Marx - Hledání Ztraceného Smyslu Práce

HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO SMYSLU PRÁCE
KARL MARX
© 2019
Karl Marx, HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO SMYSLU PRÁCE: VÝBOR

TEXTŮ O ČLOVĚKU A PRÁCI
vybral a k vydání připravil Radek Holodňák
přeložil Jakub Chavalka a Bernard Soška
Vydal Koridor, filosofický spolek při FHS UK, z.s.
v Praze jako svou 1. publikaci v roce 2019
1. opravené vydání
Obálku navrhl Vratislav Filípek.
Tištěno v KB Tisk., Most.
Publikace vznikla za podpory Fakulty humanitních studií Univerzity

Karlovy v Praze, Společnosti pro filosofickou antropologii, Cerebra
s.r.o., Studentské komory Akademického senátu Fakulty humanitních
studií Univerzity Karlovy v Praze, partnerů a jednotlivých přispěvatelů.
Všechna práva vyhrazena. (All rights reserved.)
ISBN 978-80-270-6808-1
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO
SMYSLU PRÁCE
Výbor textů o člověku a práci
napsal
Karl Marx
Vybral a k vydání připravil

Radek Holodňák
Překlad
Jakub Chavalka
Bernard Soška
KARL MARX
HLEDÁNÍ
ZTRACENÉHO
SMYSLU PRÁCE
KARL MARX
KARL MARX
][
[PODĚKOVÁNÍ PARTNERŮM]
K uspořádání konference Hledání ztraceného smys-

lu práce 24. a 25. října 2019 v Praze a k vydání této čítanky
přispěli partneři, jimž zde s vřelými díky poskytujeme pros-
tor pro prezentaci.
Propojení byznysu a filosofie – takový je účel pořádané

konference. Že je to možné a že je to snad i žádoucí, se ukazuje
právě v této jedinečné spolupráci akademického a podnikatel-
ského sektoru. I díky laskavé podpoře vás, partnerů z oblasti
byznysu, nakonec v ruce můžeme držet tento překlad textů
Karla Marxe. Děkujeme vám!
CEREBRA s. r. o. Golden Partner
SHINE Consluting Silver Partner
BMP Lean & Quality Solutions Silver Partner
Develor Silver Partner
Taktik s. r. o. Silver Partner
Brand Bakers Bronze Partner
E-on Bronze Partner

KARL MARX
[PODĚKOVÁNÍ
PŘISPĚVATELŮM]
Tento překlad několika stěžejních textů Karla Marxe by

nemohl vzniknout bez podpory přispěvatelů, kteří jeho koupí
podpořili pořádání konference Hledání ztraceného smyslu práce
24. a 25. října 2019 v Praze. Jménem všech, kteří se na konferenci
podíleli, od spoluorganizátorů přes všechny vystupující až po
tým studentů pomáhajících přímo na místě, Vám děkujeme.
Díky Vaší podpoře mohla kromě unikátního setkání filosofie
a byznysu vzniknout také tato publikace, která snad může být
první vlaštovkou zvěstující snahu o revizi dosavadních českých
překladů Marxe. Vašeho zájmu si nesmírně vážíme. Přejeme
vám, ať ve Vás tato čítanka vzbudí zájem nejen o Marxovu
filosofii, ale o filosofii jako takovou, a ať se Vám tento zájem
stane, stejně jako nám, nejen koníčkem či životní náplní, ale
také nástrojem pro kritický pohled na zmatenou postmoderní
dobu našich dnů.
Jakub Chavalka
autor překladu
Bernard Soška
autor překladu
Radek Holodňák
pořadatel konference, autor výběru textů
Jmenovitě děkujeme následujícím přispěvatelům a patronům:
Vít Konečný
Lucie Václavková
Markéta Sagačová
Hana Keita Rizmanová
Martina Přibyláková
Tadeáš Miňha
Lukáš Havránek
KARL MARX
[OBSAH]
Úvodní slovo redaktora ... 11
Úvahy mladého muže nad volbou povolání ... 14
Odcizená práce ... 20
Soukromé vlastnictví a komunismus ... 38
Vláda peněz v občanské společnost ... 63
Teze o Feuerbachovi ... 71
Fetišismus zboží a jeho tajemství ... 74
Nenasytná chtivost po nadpráci. Továrník a bojar ... 91
Dělba práce uvnitř manufaktury a dělba

práce uvnitř společnosti ... 103
Kapitalistický charakter manufaktury ... 115

[ÚVODNÍ SLOVO
REDAKTORA]
Vážení čtenáři,
v rukou právě držíte první vydaný porevoluční český

překlad textů Karla Marxe. Jedinečnost této publikace pod-
trhuje nejen její ojedinělost a zaměření, ale také to, že vznikla
společným úsilím akademické obce, podnikatelského sektoru
a široké veřejnosti.
V této knize naleznete devět zásadních textů o člověku

a práci, které jsme vybrali ze dvou Marxových děl, která
rámcují jeho tvůrčí život. Ekonomicko-filosofické rukopisy
z roku 1844 patří bezpochyby k tomu nejlepšímu z takzvaného
raného Marxova myšlení; Kapitál je notoricky známý vrchol
jeho celoživotní práce.
Smyslem tohoto výběru je představit autora jako filosofa

práce a praktického života, jako myslitele, který je dodnes při
přemýšlení o práci inspirativní a jehož myšlenky jsou dnes
možná aktuálnější, než v době svého vzniku. Chtěli jsme také
Karla Marxe představit bez ideologického hávu, do nějž jej
oblékl tzv. marxismus-leninismus, tedy degenerovaná ideologie,
jež uvrhla SSSR a jeho satelitní státy včetně Československa
do desítky let trvající zločinné totality. Marxismus jako ta-
11
KARL MARX
kový však není špatný ani dobrý. Je kritickým pohledem na

moderní svět kapitalismu. Je nástrojem pro kritické myšlení
a analýzu světa či fenoménů, které jsou nám všem vlastní:
zejména práce a společenského života. Stejně jako každou
filosofii jej lze zneužít a v jeho jméně páchat zvěrstva. My
jsme se ale rozhodli, a vy jste nám v tomto snažení významně
pomohli, pokusit se Marxe představit znovu a jinak – očistit
jeho jméno od totalitárního sedimentu a pokusit se jej znovu
prezentovat tak, jak je vnímán od našich západních hranic
dále: jako jednoho z velkých evropských duchů 19. století,
jako excelentního filosofa a jednoho z otců sociologie.
Texty, které jsme do této čítanky vybrali, nejsou zvolené

náhodně. Jejich společným jmenovatelem je sebeutváření
člověka v procesu práce, tedy něco, co dnes rezonuje světem
byznysu silněji, než kdy dříve. Čím dál tím více organizací si
uvědomuje, že efektivní práce je taková práce, která člověka
baví, v níž se může jedinec svobodně realizovat a jejíž produkty
mu nejsou zcela zcizeny. Smysluplná práce, která činí pracu-
jícího člověka šťastným – tedy práce, při které se člověk cítí
vskutku člověkem, ne součástkou mechanického soukolí – je
budoucností práce.
Mnozí z vás, kterým je tato čítanka určena – tedy především

manažeři, pracovníci v HR, podnikatelé a studenti – četli různé
současné publikace týkající se štěstí v práci, leadershipu apod.
Dovolte nám nyní nabídnout publikaci složenou z textů autora,
který se prací a její roli v lidském životě zabýval jako jeden
z prvních. Sami možná budete překvapeni, jaká je pravá tvář
Karla Marxe; a jak málo vám bude připomínat tu, kterou jsme
12
zvyklí vídat a slýchat ve veřejném prostoru naší post-totalitní

reality. Člověk jakožto svobodná sebe sama utvářející bytost,
komunismus jako bezstátní společnost dovršené lidskosti,
práce jakožto prostředek k proměnám světa, dělba práce
a manufakturní způsob výroby jako zdroj lidského odcizení –
to je jen část z motivů, které jsme pro vás vybrali k zamyšlení.
Přejeme vám, ať je pro vás čtení těchto textů inspirativní a ať

vás obohatí za prvé o nové pohledy na svět práce a na lidský
život jako takový, za druhé ať vám nabídne materiál, který
můžete srovnávat se současnými publikacemi, které o práci
a organizaci práce vycházejí. Může vám být také odrazovým
můstkem pro další studium filosofie a antropologie - oborů,
které budou už v blízké budoucnosti čím dál více zasahovat
do výroby i služeb. Filosofie není šedá teorie, naopak – a ze-
jména ta Marxova – je zeleným stromem života, který má
co nabídnout každému, kdo je ochoten uvažovat, přemýšlet,
zlepšovat se a pomáhat ke zlepšování ostatním.
Radek Holodňák
13
KARL MARX
[ÚVAHY MLADÉHO MUŽE

NAD VOLBOU POVOLÁNÍ]
(Abiturientská práce, 1835)
Zvířeti určila příroda okruh působnosti, v němž se

má pohybovat, a zvíře jej klidně dovršuje, aniž by se jej sna-
žilo přesáhnout, aniž by se nadálo, že je tu nějaký jiný. Také
člověku dal Bůh obecný cíl, totiž zušlechťovat sebe a celé lid-
stvo, avšak ponechal na něm samém, aby prostředky k jeho
dosažení objevil sám; přenechal mu volbu nejpatřičnějšího
místa ve společnosti, z něhož se on sám i společnost může
nejlépe povznést.
Tato volba je velikým privilegiem vůči ostatním stvo-

řením, avšak zároveň aktem, který může zmařit celý jeho ži-
vot, zhatit všechny plány, přivést do neštěstí. Brát tuto volbu
vážně je proto zajisté první povinností mladíka, který začíná
svoji životní dráhu a nechce přenechat své nejdůležitější zá-
ležitosti náhodě.
Každý vede v patrnosti nějaký cíl, který se přinej-

menším jemu samotnému zdá veliký a který rovněž veliký
je, nazývá-li jej tak nejhlubší přesvědčení, nejniternější hlas
srdce, neboť Bůh nikdy neponechává pozemšťany bez prů-
vodce; mluví tiše, ale jistě.
14
Avšak tento hlas bývá snadno přehlušen, to, co jsme

měli za nadšení, mohlo být dílem okamžiku, a možná, že
v příštím okamžiku opět pomine. Možná, že se vznítila naše
fantazie, byl vzbuzen náš cit, před očima se nám kmitaly vi-
diny, a my se vášnivě oddáváme cíli, o němž se dohadujeme,
že nám jej seslal samotný Bůh; avšak to, co zažhnulo ve stís-
něné hrudi, nás zanedlouho omrzí a celá naše existence se
zbortí.
Musíme proto přísně prověřit, zdali jsme opravdu pro

nějaké povolání nadšeni, zdali s ním náš vnitřní hlas oprav-
du souhlasí, nebo zda nadšení, jež jsme považovali za volání
Boží, nebylo pouhým sebeklamem. Jak jinak se toho ovšem
můžeme dobrat, než pátráme-li po samém zdroji nadšení?
Co je veliké, třpytí se, třpyt vzbuzuje ctižádost, a cti-

žádost může snadno vyvolat něco, co považujeme za nadše-
ní; koho však posedne fúrie ctižádosti, toho už rozum nedrží
na uzdě a vrhá se tam, kam jej volá bouřlivý pud: už si nevy-
bírá své postavení, nýbrž je určován náhodou a zdáním.
Rovněž nebýváme povoláni do postavení, v němž

můžeme nejlépe vyniknout; nezaručuje-li, že v průběhu
dlouhých let, kdy jej snad budeme vykonávat, nikdy neu-
mdlíme, nikdy nepoleví náš zápal a naše nadšení nikdy ne-
vyprchá, nýbrž záhy zjistíme, že naše přání nikdy nedojdou
uspokojení a naše představy se nevyplní, pak brzy začneme
reptat proti Bohu a proklínat lidstvo.
Avšak nejen ctižádost může podnítit náhlé nadšení

pro nějaké postavení, možná jsme si jej pouze přikrášlili
vlastní fantazií, a ta ho vybájila jako to nejvyšší, co může ži-
vot nabídnout. Nezpochybnili jsme jej, nevzali jsme v potaz
15
KARL MARX
zátěž, velikou zodpovědnost, kterou na nás uvalí; viděli jsme

jej pouze z dálky a dálka mate.
Zde nám nemůže být rádcem ani vlastní rozum;

neboť jej nepodpoří ani zkušenost, ani hlubší pozorování,
naopak jej klamou city a zaslepuje fantazie. Na koho se ale
máme obrátit, kdo nám bude oporou, když nás opouští vlast-
ní rozum?
Naše srdce se dovolává rodičů, kteří už zčásti prošli

cestu života a pocítili neoblomnost osudu.
Jestliže naše nadšení po tom všem ještě trvá, pociťu-

jeme-li vůči onomu postavení po tom všem ještě zalíbení a
věříme-li, že jsme k němu byli povoláni, ač jsme jej chladně
zvažovali, poté, co jsme prohlédli jeho těžkosti, poznali jeho
obtížnost, pak jej na sebe smíme vzít, pak nás neklame ani
nadšení, ani nás nestrhává ukvapenost.
Ne vždy ovšem můžeme dosáhnout postavení, k ně-

muž se cítíme být povoláni; do jisté míry nás, dříve, než jsme
schopni je sami určit, předcházejí poměry ve společnosti.
Často mu hrozivě odporuje už naše fyzická přiroze-

nost a její práva jí nikdo nemůže upřít.
Někdy se nám sice nad přirozenost daří povznést: ale

o to rychleji pak umdléváme, takže riskujeme, že budeme
stavět na zetlelých sutinách, a celý náš život se stává nera-
dostným zápasem mezi duchovním a tělesným principem. A
jak by mohl ten, kdo v sobě nedokáže usmířit zápolící živly,
čelit naléhavé životní tísni, jak by mohl klidně jednat, vždyť
jedině z klidu mohou povstat velké a krásné činy; klid je pů-
16
dou, z níž se rodí zralé plody.
Třebaže s fyzickými předpoklady, které neodpovídají

našemu povolání, nemůžeme působit dlouho a zřídkakdy ra-
dostně, přece nás stále povzbuzuje myšlenka, že obětujeme
naše dobro povinnosti jednat, ač slabě, přesto ze všech sil;
když si ale zvolíme postavení, pro nějž nám chybí nadání,
nikdy jej nebudeme moci náležitě vykonávat, brzy poznáme
s pocitem studu svou vlastní neschopnost a řekneme si, že
jsme v rámci tvorstva zbytečnou bytostí, článek společnosti,
který nedokáže zastávat své povolání. Nejpřirozenějším ná-
sledkem je potom sebepohrdání, a který pocit je bolestivější
než ten, který se nedá nahradit ničím, co nabízí vnější svět.
Sebepohrdání je zmije, jež bez ustání štvavě sžírá naše nitro,
saje ze srdce životní mízu a tu pak smíchává s nesnášenli-
vostí vůči lidem a zoufalstvím.
Mylný odhad našeho nadání pro postavení, o němž

jsme vážně přemýšleli, je provinění, které se vymstí nám sa-
mým, a přestože snad nebude haněno ostatními, vznítí v na-
šem nitru mnohem hrozivější muka, než mohou způsobit
posměšky druhých.
Pokud toto všechno zvážíme a naše životní pomě-

ry dovolují, abychom si zvolili jakékoliv postavení, pak
se chopme toho, co nám zaručuje nejvyšší důstojnost, zaklá-
dá se na idejích, o jejichž pravdě jsme veskrze přesvědčeni,
nabízí nejširší pole, abychom sloužili lidstvu a sami se při-
blížili obecnému cíli, pro který je každé postavení pouhým
prostředkem, tedy dokonalosti.
Důstojnost je to, co člověka nejčastěji povyšuje, co

jeho jednání, všemu snažení propůjčuje odlesk vyššího pů-
17
KARL MARX
vodu, co mu neškodně získává obdiv davu a povznáší ho nad

něj.
Důstojnost ovšem může zajistit pouze takové posta-

vení, v němž neplníme úlohu otrockých nástrojů, nýbrž kde
v poli vlastní působnosti samostatně tvoříme; může nám ji
zaručit jedině povolání, jež nevyžaduje zavrženíhodné jed-
nání, ani jeho dojem, takové, jež by si se vznešenou hrdostí
mohl zvolit ten nejlepší. Postavení, které nejlépe splňuje po-
žadavky důstojnosti, není sice vždy nejvyšší, ale vždy nej-
znamenitější.
Ale jako nás ponižuje stav bez důstojnosti, tak jistě

podlehneme břemenu postavení založeného na idejích, jež
později prohlédneme jako falešné. To už pak nevidíme ji-
nou pomoc než sebeklam, a jak zoufalé východisko skýtá
sebeklam!
Postavení, která příliš nezasahují do života, nýbrž

se spíše zaobírají abstraktními pravdami, jsou pro mladého
muže, jehož zásady ještě nejsou vytříbeny a jeho přesvědče-
ní dosud nejsou pevná a neotřesitelná, ta nejnebezpečnější,
třebaže zároveň náležejí mezi nejvznešenější, pokud zakoře-
nily hluboko v nitru a dokážeme-li idejím, které jim vládnou,
obětovat život i veškeré své úsilí.
Mohou oblažit toho, kdo je k nim povolán, avšak ten,

kdo se jich chopí ukvapeně, neuváženě, z okamžité pohnut-
ky, zahyne. Zato máme-li vysoké mínění o idejích, na nichž
se zakládá naše postavení, propůjčuje nám uznání společ-
nosti, zvyšuje naši vlastní důstojnost, upevňuje naše jedná-
ní.
18
Kdo si zvolí stav, jejž si považuje, bude se varovat

toho, aby se mu zpronevěřil, bude jednat čestně už z toho
důvodu, že jeho místo ve společnosti je ušlechtilé.
Avšak hlavní ohled, jímž se musíme při volbě povo-

lání řídit, je blaho lidstva, naše vlastní dovršení. Nemylme
se v předpokladu, že by si tyto dva zájmy mohly vzájemně
odporovat, že by snad jeden musel rušit druhý, přirozenost
člověka je naopak zařízena tak, že svého zdokonalení může
dosáhnout pouze tehdy, přispívá-li ke zdokonalení, blahu
svých současníků (Mitwelt). Tvoří-li někdo pouze sám pro
sebe, může být slavným učencem, velkým mudrcem, výteč-
ným básníkem, ale nikdy dovršeným, skutečně velkým člo-
věkem.
Dějiny nazývají velkým mužem toho, kdo svým pů-

sobením s ohledem na celek zdokonalí sebe sama: zkušenost
velebí jako nejšťastnějšího toho, kdo rozradostní nejvíce lidí;
i náboženství nás učí, že ideál, jejž všichni napodobují, se
obětoval pro lidstvo, a kdo by si troufal zpochybňovat tako-
vé výroky?
Pokud jsme si zvolili stav, v němž můžeme nejvíce

prospívat lidstvu, pak nás k zemi nesrazí žádná zátěž, neboť
to je vždy jen oběť pro všechny; potom se netěšíme chatr-
nou, úzkoprsou, egoistickou radostí, ale naše štěstí patří mi-
lionům, naše činy tiše, avšak věčně žijí dál a náš popel smáčí
žhnoucí slzy ušlechtilých lidí.
19
KARL MARX
[ODCIZENÁ PRÁCE]
(Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844)

Vyšli jsme z předpokladů politické ekonomie. Přijali
jsme její řeč a zákony. Předpokládali jsme soukromé vlast-
nictví, oddělení práce, kapitálu a půdy, jakož i oddělení mzdy,
zisku z kapitálu a pozemkové renty a právě tak oddělení děl-
by práce, konkurence, pojmu směnné hodnoty atd. Z poli-
tické ekonomie samé, jejími vlastními slovy, jsme prokázali,
že dělník klesá na úroveň zboží, a to nejnuznějšího zboží, že
jeho bída stojí v obráceném poměru k moci a velikosti jeho
výroby, že nutným výsledkem konkurence je akumulace ka-
pitálu v několika málo rukách, a tudíž strašlivější obnove-
ní monopolu, a konečně že zaniká rozdíl mezi kapitalistou
a pozemkovým nájemcem, jakož i mezi zemědělcem a dělní-
kem v manufaktuře, a celá společnost se musí rozpadnout na
dvě třídy, vlastníků a vlastnictví zbavených dělníků.
Politická ekonomie vychází z faktu soukromého

vlastnictví. Nevysvětluje nám ho. Materiální proces soukro-
mého vlastnictví, to, co ve skutečnosti prodělává, vyslovu-
je v obecných a abstraktních formulích, jež jí pak platí za
zákony. Nechápe tyto zákony, tj. neukazuje, jak vyplývají
z podstaty soukromého vlastnictví. Politická ekonomie nám
nijak neobjasňuje důvod odloučení práce a kapitálu, kapitálu
a půdy. Když např. určuje vztah mzdy k zisku z kapitálu, platí
jí za poslední důvod zájem kapitalistů; tj. předpokládá to, co
20
měla rozvinout. Stejně tak vždy chápe konkurenci. Vysvět-

lí ji vnějšími okolnostmi. Politická ekonomie nás nepoučí,
nakolik jsou právě tyto vnější, zdánlivě nahodilé okolnosti
výrazem nutného vývoje. Viděli jsme, jak se jí sama smě-
na jeví jako nahodilý fakt. Výlučným soukolím, jež politic-
ký ekonom uvádí do pohybu, jsou chamtivost a válka mezi
chamtivci, konkurence.1
Právě proto, že politická ekonomie nechápe souvis-

lost pohybu, mohla např. učením o konkurenci odporovat
učení o monopolu, učením o svobodě živností učení o kor-
poracích, učením o dělení půdy učení o velkém pozemko-
vém vlastnictví, neboť konkurenci, svobodu živností, dělení
půdy rozvíjí a chápe pouze jako nahodilé, úmyslné, násilné,
nikoli jako nutné, nevyhnutelné, přirozené důsledky mono-
polu, korporace, feudálního vlastnictví.
Máme tedy nyní pochopit podstatnou souvislost mezi

soukromým vlastnictvím, chamtivostí, odloučením práce,
kapitálu a pozemkového vlastnictví ze směny a konkurence,
z hodnoty a znehodnocení člověka, z monopolu a konkuren-
ce atd., z celého tohoto odcizení s peněžním systémem.
Nepřesazujme se tak jako politický ekonom, když

chce něco vysvětlit, do vybájeného prvotního stavu. Tako-
vým prvotním stavem se nic nevysvětlí. Politický ekonom
tím pouze přesouvá otázku do šedých, mlhavých dálek.
Předpokládá ve formě činu, události to, co má vyvodit, to-
tiž nutný vztah mezi dvěma věcmi, např. mezi dělbou práce
a směnou. Podobně vysvětluje teologie původ zla prvotním
1
Po tomto odstavci v rukopisu přeškrtnuto: "Nyní se musíme podívat
na podstatu vylíčeného materiálního pohybu vlastnictví." (původní
redakční pozn.)
21
KARL MARX
hříchem, tj. politický ekonom předpokládá jako fakt, ve for-

mě dějin, to, co má vysvětlit.
Vycházejme z ekonomického, současného faktu. Děl-

ník je tím chudší, čím více bohatství vyrobí, čím větší moci
a rozsahu nabývá jeho výroba. Dělník je tím lacinějším zbo-
žím, čím více zboží vytvoří. Zhodnocováním světa věcí se pří-
mo úměrně zvyšuje znehodnocování světa lidí. Práce nevyrá-
bí pouze zboží; vyrábí sebe samu a dělníka jako zboží, a to
v poměru, v němž vůbec vyrábí zboží.
Tento fakt nevyjadřuje nic víc než toto: předmět, kte-

rý práce vyrábí, její produkt, vystupuje vůči ní jako cizí by-
tost, jako na výrobci nezávislá moc. Produkt práce je práce,
která se fixuje v předmětu, je učiněna věcnou, je to zpřed-
mětnění práce. Uskutečnění práce je její zpředmětnění. Toto
uskutečnění práce se v poměrech politické ekonomie jeví
jako odskutečnění dělníka, zpředmětnění jako ztráta před-
mětu a poroba předmětem, přivlastnění jako odcizení, jako
zvnějšnění.
Uskutečnění práce se jeví jako odskutečnění natolik,

že dělník je odskutečněn až ke smrti hladem. Zpředmětnění
se jeví jako ztráta předmětu natolik, že dělník je oloupen
nejen o nejnutnější předměty života, nýbrž také o nejnutněj-
ší pracovní předměty. Dokonce i práce sama se stává před-
mětem, jehož se dělník může zmocnit pouze s krajní náma-
hou a s těmi nejnepravidelnějšími přestávkami. Přivlastnění
předmětu se jeví jako odcizení natolik, že čím více předmětů
dělník vyrábí, tím méně jich může vlastnit a tím více se ocitá
pod nadvládou svého produktu, kapitálu.
Všechny tyto důsledky spočívají v určení, že se dělník
22
chová vůči produktu své práce jako k cizímu předmětu. Ne-

boť po tomto předpokladu je jasné: čím více se dělník vypra-
cuje, tím mocnější je cizí, předmětný svět, který si vůči sobě
vytváří, tím chudší je on sám, jeho vnitřní svět, tím méně
jemu samému náleží. Právě tak je tomu v náboženství. Čím
více člověk vkládá do boha, tím méně podržuje sám v sobě.
Dělník ukládá svůj život do předmětu; ale pak již nepatří
jemu, nýbrž předmětu. Čím větší je tedy tato činnost, tím
bezpředmětnější je dělník. Co je produktem jeho práce, tím
není on sám. Čím větší je tedy tento produkt, tím méně je on
sám. Zvnějšnění dělníka v jeho produktu neznamená jen to,
že se jeho práce stává předmětem, vnější existencí, nýbrž že
existuje mimo něj, vůči němu cize a nezávisle, a stává se vůči
němu samostatnou mocí, že život, jímž obdařil předmět, vůči
němu vystupuje nepřátelsky a cize.
Zkoumejme nyní blíže zpředmětnění, produkci dělní-

ka a v ní odcizení, ztrátu předmětu, jeho produktu. Dělník
nemůže nic vytvořit bez přírody, bez smyslového vnějšího
světa. Příroda je látkou, na níž se uskutečňuje jeho práce,
v níž je činná, z níž a jejímž prostřednictvím vyrábí.
Ale stejně jako příroda poskytuje životní prostřed-

ky práci, v tom smyslu, že práce nemůže žít bez předmětů,
na nichž je vykonávána, tak na druhé straně poskytuje též
životní prostředky v užším smyslu, totiž prostředky fyzické
obživy samotného dělníka.
Čím více si tedy dělník svou prací přivlastňuje vnější

svět, smyslovou přírodu, tím více si odepírá životní prostřed-
ky po dvou stránkách, jednak tím, že smyslový vnější svět
stále více přestává být náležitým předmětem jeho práce, ži-
votním prostředkem jeho práce; za druhé tím, že tento svět
23
KARL MARX
stále více přestává být životním prostředkem v bezprostřed-

nějším smyslu, prostředkem fyzické obživy dělníka.
Dělník se tedy stává sluhou svého předmětu po těch-

to dvou stránkách, jednak tím, že zachovává předmět práce,
tj. zachovává práci, a za druhé tím, že zachovává prostředky
obživy. Jednak tedy tím, že může existovat jako dělník, a za
druhé tím, že může existovat jako fyzický subjekt. Vrcholem
této poroby je, že se může zachovat fyzickým subjektem
pouze jakožto dělník a jako fyzický subjekt je již pouze dělní-
kem.
(Odcizení dělníka v jeho předmětu se podle zákonů

politické ekonomie vyjadřuje tak, že čím více dělník vyrá-
bí, tím méně může konzumovat, že čím více vytvoří hodnot,
tím se stává bezcennějším, nedůstojnějším, že čím tvárnější
je jeho výrobek, tím beztvářnější je dělník, že čím civilizo-
vanější je jeho předmět, tím barbarštější je dělník, že čím je
mocnější práce, tím se stává dělník bezmocnějším, že čím
je práce duchaplnější, tím více se dělník stává bezduchým
a sluhou přírody.)
Politická ekonomie zakrývá odcizení v podstatě práce

proto, že nesleduje bezprostřední vztah mezi dělníkem (pra-
cí) a výrobou. Zajisté. Práce vyrábí pro boháče úžasné zá-
zraky, ale dělníka přivádí na mizinu. Vyrábí paláce, ale pro
dělníka doupata. Vyrábí krásu, ale dělníka mrzačí. Nahrazuje
práci stroji, ale část dělníků přivádí zpět k barbarské práci
a ze zbytku činí stroje. Vyrábí ducha, ale pro dělníka má sla-
bomyslnost, kretenismus.
Bezprostřední vztah práce k jejím produktům je vztah

dělníka k předmětům jeho výroby. Vztah majetného k před-
24
mětům výroby a k ní samé je pouze důsledkem tohoto prv-

ního vztahu. A potvrzuje ho. Tuto druhou stránku budeme
sledovat později.
Když se tedy ptáme: jaký je podstatný vztah práce,

ptáme se po dělníkově vztahu k výrobě.
Dosud jsme sledovali odcizení, zvnějšnění dělníka

pouze z jedné strany, totiž jeho vztah k produktům jeho práce.
Ale odcizení se projevuje nejen ve výsledku, nýbrž i v aktu
výroby, uvnitř produktivní činnosti samé. Jak by mohl děl-
ník vystupovat vůči produktu své činnosti cize, pokud by
se v samotném aktu výroby sám sobě neodcizoval? Produkt
je přece pouze resumé činnosti, výroby. Pokud je tedy pro-
duktem práce zvnějšnění, musí být výroba sama činným zv-
nějšňováním, zvnějšněním činnosti, činností zvnějšňování.
V odcizeném předmětu práce se pouze resumuje odcizení,
zvnějšnění v činnosti práce samé.
V čem spočívá zvnějšnění práce?
Předně v tom, že práce je pro dělníka vnější, tj. nepa-

tří k jeho bytosti, že si proto ve své práci nepřitakává, nýbrž
sám sebe popírá, necítí se v ní dobře, ba je v ní nešťastný,
nerozvíjí žádnou fyzickou ani duševní energii, nýbrž mučí
své tělo a ruinuje svého ducha. Z toho důvodu se dělník cítí
u sebe teprve mimo práci a v práci se cítí mimo sebe. Doma
je, když nepracuje, a když pracuje, není doma. Jeho práce
není tudíž dobrovolná, nýbrž vynucená, je to nucená práce.
Není tedy uspokojením nějaké potřeby, nýbrž prostředkem
k uspokojování potřeb mimo ni. Její cizost se čistě ukazuje
na tom, že jakmile neexistuje fyzický nebo jiný nátlak, prchá
se před ní jako před morem. Vnější práce, práce, v níž se
25
KARL MARX
člověk zvnějšňuje, je práce sebeobětování, trýznění. Koneč-

ně se jeví vnějškovost práce pro dělníka v tom, že není jeho
vlastní, nýbrž někoho jiného, že mu nepatří, že v ní nepatří
sobě samému, nýbrž někomu jinému. Stejně jako v nábožen-
ství působí na individuum sebeuskutečnění lidské fantasie,
lidského mozku a lidského srdce, jež jsou na něm nezávislé,
tj. jako cizí, božská nebo ďábelská činnost, není ani činnost
dělníka jeho sebeuskutečněním. Náleží někomu jinému, je
ztrátou sebe sama.
Z toho vyplývá, že se člověk (dělník) cítí svobodně

činný již jen ve svých zvířecích funkcích, jídlu, pití a roz-
množování, nanejvýš ještě v bydlení, oblékání atd. a ve svých
lidských funkcích se cítí již jen jako zvíře. Zvířecí se stává
lidským a lidské zvířecím.
Jídlo, pití a rozmnožování atd. jsou sice také pravé

lidské funkce. Ale v abstrakci, která je vytrhuje z okolí další
lidské činnosti a činí z nich poslední a výhradní konečné
účely, jsou zvířecí.
Sledovali jsme akt odcizení praktické lidské činnosti,

práce, po dvou stránkách. 1) Vztah dělníka k produktu práce
jako cizímu a jej přemáhajícímu předmětu. Tento vztah je
zároveň vztahem k smyslovému vnějšímu světu, k přírod-
ním předmětům jako nějakému cizímu, jemu nepřátelskému
světu postavenému proti němu. 2) Vztah práce k aktu výroby
uvnitř práce. Tento vztah je vztahem dělníka k jeho vlast-
ní činnosti jako cizí, jemu nenáležející, činnost jako utrpe-
ní, síla jako bezmoc, rozmnožování jako kastrace, dělníkova
vlastní fyzická a duševní energie, jeho osobní život – neboť
co jiného je život než činnost – jako proti němu samotnému
obrácená, na něm nezávislá a jemu nenáležející činnost. Jak
26
řečeno výše, sebeodcizení jako odcizení věci.
Z těchto dvou dosavadních určení máme nyní vyvo-

dit ještě třetí, určení odcizené práce.
Člověk je rodová bytost, nikoli pouze tím, že praktic-

ky a teoreticky činí svým předmětem rod, jak svůj vlastní,
tak i ostatních věcí, nýbrž – a to je jen jiný výraz pro tutéž
věc – také tím, že se sám k sobě má jako k přítomnému, ži-
voucímu rodu, tím, že se má k sobě samému jako k univer-
zální, a proto svobodné bytosti. Rodový život člověka jakož
i zvířete spočívá fyzicky nejprve v tom, že člověk (jakož i zví-
ře) žije z neorganické přírody, a čím je člověk univerzálnější
než zvíře, tím univerzálnější je říše neorganické přírody, ze
které žije. Tak jako rostliny, zvířata, kameny, vzduch, svět-
lo atd. teoreticky utvářejí část lidského vědomí, zčásti jako
předměty přírodní vědy, zčásti jako předměty umění – jeho
duchovní neorganickou přírodu, duchovní životní prostře-
dek, který teprve musí upravit, aby jej mohl užívat a strávit,
utvářejí také prakticky část lidského života a lidské činnosti.
Fyzicky žije člověk pouze z těchto přírodních produktů, ať
už se jeví ve formě výživy, topiva, oděvu, obydlí atd. Univer-
zalita člověka se prakticky projevuje právě v univerzalitě, jíž
celou přírodu činí svým neorganickým tělem, jak pokud 1) je
bezprostředním životním prostředkem, tak do té míry, v níž
2) je matérií, předmětem a nástrojem jeho životní činnosti.
Příroda je neorganickým tělem člověka, totiž příroda, pokud
sama není lidským tělem. Člověk žije z přírody, znamená:
příroda je jeho tělo, s nímž musí zůstat v setrvalém procesu,
aby nezemřel. To, že fyzický i duševní život člověka souvisí
s přírodou, neznamená nic jiného než to, že příroda souvisí
sama se sebou, neboť člověk je součástí přírody.
27
KARL MARX
Tím, že odcizená práce člověku odcizuje 1) příro-

du, 2) jeho samého, jeho vlastní činnou funkci, jeho životní
činnost, odcizuje člověku rod; činí pro něj z rodového života
prostředek individuálního života. Předně odcizuje rodový
život a individuální život a za druhé činí z individuálního
života v jeho abstrakci účel rodového života, rovněž v jeho
abstraktní a odcizené formě.
Neboť nejprve se člověku jeví práce, životní činnost,

sám produktivní život, pouze jako prostředek k uspokojení
nějaké potřeby, potřeby zachování fyzické existence. Pro-
duktivní život je však rodový život. Je to život plodící život.
Ve způsobu životní činnosti spočívá celý charakter určité
species, její rodový charakter, a svobodná vědomá činnost
je rodový charakter člověka. Život sám se jeví jako pouhý
prostředek života.
Zvíře se bezprostředně shoduje se svou životní čin-

ností. Neliší se od ní. Jest touto činností. Člověk činí svou
životní činnost samu předmětem svého chtění a svého vě-
domí. Má vědomou životní činnost. Není to určenost, s níž
by bezprostředně splýval. Vědomá životní činnost odlišu-
je člověka bezprostředně od zvířecí životní činnosti. Právě
jen díky tomu je rodovou bytostí. Anebo je pouze vědomou
bytostí, tj. jeho vlastní život je mu předmětem právě proto,
že je rodovou bytostí. Jen proto je jeho činnost svobodnou
činností. Odcizená práce převrací tento vztah tím, že člověk
právě proto, že je vědomou bytostí, mění svou životní čin-
nost, svou podstatu na pouhý prostředek k existenci.
Praktické zhotovování předmětného světa, zpracová-

vání neorganické přírody udržuje člověka jako vědomou ro-
dovou bytost, tj. bytost, která se má k rodu jako své vlastní
28
bytosti nebo se má k sobě jako rodové bytosti. Zvíře sice

také vyrábí. Staví si hnízda, obydlí, jako včela, bobr, mra-
venec atd. Samo vyrábí pouze to, co bezprostředně potře-
buje pro sebe nebo pro svá mláďata; vyrábí jednostranně,
zatímco člověk vyrábí univerzálně; vyrábí pouze na příkaz
bezprostřední fyzické potřeby, zatímco člověk vyrábí i bez
fyzické potřeby a skutečně vyrábí teprve bez ní; zvíře vyrábí
pouze sebe samo, kdežto člověk znovuvytváří celou přírodu,
zvířecí produkt náleží bezprostředně k jeho fyzickému tělu,
kdežto člověk svůj produkt svobodně přesahuje. Zvíře vy-
tváří dle míry a potřeby species, k níž náleží, zatímco člověk
dokáže vyrábět dle míry každé species a vždy dokáže uzpů-
sobit předmět inherentní míře; z toho důvodu také člověk
tvoří dle zákonů krásy.
Právě ve zpracovávání předmětného světa se pro-

to člověk teprve osvědčuje jako rodová bytost. Tato výroba
je jeho prací uskutečněný rodový život. V ní se jeví příro-
da jako jeho dílo a jeho skutečnost. Předmět práce je tudíž
zpředmětnění rodového života člověka: tak se zdvojuje nejen
intelektuálně, pouze ve vědomí, nýbrž skutečně, v činné prá-
ci, a proto hledí sám na sebe v jím stvořeném světě. Proto
tím, že odcizená práce vytrhuje člověku předmět jeho výro-
by, vytrhuje jej z jeho rodového života, jeho skutečné rodové
předmětnosti a mění jeho přednost před zvířetem v nevýho-
du v tom, že je zbaven svého neorganického těla, přírody.
Stejně tak tím, že odcizená práce snižuje sebeusku-

tečnění, svobodnou činnost na prostředek, činí z rodového
života člověka prostředek jeho fyzické existence.
Vědomí, které má člověk o svém rodu, se tedy odci-

zením mění tak, že se mu rodový život stává prostředkem.
29
KARL MARX
Odcizená práce tudíž způsobuje:
3) že se rodová bytost člověka, jak příroda, tak i jeho

duchovní rodová síla, mění na jemu cizí bytost, na prostře-
dek jeho individuální existence. Odcizuje člověku jeho vlastní
tělo, jakož i přírodu mimo něj, jeho duchovní bytí, jeho lid-
skou podstatu.
4) Bezprostředním důsledkem toho, že je člověk od-

cizen produktu své práce, své životní činnosti, své rodové
bytosti, je odcizení člověka člověku. Když člověk stojí sám
proti sobě, stojí proti němu druhý člověk. Co platí o vztahu
člověka k jeho práci, k produktu jeho práce a k sobě samé-
mu, to platí o vztahu člověka ke druhému člověku i k práci
a předmětu práce druhého člověka.
Věta, že člověk je odcizen své rodové bytosti, vůbec

znamená, že jeden člověk je odcizen druhému, a stejně tak je
každý z nich odcizen lidské podstatě.
Odcizení člověka, vůbec každý vztah, v němž člo-

věk stojí vůči sobě samému, je uskutečněn, vyjádřen teprve
ve vztahu, ve kterém člověk stojí vůči ostatním lidem.
Ve vztahu odcizené práce tedy posuzuje každý člověk

druhého dle měřítka a vztahu, v němž se sám nachází jakož-
to dělník.
Vyšli jsme z ekonomického faktu odcizení dělníka

a jeho výroby. Vyslovili jsme pojem tohoto faktu: odcizená,
zvnějšněná práce. Analyzovali jsme tento pojem, tudíž jsme
analyzovali pouhý ekonomický fakt.
30
Sledujme nyní dále, jak se musí pojem odcizené, zv-

nějšněné práce vyslovit a ztvárnit ve skutečnosti.
Pokud je mi produkt práce cizí, vystupuje-li vůči mně

jako cizí moc, komu potom náleží?
Nepřináleží-li mi má vlastní činnost, je-li cizí, vynu-

cenou činností, komu potom náleží?
Nějaké jiné bytosti než mně.
Kdo je touto bytostí?
Bohové?
Ponejprv se zajisté hlavní výroba, jako stavba chrá-

mů atd. v Egyptě, Indii, Mexiku, jevila jako služba bohům
a bohům také náležel produkt. Sami bohové nebyli ale nikdy
zaměstnavateli. Stejně tak ani příroda. A jaký by to také byl
rozpor, kdyby se člověk, čím více si svou prací podmaňu-
je přírodu, čím více se zázraky bohů stávají díky zázrakům
průmyslu nadbytečnými, měl kvůli těmto mocnostem zříci
radosti a požitku z produktu.
Cizí bytost, jíž náleží práce a produkt práce, jíž práce

slouží a produkt práce přináší požitek, může být jedině sám
člověk.
Nenáleží-li produkt práce dělníkovi, je-li vůči němu

cizí mocí, je to možné jenom tak, že náleží nějakému jinému
člověku mimo dělníka. Je-li pro něj jeho činnost mukou, musí
být někdo jiný, jemuž je požitkem a životní radostí. Ani bo-
hové, ani příroda, jedině člověk sám může být touto mocí
31
KARL MARX
nad člověkem. Připomeňme ještě dříve vyslovenou větu, že

vztah člověka k sobě samému se mu stává skutečným tepr-
ve prostřednictvím jeho vztahu k druhému člověku. Jestliže
se tedy vztahuje k produktu své práce, ke své zpředmětně-
né práci, jako k cizímu, nepřátelskému, mocnému, na něm
nezávislému předmětu, vztahuje se k němu tak, že pánem
tohoto předmětu je nějaký jiný, jemu cizí, nepřátelský, moc-
nější, na něm nezávislý člověk. Vztahuje-li se ke své vlastní
činnosti jako k nesvobodné, vztahuje se k ní jako k činnosti
ve službě, pod nadvládou, v donucení a pod jařmem nějaké-
ho jiného člověka. Každé sebeodcizení člověka sobě samému
a přírodě se projevuje ve vztahu, který sobě a přírodě dává
vůči jinému, od něj odlišnému člověku. Proto se nábožen-
ské sebeodcizení nutně projevuje ve vztahu laika ke knězi,
nebo také, jelikož se zde jedná o intelektuální svět, k pro-
středníkovi atd. V praktickém skutečném světě se sebeodci-
zení může projevit jedině prostřednictvím praktického, sku-
tečného vztahu k jinému člověku. Prostředek, jímž odcizení
postupuje, je sám praktický. Prostřednictvím odcizené práce
člověk tedy nevytváří pouze vztah k předmětu a aktu výro-
by jako k cizím a jemu nepřátelským mocnostem;2 vytváří
také vztah, v němž stojí cizí člověk k jeho výrobě a jeho pro-
duktu, a vztah, v němž sám stojí k tomuto jinému člověku.
Stejně jako ve své vlastní výrobě vytváří své odcizení, svůj
trest, ve svém vlastním produktu ztrátu, produkt, který mu
nepatří, vytváří panství toho, kdo neprodukuje, nad výrobou
a produktem. Stejně jako si odcizuje svou vlastní činnost,
přisvojuje ji někomu cizímu, pro nějž není vlastní činností.
Prozatím jsme sledovali vztah pouze ze strany dělní-

ka a později jej budeme zkoumat také ze strany nepracující-
ho.
2
V rukopise: „lidem“ (původní redakční pozn.)
32
Prostřednictvím odcizené, zvnějšněné práce tedy děl-

ník vytváří vztah nějakého jí cizího a mimo ni stojícího člo-
věka k této práci samé. Dělníkův vztah k práci vytváří vztah
kapitalisty – nebo jakkoli chceme nazývat zaměstnavatele –
k této práci. Soukromé vlastnictví je tedy produktem, výsled-
kem, nutnou konsekvencí zvnějšněné práce, vnějšího vztahu
dělníka k přírodě a k sobě samému.
Soukromé vlastnictví tedy vyplývá z analýzy pojmu

zvnějšněné práce, tj. zvnějšněného člověka, odcizené práce,
odcizeného života, odcizeného člověka.
Pojem zvnějšněné práce (zvnějšněného života) jsme

samozřejmě získali z politické ekonomie jako výsledek po-
hybu soukromého vlastnictví. Avšak analýzou tohoto pojmu
vychází najevo, že jeví-li se soukromé vlastnictví jako základ,
jako příčina zvnějšněné práce, je spíše jejím důsledkem, stej-
ně jako bohové nejsou původně příčinou, nýbrž účinkem po-
mýlení lidského rozvažování. Později se tento vztah převrací
do vzájemného působení.
Teprve na posledním kulminačním bodě vývoje sou-

kromého vlastnictví znovu vystupuje toto jeho tajemství,
totiž, že je jednak produktem zvnějšněné práce, a jednak, že
je prostředkem, v němž se práce zvnějšňuje, realizace tohoto
zvnějšnění.
Tento vývoj okamžitě vrhá světlo na různé dosud ne-

vyřešené rozpory.
33
KARL MARX
1) Politická ekonomie vychází z práce jako vlastní

duše výroby, a přesto nedává práci nic a soukromému vlast-
nictví vše. Proudhon3 vyvodil z tohoto rozporu závěry proti
soukromému vlastnictví ve prospěch práce. Nahlížíme však,
že tento zdánlivý rozpor je rozporem odcizené práce se sebou
samou, a že politická ekonomie vyslovila pouze zákony od-
cizené práce.
Z tohoto důvodu také nahlížíme, že mzda a soukro-

mé vlastnictví jsou identické: neboť tam, kde produkt, před-
mět práce, vyplácí výkupné samotné práci, je mzda pouze
nutným důsledkem odcizení práce, stejně jako se ve mzdě
také práce neprojevuje jako samoúčel, nýbrž jako služebník
mzdy. Toto vyložíme později a nyní už pouze vytyčíme ně-
které důsledky.
Násilné zvyšování mzdy (nehledě na všechny ostatní

obtíže, nehledě na to, že by byla jako anomálie též udržitelná
jedině násilím) by tedy nebyla ničím jiným než lepším od-
měňováním otroků a ani dělníci, ani práce by nezískali svého
lidského určení a důstojnosti.
Ba i sama rovnost mezd, jak ji požaduje Proudhon,

proměňuje pouze vztah nynějšího dělníka k jeho práci na
vztah všech lidí k práci. Společnosti se potom rozumí jako
abstraktnímu kapitalistovi.
Mzda je bezprostřední následek odcizené práce a od-

cizená práce je bezprostřední příčina soukromého vlastnic-
tví. S jednou stránkou musí proto padnout také druhá.
3
Pierre-Joseph Proudhon (1809 – 1865), raný socialistický myslitel a
anarchista, zakladatel teorie mutualismu a samosprávy pracujících.
(pozn. red.)
34
2) Ze vztahu odcizené práce k soukromému vlast-

nictví dále plyne, že emancipace společnosti od soukromé-
ho vlastnictví atd., od poroby, se vyslovuje v politické formě
emancipace dělníků, nikoli ale tak, jako by se jednalo pou-
ze o jejich emancipaci, nýbrž proto, že v jejich emancipaci
je obsažena obecně lidská emancipace, a je v ní obsažena,
protože veškerá lidská poroba je zahrnuta ve vztahu dělníka
k výrobě a všechny vztahy poroby jsou pouze modifikacemi
a důsledky tohoto vztahu.
Jako jsme prostřednictvím analýzy pojmu odcizené,

zvnějšněné práce nalezli pojem soukromého vlastnictví, mů-
žeme s pomocí těchto dvou faktorů rozvinout všechny kate-
gorie politické ekonomie a v každé této kategorii, jako např.
čachru, konkurenci, kapitálu, penězích znovu nalezneme
pouze určitější a rozvinutější výraz těchto prvních základů.
Avšak dříve, než prozkoumáme tyto útvary, zkusme

ještě rozluštit dva úkoly.
1) Určit obecnou podstatu soukromého vlastnictví,

jak vyplynula jako důsledek odcizené práce, v jeho vztahu
k opravdu lidskému a společenskému vlastnictví.
2) Přijali jsme odcizení práce, její zvnějšnění, jako

fakt a tento fakt jsme analyzovali. Nyní se ptáme, jak došlo
k tomu, že člověk zvnějšňuje svou práci, odcizuje ji? Jak je
toto odcizení založeno v podstatě lidského vývoje? Pro řeše-
ní tohoto úkolu jsme mnohé získali již tím, že jsme otázku po
vzniku (Ursprung) soukromého vlastnictví přeměnili v otázku
po vztahu zvnějšněné práce k průběhu vývoje lidstva. Neboť
když se mluví o soukromém vlastnictví, věří se, že máme co
dělat s nějakou věcí mimo člověka. Mluví-li se o práci, máme
35
KARL MARX
co do činění bezprostředně s člověkem samým. Toto nové

postavení otázky je již jejím rozřešením.
ad 1) Obecná podstata soukromého vlastnictví a její

vztah k opravdu lidskému vlastnictví.
Zvnějšněná práce se nám rozpadla na dvě složky,

které se vzájemně podmiňují, anebo jsou pouze rozdílnými
výrazy jednoho a téhož vztahu, osvojení se projevuje jako
odcizení, jako zvnějšnění, a zvnějšnění jako osvojení, odcizení
jako opravdové zdomácnění.
Sledovali jsme jednu stránku, zvnějšněnou práci se

zřetelem k dělníkovi samotnému, tj. vztah zvnějšněné práce
k sobě samé. Jako produkt, jako nutný důsledek tohoto vzta-
hu jsme nalezli vlastnické vztahy nepracujícího k dělníkovi
a práci. Soukromé vlastnictví jako materiální, souhrnný vý-
raz odcizené práce, obsahuje oba vztahy, vztah dělníka k prá-
ci a k produktu své práce a k nepracujícímu a vztah nepracují-
cího k dělníkovi a produktu jeho práce.
Když jsme právě nahlédli, že se zřetelem na dělní-

ka, jenž si osvojuje přírodu prací, se osvojení projevuje jako
odcizení, sebeuskutečnění jako činnost pro někoho jiného
a jako činnost někoho jiného, životaschopnost jako obětová-
ní života, výroba předmětu jako ztráta předmětu pro blaho
nějaké cizí síly, nějakého cizího člověka, zkoumejme nyní
vztah tohoto práci a dělníkovi cizího člověka k dělníkovi,
k práci a jejímu předmětu. Nejprve je třeba si povšimnout,
že vše, co se u dělníka projevuje jako činnost zvnějšnění, od-
cizení, projevuje se u nepracujícího jako stav zvnějšnění, od-
cizení.
36
Za druhé, že skutečné, praktické jednání dělníka

ve výrobě a k produktu (jakožto stav mysli) se u proti němu
stojícímu nepracujícího, projevuje jako teoretické jednání.
Za třetí. Nepracující činí vůči dělníkovi vše, co dělník

činí vůči sobě samému, ale vůči sobě samému nečiní to, co
činí vůči dělníkovi.
Zkoumejme blíže tyto tři vztahy.4
4
Zde končí první nedokončený rukopis. (původní redakční pozn.)
37
KARL MARX
[SOUKROMÉ VLASTNICTVÍ
A KOMUNISMUS]
Avšak5 protiklad nevlastnění a vlastnictví je ještě in-

diferentní, tedy neuchopený ve své uskutečněné souvislosti,
ve svém vnitřním vztahu, ještě nikoli jako protiklad, do-
kud není pochopen jako protiklad práce a kapitálu. Rovněž
bez pokročilého pohybu soukromého vlastnictví, ve starém
Římě, v Turecku atd., se může vyjádřit tento protiklad ve své
první podobě. Takže se ještě nejeví jako kladený prostřednic-
tvím soukromého vlastnictví samého. Ale práce, subjektivní
podstata soukromého vlastnictví jako vyloučení vlastnictví,
a kapitál, objektivní práce jako vyloučení práce, jsou sou-
kromým vlastnictvím jako jeho rozvinutý vztah protikladu,
proto energický, k uvolnění pohánějící vztah.
ad ibidem.6 Zrušení sebeodcizení prochází toutéž ces-

tou jako sebeodcizení. Nejprve se soukromé vlastnictví sle-
duje pouze v jeho objektivní stránce – ale práce přesto jako
jeho podstata. Forma jeho jsoucna je proto kapitál, který
se má „jako takový“ zrušit (Proudhon). Nebo je mimořád-
ný způsob práce – jako nivelizované, parcelizované, a proto
5
Následuje dodatek k nedochovanému druhému rukopisu. (původní
pozn. red.)
6
Následuje dodatek k nedochovanému druhému rukopisu. (původní
pozn. red.)
38
nesvobodné práce – chápán jako zdroj škodlivosti soukromé-

ho vlastnictví a jeho člověku odcizeného jsoucna – Fourier,7
jenž ve shodě s fyziokraty také opět chápe zemědělskou práci
přinejmenším jako důležitou, zatímco St. Simon8 naopak vy-
hlašuje za podstatu průmyslovou práci jako takovou, takže
žádá výhradní panství průmyslníků a zlepšení postavení
dělníků. Komunismus je konečně pozitivní výraz zrušeného
soukromého vlastnictví, zpočátku všeobecným soukromým
vlastnictvím. Tím, že tento vztah chápe v jeho obecnosti, je
1) ve své první podobě pouhým jeho zobecněním a

dovršením; jako takový se objevuje ve dvojí podobě: předně
je panství věcného vlastnictví vůči němu tak velké, že chce
zničit vše, co není způsobilé patřit všem jako soukromé vlast-
nictví; chce násilně abstrahovat od talentu atd. Fyzický, bez-
prostřední majetek mu platí za jediný účel života a jsoucna;
určení dělníka není zrušeno, nýbrž rozšířeno na všechny lidi;
vztah soukromého vlastnictví zůstává vztahem společnosti
ke světu věcí; nakonec se toto hnutí stavící proti soukromé-
mu vlastnictví všeobecné soukromé vlastnictví, vyjadřuje ve
zvířecí formě tak, že proti manželství (které je samozřejmě
formou exkluzivního soukromého vlastnictví) staví společen-
ství žen, v němž se tedy žena stává pospolitým a sprostým
vlastnictvím. Lze říci, že tato myšlenka společenství žen je
vyslovené tajemství tohoto ještě zcela hrubého a bezhlavé-
ho komunismu. Stejně jako žena vystupuje z manželství do
všeobecné prostituce, tak celý svět bohatství, tj. předmětná
podstata člověka, vystupuje ze vztahu výlučného manželství
7
Joseph Fourier (1768–1830), francouzský matematik a fyzik, mj.
objevitel tzv. Fourierových řad a skleníkového efektu. (pozn. red.)
8
Henri de Saint-Simon (1760–1825), francouzský politický a ekonomický
myslitel, podnikatel; autor předsocialistické teorie založené na
společné práci všech společenských tříd, jež ovlivnila zformování teorií
anarchismu, socialismu a komunismu 19. století. (pozn. red.)
39
KARL MARX
se soukromým vlastníkem do vztahu univerzální prostituce

se společností. Tento komunismus je – tím, že všude negu-
je osobnost člověka – právě pouze konsekventním výrazem
soukromého vlastnictví, které je touto negací. Všeobecná a
jako moc se ustavující závist je skrytou formou, ve které se
vyvíjí chamtivost, a pouze se jiným způsobem uspokojuje.
Myšlenka každého soukromého vlastnictví jako takové-
ho je přinejmenším obrácena proti bohatšímu soukromému
vlastnictví jako závist a touha po vyrovnání rozdílů, takže
obě dokonce tvoří podstatu konkurence. Hrubý komunista
je pouhým dovršením této závisti a této nivelizace v před-
stavovaném minimu. Má určitou ohraničenou míru. Jak málo
je toto zrušení soukromého vlastnictví opravdovým osvoje-
ním, dokazuje právě abstraktní negace celého světa vzdělání
a civilizace, návrat k nepřirozené skromnosti chudého, suro-
vého člověka bez potřeb, který nejen nepřevýšil soukromé
vlastnictví, nýbrž to se jej ještě vůbec netýká.
Společenství je pouhým společenstvím práce a rov-

nosti mzdy, kterou vyplácí pospolitý kapitál, společenství
jako všeobecný kapitalista. Obě stránky vztahu jsou vy-
zdvihnuty v představované všeobecnosti, práce jako určení,
v němž je každý kladen, kapitál jako uznaná všeobecnost
a moc společenství.
Ve vztahu k ženě jakožto kořisti a služce společného

chtíče je vyslovena nekonečná degradace, v níž člověk pro
sebe sama existuje, neboť tajemství tohoto vztahu má jedno-
značný, rozhodný, zjevný, nezastřený výraz ve vztahu muže
k ženě a ve způsobu, jak je chápán bezprostřední, přirozený
rodový vztah.
Bezprostřední, přirozený, nutný vztah člověka k člověku je
40
vztah muže k ženě. V tomto přirozeném rodovém vztahu je

vztah člověka k přírodě bezprostředně jeho vztahem k člo-
věku, jako vztah k člověku bezprostředně jeho vztahem
k přírodě, jeho vlastním přirozeným určením. V tomto vzta-
hu se tudíž smyslově vyjevuje, redukováno na názorný fakt,
jak dalece se člověku stala přirozeností lidská podstata, nebo
nakolik se příroda stala lidskou podstatou člověka. Dle to-
hoto vztahu lze tedy posuzovat celkový stupeň vzdělanos-
ti člověka. Z charakteru tohoto vztahu plyne, jak dalece se
člověk sám sobě stal rodovou bytostí, člověkem, a sám sebe
jako takového pochopil; vztah muže k ženě je nejpřirozenější
vztah člověka k člověku. V něm se tedy ukazuje, jak dalece
se stalo přirozené chování člověka lidským, nebo nakolik je
mu lidská podstata přirozenou podstatou, do jaké míry je mu
jeho lidská přirozenost přirozeností. V tomto vztahu se také
ukazuje, jak dalece se stala potřeba člověka lidskou potře-
bou, nakolik se mu tedy stal potřebou druhý člověk jakožto
člověk, do jaké míry je ve svém nejindividuálnějším jsoucnu
zároveň bytostí pospolitou.
První pozitivní zrušení soukromého vlastnictví, hru-

bý komunismus, je tudíž pouze jednou z jevových forem ha-
nebnosti soukromého vlastnictví, jež se chce klást jako pozi-
tivní pospolitost.
2) Komunismus a) ještě politické podstaty, demo-

kratické nebo despotické; b) se zrušením státu, ale zároveň
ještě nedovršený a stále ještě soukromým vlastnictvím, tj.
odcizením člověka, afikovanou podstatou. V obou formách
se již komunismus jeví jako reintegrace nebo návrat člověka
v sebe, jako zrušení lidského sebeodcizení, ale tím, že ješ-
tě nepochopil pozitivní podstatu soukromého vlastnictví a
stejně tak málo porozuměl lidské podstatě potřeby, je také
41
KARL MARX
ještě v obojím předpojatý a obojím nakažen. Pochopil sice

svůj pojem, ale nikoli ještě svou podstatu.
3) Komunismus jako pozitivní zrušení soukromého

vlastnictví jakožto lidského sebeodcizení, a proto jako skuteč-
né přisvojení lidské podstaty člověkem a pro člověka; proto
jako úplný, vědomý a v rámci celého bohatství dosavadního
vývoje uskutečněný návrat člověka pro sebe jako společen-
ského, tj. lidského člověka. Tento komunismus jako dovrše-
ný naturalismus = humanismus a jako dovršený naturalis-
mus = humanismus je opravdovým ukončením rozporu mezi
člověkem a přírodou a člověkem a člověkem, opravdovým
ukončením sporu mezi existencí a podstatou, mezi zpřed-
mětněním a sebeuskutečněním, mezi svobodou a nutností,
mezi individuem a rodem. Je rozluštěnou hádankou dějin a
ví o sobě jako o tomto rozluštění.
Celý pohyb dějin je proto jak opravdovým aktem

jeho zplození – aktem narození jeho empirického jsoucna –
tak také pro jeho myslící vědomí pochopeným a poznaným
pohybem jeho nastávání, zatímco onen ještě nedovršený
komunismus hledá v jednotlivých soukromému vlastnictví
odporujících dějinných útvarech historický důkaz, důkaz
v trvání pro sebe, tak, že z celého tohoto pohybu vytrhává
jednotlivé momenty (obzvláště Cabet, Villegardelle ad. raj-
tují na tomto oři)9 a fixuje je jako důkazy své historické pl-
nokrevnosti, čímž právě prokazuje, že nepoměrně větší část
tohoto pohybu jeho tvrzením odporuje, a že, pokud tento
9
Étienne Cabet (1788 – 1856), francouzský filosof a utopický socialista,
autor pojmu komunismus, zakladatel Ikarského hnutí, jehož členové
zakládali po roce 1848 rovnostářské komuny v USA. (pozn. red.)
François Villegardelle (1810 – 1856), francouzský spisovatel a myslitel,
autor např. spisu Město slunce aneb Idea filosofické republiky či Dějiny
sociálních myšlenek před francouzskou revolucí. (pozn. red.)
42
moment někdy nastal, právě minulost jeho bytí vyvrací po-

žadavky podstaty.
Z toho lze snadno nahlédnout nutnost, že v pohybu

soukromého vlastnictví, právě v ekonomii, nachází celý revo-
luční pohyb jak svou empirickou, tak i teoretickou základnu.
Toto materiální, bezprostředně smyslové soukromé

vlastnictví je materiálně smyslový výraz odcizeného lidského
života. Jeho pohyb – výroba a spotřeba – je smyslovým vyje-
vením pohybu veškeré dosavadní výroby, tj. uskutečněním
nebo skutečností člověka. Náboženství, rodina, stát, právo,
morálka, věda, umění atd. jsou pouze zvláštní způsoby vý-
roby a spadají pod její všeobecný zákon. Pozitivní zrušení
soukromého vlastnictví, jako osvojení lidského života, je pro-
to pozitivním zrušením veškerého odcizení, tudíž návratem
člověka z náboženství, rodiny, státu atd. do jeho lidského,
tj. společenského jsoucna. Náboženské odcizení jako takové
zasahuje pouze do oblasti vědomí lidského nitra, avšak eko-
nomické odcizení do skutečného života – jeho zrušení proto
pojme obě stránky. Rozumí se, že pohyb u různých národů
bere svůj první počátek z toho, zda pravý, uznávaný život
národa postihuje spíše vědomí nebo vnější svět, je-li to spíše
inteligibilní nebo reálný život. Komunismus začíná okamži-
tě (Owen)10 s ateismem, ateismus je zpočátku dalek toho být
komunismem, jakož i je onen ateismus spíše ještě abstrak-
cí. – Filantropie ateismu je proto zprvu pouze filosoficky
abstraktní filantropií, filantropie komunismu ihned reálně a
bezprostředně pohání k účinku. –
10
Robert Owen (1771–1858), britský průmyslník a socialista, který se
snažil humanizovat podmínky dělníků ve svých továrnách. Dnes je
pokládán za prvního teoretika předklasického managementu. Zakládal
družstevní banky, veřejné školy a komunistické kolonie. (pozn. red.)
43
KARL MARX
Viděli jsme, jak za předpokladu pozitivně zrušeného

soukromého vlastnictví produkuje člověk člověka, sám sebe
a druhého člověka; jak předmět, který je bezprostřední čin-
ností jeho individuality, je současně jeho vlastním jsoucnem
pro druhého člověka, jsoucnem druhého člověka a jsoucnem
druhého člověka pro něj. Ale právě tak jsou jak materiál prá-
ce, tak člověk jako subjekt, výsledkem i východiskem pohy-
bu (a že tímto východiskem musí být, v tom právě spočívá
dějinná nutnost soukromého vlastnictví). Všeobecným cha-
rakterem celého pohybu je tedy společenský charakter; jak
společnost sama produkuje člověka jakožto člověka, tak je
jeho prostřednictvím produkována. Činnost a požitek jsou,
jak svým obsahem, tak způsobem existence, společenskou čin-
ností a společenským požitkem. Lidská podstata přírody je
tu teprve pro společenského člověka; neboť teprve v tom pří-
padě je zde pro něj příroda jako pouto s člověkem, jako jeho
jsoucno pro druhého a jsoucno druhého pro něj, a stejně
tak i jako životní pralátka lidské skutečnosti, teprve v tomto
případě je zde příroda jako základ jeho vlastního lidského
jsoucna. Teprve zde se mu jeho přirozené jsoucno stává jeho
lidským jsoucnem a příroda se pro něj stává člověkem. Spo-
lečnost je tedy dovršená bytostná jednota člověka s přírodou,
opravdové zmrtvýchvstání přírody, uskutečněný naturalis-
mus člověka a uskutečněný humanismus přírody.11
Společenská činnost a společenský požitek v žádném

případě neexistují výhradně ve formě bezprostředně pospoli-
té činnosti a bezprostředně pospolitého požitku,
11
Na tomto místě následuje čarou oddělená poznámka bez odkazu:
Prostituce je pouze zvláštní výraz všeobecné prostituce dělníků a v tom
případě je prostituce vztah, do nějž spadá nejen prostituovaný, nýbrž
rovněž prostituující – jehož hanebnost je ještě větší, takže pod tuto
kategorii spadá také kapitalista atd. (původní pozn. red.)
44
třebaže pospolitá činnost a pospolitý požitek, tj. činnost a

požitek, jež se bezprostředně projevují a potvrzují ve skuteč-
né společnosti s druhým člověkem, probíhají všude tam, kde
je onen bezprostřední výraz společenskosti založen v podsta-
tě obsahu činnosti a přiměřeně přirozenosti požitku.
Rovněž jsem-li o samotě vědecky atd. činný, což je

činnost, kterou mohu vzácně vykonávat v bezprostřední po-
spolitosti s druhými, jsem činný společensky, neboť jsem čin-
ný jako člověk. Jako společenský produkt je mi dána nejen
látka mé činnosti – jako je i sama řeč, v níž je činný myslitel
– mé vlastní jsoucno je společenská činnost; proto to, co ze
sebe dělám, ze sebe dělám pro společnost a s vědomím sebe
jakožto společenské bytosti. Mé všeobecné vědomí je pouze
teoretickou podobou toho, čeho je reálná pospolitost, spo-
lečenská bytost živoucí podobou, zatímco v současnosti je
všeobecné vědomí abstrakcí od skutečného života a jako ta-
kové vůči němu vystupuje nepřátelsky. Proto je také činnost
mého všeobecného vědomí – jako taková – mým teoretic-
kým jsoucnem jakožto společenské bytosti.
Především je třeba vystříhat se toho, abychom opět

nefixovali „společnost“ jako abstrakci vůči individuu. Indi-
viduum je společenská bytost. Jeho životní projev – ač se ne-
jeví v bezprostřední formě pospolitého, s ostatními současně
vykonávaného životního projevu – je proto projevem a po-
tvrzením společenského života. Individuální a rodový život
člověka nejsou rozdílné, nakolik je též – a to nutně – způsob
jsoucna individuálního života zvláštnějším nebo všeobecněj-
ším rodovým životem, nebo čím více je rodový život zvlášt-
nějším nebo všeobecným individuálním životem.
Jako rodové vědomí potvrzuje člověk svůj reálný spo-
45
KARL MARX
lečenský život a pouze opakuje své skutečné jsoucno v myš-

lení, stejně jako se naopak rodové bytí potvrzuje v rodovém
vědomí a je ve své všeobecnosti pro sebe jako myslící bytost.
Člověk – nakolik je z tohoto důvodu zvláštním indi-

viduem, a právě jeho zvláštnost z něj činí individuum a sku-
tečnou individuální pospolitou bytost – je pro sebe rovněž
totalitou, ideální totalitou, subjektivním jsoucnem myšlené
a zakoušené společnosti, právě tak jako je též ve skutečnosti
jednak jako názor a skutečný požitek společenského jsouc-
na, jednak jako totalita lidského životního projevu.
Myšlení a bytí jsou tedy sice odlišeny, ale zároveň

jsou navzájem v jednotě. Smrt se jeví jako tvrdé vítězství
rodu nad určitým individuem a jako by odporovala jeho
jednotě; ale určité individuum je pouze určitá rodová bytost,
jako takové smrtelné.
4) Právě tak jako soukromé vlastnictví je pouze smy-

slovým výrazem toho, že se člověk zároveň stává pro sebe
předmětným a zároveň se nadto stává sám sobě jako cizí a
nelidský předmět, že jeho životní projev je jeho zvnějšněním
života, jeho uskutečnění jeho odskutečněním, cizí skuteč-
ností, je rovněž třeba pojmout pozitivní zrušení soukromé-
ho vlastnictví, tj. smyslové osvojení lidské podstaty a života,
předmětného člověka, lidské výtvory pro a prostřednictvím
člověka, nejen ve smyslu bezprostředního, jednostranného
požitku, nejen ve smyslu vlastnictví, ve smyslu jmění. Člověk
si osvojuje svou všestrannou podstatu všestranným způso-
bem, tedy jako totální člověk. Všechny jeho lidské vztahy ke
světu, vidění, slyšení, čichání, ochutnávání, myšlení, nazírá-
ní, cítění, chtění, činné bytí, milování, zkrátka všechny orgá-
ny jeho individuality, jako orgány, které jsou bezprostředně
46
ve své formě jako pospolité orgány, jsou ve svém předmět-

ném jednání, neboli ve svém chování k předmětu, jeho osvo-
jením. Osvojení lidské skutečnosti, její chování k předmětu
je činností lidské skutečnosti;12 lidskou účinností a lidským
utrpením, neboť utrpení, pojaté lidsky, je sebepožitek člově-
ka.
Soukromé vlastnictví nás ohloupilo a zjednostrani-

lo natolik, že předmět je naším předmětem, teprve když jej
máme, tedy když pro nás existuje jako kapitál, anebo když
jej bezprostředně vlastníme, jíme, pijeme, nosíme na těle, by-
dlíme v něm atd., zkrátka když jej používáme. Třebaže sou-
kromé vlastnictví samo pojímá všechna tato bezprostřední
uskutečnění majetku opět pouze jako životní prostředek a ži-
vot, jemuž slouží za prostředek, je životem soukromého vlast-
nictví práce a kapitalizace.
Na místo všech fyzických a duchovních smyslů proto

nastoupilo jednoduché odcizení všech těchto smyslů, smysl
míti. Lidská bytost musela být zredukována na tuto abso-
lutní chudobu, aby ze sebe vydala své vnitřní bohatství. (O
kategorii míti viz Heß13 v Jednadvaceti arších.)14
12
Je proto stejně tak různorodá, jak různorodá jsou lidská určení podstaty
a činnosti. (pozn. autora)
13
Moses Heß (1812–1875), marxistický filosof židovského původu,
představitel tzv. dělnického sionismu; ve svém chápání světa se orientoval
spíše na střet ras a národů, než společenských tříd. (pozn. red.)
14
Kategorie míti – Moses Heß píše ve svém článku Filosofie činu
(v jedenadvacátém archu ze Švýcarska, díl první, Zürich und Winterthur
1843, s. 329): „Je to právě touha po bytí (Seinsucht), totiž touha přetrvávat
jako určitá individualita, jako omezené já, jako konečná bytost – jež
vede k chamtivosti. Je to znovu a zase negace vší určenosti, abstraktní
já a abstraktní komunismus, důsledek prázdné ,věci o soběʻ, kriticismu
a revoluce, neuspokojené povinnosti, co vedlo k bytí (Sein) a vlastnění
(Haben). Tak se z pomocných sloves stala podstatná jména.“ (původní
47
KARL MARX
Zrušení soukromého vlastnictví je proto úplnou

emancipací všech lidských smyslů a vlastností; ale je touto
emancipací právě proto, že se tyto smysly, jak subjektivně,
tak objektivně, staly lidskými. Oko se stalo lidským okem,
jako se jeho předmět stal společenským, lidským, člověkem
pro člověka vytvořeným předmětem. Smysly se tedy bezpro-
středně ve své praxi staly teoretiky. Jednají vůči věci kvů-
li věci, ale věc sama je předmětně lidským jednáním k sobě
samé a k člověku,15 a naopak. Potřeba nebo požitek proto
ztratily svou egoistickou přirozenost a přirozenost svou pou-
hou nutnost tím, že prospěch se stal lidským prospěchem.
Právě tak se smysly a požitek druhého člověka staly mým
vlastním osvojením. Vedle těchto bezprostředních orgánů se
proto utvářejí společenské orgány, ve formě společnosti, tedy
např. činnost bezprostředně ve společnosti s druhými atd.
se stala orgánem mého životního projevu a způsobem osvoje-
ní lidského života.
Rozumí se, že se lidské oko těší jinak než hrubé, ne-

lidské oko, lidské ucho jinak než hrubé ucho atd.
Viděli jsme, že člověk se neztrácí ve svém předmětu

jedině za podmínky, že se mu tento předmět stane lidským
předmětem nebo předmětným člověkem. To je možné jedině
tak, že se mu stane společenským předmětem a on sám sobě
společenskou bytostí, právě jako se pro něj v tomto předmě-
tu stává společnost podstatou.
Z tohoto důvodu na jedné straně tím, že se všude člo-

věku ve společnosti stává předmětná skutečnost skutečností
red. pozn.)
15
V praxi se mohu k věci chovat lidsky pouze tehdy, když se věc chová
k člověku lidsky. (pozn. autora)
48
lidských bytostných sil, lidskou skutečností, a proto skuteč-

ností jeho vlastních bytostných sil, stávají se mu všechny
předměty zpředmětněním jeho samého jako předměty potvr-
zující a uskutečňující jeho individualitu, jako jeho předmě-
ty, tj. předmět se stává jím samým. Jak se mu stanou jako
jeho předměty, záleží na přirozenosti předmětu a přirozenosti
jemu odpovídající bytostné síly; neboť právě určenost tohoto
vztahu tvoří zvláštní, skutečný způsob přitakání. Oku se dává
předmět jinak než uchu a předmět oka je jiný než předmět
ucha. Osobitost každé bytostné síly je právě její osobitá pod-
stata, tudíž rovněž osobitý způsob jejího zpředmětňování, je-
jího předmětně skutečného, živoucího bytí. Z tohoto důvodu
se člověku v předmětném světě přitakává nejen myšlením,
nýbrž všemi smysly.
Na straně druhé: subjektivně vzato: jako teprve hudba

probouzí hudební smysl člověka, jako pro nemuzikální ucho
nemá nejkrásnější hudba žádný smysl, není mu předmětem,
jelikož mým předmětem může být pouze potvrzení něja-
ké mé bytostné síly, může pro mě tudíž být pouze tak, jaká
je moje bytostná síla jakožto pro sebe subjektivní schopnost,
neboť smysl předmětu pro mě (má smysl pouze pro nějaký
jemu odpovídající smysl) jde právě tak daleko, kam sahá můj
smysl, tak jsou smysly společenského člověka jinými smys-
ly než nespolečenského; teprve prostřednictvím předmětně
rozvinutého bohatství lidské bytosti se zčásti teprve vycvi-
čuje, zčásti teprve vytváří bohatství subjektivní lidské smys-
lovosti, hudební ucho, oko pro krásu formy, zkrátka lidských
požitků schopné smysly, smysly, které se potvrzují jako lid-
ské bytostné síly. Neboť nikoli pouze pět smyslů, nýbrž také
takzvané duchovní smysly, praktické smysly (vůle, láska
atd.), jedním slovem lidský smysl, lidskost smyslu, je teprve
jsoucnem jeho předmětu, zlidštěním přírody. Utváření pěti
49
KARL MARX
smyslů je práce celých dosavadních světových dějin. Smysl

zaujatý hrubou praktickou potřebou má také pouze omezený
smysl. Pro vyhladovělého člověka neexistuje lidská forma
pokrmu, nýbrž pouze jeho abstraktní jsoucno jakožto pokr-
mu; stejně tak by mu mohl být předložen ve své nejhrubší
formě a nelze říci, čím by se takové pojídání lišilo od zví-
řecího požírání. Ustaraný, potřebný člověk nemá smysl pro
nejkrásnější divadelní hru; obchodník s nerosty vidí pouze
kupní hodnotu, nikoli krásu a osobitý charakter drahokamu;
nemá mineralogický smysl; zpředmětnění lidské bytosti, jak
v teoretickém, tak praktickém ohledu, je zapotřebí jednak
k tomu, aby zlidštilo lidské smysly, jednak k tomu, aby vy-
tvořilo odpovídající lidský smysl pro celé bohatství lidské a
přirozené bytosti.
Právě tak jako stávající společnost nachází v pohybu

soukromého vlastnictví a jeho bohatství i bídy – materiálního
a duchovního bohatství a bídy – všechen materiál k tomuto
utváření, produkuje nastávající společnost člověka v celém
bohatství jeho bytosti, bohatého, důvtipného a duchaplného
člověka jako svou trvalou skutečnost.
Vidíme, jak subjektivismus a objektivismus, spiritu-

alismus a materialismus, činnost a trpnost ztrácejí teprve
v společenském stavu svou protikladnost, a tím své jsoucno
jakožto takové protiklady; vidíme, jak je řešení teoretických
protikladů samo možné jedině prakticky, jedině prostřed-
nictvím praktické energie člověka, a z tohoto důvodu není
jejich řešení vůbec úkolem poznání, nýbrž skutečným život-
ním úkolem, jenž filosofie nemohla vyřešit právě proto, že
tento úkol pojímala pouze jako teoretický úkol.
50
Vidíme, jak jsou dějiny průmyslu a nastávající před-

mětné jsoucno průmyslu otevřenou knihou lidských bytost-
ných sil, smyslově vyjevená lidská psychologie, která dosud
nebyla pojímána ve své spojitosti s podstatou člověka, nýbrž
vždy pouze v nějakém vnějším vztahu prospěšnosti, neboť
se – při pohybu uvnitř odcizení – jako skutečnost lidských
bytostných sil a jako lidské rodové akty dávalo k uchopení
pouze všeobecné jsoucno člověka, náboženství, nebo dějiny
ve své abstraktně-obecné podstatě, jako politika, umění, lite-
ratura atd.
V obvyklém materiálním průmyslu (– jenž se pojímá

jako část onoho všeobecného pohybu stejně tak jako se sám
tento pohyb může chápat jako nějaká zvláštní část průmys-
lu, jelikož veškerá lidská činnost byla dosud prací, tedy prů-
myslem, sobě samé odcizenou činností –) před sebou máme
zpředmětněné bytostné síly člověka ve formě smyslových,
cizích, užitečných předmětů, ve formě odcizení. Psychologie,
pro kterou je tato kniha, tedy právě smyslově nejsoučas-
nější, nejpřístupnější část dějin, uzavřena, nemůže se stát
opravdovou obsažnou a reálnou vědou. Co si vůbec myslet
o vědě, která vznešeně abstrahuje od této velké části lidské
práce a necítí sama v sobě svou neúplnost ani v případě, že
jí tak rozsáhlé bohatství lidské působnosti neříká nic jiného
než to, co lze vyjádřit jediným slovem: „potřeba“, „sprostá po-
třeba“?
51
KARL MARX
Přírodní vědy vyvinuly nesmírnou činnost a osvoji-

ly si neustále rostoucí materiál. Filosofie jim při tom zůsta-
la právě tak cizí, jak ony zůstávaly cizí filosofii. Přechodná
sjednocení byla pouhou fantaskní iluzí.
Vůle zde byla, avšak chyběla způsobilost. Samo dě-

jepisectví bere ohled na přírodní vědy pouze náhodně, jako
na moment osvícení, prospěšnosti jednotlivých velkých ob-
jevů. Ale tím praktičtěji zasáhly přírodní vědy prostřednic-
tvím průmyslu do lidského života, přeměnily jej a připravily
lidskou emancipaci, jakkoli musely bezprostředně rozšiřovat
odlidštění.
Průmysl je skutečný dějinný vztah přírody, a proto

přírodní vědy k člověku; proto je-li pojímán jako exoteric-
ké odrytí lidských bytostných sil, porozumí se rovněž lidské
podstatě přírody nebo přirozené podstatě člověka, pročež
přírodní věda ztratí své materiální či dokonce idealistické
směřování a stane se základem lidské vědy, jako se již nyní
– přestože v odcizené podobě – stala základem skutečně lid-
ského života, a nějaký jiný základ pro život a jiný pro vědu
je od počátku lež. (V lidských dějinách - aktu vzniku lidské
společnosti - je stávající příroda skutečnou přírodou člo-
věka, proto přírodou, jak se ustavuje prostřednictvím prů-
myslu, ačkoli v odcizené podobě, skutečnou antropologickou
přírodou.) Smyslovost (viz Feuerbach16) musí být základem
16
Ludwig A. Feuerbach (1804–1872), německý materialistický filosof
a antropolog, jeden z hlavních předchůdců K. Marxe; autor Podstaty
křesťanství, ve které formuluje a obhajuje tezi, že Bůh byl stvořen
člověkem, ne naopak, a tedy že správným náboženstvím člověka není
uctívání Boha, ale člověka – člověk do Boha vyprojektoval maximy
svého potenciálu, čímž se ale odcizil své vlastní podstatě. Toto
náboženské odcizení je dle Feuerbacha potřeba v moderní době zrušit.
(pozn. red.)
52
veškeré vědy. Jedině když vycházejí ze smyslovosti, v její

dvojité podobě jak smyslového vědomí, tak smyslové potřeby
– tedy jedině, když věda vychází z přírody – je opravdovou
vědou. Aby se „člověk“ stal předmětem smyslového vědomí
a potřeba potřebou „člověka jakožto člověka“, k tomu jsou
celé dějiny přípravnými, rozvíjenými dějinami. Dějiny samy
jsou skutečnou částí dějin přírody, rozvojem přírody směrem
k člověku. Přírodní věda do sebe později zahrne vědu o člo-
věku právě tak, jako do sebe věda o člověku pojme přírodní
vědu: bude jedna věda.
Člověk je bezprostředním předmětem přírodní vědy;

jelikož bezprostřední smyslová příroda pro člověka je bez-
prostřední lidskou smyslovostí (identický výraz), bezpro-
středně jako druhý smyslově pro něj existující člověk; jelikož
jeho vlastní smyslovost je pro něj samého lidskou smyslo-
vostí teprve prostřednictvím druhého člověka. Ale příroda je
bezprostředním předmětem vědy o člověku. První předmět
člověka – člověk – je příroda, smyslovost a zvláštní lidské
bytostné síly se mohou dopátrat svého sebepoznání jedině
ve vědě o přírodním bytí vůbec, právě tak jako mohou nalézt
své předmětné uskutečnění jedině v přirozených předmě-
tech. Samotný živel myšlení, živel životního vyjádření myš-
lenky, řeč je smyslového charakteru. Společenská skutečnost
přírody a lidská přírodní věda nebo přirozená věda o člověku
jsou identické výrazy.
Vidíme, jak na místo bohatství a nouze politické eko-

nomie nastupuje bohatý člověk a bohatá lidská potřeba. Bo-
hatý člověk je zároveň člověk potřebný totality lidského ži-
votního projevu. Člověk, v němž existuje jeho vlastní usku-
tečnění jako vnitřní nutnost, jako nouze. Nejen bohatství,
stejnou měrou rovněž chudoba člověka nabývá – za před-
53
KARL MARX
pokladu socialismu – lidský, a proto společenský význam.

Je pasivním poutem, které dává člověku pocítit největší bo-
hatství, druhého člověka, jako potřebu. Panství předmětné
bytosti ve mně, smyslové vypuknutí mé bytostné činnosti je
vášeň, která se zde v důsledku toho stává činností mé bytosti.
5) Bytost platí sobě samé za samostatnou teprve teh-

dy, jakmile stojí na vlastních nohou, a na vlastních nohou
stojí teprve tehdy, když za své jsoucno vděčí sobě samé. Člo-
věk, jenž žije z milosti někoho jiného, se považuje za závislou
bytost. Žiji ale zcela z milosti někoho druhého, nevděčím-li
mu pouze za zachování svého života, nýbrž jestliže nadto
ještě stvořil můj život, jestliže je zdrojem mého života, a můj
život má nutně takový základ mimo sebe, jestliže není mým
vlastním výtvorem. Stvoření je tudíž představa, již bude vel-
mi těžké vypudit z lidového povědomí. Sebou samým zpro-
středkované bytí přírody a člověka je pro něj nepochopitelné,
poněvadž odporuje všem hmatatelnostem praktického živo-
ta.
Stvoření země dostalo mocný úder od geognosie,

tj. vědy, která popisuje utváření země, vznikání země, jako
proces, jako sebeuskutečňování. Generatio aequivoca17 je je-
diným praktickým vyvrácením teorie stvoření.
Nuže, je sice snadné říci jednotlivému individuu, co

řekl již Aristoteles: Byl jsi zplozen svým otcem a svou mat-
kou, tudíž spáření dvou lidí, tudíž rodový akt člověka stvořil
v tobě člověka. Vidíš tedy, že rovněž fyzicky vděčí člověk za
své jsoucno člověku. Nemusíš se proto zaměřovat pouze na
17
Samoplození, od Aristotela pocházející teorie, dle které vzniká život
samovolně z anorganických látek. Tato teorie zažívala obrodu v 19.
století, než ji definitivně vyvrátil Pasteur. (pozn. red.)
54
jednu stránku, nekonečný pokrok, podle něhož se ptáš dále:

kdo zplodil mého otce, kdo jeho děda atd.? Musíš se také
přidržet kruhového pohybu, jenž je v onom progresu smyslo-
vě zřetelný, podle nějž člověk v plození opakuje sebe sama,
člověk tedy vždy zůstává subjektem. Sám budeš odpovídat:
Připustím-li ti tento kruhový pohyb, připusť mi ty progres,
jenž mě stále žene kupředu, až k otázce, kdo zplodil prvního
člověka a vůbec přírodu? Mohu ti odpovědět pouze: Sama
tvá otázka je výtvorem abstrakce. Ptej se, jak jsi na onu otáz-
ku přišel; ptej se, zda tvá otázka nevychází ze stanoviska,
na které nemohu odpovědět, jelikož je převrácené? Ptej se,
zda onen vývoj jako takový existuje pro rozumné myšlení?
Ptáš-li se po stvoření přírody a člověka, tedy abstrahuješ od
člověka a přírody. Kladeš je jako nejsoucí, a přesto chceš,
abych ti je dokázal jako jsoucí. Nuže říkám ti: vzdáš-li se své
abstrakce, vzdáš se rovněž své otázky, anebo chceš-li trvat
na své abstrakci, pak buď konsekventní, a jestliže myslíš člo-
věka a přírodu jako myšlené nejsoucí, mysli sebe sama jako
nejsoucího, neboť jsi přece rovněž přírodou a člověkem. Ne-
mysli, neptej se mě, neboť jakmile myslíš a ptáš se, nemá tvá
abstrakce od bytí přírody a člověka vůbec smysl. Nebo jsi
takový egoista, že kladeš vše jako nicotu, a sám chceš být?
Můžeš mi odvětit: Nechci klást nicotu přírody atd.;

ptám se tě na akt jejího vzniku, jako se ptám anatoma
na utvářenost kostí atd.
Tím ale, že pro socialistického člověka nejsou celé

takzvané světové dějiny nic jiného než vytváření člověka pro-
střednictvím lidské práce, jako dění přírody pro člověka, má
tudíž názorný, nevyvratitelný důkaz o svém zrození sebou
samým, o procesu svého vzniku. Tím, že se bytostná vazba
člověka a přírody stala praktickou, smyslově názornou, tím,
55
KARL MARX
že člověk je pro člověka jako jsoucno přírody a příroda pro

člověka jako jsoucno člověka – stala se nemožnou otázka po
nějaké cizí bytosti, po nějaké bytosti nad přírodou a člově-
kem – otázka, která zahrnuje přiznání nepodstatnosti příro-
dy a člověka. Ateismus jako popírání této nepodstatnosti již
nemá vůbec smysl, neboť ateismus je negace boha a klade
prostřednictvím této negace jsoucno člověka; ale socialismus
jako socialismus nepotřebuje již takovéto zprostředkování;
vystačí si s teoreticky a prakticky smyslovým vědomím člo-
věka a přírody jako podstaty. Je pozitivním, nikoli již zru-
šením náboženství zprostředkovaným sebevědomím člověka,
právě tak jako je skutečný život pozitivním, nikoli již zruše-
ním soukromého vlastnictví, komunismem zprostředkovaná
skutečnost člověka. Komunismus je pozice jakožto negace
negace, proto je skutečným, pro nejbližší dějinný vývoj nut-
ným momentem lidské emancipace a znovunabytí člověka.
Komunismus je nutnou podobou a energetickým principem
nejbližší budoucnosti, ale komunismus není jako takový cí-
lem lidského rozvoje – je to podoba lidské společnosti.18
18
Zde začíná první část rukopisu „Vypořádání se s Hegelovou
dialektikou a filosofií vůbec“. (původní red. pozn.)
56
[
57
KARL MARX
58
59
KARL MARX
60
Všem partnerům, patronům

a přispěvatelům ještě jednou ze srdce
děkujeme!
61
KARL MARX
]
62
[VLÁDA PENĚZ V OBČAN-

SKÉ SPOLEČNOSTI]
Pokud nejsou city, vášně atd. člověka pouhými ant-

ropologickými určeními v užším smyslu, nýbrž opravdovým
přitakáním ontologické podstatě (přírodě) – a pokud si sku-
tečně přitakávají pouze tím, že je pro ně jejich předmět smy-
slově, pak se rozumí,
1. že způsob jejich přitakání naprosto není jeden

a tentýž, nýbrž spíše že rozličné způsoby přitakání utváří
osobitost jejich jsoucna, jejich života; způsob, jakým je pro
ně předmět, je osobitým způsobem jejich požitku;
2. tam, kde je smyslové přitakání bezprostředním

zrušením předmětu v jeho samostatné podobě (jídlo, pití,
zpracování předmětu atd.), je právě toto přitakáním před-
mětu;
3. do té míry, v níž je člověk lidský, tedy rovněž jeho

cit atd. je lidský, je přitakání předmětu někým jiným právě
tak jeho vlastním požitkem;
4. teprve prostřednictvím rozvinutého průmyslu,
63
KARL MARX
tj. prostřednictvím zprostředkování soukromého vlastnictví,

vyvstává ontologická podstata lidské vášně jak ve své tota-
litě, tak v své lidskosti; věda o člověku je tedy sama produk-
tem praktického sebeuskutečnění člověka;
5. smyslem soukromého vlastnictví – zbaveného své-

ho odcizení – je jsoucno podstatných předmětů pro člověka,
jak předmět požitku, tak činnosti.
Peníze tím, že mají vlastnost vše koupit, tím, že mají

vlastnost přivlastnit si všechny předměty, jsou tudíž předmět
v mimořádné držbě. Univerzalita jejich vlastnosti je všemo-
houcnost jejich podstaty; proto platí za všemohoucí bytost...
Peníze jsou kuplířem mezi potřebou a předmětem, mezi ži-
votem a životním prostředkem člověka. Co mi ale zprostřed-
kovává můj život, to mi zprostředkovává rovněž jsoucno dru-
hého člověka pro mě. To je pro mě druhým člověkem.
„Což, ruce, nohy, zadek, hlava,

hrome, to vše je arci tvé;
leč, co mi svěží rozkoš dává –
to proto snad je méně mé?
Šest hřebců mít-li dovedu,
jejich síly zvát se mými mohou,
a pak se tryskem rozjedu,
jak měl bych čtyřmecítma nohou.“
[Goethe, Faust (Mefistofeles,

Studovna, překlad Otokar Fischer)]
64
Shakespeare v Timonu Athénském:

„Co je tohle?
Třpytivé, žluté, vzácné ryzí zlato!
O to jsem neprosil, bozi, já chtěl
kořínky! Zlato změní černé v bílé,
zlo v dobro, právo v křivdu, stáří v mládí,
zbabělost v mužnost, podlost ve vznešenost.
Proč zlato, bozi, řekněte mi proč?
Kněze i věřící vám odláká
od oltářů a spousty zdravých hlav
odtrhne navždy od polštářů.
Ten žlutý otrok rozbije všechna
posvátná pouta, prokletým
požehná, z lepry stvoří milenku
a zlodějům dá úctu, čest a moc
a vládní křesla, z dávno zvadlé vdovy
udělá vytouženou nevěstu,
hnisavé vředy nevěstek, z nichž všem
je na zvracení, změní v líbezné
a vonné květy. Prokleté, zlé zlato,
ty děvko sprostá veškerého lidstva,
dík tobě lidi jdou si po krku! ...“
A o kousek dále:
„Ty moje zlato, zabíjíš i krále,

otce a syna navždy rozdělíš,
svatební lože rozvracíš svým třpytem,
bůh válek jsi a věčně mladý svůdník,
v tvém zlatém ruměnci hned roztají
bělostné sněhy všech panenských klínů,
zjevené božstvo jsi, co každý svár
65
KARL MARX
polibkem lásky spájí v harmonii,

promlouvá ke všem zcela jasnou řečí
a řídí tep srdcí. Člověk, tvůj otrok,
se bouří. Uvrhni ho do zkázy
a svět dej dravé zvěři.“
(IV. 3; překlad Martin Hilský)
Shakespeare líčí podstatu peněz výtečně.
Abychom mu porozuměli, začněme nejprve výkla-

dem pasáže z Goetha. To, co je pro mě prostřednictvím pe-
něz, co si zaplatím, tj. co mohou peníze koupit, to jsem já,
vlastník peněz sám. Jak velká je síla peněz, tak velká je má
síla. Vlastnosti peněz jsou mé – jejich vlastníka – vlastnosti
a bytostné síly. To, co jsem a dokážu, není tedy vůbec určová-
no mou individualitou. Jsem škaredý, ale mohu si koupit nej-
krásnější ženu. Tudíž nejsem škaredý, neboť působnost ška-
redosti, její odrazující síla je zničena prostřednictvím peněz.
Dle své individuality kulhám, avšak peníze mi zajistí čtyřia-
dvacet nohou; tudíž nekulhám; jsem špatný, nepoctivý, bez-
ohledný, bezduchý člověk, avšak peníze jsou uctívány, tudíž
rovněž jejich vlastník. Peníze jsou nejvyšší statek [něm. Gut,
pozn. překl.], tudíž je jejich vlastník dobrý [něm. gut, pozn.
překl.], peníze mě navíc zprošťují námahy být nepoctivý;
jsem tedy presumován jako čestný; jsem bezduchý, ale pení-
ze jsou skutečným duchem všech věcí, jak by mohl být jejich
vlastník bezduchý? Kromě toho si může koupit duchaplné
lidi a není ten, kdo má moc nad duchaplnými, duchaplnější
než duchaplní? Což já, jenž prostřednictvím peněz dosahuji
všeho, po čem prahne lidské srdce, nemám všechny lidské
schopnosti? Nepřeměňují tedy mé peníze všechnu mou ne-
způsobilost v její protiklad?
66
Jestliže jsou peníze pouto, které mě váže k lidskému

životu, zavazuje mi společnost, pojí mě s přírodou a lidmi,
nejsou peníze poutem všech pout? Nemohou povolit a utáh-
nout každé pouto? Nejsou proto rovněž obecným prostřed-
kem rozdrobení? Jsou vskutku drobáky, jako skutečný pro-
středek vazby […]19 chemickou silou společnosti.
Shakespeare vyzdvihuje na penězích obzvláště dvě

vlastnosti:
1. Je to viditelné božstvo, přeměna všech lidských

a přírodních vlastností v jejich opak, všeobecná záměna
a zvrácení věcí; sbratřuje nemožnosti.
2. Je to všeobecná prostitutka, obecný kuplíř lidí

a národů.
Zvrácení a záměna všech lidských a přírodních kva-

lit, sbratřování nemožností – božská síla – peněz leží ve své
podstatě jako odcizená, zvnějšněná, sobě samé ponechaná
rodová bytost lidí. Je to zvnějšněná schopnost lidstva.
Čeho nejsem qua20 člověk schopen, co tudíž nedoká-

žou ani všechny mé individuální bytostné síly, toho jsem
schopen prostřednictvím peněz. Peníze tudíž činí každou
tuto bytostnou sílu tím, čím o sobě není, tj. jejím opakem.
Jestliže mám chuť na nějaké jídlo nebo chci použít

dostavník, jelikož nejsem sdostatek silný, abych cestu ušel
pěšky, peníze mi zajistí jídlo a dostavník, tj. rozvinou má
přání z bytosti představy, přetvoří je z jejich myšleného,
19
Na tomto místě je utržen kousek stránky. (původní redakční pozn.)
20
jako (pozn. red.)
67
KARL MARX
představovaného, chtěného jsoucna na jejich jsoucno smy-

slové, skutečné, z představy na život, z představovaného bytí
na skutečné bytí. Jako takovéto zprostředkování jsou peníze
skutečně tvůrčí silou.
Demande21 existuje ovšem i pro toho, kdo nemá žád-

né peníze, avšak jeho demande je pouhou bytostí představy,
jež pro mě, pro třetího, pro ostatní nemá žádnou působnost,
žádnou existenci, tudíž pro mě samého zůstává neskutečnou,
bezpředmětnou. Rozdíl mezi efektivní, na penězích se zaklá-
dající demande a demande neefektivní, založené na mé po-
třebě, mé vášni, mém přání atd. je rozdíl mezi bytím a myšle-
ním, mezi pouhou ve mně existující představou a představou,
jak je mimo mě pro mě jako skutečný předmět.
Jestliže nemám peníze na cestování, nemám žádnou

potřebu, tj. žádnou skutečnou a uplatňující se potřebu cesto-
vat. Jestliže jsem předurčen ke studiím, avšak nemám na ně
peníze, nejsem vůbec předurčen ke studiím, tj. nejsem před-
určen účinně, skutečně. Naproti tomu, jestliže reálně nejsem
vůbec předurčen ke studiím, ale mám k nim vůli a peníze,
pak jsem k nim účinně předurčen. Peníze – jako vnější vše-
obecný z člověka jakožto člověka ani z lidské společnosti
jakožto společnosti nepocházející – prostředek a schopnost
učinit představu skutečností a skutečnost pouhou představou,
přetvářejí rovněž skutečné lidské a přírodní bytostné síly na
pouhou abstraktní představu, a proto nedokonalosti, mučivé
výmysly, jako na druhé straně skutečné nedokonalosti a vý-
mysly, skutečně bezmocné, jen v domýšlivosti individua
existující bytostné síly přetvářejí na skutečné bytostné síly
a schopnosti.
21
poptávka (pozn. red.)
68
Již dle tohoto určení jsou tedy všeobecným převrá-

cením individualit, jež je obrací v jejich opak a připisuje jim
vlastnosti odporující jejich vlastnostem.
Jako takováto převracející moc se pak jeví rovněž vůči

individuu a společenským atd. svazkům, jež pro sebe náro-
kují bytí bytosti. Věrnost proměňují v nevěru, lásku v nená-
vist, nenávist v lásku, ctnost v neřest, neřest v ctnost, sluhu
v pána, pána ve sluhu, hloupost v rozum, rozum v hloupost.
Poněvadž peníze jako existující a činný pojem hod-

noty zaměňují, matou všechny věci, jsou všeobecnou zámě-
nou a zmatením všech věcí, tedy převráceným světem, zámě-
nou a zmatením všech přírodních a lidských kvalit.
Kdo si může koupit statečnost, je statečný, ač je zba-

bělý. Poněvadž se peníze nesměňují za určitou kvalitu, za
určitou věc, za lidskou bytostnou sílu, nýbrž za celý lidský
a přírodní předmětný svět, směňují tudíž – viděno ze stano-
viska jejich majitele – každou vlastnost za každou – třebas jí
odporující vlastnost a předmět; jsou sbratřením nemožností,
nutí to, co si odporuje, k polibku.
Pokud předpokládáš člověka jako člověka a jeho

vztah ke světu jako vztah lidský, můžeš směňovat lásku je-
dině za lásku, věrnost za věrnost atd. Jestliže si chceš vy-
chutnat umění, musíš být umělecky vzdělaným člověkem;
chceš-li ovlivňovat druhého člověka, musíš být člověkem
působícím na druhého člověka opravdu podnětně a povzbu-
divě. Každý tvůj vztah k člověku – a k přírodě – musí být
určitým, předmětu tvé vůle odpovídajícím vyjádřením tvého
skutečného individuálního života. Jestliže miluješ, aniž vyvo-
láváš opětovanou lásku, tj. jestliže tvoje láska jakožto láska
69
KARL MARX
nevytváří opětovanou lásku, jestliže ze sebe prostřednictvím

svého životního projevu jakožto milujícího člověka neučiníš
milovaného člověka, pak je tvá láska bezmocná, je neštěstím.
70
[TEZE O FEUERBACHOVI
(1845)]
Hlavní vada22 všeho dosavadního materialismu (počí-

taje v to i feuerbachovský) je, že předmět, skutečnost, smys-
lovost se vyjadřuje pouze ve formě objektu čili názoru; nikoli
však jako smyslová lidská činnost, praxe; nikoli subjektivně.
Proto na rozdíl od materialismu abstraktně rozvíjel činnou
stránku idealismus, který přirozeně nezná skutečnou, smy-
slovou činnost jako takovou. Feuerbach chce smyslové, od
myšlenkových objektů opravdu odlišné objekty: avšak ne-
chápe samu lidskou činnost jako předmětnou činnost. Proto
považuje v „Podstatě křesťanství“ za vpravdě lidský jedině
teoretický postoj, kdežto praxi zachycuje a fixuje pouze v
její nestoudně židovské [jüdischen, tedy také čachrářské či
pokoutní, pozn. překl] jevové formě. Z tohoto důvodu nero-
zumí významu „revoluční“, „prakticko-kritické“ činnosti.
2
Otázka, zda lidskému myšlení náleží předmětná
pravdivost, není otázkou teorie, nýbrž je to praktická otázka.
Člověk musí pravdu, tj. skutečnost a moc, světskost svého
myšlení osvědčit v praxi. Spor o skutečnost či neskutečnost
myšlení – které je odloučené od praxe – je čistě scholastická
otázka.
22
Jedná se o poznámkový materiál k Marxovu spisu Německá ideologie.
První kapitola Německé ideologie je věnována Ludwigu Feuerbachovi
zmiňovanému již v pozn. 11. Teze samotné však atiskem vyšly až po
Marxově smrti, vydány Friedrichem Engelsem v roce 1888. (pozn. red.)
71
KARL MARX
3
Materialistická nauka o změně prostředí a výchově
zapomíná, že okolnosti mění lidé a že sám vychovatel musí
být vychován. Musí proto ohledávat společnost ze dvou
stran – z nichž jedna je povznesena nad společnost. Změny
prostředí a lidská činnost čili změna sebe sama se překrývají,
což lze rozumově uchopit a vyjádřit jen jako revoluční praxi.
4
Feuerbach vychází z faktu náboženského sebeodci-
zení, ze zdvojení světa na svět náboženský a na svět pozem-
ský. Jeho práce spočívá v tom, že rozpouští náboženský svět
v jeho světském základu. Avšak to, že světský základ ruší
sebe sama a fixuje se jako nezávislá říše v oblacích, lze objas-
nit pouze tak, že tento světský základ je sám v sobě rozerva-
ný a sám se sebou v rozporu. Tomuto základu se tudíž musí
jednak porozumět v jeho rozporu se sebou samým a jednak
musí být prakticky revolucionován. Tedy poté, co je např.
pozemská rodina odhalena jako tajemství svaté rodiny, musí
nyní být sama pozemská rodina teoreticky a prakticky zni-
čena.
5
Feuerbach, nespokojený s abstraktním myšlením,
chce názor; nechápe ale smyslovost jako praktickou, lidsky
smyslovou činnost.
6
Feuerbach rozpouští náboženské bytí do lidského
bytí. Avšak lidské bytí není jakési jednotlivému individuu
příslušející abstraktum. Ve své skutečnosti je to souhrn spo-
lečenských vztahů. Feuerbach, který se nezabývá kritikou
tohoto opravdového bytí, je proto donucen:
72
1) abstrahovat od dějinného vývoje, fixovat nábožen-

skou mysl pro sebe a předpokládat abstraktní – izolo-
vané – lidské individuum;
2) bytí tudíž může být chápáno jen jako „rod“, jako
vnitřní, němá, mnohá individua přirozeně spojující
obecnost.
7
Z tohoto důvodu Feuerbach nevidí, že sama „nábo-
ženská mysl“ je společenský produkt a že abstraktní indivi-
duum, jež analyzuje, náleží určité společenské formě.
8
Veškerý společenský život je bytostně praktický. Ka-
ždé mystérium, jež zavádí teorii k mysticismu, nachází své
rozumové řešení v lidské praxi a v pochopení této praxe.
9
To nejvyšší, nač připadne nazíravý materialismus,
tj. materialismus, který nepojímá smyslovost jako praktic-
kou činnost, je nazírání jednotlivých individuí a občanská
společnost.
10
Stanovisko starého materialismu je občanská společ-
nost; stanovisko nového materialismu je lidská společnost
čili zespolečenštěné lidstvo.
11
Filosofové svět pouze odlišně interpretovali, záleží
ale na tom jej změnit.
[FETIŠOVÝ CHARAKTER ZBO-

73
KARL MARX
ŽÍ A JEHO TAJEMSTVÍ]
(Kapitál I, 1867)
Zboží se na první pohled jeví jako samozřejmá, trivi-

ální věc. Jeho analýza23 ukazuje, že je to velmi zatrachtilá věc,
plná metafyzického puntičkářství a teologických úskoků. Co
do užitné hodnoty na ní není nic záhadného, ať ji pozoru-
ji z toho hlediska, že svými vlastnostmi uspokojuje lidské
potřeby, nebo z hlediska toho, že tyto vlastnosti nabývá te-
prve jako produkt lidské práce. Je zcela zřejmé, že člověk
svou činností mění formy přírodních látek sobě užitečným
způsobem. Forma dřeva se např. mění, když se z něj vyrábí
stůl. Přesto zůstává stůl dřevem, obyčejnou smyslovou věcí.
Avšak jakmile se chová jako zboží, promění se ve smyslově
nadsmyslnou věc. Nestojí pouze nohama na zemi, nýbrž se
staví vůči všemu ostatnímu zboží na hlavu a z jeho dřevěné
kebule se líhnou rozmary, ještě podivnější, než kdyby najed-
nou začal tancovat.24
Mystický charakter zboží tudíž nepochází z jeho

užitné hodnoty. Tím méně pochází z obsahu určení hodnoty.
Neboť za prvé, jakkoli mohou být užitečné práce neboli pro-
duktivní činnosti odlišné, je fyziologickou pravdu, že jsou
23
Text uzavírá první kapitolu Kapitálu věnovanou analýze zboží. (pozn.
red.)
24
Vzpomínáme si, že Čína a stoly začaly tancovat právě v době, kdy
se celý ostatní svět zdál být úplně v klidu — pour encourager les autres
[k povzbuzení ostatních (pozn. red.)]. (pozn. autora)
74
funkcemi lidského organismu a že každá taková funkce je

svým obsahem a formou bytostně vydáváním lidského moz-
ku, nervů, svalů, smyslových orgánů atd. To, co za druhé za-
kládá určování velikosti hodnoty, totiž doba, v níž probíhá
ono vydávání neboli kvantita práce, se naprosto pochopi-
telně liší od kvality práce. Ve všech dobách musela člověka
zajímat pracovní doba, kterou stojí výroba životních pro-
středků, přestože se tento zájem na různých stupních vývoje
měnil.25 A konečně, jakmile lidé, ať již jakkoli, pracují pro
sebe navzájem, nabývá jejich práce také společenskou for-
mu.
Odkud tedy pochází onen záhadný charakter pro-

duktu práce, jakmile přijme formu zboží? Očividně z této
formy samé. Stejnost lidských prací získává věcnou formu
stejné předmětné hodnoty produktů práce, doba trvání jako
míra vydávání lidské pracovní síly nabývá formu velikosti
hodnoty produktů práce, a konečně vztahy výrobců, v nichž
probíhají společenská určení jejich práce, berou na sebe for-
mu společenského vztahu produktů práce.
Tajemnost zbožní formy spočívá tedy jednoduše

v tom, že lidem zpětně zrcadlí společenský charakter jejich
vlastní práce jako předmětný charakter samotných produk-
tů práce, jako společensky přirozené vlastnosti těchto věcí,
proto také společenský vztah výrobců k celkové práci jako
mimo ně existující společenský vztah předmětů. Prostřed-
25
Poznámka k 2. vyd.: U starých Germánů se velikost jitra půdy
vypočítávala prací jednoho dne, a proto nazývali jitro Tagwerk (také
Tagwanne) (jurnale nebo jurnalis, terra jurnalis, jornalis nebo diurnalis),
Mannwerk, Mannskraft, Mannsmaad, Mannshauet atd. Viz Georg
Ludwig von Maurer: Einleitung zur Geschichte der Mark-, Hof- usw.
Verfassung etc. Mnichov 1854, str. 129 a násl. (pozn. autora)
75
KARL MARX
nictvím tohoto quid pro quo26 se z produktů práce stává

zboží, smyslově nadsmyslná nebo společenská věc. Tak se
zobrazuje světelný dojem věci na zrakový nerv nikoli jako
subjektivní podráždění zrakového nervu samého, nýbrž
jako předmětná forma věci mimo oko. Avšak při vidění je
opravdu vrženo světlo z jedné věci, vnějšího předmětu, na
druhou věc, oko. Je to fyzický vztah mezi fyzickými věcmi.
Naproti tomu zbožní forma a vztah hodnot produktů práce,
v nichž se tato forma projevuje, neodhaluje z jejich fyzické
přirozenosti a z ní plynoucí věcné souvislosti absolutně nic.
Je to pouze určitý společenský vztah lidí samých, který zde
pro ně přijímá fantasmagorickou formu vztahu mezi věcmi.
Abychom pro to našli analogii, musíme se uchýlit do mlhavé
oblasti náboženského světa. Produkty lidské hlavy obdařené
vlastním životem zde působí jako samostatné bytosti stojící
v jistých vztazích k lidem a k sobě navzájem. Tak působí
ve světě zboží produkty lidských rukou. Toto nazývám feti-
šismem, který je bytostně spojen s produkty práce, jakmile
jsou vyrobeny jako zboží, a proto je neoddělitelný od zbožní
výroby.
Tento fetišový charakter světa zboží vyrůstá, jak již

ukázala předcházející analýza, ze svébytného společenského
charakteru práce, která vyrábí zboží.
Užitné předměty se vůbec stávají jen zbožím, protože

jsou produktem navzájem nezávisle podnikaných soukro-
mých prací. Souhrn těchto soukromých prací tvoří celkovou
práci společnosti. Protože výrobci vstupují do společenské-
ho styku teprve směnou produktů své práce, objevuje se
také specifický společenský charakter jejich soukromých
prací teprve v rámci této směny. Neboli soukromé práce se
26
něco za něco (pozn. red.)
76
fakticky uskutečňují teprve jako články celkové společen-

ské práce prostřednictvím vztahů, v nichž směna přemístila
produkty práce, a usmířila tím výrobce. Výrobcům se proto
jeví společenské vztahy jejich soukromých prací jako to, čím
jsou, tj. nikoli jako bezprostřední společenské vztahy osob
samých v jejich pracích, nýbrž spíše jako věcné vztahy osob
a společenské vztahy věcí.
Teprve v rámci své směny nabývají produkty práce

společensky stejnou předmětnou hodnotu, oddělenou od
smyslově rozdílné předmětné užitnosti. Toto rozštěpení pro-
duktu práce na užitnou věc a věc hodnoty se uskutečňuje
jen prakticky, jakmile se směna dostatečně rozšíří a vzroste
její důležitost, tedy užitné věci jsou vyráběny pro směnu,
protože charakter hodnoty věcí přichází v úvahu již během
jejich výroby. Od tohoto okamžiku nabývají soukromé prá-
ce výrobců skutečně obojetný společenský charakter. Z jed-
né strany musí jako konkrétní práce uspokojit specifickou
společenskou potřebu, a tak se osvědčovat jako články cel-
kové práce samorostlého systému společenské dělby práce.
Na druhou stranu uspokojují jen rozmanité potřeby svých
vlastních výrobců, nakolik je každá jednotlivá užitečná sou-
kromá práce směnitelná s každým jiným druhem užitečné
soukromé práce, a platí tedy za stejné. Rovnost těchto na-
prosto různých prací může existovat pouze v abstrakci od
jejich skutečné nerovnosti, v redukci na jejich společný cha-
rakter, který mají jako vydávání lidské pracovní síly, jako
abstraktně lidská práce. Mozek soukromých výrobců zrcadlí
tento zdvojený společenský charakter jejich soukromých
prací pouze ve formách, které se objevují v praktickém sty-
ku, při směně výrobků – společensky užitečný charakter je-
jich soukromých prací tedy ve formě, že produkt práce musí
být užitečný, a to pro jiné – společenský charakter stejnosti
77
KARL MARX
různorodých prací ve formě jednotného hodnotového cha-

rakteru těchto materiálně rozdílných věcí, produktů práce.
Lidé tedy neporovnávají produkty své práce jako

hodnoty, protože jim tyto věci platí za pouhé věcné schrán-
ky stejnorodé lidské práce. Právě naopak. Tím, že ve směně
navzájem kladou na roveň různorodé produkty své práce
jako hodnoty, kladou navzájem na roveň své různorodé prá-
ce jako lidskou práci. Neví o tom, ale dělají to.27 Proto hodno-
ta nemá napsáno na čele, co je zač. Hodnota navíc proměňu-
je každý produkt práce ve společenský hieroglyf. Později se
lidé pokouší rozluštit smysl tohoto hieroglyfu, prohlédnout
tajemství svého vlastního společenského produktu, neboť
označovat užitné předměty jako hodnoty je jejich společen-
ským produktem podobně jako řeč. Pozdější vědecký objev,
že produkty práce, do té míry, v níž jsou hodnotami, jsou
pouhým věcným výrazem lidské práce vydané během jejich
výroby, zakládá jednu epochu v dějinném vývoji lidstva, ale
v žádném případě nezažehnává předmětné zdání společen-
ského charakteru práce. To, co platí pouze pro onu zvláštní
formu výroby, zbožní výrobu, že totiž specifický společen-
ský charakter navzájem nezávislých soukromých prací tkví
ve stejnosti jako lidské práci a že produkty práce přijíma-
jí charakter hodnoty, se před oním objevem stejně jako po
něm jeví těm, kdož jsou zaujati ve vztazích zbožní výroby,
zrovna tak definitivní, jako že vědecký rozklad vzduchu na
jeho prvky nechává nadále trvat formu vzduchu jako fyzi-
kální formu tělesa.
27
Poznámka k 2. vyd.: Říká-li tedy Galiani: hodnota je poměr mezi dvěma osobami
— „la richezza è una ragione tra due persone“ —, byl by musel dodat: poměr
skrytý pod věcným obalem. (Galiani: Della Moneta, str. 221, sv. III Custodiho
sbírky: Scrittori Clasici Italiani di Economia Politica. Parte Moderna, Milán 1803.)
(pozn. autora)
78
Co zajímá každého, kdo směňuje produkty, nejprve,

je praktická otázka, kolik cizích produktů dostane za svůj
vlastní, v jakých poměrech se tedy produkty smění. Jakmile
tyto poměry dozrají k určité zvykové pevnosti, zdá se, že
pocházejí z přirozenosti produktů práce, takže např. jedna
tuna železa a dvě unce zlata mají stejnou hodnotu, podobně
jako libra zlata a libra železa mají navzdory svým odlišným
fyzikálním a chemickým vlastnostem stejnou váhu.
Ve skutečnosti se utužuje hodnotový charakter pro-

duktů práce teprve prostřednictvím jejich uskutečňování
jakožto velikosti hodnot. Velikosti hodnot se setrvale mění
nezávisle na vůli, předvídání a činnosti těch, kdo směňují.
Jejich vlastní společenský pohyb na sebe bere formu pohybu
věcí, pod jehož kontrolu spadají, místo aby jej kontrolovali.
Je třeba plně rozvinuté zbožní výroby, aby ze zkuše-

nosti samé vyrostl vědecký náhled, že navzájem nezávisle
konané, avšak jako přirozeně vzniklé články společenské
dělby práce navzájem se všestranně podmiňujicí soukromé
práce spočívají na tom, že se redukují na společensky pro-
porciální míru, poněvadž se v náhodných a stále kolísajících
směnných vztazích jejich produktů násilně prosazuje jako
řídící přírodní zákon pracovní doba, jež je k jejich výrobě
společensky nutná, podobně jako zákon tíhy, když se něko-
mu zřítí dům na hlavu.28 Určení velikosti hodnoty pracovní
dobou je proto tajemstvím skrytým pod zjevným pohybem
relativních zbožních hodnot. Jeho odhalení ruší zdání pouze
náhodně určovaných velikostí hodnot produktů práce, ale
v žádném případě jejich věcnou formu.
28
„Co si myslet o zákonu, který je s to prosazovat se jen periodickými
revolucemi?“ (Bedřich Engels: Nástin kritiky politické ekonomie
v Deutschefranzösische Jahrbücher vyd. Arnoldem Rugem a Karlem
Marxem. Paříž 1844.) (pozn. autora)
79
KARL MARX
Přemýšlení o formách lidského života, tedy rovněž

jejich vědecká analýza, se vůbec ubírá opačnou cestou než
skutečný vývoj. Začíná post festum,29 a tudíž z hotových vý-
sledků vývojového procesu. Formy, jež cejchují produkty
práce jako zboží, a proto předpokládají zbožní oběh, měly
pevnost přirozených forem společenského života ještě před-
tím, než se lidé pokusili zúčtovat nikoli s historickým cha-
rakterem těchto forem, které jim tím spíše platí za neměnné,
nýbrž s jejich obsahem. Tak byl rozbor cen zboží, který vedl
k určení velikosti hodnoty, toliko společným peněžním vý-
razem zboží, který ustálil jejich charakter jako hodnotu. Je to
ale tato hotová forma – peněžní forma – světa zboží, jež věc-
ně zahaluje společenský charakter soukromých prací, a pro-
to společenské vztahy soukromých pracovníků, místo aby je
odhalovala. Řeknu-li: sukně, boty na podpatcích atd. se vzta-
hují na plátno jako na všeobecné ztělesnění abstraktní lidské
práce, bije pomatenost tohoto výrazu do očí. Ale vztahují-li
výrobci sukně, bot na podpatku atd. tato zboží na plátno –
nebo na zlato a stříbro, což na věci nic nemění – jako na
obecný ekvivalent, jeví se jim vztah jejich soukromých prací
k celkové společenské práci právě v této pomatené formě.
Právě podobné formy tvoří kategorie buržoazní eko-

nomie. Jsou to společensky platné, tedy objektivní formy
myšlení pro výrobní vztahy tohoto historicky určitého spo-
lečenského výrobního způsobu, zbožní výroby. Veškerý my-
sticismus světa zboží, všechna kouzla a přízraky, které zaml-
žují produkty práce na podkladě zbožní výroby, mizí ihned,
jakmile se uchýlíme k jiným formám výroby.
29
s křížkem po funuse (pozn. red.)
80
Jelikož politická ekonomie miluje robinsonády,30

nechť se Robinson nejprve objeví na svém ostrově. Ač jej do-
movina naučila skromnosti, přece musí uspokojovat různo-
rodé potřeby, a vykonat tedy různé druhy užitečných prací,
zhotovovat nástroje, vyrábět nábytek, krotit lamy, rybařit,
lovit atd. O modlení a podobných věcech zde nemluvíme,
protože v nich náš Robinson nachází povyražení a považuje
podobné činnosti za zotavení. Navzdory rozmanitosti svých
produktivních funkcí ví, že jsou to jen různé formy činnosti
téhož Robinsona, tedy jen různé druhy lidské práce. Nouze
sama jej nutí přesně rozdělovat čas mezi své různé funkce.
Zda v jeho celkové činnosti zabírá jedna více prostoru než
druhá, závisí na větší či menší obtížnosti, kterou musí překo-
nat při dosahování zamýšleného užitečného efektu. To jej učí
zkušenost a náš Robinson, který ze ztroskotané lodi zachrá-
nil hodiny, účetní knihu, inkoust a pero, si začíná hned jako
pravý Angličan sám o sobě vést účty. Jeho inventář obsahu-
je soupis užitných předmětů, které vlastní, různých úkolů,
jež vyžaduje jejich výroba, a konečně záznamy o pracovní
době, kterou průměrně vynakládá na jím určené množství
těchto různých výrobků. Všechny vztahy mezi Robinsonem
a věcmi, jež představují jeho vlastními silami shromážděné
bohatství, jsou zde tak jednoduché a průhledné, že by jim
30
Poznámka k 2. vyd.: Ani Ricardo [David Ricardo (1772 – 1823),
klasický britský politický ekonom, pozn. red.] se nevyhnul robinsonádě.
„Prvobytného rybáře a prvobytného lovce nechává ihned jako majitele
zboží směňovat ryby a zvěřinu úměrně k pracovní době, zpředmětněné
v těchto směnných hodnotách. Při této příležitosti upadá do anachronismu,
že prvobytný rybář a lovec si k vypočítávání svých pracovních nástrojů
berou na pomoc anuitní tabulky, běžné na londýnské burse roku 1817.
Zdá se, že ‚paralelogramy pana Owena‘ jsou jedinou společenskou
formou, kterou kromě buržoasní znal.“ (Karl Marx: Zur Kritik etc., str.
43. [česky: K. Marx: Ke kritice politické ekononie, Praha, 1953, str. 42.])
(původní redakční pozn.)
81
KARL MARX
bez zvláštního duševního úsilí mohl porozumět dokonce i

sám pan M. Wirth. A přece jsou v nich obsažena všechna
podstatná určení hodnoty.
Přesuňme se nyní z Robisonova slunečného ostrova

do temného evropského středověku. Místo nezávislého člo-
věka tu nacházíme závislého úplně každého – nevolníky a
feudály, vazaly a lenní pány, laiky a kněží.
Osobní závislost charakterizuje stejně tak společen-

ské vztahy materiální výroby jako na ní založené životní
sféry. Ale právě proto, že vzájemné vztahy závislosti tvoří
daný společenský základ, nepřijímají práce a výrobky fan-
tastickou podobu, odlišnou od jejich reality. Jako naturál-
ní služby a naturální dávky uzavírají společenský koloběh.
Naturální forma práce, její zvláštnost, a nikoli její všeobec-
nost jako ve společnosti na základě zbožní výroby, je zde její
bezprostředně společenskou formou. Robota se měří časem,
stejně jako práce vyrábějící zboží, ale každý nevolník ví, že
ve službě svému pánovi vydává určité množství své osobní
pracovní síly. Desátek dopřávaný knězi je jasnější než kněž-
ské požehnání. Jakkoli proto posuzujeme charakterové mas-
ky, v nichž zde proti sobě lidé vystupují, společenské vztahy
osob v jejich pracích se na každý pád jeví jako jejich vlastní
osobní vztahy a nepřestrojují se do společenských vztahů
věcí, produktů práce.
Pro posouzení společné, tj. bezprostředně zespo-

lečenštěné práce, není nutné se vracet až k její samorostlé
formě, s níž se setkáváme na prahu dějin všech kulturních
národů.31 Lepší příklad poskytuje venkovský patriarchál-
31
Poznámka ke 2. vyd.: „Je směšným předsudkem rozšířeným v poslední
době, že forma prvobytného pospolného vlastnictví je prý formou
82
ní průmysl rolnické rodiny, která pro svou vlastní potřebu

vyrábí obilí, dobytek, přízi, plátno, oděv atd. Tyto rozdílné
věci v rodině proti sobě vystupují jako různé produkty jejich
rodinné práce, ale nejsou si navzájem zbožím. Různé práce,
které vytvářejí tyto produkty, polní hospodářství, chov do-
bytka, předení, tkaní, krejčovství atd., jsou ve své naturální
formě společenskými funkcemi, neboť funkce rodiny mají
svou vlastní samorostlou dělbu práce, podobně jako zbož-
ní výroba. Rozdíly pohlaví a věku zrovna tak jako přírodní
podmínky měnících se ročních období řídí dělbu práce mezi
jednotlivými členy rodiny a jejich pracovní dobu. Ale dobou
měřené vydávání individuálních pracovních sil se zde od po-
čátku objevuje jako společenské určení prací samých, neboť
individuální pracovní síly od počátku působí pouze jako or-
gány společné pracovní síly rodiny.
Představme si konečně pro změnu sdružení svobod-

ných lidí, kteří pracují se společnými výrobními prostředky
a vydávají většinu svých individuálních pracovních sil sebe-
vědomě jako společenskou pracovní sílu. Všechna určení Ro-
binsonovy práce se zde opakují, jenomže společensky, nikoli
individuálně. Všechny Robinsonovy výrobky byly výlučně
jeho osobním produktem, a proto bezprostředně užitnými
předměty pro něho samého. Celkový výrobek sdružení je
specificky slovanskou nebo dokonce výhradně ruskou. Je to původní

forma, kterou můžeme prokázat u Římanů, Germánů a Keltů; její
celý vzorník s nejrůznějšími ukázkami nalézáme stále ještě u Indů,
i když částečně již v troskách. Podrobnější studium asijských zvláště
indických forem pospolného vlastnictví by dokázalo, jak z různých
forem prvobytného pospolného vlastnictví vznikají různé formy jeho
rozkladu. Tak se dají např. odvodit rozličné originální typy římského
a germánského soukromého vlastnictví z rozličných forem indického
pospolného vlastnictví.“ (K. Marx: Zur Kritik etc., str. 10. [česky: K. Marx:
Ke kritice atd., str. 17.]) (původní redakční pozn.)
83
KARL MARX
společenským produktem. Část tohoto produktu slouží opět

jako výrobní prostředek. Zůstává společenskou. Avšak dru-
há část je spotřebována členy sdružení jako životní prostřed-
ky. Musí se proto mezi ně rozdělovat. Způsob tohoto rozdě-
lování se bude měnit spolu se specifickým druhem spole-
čenského výrobního organismu samého a jemu odpovídající
úrovni dějinného vývoje výrobců. Jen pro srovnání se zbož-
ní výrobou předpokládejme, že podíl každého výrobce na ži-
votních prostředcích je určen jeho pracovní dobou. Pracovní
doba by zde hrála dvojí roli. Její společensky plánovaná děl-
ba řídí správný poměr mezi různými pracovními funkcemi
pro různé potřeby. Na druhou stranu slouží pracovní doba
rovněž jako měřítko individuálního podílu výrobce na cel-
kové práci, a proto také na individuálně spotřebované části
celkového výrobku. Společenské vztahy lidí k jejich pracím
a výrobkům práce zde zůstávají průhledně jednoduché, jak
ve výrobě, tak jako rozdělování.
Pro společnost výrobců zboží, jejíž charakteristický

společenský výrobní vztah spočívá v tom, že výrobky práce
jsou zde pro ně zbožím, tj. hodnotami, a že v této věcné for-
mě se jednotlivé soukromé práce mají k sobě navzájem jako
stejná lidská práce — pro takovou společnost je nejvhodnější
formou náboženství křesťanství se svým kultem abstraktní-
ho člověka, zejména ve svých buržoazních obměnách, jako
je protestantství, deismus atd. Ve staroasijských, antických
apod. výrobních způsobech hraje proměna výrobku ve zboží,
a tedy bytí člověka jako výrobce zboží, podřadnou roli, která
ovšem nabývá na důležitosti tím více, čím dále pokročil zá-
nik občin. Obchodní národy ve vlastním slova smyslu existu-
jí pouze v intermundiích starého světa jako Epikurovi32 bozi
32
Epikúros ze Samu (341 – 270 př. n. l.), řecký atomistický filosof.
(pozn. red.)
84
nebo jako Židé v pórech polské společnosti. Ony staré spo-

lečenské výrobní organismy jsou nesrovnatelně jednoduš-
ší a mnohem průhlednější než buržoazní, ale spočívají buď
na nezralosti individuálního člověka, který se ještě neodtrhl
od pupeční šňůry přirozených rodových svazků s ostatní-
mi, nebo na bezprostředních vztazích panství a rabství. Jsou
podmíněny nízkým vývojovým stupněm produktivních sil
práce a tomu odpovídající předpojatostí vztahů lidí v rámci
materiálního výrobního procesu života, tedy předpojatostí
k sobě navzájem a k přírodě. Tato skutečná předpojatost se
ideálně zrcadlí ve starých přírodních a lidových nábožen-
stvích. Náboženský odlesk skutečného světa může vůbec
vymizet jedině tehdy, znázorní-li se vztahy praktického pra-
covního dne života lidí jako každodenní průhledně rozumný
styk jednoho s druhým a s přírodou. Podoba společenské-
ho životního procesu, tj. materiálního výrobního procesu,
prohlédne svůj mysticky mlžný závoj, jakmile se stane pro-
duktem svobodných zespolečenštělých lidí a jejich vědomě
plánovité kontroly. K tomu je ovšem zapotřebí materiální
základny společnosti neboli řady materiálních existenčních
podmínek, které jsou samy opět samorostlým produktem
dlouhého a trýznivého dějinného vývoje.
Politická ekonomie tedy sice, třebaže neúplně,33 ana-

33
Nedostatečnost Ricardova rozboru velikosti hodnoty — a je to její
nejlepší rozbor — nahlédneme ve třetí a čtvrté knize tohoto spisu. Co se
však týče hodnoty vůbec, nerozlišuje klasická politická ekonomie nikde
výslovně a zcela vědomě mezi prací, jak se vyjadřuje v hodnotě, a toutéž
prací, je-li ztvárněna v užitné hodnotě svého výrobku. Fakticky tento
rozdíl přirozeně činí, jelikož jednou zkoumá práci kvantitativně, zatímco
jindy kvalitativně. Ale nenapadne ji, že pouhá kvantitativní rozdílnost
prací předpokládá jejich kvalitativní jednotu nebo rovnost, tedy jejich
redukci na abstraktně lidskou práci. Ricardo např. prohlašuje, že je
srozuměn se slovy Destutta de Tracy [Antoine Destutte de Tracy (1754
– 1836), francouzský filosof a politik, pozn. red.], říká-li: „Protože je
85
KARL MARX
lyzovala hodnotu a velikost hodnoty a objevila v těchto for-

mách skrytý obsah. Pouze si nikdy nepoložila také otázku,
proč tento obsah přijímá onu formu, proč se tedy práce zná-
zorňuje v hodnotě a míra práce prostřednictvím jejího trvá-
ní ve velikosti hodnoty produktu práce?34 Formy, jimž stojí
jisté, že jedině naše tělesné a duchovní schopnosti jsou naším původním
bohatstvím, je využívání těchto schopností, určitý druh práce, naším
původním pokladem; je to vždy toto využívání, jež vytváří všechny věci,
které nazýváme bohatstvím … Kromě toho je jasné, že všechny tyto věci
představují jen práci, jež je vytvořila, a mají-li hodnotu, nebo dokonce
dvě rozdílné hodnoty, pak ji přece mohou mít jedině z hodnoty práce,
z níž pocházejí.“ (Ricardo: The Principles of Political Economy, 3. vyd.,
Londýn 1821, str. 334. [Srov. Destutt de Tracy, Elemens d‘ideologie. IV.
a V. část, Paris 1826, s. 35–36]) Pouze naznačíme, že Ricardo podsouvá
Destuttovi svůj vlastní hlubší význam. Destutt sice na jedné straně
skutečně říká, že všechny věci, které tvoří bohatství, „představují práci,
která je vytvořila“, ale na druhé straně tvrdí, že své „dvě různé hodnoty“
(užitnou a směnnou) získávají od „hodnoty práce“. Tím upadá do
plytkosti vulgární ekonomie, která předpokládá hodnotu jednoho zboží
(zde práce), aby poté díky ní určila hodnotu ostatních zboží. Ricardo jej
čte tak, že jak v užitné, tak v směnné hodnotě se vyjadřuje práce (a nikoli
hodnota práce). Sám však rozlišuje dvousečný charakter práce, která je
dvojitě představena, tak málo, že se v celé kapitole Value and Riches, their
Distinctive Properties [Hodnota a bohatství, jejich odlišné vlastnosti] musí
namáhavě vyrovnávat s trivialitami takového J. B. Saye [Jean-Baptiste
Say (1767–1832), francouzský ekonom, autor tzv. Sayova zákona trhu
o vztahu mezi agregátní poptávkou a agregátní nabídkou, pozn. red.].
Nakonec je proto také naprosto udiven, že Destutt se s ním sice shoduje
v názoru na práci jako zdroji hodnoty, a přesto na druhou stranu v určení
pojmu hodnoty souhlasí se Sayem. (pozn. autora)
34
Jedním ze základních nedostatků klasické politické ekonomie je, že
nikdy nedospěla k tomu, aby z rozboru zboží — a zvláště hodnoty zboží
— vyvodila formu hodnoty, která z ní dělá právě směnnou hodnotu.
Právě ve svých nejlepších představitelích, jakými byli A. Smith a Ricardo,
pojednává formu hodnoty jako cosi zcela lhostejného a přirozenosti
zboží vnějšího. Příčinou je nejen to, že jejich pozornost je plně pohlcena
rozborem velikosti hodnoty. Tato příčina leží hlouběji. Forma hodnoty
produktu práce je nejabstraktnější ale rovněž nejvšeobecnější formou
86
psáno na čele, že náleží společenské formaci, kde výrobní

proces ovládá lidi, člověk ale ještě nikoli výrobní proces, pla-
tí jejich buržoaznímu vědomí za stejně samozřejmou přírod-
ní nutnost jako sama produktivní práce. Předburžoazními
formami společenského výrobního organismu se proto tato
ekonomie zabývá asi tak jako církevní otcové předkřesťan-
skými náboženstvími.35
buržoasního výrobního způsobu, který je v důsledku toho historicky
charakterizován jako zvláštní typ společenské výroby. Vidíme-li v ní
tedy věčnou přirozenou formu společenské výroby, přehlédneme
nevyhnutelně i specifické zvláštnosti formy hodnoty, tedy formy zboží,
dále rozvinuté do formy peněz, formy kapitálu atd. Proto u ekonomů,
kteří se jednomyslně shodují na měření velikosti hodnoty pracovní
dobou, nacházíme nejrozmanitější a nejprotichůdnější představy
o penězích, tj. hotové podobě všeobecného ekvivalentu. To se naráz
projevuje např. při zkoumání bankovnictví, kde již nelze vystačit
s otřepaně frázovitými definicemi peněz. Z toho důvodu vznikla naopak
restaurovaná merkantilní soustava (Ganilh [Charles Ganilh (1758–1836),
francouzský ekonom a politik, obhájce merkantilismu, pozn. red.] aj.),
která vidí v hodnotě jen společenskou formu či spíše jen její zdání
bez substance. — Jednou provždy podotýkám, že klasickou politickou
ekonomií rozumím všechnu ekonomii, počínaje W. Pettym [William Petty
(1623–1687), anglický ekonom a státník, autor pracovní teorie hodnoty,
pozn. red.], která zkoumá vnitřní souvislost buržoazních výrobních
vztahů, v protikladu k vulgární ekonomii, jež se pouze potuluje v oblasti
zdánlivých vztahů, a namísto srozumitelného vyjasňování takzvaných
nejhrubších jevů a buržoazních zdomácnělých potřeb od začátku znovu
přemílá materiál dávno zpracovaný vědeckou politickou ekonomií;
kromě toho se ale omezuje na to, že pedantsky systematizuje banální
a samolibé představy hodnostářů buržoasní výroby o svém vlastním
nejlepším ze světů a vyhlašuje tyto představy za věčné pravdy. (pozn.
autora).
35
„Ekonomové postupují zvláštním způsobem. Pro ně existují jen dva druhy
institucí, umělé a přirozené. Feudální instituce jsou instituce umělé, buržoasní
instituce jsou instituce přirozené. V tom se podobají teologům, kteří také
rozeznávají dva druhy náboženství. Každé náboženství, které není jejich, je
lidský výmysl, kdežto jejich vlastní náboženství je zjevení Boží. — Tak tedy byly
kdysi dějiny, ale teď už nejsou.“ (Karl Marx: Misère de la Philosophie. Réponse
à la Philosophie de la Misère par M. Proudhon, 1847, str. 113. [česky: K. Marx:
87
KARL MARX
Jak velmi se klamou někteří ekonomové o fetišismu

přilnutém na svět zboží neboli o předmětném zdání spole-
čenských určení, dokazuje mimo jiné nudně nevkusné ha-
šteření o úloze přírody při vytváření směnné hodnoty. Jeli-
kož je směnná hodnota určitou společenskou manýrou, jak
vyjádřit práci vynaloženou na jednu věc, může obsahovat
zhruba tolik přírodní látky jako směnný kurz.
Protože je zbožní forma nejvšeobecnější a nejneroz-

vinutější formou buržoazní výroby, pročež se vynořuje velmi
Bída filosofie. Odpověď na ,Filosofii bídyʼ pana Proudhona, kapitola druhá § I.

Metoda; Sedmá a poslední poznámka].) Vskutku roztomilý je pan Bastiat, který
si namlouvá, že staří Řekové a Římané žili jen z loupeží. Avšak žije-li se po
mnohá staletí z loupeže, musí být přece stále co loupit neboli předměty loupeže
se musí vytrvale reprodukovat. Zdá se tedy, že i Řekové a Římané měli nějaký
výrobní proces, tedy nějakou ekonomii, která tvořila materiální základnu jejich
světa zrovna tak, jako tvoří buržoasní ekonomika základnu dnešního světa. Nebo
snad Bastiat míní, že výrobní způsob, který je založen na otrocké práci, spočívá
tím na soustavě loupeže? Potom se pouští na nebezpečnou půdu. Zmýlil-li se při
svém ocenění otrocké práce takový velikán myšlení jako Aristoteles, proč by si
měl trpasličí ekonom jako Bastiat vést lépe při svém ocenění námezdní práce?
— Využívám této příležitosti k tomu, abych v krátkosti vyvrátil námitku, kterou
mi učinil jeden německo-americký list poté, co vyšel můj spis Zur Kritik der
Politischen Ökonomie [Ke kritice politické ekonomie], 1859. Ta zní, že můj názor,
že určitý výrobní způsob a jemu vždy odpovídající výrobní vztahy, zkrátka, že
„ekonomická struktura společnosti je reálnou základnou, nad níž se zvedá právní
a politická nadstavba a té odpovídají určité formy společenského vědomí“, že
„způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duševní
životní proces vůbec“ [Ke kritice politické ekonomie, str. 6–7 ] — to vše je prý
sice správné pro dnešní svět, kde vládnou materiální zájmy, ale není správné
ani pro středověk, kde vládl katolicismus, ani pro Athény a Řím, kde vládla
politika. Především je udivující, že se někomu zlíbilo předpokládat, že tato po
celém celosvětově otřepaná klišé o středověku a antickém světě zůstala přece jen
ještě někomu neznámá. Tolik je zřejmé: středověk nemohl žít z katolicismu, ani
antický svět z politiky. Povaha a způsob toho, jak prosazovaly svůj život, naopak
objasňuje, proč tam hrála hlavní úlohu politika a zde katolicismus. Ostatně zběžná
obeznámenost např. s dějinami římské republiky postačí, abychom pochopili, že
její skryté dějiny tvoří dějiny pozemkového vlastnictví. Na druhé straně musel
již Don Quijote pykat za svůj omyl, když mylně považoval potulné rytířství za
stejně přijatelné pro všechny ekonomické formy společnosti. (pozn. autora)
88
záhy, třebaže nikoli v téže vládnoucí, a tudíž charakteristické

podobě jako dnes, zdá se, že její fetišový charakter lze ješ-
tě snadno prohlédnout. U konkrétnějších forem mizí i samo
toto zdání jednoduchosti. Odkud pocházejí iluze monetární
soustavy? Nezpozorovala, že ve zlatě a stříbře jako penězích
ztvárňuje společenský výrobní vztah, jenomže ve formě pří-
rodních věcí s pozoruhodnými společenskými vlastnostmi.
A nemůžeme u moderní ekonomie, která s povzneseným
úšklebkem shlíží na monetární systém, doslova hmatat její
fetišismus, jakmile se zabývá kapitálem? Jak je tomu dlouho,
co vymizela iluze fyziokratů, že pozemková renta vyrůstá ze
země, nikoli ze společnosti?
Abychom však nepředbíhali, uvedeme tu již jen je-

den další příklad, který se týká samotné formy zboží. Kdyby
mohla zboží mluvit, říkala by: naše užitná hodnota může lidi
zajímat. Jako věcem nám nepřísluší. Co nám ale věcně nále-
ží, je naše hodnota. Dokazuje to náš vlastní styk jako zbož-
ních věcí. Vztahujeme se k sobě navzájem pouze jako směn-
né hodnoty. Slyšme nyní, jak ekonom mluví z duše zboží:
„Hodnota (směnná hodnota) je vlastnost věci, bohat-

ství (užitná hodnota) je vlastnost člověka. Hodnota v tomto
smyslu nutně zahrnuje směnu, bohatství nikoli.“36 „Bohatství
(užitná hodnota) je atributem člověka, hodnota je atributem
zboží. Člověk nebo obec jsou bohatí; perla nebo diamant je
hodnotný …. Perla nebo diamant mají hodnotu jako perla
nebo diamant.37
36
„Value is a property of things, riches of man. Value, in this sense,
necessarily implies exchange, riches do not.“ Observations on certain
verbal disputes in Political Economy, particularly relating to Value and to
Demand and Supply. Londýn 1821, str. 16. (pozn. autora)
37
„Riches are the attribute of man, value is the attribute of commodities.
A man or a community is rich, a pearl or a diamond is valuable ... A pearl
89
KARL MARX
Žádný chemik dosud neobjevil v perle ani diaman-

tu směnnou hodnotu. Ekonomičtí objevitelé této chemické
substance, kteří kladou zvláštní důraz na kritickou hloub-
ku, však shledávají, že užitná hodnota věcí nezávisí na je-
jich věcných vlastnostech, kdežto hodnota jim přísluší jako
věcem. Co je v tomto utvrzuje, je podivná okolnost, že užit-
ná hodnota věci se pro člověka realizuje beze směny, tedy
v bezprostředním vztahu mezi věcí a člověkem, kdežto její
hodnota jedině ve směně, tj. ve společenském procesu. Kdo
zde nevzpomněl na dobráka Dogberryho [Puškvorce], který
poučuje ponocného [strážného Jirku Uhlíře] Seacoala:38
„vypadáš k světu, což je dar Štěstěny. Ovšem umět
číst a psát to je dar od Přírody“.39
or a diamond is valuable as a pearl or diamond.“ S. Bailey: A Critical

Dissertation on the Nature etc. of Value, str. 165 a n. (pozn. autora)
38
Odkaz na Shakespeara a jeho Mnoho povyku pro nic. (III. 3) překlad
Martin Hilský. (pozn. red.)
39
Autor „Observations“ a S. Bailey [Samuel Bailey (1791 – 1870),
anglický ekonom, kritik Ricardovy ekonomické školy] obviňují Ricarda,
že směnnou hodnotu přeměnil z něčeho pouze relativního v cosi
absolutního. Naopak. Zredukoval zdánlivou relativnost, kterou mají
tyto věci, např. diamant a perla jako směnné hodnoty, na pravý vztah,
skrytý za jejich zdáním, na jejich relativnost jako pouhých výrazů lidské
práce. Jestliže ricardovci odpověděli Baileyovi hrubě ale ne pádně, pak
jen proto, že u Ricarda samého nenašli objasnění vnitřní souvislosti mezi
hodnotou a formou hodnoty čili směnnou hodnotou.
90
[NENASYTNÁ CHTIVOST PO
NADPRÁCI. TOVÁRNÍK A BO-
JAR.]
(Kapitál I, 1867)
Kapitál nevymyslel nadpráci [Mehrarbeit].40 Všude,

kde část společnosti vlastní monopol výrobních prostředků,
musí dělník, ať svobodný či nesvobodný, k pracovní době
nutné k vlastní sebezáchově připojit přebytečnou pracovní
dobu, aby vyrobil životní prostředky pro majitele výrobních
prostředků,41 ať je tímto majitelem athénský καλὸς κἀγαθός,42
etruský teokrat, civis Romanus,43 normanský baron, americ-
ký otrokář, valašský bojar, moderní landlord nebo kapita-
lista.44 Je ovšem jasné, že nepřevládá-li v nějaké společen-
40
V tomto textu Marx užívá dva německé výrazy, pro něž v češtině
neexistuje vhodná distinkce – Mehrarbeit a Überarbeit – mající společné
české synonymum nadpráce. Překladatel se pro oba pojmy rozhodl
využívat právě slovo nadpráce, pro rozlišení v textu ponechal v hranaté
závorce německý originál. V českém překladu z r. 1953 je Mehrarbeit
překládáno jako nadpráce a Überarbeit nepřesně jako nadměrná práce.
(pozn. red.)
41
„Ti, kdož pracují..., živí ve skutečnosti jak ty, jež jsou živi z renty a říká
se jim bohatí, tak i sami sebe.“ (Edmund Burke, Thoughts and Details on
Scarcity, Londýn 1800, str. 2, 3.) (pozn. autora)
42
šlechtic (pozn. autora)
43
římský občan (pozn. autora)
44
Niebuhr ve svých „Römische Geschichte“ velmi naivně podotýká: „Nelze
91
KARL MARX
sko-ekonomické formaci směnná, nýbrž užitná hodnota vý-

robku, je nadpráce [Mehrarbeit] omezena užším nebo širším
okruhem potřeb, ale z charakteru výroby samé nepramení
bezmezná potřeba nadpráce [Mehrarbeit]. Proto se ve sta-
rověku jeví nadpráce [Überarbeit] strašlivou tam, kde běží o
dobývání směnné hodnoty v její samostatné peněžní formě,
při výrobě zlata a stříbra. Nedobrovolně pracovat do úmoru
je tu oficiální formou nadpráce [Überarbeit]. Stačí si přečíst
Diodora Sicula.45 Avšak to jsou ve starém světě výjimky. Jak-
mile jsou ovšem národy, jejichž výroba se dosud pohybuje
v nízkých formách otrocké práce, roboty atd., vtahovány na
světový trh, kde vládne kapitalistický výrobní způsob, jehož
hlavním zájmem je rozvoj prodeje svých výrobků do ciziny,
naroubují se na barbarské ohavnosti otroctví, nevolnictví
atd. civilisované odpornosti nadpráce [Überarbeit]. Z tohoto
důvodu si práce černochů v jižních státech americké Unie
zachovala uměřený patriarchální charakter, dokud byla vý-
roba zacílena především na bezprostředně vlastní potřebu.
Ale tou měrou, jak se vývoz bavlny stával životním zájmem
těchto států, měnila se nadpráce [Überarbeit] černocha,
spotřebovávající jeho život občas i za sedm pracovních let,
ve faktor vypočítaného a vypočítavého systému. Neběželo
už o to, aby se z něj vytlouklo určité množství užitečných
zamlčovat, že díla, jakými jsou díla etruská, jež ještě i v rozvalinách

ohromují, předpokládají v malých (!) státech vrchnost a poddané.“
Mnohem hlouběji říká Sismondi, že „bruselské krajky“ vyžadují
zaměstnavatele a námezdní sluhy. (pozn. autora)
45
„Na tyto nešťastníky (ve zlatých dolech mezi Egyptem, Habeší a
Arábií), kteří si jedinkrát nesmí očistit tělo, ani se oblékat, nelze pohledět,
aniž bychom je nelitovali pro jejich žalostný osud. Neboť zde nenarazíte
na shovívavost či ohleduplnost k nemocným, postiženým, kmetům,
ženské slabosti. Za neustálého bití jsou všichni nuceni pracovat, dokud
smrt neukončí jejich trýzeň a zoufalství.“ (Diodorus Siculus, Historische
Bibliothek, kniha 3, kap. 13, s. 260.) (pozn. autora)
92
výrobků. Nyní šlo o výrobu samotné nadhodnoty. Obdob-

ně tomu bylo s robotou např. v podunajských knížectvích.
Srovnání nenasytné chtivosti nadpráce [Me-

hrarbeit] v podunajských knížectvích s touž nenasyt-
nou chtivostí v anglických továrnách vyžaduje mimo-
řádnou pozornost, neboť nadpráce [Mehrarbeit] za ro-
boty má samostatnou, smyslově vnímatelnou formu.
Předpokládejme, že pracovní den čítá 6 hodin nutné

práce a 6 hodin nadpráce [Mehrarbeit]. Pak poskytuje svo-
bodný dělník kapitalistovi týdně 6x6 čili 36 hodin nadpráce
[Mehrarbeit]. Je to totéž, jako kdyby pracoval 3 dny v týdnu
pro sebe a 3 dny v týdnu bezplatně pro kapitalistu. Avšak
to není patrné. Nadpráce [Mehrarbeit] a nutná práce navzá-
jem splývají. Mohu proto tentýž poměr vyjádřit např. také
tak, že dělník pracuje během každé minuty 30 vteřin pro
sebe a 30 vteřin pro kapitalistu atd. Jinak je tomu s robotou.
Nutná práce, kterou koná např. valašský rolník k udržení
vlastní existence, je prostorově oddělena od jeho nadpráce
[Mehrarbeit] pro bojara. První práci koná na svém vlastním
poli, druhou práci koná na panské usedlosti. Obě části pra-
covní doby existují proto samostatně vedle sebe. Ve formě
roboty je nadpráce [Mehrarbeit] přesně odloučena od nutné
práce.
Tato odlišná jevová forma nemění ovšem očividně

nic na kvantitativním poměru mezi nadprací [Mehrarbeit]
a nutnou prací. Tři dny nadpráce [Mehrarbeit] v týdnu zů-
stávají třemi dny práce, která netvoří pro dělníka samotného
žádný ekvivalent, ať se jí říká robota nebo námezdní práce.
U kapitalisty se však projevuje nenasytná chtivost nadprá-
ce [Mehrarbeit] v nutkání neomezeně prodlužovat pracovní
93
KARL MARX
den, u bojara jednodušeji v bezprostředním honu na ro-

botní dny.46
Robota byla v podunajských knížectvích svázána s

naturálními rentami a dalšími doplňky nevolnictví, před-
stavovala však rozhodující tribut panující třídy. V takovém
případě vyplývala robota zřídkakdy z nevolnictví, spíše na-
opak, nevolnictví zpravidla vznikalo z roboty.47 Tak tomu
bylo v rumunských provinciích.
Jejich původní výrobní způsob byl založen na pospol-

ném vlastnictví, avšak nikoli na pospolném vlastnictví ve
slovanské, ba dokonce zejména indické formě. Část polností
samostatně spravovali členové společenství jako svobodné
soukromé vlastnictví, druhou část – ager publicus [obecní
pole, pozn. překl.] — obdělávali společně. Výrobky této spo-
lečné práce sloužily jednak jako reservní fondy pro případ
neúrody a pro jiné pohromy, jednak jako státní fond na krytí
válečných výdajů, k náboženským účelům a na jiné obecní
výdaje. Časem vojenští a církevní hodnostáři usurpovali spo-
46
Následující výklad se vztahuje na poměry v rumunských provinciích,
jak se utvářely před převratem, který nastal po Krymské válce. (pozn.
autora)
47
{Poznámka ke 3. vyd. – Totéž platí pro Německo a zejména pro Prusko
na východ od Labe. V 15. století byl německý sedlák sice téměř všude
podroben určitým dávkám z výrobků a práce, ale jinak byl alespoň
fakticky svobodným člověkem. Němečtí kolonisté v Braniborech,
Pomořansku, Slezsku a Východním Prusku byli dokonce právně
uznáváni za svobodné. Vítězství šlechty v selské válce tomu učinilo
přítrž. Avšak nevolnictví opět postihlo nejen poražené jihoněmecké
sedláky. Již od poloviny 16. století upadají do nevolnického stavu
východopruští, braniborští, pomořanští a slezští, a brzy nato i šlesvicko-
holštýnští svobodní sedláci. Maurer: Geschichte der Fronhöfe etc. IV. sv.
– Meitzen: Der Boden des preussischen Staats. – Hanssen: Leibeigenschaft
in Schleswig-Holstein.) – F.E.} (pozn. Friedricha Engelse)
94
lu s obecním majetkem i dávky s ním spojené. Práce svobod-

ných rolníků na jejich obecní půdě se přeměnila v robotu pro
zloděje obecní půdy. V důsledku toho se vyvinuly nevolnické
vztahy, ale jen faktické, nikoli právní, dokud je osvoboditel
světa, Rusko, neuzákonilo pod záminkou zrušení nevolnic-
tví. Robotní patent, který roku 1831 vyhlásil ruský generál
Kiselev, diktovali přirozeně sami bojaři. Rusko si tak jednou
ranou naklonilo magnáty podunajských knížectví a vyslou-
žilo si souhlasný aplaus liberálních kreténů celé Evropy.
Podle „Règlement organique“, jak se onen robotní pa-

tent nazývá, je každý valašský rolník zavázán, vedle spous-
ty detailně vypočtených naturálních odvodů, tzv. majiteli
půdy: 1) dvanácti pracovními dny vůbec; 2) jedním dnem
práce na poli a 3) jedním dnem svážení dříví. Suma summa-
rum 14 dní za rok. S hlubším vhledem do politické ekonomie
se však pracovní den nebere v jeho obvyklém smyslu, nýbrž
jako pracovní den nutný ke zhotovení průměrného denního
výrobku; ale průměrný denní výrobek je chytrácky ustano-
ven tak, že by jej za 24 hodin neudělal ani kyklop. Proto sám
„Règlement” suše a s pravou ruskou ironií vysvětluje, že 12
pracovními dny třeba rozumět výrobek 36 dnů ruční práce,
jedním dnem polní práce tři dny a jedním dnem svážení dří-
ví rovněž tři dny. Celkem 42 dny roboty. K tomu se ale přidá-
vá tzv. „jobagie“, služba, jež náleží statkáři při mimořádných
výrobních potřebách. Ročně má každá vesnice úměrně ke
své velikosti poskytnout na jobagii určitý pevně stanovený
počet svého obyvatelstva. Tato dodatečná robota je u každé-
ho valašského rolníka odhadována na 14 dnů. Takto obnáší
předepsaná robota 56 pracovních dnů ročně. Avšak kvůli ne-
příznivému klimatu čítá zemědělský rok ve Valašsku pouze
210 dnů, z nichž 40 odpadá pro neděle a svátky a 30 pro
průměrně nepříznivé počasí, dohromady tedy 70 dnů. Zbývá
95
KARL MARX
tedy 140 pracovních dnů. Poměr roboty k nutné práci, 56/84

čili 662/3 procenta, vyjadřuje mnohem menší míru nadhod-
noty, než je míra, která reguluje práci anglického zeměděl-
ského nebo továrního dělníka. To je nicméně jen zákonem
předepsaná robota. A v ještě „liberálnějším“ duchu, než ang-
lické tovární zákonodárství nabízel, „Règlement organique“
své vlastní obcházení. Jakmile učinil z 12 dnů 54, určuje zase
nominální denní úkol pro každý z 54 dnů roboty tak, že ne-
naplněná dávka musí spadat do následujících dnů. Za jeden
den se má např. vyplít plocha, kteréžto činnost, zejména na
kukuřičných plantážích, vyžaduje dvakrát tolik času. Zákon-
ný denní úkol pro určité zemědělské práce lze přeložit tak,
že den začíná v květnu a končí v říjnu. Pro Moldavsko jsou
předpisy ještě tvrdší.
„Dvanáct dnů roboty dle Règlement organique,“ zvo-

lal ve vítězném opojení jeden bojar, „obnáší 365 dní za rok!“48
Zatímco Règlement organique podunajských knížec-

tví byl positivním výrazem nenasytné chtivosti nadpráce,
kterou každý paragraf uzákoňuje, jsou anglické Factory Acts
[tovární zákony, pozn. překl.] negativními výrazy téže nena-
sytné chtivosti. Z moci státu, a sice státu, v němž vládnou
kapitalista a landlord, oslabují tyto zákony puzení kapitálu
po bezmezném vysávání pracovní síly tím, že násilně ome-
zují pracovní den. Bez ohledu na každým dnem hrozivěji se
dmoucí dělnické hnutí, bylo omezování tovární práce dikto-
váno toutéž nutností, jež vylévala na anglická pole guano. Táž
slepá chamtivost, jež v jednom případě vyčerpávala půdu, za-
sáhla v druhém případě životní sílu národa u samého kořene.
Zde vypovídají periodicky se navracející epidemie stejně zře-
48
Další podrobnosti najdeme ve spise E. Regnaulta Histoire Politique et
Sociale des Principautés Danubiennes, Paříž 1855 [s. 304nn]. (pozn. autora)
96
telně jako snižování výšky vojáků v Německu a ve Francii.49
Factory Act z roku 1850, který nyní (1867) platí, sta-

novuje průměrný pracovní den na 10 hodin dne v týdnu,
totiž 12 hodin v prvních 5 dnech v týdnu, od 6 hodin ráno
do 6 hodin večer, z čehož se však podle zákona odečítá 1/2
hodiny na snídani a hodina na oběd, tudíž zbývá 101/2 pra-
covní hodiny, a 8 hodin v sobotu, od 6 hodin ráno do 2 ho-
din odpoledne, z nichž odpadá 1/2 hodiny na snídani. Zbý-
vá 60 pracovních hodin, po 101/2 prvních pět dní v týdnu,
71/2 poslední den v týdnu.50 Jsou ustaveni speciální strážci
zákona, tovární inspektoři, podléhající přímo ministerstvu
vnitra, jejichž zprávy jsou každého půl roku uveřejňová-
ny z moci parlamentu. Poskytují tedy průběžnou a oficiál-
ní statistiku o kapitalistické nenasytné chtivosti nadpráce.
49
„Všeobecně vzato nasvědčuje přesahování druhově běžného průměru
v určitých mezích o tom, že organická bytost prospívá... U člověka
se zmenšují tělesné proporce, je-li jeho prosperita narušena fysickými
nebo sociálními poměry... Ve všech evropských zemích, kde probíhají
odvody, poklesla od jejich zavedení průměrná tělesná výška dospělých
mužů a jejich celková způsobilost k vojenské službě. Před revolucí
(1789) bylo hraničním vzrůstem pro pěšáka ve Francii 165 centimetrů;
roku 1818 (zákon z 10. března) 157, podle zákona z 21. března 1832 156
centimetrů; ve Francii se průměrně kvůli nedostatečné výšce a tělesným
vadám neodvede více než polovina předvolaných. V roce 1780 bylo
v Sasku vojenskou výškou 178 centimetrů, nyní 155. V Prusku je to
157. Dle údajů dr. Meyera v Bayerische Zeitung ze dne 9. května 1862
vychází z 9letého průměru najevo, že v Prusku je z 1000 branců 716
neschopných vojenské služby: 317 pro nedostatečnou výšku a 399 pro
tělesné vady… Město Berlín nemohlo postavit roku 1858 svou jednotku
do náhradního mužstva, scházelo 156 mužů.“ (J. v. Liebig, Die Chemie in
ihrer Anwendung auf Agrikultur und Physiologie, 1862, 7. vyd., svazek I,
str. 117, 118.) (pozn. autora)
50
Dějiny továrního zákona z roku 1850 následují ve výkladu této kapitoly.
(pozn. autora)
97
KARL MARX
Poslechněme si na okamžik tovární inspektory.51

„Podvádějící továrník začíná práci čtvrt hodiny, ně-
kdy více, někdy méně, před 6 hodinou ranní a končí ji čtvrt
hodiny, někdy více, někdy méně, po 6 hodině večerní. Ubírá
5 minut na začátku a na konci půlhodiny nominálně vyhra-
zené na snídani a ušetří 10 minut na začátku a na konci hodi-
ny určené na oběd. O sobotách se u něj pracuje čtvrt hodiny,
někdy více, někdy méně, po 2 hodině odpolední. Tím činí
jeho zisk:
před 6. hod. ranní 15 minut
po 6. hod. večerní 15
při snídani 10
při obědě 20
---------------------
60 minut
- Úhrnem za 5 dní 300 minut.
51
Obdobím od vzniku velkého průmyslu v Anglii do roku 1845 se zde
zabývám jen občas a upozorňuji čtenáře na spis Bedřicha Engelse
Postavení dělnické třídy v Anglii. O tom, jak hluboce Engels postihl ducha
kapitalistického výrobního způsobu, svědčí Factory Reports [zprávy
továrních inspektorů], Reports on Mines [zprávy důlních inspektorů] atd.,
které vyšly od roku 1845, a jak pozoruhodně detailně vylíčil poměry, dokazuje
nejzběžnější srovnání jeho spisu s oficiálními zprávami „Children‘s Employment
Commission“ [Komise pro vyšetření dětské práce] (1863—1867), které vyšly o
18 až 20 let později. Tyto zprávy totiž pojednávají o průmyslových odvětvích,
v nichž do roku 1862 nebylo ještě zavedeno tovární zákonodárství a zčásti není
zavedeno dodnes. Engelsem popisované poměry zde tedy víceméně nebyly
příliš pozměněny zásahem zvenčí. Své příklady přejímám především z období
svobodného obchodu po roce 1848, z oné rajské doby, o níž Němcům tak úžasně
bájí stejně velkohubí jako vědecky upadlí buršáčtí podomní obchodníci se
svobodným obchodem. – Anglie tu ostatně vystupuje v popředí jen proto, že
je klasickou představitelkou kapitalistické výroby a že ona jediná má stálou
oficiální statistiku o věcech, jimiž se obíráme. (pozn. autora)
98
V sobotu:
před 6. hod. ranní 15 minut
při snídani 10
po 2. hod. odpol. 15
- Celkový zisk za týden 340 minut.
Neboli týdně 5 hodin 40 minut, což násobeno 50 pra-

covními týdny, po odečtení 2 týdnů na svátky nebo na příle-
žitostné přerušení práce, dává 27 pracovních dnů.“52
„Je-li pracovní den prodloužen denně o 5 minut

nad normální délku, činí to 21/2 pracovního dne za rok.“53
„Hodina denně, nabraná tím, že se uškubne špetka času
hned tam, hned zase onde, dělá z 12 měsíců za rok 13.“54
Během krizí, kdy se výroba přerušuje a práce běží

jen po „zkrácený čas“, jen několik dnů v týdnu, se přiro-
zeně na snaze o prodlužování pracovního dne nic nemění.
Čím méně obchodů se uzavírá, tím větší má být zisk, je-li
dokončen. Čím méně času se může pracovat, tím vyšší se
má odpracovat nadbytečná pracovní doba. O období kri-
ze z let 1857 – 1858 informují tovární inspektoři takto:
„Může se jevit jako nedůslednost, že nadpráce [Übe-

rarbeit] probíhá i v době, kdy se obchodu vůbec nedaří, ale
právě jeho špatný stav pohání nevybíravé lidi k přemrště-
52
Suggestions etc. by Mr. L. Horner, Inspector of Factories in Factories
Regulation Acts. Ordered by the House of Commons to be printed 9 August
1859, str. 4, 5. (pozn. autora)
53
Reports of the Insp. of Fact. for the half year, October 1856, str. 35. (pozn.
autora)
54
Reports etc. 30th April 1858, str. 9. (pozn. autora)
99
KARL MARX
nosti; obstarávají si tím abnormální výnos…“ „Nadpráce

[Überarbeit] přesahující zákonem určenou dobu,“ sdělu-
je Leonhard Horner, „pokračuje v mém obvodu navzdory
tomu, že 122 továren bylo úplně zrušeno, ve 143 se nevyrábí
a všechny ostatní pracují pouze ve zkráceném časovém re-
žimu.“55 „Ačkoli se kvůli špatnému stavu obchodu ve většině
továren pracuje jen polovinu doby,“ dosvědčuje pan Howe-
ll, „přichází mi nadále stejný počet stížností, že je dělníkům
denně upírána (snatched) půlhodina nebo 3/4 hodiny zásahy
do jejich zákonem zaručené doby na jídlo a odpočinek.56
Týž jev se opakuje v menším měřítku za hrozné bavl-

nové kalamity z let 1861 – 1864.57
„Nachytáme-li dělníky při práci v době jídla nebo

v jinak nezákonnou dobu, narazíme občas na výmluvu, že
vůbec nechtějí opustit továrnu a že je zapotřebí nátlaku, aby
přerušili svou práci (čištění strojů atd.), zejména o sobotách.
Ale zůstávají-li ,ruceʻ v továrně po zastavení strojů, děje se
tak jen proto, že jim mezi 6 hodinou ranní a 6 hodinou ve-
černí v pracovních hodinách stanovených zákonem, nebyl
poskytnut čas na vykonání těchto prací.“58
55
Tamtéž, str. 10. (pozn. autora)
56
57
Reports etc. for the half year ending 30th April 1861. Viz Dodatek čís. 2;
Reports etc. 31st October 1862, str. 7, 52, 53. Přestupky jsou opět početnější
ve druhém pololetí 1863. Srov. Reports etc. ending 31st October 1863, str.
7. (pozn. autora)
58
Reports etc. 31th October 1860. str. 23. O slepém nadšení, s nímž se dle
soudních výpovědí továrníků vzpouzí jejich tovární ruce jakémukoli
přerušení tovární práce, svědčí následující kuriosita: Začátkem června
roku 1836 došla smírčím soudcům v Dewburry (Yorkshire) udání, dle
nichž měli majitelé 8 velkých továren nedaleko Batley porušovat
tovární zákon. Část pánů byla obviněna z toho, že nechali pracovat 5
chlapců ve věku od 12 do 15 let od 6 hodin ráno v pátek do 4 hodin
100
„Díky nadpráci přes zákonem vymezený čas lze do-

sáhnout tak abnormálního zisku, že se jeví pro mnohé to-
várníky přespříliš velkým pokušením, než aby mu dokázali
vzdorovat. Spoléhají se na nízkou pravděpodobnost odhale-
ní a mají propočítáno, že i když budou přistiženi, při nízkých
pokutách a nepatrných soudních výlohách mají stále ještě
zaručen zisk.“59 „Tam, kde se dobývá přebytkový čas náso-
bením drobných krádeží (a multiplication of small thefts) v
průběhu dne, staví se inspektorům do cesty téměř nepřeko-
natelné nesnáze při shromažďování důkazů.“60 Tyto „drobné
krádeže“ kapitálu na čase dělníků určeném na jídlo a zota-
venou označují tovární inspektoři rovněž „petty pilferings
of minutes“, přepepřováním minut,61 „snatching a few minu-
odpoledne následující soboty, aniž jim umožnili odpočinek, kromě doby

na jídlo a jedné hodiny spánku o půlnoci. A tyto děti musely vykonávat
nepřetržitou třicetihodinovou práci v „shoddy-hole“, jak se říká díře, kde
se trhají vlněné cucky a kde je vzduch tak prosycen prachem, odpadem
atd., že to i dospělé dělníky nutí mít ustavičně ovázaná ústa kapesníkem,
aby si chránili plíce! Obžalovaní páni místopřísežně ubezpečili – jako
kvakeři byli příliš skrupulózně nábožní, než aby složili přísahu — že by
byli ve svém velkém milosrdenství ubohým dětem dovolili i 4 hodiny
spánku, ale tvrdohlavé děti vůbec nechtěly do postele! Páni kvakeři byli
odsouzeni k pokutě 20 liber št. Dryden předpovídal tyto kvakery:
„Fox full fraught in seeming sanctity,

That feared an oath, but like the devil would lie,
That look‘d like Lent, and had the holy leer,
And durst not sin! before he said his prayer!“
[„Liška, která svatost předstírala

a přísah bála se, lhouc při tom jako čert,
vždy tvářila se jak sám půst a kroutíc zbožně oči,
bez vroucí modlitby hřích nespáchala nikdy!“]
(pozn. autora)
59
Reports etc. 31st October 1856, str. 34. (pozn. autora)
60
61
101
KARL MARX
tes“, vyfouknutím minut,62 nebo jak to technicky nazývají

dělníci, „nibbling and cribbling at meal times“ [ohlodávání a
uskrblení doby na jídlo, pozn. překl.].63
Jak vidno, v tomto ovzduší není vznik nadhodnoty

[Mehrarbeit] prostřednictvím nadpráce žádným tajemstvím.
„Pokud byste mi umožnili,“ svěřil se mi jeden velmi

úctyhodný továrník, „prodloužit denně práci o pouhopou-
hých 10 minut, namastil bych si ročně kapsu 1000 librami
št.“64 „Atomy času jsou prvky zisku.“65
V tomto ohledu není nic charakterističtějšího než

označení dělníků, kteří pracují plný čas jako „full times“ [pl-
nočasy, pozn. překl.], a dětí pod 13 let, které smějí pracovat
jen 6 hodin, jako „half times“ [poločasy, pozn. překl.].66 Děl-
ník tu není nic jiného než zosobněná pracovní doba. Všech-
ny individuální rozdíly se rozpustily do rozdílu mezi „plno-
časy“ a „poločasy“.
62
Tamtéž. (pozn. autora)
63
Tamtéž. (pozn. autora)
64
65
„Moments are the elements of profit.“ (Reports of the Insp. etc. 30th
April 1860, str. 56). (pozn. autora)
66
Výraz užívá oficiální občanské právo jak v továrně, tak i v továrních
zprávách. (pozn. autora)
102
[DĚLBA PRÁCE UVNITŘ MA-

NUFAKTURY A DĚLBA PRÁCE
UVNITŘ SPOLEČNOSTI]
(Kapitál I, 1867)
Probádali jsme67 nejprve původ manufaktury, pak její

jednoduché prvky, dílčího dělníka a jeho nástroj, a nakonec
její celkový mechanismus. Nyní se krátce dotkneme pomě-
ru mezi dělbou práce vlastní manufaktuře a společenskou
dělbou práce, která tvoří všeobecný základ veškeré zbožní
výroby.
Máme-li na zřeteli pouze práci samu, můžeme ozna-

čit rozdělení společenské výroby na její velké rody, jako je
zemědělství, průmysl atd., za obecnou dělbu práce, rozlišení
těchto rodů výroby na obory a podobory za zvláštní dělbu
práce a dělbu práce uvnitř dílny za jednotlivou dělbu práce.68
67
Text navazuje na předchozí části kapitoly Dělba práce a manufaktura.
(pozn. red.)
68
„Dělba práce postupuje od odlučování nejrozmanitějších povolání
až k oné dělbě, kdy se vícero dělníků podílí na zhotovování jednoho
a téhož výrobku, jako je tomu v manufaktuře.“ (Storch: Cours d‘Economie
Politique, pařížské vydání, sv. I. str. 173.) „U národů, které dosáhly
určitého stupně civilisace, narážíme na tři druhy dělby práce: první,
který nazveme obecným, způsobuje rozdělení výrobců na zemědělce,
živnostníky a obchodníky, tato tři hlavní odvětví národní výroby; druhý,
jež by bylo možno nazvat zvláštním, je dělba každého pracovního odvětví
na obory... a konečně třetí druh dělby výroby, který by bylo možno nazvat
103
KARL MARX
Dělba práce uvnitř společnosti a jí odpovídající ome-

zení individuí na sféru určitého povolání, se vyvíjí, stejně
jako dělba práce uvnitř manufaktury, z protikladných vý-
chodisek. V rodině69 a za dalšího vývoje kmene vzniká sa-
morostlá dělba práce z rozdílů pohlaví a věku, tedy na čis-
tě fyziologickém základě, jenž rozšiřuje svou působnost při
rozpínání občiny, růstu obyvatelstva a zvláště při konfliktu
mezi různými kmeny a podmaňování jednoho kmene dru-
hým. Na druhé straně, jak jsem se zmínil dříve, probíhá smě-
na výrobků na místech, kde přicházejí do kontaktu různé
rodiny, kmeny, občiny, neboť v počátcích kultury proti sobě
nevystupují samostatně soukromá individua, nýbrž rodiny,
kmeny atd. Různé občiny nacházejí v přírodním okolí různé
výrobní prostředky a různé životní prostředky. Jejich způsob
výroby, způsob života a výrobky se proto liší. Tato samorost-
lá rozdílnost vyvolává při styku občin vzájemnou směnu vý-
robků, a proto pozvolnou přeměnu těchto výrobků ve zboží.
Směna nevytváří rozdíl výrobních sfér, nýbrž klade rozdílné
sféry do vztahu a přeměňuje je tak na více či méně navzájem
závislá odvětví celkové společenské výroby. Vzniká zde spo-
lečenská dělba práce prostřednictvím směny mezi původně
různými, ale navzájem na sobě nezávislými výrobními sfé-
rami. Tam, kde tvoří východisko fyziologická dělba práce,
oddělují se od sebe zvláštní orgány bezprostředně spjatého
dělbou pracovní činnosti čili dělbou práce ve vlastním slova smyslu, je
taková, jež vzniká v jednotlivých řemeslech a povoláních… a zachvacuje
většinu manufaktur a dílen.“ (Skarbek: Théorie des Richesses, str. 84, 85.)
(pozn. autora)
69
{Poznámka ke 3. vydání. — Pozdější velmi důkladná studia o prvobytném
stavu lidstva přivedla autora k závěru, že původně se rodina nevyvíjela
v rod, nýbrž naopak, rod byl původní samorostlou formou lidské
pospolitosti, založené na pokrevním příbuzenství, takže mnohonásobně
různé formy rodiny se vyvinuly teprve později ze začínajícího rozpadu
rodových svazků. – F. E.} (původní pozn. Friedricha Engelse)
104
celku, rozkládají se, přičemž hlavní popud k tomuto proce-

su rozkladu dává směna zboží s cizími občinami, a osamo-
statňují se až do chvíle, kdy se začne souvislost jednotlivých
prací uskutečňovat prostřednictvím směny výrobků jakožto
zboží. V jednom případě je to ztráta samostatnosti toho, co
bylo dříve samostatné, ve druhém osamostatnění toho, co
bylo dříve nesamostatné.
Základem veškeré rozvinuté dělby práce, uskuteč-

ňující se směnou zboží, je odluka města od venkova.70 Lze
říci, že celé ekonomické dějiny společnosti jsou shrnuty v
pohybu tohoto protikladu, kterým se tu však nebudeme dále
zabývat.
Jako při dělbě práce uvnitř manufaktury tvoří ma-

teriální předpoklad určitý počet současně využívaných děl-
níků, při dělbě práce uvnitř společnosti nastupuje na místo
shlukování lidí v téže dílně množství obyvatelstva a jeho
hustota.71 Ale tato hustota obyvatelstva je cosi relativního.
Relativně řídce zalidněná země s vyvinutými komunikační-
mi prostředky má hustší osídlenost než zalidněnější země
s nevyvinutými komunikačními prostředky, a v tomto smy-
slu jsou např. severní státy americké Unie hustěji zalidněny
70
Nejlépe o tomto bodě pojednal sir James Steuart. Jak málo je dnes
známo jeho dílo, které vyšlo 10 let před Wealth of Nations, vidíme mimo
jiné z toho, že Malthusovi obdivovatelé ani nevědí, že Malthus v prvním
vydání svého spisu o „populaci“, odlédneme-li od čistě deklamatorní
části, opisuje vedle páterů Wallace a Townsenda skoro výhradně ze
Steuarta. (pozn. autora)
71
„Je dána jistá hustota obyvatelstva, jež zaručuje jednak společenský
styk, jednak onu spolupráci sil, při níž vzrůstá výtěžek práce.“ (James Mill,
Elements etc., str. 50.) „Vzrůstá-li počet dělníků, zvyšuje se produktivní
síla společnosti v přímé úměře k růstu znásobeným účinkem dělby
práce.“ (Th. Hodgskin: Popular Political Economy, str. 125, 126.) (pozn.
autora)
105
KARL MARX
než Indie.72
Jelikož zbožní výroba a zbožní oběh jsou všeobecným

předpokladem kapitalistického výrobního způsobu, vyžadu-
je manufaktuře přiměřená dělba práce již do určitého stupně
vývoje dozrálou dělbu práce uvnitř společnosti. Manufak-
tuře přiměřená dělba práce obratem rozvíjí společenskou
dělbu práce a zpětně na ni působí. S diferenciací pracovních
nástrojů se stále více diferencují řemesla, která tyto nástro-
je vyrábějí.73 Zmocní-li se manufaktuře přiměřená činnost
nějakého řemesla, jež dosud souviselo s jinými jako hlav-
ní nebo vedlejší a bylo provozováno týmiž výrobci, nastane
ihned oddělení a oboustranné osamostatnění. Zmocní-li se
jednotlivého stupně výroby nějakého zboží, přemění se růz-
né stupně jeho výroby do různých samostatných řemesel. Již
jsme naznačili, že tam, kde je hotový výrobek pouze mecha-
nicky poskládaným celkem dílčích výrobků, mohou se dílčí
práce opět osamostatnit jako vlastní řemesla. Aby se dosáh-
lo naprostého rozdělení dělníků uvnitř manufaktury, štěpí
se totéž výrobní odvětví podle různosti užívaných surovin
nebo různých forem, které může táž surovina nabývat, na
různé a částečně úplně nové manufaktury. Tak se již v prv-
ní polovině 18. století jen ve Francii tkalo přes 100 různých
druhů hedvábných látek a v Avignonu existoval např. zá-
kon, že „každý učeň se smí věnovat vždy jen jednomu druhu
výroby a nesmí se učit zhotovování vícera druhů výrobků“.
72
Následkem velké poptávky po bavlně od roku 1861 se v některých
jinak hustě obydlených obvodech Východní Indie rozšířila výroba bavlny
na úkor výroby rýže. Proto vyvstal částečný hladomor, neboť kvůli
nedostatku komunikačních prostředků, a tedy nedostatku fysického
spojení, nemohla být chybějící rýže v jednom obvodu doplněna přísunem
z jiných obvodů. (pozn. autora)
73
Tak tvořila výroba tkalcovských člunků v Holandsku již během v 17.
století zvláštní průmyslové odvětví. (pozn. autora)
106
Územní dělba práce, která poutá určitá výrobní odvětví na

určité kraje v zemi, dostává v manufaktuře přiměřené čin-
nosti, která využívá všech zvláštností, nový podnět.74 Bohatý
materiál k dělbě práce uvnitř společnosti poskytuje manu-
fakturnímu období rozšiřování světového trhu a koloniální
systém, přičemž oboje náleží do okruhu jeho všeobecných
existenčních podmínek. Není zde místo, abychom dále zkou-
mali, jak se dělba práce zmocňuje vedle ekonomické sféry i
všech ostatních oblastí společnosti a všude pokládá základy
k rozvoji onoho odbornictví, specializaci, parcelizaci člo-
věka, které donutily již učitele A. Smitha, A. Fergusona, ke
zvolání: „Tvoříme národ heilotů a mezi námi není svobod-
ných lidí!“75
Navzdory hojným analogiím a spojitostem mezi děl-

bou práce uvnitř společnosti a dělbou práce uvnitř dílny
se však obě od sebe liší nejen stupněm, nýbrž i podstatou.
Nejvýraznější se zdá tato analogie nesporně tam, kde růz-
ná obchodní odvětví zavazuje vnitřní pouto. Např. chovatel
dobytka produkuje kůže, koželuh je proměňuje v useň, švec
useň v boty na podpatku. Každý při tom vyrábí stupňovitý
výrobek a poslední hotová podoba je kombinovaný výro-
bek svých zvláštních prací. K tomu se pojí ještě rozmanitá
pracovní odvětví, která dodávají chovateli dobytka, kože-
luhovi a ševcovi výrobní prostředky. Můžeme si společně
s A. Smithem namlouvat, že tato společenská dělba práce
74
„Není-li anglická vlnařská manufaktura rozdělena na různé části nebo
odvětví, které se usadily na různých místech, na nichž se výhradně nebo
převážně provozuje; jemná sukna v Somersetshiru, hrubá v Yorkshiru,
dvojvrstvá v Exeteru, hedvábí v Sudbury, krep v Norwichi, polovlněné
látky v Kendalu, pokrývky ve Whitney atd.!“ (Berkeley: The Querist,
1750, § 520.) (pozn. autora)
75
A. Ferguson: History of Civil Society, Edinburgh 1767, část IV, odd. II,
str. 285. (pozn. autora)
107
KARL MARX
se liší od manufaktuře přiměřené dělby jen subjektivně, totiž

pro pozorovatele, který v manufaktuře na jeden pohled pře-
hlédne v prostoru rozmanité dílčí práce, zatímco ve společ-
nosti zatemňuje tuto spojitost její rozptýlení na velké ploše
a velký počet zaměstnanců v každém jednotlivém odvětví.76
Co však navozuje spojitost mezi nezávislými pracemi

chovatele dobytka, koželuha a ševce? Bytí jejich nynějších
výrobků jakožto zboží. Co naproti tomu charakterizuje ma-
nufaktuře přiměřenou dělbu práce? To, že dílčí dělník nevy-
rábí zboží.77 Teprve společný výrobek dílčích dělníků se mění
ve zboží.78 Dělba práce uvnitř společnosti je zprostředková-
76
V manufakturách v pravém smyslu slova, praví, zdá se dělba
práce větší, protože „zaměstnanci v každém jednotlivém pracovním
odvětví jsou často pohromadě v téže pracovní budově a pozorovatel
je může přehlédnout všechny naráz. Naproti tomu v oněch velkých
manufakturách (!), které jsou určeny k tomu, aby uspokojovaly hlavní
potřeby velké masy obyvatelstva, je v každém jednotlivém pracovním
odvětví zaměstnáno tak mnoho dělníků, že není možno spojit je v téže
pracovní budově… dělba není ani přibližně tak patrná.“ (A. Smith:
Wealth of Nations, sv. I, kap. 1.) Slavná pasáž v téže kapitole, která začíná
slovy: „Pozorujte jmění nejobyčejnějšího řemeslníka nebo nádeníka
v civilizované a kvetoucí zemi atd.“, a dále potom líčí, jak nespočetně
různá řemesla spolupůsobí při uspokojení potřeb prostého dělníka, je
téměř doslova opsáno z poznámek B. de Mandevilla k jeho Fable of the
Bees, or Private Vices, Publick Benefits. (První vydání bez poznámek 1706,
s poznámkami 1714.) (pozn. autora)
77
„Neexistuje už nic, co bychom mohli označit jako přirozenou mzdou
za práci jednotlivce. Každý dělník vyrábí jen část celku, a proto každá
část pro sebe samu nemá žádnou cenu ani užitek, neexistuje nic, co by
si dělník vzal a o čem by mohl říci: toto je můj výrobek, to si ponechám
pro sebe.“ (Labour Defended against the Claims of Capital, Londýn 1825,
str. 25.) Autorem tohoto znamenitého díla je již citovaný Th. Hodgskin.
(pozn. autora)
78
Poznámka ke 2. vydání: Yankeeové prakticky ilustrovali tento rozdíl
mezi společenskou a manufaktuře přiměřenou dělbou práce. Během
občanské války ve Washingtonu byla nově zavedena 6% nepřímá
108
vána koupí a prodejem výrobků různých pracovních odvět-

ví, souvislost dílčích prací uvnitř manufaktury prodejem
různých pracovních sil témuž kapitalistovi, který jich užívá
jako kombinované pracovní síly. Manufaktuře přiměřená
dělba práce předpokládá koncentraci výrobních prostředků
v rukou jednoho kapitalisty, společenská dělba práce roztříš-
tění výrobních prostředků mezi četné, navzájem nezávislé
výrobce zboží. Namísto nezvratného zákona manufaktury,
který podřazuje určité dělnické masy číselnému poměru
neboli proporcionalitě určitých funkcí, pohání rozdělování
výrobců zboží a jejich výrobních prostředků mezi různá od-
větví společenské práce vrtošivá hra náhody a libovůle. Růz-
né výrobní sféry se sice ustavičně snaží nalézt rovnováhu
tím, že na jedné straně každý výrobce zboží vyrábí užitnou
hodnotu, tedy musí uspokojovat určitou společenskou po-
třebu, přitom je ale rozsah těchto potřeb kvantitativně různý
a vnitřní pouto spojuje rozmanité masy potřeb do samorost-
lého systému; na druhé straně tím, že zákon hodnoty zboží
určuje, kolik pracovní doby, kterou společnost celkově dis-
ponuje, může vydat na výrobu toho kterého druhu zboží.
Avšak tato stálá tendence různých výrobních sfér dosahovat
spotřební daň ze „všech průmyslových výrobků“. Otázka: Co je to
průmyslový výrobek? Odpověď zákonodárce: věc je vyrobena, „je-li
udělána“ (when it is made), a je udělána, je-li hotova k prodeji. Nuže,
jeden z mnoha příkladů. Manufaktury v New Yorku a ve Filadelfii
„dělaly“ dříve deštníky s veškerým příslušenstvím. Protože však deštník
je mixtum compositum [složenina] zcela heterogenních součástek,
přešla výroba těchto součástek pozvolna do obchodních odvětví
provozovaných na různých místech a vzájemně na sobě nezávislých.
Jejich dílčí výrobky docházely poté jako samostatné zboží do deštníkářské
manufaktury, kde se již jen sestavovaly dohromady. Yankeeové pokřtili
takové předměty „assembled articles“ [sběrné předměty] a tento název
si opravdu zasloužily jako místo sběru daní. Tak „sbíral“ deštník nejprve
6 % nepřímou spotřební daň z ceny každé ze svých součástek a nato pak
dalších 6 % z ceny vlastního celkového výrobku. (pozn. autora)
109
KARL MARX
rovnováhy se uskutečňuje pouze jako reakce proti ustavič-

nému rušení [Aufhebung, pozn. překl.] této rovnováhy.
Pravidlo dodržované a priori a plánovitě při dělbě

práce uvnitř dílny působí při dělbě práce uvnitř společnosti
pouze a posteriori jako vnitřní, němá, při barometrických
výkyvech tržních cen vnímatelná a neuspořádanou libovůli
výrobců zboží přemáhající přírodní nutnost. Manufaktuře
přiměřená dělba práce předpokládá nepodmíněnou autoritu
kapitalisty nad dělníky, kteří tvoří pouhé články jemu patří-
címu celkovému mechanismu; společenská dělba práce staví
navzájem proti sobě nezávislé výrobce zboží, kteří neuzná-
vají žádnou jinou autoritu než konkurenci, donucování, ná-
tlak, jenž na sobě vzájemně vykonávají jejich zájmy, tak jako
v říši zvířat bellum omnium contra omnes [válka všech proti
všem, pozn. překl.] více méně zachovává podmínky existen-
ce všech druhů.
Totéž buržoasní vědomí, které oslavuje manufaktuře

přiměřenou dělbu práce, doživotní přiřazení dělníka k vy-
konávání jediné drobnosti a nepodmíněné podřízení dílčího
dělníka moci kapitálu jako organizaci práce, která zvyšuje
její produktivní sílu, denuncuje proto stejně tak hlasitě ka-
ždou vědomou společenskou kontrolu a regulování spole-
čenského výrobního procesu jako zásah do nezadatelných
vlastnických práv, svobody a samozvané „geniality“ indivi-
duálního kapitalisty. Je velmi charakteristické, že zapálení
obhájci továrního systému neumějí říci proti každé všeobec-
né organizaci společenské práce nic zlostnějšího, než že by
proměnila celou společnost v továrnu.
Pokud se anarchie společenské dělby práce a de-

spocie manufaktuře přiměřené dělby práce ve společnosti
110
kapitalistického výrobního způsobu vzájemně podmiňují,

poskytují naproti tomu dřívější formy společnosti, kde se
oddělování řemesel vyvíjí samorostle, potom krystalizuje a
konečně se upevňuje jako zákon, na jedné straně obraz plá-
novité a autoritě přiměřené organizace společenské práce,
zatímco na druhé straně úplně vylučují dělbu práce uvnitř
dílny, anebo ji rozvíjejí jen v trpasličím měřítku anebo jen
sporadicky a náhodně.79
Např. ony prastaré malé indické občiny, které zčásti

dosud ještě existují, se zakládají na pospolné držbě pozem-
ků a půdy, na bezprostředním spojování zemědělství a ře-
mesla a na ustálené dělbě práce, jež při zakládání nových
občin slouží jako daný plán a schéma. Taková občina tvoří
soběstačný výrobní celek, jehož výrobní území se pohybuje
mezi stem až několika tisíci akrů. Hlavní masa výrobků se
vyrábí pro bezprostřední potřebu vlastní obce, nikoli jako
zboží, a výroba sama je proto obecně vzato nezávislá na smě-
nou zboží zprostředkované dělbě práce v indické společnos-
ti. Jen přebytek výrobků se mění ve zboží, částečně dokonce
opět teprve v rukou státu, jemuž od nepaměti připadá určité
množství výrobků jako naturální renta. Na různých místech
Indie nalezneme různé formy občin. V nejjednodušších je-
jich formách se půda obdělává společně a výrobky se roz-
dělují mezi jednotlivé členy, zatímco se každá rodina věnuje
předení, tkaní atd. jako vedlejší domácí živnosti. Vedle této
stejnorodě zaměstnané masy nacházíme „hlavního nájem-
79
„Lze dokonce formulovat jako obecné pravidlo, že čím méně řídí
autorita dělbu práce uvnitř společnosti, tím víc se rozvíjí dělba práce
uvnitř továrny, tím víc je podrobena autoritě jediného člověka. A tak
jsou autorita uvnitř továrny a autorita ve společnosti — pokud jde
o dělbu práce — vzájemně nepřímo úměrné.“ (Karl Marx: Misère de la
Philosophie, Paříž 1847, str. 130, 131 [česky: K. Marx: Bída filosofie atd.,
str. 119] (pozn. autora)
111
KARL MARX
ce“, soudce, policii a výběrčího daní v jedné osobě; dále účet-

ního, který vede účty o polním hospodářství a katastruje a
registruje všechno, co k němu náleží; úředníka, který proná-
sleduje zločince, chrání cizí pocestné a doprovází je z vlastní
vesnice až k sousedům; hraničáře, který střeží hranice obce
proti okolním obcím; dozorce nádrží, který z nich rozděluje
vodu na zavlažování polí; brahmána, který vykonává funk-
ce náboženského kultu; učitele, který učí děti z obce číst a
psát v písku; kalendářového brahmána, který jako astrolog
stanoví dobu setby, sklizně a vůbec příznivou a nepříznivou
dobu pro každou z různých zemědělských prací; kováře a te-
saře, kteří zhotovují a opravují všechno zemědělské nářadí;
hrnčíře, který zajišťuje nádobí pro celou vesnici; lazebníka;
pradláka, který pere oděvy; stříbrníka, tu a tam básníka, kte-
rý v některých obcích nahrazuje stříbrníka, v jiných učitele.
Tento tucet osob je vydržován na účet celé obce. Naroste-li
obyvatelstvo, usadí se na neobdělané půdě nová obec podle
vzoru staré. V mechanismu obce lze vidět plánovitou dělbu
práce, ale její manufaktuře přiměřená dělba je znemožněna
tím, že trh pro kováře, tesaře atd. zůstává neměnný a na-
nejvýš se, podle rozdílu ve velikosti vesnic, objevují místo
jednoho kováře, hrnčíře atd. dva nebo tři.80 Zákon, který řídí
dělbu práce v obci, zde působí s nezlomnou autoritou přírod-
ního zákona, zatímco každý jednotlivý řemeslník, jako ko-
vář atd., vykonává všechny činnosti náležející k jeho oboru
tradičním způsobem, ale samostatně, a aniž by ve své dílně
uznával jakoukoli autoritu. Jednoduchý výrobní organismus
těchto soběstačných občin, které se neustále reprodukují v
téže formě, a jsou-li náhodou zničeny, vybudují se znovu na
80
Podplukovník Mark Wilks: Historical Sketches of the South of India.
Londýn 1810—1817, sv. I, str. 118—120. Dobrý přehled různých forem
indických občin najdeme ve spise George Campbella: Modern India.
Londýn 1852. (pozn. autora)
112
témže místě s týmž jménem,81 poskytuje klíč k tajemství ne-

měnnosti asijských společností, jež tak nápadně kontrastuje
s ustavičným zanikáním a znovuvytvářením asijských států
a nepokojným střídáním jejich dynastií. Struktura základ-
ních ekonomických prvků společnosti zůstává nedotčena
bouřemi v oblačných říších politiky.
Cechovní zákony, jak jsme se již zmínili, plánovitě

zabraňovaly prostřednictvím krajního omezení počtu tova-
ryšů, které směl zaměstnávat jeden cechovní mistr, jeho pře-
měně v kapitalistu. Zrovna tak směl mistr zaměstnávat tova-
ryše výhradně jen v tom řemesle, v němž byl sám mistrem.
Cech žárlivě odmítal každý zásah kupeckého kapitálu, jenž
byl jedinou svobodnou formou kapitálu, která proti němu
vystupovala. Kupec mohl kupovat všechna zboží, jen ne prá-
ci jakožto zboží. Byl trpěn pouze jako překupník výrobků
řemesla. Jestliže vnější okolnosti způsobily rozšíření dělby
práce, rozštěpily se existující cechy do podoborů nebo vzni-
kaly nové cechy vedle starých, avšak aniž by sloučily různá
řemesla v téže dílně. Jakkoli cechovní organizace náležela
svým oddělováním, isolováním a rozvíjením řemesel k ma-
teriálním existenčním podmínkám manufakturního období,
vylučovala manufaktuře přiměřenou dělbu práce. Obecně
vzato zůstali dělník a jeho výrobní prostředky spojeni jako
81
„V této jednoduché formě… žil obyvatel země od nepaměti. Územní
hranice vesnic se měnily jen vzácně; a třebaže byly vesnice opakovaně
postiženy, ba zpustošeny válkou, hladomorem a epidemiemi, přetrvávaly
po generace pod týmž jménem, v těchže hranicích, s týmiž zájmy, ba
dokonce s týmiž rodinami. Obyvatelé se nenechají znepokojit rozpadem
nebo rozdělením královské říše; dokud zůstává vesnice celistvá, je jim
lhostejno, pod čí moc spadá nebo kterému panovníkovi náleží. Její
vnitřní hospodářství zůstává nezměněno.“ (Th. Stamford Raffles, bývalý
místoguvernér na Jávě: The History of Java. Londýn 1817, sv. I, str. 285.)
(pozn. autora)
113
KARL MARX
hlemýžď se svou ulitou, a tak chyběl první základ manufak-

tury, osamostatnění výrobních prostředků jakožto kapitálu
proti dělníkovi.
Zatímco dělba práce v celku společnosti, ať zpro-

středkována směnou zboží či nikoli, přísluší nejrozmanitěj-
ším ekonomickým společenským formacím, je manufaktuře
přiměřená dělba práce zcela specifickým výtvorem kapitali-
stického výrobního způsobu.
114
[KAPITALISTICKÝ
CHARAKTER
MANUFAKTURY]
(Kapitál I, 1867)
Větší82 množství dělníků pod komandem téhož kapi-

tálu tvoří přirozené východisko jak kooperace vůbec, tak i
manufaktury. A naopak vyvolává manufaktuře přiměřená
dělba práce vzrůst počtu využívaných dělníků jako technic-
kou nutnost. Minimum dělníků, které musí jednotlivý ka-
pitalista využívat, je mu nyní předpisováno existující děl-
bou práce. Na druhé straně jsou výhody další dělby práce
podmíněny dalším navýšením množství dělníků, které lze
provést jedině v ještě větší mnohotvárnosti. Avšak s vari-
abilní složkou kapitálu musí růst i jeho konstantní část,
tedy vedle rozsahu společných výrobních podmínek, jako
jsou budovy, pece atd., obzvláště též surovin, a to mnohem
rychleji než množství dělníků. Masa surovin, spotřebova-
ná za danou dobu daným množstvím dělníků, roste v té-
mže poměru jako výrobní síla práce plynoucí z její dělby.
Nárůst minimální velikosti kapitálu v rukou jednotlivého
kapitalisty čili rostoucí přeměna společenských životních
prostředků a výrobních prostředků v kapitál, je tedy zákon,
který pramení z technického charakteru manufaktury.83
82
Text navazuje na předchozí kapitolu Dělba práce uvnitř manufaktury
a dělba práce uvnitř společnosti. (pozn. red.)
83
„K postupujícímu členění řemesel nestačí, že je ve společnosti přístupný
115
KARL MARX
Tak jako v jednoduché kooperaci je i v manufaktuře

funkční souhra pracovního tělesa existenční formou kapi-
tálu. Společenský výrobní mechanismus, složený z mnoha
individuálních dílčích dělníků, náleží kapitalistovi. Produk-
tivní síla, jež vzchází z kombinace různých prací, se tudíž
jeví jako produktivní síla kapitálu. Nejenže manufaktura ve
skutečnosti podmaňuje dříve samostatného dělníka velení
a disciplině kapitálu, nýbrž nadto také vytváří hierarchic-
ké odstupňování mezi dělníky samými. Zatímco jednodu-
chá kooperace ponechává způsob práce jednotlivců v zá-
sadě nezměněn, manufaktura jej od základu revolucionuje
a zmocňuje se individuální pracovní síly u samého kořene.
Nechává dělníka zakrnět v anomálním stavu tím, že jako ve
skleníku posiluje jeho jednotlivou zručnost, přičemž potla-
čuje celý svět produktivních sklonů a vloh, stejně jako se
ve státech La Platy poráží celé zvíře jen pro jeho kožešinu
nebo lůj. Jednotlivé dílčí práce se nejen rozkládají mezi růz-
ná individua, nýbrž i individuum samo se dělí, proměňuje se
v automatické zařízení dílčí práce,84 a naplňuje tak nevkus-
nou bajku Menenia Agrippy, která popisuje člověka jako
potřebný kapitál (mělo by se říci: k tomu nezbytné životní a výrobní

prostředky); kromě toho je nutné, aby se tento kapitál akumuloval
v rukou dostatečně velké masy podnikatelů a ti poskytovali práci ve
větším měřítku... Čím více se zvyšuje dělba práce, tím více kapitálu v
nástrojích, surovinách atd. vyžaduje stálé zaměstnávání téhož počtu
dělníků.“ (Storch: Cours d‘Economie Politique, pařížské vydání, sv. I, str.
250, 251.) „Koncentrace výrobních nástrojů a dělba práce jsou od sebe
neodlučitelné stejně jako v oblasti politiky centralizace veřejných mocí
a dělba soukromých zájmů.“ (Karl Marx: Misère de la Philosophie, str. 134
[K. Marx: Bída filosofie, str. 121].) (pozn. autora)
84
Dugald Stewart nazývá manufakturní dělníky „living automatons…
employed in the details of the work“ [živoucími automaty…, jež se
proměnily (verwandt werden) v dílčí práce]. (Works, vyd. sirem W.
Hamiltonem, Edinburgh 1855, sv. III, Lectures etc., str. 318.) (pozn. autora)
116
pouhý fragment jeho vlastního těla.85 Jestliže dělník původ-

ně prodává svou pracovní sílu kapitálu z toho důvodu, že
mu chybí materiální prostředky k výrobě zboží, nyní sama
jeho individuální pracovní síla vypovídá službu, jakmile
není prodána kapitálu. Funguje již pouze v souvislosti, jež
začíná existovat teprve po jejím prodeji, v dílně kapitalisty.
Po tomto vyřazení jeho přirozeného sklonu vykonávat něco
samostatně rozvíjí manufakturní dělník produktivní činnost
již pouze jako příslušenství kapitalistovy dílny.86 Jako stá-
lo na čele vyvoleného národa znamení, že je vlastnictvím
Jehovovým, tak zanechává dělba práce na manufakturním
dělníkovi pečeť, jež jej cejchuje jakožto vlastnictví kapitálu.
Vědomosti, důmysl a vůle, jež rozvíjí, třebaže i v ne-

patrné míře, samostatný rolník nebo řemeslník, podobně
jako divoch provozuje veškeré válečné umění jako osob-
ní lest, se nyní vyžadují jen od dílny jako celku. Duchov-
ně tvůrčí mohutnost výroby se po jedné stránce rozšiřuje,
protože po mnoha jiných stránkách zaniká. To, co dílčí děl-
níci ztrácejí, soustřeďuje se proti nim v kapitálu.87 Resultá-
tem manufaktuře přiměřené dělby práce je, že se duchovně
tvůrčí mohutnost materiálního výrobního procesu staví vůči
dílčím dělníkům jako cizí vlastnictví a moc, která ovládá.
85
U korálů tvoří každé individuum ve skutečnosti žaludek pro celou
skupinu. Přináší jí ale živinné látky, namísto aby je – jako římští
patricijové – odvádělo. (pozn. autora)
86
„Dělník, který ovládá celé řemeslo, může pracovat a najít živobytí
kdekoli: avšak jiný“ (manufakturní dělník) „je pouze příslušenstvím a
bez svých pracovních druhů nemá způsobilost, ani nezávislost, a proto
je nucen přijmout podmínky, které si na něm vymíní a uzná za vhodné
zaměstnavatel.“ (Storch: Cours d‘Economie Politique, petrohradské vydání
1815, sv. I, str. 204.) (pozn. autora)
87
A. Ferguson: History of Civil Society, str. 281: „Jeden možná získal, co
druhý ztratil.“ (pozn. autora)
117
KARL MARX
Proces tohoto odloučení se počíná v jednoduché kooperaci,

kde kapitalista zastupuje vůči jednotlivým dělníkům jednotu
a vůli společenského pracovního tělesa. Rozvíjí se v manu-
faktuře, jež dělníka mrzačí v dílčího dělníka. Dovršuje se ve
velkém průmyslu, který odtrhuje vědu jako samostatnou vý-
robní mohutnost od práce a zneužívá ji ve službě kapitálu.88
V manufaktuře je obohacování souhrnného dělníka,

a tudíž kapitálu, společenskou produktivní sílou podmíně-
nou ochuzováním dělníkových individuálních produktiv-
ních sil.
„Nevědomost je matkou průmyslu, stejně jako pověry.

Přemýšlení a obrazotvornost podléhají omylům; avšak zvyk
hýbat určitým způsobem nohama nebo rukama nepodléhá
ani přemýšlení, ani obrazotvornosti. Manufaktury tudíž nej-
více prosperují tam, kde se přespříliš ochromuje duchovní ži-
vot, takže dílnu lze pokládat za stroj, jehož částmi jsou lidé.“89
V polovině 18. století vskutku využívalo několik ma-

nufaktur k jistým jednoduchým úkonům, které však tvořily
tajemství továrny, s oblibou poloviční idioty.90
„Duchovní život velké většiny lidí,“ říká A. Smith, „se

nutně rozvíjí v závislosti na jejich každodenní činnosti. Člo-
88
„Muž vědy a produktivní dělník jsou od sebe na hony vzdáleni a věda,
místo aby v rukou dělníka množila jeho vlastní produktivní síly, mu
téměř vždy odporuje … Znalost se stává prostředkem schopným oddělit
se od práce a postavit se vůči ní.“ (W. Thompson: An Inquiry into the
Principles of the Distribution of Wealth. Londýn 1824, str. 274.) (pozn.
autora)
89
A. Ferguson: History of Civil Society, str. 280. (pozn. autora)
90
J. D. Tuckett: A History of the Past and Present State of the Labouring
Population. Londýn 1846, sv. I, str. 149. (pozn. autora)
118
věk, který promrhá celý svůj život prováděním několika jed-

noduchých úkonů… nemá příležitost cvičit si rozvažování…
Obecně vzato se stává tak omezeným a nevzdělaným, jak je
to jen u lidského tvora možné.“
Poté, co Smith vylíčil tupost dílčího dělníka, pokra-

čuje:
„Monotónnost jeho neměnného života přirozeně

podlamuje také jeho duchovní odvahu… Odčerpává dokonce
i energii jeho těla a znemožňuje mu napínat plně a vytrvale
svou sílu vyjma úzce omezené činnosti, k níž byl vyučen.
Zdá se proto, že svou zručnost v části nějakého řemesla na-
byl na úkor svých intelektuálních, sociálních i válečnických
ctností. Avšak v každé průmyslové a civilizované společnosti
je právě toto stav, do něhož nutně musí upadnout pracující
nuzák (the labouring poor), tj. hlavní masa lidu.“91
Aby se zamezilo úplnému zakrnění lidových mas vy-

plývajícímu z dělby práce, doporučuje A. Smith státní lido-
vé vyučování, třebaže jen v obezřetných, homeopathických
dávkách. S tím neúnavně polemisuje jeho francouzský pře-
kladatel a komentátor G. Garnier, jenž se přirozeně za prv-
91
A. Smith: Wealth of Nations, kn. V, kap. I, odd. II. Jako žák A. Fergusona,
který rozebral nepříznivé důsledky dělby práce, měl A. Smith v této
věci naprosto jasno. V úvodu svého díla, kde se dělba práce ex professo
oslavuje, po straně pouze naznačuje, že je zdrojem společenských
nerovností. Teprve v 5. knize, věnované státním příjmům, tlumočí
Fergusona. V Bídě filosofie jsem předložil vše, co potřebné k historické
souvislosti mezi Fergusonem, A. Smithem, Lemonteyem a Sayem v jejich
kritice dělby práce; tam jsem také po prvé zobrazil manufakturní dělbu
práce jako specifickou formu kapitalistického výrobního způsobu. (K.
Marx: Misère de la Philosophie. Paříž 1847, str. 122 a další [K. Marx: Bída
filosofie, str. 114 a další].) (pozn. autora)
119
KARL MARX
ního francouzského císařství vybarvil jako senátor. Lidové

vyučování se prohřešuje proti prvnímu zákonu dělby prá-
ce a „veřejně se jím zavrhuje celý náš společenský systém“.
„Jako mezi všemi ostatními dělbami práce,“ říká,

„stává se i oddělení ruční práce od duševní92 výslovnější
a rozhodnější v té míře, jak bohatne společnost“ (Garni-
er správně používá tohoto výrazu pro kapitál, pozemko-
vé vlastnictví a jejich stát). „Jako každá jiná dělba práce je
i tato účinkem pokroku v minulosti a příčinou budoucího
pokroku… Smí snad vláda zabraňovat této dělbě práce a
brzdit ji v jejím přirozeném chodu? Smí vynaložit část stát-
ních příjmů, aby se pokusila poplést a pomíchat dvě třídy
práce, které se domáhají svého rozdělení a odloučení?“93
Jisté duševní a tělesné zmrzačení je obecně vza-

to neodmyslitelné od samotné dělby práce ve společnos-
ti. Jelikož ale období manufaktur zavádí toto společenské
rozštěpení pracovních odvětví mnohem dále a na dru-
hé straně teprve v jeho svérázné dělbě práce je postiže-
no individuum v samých kořenech svého života, posky-
tuje též poprvé látku a popud k průmyslové patologii.94
92
Ferguson říká již v History of Civil Society, str. 281: „I myšlení samo
se může v tomto věku dělby práce stát zvláštním povoláním.“ (pozn.
autora)
93
G. Garnier, sv. V. jeho překladu [A. Smitha], str. 4—5. (pozn. autora)
94
Ramazzini, profesor praktické medicíny v Padově, uveřejnil roku
1713 své dílo De morbis artificum, jež bylo roku 1781 (?) přeloženo do
francouzštiny a znovu otištěno roku 1841 v Encyclopédie des Sciences
Médicales. 7éme Discours: Auteurs Classiques. Období velkého průmyslu
přirozeně obrovsky rozšířilo jeho katalog dělnických onemocnění. Viz
mimo jiné Hygiène physique et morale de l‘ouvrier dans les grandes villes
en général, et dans la ville de Lyon en particulier. Par le Dr. A. L. Fonteret,
Paříž 1858, a [R. H. Rohatzsch,] Die Krankheiten, welche verschiedenen
Ständen, Altern und Geschlechtern eigenthümlich sind. 6 svazků. Ulm 1860.
120
„Oddělit člověku hlavu znamená ho popravit, zaslou-

ží-li rozsudek smrti, úkladně jej zavraždit, nezaslouží-li si ho.
Oddělení práce je úkladná vražda na lidu.“95
Na dělbě práce založená kooperace, neboli manufak-

tura, je ve svých počátcích rázovitě vybujelý útvar. Jakmile
získá trochu soudržnosti a rozšíří svou působnost, přechází
k vědomé, plánovité a systematické formě kapitalistického
způsobu výroby. Dějiny vlastní manufaktury ukazují, jak
pro ni typická dělba práce zprvu získává přiměřené formy
ze zkušenosti, takřka za zády jednajících osob, později ale,
stejně jako u cechovních řemesel, usiluje o tradiční dodržo-
vání jednou nalezené formy a v jednotlivých případech o za-
chování věrnosti na staletí. Mění-li se tato forma, děje se tak
— kromě úplně vedlejších záležitostí — vždy jen v důsledku
revoluce pracovních nástrojů.
Roku 1854 ustanovila Society of Arts komisi pro výzkum průmyslové

pathologie. Soupis dokumentů, shromážděných touto komisí, se nachází
v katalogu Twickenham Economic Museum. Velmi důležité jsou oficiální
Reports on Public Health. Viz také dr. med. Eduard Reich: Ueber die
Entartung des Menschen, Erlangen 1868. (pozn. autora)
95
„To subdivide a man is to execute him, if he deserves the sentence,
to assassinate him, if he does not... the subdivision of labour is the
assassination of a people.“ (D. Urquhart: Familiar Words. Londýn 1855,
str. 119.) Hegel měl velmi kacířské názory na dělbu práce. „Vzdělaným
člověkem je třeba rozumět především toho, kdo může dělat všechno, co
dělají jiní,“ praví ve své Filosofii práva. (Hegel: Grundlinien der Philosophie
des Rechts, 2. vyd., Berlín 1840, str. 247. (pozn. autora) [„Vzdělanými lidmi
lze zprvu chápat ty, kteří dokáží učinit předmětem vědomí všechno,
co dělají jiní, a kteří neobracejí navenek svou partikularitu, zatímco
u nevzdělaných lidí se ukazuje právě tato partikularita, protože se jejich
chování neřídí podle obecných vlastností předmětu.“, Základy filosofie
práva, Academia, Praha 1992, s. 224.] – pozn. překladatele.]
121
KARL MARX
Moderní manufaktura — nemluvím zde o velkém průmyslu

založeném na mašinérii — buď nalézá své disjecta membra
poetae [končetiny rozkouskovaného básníka, pozn. překl.] již
hotové, jako např. oděvní manufaktura ve velkých městech,
kde vzniká, a musí pouze sjednotit toto rozptýlení, anebo
princip dělby práce leží přímo na dlani tak, že se jednoduše
rozličné úkony řemeslné výroby (např. při vázání knih) vy-
káží výlučně jednotlivým dělníkům. V takových případech
postačí ani ne týdenní zkušenost, aby se nalezl vhodný po-
měr mezi počtem rukou nutných k výkonu každé funkce.96
Manufakturní dělba práce vytváří rozložením řeme-

slné činnosti, specializací pracovních nástrojů, výchovou díl-
čích dělníků, jejich seskupováním a kombinováním v jeden
souhrnný mechanismus kvalitativní členění a kvantitativní
proporcionalitu společenských výrobních procesů, tedy ur-
čitou organizaci společenské práce, a současně s tím rozvíjí
novou, společenskou produktivní sílu práce. Jako specificky
kapitalistická forma společenského výrobního procesu — a
na základech, z nichž vychází, se nemůže rozvíjet jinak než
v kapitalistické formě — je pouze zvláštní metodou, jak pro-
dukovat relativní nadhodnotu nebo jak navyšovat na úkor
dělníků sebezhodnocování kapitálu — což se obvykle nazývá
společenským bohatstvím, „wealth of nations“ [bohatství ná-
rodů, pozn. překl.] atd. Nejen, že manufakturní dělba práce
rozvíjí společenskou produktivní sílu práce pro kapitalistu
namísto pro dělníka, nýbrž rozvíjí ji prostřednictvím mrza-
96
Pohodlná víra v genia vynalézavosti, který se prý a priori projevuje
u jednotlivých kapitalistů v dělbě práce, se nachází patrně již jen
u německých profesorů, jako např. u pana Roschera, který kapitalistovi,
z jehož jupiterské hlavy vyskočila dělba práce v hotové podobě, daruje
z vděčnosti za to „diverse Arbeitslöhne“ [různé mzdy, pozn. překl.].
Větší či menší uplatnění dělby práce záleží na objemnosti měšce, a ne na
velikosti genia. (pozn. autora)
122
čení individuálního dělníka. Vytváří nové podmínky panství

kapitálu nad prací. Jestliže se proto na jedné straně jeví jako
historický pokrok a nutný vývojový moment v ekonomic-
kém utváření společnosti, ukazuje se na druhé straně jako
nástroj civilizovanějšího a rafinovanějšího vykořisťování.
Politická ekonomie, která se prosazuje jako opravdo-

vá věda teprve v manufakturním období, posuzuje společen-
skou dělbu práce vůbec jedině ze stanoviska manufakturní
dělby práce,97 jako prostředek, jak s týmž množstvím práce
vyrobit více zboží, tudíž zlevnit zboží a zrychlit akumulaci
kapitálu. Spisovatelé klasického starověku se v přímém pro-
tikladu k tomuto zdůrazňování kvantity a směnné hodnoty
obracejí výhradně na kvalitu a užitnou hodnotu.98 V důsled-
ku odloučení společenských výrobních odvětví se lépe zho-
tovuje zboží, rozdílné vlohy a talenty lidí si volí příslušnou
sféru činnosti99 a bez omezení nelze nikde vykonat nic vý-
97
Barvitěji než A. Smith zachycují kapitalistický charakter manufakturní
dělby práce starší spisovatelé, jako Petty, či anonymní autor Advantages
of the East-India Trade atd. (pozn. autora)
98
Výjimku mezi moderními autory představují někteří spisovatelé 18.
století, jako např. Beccaria a James Harris, kteří s ohledem na dělbu
práce téměř jen opakují starověké autory. Tak Beccaria: „Každý z vlastní
zkušenosti poznal, že věnuje-li manuálně a intelektuálně stále témuž
druhu prací a zhotovuje-li stejné výrobky, dosahuje toho snadněji, v
hojnější míře a lépe, než kdyby každý sám zhotovoval pro sebe nutné
věci ... Tímto způsobem se lidé k všeobecnému prospěchu i pro vlastní
výhodu dělí na rozličné třídy a stavy.“ (Cesare Beccaria: Elementi di
Economia Publica, vyd. Kustodi, Parte Moderna, sv. XI, str. 28.) James
Harris, pozdější hrabě z Malmesbury, proslulý Diaries [Deníky] o svém
vyslaneckém působení v Petrohradě, praví sám v jedné poznámce ke
svému Dialogue concerning Happiness, Londýn 1741 (později znovu
otištěn v Three Treatises etc., 3. vyd., Londýn 1772): „Všechny důkazy
o tom, že společnost je cosi přirozeného (totiž důkaz „dělbou povolání“)…
jsou vyvozeny z druhé knihy Platonovy Ústavy.“ (pozn. autora)
99
Tak v Odysseji, zpěv XIV, verš 228 čteme: „Αλλος γαρ ταλλοισιν
ανερ επιτερπεται εργοις“ [Neb každý člověk na jiném má zálibu díle]
a Archilochos u Sexta Empirica praví: „αλλος αλλοω επ εργο καρδιην
ιαινεται“ [Každý pro jiné dílo se v srdci rozehřívá]. (pozn. autora)
123
KARL MARX
znamného.100 Takže výrobek i jeho výrobce se dělbou práce

zdokonalují. Zmiňují-li spisovatelé klasického starověku pří-
ležitostně růst masy výrobků, pak jedině s ohledem na větší
množství užitných hodnot. Ani náznakem nepomýšlejí na
směnnou hodnotu, na zlevnění zboží. Toto stanovisko užit-
né hodnoty vládne jak u Platona,101 který chápe dělbu práce
100
„Ποολλ ητπισταιο εργα, χαχος δ ητπιστανο παντα“ [Mnohých
řemesel byl mistrem, všech však byl mistrem špatným]. — Athéňan se
pociťoval jakožto výrobce zboží nadřazený nad Sparťany, neboť Sparťané
mohli ve válce nakládat pouze lidmi, nikoli ale penězi, jak nechává
Thukydides promlouvat Perikla v řeči, kterou popichuje Athéňany
k zahájení peloponéské války: „Σωμασι τε ετοιμοιeρoι οι αυτονργοι
των αντηρωπων η χρημασι πολεμειν“ [Lidé, kteří vyrábějí pro vlastní
potřebu, jsou spíš ochotni vést válku svými těly než penězi]. (Thukydides,
kn. I, kap. 141.) Přece zůstala jejich ideálem, i v oblasti materiální výroby,
αυταρχεια [autarkie], která odporuje dělbě práce: „παρν γαρ το, ευ, παρα
τουτων χαι το αυταρεσς“ [Tam, kde je majetek, tam je i soběstačnost].
U toho je třeba zvážit, že ještě v době pádu 30 tyranů nebylo ani 5000
Athéňanů, kteří by nevlastnili půdu. (pozn. autora)
101
Platon vychází při rozboru dělby práce uvnitř společenství
z mnohostrannosti potřeb a jednostrannosti individuálních vloh.
Hlavním stanoviskem u něj je, že dělník se musí řídit dílem, nikoli
dílo dělníkem, což je nevyhnutelné, věnuje-li se několika činnostem
zároveň, tudíž koná jednu či druhou z nich jako vedlejší povolání. „Ου
γἁρ… ἐϑέλει το πραττομενον τεν του πραττονιοσ σχηολεν περιμενιεν,
αλλ αναγκε τον ton πραττοντα το πραττομενο επακολοοτηειν με εν
παρεργου μερει. Αναγκε. Εκ δε τουτον πλειο τε εκαστα γιγνεται και
καλλιον και ραον, οταν εις εν καια πηψσιν και εν καιρο σχηολεν τον
αλλον αγον, πραττε“ [„Neboť dílo nesmí čekat, až bude mít výrobce
kdy, nýbrž pracovník musí konat své dílo horlivě, a ne lehkovážně. —
To je nutné. — Takto je vyráběno všeho více a také lépe a snáze, když
člověk dělá jen jedinou věc, odpovídající jeho vlohám a náklonnostem a
v příhodné době, jsa volný od ostatních zaměstnání.“] (Ústava, kn. II, kap.
12.). Obdobně u Thukydida, kn. I, kap. 142: „Námořnictví je umění stejně
jako každé jiné a sotva je může někdo provozovat příležitostně jako
vedlejší povolání, nýbrž spíše naopak se nelze vedle něj zabývat jiným
vedlejším povoláním.“ Musí-li dílo, čekat na pracovníka, říká Platón,
promešká se často kritická chvíle výroby a výrobek je zhacen, „εργου
124
jako základ rozčlenění společnosti na stavy, tak u Xenofon-

ta,102 jenž se svým charakteristicky měšťanským instinktem
již posunuje blíže principu dělby práce uvnitř dílny. Pokud
se v Platonově Ústavě vydává dělba práce za státotvorný
princip, jde pouze o athénskou idealizaci egyptského kastov-
nictví, neboť Egypt platil za vzor průmyslové země i pro jiné
Platonovy vrstevníky, např. pro Isokrata,103 a tento význam
χαιρον διολλυται“ [správný čas pro práci byl zmařen]. Tutéž platonskou
ideu nacházíme znovu v protestu anglických majitelů bělíren proti
klausuli továrního zákona, která pevně určuje jistou hodinu na jídlo pro
všechny dělníky. Jejich obchod se prý nemůže řídit podle dělníků, neboť
„při různých úkonech odsouhlasení, praní, bělení, mandlování, žehlení
a barvení nelze žádný v určitý okamžik přerušit bez risika poškození…
Vynucení si stejné doby na jídlo pro všechny dělníky by občas mohlo
ohrozit cenné statky tím, že by nebyl dokončen pracovní proces“. Le
platonisme où va-t-il se nicher! [Kde všude se ještě uhnízdí platonismus!]
(pozn. autora)
102
Xenofon vypráví, že být hoštěn jídly u tabule perského krále je nejen
ctí, nýbrž že tato jídla jsou také daleko lahodnější než jiná: „A není na
tom nic podivuhodného; neboť stejně jako jsou obzvláště ve velkých
městech zušlechtěna ostatní umění, také královská jídla jsou jedinečně
připravována. V malých městech dělá totiž jeden a týž člověk rámy
postele, dveře, pluhy i stoly; často kromě toho staví ještě i domy a je rád,
když sežene dostatek pohledávek a zajistí si živobytí. Je zcela vyloučené,
aby člověk, který se věnuje tak mnohým věcem, dělal všechny dobře.
Naproti tomu ve velkých městech, kde na každého čeká mnoho kupců,
postačí jedno řemeslo, aby se člověk uživil. Často se dokonce ani
nepatří znát celé řemeslo, nýbrž jeden dělá mužskou obuv, druhý jen
ženskou. Občas se lze uživit pouhým sešíváním obuvi, nebo seřezáváním
podpatků; jeden jen stříhá na šaty, druhý sešívá kusy látky dohromady.
Nutně a nevyhnutelně tedy ten, kdo koná nejjednodušší práci, dělá ji
také nejlépe. Stejně tak se tomu má při kuchařském umění.“ (Xenofon:
Kyropaidia, kn. VIII, kap. 2.) Zde se hovoří výhradně o jakosti dosažené
užitné hodnoty, ačkoli již Xenofon ví, že stupeň dělby práce závisí na
rozsahu trhu. (pozn. autora)
103
„(Busiris) rozčlenil všechny do zvláštních kast … nařídil, že by se tíž
lidé měli vždy zabývat stejným zaměstnáním, protože věděl, že ti, kteří
často mění zaměstnání, si žádné z nich důkladně neosvojí; ti však, kteří
125
KARL MARX
si uchoval dokonce i pro Řeky doby římského císařství.104
Během vlastního manufakturního období, tj. v obdo-

bí, kdy je manufaktura vládnoucí formou kapitalistického
výrobního způsobu, naráží úplné provedení jejích vlastních
tendencí na rozmanité překážky. Ačkoli manufaktura, jak
jsme viděli, vedle hierarchického členění dělníků způsobuje
jejich prosté rozdělení na zručné a neobratné, zůstává po-
čet neobratných kvůli převažujícímu vlivu zručných velmi
omezen. Třebaže manufaktura přizpůsobuje zvláštní úkony
různým stupňům zralosti, síly a rozvinutosti jejich živoucích
pracovních orgánů, a směřuje tedy k produktivnímu vyko-
řisťování žen a dětí, ztroskotává tato tendence obecně vzato
na zvyklostech a odporu mužských dělníků. I když rozkla-
dem řemeslné činnosti klesají náklady na vyučení, a proto
i hodnota dělníka, pro náročnější dílčí práci se zachovává
nutnost delší výuční doby a i tam, kde je zbytečná, ji děl-
níci žárlivě zachovávají. Např. v Anglii shledáváme laws of
apprenticeship [zákony o učednících] s jejich sedmiletou
výuční dobou v plné platnosti až do konce manufakturního
období; změnily se teprve pod tíhou velkého průmyslu. Po-
něvadž základem manufaktury zůstává řemeslná zručnost a
celkový mechanismus, který v ní funguje, nemá na dělnících
nezávislou, objektivní oporu, potýká se kapitál s neustálým
porušováním subordinace ze strany dělníků. „Slabost lidské
přirozenosti,“ vykřikuje přítel Ure, „je tak velká, že čím je
dělník obratnější, tím je umíněnější a obtížněji zvladatelněj-
vytrvají u téhož zaměstnání, dosahují pokaždé toho nejdokonalejšího.
A opravdu také nahlížíme, že pokud jde o umění a řemesla, předčili
Egypťané své soky více než mistr břídila, a zřídili tak výtečné instituce
na ochranu královské moci a státních orgánů, že slavní filosofové, kteří
si předsevzali o tom mluvit, vychvalovali egyptské státní uspořádání
více než kterékoli jiné.“ (Isocrates: Busiris, kap. 8.)
104
Srov. Diodorus Siculus.
126
ší, a proto způsobuje svými ztřeštěnými vrtochy celkovému

mechanismu těžké újmy.“105
V průběhu celého manufakturního období se tu-

díž ozývají nářky nad neukázněností dělníků.106 I kdyby-
chom neměli svědectví soudobých spisovatelů, prostá
fakta, že se kapitálu od 16. století až do epochy velkého
průmyslu nezdařilo ovládnout celou pracovní dobu ma-
nufakturního dělníka, že manufaktury mají krátký život a
s přistěhovalectvím a vystěhovalectvím dělníků opouště-
jí jednu zemi a usazují se v druhé, mluví za celé knihov-
ny. „Tím či oním způsobem se musí zajistit pořádek,“ volá
roku 1770 několikrát citovaný autor díla Essay on Trade and
Commerce. O 66 let později na tomtéž trvá dr. Andrew Ure:
v manufaktuře založené na „scholastickém dogmatu děl-
by práce“ chybí „pořádek“ a „Arkwright zavedl pořádek“.
Spolu s tím manufaktura nedovedla podchy-

tit společenskou výrobu v celém jejím rozsahu, ani ji
nemohla od základu přetvořit. Čněla jako ekonomic-
ké umělecké dílo nad širší základnou městského řemes-
la a venkovského domáckého průmyslu. Její vlastní úzká
technická báze se na určitém stupni vývoje dostala do
rozporu s výrobními potřebami, které sama vytvořila.
Jedním z nejdokonalejších výtvorů manufaktury

byla dílna na výrobu pracovních nástrojů samých, obzvláště
též již zavedených složitých mechanických přístrojů. „Tako-
vá pracovna,“ říká Ure, „nabízela pohled na dělbu práce v
rozmanitých odstínech. Vrták, dláto, soustruh měly každý
105
Ure: Philosophy etc., str. 20. (pozn. autora)
106
Co je řečeno v textu, platí daleko více pro Anglii než pro Francii a více
pro Francii než pro Holandsko. (pozn. autora)
127
KARL MARX
svého vlastního dělníka, a ti byli hierarchicky rozčleněni dle

stupně své zručnosti.“ Pokud jde o výrobek manufakturní
dělby práce, vytvořila — stroje. Ty překonaly řemeslnou čin-
nost jako řídící princip společenské výroby. Tak se na jedné
straně odsouvá stranou technický základ doživotního při-
poutání dělníka k jedné dílčí funkci. Na straně druhé byla
překročena hranice, jíž tento princip ještě omezoval panství
kapitálu.
128
129
KARL MARX
130
Karl Marx
Hledání ztraceného smyslu práce

Výbor textů o člověku a práci
Vybral a k vydání připravil Radek Holodňák

Přeložil Jakub Chavalka a Bernard Soška
Vydal Koridor, filozofický spolek při FHS UK, z.s. v roce

2019.
První vydání. Počet stran: 132
ISBN 978-80-270-6808-1
][
131
KARL MARX
][
132

Marx - Hledání Ztraceného Smyslu Práce

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Marx - Hledání Ztraceného Smyslu Práce

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO SMYSLU PRÁCE

Karl Marx, HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO SMYSLU PRÁCE: VÝBOR

vybral a k vydání připravil Radek Holodňák

přeložil Jakub Chavalka a Bernard Soška

Vydal Koridor, filosofický spolek při FHS UK, z.s.

v Praze jako svou 1. publikaci v roce 2019

Obálku navrhl Vratislav Filípek.

Tištěno v KB Tisk., Most.

Publikace vznikla za podpory Fakulty humanitních studií Univerzity

Všechna práva vyhrazena. (All rights reserved.)

Vybral a k vydání připravil

K uspořádání konference Hledání ztraceného smys-

Propojení byznysu a filosofie – takový je účel pořádané

CEREBRA s. r. o. Golden Partner

SHINE Consluting Silver Partner

BMP Lean & Quality Solutions Silver Partner

Develor Silver Partner

Taktik s. r. o. Silver Partner

Brand Bakers Bronze Partner

E-on Bronze Partner

Tento překlad několika stěžejních textů Karla Marxe by

Jmenovitě děkujeme následujícím přispěvatelům a patronům:

Hana Keita Rizmanová

Úvodní slovo redaktora ... 11

Úvahy mladého muže nad volbou povolání ... 14

Odcizená práce ... 20

Soukromé vlastnictví a komunismus ... 38

Vláda peněz v občanské společnost ... 63

Teze o Feuerbachovi ... 71

Fetišismus zboží a jeho tajemství ... 74

Nenasytná chtivost po nadpráci. Továrník a bojar ... 91

Dělba práce uvnitř manufaktury a dělba

Kapitalistický charakter manufaktury ... 115

v rukou právě držíte první vydaný porevoluční český

V této knize naleznete devět zásadních textů o člověku

Smyslem tohoto výběru je představit autora jako filosofa

kový však není špatný ani dobrý. Je kritickým pohledem na

Texty, které jsme do této čítanky vybrali, nejsou zvolené

Mnozí z vás, kterým je tato čítanka určena – tedy především

zvyklí vídat a slýchat ve veřejném prostoru naší post-totalitní

Přejeme vám, ať je pro vás čtení těchto textů inspirativní a ať

[ÚVAHY MLADÉHO MUŽE

Zvířeti určila příroda okruh působnosti, v němž se

Tato volba je velikým privilegiem vůči ostatním stvo-

Každý vede v patrnosti nějaký cíl, který se přinej-

Avšak tento hlas bývá snadno přehlušen, to, co jsme

Musíme proto přísně prověřit, zdali jsme opravdu pro

Co je veliké, třpytí se, třpyt vzbuzuje ctižádost, a cti-

Rovněž nebýváme povoláni do postavení, v němž

Avšak nejen ctižádost může podnítit náhlé nadšení

zátěž, velikou zodpovědnost, kterou na nás uvalí; viděli jsme

Zde nám nemůže být rádcem ani vlastní rozum;

Naše srdce se dovolává rodičů, kteří už zčásti prošli

Jestliže naše nadšení po tom všem ještě trvá, pociťu-

Ne vždy ovšem můžeme dosáhnout postavení, k ně-

Často mu hrozivě odporuje už naše fyzická přiroze-

Někdy se nám sice nad přirozenost daří povznést: ale

dou, z níž se rodí zralé plody.

Třebaže s fyzickými předpoklady, které neodpovídají

Mylný odhad našeho nadání pro postavení, o němž

Pokud toto všechno zvážíme a naše životní pomě-

Důstojnost je to, co člověka nejčastěji povyšuje, co

vodu, co mu neškodně získává obdiv davu a povznáší ho nad