Adéla Klimešová septima A

CYKLICKÉ FORMY
Co to vlastně cyklické formy jsou? Pojďme se nejdříve podívat na samotný význam těchto
slov cyklus a forma. Cyklus je sdružování více částí (celků) do většího útvaru a hudební
formou se rozumí logický a organický způsob rozvíjení myšlenek v hudebním díle, skladbě.
Jedná se tedy o hudební celek, který je složený z více částí. To, že má více částí však ještě
nestačí, to bychom potom mohli nazývat cyklickou formou jakýkoliv sešítek, který obsahuje
více skladeb. Důležitým faktorem pro části cyklické skladby je totiž to, že spolu nějakým
způsobem souvisí, doplňují se. Pro tento účel se využívá všelijakých scelovacích prostředků,
jimiž může být například tématika (krásným příkladem je Vivaldiho Čtvero ročních dob),
jednota tóniny, či tektonika skladby (celý cyklus má gradační linii, která vyvrcholí třeba až
v poslední symfonii). Často užívaným prostředkem je také cyklický princip, který staví na tom,
že určitá hudební myšlenka prochází celým dílem a dodává tak posluchači pocit ucelenosti.
Aby však nebyl cyklus tak úplně nuda, je zapotřebí ještě další nepostradatelný prostředek,
kontrast. Díky němu je totiž posluchač stále v očekávání a pozoru, těší se na něco „nového“,
co mu ještě skladba přinese. Kontrast se může objevit při změně tempa či dynamiky, celkové
nálady skladby, nebo v rámci hudební formy.
Podle toho, jak moc silně spolu jednotlivé části souvisí, tedy podle soudržnosti celku,
rozlišujeme několik typů cyklických forem. Od těch nejvolnějších po ty nejvíce propojené
jsou to sbírky, série, cykly samostatných jednovětých skladeb, suity a sonátové cykly. Pojďme
si je všechny hezky popořadě rozebrat. Začneme tedy u toho nejméně soudržného cyklu,
sbírky. Jak už může název napovědět, jedná se o samostatně napsané skladby, které byly
zpětně „posbírány“ a spojeny do jedné knihy. Každý z nás už se někdy setkal třeba se sbírkou
etud, často se vyskytuje i sbírka písňová. Jejich sdělovacím prostředkem je tedy například
účel (sbírka etud), nebo i jen nástrojové určení.
Další pořád ne tak úplně pevně propojenou cyklickou formou je série. Ta se skládá ze
samostatných stejnorodých skladeb a jednotlivé části celku je tudíž možné interpretovat
zvlášť, aniž by byl celek nijak narušen. Na rozdíl od sbírky mají ale citelně výraznější scelovací
prostředek (například jsou všechny psány stejnou formou). Mezi série (jinak také možno
nazývat řada) patří například Dvořákovy Slovanské tance, Smetanovy České tance ale i
Chopinovy Mazurky, Preludia a Valčíky.
Jakýmsi mezistupněm mezi vyššími a nižšími cykly jsou cykly samostatných jednovětých
skladeb. Ty obsahují několik vět (logicky minimálně dvě), které jsou sdruženy například
tóninou, formovým kontrastem (tedy formy vět jdoucích za sebou jsou uspořádány nějak
logicky, vychází z nějakého ukotveného !nepsaného! „pravidla“), příbuzností hudebních
myšlenek. Mezi takové cykly můžeme řadit Bachovu Toccatu a fugu d moll, Smetanův klavírní
cyklus Sny nebo Musorgskijho Obrázky z výstavy. Co se týče Smetanovy Mé Vlasti, není
pochyb o tom, že se jedná o cyklus. Určité hudební motivy se prolínají celým celkem, hlavním
tématem všech z šesti symfonických básní je česká historie, legendy a krajina. Vzhledem
k tomu, že Smetana původně psal části Mé Vlasti nezávisle na sobě a myšlenku toho, že by se
mohlo jednat o šestidílný cyklus dostal až při psaní posledních dvou skladeb (Tábor a Blaník),
bych zařadila mou vlast klidně do cyklické formy, která stojí na hranicích nižších a vyšších
Adéla Klimešová septima A

cyklů (v tomto případě by se jednalo už spíše o vyšší cyklus), tedy cyklu samostatných
jednovětých skladeb.
Teď už se dostáváme do řad vyšších cyklů, tedy celků, jejichž části jsou spolu propletené
znatelně více, než již zmíněné cyklické formy. Nejdříve si řekneme něco ke svitě. Jedná se o
několik tanců, které jsou spojeny v jeden celek tak, aby cyklus při hraní ve společnosti dával
smysl (tedy logicky nebudeme hrát tři rychlé tance za sebou, protože to by jen málo který
tanečník zvládl utancovat). Je to jedna z hlavních forem instrumentální hudby renesance a
baroka (úplný původ svity můžeme nalézt už u maďarského čardáše, který se skládá z dvou
tanců, jednoho pomalého a jednoho rychlého). Takové ukotvené jádro svity se skládá ze čtyř
kontrastně poskládaných tanců – Allemande (tanec původem z Německa, který si osvojili ve
Francii, pomalé až mírné tempo), Courante (původně rychlý francouzský tanec, ve spojitosti
se svitou se hraje ani ne pomalu, ani ne rychle), Sarabande (pomalý tanec španělského
původu) a Gigue (velmi rychlý tanec, původně ze skotska). Tento základ svity byl pak
doplňován takzvanými intermezzi (mezihrami) ať už tanečními nebo netanečními. Nejčastěji
se jednalo o intermezza v podobě Menuetů, Bourée či Gavotty a vkládala se mezi Sarabande
a Gigue. Jednotícím prvkem těchto starých tanečních svit je především jednota tóniny, co se
obsazení týče, bývalo buď orchestrální, nebo sólové (loutna, smyčcový nástroj, nebo třeba
cemballo). Pokud si chcete poslechnout barokní svitu od opravdových mistů, nesáhnete
vedle se svitami od J. S. Bacha, G. F. Händela, nebo Němce J. J. Frobergera.
No a na závěr se pojďme podívat na cyklickou formu s nejvýraznějšími scelovacími
prostředky, která se postupně vyvíjí během klasicismu, sonátový cyklus. Jedná se tedy o
nejvyšší typ cyklických skladeb, má největší myšlenkovou a emotivní hloubku. První a
poslední věta je psána ve stejné tónině (tzv. tonální osa), střední věty jsou v tóninách
blízkých, tedy buď paralelních, nebo kvintové či terciové příbuznosti. Co se týče tématiky
skladby, první věta obvykle předjímá tematický materiál pozdějších vět, dané téma se tedy
prolíná celým cyklem. Tomu, že témata jednotlivých vět cyklu vycházejí z jednoho tématu se,
podle C. Francka, který monotematismus často užíval, říká někdy také cyklický princip. A jak
jdou tedy jednotlivé věty za sebou? První věta je Allegro a je psaná sonátovou formou, druhá
věta Andante (pomalá věta, psána třeba velkou písňovou formou), třetí Moderato (většinou
Menuet nebo Scherzo) a čtvrtá závěrečná věta Allegro (svižná věta, dost často velké či
sonátové rondo). Jisté zvláštnosti se potom mohou objevit v podobě nástrojového obsazení.
Píšou se sonáty pro sólový či dva sólové nástroje, symfonie pro orchestr či pro orchestr a
sólový nástroj jako koncert, nebo skladby pro různá komorní uskupení. Například Smetana
napsal jednovětou sonátu (přestože má jen jednu větu, svou formou opravdu odpovídá
sonátovému cyklu) pro dva klavíry a osm ruk. Další zvláštností je třeba Beethovenova Sonáta
c moll „Patetická“, která je ovšem jen třívětá.
S cyklickými formami se rozloučíme objasněním pojmu idée fixe. Jedná se o drobný, ale
výrazný umělecký prvek, který se v uměleckém díle opakuje a připomíná určitou postavu, věc
či událost. V případě Berliozovy Fantastické symfonie se jedná o motiv jeho nejmilejší dívky,
která se mu zjevuje ve snech po užití značné dávky opia a přeměňuje se v melodii.