Úkol 4

VĚDĚNÍ
5. 1 „Vědění“ vs. „poznání“
„Vědění“ – nejdokonalejší možný způsob či stupeň poznání. Vědění je chápáno jako konečný cíl
poznávací činnosti, naplnění jejího smyslu.
Existují dva základní způsoby, jak pojem vědění vykládat:
- tradiční scholastický
- moderní, rozvíjený v rámci analytické epistemologie.
5.2. Tradiční pojetí vědění
Vědění v tradičním smyslu bylo vyjadřováno termíny ‚ἐπιστήμη‘ či ‚scientia‘. Bylo chápáno jako
obecné a nutné poznání, které (v dokonalém případě) vychází z příčin.
Platón a Aristotelés vymezovali epistémé jako obecné a nutné poznání, (v dokonalém případě)
vycházející z příčin.
Epistémé/scientia – je duševní habitus uschopňující poznání obecných a nutných vlastností
nějakého rodu nebo druhu, které vyplývají z jeho esence (příčiny), a to prostřednictvím
sylogistického usuzování, které postupuje (v dokonalém případě) z příčin.
Tato definice zohledňuje logický a metafyzický status scientia (nutnost), jeho epistemická
hodnota (jistota) je implicitně pokládána za odvozenou.
Tradiční scientia je automaticky situováno na úroveň rozumového (a nikoliv smyslového)
poznání, neboť pouze rozum je schopen poznávat obecné a nutné.
„Scientia“ jako vědění je jisté a evidentní poznání („cognitio certa et evidens“).
Zhruba od 13. stol. začalo postupně docházet k rozlišení různých významů „scientia“, k rozlišení
modality logicko-metafyzické (nutnost, příp. obecnost) od modality epistemické (jistota) a tím k
rozlišení pojmů vědy a vědění.
Důvody rozlišení:
- křesťanství nemohlo zcela převzít řeckou tendenci ztotožňovat dokonalost s obecností a
nutností, vzhledem k tomu, že většina klíčových obsahů křesťanské víry se týká jedinečných a
nahodilých skutečností (dějiny spásy“);
- začalo se ukazovat, že obecnost a nutnost vůbec nesplývá s jistotou, že jistý může být i
poznatek nahodilý a jedinečný, přičemž klíčovou epistemickou hodnotou se jeví být právě
jistota, spíše než obecnost a nutnost;
- vyvstala potřeba odlišit pojem vědění od víry a následně emancipace epistemického pojmu
vědění od původního aristotelského pojmu vědy;
- teologie chtěla být pojímání jako věda, avšak epistemický stupeň teologiích poznatků zjevně
není
věděním, nýbrž právě vírou;
- podobně Bohu je zřejmě připsat vědění, ovšem nikoliv diskursivitu (argumentační činnost v
podobě sylogistického uvažování), která je součástí aristotelského konceptu vědy;
- velkou roli v těchto úvahách hrálo i dědictví Augustinova myšlení, pro kterého hrály ryze
epistemické úvahy spojené s pojmy jistoty a pochybnosti důležitou roli.
5. 3 Pojem vědění v moderní analytické epistemologii
V analytické epistemologii hraje pojem vědění – knowledge – obvykle centrální roli: a to do té
míry, že epistemologie bývá někdy dokonce definována jako zkoumání pojmu vědění ve všech
jeho souvislostech, resp. hledání adekvátní definice vědění.
Anglické sloveso to know – odvozené knowledge = zde „vědění“, lze užít ve 3 různých vazbách:
To know how (něco umět)= nevyjadřuje nějaký typ poznání, nýbrž praktickou dovednost. Není
epistemické
To know something (něco vědět)- kdo něco zná, už se s tím setkal, učinil s tím nějakou
zkušenost. Epistemiská zkušenost
To know that (vědět, že…)-pouze tato vazba vyjadřuje vědění ve smyslu, který nás zajímá.
„Vědět, že….“ vyjadřuje cosi, čemu se v analytické filosofii říká „propoziční postoj“, tj. postoj k
nějaké propozici, míníme-li propozicí smysl oznamovací věty: tedy např. „vědět, že….“,
„domnívat se, že…“, „nevěřit, že…“, „mít radost, že…“
Propoziční postoje mají vesměs charakter hyperintenzionálních operátorů: k určení
pravdivostní hodnoty výsledku jejich aplikace na nějaký větný výraz nestačí znát extenzi tohoto
výrazu (tj. jeho aktuální pravdivostní hodnotu), a nestačí znát ani jeho intenzi (průběh
pravdivostních hodnot ve všech možných světech). Musíme znát cosi jako jeho strukturovaný
smysl, tedy ten aspekt významu daného tvrzení, který se nazývá jeho hyperintenzí.
Definice vědění tedy nemůže být získána čistě formálně. Definice v analytické epistemologii
pracuje s moderní formou definice jako ekvivalence, kde levá strana obsahuje definovaný výraz,
pravá pak v konjunkci výčet nutných a ve svém celku dostatečných podmínek, aby bylo tvrzení
na straně levé pravdivé.
Analytická definice vědění:
Osoba O ví, že T ↔ …
Za tři tečky se dosadí konjunkce nutných podmínek, které musí být splněny, abychom mohli
opravdu řící, že někdo (O) něco (T) ví.
Základní kostra definice, z níž většin analytických koncepcí vědění vychází, počítá se třemi
nutnými a vcelku dostatečnými podmínkami:
1) T je pravda;
2) osoba O pokládá T za pravdivé, je přesvědčena, že T („O belives that T“)
3) přesvědčení osoby O, že T je pravda, je podložené (justifikované),
- bude tedy znít: vědění je podložené pravdivé přesvědčení, „knowledge is justified true belief“.
Ad 1) vyjadřuje elementární požadavek na předmět vědění: musí jít o něco, co je pravda – nelze
vědět to, co
není pravda. Této vlastnosti vědění se říká faktivita („kowledge is factive“).
Ad2) vyjadřuje triviální požadavek: totiž, že vědět něco, obnáší přesvědčení, že to tak je (obsah
termínu
„believe, belief“). Avšak být přesvědčen o něčem, co je ve skutečnosti pravda, ještě neznamená
danou skutečnost vědět. Přesvědčení může být zcela nepodložené, pravdivé pouze náhodou –
kdežto když něco skutečně víme, pak to, že je to pravda, není náhoda.
Ad 3) stanoví, že přesvědčení, které se má kvalifikovat jako vědění, musí být podložené či
opodstatněné (justified, warranted) a zaručovat „nenáhodnost“ pravdivosti vědění. Tato třetí
podmínka/definiční známka vědění, dodává definici její substanciální obsah: to, jak bude
vypadat náš pojem vědění, závisí především na tom, jak budeme chápat podloženost/justifikaci
– otázka po definici vědění tedy jako by byla redukována na otázku po definici justifikace.
5. 4 Tradiční vs. moderní pojem vědění
Jaký je vlastně vztah těchto dvou koncepcí nemůžeme podrobněji vědět, neboť nám chybí
vypracované (distinktní) pojmy jistoty a podložení/justifikace.
• obě koncepce situují vědění na úroveň propoziční, na úroveň „nositelů pravdivostní hodnoty“:
jistý a evidentní je soud či propozice a předmětem podloženého pravdivého přesvědčení může
být také pouze nějaký propoziční obsah;
• tradiční koncepce= určitý případ soudu či propozice: takového/takové, který má ony vlastnosti
jistoty a evidence. Sám soud je v aristotel.-scholast. tradicivnímán jako úkon poznání.
• moderní epistemologie naproti tomu rozlišuje: vědění je chápáno jako postoj, jehož je
propoziční obsah předmětem. Moderní definice je ve srovnání s definicí tradiční obecnější:
pojem podložení, který v ní figuruje, totiž připouští takřka libovolné bližší vymezení. Moderní
definici vědní by tak splňovala i klasicky pojatá víra, pokud by byla založena na autoritě
důvěryhodné natolik, aby mohla být pokládána za podloženou. (Moderní epistemologie =
vědění jest postoj, jehož je propoziční obsah předmětem.)
Naproti tomu tradiční definice jako by se už pro nějakou konkrétní definici podložení rozhodla,
když operuje s poměrně specifickými pojmy jistoty a evidence. V tomto rozdílu se odráží
skutečnost, že analytická epistemologie obnáší mnohem širší spektrum koncepcí, než
scholastická tradice.