üSbñhhb`\Ă

20BB0=3A02;0A4
? > B ; 4 3 = Ó  7 > 3 8 = 0
:=870Cü4CÓ
Copyright @ 2023 by Cassandra Clare, LLC
Cover photo-illustration © 2023 by Cliff Nielsen
Cover design by Nick Sciacca © 2023 by Simon & Schuster, Inc.
Translation © Pavel Kaas, 2023
Czech edition © Nakladatelství Slovart, 2023

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být

reprodukována v knižní, elektronické ani jiné podobě, ukládána
do databází či rozmnožována bez předchozího písemného
souhlasu vydavatele.

Všechny postavy, místa a události v této knize jsou smyšlené

a jakákoli podobnost se skutečnými osobami, ať již žijícími, nebo
mrtvými, stejně jako se společnostmi, podniky, událostmi nebo
místy je čistě náhodná.

Řetěz z trnů
Z anglického originálu The Chain of Thorns, poprvé vydaného v roce 2023
v nakladatelství Margaret K. McElderry Books / Simon & Schuster, 1230
Avenue of the Americas New York, NY 10020, přeložil Pavel Kaas
Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v Praze v edici #BOOKLAB
v roce 2023
Editorka Aneta Křižková
Redakce a korektury Jiří Kettner
Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín
Vydání první

ISBN 978-80-276-0634-4
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
www.slovart.cz
 P ROLOG

Později si James vybavoval jen zvuk větru. Kovový skřípot, jako

když nůž přejíždí po skle, a až kdesi hluboko pod tím zvuk zou-
falého, hladového vytí.
Kráčel po jakési nekonečné cestě; zdálo se, že před ním tudy
nikdo neprošel, protože na zemi nebyly žádné stopy. Obloha na-
hoře byla stejně pustá. James nedokázal říct, jestli je noc nebo den,
zima nebo léto. Před ním se rozprostírala jen holá hnědá země
a nad ním obloha barvy chodníku.
A tehdy to uslyšel. Zvedající se vítr mu kolem kotníků vířil su-
ché listí a prach. Jeho zvuk nabýval na intenzitě a téměř překryl
blížící se kroky.
James se otočil a podíval se za sebe. Přízraky z prachu vířily
vzduchem tak, jak jim velel vítr. Písek ho štípal v očích, ale ne-
spouštěl z nich zrak. Písečnou bouří se řítil tucet – ne, sto, více
než sto – tmavých postav. Lidé to nebyli, to věděl; jejich pohyb sice
nebyl tak docela let, zdálo se však, jako by byli součástí ženoucího
se větru. Stíny se kolem nich vlnily jako křídla.
Vítr mu zavyl v uších, když se mu prohnaly nad hlavou jako
propletený chuchvalec stínových stvůr, který s sebou nepřinášel
jen fyzický chlad, ale i pocit studené hrozby. Na pozadí zvuku
jejich průletu, jako když se nit proplétá tkalcovským stavem, se
ozval šepot.
„Probouzejí se,“ řekl Belial. „Slyšíš to, vnoučku? Probouzejí se.“

9
 üSbñhhb` \Ă

James sebou trhl a zalapal po dechu. Nemohl dýchat. Vydrápal

se z písku a stínů nahoru a ocitl se v neznámé místnosti. Zavřel
oči a znovu je otevřel. Kdepak neznámá: už věděl, kde je. V pokoji
v zájezdním hostinci, který sdílel se svým otcem. Will spal v dru-
hé posteli a Magnus byl někde na chodbě.
Vyklouzl z postele a trhl sebou, když se jeho bosé nohy dotkly
studené podlahy. Tiše přešel místností k oknu a zahleděl se na mě-
sícem ozářená zasněžená pole, která se táhla, kam až oko dohlédlo.
Sny. Děsívaly ho pravidelně. Belial ho prostřednictvím snů na-
vštěvoval, kam až jeho paměť sahala. Ve snech vídal bezútěšná
království démonů a vídal Beliala zabíjet. Nevěděl – stejně jako
teď – kdy byl sen skutečně jen pouhým snem a kdy to byla nějaká
děsivá zjevená skutečnost.
Černobílý svět venku jen odrážel bezútěšnost zimy. Byli někde
poblíž zamrzlé řeky Tamar; zastavili tu večer, když už bylo sněžení
tak husté, že se nedalo jet dál. Nebyla to ani taková ta pohádková
vířící chumelenice, ani chaotický sněhový příval. Tohle sněžení
jako by mělo směr a účel. Doráželo v ostrém úhlu na holou syro-
vě hnědou zem jako nekonečná salva šípů.
Přestože James celý den nedělal nic jiného, než že seděl v ko-
čáru, cítil se vyčerpaný. Sotva se mu podařilo vysrkat horkou po-
lévku, než se vydal nahoru, kde se doslova zhroutil do postele.
Magnus a Will zůstali v salónu, v křeslech u krbu, a tlumeně spo-
lu rozmlouvali. James předpokládal, že mluví o něm. Tak ať. Bylo
mu to jedno.
Byli už třetí noc mimo Londýn, odkud odjeli hledat Jame-
sovu sestru Lucii, která odešla s čarodějem Malcolmem Fadem
a zakonzervovaným tělem Jesseho Blackthorna, za účelem nato-
lik temným a děsivým, že nikdo z nich nechtěl pronést to slovo,
jehož se všichni obávali.
Nekromancie.
Magnus zdůrazňoval, jak je důležité nalézt Lucii co nejdříve.
To ovšem nebylo tak jednoduché, jak to znělo. Magnus věděl, že
Malcolm má dům v Cornwallu, netušil však kde přesně, a Mal-
colm zamezil veškerým pokusům o sledování. Museli se uchý-

10
 PROLOG

lit ke staromódnějšímu přístupu – často se zastavovali v různých

podsvěťanských nálevnách podél cesty. Magnus si povídal s míst-
ními obyvateli, zatímco James a Will byli nuceni čekat v kočáru
a nezbývalo jim než zapomenout, že jsou lovci stínů.
„Nikdo z nich mi nic neřekne, pokud budou mít podezření, že
cestuji s nefilim,“ řekl Magnus. „Váš čas přijde, až dorazíme k Mal-
colmovi a budeme se muset vypořádat s ním a Lucií.“
Dnes večer řekl Jamesovi a Willovi, že si myslí, že už ten dům
možná mají a že by se tam mohli snadno dostat příštího rána, zbý-
vá prý už jen pár hodin cesty. A pokud to nebude to správné mís-
to, budou pokračovat dál.
James zoufale toužil Lucii najít. Nejen proto, že se o ni bál, ale
i kvůli všemu ostatnímu, co se v jeho životě dělo. Všechno ostat-
ní prozatím odložil a zakázal si na to myslet, dokud nenajde svou
sestru a nebude mít jistotu, že je v bezpečí.
„Jamesi?“ Ospalý hlas ho vytrhl z myšlenek. James se odvrátil
od okna a uviděl svého otce, jak sedí na posteli. „Jamie, co se děje?“
James se podíval na svého otce. Will vypadal unaveně, hřívu
černých vlasů měl rozcuchanou. Lidé Jamesovi často říkali, že je
jako Will, což považoval za nepřiměřený kompliment. Za celý ži-
vot nepoznal silnějšího člověka, než byl jeho otec, ani zásadověj-
šího, ani oddanějšího. Will o sobě určitě nikdy nepochyboval. Ne,
James rozhodně nebyl jako Will Herondale.
Opřel se zády o studené okno a řekl: „Jen zlý sen.“
„Hmm.“ Will vypadal zamyšleně. „Tos měl i včera v noci. A tu
noc předtím. Je něco, o čem bys chtěl mluvit, Jamie?“
James si na okamžik představil, jak se otci svěřuje. Belial, Grace,
náramek, Kordélie, Lilith. Všechno.
Ten obraz se však v jeho mysli dlouho neudržel. Nedovedl si
představit otcovu reakci. Nedokázal si představit, že by ta slova
řekl nahlas. Držel to všechno v sobě tak dlouho, že už neuměl nic
jiného, než to držet dál a pevněji a chránit se jediným způsobem,
jaký znal.
„Jen se bojím o Lucii,“ řekl James. „Mám strach, do čeho se
mohla zaplést.“

11
 üSbñhhb` \Ă

Willův výraz se změnil – Jamesovi se zdálo, že v otcově tváři

zahlédl záblesk zklamání, i když v té polotmě to bylo těžké poznat.
„Tak se vrať do postele,“ řekl Will. „Pravděpodobně ji najdeme zí-
tra, jak říká Magnus, a bylo by lepší si na to odpočinout. Možná
nebude ráda, až nás uvidí.“
 1
B >D<A 0ì=q  3=H

Moje Paříž je území, kde soumračné dny

přecházejí v divoké černozlaté noci;
Kde může být květ úsvitu studený:
Ach, ale ty zlaté noci a vůně!
– Arthur Symons, „Paříž“

Zlaté dlaždice na podlaze se leskly pod světly nádherného lustru,

který rozptyloval světlo jako sněhové vločky setřesené z koruny
stromu. Tlumená, melodická hudba zesílila, když James vystoupil
z davu tanečníků a natáhl ruku ke Kordélii.
„Zatanči si se mnou,“ řekl. Černý kabát mu nesmírně slušel.
Černá ještě zvýrazňovala zlatou barvu jeho očí a ostré linie jeho
lícních kostí. Černé vlasy mu spadaly do čela. „Vypadáš nádherně,
Sedmikrásko.“
Kordélie ruku přijala. Když ji vyvedl na parket, zahlédla se
s ním v zrcadle na druhém konci tanečního sálu. James v černém,
ona vedle něj v odvážných šatech z rubínově červeného sametu.
James se na ni díval – ne – hleděl přes sál, odkud na něj zírala ble-
dá dívka v šatech v barvě slonoviny a s vlasy barvy krémově bílých
okvětních plátků růže.
Grace.

13
 üSbñhhb` \Ă

„Kordélie!“ Matthewův hlas ji přiměl otevřít oči. Kordélii se

zatočila hlava a na okamžik se musela opřít o stěnu šatny, aby se
vzchopila. Snění za bílého dne – nebo spíš denní děsy? Nebylo to
ani tak příjemné, jako spíš překvapivě živé. „Madame Beausoleilová
chce vědět, jestli nepotřebuješ nějak pomoci. Samozřejmě,“ dodal
uličnicky, „že bych pomoc poskytl sám, ale byl by z toho skandál.“
Kordélie se usmála. Muži obvykle nedoprovázeli ke švadleně
ani manželky nebo sestry. Když před dvěma dny dorazili na svou
první návštěvu, Matthew nasadil svůj obvyklý šarmantní úsměv
a okouzlil madame Beausoleilovou natolik, že mu dovolila zůstat
v obchodě s Kordélií. „Nemluví francouzsky,“ lhal, jako když tisk-
ne, „a bude potřebovat mou pomoc.“
Vpustit ho do obchodu byla ovšem jedna věc. Pustit ho do zku-
šební šatny, kde se Kordélie právě oblékala do módně vyzývavých
šatů z rudého sametu, by skutečně znamenalo un affront et un
scandale! – zvláště v tak exkluzivním podniku, jako bylo dámské
krejčovství madame Beausoleilové.
Kordélie zavolala, že je všechno v pořádku, ale o chvíli pozdě-
ji se ozvalo zaklepání na dveře a objevila se jedna z modistek se
zapínacím háčkem. Zaútočila na očka vzadu na Kordéliiných ša-
tech, aniž by vyžadovala jakékoli instrukce – očividně to nedělala
poprvé – a tlačila a tahala přitom Kordélii tak, jako by to byla vy-
cpaná figurína. O chvíli později – šaty zapnuté a utažené, poprsí
pozvednuté a sukně upravené – byla Kordélie vyšoupnuta do hlav-
ní místnosti krejčovského salonu.
Všechno tu bylo zařízeno tak, aby vyvolávalo dojem luxusu.
Kombinace bledě modré a zlaté ovšem připomínala spíš civilskou
velikonoční kraslici. Při jejich první návštěvě byla Kordélie pře-
kvapena a podivně okouzlena, když viděla, jak tu vystavují své
zboží. Modelky – vysoké, štíhlé a chemicky odbarvené na blond –
se promenádovaly po místnosti sem a tam a kolem krku měly očís-
lované černé stuhy, aby bylo vidět, jaký konkrétní styl předvádějí.
Za dveřmi s krajkovým závěsem bylo vystaveno množství látek, ze
kterých si zákaznice mohla vybrat: hedvábí a samet, satén a organ-
za. V tu chvíli Kordélie v duchu děkovala Anně za to, že ji poučila

14
 B>D<A 0ì=q3= H

o módě: odmítla krajky i látky pastelových barev a rychle si vybra-

la to, o čem věděla, že by jí slušelo. Za pouhých pár dní švadleny
zvládly, co si objednala, a teď se vrátila, aby vyzkoušela výsledek.
Pokud by měla věřit Matthewovu výrazu, vybrala si dobře.
Uvelebil se v černo-bíle pruhovaném zlaceném křesle a na klíně
měl otevřenou knihu – skandálně odvážnou Klaudine v Paříži.
Když Kordélie vyšla ze šatny a šla si zkontrolovat v trojitém zrca-
dle, jak šaty sedí, vzhlédl a jeho zelené oči potemněly.
„Vypadáš nádherně.“
Na okamžik téměř zavřela oči. Vypadáš nádherně, Sedmikrás-
ko. Zakázala si však na Jamese myslet. Teď ne. Ne, protože Matthew
byl tak laskavý, že jí půjčil peníze na nákup těchto šatů (utekla
z Londýna jen v tom, co měla na sobě, a zoufale toužila po něčem
čistém na sebe). Něco koneckonců slíbili oba – Matthew, že ne-
bude příliš pít, dokud budou v Paříži; Kordélie zase, že se nebude
trestat temnými úvahami o svých selháních: myšlenkami na Lu-
cii, na svého otce, na své manželství. A od té doby, co dorazili, se
Matthew ani nedotkl sklenice vína, natož láhve.
Zahnala melancholii, usmála se na Matthewa a obrátila svou
pozornost k zrcadlu. Sama sobě připadala téměř jako cizinka. Šaty
byly šité na míru a dekolt byl odvážně hluboký, zatímco sukně jí
obepínala boky a rozvírala se až níž jako okvětní kalich lilie. Krát-
ké a nařasené rukávy odhalovaly její paže. Černé runy se na její
světle hnědé pokožce ostře rýsovaly, ale ochranné kouzlo je skrý-
valo před zraky civilů.
Madame Beausoleilová, která měla svůj salon na Rue de la
Paix, kde sídlily nejslavnější módní domy světa – Worthův sa-
lon, Jeanne Paquinová –, byla podle Matthewa dobře obeznámena
se světem stínů. „Hypatia Vexová by nikde jinde nenakupovala,“
řekl Kordélii u snídaně. Minulost madame samotné byla zahale-
na rouškou tajemství, což Kordélii připadalo typicky francouzské.
Pod šaty toho měla pramálo – ve Francii bylo očividně zvy-
kem nosit oděv těsně na tělo. Tenké výztuhy byly jen zapracová-
ny do látky živůtku. Šaty byly nabírané u dekoltu s růžicí hedváb-
ných květů; sukně se dole rozplývala v zlatém krajkovém volánu.

15
 üSbñhhb` \Ă

Nízko vykrojená záda odhalovala křivku její páteře. Ty šaty byly

umělecké dílo, což také madame (ve francouzštině, Matthew pře-
kládal) zmínila, když k nim přispěchala s jehelníčkem v ruce, aby
viděla výsledek své práce.
Madame se zasmála. „Moje práce je velice prostá,“ řekla. „Mu-
sím jen podpořit tu nesmírnou krásu, kterou už se vaše žena pyšní.“
„Ale kdepak, to není moje žena,“ řekl Matthew a v zelených
očích mu zajiskřilo. Nic nezbožňoval Matthew víc než skandály.
Kordélie na něj výhrůžně zakoulela očima.
Ke  cti madame – nebo to bylo možná prostě tím, že byli
ve Francii – nutno dodat, že ani nemrkla. „Alors,“ řekla, „má-
lokdy se mi poštěstí oblékat tak přirozenou a neobvyklou krásu.
Tady je móda jen pro blondýnky, ale ty takovou barvu nosit ne-
mohou. Je to krev a oheň, příliš intenzivní k bledé pokožce a pla-
vým vlasům. Jim sluší krajka a pastel, ale slečna…?“
„Slečna Carstairsová,“ doplnila Kordélie.
„Slečna Carstairsová si ke svému typu vybrala dokonale. Když
vstoupíte do  místnosti, mademoiselle, zapůsobíte jako plamen
svíčky a můry se začnou slétat okamžitě.“
Slečna Carstairsová. Nebyla paní Herondaleovou příliš dlou-
ho. Věděla, že by na tom jméně neměla lpět. Bolela ji ta ztráta, ale
urputně sama sebe přesvědčovala, že je to jen pouhá sebelítost.
Ona je Carstairsová z rodu Džahanšáh. V žilách jí koluje Rosta-
mova krev. Oblékne se klidně třeba do ohně, když bude chtít.
„Takové šaty si zaslouží ozdobu,“ pronesla madame zamyšle-
ně. „Náhrdelník z rubínů a zlata. Tohle je pěkná cetka, ale příliš
titěrná.“ Mrkla na malý zlatý přívěsek na Kordéliině krku v po-
době drobné kuličky na zlatém řetízku.
Byl to dárek od Jamese. Kordélie věděla, že by si ho měla sun-
dat, ale ještě nebyla připravená. Nějak se jí zdálo, že to gesto bude
definitivnější než proseknutí její snubní runy.
„Rád bych jí ho koupil, kdyby mi to dovolila,“ řekl Matthew.
„Bohužel však odmítá.“
Madame vypadala zmateně. Pokud je Kordélie Matthewovou mi-
lenkou, což se zjevně domnívala, proč tedy odmítá šperky? Poplácala

16
 B>D<A 0ì=q3= H

Kordélii po rameni a politovala ji pro její zoufalý nedostatek obchod-

ního talentu. „Na Rue de la Paix je několik skvělých klenotníků,“ řek-
la. „Možná, že když se podíváte do jejich výkladů, změníte názor.“
„Možná,“ odvětila Kordélie a bojovala s nutkáním vypláznout
na Matthewa jazyk. „Momentálně se musím soustředit na obleče-
ní. Jak vám můj přítel vysvětlil, můj kufr se cestou ztratil. Doká-
žete do dnešního večera doručit tyto šaty do hotelu Le Meurice?“
„Samozřejmě, samozřejmě.“ Madame přikývla a  stáhla se
k pultu na opačném konci místnosti, kde začala tužkou sepiso-
vat čísla na účtenku.
„Teď si myslí, že jsem tvoje milenka,“ otočila se Kordélie s ru-
kama v bok k Matthewovi.
Pokrčil rameny. „Tohle je Paříž. Milenky jsou tu běžnější než
croissanty nebo ty jejich nesmyslně malé šálky na kávu.“
Kordélie si odfrkla a zmizela zpátky v šatně. Snažila se nemys-
let na cenu oblečení, které si objednala – červený samet na chlad-
né večery a čtvery další: černobíle proužkované vycházkové šaty
se sakem stejných barev, smaragdový satén s modrozeleným le-
mováním, odvážné černé saténové večerní šaty, a jedny z kávo-
vě hnědého hedvábí se zlatým lemem. Anna by měla radost, ale
splatit to Matthewovi spolkne všechny Kordéliiny úspory. Nabí-
zel se sice, že všechny náklady vezme na sebe, a tvrdil, že to pro
něj nebude žádný problém – zdálo se, že jeho prarodiče z otcovy
strany nechali Henrymu opravdu spoustu peněz –, ale to Kordé-
lie nemohla přijmout. Už Matthewa využila dost.
Když si Kordélie oblékla své staré šaty, znovu se připojila
k Matthewovi v salonu. Už zaplatil a madame potvrdila doručení
šatů do dnešního večera. Když Matthew vedl Kordélii z obchodu
do přeplněných pařížských ulic, jedna z modelek na něj mrkla.
Byl jasný den, obloha jako vymetená – tuto zimu v Paříži ještě
nesněžilo, na rozdíl od Londýna, a tak byly dny chladné, ale jasné.
Kordélie ochotně souhlasila s tím, že se s Matthewem do hotelu
vrátí pěšky, místo aby přivolávali fiakr (pařížský ekvivalent drož-
ky). Matthew s knihou zastrčenou v kapse kabátu stále mluvil o je-
jích červených šatech.

17
 üSbñhhb` \Ă

„V kabaretech prostě zazáříš.“ Matthew to zjevně pociťoval

jako své osobní vítězství. „Nikdo se nebude dívat na účinkující.
Tedy – abych byl spravedlivý – účinkující budou natřeni jasně čer-
venou barvou a budou mít falešné ďábelské rohy, takže by nějakou
tu pozornost přece jen upoutat mohli.“
Usmál se na ni oním úsměvem, pod kterým i ti nejpřísnější
bručouni táli jak máslo a silní mužové i ženy slzeli. Ani Kordélie
sama vůči němu nebyla imunní. Nedokázala úsměv neopětovat.
„Vidíš?“ řekl Matthew a rozmáchl se paží po širokém paříž-
ském bulváru s barevnými markýzami a kavárnami, kde se ženy
v nádherných kloboucích a muži v nápadně proužkovaných kal-
hotách zahřívali šálky husté horké čokolády. „Slíbil jsem ti přece,
že se budeš dobře bavit.“
Baví se ale? Kordélie sama nevěděla. Snad ano. Doposud se
jí většinou dařilo nemyslet na to, jak strašlivě zklamala každého,
na kom jí záleželo. A to byl koneckonců i samotný účel cesty. Jest-
liže jsi všechno ztratila, uvažovala, není důvod nepřijímat jakékoli
drobné radosti, které se naskytnou. Není to koneckonců i Matthe-
wova filozofie? Neodjela sem s ním právě proto?
Žena sedící v nedaleké kavárně, v klobouku zdobeném pštro-
sím peřím a hedvábnými růžemi, pohlédla z Matthewa na Kordé-
lii a usmála se. Zjevně nás má za milence, napadlo Kordélii. Ještě
před pár měsíci by se začervenala; teď se jen usmála. Co na tom
záleží, že si o ní lidé myslí špatné věci? Každá dívka by byla ráda,
kdyby měla Matthewa za nápadníka, takže ať si kolemjdoucí před-
stavují, co chtějí. Tak konečně k životu přistupoval i Matthew –
vůbec se nestaral o to, co si myslí ostatní, byl prostě sám sebou
a bylo úžasné, jak mu to umožňovalo snadno proplouvat životem.
Pochybovala, že by bez něj zvládla cestu do Paříže v tom sta-
vu, v jakém byla. To jen díky němu se dostali – nevyspalí a zíva-
jící – z vlakového nádraží do Le Meurice, kde Matthew zářil jako
slunce a dokázal ještě žertovat s poslíčkem. Člověk by si myslel,
že tu noc prospal v prachových peřinách.
Tu první noc spali do odpoledne (ve dvou oddělených ložni-
cích Matthewova apartmá, které sdílely společný obývací pokoj)

18
 B>D<A 0ì=q3= H

a jí se zdálo, že všechny své hříchy vyklopila hotelovému recep-

čnímu. Víte, moje matka bude mít miminko, a já tam možná ne-
budu, až mě bude potřebovat, protože jsem příliš zaneprázdněná
koketováním s nejlepším přítelem mého manžela. Nosila jsem my-
tický meč Cortana – možná ho znáte z Písně o Rolandovi? No, tak
se ukázalo, že nejsem hodna ho dál nosit, a předala jsem ho svému
bratrovi, což ho mimochodem také vystavuje potenciálně smrtelné-
mu nebezpečí ze strany ne jednoho, ale hned dvou velmi mocných
démonů. Měla jsem se stát parabátai své nejlepší kamarádky, ale
k tomu už nikdy nedojde. A dovolila jsem si věřit, že muž, kterého
miluji, by mohl milovat mě, a ne Grace Blackthornovou, i když byl
ohledně své lásky k ní vždy přímý a upřímný.
Když skončila, vzhlédla a uviděla, že recepční má tvář Lilith
a místo očí klubka svíjejících se černých hadů.
Vedla sis skvěle, alespoň podle mě, drahoušku, řekla Lilith
a Kordélie se probudila s výkřikem, který jí ještě několik minut
rezonoval v hlavě.
Když ji později znovu probudila pokojská, která přišla roz-
táhnout závěsy, užasle pohlédla ven do jasného dne, kde se stře-
chy Paříže vlnily až k obzoru jako zástupy vyrovnaných vojáků.
V dálce se rýsovala Eiffelova věž, tyčící se vzdorně proti bouřkově
modré obloze. A ve vedlejší místnosti trpělivě čekal Matthew, až
se k němu připojí na cestách za dobrodružstvím.
Následující dva dny společně jedli – jednou v nádherné restau-
raci Le Train Bleu na Gare de Lyon, která Kordélii naprosto ohro-
mila: byla tak krásná, jako kdyby stolovali v broušeném safíru! –
a chodili spolu po parcích a po nákupech: tu košile a obleky pro
Matthewa u Charveta, kde nakupovali oblečení Baudelaire a Ver-
laine, pak zase šaty, boty a kabát pro Kordélii. Zarazila ho, když jí
Matthew chtěl kupovat ještě klobouky. Prohlásila, že musí existo-
vat nějaké limity. Navrhl, že limitem by měly být deštníky, které
jsou nezbytným doplňkem oblečení a navíc poslouží jako užiteč-
ná zbraň. Zahihňala se a užasla přitom, jak příjemné je se smát.
Nejpřekvapivější pro ni ale bylo, že Matthew víc než dodržel svůj
slib: nepožil ani kapku alkoholu. Dokonce vydržel i nesouhlasné

19
 üSbñhhb` \Ă

zamračené pohledy číšníků, když odmítal víno k jídlu. Na zákla-

dě své zkušenosti s otcovým pitím Kordélie očekávala, že mu bude
z nedostatku alkoholu zle, ale dočkala se pravého opaku – byl bystrý
a energický a vodil ji po celé Paříži za památkami, do muzeí, k po-
mníkům a do parků. Všechno to působilo velmi dospěle a světác-
ky, o což jistě šlo.
Teď se podívala na Matthewa a pomyslela si: Vypadá šťastně.
Upřímně, jednoznačně šťastně. A pokud by tato cesta do Paříže
neměla být spásou pro ni, mohla by se alespoň postarat, aby jí
byla pro něj.
Vzal ji za paži, aby ji provedl přes rozbitý kousek chodníku.
Kordélie si vzpomněla na ženu v kavárně, jak se na ně usmívala
a považovala je za zamilovaný pár. Kdyby jen věděla, že Matthew
se ani jednou nepokusil Kordélii políbit. Byl přímo vzorem zdr-
ženlivého gentlemana. Jednou nebo dvakrát, když si přáli dobrou
noc v hotelovém apartmá, si myslela, že zachytila pohled jeho očí,
ale možná si to jen představovala? Nebyla si úplně jistá, co vlastně
očekával ani jak se staví… no, vlastně k čemukoli.
„Je mi tu fajn,“ řekla teď a myslela to vážně. Věděla, že je zde
šťastnější, než by byla v Londýně, kde by se stáhla do domu své
rodiny v Cornwall Gardens. Alastair by se snažil být laskavý a její
matka by byla šokovaná a zarmoucená, a jí by se chtělo zemřít ze
vší té tíhy, kterou by se snažila snášet.
Takhle to bylo lepší. Prostřednictvím hotelové telegrafní služby
poslala domů stručný vzkaz rodině. Oznámila jim, že nakupuje jar-
ní garderobu v Paříži pod Matthewovým dohledem. Tušila, že jim
to bude připadat divné, ale doufala alespoň, že je to neznepokojí.
„Jen jedno jsem nepochopila,“ dodala, když se blížili k hotelu
s masivním průčelím, kovanými železnými balkonovými mřížemi
a okny, která vrhala svou záři do zimních ulic. „Zmínil ses, že mám
zazářit v nějakém kabaretu. Jaký kabaret jsi myslel a kdy jdeme?“
„Vlastně dnes večer,“ odvětil Matthew a otevřel jí dveře hotelu.
„Vypravíme se spolu do srdce pekla. Máš strach?“
„Vůbec ne. Jsem ráda, že jsem si vybrala červené šaty. Bude to
ladit.“

20
 B>D<A 0ì=q3= H

Matthew se zasmál, ale Kordélie si v duchu lámala hlavu: vy-

praví se společně do srdce pekla? Co tím proboha myslel?

Lucii následujícího dne nenašli.

Sníh se neudržel a silnice byly alespoň čisté. Balios a Xanthos
se plahočili mezi holými živými ploty a jejich dech se ve vzdu-
chu srážel v bělavé obláčky páry. Do Lostwithielu, malé vesnice
ve vnitrozemí, dorazili kolem poledne a Magnus zamířil do hos-
tince s názvem Wolf ’s Bane, aby se poptal. Vyšel ven a jen zavr-
těl hlavou. Vytrvale pokračovali dál, ale na adrese, kterou dostal
předtím, našli jen opuštěnou farmu, jejíž letitá střecha se zvol-
na bortila.
„Je tu ještě jedna možnost,“ řekl Magnus a vyšplhal se zpět
do kočáru. V černém obočí se mu zachytily vločky jemného sně-
hu, které se pravděpodobně svezly ze zbytků střechy. „Někdy v mi-
nulém století koupil jakýsi tajemný gentleman z Londýna starou
zničenou kapli na Peak Rocku v rybářské vesnici Polperro. Ob-
novil to tam, ale jen zřídkakdy to místo opouští. Místní podsvě-
ťanské klepy říkají, že je to čaroděj – z komína prý za noci občas
šlehají fialové plameny.“
„Čaroděje bych čekal spíš tady,“ poznamenal Will a ukázal
na vypálený statek.
„Ne všechny fámy jsou pravdivé, Herondale, ale všechny musí
být prošetřeny,“ řekl Magnus klidně. „Do Polperra bychom se kaž-
dopádně měli dostat za pár hodin.“
James si v duchu povzdechl. Další hodiny, další čekání. Další
starosti – o Lucii, o Matthewa a Sedmikrásku. O jeho sen.
Probouzejí se.
„Tak já vás zabavím příběhem,“ řekl Will, „o mé pekelné jízdě
na Baliosovi z Londýna do Cadair Idris ve Walesu. Tvoje matka,
Jamesi, zmizela – unesl ji ničemný Mortmain. Skočil jsem na Ba-
liose a vykřikl: „Jestli jsi mě někdy miloval, Baliosi, vyraž, jak nej-
rychleji můžeš, a odnes mě k mé drahé Tesse, než ji postihne ne-
štěstí. Byla bouřlivá noc, i když bouře, která zuřila v mých prsou,
byla ještě divočejší.“

21
 üSbñhhb` \Ă

„Nechce se mi věřit, že jsi tenhle příběh ještě neslyšel, Jame-

si,“ poznamenal Magnus mírně. Oba sdíleli jednu stranu kočáru,
protože hned první den jejich cesty se ukázalo, že Will potřebuje
celou druhou stranu k dramatické gestikulaci.
Jamesovi připadalo velmi zvláštní slýchat o Magnusovi celý ži-
vot zkazky a teď cestovat v jeho bezprostřední blízkosti. Pochopil
už však, že navzdory svým propracovaným kostýmům a teatrál-
nímu vystupování, které cestou znepokojily několik hostinských,
je Magnus překvapivě klidný a praktický.
„Neslyšel,“ řekl James. „Od minulého čtvrtka ne.“
Neřekl, že je pro něj vlastně docela uklidňující slyšet to znovu.
Otec ten příběh často vyprávěl jemu i Lucii, která ho zbožňovala,
když byla malá – Will se přece hnal za hlasem svého srdce, aby
zachránil jejich matku, o které ještě ani nevěděl, že ho také miluje.
James si opřel hlavu o okno kočáru. Krajina se dramaticky pro-
měnila – nalevo od nich spadaly útesy strmě do moře a zdola se
ozýval hukot dorážejícího příboje, jak se temně modrošedé vlny
tříštily o skály, jež sahaly svými hrbolatými prsty daleko do moře.
V dálce uviděl na vrcholu ostrohu kostel, vlastně jen jeho siluetu
proti obloze. Jeho šedivá věž působila podivně osaměle, jakoby
nesmírně vzdálena od všeho pozemského.
Otcův hlas mu v uších zněl jako zpěv, slova příběhu znal tak
dobře jako ukolébavku. James si nemohl pomoci, musel myslet
na Kordélii, jak mu předčítala z Gandžavího svoji oblíbenou báseň
o nešťastných milencích Lejle a Madžnunovi. Vybavoval si její hlas
jemný jako samet. A její líc když měsíc odhalí, není srdce, jež by vzdo-
rovalo; moci krásy té, již Lejla zvou, žádná pýcha, žádný štít neodolá.
Kordélie se na něj přes stůl v knihovně usmála. Šachová par-
tie byla zahájena a ona držela ve své elegantní ruce slonovinového
jezdce. Světlo z ohně se jí odráželo ve vlasech jako svatozář pla-
menů a zlata. „Šachy jsou perská hra,“ řekla mu. „Bia ba man bazi
kon. Zahraj si se mnou, Jamesi.“
„Kheili khoshgeli,“ řekl. Slova si vybavil snadno: byla to první
věc, kterou se naučil říkat persky, ačkoli své ženě to nikdy před-
tím neřekl. Jsi tak krásná.

22
 B>D<A 0ì=q3= H

Začervenala se. Rty, červené a plné, se jí zachvěly. Oči měla

tak tmavé, že se třpytily – jako černí hadi, svíjející se a vrhající se
na něj, chňapající po něm jedovými zuby…
„Jamesi! Prober se!“ Ucítil na rameni Magnusovu ruku. Mocně
jím třásl. James se probudil a dávivě se rozkašlal. Uvědomil si, že
je pořád v kočáru, i když obloha venku mezitím potemněla. Ko-
lik času uplynulo? Znovu se mu vrátil ten zlý sen. Tentokrát byla
do jeho nočních můr vtažena i Kordélie. Klesl na polstrované se-
dadlo a udělalo se mu špatně od žaludku.
Pohlédl na svého otce. Will se na něj díval s neobvykle přís-
ným výrazem ve  tváři. Jeho oči byly jako dva modré kameny.
„Jamesi, musíš nám říct, co se děje,“ prohlásil nesmlouvavě.
„Nic.“ James ucítil na patře hořkou pachuť. „Usnul jsem – a zas
další zlý sen – říkal jsem ti, že se bojím o Lucii.“
„Volal jsi Kordélii,“ řekl Will. „Nikdy jsem neslyšel nikoho kři-
čet tak bolestně. Jamie, musíš s námi mluvit.“
Magnus se díval z jednoho na druhého. Jeho ruka obtěžkaná
prsteny stále spočívala na Jamesově rameni. „Vykřikoval jsi i jiné
jméno,“ řekl nyní. „A to mě docela znervózňuje.“
Ne, pomyslel si James. To ne. Za oknem zapadalo slunce a far-
my zapadlé mezi kopci zářily tmavou červení. „Jsem si jistý, že to
byly nějaké nesmysly.“
Magnus řekl: „Vykřikl jsi jméno Lilith.“ Nespouštěl z Jame-
se zrak. „V  podsvětě se hodně mluví o  nedávných událostech
v Londýně. Tak, jak mi to bylo líčeno, mi to ale nikdy úplně nešlo
dohromady. Kolují také zvěsti o pramáti všech démonů. Jamesi,
nemusíš nám říkat, co víš. Stejně si to ale dáme dohromady.“ Po-
hlédl na Willa. „Nebo alespoň já; za tvého otce nic slíbit nemohu.
Vždycky byl pomalý.“
„Zato jsem nikdy nenosil ruskou beranici s  kožešinovými
klapkami na uši,“ řekl Will, „na rozdíl od některých jedinců, kte-
ří jsou v současnosti přítomni.“
„Chyby se staly na všech stranách,“ řekl Magnus. „Jamesi?“
„Já nemám beranici s klapkami na uši,“ namítl James.
Oba muži se na něj zašklebili.

23
 üSbñhhb` \Ă

„Teď to všechno říct nemůžu,“ řekl James a cítil, jak mu srd-

ce vynechalo pár tepů; poprvé připustil, že má co říct. „Ne, jestli
máme najít Lucii…“
Magnus zavrtěl hlavou. „Už se stmívá, začíná pršet, a cesta
z Chapel Cliff na Peak Rock je prý nebezpečná. Bude lepší dnes
už dál nepokračovat a nechat to na ráno.“
Will přikývl; bylo jasné, že s Magnusem prodiskutovali své
plány, zatímco James spal.
„Výborně,“ řekl Magnus. „Zastavíme v prvním slušném hos-
tinci. Seženu nám pořádný pokoj nebo salónek, kde si můžeme
v soukromí popovídat. A Jamesi – ať je to cokoli, vyřešíme to.“
James o tom silně pochyboval, ale připadalo mu zbytečné to
zmiňovat. Místo toho sledoval, jak slunce za oknem mizí, a přitom
vsunul ruku do kapsy. Nahmátl Kordéliiny rukavice, které odnesl
z jejich domu. Kozinka byla hebká jako okvětní plátky. Sevřel jed-
nu rukavici v dlani.

V nevelkém bílém pokoji poblíž oceánu upadala Lucie Heronda-

leová do spánku a zase se z něj probírala.
Když se poprvé probudila tady v  té podivné posteli, která
páchla jako stará sláma, zaslechla hlas – Jesseho hlas – a poku-
sila se zavolat, aby mu dala najevo, že je při vědomí. Než to ale
zvládla, zaplavilo ji vyčerpání jako studená šedivá vlna. Vyčerpá-
ní, jaké nikdy předtím nepoznala a jaké si ani nedokázala předsta-
vit, vyčerpání hluboké jako rána nožem. Její sotva nabytá bdělost
jako by jí vyklouzávala mezi konečky prstů a ona se řítila zpátky
do temnoty své vlastní mysli, kde se čas houpal a kolébal jako loď
v bouři, a ona pak už jen stěží rozeznala, zda je vzhůru, nebo spí.
Ve chvílích bdělosti si dala dohromady jen pár detailů. Míst-
nost byla malá, vymalovaná špinavě bílou barvou vaječné sko-
řápky; bylo tam jediné okno, kterým viděla oceán, jehož temně
modrošedé vlny s bělavými chocholy se převalovaly sem a tam.
Oceán dokonce i slyšela, ale jeho vzdálené hučení se často mísilo
s mnohem méně příjemnými zvuky a ona nepoznala, co z jejích
dojmů je skutečné.

24
 B>D<A 0ì=q3= H

Do místnosti čas od času vstoupili dva lidé, aby ji zkontrolo-

vali. Jedním z nich byl Jesse. Druhým byl Malcolm, který se jako-
by ostýchavě držel stranou; kdovíproč si byla jistá, že jsou v jeho
domě v Cornwallu a na ty skály venku že naráží cornwallské moře.
S žádným z nich ještě nedokázala promluvit; když to zkusila,
bylo to, jako by její mysl dokázala ta slova zformulovat, ale její tělo
na její příkazy nereagovalo. Nedokázala ani škubnout prstem, aby
je upozornila, že je vzhůru, a přes všechno úsilí se pokaždé znovu
propadla zpátky do tmy.
Ta temnota nebyla jen vnitřkem její mysli. Nejprve si myslela,
že je to tak – že je to ona důvěrně známá temnota, která přicháze-
la předtím, než spánek přinesl živé barvy snů. Tato temnota však
byla místem.
A Lucie na tom místě nebyla sama. I když to vypadalo jako
prázdnota, kterou se bezúčelně vznášela, cítila tady přítomnost
ostatních, ne živých, ale také ne mrtvých; jejich duše bez těla ví-
řily prázdnotou, ale nikdy se nestřetly s ní ani spolu navzájem. Ty
duše byly nešťastné. Nechápaly, co se s nimi děje. Neustále naří-
kaly bezeslovnými výkřiky bolesti a smutku, které se Lucii zarý-
valy až do morku kostí.
Cítila, jak se jí něco otřelo o tvář. To jí znovu připomnělo její
fyzické tělo. Znovu se ocitla v tom bílém pokoji. Ten dotek na její
tváři, to byla Jesseho ruka; věděla to, aniž by byla schopná otevřít
oči nebo se pohnout a zareagovat.
„Pláče,“ řekl on.
Jeho hlas. Byla v něm hloubka a textura, které tam chyběly,
když byl duchem.
„Možná má noční můry.“ To byl zase Malcolmův hlas. „Jesse,
je v pořádku. Vynaložila obrovské množství energie, aby tě při-
vedla zpět. Potřebuje si odpočinout.“
„Ale copak to nechápeš? Takhle je na tom proto, že mě při-
vedla zpátky.“ Jessemu se zlomil hlas. „Jestli se neuzdraví… Nikdy
bych si to neodpustil.“
„To ten její dar. Ta schopnost proniknout přes závoj, který od-
děluje živé a mrtvé. Měla to tak celý život. Není to tvoje chyba;

25
 üSbñhhb` \Ă

jestli vůbec něčí, pak Belialova.“ Malcolm si povzdechl. „Víme tak

málo o říších stínů za hranicemi všeho bytí. Zašla do nich docela
daleko, aby tě vytáhla zpátky. Chvíli jí potrvá, než se vrátí.“
„Ale co když je uvězněná v nějaké hrůze?“ Znovu ucítila ten
lehký dotek, jak ji Jesseho ruka pohladila po tváři. Lucie zatoužila
natočit tvář do jeho dlaně tak moc, až ji to bolelo. „Co když bude
potřebovat, abych ji odtamtud nějak dostal?“
Když Malcolm znovu promluvil, jeho hlas zněl mírněji. „Už
jsou to dva dny. Pokud se do zítřka neprobudí, mohu se pokusit
proniknout k ní pomocí magie. Zkusím to, jestli ty nad ní nebudeš
v jednom kuse stát a plašit se. Pokud chceš být opravdu užitečný,
můžeš jít do vesnice a přinést nějaké věci, které potřebujeme…“
Jeho hlas zakolísal a ztichl. Lucie se opět ocitla v tom temném
prostoru. Pak se ozval Jesse, ale jeho hlas zněl jen jako vzdálený,
sotva slyšitelný šepot. „Lucie, jestli mě slyšíš – jsem tady. Postarám
se o tebe.“
Jsem tady, pokusila se říct. Slyším tě. Stejně jako kdykoliv před-
tím však byla její slova pohlcena stínem a ona se propadla zpět
do prázdnoty.

„Kdo je hezký ptáček?“ otázala se Ariadne Bridgestocková.

Papoušek Winston na ni pohlédl přimhouřenými očky. Nevy-
slovil však žádný názor na to, kdo by mohl nebo naopak nemu-
sel být hezký ptáček. Byla si jistá, že se soustředí jen na hrst para
ořechů v její ruce.
„Myslela jsem, že bychom si mohli popovídat,“ řekla mu a po-
koušela ho oříškem. „Papoušci jsou od toho, aby mluvili. Proč se
mě nezeptáš, jaký jsem měla den?“
Winston na ni zamžoural. Byl to dárek od jejích rodičů, kdysi
dávno, když poprvé přijela do Londýna a zatoužila po něčem ba-
revném, co by vyvážilo tu ponurou šeď velkoměsta. Winston měl
zelené tělo, švestkově modrou hlavu a darebnou povahu.
Jeho pohled dával jasně tušit, že žádná konverzace nebude,
dokud nedostane ořech. Přechytračena papouškem, pomyslela si
Ariadne a podala mu pamlsek skrz mříže. Matthew Fairchild měl

26
 B>D<A 0ì=q3= H

jako domácího mazlíčka nádherného zlatého psa, a ona skončila

s náladovým opeřeným lordem Byronem.
Winston rozdrtil ořech zobanem, natáhl dráp a ovinul ho ko-
lem jedné z mříží své klece. „Hezký ptáček,“ uchechtl se. „Hezký
ptáček.“
Alespoň to, pomyslela si Ariadne. „Mám celý den zkažený, dě-
kuji za optání,“ řekla a přes mříže nakrmila Winstona dalším oříš-
kem. „Dům je tak prázdný a opuštěný. Matka jen vrčí, tváří se jako
boží umučení a dělá si starosti o otce. Už je pryč celých pět dní.
A – nikdy by mě nenapadlo, že mi bude chybět Grace, ale byla to
alespoň nějaká společnost.“
O Anně se nezmínila. Do některých věcí ani Winstonovi nic není.
„Grace,“ zaskřehotal papoušek a významně poklepal na mříže
klece. „Tiché Město.“
„Přesně,“ zamumlala Ariadne. Její otec a Grace zmizeli ve stej-
nou noc a jejich odjezdy spolu musely souviset, i když Ariad-
ne nevěděla jak přesně. Její otec spěchal do Nedobytné pevnos-
ti s úmyslem vyslechnout Tatianu Blackthornovou. Druhý den
ráno Ariadne a její matka zjistily, že Grace je také pryč. Sbalila si
svůj skrovný majeteček a pod rouškou noci zmizela. Teprve kolem
oběda přinesl posel vzkaz od Charlotte, v němž jim oznamova-
la, že Grace je ve vazbě mlčenlivých bratrů, kde vypovídá o zlo-
činech své matky.
Ariadnina matka div neomdlela rozrušením. „Ach, nevědom-
ky jsme pod střechou ukrývali zločince!“ Na to Ariadne obráti-
la oči v sloup a poukázala na to, že Grace odešla z vlastní vůle,
nebyla mlčenlivými bratry odvlečena, a že zločincem je Tatiana
Blackthornová. Ta už způsobila spoustu problémů a bolesti, a po-
kud se Grace rozhodla poskytnout mlčenlivým bratrům více in-
formací o jejích nezákonných aktivitách, je to přece známka po-
ctivých úmyslů.
Věděla, že je směšné postrádat Grace. Sotva spolu promluvi-
ly. Pocit osamělosti byl ale tak intenzivní, až měla Ariadne pocit,
že už jen to, že tu někdo bude, ho určitě zmírní. Byli samozřejmě
lidé, se kterými si chtěla doopravdy promluvit, ale dělala vše, co

27
 üSbñhhb` \Ă

mohla, aby na ty lidi nemyslela. Nebyli to její přátelé, nýbrž Anni-
ni, a Anna…
Z  rozjímání ji vytrhlo ostré zacinkání domovního zvonku.
Winston mezitím stihl usnout a visel teď hlavou dolů. Spěšně mu
vysypala zbytek ořechů do misky a spěchala ze zimní zahrady
směrem ke vchodu v naději, že se dozví nějaké novinky.
Ale její matka se dostala ke dveřím jako první. Ariadne se za-
stavila nad schodištěm, když uslyšela její hlas. „Konzulko Fairchil-
dová, buďte zdráva. A pan Lightwood. To je od vás milé, že jste se
zastavili.“ Odmlčela se. „Přinášíte snad… zprávy o Mauriceovi?“
Ariadne slyšela v hlase Flory Bridgestockové strach a ten ji při-
koval k podlaze. Alespoň zůstala za ohybem schodiště, mimo dohled
od vstupních dveří. Pokud Charlotte Fairchildová přináší zprávy –
špatné zprávy – sdělí je matce ochotněji bez Ariadniny přítomnosti.
Čekala a svírala sloupek zábradlí na odpočívadle, dokud neu-
slyšela mírný hlas Gideona Lightwooda. „Ne, Floro. Od jeho od-
jezdu na Island o něm nic nevíme. Spíše jsme doufali, že… tedy,
že vy ano.“
„Ne,“ hlesla Ariadnina matka. Znělo to vzdáleně a odtažitě;
Ariadne věděla, že se snaží nedat najevo strach. „Předpokládala
jsem, že pokud s někým naváže kontakt, pak s kanceláří konzulky.“
Nastalo trapné ticho. Ariadne se zatočila hlava. Napadlo ji, že
Gideona a Charlotte teď nejspíš mrzí, že sem vůbec chodili.
„Vám se z pevnosti nic nedoneslo?“ otázala se nakonec její
matka. „Od železných sester?“
„Ne,“ přiznala konzulka. „Ale ty jsou zdrženlivé i za mnohem
příznivějších okolností. Tatiana je pravděpodobně tvrdý oříšek; je
možné, že prostě zatím není co sdělovat.“
„Ale vy jste jim posílali zprávy,“ namítla Flora. „A ony neodpo-
věděly. Co třeba – Institut v Reykjavíku?“ Ariadne se zdálo, že mat-
čin strach už prolamuje okovy její zdvořilosti. „Vím, že sledovací
runu přes vodu použít nemůžeme, ale oni by mohli. Mohla bych
vám dát něco z jeho věcí, abyste je tam poslali. Kapesník, nebo…“
„Floro.“ Konzulčin hlas zněl nyní nesmírně laskavě; Ariadne
napadlo, že teď nejspíš matku drží jemně za ruku. „Jde o přísně

28
 B>D<A 0ì=q3= H

tajné poslání; Maurice sám by si určitě nepřál, abychom Spolek

strašili. Pošleme další zprávu do pevnosti, a pokud se nic nedo-
zvíme, zahájíme vlastní vyšetřování. Slibuji.“
Ariadnina matka souhlasně zamumlala, ale Ariadnu to zne-
pokojilo. Konzulka a její nejbližší poradce je osobně nenavštívi-
li jen proto, že dychtí po novinkách. Něco je znepokojuje; něco,
o čem se Floře nezmínili.
Charlotte a Gideon se rozloučili a ještě na odchodu se snaži-
li Floru uklidnit. Když Ariadne uslyšela zaklapnout dveře, sešla
ze schodů. Její matka, která stála nehybně u vchodu, sebou trhla,
když ji uviděla. Ariadne se snažila vzbudit dojem, že se tu obje-
vila až teď.
„Slyšela jsem hlasy,“ řekla. „Nebyla to konzulka?“
Matka neurčitě přikývla, ztracená v myšlenkách. „A Gideon
Lightwood. Chtěli vědět, jestli jsme dostali zprávu od otce. A to
jsem doufala, že nám přišli říct, že o něm něco vědí oni.“
„Nic se neděje, mami.“ Ariadne vzala matčiny ruce do svých.
„Víš, jaký otec je. Bude opatrný, dá si načas a zjistí tam všechno, co
se dá.“
„Ale vždyť já vím. Já jen že… byl to jeho nápad poslat Tatianu
do Nedobytné pevnosti. Pokud se něco pokazilo…“
„Bylo to od něj milosrdenství,“ prohlásila Ariadne pevně. „Za-
vřít ji v Tichém Městě, nepochybně by z ní už byl ještě větší šíle-
nec, než je.“
„Ale tehdy jsme nevěděli to, co víme teď,“ řekla její matka.
„Pokud měla Tatiana Blackthornová něco společného s Leviatha-
novým útokem na Institut… to už nebyl čin šílené ženské, která
si zaslouží lítost. To je válka proti nefilim. Je to čin nebezpečného
protivníka spřaženého s největším zlem.“
„Byla v Nedobytné pevnosti, když Leviathan zaútočil,“ po-
dotkla Ariadne. „Jak by za to mohla být zodpovědná, aniž by to
věděly železné sestry? Neboj se, mami. Všechno bude dobré.“
Matka si povzdechla. „Ari,“ řekla, „vyrostla z tebe krásná dív-
ka. Budeš mi moc chybět, až si tě jednou vybere nějaký dobrý muž
a ty se vdáš.“

29
 üSbñhhb` \Ă

Ariadne reagovala jen těžko srozumitelným brouknutím.

„No ano, já vím, že s tím Charlesem jsi udělala hroznou zku-
šenost,“ dodala matka. „Časem najdeš lepšího muže.“
Nadechla se a narovnala se v ramenou. Nikoliv poprvé si Ariad-
ne připomněla, že její matka je lovkyní stínů jako všichni ostatní
a čelit těžkostem je součástí její práce. „U Anděla,“ řekla, jako by
náhle ožila, „život jde dál a my nemůžeme stát v předsíni a celý
den se trápit. Mám tolik práce… inkvizitorova žena musí udržo-
vat domácnost, když je pán domu pryč, takže…“
Ariadne zamumlala svůj souhlas a políbila matku na tvář, než
se vrátila po schodech nahoru. V polovině chodby míjela dveře
do otcovy pracovny. Byly pootevřené. Lehce do nich strčila a na-
koukla dovnitř.
V pracovně panoval strašlivý chaos. Pokud Ariadne doufala,
že nakouknutím do pracovny Maurice Bridgestocka se bude cítit
svému otci blíž, zklamala se – místo toho ji ten pohled ještě víc
znepokojil. Její otec byl puntičkář a velmi organizovaný, a byl na to
hrdý. Nesnesl nepořádek. Věděla, že odcházel ve spěchu, ale stav
jeho pracovny naznačoval, že to byl chvat poznamenaný panikou.
Téměř bezmyšlenkovitě vstoupila. Přisunula židli ke stolu, od-
hrnula závěsy v místě, kde se zachytily za stínidlo lampy, a odnesla
šálky na chodbu, kde je najde hospodyně. Před krbem byl rozsypa-
ný studený popel; zvedla smeták, aby ho nametla zpět do ohniště…
A strnula.
Mezi popelem v krbovém roštu zahlédla cosi bílého. Na hro-
mádce ohořelého papíru poznala úhledný otcův rukopis. Naklo-
nila se blíž – co to asi muselo být za poznámky, že je otec potře-
boval zničit ještě před odjezdem z Londýna?
Vyndala papíry z krbu, smetla z nich popel a dala se do čtení.
Cítila, jak jí vysychá v hrdle. Skoro jako by se dusila.
Nahoře na první stránce byla načmáraná jména Herondale/
Lightwood.
Číst dál by rozhodně neměla, ale jméno Lightwood se jí vpalo-
valo do očí; nedokázala se od těch papírů odvrátit. Pokud Annina
rodina čelí nějakým problémům, musí to vědět!

30
 B>D<A 0ì=q3= H

Stránky byly označeny roky: 1896, 1892, 1900. Prolistovala pa-

píry a ucítila, jako by se jí zezadu na šíji sevřela ledová ruka.
Její otec si nesepisoval vyúčtování utracených nebo vydělaných
peněz, ale popisy událostí. Událostí, v nichž hráli roli Heronda-
leovi a Lightwoodovi.
Ne, událostí ne. Chyb. Pochybení. Hříchů. Byly to záznamy
veškerého jednání Herondaleových a Lightwoodových, které její
otec považoval za problémové; bylo zde popsáno vše, co by se dalo
charakterizovat jako nezodpovědné nebo neuvážené.

3. 12. 1901: G2.L nepřítomen na zasedání Rady bez

vysvětlení. CF naštvaná.
9. 6. 1898: WW ve Waterloo tvrdí, že WH/TH odmítli
setkání, což způsobilo narušení trhu.
1. 8. 1895: Ředitel Institutu v Oslu se odmítá setkat
s TH s odkazem na její původ.

Ariadně se udělalo nanic. Většina zaznamenaných činů jí při-

padala malicherná, bezvýznamná nebo nepotvrzená; zpráva, že
se ředitel Institutu v Oslu nesešel s Tessou Herondaleovou, jed-
nou z nejlaskavějších dam, jaké kdy Ariadne poznala, byla ale ne-
chutná. Ředitel Institutu v Oslu měl být pokárán; místo toho zde
byla událost zaznamenána, jako by to byla chyba Herondaleových.
Co to má znamenat? Oč otci šlo?
Na spodku svazku ohořelých papírů bylo něco jiného. List kré-
mově bílého dopisního papíru, žádné poznámky. Dopis. Ariadne
ho zvedla z hromádky a očima nevěřícně přejížděla řádky.
„Ariadne?“
Ariadne si rychle zastrčila dopis do živůtku šatů a teprve pak
vstala a otočila se k matce. Flora stála ve dveřích, oči přimhou-
řené, a mračila se. Když promluvila, v jejím hlase nebylo ani sto-
py po vřelosti, s níž hovořila ještě před chvílí dole. „Ariadne – co
tady děláš?“
 2
é43q  <>ü4

Šedé skály a ještě šedivější moře,

a příboj podél pobřeží –
a v mém srdci jméno
jež mé rty už nikdy nevysloví.
– Charles G. D. Roberts, „Grey Rocks, and Greyer Sea“

Když se Lucie konečně probudila, první, co si uvědomila, byl hu-

kot vln a jasné zimní světlo ostré jako střep. Posadila se na lůžku
tak zprudka, až se jí zatočila hlava. Byla rozhodnutá už znovu ne-
usnout, neupadnout do bezvědomí, nevrátit se na to temné, prázd-
né místo plné hlasů a hluku.
Odkopla pruhovanou vlněnou deku, pod kterou až dosud spala,
a shodila nohy z postele. Její první pokus vstát byl neúspěšný; nohy
se jí podlomily a svalila se zpátky na lůžko. Podruhé se při vstávání
přidržela sloupku postele. Teď už to šlo o něco lépe. Chvilku se ky-
mácela jako starý námořník, který odvykl pevné zemi pod nohama.
Kromě postele s jednoduchým železným rámem natřeným
špinavě bílou barvou, jež ladila se stěnami, už v tom malém pokoji
moc nábytku nebylo. Uviděla krb, v jehož roštu syčely a purpuro-
vě doutnaly žhavé uhlíky, a toaletní stolek z nelakovaného dřeva
zdobeného řezbami mořských panen a hadů. Trochu ji uklidnilo,
když u nohou postele spatřila svůj cestovní kufr.

32
 é43q<>ü 4

Nakonec, ačkoliv ji nohy brněly, jak teprve zvolna přicházely

k sobě, došla k oknu ve výklenku zdi a podívala se ven. Naskytl se
jí výhled na hotovou symfonii bílé a sytě zelené, černé a té nejsvět-
lejší modré. Vypadalo to, že Malcolmův dům stojí na skalnatém
útesu nad malebnou rybářskou vesnicí. Pod domem byla vidět
úzká zátoka, v níž oceán omýval přístav. Nevelké rybářské čluny
se tam mírně pohupovaly v přílivu. Obloha byla jasně porceláno-
vě modrá, i když nedávno zjevně sněžilo, soudě podle jemného
bílého poprašku na šikmých střechách vesnice. Uhelný kouř z ko-
mínů se spirálovitě vinul k nebi a vlny zelenavé jako borové jehli-
čí narážely na skály a čepýřily se bělostnými pěnovými chocholy.
Bylo to krásné – drsně krásné, a ta nekonečná rozloha moře
v Lucii vyvolala zvláštní pocit prázdnoty. Londýn se zdál být mi-
liony mil daleko, stejně jako lidé v něm: Kordélie a James, matka
a otec. Co si teď musí myslet? Napadne je, že je Lucie v Cornwallu?
Těžko si asi představují, že tady hledí na oceán, který se táhne až
k pobřeží Francie.
Aby přišla na jiné myšlenky, zkusmo zavrtěla prsty u nohou.
Alespoň že to mravenčení už pominulo. Hrubá dřevěná prkna
podlahy byla sešlapaná léty používání, takže je bosými chodi-
dly vnímala tak hladká, jako by byla nově vyleštěná. Doklouzala
po nich k toaletnímu stolku, kde na ni čekalo umyvadlo a žínka.
Málem zasténala, když se spatřila v zrcadle. Vlasy měla rozcucha-
né a slepené, cestovní šaty pomačkané a zválené a na tváři se jí
skvěl otisk velikosti centu od knoflíku na polštáři.
Později bude muset poprosit Malcolma o koupel, napadlo ji. Je
to čaroděj; vykouzlit horkou vodu pro něj přece nemůže být pro-
blém. V tuto chvíli udělala, co mohla, s pomocí umyvadla stude-
né vody a kusu mýdla Pears, než ze sebe strhla šaty, odhodila je
do kouta a otevřela kufr. Chvíli seděla a zírala na obsah – opravdu
si sbalila plavky? Představa plavání v ledových zelených vodách
přístavu Polperro byla děsivá. Poté co odložila stranou sekeru
a bundu od výstroje, vybrala si tmavě modré vlněné šaty s výšiv-
kou na manžetách a pustila se do práce se sponkami do vlasů, aby
vypadala alespoň trochu reprezentativně. Na okamžik propadla

33
 üSbñhhb` \Ă

panice, když si uvědomila, že nemá na krku svůj zlatý medailo-

nek, ale stačilo se důkladně rozhlédnout, aby ho objevila na noč-
ním stolku u postele.
Dal ho tam Jesse, pomyslela si. Netušila sice, jak to ví, ale byla
si tím jistá.
Najednou zoufale zatoužila ho vidět. Vklouzla do nízkých bot
a vykoukla z pokoje na chodbu.
Malcolmův dům byl podstatně větší, než si myslela; ukázalo
se, že její ložnice je na tomto poschodí jednou ze šesti, a schody
na konci patra – vyřezávané stejným způsobem jako toaletní sto-
lek – vedly do otevřeného salonu s vysokým stropem, za jaký by
se nemusel stydět leckterý panský dům. Přitom tu na první po-
hled nebylo místo ani pro ten vysoký strop, ani pro ložnice naho-
ře, což ji poněkud mátlo; Malcolm musel využít svých čaroděj-
ných schopností, aby byl dům uvnitř tak velký, jak se mu zachtělo.
Nic nenasvědčovalo tomu, že by byl doma ještě někdo další,
ale odněkud zvenčí se ozývalo pravidelné rytmické bušení. Lucie
po chvíli hledání našla vchodové dveře a vyšla ven.
Jasné sluneční světlo bylo klamné. Byla opravdu zima. Vítr se
proháněl mezi skalnatými útesy a do jejích vlněných šatů pronikl
jako nůž do másla. Zachvěla se, ovinula si paže kolem trupu a roz-
hlédla se kolem sebe. S domem měla pravdu – zvenčí se zdál být
opravdu velmi malý, připomínal spíš chaloupku nanejvýš o třech
pokojích. Okna zvenčí vypadala, že jsou zabedněná, i když Lucie
věděla, že nejsou, a vápenná omítka prožraná slaným vzduchem
se zvolna odlupovala.
Omrzlá mořská tráva jí křupala pod podrážkami, když vykro-
čila za tím bušením za roh domu. Tam strnula na místě.
Byl to Jesse. Oháněl se sekerou nad hromadou naštípaného
dříví. Lucii se roztřásly ruce, a to nejen zimou. Byl živý. Ještě nikdy
si to tak mocně neuvědomila. Nikdy ho takhle neviděla – nepama-
tovala, že by mu kdy vítr čechral černé vlasy, a poprvé viděla v jeho
tvářích ruměnec námahy. Dnes poprvé viděla, jak mu od úst stou-
pají bělavé obláčky páry, když vydechoval. Vlastně ho ještě nikdy
neviděla dýchat; až dosud sice byl v jejím světě, ale nebyl jeho

34
 é43q<>ü 4

součástí, nedotčený horkem, chladem nebo atmosférou, a tady

teď dýchal a žil, a na kamenité zemi za ním se rýsoval jeho stín.
Déle už to nedokázala vydržet. Rozběhla se k němu. Stačil jen
překvapeně vzhlédnout a upustit sekeru, než se mu vrhla kolem krku.
Přivinul ji k sobě, pevně ji sevřel a prsty zaryl do měkké lát-
ky jejích šatů. Přitiskl obličej do jejích vlasů a vydechl její jméno,
„Lucie, Lucie…“ Ucítila teplo jeho těla a vůbec poprvé zaregistro-
vala jeho vůni: vlnu, pot, kůži, kouř ze dřeva, vzduch těsně před
bouří. Poprvé ucítila tlukot jeho srdce.
Konečně se od sebe odtrhli. Držel ji kolem ramen a usmíval
se na ni. V jeho výrazu bylo patrné jisté zaváhání, jako by si nebyl
jistý, co si Lucie myslí o tomto novém, skutečném a živém Jessem.
Hlupáček, pomyslela si; všechno jí snad může vyčíst z tváře. Ale
možná by bylo lepší, kdyby nevyčetl?
„Tak ses konečně probrala,“ řekl. Jeho hlas byl… no, byl to jeho
hlas, znala ho přece. Ale zněl konečně živě, přítomně, zněl jinak,
než ho slýchala předtím. A cítila vibrace v jeho hrudi, když mluvil.
Napadlo ji, jestli si někdy na všechny ty nové detaily vůbec zvykne.
„Jak dlouho jsem spala?“
„Pár dní. Nic moc se nedělo; většinou jsme jen čekali, až se
probudíš.“ Zamračil se. „Malcolm říkal, že budeš nakonec v po-
řádku, a já si myslel…“ Trhl sebou a zvedl pravou ruku. Přivřela
oči, když uviděla rozedřenou zarudlou kůži, ale Jesse vypadal po-
těšeně. „Puchýře,“ řekl šťastně. „Mám puchýře.“
„To je mi líto,“ pronesla Lucie soucitně.
„Ale vůbec ne. Víš, jak je to dlouho, co jsem měl puchýř? Od-
řené koleno? Nebo vypadlý zub?“
„Doufám, že si ze samé radosti z toho, že jsi naživu, nevyrazíš
všechny zuby,“ řekla Lucie. „Nemyslím si, že bych tě mohla milo…
že by ses mi líbil bezzubý.“
No páni. Málem se podřekla. Ještě že Jesse byl zjevně příliš
okouzlen svými novými bolístkami, než aby si toho všiml.
„Jak povrchní,“ řekl Jesse a namotal si na prst pramen jejích vla-
sů. „Ty by ses mi líbila, i kdybys byla plešatá a scvrklá jako vysuše-
ná bukvice.“

35
 üSbñhhb` \Ă

Lucie se musela hodně přemáhat, aby se nerozchechtala na celé

kolo. Přinutila se však místo toho zuřivě se zamračit. „Proč tady
proboha štípeš dříví? To Malcolm nemůže vykouzlit nějaké dře-
vo, když je potřeba? Kde vlastně je?“
„Šel dolů do vesnice,“ odpověděl Jesse. „Údajně nakoupit zá-
soby. Myslím ale, že má rád procházky, jinak by pravděpodobně
jídlo prostě vyčaroval, přesně jak jsi řekla. Většinu dní je pryč celé
odpoledne.“
„Většinu dní?“ opáčila Lucie. „Říkal jsi pár dní – jak jsme tu
dlouho?“
„Dnes jsme tady pátý den. Malcolm pomocí své magie zjistil,
že jsi v pořádku a potřebuješ si jen normálně odpočinout. Pořád-
ně odpočinout.“
„Ach.“ Lucie vyděšeně ustoupila. „Moje rodina po nás urči-
tě půjde… budou chtít všechno vědět… budou se na mě zlobit…
i na Malcolma… musíme vymyslet plán…“
Jesse se znovu zamračil. „Nebudou mít to hledání snadné.
Dům je velmi důkladně ochráněn proti sledování a předpoklá-
dám, že i proti všemu ostatnímu.“
Lucie už se mu chystala vysvětlit, že zná své rodiče a ví, že ti
nedovolí, aby jim něco jako neproniknutelné ochranné kouzlo
zabránilo v pátrání po zmizelé dceři, ale než se k tomu dostala,
zpoza rohu vyšel Malcolm s hůlkou v ruce. Pod nohama mu křu-
pala zmrzlá zem. Na sobě měl bílý cestovní plášť, v němž ho na-
posledy viděla ve svatyni Institutu. Tehdy byl naštvaný a nejspíš
i vyděšený tím, co udělala. Teď vypadal jen unavený a poněkud
méně upravený, než jak si ho pamatovala.
„Říkal jsem ti, že bude v pořádku,“ poznamenal k Jessemu. Po-
hlédl na kupu naštípaného dříví. „Skvělá práce,“ dodal. „Budeš se
cítit každý den silnější, když v tom budeš pokračovat.“
Takže úkol naštípat dříví dostal Jesse hlavně kvůli svému zdra-
ví než kvůli čemukoli jinému. To dávalo smysl. Jakkoliv bylo jeho
tělo zakonzervované, těmi sedmi lety smrti bylo jistě oslabeno. Sa-
mozřejmě že Belial Jesseho posedl a zneužil jeho tělo jako loutku,
kterou vodil po celém Londýně, aby…

36
 é43q<>ü 4

Na to ale nechtěla myslet. To bylo v minulosti, kdy Jesse ve sku-

tečnosti své tělo neovládal. Teď už je všechno jinak.
Jesse se ohlédl na hromadu nerozštípaných polen za sebou.
„Myslím, že ještě tak půl hodiny a jsem hotov.“
Malcolm přikývl a otočil se k Lucii. V jeho pohledu byla po-
divná prázdnota. Lucie se zmocnil neklid. „Slečno Herondaleová,“
řekl, „mohu s vámi mluvit uvnitř?“

„Teď jsem ošetřil tento list přísadou mletého paroží,“ řekl Chris-
topher, „a až bude běžnou spalovací runou přiložen plamen…
Thomasi, dáváš pozor?“
„Jsem jedno ucho,“ prohlásil Thomas. „Jedno velké ucho.“
Byli v suterénu domu Fairchildových, v Henryho laboratoři.
Christopher požádal Thomase, aby mu pomohl s novým projektem,
a Thomas uvítal jakoukoliv příležitost, jak přijít na jiné myšlenky.
Christopher si posunul brýle na kořen nosu. „Vidím, že si nejsi
jistý, jestli bude nutné použití ohně,“ prohlásil. „Já ale bedlivě sledu-
ji vývoj civilské vědy, víš? Nedávno začali pracovat na způsobu, jak
si posílat zprávy na velkou vzdálenost. Nejprve toho dosáhli pomo-
cí kovových drátů, a v poslední době to zkouší přímo vzduchem.“
„Co to má společného s tvým zapalováním věcí?“ opáčil Tho-
mas – podle svého názoru velmi zdvořile.
„No, abych to řekl jasně, civilové použili teplo k vytvoření vět-
šiny svých technologií – elektřiny, telegrafu – a my lovci stínů
nemůžeme zaostávat ve vývoji za civily, Thomasi. Těžko s nimi
udržíme krok, pokud jim jejich zařízení poskytnou schopnos-
ti, kterým se nemůžeme rovnat. V tomto případě mohou posílat
zprávy na dálku, a my ne. Ale pokud mohu použít runy – vidíš,
tady ožehnu okraj pergamenu plamenem, přeložím ho a označím
ho runou komunikace zde a runou přesnosti zde a zde…“
Shora se ozval zvonek. Christopher ho ignoroval a Thomas
chvíli přemýšlel, jestli by neměl jít otevřít sám. Po třetím zazvonění
si však Christopher povzdechl, odložil stélu a zamířil ke schodům.
Thomas slyšel, jak se nahoře otevírají vchodové dveře. Neměl
v úmyslu poslouchat, ale pak k němu dolehl Christopherův hlas:

37
 üSbñhhb` \Ă

„Ahoj, Alastaire, ty jdeš určitě za Charlesem. Myslím, že je naho-

ře ve své pracovně.“ Thomas ucítil, jak se mu sevřel žaludek, jako
když chobotnice vycucne kraba. (Vzápětí ho zamrzelo, že ho ne-
napadl lepší příměr, ale jeden buď má poetické myšlení jako James,
nebo je nemá.)
Alastairova odpověď byla příliš tichá, než aby ji slyšel. Chris-
topher si odkašlal a řekl: „No hned tady dole v laboratoři. Mám
docela nový vzrušující projekt…“
Alastair ho opět čímsi přerušil. Thomase napadlo, jest-
li se Christopher zmíní, že je tady. Zatím to neudělal; řekl jen:
„Matthew je zatím pořád v Paříži, pokud víme. Ano, jsem si jistý,
že Charlesovi by návštěva nevadila…“
Chobotnice v Thomasově žaludku zplihla jako mrtvá. Opřel se
lokty o Christopherův pracovní stůl a snažil se to všechno vydýchat.
Věděl, že by ho to nemělo překvapovat. Když se viděli naposledy,
Alastair dal jasně najevo, že mezi nimi nemůže nic být. A hlavním
důvodem je nepřátelství mezi Alastairem a Thomasovými přáte-
li Zbojníky, kteří Alastaira z velmi dobrého důvodu neměli rádi.
Thomas se druhý den ráno probudil s jasnou myšlenkou: Je
čas – nejvyšší čas – abych řekl přátelům o svých citech k Alastairovi.
Možná má Alastair pravdu a je to nemožné – ale rozhodně to bude
nemožné, pokud to vůbec nezkusím.
Skutečně měl v úmyslu to udělat. Vstal z postele s bezmez-
ným odhodláním.
Pak se ale dozvěděl, že Matthew a James v noci opustili Lon-
dýn, a tak svůj plán musel odložit. A pryč nebyli jen Matthew
a James. Kordélie s Matthewem údajně odjela do Paříže, zatímco
James odcestoval s Willem hledat Lucii. Ta si podle všeho vzala
do hlavy, že navštíví Malcolma Fadea v jeho domě v Cornwallu.
Zdálo se, že Christopher tuto informaci přijal bez jakýchkoliv po-
chybností; Thomas nikoliv a věděl, že Anna také ne, ale ta rozhod-
ně odmítala se o tom bavit. Jediné, co řekla, bylo, že drby děláme
o známých, nikoli o přátelích. Anna sama vypadala bledá a unave-
ná, i když to možná bylo tím, že už zase měla každý večer v pokoji
jinou dívku. Thomasovi se docela stýskalo po Ariadne a nemohl

38
 é43q<>ü 4

se zbavit podezření, že Anně také, ale když se o ní jednou zmínil,

Anna mu málem hodila šálek čaje na hlavu.
Thomas v posledních několika dnech skutečně uvažoval o tom, že
by Christopherovi řekl o svých citech, ale i když by byl Christopher
v tomto ohledu laskavý, cítil by se trapně, kdyby věděl něco, co James
a Matthew nevědí, a byli to právě James a Matthew, kdo Alastaira
skutečně neměli rádi – dokonce by se dalo říct, že ho nenáviděli.
A pak tu byl ten problém s Charlesem. Charles byl Alastairo-
vou první velkou láskou, i když to skončilo špatně. Byl zraněn při
střetu s Belialem, a přestože se zotavoval, Alastair zřejmě cítil, že
mu dluží podporu a péči. Zatímco Thomas to z čistě morálního
hlediska chápal, trápily ho představy, jak Alastair utírá Charleso-
vi zpocené čelo a krmí ho hrozny. Bylo až příliš snadné předsta-
vit si Charlese, jak pokládá Alastairovi ruku na tvář a šeptem mu
děkuje, zatímco upřeně hledí do Alastairových nádherných tma-
vých očí lemovaných dlouhými, hustými řasami…
Když se Christopher vrátil, Thomas div nenadskočil na židli.
Christopher naštěstí vůbec nevnímal Thomasův vnitřní neklid
a okamžitě se vrátil k pracovnímu stolu. „Tak dobrá,“ řekl a otočil
se k Thomasovi se stélou v ruce, „zkusíme to znovu, ano?“
„Poslat zprávu?“ zeptal se Thomas. On a Christopher už „odesla-
li“ desítky zpráv, a zatímco některé z nich zmizely ve vzduchu nebo
se prohnaly komínem, žádná se nikdy nedostala k určenému cíli.
„Samozřejmě,“ řekl Kit a podal mu kus papíru a tužku. „Po-
třebuji, abys napsal zprávu, zatímco budu testovat tohle činidlo.
Můžeš tam napsat cokoliv, klidně nějaké nesmysly.“
Thomas se posadil k pracovnímu stolu a zíral na prázdnou
stránku. Trvalo mu dlouho, než napsal:

Milý Alastaire, proč jsi tak hloupý a proč mě tak štveš

a proč na tebe pořád myslím? Proč na tebe musím
myslet, když vstávám, když jdu spát, když si čistím
zuby i právě teď? Proč jsi mě ve svatyni políbil, když
se mnou nechceš být? Je to proto, že nechceš, aby se to
někdo dozvěděl? Strašně mě to štve. Thomas

39
 üSbñhhb` \Ă

„Tak můžeme?“ otázal se Christopher. Thomas sebou trhl

a rychle stránku přeložil na čtvrtiny, aby byl text schovaný. Když
ho Christopherovi předával, jen ho slabě píchlo u srdce. Přál si,
aby ta slova mohl někomu ukázat, věděl však, že je to nemožné.
Bylo každopádně dobré se z toho vypsat, pomyslel si, když Chris-
topher škrtl zápalkou a přiložil ji k okraji stránky. I když ta zpráva,
podobně jako Thomasův vztah s Alastairem, nakonec skončí ve
ztracenu.

Vzhledem k hororovým historkám, které jí vyprávěla její matka,

Grace Blackthornová očekávala, že Tiché Město bude jakýmsi ža-
lářem, kde bude přikována ke zdi a možná i mučena. Ještě před-
tím, než dorazila ke vchodu do Města v Highgate, začala přemýš-
let o tom, jaké to bude, až ji podrobí zkoušce Mečem smrti, bude
stát na Mluvících hvězdách a vnímat rozsudek mlčenlivých bratří.
Jaké to bude, až bude nucena – po tolika letech lhaní – říci prav-
du. Bude to úleva, nebo strašlivé utrpení?
Usoudila, že na tom nezáleží. Ona si zaslouží trpět.
Neskončila však v železech ani v ničem podobném. Dva ml-
čenliví bratři ji doprovodili z  Jamesova domu v  Curzon Street
do Tichého Města. Ve chvíli, kdy tam dorazila (a v tu chvíli to bylo
skutečně temné, hrozivé a stinné místo), zjevil se bratr Zachariáš –
o kterém věděla, že je Kordéliin bratranec a kdysi se jmenoval James
Carstairs – jako by se jí chtěl ujmout.
Musíte být vyčerpaná. Jeho hlas jí v mysli zněl tiše a překvapi-
vě vlídně. Dovolte mi, abych vás uvedl do vaší cely. Zítra bude dost
času probrat, co se stalo.
Ohromil ji. O bratru Zachariášovi její matka nejednou hovoři-
la jako o ukázce korupčního vlivu Herondaleů na nefilim. „Nemá
ani zašité oči,“ odsekla jednou a na Grace se ani nepodívala. „Pro-
stě protekční zacházení pro ty, co to mají u Lightwoodových a He-
rondaleových dobré. Nechutné.“
Bratr Zachariáš k ní však mluvil s něžnou laskavostí. Odvedl
ji studenými, kamennými zdmi Města do malé cely, kterou si před-
stavovala jako jakousi mučírnu, kde bude spát na studeném kame-

40
 é43q<>ü 4

ni, možná spoutaná řetězy. Nebyl to sice v žádném případě luxus –

kamenná kobka bez oken a bez soukromí, protože vchod uzavíraly
jen husté mříže z adamasu –, ve srovnání s Blackthorn Manor to
však působilo přímo útulně, a navíc tu byla i poměrně pohodlná
postel s tepaným kovovým rámem, otlučený dubový stůl a dřevěná
police plná knih (žádná ji nezaujala, ale nabídka tu byla). Dokon-
ce tu byla porůznu rozmístěna čarodějná světla jako pozornost,
protože – jak si uvědomila – mlčenliví bratři světlo nepotřebují.
Nepříjemné tady bylo, že nedokázala určit, kdy je den a kdy
noc. Zachariáš jí přinesl stolní hodiny, což jí pomohlo, ale nebyla
si úplně jistá, že ví, zda je dvanáct hodin v poledne a nebo půlnoc.
Ne že by na tom záleželo. Čas zde ztrácel význam a omezoval se jen
na čekání na okamžiky, kdy si s ní chtěli promluvit mlčenliví bratři.
Když s ní chtěli mluvit, bylo to zlé. Ne že by jí ubližovali nebo
ji trápili, nebo na ni dokonce použili Meč smrti. Jen se jí ptali,
klidně, ale neúprosně. Samotné vyslýchání však nebylo tak hroz-
né. Horší bylo mluvit pravdu.
Grace si začínala uvědomovat, že zná vlastně jen dva způso-
by, jak komunikovat s ostatními. Jedním z nich bylo přetvařovat
se a lhát a vystupovat pod jakousi maskou, jako když předstírala
poslušnost vůči své matce a lásku k Jamesovi. Ten druhý způsob
byla upřímnost, kterou ve skutečnosti prokazovala pouze Jesse-
mu. A i tehdy před ním tajila věci, za které se styděla. Neskrývat
se, jak zjistila, je věc bolestná.
Bolelo to stát před bratry a přiznat se ke všemu, co udělala.
Ano, donutila jsem Jamese Herondalea, aby uvěřil, že mě miluje.
Ano, použila jsem moc propůjčenou mi démonem, abych si podma-
nila Charlese Fairchilda. Ano, plánovala jsem se svou matkou zni-
čení Herondaleových a Carstairsových, Lightwoodových a Fairchil-
dových. Věřila jsem jí, když říkala, že jsou naši nepřátelé.
Výslechy ji vyčerpávaly. V noci, sama ve své cele, viděla Jameso-
vu tvář, když se na ni naposledy podíval, a znovu si vybavovala ten
odpor v jeho hlase. Vyhodil bych tě na ulici, ale ta tvoje schopnost
není o nic lepší než nabitá zbraň v rukou sobeckého dítěte. Nesmí už
se ti dovolit ji dál používat.

41
 üSbñhhb` \Ă

Pokud měli mlčenliví bratři v úmyslu odejmout jí její moc –

a ona by to uvítala – zatím to nedávali nijak najevo. Cítila, že ji
zkoumají a studují její schopnosti způsobem, kterému ona sama
nerozuměla.
Jediné, čím se dokázala utěšovat, bylo pomyšlení na  Jesse-
ho. Jesseho, kterého Lucie s Malcolmovou pomocí určitě oživi-
la. Všichni už budou v Cornwallu. Bude Jesse v pořádku? Byl pro
něj návrat z těch temnot, kde tak dlouho pobýval, velkým šokem?
Přála si, aby tam mohla být a držet ho za ruku, protože on jí po-
mohl překonat daleko víc hrozných věcí.
Věděla samozřejmě, že je docela dobře možné, že se jim Jesse-
ho z říše mrtvých dostat nepodařilo. Vzkříšení je téměř nemožné.
Jeho smrt ale byla tak nespravedlivá! Byl to příšerný zločin zalo-
žený na nebezpečné lži. Pokud si někdo zaslouží druhou šanci,
tak rozhodně Jesse.
Grace miloval jako vlastní sestru, miloval ji a staral se o ni tak
jako nikdo jiný předtím a možná ani nikdy v budoucnu. Možná
ji nefilim kvůli její moci odsoudí k smrti. Možná bude v Tichém
Městě hnít už navždy. Pokud ale ne, nedokázala si svůj další život
představit bez živého Jesseho.
Byl tu samozřejmě ještě Christopher Lightwood. Ne že by ji
miloval; sotva ji znal. Zdálo se ale, že se o ni skutečně zajímá, o její
myšlenky, názory, pocity… Kdyby to bylo jinak, mohl být jejím
přítelem. Nikdy neměla přátele. Jen Jamese, který ji teď, když ví,
co mu prováděla, jistě nenávidí, a Lucii, která ji ze stejného důvo-
du brzy začne nenávidět rovněž. A pokud si myslí, že Christopher
by to cítil jinak, lže nejspíš sama sobě. Je to Jamesův přítel a má ho
rád. Bude loajální a zavrhne ji… a ona mu to nemůže mít za zlé…
Ozvalo se výmluvné vrznutí zamřížovaných dveří cely. Rychle
se posadila na úzké matraci a uhladila si vlasy. Ne že by mlčenlivým
bratrům záleželo na tom, jak vypadá, ale síla zvyku je síla zvyku.
Ode dveří si ji prohlížela temná postava. Grace, řekl Zachariáš.
Obávám se, že poslední výslech byl pro vás příliš.
Bylo to zlé; Grace málem omdlela, když popisovala noc, kdy
ji matka vzala do temného lesa, a když líčila zvuk Belialova hlasu

42
 é43q<>ü 4

v temnotě. Zároveň se jí však nelíbila představa, že někdo dokáže

vytušit, jak se cítí. „Bude to trvat ještě dlouho?“ zeptala se proto.
„Než padne rozsudek?“
Tak moc si přejete trest?
„Ne,“ odvětila Grace. „Jen si přeji, aby skončily ty výslechy. Ale
jsem připravena přijmout trest. Zasloužím si ho.“
Ano, provinila jste se. Kolik vám ale bylo let, když vás matka
odvedla do Broceliándského hvozdu, abyste přijala svou moc? Jede-
náct? Dvanáct?
„Na tom nezáleží.“
Ale záleží, řekl Zachariáš. Jsem přesvědčen, že Spolek ve vašem
případě selhal. Jste lovkyně stínů, Grace, narodila jste se do rodi-
ny lovců stínů a byla jste ponechána napospas krajně nepříznivým
okolnostem. Je vůči vám nespravedlivé, že vás v tom Spolek nechal
tak dlouho bez zásahu, dokonce bez jakéhokoliv šetření.
Grace nedokázala snést jeho lítost; připadala si, jako by se jí
do  kůže zabodávaly tisíce drobných jehliček. „Nesnažte se být
ke mně laskavý a nezkoušejte mě pochopit,“ vyštěkla. „Zneužila
jsem démonickou moc, abych očarovala Jamese a přiměla ho, aby
uvěřil, že je do mě zamilovaný. Způsobila jsem mu hroznou bolest.“
Zachariáš se na ni díval beze slova a s děsivě nehybnou tváří.
Grace měla sto chutí ho uhodit. „Nemyslíte, že si zasloužím
trest? Nemělo by dojít k zúčtování? K vyrovnání? Oko za oko?“
Takhle o světě uvažuje vaše matka, já ne.
„Ale ostatní mlčenliví bratři, pobočka, celý Londýn – budou
mě chtít vidět potrestanou.“
Oni nic nevědí, řekl bratr Zachariáš. Grace si u něj poprvé
všimla známky zaváhání. To, co jste udělala na příkaz své matky,
zůstává známo pouze nám a Jamesovi.
„Ale proč?“ Nedávalo jí to smysl; James to určitě řekne svým
přátelům a brzy to budou vědět všichni. „Proč byste mě chránili?“
Snažíme se vyslýchat vaši matku; bude to snazší, pokud bude věřit,
že jste stále na její straně, že stále nic netušíme o vašich schopnostech.
Grace se posadila zpátky na postel. „Chcete slyšet odpovědi
od mé matky, protože si myslíte, že já jsem loutka a ona že tahá

43
 üSbñhhb` \Ă

za provázky. Tím skutečným loutkářem je ale Belial. Jeho ona po-

slouchá. Když jedná, je to na jeho příkaz. To jeho je třeba se bát.“
Nastalo dlouhé ticho. Pak se v její hlavě ozval jemný hlas. Bo-
jíte se, Grace?
„O sebe ne,“ řekla. „Já už jsem ztratila všechno, co jsem ztratit
mohla. Ale o ostatní ano. Opravdu se velice bojím.“

Lucie následovala Malcolma do  domu a  čekala, až si čaroděj

ve vstupní chodbě odloží cestovní kabát a vycházkovou hůl. Za-
vedl ji do salonu s vysokým stropem, kterým už předtím prochá-
zela, a lusknutím prstů zapálil v krbu plápolající oheň. Lucii na-
padlo, že Malcolm nejenže může získat dříví, aniž by mu ho Jesse
musel naštípat, ale pravděpodobně dokáže udržovat oheň úplně
bez dřeva.
Ne že by jí vadilo sledovat Jesseho, jak štípe dříví. Zdálo se jí,
že on si to užívá, takže to bylo přínosné pro oba.
Malcolm jí pokynul k měkké pohovce. Lucii napadlo, že do té
se zaboří tak hluboko, že už nebude schopna se z ní zvednout.
Posadila se proto z boku na područku. Místnost byla vlastně do-
cela útulná; rozhodně ne taková, jakou by si spojovala s Mal-
colmem Fadem. Nábytek ze saténového dřeva, který léty získal
jemnou patinu, byl čalouněný gobelínovou látkou a sametem.
Nikde nebyla patrná snaha, aby jednotlivé kusy ladily, a přitom
to tu působilo útulným dojmem. Podlahu pokrýval koberec s vy-
šívanými ananasy a na stěnách visely četné portréty lidí, které
Lucie neznala.
Malcolm zůstal stát a Lucie předpokládala, že ji teď začne po-
učovat o Jessem nebo ji bude vyslýchat ohledně toho, co s ním
provedla. Místo toho však řekl: „Možná jste si všimla, že ačkoliv já
jsem nebyl několik dní v bezvědomí po neuváženém pokusu vmě-
šovat se do magie, vypadám tak bídně, jako bych se toho účastnil.“
„Nevšimla,“ zalhala Lucie. „Vypadáte… ehm… docela upra-
veně a ve formě.“
Malcolm odmítavě mávl rukou. „Nestojím o lichotky. Chci
vám vysvětlit, že v posledních dnech, zatímco vy jste vyspávala

44
 é43q<>ü 4

následky magie, se kterou jste si zahrávala, jsem využil příležitos-

ti, že jsem zpět v Cornwallu, a pokračoval ve vyšetřování případu
Annabel Blackthornové.“
Lucie cítila, jak se jí nervozitou sevřel žaludek. Annabel
Blackthornová. Žena, kterou Malcolm před sto lety miloval
a o které dlouho věřil, že ho opustila, aby se přidala k železným
sestrám. Ve skutečnosti ji její rodina raději zavraždila, než aby jí
dovolila vzít si čaroděje. Lucie se podvědomě přikrčila, když si
vzpomněla na výraz v Malcolmově tváři poté, co mu Grace řekla
pravdu o Annabelině osudu.
Čarodějové nestárnou, Malcolm však vypadal jaksi starší než
ještě před pár dny. Kolem úst a očí se mu výrazně rýsovaly vrásky
napětí. „Vím, že jsme se dohodli, že vyvoláte jejího ducha,“ řekl.
„Že mi umožníte s ní ještě promluvit.“
Lucii připadalo divné, že čarodějové sami nemohou vyvolat ty
mrtvé, kteří už nebloudí světem, ale přešli do míst věčného pokoje.
Že jí ta její strašná vrozená moc umožňuje udělat něco, co nedoká-
žou ani Magnus Bane nebo Malcolm Fade. Ale bylo to tak – dala
Malcolmovi své slovo. Neubránila se však zachvění, když spatřila
ten lačný výraz v jeho očích.
„Nevěděl jsem, co se stane, až vrátíte Jesseho mezi živé,“ po-
kračoval Malcolm. „To, že se vrátil tak, jak se vrátil – dýchá, je
naprosto zdravý, dokonale vnímá a všechno si uvědomuje – je
spíš zázrak než magie.“ Přerývaně se nadechl. „Annabelina smrt
nebyla o nic méně nespravedlivá a o nic méně obludná než to, co
se stalo Jessemu. Zaslouží si žít stejně jako on. Tím jsem si jistý.“
Lucie se mu nezmínila o tom, že Jesseho tělo Belial uchoval
v jakémsi podivném položivém stavu, což rozhodně nebyl Anna-
belin případ. Místo toho úzkostně řekla: „Dala jsem vám slovo,
Malcolme, že vyvolám jejího ducha. Umožním vám s ní promlu-
vit. Ale nic víc. Nemůže být… přivedena zpět a vy to víte.“
Zdálo se jí, že ji Malcolm sotva vnímá. Svalil se do nejbližšího
křesla. „Pokud jsou skutečně možné zázraky,“ řekl, „ačkoli jsem
v ně nikdy nevěřil… znám démony a anděly, ale věřil jsem pou-
ze vědě a magii…“

45
 üSbñhhb` \Ă

Odmlčel se, ale Luciin neklid dál sílil. Vibrovala jako napjatá
struna. „Ne každý duch se chce vrátit,“ zašeptala. „Někteří mrtví
odpočívají v pokoji.“
„Annabel nebude mít klid,“ prohlásil Malcolm. Jeho fialové
oči vypadaly v jeho bledé tváři jako podlitiny. „Beze mě ne.“
„Pane Fade…“ Lucii se zachvěl hlas.
Poprvé se jí zdálo, že si Malcolm všiml její úzkosti. Napřímil
se v křesle a přinutil se k úsměvu. „Lucie, já chápu, že jste sotva
přežila oživení Jesseho a že jste velice oslabená. Nikomu z nás
neprospěje, když se pokusíte vyvolat Annabel a opět upadnete
do bezvědomí. Musíme počkat, až zesílíte.“ Díval se do ohně, jako
by dokázal z tančících plamenů něco vyčíst. „Čekal jsem sto let.
Čas pro mě není totéž co pro smrtelníka, zvláště pro tak mladého,
jako jste vy. Počkám dalších sto let, pokud budu muset.“
„No,“ pokusila se Lucie o nenucený tón, „nemyslím, že budu
potřebovat tak dlouhou dobu.“
„Počkám,“ zopakoval Malcolm a  mluvil přitom možná víc
k sobě než k ní. „Budu čekat tak dlouho, jak bude třeba.“