, je to objektivně hodnotitelné; př. kyselý, živý, neživý,
hluchý....),
b) hodnotící přídav. jm. (vyjadřují postoj mluvčího k té kvalitě: ten svetr je
veliký: to, co je mi velké může být někomu jinému malé)

- základní fcí je vyjadřovat přívlastek shodný

- sekundární fce As je výsledkem:
- slovně druhová transpozice gramatická (př. kdy mám příd. jm. ve větě
v pozici substantiva: sytý hladovému nevěří),
- slovně druhová transpozice slovotvorná (to přídav. jm. přestaneme
chápat jako přídav. jm., vnímáme jako podst. jm.: pro mladistvé je
alkohol velmi škodlivý)
- A : ve fci přísudku, velice častý typ (je pilný)
v

- Ac: také velice často (Petr se vrátil unavený): př. ve funkci doplňku

- syntaktické hledisko: gramat. kategorie přídavné jméno přebírá od podst. jm., že je

kopíruje → kongruence

morfologická struktura přídav. jména

- většina přídav. jm. je ohebný slovní druh, kt. lze měnit výměnou koncovek
- existují i nesklonná (většinou cizího původu)
- strukturu přídav. jm. můžeme rozdělit do dvou tvarů: jmenné (krátké) a složené
(dlouhé) tvary

jmenné
- mlád-o, mlád-a: jmenné koncovky
- (vyskytují se vzácně, převážně u přídav. jm. tvrdých)
- krátké tvary pokud se užívají, užívají se jen v 1. pádu, výjimečně ve 4. p. (knižní
výrazy)
- užívají se v pozicí přísudku a doplňku
- některé tvary mají pohybné e

složené
- mlad-é-ho: podíl jmenného a zájmenného typu
- v. a. ve fci přívlastku shodného, ale i přísudku a dopňku
- 2 typy: tvrdý a měkký

16
- tvrdý (mladý, mladá, mladé): kmenotvorná přípona má různé podoby, vyskytuje se u
přídav. jm. jejichž tvarotvorný základ končí na tvrdou nebo obojetnou souhlásku
- měkký: jarní , tvarotvorný základ na měkkou nebo obojetnou; konektémem je vždy –í

skloňování přídav. jm. přivlastňovacích

- kolísají mezi skloňováním jmenným a adjektivním složeným
- vzory otcův a matčin
- mají různé slovotvorné přípony –ův, -in

8 (14.10.)
- k domácímu úkolu: rozdělení slova na tvarotvorný základ (toho si nebudu všímat) a
formant

Stupňování přídavných jmen

- častěji se stupňují hodnoticí než ta, kt. vyjadřují kvalitu
- vztahová relační přídav. jm. se obvykle nestupňují
- dokážeme množství kvality vyjádřit bud morfologickými (pomocí přípon a předpon)
nebo lexikálními ( = opisné: př. více, méně...) prostředky
- zákl. tvar přídav. jm. se hodnotí jako pozitiv, větší míra = komparativ, největší míra =
superlativ
- druhý stupeň tvoříme slovotvornými příponami –ejší, -ší, -í (-čí)
- nejběžnější je skupina –ejší: vyžaduje palatalizaci
- přípona –ší je mnohem méně častá: zajímavé je, že tato přípona nahrazuje jinou
příponu, kt. byla v zákl. tvaru (sladký: sladší)
- -í : příd. jm. typu měkký, temný se vykládají dvojím způsobem (měkčí: to č je to k, ale
jiné říkají že se to –ký odstraní a přidá se přípona –čí)
- superlativ: k tvaru druhého stupně se přidá předpona nej-
- elativ:

Zájmena a další slovní druhy deiktické

- deixe = přídav. jm. deiktický:
- nějakým jazykovým prostředkem mluvčí upozorňuje na skutečnost buď
v rámci textu, nebo komunikační situace (tzv. ukazování)
- v širším slova smyslu: odkaz k něčemu, poukázání na něco; označení
skutečnosti s ohledem na právě probíhající komunikační událost
- mezi deiktické slovní druhy patří: zájmena, zájmenná příslovce a zájmenné číslovky
- z hlediska vývoje a produktivity je to uzavřená skupina
- klasifikovat zájmena není nic jednoduchého, je to oříšek :-)
- zájmeno je nástavbový slovní druh: chová se podobně jako nějaký zákl. slovní druh:
(př. jako podst. jm., přídav. jm. ...)
- D/Ss (ve funkci podst. jm. a podmětu): já, ty, my ...,
- D/Aa (jako přídav. jm. v přívlastku shodném)
- D/Cc (tady, tehdy, odkdy apod.): příslovečné určení

- pronominália: prostředky, kt. se blíží zájmenu, ale zájmeno to není; jsou to jiné slovní
druhy, kt. jsou na cestě k tomu, abychom je hodnotili jako zájmeno

17
 klasifikace zájmen
URČITÁ

1) ta zájmena, kt. vyjadřují vztah účastníků komunikace = osobní zájmena:

 osobní zájmena:
- hl. fcí je fce identifikace, identifikují účastníky komunikace jako
složky nějaké výpovědi
- dělíme je na ta, kt. jsou rodová a bezrodá
- bezrodá (já, ty, my, vy): mají specifické skloňování a určité
zvláštnosti (př. polarita mezi sg a pl není dána dvojící sing. a plurál.
skloňování příslušného výrazu)
- určujeme u nich pád, číslo, rod
- rodová zájmena (on, ona, ono, oni, ony)

 přivlastňovací zájmena:
- můj, tvůj, náš, váš, jeho, její, jejich
- identifikační funkce: identifikuje účastníka komunikace jako
vlastníka nějaké skutečnosti, nebo jako osobu ke kt. přináleží nějaká
skutečnost
- většina z nich nabízí mnohoznačná řešení (na stěně visí můj obraz)

 zvratná zájmena:
- se (osobní zvratné: vyjadřuje identitu původce děje... ), svůj (osobní
zvratné přivlastňovací: vztahuje se k původci děje)

2) zájmena deiktická v užším slova smyslu: mají skutečně fci ukazování na nějakou
skutečnost
 demonstrativa
- ten, tenhle, tento, takový, onen, tamten, tamhleten a k nim příslušející
zájmenná příslovce (tam, tady, sem, teď, nyní, tehdy, tenkrát apod.
- užíváme je ve funkci situační nebo kontextové (fungují dvojím
způsobem: ukazují v textu na jevy, o kterých už byla řeč = anaforické
prostředky nebo ukazují na jevy o kt. bude teprve řeč = kataforické)

 vlastní identifikátory
- týž, tentýž, ten samý + tolikéž, taktéž, tamtéž

3) totalizátory:
- výrazy, kt. kromě toho, že vyjadřují kvality velmi blízké těm ostatním
zájmenům, navíc ještě vyjadřují, že určitá množina prostředků je
určitým způsobem vymezena
- všechen (vyjadřujeme jím úplnost celku), veškerý, každý (vyjadřuje
úplnost se zaměřením na jednotlivé složky množiny), sám

4) zájmena záporná
- nikdo, nic, ničí, nijaký, žádný + nikde, nikdy (zájmenná příslovce)
- vyjadřují protiklad totalizátorů

NEURČITÁ

18
5) tázací zájmena (interogativa):
- kdo, který, co, jaký, čí + řada dalších, kt. jsou tvořena příponami
(kdopak, copak, ...) + proč, nač, zač (zájmenná příslovce)
- významově jsou poměrně bohatě členěna
- vyjadřují neurčitost v širokém slova smyslu (př. si neumí vybavit
souvislosti ...)
- apel na adresáta, aby zrušil neurčitost (chceme zrušit neznámost
osoby: kdo, nějaké věci: co, identitu nějaké skuteč.: který,
přináležitost k nějaké skuteč.: čí)

6) vztažná zájmena:
- odkazují na něco, mají fci spojovací (připojují v.a. věty vedlejší, ale
na rozdil od spojek jsou složkou té věty, ke kt. patří = jsou větným
členem)
- jehož, jejíž, jejichž + kdož, cos, ...
- co: buď absolutní nesklonné co (chlapec co jsem ho viděla, dívka co
jsem o ní vyprávěla ...), nebo vztažné

7) zájmena neurčitá
- vyjadřují řadu významových rysů neurčitosti od prosté neur. přes
libovolnost, bezvýznamnost, předstírání neur., rozmanitost bez
výběru
- kdosi, bůhvíkdo, ledaskdo
Skloňování
- můžeme najít všechny typy skloňování
1) bezrodá skupina: mají skloňování specifické (nemůžeme fakticky zařadit
k žádnému skloňovacímu typu)
- já: v sg funguje v paradigmatu; variantnost tvarů (E v některých pádech 2
varianty: mi, mně); v někt. pádech se vy
- obdobně se skloňuje ty, my
- se: identifikace původce děje s obsahovou str. výpovědi, nemá první pád!,
2. p. sebe, 3. p. sobě, si, 4. sebe, se, 5. není, 6. sobě, 7. sebou – funguje jen
v sg paradigmatu, ale může se vztahovat jak k sg. tak pl. (já se myji, my se
myjem)

2) rodová zájmena:

- zájmenné skloňování
- vzor ten: všechny varianty zájmena ten, onen, kdo
- vzor náš: váš, jenž, on, ona, ono, oni, ony, co (jednorodové)

- adjektivní skl.
- mladý: jaký, který, takový, každý, samý, veškerý, žádný
- jarní: čí, její

- smíšené skloňování:
- všechen: v sg. adjektivní, v pl. zájmenné (ten)
- sám: adjektivní a jmenné (sám, samo, sama)
- můj: adjektivní (mého) a zájmenné (moje)

19
 - týž tentýž: adjektivní ale i tvary dle ten (touž, tutéž)

Číslovky (numerale, numeralia)

- výrazy, které vyjadřují počet
- vyjádřením počtu se zabývají i jiné jazykové prostředky: zákl. prostředkem vedle číslovky
je gramatická kategorie čísla, pak stupňování přídavných jmen, příslovce,
slovesné tvary (naplakal se-plakal dlouho), opakovaná slovesa (plakávával),
celá řada zájmen,
- číslovka je nástavbový slovní druh, ale některé učebnice říkají, že je to základní slovní
druh, protože pojmenovává množství, možná je číslovka někde na hranici mezi
nástavbovým a základním slovním druhem…:-)
- významová báze má povahu zlomku Q/ S, Q/A, Q/C (kvantita)
- Q/S s- pět žáků, pět bez pěti- i-kmenové skloňování,
- Q/A a– přišli dva žáci a dvě žákyně(číslovka přizpůsobuje tvar předmětu)
- Q/C c- přiběhl k nám pětkrát
- mluvnice čj zařazuje do číslovek i některá podstatná jména atd…která souvisí
s množstvím

I. číslovky, které vyjadřují pouhý počet (jen počet)- tato skupina je nejbohatší ze
všech a obsahuje několik typů:

 základní číslovky
- = číslovka, která vyjadřuje počet jednotlivých jevů (počet konkrétních
předmětů, osob, někdy i jevů abstraktních-tři druhy písma, ale v zásadě
se vždy jedná o počitatelné jevy)
- látková jména-mouka, cukr- nejde tam dát základní číslovka, je to
nepočitatelné
- základní číslovky vyjadřují počet bez dalších významových odstínů,
odpovídají řadě přirozených čísel, můžeme sem zařadit i starobylá
pojmenování- tucet, kopa, mandel, veletucet, také sem řadíme výrazy
jako- půldruhá, půlpátá, čtyři a půl…

 souborové číslovky
- = označujeme jimi počet souborů, sad, balení atd…nějakých jednotek
- troje (troje rukavice-tři páry, troje klíče
- je zřejmé, že je užíváme v souvislosti se skutečnostmi, které
nevyjadřují vysoké číselné hodnoty( x tisíceré díky)

 druhové číslovky
- = vyjadřují skutečně počet druhů, obvykle pro nižší jednotky
- dvojí boty = dvoje sportovní a troje společenské, dvojí dveře-jedny
prosklené a jedny dřevěné

 velikostní číslovky
- tisícový, milionový, kniha vyšla ve stotisícovém nákladu

20
 - užívá se pro velmi vysoké hodnoty, tvoří nějaký soubor předem
vymezený
- množina knih, učebnic, nulový náklad: tyto výrazy slovník nepovažuje
za číslovku, ale za přídav. jméno

 násobné číslovky
- = vyjadřují počet realizací nějakého děje- dvakrát, stokrát, +
dvojnásobný, dvojitý, dvojmo, jednou, jedenkrát

- všechny tyto druhy můžeme dělit podle toho, jestli se jedná o počet určitý nebo
neurčitý- pět, několik, pětkrát, několikrát, mnohatisícový….základním kritériem,
podle čeho se pozná určitost a neurčitost je její zapsatelnost (když jde napsat číslem =
určitá)
- někdy se vymezují číslovky úhrnné- patero, devatero, dvé

II. číslovky, které vyjadřují vedle základního počtu i jiné významy

 číslovky úplnostní
- = totalizátory- výraz, který vyjadřuje, že u urč. množiny prvků jde o
ukončený počet (u číslovky dva→oba, po obakrát)

 číslovky solitérní
- vyjadřuje omezení počtu na jeden jediný prvek v množině- jediný,
jedinkrát (mám jedno řešení a jediné řešení-to je rozdíl:-)

III. číslovky, které nevyjadřují primárně počet, ale významy, které jsou na
počtu závislé
- vyjadřují významy založené na významu počtu
- 3 skupiny číslovek:
 řadové číslovky
- neoznačují počet prvků v množině ale pořadí v urč. skupině, místo, kde
se vybraný jev nachází vzhledem k ostatním v řadě
- tato řada obvykle začíná počtem jedna, málokdy se mluví o nule, ale je
třeba nultý ročník + textové orientátory, které vypovídají o tom jakým
zp. mluvčí strukturuje text, řadí se k řadovým

 dílové číslovky
- čtvrt, desetina, vyjadřují jeden z teoreticky stejných dílů celku

 skupinové číslovky
- označují skupiny osob, které jsou pojmenovány podle počtu-dvojice,
trojice, jedenáctka

IV. číslovky, které abstrahují od významu počtu

- nula, jedna, dvě, tři, čtyři ve významu pojmenování číselné hodnoty

21
 - numerické číslovky- pojmenovávají číslo

gramatické kategorie číslovek

- buď vyjadřuje jmenné mluvnické kategorie, nebo je nevyjadřuje vůbec

→ kategorie čísla
- množství vyjadřuje už svým lexikálním významem, jinak číslo jako kategorii
nerozlišuje:-)
- většina číslovek základních 5-99- kategorii čísla vůbec nevyjadřují
- rozdíl mezi Sg a Pl- číslovky, které jsou nástavbou nad přídavným jménem-
pátí x pátý, jinak ji snad ani vůbec nepotřebuju
- některé číslovky sice nerozlišují význam sg a pl, ale chápeme je jakoby
v plurálové podobě, tři, čtyři = plurálové paradigma, jeden-může fungovat i
v sg i pl-jedna žena a jedny nudle, ale v Pl nevyjadřuje zákl..číslovku ale
souborovou

→ kategorie rodu
- velmi silně omezena
- především některé zákl.číslovky jsou rodové, pět mužů, žen, koťat:-)
- 5-99-nevyjadřují kategorii rodu, sto = neutrum, ale ve spojení dvěstě-
femininum, dvé holoubátek, lid obého pohlaví, dvě bez dvého-není
femininum, nadadjektivní=druhý, druhá, druhé=trojrohé

typy skloňování
→ adjektivní
- podle mladý nebo jarní
- mají ho řadové číslovky (třetí), druhové (druhý) souborové (čtvery,
dvoje-zájmenná koncovka, ale dvojího jako jarního, dvoje jako růže
jde taky )

→ zájmenné

- jeden + kombinované výrazy, jejichž součástí je jeden-dvacet jeden,

třicet jeden, skloňování podle ten

→ substantivní
- sto (město), tisíc (stroj), milion(hrad),
- miliarda (žena)
- úhrnné číslovky- čtvero, patero (město)
- souborové číslovky v 1. a 4. pádě- čtvery boty jako ženy

→ specifické
- 5-99- původní i-kmenové skloňování kost
- dnes se tvary omezily na dvě koncovky, nulovou a -i, pět, pěti,
- tři, čtyři-jmenné skloňování podle vzoru kost, ale využívá pl.
paradigma- kosti bez kostí, čtyři bez čtyř, se třemi- koncovka -emi, ne
s třmi

22
 - sto- substantivní podle město, ale může zůstat i nesklonná-celých sto
lidí, bez celého sta lidí, se sty lidí
- dvacet jeden člověk, dvacet jedna lidí: => kombinované číslovkové
výrazy, píší se dohromady jen na složence…jinak ne-e!

Sloveso (verbum, Verba)

- funguje ve třech časových rovinách, vyjadřuje objektivní i relativní čas

- sloveso existuje ve spoustě tvarů
- základní slovní druh
- vyjadřuje dynamické znaky , také statické, ale ne v takové míře

gramatické kategorie

 kategorie osoby

- osobní- určitý tvar

- neosobní- neurčitý tvar
- sloveso je schopno svým tvarem vyjádřit, ke kterému účastníku
komunikace se ten znak substance vztahuje, jestli nositelem znaku je
mluvčí = je v osobě první (píši), nositelem děje nebo stavu je adresát =
2.osoba, nositelem znaku je předmět komunikace = 3.osoba
- v čj se vyjadřuje formálně prostřednictvím koncovky- buď koncovkou
plnovýznamového slovesa (píši, píšeme, píšete,pijí) nebo pomocí slovesa
být (psala jsi, psal jsi, …)

 kategorie čísla

- nevypovídá o množství děje, ale substancí

- odkazuje ke kvantitativním rysům podst. jména, kategorie kongruenční,
přebírá gramatické kategorie čísla
- vztah k osobě
- vztah k rodu podstatného jména a to ve slovesných tvarech neurčitých
(příčestí minulé, trpné)
- osobní koncovka-u určitých
- jmenná koncovka-u neurčitých tvarů
- být psána, být psány-kategorii čísla můžu vyjádřit jmennou koncovkou
- u infinitivu číslo neurčuju

 kategorie času

- rozeznáváme objektivní a relativní časy

- objektivní čas = vztažení děje k okamžiku promluvy, rozlišujeme tři
objektivní časy:

23
  přítomnost = realizace slovesného děje, která probíhá v okamžiku,
kdy o něm mluvíme
 minulost = děj proběhl dříve, než se o něm začalo mluvit, ve vztahu
k naší komunikační události

 budoucnost = zajímavý, že mi nejsme jasnozřivý a nemůžeme

předvídat budoucnost, jen předpokládáme, že je velmi
pravděpodobné, že proběhnou, tyto děje jsou nejisté

- za neutrální objektivní čas se považuje čas přítomný, přítomný čas

slouží i k vyjádření dějů, které se vyznačují trvalostí = “prézens
mimočasový“- děje se pořád, „železo je kov“: stálé pravdy,
„prézens gnómický“-komu se nelení, tomu se zelení, a další
pořekadla, přísloví,
- slovesné tvary složené-minulost
- jistotní modalita-budu pracovat-budoucnost,
- modální futurum

- relativní čas = vztahuju ho k jinému ději v daném textu, spojené věty

hlavní a vedlejší
→ současnost
→ předčasnost
→ následnost
→ přechodníky- přítomný- dva děje probíhají současně, minulý-jeden
děj probíhá před realizací jiného děje, (přišla jsem a zpívala si, šla
jsem zpívajíc) přechodník minulý-děj realizovaný proběhl dřív, než
nadřazený děj (můj bratr přišed ze školy, pustil se do domácího
úkolu)
→ plusquamperfektum- když sem byla přišla ze zaměstnání, uvařila
jsem si večeři
- následnost se vyjadřuje obvykle syntaktickými prostředky
(vedl.věta s vhodnou předložkou, spojkou)
→ přechodník budoucí = přechodník přítomný tvořený od sloves
dokonavých-naobědvajíce se, uvaříme si kávu

 kategorie slovesného způsobu

- vyjadřuje postoj mluvčího k realizaci děje
 oznamovací = mluvčí říká, že děj, který prezentuje ve větě nabízí
jako reálný, nevíme nic o tom, jestli lže, buď se odehrává
v přítomnosti, minulosti, budoucnosti

 podmiňovací = realizaci děje považuje za hypotetickou-děj je

možný, mohl se uskutečnit, slovesný tvar podmiňovací čeština
rozeznává dvojí:
a) přítomný (vyprovodím vás, zabloudil by jste x kdybych vás
nedoprovodil, zabloudil by jste x kdybych vás byl
doprovodil, nezabloudil byste)
b) minulý-nerealizovatelný (kdyby to věděla tvoje máma)

24
  rozkazovací = mluvčí nerealizace / realizace děje nechává na
adresátovi

 kategorie slovesného rodu

- vypovídá o významové struktuře věty, odráží významové vztahy ve
větě

 rod činný- sloveso funguje v rodě činném tehdy, jestliže původce

děje je podmět

 rod trpný- původce děje není v podmětu (žák je chválen)

- mluvilo se o tom celé odpoledne, do práce se chodí včas- hodnotí se

různě, někdy se ani s kategorií rodu nespojují
- trpný rod se vyjadřuje buď:
a) slovesem ve tvaru složeném = popisným pasivem (žák je
chválen)- hlavně slovesa přechodná, neosobní konstrukce
v jednočlenné větě (bylo o tom dlouho rokováno)
b) reflexivní forma-na okraji města se staví, v posledních letech
se u nás hodně staví = reflexivní neosobní

- konstrukce s podmětem- okna se myjí

- děti se myjí- osobní x kojenci se myjí každý den- neosobní

 kategorie slovesného vidu

- kategorie lexikálně-gramatická, nebo sémanticko-gramatická

- všechna česká slovesa můžeme zařadit buď k vidu dokonavému,
nebo nedokonavému, ale taky je pravda, že některá slovesa oba dva
protějšky nevyjadřují a nemůžeme od nich tvořit vidové protiklady
→ jsou jednovidová, obvykle nedokonavá, dokonavé vytvořit
nemůžeme
- nebo také jsou slovesa obouvidová, existují slovesa, která v daném
kontextu stejným tvarem mohou vyjádřit vid dokonavý a v jiném
kontextu vid nedokonavý, obouvidovost je u sloves prý jen zdánlivá,
podle některých vědců:-), věnovat-dokonavé i nedokonavé-prý se
jedná o homonymii, jsou to 2 slova (věnuji ti přízeň (teď či zítra),
psát- probíhá v určité časové linii nějakou dobu, děj je víceméně
neohraničován, psát, zapsat-dvě slovesa, ale není to pouhá vidová
dvojice, zapsat- významový odstín, dělám to z nějakého důvodu,
psát x přepsat-předpona zdokonavuje, slovotvornými příponami se
obvykle tvoří nedokonavé z dokonavého, zapsat, zapisovat,
- 3časy : psala jsem, píši i budu psát x napsat-minulý a budoucí čas,
přítomný není
- prý souvisí s významovou kategorií násobnosti a nenásobnosti děje
o slovesa nenásobená mohou vyjadřovat jak nedokonavost, tak
dokonavost, častěji jsou dokonavá (jít, jít do školy, )
nenásobená slovesa (rozběhnout se, doběhnout- jednoznačné
sloveso),

25
 o násobná slovesa = v jejich významu cítíme, že se v urč.
intervalech vracejí- frekventativa-opakovací, s koncovkou -ával,
-ávat,…, ale i distributivní = podílná (pozavírat, posedat si, )

soustava slovesných tvarů v češtině

- slovesné tvary jednoduché = syntetické- jsou v menšině, máme dva určité a několik
neurčitých
 určité:
 indikativ prézenta aktiva-tvoří se od kmene přítomného osobními koncovkami,
 SG: 1.osoba:-u, -i, -m, 2.osoba: -š, 3.osoba: -0
 PL: 1.osoba: -me, -m(hovorové), 2.osoba: -te, 3.osoba: -í, -ou
 tyto koncovky se připojují ke kmenotvorné příponě,
 3.osoba množného čísla-těžká, protože ve 4.a 5.třídě se koncovka nemusí
připojit v klasické podobě, děl-á-me x děl-aj-í (nedošlo ke kontrakci, aj má
fci kmenotvorné přípony), sází-í-kmenotvor.příp.-oni sází, historicky je tvar
sázejí,
 rozkazovací způsob-tvoří se od přítomného kmene, ale tvoří se od té podoby, která
je ve 3.osobě pl,
 nes/ou, sázej/í-nic nepřidávám
 tř/ou+i-tři!, tř/e/me
- složené tvary

5.12.

Infinitiv = neurčitek
- univerzální jazyk. tvar (může být jakýmkoliv větným členem), absolutně
bezpříznakový
- tvoří se od kmene minulého
- ke kmenotvorné příponě nebo nulové příponě přidáme –t/-ti, -c/-ct (péci, péct)
- nes-l > nés-ti
- pek-l > pekti > péci; mogti > moci (moct)
- ved-ti > vés-ti; met-ti > mésti => disimilace

Příčestí
 příčestí minulé:
- pravidel. tvoření od kmene minulého vždy nekoncovým tvarotvorným
formantem –l + eventuální jmenná koncovka
- ps-a-l-i

 příčestí minulé trpné

- tvoří se od kmene minulého, k dispozici více přípon: -n, -t, -en (=> tvarotvorná
přípona nekoncová) + jmenná koncovka (-a, -o, -i/-y)
- pek-en (palatalizace) > peč-en/-a,-o
- děla > dělá-n
- mine, kryje > -t
- velice často tvoříme od sloves přechodných = předmět ve 4. pádě

26
Přechodníky
- pravidla pro dodržování zavedl Josef Dobrovský
 přítomný
- vyjadřuje současnost dějů
- tvořen od kmene přítomného
- jen od sloves nedokonavých
- 2 sady přípon, kt. se dá vytvořit:
M F, N Pl.
I. –a, -ouc, -ouce ( 3.os. pl. –ou)
II. –e, -íc, -íce ( 3.os.pl. –í)

- od 3. os. pl. odtrhnu –ou a přidám koncovku

- nesou > nesa, nesouc, nesouce
- dělají > dělaje, dělajíce ...

 minulý
- od kmene minulého
- pro vyjadřování nesoučasnosti, obvykle předčasnosti děje
- 2 sady výrazových prostředků, dle toho jak je zakončen kmen minulý, od kt. se
tvoří
- vždy od sloves dokonavých
- více archaický a knižní než přechodník přítomný

I. zakončení na souhlásku:
M F,N Pl.
-0 -ši -še
(upek, upek-ši, upek-še)

II. zakončení na samohlásku:

M F,N Pl.
-v -vši -vše
(napsa-v, napsa-vši, napsa-vše)

Přídavná jména slovesná (= dějinná přídav. jm.)

- tvoří se z obou příčestí a obou přechodníků
- především od příčestí minulého: bděl > bdělý, zrál > zralý
- nesený, přinesený: patrná kategorie vidu
- přechodník přítomný: beroucí člověk
- přechodník minulý: pominuvší člověk

Podstatná jména dějinná

- vidění, kreslení, stání, krytí

Slovesné tvary složené

- kombinace plnovýznamového slovesa + sl. pomocného (být)
- v českém jazyce vyjadřují sloves. tvary složené 4 významové okruhy:

1) minulost
- čj nemá jednoduchý minulý tvar

27
  préteritum:
- příčestí minulé činné plnovýzn. sl. + být (indikativ prézenta
v příslušné osobě)
- psala jsem

 antepréteritum = plusquamperfektum (čas předminulý):

- spíš od sl. dokonavých, ale můžu tvořit i od nedokonavých
- préteritum pomocného sl. být + příčestí minulé l-ové
- byla jsem psala

2) podmiňovací způsob = kondicionál

 kondic. přítomný
- příčestí minulé plnovýzn. sl. + specifický tvar sl. být
1. bych bychom
2. bys byste
3. by by
- dělal bych

 kondic. minulý
- od sl. být kondicionál přítomný + příčestí minulé plnovýzn. sl.
(= kondicionál plnovýzn. sl. + příčestí minulé od sl. být)
- byla bych psala

3) budoucnost

 budoucí čas
- nedokonavá sl. tvoří budoucí čas složeným tvarem
- speciální tvar sl. být (od kořene bud) + infinitiv plnovýzn. sl.
- budu psát
- sloves dokonavá vyjadřují budoucnost svým prézentním tvarem

4) trpný rod

 opisné pasívum
- jsem chválen: přítomný čas
- byla jsem chválena: minulý čas
- budu chválen: budoucí čas
- byla bych chválena: kondicionál přítomný v rodě trpném
- byla bych bývala chválena: kondicionál minulý v rodě trpném
- jsouce nesena: přechodník přítomný v rodě trpném
- byv napsán: přechodník minulý v rodě trpném

28
 - být napsán, dělán: infinitiv v rodě trpném

 zvratné pasívum
- domy se staví
- starší učebnice neřadí zvratné pasívum ke složeným tvarům =>
je to zvratné sloveso × dnešní učebnice: složený tvar

Shrnutí
- tvarotvorné morfy, kt. se vyskytují ve slov. tvarech mohou stát dle postavení ve sloves.
tvaru:
a) před kmenem: prefixy
b) za kmenem: sufixy

- tvarotvorné koncové přípony: připojují se přímo za kmen

 osobní koncovky: vyjadřují gramat. kategorii osoby u
indikativu prézenta, v rozkaz. způsobu

 pádové = jmenné koncovky: připojují se za sekundární

kmen (vytvořen tvarotvornou příponou nekoncovou →
příčestí a přechodníky); vyjadřují rod

- prefix: gramatická předpona je něco neobvyklého; po-, pů-

12.12.

Rozdělení sloves do tříd

- konjugační typ: třídění na základě kmene přítomného a kmene minulého

 1. slovesná třída: -e
I. nese
- v kmeni min. nemají žádnou kmenotvornou příponu; u vzoru
nese nedochází při skloňování k žádným alternacím
peče

II. bere
- kmenotv. přípona -a-
maže

III. umře - kmenotv. přípona -e- (z histor. hlediska to e není kmenotv.

přípona → součástí kmenu)

- unikátní, velice starobylá slovesa, omezený počet

- hnát: žene, dle vzoru bral
- mlít: mele, vzor umřel

 2. slovesná třída: -ne

29
 I. tiskne: v kmeni min. nulová přípona

II. mine: v kmeni min. -nu-, -nou- a to ve všech tvarech

sl., kt. mají TZ zakončený na samohl. nebo slabikotv. r, l

III. začne: ve 3. os. sg. zakončení -me (vezme, zajme ...)

kmenotv. přípona -a- (z histor. hlediska opět součástí kmene)

 3. slovesná třída: -je, -uje

I. kryje: 0 kmenotv. přípona; TZ zakončený na samohlásku

II. kupuje: -ova-

 4. slovesná třída: -í
I. prosí: -i-

II. trpí trp!

- -e-
sází sázej! ( to í vzniklo kontrakcí z ej)

 5. slovesná třída: -á
I. dělá: -a-
podtyp: kopá/kope – na přechodu mezi 1. a 5. třídou

mimo tento rámec stojí:

JÍT, JET (nese)
VSTÁT ( trpí)
MÍT (dělá)

BÝT, JÍST, CHTÍT, VĚDĚT: atematická, neurčuje se u nich třída a vzor

PŘÍSLOVCE

- označují něco ze světa kolem nás: zákl. slov. druh

- vyjadřují okolnosti, za kt. substance disponují svými statickými nebo dynamickými
znaky → znakem znaku
- jsou závislá na slovese, přídav. jm. nebo příslovci
- C (mladě), D/C (zde, tady)
- zákl. fcí je vyjadřovat přísl. určení C c (cítil se skvěle, viděl ho nezřetelně)
- příslovce v pozici: a) valenční (cítil se skvěle): jak?
b) nevalenční (viděl ho nezřetelně): něco
- C : běžné užití; dnes je mi úzko, je hezky, je mi smutno
v

- Cs : poměrně vzácné, v metajazykových výpovědích; doma je pro mě zde

- Ca : běžné; cesta zpět

30
 členění příslovcí na zákl. sémantickém:

1) místa:
- v rámci přísl. místa můžeme rozlišovat význam:
 lokalizace v prostoru: uprostřed
 východisko z nějakého prostoru: odtud
 směřování do prostoru: nahoru, dolů
 pohyb v prostoru: předem, zadem, křížem krážem

2) času
 lokalizace na časové ose: dnes, ráno, tehdy
 východisko časového úseku: odjakživa, odedávna
 cílový bod nějakého snažení: dosud, dodnes, doteď

3) kausální
 účelová
 přípustková
 příčinná: brečel hlady

4) způsobu
 kvalita nějakého děje: snadno, dobře, výborně
 míra děje: hodně, trochu, velmi
 zřetelové určení: jazykově nadaný, matematicky úspěšný

slovotvorné aspekty příslovce:

- zájmenná příslovce vznikají připojením slovnědruhového formantu k základu zájmen
(k+de, t+am)
- nejčastější slovnědruh. formant příslovcí je přípona –o, -e , dále to mohou být i
slovotvorné přípony (mlčky)
- příslovce můžu vytvářet od přídav. jm. jakostních (příjemný-ě, smutný-ě) i od
vztahových (ohnivý-ě..)
- řada příslovcí má oba slovnědruhové formanty: př. smutno, smutně; vesele, veselo;
daleko, dalece
- -o: používá se raději v pozici přísudku (je mi smutno)

pozice přísl. ve větě:

→ vyjádření několika různých okolností (běž rychle domů)
→ zpřesnění významu, kt. jsem použila první (včera ráno)
→ několikanásobný člen (včera i zítra)

proces adverbializace
- výrazem transpozice gramat. nebo slovotvorné
- gramatická transpozice: spojení vnímáme jako příslovečné, ale fakticky jde o spojení
předložky se jménem (dělat něco od oka)
- slovotvorná transpozice: typické příslovce (nasucho, dočista)

mezislovní vazby příslovce

31
- přehodnocování v jiný slovní druh

 vytýkací příslovce:
- hlavně (touží hlavně po penězích)
- současné mluvnice určují jako vytýkací částici (aby na některou složku
výpovědi upozornil adresáta)

 větná příslovce
- ano, ne, ovšem, nikoliv
- v novějších učebnicích mezi částice

 měrová příslovce
- málo, mnoho
- mezi číslovky

 velice častý dotyk příslovce a předložky

- uprostřed: stál uprostřed (kde? – příslovce), uprostřed skupiny
(sekundární předložka)
- kolem: kolem mě, domu (sekundární předložka)

predikativní příslovce
- je mi smutno, je mi líto, hanba ...; ve městě je rušno: statická příslovce predikativní
- je nutno, záhadno, možno: modální příslovce

18.12.
13

Předložky
- = prepozice
- nezákladní slovní druh: neoznačuje nic z objektivní reality, ale má na starosti
označovat významy v textu
- nezákladní nesamostatný: málokdy stačí k pochopení významové stránky předložka
sama
- mluvnice češtiny označuje jako volný morfémový útvar
- fcí: zprostředkovat vztah řídícího a závislého členu, původní fcí bylo
zprostředkovávat vztahy prostorové a časové, vedle toho se vyjadřují ale i další vztahy
(způsobové, kausální, příčinné...)
1) specifikace: mluvčí říká, že v rámci nějakého obecného
významu má na mysli jeho dílčí významové hodnoty; velice
často se kombinuje s modifikací

2) modifikace: užitím jména v předložkovém pádě já mluvčí

změním jakoby platnost toho pádu, každý pád má svojí funkci
- klasifikace předložek:
1) primární (neodvozené): 19 dohromady, úzce souvisejí s repertoárem českých
slovesných předpon; bez, do, k, na, nad, o, ob, od, po, pod, pro, před, přes, při,
s, u, v, z, za; před skupinou souhlásek nebo stejně znějící hláskou
vokalizujeme (ke, se...); výrazy, kt. jsou polyfunkční ve vyjadřování významu;

32
 - předložka za: pojí se se třemi pády (směřování do nějakého prostoru,
lokalizace v prostoru, časové významy; ostatní se pojí se dvěma nebo jedním
pádem
- 2. p.: bez, do, od, u, s
- se 3. p.: k
- 4. p.: na, po, v, o; nad, pod, přes, před, ob
- 6.p.: při, na, po, v, o
- 7. p.: s, pod, nad, před za

2) sekundární (odvozené): vznikají v procesu prepozicionalizace,

přehodnocování nějakého slov. druhu v předložku (příslušný výraz přestává
označovat svůj význam, který plní jinde a stane se prostředkem specifikující
význam), vznik sekundárních předložek je záležitostí velmi starou
(univerbizace, intelektualizace, internacionalizace)
- stabilizované: považujeme je za normální předložku a nepřekvapuje nás, že
výraz má fci modifikovat výraz podst. jména, předložky vytvořené z příslovcí
a podst. jm. (uprostřed, díky), málo často vznikají ze sloves (nehledě na, vyjma
něčeho), výjimečně ze zájmen (codo), z předložek (zpoza)
- nestabilizované předložky: obvykle jsou to v současné čj víceslovná spojení, kt.
se pouze v někt. kontextu mohou chápat jako prostředek, kt. slouží
k modifikaci podst. jm., na úseku, v oblasti, v úseku, v oboru;
- většina sekundárních předložek se dnes pojí s jedním pádem
- 1.p.: ala, versus (kuře ala bažant)
- 2. p. : většina
- 3. p. : díky, se zřetelem k, vzhledem k
- 4. p. : až na, bez ohledu na,
- 6. p. : nemluvě o, v závislosti na ....
- 7. p. : spolu s, v souvislosti s, ve spojitosti s ...
- funkčně sémantické vlastnosti předložek: klasifikace na zákl. významu, kt.
vyjadřují: prostorové významy (na otázku kde?: mezi, uvnitř, nedaleko...;
odkud?: z kraje, zpoza rohu; kudy?: středem, podél; kam?: doprostřed); časové
významy (uprostřed roku, u příležitosti, během, konče); kauzální vztahy (vinou
něčeho, vlivem, pod vlivem, v důsledku); účelové významy (pro potřeby,
v zájmu); přípustkové v. (navzdory, za cenu); podmínkové v. (v případě, za
předpokladu); zřetelové (ohledně, co do něčeho), prostředkové
(prostřednictvím, cestou něčeho, pomocí něčeho)
- jsou příznačné v. a. pro styl odborný a administrativní, vyskytují se ale také ve
stylu publicistickém, některé z nich jsou již knižní (vně)

Spojky a další spojovací prostředky

- nezákladní slovní druh: nevyjadřuje jevy tohoto světa, vyjadřuje významové vztahy
v textu:
a. vztahy mezi textovými jednotkami, kt. jsou obsahově rovnocenné (= vztahy
koordinace a vztahy adordinace: nazývány vztahy zmnožení, nejčastěji se
vyjadřují spojkami souřadicími = parataxe)
b. spojky, kt. vyjadřují jednotky v textu obsahově nerovnocenné (= vztahy
dominace =vztahy závislosti: spojky podřadicí = hypotaxe)
- přehled spojovacích prostředku v češtině:

33
 1) spojka: jednoslovné prostředky, kt. slouží ke spojení syntaktických jednotek a
nejsou větnými členy; 1)jako spojka fungují výrazy, kt. jsou z hlediska svého
vzniku a vývoje neprůhledné, nemůžu o nich získat žádné informace (a, i, až,
než…), 2)nebo můžu získat nějaké info (aby: a+by, jestli: jest+li); 3)ty které
vznikly z korelativních (zatímco, jakmile, takže); 4)jejich spojkovou fci
můžeme odvodit z původu příslovečného, jsou homonymní s příslovci (jen );
z hlediska původu: a) kombinace několika spojek (i kdyby...), b) spojka a jiný
slovní druh: obvykle prostředky souřadicí (a proto, a tedy, nebo dokonce, ale
proto), méně časté podřadicí (když v tom, leda když, dříve než), c) kombinace
výrazu, kt. původně vůbec spojkami nebyly, př. částice + příslovce (ba
dokonce, ba přímo);;; z hlediska jejich postavení ve větě: souřadicí stojí
většinou mezi oběma větami, někt. se ale dostávají doprostřed druhé věty (př.
však); spojky podřadící: věta závislá následuje po řídící (obvykle mezi větami),
také může stát na začátku věty →jejich pozice je velmi rozmanitá; vícedílné
spojky: v každé větě část (př. ani-ani, buď-nebo

2) spojkový výraz: jsou kombinací buď několika spojek, a nebo kombinací spojky
a jiného slov. druhu

3) relativum: vztažný výraz; vztažné zájmeno: který, vztažné příslovce (kam),

vztažná číslovka (kolikrát)
4) korelativum: kombinace odkazovacího prostředku, nejčastěji odkazovacího
zájmena, nebo odkazovacího zájmenného příslovce (ten, kdo nekouří ušetří,
půjdu tam, kam mě posleš....)

- stylová platnost: fakticky se v čj nevyskytují spojky, kt. by byly nespisovné, ale

mohou mít svojí nespisovnou podobu; existují varianty, kt. považujeme za knižní
(anžto), nebo za hovorové (př. jak může být užita v neutrální podobě, tak hovorové)
-

částice

- = partikule
- nezákl., nesamostatný slov. druh
- výrazy, kterými mluvčí formuje větu, text
- mluvčí formuje text proto, že se snaží dát najevo svůj postoj ke sdělované skutečnosti,
k členění textu, k adresátovi
- převážná část inventáře částic jsou výrazy, kt. přešly od jiného slovního druhu
- distinktivní rysy:
- základní fcí je upozornit adresáta, že chci na něco upozornit ( = apelovost)
- rys hodnocení skutečnosti
- expresivita (emocionálnost)
- schopnost strukturovat text

- částice apelové (apelativní): obecně všechny slouží k tomu, aby mluvčí dal najevo
konkrétní komunikační funkci výpovědi (to co mě vede k tomu, abych to řekla),
částice, kt. vyjadřují: otázkovou fci výpovědi, rozkaz, žádost, příkaz, přání (ať, nechť,
kéž), vyhrožování, vytýkání ...

34
 - částice hodnotící: 1) mluvčí orientuje pozornost adresáta na některou obsahovou
složku sdělení, dává najevo, že některou část složky považuje za důležitou; 2) patří
sem také řada prostředků, kt. mluvčí vyjadřuje svůj postoj k obsahu (= modalita); 3)
prostředky, kt. vyjadřují emoce: citové emociální částice- jejich repertoár je malý; 4)
částice pomocí kt. usnadňujeme adresátovi, aby poznal členění text: zpřehledňujeme
text, umožňujeme mu sledovat naše myšlenkové pochody, blíží se spojkám, nebo jsou
formálně spojkami, př. začátek nebo konec situace (no tak, tak teda, inu, no, nuže),
částice, kt. lineárně strukturují text

Citoslovce
- = interjekce
- zvláštní slovní druh
- představuje bezprostřední reakci mluvčího na skutečnost
- jediný slov. druh, kt. nevstupuje do syntaktické výpovědi
- jsou vyčleněny po stránce intonační: velice často na začátku věty, méně uprostřed
- zajímavé z hlediska hláskoslovného: kombinace hlásek, kt. nejsou příliš obvyklé (ňu,
fuj tajksl)
- do kategorie citoslovcí se může dostat celá řada výrazů, kt. byla původně ohebná
- klasifikace: do 3 zákl. skupin
1) vyjadřující citovou odezvu = citová
2) volní, kontaktová citoslovce, kt. vyjadřujeme vazbu na adresáta
3) výrazy, kt. opisujeme zvuky světa = zvukomalebná (onomatopoická)

- repertoár vzniku citoslovcí je otevřený, velice často se opotřebují (mladší generace

považují za slabý odvar :-) )
- kontaktové - povzbuzovací c., žádací (viď že?), odpověďová c. (no jeje, ba jo),
pozdravová c. (ahoj..) .....
- emocionální c.: obvykle se rozlišují z hlediska sémantického na projevy libosti,
nelibosti, projevy zájmu a nezájmu
- zvukomalebná: imitativní (imitujeme zvuky lidí, zvířat i neživých původců),
- existují běžně přesahy mezi jednotlivými skupinami (můžu použít jako kontaktový, ale
i př. emocionální)
- pouze v metatextových výpovědích je můžu dostat do pozice jakéhokoli větného členu

klasifikace spojek
1) souřadicí = parataktické:
- obsahy syntaktických jednotek se do sebe nezačleňují
- slučovací: mluvčí přidává k nějaké skutečnosti jinou složku, kt. s tou první
tvoří určitý obraz; a, i, ani, ani-ani, jak-tak, ať-tak, ať-či

- odporovací: adverzativní; ale: v případě, kdy dávám najevo, že nabízím dvě

rovnocenné situace, kt. nejsou v souladu; jenže, však, avšak, ledaže, naopak,
nýbrž,

- stupňovací: gradační; mluvčí říká, že nabízí dvě obsahové jednotky, z nichž ta

druhá převyšuje očekávání, kt. plynou z té první (záležitost hodně subjektivní);
ale i, ba, ba dokonce,

35
 - vylučovací: disjunktivní; takové prostředky, kt. mluvčí používá proto, aby dal
adresátovi najevo, že si má z daných alternativ vybrat, že platí jedno nebo
druhé; nebo, buď-nebo

- důvodové: neboť, vždyť, totiž

- důsledkové: a proto, a tedy, a tudíž, a tak

2) podřadicí : mnohem více polyfunkční než souřadící, = hypotaktické

- obsahové spojky: že, zda, jakž, aby;
- časové: když, až, dokud, jakmile, tehdy když, tak dlouho dokud, zrovna když,
právě když
- příčinné: protože, poněvadž, jelikož, anžto, ješto
- účelové: aby, by, jen aby, zdali by
- podmínkové: jestliže, li, pokud, kdyby
- přípustkové: ačkoliv, přestože, i když, jakkoliv,
- způsobové: obvykle původu korelativního (tak aby, tak že), nebo vztažné
výrazy jak

36