TOM ASZ D USZ Y ŃSKI

GLATZ
Země Pána Boha
 Copyright © Tomasz Duszyński, 2020
Translation © Michael Alexa, 2023
Czech edition © Nakladatelství Slovart, 2023
Published by arrangement with
krainaksiazek.pl Sp. z o.o., Wroclaw, Polska
All rights reserved

Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována nebo využita žádným způsobem a žádnými
prostředky, elektronickými nebo mechanickými, včetně
fotokopií, nebo zaznamenána do informačních systémů
bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

Z polského originálu Glatz. Kraj Pana Boga

poprvé vydaného v roce 2020 v nakladatelství SQN
přeložil Michael Alexa
Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., Praha 2023
Editorka Marie Iljašenko
Redakce Martin Beneš
Korektury Jiří Kettner
Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín
Vydání první

ISBN 978-80-276-0449-4
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
www.slovart.cz
 KLADSKÉ HRABSTVÍ, ÚNOR 1916

Bolest ji vytrhla z neklidného spánku. Pronikala celou dlaní

i zápěstím, dávala o sobě vědět také tepáním v hrudi. Spolu
s bolestí přišlo uvědomění, že všechno, co během posled-
ních patnácti dvaceti hodin prožila, se skutečně stalo. Ještě
chvíli v sobě schraňovala střípky snu, jako by ji měly ubrá-
nit před skutečností.
V hlavě se jí stále ozývaly tóny klavíru, strun jitřených
jemnými dotyky kláves. Zdálo se jí o rozhovoru, ke kterému
došlo před několika dny, když jí otec ukazoval Chopinův po-
mník v Lázních Dušníky. Procházeli se mezi vilami a lázeň-
skými budovami, dokud nepřišli ke „kurhausu“, nevelké-
mu společenskému domu uprostřed lázeňského parku. Tam
otec začal vyprávět, jako obvykle se zápalem a dojetím, které
v ní vyvolávaly poněkud trapný úsměv. Tatínek ji odmalič-
ka nutil do hry na klavír. Myslela si, že si takto plnil vlastní
sny. Viděl v ní svůj talent a naléhal, aby o něj pečovala, vě-
řil, že se rozvine s takovou silou, jakou by nikdo nečekal.
Napřed se učení bránila. Prošla všemi etapami vzpou-
ry, aby během každé přehrávky před rodinou svému učite-
li i rodičům ukázala chladnou lhostejnost. Učili ji, aby ne-
chuť skrývala. Po určité době se ukázalo, že musí skrývat
něco úplně jiného. Hra ji začala těšit, přitahovala ji systema-
tika a rutina, ve kterých našla místo i pro vlastní interpreta-
ci. Čím dál víc se začala nimrat v hudbě. Jistě proto ji tolik
potěšilo, že jí tatínek objednal nový nástroj od Wilhelma Ol-
bricha, výrobce klavírů z Kladska.
Zařinčel zámek, dveře zaskřípěly a otevřely se dokořán.
Pokrčila nohy a zároveň se přikryla starou páchnoucí dekou.
Několik tupých, těžkých kroků. Blížil se k ní muž. Po-
zorovala jej. Na hlavě měl pytel s vystřiženými otvory pro
oči. Ten, co předtím. Na stolek u postele položil talíř s jídlem
a hrnek s vodou. Třetí jídlo, předchozích se ani nedotkla.

11
 Zkontroloval nočník. Tentokrát jej nepoužila, bylo to pro
ni ponižující, navíc bolestivé, protože musela zkroutit upou-
tanou ruku, aby se sesunula z postele a vykonala potřebu.
Zalomcoval s želízky, která byla připevněna k bytelnému
kovovému rámu. Sykla bolestí, ačkoli nechtěla dát najevo
slabost. Kousnutí do rtu jí nepomohlo.
Tmavou postavu si prohlížela se strachem a nenávistí.
Již přestala klást otázky, věděla, že ten mlčící jedinec nevy-
řkne jediné slovo. Nenechal se vyprovokovat. Chvíli si byla
jistá, že by se jí volnou rukou podařilo dosáhnout na jeho
pokrývku hlavy, nakonec od nápadu upustila. Takový im-
pulzivní reflex by mohla být velká chyba. Možná bylo lepší
nevědět, kdo to je. Místo toho se snažila zachytit jeho pach.
Nosem lačně nasávala zatuchlý vzduch.
Muž si ji ještě chvíli prohlížel, nakonec se otočil, odešel
z místnosti a zamkl.
Nacházela se ve sklepě nasáklém dráždivým pachem sta-
rých brambor. Bylo tu ale sucho a místnost se v šeru moh-
la zdát jako obyčejný pokoj v zanedbané dílně. Neustále
všechno zkoumala a naslouchala. Měla na to dost času.
Zdroj zvuků, které k ní doléhaly, se nacházel o patro výš.
Někdy slyšela kroky více než jedné osoby, někdy šoupání
židle, mumlání, které jí chvílemi připomínalo bublání vody
v trubkách.
Mimo budovu to bylo jiné. Tam panovalo ticho. Nejspíš
se nacházeli stranou od lidí – první hodiny od únosu ji ne-
chali křičet až do ochraptění. Pak se znovu otevřely dveře.
Byla si jistá, že ji budou chtít utišit, že jí dají roubík nebo ji
dokonce zbijí. Nic takového se nestalo. Maskovaný jedinec
před ni položil jídlo, zkontroloval pouta a odešel. Byla pří-
liš překvapená a unavená, aby ze sebe vypravila jakýkoli
nový zvuk. Už věděla, že její zoufalé volání nikdo neuslyší.
Ten člověk kulhal. Počínal si přitom ovšem nemotorně,
jako by se nemohl rozhodnout, zda zatížit levou či pravou
nohu. Došla k závěru, že to dělá naschvál, jako by ji chtěl
zmást a odvést pozornost. Byla si skoro jistá, že je to někdo,
koho zná, nebo koho by aspoň poznala. Mlčel, za celou dobu
neřekl ani slovo. Proč?
To bylo samozřejmě dobré znamení. Do té doby jí nijak
zvlášť neublížili. Drželi ji pod zámkem, jinak nic. Věřila, že

12
ji nebudou chtít zabít. K čemu by jim jinak všechna ta opat-
ření byla?
V tomto závěru nacházela útěchu. Domnívala se, že ji
unesli kvůli výkupnému. V hledáčku byl její otec, kladský
dovozce a výrobce doutníků. Jeho dcera měla proklestit ces-
tu k jeho peněžence.
Zamračila se. Ten pach, když únosce stál u ní. Bylo na něm
něco povědomého.
Ještě včera brala rašelinné koupele a nalévala se vodou
z léčivých pramenů, která vůní i chutí připomínala pukav-
cový nálev. Vybavená skleničkou s brčkem, snažila se skrýt
před matčinýma očima a vodu vypít v klidu, poněvadž pod
jejím bystrým pohledem se jí z vody zvedal žaludek.
Když jí otec vyprávěl o Chopinovi pobývajícím v Dušní-
kách, přemýšlela, jestli se také tolik šklebil, když tento hnus
polykal. Hledala spojitosti s životem mladého Fryderyka
zejména teď, když ležela na nepohodlné pryčně a snažila
se nějak zaměstnat hlavu. Také jezdila do lázní. Ba co víc,
věřila, že oba, ona i slavný klavírista, vnímají svět podobně
a že ze svých pozorování vyvozují podobné závěry. Stejně
jako on se je pokoušela přenést na papír.
Dopalovalo ji, že těžce nemocní lidé začali tvořit fron-
ty u pramene už od šesti ráno. Chopin to dokázal zachytit
v obrazech. Při vzpomínce na jeho zápisky se v duchu usmá-
la. Ano, čím těžší chorobou někdo trpěl, tím rychleji mrskal
nožičkama, aby byl u napajedla první. Voda z pramínků
a bahenní zábaly musely mít ozdravné účinky. Už během
prvního dne pobytu zde téměř všichni získávali sílu, zejmé-
na ženy, které se dokázaly několikrát během dne převléct.
Proč na ně, na tyto bezvýznamné věci, myslela zrovna
teď? Rašelina. Ten člověk musel nedávno projít rašelinnou
lázní nebo také pravidelně pil vodu s kyselinou uhličitou.
Nová myšlenka ji znovu povzbudila. Únosce nebyl sám,
jistě jich bylo víc. Všechno plánovali dlouho, museli se po-
tloukat poblíž, pozorovat ji, snad dokonce bydleli ve stej-
ném hotelu.
Zaťala ruce v pěst, jinak nedokázala dát emocím volný
průchod.
V myšlenkách se vrátila do dne únosu. Přivřela oči, jako by
jí to mělo pomoci v soustředění. Zieleniec. Jeli tam ve třech,

13
využili automobil, který jim zapůjčila rodina hraběnky von
Magnis. Mnoho času strávili lyžováním, poté v hostinci. Vi-
děla tenkrát někoho povědomého? Někoho, kdo stejně jako
oni přijel do Dušníků nabrat síly?
Ne, tehdy si nevšímala téměř ničeho. Po tom, čeho byla
svědkem hned zrána, měla mizernou náladu. Gabriele Mag-
nisová dělala vše, co bylo v jejích silách, aby ji rozveselila,
její námaha však vyšla vniveč. Litovala, že s touto cestou
souhlasila.
Udělala to impulzivně, zřejmě jen kvůli konfrontaci s je-
jich společníkem, Bastianem Rabem. To, co viděla těsně před
odjezdem… Bastian tam byl, stál s ní u okna. Úplně jako by
si oba byli jistí, že je nikdo neuvidí. Ta, která se chtěla stát
její přítelkyní, se dopustila tak hrůzné zrady… Jak mohla
být Sabine tak hloupá, že jí věřila?
Rabe spekuloval. Teprve teď si to uvědomila. Když ho ně-
kolikrát viděla v hotelu, byl obklopený novinami a probíral
se společníky finanční krachy a investice, jako by to na ně-
koho mělo zapůsobit. Zdálo se, že se jí chce zalíbit. Skočila
mu na to? Třeba měl obchodní talent, zatím však žil z pe-
něz svého strýce, Fritze Scholze, majitele Germanie. Talent
měl především k něčemu jinému, to ano. Jak je vidět, doká-
zal každé ženě poplést hlavu.
Už při lyžování v Zieleňci se k nim přidal Thomas Zuber,
Bastianův vrstevník a známý. Pohledný voják do jejich spo-
lečnosti rychle zapadl. Sabine díky němu na svá trápení té-
měř zapomněla. Bastiana kvůli jeho kamarádovi ignorova-
la. Rabe, jak se zdá, rychle zalitoval, že mladého vojáka do
společnosti přizval. Byl rád středem pozornosti.
Hostinec – teď se Sabine v myšlenkách přemístila do něj.
Na okamžik vyšla ven, aby se nadýchala čerstvého vzdu-
chu… Tuto verzi „prodala“ známým. Ve skutečnosti si chtě-
la zapálit cigaretu, kterou dostala od mladého vojáka. Mu-
sela se uklidnit, protože byla stále otřesená.
Právě tam se to stalo. Kousek od místa, kam předtím za-
píchla lyže do sněhu. Ucítila silné škubnutí. V první chvíli si
myslela, že ji někdo škádlí a chce ji postrašit, brzy ale ztratila
dech a něčí prsty se jí sevřely kolem krku. Ruce jí okamžitě
zkroutili dozadu a do úst strčili kousek jakéhosi hadru. Pak
ji obklopila temnota, někdo jí narazil na hlavu pytel. Pama-

14
tovala si, že když si ji někdo přehodil přes rameno, vůbec
se nebránila. Teď na sebe měla vztek, mohla se přece prát,
kopat, kousat. Jenže strach byl paralyzující, nesli ji krotkou,
bezvládnou, jako ovci na porážku.
Vzpomínka se vytratila. Ucítila, jak ji pálí pod víčky. Slzy
však nedokázala přemoct.
Otevřela oči a volnou rukou se dotkla strnulého zápěs-
tí. Otok splaskl. Na to čekala, snažila se toto místo nedráž-
dit.
Měla plán. Zpočátku se zdál být naprosto iracionální, teď
ovšem byla přesvědčená, že se jí podaří.
Sáhla pro krajíc ležící na talíři. Byl nerovnoměrně ukro-
jený a silně namazaný. Únosci na másle nešetřili. Střídkou
pečiva přejela po kůži na ruce. Dotek byl příjemný, snižo-
val bolest a příjemně chladil.
Máslo rozetřela pečlivě, dostalo se pod kovová pouta.
Ujistila se, že ho použila celé, teprve pak zadržela dech, za-
hnala myšlenky na bolest a přitiskla palec k dlani. Snažila se
ho vytlačit co nejvíc do strany.
Překvapením téměř vyprskla smíchy. Povedlo se! Ruka
vyklouzla z želízek, stačilo silně táhnout k sobě celou paží.
Co teď? Všechno šlo nečekaně hladce. Tam její plán skon-
čil. Asi nevěřila, že by se mohl povést. Vznikl, aby na něco
upřela myšlenky a nezešílela. Začala naslouchat. V budově
panovalo naprosté ticho. Muž chodil pro talíř nejdříve ho-
dinu po přinesení. Neměl důvod se do sklepa vracet. Ti lidé
si připadali tak sebejistí, jako by si vůbec nepřipouštěli, že
odsud může někdo utéct.
Rozhlédla se. Celý pokoj už dávno důkladně prohlédla.
Zapamatovala si každý kus vybavení i škrábanec na zdi,
jako by jí mohly nějak poradit. Těsně za ní, vysoko, téměř
u stropu, se nacházelo sklepní okénko. Dopadala z něj do
sklepa trocha světla. Už předtím ji napadlo, že to bylo kvů-
li závěji, která se mohla u budovy nahromadit. Věděla, kte-
ré pružiny vyluzují nesnesitelný, skřípavý zvuk, sesunula
se tedy z postele velmi opatrně. Bosé nohy se konečně do-
tkly studené podlahy. Neměla tu své boty, museli jí je vzít,
ale na chlad ohledy nebrala. Polilo ji horko, srdce se v hru-
di ozvalo neklidným rytmem, v hlavě jí hučelo, jako by se
tepnami valil zpěněný proud.

15
 Při prvním kroku se jí podlomila kolena. To nečekala.
Byla zesláblá a tělo odmítalo poslušnost. Přesto se vzchopi-
la. Ze stolku sundala talířek a hrnek s čajem a odložila je na
podlahu. Nábytek nebyl těžký. Odnesla jej ke zdi.
Delší chvíli se snažila uklidnit. Postavila nohu na desku
stolu, opatrně, bez jistoty, že unese tíhu jejího těla. Zapřela
se o zeď, pak se zvedla a přitáhla druhou nohu. Byl to mi-
zerný stolek, lítostivě zaskřípal, ale naštěstí se nerozpadl.
Natáhla ruku a dotkla se děsivě studeného skla, načež sje-
la bříšky prstů k okennímu rámu. Zachvěla se, když prsty
narazily na petlici.
Musela chvíli čekat, aby uklidnila srdce, které jí opět po-
skakovalo v hrudním koši. Nakonec sevřela prsty odstáva-
jící část petlicového očka, zdvojnásobila sílu. V té chvíli se
stolek zachvěl. Zoufale se přitiskla ke stěně, přesvědčená, že
se spolu s nábytkem sesype na zem a hlukem přivolá únos-
ce, získala ale rovnováhu. Petlice zařinčela, rám se suchým
zapraskáním odskočil.
Dovnitř sklepení vletělo sněhové chmýří. Zvedla hlavu
a do plic nasála osvěžující závan vzduchu.
Smrákalo se. Škvírou viděla obrys tmavnoucího nebe
a vrcholky stromů. Snažila se víc odchlípnout rám okna, ale
okno bylo něčím zablokované. Skončí tím její pokus o útěk?
Zklamaně okno zavřela. Netrpělivě přejela rukama po-
dél bočního rámu a brzy narazila na dvě zarážky, které
umožňovaly v určitých stupních vytahovat a stahovat
okénko do požadované výšky. Uklidnila se, už věděla, že
to zvládne. Opět okno otevřela, přičemž se snažila o plynu-
lý pohyb, a petlice se zastavila u poslední zarážky.
Povedlo se. Najednou si připadala jako tenkrát, když ují-
dala koblihy z kuchyně staré Hanny. Tehdy se také protaho-
vala malým světlíkem. Ta radost byla nepochopitelná, úpl-
ně jako by zapomněla, že utíká z rukou únosců.
Opět se zaposlouchala. Nedolehl k ní ovšem žádný zvuk
ani zevnitř domu, ani ze dvora.
Okamžitě se rozhodla. Ucítila příliv síly, kterého se rozhod-
la využít. Hodiny gymnastiky, které nesnášela, se měly koneč-
ně naprosto překvapivým způsobem ukázat jako užitečné.
Dívka se postavila na špičky, vystrčila ruce z rámu a ru-
kama se chytila okraje parapetu. Nohy se přesunuly po hru-

16
bé zdi, ona sama se zvedla nahoru. Chvíli se obávala, že
jí rozechvělé zápěstí odmítne poslušnost, ale našla oporu
v silných prstech na noze a vsunula se do otvoru sklepní-
ho okénka.
O něco se praštila do hlavy, silně. Ucítila palčivou bolest,
kapky krve jí stekly z čela a káply na okenní rám. Tomu už
ale nevěnovala pozornost. Vydechla vzduch z plic s myš-
lenkou, že se hlavně nesmí zaseknout, a sáhla dál, aby při-
táhla tělo směrem ven.

*
Bosé nohy se propadaly do sněhu, krystalky ledu drásaly
kůži, ale nevšímala si toho. Běžela po pěšině pokryté hlu-
bokým, čerstvě napadaným sněhem a neotáčela se. Po ne-
celých dvaceti krocích od budovy zaslechla vzteklé štěkání.
Teprve teď si uvědomila, k čemu se rozhodla. Až dosud vy-
konávala úkoly, které si zadala, nebrala ale v úvahu even-
tuální důsledky svých rozhodnutí. Vůbec ji nenapadlo, že
by tu mohli mít psa, když ho předtím ani jednou neslyšela.
Cítila mravenčení v zátylku, kůže na krku a hlavě jí trnu-
la, úplně jako by do těch míst měla štěkající bestie každou
chvíli zatnout zuby.
Neměla moc času se rozhodnout. Budovu, ve které ji dr-
želi, přelétla pohledem. Dřevěná bouda byla pokrytá silnou
sněhovou čepicí, z komína stoupal dým. Kolem se táhl ne-
proniknutelný les.
Vyjeté koleje ve sněhu – všimla si jich v měsíčním svět-
le. Vydala se podél nich k průzoru mezi stromy. Musela to
být příjezdová cesta k nějakému domu. Modlila se, aby se
zpoza zatáčky vynořily budovy, aby někdo zaslechl její vo-
lání o pomoc.
Dolehlo k ní prásknutí dveřmi a něčí výkřik. Strach ji zno-
vu téměř paralyzoval. Zalapala po dechu, srdce jí bilo jako
splašené. Nikdy v životě neběžela tak rychle.
Honba za ní započala. Kletby jako by byly čím dál hla-
sitější.
Les. Za zatáčkou viděla pouze neproniknutelnou čerň zá-
stupu stromů. Musela seběhnout z cesty, věděla, že ji během
několika minut dopadnou. Uskočila bokem a po kolena za-
bořená do sněhu vyrazila mezi stromy po svahu dolů. Bála

17
se, že ve vánici co nevidět uvízne. Naštěstí se sněhová po-
krývka pod nohama brzy ztenčila a ztvrdla, jako by hustý
baldachýn větví nad její hlavou ochránil zem před sněhem.
Konečně se začalo dít něco podle jejího přání. Teď potře-
bovala především trochu štěstí. Věděla, že pokud se vydala
na útěk špatným směrem, zmrznou jí nohy a padne vyčer-
páním, než najde pomoc. I kdyby se jí podařilo únoscům
uniknout, zemře na podchlazení.
Jak dlouho běžela? Připadalo jí, že věčnost, i když ve sku-
tečnosti neurazila víc než kilometr. Naštěstí za sebou nesly-
šela hlasy pronásledovatelů. Ti, kteří ji honili, museli jít dál
po cestě, nevšimli si, že uskočila stranou. Než si uvědomí,
že se spletli, uplyne několik dalších minut.
Dolehlo k ní šumění vody. Takže potok. Podaří se jí ho
přejít? V té chvíli se zdálo, že se její bosé nohy proměnily
v rampouchy. Necítila ještě bolest, ale věděla, že přijde.
Najednou se zachvěla, když zaslechla vzteklé vytí pou-
hých několik stovek metrů za sebou. Pes. Vrátili se pro psa,
aby ji vystopoval.
Strach by jí teď měl dodat sil, ale stal se pravý opak. Bě-
žela čím dál pomaleji, svaly jí tuhly, dokonce ústa jí odmíta-
la poslušnost. Nevzdávej se, opakovala si v duchu, teď ješ-
tě ne, bojuj! Před očima se jí míhaly světlé skvrny. Projelo jí
vzlyknutí. Způsobilo, že se téměř zastavila.
Terén se zvedal. Šumění potoka zmizelo, jako by se od
něj vzdálila. Opět se bořila do sněhu až po kolena. Nebyla
schopná běhu. Šla krok za krokem, stále kupředu. Začínala
chápat, že se jí utéct nepodaří, a překvapilo ji, s jakou ode-
vzdaností se s tím smířila. Prostě šla stále za nosem na dvou
mramorových sloupech, ve které se proměnily její nohy.
Opět uslyšela šumění potoka, někde dole, za příkopem,
věděla však, že je to konec. Stejně neměla sílu jít dál. Otoči-
la se k pronásledovatelům. Dva muži a pes. Pohybovali se
rychle. Pomyslela si, že kdyby měla boty nebo kdyby si ale-
spoň omotala nohy prostěradlem, její šance by se zvýšily.
Skoro se rozesmála. Matka jí pořád opakovala, že všechno
dělá bez rozmyslu. Měla pravdu.
Ten muž vepředu. Nekulhal, teď poznala jeho charakte-
ristický způsob chůze bez problému. Už věděla, kdo to je,
nezvládl ji ošálit.

18
 Pes zavrčel a vyrazil kupředu. Dívka reflexivně o něko-
lik kroků couvla a zvedla ruku v obranném gestu. Ztratila
pevnou půdu pod nohama. Muž k ní přiběhl a uchopil ji za
zápěstí. Pohlédla mu do očí. Trvalo to zlomek vteřiny. Pak
ucítila, že únoscovy prsty povolují sevření. Nohy sklouzly
ze zmrzlé skály a spadla dozadu, na záda. Proudící vzduch
jí zašuměl v uších. Připravila se na bolestivý náraz, ale ne-
došlo k němu hned. Šumění potoka se ozvalo s dvojnásob-
nou silou, pak přišly bolest a temnota.

*
V hlavě jí zněly čisté tóny valčíku v cis moll… Její myšlenky
byly roztříštěné a chaotické, ale hudba jako by ji naplňovala
a přebírala kontrolu nad jejím strachem. Na krátkou chvíli
otevřela oči, nad sebou uviděla skalnatý výčnělek. Ležela
v jakési průrvě, jejíž stěny osvětlovala bledá záře měsíce.
Snažila se pohnout, pohnout rukou nebo nohou, a nechá-
pala, proč toho není schopná. Doslova jako by její vědomí
někdo uzavřel do dřevěné klády.
Snažila se křičet, ale nebyla s to ze sebe vypravit hlásku.
Opět zvedla víčka, protože jí připadalo, že se něco jemného
dotýká její tváře. Měsíc zmizel za mraky. Ve tmě vířily ble-
dé sněhové vločky. Usmála se. Představila si teplou bílou
deku, která každou chvíli zahalí její tělo. Srdce zpomalova-
lo, zvuky se dloužily, rezonovaly až do nekonečna, stejně
jako tóny jejího oblíbeného valčíku…
LÁZNĚ DUŠNÍKY, 4. KVĚTNA 1921

Komisař Wilfried Mott, šéf policie v Lázních Dušníky, měl

špatný den. Pokud by se jeho spolupracovníků někdo ze-
ptal na názor, svorně by potvrdili, že špatný den jejich šéfa
trvá už hezkou řádku let. Zamračený, přísný obličej poli-
cisty byl v městečku dobře známý a téměř každý, jakmile
jen trochu mohl, ustupoval Mottovi z cesty. Nastávaly však
okamžiky jako například tento, kdy byl kontakt s komisa-
řem nevyhnutelný. Tím, kdo měl tu smůlu, že směřoval do
kanceláře nadřízeného na dušnické stanici, byl policejní asi-
stent Klaus Bausch.
Bausch věděl, jak bude rozhovor probíhat. Při prvních
asistentových slovech komisař našpulí rty, jako by se jimi
snažil dosáhnout na vzdálený pokrm, pak jeho obočí utvoří
písmeno V. Nejhorší však budou šedé oči – stanou se chlad-
né a nepřátelské. Ba co hůř, jakmile si Mott uvědomí, že
bude muset záležitosti, se kterou podřízený přišel, věno-
vat další pozornost, vybuchne. Na oplátku ji budou muset
věnovat všichni zaměstnanci stanice, a to včetně sekretář-
ky a vrátného.
„Sedněte si, Bauschi! Co civíte jak tele na nová vrata?“
Mott od sebe odstrčil sklenici s perlící tekutinou. Mnul si
spánky, což svědčilo o tom, že má migrénu.
Mottovy oči byly malé, mhouřil je, migrénu zjevně do-
provázela světloplachost. Téměř nepohyboval obrovskou
holou hlavou, posazenou ztuha na krku, jako by se bál,
že neopatrným pohybem způsobí nárůst krevního tlaku
v týle.
„Měli jsme telefonát…“
Bausch při předávání zprávy o rozhovoru vedeném před
pěti minutami zadrhával. Nebylo to způsobeno ani tak dras-
tičností popisu poskytnutého svědkem, jako komisařovou
reakcí, úplně jinou, než očekával.

20
 Mott asistenta ani jednou nepřerušil. Jeho oči se během
vyprávění rozšiřovaly do takové míry, až se zdálo, že pro-
krvené oční bulvy vypadnou z důlků.
„Seber lidi, Bauschi, jedeme tam,“ přikázal komisař, když
se ujistil, že podřízený nemá, co by dodal. Hned sáhl pro
sklenici a jedním douškem tekutinu vypil, protože mu vy-
schlo v ústech. Zaskočilo mu, a tak se bouchl pěstí do hru-
di a zakašlal. „Za pět minut ať posádka čeká v autě. A ať
si někdo zkusí přijít pozdě, zpřelámu mu všechny kosti
v těle!“

*
O necelou půlhodinu později seděl komisař Mott v jednom
ze dvou policejních aut mířících do vesnice Graniczna. Te-
rén strmě stoupal. V zimě tudy projíždělo čím dál víc turis-
tů na Zieleniec, nejvýše položenou ves v Sudetech. Mikro-
klima této oblasti bylo známé a vyhledávané. Na některých
místech bylo možné najít sníh ještě pozdě na jaře.
Mott nenáviděl sníh i veškerou aktivitu spojenou se zim-
ními sporty. Jeho žena se ho často pokoušela vytáhnout do
Zieleňce na lyže, syn se dokonce snažil změřit svoje síly
na zdejším můstku. Ovšem Wilfried, když už byl přinu-
cen jet na svah, trávil čas v tamějších hostincích se sklenicí
piva. Připadalo mu, že takhle alespoň ochrání kosti a klou-
by před zraněním. Z paměti vytěsnil skutečnost, že si před
několika lety zlomil nohu při odchodu ze zieleniecké hos-
pody.
Zatracená zima. Při vzpomínce na poslední měsíce se
Mott otřásl. Od neustálého choulení a pokusů o udržení
zbytků tepla pod kabátem ho bolely svaly a šíje. Napůl roz-
tálé haldy, které viděl z okna, mu způsobovaly ještě vět-
ší bolesti hlavy. Další a další léky, které bral při pokusech
o zmírnění projevů migrény, se ukazovaly jako naprosto
neúčinné. Domníval se, že ho intoxikuje toto místo, vpou-
ští mu do žil nějakou látku, která způsobuje přecitlivělost
celého těla. Třeba se to svinstvo do jeho organismu dostá-
vá místní vodou? Třeba šlo o odér, který se šířil z hotelů,
ozdravoven a lázeňských domů? Pach, ze kterého omdlé-
val už při pouhé vzpomínce. Síra, železo, uhličitany. Celá
ta pitomá Mendělejevova tabulka. Nikdo by ho nedokázal

21
přesvědčit, že tenhle hnus může pomoct proti jakékoli ne-
moci. Myslel si, že se lidi nechali ošálit majiteli penzionů
a hotelů nabízejících omlazující koupele. A počínali si ná-
ramně, protože čím dál víc naivních turistů platilo majlant,
aby se mohli v tom smradlavém svinstvu cachtat.
Řidič kličkoval po místních silnicích a Mott začínal ztrá-
cet trpělivost. Les pokrývající svahy houstl, zatáček bylo čím
dál víc. Na silnici naštěstí neležel sníh a jeli nerušeně.
Nakonec se auto zastavilo, když si všiml nervózně má-
vajícího muže. Strážmistr usoudil, že na stanici musel za-
volat on. Jeho pohled potvrdil policejní asistent Bausch:
„Heinrich Kern, pane komisaři. To on našel tělo.“
Mott otevřel dveře a vystoupil z automobilu. Protáhl se
a nabral do plic vzduch. Sem aspoň nedoléhal dým z duš-
nických komínů. Lidé v chalupách topili, čím je napadlo,
a zamořovali tím celé okolí. V údolí se někdy špatně dýcha-
lo. Byť se hosté v lázních léčili se žaludky a oběhovou sou-
stavou, v zimě riskovali poškození plic.
„Veďte nás, pane Kerne,“ Mott vynechal zdvořilostní
formulky. Viděl pobouření téměř šedesátiletého muže a ne-
hodlal se ho teď na nic vyptávat. Usoudil, že po cestě na
místo nálezu těla se Kern trochu uklidní a bude z něj lepší
materiál na partnera v dialogu.
Také druhé auto zastavilo na krajnici. Vystoupili z něj fo-
tograf, lékař a dva policejní asistenti. Mott si o nich jediným
pohledem udělal obrázek. Byli pozorní a soustředění, vědě-
li, že by jim nadřízený vyčinil, kdyby se jen trošku uvolnili
a cestu brali jako poznávací zájezd do přírody.
Vyrazili dolů po úbočí pěšinou, kterou by Mott sám ni-
kdy nenašel. Půda byla vlhká a komisař musel dávat po-
zor, aby neuklouzl. Po několika desítkách metrů ucítil, jak
se mu košile lepí na záda. Na několika stinných místech byl
sice vzduch studený, pak se ale hned objevily průzory zalité
sluncem a teplota vyskočila o hezkých pár stupňů.
Mott si prohlížel Kerna, který šel velmi rychle a občas
musel zastavit, aby na policisty počkal. Bausch se v autě sti-
hl zmínit, že muž, který tělo našel, kdysi pracoval na výru-
bu. O tom nebylo pochyb, jeho postava stále budila respekt.
Byl žilnatý a široký v ramenou, působil dojmem málomluv-
ného, uzavřeného člověka, a tím nápadnější bylo jeho rozru-

22
šení. Mott čím dál intenzivněji přemýšlel, co najdou na mís-
tě, kam je dřevorubec vedl.
Nemusel dlouho čekat, aby se přesvědčil.
Tělo téměř úplně podlehlo rozkladu. Kostra byla podob-
ná těm, které Mott vídal v přírodovědných kabinetech. Lát-
ka tlustých kalhot kupodivu vydržela. Na několika místech
byla potrhaná, ale uchovala si barvu, patrný byl také cha-
rakteristický ozdobný vzor jedle. Mott si ještě všiml, že jed-
na z končetin mrtvoly je utržená. Tělo zjevně našla divoká
zvěř. Teprve po delší chvíli si všiml, že pod lebkou je něco,
co kdysi mohly být vlasy. Sesunuly se s vrstvou kůže.
„Nechoďte blíž,“ zavelel. „Důkladně prověřte terén, udě-
lejte fotky.“
„Musela spadnout.“ Kern ukázal prstem nahoru. „Ne-
šťastná náhoda…“
Komisař pohledem následoval dřevorubcův prst. Les tu
byl hustý, pod ním se táhlo několikametrové koryto. Muž
mohl mít pravdu. Oběť spadla, nešťastně se udeřila hlavou
o kámen, možná si zlomila páteř. Její tělo se zaklínilo mezi
balvany v průrvě. I ze vzdálenosti pouhých několika met-
rů bylo možné mrtvolu přehlédnout.
„Co jste tu dělal?“ zeptal se Mott. „Není zrovna houbař-
ská sezóna.“
„Hodně chodím po lesích.“ Kern pokrčil rameny. Zjevně
se už vzpamatoval. „Zrovna dneska mě napadlo jít podél
Bílého potoka…“
Mott se podíval stranou, zřetelně slyšel šumění tekoucí
říčky.
„Od vody to máte lán cesty,“ poznamenal.
„Jsou tu hezké skály…“ odpověděl Kern, jako by to byla
samozřejmost.
„Až moc hezké.“ Mott sledoval své lidi při práci. Te-
rén zkoumali důkladně, fotograf už pořídil první snímky.
„Evidentně tu pěkných pár let nebyla ani noha, kromě vás,
Kerne.“
Dřevorubec přikývl. Opět se podíval na tělo, jako by ho
hypnotizovalo.
Mott vyrazil ke svým lidem. Postavil se na jeden z kame-
nů, aby měl lepší výhled na celou scénu. Vedle něj se obje-
vil asistent Bausch.

23
 „Turista? Budeme muset projít oznámení o pohřešova-
ných.“
„Nemusíš, Bauschi.“ Mott ztěžka vydechl, pak rty napo-
dobil zobák a vydal přitom podivný zvuk. Pohlédl na tělo.
Na náramek, který byl vidět na zápěstí. Všiml si ho okamži-
tě, poznal také zničené šaty, jejichž vzhled se mu přesně vryl
do paměti. „Vím, kdo to je. Připrav se, Bauschi, na tornádo.
Přeletí přes naše údolí, a než se stačíš ohlédnout, nezůstane
tu kámen na kameni.“

*
Wilfried Mott, jakmile se octl ve své kanceláři, zvedl slu-
chátko z vidlice. To však strnulo na půl cesty k uchu a ko-
misař seděl nehybně několik minut. Jeho zrak se zastavil na
titulku nejnovějšího vydání Grafschaft Glatz, jako by v něm
spatřil náznak nadcházejících událostí. Asistent Bausch
s velkým zájmem pozoroval šéfovo váhání, prozřetelně
však neřekl ani slovo, třebaže napětí, které komisaře pro-
vázelo, se přeneslo rovněž na něj.
Mott nakonec stiskl vidlici a spojil se s centrálou.
„Chci mluvit s Kladskem, s komisařem Richterem.“
Mott teď bloudil pohledem po zdi, na které visela mapa
Dušníků a několik fotografií reprezentativních budov. Za-
mlžený pohled však svědčil o tom, že je komisař pohrou-
žen do hlubších úvah.
Asistent Bausch se už dozvěděl, čí tělo u Bílého potoka na-
šli. Mottovi a dalším policistům bylo všechno jasné. Případ
pohřešované Sabine Hunfeldové před několika lety Dušní-
ky silně otřásl. Bausch tehdy ještě u policie nepracoval, ale
stejně jako ostatní obyvatelé hrabství žil tiskovými oznáme-
ními na téma ztracené dívky. Pátrání bylo vedeno velmi dů-
kladně, pamatoval si, že v pátrací skupině, která měla pro-
česat okolí Zieleňce, se octl i jeho otec. Napřed se soudilo, že
Sabine zabloudila v lese, pak se ale ukázalo, že byla unesena.
Josef Hunfeld se obrátil na policii poté, co zmizelo výkup-
né předané na smluveném místě, ale dceru zpátky nezískal.
Pátrání v lesích se zastavilo, policisté se soustředili na dopa-
dení únosců. Další dny policii na stopu pachatelů nepřived-
ly. Únos se připsal mezinárodní zločinné skupině únosců
žen. Působila na různých místech země, unášela mladé ženy

24
a následně je prodávala do zahraničních nevěstinců. Soudilo
se, že právě tento osud potkal ubohou Sabine Hunfeldovou.
Velká válka brzy přešla do rozhodující fáze, do konfliktu
se zapojily Spojené státy a jeho ozvěna narušila klid klad-
ského hrabství, které jinak stálo stranou těchto událostí. Dů-
sledky války už ale pocítili všichni, přízrak hladu se podíval
do očí každého z obyvatel, a obavy o další osudy hrabství
způsobily, že se na Sabine zapomnělo.
Přes pět let. Tolik času uplynulo od dívčina zmizení. Bau-
schovi se na mysl drala spousta otázek, leč prozřetelně ml-
čel. Zejména když – byl si téměř jistý – se podobné nejas-
nosti objevily v Mottově hlavě.
Byl to tenkrát komisař, kdo pátrání vedl? Ano, jistě, vždyť
se chopil neodmyslitelné vlády nad dušnickou stanicí už
dávno. Pátrání bylo přerušeno dost rychle a Bausch přemýš-
lel, jestli to nebylo kvůli Mottovi. Kdyby se tehdy jednalo
energičtěji, třeba by se pohřešovaná našla.
„Byla bosá, Klausi… utíkala bosá…“
Asistent polkl. V komisařových očích se stále zračilo
prázdno, byly ještě děsivější než ve chvílích, kdy se v nich
zračila touha vraždit nekompetentní podřízené.
„Možná zvířata…“
„Seš imbecil, Bauschi? Sežraly je? Nebo si je vzaly jako
suvenýr, krucinál?! V okolí jsme nenašli nic, ani kus boty!“
Klaus přikývl, snažil se výbuch nějak přetrpět.
Teď si vybavil okolnosti toho případu. Mott tehdy pát-
rání nevedl. Zdá se, že na žádost vlivného otce pohřešova-
né se vyšetřování chopil někdo jiný.
„Komisař Heinrich Richter? Tady komisař Wilfried Mott.
Ano, je to důležité a nemůže to počkat…“
Bausch zadržel dech, když pozoroval nadřízeného. Šířil
se od něj chlad, úplně jako na zielenieckých svazích, na kte-
rých se sníh držel dlouhé měsíce.
„Našli jsme tělo, vypadá to, že Sabine Hunfeldové. Byla
převezena na pitevnu. Vy jste tenkrát případ unesené vy-
šetřoval, proto volám…“ Mott se odmlčel, na jeho obličeji
se objevilo něco na způsob jízlivého úsměvu. Po chvíli se
ozval a přerušil tak muže v telefonu: „Pokud chcete infor-
movat rodinu té dívky osobně, račte. Co se týká samotné-
ho případu… nejspíš je čas, aby se o to postarali ti praví…“

25
 Pauza byla tentokrát delší. Ale vypadalo to, že Mott ani
neposlouchá, co mu Richter chce říct.
„Pošlete svého člověka, jestli chcete. Prosím. Ale jestli
znovu hodláte všechno zpackat jako před lety, tak na sebe
odpovědnost brát nebudu!“
Sluchátko tupě dopadlo na vidlici. Mott ale nevypadal
pobouřeně. Pohlédl na Bausche a řekl:
„Jestli chce, ať na sebe vezme jak mrtvolu, tak celej tenhle
odpornej případ. Ať se tím udáví! Teď už mu to ale nepro-
jde, tentokrát se ta aféra neututlá.“ Komisař se opřel v křes-
le a složil ruce na břicho. „Tělo pohřešované se objeví po
tolika letech. A měli jsme ji přímo u nosu! Tenhle případ
bude hřebíčkem do Richterovy rakve… Pamatuj, co říkám,
Klausi.“
Asistent sklopil hlavu. Hřebíček do Richterovy rakve. Už
nějakou dobu se říkalo, že Mott měl zálusk na teplé místeč-
ko v Kladsku. Nebylo to pro nikoho tajemstvím, dokonce
se říkalo, že Motta před lety nominovali a měl přestoupit
na kladskou radnici. Bylo to zvláštní, ale v jeho snaze o šé-
fování ho tenkrát předešel nikdo jiný než Heinrich Richter.
Třeba měl ostřejší lokty nebo známosti, které si Mott nikdy
neopatřil. V každém případě se jasná, jak se tenkrát zdálo,
nominace ukázala jako podfuk.
„Někoho sem pošlou. Budeš na toho vocasa od Richtera
dávat pozor. Budeme se bránit, bojovat jak lvi, ale nakonec
jim případ Sabine Hunfeldové přenecháme. Nebudeme se
v tom patlat.“ Mott se na podřízeného přísně podíval. „Ne-
tvař se tak, Bauschi… Měl bys vědět, že je lepší dát od téhle
věci ruce pryč. Smrdí to na sto honů. To pravé pro Richte-
ra. Kdybys ho znal, věděl bys, o co mi jde. Buď rád, že pro
tohohle člověka neděláš. Komisař Richter se pořád šklebí,
jako by měl pod nosem kravinec.“
Bausch vyprskl smíchy. Mott jeho reakci špatně pochopil,
myslel si, že veselí podřízeného vyvolalo obrazné přirovná-
ní. Ve skutečnosti si policejní asistent řekl, že popis pasuje
na samotného komisaře Motta jako ulitý.
„Rozumíme si, Klausi?“
„Jistě, pane komisaři.“
„Mám pro tebe úkol.“ Mott opět bloudil někde v myšlen-
kách, vypadalo to, že jen stěží potlačuje reflex mnout si spo-

26
kojeně ruce. Takové intriky k němu dobře pasovaly. „Úplně
to ale být nenecháme, Bauschi. Budeš tomu policajtovi, co
přijede, nablízku. Budeš se držet stranou, ve stínu, ale ať tě
ani nenapadne se od něj vzdálit. Všechno od něj zjistíš a za-
píšeš si to. Já už budu vědět, co s těmi informacemi udělat.“
Pro Bausche mělo to, že jeho nadřízený použil množné
číslo, velký význam. Opět sklonil hlavu. Jenom přemýšlel,
koho do Dušníků komisař Richter pošle.
 KLADSKO, 4. KVĚTNA 1921

„Pro smilování boží, tohleto děcko! Franzi, řekni mu koneč-

ně něco, jinak z toho prevíta nic dobrého nevyroste!“
Strážmistr Franz Koschella, byť upřímně pobavený, váž-
ně přikývl na souhlas s manželčinou poznámkou.
Na rozdíl od jiných jedináčků nebyl Opitz vychováván
v žádné bavlnce, navíc Franze v jeho věku stěží udrželi na
místě, byť jen na chvíli. Když se díval na syna, v jehož umo-
lousané tváři byly pouze radostně svítící oči, Koschella vi-
děl jakousi těžko popsatelnou bezstarostnost, o kterou by
chlapce za nic na světě nechtěl připravit. Věděl ale, že hra-
nice stanovené takovým smrkáčům mají také výchovný vý-
znam, a co víc, nechtěl Barbaře odporovat. Napomenul tedy
Opitze ostrým zavrčením:
„Nahoru, do pokoje, krucifix! Nemotej se tady! A než pů-
jdu do práce, hezky si promluvíme!“
Kluk se zastavil v polovině sjíždění po zábradlí a ob-
ratně jako opice seskočil na schod, načež pelášil za mat-
kou. Naštěstí cítil k otci respekt. Když bylo zapotřebí,
Franz používal řemen, i když tento nástroj sloužil spíš
jako varování a obyčejně visel na hřebíku u skříně. Samot-
ný Koschella dostával řemenem a nemyslel si, že by mu to
způsobilo větší újmu. Opitz musel cítit, že pokud překročí
hranici, Franz mu vypráší kůži tak, že si několik hodin ne-
sedne.
„Zadek není sklenice, strážmistře Koschello,“ pozname-
nal mistr, se kterým se Franz na to ráno domluvil. „Když
ten můj neposlouchá, hned ho přehnu přes koleno…“
„Nebudete mě učit, jak mám vychovávat syna, Berke,“
zavrčel znovu Koschella. Už cítil v kostech, že tento den
nezačal nejlíp a že nejlíp ani neskončí.
„Jenom vás varuju. Bylo by lepší, kdyby se tu ten váš
špunt při přestavbě nemotal.“

28
 „Nebude. Na pár dní pojede k rodině mý ženy. Radši se
projděte po bytě a udělejte kalkulaci.“
„Jistě, strážmistře!“ vycenil Berke zkažené zuby.
Koschellovi se zvedl žaludek. Z mistra táhl alkohol, a kdy-
by nebylo dobré pověsti, kterou mezi zákazníky měl, Franz
by se pro jeho služby nikdy nerozhodl.
Pozoroval, jak Berke prochází chodbičkou do prvního
pokoje. Muž si posunul čepici a uznale pokýval hlavou.
„Světlý pokojíček, pane policisto, hezký, prostorný… Ta-
kové tady budou dva, že?“
Koschella následoval muže a skřípal přitom zuby. Pře-
mýšlel, kolik si Berke řekne za rekonstrukci celého bytu
a nádavkem za všechny komplimenty, které zrovna pro-
nášel.
Ještě před rokem počítal Franz s Barbarou každý groš.
Strážmistrova žena se mohla přetrhnout, aby se na talíři ve-
dle knedlíčků objevil také kus masa a v polévce nějaká kost
kvůli chuti. U Koschellových došlo ke změně, to je pravda.
Franz byl už rok v čele kriminálního oddělení ve věci vražd
kladské policie. Ten pyšný název podle všeho zrcadlil spíš
ambice komisaře Richtera než samotného Koschelly, staros-
ta Franz Ludwig jej však schválil a brzy se ujal. Dalo by se
diskutovat o tom, jestli má založení takové jednotky vůbec
smysl, protože vražd v Kladsku bylo, co by na prstech jed-
né ruky napočítal.
Koschella kvůli tomu žádná dilemata neměl. Plat, jaký
dostával, byl vyšší, než o jakém se mu snilo. Bylo to ovšem
něco za něco. Všem ostatním se zdálo, že mu místo spad-
lo do klína, ale nedal by zlámanou grešli za to, že by žád-
ný z těch závistivců nevydržel spolupracovat s komisařem
Richterem ani týden. Člověk by mohl mít pocit, že nepro-
věřuje Koschellovu účast, jako spíš jeho psychickou odol-
nost. Hromadily se nové a nové úkoly, protichůdné příka-
zy a spousta papírování, a na oddělení byli Franzovi k ruce
pouze dva lidé.
Jiný by takové místo dávno poslal ke všem čertům,
Koschella sám měl chvílemi chuť nechat se degradovat
a vrátit se k hlídkování v ulicích a prověřování suterénů.
Ovšem když se po celém dni těžké práce vracel domů a vi-
děl hrdost v Barbařiných a Opitzových očích, nazítří vstal,

29
aniž by myslel na cokoli, co ho dožíralo. Do práce šel jako
první den, plný nadšení a zápalu.
Bylo to k vzteku. Franz věděl, že uvízl mezi mlýnskými
kameny vlastních ambicí a přízemních potřeb. Nemohl se
vzdát, zejména když se nyní ukázalo, že o patro níž, pří-
mo pod jejich špeluňkou, se uvolnil tak krásný byt. Bylo to
jako dar z nebes. Měli šanci na lepší život a Koschella ji ne-
hodlal propásnout.
„Kolik času na rekonstrukci potřebujete, pane Berke?“
Mistr se poškrábal pod čepicí, dvakrát mlaskl. Odešel
ještě do druhého pokoje, který měl být Opitzův. Nakonec
vydechl a řekl:
„Nevím, kdo tak zfušeřil tak krásnej byt, pane Koschello.
Skoro se mi otvírá kudla v kapse, když ten šlendrián vidím.
Dokončuju práci, co mám v Gartenstrasse, u pošty. Vezme
to tak týden, dva… Pak bych mohl k vám.“
„Týden, dva? To je dlouho, pane Berke, a vím, jak to cho-
dí, určitě se to ještě protáhne.“
„Nic se neprotáhne,“ ohradil se Berke. „My jsme solid-
ní firma, když termín slíbím, tak ho dodržím. Vždyť jste se
na mě ptal, tak to musíte vědět…“
Koschella na sobě nedal nic znát. Jistěže se na něj vyptá-
val, mluvil s několika Berkeho zaměstnanci. Mistr si zase
jaksepatří prověřil Koschellu.
„Já vám ale rozumím…“ Berke se najednou ozval mno-
hem smířlivěji. „Chtěl byste se nastěhovat do nového a žít
jako člověk. Mohl bych poslat pomocníka, který by všech-
no připravil, než přijdeme s prací. Pak to půjde rychleji…
Co vy na to, pane strážmistře?“
Berke Koschellovi podal sukovitou ruku.
„A co s cenou?“ vyptával se Franz. Nenechal se nachytat
lacinými kousky toho pijáka. „Musím přece vědět, na ko-
lik to přijde.“
„Budete spokojený.“
Koschella v duchu zaklel. Doufal, že ti, kteří mu dopo-
ručili mistra Berkeho, to neudělali ze zlomyslnosti. Podob-
ných doporučení slyšel v různých situacích stovky. Vždyc-
ky to skončilo nejhůř, jak mohlo. Copak měl ale Franz na
výběr? Měl by dělat novou podlahu, rekonstruovat zdi
a možná i vodovod sám? Kdy by to dělal? Po nocích? Jak

30
dlouho by mu to trvalo? Už musel zaplatit činži, aby mu to
místo nevyfoukli před nosem. Navíc platil za podkroví, ze
kterého ještě nemohl odejít.
„Jestli to bude moc, vezmu někoho jiného, pane Berke.“
„Platí!“
Podali si ruce a Koschella měl dojem, jako by uzavřel
pakt s ďáblem, protože mistr si od toho okamžiku neustále
mnul ruce a usmíval se pod vousy.
Když Koschella vyšel z bytu a zamkl dveře, ucítil, jak
mu po zádech stéká čúrek potu. Tento svět se otáčel příliš
rychle a strážmistr už jej nestíhal sledovat. Možná k stáru
vyměkl, měl by na toho mistra zatlačit, až by mu lezly oči
z důlků. Místo toho se s ním rozloučil, přemáhal se, aby mu
jednu nevrazil a odešel do starého bytu.
Opitz seděl jako na jehlách. Jako by ho pálilo pozadí při
samotné představě řemenu visícího u skříně. Jistě přemýš-
lel, kterou aféru otec vytáhne na denní světlo jako první. Na
svědomí toho měl spoustu: pozdní příchody do školy, od-
mlouvání učitelům, špatné známky. Nemluvě o toulání se
po podezřelých místech, i když mu matka přikázala vracet
se ze školy přímo domů.
„Synu.“ Koschella se posadil naproti chlapci a podíval
se mu do očí.
Kluk se pohledu nevyhýbal, měl v očích hrdost. Franz
tento pohled znal, nejednou takový viděl v práci. Jenže pod
takovým pohledem se často skrývala nejistota a strach. Sta-
čilo správně zatlačit na několika místech, aby delikvent pras-
kl jako zralé ovoce. V Opitzově případě to nebylo tak zřej-
mé. Koschella věděl, že kluk už se řemene nebojí. Ten lump
se prostě položil na židli, zaťal zuby a nevydal ani hlásku,
dokud Franz neskončil s trestáním. Výprask byl pro Opitze
ponižující, a i kdyby si Franz tak jako mistr Berke myslel, že
zadek není sklenice, syna ponižovat nechtěl.
„Opitzi, my jsme si tak podobní…“
Franz si všiml chlapcova údivu. Chlapec začal poslou-
chat se zájmem, i když to vypadalo, že rozhovor bude vy-
padat jako ty předchozí. Otec bude vykládat bláboly a syno-
vi stejně půjde všechno jedním uchem tam a druhým ven.
„Neměl jsem dobré známky, radši jsem vysedával s ka-
marády venku. A když už jsem pomáhal rodičům, tak to

31
bylo jenom po výprasku. Chtěl jsem, aby mě všichni brali
jako dospělého, ale víš… Nakonec jsem si uvědomil, že se
jako dospělý nechovám…“
Opitz se zamračil, neřekl nic. Pod kůží se objevily sevře-
né čelisti. Franz přemýšlel, odkud se v chlapci vzalo tolik
hněvu a nedůtklivosti. V tom citlivém klukovi zuřil něja-
ký vnitřní boj. Jako by se v něm někde hluboko skrýval
jakýsi těžko definovatelný kaz. Franz se zamyslel, jestli byl
skutečně dřív také takový. Jestli měl tentýž kaz, který ovliv-
nil jeho život a životní volby. Postupem času si pamatoval
všechno jinak.
„Snažím se, táto. Ale nejde to.“
Jeho upřímnost tentokrát zaskočila samotného Kosche-
llu. Otevřel ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk.
„Škola je nuda, je to ztráta času. Vím, co chci v životě dě-
lat.“
„A co chceš dělat?“
„To co ty. Budu policista.“
„Myslíš, že na to není potřeba chodit do školy?“
Pokrčil rameny. Ten pohrdavý postoj Franze přivedl do
deliria. Ovšem vzpamatoval se, prudká reakce by byla pro-
jevem bezmocnosti a přinesla by víc škody než užitku.
„Chtěl bych, abys v životě neudělal stejné chyby jako
já, Opitzi.“
„To se ale nikdy nic nenaučím, táto.“
„Jak to?“ zeptal se automaticky Franz. Uviděl v chlapci
nějakou pokoru.
„Vždycky říkáš, že chybama se člověk učí.“
Koschella se ztěžka opřel.
„To je ale těžké učení, synku,“ odpověděl chladně. „Je
lepší, aby tě učila škola než život.“
Na to Opitz neřekl nic. Koschella vstal z praskající židle.
Cítil na sobě Barbařin pohled, ale vyhýbal se mu. Oblékl si
čepici a kabát a vyrazil na komisařství.

*
Ani na radnici nebylo Franzovi dopřáno užít si klidu. Sot-
va vešel do místnosti, kde bylo jeho oddělení, zaneprázd-
něný tajemník ho vytáhl do komisařovy pracovny. Franz
zaťal zuby a připravil se na další každodenní napomenu-

32
tí probíhající podle stále stejného scénáře. Richter znal cit-
livá místa svého podřízeného, byl přesvědčený, že ho má
v hrsti, a skutečně tomu tak bylo. Provokace byly dobře
promyšlené, Richter Franze zkoušel, jako by byl zvědavý,
ve kterém okamžiku vybuchne. Zároveň dokázal perfektně
vycítit hranice, věděl, že Koschella je prudká povaha. Ko-
misař sehrál partii mistrovsky. Nebylo to těžké. Byl si plně
vědom, že jeho podřízený se stal otrokem židle, kterou mu
ostatně sám přisunul.
Když Franz přišel ke kanceláři nadřízeného, byl připra-
ven na bezmála čtvrthodinovou tirádu, zatím však Richte-
ra zastihl nápadně neklidného, pohrouženého do myšle-
nek. Takový obrázek byl opravdu nevšední.
„Pojedeš do Dušníků, Franzi.“ Zaostřil konečně komisař
na Koschellu. „Dneska se tam našlo tělo. Chci, aby ses zú-
častnil identifikace a podíval se na místo nálezu. Po tom roce
válení si šunek konečně budeš k něčemu dobrý…“
Richter se po chvilkovém polevení vrátil do formy. Ne-
zapomněl podřízeného popíchnout.
„Víme toho víc?“ zeptal se Koschella.
Richter mlaskl, jako by v ústech ucítil nějakou pachuť.
„Existuje domněnka, že případ nějak souvisí s vyšetřo-
váním kladské policie před několika lety,“ odpověděl neli-
bě. „V roce 1916 se v Zieleňci ztratila Sabine Hunfeldová.
Nenašli jsme ji. To je všechno, co teď potřebuješ vědět. Dal-
ší instrukce dostaneš, až přijde čas…“
Sabine Hunfeldová. Franz si ten případ postupně vyba-
voval. Rodina Hunfeldových za pátrání po ztracené dívce
utratila majlant. Bez výsledku. Položil několik dalších otá-
zek ve snaze prolomit nechuť nadřízeného na ně odpoví-
dat. Richter nakonec hodil na stůl ručně psanou poznámku,
která dorazila z Dušníků. Koschella se s ní rychle seznámil
a odešel z jámy lvové.
Nahlédl ještě do svého oddělení, aby Seipelta a Schulze
informoval o nových úkolech. Prvního muže se rozhodl vzít
s sebou jako řidiče. Usoudil, že Schulze prozatím k ničemu
neupotřebí. Navíc se od určité doby snažil, aby spolu ti dva
nerozluční hromotluci trávili co nejméně času. Začínali mu
lézt na nervy. Zvlášť Paul Seipelt, který měl poslední dobou
problém s tím, že je Koschellovým podřízeným.

33
 O pět minut později Franz se svým asistentem seděli
v policejním autě mířícím do Lázní Dušníky.
„Záhada, že, Franzi?“ Seipelt se skláněl k volantu. Byla
z něj cítit smažená cibule, pach naplňoval celý vůz a přivá-
děl Franze do mdlob.
„Případ jako případ,“ odpověděl chladně Koschella.
Chtěl Paula odbýt, nebylo mu do řeči.
„Řekl ti Richter víc?“
„Řekl mi tolik, kolik bylo potřeba, Paule.“
„Ále.“ V Seipeltově hlase se objevil přezíravý tón. „Sta-
rej ti vždycky říkal tolik, kolik chtěl, a nic navíc. Vyměkls,
Franzi, to já bych takové jednání nesnesl…“
Koschella výtku přešel mlčky. Pomyslel si rozhořčeně, že
si za to může sám – komisař ho měl jednoduše v hrsti, tak-
že se nemohl divit, že si ho neváží ani dva jeho spolupra-
covníci. Silák Lothar Schulz nebyl nejbystřejší a zdálo se,
že všechny hry a úklady na komisařství jsou mu fuk. Ale
Seipelt, inteligentnější a ambicióznější, byl schopen daleko
rafinovanějších intrik. Poslední dobou se Paulovi nedaři-
lo na několika frontách a svoje neúspěchy si kompenzoval
na jiných, čímž výrazně překračoval hranice. Koschella do-
šel k závěru, že Seipelt si něco vzal do hlavy. Nejdřív to ne-
bylo vidět, každým týdnem však úroveň vzájemné nevra-
živosti narůstala. Možná se Paul cítil nedoceněný. Často ho
bývalo slyšet, že by tu či jinou záležitost vyřešil jinak, jistě
lépe než Koschella.
Franz věděl, že šance na zlepšení jejich vztahů jsou té-
měř nulové. Koschella znal Seipeltovu slabost pro hazard
a alkohol. Věděl také o tom, že v soukromí domova se Paul
často neovládá. Před nějakou dobou zjistil, že Seipeltova
manželka má modřiny pod očima. Nevěřil, že se náhodou
několikrát udeřila o zárubně dveří. Téhož dne k sobě Sei-
pelta zavolal a sdělil mu ultimátum: pokud Seipelt ženu
ještě jednou udeří, u policie skončil. Paul se Franzovi vy-
smál a vmetl mu do tváře, že bez Richterova svolení si ani
neutře zadek. Koschella tedy vytáhl větší kalibr a ukázal
mu kopie stvrzenek, které na spolupracovníka měl, při-
čemž si uvědomoval důsledky svého činu. Dluhy u lichvá-
řů a zločinců, několik dokladů za služby výměnou za od-
puštění úroků. Mizerný gambler Paul Seipelt byl poprvé

34
v životě schopen správně vyhodnotit, že hráč na druhé
straně neblafuje.
Koschella se odvrátil od Seipelta a lhostejně sledoval
ubíhající krajinu. Jeli silnicí na Náchod přes Piekelnou Do-
linu. V Ředči si prohlédl malebný zámek tyčící se nad měs-
tem, ale dojem na něj neudělal. Procházky ani turistika ho
nelákaly, každý odjezd z Kladska ho popouzel a znepoko-
joval. Začínalo ho svrbět celé tělo, a kdyby jen mohl, nej-
radši by Seipeltovi přikázal vrátit se do města.
Nakonec přijeli do Dušníků. Seipelt chvíli projížděl ulič-
kami, načež konečně zastavil před ponurou budovou útul-
ku svaté Alžběty. Přišel je přivítat muž v policejní unifor-
mě. Vedle něj kráčela s přísným výrazem jeptiška.
Když Koschella jeptišku zahlédl, ušklíbl se. Vybavila se
mu vzpomínka na dětství strávené v sirotčinci. Jedna z tako-
vých zbožštělých žen, sestra Greta, si obzvlášť oblíbila krou-
cení uší. Jako by se tak měl malý Franz octnout blíž Stvořite-
li. Ve skutečnosti to tak bylo, protože se stavěl na špičky, aby
bolest aspoň trochu zmírnil. Dodnes se mu zdálo, jak na něj
nenáviděná převorka křičela: „Máš pod kůží ďábla, Fran-
zi, a já ho z tebe vyženu!“ Jedno jí Koschella upřít nemohl:
musela to být neobyčejně zbožná žena, když si nalhávala,
že učiní takový zázrak.
„Strážmistr Franz Koschella?“ Mladý policista se nezna-
telně usmál a prohlížel si příchozího s diskrétním zájmem.
„Policejní asistent Klaus Bausch. Jsem rád, že jste přijel tak
rychle.“
Franz sevřel nabídnutou pravici. Také si mladíka pro-
hlédl. Chlapec byl hubený jak šindel, ale vypadal, že spor-
tuje. Koschella si pomyslel, že to musí být jeden z těch mi-
lovníků krás přírody. Určitě se udržoval při síle chozením
po okolních kopcích.
„Dobrý den,“ pozdravil strážmistr suše. Přeletěl jeptiš-
ku pohledem a bezděčně si promnul ucho.
„Sestra Klara.“ Žena ztuha sklonila hlavu, koutky jejích
úst se nezdvihly ani o milimetr. „Pojďte za mnou, prosím,
doktor Klose na vás čeká.“ Otočila se na podpatku a vyda-
la se ke vchodu do budovy.
Teprve teď se k nim přidal Seipelt. Pozdravil se s Bauschem
a tázavě zvedl obočí. Klaus přijal závazek předložit zprávu.

35
 „Sanitární rada Gregor Klose v útulku pomáhá již delší
čas. Na jeho přání bylo tělo převezeno právě sem, k milo-
srdným sestrám. Určitě ho k tomu vedlo jak pohodlí, tak
potřeba diskrétnosti. Pokud se naše domněnky potvrdí,
starý případ pohřešování se otevře. Tenkrát vyvolal spous-
tu emocí a tentokrát to nejspíš bude stejné. Ještě jsme ne-
provedli oficiální identifikaci těla, ale až k tomu dojde…“
Policista rozložil ruce ve výmluvném gestu.
„Proč si myslíte, že jde o Sabine Hunfeldovou?“ zeptal
se Koschella, když vešel na chladnou chodbu budovy.
„To je prvotní předpoklad. Šaty a šperky, které jsme
u těla našli, odpovídají popisu…“
Franz přikývl. Během rozhovoru s komisařem Richterem
získal dojem, že nadřízený nepochybuje, že identifikace po-
tvrdí totožnost dívky. Tím se teď ale nezaobíral. Soustředil
se, aby mu sestra Klara neutekla.
Zvědavě se rozhlížel. Útulek působil dobře, vnitřek byl
světlý a čistý. Někdo se zamýšlel nad detaily, málo prostor-
ným místnostem dal vzhled domáckých pokojů. V několika
otevřených pokojích bylo možné zahlédnout bílý dřevěný ná-
bytek, křesla byla ozdobená jistě velmi pohodlnými polštáři,
na oknech visely barevné závěsy, v rozích stála spousta květin.
Přišli ke schodišti a pokračovali dolů. Tady už chodba tak
dobrým dojmem nepůsobila. Chlad pronikal až do morku
kostí a pach připomínal vlhký sklep. Sestra Klara rychle ote-
vřela dveře a policisté se octli v místnosti, která lázeňskému
inspektorovi sloužila jako márnice.
S doktorem Klosem se pozdravili pokývnutím hlavy.
Franz tento typ lidí znal. Domýšlel se, že pokud se od něj
bude chtít cokoliv dozvědět, bude se muset obrnit trpěli-
vostí a připravit vhodnou sadu otázek.
Než ale přistoupil k vyptávání, pohlédl na tělo ležící na
stole. Obraz, který se jeho očím naskytl, působil poněkud ne-
skutečně. Stupeň rozkladu těla byl velmi pokročilý a Franz
by přísahal, že před ním leží kostra vypreparovaná za úče-
lem výuky. Ve společnosti, která se octla v kostnici, se zdál
být rozrušený pouze mladý Bausch. Nápadně se pohledem
vyhýbal pitevnímu stolu.
„Doktore Klose, mohl byste odhadnout věk a potvrdit
pohlaví těla? Znáte příčinu smrti?“

36
 Klose zvedl hlavu a pohledem našel člověka, který mu
kladl otázky. Několikrát zamrkal, jako by měl problémy
s akomodací čočky. Zřejmě se příliš často díval zvětšova-
cím sklem, které používal k ohledání těla.
„Pohlaví ženské, dívka šestnácti-, možná sedmnáctiletá,“
ozval se nakonec. Tón jeho hlasu byl matný a mechanický.
„Zlomená páteř, prasklá týlní kost lebky. Zcela nepochyb-
ně byl příčinou smrti pád z výšky. Nešťastně upadla pří-
mo na záda na skále, kterou jsem ostatně identifikoval na
snímcích…“
Koschella pohledem sledoval doktorův prst ukazující na
stůl. Vydal se tím směrem a prohlédl si fotografie.
„Prosím pokračujte, doktore Klose.“
„Přesné datum smrti jsem ještě neurčil. Potřebuju čas na
preciznější zkoumání a výpočty,“ varoval lékař a zvedl ruku,
aby jej nikdo nepřerušoval. Předešel Franzovu otázku. „Nej-
méně několik let, soudě dle stavu rozkladu. Na místě nále-
zu těla byla zima, dlouho se tam držel sníh…“
Koschella přikývl a pozorně se díval na lázeňského in-
spektora. Ten člověk mluvil a pohyboval se jako stroj. Pů-
sobil dojmem, že je prostý jakýchkoli emocí. Doktor, který
měl denní styk s lázeňskými hosty, by měl podle všeho pro-
jevovat větší empatii.
„Rozumím, že zranění způsobená pádem byla příčinou
smrti, vylučujete tedy, že ke smrti mohlo dojít jinde a někdo
tam tělo mohl umístit záměrně?“ vyptával se strážmistr, kte-
rý hleděl na snímky průrvy.
„Taková zranění by se těžko dala udělat jinak. Poloha těla,
tvar terénu… všechno nasvědčuje tomu, že ke smrti došlo
přímo tam. Ale říct, jak k ní došlo, to už je na vás.“
Franz přikývl. Znělo to jako výzva. Odložil fotografie
a přišel ke stolku, kam vyskládali dívčino oblečení a osob-
ní věci.
„Sabine Hunfeldová… ztratila se v zimě, že?“ Franz po-
ložil otázku Bauschovi. Odpověď mu však poskytl doktor:
„Únor, na ten den se pamatuji. Zúčastnil jsem se pátrání,
vlastně jako téměř všichni z našeho města… Víte, že jsme
byli blízko toho místa u Bílého potoka?“
Koschella si přestal prohlížet osobní věci oběti a pohlédl
na inspektora.

37
 „Kalhoty, zbytky blůzky, řetízek, náramek… Víc se toho
nenašlo?“
„Přesně tak,“ potvrdil Bausch.
„Boty? Kabát? Kombinéza, kterou by měla mít na sobě?“
„Nic takového,“ informoval tentokrát Klose, který se na
strážmistra zadíval pozorněji.
„Co identifikace těla, doktore?“
„Řekl bych, že mohu s téměř stoprocentní jistotou po-
tvrdit, že to je Sabine…“ Klose pohlédl na trojici policistů,
jako by chtěl svým slovům dodat větší váhu. „Dívka měla
zlomenou levou klíční kost po pádu při jízdě na koni. Sto-
pa po tomto zranění je patrná. Další zkoumání provedu
ještě dnes…“
Koschella chtěl položit novou otázku, ale zabránilo mu
v tom hlasité zaskřípění. Dveře márnice se otevřely a obje-
vila se v nich další jeptiška. Policistů si nevšímala, jen ener-
gicky pokynula doktorovi a hned zase zmizela.
Klose okamžitě pochopil její příkaz a pečlivě přikryl os-
tatky plachtou.
Za několik vteřin se dveře opět otevřely, tentokrát doko-
řán. Předstoupila před ně vysoká, strnule se nesoucí žena.
Koschella poznal Katherine Hunfeldovou, ženu klad-
ského továrníka a dovozce doutníků, Sabininu macechu.
Poslední léta silně zostřila její rysy, Katherinina krása byla
však stále ohromující. Měla v sobě něco distingovaného, ne-
zpochybnitelnou vysokou úroveň. Linula se kolem ní aura
respektu, která způsobovala, že i Koschella se v její přítom-
nosti cítil tísnivě.
Strážmistr nevědomky sklouzl pohledem na jeptišku pro-
vázející Hunfeldovou a hluboce jím to otřáslo. Poznal ji. Tolik
let se mu dařilo se jí vyhýbat. Nepotkal ji v Kladsku, i když
věděl, že se stará o nemocné ve vězeňském nemocničním
oddělení. Nakonec ji potkal zde, v Dušníkách. Nejspíš přije-
la s Hunfeldovou. Ztěžka odvrátil pohled od staré vrásčité
tváře a upřel jej na Sabininu macechu.
„Kde… kde jste ji našli?“
„U Bílého potoka.“
Strážmistr dovolil, aby odpověď v místnosti zazněla. Vy-
bavil si ženin životopis. Její sňatek se známým kladským
dovozcem doutníků se svého času stal tématem mnoha kle-

38
vet, čemuž zřejmě napomohla také skutečnost, že Katheri-
ne byla druhá Hunfeldova manželka, navíc mnohem mlad-
ší než on. Vztahu se nevěstila zářná budoucnost, a přesto
vydržel a neutrpěl újmu ani při těžké zkoušce, kterou pod-
stoupil během zimních prázdnin v Lázních Dušníky.
Hunfeld zemřel necelé dva roky po zmizení dcery. Říka-
lo se, že ztratil naději na její nalezení, sešel a srdce mu od-
mítlo poslušnost. Než k tomu došlo, oba je pohltilo pátrání.
Najímali detektivy, platili jejich cesty do Vratislavi, Dráž-
ďan, Berlína… Ověřovali každou zkazku o dívkách byť jen
trochu podobných Sabine, které bývaly viděny v drahých
hampejzech Říše. Utratili jmění za pátrání po dceři, která
celou tu dobu byla tak blízko…
Franz věděl, jaké emoce teď Katherine Hunfeldová pro-
žívá. Mlčky hleděla na nehybný tvar pod špitálním prostě-
radlem. Snad si uvědomila, že posledních pět let žila s mar-
nou nadějí, že se Sabine někdy najde živá. Franz se zamyslel,
jak by se cítil on sám, kdyby se ztratilo jeho dítě. Dokázal
by za těch pět let pátrání po Opitzovi zůstat při smyslech?
„Je to ona? Je to Sabine?“ zeptala se Katherine tichým,
rozechvělým hlasem. „Mohu… ji… vidět?“
Otázka zůstala viset ve vzduchu. Doktor Klose, který svou
suchou povrchností nevzbuzoval sympatie, se překonal. Rá-
zem se okamžitě proměnil. Když k ženě promlouval, byl roz-
hodný a konkrétní, ale zároveň plný empatie.
„To bych vám neradil, ctěná paní Hunfeldová. Uplynulo
příliš mnoho času… to, co uvidíte, vámi otřese. Jsme schop-
ni provést identifikaci jinak.“ Sáhl pro misku, ve které se
nacházely osobní předměty oběti.
„Ale já ji chci vidět!“ oponovala tvrdě. „Pokud je to Sa-
bine… musím se s ní rozloučit.“
Doktor se ještě chvíli zdráhal, ale bylo vidět, že podléhá
těžkému, neústupnému pohledu ženy. Nakonec byla plach-
ta stažena. Katherine Hunfeldová, která chtěla působit jako
ovládající se a silná žena, se škubnutím zavzlykala. Sestra
Klara a doktor k ní přiskočili.
Koschella odvrátil pohled, jako by to, že je svědkem sla-
bosti zoufalé matky, nějak narušovalo její soukromí. Všiml
si, že Bausch se zachoval podobně. Seipelt na Katherine na-
opak hleděl bez rozpaků, s jakousi tupou fascinací.

39
 Franz se snažil urovnat si v mysli všechny informace
o Katherine. Smrt adoptované dcery a následně manžela ji
silně zasáhla. Během dvou let po Sabinině zmizení se jmění
Hunfeldových výrazně ztenčilo. Všechny peníze utratili za
pátrání, a samotný obchod upadl, poněvadž Josef Hunfeld
neměl sílu jej vést. Po manželově smrti do vdovina domu
začali přicházet dlužníci. Tehdy také ukázala svůj charak-
ter. Začala vést firmu. Začátky byly náročné, branže jako
by byla určena jen mužům, ale mladá vdova si u obchod-
ních partnerů rychle získala důvěru. Firma začala během
roku vynášet skoro stejně jako za zlatých Hunfeldových
dob. Po dvou letech se Katherine stala největším dovoz-
cem tabákových výrobků v regionu. Nepřestala po Sabine
pátrat. Franz by byl ochotný se vsadit, že lví podíl příjmů
vyčleňovala na detektivy a informátory.
„Co má co s případem dělat policie?“
Otázka byla tak nečekaná, že si Franz nejprve neuvědo-
mil, že je určena právě jemu.
„Znovu ho otevřeme, paní Hunfeldová. Nové okolnos-
ti…“
„Nikdy neměl být uzavřen.“
Franzovi nezbylo než přikývnout. Tón hlasu Katherine
Hunfeldové a její řeč těla neumožňovaly jejímu názoru opo-
novat.
„Udělali jste tenkrát mnoho chyb.“
Koschella neodpovídal. Zadržel dech, překvapen náhlou
myšlenkou. Už věděl, kdo tehdy vedl případ pohřešova-
né dívky. Komisař, tenkrát ještě vrchní strážmistr Heinrich
Richter – to on stál v čele pátrací skupiny.
Franz vydechl. Cítil, že se na něj někdo dívá. Otočil se
na jeptišku. Pod jejím pronikavým pohledem jej začaly pá-
lit uši.
Klose něco pošeptal Hunfeldové do ucha a ta policistům
přestala věnovat pozornost. Franz usoudil, že rozhovor s ní
odloží na později. V současné situaci neměl smysl, obával
se také, že na něj není patřičně připravený. Když viděl, v ja-
kém rozpoložení se Katherine Hunfeldová nachází, mohl
se také domýšlet, že přijde na řadu i on sám a bude muset
odpovídat na mnoho otázek. Rozhodl, že tuto konfrontaci
uskuteční až v Kladsku, na jiné půdě.

40
 Nezbylo mu nic jiného než využít vhodný moment, aby
se rozloučil, a jakmile to učinil, vydal se k východu. Sei-
pelt a mladý Bausch jej následovali jako stíny. Nečekaně se
k nim připojila také starší jeptiška, která přivedla Hunfel-
dovou do márnice.
Žena je mlčky vyprovodila před budovu, jako by se chtě-
la ujistit, že po cestě nezabloudí. Teprve tam se s nimi kýv-
nutím hlavy rozloučila. Koschellovi však nebylo dopřáno
dojít až k autu, protože po několika metrech uslyšel nepří-
jemně syčící hlas:
„Pane policisto, mohl byste na pár slov?“
Franz se zastavil. Dal Seipeltovi a Bauschovi znamení,
aby na něj počkali u auta, a zdráhavě se otočil k převorce.
„Co v této věci hodláte podniknout?“ zeptala se suše
žena, jakmile se před ni strážmistr postavil.
„Byl jsem pověřen vedením. Hodlám zjistit, co se tenkrát
stalo. Věřte policii, prosím, uděláme svou práci jaksepatří.“
„Nevtipkujte,“ vyprskla žena smíchy. „Za pět let tam-
ta policie neudělala v případu Sabine vůbec nic. Víru lze
hledat v Bohu, nikoli v lidech, kteří navíc své práci ani ne-
rozumějí.“
„A kde byl tenkrát Bůh, milá paní, co?“ zavrčel Koschel-
la. Pak se odmlčel, protože z jeptiščiny tváře vyčetl, že ho
chtěla vyprovokovat. Litoval, že se nechal nachytat. Dodal
tedy smířlivěji: „Jak chcete, sestro, věřte si dál v Boha, to vám
nikdo nebere. Nás ale nechte dělat svoje…“
Na převorčinu odpověď nečekal. Otočil se na podpatku
a vyrazil k autu.
„Pořád máš pod kůží ďábla, Franzi,“ uslyšel za zády. „Mně
se ho vyhnat nepodařilo, ale třeba se to někomu podaří…“
Strážmistr se ani nezastavil. Její slova k němu ani plně
nedolehla, pouze mu uši zahořely jasným plamenem.

*
Gabriele von Magnis vyčkala na vhodný moment, chtěla
mít jistotu, že majitel stavebnin je na místě, ve své kancelá-
ři. Pak přešla rušnou ulici a vstoupila do jednopodlažního
domu. Prošla kolem několika lidí, načež se octla v chodbě
do kancelářské části. Jakmile ji spatřil tajemník, otevřel ústa
dokořán a hned je zase zavřel. Žena věděla, že zaměstnanci

41
byli před jejími dalšími návštěvami varováni svým zaměst-
navatelem, Kurtem Michalkem.
„Čím mohu sloužit?“
„Chtěla bych si promluvit s majitelem.“
„Máte smluvenou schůzku?“
„Dobře víte, že nemám. Už několik dní k vám volám
a snažím se s panem Kurtem domluvit. Dosud se mi to ne-
podařilo, tak jsem se rozhodla přijít bez ohlášení.“
„Obávám se…“ Tajemník si odkašlal a začal listovat note-
sem, který ležel před ním. „Obávám se, že pan Kurt je dnes
zaneprázdněný. Snad vám budu schopen sjednat schůzku
příští týden. Laskavě si zavolejte, asi tak v úterý.“
„To také udělám.“ Gabriele se na znatelně potícího se
muže usmála. „Děkuji vám za pomoc.“
„Ale… prosím…“ Tajemník byl překvapený, že se vzdala
tak snadno. Byl zvyklý, že hraběnka Gabriele von Magnis
dokáže vysedávat na židli v čekárně celé hodiny, dokud se
Kurt Michalek nerozhodne ji přijmout.
„Na shledanou.“
„Na shledanou, paní hraběnko.“ Muž si otřel pot z čela
a upřel pohled do svého notesu. Přemýšlel, jestli Magniso-
vá náhodou nezahlédla dnešní Michalkův harmonogram,
když se mu dívala přes rameno. Pro všechny případy se roz-
hodl zaměstnavatele varovat, že hraběnka mohla použít no-
vou fintu, aby se k němu dostala.
Gabriele mezitím vyšla z budovy a odešla za roh. Při-
šla k bráně, za kterou se skladoval stavební materiál. Stála
ve stínu nevelké stříšky, pod kterou obvykle přijížděly ná-
kladní vozy pro zboží.
O necelou čtvrthodinu později uviděla, jak se zadním
vchodem vykrádá Kurt Michalek. Muž si ve spěchu oblé-
kal sako a poháněl řidiče, který přiběhl k autu zaparkova-
nému na druhé straně prostranství.
Než přišel k vozidlu, uslyšel za sebou Gabrielin hlas:
„To jsem ráda, že vás vidím!“
Otočil se na podpatku tak nešťastně, že spadl z poslední-
ho schodu. Zaklel si něco pod vousy a zvedl zraněnou nohu.
„Doufám, že se vám nic nestalo.“ Gabriele se k němu
postavila a soucitně se dotkla jeho paže. „Potřebujete-li po-
moc, ráda vám ji poskytnu.“

42
 „Ne… nic mi není.“ Kurt se zazubil, i když ve skutečnos-
ti ho v nártu pálila strašná bolest. „Jaké překvapení, paní
hraběnko. Co vás sem přivádí?“
„To, co vždy, pane Michalku. Potřebujeme vaši pomoc.
Střechou lazaretu v Minoritenkirche zatéká, hodil by se nám
materiál na vyspravení děr a na výměnu části shnilého kro-
vu. Víte, že tam pomáháme bezdomovcům, vydáváme jíd-
lo, snažíme se je léčit…, ale jakmile přijde větší déšť, odne-
se nás voda.“
„Vím, vím.“ Michalek pohlédl na auto jako by přemýš-
lel, jestli by stihl hraběnce utéct a schovat se uvnitř vozidla,
i kdyby kulhal. „Ale řekněte mi, proč pořád já? Proč pořád
chodíte s prosíkem za mnou?“
„Protože máte dobré srdce, pane Michalku. Z dobroty
srdce nám poskytnete materiál, někdo jiný pokryje nákla-
dy za řemeslníky a někdo další nám pomůže získat fond
na léky, obvazy či jídlo…“
Michalek se zastyděl. Věděl, že do většiny těchto fondů
přispívá rodina von Magnis.
„Stephene!“ zavolal jednoho ze zaměstnanců, přičemž dal
výkřikem volný průchod bolesti ve své noze. Ulevilo se mu,
když upustil trochu páry. „Pojď sem, kluku.“
Mladík se objevil před zaměstnavatelem a hraběnkou té-
měř okamžitě.
„K službám,“ oznámil zvesela.
„Spěchám, hraběnka von Magnis u tebe učiní objednáv-
ku. Zapiš všechno, co potřebuje, a Hans ať to odveze na uve-
denou adresu. Bezhotovostní transakce.“
„Bezhotovostní,“ potvrdil Stephen a nepřestával se usmí-
vat. Díval se na ženu jako na svatý obrázek.
„Já se s vámi rozloučím.“ Kurt přiskočil k autu, které mezi-
tím zaparkovalo těsně u něj. „Hezký den, paní Magnisová.“
„Pánbůh zaplať, pane Michalku.“ Gabriele se vděčně po-
klonila, pak se zavěsila do mladíka a vyrazila do skladu.
Kurt nastoupil do auta a práskl za sebou dveřmi. Než
vyjel na ulici, ohlédl se. Noha ho přestala bolet, ale ona bo-
lest se zvláštním způsobem přenesla výš, do týla a spánků.
Přemýšlel, jestli bude mít ve firmě ještě vůbec něco na pro-
dej, až se vrátí z domluvené schůzky. Gabriele von Magnis
dokázala každého poplést. Nechat s ní mladého Stephena

43
bylo nerozvážné. Michalkovi hučela v uších jeho vlastní
slova: „Zapiš všechno, co potřebuje…“
„Krucinál,“ zaklel, ale hned se pousmál. Vyhýbal se té
ženě jako čert kříži, ale když už se mu dostala do spárů, vů-
bec mu to nebylo líto.

*
Z celého Kladska měla Gabriele nejradši právě Písečný ost-
rov. Toto území, ležící mezi Kladskou Nisou a Mlýnským ná-
honem, bylo svého času podhradí, ovšem nyní, když vznika-
ly další a další ulice a domy, nabylo nového významu. Dvě
věže Minoritenkirche neochvějně přitahovaly pohled těch,
kteří scházeli ulicí Brücktorberg ke kamennému mostu a dále
na Rossmarkt. Malebný výhled přitahoval také Gabrielin
zrak, když byla dítě. Tenkrát ještě nevěděla, že bude v do-
mech u katolického posádkového kostela trávit tolik času.
Sekularizačním dekretem byli z kláštera vystěhováni
františkáni a v okolních stavbách byl zřízen vojenský laza-
ret. Postupem času se tu jeptišky začaly starat o bezdomov-
ce. Při práci jim pomáhali dobrovolníci, ke kterým patřila
také von Magnis. Tady i ve vězeňském oddělení nemocni-
ce v Gartenstrasse měla mnoho povinností.
„Chvíli si odpočiň, už jsem tady.“ Gabriele se usmála na
kamarádku, která vydávala jídlo chudým ve frontě.
„Michalek nám pomůže? Zase jsi ho přesvědčila?“ Wero-
nika se usmála, věděla, jaká bude Gabrielina odpověď. Byla
o dobrých patnáct let starší, spřátelily se už před nějakou
dobou.
Magnisová pokrčila rameny, jako by to, co dokázala, by-
la ta nejobyčejnější věc na světě. Weronika ale věděla, že
není. Jeptišky starající se o lazaret se už několik let snažily
proniknout k soukromníkům a městu kvůli podpoře. To,
co dostávaly, stačilo sotva na nejnutnější výlohy. Gabriele
měla neobyčejnou schopnost naklonit si lidi a přesvědčit
je, aby pomohli.
„Materiál by měli přivézt dnes. Musíme ještě najít firmu,
která se o rekonstrukci postará… ale to také nějak zvlád-
neme.“
Gabriele zaujala místo u velkého hrnce a popadla na-
běračku ponořenou do polévky. Měly ještě několik desí-

44
tek porcí k výdeji. Děti, ženy i muži trpělivě stáli ve frontě
a čekali, až na ně přijde řada.
Když se Gabriele před několika lety přihlásila jako dob-
rovolnice, brzy si všichni uvědomili, co je zač. Viděla krad-
mé pohledy a jízlivé úsměvy. Zaměstnanci útulku možná
očekávali, že se bude povyšovat, vnucovat jim svůj názor
jako princezna z bożkowského zámku. Prý dokonce uza-
vřeli několik sázek, jak dlouho tu slečinka z dobré rodiny
vydrží. Vtipkování však záhy ustalo a všichni ji začali brát
jako partnera.
„Rozhodla ses už ohledně odjezdu?“
Tato myšlenka Weroniku trápila od té doby, co se jí nová
známá svěřila se svými těžkostmi. Nebylo jí do zpěvu, pro-
tože věděla, že by je Gabriele mohla brzy opustit. Všem těm
závazkům ve vyšších sférách vůbec nerozuměla. Gabriele po-
slouchala rodiče a ti, jak to vypadalo, rozhodli o její budouc-
nosti. Napřed zahradnická škola, a pak tu byla ta věc s Gab-
rielinou tetou. Mladá hraběnka byla příliš dobře vychovaná,
aby se postavila vůli otce a matky. Weronika se domnívala, že
Gabriele by měla sebrat všechnu odvahu a jít vlastní cestou,
sama si však netroufala se s kamarádkou o svůj názor podělit.
„Teta pro mě za pár dní pošle…“
Když to Weronika slyšela, zaťala zuby. Nechtěla něco bez-
myšlenkovitě plácnout. Věděla, co to znamená. Gabriele
měla odjet do Vratislavi a tam strávit několik měsíců. Tetič-
ka plánovala mladou příbuznou uvést mezi městskou sme-
tánku. Bály, čajíčky, koncerty, všechno za jediným účelem.
Stará kvočna hodlala Gabriele provdat za nějakého úlisné-
ho panáka.
„Nedokážu si tě představit v roli úslužné manželky ně-
jakého tlusťocha.“
Gabriele neodpověděla. Pouze se jí na čele objevila vrás-
ka. Weronika se v duchu usmála. Byla si jistá, že si to nedo-
káže představit ani von Magnis.
Daly se do práce. Gabriele nalila polévku do dvou mi-
sek, které přinesl Chaim. Chlapec se usmál, přičemž uká-
zal křivé zuby, a hned zmizel za zády dospělých. Věděla,
že jídlo odnese své matce. Gabriele si v duchu poznamena-
la, že tu ženu musí navštívit. Magda Rossová se vyhýbala
pečovatelům jako čert kříži.

45
 Gabriele si nedělala iluze, věděla, odkud se ten postoj be-
re. Město již před mnoha lety zlikvidovalo chudobinec na
Sellgittplatzu tím, že jej přestavěli na přírodovědné mu-
zeum. Od té doby se stále hledalo vhodné místo pro chu-
dé. Tito lidé se snažili přečkat těžké zimy tím, že se celé ro-
diny uhnízdily v jediném pokoji. Během války pociťovalo
problém se zásobováním celé hrabství. Nedostatek práce
a ztráta veškerých vyhlídek způsobovaly, že chudí za svoje
neštěstí vinili všechny kolem sebe. Bylo těžké změnit jejich
způsob myšlení a každý pokus o podání pomocné ruky při-
jímali s podezřením.
Přesto byla Gabriele veselé mysli. Viděla odhodlání
ostatních dobrovolníků, které ji naplňovalo optimismem.
Doba se také změnila. Hrůzy velké války pomalu odchá-
zely do zapomnění. Lidé chtěli žít, a aby mohli žít, museli
se na budoucnost dívat v lepším světle. Takovým byla ur-
čena pomoc. Zajišťovali jim deky, šaty a teplé jídlo, které
se vydávalo v někdejším posádkovém lazaretu v Minori-
tenkirche.
„Dobrý den, paní Grünerová.“
„Dobrý den, slečinko.“ Stařenka držela misku v třesou-
cích se rukách. Gabriele přijala nádobu, naplnila ji až po
okraj a vydala se za ženou, aby jí pokrm odnesla ke stolu.
Mohla si to dovolit, protože ve frontě zbývalo posledních
pár lidí.
„Napsal mi můj Heinrich, brzy se vrátí…“
Gabriele se posadila naproti stařence, převzala ušpině-
nou obálku, kterou jí žena podala. Úplně stejnou, jakou jí
paní Grünerová ukazovala už tři roky.
Přejela pohledem text, který znala nazpaměť. Dopis syna
matce. Poslední, který napsal, než se jeho jméno objevilo
v seznamu zesnulých v kladském Kreisblatt.
„Heinrich je hezký muž, silný, a navíc citlivý. Dobrý chla-
pec…“
Stařenčin třesoucí se hlas a její slova pokaždé způsobo-
valy, že se Gabriele svíralo hrdlo.
„Třeba se s ním seznámíte, slečinko. Jakmile přijede, jis-
tě vás bude chtít vidět…“
Gabriele vložila dopis do obálky. Opatrně jej položila na
stůl a přikryla svou dlaní ženinu ruku.

46
 „Najezte se, prosím,“ řekla. „Musíte být silná. Co by tomu
řekl Heinrich, kdyby viděl, jak nám scházíte před očima?“
Paní Grünerová se usmála a přitakala. Vzala lžíci a vno-
řila ji do polévky.
Gabriele ucítila na rameni něčí ruku. Otočila se. Střetla
se pohledem se sestrou Klarou.
„Pojď se mnou, dítě,“ řekla jeptiška. „Musíme si promlu-
vit.“
V jejím hlase bylo něco, co Gabriele znepokojilo. Vědě-
la, že sestra Klara má přijet z Dušníků až za několik dní,
muselo se stát něco důležitého, když se vrátila do Klad-
ska tak brzy.

*
„Teď projíždíme Keyserweg. Tato silnice byla pojmenová-
na podle lesního inspektora Keysera…“
Koschella už skoro čtvrthodinu mlčky poslouchal vlasti-
vědnou přednášku policejního asistenta Bausche. Nepřeru-
šoval ho, protože se naučil, že i zdánlivě bezvýznamná in-
formace se jednou může hodit, ve skutečnosti však neměl
daleko k porušení vlastní zásady. Bojoval sám se sebou, aby
policistovi nepřikázal zavřít klapačku.
„Cesta jistě turistům zjednodušila přístup k Orlici a ke
Zlaté štole. Člověk by se divil, že se dosud nikdo nedostal
tam, kde se dívka našla.“
„Pod svícnem bývá největší tma,“ poznamenal temně
Seipelt. Mladíkovo blábolení na něj podle všeho také ne-
působilo nejlíp.
Bausch naštěstí zmlkl. Najednou se na sedadle pootočil
a ukázal prstem na stráň v jedné z ostrých zatáček.
Když automobil zastavil a všichni vystoupili, Koschel-
la si podezíravě prohlédl okolí. Před chvílí minuli chodce
s těžkými batohy, kteří šli do kopců. Muži vypadali, že je
cesta těší. Franz usoudil, že jenom bláznům může dělat ra-
dost stékání potu do očí.
„Veď nás, Bauschi,“ poručil Koschella.
Policejní asistent přikývl a vydal se dolů ze svahu.
Strážmistr šel za mluvkou. Hned zaklel, protože krátkým
kabátem zavadil o jeden z keřů. Zastavil se a zkontroloval, co
se s kabátem stalo. Kruci, pomyslel si. Barbara to bude muset

47
zašít. Za jeho zády se Seipelt zasmál do dlaně. Franz ho na-
pomenul, aby ho ukáznil, ale v tu chvíli Seipelt uklouzl a po-
licista se svalil na zem a narazil si kostrč.
Koschellovi se okamžitě zlepšila nálada. Nejednou se
už přesvědčil, že cizí neštěstí je trampolína k vlastní dob-
ré náladě.

*
Policejní asistent Bausch několikrát zastavil, aby počkal
na pomalé „městské“ policisty. Jakmile Koschellu spatřil,
věděl, s kým má tu čest. Poznal ho. Vyšetřoval loňský pří-
pad geometrického vraha. Žilo jím nejen kladské hrabství,
ale celá země. Zprávy v tisku přímo hltal. Pisálci většinou
zmiňovali jako vedoucího vyšetřování kapitána Wilhel-
ma Kleina, ale spousta věcí se dala dočíst i o strážmistru
Koschellovi. Musel v těch událostech sehrát důležitou roli,
protože hned po uzavření případu byl jmenován šéfem
nově založeného kriminálního oddělení v Kladsku.
Pokud by se měl Bausch s někým podělit o svou před-
stavu, jak by měl vypadat policista, okamžitě by ukázal na
Koschellu. V tomto případě se celkový obraz skládal jak
z vnitřních, tak vnějších rysů. Byl to nepochybný cholerik,
strohý škarohlíd, od kterého bylo lepší držet se dál. K tomu
jeho vzhled. Nešlo o to, že byl sukovitý jako dub, ale o sa-
motný zanedbaný obličej. Franzovi jistě chyběl kus čelisti,
kvůli čemuž z výrazu, který se čas od času na jeho tváři ob-
jevoval, běhal mráz po zádech. V policistových očích jako
by číhalo nějaké šílenství. Podle popisu v tisku vyvolával
kapitán Klein svým vzhledem ještě větší hrůzu. Po něm se
však slehla zem, jakmile loňské události skončily. Bausch
byl vděčný osudu, že se dnes nemusel sejít s oběma vyšet-
řovateli. Když byl nervózní, mluvil v jednom kuse, a u těch
dvou by si vysloužil reputaci kolovrátku.
„Už tam skoro jsme. Je to kousek, pojďme,“ snažil se po-
bídnout společníky k rychlejší chůzi.
Skutečně se hned po několika minutách octli u průrvy.
Koschella se jen letmo podíval na místo, kde se našlo Sabini-
no tělo. Vypadal, že ho vůbec nezajímá, co mu chce Bausch
říct. Místo toho prošel kolem ostatních policistů a začal
stoupat na pahorek.

48
 Bausch se podíval na Seipelta. Kladský strážmistr pouze
pokrčil rameny a vyrazil nahoru za svým nadřízeným, ne-
hledě na to, že už delší dobu funěl jako parní stroj. Klaus
se chtě nechtě vydal za nimi.
Jakmile oba přišli na pahorek, viděli, jak se Franz sklání
nad průrvou a pozorně se rozhlíží. Po chvíli se strážmistr
otočil a vydal se k lesu.
Bausch byl příliš zaskočený, aby se mohl na něco zeptat.
Když strážmistra pozoroval, přepadl ho zvláštní pocit. Měl
dojem, že sleduje psa, který větří stopu. Cesta, kterou se
Koschella ubíral, mu připadala zcela iracionální. Občas se
škrábal do vrchu, místo aby pokračoval po pohodlnější pě-
šině. Až po delší chvíli si Bausch uvědomil, co je toho pří-
činou.
„Pane strážmistře?“ začal nesměle, když se Franz na
chvíli zastavil a bezpochyby přemýšlel, kudy jít dál. „My-
slíte, že před někým utíkala… utíkala bosá?“
Koschella se podíval na Bausche, ale jeho pohled byl ne-
přítomný. Neodpověděl, pouze přikývl a tím to skončilo.
Znovu se vydal na cestu, jako by zavětřil nový pach.
Bausch se snažil řídit stejnou metodou jako kladský stráž-
mistr. Pokoušel se předvídat, vybíral si cestu ne rovnou za
nosem, ale takovou, která by byla nejpohodlnější pro něko-
ho, kdo by běžel opačným směrem.
Přibližně po čtvrthodině se oba ocitli na zarostlé pěšině.
Tady se Koschella opět zastavil. Rozhlédl se vlevo a vpra-
vo. Tentokrát se vydal směrem, který Bausch nečekal.
O několik set metrů dál Klausovi spadla brada. Před oči-
ma mu vyvstala opuštěná chata schovaná mezi stromy. Měl
tušení, že právě tohle místo chtěl strážmistr najít.

*
Policejní asistent Bausch mlčky pozoroval, jak kladský šéf
kriminálního oddělení přeskakuje plot a směřuje zarostlou
pěšinou k dřevěné chatě. Nijak to nekomentoval, prostě šel
za ním. Dokonce neprotestoval, ani když se policista s vrat-
kými dveřmi vypořádal kopancem a vešel dovnitř.
Druhý strážmistr, Paul Seipelt, celou tu dobu vypadal, že
mu je kolegovo počínání lhostejné, jako by jeho vlastní pří-
tomnost byla nepříjemnou povinností. Když se na něj Bausch

49
díval, nedokázal odolat dojmu, že se na policistově chorob-
ně žluté tváři zračí výraz nudy.
Vstoupili do malé předsíně. Tady jim Koschella nazna-
čil, aby se ničeho nedotýkali. Sám strčil ramenem do dal-
ších dveří vedoucích do ztemnělého, zatuchlého pokoje.
Bausch se Seipeltem se zastavili na zápraží, Koschella za-
tím několika energickými kroky přešel doprostřed místnos-
ti. Pomalu prozkoumal vnitřek. Pozorování, jak se zdálo,
nepřineslo kýžené ovoce, protože zavrtěl hlavou a drsně se
obrátil na Klause:
„Víš o tomhle místě něco, Bauschi? Komu to tady patří?“
„Nemám ponětí,“ pravil asistent, když ale v Koschello-
vých očích zahlédl výraz nespokojenosti, okamžitě dodal:
„Ale zjistím to. Některé chalupy byly opuštěny už před
mnoha lety, lidé odjeli za prací. Ve válce také padlo mnoho
místních, barabizny chátrají a není, kdo by se o ně postaral.“
„Ano, tohle místo je opuštěné už dlouho…“ Koschella
přistoupil k jedné z polic a přejel po ní prstem. Bausch vi-
děl až z místa, kde stál, strážmistrovo černé bříško prstu.
„Ale jednou za čas sem někdo chodí…“
„Pokud ano, tak nejspíš turisti a tuláci, kteří tu hledají
úkryt,“ nadhodil asistent.
Koschella argument přijal s přikývnutím. Vnitřek pokoje
byl v žalostném stavu. Téměř všechen nábytek byl rozštípa-
ný, nejspíš posloužil na zátop v kamnech. Na podlaze se vá-
lely papíry, konzervy a láhve z Rübartschova dušnického
pivovaru. Většina oken byla rozbitá, ta, která se zachránila,
za to vděčila křivým okenicím. Střechou muselo zatékat.
Koschella zjevně vyhodnotil stav chatrče stejně, proto-
že botou zatížil jedno z prken. Prohnulo se, jako by bylo
z gumy.
Tím strážmistr neskončil. Odešel k dalším dveřím, při-
čemž se snažil vyhnout kuchyňským kamnům. Odhodlaně
do dveří strčil ramenem a po chvíli se ztratil v tmavé chodbě.
Bausch pohlédl na Seipelta v očekávání nějaké reakce,
ten ale zíral z okna, za kterým byly vidět husté stromy. Te-
prve když se za Koschellou vydal policejní asistent, násle-
doval jej jako stín také Seipelt. Nebyl to příjemný pocit.
V temné chodbičce Bausch našel schody, po kterých se-
šel dolů. Chvíli nato se octl na zápraží sklepní místnosti.

50
Po zádech mu přeběhl mráz. Ticho, které tu panovalo, pů-
sobilo zcela uměle, šmouha světla pronikající úzkým okén-
kem u stropu dopadala na několika místech na šedé beto-
nové zdi a podlahu. Dřív se tu určitě skladovaly brambory
a dříví na otop, teď se v místnosti nacházel jediný kus ná-
bytku, kvůli kterému vypadala přímo neskutečně. Postel,
solidní, se železným rámem i pelestí. Stála u jedné ze zdí.
Vůbec se sem nehodila.
Koschella se k posteli přiblížil, pohlédl na roztrhanou
matraci a sklonil se, aby se podíval pod postel. Po chvíli se
prudce ohlédl a podíval se na okno.
„Židle!“
Bausch napřed nerozuměl, o co strážmistrovi jde. Auto-
maticky ji začal hledat. Židle si všiml teprve po chvíli, scho-
vanou ve stínu chodbičky. Klaus došel k závěru, že se musí
naučit ještě spoustu věcí, aby byl stejně dobrým pozorova-
telem jako kladský strážmistr. Odešel pro židli, kterou po
návratu do místnosti postavil před policistu.
Koschella se na policejního asistenta ani nepodíval. Zvedl
židli a přemístil ji k oknu. Po chvíli se postavil na lítostivě
skřípající nábytek.
Mlčel. Dlouho prohlížel veřeje i okenní výklenek. Pak vy-
táhl z kapsy rukavice, natáhl si je a okénko otevřel.
Znovu si prohlédl něco, čeho si Bausch ze svého místa ne-
mohl všimnout. Ukončil pozorování. Okénko zase zavřel
a seskočil ze židle. Teprve pak se obrátil na policisty, kteří ho
doprovázeli, a jeho hlas suše zazněl mezi betonovými stě-
nami.
„Budeme muset zavolat techniky, nejlíp naše, z Kladska.“
„Našels tam něco?“ Druhý strážmistr přišel k oknu, jako
by chtěl sám ověřit kolegův objev. Ten jej ovšem zarazil roz-
hodným pohybem ruky.
„Na nic nebudeme sahat, odejdeme ze sklepa. Jak jsem
řekl, je to úkol techniků. Počkáš na ně nahoře. Napřed ať
ověří přítomnost krve u okna…“
„Co máš za lubem?“ Seipelt zjevně nebyl s příkazem
spokojený.
„Asistente Bauschi, ve kterém hotelu bydlela pohřešova-
ná, víte to?“ Koschella ignoroval otázku podřízeného a ob-
rátil se přímo na asistenta.

51
 „Ano, vím,“ přisvědčil Bausch, překvapený stoupajícím
napětím mezi kladskými policisty. „Germania. Největší ho-
tel v Dušníkách, dodnes velmi populární…“
„My dva tam teď pojedeme. Z hotelu zavolám svým li-
dem.“
Bausch pohlédl na Seipelta, který se ani nesnažil skrývat
nespokojenost. Nakonec odešel za Koschellou k východu.
Pokoušel se nedívat na postel – běhal mu mráz po zádech,
jen když si na ni vzpomněl.

*
Řízení padlo na Klausova bedra. Napřed se cítil za volantem
nového auta nejistě, čemuž napomáhal fakt, že Koschella se-
dící po boku bedlivě pozoroval všechny manévry. Napětí
se brzy vytratilo a Bausch řízení mechanické bestie přivykl.
Poddala se jeho vůli a přestala na cestě vyvádět jako šílená.
U hotelových záhonů parkoval s neskrývanou lítostí.
Pod botami jim zaskřípal štěrk. Vystoupili z vozu téměř
proti hlavnímu vstupu do lázeňského hotelu.
Světlé průčelí stavby působilo příjemně, obrovský nápis
Bade-Hotel Germania bylo vidět z dálky. Bílo-červené mar-
kýzy nad balkony a břečťan porůstající přízemní dřevěnou
konstrukci představenou před hlavní linii budovy mu do-
dávaly styl horských rezidencí. Když se Bausch na hotel dí-
val, míval dojem, že by nedělal ostudu ani italským lázeň-
ským městům.
Koschella působil, jako by architektonickou hodnotu stav-
by ani nevnímal. Valil se k hlavnímu vchodu jako tank. Asi-
stent držel svoji vrozenou upovídanost na uzdě, nechtěl
strážmistra zbytečně dráždit, i když měl sto chutí položit
Koschellovi několik otázek. Mlčky sledoval, co dělá, a slibo-
val si, že se od něj něčemu přiučí.
A bylo co sledovat. Koschella napřed zatelefonoval na
komisařství v Kladsku, načež během pár vteřin postavil do
pozoru recepčního, který se zdráhal ředitele hotelu infor-
movat o návštěvě policie. Vytáhl ho zpoza pultu za ucho
a nechal se odvést přímo ke dveřím ředitelovy kanceláře.
Tam odstrčil sekretářku, která se mu postavila do ces-
ty, a vpadl k řediteli, čímž jej hrubě vytrhl z rozhovoru se
zákazníkem.

52
 Bausch celou tu dobu přemýšlel, má-li nějak zareagovat.
Vzpomínka na slova jeho nadřízeného, komisaře Motta, mu
pomohla zaplašit pochybnosti. Měl se držet stranou, ve stí-
nu, a nesmělo jej ani napadnout, aby na sebe upozorňo-
val. Bausch se nehodlal od příkazu odchýlit ani o milimetr.
A když na to přišlo, jednoduše se posadil na jednu z žid-
lí a poslouchal rozhovor strážmistra Koschelly s ředitelem
Fritzem Scholzem.
„Našli jste ji?“ Scholz byl otřesen a vůbec to neskrýval.
Naslepo sáhl pro krabičku cigaret ležící na stole, ale shodil
ji na zem. „Byl jsem si jist… Všichni jsme si byli jistí, že byla
unesena. Hodně se tenkrát mluvilo o těch zločincích, kteří
unášeli holky po celé zemi.“
„Jak vidíte, Sabine Hunfeldovou neodvezli ani ze země,
ani z hrabství,“ poznamenal chladně Koschella.
„Byla to tedy nešťastná náhoda? Sešla z cesty? Z nějaké-
ho důvodu se vracela ze Zieleňce do Dušníků sama, přáte-
le nechala samotné a spadla ze svahu?“
Bausch si majitele hotelu pozorně prohlížel. Měl o okol-
nostech dívčina pohřešování a smrti velmi přesnou před-
stavu. V první chvíli Klause překvapilo, že ve slovech toho
muže ucítil zvláštní tón, něco jako úlevu. Byl si jistý, že si
toho všiml rovněž Koschella.
„To jsem neřekl, pane Scholzi…“ Pod strážmistrovým po-
hledem se hoteliér začal ošívat. „Nepřemýšlejme nad závě-
rem událostí, to prošetří policie. Vraťme se ještě dál do minu-
losti. Rodina Hunfeldových se tehdy ubytovala v Germanii.
Je to nádherný hotel, který jistě pečlivě dbá o svou pověst.
Celý ten případ vás musel zasáhnout…“
„Zasáhl nás jako každého člověka, pane strážmistře, kte-
rému není lhostejný osud bližního.“ Scholz se vsedě napří-
mil, strážmistrova slova se jej dotkla. „Tu krásnou dívku
si pamatuji. Neustále se usmívala, byla dobře vychovaná,
měla neobyčejný hudební talent… Když jsme se dozvěděli,
že zmizela, veškerý personál se zapojil do pátrání. Sám jsem
udělal všechno pro to…“
„To je chvályhodné, ano,“ přerušil jej Koschella. „Přes-
to bych osoby zodpovědné za zmizení slečny Hunfeldové
hledal v prvé řadě tady, mezi hosty a hotelovými zaměst-
nanci.“

53
 Poznámka zůstala viset ve vzduchu jako nálož a hrozila
výbuchem. Scholz byl Koschellovými slovy příliš otřesen,
než aby se zmohl na jakýkoli komentář, místo toho se se-
hnul pro krabičku cigaret na podlaze. Zvedl ji, vytáhl z ní
cigaretu a zapálil si. Silné potažení z cigarety způsobilo ná-
vrat vnitřní rovnováhy, protože Scholz nakonec pronesl:
„Takové teorie měl váš předchůdce, který před lety vedl
vyšetřování, strážmistr… ne, teď už komisař Richter. V sou-
časnosti zřejmě váš nadřízený v Kladsku.“ Přisunul k sobě
popelník a odklepl do něj popel z cigarety. „Přiznám se, že
když jsem tenkrát slyšel, co v této kanceláři říká, cítil jsem
výčitky svědomí, které jsem… neměl cítit. Pokud byli mezi
hosty skutečně lidé, kteří unesli Sabine, jak jsem měl jejich
úmyslu zabránit? Jak bych měl překazit plány, o kterých
jsem nic nevěděl? Pane strážmistře, věřte, že mě tato záleži-
tost nenechává v klidu už mnoho let. Vězí ve mně někde hlu-
boko jako tříska. Cítím jistou odpovědnost za klienty, kteří
k nám jezdí. Ovšem ne za každého, kdo zavítal do Dušníků
v roce 1916! Víte, že toho roku navštívilo naše město přes
sedm tisíc hostů?“
„Vy byste chtěl, aby to byla nešťastná náhoda, pane Schol-
zi.“
Hoteliér neodpovídal, znovu vtáhl cigaretový kouř.
„Kdyby smrt Sabine byla nešťastná náhoda,“ pokračoval
Koschella, „případ by se uzavřel a už by se k němu nikdo ne-
vracel. Teď existuje velká pravděpodobnost, že se tisk zno-
vu začne věnovat smrti slečny Hunfeldové, a v souvislosti
s její smrtí se zase bude objevovat jméno Germanie, ve které
i s rodiči bydlela. V souvislosti, která, řekněme, nebude přát
pozitivnímu obrazu klidného lázeňského hotelu ani města.“
„To je pravda,“ připustil Scholz. „Nachytal jste mě. Bě-
hem několika minut našeho rozhovoru se mi hlavou pro-
hnalo mnoho podobných, nehezkých myšlenek. Přál bych
si, aby se tento případ už neotvíral, aby se vyřešil tenkrát,
když byla šance najít Sabine Hunfeldovou naživu. Proč se
to nestalo? Vždyť policie měla prohledat všechno mezi ne-
bem a zemí…“
Koschella s přikývnutím přijal pádnou odpověď.
„Zdá se, že Sabine už nikdo život nevrátí,“ řekl Scholz
klidněji. „Dobře, že se alespoň našlo její tělo. Přijel jste, abys-

54
te vypátral ty, kteří způsobili její smrt. Jak vám tedy mohu
pomoci?“
„Potřebuju přístup k seznamu hostů z doby, kde se
v Germanii ubytovali Hunfeldovi.“
„Samozřejmě, požádám sekretářku, aby vás zavedla do
našeho archivu. Budou tam všechny potřebné dokumen-
ty. Ještě něco?“
„Znal jste tu rodinu dobře?“
Scholz v popelníku uhasil cigaretu, na kterou během po-
sledních několika minut rozhovoru zjevně zapomněl.
„Dalo by se to tak říci.“ Přikývl. „Pojil nás obchodní zá-
jem, než… Přes své známé jsem Josefovi pomáhal kontak-
tovat výrobce doutníků a cigaret. Hunfeld byl svého času
jedním z jejich největších dovozců v Kladsku. Ztráta Sa-
bine ho zlomila. Zanedbal spoustu věcí, sešel a veškerý
majetek utratil za detektivy. Byl jsem si jistý, že se po Jo-
sefově smrti firma nezachrání, ale jeho žena v sobě na-
štěstí našla sílu, aby ji vedla. Katherine chovám ve velké
úctě.“
„Co byste mi mohl říct o Hunfeldových obchodech před
tím, než Sabine unesli?“
„Byl workoholik, ale obdivoval jsem se jeho pracovní
etice.“
„Měl nepřátele?“
„Konkurenci, o nepřátelích nic nevím.“
„Výhrůžky?“
„Říkal jsem, že o tom nic nevím, strážmistře. Lidé jako
já či Hunfeld mohou vyvolávat závist, žárlivost, ale do ote-
vřených konfliktů se nepouštíme.“
„A vaše obchodní zájmy v té době? Velká válka měla jis-
tě vliv na obsazenost hotelu.“
„Nic takového, celou dobu jsme měli hosty, nejen z Prus-
ka, ale i ze zahraničí.“
„Ano, mluvil jste o sedmi tisících tehdejších lázeňských
hostů,“ přitakal Koschella. „Mnoho let, říkal jste, vás tato
záležitost nenechává v klidu, vězí ve vás hluboko jako třís-
ka. Jistě jste tenkrát i později přemýšlel, co se s tou dívkou
skutečně stalo.“
„Tolikrát se opakovala verze o únosu partou z Berlína,
že jsem jí uvěřil. Jak víte, uvěřil jí také Josef…“

55
 „Kde se ta teorie vzala, pane Scholzi? Jak to, že jste jí vy
sám i ostatní tak snadno uvěřili?“
Hoteliér pozdvihl obočí. Trochu překvapeně na Koschel-
lu pohlédl.
„Vždyť to byl oficiální závěr policie. Pokud se dobře pa-
matuji, angažoval se v tom i Berlín…“
„Vypadá to, že ano.“ Koschella pokýval hlavou, pak zni-
čehonic ztratil o rozhovor zájem, což dal najevo tím, že se
zvedl z židle. „Nuže, v této chvíli, řekl bych, už na vás ne-
mám žádné otázky. Možná se ale k tomuto rozhovoru ješ-
tě vrátíme.“
Bausch také vstal. Vycítil ve strážmistrově hlase něco ne-
dopovězeného, cosi mezi řádky, a přemýšlel, jestli byl stej-
ně všímavý i Scholz.
„Jsem vám k dispozici, pánové.“ Majitel hotelu se zvedl
z křesla a podal Koschellovi ruku. „Budete-li potřebovat
dnes či kdykoli jindy nocleh související s vyšetřováním pří-
padu tady v Dušníkách, jednoduše prosím informujte re-
cepčního.“
„To udělám,“ ujistil ho Franz. „Děkuju za čas, který jste
mi věnoval. Pokud by to šlo, podíval bych se teď do ar-
chivu.“

*
Bausch a Koschella přišli na sekretariát. Žena, se kterou se
potýkali už předtím, právě poslouchala šéfovy příkazy ze
sluchátka. Když rozhovor ukončila, suše příchozí infor-
movala, aby ji následovali. Brzy otevřela dveře do archivu
a rozmáchle ukázala na polici, kde měli hledat dokumenty,
které je zajímaly.
Když z místnosti odcházela, Bausch se rozhodl položit
Koschellovi otázku, která mu už delší dobu vrtala hlavou:
„Myslíte si, že ta organizovaná skupina únosců byla
hloupost od samého začátku, strážmistře? Svého času se
o nich dost mluvilo. Během války byl v zemi chaos, našla
se spousta lidí, kteří kšeftovali s kdovíčím, kvetl i obchod
s bílým masem. Lidský život tenkrát neměl příliš vysokou
cenu.“
„A kdy měl, Bauschi? V téhle chvíli nemůžeme vylou-
čit nic.“

56
 Strážmistrův tón byl oficiální a příkrý a ze samotného
sdělení se nedalo mnoho vyvodit, Bausch tedy pouze při-
kývl a pozoroval, jak Koschella sahá pro knihu, na jejímž
hřbetě byl nadepsán rok 1916.
Franz utnul již v zárodku další otázky mladého policisty.
Po pravdě mu neměl co říct. Sám o případu nevěděl skoro
nic a snažil si všechno srovnat v hlavě. Telefonoval z ho-
telu do Kladska, nejen aby zavolal techniky do Dušníků,
ale také aby archivářům přikázal vytáhnout všechno, co
u sebe mají, o případu Sabine Hunfeldové. Počítal, že udě-
lají všechno, co bude v jejich silách.
Když knihu prohlížel, učinil několik rozhodnutí.
„Asistente Bauschi,“ ozval se, „mám pro vás úkol. Poje-
dete teď za Seipeltem. Spolu s ním počkáte na techniky a na
jejich první závěry.“
Bausch energicky přikývl. Nic proti tomu neměl. Sám byl
zvědavý, co technici v té ruině najdou. Pokud tam skuteč-
ně Sabine Hunfeldovou drželi, bude to obrovská senzace.
Stopy krve, které Koschella našel u okna, mohly mít souvis-
lost s případem, a Bausche by nepřekvapilo, kdyby v oněch
podmínkách zůstaly mnoho let.
„Vyřiďte prosím strážmistru Seipeltovi, ať jede s techni-
ky do Kladska. Kdyby brblal, dejte mu prosím jízdní řád
a ať se vrátí na vlastní pěst. Pak prosím přijeďte sem, do ho-
telu. Budu dnes přes noc v Germanii.“
„Dobře,“ potvrdil Bausch.
Ještě letmo pohlédl na Koschellu, který se vrátil ke zkou-
mání dokumentů. Chlapík pohnul případem během něko-
lika hodin. Bausch získával jistotu, že bude svědkem ješ-
tě nejednoho průlomu, a to brzy. Překvapovalo ho jedno:
proč dosud nikdo ve vyšetřování tohoto případu nevynalo-
žil byť jen zlomek energie jako tento policista. Možná pro-
to, odpověděl sám sobě, že se skutečným vyšetřováním se
dosud nezačalo.
Bausche náhle osvítilo. Vybavil si ještě jednu pět let sta-
rou událost.
„Strážmistře, ten den, co byla Sabine unesena… došlo
k troufalé krádeži v domě lázeňského inspektora. Sklado-
valo se tam zlato, skupované k vojenským účelům.“
„Kdo vloupání spáchal?“ zajímal se Koschella.

57
 „Pachatel nebyl dopaden. Podezřelý byl jakýsi Armand.
Vina mu ale prokázána nebyla.“
„Armand…“
Bausch si byl jistý, že tento dušnický zločinec nebyl Ko-
schellovi cizí. Strážmistr však další otázky neměl a vrátil
se ke studiu dokumentů, čímž dal najevo, že téma uzavřel.
Když Klaus odešel z hotelu, ucítil překvapivý příliv ener-
gie. Někde vzadu v lebce se ozývala slova jeho nadřízené-
ho, strážmistra Motta. Měl být jen pozorovatelem, držet se
od toho choulostivého případu dál. Pravda však byla tako-
vá, že Klaus nepatřil k lidem, kteří se rádi drželi ve stínu,
a v poslední době ho čím dál častěji napadalo, že by se do
případu také mohl trochu vložit.

*
Několik set osob – tolik hostů prošlo lázeňským hotelem
Germania během pobytu rodiny Hunfeldových. Něko-
lik jmen Koschella znal, výše postavení kladští občané sem
zjevně rádi jezdili nejméně na pár dní za rok. Scholz mluvil
pravdu, bez ohledu na válku byly Dušníky mezi lázeňskými
hosty stále oblíbené. Hlášených bylo mnoho adres z hrab-
ství i celého Slezska. K Franzově překvapení bylo toto mís-
to populární i v Braniborsku a v Poznaňsku.
Opravdu je mohla kniha hostů přivést na novou stopu
ve vyšetřování? Bydleli snad únosci dívce tak blízko a vy-
hlédli si budoucí oběť právě tady? To by svědčilo o velké
sebejistotě. I tuto možnost bylo třeba zvážit, ač Koschella
začal těmito dokumenty z mnohem prozaičtějších důvo-
dů. Chtěl najít jakýkoli záchytný bod a také mít pocit, že
nestojí na místě při čekání na materiály, které mu měli po-
slat z Kladska.
Poslední rok se nesl ve znamení jeho vnitřních bojů. Ko-
misař Richter se na něj neustále utrhoval, když říkal, že
neudělal nic, čím by prokázal, že si zasloužil svoje místo
a plat. Chtě nechtě to Franz musel uznat. Věnoval se zále-
žitostem, které se příliš nelišily od těch, jaké dělal předtím
jako jeden ze strážmistrů zaměstnaných u kladské policie.
Pokud v Kladsku došlo k nějaké vraždě, nepředstavovalo
to náročný úkol. Vraždy v afektu, neúmyslná zabití během
šarvátky, několik jednoznačných sebevražd. Franz musel

58
přiznat, že po celý rok, co stál v čele kriminálního odděle-
ní, čekal na přesně takový případ. Chtěl dokázat svou uži-
tečnost – ani ne tak Richterovi, jako sobě samému.
Sabine Hunfeldová. Přijela do lázeňského hotelu na po-
čátku února spolu s rodiči a dvěma mladšími sourozenci.
Rodina bydlela ve velkém apartmánu v druhém patře, kte-
rý si pronajala na devět dní. Dívčin otec pobyt prodloužil
hned po jejím zmizení. Hunfeld poslal manželku a oba Sa-
bininy sourozence do Kladska, sám zůstal tady, aby se zú-
častnil pátrání. Kolonka částek u jeho příjmení byla přeškrt-
nuta. Scholz očividně usoudil, že za takových okolností mu
nepřísluší vyžadovat platbu za pobyt.
Když srovnával částky, které platili ostatní hosté, Koschel-
la bezděčně hvízdl. Přestože probíhala válka, Scholz si říkal
za pokoje mnoho i při zohlednění inflace. Ba co víc, nemohl si
zoufat na nedostatek klientů. Strážmistr se v duchu vrátil do
roku 1916. Copak se Dušníkům vyhnulo zemětřesení, které
zasáhlo zbytek hrabství? Několik dalších let se Kladsko po-
týkalo s problémy se zásobováním, ba s výplatami, nemyslel
si, že by se přídělové lístky Dušníků nějakým zázrakem ne-
dotkly. Scholz musel mít vlastní zásobování a systém, který
mu umožnil fungovat, jako by se v zemi nerozhořela válka.
Franz prolistoval knihu hostů od zimy do konce roku
1916. Na posledních stranách narazil na zajímavý oddíl
zvláštních výdajů. Také zde našel Hunfeldovo jméno. Sabi-
nin otec platil mnoho za její hodiny klavíru, hradil také půj-
čovné za lyže a saně. Manželce otevřel osobní účet na znač-
nou částku. Vypadalo to, že léta války se na dovozcových
obchodech nepodepsala. Když byl Franz v zimě 1916 jen
taktak schopen zařídit dřevo na otop, aby ve svém podkro-
ví nezmrzl, Hunfeld si užíval v lázních a neměl přitom hlu-
boko do kapsy.
Ale co druhé téma, se kterým přišel mladý Bausch? Může
to být náhoda, když se v malém městečku během jednoho
dne odehrají dvě tak významné události? Franz znal Ar-
manda, lépe řečeno temné kšeftíky, o které se staral. Tomu
zloději, pašerákovi a podvodníkovi to ale nepálilo dost na
to, aby sám naplánoval vykradení skladu zlata v domě lá-
zeňského inspektora. Franz se rozhodl, že jeho přítomnost
v Dušníkách v tehdejší době prozkoumá důkladněji.

59